Jsou alba, která vyžadují velké množství času a velký počet poslechů, aby je člověk dokázal ocenit a docenit. Jsou ale i alba, jimž ani takové úsilí nijak nepomůže, takže se s nimi člověk pořádně nikdy nesžije. Pak je tu ale také úplně opačný extrém. Hádáte, že mám na mysli nahrávky, které posluchač prokoukne hned po prvním poslechu? Ale co vás nemá, jsou i horší případy. Třeba u „Aversion“ mi stačilo slyšet asi tak první půl minuty (nekecám, fakt půl minuty) úvodního tracku „Espoirs Brises“, aby mi bylo úplně jasné, že tohle bude strašná nuda. A aniž bych se chtěl nějak zbytečně chlubit, buďte si jistí tím, že jsem se v tom prvotním odhadu nijak nemýlil.
Aversion je poměrně mladá kanadská smečka, která má na kontě několik málo roků fungování, během nichž stihla vyplodit jeden demosnímek „Pre-Life Nostalgia“ (2013) a v letošním roce konečně i dlouhohrající eponymní debut. Nicméně, veškerá zajímavost Aversion začíná a končí s tím, že v čele skupiny stojí zpěvačka, jež si říká Vena Kava, protože jinak je ta produkce Kanaďanů naprosto bezzubá.
Onen black metal v podání Aversion je tak naprosto zoufale a po všech stránkách průměrný, že už je fakt na hraně to vůbec nazývat průměrem. „Aversion“ je totiž tak nudnou nahrávkou, až to padá poměrně hluboko pod takovou tu pomyslnou půlící čáru a odsuzuje tu hudbu k nelichotivé nálepce podprůměru. Ale fakt sorry, jinak to prostě říct nejde, protože na tom albu není zhola nic, ale vůbec nic, co by stálo za pochvalu. Je to úplně prázdná, nezáživná, neoriginální a ze všech možných úhlů pohledu, které mě jen napadají, zcela zbytečná hoblovačka.
Pokud to hochy a slečnu baví, tak ať si to užijí, proti tomu nic, ale ten výsledek je fakt špatný a tak nechutně ubíjející, že se to pomalu nedá poslouchat, aniž by u toho člověk nezhebnul nudou. Muzika je úplná tuctovka s nulovou invencí, leckdy dokonce i vysloveně špatná (viz třeba hodně nepovedené kytarové sólo v pátém songu „Your Hate Against Mine“, které fakt rve uši), a nijak zvlášť to nezachraňuje ani zpěvačka, jejíž vokál je sice (dejme tomu) patřičně nakřáplý a krákoravý, ale (když už přivřu oči nad zaměnitelností a absencí vlastního ksichtu) vzhledem k tomu, že Vena Kava umí jen jednu polohu (žádné dvojsmysly, pánové), hodně brzy začne i ten spíš obtěžovat.
Co si budeme nalhávat, „Aversion“ je prostě špatné album. Ani ne tak nějakou vyloženě špatnou úrovní, protože až na pár bot tam jakýsi elementární level formálně je, jako spíš bolestivou tuctovostí, která to celé sráží do těžkého podprůměru. Zbytečná deska, zbytečná kapela, ztráta času tomu věnovat jakoukoliv pozornost…
Země: Česká republika Žánr: pop rock Datum vydání: 1.6.2015 Label: Universal Music
Tracklist:
01. Každé ráno
02. Srdcebeat
03. Tak pojď hledat břeh
04. Přiznání
05. Otázky
06. Vysněnokrajina
07. Toužím
08. Mou vinou
09. Invaze
10. Ty a já
Barvitě a světově. Heslo, s nímž Richard Krajčo nastupoval v čele své sedmičlenné kapely Kryštof do studia, aby zvěčnili své sedmé studiové album „Srdcebeat“, jehož úkolem není nic jiného, než předčit skvěle přijatý „Inzerát“, je z výsledku znát. O předchozím albu by se dalo říct, že svým způsobem završilo éru, kterou na dosavadních albech utvářel typický Krajčův poprockový rukopis. „Srdcebeat“ je totiž pro Kryštof z určitého pohledu novým začátkem, respektive krokem do ne úplně probádaných území a jejich snaha otevřít se širšímu publiku (pokud je to v rámci našich končin vůbec možné) je z nového alba znatelná daleko víc, než tomu bylo na dosavadních počinech.
Kdo by to byl řekl, že kapela, která začala svou kariéru v 90. letech v Havířově a která prorazila před takřka 15 lety prostřednictvím otřesné „Lolity“, se postupem času stane na jednu stranu zřejmě tím úplně nejukázkovějším případem prázdnoty české mainstreamové hudby, avšak na druhou stranu asi nejlepším úkazem toho, že ten český rádiový pop rock se dá s jistou dávkou rezervy i u nás udělat na takřka světové úrovni.
Odhodím nyní averzi, již chovám k této kapele, protože jejich hudba mi prostě nikdy nepřišla ničím natolik zajímavá, abych se jí musel ve vlastním volném čase nějak obšírněji věnovat, ale soudě na základě nového alba bych se nebál přirovnat Kryštof až někam k britským uplakánkům Coldplay. Křiklavě barvitá nahrávka „Mylo Xyloto“ a poslední „Ghost Stories“ jako by stály Krajčovi modelem a nemůžu se zbavit pocitu, že právě do pozice Coldplay se Kryštof svou novinkou snaží tak trochu stylizovat.
Jestli to vypadá, že přirovnání v předchozím odstavci myslím jako pochvalu, tak opak je pravdou. Novinka je mi svou sluníčkovou náladou a snahou o vměstnání až tanečních rytmů do vcelku obyčejných odrhovaček se stupidními texty proti srsti. Pokud si tak „Srdcebeat“ postavím proti „Inzerátu“, tak dostává novinka slušně nařezáno, protože aniž by výtvor z roku 2012 byl mou srdcovkou, tak se mi líbil ten vývoj kupředu a třeba jen zapojení zahraničního producenta prospělo tvorbě Krajča a spol. ve všech ohledech a některé melodie díky košatým aranžím získaly zajímavý rozměr.
V tomto ohledu „Srdcebeat“ logicky pokračuje tam, kde úspěšný „Inzerát“ skončil. Myšleno tedy v rovině technického zpracování, protože novinku na rozdíl od prvních alb zdobí opravdu povedený zvuk. Oproti minulejšku znatelné upozadění kytar a zapojení většího množství syntezátorů ovšem podtrhuje už tak lacinou hudební náplň. Což o to, nic proti vývoji, ale ať se na mě nikdo nezlobí, že se mi nelíbí na ploše čtyř minut poslouchat pořád dokola jednoduchý beat a syntezátorovou melodii doprovázenou do nekonečna omílaným lyrickým výplodem „…můj srdcebeat jen pro tebe nechám znít…“. Sorry, ale to opravdu ne. Kryštof ty první singlové věci a titulní skladby nikdy moc neuměli a titulní píseň sedmé řadovky je toho zářným důkazem.
Ona takřka celá nahrávka je plytká a násilně líbivá, že opravdu nevím, co tím chtěl autor říci. Tedy, tuším, ale výsledek tohoto záměru je takový prdelně naivní, že opravdu povedených momentů se na „Srdcebeatu“ dávkovalo pomálu. Úvodní „Každé ráno“ je spolu s třetí „Tak pojď hledat břeh“ nejzajímavější asi v množství zapojených synthpopových aranží. Prvně jmenovaná je pomalejší a atmosférou velmi vlažná záležitost, jež mě ani střídáním poklidnějších slok s klenutým refrénem nezaujala. Bezduchý text to nijak nezachrání. To „Tak pojď hledat břeh“ je skočnější, rytmicky velmi výrazná písnička, na níž mě potěšil lehce bluesový kytarový „riff“ ve slokách, ovšem text, který víc než co jiné připomíná využívání programu na generování náhodných slov, tento moment solidně zabíjí.
Nejhloupější písní, již jsem při poslechu opravdu nemohl vystát, je „Vysněnokrajina“ s debilním textem. Já samozřejmě chápu, že cílem bylo vytvořit skoro až taneční píseň s ve všech ohledech pozitivní atmosférou, ale výsledek je k zblití. Dvojice „Otázky“ a „Mou vinou“ spolu s baladickou „Toužím“ jsou takové nenápadné songy, že kdyby měl „Srdcebeat“ víc položek na finálním seznamu skladeb, tak velmi snadno zapadnou. Při počtu deseti kusů se to říct nedá, ale pořád se nejedná o písně, u nichž bych byl odvařený. Na „Mou vinou“ se mi líbí příjemně zvonivá kytara a věřím, že tohle bude jeden z příštích hitůvek kapely, protože zpěvná vokální melodie bez textu v samém úvodu, jež mi připomíná zmíněné Coldplay a která se bude na koncertech halekat ve velkém, je rozhodně jedním z nejsnáze zapamatovatelných motivů nahrávky.
Výčtem skladeb se pomalu a jistě přesouvám k tomu opravdu pozitivnímu, co lze na „Srdcebeat“ najít. Upřímně přiznávám, že mě překvapila závěrečná „Ty a já“, která se spolu s „Přiznáním“ a „Invazí“ stala asi nejposlouchatelnější písní alba, což je věta, jež by mě při prvním vyslechnutí závěrečné balady z rádiového éteru v životě nenapadla. Melancholická nálada, piáno a letmé smyčcové aranže v pozadí spolu s klasicky neměnným Krajčovým výrazivem není na první poslech žádná výhra, ale slušný text a opravdu povedená atmosféra dělají z této písně můj personální vrchol „Srdcebeatu“. „Přiznání“ je jediná píseň, kde k sobě Krajčo pustil nějakého vokálního hosta, jímž se stala talentovaná zpěvačka Lenny, jež v pro ní netypické češtině a se svým charakteristickým nakřáplým hlasem nechala Krajča daleko za sebou. Povedený duet. Je sice zachraňován charismatem hostující zpěvačky, ale proč ne.
