Archiv štítku: fail

Jolly Roger: Massacre at Cutter’s Cove (2005)

Jolly Roger: Massacre at Cutter's Cove (2005)

Země: USA
Rok vydání: 2005
Žánr: slasher

Originální název: Jolly Roger: Massacre at Cutter’s Cove
Český název: Jolly Roger: Masakr v zálivu

Režie: Gary Jones
Hrají: Rhett Giles, Tom Nagel, Kristina Korn, Thomas Downey

Hrací doba: 80 min

(Budou spoilery.)

Sledování vysoce špatných filmů lze považovat za jistou formu sebemrskačství, přesto – občasné záchvaty masochismu je nutno ukojit, pročež člověk sáhne po nějakém braku, jenž se už zdálky tváří jako totální sračkové céčko. „Jolly Roger: Masakr v zálivu“ patří k přesně takovým. Věděl jsem, že tohle bude kurevsky zlé a že půjde o totální kejdu, ale šel jsem do toho s vyhlídkou na salvy škodolibého smíchu. Mé přání bylo vyslyšeno.

Leccos napovídá už české vydání na DVD. Obsahuje dvě české stopy, které jsou obě v lepší zvukové kvalitě než originální znění (!), k němuž nejsou poskytnuty žádné české titulky. Nevadí, spokojil jsem se tedy s dabingem, což nakonec nebyla špatná volba, protože ten je mega-vtipný sám o sobě a bijáku přidává další humorný prvek navíc. Vůbec bych se nedivil, kdyby se téhle píčovině chlámali i ti borci, co to museli dabovat. Nicméně k filmu…

Samotný námět mi vlastně zas tak špatný nepřišel. Dokonce si myslím, že z vraždícího piráta by se dal udělat dobrý zábavný béčkový slasher jak víno. To by jej ale musel do ruky někdo alespoň trochu schopný a scénář by musel být na trochu lepší úrovni než té současné, jíž by se snad vysmál i Zdenda Troška. Jen si to představte, jak příšerné to musí být, protože větší filmovou urážku nevymyslíš!

„Jolly Roger: Masakr v zálivu“ totiž veškerý možný potenciál pohřbívá v moři stupidity a totálního amatérismu. Prakticky všechno na tomhle bijáku je neskonale dementní, v obsahové i formální stránce. Ne-herci trapčí a nehorázně přehrávají v rolích debílků s totálně nelogickým chováním, nějaký náznak filmovosti to nevidělo ani z rychlíku, triky jsou strašné, příběh se může pochlubit leda tak hloupostí a celé je to jednoduše naprostý brak.

Středobodem pozornosti je pirát Roger Laforge, který proslul svou krutostí a násilným chováním. Před třemi sty lety ovšem jeho posádce došla trpělivost s kapitánovým krvavým řáděním, tak vypukla vzpoura. Rogera zabili, vzali si jeho poklad a společně založili město.

Jsme v současnosti, kdy na pláži právě zmiňovaného města popíjí šestice středoškoláků. Dva z nich si odskočí do tmy, aby si tu zopakovali biologii, lekci kopulačních pohybů, ale než na to vlítnou, najdou podivnou truhlu a v ní lebku. Po průzkumu hodí lebku do vody a bum ho – Roger Laforge a.k.a. Jolly Roger je zpátky, okamžitě tasí šavli a začne to tam mydlit hlava nehlava. Hlavně ta nehlava, poněvadž sekání hlav patří k jeho oblíbeným praktikám. Ostatně k tomu má důvod, protože aby dostal zpátky svůj poklad, musí do své truhly narovnat hlavy šestnácti potomků zakladatelů města, kteří ho před třemi staletími ojebali (kdo si vzpomněl na „The Fog“ od Carpentera, má bod).

Jolly Roger: Massacre at Cutter's Cove (2005)

K dobru lze filmu přičíst postavu samotného zabijáka. Ten je sice trochu debilní, ale ne tak moc, jak by mohl být. Sekání hlav mu docela jde a občas u toho prohodí i vtipnou pirátskou hlášku. Většinou něco s rumem. Sympatická je i snaha o brutalitu. Hlavy i cákance krve létají ve velkých obloucích přes celou místnost. Bohužel tohle snažení zásadně shazují už zmiňované triky, které jsou neskutečně laciné. Vše to působí strašně uměle a plastově, takže kýžený efekt se nedostavuje. Trochu plastově nakonec působí i kozy striptérky v baru, jež svůj plast ukáže na kameru; kromě ní své poprsí předvedou ještě další dvě roštěnky, ale v jejich případě příroda nadělovala tak málo, až to skoro nestojí za řeč. Pořád ale platí, že troje kozy lepší než žádné kozy, takže jde o jedny z mála světlých momentů snímku!

Jolly Roger: Massacre at Cutter's Cove (2005)

Celé tohle veledílo lze dokoukat pouze a jenom díky tomu, že je to celé tak ohromně kreténské, až je to vlastně strašně vtipné. Už na začátku jsem prozradil, že jsem se těšil na salvy škodolibého smíchu, a že jsem se jich také dočkal. Řechtal jsem se často a nahlas. Ne s filmem, nýbrž filmu. Ale i to je lepší než sračky, které jsou natolik špatné, že se tomu nedá ani smát. Ale to je asi tak to nejpozitivnější, co o tomhle majstrštyku mohu říct. Za vidění to samozřejmě nestojí, poněvadž střízlivou optikou je to prostě ultimátní hnůj.


Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000 (2000)

Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000 (2000)

Země: USA
Rok vydání: 2000
Žánr: sci-fi

Originální název: Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000
Český název: Bojiště Země: Sága roku 3000

Režie: Roger Christian
Hrají: John Travolta, Barry Pepper, Forest Whitaker

Hrací doba: 117 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Nedávno jsme mohli pozorovat bitvu mezi „Avengers: Endgame“ a „Avatarem“ o titul nejvýdělečnějšího filmu všech dob, jejž si pro sebe nakonec urvali komiksoví superhrdinové od Marvela, kteří z kapes diváků v kinech vytáhli víc jak dvě a tři čtvrtě miliardy amerických dolarů. Což jsou pro většinu z nás naprosto nepředstavitelné prachy. Ale bylo to jen otázkou času, vždyť si stačí uvědomit, že ještě před deseti lety byla miliarda v kině výjimečná událost, zatímco dneska už je to běžné a pro velký blockbuster jde skoro o povinnost.

