Archiv štítku: experimental metal

Door into Emptiness – Wave

Door into Emptiness - Wave

Země: Bělorusko
Žánr: experimental black metal / electronica / ambient
Datum vydání: 22.8.2016
Label: Possession Productions

Tracklist:
01. Ja nia baču ścien
02. Sady mir
03. Ucioki
04. M.O.D.A.
05. Abrad siońnia
06. Recha
07. Dzień narodzinaŭ

Hrací doba: 34:57

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Běloruští chameleóni Door into Emptiness zrají jako ono pověstné víno. Mnohé kapely vydají své první počiny a na nich načrtnou možný potenciál do budoucna, aby se pak z této polohy nedokázaly hnout, ustrnou na místě a na kýženou vyšší úroveň kvality se prostě nedostanou. Do jisté míry jim v tom brání i současný trend přechvalování všeho – jak ze strany nesoudných fanoušků, tak i od mnohdy rovněž nesoudných kritiků.

Door into Emptiness jsou ovšem nádherným příkladem skupiny, jíž se onen naznačený potenciál podařilo zúročit. Bělorusové jsou s každým dalším albem zajímavější a zajímavější. Obzvláště v momentě, kdy se odhodlali opustit dřívější blackmetalové výrazivo a vydali se vstříc experimentování s elektronikou, to začalo být opravdu dobré, čehož jsou důkazem alba „Radio Ja“ a především „Znaki rabizny płyni lipenia“ (obě 2014). Trochu paradoxem sice zůstává, že ve stejném roce spatřil světlo světa i dosavadní vrchol jejich tvorby v podobě fenomenální kooperace „Kali b my mahli bačyć usie zorki, načnoje nieba było b śviatłom“Vietah, která však byla natočena již v roce 2011, ale to je nakonec jedno.

Letopočet s kódovým označením 2014 byl pro Door into Emptiness zjevně speciální, když jim zde vyšly hned tři počiny, které navíc jejich tvorbu posunuly o notný kus dopředu. Na další nahrávku se muselo čekat dva roky a nyní si povíme, zdali to čekání na „Wave“ stálo za to. Okamžitě ale mohu prozradit, že novinka tvář Door into Emptiness opět výrazně posouvá – byť tentokrát ne přímo kupředu, nýbrž zčásti i dozadu.

Pokud jste si minulou větu přebrali tím způsobem, že se Door into Emptiness asi vrátili k black metalu, pak – bingo! Po experimentálnějších počinech totiž Bělorusové opět přišli s počinem spadajícím do škatule černého kovu (svým způsobem), nicméně z jistého úhlu pohledu to jen potvrzuje skutečnost, že se Door into Emptiness v průběhu let transformovali ve formaci, jejíž další krok není jistý a u každého nového alba nemůžete už předem lehce odhadnout, co dostanete. Což je samozřejmě kladná vlastnost.

Stěžejní je však to, že se pod minimalistickým přebalem (oproti předchozím, stylově sladěným artworkům s nevšedními a zajímavě namalovanými příšerkami dost velká změna) ukrývá nahrávka, jejíž kvality jsou natolik vysoké, že onen zdánlivý krok zpátky nijak nevadí. Tím spíš, když Door into Emptiness na „Wave“ dokázali zúročit i zkušenosti s předchozím experimentováním a svou vyzrálost. Pod mrazivou minimalistickou kytarou tak stále tepe elektronické srdce a tato nevšední kombinace patří k největším přednostem novinky.

Door into Emptiness

Nádherným příkladem by mohla být třebas pátá skladba „Abrad siońnia“. Vezmete-li čistě blackmetalovou složku, pak je to ve své podstatě Burzum jak vyšitý. Stejně chladná a primitivní kytara, blackmetalové vytí, atmosféra. Nicméně rytmika je zvláštně rozverná (byť sama o sobě rovněž monotónní) a má v sobě elektronický nádech, a navíc se dále vynořují divné zvuky. Něco podobného by šlo říct i o „Ucioki“, jíž stejně jako „Recha“ neškodí ani několik sjetých „dutých“ linek, které na první poslech působí jak pěst na oko. Obě jmenované písně si však stále drží rozvážnou a elektrizující atmosféru. Výtečná je i dvojka „Sady mir“, která má navzdory některým zvukům jednoznačně nejblíže k čistokrevnému black metalu. A opět platí – atmosféra je tak hutná, že by všechny kopírky Burzum a (nakonec i sám současný Burzum) mohly závidět.

Na své si do jisté míry přijdou i ti z vás, kdo si oblíbili především elektronickou a ambientní tvář Door into Emptiness. Pro tyto posluchače je zde připravena „Ja nia baču ścien“, která sice stojí na první pozici, ale těžko ji lze považovat za intro, když svou délkou cokoliv z ostatních songů převyšuje o celé minuty. Čtvrtá „M.O.D.A.“ není tak ambientní jako „Ja nia baču ścien“ a jde spíše o blend mezi electronicou a trip-hopem. Velice zajímavé je i finále „Wave“ v podání „Dzień narodzinaŭ“, jež vlastně kombinuje všechny polohy Door into Emptiness. Po ambientním počátku nastoupí opět burzumovská kytara, kterou záhy podbarví relativně chytlavá elektronika… a že se znovu jedná o trefu do černého, už je mi pomalu trapné dodávat, protože se s tím začínám opakovat. Ale co jiného mám dělat, když to tak prostě je!

Hned několikrát v recenzi padlo jméno Burzum, ale toho se nijak nelekejte. Ten vliv na „Wave“ cítit je, a to dost silně, až mě to samotného překvapilo. Nicméně Door into Emptiness jsou daleci toho, aby byli další pouhou kopírkou – s tím odkazem zacházejí velice svojsky, půjčili si z něj jen jisté dílčí elementy, jimž přidávají velkou nadstavbu dalších odlišných žánrů i svého vlastního rukopisu, jejž si za ty roky vybudovali. A výsledkem je extrémně silná deska. Sice nepříliš nápadná, přesto vysoce poutavá, ohromně zajímavá, chytrá, skladatelsky vypilovaná a atmosférická.

Door into Emptiness jsou dobře skrytá lahůdka dnešní scény. Bez otravného hypu, bez přetvářky – jen čirá kvalita, již by si neměli nechat uniknout ti, kdo jsou znudění běžnou metalovou produkcí. Jsou na okraji (třeba na Facebooku nemají like ani od 150 lidí, což je na poměry hudebních skupin směšné číslo), ale nic z toho nevypovídá o úrovni vlastní hudby, s níž Door into Emptiness převyšují mnohonásobně známější uskupení. Není sporu o tom, že jsou tito Bělorusové zvláštní, ale jakmile člověk kouzlu jejich tvorby propadne, pak už není cesty zpátky. Pro mě povinná koupě.

Door into Emptiness


Druhý pohled (Skvrn):

Modré, černé, bílé – právě těmto barvám se poslední roky oddávali dlouhohrající Door into Emptiness. Tato kapitola pokračuje i na „Wave“, ač s jistými změnami, grafickými i hudebními. Barevnost – hudební nálady přetrvávají. Melancholie, syrovost i porce tajemna. Volba konkrétních tvarů – nástrojů se však změnila. Z obalu zmizela obsah charakterizující osoba, pro Bělorusy doposud takřka povinnost, a zůstalo jen strohé vyjádření barvami, zato až na dřeň. Zřetelný minimalismus vládne hudbě též, pryč jsou tóny navíc, zvýšila se důležitost posluchačovy pozornosti a tím se tak rozšířil prostor pro vlastní fantazii. Door into Emptiness však zodpovědně vedou a nenechají svého následovníka bloudit beze smyslu. A abych nezapomněl, vrátil se black metal, tedy v případě Bělorusů čas zapojit artworkovou bílou co možná nejvíc.

Na poslední nahrávky vzpomíná intro. Zpočátku jemná ambientní skladba uvádí skrze postupnou gradaci do kytarového děje, do děje celého „Wave“. V tu chvíli dostává prostor šestice blackmetalových skladeb s obdobnou výstavbou, s obdobně pomalým tempem a pochmurnou náladou. Nic z toho není na škodu. Minimalismem Door into Emptiness neustále presují, nenudí jím. Přímý nátlak monotónních riffů a citlivé zabudovaní maličkostí (ach ta voda v „Sady mir“) dokáží posluchače absolutně pohltit, výtrysky syrovosti a negace kapela nejenže ukazuje, ale taktéž je otevřeně nabízí k prožití. Znamená to jediné. Někdo zůstává odrazen a odmítá, jiný tuhle pobídku přijme se vděkem. Ten můj je nesmírný.