Nejzajímavější kompozice se skrývá v závěru desky a nese název „Invaze“. Rytmicky opět výrazná věc v takřka tanečním rytmu s velkým množstvím dechových nástrojů je správně bláznivá a energická. Navíc, letmý nádech ska nálady v refrénu je překvapením, které se Kryštofům opravdu povedlo, až je škoda, že takových momentů není na desce více.
Víte, už dlouho se mi recenze nepsala tak těžko. Tohle je vlastně její druhá verze, protože ta první vypadala spíš než alespoň vzdáleně seriózní text jako snůška nenávistných hesel směrem ke kapele a jejímu frontmanovi v tom stylu, že album jako takové je prostě sračka jen proto, že jsou to Kryštof. A přestože se předchozí text značně změnil, tak si i nadále stojím za tím, že „Srdcebeat“ je špatné album, kterému chybí ucelenost a jasná myšlenka.
Takhle je to prostě a jednoduše za profesionálním obalem skrytý blábol, jenž těch několik povedených momentů nemůže zachránit. Samotnou formou, jakou se Kryštof na novince vydali, mají možná nakročeno k tomu, aby si jich všiml nějaký zahraniční vizionář a ukecal je třeba i do té angličtiny, jež by vzhledem k lyrickému střevu zpěváka, kytaristy a hlavní persóny nemusela být krokem špatným směrem, ovšem jestli je tato snaha otevřenosti širším masám správná, to si doplňte sami. Já osobně si myslím, že forma, kterou předvedli Kryštof na „Inzerátu“, kde byly kytary stále ještě jedním z hlavních instrumentů a povedlo se jim složit několik velmi dobrých hitů bez takového množství lacině diskotékových nálad, jim slušela více.
Země: Česká republika Žánr: rock Datum vydání: 12.9.2015 Label: Landa production s.r.o.
Tracklist:
01. Bývali Čechové
02. Modrá obálka
03. Šmouha
04. Neklidné nebe
05. Král Karel
06. To je válka
07. Česká krajina
08. Uruz
09. Lagu
10. Raidó
11. Kejklířovo díkůvzdání
12. Not
Daniel Landa je svým způsobem docela svérázná postavička českého hudebního rybníčku. Ať už si ale o něm jako o člověku myslíte cokoliv – ať už mu všechen ten jeho patriotismus a lehce trapnou agitaci žerete, anebo jste zarytě přesvědčeni, že to je prašivej nácek – jedna věc se mu nechat musí. Asi jen těžko lze totiž zpochybňovat, že hudební talent Landa má, což podle mě prokázal zejména v počátcích své sólové dráhy. Po rozpadu Orlíku Landa vydal hned několik velmi dobrých desek – vlastně vše, co vypustil v 90. letech, je i zpětně po tolika letech stále výborné.
Postupem času však jeho tvorba začala dle mého názoru diplomaticky řečeno citelně upadat. „9mm argumentů“ z roku 2002 ještě bylo solidní nahrávkou, ale potom už je každá další deska slabší a slabší. Navíc se Landa začal hodně otravně a trochu násilně stylizovat do role čehosi na způsob národního buditele, aby nakonec vše dovršil vypatlaným projevem na Českém slavíku 2012, kde oznámil ukončení své hudební kariéry a transformaci do kouzelníka Žita 44 (wtf?).
Nicméně s tím koncem to asi nebylo tak žhavé, jelikož už loni Landa odjel turné a na letošek naplánoval (asi po vzoru Kabátu) Velekoncert (proběhl 12. září), což byla jedna ze sedmi kejklí (wtf?), které si jako Žito připravil ke splnění. A k této příležitosti si jen tak mimochodem také nachystal nové cédéčko, které pojmenoval… inu, „Žito“.
Popravdě řečeno, mně všechny tyhle kejkle a „žitování“ připadají jako brutální vymaštěnost. Podle Wikipedie to kdosi nazval „krizí identity“ (což je asi formální výraz pro to, že někomu dočista jebe), ale to moje pojmenování je trochu více trefné. A navíc – i když si všechny tyhle kraviny okolo odmyslím, citelně se mi vzdálilo i směřování samotné muziky, pročež jsem měl vydání novinky těžce na salámu. Nakonec jsem sice „Žitu“ („Žitovi“?) dal šanci, ale upřímně řečeno – mohl jsem si to s klidným srdcem odpustit, protože deska Landu rozhodně nevrací mezi hudebně zajímavé interprety… spíš jen prodlužuje nechtěně směšnou křeč, již autor zažívá už dlouhé roky.
Povídání o vlastním albu začnu trochu netradičně, a sice texty, protože právě ty jsou největším kamenem úrazu nahrávky. Nemůžu si pomoct, ale drtivá většina z nich na mě působí buď kýčovitě (zejména ty jakoby „vlastenecké“ kusy… „Neklidné nebe“, „Král Karel“), klišovitě („To je válka!“) anebo regulérně trapně („Modrá obálka“ – wtf?!). Právě místy trochu dementní pojetí lyrické stránky zcela nádherně ilustruje, že Landova soudnost si vzala dovolenou před hodně dlouhou dobou a zpátky do práce se jí evidentně pořád nechce.
Zejména první půle desky mi připadá dočista debilní. Hudebně je to povětšinou utahané a nezáživné… podobná „baladicky epická“ poloha Landovi slušela v době, kdy ještě nějakou soudnost měl a hlavně „jen“ jako ozvláštnění alb, avšak stavět na tom v podstatě většinu nahrávky evidentně nebyl dobrý nápad, což navíc ještě zdůrazňují výše zmiňované nablblé texty. A aby toho nebylo málo, nefungují ani písničky v typickém Landově stylu známém z minulosti. Z první půlky se dá snést maximálně tak „Šmouha“ (byť i ta má tedy hodně daleko do nějakého zázraku), ale zato taková „Modrá obálka“ je přetěžká nuda s vysloveně imbecilním textem. Při vší úctě – když to poslouchám, tak se pomalu stydím za autora, a zároveň nechápu, jak tohle někdo může myslet vážně, protože zrovna tenhle text je naprosto ultimátní přešlap.
Jako první slušnější věc se zpočátku tváří „To je válka!“, kterou napsal Vašek Noid Bárta, což ve mně příliš důvěry nevzbuzovalo, protože když si vzpomenu na některé jeho sólové klenoty, tak mám chuť si ublinknout. Song není žádný zázrak, ale trochu ostřejší (bráno s rezervou) háv po předcházejících zíváčkách působí svěže – ale jen do doby, než se dostaví brutálně nepovedený refrén, který to celé splachuje do záchodu. Ani nemluvě o tom, že opět je lepší neřešit text, protože tohle téma už snad víc generickým způsobem pojmout nešlo.
Druhá půle počinu je naštěstí o něco poslouchatelnější. Landa se začne pokoušet o jakousi řekněme temnější polohu a je to rozhodně příjemnější nuda na začátku. „Česká krajina“ je vcelku na pohodu, ačkoliv nějaká vyložená pecka to také není a v Landově repertoáru patří spíš k průměru… jednoduše kus, který by měl být tak na B straně singlu, nikoliv na dlouhohrající nahrávce. Nejlepšími skladbami na desce jsou dva „runové“ kousky „Uruz“ a „Raidó“… a to jsem si u dříve vypuštěného klipu k „Uruz“ říkal, že jestli tohle bude jedna ze slabších věcí, tak se to album bude dát poslouchat. A nakonec je z toho s asi nejtemnější „Raidó“ vrchol. Tu „temnotu“ však také berte s rezervou, jelikož obecně to je pořád stravitelná pohodička, do okultního black metalu to má fakt daleko…
Nicméně, ani druhá polovina „Žito“ není bezchybná. Třetí „runová“ písnička „Lagu“ je slabší a nepříliš výrazná, ale když nic jiného, alespoň to člověka nijak neobtěžuje. Špatný je až úplný závěr v podobě odrhovačky „Kejklířovo díkůvzdání“ a absolutně nicneříkající „Not“.
Asi je zřejmé, že celková bilance nebude zrovna pozitivní. Jsou tu dva solidní kusy („Uruz“, „Raidó“), ačkoliv ani ty nejsou nic dechberoucího, několik s přivřenýma očima a s výhradami ještě stravitelných („Česká krajina“, „Šmouha“, „Lagu“) a zbytek je prostě slabota i po přivření očí a všech tělesných otvorů. Všechny ty kecy okolo jsem sice Landovi nikdy nijak zvlášť nežral, ale stará tvorba mě po hudební stránce i s odstupem dodnes baví a líbí se mi. V současné době už však Landa (nebo Žito nebo Žito 44 nebo jak že si to chce říkat) předvádí nezáživný čajíček a slabý dojem z muziky ještě korunuje tím, že se chová a prezentuje jako píčus…
Druhý pohled (Kaša):
Přestože album „Žito“ vznikalo v tichosti a vyšlo takřka bez oficiální propagační kampaně, lepší promo by si Landa ani nemohl přát. Přeci jen na sebe v posledních letech svou mediální sebevraždou prostřednictvím vystupování pod jménem Žito 44 strhl tolik pozornosti, že i člověk, který jeho tvorbu nijak nesleduje, musel zaregistrovat, že se kolem něj v posledních měsících něco děje. A letos toho bylo vcelku dost, takže ve výsledku bylo Žito Tour následované pražským Velekoncertem jen takovou předzvěstí novinkového studiového alba „Žito“.
