Archiv štítku: fail

Manowar – Kings of Metal MMXIV

Manowar - Kings of Metal MMXIV
Země: USA
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 7.2.2014
Label: Magic Circle Music

Tracklist:
Disk 1:
01. Hail and Kill MMXIV
02. Kings of Metal MMXIV
03. The Heart of Steel MMXIV (Acoustic Intro Version)
04. A Warrior’s Prayer MMXIV
05. The Blood of the Kings MMXIV
06. Thy Kingdom Come MMXIV
07. The Sting of the Bumblebee MMXIV
08. Thy Crown and Thy Ring MMXIV (Orchestral Version)
09. On Wheels of Fire MMXIV
10. Thy Crown and Thy Ring MMXIV (Metal Version) [bonus]
11. The Heart of Steel MMXIV (Guitar Instrumental) [bonus]

Disk 2:
01. Hail and Kill MMXIV [instrumental]
02. Kings of Metal MMXIV [instrumental]
03. The Heart of Steel MMXIV (Orchestral Intro Version) [instrumental]
04. The Blood of the Kings MMXIV [instrumental]
05. Thy Kingdom Come MMXIV
06. Thy Crown and Thy Ring MMXIV (Orchestral Version) [instrumental]
07. On Wheels of Fire MMXIV [instrumental]

Hodnocení:
H. – 3/10
Kaša – bez hodnocení

Odkazy:
web / facebook / twitter

Manowar je svým způsobem vlastně docela prapodivná kapela. Nikdo už těmto samozvaným králům metalu nikdy neodpáře, že se výraznou měrou zapsali do kroniky svého žánru a že z minulosti mají na kontě mnoho alb, která jsou zcela právem považována za klasiku. Naprosto upřímně říkám, že mám některé jejich desky dodnes hodně rád, byť zčásti vlastně jen z nostalgie, jelikož na fošnách jako “Fighting the World” nebo “Kings of Metal” jsem svého času doslova vyrůstal.

Rozhodně Manowar neupírám, že mají legendární status a že je vlastně i zasloužený, protože některé ty staré fošny jsou dodnes majstrštyky. Nicméně pro mě osobně tahle kapela skončila v 90. letech po nahrávce “Louder Than Hell” z roku 1996, kterou také považuji možná za to nejlepší, co kdy vydali, protože ji na rozdíl od asi nejznámější “Kings of Metal” nezpomalují žádné zbytečnosti a od začátku do konce je narvaná mocnými heavy metalovými hymnami.

V novém tisíciletí už však Manowar podle mě dělají jeden přešlap za druhým, byť je mi naprosto jasné, že stále početná základna fanatických příznivců by mi za tohle prohlášení nakopala prdel stejně, jako to dělají samotní Manowar v textu titulního fláku už dvakrát zmiňované placky “Kings of Metal”. Nemůžu si ovšem pomoct, ale prostě se mi zdá, že album vydávají jednou za uherský rok, a když už se k tomu čistě náhodou vyhecují, tak to stejně stojí za pendrek. “Warriors of the World” z roku 2002 mi až na již téměř zlidovělou skoro-titulní pecku “Warriors of the World United” přijde úplně o ničem. Bombastický, ambiciózní, orchestrem nadupaný a kurevsky velký přešlap “Gods of War” snad radši ani nekomentovat, protože až na dva vály to byl blábol, jenž se s nějakou extrémně nadšenou odezvou nesetkal ani u ortodoxních fans, díky čemuž byl původně zamýšlený mohutný božský koncept, jenž se měl táhnout napříč několika deskami, nenápadně zameten pod koberec. Poslední “The Lord of Steel” staré dva roky znamenalo sice mírné zlepšení a pár slušných písniček, jako celek se ovšem stále nejednalo o nic vyloženě pamětihodného.

A do toho všechno si Manowar ještě oblíbili jednu další věc, která mě vyloženě a neskutečně sere – a to mnohem víc než nikterak valná kvalita jejich studiové tvorby. Vrchní principál Joey DeMaio a jeho kumpáni totiž z nějakého prapodivného důvodu došli k přesvědčení, že je dobrý nápad nejen ničit jméno skupiny nudnými současnými deskami, ale že by to ještě chtělo zpětně dokurvit také starý katalog nahrávek, které za něco stály, takže se pustili do jejich přetáčení. V roce 2010 to takhle schytal dlouhohrající debut “Battle Hymns” původně z roku 1982, nyní stejný osud potkal “Kings of Metal” z roku 1988… a upřímně se bojím, že tímhle to ještě neskončilo. Klidně si můžeme začít vsázet, jestli příště půjdou dojebat třeba “Into Glory Ride”, “Sign of the Hammer” nebo nějakou jinou starou kultovku.

Nicméně, pojďme konečně k věci. Tou věcí samozřejmě není nic jiného než právě přetočená verze “Kings of Metal” s názvem “Kings of Metal MMXIV”. Dlouhý úvod jsem pro dnešek zvolil naprosto záměrně, aby bylo vidět, že tohle je deska, jíž mám v její originální podobě, v níž vyšla v listopadu 1988, fakt strašně rád. Ale o to větším je model 2014 utrpením…

Předně, naprosto a absolutně mi uniká, jaký má tohle smysl, mně přetáčení starých desek připadá totálně nelogické a padlé na hlavu. Jsem teoreticky možná schopen pochopit motivaci muzikantů, když byl originál třeba zprasený zvukově a nezněl tak, jak si tehdy představovali, ačkoliv i v těchto případech takřka vždy dávám přednost původním vydáním, na něž jsem zvyklý a jsem s nimi sžitý. Jenže u nahrávky jako “Kings of Metal” mi tenhle krok přijde jako s prominutím píčovina, protože ten originál je dodneška skvělý, přežil zkoušku časem a stále má své nezaměnitelné kouzlo. Proč ho ničit přetočenou verzí? Sorry, ale nic jiného než tahání prachů z peněženek fanatických fanoušků, kteří koupí vše, v tom nevidím.

Kdybych chtěl být úplně objektivní, tak se “Kings of Metal MMXIV” vlastně poslouchat dá. Také ještě aby ne, když většinu z těch songů tenkrát napsali fakt parádně. I tak to ale prostě není ono, naopak. Samozřejmě, že to zní trochu jinak, Manowar trochu upravili několik detailů, texty, různé linky, sóla, proházely pořadí songů atd., ale upřímně… já mám ty originály fakt už nadosmrti vypálené v hlavě a znám je nazpaměť, takže když Karl Logan začne nesmyslně sólovat v místech, kde to dříve nebývalo, nebo když to Eric Adams zazpívá trochu jinak, tak to prostě poznám, tahá mě to za uši a strašně mě to ruší. Do té míry, až je to pro mě subjektivně neposlouchatelné.

Manowar

Některé písničky to odnesly méně, což je případ třeba titulního fláku “Kings of Metal”. Jiné ovšem stojí oproti svým předlohám za totální vyližprdel – nejvíce je to znát asi na “Wheels of Fire” (zde pojmenované “On Wheels of Fire MMXIV”), jež v přetočené verzi zní úplně vykastrovaně a všechen ten drajv a síla, s níž tahle skladba původní desku otvírala, byly spláchnuty do hajzlu.

Snad jediné, co je alespoň trošičku chvályhodné, je větší využití kláves, s nimiž Manowar podpořili epický nádech některých kusů, což je slyšet především v baladických “The Heart of Steel MMXIV” a “Thy Crown and Thy Ring MMXIV”. První jmenovaná je snad jedinou položkou na “Kings of Metal MMXIV”, jež podle mě zní minimálně srovnatelně, ne-li o chloupek lépe než originál, což však může být do jisté míry dáno i tím, že tyhle dvě balady jsou na můj vkus na staré verzi přespříliš patetické.

Co naopak zůstalo stejně blbé, to jsou “The Warrior’s Prayer” (nově přejmenovaná na “A Warrior’s Prayer MMXIV”) a “Sting of the Bumblebee” (resp. “The Sting of the Bumblebee MMXIV”). Někde úplně na začátku recenze jsem utrousil poznámku, že desku (tu původní) trochu zpomaluje pár zbytečností, jimiž jsem měl na mysli právě tyhle dvě věci. “The Warrior’s Prayer” je pouze povídačka, v níž dědeček vypráví vnukovi o bitvě… Nuda, které nepomůže ani to, že ji nově namluvil britský herec Brian Blessed, jehož si já osobně pamatuji především jako prince Vultana z kultovně infantilní sci-fi vykopávky “Flash Gordon” z roku 1980, kterou jsem ve svém dětství sjížděl na ojeté VHSce snad stokrát. “Sting of the Bumblebee” / “The Sting of the Bumblebee MMXIV” pak není nic jiného než naprosto samoúčelná a nesmyslná kytarová onanie, jíž jsem považoval za odpad kdysi a vidím ji tak stejně i nyní.

Manowar

Už jsem to řekl jednou, ale rád to zopakuji – “Kings of Metal MMXIV” je absolutní zbytečnost a blbost. Jakkoliv se formálně poslechnout dá, pro mě osobně je to stále blábol, jenž originálu nesahá ani po paty. Je pravda, že i původní “Kings of Metal” mělo svá hluchá místa, ale i přesto mám tu desku rád, fungovala, a jak už jsem výše zmínil, přežila zkoušku časem. “Kings of Metal MMXIV” už teď nesnáším, nefunguje a doufám, že se na tenhle přešlap co nejdřív zapomene. Je to nádherná ukázka toho, jak lze vzít skvělé a vlastně i nadčasové album a totálně jej zničit pro všechny, kteří ten originál znají.

Někdo by mohl argumentovat, že je to pro mladší generaci fanoušků… pro ty, kdo původní vydání nezažili. Tohle na mě ovšem nefunguje… mladší ročníky mají spoustu příležitostí, jak se k Manowar dostat jinak (pořád hrají živě a nové album čas od času taky vydají), a kdyby se jim kapela zalíbila, tak jim snad nic nebrání v tom, aby zvedli prdel a zpětně si sehnali i starší alba. A pokud to neumějí, pak jsou to blbci, kteří si tu hudbu stejně nezaslouží. Já to tak také dělám, když objevím novou kapelu, po nikom nechci, aby ti muzikanti šli a přetočili svojí minulost, protože je to prostě… no, kravina.

Ze všech myslitelných úhlů pohledu tedy v “Kings of Metal MMXIV” nevidím nic jiného než počin, jenž neměl být nikdy natočen. To, že když si ty songy budu chtít poslechnout, tak si pustím tisíckrát lepší a povedenější klasiku, a že úplně to stejné doporučuji i vám, snad ani nemusím dodávat. Ruce pryč, protože podobné přetočené braky by podle mě měly být nesnesitelné i pro ortodoxní fandy Manowar.

