Archiv štítku: experimental

Manes – Be All End All

Manes - Be All End All
Země: Norsko
Žánr: experimental
Datum vydání: 10.10.2014
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. A Deathpact Most Imminent
02. Ars Moriendi (The Lower Crown)
03. A Safe Place in the Unsafe
04. Blanket of Ashes
05. Broken Fire
06. Free as in Free to Leave
07. Name the Serpent
08. The Nature and Function of Sacrifice
09. Turn the Streams

Odkazy:
web / facebook / twitter

Norští mágové Manes jsou vůbec úkaz. S původní podobou kapely, která začínala před nějakými dvaceti lety jako black metalové duo ve složení CernunnusSargatanas, nemají prakticky nic společného. Tihle dva pánové se sice nedávno dali dohromady, aby pod hlavičkou Manii předloni vydali atmosférickou blackařinu Kollapse, nicméně se současnou kapelou, v jejíž čele stojí tvůrčí triumvirát Tor-Helge Skei (alias Cernunnus) – Torstein PareliusEivind Fjoseide nemá společného tařka nic. Zato právě nová sestava působící od roku 2002 urazila dlouhou cestu. Pokud vám řeknu, že se již od začátku postavila nad hranice žánrů, rozhodně vám nebudu lhát, protože tihle pánové v posledních třinácti letech tvoří hudbu velmi osobitou a doslova nezařaditelnou.

Takřka vymodlená nová deska “Be All End All” přichází po dlouhých sedmi letech od posledního výraznějšího zářezu, trip-hopově laděné “How the World Came to an End”. Jedinými výraznějšími počiny jsou kompilace – šestnáctidílný set dříve nevydaného materiálu z roku 2011 a “Teeth, Toes and Other Trinkets” vydaná zkraje loňského roku. Zpočátku jsem sám tak trochu nevěděl, jak k ní přistupovat. Očekávání jsem pro jistotu nechal zcela stranou, protože očekávat něco konkrétního v případě Manes, to je skoro stejně naivní jako očekávat ženu v řadách thajských masérek či ještě levnějších povolání. S čím by zhruba mohli přijít, o tom jsem si částečně udělal obrázek právě na kompilaci “Teeth, Toes and Other Trinkets”, kde se objevila nová píseň “Blanket of Ashes”. Nicméně obraz tohoto jednoho střípku, navíc zcela vytrženého z kontextu, o moc víc nevylepšil ani poslech na Brutal Assaultu. Ten sice ukázal, že na první poslech to špatné není ani omylem, nicméně proniknutí do celé desky bude nutností – a to se mi s prvním domácím poslechem jen potvrdilo.

Co jsem našel? Na první pohled především klidnější tvář Manes než na předešlém “How the World Came to an End”. Dalo by se říct, že konzervativnější. Tam, kde na mě předchozí počin působí trochu jako skok rovnýma nohama směrem vpřed a nabízí občas až protichůdné nálady, tam je jeho nástupce poněkud opatrnější, možná i střídmější. Přistupuje k posluchači volněji, netlačí na něj. Naléhavost je ta tam. Namísto toho se setkáte spíše s oscilací mezi minimalistickou elektronikou a kytarovými polohami, mezi přímočarostí a experimentem. Poměr těchto dvou vlastností v jednotlivých skladbách je pro desku zcela esenciální.

Vystihnout, co přesně vám Manes servírují na “Be All End All”, je snad ještě nemožnější než obvykle, protože odpadly poměrně jasné trip-hopové kontury sedm let staré tvorby. Vcelku pochopitelně zůstává rukopis – aby ne, když skladby začaly vznikat už před velmi, opravdu velmi dlouhou dobou, snad někdy mezi “Vilosophe” a “How the World Came to an End”. Manes prostě poznáte, i kdyby to měla být první věc, kterou uslyšíte po dvou letech v komatu. Stejně tak je jasně zřetelná i lehkost, s jakou svoji tvorbu prezentují a svojí nápaditostí popouští otěže fantasie jiným. I přesto jsem však postupem času nabyl dojmu, že je novinka na úkor ucelenosti příliš jednolitá až monotónní. V paměti mi zůstala hlavně již dříve známá “Blanket of Ashes”, silně kytarová “Name the Serpent” a příjemně vypjatá “Broken Fire”, ale zbytek skladeb se mi poněkud sléval v jeden celek.

Vyčerpávající poslech zkrátka způsobil, že se mi nahrávka poněkud přejedla a já získal dojem, že jsem se jí dostal pod kůži snad až příliš. Nicméně pořád ve mně hlodalo vědomí, že v těch 40 minutách vězí něco víc – co se ukáže buď s odstupem, anebo třeba vůbec a ukáže se, že má intuice byla zase jednou vedle. A tak jsem “Be All End All” odložil na zhruba měsíc, abych se k ní později pomalu vrátil – a vyplatilo se. Protože tam, kde jsem dřív viděl celé plochy, se nyní rýsovaly hlubší detaily. Skladby, které byly dobré, ale poněkud ploché, jako “Ars Moriendi (The Lower Crown)”, “The Nature and Function of Sacrifice” nebo nádherná “A Safe Place in the Unsafe” získaly zcela nový rozměr. Skoro, jako bych poslouchal docela jinou desku.

Zůstala melancholická nálada, to ano, stejně jako jemná atmosféra zabíhající často až do éterična – převážně díky úchvatnému vokálu Asgeira Hatlena, ale zároveň i díky celkovému charakteru hudby samotné. Uvědomění, že “Be All End All” je svým charakterem mnohem osobnější a intimnější než jakákoliv deska, kterou Manes doposud vydali, ukázalo nové možnosti, jak na album pohlížet. Víc než co jiného mi připomíná osobní zpověď, vysvlečení své duše do naha a prokrájení se až na dřeň sebe sama – čemuž by odpovídal i mírně obskurní artwork. Všudypřítomná jemně hořká příchuť toho budiž důkazem. Manes nahráli nádherné pohlazení – a to nejen navenek, ale i uvnitř. Nepopírám, že obé je dost o osobním vkusu a zejména ve druhém případě i o tom, co pro vás jejich tvorba znamená. Pokud se ale s “Be All End All” dokážete vnitřně ztotožnit, byť by to nebylo hned, není co řešit.


Další názory:

Začnu trochu škarohlídsky mouchami. Tedy mouchami, na “Be All End All” mi do noty nehraje jedna jediná věc. Pominu-li teď debutové “Under ein blodraud maane”, které je žánrově trochu jinde, melancholické “Vilosophe” i rozdováděné “How the World Came to an End” jsou alba s naprosto unikátní tváří a právě v tom vězí ten zakopaný pes. “Be All End All” totiž dřepí někde mezi těmito skvosty a z každého si bere to potřebné. Z “Vilosophe” to jsou chmurné nálady a čas od času minimalističtější charakter, z “How the World Came to an End” zase přímočarost, která je na novince rovněž zastoupena. Což o to, špatně na tom vlastně nic moc není, jen ona jedinečnost, kterou si pokaždé spojím s předešlými řadovkami, zde neexistuje v takové míře. To bychom měli a teď už jen chválu, dobrá? Manes především zůstávají (i přes mírnou stagnaci v rámci své diskografie) nadále velmi originální a rozeznatelní, to zaprvé. Druhým hlediskem jest samotný obsah, jehož skladatelská složka je na velmi vysoké úrovni, a z této stránky bychom o “Be All End All” mohli mluvit jako o nejvyspělejším počinu kapely. Skvělé momenty, ty ve “Free as in Free to Leave” a “Turn the Streams” především, a hlavně bezvadně zvládnutá stopáž, jsou ty nejpádnější důvody, proč nad mouchami přimhouřit oko a Manes opět pochválit. Já to tedy udělám moc rád.
Skvrn


Joan of Arse – I’m Fucked

Joan of Arse - I'm Fucked
Země: Velká Británie
Žánr: experimental / noise rock
Datum vydání: 22.9.2014
Label: Small Bear Records

Hodnocení: 2,5/10

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Small Bear Records

Pokud vám škatulka, kterou jsem napsal do hlavičky této minirecenze, připadá na první pohled lákavá, tak… no, radši si nechte zajít chuť. Mně by sice za normálních okolností něco takového taky znělo slibně, ale jen v případě, že bych Joan of Arse předtím neslyšel…

U některých skupin už na první pohled vidíte, že se asi nebudou brát úplně vážně… tedy, alespoň předpokládám, že se kapela, která sama sebe pojmenuje “Johanka z prdele” a svému EP vetkne romantický název “I’m Fucked”, nebere smrtelně vážně. Jestli bere, tak je to ještě větší fail. Každopádně, ani nadhled nebo něco takového není omluvou k tomu, aby hudba mohla být úplná kravina.

Navíc ta výše napsaná škatulka ani není přesná, protože hudebně se k ní blíží jen dva songy “I’m Fucked” a “Joan of Arse”, které jsou oba takový zahuhlaný a krutě nudný rockový bordel, jemuž korunu nasazují pošukané klávesy. Další dva songy jsou pak takové… já ani nevím co. V “Elisabeth the Fist” není celou nic jiného než takřka neslyšitelná elektronická melodie bez jakékoliv změny a občas baskytara… taky bez jakékoliv změny. “Got No Time for Them Approximate Blues” je něco podobného, akorát je to víc nahlas, nedá se tomu říkat melodie a je to bez té basy.

