Montrealští Thee Silver Mt. Zion Memorial Orchestra jsou jednou z těch kapel, které v našich končinách jen tak neuvidíte – a když, tak pokaždé pod jiným názvem, který odráží změny v sestavě, podobně jako tomu je třeba u sludgových králů Melvins (předchozí název zněl Thee Silver Mt. Zion Memorial Orchestra & Tra-La-La Band). Frekvence jejich koncertů v republice se pomalu blíží nějaké aktivnější kometě, která se k Zemi přiblíží častěji než jednou za pár tisíc let. Považte – naposledy hráli v pražském Rock Café před šesti lety. Pokud periodu dodrží, ukážou se tu až roku 2020. Za podmínky, že se do té doby nerozpadnou a neshoří v atmosféře. Naštěstí Efrim Menuck a Sophie Trudeau nejsou kometa, ale pořád jen lidi, takže s trochou štěstí se tu ukážou i dřív. Za což bych jim byl nesmírně vděčen.
Hudba v jejich podání je totiž nesmírně silná a emotivní už při domácím poslechu. Pro intenzitu živého koncertu se docela těžko hledají slova nebo cokoliv jiného, čím bych vám ji přiblížil, protože tvrzení jako “poslechněte si poslední desku, představte si dojmy z ní asi tak desetkrát silnější a dostanete živák” je stále dost mylné. Přesah živého vystoupení je v případě A Silver Mt. Zion (pro jednoduchost budu používat tento původní název) mnohem hlubší, než může nabídnout prostý poslech alba. Uvolněná, energická kapela, (sebe)ironický Menuck a skvělé obecenstvo ve výsledku dají mnohem víc.
Když jsem dorazil na ohlášený začátek, tedy na osmou večerní, velká část z publika, které nakonec čítalo odhadem ke sto padesáti hlavám, již bylo na místě. A Silver Mt. Zion dorazili na pódium zhruba o půl hodiny později a po krátkém uvítání otevřeli večer úvodní písní z letošního alba “Fuck Off Get Free We Pour Light on Everything”, jež se jmenuje téměř totožně – “Fuck Off Get Free (For the Island of Montreal)”. Na ni navázal zbytek desky spolu s novou písní “All the Kings Are Dead”. Trochu jsem čekal, že zahrají i něco z předchozího alba “Kollapse Tradixionales”, setlist však byl úzce zaměřen pouze na aktuální materiál, který se od čtyři roky starého předchůdce odlišuje. Vynikly tak charakteristické rysy, v nichž “Fuck Off Get Free We Pour Light on Everything“ exceluje: neskutečně silné a vypjaté vícehlasy, vnitřní tvrdost a vynikající gradace kompozic. Postupné skládání páru houslí, Menuckovy téměř sludgové kytary, baskytary a bicích v jednu hlukovou stěnu prostě A Silver Mt. Zion umí na výbornou. Melancholický, přirozeně charismatický Menuck a Sophie Trudeau s Jessicou Moss s houslemi pod bradou. Emoce úplně všude, vedle nich ale přirozené, uvolněné a veskrze civilní vystupování. Druhou “Austerity Blues” věnoval Efrim Ukrajině. V průběhu písní “Take Away These Early Grave Blues” a “All the Kings Are Dead” připravili “Zioni” obecenstvo na závěrečný žalm “What We Loved Was Not Enough” s nejpohnutějším Menuckem, jakého si dokážete představit.
Setlist Thee Silver Mt. Zion Memorial Orchestra:
01. Fuck Off Get Free (For the Island of Montreal)
02. Austerity Blues
03. Rains Thru the Roof at the Grande Ballroom (For Capital Steez)
04. Take Away These Early Grave Blues
05. ‘Piphany Rambler
06. All the Kings Are Dead
07. What We Love Was Not Enough
– – – – –
08. Little One Runs
Hořkým pohlazením v podobě duetu Sophie a Jessicy v závěru písně se s obecenstvem A Silver Mt. Zion rozloučili. Po mohutném aplausu přidali ještě kratičkou “Little One Runs” coby své úplně poslední slovo. Když jsem na koncert šel, úplně jsem nevěděl, co od tohoto unikátního uskupení mohu očekávat, když z desky je jeho hudba vhodná spíše k poslechu o samotě. Nejistotou byl i neznámý prostor divadla Dobeška. Trojice muzikantů doprovázející ústřední dvojici Efrima a Sophie však ukázala, že živé podání nabízí mnohem víc. V jinak obyčejném, komornějším sálu divadla se jim opravdu povedlo splynout s davem – alespoň já to tak cítil. Sic ne po stránce fyzické (ačkoliv členové procházející se publikem musí působit neobyčejně silný zážitek), ale po stránce duševní to svojí upřímností, uvolněností a přirozeností zvládli na výbornou.
Předchozí deska netradiční zámořské písničkářky (možná bych to i měl dát do uvozovek) Chelsea Wolfe, “Ἀποκάλυψις” z roku 2011, kolem mě jen tak proplula a nijak moc času jsem s ní nestrávil, vlastně jsem ji všeho všudy slyšel možná tak jednou, dvakrát, ani pořádně nevím proč, když některé skladby – například nervní a uhrančivou “Mer” – mám v hlavě doteď. O co méně poslechů jsem dal “Ἀποκάλυψις”, o to více mi ovšem uhranula letošní nahrávka “Pain Is Beauty”, jež patří mezi ten typ alb, která si pustíte jednou a jen tak s nimi neskončíte.
Co si tak matně vybavuji, “Ἀποκάλυψις” nebyla zrovna jednoduchá věc a v některých momentech bych se o ní nebál mluvit i jako o poměrně nelehko stravitelné záležitosti. Oproti tomu “Pain Is Beauty” je taková lehčí a přístupnější, zároveň však nepostrádá jakousi neveselou náladu a posmutnělý nádech. Co do výrazové stránky je hodně poklidná a relativně jednoduchá, ale pod povrchem je hluboká a úžasně členitá. Postupem času jsem zjistil, že v rámci “Pain Is Beauty” ani moc nevnímám jednotlivé skladby, beru to doslova jako jeden celek, který nechám plynout a užívám si celkovou atmosféru, která je ovšem vysloveně nádherná. Možná tak pár kousků jako “We Hit a Wall”, “House of Metal”, “The Warden” nebo “Ancestors, the Ancients” by za speciální vypíchnutí stálo, ale to je vedlejší, protože “Pain Is Beauty” je suverénně nejsilnější, když ji člověk poslouchá v celé její délce. Ta deska je naprosto podmanivá, čemuž napomáhá také sugestivní vokální přednes samotné Chelsea Wolfe, který je třešničkou na dortu už tak skvělé hudby.
Upřímně vlastně ani pořádně nedokážu říct, co by to mělo být za žánr nebo v jakých mezích se hudba Chelsea Wolfe pohybuje, ale jedno vím naprosto jistě – ve všech ohledech je výsledek úžasný a rozhodně stojí za to jej slyšet… slyšet a hlavně poslouchat a vnímat. Když to uděláte, určitě pochopíte, proč je o kousek níže v hodnocení tak vysoké číslo…
O Jarboe jsem poprvé slyšel ve společném projektu s Neurosis, později pak i na starších deskách dalších velikánů Swans, v nichž působila do rozpadu v devadesátém osmém a spolupracuje s nimi i po obnovení aktivity. O Kittchenovi před zhruba dvěma měsíci ve spojitosti s post-hudbou a pár dalšími jmény českého indie popu. Každý z interpretů sliboval jiný rozměr. Oba dva spojuje experiment a alternativní přístup k hudbě, Kittchen však disponuje čímsi, čemu by se dalo říkat folk/noise pop kořeněný zatraceně hořkými texty, jež se točí kolem sociálních a existenciálních témat, Jarboe pak charakterizuje mystická, snivá atmosféra. Celý večer však dopadl docela jinak, než jsem prve očekával.
Dejvická kavárna Potrvá mě toho chladného, pátečního večera přivítala velmi přívětivě. Útulné prostředí, přátelská obsluha, jediným neduhem byl nedostatek místa, ve kterém jsem si i přes svoji zanedbatelnou tělesnou schránku připadal jako slon v porcelánu. Polovina kavárny totiž byla doslova za závojem, za nímž se připravovali hudebníci a několik stolů v přístupné části obsadil merchandise. Místo pro návštěvníky se tedy poněkud smrsknul a s vidinou toho, že bych měl s kolegou hodinu postávat s pivem v ruce, než koncert započne, jsem se rozhodl hledat dočasnou nálevnu o dům dál (kterou jsem mimochodem úspěšně našel).
