Archiv štítku: fail

Burgûli – Runes

Burgûli - Runes

Země: Španělsko
Žánr: (zoufalý pokus o) black metal
Datum vydání: 23.7.2020
Label: selfrelease

Hrací doba: 25:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Nemám tušení, co se mi ujebalo v palici, když jsem se rozhodnul stáhnout si promo Burgûli. Už si nevzpomínám, jestli jsem to jen risknul s argumentem, že přinejhorším má „Runes“ jen pětadvacet minut, nebo jsem si to rovnou stahoval jako trolling, nebo mi ukázky nepřipadaly tak strašné. Doufám, že nešlo o tu poslední možnost, protože to bych byl teda pořádný kokot.

Na svoji motivaci si sice nevzpomínám, ale hned s prvním poslechem mi došlo, že jsem to tímhle downloadem pekelně dosral. Nebudu chodit kolem horké kaše – „Runes“ je prostě a jednoduše kardinální arcimrdka. Kdo to neslyší, tak má v uších nasráno. A neplatí to jenom o „Runes“; co jsem tak poslouchal ukázky z předešlých opusů (to byla ironie), tak tvorba Burgûli celkově stojí za totální vyližprdel. Samozřejmě mluvím o prdeli dva roky nemytého plesnivého houmlesáka s leprou, ne o nějaké voňavé roztomilé prdelce. Dokonce jsem s hrůzou zjistil, že „Runes“ na první poslech patří ještě k tomu snesitelnějšímu z diskografie Burgûli, protože trávit čas s demosnímky se už fakt rovná sebemrskačství.

Vlastně se mi o „Runes“ ani nechce moc mluvit, poněvadž stačí, abyste si pustili krátkou ukázku z přehrávače, co se tady někde válí okolo, a sami ihned uslyšíte, že když někdo hodí uschlé hovno na struny zapojené kytary, vyjde mu z toho lepší muzika než tohle. Jestli ale nemáte odvahu, tak vám prozradím, že se jedná o hluboce podprůměrný black metal mrzké úrovně, jehož autor nemá ani špetku soudnosti, sebereflexe, nedejbože nějakých schopností. Oproti zmiňovaným demům sice lze na „Runes“ vypozorovat nějaké zlepšení, ale je to buřt, protože i tohle EP se pořád brodí po hlavu ve sračkách.

Jestli ale odvahu máte, tak bych vám doporučil song „The Dark Host“. Z toho kňučení, co se tam ozývá, jsem šel napoprvé fakt do kolen a i se třetím poslechem (víckrát odmítám) mi brutálně cukají koutky. Schválně si to pusťte a řekněte mi, jestli by tohle mohl dát na svoje album někdo jiný než naprostý debil. Seriózně.

Kdybych Burgûli slyšel dřív, mohl by tenhle atak na vkus a soudnost posluchačů hrdě bojovat o titul největší pičoviny loňského roku v konkurenci kreténismů jako Unholy Vampyric Slaughter Sect. A co si budeme povídat, level Zarach ‘Baal’ Tharagh je tu taky na dohled. Jistě uznáte, že větší urážku aby jeden pohledal.

Za svojí pisálkovskou kariéru jsem už pár pojebávacích recenzí napsal a častokrát si pak kapely stěžovaly, že umím jen nadávat, ale neřeknu, co by se mělo zlepšit. Beru si to k srdci a poskytnu Burgûli, respektive jedinému členovi Kondea Gorthaurovi, svou radu: Vyser se na to. Beze srandy. Děláš si jenom ostudu.


Unholy Vampyric Slaughter Sect – The World Trapped in Vampyric Sway (Darker and Darker)

Unholy Vampyric Slaughter Sect - The World Trapped in Vampyric Sway (Darker and Darker)

Země: USA
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 21.8.2020
Label: Crown and Throne Ltd.

Tracklist:
01. To Love Nothing but Loss of One’s Enemy
02. Pummeled flesh in the Mouth of the Virgin
03. Forced Genuflection on Adoring Gored Knees
04. Lunar Intrusion of the Crown Chakra (Castration of Inferior Aura)
05. And I Will Come to Thee an Iron Wolf

Hrací doba: 24:23

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Suspicious Activities PR

Unholy Vampyric Slaughter Sect patří přesně k tomu druhu kapel, od nichž už jen podle jména čekáte jen to nejhorší. Mám jen hrubou představu, jak je na tom tenhle jednočlenný projekt z Massachusetts na starších počinech, protože jsem nikdy nenašel odvahu si je pouštět jakkoliv zevrubněji, ale i od letošního alba „The World Trapped in Vampyric Sway (Darker and Darker)“ jsem čekal raw-black-wampyric retardovanost. K poslechu jsem se tentokrát odhodlal z jediného důvodu, který nepotřebuju zastírat – chtěl jsem se něčemu od plic zasmát.

„The World Trapped in Vampyric Sway (Darker and Darker)“ mě svým zvukem trochu překvapilo, protože o syrovou bezmyšlenkovitou primitivnost se určitě nejedná. Nemyslete si ale, že mě muzika Unholy Vampyric Slaughter Sect překvapila v pozitivním slova smyslu, protože to teda ani náhodou. Řekněme, že to jenom není píčovina, nýbrž kundovina.

Můžete si říkat, že jsem zaujatý, ale doufám a věřím, že kdyby „The World Trapped in Vampyric Sway (Darker and Darker)“ bylo dobré, dokázal bych to poznat i navzdory očekáváním. Tady jsem ale nepoznal nic jiného než brutálně špatné riffy. Ty mě na albu točí snad nejvíc. Třeba uvřískaný vokál je taky špatný až běda, ale ty riffy… ty mi občas přijdou fakt tragické. Hlavně se mi zdá, že na mnoha místech ani nejde o styl, jenž by se hodil do black metalu. Což o to, nepatřím k puritánům, ale občas ty motivy znějí jak vykradené z podprůměrného deathcoru. A to poslouchat fakt nechci.

Na celé nahrávce dává nějaký smysl snad jen jediná věc, a sice občasné pokusy o industrial. I ty sice mají festovně daleko do ideálu, ale v porovnání s jalovostí metalové stránky se skoro jedná o balzám pro uši. Skoro.

Co si tak matně vzpomínám, jak znělo minulé album „The Power of Unordained Light“, tak mám pocit, že Nesvatá vampýrská masakrální sekta (haha, to zní ale debilně) se rozhodla na „The World Trapped in Vampyric Sway (Darker and Darker)“ experimentovat. A tenhle pokus dopadl dost zoufale. Jako jednu krásnou ukázku toho, o jaké vyprázdněné hovadině se tu celou dobu bavíme, bych doporučil střed čtvrtého songu „Lunar Intrusion of the Crown Shaktra (Castration of the Inferior Aura)“. Asi se mělo jednat o nějakou jakože hustodémonsky krutopřísnou industriálně ambientní vsuvku, ale to cinkání zní jako něco přesně na půli cesty mezi dětskou ukolébavkou a koledou.

