Archiv štítku: ethno

V/A – Ещё не время предавать

VA - Esce ne vremja predavat

Země: Rusko / Velká Británie / Německo
Žánr: industrial / ethno / drone
Datum vydání: 18.3.2018
Label: UIS

Tracklist:
01. Project Transmissions – Revolutionary Dreams
02. T-Union – Department VIII
03. Grёzoblazhenstvie – Взгляд уходящий в даль
04. Presskopf – Konvent (VP-Mix)
05. ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – Железный век
06. Blue Dervish – Shah’s Dream/Not Dream
07. Ajuleg&Irm – Reflection
08. Holy Palms – Chewed Up Tanbur
09. KRRAU & Σολομών – Тирания из глубин времен

Hrací doba: 42:19

Několik nahrávek z ruské avantgardní / experimentální scény jsme si v našich recenzích již představili a prakticky pokaždé to stálo za to. Připomenout mohu například splitko „αρχάος“ od Krrau a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ [Qamat is-sa‘atu] nebo kompilaci „Аргандаб“, na níž se obě zmiňované kapely taktéž podílely. Vzhledem k tomu, jak moc mě tyhle počiny bavily, rozhodnul jsem se věnovat prostor další podobné záležitosti, která by mohla potěšit ty z vás, jimž se podobně jako mně „αρχάος“ a „Аргандаб“ zalíbilo. Kompilace „Ещё не время предавать“ je sice už nějaký ten měsíc stará, ale myslím, že za připomenutí to stojí.

„αρχάος“ a „Аргандаб“ jsem nezmiňoval náhodou, protože mezi nimi a „Ещё не время предавать“ je určitá návaznost. Za prvé zde opět nalezneme příspěvky od Krrauﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ. Stejně jako „Аргандаб“ tuto kompilaci vydal moskevský label UIS a opět se jedná o koncepční počin (o tématu ještě podrobněji pohovoříme níže). Sice se na něm podílí větší množství projektů – většinou z Ruska, ale najdou se i příspěvky z Velké Británie a Německa – ale nejedná se o obyčejnou kompilačku náhodných songů, nýbrž o ucelený počin s jednotícím tématem, jejž ctí všechny přítomné skupiny. Tím pádem lze „Ещё не время предавать“ vstřebávat jako konzistentní desku, akorát s více autory, což mně osobně vyhovuje. Osobně kompilace nemám příliš v lásce, ale jsou-li pojaté tímhle způsobem, pak to rozhodně beru. Obzvlášť když je hudební náplň tak zajímavá.

„Ещё не время предавать“ se věnuje íránské islámské revoluci, která proběhla v letech 1978 až 1979 a v jejímž důsledku se Írán přetransformoval z monarchie na teokracii. Událost měla zásadní vliv na budoucí vývoj nejen Íránu, ale i celého regionu Středního východu. Jak se ale praví v představení kompilace, cílem „Ещё не время предавать“ není rekonstruovat historické události anebo polemizovat o důsledcích revoluce, nýbrž se pokusit vystihnout nálady v íránské společnosti v letech 1978–1979.

Jak je u vydání UIS zvykem, část kazetového nákladu byla rozhozena v místě, s nímž je daný koncept spojen – v tomto případě v Teheránu, hlavním městě Íránu, a Bandar Abbásu. Fotky si můžete prohlédnout zde.

Co se vlastní hudební náplně „Ещё не время предавать“ týká, opět na vás čeká dobrodružná experimentální muzika s feelingem daného regionu. Žánrově se pohybujeme především mezi škatulkami jako industrial, ethno nebo drone.

Pocitově velkou roli tentokrát hraje ethno, přestože prakticky nikdy není prezentováno v čistokrevné formě, vždy pod ním tepe industriální či darkambientní podmaz. Především ve druhé půli nahrávky je ho hodně, viz „Shah’s Dream/Not Dream“ od Blue Dervish, „Reflection“ od Ajuleg&Irm, „Chewed Up Tanbur“ od Holy Palms a částečně i „Тирания из глубин времен“ od Krrau & Σολομών. V minimalističtější formě jsou ovšem podobné nálady ke slyšení i v dřívějších fázích alba, například v závěru „Revolutionary Dreams“ od Project Transmissions.

VA - Esce ne vremja predavat

Vedle toho tu ale máme také drone-noisové věci jako „Department VIII“ od T-Union či „Взгляд уходящий в даль“ od Grёzoblazhenstvie, z nichž druhá první jmenovaná víc bolí a druhá se víc hrabe v minimalismu. „Konvent (VP-Mix)“ od Presskopf na tuto formu navazuje, ale přidává k ní skoro až „chytlavý“ rytmus. Zvláštní postavení má pro mě na „Ещё не время предавать“ skladba „Железный век“ od ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – ta je totiž pomalá, ponurá a temně atmosférická, ale má v sobě i kus jakéhosi majestátu. Lze ji chápat jako určitý předěl mezi oběma částmi počinu.

Pokud si totiž srovnáte zařazení jednotlivých skladeb do pomyslných „skupin“ a srovnáte s jejich pořadím v tracklistu, zjistíte, že „Ещё не время предавать“ průběžně prochází určitým vývojem, který zřejmě nebude náhodný. Osobně jsem si hlučivější a temnější první polovinu vysvětlil jako odraz tehdejší nespokojenosti íránského obyvatelstva ohledně špatné hospodářské situace a policejních praktik a růstu opozičních nálad vůči režimu šáha Muhammada Rezy Pahlavího a druhou etničtější půli jako postupné nastolování vlády islámských šíitských fundamentalistů.

Ať už jsem se ale s touto interpretací trefil či nikoliv, jedno vím jistě – po hudební stránce je „Ещё не время предавать“ výstavní záležitost, kterou by neměli minout žádní hledači a příznivci experimentální tvorby. Stejně jako dříve recenzované příbuzné počiny, i zde se jedná o desku, kterou se rozhodně vyplatí slyšet.