“I’m Fucked” je tedy docela kravina, která nedrží pohromadě stylově ani náladově. A aby toho náhodou nebylo málo, tak je to dost velká nuda, ačkoliv to celé trvá jen 13 minut. Po několika posleších jsem totiž zjistil, že pomalu ani nevím, jak znějí druhé dva tracky, jelikož po brutální zívačce “Elisabeth the Fist” už jsem nebyl schopen vnímat dál.

Řeknu to asi takhle – nepouštějte si to. Rozhodně o nic nepřijdete, když “I’m Fucked” neuslyšíte, možná spíš naopak – váš život bude bez Joan of Arse šťastnější.


Conjuro nuclear – Conjuro nuclear

Conjuro nuclear - Conjuro nuclear
Země: Španělsko
Žánr: experimental / black metal / darkwave / punk / crust
Datum vydání: 1.3.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Conjuro nuclear
02. Oscura lisergia
03. Atomización
04. Divinorum
05. Intoxicación
06. Visiones tóxicas
07. Coros radiactivos
08. Bosque de cráneos
09. Desechos tóxicos
10. Ecos de la noche
11. Sólo para locos

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Poslední dobou to může vypadat, jako kdyby se mi skoro nic nelíbilo a drtivá většina alb pro mě byly blbosti, takže všemu dávám špatné známky. Není tomu tak, opravdu se jedná jen o to, že většina desek, jež v dnešní době vycházejí, jsou průměrné a těch nadprůměrných je zhruba stejný počet jako těch podprůměrných. Stále se však nějaký ten nadprůměr najde a některý je dokonce tak nadprůměrný, až je vlastně skvělý. Že nevěříte? Nevadí, pohodlně se usaďte a poslouchejte, protože dnes si o jedné takové desce povíme…

Conjuro nuclear je jednočlenný projekt ze španělské Barcelony, který v loňském roce vydal svou první desku “Luna llena y radiación” (tu jsem neslyšel) a na ni letos navázal druhým, tentokrát bezejmenným albem (to už jsem logicky slyšel, jinak bych to nemohl recenzovat). To je z obecné omáčky vlastně vše, protože nic moc víc tu k povídání není. Tedy, vlastně bychom ještě mohli zmínit, že onen jeden muzikant, jenž za Conjuro nuclear stojí, si říká Emesis a že aktuálně recenzované album vyšlo v duchu undergroundu pouze na kazetě.

Říkáte si, že jsem ještě na něco zapomněl? Nebojte, nezapomněl, ještě pořád nejsem takový tupec, abych nevěděl o tom, že jsem neřekl, co za žánr by měl vlastně člověk od Conjuro nuclear očekávat. Udělal jsem to zcela záměrně, protože to je trochu složitější a zaslouží si to vlastní odstavec. Jak už asi tušíte, užijí zejména ti, kteří se vyžívají v nadměrném počtu různých škatulek. Co vše je tedy na “Conjuro nuclear” ke slyšení? Vezmeme-li to trochu zhruba, tak black metal, crust, punk, ambient nebo darkwave… že vám to zní trochu prapodivně? Aby taky ne, kdo to kdy slyšel… punk a darkwave v jedné větě. To však ještě, holenkové, netušíte, že to pořád není všechno. Celý tenhle koktejl totiž musíte navrch zalít jednak špinavým soundem (což ostatně nepřímo vyplývá třeba z toho crustu) a především obrovskou dávkou totálně pošukaných melodií (které jsou možná tím stěžejním na celém materiálu).

Já vím, že když ty škatule takhle napráskám bez ladu a skladbu, tak to asi nezní moc vábně. Ono co si budeme povídat, některé z těch věcí moc dohromady na první pohled ani nejdou. Jenže i když přesnější pojmenování než ta výše řečená byste asi nevymysleli, “Conjuro nuclear” nezní jako něco, co si pod těmito žánry normálně představíte. Jakkoliv to všechno vypadá jako kravina (ono aby ne, když to říkám jak blbec), ta muzika ve výsledku fakt funguje (dokonce výborně), zní dost přirozeně a vůbec vám nepřijde, že by tam bylo něco nepatřičného. Jasně, pořád to zní fakt hodně divně, ale to je právě klad!

Všechno tohle má ovšem jeden velmi důležitý důsledek. Vlastně jsem to takhle retardovaně popisoval jen proto, aby bylo opravdu vidět to, co chci nyní říct. Kdybych totiž prostě řekl, že Conjuro nuclear zní opravdu originálně, vypadalo by to jak plácnutí do větru, ale jak jste sami viděli výše, nějak “exaktně” to prostě popsat nejde, a když se o to pokusíte, tak se vám to jednak nepovede, jednak budete vypadat jak volové, protože se v tom za chvíli začnete zamotávat. Ale ne, vážně, nedělám si srandu – Conjuro nuclear zní skutečně hodně svojsky a neotřele. Celé je to strašně divné a netradiční a špatně se to popisuje, což je pro recenzenta vždycky to nejhorší, ale pro posluchače je to naopak to nejlepší! Tohle je totiž přesně to, co přece v hudbě hledáme – neuchopitelnost, vlastní ksicht, originalita.

Ono to asi zní až moc dobře, možná až neuvěřitelně, že nějaký úplně neznámý projekt ze španělského undergroundu přijde s hudební formou, která zní originálně, ale já to myslím vážně – skutečně si nevzpomínám, že bych někdy slyšel skupinu, jež by se svým zvukem blížila Conjuro nuclear. Ve své podstatě samotné ty ingredience nejsou nic zas tak extra neviděného (ostatně… punk, crust… co jde kurva vymyslet originálního na punku?), ale způsob, jakým tenhle Španěl se všemi těmi žánry pracuje a jakým je míchá, dává dohromady něco, co se opravdu neslyší na každém rohu.

Jasně, rozhodně netvrdím, že to bude muzika pro každého, opravdu je to divné, ale to tak nějak plyne už z té originality, protože do dnešního dne již vzniklo takové množství hudby, že prostě musíte být divní, abyste byli sví. Jakmile tomu ale propadnete, tak se toho prostě nezbavíte… vím, o čem mluvím, protože já osobně Conjuro nuclear nemůžu přestat poslouchat. A přitom to vůbec nechápu, protože svým způsobem je to strašně primitivní… ale i tak je to bez legrace jedno z nejlepších alb, co jsem letos slyšel.


Door into Emptiness – Znaki rabizny płyni lipenia

Door into Emptiness - Znaki rabizny płyni lipenia
Země: Bělorusko
Žánr: trip-hop / ambient / experimental
Datum vydání: 6.7.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Miednaja pieśnia
02. Lipieńskija chvali
03. Ap-pa-ru
04. Bukiet
05. Vakacyji
06. Ra-to
07. Aerobika
08. Kamiennaja pieśnia
09. Plesiosaurus Klingerti

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Skvrn – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Bělorusové Door into Emptiness svého času hrávali takový poměrně nudný black metal, v němž ovšem dřímal hodně velký potenciál. Většina takových mladých kapel s potenciálem však onen potenciál nakonec zužitkovat nedokáže, částečně možná i proto, že je dnes trendem, aby skupiny hned od začátku všichni plácali po ramenou jen za to, že umí hrát na kytaru, a v recenzích jim všichni dávají osmičky. Je to smutné, ale je to tak, protože když vám všichni budou vykládat, že jste geniální, postupně si to taky začnete myslet, že jste asi fakt dobří, a nebude sebemenší vůle se nikam posouvat. Nicméně Door into Emptiness by klidně mohli být jednou z těch výjimek, které potvrzují pravidlo, protože oni svůj potenciál zužitkovat opravdu dokázali. Bylo to znát již na předchozí desce “Radio Ja” z ledna letošního roku a na nejnovějším “Znaki rabizny płyni lipenia” to dokonale potvrdili.

Na to, že jsou Door into Emptiness v podstatě neznámou skupinou, je sleduji vlastně docela dlouho (z pohledu délky doby jejich fungování), vždy jsem jim ovšem věřil, že to v nich je a že mají na to, aby tvořili skvělé věci. Ne, že bych se chtěl chlubit, že jsem to tenkrát říkal, ale fakt jsem to říkal a jsem upřímně rád, že to takhle nakonec dopadlo – ani ne proto, abych mohl machrovat, že jsem měl pravdu, ale především proto, že tím pádem tu máme další výtečnou hudbu k poslechu.

Vraťme se však ještě na chvilinku k vývoji hudební tváře skupiny. Jak již padlo, Door into Emptiness začínali na black metalu, postupem času však v jejich tvorbě rostl podíl experimentu. A právě v těchto momentech, kdy Bělorusové opustili vody black metalu a vrhli se hrátek s lehkou elektronikou, jejich potenciál promlouval naplno. Podle všeho si to asi uvědomili i oni sami, takže postupně právě tato tvář začala v jejich hudbě zabírat čím dál tím více místa. Nicméně to bylo až lednové “Radio Ja”, celkově třetí album kapely, na němž Door into Emptiness dali elektronice opravdu velký prostor, takže zde black metal a experiment stály už jako rovnocenní soupeři.

