Archiv štítku: fantasy

Fire and Ice (1983)

Fire and Ice (1983)

Země: USA
Rok vydání: 1983
Žánr: fantasy / animovaný

Originální název: Fire and Ice
Český název: Oheň a led

Režie: Ralph Bakshi
Hrají: Randy Norton, Cynthia Leake, Steve Sandor, Sean Hannon

Hrací doba: 81 min

(Budou spoilery.)

Do dnešního filmového koutku jsem si připravil specialitku, která jistě potěší všechny z vás, kdo máte rádi klasickou fantasy ve stylu sword and sorcery. A to ať už jste tuhle animovanou klasiku z roku 1983 viděli – v takovém případě věřím, že si se mnou rádi zavzpomínáte – anebo neviděli – v tomhle případě byste měli být rádi za nový tip na doplnění vzdělání.

Příběhově je „Fire and Ice“ vlastně prostinké a vesměs naplňuje veškerá klišé, jaká může člověk od subžánru sword and sorcery očekávat. Máme tu svalnaté a spoře oděné hrdiny, kteří se ohánějí meči a sekyrami, proti nim zlý čaroděj, magie a démoničtí nohsledi. Samozřejmě nesmí chybět ani spoře oděná princezna, která je zrovna v tomhle případě oděná tak spoře, že o moc spořeji už to ani nejde.

Na straně zla máme královnu Julianu a jejího syna Nekrona, kteří postupně rozšiřují své ledové království a nutí lidi utíkat čím dál tím více na jih. Ve svém dobývání nechají zpustošit i jednu vesnici, v níž ovšem přežije mladý válečník Larn. Ten přísahá pomstu zlé královně i ledovému čaroději. Ti v mezičase vyšlou posly do ohnivé tvrze krále Jarola, aby se vzdal, ale ve skutečnosti jde jen o odlákání pozornosti, aby mohli unést jeho dceru, princeznu Teegru. Juliana má totiž rozsévání zla jen jako bokovku a v první řadě je to starostlivá maminka – Teegru zamýšlí jako nevěstu pro svého syna, jemuž ale ani taková sexy roštěnka nevoní a vysměje se jí do ksichtu.

Než ale nohsledi Teegru do ledového království přivedou, tak ji ztratí v pralese (aby ji za chvíli zase našli a odvedli), kde se setkává s Larnem, jenž se později spojí s tajemným bojovníkem Darkwolfem. Tihle dva si to pak namíří do ledovců, aby se Nekronovi a jeho matince postavili. Prostě a jednoduše typická heroická fantastika se vším, co k tomu nutně patří. Což je ale vesměs sympatická věc a mně se to líbí, obzvlášť když dnes už tenhle styl moc nefrčí. Poslední dvě dekády je v kurzu spíš high fantasy s epickými bitvami obrovských armád, patosem a co největší výpravností. Tenhle komornější a jistě i drsnější a syrovější styl má nicméně svoje kouzlo. Stručně řečeno, „Fire and Ice“ má mnohem blíže ke „Conan the Barbarian“ než k „The Lord of the Rings“.

Jistá zajímavá spojitost s „The Lord of the Rings“ tu ale přece jenom je, a to skrze režiséra Ralpha Baksiho. Už v době, kdy vznikalo „Fire and Ice“, měl tenhle člověk na kontě další, dnes už víceméně kultovní animované snímky jako „Wizards“ či „American Pop“… anebo také „The Lord of the Rings“. V době, kdy byl Tolkienův svět na vrcholu popularity díky velkorozpočtové hrané adaptaci od Petera Jacksona, jste možná zaslechli i něco o starém animovaném zpracování z roku 1978, někdo si jej třeba i jako kuriozitu sehnal a pustil. Inu, tak to má na svědomí stejný člověk jako právě „Fire and Ice“.

Fire and Ice (1983)

A když už jsme u těch personálií, rozhodně bude stát za zmínku, že „Fire and Ice“ je založeno na postavách, jež stvořil slavný fantasy / sci-fi kreslíř Frank Frazetta, jehož práci ostatně můžete znát i díky rockové a metalové hudbě. Právě on je totiž autorem známých fantasy obálek od Molly Hatchet a jeho práce se objevila i na albech Nazareth („Expect No Mercy“, 1977) nebo Yngwie Malmsteena („War to End All Wars“, 2000). Jako perličku pak můžeme dodat, že na snímku jako pomocní kreslíři pracovali i tři pánové, kteří se později dost proslavili – Thomas Kinkade (jeho kýčovité pohádkové obrázky jste už určitě viděli, třeba na puzzle se to používá furt), James Gurney (autor známého fantasy světa „Dinotopia“) a Peter Chung (autor sci-fi „Æon Flux“).

Ale to už jsme trochu odbočili, takže zpátky k „Fire and Ice“, protože jsem ještě pořád neprozradil, proč je ten film tak zajímavý. Za prvé je to určitě představený svět, který vypadá prostě skvěle a nechybí mu zvláštní poetika. Až mi přijde škoda, že nikdy nebyl rozvinut nad rámec jednoho, navíc ještě pouze osmdesátiminutového snímku. Dokonce bych si dovolil prohlásit, že jde jeden z nejlákavějších fantasy světů, co jsem ve filmu viděl. Síla téhle vize určitě z velké části plyne i z druhého a nejspíš i největšího kladu „Fire and Ice“:

Fire and Ice (1983)

Vizuální stránka snímku je jednoduše nádherná. Jednotlivá pozadí jsou sice statická, ale namalována jsou prostě úžasně a všechna se mohou pochlubit svou specifickou náladou. Nesporné kouzlo má i oldschoolová animace postav, která vznikla náročnou technikou rotoskopie (víc infa na Wikipedii). Tady se vyplatí zmínit, že extrémní pozornost byla věnována animaci křivek princezny Teegry, jejíž prdelka a kozičky se natřásají jedna báseň. Nechci to ale shazovat spoře oděnou děvou, i když takhle sexy animovanou holku jen tak neuvidíte, protože „Fire and Ice“ celé vypadá skvostně.

