Archiv štítku: fail

Truth or Dare (2018)

Truth or Dare (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: kvazi horor pro děcka

Originální název: Truth or Dare
Český název: Vadí nevadí

Režie: Jeff Wadlow
Hrají: Lucy Hale, Violett Beane, Tyler Posey

Hrací doba: 103 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

„Vadí nevadí“ je další z mnoha počinů společnosti Blumhouse, která se zaměřuje na produkci levných hororů. Ty do kina posílá v hojných počtech a většina z nich prošumí bez většího zájmu, ale z některého se sem tam stane hit, jenž vydělá mnohonásobně víc, než stál, a svým úspěchem bohatě zaplatí i nevydařené pokusy o výdělek. Model geniálně jednoduchý, ale zjevně docela funkční, protože Blumhouse má podobných hitových zářezů na kontě už několik.

Zrovna „Vadí nevadí“ mezi takové taky patří. Při rozpočtu 3,5 milionu amerických dolarů se filmu podařilo vytáhnout z kapes diváků téměř 95 milionů, což je přibližně 27násobek toho, co výroba stála. Jeden by si i naivně pomyslel, že s takovým úctyhodným skóre bude mít „Vadí nevadí“ v rukávu nějaké eso, kvůli němuž ti lidé do kina nalezli, nějaký zajímavý nápad anebo přinejmenším zručně natočenou žánrovou práci. Nic nemůže být dále skutečnosti. „Vadí nevadí“ je totiž sterilní hnůj bez špetky invence, jehož úspěch v kinech je pro mě dost nepochopitelný.

Samozřejmě, že každý film vyjma amatérských, pouze pro radost dělaných počinů má ambice se přinejmenším zaplatit, to je v pohodě. „Vadí nevadí“ nicméně patří k těm případům, u nichž mi přijde, že rezignují na cokoliv jiného než jen vydělat nějaké prachy. Celé to působí jako strašná rychlokvaška bez sebemenšího smyslu, jejímž prostřednictvím se jen někdo snaží za minimální investici zajebat škváru. Až takhle prázdný ten výsledek je. A když snímek vzbuzuje takový dojem, je to samozřejmě průser jak noha.

Cílovka „Vadí nevadí“ je taktéž zřejmá. Film rozhodně necílí na hororové fanoušky, protože ti se takové žumpě mohou jenom vysmát. Z celého bijáku hrozně smrdí snaha to podstrčit konzumnímu náctiletému publiku, čemuž se podřizuje víc, než by bylo vhodné. Že jsou hlavní postavy parta mladých hezkých lidí, to není samozřejmě nic nového, ostatně parta teenagerů na zabití je v hororu docela klišé. Jenže ti ve „Vadí nevadí“ si neustále fotí selfíčka, asi tak stokrát za film musí použít macbook, streamují na YouTube, lidi hledají na Facebooku, baví se o Snapchatu, informace si posílají přes Messenger. Prostě hrůza, co vám budu povídat. A přitom i rádoby-horor pro mladší publikum se dá udělat docela zábavně, jak dokazuje třeba „Všechno nejhorší“ (produkce od stejné společnosti, jen tak mimochodem), jemuž hodně pomohl nadhled. Ve „Vadí nevadí“ si postavy fotí selfíčka a je to myšlené kurva seriózně. To nechceš.

Příběh a „hororová“ rovina jsou neméně směšné. Parta kámošů odjede na prázdniny do Mexika. Poslední den výletu potkají nějakého borce na baru, který je vezme do nedalekého starého kostela, kde je ukecá, aby si zahráli hru vadí-nevadí (nebo taky pravda-nebo-úkol). Po návratu domů ale zjistí, že hra jaksi pokračuje, a kdo odmítne hrát nebo nesplní svůj úkol / neřekne pravdu, zemře. Hru moderuje (tj. pokládá otázky, zadává úkoly) nějaký škleb, který se vždycky usadí na nějakém člověku, aniž by měl tento o čemkoliv tušení. Tenhle škleb je jen tak mimochodem udělaný podle nějakých obrázků na DeviantArtu (!) a vypadá naprosto příšerně. Krev, atmosféra, pocit strachu nebo cokoliv dalšího, co byste někdy po hororu mohli chtít, se nekoná ani v nejmenším. Prim hraje Facebook a Apple. Nechápu, co na téhle tragédii vymýšleli čtyři (!) scénáristé.

Truth or Dare (2018)

Za jediný plus považuji pouze to, že ta buchta v hlavní roli je fakt pěkná. Samotný film je nicméně regulérní odpad, s nímž byste neměli ztrácet čas.


Wildling (2018)

Wildling (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: drama / horor

Originální název: Wildling

Režie: Friedrich Böhm
Hrají: Bel Powley, Brad Dourif, Liv Tyler, Collin Kelly-Sordelet

Hrací doba: 92 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Do sledování „Wildling“ jsem se pouštěl s naivní představou, že půjde o horor. Hned na začátek vás musím prudce zarazit – pokud byste byť i jen pomysleli na to, že byste se na tenhle film podívali s podobnou motivací jako já, nedělejte to. Za žádnou cenu. Jinak by totiž došlo k nevyhnutelnému důsledku, že byste nadávali na to, jak jste zbytečně ztratili hodinu a půl života u strašné kokotiny, která vůbec není hororem. Vlastně víte co? Radši na to nekoukejte vůbec, i kdybyste nehodlali očekávat horor, poněvadž „Wildling“ tak trochu kokotina je.

Nejprve trochu té dějové omáčky. Film začíná v uzavřené místnosti na půdě, kde je nonstop uzamčená malá holčička. Její fotřík v podání tradičně slizkého (to berte jako pochvalu) Brada Dourifa ji nepouští ven a zdůvodňuje to tím, že je posledním dítětem široko daleko, protože všechny ostatní sežrala hnusná obluda „wildling“, přičemž on ji chrání. A protože je takzvaně nemocná, den co den jí píchá nějakou medicínu.

