Archiv štítku: experimental

Queen Elephantine – Kala

Queen Elephantine - Kala

Země: USA
Žánr: psychedelic / experimental / ritual
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Argonauta Records / Cimmerian Shade Recordings / Atypeek Music / Tartarus Records / Transcending Obscurity

Tracklist:
01. Quartered
02. Quartz
03. Ox
04. Onyx
05. Deep Blue
06. Throne of the Void in the Hundred Petal Lotus

Hrací doba: 48:28

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Snaha znít zvláštně a v ideálním případě trochu jinak, než je všude okolo běžné, je samozřejmě sama o sobě chvályhodná a měli bychom si jí u hudebních skupin cenit. Ne nutně vždy bychom ji však měli i chválit. Průměrnost je jistota a pro náročnějšího posluchače záležitost nudná, odpudivá a nehodná pozornosti, ale člověk ví, co dostane, a leckdo – zjevně je jich většina – to tak má raději. Naopak odlišnost bývá víc vzrušující, pokud se povede, ale je mnohem riskantnější, protože se mnohdy prostě nepovede…

Queen Elephantine se o nějakou zvláštnost zcela určitě snaží. Když jsem si poslechl ukázku z jejich letošní desky „Kala“, takřka okamžitě jsem věděl, že mám chuť to slyšet celé a že chci útroby téhle nahrávky prozkoumat. Tak se také stalo, ale výsledný dojem je o poznání chudší, než jsem na onom úplném začátku doufal. Cením si oné divnosti, jaká Queen Elephantine bezesporu nechybí, nemůžu na „Kala“ nějak extrémně nadávat, zároveň však nemůžu ani chválit, protože výsledek nijak zvlášť strhující není.

A přitom se zdálky všechno tváří zajímavě. Queen Elephantine na svém pátém albu (žádné ze čtyř předchozích jsem neslyšel, tudíž nemohu srovnávat) hrají psychedelické cosi, u něhož jsou žánrové kontury nejasné a rozostřené. Muzice vládne rituální rytmika, o niž se stará artilerie dvou bicích souprav a dalších perkusí a také příjemně nahlas brumlající baskytara. Někde v okolí kvílí kytara, jejíž projev nemá daleko někam ke stoneru, ale nazývat produkci Queen Elephantine metalem by asi bylo zavádějící. V takovém složení a v převážně instrumentální podobě (vokály jsou spíše raritou, ale sem tam se objeví, třeba ve druhé „Quartz“) skupina skládá dlouhé zdrogované písničky, které navíc výjimečně zlehka okoření i další nástroje jako třeba mellotron.

Mně osobně by tohle znělo dost lákavě, a kdybych to ještě neslyšel, tak bych to po takovém popisu asi slyšet chtěl. Přesto „Kala“ – navzdory dobrým přísadám – nedokáže nijak zasáhnout, uhranout, zhypnotizovat. A diplomacie stranou, to je hodně velký problém. Právě schopnost s posluchačem nějak pohnout, ponořit jej a posléze jej doslova vymáchat ve své atmosféře je tím stěžejním, na čem by podobně laděná muzika měla stát. Ne, že by tohle na „Kala“ chybělo absolutně, ale vždy jsou to maximálně jen nesmělé náznaky, jak by mohl výsledek vypadat, kdyby to tam bylo. Jenže není.

Nakonec se „Kala“ stále poslouchá docela příjemně. Člověka nijak neruší, ani jej neotravuje a v žádném případě jej neuráží. Pouze si tak plyne okolo a velmi brzy se zvrhne v kulisu. A to je strašně málo. Moc tomu nenapomáhá ani jednotvárnost, která by nevadila, kdyby – zase se to vrací jako bumerang – atmosféra pracovala na plné pecky. V takovém případě by nebylo vůbec co řešit. Takto ale nelze přehlížet, že jednotlivé skladby jsou si podobné jak vejce vejci a splývají mezi sebou do jedné veliké rytmické masy.

Je to škoda, „Kala“ považuji za promarněnou šanci na skvělé album. Američané (nenechte se zmýlit tímhle pojmenováním – současnou domovinou sice jsou Spojené státy americké, ale formace vznikla v Hongkongu) možná jsou zajímaví zvukově, to jim neupírám, skladatelsky však nikoliv.


Calf / Uncle Grasha’s Flying Circus – split

Calf / Uncle Grasha's Flying Circus - split

Země: Řecko / Česká republika
Žánr: noise / industrial / experimental / dark ambient
Datum vydání: 11.9.2016
Label: Pravěk Noise Section / SweetOhm Recordings / NAAB

Tracklist:
I. Calf
01. A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate

II. Uncle Grasha’s Flying Circus
02. The House of Thousands Testicles part I. – Dalai Lama Nun
03. The House of Thousands Testicles part II. – The Nun Who Would Conquer the World

Hrací doba: 58:41 (30:22 / 28:19)

Odkazy Calf:
facebook / bandcamp

Odkazy Uncle Grasha’s Flying Circus:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Pravěk Noise Section

Mohlo by se zdát, že počin s názvem „Dům tisíců varlat“ bude nějaká gay porno parodie na „Dům tisíce mrtvol“, ale realita je trochu jinde – byť platí, že z filmu se zde vycházelo. Za svůj předobraz si však Uncle Grasha’s Flying Circus vzali poněkud serióznější dílo a už vůbec jej neparodují. Jejich strana splitu totiž vychází ze snímku „La montaña sagrada“ (neboli „Svatá hora“ v českých zemích) od chilského režiséra Alejandra Jodorowskyho známého jako tvůrce snímků z kategorie pro náročného diváka. Což vlastně sedí, protože i „The House of Thousands Testicles“ spadá do šuplíčku pro náročnějšího posluchače.

To ovšem neplatí jen o Uncle Grasha’s Flying Circus, ani druhá strana splitu v tomto ohledu nijak nezaostává a taktéž nabízí půlhodinku, která má daleko k odpočinkovému poslechu. Tato nese název „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ a jejím autorem je řecký projekt Calf.

Začněme ovšem s českou stranou splitka, kterážto je – to si povězme hned zkraje a na rovinu – tím zajímavějším, co počin nabízí. „The House of Thousands Testicles“ je samozřejmě noise, tudíž nemalou část toho, co níže zazní, berte s rezervou a s vědomím, že se stále bavíme o hluku, tedy o žánru, jenž má ke konvenčnímu pojetí hudby asi nejdále ze všech hudebních žánrů. Přesto – nejedná se o nahodilé hlučení bez hlavy a paty, bez ladu a skladu a bez nějaké pojící myšlenky, v obou částech kompozice je cítit promyšlenost a nějaký skladatelský záměr. Zjevně se tedy nejedná o pouhé improvizační cvičení na téma co nejkrutějšího audioteroru – a pokud „The House of Thousands Testicles“ ve skutečnosti je výsledkem improvizace, pak to na něm není vůbec znát. Z toho ohledu lze bez problémů věřit tomu, že Uncle Grasha’s Flying Circus se při tvorbě stanoveného konceptu opravdu drželi, nikoliv že je tento koncept pouze domnělý. A to u noisu zdaleka nebývá pravidlem. Nutno dodat, že to vše se povedlo, aniž by Uncle Grasha’s Flying Circus ztratili jakékoliv extrémní aspekty hlukové produkce.

