Země: Kanada Žánr: atmospheric death metal Datum vydání: 29.8.2012 Label: Napalm Records Tracklist: 01. I, Caligvla 02. The Tiberius Cliff (Exile to Capri) 03. Per oculos aquila 04. Divide et impera 05. Pollice verso (Damnatio ad bestia) 06. Burned to Serve as Nocturnal Light 07. Teutoburg (Ambush of Varus) 08. Along the Appian Way 09. Once Were Romans 10. Evocatio: The Temple of Castor & Pollux Hodnocení: Ježura – 7/10 H. – 6/10 Kaša – 6,5/10 Průměrné hodnocení: 6,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Když před několika lety Maurizio Iacono uvedl v život projekt Ex Deo, povedlo se mu zaplnit další díru v trhu s extrémní hudbou. Nenapadá mě totiž žádná jiná kapela, která by pojala téma antického Říma v podobně rozmáchlém duchu, jako se to podařilo právě Ex Deo. Album “Romulus” se tehdy opravdu povedlo a díky jeho úspěchu jsme se nedávno dočkali nástupce, na jehož adresu tvůrci v čele s Mauriziem nešetřili superlativy. Přiznám se bez mučení, po opravdu příjemném dojmu, který jsem si odnesl z mnohých poslechů “Romulus”, jsem podlehl i já a na desku “Caligvla”, která vyšla v den výročí 2000 let od Caligulova narození, jsem se opravdu těšil a vkládal do ní nemalé naděje…

Už první poslech novinky dá posluchači dost zřetelně najevo, že se od posledně mnohé změnilo. Místo ostrého zvuku kytar, který byl pro desku “Romulus” typický až určující, se tentokrát vsadilo na pompéznost ve všech ohledech, a kdybych měl vybrat nějaký dominantní nástroj, budou to jednoznačně klávesy. Jsou slyšet opravdu všude, nezřídkakdy definují nosné melodie a vůbec si netroufám odhadovat, jak by to znělo bez nich. Nicméně i když tak masivní zastoupení kláves spoustu lidí předem varuje, ne-li rovnou odradí, považovat klávesy za jakkoli podřadný nástroj je opravdu zcestné, a když jsou užity vkusně, je o co stát. A co se jejich zastoupení na “Caligvla” týče, nemohu o něm říct křivé slovo, protože to prostě funguje – přesně v duchu té rozmáchlosti, o které jsem mluvil. K té krom kláves a celkové melodiky přispívá i nemálo pasáží, kde se otěží ujímá mluvené slovo (ať již z hrdla Mauriziova nebo najatých herců). Sice je to kýč jako kráva, ale když to nepůsobí vyloženě trapně (jako že i na to dojde), tak vlastně proč ne…

To, že dominují klávesy, ovšem neznamená, že by ostatní nástroje nějak zásadně ztratily na důležitosti. Sice to není tak zřetelné jako na “Romulus”, ale pod tím pseudosymfonickým povrchem je pořád dostatek poctivého instrumentálního základu, který dovede potěšit i sám o sobě a nikoli jen jako podklad pro nějaké klávesové hrátky. Kytary sice nestrhávají pozornost tak jako posledně, ale rozhodně neplatí, že by se riffovalo, jen aby to bylo heavy. Místy se totiž urodily opravdu solidní kytarové pasáže, které by bez debat obstály samy o sobě, a Jean-François Dagenais se při pohledu na svou obsáhlou diskografii určitě nemusí stydět ani za tuhle desku.

Kapitolou samou pro sebe jsou hosté, kteří se na vzniku alba podíleli. Tentokrát se Maurizio a spol. dohodli hned se čtyřmi umělci a výsledky téhle spolupráce výsledku opravdu pomáhají (snad s výjimkou kytarového sóla z pera Francesca Artusata (All Shall Perish), které jsem s určitostí nerozpoznal a nemohu tedy hodnotit jeho přínos). Ať už jde o refrén, kterého se u skladby “Divide et impera” zhostila v Tristanii působící Sardiňanka Mariangela Demurtas, nebo rovněž vokální příspěvky pánů Stefana Fioriho z Graveworm a Setha Siro Antona ze Septicflesh, je na každý pád o co stát. Obzvlášť Sethův záhrobní hlas dělá z refrénu už tak hodně zdařilé skladby “Pollice verso (Damnatio ad bestia)” opravdovou bombu. Obecně vzato je i díky těmto hostům album celkově mnohem pestřejší než “Romulus” a v kombinaci s o deset minut kratší stopáží, než jakou se honosil předchůdce, člověk jen tak nepřestane dávat pozor.