„Fire and Ice“ samozřejmě není masovým nebo legendárním snímkem. V jistých kruzích je obdivován právem a příznivci fantasy ze staré školy by jej vidět rozhodně měli. Ostatní z něj možná až tak nadšení nebudou, ale za pokus to určitě stojí i tak. Doporučuji se podívat dřív, než Robert Rodriguez skutečně udělá hraný remake, o němž před několika lety mluvil, a tahle perla se tak dostane do hledáčku médií. Až se tak stane, budete moct říkat, že kultovní předlohu už dávno znáte a že předělávka bude s jistotou vykastrovaná kokotina.

Fire and Ice (1983)


Hellboy (2019)

Hellboy (2019)

Země: USA
Rok vydání: 2019
Žánr: akční / fantasy

Originální název: Hellboy
Český název: Hellboy

Režie: Neil Marshall
Hrají: David Harbour, Milla Jovovich, Ian McShane, Sasha Lane, Daniel Dae Kim

Hrací doba: 121 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: Hellboy @ Facebook

Na filmy, které jdou aktuálně v kinech, tu většinou recenze nepíšu. Protože se mi prostě a jednoduše typicky nechce. A když už na to přijde nálada, tak je to z kin dávno venku a nikoho to moc nezajímá, tudíž ve finále stejně radši napíšu o nějakém slasherovém béčku z osmdesátek. K novému „Hellboyovi“ jsem se nicméně rozhodl vrátit, ačkoliv šel v kině ledva před pár měsíci, a to z jednoduchého důvodu. Z „Hellboye“ se vyklubal propadák, aniž by si to ten film podle mě zasloužil.

Hned po vstupu do kin se dalo tušit, že „Hellboy“ nebude zrovna hit, ale nyní už můžeme říct s jistotou, že komiksový pekelník dostal těžce na prdel. Kritici film jej odepsali a běžné publikum také moc nezajímal. Snímek v kinosálech nedokázal vydělat ani svůj rozpočet bez nákladů na marketing. Nemyslím si ale, že byla na vině samotná kvalita výsledku. Spíš bych řekl, že „Hellboy“ je trochu nepochopený film, který přišel ve špatné době, kdy podobným záležitostem pšenka zrovna nekvete.

Můžete si ťukat na čelo. Vždyť zdánlivě zažíváme zlatý věk komiksu na stříbrném plátně. Superhrdinové od Marvela drtí jeden rekord za druhým a letošní „Avengers: Endgame“ se aktuálně natahuje po titulu komerčně nejúspěšnějšího filmu všech dob. Jenže právě v tom tkví první důvod. „Hellboy“ není jako Marvelovky. Ty jsou totiž typickými blockbustery pro masy, zatímco „Hellboy“ je ve své podstatě s nadšením dělané béčko. Což mnozí budou chápat spíš jako argument proti kvalitám snímku, ale já to myslím přesně naopak.

„Hellboy“ naplňuje představu filmového braku v tom nejlepším slova smyslu. Od středního proudu se navíc vzdaluje i dávkou infantilních a leckdy i sprostých hlášek, divného humoru, jenž ne každému sedne, a hromadou krve, která ždímá R-kový rating na hranici jeho možností. Jednoduše se jedná o záležitost, jaká se v dnešních kinech vidí tak málokdy, až prakticky vůbec, ale osobně si myslím, že tímhle pojetím má mnohem blíže k původní komiksové předloze, přičemž tuto tezi podporuje i skutečnost, že se na výrobě podílel i sám Mike Mignola, tvůrce komiksového „Hellboye“.

Zajímavé jméno najdeme i na pozici režiséra. Čekat od Neila Marshalla jiné pojetí „Hellboye“ než to, jaké naservíroval, by bylo dost naivní anebo by to ukazovalo na prostou neznalost toho, co tenhle nezbedník točí. Marshall již nejednou předvedl svou vášeň pro akci, horor i krásnou béčkařinu. Tohle je prostě jeho styl, a jestli se někomu taková vize zábavného bijáku nelíbí, neměl jej cpát na pozici režiséra. Mně osobně jeho věci zatím vždycky těžce sedly a „Hellboy“ není výjimkou.

Beru, že třeba výtky směrem k určité epizodnosti snímku jsou vlastně oprávněné, ale ani to není pro Marshalla nic nového, viz třeba „Doomsday“. Víc jak deset let staré post-apo sci-fíčko frčelo na stejné vlně a byla to úplně stejná jízda jako aktuální „Hellboy“. Ne každému to sedne, ne každého to bude bavit, ale tady je nutno přistoupit na tu hru. Má-li v sobě člověk zápal pro brakovost, bude spokojen. Já se u „Hellboye“ bavil, a i když to příběhově samozřejmě byla slátanina, výživná porce krve, hromada akce a všeobecný ujetý feeling si mě získaly. Zatímco většina prská, že propadák je zaslouží, já to vidím naopak. Hodně mě mrzí, že „Hellboy“ dostal takovou čočku, protože dvojku bych si líbit rozhodně nechal a hlavně bych podobných bijáků chtěl v kinech vidět víc. I když je to asi utopie.

Hellboy (2019)

Mám také pocit, že nový „Hellboy“ schytal takovou sodu i díky tomu, že byla spousta lidí naštvaných, že tenhle pokus o reboot přišel namísto dlouho plánovaného pokračování dřívějšího zpracování Guillerma del Tora. Oba Del Torovy filmy byly fajn, ale zdá se mi, že jejich současná adorace je přehnaná, protože až tak úžasné nebyly. Všichni, kdo dnes brečí, že díky letošnímu rebootu už nikdy neuvidíme Del Torovu trojku (žádné dvojsmysly), měli být před jedenácti lety v kině na „Zlaté armádě“, protože třetí díl se nemohl odlepit od země i kvůli tomu, že první dvě části žádné obrovské hity nebyly. Předhazovat to novému „Hellboyovi“ mi připadá nefér, protože věřím, že i kdyby tento nevznikl, Del Toro, Perlman a spol. by stejně nedostali možnost závěr trilogie natočit.