Mrzké antikvality alba hodlám plně demonstrovat na dalších dvou sděleních:

Za prvé, „The World Trapped in Vampyric Sway (Darker and Darker)“ je tak špatné, až se mi skoro začalo stýskat po nijaké primitivnosti z „The Power of Unordained Light“. A to je sakra co říct.

Varathron

Za druhé, „The World Trapped in Vampyric Sway (Darker and Darker)“ je tak špatné, že výsledek nijak nedokáže zachránit ani hrací doba stanovená na pouhých 24 minut a nějaké drobáky navrch. I když se třeba nějaká nahrávka občas nepovede, díky krátké stopáži třeba nevyzní tak hrozně. Tohle není ten případ. I lehce přes dvacet minut bohatě stačí k tomu, aby mě to začalo prudce srát.

V raw black metalu i experimental black metalu bývá hranice mezi výbornou muzikou a sračkou dost tenká. V tomhle případě je nicméně ona mez jasně vytyčena a Unholy Vampyric Slaughter Sect ji má ze své hnědé strany v nedohlednu. „The World Trapped in Vampyric Sway (Darker and Darker)“ mi přijde naprosto ubohé a aspiruje na titul shitu roku.


The New Mutants (2020)

The New Mutants (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: supernatural horror

Originální název: The New Mutants
Český název: Noví mutanti

Režie: Josh Boone
Hrají: Maisie Williams, Anya Taylor-Joy, Charlie Heaton, Alice Braga, Blu Hunt, Henry Zaga

Hrací doba: 95 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Nebudu vás nijak lakovat – nejsem zrovna fanda moderních komiksovek. Mám rád ty starší, kdy se jednalo o braková béčka (ne-li ještě vzdálenější písmenka abecedy), protože filmový škvár do sebe můžu rvát horem dolem, ale ty novější jakože blockbustery moc nemusím. A platí to i o sérii „X-Men“, jejíž úspěch započatý před dvaceti lety vlastně vyšlapal cestu současnému komiksovému boomu.

Nabízí se jasná otázka – proč kurva lezu do kina na „The New Mutants“, když mě to vlastně nezajímá. Částečně kvůli dlouhotrvajícímu suchu v kinech, kdy není na co chodit, z ještě větší části ale kvůli tomu, že to chtěla vidět přítelkyně. To hádám vezmete jako dostatečný, haha. Každopádně, čekal jsem od toho sračku a sračku jsem taky dostal. A to neříkám jen proto, že nejde o můj oblíbený druh filmu. Říkám to kvůli tomu, že to sračka opravdu je.

Pomalu nejzajímavější na „The New Mutants“ je škodolibé zaujetí tím, jakou smůlu si snímek vyžral, než se konečně dostal do oběhu. Natáčení skončilo už v září 2017 a původně měl jít výsledek do kin už v dubnu 2018. Potom ale začalo několik koleček odsunů – nejdřív kvůli nespokojenosti studia, které si vyžádalo přetáčky (ty nakonec neproběhly). Potom se odsouvalo kvůli akvizici 20th Century Fox Disneym. Potom se „The New Mutants“ muselo klidit, aby nekolidovalo s vydáním „X-Men: Dark Phoenix“ (z něhož se nakonec vyklubal monstrózní finanční propadák). A když už to vypadalo, že film konečně vyjde v dubnu 2020, přišla koronka a odsouvalo se znovu.

Nakonec vydání proběhlo v srpnu 2020 a přišlo mi, že spíš kvůli tomu, aby se prokletého snímku konečně všichni zbavili (a hlavně nový majitel Disney, který mutanty hodlá kompletně resetovat a začlenit do svého MCU) – ze smluvních důvodů totiž „The New Mutants“ údajně muselo jít do kin. Kdyby tam ale nešlo, nikdo by o nic zásadního nepřišel.

„The New Mutants“ bylo od začátku zamýšleno jako boční story v rámci univerza mutantů a lákalo na odlišné pojetí komiksové látky. Zvolil se stejný přístup jako třeba v případě loňského „Brightburn“, tedy pokus o zasazení pravidel komiksového filmu do hororového rámce. Akorát že „The New Mutants“ je ještě méně horor než zmiňovaný „Brightburn“ (jenž jen tak mezi námi taky stál za hovno) a o žánr se olizuje leda tak papírově.

Nebo spíš takhle… formálně „The New Mutants“ parametry hororového snímku vesměs naplňuje a z definice má k tomuto žánru určitě nejblíže. Akorát že hororového na tom není prakticky nic. Film se nese v naprosto neškodném a nekonfliktním duchu, hororová složka je naprostý výsměch a zafungovat může leda tak na třináctiletá děcka, na jejichž věkovou kategorii „The New Mutants“ svým vyzněním a laděním ostatně předpokládám míří. O tom, že navzdory všem kecům a slibům se pořád v jádru jedná víc o komiksovou hovadinu, svědčí i obligátní přepálené finále plné digitálního bordelu.

The New Mutants (2020)

„The New Mutants“ se tedy vydává za horor, jímž ve skutečnosti není ani zdaleka, a z hlediska komiksových filmů zase nenabízí nic, kvůli čemu tenhle žánr diváci v posledních letech hltají po tunách. Výsledkem není nic jiného než plytká břečka bez jakékoliv výpovědní hodnoty, natožpak nějaké vize, o níž se v předstihu hovořilo (ne snad, že bych tomu já osobně někdy věřil).

Výsledek tedy vypadá asi tím způsobem, že tam banda nesympatických fakanů celou dobu řeší svoje mutantní traumičky za dozoru jedné doktorky. Pak se objeví banda naprosto příšerných (zpracováním) bubáků, kteří po chvíli zmizí, aby je nahradil jeden velký bubák v ohavném závěru. A co víc, i ty triky stojí za totální vyližprdel, všechno tam vypadá tak strašně uměle, nepřirozeně a levně. Dokonce i ze sochy andělíčka před nemocnicí bolí oči, jak nechutně z něj čpí pixely.

The New Mutants (2020)

Moje doporučení zní jednoduše: nesnažte se točit horor, když vlastně nechcete, aby byl výsledek hororový. „The New Mutants“ přesně tohle dělá a taky to podle toho dopadlo. Jedná se o nebetyčnou píčovinu, která by vám neměla stát ani za špinavé upirátění.


Human Nature (2004)

Human Nature (2004)

Země: Kanada
Rok vydání: 2004
Žánr: torture horror

Originální název: Human Nature
Český název: Trýznění

Režie: Vince D’Amato
Hrají: Rory Culkin, Emory Cohen, Sky Ferreira

Hrací doba: 83 min

(Budou spoilery.)

