Co všechno lze ještě považovat za hudbu? Padnou-li hranice tradiční písničkové struktury sloka-refrén, padne-li hegemonie běžných nástrojů a nastoupí-li nejisté nekonečno možností, co za zvuky je ještě možno vyloudit, kde se fantazii meze nekladou a kde pouze lidská představivost je jedinou zábranou… dá se to ještě považovat za hudbu? Anebo je to právě tato nejasná hranice, kde končí pouhá zábava a skutečná hudba naopak teprve začíná?
Mare di Dirac patří mezi formace, jaké podobné otázky nutně musejí provokovat. Je schopnost zhudebnit ticho uměním, anebo jen laciným hraním si na experiment? Odpověď je stejně nejednoznačná jako to, co Mare di Dirac produkují za… hudbu? Nebo snad radši zvukovou performanci?
Mare di Dirac jsou určeni lidem, kteří chtějí slyšet nikoliv neslyšené, nýbrž neslyšitelné. „Fumes“ je deskou, kde nehrají hlavní roli zvuky, jaké se na člověka linou z reproduktorů, ale člověk sám a jeho představivost. Do hlavní role byl obsazen čistý minimalismus a víc než snaha hrát tu vítězí snaha nehrát. Velkou část nahrávky tvoří jen letmo znatelný šum, mnohde se dokonce i ten zastaví a nastane nicotné vakuum. Provázet vás budou odlidštěné dronové plochy a darkambientní sféry, jejichž hloubky se táhnou dál, než oko dohlédne a ucho doslechne; místo běžných smyslů tak musí zastoupit představivost. „Fumes“ vlastně není o tom, co uslyšíte, nýbrž o tom, co vy sami dokážete vnímat vnitřním okem. „Fumes“ je pouhým katalyzátorem, jenž cestu do hlubin ničeho odstartuje.
Ale to vše platí jen do jisté míry. Jakkoliv se to po prvním poslechu „Fumes“ může zdát až paradoxní, z obou desek Mare di Dirac je to právě ta novější, která je – myšleno vysoce relativně – variabilnější a hudebnější. Tu a tam vykoukne i hluková hrozba, jinde zas tantrické meditace hrdelního zpěvu protne dokonce i rytmický motiv. Na několika místech lze rozeznat i konkrétní hudební nástroje – nejen bubínky, ale třeba i hluboké tóny didgeridoo. Z tohoto úhlu pohledu by snad šlo i říct, že „Fumes“ je oproti svému předchůdci „Tupilaq“ stravitelnější. Nicméně ani skutečnost, že si lze tentokrát zapamatovat i nějaký motiv (!), nahrávce na její abstraktnosti a necuchopitelnosti neubírá vlastně nic.
Postavím-li obě alba Mare di Dirac vedle sebe, pak musím říct, že „Tupilaq“ mě asi pocuchalo o něco víc. To byl soundtrack nicoty, rituál ničeho v prázdné pustině, kde není absolutně nic. Na „Fumes“ už něco je; není to hmatatelné, není to viditelné, ale lze cítit, že se kdesi někdo (něco?) skrývá a tiše pozoruje. Nicméně „Tupilaq“ ve své nepohodlnosti, nehostinnosti a naprosté samotě bylo o něco hrozivější, dokázalo se skutečně zarýt pod kůži a zalézt za nehty.
Ovšem pozor – nic z toho, co jsem právě řekl, neznamená, že by „Fumes“ bylo přátelské nebo snadno vstřebatelné. Není a opak by byl víc na škodu než k užitku. Říkám pouze to, že „Tupilaq“ posluchače vrhlo do prázdnoty a nechalo jej s jeho vlastním nitrem – nic víc, ale ani nic méně; „Fumes“ tu a tam letmo naznačí, jakým směrem má člověk své myšlenky stočit. Oba přístupy jsou svým způsobem lákavé, oba mají něco do sebe a je jen na vás, který z nich zvolíte za ten osudový. Já osobně však radši zvolím absolutní nicotu v podání „Tupilaq“.
The Unknown je formace, jež se na první pohled tváří velice zajímavě. Ptáte se v čem? Inu, to je vcelku lehké. Zaprvé je to už jen místo původu, jelikož domovina tohoto projektu leží v Íránu, odkud pochází Aria Moghaddam, jediný stálý člen. Zadruhé je to skutečnost, že od počátků The Unknown spolupracuje se zvláštními hosty – hned na debutovém singlu „All About Nothing“ se třeba představil Daniel Cavanagh z Anathemy. Hostování pak pokračovalo i v dalších skladbách a tradice nebyla přerušena ani na řadovém debutu „In Search of the Unknown“. Zde se představují dva hosté – části vokálů se ujal Thomas Helm z Empyrium a s instrumentální i skladatelskou stránkou vypomohl jistý Kevin Pribulsky ze zámořského projektu In Search of… (povšimněte si, jak je díky tomu název alba složen ze jmen obou formací).
Nicméně tím stále ještě nekončíme, jelikož zvědavost jitří rovněž žánr. „In Search of the Unknown“ totiž slibuje – budu citovat – „dark symphony / post atmospheric doom“. A v neposlední řadě pak debutovou desku tvoří jediná stejnojmenná kompozice, jejíž délka přesahuje 40 minut, což je dozajista ambiciózní záležitost, jež za trochu té zvědavosti taktéž stojí. Je však výsledná podoba nahrávky skutečně tak dobrá, jak může posluchač vzhledem k okolnostem doufat?
Abych to příliš neprodlužoval, tak to vybalím na rovinu – osobně jsem doufal, že „In Search of the Unknown“ tedy bude lepší. Začátek kompozice se přitom tváří velice slibně. Po napjatém intru nastoupí táhlá stěna pomalých kytar, které se díky své zastřenosti blíží až někam na dohled dronu. Nad touto stěnou se pak vznáší tajemný klávesový opar; atmosféra je tak hustá, že by se dala krájet. Člověk se při vědomí toho, že již úvodní minuty dokážou chytit takhle pod krkem, začne těšit, co bude nabízet dalších bezmála 37 minut, jelikož právě popsaný stav skončí po čtyřech a půl minutách.
S jakýmsi pípáním skladba začíná jakoby od znova. Celá kompozice je vlastně rozdělena do čtyř jednání, tudíž předpokládám, že tento úvod je prvním z nich, které nese název „Into the Unknown“. Bohužel následující tři – „Symphony of Darkness“, „Symphony of Planets“ a „In Search of the Unknown“ – se již nedokážou ani zdaleka přiblížit těžké a naléhavé náladě úvodní pasáže. Ani nemluvě o neblahé skutečnosti, že tento rozjezd, jejž lze pokládat za předčasný vrchol celého počinu, je suverénně nejkratší.
Hned vzápětí po pípání totiž nastoupí jemnější pasáž postavená čistě na klávesách a smyčcích (nebo jejich imitaci, nevím), což by samozřejmě samo o sobě nemusel být problém, nicméně vedle toho se zde vyskytuje i mluvené slovo, na němž mi prostě něco nesedí a vlastně se mi nelíbí. Sice i zde lze cítit jistý vývoj, když od čistého minimalismu začínají narůstat ambientní nálady a opět dochází k jakémusi zahušťování, ale už to není ono.
