Archiv štítku: fail

War for War – In Situ

War for War - In Situ

Země: Česká republika
Žánr: parodie na elektronickou hudbu
Datum vydání: 27.3.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Ozbrojené stroje
02. Arsenik
03. Vůz hořel
04. Svod
05. Důlní díla
06. Pohaslé město
07. Digitron

Hrací doba: 34:44

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

Kdysi dávno byl War for War projektem, jenž produkoval nijak zvlášť zajímavý agresivní black metal s válečnou tematikou. Po tomhle prvotním období se jeho tvorba začala stáčet mnohem zábavnějším směrem, hudebně i tematicky, až v jednom momentě – konkrétně v období alba „Věž smrti“War for War aspiroval na pomalu nejzajímavější kapelu, na níž se Lord Morbivod podílí či podílel.

Tím spíš zamrzelo, když se následně Morbivod rozhodl pustit War for War k ledu. V jednom momentě se sice vrátil koncertně, ale k plnohodnotnému návratu došlo až mnohem později. A jak jsem si kdysi myslel, jaká to není škoda, že War for War končí, nyní musím razit zásadně opačný názor – věčná škoda, že se tohle jméno na českou metalovou (?) mapu vůbec vracelo a radši nezůstalo pohřbené v minulosti.

S obnovou činnosti v roce 2016 Morbivod přistoupil k docela překvapivému kroku. Do skupiny jako zpěvačku přibral Lenku Machovou, jež svým vokálem před mnoha lety ozdobila první dvě desky Ador Dorath. Ze zajímavého spojení ovšem zajímavá muzika nevzešla ani náhodou. Diplomaticky řečeno, „Illud tempus“ byla velmi rozpačitá nahrávka. Řečeno o něco méně diplomaticky, leč blíže pravdě – „Illud tempus“ bylo dost nepovedené album. Řečeno nediplomaticky, nicméně tentokrát plně upřímně – „Illud tempus“ byla nebetyčná sračka.

Kdyby mi ovšem někdo v době po vydání „Illud tempus“ řekl, že tohle ani zdaleka není nejhlubší dno, na nějž svého času (relativně) dobrá formace může klesnout, věřil bych mu při svém tehdejším znechucení jen těžko. Dnes je to realita. Nejnovější počin „In Situ“ je natolik nepovedený, až se člověku – ty vole, fakt bych nečekal, že něco takového někdy budu muset napsat – skoro začne stýskat po „Illud tempus“. Už jen tohle prohlášení by vás mělo dokonale odradit, ale jestli máte silný žaludek, čtěte dále. Přiložený přehrávač však aktivujte jen v případě neodbytného návalu masochismu.

Že se „In Situ“ prakticky vymanilo z metalových okovů, je tím posledním, co by mi vadilo. Naopak si myslím, že zbytečné lpění na žánru mnohým metalovým muzikantům spíše škodí. Nová deska War for War ale není skutečnou elektronickou deskou, jako spíš lacinou napodobeninou elektronických žánrů. Vím, že Morbivod posluchačsky vidí (respektive slyší) i za hranice metalové muziky, ale s veškerou úctou k němu mám pocit, že skladatelsky už jiné žánry interpretovat neumí.

Vypadá to přespříliš příkře? Jak jinak si mám ale vysvětlit, že „In Situ“ zní tak strašně povrchně, tak hloupě? War for War zde předkládají tupou diskošku, která se dá poslouchat jen s velkým sebezapřením… takže se reálně poslouchat nedá. Nic jiného to jednoduše není, jelikož na „In Situ“ neslyším žádnou žánrovou integritu nebo tvář. Není tu nic, co by byť i jen vzdáleně naznačovalo, zdali chtěl Morbivod stvořil EBM, industrial, dark electro nebo cokoliv jiného… je to absolutně prostoduché, prvoplánově „tucavé“, a když se ozve kytara, nezní to o nic lépe. Na „In Situ“ mají War for War blízko třeba k pozdějším Semargl, což by rozhodně nikdo neměl chápat jako plus. Akorát s tím rozdílem, že u Semargl alespoň byla nějaká nadsázka, což o War for War, obávám se, tvrdit nelze. Špatný dojem navíc umocňuje Lenka, jejíž vokál zde obtěžuje ještě víc než na „Illud tempus“, což je sakra co říct.

War for War

Kdo mi nevěří, ať si pustí třeba „Arsenik“ nebo „Digitron“… to je prostě tak špatné, až bych řekl, že to mluví samo za sebe a letmý poslech by měl stačit každému, aby pochopil, že tady se hraje muzika, která si zaslouží pouze opovržení. Možná, že to uspokojí někoho, kdo v takzvaně elektronických žánrech nemá sebemenší přehled, což bych ještě dokázal pochopit, protože vím, že když jsem svého času tohle začínal poslouchat, taky se mi líbila prakticky jakákoliv píčovina, poněvadž chvíli trvá, než si člověk vytvoří určitý náhled na danou věc. Nevěřím ovšem tomu, že by se kdokoliv, kdo má alespoň základní přehled, z „In Situ“ nevyzvracel.

Možná někdo může opáčit, jaký je rozdíl mezi „In Situ“ a třeba „Technologií těžby“„Věže smrti“, která se nesla v podobném duchu. To je dobrá otázka, nicméně na ni lze odpovědět lehce – „Technologie těžby“ i navzdory jisté lacinosti dokázala fungovat jako vtipná vsuvka na jinak blackmetalovém albu. A s odstupem času je taky dost otravná, ačkoliv stále poslouchatelnější než cokoliv z „In Situ“. Nicméně poslouchat tohle přes půlhodiny… to nechceš.

„In Situ“ je dle mého názoru po všech směrech nepovedená, chabá a vysloveně debilní nahrávka. Netuším, zdali Morbivodovi totálně jeblo, anebo má tohle být jen obrovský trolling, ale žádné jiné alespoň trochu srozumitelné vysvětlení mě nenapadá. Je-li tohle myšleno seriózně a autoři si za tím hodlají skutečně stát, tak je tu něco hrozně špatně, protože tady se bavíme o žhavém kandidátovi na sračku roku.


Dimmu Borgir – Interdimensional Summit

Dimmu Borgir - Interdimensional Summit

Země: Norsko
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 23.2.2018
Label: Nuclear Blast

Hrací doba: 07:40

Odkazy:
facebook / twitter

Nebudeme si nic nalhávat – Dimmu Borgir jsou co do hudební stránky už nějakou dobu po kolena ve sračkách. Úměrně tomu, jak rostl jejich věhlas a jak se zlepšovaly hrací sloty na velkých festivalech, ztrácela jejich muzika na ostrosti i kvalitě a blížila se zlatému nekonfliktnímu metalovému mainstreamu. Nějakým pentagramem už dneska nikoho nevystrašíte, i kdybyste si jich do svých kožených bombarďáků nasrali třicet naráz, hlavní je prostě hudba a v té Dimmu Borgir dlouhodobě tápou, jakkoliv se snaží tvářit jako fakt hustá kapela.

Po vydání minulého alba „Abrahadabra“ se norské trio ShagrathSilenozGalder odmlčelo na nebývale dlouhou dobu. Rovnou osm letopočtů již uběhlo, než se Dimmu Borgir zmohli na novou desku s názvem „Eonian“, která vyjde 4. května. Jak je zvykem, dlouho před vydáním byla vypuštěna ukázka v podobě singlu „Interdimensional Summit“ – a jestli ten má ukazovat, jak bude novinka znít, tak mohu bez jakýchkoliv vytáček říct, že si ten „návrat“ mohli Dimmu Borgir nechat od cesty a radši se stát minulostí.