To hlavní se odehrává ve dvacetiminutové „The House of Thousands Testicles part I. – Dalai Lama Nun“. Uncle Grasha’s Flying Circus zde tvoří klaustrofobický nátlak a drží posluchače v koutě, kam na něj házejí ohavné hlukové koláže, industriální ruchy a nepříjemné pískoty. Jak už ale padlo, stále je v tom cítit myšlenka, skladba (zde je tento termín skutečně na místě!) má vývoj a vlastně to celé uběhne mnohem rychleji, než by člověk očekával. A to značí kvalitu. To samé lze říct i o „The House of Thousands Testicles part II. – The Nun Who Would Conquer the World“, byť je její přístup jiný. Zde se totiž jedná o tuze lákavou srážku noisu s dark ambientem. A je to super.

Ani „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ vlastně není špatná záležitost. Vedle prvotřídního noisu Uncle Grasha’s Flying Circus však příspěvek Calf vypadá trochu mdle. Byť i tady se v rámci půlhodinového peklíčka najdou zajímavé momenty, které dokážou pocuchat posluchačovy nervy. Paradoxně je na poslech víc nepříjemná nepravidelná, až arytmická rytmika než industriálně-hlukové pískání.

Vzato kolem a kolem je to ale dost povedené splitko, s nímž se dá strávit více času, než je u noisu běžné. Pravda, mají to na svědomí především Uncle Grasha’s Flying Circus s „Domem tisíců varlat“, ale „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ je taktéž docela dobrá a dává smysl ji poslouchat, poněvadž i zde se jedná o poctivě hnuso-experimentální tvorbu. Celkově velmi vydařená hodina hluku, takže jestli si chcete protáhnout uši industriálním skřípěním, tenhle split lze jen doporučit!


eE eS eM – ByloNebyloRybaNaruby

eE eS eM - ByloNebyloRybaNaruby

Země: Česká republika
Žánr: noise / industrial / experimental / improvisation
Datum vydání: srpen 2016
Label: Napalmed

Tracklist:
I. LiveAtRybaNaruby
01. KdybyBylyVPrdeliRyby
02. NemuselyByBytRybniky

II. JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba
03.-17. [untitled]
18. PytelNa(cu)Raky
19.-65. [untitled]
66. 666
67.-87. [untitled]
88. NaziFunksPunkOff!
89.-98. [untitled]
99. Outro

Hrací doba: 71:31

Odkazy:
web / bandzone

K recenzi poskytl:
Eine Stunde Merzbauten

Hlukový matador Radek Kopel a jeho kumpáni jsou neúnavní. Od doby svého vzniku Eine Stunde Merzbauten posluchače nijak nešetří a každý rok nabídnou minimálně jednu nahrávku, přičemž každá jedna z nich je více než vhodná k zodpovědnému trýznění sluchovodů a snad nejen jich. Člověk se ještě ani pořádně nestačil vzpamatovat z dubnového počinu „E.S.M.“ vydaného pod lehce pseudonymem ExSxMx a už je tu další dávka zvukového arcipekla – a opět pod trochu jiným jménem, tentokráte jako eE eS eM. Ale není se čeho bát, na svou dávku noisu si přijdete, ať už se to jmenuje jakkoliv.

Nějaký laik by si při pohledu zdálky mohl snad i pomyslet, že se na „ByloNebyloRybaNaruby“ ukrývá nějaký koncept – zcela evidentně rybí koncept. Ale zasvěcení vědí, že očekávat něco takového by byla absolutní naivita, protože u Eine Stunde Merzbauten je všechno trochu jinak a tenhle projekt se pojmu kapela samozřejmě vymyká takovým způsobem, až by toto označení bylo snad hanlivé.

Přesto – „ByloNebyloRybaNaruby“ je rozděleno na dvě části. Ta první nese název „LiveAtRybaNaruby“, a jak už její název napovídá, jedná se o živý záznam. Ten byl pořízen v klubu Rybanaruby v Praze, výsledkem čehož jsou dvě – hanba mě fackuje při tomhle pojmenování – písně „KdybyBylyVPrdeliRyby“ a „NemuselyByBytRybniky“. Ničeho se ho však nebojte, na nahrávce není vůbec poznat, že se jedná o živé album – s výjimkou jediného momentu v podobě potlesku na konci „NemuselyByBytRybniky“.

Druhou částí je pak 36minutová – opět mě fackuje hanba – kompozice „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“, která je rozdělena do 97 stop, z nichž naprostá většina je nepojmenovaná. Jedinými výjimkami budiž majstrštyky „PytelNa(cu)Raky“ (18), „666“ (66), „NaziFunksPunkOff!“ (88) a „Outro“ (99).

No, ale ve finále je samozřejmě úplně šumák, jak se co jmenuje, jak dlouho to trvá, kde to bylo natočeno nebo jestli jde o koncertní či studiovou nahrávku. V konečném důsledku je totiž beztak všechno brajgl jako svině. Eine Stunde Merzbauten je záležitost, o níž dost dobře nejde pořádně psát, panč dycynky skončíte u prohlášení, že to není nic jiného než prachsprostý bordel, jehož hlavním poznávacím znamením je nezřízená improvizace a jehož snad nejdůležitějším smyslem existence je pobavení samotných Eine Stunde Merzbauten při vyluzování těch nejvíc pošukaných zvuků, pískotu, vazeb, rachotu a dalších akustických laskomin.

Dobrá, trochu jsem to přehnal, něco mále přece jen napsat lze. Tak především – „LiveAtRybaNaruby“ mě příliš nebaví. Na minulém „E.S.M.“ šlo – s notnou dávkou nadsázky – nalézt jakousi hudebnost, což byla vlastně docela příjemná změna. Jasně, pořád to znělo, jak když vás šuká kůň do ucha (ne, že bych to reálně zkoušel), ale ten poslech mě, nebojím se hrdě a drze prohlásit, bavil. „LiveAtRybaNaruby“ je v obou svých částech noisový námrd, v němž Eine Stunde Merzbauten do posluchačů hustí pazvuky bez ladu a skladbu. Tu a tam z té improvizace na povrch vytane trochu zajímavější pasáž (třebas třináctá až patnáctá minuta „KdybyBylyVPrdeliRyby“), ale vzato kolem a kolem to není žádné terno.