Ne vždycky jsou ale filmová čísla jen o výdělcích. Pořád se jedná o investice a ty se nemusejí vyplatit. Na opačné straně spektra máme i prodělečné snímky, z nichž některé své investory stály sakra hodně. Když se mluví o největších finančních průserech na stříbrném plátně, asi všichni si vzpomenou na dva mimořádně známé případy: „Cutthroat Island“ (1995) a „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ (2000). Nejde ani tak o to, že by tyhle kusy prodělaly nejvíc v historii, v tomhle ohledu už je mnohé další předběhly (titul největšího propadáku vůbec si před pár měsíci přisvojilo fantasy „Mortal Engines“). Proslavily se ale tím, že díky jejich masivnímu neúspěchu zbankrotovala celá studia.

Zatímco u „Cutthroat Island“ šlo „pouze“ o špatný odhad pro uvedení pirátského filmu v kombinaci s produkčními problémy, u „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ je to ještě vtipnější, poněvadž šlo o vysněný a vydupaný projekt Johna Travolty. Ten dokonce sám přispěl do rozpočtu vlastními miliony (konkrétně prý pěti) a docela známá je i historka, jak na plac povolal svého osobního kuchaře, protože si štáb stěžoval na špatnou stravu. Až takhle mu na tomhle bijáku záleželo. O to víc je humorné, jaká arci-mega-sračka z tohohle vylezla. Aby té srandy nebylo málo, tak Travolta údajně chtěl, aby to celé režíroval Quentin Tarantino, s nímž se potkal při natáčení „Pulp Fiction“ (1994).

Není těžké se dopátrat důvodů, proč byl Travolta ve výrobě „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ tak zainteresován. Patří totiž mezi neznámější členy scieontologické církve. A snímek vznikl na základě stejnojmenné knihy, již v roce 1982 vydal L. Ron Hubbard, což je – dramatická přestávka – zakladatel scientologické církve. A jak víc chcete lézt do prdele kápovi svého náboženství, než že natočíte monstrózní sci-fi spektákl podle jeho literárního vejblitku. Projektu se dokonce věřilo tak moc, že byl rovnou v plánu i druhý díl, protože tenhle film zachycuje události pouze první poloviny knihy. Nicméně vzhledem k tomu, že „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ nakonec prudce prodělalo (přes sedmdesát miliónů dolarů) a největší „útěchou“ mu bylo sesbírání úctyhodného počtu Zlatých malin (na několik let dopředu stanovilo rekord), pokračování nikdy nevzniklo. Ne snad, že by to člověka nějak zásadně mrzelo.

Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000 (2000)

Oukej, teď seriózně. „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ je fakt hrozná blbost. Celý film vypadá, jako kdyby během jeho natáčení prakticky nikdo neměl žádnou soudnost. Ještě by se daly překousnout nic moc triky, ale odredovaný Travolta na chůdech a neandrtálci ve stíhačkách… to je fakt moc silný kafe na to, aby tenhle brak vážně kdokoliv vyjma samotných tvůrců. Ono to totiž vypadá, jako kdyby si všichni mysleli, že natáčejí seriózní konkurenci „Star Wars“, ale reálně to má blíž spíš k brakům z osmdesátých let. Akorát to vzniklo v roce 2000, stálo to velké prachy a hrají tam známí herci (kromě Travolty ještě třeba Forest Whitaker nebo Barry Pepper).

Aby to navíc celé mělo opravdový říz, prakticky po celý film je kamera nakřivo (takzvaný dutch angle). Asi někdo chtěl, aby výsledek vypadal kurevsky cool, ale když se to používá nonstop skoro kompletní stopáž, je to spíš směšné a lehce debilní – jako ostatně skoro cokoliv na téhle perle.

Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000 (2000)

Pojďme nicméně k příběhu. Máme zde post-apokalyptickou budoucnost, kdy planetu Zemi ovládla mimozemská rasa Psychlonů, která zbytky lidstva využívá jako otroky pro dolování surovin. Svobodně přežívají jen primitivní kmeny v odlehlých oblastech a v jednom takovém bydlí i jistý Jonnie Goodboy Tyler (tak se ta postava fakt jmenuje). Toho už nebaví modlit se ke starým bohům (což má být původní lidská civilizace), takže se vydá do světa, aby ty bohy našel. Najde ledva hovno a skončí jako otrok v psychlonském táboře. Co by to ale bylo za hrdinu, kdyby nevyvolal rebelii a nevedl lidstvo ke svobodě, že jo.

Dost často platí, že čím je nějaký film horší, tím větší má potenciál vyvolávat záchvaty smíchu, kór když si k tomu člověk dá nějaký ten alkohol. V tomto ohledu „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ jednoznačně exceluje. Takovéto bijáky ve své době těžce propadnou, ale postupem času se stanou kultem, jemuž se smějí nové a nové generace vyznavačů filmového škváru. Není divu, že k takovým případům „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ patří, protože splňuje všechno, aby jej určitá část filmových maniaků milovala právě za to, za co jej většina nenávidí. Jednoduše podobná situace a podobné důvody, proč dodnes uctíváme legendární zářezy jako „Robot Monster“ nebo „Plan 9 from Outer Space“. „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ na tom není o moc jinak, jen pochází z mladšího roku.

Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000 (2000)

Komu lze tedy „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ doporučit? Samozřejmě těm z vás, komu zasvítily oči a povyskočilo srdce, když jsem zmínil obě kultovně špatná sci-fíčka z padesátých let. Pokud vás láká seriózní science fiction nebo space opera, určitě byste se měli poohlédnout jinde.