Nepochybuji však o tom, že si naznačený směr své fandy najde. Rozhodně to ale nebudou příznivci black metalu. Konečně si totiž přiznejme, že to, co aktuálně Dimmu Borgir dělají, nemá s black metalem mnoho společného (black metal tomu říkáme jen tak ze setrvačnosti). „Interdimensional Summit“ je totiž neškodný střední proud metalu, jenž možná dokonale pasuje do portfolia labelu jako Nuclear Blast, ale rozhodně nebude pasovat do přehrávače někoho, kdo má alespoň základní nároky či vkus.

„Interdimensional Summit“ je prostě hloupá skladba. Kytary tam jsou dvě, ale hrají úplné hovno, žádná ostrost nebo špína. Tempo je nenáročná střední pohodovka, všude pokokot kláves, sborů a orchestrů. Kdyby tam do toho sem tam nekdákal Shagrath (a jakože v refrénu už taky neřve), tak bych si myslel, že jsem omylem zapnul Therion. A to rozhodně nemyslím jako pochvalu. Struktura předvídatelná, zvuk vypulírovaný jak psí koule. Tohle poslouchat fakt nehodlám, panč nejsem kretén.

V případě „Interdimensional Summit“ se jednoduše bavíme o skrz naskrz špatné záležitosti, jíž nasazuje korunu podobně trapný klip. Vole, stojím a hraju v nějaké továrně, mrdnu tam trochu mlhy a za záda neonový pentagram… a mám klip jak kurva. Nebýt arci-vtipných Galderových ksichtů do kamery, tak bych to vůbec nedokoukal. Ale hádám, že smích publika asi nebyl záměrem.

Já vím, že ani předtím to nebyl vůbec žádný zázrak, ale jestli tohle Dimmu Borgir vymýšleli osm roků, tak mě poser, protože je to fakt píčovina jak mraky. Nečekal bych, že to někdy řeknu, ale člověku se při poslechu „Interdimensional Summit“ pomalu začne stýskat po časech „Death Cult Armageddon“ nebo „Puritanical Euphoric Misanthropia“. Fuj.

Dimmu Borgir

Mimochodem, když zmiňuju „Puritanical Euphoric Misanthropia“… na singlu se ještě nachází koncertní provedení songu „Puritania“. Rozhodně se ale nejedná o nic, co by stálo za pozornost.


Night of the Living Dead 3D (2006)

Night of the Living Dead 3D (2006)

Země: USA
Rok vydání: 2006
Žánr: horor

Originální název: Night of the Living Dead 3D
Český název: Noc oživlých mrtvol 3D

Režie: Jeff Broadstreet
Hrají: Brianna Brown, Joshua DesRoches, Sid Haig, Greg Travis

Hrací doba: 80 min

Zdroj fotek: ElFilm.com

Když začínal rok 2006, celá série „…of the (Living) Dead“ již měla na kontě šest snímků, z nichž žádný nebyl špatný. Čtyři Romerovy bijáky byly dobré až skvělé, dva remaky taky ostudu neudělaly. V roce 2006 ovšem nastala změna a legendární zombie sága si na konto připsala první fail. A rovnou pořádný.

To máte tak. Když George Romero v roce 1968 natočil legendární „Noc oživlých mrtvol“, zapomněl do titulků vložit copyright. Což znamená, že je snímek volným dílem, takže si jej může kdokoliv vydat a taky na něj kdokoliv může natočit remake, aniž by musel cálovat těžké prachy za použití značky. Takže ano, i vy si můžete natočit svou verzi. Výsledkem téhle situace je, že existuje hned několik remaků „Noci oživlých mrtvol“, z nichž jeden je blbější než druhý. Sám vím minimálně o devíti filmech, které hororovou klasiku buď přímo předělávají, anebo z ní přinejmenším vycházejí. Drtivá většina z těchto amatérských srágor (většinou – do těch devíti je započítána i Saviniho verze z roku 1990) byla natočena v posledních +/- deseti letech. A zdá se, že tuhle šňůru kreténských předělávek zahajuje „Noc oživlých mrtvol 3D“ z roku 2006, o níž si nyní něco málo povíme. Ale její prvenství v debilitě berte s rezervou, třeba existuje ještě jiný starší retardovaný remake, o jehož existenci nevím.

Vzhledem k tomu, že se jedná o remake, jistě nepřekvapí, že základní dějová osa se shoduje s Romerovou předlohou. Dva sourozenci jedou na hřbitov, kde je napadnou zombie, sestra utíká, skončí v domě s několika dalšími lidmi, zatímco okolními lesy a poli křižují hromady nemrtvých. Největší otázkou zůstává, jakou postavu z originálu bude hrát Sid Haig („Dům 1000 mrtvol“, „Vyvrženci pekla“, „Černá, bílá“, „Klec pro panenky“), jehož nepřehlédnutelný ksicht zabírá drtivou většinu plakátu a jenž platí za největší jméno sestavy.

Odpověď je jednoduchá: žádnou. Na rozdíl od Saviniho remaku se totiž tahle předělávka snaží i inovovat. Film dává větší roli márnici a přilehlému hřbitovu, protože právě ten je zdrojem nákazy. Sid Haig zde hraje hrobníka. Skladba lidí v domě i průběh noci je také trochu jiný. Chybí chrabrý černoch, ale namísto něj rodina v domku ve velkém pěstuje trávu, což je také důvod, proč nikdo nechce zavolat policii. Ano, i takhle dokážou být filmové sračky invenční.

Z filmu se hodně rychle stane imbecilní zombie taškařice plná ochotnických výkonů. Atmosféra i napětí jsou na nule, dokonce ani žádné slušné gore se neobjeví, masky jsou také o ničem a celé dohromady to působí spíš nechtěně parodickým dojmem. Na druhou stranu, Sid Haig je fest zábavný a jako na guilty pleasure záležitost, kde guilty složka výrazně převyšuje pleasure složku, se na to jednou podívat dá. Akorát fakt nikdo nesmí očekávat jakoukoliv filmovou kvalitu, poněvadž je to sračka jak bič a o tom žádná.

Night of the Living Dead 3D (2006)

„Noc oživlých mrtvol 3D“ přináší ještě jednu papírově výraznou inovaci. Jak už název napovídá, je to 3D formát. Záměrně jsem ovšem řekl papírově, protože ve skutečnosti je tam 3D úplně na hovno a nemá ve filmu žádné rozumné opodstatnění. A jen tak mezi námi, i kdyby 3D bylo použito nějak smysluplně, dementní obsah by to beztak nezachránilo.

Je evidentní, že objektivně si tahle debilita nezaslouží nosit jméno „Noci oživlých mrtvol“. Když se na to budete koukat a priori jako na hloupou sračku, tak se u toho zasmějete. Ale rozhodně ne tolik, aby opravdu mělo smysl s tím ztrácet čas.

