Murderous Productions se podařilo získat a do své distribuce zařadit kompletní doposud nevyprodaný katalog kultovního českého labelu Leviathan Records. V časově omezené akci si nyní můžete doplnit sbírku o špatně sehnatelné kousky z 90. let, mezi nimiž se namátkou nacházejí jména jako Entrails, BigBoss, Silent Stream of Godless Elegy, Age of Storm, Astral, Enochian, Crux, Sorath, Sezarbil, Pergamen Luciferian či Euthanasia. V případě zájmu své kroky směřujte sem.
Archiv štítku: Euthanasia
Redakční eintopf #32.7 – speciál 2011 (Madeleine Ailyn)
Madeleine Ailyn: |
| Top5 2011: 1. Septicflesh – The Great Mass 2. Sons of Seasons – Magnisphyricon 3. Symphony X – Iconoclast 4. Serenity – Death & Legacy 5. Amon Amarth – Surtur Rising CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Koncert roku: Videoklip roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2011:
1. Septicflesh – The Great Mass
Já si na tu kreativitu asi dost potrpím. Tak nějak je mi jedno, že je to death metal. Občas to páchne něčím symfonickým, a buď je něco dobré, nebo je něco špatné. A tohle je sakra dobré. Běhá mi z toho mráz po zádech a zároveň si to šíleně užívám. Prý, že ke geniálním věcem většinou lidé nemají co říct, a to se stalo u mě. Už se od těch Řeků neodtrhnu.
2. Sons of Seasons – Magnisphyricon
Symfonický metal málokdy hodně překvapí, třeba potěší, třeba zahřeje, ale nešokuje. To ovšem není případ téhle kapely. Ta mě šokovala svojí kreativitou a tím, jak celé album funguje dohromady. Každá píseň je de facto jiná a přitom tak stejná. Celé album funguje jako přesně namazaný stroj, který vás udrží v napětí. Možná ještě lépe. Už to jméno Olivera Palotaie by mělo naznačovat, že to bude přinejmenším slušná věc. Mohlo by to zavádět ke Kamelot, ovšem nenechte se zmást. Tohle je jiný, drsnější a kreativnější příběh.
3. Symphony X – Iconoclast
Těžko říct, jestli něco může být špatné, pokud slyšíte Russella Allena. Asi ne, jeho hlas už je dostatečná záruka toho, že vás na tom bude bavit alespoň něco. Žeru jeho barvu a dravost. Bez něj by Symphony X nebyli, tím čím jsou. A možná, že jsem teď trochu nespravedlivá k ostatním členům, protože jejich výkony jsou taktéž brilantní, ale tak nějak podvědomě to mám tak v hlavě. “Iconoclast” je procítěná a milá deska, která je přesně tak akorát progresivní, jako symfonická. Kreativní a s dobrými texty. A proto je tak milá.
4. Serenity – Death & Legacy
Poměrně dlouho jsem se rozmýšlela, zda je sem napsat nebo ne. No, stalo se. Rakouská skupina Serenity možná pro některé nebude dosahovat kvalit zbylých CD, které zde jmenuji, ale pro mě něco zvláštního, co mě nutí je mít ráda. Zaprvé, tohle album je opravdu slušný počin propracovaný s naprostou náruživostí pro danou věc. Je propracované do detailů. Bohužel ty detaily staví na určitém historickém poučení, což někteří lidé prostě neskousnou. Já měla vždy blízko k historii, a jelikož jsem měla tu možnost být osobně poučena zpěvákem o jejich hudebních záměrech a o jejich myšlenkách, zbožňuji to. Je procítěné, je milé, je slabé, ale má v sobě hodnoty, které mě nemůžou nechat na pokoji.
5. Amon Amarth – Surtur Rising
Amon Amarth byli první tvrdší skupinou, kterou jsem tak nějak náhodou objevila, a sedli mi. Od té doby k nim mám osobní vztah. Na “Surtur Rising” ještě přitvrdili a to jim sluší. Když nechci přemýšlet nebo když jsem naštvaná, fungují grandiózně. A protože jsem naštvaná často, tak je i často poslouchám. Proto páté místo.
