 |
| Země: USA Žánr: alternative / gothic metal Datum vydání: 7.10.2011 Label: Wind-up Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 4,5/10 Odkazy:
|
Abych vás hned ze začátku uvedl na pravou míru – recenzi Evanescence jsem vzal z jedné poloviny s vědomím, že to bude sranda a v případě průseru se vůbec nemusím ostýchat bezskrupulní kritiky. Ta druhá polovina však stavěla na skutečnosti, že se mi celkem zalíbila vypuštěná klipovka “What You Want”, pročež ve mně začalo klíčit troufalé podezření, že by to nemusel být zase takový fail. Od té doby však uplynulo mnoho vody, takže se pokusím trochu osvětlit stanovisko, které jsem ohledně eponymní desky zaujal…
I když se mnou mnozí nebudou souhlasit, považuji Evanescence za určitý fenomén současné hudební scény (poslední slabiky zanikají ve vlně nadšeného jekotu krutopřísně temných a emočně výrazných pubertálních slečen, hledajících identitu). Rozhodně to však není proto, že bych byl skálopevně přesvědčen o jejich tvůrčímu přínosu světové hudební scéně nebo snad potenciálu jejich tvorby přetrvat staletí a potvrdit tak svoji nadčasovost (ty samé fanynky nyní rozhořčeně pokřikují, některé stěží zadržují bezmocné slzy vzteku a od několika radikálních dokonce přilétá shnilé ovoce a zelenina). Ne, to rozhodně ne, to bych si musel nafackovat. Co je však nezpochybnitelné – jsou populární potažmo vlivní v okruhu svých posluchačů, což z kapely činí faktor, se kterým by se mělo počítat.
Enormní popularita Evanescence staví z menší části na vesměs obstojném a tehdy originálním debutu, z větší pak na schopnosti zapůsobit mixem rádoby temné romantiky zapůsobit na srdce a duše zástupu teenagerů, lačnících po něčem trochu jiném. Toto rozložení ostatně potvrdilo přijetí vyloženě průserového alba no.2, nesoucího název “The Open Door”, od jehož vydání uplynulo dlouhých pět let. Nadcházející datum vydání novinky tak skýtalo mnohá očekávání. Ze strany hudebně protřelejších pak především velmi opatrnou naději na tvůrčí a především kvalitativní posun, bez kterých by bylo pětileté čekání dokonale ztraceným časem. Nebudu to protahovat a řeknu narovinu, že minimálně v případě tvůrčího posunu jsme zůstali všichni na ocet. Ať si pustíte kteroukoli pasáž alba, do několika vteřin je jasné, kdo že se pod tohle podepsal, a i když si nebudu hrát na znalce tvorby Evanescence, i hluchý by poznal, že se od dob “Fallen” ve zvuku kapely změnilo jen naprosté minimum. To ovšem ještě neznamená, že Evanescence nemohli stvořit sice nikterak progresivní, přesto však dobrou desku. Jak ale záhy vyjde najevo, další bádání vrátí posluchačovy naděje když ne na samotnou zem, tak přinejlepším dost nízko nad ni…
Ale pěkně popořadě… Když jsem si “Evanescence” poslechl poprvé, byl jsem nadmíru spokojený a nechápal jsem, proč z toho má H. takovou prču. Při druhém poslechu už začalo leccos skřípat, ale teprve další odhalily pravou podstatu věci. I přes klasicky chytlavé refrény, které bych se nebál označit za největší plus celého počinu, nehledě na velmi obstojný vokální výkon frontwoman Amy Lee a navzdory všem možným zvukovým pozlátkům je album v jádru nehorázně plytké a bez nápadu. Popravdě, dlouho jsem neslyšel desku, která by mě po instrumentální stránce tak nudila. Člověk nezavadí snad o žádný zapamatováníhodný riff, sólo nebo cokoli jiného. Jediným prvkem, který dovede jednotlivé skladby alespoň trochu