I přes tenhle náběh se ale nejedná o horor ve Fritzlově stylu. Když Anně, jak se dívka jmenuje, začne přitěžovat, táta se pokusí si vystřelit mozek z hlavy (což se mu nepovede). Přivolaná policie najde zanedbanou holčičku, a protože nelze dohledat žádné příbuzné, ujme se jí dočasně místní šerifka, již hraje Liv Tyler (pod filmem podepsaná i jako producentka) a jejíž náctiletý bratr se do nového hosta naprosto nečekaně zamiluje. Anna si pomalu začíná zvykat na normální život, s nímž se doposud nesetkala, ale brzy se ukáže, že pod zámkem nebyla držena jen tak náhodou.

„Wildling“ se v zásadě točí okolo toho, jak se člověk (berte s rezervou) sžívá s tím, že vlastně není člověk, nýbrž monstrum. Snímek tak ale činí strašně naivně a hloupě. Tím vám neprozrazuji nic zásadního z děje, jelikož skutečnost, že se z hlavní hrdinky vyklube onen netvor, dokázala úplně na frajera odhalit už ukázka. Což je prostě k smíchu. A i kdybyste trailer neviděli, tak tohle odhalení je tak neskutečně do očí bijící už od samotného začátku, že to snad nemůže překvapit ani toho nejhloupějšího lofase, který u bijáků už ze zásady odmítá používat mozek.

Problém „Wildling“ tkví především v tom, že téma, které by se teoreticky dalo zpracovat dobře (ačkoliv ne prvně), pojímá z dost špatné strany. Vysloveně anti-hororově i anti-dramaticky. Spíš z toho zbyl nezáživný a nudný vejblitek pro náctileté ve stylu „Twilight“. Tedy ne, že bych snad někdy pověstné „Stmívání“ viděl, ale vždycky jsem si ho představoval nějak takhle – jako kýč pro děcka. Což mi na „Wildling“ zatraceně sedí.

Wildling (2018)

Pocit blbého filmu pak s jistotou dodělávají slabé triky, (předpokládám, že) nechtěně vtipná maska po proměně holky na vlkodlakyni (nebo co to je) a několik dost debilních momentů. Mezi nimiž snad ani nevévodí trapné finále v jeskyni, nýbrž scéna, kdy bráchovi šerifky naběhne přirození v momentě, kdy zjistí, že Anička má drápy jak čokl a chlupatá záda, aby jí hned vzápětí pustil do rodidel zárodky malého vlčete. Nasmál jsem se u toho dost. Což může být fajn u nějakého explotačního trashe, ale ne u snímku, který se zcela evidentně snaží tvářit jako něco hlubšího a chytřejšího.

Pokud bych měl vyloženě najít nějaké klady, pak mě napadá snad jedině kamera, která občas dokázala nabídnout pár hezkých obrázků. Především tehdy, když nezabírala žádné postavy a jen tak se prolétla po přírodě. To je ale samozřejmě dost málo na to, aby to „Wildling“ zachránilo od sterilní nudy pro kvazi-intelektuály, kteří jsou navzdory svému přesvědčení dost nenároční a nemají koule na pořádný hororový výplach plný střev, krve a usekaných končetin. Ne, raději „Braindead“

Wildling (2018)


Dimmu Borgir – Eonian

Dimmu Borgir - Eonian

Země: Norsko
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 4.5.2018
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. The Unveiling
02. Interdimensional Summit
03. Ætheric
04. Council of Wolves and Snakes
05. The Empyrean Phoenix
06. Lightbringer
07. I Am Sovereign
08. Archaic Correspondence
09. Alpha Aeon Omega
10. Rite of Passage

Hrací doba: 54:19

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dimmu Borgir jsou živoucím důkazem toho, že i takový styl jako black metal, který je už ze své podstaty anti-všechno, lze pojmout vysloveně komerčním způsobem a udělat si z něj děvku a dojnou krávu. Než na mě nějaký dement spustí ty standardní slinty o tom, jak vlastně každá kapela, která koncertuje a prodává cédéčka, je a musí být komerční, rád bych ho už v předstihu poslal do prdele. Takové demagogické kvazi-argumenty by totiž nebyly ničím jiným než zavíráním očí nad reálnou situací…

Je zcela evidentní, jak Dimmu Borgir postupem let svou tvorbu zpřístupňují a skládají věci čím dál tím víc stravitelné širokému metalovému publiku. Chtělo by se říct, že úměrně s tím, jak rostou počty jejich posluchačů, byť nedokážu říct, co z toho je příčinou a co následkem. Nakonec je to jedno, poněvadž výsledek zůstává stejný – kapela, která kdysi začínala s black metalem a svého času ji šlo považovat za relativně zajímavou, se přesunula do pozice neškodného metalového mainstreamu bez koulí. Kdo to nevidí a neslyší, je slepý a hluchý. Kdo to obhajuje uměleckým vývojem, tak si takovéhle sračky zaslouží poslouchat.

Současnou situaci Dimmu Borgir bude asi nejlépe ilustrovat tvrzení, že dnes už by bylo nadmíru zavádějící řadit tohle norské trio k black metalu. Dnešní Dimmu Borgir, jak se prezentují na aktuální desce „Eonian“, prostě s black metalem nemají společného zhola nic. Jedná se o bezzubý symfonický pohádkový metálek, který spíš než k black metalu má mnohem blíž k Therion nebo Nightwish. A právě na jejich posluchače Dimmu Borgir zřejmě míří. Prostě musejí, poněvadž takovouhle načančanou patetickou blitku nemůže žádný příznivec black metalu považovat za hodnou svého sluchu.