Covariance – L0VE (((oBLIVION

Covariance - L0VE (((oBLIVION

Země: Francie
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 28.5.2016
Label: Firefly Prod

Tracklist:
01. Suffered
02. Soulless
03. Dreamed
04. Erased
05. Timeless
06. Hopeless
07. Lost
08. Broken

Hrací doba: 20:53

Odkazy:
bandcamp

cov(X,Y) = E[(X – E[X])(Y – E[Y])]

Kovariance je pojem ze statistiky, který popisuje, jak se vzájemně mění dvě náhodné veličiny. Jak vidno ze vztahu výše, kovariance přímo souvisí se středními hodnotami náhodných veličin a dále (a to už ze vztahu výše nevykoukáte, ale nepochybuji o tom, že to víte) i s mírami jako korelace nebo rozptyl. Nicméně vedle toho je Covariance – tedy anglický výraz pro kovarianci – i blackmetalová formace, již si představíme v dnešní recenzi.

Jsou lidé, kteří jakmile uvidí cokoliv, co jen trošku připomíná matematiku, tak panikaří (a to i v případě takto jednoduchých a základních záležitostí). Patříte-li k takovým, vězte, že název Covariance ani zdaleka není tím nejhorším, co na vás u tohoto jednočlenného projektu čeká. On už jen název letošní desky „L0VE (((oBLIVION“ nebo obal, na němž je zkombinováno srdíčko a obrácený kříž na křiklavě růžovém pozadí, věští, že tohle asi nebude nudný metalový mainstream. A skutečně tomu tak je – ostatně právě to je také důvodem, proč jsem se rozhodl tady tuhle věc představit. Pokud však do poslechu „L0VE (((oBLIVION“ půjdete s tím, že chcete slyšet něco zajímavého a ne zcela normálního, pak věřím, že nebudete odcházet zklamáni.

Z oficiálních zdrojů toho o Covariance moc vypátrat nelze, nicméně všemocné metalové archivy tvrdí, že projekt existuje již od konce 90. let. Úplně mimo to asi nebude, protože i stránky rádoby labelu Firefly, který je zjevně nějakým způsobem spojen s Matthiasem Declosmenilem, tedy jediným členem Covariance, hovoří o splitku z roku 2000. Co se však dlouhohrajících počinů týče, je „L0VE (((oBLIVION“ teprve druhým zářezem, přičemž ten první, „The Dark War“, pochází z roku 2013 (resp. tedy pochází z let 2004 a 2005, ale vyšel až v roce 2013).

Na druhou stranu, mluvit v případě „L0VE (((oBLIVION“ o dlouhohrající desce je možná trochu nadnesené, byť je nahrávka evidentně považována za full-length. Samotná stopáž se zastavila lehce pod hranicí pouhých 21 minut, což vskutku není mnoho. Vlastní obsah ale toho i tak nabízí poměrně dost a snad žádné dva songy nejsou stejné. Po osmivteřinovém zašumění „Suffered“ přijde ledva minutová avantgardně blackmetalová jízda s neúnavným bicím automatem. S něčím podobným dále přicházejí i „Erased“ a „Timeless“, ale ty už obě přinášejí i vývoj a množství dalších prvků, ať už je to větší melodičnost v případě té první nebo deathmetalový nádech a dlouhé šibnuté sólo ve druhé. Vše ovšem trvá vždy jen chvíli, protože k překotným změnám dochází i v rámci jednotlivých stop.

Vedle toho je tu ovšem i „Hopeless“, která s nadsázkou zní jak staří Cradle of Filth na tripu, kteří se koukají přes rameno My Dying Bride (to hlavně díky vokálu ve druhé půli písně)… a hrají bez kytar. „Dreamed“ a „Lost“ jsou zase chytřeji stavěné skladby, kde se klade větší důraz na atmosféru a oproti zbytku alba možná působí trochu konvenčněji (to se týká hlavně „Lost“). Nicméně jak v nich, tak i ve všech zbylých se objevuje i spousta dalších divných prvků, které desku také hodně tahají nad rámec obyčejného black metalu… i nad rámec obyčejného avantgardního black metalu. Takže nakonec nejnormálnějším dojmem působí čistě klavírní dojezd „Broken“.

Covariance

Výhodou „L0VE (((oBLIVION“ je, že se pořád něco děje a že se tam toho děje hodně. A na velmi malé časové ploše, takže není čas na vatu, nápady jsou nahuštěné a není prostor pro nudu. Popravdě řečeno, klidně bych si nechal líbit i větší porci muziky, neboť vzhledem k tomu, o jak zábavný počin se jedná, je těch 21 minut fakt docela málo.

Naopak pro mnohé může být nevýhodou, že „L0VE (((oBLIVION“ místy zní trochu amatérsky. Mně osobně ale přijde, že tohle je jeden z případů, kdy je to spíš plus, protože ono to nakonec perfektně sedí k takové ujeté auře, jež se okolo celého alba prostírá… jakási neohrabanost té auře vlastně i dost přispívá. Tím pádem v konečném důsledku třeba nijak neotravuje ani bicí automat, který je sám o sobě docela hovadský, ale k celkovému rázu „L0VE (((oBLIVION“ jednoduše padne. Možná, že na první poslech se to tak zdát nemusí, ale hodně rychle si člověk zvykne a začne to dávat smysl. Ve finále mi neleze pod čumák jenom jedna agresivní pasáž v první minutě „Timeless“, ale těch všehovšudy 50 vteřin se dá přežít úplně v klidu.

„L0VE (((oBLIVION“ je první řadě zvláštní nahrávka. Ale to lze dle mého považovat jedině za plus, protože mi přijde mnohem záživnější, když má něco růžový obal a zní to jak soundtrack ze sanatoria, než když kapela hraje zoufale neoriginálně, zaměnitelně a nudně. Těch druhých je o poznání víc, takže tím spíš je záhodno bavit se u kravin jako Covariance. Mně se to líbí.


Écorché – Deep in the Ground

Écorché - Deep in the Ground
Země: USA
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 29.7.2015
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. The Grotesque II: In the Cold Ground
02. My Dead Lover
03. LV-426
04. Godcrow
05. Field of the Impaled
06. I Am in Hell Help Me
07. The Grotesque III: A Pulseless Mould

Hrací doba: 49:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Neřadíte-li se zrovna mezi sváteční čtenáře našeho plátku (když tedy pominu situaci, že si svátek děláte každý obden) a zavítáte sem častěji než jednou za uherský rok, možná by vám jméno Écorché nemuselo být nepovědomé. Takový předpoklad by byl samozřejmě docela troufalý u undergroundové kapely, již jsme tu recenzovali x roků nazpátek, ale zrovna těmhle dvěma americkým výtečníkům jsme se tu věnovali docela nedávno. Popravdě řečeno – nejsou to ani dva měsíce, jelikož s recenzí na jejich třetí album „Necrotic Minds“ jsme uzavírali loňský rok.

To bylo v době, kdy už byl na světě i následovník „Necrotic Minds“ a také jsem v oné recenzi vyhrožoval tím, že to nebude trvat zas tak dlouho, než si tu o Écorché budeme povídat znovu právě v souvislosti s jejich třetím řadovým albem s názvem „Deep in the Ground“. A je tomu přesně tak, jak vám váš bystrý mozek napovídá – ta chvíle slávy třetího alba nastává právě teď.

Pokud byste si na recenzi „Necrotic Minds“ už nepamatovali nebo jste ji svého času vůbec nečetli (v takovém případě – hanba vám!), dejme si letmé opáčko. Ono povídání o druhé řadovce Écorché se neslo ve velice pozitivním duchu. Američané zde nabídli tři songy experimentálního blackmetalového bince, jemuž cosi jako úchylnost rozhodně nebyla cizí. Po téhle nihilistické etudě pak vytáhli dva ještě experimentálnější třináctiminutové kusy, v nichž si začali pohrávat s žánry jako noise, dark ambient nebo industrial. To, co se na první pohled může zdát jako trochu nesourodá a rozhádaná nahrávka, ovšem fungovalo výborně a právě ty dvě finální třešničky (no, vzhledem k délce spíš pořádné třešně), které se vydaly nad základní žánr (jehož podání však navíc u Écorché samo o sobě nebylo takříkajíc normální), tomu dodaly korunu.

K „Deep in the Ground“ – které jen tak mimochodem opětovně zdobí skvělý přebal – jsem už přistupoval s jasným očekáváním. Chtěl jsem slyšet nahrávku, jež svého předchůdce minimálně vyrovná. Popravdě jsem ani netoužil po nějakých překotných změnách, těšil jsem se na další dávku zvrhlého, „industriální“ náladou potaženého black metalu nakombinovaného s mimožánrovými výlety.

