Archiv štítku: fail

Way of the Vampire (2005)

Way of the Vampire (2005)

Země: USA
Rok vydání: 2005
Žánr: trapas

Originální název: Way of the Vampire
Český název: Cesta upírů: Van Helsing vs. Dracula

Režie: Sarah Nean Bruce, Eduardo Durão
Hrají: Rhett Giles, Andreas Beckett, Denise Boutte, Brent Falco

Hrací doba: 82 min

Zdroj fotek: WIPFilms.net

(Budou spoilery.)

Možná už jste si za tu dobu, co funguje místní filmový koutek, všimli, že jeho smyslem není pouze adorovat kultovní filmy nebo filozofovat nad zajímavostí nějakých netradičních snímků. Čas od času sem patří i nějaká vymletá sračka, nad níž může člověk ukojit svůj ostrovtip jako pomstu za to, že na takovou ohavnost koukal. Dnes je právě takový případ.

„Way of the Vampire“ – v české distribuci překřtěný na ještě debilnější „Cesta upírů: Van Helsing vs. Dracula“ – je totiž ukázková filmová mrdka. Jedná se o takový ten druh bijáku, pro nějž je pojmenování céčko ještě příliš milosrdné, protože jeho úroveň si chrochtá v kvalitativní žumpě ryze amatérských srágor. Čili naprostý standard pro nechvalně proslulou produkční společnost The Asylum, která stojí i za tímhle odpadem.

Skrze útrpných osmdesát minut vás budou provázet ochotničtí neherci, jejichž dramatické výkony by bez potíží přehrála i gumová kačenka. Přejetá buldozerem. A ani tak by se nemusela moc snažit. Stejně jako před kamerou, ani za kamerou se neukrývá byť i jen špetka talentu nebo jakékoliv invence. Nakonec ani po technické stránce se o „Way of the Vampire“ nedá mluvit v nějakém pozitivnějším duchu, jelikož i v tomto ohledu vše vypadá totálně amatérsky. Jeden a první příklad za všechny dostanete hned na začátku, kdy je noc (anebo minulost?) reprezentována odpudivým modrým filtrem, z něhož by mrdlo i největšímu fandovi „Avatara“.

Každopádně, jestli byste se dle českého názvu alespoň na vyvrcholení v podobě nějaké epicky vtipné bitky mezi nejslavnějším upírem a nejslavnějším lovcem upírů, tak vězte, že ani toho se nedočkáte. Dracula se totiž objeví jen na začátku, asi na dvě minuty, během nichž bídně zdechne, a po zbytek filmu tam Van Helsing (chudák je postižen nesmrtelností, která z něj bude sejmuta, jakmile odpraví všechny upírské prince) loví jen nějaké druhořadé kretény, mezi něž se může směle zařadit i onen poslední princ.

Prdel je, že ten zbytek upírů má z Van Helsinga takové bobky, že radši vůbec nepijou krev, aby si jich nevšimnul, takže si jen lebedí jak banda gotických feťáků bez dávky v nějakém skladišti (kde jinde). Pak ale jeden z nich je trochu retard, tak si šlohne z nemocnice, v níž čistou náhodou hákuje i Van Helsing jako doktor, sáček s krví. Chytne ho ale uvědomělá černá upírka, jež sáček donese poslednímu zbývajícímu princátku, které díky tomu opět chytne chuť na kečup, takže se to konečně rozjede. Teda nerozjede, protože v tom filmu se navzdory náznaku příběhu, jakkoliv dementního, děje úplné hovno.

Way of the Vampire (2005)

Což o to, totálně špatné filmy jsou občas fajn, protože se jim člověk může vysmát až do pekla. Tohle je nicméně jeden z těch případů, kdy je to celé tak mocně vykunděné, až divák ani nemá náladu se třískat nad tou snůškou absolutně vymaštěných dialogů pronášených ve vší serióznosti. Ne snad, že bych se tomu ani jednou během celé té doby nezasmál, to jsem se zachechtal, ale hodně rychle mě přešlo i to. „Way of the Vampire“ je totiž především a nade všechno trapná záležitost, při jejímž sledování se stydíte za všechny, kdo se na takovém paskvilu podíleli, a zároveň jste tak trochu znechucení sami nad sebou za to, že s něčím takovým vůbec ztrácíte čas. Jednoduše píčovina, že tomu není rovno.


The Hills Have Eyes Part II (1984)

The Hills Have Eyes Part II (1984)

Země: Velká Británie / USA
Rok vydání: 1984
Žánr: hixploitation

Originální název: The Hills Have Eyes Part II
Český název: Kruté oči hor

Režie: Wes Craven
Hrají: Kevin Spirtas, Tamara Stafford, John Bloom, Michael Berryman

Hrací doba: 87 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery!)

Původní „The Hills Have Eyes“ z roku 1977 patří k filmům, které možná byly skvělé na svou dobu, ale čas se k nim nezachoval dvakrát gentlemansky a nechal je šíleně zestárnout. Nicméně se jedná o jeden ze zásadních hororových kousků a jako takový si určitý respekt zaslouží. Jakkoliv už dnes nemá šanci vyděsit nebo poškádlit dávivý sval, koukat se na něj nakonec pořád dá.

To samé ovšem nelze tvrdit o pokračování z roku 1984. Kdyby na něm byl nejblbější překlad do české distribuce „Kruté oči hor 2“ (což je o to víc vtipné, že jednička u nás, jestli se nemýlím, oficiálně nikdy nevyšla, pouze se promítala na Festivalu otrlého diváka), tak by nebyl problém. Jenže dvojka je absolutní vylízanost, jejíž žalostnou kvalitu není možné omlouvat ani rokem vzniku, protože tohle je jednoduše mocně debilní i v kontextu své doby. Jo, klasicky budou spoilery, prý na ně mám u filmů upozorňovat­… jenže kdo se bojí, že by se mohl dozvědět něco, co se dozvědět nechce, tak kurva nemá číst recenze!

Děj je úplně stejný jako v jedničce. Tedy někdo jede do pouště, zůstane tam viset, okolo běhají kanibalové, kteří ztroskotanou skupinku vezmou útokem. Akorát rodinu na výletě vystřídala parta otravných tupých teenagerů, kteří se rozhodli jet na závody motorek zkratkou. A to ačkoliv vědí, co se v téhle oblasti stalo a že tu banda vidláků vyvraždila rodinu. A když už tam jedou a když už tam zkysnou (dojde jim benzín… protože proč mít s sebou dost pohonných hmot, když jedu do pouště, že jo?), tak se chovají jak největší kreténi, kteří si přímo říkají o to, aby je někdo vykuchal jak podsvinčata.

