Archiv štítku: experimental black metal

Gruzja – Jeszcze nie mamy na was pomysłu

Gruzja - Jeszcze nie mamy na was pomyslu

Země: Polsko
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 18.10.2019
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. Jeszcze nie mamy na was pomysłu I
02. Królowie zwierząt
03. 800 zł
04. Jeszcze nie mamy na was pomysłu II
05. Kamera Dionizosa
06. Masz rozmienić
07. Niedostatkiem w piekny rejs
08. Grues
09. Jeszcze nie mamy na was pomysłu III

Hrací doba: 40:31

Odkazy:
facebook / bandcamp

Debutová deska polské formace Gruzja s názvem „I iść dalej“ vyšla teprve letos v únoru a poměrně nedávno jsme si tu o ní konečně povídali. Krátce po naší recenzi na prvotinu bylo ohlášeno druhé album „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“. Nejde nicméně o jedinou zásadní událost, která se v táboře Gruzja udála.

Ještě v době, kdy jsme zde uveřejňovali povídání o „I iść dalej“, nebylo o skupině známo mnoho informací. Nyní už jsme ale chytřejší, protože v mezičase se metalové archivy a skrze ně i svět dozvěděly sestavu, která se ukázala být velice zajímavou. Jinými slovy řečeno, kdo na „I iść dalej“ slyšel podobnost s kapelami z kolektivu Let the World Burn a spřízněnými projekty, ten se vůbec nemýlil.

Na kytaru v Gruzja hraje Artur RumińskiFuria, Thaw a Mentor. Do bicích mlátí Bartosz LichołapMentor a ex-Thaw. Tyhle dva doplňuje hned čtveřice (!) vokalistů, mezi nimiž nechybí borci jako Stawrogin (Massemord, Odraza, Totenmesse, Biesy), PR (Biesy) nebo Dominik Gac (Licho, Koniec pola). Čtvrtým zpěvákem je jistý Limbo, jehož jako jediného neznám. Každopádně i tak se jedná o úctyhodnou sestavu, při níž musí zaplesat srdce každého fanouška blackmetalové scény jižního Polska. A podruhé a ještě víc pak musí zaplesat při poslechu „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“.

Jestli na „I iść dalej“ byla trochu cítit podobnost s Furia, Odraza a dalšími příbuznými kapelami obohacená o punkovou neurvalost, anarchii i bezcílné toulání po betonových sídlištích. „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“ výrazně ostrouhalo, vlastně až skoro eliminovalo všechny ty punkové blbosti a naopak se ještě víc přiblížilo typickému slezskému soundu oněch zmiňovaných spřízněných kapel. Jestli to tedy neplatilo už na debutu, tak na „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“ platí jednoznačně, že pro posluchače formací jako Furia, Odraza, Biesy nebo Morowe by tohle měla být povinnost. A zdaleka nejen kvůli personálnímu propojení. Neměli byste být zklamání ani stylově a zvukově, ani kvalitou nabízeného materiálu, protože to je opětovně excelentní. Jak je ostatně u jmenovaných skupin běžně zvykem.

„Jeszcze nie mamy na was pomysłu“ bychom tedy standardně mohli nazvat chytrým black metalem s typickou atmosférou a soundem pro danou oblast a daný okruh kapel, ale to by možná znělo víc pejorativně, než by jeden zamýšlel. Jednak nechci vzbudit dojem, že by Gruzja měla být jen dalším projektem z mnoha a kapelou do počtu, protože na to je Gruzja (a vlastně i ta ostatní seskupení) příliš dobrá a svébytná.

Gruzja - Jeszcze nie mamy na was pomyslu

Za druhé bych takovým pojmenováním nechtěl naznačovat, že by snad mělo jít o čistokrevný black metal s nějakou tou melodií a občasnou změnou tempa. „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“ má hlavu otevřenou a chuť experimentovat zde nechybí. Když jsme se téhle desce bavili v redakčním chatu, kolegové zmiňovali i jména jako J.A.R. nebo Vilém Čok. A vtipné na tom je, že to na některé části alba docela sedí. Gruzja dokážou metalově pohrozit, ale jiné pasáže jsou zase kurevský rokenrol a některé další songy jsou zase solidní úchylnost jako třeba „Kamera Dionizosa“ nebo „Grues“. Jak deska postupuje, počet experimentů, divných zvuků a nevšedních nápadů narůstá, takže druhá polovina už je fakt lahůdka vrcholící v bezmála devítiminutové „Jeszcze nie mamy na was pomysłu III“. Ale nebojte se, i v první polovině „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“ je toho hodně k poslouchání, a celkově se tedy jedná o výtečnou nahrávku.

„I iść dalej“ se mi líbilo, bylo zajímavé a některé konkrétní momenty byly super. Ale zpětně se k tomu už nevracím. Z „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“ jsem ovšem na férovku nadšený a fakt ukrutně to album žeru. Rozhodně byste měli slyšet.