Eine Stunde Merzbauten

Náladu ovšem vyspraví „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“. Většina z oněch 97 stop má dvacet vteřin nebo lehce přes dvacet vteřin, přesto se tu najdou i relativně zajímavé momenty jako třeba hity číslo (dle tracklistu, ne v rámci kompozice) 49, 57, 58, 63, 64 (v těchto dvou se dokonce ozvou náznaky dejme tomu psychedelie), 70 nebo 71. Anebo je to třeba všechno furt ten samý bordel a jen mně mrdá v uších, takže tam slyším, co tam není. Ale to nic nemění na mém názoru – jakkoliv to u daného žánru může znít zcela iracionálně, ale „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“ se mi skutečně líbí víc.

Samozřejmě, „ByloNebyloRybaNaruby“ je hlukařina jak řemen. Tato věta je všeříkající a celý počin dostatečně hodnotí i popisuje zároveň. Vezměte si z toho, co uznáte za vhodné, protože za oním prohlášením se skrývá „je to zajímavé“ stejně jako „je to naprostá kokotina“. Hádám, že svou variantu si  zvládnete vybrat sami a mě k tomu nepotřebujete.


Supersilent, Oker

Supersilent, Oker

Datum: 10.11.2016
Místo: Praha, Radlická kulturní sportovna
Účinkující: Oker, Supersilent

Vycházím z labyrintu pražské podzemky a ocitám se vyvrhnutý mezi kolejemi kdesi na Smíchově. Beru si chvíli na rozkoukání, překonání dezorientace, srovnání střelky. Hledám modře zbarvenou stodolu uprostřed vzrostlých náletů. Otočka vlevo, otočka vzad, vidím, dýchlo na mě žižkovské Nákladové nádraží. Ale zpět do končin smíchovských či přesněji radlických, tam, kde na mě v rámci letošní Alternativy čekalo další zastavení. A co by jen další, přede mnou byl rovnou hlavní tahák programu – Supersilent, neuchopitelná legenda rušící ve sférách na improvizaci založené elektroakustiky a šáhlých pozůstatků jazzu. Jsme na svátku Unijazzu, tak odkud jinud headlinera brát. Já hlásím skvělá volba, a to před bojem i po něm. Začnu na jeho začátku a pokusím se dobrat konce.

Radlickou kulturní sportovnu jsem tedy našel, včetně dveří s nekonvenčním otvíráním i zavíráním – za něco to popadni a tlač, případně zaber k sobě. Na první pohled odtažitý prostor se otevřením dveří proměnil v maximálně přátelské místo. Ze tmy jsem vešel do zamlženého pološera, v němž jsem nalezl šatnu za dvaciáš a bar, který jsem v době příchodu přistihl v nedbalkách. Procházím dál a zjišťuji, že jsem se ocitl v prostoru krásném, charismatickém a překvapivě také útulném. Navzdory velikosti a vnějšímu vzhledu kravína.

Publikum se v porovnání s koncertem Gnod podstatně proměnilo – bylo ukázněnější, navzdory fajnšmekrovosti přátelštější, a co se sluší dodat, také podstatně starší. Ubylo vážných „alternativců za každou cenu“, přibylo nadhledu a snad i oddanosti hudbě. Tabulkami se záznamy naměřených hodnot a výchylek nedisponuji, prostě jsem to tak cítil.

Kdo vzal židli, vzal, mohl. Kdo nevzal, stál si dle libosti, hlavně že byl připraven na Oker. Čtveřice akustických improvizátorů dokázala zaujmout a přimět k maximální pozornosti, ztratit se bylo zatraceně snadné. Norové svůj výstup vystavěli na nepředvídatelných rytmech všeho kulhavého druhu, k nimž přidali akčnost a vysokou variabilitu zvuků. Ani se nechtělo věřit, že de facto všechno lezlo pouze z kytary, trubky, kontrabasu a perkusí. Kapela se nestavěla do role hypnotizérů, stavitelů majestátních hudebních cest, bavila spíš plynule navazujícími výjevy, nápaditostí a radostí z hravosti. A radost jsem měl i já, ačkoli k uzemňování došlo až v horizontu dalších desítek minut.

Oker hráli nalevo, Supersilent vpravo. Symbolika? Kdepak, jen ryze praktické důsledky – rychlejší přestavba a kratší prostor k vydechnutí. Za pár minut pod pódiem opět zalidněno, jen ještě mnohem koncentrovaněji a mnohem blíž dění. Tři stovky hlav, asi tolik se jich shromáždilo v napjatém očekávání. Supersilent začali tiše, hlasitostně jen o trochu výš než předskakující krajané. Helge Sten alias Deathprod elektronickým mágem, Ståle Storløkken coby klávesový excentrik a Arve Henriksen s trubkou i čudlíky nad tím vším.

Supersilent

Přidává se, šlape do plných. Zpočátku přehledné rytmy divočí a končí v nervních změtích hudebního extremismu, jenž i tak dává smysl a neustále přesvědčuje o organickém vývoji skladeb. Převažující diskomfort proměňuje své zdroje. Ke slyšení jsou nelidské ruchy i nepochopitelné rytmy (zvlášť když se svých elektronických pultíků chopili všichni tři zúčastnění najednou), před nimiž se musí klanět. Občas svítá i slunce, hudební a vizuální rovněž. To druhé v momentech, kdy v pozadí sídlící Arve Henriksen odlepuje ruce ode drátků a chopí se trubky. Vrchol všemocného trojúhelníku, mluvčí a zvěstovatel z krajiny nadpřirozena, z níž přišli všichni tři.

Předvedené kompozice byly tuším čtyři, každá fungovala rozdílně, a přesto v duchu nastíněného světa. Ten zhasnul po absolutním hlasitostním vyšponování, po třesoucích se kalhotách i vnitřnostech. Někteří nevydrželi, já s radostí vstřebával a po oku kontroloval strop, jestli se neřítí. Ticho, konec. Potlesk, vřelá zdravice. Desátá je strop, ranní ptáčata při Supersilent neusnou, to musím uznat. Odcházím a třes setřásám bilancováním. Oker byli hravostí a smíchem, Supersilent manipulátory s vášnivou jazzmanskou duší a neskutečnou schopností magnetizovat. Nemám rád definitivy, jasná tvrzení o koncertech a festivalech roku a zásadních koncertech života. Ale…


Door into Emptiness – Wave

Door into Emptiness - Wave

Země: Bělorusko
Žánr: experimental black metal / electronica / ambient
Datum vydání: 22.8.2016
Label: Possession Productions

Tracklist:
01. Ja nia baču ścien
02. Sady mir
03. Ucioki
04. M.O.D.A.
05. Abrad siońnia
06. Recha
07. Dzień narodzinaŭ

Hrací doba: 34:57

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Běloruští chameleóni Door into Emptiness zrají jako ono pověstné víno. Mnohé kapely vydají své první počiny a na nich načrtnou možný potenciál do budoucna, aby se pak z této polohy nedokázaly hnout, ustrnou na místě a na kýženou vyšší úroveň kvality se prostě nedostanou. Do jisté míry jim v tom brání i současný trend přechvalování všeho – jak ze strany nesoudných fanoušků, tak i od mnohdy rovněž nesoudných kritiků.