Nakonec si dovolím říct ještě jednu odvážnou myšlenku. Letošní „Hellboy“ bude za hromadu let kultovní biják. Dnes jej kritika pohřbila a v kinech vybouchl, ale takových už bylo a jaké to jsou třeba nyní klasiky. „Hellboy“ má přesně ty parametry, aby jej určitá část diváků zbožňovala, zatímco většinou zůstal nepochopen. Až na to dojde, vzpomeňte si na mě, že jsem vám to říkal, že jde o skvělou záležitost.

Hellboy (2019)


Jeden kmen – Mlha

Jeden kmen - Mlha

Země: Česká republika
Žánr: folk / ambient
Datum vydání: 24.2.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Bot
02. Maudhul
03. Iksharum
04. Fil
05. Dushum
06. Maukum
07. Kaushatar
08. Mat
09. Vorroz
10. Epilog
11. Navždy ztraceni v Mlze
12. Moder Jord (Bonus)

Hrací doba: 52:47

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Jeden kmen

Přijde mi, že různý folk / ambient získává v posledních letech mocně na oblibě, tudíž není žádné velké překvapení, že se podobné formace začaly rojit i v našich končinách. Na druhé straně, házet Jeden kmen do nějakého trendového pytle jako jednu další kapelu z mnoha by možná bylo docela příkré, poněvadž tenhle projekt se evidentně snaží o něco trochu víc, dát svému počínání nějakou přidanou hodnotu. Tomu odpovídá nejen konceptuální rámec, ale i propojení dalších, nehudebních složek.

Jeden kmen se totiž nesnaží být pouhou hudební skupinou, nýbrž jakýmsi interaktivnějším projektem, jehož je hudba nedílnou, nikoliv však jedinou součástí. My se nyní zaměříme primárně na tu muziku, již reprezentuje deska „Mlha“, ale vedle ní dokreslují koncept a vyprávěný příběh i série fotografií (o těch se dokonce na webu Jednoho kmene tvrdí, že jsou tím stěžejním), „celovečerní“ animovaný videoklip (říkat tomu film mi zase přijde nadnesené) nebo kniha. O tom, že se tu někdo snaží celou věc brát seriózně a dát si na výsledku záležet, ostatně svědčí i balení alba, kde je vedle CD s hudbou přítomno i DVD s oním „filmem“. K tomu se přidávají i výstavy nebo pořádání koncertů.

Tematicky je to celé zabalené ve fantasy vyprávění o skřetí kmeni, jeho životě, zvyklostech a legendách. Jedna taková tvoří i osu „Mlhy“. Aby toho nebylo málo, vše je vyprávěno ve skřetím jazyce. Nemusíte se však bát, v bookletu jsou přiloženy i překlady do češtiny, z nichž lze usuzovat, že jsou texty místy primitivně strohé, ale to může být součástí celého konceptu.

Vše takhle vypadá promyšleně, ale jisté nedostatky v prezentaci Jednoho kmene přesto nacházím. Docela mi vadilo určité podsouvání toho, jak bych měl celou tvorbu vnímat. Projekt například na svém webu tvrdí, že je „osobitý“, že nabízí „výlet za hranice všedního světa, který vás natolik pohltí a vtáhne do děje, že si nebude jisti, zda příběh sledujete, nebo žijete“, a další hromadu dalších podobných pindů, které by podle mě měl posoudit sám posluchač / divák / cokoliv, nikoliv kapela sama o sobě.

Několikrát je naznačováno, že v tom má být něco hlubšího. Možná pro samotné autory je, ale já osobně v tom nevidím nic víc než komplexně udělanou fantasy pohádku. Stejně tak tlachy o tom, že se počínáním Jednoho kmene můžu inspirovat, bych si radši odpustil. Myslím, že kdyby v tom mělo být něco hlubšího nebo inspirativního, měl by to člověk zjistit sám, a jestli nezjistí, asi to tak žhavé nebude. Tohle podstrkování dojmů celý dojem zbytečně degraduje. Ale možná, že kdybych se převlékal za elfy nebo trpaslíky, běhal po lesích na LARPech (pro neznalé: LARP = loser and reject party) a všechno fantasy nekriticky žral, tak bych zbaštil i tohle.

Samotná hudební náplň „Mlhy“ je taková… rozpačitá asi není to úplně nejpřesnější slovo, ale příhodnější mě moc nenapadá. Nechápejte mě špatně, na tom albu je znát velké úsilí, a i když se samotná snaha nepočítá (nebo by alespoň neměla), tady ta snaha vyústila v nějaký rozumný výsledek. V zásadě se jedná slušné album, ale ona rozpačitost tkví v tom, že ani zdaleka nejde o tak podmanivý nebo sugestivní zážitek, jak asi bylo zamýšleno. „Mlha“ si vesměs poklidně plyne a nabízí pohodový nenáročný relax, anii v těch jakoby intenzivnějších momentech to pořád není nic víc než pohodovka. Výraznější atmosféru se daří tvořit jen v dílčích momentech, mezi nimiž nejvíce vyčnívá pátá skladba „Dushum“.

Jeden kmen

Jedním z důvodů, proč mi „Dushum“ přijde nejpříjemnější písní na desce, je i zpěv. Zde se totiž jako v jednom z mála songů (další takhle výrazný už je snad jenom „Navždy ztraceni v mlze“) představuje čistý ženský vokál jako ten hlavní. Všude jinde převládá ten mužský, což asi vzhledem k příběhu smysl dává, ale bohužel mi přijde, že místy se to docela přehrává, skoro až do afektovanosti, navíc to neustálé hrdelní chrčení začíná s přibývajícími poslechy docela prudit.

Instrumentálně / žánrově je to přesně to, co byste asi tak čekali – mísí se tu folk, neofolk, ambient, tribal, trochu world music. Pokud někomu takový stylový koktejl ke spokojenosti stačí, určitě bude nadmíru spokojen. Pokud se spokojíte s fajn albem, které se příjemně poslouchá, pak „Mlha“ asi dokáže posloužit taky. Pokud hledáte zážitek, tak musíte jinam.