The Meads of Asphodel – Running Out of Time Doing Nothing

The Meads of Asphodel - Running Out of Time Doing Nothing

Země: Velká Británie
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 21.6.2019
Label: Godreah Records

Tracklist:
01. Bug Splat
02. I Am Oblivion, Deep Drenched in Forever
03. I’m Running Out of Time Doing Nothing
04. Black Is Black & White Is White
05. Cockroach Marionettes
06. I Stood Tiptoe, Reaching Up for Heaven
07. Like Blood Shaped Flakes of Snow
08. The Broken Wings of a Hud-Hud
09. Funeral Drums of Insomnia’s Labyrinth
10. Recollections of a Hand Loom-Weaver
11. Souvenir of Death

Hrací doba: 64:36

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Imperative PR

The Meads of Asphodel jsou nepochybně neobyčejnou kapelou. Osobně nemůžu tvrdit, že patřili mezi mé největší oblíbence nebo snad dokonce srdcové záležitosti, ale pište si, že k tvorbě těchto Anglánů mám velký respekt. Ostatně si myslím, že doposud nevydali špatnou řadovku (což ovšem nemohu tvrdit o neřadovkách), a to snad mluví samo za sebe. Nepouštím si jejich muziku úplně často, ale o to zběsileji si ji pak užívám, když na to přijde.

Poslech nové řadovky The Meads of Asphodel je tím pádem povinnost a výzva, kterou nelze odmítnout. Tahle ostrovní smečka, která se vyžívá v historické zbroji a ve výsměchu všem náboženstvím, totiž na každém albu nabízí svěží náhled na black metal, jehož z podstaty misantropickou náturu nabourávají mimožánrové experimenty, ironie a montypythonovská absurdnost.

Nutno dodat, že natěšenost / očekávání v případě „Running Out of Time Doing Nothing“ ještě zvětšoval počet let, jenž uplynul od předešlé desky „Sonderkommando“. Ta totiž vyšla v roce 2013, což je už celých šest sezón. The Meads of Asphodel sice v mezičase úplně nezaháleli, krátkohrajících počinů vycházelo relativně dost a Metatron stihnul udělat rovnou dvě alba se svým paganmetalovým vedlejšákem The Wolves of Avalon. Ale až velká deska je ten monument, na nějž se všichni těšíme a jejž chceme poslouchat.

„Running Out of Time Doing Nothing“ svým zvukem více méně navazuje na dvě předešlé řadové nahrávky. Neproběhl tak velký posun jako při minulé takhle dlouhé přestávce mezi alby, to jest mezi „Damascus Steel“ a „The Murder of Jesus the Jew“. Novinka tudíž užívá soundu typického pro tvorbu The Meads of Asphodel posledních let – v tomto ohledu žádné překvapení. Naštěstí má parta okolo Metatrona dost široký záběr, aby dokázala naservírovat výbornou desku, jejíž experimentální momenty když ne překvapí, tak alespoň zaujmou a výrazně potěší.

Hned na začátek The Meads of Asphodel rozjedou chytlavou palbu „Bug Splat“ podmazanou EBM feelingem. Posluchač „safe-space“ metalu se asi zhrozí, ale znalce to nerozhodí, protože Britové už s elektronikou koketovali nejednou. Spíš mi přijde škoda, že se jí na „Running Out of Time Doing Nothing“ neobjevuje víc, protože dále vykoukne už ve větší míře vykoukne pouze v „I Stood Tiptoe, Reaching Up for Heaven“. Každopádně oba songy mají šťávu a zmínku si tu rozhodně zaslouží.

Těch vrcholů je tu nicméně mnohem víc. Skvělé jsou kusy jako „Black Is Black & White Is White“ (závěrečná třetina je bez prdele fenomenální), atmosféričtěji pojatá „Funeral Drums of Insomnia’s Labyrinth“, své kouzlo má také „I Am Oblivion, Deep Drenched in Forever“. Pokud bych ale měl zvolit fakt ty úplně nejlepší kusy, vybral bych „Like Blood Shaped Flakes of Snow“ a „Souvenir of Death“, jejíž zpěvná pasáž „Here we are right here now / Silhouettes of yesteryear“ je prostě nádhera.

The Meads of Asphodel

Vyložený provar se na desce nachází jen jeden, a to paradoxně v podobě (skoro)titulní a klipové písničky „I’m Running Out of Time Doing Nothing“. Refrén mi přijde strašně otravný a ten zbytek okolo je kapelní metalový standard. Roli hitovky alba mnohem lépe splňuje hravější „Cockroach Marionettes“ nebo „The Broken Wings of a Hud-Hud“, která ukazuje, že The Meads of Asphodel dokážou rozumně pracovat i se zamýšleným kýčem. K těm méně výrazným věcem patří ještě předposlední „Recollections of a Hand Loom-Weaver“, ale ani ta našince neurazí. Jediným skutečně slabým kusem je titulní záležitost.