Otázkou je, jestli se čekání na nástupce velmi slabého „Nigreda“ z roku 2009 vyplatilo. Jak už to tak bývá, odpověď není tak jednoduchá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Na jednu stranu uznávám, že se mi novinka líbí mnohem více než zmíněné „Nigredo“, které bylo v celé své délce děsný průser, ale myslím si, že výsledek je daleko, opravdu daleko za očekáváními a hlavně za kvalitami starší tvorby, která by se dnes už dala považovat za klasickou. Přiznám se, že by mi ani nevadilo to množství na odiv se vystavujícího vlastenectví a agitace, které z nových textů, jež k údernosti starší tvorby mají hodně daleko, cítím, ale k mé vlastní spokojenosti by se muselo na „Žitovi“ dít něco opravdu záživného.
Pominu-li poklidnou „Lagu“, nabuzenou „Uruz“ a obstojnou hitovku „Šmouha“, které již byly vypuštěny v minulosti a které se mi líbí hodně, tak je novinka taková nijaká. Jedinými povedenými písněmi, které si vypuštěním alba odbyly svou premiéru a které se mi rovněž zalíbily, jsou duet „To je válka!“ a temná „Raidó“. Tím by můj výčet pomalu a jistě končil. Ten zbytek je na někde na pomezí hloupého kazatelství jako třeba v „Bývali Čechové“, „České krajině“ a „Králi Karlovi“, nebo dojíždí na stupidní text, což je případ „Modré obálky“, která je hudebně v pohodě, ale těžkopádný text ji vyloženě zabíjí, až z ní učinil asi nejotravnější věc na celé desce.
Z instrumentálního hlediska není desce co vytknout, protože ve společnosti Vartecký, Antl, Meier a Mařík se dá těžko něco zkazit a dokonce ani vokál Dana Landy mi nijak zvlášť nevadí, ale když ze mě opadla prvotní spokojenost způsobená dlouhou pauzou, tak je „Žito“ albem, které nemá zas tak moc co nabídnout a které budu mít zaškatulkované jako promarněnou šanci na triumfální návrat. Škoda… a to jsem Žitovi, pardon, Danovi fandil.
Třetí pohled (nK_!):
Po sérii prohlášení o ukončení hudební kariéry a zaměření se na Žitovské kejkle by od Daniela Landy ještě před rokem málokdo čekal nové řadové album. S tím průlomem v podobě Žita to ale nakonec není tak horké, takže po úspěšném loňském miniturné a zářijovém megakoncertě přišel čas i na desku. Jaký je nástupce šest let starého „Nigreda“?
Upřímně, velice rozporuplný. Od prvních tónů předělané lidovky „Bývali Čechové“ až po závěrečnou píseň „Not“ se na bezmála 40minutové stopáži Daniel Landa nemůže rozhodnout, co vlastně chce svou novinkou sdělit.
Část „Žita“ tvoří motivační písně inspirované starými germánskými runami. Bezpečným poznávacím znakem všech těchto songů je neustálé opakování jejich názvů před, během i po refrénech. Tato šablonovitost ne vždy prospívá a některé pasáže jsou mezi sebou snadno zaměnitelné. Někdy je také těžké přesně určit, co konkrétně se autor snaží danou písní říci, ale věřím, že většině Landových fanoušků to bude upřímně jedno, protože budou stejně bezhlavě opakovat vše, co jim kontroverzní zpěvák naservíruje.
Některé písně, včetně zmíněné úvodní předělávky, míří cíleně na českou národní hrdost, jejíž propagaci se Daniel Landa v poslední době aktivně věnuje. „Neklidné nebe“ a „Král Karel“ pojednávají o některých význačných panovnících naší historie. Na ně navazuje „Česká krajina“. Přesně tyhle kusy Landovi na novince nejvíce sedí a patrně se jedná o to nejlepší, co může „Žito“ posluchačům nabídnout.
Zbylý čas vyplňují typické „Landovky“. Například „Modrá obálka“ funguje jako výsměch všem dobrým písním, které zpěvák v minulosti složil. Velmi naivní, stokrát ohraný a kostrbatě se rýmující text bez hlubšího smyslu. Takhle vypadá současná tvorba jednoho z našich nejznámějších umělců? „Šmouha“ by měla navazovat na starší „Touhu“, ale místo toho ji sprostě vykrádá a oba songy jsou od sebe těžko rozeznatelné. „To je válka!“ v kooperaci s Noidem ale není špatná a „corová“ podoba jí velice sluší. „Kejklířovo díkuvzdání“ ze všeho nejvíce připomíná „Jen ať to sype“ z minulé desky.
Daniel Landa se při nahrávání „Žita“ obklopil plejádou vynikajících muzikantů, hudební výsledek tomu však neodpovídá. Odmyslíme-li si většinově nezajímavé texty, zbudou nám sice poměrně dobře naaranžované písně, ale ve výsledku většina z nich postrádá jakéhokoliv ducha. Ve srovnání s předchozí promyšlenou tvorbou velké zklamání.
Nenechte se mýlit, sám se považuji za velkého a dlouholetého fanouška Daniela Landy. Podle mého názoru ale měl svou hudební kariéru opravdu nechat spát a vyvarovat se skládání nového materiálu. „Žito“ nemá hudebně ani myšlenkově co říci, a jak se mi minulé „Nigredo“ svým nevšedním vyzněním líbilo, novinka mě nechává zcela chladným. Navíc pořád nevím, zda má fungovat jako agitace za “správné češství”, výlet do historie nebo poselství určené k motivování mas. Promiň, Dane, ale tohle fakt neberu.
Země: Slovinsko Žánr: symphonic / folk metal Datum vydání: 18.12.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Po poti življenja
02. Glas srca
03. Divja jaga
04. Spomin tisočerih dni
05. Temnina
06. Nov začetek
07. Pozabljeni svet
08. Moč brez imena
09. Na odprto morje
10. Sledi zvezdi
11. Spev zmagoslavja
Občas se stane, že člověk udělá nějakou věc, které později lituje, a kdyby bylo možné vrátit čas, klidně by ho vrátil, aby ji podruhé neudělal. Třeba si vylejete držku na festivalu a pak ve škarpě prochrápete nějakou kapelu, na niž jste se těšili. To se stává poměrně běžně a já sám mám ve svém portfoliu hned několik takových srandiček. To byl však jen jeden příklad z mnoha – a jistě by se našly i mnohem horší věci. Třeba když kývnete na recenzi alba jako “Po poti življenja”.
Ono to asi není fér to vyhlásit hned takhle ze začátku recenze a už vůbec není fér to vyhlásit takhle zkraje bez jakýchkoliv argumentů, ale nemůžu si pomoct – tohle album je totální píčovina. Jestli recenze čtete kvůli tomu, že hledáte tipy na nějakou zajímavou hudbu, tak tady dneska není co řešit a s klidem můžete zavřít okno prohlížeče. Chcete-li však sami sebe týrat poslechem nějaké skutečně výživné sračky, jste na správné adrese. V tom případě se hezky chytneme za ruce a půjdeme se společně podívat na ty zvratky, jaké si pro nás Slovinci Zaria připravili…
Zaria je poměrně mladá kapela, která – jak již ostatně padlo – pochází ze Slovinska. Z minulosti má na kontě doposud jedno EP s názvem “Sij obzorja”, jež vyšlo začátkem roku 2013, ale to skutečně hlavní přišlo až na sklonku loňského roku. Samozřejmě tím mám na mysli debutovou dlouhohrající desku, jež se jmenuje “Po poti življenja”. Dobře si to jméno zapamatujte… to abyste věděli, co si nikdy v životě nepustit. Upřímně nevím, jestli to na onom prvním EP nebylo třeba lepší, ale mám takové neblahé tušení, že asi nebylo… a zkoušet to teda nehodlám ani za zlaté prase, jelikož z “Po poti življenja” je mi špatně ještě teď.
Dobře, teď už ale vážně… ne, počkat, já jsem vlastně vážný od začátku recenze! Hudební úroveň kapely je totiž při vší úctě příšerná. Zaria kombinují folk metal a symphonic metal, a jestli vás tohle kombo samo o sobě neodradí, tak si buďte jistí, že výsledkem oné kombinace je skutečně ta nejvíc špatná možnost, jakou si umíte představit. Slovinci si totiž z obou subžánrů vzali v podstatě to nejhorší, co si vzít mohli, a ta deska podle toho také zní. Nebo takhle… nepochybuji o tom, že je to muzika, která si své příznivce asi najde (aneb “každý zboží má svýho kupce”, jak zpíval Visací zámek ve “Známce punku”) už jen z toho důvodu, že takovéhle věci v posledních letech na metalové (uff, ten “metal” radši v uvozovkách) scéně frčí. Jestli si myslíte, že třeba Ensiferum nebo Equilibrium jsou fakt super kapely a že jejich kombinace s Nightwish zní jako bomba nápad, tak z “Po poti življenja” budete nejspíš nadšení. Ale pokud jste na tom podobně jako já a třeba Equilibrium vám přijde jako totálně imbecilní muzika a z její kombinace s Nightwish dostáváte osypky, tak vězte, že Zaria takové zvěrstvo skutečně natočili a že z toho ty osypky fakt dostanete.