Jasně, příběh je vesměs klasický, něco takového najdeme snad u každého hixploitation bijáku. To bych ještě překousnul. Nelogické chování postav je v hororech taky klasika, ale tady dosahuje skutečného extrému. Dva borci se na motorce vydají pronásledovat kanibala, který jim jednu motorku šlohnul (kde se ji do hajzlu naučil řídit?), aniž by je jakkoliv sralo, že nevědí, kolik bídáků může být mezi šutry poschováváno. Parta zbylých šesti se dohodne, že kvůli bezpečí zůstane pohromadě, ale za třicet vteřin se hned roztrousí na malé skupinky, z nichž jedna se vydá do pouštní tmy hledat ty dva závodníky na motorkách, další dva jdou souložit do autobusu, další kráva si jde dát sprchu (proč by ne?), další je zase slepá (což mi jen tak mimochodem došlo asi až po hodině filmu) a začne prozkoumávat opuštěnou hornickou vesničku, u níž ztroskotali. Nebo jde frajer do tmy, řve na tam jak na lesy, a když po něm někdo ze křoví hlasem hlubokým jak Batman začne opakovat, tak to borcovi vůbec nepřijde divné a jde dál. A to všechno se děje v době, kdy už „hrdinové“ dávno vědí, s kým že mají tu čest a kdo se v okolí potuluje.

Jenže to není všechno. Z jedničky se vrací i geniální pes, jenž opět perlí a evidentně má vyšší IQ než všechny ostatní postavy ve filmu dohromady. Ten čokl mě tam jakože fakt sere! Když už jsme u těch postav, které se vracejí z jedničky, tak vyjma kanibala Pluta (k němuž do party přibyl nový úchyl Reaper, což je brácha táty Jupitera z prvního dílu) se vrací i Ruby, tedy Plutova sestra. Ta byla v jedničce členem kanibalské rodiny, ale nakonec pomohla rodině obětí a zabila svého bráchu Marse. Tady už je z ní normální holka, patří k motorkářským výletníkům, a přesto všechno do té pouště jede. Co je ale největší prdel… dle začátku snímku to vypadá, že v mezičase začala chodit s přeživším klukem Bobbym z jedničky. Protože když vám nějaký neandertálský kanibal vyvraždí rodinu, není lepší pomsty, než mu zcivilizovat dceru a pak ji začít souložit!

The Hills Have Eyes Part II (1984)

Bobby se ovšem do dvojky vrátil jen na štěk, aby si na začátku mohl zavzpomínat na události z prvního dílu. To máte totiž tak. Během natáčení se nestihlo pořídit dostatek materiálu, protože produkce byla stopnutá z finančních důvodů, a aby „The Hills Have Eyes Part II“ dosáhlo na celovečerní stopáž, musely se použít i záběry z jedničky. Takže vzpomíná Bobby, vzpomíná Ruby… a pak, ty vole, vzpomíná dokonce i ten pes! Fakt si nevymýšlím! To prostě nechceš.

„The Hills Have Eyes Part II“ je nesmírně blbý film plný nelogičností, otravných postav, ať už jde o moto-výletníky, anebo záporáky, kteří jsou zde za totálně vymatlané dementy. Asi ne náhodou jednoho sejme pes a druhý si nechá ve své vlastní noře naložit od slepé holky. Navíc je to celé strašně laciné, odfláknuté, bez špetky jakékoliv atmosféry, některé scény vyloženě zavánějí čirou trapností. Dokonce tam ani není žádná krev nebo cokoliv, i ty vraždy jsou cudné a provedené naprosto nudně. Prostě všechno špatně. Jestli to bylo zamýšleno jako hodně sofistikovaná parodie, tak respekt, ale jinak totální průser.

The Hills Have Eyes Part II (1984)

Smutné je, že „The Hills Have Eyes Part II“ točil stejný režisér jako první část, tedy Wes Craven. Jak se ale sám později přiznal, šel do toho jen kvůli tomu, že nutně potřeboval prachy. Výsledek by tomu odpovídal, poněvadž ten film fakt vypadá, jako kdyby to měl rejža úplně v píči a vůbec ho nezajímalo, jak to dopadne a že točí naprostou kokotinu – jen sbalit škváru a co nejrychleji vypadnout. Také Michael Berryman (Pluto) se nechal slyšet, že dvojka dopadla příšerně. Skoro mi to přijde, jako kdyby všichni během natáčení frčeli na fakt hutných drogách, protože tohle nikdo nemohl myslet vážně ani náhodou. Absolutně mimo i na poměry 80. let.

Jak jsem řekl, první „The Hills Have Eyes“ i navzdory svým neduhům má svůj status oprávněně. Dvojka je však mamutí přešlap, totální sračka a obrovská ostuda. Jestli se „The Hills Have Eyes Part II“ někomu líbí, měl by si jít vypláchnout oči – kyselinou.

The Hills Have Eyes Part II (1984)


Purnama – Flame of Rebellion

Purnama - Flame of Rebellion

Země: Česká republika
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 22.1.2020
Label: Metalgate

Tracklist:
01. It’s Coming
02. Nature Will Remain
03. Rebellion
04. Light in the Void
05. Prometheus
06. Dark Flames
07. Phoenix
08. Song for Victory

Hrací doba: 33:42

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram / bandzone

K recenzi poskytl:
Metalgate

Ani jsem nestačil zaregistrovat, že se něco takového zase rýsuje, a najednou má český metalový rybníček nový agro kult. A tenhle udeřil s velkou silou. Než jsem si vůbec všimnul, že tahle blbost vůbec existuje, Purnama stihli nasbírat hromadu přívrženců, které kapela oslovuje jako „válečníci“, a tihle všichni si společně žijí jednou velkou agro-metalovou pohádku.

Jak už tomu ale v podobných případech bývá, hudební stránka věci je velice slabá – řečeno velice diplomaticky. Bylo by nicméně jednoduché čerstvé druhé album „Flame of Rebellion“ šmahem odsoudit jako plytkou mrdku, v recenzi už si jen brousit svůj ostrovtip a předvést cvičení na téma inovativního metaní vulgarismů, jako jsem to kdysi udělal u dalších podobných sraček typu Desire for Sorrow nebo slovenských Achsar, na něž obě jsem si při poslechu Purnamy také vzpomněl.

Nechápejte to špatně – „Flame of Rebellion“ samozřejmě plytkou mrdkou je, ale pokusím se tentokrát trochu vysvětlit proč. Přestože si „Flame of Rebellion“ razantní odsouzení zaslouží spíš a přestože se bude jednat o docela zbytečnou práci, protože kdo má v sobě alespoň kousek dobrého vkusu, tomu to bude jasné i beze mě, a kdo se hrdě hlásí k hordě válečníků, toho stejně nepřesvědčí vůbec nic.

