Italové Evenoire ohlásili, že po deseti letech fungování končí svou činnost. Důvodem jsou prý „umělecké neshody a rozdíly“. Kapela za sebou zanechala dvě dlouhohrající alba „Vitriol“ (2012) a „Herons“ (2014).
Archiv štítku: Evenoire
Evenoire – Herons
 |
| Země: Itálie Žánr: gothic / folk metal Datum vydání: 15.4.2014 Label: Scarlet Records Tracklist: Hodnocení: 7/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Italská pětice Evenoire v čele se zpěvačkou Elisou Stefanoni se poprvé v docela příznivém světle předvedla již na svém dva roky starém dlouhohrajícím debutu s názvem “Vitriol”. Nebudu vám nijak kecat, rozhodně nešlo o žádný vyložený zázrak, z něhož bych si káknul do textilu, ani nemohu tvrdit, že bych si z té nahrávky po těch dvou letech vybavil nějaký konkrétní motiv nebo písničku. Rozhodně si ovšem pamatuju, že šlo o poměrně příjemný počin, který se dal poslechnout bez sebemenších potíží, aniž by si člověk připadal jakkoliv blbě, že mu zase hrají nějaké pseudo metalové slaďáky.
Matně si vybavuji, že “Vitriol” rozhodně nebyla bezchybná záležitost, ale že ta kombinace gothic a folk metalu nebyla v jádru vůbec marná – ostatně jsem sám svého času v dobovém hodnocení napsal, že v tom je potenciál do budoucna a že je na čem stavět. Dva roky se přehnaly jako velká voda, v mezičase vyšly tisíce dalších desek, Evenoire jsem během té doby neslyšel ani jednou – až doteď, kdy se Italové opětovně připomínají se svou druhou deskou “Herons”. Vsadím se, že jste na tom stejně jako já a napoprvé jste tam přečetli “Heroins”, ale bohužel – do zdrogovaného gothic metalu se stále ještě nikdo nepustil a přitom by to mohlo být hodně zajímavé… lajna na klávesách a princezna v korzetu s rozpíchaným předloktím od injekcí. Oukej, snad příště, teď se pojďme podívat na “Herons”…
Nevím proč, ale docela se mi líbí přebal “Herons”, ačkoliv podobný druh obálek, které jsou na první pohled protáhnuté počítačem, moc v oblibě nemám… artwork debutu byl sice ještě o trochu lepší, ale nakonec proč ne. S hudbou už to ovšem zpočátku bylo trochu horší… když jsem si totiž “Herons” pustil, první dva pokusy mi toho moc neřekly a nějak jsem se neměl čeho chytit, přestože by člověk očekával, že skupiny typu Evenoire by měly mít poměrně chytlavé písničky. Ne, že by Italové hráli něco složitého, možná jsem to ze začátku jenom pořádně nevnímal, nicméně zůstává faktem, že mě album začalo bavit až po dalších pár posleších.
Když totiž “Herons” trochu prokouklo, ukázalo se, že to opravdu je příjemně chytlavé, především co se týče zpěvu a refrénů, naštěstí však zároveň nejde o nic, co by bylo nesympaticky vlezlé nebo vtíravé. Slovo “příjemné” se na to hodí opravdu nejlépe… hezky se to poslouchá, je to poměrně sympatické, není to náročné, zároveň to z vás nedělá debila, což mi na velké spoustě podobných kapel prostě vadí – jako kdyby předpokládaly, že jejich posluchači budou blbci, takže se nechají opít rohlíkem. Ačkoliv Evenoire rozhodně nepředvádějí dechberoucí progresivní kejkle nebo extrémně sofistikovanou intelektuální hudbu, vyložené podceňování posluchačů tam necítím dokonce ani já, což je rozhodně pozitivní.
V neposlední řadě mají Evenoire v rukávu ještě jednu kartu, která možná ani není úplným esem, ale svrškem určitě. Je to již jednou zmiňovaná Elisa Stefanoni, ovšem ne jako zpěvačka, nýbrž jako flétnistka, což je role, jíž se neujímá zas tak často, ale stojí to za to, když se tak stane. V těchto chvílích totiž do hudby Evenoire vstoupí ona folk metalová složka, jež desku pěkně ozvláštňuje a samotnou kapelu aspoň trochu odlišuje od houfu na chlup podobných formací. Osobně by mi vůbec nevadilo, kdyby Evenoire propříště nechali flétnu promluvit ještě ve větší míře, protože jak dokazuje třeba taková “Wild Females”, která je asi tou nejfolkovější písní na “Herons”, v téhle poloze jim to sluší.