No nic, srandy už fakt bylo dost a teď pojďme vážně. Představte si ten nejtuctovější folk metal, který je nacpaný otravným klišé od sklepa až na půdu. Máte? Super, tak si k tomu přidejte, že nejen skladatelská, ale ani ta technická úroveň není úplná extratřída (hlavně zpěv je místy docela špatný), díky čemuž zní “Po poti življenja” ještě o další kus laciněji. A teď si představte, že má takováhle hudba sex s těžce podprůměrnou lokální kopírkou Nightwish – jejich dítě se jmenuje Zaria, a kdyby měli na porodním sále aspoň kousek soudnosti, tak by toho parchanta utratili hned při porodu.
Flétnička a klávesičky do vás hustí jednu tupou, jakoby folkovou melodii za druhou a zpěvačka do toho předvádí naprosto ukázkové “Tarjování”… a že jí to moc nejde, to snad ani není třeba dodávat. A jestli si někdo z vás pomyslel, že by to mohla zachraňovat alespoň ta metalová složka, tak se s ním chci potkat osobně, abych mohl tvrdit, že znám toho největšího naivku na téhle planetě. No tak, snad jste si přece nemysleli, že by bicí, baskytara a kytary hrály něco solidního… Ani nejde o to, že třeba ty kytary jsou tak hovězí, že pomalu i pankáči vedle toho znějí progresivně, spíš mě neskutečně sere, že je to celé tak krotké a nekonfliktní nic, že tomu už prostě nejde říkat metal. Tohle kurva není metal! Vždyť pomalu i “beaty” od Michala Davida znějí tvrději než tohle (a dementní je to jen tak mimochodem úplně stejně jak hudba Michala Davida). Hlavně, že je všechno tak sluníčkové, až se chce člověku blít.
Už slyším ty argumenty – je to přece začínající kapela, člověk by měl být shovívavý. Jasně, já vážně nečekám, že debutující skupina svojí muzikou poníží legendární desky od Pink Floyd, jistou dávku shovívavosti i tolerance mám, ale někde by měla být hranice a co je moc, to je prostě moc. Tím, že se jedná o mladou kapelu, prostě nejde omluvit všechno a zrovna Zaria je bohužel přesně tenhle případ. Na “Po poti življenja” jsem nenašel ani kousek potenciálu, ani kousek něčeho, o čem bych mohl říct, že to zní v pohodě… dokonce ani kousek něčeho, o čem bych mohl říct alespoň to, že mě to nesere. Na jednu stranu se mi nechce takovýmhle způsobem shazovat něčí úsilí, ale když mám být upřímný, protože upřímnost je to, na čem jsem si ve svých recenzích vždy snažil zakládat, tak na “Po poti življenja” je prostě všechno špatně. Úplně všechno.
Země: USA Žánr: hard rock / glam metal Datum vydání: 27.10.2014 Label: Lava Records / Universal
Tracklist:
01. Heart of Fire
02. Faithless
03. Devil in the Mirror
04. Goodbye Agony
05. World of Sacrifice
06. Last Rites
07. Stolen Omen
08. Walk Away
09. Drag Me to the Grave
10. The Shattered God
11. Crown of Thorns
12. Sons of Night [bonus]
Jen málokterá – možná vlastně žádná – kapela vyletěla během posledních pěti let v rockovém mainstreamu takovým způsobem, jako se to povedlo právě Američanům Black Veil Brides. Jak však praví známé pořekadlo, popularita – a zvlášť ta, která přijde takovýmhle způsobem takřka přes noc – rozhodně není synonymem pro hudební kvalitu, což je právě tento případ. Black Veil Brides naše přehrávače aktuálně otravují již se čtvrtou dlouhohrající nahrávkou, přesto stále působí dojmem rychlokvašky, která je zrovna teď trendy, ale její trvanlivost nebude příliš velká.
Na druhou stranu, je nutno férově uznat, že Black Veil Brides za těch pět roků a čtyři alba stačili prodělat nějaký posun. Od na první pohled uřvaného, ve skutečnosti ovšem absolutně neškodného homo metalcoru s image, vedle níž i Mötley Crüe z 80. let vypadají docela normálně a civilně, se posunuli k radiovému a stadiónovému rocku pro masy, jejichž rozhled začíná a končí s tím, co jim naservíruje mediální masáž. Taktéž i ona image jistým způsobem zcivilněla – v překladu to znamená, že se gay-level Black Veil Brides snížil asi tak o 50 úrovní. Což ale nic nemění na tom, že i po tomhle zdánlivém odteplení pořád vypadají 50× homosexuálněji než kdokoliv jiný široko daleko.
Nechci ovšem vzbudit dojem, že mám potřebu si z Black Veil Brides dělat srandu a nadávat na ně jen kvůli tomu, jak vypadají. Upřímně, mně je to fakt u prdele (dobře, u prdele radši ne, když vypadají tak teple), že se při volbě šatníku nejspíš inspirovali u vysloužilých kurev… existuje spousta kapel, jejichž fotky jsou vážně příšerné, ale ničemu to nebrání v tom, aby mě ta hudba mohla oslovit. Jestli mám kvůli něčemu chuť si z téhle skupiny dělat srandu, je to především muzika, která mi připadá absolutně o hovně. Já jsem člověk, který je fakt v muzice pro každou špatnost, a líbí se mi spousta kapel, jež by se mi asi líbit neměly, protože objektivně jsou vyloženě debilní, ale zrovna Black Veil Brides je obsahově tak neskutečně tupá záležitost, že to nejde poslouchat ani po kompletním klystýru mozku.
Změnilo se v tomto ohledu něco s příchodem eponymní nahrávky “Black Veil Brides”? No, už byl zmíněn onen přerod od melodického metalcoru do vyloženě mainstreamově orientovaného rocku. Což o to, v zásadě vlastně nic proti tomu, ale když to uděláte způsobem, že třeba i takoví Avenged Sevenfold vedle vás vypadají jako fakt talentovaní skladatelé, tak je to jednoduše průser. Kromě toho se Black Veil Brides nezbavili (nedokázali? nechtěli? nemohli?) hned několika obecných a vysoce nelichotivých atributů své tvorby. Co mám tím na mysli? Například jednoduše to, že je to pořád tak neskutečně neškodné a hodné, až člověka huba bolí, že v souvislosti s tím vůbec mluví o rockové muzice. Jasně, nikdo od podobné vyloženě komerčně orientované hudby nečeká, že ty kytary budou řezat jak u nějaké thrash metalové brusky, ale tohle prostě… ty vole, vždyť vedle toho zní nabroušeněji pomalu i Lady Gaga.
Ta až nesympatická stravitelnost a okatá snaha se zalíbit co nejvíce lidem však pořád není to nejblbější, co v hudbě Black Veil Brides najdete, protože nade vším ční nehorázná primitivnost a obsahová prázdnota. Naprosto prvoplánová záležitost na první dobrou zahraná tak jednoduše, že by si snad i Forrest Gump řekl, že to je pod jeho úroveň a že radši půjde poslouchat něco sofistikovanějšího… třeba splachování hajzlu. Jeden redakční kolega při poslechu singlu “Heart of Fire” utrousil poznámku, že kdyby omylem převrhnul zapojenou kytaru, vylezl by z toho lepší riff, což sice bylo myšleno jako vtip, jenž ovšem přestává být vtipný v momentě, když si tu písničku pustíte taky a zjistíte, že by to tak fakt mohlo být. A to je pod tím songem podepsáno pět (!) skladatelů… co na tomhle kurva skládali?
O tom, že jsou takřka všechny písničky složené jako přes kopírák, takže kromě pseudo-riffů nesmí chybět ani otravné a vlezlé refrény nebo sborové “oh oh” na každém druhém rohu (to už je skoro trademark, naserou to fakt všude), se snad ani nemá cenu bavit. Jiná struktura než sloka-refrén-sloka-refrén? Neznáme, nevedeme. Zato máme něco jako kytarová sóla, vždyť jsme přece ta rocková kapela! Teda, sóla… taková trochu parodie. Pokud si ovšem říkáte, že ke kompletnímu obrazu rockové skupiny ještě něco chybí, máte samozřejmě pravdu – a je to ta nejhorší možnost. Správný rocker má totiž pod tvrdou koženou slupkou citlivou duši a občas to mezi všemi těmi drsňáckými riffy (ehm) musí dát najevo za pomoci nějaké té oplodňovací balady. Je to přesně tak, jak tušíte – “Goodbye Agony” a “Walk Away” jsou vážně čistokrevné shity a spíš než někoho oplodnit mám chuť se při jejich poslechu poblít…
Asi jediný důvod, proč “Black Veil Brides” není úplná žumpa, je jen ten, že minulé “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones” – navzdory své domnělé ambicióznosti (jejíž ambice byly ve skutečnosti přesně takové, jako jsou riffy téhle kapely tvrdé) – bylo ještě o notný kus větší sračka. Tohle mají na svědomí především dvě písničky, jež skrz naskrz vypatlané nejsou a s jistou dávkou tolerance se poslouchat (no, radši spíš: poslechnout) dají. Jmenovitě jde o “Last Rites” a “Stolen Omen”, nicméně třeba druhá zmiňovaná je úplně stejná blbost jako všechno okolo, akorát ji zachraňuje trochu ucházející refrén. Kdybych šel na lobotomii, následně si něčeho šlehnul a přivřel oči, uši i prdel, možná bych (byť stále s velkým sebezapřením) mohl říct, že takové “Faithless” nebo “Drag Me to the Grave” vzdáleně připomínají cosi jako chytlavost. Ale na lobotomii se nechystám a i tak by to bylo furt jen vzdáleně. A zbytek, vážení, zbytek je prostě nefalšovaná píčovina. Nikdo nepolemizuje o tom, jestli ti lidi umí nebo neumí hrát, to jistě umí, ale je to úplně jedno, protože i když bude mít člověk techniku jak Satriani, pořád to bude sračka, když na tu kytaru bude hrát taková hovna, jaká předvádějí Black Veil Brides.
