Archiv štítku: ESP

Španělsko

Ilvcia – In the Nature of Reason

Ilvcia - In the Nature of Reason
Země: Španělsko
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 15.9.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. The Safe
02. Universe of Fields
03. Bagdad I: The Gates
04. Bagdad II: The Market
05. Bagdad III: The Suburbs
06. Sir T. Weaver

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Ilvcia

Většina z nás jistě považuje nějaký žánr za vrchol hudební tvorby. Nemyslím tím jednoduše náš nejoblíbenější žánr, ale žánr, který považujeme za nejnáročnější z pohledu hudebníků. Žánr, který vyžaduje unikátní kombinaci talentu, píle, nadšení a hlavně zkušeností. Pro mě je tímto žánrem progresivní rock. Ne nadarmo se sedmdesátá léta minulého století, kdy progresivní rock kraloval hudebnímu světu, často považují za zlatou éru hudby. Proto na každou kapelu, která se v jeho rozbouřených vlných rozhodne plout, nahlížím zcela automaticky kritičtěji. Jinými slovy si říkám: “A proč by právě tato kapela měla nahrát dobré progrockové album? Co ji odlišuje od ostatních, co dá posluchači navíc?” A v tuto chvíli vstupují do hry Španělé Ilvcia. Podle propagačních materiálů byla Ilvcia založena roku 2010, odehrála několik málo vystoupení a před debutem “In the Nature of Reason” nevydala jediné veřejně dostupné EP či demo. Podle mého předpokladu o nezbytnosti zkušeností tak “In the Nature of Reason” nemůže být dobrým albem. Jenže ono je to úplně jinak.

Pětice hudebníků sice možná postrádá zkušenosti, to jim ale nezabránilo nahrát album, které je až na několik výhrad dobré. Základní hudební hranice jsou vymezeny samotným žánrem, tedy progresivním rockem, a jeho klíčovými představiteli. Ilvcia se zhlédli v Yes, konkrétněji v Ricku Wakemanovi, jehož styl je v klávesách na “In the Nature of Reason” slyšet nejvýrazněji. K inspiraci klasiků se pak přidávají další vlivy, které vše činí mnohem zajímavějším. Sama kapela přiznává oblibu Mogwai či Tool, přičemž zejména vliv prvních jmenovaných vtiskl albu zasněnou atmosféru. Další vlivy pak přicházejí z rodného Španělska, na albu totiž můžeme zaslechnout spletité akustické kytarové melodie typické pro flamenco.

Začněme ovšem těmi několika výhradami, které jsem zmiňoval na počátku minulého odstavce. Většinu z těchto problémů lze totiž nalézt již v první písni, a tak ji z toho důvodu využijme k ilustruci toho špatného, co se na “In the Nature of Reason” odehrává. “The Safe” zní její jméno a jde o nejdelší píseň na albu, konkrétně zde mluvíme o hrací době přesahující dvanáct minut. Úvodní klávesy zní naivně (na navození patříčné atmosféry zní příliš lacině a v daném kontextu nepatřičně), ale po nějakou dobu je vše v pořádku. Jemná kytarová melide se dobře poslouchá, bicí v pozadí zní zvláštně dynamicky, což vůbec nevadí, jenže pak přijde zpěv a vše jde rázem z prudkého kopce dolů. Gerard Marrugat nezpívá vyloženě falešně, ovšem první skladba na albu jako by mu vůbec nesedla. Problém je i v jeho angličtině, která natolik zavání jižanským přízvukem, až je někdy problém zpěvu rozumět. Pokud by zůstal u rodného jazyka, udělal by, i vzhledem k vlivům flamenca, jedině dobře. Celé to navíc kvůli délce a pomalém vývoji působí docela špatně. “The Safe” je utahaná, bez náboje, bez tahu na bránu, jednoduše jako otvírák nepůsobí vůbec dobře.

V následné “Universe of Fields” je už vše jinak. Skladba v první polovině nepostrádá energii, kytara ji táhne nezastavitelně dál až do zlomu, kdy přijde zpomalení, zhutnění atmosféry a několik nádherných melodií. Rozdíl oproti první písni doslova propastný, když vše navíc vyústí v překrásné sólo, z alba průměrných kvalit se rázem stává nečekaný zdroj radosti.

Po dvou klasičtějších skladbách následuje trilogie “Bagdad”. Ta je navíc instrumentální a vysvětluje, proč je album v recenzích označováno za “symfonické”. První část (“The Gates”) je převážně akustická a svou jednoduchostí spíše vytváří prostor pro to, co následuje. Druhá třetina (“The Market”) prostupuje pozitivní náladou a vracející se jednoduchou melodií. V jejích tvrdších momentech zaslechnete ozvěny Rush, díky množství dobrých nápadů navíc působí jako mnohem delší, než ve skutečnosti je, což je efekt, který si obvykle spojujeme spíše se špatnou hudbou. “The Suburbs”, poslední z píseň z “Bagdádské trilogie”, se vyznačuje vlivem post-rocku a skvělou kombinací akustické i elektrické kytary s jemným pianem. Pro mě je tak závěr trilogie zároveň vrcholem alba. Konec desky přináší “Sir T. Weaver”, hodně chytlavá a zábavná kompozice, která se však, co se dopadu na posluchače týče, nemůže rovnat předcházející trilogii.

Vyhodnotit, jaké je “In the Nature of Reason” album, je tak složitá záležitost. Od přinejlepším průměrného začátku do skvělého prostředku udělá kapela ohromný skok, který by na hodnotící stupnici znamenal rozdíl nejméně tří bodů. Kdyby místo úvodní skladby byly třeba dvě kratší, neváhal bych a desku k poslechu vřele doporučil. Některé písně totiž přináší skvělé nápady, až je s podivem, že je teprve tři roky fungující kapela dokázala tak efektivně realizovat. Možná by stálo za zvážení učinit z instrumentálních skladeb hlavní náplň příštího alba, jelikož právě v této poloze zní Španělé nejlíp. I mistr tesař se ale někdy utne a Ilvcia ještě mistři zdaleka nejsou. Netřeba proto lpět na chybách, když můžeme zdůrazňovat přednosti a pouštět si je stále dokola.


Larva – Where the Butterflies Go to Die

Larva - Where the Butterflies Go to Die
Země: Španělsko
Žánr: dark electro / EBM
Datum vydání: 24.6.2013
Label: Advoxya Records

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Elektroniku sice v poslední době poslouchám docela hodně, ale zas tolik tu o ní nepíšu, a když už se tak stane, vždycky je to v pozitivním duchu, až by se mohlo zdát, že to dobré hodnocení u mě ty diskotéky mají předplacené. Dnes si tedy dáme jedno dark electro, které zas tak slavně nedopadlo… ne, že by to byla sračka, jistá zajímavost v tom určitě je, ale není to úplný majstrštyk…

Španělský projekt Larva vznikl už někdy na konci 90. let pod jiným názvem, pod tím současným funguje od roku 2003 a nějakých pár desek už za sebou má, takže by se určitě dalo čekat, že novinka s nádherným titulem “Where the Butterflies Go to Die” (to nebyla ironie, fakt je ten název super) nějakou úroveň mít bude, což sice vlastně i má, přesto se zde najde několik mušek, jež celý počin táhnou dolů a jinak relativně solidní album to díky nim nedotáhne dál než jen do lehkého nadprůměru.

