Archiv štítku: FIN

Finsko

Celestial Grave – Secular Flesh

Celestial Grave - Secular Flesh

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.7.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Lamentation
02. Secular Flesh
03. Gasping from Lips of Night
04. Calamitous Love

Hrací doba: 31:20

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Musím se přiznat, že na „Secular Flesh“ jsem se fest těšil, ačkoliv se pro Celestial Grave jedná teprve o debut. Důvod je celku prostý – dřívější neřadové nahrávky téhle finské formace mě dost bavily. Respektive abych byl úplně přesný, svého času mě dost bavil demosnímek „Burial Ground Trance“, který se mohl pochlubit výbornou atmosférou. Pokud sháníte rychlejší black metal se zastřeným soundem, který se nebojí melodií, pak lze tuto nahrávku doporučit i dnes, s odstupem tří let.

O rok mladší minialbum „Pvtrefactio“ o dvou skladbách sice bylo stále poměrně dobré a sedmipalec jsem si koupil, ale oproti „Burial Ground Trance“ už něco ztrácelo a postrádalo tak vysoké charisma. Od doby jeho vydání už jsem si to EP vlastně nepustil, což o demosnímku říct nemusím, protože ten jsem průběžně párkrát protočil. To myslím mluví samo za sebe.

Rozhodně jsem ale neházel flintu do žita, protože v té době měli Celestial Grave na kontě celkem jen pět songů. Všechny je poté dali dohromady na CD kompilačku „Chthonic Katharsis“, kterou jsem odignoroval jak pán, protože jsem oba dosavadní počiny znal. Letos vydaná první řadovka „Secular Flesh“ přináší čtveřici zbrusu nových písní, přičemž za zmínku možná stojí, že dva z nich, „Gasping from Lips of Night“ a „Calamitous Love“, jsou výrazně delší, než všechny ostatní skladby, které Finové doposud vydali. Což je směr, jenž mi obecně vzato vyhovuje, protože dlouhé songy mám prostě radši.

Na „Secular Flesh“ lze cítit trochu vyšší ambice. Deska sice zvukově i hudebně vesměs navazuje na „Pvtrefactio“, ale ještě o trochu prohlubuje atmosférickou tvář Celestial Grave. Což nakonec plně koresponduje s navyšováním hrací doby jednotlivých stop. Takové směřování samozřejmě není nutně špatně, ale v případě Celestial Grave mě mírně zklamalo, poněvadž jsem v době dema doufal / očekával, že Finové půjdou spíš cestou většího rouhačství. „Secular Flesh“ je vlastně poměrně pohodové album, jež neurazí ani ty posluchače, kteří nejsou zvyklí na raw black metal, ale na straně druhé úplně neuspokojí ty z vás, kdo dávají přednost syrovému marastu. Prahnete-li zrovna po něčem takovém, neměli byste dělat podobnou chybu jako já a chtít něco takového po Celestial Grave.

Až když jsem si uvědomil, že jsem na „Secular Flesh“ nahlížel špatnou optikou, tak se dojmy po prvotním zklamání výrazně vylepšily. Dokonce bych i řekl, že ve finále se mi řadovka líbí víc než „Pvtrefactio“, byť mohu jedním dechem dodat, že prvenství „Burial Ground Trance“ zůstalo neohroženo.

Celestial Grave

Nicméně pokud vás už serou všechny chao-avant věci i unholy-wampyric kanály a rádi byste v black metalu slyšeli i dobrou melodii, aniž byste za to museli platit daň v podobě kýče nebo rezignace na žánrové fundamenty, „Secular Flesh“ by se vám mohlo zalíbit docela dost. O stylové příslušnosti Celestial Grave stále nemůže být pochyb, a přesto se najde místo pro „výpravné“ kytarové linky. Především obě dlouhé skladby „Gasping from Lips of Night“ a „Calamitous Love“ jsou vystavěné hodně dobře a snesou přísnější parametry. Naopak jako nejslabší se mi jeví úvodní „Lamentation“, jejíž kytarové ladění v některých momentech připomene různé atmo/post-black věci, ale předpokládám, že jde o náhodou asociaci.