V/A – Аргандаб

V/A - Аргандаб

Země: Rusko / Dánsko / Itálie
Žánr: industrial / dark ambient / ethno / experimental
Datum vydání: 1.8.2017
Label: UIS

Tracklist:
01. Кабул – Самолет1979
02. Ajuleg&Irm – Jakre ta tâbia sha (Para bellum)
03. Ультраполярное Вторжение в содружестве с Варфоломеем Ремовым – По вечернему Кабулу при потушенных огнях
04. DOR – Голод
05. Mata – Там проще
06. project Hypoxia – 3234
07. Haraam – True Guidance
08. Shri Badat – New Times
09. Svart1 – Pre
10. KRRAU & Σολομών – Аттан на костях
11. ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – Последний оплот Средневековья
12. Тбилиси-89 – Black Raining Chai of Death (Afghan Slayer 88)

Hrací doba: 61:13

K recenzi poskytl:
UIS

Je hned několik způsobů, jak bych tuhle recenzi mohl začít. Třeba bych mohl hovořit o tom, jak je příjemné, když se mezi desítkami ponížených žádostí o recenze alb, která jsou už od pohledu natolik nezajímavá, že mi ani nestojí za povýšené odfrknutí, objeví něco nevšedního a skutečně zvláštního. Nebo bych mohl rozehrát jeden ze svých klasických úvodů o tom, jak jsou hudebně standardní desky zoufale nudné a jak to pravé posluchačské dobrodružství začíná až tam, kde opadnou zažité konvence a kde dojde k vybočení mimo zaběhnuté koleje. Anebo bych třeba mohl mluvit o tom, že nemám moc v lásce kompilace, na nichž se nachází hromada různých kapel (ale když už jsme u toho, vlastně nemusím ani kompilace jedné kapely… na cokoliv s nálepkou best of jsem skoro alergický), ale občas se musí vyskytnout výjimka potvrzující pravidlo.

V kterémkoliv z naznačených případů by to ovšem směřovalo ke stejnému cíli, jímž je prohlášení, že počin s názvem „Аргандаб“ je neobyčejný, v dobrém (v tom nejlepším!) slova smyslu divný, neotřelý a na každý pád zajímavý počin. Jak moc vážně tohle myslím, snad mohu ilustrovat prohlášením, že mám upřímnou radost z toho, že si zde v recenzích můžeme představovat takovéhle nahrávky. Dnes to bude dobře skrytý tip pro všechny milovníky hudebních experimentů!

Pojďme ale konečně k věci. Předně je nutné zmínit, že „Аргандаб“ není úplně obyčejnou kompilačkou, na niž někdo náhodně nahází xx náhodných kapel (když jsou si podobné aspoň žánrově, je to ještě ta stravitelnější varianta) bez ladu a skladu. Sice se i zde nachází celkem dvanáct kompozic různých autorů (bylo by zavádějící říkat dvanáct různých formací, protože v některých případech jde o kolaborace dvou různých interpretů, kteří třeba spolu obvykle nehrají), ale jejich výběr nahodilý není, stejně jako nejsou nahodilé jejich příspěvky na „Аргандаб“.

„Аргандаб“ je totiž koncepčním počinem, jehož středobodem je sovětská válka v Afghánistánu. Když se v Afghánistánu dostal k moci socialistický režim, spustilo to vlnu odporu, jež ovšem nepřesáhla rámec lokálních konfliktů a neměla jakoukoliv koordinaci. Přesto představovala riziko, díky čemuž do země v prosinci 1979 vstoupila sovětská vojska. Právě tady začala krvavá desetiletá válka, v níž na jedné straně stály sovětské a afghánské jednotky a na druhé straně povstalecké skupiny mudžáhedínů, které finančně, výzbrojí i výcvikem podporovaly další státy jako USA, Pákistán nebo Saúdská Arábie, ale třeba i Usáma bin Ládin. Po stažení sovětských vojsk v únoru 1989 v rozvráceném Afghánistánu pokračovala občanská válka a boj o moc, kteréžto vyústily ve vznik Tálibánu (1994), jenž se vlády v zemi ujal v roce 1996 a zůstal u moci až do roku 2001, kdy do země vstoupily síly Spojených států amerických jako odpověď na teroristické útoky z 11. září 2001, aby zničily Ládinovu organizaci Al-Káidu a Tálibán, který tuto organizaci podporoval.

To už jsme však v historickém okénku zaběhli příliš daleko, neboť „Аргандаб“ – chápu-li to správně – se zabývá pouze (nebo přinejmenším: především) sovětsko-afghánskou válkou v letech 1979-1989, jejími pozdějšími dějinnými důsledky už nikoliv. Trochu paradoxní je, že žádný z přítomných projektů nepochází z Afghánistánu – téměř všichni interpreti jsou z Ruska, jedinými výjimkami budiž Haraam z Dánska a Svart1 z Itálie (druhou jmenovanou formaci jste už v našich recenzích jen tak mimochodem kdysi zachytit mohli).

V/A - Аргандаб

Počin také vydal ruský label UIS, jenž se specializuje na podobné tematické kompilace, a část audiokazetového nákladu nechal rozšířit v afghánském Kábulu. Zde najdete několik zajímavých fotek, na nichž uvidíte nejen kazetu, ale i podobu hudebních obchodů v hlavním městě Afghánistánu – stojí za vidění.

Hudebně se „Аргандаб“ pohybuje v experimentálních žánrech jako dark ambient či industrial, nicméně vzhledem k tématu nejspíš nepřekvapí ani přítomnost etnické orientální hudby. V některých skladbách se na kompilaci ozvou i afghánské lidové písně. Skvěle v tomto ohledu působí třeba „Jakre ta tâbia sha (Para bellum)“, již spolu dali dohromady dva ruští hudebníci Alexey Ajuleg a Max Irm. Ethno prvky se tu tříští o tvrdé industriální plochy i elektrickou kytaru a výsledek dává dohromady jednu z nejpůsobivějších položek tracklistu. Rozhodně však ne jedinou, která stojí za pozornost. Jen těžko lze totiž opomenout takovou šílenost jako „New Times“ od Shri Badar, kde si ethno hudba potyká s elektronickou muzikou. Inspirace kultovním a pohříchu nedoceněným britským projektem Muslimgauze je zjevná, ale rozhodně příjemná!