Ačkoliv bylo “Radio Ja” skvělé a minimálně jedna skladba – jmenovitě nepřekonatelná “Zimovym dniom, stojačy la vakna, ja atrymaŭ padarunak” – téměř geniální, stále jsem doufal, že toto ještě není vrchol, že Door into Emptiness mají ještě na víc a že to v budoucnu dokážou deskou, jež se naplno vrhne do kombinace trip-hopu, ambientu a experimentu. Rozhodně jsem ovšem nečekal, že ta budoucnost přijde takhle rychle, za pouhopouhý půlrok. Nicméně to v žádném případě nevadí. Co se totiž hudebního směřování a kvality hudby týče, “Znaki rabizny płyni lipenia” je přesně tím, co jsem od Door into Emptiness chtěl slyšet.

Jak jste si již jistě domysleli, v překladu to znamená, že je v případě “Znaki rabizny płyni lipenia” už takřka bezpředmětné mluvit o black metalu nebo vlastně jakémkoliv jiném metalu. Hlavní slovo má elektronika… “Znaki rabizny płyni lipenia” je už prostě čistě trip-hop/ambientní deska. Kytara se sice tu a tam stále ozve, ale jde pouze o několik málo momentů a i v těch se jedná spíš jen o doplněk k neutuchající elektronické složce. A je to jenom dobře, protože Door into Emptiness s touto nahrávkou do puntíku potvrdili to, o čem jsem byl přesvědčen už nejpozději na “Radio Ja”, a sice že právě experiment jim sluší (a také jde) nejlépe.

Jediná věc, která mě trochu mrzí, je snad jen to, že se na “Znaki rabizny płyni lipenia” nenachází žádná opravdu dechberoucí kompozice, jakou byla již jmenovaná “Zimovym dniom, stojačy la vakna, ja atrymaŭ padarunak” na “Radio Ja”. To ovšem neznamená, že by nebylo co poslouchat, protože i zde se nachází pár z obecného hlediska neskutečně silných skladeb. Pro mě osobně se tyto nacházejí zejména ve středu nahrávku v podobě “Bukiet”, “Vakacyji” a “Ra-to”, přičemž zejména ta druhá jmenovaná je naprosto excelentní. Taková “Kamiennaja pieśnia” je však taktéž úžasná jako máloco jiného.

Kompletní příklon k elektronice má však ještě dvě nesporné výhody. Tou první je mnohem větší soudržnost a vyrovnanost (aniž by se snad hudba stala jednotvárnou záležitostí). I toto je sice důležité, ona druhá výhoda je ale ještě mnohem důležitější – díky (konečně) jednolité hudební formě už zde není nic, co by mohlo rušit nádhernou snovou atmosféru. A vzhledem k tomu, že právě ta je tou největší devízou současných Door into Emptiness, asi nikoho nepřekvapí, když nyní prohlásím, že je “Znaki rabizny płyni lipenia” tím nejlepším, co Bělorusové doposud natočili.

S výslednou podobou desky jsem maximálně spokojen. Door into Emptiness mi dali přesně to, co jsem od nich chtěl slyšet a v co jsem doufal. A hlavně byla očekávání splněna nejen co do hudební formy, ale především co do jejích kvalit. Jsem přesvědčen, že toto byl pro Bělorusi nejlepší možný krok, a upřímně doufám, že v tomto duchu budou ve své tvorbě pokračovat i nadále. I kdyby se totiž už třeba nikam nehnuli, alba jako “Znaki rabizny płyni lipenia” jim sežeru vždycky a s obrovskou radostí.


Další názory:

Nemá cenu dopodrobna opakovat to, co H. obsáhle vylíčil nade mnou. Z nevalného black metalu, který Door into Emptiness drhli ještě před pár lety, se vyklubal nesmírně zajímavý experiment. Zpočátku jsem nebyl ochoten skousnout, že kapela na black metal úplně rezignovala a jeho stopy připomíná snad jen občasný křik. Když jsem se však s absencí black metalu dostatečně vyrovnal, začaly na mě postupem času vyskakovat fantastické nápady. Až na žánrový odklon však zůstalo výrazivo kapely víceméně stejné – pořád jde o hodně minimalistickou, tichou a intimní muziku. Třeba minulé “Radio Ja”, na kterém ještě byla znát black metalová minulost kapely, mi bylo nepatrně bližší. Souhlasím sice s tím, že nepůsobilo tak celistvě jako “Znaki rabizny płyni lupenka”, ale právě ona kombinace black metal/elektronika pro mě byla krapítek zajímavější než čistě ambientní deska. Dokud však nápady budou, jakože zatím jsou, budu Door into Emptiness zachovávat neustálou přízeň, byť by se to vyvinulo k žánrům, které jsem doposud nevyhledával. A to je myslím úžasná vizitka.
Skvrn


Mare di Dirac – Tupilaq

Mare di Dirac - Tupilaq
Země: Itálie
Žánr: ritual dark ambient / experimental
Datum vydání: 10.4.2014
Label: Greytone

Tracklist:
01. Umlat
02. Thecomposition
03. Unhz
04. Sintensi Aborigena
05. Granular Rite

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Ambient je, stejně jako další žánry, skutečně bohatý na nejrůznější kapely, nicméně sám o sobě není tolik žánrem, jako spíš formou vyjádření, protože není vázán konkrétními výrazovými prvky, na rozdíl od většiny jiných žánrů. Díky tomu se dá pod škatuli ambientu zařadit kde co, od konvenčnějších autorů vycházejících z post-rocku až po experimenty, které se snaží zhudebnit samotné prázdno a jejichž hudbu je často docela těžké pobrat. Letošní nahrávka Mare di Dirac se řadí do té druhé kategorie, takže dnes tu budeme mít co do činění s ambientem hloubavým, temným a především silně rituálním.

“Tupilaq” je v inuitské mytologii vyobrazení nebezpečné bestie sloužící tamním šamanům při rituálech, které se Mare di Dirac pokouší co nejlépe zhudebnit a přenést do nitra posluchače. Tomu odpovídá široká paleta nástrojů, zvuků a vůbec celá atmosféra díla. Zvony, tibetské mísy, didgeridoo, smyčce vytvářející téměř hororové napětí, náhodně hrající trubka, bubny a celá škála hluků, kde nahrávané člověk nedokáže pořádně rozlišit od syntetizovaných. Jen těžko tenhle organický celek popsat, Mare di Dirac totiž jdou až na dřeň a z hudby nechávají naprosté minimum. Minimalismus je cítit odevšad, a kdybych měl jejich hudbu vizualizovat, představil bych se bílou plochu, tu a tam porušenou, tu a tam naprosto chorobnou. Obraz čistě vypolstrované stěny blázince se střídá s ledovcovou jeskyní a snad i dusivým pocitem sněhové závěje. Nikdy jsem ani jeden z těchhle výjevů na vlastní kůži nezažil, takže nezbývá než popouštět uzdu vlastní fantazii.

Do “Tupilaq” není paradoxně tak těžké se dostat, člověk za první tři, čtyři poslechy zjistí na čem je, začne vstřebávat onu tajemnou, hypnotickou atmosféru a pak pečlivě probádává všechny detaily, které mu tenhle výlet mezi šamanské rituály nabídne. Mnohem těžší je přijmout ten moment, kdy už nic dalšího nenásleduje, zbývá jen nekonečně prázdný prostor, který přímo vyzývá k doufání, že se za ním vynoří něco víc. A ono ne. Už tolik nezáleží na tom, jestli se dokopete ke konci alba, nebo rozkryjete všechny jeho vrstvy a sáhnete si do samého nitra, zjištění je to skoro stejné. Nechtě to připomíná doufání, že po smrti přece něco musí existovat a lidský život nemůže skončit jen tak.

Jako většina podobných ambientů je i tohle album Mare di Dirac především o pocitech, o samotném zážitku z poslechu, než o samotné hudbě, která tu hraje spíš roli prostředníka k výletu do vlastní hlavy. To z “Tupilaq” rozhodně nedělá záležitost pro každého. Když přihlédnu k hudební stránce, tak to platí dvojnásob. Chtělo by se říct, že svým způsobem je tahle deska krásná, svým minimalistickým charakterem snad uklidňující, to by ale v sobě nesměla skrývat něco, co mě neustále drží ve střehu, a to ani nemluvím o závěrečné skladbě “Granular Rite”, při které mám ještě teď zježené chlupy na zátylku. Pokud chcete nevšední poslech a zážitek, který vás svým charakterem dalece přesáhne a přitom v zásadě vychází z lidských pudů a přirozenosti, tak je “Tupilaq” deska přesně pro vás. Hádám, že ostatním příliš mnoho neřekne.


Los Random – Pidanoma

Los Random - Pidanoma
Země: Argentina
Žánr: avantgarde / experimental sludge / doom metal
Datum vydání: 31.1.2014
Label: LasTiasRecords

Tracklist:
01. Corto normal
02. Ojota y media
03. Me Chango
04. Mia gato está solo en la oscuridad
05. Guri Guri tres piñás

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Věříte v lásku na první pohled? Ne? Já taky ne. Realita vás však občas zaskočí. Denně jich potkáváte desítky, z toho mnohé stojí za ohlédnutí, ale to je asi tak všechno. Jste chladný, kalkulující stroj, který ví, že vše něco stojí. Nic není zadarmo, vše je obchod, v němž na jedné straně stojíte vy, a za získání čehokoli z druhé strany platíte tím nejcennějším, energií. Tak přeci nemůžete jen tak něco dostat zadarmo. Ale pak se to stane, potkáte ji v davu. Žádná investovaná energie, první pohled a bum, jste v tom až po uši. V tu chvíli je vám to prostě jasné. Tuhle desku musíte slyšet celou, a to hned.

