Archiv štítku: fail

Official Halloween Parody (2011)

Official Halloween Parody (2011)

Země: USA
Rok vydání: 2011
Žánr: porno / parodie / horor

Originální název: Official Halloween Parody

Režie: Gary Dean Orona
Hrají: Chanel Preston, Lexi Belle, Dana DeArmond, Lexi Swallow, Karina O’Reilley

Hrací doba: 116 min

Zdroj fotek: AdultDVDEmpire.com

Už v recenzi na „Halloween: XXX Porn Parody“ jsem hovořil o tom, že porno parodie legendárního hororu „Halloween“ vznikly dvě. A „náhodou“ obě ve stejném roce (inu, konkurenční boj dvou studií), dokonce vyšly jen v rozmezí dvou měsíců. Minule jsme se podívali na tu mladší, takže vás asi nepřekvapí, že nyní bude následovat ta o dvě měsíce starší známá jako „Official Halloween Parody“. Nakolik je skutečně oficiální, to netuším; ani nevím, jakým právem si titul oficiální parodie nárokuje.

Vzhledem k tomu, že obě péčka parodují stejný biják a navrch vznikla ve stejnou dobu, přímé srovnání se samo nabízí. A hned můžu prozradit, že verdikt je v tomto ohledu naprosto jednoznačný – suverénně lépe vyznívá „Halloween: XXX Porn Parody“. Opravdu o hodně. Samozřejmě, že i to byla nehorázná kravina, laciná a směšná záležitost. Ale pořád to bylo ještě zlaté v porovnání s tím, co předvádí „Official Halloween Parody“.

Věc první. „Halloween: XXX Porn Parody“ se alespoň nějak snažilo respektovat původní snímek a dodržovat jeho dějové schéma, které vesměs docela přesně kopírovalo svou hororovou předlohu (to považujme za klad), akorát navrch přihodilo to, oč jde v pornu samozřejmě především – souložení. „Official Halloween Parody“ však v tomto ohledu krutě selhává a působí spíš jako série náhodně poslepovaných sexuálních scének, mezi nimiž se nachází anti-dějové cosi, které není zábavně směšné (tedy takové, jaké člověk od porno parodie očekává – a v „Halloween: XXX Porn Parody“ se to docela dařilo), ale jenom a pouze trapné.

Dovolil bych si tvrdit, že „Official Halloween Parody“ z hlediska děje a parodování „Halloweenu“ postupuje naprosto diletantsky, extrémně zkratkovitě a nesmyslně. Provedené změny vyznívají příšerně. Příkladem obojího může být třeba Myersův útěk z léčebny – doktor Loomis se baví se sestřičkou na chodbě, najednou tam přiběhne nějaká pacientka, která řve, kde má penis (!), Loomis ji jde uklidnit, Myers mezitím přiběhne k sestře a sebere jí klíče od auta. Loomis je dva metry vedle, ale namísto aby se svého pacienta snažil zastavit, okamžitě se postaví se k oknu a začne básnit o tom, jak „evil is gone“.

Jen tak mimochodem, doktor Loomis je v tomhle filmu vůbec ultimátní fail. Sice má jeho představitel typově blíž k originální postavě než pokérovaný svalouš z „Halloween: XXX Porn Parody“, ale jako jediný se snaží něco hrát – a výsledkem je naprostá ubohost. Na druhou stranu, když začal před Myersovým barákem zase žvatlat cosi o zlu a u toho si prohrabovat kokot, tak jsem se docela zasmál, to ne že ne.

Official Halloween Parody (2011)

Jednoduše shrnuto, celá ta příběhová část je neskutečně odfláknutá. V konkurenční porno parodii byla cítit alespoň nějaká snaha a občasná vynalézavost, jak si známý děj ohnout do porna. V „Official Halloween Parody“ tohle schází. Vraždy jsou také příšerné, respektive tam ani moc nejsou (kamera vždycky uhne do prdele), a když už jsou, tak je to šíleně zlé. Trochu humorné je i to, že na porno poměry dost malého pindíka (předvede jej ve druhé sex-scéně).

Co je ale nejhorší – „Official Halloween Parody“ nijak neexceluje ani v té porno stránce. Že jsou soulože docela obyčejné (jeden anál a jednu 69ku bych za vrchol pornografické invence skutečně nepovažoval), to bych ještě přežil, ale mnohem horší mi přijde, že ani pornoherečky tu nejsou nijak zvlášť přitažlivé. Suverénně nejhezčí je tu Lexi Belle v roli Lyndy (tu si ostatně zahrála i v konkurenčním bijáku) a dejme tomu v pohodě je ještě Chanel Preston jako Laurie, ale jinak… třeba Dana DeArmond jakožto Annie je dle mého ošklivá a její kozy jsou vysloveně ohavné.

Official Halloween Parody (2011)

Do toho do většiny souloží hraje jakoby hororová ambientní hudba, což mi u sexuální scény přijde trochu nepatřičné (respektive aby to sedělo, muselo by ten film vypadat docela a spojením pornografie s hororem by muselo být mnohem hlubší), anebo se objevuje jiný rušivý prvek. Třeba ve druhé scéně extrémně vrzající postel, která sténá ještě víc než pornoherečka, anebo Dana DeArmond ve své mrdačce, protože ta nejenže hnusně vypadá, ale navíc u toho vříská, že se to fakt nedá poslouchat.

Pro pořádek ještě heslovitě dodejme seznam sexuálních scén: 1) Judith Myers se svým přítelem (strašně slizký hipster, jen tak mimochodem) hned na začátku a v posteli. 2) Sestřička v sanatoriu vykouří Samuela Loomise a pak si to rozdá s místním doktorem (obojí proběhne na Myersově nemocniční posteli!). 3) Annie BrackettMichaelem Myersem, o němž si Annie myslí, že je to její přítel… pravdu zjistí až po souloži, ale to už je pozdě, panč vzápětí zdechne. Proběhne na gauči. 4) Lynda van der Klock se svým přítelem v posteli. S přehledem nejpovedenější prcačka filmu. 5) Laurie Strode se šerifem Brackettem v posteli.

Official Halloween Parody (2011)

„Halloween: XXX Porn Parody“ dejme tomu za vidění ještě stojí, přinejmenším pro fandy série „Halloween“, které by to pobavit mohlo. „Official Halloween Parody“ je ovšem píčovina jak mraky a nefunguje ani jako parodie, ani jako porno. Zbytečnost a ztráta času.


Exit Eden – Rhapsodies in Black

Exit Eden - Rhapsodies in Black

Země: international
Žánr: kýč, nevkus a patos
Datum vydání: 4.8.2017
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Question of Time [Depeche Mode cover]
02. Unfaithful [Rihanna cover]
03. Incomplete [Backstreet Boys cover]
04. Impossible [Shontelle cover]
05. Frozen [feat. Simone Simons; Madonna cover]
06. Heaven [Bryan Adams cover]
07. Firework [Katy Perry cover]
08. Skyfall [feat. Simone Simons; Adele cover]
09. Total Eclipse [feat. Rick Altzi; Bonnie Tyler cover]
10. Paparazzi [Lady Gaga cover]
11. Fade To Grey [Visage cover]

Hrací doba: 47:02

Odkazy:
web / facebook / twitter

Můžete se možná ptát, jaký má význam recenzovat zde takovou sračku jako Exit Eden, když mně i vám je nejspíš dopředu jasné, že to dostane těžký hejt. Není nutné cokoliv skrývat nebo oddalovat nevyhnutelné – „Rhapsodies in Black“ je naprosto příšerná a extrémně nevkusná deska. Její poslech je asi tak stejně příjemný jako přejíždění žaludem po rozsypaném skle. Tedy, ne snad, že bych někdy něco takového zkoušel, ale představoval bych si, že to bude srovnatelné utrpení jako poslech Exit Eden.

