Archiv štítku: experimental

Fire! Orchestra – Exit!

Fire! Orchestra - Exit!
Země: Švédsko
Žánr: experimental big band
Datum vydání: 11.1.2013
Label: Rune Grammofon

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web

Některá alba si kladou za cíl sofistikovanost, jemnost a eleganci. Jiná ho mají zcela jiný – ničit. “Exit!” je kombinace obojího, ovšem oné druhé složky na něm naleznete mnohem více. Kdo by však čekal, že mluvím o nějakém promyšleném nihilistickém black metalu, bude zklamán. Fire! Orchestra jsou big band, hrají tedy odnož jazzu, jejíž kořeny sahají až do dvacátých let minulého století. Jenže jak již přídomek “experimental” napovídá, rozhodně nejde o čajíček hodný našich prapradědů. Fire! Orchestra tvoří tři členové kapely Fire! a dalších dvacet čtyři hudebníků, mezi kterými najdeme množství bubeníků, basáků, kytaristů, saxofonistů, trumpetistů, i hráče na trombon či tubu. Hlavně však také pět vokalistek, které činí některé momenty alba “Exit!” vysloveným peklem.

První ze dvojice skladeb je se stopáží okolo 20 minut kratší a také mnohem přístupnější polovinou alba. Prvních pár minut jako by kapela posluchače testovala, nechtěla ho vyděsit hned z počátku. Jednoduchý rytmus, příjemný zpěv, žádné drama. Pak však vše začne gradovat a s úderem čtvrté minuty již nastoupí první mučení. Rytmus zůstává, kapela na něj však vrství sólo za sólem, mnoho různých nástrojů se střídá i hraje zároveň. Do všeho zmatku nastoupí i vokalistky a rázem tak máte nějakých deset víceméně různých melodií, které je třeba sledovat zároveň. Tento stav trvá až do zlomu přibližně v polovině, po kterém přijde další jednoduchý motiv, silný (ale krásný) zpěv a jedna z mála opravdu chytlavých částí alba.

Skladba druhá se na první pohled nese v duchu své předchůdkyně, a tak přeskočím až k deseti minutám v jejím závěru, které tvoří převážně různé hlasové kreace zpěvaček, občasně doprovázeny šílenými výjevy saxofonů a dalších nástrojů. Pokud jsem někdy vysloveně bojoval s touhou hudbu vypnout a zároveň si ji náramně užíval, tak je to právě zde. Fire! Orchestra váš úmyslně mučí, hrají si s vámi a odpírají vám právo na chytlavost. Přesto (nebo právě proto) je jejich deska jedním z nejlepších alb, které jsem letos slyšel. Pro někoho nesnesitelné utrpení, pro mě peklo a hudební extáze v jednom.


Horna, Blacklodge, Tortorum

Horna, Blacklodge, Tortorum
Datum: 30.9.2012
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Blacklodge, Contagious Orgasm, Horna, Silva Nigra, Tortorum, TZII

Akce s krycím názvem Adventus Satanae MMXII slibovala již dlouho dopředu pěkně pekelný zážitek. Ačkoliv původně avizovaní Francouzi Hell Militia nakonec odpadli, jejich industriálně black metaloví krajané Blacklodge, kteří byli následně potvrzeni jakožto náhradníci, byli alespoň pro mě dostatečnou záplatou, ne-li dokonce o něco málo větším tahákem než Hell Militia.

Nejednalo se však o jedinou změnu v sestavě. Ke svého času aktuálně čtyřem účastníkům, jimiž kromě již zmiňovaných Blacklodge byli Finové Horna, Norové Tortorum a domácí support Silva Nigra, se totiž přidaly další dvě formace – a co je zajímavé, nešlo o extrémní metal, nýbrž i extrémní elektroniku v podobě TZII a Contagious Orgasm. A právě tyto skupiny se postaraly o otevření večera.