Prvotní rozčarování ze „Secular Flesh“ přisuzuji svému špatnému přístupu, po jehož přehodnocení se ukázalo, že jde o slušnou nahrávku. Což ale nic nemění na tom, že Celestial Grave nakonec nedokázali poskytnout tak silný zážitek, v jaký jsem doufal. Vracet se nejspíš nebudu.


Concrete Winds – Primitive Force

Concrete Winds - Primitive Force

Země: Finsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 16.8.2019
Label: Sepulchral Voice Records

Tracklist:
01. Infant Gallow
02. Sulphuric Upheaval
03. White Cut Manifest
04. Primitive Force
05. Tyrant Pulse
06. Dissident Mutilator
07. Volcanic Turmoil
08. Angelic Laceration
09. Death Transmission

Hrací doba: 25:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

První pohled (Dantez):

Naředit kvalitní hudební extrém není prdel. Spojení chaosu a řádu vyžaduje alespoň trochu talentu, a taky se hodí, když jeho tvůrci mají naposloucháno. Člověk prostě musí vědět, co dělá, aby projekt nevyzněl jako nesoustředěná kvaziokrajová mrdka. Ostatně většina z nás ví, jak zní úsilí od lidí jako je Antichrist Kramer.

O podobně laděnou muziku se snaží Concrete Winds sestávající ze zbytků chcíplé finské smečky Vorum, Ta se soustředila na tvorbu death metalu s nádechem špinavého punku a grindu. Zejména na finálním EP „Current Mouth“ dali Vorum jasně najevo, že vědí, co dělají. Hnusná produkce poháněla stejně ohavný songwriting až do zetlelého hrobu, ze kterého nyní vstává ještě hnusnější reinkarnace.

Vorum is dead! Concrete Winds is deadly,“ tvrdí insert desky „Primitive Force“. A s frází můžeme souhlasit. Novinka je totiž vydařeným sonickým ekvivalentem zneužité mrtvoly, kterou je právě Vorum. Celá deska vlastně zní, jako by kapela sesbírala zbytky umu od minula, začala ad nauseam rotovat poslední desku Caveman Cult a rozhodla se, že zplodí něco ve stejném duchu.

Na „Primitive Force“ se tak proplétají všechny ověřené ingredience, které jsou k tvorbě agresivního bordelu potřeba. Máme tady warmetalový řev, disonantní sóla jak od Revenge, skřípějící leady a téměř neustupující salvy blast beatů. Člověk si vlastně vydechne jen během občasného vyřvávání názvů tracků, kterými kapela úsměvně zaplácává místa na rozjezd.

I přes dávku hudební anarchie ale můžeme místy rozpoznat, že jsme v kontaktu se členy Vorum. Rukopis je pravděpodobně nejviditelnější na páté „Tyrant Pulse“, v níž bestialitu rozbíjí neortodoxní, skoro speedmetalově znějící pasáže. Těm, kteří ohrávali „Current Mouth“, se musí hned vybavit titulní skladba s podobným újebem. Podobně neokoukanou frajeřinkou je uvřískaný kytarový lead na „White Cut Manifest“, který ohrožuje posluchače téměř po celou dobu skladby.

Je trochu škoda, že si Concrete Winds nepůjčovali z hráčských aspektů vlastní předchozí kapely trochu více. Zrovna ty totiž materiálu na „Primitive Force“ přidávají nejvíc charakteristických rysů, a tak je funkčně oddělují od dalších formací pokoušejících se o bezhlavý extrém. Toho tu je totiž fakt dost. A jak už to na podobně laděných nosičích bývá, bordel začíná ke konci trochu splývat. Občasnou fádnost materiálu v posledních minutách osvěží třeba solidní deathmetalové aranže ve „Volcanic Turmoil“ a ujetá zvuková spirála ve finální „Death Transmission“, která připomene kakofónní piruety od Portal.

