Země: USA Žánr: avantgarde / experimental rock Datum vydání: 20.5.2016 Label: Grotesque Requords
Tracklist:
01. Charivari Overture
02. By the Neck
03. Grandfather Cock
04. Traje de luces
05. The Beating of Señor Hammerheart
06. Madame Orifices
07. Trophy Widow
08. Eyeful Tower
09. The Laundress and the Landmines
10. She Drinks from the Golden Fountain
11. Reflecting Pane
12. March of the Ostrich-Eyed
13. Skimmington’s Last Ride
14. Voyeurville
Když se na nějakou nahrávku strašně moc těšíte, očekáváte od ní to nejlepší a ona je pak skutečně tak dobrá, jak jste doufali, a splnila veškeré naděje, jaké jste do ní vkládali, tak… je to prostě radost. Nevím jak vy, ale já tu radost prostě mívám, že je to vážně tak moc super, jak si to člověk představoval. Vedle toho je tu ovšem ještě jiná situace, kdy člověka nějaké album může upřímně potěšit. Mám tím na mysli moment, kdy od toho naopak nečekáte vůbec nic, nevíte, o čem to bude, prostě jen zkoušíte naslepo. Pustíte si to a hned s prvním poslechem vám spadne brada na zem, čelist pod stůl a ucítíte, že před sebou máte – nefalšovanou lahůdku. A přesně tohle je případ House of Rabbits.
Mohlo by se zdát, že House of Rabbits jsou novou mladou kapelou, nicméně i navzdory tomu, že „Songs of Charivari“ je dlouhohrajícím debutem formace, jde jen o zdání. Kořeny House of Rabbits totiž vězí v avantgardní skupině FEASTofFETUS, o níž jsem já osobně doposud neslyšel, ale po zkušenosti s novým působištěm tří členů jsem si pustil ukázky ze tří vydaných alb a musím říct, že i zde se jedná o vysoce zajímavou záležitost, na níž se v dohledné době určitě s chutí podívám.
Nicméně zpátky k House of Rabbits, kteří vznikli v roce 2014 poté, co FEASTofFETUS prošli změnami v sestavě a v novém složení se začala vznikající tvorba odchylovat z dřívějších kolejí. Předchozí formace skonala a na svět přišli House of Rabbits, jejichž první známkou života bylo „Demo 2014“, které je v našem povídání důležitější, než jak by mohlo na první pohled vypadat. Na základě čtyř přítomných písní totiž Jess Cron, hlavní skladatel a zpěvák kapely, sepsal scénář k divadelní hře a záhy jej následovalo dalších deset skladeb. Muzikál „Charivari in Voyeurville“ měl premiéru v loňském roce, posbíral několik cen a měl i slušný divácký úspěch.
Deska „Songs of Charivari“ pak není ničím než kolekcí oněch 14 písní (deset novějších + čtyři z demosnímku) vycházející jako deska, s níž kapele vypomohl Jason Schimmel ze Secret Chiefs 3 (tohle jméno všem příznivcům avantgardy bude jistě známo). Po jeho vydání jsem se o House of Rabbits dozvěděl i já, a aniž bych tušil cokoliv o nějaké divadelní hře, hodně rychle jsem se do „Songs of Charivari“ zamiloval.
Netvařte se, že vám to celé už teď nezní zajímavě – jistěže zní, vidím vám až do žaludku! Nicméně chápu, že již začínáte být trochu netrpěliví a chcete, abychom se v našem povídání konečně dostali k jádru pudla, tomu nejpodstatnějšímu, oč tu běží – co to je vlastně za muziku. Žádný problém, vaše přání je mi rozkazem (neplatí obecně – blowjoby gratis fakt nedávám), pojďme na věc!
Sice to podrobně nepopíše, co všechno je na nahrávce ke slyšení, ale její podstatu snad přijatelným způsobem vystihne triviální tvrzení, že „Songs of Charivari“ je především avantgardně rockovou jízdou, kde jeden bravurní nápad střídá další. Už jen z podstaty toho, že se vlastně jedná o doprovod k divadelní hře, asi nepřekvapí, že je to muzika teatrálnější (a to včetně vymazlené a velmi variabilní vokální stránky), expresivní, místy snad i kabaretní. A v neposlední řadě rovněž náladově rozmanitá… a vlastně nejen náladově. Narazíte zde na pasáže, za něž by se nemusel stydět ani takový Mike Patton, jindy si člověk vzpomene třebas na Thee Maldoror Kollective, tuhle se zas objeví moment, který by se vůbec neztratil v soundtracku k nějakému snímku od Tima Burtona, jiné chvíle jsou čistý prog rock, jinde jsou zas čtverácké odkazy na staré rockové klasiky a nakonec to všechno shodí pošukanost evokující The Tiger Lillies.
Možná to zní jako pověstný dort pejska a kočičky, ale věřte tomu, že ono to celé drží pohromadě naprosto přirozeně a i tehdy, když se nálady střídají jen v rámci jedné písně, to stále dává smysl a vůbec to nepůsobí strojeně či násilně. Snad i díky tomu je zcela samozřejmě, že v jádru hravá deska nabízí i temné, ba dokonce groteskní momenty, dekadenci, dokonce i orientální motiv či množství vysloveně působivých nápadů. Abychom nemluvili čistě v obecné rovině, tak také zmiňme nějaké konkrétní příklady ilustrativně reprezentující, o čem „Songs of Charivari“ je a jak dobré album to je… sice se vybírá těžko, ale tak třeba: „Traje de luces“, „The Beating of Señor Hammerheart“, „The Laundress and the Landmines“, „She Drinks from the Golden Fountain“ (pasáž s mluveným slovem je naprosto dokonalá!) nebo „March of the Ostrich-Eyed“.
Chtěl bych ovšem explicitně zdůraznit, že „Songs of Charivari“ je skvělé od začátku do konce. Vím, zní to jako klišé, ale je to tak a každá skladba do jedné nabízí mnoho zajímavého k poslechu. Ve skutečnosti bych mohl místo výše jmenované pětice zmínit jakýchkoliv pět jiných songů a vůbec bych nekecal – a taky věřte tomu, že mám vždycky chuť za vrchol označit tu píseň, jež mi zrovna hraje, až tak dobré to je. Já osobně se královsky bavím celých 53 minut, aniž bych se byť i jen na chvilku nudil, což platí i po nějaké té desítce (ne jedné) protočení. Což mi připomíná další obrovské plus celého počinu – je jím obrovská trvanlivost, protože tohle se nedá vypnout ani tehdy, když už to znáte nazpaměť, a i tehdy je to stále strašně zábavné.
Když jsem hned na začátku recenze naznačoval cosi o padání čelisti pod stůl, nepřeháněl jsem. Nestydím se to přiznat – House of Rabbits mě jednoduše dostali, smekám pomyslný klobouk a klaním se, jelikož tady prostě nevidím vůbec nic, co bych mohl ani ne vytknout, ale dokonce co bych mohl nepochválit. Poslech „Songs of Charivari“ jsem si užil v tom pravém slova smyslu a nepochybujte o tom, že budu v tom hodlám pokračovat, protože tohle je jedna z těch věcí, k nimž se vyplatí se vracet i zpětně a s dlouhým časovým odstupem. Povinná koupě a zároveň černý kůň, až se budou v lednu vybírat nejlepší desky roku 2016.
Pojem B strana bývá spojen s takovými trochu druhořadými skladbami. Postupem času se tak nějak vžilo, že A strana je ten skvělý a navoněný singl, zatímco na oné odvrácené straně se nachází třebas nějaký formálně exkluzivní song, ale ze sorty těch šuplíkových, čili ne tak dobrých, aby se dostaly na dlouhohrající elpíčko.
Je ovšem poněkud nespravedlivé a krátkozraké pokládat „béčkový“ song automaticky za špatný. Jakkoliv má spousta lidí, do jisté míry i já, pojem B strany vybarvený v pejorativnějších barvách, rozhodně jsou i interpreti, u nichž je vymetání šuplíků zajímavé. Éterickou Američanku Chelsea Wolfe miluju, minimálně platonicky, ale možná nejen to, takže když ona prohrabává archív, rád si to pustím. Singl „Hypnos / Flame“ je právě takovýmhle ohlédnutím.
Středobodem singlu jsou dvě (vlastně obě titulní) skladby „Hypnos“ a „Flame“, což jsou kusy, které vznikly při nahrávání posledního alba „Abyss“, jež vyšlo v srpnu loňského roku. A je to na nich skutečně cítit, protože svým soundem a náladou do temnějšího ladění „Abyss“ zcela jistě pasují. Nejedná se však o takové ty hutné a vysloveně zatěžkané záležitosti typu „Carrion Flowers“, v nichž se Chelsea Wolfe přiblížila až k drone / doom metalu. „Hypnos“ i „Flame“ se vezou na „unplugged“ vlně a formálně by to šlo pojmenovat spíš jako experimentální indie folk rock.
Nicméně, ta charakteristická potemnělá nálada a atmosféra bledá víc než samotná Chelse Wolfe tu stále jsou a fungují. Nehledě na fakt, že i takovéhle písně na „Abyss“ měly své místo – a k některým z nich jdou vlastně novinky nakrásně přirovnat. „Hypnos“ nemá daleko k „Survive“ a „Flame“ zase svým podáním trochu připomene „Crazy Love“. To ale není myšleno ve zlém, protože je to stále skvělé (však jsem říkal, že občas není na místě dívat se na „béčka“ skrz prsty). Hlavně takřka až „táboráková“ „Flame“ mě velmi baví, ale oba dva kusy jsou dost dobré na to, aby za vydání alespoň v takovéhle singlové formě stály.
Vedle „Hypnos“ a „Flame“ se zde dále nacházejí demoverze tří skladeb z „Abyss“, jmenovitě „Grey Days“, „Simple Death“ a „Survive“. Tyto jsou oproti svým podobám z alba logicky syrovější, na kost ohlodanější, chybí zde několik melodických linek a aranží. To důležité jádro je ovšem stále patrné a už v těch demoverzích se jedná o natolik dobré písně, že by mnozí jiní mohli závidět. Ale tak Chelsea Wolfe není tuctová interpretka. Na druhou stranu, mě osobně vydávání x různých úprav jednoho songu nikdy nebralo. I v téhle podobě jsou ty skladby dobré, rád jsem si to poslechl, ale do budoucna přece jen zůstanu u košatějších a zvukově o něco bohatších verzí z „Abyss“, mimo jiné i pro albový kontext. Což ale nic nemění na tom, že „Hypnos“ a „Flame“, o nichž je tenhle počin především, za slyšení stojí, máte-li Chelsea Wolfe rádi.