Killer Barbys vs. Dracula (2002)

Killer Barbys vs. Dracula (2002)

Země: Španělsko
Rok vydání: 2002
Žánr: žumpa

Originální název: Killer Barbys vs. Dracula

Režie: Jesús Franco
Hrají: Silvia Superstar, Enrique Sarasola, Aldo Sambrell

Hrací doba: 86 min

Zdroj fotek: WIPFilms.com

V roce 1996 natočila španělská punk-rocková kapela The Killer Barbies svůj vlastní film, jehož režie se ujal vyhlášený španělský maniak Jesús Franco, jenž proslul natáčením totálních škvárů někde na hranici mezi amatérským hororem a amatérským pornem. Šlo – samozřejmě! – o neskutečnou hovadinu, ale svým roztomilým způsobem jsou tyhle debilní horůrky strašně zábavné. Což do jisté míry platilo i o „Killer Barbys“, ačkoliv se ani v rámci pokleslé kinematografie nejednalo o žádný zázrak. Osobně mohu s klidem prohlásit, že znám i mnohonásobně zábavnější hororovou žumpu. Pár zábavných věcí jako naháněčka lesem nebo smrt parním válcem (kulttypičo!) se tu ovšem našlo a celkově mi byl tenhle počin sympatický.

Prostřednictvím „Killer Barbys“ však spolupráce mezi skupinou a Jesúsem Francem neskončila ani náhodou. O šest roků později totiž společně dali dohromady další biják s všeříkajícím názvem – „Killer Barbys vs. Dracula“. Nicméně tentokrát sledování opravdu bolí, protože „dvojka“ je totální píčovina, kterou nelze obhajovat ani s láskou k filmovým škvárům. Tady je prostě všechno špatně.

„Dvojku“ jsem dál záměrně do uvozovek. „Killer Barbys vs. Dracula“ totiž není pokračováním „Killer Barbys“, přinejmenším ne přímým a přinejlepším hodně volným. Jinými slovy, pokud jste neviděli starší biják, požitek (haha!) z „Killer Barbys vs. Dracula“ vám to nijak nezkurví. Každopádně, věci se mají asi následovně:

The Killer Barbies jsou teď velká kapela, protože je sponzoruje nějaký prachatý kretén s fetišem na zpěvačku Silvii Superstar. Formace se připravuje na turné v zábavním parku, do něhož ovšem ve stejné době dorazí hrabě Drákula v rakvi. Do toho ale v místní putyce nasává jinačí dement převlečený za Drákulu, který tvrdí, že právě on je pravý Drákula. Ten tam ale nehraje žádnou roli, jen ho za chvíli vrchní upír zakousne, takže tohle říkám jen tak pro srandu. Každopádně, Drákulu z jeho spánku probudí song The Killer Barbies, který k němu zní z jejich zkoušky, načež vstane a vypraví se tam, aby si na jejich muziku trochu zatrsal (fakt!) a při tom se náhodou zamiloval do zpěvačky (v překladu: dostal neodolatelnou chuť zabořit svoje velké… zuby do jejího… krku).

Poté už následuje dementní honička, v níž Drákula zakousne, koho potká, a šklebí se u toho jak totální kokot (ale zdaleka není sám – herecké výkony jsou naprosto epické od všech zúčastněných). Na místo dorazí nějaký lovec vampýrů, který je sice slepý, nicméně dokáže upíry cítit. Což jen tak dokáže hned ve své první scéně, kdy zahlásí, že tu cítí něco zkaženého, načež mu jeho bázlivý poskok odvětí, že stojí přímo před vchodem na hajzly. Vše vrcholí v naprosto odzbrojující scéně, kdy je Drákula chycen do lasa, a následně se všichni okolo poperou o to, kdo mu zatluče kůl do srdce. Do toho je nastrkána hromada písniček The Killer Barbies, takže to ještě víc vypadá jako celovečerní videoklip než první film.

Killer Barbys vs. Dracula

Každopádně, všechna sranda stranou, tohle je totální odpad, na němž není dobře vůbec nic. Jestli jsem o „Killer Barbys“ napsal, že jde o nechtěně trapný, levný a amatérský horor, tak to beru s omluvou zpátky, protože oproti „Killer Barbys vs. Dracula“ šlo ještě o veledílo. Druhý biják je skrz naskrz absolutní arci-sračka a přes to prostě nejede vlak. Ne snad, že bych se během filmu nesmál. Naopak, smál jsem se jak blázen, protože nic jiného se při vší té trapnosti ani dělat nedá. Ale i to je po půlhodině docela nuda, protože se vleče, nic se tam neděje, příběh nic, atmosféra nula, zábava na bodu mrazu.

„Killer Barbys vs. Dracula“ dokonce postrádá i základní atributy céčkového trashového hororu jako pořádné gore a erotika, což jsou obojí věci, s nimiž Jesús Franco neměl ve své kariéře nikdy problém. Zrovna tady si to ovšem odpustil, což rozhodně považuji za přešlap. Ve finále jediné, na co se tu dá alespoň trochu koukat, je sama Silvia Superstar, jíž to v „Killer Barbys vs. Dracula“ sekne ještě víc než ve starším bijáku, a nadto se předvede v několika sexy outfitech. Je to ale dostatečný důvod k tomu, aby mělo smysl se na tuhle kravinu koukat? Rozhodně ne.

Killer Barbys vs. Dracula

Rozhodně nemám problém s brakovými horory, vlastně mám pro ně spíš slabost a většinou si je dost užívám. A to včetně těch, které jsou už dnes spíš nechtěné komedie. „Killer Barbys vs. Dracula“ je nicméně tak hloupá záležitost, že nefunguje ani z tohohle ohledu, a navíc to nejde omlouvat ani stářím, poněvadž se jedná o relativně novější film (rok 2002). Selhání vidím na všech frontách – není to strašidelné, není to napínavé, ani krvavé, ani směšné, prostě nic. Vydávat tohle za horor je jednoduše výsměch. Summa summarum jde o naprostý fail a neexistuje jediný důvod, proč byste se na tohle měli koukat. Ruce pryč.


