Archiv štítku: experimental

Synsophony – Karmic Existence

Synsophony - Karmic Existence
Země: Velká Británie
Žánr: experimental dark ambient
Datum vydání: 13.8.2013
Label: Acephale Winter Productions

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Synsophony

Synsophony je britský projekt, který vznikl na počátku roku 2013 a za dobu své existence již stihl vytvořit dvě EP, z nichž to první se jmenuje “Karmic Existence” a vyšlo v srpnu. Kapela sama sebe častuje dost obsáhlou a poměrně nepředstavitelnou škatulkou doom drone/dark ambient/black metal, což jsou všechno žánry, které v její hudbě ve větší či menší míře jistě uslyšíte (byť třeba poslední zmiňovaný styl je tam přítomen opravdu jen minimálně… no, spíš vůbec), nicméně pokud jde o mě, já bych se s tím vůbec nesral a vystačil si s tím, že Synsophony nazveme experimentální hudbou, protože takováhle škatulka dle mého skromného názoru počínání této britské dvojice plně vystihuje…

Abych to rozvedl do trochu pochopitelnější podoby… “Karmic Existence” obsahuje 23 minut (ne)hudebního čehosi, co se žánrově ani pocitově dost dobře nedá zařadit – a když je samotná muzika takhle abstraktní, vůbec bych se ji nebál označit i abstraktním žánrem, pořád lepší než vyjmenovávat padesát stylů, které jsou tu a tam ve stopových prvcích přítomny.

Stejně jako je muzika na “Karmic Existence” nezařaditelná, je ve své podstatě i nehodnotitelná. Inu, posuďte sami… drtivou většinu hrací doby “Karmic Existence” tvoří dark ambientní “ticho”, jedná se o záležitost, pro niž je snad i výraz “minimalismus” příliš košatý. Produkce Synsophony je ohlodaná až na morek kosti, není tam v podstatě “nic”, ale když to poslouchám, stejně jaksi nemám potřebu to vypínat, vždycky to nechám dohrát, a přestože se tam – až na jednu výjimku – “nic” neděje, nějaký neurčitý pocit v člověku zůstane – a ten pocit je stejně abstraktní jako ta hudba. Zmiňovanou výjimkou je krátká noisová vsuvka, jež se vynoří někdy ve třetině skladby. Jestli je tohle dostatečná náplň na 23 minut, to už ponechám na vašem uvážení…


Corrections House – Last City Zero

Corrections House - Last City Zero
Země: USA
Žánr: experimental industrial / drone / doom metal
Datum vydání: 28.10.2013
Label: Neurot Recordings / War Crime Recordings

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook

Není tomu zas tak dávno, co jsem se nad deskou “Last City Zero” rozplýval už v rámci svého reportu na vystoupení Corrections House v Praze, které bylo snad ještě o kus drtivější než muzika kapely v samotné studiové podobě. Tím pádem je vlastně z jistého úhlu pohledu trochu zbytečné tu tuhle nahrávku rozebírat podruhé, ale “Last City Zero” je jednoduše natolik skvělá záležitost, že si rozhodně zaslouží, aby tu byla zmíněna i ve své vlastní (mini)recenzi. Předně je asi opětovně nutné zopakovat, kdože za Corrections House stojí, jelikož je to sestava, která je přinejmenším zajímavá a vzbuzuje velká očekávání. Takže tedy: Mike IX Williams (Eyehategod), Scott Kelly (Neurosis), Bruce Lamont (Yakuza) a Sanford Parker (Minsk, ex-Nachtmystium). A to už je kombinace jmen, od níž prostě chcete slyšet desku, která vás posadí na prdel…

…a v případě “Last City Zero” se tak opravdu stalo. Je dobré, že hudba Corrections House není nějakou napodobeninou žádné z domovských kapel kohokoliv ze zúčastněných (byť sem tam nějaká pasáž dá na něco lehce vzpomenout), ale jedná se o zcela svébytnou a životaschopnou jednotku, které si razí svou vlastní cestu – a ta cesta je mnohem experimentálnější, chladnější, odtažitější a výrazně prošpikována industrialem. Zvuk Corrections House je natolik “kovový”, až bych se skoro nebál tvrdit, že se jedná o experimentální industrial s kytarou a saxofonem. Ale i když dáme veškeré škatulky stranou, výsledek bude stále stejný a stejně jasný – “Last City Zero” je jednoduše extrémně silná deska, jež má v sobě to pověstné “něco”, co vás neustále nutí se k té muzice vracet.

Předčasným vrcholem je pro mě hned první působivý monolit “Serve or Survive”, ale to neznamená, že by následující skladby nějak zaostávaly, protože každá z nich je sama o sobě výtečná a nabízí nejednu výtečnou pasáž a spousty skvělých motivů a nápadů. Pokud bychom se měli bavit naopak o tom, co by šlo “Last City Zero” vytknout, odpověď by také byla lehká – nic. To album je prostě excelentní.


Corrections House

Corrections House
Datum: 18.12.2013
Místo: Praha, Pilot
Účinkující: Corrections House

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Asi jen těžko se dá jakékoliv povídání o Corrections House začít jinak než vyjmenováním muzikantů, kteří se v rámci tohoto projektu angažují. Na Corrections House bychom totiž mohli bez sebemenších problémů vztáhnout tolik oblíbený a někdy poměrně nadužívaný pojem superskupina nebo také all-stars kapela, jak je ctěná libost. A to i přes fakt, že nikdo z přítomných hudebníků ve své podstatě hvězdou v tom doslovném významu není. Všichni ovšem působí v zavedených formacích, jež znatelným způsobem promluvily do vývoje alternativních tvrdých žánrů…

Vokálu se ujal Mike IX Williams ze sludge/doom metalových veteránů Eyehategod. Kytary se nechopil nikdo jiný než Scott Kelly ze samotných Neurosis, jedněch z největších titánů alternativní metalové (hodně vágně řečeno) scény. Saxofonem přispěl Bruce Lamont z uznávané avantgardní formace Yakuza. A nakonec samplů, kláves, programování bicích i produkce se ujal Sanford Parker, jenž svou stopu zanechal v mnoha skupinách a projektech, mezi nimiž nejvíce ční Minsk, ale nechybí zde ani jména jako Nachtmystium, Buried at Sea nebo další all-stars projekt (tentokráte black metalový) Twilight – ani nemluvě o jeho příspěvcích do desítek dalších kapel z pozice producenta. A to už je setsakra zajímavá sestava – zvláště pak když si do žánrové kolonky vetkne cosi, co bychom hrubě řečeno mohli nazvat experimentálním industrial/drone/noise/doom metalem.

Jakkoliv podobné kolaborace známých muzikantů nezřídka dopadají malinko rozpačitě, Corrections House si svou existenci “obhájili” hned se svou první deskou “Last City Zero”, která vyšla 28. října a její textová stránka byla postavena na knize “Cancer as Social Activity: Affirmations of World’s End” od Mikea IX Williamse. Výsledkem byla značně sugestivní, surová a syrová záležitost, která se pro mě osobně za poslední dobu stala asi nejposlouchanějším počinem, na němž jsem si už stihnul vypracovat takovou menší závislost – nemůžu si ovšem pomoct, protože ve své hrubosti a neučesanosti ta nahrávka v sobě skrývá něco, co člověka nutí, aby se k ní neustále vracel. Ale i o to byla vítanější příležitost se jít podívat na to, jak tohle akustické inferno zní živě, protože Corrections House si to v rámci svého evropského turné namířili i do Prahy…