V šestnácté minutě se „In Search of the Unknown“ opět překlene – předpokládám, že právě zde začíná třetí jednání, ale to berte s rezervou – do opět vcelku příjemné podoby, jejímž hlavním znakem je absolutní minimalismus. Jedná se o čistě jen o tiché šumění, k němuž se posléze opět přidá mluvené slovo. Nicméně tentokrát už mě neirituje – ono se také zcela zjevně jedná o docela jiný hlas. Ke konci znovu dochází ke gradaci dané části písně, po jejímž dohrání bohužel nastane další z mého pohledu poněkud nezajímavý kus. Finální čtvrthodina „In Search of the Unknown“ se totiž ubírá post-metalovým směrem. Ten by vlastně nemusel být až zas tak blbý, ale pohřbívají jej homosexuální klávesy, které mě upřímně dost serou, o postupném přidávání vcelku obyčejných poštovních melodií na kytaře ani nemluvě. Zkráceně řečeno – to, co zřejmě mělo být vyvrcholením celé sáhodlouhé kompozice, je vlastně tím nejnudnějším, co je zde ke slyšení. Stravitelný je až úplný závěr v podobě posledních tří minut, kdy si nejprve kytary po krátkém předělu opět sáhnou pro trochu špíny, díky níž jdou snést i stále přítomné melodie, aby pak píseň skončila v minimalistickém dojezdu.
Jak lze asi z recenze vycítit, mé pocity z „In Search of the Unknown“ jsou vcelku rozporuplné. Nacházejí se zde i povedené momenty s docela slušnou atmosférou, na níž by se dalo stavět. To nudnější však naneštěstí převažuje. Kdybych z celých 41 minut vystříhal to, o čem bych mohl bez obav říct, že mě to baví, tak bych skončil s přivřenýma očima na čtvrthodinovém ípku, jehož kvality by ovšem stále nebyly nijak omračující, spíše tak sympaticky solidní. Reálný výsledek ale z mého úhlu pohledu nedostál očekávání a necítím potřebu jej kdykoliv slyšet znovu. A vlastně na základě tohoto poslechu ani necítím potřebu sledovat jakékoliv další aktivity The Unknown.
Viranesir je co do vydávaných počinů sakra aktivní projekt. Jen v loňském roce vyšly hned čtyři řadové desky a navrch ještě jedno splitko, ani nemluvě o skutečnosti, že Emir Toğrul, hlavní mozek skupiny, působí i v dalších kapelách, z nichž zejména Blliigghhtted je další projekt vydávající v brutální kadenci. Nebo lépe řečeno byl, jelikož Ruhanathanas, jež byla vůdčí osobností Blliigghhtted, loni spáchala sebevraždu a letošní album „Into the Cunt of the Witch“ bylo labutí písní formace.
Když v letošním roce po mimořádně plodném loňsku polevily aktivity Viranesir, Blliigghhtted i Toğrulova labelu Merdümgiriz, myslel jsem si, že to je důsledek právě smrti Ruhanathanas. Jak se ovšem ukazuje, rozhodně to nebyl jediný důvod. Toğrul byl totiž v mezičase zavřený v psychiatrické léčebně, kam se dostal po nepovedeném pokusu o sebevraždu. Při svém pobytu v léčebně pak skládal i novou hudbu. A výsledkem těchto skladatelských seancí ze sanatoria je deska „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“.
Už jen ze samotného názvu nahrávky je zřejmé, že ani pokus o sebevraždu, ani sebevražda jeho spoluhráčky, ani pobyt v psychiatrické léčebně nijak nezahýbaly s Toğrulovým smyslem pro černočerný humor a vytříbeným vkusem pro perverzi. Obého se na „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ nachází koňská dávka, ačkoliv je pravda, že tentokrát o něco víc vede nihilismus a zvrácený pohled na svět, což ovšem není nic, co by do tvorby Viranesir nepatřilo či dokonce nesedělo. Tak či onak, texty – jak už je ostatně tradicí – za čtení rozhodně stojí už jen z toho důvodu, že to není nic, co by se blížilo generické textařině v metalu.
Počkat… řekl jsem v metalu? Viranesir je samozřejmě blackmetalovou skupinou, ale asi by bylo unáhlené říct, že především blackmetalovou. Z devíti řadových nahrávek jsou totiž čtyři ohavný ambient, přičemž tou čtvrtou – navazující na počiny „Kill Your Repulsive Child“, „Shoot on Mom’s Corpse“ a „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ – je právě „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“.
Popravdě mi připadá, že pobyt v sanatoriu nijak nezahýbal ani s Toğrulovým hudebním vyjadřováním, jelikož „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ co do nálad pokračuje v již dávno nastolených intencích tvorby Viranesir. Opětovně se jedná o setsakra ošklivou záležitost, jejíž poslech je těžký a nestravitelnost vysoká. Nicméně člověka znalého starších ambientních nahrávek už novinka překvapit nemůže. Základní ingredience desky jsou totiž očekávané – líně se převalující úchylné syntezátory, ujeté mečivé vokály, a pokud by tohle náhodou nestačilo, tak předobraz ambientu jakožto klidné relaxační hudby již definitivně tříští atypická bicí práce, která je vlastně totožná s tím, co Merdümgiriz (ano, tenhle týpek se jmenuje stejně jako ten label) předvádí i na blackmetalových albech Viranesir. Sám Toğrul to jen tak mimochodem nazývá „gay synthpunk“.
Přesto se mi zdá, že tentokrát to není úplně ono. A nemám tím na mysli, že poslech „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ je vlastně nepříjemný, neboť tohle už platí za poznávací znamení Toğrulovy tvorby a očekávat něco jiného by bylo vcelku bláhové. Proniknout do jeho nahrávek je vždycky oříšek, a to i tehdy, když už člověk ví, co očekávat; třeba se mi to prostě nyní nepodařilo, nevím. Ale navzdory tomu, že mě dřívější práce Viranesir dokázaly oslovit a že „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ pokračuje nastoleném duchu, mě to tentokrát nevraždí takovým způsobem, jakým bych očekával.
Bezesporu se zde nacházejí i zajímavé momenty. Kupříkladu ve skladbách jako „Escapeless“, „Sadness“, „Naphthalene“ či dlouhé „Bourgeois Beleaguered II“ lze hovořit o hutné atmosféře a o schopnosti předat posluchači koncentrovanou dávku negativismu. Na druhou stranu, písně „Soul“, „Pedophilic Torturer“ a „The Father in Me“ mě vesměs nebaví, jakkoliv jim v žádném případě nelze upírat, že z nich hnus odkapává vskutku zodpovědně.
Když se na počin podívám jako celek, tak pocitově mě poslech „neuspokojuje“ tak, jak se to dařilo starším deskám. Sice by se hodilo prohlásit, že nahrávka složená v psychiatrické léčebně je ultimátním vyvrcholením Toğrulova snažení převodu perveze do zvukové stopy, ale čistě hudebně už jsou v diskografii Viranesir i silnější věci – třeba předchozí ambient „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“. Nicméně i přesto vám garantuji, že pokud jste s muzikou Viranesir doposud nesetkali, bude pro vás poslech „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ zážitek. Netvrdím, že příjemný, ale určitě zážitek.
P. S. Na základě poslední třetiny „Bourgeois Beleaguered II“ si říkám, že by možná nebylo špatné, kdyby někdy Toğrulův ambient zůstal čistým ambientem bez bicích. Třeba by to bylo ještě zajímavější než teď.