Night of the Living Dead 3D (2006)


Jozef Van Wissem – Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back

Jozef Van Wissem - Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back

Země: Nizozemsko
Žánr: minimal / dark folk
Datum vydání: 10.11.2017
Label: Consouling Sounds

Tracklist:
01. Virium illarum
02. Golden Bells Ring in the Ears of Earth’s Inhabitants
03. Your Days Gone Like a Shadow
04. The Empty Cup of Suffering
05. Let Us Come Before His Presence in His Hands Are All the Corners
06. Enable with Perpetual Light the Dullness of Our Blinded Sight
07. The Conversation
08. Our Bones Lie Scattered Before the Pit
09. Virium illarum (Satanic Mass)

Hrací doba: 50:45

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Letošní rok byl pro mne především ve znamení syrového black metalu. Právě tenhle druh muziky mě poslední dobou oslovoval nejvíce a právě ten se mi také v přehrávači točil nejčastěji. Tím spíš ovšem nezaškodí si od něj občas na chvíli odpočinout a naopak si poslechnout něco diametrálně odlišného, aby nedošlo k vyčerpání a přejedení jedním stylem muziky, prostě na chvíli vysadit. Hádám, že většina z vás (pokud ne všichni) moc dobře ví, o čem hovořím.

Zdálo se mi, že jistý Jozef Van Wissem by mi v tomto ohledu mohl píchnout (žádné dvojsmysly). Jde o nizozemského hudebníka a skladatele, jenž má na kontě už pěknou řádku alb. Možná jste jej mohli zaznamenat i díky snímku „Only Lovers Left Alive“ (u nás jako „Přežijí jen milenci“) od Jima Jarmusche, pro nějž Jozef Van Wissem složil hudbu, a dokonce za ni dostal ocenění i na známém filmovém festivalu v Cannes.

Vydání jeho aktuální desky „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ se ujal label Consouling Sounds, jejž má většina z nás nejspíš spjatý s alternativními podobami tvrdších metalových stylů. A co vám budu povídat, právě vydání pod křídly Consouling Sounds bylo tím důvodem, proč jsem si téhle nahrávky vůbec všiml. Se starší tvorbou Jozefa Van Wissema žádné zkušenosti nemám, ale zdálky se to tvářilo jako něco, co bych mohl chtít slyšet, a letmý poslech nějaké ukázky sliboval muziku, která by mohla stát za bližší průzkum.

Nemohl jsem se mýlit víc.

Úplně na rovinu klidně řeknu, že „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ je strašná hovadina a že jsem už nějaký čas neslyšel desku, jejíž poslech by mě takhle extrémně nudil. Já mám obecně vzato rád minimalistickou hudbu, která stojí jenom na atmosféře – hromady starších recenzí, v nichž jsem nadšeně vychvaloval monotónnost, mi budiž svědkem – ale tohle je prostě strašně prázdné, utahané, nijaké. „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ nemá žádnou atmosféru, nedokáže navodit žádné emoce ani nálady, nemá ani náznak oné pověstné vlastnosti minimalistických desek, již pro naši pohodlnost nazýváme hypnotičností. Tohle album je prostě zoufale nudné brnkání na loutnu s trochou otravného vokálu. Celé se to asi snaží být hluboké nebo tak něco, ale věřte mi, že i díra do prdele při zácpě je hlubší než tohle.

Kdyby mi poslech „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ jenom nic nedával, tak by to ještě bylo v pohodě, ale mě ta hudba prostě strašně srala. Mocně mě to iritovalo už s prvním poslechem, nic se nezměnilo ani při druhém a při třetím už vysírám tuhle recenzi, protože tohle se fakt nedá. A to musím zmínit ještě jednu věc – sice říkám poslechy, ale reálně jsem ani jednou nedokázal „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ zvládnout na jeden zátah. Poprvé jsem to vypnul už někdy v polovině alba, podruhé jsem se sice donutil dohrabat se až na konec, ale musel jsem při tom dělat přestávky. Dal jsem třeba tři, čtyři songy a pak šel na půl hodiny pařit „Grand Theft Auto“ nebo otočil nějakou fošnu od Urfaust, abych si spravil náladu před další strastiplnou cestou napříč touhle hovadinou.

Jozef Van Wissem

Z celé nahrávky bych si dovolil vypíchnout tři skladby (že mi ruka neupadne, když to nazývám takhle). Nicméně – v recenzích se běžně vyzdvihují nejlepší písničky, ale vzhledem k dané situaci bych nyní rád vyzdvihnul naopak to nejotravnější, co „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ nabízí. Suverénně vede „Your Days Gone Like a Shadow“ s totálně iritujícím motivem (mimochodem, říkal jsem už, že celé songy většinou zabírá jen jeden dokola opakovaný motiv?) a homodějským vokálem, který furt dokola opakuje „How did I come…“, což si vzhledem k intonaci překládám jako: „Jak jsem se udělal…“

Hodně vtipná je i „The Empty Cup of Suffering“, jejíž název je pro celou desku až příznačný. Každopádně, tenhle song je tak primitivní, až se skoro divím, že se Jozífek nestydí tohle vydávat za písničku. Tyvolekurvadopíči, vždyť tohle bych snad dokonce zahrál i já! Do třetice všeho debilního vypíchnu „Our Bones Lie Scattered Before the Pit“ a můj důvod je zřejmý – trvá to celých třináct minut! Vzhledem k reálné náplni přítomných takzvaně kompozic je to dost vražedná stopáž.

Přistupoval jsem k tomu nezaujatě, těšil jsem se na atmosférickou poslechovku – a spálil jsem se, jak kdybych si na čuráka vylil vařící vodu. „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ se prostě nedá poslouchat, aniž by se u toho člověk neposral nudou, a s naprosto klidným svědomím mohu říct, že tohle je jedna z největších kokotin, co jsem poslední dobou slyšel.


Official Halloween Parody (2011)

Official Halloween Parody (2011)

Země: USA
Rok vydání: 2011
Žánr: porno / parodie / horor

Originální název: Official Halloween Parody

Režie: Gary Dean Orona
Hrají: Chanel Preston, Lexi Belle, Dana DeArmond, Lexi Swallow, Karina O’Reilley

Hrací doba: 116 min

Zdroj fotek: AdultDVDEmpire.com

Už v recenzi na „Halloween: XXX Porn Parody“ jsem hovořil o tom, že porno parodie legendárního hororu „Halloween“ vznikly dvě. A „náhodou“ obě ve stejném roce (inu, konkurenční boj dvou studií), dokonce vyšly jen v rozmezí dvou měsíců. Minule jsme se podívali na tu mladší, takže vás asi nepřekvapí, že nyní bude následovat ta o dvě měsíce starší známá jako „Official Halloween Parody“. Nakolik je skutečně oficiální, to netuším; ani nevím, jakým právem si titul oficiální parodie nárokuje.

Vzhledem k tomu, že obě péčka parodují stejný biják a navrch vznikla ve stejnou dobu, přímé srovnání se samo nabízí. A hned můžu prozradit, že verdikt je v tomto ohledu naprosto jednoznačný – suverénně lépe vyznívá „Halloween: XXX Porn Parody“. Opravdu o hodně. Samozřejmě, že i to byla nehorázná kravina, laciná a směšná záležitost. Ale pořád to bylo ještě zlaté v porovnání s tím, co předvádí „Official Halloween Parody“.

Věc první. „Halloween: XXX Porn Parody“ se alespoň nějak snažilo respektovat původní snímek a dodržovat jeho dějové schéma, které vesměs docela přesně kopírovalo svou hororovou předlohu (to považujme za klad), akorát navrch přihodilo to, oč jde v pornu samozřejmě především – souložení. „Official Halloween Parody“ však v tomto ohledu krutě selhává a působí spíš jako série náhodně poslepovaných sexuálních scének, mezi nimiž se nachází anti-dějové cosi, které není zábavně směšné (tedy takové, jaké člověk od porno parodie očekává – a v „Halloween: XXX Porn Parody“ se to docela dařilo), ale jenom a pouze trapné.