Nicméně právě v tom jsou Exit Eden do jisté míry zajímavé – tenhle projekt dokonale ilustruje, do jakého stavu se v roce 2017 takzvaná metalová scéna dostala, a může posloužit jako konečný a nezvratný důkaz toho, jak moc je metalový střední proud totálně v píči.

Musím se přiznat, že mě hanba fackuje, když píšu Exit Eden a metal v jedné větě (Fenriz by mi okamžitě jednu vlepil), protože tohle se skutečným metalem samozřejmě nic společného nemá. Hudba, která by měla být špinavá, nespoutaná a divoká, je zde prezentovaná v podobě cukrkandlového kýče, v jehož čele stojí čtveřice korzetových princezen, z nichž jedna by potřebovala hodně zhubnout, druhá hodně přibrat, třetí je tak ošklivá, že ani pytel přes hlavu by jí nepomohl, a až ta poslední je možná trochu koukatelná. A co tomu dodává korunu – prezentují se albem předělávek popových písniček, z nichž většina je už v originále opravdu špatná a patetická.

S metalovými covery popových songů bývá vždycky svízel. Jakmile totiž vezmete žánr ve velké míře postavený zejména na prvoplánovitosti a instantní chytlavosti a začnete do něj přidávat kytary, vždycky to bude znít strašně lacině. „Rhapsodies in Black“ v tomto ohledu není výjimkou, nýbrž železným stvrzením pravidla. K tomu navíc Exit Eden přidávají nánosy klávesového patosu. Recept každého coveru je stejný – na základní původní melodii naroubovat stejné primitivní „riffy“, stejný symfo balast a zalít to čtyřčlenným kdákajícím komandem. Výsledná srážka symfonického pohádkového metálku s popem zní skutečně tak příšerně, jak to vypadá napsané.

Předně mi ale uniká smysl Exit Eden. Nevidím jediný důvod, proč by měl kdokoliv chtít poslouchat předělávky (většinou) špatného popového kýče do podobně špatného a přinejmenším stejně kýčovitého kvazi-metalu? Proč bych měl chtít poslouchat sračky od Rihanny, Backstreet Boys nebo Shontelle s dementní kytarou a pseudou-operním kdákáním? Kór když jde o songy jako „Unfaithful“, která je k zblití už v originále, nebo „Incomplete“, která je tak zkurvená, že jde pomalu o větší přešlap v historii lidstva než holocaust. Ani nemluvím o uchcanostech jako „Heaven“ Bryana Adamse, což je taky kokotina na kvadrát už původně a patří k písničkám, jaké byste nejradši utopili v hajzlmíse, kdybyste mohli. Co si kdo slibuje od předělávání takových hnusů? Cover do grindcoru jako prdel bych pochopil, ale když to někdo předělává takhle a ještě to, kurva ty vole, myslí seriózně jako Exit Eden, tak… to prostě nechceš.

Z mrdky skvost neuděláš, to je jasné a člověka to nijak nepřekvapí, nicméně Exit Eden dokázaly naprosto spolehlivě zmrdat i to málo, co je v originále slušné. Příkladem budiž třeba „Firework“ od Katy Perry. Původně vcelku příjemná popová písnička tu byla zprzněna do podoby tak imbecilní, že pomalu i vykouření houmlesáka s plesnivou kládou by byla příjemnější činnost než tohle poslouchat. Dobře, to trochu přeháním, ale snad si rozumíme. Ještě křiklavější je to v případě „Skyfall“, jedné z nejlepších skladeb od AdeleExit Eden zničily vše, kvůli čemu originál baví, a nahradily to kopou patosu.

Z celého počínání Exit Eden čpí očividná snaha se zalíbit a cynický kalkul. Tady se prodává pozlacené hovno, které si nezaslouží nic jiného než radikální opovržení. Nicméně se zdá, že na velkou část lidí to zabírá. Zjevně ani není třeba se obtěžovat se skládáním hudby – stačí něco vykrást, potáhnout to symfo-metalovým hnusem, do čela postavit Amandu Somerville, z níž se všem milovníkům patetického pseudo-metalu podlamují kolena, anorektickou Clémentine Delauney a k nim další dvě bezejmenné buchty (to aby se jim nemuselo tolik platit), a je to doma. Komu se Exit Eden líbí, postrádá i to nejzákladnější stopové množství vkusu nebo soudnosti. Ještě bych pochopil, že to velký label utáhne marketingem na pár primitivních troglodytů, ale smutné je, že to chválí i recenzenti. Když jsem našel recenzi, kde tenhle audio-výkal dostal deset bodů z deseti možných za songwriting (!) a originalitu (!), tak jsem se málem zesral.

A přesně tohle jsem měl na mysli, když jsem na začátku tvrdil, že se prostřednictvím projektů jako Exit Eden ukazuje, jak moc je střední proud metalu zdegenerovaný a jak moc současná metalová scéna jako celek postrádá zdravou (sebe)kritiku. Namísto odsouzení tleskáme podobným zrůdnostem, které jsou ostudou svého žánru. Nechápu, jak někdo může mít tu drzost tohle nazývat metalem, a nechápu, jak někdo může v uších nasráno tak mocně, aby neslyšel, že tohle je extrémní píčovina, že tomu není rovno.


Magus (2008)

Magus (2008)

Země: USA
Žánr: fantasy

Originální název: Magus
Český název: Mágové

Rok vydání: 2008
Režie: John Lechago
Hrají: Ron Fitzgerald, Lizzy Strain, Bill Steele, Eva Derrek

Hrací doba: 91 min

Zdroj fotek: FDb.cz

Logika velí, že by měl člověk chtít sledovat pouze dobré filmy. Kvalita samozřejmě může být subjektivní, a co jednomu připadá špatné, může být pro druhého pecka, však to všichni známe, ale tohle je teď vedlejší. Jednoduše zní rozumně, aby si divák vyhledával jen takové počiny, u nichž je vysoká pravděpodobnost, že jej budou bavit.

A přesto občas člověk chytne jakýsi záchvat pochybného masochismu, jehož důsledkem bývá sebemrskačství v podobě dobrovolného sledování nějaké extrémní sračky. V takových případech se většinou nesahá do šuplíčku se snímky, které se třeba díky své vyhraněnosti někomu líbí a někomu ne, nýbrž do té sorty filmů, jaké se prostě nelíbí a snad ani nemohou líbit nikomu. Naprostý hnůj, dno kinematografické tvorby, zetková produkce – takové záležitosti si pouštíme, když se nechceme smát u filmu, ani smát s filmem, ale smát se tomu filmu, jak příšerně špatný je.

A přesně z takových důvodů jsem se jednoho dne pustil i do sledování perly s názvem „Mágové“.

Samozřejmě jsem byl připraven, že to bude hrůzostrašný zážitek – a skutečně, „Mágové“ v žádném případě nezklamali. Po všech stránkách je to naprosto odpadní počin, antireklama na film anebo naopak názorná ukázka, jak by se to za žádných okolností nemělo dělat. „Mágové“ jsou tak špatní, že i „2 Girls 1 Cup“ je proti tomu libé filmové umění, které pohladí na duši. „Mágové“ maximálně tak pošimrají vaše dávivé ústrojí.