Jedno můžu říct rovnou – jestli jsem desku nazval surovou a syrovou, oproti živému provedení to ještě vůbec nic není. Upřímně jsem doufal a také očekával, že Corrections House budou na pódiu hodně silní, ale jakmile se v člověku rozvibrovaly všechny vnitřnosti při úvodní palbě extrémně hlasitého beatu, bylo zřejmé, že to tak doopravdy bude. Corrections House nepotřebovali žádné velké pózy nebo efekty, na pohled byla jejich živá produkce vlastně docela jednoduchá – jen stejnokroje s typickým emblémem kapely a důraz na hudbu. Ani se nejednalo o nějakou show nebo velkou podívanou – nasvícení bylo vlastně celý set neměnné a statické. Ale i přesto Corrections House dokázali vtáhnout a po celou tu hodinu – nebo jak dlouho to hráli – nepustit. Mike IX Williams se mezi jednotlivými skladbami pohodářsky usmíval, aby hned vzápětí spustil brutální řev a dost často si během vystoupení pohrával s knihou s logem Corrections House, z níž jako by předčítal texty. Zahloubaný Scott Kelly hrál i zde podobně, jako když vystupuje s Neurosis, tedy hodně soustředěně a bylo na něm vidět, že je maximálně ponořený do muziky. Sanford Parker dostál své pověsti šílence, a i když byl schovaný v zadní části pódia za plachtou, do svých kláves a dalších mašinek, které nebyly pořádně vidět, tam třískal se vší vervou. Nejaktivnějším členem byl asi Bruce Lamont, který když zrovna netýral svůj saxofon, tak pařil anebo týral své hlasivky – a musím říct, že i to mu šlo naprosto excelentně, rozhodně bych si dokázal představit, že by se někdy v nějakém projektu mohl ujmout pozice hlavního zpěváka, protože jeho extrémní vokál byl doopravdy mocný.

Corrections House v podstatě přehráli svůj kompletní debut “Last City Zero”, akorát v jiném pořadí a s vynecháním “baladické” “Run Through the Night”, místo níž se objevila “Hoax the System” z prvního singlu kapely. Oproti studiovým verzím však živá podoba písní zněla ještě industriálněji, místy až téměř noisově. Jako výtečný otvírák koncertu posloužila “Drapes Hung by Jesus”, jež na desce zastává poslední pozici, slabý ale nebyl žádný song, který zazněl – agresivní palba “Bullets and Graves” totiž živě fungovala s úplně stejnou samozřejmostí jako pomalá “Last City Zero” postavená na mluveném slově. Naprostým vrcholem celého vystoupení ovšem byla závěrečná dvojice “Serve or Survive” a “Hoax the System”, v jejímž rámci Corrections House předvedli, jak vypadá naprosto ukázková gradace koncertu do absolutně vypjatého a působivého závěru, který – přestože jsem viděl opravdu hodně skvělých vystoupení – patřil k tomu nejsilnějšímu, čeho jsem byl v letošním roce na koncertě svědkem. Když se v jistých momentech obou songů chopili mikrofonu všichni čtyři muzikanti a začali svorně řvát, tak z toho doslova běhal mráz po zádech.

Když po natahovaném noisovém závěru konečně všechny nástroje utichly, spustil se mohutný a zcela zasloužený potlesk, který trval tak dlouho, až se Corrections House museli omlouvat, že přidat prostě nemůžou, i kdyby chtěli, protože víc songů už nemají. Ale tak nějak to nevadilo, protože i takhle šlo o extrémně silný a koncentrovaný zážitek s tak působivým finále, že by skoro byla i škoda jej natahovat přídavkem, zvlášť když pro mě osobně bylo fenomenální tečkou za celou letošní koncertní sezónou.

Kromě samotného vystoupení Corrections House celá akce hodně potěšila ještě několika dalšími záležitostmi. Například mi vůbec nevadilo, že zde kapela vystoupila sama bez jakéhokoliv supportu. Už nejednou se mi totiž stalo, že mě velký počet úplně nudných předskokanů odradil od toho, abych jel sto kilometrů do Prahy na skupinu, kterou jsem chtěl jako jedinou vidět – mnohem radši pojedu na hodinu jednoho excelentního koncertu, než se nechat otravovat čtyřmi předkapelami, které mě totálně netankují. Takhle aspoň nic nemohlo rozmělnit zážitek ze samotných Corrections House.

Hodně mile mě potěšilo, že v samotném sále bylo zakázáno kouřit, což jako ortodoxní nekuřák vždycky kvituji. Samozřejmě, když někdo kouří, nic proti němu, každý se huntujeme jinak a třeba já zase chlastám hektolitry kafe, ale koncerty bez cigaretového kouře a smradu (sorry, mně to prostě smrdí) mám jednoduše radši, takže i za tohle palec nahoru.

Pochvalu si zaslouží i samotní Corrections House za to, že s sebou přivezli a v merch stánku nabízeli spoustu muziky včetně vinylů… ne, nesmějte se, myslím to vážně. Za posledních pár roků se mi už nejednou (vlastně až nepříjemně často) stalo, že jsem šel na koncert s tím, že si tam chci koupit LP, a když nebude LP, tak alespoň CD, ale hudební skupina ve svém obchodě neměla žádnou hudbu, jen milion trik, mikin, kulichů, spoďárů a dalších blbostí… asi se to víc prodává, tak proč by se někdo otravoval s sebou tahat i muziku. Byl jsem tedy dost rád, že se zase jednou stalo, že jsem si chtěl koupit elpíčko a oni ho opravdu měli.

Ať o tom přemýšlím z jakékoliv stránky, tenhle večer se prostě vydařil naprosto po všech stránkách a není tomu vůbec co vytknout. Pivo mi chutnalo, koupil jsem si další parádní vinyl do sbírky a hlavně jsem viděl jeden naprosto excelentní koncert. Naprostá spokojenost se vším.


Netra feat. We’rewolves – Dreading Consciousness

Netra feat. We'rewolves - Dreading Consciousness
Země: Francie / USA
Žánr: experimental hip-hop
Datum vydání: 18.11.2013
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
01. Definition of Love
02. Whore
03. Enter the Void

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

“Sørbyen” sice vyšlo už před více jak rokem, ale bylo to až letos na jaře, kdy mě ta deska posadila na prdel, až jsem ji musel poslouchat několikrát denně minimálně tak dva měsíce v kuse. Když to nadšení konečně trochu opadlo, začalo to samé nanovo, tentokrát ovšem zpětně s debutem “Mélancolie urbaine”. A když po několika desítkách poslechů i tady skončila potřeba to slyšet několikrát denně, nastala otázka, co bude dál a jestli Steven Le Moan, jediný člen Netra, naváže na genialitu předchozích dvou desek…

Když jsem dostával link na stažení “Dreading Consciousness”, byl jsem upozorněn, že je to něco úplně odlišného než dosavadní tvorba Netra a že to nejspíše spousta lidí bude nenávidět, ale bral jsem to trochu s rezervou, protože hudba Netra byla vždy “jiná”, takže mě ani příliš nerozhodila kolaborace s nějakými We’rewolves, což by – pokud se nemýlím – měl být jakýsi undergroundový hip-hop z Kalifornie, ale konkrétně tuhle informaci berte spíše s rezervou, jelikož vzhledem k tomu, kolik je to o nich dohledatelné, bych za pravdivost téhle věty přirození do ohně asi nedal. Ale nevadí, jdeme na věc…

S prvním poslechem jsem dost rychle pochopil, proč že by to spousta lidí mohla nenávidět, jelikož i pro mě to byl docela šok a něco takového jsem popravdě řečeno vůbec nečekal. Na debutu “Mélancolie urbaine” ještě pořád vévodila kytara a šlo mluvit o metalové desce, byť se značně otevřenou hlavou a ve velmi netradičním pojetí, na “Sørbyen” už se to trochu začalo lámat do ještě avantgardnější polohy, metal začal pomalu ustupovat experimentálnějším žánrům a u spousty momentů by si člověk ani nepomyslel, že má ta hudba cokoliv společného s jakýmkoliv druhem metalu, kdyby je slyšel samy o sobě. “Dreading Consciousness” je však až na jednu pasáž v samém závěru v podstatě čistě nemetalovou záležitostí. Jenže… vážně to vadí? Osobně si myslím, že vůbec ne. Hudba Netra byla už na předchozích deskách záležitostí pro otevřené lidi, kteří jsou schopni vstřebat něco netradičního a neočekávaného a dokážou ocenit kvalitní hudbu bez ohledu na její žánr. A pokud se mezi takové řadíte, tak jsem přesvědčen, že dokážete strávit i “Dreading Consciousness”, přestože jeho hlavní náplní je vlastně… rap.

