Archiv štítku: experimental

Fire! Orchestra – Enter!

Fire! Orchestra - Enter!
Země: Švédsko
Žánr: experimental big band
Datum vydání: 26.5.2014
Label: Rune Grammofon

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web

Pamatuji si jako by to bylo včera, když před rokem vyšel debut “Exit!” projektu Fire! Orchestra. Dvě rozsáhlé skladby mučící posluchače nekonečným jazzovým experimentem mě ve své době hodně chytily, o čemž svědčí i vysoké hodnocení (9/10), které jsem tenkrát kapele udělil. Rok po “Exit!” vychází jeho nástupce “Enter!”, který jen s malými změnami jde ve šlépějích svého předchůdce. Funguje recept Fire! Orchestra i podruhé?

Podobně jako na “Exit!” se zde skrývají jen dvě skladby a první z nich opět sahá po dvaceti minutách hrací doby. Po pomalém rozjedu a krátkém ambientním hlučení se skladba dostane do své střední části s jednoduchým rytmem a hlubokým ženským vokálem, za kterým se pomalu, ale jistě probouzí celý mnohačlenný orchestr, dokud nepřebere vůdčí roli a skladbu naprosto rozloží do spleti disharmonických tónů. Brzy se vše překvapivě zlomí, kapelu začne pohánět šlapající rytmus a nakřáplý mužský zpěv graduje spolu s hudbou v pozadí od relativně klidného zpěvu po frenetický řev. Právě zde fungují Fire! Orchestra na výbornou a jejich chaos postavený na jasném šlapajícím rytmu by si devítkové hodnocení určitě zasloužil.

První a druhá část alba je přemostěna dosti nečekaně několika minutami elektronického hluku, po kterém se jen velmi pozvolně vrství nástroje až do klasického klimaxu. Ve střední části skladby nechybí pro kapelu typické ženské skučení a další vokální radosti, a tak opravdu zajímavý je až závěr tohoto půlhodinového behemota, který je překvapivě melodický a chytlavý.

Odpověď na úvodní otázku je tak složitější, recept totiž funguje i nefunguje. Na jedné rovině mohu prohlásit, že “Enter!” je z mého pohledu lepší album. Je chytřejší, propracovanější a o něco snadněji se poslouchá. Posluchač “Exit!” zde však nalezne pramálo nového, a protože schopnost překvapit byla jednou z nejsilnějších vlastností debutu, logicky z toho vyplývá i slabší postavení novinky. Pokud jste o Fire! Orchestra nikdy neslyšeli, doporučuji však začít právě s “Enter!”.


Dancing Deadlips – Song of the Flight

Dancing Deadlips - Song of the Flight
Země: Polsko
Žánr: dark ambient / experimental / minimal
Datum vydání: 26.2.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Prologue
02. Desolate, Abandoned
03. Song of the Flight
04. It Is Pure Jade
05. In Vain I Was Born
06. You, Azure Bird
07. A Brief Moment in This Form Is the House of The Flowers of the Song
08. Epilogue
09. Tribute to the Author

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dancing Deadlips

Projekt Dancing Deadlips je v podstatě jednou velkou neznámou. Stojí za ním polská dívčina vystupující buď pod tímto pseudonymem nebo coby Dee RJ, a ať jej posuzuji z jakéhokoliv úhlu pohledu, je to underground jako prase. Mezi lidmi v podstatě neznámý. Informací pomálu nebo ještě lépe téměř žádné. Hudebně se tahle pohledná slečna pohybuje hluboko v experimentální tvorbě a myslím, že pokud se alespoň trochu hrabete v nekonečných pokusech, dark ambientu, minimalismu a poesii, měli byste zbystřit a věnovat tomuhle článku alespoň trochu pozornosti.

Poměrně nedávno jsme tu recenzovali reunionový počin Lux Occulta, který experimenty a hudebními hrátkami přímo překypoval. Na první pohled není porovnání s těmito protřelými Poláky zcela namístě, neboť “Kołysanki” nabízí tisíc a jeden dechberoucí moment a posouvá hudbu do zcela nových dimenzí. Dancing Deadlips naproti tomu ořezává podstatu hudby až na kost a vlastně se o hudbě ani pořádně mluvit nedá a v příměru k ukolébavkám nabízí krásný kontrast toho, jakými cestami se experimentální (ne)hudba může ubírat.

Projekt spatřil veřejně světlo světa roku 2012, kdy Dee RJ vypustila do světa čtyřskladbové eponymní EPko, následované v říjnu dalšího roku ještě kratším EPkem “The Scarlet of Arrogance” (či spíše singlem, neboť obě skladby mají dohromady sotva pět minut). “Song of the Flight” je první plnohodnotnou řadovkou a její délka se přehoupla přes hodinu. A jaká že tedy je? To je dost těžké popsat. Nejlépe bych desku vystihl, pokud bych ji popsal jako směsici minimalismu a špinavého, městského ambientu. Skutečně, “Song of the Flight” je v podstatě hypnotické nic postavené na nenápadném, dronovém či dark ambientním základu, který si pro sebe cosi mručí v pozadí a občas nechá ze stínů vystoupit ostřejší kontury jasnější elektroniky, kytar, píšťal či zastřeného vokálu.

Motiv alba se odkazuje kamsi k Mexiku v době, kdy mu vládl indiánský kmen Toltéků – konkrétně vládce jménem Nezahualcoyotl, který v mládí napsal báseň, podle níž je album pojmenováno a jejíž přeložené části jsou náplní většiny textů. I z toho důvodu se čas od času objeví píšťaly, jejichž zvuk je toliko charakteristický právě středoamerickým indiánům. V titulní, nejdelší písni můžete zaslechnout i zpěv ptáků, řev opic a další zvuky živoucí džungle. V přímém kontrastu s těmito folkovými prvky a přírodou žije deska druhým, industriálním životem. Rádiový šum, troubící vlak projíždějící kdesi v dáli, dronové stěny i náznaky noisu. Na kytaru vypomáhá hostující Piotr Łapcik a dodává některým skladbám hrubší, rozeznatelnější tvar. Proti ostrému zvuku strun pak Dee RJ deklamuje zastřeným hlasem indiánskou báseň z 15. století.

Hodina za přítomnosti Dancing Deadlips utíká až překvapivě rychle. Na to, že se celou hodinu v podstatě nic neděje a mnoho z vás by mohlo říct, že deska přešlapuje na místě, mnohdy končí dřív, než bych chtěl, aby končila. I přes zdánlivé nicnedělání má za správné konstelace hvězd “Song of the Flight” velmi podmanivou atmosféru. V mnoha ohledech mi připomíná “II” od Kajkyt, se kterým jsme tu před nějakou dobou měli tu čest, Dee RJ však minimalismus dotáhla ještě o pár úrovní dál a oholila strukturu skladeb skutečně až na dřeň – zůstal jen syrový základ, jenž ponechává spoustu místa vaší představivosti. Pokud se vám podaří najít vhodné prostředí k tomu, abyste mohli album opravdu vnímat a ponořit se do něj (takže v noci, ideálně když jste sami s trochou alkoholu), jistě vás díky tomu příjemně odmění. Tedy pokud disponujete alespoň trochou představivosti. V tomto ohledu je “Song of the Flight” buď a nebo. Buď se mu povede ve vás něco vyvolat, anebo, což je hádám pravděpodobnější, vás nechá naprosto chladnými a neřekne vám vůbec nic. Mezistupně mezi těmito dvěma stavy prakticky neexistují.