Burnnesy – Parazit

Burnnesy - Parazit

Země: Česká republika
Žánr: agro metal
Datum vydání: 2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Parazit
02. Zrození nenávisti
03. Lobista
04. Ztracená
05. Apatie
06. Proč zase já
07. Vzdor osudu
08. Šmejd
09. Syndrom války [bonus track demo 2016]
10. Jsi hvězdou [bonus track demo 2016]

Hrací doba: přišlo mi to jako 3 hodiny, ale reálně asi míň

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Radek Kopel z Eine Stunde Merzbauten

Když jsem kdysi se Sicmaggotem začínal, chodil jsem ještě na gymnázium. Asi je tedy jasné, že když se tehdy někdo odhodlal poslat nějaké fyzické CD na recenzi, uváděl jsem adresu, na níž dnes bydlí už jen moji rodiče. Nechával jsem si tam nosiče posílat i v době, kdy už jsem studoval vysokou školu a bydlel na koleji. Dnes už několik let žiju úplně jinde, a přesto se tu a tam pořád stává, že rodičům přijde cédéčko na recenzi, které si zde vyzvednu třeba i za několik měsíců, když se tam náhodou objevím.

Moc nevím, proč někdo posílá cédéčka na recenze bez ptaní a na nepotvrzené adresy, nicméně stává se to. Docela by mě zajímalo, kolik takových nosičů určených na nedomluvenou recenzi skončilo kdovíkde, když to někdo bez optání poslal třeba na adresu mého předešlého bydliště nebo bývalým redaktorům, s nimiž už třeba ani nejsem v kontaktu. Ale to se asi nikdy nedozvím.

Pokud to však dorazí a jedná se o něco, co mám vlastně chuť poslouchat, tak mě to samozřejmě vůbec nesere. To se ale zas tak často nestává. Mnohem častější jsou případy, kdy takhle na recenzi dorazí něco, co nechci poslouchat ani já, ani nikdo jiný z aktuální redakce. Dvojnásob vtipné to je, když dorazí balík od někoho, o kom jsem nikdy neslyšel, a vím jistě, že jsem nikomu takovému svojí adresu nikdy neposkytoval. Pokud sem chodí nějací muzikanti, ať nám klidně v komentářích prozradí, jestli mezi kapelami vážně funguje šmelení s adresami recenzentů, haha!

Každopádně, nedávno jsem se zase takhle objevil doma… máma měla narozky, víš jak. A čekal tam na mě balíček, jehož odesílatelem byl Radek Kopel. Nic sice domluvené nebylo, ale říkám si, že paráda, budou další hluky od Eine Stunde Merzbauten. O to větší bylo zklamání, když na mě po rozbalení vykoukla nějaká teplická, prý „crossover metalová“ lokálka. Kopel v jejich řadách nehraje, tak nevím, jestli je to jejich kámoš (ostatně z Mostu je to do Teplic jen kousek) nebo to posílá jako charitu anebo mě chtěl holomek jen ztrestat za to, že recenzuju málo noisu. Ať je pravda kdekoliv, o jedné věci nepochybuje – hudba Burnnesy je strašná píčovina.

Jak lze z dosavadního textu, kde jsem se hudbě doposud příliš nevěnoval, asi vytušit, nemám toho o Burnnesy moc co napsat. Mohl jsem CD nenápadně ignorovat a tvářit se, že mi nikdy nepřišlo, případně jej ignorovat ostentativně, protože jsem se nikoho neprosil, aby mi to poslal (a popravdě, kdybych o tom věděl v předstihu, tak bych spíš prosil, aby mi to nikdo neposílal), ale nakonec jsem si řekl, že nebudu zmrd a aspoň si to pustím, když už teda někomu stálo za to zaplatit výpalné poště, aby to doručila.

Tušil jsem nicméně, že to bude sračka, což se potvrdilo hned s prvním poslechem. Jde o poloamatérský agro rock/metal, jehož skladatelský level se dost blíží k nule. Triviální struktury, primitivní riffy, příšerné texty… až je člověku stydno za samotné muzikanty, že se prezentují s takovou lyrikou. Lepší texty jsem ty vole čmáral na střední do sešitu. Tohle pouštějí do světa na cédéčku dospělí kořeni. Celé mi to zní jako nějaká laciná céčková napodobenina kapel jako Arakain nebo Dymytry, přičemž minimálně druzí jmenování jsou podle mě sami o sobě strašní, takže takovéhle hodnocení samozřejmě myslím jako urážku.

Burnnesy

Moje dojmy z „Parazita“ krásně ilustruje skutečnost, že mě hned při první poslechu chytlo hrozivé sraní. Když jsem si to pustil podruhé, opět mě během poslechu chytlo sraní. Potřetí už jsem to radši neposlouchal. Samozřejmě, může to být jen náhoda, ale až budu mít někdy zácpu a budu fakt zoufalej, tak si možná „Parazita“ pustím jako projímadlo. Až takhle na hovno to je.

Jebu vám na nějakou profesionalitu nebo objektivní hodnocení. Netoužil jsem po tom, aby mi to někdo posílal, a kdyby se tak nestalo, ani bych o tenhle hnůj nezavadil. Mně to přijde jako vidlácká mrdka a myslím si, že se to nedá poslouchat. Jestli něco takového nechcete o své muzice číst, tak ji příště kurva neposílejte  bez optání lidem, které to vůbec nezajímá a nechtějí to poslouchat.


Truth or Dare (2018)

Truth or Dare (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: kvazi horor pro děcka

Originální název: Truth or Dare
Český název: Vadí nevadí

Režie: Jeff Wadlow
Hrají: Lucy Hale, Violett Beane, Tyler Posey

Hrací doba: 103 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

„Vadí nevadí“ je další z mnoha počinů společnosti Blumhouse, která se zaměřuje na produkci levných hororů. Ty do kina posílá v hojných počtech a většina z nich prošumí bez většího zájmu, ale z některého se sem tam stane hit, jenž vydělá mnohonásobně víc, než stál, a svým úspěchem bohatě zaplatí i nevydařené pokusy o výdělek. Model geniálně jednoduchý, ale zjevně docela funkční, protože Blumhouse má podobných hitových zářezů na kontě už několik.

Zrovna „Vadí nevadí“ mezi takové taky patří. Při rozpočtu 3,5 milionu amerických dolarů se filmu podařilo vytáhnout z kapes diváků téměř 95 milionů, což je přibližně 27násobek toho, co výroba stála. Jeden by si i naivně pomyslel, že s takovým úctyhodným skóre bude mít „Vadí nevadí“ v rukávu nějaké eso, kvůli němuž ti lidé do kina nalezli, nějaký zajímavý nápad anebo přinejmenším zručně natočenou žánrovou práci. Nic nemůže být dále skutečnosti. „Vadí nevadí“ je totiž sterilní hnůj bez špetky invence, jehož úspěch v kinech je pro mě dost nepochopitelný.