Concrete Winds

Concrete Winds v určitých momentech mohli místo tlačení na pilu raději sáhnout po hráčských figurách, které brousili za dob Vorum. Desce by to určitě přidalo trochu více originality. Pořád ale jde o solidně odtřískaný bordel, který se jen tak rychle v hromadě bestiálních pičovin neztratí. Minimálně na občasné rozbití si držky to určitě poslouží dobře.


Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):

Je to už pár let, co se rozmohl nešvar, kdy vysoce talentované deathmetalové spolky vyměkly, daly smrti vale a začaly flirtovat s prazáklady rockové či metalové muziky. Proti gustu, bla bla bla, ale s každou akcí přichází reakce a na severu se našla omladina, pro kterou, a teď vykrádám sám sebe, znamená progrese víc agrese a zla, nikoliv koketérii s rockovým buzněním. Tak jak se mi to kurva páčí.

Concrete Winds navazují na Vorum, jejichž existence pro mě nabrala význam až s EP „Current Mouth“. Předchozí staroškolské snažení, jež vyvrcholilo dlouhou deskou „Poisoned Void“, nebylo marné, ale se zmíněným ípkem vše razantně vygradovalo, poslech zvedal doslova ze židle a některé pasáže byly až nebezpečné, protože hrozilo, že si díky nim buď nepříjemně pochroumáte krk nebo vám z nich v nedobrém rozpoložení doslova mrdne. Tušil jsem, že by šlo přitlačit na pilu víc, něco jsem si v hlavě i maloval, ale na „Primitive Force“ jsem připraven být opravdu nemohl.

Devět songů na ploše 25 minut sice poněkud splývá, ale to je způsobeno frenetickou intenzitou materiálu než nudnou jednolitostí. Každý song je něčím odlišný, ale toho si všimnete až později, protože Concrete Winds se vás snaží neustále dojebat. Podobně jako spříznění Degial čerpají převážně z Necrovore, raných Morbid Angel či dalších staroškolských kultů smrti a sadistického thrashe, ale také se tento recept snaží úspěšně vyšponovat do extrému, hezky po vzoru Sadistik Exekution nebo Teitanblood.

Concrete Winds

„Primitive Force“ není žádná lopaťárna, ani neposlouchatelný bordel, za vším násilím stojí precizní hráčství a vyspělá vize. Už jenom samo soustředění na čistě hudební stránku je intenzivní a zajímavé, ale pokud se necháte tímhle masakrem strhnout, tak zaručuji, že vás v klidu nenechá. Concrete Winds totiž dělají čest svému názvu. Jejich hudba je jako smršť betonových trosek vyvržených do okolí s (primitivní) zničující silou po jakémsi šíleném výbuchu. Kdo uctívá výše uvedené kapely a vůbec vysokooktanový, opravdový METAL, měl by tohle prostě slyšet. Absolutní, nesvatá povinnost, pičo.


Waste of Space Orchestra – Syntheosis

Waste of Space Orchestra - Syntheosis

Země: Finsko
Žánr: psychedelic black metal
Datum vydání: 5.4.2019
Label: Svart Records

Tracklist:
01. Void Monolith
02. The Shamanic Vision
03. Seeker’s Reflection
04. Journey to the Center of Mass
05. Wake Up the Possessor
06. Infinite Gate Opening
07. Vacuum Head
08. The Universal Eye
09. Syntheosis

Hrací doba: 64:10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Stačí zběžný poslech Dark Budda Rising a Oranssi Pazuzu k tomu, aby si posluchač uvědomil, že kolaborace mezi kapelami dává smysl. I přesto, že skupiny operují na základech odlišných žánrů, obě do nich vnášejí charakteristický a poměrně neokoukaný rukopis. Zatímco u Dark Buddha Rising jde o sludge s prvky východní religiozity, Oranssi Pazuzu ozvláštňují black metal kosmickým ambientem. Obě skupiny pak pojí aspekt psychedelie, který se z obou diskografií line téměř permanentně. To se ostatně potvrdilo na loňském ročníku festivalu Roadburn, kde se Finové po jednorázovém koncertě dohodli na zplození společné desky.