Jen je občas škoda, že “Song of the Flight” není více průrazné a nesnaží se více útočit na vaše uši, neboť některé industriální části k tomu potenciál rozhodně mají, na druhou stranu si říkám, kolik by v takovém případě ztratilo z onoho tajuplného nic, které tolik přitahuje mojí zvědavost pokaždé, když si desku pustím. Nejen z toho důvodu u mě dojem z alba utěšeně roste. Vůbec nejlepší vlastností podle mě je, že nezáleží ani tolik na hudbě, jako spíše na okolnostech a jen málokdy se mi stalo, že by ve mně dva různé poslechy desky zanechaly identický výsledek – a to i přesto, že album samo se skutečně nijak výrazně nevyvíjí. Coby debut tak hodnotím “Song of the Flight” jako opravdu povedenou desku. Netvrdím, že se Dancing Deadlips nemá co učit nebo co zdokonalovat, ale zvládnout první větší desku na tak vysoké úrovni, to je velká paráda.


Další názory:

Dancing Deadlips je ukrutně divná muzika… což není žádné velké překvapení, protože snad všechny kapely, které se hudebně pohybují v dark ambientu a podobných záležitostech, jsou divné jen ze své podstaty, takže v tomto ohledu vlastně polská slečna se svou nahrávkou “Song of the Flight” nijak nevybočuje. Přesně jak už řekl kolega v recenzi nade mnou, tohle je naprostý minimalismus, až by někdo mohl říct, že ta deska je “nic”, že to přece vůbec není hudba. Svým způsobem možná není, také existuje nepřeberné množství případů, kdy si autoři s podobnou zvukovou formou doslova namlátí hubu, ale na druhou stranu něco podobného může i velmi dobře fungovat a dost často vlastně i funguje. U Dancing Deadlips bych o nějakém namlácení ústní dutiny rozhodně nemluvil, ale je pravda, že i do uhrančivého veledíla tomu kousek chybí. Přesto všechno je “Song of the Flight” ve své podstatě docela zajímavá deska, která – navzdory tomu, že se na ní s nadsázkou řečeno nachází jen šum a trochu mluveného slova – má své momenty, a když si ji pustím, rozhodně nemám nutkání ji nudou vypínat (byť uznávám, že lehké zkrácení stopáže by možná prospělo). Samozřejmě se v tomhle stylu nacházejí i o kus zajímavější věci, ale to nic nemění na faktu, že “Song of the Flight” rozhodně není marné album (zvláště uvážíme-li to, že jde o dlouhohrající prvotinu) a že potenciál v Dancing Deadlips zcela jistě je…
H.


Lux Occulta – Kołysanki

Lux Occulta - Kołysanki
Země: Polsko
Žánr: avantgarde / experimental
Datum vydání: 13.3.2014
Label: Trzecie Ucho

Tracklist:
01. Dymy
02. Samuel wraca do domu
03. Mieczów siedem
04. Serca tu mają tylko dzwony
05. Sen jest lżejszy od powietrza
06. Karawanem Fiat
07. Bieluń i chryzantemy
08. Bądź miłościw

Hodnocení:
H. – 10/10
Ježura – 9,5/10
Atreides – 10/10
Skvrn – 10/10

Průměrné hodnocení: 9,9/10

Odkazy:
facebook

Já osobně nejsem příliš velkým příznivcem comebacků. Možná jsem trochu staromódní a přespříliš zásadový, ale zastávám názor, že buď chce člověk hrát a hraje, nebo se na to má vybodnout definitivně. Jestli něco vyloženě nesnáším, tak je to situace, kdy kapela ohlásí rozpad a za půl roku s velkou slávou zase obnovu činnosti. Jak už tomu tak ovšem bývá, existují výjimky, u nichž návrat na scénu vítám s nadšením. Dnes si o jedné takové výjimce povíme.

Lux Occulta byla (je) polská avantgardně metalová formace, i když s tím metalem už je to nyní diskutabilní. O tom si však povíme až o něco níže, protože nyní si musíme udělat obligátní historické okénko. Lux Occulta vznikli hluboko v 90. letech a zanechali za sebou čtyři excelentní desky. Přijde mi, že obecně jsou za nejlepší považovány ty první dvě, tedy “Forever Alone, Immortal” (1996) a “Dionysos” (1997), které jsou obě naprosto skvělé, ale ani ty další dvě, “My Guardian Anger” (1999) a “The Mother and the Enemy” (2001), nejsou dle mého subjektivního názoru o nic horší a popravdě řečeno, třeba “My Guardian Anger” v čele s fantastickou kompozicí “Mane – Tekel – Fares” je vlastně asi mým nejoblíbenějším albem skupiny.

V roce 2002 ovšem Lux Occulta ohlásili ukončení činnosti. To bylo v době, kdy se celá scéna začala lámat a hlavním médiem se v následujících letech postupně začal stávat internet. Lux Occulta už u toho ale nebyli, nevyvíjeli jakoukoliv aktivitu, jejich desky se jedna po druhé vyprodaly do posledního kusu a nově nastupující generace fanoušků se tedy k jejich jménu mohla dostat jen těžko. Na skupinu se docela zapomnělo a za jednu dekádu nečinnosti se stala prachem zavátou záležitostí pro pamětníky. Já jsem měl to štěstí, že jsem se k jejich úžasným deskám dostal a opravdu si je oblíbil, takže jsem neustále doufal, že jednou přijde oživení.

Tak dlouho se chodí s hrnkem pro vodu, až se ucho utrhne. Přesně po deseti letech ticha oživení opravdu přišlo a začalo se pracovat na nové desce “Kołysanki”, jež byla nakonec dokončena v loňském roce a na podzim měla vyjít. Nakonec došlo k podstatnému zdržení, takže k vydání došlo až letos v březnu, dlouhých 13 let po předchozí nahrávce “The Mother and the Enemy”. Ale jednu věc mohu říct hned teď s naprostou jistotou – to čekání za to kurva stálo!

