Archiv štítku: experimental metal

Thaw – Thaw

Thaw - Thaw
Země: Polsko
Žánr: black metal / noise / experimental
Datum vydání: 10.5.2013
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. The Gate
02. Ancestors
03. Divine Light
04. Kiara
05. World’s Grave
06. Hunted Prey
07. Under the Slag Heap

Hodnocení:
Atreides – 8/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Avantgarde Music

Dalo by se říci, že polské extrémně metalové kvarteto Thaw se na svět vylouplo téměř odnikud. V roce 2010 vydali svůj první demáč “Decay“, následovaný druhým demem “Advance” z loňského roku. Letos se rozhodli vydat svůj eponymní debut, přesto pokud budete hledat o kapele více informací, nedozvíte se téměř nic – ačkoliv vydavatelství o nich tvrdí, že v jejich rodné zemi hrají na pódiu s takovými velikány, jako jsou Blindead, Jucifer, Jarboe nebo Neurosis. Po troše googlení dojdete k tomu, že sestava se rozhodla překřtít na pouhá počáteční písmena (nejspíše), po datu vzniku se raději ani neptejte a po oficiálních stránkách se slehla zem – Bandcamp vám bude muset stačit. Jak se zdá, Thaw kolem sebe úspěšně mlží a oblékají tajemný háv neznáma, čemuž ostatně napovídají i zveřejněné promo fotky, na kterých zmerčíte nanejvýše černé siluety v kápích a křečovitě svírané ruce.

České synonymum pro anglické slovo Thaw je cosi jako tání, rozmrazování, či dokonce obleva. Myslím, že název si kapela zvolila vhodně, neboť jejich ledový, na kost vymrzlý black metal poměrně úspěšně koketuje s neméně zajímavými ingrediencemi, jako jsou post-rockově lazené, téměř ambientní plochy nebo noisové vypalovačky mozku. Výsledný mix se podle mého názoru poslouchá příjemně, přestože posluchač znalý jiných projektů podobného ražení s velkou pravděpodobností překvapen nebude, ostatně ve výsledku nejde o nic, co by se v jistých obdobách již neobjevilo – ono dnes stvořit něco vyloženě originelního a unikátního je opravdu složité, co si budeme povídat, na obranu Thaw je však třeba říct, že za těch pár let známé existence si úctyhodně vypracovali těžko zaměnitelný zvuk a výraz, za kterým se skrývá jasná představa a spousta dřiny.

Poznávacím prvkem desky je black metal. Ledový, chladný, zahrán vskutku s umem, přesto pořád black metal. To na druhou stranu činí debut velmi přístupný i pro posluchače černého kovu, kteří jinak industriálním žánrům příliš neholdují (a nemám teď na mysli industrial ve stylu třeba Gorgonea Prima nebo Darkspace), přesto by chtěli zkusit poněkud experimentálnější tvorbu. Zajímavější to začíná být, když se z dvojkopáků a bzučivých kytar sklouzne k jemnějším, hřejivějším ambientnějším plochám, které připomínají ozvěny kapek dopadajících na zem z ledových stalaktitů, anebo spadne do nekončných hlubin noisu, jejichž tlak proráží ušní bubínky, jako by se nechumelilo.

“Thaw” je deska opravdu různorodá a proměnlivá, se stereotypem nemá opravdu nic společného, naopak kapela si libuje v postupných přechodech ve stavbě písní stejně jako v náhlých zvratech, kdy vás nechá ukolébat na klidných, houpavých vlnách monotónních kytar a poté se pokusí o lobotomii mozku i s kusem míchy. Přestože většinou tohle vše funguje jak má, občas se nemůžu ubránit pocitu, že některé přechody by šly provést i lépe, nenuceněji, přirozeněji. Dalším prvkem, či spíše neprvkem, je vokál. “Thaw” je víceméně instrumentální nahrávka, ve které se řve jen výjimečně. Mnohem častěji naleznete táhlý chorál, který příjemně podbarvuje tajuplnou atmosféru. Jejím věrným služebníkem je špinavý, místy až zahulený zvuk, který ji mohutně podporuje a dodává nahrávce onen punc hrubosti. I přesto však zůstává řeč jednotlivých nástrojů srozumitelná, žádný se příliš neztrácí nebo není vytažen do popředí na úkor ostatních.