Návrat jsem trefil přesně na začátek Kittchenova vystoupení. Abych na osobu zahalenou kombinací kukly, jaké užívají zásahové jednotky, a kuchařské čepice, viděl, musel jsem se již protlačit přes slušný dav. To už se rozeznívaly první tóny setu, který se začal odvíjet po půlhodinové spirále, na jejímž konci jsem byl v docela jiné dimenzi než na jejím začátku. Osobně jsem na základě poslechu obou desek očekával trochu odlišný zážitek, totiž performanci postavenou na existencialitě, melancholii, drobných depresích všedního dne s důrazem na tu folkovější notu. Namísto toho si to však Kittchen, doprovázen Tomášem Neuwerthem na baskytaru, namířil s šestistrunkou v ruce vstříc ambientu, kytarové složce a očekávanému soft-noisu. Intimnost, upřímnost, vstřícnost, skromnost, nevím, jak lépe tu půlhodinu, během níž hudební kuchtík vařil pro třicet, čtyřicet hladových krků, popsat. Krmil nás “Bouřkou”, “Exitem” a pár dalšími chody, jejichž názvy si nevybavím. Mě osobně nejvíc chutnala závěrečná “Řež”, která sice nebyla žádným masakrem, zato jsem si u ní zavzpomínal na své časté cesty Ústí nad Labem-Praha a zpět a docenil ji i okem člověka, který ví, kde kuchař z Doks bere inspiraci. Trochu mě pak zamrzelo, že jej někteří jedinci z publika nepřijali docela s otevřenou náručí. Chápu, že množina posluchačů Jarboe byla mnohem větší než průnik posluchačů obou interpretů, na druhou stranu několikeré tužebné, nespokojené volání po Jarboe mi nepřišlo košer, obzvlášť když přihlédnu ke krátkému hracímu času. Co už, tak nějak jsem si zvykl, že lidé jsou schopní v tu nejnevhodnější chvíli přidat hořké koření, které chtě nechtě doplní jinak příjemný ocas o hořkou pachuť.
Během výše zmíněných myšlenek, které se mi honily hlavou, si Kittchen s Tomášem sbalili své nádobíčko a vyklidili podium, aby jej mohla převzít hlavní hvězda, uhrančivá diva Jarboe. Uhrančivost je opravdu vystihující pro celý, zhruba padesáti minutový set, který pro mě skýtal jedno překvapení za druhým. Třeba už jen doprovod v podobě P. Emersona Williamse (Choronzon, Veil of Thorns), který Jarboe doprovázel na kytaru. Mírné rozčarování přinesl fakt, že jde o kytaru akustickou, což celému vystoupení hned dalo jiný, mnohem intimnější nádech. Vzdal jsem jakékoliv pokusy se dostat přes stísněné publikum mačkající se v ještě stísněnější (jinak velice útulné) prostoře, abych lépe viděl, co se na pódiu děje. Bohatě mi stačilo stát u baru a nechat skrz sebe plynout hudbu. Pokud duo Kittchen–Neuwerth kuchtili existenciálně laděnou elektroniku, Jarboe doprovázená Emersonem odvíjeli klubko sestávající se z hypnotických nálad a hudebních motivů vyjádřených jen a pouze skrze zpěv a akustickou kytaru, čímž měla k výše zmíněménu folku velmi blízko, jakkoliv k němu má na sólových albech daleko. Nevím sice, zda skladby z nové desky “Symphony for Shiva“, kterou přijela umělkyně do Prahy představit, jsou čistě akustické, nebo šlo o převod do akustické podoby, pro mě to však bylo ve výsledku vedlejší. Nejen proto, že má znalost tvorby Jarboe se pohybuje spíše v rámci starších alb, a z těch, pokud mě paměť neklame, nepadlo vůbec nic. Na koncert jsem šel s hlavou otevřenou doposud nepoznanému, než abych žádal mě známé písně – a vyplatilo se. Jarboe mě uhranula svoji hloubkou, mystičností a hlasem, pro jehož barvu ji tolik chovám v oblibě. Došlo i na tvorbu Swans, kterou byl večer završen. Emerson, jenž byl se svojí kytarou po celou dobu spíše v pozadí, začal skutečný rituál, o kterém bych nikdy předtím ani nepomyslel, že se dá na akustickou kytaru zahrát. Když Emerson dohrál, zbýval již jen citát, krátké poděkování a přání dobré noci na rozloučenou.
Následuje procitnutí ze sna a cesta domů. Návštěvníci kavárny Potrvá mohli poznat dva rozdílné světy, které přesto spojovala intimnost prožitku, hloubka, skromnost a velmi příjemná civilnost postavená pokaždé do jiného světla, přičemž prostředí kavárny jen podtrhlo komornost celé akce. Těším se na další setkání s Kittchenem, které nejspíše nebude za dlouho, především jsem ale rád za to, že jsem si tuhle jedinečnou šanci vidět Jarboe nenechal ujít – obzvláště když její hlas mohl skutečně vyniknout. Lepší pátek třináctého prostě nevymyslíte.
Země: USA Žánr: sludge metal / experimental rock Datum vydání: 5.11.2013 Label: Ipecac Recordings
Tracklist:
01. Dr. Mule
02. City Dump
03. American Cow
04. Tie My Pecker to a Tree [traditional]
05. Dogs and Cattle Prods
06. Psycho-Delic Haze
07. 99 Bottles of Beer [traditional]
08. I Told You I Was Crazy
09. Stump Farmer
10. You’re in the Army Now [traditional]
11. Walter’s Lips [The Lewds cover]
12. Stick em’ Up Bitch [Pop-O-Pies cover]
Po světě běhá zatraceně málo kapel, které se můžou pochlubit takovým kultovním statusem, jaký pobírají Melvins, a k tomu se stále pohybovat ve vodách undergroundu. A přitom právě Melvins to zvládají už dobře třicet let a k tomu stíhají chrlit jedno album za druhým, nemluvě o tom, že každé druhé z nich nahrávají Buzz Osbourne s Dalem Croverem v jiné sestavě. Loni vypustili do světa řadovku “Freak Puke”, letos zase album coverů “Everybody Loves Sausages”, které navrch podpořili koncertní činností. Jenže se to dvěma stálým členům zdálo pořád málo, tak pro jistotu vydali ještě jeden živák a splitko s Napalm Death – a aby bylo co pod stromeček, na začátku listopadu nám nadělili ještě plnohodnotnou řadovku “Tres Cabrones”.
“Tři bastardi”, jak by se dal přeložit název ze španělštiny, obsahují dvanáctku skladeb na ploše bezmála pětačtyřiceti minut a myslím, že můžu hned takhle na začátek recenze napráskat, že nudit se opravdu nebudete. Melvins sice vyloženě nepřinášejí nic nového, protože velká část skladeb už někdy vyšla na nějaké kompilaci, splitku nebo demáči. Když se ale člověk podívá na obsáhlost diskografie montesanských bastardů a přičte k tomu roky vydání jednotlivých titulů, které občas sahají až k samým počátkům kapely, ve výsledku je tenhle fakt pro běžného posluchače, který nezná tvorbu Melvins do posledního detailu, spíše zajímavou informací než nepřekonatelným problémem. Nebo alespoň mně osobně je to vcelku jedno. Důležitější totiž je, že tohle okénko do historie kapely je zatraceně pestré a ještě o něco víc zábavné.
Psychedelický rock tu náruživě drnká na experimentální stránku svojí existence s neuvěřitelným nadhledem. Občas vytáhne z rukávu klenot v podobě industriálního experimentu “I Told You I Was Crazy”, nebo si z vás trojicí lidovek, u kterých mi nejednou cukly koutky, prachsprostě dělá prdel. Právě kratičké skladby jako opilecká vyřvávačka “99 Bottles of Beer” nebo “You’re in the Army Now”, jejíž melodii Melvins opatřili ujetými dětskými klávesami a řádně vulgárním textem, jsou skvělým odlehčením. Je s podivem, že i když na první pohled do alba nezapadají a jsou kontrastnější než barvivo pro vyšetření cétéčkem, ve výsledku je to právě naopak. Poněkud mimo mi spíše přijdou poslední dvě skladby, totiž covery na “Walter’s Lips” od The Lewd a “Stick em’ Up Bitch”, jejímiž autory jsou kalifornští punkáči Pop-O-Pies, které jsou od zbytku alba velice odlišné. V obou případech sice jde o našlapané pecky, ostatně zahrát tohle Melvins na koncertě, nechtěl bych stát v kotli, ale prostě… chybí experiment, chybí psychedelie, chybí taková přemíra ironie, že by z toho nejednomu cholerikovi rupla cévka. Myslím, že King Buzzo mohl covery pojmout trochu zajímavěji než jen jako pohodovou vypalovačku.
Pokud všechny skladby naopak něco spojuje, je to zvuk nahrávky. Zašuměný garážový bordel, hutná basa, alkoholem a drogami rozmazané kontury kytar, bicích, dětského piánka, prostě absolutně všeho. Svým charakterem maximálně podtrhuje celkový dojem z desky. Za zmínku stojí i fakt, že na “Tres Cabrones” se stálý bicman Dale Crover chopil basy a za škopky usedl Mike Dillard. Ten se s Melvins ukázal před osmi lety na kompilačce “Mangled Demos from 1983”, čímž jen potvrzuje, že aktuální placka je spíše vzpomínkovým počinem, který má připomenout zapadlé skladby v novém hávu. Je tedy jasné, že hudebně nepůjde o nic převratného nebo nového, o to tady ale zdaleka nejde a album se o to ani nesnaží. Prostě jistých sedm bodů.