CZ/SVK deska roku:
Euthanasia – IV
Zaprvé bych se měla přiznat, že nejsem moc zastáncem české tvorby a v tomhle roce se asi neurodilo tak, jak by mělo. Proto mě překvapilo, že zrovna na zrecenzování mi přijde něco, co se mi v důsledku líbí. Myslím si, že není nutno opět tu opěvovat. Ještě mě to neomrzelo.
Neřadový počin roku:
Sonata Arctica – Live in Finland
Mám ty hochy ráda, mám ráda jejich hudbu. Sonata Arctica jsou sice ohraná písnička, ale já jsem se na tohle DVD ráda koukla, mnohem radši než třeba na novou Avantasii. Je to kvalitní věc a příště, až si to pustím, vezmu si i tunu kapesníčků jako přípravu na moji slzavou slabost při “Mary-Lou”.
Koncert roku:
Van Canto: Out of the Dark Festival – Praha, 1.10.2011
Dlouho jsem tak nějak váhala mezi dvěma festivaly, Absolute Dose of Metal ve Výravě a právě Out of the Dark, a pak taky, kterou kapelu z nich tak vybrat. Kdybych měla posuzovat oba dva jako celek, byl by to asi ten první, pro svojí úžasnou atmosféru a pro můj samotný pocit. Ale já se přece jen rozhodla být přesnější, a tak nemůžu jinak než jmenovat brilantnost Van Canto na druhém. Už jsem psala report, a tak nemá smysl jít do závratných podrobností, ale říkám vám, jestli mi někdo potom, co jsem s nimi zažila, řekne, že pokud nemají kytary, není to metal, pak se buď uchýlím k násilí na tom daném člověku, nebo si pořídím Beethovena a začnu poslouchat klasiku. To si může říkat co chce kdo chce, ale buďme rádi, že tahle neřízená střela měla za sebou jen Tristanii, ta to alespoň až tak neodnesla (i když úbytek pocítila). Tady je jednoduše vidět, kdo to dělá s naprostou láskou jako zábavu a ještě se u toho tváří profesionálně. Vyhecovali publikum a… ne, to se nedá popsat, to se musí zažít. Ten závěr s “Fear of the Dark” je nezapomenutelný. A myslím, že i pro ně, protože se šíleně divili, že Iron Maiden všichni známe a ještě k tomu zpíváme s nimi. Rakka Takka Mother Fuckers!
Videoklip roku:
Serenity – The Chevalier
Dlouho jsem přemýšlela, koho sem napsat, a pak mi to došlo. Zůstaneme u symfonického metalu. Serenity. Není to žádná extra slavná skupina a přesto tímhle klipem a jeho myšlenkou dokázala, že je schopná vytvořit něco, co velmi pěkně a decentně dokresluje celý song. A to je podle mě to, co by měl klip dělat. Vylepšit příběh v textu, nic víc, nic míň. A to, že to zvládli s grácií, která je velmi podobná takovému jménu, jako jsou Leaves’ Eyes (které jsem mimochodem chtěla napsat nejdříve), to si myslím, že stojí za pochvalu. Prostě estetické.
Potěšení roku:
Within Temptation – The Unforgiving
Tahle kapela byla jednou z těch, na kterých jsem ujížděla v úplných začátcích. Jenže postupem času se mi tak nějak začala vzdalovat, protože můj hudební vkus se přece jen vyvíjel a ta “gotická” image mi už neseděla tak jako dřív. Navíc, co si budeme povídat, když si odmyslíme pár detailů, byli Within Temptation celkem normální odrhovačka. O to víc mě překvapilo jejich nové album. Je to první kapela, které podle mého názoru neuškodil trochu “popovější” výraz. Je to vyzrálé a inteligentní album, které si zachovalo jen ty dobré vlastnosti těch minulých. A mě to zahřálo na duši.
Zklamání roku:
HammerFall
Původně jsem chtěla napsat jen album “Infected”, ale tohle se se mnou táhne už delší dobu. A od začátku roku to gradovalo. Už jen tím, že jsem si říkala, že teď to přijde a oni se proberou. A ono zase nic. Ty texty jsou rok od roku slabší a zavání nám to mršinou. Ta mršina tam leží už nejmíň dva roky a oni se jí snaží zamaskovat za zombie. Což je na můj vkus trochu moc. Mně už bohužel nemají tak nějak co nabídnout a až se rozhodnou smrdět dalším albem, doufám, že půjdou o dům dál a pokusí se ten “heavy metal” posunout o kousek k dnešní době a nejen oprašovat staré myšlenky. Všechno se vyvíjí. To snad pobrali i Iron Maiden a člověk by řekl, že ti už budou značně zatuchlí.