Nesejde na tom, jak velký ten prvotní šok je, když posluchači dojde, že většina nahrávka je v podstatě čistě rapová záležitost, velmi brzy zjistíte, že je to vlastně skvělé. Na první poslech jsem v podstatě jen čuměl, co že to vlastně poslouchám, na druhý už jsem věděl, co čekat, takže jsem se začal víc soustředit na samotnou náplň, a od třetího poslechu si to už jen užívám, jelikož se ukázalo, že ono pověstné “něco navíc”, co dělá z “jen” dobré hudby hudbu výjimečnou a co “Mélancolie Urbane”“Sørbyen” nabízely měrou vrchovatou, je na “Dreading Consciousness” také.

Vokál se tedy větší část “Dreading Consciousness” nese ve znamení rapu, nicméně pod ním číhá opět naprosto fenomenální instrumentální stránka, která se blíží těm nejdivnějším trip-hopovým skladbám na “Sørbyen” – a právě to je to hlavní, co z “Dreading Consciousness” dělá opět tak nesmírně poutavou záležitost, byť je samotná muzika vytvořená tentokrát dost vkusně a z velké části jen jako doplněk vokálu. Když ji ale vokál někdy pustí ke slovu, hned se ho ujme s obrovskou bravurou a začne nabízet naprosto fantastické momenty, jakými jsou třeba krátká prostřední pasáž a závěr “Whore” nebo neskutečně dech beroucí finále “Enter the Void”.

Obrovsky se mi líbí hlavně to, že “Dreading Consciousness” nejsou prostě jen tři písničky, ale ten počin je přes celou svou délku vystavěný naprosto logicky, má svůj vývoj a je excelentně vygradovaný. “Definition of Love” je minimálně po instrumentální stránce vlastně poměrně nenápadná píseň a její hlavní hvězdou je právě rapový vokál. Ačkoliv věřím tomu, že jako první stojí především z kompozičních důvodů, její povaha, kdy právě zde je onen rap nejvýraznější, ji doslova předurčuje k tomu, aby posluchači připravila onen zmiňovaný prvotní šok.

“Whore” začíná opět plíživě a zčásti si v ní hlavní díl pozornosti opět bere rap, nicméně zhruba od poloviny se už do popředí začíná dostávat samotná muzika, když se ozve sice jen krátce trvající a poměrně jednoduchá, ale naprosto úžasná kytara. Ale vždyť i ty ingredience na “Sørbyen” byly ve své podstatě docela jednoduché, jen postavené nevídaným způsobem, rafinovaně a takřka dokonale. Fungovalo to tam a funguje to opět i na “Dreading Consciousness”. To se znova ukazuje i na konci “Whore”, kdy si po další rapové sloce bere slovo opět hudba a nabídne skvělé zakončení skladby.

Netra

Celé “Dreading Consciousness” ovšem spěje ke svému vrcholu v podobě závěrečné “Enter the Void”. I ona se vlastně nerozjíždí nijak akčně, ale začíná postupně mohutnět, narůstat a gradovat až do svého závěru, stejně jako k němu roste i celé EP. K rapu se postupně přidává kytara a ve své polovině se píseň doslova zlomí do kytarového sóla a následně do jediné vyloženě metalové pasáže na celém EP, která tak působí doslova osudově a člověka zarazí do křesla. Takhle to přesně vypadá, když o nějakém počinu řeknete, že má fantastické finále, jež za nahrávkou udělá skvostnou tečku a všemu, co zaznělo předtím, dá úplně nový rozměr. A právě tahle schopnost svého posluchače úplně dostat, je to, co z Netra dělá tak výjimečný projekt, čert vem, že v tomto případě to není “čistá” Netra, ale kolaborace se zmiňovanými We’rewolves.

Možná, že pro vás už “Dreading Consciousness” takový šok nebude, když jste si teď přečetli, o čem to EP je. Možná, že to vezmete víc v klidu, pokud jste třeba předchozí nahrávky Netra neslyšeli. Ať je to ale jakkoliv, za slyšení to rozhodně stojí. Třeba to po prvním poslechu zahodíte do koše s tím, že je to píčovina, netvrdím, že ta možnost neexistuje, ale jestli tomu přijdete na chuť, tak jako se to povedlo mně, buďte si jistí, že té čtvrt hodině dáte několik desítek poslechů a ještě pořád budete chtít přidat. Jasně, jsme stránka o metalu, takže jestli vám v přehrávači nehraje nic jiného než metal a jakýkoliv jiný žánr nemůžete ani cítit, určitě se s “Dreading Consciousness” ani neobtěžujte. Pokud se ovšem považujete za otevřeného posluchače, s chutí do toho!


Asuna, Gurun Gurun

Asuna, Gurun Gurun
Datum: 17.11.2013
Místo: Praha, Pilot
Účinkující: Asuna, Gurun Gurun

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Jak jste si možná mohli všimnout, opravdu můžu všemožné dark ambienty, noisy a další formy experimentální (ne)hudby. Nemyslím si, že bych byl v tomto ohledu nějak neznalý, jsem si však vědom toho, že na undergroundovém poli experimentů se vždy objeví něco neznámého, něco, co stojí za pozornost a bližší prozkoumání. Ale že narazím na něco, oproti čemu je většina projektů a uskupení, které z daných žánrů znám, téměř mainstreamem a konvenční hudbou, to jsem opravdu nečekal. Dvě jména, která většině lidí nic neřeknou, z nichž to první, Gurun Gurun, zní spíše jako mimozemská rasa z neznámé planety, nacházející se kdesi na okraji galaxie. Undergroundovější záležitost pocházející z našich končin stěží střetnete – a přesto, počiny těchto vesmířanů vychází u britského vydavatelství, což na naše poměry nebývá zvykem. A pokud jste nikdy dřív neslyšeli o Asunovi, rovněž škoda mluvit, protože tady už jsou všechna slova vůbec zbytečná. O to těžší bude dnešní pokus o popsání toho, co jsem onoho večera viděl, slyšel a zažil.

Do vinohradského klubu Pilot dorážím krátce po osmé hodině, kdy byl ohlášen začátek. Poněkud nesvůj, nevěda co přesně očekávat, protože tvorbu ani jednoho tělesa neznám nikterak dobře, vcházím dovnitř. Už samotný prostor je velmi nevšední. Černě vymalovaná, prostorná hala o rozměrech menší tělocvičny je zahalena do intimního přítmí, které sem tam porušují čajové svíčky. Celé scenérii vévodí pódium s několika stoly naplněnými počítači, nejrůznějšími pulty – a v jednom případě hračkami. Možná budu přehánět, když řeknu, že v celém prostoru je tak dvacet osob včetně obsluhy baru a všech účinkujících, ale to už k undergroundovým akcím tak nějak patří a nemohu tvrdit, že jsem nízkou účast nečekal. Nakonec to je jedině dobře, roztroušení jedinci a drobné skupinky jen podtrhují intimno a zahloubanou atmosféru, jež obepíná celý prostor. Gurun Gurun, kteří do té doby seděli u vchodových dveří a poctivě kasírovali každého příchozího pozemšťana, se přesunují na velitelský můstek pět minut před půl devátou. Trojice nemuzikantů se chápe všelijakých hejblátek, pultíků a v jednom případě i kytary, na kterou dotyčný hraje pravděpodobně prostřednictvím počítačové myši, již svírá v ruce častěji než struny – a začíná s ukázkou hudby z jiných světů. Mimozemská technologie obnáší široký záběr sonických zbraní syntetizovaných v reálném čase ze tří různých zdrojů, doplněných adekvátní vizuální stránkou. Za takový komunikátor s extraterestriální formou života by se věru nemusel stydět ani kapitán Picard ze “Star Treku” nebo nezávislé kino. Galaktičtí výrostci na základní vrstvu skládají ruch za ruchem, kompozice jednotlivých zvuků bobtná, houstne, místy dostává téměř epileptickou rytmiku a opět ubývá, tenčí se až na dřeň. V tom se do celé scény začínají tu a tam objevovat prasata. Červená prasata hledající cosi na promítacím plátně. Atmosféra graduje, hluk se stupňuje. Prasata ustupují dvěma párům očí překrytých mlhou. Nebo to snad jsou nejjasnější hvězdy vzdálené mlhoviny? Těžko soudit. Dřív než kdokoliv stačí dojít k závěru, vrací se opět prasata. Prasata s nejrůznějšími budíky, měřiči a dalšími zařízeními. Zůstávají budíky a valící se hluková stěna, která dále nabývá na objemu a neprostupnosti, svírá uši podobně jako lisovací komora ve čtvrtvé epizodě “Hvězdných válek”, kterou ovšem zapomněl R2D2 zastavit. Vesmírná odysea. Zavřené oči už nijak nevnímají, co se děje před nimi, protože jsou příliš uchváceny zvukovým poselstvím, které končí stejně rychle, jako přišlo – a mozek jen tápe, kam se ztratilo cirka tři čtvrtě hodiny času.