Země: Velká Británie Žánr: experimental Datum vydání: 26.8.2016 Label: House of Mythology
Tracklist:
01. Your Eyes in the Skittle Hills
02. Incidentally, Shaitan
03. Christmas with the Channellers
04. The Crow at Play
05. The Sex of Stars
06. Magog at the Maypole
07. Sweet Sodom Singsongs
08. Pinocchio’s Handjob
09. The Auras Are Escaping into the Forest
10. Night Shout, Bird Tongue
Hypnopazūzu je projekt, při jehož představování prostě nelze vynechat osoby, které stojí v pozadí a z jejichž hlav deska „Create Christ, Sailor Boy“ vzešla. Jedná se totiž o spolupráci Martina „Youtha“ Glovera z Killing Joke a Davida Tibeta z Current 93. To jsou samozřejmě jména, jaká by budí pozornost již sama o sobě, natožpak jejich kombinace.
„Create Christ, Sailor Boy“ ovšem není prvním albem, na němž se cesty Youtha a Tibeta proťaly. K první spolupráci totiž došlo už hluboko v 80. letech na nahrávce „Nature Unveiled“ od Current 93, kam Youth natočil baskytarové party. Poté prý dvojice nebyla v kontaktu celé čtvrtstoletí. Nicméně tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, takže se nakonec pánové opět setkali, slovo dalo slovo a projekt Hypnopazūzu byl na světě. Role jsou rozděleny jasně – Youth složil a natočil veškerou hudbu, David Tibet napsal veškerá slova a nazpíval je. Oba pak vytvořili i obal „Create Christ, Sailor Boy“ – nikoliv společně, ale každý svůj vlastní, tudíž má počin vlastně dva (není ovšem příliš velký problém uhádnout, kdo dělal jaký). Album jde jen tak mimochodem pořídit s jednou i druhou obálkou – verze s Youthovým artworkem vyšla na modrých vinylech a verze s Tibetovým na fialových (plus každá i na černém asfaltu).
Vlastní nahrávka je bezesporu zajímavá a v tom dobrém slova smyslu zvláštní. Ačkoliv muziku skládal Youth, hudebně má „Create Christ, Sailor Boy“ blíže ke Current 93 než ke Killing Joke, nicméně zasvěcení jistě vědí, že má tenhle gentleman v portfoliu také pár „weird shit“ desek s dalšími projekty, takže zas až tak velké překvapení to není. Přesto se mi zdá, že jestli se někdo přizpůsoboval tomu druhému, je to právě Youth. Tím pádem bych řekl, že „Create Christ, Sailor Boy“ potažmo Hypnopazūzu si užijí spíš ti z vás, kdo mají v oblibě Current 93.
Nicméně i navzdory tomu, že je hudba relativně minimalistická a evidentně zcela záměrně nechává obrovský prostor Davidu Tibetu, jenž tak může rozehrát svou pověstnou hru uhrančivě deklamovaných textů, pořád je to i po instrumentální stránce dost vymazlená záležitost. Hudba a vokál a tím pádem i oba přítomní hudebníci jistě hrají zcela vyrovnanou partii a nejen Tibet, nýbrž oba pánové se dokážou postarat o skvělé momenty. Abych ovšem nebyl pochopen špatně, „Create Christ, Sailor Boy“ není soubojem zpěvu a nástrojů. V reálu se mezi sebou obě výrazné osobnosti nepomlátily, takže Tibet i Youth spolu na nahrávce koexistují v jednom vesmíru.
Tím pádem to ani není nutno rozdělovat na instrumentál a vokál, radši rovnou přejdeme ke kompozicím, jež jsou nejpůsobivější – jako celek. Jedním z vrcholů je pro mě určitě „The Crow at Play“, které ohromně sluší ethno prvky i postupná gradace; o tradičně hypnotickém (tentokrát snad dokonce hypnopazūzutickém) Tibetovi ani nemluvě. „Magog at the Maypole“ zase vládne fenomenálním refrénem, jenž se takřka dotýká hudební dokonalosti. Právě tuhle píseň jsem z „Create Christ, Sailor Boy“ slyšel jako první a možná jsem měl díky ní očekávání nastavena až přespříliš vysoko. Ale o tom až za chvíli, protože je tu stále několik dalších skladeb, za něž si dvojice Youth–Tibet zaslouží potlesk. Abychom to zas tak moc nezdržovali, tak už jen heslovitě: „Sweet Sodom Singsongs“ (jedna skoro až folková melodie je regulérně krásná), „The Auras Are Escaping into the Forest“ (temnota), „The Sex of Stars“ (už jen díky Tibetovi).
Bohužel, ne vše je na „Create Christ, Sailor Boy“ dokonalé. Strašně rád bych napsal, že tomu tak je, protože je mi celý ten počin ohromně sympatický a skutečně se mi jako celek líbí, ale slabší momenty tu prostě jsou. Nachází se tu několik písní, které jsou stále velmi dobré, ale nejsou až tak dobré a oproti těm z předchozího odstavce už trochu zaostávají. Do této sorty bych zařadil „Your Eyes in the Skittle Hills“, „Night Shout, Bird Tongue“ a nakonec vlastně i „Christmas with the Channellers“, byť v té posledně jmenované už mi některé pasáže přijdou zbytečně natažené. Nicméně je to „slabší“ jen v rámci alba, obecně vzato se stále jedná o výtečnou muziku vysoko nad průměrnou hranicí a v každé z těchto tří jmenovaných se ukrývají i skvělé nápady a nuance v instrumentální stránce, již vydatně podporuje také David Tibet, který snad ani neumí být špatný.
Kdyby to tady skončilo, tak bych neměl sebemenší problém těch několik málo mušek velkoryse přehlédnout a hluboce se před „Create Christ, Sailor Boy“ poklonit (i když… ono to je možná na místě i navzdory tomuto odstavci). Jenže… „Pinocchio‘s Handjob“ mě i přes slibný název moc nezaujala a nezdráhal bych se ji označit za hluché místo desky. Jeden motiv je sice pěkný, ale pompéznější finále mě dost ruší a celá skladba trpí na to, co trápí i trojici z minulého odstavce, ale v o poznání větší míře – mezi těmi opravdu kvalitními kusy se ztrácí. Totéž pak platí i o „Incidentally, Shaitan“, jež trvá pouze minutu a půl a snad i díky tomu se mi zpočátku dost často stávalo, že jsem ji vlastně úplně přeslechl.
Ale pozor – i přes několik slabších chvilek je „Create Christ, Sailor Boy“ opravdu skvělá a především vysoce zajímavá deska, již by si neměl nechat uniknout žádný příznivce experimentálnějších záležitostí. Z hlediska celku se stále jedná o velmi poutavou záležitost, v níž je toho hodně co objevovat a po dlouhou dobu. Což je jen tak mimochodem jedna z největších předností počinu – trvanlivost; chuť stále poslouchat a nacházet další detaily; jistota, že deska nezapadne a člověk si ji bude pamatovat. A to rozhodně není málo.
Tak jako tak, jsem zvědav, jak a jestli vůbec bude činnost Hypnopazūzu pokračovat. Pokud by nezůstalo jen u „Create Christ, Sailor Boy“ a pánové někdy dali dohromady i pokračování, rozhodně bych se nezlobil, jelikož jim tato spolupráce svědčí. Jedna věc už ale jistá je – dojde i k převedení Hypnopazūzu do živé podoby. První koncert je již ohlášen na říjen, a jestli se někdy stane, že se tohle objeví i v blízkém okolí nebo snad dokonce přímo u nás, určitě u toho budu chtít být.
Většinu svých recenzí na splity jsem tu začínal slovy, že splity moc nemusím, ale na druhou stranu jsem tu už takových počinů zrecenzoval tolik, že mi jen těžko budete věřit, že je nenávidím. Ona totiž už není tak úplně pravda. Postupem času jsem přišel na to, že jistou zajímavost v tomto typu nahrávek přece jen nalézám. A potenciální zajímavost jsem spatřoval i v albu s názvem „Senseless Painful Lives in Tears“, na němž své síly spojily dvě italské formace experimentálnějšího ražení.