Problém vidím ve dvou věcech, které spolu tak trochu i souvisí. Tou první je značná nevyrovnanost materiálu, který se na “Where the Butterflies Go to Die” nachází. Máme tu opravdu povedené písničky jako třeba “Fuck the Poor”, “Inner Fear” nebo “My Own Hell”, ale na druhou stranu i pár dost nudných kusů, z nichž nejvíce vyčnívá unylá “Solo pido que me recuerdes durante un instante”, jejíž natažení na osm a půl minut a zařazení hned na první pozici v tracklistu je asi největší přešlap desky.

Tím druhým problémem je pak délka, která se vyšplhala na bez pár vteřin rovných 70 minut, což by v zásadě problém nebyl, kdyby ty minuty byly vyplněné smysluplně, jenže náplň “Where the Butterflies Go to Die” na takovou dobu prostě nestačí, což už asi vyplynulo z předchozího odstavce. Povyhazovat pár songů, zkrátit to minimálně o 20 minut, spíš ale o 30, vyextrahovat nejlepší nápady, trochu je zahustit na kratší plochu a hned bychom se tu bavili o skvělé desce. Vždycky mě mrzí, když přemrštěná délka zabíjí jinak dobrá alba, a tohle je přesně ten případ…


Grim Funeral – Abdication Under Funeral Dirge

Grim Funeral - Abdication Under Funeral Dirge
Země: Španělsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.11.2013
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
Chapter I. (Darkness Overture)
01. I.I Resignation
02. I.II Grim Funeral Elegy into Twilight of Humanity

Chapter II. (Life Clausure)
03. II.I Human Funeral Throne
04. II.II Crypt Reign

Chapter III. (Liveration)
05. III.I Abdication Under Funeral Dirge

Hodnocení:
Atreides – 6,5/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Avantgarde Music

První pohled (Atreides):

Funeral. My Funeral. Dark Funeral. Black Funeral. Funeral Mist. Pohřeb na tisíc způsobů. Když si člověk zadá heslo “funeral” do vyhledavače na Encyklopaedia Metallum, vypadne na něj takový seznam, že by to vydalo na krchov plný náhrobků a ještě by zbylo na výsypovou loučku. Kupodivu, žánrově se tahle sebranka jmen pohybuje v poměrně širokých vodách od black metalu přes death, ambient až k funeral doomu. Dnešní recenze se bude točit kolem barcelonské pohřební služby Grim Funeral a její aktuální desky “Abdication Under Funeral Dirge“. A dopředu můžu oznámit, že dvakrát použité slovo “funeral” v titulku nijak nepřehání, neboť dnes to bude především ten pohřeb, a pak až všechno ostatní.

Přemýšlel jsem, odkud začít, abych vám přiblížil můj pohled na novinku Grim Funeral. Nakonec jsem si vzal celý proces mého seznámení s deskou, a když jsme se tak pěkně prokousali přes název, můžeme vložit album do přehrávače a prohlédnout si tracklist. Pět skladeb? Průměr. Bez šesti vteřin osmdesát minut délky? Tady se někdo posral v kině. Ale což, říkal jsem si, třeba přestřelená délka nebude takový problém, ostatně poslední výplod Jucifer taky není zrovna nejkratší a nijak zvlášť se mi to v uších nepříčilo. Vzhledem k tomu, že “Abdication Under Funeral Dirge” je mé první setkání s kapelou, nevěděl jsem, co přesně očekávat. Ačkoliv název desky i kapely něco naznačoval, black metalový žánr je stále velmi široký a občas velmi příjemně nepředvídatelný. Jenže to, co na mě vybaflo, když jsem kliknul na tlačítko play, mě ani nezděsilo, ani nepobavilo, ani neuvrhlo do letargie, nevzbudilo to ve mně zkrátka a dobře vůbec nic. Alespoň zpočátku. Postupem času jsem si k albu cestu našel, přesto se ukázalo, že pokud je tenhle pohřeb něčím prokletý, je to oněch osmdesát minut délky. Hodinu dvacet nesoucí se v jednom tempu, jehož charakteristikou je především minimální proměnlivost a nízký počet táhlých, monotónních riffů, je ve většině případů problém doposlouchat do samého konce, ať se snažíte sebevíc. I já s tím měl zpočátku problémy, a to v zásadě nejde o hudbu nijak nestravitelnou, její rozplizlost je ale ubíjející. Jinými slovy, tu o taženém štrůdlu znáte?

Aby bylo jasno, není špatně, že ta hudba je monotónní, že celou délkou se nese táhlá kytarová linka, do které občas hučí nějaký riff a dvoušlapka doprovázený zpěvákovým sebevražedným kvílením, chrčením nebo brumláním. To všechno je v pořádku, čas od času mi takové jednotvárné vyplachovačky, u kterých je změna tempa nebo riffu cizí slovo, padnou do nálady. Ale ani v takovém případě obvykle nedám víc než hodinu v kuse, pokud to není echt zajímavý poslech. A to v případě Grim Funeral neplatí. Kdyby Ur Profanum, jediný člen Grim Funeral, nechal délku někde mezi čtyřiceti a padesáti minutami, neměl bych s deskou problém. Takové hrací době by byla hudba odpovídající. Bohatě by stačily první dvě písně, přidat závěrečnou pětiminutovou eponymní skladbu coby outro a bylo by to tak akorát, aby si člověk zadepčil a nezačal si nudou ohryzávat loket. Víc by ani nebylo potřeba, jenže Grim Funeral na posluchače zvysoka dlabe a je mu jedno, jestli si začne v polovině říkat, že by to mohlo za chvíli skončit, po hodině se úspěšně nudí a na konci poslechu si z dlouhé chvíle hodí mašli a nenechá ani dopis na rozloučenou. Chápu, že o tom to tak nějak celé je a z tohoto úhlu pohledu takový přístup oceňuji, ale v mém případě se prostě minul účinkem. Deska tak zůstává odsouzena do pozice kontroverzního antidepresiva, kterou sice zvládá skvěle, když na to přijde, přesto mi to přijde trochu málo. Od toho se také mé hodnocení odvíjí. Ačkoliv hudba by si zasloužila vyšší ohodnocení, absolutní ztráta soudnosti sráží konečný výsledek na pouhých šest a půl bodu.


Druhý pohled (H.):

“Abdication Under Funeral Dirge” ve své podstatě není vůbec špatná nahrávka, vlastně přímo naopak. Je to deska, která je až nádherně hnusná, odporná, misantropická a podzemní, při poslechu vám zlo doslova odkapává z reproduktorů. Neznalý člověk by si mohl myslet, že je to u španělské kapely docela překvapující, ale rozhodně to není pravda, protože z téhle země už pár undergroundových pekel vzešlo, stačí vzpomenout třeba kultovní Cryfemal, jejichž muziku mi projekt Grim Funeral vzdáleně připomíná, byť jdou na ten prasácký black metal obě kapely trochu jiným způsobem. Rozhodně mi ani nevadí docela velká monotónnost, ani strašně dlouhé skladby, díky nimž se z té desky stává nepřehledná a neprostupná masa. Však považte sami, když nebudeme počítat závěrečnou “III.I Abdication Under Funeral Dirge”, pak se jednotlivé songy pohybují na rozmezí od 15 do neuvěřitelných 25 minut… samozřejmě, jsou i delší věci než 25 minut, ale na takovouhle náplň, kterou Grim Funeral předvádí, je to fakt nálož.