Hned na začátek se ale musím přiznat, že s tvorbou Dark Buddha Rising zase tak dobře obeznámen nejsem. Po zběžném poslechu ale můžu říct, že se jejich kreativní podíl na desce odráží zejména v tempu a (zejména těch čistých) vokálních variacích.

Možná právě i kvůli zmíněnému nedostatku erudice na mě „Syntheosis“ působí spíše jako logický pokračovatel „Värähtelijä“ od Oranssi Pazuzu. To však není vůbec na škodu. Kapela totiž využívá kolaborační projekt k tomu, aby se odpoutala od téměř všech blackmetalových tropů a bez jakéhokoliv smyslu omezení propustila uzdu experimentaci.

Té je na „Syntheosis“ opravdu do sytosti. Waste of Space Orchestra však naštěstí vše drží pevně v rukou a nespadá k bezprizorní samohaně. To je chvályhodné zejména poté, kdy zvážíme kolik efektů, synťáků a cinkátek bylo na desku vystříleno. Instrumentace, ale i celá hudební exekuce připomíná zeuhlové záseky Magma a Shub Niggurath. Atmosféra zavání krautrockovými Popol Vuh a nádech psychedelie místy evokuje King Crimson. Náboj „Syntheosis“ mi místy dokonce připomíná i některé mikrotonální pokusy King Gizzard and the Lizard Wizard. A to i přesto, že jde obecně o méně přímočarou, divnější a obtížněji přístupnou hudbu.

Už z vyjmenování vlivů je jasné, že „Syntheosis“ je album monumentálních rozměrů se stejně velkým potenciálem. Lze však říct, že deska až na pár škobrtnutí nepostrádá kohezi i navzdory abruptním změnám temp, přechodům mezi atmosférickými a energickými pasážemi nebo žánrovému kontrastu. „Syntheosis“ drží pohromadě zejména díky instrumentální integritě a také opakovaným, občas lehce poupraveným motivům. Druhý zmíněný aspekt jde pravděpodobně nejlépe slyšet na „Seeker’s Reflection“, ve které ženský vokál zpívá hlavní linku. Ta se vrací v závěrečném kolosu „Syntheosis“, kde se stejná melodie konvertuje do masivního riffu.

Waste of Space Orchestra

„Syntheosis“ je neúnavnou psychedelickou odyseou napříč žánry a zvukovými plochami. Orientální „Void Monolith“ vše nakopává a připravuje na dynamiku dvou následujících skladeb. To se mění na čtvrté „Journey to the Center of Mass“. Druhá nejdelší skladba si bere až moc času na build up, a tak trochu posírá momentum desky. Opačný případ můžeme slyšet na následující „Wake Up the Possessor“, kde dochází k sonické katarzi už po druhé minutě. Po kontemplativní „Infinite Gate Opening“ (skladba, ze které lze dle mého názoru nejvíce slyšet vliv Dark Buddha Rising) se deska vrací do bryskního tempa alba nastoleného na jeho začátku. Vše poté trochu padá na prdel s ambientní „The Universal Eye“, která jen brzdí album před nadupaným závěrečným kolosem, který je geniální kumulací všeho předtím slyšeného.

Po několika rotacích „Syntheosis“ se přistihuji, jak si z alba spíše vybírám, než abych ho ohrával od začátku do konce. Nemyslím si však, že momenty, které desku brzdí, jsou zase až tak tristní. Spíše jde o to, že si z bohatého žánrového koktejlu „Syntheosis“ raději vytáhnu, na co mám v daný moment náladu. Z řemeslného hlediska není až tak moc co řešit. Waste of Space Orchestra předvedli zdařilý kus ambiciózní práce, kterou bych se nebál doporučit i těm, kteří hoví hudební psychedelii, avšak od jejich extrémnějších podob se obvykle distancují.