Asi vám tu nemusím vykládat o tom, že čím více se člověk na nějakou nahrávku těší, tím větší a nepříjemnější pak může být zklamání. Já osobně jsem se na “Kołysanki” těšil opravdu nesmírně, tudíž jsem si také mohl nesmírně nabít hubu, ale naštěstí se nic takového nestalo a ve skutečnosti je to album ještě MNOHEM lepší, než jsem doufal. Jakmile jsem poprvé slyšel skladbu “Dymy”, kterou kapela vypustila v předstihu, okamžitě mi naskočila husí kůže, jak neskutečně fantastické to bylo. O to víc je však obdivuhodné, že se zdaleka nejedná o vrchol desky…

Než se ale vrhneme na konkrétní kompozice, dovolil bych si ještě vyjasnit to o té diskutabilnosti ohledně zařazení Lux Occulta do metalu. Ve své staré éře na prvních čtyřech deskách o tom nebylo pochyb, metalový žánr ve své avantgardní podobě tu hrál jednoznačný prim a nebylo se o čem bavit. V případě “Kołysanki” se už ovšem je o čem se bavit, protože to, co zde Lux Occulta předvádí, už bych se metalem zdráhal nazvat. Skupina totiž na “Kołysanki” zní naprosto odlišně od svých starších počinů a učinila obrovský skok. Metal tu sice stále je, ale jde v podstatě o naprosto minimální množství a ani omylem se nejedná o to, co by tvořilo tvář desky.

A oč se tedy jedná? Ačkoliv je hudba Lux Occulta na míle vzdálená jakékoliv triviálnosti či jednoduchosti, nezdráhal bych se to celé nazvat velice jednoduchými pojmy – experiment, avantgarda. Pokud byste vyloženě trvali na tom, že chcete vědět, co všechno na “Kołysanki” najdete, mohl bych vám tu kromě zmiňovaného metalu začít sypat slovíčka jako rock, folk, ambient, elektronika, jazz, motivy lidových písní a blablabla, dalších padesát a ještě víc žánrů, ale je to naprosto zbytečné, protože v podání Lux Occulta stejně ani jeden z nich nezní tak, jak si to pod těmi pojmy představíte. “Kołysanki” je totiž ohromný koktejl obrovského množství vlivů, stylů a odboček, jenž ovšem stále zní přirozeně a hlavně dohromady tvoří něco naprosto nezaměnitelného, originálního a vlastně takřka geniálního.

Ne, vážně si nedělám srandu a tu genialitu opravdu myslím upřímně. Osobně s tímto slovíčkem zacházím velice opatrně a hodně si rozmýšlím, než ho do recenze skutečně napíšu, nicméně v případě “Kołysanki” je to podle mě naprosto opodstatněné. Ať se na to totiž dívám z jakékoliv strany, v mých očích na tom albu není jediný moment špatně a každá jedna vteřina z těch 54 minut a 5 sekund navrch je pro mě naprosto bezchybná. Říkám to o máločem, ale u “Kołysanki” se vážně nebojím prohlásit, že je to z mého pohledu absolutně dokonalá deska. Tohle je totiž přesně ta hudba, jakou chci ve svém současném rozpoložení poslouchat – inteligentní, náročná, originální, neotřelá, působivá, trvanlivá, těžká i nádherná zároveň. A tohle všechno nejnovější počin Lux Occulta do puntíku splňuje.

Celou dobu jsem se chystal na to, až začnu psát o jednotlivých skladbách, ale když na to konečně přichází čas, vlastně si říkám, že je to naprosto zbytečné, protože ať se budu snažit sebevíc, stejně bych ani po deseti stránkách nedokázal dostatečně popsat všechno, co se na “Kołysanki” děje a jak úžasné to je. Už hypnotická “Dymy” na začátku vyráží dech svou uhrančivostí, už ta zní z pohledu průměrného posluchače neskutečně divně, ale ve skutečnosti je vlastně jedním z nejkonvenčnějších kusů a v dalších minutách se nacházejí možná ještě lepší kusy. Zejména trojice “Serca tu mają tylko dzwony”, “Sen jest lżejszy od powietrza” a “Karawanem Fiat” je naprostá fantazie a v jistých momentech naprostá posluchačská extáze.

Nicméně ani zbylé písně nejsou v žádném případě méněcenné. I minimalističtější věci jako “Mieczów siedem” nebo “Bądź miłościw” totiž fungují s naprosto stejnou samozřejmostí jako neskutečně prapodivná “Samuel wraca do domu”. Ale prapodivná v tom dobrém slova smyslu… spousta netradičnosti, nepředvídatelnosti, člověk nemá tušení, co se skrývá v příští vteřině. Přesně takhle to má vypadat. Do výčtu všech songů už nám zbývá pouze “Bieluń i chryzantemy”, jež je… zase naprosto excelentní. Stejně jako ve všech ostatních skladbách, i v ní se vyskytuje několik dechberoucích a fenomenálních nápadů, zejména v její druhé experimentálnější půli, která si vezme slovo po kytarovějším rozjezdu.

Lux Occulta

Myslím, že už to nemá cenu dále prodlužovat, jelikož těch superlativů jsem tu vysypal již přehršel a stejně si myslím, že jich ještě bylo málo a nejradši bych v nich pokračoval ještě dalších x stran… a vlastně i po nich by to možná bylo stále málo. Abych vás tedy neunudil, přejdu rovnou k závěru, který asi nikoho po předcházejících řádcích příliš nepřekvapí – “Kołysanki” je pro mě prozatím naprosto suverénně nejlepší album, které v letošním roce doposud vyšlo, a jsem si zcela jistý, že za nějakých osm měsíců o něm budu psát znovu v našem celoročním shrnutí v kategorii top5. Nedokážu si totiž představit, že by vyšlo pět desek, jež by byly lepší než to, co nahráli Lux Occulta. Popravdě řečeno, myslím si, že tohle je jedna z nejlepších nahrávek, jaké jsme tu za těch necelých osm let recenzovali… Skutečně výjimečná záležitost a zároveň nejlepší album Lux Occulta, jakkoliv jsou již staré kusy samy o sobě fantastické…


Další názory:

I když jsem nadšené šéfredaktorovy předpovědi a pak dojmy z poslechu novinky Lux Occulta nejdřív bral trochu s rezervou, nakonec musím uznat, že “Kołysanki” prakticky bezchybně naplňuje představu desky, která aspiruje na absolutní vrchol a stejně tak na absolutní hodnocení. Je to neuvěřitelně pestrá směsice všeho možného, míchá v sobě zdánlivě nesouvisející motivy a nástroje vyjádření a je vším, jen ne dílem, které by bylo snadné pojmout. Když se to ale začně dařit, ukáže se v pravém světle a vyjde najevo, že je to vskutku nádherné a inspirací žhnoucí dílo nesmírně talentovaných muzikantů, kteří už dávno hodili za hlavu nějaké formy a nenechají se omezovat ničím kromě své vlastní představivosti. “Kołysanki” je zkrátka skvost a já se mohu pod oslavná zvolání kolegů jedině podepsat, ale přesto tu budu za kazišuka a čistý absolutní průměr desce nedopřeji. Ne snad z toho důvodu, že by na ní bylo cokoli, co by si o chloupek nižší známku zasluhovalo, ale zkrátka proto, že jsem se ve vzájemné komunikaci s “Kołysanki” ještě nedostal do té fáze, kdy zapomenu na všechno okolo a nechám se hudbou dočista pohltit, což je moje kritérium pro desítková hodnocení. Jelikož ale “Kołysanki” stále roste, a mně se nezdá, že by ten růst měl v dohledné době ustat, jsem si takřka jistý, že album za nějakou dobu doroste až na těch deset a pak právoplatně usedne ve společnosti toho absolutně nejlepšího, co letos vyšlo. Protože když ne “Kołysanki”, tak už nevím, co by mohlo.
Ježura