Dovolil bych si tvrdit, že „Official Halloween Parody“ z hlediska děje a parodování „Halloweenu“ postupuje naprosto diletantsky, extrémně zkratkovitě a nesmyslně. Provedené změny vyznívají příšerně. Příkladem obojího může být třeba Myersův útěk z léčebny – doktor Loomis se baví se sestřičkou na chodbě, najednou tam přiběhne nějaká pacientka, která řve, kde má penis (!), Loomis ji jde uklidnit, Myers mezitím přiběhne k sestře a sebere jí klíče od auta. Loomis je dva metry vedle, ale namísto aby se svého pacienta snažil zastavit, okamžitě se postaví se k oknu a začne básnit o tom, jak „evil is gone“.

Jen tak mimochodem, doktor Loomis je v tomhle filmu vůbec ultimátní fail. Sice má jeho představitel typově blíž k originální postavě než pokérovaný svalouš z „Halloween: XXX Porn Parody“, ale jako jediný se snaží něco hrát – a výsledkem je naprostá ubohost. Na druhou stranu, když začal před Myersovým barákem zase žvatlat cosi o zlu a u toho si prohrabovat kokot, tak jsem se docela zasmál, to ne že ne.

Official Halloween Parody (2011)

Jednoduše shrnuto, celá ta příběhová část je neskutečně odfláknutá. V konkurenční porno parodii byla cítit alespoň nějaká snaha a občasná vynalézavost, jak si známý děj ohnout do porna. V „Official Halloween Parody“ tohle schází. Vraždy jsou také příšerné, respektive tam ani moc nejsou (kamera vždycky uhne do prdele), a když už jsou, tak je to šíleně zlé. Trochu humorné je i to, že na porno poměry dost malého pindíka (předvede jej ve druhé sex-scéně).

Co je ale nejhorší – „Official Halloween Parody“ nijak neexceluje ani v té porno stránce. Že jsou soulože docela obyčejné (jeden anál a jednu 69ku bych za vrchol pornografické invence skutečně nepovažoval), to bych ještě přežil, ale mnohem horší mi přijde, že ani pornoherečky tu nejsou nijak zvlášť přitažlivé. Suverénně nejhezčí je tu Lexi Belle v roli Lyndy (tu si ostatně zahrála i v konkurenčním bijáku) a dejme tomu v pohodě je ještě Chanel Preston jako Laurie, ale jinak… třeba Dana DeArmond jakožto Annie je dle mého ošklivá a její kozy jsou vysloveně ohavné.

Official Halloween Parody (2011)

Do toho do většiny souloží hraje jakoby hororová ambientní hudba, což mi u sexuální scény přijde trochu nepatřičné (respektive aby to sedělo, muselo by ten film vypadat docela a spojením pornografie s hororem by muselo být mnohem hlubší), anebo se objevuje jiný rušivý prvek. Třeba ve druhé scéně extrémně vrzající postel, která sténá ještě víc než pornoherečka, anebo Dana DeArmond ve své mrdačce, protože ta nejenže hnusně vypadá, ale navíc u toho vříská, že se to fakt nedá poslouchat.

Pro pořádek ještě heslovitě dodejme seznam sexuálních scén: 1) Judith Myers se svým přítelem (strašně slizký hipster, jen tak mimochodem) hned na začátku a v posteli. 2) Sestřička v sanatoriu vykouří Samuela Loomise a pak si to rozdá s místním doktorem (obojí proběhne na Myersově nemocniční posteli!). 3) Annie BrackettMichaelem Myersem, o němž si Annie myslí, že je to její přítel… pravdu zjistí až po souloži, ale to už je pozdě, panč vzápětí zdechne. Proběhne na gauči. 4) Lynda van der Klock se svým přítelem v posteli. S přehledem nejpovedenější prcačka filmu. 5) Laurie Strode se šerifem Brackettem v posteli.

Official Halloween Parody (2011)

„Halloween: XXX Porn Parody“ dejme tomu za vidění ještě stojí, přinejmenším pro fandy série „Halloween“, které by to pobavit mohlo. „Official Halloween Parody“ je ovšem píčovina jak mraky a nefunguje ani jako parodie, ani jako porno. Zbytečnost a ztráta času.


Exit Eden – Rhapsodies in Black

Exit Eden - Rhapsodies in Black

Země: international
Žánr: kýč, nevkus a patos
Datum vydání: 4.8.2017
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Question of Time [Depeche Mode cover]
02. Unfaithful [Rihanna cover]
03. Incomplete [Backstreet Boys cover]
04. Impossible [Shontelle cover]
05. Frozen [feat. Simone Simons; Madonna cover]
06. Heaven [Bryan Adams cover]
07. Firework [Katy Perry cover]
08. Skyfall [feat. Simone Simons; Adele cover]
09. Total Eclipse [feat. Rick Altzi; Bonnie Tyler cover]
10. Paparazzi [Lady Gaga cover]
11. Fade To Grey [Visage cover]

Hrací doba: 47:02

Odkazy:
web / facebook / twitter

Můžete se možná ptát, jaký má význam recenzovat zde takovou sračku jako Exit Eden, když mně i vám je nejspíš dopředu jasné, že to dostane těžký hejt. Není nutné cokoliv skrývat nebo oddalovat nevyhnutelné – „Rhapsodies in Black“ je naprosto příšerná a extrémně nevkusná deska. Její poslech je asi tak stejně příjemný jako přejíždění žaludem po rozsypaném skle. Tedy, ne snad, že bych někdy něco takového zkoušel, ale představoval bych si, že to bude srovnatelné utrpení jako poslech Exit Eden.

Nicméně právě v tom jsou Exit Eden do jisté míry zajímavé – tenhle projekt dokonale ilustruje, do jakého stavu se v roce 2017 takzvaná metalová scéna dostala, a může posloužit jako konečný a nezvratný důkaz toho, jak moc je metalový střední proud totálně v píči.

Musím se přiznat, že mě hanba fackuje, když píšu Exit Eden a metal v jedné větě (Fenriz by mi okamžitě jednu vlepil), protože tohle se skutečným metalem samozřejmě nic společného nemá. Hudba, která by měla být špinavá, nespoutaná a divoká, je zde prezentovaná v podobě cukrkandlového kýče, v jehož čele stojí čtveřice korzetových princezen, z nichž jedna by potřebovala hodně zhubnout, druhá hodně přibrat, třetí je tak ošklivá, že ani pytel přes hlavu by jí nepomohl, a až ta poslední je možná trochu koukatelná. A co tomu dodává korunu – prezentují se albem předělávek popových písniček, z nichž většina je už v originále opravdu špatná a patetická.

S metalovými covery popových songů bývá vždycky svízel. Jakmile totiž vezmete žánr ve velké míře postavený zejména na prvoplánovitosti a instantní chytlavosti a začnete do něj přidávat kytary, vždycky to bude znít strašně lacině. „Rhapsodies in Black“ v tomto ohledu není výjimkou, nýbrž železným stvrzením pravidla. K tomu navíc Exit Eden přidávají nánosy klávesového patosu. Recept každého coveru je stejný – na základní původní melodii naroubovat stejné primitivní „riffy“, stejný symfo balast a zalít to čtyřčlenným kdákajícím komandem. Výsledná srážka symfonického pohádkového metálku s popem zní skutečně tak příšerně, jak to vypadá napsané.