odlišit, je právě vokál, který album vytahuje nikterak vysoko nad hladinu žumpy. Bez něj ale jednotlivé skladby dokonale splývají a posluchač je má při ne zcela soustředěném poslechu značný problém rozlišit. Snaha přidat na různorodosti laborováním s poměrem klasického kytarového podkladu a intimních pasáží vychází prakticky na prázdno. Důkazem budiž fakt, že za celou dobu, co “Evanescence” poslouchám, jsem bez větší námahy pojmenovat pouhopouhé tři skladby, což je z celkového počtu dvanácti kusů zatraceně málo. Z tohoto nicotného počtu však pouhé dvě tvoří minimum dobrých skladeb, které jsou na albu k nalezení. Řeč je to u úvodní klipovce “What You Want”, kterou si člověk prostě nesplete a jejíž rockový náboj působí obzvlášť v kontextu zbytku alba jako živá voda. O srovnatelnou poctu se zasloužila hned následující “Made of Stone”, ale za živého boha vám neřeknu čím. Asi se mi prostě líbí její těžká atmosféra v kombinací s výborným refrénem. Naproti tomu závěrečná “Swimming Home” mě už párkrát donutila utnout přehrávání předčasně. Stěží si dovedu představit otřesnější utahaný popík bez špetky charismatu, nehledě na jednu krátkou poslouchatelnou pasáž v závěrečné třetině skladby…
Rozebíral bych dál, jenže ono není moc co, takže si to shrneme. Dvanáctipoložkové album sestává ze dvou velmi slušných skladeb (je až ironické, že obsadily první dvě místa i v setlistu), devíti dokonale zaměnitelných skladeb, které od naprosté mizérie většinou zachraňuje chytlavý, leč nikterak originální refrén nebo jiná vokální pasáž a vše korunuje rádoby dojemná zhůvěřilost ve stylu těch nejhorších cajdáků, co jich je na MTV k nalezení. To je vážení na můj vkus a na všechno to haló okolo kapely zatraceně málo. Není to tak dávno, co jsem v recenzi zmiňoval, že třetí album většinou potvrdí kvality nebo naopak odhalí bezzubost kapely. Tady na má slova došlo, bohužel jde rozhodně o druhý případ. Veškeré uměle živené naděje tak odkládám někam daleko a s veškerou odpovědností prohlašuji, že s výjimkou debutu a několika jednotlivin nenabízí Evanescence nic, co by stálo za pozornost. Nezbývá mi než doufat, že se většina jejich současných posluchačů posune dál a za lepším. Koneckonců tohle je asi největší zásluha, kterou lze Evanescence připsat…
Další názory:
Pořád mám v živé paměti, že když Evanescence svého času vydali první album, strhla se okolo nich obrovská mánie, přesto to však šlo kupodivu poslouchat (alespoň některé písničky). Následující “The Open Door” už byl s prominutím nechutný fujtajbl, z něhož se člověku zvedal pajšl, tudíž není divu, že do novinky “Evanescence” jsem vkládal očekávání menší než žádná. Uznávám, že pilotní singl “What You Want” byl až překvapivě slušný (ne, na zadek jsem si z toho vážně nesednul, ale šlo to), což onen despekt trochu zchladilo, ale jak hned první ochutnání “Evanescence” ukázalo, byl ten despekt nakonec poprávu očekávaný. Je to album plné rádoby rockových (čti: pop s kytarou) songů, které jsou absolutně nezajímavé a obyčejné, takový průplach pro rádia. Sice neurážející, ale nijaké, nic to člověku neřiká, nic to s ním nedělá, jen to tak prolítne kolem a nic – to je podle mě sakra málo. A to málo písniček, které by se daly vzít na milost, se oposlouchají hned na druhý, maximálně třetí poslech. Pokud se někdo vyžívá v tuctovém mainstreamu, prosím, vaše věc, já se radši půjdu věnovat nějaké dobré hudbě…
H.