Výše jsme se už jednou bavili o chytlavosti… ke cti Evenoire slouží, že téměř ve všech skladbách na “Herons” dokázali přijít s nějakým motivem nebo pasáží, které si člověk (i když třeba ne hned na první dobrou) zapamatuje a které jej budou bavit i po větším počtu poslechů. Stejně tak se mi líbí, že jsou ty nejlepší písničky, v nichž se toto objevuje, rovnoměrně rozprostřené takřka po celé ploše nahrávky. Díky tomu se rozhodně nemusíte bát, že by “Herons” trpělo dalším klasickým žánrovým neduhem, kdy jsou ty nejlepší songy naskládané zkraje alba a druhá polovina už je jenom vata – zde se v závěru nacházejí pomalu ty nejlepší kusy, viz třeba už jmenovaná “Wild Females” nebo “The Lady of the Game”.
Mezi dalšími povedenými skladbami bych jmenoval třeba třetí “Season of Decay” s několika zajímavě vypjatými pasážemi nebo šestou “When the Sun Sets”, která se zpočátku tváří, že bude baladou, ale nakonec se také rozjede do standardního tempa Evenorie a mimo jiné nabídne jeden z nejlepších kousků s flétnou. Myslím si však, že zrovna Evenoire by tu baladu klidně mohli zvládnout tak, aby to nebyl patetický cajdák, protože ta první půlminuta nezní vůbec tragicky, jak tomu většinou bývá. Takhle “Herons” jede celých 56 minut (včetně bonusu) v +/- stejné rychlosti a podle stejného receptu, ale z nějakého důvodu to vůbec nevadí, u žádné písničky se mi nezdá, že by byla vyloženě navíc nebo že by mě obtěžovala, takže ve výsledku je to vlastně… ano, relativně spokojenost.
Na první poslech se mi zdálo, že se bude jednat o další nudné album, ale finální verdikt je naštěstí o poznání pozitivnější – konečně nám někdo na recenzi poslal melodický metal z Itálie, při jehož poslechu člověk nemá chuť si vystřelit mozek z palice, jak je to debilní. Nechci zase vzbudit dojem, že by Evenoire měli být spasitelé žánru nebo nějaká extrémní bomba, nelze jim ovšem upřít, že v případě “Herons” natočili dost příjemnou záležitost, jež se mi líbí víc, než bych sám čekal…
Evenoire – Vitriol
 |
| Země: Itálie Žánr: gothic / folk metal Datum vydání: 26.3.2012 Label: Scarlet Records Tracklist: Hodnocení: Odkazy:
|
Dlouho jsem přemýšlela, co napsat o Evenoire na úvod a nakonec jsem dospěla k názoru, že asi všechno, co je podstatné, ve zkratce. Koneckonců mně tohle jméno kapely před sedmi měsíci taky nic neříkalo. Evenoire pocházejí ze severu Itálie, hrají něco mezi gothic a folk metalem, ale těch vlivů tam samozřejmě bude jako vždy více. Dali se dohromady v roce 2007, o dva roky později přišlo na svět jejich EP nazvané “I Will Stay”, které mě přesvědčilo o tom, že mám “vyhlížet” jejich debutové album “Vitriol”, které spadá už pod záštitu Scarlet Records a vyšlo v březnu tohoto roku. Debutové album, které tady pro vás mám zhodnotit.