Po přestávce tak krátké, že jsem ani nestačil dopít žateckou jedenáctku, a během které jsem přispěl na rozvoj mimozemských civilizací koupí alba, se na pódiu objevuje drobná postava Japonce oděného do kostkované košile. Důležitě rozsvěcí lampičku, která vévodí stolu přecpanému neuvěřitelným počtem hraček a dětských nástrojů, a krátce zkouší všemožné efekty. Vše funguje, jak má. Bere tedy do rukou první dětskou trumpetku, mikrofon a šplhá se na židli. Heroická póza trumpetisty začíná první z mnoha scén a výjevů, které Asuna pro nedělní večer přichystal. Ze zvuků dvou dalších trumpetek a foukací harmoniky, které mrzačí efektem, staví hlukovou stěnu, slavnostní fanfáry ohlašující příchod dětského krále. Další výjev – z prostých smyček opakujících se vrzavých zvuků a fléten tvoří Asuna zpěv celého hejna ptáků, prospěvujícího si v korunách stromů kdesi nad ním. Protnutí několika melodií se stírá v cvrlikající chaos. Do toho stíhá obíhat publikum a několika přítomným dává jakousi pochutinu, kterou sám předtím snědl, aby ji mohli sdílet s ním. Na prostém hip-hopovém beatu staví další obraz, který osobitým a nadmíru nevšedním způsobem reflektuje sebe sama. Jak jsem během vystoupení Gurun Gurun seděl zapadlý u stolu a byl pohroužen do sebe sama, nedá mi to a jdu se podívat blíže k pódiu, abych viděl, co a jak Asuna vlastně tvoří, protože něco takového jsem v životě ještě neviděl – a nejspíš jen tak znovu neuvidím. Čím blíže je náš malý Japonec blíže závěru, tím více celé vystoupení připomíná improvizaci na dané téma. Vrcholem je hluk poskládaný z poskakování mechanických kuřátek a další zvířeny, která se toliko těší oblibě drobotiny civilizovaného světa, doplněný beatem a kvantem dalších zvuků. Bordel útočící naprosto odevšad, před kterým se není kde ukrýt, hračky a dětská piánka padající ze stolu na pódium i pod něj ve jménu posledního dětského vzdoru. Ticho následované tlumeným cinkotem obtloustlých panenek. Konec. Bouřlivý potlesk kontra skromné poděkování za to, že jsme čtyřicet minut naslouchali etudám z Asunova jinak uzavřeného a plachého nitra.

Téměř okamžitě následuje poslední tečka za celým večerem, totiž spojení Gurun Gurun a Asuna. Krátké, něžné pohlazení na rozloučení beroucí to nejlepší z obou těles, během kterého se dobře třetina návštěvníků nepochopitelně vytrácí do neznáma, téměř jako by něco takového vídali dnes a denně. Zbývá už jen dopít zbytek piva za neustálého rovnání si myšlenek a přemýšlení, čeho jsem to právě byl svědkem, a vydat se na cestu domů. Přiznám se, měl jsem trochu obavy, že by to mohl být průser, který mě nebude v živém podání bavit. Myslím, že oprávněné obavy podložené neznalostí, navíc hranice mezi úspěchem a neúspěchem je na poli experimentální hudby mnohem tenčí než kde jinde. Dostalo se mi však přesně toho, co si pod experimentální hudbou představuji, zejména v Asunově podání. Uhrát (či spíše “uhrát”?) celou tu manifestaci sama sebe na dětské nástroje a s takovým wow efektem, hloubkou a výpovědní hodnotou, to považuji za skutečné umění, kterého je málokdo schopen, natož s takovým výsledkem. Kdo nezažil, jen těžko pochopí. Hluboce smekám – jak před Asunou, tak před Gurun Gurun.


Kajkyt – II

Kajkyt - II
Země: Rakousko
Žánr: dark ambient / experimental / minimal / ambient
Datum vydání: 10.10.2013
Label: God Records

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV
05. V
06. VI
07. VII
08. VIII

Hodnocení:
Atreides – 9/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,75/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
God Records

Jestli jsem si kdy nějak představoval, jak by mohla znít zhudebněná prázdnota, máloco k ní má tak blízko jako “II”. Těžko shrnovat dojmy, které ve mně nové album z dílny Slobodana Kajkuta zanechalo, protože co si budeme povídat, ono popsat vaše pojetí prázdna tak, aby to pochopili i ostatní, je docela kumšt. Nicméně i přesto se o to v následující recenzi pokusím.

Předpokládám, že většině z vás nic moc neřekne ani jméno projektu, ani pravé jméno umělce z bývalé Jugoslávie, který za tímto projektem stojí, proto by bylo vhodné si jej trochu představit a přiblížit. Slobodan Kajkut, narozen roku 1983 ve městě Banja Luka na území současné Bosny a Hercegoviny, je poměrně činorodá postava na poli undergroundové muziky, obzvláště co se experimentální a dark ambientní scény týče. Zaslechnout jste o něm mohli již před třemi lety, kdy vydal pod hlavičkou svého projektu Kajkyt své první album “Krst” a od té doby spolupracoval na počinech od Automassage nebo The Striggles. Kromě toho se na undergroundové tvorbě nejrůznějších těles se podílí zhruba deset let. Že “Krst” není nějakým bezvýznamným počinem, může potvrdit i Oktopus z industriálně-horrorcorové formace Dälek, který se postaral o mixáž alba, nebo o rok mladší deska remixů skladeb z “Krst” pocházejících od nejrůznějších umělců a uskupení – a ani tady nemluvíme o malých jménech, když mezi autory jsou i legendární Lustmord. Tolik k úvodu, nyní by bylo vhodné alespoň nastínit, jak se to s “II” vlastně má.

Debutové album je založeno na čtyřech dlouhých ambientních skladbách dokreslených hlukovými a dronovými stěnami, přičemž celá hodina a čtvrt je plná meditativní atmosféry se snahou přesáhnout mozkové kapacity většiny populace. Přesto má album nějaký vývoj a směrem ke konci graduje. “II” jde ovšem trochu jiným směrem, nezůstalo totiž jen u meditativního nádechu. Pokud na předchozím počinu bylo k nalezení cosi na způsob melodií nebo hutnějšího podmazu, na “II” už ve většině skladeb nenajdete ani náznaky. Album stojí pouze na velmi pomalé, minimalistické rytmice, téměř vzduchoprázdných pasážích a uhrančivém, čistém vokálu, až by se občas chtělo říct, že se vlastně nic neděje, hudba nikam nesměruje a jen tak se převaluje sem a tam. Jenže ono děje. Ne přímo v hudbě, ale děje. Ačkoliv celá nahrávka vyloženě vybízí k pohroužení se do meditativnímu stavu, považuji za nemožné se do něj za poslechu “II” dostat. I přes všechno vesmírno, prostor plný mlhovin, rodících se hvězd, zářících sluncí i skomírajících supernov tu je pořád něco, co vás nenechá v klidu, i když máte dojem, že v tom není vůbec nic, co by vám mělo drásat nervy. Celá atmosféra je opravdu schizofrenní. Na první poslech je – i přes všechny noisové a dronové ruchy velice klidná – na ten druhý ale začne pomalu odhalovat onu znepokojivou nijakost, která se do vás poslech za poslechem zarývá a nutí se do hudby Slobodana Kajkuta nořit znovu a znovu, aniž by vám kdy dopřála vytouženého klidného zážitku, který neustále visí tam kdesi nedosažitelně v dáli, jakkoliv se zdá na dohled. Alespoň dokud si nedopřejete vedle hudby i trochy tvrdého alkoholu, jako jsem to jedné hluboké noci udělal já s věrnou žitnou přítelkyní. Pak vše znepokojivé usedne na svá místa, odstrčí veškeré obavy i neurózy stranou do vzduchoprázdna a s klidem vás semele nevybíravým, přesto neskutečně přitažlivým způsobem.