Euthanasia – IV
|
| Země: Česká republika Žánr: doom metal Datum vydání: 21.10.2011 Label: selfrelease Tracklist: Hodnocení: 7,5/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Dlouho jsem hledala vhodná slova pro začátek, ale upřímně, čím začít, když vám domů přijde něco, o čem jste sice někdy vzdáleně slyšeli, ale rozhodně jste se o to nezajímali tak, jak by se možná hodilo? Na přímo řečeno v českých záležitostech mám díry ne jak v ementálu, ale jak v pletivu, a myslím si, že kdyby ta deska měla nožičky, asi by ode mne, zarytého zahraničím nakaženého symfonicky založeného “hitomilce”, snad i utekla. Ale nemá a jsem odhodlaná hrdě tvrdit, že je to dobře pro všechny strany, protože po tvrdě zasažené lekci nelze psát nic jiného než chvalozpěvy.
Marně jsem se svým nechutenstvím k zeměpisu lovila v hlavě, jak dlouhou cestu deska z Havířova urazila a ještě marněji jsem se snažila své mamince osvětlit, že mě to nemůže zabít, i když je to Euthanasia, a že je to naopak dost výstižný název pro kapelu, od které mám prý očekávat melancholii. A kdybych v té době tušila, že je samotný název “IV” tak chytrý tím, že je tak jednoduchý a dále už se nemusí řešit shrnutí rozmanitostí samotných skladeb, nemusela jsem se tak obávat.
Bude lepší, když se místo toho, abych vám broukala melodii svojí chytrosti načtené na poslední chvíli z Googlu, vrhneme po hlavě přímo do mých dojmů z důvěrného seznámení. Sama jsem to chtěla tak nechat, prostě intenzivní pocit. Po pohledu na booklet jsem začala čekat všeliké nekalé až morbidní nápady, vždyť jediné, co v něm bylo světlé, byl papír s překladem anglických textů. Sama pro sebe jsem se nejdřív chtěla urazit, ale pak jsem si srovnala v hlavě věkové skupiny a nakonec to i docenila.
Ty hrůzy a běsy se po prvních minutách nedostavily. Vlastně jsem měla nejdřív pocit, že mi v pokoji ťuká nahlas velký budík, to asi měl být náznak časované bomby, ovšem když se první píseň “No Prayer Left” pořádně rozjela, něco mě donutilo se pousmát a klepat si nohou. Ještě víc mě překvapila barva hlasu a jako ženu i procítěnost celého projevu, ať už jakkoliv mírná či brutální. Bylo to příjemné, ani moc velký masakr na začátek, ani ukolébavka. Pak mě praštila do uší trocha instrumentálnosti v podobě smyčcového nástroje a já se dostala do správné vlny, která se mě držela po celý zbytek poslechu.
Člověk by mohl roztrhat všechny písně na cáry a stejně by byl na každé pasáži nějaký zajímavý detail, ať už u nástrojů nebo u hlasu, který by ho vlídně přesvědčil o tom, že je má zase slepit dohromady a poslechnout si to celé. Kytary jako by si spolu občas povídaly a občas vedly krásné monology. Stejně tak všechny písně mluví textově samy za sebe, ale když se na to podíváte jako na celek, vyplyne vám moc milý a chytrý příběh. Jestli jsem něco za dobu svojí existence zjistila, tak je to to, že ne vždy “zralí” muži interpretují do své hudby zralou pointu. O to milejší je, když se zde nachází i s malým filozofickým posláním.