Celkově se každopádně jedná o výborné album. Určitě to není vrchol The Meads of Asphodel, a to ani v nové éře, kde „The Murder of Jesus the Jew“ bylo ještě víc rošťácké a „Sonderkommando“ díky tématu serióznější. Přesto se britské komando nemá vůbec za co stydět, jelikož „Running Out of Time Doing Nothing“ ukazuje, že kapela má i po dvaceti letech činnosti stále hromadu excelentních nápadů, svěží náhled na žánr a chuť i odvahu experimentovat. Respekt.


Voz De Nenhum – Sublimation

Voz De Nenhum - Sublimation

Země: international
Žánr: experimental black / doom metal
Datum vydání: 8.4.2019
Label: Aesthetic Death

Tracklist:
01. Ia’Iaxa
02. Hornbearer
03. Nails
04. Chains
05. They
06. Voidsworn

Hrací doba: 40:11

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Aesthetic Death / Grands Sounds PR

Voz De Nenhum lze z portugalštiny volně přeložit jako „hlas nikoho“ a sešli se zde hudebníci z kapel jako Necrosadist, Dictator, Tome of the Unreplenished, Frozen Winds anebo Lvcifyre. Z jednotlivých persón nejvíc upoutá přítomnost bicmistra Menthora, ale takový Alex Dictator rovněž zanechal na metalovém undergroundu zřetelnou stopu. Vnitřní fungování kapely mi je samozřejmě utajeno, ale tipuji, že právě tito hudebníci jsou zde hlavními tvůrci. Mimo jiné zde působí i klávesista/klávesistka a Dictator se o vokály dělí s dalšími dvěma chlapy.

U vydavatelství Aesthetic Death, kteří se ve svých počátcích vyprofilovali s mistrovskými díly Esoteric, lze najít i jiné nenápadné perly obskurního, surrealistického (doom) metalu; namátkou bych zmínil třeba Wreck of the Hesperus nebo Murkrat. Když jsem za tónů prvních ukázek četl nástin duchovního zaměření Voz De Nenhum, říkal jsem si, zda se v jejich režii neschyluje k vydání dalšího silného, neřkuli zásadního díla. Nu, nestalo se, protože velikost tu lze cítit vždy jen v náznacích a toužebné vyvrcholení nepřijde nikdy.

Obvykle mám rád, když jednotlivé skladby nabízejí každá něco jiného, což zde platí do důsledku; obsesivní škatulkář by se mohl vyřádit do aleluja. Ráz alba ovšem sjednocuje atmosféra: gnosticky melancholická, s mírnou pompou, hodně se mi tu nabízí filosofický pojem „angst“. Kompozice oplývají i slušným psychedelickým nádechem, který ale doopravdy funguje v tradičnějších (tedy metalových) skladbách. Zvukové koláže mučených kytarových strun a synťákové plochy mi tu přijdou na jedno brdo, nahrané emoce v čistých zpěvech taky zrovna nežeru. Těmto aspektům je dán největší prostor ve středu alba. Ale klady přeci jen převažují nad zápory a skladby jedna, dvě a šest doporučuji bez námitek, i ten střed má své poutavé pasáže.

Celkově na mě album působí, jako by Dictator vysypal pomyslné šuple, vybral několik oblíbených nápadů z různých časových období a hudebních sfér, rozpracoval je dle svého nejlepšího úsudku a vtiskl jim jednotící koncept. Uspěl podle mě jen napůl. „Sublimation“ se vícekrát natahuje po nadčasové fúzi duchovního zážitku a kvalitní, progresivní hudby, a proto má nahrávka svůj význam, ale stále platí výše uvedené. Zenitu dosaženo není a tohle uvědomění nahrávce škodí snad víc než pomyslné nedostatky.

„Sublimation“ se vyplatí zkusit z vícero důvodů, třeba pokud vás zajímá, jak se Menthor a Dictator pokouší tvořit něco svébytného, mimo jejich běžný extrémně-metalový kontext. Silnou melodii či riff se vyplatí slyšet vždy, je-li jim dána důstojná forma, což zde rozhodně platí, a deska jich pár nabízí. Všeho všudy představují Voz De Nenhum zajímavý experiment, ale případné nadšení z něj vyprchá, a to spíše dříve než později. Každopádně doufám, že se nejedná pouze o jednorázový projekt.


Furze – Psych Minus Space Control

Furze - Psych Minus Space Control
Země: Norsko
Žánr: psychedelic rock / experimental black metal
Datum vydání: 15.5.2012
Label: Fysisk Format

Tracklist:
01. Occult Soul, With Mind
02. Psych Mooz Space Control
03. Reaper Subconscious Guide
04. Triad of Lucifer
05. When Always Ready

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook

Pokud by se uskutečnilo hlasování o největšího magora široko daleko, bodrý sympaťák Woe J. Reaper by byl určitě jedním z favoritů. O tomhle norském chasníkovi koluje pěkných pár historek, které jsou ale povětšinou silně přitažené za vlasy, nicméně i samotná jeho muzika, kterou páchá pod hlavičkou projektu Furze, je dostatečně šílená na to, aby měl své místo v panoptiku předem jisté.