Samozřejmě, že každý film vyjma amatérských, pouze pro radost dělaných počinů má ambice se přinejmenším zaplatit, to je v pohodě. „Vadí nevadí“ nicméně patří k těm případům, u nichž mi přijde, že rezignují na cokoliv jiného než jen vydělat nějaké prachy. Celé to působí jako strašná rychlokvaška bez sebemenšího smyslu, jejímž prostřednictvím se jen někdo snaží za minimální investici zajebat škváru. Až takhle prázdný ten výsledek je. A když snímek vzbuzuje takový dojem, je to samozřejmě průser jak noha.

Cílovka „Vadí nevadí“ je taktéž zřejmá. Film rozhodně necílí na hororové fanoušky, protože ti se takové žumpě mohou jenom vysmát. Z celého bijáku hrozně smrdí snaha to podstrčit konzumnímu náctiletému publiku, čemuž se podřizuje víc, než by bylo vhodné. Že jsou hlavní postavy parta mladých hezkých lidí, to není samozřejmě nic nového, ostatně parta teenagerů na zabití je v hororu docela klišé. Jenže ti ve „Vadí nevadí“ si neustále fotí selfíčka, asi tak stokrát za film musí použít macbook, streamují na YouTube, lidi hledají na Facebooku, baví se o Snapchatu, informace si posílají přes Messenger. Prostě hrůza, co vám budu povídat. A přitom i rádoby-horor pro mladší publikum se dá udělat docela zábavně, jak dokazuje třeba „Všechno nejhorší“ (produkce od stejné společnosti, jen tak mimochodem), jemuž hodně pomohl nadhled. Ve „Vadí nevadí“ si postavy fotí selfíčka a je to myšlené kurva seriózně. To nechceš.

Příběh a „hororová“ rovina jsou neméně směšné. Parta kámošů odjede na prázdniny do Mexika. Poslední den výletu potkají nějakého borce na baru, který je vezme do nedalekého starého kostela, kde je ukecá, aby si zahráli hru vadí-nevadí (nebo taky pravda-nebo-úkol). Po návratu domů ale zjistí, že hra jaksi pokračuje, a kdo odmítne hrát nebo nesplní svůj úkol / neřekne pravdu, zemře. Hru moderuje (tj. pokládá otázky, zadává úkoly) nějaký škleb, který se vždycky usadí na nějakém člověku, aniž by měl tento o čemkoliv tušení. Tenhle škleb je jen tak mimochodem udělaný podle nějakých obrázků na DeviantArtu (!) a vypadá naprosto příšerně. Krev, atmosféra, pocit strachu nebo cokoliv dalšího, co byste někdy po hororu mohli chtít, se nekoná ani v nejmenším. Prim hraje Facebook a Apple. Nechápu, co na téhle tragédii vymýšleli čtyři (!) scénáristé.

Truth or Dare (2018)

Za jediný plus považuji pouze to, že ta buchta v hlavní roli je fakt pěkná. Samotný film je nicméně regulérní odpad, s nímž byste neměli ztrácet čas.


Wildling (2018)

Wildling (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: drama / horor

Originální název: Wildling

Režie: Friedrich Böhm
Hrají: Bel Powley, Brad Dourif, Liv Tyler, Collin Kelly-Sordelet

Hrací doba: 92 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Do sledování „Wildling“ jsem se pouštěl s naivní představou, že půjde o horor. Hned na začátek vás musím prudce zarazit – pokud byste byť i jen pomysleli na to, že byste se na tenhle film podívali s podobnou motivací jako já, nedělejte to. Za žádnou cenu. Jinak by totiž došlo k nevyhnutelnému důsledku, že byste nadávali na to, jak jste zbytečně ztratili hodinu a půl života u strašné kokotiny, která vůbec není hororem. Vlastně víte co? Radši na to nekoukejte vůbec, i kdybyste nehodlali očekávat horor, poněvadž „Wildling“ tak trochu kokotina je.

Nejprve trochu té dějové omáčky. Film začíná v uzavřené místnosti na půdě, kde je nonstop uzamčená malá holčička. Její fotřík v podání tradičně slizkého (to berte jako pochvalu) Brada Dourifa ji nepouští ven a zdůvodňuje to tím, že je posledním dítětem široko daleko, protože všechny ostatní sežrala hnusná obluda „wildling“, přičemž on ji chrání. A protože je takzvaně nemocná, den co den jí píchá nějakou medicínu.

I přes tenhle náběh se ale nejedná o horor ve Fritzlově stylu. Když Anně, jak se dívka jmenuje, začne přitěžovat, táta se pokusí si vystřelit mozek z hlavy (což se mu nepovede). Přivolaná policie najde zanedbanou holčičku, a protože nelze dohledat žádné příbuzné, ujme se jí dočasně místní šerifka, již hraje Liv Tyler (pod filmem podepsaná i jako producentka) a jejíž náctiletý bratr se do nového hosta naprosto nečekaně zamiluje. Anna si pomalu začíná zvykat na normální život, s nímž se doposud nesetkala, ale brzy se ukáže, že pod zámkem nebyla držena jen tak náhodou.

„Wildling“ se v zásadě točí okolo toho, jak se člověk (berte s rezervou) sžívá s tím, že vlastně není člověk, nýbrž monstrum. Snímek tak ale činí strašně naivně a hloupě. Tím vám neprozrazuji nic zásadního z děje, jelikož skutečnost, že se z hlavní hrdinky vyklube onen netvor, dokázala úplně na frajera odhalit už ukázka. Což je prostě k smíchu. A i kdybyste trailer neviděli, tak tohle odhalení je tak neskutečně do očí bijící už od samotného začátku, že to snad nemůže překvapit ani toho nejhloupějšího lofase, který u bijáků už ze zásady odmítá používat mozek.