Magus (2008)

Magus (2008)

Země: USA
Žánr: fantasy

Originální název: Magus
Český název: Mágové

Rok vydání: 2008
Režie: John Lechago
Hrají: Ron Fitzgerald, Lizzy Strain, Bill Steele, Eva Derrek

Hrací doba: 91 min

Zdroj fotek: FDb.cz

Logika velí, že by měl člověk chtít sledovat pouze dobré filmy. Kvalita samozřejmě může být subjektivní, a co jednomu připadá špatné, může být pro druhého pecka, však to všichni známe, ale tohle je teď vedlejší. Jednoduše zní rozumně, aby si divák vyhledával jen takové počiny, u nichž je vysoká pravděpodobnost, že jej budou bavit.

A přesto občas člověk chytne jakýsi záchvat pochybného masochismu, jehož důsledkem bývá sebemrskačství v podobě dobrovolného sledování nějaké extrémní sračky. V takových případech se většinou nesahá do šuplíčku se snímky, které se třeba díky své vyhraněnosti někomu líbí a někomu ne, nýbrž do té sorty filmů, jaké se prostě nelíbí a snad ani nemohou líbit nikomu. Naprostý hnůj, dno kinematografické tvorby, zetková produkce – takové záležitosti si pouštíme, když se nechceme smát u filmu, ani smát s filmem, ale smát se tomu filmu, jak příšerně špatný je.

A přesně z takových důvodů jsem se jednoho dne pustil i do sledování perly s názvem „Mágové“.

Samozřejmě jsem byl připraven, že to bude hrůzostrašný zážitek – a skutečně, „Mágové“ v žádném případě nezklamali. Po všech stránkách je to naprosto odpadní počin, antireklama na film anebo naopak názorná ukázka, jak by se to za žádných okolností nemělo dělat. „Mágové“ jsou tak špatní, že i „2 Girls 1 Cup“ je proti tomu libé filmové umění, které pohladí na duši. „Mágové“ maximálně tak pošimrají vaše dávivé ústrojí.

Očekával jsem, že se tohle veledílo bude odehrávat v nějakém laciném fantasy světě jako podobné kultovní výmrdky typu „Dračí doupě“ nebo „Arianin souboj“, ale ono ne… aby to bylo ještě útrpnější, děj „Mágů“ se odehrává v současnosti. Ehm, řekl jsem děj? To jsem myslím poněkud přehnal. Celé je to o tom, jak nějaký plešatý píčus, což má být jakože strašně zlý kouzelník, chodí se svojí v kůži navlečenou posluhovačkou dokola a snaží se zabít kouzelnickou konkurenci. Ksichtí se u toho jak nehoráznej kokot a přehrává až do pekla… nebo jinak, absolutně špatné neherecké nevýkony tam předvádí každý jeden zoufalec, co se na obrazovce objeví, ale plešoun je mezi nimi největší king a z jeho rádoby strašidelných pohledů jsem sral maggi v kostkách.

Na straně dobra stojí nějací kreténi, z nichž nejdůležitější je dědek, co si nechává říkat Felix. Ten by samozřejmě proti plešce taky prohrál, protože mu sto roků nazpátek zdechla stará a on má z toho furt splín jak hrom, když vtom se na scéně objeví nějaká jeho příbuzná (už jsem zapomněl jaká… asi neteř), která mu opět ukáže tu krásu života a začne ho učit jiu-jitsu. Dědek z té radosti zase začne cvičit stříkání příšerných vizuálních efektů (to snad animoval středoškolák o velké přestávce) z rukou, aby si mohl dát férovku s plešatým blbem. K dokonalosti už pak chybí jen epické (to byla ironie) finále na vrakovišti, kdy po sobě děda a plešoun metají tragicky vypadající světélka.

Magus (2008)

Na tomhle filmu není dobře vlastně vůbec nic. Jediným světlým momentem je, když chce plešounova přisluhovačka souložit a ukáže kozy, ale plešoun nemá náladu, tak jí to udělá kouzlem (to jsem si fakt nevymyslel). Ale jinak je to vážně průser na kvadrát. Což jsem samozřejmě očekával a do určité míry možná i chtěl, ale pozor… „Mágové“ nejsou tak špatní, až je to zábavné a vy se tomu můžete od srdce zasmát, jak je to celé dementní, a můžete se bavit dumáním nad tím, na jakých drogách všichni frčeli, když tuhle píčovinu natáčeli. „Mágové“ jsou totiž tak špatní, až zbývá jenom a pouze – trapnost. Čistokrevný hnůj, jehož jediným smyslem existence je… ne, vlastně kecám, tahle mrdka žádný smysl nemá. Ruce pryč, nechcete-li sáhnout do hovna.


Deathstalker IV: Match of Titans (1991)

Deathstalker IV: Match of Titans

Země: USA
Žánr: fantasy / dobrodružný

Rok vydání: 1991
Režie: Howard R. Cohen
Hrají: Rick Hill, Maria Ford, Brett Baxter Clark

Hrací doba: 80 min

Zdroj fotek: Rotten Tomatoes

Zatímco prvním třem dílům „Deathstalkera“ se dostalo vydání v České republice na VHS a později je nějací dobrodruzi u nás vypustili i na DVD, poslední část „Deathstalker IV: Match of Titans“ se české distribuce nikdy nedočkala. Na rozdíl od tří předchůdců k ní tedy neexistuje český dabing, takže kdybyste se po prvních třech částech chtěli navrch dorazit i čtverkou, budete si muset zopáknout angličtinu. Ale to jen tak na okraj.

Je docela zajímavé, jak jsou všechny čtyři díly „Deathstalkera“ takový laciný brak, všechny mají takřka totožný příběh a navíc si vzájemně vykrádají záběry, a přitom je každý ten film docela jiný. To platí i o čtyřce, která se po komediální dvojce a totálně jalové trojce vrací k poetice a stylizaci jedničky (včetně lidí se zvířecími hlavami, haha). Opět tedy byla snaha o drsnější podívanou a špinavější sword & sorcery fantasy, jíž však v serióznosti brání všudypřítomná amatéřina a levnost.