První dvě desky “Trident Autocrat” a “Necromanzee Cogent” se nesly v duchu naprosto garážového black metalu, který byl garážovější než všechny garáže světa. Třetí “UTD: Beneath the Odd-Edge Sounds to the Twilight Contract of the Black Fascist / UTD: The Wealth of the Penetration in the Abstract Paradigmas of Satan” (nejen název je na tomhle album cool – ve skutečnosti na něm Furze udělal split sám se sebou) sice v tomto stylu pokračovalo, avšak s odstupem času a v kontextu následujících počinů už na něm lze cítit menší příklon ke kanálnímu psychedelickému black metalu (tohle je škatulka roku!). A právě do čisté psychedelie se Woe J. Reaper pustil na dalším opusu “Reaper Subconscious Guide” a vzal to natolik zodpovědně, že už by bylo skoro zavádějící mluvit o jakékoliv formě black metalu, místy šlo spíše o “zčernalý” psychedelický rock s pořádně vyhulenou atmosférou. Například taková “It Leads” má k black metalu asi stejně daleko jako kdejaký power metal, možná ještě dál.

A právě v této chvíli přichází pátá deska “Psych Minus Space Control”, aby na “Reaper Subconscious Guide” navázala. Už podle prvotních informací o novince bylo vcelku jasné, že “Reaper Subconscious Guide” nebylo pouhým výkřikem do tmy a náhodným experimentem, nýbrž novou cestou, po níž se bude muzika Furze nadále ubírat, což nakonec poslech “Psych Minus Space Control” potvrdil. A dle mého skromného názoru je to jenom dobře – první počiny jsou ve svém oboru opravdu dobré, nějakým záhadným způsobem jsou mi doslova sympatické, ale čistě po hudební stránce musím říct, že “Reaper Subconscious Guide” si s odstupem pouštím rozhodně častěji a mnohem víc mě oslovuje. “Psych Minus Space Control” tedy pokračuje v podobném duchu, což kvituji, avšak je nutné dodat, že oním duchem je myšlena spíše jen ona obskurní atmosféra, jinak je Furze zase o kus jinde a dál.

Na jednu stranu “Psych Minus Space Control” nebylo na první poslech takový šok, jelikož člověk po “Reaper Subconscious Guide” věděl, že už nemá čekat zvuk à la otvírání rezavé konzervy a black metalové peklo, byť bylo v podání Woe J. Reapera dosti nestandardně úchylné. Jistým překvapením je však to, jakým způsobem Furze tentokrát dosáhl té samé opiové atmosféry, jelikož k tomu použil dosti odlišných prostředků. Zatímco “Reaper Subconscious Guide” bylo co do stylu spíše čistokrevným psychedelickým rockem, “Psych Minus Space Control” se technicky vzato opět navrací k black metalovému žánru, byť se silnými vlivy takového doom metalu a samozřejmě – v některých momentech – i onoho psychedelic rocku. To vše je ale v konečném důsledku poněkud bezpředmětné, protože hlavní je fakt, že Furze opět vydal desku, která se jen tak neslyší. Výraznou měrou se na netradičnosti podílí i fakt, že nahrávka je v drtivé většině své délky instrumentální, nikoliv však v úplně celé, sem tam si Woe J. Reaper totiž do mikrofonu něco kvákne, ale jen minimálně.

Furze - Psych Minus Space Control

“Occult Soul, With Mind” hned od prvních vteřin kouzlí nevídanou náladu značně “opilým” riffem. Song se přelévá v dlouhých instrumentálních plochách, v nichž jsou zejména díky šnečímu tempu nejznatelnější zmiňované vlivy doom metalu, nechybí však ani vesmírné klávesy, které zejména v druhé polovině skladby výrazně promlouvají do dění. Středobodem desky je skorotitulní “Psych Mooz Space Control” (což ostatně podle samotného Woe J. Reapera byl původní název alba), jež se rozjíždí poklidně psychotropním brnkáním, jež se po pěti minutách zlomí v krkolomně drogovou jízdu bez zábran, ale zato se spoustou skvělých detailů.

Oproti tomu “Reaper Subconscious Guide” je vlastně titulní písní minulé desky, ale objevuje se až na desce aktuální. A s výjimkou minutového intra opravdu i hudebně připomíná více album “Reaper Subconscious Guide”, čili se jedná o poněkud rockovější věc. Nicméně, jak již bylo řečeno, “Reaper Subconscious Guide”“Psych Minus Space Control” čarují v podstatě totožné nálady, byť pomocí jiných cest, což má za následek to, že i tato skladba na “Psych Minus Space Control” zapadá zcela přirozeně a posluchač ji bez jakéhokoliv odmlouvání stráví… pokud je tedy vůbec schopen strávit samotnou podstatu muziky Furze.

