Archiv štítku: Exhumation

Exhumation – Opus Death

Exhumation - Opus Death
Země: Indonésie
Žánr: oldschool death metal
Datum vydání: 1.4.2015
Label: Dunkelheit Produktionen
Původní vydání: 9.9.2014, Morbid Bastard Records

Tracklist:
Side Opus
01. Soul Wanders
02. Upon Our Hordes
03. Witching Evil
04. Possessed
05. The Sleeping Darkness

Side Death:
06. Graveyard Alike
07. Labyrinth of Fire
08. Ironheart
09. Hymn of Death
10. Lullabyss

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Indonéská čtveřice s ne zrovna originálním jménem Exhumation mě se svým druhým řadovým albem sfoukla jako svíčku. Nemám důvod to neprozradit hned takhle zkraje recenze, protože „Opus Death“, nástupce tři roky starého „Hymn to Your God“, se s tím vůbec nemaže a vletí na posluchače s takovou razancí a elánem, že prostě nemůžu jinak. Tahle parta z exotické dálky sice svým jménem a vlastně i hudebním zaměřením svádí k tomu, že pochází z chladného severu, ale jedná se jen o klasickou mýlku, které jsem byl při prvních posleších, kdy jsem o původu této skupiny neměl nejmenší potuchy, vystaven.

„Opus Death“ je ve všech směrech undergroundově a oldschoolově pojatá nahrávka. Skvělý obal vypadá, jako by vypadl z 90. let minulého století. Totéž se dá říct o syrovém, hodně špinavém zvuku, díky němuž jsem album zpočátku považoval spíš za nějaké garážové demo, ovšem když jsem si dal dohromady všechny souvislosti, došlo mi, že mám před sebou naprosto oddané blasfemické dílo death metalové staré školy, které je velkou mírou nasáklé blackovou špinavostí. „Opus Death“ původně vyšlo na kazetě v limitovaném počtu 200 kusů, a je tak rozdělené na dvě strany, z nichž jedna se jmenuje „Opus“ a druhá logicky „Death“. Hledat mezi oběma stranami nějaké hudební rozdíly je však naprosto zbytečné, protože na ploše celých 40 minut ta nahrávka zabíjí ve velkém stylu.

Pokud pominu instrumentální „The Sleeping Darkness“, která stojí pouze na piánu a uzavírá první stranu kazety, a její kratší sestřičku „Lullabyss“, jež zase brnká na struny akustické kytary, tak je „Opus Death“ velmi nasraná deska, z níž lze tu nehezkou atmosféru nasávat po velkých doušcích. Hned úvodní vál „Soul Wanders“ na mě vletěl jako ničivá bouře, před kterou vás neochrání ani ten nejpevnější přístřešek. Trojice ve složení Grave, Ghoul a Bones je jako perfektně namazaný stroj, který místo benzínu pohání kulometná salva bicích, špinavé kytarové riffy a vokál, jenž je někde na půli cesty mezi výše položeným growlingem a blackovým štěkotem. Snad jedinou výtku k vokálu vidím v tom, že ani zdatnější posluchač, který s angličtinou nemá vážnější problémy, Bonesovi nerozumí ani slovo. Určitě je to dáno velmi špinavým zvukem, jenž má do technicky vypracovaného soundu krystalické čistoty na míle daleko a stejně jako všechno ostatní spadá spíše do předminulé dekády. „Opus Death“ je prostě album, kdy to chce vzít si do ruky texty a naslouchat opravdu pozorně, protože ony temné texty jsou nemalým nositelem všeho toho zla, které na vás Exhumation valí v obrovské míře.

Nevím, jestli má smysl snažit se vám přiblížit některou ze skladeb, když i navzdory své zdánlivé jednoduchosti a přímočarosti je tohle hudba, kterou musíte slyšet. Dokážu vám říct, že jsou kytary velmi rychlé, robustní a zpěvák je jako krvežíznivá bestie, jež trhá své oběti na kusy, ale co z toho, když to hlavní, tedy právě ta okultní atmosféra, je vám bez náslechu cizí. Není to pouze samotná hudba, která by z „Opus Death“ činila pamětihodné album (jasně, ty songy jsou super, protože ani sebelepší atmosféra ze sračky klenot neudělá), ale je to taková ta temná nepopsatelná aura, která se kolem něj vznáší a která mě nutí poslouchat tuhle ohavnost stále dokola. A to jsem sám sebe považoval spíše za posluchače alb, jež mají k této undergroundové špinavosti daleko a mnohem více si užiji mainstreamová alba s vypiplaným soundem a hudebními výkony, ovšem Exhumation jsou taková ta výjimka, na kterou v současné době nedám dopustit.

S naprostou upřímností říkám, že nečekám, že by tohle album bylo konečnou ve vztahu k této kapele, protože vzhledem k tomu, že „Opus Death“ není jediným počinem, který Exhumation během své kariéry vydali, tak si dám tu práci a seženu si i debut, který by při troše štěstí mohl být minimálně stejně brutální nářez jako právě loňská novinka, která si mne obmotala vší tou aurou kolem a v neposlední řadě také skvělými songy, které do současnosti přenesly vše, co tady bylo na začátku celé té death metalové vlny z konce 80. let. Fantastická deska.


Exhumation – Bread Buttered on Both Sides

Exhumation - Bread Buttered on Both Sides
Země: Rusko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 2.6.2014
Label: selfrelease

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Ruská parta Exhumation nejsou žádní zelenáči. Ačkoli z fotek vypadají relativně mladě, tak tohle jméno funguje na mapě už od roku 1994 a od té doby stihli vydat několik demosnímků, a co je hlavní, tak i dvojici regulérních alb jménem “Symbol of Fear”, které vyšlo v roce 1999, a jeho nástupce z roku 2011 “City of Decay”. No, a letos tady máme čtyřskladbové EP “Bread Buttered on Both Sides”.

Jedním z největších lákadel Exhumation je jistě fakt, že v jejich čele stojí zpěvačka Irina Barnina, což už v extrémní metalové hudbě není taková rarita jako před nějakými 15 lety, ale přesto je něžné pohlaví v podstatné menšině. Na rozdíl od jiných spolků je v případě Exhumation okamžitě jasné, že za mikrofonem stojí žena a není to vůbec na obtíž, protože i díky jejímu výše položenému řevu (ve spojení s hudebním podkladem) je tvorba této pětice přímo určená fanouškům Carcass v jejich pozdějším období. Nechybí hutné kytarové riffy, které jsou díky krystalicky čistému zvuku jasným hnacím elementem “Bread Buttered on Both Sides”, a na své si přijdou milovníci kytarových vyhrávek a melodických výletů, protože těmi se taky nešetřilo. Všechno dle stylových požadavků melodického death metalu severské školy.

Celkem čtyři skladby jsou takové ty šlapavé hity a o žádné se nedá říct, že by to byla vyložená vata. Možná za to může fakt, že čtvrthodinka této hudby se poslouchá skoro sama, ale skladbám z papírového hlediska nic nechybí. “Threshold” a “Blood Thirst” jsou dokonce velmi dobré. Jediné, s čím je nutné počítat, je obrovská předvídatelnost materiálu, takže člověk, který už má v melodickém death metalu něco naposloucháno, může na nějakou překvapivou tečku mezi oči rovnou zapomenout. Ale jinak se jedná o solidní materiál od skupiny, od níž si možná (pokud opravdu nebudu mít co dělat) seženu celé album. Původně jsem bodově tak krátkou porci muziky hodnotit nechtěl, ale pro představu, jak to vidím, je to ideální způsob, takže lepší pětka za čtyři slušné songy.