Předně bych chtěl pohovořit o tom, proč je Purnama hned na první pohled tak nesympatická až odpudivá kapela. Prezentace skupiny mi totiž přijde hrozivě debilní. Všechno to blití o metalové soudržnosti, oslovování svých posluchačů titulem „válečníci“, neustálý důraz na to, že jsou fanoušci součástí kapely a jak jsou důležití (tohle snad Purnama ukradla od Dymytry rodiny… a to myslím jako urážku), do toho ještě retardované motivační kecy… tohle všechno působí tak neskonale kreténsky, že i kdyby vlastní hudba byla sebelepší, tohle by mi ji znechutilo. Vrcholem je arci-patetická snůška kydů v bookletu, z nichž by se jeden fakt zesral. Ještě jsem se stoprocentně nerozhodnul, jestli je to víc smutné nebo směšné… ale asi spíš směšné, i když je to jako smát se postiženému. Každopádně abyste se taky pobavili, dovolím si tu ono „Veliké poděkování“ ocitovat, protože to krásně shrnuje, jak neskonale hloupá a patetická prezentace Purnamy je:

Toto album by nebylo na světe nebýt také našich nejbližších a lidí, kteří při nás stojí za jakýchkoli situací. Moc děkujeme našim rodinám, které jsou nám neskutečnou oporou. Tato hudba je plamen z plamene, tedy život z života, který nám byl dán. Děkujeme za tu energii, kterou můžeme čerpat z podpory našich nejbližších a jít si za svým snem. Když se rodí něco nového, tak to není snadné. Díky Vám jsme vždy překonali spoustu překážek a náročných situací. Navždy budeme vděční a děkujeme tedy ještě jednou našim maminkám, tatínkům, přítelkyním a každému, kdo je naší rodinou. A za svoji nedílnou součást, tedy za nedílnou součást Purnamy považujeme i každého Válečníka, který s námi ten plamen nese. Válečníci Purnamy, ať už se nás v životě pokusí zastavit cokoliv, tak se nikdy nevzdáme bez boje! Vy všichni kolem nás jste naše minulost, přítomnost a hlavně budoucnost! Jsme si rovni a jeden vedle druhého budeme stát a držet se navzájem. Jako jeden celek! Jako jedna rodina! Jako Purnama! Děkujeme!“

Samotná muzika zní přesně tak, jak jste si asi podle tohohle představili – nablýskané, rádoby světové, ale ve skutečnosti povrchní nic. Plastový nuclear-b(a)last metal pro lidi, jimž ke štěstí stačí, když tam hraje kytara. Obyčejný mainstream metal bez ksichtu, jejž k nějaké popularitě vyhnal jen šikovný marketing („Válečníci, děkujeme, jsme jako rodina!“).

Vyprodukované je to jakože „dobře“. Však také kapela nevynechá jedinou příležitost všem vecpat do ksichtu, že se zvuk dělal v zahraničí. U Andyho LaRocqueho, chápeš? Ve skutečnosti to zní sterilně, obyčejně a nudně, jednoduše standardní bezpohlavní sound metalu středního proudu. Samotný materiál a kompozice to nijak nezachrání, protože o skladatelství Purnamy se dá říct úplně to stejné.

Purnama

Na desce jako „Flame of Rebellion“ není vůbec nic k pochválení. Je to povrchní kus hovna pro lidi bez vkusu a bez jakýchkoliv nároků na kvalitu, kteří se cítí hrdě, pokud jim nějaká kapela tvrdí, že jsou její rodinou. Soudný posluchač by s tímhle neměl ztrácet čas ani doma, ani na koncertech.


Fantasy Island (2020)

Fantasy Island (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: thriller / dobrodružný / horor

Originální název: Fantasy Island
Český název: Fantasy Island

Režie: Jeff Wadlow
Hrají: Michael Peña, Maggie Q, Lucy Hale

Hrací doba: 109 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Přijde mi trochu smutné, že jediné, co v poslední době dokáže v kinech pravidelně vydělávat, jsou komiksové blockbustery, animáky pro malé špunty a levné horory. Jeden by řekl, že alespoň ten třetí zmiňovaných druh filmů drží nějakou úroveň, ale není to tak úplně pravda. Většinou se totiž jedná jen o takové neškodné kvazi-horory cílící na mladistvé publikum, nikoliv na skutečné hororové fans. Expertem na tenhle druh je produkční společnost Blumhouse, která podobné hovadiny posílá do kinosálů pravidelně a obecně vzato s nimi slaví úspěch, ačkoliv najít v jejich produkci nějaký opravdu dobrý počin není zrovna snadné (osobně se mi z hlavy vybavuje pouze jeden – „Upgrade“, což je pro ně navíc poněkud atypický projekt).

„Fantasy Island“ je další rychlokvaškou z produkce Blumhousu, který nádherně ukazuje, v čem tkví strategie téhle společnosti – zajebat hloupý biják za náklady tak minimální, že to prakticky ani nemůže prodělat, a doufat, že to vysype třeba sto míčů, jak už se ostatně několikrát stalo. U „Fantasy Island“ to naštěstí na takový úspěch nevypadá, ale nějaký výdělek tam bude, to je prakticky jisté. A přitom jde o takový kus hovna, až se z toho chce člověku zvracet…

Smutné na tom je, že samotný ústřední nápad by nemusel být zas až tak debilní a pod režisérským dohledem nějakého řezníka by se mohlo jednat o docela krutou naháněčku. „Fantasy Island“ si bere koncept stejnojmenného seriálu ze sedmdesátých let o ostrově, kde se lidem plní přání, akorát se jej snaží naservírovat v hororovém (že mi huba neupadne…) podání. Což v překladu znamení, že fantazie každého člověka se nakonec zvrtne trochu jiným způsobem, než si tento původně představoval.

Výsledek je nicméně příšerný. Už nějakou dobu jsem v kině neviděl takhle sterilní, povrchní, plytký a prostoduchý snímek jako „Fantasy Island“. Vcelku ucházející nápad se nepodařilo přetavit v nic lepšího než nezajímavou rutinu, jíž chybí jakékoliv napětí, natožpak nějaká krev nebo snad dokonce gore. Mluvit v souvislosti s „Fantasy Island“ o hororu je skoro výsměch, protože hororového na tom není zhola nic. Blíž to má spíš k dobrodružnému thrilleru, kde dobrodružný dává smysl jenom kvůli tomu, že se to celé odehrává na tropickém ostrově, a thriller by měl být chápán pouze jako formální označení. „Fantasy Island“ je prostě takové filmové placebo úplně bez koulí, bez nápadů i bez jakéhokoliv hmatatelného konceptu.

Zarážející mi přišel také vývoj filmu. V první polovině se jedná jen o zbytečnou nudu. Jakmile se ale „Fantasy Island“ trochu rozjíždět, což by teoreticky mělo pomoct, ve skutečnosti se film začne propadat do ještě větších sraček. Začnou se vršit logické kiksy (trochu mi přišlo, že v pravidlech, jak ono plnění fantazií funguje, neměl úplně jasno ani jeden z trojice scénáristů) i trapné zvraty vrcholící ve směšné závěrečné pointě, kterou nemohl odhadnout snad jen ten, kdo… viděl pouze horory od Blumhousu, haha. Vrcholem zmaru jsou nicméně srdceryvné patetické scény, jichž se ve filmu nachází o mnoho víc, než bylo třeba (potřeba jich totiž bylo přesně nula). U těch jsem fakt reálně přemýšlel, že se zvednu a odejdu z kina směrem do piče, a to si dovolím tvrdit, že jsem co se sledování ubohých filmových sraček týká docela drsňák. Jako nakonec jsem to vydržel, ale byl to hell asi jako poslech českého rapu.