Získal jsem vaší pozornost? Ano? To je dobře. Dnes recenzované album si totiž neodnese desítku. Dokonce ani devítku, vlastně odejde jen s hezkým, solidně nadprůměrným hodnocením. Vaši pozornost si ale zaslouží, je totiž přinejmenším netradiční. Nejde o šílenou, neposlouchatelnou avantgardu, kterou si jindy užívám už jen pro ten pocit, že poslouchám něco divného. Je jen mimo běžné standardy a jeho schopnost zaujmout na první poslech a zároveň přinášet něco nového i na desátý je obdivuhodná.

Tak o čem že tedy mluvím? O novince “Pidonoma” argentinských Los Random. Nebudu se tvářit, jako bych o této kapele dříve slyšel, a tak alespoň shrnu známá fakta. Kapelu, která vznikla v roce 2006 v argentinském městě San Miguel de Tucumán, tvoří trojice muzikantů, na obalu alba vyobrazená v tradičním národním kostýmu jeptišky. Za sebou má jediné album nazvané “Todo.s los colores del”, tři roky po něm pak přišla právě “Pinadoma”, o které si budeme v příštích odstavcích povídat.

Co je tedy na “Pinadoma” tak zajímavého? Když jsem Los Random slyšel poprvé, vzpomněl jsem si na dvě kapely: experimentální rockery Swans a atmosferické sludge metalisty Terra Tenebrosa. Od prvních si Los Random berou nevázanost, ztřeštěnost a chaos, od druhých pak hutnou atmosféru a ohromnou těžkost, která na posluchače dopadá v každé minutě. Zajímavý je však již tracklist alba: to začne dvěma krátkými skladbami, aby následně posluchače uzemnilo rovnou třemi monumentálními kusy, z nichž žádný s délkou neklesne pod čtvrt hodiny. Ačkoli má kapela v postavě Raula Garcii Posseho velice dobrého vokalistu, s trochou nepozornosti byste album mohli považovat za instrumentální. Zejména ve třech delších skladbách se zpěv takřka ztrácí, a prostor tak dostane instrumentální náplň desky. Nástrojem, který si bere největší díl pozornosti, však není kytara, jak je to obvyklé. Jsou to bicí.

Cože? Bicí? Přesně tak. Marcos Luis Crosa možná nepůsobil v žádné známé kapele (Podle Encyclopaedia Metallum nepůsobil žádný člen Los Random v žádné jiné kapele!), ale způsob, jakým na své sesli kouzlí, je zdrcující. Udává tempo, náladu, energii, sóluje, zklidňuje, znásilňuje koncept bicích takových, jaké je běžně slýcháme. Nejkratší skladba, dvouminutová “Ojota y media”, je takovou hezkou vitrínkou, ukazující filosofii Los Random. Hlučící elektronika doplněná jen špatně slyšitelnou bicí sestavou, minimalismus a chaos zároveň. “Ojota y media” je však na poměry Los Random přeci jen hodně neobvyklou záležitostí. Většinou je to totiž kytara a její čtyřstrunná kolegyně, které doplňují bicí v šílené jízdě. “Corto normal” má mnohem blíže k metalu než k čemukoli jinému, její první polovinou nás provází zběsilá bouře, kde bahenní riffy střídají dobře zapamatovatelné momenty, a vše je obaleno v hrubém zvukovém kabátku. Vokál přijde na řadu o něco později a tak jako vše u Los Random, i ten je trošku zvláštní. Raul Garcia Posse zpívá španělsky a jeho hlas je typicky jihoamerický, s nástroji však drží krok i v ostrých sekcích, kdy umí přitlačit na pilu a pořádně si zařvat. Vokály stranou: i v první písni je instrumentální složka nakonec mnohem důležitější.

Jaká tedy je trojice dlouhých skladeb? Rozhodně rozmanitá. Mojí favoritkou se stala “Me Chango” a může za to nejen její soudržnost, nýbrž také množství skvělých sekcí, které při každém poslechu nabídnou něco nového. Hned v druhé minutě předvádí naprosto úchvatné kousky baskytarista Pablo Lamela Bianchi. Skladba projde mnoha zvraty, okolo páté minuty se například přidá hostující saxofon a připojí se velmi ladně k právě probíhajícímu chaosu. Los Random střídají ohromující vyvrcholení s chvílemi klidu, ani v nich však nepřijde jakýkoli odpočinek – chaos je jen o něco tlumenější. “Mia gato está solo en la oscuridad” je, alespoň v první polovině, podobná, byť působí o něco organizovanějším dojmem. V půli druhé pak kapela přistoupí k jakémusi ambientnímu dojezdu, což je po půl hodině hluku docela příjemná změna. To závěrečná “Guri Guri tres piñas”, která sahá až k jedenadvaceti minutám hrací doby, na mě působí rozporuplnějším dojmem. Nalezneme v ní větší kontrasty: vrcholy jsou intenzivnější, údolí klidnější. Chybí však chaos, kterým jsem se v předchozích písních vysloveně namlsal. Skladba je lepší v druhé polovině, kde napětí vzroste a přibyde post-rockový feeling. Výborný je však až úplný závěr, který je přesně takový, jaký má být. Velkolepý, s nepřeslechnutelnou basou, preludující kytarou a nezastavitelnou bicí sestavou.

A proč tedy “jen” sedm a půl bodu? “Pinadoma” je úchvatné album, které mě okouzlilo již při prvním poslechu. Je tu však několik ale. Poslední skladba sama o sobě prostě nemá na to utáhnout monstrózní stopáž. V půlhodinové sekci čítající skvělou “Me Chango” a polovinu následné Mia gato está solo en la oscuridad se snadno ztrácím, chybí mi zde více záchytných bodů, díky nimž by se poslech stál méně náročným. Ačkoli si totiž chaos, který kapela tvoří, výtečně užívám, po určité době už je ho až příliš a mozek potřebuje odočinek. Navíc jsou tu vokály, proti kterým lze jen těžko něco namítat, čistě subjektivně mi ale nesedly.

A tak jsme skončili jako obvykle. První pohled zachytí oslňující krásu, které, pokud nejste vyloženě jiné (hudební) orientace, nelze odolat. První společné chvilky jsou plné vzrušení a obdivu, které jako by nikdy neměly skončit. Jenže život je mrcha a až delší doba strávená společně vyjeví ty drobné problémy, které mohou vše zhatit. Nalezenou lásku by však byla velká škoda opouštět jen kvůli několika vadám na kráse. S trochou práce lze uchovat to dobré a překlenout to špatné, protože když se vše srovná, stojí to za to. “Pinadoma” je jedno z nejzajímavějších alb, která jsem zatím letos slyšel, a ničemu nevadí, že to není zrovna to nejlepší.


Hradby samoty V

Hradby samoty V
Datum: 4.-5.7.2014
Místo: zámek Rosice
Účinkující (obsažení v reportu):

Pátek: 777 Babalon, Abandoned Asylum, Paprsky inženýra Garina, Sui Generis Umbra

Sobota: Blahosklonnost a shovívavost, Hluková sekce, In Slaughter Natives, Lamia Vox, Svartsinn, The Devil & the Universe

Akreditaci poskytl:
Hradby samoty

Rosický zámek přivítal industriální festival Hradby samoty již podruhé. Když se dark ambientní tóny rozléhaly prostorami zámku před dvěma lety poprvé, nebyl jsem u toho – na rozdíl od loňského ročníku, jenž se odehrál na hradě Veveří, kam mě dotáhlo především zvučné jméno neofolku, :Of the Wand and the Moon:. I letošní ročník pro mě nachystal podobného osobního headlinera, po desetileté nečinnosti se z komatu probral polský dark ambientní skvost Sui Generis Umbra a jedním ze dvou vystoupení, která uskupení pro letošní rok ohlásilo, poctilo právě i Hradby samoty. Vyjma Sui Generis Umbra se pak objevil i slušný zástup dalších zvučných jmen: In Slaughter Natives, Lamia Vox, nebo Svartsinn.

Do Rosic naše výprava dorazila někdy po čtvrté odpolední a po krátké, zato však nutné prohlídce merche (kde jsem ukořistil aktuální CD Oranssi Pazuzu a Falkenbach) rozbalila ležení v přilehlém kempu. Po obhlídce okolí následovalo seznámení s programem a občerstvení v zámecké hospodě. Ta se ukázala být v porovnání s loňskem velmi dobře vybavena, minimálně já jsem za celou dobu nenarazil na jedinou frontu na pivo. Což byla změna sice příjemná, nicméně zbytečná, neboť čepovaný Vyškov se dal pít jen s notnou dávkou sebezapření a mnohem lepší volbou bylo opuštění areálu a návštěva nějakého blízkého napajedla. Naproti tomu mi kuchyně několikrát dobře posloužila dobrým jídlem, který sice byl typicky hospodský (klobása, hermelín, guláš), to ale na chutnosti a rychlosti obsluhy nijak neubralo.