To všechno je však pořád v pohodě a v zásadě se mi to i líbí. Přesto má “Abdication Under Funeral Dirge” jednu obrovskou nevýhodu, která z toho činí takřka nestravitelnou nahrávku – délka celého disku totiž dosahuje astronomických 80 minut, což je vážně peklo, když vezmete v potaz, že zde nenajdete nic jiného než v podstatě pořád stejně znějící podzemní black metal bez jakýchkoliv odboček. Jak se v první vteřině úvodní “I.I Resignation” začne, tak se také za 80 minut skončí a všechno mezitím je pořád to samé, změny jsou tak minimální, že rozeznat jednotlivé songy mezi sebou je takřka nadlidský úkol… vlastně i poznat, kdy jedna píseň skončí a druhá začne, je docela problém.

Atmosféru sice deska nepostrádá, dokonce i vážně dobrou atmosféru, ale tak silná, aby na ní šlo utáhnout hodinu a dvacet minut, zase není. Ještě do hodiny by se to skousnout dalo, ačkoliv i to by už bylo hodně na hraně. Upřímně říkám, že kdyby počin obsahoval třeba jen první dva songy “I.I Resignation” a “I.II Grim Funeral Elegy into Twilight of Humanity” (anebo jakékoliv jiné dva, ony ty ostatní kvalitou horší nejsou) a stopáž se ustálila na nějakých těch +/- 35 minutách, klidně bych uvažoval i o hodnocení osmi body. Ale celé v kuse se to s prominutím nedá soustředěně poslouchat – a to říkám jako člověk, který je obrovský fanda black metalu a podobné prasárny obvykle vyloženě vyhledává. Ukázkový příklad toho, jak nenažranost a velké oči zabily jinak hodně nadějnou a kvalitní nahrávku. 6 a půl bodu… a na méně to nejde zčásti jen ze sympatií k takhle hlubokému undergroundu…


Dark Moor – Ars musica

Dark Moor - Ars Musica
Země: Španělsko
Žánr: power metal
Datum vydání: 18.6.2013
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. Ars musica (Intro)
02. First Lance of Spain
03. This Is My Way
04. The Road Again
05. Together as Ever
06. The City of Peace
07. Gara and Jonay
08. Living in a Nightmare
09. El último rey
10. St. James Way
11. Spanish Suite (Asturias)
12. The Road Again (Acoustic version – Special Bonus track)
13. Living in a Nightmare (Orchestral version – Special Bonus track)

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

S kořeny hluboko v první polovině devadesátých let patří Španělé Dark Moor k jedné z nejstarších power metalových formací, které na tento žánr velmi bohatá evropská scéna nabízí. Jenže jak známo, nové milénium rozhodně není dobou power metalu kdovíjak zaslíbenou a obecně lze tvrdit, že svojí hvězdnou hodinku si žánr odbyl nějakých deset let nazpět. Kvality, na kterých se dovede shodnout podstatná část laické i odborné veřejnosti, si do dneška zvládla udržet jen nikterak zvlášť početná skupina interpretů a ten zbytek se plácá někde okolo žánrového průměru, přičemž svojí tvorbou dává jen sotvakomu důvod prohlašovat něco o skutečných a nadžánrových kvalitách. Je tedy nasnadě, že dlouhověkost zde rozhodně nemusí být zárukou skutečné úrovně, takže je třeba opatrně našlapovat i v případě takových veteránů, jakými Dark Moor bezesporu jsou. A jako na zavolanou, Dark Moor nám v červnu nadělili svoji devátou řadovku “Ars musica”, takže materiálu pro analýzu jejich formy v roce 2013 je dost a vyloženě žadoní o verdikt. No tak mu tedy vyjděme vstříc…

“Ars musica” je jak vzhledem k použité latině, tak vzhledem k významu tohoto sousloví honosný název, který na první pohled slibuje velké věci. Pochybnosti ale přijdou, jen co oči zabrousí na přebal. Photoshopově pohádková neškodnost totiž poměrně úspěšně ubíjí už tak dost klišovitý námět, který tak nějak do puntíku odpovídá všemu, co si představíte pod pojmem naprosto generický power metalový přebal. Oči z toho vyloženě nekrvácí, někomu se to možná bude líbit ale skutečnou vizuální hodnotu to nevidělo ani z vlaku. Bohužel, samotná muzika na tom není o moc lépe. “Ars musica” totiž může za umění považovat skutečně jen hardcore fanda žánru, který žere úplně každý power metal, co vyloženě nepůsobí krvácení do mozku, nebo jedinec pubertálního věku, který se právě začíná rozkoukávat ve světě metalu. Zkrátka a jednoduše je to naprosto obyčejný power metal, který až na výjimky neurazí a dá se poslouchat, ale posluchač s trochu vyššími nároky, než je jenom pěkná melodie a nějaký ten orchestr v pozadí, nemá sebemenší důvod jeho poslechem ztrácet čas.

I když jsem v závěru předchozího odstavce řekl vlastně všechno, co je třeba o novince Dark Moor vědět, pokusím se to trochu rozvést. “Ars musica” je veskrze melodické album, které staví na třech hlavních pilířích. Jsou to orchestrální klávesy, výrazně melodické kytary a mužský vokál, který tomu všemu přidává potřebnou dávku emocí. To všechno tu je a to všechno svým způsobem funguje, ale chybí tu jakákoli snaha dát výsledku nějaký přesah. Klávesy tedy skutečně působí rozmáchle a alespoň na první pohled dodávají hudbě nezbytnou epičnost. Při jejich bližším poslechu ale vyjde najevo, že jsou tam jen proto, že se tam nic jiného nehodí, a snaha sledovat tajuplné zátočiny jejich partů, které mohou skrývat rozličná instrumentální překvapení, vyjde naprázdno. Žádné tam totiž nejsou – překvapení a vlastně ani ty zátočiny. Kytary a vokál jsou na tom lépe. Jejich majitelé svoje nástroje (respektive hlasivky) zjevně ovládají dobře a místy tak potěší pěkným riffem nebo sólem, v případě vokálu pak Alfred Romero nedává důvod k nějakým stížnostem prakticky vůbec. Za zmínku stojí ještě basová kytara, z jejíž produkce mi v paměti ulpělo jedno celkem sympatické sólo bublající na pozadí.