Vzhledem k vyváženosti těžko říct, která skladba mne oslovila nejvíce, každá má díky proměnlivosti něco do sebe. Od black metalové sypačky “Hunted Pray” přes ambientnější “Kiara” až po závěrečnou “Under the Slag Heap“, temné, uhrančivé dronovky trochu ve stylu Sunn O))). Worlds Grave” mne zase místy příjemně potěšila soundem kytar ve stylu “Kovového háje” od Umbrtky, kterýžto je snad mým nejoblíbenějším albem od plzeňských skartokratů. Verdikt? V rámci scény rozhodně nejde o nic převratného nebo neslyšeného, ale to od debutu snad nikdo nečeká. Přesto se jedná o desku, která by mohla potěšit ucho zběhlého noisaře, stejně jako zarytého blackaře, který touží zkusit něco méně ortodoxního. “Thaw” se totiž s ničím moc nepáře, je tvrdá, špinavá, tajuplná a na debut počertech dobrá a vyspělá. Prostě další kus kvalitní muziky, který se nemá za co stydět.


Další názory:

Tohle je muzika přesně pro mě! Black metal mám hodně rád, experimentální black metal jakbysmet, a když je ten experimentální black metal ještě navíc dobrý, tak tím spíš. Je opravdu potěšující, že Poláci Thaw toto splňují, přestože je jejich stejnojmenná deska regulérním debutem. Podle soundu, jaký kapela na nahrávce dokázala vytvořit, by člověk rozhodně netipoval, že se bude jednat o debutují kapelu, protože je z “Thaw” cítit vyzrálost a jasně vytyčený směr, jakým se chtějí Poláci ubírat. Deska se přelévá mezi řezavým black metal, klidnějšími atmosférickými plochami, zničujícím noisovým výplachem, který dovede patřičně potrápit sluch, až k některým bez přehánění fantastickým momentům na pomezí prvních dvou poloh. Taková se objeví například ve třech čtvrtinách “Ancestors”, nebo třeba ve “World’s Grave” v podobě naléhavě zpívaných pasáží. Každopádně, “Thaw” funguje bezvadně jako celek a bezesporu se jedná o převelice zajímavou záležitost, které by měl svůj sluch věnovat každý, komu nejsou cizí trochu netradičnější formy black metalu.
H.


Alaverdi – Egle

Alaverdi - Egle
Země: Litva / Česká republika
Žánr: experimental metal
Datum vydání: 20.1.2013
Label: Červený kůň

Tracklist:
01. Egle, the Queen of Serpents
02. Egle [fairy tale in English]
03. Egle [fairy tale in Czech]
04. Egle [fairy tale in Lithuanian]
05. Egle [commentary by Edgaras Vasilias]
06. Chai-Dal (This Is a Dietetic Song)
07. Inner Peace

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Červený kůň

První pohled (Kaša):

Alaverdi jsou ve všech směrech poměrně pozoruhodná a zajímavá kapela. Ať už ve smyslu hudebním, či v oblasti grafické a fyzické podoby svých nosičů nejsou v žádném případě tuctoví. Minimálně v posledním ohledu bych se nebál tuto trojici označit na české scéně za průkopnickou. Důvod? Dosavadní alba tak trochu boří zajeté standardy ohledně formátu desky a vyšla například s obalem z recyklovaného papíru, či s názvem raženým do dřevěných loubků. Opravdu zajímavý způsob, jak podat svým příznivcům výslednou podobu alba. Pozadu nezůstávají ani v souvislosti s novinkou, která vyšla na USB nosiči zabudovaném do běleného dřeva. Pokud tohle není krok, který přiměje nejednoho posluchače ke koupi originálu, tak už nevím. Ale hlavní je samozřejmě hudba, která už možná není natolik originální a pozornost přitahující, ale pořád představuje nadstandard ve větvi chytrého metalu.

Přestože Alaverdi geograficky spadají pod pražskou scénu, tak jejich kořeny jsou na naše poměry trošku exotičtější. Trojice ve složení Edgaras Vasilias, Marius Miškinis a Vytautas Vasilias pochází z daleké Litvy a hudebně se prezentuje jako mantracore, což je styl v zásadě nic neříkající, ale pokud bych jej měl neznalému posluchači přiblížit, tak jen na základě “Egle” bych sáhl pro škatulky typu progresivní či experimentální metal s množstvím zvratů, nálad a brejků. Dojde i na jednodušší pasáže, jejíž základy pramení v hardcorové hudbě, protože, ač působí Alavredi na “Egle” kompozičně propracovaně a intelektuálně, tak některé momenty překypují intenzitou a přímočarostí. Pojďme si nyní ale novinku trošku konkrétněji představit.