“Black Veil Brides” je rocková muzika tak pro třináctileté holčičky, na které je Nightwish už moc zlý a komplikovaný, ale pořád si připadají jako vyvrhelové společnosti a myslí si, že je svět nechápe, když je máma poslala si uklidit pokoj. Určitě by někdo mohl namítnout, že právě takhle je nutné k tomu taky přistupovat, ale to je blbost, protože podobně by šla obhájit jakkoliv špatná věc. To, že někdo neskrývaně cílí na nesoudné publikum, totiž vůbec není omluva, právě naopak. A právě kvůli tomu je Black Veil Brides skupina, která si od každého jen trochu uvažujícího člověka zaslouží opovržení.
Další názory:
Sám sobě se divím, že jsem se do poslechu eponymního alba Black Veil Brides hrnul, když jsem minulý výtvor “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones” stěží doposlouchal, přičemž to bylo jen proto, abych konečně zjistil, co na této partě spousta lidí považuje za zajímavého. To jsem však nezjistil, protože její hudba je tak nechutným způsobem jednoduchá a tupá, že se nehodí pro nikoho jiného než pro rádoby rockery uctívající MTV a stejný názor zastávám i po poslechu “Black Veil Brides”. Dvanáctka skladeb netahá v několika málo případech za uši tak strašným způsobem jako věci z minulé placky (děs jménem “In the End”), ale zase to nechápejte tak, že by se borci pochlapili a přišli s něčím obdivuhodným. Nebudu zastírat, že ze mě mluví i notná dávka odporu, který k této kapele chovám už jen díky tomu, jakým způsobem se prezentuje, ale na druhou stranu uznávám, že některé songy (tedy lépe řečeno jednotlivé pasáže) mi nevadí. Mluvím třeba o slokách v druhé “Faithless”, kterou kazí jen hodně stupidní refrén. Bohužel je i ten záblesk slušných momentů negován hovadinami jako “Walk Away”,“Last Rites” či závěrečnou “Sons of Night” s hlubokomyslným halekáním. Jasně největším problémem “Back Veil Brides” je jeho kolovrátkovost a předvídatelnost materiálu, takže už po půl minutě víte, jak celá skladba o čtyřech minutách bude probíhat. Neříkám, že i já si občas neodpustím hloupé komerční hovadiny a ještě se u nich bavím, ale Black Veil Brides to zcela určitě nebudou, protože to bych se musel jóóó nudit, abych na takovou povrchní sračku bez nápadu dostal chuť. Kaša
Země: Kanada Žánr: rock Datum vydání: 14.11.2014 Label: Republic Records
Tracklist:
01. Million Miles an Hour
02. Edge of a Revolution
03. What Are You Waiting For?
04. She Keeps Me Up
05. Make Me Believe Again
06. Satellite
07. Get ‘Em Up
08. The Hammer’s Coming Down
09. Miss You
10. Got Me Runnin’ Round
11. Sister Sin
Nebudu si dělat naděje a doufat, že by snad kanadští “rockeři” Nickelback byli u vás, čtenářů našeho skromného plátku, nějak oblíbenou kapelou. Spíše bych očekával spršku plivanců a zdvižených prostředníčků, protože tahle čtveřice se již léta těší mezi příznivci kytarové hudby dosti nezáviděníhodné pozice. Ne, že by si za to Chad Kroeger a spol. nemohli sami, protože jejich alba mají už léta značně sestupnou tendenci a na křivce kvality se dostali na samé dno mainstreamové rockové hudby, ale obecně vzato se stali spíše terčem posměchu než kapelou, kterou lze brát alespoň trochu vážně. Důvod, proč jsem tyhle Kanaďany uvedl jako rockery v uvozovkách, je právě novinkové album “No Fixed Address”, protože po jeho poslechu je jasně slyšet, kam pánové míří. A rocková hudba to zcela určitě není.
Ne, že by při poslechu osmého studiového alba Nickelback ovládly vaše sluchovody diskotékové rytmy, ale oproti dosavadní praxi přibylo samplů, elektronicky znějící rytmiky a syntezátorů. Oni jsou Nickelback celkově už nějakou dobu na míle vzdáleni celkem sympatické podobě post-grunge, s níž kdysi prorazili na přelomovém “Silver Side Up”, ale “No Fixed Address” je ve všech ohledech ještě dál a ruku v ruce s tím je albem opravdu špatným.
Asi každý, kdo v uplynulých deseti letech alespoň občas zapnul rockové rádio, se do kontaktu s hudbou Nickelback dostat musel, takže si odpustím nějaké zdlouhavé popisy toho, co všichni beztak znáte, a jen v krátkosti můžu konstatovat, že kytary jsou opět o malý kus méně konfliktní, protože jsou v těch svých několika vrstvách upravené tak, aby kytarové riffy připomínaly jen vzdáleně a hlavně se líbily rádiovým dramaturgům. Zpěvné vokální linky Chada Kroegera se staly zase o něco vtíravějšími a přímo úměrně k tomu rovněž odpudivějšími (“What Are You Waiting For?” je vážně k zblití) a v minulosti příjemná práce bicmena Daniela Adaira (“All the Right Reasons” v tomto ohledu znělo skvěle) je občas nahrazena elektronickými bicími, takže dojem z produktu namísto rockové nahrávky se podařil Nickelback dotáhnout k naprosté dokonalosti.
Hledat vyloženě povedenou píseň je jako hledat jehlu v kupce sena, a přestože se mi jednu podařilo najít (“Get ‘Em Up” s bluesově rockovým nádechem), tak se tím nic neřeší. Když si na albu, jehož hrací doba se blíží tři čtvrtě hodině, nedokážu najít ani minimální množství záchytných bodů, díky kterým by se dal poslech přečkat alespoň s obtížemi, tak je něco špatně. Na “No Fixed Address” jsou to zejména skladby, u nichž je slyšet, že jejich hlavní snahou je zalíbit se širokému publiku. Jasně, tohle sedí na všech jedenáct z nich, ale experty jsou už zmíněná zhovadilost “What Are You Waiting For?”, roztančená “She Keeps Me Up” s ženským hostujícím vokálem, která musí být pro milovníky starších alb jako rána pěstí do ksichtu, “Sister Sin” a nevkusná balada “Miss You”, při jejímž poslechu mě bolí i zuby, jak nechutně přeslazená je.
Oni Nickelback už dávno objevili takovou tu skladatelsky pohodlnou formulku, jak tvořit hity, takže by bylo bláhové očekávat nějakou revoluci, ačkoli k tomu titul první singlovky “Edge of a Revolution” může svádět. Tahle věc sice místy nechává rozeznít kytary, nicméně ani to z ní nedělá nic víc než na poměry kapely vyloženě průměrnou věc, která bude nějakou dobu otvírat přecpané koncerty díky své jasně čitelné rytmice a sborovému prozpěvování v závěru, ale po nějaké době po ní neštěkne pes. Ostatně si nedokážu představit důvod, proč se vracet k umělecky naprosto prázdným hovadinám typu “The Hammer’s Comming Down”, “Got Me Runnin’ Round” s hostujícím Flo Ridou nebo další sračkoidní baladě “Satellite”.
Možná si říkáte, proč si recenzi “No Fixed Address” vzal na starosti člověk, z jehož textu je jasné, že Nickelback nemusí. Abych to uvedl na pravou míru, tak můžu říct, že starší alba (teď myslím ta před “All the Right Reasons”) mám rád a třeba “Silver Side Up” si dodnes poslechnu s chutí. Bohužel se od té doby stali Nickelback velkou hudební mašinérií na prachy, takže se jejich desjy brodí čím dál hlouběji v bahně nechutné prvoplánovosti a podbízivosti, což není nic, co bych u poslechu rockové party vyhledával. Škoda slov. Chcete poslouchat “rockovou” desku bez duše? Desku, která je prázdná až to bolí? Já tedy ne. Rada na závěr: od tohohle radši ruce pryč.
Ortel je skupina, kolem níž se (do jisté míry ani ne její vlastní vinou) vytvořil mediální obraz jakési kontroverze, přičemž takovou rozbuškou byl moment, kdy dnes již nefungující Dělnická strana použila jednu skladbu Ortelu a kapela následně k jejímu použití zpětně svolila. Jasně, tohle člověku na kreditu asi příliš nepřidá, stejně tak jako fakt, že Tomáš Ortel, hlavní předák Ortelu, kdysi působil v RAC kapele Conflict 88 (už jen ten název mluví sám za sebe), přesto v tomhle ohledu souhlasím se samotnými muzikanty, na počínání Ortelu nic moc skutečně závadného nevidím a policejní dohledy nebo kontrolování občanských průkazů návštěvníkům koncertů mi přijdou jako umělá hysterie.