Chuť na pořádnou kinematografickou žumpu mě nedávno zavála ke kanadskému škváru „Human Nature“. Čekal jsem od něj jen to nejhorší a to nejhorší možné jsem také dostal. Tenhle filmový výtěr z prdele rok nemytého houmlesáka patří na samé dno hororového žánru, a pokud existuje jediný důvod, proč by se měl na tuhle přehlídku demence kdokoliv dobrovolně koukat, pak je to jedině sebemrskačství. Nicméně i masochismus může být regulérním koníčkem, tak třeba se mezi vámi najde někdo, kdo tuhle perlu s chutí sjede. Pojďme na věc!

Tohle zvěrstvo má největším podílem na triku magor slyšící na jméno Vince D’Amato. Nepodařilo se mi dohledat, zdali má něco společného se svým slavnějším jmenovcem z Itálie, jenž proslul jako matador trashové kinematografie, tudíž předpokládám, že nemá. Ale i tak svému známějšímu jmenovci dělá ostudu, a to Joe D’Amato točil bijáky jako „Porno Holocaust“! Sám Vince není zdaleka tak plodný, ale také natočil pár dalších, už jen podle názvu zajímavých hovadin jako třeba „Vampires vs. Zombies“. Ačkoliv… když člověk vidí, co za kokotinu stvořil s „Human Nature“, tak možná jedině dobře, že toho nenatočil o moc víc…

U filmu se běžně hodí nastínit alespoň zhruba jeho děj. V případě „Human Nature“ to dost dobře nejde, protože děj ve smyslu nějakého příběhu tam prostě není. Bez přehánění. Není tam kurva nic. Většinu z osmdesáti minut sledujeme eskapády jednoho echt hnusného černocha s dredy, jehož hobby tkví v mučení holek ve svojí garáži.

Průser ale je, že „Human Nature“ dost dobře nefunguje ani jako voyerské torture porn. O nějaké gore se snímek sice snaží, ale stejně je to celé směšné, nevěrohodné a především – naprosto debilní. Navíc tam toho mučení zas až tolik není. „Human Nature“ dále nabízí pár blbských epizodek jako třeba černochův výlet v sobotu do práce. Zde si u kopírky pokecá s kolegou, který je kretén, načež jej vrahoun chytne za koule. Pak si pokecá s nadrženou kolegyní, která s ním chce zachlastat a zašukat. Protože ale buchta odmítá nalít vodku do skleniček, černoch jí vynadá do buranů, takže ona po něm tu flašku hodí, načež on jí dá pěstí do držky. Jestli mělo jít o pokus o nějakou psychologizaci, nepovedlo se.

Největší porci času zabírá černochova interakce se svojí manželkou, což je echt blbá blondýna. Takhle retardovanou postavu jsem v nějakém bijáku neviděl fakt dlouho. Borec mučí lidi v garáži a ona o tom neví. Když skončí a projde okolo ní s košilí od krve, ona si toho ani nevšimne. Když už je od krve od hlavy až k patě, tak se ho teda milostivě zeptá, co dělal, a on jí řekne, že na zahradě zabil skunka… a ona to ty vole vezme jak nic! Ani jí nenapadne nějak zásadně řešit, když svého chotě vidí běhat komplet od krve po zahradě s kladivem v ruce, protože mu z garáže jedna čuba zdrhla.

Human Nature (2004)

Musím říct, že právě postava manželky mě na tom bavila asi nejvíc, protože to byla fakt echtovní halda, jak moc vymatlaná byla. Nebyla teda sama, protože svoje kouzlo měl i pasák, co zjistil, že mu vraždící černoch unesl kurvu, tak si to s ním přijede vyřídit a nechá se zabít nožíkem, i když má sebou jak pořádný pasácký drsoň hned dvě bouchačky. Stará ale s přehledem vede. A to ještě není všechno!

Film začíná krátkým prologem z osmdesátých let, v němž nějaká psycholožka mluví s obětí domácího násilí (nevidíme s kým). Na konci se ukáže, že to nebyl zabiják, ani jeho manželka, nýbrž ta nadržená kolegyně z práce. Když si pak v současnosti poslechne kvalitní radu od další psycholožky, tak se zvedne, vloupá se do vrahounova baráku a zabije jej, panč jí dal pěstí. Protože není adekvátnější pomsty za ránu pěstí než rána baseballovou pálkou do hlavy a proříznutí hrdla. A víte, co udělá vrahova stará? Vytáhne na holku pušku a donutí jí, ať si ten uklidí svinčík (tělo a krev), co v koupelně nadělala. A víte, co bylo dál? To už neví nikdo, protože v tomhle momentě „Human Nature“ bez vysvětlení skončí.

Human Nature (2004)

Celou touhle odyseou pak provází kamera a celková vizáž ryze amatérského home videa podpořená topornou parodií na cosi jako herectví od všech zúčastněných (dvojnásob s příšerným českým dabingem, jenž tomu nasazuje další korunu). Můžete si myslet, že přeháním, ale fakt už jsem viděl lepší herecké výkony v příběhových částech porna. Zmar pak podtrhuje skutečnost, že se snímek snaží tvářit jako seriózní sonda do duše sériového vraha, k čemuž se ještě nebojí přihodit nálepku „dle skutečných událostí“. „Human Nature“ je skrz naskrz příšerná žumpa, která si zaslouží vaše nejvyšší opovržení a výsměch anebo v ještě lepším případě kompletní ignoraci. Tohle za vás čas nestojí, ani pokud si ulítáváte na špatných filmech.


Koschcoroth – Ozvěny melancholie

Koschcoroth - Ozvěny melancholie

Země: Česká republika
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 12.3.2020
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Yavanna
02. Minstrel smrti
03. Podzimní melancholie 2
04. Hlas naděje
05. Černý kov
06. Král noci
07. Slzavé moře ztracených snů
08. Poutník
09. Běsnění živlů
10. Cesta ke hvězdám (ft. Diskošek 3000)

Hrací doba: 71:37

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Koschcoroth

Kdo sem chodí číst ty naše pindy, nejspíš už si ráčil všimnout, že zde nemáme problém se psaním a vydáváním negativních kritik. Konkrétně já osobně k tomu přispívám relativně často. Někdo by si mohl myslet, že si psaní pojebávacích recenzí užívám, ale není tomu tak. Ve skutečnosti to není příjemné ani pro kritika říkat někomu na plnou hubu, že hraje sračku, a shazovat tím jeho snahu. Snaha sama o sobě nicméně kvalitu nezaručuje a upřímný názor se mi zdá cennější než snaha neurazit něčí ego. Když je něco evidentně špatné, recenzent by měl být schopen říct nahlas, že je to špatné, a alibisticky se neschovávat za takzvaně diplomatickou prezentaci svých dojmů. Pokud toho není schopen, měl by psaní pověsit na hřebík. A pokud interpret není schopen tohle pochopit a nerozumí tomu, že po zaslání alba na recenzi se mu může vrátit negativní recenze, neměl by to na ty recenze posílat.