Předně mi ale uniká smysl Exit Eden. Nevidím jediný důvod, proč by měl kdokoliv chtít poslouchat předělávky (většinou) špatného popového kýče do podobně špatného a přinejmenším stejně kýčovitého kvazi-metalu? Proč bych měl chtít poslouchat sračky od Rihanny, Backstreet Boys nebo Shontelle s dementní kytarou a pseudou-operním kdákáním? Kór když jde o songy jako „Unfaithful“, která je k zblití už v originále, nebo „Incomplete“, která je tak zkurvená, že jde pomalu o větší přešlap v historii lidstva než holocaust. Ani nemluvím o uchcanostech jako „Heaven“ Bryana Adamse, což je taky kokotina na kvadrát už původně a patří k písničkám, jaké byste nejradši utopili v hajzlmíse, kdybyste mohli. Co si kdo slibuje od předělávání takových hnusů? Cover do grindcoru jako prdel bych pochopil, ale když to někdo předělává takhle a ještě to, kurva ty vole, myslí seriózně jako Exit Eden, tak… to prostě nechceš.

Z mrdky skvost neuděláš, to je jasné a člověka to nijak nepřekvapí, nicméně Exit Eden dokázaly naprosto spolehlivě zmrdat i to málo, co je v originále slušné. Příkladem budiž třeba „Firework“ od Katy Perry. Původně vcelku příjemná popová písnička tu byla zprzněna do podoby tak imbecilní, že pomalu i vykouření houmlesáka s plesnivou kládou by byla příjemnější činnost než tohle poslouchat. Dobře, to trochu přeháním, ale snad si rozumíme. Ještě křiklavější je to v případě „Skyfall“, jedné z nejlepších skladeb od AdeleExit Eden zničily vše, kvůli čemu originál baví, a nahradily to kopou patosu.

Z celého počínání Exit Eden čpí očividná snaha se zalíbit a cynický kalkul. Tady se prodává pozlacené hovno, které si nezaslouží nic jiného než radikální opovržení. Nicméně se zdá, že na velkou část lidí to zabírá. Zjevně ani není třeba se obtěžovat se skládáním hudby – stačí něco vykrást, potáhnout to symfo-metalovým hnusem, do čela postavit Amandu Somerville, z níž se všem milovníkům patetického pseudo-metalu podlamují kolena, anorektickou Clémentine Delauney a k nim další dvě bezejmenné buchty (to aby se jim nemuselo tolik platit), a je to doma. Komu se Exit Eden líbí, postrádá i to nejzákladnější stopové množství vkusu nebo soudnosti. Ještě bych pochopil, že to velký label utáhne marketingem na pár primitivních troglodytů, ale smutné je, že to chválí i recenzenti. Když jsem našel recenzi, kde tenhle audio-výkal dostal deset bodů z deseti možných za songwriting (!) a originalitu (!), tak jsem se málem zesral.

A přesně tohle jsem měl na mysli, když jsem na začátku tvrdil, že se prostřednictvím projektů jako Exit Eden ukazuje, jak moc je střední proud metalu zdegenerovaný a jak moc současná metalová scéna jako celek postrádá zdravou (sebe)kritiku. Namísto odsouzení tleskáme podobným zrůdnostem, které jsou ostudou svého žánru. Nechápu, jak někdo může mít tu drzost tohle nazývat metalem, a nechápu, jak někdo může v uších nasráno tak mocně, aby neslyšel, že tohle je extrémní píčovina, že tomu není rovno.


Magus (2008)

Magus (2008)

Země: USA
Žánr: fantasy

Originální název: Magus
Český název: Mágové

Rok vydání: 2008
Režie: John Lechago
Hrají: Ron Fitzgerald, Lizzy Strain, Bill Steele, Eva Derrek

Hrací doba: 91 min

Zdroj fotek: FDb.cz

Logika velí, že by měl člověk chtít sledovat pouze dobré filmy. Kvalita samozřejmě může být subjektivní, a co jednomu připadá špatné, může být pro druhého pecka, však to všichni známe, ale tohle je teď vedlejší. Jednoduše zní rozumně, aby si divák vyhledával jen takové počiny, u nichž je vysoká pravděpodobnost, že jej budou bavit.

A přesto občas člověk chytne jakýsi záchvat pochybného masochismu, jehož důsledkem bývá sebemrskačství v podobě dobrovolného sledování nějaké extrémní sračky. V takových případech se většinou nesahá do šuplíčku se snímky, které se třeba díky své vyhraněnosti někomu líbí a někomu ne, nýbrž do té sorty filmů, jaké se prostě nelíbí a snad ani nemohou líbit nikomu. Naprostý hnůj, dno kinematografické tvorby, zetková produkce – takové záležitosti si pouštíme, když se nechceme smát u filmu, ani smát s filmem, ale smát se tomu filmu, jak příšerně špatný je.

A přesně z takových důvodů jsem se jednoho dne pustil i do sledování perly s názvem „Mágové“.

Samozřejmě jsem byl připraven, že to bude hrůzostrašný zážitek – a skutečně, „Mágové“ v žádném případě nezklamali. Po všech stránkách je to naprosto odpadní počin, antireklama na film anebo naopak názorná ukázka, jak by se to za žádných okolností nemělo dělat. „Mágové“ jsou tak špatní, že i „2 Girls 1 Cup“ je proti tomu libé filmové umění, které pohladí na duši. „Mágové“ maximálně tak pošimrají vaše dávivé ústrojí.

Očekával jsem, že se tohle veledílo bude odehrávat v nějakém laciném fantasy světě jako podobné kultovní výmrdky typu „Dračí doupě“ nebo „Arianin souboj“, ale ono ne… aby to bylo ještě útrpnější, děj „Mágů“ se odehrává v současnosti. Ehm, řekl jsem děj? To jsem myslím poněkud přehnal. Celé je to o tom, jak nějaký plešatý píčus, což má být jakože strašně zlý kouzelník, chodí se svojí v kůži navlečenou posluhovačkou dokola a snaží se zabít kouzelnickou konkurenci. Ksichtí se u toho jak nehoráznej kokot a přehrává až do pekla… nebo jinak, absolutně špatné neherecké nevýkony tam předvádí každý jeden zoufalec, co se na obrazovce objeví, ale plešoun je mezi nimi největší king a z jeho rádoby strašidelných pohledů jsem sral maggi v kostkách.

Na straně dobra stojí nějací kreténi, z nichž nejdůležitější je dědek, co si nechává říkat Felix. Ten by samozřejmě proti plešce taky prohrál, protože mu sto roků nazpátek zdechla stará a on má z toho furt splín jak hrom, když vtom se na scéně objeví nějaká jeho příbuzná (už jsem zapomněl jaká… asi neteř), která mu opět ukáže tu krásu života a začne ho učit jiu-jitsu. Dědek z té radosti zase začne cvičit stříkání příšerných vizuálních efektů (to snad animoval středoškolák o velké přestávce) z rukou, aby si mohl dát férovku s plešatým blbem. K dokonalosti už pak chybí jen epické (to byla ironie) finále na vrakovišti, kdy po sobě děda a plešoun metají tragicky vypadající světélka.

Magus (2008)

Na tomhle filmu není dobře vlastně vůbec nic. Jediným světlým momentem je, když chce plešounova přisluhovačka souložit a ukáže kozy, ale plešoun nemá náladu, tak jí to udělá kouzlem (to jsem si fakt nevymyslel). Ale jinak je to vážně průser na kvadrát. Což jsem samozřejmě očekával a do určité míry možná i chtěl, ale pozor… „Mágové“ nejsou tak špatní, až je to zábavné a vy se tomu můžete od srdce zasmát, jak je to celé dementní, a můžete se bavit dumáním nad tím, na jakých drogách všichni frčeli, když tuhle píčovinu natáčeli. „Mágové“ jsou totiž tak špatní, až zbývá jenom a pouze – trapnost. Čistokrevný hnůj, jehož jediným smyslem existence je… ne, vlastně kecám, tahle mrdka žádný smysl nemá. Ruce pryč, nechcete-li sáhnout do hovna.