Datum: 22.11.2013 Místo: Praha, Tipsport Arena Účinkující: Nick Cave & the Bad Seeds
Osobně jsem se vždycky vyskytoval spíše na těch klubových koncertech, díky čemuž v mém seznamu toho, co jsem viděl živě, stále chybí spousta velkých kapel, které by měl vidět vlastně každý, až byste se divili. Asi největší dluh jsem sám sobě splatil letos koncem července, když v Praze vystupovali jistí Iron Maiden, ale 22. listopadu se objevila možnost konečně jít na vystoupení jedné skupiny, kterou jsem také chtěl vidět strašně dlouho…
Nick Cave u mě dlouhodobě patří mezi nejoblíbenější umělce – dokonce i v době, když mi bylo nějakých 15, 16 let a po vzoru zajetého klišé pubertálního období jsem v rámci co největší ortodoxnosti cokoliv měkčího než Gorgoroth považoval za komerční a zaprodaneckou sračku, jsem tohoto Australana pořád respektoval. Asi tedy není divu, že do pražské Tipsport Areny jsem šel s tím, že to bude skvělé… že to prostě musí být skvělé. Zcela upřímně vám však mohu říct, že i přesto jsem nečekal, že to bude až takhle moc fantastické…
Celý večer přesně na čas (vlastně možná i o pár minutek dříve) otevřela jako jediný předskokan Američanka Shilpa Ray, jejíž kořeny – ostatně jak jen její jméno napovídá – patří do Indie. Ta předvedla doslova sólové vystoupení, jelikož na velkém pódiu stála sama v jednom nehybném kuželu světla a hrála na cosi jako tahací harmoniku položenou na stole, což byl ovšem do jisté míry pouze podklad pro její místy i bez přehánění úctyhodné hlasové kreace. Především hned na začátku jejího setu, kdy asi drtivá většina přítomných moc netušila, co by měla očekávat, a kdy do toho Shilpa svým chraplákem šlapala nejvíce, to bylo opravdu výborné, jenže jak čas postupně plynul, stávalo se vystoupení čím dál tím monotónnější, snad i díky tomu, že zpěvačka přestala zajíždět do takových výšek, v nichž už ji pomalu ani mikrofon nestačil pobírat, a svůj projev pomalu zklidňovala, což v důsledku ke konci způsobovalo možná ne přímo nudu, ale občasný pohled na hodinky už ano. Sice ve výsledku hrála jenom půl hodinu, ale na náplň v podobě poměrně neměnné a jednoduché hudby a jednoho hlasu (jakkoliv dobrého) to zjevně bylo až až. Kdyby se jednalo doslova o jednohubku o třech, čtyřech písničkách, nemělo by to v podstatě žádnou chybu, ale i takhle to nakonec bylo dost zajímavé vidět a Shilpa Ray na konci za svůj výkon sklidila hodně pěkný a hlavně upřímný potlesk.
Po půlhodinové přestávce, která sloužila k doladění všech náležitostí na pódiu, se v devět hodin konečně dostavili očekávání The Bad Seeds v čele se svým ikonickým frontonem. I přes okamžitý obrovský potlesk nešlo o žádný vyloženě efektní nástup, kapela přišla bez jakýchkoliv gest či póz, chopila se svých nástrojů a koncert otevřela úvodní skladbou svého nejnovějšího alba “Push the Sky Away”, tedy s “We No Who U R”. Přestože to hned od prvních vteřin bylo vysloveně výtečné a The Bad Seeds takřka okamžitě získali snad každého v publiku na svou stranu, “We No Who U R” bylo stále jen slabou předzvěstí toho, co všechno se mělo dít v následujících dvou hodinách, v nichž se především Nick Cave rozjel neskutečným způsobem a předvedl neuvěřitelný a dech beroucí výkon, ačkoliv v (doslova) těsném kontaktu s publikem byl hned od prvního songu.
“We know who you are We know where you live And we know there’s no need to forgive” (We No Who U R)
Rozhodně bych se nebál tvrdit, že měl koncert spoustu vrcholů, vlastně jím byla skoro každá druhá píseň, a jeden z nich zcela jistě nastal s hned druhou “Jubilee Street”, jež je vyloženě kouzelná už ve své studiové podobě, ale v té živé byla přesně taková, jak jsem si to od vystoupení sliboval – byla ještě mnohonásobně působivější. Postupně gradovala až do naprosto fantastického intenzivního závěru, při němž naskakovala husí kůže a člověku se až chtělo brečet, jak neskutečně dokonalé to bylo. Tohle přesně ten moment, u něhož si přejete, aby nikdy neskončil, ale nakonec se tak stalo, Warren Ellis zahodil smyčec svých houslí až někam na strop a po ohromném aplausu The Bad Seeds poprvé sahají hluboko do minulosti ke kousku “Tupelo” složeném v roce 1984. V této chvíli už Cave doslova řádil, svůj zpěv prožíval a na pódiu nechával úplně všechno, ale nutno dodat, že i zbytek The Bad Seeds mu zdatně sekundoval, byť “pouze” svým instrumentálním výkonem. Staré skladby byly v aktuálním živém provedení dost často mnohem zuřivější a hrubější než ve svých originálních verzích, což byl i případ “Tupelo”. Když Cave zpíval sloku “O go to sleep lil’ children”, všiml si v publiku malého dítěte, které si nechal poslat až k sobě a zmiňovanou sloku odzpíval přímo jemu, aby následně zničehonic přišel několikavteřinový výbuch agrese, při němž The Bad Seeds beze srandy na chvilinku zněli tvrději než většina metalových kapel a Cave malému chudákovi vmetl do tváře působivý řev, za nějž by se nemuselo stydět žádný black metalový vokalista.
Setlist Nick Cave & the Bad Seeds:
01. We No Who U R
02. Jubilee Street
03. Tupelo
04. Red Right Hand
05. Mermaids
06. The Weeping Song
07. From Her to Eternity
08. West Country Girl
09. God Is in the House
10. Love Letter
11. Into My Arms
12. Higgs Boson Blues
13. The Mercy Seat
14. Stagger Lee
15. Push the Sky Away
– – – – –
16. Papa Won’t Leave You, Henry
17. Deanna
18. We Real Cool
Po další krátké dávce agrese v samém závěru “Tupelo” se pódium obléklo do fialovo-červeného zabarvení a dekadentní atmosféry s nástupem “Red Right Hand”, při jejímž refrénu pustil Nick Cave poprvé ke zpěvu také publikum. Zato “Mermaids” je z desky hodně klidná a tichá píseň a osobně jsem si dost dobře neuměl představit, jak může fungovat v živém podání, ale bez sebemenších problémů fungovala naprosto skvěle a na rozdíl od studiového originálu nestála především na vokálu, ale více do popředí se dostala instrumentální stránka, díky čemuž “Mermaids” působila o poznání živěji, především ve svém refrénu. Při jejím uvádění navíc Cave obdržel od někoho z publika červenou růži, s níž většinu písně odzpíval, a pokud jsem správně viděl, dokonce i dárek oplatil polibkem… jen jsem ze své pozice nezaregistroval, jakého byl dárce pohlaví.
Další vrchol koncertu přichází s geniální “The Weeping Song”. I ona byla živě malinko dravější a možná i lehce rychlejší, přesto neztratila vůbec nic ze své neopakovatelné atmosféry, a když Cave do mikrofonu svým unikátním vokálem kázal “This is a weeping song”, bylo to působivé jako máloco. Nejbrutálnější věcí vystoupení byla zcela jednoznačně ta nejstarší píseň, která zazněla, “From Her to Eternity”, z níž The Bad Seeds vyrobili opravdu až tvrdý kus. Ona i původní verze je samozřejmě taková nervní a ne úplně přívětivá, ale nyní byl její potenciál dotažen až úplně do konce v dalším mocném kusu a především zdvojené bicí nadělaly doopravdy paseku.
“This is a weeping song A song in which to weep While all the men and women sleep This is a weeping song But I won’t be weeping long” (The Weeping Song)
Po obrovsky intenzivní dvojici “The Weeping Song” a “From Her to Eternity” přichází vydechnutí a zvolnění. Nejprve v podobě fantastické “West Country Girl”, která ani na pódiu neztratila nic ze svého kouzla, a následně s pásmem tří balad “God Is in the House”, “Love Letter” a “Into My Arms”, při nichž se Cave konečně pořádně posadil ke klavíru a převzal otěže i co do instrumentální stránky. Při “God Is in the House” si nechal opět vypomoct od publika, největšího ohlasu se ovšem dostalo třetí zmiňované “Into My Arms”, což je ovšem poměrně logické vzhledem k tomu, že je z oné trojice asi nejznámější.