Navíc i kdyby Ortel skutečně kontroverzní byl (co je onou “kontroverzí” myšleno, to si jistě dokážete domyslet), jen díky tomu bych na tu skupinu nenadával. Sice budu chápat, jestli to někomu bude připadat divné, ale já osobně jsem člověk, který se dokáže přenést přes to, že si někdo myslí něco jiného, a pokud (budeme-li se bavit o hudebních skupinách) mě oslovuje hudba, jsem schopen si ji užít, i když se s jejími autory názorově rozcházím. A nemám tím na mysli jen NS kapely (s jejichž názory se tedy skutečně neshoduji – to jen aby mě nějaký trotl špatně nepochopil), protože úplně stejně nejsem zrovna fanda ani křesťanství nebo ortodoxních veganských teroristů, přesto nemám problém si pustit skupinu, jejíž členové věří v Boha nebo se angažují v PETA. Varg Vikernes mi taky lidsky přijde jako debil, ale to nic nemění na faktu, že hudebně je starý Burzum naprosto geniální záležitost, jež nemá a nejspíš už ani nikdy nebude mít obdoby.
Přesto všechno je Ortel kapela, pro niž pochopení jednoduše nemám. Jak vám už vzhledem k mému poměrně liberálnímu přístupu k muzice popsanému v předcházejícím odstavci došlo, na rozdíl od mnoha dalších lidí nemám to nepochopení kvůli textům, ale kvůli provedení jich i samotné muziky. Právě to si totiž podle mě kritiku skutečně zaslouží, a to mnohonásobně víc než vlastní myšlenkový obsah. Ortel se snaží vystupovat jako skupina vlastenecká, která propaguje patriotismus, na čemž obecně vzato nevidím nic zlého, neboť ačkoliv je tento pojem mnohými chápan jako něco špatného, ve skutečnosti mi nacionalismus (chápáno v tom smyslu, že si člověk váží toho, odkud pochází, a kultury své země) jako něco špatného nepřijde. Je pouze nutné jej nezaměňovat neonacismem (což je samozřejmě zhovadilá filozofie), protože to by bylo, jako kdybyste si pletli matraci a masturbaci.
Problém Ortelu ovšem tkví v tom, že toto téma uchopili neskutečně laciným, tendenčním a naivním způsobem s naprosto černobílým viděním světa. Vlastní idea může být klidně sebevznešenější, ale dokud ji bude Tomáš Ortel prezentovat takto primitivně, není šance, aby skutečně oslovila někoho, kdo má alespoň trojciferné IQ (čímž nechci naznačit, že kdokoliv poslouchá Ortel, je automaticky debil – to jen aby mě někdo nechytal za slovo). Ačkoliv skupina nezpívá o alkoholu a alkohokolických radovánkách, její “poezie” je na úplně stejné intelektuální úrovni jako texty hospodského agro rocku čtvrté cenové. Chytřejší básničky píšou i gympláci v sekundě na lavici (a to je tam každé třetí slovo “píča”), což je prostě špatně.
Celý obraz hrdého patriota pak – a tentokrát již definitivně – pohřbívají některá gramatická zvěrstva v textech. Člověk, který se bije do prsou jako český vlastenec, ale neumí pořádně česky, je totiž jenom k smíchu… což ostatně docela sedí, protože Ortel mi obecně připadají víc směšní než kontroverzní nebo dokonce nebezpeční. Díky tomu, jak hloupoučké to celé je, by je totiž snad nešlo brát vážně ani v případě, kdyby opravdu zpívali něco skutečně závadného.
Pojďme si rovnou dát několik příkladů oněch gramatických zvěrstev z lyrické stránky nejnovějšího veledíla “Defenestrace”. Hned v první minutě (!) úvodní skladby “Můj dům, můj hrad” se ozve naprostá perla “Mou zbraň, jenž nosím při těle, k nebesům pozvedám”. Jako nechci nic říkat, ale když chce někdo použít nějaký netradiční nebo knižní obrat, ale použije ho špatně, tak vypadá jako naprostý blb – mnohem víc, než kdyby se bez knižních výrazů obešel. Inu, menší doučování z českého jazyka pro textaře – ve čtvrtém pádu jednotného čísla ženského rodu má (v tomto kontextu) ono slovíčko tvar “již”, nikoliv “jenž”. Jako ty vole, vždyť i ten Word tohle podtrhne, že je to kravina (zkoušel jsem to), tak jak může taková bota skončit na desce někoho, kdo sám o sobě v biografii tvrdí, že má “rebelskou a vlasteneckou povahu”? Nehledě na fakt, že tam má být samozřejmě i “svou zbraň” místo “mou zbraň”. Anebo je ta rebelie tak velká, že se Tomáš Ortel vlastenecky bouří i proti gramatice vlastního jazyka? Upřímně řečeno, jsem docela rád, že jsem neměl v ruce booklet žádné jejich desky, protože vzhledem k tomu, že Ortel s chybami i zpívají, třeba taková jejich interpunkce bude jistě také extrémně zábavná… ona i ta biografie plná chyb na oficiálním webu k této myšlence docela svádí.
Podobných srandiček jsem však na “Defenestraci” našel více, tak si dejme ještě jeden příklad, protože tohle mě fakt baví. Tentokrát zaostříme na finální song “Absurdistán”, v němž se zpívá, že “policie stále nemá legislativu”. Možná mi to takhle v pátek odpoledne (ano, recenze vznikla v pátek) nemyslí, ale tenhle výkřik do tmy prostě a jednoduše nechápu. Použijme slovník cizích slov, který výraz “legislativa” definuje následovně: “zákonodárná moc, zákonodárná činnost, zákonodárství”. Dává někomu smysl stížnost na to, že policejní složka nedisponuje oprávněním vydávat zákony? Mně tedy vůbec ne. Stejná rada jako v předchozím odstavci – když neznám pravý význam cizích slov, tak je přece nepoužívám, protože pak je použiju blbě a vypadám jak debil. A jestli to v tomhle smyslu opravdu bylo zamýšleno, tak je to možná ještě horší než nevědomost, protože tohle tvrzení hlavu a patu fakt nemá a spíš by to vypadalo na tendenční plivání cizích slov, která budou oněm jednodušším posluchačům znít chytře.
Dejme tomu, že je mezi vámi zcela nezaujatý a do tvorby Ortelu nezasvěcený čtenář, který by se rád dozvěděl i to, jak je na tom skupina hudebně. Inu, není problém, protože se to dá říct úplně lehce – vlastní muzika je totiž úplně stejně chytrá jako texty. Tomáš Ortel je něco jako Daniel Landa pro chudé, akorát postrádá Landův cit pro vytvoření silného motivu a jeho charisma, díky němuž Landovi to úplně stejné hraní na vlasteneckou notu funguje (i když, v posledních letech to už ani u něj není ono). V překladu to znamená, že se Ortel zasekl na úrovni primitivního agro rocku (zcela záměrně to přirovnání používám již podruhé, protože Ortel nic jiného než primitivní agro rock ve své podstatě není), proti němuž i Orlík v roce 1990 nabízel o mnoho levelů vyšší kvalitu.
Orlík jsem ovšem nezmínil náhodou, protože k němu – samozřejmě čistě co do formálního hlediska – nemají Ortel zas až tak daleko, akorát v mnohem horším podání. Úplně stejně by však šla podobnost (jak hudební, tak textová) najít i třeba s takovým Buldokem a spoustou dalších skupin, nicméně ze všech těchto srovnání Ortel vždy vycházejí jako ti výrazně horší. Buldok sice taky nepředváděli nějakou geniální virtuozitu a spousta jejich nahrávek má dost špatnou zvukovou kvalitu, ale ani tohle, ani kontroverze téhle kapely (v tomto případě už to kontroverze opravdu je, protože Buldok byli ve svých diplomaticky řečeno nestandardních názorech poměrně otevření) nemění nic na tom, že na deskách jako “Oheň a led” nebo “Triumf” se nacházely i skvělé skladby. A i vedle těchto počinů z hloubi 90. let působí “Defenestrace” jako hodně chudý příbuzný.
Ono to může vypadat, že nazývat Ortel agro rockem a zároveň jej srovnávat s Landou nebo Buldokem, si trochu protiřečí, protože tyhle kapely moc vidlácké nejsou, ale skutečnost je taková, že na mě muzika Ortelu působí dojmem, jako kdyby chtěla být novým a lepším Landou, ale lezl z toho trochu blbější Alkehol (fakt jsem to řekl, že je někdo ještě horší než Alkehol?). Aby byl však obraz toho, jak “Defenestrace” zní, kompletní, je nutné k agro rocku dodat ještě to, že se Ortel nebojí uhodit ani na melancholičtější notu v podobě skladeb s hojným využitím klavíru či akustiky. Avšak o tom, že i tohle Orlík před cca čtvrt stoletím předváděl v lepší podobě, rozhodně nepochybujte.
Přesně v tomto duchu se nese začátek “Defenestrace” v podobě písniček “Můj dům, můj hrad”, “Meč” a i v první polovině “Plzně”. První zmiňovaná je unylá klavírní balada, z níž si posluchač odnese leda tak ony gramatické kiksy, které jsme propírali už někde výše. Oproti tomu “Meč” je suverénně nejlepší a také jedinou poslouchatelnou věcí na celé desce – to musím férově uznat. Žádný majstrštyk to sice není ani omylem, ale oproti všem okolním songům je “Meč” jediný, u něhož posluchači necukají koutky do úšklebku a nedostavuje se dávicí efekt. S nástupem “Plzně” se však vše vrátí do původních kolejí a od doby, kdy tenhle track v druhé půlce vygraduje (ehm) k nástupu kytar, už Ortel jedou v ukázkově vidláckém duchu.