Deathstalker and the Warriors from Hell (1988)

Deathstalker III: Nájezdníci z pekla

Země: Mexiko / USA
Žánr: fantasy / dobrodružný

Originální název: Deathstalker III: Nájezdníci z pekla

Rok vydání: 1988
Režie: Alfonso Corona
Hrají: John Allen Nelson, Carla Herd, Thom Christopher, Terri Treas

Hrací doba: 86 min

„Deathstalker I“ je levná béčková hovadina, která je tak hloupá, až je svým způsobem vtipná. Budete-li se na ni koukat s nadsázkou a s trochou upitého alkoholu, lze se u toho mocně pobavit. „Deathstalker II: Duel titánů“ je vesměs to samé, akorát přidává dávku odlehčeného humoru, díky čemuž může být druhý díl zábavný i bez toho alkoholu. Nicméně třetí část s podtitulem „Nájezdníci z pekla“ už je učiněný blábol, jejž nejde omlouvat ani pověstnou formulkou guilty pleasure. Ledaže by to bylo hodně guilty a málo pleasure.

Jedním z problémů „Deathstalker III: Nájezdníci z pekla“ je zcela jistě fakt, že se snaží hrát na trochu serióznější notu, což je u takhle laciné voloviny samozřejmě průser jak poleno. Na rozdíl od jedničky navíc trojka nemá takovou auru roztomilé tuposti. A výsledkem toho jen těžko může být něco jiného než brak. Sice nepopírám, že na několika místech jsem se i tentokrát upřímně zasmál – záklon hlavy a nahlas. Jenže ve trojce je ten smích dost škodolibý a do jisté míry je to obrana před trapností.

Další věc k nasrání je, že se „Deathstalker III: Nájezdníci z pekla“ zbavuje některých příjemných trademarků série. Je to celé takové cudnější a uhlazenější. Nejenže chybí lehké gore jako v jedničce, trojka dokonce skoro rezignuje i na nahotu! Letmo zahlédnete dvoje mini-kozy, pak už se objevuje jen pár cecků v jedné krátké scéně večeře vojáků na hradě, ale jinak… nic.

„Potatoes are what we eat!“

Jestli nějaký trademark újmy nedošel, tak je to opětovně ultimátně hloupoučký příběh. Ano, tušíte správně, opět nechybí zlý kouzelník a princezna, bez toho by to samozřejmě nešlo. Nicméně v předchozích dílech byli záporáci fakt záporáci… ukradli království, princeznu nebo obojí. V „Nájezdnících z pekla“ není nijak řečeno, proč by měl Troxartes vlastně zdechnout bídnou smrtí. Prostě má nějaké území a chce získat všechny části magického šutru, protože velká moc, znáte to, ale jinak mi není jasné, proč by to měl být až takový hajzl. Asi to nejhorší, co za celý film udělá, je, že oživí pár mrtvol.

Horší je ovšem to, že záporáka hraje příšerný kořen. Kouzelník v jedničce byl slizoun jak hovado, ve dvojce to byl sympatický hajzlík… tady je to plešatící fotr s brutálně velkým rypákem. Ale tím bohužel nekončíme. Samotného Deathstalkera opět hraje jiný herec a je ze všech jeho představitelů nejhorší. Nekoná se žádný béčkový odvar Conana jak v jedničce, ani hláškujícího frajírka jak ve dvojce… tady je to takový slušňáček, jemuž tu roli legendárního vrahouna vůbec nevěříte, což je špatně. Dokonce ani ta princezna není zdaleka tak hezká, na tu ze dvojky se nechytá ani náhodou. To už je hezčí Troxartesova holka, u níž se zase divák nedozví, kdo to je a proč tam je. Asi prostě nějaká random buchta. Navíc mě pobavilo, že na konci žádnou z postav ve filmu tahle roštěnka nesere… však no a co, že chrápala s hlavním záporákem a že chtěla umučit Deathstalkera, nikdo se o ni nestará a dokonce s ostatními oslavuje výhru. Ale co si budeme povídat, těch lapsů, různých děr a nepovedených scenáristických kliček by se našlo více.

No, nebudeme to dále prodlužovat. „Deathstalker III: Nájezdníci z pekla“ je nepovedená píčovina, na niž by se měli podívat pouze ortodoxní milovníci filmového braku. Všichni ostatní ruce pryč.


Die Antwoord – Mount Ninji and da Nice Time Kid

Die Antwoord - Mount Ninji and da Nice Time Kid

Země: Jihoafrická republika
Žánr: rave / hip-hop
Datum vydání: 16.9.2016
Label: Zef Recordz

Tracklist:
01. We Have Candy
02. Daddy
03. Banana Brain
04. Shit Just Got Real [feat. Sen Dog]
05. Gucci Coochie [feat. Dita Von Teese]
06. Wings on My Penis [feat. Lil Tommy Terror]
07. U Like Boobies? [feat. Lil Tommy Terror]
08. Rats Rule [feat. Jack Black]
09. Jonah Hill
10. Stoopid Rich
11. Fat Faded Fuck Face
12. Peanutbutter + Jelly
13. Alien
14. Street Light
15. Darkling
16. I Don’t Care

Hrací doba: 54:01

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Jihoafrický bizár Die Antwoord vylétl ke hvězdám velice rychle. Během několika málo let se z nich stali doslova hvězdy, ale z jistého úhlu pohledu – vlastně není divu. Jejich hudba je ve své podstatě jednoduše stravitelná, chytlavá a taneční, takže má potenciál, aby se zalíbila velkému množství lidí. Na stranu druhou jsou Die Antwoord svou prezentací, přístupem a stylizací docela jinde než běžné mainstreamové skupiny. Díky tomu neznalým laikům může připadat, že jsou to právě ¥o-landi Vi$$er a Ninja, kdo konečně přináší něco svěžího, neotřelého a rebelského do zatuchlého hudebního světa, byť reálně to není úplně pravda. Co si budeme nalhávat, Die Antwoord pouze vzali taneční rave, začali do něj rapovat a na to naroubovali specifickou image a smysl pro (v mezích zákona) ostřejší humor.

Netvrdím, že to je takhle a priori špatně. Pouze si vymezuju nějaký rámec, aby obě strany – tedy vy i já – měly představu, o čem přesně se bavíme. Já osobně Die Antwoord neberu jako nějakou výjimečnou kapelu, ani jim neležím u nohou, ani nenásleduju jejich kult, jejž se jim kolem sebe podařilo vybudovat. To nechám na jiných, kteří neznají lepší hudební skupiny, jejichž produkce si zaslouží uctívání mnohonásobně víc. Pro mě jsou Die Antwoord jen docela zábavnou kapelou. Kapelou, jež umí dělat skvělé hitové písničky a singly, ale vůbec neumí dělat alba.

Jihoafričané mají na kontě skladby, které mám vážně rád a pořád si je na YouTube sem tam pouštím – vždycky s chutí a baví mě. Dát ovšem celou jejich desku na jeden zátah, to je z mého pohledu poměrně heroický výkon. Album u Die Antwoord totiž znamená několik výborných singlů, sem tam stravitelný song a kopa píčovin – špatnými regulérními songy počínaje, armádou zoufale nudných skitů konče. Letošní novinka „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ na tom není o moc lépe. Vlastně spíše naopak – je na tom ještě hůře než její předchůdci.