Pátek 13. listopadu byl co do koncertního vyžití v Praze úplně super a zároveň úplně dementní den. Super z toho důvodu, že se zde odehrálo hned několik vysoce zajímavých akcí, a dementní proto, že… no, vlastně úplně z toho stejného důvodu, jelikož díky tomu souběžně probíhalo hned několik vystoupení, jichž by se člověk zúčastnil s chutí. A i když obzvláště v jednom případě mě moje absence mrzela (záměrně si nechám pro sebe, že šlo o první koncert The Corona Lantern… sakra), rozhodování, kam nakonec jít, nebylo příliš těžké. Aby totiž člověk vynechal Chelsea Wolfe, to by snad musel vstát z mrtvých Quorthon a hrát ten den živě nejlepší fláky od Bathory na Sedmičce.
A přesto Chelsea Wolfe nakonec skoro nehrála. Těsně před pražským koncertem ji totiž skolila nemoc a polská zastávka jejího turné byla zrušena. Naštěstí ji v Německu dali lékaři trochu dohromady, den předtím v Berlíně vystoupila a během pátku se objevila pozitivní zpráva – zpěvačka je na cestě do Prahy a hrát se bude. Nutno ovšem dodat, že to bylo docela štěstí, jelikož během sobotního koncertu v Maďarsku opětovně přišla o hlas a nedělní Vídeň opět zrušena…
Nicméně zpátky do Prahy a konkrétně do divadla Dobeška, kde celá akce proběhla. Jako první se pódia ujímá novozélandská bratrská dvojice A Dead Forest Index, jíž ani skromná sestava nebrání v tvorbě relativně zajímavé muziky. V hlavní roli naléhavý zpěv, jemná kytara a neotřelá bicí práce, ve vedlejší roli i nějaké ty pedály a efekty. Při domácím poslechu mě osobně A Dead Forest Index zas tak moc neberou, a ačkoliv mě to neobtěžuje, není to nic, co bych si musel pouštět sám od sebe. Jenže živě to bylo docela o něčem jiném a určitě nešlo hovořit o nudě. Nejsilněji na mě zapůsobily bicí – ve studiové podobě mi to tak vůbec nepřišlo, ale teprve na pódiu plně vyniklo, jak jsou jejich linky vymyšlené chytře a netriviálně… do nějaké takového toho obligátního bum-čvacht rytmu mělo hodně, hodně daleko. Navíc měl bubeník Sam Sherry poměrně zajímavý styl hraní, takže to byla i paráda sledovat. Upřímně řečeno jsem toho od A Dead Forest Index zas tak moc nečekal, ale ve výsledku to bylo docela příjemné vystoupení, jež bylo i navzdory důrazu na náladotvornost sympaticky civilní a nenucené.
Jako druhý se představil Dave Heumann, jinak frontman alternativních rockerů Arbouretum, v rámci svého sólového projektu – akustická kytara a zpěv. Přesně takhle vypadal i počátek jeho vystoupení, jelikož Heumann jen seděl na stoličce, drnkal do kytary a zpíval svoje jednoduché poklidné písničky. Osobně nejsem zas až tak nadšeným příznivcem podobné hudební formy a hlavně – pocitově podle mě takovéhle koncerty patří do ještě menších prostorů a pro méně početné publikum, byť Dobeška samozřejmě není žádná velká hala. Nicméně, i tak to své kouzlo mělo a v momentě, kdy už to pomalu mohlo začít zavánět jednotvárností, tak se Heumannovi přidali dva kolegové na klávesy a bicí, což koncertu hned dodalo nový rozměr. A když se mohlo začít zdát, že pomalu začne nudit i tahle forma, vystoupení skončilo. Sice to pro mě nebylo až tak silné, aby se dostavila nějaká extáze, ale na zavřené oči a příjemný poslech to stačilo bez sebemenších obtíží, tudíž nakonec i tady spokojenost.
Dál už bylo na programu jen jedno vystoupení a samozřejmě to bylo to hlavní, kvůli čemu bylo tenhle večer vyprodáno – éterická Chelsea Wolfe. Už podle ladění letošní desky „Abyss“ šlo vytušit, že i koncert bude hrát spíš na hutnější a temnější notu. A hádejte co… jasně, bylo to tak! Jakmile se rozezněly těžké riffy úvodní „Carrion Flowers“, člověk okamžitě dostal facku a bylo jasné, že americká zpěvačka ve své současné živé podobě bude klidně moct konkurovat i dronovým nebo metalovým kapelám (a explicitně upozorňuju, že „metalovou kapelou“ skutečně nemyslím Sabaton).
Nebylo žádným velkým překvapením, že se hojně hrálo především z „Abyss“ a vedle již jmenované „Carrion Flowes“ zazněly i další zatěžkané skladby jako „Dragged Out“ anebo „Iron Moon“. A právě v téhle podobě to Chelsea Wolfe ohromně slušelo – temná sonická hradba, proklatě masivní bicí, temně nasvícená scéna (hlavně občasné prosvětlování opony za kapelou bylo skutečně efektní) a z toho všeho vystupoval jakoby nezúčastněný, ale extrémně podmanivý vokál hlavní protagonistky, která byla bledá jako smrt. Nicméně, došlo samozřejmě i na některé minimalističtější momenty jako třeba (zůstaneme-li ještě stále u nejnovějšího alba) v „Maw“ či fantastické „After the Fall“, jejíž přítomnost v setlistu mě hodně potěšila.
Většinu setu tedy obstaraly písně z „Abyss“, ale je asi zřejmé, že na několik starších věcí se také našlo a i ty vzhledem k soundu aktuálního počinu, jemuž byl přizpůsoben i živý přednes, vyznívaly o něco hutněji než jejich studiové předlohy. Mě osobně z těch nemnoha starších věcí extrémně potěšila především geniální „We Hit a Wall“ z předcházející desky „Pain Is Beauty“. Když Chelsea Wolfe a její doprovod zahráli v těsném závěsu „We Hit a Wall“ a „After the Fall“, tak ne náhodou jsem kolegovi vedle s nadsázkou řekl, že už můžu jít domů, protože o vrcholu bylo jasno. Ale fakt to bylo jen s nadsázkou, protože koncert měl sílu po celou dobu svého trvání, a i když živě ty klidnější momenty lehounce zaostávaly oproti těm tvrdším (protože ty člověka prostě porazily), nenudil jsem se vlastně ani minutu, neboť i ony „slabší“ (pozor na ty uvozovky!) pasáže byly pořád skvělé. Je sice pravda, že koncert roku to taky nebyl a do skutečného transu tomu chlup chyběl, ale neumím říct, co tomu chybělo. Ale to už je jenom takové rýpání, protože jinak to pořád bylo výtečné.
Na závěr si neodpustím ještě jednu pochvalu, a to na adresu merchandisu. V době, kdy jsou úplně běžné případy, že má spousta hudebních kapel na turné milión trik, kšiltovek, spoďárů a dalších píčovin a neprodává ani jedno cédéčko, skutečně potěší, že se konečně najde někdo, kdo na koncertech nabízí svou kompletní tvorbu na CD i LP. Z tohohle by si někteří experti fakt měli vzít u Chelsea Wolfe příklad – už jen z toho důvodu, že lidi o to evidentně zájem mají, protože co jsem po konci akce koukal, ani zdaleka jsem nebyl jediný, kdo tam na dřevo vysolil litra a odnášel si domů dva vinyly.
Druhý pohled (Skvrn):
Ano, ano, 13. listopadu se nám to všechno pitomě sešlo. Chelsea Wolfe, Caspian, The Corona Lantern i ta nešťastná Paříž. Ačkoliv mě osobně Caspian míjejí a o tom, že si tento den vyberu právě Chelsea, nebylo pochyb, bál jsem se, zda si právě tyto akce nebudou navzájem užírat publikum a výsledkem nebudou dva poloprázdné sály. Skutečnost ovšem znáte nejspíš sami. Že se vyprodají Caspian ve vile pro silnější stovku lidí, zas tak velkým překvapením nebylo, ale když to samé ohlásila Dobeška a na místo dorazil ještě třikrát větší počet hlav, Praha se neměla za co stydět. Však i samotná Chelsea Wolfe během vystoupení signalizovala, že na takový dav není úplně zvyklá. Každopádně nepředbíhejme.
Na místo konání se mi povedlo dorazit s asi čtvrthodinovým předstihem, takže průzkum pro mě nových prostor mohl proběhnout v relativním klidu. Normálně bych to tu prochodil skrz naskrz za dvě, tři minuty, nicméně vyprodání udělalo své a ze dvou, tří minut bylo nejméně deset. Stále to však stačilo na poklidný příchod do sálu a nalezení solidního posluchačského místa…
Pořadatelé sice na poslední chvíli upravovali pořadí předkapel, avšak nakonec zůstalo při starém, což znamenalo jediné: První na řadě jsou A Dead Forest Index, dvojice novozélandských bratří. Vizuálně (především po stránce hadrů) vše ladilo. No, a hudebně jakbysmet. Kapela předvedla zajímavou směsku pomalého melancholického rocku a dream popových nálad včetně vysoce položeného vokálu. Ten mi sice zprvu úplně nesednul, ale instrumentální doprovod, tandem kytara–bicí, zafungoval jako přesvědčovací metoda bravurně a nedlouho nato jsem už neměl námitek. Zmínil jsem „doprovod“… ehm, asi to nebude úplně nejpřesnější slovo. Především bicí všechno neskutečně táhly. Nejen díky pohybovému zápalu jejich obsluhy, ale taktéž kvůli hráčské variabilitě obsluhou produkované. Ještě jednou zmíním vokály. I přes počáteční stesky jsem i tuto složku nakonec přivítal s nadšením a věřte, že vše bylo odzpíváno velmi precizně. A hlavně se tomu dalo věřit. Nejen vokálům, všemu. Na začátek tedy příjemné překvapení.
Úkolem předkapel je navnadit. Poodkrýt hudbu hlavního chodu, avšak příliš neprozrazovat. Představit náladu, ukázat jiný žánrový pohled či snad předpřipravit pomocí správně zvoleného kontrastu. Zatímco Novozélanďané přehodili výhybku publika na melancholično, Dave Heumann zafungoval právě jako onen zmíněný kontrast. Této role se zhostil spolu se dvěma dalšími kolegy věru dobře a tam, kde Heumann struny kytary jen lechtal, tam Chelsea Wolfe řádně zabrala a publikum uzemnila. Opět předbíhám, ale nemohu jinak. O moc víc jsem si totiž z vystoupení číslo dvě neodnesl. Poslouchalo se to příjemně, to jo, rozhodně bych snesl i víc než slabší půlhodinku hraní, ale A Dead Forest Index mě jednoduše bavili víc.
Jestliže po první kapele mé kroky směřovaly vzad s vidinou trochy smogového vzdoušku do plic, po Heumannově setu už není na zpátečku čas a po chvílím kotvím na obstojném místě čtvrté řady. Uvítací intro přichází rychle, trojčlenný doprovod také a čeká se jen na moment, kdy Chelsea Wolfe zbaví ten večer nejdůležitější mikrofon statusu sirotka. Je to tu, bíle nalíčená Chelsea a spolu s ní i její hlas. Voilà, doktoři vážně umí.
