Archiv štítku: experimental metal

Recenze

(මහසෝනා) – යන්ත්‍ර.මන්ත්‍ර.ගුරුකම්!

Komentáře: 2
Mahasona - Yantra mantra gurukam

Země: Srí Lanka
Žánr: drone / experimental metal
Datum vydání: 17.1.2020
Label: විරූපි Propaganda

Tracklist:
01. යන්ත්‍ර.මන්ත්‍ර.ගුරුකම්!

Hrací doba: 14:31

Odkazy: –

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Vždycky mám radost, když v našich recenzích můžu představit nějakou divnou a obskurní záležitost. Ta dnešní k takovým rozhodně patří, a to hned z několika důvodů. Což o to, že dnes probíraná formace se nijak neprezentuje na internetu, neexistují žádné fotky, ani není známa sestava. To už jsou docela běžné záležitosti. Tihle uličníci ze Srí Lanky to ale dotáhli ještě dál a nemají ani žádné jméno…

I když jak se to vezme… skupina totiž nemá běžné jméno v tom smyslu, že neexistuje slovo, které by ji označovalo. Kapelu totiž reprezentuje vyobrazení démona ze srílanských mýtů. Tento démon – vyobrazený také na obálce pilotního demosnímku „යන්ත්‍ර.මන්ත්‍ර.ගුරුකම්!“ – nese jméno මහසෝනා (neboli v přepisu Mahasonā), díky čemuž občas můžete vidět interpreta právě s tímhle názvem, ale ve skutečnosti zmíněný výraz není názvem skupiny.

Aby to byla ještě dvojnásobná sranda a pořádná obskurnost, na kterou si nesáhne každý druhý, „යන්ත්‍ර.මන්ත්‍ර.ගුරුකම්!“ samozřejmě fyzicky vyšlo jen na audiokazetě ve velice omezeném množství 40 kusů. V době vydání těchto řádků už u vydavatele විරූපි (Virvpi Music) není k dispozici ani jeden kousek.

Vrhněme se nicméně na vlastní muziku, která je nakonec také docela zajímavá a mohla by stát za poslech, i pokud na vás nezbude kazeta. „යන්ත්‍ර.මන්ත්‍ර.ගුරුකම්!“ nabízí jedinou čtvrthodinovou skladbu, která to řeže kurva od podlahy. S přivřenýma očima tomu můžete říkat třeba experimentální black / death metal s hlukovými vlivy, ale i navzdory určitým metalovým elementům má „යන්ත්‍ර.මන්ත්‍ර.ගුරුකම්!“ blíže k dronu. Jede v pomalém tempu (bicí de facto hrají docela „pohodový“ rytmus), na němž se trochu vazbí, basa prudí a do toho se prasí divné hlučivé nájezdy, u nichž ani nejde poznat, jestli je doprovází nějakými zvukovými krabičkami dojebaný vokál, anebo se jedná jen o další efekt.

Samotné hudební nápady nepatří k ničemu zásadnímu. Okolo desíti minut dojde k vzedmutí, při němž hudba na chvíli zrychlí, ale je evidentní, že „යන්ත්‍ර.මන්ත්‍ර.ගුරුකම්!“ nestojí na hudebnosti, nýbrž na masivním zvuku a akustickém zachycení nihilistického bahna. A v tomhle ohledu demosnímek rozhodně neselhává, spíš naopak. Osobně z toho necítím příliš lokální démonologie a okultismu, jimž se má údajně formace tématicky věnovat, ale v konečném důsledku mi to zas až tak nevadí, protože demo uspokojivě funguje i jakožto prostý misantropický marast.

K nějakému prosvětlení a uvolnění nálady dojde v posledních třech minutách, které „යන්ත්‍ර.මන්ත්‍ර.ගුරුකම්!“ zakončí monotónní, leč podmanivou baskytarovou linkou. Ačkoliv se jedná o výrazný odklon od předešlých minut, formálně navíc k „pozitivnějšímu“ naladění, jako závěr to funguje skvěle.

„යන්ත්‍ර.මන්ත්‍ර.ගුරුකම්!“ působí dobře také díky své délce respektive spíš krátkosti. Na utáhnutí nějaké ambicióznější plochy se tu těch nápadů nebo zajímavých věcí nachází přece jenom příliš málo. Kdyby tohle jelo třeba čtyřicet minut, nejspíš by se to zvrhlo v nudu. „යන්ත්‍ර.මන්ත්‍ර.ගුරුකම්!“ má ale naštěstí jen čtvrt hodinky, což výsledku prospívá. Jako krátká jednohubka, jejíž alfou i omegou je sonická síla zvuku, to má své opodstatnění i význam. Víc od toho ale nečekejte. Mě osobně tenhle kraťas přesto potěšil.

Minulost

Caspar Brötzmann Massaker – Koksofen (1993)

Napsat komentář
Caspar Brotzmann Massaker - Koksofen (1993)

Země: Německo
Žánr: noise rock / experimental metal
Datum vydání: 5.7.2019
Label: Southern Lord
Původní vydání: 1993, Our Choice / Big Cat

Tracklist:
01. Hymne
02. Wiege
03. Kerkersong
04. Schlaf
05. Koksofen

Hrací doba: 61:03

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Musím se přiznat, že u alba, o němž se nyní budeme bavit, mě zase jednou (ne)příjemně / vtipně vyškolil můj (zlo?)zvyk poslouchat něco (kde „něco“ znamená do té doby neznámou kapelu) na recenzi, aniž bych si o daném interpretovi dopředu cokoliv zjišťoval. Občas to rád schovávám za způsob, jak se na danou muziku koukat bez vnějších a druhořadých vlivů, abych vnímat čistě kvalitu (či nekvalitu, v těch horších případech) samotné hudební produkce, ale mám-li být upřímný, leckdy je to dáno čistokrevnou leností. Když už ale cítím, že proces náslechu dospěl do stádia, kdy jsem připraven psát recenzi, tak si onen povinný domácí úkol pilně doplním. A občas bývám docela překvapen, což se přesně týká i nahrávky „Koksofen“.

Než jsem „Koksofen“ začal poslouchat, nikdy jsem o německém kytaristovi Casparu Brötzmannovi neslyšel, o jeho kapele Caspar Brötzmann Massaker jakbysmet. Deska samotná se mi každopádně líbila jak prase – důvody se ještě pokusím osvětlit níže. Každopádně jsem si celou dobu myslel, že poslouchám novinkové album. O to překvapivější pak bylo zjištění, že „Koksofen“ bylo vydáno již v roce 1993. Na vlastní hudební náplni ovšem rok vydání není příliš poznat. Nebo přinejmenším já mám pocit, že podobné sonické avantgardní noiserockové experimenty, jaké předvádějí právě Caspar Brötzmann Massaker, se v hojnější míře rozmohly až později. Ale můžu se mýlit, nejsem v tomhle ohledu nijak velký odborník.

„Koksofen“ je určitě zvláštní album, které by mohlo zachutnat těm z vás, kdo máte v oblibě kupříkladu Swans. Pětice dlouhých skladeb stojí na skvělé gradaci a až psychedelickém motání motivů; německé trio umí hodně dobře vytvářet intenzivní akustické stěny, které na posluchače nekompromisně tlačí. V práci s čistě zvukovým presem Caspar Brötzmann Massaker jednoduše excelují a právě tahle schopnost patří k největším přednostem „Koksofen“.