Očekával jsem, že se tohle veledílo bude odehrávat v nějakém laciném fantasy světě jako podobné kultovní výmrdky typu „Dračí doupě“ nebo „Arianin souboj“, ale ono ne… aby to bylo ještě útrpnější, děj „Mágů“ se odehrává v současnosti. Ehm, řekl jsem děj? To jsem myslím poněkud přehnal. Celé je to o tom, jak nějaký plešatý píčus, což má být jakože strašně zlý kouzelník, chodí se svojí v kůži navlečenou posluhovačkou dokola a snaží se zabít kouzelnickou konkurenci. Ksichtí se u toho jak nehoráznej kokot a přehrává až do pekla… nebo jinak, absolutně špatné neherecké nevýkony tam předvádí každý jeden zoufalec, co se na obrazovce objeví, ale plešoun je mezi nimi největší king a z jeho rádoby strašidelných pohledů jsem sral maggi v kostkách.

Na straně dobra stojí nějací kreténi, z nichž nejdůležitější je dědek, co si nechává říkat Felix. Ten by samozřejmě proti plešce taky prohrál, protože mu sto roků nazpátek zdechla stará a on má z toho furt splín jak hrom, když vtom se na scéně objeví nějaká jeho příbuzná (už jsem zapomněl jaká… asi neteř), která mu opět ukáže tu krásu života a začne ho učit jiu-jitsu. Dědek z té radosti zase začne cvičit stříkání příšerných vizuálních efektů (to snad animoval středoškolák o velké přestávce) z rukou, aby si mohl dát férovku s plešatým blbem. K dokonalosti už pak chybí jen epické (to byla ironie) finále na vrakovišti, kdy po sobě děda a plešoun metají tragicky vypadající světélka.

Magus (2008)

Na tomhle filmu není dobře vlastně vůbec nic. Jediným světlým momentem je, když chce plešounova přisluhovačka souložit a ukáže kozy, ale plešoun nemá náladu, tak jí to udělá kouzlem (to jsem si fakt nevymyslel). Ale jinak je to vážně průser na kvadrát. Což jsem samozřejmě očekával a do určité míry možná i chtěl, ale pozor… „Mágové“ nejsou tak špatní, až je to zábavné a vy se tomu můžete od srdce zasmát, jak je to celé dementní, a můžete se bavit dumáním nad tím, na jakých drogách všichni frčeli, když tuhle píčovinu natáčeli. „Mágové“ jsou totiž tak špatní, až zbývá jenom a pouze – trapnost. Čistokrevný hnůj, jehož jediným smyslem existence je… ne, vlastně kecám, tahle mrdka žádný smysl nemá. Ruce pryč, nechcete-li sáhnout do hovna.


Deathstalker and the Warriors from Hell (1988)

Deathstalker III: Nájezdníci z pekla

Země: Mexiko / USA
Žánr: fantasy / dobrodružný

Originální název: Deathstalker III: Nájezdníci z pekla

Rok vydání: 1988
Režie: Alfonso Corona
Hrají: John Allen Nelson, Carla Herd, Thom Christopher, Terri Treas

Hrací doba: 86 min

„Deathstalker I“ je levná béčková hovadina, která je tak hloupá, až je svým způsobem vtipná. Budete-li se na ni koukat s nadsázkou a s trochou upitého alkoholu, lze se u toho mocně pobavit. „Deathstalker II: Duel titánů“ je vesměs to samé, akorát přidává dávku odlehčeného humoru, díky čemuž může být druhý díl zábavný i bez toho alkoholu. Nicméně třetí část s podtitulem „Nájezdníci z pekla“ už je učiněný blábol, jejž nejde omlouvat ani pověstnou formulkou guilty pleasure. Ledaže by to bylo hodně guilty a málo pleasure.

Jedním z problémů „Deathstalker III: Nájezdníci z pekla“ je zcela jistě fakt, že se snaží hrát na trochu serióznější notu, což je u takhle laciné voloviny samozřejmě průser jak poleno. Na rozdíl od jedničky navíc trojka nemá takovou auru roztomilé tuposti. A výsledkem toho jen těžko může být něco jiného než brak. Sice nepopírám, že na několika místech jsem se i tentokrát upřímně zasmál – záklon hlavy a nahlas. Jenže ve trojce je ten smích dost škodolibý a do jisté míry je to obrana před trapností.

Další věc k nasrání je, že se „Deathstalker III: Nájezdníci z pekla“ zbavuje některých příjemných trademarků série. Je to celé takové cudnější a uhlazenější. Nejenže chybí lehké gore jako v jedničce, trojka dokonce skoro rezignuje i na nahotu! Letmo zahlédnete dvoje mini-kozy, pak už se objevuje jen pár cecků v jedné krátké scéně večeře vojáků na hradě, ale jinak… nic.

„Potatoes are what we eat!“

Jestli nějaký trademark újmy nedošel, tak je to opětovně ultimátně hloupoučký příběh. Ano, tušíte správně, opět nechybí zlý kouzelník a princezna, bez toho by to samozřejmě nešlo. Nicméně v předchozích dílech byli záporáci fakt záporáci… ukradli království, princeznu nebo obojí. V „Nájezdnících z pekla“ není nijak řečeno, proč by měl Troxartes vlastně zdechnout bídnou smrtí. Prostě má nějaké území a chce získat všechny části magického šutru, protože velká moc, znáte to, ale jinak mi není jasné, proč by to měl být až takový hajzl. Asi to nejhorší, co za celý film udělá, je, že oživí pár mrtvol.

Horší je ovšem to, že záporáka hraje příšerný kořen. Kouzelník v jedničce byl slizoun jak hovado, ve dvojce to byl sympatický hajzlík… tady je to plešatící fotr s brutálně velkým rypákem. Ale tím bohužel nekončíme. Samotného Deathstalkera opět hraje jiný herec a je ze všech jeho představitelů nejhorší. Nekoná se žádný béčkový odvar Conana jak v jedničce, ani hláškujícího frajírka jak ve dvojce… tady je to takový slušňáček, jemuž tu roli legendárního vrahouna vůbec nevěříte, což je špatně. Dokonce ani ta princezna není zdaleka tak hezká, na tu ze dvojky se nechytá ani náhodou. To už je hezčí Troxartesova holka, u níž se zase divák nedozví, kdo to je a proč tam je. Asi prostě nějaká random buchta. Navíc mě pobavilo, že na konci žádnou z postav ve filmu tahle roštěnka nesere… však no a co, že chrápala s hlavním záporákem a že chtěla umučit Deathstalkera, nikdo se o ni nestará a dokonce s ostatními oslavuje výhru. Ale co si budeme povídat, těch lapsů, různých děr a nepovedených scenáristických kliček by se našlo více.

No, nebudeme to dále prodlužovat. „Deathstalker III: Nájezdníci z pekla“ je nepovedená píčovina, na niž by se měli podívat pouze ortodoxní milovníci filmového braku. Všichni ostatní ruce pryč.