Tím zkušenějším jménem je dle všeho jednočlenný projekt Il Vuoto, který už má několik nahrávek na kontě. Naopak pro projekt Failor – neuniká-li mi nějaká zásadní informace – je „Senseless Painful Lives in Tears“ první hudební prezentací vůbec. Snad nic nezkazím, když okamžitě prozradím, že je to paradoxně druhá jmenovaná formace, jež se stará o tu zajímavější polovinu (doslova polovinu) nahrávky.
Nejprve ovšem něco málo k tématu „Senseless Painful Lives in Tears“, jelikož zrovna zde se nejedná o splitko, kam by všichni přítomní prskli nějaký náhodný song, jaký se jim nehodí nikam jinam. Naopak je znát, že zde bylo tvořeno speciálně pro tuto příležitost a s jasnou vizí. A tím nemám na mysli jen to, že obě přítomné skladby (od každé skupiny jedna) trvají na vteřinu přesně stejný čas. Ústředním tématem „Senseless Painful Lives in Tears“ jetotiž deprese, nicméně je příjemné a nakonec vlastně i žádoucí, že Il Vuoto i Failor se na danou látku dívají trochu jinou optikou.
Úvodní slovo patří Il Vuoto. Matteo Gruppi, předák formace, jde na depresi v trochu abstraktnějším pojetí a jeho píseň prý ztělesňuje „pocity a představy duše blížící se ke svému mentálnímu kolapsu“. Toliko k tématice „Tears-I-Cleansing-Touch“, hudebně se jedná o soft droning s ambientním nádechem značně monotónního ražení. To v zásadě není špatně, nicméně lze polemizovat o poutavosti nabízeného materiálu.
Problém tkví v tom, že „Tears-I-Cleansing-Touch“ je až přespříliš uspávací a málo hypnotická, pročež posluchač ztrácí nit a upadá do letargie, v níž se hudba stává pouhou kulisou, nikoliv předmětem nějakého prožitku. Kompozice má jistě i své světlé momenty a především druhá třetina – tedy ty nejklidnější momenty, kdy ustává dronové hučení a nastupuje čistý ambient – je vcelku povedená. Nicméně první třetina skladby je naopak vcelku suchá a spolehlivě dokáže uspat. Sice není problém to poslouchat, ale zážitek jsem z toho věru nevydoloval.
To „A Week in Modern Life“ od Failor je mnohem uhrančivější. Tato půlhodinová píseň vypráví příběh člověka jménem H (to jsem si nevymyslel, fakt je to můj jmenovec!), jenž pracuje ve fabrice a jeho zaměstnání jej pomalu užírá. Kompozice je rozdělena do sedmi částí, z nichž každá reprezentuje jeden den v týdnu, a každá ze sedmi je navíc rozdělena do dalších dvou, kde jedna znamená část dne v práci a druhá část dne mimo práci.
„A Week in Modern Life“ je především (dark)ambientní záležitostí, ale ústřední motiv, který se proplétá celou půlhodinou, je i navzdory své jednoduchosti dostatečně dobrý na to, aby dokázal bavit. Postupně se onen motiv proměňuje a zase vrací ke své původní podobě, což má jistě znázorňovat stereotypní ubíhání dnů, a často jej podpoří i další obměny jako třeba jemné perkuse v jednom momentě či industriální rytmus v jiném. Je sice pravda, že onen nastolený příběh bych si při poslechu „A Week in Modern Life“ bez nápovědy vážně nepředstavil a vlastně ani s nápovědou to tam tak úplně neslyším, ale to je mi nakonec jedno. Myšlenky a představivost se mi sice rozutekly jiným směrem, s čímž ovšem dokážu bez problémů žít, jelikož jsem si v tom stále dokázal něco najít, což považuji za to stěžejní a čehož si také cením.
„Senseless Painful Lives in Tears“ dle mého stojí za pozornost především díky Failor. „A Week in Modern Life“ mě upřímně baví – vlastně mnohem víc, než bych si v předstihu dokázal připustit, protože jsem příliš nečekal, že by mi tohle splitko dokázalo uhranout. O to příjemnější překvapení to ale ze strany Failor je a dokážu si úplně v pohodě představit, že si tu skladbu pustím i v budoucnu. Oproti tomu Il Vuoto ve své půlhodince nepředvádí nic zvláštního, a ačkoliv se to dá poslouchat bez problémů a jako minimalistické relaxační pozadí to vcelku funguje, neslyším zde nic, kvůli čemu bych se měl k „Tears-I-Cleansing-Touch“ vracet.
Země: Francie Žánr: experimental Datum vydání: 11.5.2016 Label: Aesthetic Death Records
Tracklist:
01. The First Amphetamine Kiss
02. Hallucinations
03. Разграждане
04. Гласът
05. Suicide Organ
06. Servants of Fire
07. Darkest Day of the Year
08. Faith’s Black Orgasm
09. The Final Amphetamine Kiss
10. The Last Hallucination of Christ
Některá muzika je taková… jednoznačná. Nemám tím na mysli, že by měla být nutně jednoduše stravitelná, ale prostě víte, co od ní očekávat. Pak jsou tu ovšem interpreti, jejichž produkce je přesným opakem – je divná. Někdy je to plus, jindy je to negativum, ale takřka vždy je to přinejmenším zajímavé, když se to aspoň nějak vymyká tomu, co je standardní.
Haiku Funeral divní bezesporu jsou. A to dost hodně. Popravdě řečeno si nevzpomínám, kdy naposledy jsem se setkal s nahrávkou, jež by byla žánrově tak těžce zařaditelná a neurčitá, nějakou chvilku už to bude. Tahle formace, jejíž domovinou je Francie, ale z ústředního dua jeden člen pochází z Bulharska a druhý z USA, nepatří k začínajícím jménům a už má několik počinů na kontě. Já osobně jsem se ovšem s Haiku Funeral poprvé setkal až letos prostřednictvím alba „Hallucinations“, tudíž jsem nebyl úplně připraven na to, co se zde nachází. Což ale není myšleno ve zlém – slíben mi byl experiment a v tomto ohledu si nemám nač stěžovat, jelikož tento předpoklad splněn jednoznačně byl.
Dost matoucí je už začátek desky, neboť úvod „Hallucinations“ příliš nevystihuje to, co se bude dít dále. Po intru „The First Amphetamine Kiss“ totiž nastoupí titulní skladba, jež nabídne takový… no, řekněme, že hodně znásilněný black metal bez kytar. Vesměs se jedná jen o hutnou rytmiku (zejména baskytara je ničivá!), atmosférické klávesy a vokál. Nicméně ten „riff“ je kurevsky heavy a vlastně bych se nebál říct, že to má regulérní tah na bránu a je to fakt „chytlavé“ – a nemyslím to ve zlém. Nicméně další podobně hutná píseň už je na nahrávce jen jedna – šestá „Servants of Fire“. Ačkoliv ta není zas až tolik in-your-face, ale vyvažuje to v rámci alba dost ojedinělou melodií cca v půli songu.