Musím hned ze začátku říct, že “I Will Stay” se mi zdálo méně spoutané tendencemi hlavního proudu. Což je docela očekávaná zpráva. “Vitriol” je sice album, které se dokáže z určitého pohledu rovnat s kapelami jako je Xandria, Stream of Passion nebo třeba Amberian Dawn, má stejně chytrý námět a možná ještě lepší námět, protože kdo jiný by se měl zabývat legendami ze severu Itálie, ale právě tohle všechno může být ten problém. Aby to neznělo moc jako hlavní proud. Nevím jak vám, ale mně jedni Amberian Dawn stačí. Ovšem pro štěstí Evenoire je tam stále tendence stáčet se i k folk metalu. Já osobně jsem z toho potěšena. Myslím, že v jejich podání je tahle kombinace docela zajímavá. Vlastně se mi občas zdá, jako by dělali koktejl ze všech zmiňovaných symfonických kapel, přichutili to něčím podobným, jako jsou slabší songy od Blind Guardian, prvky z Eluveitie a pak nakonec tomu dodali osobitý projev. (To bude asi ten důvod, proč jsme měli diskuzi s H. na téma, “že prý mu to smrdí po keltech a co že to mají dělat ve středověké Itálii”. Tak jo, teď mu dávám za pravdu.) Ale nakonec z mého pohledu je to jedna z věcí, která je přidržuje v atraktivitě.
Abych pokračovala trochu samotnou skupinou. Evenoire patří k female-fronted skupinám a jejich hlasem je Lisy Stefanoni, která se bezpochyby svým hlasem může rovnat známějším jménům, ovšem na rozdíl od nich ovládá hru na flétnu, která se prolíná celým albem, když zrovna neslyšíte zpěv. Právě v písni “Wise King” jsem si ji úplně zamilovala. Je to takový zajímavý a trochu nerovný boj s tvrdšími nástroji, ale právě tyhle jednoduché kontrasty jsou sílou, která kapelu opět drží stranou od šedi gothic metalu. Pravdou je, že někdy se o to pokusí i samotný hlas zpěvačky, a říkám jen někdy, protože jindy se jasně gotických klišé.
A jsou tu další dvě skladby, které bych měla jmenovat. Ještě před vydáním alba jsem slyšela “Days of the Blackbird” a stále si myslím, že je to jedna z nejsilnějších písní. Nejvíc poukazuje na neuspořádaný mix, který Evenoire hrají, na druhou stranu, dokáže něčím zaujmout. “Misleading Paradise” je více středověká a souvisí s takovým jménem, jako je Torquato Tasso. Ráda bych nechala tu literaturu stranou, ale je to trochu moje srdcová záležitost a ostatně na “Vitriol” nenajdete píseň, která by neměla nějakou historickou inspiraci a velká část z nich se nějak týká vody.
Schrnuto a podtrženo, “Vitriol” je album, které na debut není vůbec špatné, to bych si nedovolila říct. Jen mi přijde, že u příštího by se Evenoire konečně měli rozhodnout, do kterého žánru budou spadat, protože folk metal se mě osobně s gothic metalem trochu bije. Jak už jsem řekla, mně by se víc líbilo, kdyby to vzali přímou cestou k folku, přece jen si myslím, že nikdo netvrdí, že by si nemohli ponechat severoitalská témata. Takže když si to sečtu v hlavě, vychází mi krásných sedm, což je mimochodem víc, než by se možná dalo očekávat, a doufám, že příště bude ještě víc. To až jim možná konečně dojde, že by se s tím gotickým pozadím neměli vůbec babrat.
Další názory:
Tak nějak jsem zatím ještě nepřišel na to, co si o “Vitriol” myslet. Na jednu stranu album obsahuje spoustu poněkud nudnějších a obyčejných gothic metalových pasáží, které znějí přesně dle daných žánrových klišé. Ovšem na druhou stranu se na “Vitriol” vyskytují i opravdu zajímavé momenty, a to ve chvílích, kdy se Evenoire pustí na pole folku (místy mi to dokonce zavání až keltskými motivy), kde jejich produkce zní naopak velice dobře. Upřímně jsem přesvědčen, že kdyby se kapela naplno vydala právě touto cestou, rozhodně by byl výsledek o mnoho lepší, takto je “Vitriol” do jisté míry malinko rozpačitější, jako kdyby Evenoire sami nevěděli, jakým směrem to chtějí vlastně hnát. Je pravda, že se jedná teprve o debut, tudíž se dají malinko přivřít oči (ačkoliv jsou samozřejmě i skupiny, které dokáží znít naprosto fantasticky i na svých úplně prvních nosičích), myslím si však, že i přesto se dá rozhodně tvrdit, že v tomhle italském jméně nějaký ten potenciál určitě dřímá. Teď jde jenom o to, jestli jej čtveřice hudebníků a jedna hudebnice dokáží využít. Stačilo by se zbavit té přemíry nikterak objevných gothic metalových blbinek a přidat na té folkové složce, která v tomto případě rozhodně není bez zajímavosti…
H.