V takové konstelaci se výsledná působivost desky může odvíjet leda tak od toho, jak se ve které skladbě podařilo všechny ty dokonale průměrné ingredience namíchat. A Dark Moor dokazují, že když chtějí, tak to docela jde, protože skladby jako “The Road Again”, “Together as Ever” nebo “El último rey” se poslouchají docela příjemně a dovedou zabavit. Sice ne na dlouho, ale i to se počítá. Na druhou stranu je tu ale naprosto otřesná rádobybalada “This Is My Way”, která v doprovodu jen o málo lepší variace na podobné téma “Gara and Jonay” provokuje dávivý reflex měrou vskutku nevídanou. No a pak je tu především obsáhlá množina skladeb, které prohučí ušima a nezanechají za sebou nic než dojem absolutně nevýrazného a nezapamatovatelného žánrového průměru, kde by se dalo navzájem proházet prakticky všechno a na výsledku by to nebylo vůbec znát.

Ano, uznávám, že Dark Moor hrát umí, že už to umí nějaký ten pátek a že je na jejich hudbě ta vyhranost znát. Stejně tak uznávám, že na rozdíl od drtivé většiny současného klasického power metalu může “Ars musica” zabodovat sympaticky jednoduchým a nepřeprodukovaným zvukem. Jestli ale Dark Moor potažmo “Ars musica” patří k těm nemnoha výjimkám, o kterých jsem mluvil v úvodu, o tom asi není sporu. Muzika je to sice poslouchatelná, ale nevidím jediný důvod, proč by se k jejímu poslechu měl někdo uchyloval. Možná je to vzhledem k služebnímu stáří Dark Moor trochu neuctivé, ale zkrátka si nemohu pomoci, protože v dnešním světě, který je hudbou přesycený, je tohle ukázkový případ desky, která sice neurazí a není problém ji doposlouchat do konce, ale v širším kontextu je zcela zbytečná. Žánrový fanda si tedy k výsledné známce přičte bod a půl a může si užívat, my ostatní však můžeme jít v klidu dál, protože tady nám pšenka nekvete…


Mägo de Oz – Hechizos, pócimas y brujería

Mägo de Oz - Hechizos, pócimas y brujería
Země: Španělsko
Žánr: folk / power metal / hard rock
Datum vydání: 27.11.2012
Label: DRO

Tracklist:
01. El libro de las sombras
02. H2Oz
03. Xanandra
04. Sácale brillo a una pena
05. Satanael
06. No pares (De oír Rock & Roll)
07. A marcha das meigas
08. Quiero morirme en tí
09. Sigue la luz
10. El mercado de las brujas
11. Celtian
12. Brujas
13. Hechizos, pócimas y brujería

Hodnocení:
Ellrohir – 6/10
H. – 3/10

Průměrné hodnocení: 4,5/10

Odkazy:
web / facebook

První pohled (Ellrohir):

Z hlavního města Španělska pochází devítičlenná banda Mägo de Oz, hrající folk metal s heavy metalovými prvky (nebo naopak?), která patří k mým srdcovým kapelám. Všiml jsem si, že spousta lidí je moc rádo nemá, ovšem já bych na ně nedal dopustit. Toto postavení si vydobyli díky starší tvorbě, která je za už téměř 25 let natolik bohatá, že se musím přiznat, že ji vlastně ani neznám úplně celou (“pouze” asi šest alb). Ovšem to, co jsem slyšel, stálo za to, byl jsem proto moc zvědav, co předvedou nyní.

Kapela oznámila, že si na rok 2012 “bere pauzu”, ovšem ta se nakonec jak vidno poněkud zkrátila, protože už koncem listopadu spatřilo nové album “Hechizos, pócimas y brujería” (neboli “Kouzla, lektvary a čarodějnictví”) světlo světa. Mägo de Oz do boje o přízeň fanoušků vyrazili s novým mužem za mikrofonem – tradičního zpěváka José Andrëu, který byl členem dlouhých patnáct let a podepsal se svým výkonem pod vlastně všechny stávající alba mimo úplného debutu, nahradil Javier Domínguez, který si nechává říkat Zeta. Hned na úvod můžu říct, že změna takřka není poznat, pokud o tom člověk vyloženě nepřemýšlí. Já sám jsem na to dokonce přišel až potom, co mi to řekli. Často se stane, že výměna zpěváka působí dramatickou změnu v projevu kapely, protože nový hlas zní výrazně jinak než starý, na který byl posluchač zvyklý, ale v tomto případě je to téměř doslova výměna kus za kus, nebo přinejmenším já tam žádné výrazné rozdíly neslyším.

Nová deska se vyznačuje poměrně značnou délkou – třináct songů a 63 minut v základní verzi a k tomu lze připočíst ještě desetiminutový nášup tří bonusových skladeb. To je však bohužel, musím to říct, kámen úrazu. Dlouhé album jako celek totiž vyznívá nudně. Sice úvodní tři tracky jsou naprosto famózní, rychlé, úderné, skočné, zábavné… přesně ve stylu, jaký mám u Mägo de Oz zafixovaný a jaký očekávám, pak ovšem přichází rázný útlum a příval víceméně nezáživného materiálu. Už při prvním poslechu přesně s koncem “Xanandra” ochabla má pozornost a z letargie jsem se “probudil” až v průběhu prvního z bonusů “Piratas”. Opakovaná sezení to nenapravila. Začátek alba se vznáší kilometry nad úrovní většiny zbylého materiálu. Mělo to být EP a mohla to být fantazie. Jako full-length a ještě ke všemu přes hodinu dlouhé to moc nefunguje. Jsou tam sice jisté náznaky zajímavosti, třeba song “Satanael” nebo instrumentálka “A marcha das meigas”, ale obecně je to i na mě nudné.

A to mě prosím musíte vnímat jako fanouška a příznivce stylu, který Mägo de Oz hrají a který se – přiznejme si to – nevyznačuje zrovna skladatelskou genialitou a muzikanskou virtuozitou. Jejich síla a atraktivita tkví v sice jednoduchých, ale zato nápaditých rychlých melodiích hraných obyčejně na flétnu, anebo naopak v pomalých procítěných baladických pasážích, kde zase často hrají prim housle nebo klavír. Zejména druhá složka mi na “Hechizos, pócimas y brujería” dost citelně chybí. Balady, či jejich náznaky, jsou tu sice dvě – závěrečná titulní píseň a pak ještě “Quiero morirme en tí”. Ta druhá má něco do sebe, ovšem srovnání s těmi top baladami z dřívější produkce (např. “La rosa de los vientos”, “Creo (La voz dormida – parte II)” nebo “Siempre (Adiós Dulcinea parte II)”) nesnese ani jedna. Možná je tohle oblast, kde se do toho nový zpěvák Zeta přeci jen neumí položit tolik jako José. Ale spíš k tomu jen nedostal příležitost…

Obecně bych navíc řekl, že to není jen nedostatečná zajímavost materiálu, protože tu jsou kousky, které jsou vyloženě špatné až odpudivé a vůbec se mi k tvorbě Mägo de Oz nehodí – to se týká například šestého songu “No pares” nebo dvanáctého “Brujas”, kde za mikrofonem “supluje” Patricia Tapia, jejíž rádoby “rockový” hlas pro mě nezní přesvědčivě (taková Marta Gabriel z polských Crystal Viper, to je jiné kafe) a hodil by se leda tak do nějaké tuctové female-fronted heavy metalové bandy, ne k mým folk metalovým idolům. Navíc celý hudební doprovod skladby, zejména jeho flétnové pasáže, zní permanentně jakoby rozladěně. Tohle se opravdu vůbec nepovedlo.