Problém „Wildling“ tkví především v tom, že téma, které by se teoreticky dalo zpracovat dobře (ačkoliv ne prvně), pojímá z dost špatné strany. Vysloveně anti-hororově i anti-dramaticky. Spíš z toho zbyl nezáživný a nudný vejblitek pro náctileté ve stylu „Twilight“. Tedy ne, že bych snad někdy pověstné „Stmívání“ viděl, ale vždycky jsem si ho představoval nějak takhle – jako kýč pro děcka. Což mi na „Wildling“ zatraceně sedí.

Wildling (2018)

Pocit blbého filmu pak s jistotou dodělávají slabé triky, (předpokládám, že) nechtěně vtipná maska po proměně holky na vlkodlakyni (nebo co to je) a několik dost debilních momentů. Mezi nimiž snad ani nevévodí trapné finále v jeskyni, nýbrž scéna, kdy bráchovi šerifky naběhne přirození v momentě, kdy zjistí, že Anička má drápy jak čokl a chlupatá záda, aby jí hned vzápětí pustil do rodidel zárodky malého vlčete. Nasmál jsem se u toho dost. Což může být fajn u nějakého explotačního trashe, ale ne u snímku, který se zcela evidentně snaží tvářit jako něco hlubšího a chytřejšího.

Pokud bych měl vyloženě najít nějaké klady, pak mě napadá snad jedině kamera, která občas dokázala nabídnout pár hezkých obrázků. Především tehdy, když nezabírala žádné postavy a jen tak se prolétla po přírodě. To je ale samozřejmě dost málo na to, aby to „Wildling“ zachránilo od sterilní nudy pro kvazi-intelektuály, kteří jsou navzdory svému přesvědčení dost nenároční a nemají koule na pořádný hororový výplach plný střev, krve a usekaných končetin. Ne, raději „Braindead“

Wildling (2018)


Dimmu Borgir – Eonian

Dimmu Borgir - Eonian

Země: Norsko
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 4.5.2018
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. The Unveiling
02. Interdimensional Summit
03. Ætheric
04. Council of Wolves and Snakes
05. The Empyrean Phoenix
06. Lightbringer
07. I Am Sovereign
08. Archaic Correspondence
09. Alpha Aeon Omega
10. Rite of Passage

Hrací doba: 54:19

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dimmu Borgir jsou živoucím důkazem toho, že i takový styl jako black metal, který je už ze své podstaty anti-všechno, lze pojmout vysloveně komerčním způsobem a udělat si z něj děvku a dojnou krávu. Než na mě nějaký dement spustí ty standardní slinty o tom, jak vlastně každá kapela, která koncertuje a prodává cédéčka, je a musí být komerční, rád bych ho už v předstihu poslal do prdele. Takové demagogické kvazi-argumenty by totiž nebyly ničím jiným než zavíráním očí nad reálnou situací…

Je zcela evidentní, jak Dimmu Borgir postupem let svou tvorbu zpřístupňují a skládají věci čím dál tím víc stravitelné širokému metalovému publiku. Chtělo by se říct, že úměrně s tím, jak rostou počty jejich posluchačů, byť nedokážu říct, co z toho je příčinou a co následkem. Nakonec je to jedno, poněvadž výsledek zůstává stejný – kapela, která kdysi začínala s black metalem a svého času ji šlo považovat za relativně zajímavou, se přesunula do pozice neškodného metalového mainstreamu bez koulí. Kdo to nevidí a neslyší, je slepý a hluchý. Kdo to obhajuje uměleckým vývojem, tak si takovéhle sračky zaslouží poslouchat.

Současnou situaci Dimmu Borgir bude asi nejlépe ilustrovat tvrzení, že dnes už by bylo nadmíru zavádějící řadit tohle norské trio k black metalu. Dnešní Dimmu Borgir, jak se prezentují na aktuální desce „Eonian“, prostě s black metalem nemají společného zhola nic. Jedná se o bezzubý symfonický pohádkový metálek, který spíš než k black metalu má mnohem blíž k Therion nebo Nightwish. A právě na jejich posluchače Dimmu Borgir zřejmě míří. Prostě musejí, poněvadž takovouhle načančanou patetickou blitku nemůže žádný příznivec black metalu považovat za hodnou svého sluchu.

„Eonian“ do puntíku potvrzuje to, co naznačoval už úvodní singl „Interdimensional Summit“. Ne snad, že by mě to překvapovalo. Vlastně bych se spíš divil, kdyby „Eonian“ neznělo nějak takhle. Metalová dravost byla potlačena na minimum, kytary jsou prakticky neškodné a nehrají vůbec nic zajímavého (což je nadmíru vtipné s ohledem na skutečnost, že dva ze tří stálých členů, včetně hlavního skladatele, jsou kytaristé a ten třetí, zpěvák, na kytaru taky hraje), nejvýraznějším prvkem se staly bohaté orchestrace, sbory, výpravné symfonické aranže. Dokonce ani ten Shagrath už tolik neřve a jeho vokální projev je umírněnější, spíš rádoby-temně šeptá, než aby se do toho trochu opřel a ukázal, že má v hrdle pořád nějakou pilu.

A tak se to má s celým albem. Pro posluchače Nightwish temná hustota, ale kdokoliv, kdo nemá omezený rozhled, se „Eonian“ musí vysmát jako metalu pro děti. Pod nánosy perfektního make-upu muzikantů a pod nánosy symfonického balastu se skrývá sterilní nic. Celé je to povrchní pozlátko, na nějž se cílová skupina nachytá a zajistí tomu úspěch. Má to ovšem nějakou kvalitu? Ani náhodou…

Jsou na „Eonian“ vůbec nějaké klady? Mohl bych použít standardní hlášku o tom, jak jsem se snažil nalézt alespoň něco k pochvale, ale nic jsem nenašel… jenže nebudu lhát, nehledal jsem. Neměl jsem k tomu důvod, jelikož mě poslech desky regulérně sral, a kdybych mohl, tak bych ji z lítosti a bez lítosti utratil. Proč bych si tedy měl vycucávat z prstu nějaké plusy, když stejně vím, že je to skrz naskrz píčovina, jejíž poslouchání mi bylo jednoduše odporné? Snad za jediný trochu světlejší bod lze považovat úvod „Council of Wolves and Snakes“ – ani ne kvůli tomu, že by byl nějak zvlášť dobrý, ale protože oproti okolnímu nonstop „nightwishování“ je to alespoň nějaká změna. Ale žádné strachy, i tady ve druhé půlce dojde na sbory a rádoby epické pasáže.