Další dvě geniální skladby následují hned vzápětí. A první z nich je zároveň i vrcholem aktuální desky – “Higgs Boson Blues”. Pamatujete si, jak výše padlo, že měl koncert svůj vrchol v každé druhé písničce? Ano, tohle byl další, protože i “Higgs Boson Blues” byla jednoduše excelentní s naprosto úžasnou gradací. A pamatujete si tu poznámku o těsném kontaktu s publikem. Kdybyste viděli, jak Nick Cave téměř stojí lidem na ramenou, s impozantním zanícením zpívá “Can you feel my heartbeat?” a přitom bere ruce diváků a přikládá si je na srdce, aby opravdu cítili, jak mu tluče srdce, pochopili byste, že ani tohle jsem si ani omylem nevymyslel. A kdo by si v této chvíli pomyslel, že lepší už to být nemůže, že tohle byla absolutní třešnička na dortu, The Bad Seeds ho přesvědčili o opaku s uhrančivou “The Mercy Seat”. A jako by už nyní nebylo vystoupení Australanů silnější než drtivá většina ostatních kapel, nastupuje legendární “Stagger Lee”, při níž Cave předvádí další šílený a působivý výkon, jaký se hned tak nevidí. Přímo jako osudová tečka za podobnou hudební extází pak působí poklidná a tichá “Push the Sky Away”, jež celý set ukončuje…
…samozřejmě ale jen na chvíli, než dojde k očekávanému přídavku, který The Bad Seeds zahájili s “Papa Won’t Leave You, Henry” s výtečným refrénem. Následuje trochu rozvernější “Deanna” a v úplném závěru pak absolutně nehitová, ale stále absolutně skvělá a depresivní “We Real Cool” opět z aktuální nahrávky. Dvě hodiny uběhly jak nic, až se vlastně ani nechtělo věřit, že už to vážně byly dvě hodiny, protože ve společnosti The Bad Seeds a jejich úžasného vystoupení čas letěl jak zběsilý, ale stalo se. Nick Cave všem popřál dobrou noc, sem tam nesmělé děkovné zamávání od některých členů a kapela zmizela do zákusilí. Vytleskávání dalšího přídavku pak dost rázně uťalo rozsvícení světel, po němž už všem bylo jasné, že je vážně konec… bohužel.
“And some people say it’s just rock ‘n’ roll Aw, but it gets you right down to your soul You’ve got it, just keep on pushing and, keep on pushing and Push the sky away” (Push the Sky Away)
Jak je vidět už ze setlistu, bylo znát, že The Bad Seeds jedou šňůru na podporu desky “Push the Sky Away”, z níž zaznělo suverénně nejvíc songů, celkem šest, čili třetina celého setu. Předchozí tři nahrávky “Dig, Lazarus, Dig!!!”, “Abattoir Blues / The Lyre of Orpheus” a “Nocturama” kapela tentokrát ignorovala úplně, ale od “No More Shall We Part” dozadu zazněl z každého alba minimálně jeden kus, někdy dva, s jedinou výjimkou – “Your Funeral… My Trial” z roku 1986, z níž nebylo nic, přestože na některých koncertech turné se hrálo i odsud. The Bad Seeds totiž na každém vystoupení setlist mírně obměňovali, popřípadě alespoň prohazovali pořadí písniček.
Celkově by se jistě dalo říct, že byl výběr skladeb postavený hodně pěkně, ačkoliv každý by si jistě našel svoje oblíbené písničky, které nezazněly, což byla v mém případě například fantastická “Fifteen Feet of Pure White Snow”, již bych z fleku vyměnil třeba za “God Is in the House”. Stačí ale zůstat jen u toho, co už na tomhle turné zaznělo… například takovou “Jack the Ripper” bych také slyšel hodně rád, ale u skupiny s takhle obsáhlou diskografií to tak bude vždycky a zahrát všechno prostě nejde, s tím se jednoduše musí počítat, takže není sebemenší důvod si stěžovat – už jen z toho důvodu, že spousta skladeb, které jsem slyšet vážně chtěl, jsem také slyšel.
Na předchozích řádcích padalo jméno především Nicka Cavea, jenž na sebe strhával drtivou většinu pozornosti, celý koncert prožíval, zpíval s obrovskou vervou, excelentně komunikoval s lidmi – a tím zdaleka nemám na mysli pouze několik vtípků mezi písněmi nebo pohotové reakce a odpovědi, například jako když někdo z publika zavolal, že jej miluje, ale i samotné chování během hraní, kdy – jak už několikrát padlo výše – šel přímo k divákům a bylo vidět, že se snaží (těžko říct, jestli opravdu cíleně), aby byl koncert intenzivní nejen pro něj, ale pro všechny přítomné. Mezi ním a lidmi nestála žádná hradba securiťáků, Cave si v žádném případě nehrál na žádnou hvězdu a svých posluchačů se nebál. Na druhou stranu však nikdo v prvních řadách nepřekročil mez toho, co si divák může dovolit vůči vystupujícímu umělci. Až by se chtělo říct, že přesně takhle má vypadat perfektní souznění mezi hudebníkem a publikem. Dalším ohledem, v němž si Nick Cave zaslouží absolutorium, je pak zcela jistě jeho výkon a výdrž, jelikož celé dvě hodiny jel doslova na plný plyn, neustále se pohyboval a předváděl své typické taneční kreace, přesto ani jednou ve svém nezaměnitelném zpěvu nezaváhal nebo se nezadýchal… vážně ani jednou, všechno naprosto suverénní a bezchybné. V 56 letech opravdu obdivuhodné.
Je ovšem nutné zdůraznit, že jakkoliv byl Nick Cave králem koncertu, i všichni ostatní členové The Bad Seeds zanechali výborný dojem. Víte, jak se při nějakém extrémně povedeném výkonu přeneseně říká, že to byl koncert? Tak tenhle koncert byl koncert. Jednoduše všechno páni muzikanti, soustředění, přesto přirození a zcela viditelně prožívající to, co zrovna hráli. Ať už to byli veteráni jako bubeník Thomas Wydler, aktuální klíčoví členové jako multi-instrumentalista Warren Ellis s vizáží bezdomovce ve společenském oděvu, nebo nováčci sestavy jako kytarista George Vjestica, všichni fungovali naprosto bezchybně a nedá se jim vytknout absolutně nic. V jejich snažení je navíc plně podporoval vydařený zvuk, v němž bylo vše naprosto nádherně slyšet. Možná se slušelo dodat i to, že The Bad Seeds nepotřebovali vůbec žádné efekty, dokonce i světla byla v podstatě statická, všechno bylo čistě jenom o kapele a o hudbě, ale i s tímhle Australané dokázali předvést vystoupení, které bylo několikanásobně lepší a působivější než většina skupin s vagónem prskavek. Prostě úplně nejvyšší třída…
Že vám to všechno zní až moc dokonale? Pokud ano, tak je to správně, protože tohle opravdu BYL dokonalý koncert… nebo přinejmenším alespoň mě nenapadá nic, co by se ten večer mohlo vydařit víc, než tomu ve skutečnosti bylo. Jednoduše řečeno, Nick Cave & the Bad Seeds předvedli, jak se dělá umění – umění v naprosto doslovném významu. Koncerty tu sice číselně nehodnotíme, ale pokud bychom to dělali, v tomto případě bych ani vteřinu neváhal dát 10/10…
Kult, živoucí legenda, bordel, neutuchající experimentování, euforie, extáze a nejhlubší katarze lidské duše zároveň. Tohle všechno najdete pod jedním jménem: Melvins. Ale protože nerad předbíhám, vezmu věci od začátku.
Jen těžko se můžu považovat za ortodoxního fanouška party pošuků z amerického Montesana. Vždyť z tvorby Melvins znám opravdu dobře sotva čtyři desky z nesmírného kvanta alb, EPček, živáků a splitek, co kdy nahráli, a o zbytku mám jen tu více, tu méně hrubý přehled. Nicméně ač mé znalosti jejich diskografie nejsou kdovíjaké, nic to nemění na tom, že jejich tvorbu, rukopis a hudbu vůbec mám setsakra rád a pražská zastávka s BigBusiness v pražském Matrixu byla jasnou povinností. Přiznám se, že v souvislosti s koncertem jsem o jejich doprovodu slyšel pramálo, ovšem když jsem zhlédl bližší informace o kapele, měl jsem poměrně jasno – jejich výběr díky žánrové i pokrevní spřízněnosti s Melvins rozhodně nebyla střelba od boku. Melvins se tentokráte představili ve formaci zvané MelvinsLite, ve které loni nahráli a vypustili do světa placku “FreakPuke“. Ta obnáší tradičně BuzzeOsborna za kytarou s DalemCroverem za škopky a hostujícího TrevoraDunna z Tomahawk s kontrabasem. Ano, kontrabasem. Na pódiu se objevili i další stálí (či alespoň relativně stálí, při všech těch změnách v sestavě) členové Melvins, baskytarista JaredWarren a druhý bicman CoadyWillis – tentokráte však pod značkou BigBusiness, ke které patří i kytarista ScottMartin. Taky v tom máte trochu bordel?