Abych se věnoval tomu, co se v mých uších povedlo, tak se musím znovu vrátit k prvním třem skladbám. Úvodní “El libro de las sombras” mi sice v úvodu neodbytně připomíná “La voz dormida” s jen lehce pozměněným pořadím not ústředního riffu, ale jako energický otvírák – proč ne, zvlášť když zmíněný vzor patří k tomu vůbec nejlepšímu, co kdy Mägo de Oz vyprodukovali. Následuje “H2Oz” a tady si musím skutečně libovat, protože přesně tohle – v dobrém i ve zlém – jsou španělští čarodějové v celé své kráse. Chytlavá melodie, líbivý a atraktivní zpěv ve španělštině (aspoň pro mě), neskutečný drajv a zářivě optimistická atmosféra v divokém rytmu španělské fiesty. Nemusí se to každému líbit, ale takhle si prostě představuju, že to od téhle kapely bude znít. “Xanandra” se pak nese v podobném duchu. Je sice o něco slabší, ale zase má výhodu, že k ní existuje klip, který si můžete pustit pro získání představy o tom, jak podle mě mají vypadat Mägo de Oz, když jsou ve formě.

Ten zbytek už ovšem prostě dobrý není. Ne, že by to (krom dvojice výše zmíněných) bylo vyloženě špatné, ale už je to přinejlepším průměr (s případnou výjimkou bonusů “Piratas”, kterážto skladba přináší výraznou a zajímavou melodii, a “Desde mi cielo”, což je ovšem pouhá instrumentální předělávka starší skladby). Ono sice když nad tím tak uvažuju, tak to je takový obecný rys alb této kapely, že na každé desce vyčnívá několik songů nad relativně průměrným zbytkem, ale přijde mi, že tentokrát je podíl těch zajímavých a kvalitních na celkové délce opravdu malý.

Líbí se mi veselý a barevný cover-art od jistého Gaboniho, který jím zakončil už druhou desítku coverů pro kapelu, a líbí se mi trojice úvodních skladeb, ale se zbytkem je to už prostě horší. Možná kladu přehnané nároky na svou oblíbenou kapelu, ale nemůžu jinak, než zde “Hechizos, pócimas y brujería” shodit a zkritizovat pro nedostatek tvůrčí invence a schopnosti navodit nějakou “kouzelnou” atmosféru. Jestliže si na tohle brali hoši a děvčata rok “tvůrčí pauzy”, pak to není moc vidět (i když tam možná šlo spíš o situaci kolem zpěváka, jehož odchod byl ohlášen krátce po ohlášení oné pauzy). Hodnocení šest z deseti, to je ode mě a navíc u žánru a intrerpreta, který se mi líbí, opravdu spíše málo než hodně. Níž bych ale zase jít nechtěl, už kvůli pořád omílané úvodní trojici skladeb, u kterých bych přemýšlel o udělení devítky. Snad se ale v budoucnu dočkám od Mägo de Oz ještě nějakých dalších a lepších výtvorů.


Druhý pohled (H.):

Musím se přiznat, že veselým Španělům Mägo de Oz jsem se dlouhou dobu zcela záměrně vyhýbal, protože jsem tak nějak věděl, že se mi jejich hudba prostě nebude líbit, nicméně člověk míní, Sicmaggot mění, a tak jsem se je za účelem hodnocení pod recenzí poprvé jal prozkoumávat. “Hechizos, pócimas y brujería” je tedy mým prvním zevrubnějším setkáním s touhle muzikou a musím říct, že ačkoliv jsem se k albu opravdu snažil přistupovat s čistým štítem a bez jakéhokoliv předčasného despektu, konečný poslech mi dal za pravdu v tom, že to pro mě vážně není ani náhodou.

Upřímně řečeno, nemám koule na to, abych se nahrávku byť i jen pokoušel hodnotit nějakou objektivní optikou, mohu posloužit čistě svým subjektivním pohledem, s nímž v “Hechizos, pócimas y brujería” vidím cosi na hranici mezi hnojem a pomejemi. Samozřejmě, své fanoušky si to jistě najde, nikomu to neberu, pro mě osobně však byl poslech opravdovým utrpením – bez vytáček se přiznám, že v kuse jsem tu hodinu nebyl schopen sjet ani jednou. Možná, že “Hechizos, pócimas y brujería” obsahuje i solidní nápady, neříkám, že ne, bohužel jsem však neměl žaludek je hledat mezi tou tunou debilně-infantilní pozitivnosti, kterou v hudbě vyloženě nesnáším. Uznávám, že to není žádná pořádná argumentace pro tak slabé hodnocení, spíše otázka vlastního vkusu, přesto nemohu a ani nechci dát více než 3/10. Jako jediný tak pobavil jen obal s odkazy na Black Sabbath a Venom a s dildem na polici…


Cryfemal – Malicioso sonido putrefacto

Cryfemal - Malicioso sonido putrefacto
Země: Španělsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.6.2011
Label: Obscure Abhorrence Productions

Tracklist:
01. Espíritus molestos
02. El cementerio te espera
03. Sueños perturbados
04. Ánimas del embriague
05. Alien desecrator
06. La locura nunca para
07. Orgasmadoom
08. Peste a monia

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

“Malicioso sonido putrefacto” vlastně vyšlo již před několika měsíci, začátkem června, a původně jsem chtěl toto album umístit pouze do rubriky Na co se nedostalo. Za jakého důvodu jsem se tedy rozhodl desku ještě zpětně vytáhnout a věnovat jí větší prostor v rámci klasické recenze? Zvlášť když je projekt Cryfemal opravdu hluboký underground, o němž mají ponětí jen black metaloví zasvěcenci? Jednoduše proto, že jiná příležitost už k tomu – s výjimkou nějakých případných vzpomínkových článků – nebude, jelikož Ebola, jediný člen kapely, činnost Cryfemal ukončil již před více jak rokem. “Malicioso sonido putrefacto” je poslední album, které pod hlavičkou tohoto do jisté míry kultovního projektu nahrál, samotný počin jen vychází téměř rok po jeho konci. A vzhledem k tomuto by byla škoda nechat si takovou příležitost ujít, když se už nebude opakovat.

Předně si je ale nutné uvědomit jednu věc – Cryfemal patří do nejhlubšího španělského podzemí a podle toho také vypadá nejen samotná hudba, ale také prezentace. Osobně si nemyslím, že zrovna onu prezentaci lze brát nějak vážně, naopak jsem přesvědčen, že u většiny fotek byste pukli smíchy (kdo neviděl kultovní obrázek s obráceným křížem, jako by nežil!), nicméně stěžejní je pro nás v této chvíli muzika, která je naopak opravdu výtečná. Že se jedná o undergroundový black metal, to jsme si již řekli, ale dále bych specifikoval, že od Cryfemal rozhodně nečekejte nějaké snahy o jakoukoliv progresi či dokonce nějaké experimenty, nečekejte ani žádné klávesy, trumpety, housle nebo fujary, prahnete-li po dobrém zvuku, také jste na špatné adrese. Nic z toho u Cryfemal není, tahle kapela je jednoduše naprosto čistokrevný pravý black metal – jenže právě tohle je paradoxně tou největší předností Cryfemal. Ebola totiž sice rezignuje na nějakou snahu žánr kamkoliv posouvat, ale v jeho případě je to jenom dobře. Znám totiž jen málo skupin, které dokážou udržovat při životě onu úplně původní náladu black metalu takovým způsobem, jako tomu je na deskách Cryfemal.