Dimmu Borgir

„Eonian“ je vlastně jedno z nejhorších alb, která jsem měl letos tu smůlu slyšet; už dlouho mě nic neiritovalo takovým způsobem jako právě novinka Dimmu Borgir. Přesto nepochybuji o tom, že bude mít úspěch, což mi přijde dvojnásob smutné. Jakákoliv obliba takové sračky jen potvrzuje absolutní nenáročnost posluchačů středního metalového proudu, kteří sežerou jakékoliv hovno, kde hraje kytara a které má melodii. Na druhou stranu je to skoro až vtipné, jak se Dimmu Borgir osm roků pižlají s deskou, která je naprosto příšerná, a ještě za to sklidí potlesk. Nakonec to krásně odráží stav současného metalu. Dimmu Borgir nicméně hudební kvalitou dosáhli nového dna, což je téměř obdivuhodný výkon, když vezmeme v úvahu, že už několik předchozích nahrávek byla hloupá symfo-žumpa.


Asylum of Fear (2018)

Asylum of Fear (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: supernatural horror

Originální název: Asylum of Fear

Režie: Craig Deering
Hrají: Maurice Demus, Michael Medford, Callie Stephens, Allen Murphy, James Doherty

Hrací doba: 79 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Nemůžu tvrdit, že bych od „Asylum of Fear“ čekal nějaké velké zázraky. Popravdě řečeno, předpokládal jsem, že tenhle biják bude pěkná hovadina. Přesto jsem tomu dal šanci… abych se přesvědčil, že můj prvotní předpoklad byl zcela správný.

První kámen úrazu přichází už se samotnou tematikou a příběhem filmu. „Asylum of Fear“ se totiž vydalo stezkou nulové invence a opisování dávno zaběhnutých klišé. Což v některých případech ani nemusí vadit, ale pokud se tak děje naprosto hloupým a laciným způsobem jako zde, pak je to jednoduše špatně a přes to nejede vlak. Posuďte sami…

Jak už název snímku napovídá, vše se bude točit okolo staré opuštěné nemocnice, v níž straší. Před x lety zde šílený doktor prováděl nepovolené experimenty na dětských pacientech, a když mu na to jedna sestřička přišla, tak vykuchal celou nemocnici. No a právě sem nyní přijíždí čtveřice dobrodruhů, která se zabývá paranormálními jevy. Tentokrát s sebou vezme do party ještě novináře (píše na blog – je vidět, že film vyšel v roce 2018, haha), aby o jejich případů sepsal nějaký slint na internet.

Do toho jsou ještě zamíchaná dvě pohřešovaná děcka, která se ztratila v nedalekém městečku. Můžete hádat, kde asi budou. Touhle linkou sice „Asylum of Fear“ začíná, ale ve svém dalším průběhu se jí věnuje jen minimálně, aby se neřeklo, I během těch několika málo minut ovšem dojde k šokujícímu odhalení, že se tu děti ztrácejí úplně běžně od zavření nemocnice, akorát si toho zatím nikdo nevšimnul. Na konci se obě linky – tedy paranormální vyšetřování uvnitř nemocnice a ztracené děti – protnou, ale to nastane až v době, kdy má divák dávno v prdeli, protože už před dlouhou dobou usnul, anebo film z nudy vypnul. Pokud ale budete stejní dobrodruzi jako já a s vypětím všech sil vydržíte až do konce, akorát zjistíte, že diletantsky odfláknutý závěr jen podtrhuje mizérii celého tohohle veledíla.

Vedle tupého a předvídatelného příběhu se totiž „Asylum of Fear“ může pochlubit i dalšími standardními atrakcemi levných (polo?)amatérských hororů. Kromě všeobecné lacinosti v obsahu i formě můžeme jmenovat kupříkladu šablonovité a vesměs nesympatické postavy, které se chovají nelogicky a hrají je ochotníci, jimž herectví neříká prakticky nic. Ze všech prachbídných parodií na dramatický um se mi nejvíce líbil sám šílený doktor, který ve vidinách (jeden z party je samozřejmě médium, čekali jste snad něco jiného?) přehrává naprosto šíleným způsobem, jehož prostřednictvím se film posouvá z hloupého hororu do kategorie nechtěné parodie. Při jeho prvním výstupu, kdy ubodá skalpelem sestřičku, jsem si málem urval pajšl od smíchu, protože tohle byla fakticky rychta.

Asylum of Fear (2018)

O nějaké atmosféře, napětí nebo čemkoliv podobném se ani nemá smysl bavit. Je evidentní, že „Asylum of Fear“ nic z toho nevidělo ani z rychlíku. Snímek se snaží diváka vystrašit blikáním baterky nebo hejbající se kriplkárou. Tomu by se vysmála i moje máma. Stejně tak nemusíme diskutovat ani nad nějakou gore stránkou, poněvadž jde především o duchařinu, a ačkoliv se pár jakože „hustších“ vsuvek objeví, je to prostě čaj nehodný zraku hororového fanouška.

Před puštěním filmu jsem si říkal, že když nic jiného, „Asylum of Fear“ trvá pouhých 79 minut, což snad přežiju, i kdyby to měla být sebevětší píčovina. Sice jsem přežil, ale pyšný na to zrovna nejsem. Ani krátká stopáž totiž snímek nezachrání od nudy, která se vyskytuje dost často. Vtipné navíc je, že finále je useknuté tak prapodivně a nedotaženě, až je to na další salvu smíchu. Ale na druhou stranu, ještěže tak, protože kdyby to páni tvůrci chtěli dál rozvinout, pak by byl film delší a já bych musel trpět déle. Jestli to měl být otevřený konec pro případnou dvojku, tak tomu říkám odvaha.

Asylum of Fear (2018)

Každopádně, „Asylum of Fear“ je nebetyčná kokotina, s níž byste rozhodně neměli ztrácet čas. Prozatím nejhorší biják, jaký jsem měl letos tu smůlu vidět, a to mi věřte, že pár sraček už jsem za těch několik měsíců stihnul. Ruce pryč.