V/A - Аргандаб

Zdaleka ale nekončíme! Z dalších songů musím určitě vyzdvihnout „3234“ od project Hypoxia, což je další kus se silnou atmosférou a ethno vlivy. Hodně mě baví i minimalistické temnoty jako „По вечернему Кабулу при потушенных огнях“, již má na svědomí kolaborace s názvem Ультраполярное Вторжение в содружестве с Варфоломеем Ремовым, nebo „Голод“ od DOR. Na kompilaci se podílely i formace Krrau („Аттан на костях“ vzniklá ve spolupráci s Σολομών) a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ („Последний оплот Средневековья“), jež si můžete pamatovat díky fantastickému splitku „αρχάος“, které jsem zde recenzoval před několika měsíci. Zajímavější příspěvek tentokrát poskytli druzí jmenování, jejichž sedmiminutovka taktéž patří k vrcholům „Аргандаб“.

No, a když už se bavíme o tom nejzajímavějším, jen těžko mohu opomenout závěrečný nářez „Black Raining Chai of Death (Afghan Slayer 88)“ od Тбилиси-89, během něhož jsem při prvním poslechu sbíral čelist pod stolem. Jak název napovídá, jedná se o polo-cover „Angel of Death“ od Slayer, jehož riffy jsou namíchány s afghánskou lidovkou. Věřte mi, že tohle kurva musíte slyšet! Nutno ovšem dodat, že se nejedná o samoúčelnou srandičku. Toto spojení má prý symbolizovat, jak moc vměšování USA do záležitostí Afghánistánu ovlivnilo prostý venkovský živost v zemi.

Podobných zajímavůstek o jednotlivých skladbách bych mohl vyzobat ještě víc. Kupříkladu „Аттан на костях“ se do angličtiny překládá jako „Attan on Bones“, přičemž attan je lidový tanec pocházející z východního Afghánistánu. „Там проще“ je zase inspirováno citátem sovětského vojáka, jenž se zúčastnil války v Afghánistánu a po návratu do Moskvy vzhledem k místním poměrům a stylu života prohlásil cosi v tom smyslu, že v Afghánistánu je život mnohem lepší a jednodušší. „3234“ je zase výška hory poblíž města Chóst na východě země, kde se 8. ledna 1988 odehrála krvavá bitva. „По вечернему Кабулу при потушенных огнях“ v překladu znamená „Through the Evening Kabul with the Light Off“ a hovoří o tom, jak se v hlavním městě na noc vypínalo veškeré osvětlení, pokud hrozilo bombardování.

Na závěr přihodím ještě několik dalších zajímavostí, tentokrát o počinu jako celku, konkrétně o jeho názvu a obalu. Аргандаб neboli Arghandab je řeka na severozápadě země, jejíž dolní tok se používá k zavlažování polí. Na obalu kompilace je pak k vidění skutečný ručně zhotovený koberec vyrobený někdy po roce 2000. Váží údajně něco mezi 4-5 kilogramy a jeho velikost je 194×126 centimetrů. Tradice vojenských obrazců na kobercích prý v Afghánistánu vznikla právě během dekády sovětské okupace.

V/A - Аргандаб

Recenze je myslím už dostatečně vyčerpávající, takže snad pomalu můžeme skončit. Doufám, že snad na závěr není nutné nějak explicitně opakovat, jak moc zajímavým počinem „Аргандаб“ je, a zdůrazňovat, že za slyšení rozhodně stojí. A vlastně nejen za slyšení, ale i za objednání audiokazety, poněvadž myslím, že tohle by ve většině hudebních sbírek patřilo k těm nejpozoruhodnějším kouskům.


Wolfkhan – Cyber Necro Spirituals

Wolfkhan - Cyber Necro Spirituals

Země: Polsko
Žánr: avantgarde / electronica / industrial metal / ethno
Datum vydání: 11.4.2017
Label: Arachnophobia Records

Tracklist:
01. Kurwa
02. Oczy
03. Ognisko
04. Pożeracz serc
05. Głosy spod chodnika
06. Ballada o twardym chuju
07. Wmawianie
08. Zżera
09. Niewidzialni

Hrací doba: 45:58

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records

Normální kapely jsou nuda. Naopak ty ujeté jsou o poznání zábavnější. O důvodech se snad bavit nemusíme – jedni jistě chápou a budou souhlasit, druhým bychom to stejně nevysvětlili, tak nač se tím zatěžovat. Wolfkhan jistě nejsou tou nejzhovadilejší záležitosti, na niž můžete při svých toulkách po hudebních undergroundech narazit, ale mezi standard dozajista také nepatří a rozhodně je jejich produkce… inu, přinejmenším zajímavá, ale za mě i hodně zábavná!

Když si Wolfkhan vyhledáte na Metal-Archives, najdete zde docela nebezpečnou škatulku pagan black metal with folk/ambient Influences. Haha. Ani náhodou, přátelé. Možná, že tohle platilo kdysi dávno na bezejmenném pravěkém demosnímku, jejž Wolfkhan vydali někdy v roce 1994, ale to nemohu posoudit, panč jsem jej neslyšel. Po něm se po kapele slehla zem a hudební návrat proběhl až letos prostřednictvím debutového alba „Cyber Necro Spirituals“. A jak jste asi pochopili, žánrově se budeme pohybovat na docela jiném poli.

Než si ovšem ono pole blíže specifikujeme, možná by nebylo od věci ztratit i pár slov na téma sestavy. Za Wolfkhan totiž stojí dva borci z polské (nyní už vlastně spíš irské) stálice Thy Worshiper, jejíž poslední (loňskou) dvojdesku „Klechdy“ jsem zde svého času v recenzi hodně chválil. Právě tahle spojitost s Thy Worshiper nakonec patřila k těm hlavním důvodem, proč jsem se pustil i do poslechu „Cyber Necro Spirituals“. A jak už jsem naznačil, chłopaki nezklamali ani tentokrát.

Pojďme však konečně k žánrovým škatulkám, abychom všichni měli představu, o čem se zde bavíme. Ledacos by mohl napovědět sám název nahrávky – „Cyber Necro Spirituals“. Cyber totiž album určitě je a necro taktéž. Nejste z toho moudří? Tak to zkusme jinak. Wolfkhan bych asi označil za sjetou „elektroniku“ s metalovým feelingem… ona totiž ta muzika formálně vzato vysloveně elektronická není, ale vyvěrá z ní podobný pocit jako z elektronické hudby, čehož je dosaženo hutnými basovými linkami a výraznou rytmikou.