Po titulní jízdě album začne jakoby zpomalovat a začíná se směřovat spíš do atmosféry. Ve třetí „Разграждане“ stále hraje výraznou roli rytmika, ale je to o poznání rozvážnější a nastupují sjeté melodie trochu připomínající Blut aus Nord. A zajímavé je, že obdobně jako „Hallucinations“ má „Разграждане“ poněkud metalový feeling, ačkoliv formálně se o metal nejedná (byť jsem dost často viděl, že se v souvislosti s tímhle počinem mluví o black metalu, ale tomu fakt nevěřte, protože to je dost mimo). „Гласът“ v nastoleném trendu pokračuje a zase se jedná o ještě hororovější kus, kde se sice stále ozývá rytmika, ale už v takové anti-groovy podobě.
Nakonec je to vlastně až s pátou skladbou „Suicide Organ“, v níž se poprvé ozve čistokrevná podoba stylu, k němuž má celé „Hallucinations“ možná nejblíže – dark ambientu. Tento stav má na svědomí zejména závěr desky a konkrétně finální trojice „Faiths Black Orgasm“, „The Final Amphetamine Kiss“ a „The Last Hallucination of Christ“. S takovou tracklistovou dotací se může zdát trochu přehnané tvrdit, že má na albu navrch dark ambient, takže se pro obhajobu takového prohlášení sluší dodat, že jen „Faiths Black Orgasm“ a „The Last Hallucination of Christ“ mají dohromady bezmála 20 minut z celkových 53.
Když to tedy shrnu, tak by se kompozice na „Hallucinations“ daly rozdělit do několika kategorií. Jednu tvoří ona darkambientní čtveřice (s „The First Amphetamine Kiss“ vlastně pětice), v další se nachází „hitovější“ (ty uvozovky jsou hodně velké) dvojice „Hallucinations“ a „Servants of Fire“; nakonec tu pak je dvojice písní někde na půl cesty mezi dvěma předchozími kategoriemi, tj. „Разграждане“ a „Гласът“. Aby to ale nebylo tak jednoduché, tak je tu ještě „Darkest Day of the Year“, která se vymyká úplně. Opět je na poměry nahrávky „chytlavější“, skoro až zvráceně rocková, ale provází ji i letmý orientální pel a divné melodie. Od zbytku se značně liší, ale i přesto lze nalézt společné jmenovatele, takže ne, že by snad na album nepatřila. A jen tak mezi námi, kdybych měl zvolit fakt jen jednu písničku jako vrchol „Hallucinations“ asi bych ukázal právě na „Darkest Day of the Year“.
Velmi důležitá je ještě jedna věc, která zaznít musí. Divnost, nezařaditelnost a rozmanitost nejsou jedinými plusy „Hallucinations“. Haiku Funeral na tom nejsou dobře jen co do hudebního rozsahu, ale i co do skladatelské stránky. Jinými slovy, společnou vlastností všech skladeb napříč všemi vlivy a stylovými příslušnostmi (byť mnohde pocitovými) je kvalita a schopnost nevyčichnout i po větším množství poslechů.
Vzato kolem a kolem je „Hallucinations“ jistě těžší album, což už asi nepřímo vyplynulo z předchozích řádků. Rozhodně je velmi zajímavé, ale abychom zas zůstali nohama na zemi, bezchybné taktéž není. Trochu paradoxně vzhledem k variabilitě náplně i kvalitativní výši mnohých nápadů se mi kolikrát stávalo, že nahrávka bezbolestně vplula do pozice jen kulisního poslechu a nedokázala si tu pozornost urvat sama. Což ve výsledku vstřebání ještě víc komplikuje. Na druhou stranu je tohle největší a vesměs jediné zmínky-hodné negativum. Pozitivní pocity zcela jistě převládají a celým tím přístupem a snahou znít jako celek trochu jinak je mi „Hallucinations“ velmi sympatické.
House of Mythology je zbrusu nové vydavatelství, které se objevilo takřka zničehonic. I tak hned počalo vydávat nahrávky, za něž by se nestyděl kdejaký dekády fungující label. Za tím vším zřejmě stojí kdosi (undergroundově) vlivný, osoba s kontakty, jež daly zelenou například spolupráci s Ulver. A není to vše – v dohledné době tu má vyjít třeba debut Hypnopazūzu, tedy projektu Davida Tibeta z Current 93 a Youtha z Killing Joke. Třebaže další jména nejsou tak věhlasná, je z čeho vybírat. Například novinka Kitchie Kitchie Ki Me O byla parádní art rocková jízda, ke které se nadále s potěšeními vracím. Neuniklo mi ani jméno Stiana Westerhuse, který z experimentálně laděné filozofie vydavatelství nikterak neslevuje. Ba naopak, jedná se o to nejpodivnější, s čím jsem měl pod značkou House of Mythology tu čest.
Stian Westerhus je nenápadný norský hudebník, který se v minulosti věnoval elektronické hudbě, improvizaci a různým sonickým experimentům. Činil tak primárně sólově, pod vlastním jménem. Westerhusovo jméno se mihlo i v některých kapelách, z nichž za zmínku stojí hlavně Jaga Jazzist, přestože je nutno říct, že zdejší roční působení asi nelze považovat za vrchol hudebníkovy kariéry. K seberealizaci dochází právě především sólově a o sólové desce také bude dnes řeč.
Aniž bych tušil, kdo Westerhus je a co páchal v minulých letech, poslechl jsem si zřejmě první zveřejněnou píseň z „Amputation“, artpopově laděnou „How Long“, která vyvolala můj okamžitý zájem o celou desku. Nadšení nicméně zmrazily její první poslechy a i nadále žiji pocitem, že ani během dalších snah přijít tomu všemu na kloub jsem nezaznamenal výraznou oblevu. Především jsem dostal něco úplně jiného, než nabízela inkriminovaná skladba, v podstatě elektronické experimentování „vyrušované“ art/noisepopovými vsuvkami.
Na fúzi inteligentního popu a těžce stravitelné kombinaci relativně oldschoolové elektroniky a noisu by nebylo nic špatného. Naopak, vítat lze něco takového s nadšením a otevřenou náručí. Jak jsem ale řekl, čekal jsem jinou hudbu, a přestože prvotní šok – zde je tohle slovíčko skutečně na místě – opadl, nemohu si pomoct, „Amputation“ mi zůstává cizí. Nemyslete si, že je za tím nutně fakt, že se Westerhus zhlédl právě v takovéto kombinaci, alb vystavených na kontrastu jsou spousty. A tyto spousty mimo jiné skrývají nejeden klenot, vzpomeňme třeba na loňský Prurient. „Amputation“ však sráží absence úzkého vztahu mezi oběma extrémy. Mohla to být symbióza i sprostý parasitismus – klíněnka a kaštan, noise a pop. Současný vztah bohužel končívá u nezaujetí druhým. Třeba písničkářstvím prostoupené songy („How Long“, „Infectious Decay“) jsou z velké části založeny právě na temné elektronice, jenže zatímco v čistě – a zpravidla velmi dobrých – elektronických partech je Westerhus nepřístupný, až odtažitý, v chytlavých partech přehodí výhybku a nepřirozeně změní náladu. Viz druhá část alba, závěrečná trojice skladeb, v ústřední roli „Infectious Decay“.
Myslíte, že by bylo po výše vypsaném jednoduché by bylo „Amputation“ odsoudit, odhodit a nechat ho ladem? Věřte, tak tomu není. Deska je to na osobní přebrání si neskutečně komplikovaná. Neustále vás vyzývá se s ní nějakým způsobem konfrontovat, vymezit se vůči ní, zvlášť když je Westerhus navzdory nesoudržnosti materiálu výborný skladatel. „How Long“ a do jisté míry „Kings Never Sleep“ ukazují přesně tu podobu, v níž to Norovi sluší nejvíc. Právě zde lze zaslechnout plně fungující vztah mezi oběma složkami hudby, navíc s výborným zpěvem a melodiemi v zádech. Tu prazvláštní poetiku v celé své kráse.