War for War – In Situ

War for War - In Situ

Země: Česká republika
Žánr: parodie na elektronickou hudbu
Datum vydání: 27.3.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Ozbrojené stroje
02. Arsenik
03. Vůz hořel
04. Svod
05. Důlní díla
06. Pohaslé město
07. Digitron

Hrací doba: 34:44

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

Kdysi dávno byl War for War projektem, jenž produkoval nijak zvlášť zajímavý agresivní black metal s válečnou tematikou. Po tomhle prvotním období se jeho tvorba začala stáčet mnohem zábavnějším směrem, hudebně i tematicky, až v jednom momentě – konkrétně v období alba „Věž smrti“War for War aspirovala na pomalu nejzajímavější kapelu, na níž se Lord Morbivod podílí či podílel.

Tím spíš zamrzelo, když se následně Morbivod rozhodl pustit War for War k ledu. V jednom momentě se sice vrátil koncertně, ale k plnohodnotnému návratu došlo až mnohem později. A jak jsem si kdysi myslel, jaká to není škoda, že War for War končí, nyní musím razit zásadně opačný názor – věčná škoda, že se tohle jméno na českou metalovou (?) mapu vůbec vracelo a radši nezůstalo pohřbené v minulosti.

S obnovou činnosti v roce 2016 Morbivod přistoupil k docela překvapivému kroku. Do skupiny jako zpěvačku přibral Lenku Machovou, jež svým vokálem před mnoha lety ozdobila první dvě desky Ador Dorath. Ze zajímavého spojení ovšem zajímavá muzika nevzešla ani náhodou. Diplomaticky řečeno, „Illud tempus“ byla velmi rozpačitá nahrávka. Řečeno o něco méně diplomaticky, leč blíže pravdě – „Illud tempus“ bylo dost nepovedené album. Řečeno nediplomaticky, nicméně tentokrát plně upřímně – „Illud tempus“ byla nebetyčná sračka.

Kdyby mi ovšem někdo v době po vydání „Illud tempus“ řekl, že tohle ani zdaleka není nejhlubší dno, na nějž svého času (relativně) dobrá formace může klesnout, věřil bych mu při svém tehdejším znechucení jen těžko. Dnes je to realita. Nejnovější počin „In Situ“ je natolik nepovedený, až se člověku – ty vole, fakt bych nečekal, že něco takového někdy budu muset napsat – skoro začne stýskat po „Illud tempus“. Už jen tohle prohlášení by vás mělo dokonale odradit, ale jestli máte silný žaludek, čtěte dále. Přiložený přehrávač však aktivujte jen v případě neodbytného návalu masochismu.

Že se „In Situ“ prakticky vymanilo z metalových okovů, je tím posledním, co by mi vadilo. Naopak si myslím, že zbytečné lpění na žánru mnohým metalovým muzikantům spíše škodí. Nová deska War for War ale není skutečnou elektronickou deskou, jako spíš lacinou napodobeninou elektronických žánrů. Vím, že Morbivod posluchačsky vidí (respektive slyší) i za hranice metalové muziky, ale s veškerou úctou k němu mám pocit, že skladatelsky už jiné žánry interpretovat neumí.

Vypadá to přespříliš příkře? Jak jinak si mám ale vysvětlit, že „In Situ“ zní tak strašně povrchně, tak hloupě? War for War zde předkládají tupou diskošku, která se dá poslouchat jen s velkým sebezapřením… takže se reálně poslouchat nedá. Nic jiného to jednoduše není, jelikož na „In Situ“ neslyším žádnou žánrovou integritu nebo tvář. Není tu nic, co by byť i jen vzdáleně naznačovalo, zdali chtěl Morbivod stvořil EBM, industrial, dark electro nebo cokoliv jiného… je to absolutně prostoduché, prvoplánově „tucavé“, a když se ozve kytara, nezní to o nic lépe. Na „In Situ“ mají War for War blízko třeba k pozdějším Semargl, což by rozhodně nikdo neměl chápat jako plus. Akorát s tím rozdílem, že u Semargl alespoň byla nějaká nadsázka, což o War for War, obávám se, tvrdit nelze. Špatný dojem navíc umocňuje Lenka, jejíž vokál zde obtěžuje ještě víc než na „Illud tempus“, což je sakra co říct.

War for War

Kdo mi nevěří, ať si pustí třeba „Arsenik“ nebo „Digitron“… to je prostě tak špatné, až bych řekl, že to mluví samo za sebe a letmý poslech by měl stačit každému, aby pochopil, že tady se hraje muzika, která si zaslouží pouze opovržení. Možná, že to uspokojí někoho, kdo v takzvaně elektronických žánrech nemá sebemenší přehled, což bych ještě dokázal pochopit, protože vím, že když jsem svého času tohle začínal poslouchat, taky se mi líbila prakticky jakákoliv píčovina, poněvadž chvíli trvá, než si člověk vytvoří určitý náhled na danou věc. Nevěřím ovšem tomu, že by se kdokoliv, kdo má alespoň základní přehled, z „In Situ“ nevyzvracel.

Možná někdo může opáčit, jaký je rozdíl mezi „In Situ“ a třeba „Technologií těžby“„Věže smrti“, která se nesla v podobném duchu. To je dobrá otázka, nicméně na ni lze odpovědět lehce – „Technologie těžby“ i navzdory jisté lacinosti dokázala fungovat jako vtipná vsuvka na jinak blackmetalovém albu. A s odstupem času je taky dost otravná, ačkoliv stále poslouchatelnější než cokoliv z „In Situ“. Nicméně poslouchat tohle přes půlhodiny… to nechceš.

„In Situ“ je dle mého názoru po všech směrech nepovedená, chabá a vysloveně debilní nahrávka. Netuším, zdali Morbivodovi totálně jeblo, anebo má tohle být jen obrovský trolling, ale žádné jiné alespoň trochu srozumitelné vysvětlení mě nenapadá. Je-li tohle myšleno seriózně a autoři si za tím hodlají skutečně stát, tak je tu něco hrozně špatně, protože tady se bavíme o žhavém kandidátovi na sračku roku.