„Eonian“ do puntíku potvrzuje to, co naznačoval už úvodní singl „Interdimensional Summit“. Ne snad, že by mě to překvapovalo. Vlastně bych se spíš divil, kdyby „Eonian“ neznělo nějak takhle. Metalová dravost byla potlačena na minimum, kytary jsou prakticky neškodné a nehrají vůbec nic zajímavého (což je nadmíru vtipné s ohledem na skutečnost, že dva ze tří stálých členů, včetně hlavního skladatele, jsou kytaristé a ten třetí, zpěvák, na kytaru taky hraje), nejvýraznějším prvkem se staly bohaté orchestrace, sbory, výpravné symfonické aranže. Dokonce ani ten Shagrath už tolik neřve a jeho vokální projev je umírněnější, spíš rádoby-temně šeptá, než aby se do toho trochu opřel a ukázal, že má v hrdle pořád nějakou pilu.

A tak se to má s celým albem. Pro posluchače Nightwish temná hustota, ale kdokoliv, kdo nemá omezený rozhled, se „Eonian“ musí vysmát jako metalu pro děti. Pod nánosy perfektního make-upu muzikantů a pod nánosy symfonického balastu se skrývá sterilní nic. Celé je to povrchní pozlátko, na nějž se cílová skupina nachytá a zajistí tomu úspěch. Má to ovšem nějakou kvalitu? Ani náhodou…

Jsou na „Eonian“ vůbec nějaké klady? Mohl bych použít standardní hlášku o tom, jak jsem se snažil nalézt alespoň něco k pochvale, ale nic jsem nenašel… jenže nebudu lhát, nehledal jsem. Neměl jsem k tomu důvod, jelikož mě poslech desky regulérně sral, a kdybych mohl, tak bych ji z lítosti a bez lítosti utratil. Proč bych si tedy měl vycucávat z prstu nějaké plusy, když stejně vím, že je to skrz naskrz píčovina, jejíž poslouchání mi bylo jednoduše odporné? Snad za jediný trochu světlejší bod lze považovat úvod „Council of Wolves and Snakes“ – ani ne kvůli tomu, že by byl nějak zvlášť dobrý, ale protože oproti okolnímu nonstop „nightwishování“ je to alespoň nějaká změna. Ale žádné strachy, i tady ve druhé půlce dojde na sbory a rádoby epické pasáže.

Dimmu Borgir

„Eonian“ je vlastně jedno z nejhorších alb, která jsem měl letos tu smůlu slyšet; už dlouho mě nic neiritovalo takovým způsobem jako právě novinka Dimmu Borgir. Přesto nepochybuji o tom, že bude mít úspěch, což mi přijde dvojnásob smutné. Jakákoliv obliba takové sračky jen potvrzuje absolutní nenáročnost posluchačů středního metalového proudu, kteří sežerou jakékoliv hovno, kde hraje kytara a které má melodii. Na druhou stranu je to skoro až vtipné, jak se Dimmu Borgir osm roků pižlají s deskou, která je naprosto příšerná, a ještě za to sklidí potlesk. Nakonec to krásně odráží stav současného metalu. Dimmu Borgir nicméně hudební kvalitou dosáhli nového dna, což je téměř obdivuhodný výkon, když vezmeme v úvahu, že už několik předchozích nahrávek byla hloupá symfo-žumpa.


Asylum of Fear (2018)

Asylum of Fear (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: horor

Originální název: Asylum of Fear

Režie: Craig Deering
Hrají: Maurice Demus, Michael Medford, Callie Stephens, Allen Murphy, James Doherty

Hrací doba: 79 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Nemůžu tvrdit, že bych od „Asylum of Fear“ čekal nějaké velké zázraky. Popravdě řečeno, předpokládal jsem, že tenhle biják bude pěkná hovadina. Přesto jsem tomu dal šanci… abych se přesvědčil, že můj prvotní předpoklad byl zcela správný.

První kámen úrazu přichází už se samotnou tematikou a příběhem filmu. „Asylum of Fear“ se totiž vydalo stezkou nulové invence a opisování dávno zaběhnutých klišé. Což v některých případech ani nemusí vadit, ale pokud se tak děje naprosto hloupým a laciným způsobem jako zde, pak je to jednoduše špatně a přes to nejede vlak. Posuďte sami…

Jak už název snímku napovídá, vše se bude točit okolo staré opuštěné nemocnice, v níž straší. Před x lety zde šílený doktor prováděl nepovolené experimenty na dětských pacientech, a když mu na to jedna sestřička přišla, tak vykuchal celou nemocnici. No a právě sem nyní přijíždí čtveřice dobrodruhů, která se zabývá paranormálními jevy. Tentokrát s sebou vezme do party ještě novináře (píše na blog – je vidět, že film vyšel v roce 2018, haha), aby o jejich případů sepsal nějaký slint na internet.

Do toho jsou ještě zamíchaná dvě pohřešovaná děcka, která se ztratila v nedalekém městečku. Můžete hádat, kde asi budou. Touhle linkou sice „Asylum of Fear“ začíná, ale ve svém dalším průběhu se jí věnuje jen minimálně, aby se neřeklo, I během těch několika málo minut ovšem dojde k šokujícímu odhalení, že se tu děti ztrácejí úplně běžně od zavření nemocnice, akorát si toho zatím nikdo nevšimnul. Na konci se obě linky – tedy paranormální vyšetřování uvnitř nemocnice a ztracené děti – protnou, ale to nastane až v době, kdy má divák dávno v prdeli, protože už před dlouhou dobou usnul, anebo film z nudy vypnul. Pokud ale budete stejní dobrodruzi jako já a s vypětím všech sil vydržíte až do konce, akorát zjistíte, že diletantsky odfláknutý závěr jen podtrhuje mizérii celého tohohle veledíla.