Nebudu vás zatěžovat tím, co se dělo před koncertem, ono to beztak nestojí za řeč. Podstatně důležitější je fakt, že BigBusiness se vyhoupli na pódium přesně ve chvíli, kdy jsme se pod něj s kolegy pomalu došourali. To bylo s náskokem dobré čtvrt hodiny před oficiálně oznámeným začátkem, jenž byl stanoven na devátou hodinu. Trojlístek hudebníků přišel a bezeslova do nás začal prát svůj specifický rachot. A přiznám se, už se mi dlouho nestalo, aby mi hluková vlna málem způsobila srdeční arytmii, než jsem rachotu přivyknul. Jejich přehulená, špinavá, agresivní sludgová palba mě doslova a do písmene uzemnila a bezmála srazila k zemi. Song stíhal song, mluvilo se málo, pár pozdravů, vzpomínka náhlého úmrtí JeffaHannemana ze Slayer, které se událo den předtím. Vyjma toho, basák Jared se na jeho památku toho večera oblékl v triko s jejich logem. Publikum si velmi rychle prošlo fází, kdy si podupávalo do rytmu a nakonec se rozdělilo ve dví, totiž mezi ty, kteří pod pódiem nevydrželi příval adrenalinu a bez zbytečných skrupulí začali kotlit, a mezi ty, kteří si procházeli svojí na první pohled podstatně klidnější katarzí, jež se odehrávala kdesi mezi jejich nitrem a děním na podiu. Nutno podotknout, že pánové z BigBusiness měli očividně větší radost ze skupiny první.
Zvuk byl takový, jaký byste na sludgovinu čekali, přesto v rámci možností neztrácel na čitelnosti, za což patří zvukaři hluboká poklona. Coady za svojí polovinou bicí sestavy mučil ve stylu srbských komand Černé ruky a ještě k tomu stíhal příležitostně řvát do mikrofonu. Nechápal jsem, jak to zvládá, ale podobně zběsilý výkon předváděli i Scott a Jared, kteří své instrumenty drtili, jako by měli vypustit duši. Coady s Jaredem vyklidili pole před desátou a nechali na podiu klečícího Scotta, jenž se oddával své špinavé, uječené kytarové onanii ještě několik dlouhých minut. Řádně hořká a atmosferická tečka za strhujícím vystoupením. Nakonec se za hlasitého aplausu jen s lehkou poklonou odebral do backstage. S kolegy jsme po skončení vystoupení utrousili na účet chování jednoho mladíka z ochranky pár jedovatých slov, neb jsme jej zdaleka neshledali profesionálním, nýbrž jako příležitost si vybít vztek na těch několika fanoušcích, kteří se rozhodli si skočit z pódia a užít si trochy stagedivingu. Chápu, že pravidla jsou pravidla, na druhou stranu, i tohle k tvrdší hudbě chtě nechtě patří, proto bych očekával trochu více tolerance na úkor bezhlavé agresivity. Ostatně i sám Scott byl několik chvil v šoku, když jeden z fanoušků letěl poměrně drsně pod pódium a několik lidí mu muselo pomáhat, aby se sebral. Naštěstí to je jediná výtka za celý večer, kterou bych vůči organizaci akce vznesl.
Krátce na to nás přerušila siréna, jež nabrala řádně psychedelických obrátek a podmazu v podobě Black Sabbath, aby přitáhla lidi zpět pod pódium. Krátce po ní se dostavilo i trio Melvins, jak se sluší a patří, řádně ujetě. První se objevil hostující TrevorDunn se svým kontrabasem v uniformě připomínající školní uniformy ve stylu AC/DC, následovaný DalemCroverem navlečeným do jakéhosi principálského svršku a krátkých šortek. Poslední vtrhl na podium KingBuzzo, totiž BuzzOsborne, v teatrální černé kutně, jejíž výstřih byl zdoben pestrobarevným vzorem s prapodivnou kombinací hvězd a květin. S hudební produkcí komický zevnějšek tria zprvu kontrastoval, asi jako když smícháte pivo se zelenou a do toho nalijete lahev okeny, ale na rozdíl od prznění piva se komičnost s psychedelií Melvins prolnula a vytvořila celek, který skvěle podtrhoval punc nevšednosti, který byla doslova všudypřítomný. Něco takového se prostě jen tak nevidí a neslyší, v tom smyslu bylo vstoupení legendy z Montesana opravdovým hudebním svátkem. Texty byly ústy kapely, kytara, kontrabas a bicí pak její gestikulací a mimikou, ničeho víc potřeba nebylo. Cokoliv dalšího by už jen překáželo dokonalému hudebnímu zážitku, který byl doslova a do písmene kulervoucí, neskutečný a jen těžko popsatelný.
Opět se neubráním srovnání s BigBusiness, totiž byl-li v jejich případě hvězdou večera CoadyWillis za bicími, u Melvins to byl jednoznačně Trevor s kontrabasem. Škoda sloupů, kterými Matrix k vlastní smůle disponuje – nebýt jich, poutal by pozornost ještě o něco více. Bylo štěstím, že jsem stál zrovna na té straně, na níž byl i Trevor, a mohl jsem tak zhlédnout všechny jeho kreace, šílené variace a sóla, která na kontrabas předváděl, z první ruky. To, jak dokázal tento úctyhodně masivní nástroj rozpohybovat párem rukou a jedním smyčcem, bylo dechberoucí a nejen díky jeho školáckému vzevření daleko za hranicemi už tak geniálního “FreakPuke”. Ač Melvins nebyli tak strašně uřvaní jako jejich předskokani, byli ještě o něco víc špinaví a nebáli se koupat ve vlastním bahně až po uši. Z jejich vystoupení sršelo ještě víc energie a z kotle pod pódiem bylo nadšené šílenství cítit natolik, že to musel postřehnout i člověk ve stavu nejhlubší apatie.
Mám jen přibližnou představu o tom, jak dlouho se hrálo, kdy přesně se začalo, kdy se skončilo a šlo domů, natož co všechno se přesně hrálo, setlist ani jedné kapely bych dohromady nedal, ani kdybyste mě na mučidla brali. Ale na tom nezáleželo, očima i ušima jsem visel na kapele, jejíž produkce mě odnesla absolutně mimo realitu. Na závěr vystoupení se přidal i CoadyWillis, který nakonec s Dalem odehráli několikaminutové bicí sólo pro dva bubeníky podmáznuté smyčcovou smyčkou, kterou spáchal Trevor krátce předtím, než se za Buzzem odebral do backstage. Pokud jste si mysleli, že do té doby to bylo psycho, tohle překonalo snad všechno a dokonale zakončilo večer plný uřvané, zběsilé hudby navozující stavy, které jsou obvykle doménou uživatelů drog. Netřeba přídavků nebo snad žadonění o něj, bouřlivé ovace mnohokrát přesahující ty, jež doprovázely vítání kapely, byly více než dostačujícím rozloučením.
Země: Austrálie Žánr: alternative rock / experimental rock Datum vydání: 18.2.2013 Label: Bad Seed Ltd
Tracklist:
01. We No Who U R
02. Wide Lovely Eyes
03. Water’s Edge
04. Jubilee Street
05. Mermaids
06. We Real Cool
07. Finishing Jubilee Street
08. Higgs Boson Blues
09. Push the Sky Away
Jaké skupiny a interprety člověk poslouchá, uznává, ba dokonce v některých případech i obdivuje, se jistě odvíjí dle osobního subjektivního vkusu, což je samozřejmě naprosto logické a zcela v pořádku. Přesto jsou zde hudebníci, kteří by jednoduše měli mít hluboký respekt všech bez ohledu na to, co bychom s malou mírou nadsázky mohli nazvat žánrovou příslušností. Za předpokladu, že tomu tak opravdu je, pak by dle mého skromného názoru jedním z těchto hudebníků byl jistě i australský gentleman Nick Cave, který již po více než 30 let předává světu svou nevšední hudbu (a vlastně nejen hudbu – přesně ve stylu renesančního člověka Cave také píše knihy nebo se podílí na filmech) s ojedinělou atmosférou, jakou umí vytvořit jedině on. Nemusíte jeho muziku vyloženě milovat a aktivně poslouchat, jednoduše ji však nemůžete jen tak smést ze stolu a ignorovat, prostě už jen z toho důvodu, že si to nezaslouží. Ať člověk poslouchá metal, rock, pop, elektroniku, country nebo cokoliv jiného, co si jen dokážete vymyslet, Nick Cave je hoden jeho uznání. Někteří lidé stojí nade všemi žánry a hudebními škatulkami a dokážou oslovovat posluchače z diametrálně odlišných prostředí, protože ve své muzice umí zprostředkovat něco, na co slyší všichni – emoce, které cítí každý, ať už se jeho vkus ubíral jakýmkoliv směrem. A právě v tom je Nick Cave mistr.