Já nemám ve zvyku se za nic schovávat a také prozatím nehodlám věšet psaní na hřebík, tudíž to řeknu nahlas: „Ozvěny melancholie“ jsou špatné. Strašně moc špatné.

Nyní by měla přijít ta fáze článku, kdy se pokusím svůj názor podložit nějakými argumenty a trochu jej rozvést. „Ozvěny melancholie“ mi nicméně přijdou tak nepovedené, že by myslím plně stačilo, kdybyste si pustili nějakou krátkou ukázku v přiloženém přehrávači, abyste pochopili, že Koschcoroth hraje hluboký podprůměr. Kdo neslyší, že tomuhle albu zoufale schází jakákoliv soudnost a mnohdy i elementární kvality, tak má v uších fakt regulérně nasráno.

Tady totiž není dobře prakticky nic. Hudba – nezáživná, neoriginální, bez nápadu, leckdy dokonce otravná. Vokál – bolestivě slabý. Texty – tragické. Dramaturgie desky – mimo. Aby mi ale zas nějaký šulin nepředhazoval, že jde jen o laciný hejt, že si tu léčím komplexy a že autorovi závidím (i když teda nechápu, co by se tady dalo závidět), zkusím se ke každému ze čtyř jmenovaných atributů vyjádřit ještě o něco podrobněji…

…i když to v některých případech bude docela obtížné, protože to nejdůležitější stran hudby už vlastně padlo v minulém odstavci. Koschcoroth byste si měli zapamatovat jako amatérskou variaci na atmospheric black metal, jež se vyznačuje dvěma zásadními vlastnostmi: za prvé z ní teče klišé po litrech; za druhé je patetická až do pekla. Riffy jsou tak zoufalé, že se snad ani nedá mluvit o riffech. Lepší riff pomalu napíšete, když zakopnete a převrhnete zapojenou kytaru.

Ze všeho nejvíc mě ale vytáčejí ty teploušské klávesy. Na tyhle pokusy o přírodní melancholii už začínám být skoro alergický, protože to všechno zní stejně a taky stejně blbě. Koschcoroth v tomhle ohledu není výjimkou. Takhle neinvenční a provařené užití kláves v atmo blacku aby jeden pohledal.

Koschcoroth

Není to ale jen o těch klávesách. Když přijde pokus o rychlejší song jako třeba „Černý kov“, v němž se autor vyznává ze své lásky k black metalu, jde o nemlich tu samou pičovinu. Další vtipnost se nachází v samém závěru „Ozvěn melancholie“ v songu „Cesta ke hvězdám“, kde hostuje projekt Diskošek 3000. Ve skutečnosti se jedná o elektronické alter ego Josefa Koška – všimněte si, jak do obou svých skupin zapracoval své příjmení (Košek + blackmetalová přípona -roth = Koschcoroth; Disko + Košek = Diskošek). Dal jsem si tu práci a poslechnul jsem si také vlastní tvorbu Diskošek 3000. I ta je hrozná – tupé tucání, které se snaží hrát si na aggrotech. Smíchejte obojí a máte – „Cestu ke hvězdám“. To nechceš.

Vokál i texty vezmu jedním šmahem. Na zpěvu totiž není moc co k řešení, ten je jednoduše bez charismatu, nemá drajv a jeho poslech spíš otravuje. A co je horší – jde mu dobře rozumět, což z toho dělá ještě věcí utrpení, poněvadž ty texty mě teda posílají do kolen. Když něco takového poslouchám, tak se pomalu stydím za samotného autora. Obsahově se jedná o naivní pohádku a formou o kardinální blbost. Jakmile někdo narýmuje sen-den, tak ho prostě odmítám brát seriózně. Skoro se mi nechce věřit, že Pepovi je přes třicet roků, protože tady se bavíme o říkánkách, jejichž kvalitu předčí sprosté básničky, které si většina z nás psala v pubertě do sešitu matiky.

Pokud by vás o nesoudnosti Koschcoroth nepřesvědčilo nic z dosud řečeného ani odpudivé logo, tak můj poslední argument vás snad přesvědčí: „Ozvěny melancholie“ trvají sedmdesát minut. Vzpomeňte si na všechno, co jsem napsal, a nechte si chvilku na rozmyšlenou, abyste si to plně uvědomili. Aby nevznikla mýlka, pro jistotu vám to napíšu ještě jednou číslem: 70 minut. Chápeš?

Někdo by mi mohl oponovat, že třeba zvukově „Ozvěny melancholie“ nejsou zlé a že v tomhle ohledu zní letošní novinka přijatelněji než pět let staré ípko „Barvy přírody“ (které je ale po hudební stránce stejné hloupé). Na to vám však odpovím – zlepšuje snad něco takového jakkoliv dojem z poslechu? Když jde o průser po obsahové stránce, nehrajou podobné věci roli. A „Ozvěny melancholie“ po mém soudu průserem rozhodně jsou.

Koschcoroth


Boogeyman (2005)

Boogeyman (2005)

Země: USA / Nový Zéland / Německo
Rok vydání: 2005
Žánr: supernatural horror

Originální název: Boogeyman
Český název: Boogeyman

Režie: Stephen Kay
Hrají: Barry Watson, Emily Deschanel, Skye McCole Bartusiak

Hrací doba: 86 min

(Budou spoilery.)

Chápu, že někomu už může připadat otravné, jak zde pořád opakuji, že duchařské horory jsou strašná nuda a společně s found footage amatéřinami patří k tomu nejblbějšímu, co hororový žánr nabízí. Nemůžu si ale pomoct, prostě to tak cítím. Radši si dám stou zombie břečku než jednu sterilní duchařinu. A filmy jako „Boogeyman“ mi poskytují dost pádné argumenty na to, abych o tomhle subžánru smýšlel v tom nejhorším.

Na počinech jako „Boogeyman“ nemá smysl hledat jakákoliv pozitiva – žádná byste stejně nenašli. Na téhle břečce není správně vůbec nic. Výsledek je dokonce tak tragický, že se člověku skoro až stýská po současných moderních duchařinách, které se hromadně promítají teenagerům v kinosálech (znáte to, všechny ty blbosti z produkce Blumhousu a podobné), a to už je kurva co říct. „Boogeyman“ s nimi mnohé sdílí a v základě vlastně sází na podobný přístup, akorát dokazuje, že to jde ještě hůř a že dno může být hlouběji, než by si jeden myslel.

Příběhem diváka provází Tim. Na začátku sledujeme scénu z jeho dětství. Mrňous se bojí bubáka ve svém pokoji, načež přijde statečný fotr, aby špuntovi politicky vysvětlil, že bubáci nejsou, a to ani pod postelí, ani ve skříni. V tom se ale fotr sakra mýlí. Ve šatníku totiž zrovna jeden straši-zmrd byl a fotříka přímo před zraky jeho ratolesti zmasil až do mrtva. Tim si ze svého setkání s příšerkou odnesl kvalitní traumičku, jíž si dosyta užívá i v dospělosti.