Strop pro mě osobně představuje dvojice „Hymne“ a „Schlaf“, kde je ta intenzita nejhustší a ty nejvyhrocenější momenty jsou beze srandy impozantní a zároveň klaustrofobické. Přitom se ale nejedná jen o hrubé týrání nástrojů; Caspar Brötzmann Massaker stále působí velice hudebně a třeba v závěrečné části „Hymne“ si mohou s klidem dovolit až chytlavou rytmickou pasáž, která však nijak nenabourává experimentální pojetí desky, a to nejen díky epileptickým kytarovým výlevům okolo.

Caspar Brötzmann Massaker však dokážou pracovat i s minimalismem. Tišší, až „ambientní“ pasáže se porůznu objeví napříč celou nahrávkou, ale jako příklad použiju druhou „Wiege“, která nervózně vyčkává celou první polovinu, aby kapela odpálila rytmiku až ve druhé půli. Za zmínku rovněž stojí titulní „Koksofen“, jež se vydává za hranice rockové a metalové hudby, protože formálně se jedná spíš o nějaký death industrial / dark ambient. Přitom se ta skladba ale na desku hodí naprosto přirozeně a s ostatními kusy, které stojí na standardní rockovém nástrojovém obsazení, ladí naprosto bezproblémově.

Za mě osobně je „Koksofen“ každopádně skvělá záležitost. Jak vidno, pořád je co objevovat i v hluboké minulosti. Caspar Brötzmann Massaker vydali v první polovině devadesátých let těch alb více a některá další už jsem zběžně poslechnul. Žádné mě sice na první poslech nezaujalo tolik jako „Koksofen“, ale zajímavě zněly a za podrobnější průzkum nejspíš budou stát také.

Závěrem se asi sluší dodat důvod, proč se mi Caspar Brötzmann Massaker dostali do hledáčku právě teď. Americký label Southern Lord totiž v červenci vydal všechny ty staré desky v reedicích na CD a LP. Pokud by vás to tedy zaujalo, víte kam jít.

Recenze

Coffin Haze – Rehearsal Ritual II

Komentáře: 5
Coffin Haze - Rehearsal Ritual II

Země: Velká Británie
Žánr: dungeon psychobilly surf metal
Datum vydání: 4.11.2017
Label: Caligari Records

Tracklist:
01. A Grave Above All
02. In All Her Cancer
03. I Will Create
04. The Bat [Lou Forbes & The Ventures cover]
05. Revealed, Revered

Hrací doba: 17:51

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Caligari Records

Vždycky mám velkou radost, když v recenzích mohu představit nějakou obskurní kapelu. Ne takovou, která to o sobě jen tvrdí na Facebooku. Ani ne takovou, která se jen umí obléknout do kapucí a zahalit držku, z čehož bychom se všichni asi měli posrat až za roh. Mám na mysli skupiny, které jsou divné, zvláštní a leckdy až ojedinělé a – ano, klidně to řekněme – obskurní po hudební stránce. Dovolím si tvrdit, že Britové Coffin Haze k takovým rozhodně patří!

Myslím, že mi bude stačit, abych jen trochu vysvětlil, co přesně že to Coffin Haze hrají za muziku, a budete se mnou souhlasit, že se nejedná o věc, na jakou narazíte na každém rohu. Pak si to pustíte, a jestli byste předtím měli nějaké pochybnosti, tak nejpozději při poslechu se rozplynou a konečně pochopíte, že tu nemluvíme o standardní hudební produkci.

Na tohle všechno ale ještě bude čas později, nejprve si dejme nějakou menší informační nalejvárnu. Nebojte, nepůjde o nic dlouhého, poněvadž v případě Coffin Haze toho není zas tolik co říct. První demosnímek s názvem „Rehearsal Ritual I“ vyšel v roce 2015 na audiokazetě limitované osmdesáti kusy. Pak nějakou dobu nic, dokud se na podzim loňského roku v oběhu neobjevil druhý demáč, dle očekávání nazvaný „Rehearsal Ritual II“. Opět na audiokazetě, tentokrát ovšem limitované na ambicióznějších (to byla ironie) 150 kopií. Obě vydání proběhla pod značkou borců z Caligari Records.

Teď ale přejděme k tomu, co si na nás (vás) Coffin Haze vlastně přichystali. U následujícího odstavce bych vás požádal o zvýšenou pozornost, jelikož v něm zazní to zásadní, co o Coffin Haze potřebujete vědět:

Myslete na žánry jako surf rock nebo psychobilly. Máte to? Tak teď si zkuste představit, jak by něco takového mohlo znít, kdyby se to někdo rozhodl hrát se zvukem metalového undergroundu v zašlé garáži, s feelingem syrového metalu. Při troše fantazie vám vyjdou – Coffin Haze!

Formálně se to může zdát jako jednoduchý recept, ale jak se ukazuje, plně to stačí k nevšednímu poslechu. Míchat rozličné žánry dávno přestalo být znakem vizionářství či originality, protože zdánlivě už bylo smícháno všechno se vším, ale jak vidno, stále existují skulinky a zákoutí, které ještě nebyly objeveny. Coffin Haze jednu takovou našli. Alespoň tedy mně to tak přijde, jelikož si nevzpomínám, že bych kdy slyšel něco, co by se zvuku téhle skupiny přibližovalo. A to je myslím sakra silné prohlášení!

Coffin Haze

Nejlepší na tom ale je, že „Rehearsal Ritual II“ neboduje pouze díky netradiční žánrové kombinace z ní plynoucího soundu. Ten materiál je totiž fakt dobrý skladatelsky. Připravte se na nahrávku patřičně vyfetovanou a psychedelickou. Zároveň ale strašně fajnovou a pohodovou. Hraje tam hromada vzdušných melodií, a přitom je to zatuchlé jak zapomenutá hrobka. Tenhle kontrast ovšem funguje na výbornou. Výše jsem mluvil o obskurní hudbě – tenhle pojem v poslední době patří k těm, které jsou hojně nadužívány až zneužívány, a přitom jen na seskupení jako právě Coffin Haze sednou.

Asi nemá cenu nějak dále rozebírat, že „Rehearsal Ritual II“ mě setsakra potěšilo. Coffin Haze je přesně ten druh kapely, kvůli nimž stojí za to se prohrabávat neznámými formacemi s vidinou toho, že se někde mezi nimi může skrývat perla. Víc k tomu snad není třeba dodávat – snad jedině kromě poznámky, že nejen „Rehearsal Ritual II“, ale ani jeho předchůdce „Rehearsal Ritual I“ byste si neměli nechat ujít…

Recenze

Chelsea Wolfe – Hiss Spun

Napsat komentář
Chelsea Wolfe - Hiss Spun

Země: USA
Žánr: experimental metal / sludge metal / drone
Datum vydání: 22.9.2017
Label: Sargent House

Tracklist:
01. Spun
02. 16 Psyche
03. Vex
04. Strain
05. The Culling
06. Particle Flux
07. Twin Fawn
08. Offering
09. Static Hum
10. Welt
11. Two Spirit
12. Scrape

Hrací doba: 48:17

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Myslím, že asi není nutné se nějak obšírně rozepisovat o tom, jakým směrem se tvorba Chelsea Wolfe postupem času ubírá. Americká diva ubírá na experimentálním feelingu své hudby a s každým dalším počinem naopak víc a víc tíhne k hutným kytarovým stěnám. Ruku v ruce s tím jde i její stále se zvyšující obliba na metalové scéně, jež hudební progres kopíruje dost věrně. Na tento vývoj lze asi nahlížet dvojí optikou, z nichž jedna bude tvrdit, že jde o zajímavé směřování, zatímco druhá si bude stěžovat právě na to, že po hudební stránce dnes Chelsea Wolfe zní, řekněme, konvenčněji než na prvních dvou albech.