Zpočátku se to i tváří, že to takhle nějak bude, jelikož hned s úvodní „The Grotesque II: In the Cold Ground“ Écorché spustí další porci experimentálně blackmetalové špíny – nenormální, švihlé a jebnuté, přesně dle mého gusta. V podobném duchu pak pokračuje i druhý track „My Dead Lover“ a také ten třetí… a čtvrtý… a vlastně úplně všechny následující až na ten úplně poslední. Minule ten blackový brajgl zabíral cca jen 15 minut, ale bylo to vlastně tak akorát a dávalo to smysl, kdežto na novince vás v něm Écorché budou máchat celých 40 minut, což má bohužel jeden trochu negativní důsledek. „Deep in the Ground“ díky tomu hodně splývá a ty první poslechy – a vlastně jich není zas až tak málo – jsou poměrně nezáživné, skoro až nudné.

Za hranici black metalu se Écorché vrhnou až v poslední skladbě „The Grotesque III: A Pulseless Mould“, která se pohybuje někde mezi dronovým svinstvem a „lehčím“ noisem. Bohužel, po předcházejících 40 minutách je to trochu pozdě a ten song nemá zdaleka takový účinek jako minule „A Necrotic Mind“, která na „Necrotic Minds“ znamenala ten přerod z experimentálního black metalu do experimentálních nemetalových žánrů a byla v tom ohromně silná. (Pod čarou bych si tady dovolil uvést ještě jednu perličku – úvodní „The Grotesque II: In the Cold Ground“ a poslední „The Grotesque III: A Pulseless Mould“ jsou ve skutečnosti jednou skladbou rozseknutou na dvě části, jež jsou umístěné na opačných koncích desky. Kompozice v celé svojí délce a ničím nepřerušovaná se objevila na singlu „My Dead Lover“, kde se taktéž nacházejí dvě alternativní verze jeho titulní písně.)

Je to ale hodně velká škoda, že ty první poslechy tak bolí a že „Deep in the Ground“ takovým způsobem splývá, protože ty samotné songy jsou vlastně hodně dobré. Nicméně toho času, který je nutno na pokoření oné prvotní fáze obětovat, je třeba opravdu hodně. Tolik, že se na to většina lidí asi vysere – a to včetně těch, jimž se podobně jako mně líbilo „Necrotic Minds“. Vlastně i já sám už jsem to chtěl vzdát a označit tu „Deep in the Ground“ za zklamání. Neudělal jsem to jedině proto, že jsem pořád cítil, že by to ještě „jeden“ poslech (dle vzoru „jdu jen na ‚jedno‘“) chtělo, než se pustím do psaní recenze.

Écorché

A tenhle stav, že „dám ještě jeden poslední poslech a pak už fakt píšu“ trval tak dlouho, než se mi to konečně přestalo vpíjet do jedné velké disonantní masy, začal jsem se v tom pořádně orientovat a začaly z toho vykukovat ty zajímavé nápady. Třeba excelentní finále „The Grotesque II: In the Cold Ground“, skvělé atmosférické synťákové melodie v „LV-426“ či „Godcrow“ nebo naopak kvílivé kytarové melodie ve „Field of the Impaled“ korunované krutopřísným sólem. Nehledě na fakt, že i „Deep in the Ground“ provází, diplomaticky řečeno, osobitá vokální stránka. Možná, že jsem měl jen nějakou slabší chvilku, menopauzu, zatmění mysli, dlouhodobě sníženou hladinu smyslu pro deviaci nebo tak něco, ale tentokrát mi to prostě trvalo hodně dlouho, než jsem tam tohle všechno našel.

Nakonec tedy o „Deep in the Ground“ nemohu mluvit jako o zklamání – zalíbilo se mi to a teď už mě to baví, a to docela dost. Když to ovšem budu brát metrikou, že dle sebe soudím tebe, a předpokládat, že se vaše případná poslechová historie „Deep in the Ground“ bude vyvíjet podobně nebo rovnou stejně (což samozřejmě nemusí být pravda), tak nevím, jestli to doporučit. Toho času jsem na to totiž spotřeboval nečekaně hodně a ta produkce Écorché je přece jenom natolik šibnutá, že i přes vynaloženou snahu se to rozhodně nezalíbí hned tak někomu. Inu, co se dá dělat – vyberte si sami, jestli vám stojí za to to zkusit a eventuálně se tím i prokousávat.

Écorché - Deep in the Ground


Écorché – Necrotic Minds

Écorché - Necrotic Minds
Země: USA
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 1.3.2015
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. A Vast Frozen Hell
02. The Apostate
03. Nightmare
04. A Necrotic Mind
05. V

Hrací doba: 42:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Nechoďme tentokrát kolem horké kaše ani kolem jakéhokoliv jiného teplem prohnaného pokrmu a řekněme si to hned na rovinu. Écorché je záležitost určená těm z vás, kdo si libujete v pořádných hudebních zvrácenostech. V případě, že jste teď hned nedostali chuť si to poslechnout a pokud vám pojmenování „hudební zvrácenost“ obecně nezní příliš lákavě, pak máte oficiální povolení zavřít okno prohlížeče i bez dočtení recenze do konce.

Écorché je duo (alespoň tedy v současné době duo) ze Spojených států amerických, konkrétně z Philadelphie. Nejedná se o nijak starou formaci – její první počiny se začaly objevovat teprve v loňském roce, přičemž ten úplně první sama kapela nazývá „accidental release“. Od té doby však Écorché nezahálejí a mají už na kontě tři řadovky, dvě EP a jeden singl. Počin, o němž si dnes budeme povídat, se jmenuje „Necrotic Minds“, vyšel letos v březnu a jde o druhou dlouhohrající desku formace. Jen pro pořádek dodejme, že ono třetí řadové album nese názvem „Deep in the Ground“ a vyšlo v červenci – a pokud se nestane něco nepředpokládatelného, tak i na něj se někdy v dohledné době v recenzi podíváme.

Nyní však hurá na „Necrotic Minds“, které nám zároveň zodpoví kruciální otázku, co za muziku že to ti Écorché vlastně hrají. Všeobecně je to nazýváno experimentálním black metalem, což vlastně docela sedí, jelikož produkce Američanů je rozhodně zakořeněná v black metalu, ale úplně stejně rozhodně jde o tak pošukanou formu, že je myslím na místě tomu říkat experimentální. To možná nezní nějak extrémně neuchopitelně, nicméně realita až takhle jednoduchá není. „Necrotic Minds“ by totiž šlo rozdělit na dvě poloviny… i když, ony to moc poloviny nejsou, spíš části, protože ta první zabírá cca 16 minut a ta druhá takřka 27 minut. A jak už asi tušíte, jen na jednu z nich lze vztáhnout onen před chvílí popsaný model.

Možná trochu paradoxně je ale black metalová ta kratší část desky „Necrotic Minds“. Ale i když říkám „black metalová“, nezapomínejte na onen experimentální přívlastek, jelikož ten black metal v podání Écorché není zrovna vrchol normálnosti nebo příkladná ukázka standardní žánrové formy. Sound Američanů je na jednu stranu špinavý a syrový, ale úplně stejně také zvláštně hrubý, což dává dohromady jakousi nečitelnou nepřehlednou masu zvuku. Jakkoliv to ale může znít jako protimluv, minimálně rytmika je stále poměrně čitelná a lze ji pod tím humusem úplně v pohodě slyšet, čímž jsem vlastně nepřímo řekl, že se o onen brajgl starají především kytary.

Do toho všeho navíc Écorché dokážou nacpat i klávesy, letmé náznaky elektroniky, parádně jeté kvílivé melodie a zejména nádherně vymaštěné vokály, přičemž obzvláště ty mě na „Necrotic Minds“ strašně baví. Najde se tady vysoký jekot, hrubý extrémní vokál, ještě hrubší murmur, který jako by vypadl z nějakého fekálního grindu, brutálně zefektovaný hlas, a aby toho náhodou nebylo málo, tak jako perlička i vysoké „fistule“ v „The Apostate“. Hádám, že to už asi zní trochu víc nenormálně, než když se jednoduše plácne do větru, že to je experimentální black metal, ale věřte tomu, že i navzdory možným očekáváním ten binec parádně funguje. Nemůžu si pomoct, ale mně se to fakt líbí a má to výtečně hnusnou atmosféru.