Die Antwoord – Mount Ninji and da Nice Time Kid

Die Antwoord - Mount Ninji and da Nice Time Kid

Země: Jihoafrická republika
Žánr: rave / hip-hop
Datum vydání: 16.9.2016
Label: Zef Recordz

Tracklist:
01. We Have Candy
02. Daddy
03. Banana Brain
04. Shit Just Got Real [feat. Sen Dog]
05. Gucci Coochie [feat. Dita Von Teese]
06. Wings on My Penis [feat. Lil Tommy Terror]
07. U Like Boobies? [feat. Lil Tommy Terror]
08. Rats Rule [feat. Jack Black]
09. Jonah Hill
10. Stoopid Rich
11. Fat Faded Fuck Face
12. Peanutbutter + Jelly
13. Alien
14. Street Light
15. Darkling
16. I Don’t Care

Hrací doba: 54:01

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Jihoafrický bizár Die Antwoord vylétl ke hvězdám velice rychle. Během několika málo let se z nich stali doslova hvězdy, ale z jistého úhlu pohledu – vlastně není divu. Jejich hudba je ve své podstatě jednoduše stravitelná, chytlavá a taneční, takže má potenciál, aby se zalíbila velkému množství lidí. Na stranu druhou jsou Die Antwoord svou prezentací, přístupem a stylizací docela jinde než běžné mainstreamové skupiny. Díky tomu neznalým laikům může připadat, že jsou to právě ¥o-landi Vi$$er a Ninja, kdo konečně přináší něco svěžího, neotřelého a rebelského do zatuchlého hudebního světa, byť reálně to není úplně pravda. Co si budeme nalhávat, Die Antwoord pouze vzali taneční rave, začali do něj rapovat a na to naroubovali specifickou image a smysl pro (v mezích zákona) ostřejší humor.

Netvrdím, že to je takhle a priori špatně. Pouze si vymezuju nějaký rámec, aby obě strany – tedy vy i já – měly představu, o čem přesně se bavíme. Já osobně Die Antwoord neberu jako nějakou výjimečnou kapelu, ani jim neležím u nohou, ani nenásleduju jejich kult, jejž se jim kolem sebe podařilo vybudovat. To nechám na jiných, kteří neznají lepší hudební skupiny, jejichž produkce si zaslouží uctívání mnohonásobně víc. Pro mě jsou Die Antwoord jen docela zábavnou kapelou. Kapelou, jež umí dělat skvělé hitové písničky a singly, ale vůbec neumí dělat alba.

Jihoafričané mají na kontě skladby, které mám vážně rád a pořád si je na YouTube sem tam pouštím – vždycky s chutí a baví mě. Dát ovšem celou jejich desku na jeden zátah, to je z mého pohledu poměrně heroický výkon. Album u Die Antwoord totiž znamená několik výborných singlů, sem tam stravitelný song a kopa píčovin – špatnými regulérními songy počínaje, armádou zoufale nudných skitů konče. Letošní novinka „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ na tom není o moc lépe. Vlastně spíše naopak – je na tom ještě hůře než její předchůdci.

Důvod je vcelku nasnadě. Minulá alba možná obsahovala zástup pekelných kravin, ale také těch několik málo parádních tracků, jaké člověk může točit i s odstupem. „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ bohužel postrádá ty parádní tracky. Je tu několik vcelku ucházejících stravitelných věcí, žádná opravdu dobrá, špatných pěkná řádka.

Jakousi bezradnost „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ symbolizuje jeden ze singlů, „Banana Brain“, jehož úroveň se jednoduše nemůže ani zdaleka srovnávat s tím, jak vypadaly singly třeba na „Ten$ion“ nebo „Donker Mag“ (byť druhé jmenované bylo jako celek také docela sračka). Song se sice snaží o hitovost, ale je to snaha nanejvýš křečovitá a přespříliš okatá. Je to tupý rave výplach, jenž chytlavost supluje jalovým řvoucím tanečním beatem, který změkčuje Yolandi svým pisklavým hláskem ve vlezlém refrénu, navrch dvě rapové sloky a je vymalováno. Je to však právě ona prvoplánovitost a očividná snaha udělat novou koncertní tutovku, díky čemu to člověka spíš otravuje, než aby se mu to líbilo. Další „Baby’s on Fire“ to není ani náhodou.

Na druhou stranu, „Banana Brain“ trochu mate, jelikož „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ není tak explicitně taneční jako tenhle kus nebo první singl „Gucci Coochie“, v němž se objevuje Dita Von Teese, nebo „Daddy“. Novinka je více hip-hopová, především tedy její pozdější část, protože těch několik málo tanečnějších kusů Die Antwoord nacpali na začátek desky. Ale to říkám vesměs jen z formálních důvodů, poněvadž v konečném důsledku je to beztak šumák, když je velká část nahrávky spíš otravná – ať už je to hip-hop nebo rave s rapem. Jediné písničky, na něž lze nenadávat, jsou „We Have Candy“ (ta je zábavná, super stylizace, zábavné hrátky s klišé vtípky, fungují i rapové výjezdy), „Rats Rule“, hlavně díky hostujícímu Jacku BlackoviTenacious D, a s jistou dávkou rezervovanosti ještě „Darkling“, jež na poměry Die Antwoord vyznívá nečekaně seriózně. Díky instrumentální stránce je dejme tomu stravitelná ještě „Alien“. Doufám, že jste si povšimli, že ani tyto skladby, které jsem právě zmínil jako jediné poslouchatelné, nejsou bez výhrad!

Die Antwoord

Výčet toho, co se nepovedlo, však bude o poznání delší. No, popravdě řečeno bych do sraček zařadil zmiňovanou trojici „hitovek“ – tedy „Daddy“, „Banana Brain“ a „Gucci Coochie“ – a dále úplně všechno ostatní, co jsem ještě nejmenoval. Ať už se jedná o hip-hopovější kusy jako „Stoopid Rich“, „Shit Just Got Real“ či „Fat Faded Fuck Face“, anebo takové ty rádoby vtípky typu „Wings on My Penis“, „U Like Boobies?“ a „Jonah Hill“. Speciální hejt si zaslouží také kýčovitá „I Don’t Care“. U právě jmenovaných songů je špatně v podstatě vše, ale nejvíc ční slabé instrumentály.

„Donker Mag“ jsem v dobové recenzi zjebal a dal tomu 4,5/10, ale ty vole… v porovnání s „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ to bylo ještě super album. Když nic jiného, tak tam byly aspoň „Cookie Thumper!“ a „Pitbull Terrier“, což jsou fakt parádní tracky. Ale na novince není prostě vůbec, ale fakt vůbec nic, tohle album je nefalšovaná mrdka. Asi si dovedete představit, jak by mohlo vypadat číselné hodnocení, když 4,5/10 dostala o třídu lepší nahrávka. Ano, v případě „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ se skutečně bavíme o průseru.

Těsně před vydáním novinky se na internetu objevila zpráva, že Die Antwoord příští rok v září ukončí svou činnost, což kapela měla oznámit v jednom rozhovoru. Jakmile se to rozkřiklo, Die Antwoord informaci dementovali s tím, že je redaktor špatně pochopil a vytrhl jejich prohlášení z kontextu a že se nehodlají rozpadnout (na netu se posléze objevil přesný přepis rozhovoru, dle něhož se mi nezdá, že by to redaktor špatně pochopil, ale to už je jiná věc). Když ovšem člověk poslouchá „Mount Ninji and da Nice Time Kid“, nabízí se myšlenka, že by to snad bylo lepší, kdyby to Die Antwoord zabalili a konečně dali pokoj. Svého času možná našli díru na trhu a chvíli byli skutečně zábavní, ale novinka ukazuje, že ta jejich formulka už je dočista vyčerpaná a existence skupiny je tedy zbytečná.