Jednoduše řečeno se jedná o hudbu opravdu násilnou, surovou, misantropickou a hrubou, o nic jiného zde nejde. Něco, čemu by se dalo říkat melodie, aby člověk hledal lupou, nějaké zvolnění taktéž. Co se týče “Malicioso sonido putrefacto”, najdete něco podobného jen v několika vteřinách songů “Sueños perturbados” nebo “Peste a momia”, ale jinak asi ne, najdete zde jen syrový black metal plný nenávisté nálady. Ačkoliv to až doposud může znít, že vše, co jsem řekl, by vás od poslechu mělo spíše odradit, a že vlastně není důvod tomuhle věnovat svůj čas, rozhodně je to jen zdání. Samozřejmě, pokud podobným věcem neholdujete, neobtěžujte se poslouchat ani “Malicioso sonido putrefacto”, ani jakoukoliv jinou nahrávku Cryfemal, pokud vám však podzemní black metal není cizí, dostanete od tohoto španělského šílence neskutečně silnou atmosféru – a to je právě ten důvod, proč by se jméno Cryfemal mohlo objevit ve vašem hledáčku.

Vlastně by se mohlo zdát, že Cryfemal toho ani moc nenabízejí. Já si však naopak myslím, že toho ve své zdánlivé jednoduchosti nabízejí mnohem víc než většina ostatních současných skupin, které mají mnohokrát větší věhlas. Vše, co si představíte pod pojmem black metal – a tím mám na mysli opravdu tu jeho původní formu -, to zde najdete. A právě silná zkažená atmosféra byla vždy tím, co bylo u black metalu to zásadní. Sice se tím pádem hudba Cryfemal dostává do pozice, kdy je určena pouze malému okruhu posluchačů (ale co si budeme povídat, i tohle se kolikrát bere v undergroundu jako přednost), pokud však něco podobného máte rádi a Cryfemal doposud neznáte, garantuji vám, že vás desky tohohle projektu posadí na prdel.

Ačkoliv se tu doposud bavíme v obecné rovině o tvorbě Cryfemal jako celku, vše řečené do posledního puntíku platí i “Malicioso sonido putrefacto”. Těžko tvrdit, jestli je lepší nebo horší než předchozí počiny, jelikož to je už čistě o pocitu, třeba pro mě osobně asi už navždy zůstane favoritem “Apoteosis oculta” z roku 2007, nicméně ani tak se labutí píseň tohoto španělského kultu mezi ostatními fošnami Cryfemal rozhodně neztratí. Připadá vám, že tím vlastně do jisté míry nepřímo tvrdím, že celá tvorba kapely je na jedno brdo? Ale co vás nemá, Cryfemal je přesně ten druh hudby, u kterého chcete, aby se neměnila. Rozhodně si nedokážu představit, co bych psal, kdyby “Malicioso sonido putrefacto” nebyla další misantropická vyhlazovačka. Přesně takhle, jak to je, tak to má být; sice to není změna, ale pořád se jedná o další skvělou desku nenávistného black metalu, který zní, jak kdyby je stvořila chorá mysl – a to je v případě black metalu tohoto druhu pochvala. Vzhledem k faktu, že “Malicioso sonido putrefacto” laťku svých předchůdců opravdu drží, dalo by se tvrdit, že Ebola ukončil činnost Cryfemal na vrcholu, byť je ten vrchol u takto undergroundové záležitosti velice relativní pojem.


Diabulus in Musica – The Wanderer

Diabulus in Musica - The Wanderer
Země: Španělsko
Žánr: symphonic power / gothic metal
Datum vydání: 29.2.2012
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. A Journey’s End (Intro)
02. Ex Nihilio
03. Sceneries of Hope
04. Blazing a Trail
05. Call from a Rising Memory (Intro)
06. Hidden Reality
07. Shadow of the Throne
08. Allegory of Faith, Innocence and Future
09. Sentenced to Life
10. Oihuka Bihotzetik
11. No Time for Repentance (Lamentatio)
12. The Wanderer

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – 8/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Španělští Diabulus in Musica mě debutem moc nenadchli. Nadšená jsme nebyla ani u klipu k druhému, aktuálnímu albu “The Wanderer”, ale nakonec nesuď knihu podle obalu a CD podle jedné písně, zase začalo platit. Symfonický metal se nám sice začíná nějak podezřele typizovat, ovšem nutno říct, že v tomhle případě při troše štěstí při poslechu zvracet nebudete.

Diabulus in Musica je kombinace symfonického metalu a gotického metalu. A nutno říct, že teď už se dá tvrdit, že své charakteristice dostáli novým albem dobře a ještě s výjimkami, které byste možná neočekávali. Tedy jistě ne, pokud byste si jako já nejprve nedočkavě poslechli třetí song “Sceneries of Hope”. Z nějakého důvodu se mi zdá, že je to menší klamání spotřebitele, protože zrovna tahle píseň postrádá všechno, co by naznačovalo, že Diabulus in Musica se málo podobají gotickým kapelám jako třeba Coronatus a mnohem víc inklinují k Epice a jí podobným. Všechny silné vokální pasáže, které svojí krásou podkreslují celou práci tak dobře, jak by se za to nemusela stydět ani výše zmíněná kapela, nevyjímaje.

Celému albu samozřejmě vévodí hlas Zuberoy Aznárez a vévodí mu s docela příjemnou grácií. Jenže kapela si asi uvědomila, že takových kapel a hlasů je jako máku, a přiznejme si to, ženská už není takové terno. O to víc vás svojí, na symfonický metal tohohle rázu extrémní dravostí překvapí skladba s až death metalovým hlasem “Shadow of the Throne”. Za tu si já dám osobně bod navíc, jelikož na tom celém albu zní trochu experimentálně.

Ještě zajímavější je, když vás po tomhle dryjáku začnou hned krmit něčím, co zní jako ze středověku, co se ještě později přelije v piáno. Tahle linka silných symfonických pasáží se táhne celým albem a chvílemi vám bude připomínat různé skupiny, které se kdy v tomhle typu symfonického metalu mihly, takže ne, Epicou to nekončí. Ale nikdy to nebude na tak dlouho, abyste měli čas přemýšlet, kde já tohle už slyšel. A to je přece jen dobře, protože to je to, na co už dlouho probíhají u některých kapel stížnosti.