Nicméně, stále ještě nejsme u konce – nezapomněli jste doufám, že tu máme ještě tu druhou a odlišnou část „Necrotic Minds“, že ne? Ta nabízí dvě (cca) 13minutové písně, které se nesou v docela jiném duchu – jak vůči začátku alba, tak vůči sobě. Ta první, skoro-titulní „A Necrotic Mind“ je pak dokonce naprosto suverénním vrcholem celé nahrávky. Po trochu experimentálnějším industriálně-noisovém začátku totiž tenhle song začne tepat nečekaně chytlavou elektroniku se skvělou atmosférickou melodií, aby se ve druhé půli zvrhl v regulérní dark ambient a nakonec vygradoval až do hlukové stěny. Poslední „V“ pak na finále „A Necrotic Mind“ navazuje v podstatě plynule a nabízí jednu dlouhou noisovou masáž.

Écorché

Ani tahle zdánlivá roztříštěnost však „Necrotic Minds“ nijak nezabíjí a zrovna v tomto případě mi ten vývoj alba smysl dává – především proto, že mě ten počin jako celek baví takovým způsobem, že jsem to vůbec nečekal. A tím pádem mohu „Necrotic Minds“ směle doporučit dál – nejsou-li vám cizí pojmy jako experimentální nebo noise, pak to za slyšení určitě stojí. Na druhou stranu, vzhledem k tomu, kolik toho už Écorché stihli za tak krátkou dobu vydat, se trochu obávám, aby neupadli do stereotypu a nezačali bez rozmyslu pálit jedno bordelové album za druhým. Hodlám ovšem chrabře zjistit, jestli se tak stane (stalo?) nebo ne, takže někdy v dohledném budoucnu u recenze na „Deep in the Ground“ nasečtenou…


Blliigghhtted – No Temple

Blliigghhtted - No Temple
Země: Turecko
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 29.7.2015
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Antipattern
02. Chaos Serpents’ Order
03. The Lie
04. Lucifer Eyes
05. Nothing Is a Reason
06. Slithering Thoughts
07. Eschatophilia
08. Anrita
09. Constant Cancer
10. Voyage
11. Doubt

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Je tomu sotva pár měsíců, co jsme si tu povídali o debutové desce „Zeroes“ experimentálně black metalové smečky Blliigghhtted. Tohle album vyšlo letos v březnu, ale už v červenci se objevilo jeho pokračování v podobě další dlouhohrající placky „No Temple“, na niž se nyní podíváme. To je poměrně malý rozestup, nicméně tihle šílenci okolo labelu Merdümgiriz (dále třeba projekt Viranesir, pod jehož hlavičkou už letos vyšla rovnou čtyři alba a navrch jedno splitko) opětovně potvrzují, že kadence nahrávání nové muziky je v jejich případě vpravdě vražedná. Což ostatně potvrzuje i fakt, že než jsem se stačil dostat k poslechu „No Temple“, dokázali Blliigghhtted vyflusnout další počin v podobě splitu s italskými Red Bible Black, kam přispěli další půlhodinou nového materiálu.

Na „No Temple“ jsem byl vlastně docela zvědavý, protože „Zeroes“ se mi hodně líbilo, a jestli máte dobrou paměť, možná si poměrně pochvalnou květnovou recenzi vybavíte. Pro jistotu však zopakuji, že se na debutu nacházely pouhé dvě skladby, z nichž každá hravě přesahovala hranici dvaceti minut. Tehdy jsem tu nahrávku popisoval jako „labyrint šílenstvím načichlých riffů a záhrobního řevu“ a přesně takhle si na to album vzpomínám. I přes jeho nestravitelnost a nečitelnost mě ta magořina velice bavila a i po napsání recenze jsem si to nejednou pustil, což rozhodně nemohu tvrdit o každé nahrávce, na jejíž adresu tu cosi vyzvracím na pomyslný pixelový papír.

V kladném přijetí „Zeroes“ jistě hrál svou roli i fakt, že jsem tenkrát vlastně nic nečekal a že mě tihle turečtí blázni překvapili. A právě z toho pohledu již byla pozice „No Temple“ jiná, neboť zde už jsem po povedeném debutu nějaké nároky měl. Avšak namísto toho, aby se Blliigghhtted pokoušeli svůj debut překonat na tom samém hřišti, zkusili se na tu svojí experimentálně black metalovou špínu podívat z jiného úhlu pohledu… a přece svým způsobem stejně.

Onen rozdíl mezi oběma deskami je patrný hned na první pohled – namísto dvou extrémně dlouhých tryzen novinka nabízí hned jedenáct skladeb. To značí, že pojetí „No Temple“ bude poněkud odlišné, což jsem právě myslel oním jiným úhlem pohledu. Nicméně, vnitřně, po té hudební stránce jsou Blliigghhtted stále na svém a pořád se jedná o syrový black metalový chlív se značně chaotickou aurou. Stále tu je jasně rozpoznatelná šílená kytara, která je ostatně typická nejen pro Blliigghhtted, ale i pro spřízněný projekt Viranesir. Stejně tak je stále přítomen i hrubý vokál anebo agresivní bicí zvěrstvo.

Co je ovšem hlavní – nechybí ani ta obrovská chaotičnost a nepřehlednost Blliigghhtted, která ve velké míře plyne i z toho, že hudba Turků je tak trochu přesně na hranici mezi amatérským bordelem a náročným experimentem, přičemž to, na jakou stranu se výsledek zrovna přikloní, mnohdy ovlivňuje nejen obecný subjektivní vkus posluchače, ale i jeho momentální nálada. Svým způsobem je ale právě tahle jakási nerozhodnost jednou z věcí, díky nimž je hudba Blliigghhtted tak zajímavá. Ta nepřehlednost jde navíc až na takovou úroveň, že je to nakonec beztak úplně šumák, že je to rozsekáno do vícera kratších položek, jelikož prvních deset věcí (jedenáctá hodně vybočuje – k tomu se ještě dostaneme) stejně působí skoro jen jako jeden dlouhatánský příval zla bez ladu a skladu. Ve finále to vyznívá téměř jako jeden 37minutový song, ne jako deset kratších.

Nicméně, musí se nechat, že to je to stále úplně stejně zábavné, jako je to hnusné. Tomu ostatně napomáhá i fakt, že jakkoliv to vlastně působí jako totální brajgl, nápady v tom jsou. Hlavně trojice „Eschatophilia“, „Anrita“ a „Constant Cancer“ je hodně silná, nicméně i ten zbytek má atmosféru, nechybí mu ona svojská kytarová práce, kterou pohání šílená bicí artilerie a okultní vokály. Blliigghhtted sice všechno vaří dle jednoho receptu, ale zvládli na tom utáhnout i druhé album a zatím jsem se jim toho ještě nepřejedl.

Kapitolou sama pro sebe je pak finální kompozice „Doubt“, jež se od zbytku „No Temple“ výrazně odlišuje. Dosahuje téměř čtvrthodinové délky a zcela opouští hájemství black metalu. Jedná se o monotónní ambient s nádherně zfetovanou atmosférou a spoustou zajímavých synťákových zvuků. Přesto bych netvrdil, že se jedná o nějaké vyložené zvolnění oproti předcházejícímu black metalovému humusu, protože Blliigghhtted si i v ambientní podobě dokázali udržet svou obskurní auru, což je super. Tak či onak, za mě je to určitě výtečné zakončení nahrávky, které se mi hodně líbí, takže z mého pohledu palec nahoru.

Blliigghhtted

Jak již padlo – „No Temple“ je pojato jiným způsobem než jeho předchůdce, a přitom vlastně stejně. Rozhodně se ovšem povedlo nastavenou laťku udržet a i napodruhé si mě Blliigghhtted získali. Je to magořina a nepochybuji o tom, že většině lidí to vůbec nesedne, což vlastně plně chápu a dokonce si myslím, že je to tak správně, protože kdyby se to, co tihle Turci produkují, líbilo každému na potkání, tak by asi někde bylo něco špatně. Máte-li však smysl pro něco, co by šlo nazvat experimentální špínou, pak s poslechem neváhejte.


Viranesir – Suffering, Fear, Lucifer | Survival / Viranesir – Unity / Solaris

Viranesir - Suffering, Fear, Lucifer
Země: Turecko
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 10.2.2015
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Fuck You Vermin
02. I Love Torturing Defenseless Creatures and Eating Them
03. Whenever I See a German Girl, I Want to Infect Her Genes with My Worthless Semen and Mock Her with a Swastika
04. Middle East Should Be Wiped Out the World, Kill Us Too If You Have To
05. Murder Citation Guide
06. War Is a Political Language
07. If They Are So Equal, Then Why Aren’t They Better?