Na druhou stranu, vyslovený metal to také není – ačkoliv se zde kytara objevuje, pořádný metalový riff tu prakticky nenajdete. Dominantní roli hrají klávesy. A přesto „Cyber Necro Spirituals“ vyznívá „metalověji“ než mnohé melodic metalové sračinky. Zní vám to zajímavě? Hej, vždyť jsme ještě neskončili! Nezapomeňte totiž připočítat, že Wolfkhan k tomu přimíchávají i citelný ethno nádech, ženský zpěv a další atmosférické prvky, u nichž si skutečně není těžké vzpomenout si na postupy známé z nahrávek Thy Worshiper.

Tohle je zhruba koktejl, jejž můžete od „Cyber Necro Spirituals“ očekávat. A nejlepší na tom, že jde o velmi chutný koktejl, jakkoliv na první pohled může působit poněkud nesourodě. Zpočátku mi album Wolfkhan skutečně připadalo strašně divné a necítil jsem se úplně přesvědčen. Popravdě jsem hodnotu v pomyslné kolonce sledující počet poslechu zvyšoval spíš ze zvědavosti, jestli se z toho něco vyklube, než že bych se bavil v tom skutečném slova smyslu.

Jenže když si člověk zvykne, jak zvláštně „Cyber Necro Spirituals“ zní, najednou zjistí, že ta muzika není vůbec špatná, že je naopak hodně dobrá! Za chvíli z toho totiž začnou vykoukávat extrémně silné momenty jako třeba ve skladbách „Ognisko“, „Pożeracz serc“, „Ballada o twardym chuju“ (to jsem si fakt nevymyslel) nebo „Zżera“. To jen tak namátkou, poněvadž i ten nejmenovaný zbytek stojí za to. Začátek nahrávky je ještě relativně vlažnější v porovnání s tím, co přijde ve druhé půli, ale nakonec ani on není špatný. A ve druhé polovině už Wolfkhan servírují jeden výborný song za druhým.

Wolfkhan

V celkovém součtu „Cyber Necro Spirituals“ zcela jistě za slyšení stojí. Wolfkhan natočili v dobrém slova smyslu divnou, do jisté míry až neotřelou záležitost, která si hraje s rozličnými náladami i žánry, aniž by vyznívala jakkoliv rozhádaně. Jednoduše řečeno, po všech směrech mi to přijde jako moc velká paráda!


Zu – Jhator

Zu - Jhator

Země: Itálie
Žánr: ambient / post-rock / ethno / experimental
Datum vydání: 7.4.2017
Label: House of Mythology

Tracklist:
01. Jhator: A Sky Burial
02. The Dawning Moon of the Mind

Hrací doba: 42:05

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandcamp2

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Pamatujete si na Zu? Tři Italové, zapeklitý rock s přívlastky math a noise, občas trochu jazz a hlavně hodně dobré desky. Hravé, energické, nápadité, instrumentálně vybroušené, přesto neexhibující a jdoucí po emocích. Vzpomínáte, poslouchali jste, posloucháte? Jestli ano, od letošního přírůstku „Jhator“ nechtějte to samé, z typického světa Zu totiž nenabízí prakticky nic. Novinka Italy zachycuje ve velmi odlišné podobě, charakteristické rysy povětšinou beze zbytku mizí a vzpomínky na tóny dříve složené se objevují jen ve formě nepatrných záchvěvů. Čím vůbec novinková deska je?

Na položenou otázku lze odpovědět všelijak, ze všeho nejvíce je ale „Jhator“ výzvou. Zu proměnili svou hudební tvář opravdu radikálně. Pryč jsou spletité polyrytmy a saxofonová volnost, naproti nim je třeba přivítat dvě táhlé skladby s meditativními parametry, skladby svou náladou a hudebním provedeným natolik vzdálené svým předchůdkyním. Před námi stojí ambientní plochy ovlivněné melodiemi východních kultur či tradicí tibetského pohřebního rituálu za účasti supů. Hravost byla vytlačena kontemplací, střípkovitost souvislým proudem, rychlost pomalostí. Energičnost zůstává, ale v naprosto odlišné podobě. Toť kapelní sebevýzva. Výzva je to ale i posluchačská. Jednak se k „Jhator“ musí přistupovat jinak než k jiným albům Zu, jednak jde o desku, která je náročná již sama o sobě, bez přihlédnutí ke kotrmelcům v diskografii.

Náznaky nelehké stravitelnosti přicházejí již s pohledem do tracklistu, který obsahuje dvě více než 20minutové kompozice. V obou celcích vévodí již výše naznačené: Ze světa hudebního vládne ambient, post-rockové záblesky a inspirace etnickou hudbou. Ze světa emočního klid a zastavení v čase. Ovšem jakkoli si Zu počínají monoliticky a rozvážně, neopomínají vývoj skladeb.

První ze dvou kompozic otevře tajemný gong, housle a doprovod zdivočelých přírodních nahrávek. Zanedlouho se pak přidává magický tribální ambient, jemuž nakonec přijdou naproti staří kapelní známí – bicí a elektrifikované struny –, nyní však proměnění k nepoznání, oddaní službě zahloubaného celku, v němž jakýkoli náhlý zvrat působí nepatřičně. Údery gongu první skladbu také zakončují a předávají slovo části druhé. Ta po stránce vývoje prochází ještě výraznějšími obměnami, ani ony ale nepatří ke zbrklým a poklidné tempo narušujícím. Třebaže jde o gradace hlučné. Nevinnost dálnovýchodních melodií se dostane do neokoukaného kontextu a potká se s – psychedelií a takřka noisovými tlaky. Ovšem Zu svůj pečlivě budovaný kolos neničí, hlasité prvky dokáží udržet v přijatelné rovnováze s folkovou malebností a zachovat meditativní ráz nahrávky. Vše navíc beztak končí u absolutního ticha.

Zu

„Jhator“ uchvacuje svou kompaktní atmosférou natolik, že pasáž, která by z nastolené linie vybočila, nenajdete. Je však třeba podotknout, že některé z momentů zaostávají v síle uhranout za ostatními. Slabší místa, kde lze snadněji ztratit pozornost a odvést své myšlenky jinam, nežli bylo míněno, nalézám zejména ve střední pasáži první skladby. Tendence k posluchačské netečnosti, která se objevuje již takto zkraje, pak bohužel oslabuje celkové vnímání následujících minut a brzdí touhy po absolutní odevzdanosti. A to i přesto, že „Jhator“ je daleko spíš než hudbou, jež by sváděla v počítání nápadů, pobídkou k zastavení.