Návrat k pojetí jedničky je myslím docela příjemný, obzvlášť po slušňácké a neškodné trojce. Opět se tedy vrací nahota a erotický náboj, dokonce víc než kdykoliv předtím, protože jakmile se děj posune na turnaj na hradě, tak v podstatě v každém druhém záběru se někde v pozadí někdo přinejmenším ocucává, nechybí pěkné stádo koziček (tady bohužel nutno vytknout, že hlavní hrdinka, ačkoliv je jinak hezká, moc libová prsa nemá… to hlavní záporačka je na tom o poznání lépe a její cecky jsou výstavní!), a dokonce se objeví i lesbická bojovnice, která by si to nejradši rozdala s každou buchtou, na jakou narazí. Přesně tohle chce člověk ve fantasy braku vidět!

Dle tradice hraje samotného Deathstalkera opět někdo jiný než posledně, aby to ovšem tentokrát nebylo tak lehké, nejde o nový ksicht, nýbrž o stejného kořena, jenž se objevil už v prvním díle. Což jen podporuje celý návrat k jedničce. A zrovna tohle není vůbec špatná změna. Nejzábavnější film je sice nahláškovaná dvojka, ale nejlepším představitelem Deathstalkera je právě „jedničkový“ Rick Hill, jemuž lze asi jako jedinému tu béčkovou kopii Conana věřit. Nehledě na to, že třeba na rozdíl od Johna Allena Nelsona z trojky ten meč nedrží jak panna vocas.

Když už jsme u oné neustále omílané podobnosti s jedničkou, tak nutno dodat, že „Deathstalker IV: Match of Titans“ se inspiruje i příběhem, jelikož středobodem a hybatelem děje je opět turnaj na hradě. Jako vždy nechybí ani princezna, s níž se Deathstalker zaplete, ale pozor, v jednom ohledu čtyřka změnu přeci jenom přináší. Tentokrát zde totiž není žádný zlý čaroděj! Místo hlavního záporáka totiž zaujala – chvilka napětí – zlá čarodějka s mocně kníratým poskokem a armádou kamenných bojovníků. Vlastně si ani nepamatuju, proč ten turnaj na svém hradě (samozřejmě ukradeném – jako vždy) pořádá, ale to je nakonec vesměs nepodstatné.

Deathstalker IV: Match of Titans

„Deathstalker IV: Match of Titans“ navazuje i na tradici vykrádání záběrů z předchozích částí, přičemž právě čtyřka jde v tomto ohledu asi nejdál. Prvních skoro deset minut jsou v podstatě jenom sestříhané scény z jedničky a trojky, ale to zdaleka není všechno. Po započnutí turnaje totiž následuje další dlouhá pasáž z jedničky – tvůrcům je úplně u prdele, že v prvním díle turnaj probíhal v úplně jiném prostředí, stejně to tam vpálili. Posléze opět nechybí vykradení scény z večeře / párty z jednotky (tato se tedy objeví potřetí ve čtyřech filmech!), takže ano, opětovně se vrátí borec s prasečí hlavou. A co víc, záběry vyčórované z předchozích dílů se dokonce objevují i v traileru! To je samozřejmě věc, za niž by měl být snímek odstřelen, ale celá série „Deathstalker“ je takový škvár, že to k tomu tak nějak patří.

Samozřejmě, že z hlediska skutečné filmové kvality je na tom „Deathstalker IV: Match of Titans“ prachbídně – stejně jako všechny ostatní díly. V rámci Deathstalkerovy série bych však čtyřku zařadil na druhé místo hned za komediální dvojku. V mnohém totiž napodobuje, až vykrádá jedničku, ale ve finále je o něco lepší. Děj je sice pořád laciný, ale dává trochu smysl a nepůsobí tak debilně a chaoticky. No, abych byl úplně upřímný, tak jsem se u čtyřky vlastně docela bavil a rád jsem se na ni konečně podíval. Všechny tři předchozí části jsem totiž znal již z minulosti a poprvé jsem je viděl kdysi dávno na videokazetách, „Deathstalker IV: Match of Titans“ nikoliv a prvně jsem se na to podíval až nyní kvůli tomuto článku. A nebudu kecat, svým způsobem jsem si to vlastně užil. Ale já jsem milovník céčkových škvárů a braku stříbrného plátna, to nijak nepopírám!


Excalibur (1981)

Excalibur

Země: Velká Británie
Žánr: fantasy / drama

Originální název: Excalibur

Rok vydání: 1981
Režie: John Boorman
Hrají: Nigel Terry, Helen Mirren, Nicholas Clay, Cherie Lunghi, Paul Geoffrey, Nicol Williamson

Hrací doba: 140 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Artušovská legenda nesporně patří mezi vděčná témata pro kinematografii – však už také byla zpracována mnohokrát a na mnoho rozličných způsobů. Tím spíš je docela udivující, jak málo z těchto adaptací lze považovat za skutečně dobré a seriózní snímky. Něco málo koukatelného se ovšem najde a my dnes nebudeme nijak troškařit, protože si připomeneme tu vůbec nejlepší (snad jedinou rozumnou konkurencí budiž „Monty Python a Svatý Grál“, haha) filmovou verzi známé legendy, o niž se postaral britský režisér John Boorman.

„Excalibur“ z roku 1981 jistě není bezchybný a svoje mouchy má. Je poměrně dlouhý a místy by mu slušelo svižnější tempo – což říkám i s vědomím toho, že nemám ponětí, jakou pasáž snímku by šlo vynechat nebo vylepšit. Pro současného mladého a/nebo povrchnějšího diváka navíc bude „Excalibur“ poněkud složitý a místy ne úplně lehce pochopitelný, obzvlášť pokud s legendou není seznámen podrobněji. Stejně tak by mnozí filmu docela úspěšně mohli zazlívat jisté historické nedostatky. Postava Artuše by totiž, jak známo, měla patřit do 5.-6. století našeho letopočtu, čemuž ne vše odpovídá. Ale ani zdaleka se nejedná o takové problémy, aby to výsledek shazoval.