Ostatně nejen kapely by se daly v “The Wanderer” hledat, je to totiž typický příklad tak trochu líbivé a pseudo soundtrackové desky (jak ráda s oblibou říkám). Drží se jakési přesné a přísné příběhové linie a vypraví. O to víc tohle moje tvrzení podporuje fakt, že o zvraty tu není nikdy nouze. Ještě lépe, když si k tomu přimícháme zvuky bouře, flétnu a již zmiňované piáno, které – a v tom jde ještě dál než Epica – doplňuje duet ženského a mužského hlasu. A v tu chvíli jsem si já jako slabá žena pobrečela. “Sentenced to Life” je sice možná klišé, ale z toho klišé bylo ukradeno to nejlepší.

“The Wanderer” je sice možná album, které má klasické prvky, které už by někoho mohly omrzet, ale na druhou stranu se nebojí být chvíli neúměrně silné a dravé a pak zase příjemně klidné a mírné a i přesto není nikdy extrémně komplikované. A za to si nutně muselo získat aspoň část mého srdce. Je malým krůčkem pro metal, ale velkým krokem pro skupinu jako takovou. Má pro mě potenciál, a jestli se budou zlepšovat stále takovým způsobem… Ne, to ani vlastně nejde.


Další názory:

The Wanderer” v jádru není zlé album, jen dojíždí na úplně tu stejnou věc, která v poslední době bývá problém u drtivé většiny žánrově příbuzných nahrávek – na přílišnou standardnost. A to je v případě Diabulus in Musica docela paradox, protože se kapela nebojí sem tam vytáhnout i vcelku osvěžující nápad, například synťáky na začátku klipovky “Sceneries of Hope“, ovšem jako celek deska nepůsobí jako nic extra, byť se neposlouchá špatně. Jednoznačným vrcholem celé kolekce je možná překvapivě baladická “Hidden Reality” se skvělými slokami (překvapivě proto, že podobné skupiny mají většinou ve zvyku páchat jako pomalé věci neuvěřitelné cajdáky – což si ostatně neodpustili ani Diabulus in Musica, viz taková “Sentenced to Life“). Jinak ale “The Wanderer” zanechá pocit sice bezpoblémového, ale nikterak pamětihodného počinu. Alespoň já jsem přesvědčen, že za měsíc si na to ani nevzpomenu…
H.


Noctem – Oblivion

Noctem - Oblivion
Země: Španělsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 13.6.2011
Label: Rising Records

Tracklist:
01. Popol Vuh
02. The Arrival of the False Gods
03. Universal Disorder
04. Abnegation and Brutality
05. Invictus
06. Sons of Hun-Vucub
07. Seeking the Ruin of Souls
08. Unredemption
09. Q’uma’rka’aa’j
10. A Borning Winged Snake
11. Oblivion

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Přijde mi, že z téhle kapely je spousta lidí na větvi, ale já osobně jsem doposud nedokázal pochopit proč. Debut “Divinity” z roku 2009 mi to neřekl a aktuálně vydaná novinka “Oblivion” taktéž ne. Prostě nevím… to, že někdo pochází ze země, která nemá moc silnou metalovou základnu, a že někdo během své krátké existence dokázal odjet hned několik evropských koncertních šňůr, přece neznamená, že ten někdo taky dobře hraje. Noctem sice v rozhovorech rozhodně nešetří sebevědomím, grafickou stránku a promo mají propracované do detailu, pódiové vystupování rovněž, metalové magazíny se vzájemně předhání, kdo skupině udělí vyšší hodnocení, ale celé to má jeden velký háček, ba co to říkám, přímo hák jak noha…

…a tím je samotná hudba. Noctem se žánrově pohybují na hranici mezi black metalem a death metalem, sem tam to lehce nakopnou nějakým tím thrashujícím riffem, samozřejmostí jsou extrémní vokály. V tom bych samozřejmě problém neviděl, možná právě naopak – je-li takovýto stylový koktejl na patřičné úrovni, s radostí se do něj svými ušisky zabořím a nechám se ovívat masáží tvrdých kytar, bubenické palby a brutálního řevu; sem s tím! Jenže v případě Noctem to má tu chybu, že v tom jejich koktejlu chybí právě ta nejdůležitější ingredience – ona patřičná úroveň.

Nechápejte mě špatně, po technické stránce je vše stoprocentní. Pánové hrát (a řvát) umějí, což je na “Oblivion” cítit neustále, že album nenahrávali žádní neumětelové. Zvuk je rovněž skvělý – dynamický, sytý sound, který vám, když jej nasolíte na správnou hlasitosti, rozboří barák. Ale celá ta pěkná naleštěná placička postrádá to úplně nejhlavnější, kvůli čemu hudbu vůbec posloucháme (tedy alespoň já) – atmosféru, pocit, emoce, sdělení, cokoliv podobného. To tam prostě, ať poslouchám jak poslouchám, není. Fakt sorry, ale prostě ne. “Oblivion” se na první pohled tváří strašně tajemně a mysticky, to je však klamání tělem, žádné pozadí jsem v tom neobjevil. Možná tak jenom intro “Popol Vuh” a mezihra “Q’uma’rka’aa’j” mají nějakou atmošku, ale řekněte sami – co s nahrávkou, jejíž intro strčí do kapsy všechny regulérní písničky?

Což o to, čert to vem, kdyby to byl alespoň pořádný rachot, ale to jaksi také není. Noctem v prvním opravdovém songu “The Arrival of the False Gods” nasadí ostré tempo a až na několik výjimečných momentů nohu z plynu nesundají, ale k čemu to je? Ono totiž když chcete udělat rychlou muziku, nestačí vám do toho bušit, co to dá, ale chce to mít také nějaké nápady. Noctem jsou evidentně velice spořiví, takže nějakými osvěžujícími nápady opravdu šetří a ty, které sem tam vykouknou, nejsou žádný zázrak. A navíc je takřka okamžitě zase zalije omáčka s vatou. Jediný opravdový klad “Oblivion” bych viděl ve velice povedených kytarových sólech, což je sice pěkné, ale považte sami, kolik času na dlouhohrající nahrávce zabírají sóla, zvláště když ještě nejsou v každé písni.

Nemohu si pomoct, ale ať se jakkoliv snažím, nedokážu v “Oblivion” najít něco, co by tu nahrávku v mých očích povýšilo nad průměr. I když debutový počin také nebyl zrovna oslnivý skvost, obsahoval alespoň světlý moment v dobře podaném a hlavně hitovém titulním songu “Divinity”, novinka se však nemůže pyšnit ani tímhle. Naději jsem upínal k závěrečnému titulnímu kousku “Oblivion” – ne snad z důvodu, že bych čekal, že titulní skladba bude opět ta nejlepší, ale spíše díky třináctiminutové stopáži, která slibovala nějakou tu epičnost či rozvinutí nápadů do větší šířky. Bohužel. Její první čtyři minuty jsou úplně stejně jako zbytek nahrávky, pak nastane čtyři a půl minuty ticha, a pak další čtyři minuty té samé muziky podle toho samého mustru.