Fantasy Island (2020)

Snad jediné, na co se dá ve „Fantasy Island“ dívat, je Lucy Hale (můžete znát třeba z další mrdky od Blumhousu „Truth or Dare“), protože to je docela pěkná kundička, i když hrát teda moc neumí a její postava je otravná úplně stejně jako všechny ostatní. Oukej, úplně stejně ne, protože Michael Peña a jeho směšná variace na tajemného bosse, milfka plná komplexů toužící po rodině nebo srábek, co si chce hrát na vojáčky, mě srali ještě víc.

„Fantasy Island“ je každopádně fakt echtovní kokotina, která za váš čas rozhodně nestojí, o vašich penězích ani nemluvě. A co mi přišlo nejsmutnější – ani to není smešné. Je to jenom nudné lobotomické vakuum pro konzumenty bez jakéhokoliv vkusu a nároků. Kdo má v palici aspoň dvouciferný počet IQ bodů, musí si nad tímhle odpadem jen zhnuseně odplivnout. Tfuj!

Fantasy Island (2020)


Spiders (2000)

Spiders (2000)

Země: USA
Rok vydání: 2000
Žánr: natural horror

Originální název: Spiders
Český název: Pavouci

Režie: Gary Jones
Hrají: Lana Parrilla, Josh Green, Oliver Macready, Nick Swarts, Mark Phelan

Hrací doba: 94 min

(Budou spoilery.)

Je mi ctí představit v našem filmovém koutku další mega-vtipnou mega-sračku. Subžánr natural hororu nebo chcete-li ekohororu by mohl být vcelku zajímavý, kdyby byl nějak rozumně pojatý, ale tahle odnož hororu se nějakým způsobem zvrhla v přehlídku absolutního braku a filmařské demence. Pro běžného konzumenta se tedy jedná o zapovězenou oblast, nicméně milovníci shitózní kinematografie zde najdou zlatý důl. Milujete-li hovadiny, jejichž neskonalé demenci se můžete smát, až vás bude pupek bolet, tak mimo jiné právě sem by měly směřovat vaše kroky. Například třeba ke „Spiders“.

Tahle perla pochází z roku 2000 a naplňuje všechny parametry filmové žumpy. Toporné anti-herecké nevýkony, seriózně pronášené repliky plné trapnosti, debilní příběh, příšerné triky, totální dlabání na jakoukoliv logiku. Tohle všechno a ještě víc „Spiders“ nabízí ve vrchovaté míře. Smát se tomu je jako smát se postiženým lidem, ale kurva, člověk si tu vstupenku do pekla přece musí nějak zasloužit!

Pavouci jsou jedni z nejčastějších záporáků v natural hororech. Jejich ztvárnění je prakticky vždycky stejné, takže jde jen o to vymyslet, co osminohým kamarádům provést, aby vyrostli, zmutovali, dostali chuť zabíjet nebo v ideálním případě tohle všechno naráz. Jednou z nejoblíbenějších metod jsou vládní experimenty nebo nějaké kraviny s vesmírem (meteor atp.), přičemž tihle „Pavouci“ se toho nebojí a rovnou kombinují obojí.

To máte tak. Ufouni existují. Vláda to ví, a nejenže to skrývá před lidmi, ještě se snaží s mimozemšťany provádět experimenty. Třeba napíchnout pavouka mimozemskou DNA. V místních podmínkách se to ovšem nedaří, takže dojde na vesmírnou misi, aby ke vpravení DNA do pavouka proběhlo v nulové gravitaci, kde mimozemšťané žijí (nějaké planety asi nevedou, víš jak). To se ale povede až moc, protože pavoučka tenhle doping nakopne a vymrdá (ne doslova) celou posádku raketoplánu. Veřejnosti se řekne, že raketa bohužel shořela, ale ve skutečnosti je navedena zpátky na zem.

Okolo toho se motá mladá novinářka Marci Eyre píšící pro lokální bezvýznamný univerzitní plátek. Původně teda chtěla psát o mimozemšťanech, ale když jde obhlédnout místo, kde měli návštěvníci údajně přistát (což je tajná vojenská základna… kterou nikdo nehlídá), čirou náhodou sem spadne výše zmíněná raketa. Za chvíli se objeví vojáci, všechno to naleze do vojenského komplexu a pořádná pavoučí zábava může začít. Pavouka se sice několikrát podaří sejmout, ale on vždycky předtím naklade vajíčko do nějaké oběti a jeho nástupce je o něco větší. Na konci už tím pádem po městě pobíhá monstr pavouk a já vám ručím, že jestli jste si neurvali pajšl smíchem doteď, tak u pekelně špatně naanimovaného pavoučího obra se vám to určitě podaří.

Spiders (2000)

Mimochodem právě triky bych si dovolil vyzdvihnout jako jeden z největších generátorů smíchu ve filmu. Každý pavouk, nicméně nejen ten, je tady tak brutálně nereálný a umělý, jak jen to v roce 2000 asi šlo. Všechny triky jsou tak strašně nevěrohodné, až by z toho skoro krvácely oči, kdyby to nebylo tak brutálně směšné. To prostě chceš. Vcelku paradoxní ovšem je, že gore efekty až tak kreténsky nepůsobí. Zmutované ksichty nebo rozervané hrudní koše vypadají relativně použitelně i do serióznějšího bijáku.

Ale to je asi tak jediné, co lze na „Pavoucích“ pochválit, aniž by to bylo zamýšleno jako výsměch. Vesměs všechno ostatní je žumpa. Nebudu vás tu mořit dalšími tlachy o stupiditě a hromadách nelogičností, které hned trojice (!) scénáristů po divácích hází plnými hrstmi, a zmíním jen závěr téhle perly, což vás doufám už definitivně přesvědčí o tom, jaká halda ten biják je. Všechno totiž končí v epickém finále, kdy zmíněná novinářka visí na laně z létající helikoptéry a odstřeluje monstrózního pavouka na střeše nějaké budovy raketometem s uranovými střelami. To mi kurva netvrďte, že vám tohle nepřijde vtipné!

Spiders (2000)

Jako u všech podobných filmů platí, že jde o zvrhlou zábavu určenou pouze příznivcům totální píčovin, kteří se rádi baví nad něčí demenci. „Pavouci“ jsou k něčemu takovému jako stvoření. Pro standardního diváka jde samozřejmě o nekoukatelnou záležitost, ale já osobně jsem se celou dobu chechtal jako prase, takže jestli máte smysl pro pořádnou dekadenci, můžu vám to klidně doporučit!