No, a řešení traumičky zabírá drtivou většinu snímku. Tim má furt schízu. Jakmile vidí skříň, tak se sesype. Doma nemá žádné dveře, dvířka, ani šuplíky, dokonce i ledničku má průhlednou. Přesto všechno se mu nějakým zázrakem podařilo si najít holku, ale ani ona, ani žádná jiná stejně kozy neukáže, takže tragédie i v tomhle ohledu. Nudu občas pročísne podobně nudný flashback z dětství, prostě hrůza. Obzvlášť když stěžejní postavu, jež prakticky celý biják nesleze z obrazovky, hraje takhle zoufalý kořen. Barry Watson v hlavní roli je hrozný, tak obyčejného a necharismatického týpka abyste pohledali. Jasně, takhle sterilní snímek by nejspíš dostatečně nepozvedl ani Vincent Price ve své nejlepší formě, ale tahle casting kór zatlouká další hřebíček do rakve.

Pak Timovi zkape matka, takže se vydá na pohřeb a rovnou se rozhodně vrátit do starého domu, kde v dětství bydlel, aby se tu jakože postavil svému strachu. Kdyby se na to vysral a rovnou si hodil mašli už v pubertě, bylo by to lepší pro něj i pro diváka. Každopičopádně, v baráku se samozřejmě potká se starým známým běsem, ale je to pořádně suchý reunion. Titulní boogeyman má totiž Tima tak trochu v piči a z nějakého důvodu radši začne požírat jeho známé. Nejdřív strejdu. Pak Timovu holku, ale to hlavního hrdinu vlastně ani moc nerozhází. Nějaký trapný pokus o její záchranu sice proběhne, ale je to podobná zoufalost jako kvalita celého „Boogeymana“. Jakmile se ale strašák pokusí sáhnout i na jeho dětskou bijač, s níž se Timánek po návratu na rodnou hroudu opětovně shledal, tak se teprve nasere a konečně se pokusí o konfrontaci s bubákem, o čemž do té doby jen kecal. Nejčastěji to vykládal duchovi mrtvé holky, o němž ani nevěděl, že to je duch.

Boogeyman (2005)

Beznadějný pokus o intenzivní finále ovšem nevylepší vůbec nic. Celou dobu jsem si říkal, že by bylo fajn, kdyby se tam ten boogeyman aspoň ukázal. Když už se ukázal, tak jsem z toho málem dostal AIDS, protože takhle šílený animovaný vejblitek se obvykle vidí jen v zetkové produkci od The Asylum, skvostech od Jima Wynorskiho a video monstr bijácích à la „mega-něco-dlak versus giga-něco-zilla“. Akorát že „Boogeyman“ se vás celou dobu snaží krmit představou, že se jedná o seriózní snímek. Haha, ani piču! Tohle je taková zoufalost, že ta digitální rakovina ani není vtipná.

Ale zpátky ke zmiňovanému finále, na němž lze krásně vidět, jak je celý „Boogeyman“ ve skutečnosti úplně o hovně a jak se u tvorby téhle mrdky nikdo nenamáhal jakkoliv přemýšlet. Tim se ve svém dětském pokojíku příšerákovi konečně postaví, a to za doprovodu videoklipové kamery, která okolo skáče a lítá jak banda sedmiletých zmrdů na nafukovacím hradě, takže vidět není ani kokot. Tim začne rozbíjet svoje dávné hračky, které se okolo něj z nějakého důvodu začnou objevovat, načež si bubák řekne, že na takhle ostrého hocha, jenž dokáže rozlomit plastovou figurku vejpůl, si teda troufat nebude a radši odtáhne do piče. Hlavní borec zahlásí, že je konečně po všem, a pak konečně začnou rolovat titulky. Bohužel ani ty nepřinášejí úlevu, protože u nich hraje příšerná komerční pop-rocková kytarovka, které v téhle době letěly na MTV jako sviňa.

Boogeyman (2005)

Hele, „Boogeyman“ je fakt brutální odpad. Trvá to lehce přes osmdesát minut, ale pocitově to jsou tak tři hodiny. Nic se tam neděje, a když se něco dít začne, je to trapas. Vůbec nechápu, proč někdo takovou pičovinu točí a evidentně si myslí, že ten výsledek za něco stojí. To už mám větší pochopení pro ta zmiňovaná zetka, protože ty jsou aspoň prdel. Taky nechápu, jak se takový kus výkalu mohl dočkat dvou pokračování, když i ta jednička bolí jak anální sex s koněm bez lubrikantu. A už vůbec nechápu, proč by se na tohle měl chtít kdokoliv koukat. A tentokrát to platí i pro fandy špatné kinematografie. Jistě, „Boogeyman“ je špatný až do pekla, ale ne ve smyslu béčkovosti, nevkusu nebo roztomilé lacinosti. „Boogeyman“ je tak špatný, protože neskutečně, ale fakt kurva neskutečně nudí, což je ta vůbec nejhorší možnost.


Way of the Vampire (2005)

Way of the Vampire (2005)

Země: USA
Rok vydání: 2005
Žánr: trapas

Originální název: Way of the Vampire
Český název: Cesta upírů: Van Helsing vs. Dracula

Režie: Sarah Nean Bruce, Eduardo Durão
Hrají: Rhett Giles, Andreas Beckett, Denise Boutte, Brent Falco

Hrací doba: 82 min

Zdroj fotek: WIPFilms.net

(Budou spoilery.)

Možná už jste si za tu dobu, co funguje místní filmový koutek, všimli, že jeho smyslem není pouze adorovat kultovní filmy nebo filozofovat nad zajímavostí nějakých netradičních snímků. Čas od času sem patří i nějaká vymletá sračka, nad níž může člověk ukojit svůj ostrovtip jako pomstu za to, že na takovou ohavnost koukal. Dnes je právě takový případ.

„Way of the Vampire“ – v české distribuci překřtěný na ještě debilnější „Cesta upírů: Van Helsing vs. Dracula“ – je totiž ukázková filmová mrdka. Jedná se o takový ten druh bijáku, pro nějž je pojmenování céčko ještě příliš milosrdné, protože jeho úroveň si chrochtá v kvalitativní žumpě ryze amatérských srágor. Čili naprostý standard pro nechvalně proslulou produkční společnost The Asylum, která stojí i za tímhle odpadem.