Furze - Psych Minus Space Control

Čtvrtá “Triad of Lucifer” se nese v obdobném stylu jako první “Occult Soul, With Mind”, ale s tím rozdílem, že zde tento model působí malinko variabilněji (což neznamená ani lépe, ani hůře, jen pestřeji). U závěrečné “When Always Ready” by se snad vůbec poprvé dalo říct, že se jedná o čistý black metal, nicméně stojí za zmínku to, že je to pořád black metal ve stylu Furze – a to asi hovoří samo za sebe.

Jisté je to, že jak “Psych Minus Space Control”, tak Furze obecně je poněkud těžko stravitelná hudba, která asi 95 % metalového posluchačstva (vlastně asi jakéhokoliv posluchačstva) zcela mine. Většina lidí, pokud se o albu vůbec dozví, tak jej po první ochutnávce obejde hodně dlouhou oklikou, čemuž se já osobně divit nebudu ani v nejmenším, ale sám za sebe musím říct, že mně tahle záležitost naopak neskutečně chutná, zvláště od té doby, co se Woe J. Reaper vydal na psychedelické pole, protože mu to jde vskutku bravurně. A věřím v to, že ti lidé, kteří jsou naladění na podobnou notu a takováhle muzika jim chutná, to budou vidět stejně, ačkoliv jich asi nebude moc. “Psych Minus Space Control” mnoho lidí neosloví, ale ti, u nichž se to podaří, si budou desku cenit extrémně vysoko, protože ve skutečnost se jedná o excelentní materiál, byť poněkud trhlý. Ale to je asi v tomto případě naopak obrovské pozitivum.


Aborym – Psychogrotesque

Aborym - Psychogrotesque
Země: Itálie
Žánr: industrial / experimental black metal
Datum vydání: 8.11.2010
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV
05. V
06. VI
07. VII
08. VIII
09. IX
10. X
11. XI

Hodnocení:
H. – 9/10
Earthworm – 9/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Ačkoliv si (možná celkem naivně) dovoluji sám sebe považovat za člověka, který má o metalové scéně relativně slušný přehled, nemůžu prostě slyšet všechno. A tak se sem tam stane, že některé známé, ba přímo kultovní kapely naposlouchané prostě nemám. Ano, tušíte samozřejmě správně, jedním z těchto případů byli až do současnosti i Aborym z Itálie. Měl jsem o nich ponětí, matně věděl, jakou hudbu produkují, ale nikdy jsem si ještě nenašel čas na plnohodnotné vstřebaní nějaké jejich nahrávky. Jak už to tak ale bývá, vše se jednou zlomí a stalo se v mém případě i s Aborym a jejich nejnovějším počinem „Psychogrotesque“.

Možná si řeknete, jestli vůbec může člověk neznalý předchozí tvorby daného uskupení psát recenze na některou z jejich desek. Na jednu stranu máte samozřejmě pravdu, znalost předcházejících nahrávek při psaní článku jistě na škodu není, na druhou stranu má však i tento „laický“ přístup své nesporné výhody… vždyť uznejte sami, kolikrát se už stalo, že redaktor pohanil předmět své recenze jenom proto, že měl minulé album radši? Kolikrát už recenzenti odepsali excelentní nahrávky jen proto, že nedokázali skousnout vývoj skupiny? Nebo naopak vychválili průměrný počin, protože měli ke kapele srdeční vztah? Ano, odpověď všichni známe – nesčetněkrát se to stalo a nesčetněkrát ještě stane. A musel bych být pokrytec, kdybych tvrdil, že mně samotnému se tomuto neduhu daří vyhýbat – ne, nedaří, ale máloco se s tím dá dělat, jelikož recept na 100% redaktorskou objektivitu ještě vynalezen nebyl. Tentokrát však toto neplatí, ne dnes, Aborym totiž mají to štěstí (smůlu?), že k jejich „Psychogrotesque“ přistupuji bez jakýchkoliv předsudků, s čistou hlavou a hodnotím pouze to, co slyším, bez sebemenších postranních vlivů…

Možná se ptáte, proč tak zdlouhavý a zdánlivě zbytečný úvod. Dle mého názoru byl nezbytný, neboť nám poslouží a můžeme se o něj v jistém ohledu opřít (a nemám teď zrovna na mysli ukájení svého psaveckého libida). On totiž právě tento fakt pumpuje do mého hodnocení značnou dávku objektivity, díky níž mohu s čistým svědomím prohlásit, že v případě „Psychogrotesque“ má člověk co do činění s deskou bezesporu úchvatnou. Možná ne dokonalou ve všech směrech, ale úchvatnou. Možná ne lehce stravitelnou, ale o to působivější. Možná ne úplně žánrově vyhraněnou, ale o to barvitější a překvapivější.