Italy je každopádně třeba za svůj nový výtvor primárně chválit, a to nejen pro statečnost a touhu se i po dvacítce odehraných let vyvíjet. Minimálně dočasně jsou zapomenuta slova o precizním hráčství, krkolomných rytmech a počítání, ačkoli právě ona sama mohou být odpovědí na to, proč Zu předkládají právě „Jhator“. Desku budovanou na průsečíku motivů východní tradice a hudebního okraje soudobého, magii hodnou plnohodnotného prožití.


BVDK – Architecture of Future Tribes

BVDK - Architecture of Future Tribes

Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal / electronica / ethno
Datum vydání: 9.4.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Snatcher
02. Surreptitious Cluster
03. Nana Buluku
04. La langue sanglante
05. Bahir Dar
06. Jericho’s Pride
07. Dar es Salaam
08. Psalm 32

Hrací doba: 44:40

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
BVDK / Against PR

Dnes si v recenzi představíme skupinu, jejíž hudba by měla zajímat ty z vás, kdo si potrpíte na zvláštní a neotřelé věci. Přesně takoví BVDK jsou, respektive přesně takový je jejich debutový dlouhohrající počin „Architecture of Future Tribes“. Podobné věci jsou mi strašně sympatické – na první pohled nenápadná záležitost, ale když to člověk zkusí a trochu se do toho ponoří, objeví album, které se nebojí experimentu a není svázané tradičními metalovými vzorci.

Zní to zajímavě? Možná vás trochu zchladí, až vám prozradím, co znamená ona zkratka BVDK. Jsou to totiž iniciály jména Bree van de Kamp. Také jsem neměl ánung, co nebo kdo to je, tak jsem požádal o pomoc všemocného pana Googla, jenž mi sdělil, že jde o jednu z hlavních postav seriálu „Zoufalé manželky“. Klepete si na čelo? Hele, já jsem na to taky čuměl jak péro z gauče, když mě Google dovedl sem, ale z jistého úhlu pohledu to jen potvrzuje, jací jsou BVDK mimoňové. Nebo vy byste snad čekali něco normálního od skupiny, jež o sobě hrdě tvrdí, že je pojítkem mezi hodinami strávenými u videoher, mojito drinky za soumraku a starověkými kosmickými entitami?

Podobný mišmaš nabízí i hudební stránka, v níž vedle sebe stojí avantgardní black metal, elektronika a etnická africká hudba. Zní to jako pořádně vymaštěná kombinace? Však také je! Jenže BVDK tuhle zvláštní žánrovou směsici dokázali kočírovat a prostřednictvím „Architecture of Future Tribes“ servírují desku až nečekaně chytrou. V jednu chvíli znějí jako orientální black metal a díky ostrým, místy až téměř thrashovým riffům nechají vzpomenout třeba na Melechesh, aby to zanedlouho rozcupoval taneční beat nebo voodoo zaříkávání.

Na „Architecture of Future Tribes“ si hodně cením jedné věci. Tedy abych byl přesný, cením si vícera věcí, ostatně už jen samotná odvaha experimentovat a pustit se podobně zvláštní, možná až originální stylové kombinace si zaslouží velké uznání, ale chtěl jsem zmínit jednu další přednost. Zažili jsme to už mockrát – když nějaké kapely na metal roubují netradiční prvky, dost často (nebo snad dokonce většinou?) se spoléhají, že právě na tomto ozvláštnění to celé utáhnou a posluchači si z toho sednou na prdel, ačkoliv je základní metalová složka tuctová jak svině. A bohužel jim to vychází a hromady posluchačů neschopných kritického pohledu na věc tleskají, div jim ruce neupadnou.

BVDK však naštěstí do téhle sorty sráčů snažících se opít posluchače rohlíkem nepatří. Netvrdím, že je „Architecture of Future Tribes“ dokonalé v každé vteřině, občas mi třeba připadá, že by zvuk kytary nemusel být až tak agresivní, protože jde o přílišný náladový kontrast oproti zamyšlenějším momentům (pozor, nežehrám na kontrast žánrový, ten je v případě BVDK naopak výstavní!). Nicméně jde jen o detail, který navíc není tak markantní, aby zkazil zážitek z alba nebo aby zakryl skutečnost, že se Francouzi nespoléhají pouze na osvěžení v podobě etnických prvků, ale dokážou přijít i s kvalitními kytarovými nápady. Jako příklad mohu uvést třeba závěrečnou skladbu „Psalm 32“, v níž se nachází jedna naprosto skvělá vypjatá pasáž (naštěstí se objeví vícekrát).

BVDK

Těžko mohu hovořit o čemkoliv jiném než velikém překvapení. Samozřejmě jsem od „Architecture of Future Tribes“ nečekal mnoho, ačkoliv přísným filtrem poslechu ukázek, kterýžto se snažím používat na prosení nahrávek vhodných k soustředěnějšímu poslechu, počin prošel. Ale o to víc a příjemněji pak výsledek zapůsobí, protože jde dalece za hranici toho, co člověk od neznámých debutujících formací očekává a požaduje. BVDK jsou zvláštní, chytří a sví, jako ryba ve vodě se cítí v té části hudebního spektra, kde se nenosí tuctovost nebo běžná řešení. A to se mi moc líbí. Lahůdková záležitost.


Sanatana – Brahmavidya

Sanatana - Brahmavidya

Země: Ukrajina
Žánr: vedic folk / black metal, world music / ethno
Datum vydání: 26.1.2017
Label: Rising Moon Productions

Tracklist:
I. Brahma
01. Ugra
02. Mukti
03. Through Punishment
04. Black Mother Earth
05. Meditation
06. Consecration
07. Shiva
08. Thunder Cloud

II. Vidya
01. Pranama
02. Maya
03. Guru
04. Sadhana
05. Narayana
06. Jyoti
07. Yuga Dharma
08. Brahma Samhita

Hrací doba: 80:19 (47:01 / 33:18)

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Když jsem poprvé uviděl umělé digitální pestrobarevné obaly „Brahma“ a „Vidya“, okamžitě mě přešla chuť je poslouchat. Obálka společného vydání „Brahmavidya“ je nemlich stejná mrdka. To jsou srance, že by se za to nemuseli ani takoví Wintersun, kteří platí za vyhlášené mistry přepáleného vizuálního kýče (a vlastně nejen vizuálního).