Z té tmavé stránky je to takové správně živočišné a mírně neurvalé, což potvrzuje hlavně druhý song “The Summer Night End”, který bych vyzdvihla jako jeden z nejlepších na albu. V rámci “vyšších” myšlenek jmenujme “Strangers in Our Homes”, i když ze začátku mi zní jak mimozemšťan, který vypil moc vodky, následně musím přiznat, že překvapení přišlo ze strany vokálů. A když to zvládnete strávit až do konce, tedy ještě než se dostanete ke hvězdám, dodají vám ještě porci sentimentu s písní “Voluntary Slaves“. Neodpustila bych si o ní nic nenapsat, protože zavání symfonickým metalem a je značně heroická.
Marně tápu, co bych vytkla, a mám jednu věc na jazyku, i když to asi není podstatné. Ta angličtina. Chápu, že někdy není rozumět prostě v rámci muziky, ale někdy mi to hodně vrzalo. Když už je podměty člověk naváděn, aby nad textem přemýšlel, musí to jednoduše všechno fungovat tak jak má.
Shrnuto a podtrženo, vyberu si skupinu, o které jsem do té doby slyšela jen z rychlovlaku, a už zase nemám v rámci svého vkusu co vytknout. Jestli mi snad bylo naznačováno něco o klišé, o klasických historických a náboženských tématech, které mě unudí k smrti, nebo o tom, že se mi to nebude líbit v rámci, no, jednoduše řečeno řevu, nic z toho se nepotvrdilo. Deska “IV” je jak dobře udělané asijské jídlo, každá ingredience je kvalitní a dohromady chutná prostě úžasně a splňuje všechno, co bych od ní v rámci žánru očekávala. Chtěla jsem dát sedmičku, ale že to nezůstalo a asi ani nezůstane jen u pár nutných poslechů, odvážím se na sedm a půl.
Masters of Rock 2010 (neděle)
 |
| Datum: 18.7.2010 Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek Účinkující (obsažení v reportu): Accept, Arakain, Callejon, Euthanasia, Harlej, Kimaera, Lacrimosa, Lordi, Rhemorha, Six Degrees of Separation
|
Festival se pomalu blíží ke konci a spousta lidí to už od nedělního rána balí. Jeden den Masters of Rock ale stále zbývá a zahajují jej v brzo ráno Euthanasia. Nemám je moc rád, vadí mi tam ten křesťanský podtext, zašel jsem na ně jen z nudy (to je tak, když je někdo vzhůru od sedmi). Víc mě bavilo pozorovat z tribuny mlhu, která se ještě převalovala v kopcích okolo areálu.
Na svojí první evropskou show přijela ze Sibiře moderně metalová smečka Rhemorha. Hoši se chtěli předvést v dobrém světle, tak to hoblovali, co to šlo, ale fakt, že se jednalo jen o obyčejný metalcore, nic nezakrylo. Některé pasáže zněly celkem zajímavě, jiné však byly stokrát provařené metalcorové postupy. Doma bych si to nepustil, na koncertě to však špatné rozhodně nebylo.
Zato následující kapela je už o něčem jiném. Další evropská premiéra, tentokrát dorazivší z Libanonu. Kimaera pro mě osobně byla černým koněm festivalu. Oproti ruským kolegům přidali k chuti předvést se na velkém pódiu velkého festivalu i hodně skvělou muziku a vyšlo z toho po čertech dobré vystoupení. Chvílemi deathově brutální, častěji doomově temní, ale vždy s orientálním nádechem, který tomu celému dává hodně osobitý šmrnc. Tleskám pořadatelům za přitáhnutí téhle skupiny, protože to byla trefa do černého, pro příští rok víc takových věcí. Jinak, jestli se tu Kimaera ještě někdy objeví, tak tam určitě nebudu chybět, protože tohle se mi opravdu líbilo. A hitovka “The Taste of Treason” zabíjí!
Autogramiáda Kimaera je povinnost, takže z dalšího Harleje vidím jen půlku. Abych pravdu řekl, moc mi to přece jenom nevadí. Další už zpola-zlidovělá kapela, takže zase nechybělo sborové zpívání refrénů, nekonečné tleskání atd. Pro mě osobně opět neurážející, zároveň ale nikterak výjimečné.