Pátek:

Ale k hudbě. Festival měl otevřít polský dark ambientní projekt Abandoned Asylum a já se ještě notnou chvíli před jeho začátkem přesunul do Divadla, hlavní stage letošních Hradeb samoty. Musím se přiznat, že některé mé požadavky, které na tento atmosférický žánr kladu, splnil na výbornou. Táhlé, ponuré zvukové stěny mě poměrně spolehlivě unesly kamsi mimo realitu. Konkrétní kontury hudby mi sice v hlavě nezůstaly (ono jich stejně moc nebylo), jako spíše výsledný dojem, který zůstává veskrze kladný. Jediné, co bych vytkl, je umístění v programu, neboť něco takového bych si klidně dal na samý závěr dne a nikoliv na rozjezd. V jeden moment jsem se přistihl, že mě hudba Łukasze Czajky téměř dokázala odeslat až do říše snů a to rozhodně není stav, který na úvod festivalu vyhledávám.

Další uskupení Paprsky inženýra Garina bylo pravým opakem. Zprvu jsem vůbec netušil, oč má jít, nicméně vše se ukázalo během tahání nástrojů na pódium. Vedle bicích a šestistrunky tu byly rezavé sudy, trubky a další hromady šrotu a nástroje jako kladiva nebo bruska. “Zvučení” způsobilo v programu zhruba hodinovou sekeru, výsledek ale rozhodně nebyl marný. Zběsilý industrial založený na hluku mučeného kovu byl něčím skutečně ojedinělým, především i díky tomu, že celé vystoupení nebylo jen o hudbě, ale o celém dění na pódiu, které svým způsobem nemělo kdovíjak daleko k performanci. Po Paprscích inženýra Garina jsem se rozhodl ve jménu další regenerace vynechat slovenský projekt Phragments, nicméně se neočekávaně protáhl a z následujících Italů Bad Sector jsem viděl sotva konec.

Zato následující vystoupení jsem si rozhodně ujít nenechal – došlo totiž na uhrančivou eLL, Maciela a nově i Joannu, která se k Sui Generis Umbra připojila se svým cellem teprve nedávno. Očekávání byla nemalá, vystoupení polského uskupení je však pohřbilo hluboko pod sebou. K tříčlenné sestavě přibyla pro potřeby koncertu slečna sekundující Macielovi u kláves, bubeník a tanečnice. Celý set navíc Sui Generis Umbra pojali velkolepě a musím říct, že tohle byl návrat na pódia ve velkém stylu. Set začal skladbou “No Sun” z první desky “Ater” a v podobném, silně dark ambientním a atmosférickém duchu se nesla celá první polovina vystoupení. Změna přišla s “Heta Rae” z posledního, deset let starého alba “Amok”, a spolu s ní i madam psychedelie. Následovala směsice neskutečná směsice nenávisti a perverzu, přímý útok na nejniternější lidské pudy a touhy. “Psychomania” s neskutečným závěrem, volně se přelévajícím do “Virtuoso of Perversity”.

Když kladiva temné elektroniky udeřily nejhlasitěji, z deklamující eLL se stal černý přízrak, zmítající se v křečích zběsilých rytmů. Silné deklamace střídal šílený šepot a ještě šílenější jekot. Skladbám hodně přidal živý buben, vystoupení zase bílá, přízračná víla, která se doplňovala s eLL oděnou v rudý šat. Jediné, co mě mrzí je, že jsem ani jednou pořádně neslyšel cello, od kterého jsem si sliboval, že skladby posune ještě o kus dál oproti albu. Sui Generis Umbra nicméně pokračovali novou skladbou (a příslibem nové desky) a celý set uzavřeli “Ritus “Sacer Militaris”, během níž eLL pochodovala na pódiu s rudou vlajkou ozdobenou jednoduchým logem kapely. Pro mě vrchol festivalu.

Následující 777 Babalon sice byli dobří a rovněž odvedli parádní výkon, pořád se ale pohybovali ve stínu Sui Generis Umbra a lidé se z jejich setu pozvolna vytráceli. To ale mohlo být způsobeno více než hodinovým zpožděním, díky kterému Slováci začali hrát někdy kolem půl třetí, tedy v době, kdy už dávno měli skončit. Nicméně jsem rád, že jsem vytrval a zůstal, ačkoliv tělo už si žádalo odložení do spacáku: hutný dark ambient se na pódiu setkal s noisem, black metalovou kytarou a blastbeaty. Celá směsice měla vážně sílu, a to i přesto, že jsem ji pozoroval ze zadní části Divadla, kde bylo v jednom z výklenků několik míst k sezení. 777 Babalon ve mně zanechali velmi dobrý dojem a rozhodně se s tímhle jménem nesetkávám naposledy. Po skončení jejich setu následovala už jen cesta do stanu a vydatný spánek.


Sobota:

Probuzení, mírná kocovina a stále nedostatek spánku. Na Hradby samoty jsem přijel s notným deficitem, který se díky zpoždění programu ještě podařilo prohloubit, a proto jsem většinu dne suverénně prospal s tím, že do začátku programu je času dost. A vyplatilo se – ze sobotního programu jsem stihl mnohem víc položek, než jsem původně očekával, že by se mi mohlo podařit. Sic to zčásti opět bylo díky několika zádrhelům v programu. Stejně jako první den jsem se i v sobotu zdržoval především v prostoře Divadla a do stage umístěné v atomovém krytu téměř nezavítal. Možná je to škoda, nicméně si myslím, že hlavní scéna nabízela více než zajímavý a pestrý program, a pokud člověk zůstal jen u ní, rozhodně neprohloupil.

Sobotní večer začalo české duo Blahosklonnost a shovívavost. Instalace pódiové scény opět přinesla, stejně jako v případě Paprsků inženýra Garina předchozí den, zpoždění, ačkoliv tentokráte pouze půlhodinové. Nicméně i tentokrát se vyplatilo počkat, co tahle dvojice přinese. Na pódiu se objevil obrácený kyberkříž poskládaný ze starého hardwaru a hromady drátů, hlavní protagonista se pak zaopatřil maskou posetou knoflíky, kterými upravoval produkovaný bordel, v přímém kontrastu s ním fungovala pohledná slečna, která prznila své elektrické cello. Tomu všemu vévodila úchylná videoprojekce poskládaná z jakéhosi japonského filmu. Čtyřicetiminutová vlna hluku a drsného ambientu byla výborná a večer skvěle otevřela.

Naproti tomu další jméno v programu jsem nadšeně vyhlížel a kladl na něj nemalá očekávání. Ruská kráska vystupující pod jménem Lamia Vox přivezla do Rosic svůj okultní ambient, a ačkoliv celou dobu byla schovaná za pultem, odkud ovládala svoji hudbu a těšila publikum zpěvem, její set díky tomu na uhrančivosti nijak neutrpěl. Sibiřští šamani se střetli s nitrem lidské mysli a elektronikou, a pokud je Lamiina hudba z alba především zádumčivá, v živém podání zatraceně ožila a dostala ten správný rituální nádech. Naproti tomu norský one man projekt Svartsinn sice měl nepopiratelné kvality, ale tolik jako dvě předchozí vystoupení mě neoslovil. Nebylo to špatné, ale pokud Lamia byla celou dobu zakleta do světel notebooku a hudebních hraček, pro Svartsinn to platilo dvojnásob. J. R. Pettersen sice předvedl pěkný ambient, oproti Lamia Vox a Blahosklonnosti a shovívavosti poněkud zaostával. V jiném kontextu by možná vynikl víc, ale takhle jen “docela dobrý”.

Po Svartsinn jsem se tedy rozhodl navštívit bunkr, neboť jsem zjistil, že nejen hlavní stage zpoždění provází. Atomový kryt se rovněž potýkal s časovou dilatací a díky tomu jsem tak tak stihl začátek Hlukové sekce, která tak budiž jediným setem, který jsem v krytu zhlédl od začátku do konce. Set téhle hlukové kolaborace nelze komentovat jinak než parafrází popisku kapely: Noise, noise, noise! Tohle bylo po zatěžkaném, pomalém ambientu přesně to, co jsem potřeboval a bylo to kurva povznášející. Nevím, co víc dodat, snad jen, že přesně v duchu tradice “v nejlepším se má skončit” se tomuhle ukrutnému bordelu podařilo v naprosté extázi vyhodit pojistky dobrých pět, deset minut před koncem setu. Snad to jen dokládá, jak kulervoucí to bylo.

Díky krátkému občerstvení, během kterého jsem se trochu oklepal z Hlukové sekce, jsem dorazil do Divadla zhruba deset minut po začátku The Devil & the Universe. Na tenhle dark wave/ambient z dílny ikony rakouské scény, Ashleyho Dayoura, který je světu známý spíše díky goth rockové kapele Whispers in the Shadow, jsem měl políčeno už delší dobu a tak mě trochu zamrzelo, že jsem přišel o něco později, než jsem chtěl. K mému překvapení postrádalo duo typické kozí masky a hudba to byla zatraceně živelná. Dvoje perkuse, samply, klávesy a baskytara skýtaly v režii Ashleyho a jeho spoluhráče Stefana Elsbachera pěkně našlápý a energický set. Hrálo se z obou desek, debutové “:Imprint Daath:” i loňské “:Evoking Eterninty:” a rituál podmázlý velmi podařenou projekcí přímo vybízel k tanci. The Devil & the Universe mě tak velmi příjemně potěšili a vystoupení v rámci Hradeb samoty mi bylo příjemným odčiněním za promeškaný koncert z loňského listopadu.