Lux Occulta

K tomuhle polskému skvostu jsem se na rozdíl od H. dostal právě až s aktuální deskou, takže jsem nepoznamenán jeho starší tvorbou. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, nicméně předpokládám, že by to bylo stejně jedno, poněvadž co tak vím, tak “Kołysanki” je docela jinde. Nic to však nemění na tom, že jsem si tyhle řádně zdrogované ukolébavky neskutečně zamiloval a vlastně ani nevím, jestli bych dokázal vypíchnout skladbu, která mě sebrala nejvíc. Nejvíc jsem si zamiloval momenty, kdy Jaro.Slav jemně zpívá ukolébavky na elektronickém podmazu, jako tomu je v úvodní “Dymy” nebo šesté “Karawanem Fiat”. Něžná hořkost a přehršel vjemů, které do sebe z nějakého důvodu bez problémů zapadají, i když jsou si na hony vzdálené. Popravdě nevím, kde Lux Occulta bere inspiraci k tomu, aby dala dohromady něco tak barvitého, složitého, do posledního detailu propracovaného – a ano, bezesporu geniálního. Nevím, co o “Kołysanki” říct víc, protože ono se toho snad víc říct nedá. Snad jen abyste si to poslechli, protože tahle deska za to kurva stojí.
Atreides

Lux Occulta se povedlo to, co experimentální formace tvoří experimentálními formacemi. Za 13 let se totiž jejich hudba posunula co se týče obsahu (na mysli mám radikální změnu žánru) i kvality (tenhle skok není zas tak velký, protože i pozdější black metalové desky jsou úžasné a dnes se sluší říct i nadčasové). Dovolím si tvrdit, že i kdyby přes těch 13 let Lux Occulta své posluchače pravidelně zásobovali svými řadovkami, hudební posun by byl obdobný, jen by k němu Poláci došli postupně a skalním fanouškům by nezpůsobili takový šok. Opravdu nebudu přehánět, když řeknu, že na “Kołysanki” bych nezměnil ani tón, o žádné pasáži se nedá říct, že by byla slabší, každý nápad je zde perfektně zapracován a co se sluší dodat, s každým poslechem nahrávka strmě rostla, vlastně pořád roste. Největší praktická výhoda “Kołysanki” spočívá v tom, že může přilákat barvité spektrum posluchačů, protože vlivy z různých žánrů na vás útočí bez ustání a ze všech stran. Škoda slov, pokud jste jako posluchači otevření novým věcem a máte dost času na to, aby si vás deska postupně získávala a ukazovala vám i ta nejkouzelnější zákoutí, “Kołysanki” je tu pro vás šité na míru.
Skvrn


Johnny Hollow – A Collection of Creatures

Johnny Hollow - A Collection of Creatures
Země: Kanada
Žánr: alternative / electronica / ambient / gothic / trip-hop / experimental
Datum vydání: 21.1.2014
Label: selfrelease

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jediný důvod, kvůli němuž se vyplatí se prokousávat takovým velkým množstvím neznámých nahrávek, je ten, že mezi tunami těch špatných a podprůměrných, z nichž většina letí do koše pomalu už po prvním poslechu, občas narazí na věc jako “A Collection of Creatures”. Kanadská formace s názvem Johnny Hollow totiž natočila desku vysoce poutavou, neobyčejnou a zajímavou…

Výčet žánrů v hlavičce této minirecenze se asi tváří hodně divoce, ale ve skutečnosti Johnny Hollow nehrají nějakou krkolomnou muziku, vlastně jde o hodně příjemnou, přirozenou a provzdušněnou záležitost, ačkoliv avantgarda i experiment zde jsou a je jich tu hodně. Těch padesát žánrů spíše plyne z naprosté nezařaditelnosti Johnny Hollow; když si tu hudbu pustíte, jistě byste přišli i na další styly, které bych tam mohl napsat, takže je to vlastně skoro jedno, protože do nějaké škatulky tuhle skupinu stejně nezařadíte.

Největší roli na “A Collection of Creatures” hraje především cello, výtečná živelná rytmika a v neposlední řadě také fantastický zpěv Janine White, do čehož se samozřejmě promítají i další nástroje jako kytary (rozhodně však nečekejte nějakou metalovou kytaru), klávesy, basa, další vokály nebo lehká elektronika. Nástrojově to nevypadá na žádnou šílenost, nicméně výsledkem je i tak onen nezařaditelný žánrový mix s velice bizarní a groteskní atmosférou. Ačkoliv tohle říkám strašně nerad a podle mě by se to ani v recenzích říkat, tohle je vážně tak “mimo”, že musím prohlásit, že to prostě musíte slyšet sami, jelikož nevím, jak to popsat.

Obzvláště začátek “A Collection of Creatures” je naprosto úžasný, prvních sedm skladeb je doslova fantazie a upřímně jsem už během prvního poslechu seděl na prdeli, čuměl s otevřenou hubou a nevěřil, že je to vážně až tak taková nádhera. Úplný závěr desky v podobě posledních pěti písní už bohužel nastavenou laťku nedokáže udržet, ale i tak se stále jedná o skvělou a zajímavou hudbu a také to nic nemění na tom, že tohle si rozhodně zaslouží poslouchat a dostávat vysoká hodnocení.