Caveova hudba – a jak již bylo zmíněno, nejen hudba, nicméně dnes se budeme bavit právě o ní – je možná na první pohled poněkud jednoduchá a stravitelná, ale je to jen zdání, neboť co je jednoduché svou formou, nemusí být zákonitě jednoduché svým obsahem, což je právě tento případ. Ani zdání oné takzvané stravitelnosti není tak úplně opodstatněné, jelikož jde v jádru o poměrně neveselou záležitost – ne přímo temnou či snad depresivní, nýbrž opravdu “jen” neveselou. Až je to spíše takový neurčitý pocit, který člověk cítí při “čtení mezi řádky”, jakýsi hlodající červíček pochybnosti, že uhrančivě recitované texty na pozadí jednoduché hudební formy nejsou až tak triviální – a to se bavíme čistě o stránce hudební, aniž by ty texty člověk četl či jim rozuměl – ono to totiž bravurně funguje samo o sobě. Nicméně ignorováním lyrické stránky by se člověk připravil o velmi podstatnou složku, jelikož noblesní texty jsou oním pověstným posledním dílkem skládanky jednoho skvostného celku. A po jeho dosazení na místo člověk zjistí, že ve skutečnosti ona hudba (zde již ve smyslu hudby jako celku se všemi takzvaně vedlejšími elementy, které k ní náleží) ve svých útrobách skrývá až nečekaně pestrou škálu pocitů – a už jen fakt, s jak minimalistickou formou je jí dosaženo, je vlastně sám za sebe pozoruhodný.
Přestože až doposud zde padalo jméno jen Nicka Cavea, nelze opomenout fakt, že nedílnou součástí jeho hudebního počínání je skupina The Bad Seeds, jejímž je frontmanem, souhrnně všichni vystupující pod jménem Nick Cave & the Bad Seeds, přesto je to právě Nick Cave, kdo je tou hlavní postavou celého uskupení, kdo píše veškerá texty, skládá podstatnou část hudby (zde za vydatné pomoci kapelníka Warrena Ellise) a kdo v konečném hudebním výsledku hraje tu největší roli – a o “Push the Sky Away” to platí obzvláště, neboť kapela v případě novinky ohlodala instrumentální stránku doslova až na dřeň minimalismu, a tudíž je to právě Caveův charismatický hlas, který je tím nejvíce určujícím prvkem nahrávky a který celou desku táhne. Snad v tom hraje roli i nedávné angažování se v projektu Grinderman, v němž se Nick Cave a většina The Bad Seeds vyřádili na poli syrovějšího a neurvalejšího rocku, ale “Push the Sky Away” je asi tou nejpoklidnější nahrávkou v jejich kariéře – přesto však nepostrádá nic z oné osobitosti, která formaci Nick Cave & the Bad Seeds vždy zdobila.
Hudební podklad je vskutku někdy – vlastně většinou – až překvapivě jednoduchý… nebo spíše minimalistický – to je správné slovo. Většinu pozornosti na sebe tedy strhává sám Cave a plně rozehrává svou pověstnou schopnost neuvěřitelně uhrančivého přednesu, a přestože na albu vlastně téměř nezmění polohu, celých 40 minut dokáže s naprostým přehledem utáhnout a dovést až do samotného konce, po němž si posluchač řekne, že rozhodně neslyšel desku nudnou, jak by se podle tohoto formálního popisu mohlo zdát, nýbrž desku uhrančivou a plnou napětí. I přes onen proklamovaný minimalismus však i samotná skupina dokáže z jednoho jediného tónu vytěžit naprosté maximum, díky čemuž se posluchač nenudí snad ani vteřinu. To právě souvisí s oním zmiňovaným napětím, neboť “Push the Sky Away” má ve své podstatě obrovskou sílu a toho, kdo se do té nahrávky ponoří, již nepustí, dokud nedohraje závěrečná titulní píseň. Osobně jsem zjistil, že si nahrávku nedokážu užít, pokud se jí nevěnuju opravdu naplno a nevnímám každý jeden tón a zvuk, které si Nick Cave & the Bad Seeds připravili.
Skladby na “Push the Sky Away” bychom vlastně mohli rozdělit do jakýchsi tří kategorií, ovšem pouze s poznámkou, že jde o rozdělení velice hrubé. První sortu tvoří kompozice opravdu poklidné, až by se dalo říct “tiché”. Mezi takové patří například první dvě “We No Who U R” a “Wide Lovely Eyes”, dále titulní “Push the Sky Away” nebo baladická “Mermaids”. Další kategorie se vyznačuje pochmurnější a naléhavější náladou a výraznou roli zde hraje baskytara, což je případ třeba “We Real Cool” a hlavně vypjaté “Water’s Edge”. Poslední část písní stojí někde na pomezí prvních dvou a patří sem vcelku logický zbylé položky, jmenovitě tedy úžasná “Jubilee Street”, s ní související “Finishing Jubilee Street” a nádherná “Higgs Boson Blues”. Které z nich jsou ale vrcholem “Push the Sky Away”, může se neznalý čtenář zeptat? V tom je právě ten vtip – ani jedna. Já osobně album chápu jako jeden nedělitelný celek, jehož rozkouskováním by se výsledný křehký obraz roztříštil – dohromady ovšem dává fenomenální a podmanivou mozaiku, od níž se člověk jen tak neodtrhne.
Nick Cave & the Bad Seeds, ačkoliv to snad už dávno ani nemají zapotřebí, opět potvrdili, že jsou živoucí legendou rockové hudby, kritikou i fanoušky zcela právem oslavovanou. Finálního verdiktu snad ani není třeba, protože jestli to, že “Push the Sky Away” je deska naprosto fantastická, nevyplynulo z předchozích řádků, pak už vás o tomto faktu přesvědčí jen samotný poslech.
Další názory:
Že je Nick Cave legenda, to jsem tak nějak registroval už delší dobu, i když jsem až na výjimku v podobě EP “Where the Wild Roses Grow” s jeho tvorbou do styku pohříchu nepřišel. Že je však legendou plným právem, to mi dokazuje právě na aktuálním počinu “Push the Sky Away”, kterým mě zcela okouzlil. Nechce se mi vybírat nejlepší skladby, protože jsou skvělé všechny bez výjimky a žádná za zbytkem nezaostává, a to je na tom všem rovněž krásné. “Push the Sky Away” je deska nesmírně kompaktní, ale přesto pestrá. Náladou je umírněná a dospělá, ale i tak až po okraj nabitá emocemi, se kterými umí právě Nick Cave pracovat tak jako nikdo jiný. Je to přesně taková hudba, kterou si člověk pustí večer, otevře si k tomu lahev dobrého vína a nechá mozek přemýšlet. Myšlenky to sice asi budou poměrně melancholické, leč s příchutí podvečerního slunce, a víno bude chutnat ještě o trochu lépe… Ježura
Pokud bych měl jmenovat jednoho hudebníka, kterého jsem vědomě a trestuhodně ignoroval mnoho dlouhých let, mohl by to snadno být právě Nick Cave. Jeho tvorba je legendární, ostatně i on sám je svým způsobem legendou. Chybu jsem se rozhodl napravit s novinkou “Push the Sky Away” a rozhodně jsem udělal dobře. Devítku skladeb lze snadno rozdělit mezi chytlavé (“Jubilee Street” či nádherná “Mermaids”) a pochmurně náladotvorné (“Water’s Edge”, “We Real Cool” a další), z nichž právě druhá kategorie mi uhranula nejvíce. Jednoduché, temné kompozice s výraznou baskytarou a občasně i neotřelým využitím smyčců doplňuje Cave hlubokým hlasem a básnickými texty. Ano, “Push the Sky Away” mě jednoduše přesvědčilo. A nyní mě omluvte, jdu sehnat starší alba tohoto australského gentlemana a jeho kapely. Zajus
Země: USA Žánr: experimental / industrial rock Datum vydání: 21.1.2013 Label: I Am: Wolfpack
Tracklist:
01. The Alchemist
02. The Thief
03. The City
04. It’s Good to Be Gold
05. The Opportunists
06. The Hate of My Life
07. The Dancers
08. It Rapes All in It’s Path
09. The Parasite
10. My Love Is Coming for You
11. The Master
Není to tak dávno, co jsme recenzovali loňskou desku “The Moment You Realize You’re Going to Fall” seskupení Black Light Burns. Ti zasvěcení ví, že se jedná o partu kolem Wese Borlanda, který se dostal do širšího povědomí jakožto kytarista nu-metalových hvězd Limb Bizkit. V případě loňské desky jsme se s kolegou shodli na faktu, že se jedná o velké zklamání a neskutečně špatnou a nudnou desku. Své povídání jsem tehdy zakončil slovy, že si na další album, na kterém se Wes bude podílet, dám pořádného majzla, protože poslech předchozí, pouze šest měsíců staré desky, bylo opravdu utrpení. Jsem nenapravitelný, a proto jsem se rozhodl dát mu ještě jednu šanci, takže jsem se se zájmem zaposlouchal do aktuální “Lotus Island”. A to, co jsem slyšel, mě naprosto odzbrojilo.