Skrze útrpných osmdesát minut vás budou provázet ochotničtí neherci, jejichž dramatické výkony by bez potíží přehrála i gumová kačenka. Přejetá buldozerem. A ani tak by se nemusela moc snažit. Stejně jako před kamerou, ani za kamerou se neukrývá byť i jen špetka talentu nebo jakékoliv invence. Nakonec ani po technické stránce se o „Way of the Vampire“ nedá mluvit v nějakém pozitivnějším duchu, jelikož i v tomto ohledu vše vypadá totálně amatérsky. Jeden a první příklad za všechny dostanete hned na začátku, kdy je noc (anebo minulost?) reprezentována odpudivým modrým filtrem, z něhož by mrdlo i největšímu fandovi „Avatara“.

Každopádně, jestli byste se dle českého názvu alespoň na vyvrcholení v podobě nějaké epicky vtipné bitky mezi nejslavnějším upírem a nejslavnějším lovcem upírů, tak vězte, že ani toho se nedočkáte. Dracula se totiž objeví jen na začátku, asi na dvě minuty, během nichž bídně zdechne, a po zbytek filmu tam Van Helsing (chudák je postižen nesmrtelností, která z něj bude sejmuta, jakmile odpraví všechny upírské prince) loví jen nějaké druhořadé kretény, mezi něž se může směle zařadit i onen poslední princ.

Prdel je, že ten zbytek upírů má z Van Helsinga takové bobky, že radši vůbec nepijou krev, aby si jich nevšimnul, takže si jen lebedí jak banda gotických feťáků bez dávky v nějakém skladišti (kde jinde). Pak ale jeden z nich je trochu retard, tak si šlohne z nemocnice, v níž čistou náhodou hákuje i Van Helsing jako doktor, sáček s krví. Chytne ho ale uvědomělá černá upírka, jež sáček donese poslednímu zbývajícímu princátku, které díky tomu opět chytne chuť na kečup, takže se to konečně rozjede. Teda nerozjede, protože v tom filmu se navzdory náznaku příběhu, jakkoliv dementního, děje úplné hovno.

Way of the Vampire (2005)

Což o to, totálně špatné filmy jsou občas fajn, protože se jim člověk může vysmát až do pekla. Tohle je nicméně jeden z těch případů, kdy je to celé tak mocně vykunděné, až divák ani nemá náladu se třískat nad tou snůškou absolutně vymaštěných dialogů pronášených ve vší serióznosti. Ne snad, že bych se tomu ani jednou během celé té doby nezasmál, to jsem se zachechtal, ale hodně rychle mě přešlo i to. „Way of the Vampire“ je totiž především a nade všechno trapná záležitost, při jejímž sledování se stydíte za všechny, kdo se na takovém paskvilu podíleli, a zároveň jste tak trochu znechucení sami nad sebou za to, že s něčím takovým vůbec ztrácíte čas. Jednoduše píčovina, že tomu není rovno.


The Hills Have Eyes Part II (1984)

The Hills Have Eyes Part II (1984)

Země: Velká Británie / USA
Rok vydání: 1984
Žánr: hixploitation

Originální název: The Hills Have Eyes Part II
Český název: Kruté oči hor

Režie: Wes Craven
Hrají: Kevin Spirtas, Tamara Stafford, John Bloom, Michael Berryman

Hrací doba: 87 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery!)

Původní „The Hills Have Eyes“ z roku 1977 patří k filmům, které možná byly skvělé na svou dobu, ale čas se k nim nezachoval dvakrát gentlemansky a nechal je šíleně zestárnout. Nicméně se jedná o jeden ze zásadních hororových kousků a jako takový si určitý respekt zaslouží. Jakkoliv už dnes nemá šanci vyděsit nebo poškádlit dávivý sval, koukat se na něj nakonec pořád dá.

To samé ovšem nelze tvrdit o pokračování z roku 1984. Kdyby na něm byl nejblbější překlad do české distribuce „Kruté oči hor 2“ (což je o to víc vtipné, že jednička u nás, jestli se nemýlím, oficiálně nikdy nevyšla, pouze se promítala na Festivalu otrlého diváka), tak by nebyl problém. Jenže dvojka je absolutní vylízanost, jejíž žalostnou kvalitu není možné omlouvat ani rokem vzniku, protože tohle je jednoduše mocně debilní i v kontextu své doby. Jo, klasicky budou spoilery, prý na ně mám u filmů upozorňovat­… jenže kdo se bojí, že by se mohl dozvědět něco, co se dozvědět nechce, tak kurva nemá číst recenze!

Děj je úplně stejný jako v jedničce. Tedy někdo jede do pouště, zůstane tam viset, okolo běhají kanibalové, kteří ztroskotanou skupinku vezmou útokem. Akorát rodinu na výletě vystřídala parta otravných tupých teenagerů, kteří se rozhodli jet na závody motorek zkratkou. A to ačkoliv vědí, co se v téhle oblasti stalo a že tu banda vidláků vyvraždila rodinu. A když už tam jedou a když už tam zkysnou (dojde jim benzín… protože proč mít s sebou dost pohonných hmot, když jedu do pouště, že jo?), tak se chovají jak největší kreténi, kteří si přímo říkají o to, aby je někdo vykuchal jak podsvinčata.

Jasně, příběh je vesměs klasický, něco takového najdeme snad u každého hixploitation bijáku. To bych ještě překousnul. Nelogické chování postav je v hororech taky klasika, ale tady dosahuje skutečného extrému. Dva borci se na motorce vydají pronásledovat kanibala, který jim jednu motorku šlohnul (kde se ji do hajzlu naučil řídit?), aniž by je jakkoliv sralo, že nevědí, kolik bídáků může být mezi šutry poschováváno. Parta zbylých šesti se dohodne, že kvůli bezpečí zůstane pohromadě, ale za třicet vteřin se hned roztrousí na malé skupinky, z nichž jedna se vydá do pouštní tmy hledat ty dva závodníky na motorkách, další dva jdou souložit do autobusu, další kráva si jde dát sprchu (proč by ne?), další je zase slepá (což mi jen tak mimochodem došlo asi až po hodině filmu) a začne prozkoumávat opuštěnou hornickou vesničku, u níž ztroskotali. Nebo jde frajer do tmy, řve na tam jak na lesy, a když po něm někdo ze křoví hlasem hlubokým jak Batman začne opakovat, tak to borcovi vůbec nepřijde divné a jde dál. A to všechno se děje v době, kdy už „hrdinové“ dávno vědí, s kým že mají tu čest a kdo se v okolí potuluje.

Jenže to není všechno. Z jedničky se vrací i geniální pes, jenž opět perlí a evidentně má vyšší IQ než všechny ostatní postavy ve filmu dohromady. Ten čokl mě tam jakože fakt sere! Když už jsme u těch postav, které se vracejí z jedničky, tak vyjma kanibala Pluta (k němuž do party přibyl nový úchyl Reaper, což je brácha táty Jupitera z prvního dílu) se vrací i Ruby, tedy Plutova sestra. Ta byla v jedničce členem kanibalské rodiny, ale nakonec pomohla rodině obětí a zabila svého bráchu Marse. Tady už je z ní normální holka, patří k motorkářským výletníkům, a přesto všechno do té pouště jede. Co je ale největší prdel… dle začátku snímku to vypadá, že v mezičase začala chodit s přeživším klukem Bobbym z jedničky. Protože když vám nějaký neandertálský kanibal vyvraždí rodinu, není lepší pomsty, než mu zcivilizovat dceru a pak ji začít souložit!