Aborym hrají black metal… nebo snad ne? Těžko říct. Ač oficiálně příslušníci černého kovu, nic Aborym nebrání v tom, aby na „Psychogrotesque“ rozpřáhli svá křídla nad další žánry převážně elektronického rázu. Řekněme… industriální black metal? Ano, to by už odpovídalo více. Ale stejně tak by se dalo říct, že i avantgardní, experimentální, post či progresivní – na výběr je toho dost. Tak či onak, „Psychogrotesque“ je zářným příkladem toho, proč je black metal dle mého názoru jedním z nejdynamičtěji se vyvíjejících žánrů. Kdo tvrdí, že black metal má své nejlepší roky za sebou a dnes už jen mlátí prázdnou slámu, ten o stylu nemá žádné ponětí. Ne, nezavírám oči nad faktem, že se na této scéně pohybuje nechutné množství rádoby trve panda-počmáranců, kteří nahrávají své kvlt nahrávky v zaprděné garáži na magneťák své babičky, stejně tak ale vy nesmíte zavírat oči nad tím, že v black metalu existuje nepřeberné množství hudebně pokrokových kapel neustále posouvajících hranici svého stylu a prozkoumávajících nová a nová zákoutí. A takových je percentuelně mnohem více než například v death metalu, thrash metalu, heavy metalu, ale i dalších subžánrech (snad s výjimkou progresivního a avantgardního metalu, tam však kapely mají pokrok přímo „v popisu práce“). A konkrétně Aborym to do puntíku potvrzují, stejně tak jako jejich nejnovější počin „Psychogrotesque“.

Aborym

Abychom už se ale konečně dostali k samotnému meritu našeho dnešního, až dosud spíše filozofičtěji laděného povídání, pojďme se ruku v ruce podívat, co všechno „Psychogrotesque“ ve svých útrobách ukrývá. Připraveni?

Deset skladeb plus jedna skrytá, všechny se schovávající za abstraktním pojmenováním v podobě římských číslic. Zatímco „I“ je „pouze“ pod kůži se deroucím intrem připravujícím posluchače na věci příští, hned první plnohodnotná skladba „II“ dává jasně najevo, že byste své ušní ústrojí měli připravit na zvukové orgie. Po nájezdu s šíleným kytarovým sólováním nastupuje vysoce technicky precizně odvedený black metal „przněný“ nespočtem různých industriálních či ambientních pazvuků, o kousek dál vás zase uzemní electro klávesy, támhle zase epičtější pasáž a pod tím vším svá mohutná vlákna spřádá baskytara. Máte výsledek? Hned první momenty ukazují, že „Psychogrotesque“ je deskou velice rozmanitou a barvitou, neustále se zde něco děje. Nuda? Ta v tomto případě nemá nárok. Hutná dávka obskurní atmosféry, skladatelské invence a hráčské nápaditosti vám nedá jen tak vydechnout. A to ještě nevíte, že je „II“ stále jedním z těch normálnějších kousků na desce.

„Psychogrotesque“ má jednu obrovskou výhodu – funguje na něm opravdu vše. Na první pohled zdánlivě neslučitelné do sebe zapadá jako puzzle, jakákoliv poloha či nálada má svůj význam. „Psychogrotesque“ je počin promyšlený do detailu, v němž má každý tón svůj účel. Mrazivá intermezza (excelentní „IV“!), blackmetalové sypanice, industriální projektily a sbíječky, vše funguje na výbornou. Abyste ale nenabyli nějakého špatného přesvědčení, Aborym zase nehrají nějaký nekontrolovatelný hlukový proud míchající všechno se vším, jejich muzika má svůj řád a svou formu, vše je podřízeno potřebám skladby a její myšlence, jen je ta myšlenka z pohledu průměrného posluchače v dáli za mořem avantgardy…

Každá skladba do jedné má svůj nosný motiv, díky němuž si ji zapamatujete, každá oplývá vpravdě skvostnými pasážemi, každá je rozmanitá a proměnlivá jako podzimní počasí a každá je opravdu skvělá, to říkám rovnou. Přesto mi to nedá, abych dvě jednotlivé písně nevyzdvihl nad ostatní. První je to působivě vystavěná „V“, která plyne od saxofonem opepřeného počátku přes avantgardní doteky s „polo-čistým“ vokálem do misantropického bahna. Tou druhou je diskotéková (pozor, žádná nadsázka) „VIII“. Právě ona totiž dokazuje onu zmiňovanou nadžánrovost Aborym. Celé „Psychogrotesque“ je totiž vybudováno a vygradováno takovým způsobem, že plynulé přechody z blackmetalové skladby do čisté elektroniky posluchači ani nepřijde jakkoliv zvláštní a ačkoliv do vás kapela praží v podstatě čirou diskotéku, výsledek zní stále tvrdě.