„Carrion Flowers“ vše otvírá a předznamenává další minuty. Hrát se bude patřičně tvrdě. Mluvilo-li se v souvislosti s novou deskou o náznacích doom metalu, naživo už prostě není nad čím váhat. Navíc se hraje po měkkém Heumannovi. Set pokračuje dle očekávání, prostor dostává především nová deska. Ozývá se „Maw“, „Grey Days“ nebo „Iron Moon“, která mi jako jediná ani při živém přednesu nesedí, nemůžu si pomoct. Náramně mi naopak sedí dvojice „After the Fall“, „Simple Death“ a řekl bych i „Dragged Out“ nebýt zhoršeného zvuku v ústřední industriální pasáži. Jinak ale zvuk v pohodě. Vlastně co se týče kapely všechno v pohodě. Až na několik excelentních partů však možná jen v pohodě. Chelsea Wolfe dělala co mohla, kapela rovněž včetně výborné druhé vokalistky/kytaristky, ale dokážu si představit, že se u téhle muziky dokážu bavit ještě o chlup víc.
Tak jako tak, rozhodně jsem se nenudil, a i když celý večer měl svá slabší místa, nebyla tak slabá, abych měl čas přemítat o něčem jiném než hudbě. Až teď tak přišla ta správná chvíle na „to jiné“. Z méně pozitivních stránek musím zmínit vedro, které sužovalo, co jsem viděl, nejen mě. Dalo se to vydržet, ale je docela možné, že nějaký ten stupeň dolů by celý koncert pocitově vyšvihl výš. Pochválit naopak musím dodržování proklamovaných časů i příjemný konec o dvaadvacáté. Plus merch, tu tunu merche, co přijela spolu s Chelsea. Já si sice na rozdíl od kolegy litrovou radost neudělal, bylo z toho jen pětadvacet deci, ale kdo peníze měl, ten je mohl solidně investovat. Celkově tedy příjemný večer, a i když zcela subjektivně byly některé letošní koncerty silnější, klidně bych si to dal znova.
Země: USA Žánr: experimental rock / electronica / drone Datum vydání: 7.8.2015 Label: Sargent House
Tracklist:
01. Carrion Flowers
02. Iron Moon
03. Dragged Out
04. Maw
05. Grey Days
06. After the Fall
07. Crazy Love
08. Simple Death
09. Survive
10. Color of Blood
11. The Abyss
Zámořská „písničkářka“ Chelsea Wolfe patří k tomu nejzajímavějšímu, co se dle mého skromného názoru za poslední roky objevilo na alternativní (či experimentálně rockové, chcete-li) scéně. Její jen velice těžce zařaditelná, až neuchopitelná směsice mnoha různých vlivů v kombinaci s nádherným hlasem vytvořila jakousi prazvláštní masu zvuku, díky níž je Chelsea Wolfe už nyní – v době, kdy čerstvě vydala svou čtvrtou (nepočítáme-li tedy akustické „Unknown Rooms: A Collection of Acoustic Songs“) desku „Abyss“ – v podstatě nezaměnitelná. A to do takové míry, že ji poznáte i navzdory tomu, že na každém svém albu zní vlastně docela jinak, což je myslím obdivuhodné. A tento trend rozpoznatelnosti, jinakosti i nezařaditelnosti si Chelsea Wolfe drží i na svém nejnovějším albu.
Doposud největším vrcholem tvorby Chelsea Wolfe se pro mě stala předcházející deska „Pain Is Beauty“, která byla neuvěřitelné uhrančivá a některé její skladby (kupříkladu fenomenální „We Hit a Wall“) nejdou z hlavy vymazat ani s odstupem měsíců a let. Snad tedy není divu, že jsem toho od „Abyss“ čekal hodně. Až do nynějška se totiž Chelsea Wolfe každým novým albem zlepšovala a naděje, že by tato vzestupná tendence vydržela i tentokrát, napovídala, že výš než excelentní „Pain Is Beauty“ už může být jen čistá fantazie.
Hned první poslechy „Abyss“ však takové představy zkrotily – jakkoliv je i novinka skvělá a označovat ji jako zklamání by vůči ní bylo hodně neférové, „Pain Is Beauty“ mi připadá o něco silnější. Nicméně, tohle je asi tak jediný skutečný neduh, jímž „Abyss“ disponuje, a zrovna tenhle navíc kvality desky nijak nesnižuje, protože obecně vzato je i nejnovější počin Chelsea Wolfe velice poutavá deska, která nabízí velké množství působivých skladeb.
Začátek „Abyss“ člověka až trochu zaskočí – po éterickém „Pain Is Beauty“ totiž Chelsea Wolfe svou novinku, resp. tedy její první píseň „Carrion Flowers“, začne nečekaně tvrdým, téměř až „metalovým“ soundem. Jak se později ukáže, celkově je „Abyss“ laděné do ještě větší temnoty, ale je nutno zmínit, že i v téhle poloze to Chelsea Wolfe ohromně sluší a ta kombinace takřka dronových riffů s již známými elementy funguje. Nechybí tedy ani typicky táhlé kytary, jakoby rozvláčný, přesto stále hypnotický zpěv, akustické kytary a s nimi i folkový nádech nebo elektronické závany.
Nechci vzbudit dojem, že „Abyss“ je metalová deska – není. Jen se svou potemnělou náladou místy blíží extrémním atmosférickým variantám tohoto žánru. A nejen v těch tvrdších skladbách, jejichž nejreprezentativnějším prvkem je úvodní trojice „Carrion Flowers“, „Iron Moon“ a „Dragged Out“. Ani ty „jemnější“ (uvozovky zejména kvůli druhé jmenované) kusy jako třeba „Crazy Love“ nebo „Survive“ totiž nepřinášejí zrovna prosvětlení a pozitivní náladu… což je super, přinejmenším tedy v těchto dvou kusech, které se velmi povedly.
Možná trochu paradoxně se mi ale zdá, že právě ty úvodní „tvrdší“ písničky patří k tomu nejméně dobrému, co se na „Abyss“ nachází – snad tedy vyjma „Carrion Flowers“, jež je skvělá. Naopak mě ohromně baví taková „Grey Days“, již nádherně ozvláštňuje viola, nebo plíživé „Simple Death“ a „The Abyss“. Výtečná je i nepřátelskou elektronikou protkaná „Color of Blood“. Nicméně tím největším vrcholem desky se pro mě nakonec stala šestá „After the Fall“, která skutečně působivě snoubí pochmurné elektronické pasáže s tvrdšími výjezdy i experimentálnějšími momenty. Například čistě elektronické intermezzo ve třech čtvrtinách je naprosto bravurní – snad jen škoda, že není delší.
Ačkoliv mi tedy „Pain Is Beauty“ svého času uhranulo ještě větším způsobem, i „Abyss“ je bezesporu úžasná deska, s níž se vyplatí strávit nemalé množství času. Už jen z toho důvodu, že právě až časem album opravdu vyroste a i ty skladby, jež se zpočátku zdají trochu nevýrazné, odhalí svá kouzla. Možná, že tentokrát nejsem úplně nekriticky nadšený, ale rozhodně jsem s „Abyss“ nadmíru spokojený, tuze se mi to líbí a s radostí vychutnávám. Temnější Chelsea Wolfe je totiž stále skvělá Chelsea Wolfe.
Druhý pohled (Skvrn):
Na zoubek – samozřejmě ten hudební – jsem se chtěl Chelsea Wolfe podívat již delší dobu. Dílčím způsobem se mi to i dařilo, „Pain Is Beauty“ jsem několikrát slyšel a rád, ale nakonec k nějakému vážnějšímu naposlouchávání nedošlo. Ještě horší to je pak se staršími deskami, zaslechl jsem tuším „The Grime and the Glow“, to kvůli tomu fajnovému obalu, ale opět šlo jen o takové oťukávání. Tudíž — světe, div se — „Abyss“ schytalo roli prvního intenzivně poslouchaného alba zpěvaččiny diskografie.
Jak ale padlo výše, nějaké ty povšechné seznamovací formality proběhly už dřív, tudíž přece jen mohu trochu porovnávat. „Abyss“ se oproti předchůdcům tváří temněji a nejenže se tak tváří, ono také tak zní. Osamocené slovo temnější však může trochu zavádět, neb není to jen sama temnota, která desce vévodí. Překvapivá je především tvrdost, a jestli jsem si Chelsea Wolfe doposud vykreslil jako jemnou, křehkou bytost, „Abyss“ je jasnou odpovědí, že i vření má ve zpěvaččině nitru pevné místo. Ta nevinná křehounká duše divoženky ale současně nevymizela. Jako by byla vzdálenost obou emočních světů vymazána a tvrdost s křehkostí zde kooperovala jako jeden muž. Tedy žena, Chelsea snad promine.
Je vážně těžké slovy vystihnout, co se na „Abyss“ hudebně děje. Překvapila žánrová rozmanitost. Právě díky ní je naprosto přirozeně utvářena pospolitost oné náladové — na první pohled — bipolarity. Osobně v tom slyším jakousi ušpiněnou směsku elektroniky a melancholického rocku s četnými příklony k industrialu či hlučnu, ale prosím berte to s rezervou, je to jen škatulka. Ona poloha se totiž musí slyšet, je unikátní, různorodá, ovšem zároveň až tísnivě celistvá. Bezva.
Na rozkoukávání padly zhruba první tři poslechy, pak jsem již začal postupně vstřebávat. Delší dobu to vypadalo na jednu z desek roku, nebylo si na co stěžovat, prostě ideál. Ne, že by u mě „Abyss“ nějakým výrazným způsobem kleslo, nicméně teď mi již, přiznám se, nepřipadá tak silné jako předtím. Jako slabší se ukázala být třeba druhá „Iron Moon“ spolu s tandemem „Survive“, „Color of Blood“ z konce alba. Naopak střed desky (rozuměj dvě třetiny stopáže) je skvostný a přetékající nápady a nábojem. Zde zkrátka není co vytknout. Industriálem střihnutá „Dragged Out“ nejprve ukončí mírné počáteční tápání, načež se zanedlouho vynoří ještě ráznější odpověď v podobě nadpozemské trojice „After the Fall“, „Crazy Love“, „Simple Death“. Neskutečný vrchol alba i posluchačova blaha.
Chelsea Wolfe natočila výbornou desku. Se skvělým zvukem, rancem excelentních kompozicí a všudypřítomnou emoční svojskostí. Postupem času jsem sice narazil na slabší chvilky a album celkově trochu kleslo, ale na špičku roku to pořád s přehledem stačí. A navíc, co já vím, za rok se k „Abyss“ vrátím a bude vše jinak – skončí u vynášení desky do nebes a současné krocení bezbřehé nadšenosti padne na bedra momentální indispozice.