“II” je pro mě skutečnou mantrou prázdnoty. Pokud dáte albu šanci, dokáže vás vytrhnout z reality takovým způsobem, že se vám dlouho nebude chtít zpět. Tohle všechno prostě nejde dost dobře popsat, tohle se musí slyšet a prožít. Můžu vám sáhodlouze popisovat, že špinavé industriální rytmy podkreslují občasné hlukové stěny, ruchy nebo dronové výjezdy, obtěžovat vás takovými detaily, jako že album trvá hodinu a obsahuje osm zhruba stejně dlouhých písní (jako by na tom nějak záleželo). Merita věci bych se stejně nedobral a vám by se dostalo pouze suchopárného popisu, což je to poslední, o co usiluji. Vězte však, že takhle uhrančivý výlet do hudebníkovy duše jen tak nezažijete. Pro příznivce žánru jasná povinnost.


Další názory:

Ale jo… vlastně hodně jo! Sám sobě se divím, jak moc mě ta deska pohltila. Záležitost jako “II” se už jen ze své podstaty popisuje velice špatně… je to takové hypnotické experimentální “nic” v pomalém tempu, formálně asi někde na pomezí industrialu, ambientu, náznaků noisu, experimentu a místy i zastřeného deklamujícího vokálu, ale i tohle “nic” jednoduše dokáže hodně silně zapůsobit. Vlastně vám ani nějak konkrétně nedokážu říct, jaké “II” je, ale pokud se budeme bavit čistě o pocitové stránce, pak mohu s klidem prohlásit, že jde o nahrávku přinejmenším velmi zajímavou, a pokud na podobné vyloženě okrajové žánry máte pochopení, tak i nahrávku velice poutavou a doslova uhrančivou. Mě osobně si ale naprosto získala. Nutno ovšem dodat, že zatímco pro jednoho bude “II” skvělou deskou, druhý v tom bude slyšet jen neurčitý nehudební šum, ale to už je na každém zvlášť, jak se k tomu postaví. Pokud jste přesvědčeni, že hudba nutně musí mít melodie, pak se s Kajkyt ani neobtěžujte, pokud však sami o sobě smýšlíte jako o posluchači s otevřenou myslí, pak “II” za zkoušku rozhodně stojí.
H.


Scum from the Sun – 4

Scum from the Sun - 4
Země: Itálie
Žánr: experimental
Datum vydání: 19.4.2013
Label: Avantgarde Music

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Avantgarde Music

“4” je přesně ten druh nahrávky, o níž byste toho na jednu stranu mohli napovídat tolik, že by se z toho všem přítomným hlava zatočila, ale když k tomu má dojít, člověk najednou neví, kde by začal. Hudba milánské formace Scum from the Sun je totiž ve své podstatě velmi neuchopitelnou záležitostí, která se jen stěží popisuje…

Jistou berličkou by mohlo být jakési žánrové zařazení, nebo alespoň nástřel stylů, které lze na “4” zaslechnout, nicméně i zde člověk musí tápat a neví, co napsat, ještě dřív, než s tím vlastně začne. Ve skutečnosti je těch žánrů na “4” slyšet relativně dost, ale ve výsledku žádný pořádně nebo se zřejmými konturami, na něž by šlo bezpečně okázat. Vše se vzájemně mísí a prolíná do jednoho experimentálního zvukového víru, který si s nějakými hranicemi hlavu neláme – jen ať si ji láme posluchač.

Přesto “4” není nějakou bezbřehou experimentální exhibicí, v níž by létaly vodopády všeho, co Scum from the Sun přišlo pod ruku, což by se vzhledem k výše řečenému mohlo zdát poněkud překvapivé, snad i téměř paradoxní. “4” je nahrávkou spíše pomalou, až rozvážnou, což se ovšem nikterak nevylučuje s nestravitelností; jde o pomalou atmosféru, která je trpělivě budována v dlouhých a poměrně monotónních kompozicích – a přestože vám tohle nemusí znít jako úplně nejvhodnější prostor pro audio experimentování, na “4” tomu tak je – akorát je onen experiment ne pouhou přísadou, jíž hudebník může kořenit kupříkladu metal, ale samotným základním kamenem celého počínání Scum from the Sun. Snad jediná skupina, která mne při poslechu vzdáleně napadla, je Neurosis, jenže při vší úctě, Američané z tohoto srovnání vycházejí ještě jako ti konvenčnější.

Scum from the Sun na sebe vrství dark ambientní šum s až překvapivě rozvernou rytmikou, která má však ve výsledku daleko do nějaké chytlavosti, a poměrně zastřenou kytarovou práci, jež je ve dvou případech využívána spíše ke gradaci kompozic a ve dvou jako “podmaz” a v uvozovkách kulisa. Jenže… kulisa k čemu? V tom je právě ten vtip, že v té hudbě nehraje nic první housle a že veškerá hudba na “4” je vlastně kulisou k jakémusi abstraktnímu pocitu a atmosféře. A o nic jiného než o atmosféru tak v podstatě nejde.

Jenže ve výsledku je “4” stejně deskou naprosto podmanivou a působivou. Všechny předcházející řádky vám toho nejspíš příliš mnoho neřekly, ale to vůbec nevadí, je to naprosto vedlejší. To důležité a vlastně i to jediné, co o “4” opravdu potřebujete vědět, totiž přichází až nyní – ať je to, co je to, ať je ta hudba jakkoliv nepojmenovatelná a neuchopitelná, výsledek je obrovsky sugestivní. A pokud je tohle to, co v muzice hledáte, bez ohledu na její žánr, tak zde to naleznete.


Chaostar – Anomima

Chaostar - Anomima
Země: Řecko
Žánr: neoclassical / experimental / darkwave
Datum vydání: 10.5.2013
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. 間 (MA)
02. Un pensiero per il destino
03. Sorrow Descending
04. Medea
05. Dilate the Time
06. Les réminiscences extatiques
07. Truth Will Prevail
08. Όμορφη κόρη (Fair Maiden)
09. The Charmer
10. L’idée fixe
11. Misery’s King

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Řecká skupina Chaostar (možná bych měl radši říkat projekt?) nemá čistě po formální stránce s metalovou nebo rockovou hudbou – čili s tím, na co je naše stránka primárně zaměřena – vůbec nic co dělat, přesto zde jistá spojitost je. Jak zasvěcení jistě vědí, jedná se o vedlejší projekt kytaristy Christose Antonioua ze Septicflesh, v současné inkarnaci navíc doplněný ještě o dalšího člena Septicflesh, bubeníka Fotise Benarda, jenž se zde stará o perkuse. Nehledě na fakt, že na starších deskách se vokálem, baskytarou i graficky podílel také Christosův bratr Spiros “Seth” Antoniou. Nehledě na několik dalších členů a hostů, kteří se v minulosti či současnosti mihli nebo působili v metalových skupinách.