„Amputation“ je experimentálním dílem se vším všudy. Nechybí neuchopitelnost, neopakovatelnost, neokoukanost. Faktem druhým však zůstává, že Stian Westerhus se mi minimálně netrefil do nálady, anebo – a to spíš – jednoduše nahrál desku, na které se zmíněné atributy příslušící experimentu zvrhly do podoby, již nelze přijmout, neboť jako celek nefunguje. Dává sice smysl a sděluje myšlenku, nicméně onen smysl a myšlenka jsou zabaleny do formy, která je natolik nekonzistentní, že nemám potěšení ji poslouchat. Westerhus přese všechno stojí za zajímavou nahrávkou a nezaslouží zavržení. Nápady má, vlastní vizi také a minimálně tímto absolutně stojí za hranicí vyhrazenou šedivému průměru. Pravý opak nevýrazné průměrnosti však zůstal ve stínu praktického užívání – průměrného posluchačského zážitku.
Země: USA Žánr: experimental black metal Datum vydání: 15.4.2016 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Devil Is Fine
02. In Ashes
03. Sacrilegium I
04. Come on Down
05. Children’s Summon
06. Sacrilegium II
07. Blood in the River
08. What Is a Killer Like You Gonna Do Here?
09. Sacrilegium III
„little one better heed my warning
devil is fine
he come in early morning
devil is fine
he go by many names
devil is fine
we gonna go home to the flames
devil is fine“
(Devil Is Fine)
Mnozí si myslí, že black metal je zatuchlý žánr – ortodoxní, zabedněný, neinvenční. Pro jistou část této scény to dozajista platí. Ale obecně vzato je tomu právě naopak, a jestli v nějakých žánrech kvete posouvání hranic, black metal mezi ně rozhodně patří, není-li rovnou v tomto ohledu expertem. Jistě, leckdy to jde až tak daleko, že je na místě se ptát, zdali se stále jedná o black metal, ale i to k tomu patří. Zvlášť u těch, kdo znějí skutečně výlučně. Zeal and Ardor se k takovým jistě řadí.
Někdy je posouvání hranic jen letmé, jen o kousek. To jsou ty skupiny, o jejichž žánrové příslušnosti není moc sporu, ale k onomu základu přidávají cosi navíc, a lze tak mluvit o jasně rozpoznatelném soundu. Takhle je to také v pořádku a ceňme si takových! Ještě vzácnější jsou ovšem věci jako právě Zeal and Ardor, jelikož v tomto případě bych se nebál říct, že to zní opravdu unikátně, neotřele a originálně. „Devil Is Fine“, což je druhá deska kapely (ta první je eponymní a dva roky stará… taktéž zní docela zajímavě, ale ani zdaleka tak zajímavě jako novinka), je prostě jinde a žije si ve svém světě.
Ono popravdě řečeno, nezanedbatelná část skladeb na „Devil Is Fine“ black metal není a není to ani jakýkoliv jiný metal. Nicméně obecně vzato bychom mohli říct, že pod u Zeal and Ardor si lze pod pojmem experimentální black metal představit něco, co zcela organicky spájí black metal s černošským soulem a spirituály. Především soulem a spirituály, ale jsou zde i mnohé další vlivy. Na první poslech je to kombinace velice zvláštní, ale o to víc opojná, když se člověk probere z prvotního šoku a zjistí, že je to ve skutečnosti setsakra skvělé. Úvodní titulní skladba „Devil Is Fine“ by ještě mohla vypadat jen jako intro. Zvláště když se první vteřiny hned následující „In Ashes“ nesou v typicky zlé blackmetalové kytaře. Jenže hned záhy opět nastoupí recitál a ukáže se, že tohle bude hodně zvláštní po celou dobu svého trvání.
„and as the house will burn and rust
we will discern the lives we lost“
(Come on Down)
Skvělé je na tom ale to, že „Devil Is Fine“ není tak zajímavé jen díky ojedinělému soundu. Většina skladeb je navíc výtečná i po skladatelské stránce. To se týká obou již jmenovaných, nicméně ty úplně nejvyšší vrcholy celé kolekce přicházejí v podobě dvojice „Come on Down“ a „Blood in the River“, což jsou úplně zkurveně mocné majstrštyky. Už jen kvůli druhé zmiňované se vyplatí si tenhle počin pustit, protože se jedná o něco, co hned tak někde neuslyšíte. Možná, že to vlastní provedení je ve svém jádru jednoduché, ale kombinace stylů a elementů je natolik zvláštní, že čelist prostě musí letět pod stůl. A to jsme ještě zdaleka neskončili, protože taková „Children’s Summon“ je rovněž ultimátní mindfuck. A kdybyste furt neměli dost, tak „Sacrilegium I“ je čistokrevná elektronika, s nadsázkou řečeno atmosférický hip-hop. Že jsem spadnul z višně? Haha, já ne, ale autor téhle muziky zjevně ano. Ale jen ať padá, má-li být výsledkem něco jako „Devil Is Fine“!
Se zvyšujícím počtem poslechů mě trochu začalo rozčilovat jedině intermezzo „Sacrilegium II“, jež zní jako nařvaná klávesová ukolébavka. Podobně je na tom i „Sacrilegium III“, ačkoliv ta není ani zdaleka tak otravná jako dvojka. Stejně tak po většinu času minimalistická „What Is a Killer Like You Gonna Do Here?“, kterou pak rozsekne trochu přijebané sólo, citelně nestačí na vrcholy alba. Je to docela škoda, že i při stopáži pouhopouhých 25 minut došlo na slabší kusy… ale hej, vzhledem k tomu, jak zní ten zbytek, to člověk milerád odpustí, protože skladby jako „Blood in the River“, „Come on Down“ nebo „Devil Is Fine“ za to prostě stojí.
„a good god is a dead one a good god is the one a good lord is a dark one a good lord is the one that brings the fire“ (Blood in the River)
Celou desku navíc obepíná pro black metal velmi atypická atmosféra otrokářství, což v určité míře jistě plyne i z toho, s čím se zde metal kombinuje. V souvislosti s tím by zde asi měla zaznít ještě jedna věc, a sice že za Zeal and Ardor stojí poloviční černoch (matka černoška, otec běloch), což je na „Devil Is Fine“ hodně cítit, protože ta deska skutečně zní… inu, černě. Jakkoliv se to všem ortodoxním zastáncům multikulturalismu a názorů, že jsme všichni stejní, nemusí líbit, tak prostě nejsme stejní a zejména v muzice to je sakra cítit. Ten „vibe“ černošské hudby je jednoduše jiný než u hudby, jakou dělají běloši, což Zeal and Ardor potvrzuje. Ale pozor, to není myšleno nijak pejorativně, naopak je to v kombinaci s black metalem skvělá věc (což už ostatně zaznělo několikrát). A to i bez jízlivých poznámek, že se tak paradoxně děje v metalovém subžánru, v němž se soustřeďuje početná extrémistická klika.
Nicméně to už začínáme odbočovat, takže rychle zpátky k „Devil Is Fine“. Ačkoliv se jedná jen o 25 minut, z nichž navíc ne všechny jsou zrovna dokonalé, pořád jde o hodně výlučnou věc, o jakou se nezakopává každý den. Myslím, že nebudu vůbec přehánět, když prohlásím, že Zeal and Ardor je první projekt tohohle druhu, jaký jsem kdy slyšel, čehož si hodně cením. Tak moc, že i navzdory jistým nedokonalostem může „Devil Is Fine“ promluvit i do závěrečného zúčtování letošního roku. Rozhodně stojí za pozornost!