Door into Emptiness – Radio Ja

Door into Emptiness - Radio Ja
Země: Bělorusko
Žánr: experimental / black metal
Datum vydání: 26.1.2014
Label: Possession Productions

Hodnocení:
H. – 8/10
Skvrn – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Se jménem běloruského projektu Door into Emptiness jsem se poprvé setkal na jeho druhém albu “Sviata” z prosince 2012 a už tehdy mě ta hudba zaujala. Kapela zde nabídla otevřený a i poměrně neotřelý black metal… nebo lépe řečeno, ten samotný black metal byl spíše takový průměrnější a ničím výjimečný, ale když se Door into Emptiness pustili do odlišných žánrových vod a pokusili se trochu zaexperimentovat, vznikaly z toho opravdu výtečné momenty. Tak jako tak to bylo dost na to, abych neváhal s poslechem následovníka s názvem “Radio Ja”, jenž vyšel letos…

A k mé velké radosti udělali Door into Emptiness na “Radio Ja” přesně to, v co jsem doufal, tedy že tu část své hudby, která byla nejméně záživná (black metal), omezili takřka na minimum a po hlavě skočili do vod experimentu, ambientu, trip-hopu a dalších libůstek. Čas od času se sice black metal ozve (chce se dodat: bohužel), jako je tomu třeba v začátcích“Samnambuła” nebo Dyjaloh”, ale většina nahrávky se nese v experimentálnějším duchu, což kvituji s obrovským povděkem, jelikož v téhle poloze zadupávají Door into Emptiness své metalové já hluboko pod zem. Důkazem budiž třeba finální čtvrthodinka “Žalejka”, druhá půle “Samnambuła” a především naprostá fantazie v podání “Zimovym dniom, stojačy la vakna, ja atrymaŭ padarunak”.

Asi nikoho nepřekvapí, když teď řeknu, že se mi Door into Emptiness“Radio Ja” opravdu trefili do noty, mně se ta deska ohromně líbí, byť tam stále vidím prostor pro vývoj směrem vzhůru. Klidně bych se propříště nebál black metal vypustit úplně a zaměřit se na tu experimentální část tvorby, protože v té mají Door into Emptiness obrovský potenciál. Pokud by někdy vydali album, které by se celé skládalo ze skladeb jako “Zimovym dniom, stojačy la vakna, ja atrymaŭ padarunak”, tak bych se nebál sáhnout po nejvyšším možném hodnocení…


Druhý pohled (Skvrn):

Door into Emptiness na mě až doteď působili především po vizuální stránce. Tajemná postava na obálce vždy přitahovala mé oko a zatímco oko se vždy dosyta nabažilo, ucho zůstávalo tak nějak zkrátka. Ne, že by byla minulost Door into Emptiness nějaká špatná, ovšem hudba nikdy nedokázala naplnit očekávání získaná výtvarným podáním a zapadala v průměru. Vydáním “Radio Ja” se však pomyslné váhy začínají srovnávat

Tak zaprvé, black metal už ani zdaleka nehraje prim a do popředí se dostává elektronika. Nebylo by to poprvé, kdy se kapela dostala tak rychle od black metalu až k na první pohled (poslech) tak odlišnému žánru, jakýmžto elektronika bezesporu je. Ovšem ona elektronická, experimentálnější stránka mají poněkud jinou náladu, než by možná někdo čekal. Nálady jako agrese a naštvanost tu nedostávají prostor a dopředu se dere spíš taková zasmušilost, do které se právě hodí blackový vokál, který bych klidně nechal více zaměstnat. Atmosféra – to je to, co dělá z “Radio Ja” tak trochu unikát, a i když už si třeba během “Zimovym dniom, stojačy la vakna, ja atrymaŭ padarunak” vzpomenete na Thy Catafalque, hned následující skladba “Samnambuła” vám to bleskurychle rozmluví.

Právě střed alba je nejsilnější a nejrozmanitější. Nachází se v něm primitivnější i rozsáhlejší kompozice a především v oněch méně přímočarých, jako jsou již zmiňované “Zimovym dniom, stojačy la vakna, ja atrymaŭ padarunak” a “Samnambuła”, může posluchač zaslechnout Door into Emptiness v celé jejich kráse. Naopak za ne zcela šťastnou volbu považuji zařazení šestnáctiminutové (mimochodem opět skvělé) písně “Žalejka” až na samotný konec desky. Podle mého gusta by se na konec hodil výraznější kousek ve stylu “Cudy”, ale to je jen drobnost.

“Radio Ja” je určitě skvělá nahrávka pro ty, kteří v pochmurné (metalové) hudbě hledají něco jiného. Ačkoliv má album k dokonalosti ještě krůček, cítím, že Door into Emptiness ani omylem neřekli své poslední slovo a ona bezchybná nahrávka jednoho dne přijde. Silných osm.


Synsophony – Rabbit Hole

Synsophony - Rabbit Hole
Země: Velká Británie
Žánr: experimental dark ambient
Datum vydání: 5.1.2014
Label: Acephale Winter Productions

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Synsophony

O minirecenzi výše jsem u Synsophony zmiňoval, že projekt již stihl vytvořit dvě minialba… tím druhým po “Karmic Existence” je počin s názvem “Rabbit Hole”. Možná – a osobně bych tipoval, že tomu tak bude – se jedná o narážku na králičí noru z “Alenky v říši divů”… pokud ano, tak chudák Alenka, protože jakkoliv byla nora v původní britské knize fantaskní a podivuhodná, “Králičí nora” v podání Synsophony je… možná ne fantasknější, ale zcela jistě depresivnější a více nepříjemná.

Po hudební stránce “Rabbit Hole” více či méně navazuje na “Karmic Existence”, jenže i když jsou základní ingredience vesměs stejné a ve výsledku jde o podobné “nic”, stále je “Rabbit Hole” docela jiné…

Z obecného hlediska se opětovně jedná o záležitost značně nestravitelnou a strašně divnou, pošahanou a takovou… co si budeme povídat, většina lidí vám řekne, že tohle není hudba. V kontextu tvorby Synsophony a po porovnání obou dostupných počinů je to ovšem právě “Rabbit Hole”, které je tou přístupnější nahrávkou… i když tohle byste asi měli brát docela s rezervou…

Ona “přístupnost” totiž pramení ze dvou věcí – jednak je “Rabbit Hole” o celých deset minut kratší a jeho hrací doba činí 13 minut, což pro nepřipraveného posluchače, jenž není zvyklý na takovýhle druh věcí, není taková vražda jako 23 minut; jednak “Rabbit Hole” na rozdíl od “Karmic Existence” obsahuje cosi, co bychom s přivřenýma očima mohli nazvat nějakým motivem skladby – navzdory monotónnosti i navzdory tomu, že oním “motivem” opět není nic jiného než jakýsi abstraktní “zvuk”.

Kromě toho lze také říct, že “Rabbit Hole” na rozdíl od prvotiny rovněž někam spěje, a to i přesto, že zde není žádná noisová vsuvka… když se totiž člověk do té pahudby zaposlouchá, zjistí, že tam je cosi jako náznak gradace… ale i tohle berte s rezervou, protože to znamená jen to, že se v závěru skladby šum trochu zesílí.