Země: USA Žánr: alternative metal / experimental rock Datum vydání: 19.5.2015 Label: Reclamation Records / Ipecac Recordings
Tracklist:
01. Sol Invictus
02. Superhero
03. Sunny Side Up
04. Separation Anxiety
05. Cone of Shame
06. Rise of the Fall
07. Black Friday
08. Motherfucker
09. Matador
10. From the Dead
To, co se ještě před několika lety zdálo jako naprostá utopie, tedy návrat jedné z nejzásadnějších rockových kapel 90. let, je zde a myslím, že je tak zcela na místě označit „Sol Invictus“ jako jednu z nejočekávanějších událostí minimálně v horizontu letošního roku, ale pro spoustu fanoušků se dost možná jedná o nejvyhlíženější album v posledních 18 letech. Tak dlouho totiž trvalo, než se dlouho nefunkční Faith No More rozhodli vydat následovníka svého minulého počinu „Album of the Year“, jež se zdál na dlouhá léta posledním albem v diskografii této vskutku výjimečné party. Pětice kolem Mikea Pattona tomu však chtěla jinak a otázka, jestli návrat Faith No More měl smysl, tak konečně dostala své rezolutní odpovědi.
Není pochyb o tom, že Faith No More na scéně prostě chyběli. Jejich vlastní výlučnost a zvuk jejich tvorby jsou natolik jedinečné a nenapodobitelné, že se od jejich odchodu na scéně žádná podobná parta neobjevila. A to myslím naprosto vážně i s vědomím, že poznávací znamení kapely, tedy Mike Patton, v mezičase nezahálel a sypal z rukávu projekty Fantômas, Peeting Tom či Tomahawk. A jak tedy návrat, který posledních pět let vypadal jako čistě pódiový, dopadl? Faith No More zastavili čas a jejich novinka „Sol Invictus“ zní přesně tak, jako kdyby se žádná pauza nekonala a hudebně jsou tak zaseknutí v 90. letech, ovšem s tím rozdílem, že v tomto případě se nejedná o žádné retro. Faith No More zůstali sví a hudebními škatulkami nesvázaní, takže na „Sol Invictus“ se toho děje i přes jasnou písničkovou strukturu řady skladeb a krátkou hrací dobu dost na to, aby bylo co objevovat i po několika posleších.
Jako první singl byl poměrně překvapivě představen Pattonův recitál „Motherfucker“, který podtrhuje předešlý odstavec a ukazuje, že Faith No More si vždy dělali to, co uznali sami za vhodné, protože tahle skladba – ačkoli nepopírám, že patří k tomu nejzajímavějšímu, co lze na „Sol Invictus“ nalézt – je jakožto první ukázka vcelku netypická. V této experimentální písni, pokud ji tak lze minimálně v první polovině vůbec nazvat, hraje hlavní roli Mike Patton, jehož strhující výkon, který bych se nebál označit za fenomenální, pozvedá novinku na vyšší úroveň, než by bez jeho osobitosti byla. Vskutku zajímavá volba prvního singlu, po němž následovala klasická skladba „Superhero“, která je přesně tou devadesátkovou alternativou, jakou od Faith No More všichni čekali. Patton štěká na svoje spoluhráče, kteří spustí v celkem kvapíkovém rytmu, jemuž dají v orientální melodií ozvláštněném refrénu vale a se zpěvností Pattonova vokálu v zádech připravili jeden z předčasných vrcholů nahrávky. Skvělá skladba.
Mezi další nejsvětlejší momenty desky patří „Sunny Side Up“ se svou optimistickou náladou a vzdušným rockovým přístupem, jenž se nevytrácí ani v krátké pasáži na začátku druhé minuty, kde Faith No More malinko přiostří hrany, které jsou vzápětí zbroušeny lehkou klavírní pasáží, přes niž „Sunny Side Up“ spěje do svého závěru. Nepolevuje se ani s následujícími minutami, protože ačkoli to tak hned na první poslech nevypadá, tak střed nahrávky je velmi silný i bez vypalovačky typu „Superhero“ nebo naopak experimentu „Motherfucker“. „Cone of Shame“ se rozjíždí hodně pomalu a rytmickým zvukem bubnů v první třetině vyvolává dojem vojenského marše, ovšem v polovině hrací doby kytary pořádně zhutní a strhující závěr je nakonec jedním z nejsilnějších vyvrcholení na „Sol Invictus“. Uvolněně se zpočátku zdá i „Rise of the Fall“, ale zvrhne se v dekadentní jízdu na strašidelné horské dráze, jíž šéfuje opět ten šílenec za mikrofonem. To „Black Friday“ je v refrénu zástupcem neurvalé punkové školy a nebýt několika klasických melodických motivů Faith No More, které celou skladbu lemují, tak mohla být výsledkem zatraceně energická jízda, čímž netvrdím, že je „Black Friday“ špatná.
Méně zdařilý je až závěr desky, o nějž se stará především zbytečně roztahaná „Matador“, již ani fantastický Patton nedokáže vyloženě zlomit. Píseň působí až teatrálním dojmem, což umocňuje právě Patton, který zde své parťáky nechal hrát vyloženě druhé housle, až je škoda, že hudebně se „Matador“ příliš nevyvedla a usměrní se teprve v závěrečné minutě, kdy dostane dosavadní volná disciplína trochu řádu a začne držet pohromadě. Jako poslední nám zůstala akusticky příjemná záležitost „From the Dead“, která toho moc nevymyslí a je to spíše takový závěr, který nechá fanouška prozpěvovat si líbivou vokální melodii za právě doznívající deskou. Přestože jsou jednotlivé písně na sobě nezávislé a rozmanité, tak je výsledek příjemně semknutý.
Trochu jsem v dosavadním povídání upozaďoval instrumentální osazenstvo Faith No More, které hraje znamenitě, ale třeba rytmická dvojice Gould a Bordin si v minulosti vybrala i lepší chvíle. Ovšem s rukou na srdci si přiznejme, že „Sol Invictus“ ovládl až neskutečným způsobem Mike Patton, jehož výkon tvoří nemalou část dojmu, jež deska zanechává. Samozřejmě, bez dobré hudby ani s takovým talentem nejde vymyslet velké věci (viz poslední album Tomahawk), ale Faith No More = Mike Patton. Tak to bylo a je.
Obligátní slovo závěrem… pokud se na „Sol Invictus“ podívám jako na celek, tak je to počin velmi příjemně barevný a hlavně zábavný, takže i přes drobný pokles vysoké úrovně v samém závěru placky, se jedná o album, kterým Faith No More definitivně umlčeli všechny pochybovače a odpůrce reunionů, protože jestli by se nemělo doufat v návraty velkých kapel kvůli deskám jako „Sol Invictus“, tak nevím, kvůli čemu by se tak mělo dít.
Druhý pohled (Zajus):
Ne snad, že bych byl přímo skeptický, ale… ony tyhle comebacky málokdy dopadají dobře. Faith No More, kapela která byla zejména v pozdějších fázích svého fungování úspěšná díky (a možná i trochu navzdory) tomu, že si z očekávání fanoušků příliš vrásky nedělala, však ukazuje, nakolik byly mé obavy zbytečné.
„Sol Invictus“ je velice povedená placka, dokonce mnohem povedenější, než bych i v nejoptimističtějším scénáři předpokládal. Faith No More poskládali desku, na které nechybí chytlavější skladby (jimž vévodí profláklý „Motherfucker“), ale chytlavost není její hlavní předností. Agresivní kousky jako „Superhero“ a „Separation Anxiety“ patří mezi nejsilnější písně desky a výrazně odkazují na historii kapely, podobně jako temnější „Matador“. „Cone of Shame“ zase zkraje připomíná některé z „vražedných balad“ Nicka Cavea (dokud se v druhé polovině nerozjede a nezíská zase trošku odlišnou tvář) a i ten vlezlý „Motherfucker“ mě dosud nezačal nudit, byť k tomu má nakročeno. Jediná poloha, kterou tak Faith No More stále nežeru, je načichlá country a ozve se zejména v „Black Friday“ a „From the Dead“, ovšem v takhle malých dávkách mi vlastně vůbec nevadí. „Sol Invictus“ je prostě dobré a moje jednoduchá heuristika jak nakládat s comebacky tak tentokrát selhala.
Země: Izrael Žánr: experimental rock Datum vydání: 16.4.2015 Label: Schwarz Neon Licht
Tracklist:
01. Yahalom Shachor
02. Luna [we love you Polly]
03. Deserted Monuments [Shalom Aleichem]
04. Go!
05. Yesh Gesher [Bein Haolamot]
06. A N D A R T A
„Právě toho dne přišli Izákovi služebníci a pověděli mu o studni, kterou vykopali. Řekli mu: ‚Našli jsme vodu!‘ Nazval ji Šibea (to je Přísežná). Proto se to město jmenuje Beer-šeba (to je Studně přísahy) až podnes.“ (Gen 26:32)
Beerševa (jak zní dnes používaný překlad) je i přes svou nešťastnou polohu vzkvétajícím městem. 20 kilometrů od hranic Západního břehu Jordánu a jen dvakrát tolik od Pásma Gazy je to poslední místo na světě, kde byste hledali klid. Na východ od Beerševy se však tyčí památník, na němž se trochu klidu našlo. Památník připomínající oběti první arabsko-izraelské války, kterému místní neřeknou jinak než Andarta.
Právě tam byla, před živým publikem a bez přípravy, nahrána „A N D A R T A“. Protože předchozí věta skrývá hned dvě zajímavé skutečnosti, zastavme se na chvíli a podívejme se na ni podrobněji. We Are Ghosts nejsou typickou kapelou, jsou spíše kolektivem, který v případě „A N D A R T Y“ čítá devět členů. Se svou hudbou navíc We Are Ghosts nechodí do studia, nahrávají ji přímo před publikem na živých vystoupeních. A ve skutečnosti ani to není pravda, neboť před publikum přichází bez hudby – ta vzniká až na pódiu. A pódiem byl v případě nejnovějšího alba právě Památník Negevské brigády.
Mohli byste si myslet, že devět hudebníků na pódiu a nulová příprava nutně vyústí v chaos, hluk a rozvrat, jenže „A N D A R T A“ je ve skutečnosti uhlazená, uklidňující a semknutá. Jakousi tajemnou sehraností hudebníků vzniklo album, jemuž náleží jak klady studiové tvorby (dobře „napsaný“ materiál a skvělý zvuk), tak koncertů, v tomto případě zejména atmosféra místa vzniku. Ony kvality nejsou pro We Are Ghosts ničím novým, na žádném dosavadním albu to však dosud nebylo tak zřetelné jako právě na tom letošním.