Jolly Roger: Massacre at Cutter’s Cove (2005)

Jolly Roger: Massacre at Cutter's Cove (2005)

Země: USA
Rok vydání: 2005
Žánr: slasher

Originální název: Jolly Roger: Massacre at Cutter’s Cove
Český název: Jolly Roger: Masakr v zálivu

Režie: Gary Jones
Hrají: Rhett Giles, Tom Nagel, Kristina Korn, Thomas Downey

Hrací doba: 80 min

(Budou spoilery.)

Sledování vysoce špatných filmů lze považovat za jistou formu sebemrskačství, přesto – občasné záchvaty masochismu je nutno ukojit, pročež člověk sáhne po nějakém braku, jenž se už zdálky tváří jako totální sračkové céčko. „Jolly Roger: Masakr v zálivu“ patří k přesně takovým. Věděl jsem, že tohle bude kurevsky zlé a že půjde o totální kejdu, ale šel jsem do toho s vyhlídkou na salvy škodolibého smíchu. Mé přání bylo vyslyšeno.

Leccos napovídá už české vydání na DVD. Obsahuje dvě české stopy, které jsou obě v lepší zvukové kvalitě než originální znění (!), k němuž nejsou poskytnuty žádné české titulky. Nevadí, spokojil jsem se tedy s dabingem, což nakonec nebyla špatná volba, protože ten je mega-vtipný sám o sobě a bijáku přidává další humorný prvek navíc. Vůbec bych se nedivil, kdyby se téhle píčovině chlámali i ti borci, co to museli dabovat. Nicméně k filmu…

Samotný námět mi vlastně zas tak špatný nepřišel. Dokonce si myslím, že z vraždícího piráta by se dal udělat dobrý zábavný béčkový slasher jak víno. To by jej ale musel do ruky někdo alespoň trochu schopný a scénář by musel být na trochu lepší úrovni než té současné, jíž by se snad vysmál i Zdenda Troška. Jen si to představte, jak příšerné to musí být, protože větší filmovou urážku nevymyslíš!

„Jolly Roger: Masakr v zálivu“ totiž veškerý možný potenciál pohřbívá v moři stupidity a totálního amatérismu. Prakticky všechno na tomhle bijáku je neskonale dementní, v obsahové i formální stránce. Ne-herci trapčí a nehorázně přehrávají v rolích debílků s totálně nelogickým chováním, nějaký náznak filmovosti to nevidělo ani z rychlíku, triky jsou strašné, příběh se může pochlubit leda tak hloupostí a celé je to jednoduše naprostý brak.

Středobodem pozornosti je pirát Roger Laforge, který proslul svou krutostí a násilným chováním. Před třemi sty lety ovšem jeho posádce došla trpělivost s kapitánovým krvavým řáděním, tak vypukla vzpoura. Rogera zabili, vzali si jeho poklad a společně založili město.

Jsme v současnosti, kdy na pláži právě zmiňovaného města popíjí šestice středoškoláků. Dva z nich si odskočí do tmy, aby si tu zopakovali biologii, lekci kopulačních pohybů, ale než na to vlítnou, najdou podivnou truhlu a v ní lebku. Po průzkumu hodí lebku do vody a bum ho – Roger Laforge a.k.a. Jolly Roger je zpátky, okamžitě tasí šavli a začne to tam mydlit hlava nehlava. Hlavně ta nehlava, poněvadž sekání hlav patří k jeho oblíbeným praktikám. Ostatně k tomu má důvod, protože aby dostal zpátky svůj poklad, musí do své truhly narovnat hlavy šestnácti potomků zakladatelů města, kteří ho před třemi staletími ojebali (kdo si vzpomněl na „The Fog“ od Carpentera, má bod).

Jolly Roger: Massacre at Cutter's Cove (2005)

K dobru lze filmu přičíst postavu samotného zabijáka. Ten je sice trochu debilní, ale ne tak moc, jak by mohl být. Sekání hlav mu docela jde a občas u toho prohodí i vtipnou pirátskou hlášku. Většinou něco s rumem. Sympatická je i snaha o brutalitu. Hlavy i cákance krve létají ve velkých obloucích přes celou místnost. Bohužel tohle snažení zásadně shazují už zmiňované triky, které jsou neskutečně laciné. Vše to působí strašně uměle a plastově, takže kýžený efekt se nedostavuje. Trochu plastově nakonec působí i kozy striptérky v baru, jež svůj plast ukáže na kameru; kromě ní své poprsí předvedou ještě další dvě roštěnky, ale v jejich případě příroda nadělovala tak málo, až to skoro nestojí za řeč. Pořád ale platí, že troje kozy lepší než žádné kozy, takže jde o jedny z mála světlých momentů snímku!

Jolly Roger: Massacre at Cutter's Cove (2005)

Celé tohle veledílo lze dokoukat pouze a jenom díky tomu, že je to celé tak ohromně kreténské, až je to vlastně strašně vtipné. Už na začátku jsem prozradil, že jsem se těšil na salvy škodolibého smíchu, a že jsem se jich také dočkal. Řechtal jsem se často a nahlas. Ne s filmem, nýbrž filmu. Ale i to je lepší než sračky, které jsou natolik špatné, že se tomu nedá ani smát. Ale to je asi tak to nejpozitivnější, co o tomhle majstrštyku mohu říct. Za vidění to samozřejmě nestojí, poněvadž střízlivou optikou je to prostě ultimátní hnůj.


Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000 (2000)

Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000 (2000)

Země: USA
Rok vydání: 2000
Žánr: sci-fi

Originální název: Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000
Český název: Bojiště Země: Sága roku 3000

Režie: Roger Christian
Hrají: John Travolta, Barry Pepper, Forest Whitaker

Hrací doba: 117 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Nedávno jsme mohli pozorovat bitvu mezi „Avengers: Endgame“ a „Avatarem“ o titul nejvýdělečnějšího filmu všech dob, jejž si pro sebe nakonec urvali komiksoví superhrdinové od Marvela, kteří z kapes diváků v kinech vytáhli víc jak dvě a tři čtvrtě miliardy amerických dolarů. Což jsou pro většinu z nás naprosto nepředstavitelné prachy. Ale bylo to jen otázkou času, vždyť si stačí uvědomit, že ještě před deseti lety byla miliarda v kině výjimečná událost, zatímco dneska už je to běžné a pro velký blockbuster jde skoro o povinnost.

Ne vždycky jsou ale filmová čísla jen o výdělcích. Pořád se jedná o investice a ty se nemusejí vyplatit. Na opačné straně spektra máme i prodělečné snímky, z nichž některé své investory stály sakra hodně. Když se mluví o největších finančních průserech na stříbrném plátně, asi všichni si vzpomenou na dva mimořádně známé případy: „Cutthroat Island“ (1995) a „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ (2000). Nejde ani tak o to, že by tyhle kusy prodělaly nejvíc v historii, v tomhle ohledu už je mnohé další předběhly (titul největšího propadáku vůbec si před pár měsíci přisvojilo fantasy „Mortal Engines“). Proslavily se ale tím, že díky jejich masivnímu neúspěchu zbankrotovala celá studia.