Manowar


Další názory:

To zas jednou Mr. DeMaio dostal “boží” nápad, když se rozhodl přetočit před čtyřmi lety debut svého dítka Manowar, “Battle Hymns”. Nevím, kdo mu nakukal, že je cool prokládat řadové studiovky novými verzemi starých klasik, ale zasloužil by pověsit za koule do průvanu, protože zatímco “Battle Hymns MMXI” mi svého času nevadilo, protože to album nijak zvlášť nemusím ani v původní verzi, tak “Kings of Metal MMXIV” je prostě špatné. Obecně proti přetáčení starých alb do nových podob nic nemám (možná proto, že žádná z mých vyložených srdcovek k tomuto kroku ještě nesáhla), ale pokud se toho kapela chopí stylem “Kings of Metal MMXIV”, tak to zavání průserem. Jak už rozvedl H. v samotné recenzi, Manowar upravili některé dílčí linky písní, a když tak člověk má původní verzi slušně naposlouchanou, tak to prostě tahá za uši a jenom se podivuji nad tím, proč to pánové vlastně dělají. Proházené písně bych snad ještě zkousl, ale skladatelsky upravovat vlastní materiál, jenž už je dnes právem považováno za klasiku, to se prostě nedělá. Pominu-li stále pěkně nářezovou “Kings of Metal MMXIV” a baladu “The Crown of Thy Ring MMXIV”, tak je “novinka” vlastně úplně přiblblý počin, jenž pouze kazí už tak dost pošramocenou pověst Manowar, kteří se bohužel stali karikaturou sebe samých. Posluchač, který předlohu nikdy neslyšel, by mohl být spokojený, ale protože pro mě je “Kings of Metal MMXIV” jen przněním skvělého alba, tak můj finální verdikt zní: ohavnost.
Kaša


The Unguided – Fragile Immortality

The Unguided - Fragile Immortality
Země: Švédsko
Žánr: alternative / melodic death metal
Datum vydání: 31.1.2014
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Inception
02. Defector DCXVI
03. Granted
04. Eye of the Thylacine
05. Unguided Entity
06. Carnal Genesis
07. Enforce
08. Blodbad
09. Only Human
10. Singularity
11. Oblivion

Hodnocení:
Kaša – 2,5/10
H. – 4/10

Průměrné hodnocení: 3,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

To jsem si zas jednou naběhl na vidle, když sem se ujal vzít si na recenzi druhé album party, která si říká The Unguided. Ačkoli, abych nekecal, můžu si za to sám, protože jsem byl upřímně zvědavý na můj vlastní názor na toto album, jehož předchůdce s titulem “Hell Frost” jsem zde jako jedno z prvních mnou recenzovaných alb odměnil dnes až přehnanými šesti body, ale znáte to, každý nějak začíná… Je zajímavé, že to, co se před dvěma lety člověku zdálo jako tuctová kýčovitá deska, která i přesto dokázala slušně zabavit, se najednou jeví jako nechutná sračka, která nejenže nestojí za koupi, ale dovolím si tvrdit, že ani za tu krádež z internetových warezů, protože “Fragile Immortality”, jak zní název druhého alba této pětice, je skrz naskrz prostoupené hudební impotencí a jediný způsob, jak může fungovat, je jako názorná ukázka skladatelské stupidity v hodinách hudební výchovy…

No, trošku sem se hned takhle z kraje rozvášnil, takže zklidním emoce a pojďme si pro neznalé říct, o co že tady jde. Znáte Soilwork či pozdější In Flames? Jistěže ano, ale jen pro sichr by se dala vlastní hudební náplň shrnout jako kombinace agresivních kytarových spodků podpořených ostrým vokálem ve slokách a velkých melodických refrénů. Není to sice vždy takhle, ale jako taková obecná poučka melodického severského metalu to sedí jako prdel na hrnec. Tak, a teď si představte tentýž hudební postup jakožto sáček čaje, jen v mnohem podbízivější, lacinější podobě, doplněný o trendy samply a několikrát přelitý horkou vodou, aby se i ten náznak umění ztratil pod nánosem prázdné vyumělkovanosti, a dostáváte se k The Unguided, respektive žánrově i personálně blízce spřízněným Sonic Syndicate, o nichž ještě padne řeč, protože hned tři členové současné sestavy The Unguided nějakou dobu patřili do řad Sonic Syndicate, ale to už je taková provařená historka, že nemá smysl se tím nějak blíže zabývat.

Ono, když se to vezme kolem a kolem, tak The Unguided jsou v jádru potenciálem nabitá kapela, která prostě ví, co mají současní “moderní” posluchači rádi a přesně to jim předkládá v míře vrchovaté. Problém nastává ve chvíli, kdy se běžný posluchač (řadím sem v tuto chvíli i sám sebe) u dané desky chce pobavit a něco si z jejího poslechu odnést, protože tohle já u “Fragile Immortality” postrádám. S tím pobavením by to ještě nemuselo být tak úplně marné, protože některé skladby jsou skočné, chytlavé (v rámci slušných mravů) a mají náboj, nicméně pokud se drtivá většina desky nese na vlně umělé, prvoplánové hudební produkce, která s uměním nemá takřka nic společného, je někde chyba.

Z jednotlivých skladeb není úplně jednoduché vybrat vyloženě světlé momenty, protože posluchač dostane na stříbrném podnose jedenáctku téměř totožných kousků, jež se od sebe liší jen miminálně, a když už se The Unguided pokusí trošku pozměnit onu výše popsanou formulku jako v “Granted” nebo “Enforce”, které jsou oproti zbytku o malinko melodičtější, tak to stejně není žádný zázrak a skončíme v patetickými melodiemi rozbředlé sračce. Z těch “klasičtějších” skladeb mě vyloženě zaujala snad jen úvodní “Inception”, jejíž melodické nápady nejsou vůbec marné a jako celek působí skvělý refrén – jakožto protiklad k tvrdému ataku – semknutě, případně ještě “Singularity”, o níž by se dalo říct totéž. Ten zbytek je z mého pohledu prostě nudný kolovrátek, v kterém jsou The Unguided uvěznění a ani dvojice Richard Sjunnesson a Roland Johansson, kteří si mezi sebou přehazují vokální party (a občas to dělají vážně dobře – “Unguided Entity”) to nezachrání, takže většina písní mnou při poslechu tak nějak proplula, aniž by zanechala stopu něčeho výjímečného, kvůli čemu bych měl nutkání si “Fragile Immortality” pouštět opakovaně. Upřímně řečeno, až budu chtít slyšet podobnou hudbu, tak se přeci jen obrátím po originálech, z nichž si toho kapela bere tolik, že by se hodilo mluvit spíš o kopírování, ale dokážu pochopit, že to někoho baví stejně tak, jako to mně nic neříká.

Ačkoli to není úplně fér, protože The Unguided jsou samostatně stojící hudební formace, jež hraje přesně to, co jí evidentně baví, nemůžu se (vzhledem k minulosti zúčastněných) ubránit srovnání s prvními dvěma alby Sonic Syndicate, “Eden Fire” a “Only Inhuman”, které přinesly totéž v mnohem kvalitnějším provedení. Vedle nich stojí “Fragile Immortality” jako chudý příbuzný, který doplácí na neuvěřitelnou předvídatelnost a prázdnotu jednotlivých skladeb, díky čemuž se dá album se zájmem vyslechnout maximálně jednou, protože delší trvanlivost v žádném případě nehrozí. Možná by se tato recenze dala napsat objektivněji bez tolika kritiky, protože takové ty obligátní standardy jako technické zpracování a s ním spojený prvotřídní zvuk, případně hráčské, potažmo pěvecké výkony, jsou samozřejmě na velmi vysoké úrovni, ale to je mi šuplík, když vlastní náplň stojí za velké hovno.


Další názory:

Debutové album “Hell Frost” jsem neslyšel… tedy, svého času jsem to zkoušel, ale jednoduše mi to přišlo tak neskutečně debilní, že jsem to musel po dvou nebo třech písničkách vypnout. Pokud pominu možnost, že už pomalu začínám senilnět (což při svém věku doufám, že ještě ne), pak tedy můžu předpokládat, že je novinka “Fragile Immortality” o něco lepším počinem než její předchůdce, protože tu jsem doposlouchat dokázal. Nemohu sice tvrdit, že by mi to činilo nějaké vyložené potěšení a že bych si ten poslech užíval, ale až tak tragicky jako kolega nade mnou bych to zase neviděl, protože pár písniček je docela zkousnutelných, například “Eye of the Thylacine” nebo “Unguided Entity”. Na druhou stranu je ale fakt, že The Unguided vážně nepředvádějí nic jiného než stokrát omleté klišé v nepříliš záživném podání, jeden song jako druhý, čím déle to hraje, tím více to otravuje… a ve výsledku je to prostě dost nuda. Sice ještě relativně poslouchatelná, ale pořád nuda. Určeno jen opravdu skalním příznivcům podobných žánrů…
H.


Lidande – As the Night Wept

Lidande - As the Night Wept
Země: USA
Žánr: „black metal“
Datum vydání: 6.1.2014
Label: selfrelease

Hodnocení:
H. – 0/10
Ježura – 0/10

Průměrné hodnocení: 0/10

Odkazy:
facebook

První pohled (H.):

Rozhodl jsem se nebýt svině a nenapsat do kolonky žánru to, co si myslím, ale to, co používá samotný projekt Lidande, tedy black metal… i když, Lidande svou tvorbu popisují jako “black metal / ritualistic / heavenly” nebo “depressive suicidal black metal”, ale na to už fakt nemám koule, abych to tam dal. Pokud bych se ovšem měl řídit čistě podle sebe, radši bych muziku těchto Američanů popsal následujícími žánrový škatulkami: píčovina, sračka, hovadina, odpad, wtf.

O co se jedná? Na první pohled by to i mohlo vypadat zajímavě… black metal, jeden půl hodinový song a obal, který je tak moc minimalistický, až je vlastně i nevím proč zajímavý… vážně jsem čekal (no, spíš nečekal, ale doufal), že by to mohlo být přinejmenším docela dobré. Vystřízlivění však přišlo hodně brzy… vlastně skoro hned, už během prvního poslechu.

Na “As the Night Wept”, od jehož vypuštění 6. ledna už Ledande jen tak mimochodem stihli vydat další řadovku a EP, totiž nenajdete vůbec žádný black metal, nenajdete tam ani nic rituálního… nenajdete tam vůbec nic. Celých 32 minut je vyplněno nějakým neurčitým a ukrutně nudným brnkáním úplně o ničem, čiší z toho naprostý amatérismus, nulová soudnost a snaha vytvořit z úplného hovna nejspíš kult. Když se po dlouhých 16 minutách totální nudy dostavil poprvé a naposledy vokál v podobě, jež spíš než depresivní jekot, z něhož vám bude běhat mráz po zádech (to měl asi být výsledek, předpokládám), připomíná vřeštění retardovaného paviána, který se právě udělal (což je to nejakčnější, co tenhle opus nabídne), tak vám dojde, že tohle je fakt dno.