I navzdory jistým nedostatkům se jedná o mimořádné silný a poutavý snímek, po jehož zhlédnutí jen těžko zůstane pachuť zklamání. Jisté výše zmiňované výtky je možno lehce vyvrátit. Nepřehledné to bude leda tak pro někoho, kdo u sledování vypne mozek. A co se týče posledního jmenovaného neduhu – „Excalibur“ není historická podívaná. Je to fantasy, vlastně pohádka­… takové pojmenování ovšem nechápejte nijak nepatřičně, protože v téhle „pohádce“ nechybí špína, uvěřitelná syrovost, krev, strom plný oběšenců, vyklované oko a další lahůdky.

Historická autentičnost zjevně ani nebyla záměrem, ale to nakonec vůbec nevadí – stejně jako nevadí ani žádná další ze zmíněných mušek. „Excalibur“ totiž vše přebíjí hromadou jiných vlastností, které si už nezaslouží nic jiného než superlativy. Fantastická je třeba hudební doprovod, jenž dojem z filmu posouvá o notný kus dál. Skvělé jsou herecké výkony, o něž se starají mnohdy divadelní a nepříliš známí herci, pro něž je „Excalibur“ nejslavnějším filmem jejich kariéry. Ale jak vidno, ne vždy je nutno obsazovat hvězdy, aby šlo o herecký koncert. Na druhou stranu se ve vedlejších rolích objevují i známější jména jako třeba dnes už zasloužilý veterán Patrick Stewart; nehledě na fakt, že právě „Excalibur“ stál na začátcích kariér kanónů jako Gabriel Byrne nebo Liam Neeson. Absolutorium pak zaslouží především Nicol Williamson, jehož ztvárnění kouzelníka Merlina je bezkonkurenční a nikdo jiný se jeho podání nikdy nepřiblížil ani na dohled. Abych ale jenom nechválil, tak je pravda, že představitel Lancelota mi úplně nesedl, byť uznávám, že je to čistě subjektivní.

Excalibur

S oslavným výčtem jsme ale stále neskončili. Kamera a obecně vizuální stránka je působivá. Krásné záběry jdou ruku v ruce s výpravnými kostýmy a kulisami, nechybí zajímavá hra barev (stačí si jen všimnout, jak ve zlatém věku Kamelotu všechna brnění oslnivě září, zatímco v pozdějších temnějších časech vše zešediví) a celková stylizace je doslova magická. A to i navzdory tomu, že se „Excalibur“ obejde bez přehlídky čar a kouzel. Zato metafora dračího dechu jakožto magie funguje bravurně. Možná snad i díky absenci trikových pasáží „Excalibur“ nijak zásadně nezestárl. Nechybí ani několik takřka dokonale natočených působivých scén – když bych měl jako příklad jmenovat jen jednu, tak určitě poslední výjezd Artušovy družiny s dramatickým hudebním doprovodem Carmina Burany od Carla Orffa. To je sakra velký kus filmového umění.

V neposlední řadě je pak určitě nutno vyzdvihnout, že snímek není nijak primitivní ani lineární a podařilo se do něj dostat i další roviny a podtext. Ale možná právě kvůli tomu a i kvůli rozsáhlosti příběhu to někomu může připadat zmatené (ale to je jeho problém, nikoliv problém snímku). To vše dohromady tvoří podmanivou atmosféru, která funguje a diváka k filmu přiková a nepustí jej i navzdory oněm několika slabším místům.

„Excalibur“ je skutečně snad jediným snímkem, který dokázal pojmout Artušovské mýty v celé jejich šíři, udělat to důstojně a seriózně a dopadnout tak dobře. Zrovna tenhle kousek je legendární zcela právem a rozhodně si zaslouží, abyste jej viděli (pokud se tak již nestalo).


Deathstalker and the Warriors from Hell (1988)

Deathstalker III: Nájezdníci z pekla

Země: Mexiko / USA
Žánr: fantasy / dobrodružný

Originální název: Deathstalker III: Nájezdníci z pekla

Rok vydání: 1988
Režie: Alfonso Corona
Hrají: John Allen Nelson, Carla Herd, Thom Christopher, Terri Treas

Hrací doba: 86 min

„Deathstalker I“ je levná béčková hovadina, která je tak hloupá, až je svým způsobem vtipná. Budete-li se na ni koukat s nadsázkou a s trochou upitého alkoholu, lze se u toho mocně pobavit. „Deathstalker II: Duel titánů“ je vesměs to samé, akorát přidává dávku odlehčeného humoru, díky čemuž může být druhý díl zábavný i bez toho alkoholu. Nicméně třetí část s podtitulem „Nájezdníci z pekla“ už je učiněný blábol, jejž nejde omlouvat ani pověstnou formulkou guilty pleasure. Ledaže by to bylo hodně guilty a málo pleasure.

Jedním z problémů „Deathstalker III: Nájezdníci z pekla“ je zcela jistě fakt, že se snaží hrát na trochu serióznější notu, což je u takhle laciné voloviny samozřejmě průser jak poleno. Na rozdíl od jedničky navíc trojka nemá takovou auru roztomilé tuposti. A výsledkem toho jen těžko může být něco jiného než brak. Sice nepopírám, že na několika místech jsem se i tentokrát upřímně zasmál – záklon hlavy a nahlas. Jenže ve trojce je ten smích dost škodolibý a do jisté míry je to obrana před trapností.

Další věc k nasrání je, že se „Deathstalker III: Nájezdníci z pekla“ zbavuje některých příjemných trademarků série. Je to celé takové cudnější a uhlazenější. Nejenže chybí lehké gore jako v jedničce, trojka dokonce skoro rezignuje i na nahotu! Letmo zahlédnete dvoje mini-kozy, pak už se objevuje jen pár cecků v jedné krátké scéně večeře vojáků na hradě, ale jinak… nic.