Zatímco u „Cutthroat Island“ šlo „pouze“ o špatný odhad pro uvedení pirátského filmu v kombinaci s produkčními problémy, u „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ je to ještě vtipnější, poněvadž šlo o vysněný a vydupaný projekt Johna Travolty. Ten dokonce sám přispěl do rozpočtu vlastními miliony (konkrétně prý pěti) a docela známá je i historka, jak na plac povolal svého osobního kuchaře, protože si štáb stěžoval na špatnou stravu. Až takhle mu na tomhle bijáku záleželo. O to víc je humorné, jaká arci-mega-sračka z tohohle vylezla. Aby té srandy nebylo málo, tak Travolta údajně chtěl, aby to celé režíroval Quentin Tarantino, s nímž se potkal při natáčení „Pulp Fiction“ (1994).

Není těžké se dopátrat důvodů, proč byl Travolta ve výrobě „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ tak zainteresován. Patří totiž mezi neznámější členy scieontologické církve. A snímek vznikl na základě stejnojmenné knihy, již v roce 1982 vydal L. Ron Hubbard, což je – dramatická přestávka – zakladatel scientologické církve. A jak víc chcete lézt do prdele kápovi svého náboženství, než že natočíte monstrózní sci-fi spektákl podle jeho literárního vejblitku. Projektu se dokonce věřilo tak moc, že byl rovnou v plánu i druhý díl, protože tenhle film zachycuje události pouze první poloviny knihy. Nicméně vzhledem k tomu, že „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ nakonec prudce prodělalo (přes sedmdesát miliónů dolarů) a největší „útěchou“ mu bylo sesbírání úctyhodného počtu Zlatých malin (na několik let dopředu stanovilo rekord), pokračování nikdy nevzniklo. Ne snad, že by to člověka nějak zásadně mrzelo.

Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000 (2000)

Oukej, teď seriózně. „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ je fakt hrozná blbost. Celý film vypadá, jako kdyby během jeho natáčení prakticky nikdo neměl žádnou soudnost. Ještě by se daly překousnout nic moc triky, ale odredovaný Travolta na chůdech a neandrtálci ve stíhačkách… to je fakt moc silný kafe na to, aby tenhle brak vážně kdokoliv vyjma samotných tvůrců. Ono to totiž vypadá, jako kdyby si všichni mysleli, že natáčejí seriózní konkurenci „Star Wars“, ale reálně to má blíž spíš k brakům z osmdesátých let. Akorát to vzniklo v roce 2000, stálo to velké prachy a hrají tam známí herci (kromě Travolty ještě třeba Forest Whitaker nebo Barry Pepper).

Aby to navíc celé mělo opravdový říz, prakticky po celý film je kamera nakřivo (takzvaný dutch angle). Asi někdo chtěl, aby výsledek vypadal kurevsky cool, ale když se to používá nonstop skoro kompletní stopáž, je to spíš směšné a lehce debilní – jako ostatně skoro cokoliv na téhle perle.

Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000 (2000)

Pojďme nicméně k příběhu. Máme zde post-apokalyptickou budoucnost, kdy planetu Zemi ovládla mimozemská rasa Psychlonů, která zbytky lidstva využívá jako otroky pro dolování surovin. Svobodně přežívají jen primitivní kmeny v odlehlých oblastech a v jednom takovém bydlí i jistý Jonnie Goodboy Tyler (tak se ta postava fakt jmenuje). Toho už nebaví modlit se ke starým bohům (což má být původní lidská civilizace), takže se vydá do světa, aby ty bohy našel. Najde ledva hovno a skončí jako otrok v psychlonském táboře. Co by to ale bylo za hrdinu, kdyby nevyvolal rebelii a nevedl lidstvo ke svobodě, že jo.

Dost často platí, že čím je nějaký film horší, tím větší má potenciál vyvolávat záchvaty smíchu, kór když si k tomu člověk dá nějaký ten alkohol. V tomto ohledu „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ jednoznačně exceluje. Takovéto bijáky ve své době těžce propadnou, ale postupem času se stanou kultem, jemuž se smějí nové a nové generace vyznavačů filmového škváru. Není divu, že k takovým případům „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ patří, protože splňuje všechno, aby jej určitá část filmových maniaků milovala právě za to, za co jej většina nenávidí. Jednoduše podobná situace a podobné důvody, proč dodnes uctíváme legendární zářezy jako „Robot Monster“ nebo „Plan 9 from Outer Space“. „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ na tom není o moc jinak, jen pochází z mladšího roku.

Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000 (2000)

Komu lze tedy „Battlefield Earth: A Saga of the Year 3000“ doporučit? Samozřejmě těm z vás, komu zasvítily oči a povyskočilo srdce, když jsem zmínil obě kultovně špatná sci-fíčka z padesátých let. Pokud vás láká seriózní science fiction nebo space opera, určitě byste se měli poohlédnout jinde.


Killer Barbys vs. Dracula (2002)

Killer Barbys vs. Dracula (2002)

Země: Španělsko
Rok vydání: 2002
Žánr: žumpa

Originální název: Killer Barbys vs. Dracula

Režie: Jesús Franco
Hrají: Silvia Superstar, Enrique Sarasola, Aldo Sambrell

Hrací doba: 86 min

Zdroj fotek: WIPFilms.com

V roce 1996 natočila španělská punk-rocková kapela The Killer Barbies svůj vlastní film, jehož režie se ujal vyhlášený španělský maniak Jesús Franco, jenž proslul natáčením totálních škvárů někde na hranici mezi amatérským hororem a amatérským pornem. Šlo – samozřejmě! – o neskutečnou hovadinu, ale svým roztomilým způsobem jsou tyhle debilní horůrky strašně zábavné. Což do jisté míry platilo i o „Killer Barbys“, ačkoliv se ani v rámci pokleslé kinematografie nejednalo o žádný zázrak. Osobně mohu s klidem prohlásit, že znám i mnohonásobně zábavnější hororovou žumpu. Pár zábavných věcí jako naháněčka lesem nebo smrt parním válcem (kulttypičo!) se tu ovšem našlo a celkově mi byl tenhle počin sympatický.

Prostřednictvím „Killer Barbys“ však spolupráce mezi skupinou a Jesúsem Francem neskončila ani náhodou. O šest roků později totiž společně dali dohromady další biják s všeříkajícím názvem – „Killer Barbys vs. Dracula“. Nicméně tentokrát sledování opravdu bolí, protože „dvojka“ je totální píčovina, kterou nelze obhajovat ani s láskou k filmovým škvárům. Tady je prostě všechno špatně.