Jasně, existuje hudba, která je ještě mnohem minimalističtější… mohu vzpomenout třeba na nedávno recenzované Synsophony, u nichž měl ovšem ten šum nějaký smysl a jakýmsi prapodivným způsobem fungoval, jakkoliv to bylo těžko stravitelné a specifické. Nicméně je na tom vidět, že i něco takového může fungovat. Oproti tomu Lidande je čistá samoúčelnost bez jakéhokoliv smyslu, nuda a… jak jsem to říkal na začátku? Jo, píčovina…


Druhý pohled (Ježura):

Jak je vám jistě známo, přirovnávání kvality muziky k různým tělesným pochodům není nic výjimečného a určitě jste se již párkrát doslechli o albech, která jsou tak špatná, že se z nich chce zvracet nebo že by se z toho jeden posral. To samozřejmě bývá myšleno v nadsázce a já osobně jsem si nebyl schopen představit, že by na mě byť sebehorší dílo mohlo mít až tak zásadní efekt. Dlužno dodat, že po poslechu počinu “As the Night Wept” od amerického tělesa Lidande, jsem byl nucen tento názor změnit, protože pár minut poté, co mi ono dílo přestalo znásilňovat mozek, jsem byl vlastním metabolismem dost nesmlouvavě přinucen usednout na porcelánový trůn. Ano, to myslím vážně.

Jsem si velice dobře vědom, že na našich skromných stránkách některé interprety nešetříme a známky v rozmezí 2 – 4 se tu občas objeví. Proti Lidande jsou ovšem všechny tyhle objektivně špatné desky pořád ještě tak velkým uměním, že ve vzájemném srovnání bych třeba takové “Unsung Heroes” od Ensiferum ochotně udělil sedmičku, ačkoli si ode mě blahé paměti odnesla 3,5 bodu s dovětkem, že už ji nechci nikdy slyšet. Za tím si pořád stojím, ale “As the Night Wept” je zkrátka tak extrémně špatné album, že zpětně dává za pravdu všem těm argumentům, že “níž prostě jít nemůžu, protože to alespoň nějakou elementární úroveň má, i když je to opravdu kolosální blbost”. Tady ale není absolutně žádná úroveň, ať se na to podíváte z jakékoli strany, a v okamžiku, kdy se tomu přestanete smát, nastává opravdová tortura.

V minulosti jsem několikrát přemítal o tom, jak by asi musela znít muzika, které bych s čistým svědomím dal 0/10, a představoval jsem si něco na chlup stejného, co jsem nyní s hrůzou objevil na “As the Night Wept”. Tenhle výpotek zahnívajícího bezdomovce je to nejhorší, co jsem kdy slyšel, a to jsem slyšel věru hodně kokotin. Tahle je ale tak extrémně špatná, že na to tabulky prostě nestačí a už si opravdu nedovedu představit, že by to mohlo být ještě horší. Takhle vypadá opravdové peklo, vážení.


A Hero for the World – Winter Is Coming (A Holiday Rock Opera)

A Hero for the World - Winter Is Coming (A Holiday Rock Opera)
Země: Filipíny
Žánr: power metal
Datum vydání: 3.12.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Gloria in Excelsis Deo (Medley)
02. Act I: Snowfall on Mount Nyenchen Tanglha
03. In the Bleak Midwinter
04. Good King Wenceslas
05. Heart of Ice
06. We Three Kings of Orient Are
07. Winter Is Coming
08. One Voice Can Start an Avalanche
09. Act II: A Miracle on a Silent Night
10. Winter Stars (Greensleeves)
11. Dark Skies
12. I Saw Three Ships / This Endris Night
13. Peace on Earth (It Came Upon the Midnight Clear / The First Noel)
14. Angels We Have Heard on High / Hark the Herald Angels Sing
15. Deck the Halls
16. Marche Militaire
17. O Holy Night
18. Auld Lang Syne
19. Joy to the World / After the Bleak Midwinter
20. O Come All Ye Faithful
21. Piano Cannon Improvisus [bonus]

Hodnocení:
Kaša – 0/10
H. – 0,5/10

Průměrné hodnocení: 0,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Jacob K Music

“Chce se mi zvracet.” Kdo by neznal legendární hlášku Václava Postráneckého z kultovního bijáku “Černí baroni”? Hlášku, která, víc než cokoli jiného naprosto přesně vystihuje mé pocity z nového alba formace A Hero for the World s všeříkajícím názvem “Winter Is Coming (A Holiday Rock Opera)”. Kapela, v jejímž čele stojí dvojice Švédů a jeden Amík, pochází z metalové hudbě netypických Filipín a snaží se prorazit podprůměrným power metalem. Takhle jsem na tuhle partu nahlížel v době vydání loňského debutu. Ten byl sice špatný a povedených momentů aby na něm člověk hledal lupou, ale něco málo se najít dalo. Kupříkladu refrén úvodní titulky se mi vybaví i takhle zpětně. A to jsem desku od vydání neslyšel. Ačkoli to nepředpokládám, ale jestli si někdo pamatujete inkriminovanou loňskou recenzi eponymního debutu, tak věřte, že to, co bylo minule “jenom” špatně, je nyní ještě stokrát horší.

Nebudu lhát a tvrdit, že bych se snad po zkušenosti minulé na aktuální počin této kapely těšil. Přistupoval jsem k němu s těžkým pesimismem a můžu klidně říct, že i s odporem, ale přesto jsem byl připravený jej vyslechnout a klidně si poopravit názor na tvorbu této party. A stalo se. Základ zůstal neměnný. Power metal plný vesele vlezlých melodií, patosu, nechutného optimismu, žánrovým standardům podřízené rytmiky, rádoby bombastických kláves a navrch průměrný vokál hlavního mozku Jacoba Kaasgaarda, který se výšek opravdu nebojí a zní jako špatná kopie Tobiase Sammeta a Michaela Kiskeho. Jo, to všechno tam je, stejně jako minule, ale novinka “Winter Is Coming (A Holiday Rock Opera)”, která vychází v extrémně krátkém čase po loňské nadstandardní porci hudby, přináší tohle všechno v míře vrchovaté, navíc bohatě posypané vánočním cukrkandlem a výsledkem je naprosté hudební dno, na nějž jsou všechna hodnotící měřítka a přirovnání krátká. Už jsem slyšel velké množství desek, jejichž počet by šel určitě do čtyřmístného čísla, ale takovou sračku jsem ještě v životě neslyšel. A to říkám se vší vážností a objektivitou.

Nechtějte po mně, abych se snažil nějak do detailu, skladbu po skladbě, rozebírat vlastní hudební náplň “Winter Is Coming (A Holiday Rock Opera)”, protože na ploše nějakých dvaceti (plus jeden bonus) písní a osmdesáti minut, které jsou už tak samy o sobě vražedné, se to jen hemží skladatelskou impotencí, kterou se A Hero for the World snaží tu a tam zakrýt notoricky známými vánočními melodiemi. Instrumentální stránka, jíž tentokrát velí piáno (aby ne, je to přece opera, a ještě ke všemu vánoční), je z běžného pohledu v naprostém pořádku, ačkoli je plná klišé a zejména kytarové postupy jsou tak provařené, že už to snad ani víc nejde, ale přesto se nejedná o nic, co by mě mělo ve výsledném hodnocení obměkčit, protože takhle prostě hraje kdejaká tuctovka ze zapadákova, takže pokud si odmyslím profesionální zvuk, tak amatérské postupy z toho smrdí na míle daleko. Všechno je to navíc podávané s takovou naivitou, na níž je nejsmutnější fakt, že se stejně jako kolega níže, bojím, že to pánové myslí skutečně vážně a ne jako recesi či parodii daného žánru, protože přesně takhle to zní.

Pokud jste opravdoví masochisti a “Winter Is Coming (A Holiday Rock Opera)” si přece jen seženete a pustíte, tak vězte, že to nejhorší (ačkoli by se tak mohlo po pár vteřinách zdát) se nenachází hned takhle zkraje, takže pokud vás neodradí neuvěřitelná délka, tak po už tak dost sračkoidní “Gloria in Excelsis Deo (Medley)” je to ještě horší. Úvodní skladba, která v sobě váže několik motivů písní následujících, je plná přiteplené nálady, klávesy znějí občas jako rolničky a kytary jako by tam místy ani nebyly, protože jsou stejně utopené pod nánosem optimistické vánoční atmosféry, která v tomto pojetí vyznívá až trapně. Škoda slov. Drtivá většina dalších písní jsou patosu plné baladické kraviny, v nichž hrají vedle zmíněného piána prim hlavně vokály Jacoba a hostující zpěvačky, která je v některých momentech jediným světlým momentem alba, ale ani kvůli ní se nevyplatí přetrpět byť jen jedinou skladbu z celých dvaceti. Vyloženě překvapivých momentů – krom chvil, které končí konstatováním, že větší píčovinu člověk ještě nikdy neslyšel – se nedočkáte, což je samozřejmě už z principu špatně, takže bych se divil, kdyby se střízlivý posluchač doposlouchal alespoň ke konci prvního ze dvou aktů, jenž končí po půl hodině nasládlou hovadinou “One Voice Can Start an Avalanche”.