Ani Callejon nijak zvlášť nezaujali. Moderní metálek bez výraznějších nápadů. To dneska hraje každá druhá skupina. A ty zpěvákovy kecy mezi písničkami byly opravdu trapné…
Arakain, to už je dneska klasika. Člověk je viděl snad stokrát, ale vždycky si na ně zajde s chutí znovu. Potěšil ne tak úplně klasický setlist (například “Barbaři” nebo “Vinen”, spousta letitých a provařených “povinností” zase chyběla). Navíc o třídu lepší hudba než věci typu Harlej apod., takže celkově dobré.
Následující Lacrimosu jsem těžce nepobral. Studiovou tvorbu neznám, ale na Masters of Rock předvedli přesně ten sladký gothic metal (a to mi věřte, že s použitím slova “metal” jsem hodně váhal), který se tváří rádoby tvrdě a který mají všechny ty třinácti, čtrnáctileté gotičky strašně rády. Nemůže se mi líbit všechno.
Přiznávám se, Doro jsem posral (nebrat doslova!) a na její vystoupení jsem zachrápal. Než jsem se stačil dovalit do areálu, plocha pod pódiem byla tak natřískaná, že se tam nedalo hnout a nebylo odnikud vidět. Dívat se na “záznam” z obrazovky moc nemusím, a abych se rval přes lidi dopředu jak nějaký kretén? Nejsem ten typ. Příště už na ní půjdu.
Naproti tomu Unisonic, nový projekt bývalého zpěváka Helloween, Michaela Kiskeho, mě nezajímal. Kiskeho jsem nikdy neměl moc rád a vzhledem k tomu, co za posledních pár let nakecal, mi tenhle jeho slavný comeback přijde jakože mu došla škvára na fet a kurvy. Možná je to jen můj pocit, ale vidět jsem to nemusel.
Na druhém pódiu předvádějí Six Degrees of Separation další skvělý set. Možná ne tak energický jako Chaos in Head, ani ne tak kouzelný jak Silent Stream of Godless Elegy, ale pořád skvělý, nabitý až po okraj jejich vysoce originální hudební produkcí. Zazněly samozřejmě ukázky z aktuální novinky “Of Us” (například “For Hannah”), ale i starší věci (třeba dokonalá “Lucius”).
Po výtečných Six Degrees of Separation rychle spěchám na hlavní scénu, abych viděl aspoň kus vystoupení znovuobnovených německých legend Accept. Byl jsem opravdu hodně překvapen, jak moc to bylo dobré. Z těch hlavních headlinerů asi úplně nejlepší. Kdo si myslel, že to bez Uda nepůjde, tak mu nový zpěvák Mike Tornillo ve Vizovicích jasně ukázal, že půjde. Energie a nasazení jak za mlada + výborné staré hitovky = smrtící kombinace. Tornillo je Udovi hlasově dost podobný, ale tahá to víc nahoru, což se dá bez sebemenších problémů přežít. Na pódiu to navíc rozjel (i se zbytkem kapely samozřejmě) naplno, prostě super show. Pro hltače setlistů zmíním úplný závěr, kde zazněla trojice kultovek “Princess of the Dawn”, “I’m a Rebel” a úplně na konec “Balls to the Wall”.
Závěr patří finským příšerkám Lordi. Co si budeme nalhávat, nemít ty masky, vybuchující serepetičky a další show, těžko by měli takový úspěch, jaký mají. Dokud se chce ale člověk na koncertě dobře bavit, tak proč ne, Lordi jsou z tohoto pohledu ideální. Na ten jejich spektákl se přece jenom dívá hezky. Největšího aplausu se ale opět dostalo pokusům o češtinu Mr.Lordiho, zvláště pak jeho hlášce “to je vedro, do prdele!” Finští strašáci mě sice napoprvé bavili více, ale i tak podle mě nemohl nikdo odcházet zklamaný.
Zhodnocení:
Z organizačního hlediska jsem já osobně jako řadový návštěvník nějaký extra velký problém nezaznamenal. Počet toiek se vzhledem k pravidelnému čištění zdál dostatečný. Alespoň mi to všichni tvrdili, já do nich radši nelezu, dokud to vážně nehoří (smích). Ale možná by už konečně někdo mohl i na Masters of Rok zavést toi-toi rakety na močení, aby tam pánové neochcávali každý keř. O trochu víc mohlo být také koryt na osvěžení/umytí se, ale dalo se to. Areál byl po většinu dne uklizený, všude běhali brigádníci a uklízeli (kromě plochy pod pódiem, ale tak to se dá chápat).