O co se ovšem jedná hudebně? Napovědět by nám mohl fakt, že hlavní postava Chaostar, již zmiňovaný Christos Antoniou, není pouze metalový hudebník, ale i hudební skladatel s klasickým vzděláním, což ostatně uplatňuje i v domovských Septicflesh, zejména v té novější tvorbě. Pomalu to začalo být znát již na desce “Communion” z roku 2008, ale až na posledním albu “The Great Mass” z roku 2011 to Christos (resp. Septicflesh) dotáhl k naprosté dokonalosti a stal se jedním z mála, kdo dokázal propojit extrémní metal a klasickou hudbu (a tím myšleno opravdu klasickou hudbu, nikoliv pouze použít orchestr, jak se tomu děje u většiny metalových kapel) do jednoho téměř dokonalého a hlavně naprosto přirozeného a organického celku. To bylo nádherně slyšet na počinu “The Great Symphonic Mass”, čistě orchestrální verzi “The Great Mass”, která se objevila jako bonusový disk u luxusní limitované edice desky. Zatímco mě osobně povětšinou podobné záležitosti (tím mám na mysli orchestrální verze metalových alb) dost nudí, protože se v nich naplno ukazuje, jak je ona proklamovaná orchestrálnost v metalové hudbě vlastně poměrně plochá, prázdná a spíše jen na efekt, “The Great Symphonic Mass” dokázalo fungovat i samo o sobě jako samostatné hudební dílo… A co že s tím mají co dělat Chaostar?

Asi by se vcelku logicky nabízelo, že Chaostar bude projektem, v němž Christos bude naplno uplatňovat své choutky po skládání čistě orchestrální hudby – a to je v základě správná myšlenka, protože tomu tak v minulosti opravdu bylo. První tři desky Chaostar se nesly v duchu neoklasické hudby s vlivy darkwave nebo ambientu a rozhodně se jednalo o výtečné záležitosti. Nicméně po albu “The Scarlet Queen” se nad Chaostar zatáhla voda a na dost dalších let bylo snad jedinou aktivitou vydání kompilačky “Underworld”, na níž se objevil přepracovaný demosnímek a pár nových skladeb. Další regulérní deska “Anomima” tedy přichází až nyní, po dlouhých devíti letech, a Christos již dopředu avizoval, že půjde o značně odlišnou záležitost od předchozí tvorby. Samotný výsledek jeho slova více či méně potvrzuje, ne úplně doslova, ale částečně je “Anomima” opravdu rozdíl oproti prvním třem albům.

Základ položený v neoklasické zůstává na svém místě a některé kompozice se nesou v obdobném duchu, jako tomu bylo dříve, a upřímně se mi vlastně zdá, že je jich minimálně polovina. Jako nádherný příklad můžou posloužit třeba “Sorrow Descending”, “Un pensiero per il destino” nebo “Les réminiscences extatiques”, které jsou skutečně pěknou ukázkou moderní klasické hudby, navíc opravdu skvělé. Prim hrají především smyčce a klávesové nástroje, které rozehrávají paletu různorodých nálad od tichých pasáží až po vzletné a rozmáchlé pasáže. Nechybí samozřejmě ani využití sborů nebo skvělého hlasu vokalistky Androniki Skoula, která konečně na nějaké desce dostala pořádný prostor, protože až doposud ji člověk mohl slyšet jenom v podobě takových těch “přicmrndávácích” zpěvů na albech třeba od Rotting Christ, Hate nebo samozřejmě i Septicflesh.

A co ten zbytek? Ten se nese v poněkud experimentálnějším a avantgardnějším duchu. Dokud se ještě jedná o využívání perkusí a netradičnosti “v přijatelné míře”, člověku to ani nijak zvlášť nepřijde, ale v některých kompozicích se Chaostar (v jistém slova smyslu) dokážou opravdu utrhnout ze řetězu. Poměrně překvapení je hned na začátek umístěná a skoro až hororově laděná “間 (MA)”, stejně tak jsem se skoro až lekl čtvrté “Medea”, v níž se v pozadí ozve lehounký elektronický podklad, ale stále to není to největší maso, jaké “Anomima” nabízí. Mezi to bych totiž řadil především dvě skladby. Tou první je “The Charmer” s neuvěřitelně úchylnou baskytarovou linkou, jež může vzdáleně připomenout šílenosti, které se svým nástrojem předvádí ChaotH z avantgardních Unexpect. Tou druhou je pak “Truth Will Prevail”, jež začne poměrně nenápadně a víceméně klasicky na poměry Chaostar, byť se jedná o opravdu skvělou věc, nicméně ve svém závěru přeskočí z moderní klasické hudby rovnou do dubstepu, což skoro působí, jako kdyby vám dal někdo pěstí, jenže jakkoliv prapodivně to může znít, po prvotním šoku člověk zjistí, že je to vlastně naprosto skvělé. Poměrně brzy se tak “Truth Will Prevail” stala mou nejoblíbenější písní na “Anomima” a docela mě mrzí, že Chaostar neudělali podobných opravdu nečekaných šíleností ještě více.

Nyní ovšem přichází otázka, jak se vůbec k “Anomima” postavit. Přestože zde zcela jistě jisté reminiscence na předchozí tvorbu jsou a že i na starších deskách občas Chaostar uhodili na trochu netradičnější notu, “Anomima” pořád působí jako doposud jednoznačně nejavantgardnější dílo kapely, což také ne všichni jsou schopní skousnout (už jsem viděl i recenze, v nichž si album odneslo 0 bodů). Na druhou stranu, i tak je “Anomima” stále minimálně zajímavá záležitost, vlastně až obrovsky zajímavá. Ačkoliv jsem byl sám zpočátku poměrně dost rozčarovaný, nakonec jsem si k albu cestu našel a myslím si, že některé kompozice jsou vážně skvělé – a zdaleka to není jen tolik vyzdvihovaná “Truth Will Prevail”. Přesto si poměrně zbaběle dovolím nehodnotit, protože “Anomima” je přesně ten druh desky, na jejíž plné docenění by bylo potřeba mnohem víc času… jestli se to tedy vůbec někdy povede… Každopádně za slyšení to zcela jednoznačně stojí.


Hradby samoty IV

Hradby samoty IV
Datum: 4.-5.7.2014
Místo: zámek Rosice
Účinkující (obsažení v reportu):

Pátek: Allerseelen, Deutsch Nepal, Instinct Primal, Raison d’être, Tábor radosti

Sobota: Bocksholm, Einleitungszeit, Hluková sekce, Lazy Bastards, Ľahká múza, :Of the Wand and the Moon:, Teatro Satanico, Yarrdesh

Akreditaci poskytl:
Hradby samoty

První pohled (Stick):

Navštívit festival Hradby samoty s pořadovým číslem čtyři, to byl pro mě skutečný žánrový experiment, protože pod svými křídly shromažďuje hudební (či zvukové?) spolky, o kterých jsem až na výjimky ještě snad neslyšel. Po loňských Rosicích tentokrát padla volba na brněnský hrad Veveří, jehož hradby skvěle dokreslovaly atmosféru a umocňovaly dojmy z událostí nadcházejících. Prostory hradu byly pro festival dostatečně vděčné, takže jsme se dočkali dvou “scén”. Na té první, hlavní, vystupovaly po oba večery kapely a projekty. Na té druhé, dá se říct klubové, se střídali různí DJs, valící všechny druhy klubové hudby, od techna až k nějakému breakcoru. V podstatě si každý přišel na své, koho nebavilo interpretační umění pozvaných umělců, mohl se vyřádit u techna. Co se týče občerstvení, výdejní okénka s pivem byla první den největší slabinou festivalu díky ohromně dlouhým frontám. K dispozici však bylo i nealko nebo nějaké to jídlo (včetně vegetariánského guláše). Přes den běžel na hradě běžný provoz, tudíž byly otevřené klasické hradní putyky. Bylo dost zajímavé pozorovat pohledy běžných návštěvníků, když zmerčili návštěvníky festivalu. Nutno říct, že vše ale proběhlo v nejlepším pořádku a atmosféra byla většinu času velice uvolněná.

Pátek:

V pátek bylo první vystoupení plánováno na půl osmou, avšak došlo ke zpoždění a začalo se o něco později. Prvním vystupujícím byl český ambientní projekt Instinct Primal. Ten předvedl ambient, při němž využívá všemožných zdrojů zvuku, včetně nahrávek ze svého okolí, z města i přírody. Vystoupení bylo doplněno o prapodivný filmový snímek, který při těch zvucích působil dost zvráceně. K jeho smůle však po čase selhal systém Windows, a tím pádem bylo po projekci. I přesto šlo ale o docela příjemné vystoupení na úvod, na kolena jsem z toho sice nepadal, ale bylo vidět, že pán za notebookem pracuje s citem.