Redakční eintopf #35 – březen 2012
 |
| Nejočekávanější alba měsíce: Borknagar – Urd Devilish Impressions – Simulacra |
| H.: Devilish Impressions – Simulacra Index očekávání: 9/10 Ježura: nK_!: Zajus: Beztak: Ellrohir: Madeleine Ailyn:
|
Tentokrát se opět sešly dvě desky měsíce – shodou okolností se jedná hned o první dva tipy od H. a Ježury. První jmenovaný zvedl palec pro nepříliš známé Poláky Devilish Impressions, druhý pro osvědčenou klasiku v podobě Borknagar. “Simulacra” i “Urd” si vysloužily velice pěkný index 9/10. Nejsou to ovšem samozřejmě jediná alba, která v březnu jistě budou stát za poslech, ale najdou se i další, čímž nemáme na mysli jen výherní volby ostatních redaktorů – Barren Earth, Cannibal Corpse, Evenoire, Heidevolk a Overkill – ale například i v několika textících zmiňované Japonce Sigh či další očekávané počiny od skupin jako Soulfly, Asphyx nebo Ministry.
H.:
Že já ten eintopf vždycky napíšu hned na začátku měsíce a pak ho musím pětkrát přepisovat… i tentokrát jsem splácal jakousi oslavnou řeč na novinku japonských magorů Sigh – na jejichž “In Somniphobia” se samozřejmě pořád těším, na tom se nic nemění -, ale postupem času jsem musel svůj názor přehodnotit a nakonec tu vypíchnout skupinu jinou. A důvodů mám hned několik. Jednak si to pánové zaslouží, neboť jejich tvorba není příliš známá širší posluchačské obci – naivně doufám, že takové upozornění snad aspoň někoho donutí se jim podívat na zoubek, neboť jejich muzika jistě stojí za poslech. A právě to je ten druhý důvod – hudba Devilish Impressions je prostě neskutečně skvělá. Předchozí deska “Diabolicanos – Act III: Armageddon” patří mezi ty počiny, které poslouchám dlouhé roky a ještě mne neomrzely. Avantgardní kombinace black a death metalu je v podání těchto Poláků opravdu výjimečným posluchačským zážitkem – výtečná atmosféra, spousta nevšedních nápadů, obrovské množství různých nálad a pocitů. Co skladba, to úplně něco jiného, ale přece logického v rámci celku. Není se tedy co divit, že se na pokračování “Simulacra” opravdu těším – tím spíše, že na něj čekám již pár roků. Ukázka v podobě “Icaros” navíc zní natolik dobře (a to ještě slabé slovo!), že o kvalitě desky nemám sebemenších pochyb. A o tom výborném obalu už ani nemluvím…
Ježura:
Letošní rok se zdá být alespoň co se týče eintopfů docela dramatický. Začalo to v únoru (respektive lednu), kdy jsem dlouho rozmýšlel mezi dvojicí Asphyx–Borknagar, zvolil Asphyx, a když jsem pak svého rozhodnutí litoval a chtěl eintopf přepsat, najednou koukám, že se datum vydání Borknagar přesouvá na březen. Šampaňské a konfety na oslavu mého březnového favorita ovšem vydržely jen do té doby, než mi bylo sděleno, že se bude muset utkat s šílenými Japonci Sigh. Abrakadabra, máme tu další dilema. Pravidla však mluví jasně, a když mohu favorizovat pouze jedinou kapelu, budou to nakonec přeci jen Borknagar. Vězte ale, že zfetovaný japonský black atakuje když ne stejnou, tak minimálně srovnatelnou metu…
nK_!:
“Evisceration Plague” bylo po fenomenálním “Kill” poněkud slabší a není divu, že nový počin buffalských Cannibal Corpse vyhlížím velice nedočkavým pohledem a modlím se ke všem krvavým bohům, aby to opět stálo za to. Už jsem se smířil s tím, že obaly již nikdy nebudou tak perfektně odvedené jako dříve, ale po hudební stránce se smířit nehodlám a očekávám kvalitní řezničinu a poctivě vyprodukované album! Jinak si mě už nepřejte.