Na úvodní pozici se dostala titulní “Egle, the Queen of Serpents”, což je instrumentální kompozice, jež se svou propracovaností představuje středobod celé desky. Píseň je založena na interpretaci litevské pohádky “Egle, královna hadů”, o jejímž obsahu asi nemá smysl se nějak obšírněji rozepisovat, protože vám to nic neřekne, takže jen ve zkratce prozradím, že pojednává o dívce Egle, která se i přes nelibost svých rodičů provdala za krále hadů, Žilvinase. Šťastného konce se v tomto případě nedočkáme a nesouhlas rodičů se sňatkem vedl k vraždě hadího krále a proměně Egle (přeloženo jako Jedlička) a jejich čtyř dětí Doubka, Topola, Javůrka a dcery Osiky ve stromy. Takto, jak jsem to popsal, to možná zní jako pěkná kravina, ale námět to vlastně není úplně špatný a do jisté míry je i zajímavý. Ale pojďme dál. Skladba titulní tedy líčí nastíněný příběh v hudební podobě. Začíná se kytarovým vybrnkáváním, k němuž se brzy přidávají ostatní nástroje, až vše vyvrcholí riffující metalovou pasáží ve třetí minutě. I když by se dalo očekávat, že u zhudebněného lidového příběhu by se emocemi a různými náladami nemělo šetřit, tak jsme na omylu. Podobných tvrdších momentů v této skladbě zas tak moc není, protože předlohou je pochmurný a temný příběh, takže převládají spíš post-rockové momenty rozvíjející atmosféru a hrající si s jednoduššími motivy, ale není to nijak na škodu, protože takto jsou ostřejší výjezdy přeci jen o něco překvapivější. Nicméně, největší zalíbení jsem si našel v neučesané metalové jízdě v druhé polovině této skladby, která mi díky špinavému riffu evokovala třeba zahraniční naději High on Fire. Titulní píseň získává nový rozměr po poslechu verze s komentářem Edgarase, jenž dost špatnou angličtinou přibližuje, co kterou pasáží chtěli Alaverdi vlastně vyjádřit. Když jsem ho tak poslouchal, tak někdy se mi daný záměr zdál vydařený více a dal jsem Edgarasovi za pravdu, jindy zase méně a nějak mi to dohromady nešlo, ale to závisí na představivosti daného posluchače.

Krom jiného na desce naleznete titulní pohádku hned ve třech jazycích (českou, anglickou a litevskou), přičemž ačkoli té litevské jsem nerozuměl ani slovo, tak ze všech tří zněla nejlibozvučněji a jen na základě ní a ženskému projevu, který ji předčítal, bych litevštinu pasoval na velice hezký jazyk, který bych se na druhou stranu učit určitě nechtěl. Ale poslouchá se hezky, což se nedá říct o české verzi, která by mi měla být nejbližší, a která na mě působí absolutně nepřirozeně a vůbec se mi nelíbí. Zpět od mluveného slova k hudební náplni. Na úplný závěr pak zbyla dvojice kratších a údernějších skladeb, jež představují absolutní protipól k ústřední skladbě a vedle ní působí obě jako menší bouře. Zvláště první z nich, “Chai-Dal (This Is a Dietetic Song)”, je postavena na silné post-hardcorové atmosféře. První půlka se veze nahoru a dolů po houpavém rytmu a barvité tvrdě rockové kytaře. Po chvilce zklidnění však nastoupí k moci nefalšovaný old-school HC, jako vystřižený od D.R.I.. Funkovější “Inner Peace” mě už tolik nezaujala, nicméně díky skočnému rytmu a (zřejmě) litevskému textu zní malinko exotičtěji než zbytek alba. Nevím, jak tomu bylo na předešlých albech, protože jsem neměl příležitost se k nim dostat, takže netuším, která část tvorby této party v minulosti převládala, a přestože titulní věc přináší zajímavou hudební náplň, tak mě na novince přijdou Alaverdi uvěřitelnější v těch kratších a údernějších skladbách.