Kašlu na to. Každé slovo navíc je ztrátou času. Od tohohle všichni ruce pryč. “Winter Is Coming (A Holiday Rock Opera)” je totálně kýčovitá hudební žumpa, sračka všech sraček, která prostě neměla nikdy vzniknout, a přestože se normálně snažím najít na hodnocených albech něco, co by se mi zalíbilo a čím by mne daná kapela oslovila, tak v případě A Hero for the World to nejde. Tady je špatně naprosto všechno a tomu taky odpovídá výsledného hodnocení a já díky kolegům, že umožnili rozšíření naší dosavadní hodnotící stupnice i na 0/10, protože pro tuhle záležitost je i ten jeden bod moc… Jak říkal Václav Postránecký: “Chce se mi zvracet”


Další názory:

No ty vole… upřímně už vážně přestávám věřit, že to tahle kapela myslí vážně a že si z nás jenom nedělá prdel. Za pouhých devět měsíců A Hero for the World vydali neuvěřitelných 210 minut hudby… tedy, když budu počítat speciální edici debutu “A Hero for the World”, tak dokonce 280 minut (!!!) hudby, přičemž každá ta minuta je naprosté utrpení. Jenže jestli bylo první album “jenom” hodně podprůměrné a následné EP “On Fire” “jenom” hodně zbytečné, nejnovější “Winter Is Coming (A Holiday Rock Opera)” posouvá dno ještě mnohem níže. Něco vám povím… představte si totálně vidlacký power metal z Filipín, vánoční album, 80 minut… to je dost úděsná představa, ne? Pro mě tedy ano, ale přesně tohle “Winter Is Coming (A Holiday Rock Opera)” je. Za celou tu dobu, co Sicmaggot funguje, jsem už spoustě desek nadával, že je to strašný kýč, ale na to všechno zapomeňte, protože tohle je naprosto nový level, který tu ještě nebyl. Ultra špatný agro power metal se mlátí s motivy vánočních koled, které A Hero for the World samozřejmě hrají buď tím úplně nejnechutnějším a nejdebilnějším power metalovým kytarovým trylkováním nebo pošukaně veselými klávesami… to zalejte jedním vokálem jak od eunucha a hlavně extrémně vysokou koncentrací neskutečně vymrdaných patetických balad, a i když se vám jen z téhle představy bude chtít blít jak prase, výsledek je pořád ještě horší, než si myslíte. Tady už vážně přestává veškerá prdel… prostě nechápu, jak někdo může mít tu drzost za takovouhle sračku chtít po někom prachy, protože tohle je absolutní hudební dno za hranicí poslouchatelnosti. Naprostý a maximální hnus, přehlídka nevkusu a neskutečně obrovské absence jakékoliv sebereflexe či soudnosti, neuvěřitelná žumpa a jedno z největších hoven, které se kdy dostaly do mého přehrávače.
H.


Lunar Explosion – Lunar Explosion

Lunar Explosion - Lunar Explosion
Země: Itálie
Žánr: power metal
Datum vydání: 25.11.2013
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. Vasa Warship
02. Karnak
03. Lunar Explosion
04. Butterfly Effect
05. When the Sun No Longer Shines
06. From Beyond
07. The Nest of a Sawn
08. Saint George
09. The King of Judea

Hodnocení:
Atreides – 3/10
H. – 1,5/10

Průměrné hodnocení: 2,25/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

Co říci úvodem dnešní recenze? Myslím, že když začnu stručnou charakteristikou, bude hned každému jasné, o čem to dneska celé bude, takže si tu jednu, dvě věty nechám až do dalšího odstavce, ať mám vůbec o čem psát. Název Lunar Explosion pochází z terminologie spadající kamsi do nauky o vesmíru. Konkrétně jde o náraz meteoru do Měsíce, který je při dostatečné síle a troše štěstí pozorovatelný ze Země i pouhým okem. Podle takového popisu je myslím poměrně jasné, že při nárazu se musí uvolnit neskutečné množství energie, a hádám, že tímto příměrem k dopadu meteoru chtějí Lunar Explosion popsat svoji hudbu coby energickou, živelnou a v koncertním podání naprosto zničující. Jenže tady nastává zásadní rozkol.

Lunar Explosion totiž nehrají nic jiného než klasický, tuctový power metal, jakého je všude kolem kvantum. Shodou okolností kvantum zhruba rovnající se meteorem vzedmutému materiálu. Nic víc, nic míň, název je tedy v tomto kontextu nanejvýše velkohubým prohlášením, které u tohoto alba není ani za mák založené na skutečnosti. Nejhorší na tom ale je, že sice hrají v podstatě stejný power metal, jaký hraje hromada dalších kapel, tenhle italský kvintet jej ale navíc předkládá posluchači s mimořádnou dávkou nudy a kýblem exkrementů navrch. Od samého začátku až do úplného konce je eponymní debutovka padesáti minutami utahaného metalu, který nedává posluchači vůbec nic, nanejvýše přehlídku zabitých nápadů a promarněné odpoledne. Sbírce devíti skladeb značně nesourodých témat to skřípe, kde jenom může. Už první “Vasa Warship” začíná nudit s prvním refrénem a při druhém už velmi kvalitně leze na nervy. Vokál Rafaela Smaldoneho je totiž výjimečně otravný a tahá za uši asi stejně otřesným způsobem jako mrouskající se pár koček. Smutné je, že podobně nešťastný je i zbytek ingrediencí, z nichž se album skládá. Ukázková je v tomto směru kýčovitá, přeslazená balada “When the Sun No Longer Shines”. Vedle otřesného vokálu tu “exceluje” i naprostá skladatelská impotence a absolutní ztráta soudnosti. To vše v takových poměrech, že člověk po první minutě žadoní, aby přišel o sluch, nebo si bude muset uhryznout nohu až ke koleni. Promiňte, pánové, ale tohle vážně na konci listopadu vydat chcete vydat?

Nechápu, kde bere pisatel odvahu uvést do upoutávky na vydávajícím labelu Scarlet Records, že je hudba Lunar Explosion mixem power, progresivního a neoklasického metalu, od druhých dvou jmenovaných žánrů jsem nenašel ani zbla. Riffy i postupy jsou jednoduché, občas až vyloženě primitivní. Odvedeny jsou po čistě technické stránce možná slušně a bez chyb, chybí jim ale jakákoliv další jiskra, jakýkoliv náboj. Řemeslná nuda ve své čiré podobě, až si říkám, jestli to pány vůbec baví hrát, když z celého alba cítím jistou nucenost, která namísto živelného náboje tlačí album ke svému konci. Hudba v podání Lunar Explosion nežije, jen jaksi zkomírá. Melodiím nevěřím jejich falešnou jiskru do života, kytarovým sólům jejich strojenou bombastiku (ačkoliv jsou i přesto nejzajímavější částí z celého alba), rytmům a riffům jejich šlapavost. Jako celek na mě působí album dojmem nesourodých skladeb poslepovaných tak nějak halabala, nejen tematicky, ale i hudebně. Materiál je roztříštěný a rozplizlý do neúměrné délky takovým způsobem, že pohromadě nedrží ani struktura jednotlivých skladeb, ani album jako takové. Dokázal bych si tuhle desku představit i o dobrou čtvrthodinu kratší (a pořád by to stálo za hovno, jen by to člověk nemusel poslouchat tak dlouho). Hodnocení nijak nepřidá ani odfláklý zvuk. Nezlobte se na mě, já chápu, že tohle je debutové album, ale žijeme snad v jedenadvacátém století a slyšel jsem už i řadu domácích či DIY produkcí, které zněly mnohem lépe a čistěji, uvěřitelněji. Kytarám sice místy špinavější odér sluší, ploché bicí, z nichž mám dojem automatu, ačkoliv za nimi sedí bicman z masa a kostí, už jsou spolu s nevyváženým zvukem basy neduhy, které zatloukají další hřebík do pomyslné rakve.

Na závěr? Snad jen, že doufám v to, že nebudu sám, kdo se do Lunar Explosion trochu obuje. V tom horším případě si z toho pánové nic dělat nebudou a budou si dál hrát to svoje. Pokud si najdou své posluchače, proč ne, i když spíš věřím tomu, že po poslechu alba někoho povezou rovnou do márnice, protože tohle je vážně maximálně pro masochisty nebo motiv pro sebevrahy, kteří se ještě definitivně nerozhodli. V tom lepším případě si z negativních recenzí vezmou to pozitivní a něco se svým výrazivem i vyzněním udělají. Protože když vidím kapely, které dokáží power metal zahrát zábavně, s nadhledem, nadšením a grácií, i když nemají potřebu nijak posouvat hranice žánru, namísto aby padaly hubou do bláta, ve kterém se ještě nebojí vykoupat, nafotit se a fotky vyvěsit na veřejné vernisáži, říkám si, proč by tak nemohli hrát i Lunar Explosion.


Další názory:

Upřímně, když jsem v recenzi viděl kolegovo hodnocení 3/10, myslel jsem, že to trochu přehání… jenže pak jsem si “Lunar Explosion” sám pustil. Hned s úvodním kytarovým trylkováním ve “Vasa Warship” mi bylo jasné, že tohle bude hodně, hodně… hodně a ještě jednou hodně zlé. Abych řekl pravdu, vážně mi nedochází, jak se vcelku zavedená a solidní firma může podepsat pod takovouhle sračku, s přehledem to pustit mezi lidi a ještě to propagovat jako nějaký zázrak. Na tomhle albu je špatně snad skoro úplně všechno. Vlastně ne skoro, tady opravdu JE špatně úplně všechno. Přesně jak říká Prdovous, ta muzika je úplně bez šťávy a unavená, jako by ta kapela nebyla schopná složit vůbec nic kloudného a navrch ji to ještě ani nebavilo. Riffy tak obyčejné, že se to pomalu zdráhám nazvat riffy; sóla tam jsou jen aby nějaká byla (a když už jsou, stejně to spíš otravuje); rytmika je tak výrazná, že jsem si skoro ani nevšiml, že tam nějaká je; zpěvák zpívá tak blbě, že máte chuť mu dát pěstí po hubě a to ho ani neznáte. Třešničkou na dortu je pak zvuk, jenž je vyloženě debilní, nudný a plochý, což v kombinaci s hudbou, která je taky debilní a nudná, dává dohromady vážně vražednou kombinaci. Každá jedna písnička mě tak nudila, že mi přišla asi tak dvakrát delší, než ve skutečnosti je… zcela upřímně se přiznám, že tuhle desku jsem prostě nedokázal doposlouchat do konce. Sorry, chlapi, ale tohle je odpad…
H.


Secrets of Sin – Future Memories

Secrets of Sin - Future Memories
Země: Německo
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 30.8.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Deus Ex Machina
02. Utopia
03. Alive
04. Once Upon a Time
05. Inside
06. Hope Dies Last
07. The Joker
08. Shadows
09. Civilisation
10. Puppet Play
11. What I Am

Hodnocení:
Ježura – 3/10
H. – 2/10

Průměrné hodnocení: 2,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Začnu trochu netradičně a dám vám hádanku, která sice prozradí pointu celé recenze, ale tohle album je taková ztráta času, že i číst o něm je zbytečné, takže se s tím moc párat nebudu a hned z kraje upozorním všechny, kteří se mají rádi, aby se této desce vyhnuli. Nyní ale kýžená hádanka. Takže, zde jsou indicie… Tam, kde to má působit epicky, to vyznívá prázdně. Místo vážné a seriózní produkce se vám dostane kýčem nasáklá zhovadilost nejhrubšího zrna, při jejímž poslechu si říkáte, že to nemůže autor myslet vážně. Tvrdší pasáže jsou průhledné jako sklo a celkově to působí velmi jednoduše, skoro až stupidně. Jako třešničku na dortu si představte, že je to neskutečně nudné. Správně hádáte, že se jedná o debutové album německého kvintetu Secrets of Sin s titulem “Future Memories”, k němuž jsem přistupoval jako k výzvě. Tušil jsem, že to nebude můj šálek čaje, ale že to bude taková hovadina, to jsem nečekal.