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Viranesir – Suffering, Fear, Lucifer

Možná si vzpomenete, že se zde před nějakým časem objevila recenze na debutové album experimentálně black metalového projektu s prapodivným názvem Blliigghhtted, který pocházel z Turecka. Dnes se do této země vrátíme, dokonce i do stejného žánru… a dokonce i k úplně stejným lidem…

Jádro veškerého dění tkví ve vydavatelství Merdümgiriz, pod jehož křídly nachází útočiště jen velice omezený počet (v řádu jednotek) skupin a projektů, přičemž takřka všechny jsou vzájemně personálně propojeny skrze tři lidi, jimiž jsou Merdümgiriz (ano, říká si stejně jako onen label), Ruhanathanas (což je jen tak mimochodem dívka, ačkoliv to tak podle pseudonymu nemusí na první pohled vypadat) a nakonec Emir Toğrul, který všechny nosiče vydávané pod onou firmou vyrábí ručně. Těmi propojenými projekty pak jsou kromě již zmiňovaných Blliigghhtted ještě Viranesir a Yayla, přičemž jejich vznik je seřazen přesně opačně, než jsem je vyjmenoval.

Skupina Viranesir, jejímž hlavním mozkem je Emir Toğrul, ačkoliv i oba další zmiňovaní uličníci se v ní nějakým způsobem angažují, tedy nevznikla jako první, ze všech tří projektů je však co do vydávaných nosičů nejčilejší. První deska vyšla v roce 2013 a aktuálně recenzované „Suffering, Fear, Lucifer“, jež se objevilo letos v únoru, je pak už pátou plackou. A jak vidno, neskromná kadence zjevně nebude mít jen tak konce, jelikož než jsem se k sepsání recenze dokopal, stačilo již vyjít další album „Kaos Garden: Burn the Homeless“ (v dubnu) a čerstvě, sotva před týdnem, také split „Unity / Solaris“ se zámořskou bandou Survival, o němž ještě v krátkosti pohovoříme v druhé části článku.

Nejprve se však pojďme podívat na „Suffering, Fear, Lucifer“, které je pro mě osobně prvním seznámením s muzikou Viranesir – krásně dle hesla „hoďte ho do vody“ začínám přímo uprostřed diskografie. Jednu věc ovšem těmhle tureckým bláznům musím rozhodně nechat – ačkoliv jsem byl zocelen poslechem „Zeroes“ od Blliigghhtted, ačkoliv jsem vycvičen poslechem velkého množství pošukaných šíleností a od „Suffering, Fear, Lucifer“ jsem předem neočekával vrchol normálnosti, i tohle album mi podobně jako zmiňované „Zeroes“ dalo docela zabrat.

Zajímavé přitom je, že se hudba Viranesir od Blliigghhtted zas až tak neliší – přinejmenším tedy co se „Suffering, Fear, Lucifer“ týče. Navíc je právě tahle fošna svým způsobem o kousek stravitelnější než „Zeroes“, nicméně onu stravitelnosti berte s velkou rezervou, jelikož „Suffering, Fear, Lucifer“ je stále marast jako prase. Deska trvá pouhopouhých necelých 28 minut, a přesto upřímně říkám, že na první pokus jsem ji až do konce nedoposlouchal…

„Suffering, Fear, Lucifer“ totiž s naprostým přehledem ukazuje, jak zní špinavá garáž. Zároveň s tím však ukazuje i to, jak zní experiment v black metalu. „Suffering, Fear, Lucifer“ je totiž obé najednou – syrovost a experiment jdou ruku v ruce, pak si zasouloží a vznikne hodně prazvláštně znějící humus. Nakonec ještě štěstí, že má to album jen těch 28 minut, protože těžko říct, jak by se to vůbec dalo strávit, kdyby to mělo hodinu.

Zajímavé je však i to, že „Suffering, Fear, Lucifer“ nejenže zní podobně jako „Zeroes“, ale nakonec na mě obě alba působí takřka stejně a stejně probíhalo i jejich vstřebávání. V oné první recenzi jsem napsal: „Jakkoliv to zní na první poslech trochu strašně, nějak jsem to nedokázal přestat poslouchat, a i když jsem z toho po uplynutí onoho 43 minut dlouhého marastu nebyl zrovna dvakrát moudrý, měl jsem chuť si to pustit znovu.“ Stačilo by mi vyměnit jen 43 za 28 a mohl bych to samé napsat i o „Suffering, Fear, Lucifer“.

V tom brajglu, který se místy opravdu blíží úrovni chaotické kombinace bzučení a sypání brambor (rozuměj kytarových včelínů a bicího mlácení), se totiž vážně ukrývá i množství zajímavých a zvláštních momentů, divných melodií, sjetých vokálů, výtečných rytmických přechodů a dalších ve špíně ukrytých legrácek. A jak postupně narůstá počet poslechů a s ním se postupně všechny tyhle zajímavé věci posluchači odkrývají jedna vedle druhé, roste ohromným způsobem i zábavnost nahrávky. A vzhledem k tomu, kolik tam toho všeho je, se nakonec „Suffering, Fear, Lucifer“ vypracuje z desky, jež zní na první pokus téměř neposlouchatelně, až k desce, od níž lze jen těžko odtrhnout sluch. Inu, jak se říká: trpělivost přináší růže, byť jsou ty růže v tomto případě velmi zaprasené.

Aby byl ovšem dojem turecké divnosti úplně kompletní, je nutno k celkovému obrazu připočíst rovněž lyrickou stránku, jež si s tou hudební v šílenosti v ničem nezadá a nechybí jí řádná dávka hodně svojského nadhledu. Jako jeden příklad za všechny stačí uvést pouhý název songu „Whenever I See a German Girl, I Want to Infect Her Genes with My Worthless Semen and Mock Her with a Swastika“ (a to ty texty jen mimochodem píše ta holka)…

Jen těžko lze věci jako „Suffering, Fear, Lucifer“ skutečně doporučovat každému posluchači na potkání. Řadíte-li se ovšem mezi dobrodružnější příznivce black metalu, pak se na tuhle záležitost neváhejte podívat.


Survival / Viranesir - Unity / Solaris
Země: USA / Turecko
Žánr: thrash metal / hardcore / experimental black metal
Datum vydání: 7.7.2015
Label: Merdümgiriz

Odkazy Survival:
facebook / bandcamp

Odkazy Viranesir:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Survival / Viranesir – Unity / Solaris

Vzhledem k tomu, že o Viranesir jsme si podrobněji povídali výše, začněme část o splitu „Unity / Solaris“ menším představením té druhé (na samotném nosiči vlastně spíš první) formace, jež se na tomhle počinu společně s Viranesir podílela. Jsou jí Američané Survival, kteří aktuálně fungují šestým rokem. Obecně nejsou ve vydávání nahrávek až takoví bombarďáci jako jejich turečtí kolegové, nicméně i oni už stihli vyjma tohoto splitu letos vydat dvě řadové desky, jmenovitě „Shayda:1“ a „Hapiness“. Co se předchozích let týká, Survival mají na kontě ještě jedno řadové album („Love God“ – 2012) a pak nějaké ty neřadové kraťasy.

Kámen úrazu však tkví v tom, co Survival hrají. Jestli čekáte podobnou zhůvěřilost jako Viranesir, pak při poslechu narazíte podobně jako já – Američané totiž produkují jakousi směsku thrash metalu, hardcoru a špetky groove metalu. Kombinace je to značně neoriginální stejně jako vlastní výsledek. Jako jediný trochu zajímavější track mi připadá druhá „Mother of Alchemy“, již si člověk zapamatuje díky houpavému riffu, vibrující baskytaře a také dvěma solidním kytarovým sólům. Potenciálně interesantně se rozjíždí i „Persevere“, kterou otevře klidnější intro, ale zanedlouho Survival opětovně vytáhnou svoji neobjevnou klasiku.

Vezmu-li „Unity“ (tak se jmenuje strana Survival na splitu) jako celek, tak ani ta jedna slušnější věc to nezachraňuje a stále se dle mého skromného názoru jedná o docela nudnou záležitost. Jasně, nemám problém přiznat, že to, co Survival hrají, není zrovna můj šálek kávy a drtivá většina obdobně laděných formací mi prostě zní na chlup stejně, ale i tak si nemohu pomoct – příspěvek Survival mě jednoduše nebaví.

S o poznání větší nadějí jsem se upíral ke straně Viranesir, jež byla pojmenována „Solaris“. Nicméně přítomná čtveřice skladeb (z nichž jedna je navíc jen coverem) bohužel citelně zaostává za tím, co je ke slyšení na „Suffering, Fear, Lucifer“. Zprvu se to tak nemusí zdát, protože zdánlivě je vše stále na svém místě a několik povedených momentů se rozhodně najde (zejména v písních „Love“ a „Night of the Mare“ – druhá jmenovaná je onou předělávkou a původně pochází od belgických gotiků Poésie noire). Netrvalo to však příliš dlouho, aby mi došlo, že opakované poslechy „Solaris“ mi zdaleka nečiní takovou radost jako opakované poslechy „Suffering, Fear, Lucifer“. Řečeno jinými slovy, „Solaris“ se prostě tuze rychle ohraje.