Druhý pohled (Atreides):

Jihoafrické pouliční komando Die Antwoord je uskupení, které buď milujete, nebo vám leze krkem. Neznám moc lidí, kteří by stáli někde mezi. Osobně se řadím spíš k první skupině, protože najít něco tak švihlého a bizarního, co zároveň opravdu funguje a baví kvalitou a nejen bizarností, je docela problém. Nemluvě o tom, že Die Antwoord rozhodně nejsou kdovíjaký underground vzhledem ke skutečnosti, že vyprodávají koncerty pro tisíce lidí – jako třeba ten v pražských Žlutých lázních, jenž se vyprodal raketovým tempem. Na druhou stranu má studiová tvorba bijce, co si říká Ninja, a jeho bitch ¥o-landi Vi$$er minimálně na poslední desce sestupnou tendenci. Zatímco „$O$“ a především „Ten$ion“ mě baví jako celek, z „Donker Mag“ mě dodneška bere ani ne půlka a zbytek je takový… nemastný neslaný, poněkud navíc či úplně na hovno. Takže jsem doufal, že „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ bude trochu krok k něčemu záživnějšímu.

No, nebudu chodit kolem horké kaše – zázrak se nekoná. Nemůžu říct, že by to nebylo lepší než „Donker Mag“. Je. Novinka šíleně dlouhého názvu má silné momenty a výbušná směska rap-ravu je pořád dost zábavná na to, aby se alespoň člověk alespoň část desky nenudil – úvodní „We Have Candy“ je typicky vyjetý výraz Die Antwoord, „Daddy“ je sice slabší, ale pořád není špatná, a „Banana Brain“ zní jako Scooter na cracku a kope jako splašený kůň. Jenže když nepočítám „Gucci Coochie“, kterou žeru hlavně proto, že jsem platonicky zamilovaný do hostující Dity Von Teese (s níž Die Antwoord spolupracovali už dřív – třeba v klipu k „Ugly Boy“), tak střed desky stojí… upřímně řečeno dost za hovno a já se u něj šeredně nudím, jakkoliv jsem se snažil najít alespoň něco zábavného. Kus jsou trapné vycpávky se stopáží kolem minuty, které už minule nefungovaly, zbytek songy jako „Rats Rule“ nebo „Shit Just Got Real“, v nichž hostuje Sen Dog respektive Jack Black, přičemž první z nich je vyloženě otravná, druhá výrazově plochá a ve výsledku dost o ničem; a podobně jsou na tom i věci „Stoopid Rich“, „Fat Faded Fuck Face“ nebo „Peanutbutter + Jelly“.

Die Antwoord

Závěr ale ukazuje, jak moc je „Mount Ninji and Da Nice Time Kid“ roztříštěná a nejednotná deska, protože poslední čtyři tracky počínaje „Alien“ se nesou na minimalistické vlně a disponují odlišnou atmosférou, do jisté míry fungují samostatně, nezávisle na zbytku desky. Jako kdybyste vzali švihlou desku (nebo alespoň pokus o ni) a na její konec přilepili ípko, jež se hodí k procházkám nočním městem. K civění na ztichlé nástupiště opuštěného autobusáku, který víc než někdejší stanici připomíná doupě uživatelů drog všech váhových kategorií. K četbě vybraných kapitol na téma „Co se děje v ghettu, když zhasneme?“. Zkrátka introvertní stránka Die Antwoord, jež je pro mě docela nová, neokoukaná a upřímně mě baví, protože má hodně do sebe. Škoda jen, že jde nanejvýš o třetinu celé hrací plochy alba, protože to pravé psycho začíná kapela servírovat ve chvíli, kdy se tyhle čtyři tracky spolčí s představivostí a odtáhnou mě do úplně jiného univerza – což je asi ta poslední věc, jakou bych od Die Antwoord čekal a kterou mě naprosto odpálili, takže si tuhle část klidně pustím i samostatně, aby mě zbytek desky nerušil.

V závěru tak můžu konstatovat, že mám z desky podobný pocit, jaký mám z „Donker Mag“. „Mount Ninji and Da Nice Time Kid“ ovšem vyhrává v tom, že nejde o chaos, kde pecku střídá naprostá hovadina a naopak, nýbrž to lepší a horší má tendenci držet pohromadě. Zároveň nelze opomenout, že i když mě baví z celé desky jen úvod a závěr, každá část mě baví z úplně odlišných důvodů. Na druhou stranu střed desky není ničím než výplní, vatou, nudnou šedí, kterou s výjimkou „Gucci Coochie“ přeskakuji, aniž by tím moje svědomí nějak trpělo. Kolem a kolem by „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ mohla být zábavná deska, kdyby Die Antwoord netvořili stylem pejska a kočičky, a zároveň stáhli stopáž pod 40 minut, protože 55 minut tenhle materiál nedává ani v nejvlhčím snu – což je škoda. Tím spíš, že tahle smečka už v minulosti ukázala, že má na víc.


Eufori – Humörsvängningar

Eufori - Humörsvängningar

Země: Švédsko
Žánr: depressive black metal
Datum vydání: 30.9.2016
Label: Black Lion Productions

Tracklist:
01. Avgrund
02. Det är fan inte värt
03. Humörsvängningar
04. Inget mer
05. Höstdepressioner
06. Insikt
07. Låt snön falla [Vanhelga cover]
08. Eufori

Hrací doba: 36:52

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Depressive black metal, často též známý pod familiérní přezdívkou DSBM, je svým způsobem dost zvláštní a rozporuplný subžánr black metalu. Jsou lidé, kteří jej zbožňují, ale i tací, kteří ono charakteristické „suicidal“ ječení nemohou vystát a přijde jim víc směšné než cokoliv jiného. Jistě, můžete mi oponovat, že takováhle logika by šla naroubovat vlastně na jakýkoliv hudební styl (a do jisté míry byste určitě měli pravdu), jenže zrovna v případě depressive black metalu mi to subjektivně přijde jaksi znatelnější než kdekoliv jinde.

Ona rozporuplnost je ve velké míře zakotvena již přímo v samotném hudebním výrazivu. Jednak mám na mysli skutečnost, že zde panuje obrovská nevyrovnanost a jen máloco je v rámci DSBM skutečně kvalitní. Pokud se něco povede, může jít o velmi silná díla, nicméně většina stylu se topí v klišé a omílání jedné a té samé formulky neustále dokola. Za největší paradox ovšem považuji to, že depresivní black metal vlastně vůbec není depresivní. Pomineme-li typicky ztrápený vokál, pak je to – čest výjimkám – většinou vcelku pohodové poslouchání, jež víc než depresí či oparem sebevražedných sklonů vyznívá posmutněle a melancholicky.

Úplně největším paradoxem jsou pak skupiny, jež sice spadají do šuplíku depresivního black metalu a formálně splňují veškeré žánrové atributy, ale ve skutečnosti jsou… vlastně docela veselé. Nejspíš to má být umělecký záměr, vytvořit kontrast, paradox, oxymóron či ironii, ale mně tahle větev přijde poněkud debilní. Ať už se jedná o skupiny, které si onen paradox vetknou jen do názvu (hodně známým příkladem budiž třeba Happy Days), či formace, u nichž se tato protichůdnost promítne i do vlastní hudby. A přesně to je případ hlavní hvězdy dnešní recenze. Eufori – jak lze ostatně odhadnout – znamená ve švédštině Euforie. Pozitivní je však nejen název, ale i samotná hudba, což v daném žánru považuji za značně negativní (haha).