„Potatoes are what we eat!“

Jestli nějaký trademark újmy nedošel, tak je to opětovně ultimátně hloupoučký příběh. Ano, tušíte správně, opět nechybí zlý kouzelník a princezna, bez toho by to samozřejmě nešlo. Nicméně v předchozích dílech byli záporáci fakt záporáci… ukradli království, princeznu nebo obojí. V „Nájezdnících z pekla“ není nijak řečeno, proč by měl Troxartes vlastně zdechnout bídnou smrtí. Prostě má nějaké území a chce získat všechny části magického šutru, protože velká moc, znáte to, ale jinak mi není jasné, proč by to měl být až takový hajzl. Asi to nejhorší, co za celý film udělá, je, že oživí pár mrtvol.

Horší je ovšem to, že záporáka hraje příšerný kořen. Kouzelník v jedničce byl slizoun jak hovado, ve dvojce to byl sympatický hajzlík… tady je to plešatící fotr s brutálně velkým rypákem. Ale tím bohužel nekončíme. Samotného Deathstalkera opět hraje jiný herec a je ze všech jeho představitelů nejhorší. Nekoná se žádný béčkový odvar Conana jak v jedničce, ani hláškujícího frajírka jak ve dvojce… tady je to takový slušňáček, jemuž tu roli legendárního vrahouna vůbec nevěříte, což je špatně. Dokonce ani ta princezna není zdaleka tak hezká, na tu ze dvojky se nechytá ani náhodou. To už je hezčí Troxartesova holka, u níž se zase divák nedozví, kdo to je a proč tam je. Asi prostě nějaká random buchta. Navíc mě pobavilo, že na konci žádnou z postav ve filmu tahle roštěnka nesere… však no a co, že chrápala s hlavním záporákem a že chtěla umučit Deathstalkera, nikdo se o ni nestará a dokonce s ostatními oslavuje výhru. Ale co si budeme povídat, těch lapsů, různých děr a nepovedených scenáristických kliček by se našlo více.

No, nebudeme to dále prodlužovat. „Deathstalker III: Nájezdníci z pekla“ je nepovedená píčovina, na niž by se měli podívat pouze ortodoxní milovníci filmového braku. Všichni ostatní ruce pryč.


Deathstalker II: Duel of the Titans (1987)

Deathstalker II: Duel titánů

Země: Argentina / USA
Žánr: fantasy / dobrodružný / komedie

Český název: Deathstalker II: Duel titánů

Rok vydání: 1987
Režie: Jim Wynorski
Hrají: John Terlesky, Monique Gabrielle, John Lazar, Toni Naples, Maria Socas

Hrací doba: 85 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Není to zas tak dávno, co jsme si zde v rámci filmového koutku povídali o kultovní fantasy sračce „Deathstalker I“. Už tehdy jsem vyhrožoval, že články o dalších dílech budou následovat, tak pojďme na to, ať to máme za sebou. Jestli první díl nebyla žádná perla, tak dvojka s podtitulem „Duel titánů“ je naopak perla béčkové videotéky jako svině. Bez ironie!

Série „Deathstalker“ je hezká v tom, že jednotlivé díly na sebe vůbec nenavazují, čili je úplně šumák, jestli jste viděli ten předchozí. Společné jsou jen některé styčné body – fantasy žánr, hloupoučký příběh (zase se jde zabít zlý čaroděj a zachraňuje se princezna), lacinost a spoře oděné nebo rovnou vůbec neoděné dívky na každém rohu. Jinak je ovšem dvojka vlastně samostatný film, jenž se svým předchůdcem nemá společného nic vyjma názvu. Dokonce i samotného Deathstalkera hraje úplně jiný borec – namakaného svalouše s debilním sestřihem vystřídal namachrovaný frajírek, který trousí jednu hlášku za druhou a s radostí by ojel cokoliv, co se mu přiblíží k poklopci. Více než meč používá hubu, a pokud to jde, tak se z problémů snaží radši vykecat.

No, a to je vlastně důvod, proč je „Duel titánů“ mnohem lepší než jednička a zároveň je to nejzábavnější díl ze všech čtyř – vůbec se nebere vážně. Sice výrazně ubylo brutality, takže ve dvojce už nejsou žádné utrhané ruce ani usekané kebule, ale to je vyváženo komediálními prvky a vtipnými momenty, jimiž je „Deathstalker II“ nacpaný po celou dobu svého trvání.

Jako kdyby si sami tvůrci byli vědomi toho, že netočí žádný výpravný velkofilm, ale pekelnou kravinu, tak si z toho aspoň udělali mocnou prdel. Už jedna z úvodních scének, kdy Deathstalker mlátí stráže lopatou a do toho hraje mocně epická muzika, je docela bžunda, ale to je pouze lehký rozjezd. Pak už je to nahláškovaná jízda („To je tvůj meč, nebo jseš tak rád, že jseš se mnou?“) s několika regulérně komediálními vsuvkami jako třeba souboj Deathstalkera s obří zrzavou kudrnatou amazonkou v boxerském ringu. Jo, a nechybí ani zombie scéna na hřbitově!

Hodně zábavné jsou hlavně první dvě třetiny filmu, pak už se ta laťka trochu snižuje, ale vůbec není problém vydržet do konce, protože když nic jiného, s přibývajícími minutami roste kadence obnažených poprsí. V tomto ohledu si dost užije (a vy s ní) představitelka hlavní úlohy, která si střihla rovnou dvojroli trošku tupé princezny a její upírské dvojnice (obzvláště ta má velmi úsporné oblečení). Samozřejmě opět nechybí zlý čaroděj (naštěstí to není takový nechutný slizoun jako v jedničce) ani další zábavné postavičky jako vražedkyně v hodně úsporném outfitu nebo parta buranských žoldáků s exkluzivním portfoliem („…propuštěn Ivanem Hrozným za nadměrnou brutalitu.“).

Deathstalker II: Duel titánů

Jinými slovy řečeno, jedničce se člověk smál, protože byla (nechtěně) směšná. Dvojce se člověk směje, protože je vtipná.