Možná si říkáte, proč jsem tedy „Brahmavidya“ u všech ďasů poslouchal, když mi je z jejich grafické prezentace na blití. Popravdě mě to pěkně odrazovalo a do poslechu jsem se nijak nehnal, ale nakonec jsem se rozhodl dát projektu Sanatana šanci z jednoduchého důvodu. Hlavním hybatelem (nikoliv však jediným členem) kapely je totiž Yuriy Kapinus alias Jurgis, kytarista dvou známých ukrajinských kapel – Khors a Nokturnal Mortum.

Sanatana je jeho nový vedlejší projekt, na němž se mimo jiné podílí se svou manželkou, a jak už jste si asi domysleli, letos s ním vydal ambiciózní dvojalbum „Brahmavidya“, jehož obě poloviny jsou docela odlišné. Poslech jsem samozřejmě začal u prvního „Brahma“ a hned krátce po začátku úvodní skladby „Ugra“ jsem si říkal, že jsem fakticky kokot a že bych udělal mnohem lépe, kdybych nechal zvědavost zvědavostí a na poslech se vydlabal. Z reproduktorů se totiž na mě vyvalilo naleštěný kvazi-hluboký metálek, jenž vlastně věrně odpovídá stylu obálek. Ona ta zmínka o Wintersun v prvním odstavci zas tak mimo nebyla – a to rozhodně nemyslím jako pochvalu.

Jak jste si asi domysleli z názvu alba (respektive názvů alb), vizuální stránky i dalších věcí, tematické zaměření Sanatana se točí okolo tradic Přední Indie, prostě standardní vedic&shit záležitost. Zádrhel je v tom, že zde mi to přijde takové křečovité; jak se lidově říká – nevěřím tomu. Ale všechno jde ruku v ruce. Ono se totiž konceptu věří mnohem lépe, provází-li jej kvalitní hudební produkce, což u mě v případě Sanatana splněno není.

Jednoduše mám pocit, že se to celé snaží tvářit strašně chytře, mysticky a hluboce, a přitom „Brahma“ není ničím jiným než vcelku obyčejným mainstreamovým metalem, v němž se občas nenápadně ozve sitár. Nebo tomu klidně můžeme říkat měkko-rádoby-black metal trochu cáknutý ethnem. I navzdory zjevným nemalým ambicím však výsledek vyznívá… anglický jazyk má na to jedno krásné slovo, jaké nahrávku perfektně vystihuje: „cheesy“.

Abych nehanil víc, než je nezbytně nutné, tak je pravda, že se na „Brahma“ najde i pár vcelku pěkných motivů, které posluchače na pár vteřin dokážou vytrhnout z letargie. Abych byl jednou konkrétní, tak třeba začátek „Meditation“ je poměrně v pohodě. Jenže těch solidnějších momentů je zoufale málo a letargie, taková ta posluchačská otupělost, kdy jde muzika jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven, desce stejně vládne. Atmosféra je navzdory zaměření Sanatana velice slaboučká, prakticky žádná, což považuji za jednu z největších bolístek „Brahma“, a aby toho nebylo málo, zanedlouho začnou rozčilovat i vokály. Řečeno stručně a bez obalu – nefunguje to ani za mák a ta třičtvrtěhodinka prostě nudí, nudí a nudí.

Sanatana

Jak jsem již předeslal výše, druhá půle (nebo druhé album, chcete-li) „Vidya“ se hudebně vydává do jiných vod. Zatímco „Brahma“ je (dejme tomu) védský metal, „Vidya“ metalové vody opouští a snaží se koncept Sanatana uchopit pohledem world music, ethna, folku. Bohužel v tom není nějak zásadně úspěšnější než metalový bratříček. Kdybych si musel zvolit, pak ano, „Vidya“ skutečně je o kousíček poslouchatelnější než „Brahma“, ale vzato kolem a kolem je to pořád velká slabota.

Místy je „Vidya“ relativně ucházející chillout, ale kromě toho se zde opět nacházejí i dlouhé minuty nudy, kdy se jen obrazně řečeno mlátí prázdná sláma a nepřichází nic, co by člověka výrazněji zaujalo. Navíc Sanatana opětovně selhávají v tvorbě jakékoliv poutavější atmosféry, což je u takto laděné hudby naprosto zásadní problém, jejž prostě nelze přehlížet nebo nad ním přivírat oči.

Sanatana

„Brahmavidya“ jako celek na první pohled působí velice ambiciózně. Myslím, že je naprosto evidentní ona snaha stvořit propracované velkolepé dílo. Vysoké ambice ovšem automaticky nezaručují kvalitní výsledky a zrovna Sanatana patří k případu, kdy se pokus o ctižádostivý opus zvrhnul v povrchní břečku, kterou možná ocení lidé bez větších nároků, ale kterýkoliv posluchač prahnoucí po výlučné produkci by se měl „Brahmavidya“ vyhnout obloukem.


Krrau / ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ – αρχάος

Krrau / Qamat-is-sa'atu - Archaos

Země: Rusko
Žánr: experimental / industrial / neofolk / ethno / darkwave / neoclassical
Datum vydání: 22.9.2016
Label: Sky Burial Productions

Tracklist:
I. Side A – Krrau
01. Триумф в Персеполе
02. Гедросия
03. Роушанак и тень Диониса

II. Side B – ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ
04. Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль
05. Триумф в Вавилоне

Hrací doba: 51:14

Odkazy Krrau:
bandcamp

Odkazy ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Sky Burial Productions

O významu a možné podobě split alb jsem zde v recenzích spekuloval už nejednou, tudíž se nebudu opakovat, ačkoliv nemám iluze o tom, že byste si ty pindy v tom kvantu článků, co tu vychází, ještě mohli pamatovat. Omezím se pouze na konstatování, že počin s názvem „αρχάος“ bych neváhal zařadit do sorty těch zajímavých splitek, dokonce bych i řekl, že tahle nahrávka by mohla sloužit za názornou ukázku, jak by měla vypadat split alba, která mají smysl a stojí za to je poslouchat.