Jako první se představili… tedy vlastně spíše představil Belgičan vystupující pod jménem TZII. Jak už tomu u podobných záležitostí bývá, spíš než koncertem by to bylo vhodné nazývat uměleckou performancí, jež se konkrétně v tomto případě nesla v noisovém – nebo chcete-li hlukovém – duchu. Musím říct, že zpočátku to nebylo nic moc, ale postupem času set výrazně gradoval až do výborného závěru. Ani bych se nedivil, kdyby drtivá většina hlukového teroru, jaký TZII předváděl, byla čistou improvizací, nicméně se musí nechat, že minimální silně zefektovaný řev opravdu naháněl husí kůži. Stejně rychle, jako tato extrémně náročná zvuková koláž začala, tak i najednou skončila, ze vteřiny na vteřinu z absolutního bordelu do totálního ticha, TZII jen mávnul na pozdrav několika málo přítomným, kteří se dostavili před pódium a vydrželi zde do samotného závěru, a byl pryč.

Následně přišlo na řadu japonské duo Contagious Orgasm, jehož elektronika již byla o poznání čitelnější, stravitelnější, proměnlivější a celkově v ní byl na rozdíl od předchozího kolegy nějaký vnitřní řád. Objevovaly se zde jak čistě noisové pasáže, tak i ambientní plochy, industrial a v jednom případě šla hudba až k jakémusi zindustrializovanému jungle; vše vyvrcholilo ve vskutku famózním, intenzivním a ohlušujícím závěru. Po celou dobu vystoupení však bylo opravdu zábavné oba borce sledovat, jak si svou muziku nepokrytě užívají, obzvláště pak ta usměvavá polovina dua, která po celý set mlátila střídavě paličkami a rukama do jakéhosi prapodivného nástroje, připomínajícího plotnu u sporáku se spoustou tlačítek. Nicméně ani zachmuřenější kolega za pultem nezůstal publiku nic dlužen, byť se projevoval jiným způsobem. Onoho usměvavého Japonce pak bylo zajímavé sledovat i po zbytek večera, protože si zcela zjevně užíval i zbylé vystupující, přestože se nesly ve značně odlišném žánrovém duchu. Obzvláště na Hornu tancoval opravdu přísně (smích). Přišlo mi vážně sympatické, že dokáže takovým způsobem prožívat i muziku, která je na hony vzdálená hudební scéně, na níž se podle všeho běžně pohybuje.

Nyní už konečně přichází čas na očekávané black metalové zlo. Zatímco na první dvě formace bylo před pódiem všehovšudy tolik lidí, že byste je spočítali na prstech jedné ruky (zejména na TZII, kde polovina statečných zas tak statečná nebyla a po pěti minutách hluku utekla do zadních prostor klubu), na moravskou stálici Silva Nigra se klub zaplnil už mnohem důstojněji. Musím se přiznat, že ve studiové podobě mi tvorba téhle kapely nikdy příliš neseděla (resp. proti ní vůbec nic nemám, jen prostě nemám sebemenší potřebu ji poslouchat), živě mě Silva Nigra povětšinou baví, což více méně platilo i tentokrát. Myslím, že snad každý, kdo sem tam navštíví nějakou black metalovou akci, už se Silva Nigra musel přijít do styku, tudíž to asi nemá cenu moc prodlužovat – bylo to vcelku standardní, do jisté míry vlastně i docela monotónní, přesto však stále slušné vystoupení skupiny. Bohužel i přesto musím Silvu Nigru pasovat na nejslabší článek večera – TZII a Contagious Orgasm z mého pohledu bodovali minimálně netradičností a s následujícími třemi pekly se Silva Nigra při vší úctě bohužel rovnat nemohla.

Oproti tomu následující Tortorum předvedli vystoupení, které bylo vážně zničující! Upřímně se přiznám, že jsem toho moc od téhle smečky nečekal, ale její koncert mě opravdu smetl. To nejlepší, co si umíte představit na současné škole norského black metalu, Tortorum měli a rozhodně se to nebáli ukázat. Všichni členové podali vskutku odzbrojující výkon s obrovským nasazením, zvláště pak zpěvák a baskytarista Barghest, který se svým doslova fanatickým výrazem plival síru kolem dokola… svůj řev prožíval tak moc, že se nejednou během koncertu poslintal (bez jakékoliv nadsázky). Svým způsobem mi Tortorum docela připomínají krajany Svarttjern před třemi lety – také nová kapela na poli norského black metalu (byť v tomto případě za ní stojí zkušenější hudebníci), která se vytasila se skvělým debutem, jenž neboduje stylovou inovací, ale obrovskou intenzitou, což potvrdila i živě. S odstupem musím Tortorum hodnotit nejen jako obrovské překvapení, ale také jako nejlepší koncert večera.