Dalším vystupujícím měl být Deutsch Nepal švédského umělce Petera Anderssona. Ten se ale opozdil, tudíž jej nahradili rakouští Allerseelen se svou militantní vizí elektronické hudby. Popravdě na mě působili dost rozpačitým dojmem. Zvláštní melodie a prapodivný projev zpěváka Kadmona nezachránila ani sličná rytmická sekce a záhy jsem propadl těžké letargii a nudě. Tohle se mi teda do vkusu dalece netrefilo a mám takový dojem, že jsem nebyl úplně jediný a kapela se nemohla chlubit zrovna silným diváckým obsazením. Dorazivší Deutsch Nepal se nakonec musel obejít bez svého vybavení, které se cestou někde ztratilo. Přesto vystoupil a předvedl další z působivých představení, své ambientní plochy doplňoval o zvláštně hypnotické vokály a i přes omezené možnosti, které mu nakonec zbyly, rozhodně nezklamal.

Po tomto vystoupení však přichází vrcholný dvojblok celého večera v podobě dark ambientního projektu Raison d’être, jehož hudební plochy podbarvovaly sugestivní záběry polorozbořených domů a jiných ne zrovna pozitivní náladu navozujcích prostor. Své vystoupení doplňoval využíváním netradičních “nástrojů”, tudíž bylo i co pozorovat, nejen vnímat, že tam někde za počítačem sedí pán, který pouští muziku a obrazy. Stejně tak český Tábor radosti, který u nás už několik let patří ke špičce elektronické experimentální hudby, nezklamal. Předvedl možná nejatmosféričtější vystoupení na celých Hradbách samoty. Vše bylo na svém místě, včetně padnoucích strašidelných masek, projekce a temného takřka rituálního ambientu. Naprosto všeobjímající kombinace, která vtáhla a do svého konce nepustila. Pak už nebylo moc na co čekat, únava si nemilosrdně řekla o slovo.

Sobota:

Pohodová sobota utekla a opět přišla půl osmá a byl čas vyrazit na noisovou kolaboraci Hluková sekce. Pětice se s tím nesrala a valila do lidí absolutní hlukový bordel, vytvářený všemi možnými způsoby, z nichž nejzajímavěji působila tenisová raketa, na které docházelo k prznění plyšáka mikrofonem. Nechyběla ani vojenská helma, skleněná láhev od vína a jiné hlukové libůstky. Výsledkem byla naprostá stěna, která vyčistila hlavu od veškerého bordelu a na další interprety bylo možné nastoupit s čistým štítem. Jak jsem doma noise nikdy neposlouchal, tak z výkonu Hlukové sekce jsem byl jednoduše unešen.

Nadšení mě trochu opustilo při vystoupení Ľahké múzy. Členové kapely se promenádovali v prapodivných oblečcích po areálu už notný čas před vystoupením a na mé tváři při pohledu na ně panoval spíše pobavený úsměšek. Ale možná tomu jenom nerozumím. Nicméně jsem byl zvědavý na jejich hudební produkci. Nu, musím říct, že v mých očích na plné čáře prohráli. Pseudoatmosférická hudba s rádoby gotickým nádechem, kytarou opakující dokola jeden motiv, statická “tanečnice”, která měla asi vytvářet gotický dojem, ale působila spíše směšně. A jako bonus zpěvačka. To bylo skutečné strašidlo, a i když se jí nedá upřít jistý hlasový rozsah, to co předváděla do této hudby… to bylo něco příšerného. No, tohle se mi do vkusu víc než netrefilo. Ale věřím tomu, že své fanoušky si to najde, ale tohle asi nikdy ocenit nedovedu.

Naštěstí byl čas na hlavní představení soboty i celého festivalu. Dánští :Of the Wand and the Moon: byli velkým příslibem napravení zkažené chuti po šílenství se jménem Ľahká múza. Ovšem pánové to trochu přepískli se zvučením, takže se poněkud natahovala časová propast. To však bylo zapomenuto ve chvíli, kdy spustili první skladbu “Sunspot”. Bylo vidět, že na kapelu se tu těšilo opravdu nejvíce lidí, prostor u první scény se takřka zaplnil a celé publikum si vychutnávalo neofolkový um Kima Larsena. Jedinou kaňkou na celém vystoupení byla zpětná vazba, která trápila nástroj Kima Larsena a kterou se nedařilo po celý čas vystoupení osdstranit, tudíž občas nepříjemně do skladeb vskočila. Doprovázeli ho hráč na elektrickou kytaru a klávesovou foukací harmoniku a bubeník. I ve třech lidech však předvedli silné vystoupení. Zazněly zásadní skladby, i skladby z novinky, a všechny fungovaly skvěle. Parádní momenty přišly ve chvíli, kdy se zapnul efekt na elektrické kytaře a písně dostaly skoro až post-rockový kabátek, který jim nesmírně slušel. Už tak vydatná atmosféra totiž díky tomu vždy vyletěla až někam do stratosférických výšek. Že vystoupení bylo úspěšné, dosvědčoval i vytoužený přídavek v podobě překrásné “Watch the Skyline Catch Fire”. Pro mě osobně nejlepší vystoupení z celého dne i celého festivalu.

Dánský zážitek mě tak vyšťavil, že poté mi švédská kolaborace Bocksholm (Peter AnderssonRaison d’être a Peter AnderssonDeutsch Nepal) nějak nedokázala proniknout do palice. Přesto si vybavuju, že nešlo o duchaprázdný ambient, ale o vcelku zajímavou kolaboraci s výbornými závěry a demonstrativním postojem s kazetou jako symbolem. Já se však spíše těšil na na Teatro Satanico z Itálie. Vlastně ale nějak nedokážu posoudit, jestli se mi to vystoupení líbilo, nebo ne. Prazvláštní úvod, kdy Devis Granziera odzpíval a capella jakýsi tradicionál, ve mně vyvolával prazvláštní dojmy. A ty v podstatě přetrvávaly po celou dobu, co jsem se vystoupení účastnil. Chvílemi nadšení, chvílemi rozpaky, nějak jsem se nemohl rozhodnout. Nakonec jsem se odebral na Stage 2, kde se chystal k vystoupení pražský ujetec Yarrdesh. Jeho experimentální avantgardní jazz death metal, který odehrál společně s basákem za asistence počítače, neměl chybu. Totální ujetost a hráčská ekvilibristika naprosto učarovaly a vůbec nevadilo, že nás tam bylo jenom pár, vskutku toto vystoupení stálo za to a já doporučuji každému, kdo by měl možnost tuto performance vidět, ať se tomu určitě nebrání. Po živém aktu pak přišel elektronický set, což bylo to nejtvrdší a neujetější elektro, co jsem kdy slyšel, absolutní šílenost.

Však bylo na čase jít se podívat na (pro mě) poslední kapelu, kterou jsem byl schopen plně vnímat. Tím byl slovenský elektronický akt Einleitungszeit. Úvod působil dost prapodivně, ale když už se oba pánové konečně dostavili na pódium a spustili svou performanci, bylo co sledovat a co vnímat. Elektronické zvuky byly totiž doplňovány flexou používanou na desku na podlaze, ale i na zpěvákově těle. Měl na sobě totiž oblečenou zvláštní vestu, kterou měl ke všemu z nehořlavého materiálu. Vyexponovaný závěr vystoupení bylo završeno menší ohnivou show, což bylo svého druhu jediné vystoupení na letošních Hradbách. Hodně temné elektro podbarvené temným vokálem. Celé vystoupení mělo zvláštní odlidštěnou atmosféru a musím říct, že jsem se nenudil ani chvíli. Chtěl jsem se následně podívat i na Opening Peformance Orchestra, ale vzhledem k velmi pokročilé hodině, která vznikla díky průtahům v průběhu večera, jsem zjistil, že už nejsem jakkoliv schopen ten hluk vnímat, a tak jsem se odebral s prvními paprsky světla na lože.