Jinak příběh sám o sobě je samozřejmě opět dost hloupoučký, ale když nic jiného, tak i v tomhle ohledu „Duel titánů“ svého předchůdce překonává. Dvojka totiž aspoň není tak zmatená a divák nemá problém se v ději (z)orientovat. Nakonec lze odpustit i skutečnost, že dvojka – snad kvůli ušetření rozpočtu a natažení minutáže? – bezostyšně vykrádá záběry z jedničky. A ne nějaké nepoužité závěry, ale přímo ty z prvního bijáku. Navíc je sakra poznat, že do toho filmu zrovna nepatří, a dokonce se s tím tvůrci (mimochodem – „Duel titánů“ točil protřelý céčkař Jim Wynorski!) tak nesrali, že je tam vidět i jedna z hlavních postav prvního dílu. Jenže vzhledem k tomu, jak moc je „Deathstalker II“ neseriózní a nevážný, se tomu člověk spíš zasměje, než aby ho to nasralo.

Deathstalker II: Duel titánů

Opět platí, že pokud sháníte kvalitní snímek, tak od tohohle ruce pryč. Jestli si ale chcete odfrknout u něčeho trochu zhovadilého, tak „Deathstalker II: Duel titánů“ může být dobrá volba. Veškerou levnost a infantilnost totiž film dokázal obrátit ve svůj prospěch, takže se u toho dá vážně dobře pobavit, naladíte-li se na správnou vlnu. Jestli nějaký díl ze série „Deathstalker“ stojí za zhlédnutí, je to jednoznačně právě dvojka.


Deathstalker (1983)

Deathstalker I

Země: Argentina / USA
Žánr: fantasy / dobrodružný

Rok vydání: 1983
Režie: John Watson
Hrají: Rick Hill, Barbi Benton, Richard Brooker, Lana Clarkson, Bernard Erhard

Hrací doba: 80 min

Fantasy filmy dnes patří mezi ty nejvýdělečnější filmové žánry. Ať si pod tím představíme něco v širším slova smyslu včetně komiksovek, které aktuálně vydělávají jak šílené, nebo klasické fantasy kousky à la „Pán prstenů“. Zdaleka to ale není první a jediná éra, kdy byly fantasy fláky v kurzu. My dnes zabrouzdáme hluboko do minulosti k jednomu oldschoolovému vypalováku z roku 1983…

Nečekejte však od „Deathstalkera“ žádný klenot. Naopak, je to levný béčkový trash jak vyšitý – a to mu s tím béčkem možná ještě fandím. Už samotný příběh je prostinký jak lehká děva. Jsou tu nějaké tři magické předměty (haha), které dohromady majiteli dávají velkou moc (haha) a všechny je chce získat zlý čaroděj (haha) Munkar (vypadá jak slizký plešatý pedofil). Ten zároveň ukradnul království i s princeznou, takže pravý král sedí v lese a pojídá svoje psy. Ehm. Do toho přijde hlavní frajer Deathstalker (svalouš s příšerným osmdesátkovým účesem) – krále nejdřív vyfakuje, ale pak ho úkolem pověří nějaká čarodějnice, která tak napůl vlastní jeden z těch předmětů (další dva má kouzelník), ale tu už borec nevyfakuje a úkol přijme. Zástěrkou, proč se na Munkarův hrad vydat, je velký turnaj, jehož vítěz se má stát kouzelníkovým nástupcem. Haha, no nic…

Jasně, samozřejmě je tupé jak poleno, ale o příběh tam ani moc nejde. Alfou a omegou jsou souboje osvalených borců v kůži a spousta nahatých holek. Kozy a zadky se před kamerou objevují pravidelně a v solidní kadenci (na první prsíčko musí divák čekat jen dvě a půl minuty), a když tam nejsou přímo nahotinky, tak se tam aspoň promenádují holky v hodně úsporných kostýmech. Ne náhodou hraje jednu z hlavních rolí playmate Barbi Benton. Další buchta zas nosí „brnění“, z něhož jí visí kozy (to jsem si fakt nevymyslel). A celé to vypadá jak ze starých videoklipů Manowar (bez ironie).

Možná se ptáte, co je na tomhle bijáku vlastně dobré. Objektivně – vlastně asi nic, v podstatě je to píčovina jak mraky. Ale ty vole, je to tak blbé, až je to v rámci guilty pleasure fakt prdel. Je úplně šumák, že je to strašná slátanina, jednotlivé scény na sebe navazují jen s hodně velkou dávkou fantazie, až to mnohdy ani pořádně nedává smysl. Přesto všechno je to strašná prdel a místy se u toho člověk fakt řeže smíchy.

Třeba scéna večeře na hradě, kde se to všechno řeže hlava nehlava a poprvé se objeví týpek s prasečí hlavou, je fakt k popukání. Hlavně když tenhle prasečák náhodnému kolemjdoucímu utrhne ruku, aby s ní mohl mlátit jiného kořena. To prostě chceš. Docela sympatické je i to, že hlavní frajer Deathstalker není žádný Mirek Dušín a vesměs mu jde taky jen o to, aby si něco nakradl a zašukal si. Víte, jak se říká, že je něco tak blbé, až je to zábavné? Tak tohle je ten případ. Snad až závěrečná scéna souboje Deathstalkera a Munkara je lehce trapné wtf, které už nelze omlouvat ani rokem natočení, ani lacinou produkcí.

Celkově vzato je ovšem „Deathstalker I“ docela prdel. Možná ze mě mluví nostalgie, protože jsem tenhle flák kdysi sjížděl z VHSek, ale i dnes se u toho dá vcelku bez problémů pobavit, když člověk nemá velké nároky, vypne mozek a dá si k tomu trochu alkoholu. Snad i díky vysoké kadenci pěkně tvarovaných nahotinek, sem tam sexuální scéně, sem tam menšímu gore a některým srandovním nápadům (přeměna poskoka na princeznu, výše opěvovaný prasečí borec) to nakonec ubíhá docela příjemně. Ale není sporu o tom, že je to film spíš pro jedince, kteří mají slabost pro béčka, která byla trochu dementní i na poměry 80. let.

Tak či onak, „Deathstalker I“ i přes své nevysoké kvality odstartoval celou filmovou sérii, jež se nakonec vyšplhala na čtyři díly včetně tohoto. Ale o těch dalších si povíme zas někdy příště…