Door into Emptiness jsou ovšem nádherným příkladem skupiny, jíž se onen naznačený potenciál podařilo zúročit. Bělorusové jsou s každým dalším albem zajímavější a zajímavější. Obzvláště v momentě, kdy se odhodlali opustit dřívější blackmetalové výrazivo a vydali se vstříc experimentování s elektronikou, to začalo být opravdu dobré, čehož jsou důkazem alba „Radio Ja“ a především „Znaki rabizny płyni lipenia“ (obě 2014). Trochu paradoxem sice zůstává, že ve stejném roce spatřil světlo světa i dosavadní vrchol jejich tvorby v podobě fenomenální kooperace „Kali b my mahli bačyć usie zorki, načnoje nieba było b śviatłom“Vietah, která však byla natočena již v roce 2011, ale to je nakonec jedno.

Letopočet s kódovým označením 2014 byl pro Door into Emptiness zjevně speciální, když jim zde vyšly hned tři počiny, které navíc jejich tvorbu posunuly o notný kus dopředu. Na další nahrávku se muselo čekat dva roky a nyní si povíme, zdali to čekání na „Wave“ stálo za to. Okamžitě ale mohu prozradit, že novinka tvář Door into Emptiness opět výrazně posouvá – byť tentokrát ne přímo kupředu, nýbrž zčásti i dozadu.

Pokud jste si minulou větu přebrali tím způsobem, že se Door into Emptiness asi vrátili k black metalu, pak – bingo! Po experimentálnějších počinech totiž Bělorusové opět přišli s počinem spadajícím do škatule černého kovu (svým způsobem), nicméně z jistého úhlu pohledu to jen potvrzuje skutečnost, že se Door into Emptiness v průběhu let transformovali ve formaci, jejíž další krok není jistý a u každého nového alba nemůžete už předem lehce odhadnout, co dostanete. Což je samozřejmě kladná vlastnost.

Stěžejní je však to, že se pod minimalistickým přebalem (oproti předchozím, stylově sladěným artworkům s nevšedními a zajímavě namalovanými příšerkami dost velká změna) ukrývá nahrávka, jejíž kvality jsou natolik vysoké, že onen zdánlivý krok zpátky nijak nevadí. Tím spíš, když Door into Emptiness na „Wave“ dokázali zúročit i zkušenosti s předchozím experimentováním a svou vyzrálost. Pod mrazivou minimalistickou kytarou tak stále tepe elektronické srdce a tato nevšední kombinace patří k největším přednostem novinky.

Door into Emptiness

Nádherným příkladem by mohla být třebas pátá skladba „Abrad siońnia“. Vezmete-li čistě blackmetalovou složku, pak je to ve své podstatě Burzum jak vyšitý. Stejně chladná a primitivní kytara, blackmetalové vytí, atmosféra. Nicméně rytmika je zvláštně rozverná (byť sama o sobě rovněž monotónní) a má v sobě elektronický nádech, a navíc se dále vynořují divné zvuky. Něco podobného by šlo říct i o „Ucioki“, jíž stejně jako „Recha“ neškodí ani několik sjetých „dutých“ linek, které na první poslech působí jak pěst na oko. Obě jmenované písně si však stále drží rozvážnou a elektrizující atmosféru. Výtečná je i dvojka „Sady mir“, která má navzdory některým zvukům jednoznačně nejblíže k čistokrevnému black metalu. A opět platí – atmosféra je tak hutná, že by všechny kopírky Burzum a (nakonec i sám současný Burzum) mohly závidět.

Na své si do jisté míry přijdou i ti z vás, kdo si oblíbili především elektronickou a ambientní tvář Door into Emptiness. Pro tyto posluchače je zde připravena „Ja nia baču ścien“, která sice stojí na první pozici, ale těžko ji lze považovat za intro, když svou délkou cokoliv z ostatních songů převyšuje o celé minuty. Čtvrtá „M.O.D.A.“ není tak ambientní jako „Ja nia baču ścien“ a jde spíše o blend mezi electronicou a trip-hopem. Velice zajímavé je i finále „Wave“ v podání „Dzień narodzinaŭ“, jež vlastně kombinuje všechny polohy Door into Emptiness. Po ambientním počátku nastoupí opět burzumovská kytara, kterou záhy podbarví relativně chytlavá elektronika… a že se znovu jedná o trefu do černého, už je mi pomalu trapné dodávat, protože se s tím začínám opakovat. Ale co jiného mám dělat, když to tak prostě je!

Hned několikrát v recenzi padlo jméno Burzum, ale toho se nijak nelekejte. Ten vliv na „Wave“ cítit je, a to dost silně, až mě to samotného překvapilo. Nicméně Door into Emptiness jsou daleci toho, aby byli další pouhou kopírkou – s tím odkazem zacházejí velice svojsky, půjčili si z něj jen jisté dílčí elementy, jimž přidávají velkou nadstavbu dalších odlišných žánrů i svého vlastního rukopisu, jejž si za ty roky vybudovali. A výsledkem je extrémně silná deska. Sice nepříliš nápadná, přesto vysoce poutavá, ohromně zajímavá, chytrá, skladatelsky vypilovaná a atmosférická.

Door into Emptiness jsou dobře skrytá lahůdka dnešní scény. Bez otravného hypu, bez přetvářky – jen čirá kvalita, již by si neměli nechat uniknout ti, kdo jsou znudění běžnou metalovou produkcí. Jsou na okraji (třeba na Facebooku nemají like ani od 150 lidí, což je na poměry hudebních skupin směšné číslo), ale nic z toho nevypovídá o úrovni vlastní hudby, s níž Door into Emptiness převyšují mnohonásobně známější uskupení. Není sporu o tom, že jsou tito Bělorusové zvláštní, ale jakmile člověk kouzlu jejich tvorby propadne, pak už není cesty zpátky. Pro mě povinná koupě.