Když si mám vybrat, které z obou EP si pustit, tak “Rabbit Hole” z mého pohledu vede. Jestli chcete hudbu Synsophony zkusit, doporučoval bych začít právě s tímhle…


Synsophony – Karmic Existence

Synsophony - Karmic Existence
Země: Velká Británie
Žánr: experimental dark ambient
Datum vydání: 13.8.2013
Label: Acephale Winter Productions

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Synsophony

Synsophony je britský projekt, který vznikl na počátku roku 2013 a za dobu své existence již stihl vytvořit dvě EP, z nichž to první se jmenuje “Karmic Existence” a vyšlo v srpnu. Kapela sama sebe častuje dost obsáhlou a poměrně nepředstavitelnou škatulkou doom drone/dark ambient/black metal, což jsou všechno žánry, které v její hudbě ve větší či menší míře jistě uslyšíte (byť třeba poslední zmiňovaný styl je tam přítomen opravdu jen minimálně… no, spíš vůbec), nicméně pokud jde o mě, já bych se s tím vůbec nesral a vystačil si s tím, že Synsophony nazveme experimentální hudbou, protože takováhle škatulka dle mého skromného názoru počínání této britské dvojice plně vystihuje…

Abych to rozvedl do trochu pochopitelnější podoby… “Karmic Existence” obsahuje 23 minut (ne)hudebního čehosi, co se žánrově ani pocitově dost dobře nedá zařadit – a když je samotná muzika takhle abstraktní, vůbec bych se ji nebál označit i abstraktním žánrem, pořád lepší než vyjmenovávat padesát stylů, které jsou tu a tam ve stopových prvcích přítomny.

Stejně jako je muzika na “Karmic Existence” nezařaditelná, je ve své podstatě i nehodnotitelná. Inu, posuďte sami… drtivou většinu hrací doby “Karmic Existence” tvoří dark ambientní “ticho”, jedná se o záležitost, pro niž je snad i výraz “minimalismus” příliš košatý. Produkce Synsophony je ohlodaná až na morek kosti, není tam v podstatě “nic”, ale když to poslouchám, stejně jaksi nemám potřebu to vypínat, vždycky to nechám dohrát, a přestože se tam – až na jednu výjimku – “nic” neděje, nějaký neurčitý pocit v člověku zůstane – a ten pocit je stejně abstraktní jako ta hudba. Zmiňovanou výjimkou je krátká noisová vsuvka, jež se vynoří někdy ve třetině skladby. Jestli je tohle dostatečná náplň na 23 minut, to už ponechám na vašem uvážení…


Corrections House – Last City Zero

Corrections House - Last City Zero
Země: USA
Žánr: experimental industrial / drone / doom metal
Datum vydání: 28.10.2013
Label: Neurot Recordings / War Crime Recordings

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook

Není tomu zas tak dávno, co jsem se nad deskou “Last City Zero” rozplýval už v rámci svého reportu na vystoupení Corrections House v Praze, které bylo snad ještě o kus drtivější než muzika kapely v samotné studiové podobě. Tím pádem je vlastně z jistého úhlu pohledu trochu zbytečné tu tuhle nahrávku rozebírat podruhé, ale “Last City Zero” je jednoduše natolik skvělá záležitost, že si rozhodně zaslouží, aby tu byla zmíněna i ve své vlastní (mini)recenzi. Předně je asi opětovně nutné zopakovat, kdože za Corrections House stojí, jelikož je to sestava, která je přinejmenším zajímavá a vzbuzuje velká očekávání. Takže tedy: Mike IX Williams (Eyehategod), Scott Kelly (Neurosis), Bruce Lamont (Yakuza) a Sanford Parker (Minsk, ex-Nachtmystium). A to už je kombinace jmen, od níž prostě chcete slyšet desku, která vás posadí na prdel…

…a v případě “Last City Zero” se tak opravdu stalo. Je dobré, že hudba Corrections House není nějakou napodobeninou žádné z domovských kapel kohokoliv ze zúčastněných (byť sem tam nějaká pasáž dá na něco lehce vzpomenout), ale jedná se o zcela svébytnou a životaschopnou jednotku, které si razí svou vlastní cestu – a ta cesta je mnohem experimentálnější, chladnější, odtažitější a výrazně prošpikována industrialem. Zvuk Corrections House je natolik “kovový”, až bych se skoro nebál tvrdit, že se jedná o experimentální industrial s kytarou a saxofonem. Ale i když dáme veškeré škatulky stranou, výsledek bude stále stejný a stejně jasný – “Last City Zero” je jednoduše extrémně silná deska, jež má v sobě to pověstné “něco”, co vás neustále nutí se k té muzice vracet.

Předčasným vrcholem je pro mě hned první působivý monolit “Serve or Survive”, ale to neznamená, že by následující skladby nějak zaostávaly, protože každá z nich je sama o sobě výtečná a nabízí nejednu výtečnou pasáž a spousty skvělých motivů a nápadů. Pokud bychom se měli bavit naopak o tom, co by šlo “Last City Zero” vytknout, odpověď by také byla lehká – nic. To album je prostě excelentní.


Corrections House

Corrections House
Datum: 18.12.2013
Místo: Praha, Pilot
Účinkující: Corrections House

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Asi jen těžko se dá jakékoliv povídání o Corrections House začít jinak než vyjmenováním muzikantů, kteří se v rámci tohoto projektu angažují. Na Corrections House bychom totiž mohli bez sebemenších problémů vztáhnout tolik oblíbený a někdy poměrně nadužívaný pojem superskupina nebo také all-stars kapela, jak je ctěná libost. A to i přes fakt, že nikdo z přítomných hudebníků ve své podstatě hvězdou v tom doslovném významu není. Všichni ovšem působí v zavedených formacích, jež znatelným způsobem promluvily do vývoje alternativních tvrdých žánrů…

Vokálu se ujal Mike IX Williams ze sludge/doom metalových veteránů Eyehategod. Kytary se nechopil nikdo jiný než Scott Kelly ze samotných Neurosis, jedněch z největších titánů alternativní metalové (hodně vágně řečeno) scény. Saxofonem přispěl Bruce Lamont z uznávané avantgardní formace Yakuza. A nakonec samplů, kláves, programování bicích i produkce se ujal Sanford Parker, jenž svou stopu zanechal v mnoha skupinách a projektech, mezi nimiž nejvíce ční Minsk, ale nechybí zde ani jména jako Nachtmystium, Buried at Sea nebo další all-stars projekt (tentokráte black metalový) Twilight – ani nemluvě o jeho příspěvcích do desítek dalších kapel z pozice producenta. A to už je setsakra zajímavá sestava – zvláště pak když si do žánrové kolonky vetkne cosi, co bychom hrubě řečeno mohli nazvat experimentálním industrial/drone/noise/doom metalem.