The Hills Have Eyes Part II (1984)

Bobby se ovšem do dvojky vrátil jen na štěk, aby si na začátku mohl zavzpomínat na události z prvního dílu. To máte totiž tak. Během natáčení se nestihlo pořídit dostatek materiálu, protože produkce byla stopnutá z finančních důvodů, a aby „The Hills Have Eyes Part II“ dosáhlo na celovečerní stopáž, musely se použít i záběry z jedničky. Takže vzpomíná Bobby, vzpomíná Ruby… a pak, ty vole, vzpomíná dokonce i ten pes! Fakt si nevymýšlím! To prostě nechceš.

„The Hills Have Eyes Part II“ je nesmírně blbý film plný nelogičností, otravných postav, ať už jde o moto-výletníky, anebo záporáky, kteří jsou zde za totálně vymatlané dementy. Asi ne náhodou jednoho sejme pes a druhý si nechá ve své vlastní noře naložit od slepé holky. Navíc je to celé strašně laciné, odfláknuté, bez špetky jakékoliv atmosféry, některé scény vyloženě zavánějí čirou trapností. Dokonce tam ani není žádná krev nebo cokoliv, i ty vraždy jsou cudné a provedené naprosto nudně. Prostě všechno špatně. Jestli to bylo zamýšleno jako hodně sofistikovaná parodie, tak respekt, ale jinak totální průser.

The Hills Have Eyes Part II (1984)

Smutné je, že „The Hills Have Eyes Part II“ točil stejný režisér jako první část, tedy Wes Craven. Jak se ale sám později přiznal, šel do toho jen kvůli tomu, že nutně potřeboval prachy. Výsledek by tomu odpovídal, poněvadž ten film fakt vypadá, jako kdyby to měl rejža úplně v píči a vůbec ho nezajímalo, jak to dopadne a že točí naprostou kokotinu – jen sbalit škváru a co nejrychleji vypadnout. Také Michael Berryman (Pluto) se nechal slyšet, že dvojka dopadla příšerně. Skoro mi to přijde, jako kdyby všichni během natáčení frčeli na fakt hutných drogách, protože tohle nikdo nemohl myslet vážně ani náhodou. Absolutně mimo i na poměry 80. let.

Jak jsem řekl, první „The Hills Have Eyes“ i navzdory svým neduhům má svůj status oprávněně. Dvojka je však mamutí přešlap, totální sračka a obrovská ostuda. Jestli se „The Hills Have Eyes Part II“ někomu líbí, měl by si jít vypláchnout oči – kyselinou.

The Hills Have Eyes Part II (1984)


Purnama – Flame of Rebellion

Purnama - Flame of Rebellion

Země: Česká republika
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 22.1.2020
Label: Metalgate

Tracklist:
01. It’s Coming
02. Nature Will Remain
03. Rebellion
04. Light in the Void
05. Prometheus
06. Dark Flames
07. Phoenix
08. Song for Victory

Hrací doba: 33:42

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram / bandzone

K recenzi poskytl:
Metalgate

Ani jsem nestačil zaregistrovat, že se něco takového zase rýsuje, a najednou má český metalový rybníček nový agro kult. A tenhle udeřil s velkou silou. Než jsem si vůbec všimnul, že tahle blbost vůbec existuje, Purnama stihli nasbírat hromadu přívrženců, které kapela oslovuje jako „válečníci“, a tihle všichni si společně žijí jednou velkou agro-metalovou pohádku.

Jak už tomu ale v podobných případech bývá, hudební stránka věci je velice slabá – řečeno velice diplomaticky. Bylo by nicméně jednoduché čerstvé druhé album „Flame of Rebellion“ šmahem odsoudit jako plytkou mrdku, v recenzi už si jen brousit svůj ostrovtip a předvést cvičení na téma inovativního metaní vulgarismů, jako jsem to kdysi udělal u dalších podobných sraček typu Desire for Sorrow nebo slovenských Achsar, na něž obě jsem si při poslechu Purnamy také vzpomněl.

Nechápejte to špatně – „Flame of Rebellion“ samozřejmě plytkou mrdkou je, ale pokusím se tentokrát trochu vysvětlit proč. Přestože si „Flame of Rebellion“ razantní odsouzení zaslouží spíš a přestože se bude jednat o docela zbytečnou práci, protože kdo má v sobě alespoň kousek dobrého vkusu, tomu to bude jasné i beze mě, a kdo se hrdě hlásí k hordě válečníků, toho stejně nepřesvědčí vůbec nic.

Předně bych chtěl pohovořit o tom, proč je Purnama hned na první pohled tak nesympatická až odpudivá kapela. Prezentace skupiny mi totiž přijde hrozivě debilní. Všechno to blití o metalové soudržnosti, oslovování svých posluchačů titulem „válečníci“, neustálý důraz na to, že jsou fanoušci součástí kapely a jak jsou důležití (tohle snad Purnama ukradla od Dymytry rodiny… a to myslím jako urážku), do toho ještě retardované motivační kecy… tohle všechno působí tak neskonale kreténsky, že i kdyby vlastní hudba byla sebelepší, tohle by mi ji znechutilo. Vrcholem je arci-patetická snůška kydů v bookletu, z nichž by se jeden fakt zesral. Ještě jsem se stoprocentně nerozhodnul, jestli je to víc smutné nebo směšné… ale asi spíš směšné, i když je to jako smát se postiženému. Každopádně abyste se taky pobavili, dovolím si tu ono „Veliké poděkování“ ocitovat, protože to krásně shrnuje, jak neskonale hloupá a patetická prezentace Purnamy je:

Toto album by nebylo na světe nebýt také našich nejbližších a lidí, kteří při nás stojí za jakýchkoli situací. Moc děkujeme našim rodinám, které jsou nám neskutečnou oporou. Tato hudba je plamen z plamene, tedy život z života, který nám byl dán. Děkujeme za tu energii, kterou můžeme čerpat z podpory našich nejbližších a jít si za svým snem. Když se rodí něco nového, tak to není snadné. Díky Vám jsme vždy překonali spoustu překážek a náročných situací. Navždy budeme vděční a děkujeme tedy ještě jednou našim maminkám, tatínkům, přítelkyním a každému, kdo je naší rodinou. A za svoji nedílnou součást, tedy za nedílnou součást Purnamy považujeme i každého Válečníka, který s námi ten plamen nese. Válečníci Purnamy, ať už se nás v životě pokusí zastavit cokoliv, tak se nikdy nevzdáme bez boje! Vy všichni kolem nás jste naše minulost, přítomnost a hlavně budoucnost! Jsme si rovni a jeden vedle druhého budeme stát a držet se navzájem. Jako jeden celek! Jako jedna rodina! Jako Purnama! Děkujeme!“

Samotná muzika zní přesně tak, jak jste si asi podle tohohle představili – nablýskané, rádoby světové, ale ve skutečnosti povrchní nic. Plastový nuclear-b(a)last metal pro lidi, jimž ke štěstí stačí, když tam hraje kytara. Obyčejný mainstream metal bez ksichtu, jejž k nějaké popularitě vyhnal jen šikovný marketing („Válečníci, děkujeme, jsme jako rodina!“).