Door into Emptiness


Druhý pohled (Skvrn):

Modré, černé, bílé – právě těmto barvám se poslední roky oddávali dlouhohrající Door into Emptiness. Tato kapitola pokračuje i na „Wave“, ač s jistými změnami, grafickými i hudebními. Barevnost – hudební nálady přetrvávají. Melancholie, syrovost i porce tajemna. Volba konkrétních tvarů – nástrojů se však změnila. Z obalu zmizela obsah charakterizující osoba, pro Bělorusy doposud takřka povinnost, a zůstalo jen strohé vyjádření barvami, zato až na dřeň. Zřetelný minimalismus vládne hudbě též, pryč jsou tóny navíc, zvýšila se důležitost posluchačovy pozornosti a tím se tak rozšířil prostor pro vlastní fantazii. Door into Emptiness však zodpovědně vedou a nenechají svého následovníka bloudit beze smyslu. A abych nezapomněl, vrátil se black metal, tedy v případě Bělorusů čas zapojit artworkovou bílou co možná nejvíc.

Na poslední nahrávky vzpomíná intro. Zpočátku jemná ambientní skladba uvádí skrze postupnou gradaci do kytarového děje, do děje celého „Wave“. V tu chvíli dostává prostor šestice blackmetalových skladeb s obdobnou výstavbou, s obdobně pomalým tempem a pochmurnou náladou. Nic z toho není na škodu. Minimalismem Door into Emptiness neustále presují, nenudí jím. Přímý nátlak monotónních riffů a citlivé zabudovaní maličkostí (ach ta voda v „Sady mir“) dokáží posluchače absolutně pohltit, výtrysky syrovosti a negace kapela nejenže ukazuje, ale taktéž je otevřeně nabízí k prožití. Znamená to jediné. Někdo zůstává odrazen a odmítá, jiný tuhle pobídku přijme se vděkem. Ten můj je nesmírný.


Shadowdream – The Sunsettler’s Motel

Shadowdream - The Sunsettler's Motel

Země: Srbsko
Žánr: ambient / dark jazz / experimental
Datum vydání: 7.7.2016
Label: Wormholedeath Records

Tracklist:
01. Good Evening and Welcome to the Sunsettler’s Motel
02. The Sunsettler’s Theme
03. The Murder Story Part 1 – After Midnight I Heard Someone Scream in the Room No. 217
04. The Murder Story Part 2 – The Mysterious Tenant from the 3rd Floor
05. While the Motel Sleeps Nightmares Are Being Painted
06. The Hour of the Wolf, Alfa and Omega
07. The Obsession Begins Tomorrow
08. Good Morning and… It Starts Today…

Hrací doba: 40:02

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Wormholedeath Records

Podzimní slunce pomalu zapadá a pan Norman Torrance přijíždí k motelu Sunsettler’s. Už při vstupu do budovy, kdy se jde zapsat na recepci, pocítí jakousi napjatou atmosféru, která se kolem prostírá, přesto jí nevěnuje pozornost a rozhodne se kvůli únavě zůstat. Když v hluboké noci usíná a začíná snít, znenadání jej probudí nelidský jekot. Okamžitě vybíhá ze svého pokoje, aby zjistil, co se stalo, ale nikde ani živáčka – až na jedinou osobu, jejíž obličej však Norman z rozespalosti pořádně nevidí. Když se chce k postavě přiblížit, najednou je pryč.

Torrance běží zpět do svého pokoje, vystrašený se snaží uklidnit a ideálně se uložit zpět ke spánku. Co se stalo? Byla to vražda? Řev by tomu odpovídal. Noc pomalu postupuje, brzy začne úsvit a myšlenky jej sžírají. Opět vychází z pokoje a snaží se někoho najít, ale motel zeje prázdnotou. Rozhodne se tedy sbalit věci a radši co nejdříve odjet pryč, když vtom zaslechne startující automobil na parkovišti před motelem. Rychle sebere klíče od svého auta a běží dolů. Nasedne do svého vozu a začne sledovat auto, které právě viděl odjíždět. Je to snad vrah? Podepsal si teď Torrance svůj ortel a stane se jeho příští obětí? Anebo je snad právě on ten pronásledovatel?


To není začátek žádného krimi příběhu (i když… jak se to vezme), nýbrž koncept alba „The Sunsettler‘s Motel“. A ještě než se dostaneme k jeho hudebnímu ztvárnění, zdržím se chvíli právě u příběhu. Ten je pro hudební desku možná trochu nezvyklý, ale to není na škodu. Trochu mě však mrzí, že Rastko Perišic – jediný člen projektu Shadowdream, jenž za počinem stojí – rezignoval na jakékoliv rozuzlení či pointu. Žádná tam není. Nemyslete si, že bych měl to srdce vám kus příběhu odepřít – skutečně jsem to převyprávěl celé a album prostě končí tím, že hlavní postava odjede z parkoviště motelu a sleduje nějaké auto. Dvě vcelku laciné otázky, jaké jsem si v závěru druhého odstavce dovolil parafrázovat – „Is it the murdered, is Mr. Torrance now becoming the next victim? Or is Mr. Norman Torrance the actual predator?“ – prostě pointu nedělají.

Koncept „The Sunsettler‘s Motel“ tím pádem končí jaksi uprostřed věty, jejíž druhou půli odmítne sdělit. Pokud by snad mělo jít jen o první část příběhu, jehož děj by byl rozvíjen na další nahrávce, pak asi budiž, ale jestli taková informace byla někde potvrzena, tak mi to uniklo. A tím pádem to na mě působí jako umělecký záměr, který se příliš nepovedl – nechat otevřený konec, ať si posluchač důsledky domyslí sám. Ale i otevřené konce se musejí umět a potřebují nějakou přípravu půdy, aby měly účinek, nejde prostě udělat jednoduchý rádoby příběh a useknout jej v nějakém náhodném místě.

Říkáte si, že něco může být skryto mezi řádky, co jsem jen nedokázal rozluštit? Pak se ptám – jaké řádky, mezi nimiž bych měl číst, máte na mysli? „The Sunsettler‘s Motel“ je totiž čistě instrumentální deska a výše nastíněné ji provází jen jako psaný text, aby měl posluchač představu, oč běží. Nicméně je znát, že se Rastko Perišic snaží hudební produkci přizpůsobit tomu, co se právě děje v příběhu. Jeden příklad za všechny: když se hlavní postava zaobírá temnými myšlenkami u sebe v pokoji a přemýšlí, co dělat dál, tak tuto pasáž reprezentuje skladba „While the Motel Sleeps Nightmares Are Being Painted“. Ta je tím pádem temnější, minimalističtější, aby odpovídala noční prázdnotě a nejistotě, kupředu ji táhne plíživé tempo, nad nímž se ozývají těžké klavírní klapky a místy i saxofon. Podobně třeba „The Murder Story Part 2 – The Mysterious Tenant from the 3rd Floor“ potřebuje navodit ještě zlověstnější pocity, tudíž se uchyluje až k darkambientní výrazivu.