Důvod je vcelku nasnadě. Minulá alba možná obsahovala zástup pekelných kravin, ale také těch několik málo parádních tracků, jaké člověk může točit i s odstupem. „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ bohužel postrádá ty parádní tracky. Je tu několik vcelku ucházejících stravitelných věcí, žádná opravdu dobrá, špatných pěkná řádka.

Jakousi bezradnost „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ symbolizuje jeden ze singlů, „Banana Brain“, jehož úroveň se jednoduše nemůže ani zdaleka srovnávat s tím, jak vypadaly singly třeba na „Ten$ion“ nebo „Donker Mag“ (byť druhé jmenované bylo jako celek také docela sračka). Song se sice snaží o hitovost, ale je to snaha nanejvýš křečovitá a přespříliš okatá. Je to tupý rave výplach, jenž chytlavost supluje jalovým řvoucím tanečním beatem, který změkčuje Yolandi svým pisklavým hláskem ve vlezlém refrénu, navrch dvě rapové sloky a je vymalováno. Je to však právě ona prvoplánovitost a očividná snaha udělat novou koncertní tutovku, díky čemu to člověka spíš otravuje, než aby se mu to líbilo. Další „Baby’s on Fire“ to není ani náhodou.

Na druhou stranu, „Banana Brain“ trochu mate, jelikož „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ není tak explicitně taneční jako tenhle kus nebo první singl „Gucci Coochie“, v němž se objevuje Dita Von Teese, nebo „Daddy“. Novinka je více hip-hopová, především tedy její pozdější část, protože těch několik málo tanečnějších kusů Die Antwoord nacpali na začátek desky. Ale to říkám vesměs jen z formálních důvodů, poněvadž v konečném důsledku je to beztak šumák, když je velká část nahrávky spíš otravná – ať už je to hip-hop nebo rave s rapem. Jediné písničky, na něž lze nenadávat, jsou „We Have Candy“ (ta je zábavná, super stylizace, zábavné hrátky s klišé vtípky, fungují i rapové výjezdy), „Rats Rule“, hlavně díky hostujícímu Jacku BlackoviTenacious D, a s jistou dávkou rezervovanosti ještě „Darkling“, jež na poměry Die Antwoord vyznívá nečekaně seriózně. Díky instrumentální stránce je dejme tomu stravitelná ještě „Alien“. Doufám, že jste si povšimli, že ani tyto skladby, které jsem právě zmínil jako jediné poslouchatelné, nejsou bez výhrad!

Die Antwoord

Výčet toho, co se nepovedlo, však bude o poznání delší. No, popravdě řečeno bych do sraček zařadil zmiňovanou trojici „hitovek“ – tedy „Daddy“, „Banana Brain“ a „Gucci Coochie“ – a dále úplně všechno ostatní, co jsem ještě nejmenoval. Ať už se jedná o hip-hopovější kusy jako „Stoopid Rich“, „Shit Just Got Real“ či „Fat Faded Fuck Face“, anebo takové ty rádoby vtípky typu „Wings on My Penis“, „U Like Boobies?“ a „Jonah Hill“. Speciální hejt si zaslouží také kýčovitá „I Don’t Care“. U právě jmenovaných songů je špatně v podstatě vše, ale nejvíc ční slabé instrumentály.

„Donker Mag“ jsem v dobové recenzi zjebal a dal tomu 4,5/10, ale ty vole… v porovnání s „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ to bylo ještě super album. Když nic jiného, tak tam byly aspoň „Cookie Thumper!“ a „Pitbull Terrier“, což jsou fakt parádní tracky. Ale na novince není prostě vůbec, ale fakt vůbec nic, tohle album je nefalšovaná mrdka. Asi si dovedete představit, jak by mohlo vypadat číselné hodnocení, když 4,5/10 dostala o třídu lepší nahrávka. Ano, v případě „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ se skutečně bavíme o průseru.

Těsně před vydáním novinky se na internetu objevila zpráva, že Die Antwoord příští rok v září ukončí svou činnost, což kapela měla oznámit v jednom rozhovoru. Jakmile se to rozkřiklo, Die Antwoord informaci dementovali s tím, že je redaktor špatně pochopil a vytrhl jejich prohlášení z kontextu a že se nehodlají rozpadnout (na netu se posléze objevil přesný přepis rozhovoru, dle něhož se mi nezdá, že by to redaktor špatně pochopil, ale to už je jiná věc). Když ovšem člověk poslouchá „Mount Ninji and da Nice Time Kid“, nabízí se myšlenka, že by to snad bylo lepší, kdyby to Die Antwoord zabalili a konečně dali pokoj. Svého času možná našli díru na trhu a chvíli byli skutečně zábavní, ale novinka ukazuje, že ta jejich formulka už je dočista vyčerpaná a existence skupiny je tedy zbytečná.


Druhý pohled (Atreides):

Jihoafrické pouliční komando Die Antwoord je uskupení, které buď milujete, nebo vám leze krkem. Neznám moc lidí, kteří by stáli někde mezi. Osobně se řadím spíš k první skupině, protože najít něco tak švihlého a bizarního, co zároveň opravdu funguje a baví kvalitou a nejen bizarností, je docela problém. Nemluvě o tom, že Die Antwoord rozhodně nejsou kdovíjaký underground vzhledem ke skutečnosti, že vyprodávají koncerty pro tisíce lidí – jako třeba ten v pražských Žlutých lázních, jenž se vyprodal raketovým tempem. Na druhou stranu má studiová tvorba bijce, co si říká Ninja, a jeho bitch ¥o-landi Vi$$er minimálně na poslední desce sestupnou tendenci. Zatímco „$O$“ a především „Ten$ion“ mě baví jako celek, z „Donker Mag“ mě dodneška bere ani ne půlka a zbytek je takový… nemastný neslaný, poněkud navíc či úplně na hovno. Takže jsem doufal, že „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ bude trochu krok k něčemu záživnějšímu.

No, nebudu chodit kolem horké kaše – zázrak se nekoná. Nemůžu říct, že by to nebylo lepší než „Donker Mag“. Je. Novinka šíleně dlouhého názvu má silné momenty a výbušná směska rap-ravu je pořád dost zábavná na to, aby se alespoň člověk alespoň část desky nenudil – úvodní „We Have Candy“ je typicky vyjetý výraz Die Antwoord, „Daddy“ je sice slabší, ale pořád není špatná, a „Banana Brain“ zní jako Scooter na cracku a kope jako splašený kůň. Jenže když nepočítám „Gucci Coochie“, kterou žeru hlavně proto, že jsem platonicky zamilovaný do hostující Dity Von Teese (s níž Die Antwoord spolupracovali už dřív – třeba v klipu k „Ugly Boy“), tak střed desky stojí… upřímně řečeno dost za hovno a já se u něj šeredně nudím, jakkoliv jsem se snažil najít alespoň něco zábavného. Kus jsou trapné vycpávky se stopáží kolem minuty, které už minule nefungovaly, zbytek songy jako „Rats Rule“ nebo „Shit Just Got Real“, v nichž hostuje Sen Dog respektive Jack Black, přičemž první z nich je vyloženě otravná, druhá výrazově plochá a ve výsledku dost o ničem; a podobně jsou na tom i věci „Stoopid Rich“, „Fat Faded Fuck Face“ nebo „Peanutbutter + Jelly“.