Vedle tupého a předvídatelného příběhu se totiž „Asylum of Fear“ může pochlubit i dalšími standardními atrakcemi levných (polo?)amatérských hororů. Kromě všeobecné lacinosti v obsahu i formě můžeme jmenovat kupříkladu šablonovité a vesměs nesympatické postavy, které se chovají nelogicky a hrají je ochotníci, jimž herectví neříká prakticky nic. Ze všech prachbídných parodií na dramatický um se mi nejvíce líbil sám šílený doktor, který ve vidinách (jeden z party je samozřejmě médium, čekali jste snad něco jiného?) přehrává naprosto šíleným způsobem, jehož prostřednictvím se film posouvá z hloupého hororu do kategorie nechtěné parodie. Při jeho prvním výstupu, kdy ubodá skalpelem sestřičku, jsem si málem urval pajšl od smíchu, protože tohle byla fakticky rychta.

Asylum of Fear (2018)

O nějaké atmosféře, napětí nebo čemkoliv podobném se ani nemá smysl bavit. Je evidentní, že „Asylum of Fear“ nic z toho nevidělo ani z rychlíku. Snímek se snaží diváka vystrašit blikáním baterky nebo hejbající se kriplkárou. Tomu by se vysmála i moje máma. Stejně tak nemusíme diskutovat ani nad nějakou gore stránkou, poněvadž jde především o duchařinu, a ačkoliv se pár jakože „hustších“ vsuvek objeví, je to prostě čaj nehodný zraku hororového fanouška.

Před puštěním filmu jsem si říkal, že když nic jiného, „Asylum of Fear“ trvá pouhých 79 minut, což snad přežiju, i kdyby to měla být sebevětší píčovina. Sice jsem přežil, ale pyšný na to zrovna nejsem. Ani krátká stopáž totiž snímek nezachrání od nudy, která se vyskytuje dost často. Vtipné navíc je, že finále je useknuté tak prapodivně a nedotaženě, až je to na další salvu smíchu. Ale na druhou stranu, ještěže tak, protože kdyby to páni tvůrci chtěli dál rozvinout, pak by byl film delší a já bych musel trpět déle. Jestli to měl být otevřený konec pro případnou dvojku, tak tomu říkám odvaha.

Asylum of Fear (2018)

Každopádně, „Asylum of Fear“ je nebetyčná kokotina, s níž byste rozhodně neměli ztrácet čas. Prozatím nejhorší biják, jaký jsem měl letos tu smůlu vidět, a to mi věřte, že pár sraček už jsem za těch několik měsíců stihnul. Ruce pryč.


War for War – In Situ

War for War - In Situ

Země: Česká republika
Žánr: parodie na elektronickou hudbu
Datum vydání: 27.3.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Ozbrojené stroje
02. Arsenik
03. Vůz hořel
04. Svod
05. Důlní díla
06. Pohaslé město
07. Digitron

Hrací doba: 34:44

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

Kdysi dávno byl War for War projektem, jenž produkoval nijak zvlášť zajímavý agresivní black metal s válečnou tematikou. Po tomhle prvotním období se jeho tvorba začala stáčet mnohem zábavnějším směrem, hudebně i tematicky, až v jednom momentě – konkrétně v období alba „Věž smrti“War for War aspirovala na pomalu nejzajímavější kapelu, na níž se Lord Morbivod podílí či podílel.

Tím spíš zamrzelo, když se následně Morbivod rozhodl pustit War for War k ledu. V jednom momentě se sice vrátil koncertně, ale k plnohodnotnému návratu došlo až mnohem později. A jak jsem si kdysi myslel, jaká to není škoda, že War for War končí, nyní musím razit zásadně opačný názor – věčná škoda, že se tohle jméno na českou metalovou (?) mapu vůbec vracelo a radši nezůstalo pohřbené v minulosti.

S obnovou činnosti v roce 2016 Morbivod přistoupil k docela překvapivému kroku. Do skupiny jako zpěvačku přibral Lenku Machovou, jež svým vokálem před mnoha lety ozdobila první dvě desky Ador Dorath. Ze zajímavého spojení ovšem zajímavá muzika nevzešla ani náhodou. Diplomaticky řečeno, „Illud tempus“ byla velmi rozpačitá nahrávka. Řečeno o něco méně diplomaticky, leč blíže pravdě – „Illud tempus“ bylo dost nepovedené album. Řečeno nediplomaticky, nicméně tentokrát plně upřímně – „Illud tempus“ byla nebetyčná sračka.

Kdyby mi ovšem někdo v době po vydání „Illud tempus“ řekl, že tohle ani zdaleka není nejhlubší dno, na nějž svého času (relativně) dobrá formace může klesnout, věřil bych mu při svém tehdejším znechucení jen těžko. Dnes je to realita. Nejnovější počin „In Situ“ je natolik nepovedený, až se člověku – ty vole, fakt bych nečekal, že něco takového někdy budu muset napsat – skoro začne stýskat po „Illud tempus“. Už jen tohle prohlášení by vás mělo dokonale odradit, ale jestli máte silný žaludek, čtěte dále. Přiložený přehrávač však aktivujte jen v případě neodbytného návalu masochismu.

Že se „In Situ“ prakticky vymanilo z metalových okovů, je tím posledním, co by mi vadilo. Naopak si myslím, že zbytečné lpění na žánru mnohým metalovým muzikantům spíše škodí. Nová deska War for War ale není skutečnou elektronickou deskou, jako spíš lacinou napodobeninou elektronických žánrů. Vím, že Morbivod posluchačsky vidí (respektive slyší) i za hranice metalové muziky, ale s veškerou úctou k němu mám pocit, že skladatelsky už jiné žánry interpretovat neumí.