Samozřejmě, že takové úvahy by mohla razantně utnout vysoká kvalita nových počinů, protože kdyby šlo o skvělé záležitosti, pak by asi nebylo mnoho důvodů ke stížnostem. Minulé „Abyss“ bylo jednoznačně doposud nejtvrdší deskou Chelsea Wolfe, přesto se zpočátku tvářilo trochu mdle. Delší a intenzivnější poslech to nakonec zahrál ve prospěch nahrávky, ale asi by bylo strkání hlavy do písku, kdybychom tvrdili, že „Abyss“ nemělo slabého místa. Stejně tak se sluší zmínit, že v delším časovém horizontu předchozí deska nedokázala uzrát takovým způsobem, jak se to povedlo „The Grime and the Glow“, „Ἀποκάλυψις“ a „Pain Is Beauty“.

Po takovém úvodu do děje by recenze na letošní novinku „Hiss Spun“ měla být docela lehká, protože ji lze pouze zasadit do kontextu diskografie. Deska se nese v obdobných intencích jako „Abyss“, a to s jeho plusy i mínusy. Opětovně se tedy jedná o album sázející na temné táhlé riffy, které si svou naléhavostí sahají až někam k dronu. Druhou hlavní roli vedle nich samozřejmě hraje i sama Chelsea Wolfe se svým éterickým hlasem. V tomto ohledu se není čeho obávat, poněvadž „Hiss Spun“ svou náladou do puntíku naplňuje to, co člověk od nahrávky Chelsea Wolfe očekává a myslím, že i chce.

Snad jediný zásadní rozdíl oproti „Abyss“ tkví v tom, že ještě ubylo jemnějších skladeb, takže celé „Hiss Spun“ stojí zejména na kytarových kusech. Vody sice pročísnou dvě (dark)ambientní/industriální mezihry „Strain“ a „Welt“, jejichž stopáž je ovšem (i v součtu) z celkového hlediska poměrně zanedbatelná. Ale rozumím takovému kroku – jednoduše jde o celkové směřování Chelsea Wolfe a prosazování určité vize. Až sem v pořádku.

Chelsea Wolfe ovšem hraje (a vždycky hrála) způsobem, díky němuž balancuje na tenké hraně, kdy se specifická atmosféra může zlomit v přílišnou vláčnost, s níž bohužel místy přicházejí i pocity, které se povážlivě blíže stavu, jejž by snad šlo nazvat nudou. A právě to je ten moment, s nímž už trochu bojovala minulá nahrávka. A „Hiss Spun“ tento nedostatek trápí taktéž. Především v první polovině desky jednotlivé písně splývají možná až příliš a vlastně žádná z nich není natolik výrazná, aby dokázala dostat posluchače do kolen. Jistě, stále se to poslouchá vcelku příjemně, stále to má svou neoddiskutovatelnou úroveň, přesto cítím cosi jako opakování sebe sama a neschopnost pohltit takovým způsobem, jakým se to dařilo na prvních řadovkách.

Druhá polovina „Hiss Spun“ už je naštěstí o něco silnější a dokáže nabídnout i velmi dobré skladby. Mezi mé favority patří „Twin Fawn“, která dokáže vystřídat jemnější pasáže s kytarovým bububu docela přesvědčivým způsobem. Své vrcholy však počin skrývá až v samém závěru – předposlední „Two Spirit“ jako jedna z mála nabídne výrazné zapojení akustické kytary a nese se v usedlejším duchu, což je proti předchozímu vývoji alba poměrně fajn změna. Na konci pak ukázkově zahustí atmosféru a krásně vygraduje. Ještě o kus lepší je „Scrape“ trochu nenápadně skrytá na úplném konci. Osobně se mi ovšem zdá, že až zde Chelsea Wolfe konečně v plné míře ukazuje, že ještě nezapomněla, jak napsat strhující song.

Ono to tedy pořád jde, ne že ne. To ale nic nemění na skutečnosti, že když se na „Hiss Spun“ podívám trochu kritičtějším pohledem, vyjde mi doposud asi nejslabší album Chelsea Wolfe. Budu rozumět tomu, když se tohle někomu bude strašně líbit, ale osobně si myslím, že podobnou (takřka stejnou?) éterickou atmosféru lze najít i na starších albech, akorát ve výživnějším podání, v lákavější skladatelské formě, v dobrodružnějším žánrovém rozhraní.

Chelsea Wolfe

Recenze

Igorrr – Savage Sinusoid

Komentáře: 3
Igorrr - Savage Sinusoid

Země: Francie
Žánr: experimental metal / breakcore
Datum vydání: 16.6.2017
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Viande
02. ieuD
03. Houmous
04. Opus Brain
05. Problème d’émotion
06. Spaghetti Forever
07. Cheval
08. Apopathodiaphulatophobie
09. Va te foutre
10. Robert
11. Au revoir

Hrací doba: 39:26

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Francouzský mistr spájení všeho se vším, i zdánlivě nespojitelného nebo protichůdného, je konečně zpět s novou deskou. A nutno říct, že tentokrát si dal Igorrr pěkně na čas, jelikož mezera pěti let mezi jeho deskami ještě nikdy nebyla. Gautier Serre, jak zní Igorrrovo skutečné jméno, se však v mezičase také neflákal a mimo jiné udělal třeba kolaborační album „Maigre“ s Ruby My Dear (2014) nebo debut nového projektu Corpo-Mente (2015), o jeho zvukařské činnosti ani nemluvě. Nicméně klasická deska je prostě klasická deska a právě k té se upírá největší pozornost. Tak si pojďme povědět, s čím Igorrr na „Savage Sinusoid“ přišel.

Řekl bych, že „Savage Sinusoid“ přináší hned několik formálních změn, které jsou ovšem docela zásadní. Zaprvé, od předchozího počinu „Hallelujah“ z roku 2012 se trochu změnila podoba entity Igorrr. Co tím mám na mysli? Zatímco u minulého alba šlo stále o jednočlenný projekt s hosty, nyní už bych se nebál Igorrr považovat za skupinu, v jejímž čele sice stále stojí sám Igorrr (nyní myšleno člověk, tedy Gautier Serre), ale už není jediným členem. Zdá se, že již nastálo se totiž připojili zpěváci Laurent Lunoir (Öxxö Xööx) a Laure Le Prunenec (Öxxö Xööx, Rïcïnn, Corpo-Mente, Ele Ypsis). Ti už jsou nyní nedílnou součástí koncertních performancí a v neposlední řadě se také starají o veškeré vokály na „Savage Sinusoid“. Kromě nich se pak na nahrávce objevuje i množství hostů (mezi nimi se jen tak mimochodem objevuje i česká hudebnice Kateřina Chroboková), ale to už nic nového není.