Vzhledem k tomu, že se na splitech potkává více rozdílných kapel, jež tvoří samostatně (což je základní rozdíl oproti kolaboračním nahrávkám, kde rozdílné skupiny tvoří dohromady), je důležité, aby zde byl nějaký jednotící prvek nebo koncept, aby výsledek mohl fungovat jako ucelené hudební dílo. Ruské formace Krrau a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ [Qamat is-sa’atu] zde tento předpoklad rozhodně splňují.

„αρχάος“ se totiž zaobírá určitými epizodami ze života Alexandra Velikého, ale vybírá si události, které nejsou notoricky známé, dotýká se mytických a z hlediska historie objektivně nevyjasněných aspektů, a k tomu přimíchává dávku blízkovýchodního folklóru, děl antických historiků nebo náboženských odboček. Obě formace na tomto materiálu pracovaly dva roky a výsledek skutečně stojí za to, poněvadž „αρχάος“ nabízí 50 minut vysoce působivé experimentální hudby s hypnotickou atmosférou.

Strana Krrau nabízí celkem tři písně. „Триумф в Персеполе“ („Triumph in Persepolis“) popisuje Alexandrovo ovládnutí Persepole, metropole perské říše, respektive hostinu v místním paláci na oslavu vítězství a jeho následné vypálení. „Гедросия“ („Gedrosia“) se zaobírá částí cesty zpět z indického tažení. Zde se Alexandr rozhodl vést své lidi skrze Gedrósii, což je historická oblast rozkládající se na území dnešního Pákistánu, Íránu a zčásti Afghánistánu, protože se jednalo o nejkratší přímou trasu do Babylonu. Tato cesta se ovšem pro jeho armádu stala katastrofou – odhaduje se, že při bloudění v nehostinné poušti postupně zemřela polovina válečníků a většina doprovodu. „Роушанак и тень Диониса“ („Roshanak & the Shadow of Dionysus“) představuje legendu o tom, jak Alexandrova manželka Róxana a bůh Dionýsos spřádají plány na vojevůdcovu smrt – motivací manželky je pomsta za smrt jejího otce, motivací boha je vyplenění Théb. Dionýsos Róxaně poví o mytické oblasti na severu s otráveným říčním pramenem, jehož voda dokáže zabít i Alexandra považovaného za syna bohů.

„Триумф в Персеполе“ z této trojice vyznívá ještě „nejslaběji“, přestože je to z obecného hlediska stále skvělá skladba. Umně graduje, a i když nevyvrcholí do vyloženě extatických výšin, napětí v její druhé půli citelně zhoustne a orientální motivy v kombinaci s ženským vokálem fungují výtečně. „Гедросия“ je možná můj nejoblíbenější kus z celého „αρχάος“ – provází ji hustý psychedelický opar s odzbrojujícím výkonem zpěvačky Iriny. Nad základním temným rytmem probíhá elektronika, kytarový nárůst i dronové plochy. „Роушанак и тень Диониса“ jako by svým způsobem míchala přístupy obou předchozích písní, a přitom je opět svá a jiná, aniž by snad z celkového ladění „αρχάος“ vybočovala. Svým způsobem vyznívá o něco experimentálněji a díky rytmičtějšímu pojetí i rituálněji, rozhodně je ale taktéž bravurní, nabídne množství skvělých nápadů, opět nádherný vokál nebo didgeridoo finále. Zmiňované nástroje zde ovšem berte s rezervou, jelikož v sestavě Krrau uvedeny nejsou – přinejmenším je to něco, co je zvládne uvěřitelně imitovat.

Krrau / Qamat is-sa'atu - Archaos

Oproti tomu ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ různých instrumentů využívají hodně – dechové, strunné i smyčcové nástroje, dva vokály, syntezátory, perkuse. Snad i proto jejich strana působí v dobrém slova smyslu chaotičtějším, experimentálnější a nervóznějším dojmem. Z obou jejich skladeb mě asi o něco víc zaujala „Триумф в Вавилоне“ („Triumph in Babylon“), již táhne kupředu neúprosný basový rytmus, do něhož se vpíjí další útržky a zpěvy, z nichž nejnápadněji působí dekadentní cellové tóny nebo trubky (?) cca ve třech čtvrtinách. Netvrdím však, že je „Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль“ („Roshanak & the Gelid Headwaters of Hurla Kel“) v porovnání se svou kolegyní špatná! „αρχάος“ je totiž strhující po celou dobu, což platí jak zde, tak i u „Триумф в Персеполе“. Zdánlivě i „méně dobré“ (záměrně neříkám „horší“ nebo „slabší“) je zde stále extrémně vysoko nad hranicí průměru.

Před koncem se asi sluší ještě dotáhnout povídání o konceptu na straně ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ. „Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль“ vypráví o cestě Róxany do mytické oblasti Nonakreeds na severu, kde se setká s místním pohanským bohem, od něhož získá jed na otrávení Alexandra. „Триумф в Вавилоне“ má poněkud ironický název, protože na rozdíl od úvodní „Триумф в Персеполе“ se tentokrát nejedná o Alexandrův triumf, nýbrž o jeho skon – vojevůdce je otráven a jeho generálové si mezi sebou rozdělí dobytou říší. Možná stojí za zmínku, že otrava je výplodem konceptu „αρχάος“, neboť skutečná příčina Alexandrovy smrti známa není, byť jed se mezi teoriemi samozřejmě objevuje. Jisté je pouze to, že Alexandr Veliký v Babylonu v roce 323 př. n. l. onemocněl a krátce před svými 33. narozeninami vydechl naposledy.

Krrau / Qamat is-sa'atu - Archaos

„αρχάος“ je ze všech možných úhlů pohledu ohromně zajímavý a sugestivní počin. K hudební a koncepční stránce je nutno přidat i grafické provedení. Album vyšlo ve dvou kazetových edicích, a sice u slovenských Sky Burial Productions (49 kusů; září 2016) a u ruských Oriental Prophecy ‎(50 kusů; duben 2017). Obě verze vypadají úplně jinak, ale obě nádherně – o trochu lépe asi ta starší slovenská už jen díky atypickému balení v ručně malovaném tvrdém papíru. Ať ale sáhnete po jakékoliv z nich, za koupi to podle mě jednoznačně stojí.

Zpětně mohu „αρχάος“ s klidným srdcem vyhlásit za jednu z nejzajímavějších desek, jaké se v loňském roce objevily, a kdybych nebyl kokot a naposlouchal to zavčasu, možná by to zamíchalo i s pořadím nejlepší pětky v tradičním ročním shrnutí. Ale to už je nyní jedno, stejně je stěžejní sdělení, že se jedná o bez přehánění fantastickou a působivou věc.