Vypadá to přespříliš příkře? Jak jinak si mám ale vysvětlit, že „In Situ“ zní tak strašně povrchně, tak hloupě? War for War zde předkládají tupou diskošku, která se dá poslouchat jen s velkým sebezapřením… takže se reálně poslouchat nedá. Nic jiného to jednoduše není, jelikož na „In Situ“ neslyším žádnou žánrovou integritu nebo tvář. Není tu nic, co by byť i jen vzdáleně naznačovalo, zdali chtěl Morbivod stvořil EBM, industrial, dark electro nebo cokoliv jiného… je to absolutně prostoduché, prvoplánově „tucavé“, a když se ozve kytara, nezní to o nic lépe. Na „In Situ“ mají War for War blízko třeba k pozdějším Semargl, což by rozhodně nikdo neměl chápat jako plus. Akorát s tím rozdílem, že u Semargl alespoň byla nějaká nadsázka, což o War for War, obávám se, tvrdit nelze. Špatný dojem navíc umocňuje Lenka, jejíž vokál zde obtěžuje ještě víc než na „Illud tempus“, což je sakra co říct.

War for War

Kdo mi nevěří, ať si pustí třeba „Arsenik“ nebo „Digitron“… to je prostě tak špatné, až bych řekl, že to mluví samo za sebe a letmý poslech by měl stačit každému, aby pochopil, že tady se hraje muzika, která si zaslouží pouze opovržení. Možná, že to uspokojí někoho, kdo v takzvaně elektronických žánrech nemá sebemenší přehled, což bych ještě dokázal pochopit, protože vím, že když jsem svého času tohle začínal poslouchat, taky se mi líbila prakticky jakákoliv píčovina, poněvadž chvíli trvá, než si člověk vytvoří určitý náhled na danou věc. Nevěřím ovšem tomu, že by se kdokoliv, kdo má alespoň základní přehled, z „In Situ“ nevyzvracel.

Možná někdo může opáčit, jaký je rozdíl mezi „In Situ“ a třeba „Technologií těžby“„Věže smrti“, která se nesla v podobném duchu. To je dobrá otázka, nicméně na ni lze odpovědět lehce – „Technologie těžby“ i navzdory jisté lacinosti dokázala fungovat jako vtipná vsuvka na jinak blackmetalovém albu. A s odstupem času je taky dost otravná, ačkoliv stále poslouchatelnější než cokoliv z „In Situ“. Nicméně poslouchat tohle přes půlhodiny… to nechceš.

„In Situ“ je dle mého názoru po všech směrech nepovedená, chabá a vysloveně debilní nahrávka. Netuším, zdali Morbivodovi totálně jeblo, anebo má tohle být jen obrovský trolling, ale žádné jiné alespoň trochu srozumitelné vysvětlení mě nenapadá. Je-li tohle myšleno seriózně a autoři si za tím hodlají skutečně stát, tak je tu něco hrozně špatně, protože tady se bavíme o žhavém kandidátovi na sračku roku.


Dimmu Borgir – Interdimensional Summit

Dimmu Borgir - Interdimensional Summit

Země: Norsko
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 23.2.2018
Label: Nuclear Blast

Hrací doba: 07:40

Odkazy:
facebook / twitter

Nebudeme si nic nalhávat – Dimmu Borgir jsou co do hudební stránky už nějakou dobu po kolena ve sračkách. Úměrně tomu, jak rostl jejich věhlas a jak se zlepšovaly hrací sloty na velkých festivalech, ztrácela jejich muzika na ostrosti i kvalitě a blížila se zlatému nekonfliktnímu metalovému mainstreamu. Nějakým pentagramem už dneska nikoho nevystrašíte, i kdybyste si jich do svých kožených bombarďáků nasrali třicet naráz, hlavní je prostě hudba a v té Dimmu Borgir dlouhodobě tápou, jakkoliv se snaží tvářit jako fakt hustá kapela.

Po vydání minulého alba „Abrahadabra“ se norské trio ShagrathSilenozGalder odmlčelo na nebývale dlouhou dobu. Rovnou osm letopočtů již uběhlo, než se Dimmu Borgir zmohli na novou desku s názvem „Eonian“, která vyjde 4. května. Jak je zvykem, dlouho před vydáním byla vypuštěna ukázka v podobě singlu „Interdimensional Summit“ – a jestli ten má ukazovat, jak bude novinka znít, tak mohu bez jakýchkoliv vytáček říct, že si ten „návrat“ mohli Dimmu Borgir nechat od cesty a radši se stát minulostí.

Nepochybuji však o tom, že si naznačený směr své fandy najde. Rozhodně to ale nebudou příznivci black metalu. Konečně si totiž přiznejme, že to, co aktuálně Dimmu Borgir dělají, nemá s black metalem mnoho společného (black metal tomu říkáme jen tak ze setrvačnosti). „Interdimensional Summit“ je totiž neškodný střední proud metalu, jenž možná dokonale pasuje do portfolia labelu jako Nuclear Blast, ale rozhodně nebude pasovat do přehrávače někoho, kdo má alespoň základní nároky či vkus.

„Interdimensional Summit“ je prostě hloupá skladba. Kytary tam jsou dvě, ale hrají úplné hovno, žádná ostrost nebo špína. Tempo je nenáročná střední pohodovka, všude pokokot kláves, sborů a orchestrů. Kdyby tam do toho sem tam nekdákal Shagrath (a jakože v refrénu už taky neřve), tak bych si myslel, že jsem omylem zapnul Therion. A to rozhodně nemyslím jako pochvalu. Struktura předvídatelná, zvuk vypulírovaný jak psí koule. Tohle poslouchat fakt nehodlám, panč nejsem kretén.

V případě „Interdimensional Summit“ se jednoduše bavíme o skrz naskrz špatné záležitosti, jíž nasazuje korunu podobně trapný klip. Vole, stojím a hraju v nějaké továrně, mrdnu tam trochu mlhy a za záda neonový pentagram… a mám klip jak kurva. Nebýt arci-vtipných Galderových ksichtů do kamery, tak bych to vůbec nedokoukal. Ale hádám, že smích publika asi nebyl záměrem.