Mysleli jste si, že jsou třeba Dymytry fakt špatní? Jistě, to jsou, ale v porovnání s Ortelem stále hrají vysoce sofistikované etudy s filozofickým přesahem. To, co se totiž děje v písničkách “Cizinec”, “Světovládce” a “Gayparáda”, je už fakt dno a primitivnost nejhrubšího zrna. Titulní “Defenestrace” je o malinký ždibíček lepší, ale jinak pořád ultra špatná. Nicméně v době, kdy každý alespoň trochu soudný posluchač začne být přesvědčen, že horší už to být nemůže, vytáhnou Ortel na závěr “Absurdistán” s pokusem… nevím, asi o rap? Skutečný výsledek zní ještě hůř, než to vypadá takhle napsané.
Dál již nemám co dodat, protože už tak dostala “Defenestrace” víc prostoru, než si takhle špatné album zaslouží. Rozhodně netvrdím, že souhlasím se vším, co Ortel zpívá (ony i v téhle stránce jsou občas pěkné kraviny), ale podle mě není onen samotný myšlenkový obsah, který většině lidí vadí, tím, za co si kapela zaslouží opovržení. Opovržení si totiž Ortel zaslouží za vlastní kvalitu své hudební i textové tvorby, protože ta je tak špatná, že to zcela automaticky degraduje i jakékoliv případné sdělení. Je úplně jedno, že má “Defenestrace” jen 26 minut, protože i tak je docela umění to doposlouchat do konce, vedle čehož už je naprosto příšerný obal desky pouhou třešničkou na dortu.
Další názory:
Aby to bylo aspoň trochu fér, musím uznat, že ne všechno na “Defenestraci” je úplně zle. Zpěvák Tomáš evidentně zpívat umí a místy se mu ty texty dokonce rýmují ne úplně pitomě. Tím to ale hasne a všechno ostatní už je na tom dost špatně. Jako jo, já rozumím frustraci ze stavu současné společnosti, ale to nic nemění na tom, že jakkoli chvályhodná motivace za tím vším stojí, je to fakt extrémní patos navíc podpořený zoufale primitivní intrumentální stránkou, která se vlastně nijak neliší od zástupu zcela podprůměrných noname lokálek. Nějaká ta přijatelná melodie se sice najde, ale jejich folková nátura (třeba “Můj dům, můj hrad” jako by vypadla z repertoáru Klíče a najdou se i další podobné případy), v kontextu alba působí divně, nepatřičně a prvoplánově. “Defenestrace” má sice jen necelých 26 minut, ale regulérně poslouchat se to stejně moc nedá, pokud tedy nemáte slabost pro nejrůznější bizár nebo nejste až tak nesoudní, že vás ten kýč osloví – a nezachraňuje to ani neskrývaný vlastenecký tón – spíš naopak. Upřímně, tohle se vážně někomu líbí? Ježura
To já zase na rozdíl od Ježury nevidím, co je na novince Ortelu dobře. Jen se rozhoduji, jestli je to celé divadlo víc k smíchu nebo k pláči, protože to je opravdu tristní. V zásadě to zní asi jako když vezmete Dana Landu, osekáte na něm všechno, co je dobré nebo alespoň stojí za řeč, a přidáte marné pokusy tvářit se alespoň trošičku jako Karel Kryl. Jenže když tohle smícháte dohromady, vypadne na vás čirá esence hnusu kořeněná slušnou porcí lidské blbosti. Když pominu, že se TomášOrtel snaží tvářit jako vlastenec, ačkoliv pořádně neumí česky, jeho pohled na společnost má do střízlivosti dost daleko, a tak jsou texty fakt padlé na hlavu. Pokud se na ně podívám z opačného extrému, členům kapely každé liché pondělí defilují pod okny homosexuálové, každé sudé ho někdo snaží okrást a v jeho ulici se to hemží turisty, dealery a šlapkami všech barev duhy. Docela se bavím, když půlku věcí, na které si v textech stěžuje, potkáte ve větší míře možná tak v centru Prahy, a to většinou hlavně na Václaváku. Nicméně v podání Ortelu to vypadá tak, že extrém, který se vyskytuje nanejvýš na pár místech v republice, je rozšířen takřka do každé druhé vesnice, kde na takové laskominy mají dostatečně velké náměstí. V kontextu takového bryskního uvažování příliš nepřekvapí, že hudba je naprosto jalová, texty se ve většině případech pořádně nerýmují a nebýt tak nenávistné povahy, tipoval bych je na tvorbu mateřské školky. Ten jeden bod je za to, že se Ortel nepokusil nahrát delší desku a za ten jediný výraznější moment v titulním songu, který má šanci zůstat v hlavě a jakž takž předat nějaké sdělení. Atreides
S tímhle článkem nejspíš přicházím s křížkem po funuse, ale nevadí. Svým způsobem jde stále o relativně aktuální záležitost, a i kdyby ne, ničemu to nebrání se k ní vyjádřit s půlročním odstupem…
Oč se jedná? Začátkem března byl spuštěn projekt s názvem “Buď toho součástí. Podporuj muziku!”, jehož cílem je “zvýšení povědomí o hodnotě hudby, sekundárním cílem je pak naučit žáky základům autorských práv a změnit jejich chování v prostředí internetu, a to zejména ve vztahu k hudbě. Děti by měly být poutavou formou informovány o tom, co je vlastně autorskými právy chráněno a proč.”
To zní docela pěkně a bez jakékoliv ironie říkám, že takováto snaha je velice chvályhodná. Osobně jsem vždy zastával názor, že platit za hudbu není špatně, právě naopak. Nejsem sice vyložený odpůrce stahování a klidně se přiznám, že ano, i já muziku stahuju (myšleno… ehm… ne vždy stoprocentně legálně), ale co se mi líbí, to si rád koupím a dokonce si to i chci koupit, abych si to majetnicky mohl zařadit do sbírky. Několik stovek vinylů, CDček a audiokazet, které mám doma, napovídá, že se mi toho nelíbí úplně málo, ale přesto si myslím, že je moje sbírka ještě docela skromná. Tak jako tak, těch nahrávek, které mám v polici třeba na elpíčku, si opravdu vážím, a ačkoliv to může znít jako klišé, člověk k tomu má hned jiný vztah, takový osobnější. I díky tomu jsem nikdy nechápal lidi, kteří jenom stahují a nemají doma na originále nic, jelikož třeba pro mě osobně je kupování desek radost, ne nějaká povinnost nebo cokoliv jiného.
Ale to sem teď nepatří, vraťme se k našemu projektu, jehož popis dále pokračuje: “Žáci budou směrováni k poslechu hudby na on-line službách formou krátkých spotů, které budou šířeny zejména prostřednictvím sociálních sítí.” No… možná jsem trochu konzervativní, ale tak nějak jsem vždy zastával názor, že když si chci koupit hudbu, koupím si ji na fyzickém nosiči (protože to chci mít majetnicky v ruce, o nic jiného vlastně nejde), ne skrze nějakou online službu, ale dejme tomu… dnešní doba je rychlá a internetová, tak jestli někomu vyhovují online služby, nic proti tomu, každý máme svoje. V jádru se stále jedná o chvályhodné počínání.
Je tu ovšem jeden háček, což jistě nikoho nepřekvapí, protože kdyby tu nebyl, tak bych o tom (nejspíš) nepsal. Za tímto projektem stojí ČNS IFPI (Česká národní skupina Mezinárodní federace hudebního průmyslu) a OSA (Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o.s.), přičemž zejména ze strany druhé zmiňované organizace je taková snaha poměrně úsměvná. OSA je totiž organizace, jež zjednodušeně řečeno zastupuje hudební interprety, stará se o to, aby nebyla porušena jejich autorská práva a aby za své dílo dostali odměnu. I toto je ve své podstatě chvályhodná věc… až na pár malých detailů, jako například že OSA ze zákona naprosto v klidu kasíruje poplatky i za autory, které nezastupuje, a žádné autorské odměny jim nevyplácí. Nicméně jsem možná sám, kdo třeba v tomhle vidí setsakra velkou nelogičnost a něco takového mu přijde jako pěkná levárna.
Avšak dosti demagogie. Pojďme se podívat na to, s čím projekt vyrazil do boje za vzdělání národa v oblasti podpory hudby. Takovou vlajkovou lodí je následující dokument (kromě něj probíhají třeba besedy ve školách), který doporučuji zhlédnout celý, jakkoliv nejspíš budete mít chuť jej vypnout po pár minutách:
Nevím, jak to působí na vás, ale nejpozději po zhlédnutí tohoto videa se v jádru chvályhodná snaha začne bortit jako domeček z karet. Obrovským kamenem úrazu jsou už interpreti, kteří mají národ donutit k tomu, aby začal kupovat hudbu. Upřímně, když Ewa Farna s vážnou tváří vykládá, že má hodně práce, protože porotcuje v Superstar, a že jí taky před koncertem musí někdo nalíčit a učesat, tak si říkám, že si ze mě někdo nejspíš dělá prdel. Mimoto – když se mě někdo snaží ukecat, abych začal podporovat představitelku toho nejtuctovějšího rádiového pop/rocku, jaký si jen člověk dokáže představit, tak mě to spíš uráží. Zkuste si to říct nahlas… Ewa Farna vás přesvědčuje, abyste podporovali její hudbu… už jen tohle zní u interpretky z toho nejneškodnějšího komerčního mainstreamu blbě.
Krátce po ní nastupuje jistý Paulie Garand… upřímně, o tomhle týpkovi jsem do zhlédnutí onoho slavného dokumentu věděl jen to, že existuje, ale neměl jsem tušení, jak jeho tvorba zní, jelikož žánr, v němž se pohybuje, poslouchám jen sporadicky. Nicméně když o něm šéf jeho labelu (Ty Nikdy Records) prohlásí, že je to člověk, jenž “sledujte trendy a dělá ty věci trendově”… jako já nevím, ale jestli mě má tohle nalákat, abych ho podpořil, to snad nemůže nikdo myslet vážně. Pokud někdo dělá svojí muziku trendově, tak si zaslouží akorát tak kopnout do prdele, ne podpořit.