Eufori vznikli teprve v letošním roce jakožto vedlejší projekt dvou členů skupiny Mist of Misery. Prvně se Švédové prezentovali v dubnu minialbem „Värdelös“. Pokud jste jej minuli, není třeba zoufat, poněvadž všechny tři písně – včetně předělávky „Låt snön falla“ od známějších krajanů Vanhelga – se nacházejí i na čerstvém dlouhohrajícím debutu „Humörsvängningar“. Chce se mi ovšem dodat, že není třeba zoufat ani v případě, když minete i ten, protože se v žádném případě nejedná o něco, co by bylo nutno slyšet.

Jak již padlo, atmosféra „Humörsvängningar“ potažmo Eufori je otravně pozitivní, nedepresivní, leckdy až kýčovitá. Homosexuální melodie by asi měly symbolizovat utrápenou duši nebo tak cosi, mně však evokují spíš růžového poníka na poli plném pestrobarevných kytiček. Fujtajbl. Jasně, trochu to nadsazuju, ale to nic nemění na tom, že kytarové linky třeba v titulní „Humörsvängningar“ nebo v „Höstdepressioner“ jsou kýč jak hovado. Nicméně i v těch momentech, kdy se Eufori nesnaží o pomalé teskné písničky, to stojí za starou belu. Třeba „Inget mer“ je asi pokus o chytlavý hit nebo co, klavírní vsuvka „Insikt“ nijak nepřekvapí, spíš jen podtrhne klišovitost celého počinu, a cover od Vanhelga je rovněž těžká uchcanost. Zbylé tracky „Avgrund“, „Det är fan inte värt“ a „Eufori“ dojem rovněž nevylepší, neboť to jsou pořád hovadiny a třeba poslední jmenovaná patří k těm kusům, jejichž poslech mě pěkně sere.

Na první pokus, který se neodehrál za plného soustředění, se „Humörsvängningar“ netvářilo tak debilně. Jako kulisa to z voleje neznělo totálně vymrdaně. Nicméně s každým dalším poslechem dojem prudce padal dolů, obzvlášť když člověk projevil vůli tomu nějakou pozornost věnovat. V době psaní recenze jsem se již dostal do bodu, kdy jsem si na produkci Eufori vypěstoval docela solidní alergii.

Mně osobně tohle album přijde jednoduše směšné a v žádném případě jej nedoporučuji k vyzkoušení. Za mě je to zoufale špatná mrdka, jejíž poslech byl ztráta času. Čehokoliv dalšího od Eufori se po téhle zkušenosti nehodlám dotknout ani dvoumetrovou tyčí.


Buer – Protoalbum (Nigrum ignis)

Buer - Protoalbum (Nigrum ignis)

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.6.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Intro
02. Černý oheň
03. Zem znesvěcená krví
04. Pohřeb světa
05. Éra pro utrpení
06. Sermon
07. Na pokraji času
08. Impérium
09. Slast z ozvěn zoufalství
10. 161

Hrací doba: 44:56

Odkazy:
facebook / bandzone

Základy Buer byly dle všeho položeny už pár let nazpátek, někdy v roce 2012, nicméně jsou to až poslední měsíce, kdy začalo být o kapele pořádně slyšet. Pardubická sebranka po nějaké době nečinnosti zintenzivněla koncertní aktivity, ustálila sestavu a v neposlední řadě před nedávnem vydala svůj dlouhohrající debut s názvem „Protoalbum (Nigrum ignis)“. Inu, pojďme se na ten zázrak podívat.

Pokud jste v poslední větě předchozího odstavce pocítili záchvěv posměšné ironie, je to tak správně. Věřte, že byl zamýšlený. Buer se prezentují jako pořádní drsňáci, tudíž snad není třeba brát si servítky – ostatně, ani sama kapela si je s ušima posluchačů moc nebere. Skoro se mi ani nechce prohlásit, že by se vůbec nic nestalo, kdyby „Protoalbum (Nigrum ignis)“ nevyšlo, protože se jedná o tak nepovedenou nahrávku, že by to pomalu bylo i lepší, kdyby nikdy nevznikla. Hudební kvality debutu Buer jsou totiž bez přehánění žalostné…

Popravdě řečeno, těch negativ na muzice a obecně i prezentaci Buer vidím tolik, že skoro ani nevím, odkud bych měl začít a jakým směrem bych měl svůj hejt vyslat nejdříve. Obecně by snad šlo říct, že jedním z hlavních neduhů kapely je máchání se v bahně směšného klišé, které je navíc servírováno v extrémně podprůměrném podání. Buer pracují s těmi nejprovařenějšími žánrovými atributy, jimž navíc nedokážou vdechnout ani zbla přesvědčivosti. Ze všeho, co trojice aktuálně předvádí, mám dojem pózy. Okultní symboly, plivání ohně, painty, oprátky, plynové masky, prasečí hlavy, obrácené kříže, krev, kápě na některých koncertech… vše splácané na jednu hromadu zjevně bez jakéhokoliv hlubšího smyslu. Prostě se to tak v black metalu dělá, tak to budeme dělat taky. Nenašel jsem jediný důvod, proč bych jim měl cokoliv z toho věřit, a naopak důvodů, proč mi to celé připadá tuze neupřímné a jen hrané, nalézám mnoho.

Co do hudební stránky jsou na tom Buer stejně špatně. Podobně jako ve vizuální prezentaci se jedná o triviální pokus o black metal, který se zaseknul na tom nejelementárnějším klišé, jaké jen lze vymyslet. Muzika je to primitivní, špatná, nudná a… prostě hloupá. Nemá to žádnou atmosféru, žádný feeling, jednoduše tam hrají úplnou mrdku, jaké se absolutně nevyplatí věnovat sebemenší pozornost. A když už se objeví jakákoliv snaha o rádoby atmosférické prvky, působí tak křečovitě, až to bolí. Aby toho náhodou nebylo málo, tak hluboce podprůměrná kytarová stránka bez jakýchkoliv solidnějších nápadů vlastně patří paradoxně ještě k tomu stravitelnějšímu, co se na „Protoalbum (Nigrum ignis)“ nachází. I kdyby tam nějaký potenciál náhodou byl (jakože asi spíš není), tak naprosto tragický bicí automat by jej stejně úplně zazdil. Jeho provedení je vskutku odstrašujícím příkladem, jak by se to dělat nemělo, protože výsledek se dá poslouchat jen s vypětím všech sil.

Nenechte se ovšem zmýlit, že by snad „Protoalbum (Nigrum ignis)“ selhávalo jen co do instrumentální stránky. Mám totiž co říct i ke zpěvu. Snad za jediné pozitivum lze považovat, že jsou Utgardovi dobře rozumět slova, což v žánrech s extrémními vokály zdaleka není samozřejmé. Na druhou stranu, v případě Buer to možná až tak pozitivní není, jelikož tím českému posluchači neuniknou texty, i když se jejich čtení záměrně vyhne. I lyricky je totiž „Protoalbum (Nigrum ignis)“ strašná hovadina. Působí to, jako kdyby se člověk ledva průměrného intelektu snažil napsat něco strašně temného a zároveň chytrého, nicméně výsledek je spíše k smíchu. A pokud vám přijde, že jsem předchozí větou tak trochu urazil autora textů, tak vlastně máte pravdu. Přijde vám to ode mě svinské? Mně ne… třeba se nad tím kapela zkusí zamyslet, proč má někdo důvod jí to dávat takhle sežrat, pokud se k tomuhle článku dostane.