Vyjma slabšího materiálu od Viranesir a nudného materiálu od Survival (což je samo o sobě dost) má „Unity / Solaris“ ještě jeden obrovský neduh, který jsem sice doposud nezmínil, avšak myslím, že musí být zřejmý jen z povídání o žánrech. Ty kapely se totiž k sobě absolutně, ale absolutně nehodí. Možná, že spolu jsou kámoši (což asi ano, když pod Merdümgiriz vyšla poslední deska Survival), ale hudebně i náladou jsou si obě formace na světelné roky vzdálené a společně na jednom nosiči k sobě vůbec nepasují. Když vše sečtu dohromady, tak tento split k poslechu doporučit nemohu.


Blliigghhtted – Zeroes

Blliigghhtted - Zeroes
Země: Turecko
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 31.3.2015
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Purge Me Satan
02. Seven Zeroes

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

U dnešní recenze by měli okamžitě zpozornět všichni ti, kdo si libují v opravdu hodně divných kapelách, jejichž muzika nezní jako muzika všech okolo. Ne nutně z toho důvodu, že by šlo o tak originální záležitost, jako spíš opravdu jen proto, že je to tak divné. Tak či onak je však výsledek – tedy že je před vámi něco, co se neslyší hned tak na každém rohu – v podstatě stejný. A právě teď si o jednom takovém případu povíme – ostatně, už jen docela šílené jméno Blliigghhtted, které tak trochu zní, jako kdyby se při jeho vymýšlení někdo poblliil, leccos napovídá…

Co jsou ti Blliigghhtted tedy vlastně zač? Kapela je to v podstatě nová – vždyť datum jejího založení se datuje teprve do loňského roku, kdy taktéž vyšel první demosnímek s názvem „Which of You Have Done This?“, na nějž jsem sice narazil, nicméně jsem jej neposlouchal. Letošní dlouhohrající debut „Zeroes“ však naznačuje, že to možná byla chyba, avšak než se stihnu zakecat, vraťme se zpátky k samotné skupině, protože pár zajímavostí, které za zmínku stojí, tu ještě je. Ono se totiž nejedná jen o to, že formace pochází z Turecka, což vážně není typická metalová země, protože hlavní postavou Blliigghhtted je žena, což je ještě méně obvyklé. Zkuste si to říct nahlas – experimentální black metal z Turecka, který hraje ženská. Hlavně mi netvrďte, že na něco takového nejste zvědaví.

Ruhanathanas, jak si ona dáma říká, však není jedinou členkou sestavy, protože ji v Blliigghhtted doplňují ještě dva kořeni Merdümgiriz a Emir Toğrul. Všichni tihle tři se nějakým způsobem motají kolem ambientně black metalového projektu Viranesir, což je kapela posledně jmenovaného, v níž se ti další dva objevují jako hosté.

Přesuňme se už však konečně k samotnému „Zeroes“, byť říkám rovnou a na rovinu, že v tomhle případě to nebude zrovna triviální tu nahrávku nějakým způsobem popsat, a to nejen kvůli žánru, ale i kvůli faktu, že se na desce nacházejí pouze dvě sáhodlouhé kompozice. „Purge Me Satan“„Seven Zeroes“ si totiž naprosto hravě poradily s přelezením dvacetiminutové stopáže, což už je pořádná dávka muziky. Je tedy myslím zřejmé, že „Zeroes“ asi nebude zrovna lehkým počinem na strávení, přesto si dovolím tvrdit, že se vyplatí s tureckou šíleností trochu zaválčit a věnovat albu nějaký ten čas.

Ono totiž… nebudeme si nic nalhávat. Zpočátku zní „Zeroes“ docela příšerně. Jakmile placku vrazíte do přehrávače, hned od prvních vteřin „Purge Me Satan“ se na vás vyvalí zahuhlaný a špinavý sound, u něhož by asi nebylo úplně od věci mluvit o nekvalitě (byť mně osobně nijak nevadí), a chaotické cosi plné nečitelných hrubých riffů. Vzhledem k tomu, že se Blliigghhtted pohybují v takových dlouhých plochách, hrají hudbu, která by byla nepřehledná s jakýmkoliv soundem, a že to svým posluchačům obecně nijak neusnadňují v jakémkoliv ohledu, je takřka nemožné se v tom hned na první dobrou zorientovat. Minimálně počáteční poslech se tedy nese v duchu změti čehosi, co sice hudbu připomíná, ale že by z toho byl člověk odvařený, to asi ne.

Určitě je tohle přesně ten typ muziky, jež u spousty lidí poletí hned do koše, přesto má v sobě „Zeroes“ něco, co přinejmenším mě osobně donutilo to nevypnout. Jakkoliv to zní na první poslech trochu strašně, nějak jsem to nedokázal přestat poslouchat, a i když jsem z toho po prvním uplynutí onoho 43 minut dlouhého marastu nebyl zrovna dvakrát moudrý, měl jsem chuť si to pustit znovu. A přesně v tomto stylu jsem pokračoval až do doby, než jsem zjistil, že jsem se v „Zeroes“ nejen začal konečně orientovat, ale že se mi ta dávka tureckého hnusu začala tuze líbit.

Abychom si ale rozuměli… sice jsem řekl, že jsem se v tom začal orientovat, berte to však s rezervou, jelikož „Zeroes“ je nahrávka, v níž se úplně stoprocentně nevyznáte snad nikdy. Já jsem to slyšel už dostkrát, ale pořád to jako celek nepůsobí ani o píď jinak než jako labyrint šílenstvím načichlých riffů a záhrobního řevu, zpoza nichž tu a tam vykoukne nějaká melodie (ty ovšem nejsou o nic normálnější) nebo (dark) ambientní pasáž (to se týká především druhé „Seven Zeroes“). Spíše si po tom větším množství poslechů člověk zvykne na tu divnost, jež „Zeroes“ bezesporu obepíná, a začne konečně naplno vstřebávat tu atmosféru.

Blliigghhtted

Ona je to totiž právě atmosféra, díky níž „Zeroes“ prostě funguje tak skvělým způsobem, jakým funguje. Těžko říct, jak se to Blliigghhtted povedlo, ale ta deska má skutečně hloubku. Není to nic lehkého na (d)ocenění, ani netvrdím, že to zvládne každý, neboť tohle je přesně ten druh hudby pouze pro „vyvolené“, ale je to tam, vážně to v tom je. A jak už tomu u podobných záležitostí prostě bývá, jakmile člověk překoná jakousi pomyslnou hranici a oné atmosféře propadne, pak už pro něj cesta zpátky není.

Jak už nejednou padlo, Blliigghhtted nahráli skutečně divný kus muziky. Přesto jsem ochoten se podepsat pod její doporučení, protože jestli máte buňky na různé hudební zvrhlosti a také vám nechybí nepostradatelná dávka trpělivosti, pak před sebou máte desku, u níž stojí za to se v dnešní uspěchané době zastavit. Sice bych se zdráhal mluvit o nějaké skutečné výjimečnosti, ale o tom, že „Zeroes“ má sílu, už sporu není…


Thaw – Earth Ground

Thaw - Earth Ground
Země: Polsko
Žánr: black metal / noise / experimental
Datum vydání: 10.10.2014
Label: Witching Hour Productions

Tracklist:
01. First Day
02. Afterkingdom
03. Sun
04. No Light
05. Second Day
06. Soil
07. Winter’s Bone
08. Last Day

Odkazy: facebook / bandcamp

K recenzi poskytl: Against PR

O eponymní prvotině černokovových hlukařů Thaw jste si u nás již něco málo přečíst mohli. Tenkrát jsem byl celý paf z toho, jakým způsobem tahle polská čtveřice smíchala odlidštěný black metal, hluk a dark ambient. Oznámení druhé desky “Earth Ground” po méně než roce od vydání však nutně vzbudilo otázky směřující ke kvalitě, hudebnímu posunu a dalším vlastnostem. Nedával jsem přílišnou naději tomu, že by mě pokračování usadilo na zadnici tak, jako se tomu stalo před cirka rokem a půl. Doufal jsem však alespoň v udržení standardu, kvality a pestrosti nápadů, která mě baví pokaždé, když se k “Thaw” vrátím.