Kdybych chtěl být svině, tak řeknu, že na “Future Memories” je špatně snad úplně všechno krom zvuku, který splňuje nároky moderní metalové tvorby, jež si vyžaduje nablýskanou produkci, ostré, ale v případě potřeby hezky melodické kytary, jednoduchou rytmiku a hlavně vokál, který je za každých okolností slyšet v popředí a jemuž je hezky rozumět. A víte co, budu ta svině, protože to je nejspíš vše, co se albu dá vyloženě pochválit. Toť vše, protože to, co je hlavní – tedy hudba – je na úrovni středoškolské kapely, která si jednoho dne řekla, že smíchat symfonický metal a metalcore je skvělý nápad, který se určitě bude každému líbit, a dalo by se s tím prorazit. Tohle je však jeden z těch případů, kdy něco vypadá zajímavě pouze do chvíle, než to slyšíte na vlastní uši. Nebo jinak, než to slyšíte v tak naivním a hloupém podání, jako se toho zhostili Secrets of Sin na své debutové desce.

Hned úvodní “Utopia” dokáže na ploše šesti minut zhmotnit vše, co je na “Future Memories” špatně. Start za zvuků podivných sci-fi kláves uvádí klasickou symfo-metalovou pasáž s mocnými aranžemi a sbory, které mají navodit atmosféru něčeho opravdu velikého, leč se kvalitativně nedostaneme nad hranici podprůměru scény. Zhruba po minutě předá vokalistka Christina Groner mikrofon kytaristovi Robertu Manskovi, který by se na trendy metalcorové scéně ztratil jako včela v lese. Obyčejný řvoun, jehož úloha není o nic větší, než navodit dojem, že kapela nehraje žádný popík, ale umí taky přiostřit. Ani v těchto ostřejších pasážích se však kapela nevzdává klávesového oparu a čert aby se vyznal v tom, co že to vlastně chtěli říct. Po celou dobu je to takové bezzubé a nekonfliktní, že nemám ani nutkání si alespoň místy poklepat do rytmu. “Alive” není úplně tak špatná, protože je to svižnější, i když velmi podbízivá věc, v níž Robert zní jako hybrid mezi Hansi KürschemBlind Guardian a Mattem TuckemBullet for My Valentine. Ale špatný dojem z úvodu nezachrání. Kdy ale Secrets of Sin začnou doslova ztrácet dech, jsou balady, na které si stěžuju čím dál víc, ale nemyslete si, že by se jednalo o mou osobní nechuť, jen mi přijde, že se všichni snaží do nich nasrat co nejvíc vlezlých a patetických melodií, jejichž hlavní účel je rozplakat malé holky… Přesně takhle dopadla “Once Upon a Time” a ať už to byl její záměr, nebo ne, šest a půl minut na takovou krávovinu je vážně moc. “Shadows” je na tom o malinko líp, ale jen díky tomu, že při jejím poslechu jsem měl dojem, že někam spěje. Navíc, kytarové sólo v její druhé polovině není špatné, ale jako celek palec dolů. Z celého “Future Memories” na mne alespoň trochu zapůsobily klipová “Inside”, jejíž ústřední melodie je tak vlezlá, až si získala i mě; a na poměry zbylých kousků nezvyklá “The Joker”, kterou oživí trumpeta a elektronika. Sice se pořád nejedná o žádnou hitparádu, ale když už nic, tak upoutá pozornost. To by se mohlo povést i předlouhé “Civilisation”, která ale dojela na rozmělněnost jedné slušné melodie na ploše epických rozměrů. Tento pokus se zdaleka nepovedl tak, jak měl, protože píseň se nikam nevyvíjí a vlastně je to další tuctovka, kterých je na albu drtivá většina, jen trvá třikrát déle.

Kdo dočetl až sem, tomu musí být jasné, že žádný pozitivní konec nepřijde. Sám jsem se do poslechu “Future Memories” musel pro potřeby této recenze vyloženě nutit a nevidím žádný důvod, proč by to dobrovolně měl absolvovat někdo jiný než naprostý masochista, který si v podobně hloupé hudbě libuje. Secrets of Sin je jeden velký omyl hudebního průmyslu, který neměl nikdy vzniknout.


Další názory:

Já půjdu v kolegových šlépějích a také budu svině – tohle je prostě špatné. Fakt hodně a fakt ve všem. Nemá cenu chodit okolo horké kaše a být diplomatický, řeknu to rovnou a na rovinu – “Future Memories” je prostě sračka největšího kalibru, která může slavit nějaký pseudo-úspěch pouze v německých zemí, které jsou proslulé totálně jalovým pošukaným vkusem a zalíbením v kdejakém hudebním exkrementu. No, a přesně takhle muzika Secrets of Sin zní – neskutečně, ale opravdu neskutečně tupý pop metal… i když ten metal skoro hraničí s urážkou žánru. “Future Memories” je přehlídka hudební stupidity, extrémní naivity a absence soudnosti. Nechci se do Secrets of Sin zbytečně strefovat a nějak je potápět, ale prostě si nemůžu pomoct, působí to na mě jako deska od kapely, která chce za každou cenu hrát, přestože v sestavě není člen, jenž by byl schopen složit aspoň jeden kloudný motiv. Hlavně tam dát spoustu rádoby symfonických kudrlinek, tady trochu toho Nightwishe, zasypat to moderním hávem a zabetonovat tunou blbských melodií. Výsledkem je tedy hodně naředěný čajíček uvařený ze třikrát prošlého sáčku instantního hudebního placeba. Že si s něčím takovým troufnete i na song o dvanácti (!) minutách, to už je doopravdy špatný vtip. A komu by tohle všechno ještě nestačilo, toho zcela jistě dorazí absolutně zvratkovité balady, z nichž například taková “Once Upon a Time” pro mě představuje fakt dno. Upřímně, je mi vážně jedno, že na ty nástroje hrát umějí (což zase ano, ne, že ne), protože jim je to úplně k ničemu – sračka zůstane sračkou, i kdyby to hrál Satriani a za škopky seděl Lombardo. No nic, tohle prostě neposlouchejte, ruce pryč!
H.


Black Veil Brides – Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones

Black Veil Brides - Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones
Země: USA
Žánr: hard rock / glam metal
Datum vydání: 8.1.2013
Label: Lava Records / Universal

Tracklist:
01. Exordium
02. I Am Bulletproof
03. New Year’s Day
04. F.E.A.R. Transmission 1: Stay Close
05. Wretched and Divine
06. We Don’t Belong
07. F.E.A.R. Transmission 2: Trust
08. Devil’s Choir
09. Resurrect the Sun
10. Overture
11. Shadows Die
12. Abeyance
13. Days Are Numbered
14. Done for You
15. Nobody’s Hero
16. Lost It All
17. F.E.A.R. Transmission 3: As War Fades
18. In the End
19. F.E.A.R. Final Transmission

Hodnocení: 2,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pokud by se hlasovalo o v současnosti nejvíce nenáviděnou kapelu tvrdé (berte s rezervou) hudby, Američané Black Veil Brides by rozhodně patřili mezi největší favority. Svou velmi jednoduchou a dost hloupoučkou muzikou, záměrně stravitelnou pro co největší počet lidí, sami sebe pasovali do jakéhosi Justina Biebera rocku, a to i co do úspěchu, byť pochopitelně úměrně zmenšeném s ohledem na žánr – ačkoliv by se mohlo zdát, že snad není člověk, který by tu kapelu měl rád, naopak to vypadá, že ji všichni nesnášejí, prodává se velice dobře. Zatímco například mnohé legendy evropského metalu v zámoří prodají sotva 500 kusů své novinky, Black Veil Brides se již od svého debutu “We Stitch These Wounds” objevují na velice slušných pozicích v tamním žebříčku prodejnosti. Jen blázen by si myslel, že tomu s letošní novinkou “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones”, jejíž první prodejní čísla ještě nejsou známa, bude jinak. Zaslouží si to však deska hudebně? Inu… tak nějak ne…

Velkým tématem ohledně Black Veil Brides, obzvláště v táboře jejich zarytých odpůrců, je vzhled hudebníků, který je… ano, opravdu odpudivý; nelze se divit, že už jen z tohoto důvodu skupina mnohým leží v žaludku. Jasně, tři čtvrtiny metalových kapel na fotkách vypadají jak banda teploušů, ale Black Veil Brides dokázali dát slovnímu spojení “vypadat jak homouš” zcela nový rozměr. Nicméně už jen tím, že dokázali v roce, jaký se zrovna píše, trumfnout i nejkultovnější fotky Mötley Crüe nebo Manowar, se zcela jistě zapíšou do hudební historie. Nutno ovšem dodat, že oproti fotkám k minulým albům vypadají chlapci v éře “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones” ještě relativně normálně…

Mne osobně Black Veil Brides až doposud velice úspěšně míjeli – tedy alespoň co do hudební produkce, protože nezaslechnout zvěsti (vtipy) na jejich vzhled opravdu nešlo. Nicméně “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones” je první celou nahrávkou kapely, kterou jsem kdy slyšel, první notu od Black Veil Brides jsem slyšel až těsně před vydáním. Řeknu vám ovšem upřímně, že podle zvěstí, které se s touto skupinou táhnou stejně jak smrad z vpravdě extrémního pšouku, jsem prostě čekal naprostou žumpu hudební produkce.

Ze samotného poslechu “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones” jsem však byl docela překvapený. Nechci tvrdit, že by se jednalo o dobrou muziku, protože tak to vážně není a rozhodně je pravda, že Black Veil Brides je hodně špatná hudba, nicméně není zas až tak špatná, jak jsem očekával – a jestli vám tohle zní jako malinké pozitivum, tak vám to tak zní správně, protože namísto smradlavého hnoje na samém dně hudební kvality jsem dostal desku, na níž sice není k nalezení ani smítko čehokoliv jen trochu hodnotného, přesto z toho člověk nemá chuť skočit z okna, jak moc debilní to je. Rozhodně bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem už neslyšel i mnohem horší věci. Nemám ponětí, jak Black Veil Brides zněli na prvních dvou nahrávkách, nepopírám, že tenkrát to tak moc zlé opravdu být mohlo, ale “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones” se prostě poslouchat dá – i když s dost velkým sebezapřením. Na jednu stranu mě to nepotěšilo, neboť jsem se už těšil, jak si na recenzi vytáhnu svůj slovníček vulgarismů a v praxi předvedu jeho použití, na druhou stranu ovšem nahrávce připisuji ke cti (a k plusovým bodům) to, že se mi při poslechu mozek nesnažil dostat pryč z hlavy všemi myslitelnými dutinami najednou, ale pouze jen jednou jedinou, jak tomu u alespoň trochu kultivovaných sraček bývá – a jak říkám, to je vzhledem k tomu, co jsem očekával a jaký mám vkus, opravdu úspěch.