Mimochodem, Manuel Gagneux, člověk stojící za Zeal and Ardor, má ještě další projekt Birdmask. Zde už se nejedná o žádný metal, ale taktéž je to velmi zajímavá muzika a stojí za omrknutí!
„the riverbed will run red with the blood of the saints and the blood of the holy“ (Blood in the River)
Kovariance je pojem ze statistiky, který popisuje, jak se vzájemně mění dvě náhodné veličiny. Jak vidno ze vztahu výše, kovariance přímo souvisí se středními hodnotami náhodných veličin a dále (a to už ze vztahu výše nevykoukáte, ale nepochybuji o tom, že to víte) i s mírami jako korelace nebo rozptyl. Nicméně vedle toho je Covariance – tedy anglický výraz pro kovarianci – i blackmetalová formace, již si představíme v dnešní recenzi.
Jsou lidé, kteří jakmile uvidí cokoliv, co jen trošku připomíná matematiku, tak panikaří (a to i v případě takto jednoduchých a základních záležitostí). Patříte-li k takovým, vězte, že název Covariance ani zdaleka není tím nejhorším, co na vás u tohoto jednočlenného projektu čeká. On už jen název letošní desky „L0VE (((oBLIVION“ nebo obal, na němž je zkombinováno srdíčko a obrácený kříž na křiklavě růžovém pozadí, věští, že tohle asi nebude nudný metalový mainstream. A skutečně tomu tak je – ostatně právě to je také důvodem, proč jsem se rozhodl tady tuhle věc představit. Pokud však do poslechu „L0VE (((oBLIVION“ půjdete s tím, že chcete slyšet něco zajímavého a ne zcela normálního, pak věřím, že nebudete odcházet zklamáni.
Z oficiálních zdrojů toho o Covariance moc vypátrat nelze, nicméně všemocné metalové archivy tvrdí, že projekt existuje již od konce 90. let. Úplně mimo to asi nebude, protože i stránky rádoby labelu Firefly, který je zjevně nějakým způsobem spojen s Matthiasem Declosmenilem, tedy jediným členem Covariance, hovoří o splitku z roku 2000. Co se však dlouhohrajících počinů týče, je „L0VE (((oBLIVION“ teprve druhým zářezem, přičemž ten první, „The Dark War“, pochází z roku 2013 (resp. tedy pochází z let 2004 a 2005, ale vyšel až v roce 2013).
Na druhou stranu, mluvit v případě „L0VE (((oBLIVION“ o dlouhohrající desce je možná trochu nadnesené, byť je nahrávka evidentně považována za full-length. Samotná stopáž se zastavila lehce pod hranicí pouhých 21 minut, což vskutku není mnoho. Vlastní obsah ale toho i tak nabízí poměrně dost a snad žádné dva songy nejsou stejné. Po osmivteřinovém zašumění „Suffered“ přijde ledva minutová avantgardně blackmetalová jízda s neúnavným bicím automatem. S něčím podobným dále přicházejí i „Erased“ a „Timeless“, ale ty už obě přinášejí i vývoj a množství dalších prvků, ať už je to větší melodičnost v případě té první nebo deathmetalový nádech a dlouhé šibnuté sólo ve druhé. Vše ovšem trvá vždy jen chvíli, protože k překotným změnám dochází i v rámci jednotlivých stop.
Vedle toho je tu ovšem i „Hopeless“, která s nadsázkou zní jak staří Cradle of Filth na tripu, kteří se koukají přes rameno My Dying Bride (to hlavně díky vokálu ve druhé půli písně)… a hrají bez kytar. „Dreamed“ a „Lost“ jsou zase chytřeji stavěné skladby, kde se klade větší důraz na atmosféru a oproti zbytku alba možná působí trochu konvenčněji (to se týká hlavně „Lost“). Nicméně jak v nich, tak i ve všech zbylých se objevuje i spousta dalších divných prvků, které desku také hodně tahají nad rámec obyčejného black metalu… i nad rámec obyčejného avantgardního black metalu. Takže nakonec nejnormálnějším dojmem působí čistě klavírní dojezd „Broken“.
Výhodou „L0VE (((oBLIVION“ je, že se pořád něco děje a že se tam toho děje hodně. A na velmi malé časové ploše, takže není čas na vatu, nápady jsou nahuštěné a není prostor pro nudu. Popravdě řečeno, klidně bych si nechal líbit i větší porci muziky, neboť vzhledem k tomu, o jak zábavný počin se jedná, je těch 21 minut fakt docela málo.
Naopak pro mnohé může být nevýhodou, že „L0VE (((oBLIVION“ místy zní trochu amatérsky. Mně osobně ale přijde, že tohle je jeden z případů, kdy je to spíš plus, protože ono to nakonec perfektně sedí k takové ujeté auře, jež se okolo celého alba prostírá… jakási neohrabanost té auře vlastně i dost přispívá. Tím pádem v konečném důsledku třeba nijak neotravuje ani bicí automat, který je sám o sobě docela hovadský, ale k celkovému rázu „L0VE (((oBLIVION“ jednoduše padne. Možná, že na první poslech se to tak zdát nemusí, ale hodně rychle si člověk zvykne a začne to dávat smysl. Ve finále mi neleze pod čumák jenom jedna agresivní pasáž v první minutě „Timeless“, ale těch všehovšudy 50 vteřin se dá přežít úplně v klidu.
„L0VE (((oBLIVION“ je první řadě zvláštní nahrávka. Ale to lze dle mého považovat jedině za plus, protože mi přijde mnohem záživnější, když má něco růžový obal a zní to jak soundtrack ze sanatoria, než když kapela hraje zoufale neoriginálně, zaměnitelně a nudně. Těch druhých je o poznání víc, takže tím spíš je záhodno bavit se u kravin jako Covariance. Mně se to líbí.
Země: Česká republika Žánr: experimental hip-hop Datum vydání: 31.5.2016 Label: Bigg Boss
Tracklist:
01. Silencio
02. Orfeus
03. Eurydice
04. Showyourface
05. Démon (feat. Ektor, Vladimir 518)
06. Getbornagain
07. Girl in a White Dress
08. Clive (feat. Oto Klempíř)
09. Gaia
10. Golden Bark
11. Porno Movie Star
12. Grace
13. Feel Me Flow
14. Wishtin
Občas se říkává, že studium Filozofické fakulty mění lidi. Jasně, studium vysoké školy člověka nějakým způsobem poznamená vždycky. Nehledě na fakt, že někdo by mi tu jistě mohl vpálit slavný Lorenzův motýlí efekt – když mávnutí motýlích křídel v Brazílii prý může vyvolat tornádo v Texasu, tak je jasné, že takový zásah do života jako absolvování univerzity člověka změní. Nicméně zrovna o Fildě kolují vtipy, že z cynických parchantů, kteří se baví nad vtipy o židech a holocaustu, do roka udělá sluníčkáře (dneska je tenhle pojem populární, tak musím jít s dobou a taky ho občas použít, žejo).