Jakkoliv podobné kolaborace známých muzikantů nezřídka dopadají malinko rozpačitě, Corrections House si svou existenci “obhájili” hned se svou první deskou “Last City Zero”, která vyšla 28. října a její textová stránka byla postavena na knize “Cancer as Social Activity: Affirmations of World’s End” od Mikea IX Williamse. Výsledkem byla značně sugestivní, surová a syrová záležitost, která se pro mě osobně za poslední dobu stala asi nejposlouchanějším počinem, na němž jsem si už stihnul vypracovat takovou menší závislost – nemůžu si ovšem pomoct, protože ve své hrubosti a neučesanosti ta nahrávka v sobě skrývá něco, co člověka nutí, aby se k ní neustále vracel. Ale i o to byla vítanější příležitost se jít podívat na to, jak tohle akustické inferno zní živě, protože Corrections House si to v rámci svého evropského turné namířili i do Prahy…

Jedno můžu říct rovnou – jestli jsem desku nazval surovou a syrovou, oproti živému provedení to ještě vůbec nic není. Upřímně jsem doufal a také očekával, že Corrections House budou na pódiu hodně silní, ale jakmile se v člověku rozvibrovaly všechny vnitřnosti při úvodní palbě extrémně hlasitého beatu, bylo zřejmé, že to tak doopravdy bude. Corrections House nepotřebovali žádné velké pózy nebo efekty, na pohled byla jejich živá produkce vlastně docela jednoduchá – jen stejnokroje s typickým emblémem kapely a důraz na hudbu. Ani se nejednalo o nějakou show nebo velkou podívanou – nasvícení bylo vlastně celý set neměnné a statické. Ale i přesto Corrections House dokázali vtáhnout a po celou tu hodinu – nebo jak dlouho to hráli – nepustit. Mike IX Williams se mezi jednotlivými skladbami pohodářsky usmíval, aby hned vzápětí spustil brutální řev a dost často si během vystoupení pohrával s knihou s logem Corrections House, z níž jako by předčítal texty. Zahloubaný Scott Kelly hrál i zde podobně, jako když vystupuje s Neurosis, tedy hodně soustředěně a bylo na něm vidět, že je maximálně ponořený do muziky. Sanford Parker dostál své pověsti šílence, a i když byl schovaný v zadní části pódia za plachtou, do svých kláves a dalších mašinek, které nebyly pořádně vidět, tam třískal se vší vervou. Nejaktivnějším členem byl asi Bruce Lamont, který když zrovna netýral svůj saxofon, tak pařil anebo týral své hlasivky – a musím říct, že i to mu šlo naprosto excelentně, rozhodně bych si dokázal představit, že by se někdy v nějakém projektu mohl ujmout pozice hlavního zpěváka, protože jeho extrémní vokál byl doopravdy mocný.

Corrections House v podstatě přehráli svůj kompletní debut “Last City Zero”, akorát v jiném pořadí a s vynecháním “baladické” “Run Through the Night”, místo níž se objevila “Hoax the System” z prvního singlu kapely. Oproti studiovým verzím však živá podoba písní zněla ještě industriálněji, místy až téměř noisově. Jako výtečný otvírák koncertu posloužila “Drapes Hung by Jesus”, jež na desce zastává poslední pozici, slabý ale nebyl žádný song, který zazněl – agresivní palba “Bullets and Graves” totiž živě fungovala s úplně stejnou samozřejmostí jako pomalá “Last City Zero” postavená na mluveném slově. Naprostým vrcholem celého vystoupení ovšem byla závěrečná dvojice “Serve or Survive” a “Hoax the System”, v jejímž rámci Corrections House předvedli, jak vypadá naprosto ukázková gradace koncertu do absolutně vypjatého a působivého závěru, který – přestože jsem viděl opravdu hodně skvělých vystoupení – patřil k tomu nejsilnějšímu, čeho jsem byl v letošním roce na koncertě svědkem. Když se v jistých momentech obou songů chopili mikrofonu všichni čtyři muzikanti a začali svorně řvát, tak z toho doslova běhal mráz po zádech.

Když po natahovaném noisovém závěru konečně všechny nástroje utichly, spustil se mohutný a zcela zasloužený potlesk, který trval tak dlouho, až se Corrections House museli omlouvat, že přidat prostě nemůžou, i kdyby chtěli, protože víc songů už nemají. Ale tak nějak to nevadilo, protože i takhle šlo o extrémně silný a koncentrovaný zážitek s tak působivým finále, že by skoro byla i škoda jej natahovat přídavkem, zvlášť když pro mě osobně bylo fenomenální tečkou za celou letošní koncertní sezónou.

Kromě samotného vystoupení Corrections House celá akce hodně potěšila ještě několika dalšími záležitostmi. Například mi vůbec nevadilo, že zde kapela vystoupila sama bez jakéhokoliv supportu. Už nejednou se mi totiž stalo, že mě velký počet úplně nudných předskokanů odradil od toho, abych jel sto kilometrů do Prahy na skupinu, kterou jsem chtěl jako jedinou vidět – mnohem radši pojedu na hodinu jednoho excelentního koncertu, než se nechat otravovat čtyřmi předkapelami, které mě totálně netankují. Takhle aspoň nic nemohlo rozmělnit zážitek ze samotných Corrections House.

Hodně mile mě potěšilo, že v samotném sále bylo zakázáno kouřit, což jako ortodoxní nekuřák vždycky kvituji. Samozřejmě, když někdo kouří, nic proti němu, každý se huntujeme jinak a třeba já zase chlastám hektolitry kafe, ale koncerty bez cigaretového kouře a smradu (sorry, mně to prostě smrdí) mám jednoduše radši, takže i za tohle palec nahoru.

Pochvalu si zaslouží i samotní Corrections House za to, že s sebou přivezli a v merch stánku nabízeli spoustu muziky včetně vinylů… ne, nesmějte se, myslím to vážně. Za posledních pár roků se mi už nejednou (vlastně až nepříjemně často) stalo, že jsem šel na koncert s tím, že si tam chci koupit LP, a když nebude LP, tak alespoň CD, ale hudební skupina ve svém obchodě neměla žádnou hudbu, jen milion trik, mikin, kulichů, spoďárů a dalších blbostí… asi se to víc prodává, tak proč by se někdo otravoval s sebou tahat i muziku. Byl jsem tedy dost rád, že se zase jednou stalo, že jsem si chtěl koupit elpíčko a oni ho opravdu měli.

Ať o tom přemýšlím z jakékoliv stránky, tenhle večer se prostě vydařil naprosto po všech stránkách a není tomu vůbec co vytknout. Pivo mi chutnalo, koupil jsem si další parádní vinyl do sbírky a hlavně jsem viděl jeden naprosto excelentní koncert. Naprostá spokojenost se vším.