Avšak aby mne někdo špatně nepochopil – i přes předchozí odstavec rozhodně nechci tvrdit, že byste na “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones” našli nějakou dobrou hudbu – taková tam prostě není. Všechna muzika je prostá jak nedostudovaná striptérka, hudby i texty naprosto průhledné, oboje vesměs nezáživné a takřka po celou hrací dobu nalinkované dle jednoho mustru, který ani není nějak moc objevný nebo alespoň trochu dobrý. Riffy jsou tak primitivní, až se to člověk pomalu bojí nazvat nějakými riffy, zpěv pořád dokola stejný, hlavně všechno tak nenáročné, aby to pochopili i ti nejjednodušší jedinci. Nechybí tuny vlezlých chytlavých refrénů, jež jsou plné hlubokomyslných rýmů typu “Woah”, “Hey” nebo mého nejoblíbenějšího “Yeah”. Třešničkou na dortu jsou mírně přijebané rádoby drsné texty nacpané klišovitými kravinami “We don’t belong here”, aby se zámořští puboši, kteří si díky svým černě nalakovaným nehtům připadají jako největší rebelové společnosti, měli s čím ztotožnit. Pár rádoby náznaků čehosi (pseudo)uměleckého působí asi tak stejně přitažlivě jako pornokazeta vaší babičky. Různé naprosto nesmyslné mezihry či rádoby progresivní intra některých songů mají asi tak stejný význam jako McDonald na Marsu – samoúčelné, bez významu a totálně mimo.

Pokud bych měl zmínit nějaké vrcholy, jestli se vůbec o něčem takovém dá na albu jako “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones” hovořit, tak nejsnesitelnější (tj. nejméně na vyzvracení) je začátek desky, dokud vás to ještě nestihne začít opravdu štvát. Songy jako “New Year’s Day” nebo “Wretched and Divine” se po menší lobotomii mozku dají poslechnout, aniž by člověk vyhodil včerejší oběd, ale nejpozději tak ve třetině nahrávky po písničce “We Don’t Belong” už poslech začíná dost ukrutně otravovat. Pořád to stejné dokola, jako kdyby kapela hrála jen jeden debilní song pořád za sebou, akorát se každé dvě, tři minuty stával ještě debilnější a debilnější. Hlavně díky tomu jsem nějakých těch 50 minut, které “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones” trvá, snad nikdy nedokázal sjet v kuse, přestože některé položky nemají ani půl minuty, protože to prostě nejde. Zvládnul jsem tak třetinu hrací doby a pak konec, mozek odumřel…

Finální verdikt vlastně ani není moc těžký – “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones” je vážně dost špatná věc. Zcela upřímně uznávám, že ne tak moc špatná, jak jsem čekal, a zcela jistě existují i mnohem, mnohem horší věci, ale pořád je to – jak jen to říct trochu kulantně – sračka a na škále hudební kvality to jednoduše nemá šanci se vyšplhat ani do průměru. Že to má úspěch, hlavně v zámoří, to už je další věc. Black Veil Brides jsou skupina, jejíž poslech bych byl schopen doporučit jen těm největším nepřátelům. Tupá rychlokvaška, se kterou nemá cenu ztrácet čas…


Ensiferum – Unsung Heroes

Ensiferum - Unsung Heroes
Země: Finsko
Žánr: folk / viking metal
Datum vydání: 24.8.2012
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Symbols
02. In My Sword I Trust
03. Unsung Heroes
04. Burning Leaves
05. Celestial Bond
06. Retribution Shall Be Mine
07. Star Queen (Celestial Bond Part II)
08. Pohjola
09. Last Breath
10. Passion, Proof, Power

Hodnocení:
Ježura – 3,5/10
H. – 2/10
Kaša – 3/10
Ellrohir – 3/10

Průměrné hodnocení: 2,9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Finové Ensiferum patří bezesporu k těm nejpopulárnějším zástupcům viking metalu (jakkoli je to v tomhle případě dost zcestné, ale většinový názor bohužel mluví jasně) a jako takoví se pochopitelně jednoho krásného dne dostali i do mého zorného pole. A já, toho času mladý a naivní metalista, jsem tělem i duší propadl jejich melodice, heroické atmosféře a cool pohanskému odéru, který z jejich hudby dýchal. Jenže to bylo nějaké tři roky zpátky a od té doby se mnohé změnilo. Tak třeba si již opravdu nemyslím, že poslední tvorba (představovaná především deskou “From Afar”) představuje jakkoli hodnotný materiál (odmyslím-li si skladbu “Smoking Ruins”, ke které nemám výhrad ani nyní). I po tomto prozření jsem si však přes veškeré objektivní a opodstatněné výhrady k tvorbě Ensiferum uchoval jakousi slabost, která mi donedávna bránila nad nimi zlomit hůl jako nad ztraceným případem a dokonalou ukázkou, jak se to dělat nemá. Ovšem jestli tohle platilo nějaký měsíc nazpět, teď je vše jinak. V mezičase jsem si totiž několikrát prohnal ušima aktuální novinku “Unsung Heroes”, a ta moje smýšlení stran kapely nesměrovala na cestu, ze které asi není návratu.

A přitom to ze začátku nevypadalo vyloženě zle. Na Metalfestu představená novinka “Burning Leaves” se mi vcelku pozdávala jak v živém, tak v později zveřejněném studiovém provedení a ani klipovka “In My Sword I Trust” mi nezpůsobila akutní zažívací potíže, takže i přes nikterak závratné dojmy jsem nečekal vyložený klystýr. Trochu to začalo skřípat u třetí zveřejněné skladby, kterou se stala titulka “Unsung Heroes”. Tady už zablikalo varovné světýlko a já se zoufale snažil dobrat něčeho, čím by ta skladba dovedla zaujmout. Marně. Ale pořád to nebylo vyloženě špatné, takže naděje na vcelku poslouchatelnou desku zůstávaly. Jenže potom se mi dostalo album do ruky v celé své hodinové délce, a já děkoval vyšším silám, že mi nedovolily poobědvat včas, protože v opačném případě by příslušná pochutina velmi rychle opustila vyhřáté místečko v mém žaludku. Ano, tak strašné to bylo (a vlastně pořád je). Popravdě, už dlouho jsem neměl tu čest s albem, které by mě nutilo střídavě k smíchu nebo k pláči. Ale pěkně popořadě, protože alespoň férovou a řádně odůvodněnou popravu si deska zaslouží.

Album otevírá minimalistické a atmosféru rádoby navozující intro “Symbols”, které je ovšem v praxi pitomé až hrůza. Ale tak dejme tomu, i nepovedené intro je v celkovém kontextu dost nepodstatné a mnohem důležitější jsou plnokrevné položky tracklistu, kterých se tu urodil počet bohatě dostačující. Jak je na tom následující trojlístek, který sestává z předem zveřejněných skladeb, je zřejmé, když už jsem to naznačil v předchozím odstavci, ale jen pro pořádek – s výjimkou dost plytké, ale stále poslouchatelné titulky jde o průměrný materiál, který nijak nenadchne, ale ani vyloženě neurazí. Energický otvírák “In My Sword I Trust” určitě najde v živém provedení své publikum a “Burning Leaves”, která je mimochodem asi nejlepším počinem z novinky, přes všechny svoje zřetelné zápory pořád platí za vcelku obstojnou skladbu (pochopitelně dokud si člověk neposlechne něco opravdu dobrého, protože pak i “Burning Leaves” dost radikálně ztratí na atraktivitě).

Jenže počínaje skladbou číslo pět je to strmý pád na dno žumpy, jakého jsem nebyl svědkem opravdu hodně dlouho. Extrémní klišé střídá ještě větší klišé, nástrojové linky se nedají označit za nic jiného, než přehlídku skladatelské neschopnosti, a když dost otravně působí i vokál a celé to zní, jako kdyby to byla nějaká předprodukční verze, je to vážně o zdraví. Opravdu jsem se snažil nevynášet rychlé soudy, které se mi draly na jazyk po prvním poslechu a když jsem zapojil na plné obrátky svoji slabost pro Ensiferum, o které jsem mluvil v úvodu, nepřišlo mi to vyloženě až tak zlé, ale kdepak. Zdravý rozum a střízlivý úsudek dostaly za pravdu v okamžiku, kdy jsem se i při mimoděčném poklepávání do rytmu a pohvizdování melodií přistihl, že mě to nejen že opravdu nebaví, ale vyloženě otravuje a působí mizernou náladu. A že by mi poslech muziky navozoval takové stavy, to jsem zažil popravdě jen jednou a opravdu jsem nečekal, že se takového hudebního zločinu dočkám i od kapely, která je schopná vyprodat kluby napříč Evropou…

Ensiferum

Ale abych byl fér, musím uznat, že ne úplně každá nota na “Unsung Heroes” likviduje mozkové buňky. Když nepočítám ucházející počáteční trojici, i v těch vyloženě příšerných skladbách se občas nějakým zázrakem najde moment, který není úplně zlý. Líbí se mi zpěv hostující Laury Dziadulewicz v jinak dost děsivé baladě “Celestial Bond”, stejně tak se mi líbí několikavteřinový úsek sborového zpěvu ve zcela otřesné příšernosti “Pohjola” a jedna slušná pasáž se najde dokonce i v závěrečné sedmnáctiminutové ultrazhovadilosti “Passion, Proof, Power” (ta je mimochodem tak strašně moc špatná, že člověk neví, jestli se má smát, plakat, nebo se jít oběsit). To je ale všechno a ať už náhodně vyberete jakoukoli pasáž z více než hodinové stopáže, je tu extrémní pravděpodobnost, že to bez varování probudí váš dávivý reflex.