Žánrově nejsou We Are Ghosts snadno uchopitelní, hudba se navíc v průběhu alba mění s ohledem na to, kteří hudebníci ji právě tvoří. A protože ti mají v zásobě širokou škálu nástrojů počínající houslemi, mandolínou či zvonkohrou a končící výdobytky moderní doby (od syntezátorů po iPad, nekecám), je rozsah We Are Ghosts poměrně široký.
Základ v podobě výrazné rytmiky a ambientních ruchů na pozadí, ať už vznikají s pomocí jakéhokoli nástroje, je však prakticky v každé písni. Přesto však lze rozlišit tři polohy, okolo kterých se šestice skladeb otáčí. Tu nejjemnější a mně nejsympatičtější symbolizuje úvodní „Yahalom Shachor“. Klidný a vyrovnaný zpěv Shany Kedar snadno zastiňuje hluky na pozadí, primitivní rytmiku (v první skladbě například úplně chybí baskytara) i příjemně znějící kytary a vyrovnat se mu dokáže snad jen jímavá melodie houslí.
To druhá poloha, reprezentovaná většinou skladeb, je energičtější a více než na city hraje na podmanění posluchače výrazným rytmem. Výsledky jsou trochu rozpačité. Někdy to funguje na jedničku (třeba v devítiminutové „Deserted Monuments [Shalom Aleichem]“, jíž se celou proplétá jediná melodie v mnoha variacích), jinde je však jednoduchý rytmus na škodu. Píseň „Luna [we love you Polly]“ má pouhé tři minuty, její výrazný a orientem načichlý motiv však bohužel začne být otravný už za poloviční čas.
Někdy We Are Ghosts vyloženě zaexperimentují, jak zkusili s kratičkou „Go!“, v níž se výrazná a dost bláznivá směsice elektronických zvuků otáčí kolem dramatické baskytary. Jindy naopak („Yesh Gesher [Bein Haolamot]“) nacházejí Izraelci sílu v jednoduchosti.
Poslední výrazná poloha se vyskytuje nejen v závěrečné titulní skladbě, nýbrž v menší míře i ve všech předchozích. Čtvrt hodiny trvající „A N D A R T A“ připomíná krautrockové klasiky zasazené do současného post-rockového rámce a s mírným odkazem k poslednímu počinu amerických Swans unáší posluchače na vlnách silné a gradující repetice.
Ono je nakonec poměrně těžké uvěřit, že podobně propracované album vzniklo improvizací a netroufnu si odhadovat, nakolik byli alespoň z části hudebníci na nahrávání připraveni. Na novince však We Are Ghosts poprvé představují opravdu silný materiál s minimem slabých míst. „A N D A R T A“ v jistém ohledu staví hlavně na své atmosféře, ostatně vznikala podle svých autorů „během deště uprostřed pouště“. Jistě, že má své mouchy, ale to rozhodně neznamená, že by nestála za poslech.
Země: USA Žánr: experimental rock Datum vydání: 15.9.2014 Label: UDR Music
Tracklist:
01. Train
02. Fire From the Evening Sun
03. Lady of the Lake
04. Lion’s Pit
05. Silver Queen
06. We Sail at Dawn
07. Omniscience
08. Fanboy
09. Luxhaven
10. Blue Dragon
11. Turn in the Sky
12. Corner Girl
Aniž bych k trojici Philm chtěl být nějak neuctivý, nebo dokonce snižovat její kvality, tak si dovolím tvrdit, že tím hlavním lákadlem, který k jejich hudbě přilákal drtivou většinu posluchačů (vím, o čem mluvím, protože já bych o tuhle partu jinak zřejmě vůbec nezavadil), je personální účast Davea Lombarda v řadách kapely. Tento thrash metalový drtič, který nabouchal ta nejlegendárnější alba Slayer, se po svém odchodu/vyhazovu z kapely soustředí právě na experimentálnější stránku metalové hudby a poněkolikáté ukazuje, jak variabilní hráč to je. Vzpomeňme příkladně na uskupení Fantômas, k němuž mají Philm v několika ohledech relativně blízko, nicméně druhé regulérní album “Fire from the Evening Sun” není ani zdaleka tak šílené jako kterákoli z desek Fantômas a pohybuje se v rovinách klasičtěji pojaté progresivní hudby.
V úvodu jsem zmínil, že Philm je trojice, takže je fér představit si i zbylé dvě třetiny jejich osazenstva. Takovou tou hlavní postavou je zpěvák a kytarista Gerry Nestler, jehož dosavadní hudební historie v Civil Defiance a několika dalších partách je pro mne velkou neznámou. Totéž můžu říct o ještě neznámějším baskytaristovi Franciscu Tomasellimu, u něhož ty kapely ani nebudu jmenovat, protože všechno jsou to naprosto neznámé skupiny, u nichž nepředpokládám, že by se běžný čtenář našeho blogísku chytl. Nicméně, to není zas tak důležité, což už se nedá říct o hudbě, která se jménem Philm může veřejně pyšnit.
Dohromady tito pánové dali dohromady placku, která je hudebními škatulkami uchopitelná nepříliš jednoduchým způsobem. Už na debutu “Harmonic” se ukázalo, že Philm si libují v disharmonických tempech a že jejich tvorba snese označení experimentální. “Fire from the Evening Sun” v tomto trendu pokračuje a třebaže mi nepřijde tak rozmanitá, tak to chce obrnit se malou dávkou trpělivosti, protože přečkat 50 minut kytarové tvorby, která se nebojí funkové skočnosti, hardcorové zběsilosti, alternativy a letmých výletů k rockové psychedelii, není úkol vyloženě jednoduchý. Nicméně, jako odměnou vám bude zjištění, že Philm nejsou záležitostí, z níž by se ten původní pocit něčeho neznámého vytratil hned po prvním poslechu. Naopak. S přibývajícími poslechy míra pozornosti nepolevuje a není problém objevit něco, co vám naposledy uniklo.
Ačkoli je “Fire from the Evening Sun” jedním z těch alb, které by si zasloužilo představení jedné skladby za druhou, protože se nedá vyloženě říct, že by jedna připomínala tu druhou, tak si dovolím k tomuto kroku nesáhnout z jednoho jediného důvodu. Popisovat detailně množství zvratů a překvapení, které v sobě druhé album Philm nese, nepovažuji za zrovna jednoduchý úkol. Přestože mají písně kratší stopáž a na poměry rozmáchlých progových suit jsou to skladby relativně přístupné, tak to prostě není nic, do čeho bych se chtěl vědomě pouštět.
Mně osobně se nejvíc líbí momenty, kdy do toho Philm řežou s až punkově hardcorovou intenzitou, čemuž ještě pomáhá přesvědčivý vokál Gerry Nestlera, který v těch agresivních polohách zní jako takový mix Mikea Pattona z Faith No More a Grega Puciata z The Dillinger Escape Plan. Jeho poklidnější polohy už nejsou místy tolik výrazné, ale když už nic, tak oceňuji, že do každého slova vkládá strašně moc energie. A je jedno, jestli “našeptává” jako v úvodní, rytmicky velmi výrazné “Train”, nebo opravdu zpívá jako v závěrečné “Corner Girl”. Nejvíc tak oceňuji skladby jako “Luxhaven”, “Fanboy” nebo “Fire from the Evening Sun”, která je nejenergičtější položkou alba a která jako jedna z mála vyloženě připomene Lombardovu práci v řadách Slayer.
V některých skladbách se sice kytary zklidní, nicméně nervní rytmika dělá svou práci zatraceně dobře, takže třeba hned následující “Lady of the Lake” je podobně natlakovanou věcí, ačkoli tvrdě kytarové riffy se zjeví až v druhé polovině. Disharmonická rytmika podkreslující šílené kytarové sólo pak už jen pozdržuje příchod explozivního závěru. Jedna z nejlepších kompozic celé desky se skrývá pod pořadovým číslem čtyři a nese název “Lion’s Pit”. Tato šestiminutová záležitost se rozjíždí hodně pomalu, a když už jsem čekal nějaký doomový experiment, k němuž první minuta sváděla, tak se v akusticky líbivé pasáži předvedou Philm jako skladatelé, kteří umí pracovat s líbivě tesknými emocemi. Pasáž v druhé minutě, která se následně ještě zopakuje, se navzdory předchozímu odstavci stala mým nejoblíbenějším momentem “Fire from the Evening Sun”. Druhá polovina její hrací doby už je postavena na Philm mnohem bližším kytarových riffech s bouřlivými přechody mistra Lombarda a emotivnímu řevu Nestlera.
Jestli se “Fire from the Evening Sun” nedá něco upřít, tak je to fakt, že když už si člověk myslí, že slyšel všechno, tak se objeví nějaká šílenost nebo moment obecně, který hranici předchozích skladeb ještě trošku posune. Přesně to jsem si totiž říkal v souvislosti s šílenou “Blue Dragon”, v níž Lombardo doslova zabíjí, nebo “Turn in the Sky” s jejím etnickým úvodem, který působí až meditativně. No a “Corner Girl” s jazzově bluesovým piánem a saxofonem v druhé polovině je asi tím nejlepším závěrem, jehož se “Fire from the Evening Sun” mohlo dočkat. Po té tři čtvrtě hodině zběsilostí a experimentů je tohle jako pohlazení po duši, jež má za hlavní cíl uklidnit posluchačovu duši, která se musí vzpamatovávat z toho, co právě skončilo.
Možná se vám zdá, že to dohromady nemůže úplně dobře fungovat a že Philm nemůžou existovat jako regulérní banda, protože to musí znít jako neforemná směsice všeho možného, kdy si borci jen tak letmo oddychnou od svých domovských (ač bývalých) kapel, ale opak je pravdou. Neříkám, že “Fire from the Evening Sun” je dokonalá deska, která tady ještě nebyla, ovšem v dnešní době, kdy jedna kapela zní jako druhá a kdy se originalita vyváží zlatem, jsou Philm jménem, na které jen tak nezapomenu. Pro milovníky nevšedních a netuctových záležitostí je tohle album výzva, kterou by neměli nechat jen tak bez povšimnutí.
O existenci Thee Silver Mt. Zion Memorial Orchestra (jak v současné podobě, tak i pod předchozími modifikovanými názvy) mám ponětí už nějakou dobu, k poslechu samotné hudby jsem však nikdy nebyl s to se donutit. Jak už tomu tak v podobných případech bývá, oním impulsem to změnit byla samozřejmě nově vydaná deska, jež nese název “Fuck Off Get Free We Pour Light on Everything”…
Předně se mi hodně líbí, že skupina naplnila má očekávání v tom smyslu, že je její sound opravdu nevšední a do jisté míry i originální. Jak hojně využívané housle, které mnohdy pomalu zastávají úlohu kytary, tak i třeba velmi zvláštní vokální stránka dávají celému “Fuck Off Get Free We Pour Light on Everything” punc něčeho, co neslyšíte na každém rohu – a to je samozřejmě skvělé.