Abych ale řekl pravdu, „The Sunsettler‘s Motel“ mi bylo o něco sympatičtější, když jsem si jej pustil poprvé, aniž bych byl seznámen s onou dějovou linkou. Některé písně samy o sobě jsou dobré, osobně se mi asi nejvíce zalíbila druhá „The Sunsettler’s Theme“ (ta má v příběhu vyjadřovat napjatou náladu motelu, jakou Torrance pocítí, když sem poprvé vejde). Hlavně kvůli minimalistické klávesové lince v pozadí, příjemné subtilní rytmice a uvěřitelné atmosféře. Výborná je i předposlední „The Obsession Begins Tomorrow“ nebo „The Hour of the Wolf, Alfa and Omega“. Obecně vzato lze tvrdit, že nahrávka i jako celek je drtivou většinu času sympatická a poslouchá se velice dobře. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že brzy nad ránem, kdy teprve začíná svítat, tma neochotně začíná ustupovat prvním slunečním paprskům a v kopcích okolo se ještě převalují cáry mlhy, má nahrávka svůj účinek.

Shadowdream

Ve finále je tedy „The Sunsettler‘s Motel“ i přes jisté výhrady ke zvolenému konceptu a především k jeho zpracování příjemná nahrávka. V jádru je poklidná a ambientní, nicméně v některých jejích zákoutích lze cítit i temnější spodní proudy, jinde zase posmutnělý saxofon, výrazný jazzový pel či dokonce vzdáleně folkový motiv. Náladotvornost tomu navzdory minimalismu nechybí a poslech nenudí. Kladné dojmy tedy převažují. A vlastně bych lhal, pokud bych tvrdil, že jsem si „The Sunsettler‘s Motel“ neposlechl docela s chutí a jsem poměrně rád, že jsem to slyšel. Na druhou stranu mi produkce Shadowdream neuhranula natolik, abych se okamžitě vydal zkoumat předešlé kousky v diskografii. Letošní novinku vám však mohu s klidným srdcem doporučit.


Mare di Dirac – Fumes

Mare di Dirac - Fumes

Země: Itálie
Žánr: dark ambient / drone / experimental
Datum vydání: 1.6.2016
Label: Dusktone

Tracklist:
01. SacraFormula
02. Ceremony 00
03. Representation 01
04. Deification 10
05. Quinta matrice

Hrací doba: 40:36

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Co všechno lze ještě považovat za hudbu? Padnou-li hranice tradiční písničkové struktury sloka-refrén, padne-li hegemonie běžných nástrojů a nastoupí-li nejisté nekonečno možností, co za zvuky je ještě možno vyloudit, kde se fantazii meze nekladou a kde pouze lidská představivost je jedinou zábranou… dá se to ještě považovat za hudbu? Anebo je to právě tato nejasná hranice, kde končí pouhá zábava a skutečná hudba naopak teprve začíná?

Mare di Dirac patří mezi formace, jaké podobné otázky nutně musejí provokovat. Je schopnost zhudebnit ticho uměním, anebo jen laciným hraním si na experiment? Odpověď je stejně nejednoznačná jako to, co Mare di Dirac produkují za… hudbu? Nebo snad radši zvukovou performanci?

Mare di Dirac jsou určeni lidem, kteří chtějí slyšet nikoliv neslyšené, nýbrž neslyšitelné. „Fumes“ je deskou, kde nehrají hlavní roli zvuky, jaké se na člověka linou z reproduktorů, ale člověk sám a jeho představivost. Do hlavní role byl obsazen čistý minimalismus a víc než snaha hrát tu vítězí snaha nehrát. Velkou část nahrávky tvoří jen letmo znatelný šum, mnohde se dokonce i ten zastaví a nastane nicotné vakuum. Provázet vás budou odlidštěné dronové plochy a darkambientní sféry, jejichž hloubky se táhnou dál, než oko dohlédne a ucho doslechne; místo běžných smyslů tak musí zastoupit představivost. „Fumes“ vlastně není o tom, co uslyšíte, nýbrž o tom, co vy sami dokážete vnímat vnitřním okem. „Fumes“ je pouhým katalyzátorem, jenž cestu do hlubin ničeho odstartuje.

Ale to vše platí jen do jisté míry. Jakkoliv se to po prvním poslechu „Fumes“ může zdát až paradoxní, z obou desek Mare di Dirac je to právě ta novější, která je – myšleno vysoce relativně – variabilnější a hudebnější. Tu a tam vykoukne i hluková hrozba, jinde zas tantrické meditace hrdelního zpěvu protne dokonce i rytmický motiv. Na několika místech lze rozeznat i konkrétní hudební nástroje – nejen bubínky, ale třeba i hluboké tóny didgeridoo. Z tohoto úhlu pohledu by snad šlo i říct, že „Fumes“ je oproti svému předchůdci „Tupilaq“ stravitelnější. Nicméně ani skutečnost, že si lze tentokrát zapamatovat i nějaký motiv (!), nahrávce na její abstraktnosti a necuchopitelnosti neubírá vlastně nic.

Postavím-li obě alba Mare di Dirac vedle sebe, pak musím říct, že „Tupilaq“ mě asi pocuchalo o něco víc. To byl soundtrack nicoty, rituál ničeho v prázdné pustině, kde není absolutně nic. Na „Fumes“něco je; není to hmatatelné, není to viditelné, ale lze cítit, že se kdesi někdo (něco?) skrývá a tiše pozoruje. Nicméně „Tupilaq“ ve své nepohodlnosti, nehostinnosti a naprosté samotě bylo o něco hrozivější, dokázalo se skutečně zarýt pod kůži a zalézt za nehty.

Mare di Dirac

Ovšem pozor – nic z toho, co jsem právě řekl, neznamená, že by „Fumes“ bylo přátelské nebo snadno vstřebatelné. Není a opak by byl víc na škodu než k užitku. Říkám pouze to, že „Tupilaq“ posluchače vrhlo do prázdnoty a nechalo jej s jeho vlastním nitrem – nic víc, ale ani nic méně; „Fumes“ tu a tam letmo naznačí, jakým směrem má člověk své myšlenky stočit. Oba přístupy jsou svým způsobem lákavé, oba mají něco do sebe a je jen na vás, který z nich zvolíte za ten osudový. Já osobně však radši zvolím absolutní nicotu v podání „Tupilaq“.