Black Crucifixion – Lightless Violent Chaos

Black Crucifixion - Lightless Violent Chaos

Země: Finsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 1.6.2018
Label: Spikefarm Records

Tracklist:
01. Five-Pointed Eye
02. Black Hole Metal
03. Free of Light
04. Deathless Be Me
05. Of the Godless and Brave
06. Discipline
07. Intuition

Hrací doba: 38:48

Odkazy:
facebook

Neřekl bych, že Black Crucifixion je nějaká legendární nebo snad dokonce hvězdná kapela. Určitě bych se ji ale nebál považovat za kultovní. Tihle Finové vždycky stáli tak trochu stranou a nebyli příliš na očích, přesto věřím, že v určitých kruzích má jméno téhle kapely zvuk a že demosnímek „The Fallen One of Flames“ a minialbum „Promethean Gift“ mnohým fans vůbec nejsou lhostejné.

Black Crucifixion nicméně po vydání těchto počinů zmizeli a dlouho o nich nebylo slyšet. Snad i to je důvodem, proč se nikdy nedostali do širšího povědomí a zůstali skryti pouze pro posluchače, kteří nečekají, co jim kdo naservíruje, a radši sami vyhledávají. K vydání debutové desky „Faustian Dream“, připravované již v první polovině devadesátých let, nakonec došlo až v roce 2006. A další chvíli to trvalo, než Black Crucifixion dále navázali novou tvorbou. Ani nemluvě o tom, že „Hope of Retaliation“ z roku 2011 lze vnímat víc jako EP než album, poněvadž zde byly jen čtyři nové songy, které doplnily koncertní záznamy starších věcí.

Na druhou stranu, když už Black Crucifixion něco vydávají, stojí to za to. Všechny nahrávky kapely si totiž drží vysokou kvalitu a nabízejí výborný progresivní black metal. To bezezbytku platilo i o předešlé desce „Coronation of King Darkness“ a s radostí mohu říct, že ani letošní počin „Lightless Violent Chaos“ bilanci Black Crucifixion nekazí. Novinka vyšla bez většího humbuku, ale ne snad, že by šlo o něco šokujícího. V roli kapely pro fajnšmekry to nicméně Black Crucifixion beztak sluší nejvíce, takže za mě cajk. Kdo chce vědět, ví, a kdo nechce, ten si to ani nezaslouží.

Na jedné straně bych klidně řekl, že „Lightless Violent Chaos“ pokračuje v podobných intencích jako „Coronation of King Darkness“, tedy že oproti staršímu materiálu mají progresivní prvky převahu vůči blackmetalovým pasážím. Kdo má ale najeté „Faustian Dream“, mohl by takové tvrzení označit za diskutabilní. Přinejmenším v porovnání s novými songy na „Hope of Retaliation“ to ale myslím platí. Už docela s jistotou bych se ale nebál tvrdit, že komu se „Coronation of King Darkness“ zamlouvalo, ten bude spokojen i s „Lightless Violent Chaos“.

Obě nahrávky mi totiž v lecčems přijdou dost příbuzné a jejich přístup v mnohých ohledech obdobný. To může znít všelijak – například že letošní počin je trochu kopírkou toho minulého – ale nijak ve zlém jsem to nemyslel. Black Crucifixion přece jenom nevydávají nový materiál tak často, aby taková návaznost desek vadila, a hlavně – samotná muzika skupiny je sama o sobě dostatečně pestrá na to, aby jen tak nezačala nudit a nebudila dojem opakování již vyřčeného.