Die Antwoord

Závěr ale ukazuje, jak moc je „Mount Ninji and Da Nice Time Kid“ roztříštěná a nejednotná deska, protože poslední čtyři tracky počínaje „Alien“ se nesou na minimalistické vlně a disponují odlišnou atmosférou, do jisté míry fungují samostatně, nezávisle na zbytku desky. Jako kdybyste vzali švihlou desku (nebo alespoň pokus o ni) a na její konec přilepili ípko, jež se hodí k procházkám nočním městem. K civění na ztichlé nástupiště opuštěného autobusáku, který víc než někdejší stanici připomíná doupě uživatelů drog všech váhových kategorií. K četbě vybraných kapitol na téma „Co se děje v ghettu, když zhasneme?“. Zkrátka introvertní stránka Die Antwoord, jež je pro mě docela nová, neokoukaná a upřímně mě baví, protože má hodně do sebe. Škoda jen, že jde nanejvýš o třetinu celé hrací plochy alba, protože to pravé psycho začíná kapela servírovat ve chvíli, kdy se tyhle čtyři tracky spolčí s představivostí a odtáhnou mě do úplně jiného univerza – což je asi ta poslední věc, jakou bych od Die Antwoord čekal a kterou mě naprosto odpálili, takže si tuhle část klidně pustím i samostatně, aby mě zbytek desky nerušil.

V závěru tak můžu konstatovat, že mám z desky podobný pocit, jaký mám z „Donker Mag“. „Mount Ninji and Da Nice Time Kid“ ovšem vyhrává v tom, že nejde o chaos, kde pecku střídá naprostá hovadina a naopak, nýbrž to lepší a horší má tendenci držet pohromadě. Zároveň nelze opomenout, že i když mě baví z celé desky jen úvod a závěr, každá část mě baví z úplně odlišných důvodů. Na druhou stranu střed desky není ničím než výplní, vatou, nudnou šedí, kterou s výjimkou „Gucci Coochie“ přeskakuji, aniž by tím moje svědomí nějak trpělo. Kolem a kolem by „Mount Ninji and da Nice Time Kid“ mohla být zábavná deska, kdyby Die Antwoord netvořili stylem pejska a kočičky, a zároveň stáhli stopáž pod 40 minut, protože 55 minut tenhle materiál nedává ani v nejvlhčím snu – což je škoda. Tím spíš, že tahle smečka už v minulosti ukázala, že má na víc.


Eufori – Humörsvängningar

Eufori - Humörsvängningar

Země: Švédsko
Žánr: depressive black metal
Datum vydání: 30.9.2016
Label: Black Lion Productions

Tracklist:
01. Avgrund
02. Det är fan inte värt
03. Humörsvängningar
04. Inget mer
05. Höstdepressioner
06. Insikt
07. Låt snön falla [Vanhelga cover]
08. Eufori

Hrací doba: 36:52

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Depressive black metal, často též známý pod familiérní přezdívkou DSBM, je svým způsobem dost zvláštní a rozporuplný subžánr black metalu. Jsou lidé, kteří jej zbožňují, ale i tací, kteří ono charakteristické „suicidal“ ječení nemohou vystát a přijde jim víc směšné než cokoliv jiného. Jistě, můžete mi oponovat, že takováhle logika by šla naroubovat vlastně na jakýkoliv hudební styl (a do jisté míry byste určitě měli pravdu), jenže zrovna v případě depressive black metalu mi to subjektivně přijde jaksi znatelnější než kdekoliv jinde.

Ona rozporuplnost je ve velké míře zakotvena již přímo v samotném hudebním výrazivu. Jednak mám na mysli skutečnost, že zde panuje obrovská nevyrovnanost a jen máloco je v rámci DSBM skutečně kvalitní. Pokud se něco povede, může jít o velmi silná díla, nicméně většina stylu se topí v klišé a omílání jedné a té samé formulky neustále dokola. Za největší paradox ovšem považuji to, že depresivní black metal vlastně vůbec není depresivní. Pomineme-li typicky ztrápený vokál, pak je to – čest výjimkám – většinou vcelku pohodové poslouchání, jež víc než depresí či oparem sebevražedných sklonů vyznívá posmutněle a melancholicky.

Úplně největším paradoxem jsou pak skupiny, jež sice spadají do šuplíku depresivního black metalu a formálně splňují veškeré žánrové atributy, ale ve skutečnosti jsou… vlastně docela veselé. Nejspíš to má být umělecký záměr, vytvořit kontrast, paradox, oxymóron či ironii, ale mně tahle větev přijde poněkud debilní. Ať už se jedná o skupiny, které si onen paradox vetknou jen do názvu (hodně známým příkladem budiž třeba Happy Days), či formace, u nichž se tato protichůdnost promítne i do vlastní hudby. A přesně to je případ hlavní hvězdy dnešní recenze. Eufori – jak lze ostatně odhadnout – znamená ve švédštině Euforie. Pozitivní je však nejen název, ale i samotná hudba, což v daném žánru považuji za značně negativní (haha).

Eufori vznikli teprve v letošním roce jakožto vedlejší projekt dvou členů skupiny Mist of Misery. Prvně se Švédové prezentovali v dubnu minialbem „Värdelös“. Pokud jste jej minuli, není třeba zoufat, poněvadž všechny tři písně – včetně předělávky „Låt snön falla“ od známějších krajanů Vanhelga – se nacházejí i na čerstvém dlouhohrajícím debutu „Humörsvängningar“. Chce se mi ovšem dodat, že není třeba zoufat ani v případě, když minete i ten, protože se v žádném případě nejedná o něco, co by bylo nutno slyšet.

Jak již padlo, atmosféra „Humörsvängningar“ potažmo Eufori je otravně pozitivní, nedepresivní, leckdy až kýčovitá. Homosexuální melodie by asi měly symbolizovat utrápenou duši nebo tak cosi, mně však evokují spíš růžového poníka na poli plném pestrobarevných kytiček. Fujtajbl. Jasně, trochu to nadsazuju, ale to nic nemění na tom, že kytarové linky třeba v titulní „Humörsvängningar“ nebo v „Höstdepressioner“ jsou kýč jak hovado. Nicméně i v těch momentech, kdy se Eufori nesnaží o pomalé teskné písničky, to stojí za starou belu. Třeba „Inget mer“ je asi pokus o chytlavý hit nebo co, klavírní vsuvka „Insikt“ nijak nepřekvapí, spíš jen podtrhne klišovitost celého počinu, a cover od Vanhelga je rovněž těžká uchcanost. Zbylé tracky „Avgrund“, „Det är fan inte värt“ a „Eufori“ dojem rovněž nevylepší, neboť to jsou pořád hovadiny a třeba poslední jmenovaná patří k těm kusům, jejichž poslech mě pěkně sere.

Na první pokus, který se neodehrál za plného soustředění, se „Humörsvängningar“ netvářilo tak debilně. Jako kulisa to z voleje neznělo totálně vymrdaně. Nicméně s každým dalším poslechem dojem prudce padal dolů, obzvlášť když člověk projevil vůli tomu nějakou pozornost věnovat. V době psaní recenze jsem se již dostal do bodu, kdy jsem si na produkci Eufori vypěstoval docela solidní alergii.

Mně osobně tohle album přijde jednoduše směšné a v žádném případě jej nedoporučuji k vyzkoušení. Za mě je to zoufale špatná mrdka, jejíž poslech byl ztráta času. Čehokoliv dalšího od Eufori se po téhle zkušenosti nehodlám dotknout ani dvoumetrovou tyčí.