Oproti tomu tragičtí byli tradičně moderátoři, či co to mělo být. Anglicky neuměli plácnout ani slovo, to už ani nebylo komolení názvů, ale jejich bezbřehé prznění. O metalové hudbě evidentně věděli úplně hovno (zvlášť ten chlápek), ale hlavně že se snažili být za každou cenu vtipní (a ani to jim moc nešlo). Alespoň že na tu ženskou se dalo jakž takž dívat, ale to je trochu málo, zvlášť když se nesvlékla (smích). Vždyť to zas nemůže být takový problém sehnat někoho, kdo by to tam odkecal alespoň na nějaké úrovni.
Dramaturgie festivalu, to je věčné téma. Jeden by rád tohle, druhý zase tamto, na 100% vyhovět nelze nikomu, natožpak všem. Já sám za sebe mohu říct, že bych uvítal o kápanek více těch tvrdších věcí, než jen dvakrát thrash metal (a co budeme povídat, Annihilator zas takoví tvrďáci nejsou), jeden doom/death a jeden Behemoth. Neříkám udělat z toho druhý Obscene Extreme, ale přece jen loňský vyrovnanější line-up mi přišel lepší než ten letošní, téměř čistě heavy(/speed/power) metalový.
Počasí bylo letos opravdu humus. První tři dny byla tak neskutečná vedra, že jsem myslel, že chcípnu. V neděli už bylo pěkně pod mrakem a nepršelo, večer jsem ale zase klepal kosu (smích). Naštěstí nechali pořadatelé během teplých dní dav pod pódiem kropit vodou, což opravdu bodlo. I když se mi zdálo, že si to občas frajer-kropič užíval až moc (cákal když už se pomalu smrákalo a pak člověku byla kosa, s oblibou pral do lidí, kteří na to neměli náladu atd.), ale dejme tomu, pořád to bylo v tom horku dobré. Ale pro příště – na zahnání horka je nejlepší pozvat Immortal (smích)!
Celkově? Celkově se mi tam líbilo, ale tak to už se musí vážně něco dít, aby se mě to na koncertech nebavilo (smích). Mí favoriti mě nezklamali, někdo mě překvapil, někdo zase zklamal, ale tak už to holt chodí. Nakonec mě se mi tam líbilo o mnoho víc, než jsem původně při pohledu na soupisku čekal a že jsem jel rozhodně nelituji.
Metalgate Open Air 2010
 |
| Datum: 12.6.2010 Místo: Mnichovo Hradiště, Vostrov Účinkující: Abstract Essence, Bad Face, Belphegor, Cruadalach, Darzamat, Dive, Dymytry, Euthanasia, F.O.B.
|
Kdyby se hlasovalo o nejsmolnější festival, já bych zvednul ruku pro Metalgate. Na jednu stranu je to výborně zorganizovaná akce, u níž je vidět, že to někoho prostě baví pořádat, na druhou stranu je však způsob, jakým fest přichází o headlinery, opravdu neuvěřitelný. Loni zde měli vystoupit Vader, ale tak trochu zapomněli, že už na ten samý den mají domluvenou jinou akci, takže museli narychlo naskočit God Dethroned. Letos to měli na Vostrově rozbalit Dark Funeral… jenže zapomněli, že už slíbili exkluzivní vystoupení v ČR pořadatelům zlínského koncertu. A to u aktuálního ročníku nebyli jediní, protože pořadatelům vypadli rovněž Liveevil a Six Degrees of Separation, což je – když vezmeme v úvahu, že na Metalgate hraje devět kapel – celá třetina line-upu. Prostě pech. Náhradníci za všechny vypadnuvší smečky byli ale zdárně nalezeni, takže třetímu ročníku Metalgatu nic nestálo v cestě. Pojďme se podívat, jak to všechno proběhlo…
Nevděčná úloha zahajující kapely připadla na Bad Face. Vedro bylo úmorné a většina lidí si tak zavlažovala hrdlo pivním mokem ve stínu. Kdyby Bad Face hráli později, jistě by se na ně sešel větší dav a bylo by to hned o něčem jiném, ale takhle to byla skoro jen veřejná zkouška a vyznělo to tak trochu do prázdna. Možná je to docela škoda, protože věřím, že jinak by jejich hudba publikum určitě dokázala rozproudit, ale někdo to holt otevírat musí.