“Egle” je natolik svérázná záležitost, že stále nevím, co si o desce vlastně myslet. Hudebně toho na ní zas tak moc není, ale i to málo přináší zajímavý, i když trošku divný náhled na metalovou hudbu. Přesto na “Egle” lze jen těžce nahlížet jako na klasický hudební počin, a proto se zdržím standardní hodnotící stupnice a nechám na vás, kteří již desku slyšeli, nechť si přidáte své vlastní bodové hodnocení. Tak či onak, je o co stát, na to vemte (v tomto případě hadí) jed.


Druhý pohled (H.):

Těžko lze na “Egle” uplatňovat běžná hudební měřítka, když to vlastně běžný hudební počin není. Středobodem je bezmála čtvrthodinová skladba “Egle, the Queen of Serpents”, která je vlastně zhudebněnou litevskou pohádkou. Skladba je hodně proměnlivá, plná zvratů a extrémů jak co do klidnějších poloh, tak co do tvrdších výjezdů, až by se mohlo zdát, že je tam toho prostě moc; navíc v těch rychlejších pasážích jsou Alaverdi poněkud chaotičtí… přesto všechno to ale celé dohromady nějakou záhadou funguje a rozhodně se jedná o zajímavý kousek. Zejména bych vypíchnul postupně gradující melodickou pasáž, která začíná chvíli po šesté minutě, a výborný rockový kousek začínající v deváté minutě. Následuje čtení pohádky ve třech jazycích – vypravěč v angličtině je trochu suchý, vypravěčka v češtině má takový babičkovský hlas, který mě moc nebaví, takže je to až slečna (?), jež vypráví litevskou verzi, kdo má opravdu pěkný hlas, který se hezky poslouchá, ale zase jí nerozumím ani slovo (smích), takže u mě vede psaná verze.

Poté přichází na řadu úvodní píseň s anglickým komentářem, v němž kapelník Edgaras Vasilias vysvětluje, co se ve které části zrovna děje vzhledem k příběhu, což mě osobně moc nevytrhlo, možná i kvůli – při vší úctě – nepříliš dobré angličtině. Závěr už tvoří kratší a s konceptem nesouvisející songy, které, podobně jako úvodní čtvrt hodinka, rozhodně nejsou špatné, hlavně “Inner Peace” se povedla. V celkovém součtu to nějak číselně ohodnotit nejde, nicméně se přesto jedná o docela zajímavou záležitost, jak svým přístupem, tak samotným provedením a výsledným netradičním nosičem.


Grayceon – Pearl and the End of Days

Grayceon - Pearl and the End of Days
Země: USA
Žánr: experimental metal
Datum vydání: 2.2.2013
Label: The Flenser

Tracklist:
01. Pearl
02. The End of Days

Hodnocení:
Zajus – 8,5/10
H. – 8,5/10
Kaša – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Grayceon nepatří mezi přední metalové kapely, přesto je o nich však čím dál více slyšet, a to z dobrého důvodu. Tato trojice pocházející z americké Kalifornie již osm let tvoří velmi zajímavou a vskutku originální metalovou hudbu, a proto by ji bylo škoda ignorovat. Než se však zakousneme do samotného počinu “Pearl and the End of Days”, pojďme si Grayceon krátce představit. Již sestava této kapely je totiž netradiční. V ní totiž klíčovou roli sehrává slečna jménem Jackie Perez Gratz, hrající na cello. Komu by její jméno bylo povědomé, tomu prozradím, že tak rozhodně není náhodou. Jackie se totiž stihla objevit v množství kapel, mezi nimiž vystupují například slavní Neurosis. Hostovačku si pak střihla například u Agalloch, pro než napsala a nahrála intro pro album “Marrow of the Spirit”. V Grayceon se pak kromě hry na cello stará i o zpěv. Vedle Jackie Perez Gratz pak v dnes recenzované kapele nalezneme kytaristu Zacka Farewella a bubeníka Maxe Doyla.

