 |
|
Země: Polsko Tracklist: Hrací doba: 29:20 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
První pohled (Sokol, doktor z hor):
16. března 1901 byla uvedena – na svou dobu skandální – hra zvaná „Veselka“ v krakovském divadle. Její autor, všestranný umělec Stanisław Wyspiański v ní satiricky vystavěl zeď tehdejší polské společnosti. Roku 1956 se Stalinogród ocitl v zasloužené anonymitě dějin a stal se zase Katovicemi. A nevím přesně kdy, snad na podzim 2007, přišel jednomu mladému redaktorskému uchu e-mail s podezřele pojmenovaným souborem a průvodním dopisem „Z toho se posereš, kurevská povinnost!“. A tak mladé redaktorské ucho napsalo (zřejmě) svou třetí recenzi v životě.
Co mají tahle tři zdánlivě nesouvisející konstatování společné? Fenomén zvaný Furia.
Právě Furia, stejně jako další projekty pod záštitou Let the World Burn, nese v sobě už léta cosi velice čarokrásného a neotřelého, co ji vyvyšuje nad „jen“ kvalitní blackmetal. Ryzost, uvěřitelnost, nespoutanost, lyrická zachmuřenost a paskvilné monumenty těžební minulosti – to vše se zasloužilo o to, že se převážně ke starým nahrávkám velice často vracím, převážně když na mne ze slezských kopců zamává jeseň. Pak znovu a znovu podléhám starým touhám se toulat s flaškou tvrdého po divoké krajině a marně zazdívat jungiánský stín do polorozpadlých domů z červených cihel nebo prostě jen zahrabat svůj řev v některé z nepoužívaných šachet.
„Martwa polska jesień“ považuji za skutečný zlom ve svém vnímání extrémní hudby, stejně tak „Płoń“ či „Grudzień za grudniem“. Jenže právě s posledním jmenovaným přišla menší potíž. Druhá plnohodnotná deska byla totiž vynikající a neotřelá, na druhou stranu ji dodnes považuji za jednu z desek, které rozhodně nespadají do kategorie easy listening a mám ji navzdory častým poslechům naposlouchanou velmi chabě. Od té doby jsem se jenom vezl. Psychedelické EP „Halny“ jsem zpracoval ještě velmi znamenitě, ale do Furia jsem se vpravil až s „Nocel“. Pod zemí nahrané „Guido“ a temně rockové „Księżyc milczy luty“ jsem odložil na neurčito s vidinou, že až konečně naposlouchám „Grudzień za grudniem“, budou na světě další dvě alba a tři épéčka. Kdybyste tak jen viděli tu hromadu popele, kterou mám doposud na ramenou… vystačilo by to na tři urny. Ale naštěstí podivný, a přitom fascinující obal nové desky „W śnialni“ mne přesvědčil k částečnému napravení tohoto neodpustitelného zločinu proti lidskosti a spolu s mou bědnou snahou vyvolal řadu otázek – o co u všech gógů i magógů půjde?
Že půjde o hodně svérázný, drogový performance experiment, totiž bylo jasné už z prvních ohlasů, recenzí i komentářů. Dvě dlouhé skladby o celkové délce takřka půlhodinky, psychotický obal, podivné názvy. A co samotný poslech díla, které zřejmě mělo manifestovat osobité pojetí metalových kořenů coby nekrofolku?
Když si „W śnialni“ pustíte poprvé, obklíčí vás nenápadný, lehce utopený zvuk, přikrčený někde za rohem a postupně gradující kytarová hudba, budující jednotlivá zastavení, přerušovaná tichem i lomozem. Sem tam vykvétají drobné artrockové (snad až bluesové) sněženky, a to navzdory tomu, že album bylo nahráno v listopadu 2019 v rámci zvláštního workshopu. Na tomto zvláštním uměleckém bratříčkování, které spíše připomíná platformu namísto kapely, účinkovali též herci z řad profesionálních herců a zřejmě i ochotníků z řad horníků. Ti doprovází Nihilův frustrovaný, hluboký řev svými frenetickými monology, slitými v celé spektrum kvazidialogů. Právě ona chaotičnost, spontaneita a intenzivita frustrace ze spousty různých hrdel vzbuzuje iluzi, že celá nahrávka vznikla jako jeden veliký, živý experiment. Při troše pátrání lze nicméně dohledat, že jednotlivé ansámbly nejen na rozdílných místech, ale i v rozdílných etapách. Což mně, s mou kinderpolštinou, pátrání v pološílených výkřicích do tmy moc nepomohlo. Sem tam se dalo pochytit slůvko, co znělo jako zimno, případně všudypřítomné polské kurvování. Došlo i na celé fráze jako Przecież apokalipsa już trwa!, Weselmy się! nebo Tu jest kurwa mur. A sám sebe se ptám: co si z toho odnést?
Při troše trpělivosti, vhodné nálady a touhy podívat se pod pokličku rozhodně další poslech. Ten již prozrazuje daleko víc. Vyniká ona již naznačené pučení, co tolik připomíná zalévání specifických čajů, které se v šálku nádherně rozevřou. A tak v úvodní „Wesele w śnialni“ autoři představují nenápadný, stále však výraznější růst, aby jej střídalo ticho. Chcete-li nějaké subjektivní přirovnání (pokud ne, holt smolík), připomíná to výstup po dlouhém, zanedbaném schodišti ve špatně osvětleném sklepě starého domu, na jehož konci – a to se už dostáváme k druhému pólu desky – čeká „Tancowały chochoły wyjawienie“ jakožto zamčené dveře, skrze které člověk slyší ledacos. Odehrává se tam nějaký bizarní candrbál? Nezaslechl jsem teďka útržek z úvodní skladby alba „Nocel“? Kecá tam nějaká moderátorka z noční rádiové relace? Preluduje tam někdo na kytaru? Nastal soudný den? Spousta otázek, ale vy máte jedinou odpověď – já chci do hajzlu ven!