Viranesir – Dad’s Choking on My Vomit of His Semen

Viranesir - Dad's Choking on My Vomit of His Semen

Země: Turecko / Velká Británie
Žánr: gay synthpunk
Datum vydání: 1.8.2016
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Soul
02. Pedophilic Torturer
03. Escapeless
04. The Father in Me
05. Sadness
06. Naphthalene
07. Bourgeois Beleaguered II

Hrací doba: 37:51

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Viranesir je co do vydávaných počinů sakra aktivní projekt. Jen v loňském roce vyšly hned čtyři řadové desky a navrch ještě jedno splitko, ani nemluvě o skutečnosti, že Emir Toğrul, hlavní mozek skupiny, působí i v dalších kapelách, z nichž zejména Blliigghhtted je další projekt vydávající v brutální kadenci. Nebo lépe řečeno byl, jelikož Ruhanathanas, jež byla vůdčí osobností Blliigghhtted, loni spáchala sebevraždu a letošní album „Into the Cunt of the Witch“ bylo labutí písní formace.

Když v letošním roce po mimořádně plodném loňsku polevily aktivity Viranesir, BlliigghhttedToğrulova labelu Merdümgiriz, myslel jsem si, že to je důsledek právě smrti Ruhanathanas. Jak se ovšem ukazuje, rozhodně to nebyl jediný důvod. Toğrul byl totiž v mezičase zavřený v psychiatrické léčebně, kam se dostal po nepovedeném pokusu o sebevraždu. Při svém pobytu v léčebně pak skládal i novou hudbu. A výsledkem těchto skladatelských seancí ze sanatoria je deska „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“.

Už jen ze samotného názvu nahrávky je zřejmé, že ani pokus o sebevraždu, ani sebevražda jeho spoluhráčky, ani pobyt v psychiatrické léčebně nijak nezahýbaly s Toğrulovým smyslem pro černočerný humor a vytříbeným vkusem pro perverzi. Obého se na „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ nachází koňská dávka, ačkoliv je pravda, že tentokrát o něco víc vede nihilismus a zvrácený pohled na svět, což ovšem není nic, co by do tvorby Viranesir nepatřilo či dokonce nesedělo. Tak či onak, texty – jak už je ostatně tradicí – za čtení rozhodně stojí už jen z toho důvodu, že to není nic, co by se blížilo generické textařině v metalu.

Počkat… řekl jsem v metalu? Viranesir je samozřejmě blackmetalovou skupinou, ale asi by bylo unáhlené říct, že především blackmetalovou. Z devíti řadových nahrávek jsou totiž čtyři ohavný ambient, přičemž tou čtvrtou – navazující na počiny „Kill Your Repulsive Child“, „Shoot on Mom’s Corpse“ a „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ – je právě „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“.

Popravdě mi připadá, že pobyt v sanatoriu nijak nezahýbal ani s Toğrulovým hudebním vyjadřováním, jelikož „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ co do nálad pokračuje v již dávno nastolených intencích tvorby Viranesir. Opětovně se jedná o setsakra ošklivou záležitost, jejíž poslech je těžký a nestravitelnost vysoká. Nicméně člověka znalého starších ambientních nahrávek už novinka překvapit nemůže. Základní ingredience desky jsou totiž očekávané – líně se převalující úchylné syntezátory, ujeté mečivé vokály, a pokud by tohle náhodou nestačilo, tak předobraz ambientu jakožto klidné relaxační hudby již definitivně tříští atypická bicí práce, která je vlastně totožná s tím, co Merdümgiriz (ano, tenhle týpek se jmenuje stejně jako ten label) předvádí i na blackmetalových albech Viranesir. Sám Toğrul to jen tak mimochodem nazývá „gay synthpunk“.

Viranesir

Přesto se mi zdá, že tentokrát to není úplně ono. A nemám tím na mysli, že poslech „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ je vlastně nepříjemný, neboť tohle už platí za poznávací znamení Toğrulovy tvorby a očekávat něco jiného by bylo vcelku bláhové. Proniknout do jeho nahrávek je vždycky oříšek, a to i tehdy, když už člověk ví, co očekávat; třeba se mi to prostě nyní nepodařilo, nevím. Ale navzdory tomu, že mě dřívější práce Viranesir dokázaly oslovit a že „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ pokračuje nastoleném duchu, mě to tentokrát nevraždí takovým způsobem, jakým bych očekával.

Bezesporu se zde nacházejí i zajímavé momenty. Kupříkladu ve skladbách jako „Escapeless“, „Sadness“, „Naphthalene“ či dlouhé „Bourgeois Beleaguered II“ lze hovořit o hutné atmosféře a o schopnosti předat posluchači koncentrovanou dávku negativismu. Na druhou stranu, písně „Soul“, „Pedophilic Torturer“ a „The Father in Me“ mě vesměs nebaví, jakkoliv jim v žádném případě nelze upírat, že z nich hnus odkapává vskutku zodpovědně.

Viranesir - Dad's Choking on My Vomit of His Semen

Když se na počin podívám jako celek, tak pocitově mě poslech „neuspokojuje“ tak, jak se to dařilo starším deskám. Sice by se hodilo prohlásit, že nahrávka složená v psychiatrické léčebně je ultimátním vyvrcholením Toğrulova snažení převodu perveze do zvukové stopy, ale čistě hudebně už jsou v diskografii Viranesir i silnější věci – třeba předchozí ambient „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“. Nicméně i přesto vám garantuji, že pokud jste s muzikou Viranesir doposud nesetkali, bude pro vás poslech „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ zážitek. Netvrdím, že příjemný, ale určitě zážitek.

P. S. Na základě poslední třetiny „Bourgeois Beleaguered II“ si říkám, že by možná nebylo špatné, kdyby někdy Toğrulův ambient zůstal čistým ambientem bez bicích. Třeba by to bylo ještě zajímavější než teď.


Hypnopazūzu – Create Christ, Sailor Boy

Hypnopazūzu - Create Christ, Sailor Boy

Země: Velká Británie
Žánr: experimental
Datum vydání: 26.8.2016
Label: House of Mythology

Tracklist:
01. Your Eyes in the Skittle Hills
02. Incidentally, Shaitan
03. Christmas with the Channellers
04. The Crow at Play
05. The Sex of Stars
06. Magog at the Maypole
07. Sweet Sodom Singsongs
08. Pinocchio’s Handjob
09. The Auras Are Escaping into the Forest
10. Night Shout, Bird Tongue

Hrací doba: 52:02

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Hypnopazūzu je projekt, při jehož představování prostě nelze vynechat osoby, které stojí v pozadí a z jejichž hlav deska „Create Christ, Sailor Boy“ vzešla. Jedná se totiž o spolupráci Martina „Youtha“ GloveraKilling Joke a Davida TibetaCurrent 93. To jsou samozřejmě jména, jaká by budí pozornost již sama o sobě, natožpak jejich kombinace.