Netra feat. We’rewolves – Dreading Consciousness

Netra feat. We'rewolves - Dreading Consciousness
Země: Francie / USA
Žánr: experimental hip-hop
Datum vydání: 18.11.2013
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
01. Definition of Love
02. Whore
03. Enter the Void

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

“Sørbyen” sice vyšlo už před více jak rokem, ale bylo to až letos na jaře, kdy mě ta deska posadila na prdel, až jsem ji musel poslouchat několikrát denně minimálně tak dva měsíce v kuse. Když to nadšení konečně trochu opadlo, začalo to samé nanovo, tentokrát ovšem zpětně s debutem “Mélancolie urbaine”. A když po několika desítkách poslechů i tady skončila potřeba to slyšet několikrát denně, nastala otázka, co bude dál a jestli Steven Le Moan, jediný člen Netra, naváže na genialitu předchozích dvou desek…

Když jsem dostával link na stažení “Dreading Consciousness”, byl jsem upozorněn, že je to něco úplně odlišného než dosavadní tvorba Netra a že to nejspíše spousta lidí bude nenávidět, ale bral jsem to trochu s rezervou, protože hudba Netra byla vždy “jiná”, takže mě ani příliš nerozhodila kolaborace s nějakými We’rewolves, což by – pokud se nemýlím – měl být jakýsi undergroundový hip-hop z Kalifornie, ale konkrétně tuhle informaci berte spíše s rezervou, jelikož vzhledem k tomu, kolik je to o nich dohledatelné, bych za pravdivost téhle věty přirození do ohně asi nedal. Ale nevadí, jdeme na věc…

S prvním poslechem jsem dost rychle pochopil, proč že by to spousta lidí mohla nenávidět, jelikož i pro mě to byl docela šok a něco takového jsem popravdě řečeno vůbec nečekal. Na debutu “Mélancolie urbaine” ještě pořád vévodila kytara a šlo mluvit o metalové desce, byť se značně otevřenou hlavou a ve velmi netradičním pojetí, na “Sørbyen” už se to trochu začalo lámat do ještě avantgardnější polohy, metal začal pomalu ustupovat experimentálnějším žánrům a u spousty momentů by si člověk ani nepomyslel, že má ta hudba cokoliv společného s jakýmkoliv druhem metalu, kdyby je slyšel samy o sobě. “Dreading Consciousness” je však až na jednu pasáž v samém závěru v podstatě čistě nemetalovou záležitostí. Jenže… vážně to vadí? Osobně si myslím, že vůbec ne. Hudba Netra byla už na předchozích deskách záležitostí pro otevřené lidi, kteří jsou schopni vstřebat něco netradičního a neočekávaného a dokážou ocenit kvalitní hudbu bez ohledu na její žánr. A pokud se mezi takové řadíte, tak jsem přesvědčen, že dokážete strávit i “Dreading Consciousness”, přestože jeho hlavní náplní je vlastně… rap.

Nesejde na tom, jak velký ten prvotní šok je, když posluchači dojde, že většina nahrávka je v podstatě čistě rapová záležitost, velmi brzy zjistíte, že je to vlastně skvělé. Na první poslech jsem v podstatě jen čuměl, co že to vlastně poslouchám, na druhý už jsem věděl, co čekat, takže jsem se začal víc soustředit na samotnou náplň, a od třetího poslechu si to už jen užívám, jelikož se ukázalo, že ono pověstné “něco navíc”, co dělá z “jen” dobré hudby hudbu výjimečnou a co “Mélancolie Urbane”“Sørbyen” nabízely měrou vrchovatou, je na “Dreading Consciousness” také.

Vokál se tedy větší část “Dreading Consciousness” nese ve znamení rapu, nicméně pod ním číhá opět naprosto fenomenální instrumentální stránka, která se blíží těm nejdivnějším trip-hopovým skladbám na “Sørbyen” – a právě to je to hlavní, co z “Dreading Consciousness” dělá opět tak nesmírně poutavou záležitost, byť je samotná muzika vytvořená tentokrát dost vkusně a z velké části jen jako doplněk vokálu. Když ji ale vokál někdy pustí ke slovu, hned se ho ujme s obrovskou bravurou a začne nabízet naprosto fantastické momenty, jakými jsou třeba krátká prostřední pasáž a závěr “Whore” nebo neskutečně dech beroucí finále “Enter the Void”.

Obrovsky se mi líbí hlavně to, že “Dreading Consciousness” nejsou prostě jen tři písničky, ale ten počin je přes celou svou délku vystavěný naprosto logicky, má svůj vývoj a je excelentně vygradovaný. “Definition of Love” je minimálně po instrumentální stránce vlastně poměrně nenápadná píseň a její hlavní hvězdou je právě rapový vokál. Ačkoliv věřím tomu, že jako první stojí především z kompozičních důvodů, její povaha, kdy právě zde je onen rap nejvýraznější, ji doslova předurčuje k tomu, aby posluchači připravila onen zmiňovaný prvotní šok.

“Whore” začíná opět plíživě a zčásti si v ní hlavní díl pozornosti opět bere rap, nicméně zhruba od poloviny se už do popředí začíná dostávat samotná muzika, když se ozve sice jen krátce trvající a poměrně jednoduchá, ale naprosto úžasná kytara. Ale vždyť i ty ingredience na “Sørbyen” byly ve své podstatě docela jednoduché, jen postavené nevídaným způsobem, rafinovaně a takřka dokonale. Fungovalo to tam a funguje to opět i na “Dreading Consciousness”. To se znova ukazuje i na konci “Whore”, kdy si po další rapové sloce bere slovo opět hudba a nabídne skvělé zakončení skladby.

Netra

Celé “Dreading Consciousness” ovšem spěje ke svému vrcholu v podobě závěrečné “Enter the Void”. I ona se vlastně nerozjíždí nijak akčně, ale začíná postupně mohutnět, narůstat a gradovat až do svého závěru, stejně jako k němu roste i celé EP. K rapu se postupně přidává kytara a ve své polovině se píseň doslova zlomí do kytarového sóla a následně do jediné vyloženě metalové pasáže na celém EP, která tak působí doslova osudově a člověka zarazí do křesla. Takhle to přesně vypadá, když o nějakém počinu řeknete, že má fantastické finále, jež za nahrávkou udělá skvostnou tečku a všemu, co zaznělo předtím, dá úplně nový rozměr. A právě tahle schopnost svého posluchače úplně dostat, je to, co z Netra dělá tak výjimečný projekt, čert vem, že v tomto případě to není “čistá” Netra, ale kolaborace se zmiňovanými We’rewolves.

Možná, že pro vás už “Dreading Consciousness” takový šok nebude, když jste si teď přečetli, o čem to EP je. Možná, že to vezmete víc v klidu, pokud jste třeba předchozí nahrávky Netra neslyšeli. Ať je to ale jakkoliv, za slyšení to rozhodně stojí. Třeba to po prvním poslechu zahodíte do koše s tím, že je to píčovina, netvrdím, že ta možnost neexistuje, ale jestli tomu přijdete na chuť, tak jako se to povedlo mně, buďte si jistí, že té čtvrt hodině dáte několik desítek poslechů a ještě pořád budete chtít přidat. Jasně, jsme stránka o metalu, takže jestli vám v přehrávači nehraje nic jiného než metal a jakýkoliv jiný žánr nemůžete ani cítit, určitě se s “Dreading Consciousness” ani neobtěžujte. Pokud se ovšem považujete za otevřeného posluchače, s chutí do toho!