Jako druhá velká změna mi přijde výměna nahrávací společnosti. Zatímco dřívější počiny vycházely u experimentálního labelu Ad Noiseam, což je firma, jež k Igorrrově muzice krásně pasuje, novinku si pod svá křídla vzali Metal Blade Records. Což se mi zdá poněkud zvláštní, protože mi nepřijde, že by se takový projekt hodil do portfolia labelu, v jehož stáji se nacházejí jména jako Amon Amarth nebo Ensiferum. Leč stalo se a nakonec je mi to vlastně šumák, jen mě to docela překvapilo.

A kdybych se vyžíval ve splétání konspiračních teorií, mohl bych vyslovit domněnku, že právě podpis s metalovým labelem patří k důvodům, proč „Savage Sinusoid“ zní tak, jak zní. Reálně bych ale spíš věřil, že se Igorrrovi zastesklo po časech s Whourkr. Nemohu si totiž pomoct, ale deska je dle mého skromného názoru na Igorrrovy poměry přespříliš metalová. Jeho muziku jsem si mimo jiné oblíbil právě kvůli tomu, že patřila do sorty těch nevyzpytatelných. Žánry se střídaly jak na běžícím páse, klidně i pomalu co vteřinu, a posluchač mohl jen těžko tušit, co na něj vykoukne za následujícím rohem. Naproti tomu „Savage Sinusoid“ místy víc než jako experimentální hudba působí jako experimentální metal. Samozřejmě, že i v této poloze je (jsou?) Igorrr na hony vzdálený průměrné metalové produkci, ale v některých skladbách se nemohu ubránit dojmu, že jde o krok směrem k větší normálnosti. A to nevidím zrovna s radostí.

Igorrr

Na druhou stranu je nejspíš pravda, že tento pohled pramení ze znalosti a obliby majstrštyků jako „Nostril“ či „Moisissure“, které nastavily laťku příliš vysoko a příliš daleko od středních hudebních proudů. Samo o sobě je totiž „Savage Sinusoid“ pořád dobré. Zmiňovaný metal si pořád dává férovku s brutální breakcorovou elektronikou, objeví se i „barokní“ hudba a nechybí ani experimenty, užití rozličných nástrojů – včetně kvokání slepice. Třeba „Houmous“ je lahůdková záležitost, která je dostatečně šílená na to, aby se mohla poměřovat se staršími věcmi. Nicméně mezi kytarovkami zůstává osamocena. Také nijak nepopírám skutečnost, že prakticky každá píseň dokáže nabídnout skvělé nápady a že v rámci kytarovějšího alba fungují jako příjemné osvěžení i pomalejší kompozice typu „Problème d’émotion“.

„Savage Sinusoid“ je v zásadě skvělá deska, velmi chytrá, rozmanitá a dostatečně inovativní na to, aby většina okolních skupin jen zdálky záviděla. Na Igorrra je to i přesto málo. Možná jsem přísný, možná je to podpásovka, ale kurva, když si pustím „Nostril“, tak jde o fantastickou magořinu, která je o kilometr napřed před novinkou. A pak se divte, že se nemohu jistému zklamání ubránit, ačkoliv vím, že jinak je „Savage Sinusoid“ výbornou nahrávkou.

Recenze

Door into Emptiness – Wave

1 komentář
Door into Emptiness - Wave

Země: Bělorusko
Žánr: experimental black metal / electronica / ambient
Datum vydání: 22.8.2016
Label: Possession Productions

Tracklist:
01. Ja nia baču ścien
02. Sady mir
03. Ucioki
04. M.O.D.A.
05. Abrad siońnia
06. Recha
07. Dzień narodzinaŭ

Hrací doba: 34:57

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Běloruští chameleóni Door into Emptiness zrají jako ono pověstné víno. Mnohé kapely vydají své první počiny a na nich načrtnou možný potenciál do budoucna, aby se pak z této polohy nedokázaly hnout, ustrnou na místě a na kýženou vyšší úroveň kvality se prostě nedostanou. Do jisté míry jim v tom brání i současný trend přechvalování všeho – jak ze strany nesoudných fanoušků, tak i od mnohdy rovněž nesoudných kritiků.

Door into Emptiness jsou ovšem nádherným příkladem skupiny, jíž se onen naznačený potenciál podařilo zúročit. Bělorusové jsou s každým dalším albem zajímavější a zajímavější. Obzvláště v momentě, kdy se odhodlali opustit dřívější blackmetalové výrazivo a vydali se vstříc experimentování s elektronikou, to začalo být opravdu dobré, čehož jsou důkazem alba „Radio Ja“ a především „Znaki rabizny płyni lipenia“ (obě 2014). Trochu paradoxem sice zůstává, že ve stejném roce spatřil světlo světa i dosavadní vrchol jejich tvorby v podobě fenomenální kooperace „Kali b my mahli bačyć usie zorki, načnoje nieba było b śviatłom“ s Vietah, která však byla natočena již v roce 2011, ale to je nakonec jedno.

Letopočet s kódovým označením 2014 byl pro Door into Emptiness zjevně speciální, když jim zde vyšly hned tři počiny, které navíc jejich tvorbu posunuly o notný kus dopředu. Na další nahrávku se muselo čekat dva roky a nyní si povíme, zdali to čekání na „Wave“ stálo za to. Okamžitě ale mohu prozradit, že novinka tvář Door into Emptiness opět výrazně posouvá – byť tentokrát ne přímo kupředu, nýbrž zčásti i dozadu.

Pokud jste si minulou větu přebrali tím způsobem, že se Door into Emptiness asi vrátili k black metalu, pak – bingo! Po experimentálnějších počinech totiž Bělorusové opět přišli s počinem spadajícím do škatule černého kovu (svým způsobem), nicméně z jistého úhlu pohledu to jen potvrzuje skutečnost, že se Door into Emptiness v průběhu let transformovali ve formaci, jejíž další krok není jistý a u každého nového alba nemůžete už předem lehce odhadnout, co dostanete. Což je samozřejmě kladná vlastnost.

Stěžejní je však to, že se pod minimalistickým přebalem (oproti předchozím, stylově sladěným artworkům s nevšedními a zajímavě namalovanými příšerkami dost velká změna) ukrývá nahrávka, jejíž kvality jsou natolik vysoké, že onen zdánlivý krok zpátky nijak nevadí. Tím spíš, když Door into Emptiness na „Wave“ dokázali zúročit i zkušenosti s předchozím experimentováním a svou vyzrálost. Pod mrazivou minimalistickou kytarou tak stále tepe elektronické srdce a tato nevšední kombinace patří k největším přednostem novinky.

Door into Emptiness

Nádherným příkladem by mohla být třebas pátá skladba „Abrad siońnia“. Vezmete-li čistě blackmetalovou složku, pak je to ve své podstatě Burzum jak vyšitý. Stejně chladná a primitivní kytara, blackmetalové vytí, atmosféra. Nicméně rytmika je zvláštně rozverná (byť sama o sobě rovněž monotónní) a má v sobě elektronický nádech, a navíc se dále vynořují divné zvuky. Něco podobného by šlo říct i o „Ucioki“, jíž stejně jako „Recha“ neškodí ani několik sjetých „dutých“ linek, které na první poslech působí jak pěst na oko. Obě jmenované písně si však stále drží rozvážnou a elektrizující atmosféru. Výtečná je i dvojka „Sady mir“, která má navzdory některým zvukům jednoznačně nejblíže k čistokrevnému black metalu. A opět platí – atmosféra je tak hutná, že by všechny kopírky Burzum a (nakonec i sám současný Burzum) mohly závidět.