Já vím, že ani předtím to nebyl vůbec žádný zázrak, ale jestli tohle Dimmu Borgir vymýšleli osm roků, tak mě poser, protože je to fakt píčovina jak mraky. Nečekal bych, že to někdy řeknu, ale člověku se při poslechu „Interdimensional Summit“ pomalu začne stýskat po časech „Death Cult Armageddon“ nebo „Puritanical Euphoric Misanthropia“. Fuj.

Dimmu Borgir

Mimochodem, když zmiňuju „Puritanical Euphoric Misanthropia“… na singlu se ještě nachází koncertní provedení songu „Puritania“. Rozhodně se ale nejedná o nic, co by stálo za pozornost.


Night of the Living Dead 3D (2006)

Night of the Living Dead 3D (2006)

Země: USA
Rok vydání: 2006
Žánr: horor

Originální název: Night of the Living Dead 3D
Český název: Noc oživlých mrtvol 3D

Režie: Jeff Broadstreet
Hrají: Brianna Brown, Joshua DesRoches, Sid Haig, Greg Travis

Hrací doba: 80 min

Zdroj fotek: ElFilm.com

Když začínal rok 2006, celá série „…of the (Living) Dead“ již měla na kontě šest snímků, z nichž žádný nebyl špatný. Čtyři Romerovy bijáky byly dobré až skvělé, dva remaky taky ostudu neudělaly. V roce 2006 ovšem nastala změna a legendární zombie sága si na konto připsala první fail. A rovnou pořádný.

To máte tak. Když George Romero v roce 1968 natočil legendární „Noc oživlých mrtvol“, zapomněl do titulků vložit copyright. Což znamená, že je snímek volným dílem, takže si jej může kdokoliv vydat a taky na něj kdokoliv může natočit remake, aniž by musel cálovat těžké prachy za použití značky. Takže ano, i vy si můžete natočit svou verzi. Výsledkem téhle situace je, že existuje hned několik remaků „Noci oživlých mrtvol“, z nichž jeden je blbější než druhý. Sám vím minimálně o devíti filmech, které hororovou klasiku buď přímo předělávají, anebo z ní přinejmenším vycházejí. Drtivá většina z těchto amatérských srágor (většinou – do těch devíti je započítána i Saviniho verze z roku 1990) byla natočena v posledních +/- deseti letech. A zdá se, že tuhle šňůru kreténských předělávek zahajuje „Noc oživlých mrtvol 3D“ z roku 2006, o níž si nyní něco málo povíme. Ale její prvenství v debilitě berte s rezervou, třeba existuje ještě jiný starší retardovaný remake, o jehož existenci nevím.

Vzhledem k tomu, že se jedná o remake, jistě nepřekvapí, že základní dějová osa se shoduje s Romerovou předlohou. Dva sourozenci jedou na hřbitov, kde je napadnou zombie, sestra utíká, skončí v domě s několika dalšími lidmi, zatímco okolními lesy a poli křižují hromady nemrtvých. Největší otázkou zůstává, jakou postavu z originálu bude hrát Sid Haig („Dům 1000 mrtvol“, „Vyvrženci pekla“, „Černá, bílá“, „Klec pro panenky“), jehož nepřehlédnutelný ksicht zabírá drtivou většinu plakátu a jenž platí za největší jméno sestavy.

Odpověď je jednoduchá: žádnou. Na rozdíl od Saviniho remaku se totiž tahle předělávka snaží i inovovat. Film dává větší roli márnici a přilehlému hřbitovu, protože právě ten je zdrojem nákazy. Sid Haig zde hraje hrobníka. Skladba lidí v domě i průběh noci je také trochu jiný. Chybí chrabrý černoch, ale namísto něj rodina v domku ve velkém pěstuje trávu, což je také důvod, proč nikdo nechce zavolat policii. Ano, i takhle dokážou být filmové sračky invenční.

Z filmu se hodně rychle stane imbecilní zombie taškařice plná ochotnických výkonů. Atmosféra i napětí jsou na nule, dokonce ani žádné slušné gore se neobjeví, masky jsou také o ničem a celé dohromady to působí spíš nechtěně parodickým dojmem. Na druhou stranu, Sid Haig je fest zábavný a jako na guilty pleasure záležitost, kde guilty složka výrazně převyšuje pleasure složku, se na to jednou podívat dá. Akorát fakt nikdo nesmí očekávat jakoukoliv filmovou kvalitu, poněvadž je to sračka jak bič a o tom žádná.

Night of the Living Dead 3D (2006)

„Noc oživlých mrtvol 3D“ přináší ještě jednu papírově výraznou inovaci. Jak už název napovídá, je to 3D formát. Záměrně jsem ovšem řekl papírově, protože ve skutečnosti je tam 3D úplně na hovno a nemá ve filmu žádné rozumné opodstatnění. A jen tak mezi námi, i kdyby 3D bylo použito nějak smysluplně, dementní obsah by to beztak nezachránilo.

Je evidentní, že objektivně si tahle debilita nezaslouží nosit jméno „Noci oživlých mrtvol“. Když se na to budete koukat a priori jako na hloupou sračku, tak se u toho zasmějete. Ale rozhodně ne tolik, aby opravdu mělo smysl s tím ztrácet čas.