“Earth Ground” otevírá, stejně jako předchůdce, atmosférické intro. Ticho před bouří rušené jen brumlající kytarou se po minutě a půl přelije v poctivý black metalový vál a rozjíždí antihumánní mašinerii. “Afterkingdom”, která vyšla již dříve samostatně, je solidním otevírákem alba a moc se s posluchačem nemaže. Plive jeden jedovatý riff z druhým a vokály jsou stoprocentním koncentrátem zloby, hněvu a bolesti. S následující “Sun” se stupňuje atmosféra a zahušťuje se. K mírnému překvapení jde brutální elektronika i ambient stranou a skladba je i v neklidnější částech takřka čistě kytarová. Jen v pozadí v poklidu tepe syntetizátor a tu a tam nějakou pasáž přibarví. Až v samém závěru se syrovost kytarových strun na pár okamžiků střídá s pohlcující temnotou ambientu.

Nicméně navzdory očekávání je i další skladba “No Light” především o strunných nástrojích, stejně jako každá další snad kromě vložky “Second Day”, která je naprostou hlukovou zběsilostí. Přesto se nedá říct, že by Thaw zjemnili, spíše syrovost střídá syrovost. Místo hluku vás zavalí chladnými riffy a řadou vypjatých, perfektně vygradovaných momentů, které jdou až na kost. “Earth Ground” vám nedá vydechnout, snad až na trochu mírnější “Sun”, jinak je to ale čirá zloba, která si vás získá, podmaní a ovládne. A pokud přece jen ne, ambice pro to má velmi slušné. Přesto je pro mě v jistém ohledu trochu zklamáním. Ano, není to kopírka debutu, to ani v nejmenším, ale Thaw jsem si po debutu spojil s experimenty a zapojováním dalších žánrů mimo black metal. V tom je aktuální počin spíše krokem zpět, protože právě to, co mi na “Thaw” učarovalo, prostě na “Earth Ground” takřka není k nalezení. Riffy jsou mnohdy výborné, skladby mají spád, gradují, bobtnají, rostou a snaží se na vás vyždímat, co největší množství hnusu jen můžou. Tomu nahrává i skvělý zvuk, který zvrácenou náladu alba jen podtrhuje. Ale prostě mi pořád něco chybí.

V jednom ohledu ale novinka naprosto exceluje: vokály. Maniakální výkon M. je místy takřka famózní. Od předchozí desky udělal obrovský skok a paleta skřeků a pazvuků, které jeho hrdlo vyluzuje, je občas dost těžko představitelná. V některých skladbách, jako je třeba “No Light”, se ještě drží v mezích dejme tomu tradičního blackového řevu. Ale to, co ze sebe sype třeba v “Afterkingdom” nebo “Winter’s Bone”, to je radost poslouchat. Deska na pěveckém výkonu sice ani omylem nestojí, nicméně vyluzované zvuky rozhodně neurazí.

I přes výtky však má “Earth Ground” rozhodně co nabídnout. Mám dojem, že tahle smečka až příliš dobře ví, co dělá, než aby nahrála špatnou desku. V ohledu na rok a půl starý, silně rozmanitý počin může kytarová novinka působit možná až trochu jednotvárně, to ano. Na druhou stranu, kapela se zaměřila na jednu konkrétní formu, kterou probádala mnohem víc do hloubky a ani zdaleka neudělala špatně. Jen díky mírně konzervativnějšímu přístupu se onen wow efekt “Thaw” zkrátka nedostavil.


Další názory:

Poláci Thaw se se svým eponymním debutem docela blýskli a jejich humusácký black metal s výjezdy do hájemství noisu, dronu a ambientu skutečně překvapil a hlavně – bavil. Pokračování “Earth Ground” už však bylo v jiné pozici, to naopak mělo potvrdit, že “Thaw” nebyla jen náhoda, zde už jistá očekávání na místě byla. Osobně jsem doufal, že kapela bude ještě víc experimentovat a zkombinuje black metalovou syrovost s hlukem do ještě organičtějšího celku, avšak Thaw se vydali přímo opačným směrem a jejich novinka je vesměs čistokrevný black metal, v němž jsou ty další vlivy (až na výjimky jako třeba noisovka “Second Day”) slyšet spíš pocitově. Na jednu stranu je to trochu škoda, ale na tu druhou je “Earth Ground” i přesto pořád setsakra skvělé album, které nepostrádá atmosféru a myšlenku (skladby jako “No Light” či “Winter’s Bone” jsou excelentní), a kdybych tvrdil, že mě ten poslech nebaví, tak by to rozhodně nebyla pravda. Ačkoliv jsem tedy dostal trochu něco jiného, než v co jsem doufal, odcházím nakonec spokojen a na další porci muziky budu zvědavý. I když Thaw nyní oproti debutu znějí možná o něco konvenčněji, mluvit v jejich případě o zajímavé kapele je stále bezesporu na místě.
H.


Katakombi – Katakombi

Katakombi - Katakombi
Země: Finsko
Žánr: experimental doom / death metal
Datum vydání: 9.5.2014
Label: Hämähäkki Music

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Atreides – 7,5/10

Průměné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

První pohled (H.):

Finové Katakombi mě okamžitě zaujali už jen svojí žánrovou škatulkou. Nevím, jak to máte nastavené vy, ale když mi někdo řekne, že se jedná o experimentální extrémní doom metal, tak jsem hned zvědavý, co to bude zač. Jestli se vám z tohoto žánrového zařazení zdá, že by se mohlo jednat o pořádnou sílu, tak se vám to zdá rozhodně dobře, protože Katakombi (v nichž mimo jiné působí třeba bubeník dnes již nefungujících výtečných avantgardistů Candy Cane) na svém prvním eponymním EP (jemuž předcházelo pouze demo “Hämärän vartija” před dvěma roky) silnou muziku rozhodně hrají.

“Katakombi” vyšlo jako 12” vinyl, jehož první stranu zabírá čtrnáctiminutová “Väärä kuu”, jež je zároveň asi i tím nejexperimentálnějším, co Finové na počinu nabízí. Skladba se rozjíždí velice plíživě, pouze za pomoci tichých psychedelických syntezátorů a brnkání na baskytaru. V tomto duchu song plyne dlouhé minuty, ale docela překvapivě to nějakým způsobem funguje a baví. Až někdy ve třetině se Katakombi někam posunou, aby postupně přes několik výjezdů a další minimalistický močál píseň dovedli k ohlušujícímu závěru.

Zatímco “Väärä kuu” je hlavně bahno, kolegyně ze strany B, tedy “Liejuhaudan vanki” a “Sokea jumala”, jsou víc metalové (byť experiment v nich stále je cítit) a mnohdy působí doslova jako buldozer, čemuž napomáhají místy až sludgem nasáknuté riffy. Tak jako tak, i zde Katakombi evidentně vědí jak na to, aby z toho vznikla dost zajímavá muzika. Za zmínku rozhodně stojí také to, že v některých momentech (především tehdy, když kapela ke slovu pustí syntezátor) jsem si vzpomněl na psychedelické krajany Oranssi Pazuzu (což je rozhodně plus, protože Oranssi Pazuzu mám v hodně velké oblibě), byť zas tolik společného skupiny nemají.

Každopádně, Katakombi mě na svém EP rozhodně zaujali a určitě se budu snažit si pohlídat i jejich další studiové počiny. Už teď je to opravdu skvělé, a kdyby se povedlo na případném dlouhohrajícím debutu posunout ještě dál (nevadilo by mi ještě krapet přidat na psychedelii a synťácích), tak to bude obrovský náser.


Druhý pohled (Atreides):

Že je Finsko jednou z nejsilnějších zemí v rámci produkce solidního doom metalu, to není žádným tajemstvím. Málokoho proto překvapí, když se v zemi tisíců jezer vylíhne nová, kvalitní a uhrančivá smečka, což Katakombi splňují na svém letošním ípku prakticky bezezbytku. Po jednom vydaném demáči by se dalo jejich eponymní dílko považovat za první vážněji míněný počin, na kterém v rámci necelé půlhodiny představují svoji tvorbu.

Dopředu vám říkám, že jestli něco nemám na EP takového ražení rád, tak je to samotný formát. Materiál, který na něj Katakombi nacpali, by totiž kvalitativně obstál i na plnohodnotné nahrávce a těch 26 minut v jejich přítomnosti utíká jako voda, ačkoliv tempo je dosti pomalé. Tři skladby jsou napěchované atmosférou, a ačkoliv v jádru nejde o vyloženě složitou hudbu, proniknout závojem psychedelie a zmaru vyžaduje určitou dávku trpělivosti a občas i vhodné rozpoložení.