Na své si do jisté míry přijdou i ti z vás, kdo si oblíbili především elektronickou a ambientní tvář Door into Emptiness. Pro tyto posluchače je zde připravena „Ja nia baču ścien“, která sice stojí na první pozici, ale těžko ji lze považovat za intro, když svou délkou cokoliv z ostatních songů převyšuje o celé minuty. Čtvrtá „M.O.D.A.“ není tak ambientní jako „Ja nia baču ścien“ a jde spíše o blend mezi electronicou a trip-hopem. Velice zajímavé je i finále „Wave“ v podání „Dzień narodzinaŭ“, jež vlastně kombinuje všechny polohy Door into Emptiness. Po ambientním počátku nastoupí opět burzumovská kytara, kterou záhy podbarví relativně chytlavá elektronika… a že se znovu jedná o trefu do černého, už je mi pomalu trapné dodávat, protože se s tím začínám opakovat. Ale co jiného mám dělat, když to tak prostě je!

Hned několikrát v recenzi padlo jméno Burzum, ale toho se nijak nelekejte. Ten vliv na „Wave“ cítit je, a to dost silně, až mě to samotného překvapilo. Nicméně Door into Emptiness jsou daleci toho, aby byli další pouhou kopírkou – s tím odkazem zacházejí velice svojsky, půjčili si z něj jen jisté dílčí elementy, jimž přidávají velkou nadstavbu dalších odlišných žánrů i svého vlastního rukopisu, jejž si za ty roky vybudovali. A výsledkem je extrémně silná deska. Sice nepříliš nápadná, přesto vysoce poutavá, ohromně zajímavá, chytrá, skladatelsky vypilovaná a atmosférická.

Door into Emptiness jsou dobře skrytá lahůdka dnešní scény. Bez otravného hypu, bez přetvářky – jen čirá kvalita, již by si neměli nechat uniknout ti, kdo jsou znudění běžnou metalovou produkcí. Jsou na okraji (třeba na Facebooku nemají like ani od 150 lidí, což je na poměry hudebních skupin směšné číslo), ale nic z toho nevypovídá o úrovni vlastní hudby, s níž Door into Emptiness převyšují mnohonásobně známější uskupení. Není sporu o tom, že jsou tito Bělorusové zvláštní, ale jakmile člověk kouzlu jejich tvorby propadne, pak už není cesty zpátky. Pro mě povinná koupě.

Door into Emptiness

Druhý pohled (Skvrn):

Modré, černé, bílé – právě těmto barvám se poslední roky oddávali dlouhohrající Door into Emptiness. Tato kapitola pokračuje i na „Wave“, ač s jistými změnami, grafickými i hudebními. Barevnost – hudební nálady přetrvávají. Melancholie, syrovost i porce tajemna. Volba konkrétních tvarů – nástrojů se však změnila. Z obalu zmizela obsah charakterizující osoba, pro Bělorusy doposud takřka povinnost, a zůstalo jen strohé vyjádření barvami, zato až na dřeň. Zřetelný minimalismus vládne hudbě též, pryč jsou tóny navíc, zvýšila se důležitost posluchačovy pozornosti a tím se tak rozšířil prostor pro vlastní fantazii. Door into Emptiness však zodpovědně vedou a nenechají svého následovníka bloudit beze smyslu. A abych nezapomněl, vrátil se black metal, tedy v případě Bělorusů čas zapojit artworkovou bílou co možná nejvíc.

Na poslední nahrávky vzpomíná intro. Zpočátku jemná ambientní skladba uvádí skrze postupnou gradaci do kytarového děje, do děje celého „Wave“. V tu chvíli dostává prostor šestice blackmetalových skladeb s obdobnou výstavbou, s obdobně pomalým tempem a pochmurnou náladou. Nic z toho není na škodu. Minimalismem Door into Emptiness neustále presují, nenudí jím. Přímý nátlak monotónních riffů a citlivé zabudovaní maličkostí (ach ta voda v „Sady mir“) dokáží posluchače absolutně pohltit, výtrysky syrovosti a negace kapela nejenže ukazuje, ale taktéž je otevřeně nabízí k prožití. Znamená to jediné. Někdo zůstává odrazen a odmítá, jiný tuhle pobídku přijme se vděkem. Ten můj je nesmírný.

Recenze

Covariance – L0VE (((oBLIVION

Napsat komentář
Covariance - L0VE (((oBLIVION

Země: Francie
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 28.5.2016
Label: Firefly Prod

Tracklist:
01. Suffered
02. Soulless
03. Dreamed
04. Erased
05. Timeless
06. Hopeless
07. Lost
08. Broken

Hrací doba: 20:53

Odkazy:
bandcamp

cov(X,Y) = E[(X – E[X])(Y – E[Y])]

Kovariance je pojem ze statistiky, který popisuje, jak se vzájemně mění dvě náhodné veličiny. Jak vidno ze vztahu výše, kovariance přímo souvisí se středními hodnotami náhodných veličin a dále (a to už ze vztahu výše nevykoukáte, ale nepochybuji o tom, že to víte) i s mírami jako korelace nebo rozptyl. Nicméně vedle toho je Covariance – tedy anglický výraz pro kovarianci – i blackmetalová formace, již si představíme v dnešní recenzi.

Jsou lidé, kteří jakmile uvidí cokoliv, co jen trošku připomíná matematiku, tak panikaří (a to i v případě takto jednoduchých a základních záležitostí). Patříte-li k takovým, vězte, že název Covariance ani zdaleka není tím nejhorším, co na vás u tohoto jednočlenného projektu čeká. On už jen název letošní desky „L0VE (((oBLIVION“ nebo obal, na němž je zkombinováno srdíčko a obrácený kříž na křiklavě růžovém pozadí, věští, že tohle asi nebude nudný metalový mainstream. A skutečně tomu tak je – ostatně právě to je také důvodem, proč jsem se rozhodl tady tuhle věc představit. Pokud však do poslechu „L0VE (((oBLIVION“ půjdete s tím, že chcete slyšet něco zajímavého a ne zcela normálního, pak věřím, že nebudete odcházet zklamáni.

Z oficiálních zdrojů toho o Covariance moc vypátrat nelze, nicméně všemocné metalové archivy tvrdí, že projekt existuje již od konce 90. let. Úplně mimo to asi nebude, protože i stránky rádoby labelu Firefly, který je zjevně nějakým způsobem spojen s Matthiasem Declosmenilem, tedy jediným členem Covariance, hovoří o splitku z roku 2000. Co se však dlouhohrajících počinů týče, je „L0VE (((oBLIVION“ teprve druhým zářezem, přičemž ten první, „The Dark War“, pochází z roku 2013 (resp. tedy pochází z let 2004 a 2005, ale vyšel až v roce 2013).

Na druhou stranu, mluvit v případě „L0VE (((oBLIVION“ o dlouhohrající desce je možná trochu nadnesené, byť je nahrávka evidentně považována za full-length. Samotná stopáž se zastavila lehce pod hranicí pouhých 21 minut, což vskutku není mnoho. Vlastní obsah ale toho i tak nabízí poměrně dost a snad žádné dva songy nejsou stejné. Po osmivteřinovém zašumění „Suffered“ přijde ledva minutová avantgardně blackmetalová jízda s neúnavným bicím automatem. S něčím podobným dále přicházejí i „Erased“ a „Timeless“, ale ty už obě přinášejí i vývoj a množství dalších prvků, ať už je to větší melodičnost v případě té první nebo deathmetalový nádech a dlouhé šibnuté sólo ve druhé. Vše ovšem trvá vždy jen chvíli, protože k překotným změnám dochází i v rámci jednotlivých stop.