Celkově mají Grayceon na kontě tři dlouhohrající alba, z nichž poslední, “All We Destroy”, vyšlo v březnu roku 2011. Dnes však nemáme čest s další dlouhohrající nahrávkou, “Pearl and the End of Days” je totiž “pouhé” EP. I tracklist čítající jen dvě skladby by mohl napovídat, že nejde o nijak zásadní disk, ovšem stopáž blížící se půl hodině toto podezření vyvrací. Album otevírá desetiminutová “Pearl” a již ve své první části odhaluje typický zvuk kapely. Pomalý nástup s kytarovým ruchem v pozadí a zoufalými “vzlyky” zpěvačky symbolizuje neveselou náladu a ukazuje tak jednu stranu Grayceon. Totiž tu, na které se posluchač brodí těžkým sludge metalem. Ta však nevydrží dlouho a brzy ji pak vystřídá strana druhá, plná zajímavých kytarových riffů, rychle šlapajících bicích a zejména pak cella, které výtečně doplňuje kytaru (pokud to ovšem není naopak). Zatímco cello tvoří mnohdy spíše pomalejší melodie a celkově se stará o náladu alba, kytara chvílemi křičí “thrash metal” a symbolizuje tak technickou stránku hudby Grayceon. Do všeho pak nastupuje Jackie se svým zpěvem, který zní místy velmi posmutněle (jako například v popsaném úvodu “Pearl”), jindy naopak velmi odhodlaně a agresivně, což je případ jen několika výkřiků a melodičtějších slok, které jsou rozesety tu a tam po obou skladbách.

Všechny zmíněné stránky hudby Grayceon možná nejsou vyloženě výborné samy o sobě, ovšem způsob, jakým je kapela spojuje dohromady, jistě je. Skladby nemají žádnou výraznou strukturu, což na jednu stranu komplikuje jejich vstřebávání, ovšem činí je nepředvídatelnými a zábavnými i po poměrně velkém množství poslechů. Melodie samotné totiž chytlavé jsou a proto vám v mozku uvíznou poměrně snadno, jejich návaznost však ne a vy tak nikdy nevíte, co přijde dál, přestože již máte album naposlouchané skrz naskrz. Tato skutečnost se projevila v první skladbě, ovšem ještě více v druhé, sedmnácti minutové “The End of Days”.

Celá její první polovina, přestože obsahuje množství zvratů, by se totiž dala označit za pomalou a plíživou přípravu na závěrečnou bouři. První výraznější zrychlení přijde již v deváté minutě, ovšem nevydrží dlouho a “nářezu chtivý” posluchač si tak musí ještě pár minut počkat. Ve zvláštním propojení pak dvě třetiny Grayceon pokračují v pomalejším tempu, zatímco bubeník Max Doyle zásadně zrychlí. Vrchol skladby přijde v jejím závěru, kdy se celá kapela vzepne k nekontrolovanému útoku na posluchačovy bubínky. Na energii této části skladby mi slova nestačí, a proto se odkážu na recenzenty velmi oblíbené spojení “to se musí slyšet”.

Mnozí si tak budou klást otázku: a co baskytara? Nechybí? A odpověď je snadná: nechybí. Zatímco bicí spolehlivě zajišťují rytmiku, kombinace kytary a cella zní spíše jako kombinace dvou hlavních nástrojů, z nichž ani jeden nestojí v pozadí, a o posluchačovu pozornost se dělí velmi spravedlivě. Celkově bych řekl, že hudbě, kterou Grayceon hrají, svědčí spíše delší formát skladeb, a tak je “The End of Days” tou lepší z dnes recenzované dvojice. Ostatně podobně tomu bylo i na posledním dlouhohrajícím albu kapely “All We Destroy”, jemuž jasně dominovala podobně dlouhá ústřední skladba “We Can”. To však z “Pearl” nedělá chudého příbuzného a EP tudíž obstojí i jako celek. Jednoduše řečeno – pokud chcete něco netradičního a nevadí vám věnovat hudbě více poslechů, velmi vám doporučuji dát “Pearl and the End of Days” šanci.


Další názory:

Pro mne osobně je EP “Pearl and the End of Days” premiérové setkání s hudbou Grayceon, přestože je mám už delší čas na seznamu toho, co bych si rád poslechl. Upřímně jsem očekával, že to bude dobré, ale ne, že to bude dobré až tak moc. Představoval jsem si trochu jinou hudbu, díky čemuž mě minialbum dost překvapilo, musím ovšem říct, že jedině v tom pozitivním slova smyslu. Obě skladby jsou propracované, strukturované, složitě vystavěné, přesto s jasným hudebním sdělením a hutnou atmosférou. Ať už se jedná o nápadité bicí, velmi netriviální riffy, zajímavý vokál nebo uhrančivé cello, vše i přes značnou avantgardnost pracuje pro potřeby celku a skvěle funguje. Nemohu si pomoct, ale mně tato nevšední atmosférická půl hodinka vážně učarovala…
H.