Po vydařeném rituálu přišli In Slaughter Natives. Mě, coby nepolíbeného jejich tvorbou, naprosto s přehledem rozštípali svým martial industrialem na kaši. Hrubé deklamace, pochodové rytmy a temné dunění zarývající se hluboko pod šedou kůru mozkouvou. Sakra, to aby se člověk skoro styděl, že něco tak skvělého neznal dřív, než to slyšel prvně. Věřím, že bych si jejich set pak užil ještě o něco víc, protože už takhle to bylo skvělé a pro mě parádní zakončení večera. Ačkoliv bych možná délku setu uvítal trochu kratší, rozhodně na mě udělali stejně dobrý dojem, jako předchozí dvě vystoupení. Jeden z vrcholů už tak vydařeného večera.

Už už jsem byl rozhodnut, že po In Slaughter Natives se odeberu na kutě, neboť po dosti vyčerpávajícím programu jsem byl utahaný jako pes, tu jsem ale z prostor Divadla zaslechl něco, co znělo, jako když člověk mučí psa. Když jsem krátce nahlédl, zjistil jsem, že zvučí poslední kapela večera, My Live Evil, což vypadalo zhruba tak, že na pódiu stáli dva muzikanti (?) se saxofony, náhodně do nich foukali a ještě náhodněji mačkali jejich klapky, to vše přes samplovanou vážnou hudbu. Ačkoliv podobnou avantgardu bych jindy neskonale uvítal, protože to bylo fakt divné (sice ne tolik jako Asuna, ale pořád dost na to, aby to přitáhlo moji pozornost), usoudil jsem, že něco takového bych už asi nedal a raději se do stanu skutečně odebral. To jsem však netušil, že i v kempu bude slyšitelnost tohohle sboru chorých slůňat pořád velmi dobrá a tu půlhodinku hodnou blázince si vyslechnu sakumprásk celou. Co tak říkali moji kolegové, v průběhu vystoupení to bylo ještě o něco šílenější, nejen díky slečně s proklatě zařízlými pysky v legínách. Pokud na tuhle zběsilost ještě někdy v životě narazím, upřímně doufám, že v trochu lepší kondici, protože tohle je přesně věc, kterou bych někdy rád zažil na vlastní kůži.

Ale k festivalu. Z pátých Hradeb samoty jsem si odvezl veskrze pozitivní dojmy. Ačkoliv hlavním tahákem pro mou maličkost byla především Sui Generis Umbra (na Castle Party do Polska, kde se odehraje jejich druhé vystoupení, se mi vážně příliš táhnout nechtělo), rozhodně nelituji. Oproti loňsku mi line-up sedl podstatně víc a přišlo mi, že hlavní scéna byla podstatně pestřejší a barevnější (jakkoliv duší stále černá), co do výčtu žánrů, ale i co do performancí, projekcí a vůbec pódiové prezentace kapel. Upřímně mě mrzí, že jsem si nenašel více času, který bych strávil na druhé stagi, ale jak jsem již jednou zmínil, i ta hlavní nabízela dost skvělé hudby, která za to stála i v těch mně neznámých případech. Co mi ale na Hradbách samoty bylo sympatické ze všeho nejvíc, to byla téměř rodinná atmosféra. Sice bych uvítal o něco větší počet návštěvníků, letošní ročník na druhou stranu nabídl ještě komornější prostředí než loňské Veveří. Možná právě výběrem prostoru. Tak či onak, i přes pár neduhů se páté Hradby samoty rozhodně vyvedly a nezbývá než se těšit na příští ročník.


Fire! Orchestra – Enter!

Fire! Orchestra - Enter!
Země: Švédsko
Žánr: experimental big band
Datum vydání: 26.5.2014
Label: Rune Grammofon

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web

Pamatuji si jako by to bylo včera, když před rokem vyšel debut “Exit!” projektu Fire! Orchestra. Dvě rozsáhlé skladby mučící posluchače nekonečným jazzovým experimentem mě ve své době hodně chytily, o čemž svědčí i vysoké hodnocení (9/10), které jsem tenkrát kapele udělil. Rok po “Exit!” vychází jeho nástupce “Enter!”, který jen s malými změnami jde ve šlépějích svého předchůdce. Funguje recept Fire! Orchestra i podruhé?

Podobně jako na “Exit!” se zde skrývají jen dvě skladby a první z nich opět sahá po dvaceti minutách hrací doby. Po pomalém rozjedu a krátkém ambientním hlučení se skladba dostane do své střední části s jednoduchým rytmem a hlubokým ženským vokálem, za kterým se pomalu, ale jistě probouzí celý mnohačlenný orchestr, dokud nepřebere vůdčí roli a skladbu naprosto rozloží do spleti disharmonických tónů. Brzy se vše překvapivě zlomí, kapelu začne pohánět šlapající rytmus a nakřáplý mužský zpěv graduje spolu s hudbou v pozadí od relativně klidného zpěvu po frenetický řev. Právě zde fungují Fire! Orchestra na výbornou a jejich chaos postavený na jasném šlapajícím rytmu by si devítkové hodnocení určitě zasloužil.

První a druhá část alba je přemostěna dosti nečekaně několika minutami elektronického hluku, po kterém se jen velmi pozvolně vrství nástroje až do klasického klimaxu. Ve střední části skladby nechybí pro kapelu typické ženské skučení a další vokální radosti, a tak opravdu zajímavý je až závěr tohoto půlhodinového behemota, který je překvapivě melodický a chytlavý.

Odpověď na úvodní otázku je tak složitější, recept totiž funguje i nefunguje. Na jedné rovině mohu prohlásit, že “Enter!” je z mého pohledu lepší album. Je chytřejší, propracovanější a o něco snadněji se poslouchá. Posluchač “Exit!” zde však nalezne pramálo nového, a protože schopnost překvapit byla jednou z nejsilnějších vlastností debutu, logicky z toho vyplývá i slabší postavení novinky. Pokud jste o Fire! Orchestra nikdy neslyšeli, doporučuji však začít právě s “Enter!”.


Dancing Deadlips – Song of the Flight

Dancing Deadlips - Song of the Flight
Země: Polsko
Žánr: dark ambient / experimental / minimal
Datum vydání: 26.2.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Prologue
02. Desolate, Abandoned
03. Song of the Flight
04. It Is Pure Jade
05. In Vain I Was Born
06. You, Azure Bird
07. A Brief Moment in This Form Is the House of The Flowers of the Song
08. Epilogue
09. Tribute to the Author

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dancing Deadlips

Projekt Dancing Deadlips je v podstatě jednou velkou neznámou. Stojí za ním polská dívčina vystupující buď pod tímto pseudonymem nebo coby Dee RJ, a ať jej posuzuji z jakéhokoliv úhlu pohledu, je to underground jako prase. Mezi lidmi v podstatě neznámý. Informací pomálu nebo ještě lépe téměř žádné. Hudebně se tahle pohledná slečna pohybuje hluboko v experimentální tvorbě a myslím, že pokud se alespoň trochu hrabete v nekonečných pokusech, dark ambientu, minimalismu a poesii, měli byste zbystřit a věnovat tomuhle článku alespoň trochu pozornosti.

Poměrně nedávno jsme tu recenzovali reunionový počin Lux Occulta, který experimenty a hudebními hrátkami přímo překypoval. Na první pohled není porovnání s těmito protřelými Poláky zcela namístě, neboť “Kołysanki” nabízí tisíc a jeden dechberoucí moment a posouvá hudbu do zcela nových dimenzí. Dancing Deadlips naproti tomu ořezává podstatu hudby až na kost a vlastně se o hudbě ani pořádně mluvit nedá a v příměru k ukolébavkám nabízí krásný kontrast toho, jakými cestami se experimentální (ne)hudba může ubírat.

Projekt spatřil veřejně světlo světa roku 2012, kdy Dee RJ vypustila do světa čtyřskladbové eponymní EPko, následované v říjnu dalšího roku ještě kratším EPkem “The Scarlet of Arrogance” (či spíše singlem, neboť obě skladby mají dohromady sotva pět minut). “Song of the Flight” je první plnohodnotnou řadovkou a její délka se přehoupla přes hodinu. A jaká že tedy je? To je dost těžké popsat. Nejlépe bych desku vystihl, pokud bych ji popsal jako směsici minimalismu a špinavého, městského ambientu. Skutečně, “Song of the Flight” je v podstatě hypnotické nic postavené na nenápadném, dronovém či dark ambientním základu, který si pro sebe cosi mručí v pozadí a občas nechá ze stínů vystoupit ostřejší kontury jasnější elektroniky, kytar, píšťal či zastřeného vokálu.