Black Crucifixion

Za třetí bych pak řekl, že i na „Lightless Violent Chaos“ se Finům podařilo dát dohromady velice silný materiál se spoustou výborných nápadů a jen minimem vaty, a za takové konstelace by si jen blázen stěžoval. Když Black Crucifixion rozehrají skladby jako „Free of Light“, „Deathless Be Me“ nebo „Of the Godless and Brave“, jen těžko lze neslyšet, že tady se hraje fakt vysoká kvalita. Postupem času se mi ohrály snad jedině „Five-Pointed Eye“ a „Discipline“, ale první jmenovanou je možno brát jako intro a druhou zmíněnou jako mezihru, takže je otázkou, nakolik to kvality „Lightless Violent Chaos“ reálně ponižuje. Ke „standardním“ písním prakticky nemám výhrad ani po vysokém množství poslechů napříč delším časovým horizontem.

Když to tedy sečtu, panuje u mě rozhodně spokojenost. Deskou roku „Lightless Violent Chaos“ určitě není, ale pořád se jedná o hodně nadprůměrné album, o němž se hovořilo méně, než by si zasloužilo. Za slyšení to rozhodně stojí, takže pokud jste tenhle počin ještě nezachytili, najděte si čas na nápravu.


Archgoat – The Luciferian Crown

Archgoat - The Luciferian Crown

Země: Finsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 14.9.2018
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Intrantation
02. Jesus Christ Father of Lies
03. Jezebel’s Black Mass Orgy
04. Messiah of Pigs
05. Darkness Has Returned
06. Sorcery and Doom
07. Star of Darkness and Abyss
08. The Obsidian Flame (From My Depths)
09. The Luciferian Crown (Venom of God)
10. I Am Lucifer’s Temple

Hrací doba: 35:14

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Black metal se změnil, Archgoat nikoliv, tvrdí vydavatel, a pokud nebudeme příliš rýpat, dá se s tímhle tvrzením souhlasit. Přeci jen platí, že pokud si poslechnete jeden, dva songy kapely, dostanete velice dobrou představu, jak bude znít zbytek bez ohledu na dobu vzniku. Tím ovšem nechci říct, že by kapela plodila vysloveně identická alba. K výraznějšímu posunu došlo například na poli zvukovém, když se Archgoat při tvorbě „Heavenly Vulva“ spřáhli s Werewolfem a Teemu Welinem a místo sklepního humusu začali společně produkovat přístupný, avšak stále hutný a brutální zvuk. Důležitým detailem bude možná i fakt, že od tohoto ípka je za veškeré skladatelské úkony zodpovědný kytarista Ritual Butchererer. Otázkou však je, kdo vůbec věděl, že se na dřívějších nahrávkách skladatelsky podílel i vokalista/basák Angelslayer, a hlavně kdo by dokázal identifikovat jeho riffy nebo songy.

V posledních letech také výrazně vzrostla obliba kapely samotné. Snad nebude přehnané, když vyslovím domněnku, že v současnosti jsou Archgoat nejpopulárnější fúzi grindu a black metalu odkazující na Blasphemy, Beherit a Sarcófago. Mám až pocit, že se v současnosti k Archgoat hlásí i posluchači, kterým byste poslech duchovně spřízněných bordelů nebo výše uvedené trojice vnutili akorát tak násilím. Když si k tomu přičtete, jak jsou Archgoat koncertně žádaní nebo jak se jim daří prodejně, dojde vám, že i když se kapela prezentuje okrajovou podobu žánru, už dávno ji nehraje pro pár maniaků.

Vydání čtvrté dlouhohrající desky Archgoat je zajímavé i z toho důvodu, že po třetím zlomovém albu dost kapel klopýtne, a já čekal, zda se to samé nestane i zde. Sedmipalec „Eternal Damnation of Christ“, který novince předcházel, mi přišel dost nudný a vyčpělý. Každopádně to není případ novinky „The Luciferian Crown“.