“Katakombi” začíná pomalu a první, nejdelší skladba “Väärä kuu” z ničeho buduje zádumčivé prostředí, jež nějakých deset minut pomalu graduje k samému, nesmírně hutnému závěru, kdy se pánové konečně opřou do nástrojů. Tenhle minimalistický, téměř rituální přístup funguje na výbornou. Druhé dvě skladby “Liejuhaudan vanki” a “Sokea jumala” pak na závěr prvé skladby navazují v poněkud živějším duchu, nicméně stále jsou především o atmosféře a nabízí mazlavé, špinavé riffy i temné, ambientní momenty.

Celou nahrávku podtrhává čitelný, mírně zahulený zvuk, díky němuž zní žalostný vokál a kvílivé kytarové sólo v závěru druhé “Liejuhaudan vanki” tak odporně a zle, že běhá mráz po zádech. Upřímně doufám, že to tahle banda nezabalí a dokope se alespoň k první řadovce, protože “Katakombi” se u mě zapsalo velice, velice dobře.


Suruni – Ikuus

Suruni - Ikuus
Země: Finsko
Žánr: experimental lo-fi black metal
Datum vydání: 27.3.2014
Label: Sun & Moon Records

Tracklist:
01. Ei se ollut vahinko
02. Elämän Kevät
03. Ikuus
04. Akana
05. Kirkkauden virtaus
06. Ismi
07. Vastaus
08. Lopuksi

Hodnocení:
H. – 3,5/10
Atreides – 2,5/10

Průměrné hodnocení: 3/10

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Já upřímně nejsem zrovna zastánce prznění českého jazyka tím, že se v něm používají anglická slova (nemám na mysli převzatá), stejně tak ani nejsem příznivcem různých těch zkratek a patvarů, které je posledních pár roků v módě používat především v internetové komunikaci. V případě desky “Ikuus” se sem ale jeden podobný patvar docela hodí, protože pro něj čeština prostě nemá takhle úderný ekvivalent – tohle album je totiž těžké wtf.

Začněme ale ještě jednou a trochu méně zmateně. Suruni je finská kapela (záměrně ještě neříkám styl, k tomu se dostaneme záhy a právě ten je zdrojem onoho “wtf efektu”), jejíž název lze do naší mateřštiny přeložit jako “Zármutek”. Kapela funguje od roku 2011 a doposud měla na kontě pouze jedno EP “Antropomorfism” z roku 2012. Letos, konkrétně řečeno v dubnu, vyšel dlouhohrající debut, jehož název zní “Ikuus”. O co tu tedy kráčí?

Dokážete si představit experimentální lo-fi black metal? Jestli ne, tak to nás až donedávna bylo víc… a právě s “Ikuus” máte možnost to změnit a podívat se na to, jak to vypadá, podobně jako jsem to před časem udělal já sám. Nicméně, nerad to říkám, ale právě studijní důvody (to abyste se dozvěděli, jak zní něco takového, kde už škatulka vypadá dost šíleně) jsou asi tím největším argumentem, proč prvotinu Suruni doporučit k poslechu. Po hudební stránce už je to takové… no, prostě divné jak prase. Až moc…

Já osobně mám syrový chrastivý a prasácký lo-fi black metal rád. Opravdu ano, patřím k těm několika málo postižencům, kteří podobné věci fakt dobrovolně a dokonce i rádi poslouchají a líbí se jim. Stejně tak mám v oblibě i experimentální black metal. Ale jak Suruni ukazují, spojit tyhle dvě věci dohromady je dost velká magořina.

Zvuk “Ikuus” je přesně takový, jaký si představíte, když vám někdo řekne, že se jedná o lo-fi black metal. Je to zahuhlaný bzučivý chlív, jak kdyby to Suruni pomalu natáčeli tím stylem, že doprostřed zkušebny postaví nepříliš kvalitní magneťák a už jedou. I když takhle to nejspíš nebylo, neboť se jedná o jednočlenný projekt, což je škoda, protože mi to boří takovou pěknou teorii o způsobu nahrávání. Každopádně, tahle black metalová složka je spíše pomalejšího rázu, možná středně rychlého, v podstatě žádné vichřice se nekonají. Kromě toho je ten black metal vlastně dost primitivní… bicí jsou jen takové prostě mlácení, kytary skřípou víc jak schody ve tři ráno nebo padesát let nenamazané kovové dveře, prostě klasika. Baskytary si většinou ani nevšimnete, že tam nějaká je, pokud si teda třeba nevezme hlavní slovo jako třeba v první polovině osmiminutové “Ismi”.

No, a do tohohle náhodně rozházejte nějaké akustické vyhrávky (“Ei se ollut vahinko”, “Kirkkauden virtaus”, “Lopuksi”). Pak přidejte kousek jako “Ismi”, který ve své první půli úplně dlabe na kytaru a na místo ní suverénně nabízí jen basu, aby se v závěru zvrhl do nesmyslné kakofonie, jež zní, jak kdybyste kocourovi skřípli kulky do svěráku a on na vás začal prskat. Nesmí chybět nějaké to sólování jako třeba na začátku “Vastans” nebo rovnou naprosto totálně ujeté momenty jako třeba harmonika v “Akana”. Kromě toho je ještě většina “Ikuus” instrumentální, což je ale vlastně docela dobře, protože vždycky, když se zpěv ozve, tak si říkám, že si jej Sakari Piisti, onen jediný člen Suruni, klidně mohl nechat, protože nestojí za nic… no, popravdě ten vokál stojí za hovno, ale nechtěl jsem být kurva sprostý.

Je asi jasné, že takovýhle bláznivý koktejl polo-akustického raw black metalu může dopadnout buď jako fakt originální, neotřelá a zajímavá záležitost, na jakou nenarazíte na každém rohu, nebo jako absolutní blbost. A jakkoliv jsem osobně nakloněn všem hudebním experimentům, v případě je “Ikuus” je bohužel správně ta druhá možnost. V tom úplně nejzákladnějším jádru je ta myšlenka Suruni možná dobrá, ten koncept a pojetí jsou zajímavé, ale finální výsledek bohužel vypadá tak, že opravdu dobré je jen minimum z těch 37 minut, co počin trvá. Konkrétně jde především o onu harmonikovou “Akana”, která je tak mimo, až je to vlastně zábavné, a možná ještě první půli “Ismi”. Zbytek ovšem balancuje někde na hraně mezi rozpačitým a neposlouchatelným.

Máme tu dvě možnosti. První je ta, že Suruni je čisté umění, k jehož pochopení, ocenění a docenění jsem ještě nebyl schopen mentálně dozrát, a tudíž jsem to nepochopil a ta genialita “Ikuus” mi zůstala skryta, protože jsem ignorant, barbar a nekulturní hovado. Druhou možností je to, že ta deska je prostě a jednoduše debilita. A vzhledem k tomu, že nemám v plánu tu sám sobě veřejně nadávat do ignorantů, musím hlasovat pro tu druhou možnost a prohlásit “Ikuus” za debilitu.

Možná, že někde hluboko uvnitř v tom je ukrytý potenciál… akorát je ukrytý až moc dobře. Uznávám, že by si “Ikuus” nejspíš zasloužilo ještě méně bodů, ale za těch několik málo ne úplně marných momentů a hlavně za to, že je mi sympatické, když někdo zkouší takhle šílené experimenty, dám čtyři… anebo ne, radši ještě o půl bodu míň. Na rovinu říkám, že ta základní hudební filozofie Suruni a odvaha zkusit to jinak se mi líbí mnohem víc než to, jak ta muzika v reálu zní…


Další názory:

Tak nějak nevím, co si o téhle desce vlastně myslet, protože takhle rozporuplný počin jsem v uších už hodně dlouho neměl (když pominu, že si sem tam pustím Babymetal). Abych byl konkrétnější – základ “Ikuus” je jako takový dobrý. Možná i víc než dobrý. Bohužel to, co už je na tom základu postavné, už tak slavné zdaleka není, a ačkoliv podobně jako kolega nade mnou oceňuji, že se pokouší k hudbě přistupovat jinak než většina scény… ale pokud už chce vydávat desku a myslet to vážně, opravdu by neškodilo k celé věci i seriózně přistupovat. “Ikuus” mi v tomto ohledu připomíná moje pokusy, kdy jsem v zápalu nadšení blbnul s akustikou a na starý mikrofon určený pro VOIP nahrával black metal. Jak strašně něco takového zní, si jistě domyslíte sami a Suruni na tom v případě debutu nejsou o mnoho lépe. Tohle se snad ani nedá omluvit polními podmínkami, tohle je prostě kanál, který v zásadě dobré nápady nijak nezachrání. Nelámu nad Suruni hůl, protože někde v hloubi potenciál bezpochyby má – jen by jej mohl proměnit do stavu, kdy je člověk bude moci poslouchat bez trvalých následků.
Atreides