Grayceon - Pearl and the End of Days

No nic, na plnohodnotného nástupce skvělého “All We Destroy” si ještě budu muset počkat, ale nové EP, na němž se Grayceon při dvoupoložkovém tracklistu přiblížili půlhodinové stopáži, je jako chuťovka pořádný kousek. Jak “Pearl”, tak “The End of Days” patří k tomu nejlepšímu, co jsem z jejich tvorby prozatím slyšel. Spousta chytrých momentů po stránce kompoziční i instrumentální rozhodně neurazí žádného milovníka progresivního metalu, v tomto případě s troškou avantgardy. Cellistka a zpěvačka Jackie Perez Gratz má neotřelý, přírodní vokál, který se i přes jistou neučesanost poslouchá jedna radost. Z dvojice nových skladeb mě zaujala o něco víc druhá jmenovaná, která v mnohém překonává (pro mě dosud nepřekonatelnou) “We Can” z poslední řadové desky. Skladatelská vyzrálost a komplexnost z ní jenom číší a pominu-li slabší text, tak nemá chybu. Necelá půlhodinka při poslechu “Pearl and the End of Days” uteče daleko rychleji, než by se mohlo zdát, a pořádně mi ani nepřišlo, že jedna z písní má 17 minut. Co dodat? Klobouk dolů.
Kaša


Lou Reed / Metallica – Lulu

Lou Reed / Metallica - Lulu
Země: USA
Žánr: experimental metal
Datum vydání: 31.10.2011
Label: Warner Bros. Records / Vertigo Records

Tracklist:
Disc I:
01. Brandenburg Gate
02. The View
03. Pumping Blood
04. Mistress Dread
05. Iced Honey
06. Cheat on Me

Disc II:
01. Frustration
02. Little Dog
03. Dragon
04. Junior Dad

Hodnocení:
Zajus – 8/10
H. – 2,5/10
Beztak – 7,5/10
Ellrohir – 1,5/10

Průměrné hodnocení: 4,9/10

Odkazy Lou Reed:
web

Odkazy Metallica:
web / facebook / twitter

Když se před dvěma lety na pódiu v newyorském Madison Square Garden setkaly dvě hudební legendy, Lou Reed a Metallica, málokdo asi tušil, kam až jejich spolupráce dospěje. Dva roky poté o albu, jež dostalo název “Lulu”, poprvé promluvil kytarista Metallicy, Kirk Hammett. Rozhodnutí thrash metalových titánů o spolupráci s umělcem, jenž je nejčastěji spojován s žánry jako experimentální rock či art rock, bylo pro mnohé překvapením. Po tři roky starém “Death Magnetic” totiž leckdo očekával poslušný návrat ke kořenům i na dalších albech. Již od počátku však kapela tvrdila že nepůjde o hudbu Metallicy s hlasem Lou Reeda, ale o zcela originální projekt.

Jak to tedy dopadlo? “Lulu” je vskutku originální a nepodobá se ničemu, co jsme za téměř třicetiletou historii kapely mohli slyšet (výjimkou jsou snad jen ozvěny nenáviděné desky “St. Anger” v některých pasážích). “Lulu” je dlouhé album a to je hlavní kámen úrazu. Druhým zásadním problémem je vokální projev Lou Reeda. Již první reakce na singl “The View” kritizovaly Reedův hlas a často ho přirovnávaly k senilnímu stařečkovi zmateně mumlajícímu repliky ze sto let staré divadelní hry. Pro zbytek alba to bohužel platí dvojnásob. Na mnoha místech Lou zcela ztrácí rytmus a kapela mu takříkajíc uteče. Jeho hlas zní chvílemi silně, chvílemi velmi slabě a ještě více tak zdůrazňuje dojem, že vokály nahrával na první pokus ve snaze “mít to za sebou”. Aby producenti kompenzovali tuto nestálost, vytáhli Reeda před Metallicu, která tak zní spíše jako doprovodná kapela, než jako plnohodnotná složka alba. Problém s délkou jsem již zmínil, a tak stačí říct, že zde platí klasické “méně je více”. Některé jinak solidní skladby jsou zbytečně natahované (například jedenáctiminutový “Dragon”), jiné jsou vyloženě zbytečné (“Little Dog”).