Industriálně black metaloví Blacklodge také zahráli velice dobře, ale zase bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem nečekal ještě o trochu více. Snad za to mohly malinko utopené samply a elektronika, které si člověk musel chvílemi spíše domýšlet, což je o to nepříjemnější, že Blacklodge vystupují bez bubeníka a elektronika tím pádem vlastně plní funkci rytmiky. Sice se nejednalo o nějaký neposlouchatelný maglajz, díky němuž by byl celkový zážitek pokažen, nicméně hlavně nové songy z poslední desky “MachinatioN” malinko utrpěly. Třeba taková “NeutroN ShivA [Sun, Walk with Me!]”, která na albu doslova zabíjí a na kterou jsem se speciálně těšil, nevyzněla živě tak drtivě. Na druhou stranu, jiné písně zněly opravdu krutě, například “Vector G [Gravity XVI]”, hlavně tedy její závěr, jenž byl v živém podání vážně mocný. I přesto, že jsem od Blacklodge ještě malinko víc, ani tak nemohu tvrdit, že by mě tahle francouzská trojice, hrající ve znamení narkotického SataNa, zklamala.

Na závěr samozřejmě přichází pekelníci Horna – a hned na začátek mohu klidně prozradit, že v tomhle případě nezůstalo Finsko předcházejícímu Norsku a Francii nic dlužné. Horna začala v pomalém monotónním tempu, jež mělo jediný účel – patřičný podklad pro efektní nástup v kápi oblečeného zpěváka Spellgotha. Po řádně blasfemické modlitbě zády k publiku se Spellgoth konečně ujal mikrofonu a začala očekávaná vichřice. Nutno říct, že koncert měl vážně skvělou atmosféru a kapela opravdu působila správně “zle”… hlavně tedy díky zmiňovanému zpěvákovi, jelikož zbytek skupiny se příliš neprojevoval a jen drtil své nástroje, tudíž většina pozornosti padala právě na Spellgotha, který s růžencem s pentagramem na konci v jedné ruce a s drápem na řetězu v druhé působil vskutku démonicky. Velmi se mi líbilo, jak Horna dokázala svůj set skvěle vygradovat a po zuřivých sypačkách s blížícím se koncem čím dál tím více zpomalovala a zpomalovala, aby s posledním válem opět vypálila jednu ukrutnou vichřici a následně beze slova zmizela. Možná by se někomu mohlo zdát, že je to od kapely trochu arogance, ale podle mě se nějaké děkovačky a hecování lidí k podobným záležitostem prostě nehodí, naopak, přístup Horny – téměř nulová komunikace a když už nějaká, tak jen ve finštině – sedí k podzemnímu black metalu mnohem více. Když k tomu připočtu výtečný koncert, opravdu se mi to líbilo. Jen o chlup za Tortorum.

Na koncert jsem se vydal z velmi jednoduchého důvodu – chtěl jsem vidět pořádné black metalové zlo, a díky tomu, že jsem jej opravdu viděl, odcházel jsem spokojen – tím spíš, když byla akce zpestřena elektronickým “intrem”. Očekával jsem zajímavé TZII, zajímavé Contagious Orgasm, průměrné Silva Nigra, dobré Tortorum, výborné Blacklodge a výbornou Hornu; dostal jsem zajímavé TZII, zajímavé Contagious Orgasm, průměrné Silva Nigra, výborné Tortorum, dobré Blacklodge a kurevsky výbornou Hornu, čili si z mé strany není nač stěžovat. Zvuk mi přišel naprosto v pořádku, snad až na onu malou výtku k industriální složce Blacklodge, ale jak již bylo řečeno nebylo to nic tak strašného, aby se to nedalo přežít. Lidí bylo z mého pohledu návštěvníka tak akorát, jestli to byl dostatečný počet návštěvníků i pro pořadatele, těžko soudit. Na Hornu, Tortorum a Silvu Nigru bylo před pódiem slušně zaplněno, na Blacklodge o poznání méně a na úvodní elektroniku dle očekávání téměř prázdno. Nicméně za mě se akce povedla.