Třetí bourák, co vás má přesvědčit, že podpořit hudbu je jako super, je ještě větší trefa do černého (bez dvojsmyslů). Není to totiž nikdo jiný než miláček publika Ben Cristovao… výpotek Superstar alias jedné z nejodpornějších pseudo-hudebních soutěží, jaké se kdy v naší zemi bohužel vysílaly. Jako by už tohle nebylo dost, Ben vám s kamennou tváří vykládá o tom, jak ho to stojí tolik práce a energie, jak dokonce chodí na hodiny tance a do fitness centra (!) a jak chodí každý den spát v pět ráno (!). Však vidíte sami, jak strašně se snaží, tak byste ho přece měli podpořit, no ne? Zvlášť když ho to nestojí jen úsilí a čas, protože hned v následujících větách vše podpoří argumentem, že do svých aktivit ročně vráží milion až milion a půl korun. Asi pocházím z jiné planety, ale tak nějak mi přijde, že když má někdo na to, aby do svojí kariéry vrážel ročně jeden a půl mega, tak má asi prachů dost… a stejně vás nabádá k podpoře. Inu, co by pak měly říkat undergroundové kapely, které hrají za cesťák a milion do hudby si nemohou dovolit investovat pomalu ani za dvacetiletou kariéru. A aby toho náhodou nebylo málo, tak ještě připomeňme, že vás k podpoře přemlouvá člověk, jenž ve své tvorbě předvádí tohle:
Taky vám to připadá jako výsměch? Mně tedy rozhodně ano, když někdo v každém druhém songu blekotá hovna o tom, jak se má skvěle a jak má všechny hejtrs u prdele, a pak vás výše popsanými zdrcujícími argumenty (chodím pozdě spát…) přesvědčuje o tom, abyste ho podpořili. Další zábavnou věcí je pak samozřejmě i samotné provedení dokumentu… ono to sice samozřejmě vypadá profesionálně, ale když půlka lidí, co tam hlásí ta svoje moudra, vypadá, jako kdyby zpaměti odříkávali naučený scénář, tak je něco špatně. Vtipná je také Ewa Farna, která místy (třeba okolo 14. minuty) vypadá, jako kdyby sama nevěřila, že jí ty vejšplechty vážně někdo sežere.
Ono podpořit hudbu je podle mě rozhodně dobrá věc (což už doufám vyplynulo z třetího odstavce), nicméně jde o to jakou. Zastávám totiž názor, že si nějaký interpret nezaslouží podporu (především finanční – koupí desky, merche, lístku na koncert) jen proto, že hraje hudbu. Podporu totiž zasluhují jen ti, kdo hrají dobrou hudbu – ti si to skutečně zaslouží. Ono ani nemusíme chodit do mainstreamu, tenhle argument se kolikrát používá i v undergroundu… kolikrát už jsem na různých diskuzích a fórech metalových webů četl, jak to stojí všechno za píču, že lidi nekupují desky, nechodí na koncerty a hlavně “nepodporují scénu”. Nechápu, proč bych měl “podporovat scénu”… proč bych měl podpořit někoho jen proto, že hraje metal, i když mě jeho hudba neoslovuje – to je pak snad jasné, že si jeho album nekoupím, na jeho koncert nepůjdu a radši si něco koupím od parádní (třeba) trip-hopové skupiny. S tímhle videem je to pak analogické – autoři (což je jen tak mimochodem OSA, na to nezapomínejte – té jde jen o love, na samotnou hudbu jako umění oni z vysoka serou, o tom nepochybujte) se nás snaží přesvědčit, abychom podporovali hudbu… hudbu, jako je tahle (to myslím říká vše):
Celý tento projekt, který je ve svém nejzákladnějším jádru možná chvályhodný, se tak posouvá do naprosto absurdní záležitosti, kdy do nás zcela tuctoví a mainsteamoví interpreti jako Ewa Farna nebo Ben Cristovao hustí moudra o tom, jak je ta muzika vlastně skvělá a že bychom je měli podpořit… a za zády je podporuje OSA. Ještě tam chybí Lucka Vondráčková, aby byl Kocourkov kompletní.
Absurdnost celého videa asi nejlépe vystihuje zrcadlo nastavené parodií, kterou natočili lidi okolo nezávislého labelu Silver Rocket. Hlášky typu “Já jsem jako rozbil kytaru na koncertě… to je prostě… já nevím, mně to přijde jako docela normální součást punkovýho koncertu. A já jsem pak zjistil, že prostě nemám na co hrát.” jsou na úplně stejné úrovni jako “Chodím spát v pět ráno.”. Rozdíl je jen v tom, že jedno je nadsázka, druhé je myšleno smrtelně vážně…
Svet Kant je kapela, která má naprosto geniální název. Netuším, jestli to byl záměr, ale když si jejich jméno přečtete, vyslovuje se to úplně stejně jako “zpocená píča”. Co se muziky týká, hovoří o sobě tato formace sídlící v Dublinu, že hraje experimentální (death) metal s vlivy klasické muziky, jazzu, flamenca a folklóru. Což o to, to by klidně mohlo být i zajímavé, formálně vlastně i je, ale to provedení je tak špatné, že byste radši čuchali sweat cunt, než poslouchali Svet Kant.
Dobrá, co je tedy špatně? Instrumentálně na tom naše “Zpocená píča” není zas tak strašně, poslouchat se to i dá a místy se dá hovořit i o tom, že by zde nějaký potenciál mohl být. Mimoto je na nahrávce cítit snaha opravdu znít nějak odlišně a dejme tomu progresivně, což je dozajista chvályhodná věc. O žádný zázrak se sice nejedná, ale řekněme, že Svet Kant relativně obstáli a minimálně průměrnou známku by si za instrumentální část debutového alba “Loneliness” odnesli.
Zpěv je však na tom mnohem hůře. Ten extrémní je většinou špatný, v těch nejsilnějších chvilkách jen podprůměrný, ale i ten je přímo geniální proti tomu, co Svet Kant předvádějí s čistým vokálem. Dámy a pánové, tohle je naprosté zvěrstvo a totálně nechápu, že to vůbec může někdo myslet seriózně a ještě za to chtít nějaké prachy. Zapomeňte na všechny recenze, kde jsem mluvil o falešném vokálu, tohle je úplně jiný level mimo veškerá měřítka. Čistý vokál je tak příšerný, že bych to zazpíval líp i já – a to já fakt zpívat neumím a už na hudební výchově jsem měl od soudružky učitelky povolenou výjimku, abych si dal během třídního zpěvu přestávku.
Tohle je prostě šílenost, která jinak +/- obstojnou instrumentální složku posílá absolutně do pekel. Do toho přidejte, že “Loneliness” trvá astronomických 73 minut, a máte před sebou album, jehož doposlouchání se (bez jakékoliv nadsázky) rovná výkonu tak heroickému, že by i gerojové ze slavných sovětských válečných filmů mohli jen tiše závidět. Ruce pryč, tohle se nedá poslouchat – tahle píča je fakt hodně zpocená.
O chlapíkovi se jménem Matt Bouvier jsem až donedávna jaktěživ neslyšel, tudíž jsem k poslechu jeho letošního minialba “Death & Love” přistupoval bez jakýchkoliv očekávání. Proklamovaná škatulka romatic pop mě nijak zvlášť neodradila, protože díky svým vrozeným a nenapravitelným sklonům k hudebnímu masochismu se mi mnohdy líbí kdejaké blbosti a jednoduše jsem neviděl důvod, proč by se tak nemohlo stát i v tomto případě.
Kdybych dnes mohl vrátit čas a rozhodnout se znovu, jestli “Death & Love” poslouchat, neváhal bych ani vteřinu a obešel tenhle majstrštyk hodně velkým obloukem. Tak nějak jsem očekával, že dostanu lehkou, příjemně poslouchatelnou jednohubku, nic náročného… což je technicky vzato splněno, jenže to provedení je tak extrémně odstrašující, že to snad ani není možné.
Intro “2020” toho zas tolik nenapoví, jenže jak se záhy ukáže, je asi tím nejlepším, co “Death & Love” nabízí – jednoduše proto, že jde instrumentální věc. “Some New Beginning” a “My Best Friend” se s nějakým tím sebezapřením strávit dají. Zpěv je diplomaticky řečeno lehce prapodivný, hudební stránka nepatří zrovna k nejzábavnějším, ale dejme tomu, úplný průser to není. U “Just a Word” se však něco zlomí a od téhle písničky dál to EP jde totálně do pekel a stává se něčím beze srandy neposlouchatelným. Nastoupí neskutečný kýč, který je ovšem ještě zlatý proti tomu, co Matt Bouvier začne předvádět se zpěvem… jestli byl ten předtím lehce prapodivný, nyní už je to naprosto odpuzující kňourání a kňučení, které navíc zavání falešností.
“Just a Word”, “Neverending Story” a “Love Is a Lie (2013 Version)” jsou prostě totální odpady, jaké nezvládám ani já se svou chorobnou náklonností k popíku. Když Matt v poslední jmenované začne kuňkat “Love is a lie, love is a lie”, tak už je člověku totálně na zvracení… vedle tohohle hovna je i “Jsem do tebe blázen” od Mr. Cemetery (nevím, proč jsem si vzpomněl zrovna na to) skvost jak svině. Sorry, Matte, ale poslouchat se fakt nedáš… dva body se zavřenýma očima.