Motiv alba se odkazuje kamsi k Mexiku v době, kdy mu vládl indiánský kmen Toltéků – konkrétně vládce jménem Nezahualcoyotl, který v mládí napsal báseň, podle níž je album pojmenováno a jejíž přeložené části jsou náplní většiny textů. I z toho důvodu se čas od času objeví píšťaly, jejichž zvuk je toliko charakteristický právě středoamerickým indiánům. V titulní, nejdelší písni můžete zaslechnout i zpěv ptáků, řev opic a další zvuky živoucí džungle. V přímém kontrastu s těmito folkovými prvky a přírodou žije deska druhým, industriálním životem. Rádiový šum, troubící vlak projíždějící kdesi v dáli, dronové stěny i náznaky noisu. Na kytaru vypomáhá hostující Piotr Łapcik a dodává některým skladbám hrubší, rozeznatelnější tvar. Proti ostrému zvuku strun pak Dee RJ deklamuje zastřeným hlasem indiánskou báseň z 15. století.

Hodina za přítomnosti Dancing Deadlips utíká až překvapivě rychle. Na to, že se celou hodinu v podstatě nic neděje a mnoho z vás by mohlo říct, že deska přešlapuje na místě, mnohdy končí dřív, než bych chtěl, aby končila. I přes zdánlivé nicnedělání má za správné konstelace hvězd “Song of the Flight” velmi podmanivou atmosféru. V mnoha ohledech mi připomíná “II” od Kajkyt, se kterým jsme tu před nějakou dobou měli tu čest, Dee RJ však minimalismus dotáhla ještě o pár úrovní dál a oholila strukturu skladeb skutečně až na dřeň – zůstal jen syrový základ, jenž ponechává spoustu místa vaší představivosti. Pokud se vám podaří najít vhodné prostředí k tomu, abyste mohli album opravdu vnímat a ponořit se do něj (takže v noci, ideálně když jste sami s trochou alkoholu), jistě vás díky tomu příjemně odmění. Tedy pokud disponujete alespoň trochou představivosti. V tomto ohledu je “Song of the Flight” buď a nebo. Buď se mu povede ve vás něco vyvolat, anebo, což je hádám pravděpodobnější, vás nechá naprosto chladnými a neřekne vám vůbec nic. Mezistupně mezi těmito dvěma stavy prakticky neexistují.

Jen je občas škoda, že “Song of the Flight” není více průrazné a nesnaží se více útočit na vaše uši, neboť některé industriální části k tomu potenciál rozhodně mají, na druhou stranu si říkám, kolik by v takovém případě ztratilo z onoho tajuplného nic, které tolik přitahuje mojí zvědavost pokaždé, když si desku pustím. Nejen z toho důvodu u mě dojem z alba utěšeně roste. Vůbec nejlepší vlastností podle mě je, že nezáleží ani tolik na hudbě, jako spíše na okolnostech a jen málokdy se mi stalo, že by ve mně dva různé poslechy desky zanechaly identický výsledek – a to i přesto, že album samo se skutečně nijak výrazně nevyvíjí. Coby debut tak hodnotím “Song of the Flight” jako opravdu povedenou desku. Netvrdím, že se Dancing Deadlips nemá co učit nebo co zdokonalovat, ale zvládnout první větší desku na tak vysoké úrovni, to je velká paráda.


Další názory:

Dancing Deadlips je ukrutně divná muzika… což není žádné velké překvapení, protože snad všechny kapely, které se hudebně pohybují v dark ambientu a podobných záležitostech, jsou divné jen ze své podstaty, takže v tomto ohledu vlastně polská slečna se svou nahrávkou “Song of the Flight” nijak nevybočuje. Přesně jak už řekl kolega v recenzi nade mnou, tohle je naprostý minimalismus, až by někdo mohl říct, že ta deska je “nic”, že to přece vůbec není hudba. Svým způsobem možná není, také existuje nepřeberné množství případů, kdy si autoři s podobnou zvukovou formou doslova namlátí hubu, ale na druhou stranu něco podobného může i velmi dobře fungovat a dost často vlastně i funguje. U Dancing Deadlips bych o nějakém namlácení ústní dutiny rozhodně nemluvil, ale je pravda, že i do uhrančivého veledíla tomu kousek chybí. Přesto všechno je “Song of the Flight” ve své podstatě docela zajímavá deska, která – navzdory tomu, že se na ní s nadsázkou řečeno nachází jen šum a trochu mluveného slova – má své momenty, a když si ji pustím, rozhodně nemám nutkání ji nudou vypínat (byť uznávám, že lehké zkrácení stopáže by možná prospělo). Samozřejmě se v tomhle stylu nacházejí i o kus zajímavější věci, ale to nic nemění na faktu, že “Song of the Flight” rozhodně není marné album (zvláště uvážíme-li to, že jde o dlouhohrající prvotinu) a že potenciál v Dancing Deadlips zcela jistě je…
H.


Lux Occulta – Kołysanki

Lux Occulta - Kołysanki
Země: Polsko
Žánr: avantgarde / experimental
Datum vydání: 13.3.2014
Label: Trzecie Ucho

Tracklist:
01. Dymy
02. Samuel wraca do domu
03. Mieczów siedem
04. Serca tu mają tylko dzwony
05. Sen jest lżejszy od powietrza
06. Karawanem Fiat
07. Bieluń i chryzantemy
08. Bądź miłościw

Hodnocení:
H. – 10/10
Ježura – 9,5/10
Atreides – 10/10
Skvrn – 10/10

Průměrné hodnocení: 9,9/10

Odkazy:
facebook

Já osobně nejsem příliš velkým příznivcem comebacků. Možná jsem trochu staromódní a přespříliš zásadový, ale zastávám názor, že buď chce člověk hrát a hraje, nebo se na to má vybodnout definitivně. Jestli něco vyloženě nesnáším, tak je to situace, kdy kapela ohlásí rozpad a za půl roku s velkou slávou zase obnovu činnosti. Jak už tomu tak ovšem bývá, existují výjimky, u nichž návrat na scénu vítám s nadšením. Dnes si o jedné takové výjimce povíme.

Lux Occulta byla (je) polská avantgardně metalová formace, i když s tím metalem už je to nyní diskutabilní. O tom si však povíme až o něco níže, protože nyní si musíme udělat obligátní historické okénko. Lux Occulta vznikli hluboko v 90. letech a zanechali za sebou čtyři excelentní desky. Přijde mi, že obecně jsou za nejlepší považovány ty první dvě, tedy “Forever Alone, Immortal” (1996) a “Dionysos” (1997), které jsou obě naprosto skvělé, ale ani ty další dvě, “My Guardian Anger” (1999) a “The Mother and the Enemy” (2001), nejsou dle mého subjektivního názoru o nic horší a popravdě řečeno, třeba “My Guardian Anger” v čele s fantastickou kompozicí “Mane – Tekel – Fares” je vlastně asi mým nejoblíbenějším albem skupiny.

V roce 2002 ovšem Lux Occulta ohlásili ukončení činnosti. To bylo v době, kdy se celá scéna začala lámat a hlavním médiem se v následujících letech postupně začal stávat internet. Lux Occulta už u toho ale nebyli, nevyvíjeli jakoukoliv aktivitu, jejich desky se jedna po druhé vyprodaly do posledního kusu a nově nastupující generace fanoušků se tedy k jejich jménu mohla dostat jen těžko. Na skupinu se docela zapomnělo a za jednu dekádu nečinnosti se stala prachem zavátou záležitostí pro pamětníky. Já jsem měl to štěstí, že jsem se k jejich úžasným deskám dostal a opravdu si je oblíbil, takže jsem neustále doufal, že jednou přijde oživení.

Tak dlouho se chodí s hrnkem pro vodu, až se ucho utrhne. Přesně po deseti letech ticha oživení opravdu přišlo a začalo se pracovat na nové desce “Kołysanki”, jež byla nakonec dokončena v loňském roce a na podzim měla vyjít. Nakonec došlo k podstatnému zdržení, takže k vydání došlo až letos v březnu, dlouhých 13 let po předchozí nahrávce “The Mother and the Enemy”. Ale jednu věc mohu říct hned teď s naprostou jistotou – to čekání za to kurva stálo!

Asi vám tu nemusím vykládat o tom, že čím více se člověk na nějakou nahrávku těší, tím větší a nepříjemnější pak může být zklamání. Já osobně jsem se na “Kołysanki” těšil opravdu nesmírně, tudíž jsem si také mohl nesmírně nabít hubu, ale naštěstí se nic takového nestalo a ve skutečnosti je to album ještě MNOHEM lepší, než jsem doufal. Jakmile jsem poprvé slyšel skladbu “Dymy”, kterou kapela vypustila v předstihu, okamžitě mi naskočila husí kůže, jak neskutečně fantastické to bylo. O to víc je však obdivuhodné, že se zdaleka nejedná o vrchol desky…

Než se ale vrhneme na konkrétní kompozice, dovolil bych si ještě vyjasnit to o té diskutabilnosti ohledně zařazení Lux Occulta do metalu. Ve své staré éře na prvních čtyřech deskách o tom nebylo pochyb, metalový žánr ve své avantgardní podobě tu hrál jednoznačný prim a nebylo se o čem bavit. V případě “Kołysanki” se už ovšem je o čem se bavit, protože to, co zde Lux Occulta předvádí, už bych se metalem zdráhal nazvat. Skupina totiž na “Kołysanki” zní naprosto odlišně od svých starších počinů a učinila obrovský skok. Metal tu sice stále je, ale jde v podstatě o naprosto minimální množství a ani omylem se nejedná o to, co by tvořilo tvář desky.