Krrau / Qamat is-sa'atu - Archaos


Tomáš Kočko & Orchestr – Velesu

Tomáš Kočko & Orchestr - Velesu

Země: Česká republika
Žánr: world music / ethno / folk
Datum vydání: 29.4.2016
Label: Indies Scope

Tracklist:
01. Do Návu
02. Velesu
03. Jen se rozvzpomenout
04. Jarovít
05. Na mohylách
06. Dokola
07. Chors
08. Vnuk
09. Na konci dní (Do Návu II.)

Hrací doba: 39:19

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Indies Scope

Tomáš Kočko je člověk, jehož většina našich čtenářů nejspíš bude znát díky produkci počinů „Relic Dances“ (2004), „Osamělí“ (2006) a částečně i „Návaz“ (2011) od moravských folk/doommetalistů Silent Stream of Godless Elegy. Tenhle muzikant původem z Frýdku-Místku má ovšem na kontě i vlastní a rozhodně ne nezajímavou tvorbu, k níž aktuálně přidal novou desku „Velesu“. A právě o té si nyní na chvíli pohovoříme.

Nebudu vás tahat za fusekli – nejsem žádný vyslovený expert na to, co Tomáš Kočko se svým orchestrem nahrál v minulosti. Několik málo alb jsem však slyšel a ve všech případech se mi to v zásadě líbilo. Akorát se zde vždy vyskytovala nějaká písnička, která mě neoslovila, poněvadž byla na můj vkus až moc veselá. Taková výtka pravidelného čtenáře jistě překvapit nemůže, jelikož jsem se nikdy netajil tím, že veselou muzikou pohrdám víc než Ku-Klux-Klan pohrdá černochy. „Velesu“ v tomto ohledu ale přináší změnu…

Vůbec poprvé se zde totiž nenachází žádná skladba, jejíž přítomnost bych já osobně bez problémů oželel. A něco mi říká, že tato skutečnost bude mít jistě co do činění s tím, že na „Velesu“ si Tomáš Kočko & Orchestr prvně nepůjčovali z lidové tvorby a pustili do světa čistě autorskou desku. Je pravda, že jsem to nikdy podrobně nezkoumal, tudíž toto berte čistě jen jako domněnku, nicméně bych se vůbec nedivil tomu, pokud by ony songy, které mě na starších počinech nebavily, patřily k těm, u nichž se sahalo po folklórních motivech.

„Velesu“ ovšem nabízí kolekci velmi silných a vyrovnaných písní, mezi nimiž se nenachází jediná, již bych si s klidem odpustil. Už videoklipová a zároveň úvodní „Do Návu“ je natolik dobrá, že nezasvěcený člověk dostane zájem slyšet celou nahrávku. Popravdě řečeno, zrovna tahle skladba – jen tak mimochodem dost vhodně zvolená k propagaci desky – je natolik povedená, až jsem se trochu bál, zdali Tomáš Kočko & Orchestr dokážou udržet takhle vysokou laťku po celou dobu. Povedené folkové melodie se šlapající rockovou rytmikou, jakou jistě ocení všichni příznivci skupin jako Fejd, tenhle kousek jednoznačně předurčují k roli jakési vlajkové lodě „Velesu“ a ten danou úlohu plní na jedničku.

Naštěstí ale ani zbytek nepolevuje v kvalitě, byť se nejedná o tak jednoznačně „hitové“ věci – snad s výjimkou „Dokola“, pro někoho možná i s výjimkou „Jarovítu“. Vlastně bych i řekl, že ty nejvyšší vrcholy „Velesu“ se nacházejí až ke konci v podobě atmosférické „Chors“ a procítěného „Vnuka“. Skvěle však fungují i baladičtější a rozvážnější věci jako „Jen se rozvzpomenout“ a „Na konci dní (Do Návu II.)“. Druhá jmenovaná se ve své druhé půli jen tak mimochodem blýskne i zapojením elektrické kytary a kapela vlastně docela plynule přejde od world music / folku až někam na hranici folkem nasládlého doom metalu. Inu, při produkování Silent Stream of Godless Elegy inspirace zjevně proudila obousměrně. Každopádně jde o velmi příjemné zpestření, jež i díky svému postavení v samém finále nijak nenarušuje celkový ráz desky.

Velmi zajímavé jsou rovněž „Jarovít“ a „Na mohylách“, které obě začínají takovým trochu divným motivem, který se nejdříve netváří úplně poutavě, ale následně jej Tomáš Kočko & Orchestr výborně rozvedou. Zejména refrén druhé jmenované je úžasný a jedná se o jeden z těch momentů, na něž jsem se brzy začal během poslechu těšit. Naproti tomu v titulní „Velesu“ je přímo ukázkově slyšet jedna z největších zbraní nahrávky – zpěvy. Sám Tomáš Kočko má charisma na rozdávání a ani zbylí vokalisté, ať jde o sólové hlasy nebo sbory, za ním nijak nezaostávají (ostatně – proč myslíte, že je ten refrén „Na mohylách“ tak dobrý?), což v kombinaci s kvalitními texty (!) obzvlášť potěší.

„Velesu“ je přesně ten druh alba, při němž se člověk při poslechu jednoduše musí usmívat. Ani ne tak z toho důvodu, že by to bylo nějak veselé, protože to až na skočnější (není myšleno pejorativně) „Dokola“ nějak jednoznačně veselé není a hraje se spíše na serióznější notu, jako spíš kvůli tomu, že máte radost z toho, jak pěkná muzika to prostě je. A to je, řekl bych, dost velká pochvala.

Tomáš Kocko & Orchestr

Vlastně asi jediné, co mi i po mnoha posleších stále neleze do ucha, je jeden motiv v titulní písničce. Nicméně to je v konečném důsledku jen marginální záležitost oproti tomu, co Tomáš Kočko & Orchestr nabízejí všude okolo. Sázka čistě na vlastní materiál vyšla v případě „Velesu“ na jedničku a osobně bych se přimlouval za to, aby to tak bylo i do budoucna, protože skladatelská úroveň na to, aby šlo utáhnout celou dlouhohrající desku jen na autorských skladbách, tu bezesporu je. Jednoznačně stojí za slyšení.