Co bylo na “The Moment You Realize You’re Going to Fall” pouze nastíněno, je na “Lotus Island” dotaženo do dokonalosti. Bohužel v tom negativním smyslu. Je fakt, že se Wes polepšil a dokázal zkrotit stopáž na přívětivých 40 minut, ale ani to mi nepomohlo nahlížet na desku jinak, než na naprostý odpad. Bohužel. Oceňuji aktivitu, kterou hlavní mozek kapely hýří, nicméně ne nadarmo se říká, že méně je více a v tomto případě to platí dvojnásob. Black Light Burns se postupně od industriálního rock/metalu posunuli k experimentálnímu industriálnímu ambient rocku, či jak to vlastně nazvat. Doufám, že se jedná pouze o jednorázovou odbočku, zvlášť když vezmu v potaz, že “Lotus Island” vzniklo s trošku jiným záměrem, než jako další studiové album. Wes jej charakterizuje jako alternativní soundtrack k filmu “Svatá hora” z roku 1973. Ten jsem sice neviděl a nemám ani páru, o čem je, ale nemyslím si, že by mi tento nedostatek měl nějakým způsobem kazit poslech tohoto počinu.
Koncepční “Lotus Island” začíná na poměry kapely dosti netradičně. Hned na úvod máme za sebou tři instrumentální skladby, na kterých kapela (rozuměj Wes Borland) ukazují, že se nebojí ambientu. Jinak snad ani “The Alchemist” popsat nelze. Psychedelická atmosféra se vznáší pěkně nízko a ještě v tomto momentě jsem proti tomu nic neměl. Jenže, přichází “The Thief”, která je zpočátku minimalistická až běda, přičemž v druhé polovině se dostane ke slovu lehce industriální pasáž a plynule se přechází k dalšímu “intru”, tentokrát apokalyptické “The City”. Nechápu smysl zařazení těchto skladeb hned za sebou, protože se jim nepodařilo nijak navodit atmosféru pro další skladby, které se až na pár výjimek nesou v obdobném duchu. Na první regulérní skladbu si tak musíme počkat až na “It’s Good to Be Gold”, ve které se kapela inspirovala až příliš u Nine Inch Nails, s tím rozdílem, že Wes zapojil svůj expresivní vokál, který v tomto případě docela funguje. O dalších ambientních, psychedelických a minimalistických skladbách a mezihrách už mluvit nebudu, protože mě s výjimkou závěrečné “The Master” nebaví, a i když proti této hudbě vůbec nic nemám, tak v tomto případě se o nich nedá mluvit jako o ničem jiném, než o zbytečnostech, které pouze prodlužují hrací dobu desky. Opravdu plnohodnotné písně se skrývají za tituly “The Hate of My Life”, “It Rapes All in It’s Path” a “My Love Is Coming”. Žádná z nich by se neztratila na slabém předchůdci, snad jen “The Hate of My Life” mě odzbrojila svou upřímností a nenásilností, s jakou si borci pohráli s variací industriálního rocku Trenta Reznora. Když pominu povedený přebal, které prostě Wes umí a na němž opět dokázal, že je to talentovaný umělec i na poli mimohudebním, tak mě na “Lotus Island” pozitivně nezaujalo prakticky nic.
Wes Borland si opět ukousl větší sousto, než je schopen polknout. Nepopírám, že jistý potenciál v desce je a chápu, že se snaží, aby se Black Light Burns nějakým způsobem vyvíjeli, což je fakt obdivuhodný a chvályhodný, nicméně si nejsem jistý, jestli si kapela zvolila ten správný směr. “Lotus Island” je velice minimalistická deska, která staví na prostých základech a snaží se z nich udělat větší umění, než ve skutečnosti je. Pokud jsem se po minulém albu nepoučil a dal jsem Borlandovi ještě jednu šanci, tak tentokrát budu rád, když jeho novinku vymažu co nejdříve z paměti a radši sáhnu po debutu “Cruel Melody”, na kterém ukázal, že je nadaný skladatel i mimo svou domovskou kapelu. Od té doby to však s jeho tvorbou jde pěkně z kopce a jednou nějaké to dno přijít muselo. A mrzí mě, že jsem byl u toho.
Druhý pohled (H.):
Bylo by naivní si myslet, že bude “Lotus Island” nějaká velká změna oproti předchozímu “The Moment You Realize You’re Going to Fall”, když přichází se sotva půlročním odstupem. Opět je to dávka pěkně divné muziky, což by samo o sobě ještě nebylo špatně, z mého pohledu možná spíš naopak, ale stejně jako u předchůdce tu je jeden dost zásadní problém – je to nuda bez hlavy i paty. “Lotus Island” tak působí spíše jako změť všeho, co kde Wes Borland vyhrabe – industrial, alternativa, metal, ambient, avantgarda, to všechno a mnohem víc je zde přes sebe naházené bez ladu a skladu a bez jakékoliv logiky. Nejvíce ovšem zamrzí fakt, že ve svém jádru má ta současná podoba Black Light Burns obrovský potenciál být skvělým zážitkem někde na pomezí experimentu a industriálního metalu a že je tento potenciál nevyužitý, tudíž namísto skvělé úchylné desky posluchač dostane jen úchylnou nudu.
Jak známo, když děláte takhle divnou hudbu, je hranice mezi tím úžasným a tím debilním opravdu tenká, a Black Light Burns jsou bohužel na té druhé jmenované straně. A přitom si dokážu představit, že by tomu ani moc nechybělo, aby kapela tu tenkou hranici překročila na tu přívětivější stranu a nabídla desku, která bude skutečně skvělá, želbohu nedokážu přesně pojmenovat, co tomu chybí, přesto to jednoduše není ono. I tak je ale “Lotus Island” o chlup povedenější než “The Moment You Realize You’re Going to Fall”. Ačkoliv to nyní možná bude znít divně, stále však nad Black Light Burns nelámu hůl a opravdu věřím, že mají na to, aby stvořili opus experimentálního moderního metalu. Přestože to prozatím není úplně ono, stále má tahle záležitost v jádru obrovský potenciál a zcela upřímně doufám, že Wes Borland vidí svou hudební budoucnost právě v Black Light Burns, nikoliv v hudebním zvratku s nálepkou Limp Bizkit…
Vydavatelství Avantgarde Music tento měsíc nabízí samá příjemná překvapení. Po obskurní black metalové záležitosti Situs Magus nám k recenzi předhodili prakticky nemetalovou záležitost v podobě rumunských Laburinthos. Že jste o nich nikdy neslyšeli? Nevadí, pro nás je to také premiéra. Nicméně premiéra velmi příjemná a doufám, že to po první desce nezabalí jako jedna z nadějných kapel, které mohly stát na piedestalu svého žánru.
Upřímně řečeno, první poslech byl pro mě docela utrpení, instrumentálně to znělo krásně, ale nějak jsem nepřekousnul zpěv Tonyho Flandorfera a ani jsem to nedoposlouchal. Vůbec nemám tušení, jaké zatmění se mi v hlavě odehrávalo, protože když jsem se k desce vrátil, tak mi nezbylo, než nevěřícně kroutit hlavou nad krásným materiálem, který kapela poskytla. Primární je tu atmosféra pohlcující melancholie, která s prvními tóny úvodní “The Great Brothel of Mankind” pozře a vyplivne až po závěrečné “God Wept in Tunguska”. Přestože se jedná většinu času o poklidnou záležitost, není čas se nudit, nálady se přelévají jedna do druhé a s nimi se mění i motivy. Žádná skladba nejede rovně, končí úplně jinak, než začala. Stylově se pohybujeme někde na pomezí akustické muziky, dark wave a rocku. Mužskému zpěvu asistuje také ženský zpěv Nelly Tírnovan.
Co se týče instrumentální stránky věci, tak na mě dost zapůsobila kytarová hra Daniela Borşe, ve které lze slyšet odkazy především na melodické cítění progresivních hráčů 70. let, jako David Gilmour a další velikáni. Pasáže jeho kytarových vyhrávek kolikrát protkávají celé skladby, nejpůsobivěji zní ve čtvrté “Jesus or Christ”, jejíž začátek pro změnu evokuje obskurnost Sopor Aeternus. Jak vidno, jde o skutečně barevnou nahrávku, která nezačne nudit ani po dvacátém poslechu, získává si postupně veškerou pozornost a nejednou jsem se přistihl, jak jsem zanechal všech činností, jen poslouchal a nechal se unášet.