„Dvojku“ jsem dál záměrně do uvozovek. „Killer Barbys vs. Dracula“ totiž není pokračováním „Killer Barbys“, přinejmenším ne přímým a přinejlepším hodně volným. Jinými slovy, pokud jste neviděli starší biják, požitek (haha!) z „Killer Barbys vs. Dracula“ vám to nijak nezkurví. Každopádně, věci se mají asi následovně:

The Killer Barbies jsou teď velká kapela, protože je sponzoruje nějaký prachatý kretén s fetišem na zpěvačku Silvii Superstar. Formace se připravuje na turné v zábavním parku, do něhož ovšem ve stejné době dorazí hrabě Drákula v rakvi. Do toho ale v místní putyce nasává jinačí dement převlečený za Drákulu, který tvrdí, že právě on je pravý Drákula. Ten tam ale nehraje žádnou roli, jen ho za chvíli vrchní upír zakousne, takže tohle říkám jen tak pro srandu. Každopádně, Drákulu z jeho spánku probudí song The Killer Barbies, který k němu zní z jejich zkoušky, načež vstane a vypraví se tam, aby si na jejich muziku trochu zatrsal (fakt!) a při tom se náhodou zamiloval do zpěvačky (v překladu: dostal neodolatelnou chuť zabořit svoje velké… zuby do jejího… krku).

Poté už následuje dementní honička, v níž Drákula zakousne, koho potká, a šklebí se u toho jak totální kokot (ale zdaleka není sám – herecké výkony jsou naprosto epické od všech zúčastněných). Na místo dorazí nějaký lovec vampýrů, který je sice slepý, nicméně dokáže upíry cítit. Což jen tak dokáže hned ve své první scéně, kdy zahlásí, že tu cítí něco zkaženého, načež mu jeho bázlivý poskok odvětí, že stojí přímo před vchodem na hajzly. Vše vrcholí v naprosto odzbrojující scéně, kdy je Drákula chycen do lasa, a následně se všichni okolo poperou o to, kdo mu zatluče kůl do srdce. Do toho je nastrkána hromada písniček The Killer Barbies, takže to ještě víc vypadá jako celovečerní videoklip než první film.

Killer Barbys vs. Dracula

Každopádně, všechna sranda stranou, tohle je totální odpad, na němž není dobře vůbec nic. Jestli jsem o „Killer Barbys“ napsal, že jde o nechtěně trapný, levný a amatérský horor, tak to beru s omluvou zpátky, protože oproti „Killer Barbys vs. Dracula“ šlo ještě o veledílo. Druhý biják je skrz naskrz absolutní arci-sračka a přes to prostě nejede vlak. Ne snad, že bych se během filmu nesmál. Naopak, smál jsem se jak blázen, protože nic jiného se při vší té trapnosti ani dělat nedá. Ale i to je po půlhodině docela nuda, protože se vleče, nic se tam neděje, příběh nic, atmosféra nula, zábava na bodu mrazu.

„Killer Barbys vs. Dracula“ dokonce postrádá i základní atributy céčkového trashového hororu jako pořádné gore a erotika, což jsou obojí věci, s nimiž Jesús Franco neměl ve své kariéře nikdy problém. Zrovna tady si to ovšem odpustil, což rozhodně považuji za přešlap. Ve finále jediné, na co se tu dá alespoň trochu koukat, je sama Silvia Superstar, jíž to v „Killer Barbys vs. Dracula“ sekne ještě víc než ve starším bijáku, a nadto se předvede v několika sexy outfitech. Je to ale dostatečný důvod k tomu, aby mělo smysl se na tuhle kravinu koukat? Rozhodně ne.

Killer Barbys vs. Dracula

Rozhodně nemám problém s brakovými horory, vlastně mám pro ně spíš slabost a většinou si je dost užívám. A to včetně těch, které jsou už dnes spíš nechtěné komedie. „Killer Barbys vs. Dracula“ je nicméně tak hloupá záležitost, že nefunguje ani z tohohle ohledu, a navíc to nejde omlouvat ani stářím, poněvadž se jedná o relativně novější film (rok 2002). Selhání vidím na všech frontách – není to strašidelné, není to napínavé, ani krvavé, ani směšné, prostě nic. Vydávat tohle za horor je jednoduše výsměch. Summa summarum jde o naprostý fail a neexistuje jediný důvod, proč byste se na tohle měli koukat. Ruce pryč.


Burnnesy – Parazit

Burnnesy - Parazit

Země: Česká republika
Žánr: agro metal
Datum vydání: 2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Parazit
02. Zrození nenávisti
03. Lobista
04. Ztracená
05. Apatie
06. Proč zase já
07. Vzdor osudu
08. Šmejd
09. Syndrom války [bonus track demo 2016]
10. Jsi hvězdou [bonus track demo 2016]

Hrací doba: přišlo mi to jako 3 hodiny, ale reálně asi míň

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Radek Kopel z Eine Stunde Merzbauten

Když jsem kdysi se Sicmaggotem začínal, chodil jsem ještě na gymnázium. Asi je tedy jasné, že když se tehdy někdo odhodlal poslat nějaké fyzické CD na recenzi, uváděl jsem adresu, na níž dnes bydlí už jen moji rodiče. Nechával jsem si tam nosiče posílat i v době, kdy už jsem studoval vysokou školu a bydlel na koleji. Dnes už několik let žiju úplně jinde, a přesto se tu a tam pořád stává, že rodičům přijde cédéčko na recenzi, které si zde vyzvednu třeba i za několik měsíců, když se tam náhodou objevím.

Moc nevím, proč někdo posílá cédéčka na recenze bez ptaní a na nepotvrzené adresy, nicméně stává se to. Docela by mě zajímalo, kolik takových nosičů určených na nedomluvenou recenzi skončilo kdovíkde, když to někdo bez optání poslal třeba na adresu mého předešlého bydliště nebo bývalým redaktorům, s nimiž už třeba ani nejsem v kontaktu. Ale to se asi nikdy nedozvím.

Pokud to však dorazí a jedná se o něco, co mám vlastně chuť poslouchat, tak mě to samozřejmě vůbec nesere. To se ale zas tak často nestává. Mnohem častější jsou případy, kdy takhle na recenzi dorazí něco, co nechci poslouchat ani já, ani nikdo jiný z aktuální redakce. Dvojnásob vtipné to je, když dorazí balík od někoho, o kom jsem nikdy neslyšel, a vím jistě, že jsem nikomu takovému svojí adresu nikdy neposkytoval. Pokud sem chodí nějací muzikanti, ať nám klidně v komentářích prozradí, jestli mezi kapelami vážně funguje šmelení s adresami recenzentů, haha!

Každopádně, nedávno jsem se zase takhle objevil doma… máma měla narozky, víš jak. A čekal tam na mě balíček, jehož odesílatelem byl Radek Kopel. Nic sice domluvené nebylo, ale říkám si, že paráda, budou další hluky od Eine Stunde Merzbauten. O to větší bylo zklamání, když na mě po rozbalení vykoukla nějaká teplická, prý „crossover metalová“ lokálka. Kopel v jejich řadách nehraje, tak nevím, jestli je to jejich kámoš (ostatně z Mostu je to do Teplic jen kousek) nebo to posílá jako charitu anebo mě chtěl holomek jen ztrestat za to, že recenzuju málo noisu. Ať je pravda kdekoliv, o jedné věci nepochybuje – hudba Burnnesy je strašná píčovina.