Aborym

Co více dodat a neopakovat se? Má vůbec cenu ještě něco dodávat? Cožpak už není z předchozích řádků jasné, jak moc dobrou nahrávkou „Psychogrotesque“ je? Možná se nejedná o záležitost na první poslech, ale je to stále lepší do hlubin desky pronikat pomalu, neustále objevovat nové a nové a mnohem více si ji tak užívat, než dostat album, které vám po třech posleších dá vše a můžete jej zahodit. Já osobně jsem se prvních přibližně 14 dní po vydání nemohl „Psychogrotesque“ vůbec nabažit, poslouchal jej několikrát denně a stále dokola. Jenže ani s odstupem několika týdnů nemám tomuto majstrštyku prostě a jednoduše co vytknout.

Na začátku recenze jsem zmiňoval, že (možná) naivně sám sebe považuji alespoň za mírně pokročilého v oboru metalových znalostí, nejsem však tak naivní, abych si myslel, že každé album, které tu v recenzích vychválím, si seženete. Ale chápu to a víc než „pouhé“ přečtení článku po vás chtít vlastně ani nemohu, jenže… co kdybyste mi jednou věřili? „Psychogrotesque“ totiž vážně není počin, jenž by vám měl proklouznout mezi prsty. Jsou to právě takovéto nahrávky, které mě mezi nepřeberným množstvím průměrných sraček přesvědčují, že black metal, potažmo i samotný metal jako celek, toho stále má ještě opravdu hodně co říct.

Aborym


Druhý pohled (Earthworm):

Moc se mi to nechce přiznávat, ale H. se vyzná, a když řekne: „To se ti bude líbit,“ tak má pravdu. A bylo mi to jasné už po několika tónech skladby „V“. Industriální prvky, geniální nástroj, co nese jméno saxofon, a black metal. To je jen velmi stručné shrnutí, ve skutečnosti se na albu podíváte do krajin mluvené řeči pouze za podpory kláves nebo naopak i k šíleným techno motivům. Název alba to všechno prostě skvěle vystihuje, ale kdo neslyšel, tak si to stejně nedokáže představit. Pokud vám není cizí trocha experimentů a úletů a nemáte problém s extrémními odnožemi metalu, tak s chutí do toho.


The Meads of Asphodel – The Murder of Jesus the Jew

The Meads of Asphodel - The Murder of Jesus the Jew
Země: Velká Británie
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 15.11.2010
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Boiled in Hell Broth and Grave Dust
02. My Psychotic Sand Deity
03. Apocalypse of Lazarus
04. Addicted to God
05. Stiller of Tempests
06. Man from Kerioth
07. Dark Gethsemane
08. Jew Killer
09. Genesis of Death
10. From Eagle to Cross
11. Apostle of the Uncircumcised
12. A Canticle for the Lost Amputees of Aelia Capitolina Who Have Been Trampled Under the Iron Shod Hooves of Salivating Hell Rams and Impaled on the Shimmering Tusks of Salvation Within the Abandoned Tabernacle of a Bronze Age Myth

Hodnocení:
H. – 8/10
Seda – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Povím vám, ti The Meads of Asphodel jsou tedy pěkně vypečená cháska. V dnešní době se sice nálepkou experimentální označuje kde co, ale zrovna u těchto bláznů to sedne jako ona pověstná prdel na ještě pověstnější hrnec. Oficiálně jsou The Meads of Asphodel označováni jako experimentální black metal, ale jedním dechem je nutné dodat, že i tento popis je svým způsobem zavádějící. Black metal sice tvoří základ jejich hudby, myšlenky na nějaké garážově sypanice však ihned zaplašte. Na blackmetalové podloží totiž The Meads of Asphodel roubují úplně všechno, co jim přijde pod ruku. A to úplně všechno je myšleno doslova. Dost dobře to vystihuje jejich MySpace, kde má kapela v kolonce Sounds Like uvedeno: „Všechna hudba na světě smíchaná s extrémně metalovým spodkem.“ A to mi věřte, že tomu tak doopravdy je.

Na novince „The Murder of Jesus the Jew“ najdete všechno, na co si jen dokážete vzpomenout. Brutálně rychlé klepačky s krkavčím vokálem, atmosférické kousky, sbory, progrockové sólování, thrashující hoblování, pasáže jak z filmového soundtracku, folk, disco a ještě víc, to všechno splácané na jednu hromadu a poslepované do jednotlivých písniček tvořících hodně ujetý celek. O různé výstřednosti a experimenty na „The Murder of Jesus the Jew“ nouze opravdu není, což je zajisté klad, neboť se The Meads of Asphodel díky tomu odlišují natolik, že si je prostě splést nemůžete; druhou stranou mince však zůstává, jestli se vám to vůbec může líbit…