Bad Face na pódiu střídají maskovaní Dymytry, kteří se na festival dostali jakožto vítězové soutěže Metalgate Massacre. U téhle skupiny jsem se nikdy neuměl přenést přes zpěv. Jednak mi tam nesedí čeština (nemám nic proti zpívání v češtině, ale tady mi to prostě neleze do uší), nesedí mi texty, které se k jejich maskám absolutně nehodí, takže celá image à la Predátor vyznívá samoúčelné, a nakonec moc odvázaný nejsem ani ze samotného vokálu. Kousky, kde se spíše řvalo, neznějí tak špatně, ale jinak fakt ne. V konečném důsledku tak na Dymytry zůstávají zajímavé jen ty masky. Bavící se hlouček pod pódiem, který se oproti předchozí formaci notně rozrostl i rozpohyboval, by ale s mými připomínkami jistě nesouhlasil. Holt, co se dá dělat, jedeme dál.
Následující Dive jsem naprosto vůbec neznal a zněli… tak nějak divně, což však v žádném případě nemusí být negativum. Jejich produkce se ukázala být absolutně nefestivalovou hudbou, alespoň podle návštěvníků Metalgate to tak vypadalo, protože si většina z nich během setu Dive dopřávala oběd. Další kapela, která si hrála v podstatě sama pro sebe. Abych byl ale upřímný, já osobně bych si taky radši poslechnul spíše ty vypadnuvší Liveevil, za něž Dive zaskakovali.
Tady podle původního programu měli nastoupit Six Degrees of Separation, ale i oni museli svůj koncert z pracovních důvodů zrušit. Věřím, že sehnat adekvátní náhradu za ně asi není nic lehkého, ale zrovna Euthanasia? Někomu se určitě líbili, ale já je prostě nemám rád. Asi se nemůžu přenést přes tu křesťanskou pachuť, co je u nich cítit (to víte, jsem odkojen na trve cvlt satanic black metalu, hehe). Zkráceně řečeno: mě to nebavilo.
Konečně to začíná být zajímavé. Inovativní muziku já rád a Abstract Essence takovou určitě předvádějí. K tomu přidejte viditelnou sehranost a tím pádem i adekvátní nadhled, dále pak nasazení, skvělý vokál a brutální hlášky (“Kdo mi koupí ruma, dostane pusu… na prdel!”) a nemůže vám vyjít nic jiného než hodně dobrý koncert, který byl postavený hlavně na novějších věcech (nechyběla například ani “Commercial Shit”, ze starších pak třeba “Lost Life”). Zvláště když už se to ******** vedro dalo na ústup. I když při posledním songu se dalo na ústup tak moc, až z toho byl brutální liják.
Než folkoví Cruadalach nazvučili, průtrž mračen pomalu ustala, takže do toho kompletní devítičlenná smečka mohla vlítnout naplno. Sice se na pódium sotva vměstnali, ale nezabránilo jim to v parádním rozeskákání publika i sebe samých. Někdo by se možná mohl podivit, proč kapela, jež má na kontě zatím jen jedno třískladbové promo, může dostat tak dobrý hrací čas, ale kdyby viděl ten rozjařený kotel, hned by to pochopil. Cokoliv něco-folk holt táhne. Každopádně se musí nechat, že naživo má hudba Cruadalach o dost větší koule, takže vlastně není moc co vytknout. Jo, i mně se to líbilo. Vrcholem byla jednoznačně brutální překopávka Zlatovlásky.