Přestože je mi však celé počínání Thee Silver Mt. Zion Memorial Orchestra a unikátnost jejich zvuku velice sympatická, nemohu bohužel tvrdit, že by deska byla bez chyby. Počin se rozjíždí naprosto úžasně a hned první skladba “Fuck Off Get Free (For the Island of Montreal)” je takřka po všech stránkách excelentní… je to náročná zvuková stěna, jejíž cihly ale tvoří velké množství malých a promyšlených detailů. Finále písně je pak doslova fantastické a vlastně se jedná o takový předčasný vrchol nahrávky.
Druhá “Austerity Blues” je stále skvělá, ale už o trochu méně, třetí “Take Away These Early Grave Blues” vlastně také, ale zase ještě o další trochu méně… a tak dále. Čím déle album hraje, tím mi přijde méně záživné, a zatímco první tři songy (už jen díky onomu neotřelému soundu) mě obrovsky baví, druhé tři jsou na tom o poznání hůře. “Little Ones Run” a “Rains Thru the Roof at Thee Grande Ballroom (For Capital Steez)” jsou sice docela krátké, ale vesměs úplně prázdné a zbytečné. “What We Loved Was Not Enough” je na tom oproti nim lépe, ale na to, co skupina předvádí ze začátku alba, to nemá. I přesto jsem si však z prvního setkání odnesl veskrze pozitivní dojmy a až budu mít čas, rád prozkoumám i zbytek tvorby.
Druhý pohled (Atreides):
Na rovinu se přiznám, že v hodnocení letošní desky kanadských experimentátorů Thee Silver Mt. Zion Memorial Orchestra (což je asi tak desátá verze jména tohoto prapodivného uskupení a věřím, že zdaleka ne poslední) v čele s Efrimem Menuckem jsem dost silně zatížený jejich březnovým koncertem na Dobešce. Přece jen, z “Fuck Off Get Free We Pour Light on Everything” přehráli většinu skladeb a ve všech případech to byl zážitek několikanásobně intenzivnější, než jaký nabízí studiový poslech. V podstatě ale všechno, co mě uzemnilo živě, mě dokázalo spolehlivě uzemnit i z reproduktorů či sluchátek.
Thee Silver Mt. Zion Memorial Orchestra na letošní desce vynikají především ve dvou věcech. První je nezvykle intenzivní kombinace dvou houslí v podání Jessicy Moss a Sophie Trudeau a Menuckovy kytary, která si to celou dobu hasí někde na pomezí post-rocku a sludge. Ve spolupráci s basou (či kontrabasem) dokáže ústřední trio ztvárnit prakticky vše, od procítěných momentů až k brutálním valivým stěnám, které tu a tam přesáhnou až do noisu. V obou případech jde o chvíle, které prakticky nemají daleko k dokonalosti, tím spíš, když se k nim přidá zpěv.
Sborový projev je druhou vlastností, která tvorbu Kanaďanů na “Fuck Off Get Free We Pour Light on Everything” definuje. Více či méně se na něm podílejí všichni členové, a i když je v čele hlavně Efrim doprovázený Jessicou a Sophie, nad intenzitou, napětím a emocemi, jakých Thee Silver Mt. Zion Memorial Orchestra dosahují jen samotným zpěvem, zůstává rozum stát. A to nemluvím o tom, když se instrumentální stránka snoubí s tou vokální. Kombinace obojího v nechává na albu jen několik málo slabších míst, stejně tak se ale najde pár skladeb, jenž jsou výbornými až geniálními momenty vyloženě nacpané k prasknutí – jmenovitě trojka “Take Away These Early Grave Blues” excelující výbušností a intenzitou hlukových stěn a baladická “What We Loved Was Not Enough”, ždímající zejména v samém závěru pocity po litrech.
Samozřejmě, pár neduhů se najde a většinu jich vyjmenoval Zajus pode mnou, stejně jako se najde i ždibec vaty, který celek trochu kazí, sic to nevidím tak černě jako kolegové. “Fuck Off Get Free We Pour Light on Everything” je totiž přinejmenším výbornou nahrávkou a neznat živou podobu, asi bych z rukávu tahal i vyšší hodnocení. Takhle je to “jen” za osm, protože zase až tak intenzivní a emocionální to z desky prostě není.
Třetí pohled (Zajus):
V době, kdy jméno dnes již legendárních kanadských post-rockerů Godspeed You! Black Emperor nezadržitelně rostlo, se jejich kytarista Efrim Menuck rozhodl pro založení vlastní kapely, kde by mohl zdokonalovat své skladatelské umění bez ohledu na ostatní členy Godspeed You! Black Emperor. Pod názvem A Silver Mt. Zion tak vznikl projekt, který má k dnešku na svědomí sedmero dlouhých počinů, z nichž poslední vyšel právě letos.
Za jeho zvláštním obalem se schovává zvláštní hudba, která, ač nedosahuje kvalit vrcholných počinů Godspeed You! Black Emperor, by rozhodně neměla být opomíjena. Silver Mt. Zion představují vlastní pojetí experimentálního rocku, v němž místo kytar hrají prim housle. To má své pozitivní, ale i negativní dopady. Mezi ty pozitivní patří především neotřelost a schopnost vytvářet spolu s výraznou basou dosti chaotickou zvukovou zeď, která vás při poslechu alba uzavře a nepustí. Jenže na druhou stranu zní album zejména v pomalejších částech zbytečně utahaně. Tak tomu je například v první polovině úvodní (skoro)titulní skladby nebo v několika momentech čtvrthodinové “Austerity Blues”. Naopak při ve vyšších rychlostech vynikne souhra nástrojů výtečně, čemuž napovídá i velice intenzivní a vysoko posazený zpěv.
Nejvíce jsem si oblíbil dvojici “Take Away These Early Grave Blues”, která má energický punkový nádech, to vše s houslemi jako hlavním nástrojem, a pomalejší “What We Loved Was Not Enough” s celou škálou skvělých vokálů a krásných melodií. Ty skvěle doplňuje krátká a uklidňující “Little Ones Run”, která úspěšně ředí napětí mezi těmito dvěma velice emotivními skladbami.
“Fuck Off Get Free We Pour Light on Everything” je tak velice specifická záležitost, která potěší hlavně příznivce netradičních řešení a hudby s nádechem post-rocku. I přes plejádu různých řešení je jejím cílem hra s emocemi a zde vítězí na celé čáře, neboť housle prostě svedou to, co by v tomto ohledu kytara zvládala velmi těžko.
Kapel, jejichž návrat na scénu po nějaké době nečinnosti byl smysluplný, ve své podstatě zas až tak málo není, nicméně skupin, jejichž návrat byl smysluplný natolik, aby dokázal zastínit starou a mnohdy i klasickou tvorbu, je naprostá hrstka. Zámořští experimentátoři Swans k nim ovšem rozhodně patří, protože monumenty jako “The Seer” nebo “To Be Kind”, jaké tato formace okolo Michaela Giry po svém návratu vydala, se mohou bez obav rovnat s čímkoliv z minulosti a vlastně i velkou část toho staršího překonávají.
Swans po svém comebacku začali koncertovat opravdu hojně a 20. října to rozhodně nebylo poprvé, co vystupovali v České republice. Právě na koncertech je ovšem nádherně vidět, že je tato skupina relevantní i dnes, protože na svých aktuálních šňůrách ignoruje staré desky a hraje pouze aktuální tvorbu – a přesto je všichni chceme vidět a snad nikdo nevolá po starých “hitech”. A tato relevantnost se v pražském Lucerna Music Baru opětovně potvrdila…
Jako předskokan vystoupila Margaret Chardiet v rámci svého projektu Pharmakon, jehož loňská deska “Abandon” vzbudila docela pozdvižení. Drobná (a vzhledem k tomu, o jak nepříjemnou hudbu jde, až překvapivě pohledná) blondýnka se na pódiu zjevila naprosto beze slova a ihned začala za pomoci pultu a jakési magické destičky tvořit svůj power electronics / harsh noise. U toho ovšem zůstala jen chvíli, protože zanedlouho se chopila mikrofonu a za pokračujícího zvukového teroru do něj začala tvořit docela úctyhodnou plejádu hrdelních běsů. Nicméně i pódium jí brzy bylo malé… na chvíli se mi ztratila z dohledu, a když jsem ji přes hlavy lidí stojících přede mnou hledal, kde se zrovna nachází, najednou se dav rozestoupil a ona za neustálého trýznění mikrofonu procházela okolo. Mezi lidmi strávila velkou část svého setu, díky čemuž nebyla moc vidět, ale i tak byl její výstup rozhodně působivý a bohužel i dost krátký. Stejně náhle, jako její koncert začal, zvuková masáž také přestala a Margaret Chardiet se uklidila pryč. Bezesporu však šlo o vystoupení, jež mělo co říct a v jehož případě vůbec není od věci hovořit o tom, že zapůsobilo.
Jakkoliv je však temný noise/industrial hudba značně extrémní, vedle následujících Swans byla Pharmakon přece jen pouhou hlukovou jednohubkou. Jako první na pódium vstoupil Thor Harris (který svému křestnímu jménu dělá čest a díky mocnému plnovousu opravdu vypadá jak viking, vedle něhož jsou Amon Amarth k smíchu) a ujal se gongu, do něhož třískal několik dlouhých minut sólo – až za chvíli se k němu přidali Phil Puleo a Christoph Hahn. Právě tento rozjezd byl asi jedinou slabinou vystoupení Swans, protože byl až příliš natahovaný. Samozřejmě, Swans pracují na dlouhých zvukových plochách – je to znát jak na skladbách dalece přesahujících 30 minut, tak i z více jak dvouapůlhodinové délky celého vystoupení – ale poslouchat v podstatě 15 minut čistého času takřka neměnné bušení do gongu, to mi s prominutím přišlo trochu moc. Jakmile se ovšem na pódium dostavil i zbytek skupiny v čele s Michaelem Girou, jakékoliv výtky šly do kopru, protože začal koncert s velkým K.
Swans jsou specialisté v tom, že na turné hrají skladby, které ještě nevyšly. Když koncertovali k minulému albu “The Seer”, hráli už písně, jež se později objevily na letošním “To Be Kind”. A i když nyní formálně jedou šňůru k “To Be Kind”, polovinu setlistu již tvořily nové kompozice. A právě s jednou z nich vystoupení otevřeli. Jednalo se o třičtvrtěhodinový (včetně onoho čtvrthodinového gongového rozjezdu) kolos “Frankie M”. Když se píseň po oné čtvrt hodině konečně “rozjela”, šlo o naprostý skvost plný excelentních pasáží. Přesně tak, jak to na současných Swans máme rádi – dlouhé, působivé, monotónní, hutná uhrančivá atmosféra, neustálý tlak, fantastická gradace. Za vypíchnutí stojí zejména pasáž, v níž se Michael Gira chopil mikrofonu, protože to byla naprostá síla… bylo by dost naivní pochybovat o tom, že až tohle jednou vyjde na desce, tak ve všech médiích nebudou opětovně padat ta nejvyšší možná hodnocení. Kromě “Frankie M” pak zazněly ještě další dvě nové kompozice “Don’t Go” a “Black Hole Man”, přičemž zejména druhá zmiňovaná (která plynule navazovala na píseň “Bring the Sun” z letošního alba a která celé vystoupení uzavřela) byla opět jedním slovem famózní.