Nicméně zpátky k vokálu, k němuž mám ještě další připomínky. Utgard totiž zvládá vesměs jen jednu základní polohu hlasu, s níž vystačí drtivou většinu času, což by asi samo o sobě nebylo úplně košer a trochu by to nudilo, ale navíc to ještě echt zabíjí tím, že i jeho frázování je na jedno brdo. V podstatě každou linku textu totiž zpívá úplně stejně. Na druhou stranu, svým zvráceným způsobem se to na „Protoalbum (Nigrum ignis)“ hodí, protože to akorát podtrhuje primitivnost celého počinu.

Buer - Protoalbum (Nigrum ignis)

Kdo se stále ještě necítí úplně odrazen, nechť pokračuje ve čtení dále. Buer totiž prokazují ukázkové diletantství i v dalších věcech nad rámec hudby. Fotky jsou nechtěně vtipné, při sledování videoklipů se člověk stydí za muzikanty – ani nemluvě o tom, že ve videu „Impérium“ se chlapci vůbec neobtěžovali správně načasovat obraz se zvukem. V neposlední řadě by pak Buer zasloužili mocně zlískat za znásilňování českého jazyka, protože při čtení některých jejich výplodů člověk pomalu dostane rakovinu očí. Například v biografii na Bandzonu lze nalézt perly jako „působyl“ nebo „apokalipsa“ (ne, nedělám si prdel), o srandách typu „by jste“ ve Facebookových příspěvcích, neschopnosti psát správně velká písmena či neznalosti interpunkce ani nemluvě.

Bohužel musím konstatovat, že jsem slyšel už i horší věci, což může vypadat zvláštně vzhledem k tomu, jak jsem „Protoalbum (Nigrum ignis)“ ztrhal, ale je to tak. To je ovšem dost chabý argument na obranu kapely. Úplné dno, jaké předvádějí třeba kolegové z Katarze, to ještě není, nicméně k němu Buer nemají vůbec daleko! S ohledem na ubohé kvality desky by mě zajímalo, zdali jsou sami muzikanti s výsledkem skutečně na 100 % spokojeni. Pokud ne, nabízí se otázka, proč s tím lezli ven; pokud ano, nabízí se otázka, kde hoši nechali soudnost. Právě soudnost celému jejich počínání chybí opravdu zoufale.

Myslím, že vydání takového debutu jako „Protoalbum (Nigrum ignis)“ bylo pro Buer velmi špatným krokem. Radši než patlaní barviček na ksichty a natáčení trapných klipů měli věnovat více času a energie vlastní hudební produkci, aby ji dostali aspoň na poslouchatelnou úroveň. Takováhle prvotina jim totiž spíš škodí, protože se s ní zařazují někam po bok sraček typu Degoryen či již zmiňované Katarze, tedy kapel, jejichž produkce je regulérně trapná. Nicméně zvolili si sami. Od tohohle radši ruce pryč.


Karmanjaka – I törnrosdalen

Karmanjaka - I törnrosdalen

Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 31.7.2016
Label: Black Lion Productions

Hrací doba: 09:43

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
FullBlast!PR

Formace s divným názvem Karmanjaka je zcela novým jménem na poli black metalu, které se navíc chlubí tím, že pochází z „nejsevernější, nejchladnější a nejopuštěnější“ části Švédska. To zní jako patřičně metalové místo původu. Když řeknete, že pocházíte z nějakého velkoměsta, tak je to každému u análu, ale když někdo pochází ze severské zamrzlé pustiny, kde (polární?) lišky dávají dobrou noc, tak je to kurva metal. O poznání méně metal je ale textové zaměření Karmanjaka, protože Metal-Archives uvádí, že Švédové opěvují „Bröderna Lejonhjärta“ (česky „Bratři Lví srdce“), což je fantasy knížka pro děti, kterou napsala Astrid Lindgren. Ééé… dokázal bych si teda představit i hustší věc než toto. Ty vole, to už rovnou mohli zhudebnit dobrodružství Pipi Dlouhé punčochy…

No, nejhorší na tom je, že tomu odpovídá i vlastní hudební produkce. Karmanjaka se možná chlubí, že pocházejí z ledového severu, ale jejich muzika teda moc mrazivá není. Fakt není radno očekávat syrové vichřice a misantropii, na debutovém ípku „I törnrosdalen“ se nachází… ehm… pohádkový black metal.

Intro „Karmanjaka“ má necelou minutu, ale i těch 50 vteřin je víc než dost, protože je to dost příšerný rozjezd. Jeho hlavní motiv mě upřímně řečeno mocně sere, je to kýč až do pekla, jak kdyby to tam uteklo z nějakého agro power metalu. Takovéhle intro si nic jiného než nekompromisní hejt nezaslouží, protože je to prostě sračka jak bič.

Žádné velké zázraky nepřicházejí ani v následujících minutách s dvojicí regulérních tracků „I törnrosdalen“ a „Katla“. Rozjezd toho titulního je vcelku ucházející a daří se mu tvořit výpravnou náladu, ale nepochybujte o tom, že mu velké míře pomáhá skutečnost, že po zvěrském intru to zní mnohem lépe, než to asi v reálu je. Přesto jsou právě úvodní tři čtvrtiny „I törnrosdalen“ tím nejposlouchatelnějším, co Karmanjaka na svém debutovém ípku nabízejí. Poslední minuta skladby s otravným sólováním se ale zase může jít zahrabat. Finální kus „Katla“ opět začíná hovadsky, protože melodická kytarová linka je dost vidlácká. Ani v dalším průběhu pak třetí song nedokáže nabídnout nic moc zajímavého – v těch stravitelnějších momentech to jde jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven, ale to je ještě ten lepší případ, protože pohádkové sólování v závěrečné třetině je zas píčovina jak mraky.

Karmanjaka

Karmanjaka nehrají black metal, spíš jen takový bleček nebo black metálek. Karmanjaka produkují black metal pro návštěvníky Masters of Rock, ale rozhodně ne pro lidi, kteří vědí, že jen málokterou skutečně blackmetalovou skupinu lze vidět hrát na open air fesťáku. Klidně si říkejte, že to zní elitářsky, ale je to pravda. A Karmanjaka? Dobré leda tak pro děcka nebo vidláky. Jinak absolutně nestojí za pozornost, protože je to hluboce podprůměrná kýčovitá mrdka, jejíž poslech se rovná ztrátě času.


Mørknatt – Witchcraft of Domination

Mørknatt - Witchcraft of Domination

Země: Španělsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.3.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 18:50

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
GlobMetal Promotions

V dnešní minirecenzi si zase jednou představíme nepříliš známou začínající undergroundovou blackmetalovou smečku. Nicméně je otázkou do pranice, zdali to v tomto případě za nějaké představování skutečně stojí…

Ono co si budeme povídat, Mørknatt se hned na první pohled tváří poněkud podezřele a nevzbuzují v člověku zrovna vysoká očekávání. Už jenom to, že si španělská kapela zvolí jméno v norštině a její členové si také dají přezdívky v norštině. Ty vole, proč? Ještě hůře je na tom ale obal debutové ípka „Witchcraft of Domination“, který je úplně brutálně směšný. Nahatá cuchta s mega dudama si to dělá krucifixem na trůnu ozdobeném lebkami a pentagramem. A okolo stojí v kruhu zakuklení týpci. A celé je to strašně umělé a plastové, protože to někdo kreslil ve Photoshopu a zjevně to moc neuměl. Tak do hajzlu ale, tohle je tak trapný, že víc už to snad ani nejde.