Night of the Living Dead 3D (2006)


Jozef Van Wissem – Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back

Jozef Van Wissem - Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back

Země: Nizozemsko
Žánr: minimal / dark folk
Datum vydání: 10.11.2017
Label: Consouling Sounds

Tracklist:
01. Virium illarum
02. Golden Bells Ring in the Ears of Earth’s Inhabitants
03. Your Days Gone Like a Shadow
04. The Empty Cup of Suffering
05. Let Us Come Before His Presence in His Hands Are All the Corners
06. Enable with Perpetual Light the Dullness of Our Blinded Sight
07. The Conversation
08. Our Bones Lie Scattered Before the Pit
09. Virium illarum (Satanic Mass)

Hrací doba: 50:45

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Letošní rok byl pro mne především ve znamení syrového black metalu. Právě tenhle druh muziky mě poslední dobou oslovoval nejvíce a právě ten se mi také v přehrávači točil nejčastěji. Tím spíš ovšem nezaškodí si od něj občas na chvíli odpočinout a naopak si poslechnout něco diametrálně odlišného, aby nedošlo k vyčerpání a přejedení jedním stylem muziky, prostě na chvíli vysadit. Hádám, že většina z vás (pokud ne všichni) moc dobře ví, o čem hovořím.

Zdálo se mi, že jistý Jozef Van Wissem by mi v tomto ohledu mohl píchnout (žádné dvojsmysly). Jde o nizozemského hudebníka a skladatele, jenž má na kontě už pěknou řádku alb. Možná jste jej mohli zaznamenat i díky snímku „Only Lovers Left Alive“ (u nás jako „Přežijí jen milenci“) od Jima Jarmusche, pro nějž Jozef Van Wissem složil hudbu, a dokonce za ni dostal ocenění i na známém filmovém festivalu v Cannes.

Vydání jeho aktuální desky „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ se ujal label Consouling Sounds, jejž má většina z nás nejspíš spjatý s alternativními podobami tvrdších metalových stylů. A co vám budu povídat, právě vydání pod křídly Consouling Sounds bylo tím důvodem, proč jsem si téhle nahrávky vůbec všiml. Se starší tvorbou Jozefa Van Wissema žádné zkušenosti nemám, ale zdálky se to tvářilo jako něco, co bych mohl chtít slyšet, a letmý poslech nějaké ukázky sliboval muziku, která by mohla stát za bližší průzkum.

Nemohl jsem se mýlit víc.

Úplně na rovinu klidně řeknu, že „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ je strašná hovadina a že jsem už nějaký čas neslyšel desku, jejíž poslech by mě takhle extrémně nudil. Já mám obecně vzato rád minimalistickou hudbu, která stojí jenom na atmosféře – hromady starších recenzí, v nichž jsem nadšeně vychvaloval monotónnost, mi budiž svědkem – ale tohle je prostě strašně prázdné, utahané, nijaké. „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ nemá žádnou atmosféru, nedokáže navodit žádné emoce ani nálady, nemá ani náznak oné pověstné vlastnosti minimalistických desek, již pro naši pohodlnost nazýváme hypnotičností. Tohle album je prostě zoufale nudné brnkání na loutnu s trochou otravného vokálu. Celé se to asi snaží být hluboké nebo tak něco, ale věřte mi, že i díra do prdele při zácpě je hlubší než tohle.

Kdyby mi poslech „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ jenom nic nedával, tak by to ještě bylo v pohodě, ale mě ta hudba prostě strašně srala. Mocně mě to iritovalo už s prvním poslechem, nic se nezměnilo ani při druhém a při třetím už vysírám tuhle recenzi, protože tohle se fakt nedá. A to musím zmínit ještě jednu věc – sice říkám poslechy, ale reálně jsem ani jednou nedokázal „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ zvládnout na jeden zátah. Poprvé jsem to vypnul už někdy v polovině alba, podruhé jsem se sice donutil dohrabat se až na konec, ale musel jsem při tom dělat přestávky. Dal jsem třeba tři, čtyři songy a pak šel na půl hodiny pařit „Grand Theft Auto“ nebo otočil nějakou fošnu od Urfaust, abych si spravil náladu před další strastiplnou cestou napříč touhle hovadinou.

Jozef Van Wissem

Z celé nahrávky bych si dovolil vypíchnout tři skladby (že mi ruka neupadne, když to nazývám takhle). Nicméně – v recenzích se běžně vyzdvihují nejlepší písničky, ale vzhledem k dané situaci bych nyní rád vyzdvihnul naopak to nejotravnější, co „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ nabízí. Suverénně vede „Your Days Gone Like a Shadow“ s totálně iritujícím motivem (mimochodem, říkal jsem už, že celé songy většinou zabírá jen jeden dokola opakovaný motiv?) a homodějským vokálem, který furt dokola opakuje „How did I come…“, což si vzhledem k intonaci překládám jako: „Jak jsem se udělal…“

Hodně vtipná je i „The Empty Cup of Suffering“, jejíž název je pro celou desku až příznačný. Každopádně, tenhle song je tak primitivní, až se skoro divím, že se Jozífek nestydí tohle vydávat za písničku. Tyvolekurvadopíči, vždyť tohle bych snad dokonce zahrál i já! Do třetice všeho debilního vypíchnu „Our Bones Lie Scattered Before the Pit“ a můj důvod je zřejmý – trvá to celých třináct minut! Vzhledem k reálné náplni přítomných takzvaně kompozic je to dost vražedná stopáž.

Přistupoval jsem k tomu nezaujatě, těšil jsem se na atmosférickou poslechovku – a spálil jsem se, jak kdybych si na čuráka vylil vařící vodu. „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ se prostě nedá poslouchat, aniž by se u toho člověk neposral nudou, a s naprosto klidným svědomím mohu říct, že tohle je jedna z největších kokotin, co jsem poslední dobou slyšel.


Official Halloween Parody (2011)

Official Halloween Parody (2011)

Země: USA
Rok vydání: 2011
Žánr: porno / parodie / horor

Originální název: Official Halloween Parody

Režie: Gary Dean Orona
Hrají: Chanel Preston, Lexi Belle, Dana DeArmond, Lexi Swallow, Karina O’Reilley

Hrací doba: 116 min

Zdroj fotek: AdultDVDEmpire.com

Už v recenzi na „Halloween: XXX Porn Parody“ jsem hovořil o tom, že porno parodie legendárního hororu „Halloween“ vznikly dvě. A „náhodou“ obě ve stejném roce (inu, konkurenční boj dvou studií), dokonce vyšly jen v rozmezí dvou měsíců. Minule jsme se podívali na tu mladší, takže vás asi nepřekvapí, že nyní bude následovat ta o dvě měsíce starší známá jako „Official Halloween Parody“. Nakolik je skutečně oficiální, to netuším; ani nevím, jakým právem si titul oficiální parodie nárokuje.