Vedle toho je tu ovšem i „Hopeless“, která s nadsázkou zní jak staří Cradle of Filth na tripu, kteří se koukají přes rameno My Dying Bride (to hlavně díky vokálu ve druhé půli písně)… a hrají bez kytar. „Dreamed“ a „Lost“ jsou zase chytřeji stavěné skladby, kde se klade větší důraz na atmosféru a oproti zbytku alba možná působí trochu konvenčněji (to se týká hlavně „Lost“). Nicméně jak v nich, tak i ve všech zbylých se objevuje i spousta dalších divných prvků, které desku také hodně tahají nad rámec obyčejného black metalu… i nad rámec obyčejného avantgardního black metalu. Takže nakonec nejnormálnějším dojmem působí čistě klavírní dojezd „Broken“.

Covariance

Výhodou „L0VE (((oBLIVION“ je, že se pořád něco děje a že se tam toho děje hodně. A na velmi malé časové ploše, takže není čas na vatu, nápady jsou nahuštěné a není prostor pro nudu. Popravdě řečeno, klidně bych si nechal líbit i větší porci muziky, neboť vzhledem k tomu, o jak zábavný počin se jedná, je těch 21 minut fakt docela málo.

Naopak pro mnohé může být nevýhodou, že „L0VE (((oBLIVION“ místy zní trochu amatérsky. Mně osobně ale přijde, že tohle je jeden z případů, kdy je to spíš plus, protože ono to nakonec perfektně sedí k takové ujeté auře, jež se okolo celého alba prostírá… jakási neohrabanost té auře vlastně i dost přispívá. Tím pádem v konečném důsledku třeba nijak neotravuje ani bicí automat, který je sám o sobě docela hovadský, ale k celkovému rázu „L0VE (((oBLIVION“ jednoduše padne. Možná, že na první poslech se to tak zdát nemusí, ale hodně rychle si člověk zvykne a začne to dávat smysl. Ve finále mi neleze pod čumák jenom jedna agresivní pasáž v první minutě „Timeless“, ale těch všehovšudy 50 vteřin se dá přežít úplně v klidu.

„L0VE (((oBLIVION“ je první řadě zvláštní nahrávka. Ale to lze dle mého považovat jedině za plus, protože mi přijde mnohem záživnější, když má něco růžový obal a zní to jak soundtrack ze sanatoria, než když kapela hraje zoufale neoriginálně, zaměnitelně a nudně. Těch druhých je o poznání víc, takže tím spíš je záhodno bavit se u kravin jako Covariance. Mně se to líbí.

Recenze

Écorché – Deep in the Ground

Napsat komentář
Écorché - Deep in the Ground
Země: USA
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 29.7.2015
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. The Grotesque II: In the Cold Ground
02. My Dead Lover
03. LV-426
04. Godcrow
05. Field of the Impaled
06. I Am in Hell Help Me
07. The Grotesque III: A Pulseless Mould

Hrací doba: 49:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Neřadíte-li se zrovna mezi sváteční čtenáře našeho plátku (když tedy pominu situaci, že si svátek děláte každý obden) a zavítáte sem častěji než jednou za uherský rok, možná by vám jméno Écorché nemuselo být nepovědomé. Takový předpoklad by byl samozřejmě docela troufalý u undergroundové kapely, již jsme tu recenzovali x roků nazpátek, ale zrovna těmhle dvěma americkým výtečníkům jsme se tu věnovali docela nedávno. Popravdě řečeno – nejsou to ani dva měsíce, jelikož s recenzí na jejich třetí album „Necrotic Minds“ jsme uzavírali loňský rok.

To bylo v době, kdy už byl na světě i následovník „Necrotic Minds“ a také jsem v oné recenzi vyhrožoval tím, že to nebude trvat zas tak dlouho, než si tu o Écorché budeme povídat znovu právě v souvislosti s jejich třetím řadovým albem s názvem „Deep in the Ground“. A je tomu přesně tak, jak vám váš bystrý mozek napovídá – ta chvíle slávy třetího alba nastává právě teď.

Pokud byste si na recenzi „Necrotic Minds“ už nepamatovali nebo jste ji svého času vůbec nečetli (v takovém případě – hanba vám!), dejme si letmé opáčko. Ono povídání o druhé řadovce Écorché se neslo ve velice pozitivním duchu. Američané zde nabídli tři songy experimentálního blackmetalového bince, jemuž cosi jako úchylnost rozhodně nebyla cizí. Po téhle nihilistické etudě pak vytáhli dva ještě experimentálnější třináctiminutové kusy, v nichž si začali pohrávat s žánry jako noise, dark ambient nebo industrial. To, co se na první pohled může zdát jako trochu nesourodá a rozhádaná nahrávka, ovšem fungovalo výborně a právě ty dvě finální třešničky (no, vzhledem k délce spíš pořádné třešně), které se vydaly nad základní žánr (jehož podání však navíc u Écorché samo o sobě nebylo takříkajíc normální), tomu dodaly korunu.

K „Deep in the Ground“ – které jen tak mimochodem opětovně zdobí skvělý přebal – jsem už přistupoval s jasným očekáváním. Chtěl jsem slyšet nahrávku, jež svého předchůdce minimálně vyrovná. Popravdě jsem ani netoužil po nějakých překotných změnách, těšil jsem se na další dávku zvrhlého, „industriální“ náladou potaženého black metalu nakombinovaného s mimožánrovými výlety.

Zpočátku se to i tváří, že to takhle nějak bude, jelikož hned s úvodní „The Grotesque II: In the Cold Ground“ Écorché spustí další porci experimentálně blackmetalové špíny – nenormální, švihlé a jebnuté, přesně dle mého gusta. V podobném duchu pak pokračuje i druhý track „My Dead Lover“ a také ten třetí… a čtvrtý… a vlastně úplně všechny následující až na ten úplně poslední. Minule ten blackový brajgl zabíral cca jen 15 minut, ale bylo to vlastně tak akorát a dávalo to smysl, kdežto na novince vás v něm Écorché budou máchat celých 40 minut, což má bohužel jeden trochu negativní důsledek. „Deep in the Ground“ díky tomu hodně splývá a ty první poslechy – a vlastně jich není zas až tak málo – jsou poměrně nezáživné, skoro až nudné.

Za hranici black metalu se Écorché vrhnou až v poslední skladbě „The Grotesque III: A Pulseless Mould“, která se pohybuje někde mezi dronovým svinstvem a „lehčím“ noisem. Bohužel, po předcházejících 40 minutách je to trochu pozdě a ten song nemá zdaleka takový účinek jako minule „A Necrotic Mind“, která na „Necrotic Minds“ znamenala ten přerod z experimentálního black metalu do experimentálních nemetalových žánrů a byla v tom ohromně silná. (Pod čarou bych si tady dovolil uvést ještě jednu perličku – úvodní „The Grotesque II: In the Cold Ground“ a poslední „The Grotesque III: A Pulseless Mould“ jsou ve skutečnosti jednou skladbou rozseknutou na dvě části, jež jsou umístěné na opačných koncích desky. Kompozice v celé svojí délce a ničím nepřerušovaná se objevila na singlu „My Dead Lover“, kde se taktéž nacházejí dvě alternativní verze jeho titulní písně.)