Tyto slabé stránky “Lulu” jsou natolik výrazné, že ji mnozí recenzenti nedali ani šanci obhájit se opakovaným poslechem. Kdyby dali, jistě by zažili překvapivý zvrat. “Lulu” je totiž (chvíle napětí) ve skutečnosti skvělé album. Spojení tak odlišných hudebníků může dopadnout tragédií, může však dát šanci vzniknout něčemu zcela novému. A “Lulu” je bezpochyby něco nového. Snad poprvé se Metallica více než na hráčské výkony a úžasná sóla soustředila na budování ponuré atmosféry, která nahrávkou prostupuje od začátku do konce. Prostor zde dostaly bláznivé nápady, jež by se v thrash metalu daly jen stěží uplatnit a Lou Reed se zdá být ideálním partnerem pro jejich realizaci. Příkladem může být jedna z nejlepších skladem alba – “Mistress Dread”. Sedm minut metalového hoblování doprovázené pomalým utrápeným hlasem Lou Reeda začne dávat smysl až poté co si posluchač uvědomí kytarové vazbení skryté kdesi na pozadí. Napjatá atmosféra se drží také v “Pumping Blood”, ve které dostane překvapivě hodně prostoru Lars Ulrich. Jeho bicí tlačí píseň dopředu a i v pomalejších pasážích dramaticky buší na poplach. Kromě podobně temných momentů se na nahrávce nachází i pomalejší kousky s rockovější náladou (“Iced Honey”, “Cheat on Me”, “Junior Dad”), byť ani ty nepostrádají jistou dávku nostalgie. Zejména poslední jmenovaná působí spíše dojmem rezignace na těžký osud než jako pozitivní zakončení alba. Pozornost si bezpochyby zaslouží i texty. Lou Reed totiž zpívá vše z pohledu mladé prostitutky, a pokud vám slova samotná nebudou připadat dekadentní, fakt, že je zpívá sedmdesátiletý stařec, jim dodají mnohem větší odér zvrácenosti.

Metallica tak nahrála album pro fanoušky Lou Reeda, kteří nějaké to žánrové experimentování jistě snesou lépe než ortodoxní thrash metalisté (kteří beztak Metallicu opustili již na konci 80. let). “Lulu” je solidní nahrávka s několika velkými nedostatky a hromadou dobrých nápadů, které by jinak při větší koncentraci v kratších skladbách mohly stvořit jedno z nejlepších alb roku. Pokud od Metallicy ovšem očekáváte sóla (ano, téměř žádná tu nejsou) či zpěv Jamese Hetfielda (jeho výstup v “The View” je jediným místem na albu, kde alespoň na chvíli přebírá otěže hlavního zpěváka), můžete “Lulu” s klidem ignorovat. Všem ostatním bych doporučoval dát “Lulu” alespoň šanci. Já jsem jí šanci dal a jsem naprosto spokojen, i přestože “Ride the Lightning” považuji za jedno z nejúžasnějších alb v historii hudby samotné.


Další názory:

Možná si někteří z vás vzpomenou na mojí silvestrovskou recenzi na “Death Magnetic”, kde jsem tenkrát udělil krásných 1/10, avšak článek byl tenkrát napsán jednak v lehce nadneseném duchu, jednak pod vlivem alkoholu (ačkoliv za tím, že to není dobré album, si samozřejmě neustále stojím, i když to hodnocení by za normálních, nesilvestrovských okolností bylo tak okolo pěti bodů), ale co se týče “Lulu”, tomu nelze neudělit extrémně nízké hodnocení i v plné střízlivosti a ve vší serióznosti. Docela jsem od této desky i něco očekával, neboť jsem byl přesvědčen, že ze spojení s Lou Reedem může vzejít něco velice zajímavého, jenže kdo by čekal, že ze spolupráce století vznikne nejlepší album století, dočkal se akorát tak největšího vtipu století. A to ne zrovna povedeného vtipu. Ať se na to dívám z jakékoliv strany, “Lulu” je prostě špatné. Nic víc, prostě absolutně špatné od začátku do konce. Jednou z nejkritizovanějších věcí je, že je to divné. Což o to, mně by to ani nevadilo, já mám divné věci rád, ale v tomto případě se výsledek jaksi nepovedl. Další problém – obrovská monotónnost. Ani tohle není věc, kvůli níž bych hudbu a priori odsuzoval, ale zase – na “Lulu” je to provedeno tak ukrutně nudným a ubíjejícím způsobem, že to snad ani není možné. Nahrávka se snaží tvářit rádoby umělecky, ale věřte mi, jenom se tak tváří. Drtivá většina hrací doby je jedno velké nic, vhodné akorát tak na spláchnutí WC, bez jakéhokoliv smysluplnějšího momentu. Například na prvním disku, který má 40 minut, jsou všeho všudy asi tak dvě trochu lepší pasáže, čili výrazně méně jak desetina celkové stopáže (!!!), což je dle mého názoru těžce průserová konstelace. Kdyby tuhle nahrávku vydal kdokoliv jiný, neštěknul by po ní ani pes – zcela právem. Je mi líto, ale tohle je album, které nemělo nikdy vzniknout…
H.

Metallica a Lou Reed. Ještě jednou si to přečtěte. A teď si řekněte, co vlastně od takového spojení čekáte? Řekl bych, že byste měli očekávat něco, co jste ještě nikdy neslyšeli. Podivnou desku starého muže a thrash metalové legendy. Nejsem fanoušek Metallicy, ani příliš neposlouchám projekty Lou Reeda. Ale toto spojení mě zaujalo. Už jen proto, kolik (převážně) negativních reakcí deska “Lulu” zaznamenala již před samotným vydáním. Pak jsem si ji pustil. A jednoduše se mi líbí. Považujte mě třeba za blázna, ale mě to prostě chytlo. Lou Reed a Metallica vytvořili totální hudební “beznaděj”, která do mě pronikla, když Lou Reed recitoval text a Metallica hrála naprosto dechberoucí hudbu. Žádná radost, jen deprese. “Lulu” není deska Metallicy, ani Lou Reeda. “Lulu” je jednoduše počin, který nepatří do žádné diskografie. “Lulu” je takovým depresivním filmem pro uši. Je to sice klišé, ale napíšu to: “Lulu” lze pouze milovat, nebo nenávidět!
Beztak

Já jsem Metallicu nikdy neměl moc rád. Ale opravdu jsem chtěl dát jejich spojení s Lou Reedem šanci, poslechnout si počin “Lulu” bez předsudků a zhodnotit jej objektivně. A objektivně je třeba říct, že to je opravdu taková hrůza, o jaké vám už možná mnozí z vašeho okolí řekli. Album začíná nadějně skladbou “Brandenburg Gate”, která se mi opravdu líbí. Dýchá z toho atmosféra takového toho “amerického” kytarového rocku a na mě to – možná kupodivu – funguje. To mě opravdu navnadilo a říkal jsem si, že to třeba i bude dobré. Jenomže následuje naprosté (ne)hudební zoufalství. Cokoliv by snad mohlo být zajímavé z hlediska instrumentální, to spolehlivě zabíjí Lou Reed svým recitálem. Při jeho poslechu jsem si vzpomněl na seriál “Simpsonovi”, jak Homer složil písničku o Flandersovi a po pár dnech se z rádia ozve “rockový cover Williama Shattnera“: “Každej… Američan… nadává… na souseda… svýho…” Jestli jste ten díl viděli, tak v podobném duchu se nese valná většina zbytku alba (s přidanou hodnotou podivného afektu v Lou Reedově hlase), které je ke všemu nemístně dlouhé (skoro hodinu a půl!). Po hodině naprosté nudy (nebo spíš hrůzy) jakž takž funguje zase až poslední track “Junior Dad”. V něm se totiž zase dočkáme aspoň jakéhos takéhos zpěvu a co je hlavně zajímavé – druhá desetiminutovka se mění na cosi, co mi ze všeho nejvíc přípomíná náznaky ambient black metalu. Pár lekcí u Christopha Zieglera a Metallica může příští kooperaci spáchat s jeho Vinterriket, což by ostatně bylo pro hudební svět zřejmě přínosnější než tenhle paskvil…
Ellrohir