Z dosavadního popisu vyplývá, že Ex Deo disponovali dostatkem vhodného stavebního materiálu pro vybudování opravdu monumentální desky, která by mohla triumfovat. Jenže to se bohužel nestalo, nebo alespoň ne v takové míře, jako jsem očekával a jak jsem si přál. Jistě, prakticky celá první polovina desky je napěchovaná opravdu vynikajícími skladbami a udržet tuhle laťku i polovina druhá, nešetřil bych opravdu hodně vysokými známkami. Ať už totiž ukážu na klipem doprovozenou skorotitulku, již zmíněnou “Pollice verso (Damnatio ad bestia)” nebo prakticky jakoukoli další skladbu s pořadovým číslem nižším než pět, je to vážně skvělý příklad toho, jak dobře může znít pompézní a chytlavá muzíka, které však nechybí vznešenost ani tah na branku. O to rozmrzelejší jsem tedy z vědomí, že polovina druhá je snad jen s výjimkou “Along the Appian Way” dost mdlá a jakoby bez nápadu. Jednotliviny jsou sice v naprostém pořádku a když na to dojde, některé momenty se mi poslouchají opravdu dobře, ale prostě to není ono – minimum nějakých výrazných momentů, skoro nic, co by ulpělo v paměti… Navíc si nejsem úplně jistý, nakolik bylo rozumné zařazení instrumentálního outra “Evocatio: The Temple of Castor & Pollux”, protože se mi zdá zbytečně dlouhé a tak trochu o ničem.

Ex Deo mohli skrze novinku uzemnit celý metalový svět, ale zasekli se někde na půl cesty. Pravdou ale zůstává, že i přes své zjevné nedostatky je “Caligvla” deskou, která má určitě co říct, i ty slabší skladby mají svoje světlé stránky a nepochybuji o tom, že se najde dostatek lidí, kteří nad těmi nedostatky rádi přimhouří oko. Jenže tady žádné mhouření očí nemá co pohledávat, a proto nemohu s čistým svědomím hodnotit lépe než nadprůměrně. Škoda, nechybělo mnoho a bylo by to o dost výš…

Další názory:

Musím říct, že jsem se na “Caligvla” docela i těšil, jelikož debut “Romulus” rozhodně nebyla špatná muzika, ale nakonec jsem bohužel poněkud zklamaný. Prvních pár poslechů mě novinka docela bavila, ale zanedlouho jsem si uvědomil, že ačkoliv jsem ji slyšel už dostkrát a vždycky jsem si spokojeně kýval hlavou do rytmu, vlastně si z celého alba až na pár momentů nepamatuji vůbec nic. Výjimkou jsou třeba “I, Caligvla”, “Divide et impera” (i když zde především díky hostující Mariangele Demurtas) nebo “Teutoburg (Ambush of Varus)”, ale ani ony nestačí na to, abych neprohlásil, že zde chybí opravdu silné a zapamatovatelné skladby jako třeba “Romulus”, “Storm the Gates of Alesia”, “Cry Havoc” nebo “In Her Dark Embrace” z debutu. Nerad to říkám, ale “Caligvla” je poněkud plošší muzika. Zatímco debut byl epický sám o sobě jen díky výborně napsaným písním, nyní už to neplatí a Ex Deo si pro vytvoření té požadované velkolepé římské atmosféry musí pomáhat tunami kláves a samplů – a někdy je to až příliš. Jak se říká, méně je někdy více a v hudbě to platí obzvláště, a to i v případě, že chcete tvořit epickou hudbu. Domovští Kataklysm šli na poslední desce s kvalitou znatelně dolů a já jsem upřímně doufal, že tento nepříjemný trend nepostihne i Ex Deo, naneštěstí se tak ale stalo, byť to na “Caligvla” není tak markantní jako na “Heaven’s Venom”. Ne že by se “Caligvla” nedalo poslouchat, ono se to poslechnout dá naprosto v pohodě a nedá zase bych albu křivdil, kdybych tvrdil, že vyloženě nudí, ale něco tomu chybí; kvůli výše zmíněným faktům prostě nemohu vytáhnout více jak šest bodů… a to jsem očekával rozhodně víc…
H.

Zklamání? Ano. Vyšší očekávání? Rozhodně. Tak nějak bych popsal pocity, které ve mně “Caligvla” zanechává. Po opravdu skvělém debutu “Romulus” jsem očekával, že se Mauriziovi ve svém bočním projektu, který lyricky čerpá z období antického Říma, podaří alespoň srovnat laťku, kterou si před třemi lety nasadil. Netvrdím, že je to úplný průser, protože řada skladeb má dobré momenty, úderné riffy, chytlavé refrény a opět mě zaujalo lyrické zpracování zmíněného období, kterým se Maurizio inspiroval, ale tak nějak to nefunguje dohromady. Přiznám se, že se mi dokonce zalíbily některé orchestrální pasáže, které občas zní, jako by vypadly ze soundtracku ke “Gladiátorovi”, přestože jsem jim zpočátku nemohl přijít na chuť. Na druhou stranu, právě tyto orchestrální aranže na mě působí místy až moc šroubovaně a spíš než aby doplňovaly atmosféru, tak se násilně snaží vytvořit dojem epického a monumentálního hudebního díla, k čemuž ale desce chybí silnější skladby. Některé jsou parádní, to ano, třeba úvodní “I, Caligvla”, “Pollice verso (Damnatio ad bestia)” či “Divide et impera”, ve které se vytáhla hostující vokalistka, ale zbytek už značně zaostává a ve srovnání s “Romulus” prostě “Caligvla” neobstojí. Vynikající zvuk to nezachrání a na patře mi tak i nadále zůstává pachuť zklamání. Škoda, protože výchozí pozici měli Ex Deo opravdu vynikající. Snad příště…
Kaša