Je to ale hodně velká škoda, že ty první poslechy tak bolí a že „Deep in the Ground“ takovým způsobem splývá, protože ty samotné songy jsou vlastně hodně dobré. Nicméně toho času, který je nutno na pokoření oné prvotní fáze obětovat, je třeba opravdu hodně. Tolik, že se na to většina lidí asi vysere – a to včetně těch, jimž se podobně jako mně líbilo „Necrotic Minds“. Vlastně i já sám už jsem to chtěl vzdát a označit tu „Deep in the Ground“ za zklamání. Neudělal jsem to jedině proto, že jsem pořád cítil, že by to ještě „jeden“ poslech (dle vzoru „jdu jen na ‚jedno‘“) chtělo, než se pustím do psaní recenze.

Écorché

A tenhle stav, že „dám ještě jeden poslední poslech a pak už fakt píšu“ trval tak dlouho, než se mi to konečně přestalo vpíjet do jedné velké disonantní masy, začal jsem se v tom pořádně orientovat a začaly z toho vykukovat ty zajímavé nápady. Třeba excelentní finále „The Grotesque II: In the Cold Ground“, skvělé atmosférické synťákové melodie v „LV-426“ či „Godcrow“ nebo naopak kvílivé kytarové melodie ve „Field of the Impaled“ korunované krutopřísným sólem. Nehledě na fakt, že i „Deep in the Ground“ provází, diplomaticky řečeno, osobitá vokální stránka. Možná, že jsem měl jen nějakou slabší chvilku, menopauzu, zatmění mysli, dlouhodobě sníženou hladinu smyslu pro deviaci nebo tak něco, ale tentokrát mi to prostě trvalo hodně dlouho, než jsem tam tohle všechno našel.

Nakonec tedy o „Deep in the Ground“ nemohu mluvit jako o zklamání – zalíbilo se mi to a teď už mě to baví, a to docela dost. Když to ovšem budu brát metrikou, že dle sebe soudím tebe, a předpokládat, že se vaše případná poslechová historie „Deep in the Ground“ bude vyvíjet podobně nebo rovnou stejně (což samozřejmě nemusí být pravda), tak nevím, jestli to doporučit. Toho času jsem na to totiž spotřeboval nečekaně hodně a ta produkce Écorché je přece jenom natolik šibnutá, že i přes vynaloženou snahu se to rozhodně nezalíbí hned tak někomu. Inu, co se dá dělat – vyberte si sami, jestli vám stojí za to to zkusit a eventuálně se tím i prokousávat.

Écorché - Deep in the Ground

Recenze

Écorché – Necrotic Minds

Napsat komentář
Écorché - Necrotic Minds
Země: USA
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 1.3.2015
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. A Vast Frozen Hell
02. The Apostate
03. Nightmare
04. A Necrotic Mind
05. V

Hrací doba: 42:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Nechoďme tentokrát kolem horké kaše ani kolem jakéhokoliv jiného teplem prohnaného pokrmu a řekněme si to hned na rovinu. Écorché je záležitost určená těm z vás, kdo si libujete v pořádných hudebních zvrácenostech. V případě, že jste teď hned nedostali chuť si to poslechnout a pokud vám pojmenování „hudební zvrácenost“ obecně nezní příliš lákavě, pak máte oficiální povolení zavřít okno prohlížeče i bez dočtení recenze do konce.

Écorché je duo (alespoň tedy v současné době duo) ze Spojených států amerických, konkrétně z Philadelphie. Nejedná se o nijak starou formaci – její první počiny se začaly objevovat teprve v loňském roce, přičemž ten úplně první sama kapela nazývá „accidental release“. Od té doby však Écorché nezahálejí a mají už na kontě tři řadovky, dvě EP a jeden singl. Počin, o němž si dnes budeme povídat, se jmenuje „Necrotic Minds“, vyšel letos v březnu a jde o druhou dlouhohrající desku formace. Jen pro pořádek dodejme, že ono třetí řadové album nese názvem „Deep in the Ground“ a vyšlo v červenci – a pokud se nestane něco nepředpokládatelného, tak i na něj se někdy v dohledné době v recenzi podíváme.

Nyní však hurá na „Necrotic Minds“, které nám zároveň zodpoví kruciální otázku, co za muziku že to ti Écorché vlastně hrají. Všeobecně je to nazýváno experimentálním black metalem, což vlastně docela sedí, jelikož produkce Američanů je rozhodně zakořeněná v black metalu, ale úplně stejně rozhodně jde o tak pošukanou formu, že je myslím na místě tomu říkat experimentální. To možná nezní nějak extrémně neuchopitelně, nicméně realita až takhle jednoduchá není. „Necrotic Minds“ by totiž šlo rozdělit na dvě poloviny… i když, ony to moc poloviny nejsou, spíš části, protože ta první zabírá cca 16 minut a ta druhá takřka 27 minut. A jak už asi tušíte, jen na jednu z nich lze vztáhnout onen před chvílí popsaný model.

Možná trochu paradoxně je ale black metalová ta kratší část desky „Necrotic Minds“. Ale i když říkám „black metalová“, nezapomínejte na onen experimentální přívlastek, jelikož ten black metal v podání Écorché není zrovna vrchol normálnosti nebo příkladná ukázka standardní žánrové formy. Sound Američanů je na jednu stranu špinavý a syrový, ale úplně stejně také zvláštně hrubý, což dává dohromady jakousi nečitelnou nepřehlednou masu zvuku. Jakkoliv to ale může znít jako protimluv, minimálně rytmika je stále poměrně čitelná a lze ji pod tím humusem úplně v pohodě slyšet, čímž jsem vlastně nepřímo řekl, že se o onen brajgl starají především kytary.

Do toho všeho navíc Écorché dokážou nacpat i klávesy, letmé náznaky elektroniky, parádně jeté kvílivé melodie a zejména nádherně vymaštěné vokály, přičemž obzvláště ty mě na „Necrotic Minds“ strašně baví. Najde se tady vysoký jekot, hrubý extrémní vokál, ještě hrubší murmur, který jako by vypadl z nějakého fekálního grindu, brutálně zefektovaný hlas, a aby toho náhodou nebylo málo, tak jako perlička i vysoké „fistule“ v „The Apostate“. Hádám, že to už asi zní trochu víc nenormálně, než když se jednoduše plácne do větru, že to je experimentální black metal, ale věřte tomu, že i navzdory možným očekáváním ten binec parádně funguje. Nemůžu si pomoct, ale mně se to fakt líbí a má to výtečně hnusnou atmosféru.

Nicméně, stále ještě nejsme u konce – nezapomněli jste doufám, že tu máme ještě tu druhou a odlišnou část „Necrotic Minds“, že ne? Ta nabízí dvě (cca) 13minutové písně, které se nesou v docela jiném duchu – jak vůči začátku alba, tak vůči sobě. Ta první, skoro-titulní „A Necrotic Mind“ je pak dokonce naprosto suverénním vrcholem celé nahrávky. Po trochu experimentálnějším industriálně-noisovém začátku totiž tenhle song začne tepat nečekaně chytlavou elektroniku se skvělou atmosférickou melodií, aby se ve druhé půli zvrhl v regulérní dark ambient a nakonec vygradoval až do hlukové stěny. Poslední „V“ pak na finále „A Necrotic Mind“ navazuje v podstatě plynule a nabízí jednu dlouhou noisovou masáž.