Zajus:
Březen nabídne nebývalé množství zajímavých desek. Jen letmým nahlédnutím do seznamu jsem nalezl devět alb, na která se těším. Ze zavedených a lety prověřených kapel plánují vydat novinku Overkill, Ministry, Cannibal Corpse či Soulfly. Ještě víc se však těším na alba o něco mladších (byť stále velkých) kapel, jako jsou The Mars Volta, Meshuggah či Sigh. Nesmím ovšem zapomenout ani ne nepříliš známé Italy Folkstone. Ze všeho nejvíc jsem však zvědav na druhou desku all-star kapely Barren Earth. Jejich dva roky starý debut byl prvotřídní ukázkou progresivního death metalu a já nemám jediný důvod nevěřit, že na něj “The Devil’s Resolve” důstojně naváže. Tisková zpráva slibuje hudební mix obsahující vše od progresivního rocku let sedmdesátých až po brutal death metal, a i když jsem k podobným velkohubým prohlášením běžně skeptický, tentokrát tomu opravdu věřím. A i kdyby to nevyšlo a “The Devil’s Resolve” by mě zklamalo, stále mám v zásobě dalších osm desek, z nichž minimálně jedna alespoň na devět bodů bude. O tom nepochybuji.
Beztak:
Dva roky po kritiky nadšeně přijaté desce “Ironbound”, se nám znovu představí americká thrash metalová mašina Overkill. Na konci března vyšlou do světa již svou šestnáctou desku nazvanou “The Electric Age”. Po internetu už koluje první song z novinky, s hezky úderným názvem “Electric Rattlesnake”. Jde o klasickou píseň Overkill a fanoušek kapely bude nadšen. Věřím, že v podobném duchu se ponese i celé album. Ještě před nějakou dobou jsem Overkill přehlížel, protože mi jejich hudba nepřipadala příliš zajímavá. Navíc jsem nedokázal překousnout Blitzův vokál. Jenže to se změnilo, když jsem je měl možnost vidět na vlastní oči. Hity jako “In Union We Stand” či “Wrecking Crew” mne přesvědčily, že Overkill jsou skvěle odvázanou kapelou, s perfektním tahem na bránu a šíleným frontmanem. Nejenže mi dnes Blitzův hlas v hudbě Overkill nevadí, já bych si tam snad už nedokázal představit jiný vokál než ten pořádně uječený. Takže moje volba pro měsíc březen je jednoznačná.
Ellrohir:
Březnový výběr je pro mě nějaký chudý, a proto s dovolením sáhnu po holandských bardech Heidevolk. V roce 2010 jsem je viděl na Heidenfestu a byli to jediní Heidevolk, kteří ve mně dokázali vzbudit dojem, že na tento pohanský svátek opravdu patří. Plné pódium chlapíků v helmách, přípitky s rohy a hudba, která pro mě představuje ztělesnění pojmu “pagan folk metal”. Na druhou stranu tak trochu nevím, jak moc si můžu od takového alba slibovat a není to pro mě zase tak klíčový release, proto zůstaňme u relativně neutrálního sedmičkového indexu. “Het bier zal weer vloeien!”
Madeleine Ailyn:
V březnu by se našlo několik alb a upřímně řečeno, nebylo lehké z nich vybrat to jedno, které by bylo z mého pohledu nejlepší. Tak jsem se nakonec opět přiklonila k něčemu, dalo by se říct, symfonickému, a ten důvod je prostý. Ano, můžu tady vyzdvihnout známé skupiny, ale proč se nepřiklonit k debutu, když si to podle mě docela zaslouží. Jedná se o italské Evenoire. Sami sebe označují jako gothický folk metal, ale řekla bych, že jakákoliv specifikace je vždy ošemetná věc. Měla bych si přiznat, že pro všechny ty folkové a až “středověké” vlivy mám prapodivnou slabost. Po přidání pěkného hlasu a až neotřele divného a chemického názvu “Vitriol” mě to nemůže jinak než upoutat. Jen mě štve, jak velké mezery mají hudebníci právě v přírodních vědách. Nebo jenom mně se zdá divné, že se baví o vitriolu jako kyselině sírové a přitom by to nejspíš podle obalu a promo fotek mělo být “blue vitriol”, tedy modrá skalice. No, v každém případě doufám, že nakonec u mě tohle album nebude vyvolávat ani zvracení, ani mě nebude leptat. Ráda bych si po několika symfonických zklamáních zachovala kůži chvíli suchou.