Samozřejmě, vtip je vtip. Ale na každém šprochu pravdy trochu. A když se člověk podívá na současného Jamese Colea, jenž právě studuje filozofii na výše jmenované fakultě, tak se chtě nechtě vkrádá myšlenka, jestli to fakt jenom vtip. Týpek, který dělával Supercroo – co Supercroo, ani nemusíme tak daleko do minulosti, stačí se podívat jen na to, co předváděl tři roky zpátky na albu „Moby Dick“ – dnes jde do internetové televize a s image rádoby intelektuála tam káže jak Ježíš a předvádí ultimátní cvičení na téma patos na sto a jeden způsob. Ojedinělý úlet? To těžko, když i kampaň (zjevně sponzorováno Red Bullem… oukej, asi je to umění nebo tak něco) k nové desce je hned v úvodní části (na další už jsem neměl koule) po okraj natřískaná tak patetickými kecy, že třeba já se stydím sám před sebou jen za to, že na to koukám.
No, a vzhledem k tomu všemu jsem se novinky „Orfeus“ docela bál – obzvlášť v kombinaci s tím, že už předem byl avizován obrat i po hudební stránce. Jednoduše jsem se obával, že album bude stejná sračka jako výše jmenované Jamesovy kydy. Nakonec ovšem nedokážu úplně jednoznačně říct, zdali lze v případě „Orfea“ mluvit o průseru, anebo snad o trefě do černého… výsledek je jednoduše rozporuplný. Strašně moc rozporuplný. A to nemá souvislost s tím, o čem jsme se bavili výše, ale čistě jen co do hudební stránky, protože odteď už jen o ní.
Předně je nutno ocenit jednu věc. „Orfeus“ je album, na němž se James Cole skutečně vydal jinam a měl odvahu se pokusit o něco, co se od něj nečekalo. Je patrná snaha vymanit se z těsných okovů hip-hopu a vytvořit nadžánrovou desku. To je hodně těžká věc, ale když se povede, jsou to vážně parádní záležitosti. James Cole ovšem zůstal tak někde napůl cesty a ne vždy to funguje. Na jedničku makají třeba metalové kytary, jejichž oblibou se Cole nikdy netajil, naopak je známo, že metalovou muziku má rád. Není však na místě čekat vyloženě metalové skladby – kytara je používána ke gradaci experimentálně hip-hopového základu, ale ve všech případech tuto roli zvládá bravurně. Nejkřiklavějším příkladem budiž titulní „Orfeus“, v níž mát kytarový nástup v refrénu takovou sílu, že je na jeden z vrcholů nahrávky okamžitě zaděláno. Podobně dobře to ovšem dopadlo i v „Silencio“ a „Showyourface“.
Na druhou stranu, „Silencio“ a „Showyourface“ odhalují i jeden z podstatných neduhů „Orfea“. První půle obou písní je v podstatě o ničem a vesměs se jedná jen o nudné čekání na příchod kytary. Minimálně v případě úvodní „Silencio“ bych se vůbec nedivil tomu, pokud by bylo záměrem ukolébat posluchače a pak jej přikovat, jenže tři a půl minuty ničeho jsou prostě moc. Onen zmiňovaný neduh pak tkví především v tom, že se James Cole v některých pasážích desky prostě točí v kruhu a utápí se v nezáživném rádoby experimentování, které však bude působit experimentálně leda tak na průměrného posluchače hip-hopu, jenž nevidí za hranice svého základního žánru, ale zkušenějšího posluchače, na nějž „Orfeus“ dle všeho míří spíš, to na zadek neposadí, má-li za sebou průzkumy skutečně avantgardních stylů.
Abychom se ale nezamotali do podobného blekotání jako samotný James Cole v DVTV, pojďme na to konkrétně. Některé tracky jsou nuda jako svině, tak si na ně ukažme – „Getbornagain“, kýčovitá „Girl in a White Dress“ (suverénně nejhorší věc na fošně, hejt!), přiteplená „Gaia“ (pár solidních motivů to nezachrání), „Wishtin“. Třeba v těch posledních dvou je patrná právě ta snaha o nadžánrovost, protože s hip-hopem už to má společného máloco, nicméně se mi zdá, že zde ještě není tolik zkušeností s podobnými věcmi, aby z toho nelezla rozplizlá břečka.
Pak jsou tu songy, které nejsou tak extrémně nudné, ale pořád jim něco schází a do dokonalosti mají daleko. Do téhle kategorie spadá třebas „Démon“, kde se na featech objevují Ektor a Vladimir 518 – v obou případech výkony ujdou, ale žádný zázrak (hlavně Vladimir na své poměry spíš průměrný, umí i lépe… ale není to překvapení, na featech bývá často trochu slabší). Akorát ten trochu blbý refrén tenhle kousek sráží, což je škoda, protože jinak to nezní zle a i přímočařejší beat je v rámci alba osvěžující (byť je pravda, že na první poslech se mi ten song nelíbil vůbec). Obdobně mají mouchy i „Golden Bark“, „Grace“ a „Feel Me Flow“, v nichž mě možná trochu paradoxně nejvíce dráždí samotný James Cole. Je sice chvályhodné, že se pokouší experimentovat i hlasově a zkoušet něco nového, schopnosti na to jistě má, ale zrovna zde mi to tedy nesedí ani za mák. Vlastně bych obecně řekl, že když se pustí do zpěvu (a tím myslím skutečně zpěv, nikoliv rap nebo cokoliv jiného), občas působí až příliš afektovaně.
Dále bych do téhle sorty rozporuplných songů zařadil i bohémskou „Porno Movie Star“, která se do celkového ladění desky svou náladou ani textem nehodí (ačkoliv to do jisté míry platí i o „Démonovi“) a nezachrání ji ani příjemná saxofonová vsuvka (byť sama o sobě patří k nejzajímavějším pasážím alba). No, a nakonec tu je ještě „Eurydice“, jež už sice patří k tomu lepšímu, co se na nahrávce nachází, ale pořád mi tam cosi schází a několik chvilek mi neleze do uší.
Vylučovací metodou nám zbývají dvě písně, k nimž už připomínek nemám a mohu je pasovat na jasné vrcholy desky. Rozhodně jde o titulní „Orfeus“, o níž už ostatně byla řeč. Dalším pak je osmá „Clive“, v níž se daří tvořit výborné napětí a na níž je vidět i to, že zvolená cesta nemusí být špatná, protože je to složené chytře a má to nějaké charisma.
Akorát je škoda, že ty opravdu bezvýhradně povedené kusy jsou jenom dva. Většina písní „Orfea“ se zasekla někde před cílem, což je škoda, neboť potenciál v nich bezesporu je. Naopak hodně zamrzí několik regulérně vatových věcí, jejichž přítomnost je poněkud paradoxní, protože a) z celého počinu je naprosto zjevně cítit, že tomu byla věnována značná péče a úsilí; b) to má zbytečných 64 minut, které by šlo v pohodě zkrotit, kdyby zůstalo dejme tomu deset skladeb a zahodila se ta vata. No, a poslední záležitost, co mi vadí, je použitý jazyk. Volbu angličtiny pro většinu songů považuji za špatný krok a radši bych dal přednost češtině. Ale když už trvat na anglickém jazyku, tak to v něm udělat celé, ne míchat dvě řeči (čtyři písně jsou česky), protože to působí dost rušivě.
James Cole se mému pohledu na svět možná lidsky vzdálil, ale i přesto nemohu popřít, že základní myšlenka a přístup k nahrávce jsou vcelku sympatické, dokonce i chvályhodné. „Orfea“ lze ovšem brát jen jako takový prvotní nástřel, odrazový můstek a první pokus se pohnout jinam. Zvolená cesta je zajímavá a má velký potenciál, takže já osobně bych nebyl vůbec proti, pokud by pokračovala. V případě vychytání současných dětských nemocí by to totiž mohlo být skvělé. Nicméně jako ultimátní umělecký statement „Orfeus“ příliš nefunguje, protože na něco takového posluchači nabízí prostě málo.