Écorché

Ani tahle zdánlivá roztříštěnost však „Necrotic Minds“ nijak nezabíjí a zrovna v tomto případě mi ten vývoj alba smysl dává – především proto, že mě ten počin jako celek baví takovým způsobem, že jsem to vůbec nečekal. A tím pádem mohu „Necrotic Minds“ směle doporučit dál – nejsou-li vám cizí pojmy jako experimentální nebo noise, pak to za slyšení určitě stojí. Na druhou stranu, vzhledem k tomu, kolik toho už Écorché stihli za tak krátkou dobu vydat, se trochu obávám, aby neupadli do stereotypu a nezačali bez rozmyslu pálit jedno bordelové album za druhým. Hodlám ovšem chrabře zjistit, jestli se tak stane (stalo?) nebo ne, takže někdy v dohledném budoucnu u recenze na „Deep in the Ground“ nasečtenou…

Recenze

Blliigghhtted – No Temple

Napsat komentář
Blliigghhtted - No Temple
Země: Turecko
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 29.7.2015
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Antipattern
02. Chaos Serpents’ Order
03. The Lie
04. Lucifer Eyes
05. Nothing Is a Reason
06. Slithering Thoughts
07. Eschatophilia
08. Anrita
09. Constant Cancer
10. Voyage
11. Doubt

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Je tomu sotva pár měsíců, co jsme si tu povídali o debutové desce „Zeroes“ experimentálně black metalové smečky Blliigghhtted. Tohle album vyšlo letos v březnu, ale už v červenci se objevilo jeho pokračování v podobě další dlouhohrající placky „No Temple“, na niž se nyní podíváme. To je poměrně malý rozestup, nicméně tihle šílenci okolo labelu Merdümgiriz (dále třeba projekt Viranesir, pod jehož hlavičkou už letos vyšla rovnou čtyři alba a navrch jedno splitko) opětovně potvrzují, že kadence nahrávání nové muziky je v jejich případě vpravdě vražedná. Což ostatně potvrzuje i fakt, že než jsem se stačil dostat k poslechu „No Temple“, dokázali Blliigghhtted vyflusnout další počin v podobě splitu s italskými Red Bible Black, kam přispěli další půlhodinou nového materiálu.

Na „No Temple“ jsem byl vlastně docela zvědavý, protože „Zeroes“ se mi hodně líbilo, a jestli máte dobrou paměť, možná si poměrně pochvalnou květnovou recenzi vybavíte. Pro jistotu však zopakuji, že se na debutu nacházely pouhé dvě skladby, z nichž každá hravě přesahovala hranici dvaceti minut. Tehdy jsem tu nahrávku popisoval jako „labyrint šílenstvím načichlých riffů a záhrobního řevu“ a přesně takhle si na to album vzpomínám. I přes jeho nestravitelnost a nečitelnost mě ta magořina velice bavila a i po napsání recenze jsem si to nejednou pustil, což rozhodně nemohu tvrdit o každé nahrávce, na jejíž adresu tu cosi vyzvracím na pomyslný pixelový papír.

V kladném přijetí „Zeroes“ jistě hrál svou roli i fakt, že jsem tenkrát vlastně nic nečekal a že mě tihle turečtí blázni překvapili. A právě z toho pohledu již byla pozice „No Temple“ jiná, neboť zde už jsem po povedeném debutu nějaké nároky měl. Avšak namísto toho, aby se Blliigghhtted pokoušeli svůj debut překonat na tom samém hřišti, zkusili se na tu svojí experimentálně black metalovou špínu podívat z jiného úhlu pohledu… a přece svým způsobem stejně.

Onen rozdíl mezi oběma deskami je patrný hned na první pohled – namísto dvou extrémně dlouhých tryzen novinka nabízí hned jedenáct skladeb. To značí, že pojetí „No Temple“ bude poněkud odlišné, což jsem právě myslel oním jiným úhlem pohledu. Nicméně, vnitřně, po té hudební stránce jsou Blliigghhtted stále na svém a pořád se jedná o syrový black metalový chlív se značně chaotickou aurou. Stále tu je jasně rozpoznatelná šílená kytara, která je ostatně typická nejen pro Blliigghhtted, ale i pro spřízněný projekt Viranesir. Stejně tak je stále přítomen i hrubý vokál anebo agresivní bicí zvěrstvo.

Co je ovšem hlavní – nechybí ani ta obrovská chaotičnost a nepřehlednost Blliigghhtted, která ve velké míře plyne i z toho, že hudba Turků je tak trochu přesně na hranici mezi amatérským bordelem a náročným experimentem, přičemž to, na jakou stranu se výsledek zrovna přikloní, mnohdy ovlivňuje nejen obecný subjektivní vkus posluchače, ale i jeho momentální nálada. Svým způsobem je ale právě tahle jakási nerozhodnost jednou z věcí, díky nimž je hudba Blliigghhtted tak zajímavá. Ta nepřehlednost jde navíc až na takovou úroveň, že je to nakonec beztak úplně šumák, že je to rozsekáno do vícera kratších položek, jelikož prvních deset věcí (jedenáctá hodně vybočuje – k tomu se ještě dostaneme) stejně působí skoro jen jako jeden dlouhatánský příval zla bez ladu a skladu. Ve finále to vyznívá téměř jako jeden 37minutový song, ne jako deset kratších.

Nicméně, musí se nechat, že to je to stále úplně stejně zábavné, jako je to hnusné. Tomu ostatně napomáhá i fakt, že jakkoliv to vlastně působí jako totální brajgl, nápady v tom jsou. Hlavně trojice „Eschatophilia“, „Anrita“ a „Constant Cancer“ je hodně silná, nicméně i ten zbytek má atmosféru, nechybí mu ona svojská kytarová práce, kterou pohání šílená bicí artilerie a okultní vokály. Blliigghhtted sice všechno vaří dle jednoho receptu, ale zvládli na tom utáhnout i druhé album a zatím jsem se jim toho ještě nepřejedl.

Kapitolou sama pro sebe je pak finální kompozice „Doubt“, jež se od zbytku „No Temple“ výrazně odlišuje. Dosahuje téměř čtvrthodinové délky a zcela opouští hájemství black metalu. Jedná se o monotónní ambient s nádherně zfetovanou atmosférou a spoustou zajímavých synťákových zvuků. Přesto bych netvrdil, že se jedná o nějaké vyložené zvolnění oproti předcházejícímu black metalovému humusu, protože Blliigghhtted si i v ambientní podobě dokázali udržet svou obskurní auru, což je super. Tak či onak, za mě je to určitě výtečné zakončení nahrávky, které se mi hodně líbí, takže z mého pohledu palec nahoru.

Blliigghhtted

Jak již padlo – „No Temple“ je pojato jiným způsobem než jeho předchůdce, a přitom vlastně stejně. Rozhodně se ovšem povedlo nastavenou laťku udržet a i napodruhé si mě Blliigghhtted získali. Je to magořina a nepochybuji o tom, že většině lidí to vůbec nesedne, což vlastně plně chápu a dokonce si myslím, že je to tak správně, protože kdyby se to, co tihle Turci produkují, líbilo každému na potkání, tak by asi někde bylo něco špatně. Máte-li však smysl pro něco, co by šlo nazvat experimentální špínou, pak s poslechem neváhejte.