Swans jsou však do jisté míry samozřejmě i o hluku – doslova sonické výbuchy, kdy veškeré nástrojové obsazení nemilosrdně atakovalo ušní ústrojí všech přítomných, se objevovaly v každé skladbě, nicméně nutno dodat, že zvuk byl skvělý a i v těchto nejchaotičtějších momentech bylo stále slyšet třeba baskytarovou linku nebo jinou melodii schovanou za monumentální hradbou zvuku. Jediný, kdo tu a tam zanikal, byl Thor Harris, jenž střídal nástroje jak na běžícím páse, přičemž některé občas nevynikly na sto procent, což byl z mého stanoviště případ především cimbálu a jakéhosi prapodivného dřevěného nástroje, který trochu připomínal housle. S touto jedinou výjimkou nebylo ohledně nazvučení co vytýkat.
Swans jsou určitě o hluku a také jsou hodně nahlas, což určitě byli, naštěstí však hlasitost nepřesahovala únosnou mez. I z tohoto pohledu je zcela jistě na místě mluvit o spokojenosti, protože Swans byli hlasití přesně na té hranici, aby rozvibrovali kosti v těle, ale ne tak moc, aby z toho fyzicky bolely uši. Jedinou výjimkou byla pronikavá píšťala v “The Apostate”, protože její zvuk mi vážně drásal poslechové ústrojí, jinak to “přetrpět” šlo.
Co se týká “The Apostate”, v té se bohužel vyskytly i technické problémy, když po půl hodině začal stávkovat baskytarový aparát, takže skladba musela být přerušena minimálně tak deset minut před svým koncem. Situace však byla vyřešena asi tím nejlepším možným způsobem – úsměvem, krátkou omluvou, vtipem a přechodem na další píseň “Just a Little Boy (for Chester Burnett)”. Pokud vám onen úsměv k hudbě Swans moc nesedí, rozhodně by se slušelo zmínit, že vystupování muzikantů mezi jednotlivými bylo velice lidské a civilní, takřka v přímém kontrastu s tím, co se děje v samotné muzice. Obzvláště to bylo vidět na konci vystoupení při mohutném a mnohaminutovém aplausu, kdy Michal Gira přál všem přítomným lásku. On vydatný potlesk následoval po každé kompozici – a určitě to nebyl takový ten potlesk jen ze slušnosti, jak tomu občas bývá – ale právě ten na konci byl rozhodně nejdelší. Během něho pak také došlo k představení jednotlivých členů, úklonám a odchodu. Byl to však potlesk uznání nad excelentním výkonem a jako poděkování za skvělý zážitek, jaký Swans návštěvníkům připravili, zcela jistě však ne prosba o přídavek… ostatně, ony ty dvě a půl hodiny byly velice náročné samy o sobě, takže já osobně bych snad o nějaké přidávání ani nestál.
Koncert Swans byl jednoznačně fantastický… nejen vrchní principál Michael Gira, ale i všichni ostatní hudebníci podali bravurní výkon a s výjimkou několika málo mušek, které proběhly výše, nešlo vytýkat zhola nic. Je ovšem nutné zdůraznit, že ani tyto mušky se jinak nepodepsaly na dojmu z celého vystoupení, jenž byl jednoduše obrovský. To je sice u někoho jako Swans považováno takřka za automatickou záležitost, přesto je to nutné explicitně zmínit, že ty dvě a půl hodiny byly setsakra velký zážitek.
Druhý pohled (Atreides):
Swans – jedno ze jmen, kterému jsem chtě nechtě propadl po prvním poslechu, a po seznámení s letošní deskou “To Be Kind” jsem se do nesmírných hloubek jejich hudby zanořil ještě o něco víc. Že říjnový koncert v Praze pak byla naprostá samozřejmost, snad ani nemusím připomínat, neb promrhat další setkání s Girovým ansámblem by už bylo téměř trestuhodné. Na tomto turné, jehož česká zastávka se odehrála v pražské Lucerně, předskakovala Pharmakon vezoucí noisový nášup, ale jakkoliv se o ní loni docela mluvilo, úspěšně mě její tvorba minula, takže jsem ji bral spíše jako milé zpestření na rozehřátí. Že Lucerna před pódiem praskala ve švech a mohutné sloupy, před které se nacpalo sotva pár řad, byly opět spíš k vzteku, asi taky příliš vyprávět nemusím, neboť to je v případě klubu věc docela známá a již jsem se s ní stačil smířit.
Při příchodu do sálu mě uvítala impozantně vyskládaná řada reprobeden beden, dvoje bicí a mohutný gong. Úplně vepředu pak malý pult určený pro Pharmakon alias Margaret Chardiet. Přiznám se, že ačkoliv její krátký set rozhodně nebyl nejhorší, víc než hudbou mě přitáhla svým vystupováním, respektive volným procházením se mezi lidmi, kdy ze sebe s lehkostí sypala jeden skřek za druhým. V kombinaci s hudbou to nebylo špatné, power elektronika je mi blízká, ale v podání Pharmakon na mě měla poněkud jiný účinek, než je v případě tohohle žánru zvykem. V úvodu mě dokázala naprosto suverénně uspat a popravdě od spánku ve stoje jsem neměl kdovíjak daleko. Až s postupem času mě dokázala i hudba a nejen vystupování zpěvačky vytrhnout z letargie, nicméně to už se set chýlil ke konci. Kolem a kolem to nebylo vyloženě špatné, ale asi jsem čekal intenzivnější set.
To už ale na pódium přišli Swans. Nevěděl jsem, co mám čekat, avizovány byly věci aktuální i zcela nové, a já tak úplně nevěděl, co vlastně čekat. Očekával jsem intenzitu a psychické i fyzické vypjetí, ale to vše jen ve velmi hrubých obrysech. Jak už napsal H., první se objevil Thor Harris a jal se mlátit do gongu. Efekt to mělo v zásadě podobný jako Pharmakon, ovšem podstatně mohutnější. Opět jsem upadl do letargie, ovšem tentokrát se přidal i mírně vyjetý stav a já měl po úvodní čtvrt hodině před očima takové věci, že byste se asi nestačili divit. Pak se konečně dostavil i principál Michael Gira a jeho druzi se do toho opřeli naplno, což nemělo za následek nic jiného než explozi všech představ a počátek postupně gradující extáze. Zbytek první skladby “Frankie M” mě rozmáchlými plochami unesl do jiných rozměrů a já toho večera prvně skutečně vnímal hudbu. A že bylo co vnímat. Rozsáhlá kompozice byla poskládána z několika repetetivních motivů, které dohromady tvořily valící se sonickou zeď. V podstatě tak zbytek skladby pokračoval v hypnotickém úvodu, ovšem ve zcela jiných dimenzích. Zato druhá “A Little God in My Hands” z letošní desky mě vrátila do poněkud střízlivějšího stavu, jakkoliv sama o sobě byla řádově mnohem psychedeličtější (a asi dvakrát delší) než její studiová podoba. Hluková pasáž v samém začátku byla naprosto excelentní a cesta k chorobnému závěru rovněž, vůbec celá skladba měla díky delší ploše mnohem silnější průběh a gradaci.
Setlist Swans:
01. Frankie M
02. A Little God in My Hands
03. The Apostate
04. Just a Little Boy (for Chester Burnett)
05. Don’t Go
06. Bring the Sun / Black Hole Many
První hodina se Swans utekla takovým způsobem, že jste ji vlastně ani nepostřehli. Takový ten pocit, když se v úvodu třetí položky setlistu “The Apostate” podíváté, kolik že je to vlastně hodin a zjistíte, že ciferník se naprosto náhodně přeskupil tak, aby zobrazoval o hodinu víc. Něco jako změna na letní čas. Druhou hodinu vyplnily ještě další dva monumenty – “Just a Little Boy (for Chester Burnett)” a novinka “Don’t Go” a všechny tři skladby byly výborné. Hlavně druhá skladba, na kterou z desky potřebuji velmi specifickou náladu, fungovala naprosto sama a Girovy téměř nahodilé skřeky do kontextu skladby zapadly v živém podání mnohem lépe. Naopak trochu mě zklamal úvod závěrečné skladby “Bring the Sun / Black Hole Man”. První část mně známá z desky se pyšní jedním z nejintenzivnějších nástupů, jaký jsem kdy slyšel, a vážně jsem se těšil, až jej uslyším na koncertu. Naštěstí se ale poněkud rozmělněný úvod přelil do naprosto famózního zážitku, který ještě umocnila druhá, neskutečně frenetická polovina, s níž se Swans rozloučili.
Ovace byly bouřlivé a Michael Gira i zbytek ansámblu si je užívali, ale svém vystupování ostřílených harcovníků je nijak neporušili. Upřímně netuším, koho všechno máme podle principála pomilovat a kde šířit lásku, protože jsem odcházel přece jen poněkud nahluchlý. Swans ale zdaleka nebyli tak brutální jako jejich pověst, minimálně jsem se po celou dobu obešel bez špuntů. Jen v jednom případě jsem asi na minutu vytáhl sluchátka, ale v podstatě to bylo zbytečně, protože zdaleka to nebylo tak nahlas, aby tekla krev z uší. Co vám budu povídat, čekal jsem, že budou lidi utíkat ze sálu bolestí, ale nakonec to celé bylo… jak to jen říct… asi dospělé. Tak akorát na hraně a ne za ní, což je zcela upřímně to jediné, co od Swans neočekávám. Počítal jsem s tím, že to bude bolet a že špunty asi budou nutnost, abych naprosto neohluchl, ale v jádru to bylo takové přívětivé, což se rovná mírnému zklamání. Mírnému, protože kolem a kolem to byl jeden z nejlepších koncertů, které jsem zažil.