A oč se tedy jedná? Ačkoliv je hudba Lux Occulta na míle vzdálená jakékoliv triviálnosti či jednoduchosti, nezdráhal bych se to celé nazvat velice jednoduchými pojmy – experiment, avantgarda. Pokud byste vyloženě trvali na tom, že chcete vědět, co všechno na “Kołysanki” najdete, mohl bych vám tu kromě zmiňovaného metalu začít sypat slovíčka jako rock, folk, ambient, elektronika, jazz, motivy lidových písní a blablabla, dalších padesát a ještě víc žánrů, ale je to naprosto zbytečné, protože v podání Lux Occulta stejně ani jeden z nich nezní tak, jak si to pod těmi pojmy představíte. “Kołysanki” je totiž ohromný koktejl obrovského množství vlivů, stylů a odboček, jenž ovšem stále zní přirozeně a hlavně dohromady tvoří něco naprosto nezaměnitelného, originálního a vlastně takřka geniálního.

Ne, vážně si nedělám srandu a tu genialitu opravdu myslím upřímně. Osobně s tímto slovíčkem zacházím velice opatrně a hodně si rozmýšlím, než ho do recenze skutečně napíšu, nicméně v případě “Kołysanki” je to podle mě naprosto opodstatněné. Ať se na to totiž dívám z jakékoliv strany, v mých očích na tom albu není jediný moment špatně a každá jedna vteřina z těch 54 minut a 5 sekund navrch je pro mě naprosto bezchybná. Říkám to o máločem, ale u “Kołysanki” se vážně nebojím prohlásit, že je to z mého pohledu absolutně dokonalá deska. Tohle je totiž přesně ta hudba, jakou chci ve svém současném rozpoložení poslouchat – inteligentní, náročná, originální, neotřelá, působivá, trvanlivá, těžká i nádherná zároveň. A tohle všechno nejnovější počin Lux Occulta do puntíku splňuje.

Celou dobu jsem se chystal na to, až začnu psát o jednotlivých skladbách, ale když na to konečně přichází čas, vlastně si říkám, že je to naprosto zbytečné, protože ať se budu snažit sebevíc, stejně bych ani po deseti stránkách nedokázal dostatečně popsat všechno, co se na “Kołysanki” děje a jak úžasné to je. Už hypnotická “Dymy” na začátku vyráží dech svou uhrančivostí, už ta zní z pohledu průměrného posluchače neskutečně divně, ale ve skutečnosti je vlastně jedním z nejkonvenčnějších kusů a v dalších minutách se nacházejí možná ještě lepší kusy. Zejména trojice “Serca tu mają tylko dzwony”, “Sen jest lżejszy od powietrza” a “Karawanem Fiat” je naprostá fantazie a v jistých momentech naprostá posluchačská extáze.

Nicméně ani zbylé písně nejsou v žádném případě méněcenné. I minimalističtější věci jako “Mieczów siedem” nebo “Bądź miłościw” totiž fungují s naprosto stejnou samozřejmostí jako neskutečně prapodivná “Samuel wraca do domu”. Ale prapodivná v tom dobrém slova smyslu… spousta netradičnosti, nepředvídatelnosti, člověk nemá tušení, co se skrývá v příští vteřině. Přesně takhle to má vypadat. Do výčtu všech songů už nám zbývá pouze “Bieluń i chryzantemy”, jež je… zase naprosto excelentní. Stejně jako ve všech ostatních skladbách, i v ní se vyskytuje několik dechberoucích a fenomenálních nápadů, zejména v její druhé experimentálnější půli, která si vezme slovo po kytarovějším rozjezdu.

Lux Occulta

Myslím, že už to nemá cenu dále prodlužovat, jelikož těch superlativů jsem tu vysypal již přehršel a stejně si myslím, že jich ještě bylo málo a nejradši bych v nich pokračoval ještě dalších x stran… a vlastně i po nich by to možná bylo stále málo. Abych vás tedy neunudil, přejdu rovnou k závěru, který asi nikoho po předcházejících řádcích příliš nepřekvapí – “Kołysanki” je pro mě prozatím naprosto suverénně nejlepší album, které v letošním roce doposud vyšlo, a jsem si zcela jistý, že za nějakých osm měsíců o něm budu psát znovu v našem celoročním shrnutí v kategorii top5. Nedokážu si totiž představit, že by vyšlo pět desek, jež by byly lepší než to, co nahráli Lux Occulta. Popravdě řečeno, myslím si, že tohle je jedna z nejlepších nahrávek, jaké jsme tu za těch necelých osm let recenzovali… Skutečně výjimečná záležitost a zároveň nejlepší album Lux Occulta, jakkoliv jsou již staré kusy samy o sobě fantastické…


Další názory:

I když jsem nadšené šéfredaktorovy předpovědi a pak dojmy z poslechu novinky Lux Occulta nejdřív bral trochu s rezervou, nakonec musím uznat, že “Kołysanki” prakticky bezchybně naplňuje představu desky, která aspiruje na absolutní vrchol a stejně tak na absolutní hodnocení. Je to neuvěřitelně pestrá směsice všeho možného, míchá v sobě zdánlivě nesouvisející motivy a nástroje vyjádření a je vším, jen ne dílem, které by bylo snadné pojmout. Když se to ale začně dařit, ukáže se v pravém světle a vyjde najevo, že je to vskutku nádherné a inspirací žhnoucí dílo nesmírně talentovaných muzikantů, kteří už dávno hodili za hlavu nějaké formy a nenechají se omezovat ničím kromě své vlastní představivosti. “Kołysanki” je zkrátka skvost a já se mohu pod oslavná zvolání kolegů jedině podepsat, ale přesto tu budu za kazišuka a čistý absolutní průměr desce nedopřeji. Ne snad z toho důvodu, že by na ní bylo cokoli, co by si o chloupek nižší známku zasluhovalo, ale zkrátka proto, že jsem se ve vzájemné komunikaci s “Kołysanki” ještě nedostal do té fáze, kdy zapomenu na všechno okolo a nechám se hudbou dočista pohltit, což je moje kritérium pro desítková hodnocení. Jelikož ale “Kołysanki” stále roste, a mně se nezdá, že by ten růst měl v dohledné době ustat, jsem si takřka jistý, že album za nějakou dobu doroste až na těch deset a pak právoplatně usedne ve společnosti toho absolutně nejlepšího, co letos vyšlo. Protože když ne “Kołysanki”, tak už nevím, co by mohlo.
Ježura

Lux Occulta

K tomuhle polskému skvostu jsem se na rozdíl od H. dostal právě až s aktuální deskou, takže jsem nepoznamenán jeho starší tvorbou. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, nicméně předpokládám, že by to bylo stejně jedno, poněvadž co tak vím, tak “Kołysanki” je docela jinde. Nic to však nemění na tom, že jsem si tyhle řádně zdrogované ukolébavky neskutečně zamiloval a vlastně ani nevím, jestli bych dokázal vypíchnout skladbu, která mě sebrala nejvíc. Nejvíc jsem si zamiloval momenty, kdy Jaro.Slav jemně zpívá ukolébavky na elektronickém podmazu, jako tomu je v úvodní “Dymy” nebo šesté “Karawanem Fiat”. Něžná hořkost a přehršel vjemů, které do sebe z nějakého důvodu bez problémů zapadají, i když jsou si na hony vzdálené. Popravdě nevím, kde Lux Occulta bere inspiraci k tomu, aby dala dohromady něco tak barvitého, složitého, do posledního detailu propracovaného – a ano, bezesporu geniálního. Nevím, co o “Kołysanki” říct víc, protože ono se toho snad víc říct nedá. Snad jen abyste si to poslechli, protože tahle deska za to kurva stojí.
Atreides

Lux Occulta se povedlo to, co experimentální formace tvoří experimentálními formacemi. Za 13 let se totiž jejich hudba posunula co se týče obsahu (na mysli mám radikální změnu žánru) i kvality (tenhle skok není zas tak velký, protože i pozdější black metalové desky jsou úžasné a dnes se sluší říct i nadčasové). Dovolím si tvrdit, že i kdyby přes těch 13 let Lux Occulta své posluchače pravidelně zásobovali svými řadovkami, hudební posun by byl obdobný, jen by k němu Poláci došli postupně a skalním fanouškům by nezpůsobili takový šok. Opravdu nebudu přehánět, když řeknu, že na “Kołysanki” bych nezměnil ani tón, o žádné pasáži se nedá říct, že by byla slabší, každý nápad je zde perfektně zapracován a co se sluší dodat, s každým poslechem nahrávka strmě rostla, vlastně pořád roste. Největší praktická výhoda “Kołysanki” spočívá v tom, že může přilákat barvité spektrum posluchačů, protože vlivy z různých žánrů na vás útočí bez ustání a ze všech stran. Škoda slov, pokud jste jako posluchači otevření novým věcem a máte dost času na to, aby si vás deska postupně získávala a ukazovala vám i ta nejkouzelnější zákoutí, “Kołysanki” je tu pro vás šité na míru.
Skvrn