Vzhledem k tomu, že obě péčka parodují stejný biják a navrch vznikla ve stejnou dobu, přímé srovnání se samo nabízí. A hned můžu prozradit, že verdikt je v tomto ohledu naprosto jednoznačný – suverénně lépe vyznívá „Halloween: XXX Porn Parody“. Opravdu o hodně. Samozřejmě, že i to byla nehorázná kravina, laciná a směšná záležitost. Ale pořád to bylo ještě zlaté v porovnání s tím, co předvádí „Official Halloween Parody“.

Věc první. „Halloween: XXX Porn Parody“ se alespoň nějak snažilo respektovat původní snímek a dodržovat jeho dějové schéma, které vesměs docela přesně kopírovalo svou hororovou předlohu (to považujme za klad), akorát navrch přihodilo to, oč jde v pornu samozřejmě především – souložení. „Official Halloween Parody“ však v tomto ohledu krutě selhává a působí spíš jako série náhodně poslepovaných sexuálních scének, mezi nimiž se nachází anti-dějové cosi, které není zábavně směšné (tedy takové, jaké člověk od porno parodie očekává – a v „Halloween: XXX Porn Parody“ se to docela dařilo), ale jenom a pouze trapné.

Dovolil bych si tvrdit, že „Official Halloween Parody“ z hlediska děje a parodování „Halloweenu“ postupuje naprosto diletantsky, extrémně zkratkovitě a nesmyslně. Provedené změny vyznívají příšerně. Příkladem obojího může být třeba Myersův útěk z léčebny – doktor Loomis se baví se sestřičkou na chodbě, najednou tam přiběhne nějaká pacientka, která řve, kde má penis (!), Loomis ji jde uklidnit, Myers mezitím přiběhne k sestře a sebere jí klíče od auta. Loomis je dva metry vedle, ale namísto aby se svého pacienta snažil zastavit, okamžitě se postaví se k oknu a začne básnit o tom, jak „evil is gone“.

Jen tak mimochodem, doktor Loomis je v tomhle filmu vůbec ultimátní fail. Sice má jeho představitel typově blíž k originální postavě než pokérovaný svalouš z „Halloween: XXX Porn Parody“, ale jako jediný se snaží něco hrát – a výsledkem je naprostá ubohost. Na druhou stranu, když začal před Myersovým barákem zase žvatlat cosi o zlu a u toho si prohrabovat kokot, tak jsem se docela zasmál, to ne že ne.

Official Halloween Parody (2011)

Jednoduše shrnuto, celá ta příběhová část je neskutečně odfláknutá. V konkurenční porno parodii byla cítit alespoň nějaká snaha a občasná vynalézavost, jak si známý děj ohnout do porna. V „Official Halloween Parody“ tohle schází. Vraždy jsou také příšerné, respektive tam ani moc nejsou (kamera vždycky uhne do prdele), a když už jsou, tak je to šíleně zlé. Trochu humorné je i to, že na porno poměry dost malého pindíka (předvede jej ve druhé sex-scéně).

Co je ale nejhorší – „Official Halloween Parody“ nijak neexceluje ani v té porno stránce. Že jsou soulože docela obyčejné (jeden anál a jednu 69ku bych za vrchol pornografické invence skutečně nepovažoval), to bych ještě přežil, ale mnohem horší mi přijde, že ani pornoherečky tu nejsou nijak zvlášť přitažlivé. Suverénně nejhezčí je tu Lexi Belle v roli Lyndy (tu si ostatně zahrála i v konkurenčním bijáku) a dejme tomu v pohodě je ještě Chanel Preston jako Laurie, ale jinak… třeba Dana DeArmond jakožto Annie je dle mého ošklivá a její kozy jsou vysloveně ohavné.

Official Halloween Parody (2011)

Do toho do většiny souloží hraje jakoby hororová ambientní hudba, což mi u sexuální scény přijde trochu nepatřičné (respektive aby to sedělo, muselo by ten film vypadat docela a spojením pornografie s hororem by muselo být mnohem hlubší), anebo se objevuje jiný rušivý prvek. Třeba ve druhé scéně extrémně vrzající postel, která sténá ještě víc než pornoherečka, anebo Dana DeArmond ve své mrdačce, protože ta nejenže hnusně vypadá, ale navíc u toho vříská, že se to fakt nedá poslouchat.

Pro pořádek ještě heslovitě dodejme seznam sexuálních scén: 1) Judith Myers se svým přítelem (strašně slizký hipster, jen tak mimochodem) hned na začátku a v posteli. 2) Sestřička v sanatoriu vykouří Samuela Loomise a pak si to rozdá s místním doktorem (obojí proběhne na Myersově nemocniční posteli!). 3) Annie BrackettMichaelem Myersem, o němž si Annie myslí, že je to její přítel… pravdu zjistí až po souloži, ale to už je pozdě, panč vzápětí zdechne. Proběhne na gauči. 4) Lynda van der Klock se svým přítelem v posteli. S přehledem nejpovedenější prcačka filmu. 5) Laurie Strode se šerifem Brackettem v posteli.

Official Halloween Parody (2011)

„Halloween: XXX Porn Parody“ dejme tomu za vidění ještě stojí, přinejmenším pro fandy série „Halloween“, které by to pobavit mohlo. „Official Halloween Parody“ je ovšem píčovina jak mraky a nefunguje ani jako parodie, ani jako porno. Zbytečnost a ztráta času.