„Create Christ, Sailor Boy“ ovšem není prvním albem, na němž se cesty Youtha a Tibeta proťaly. K první spolupráci totiž došlo už hluboko v 80. letech na nahrávce „Nature Unveiled“ od Current 93, kam Youth natočil baskytarové party. Poté prý dvojice nebyla v kontaktu celé čtvrtstoletí. Nicméně tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, takže se nakonec pánové opět setkali, slovo dalo slovo a projekt Hypnopazūzu byl na světě. Role jsou rozděleny jasně – Youth složil a natočil veškerou hudbu, David Tibet napsal veškerá slova a nazpíval je. Oba pak vytvořili i obal „Create Christ, Sailor Boy“ – nikoliv společně, ale každý svůj vlastní, tudíž má počin vlastně dva (není ovšem příliš velký problém uhádnout, kdo dělal jaký). Album jde jen tak mimochodem pořídit s jednou i druhou obálkou – verze s Youthovým artworkem vyšla na modrých vinylech a verze s Tibetovým na fialových (plus každá i na černém asfaltu).

Vlastní nahrávka je bezesporu zajímavá a v tom dobrém slova smyslu zvláštní. Ačkoliv muziku skládal Youth, hudebně má „Create Christ, Sailor Boy“ blíže ke Current 93 než ke Killing Joke, nicméně zasvěcení jistě vědí, že má tenhle gentleman v portfoliu také pár „weird shit“ desek s dalšími projekty, takže zas až tak velké překvapení to není. Přesto se mi zdá, že jestli se někdo přizpůsoboval tomu druhému, je to právě Youth. Tím pádem bych řekl, že „Create Christ, Sailor Boy“ potažmo Hypnopazūzu si užijí spíš ti z vás, kdo mají v oblibě Current 93.

Nicméně i navzdory tomu, že je hudba relativně minimalistická a evidentně zcela záměrně nechává obrovský prostor Davidu Tibetu, jenž tak může rozehrát svou pověstnou hru uhrančivě deklamovaných textů, pořád je to i po instrumentální stránce dost vymazlená záležitost. Hudba a vokál a tím pádem i oba přítomní hudebníci jistě hrají zcela vyrovnanou partii a nejen Tibet, nýbrž oba pánové se dokážou postarat o skvělé momenty. Abych ovšem nebyl pochopen špatně, „Create Christ, Sailor Boy“ není soubojem zpěvu a nástrojů. V reálu se mezi sebou obě výrazné osobnosti nepomlátily, takže TibetYouth spolu na nahrávce koexistují v jednom vesmíru.

Tím pádem to ani není nutno rozdělovat na instrumentál a vokál, radši rovnou přejdeme ke kompozicím, jež jsou nejpůsobivější – jako celek. Jedním z vrcholů je pro mě určitě „The Crow at Play“, které ohromně sluší ethno prvky i postupná gradace; o tradičně hypnotickém (tentokrát snad dokonce hypnopazūzutickém) Tibetovi ani nemluvě. „Magog at the Maypole“ zase vládne fenomenálním refrénem, jenž se takřka dotýká hudební dokonalosti. Právě tuhle píseň jsem z „Create Christ, Sailor Boy“ slyšel jako první a možná jsem měl díky ní očekávání nastavena až přespříliš vysoko. Ale o tom až za chvíli, protože je tu stále několik dalších skladeb, za něž si dvojice YouthTibet zaslouží potlesk. Abychom to zas tak moc nezdržovali, tak už jen heslovitě: „Sweet Sodom Singsongs“ (jedna skoro až folková melodie je regulérně krásná), „The Auras Are Escaping into the Forest“ (temnota), „The Sex of Stars“ (už jen díky Tibetovi).

Bohužel, ne vše je na „Create Christ, Sailor Boy“ dokonalé. Strašně rád bych napsal, že tomu tak je, protože je mi celý ten počin ohromně sympatický a skutečně se mi jako celek líbí, ale slabší momenty tu prostě jsou. Nachází se tu několik písní, které jsou stále velmi dobré, ale nejsou až tak dobré a oproti těm z předchozího odstavce už trochu zaostávají. Do této sorty bych zařadil „Your Eyes in the Skittle Hills“, „Night Shout, Bird Tongue“ a nakonec vlastně i „Christmas with the Channellers“, byť v té posledně jmenované už mi některé pasáže přijdou zbytečně natažené. Nicméně je to „slabší“ jen v rámci alba, obecně vzato se stále jedná o výtečnou muziku vysoko nad průměrnou hranicí a v každé z těchto tří jmenovaných se ukrývají i skvělé nápady a nuance v instrumentální stránce, již vydatně podporuje také David Tibet, který snad ani neumí být špatný.

Kdyby to tady skončilo, tak bych neměl sebemenší problém těch několik málo mušek velkoryse přehlédnout a hluboce se před „Create Christ, Sailor Boy“ poklonit (i když… ono to je možná na místě i navzdory tomuto odstavci). Jenže… „Pinocchio‘s Handjob“ mě i přes slibný název moc nezaujala a nezdráhal bych se ji označit za hluché místo desky. Jeden motiv je sice pěkný, ale pompéznější finále mě dost ruší a celá skladba trpí na to, co trápí i trojici z minulého odstavce, ale v o poznání větší míře – mezi těmi opravdu kvalitními kusy se ztrácí. Totéž pak platí i o „Incidentally, Shaitan“, jež trvá pouze minutu a půl a snad i díky tomu se mi zpočátku dost často stávalo, že jsem ji vlastně úplně přeslechl.

Hypnopazūzu

Ale pozor – i přes několik slabších chvilek je „Create Christ, Sailor Boy“ opravdu skvělá a především vysoce zajímavá deska, již by si neměl nechat uniknout žádný příznivce experimentálnějších záležitostí. Z hlediska celku se stále jedná o velmi poutavou záležitost, v níž je toho hodně co objevovat a po dlouhou dobu. Což je jen tak mimochodem jedna z největších předností počinu – trvanlivost; chuť stále poslouchat a nacházet další detaily; jistota, že deska nezapadne a člověk si ji bude pamatovat. A to rozhodně není málo.

Tak jako tak, jsem zvědav, jak a jestli vůbec bude činnost Hypnopazūzu pokračovat. Pokud by nezůstalo jen u „Create Christ, Sailor Boy“ a pánové někdy dali dohromady i pokračování, rozhodně bych se nezlobil, jelikož jim tato spolupráce svědčí. Jedna věc už ale jistá je – dojde i k převedení Hypnopazūzu do živé podoby. První koncert je již ohlášen na říjen, a jestli se někdy stane, že se tohle objeví i v blízkém okolí nebo snad dokonce přímo u nás, určitě u toho budu chtít být.