Jen je tu drobný zádrhel, tak jednoduše tu nejde. Po těch schodech, potažmo po celém sklepě, bloudí řada podobných existencí. První naráží do stěny, další do svých spolutuláků, třetí, pro změnu smířený se svým osudem, mektá cosi o probíhající apokalypse. Čtvrtý s pátým se snaží opravit špatné světlo a klepou kosu. Šestý? Nebožák číslo šest propadl mystickému hysteráku. A samozřejmě nechybí ani dobrák, co s kurvama pod jazykem instruuje první dva zmatené bloudící. A do toho všeho radujme se, veselme se…
Logický výstup? Propukne agresivní panika, královna všech panik, agresivní a nekontrolovatelný postup směrem ke dveřím, které ukazují snad jediné východisko z celého podzemního sajrajtu. Když dopadají první zoufalé údery na dveře, mlátí se v pravidelných rytmech i do dveří a kdesi za zdí, za dveřmi rozpoutává „Tancowały chochoły wyjawienie“ menší soudný den. Právě v samotném, pečlivě budovaném závěru dostává Furia svému jménu, protože za takhle zuřivou a zároveň propracovanou věc, zdánlivě jednoduchou pointu by se nemusel stydět leckterý ctitel extrémních žánrů.
Jenže jak s tím souvisí nějaká divadelní hra, potažmo nešťastný Stanisław Wyspiański? Právě „Veselkou“ je „W śnialni“ inspirováno. Tato trojaktovka z prostředí venkovské svatby, která karikovala zdánlivé a pokrytecké propojování polských živlů, bourala mýtus o polské jednotě. Šla ale mnohem dál a v reálně magických proměnách naopak zdůraznila onu nepřekonatelnou zeď, která se tyčí mezi dvěma světy – selským stavem a inteligencí. Prostřednictvím oživlého folklórního prvku, Chochola, tedy věchýtku slámy, a jeho přízračné suity je ústředním postavám nastaveno osobní zrcadlo, odhalující jejich vlastní přelud minulosti. Netřeba dodávat, že Furia a kolektiv se celého tématu hry (i pozdějšího filmu) inspirovala hodně po svém a stejně jako Chochol hraje na své kouzelné housličky a nastavuje zrcadlo svatebčanům, i oni mají v záloze jedno takové – pro nás všechny. V úloze ironických a hořkých taškářů a šibalů nás vrací k oněm nepříjemným sklepovým otázkám – nejsme všichni jenom svatebčané ve vylhaném snu, pro něž si nevěsta/ženich přijede na bledém koni a přeskočí na něm všechny naše zdi? Nebloudíme jen ve tmě, ve světě plném šílenství, maniakálních tanců, kavalkád a chladu? Jsou naše kroky opravdové a směřující k pravdě a vůbec, co je pravda? Co bude po smrti? A přijde vůbec něco?
Ne náhodou je poslední větou před koncem Znowu obrót i ten blask… zechciej zerknąć jak ja lśnię… A znovu obrat a ten lesk… prosím, pohleď, jak zářím… Ať si z těch závěrečných slov odnese každý to, co chce. Pokud si ovšem myslí, že dávají (alespoň) něco.
Není snadné zhodnotit natolik alegorickou a specifickou nahrávku, jež nepostrádá ani sociální, ani existenciální přesah. Subjektivně se hodnocení bude v tomto případě velmi lišit. Někdo, s žárovkou v rukou, si album nebude moci vynachválit. Pro změnu druhý, zadumaný apokalyptik na schodě, „W śnialni“ zavrhne jako zbytečný úlet. A to ani nehovořím o tom, co mlátí do dveří a který považuje album za velký omyl. A všichni budou mít tak trochu pravdu. Objektivně ale mohu prohlásit „W śnialni“ za zajímavý, vyzrálý, chytrý a navzdory experimentálnímu charakteru do hloubky propracovaný projekt, který vzbuzuje širokou škálu emocí. Subjektivně pak půjdu zazdívat ono zoufalé Weselmy się! do spár zdiva katovických periferií, jen co mi zas otevřou hranice.
Jo, a to mladý redaktorský ucho, co před lety otevřelo ten e-mail s promem k „Martwa polska jesień“, to jsem byl já.
Druhý pohled (H.):
Za mě tady není moc co řešit. Že Furia dělá skvělou muziku, to už dávno není žádné tajemství. Když bych musel volit svoje tři nejoblíbenější jména v celé té rozvětvené rodince projektů okolo Let the World Burn, právě Furia by tam bez váhání byla. I když je pravda, že se asi jedná o očekávanější volbu než Wędrowcy~tułacze~zbiegi a Cssaba, ale to nevadí. Každopádně, chtěl jsem prostě sdělit, že Furia platí za záruku kvalitní muziky a že tahle kapela dlouhodobě pouští do světa pozoruhodné desky na extrémně vysoké úrovni. „W śnialni“ tohle potvrzuje bez sebemenšího zaváhání.
„W śnialni“ také hezky ukazuje, že se Furia nebojí zkoušet nové věci a udělat to občas trochu jinak. Zrovna „W śnialni“ na to jde hodně jinak a experimentálněji. Minuty občasného skoro ticha, breptání, skřeků, lomozu, někdy skoro až ledabylých zvuků přesto dohromady dávají smysl a baví popiči. No, a když z toho občas vykoukne vytříbené muzikantství, obrovský skladatelský talent a cit pro fantastické momenty, pro něž tuhle skupinu milujeme, tak je to učiněné blaho. To prostě chceš.