Mohl bych psát dál a postupně tu zdrbat všechno, co si zdrbat zaslouží, ale přijde mi, že je škoda na takový počin plýtvat časem a prostorem. Abych pravdu řekl, rok 2012 mi ještě neposlal v ústrety žádné album, které by bylo tak moc špatné jako “Unsung Heroes”. Ano, jsou horší alba, to každopádně, ale nejsou zase o tolik horší, a už vůbec jich není tolik, aby to pro Ensiferum stačilo třeba jen jako útěcha. To co stvořili, je z podstatné části čistá hrůza, z výrazně menší části bohapustý průměr, ani jedna ze skladeb se nedá považovat za jakkoli zřetelně dobrou a pár hezkých momentů, které dohromady nesloží ani minutu, si dovolím do hodnocení nezahrnovat, protože o celku nevypovídají zhola nic. Album “Unsung Heroes” nechci už v životě slyšet a Ensiferum se u mě jeho zásluhou degradovali do pozice naprosto zbytečné kapely, která nemá absolutně co říct. Než další takhle špatnou desku, to bych byl radši, kdyby to rovnou zabalili a dál nedeformovali představy mládeže o náplni pojmu viking metal. Ještěže se toho nedožil Quorthon


Druhý pohled (jméno):

“Unsung Heroes” je bez přehánění absolutní odpad. Svého času jsem v dobové recenzi dal předchozímu albu “From Afar” 4/10, postupem času, když jsem se k albu později opět zkusil vrátit, jsem ještě litoval, že jsem nedal o bod až bod a půl méně. Po poslechu “Unsung Heroes” jsem tomu ovšem rád, protože kdybych dal “From Afar” třeba 2,5/10, v případě novinky bych musel jít snad do mínusu. Možná, že ještě první polovina nahrávky by teoreticky strávit šla, aniž by z toho člověk chytil vydatný průjem, a možná na těch 4-5 bodů by to i bylo, pokud bych měl zrovna náladu nemít žádný mozek, ale druhá půle (a nutno říct, že je to ta větší půle) “Unsung Heroes”, kterou načíná cukrkandlová kýčovitá rádoby balada “Celestial Bond”, je už s prominutím humus nejhrubšího zrna, přehlídka maximální hudební tuposti a jedna velká kopa hoven, která je dobrá možná jen jako soundtrack ke zvracení. Všemu nasazuje korunu sedmnáctiminutové (!!!) utrpení “Passion, Proof, Power”, které dle mého názoru patří mezi ten typ skladeb (ehm, docela nadnesené označení), za jejichž nahrání by se mělo nemilosrdně kastrovat. “Unsung Heroes” nabízí vše, co je na současném viking metalu (sem si dosaďte hodně velké uvozovky) tak špatně. Možná tak jako návod na to, jak se hudba nemá dělat, je tenhle majstrštyk dobrý, ale k ničemu dalšímu, protože na něm nenajdete nic jiného než tuny patosu, póz, kýče a trapnosti. Vskutku smrtící kombinace. Nikdy víc!
H.

Ensiferum

Tři roky trvalo Ensiferum, než dali dohromady nové album. Očekávání byla tradičně nemalá a o to větší šok jsem hned po prvním poslechu “Unsung Heroes” zažil. Po skvělých albech jako “Iron”, “Victory Song” a do jisté míry i předchozím “From Afar”, které nebylo úplně špatné, přišli Ensiferum na svět s tragédií jménem “Unsung Heroes”. Jako by se snažili přitáhnout co nejvíce fanoušků, ale vsadil bych podepsanou hokejovou kartičku Jardy Jágra, kterou jako oko v hlavě opatruji od šesté třídy, že dopad to bude mít opačný, tedy opovržení ze strany i těch nejskalnějších příznivců. Jako by Ensiferum vzali ty nejhorší nápady, které se jim za léta naskládaly v šuplíku, pro jistotu z nich odstranili všechen náboj a drive, kterými minulé desky nestrádaly, přidali velké množství cukrkandlového hávu, zabalili to do klasického vizuálního kabátku, vylisovali a poslali do světa. Od první regulérní skladby “In My Sword I Trust” až po nudný závěr, o který se stará naprostá zhovadilost “Passion, Proof, Power”, jsou skladby načichlé heavy/power metalovými sbory víc než kdy v minulosti a z kdysi autentické a uvěřitelné kapely, která sice hrála povedené divadýlko, máme najednou sebranku, která se neštítí té podbízivější formy viking metalu, na kterou jsem alergický. Ono už jenom nazývat dnešní Ensiferum škatulkou viking/folk metal je vážně urážkou žánru. Za mě jednoznačný propadák, kterému se nehodlám věnovat nějak podrobněji a vynakládat jakékoli úsilí, protože mnou “Unsung Heroes” proplulo stylem jedním uchem dovnitř, druhým ven.
Kaša

Asi jen tak nezapomenu na dva roky starou scénu, kdy se sál plný rádoby-folkmetalistů vyprázdnil vmžiku po skončení vystoupení Ensiferum, protože něco tak trapného a ubohého jako Twilight of the Gods (pozn.: Bathory tribut v hvězdné sestavě) už jejich vikinské duše saturované vystoupením božských Ensiferum nemůže obohatit… Přesto jsem byl stále ochoten Ensiferum uznávat coby podařený folkově laděný power metal, který se dá velmi dobře poslouchat. Dokonce i poslední album “From Afar” se mi narozdíl od mnoha jiných líbilo velmi – nenáročné, leč chytlavé a s tím správným drajvem, aby to člověka jednoduše bavilo, když nechce u poslechu moc přemýšlet. Bohužel na novém albu “Unsung Heroes” zůstal povedený pouze cover-art, dost možná nejhezčí ze všech dosavadních. Hudebně se parta z Ensiferum zřejmě pokusila o změnu. Někteří kovaní fanoušci to kvitují – prý je to takové “víc zadumané, víc folkovější”… Jenže tímhle pokusem bohužel pro ně dokonale zazdili to, co z nich dělalo sice relativně primitivní, ale poslouchatelnou kapelu, a v plné nahotě předvedli, jak hudebně prázdní ve skutečnosti jsou. Jsem přesvědčen, že totéž by se stalo třeba Sabaton, kdyby přestali hrát tu hudbu, kterou hrají teď a za kterou jim sázím devítky, a začali si hrát na progresivní intoše. Podobně jsou na tom takoví Alestorm, které taky poslouchám rád. Tak doufám, že je to nenapadne, a “Unsung Heroes” musím spláchnout hluboko do záchodu a doufat, že Ensiferum dojde, že stvořili sračku, a že by se měli příště zas vrátit k tomu, co jim jde.
Ellrohir


Odraedir – Pagan Forest

Odraedir - Pagan Forest
Země: Česká republika
Žánr: pagan / folk metal
Datum vydání: 2011
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Pagan Forest
02. The Dawn of Odin’s Horde in Pagan Forest
03. Occultism and Mystic Practics in Pagan Forest
04. Asterix and Obelix in Pagan Forest
05. Fine Odraedir Mead

Hodnocení:
Ježura – 2/10
H. – 2/10
Seda – 5/10

Průměrné hodnocení: 3/10

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Odraedir

Jak jsem za svou redaktorskou pseudokariéru několikrát zmiňoval, žánrem pohanského metalu v posledních letech zmítá kvalitativní krize, způsobená raketovým nárůstem popularity čehokoli, o co se Odin nebo Perun jenom otřeli. Krom těch nemnoha opravdu kvalitních spolků tu máme kapely velmi slušné až obstojné (Eluveitie), snesitelné (Equilibrium) a skutečně špatné (Varg – ovšem i tomu humusu, který produkují, se nedá upřít jistá dávka řemeslné zručnosti) plus možná něco nad nebo mezi tím. V posledních týdnech se mi ale do ruky dostala nahrávka, která vytváří zcela novou kategorii. Dámy a pánové, prosím potlesk pro mladé a nadšené pražské pohany Odraedir!

Jen na upřesněnou, dovedu shovívavě přimhouřit oko nad všemožnými kolovrátky a vykrádačkami, pokud neaspirují na umění a nabízejí alespoň trochu zajímavých melodií nebo v horším případě hudební podklad pro neřízené pití. V tomhle případě ovšem nemůžu doporučit ani to pití, neboť akutně hrozí utopení. První demo s názvem “Pagan Forest” (originální a neotřelé, až se hory zelenají) se totiž dá směle přirovnat k hromádce zvratek, u které by měl člověk brát za vděk ty všudypřítomné kousky mrkve, protože v nich možná zbyly ještě nějaké vitamíny. A vzhledem k tomu, že nevím, z jaké strany do toho píchnout, začnu zcela namátkou, ono je to stejně fuk…

Tak třeba celkový zvuk nahrávky. Pomiňme fakt, že je to první demo a zvuk vpravdě garážový k tomu když ne patří, tak je aspoň očekávatelný a odpustitelný. Co je ale horší – sestava bicí, dvě kytary a zpěv (klávesanda, se kterou kapela ještě loni hrála, dost jasnozřivě dezertovala) působí bez baskytary naprosto suše, nevýrazně a místy dokonce otravně. Samozřejmě není pravidlem, že kapela bez basy musí znít tak, jak jsem popsal výše. To by ale tři nástroje a vokál musely vyluzovat něco, čemu by basa nechyběla (ne, že by ale mohla způsobit nějaký výrazný nárůst kvality, to ani omylem). Podle fotek však jakýsi Oggg, který by mohl obsluhovat basu, v kapele figuruje, takže se na příštím počinu třeba dočkáme…

Jak už asi správně tušíte, prvopočátek téhle tragédie spočívá v kompozici, respektive v tom, co se za kompozici neúspěšně vydává. Gró libovolné skladby spočívá v nekonečném opakování kýčovitých vyhrávek, které jsou v okamžiku, kdy to skladatele přestalo bavit (posluchače to totiž bavit ani nezačne), vystřídány jenom dalšími, nijak nesouvisejícími a obdobně otřesnými, a to v míře, s jakou jsem se ještě nesetkal. Pardon, ale takhle opravdu ne. Pravda, naprosto nesourodou směs rádoby chytlavých vyhrávek tu a tam obohatí nějaký ten riff, ale v drtivé většině případů je buď podobně špatný, nebo vykradený – ať už vědomě či nevědomě. Na celé délce (necelých pětadvacet minut) není k nalezení víc, než tři, maximálně čtyři alespoň trochu zajímavé motivy a i ty jsou okamžitě zadupány do země výše zmíněnou mizérií. Krom toho mám dojem, že jsem při poslechu zaregistroval několik hráčských chyb a minimálně jednou snad i hraní mimo rytmus. Inu, kde nic není, ani čert nebere a ani pseudoefekty (netuším, jestli se tomu vůbec nějak říká, ale znáte to – takové to trapné “poing”, co jde občas slyšet z mobilu jako signalizace esemesky), vyluzované snad z nějakých dětských kláves hlavně v samém začátku “The Dawn of Odin’s Horde in Pagan Forest”, to nezachrání. Leda naopak, zato pořádně…

Na světě jsou i špatné kapely, které nad vodou drží jedině pěvecký výkon. V případě Odraedir je projev zpěváka, jenž sám sebe zove Dub, tak tragický, že místo záchranného kruhu představuje jenom další balvan, táhnoucí Odraedir na dno žumpy a slabším povahám může způsobit nepříjemnou migrénu. U nějakého kanálního blacku bych to možná shovívavě přešel, ale tady skutečně nikoli. Poslouchat se to fakt nedá. V tomhle světle se jeví jako nejsilnějším článkem řetězu výkon bubeníka, který i přes minimální invenci alespoň svou hrou nenabádá k posluchače k sebevraždě.