S tímto se v podstatě blížím ke konci letoších Hradeb samoty, které se dají považovat za další úspěšný ročník. Věřím, že i na příští rok organizátoři vyberou působivé místo konání a přizvou neméně zajímavé projekty z celého spektra zvukové i hlukové tvorby. Když to bude v mých silách, určitě bych se jel podívat znovu.


Druhý pohled (Atreides):

Letošní již čtvrtý ročník undergroundových Hradeb samoty byl mou osobní premiérou. Ačkoliv jsem některá jména znal, celý festival pro mě byl tak trochu krokem do neznáma a docela jsem nevěděl, co čekat, poněvadž více než dvě třetiny jmen mi byly záhadou až do doby, kdy se ukázaly na pódiu. Páteční večer sliboval slušnou nadílku kvalitního nášupu a snad vše, nač jsem se těšil, dostálo očekáváním. Instinct Primal jsem prvně zmerčil v pražském Chapeau Rouge, kde se mi dostalo velmi příjemného zážitku, a nejinak tomu bylo i v případě úvodního vystoupení celého festivalu. Velmi příjemný začátek ovšem zazdili na můj vkus až nechutně fádní Allerseelen, spravit hořkou pachuť tak musel až Peter Andersson se svým projektem Deutsch Nepal. Vzhledem k technickým problémům se nám dostalo nevídaného vystoupení, které než co jiného připomínalo improvizaci z toho, co zrovna bylo po ruce – a ačkoliv šlo o vystoupení velice krátké, pocity z něj byly zatraceně silné, až vstávaly chlupy na zátylku. Ambientní Raison d’être jsem nakonec vychutnal během polehávání před budovou – a i tak šlo o velice příjemný zážitek, během kterého jsem čerpal síly na vystoupení pátečního headlinera, Táboru radosti. Jejich kombinace dark ambientu a pódiové prezentace plné masek, psychedelické projekce a neprostupného moře umělé mlhy bylo hypnotizující, uchvacující a do jisté míry nepopsatelné, to se prostě musí prožít. Jeden z vrcholů festivalu. Po skončení jejich setu byly na programu ještě Alfarmania a Napalmed, nicméně vzhledem k neznámosti jmen jsme spokojeni po předchozím vystoupení nakonec zvedli kotvy směr Brno a zamířili do postelí.

Sobotní večer začal mírným zpožděním, díky kterému naše výprava nestihla set Hlukové sekce. Podle ohlasů, včetně kolegy nademnou, to vypadá na promarněný zážitek, takže můžu jen litovat, že jsem jejich noisově-experimentální set minul. Ľahká múza, která patřila do skupiny jmen, o kterých jsem sem tam zaslechl, tak začala můj večer dosti prapodivně. Ačkoliv instrumentální směska goth rocku a industrialu zněla docela dobře, pěnice, na kterou se s trochou štěstí dalo koukat, se zcela určitě nedala poslouchat, aniž by sluchovému ústrojí nehrozila újma na zdraví. Set Ľahké Múzy jsme proto strávil na druhé stagi pařením na Aidana Zaala, jehož set i projekce stála za to a pařilo se na ni téměř samo. Po něm jsme se přesunul za ostatními a vyčkávali setu legendárních :Of the Wand and the Moon: v čele s Kimem Larsenem, kterému se za těch téměř patnáct let na neofolkové scéně podařilo vydobýt nemalého jména. Ačkoliv vystoupení provázely technické obtíže se zvukem, víc jak hodinový set utekl jako voda – a že to stálo za to. Kimův hluboký hlas a akustická kytara byla doprovázena skromnou bicí soupravou a uhrančivým pánem svírajícím elektrickou kytaru (nebo jakési prapodivné foukací klávesy, bylo-li toho za potřebí), která dodávala celému vystoupení post-rockový háv posouvající celé vystoupení docela jinam. Fungovaly jak staré věci, tak i mně podstatně bližší skladby z posledního alba “Lone Descent“, geniální závěr právě v podobě titulky “Lone Descent” zakončené sebevražednou noisovou pózou a následnou poklidnou “Watch the Skyline Catch Fire” pak byl skvělým rozloučením s publikem. Silnému dojmu z celého setu napomohla i neskutečná skromnost všech hudebníků, která se nejvíc projevila právě při závěrečných ovacích. Bylo však vidět, že pánové si své vystoupení užili stejně jako nadšené publikum.

Zbytek večera jsme pak strávili především kolem druhé stage, která v tu dobu byla v režii Lazy Bastards. Jakkoliv by si čtenář mohl myslet, že po relativně klidném neofolkovém prožitku je nálož breakcoru, tekna a hardcoru doslova pěstí na oko (a takhle zpětně bych mu dal za pravdu), onoho večera to docela fungovalo a obé jsem si dokázal užít. Kupodivu i bez drog. Závěrem? Festival považuji za výsostně podařený, a ačkoliv by se našlo několik much (takhle namátkou třeba špatně zvládnutá organizace u výčepu, především v pátek), nic to nemění na tom, že hudebně jsou Hradby samoty jedním z nejlepších hudebních zážitků letošního léta – a že jich zatím nebylo málo, jakkoliv je teprve půle července. Mimochodem, volba místa konání, totiž hradu Veveří, byla rovněž skvělá a jen podtrhla tajemnou atmosféru celého festivalu.


Fire! Orchestra – Exit!

Fire! Orchestra - Exit!
Země: Švédsko
Žánr: experimental big band
Datum vydání: 11.1.2013
Label: Rune Grammofon

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web

Některá alba si kladou za cíl sofistikovanost, jemnost a eleganci. Jiná ho mají zcela jiný – ničit. “Exit!” je kombinace obojího, ovšem oné druhé složky na něm naleznete mnohem více. Kdo by však čekal, že mluvím o nějakém promyšleném nihilistickém black metalu, bude zklamán. Fire! Orchestra jsou big band, hrají tedy odnož jazzu, jejíž kořeny sahají až do dvacátých let minulého století. Jenže jak již přídomek “experimental” napovídá, rozhodně nejde o čajíček hodný našich prapradědů. Fire! Orchestra tvoří tři členové kapely Fire! a dalších dvacet čtyři hudebníků, mezi kterými najdeme množství bubeníků, basáků, kytaristů, saxofonistů, trumpetistů, i hráče na trombon či tubu. Hlavně však také pět vokalistek, které činí některé momenty alba “Exit!” vysloveným peklem.

První ze dvojice skladeb je se stopáží okolo 20 minut kratší a také mnohem přístupnější polovinou alba. Prvních pár minut jako by kapela posluchače testovala, nechtěla ho vyděsit hned z počátku. Jednoduchý rytmus, příjemný zpěv, žádné drama. Pak však vše začne gradovat a s úderem čtvrté minuty již nastoupí první mučení. Rytmus zůstává, kapela na něj však vrství sólo za sólem, mnoho různých nástrojů se střídá i hraje zároveň. Do všeho zmatku nastoupí i vokalistky a rázem tak máte nějakých deset víceméně různých melodií, které je třeba sledovat zároveň. Tento stav trvá až do zlomu přibližně v polovině, po kterém přijde další jednoduchý motiv, silný (ale krásný) zpěv a jedna z mála opravdu chytlavých částí alba.

Skladba druhá se na první pohled nese v duchu své předchůdkyně, a tak přeskočím až k deseti minutám v jejím závěru, které tvoří převážně různé hlasové kreace zpěvaček, občasně doprovázeny šílenými výjevy saxofonů a dalších nástrojů. Pokud jsem někdy vysloveně bojoval s touhou hudbu vypnout a zároveň si ji náramně užíval, tak je to právě zde. Fire! Orchestra váš úmyslně mučí, hrají si s vámi a odpírají vám právo na chytlavost. Přesto (nebo právě proto) je jejich deska jedním z nejlepších alb, které jsem letos slyšel. Pro někoho nesnesitelné utrpení, pro mě peklo a hudební extáze v jednom.