Kde nic, tu nic. Průměr je průměr, to se nedá nic dělat. Chvílemi se mi zdá, že Noctem je kapela, která se více stará o to, jak moc cool bude vypadat na fotkách a jak moc cool bude mít obal, než aby se starala o kvality své hudby. A přitom si nemyslím, že by Noctem neměli vůbec žádný potenciál, ba právě naopak, jsem přesvědčen, že mají rozhodně na víc, než co předvádějí. Ale uznejte sami, že za nevyužitý potenciál, jehož výsledkem je průměr, lze udělit jenom průměrné hodnocení.


Haemorrhage – Hospital Carnage

Haemorrhage - Hospital Carnage

Země: Španělsko
Žánr: grindcore
Datum vydání: 24.5.2011
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Open Heart Butchery
02. Traumaggedon
03. Resuscitation Manoeuvres
04. Flesh-Devouring Pandemia
05. Fomite Fetish
06. Amputation Protocol
07. 911 (Emergency Slaughter)
08. Doctors of Malpractice
09. Tumour Donor
10. Hospital Thieves
11. Splatter Nurse
12. Hypochondriac
13. Ingresó Cadáver
14. Necronatology
15. Intravenous Molestation of Obstructionist Arteries (O-Pus VI)

Hrací doba: 35:18

Hodnocení:
Maggot – 6,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Pokud aktuálně hledáte destinaci, kterou byste poctili svou návštěvou, výběrem Španělska chybu určitě neuděláte. Je tam horko, krásné ženy a také jedny z nejvyhlášenějších nelegálních jatek na světě. Už jen poslední položka je dosti lákavým předkrmem k poslechu horkokrevných španělských patologů Haemorrhage, kteří čerstvě vydali desku pojmenovanou “Hospital Carnage”. Ano, deska je velice rytmická, oxymóron střídá jen další oxymóron a celé tematické podbarvení připomíná kouzelnou školku v dobách své nejlepší slávy. Tohle všechno můžete z alba vyčíst, pokud frčíte na kokainu pajcovaném ostrou chilli omáčkou, případně když se prokoušete vším tím doktorským slovníkem, který dokonale láme jazyk, ale zároveň nenajdete lepší způsob, jak s největší odporností a jistou formou tajemna vyjádřit svou nenávist k živým a lásku k mrtvým.

Goregrind rozhodně nepatří mezi ty žánry hudby, které vám běžně pustí na Óčku, o to více potěší zjištění, že se Haemorrhage svého klacku drží stejně pevně jako podrážděný dobrman. Možná až moc pevně, jelikož s novou deskou předčili pouze sami sebe, nikoliv alespoň úpatí žánru. Proč taky? Deska “Hospital Carnage” je působivě vznešený hold kapelám jako Carcass, které tento směr kdysi vybudovaly. Na Haermorrhage ovšem bylo vždy něco… možná něco španělského? Zvuk je o něco špinavější, leč po technické stránce mnohem vypulírovanější a z tempa alba jde cítit rychlejší a naštvanější tempo, než na které jste zvyklí u britských souputníků. A můžeme se tu spolu hádat do krve o kvalitách hudby… nic takového totiž neexistuje. Ne v subjektivním světě.

Existují ovšem fakta, s nimiž se manipuluje mnohem lépe. “Hospital Carnage” bylo natočeno pod taktovkou Relapse Records, což se veskrze pozitivně projevilo na technické kvalitě nahrávky. Je totiž naprosto zřetelné, že vedení nijak nezasahovalo do samotné tvorby, která je samozřejmě veskrze přímočará a lineární. Jednotlivé prvky hudby jsou příjemně odděleny, tudíž už nepřevládají mechanicky znějící bicí a co lépe, kytara je opravdu slyšet! Což samozřejmě není všechno, kvalitní nahrávka by se měla zvukově reprezentovat, a ačkoliv “Hospital Carnage” pořád postrádá ten potřebný drive mnoha jiných kapel, v oblasti grindu je opět o něco výše, zejména v kontrastu s předchozí tvorbou, která nebyla nikterak početná. Stále je ovšem co zlepšovat, jelikož a protože jsou některé songy zkrátka ukázkou perfektního umu, sem tam prolnutého s příjemným nápadem, zatímco další zastupují tu již několikrát slyšenou labutí píseň, která se s přibývající dobou mění spíše v ošklivé káčátko.

Konečně se ale dostáváme k tomu příjemnějšímu. Pokud tedy máte rádi krev a obecně morbidní témata, což pravděpodobně máte, pokud jste to dotáhli až k tomuto odstavci. “Hospital Carnage” reprezentuje tradiční “nemocniční” goregrind, kdy jsou veškeré texty – ať o nich pochybujete sebevíce – zahaleny v nemocničním feelingu, který není založen ani tak na resuscitaci, jako spíše absolutním umrtvení. V podstatě jde o putování psychopatického chirurga, jehož licence očividně vypršela již hodně dávno. Písně s názvy jako “Flesh-Devouring Pandemia” (“Maso požírající pandemie”) nebo “Doctors of Malpractice”(“Doktoři nedbalosti”) hovoří víceméně za vše, přesto je v nich o trošku více, než by se mohlo, na základě předsudků, zdát.

Album celkově už není jen exponenciálně vzrůstající směsicí zvuků, ale také se tu nebavíme o orchestrální verzi extrémní hudby. Pro fanoušky mnoha různých crossover stylů, mezi něž se řadím i já, určitě potěší přítomnost techničtějších pasáží, které příjemně obepínají onu pevnou a jednoduchou strukturu písní a dále je rozšiřují. Mnohdy jednotvárnou píseň příjemně oživí několikavteřinový riff, který je sice v případě goregrindu tohoto druhu pětihvězdičkovým nadstandardem, ovšem zatraceně vítaným. Pokud jde o vokály, zkušený growler Lugubrious vhodně proplétá klasické nízko položené vrčení s pisklavými tóny a bublavým hrdelním zpěvem. A jsou to právě vokály, které by mohly být více přizpůsobeny samotné hudbě.

“Hospital Carnage” nepředstavuje vůbec nic nového, ať už se bavíme o lokální tvorbě nebo žánru jako celku. Haemorrhage ovšem udělali mnohem větší krok v rámci sebe samotných. Ačkoliv jde většinou o malé krůčky, jsou to přesně ty krůčky, které jsou důležité k povznesení se o další úroveň výše. Technické výplně písní nijak nekazí atmosféru prasečiny a operačního sálu, naopak, ještě o něco více prohlubují vztah mezi ušními bubínky a svou hudbou. Nečekejte nic originálního, jen staré dobré, ale vyleštěné pány opravdové mrtvice.

Haemorrhage


Další názory:

Můj názor jen v krátkosti: “Hospital Carnage” je přesně to, co od Haemorrhage všichni očekávají a chtějí – chlívácký grindový nářez bez servítek. Jako ano, dalo by se určitě najít několik málo prvků, které bychom mohli s klidem označit jako posun, ale to jen v tom případě, pokud bychom se v nahrávce nimrali. A to já osobně u muziky jako Haemorrhage nemám vůbec zapotřebí. Když si totiž pouštím tyhle španělské patology, chci dostat jen neurvalý hudební prasečák, lítající střeva, hektolitry krve a neutuchající nemocniční zápach. A to všechno na “Hospital Carnage” je.
H.