Když už jsem “Pagan Forest” zdrbal po částech, dovolte mi ještě přidat pár poznámek obecně, a to k nehudební složce. Pohled na tracklist napovídá, že se jedná o jakýsi krutopřísný koncept, který se točí okolo všudypřítomného pojmu “pagan forest” s jedinou výjimkou, o které pohovořím níže. Krom toho, že to celé paganforestování působí navýsost trapně, poslední ránu domněnce, že snad může jít o vážně míněný materiál, zasazuje song s názvem “Asterix and Obelix in Pagan Forest”. Pouťové pohanství a rohaté přilby na druhou. Bohové, za co?! Jakékoli esenciální logické rozpory mezi historií a kresleným univerzem pánů Goscinnyho a Uderza snad ani nezaslouží komentář…

Tou proklamovanou výjimkou je skladba “Fine Odraedir Mead”. Kdo trochu zabrousí po internetu, zjistí, že je “odraedir” zkomolenina původního “Óðrerir”, což je jméno nádoby, ve které je uskladněna tzv. medovina poezie (k nalezení v Eddě). Kdo ji ochutná, tomu poskytne schopnosti, dovedností a znalosti skaldů a učenců. Ve světle těchto faktů se tak skladba, která podle toho minima rozpoznatelného textu (v čitelné podobě texty nejsou k dispozici) pojednává o bohapustém chlastání, dá považovat za čistou urážku severských mýtů. Krom toho, kdo by delší dobu požíval to, co nabízejí ryze současní Odraedir, ten by utrpěl leda újmu na zdraví namísto benefitů, plynoucích z lahodného obsahu Óðrerir…

Jestli po tomhle žaludečním průplachu máte ještě dost odvahy na shrnutí, vězte, že je “Pagan Forest” dílo, které balancuje na pomezí otřesného a směšného. Směšného, nikoli vtipného. Na to by ta hudba musela být alespoň poslouchatelná. Takhle se hodí na strašení zlobivých dětí, špačků, ožírajících peckovité plody, a dost možná i začínajících hudebníků ve stylu: “Koukej pořádně cvičit, nebo budeš hrát a skládat něco takového.” Přesto všechno nechci kapelu nadobro zatracovat, byť mi zatím svou tvorbou nedala jediný důvod, proč bych tak měl neučinit a skutečně se děsím pomyšlení, že existuje i horší hudba (a to zase existuje, buďme fér). Dovolím si ale dvě malé rady na závěr. Zaprvé – namísto cizelování postojů při všech photosessions, které proběhly, důrazně doporučuji trošku vzdělání v oblasti kompozice. Zadruhé – sehnat alespoň průměrného angličtináře s elementární znalostí členů a předpřítomného času. Gramatické chyby na obalu totiž tlučou do očí…


Další názory:

Protože jste se před čtením tohoto mého odstavce jistě nejdříve podívali na moje hodnocení, určitě budete chtít vědět, co je na tom tak hrozného, že podobně jako kolega nade mnou dávám demosnímku “Pagan Forest” pouze 2/10. Nejradši bych odpověděl, že všechno, což je sice pravda, ale asi by to nebylo tak úplně dostačující, takže budu trochu konkrétnější. Nad hodně debilním zvukem – na poměry žánru absolutně nevyhovujícím – bych byl ještě dejme tomu schopen přivřít oči, kdyby hudba za něco stála. Jenže ona nestojí za nic. Jedná se o naprosto nevkusnou, lacinou a kýčovitou záležitost napsanou podle příručky “Jak udělat ten nejtuctovější pagan na světě”. Nějaké solidní hudební nápady nemají Odraedir žádné, jakoukoliv atmosféru jejich dílko nevidělo ani z rychlíku (když se atmosféra míhala za okny vlaku, byla hudba Odraedir právě na záchodě – asi proto je to taková sra…), všechno přesně podle toho nejobehranějšího pagan metalového trendu a klišé, navíc opravdu špatně podané. Celé je to plné kýčovitého kytarového trylkování, nekvalitního vokálu (o textech ani nemluvě… těch pár veršů, co jsem z té zvukové žumpy byl schopen identifikovat, radši nekomentovat)… prostě všechno špatně, co si budeme povídat. Někdo by mohl namítnout, že bych měl být přece shovívavější, že jde o jejich první počin, ale co vás nemá… očekával bych, že pokud se chce někdo v dnešní době svojí hudbou prezentovat, má mít nějakou kvalitu už jeho první demo. Argumentace typu “nikdo učený z nebe nespadl” nebo ještě lepší “podívejte se, jak začínaly dnešní metalové legendy” vážně neberu, 80. léta jsou už dávno pryč, je přece rok 2011. “Pagan Forest” si s prominutím opravdu nezaslouží nic jiného než spláchnout do záchodu (a radši dvakrát, aby nevyplavalo). A jinak mi ještě uniklo, proč se v názvu čtyř z pěti písniček vyskytuje fráze “Pagan Forest” (+ ještě jako název celého dema)… buď jde o nějaký strašně hluboký koncept, jehož význam mi zůstal skryt, nebo je to další důkaz imbecility celého tohoto počinu. Osobně bych tipoval druhou možnost…
H.

“Pagan Forest” zas tak špatně nevidím. Nejedná se sice o žádný zázrak, ale podle mě tam jistý potenciál je. Některé pasáže jsou poměrně chytlavé a já se u poslechu docela bavil. Kdyby mohli Odraedir pracovat s lepším nahráváním (tahle část je však velmi špatně zvládnutá), určitě by to znělo mnohem líp. Ze všech pěti songů se mi vůbec nelíbí jen jeden, a to “Fine Odraedir Mead”, ta mi chvílemi trhá uši. Nevím, jestli to tak zní kvůli špatné kvalitě nahrávky, nebo to je songem. Každopadně je to jediný kus, který opravdu nemusím. Zbytek je, jak jsem říkal, poměrně chytlavý. Zejména “The Dawn of Odin’s Horde in Pagan Forest” mě docela baví. “Pagan Forest” je tedy zatím pouze na pět bodů, ale pokud se kapele podaří sehnat pořádné místo k nahrávání a zvuk nebude znít, jako kdyby se nahrával na toaster a zase reprodukoval dál, mohlo by z toho něco solidního vyjít.
Seda


Marilyn Manson – The High End of Low

Marilyn Manson - The High End of Low
Země: USA
Žánr: alternative metal / industrial rock
Datum vydání: 20.5.2009
Label: Interscope Records

Tracklist:
01. Devour
02. Pretty as a Swastika
03. Leave a Scar
04. Four Rusted Horses
05. Arma-Goddamn-Motherfuckin’-Geddon
06. Blank and White
07. Running to the Edge of the World
08. I Want to Kill You Like They Do in the Movies
09. WOW
10. Wight Spider
11. Unkillable Monster
12. We’re from America
13. I Have to Look Up Just to See Hell
14. Into the Fire
15. 15

Hodnocení: 3/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 5,5/10
H. – 2,5/10
Earthworm – 3,5/10

Průměrné hodnocení: 3,6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Exhibicionista Marilyn Manson se vrací na hudební scénu se svým novým kouskem „The High End of Low“. Na této desce se skupina snaží pokračovat ve stylu své minulé práce „Eat Me, Drink Me“, které je mnohdy kritizováno, že už to není starý dobrý Manson; uvidíme, jakých reakcí se dočká tohle album. Navázalo se na pomalejší a roztáhlejší písně zaměřené spíše na lyrickou část, nežli hudební, celkově texty v tomto albu patří ke špici, co kdy Manson sepsal a nazpíval, texty ale bývaly vždy silnou stránkou tohoto pána.

Při začátku poslechu jsem moc nadšený nebyl, očekával jsem něco ve stylu „mOBSCENE“ či „The Fight Song“, místo toho jsem dostal pomalou odrhovačku s názvem „Devour“, asi poslední minutu, kdy jsem skoro usnul, jsem radši přetočil a doufal, že druhá píseň přinese zlepšení. Další song se sice maličko urychlí a je tu něco, co by vzdáleně starého Mansona mohlo připomenout, stále to ale není ono, něco tomu chybí, „Pretty as a Swastika“ si tedy pochvalu nezaslouží. „Leave a Scar“, třetí pořadová, má na začátku celkem chytlavý riff, jinak stále to samé – pomalé a uspávající. U páté „Arma-Goddamn-Motherfuckin’-Geddon“ jsem slyšel rytmus „Rock Is Dead“„Mechanical Animals“, sice se možná jen jedná o mou domněnku, ale spojené to nějakým způsobem být musí. Nicméně tu konečně dochází ke zlepšení a já začínám mít z poslechu aspoň menší radost.

Album běží dál a vyskakuje tu „Blank and White“, která se ani nijak neliší od prvních čtyř písní, klidně se mohla vypustit, nemá nic extra a nezanechá ve vás nic. Pokud jste po prvních šesti kouscích skoro usnuli, tak „Running to the Edge of the World“ a „I Want to Kill You Like They Do in the Movies7 vás dorazí definitivně. Tyto dvě spojuje jedna prostá věc – délka! Jak délka názvu, tak délka skladby je až zbytečně moc protáhlá, dohromady mají 15 minut a 25 vteřin, kdyby se aspoň jednalo o něco pořádného, a ne ukolébavky. Přiznám se, že ani jednu z těchto písní jsem nedoslechl celou, protože se to nedalo. U dalších tří songů se opět neodehrává žádná změna. „We’re from America“, dvanáctá píseň, která je bezpochyby nejlepší a aspoň se přibližuje starší Mansonově tvorbě, pokud jste při poslechu neusnuli a vydrželi až sem, aspoň se vám dočká menší odměny. „We’re from America“ dosahuje nejvyšších kvalit v tomto albu, ve srovnání se starými je ale u dna. Pokud by deska končila dříve zmiňovanou písní, bylo by to důstojné ukončení, místo toho tu jsou opět tři stejně pomalé a nudné písně.

Sečteno a podtrženo, Marilyn Manson opět své fanoušky nepotěšil; co začal na „Eat Me, Drink Me“, zde dokončil. Při úplně prvním spuštění jsem konce některých písní přetočil, nedalo se to snést, při druhém už jsem ale vydržel, nijak odvázaný jsem z toho nebyl. Album je zbytečně roztahané, určitě takových 11 písní by zde naprosto stačilo. Chybí tu pořádný nářez, po kterém si Mansona zapamatujete a při zaslechnutí jeho jména se vám tato píseň vybaví. Fanoušky, kteří Mansona poslouchají od začátku a mají radši jeho tvrdší tvorbu, potěšeni nebudou. Ovšem novodobí fanoušci, kterým se líbilo „Eat Me, Drink Me“, si můžou oblíbit i toto. Nic to však nemění na tom, že „The High End of Low“ je slabé.