Země: USA Žánr: noise rock / experimental Datum vydání: 12.5.2014 Label: Young God Records
Tracklist:
CD 1:
01. Screen Shot
02. Just a Little Boy (for Chester Burnett)
03. A Little God in My Hands
04. Bring the Sun / Toussaint l’ouverture
05. Some Things We Do
CD 2:
06. She Loves Us
07. Kirsten Supine
08. Oxygen
09. Nathalie Neal
10. To Be Kind
Hodnocení:
Atreides – 9,5/10
H. – 8,5/10
Zajus – 10/10
Jsou v zásadě dva způsoby, jak psát o Swans. První volbou je napsat hutný sloh a rozebrat desku řádně do hloubky. Probrat ji nejen po stránce technické, hudební či umělecké, nebo ji porovnat s předchozími počiny, ale dotknout se při její charakteristice filosofie existencialismu, přihodit trochu nihilismu a Nietzscheho nadčlověka. To kdyby nestačilo, že samotná hudba Swans, zejména na posledních albech, je dost komplikovaná a neschůdná sama o sobě. Vstříc práci, která by vydala na kvalitní seminárku o pár desítkách stran, stojí druhá možnost, totiž vysrat se na tohle všechno spisování a říct vám, ať si to poslechnete, že Swans beztak nejdou slovy pořádně popsat, a i kdybych se snažil sebevíc, stejně si z nějakého textu s největší pravděpodobností odnesete hovno. Jenže jak jistě tušíte, v takovém případě bychom mohli rovnou zavřít krám a nepsat vůbec nic, tudíž přede mnou leží několik odstavců, které se pokusím napsat tak, aby z nich něco měli i ti, kteří tuhle desku ještě neslyšeli, případně v životě (o) Swans neslyšeli vůbec.
Když se geniální mozek celého kapely Michael Gira urval před dvěma lety ze řetězu a vydal dvouhodinový opus “The Seer”, sbíral jsem čelist ze země. Tenhle “Věštec” byl mým prvním setkáním se Swans vůbec a bez dlouhých řečí předpověděl mou další cestu vodami experimentální hudby. Přesahující veledílo se zarylo hluboko do mých uší i paměti a nepovedlo se mi jej od té doby vymazat. Zároveň nastolilo značně ambivalentní vztah mezi mnou a Girovou hudbou, jež mě chvílemi vozila na vlnách extáze, aby mě o chvíli později topila v hlubinách neuróz a nejistoty. Spolehlivě mě však dokázala pohltit a nepustit. Dotkla se mého nejniternějšího já a dalece jej přesáhla, aby jej v psychedelických stavech nechala nahé a zranitelné kdesi za sebou. Zejména, když si podala ruku s alkoholem. Všechno tohle způsobilo, že jsem se na nové album těšil i netěšil. Na jedné straně zvědavost, s čím Gira tentokrát přijde, na druhé obavy z toho, co to se mnou udělá.
Obavy vzhledem k “The Seer” byly jednoznačně na místě, nicméně “To Be Kind” je vyvrátilo do jedné. Nicméně to neznamená, že vám tahle deska nedá do těla. Kovboj z Los Angeles pokračuje v krasojízdě a opět servíruje dvouhodinový kus, který vám nedaruje ani vteřinu. “Věštci” nedalo příliš práce, aby se mi dostal pod kůži a promítl mi své apokalyptické vize, “To Be Kind” je navzdory názvu zprvu mnohem odtažitější a nepřístupnější. Alespoň mně trvalo mnohem delší dobu, než jsem do něj pronikl a začal chápat jeho širší kontext. Některé vybrané části se poslouchají samy od sebe, zejména úvodní “Screen Shot”, “A Little God in My Hands”, kterou jsem slyšel ještě před vydáním alba, nebo “Nathalie Neal”. Pobrat jej však jako celek a nejen jako sbírku jednotlivin však vyžaduje notné úsilí a soustředění. Gira se nezmítá mezi dvěma polaritami, na rozdíl od “The Seer” nedává vydechnout u uvolněnějších skladeb. Žádné takové téměř nenajdete, jen postupnou gradaci motivů a zastřený, štěkavý vokál.
Celá deska se převaluje jako zfetovaný koráb na nekonečném oceánu a postupně spěje ke svému cíli. Každá položka tracklistu vás zavede do odlišných zákoutí Girovy mysli, přesto působí dosti vyrovnaně. Když pominu nejdelší kusy “Bring the Sun / Toussaint l’ouverture” a “She Loves Us”, jež tvoří bezmála polovina alba, zbylé skladby jsou mnohem srovnatelnější, a to jak délkou, tak intenzitou. Nezáleží, jestli je to zrovna zvonivá “A Little God in My Hands”, zdánlivě poklidná “Kirsten Supine” jejíž tělo je jen klidem před bouřlivým závěrem, nebo naprosto vyjetá manifestace “Just a Little Boy (for Chester Burnett)”. Všechny skladby jsou jasně rozpoznatelné a od sebe odlišné, všechny ale nesou charakteristický rukopis Swans a zároveň přináší nový pohled na jejich hudbu. Pokud bych měl škatulkovat, noise rock si podává ruku s prog rockem, bluesem, krautrockem a tu a tam i s country. Je však jasné, že tvorba Swans jako celek nejde na žádném jejich albu popsat jen škatulemi. Michael Gira a jeho ansámbl je prostě natolik specifický, že jeho projekt se stal škatulí zcela svébytnou a samostatnou.
Swans naprosto mistrovsky pracují s gradací – a to nejen skladeb, ale i celého alba. Trpělivě rozvíjí jednotlivé kusy rozmáchlými monotónními plochami, které buď postupně bobtnají a nabalují na sebe další motivy, jako se děje například v “A Little God in My Hands”, která výborně šlape již od začátku, nebo doslova rostou ze země a nabývají na intenzitě, jak Swans předvádějí v půlhodinovém majstrštyku “Bring the Sun / Toussaint l’ouverture”, kde každá část této dvojskladby postupně sbírá enerigii ze svého okolí a sílí až k samé hranici únosnosti. Pokud “The Seer” vytáhlo tvorbu Swans o několik úrovní vpřed a učinilo ji ještě více propracovanou a komplikovanou, “To Be Kind” na svého předchůdce přímo navazuje a po stránce skladatelské ještě o něco překonává. Podobně jako předchůdce funguje i “To Be Kind” především jako celek, který během poslechu roste, stárne a pomalu spěje ke svému zániku. Na začátku titulní skladby, která celou pouť uzavírá, už je album monumentálním obrem, jenž nakonec hyne v jednom z nejlepších závěrů, jaký jsem kdy vůbec slyšel. A to bez přehánění.
Jak je u Swans dobrým zvykem, album rovněž roste i v průběhu času, poslech od poslechu, kdy pomalu rozkrýváte jeho vrstvy. I při poslechu “The Seer” ještě dnes tu a tam objevím nějaký detail nebo moment, na který jsem dříve nenatrefil, a věřím, že ještě propracovanější “To Be Kind” v tomto ohledu nebude jiné. Po formální stránce splňuje novinka všechno, co od alba Swans očekávám, a v některých ohledech ještě mnohem více. Můžu říct, že je téměř kandidátem na absolutní hodnocení, a kdybych neměl tu čest s předchozím materiálem, bezpochyby bych mu jej udělil. Jenže přesně z tohoto důvodu mu jej neudělím. Nemůžu říct, že bych do “To Be Kind” nepronikl nebo mu nějak vyloženě neporozuměl. Ač mi to nějakou dobu trvalo, v tomto ohledu problém rozhodně nemám.
Jediným důvodem, proč to není za 10/10 je prostý pocit. “The Seer” mě v porovnání s “To Be Kind” strhl přece jen o něco víc. Snad je to dané tím, že jsem se na jeho náladách vozil spolu s ním a užíval si všechny jeho rozmary “na vlastní duši”, kdežto instrumentálně dokonalá a rozmanitá novinka se ve výsledku pohybuje spíše v jedné poměrně specifické náladě, která sice pohlcuje, ale v porovnání s věšteckými drogami a dronovými propastmi nezanechává takový otisk. Možná mám ten dojem i proto, že “The Seer” byla mým prvním setkáním se Swans. Kdo ví. Tak či onak, neměl bych vůči němu čisté svědomí, kdybych z desítky pro “To Be Kind” ten půl bod neuloupl. V porovnání s většinou mně známé hudby se Swans pořád pohybují ve výšinách, kterých dosáhne jen málokdo, ve střetu s jejich předchozím albem však nemohu jinak.
Další názory:
Swans je už dávno kapela, jejíž alba vlastně s nadsázkou řečeno ani není potřeba recenzovat – stačí říct jen to, že je tu desku nahráli Swans, a všichni by už měli vědět, že to bude stát za to. A v případě, že by to nevěděli, tak by se za to alespoň měli stydět. Je sice pravda, že ani já nemám jejich tvorbu nastudovanou tak podrobně, jak by si asi zasloužila, a počet jejich desek, které neznám, je větší než těch, které znám, nicméně i tak má tahle formace můj respekt – a “To Be Kind” jasně ukazuje, že to v žádném případě není neoprávněné. Na první pohled je to vlastně docela jednoduché… deska je postavena na dlouhých monotónních plochách a často také na mnohaminutovém opakování relativně triviálních motivů, ale nezaměnitelný a nezařaditelný sound, hutná a uhrančivá atmosféra, působivost a v neposlední řadě rovněž schopnost své dlouhé kompozice úžasně vygradovat jsou věci, jež z muziky Swans dělají tak skvělou záležitost. Trochu škoda docela šílené grafiky, která mě osobně vůbec neoslovila, ale co se týče hudební stránky, je to síla jako prase a v podstatě tomu není co vytknout. Vážně excelentní deska. H.
Říct v krátkosti něco o “To Be Kind” není vůbec jednoduché, neboť jde o album doslova monumentální. Tak jako předloňské “The Seer” je i letošní počin Swans výletem do šílené mysli Michaela Giry, který po šedesátce nalezl novou kreativní žílu, a i druhý dvouhodinový hudební opus v řadě tak snese ta nejvyšší měřítka. “To Be Kind” je pokračovatelem “The Seer”, o tom není pochyb, ovšem tam, kde bylo “The Seer” depresivně prolezlé bahenními drony, nasazuje novinka spíše krautrockem načichlou repetici. I když není nouze o mnohaminutové plochy postavené okolo jediného motivu, zdá se “To Be Kind” býti velice rozmanitou deskou. V důsledku jde tak o album překvapivě chytlavé a zábavné od prvního poslechu, i když posluchačsky zůstává stále nesmírně náročné. Na desce není jediná slabší skladba, každá minuta má své místo a opodstatnění. Půlhodinová “Bring the Sun / Toussaint L’Ouverture” uteče jako voda, deset minut v jejím prostředku, v nichž kapela jen trpělivě buduje očekávaný klimax, patří mezi ty nejlepší části desky, a když se v úplném závěru rozpoutá hotové peklo, musím uznat, že moje milovaná “The Seer” byla pokořena. Vrcholem je ovšem “She Loves Us”, jejíž druhá polovina je pro mě absolutní hudební extází, což by však šlo říct i o “Kirsten Supine” či “Oxygen”. Přestože na albu není jediná vyloženě oddychová skladba (rozdíl oproti “The Seer”), je radost ho poslouchat celé na jedno posezení. Desítky často nedávám, ale “To Be Kind” si ji bez pochyb zaslouží. Zajus