Jak lze z dosavadního textu, kde jsem se hudbě doposud příliš nevěnoval, asi vytušit, nemám toho o Burnnesy moc co napsat. Mohl jsem CD nenápadně ignorovat a tvářit se, že mi nikdy nepřišlo, případně jej ignorovat ostentativně, protože jsem se nikoho neprosil, aby mi to poslal (a popravdě, kdybych o tom věděl v předstihu, tak bych spíš prosil, aby mi to nikdo neposílal), ale nakonec jsem si řekl, že nebudu zmrd a aspoň si to pustím, když už teda někomu stálo za to zaplatit výpalné poště, aby to doručila.

Tušil jsem nicméně, že to bude sračka, což se potvrdilo hned s prvním poslechem. Jde o poloamatérský agro rock/metal, jehož skladatelský level se dost blíží k nule. Triviální struktury, primitivní riffy, příšerné texty… až je člověku stydno za samotné muzikanty, že se prezentují s takovou lyrikou. Lepší texty jsem ty vole čmáral na střední do sešitu. Tohle pouštějí do světa na cédéčku dospělí kořeni. Celé mi to zní jako nějaká laciná céčková napodobenina kapel jako Arakain nebo Dymytry, přičemž minimálně druzí jmenování jsou podle mě sami o sobě strašní, takže takovéhle hodnocení samozřejmě myslím jako urážku.

Burnnesy

Moje dojmy z „Parazita“ krásně ilustruje skutečnost, že mě hned při první poslechu chytlo hrozivé sraní. Když jsem si to pustil podruhé, opět mě během poslechu chytlo sraní. Potřetí už jsem to radši neposlouchal. Samozřejmě, může to být jen náhoda, ale až budu mít někdy zácpu a budu fakt zoufalej, tak si možná „Parazita“ pustím jako projímadlo. Až takhle na hovno to je.

Jebu vám na nějakou profesionalitu nebo objektivní hodnocení. Netoužil jsem po tom, aby mi to někdo posílal, a kdyby se tak nestalo, ani bych o tenhle hnůj nezavadil. Mně to přijde jako vidlácká mrdka a myslím si, že se to nedá poslouchat. Jestli něco takového nechcete o své muzice číst, tak ji příště kurva neposílejte  bez optání lidem, které to vůbec nezajímá a nechtějí to poslouchat.


Truth or Dare (2018)

Truth or Dare (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: kvazi horor pro děcka

Originální název: Truth or Dare
Český název: Vadí nevadí

Režie: Jeff Wadlow
Hrají: Lucy Hale, Violett Beane, Tyler Posey

Hrací doba: 103 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

„Vadí nevadí“ je další z mnoha počinů společnosti Blumhouse, která se zaměřuje na produkci levných hororů. Ty do kina posílá v hojných počtech a většina z nich prošumí bez většího zájmu, ale z některého se sem tam stane hit, jenž vydělá mnohonásobně víc, než stál, a svým úspěchem bohatě zaplatí i nevydařené pokusy o výdělek. Model geniálně jednoduchý, ale zjevně docela funkční, protože Blumhouse má podobných hitových zářezů na kontě už několik.

Zrovna „Vadí nevadí“ mezi takové taky patří. Při rozpočtu 3,5 milionu amerických dolarů se filmu podařilo vytáhnout z kapes diváků téměř 95 milionů, což je přibližně 27násobek toho, co výroba stála. Jeden by si i naivně pomyslel, že s takovým úctyhodným skóre bude mít „Vadí nevadí“ v rukávu nějaké eso, kvůli němuž ti lidé do kina nalezli, nějaký zajímavý nápad anebo přinejmenším zručně natočenou žánrovou práci. Nic nemůže být dále skutečnosti. „Vadí nevadí“ je totiž sterilní hnůj bez špetky invence, jehož úspěch v kinech je pro mě dost nepochopitelný.

Samozřejmě, že každý film vyjma amatérských, pouze pro radost dělaných počinů má ambice se přinejmenším zaplatit, to je v pohodě. „Vadí nevadí“ nicméně patří k těm případům, u nichž mi přijde, že rezignují na cokoliv jiného než jen vydělat nějaké prachy. Celé to působí jako strašná rychlokvaška bez sebemenšího smyslu, jejímž prostřednictvím se jen někdo snaží za minimální investici zajebat škváru. Až takhle prázdný ten výsledek je. A když snímek vzbuzuje takový dojem, je to samozřejmě průser jak noha.

Cílovka „Vadí nevadí“ je taktéž zřejmá. Film rozhodně necílí na hororové fanoušky, protože ti se takové žumpě mohou jenom vysmát. Z celého bijáku hrozně smrdí snaha to podstrčit konzumnímu náctiletému publiku, čemuž se podřizuje víc, než by bylo vhodné. Že jsou hlavní postavy parta mladých hezkých lidí, to není samozřejmě nic nového, ostatně parta teenagerů na zabití je v hororu docela klišé. Jenže ti ve „Vadí nevadí“ si neustále fotí selfíčka, asi tak stokrát za film musí použít macbook, streamují na YouTube, lidi hledají na Facebooku, baví se o Snapchatu, informace si posílají přes Messenger. Prostě hrůza, co vám budu povídat. A přitom i rádoby-horor pro mladší publikum se dá udělat docela zábavně, jak dokazuje třeba „Všechno nejhorší“ (produkce od stejné společnosti, jen tak mimochodem), jemuž hodně pomohl nadhled. Ve „Vadí nevadí“ si postavy fotí selfíčka a je to myšlené kurva seriózně. To nechceš.

Příběh a „hororová“ rovina jsou neméně směšné. Parta kámošů odjede na prázdniny do Mexika. Poslední den výletu potkají nějakého borce na baru, který je vezme do nedalekého starého kostela, kde je ukecá, aby si zahráli hru vadí-nevadí (nebo taky pravda-nebo-úkol). Po návratu domů ale zjistí, že hra jaksi pokračuje, a kdo odmítne hrát nebo nesplní svůj úkol / neřekne pravdu, zemře. Hru moderuje (tj. pokládá otázky, zadává úkoly) nějaký škleb, který se vždycky usadí na nějakém člověku, aniž by měl tento o čemkoliv tušení. Tenhle škleb je jen tak mimochodem udělaný podle nějakých obrázků na DeviantArtu (!) a vypadá naprosto příšerně. Krev, atmosféra, pocit strachu nebo cokoliv dalšího, co byste někdy po hororu mohli chtít, se nekoná ani v nejmenším. Prim hraje Facebook a Apple. Nechápu, co na téhle tragédii vymýšleli čtyři (!) scénáristé.

Truth or Dare (2018)

Za jediný plus považuji pouze to, že ta buchta v hlavní roli je fakt pěkná. Samotný film je nicméně regulérní odpad, s nímž byste neměli ztrácet čas.