No, a samotná muzika zní přesně tak, jak byste čekali od kapely, která si jako obal svého debutu hrdě vybere takovouhle kýčovitou demenci. Je to tuze obyčejná, podprůměrná a kýčovitá nuda prosta jakékoliv snahy o originalitu, vlastní ksicht nebo jakékoliv ozvláštnění. Ostatně, co také čekat od songů s názvy jako „Satanic Sex“ nebo „Ave Leviathan“. Hahaha… ale no tak, tohle přece nikdo nemůže brát vážně.

Snad jedině jmenovaná „Ave Leviathan“, tedy poslední song ze čtyř přítomných, obsahuje trochu slušnější riff, ale v žádném případě to není taková pecka, aby stálo za to s tímhle „veledílem“ jakkoliv zabývat. Vzato kolem a kolem je „Witchcraft of Domination“ úplně o hovně. Kdyby to aspoň bylo až tak debilní, že by se tomu člověk mohl škodolibě smát, ale ani to ne. Sice by to bylo trochu jako se smát postiženému na vozíčku, ale furt lepší než současný stav, kdy tam není vůbec, ale vůbec nic. Absolutně obyčejné, nudné, bez chuti, bez zápachu; blbé jak vrata, ale ani ne vtipně blbé. Ruce pryč, ztráta času jako svině.


Nocturnal Pestilence – I, Eternity

Nocturnal Pestilence - I, Eternity

Země: Česká republika
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: prosinec 2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Alive in the World of Idols
02. The Ascension
03. Return of the Ancient Ancestors
04. Revelation of the Divine Entity
05. Sleepless Ordeal of the Humankind
06. The Dialogue

Hrací doba: 42:07

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Nocturnal Pestilence

Pražští Nocturnal Pestilence se na domácí scéně stihli etablovat za vcelku solidní dobu, především v oblasti hlavního města a především díky relativně hojné koncertní činnosti. Pokud někdo není vyložený salámista, co se o nic nezajímá, anebo to není vidlák, jehož rozhled začíná na hlavním pódiu Masters of Rock a končí na vedlejším pódiu Masters of Rock, tak jistě logo Nocturnal Pestilence na nějakých těch plakátech již zaznamenal. Nicméně to, že jsem trochu vidět, obecně pranic neříká o kvalitách mé hudby…

Svůj debut „Evangelium aeternum“ si Nocturnal Pestilence vydali v roce 2012. V paměti to mám zapsané jako nijak zázračné, leč poslouchatelné album, jako takový lepší průměr s ambicí a s možným potenciálem do budoucna. Nicméně vás nebudu lakovat – od doby, co jsem napsal recenzi, jsem na tu placku ani nesáhnul a dnes už mám v hlavě skutečně jen ten dojem; něco konkrétnějšího, jak „Evangelium aeternum“ znělo, byste ze mě už asi nevymámili. Ale jak říkám, ten dojem nezůstal úplně nejhorší. Tím spíš je ale zvláštní, jak zní pokračování „I, Eternity“.

Na první pohled novinka nevěští žádný velký odklon oproti debutu. Opět je vidět, že se tu na to, v jaké formě nahrávka vychází, nijak nesralo, takže je „I, Eternity“ opět k mání jako pohodově zpracovaný digipak. Vizuální stránka „Evangelium aeternum“ se mi sice zamlouvala více, ale si není důvod to nějak nemilosrdně hejtovat. Tedy až na jednu drobnost, která mi docela nejde do hlavy – zadní strana digipaku, na níž jsem absolutně nepochopil algoritmus pro vypsání skladeb. Pokud budu předpokládat, že správně je pořadí na samotném disku a v bookletu, tak na té zadní straně je to odshora dolů dle čísel songů seřazeno následovně: 6, 1, 3, 5, 2, 4. Nechce se mi věřit, že by to někdo takhle diletantsky zjebal, takže v tom asi bude ukryté něco děsně chytrého, na co jsem nepřišel. Mně to ale smysl prostě nedává.

Na druhou stranu, kdybych chtěl být fakt svině, tak bych řekl, že je to nakonec beztak šumák, jak ty tracky jsou nebo nejsou seřazené, jelikož to vlastně zní docela na jedno brdo. Nocturnal Pestilence neprodukují žádné zázraky a vesměs by šlo bez újmy na přesnosti tvrdit, že se jedná o takový neškodný klávesový black metálek trochu na styl Cradle of Filth (tohle srovnání sedne mimo jiné díky tomu, že i „Filcky“ aktuálně znějí naprosto bezzubě). Nocturnal Pestilence se sice snaží to sem tam ozvláštnit nějakou epičtější pasáží s čistým zpěvem, ale velmi brzy se i tohle stane předvídatelným pravidlem a tudíž nudou. Nehledě na fakt, že ani hned napoprvé to koule fakt netrhá a že to zní pekelně kýčovitě.

Nocturnal Pestilence

Ve finále jsou na celém „I, Eternity“ jen tři nepříliš dlouhé momenty, které dokážou aspoň trochu vytrhnout z posluchačské letargie a nějak vybočit nad jinak nezáživný rámec (což nutně nemusí znamenat – a také neznamená – že jsou tyto momenty dobré!). Prvním je krátká, trochu baladičtější vsuvka v „The Ascension“. Sice se v ní objevuje na můj vkus příliš sluníčkové kytarové sólo, ale dejme tomu, aspoň to tak nesplývá s tím zbytkem. Druhým momentem je česky zpívaná sloka v „Sleepless Ordeal of the Humankind“ – čistě jen proto, že je to česky, k vlastnímu provedení by šlo mít nemalé výhrady. Posledním pak je kratičká, několikavteřinová vyhrávka v „The Dialogue“. Mnohem víc než nějaké pasáže člověku v hlavě utkví poněkud necitelný bicí automat (v bookletu je sice pod bicími podepsán nějaký Franz_001, ale vzhledem k tomu, jak to zní, se mi nechce věřit, že to není jen vtipné označení pro kompjůtr).

Dle dosavadního textu to asi pro „I, Eternity“ vyznívá dost nepřívětivě. Tenhle dojem je samozřejmě správný, protože tak to být mělo, ale věřte tomu, že jsme se stále nedostali k tomu největšímu neduhu alba. Tím je vokál. Ten čistý mi sice také příliš neleze do ucha a taky by byl zralý na nějaké to rýpnutí, ale dejme tomu. Naprosto šílený je ovšem řev, který, s veškerou úctou ke zpěvačce, zavání regulérním failem. Zejména pokusy o vysoký ječák rvou uši a v těchto chvílích to nahrávku posouvá skoro až do neposlouchatelna; extrémní vokál je však regulérné špatný obecně. Nevzpomínám si, že bych s tím zpěvem někdy měl takový problém, ať už na debutu nebo na koncertě, kde jsem Nocturnal Pestilence viděl několikrát, ale tady se to bez pardonu nedá.

Nuže, tak si to shrňme. Nevýrazná a nudná hudba, nejeden moment zapáchající kýčem, necitlivý automat a odpudivý zpěv z „I, Eternity“ dělají album, které je lepší neslyšet. Nemá smysl se pokoušet o diplomatické hodnocení nebo se pomocí nějakých eufemismů snažit zaobalit realitu, jež je v případě „I, Eternity“ prostě nelichotivá – špatná, nepovedená a hluboce podprůměrná deska.