Šero už se proměnilo v regulérní tmu a přichází čas na smečku, jejíž jméno se na všech plakátech skvělo tím největším písmem – Belphegor. Rakouští milovníci rozličných úchylností neponechali nic náhodě a předvedli to, co se od kapely jejich ražení čeká – nic menšího než absolutní peklo! Pravda, Dark Funeral jsou sice Dark Funeral… ale Belphegor jsou zase Belphegor a já ty blázny mám rád. Jejich hudba – a dvojnásob to platí o pomalejších válech – v sobě v neodolatelném balení mísí jakousi perverzi s dekadentní atmosférou… a že na Vostrově předvedli dostatek obojího.
|
Setlist Belphegor: |
V setu Belphegor převládaly zejména rychlejší a drtivé pecky, brutální nářez začal hned s léty prověřenou “Bleeding Salvation” a až do samotného konce kapela nepolevila s tím, čemu já říkám “kurevský nářez”, což perfektně korespondovalo s jejich patřičně krvavou koncertní image (a nechyběla ani Helmuthova sado-maso čepička při “Bondage Goat Zombie”). Osobně jsem je zatím vždycky viděl hrát půl hodiny, kde valili právě jen rychlé songy, na Metalgate se jim však vzhledem k headline pozici vešly do setlistu i některé pomalejší kompozice, tleskám třeba za opětovné hraní nepřekonatelné “Sepulture of Hypocrisy” – vážně maso. Ze stále ještě aktuální desky “Walpurgis Rites – Hexenwahn” zazněly jen dvě písničky – “Walpurgis Rites” a výtečná “Veneratio Diaboli – I Am Sin”, což ale na druhou stranu vyvažovala přítomnost všech zásadních hitovek. A pokud mě sluch a paměť nešálí, hodili i ukázku z nadcházejícího alba – song “Pest and Terror”. Ostatně, prohlédněte si přiložený setlist. Zkráceně řečeno, jednoznačně nejlepší vystoupení, jaké jsem zatím od Belphegor viděl.
Druhá zahraniční návštěva – Darzamat – přijela z Polska. Při letmém poslechu na MySpace mě jejich muzika moc nezaujala, ale na koncertě to nebylo vůbec špatné. Kytarově jim to drhlo dobře, growling chrliče Flaurose byl dostatečně hluboký a na rozdíl od studiové podoby mě ani nerozčiloval vokál zpěvačky Nery, která se navíc opravdu pěkně kroutila do rytmu (smích). Každopádně mě osobně, jako neznalce kapely, jejich výkon přesvědčil, že bych jim měl dát druhou (a větší) šanci, než jen letmý poslech. A navíc mi jejich výborné vystoupení zavdalo dostatečný důvod, abych se – až k tomu budu mít příležitost – na ně zase někdy přišel naživo podívat.
Závěr akce se nese opět ve znamení české bandy, úkol to celé zakončit připadl na F.O.B. Naneštěstí už však má únava dosahovala enormních rozměrů, takže jsem je takříkajíc nedával. Kouknul jsem jen na malinký kousek, z něhož si dovoluji usuzovat, že určitě hráli dobře, ale už jsem prostě musel jít spát do stanu, jinak bych to tam zalomil ve stoje (smích). Poslední, co si z Metalgate 2010 pamatuji je, že hráli překopávku od Motörhead.
Odpustit si samozřejmě nemůžeme ani obligátní vyhodnocení celé akce z nehudebního úhlu. Z pohledu návštěvníka bylo lidí příjemně málo a člověk se tak na rozdíl od jiných festů nemusel nikde tlačit, nepochybuji však o tom, že pořadatelé by platících návštěvníků uvítali klidně víc. Do prověřeného a dobře zařízeného areálu na Vostrově by se jim o něco málo větší dav jistě vešel. Nazvučení jednotlivých formací mi přišlo naprosto v pohodě a v podstatě jsem nezaznamenal nějaký větší problém, takže scénář, kdy zvuk pohřbí celé vystoupení, se naštěstí nekonal. Zvukaři holt v porovnání s jinými akcemi nechrápali, ale opravdu zvučili. Organizačně byl MetalGate celkově pokryt opravdu dobře až na jedinou výjimku, a sice stanování. Festival, kde by si člověk nemohl hned po příjezdu rozbalit své plátěné obydlí, jsem zažil opravdu poprvé (upozorňuji, že na loňském ročníku jsem nebyl, protože jsem si tenkrát spletl červenec s červnem (smích)). A úschovna taky nikde, takže kdo nedorazil autem, měl prostě smůlu. Až na tenhle jediný detail se ale jednalo dle mého názoru o vydařenou akci.