Vyprodukované je to jakože „dobře“. Však také kapela nevynechá jedinou příležitost všem vecpat do ksichtu, že se zvuk dělal v zahraničí. U Andyho LaRocqueho, chápeš? Ve skutečnosti to zní sterilně, obyčejně a nudně, jednoduše standardní bezpohlavní sound metalu středního proudu. Samotný materiál a kompozice to nijak nezachrání, protože o skladatelství Purnamy se dá říct úplně to stejné.

Purnama

Na desce jako „Flame of Rebellion“ není vůbec nic k pochválení. Je to povrchní kus hovna pro lidi bez vkusu a bez jakýchkoliv nároků na kvalitu, kteří se cítí hrdě, pokud jim nějaká kapela tvrdí, že jsou její rodinou. Soudný posluchač by s tímhle neměl ztrácet čas ani doma, ani na koncertech.


Fantasy Island (2020)

Fantasy Island (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: thriller / adventure / horror

Originální název: Fantasy Island
Český název: Fantasy Island

Režie: Jeff Wadlow
Hrají: Michael Peña, Maggie Q, Lucy Hale

Hrací doba: 109 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Přijde mi trochu smutné, že jediné, co v poslední době dokáže v kinech pravidelně vydělávat, jsou komiksové blockbustery, animáky pro malé špunty a levné horory. Jeden by řekl, že alespoň ten třetí zmiňovaných druh filmů drží nějakou úroveň, ale není to tak úplně pravda. Většinou se totiž jedná jen o takové neškodné kvazi-horory cílící na mladistvé publikum, nikoliv na skutečné hororové fans. Expertem na tenhle druh je produkční společnost Blumhouse, která podobné hovadiny posílá do kinosálů pravidelně a obecně vzato s nimi slaví úspěch, ačkoliv najít v jejich produkci nějaký opravdu dobrý počin není zrovna snadné (osobně se mi z hlavy vybavuje pouze jeden – „Upgrade“, což je pro ně navíc poněkud atypický projekt).

„Fantasy Island“ je další rychlokvaškou z produkce Blumhousu, který nádherně ukazuje, v čem tkví strategie téhle společnosti – zajebat hloupý biják za náklady tak minimální, že to prakticky ani nemůže prodělat, a doufat, že to vysype třeba sto míčů, jak už se ostatně několikrát stalo. U „Fantasy Island“ to naštěstí na takový úspěch nevypadá, ale nějaký výdělek tam bude, to je prakticky jisté. A přitom jde o takový kus hovna, až se z toho chce člověku zvracet…

Smutné na tom je, že samotný ústřední nápad by nemusel být zas až tak debilní a pod režisérským dohledem nějakého řezníka by se mohlo jednat o docela krutou naháněčku. „Fantasy Island“ si bere koncept stejnojmenného seriálu ze sedmdesátých let o ostrově, kde se lidem plní přání, akorát se jej snaží naservírovat v hororovém (že mi huba neupadne…) podání. Což v překladu znamení, že fantazie každého člověka se nakonec zvrtne trochu jiným způsobem, než si tento původně představoval.

Výsledek je nicméně příšerný. Už nějakou dobu jsem v kině neviděl takhle sterilní, povrchní, plytký a prostoduchý snímek jako „Fantasy Island“. Vcelku ucházející nápad se nepodařilo přetavit v nic lepšího než nezajímavou rutinu, jíž chybí jakékoliv napětí, natožpak nějaká krev nebo snad dokonce gore. Mluvit v souvislosti s „Fantasy Island“ o hororu je skoro výsměch, protože hororového na tom není zhola nic. Blíž to má spíš k dobrodružnému thrilleru, kde dobrodružný dává smysl jenom kvůli tomu, že se to celé odehrává na tropickém ostrově, a thriller by měl být chápán pouze jako formální označení. „Fantasy Island“ je prostě takové filmové placebo úplně bez koulí, bez nápadů i bez jakéhokoliv hmatatelného konceptu.

Zarážející mi přišel také vývoj filmu. V první polovině se jedná jen o zbytečnou nudu. Jakmile se ale „Fantasy Island“ trochu rozjíždět, což by teoreticky mělo pomoct, ve skutečnosti se film začne propadat do ještě větších sraček. Začnou se vršit logické kiksy (trochu mi přišlo, že v pravidlech, jak ono plnění fantazií funguje, neměl úplně jasno ani jeden z trojice scénáristů) i trapné zvraty vrcholící ve směšné závěrečné pointě, kterou nemohl odhadnout snad jen ten, kdo… viděl pouze horory od Blumhousu, haha. Vrcholem zmaru jsou nicméně srdceryvné patetické scény, jichž se ve filmu nachází o mnoho víc, než bylo třeba (potřeba jich totiž bylo přesně nula). U těch jsem fakt reálně přemýšlel, že se zvednu a odejdu z kina směrem do piče, a to si dovolím tvrdit, že jsem co se sledování ubohých filmových sraček týká docela drsňák. Jako nakonec jsem to vydržel, ale byl to hell asi jako poslech českého rapu.

Fantasy Island (2020)

Snad jediné, na co se dá ve „Fantasy Island“ dívat, je Lucy Hale (můžete znát třeba z další mrdky od Blumhousu „Truth or Dare“), protože to je docela pěkná kundička, i když hrát teda moc neumí a její postava je otravná úplně stejně jako všechny ostatní. Oukej, úplně stejně ne, protože Michael Peña a jeho směšná variace na tajemného bosse, milfka plná komplexů toužící po rodině nebo srábek, co si chce hrát na vojáčky, mě srali ještě víc.

„Fantasy Island“ je každopádně fakt echtovní kokotina, která za váš čas rozhodně nestojí, o vašich penězích ani nemluvě. A co mi přišlo nejsmutnější – ani to není smešné. Je to jenom nudné lobotomické vakuum pro konzumenty bez jakéhokoliv vkusu a nároků. Kdo má v palici aspoň dvouciferný počet IQ bodů, musí si nad tímhle odpadem jen zhnuseně odplivnout. Tfuj!

Fantasy Island (2020)