Hlasy obou vokalistů jsou rozhodně charismatické, ale na albu jsou chvíle, kdy mě teda neskutečně tahají za uši. Platí to především o skladbě “The Emotion of Stone Is Hidden in Divine Sigh”, kde se oba pouští do závratných výšek, a dost mi to zážitek kazí. Ale řekl bych, že to je snad jediná výtka, kterou bych k této desce měl, jinak je naplněná po okraj krásnými melodiemi, pohádkovou atmosférou a hudebními překvapeními. Jako odpočinek od metalových nářezů to funguje dokonale. Pro milovníky netradičních hudebních útvarů rozhodně povinnost.
Další názory:
Rumuni Laburinthos se pro mne stali obrovským překvapením – a nutno říct, že velice příjemným. Jejich debut “Augoeides” je totiž jedním slovem klenot. Deska nabízí naprosto nádhernou hudbu s čarovnou atmosférou; některé momenty – a opravdu jich není zrovna málo – se v mých uších rovnají absolutní hudební dokonalosti. Zároveň s tím jsou však Laburinthos – přestože hrají poklidnou muziku bez jakýchkoliv šílených obratů – naprosto ojedinělí a netradiční. Kolega říká, že mu ze začátku vadil projev zpěváka Tonyho Flandorfera, ale pro mě osobně byl právě jeho hlas tím prvním, co mě zaujalo hned s úvodním poslechem; zanedlouho ovšem “Augoeides” začně odkrývat lahůdkové pasáže i v instrumentálních linkách. Nemám tak úplně tušení, co jsou Laburinthos za lidi, nicméně za tuhle unikátní desku jim s obdivem tleskám. A pak že už nejde vymyslet nic originálního a zároveň tak líbivého (ne v tom špatném slova smyslu). “Augoeides” je jednoduše fenomenální nahrávka a skvost v jednom, naprostá povinnost pro všechny příznivce inteligentní atmosféry. Garantuji vám, že vás čeká velmi působivý zážitek… H.
Země: USA Žánr: avantgarde / experimental rock Datum vydání: 16.10.2012 Label: No Comment Records
Tracklist:
01. Never Come Back
02. Splatter
03. Second Sleep
04. Behind the Days
05. Mousefood
06. Don’t Know
07. I Woke Up
08. Swimming Hole
09. Dried Moat
10. Prankster
11. Birthday Song
12. Civil Disguise
13. Grubbery (Burnt to a Crisp)
“I don’t always review avantgarde albums, but when I do I give 9/10”
Toliko parafráze na dnes tolik populární meme, díky níž bych si měl zaručeně stoupnout v očích všech milovníků těchto poněkud nevtipných vtípků. Nicméně je to ve své podstatě opravdu tak – zdá se mi, že poslední dobou příliš často nerecenzuji desky, které se nějak zásadně vymykají běžnému pojetí heavy metalové (v tom širším slova smyslu) scény, ale když už se mi na stůl nějaká dostane, pak ji chtě nechtě musím hodnotit vysokou známkou. Nedá se ovšem nic dělat, když člověku přistávají na stůl takové výborné matroše jako “Naught”!
Avantgardně kabaretní uskupení Stolen Babies vyletělo na volnomyšlenkářské rockové scéně nahoru jak raketa hned svým dlouhohrajícím debutem “There Be Squabbles Ahead”. Řeknu vám zcela upřímně, že i já jsem byl jedním z mnoha lidí, kteří se do sítí této skupiny chytili takřka ihned. Jen těžko šlo ovšem odolat takové kombinaci fenomenální avantgardy s neotřelou unikátní atmosférou, obrovského nadhledu, krásně ulítlé image, podmanivého hlasu zpěvačky Dominique Persi a mnohých další věcí – a to vše aniž by hudba jakkoliv postrádala inteligenci – právě naopak, měla jí tolik, že by většina mohla Stolen Babies jen skrytě závidět. Debut byl teda doslova bomba, kterou dodnes poslouchám s obrovskou chutí a neustále si onen poslech nepokrytě užívám.
Čekání na pokračování “Naught” se však nakonec protáhlo na mnohem delší dobu, než jsem já osobně – a jsem přesvědčen, že zdaleka nejen já – doufal. Přece jenom, šest let není zrovna krátká doba, stát se může spousta věcí (a také se jich spousta stala, to zase ne že ne), ale jak takové časové období promítne do muziky Stolen Babies, to byla relativně věru ožehavá otázka, kterou sice drtivá většina obyvatel naší planety měla po celou dobu u čokoládové dírky, nicméně čím více se vydání “Naught” začínalo blížit, tím více mě osobně začínala zajímat (tedy ta otázka, aby bylo jasno). Musím se ovšem přiznat, že jsem příliš nevěřil tomu, že se “Naught” podaří vyrovnat fantastické “There Be Squabbles Ahead”, spíš jsem očekával, že dostanu sice dobrou muziku, jež však bude o dost úrovní pod úžasným debutem.
Stejně tak se ale musím hned vzápětí přiznat ještě k jedné věci – s tímto očekáváním jsem se tedy šeredně přepočítal. Šest let je šest let, doba je to dlouhá, ale zcela upřímně mohu říct, že se rozhodně čekat vyplatilo. Lepší šest let a dostat věc na úrovni “Naught”, než aby Stolen Babies přišli s druhým albem dejme tomu třeba v roce 2008 nebo 2009 a byl to jen slabý odvar debutu. Nic takového se naštěstí nekoná a “Naught” je nahrávka, o níž si bez sebemenšího zaváhání dovolím tvrdit, že se své starší sestřičce vyrovná. Neříkám, že ji překonává, ani že je horší či lepší, na podobné soudy je přece jenom brzo v kontextu toho, jak dlouho poslouchám desku první a tu druhou, nicméně jsem zcela bez problému ochoten tvrdit, že i “Naught” je – podobně jako “There Be Squabbles Ahead” – albem v podstatě výjimečným.
Výše již padlo, že působištěm Stolen Babies na debutu byla avantgarda a je tomu tak samozřejmě i nadále. Pokud bychom ovšem měli “Naught” charakterizovat nějak jednoduše za pomoci triviálních výrazových prostředků, tvrdě bychom narazili, protože tohle je přesně ten typ muziky, u kterého to prostě nejde. Každá skladba je totiž sama o sobě velice svébytným kouskem, všechny mezi sebou nabízí něco malinko odlišného (a v některých případech i hodně odlišného), přesto však stále tak nějak patří k sobě. Tam, kde nám tedy nepomůže klasický popis, že támhleten a tamten nástroj je vážně gut a že zpěv je super (což tedy opravdu je, to samozřejmě ano), se budeme muset uchýlit k poněkud abstraktnějším prostředkům…
Jednoduše řečeno, muzika Stolen Babies je neskutečně hravá, taková rozverná a čtverácká, velmi neortodoxní, plná mnohých různých vtípků a obrovského množství nápadů. Proměnlivá je v mnohých případech i náladově, ať už jsou však Stolen Babies zrovna poťouchlí a zpívají zkouřenou narozeninovou písničku, nebo uhodí na temnější notu, která by se bez problémů uživila v soundtracku k nějakému pěkně mrazivému hororu, vždy jejich hudbu obepíná taková jednolitá cirkusácká, nebo chcete-li kabaretní, atmosféra. Kapela však sama sebe nikterak neomezuje, tudíž očekávejte mnohem větší veletoče (nebo snad kolotoče?), než jaké je jeden malý pisálek schopen vyzvracet na virtuální papír. Jak vidno, ani ty abstraktní prostředky nám zas tak nepomůžou, nechceme-li recenzováním “Naught” strávit stejně dlouhý čas, jaký Stolen Babies trvala jeho příprava.
Možná si řeknete, že prozatím to zní všechno docela pěkně, ale že už by se to přece jenom chtělo konečně přenést od abstraktních pojmenování k nějakým konkrétním popisům hudby, abyste si dokázali představit, co od Stolen Babies, potažmo “Naught” čekat, pokud jste neměli tu čest s “There Be Squabbles Ahead”. Ale co vás nemá, vždyť je to přece avantgarda! Pokud po mně nebudete chtít další přísun nějakých neurčitých přívlastků jako chytrá, neotřelá, nápaditá a po všech stránkách úžasná hudba, pak už toho ze mě bohužel víc nedostanete. Album poslouchám už nějaký ten pátek horem dolem, přesto tak nějak nevím, jak jinak bych jej popsat než tím stylem, jak jsem to doteď činil, čili kulometnou salvou nic neříkajících přídavných jmen. Bezpečně ujistit vás však mohu o jiné věci – je to vážně fantastické, neustále, ze všech stran a po celou dobu. A že byste rádi alespoň nějaké songy, na něž byste se mohli při případném poslechu zaměřit? Ano, to bych mohl tu na vás pár názvů vysypat, ale proč zbytečně duplikovat tracklist, který je dole, když vím, že bych stejně nakonec skončil vyjmenováním všech skladeb?