U záležitostí jako The Meads of Asphodel je nezbytnou podmínkou, abyste přistoupili na jejich hru, jinak to prostě nejde. Pokud to neuděláte, bude se vám „The Murder of Jesus the Jew“ jevit jako hovadská a samoúčelná patlanina bez hlavy a paty, něco jako kompilace všech myslitelných hudebních stylů naházených přes sebe bez ladu a skladu, a dost dobře možná také budete přemýšlet, jestli je to celé opravdu myšleno vážně, nebo si z nás všech kapela jen dělá nehoráznou prdel. The Meads of Asphodel jsou pro každou špatnost, nic jim není svaté, a když dostanou nějaký nápad, tak jej prostě použijí, zaběhlým žánrovým konvencím navzdory. Tahle kapela si sama na sebe hranice opravdu neklade a právě v tom tkví v jistém slova smyslu problém, protože „The Murder of Jesus the Jew“ se tak stává záležitostí, kterou průměrný metalový posluchač (a vlastně i jakýkoliv jiný posluchač) zřejmě nebude s to takříkajíc pobrat. Zvláště ortodoxní nechť se téhle desce vyhýbají jako čert kříži, jinak je sklátí mrtvice. Jenže pro tohle všechno, díky čemu budou jedni desku bez váhání splachovat do té nejhlubší toaletní mísy, ji druzí naopak budou milovat…

Jak jste ochotni na hru The Meads of Asphodel přistoupit a přenést se přes fakt, že do vás někdo bude hustit hudební kombinace, na které se ve slušné společnosti ani nemyslí, otevře se před vámi album vpravdě neobyčejné, i když chápat jej nejspíše nebudete ani tak. Ale i ta nepochopitelnost patří ke kouzlům „The Murder of Jesus the Jew“. Pokud překonáte úvodní šok, trochu se do toho zaposloucháte a začnete o tom přemýšlet, zjistíte, že to není jen vyhulený cirkus a samoúčelné honění trika, nýbrž jistým zvráceným způsobem zatraceně svojská věc, která si žije svým vlastním životem a má svůj vlastní vnitřní řád. Jeden člověk z deseti tento přístup bude kvitovat a nahrávku si užije, dalším devíti posluchačům se z toho zvedne kufr – to už je čistě vaše volba. Jedna věc je ale jistá – notná dávka úchylnosti je při poslechu výhodou!

Abych vám nabídl svůj osobní pohled na „The Murder of Jesus the Jew“ a dostál tak pravé podstatě toho, o čem by recenze měly být, tedy o subjektivním pohledu recenzenta (ne, děkovat mi opravdu nemusíte – mám to v popisu práce), musím se přiznat, že mně se to líbí. A to moc. Ačkoliv jsem zvyklý poslouchat ledajaké šílenosti, má první reakce se nesla ve stylu „co to zase kurva má být?“, následovaly úvahu o duševním zdraví muzikantů a nakonec protáčení panenek spojené s výbuchy mozkových center normálního smýšlení. Jelikož mi je ale přístup, jaký The Meads of Asphodel v hudbě praktikují, velice sympatický, netrvalo dlouho a deska mi sakra zachutnala. Po zralé úvaze a několikanásobném pečlivém poslechu tedy hodnotím ryze subjektivní osmičkou (nebo by možná spíš více sedělo 8,5?), nepochybuji ale o tom, že mnozí z vás by tomu bez váhání šoupli nulu. Budu se muset opakovat – prostě a jednoduše se váš názor na „The Murder of Jesus the Jew“ bude odvíjet v závislosti na vašich hudebních choutkách (což samozřejmě platí i obecně, ale zrovna u The Meads of Asphodel to platí ještě dvojnásob) – jestli jste jako posluchači schopni a ochotni věnovat svůj sluch nevázané avantgardnosti, jste na správné adrese, pokud ne, jste bez šance.

A že jste se toho moc z téhle recenze nedozvěděli? Že jsem nezmínil nějaké vrcholy či nejpovedenější skladby? Ale kdeže, co vás nemá… přece bych vás neobral o to slastné objevování, která z těch všech ujetostí je na „The Murder of Jesus the Jew“ ta nejujetější. Příjemnou zábavu, a kdyby vám to náhodou vysmažilo mozek z hlavy jako mně, potkáme se u doktora Chocholouška.

The Meads of Asphodel


Další názory:

Jedním slovem? Šílenost. Ale v dobrém slova smyslu. Tato parta dokázala zkombinovat tolik žánrů, ale i přesto se to skvěle poslouchá. Chvílemi tam zní hudba, která by se neztratila ani v cirkuse, poté následuje čistý black metal, který se proloží akustickou kytarou, a pak zase jede opět něco jiného. Skvěle v tom fungují i prvky folk metalu. The Meads of Asphodel dali dohromady opravdu unikátní hudbu, kterou stojí za to minimálně vyzkoušet. Má nejoblíbenější je „Addicted to God“ s velice zábavným textem, který je podán v ještě zábavnější formě. A když potom všem opět jede vynikající black? Není co řešit, vysoké hodnocení je na místě.
Seda