Jak jsem předeslal na začátku prvního odstavce, tvorbu Archgoat nemá smysl nějak detailně rozebírat. Novinka nabízí pár typicky arcikozlích brutalit, stejně jako jednu zcela pomalou skladbu. Určitě potěší větší péče věnovaná kompozicím, protože Archgoat tu nespoléhají jen na střídačky rychlých a střednětempých pasáží. Zajímavější jsou ovšem nové prvky jako překvapivě melodické sólo v „Jesus Christ, Father of Lies“ nebo atmosférické zvolnění v „I Am the Lucifer’s Temple“. Nejvíce tu asi vyčnívá skočná „Darkness Has Returned“, kterou někteří označují za punkovou, jiní zas za poctu Bathory, mně třeba nepřipomíná ani jedno. A i když klávesy nejsou v diskografii kapely ničím neobvyklým, určitě nebudu sám, koho příjemně překvapila epická klávesová pasáž v „Star of Darkness and Abyss“. Je zkrátka evidentní, že i s tak přísně vymezeným konceptem se dá vymyslet něco nového, svěžího. Ruku na srdce, tohle jsem od Archgoat nečekal a co je hlavní, veškeré přidané ingredience zde perfektně pasují.

Jak tomu bylo u předchozích desek, i zde se nachází slabší kusy, které posluchač s přibývajícími poslechy začne přeskakovat, a jistě by se daly najít i další prohřešky, které by kredit „The Luciferian Crown“ mohly snížit. Ale mrdat, od vydání uběhly dva měsíce, od zaslání proma ještě víc, a za tu dobu se význam „The Luciferian Crown“ v mých očích pozvolna zvyšoval. Řadím se sice mezi ty fanoušky, kteří by si už do konce života vystačili s „Whore of Bethlehem“, ale novinka si podle mého názoru vydobyla výsostné místo v diskografii Archgoat a s pistolí u hlavy bych ji postavil nad minulé „The Apocalyptic Triumphator“. Jsem zvědavý, které nové skladby kapela zařadí do koncertního setlistu.


Cavus – The New Era

Cavus - The New Era

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.4.2018
Label: Satanath Records

Tracklist:
01. The New Era
02. Killtech
03. Divine Power
04. I Watch You Die
05. Morphine
06. Calling the Flames
07. The Strength of Hatred
08. Presence of Existence
09. Come to Me Shadows
10. There Will Be Blood

Hrací doba: 40:19

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Satanath Records

Finská pětice Cavus funguje již déle jak dekádu, ale neřekl bych, že na blackmetalové scéně zanechala nějaký výraznější otisk. Asi nejvýrazněji na sebe seveřané upozornili v roce 2010, kdy na své o rok starší bezejmenné pilotní EP navázali první dlouhohrající deskou „Fester and Putrefy“ a na její počest posléze odehráli evropské turné po boku norských Gorgoroth a španělských Noctem. Možná si vzpomenete, že se tato sestava – ještě za doprovodu domácích Trollech a Gorgonea Prima – zastavila i v pražském klubu MeetFactory.

Poté se toho nicméně zas tolik nedělo. Kapela sice nejspíš pořád hrála, ale třeba mně nadobro zmizela z očí, také nic nevydávala. Asi nejvýraznější událostí v mezičase tak je odchod zpěváka W, jehož u mikrofonu nahradil do té doby kytarista B.P. Kytary se pak ujal nově příchozí člen H. Jak vidno, Cavus si zřejmě potrpí na úsporná jména. Tak či onak, v téhle sestavě už dali dohromady svou druhou řadovou desku „The New Era“. Zdali její název souvisí s pomyslnou novou érou jiného zpěváka, to netuším.

„Fester and Putrefy“ jsem, popravdě řečeno, neslyšel od jeho vydání. Co si tak matně vybavuji, nebylo to úplně blbé album. Jasně, žádné velké zázraky, ale pokud mi paměť slouží, dalo se to poslouchat bez problémů a mělo to vcelku důstojnou úroveň. Něco takového jsem tím pádem očekával i od „The New Era“. Přestože třeba obal novinky mi přijde trochu dětinský, a to obsahem i provedením, s despektem jsem k nahrávce nepřistupoval.

Hodně rychle jsem ovšem zjistil, že „The New Era“ na tom bude o dost hůře. Člověka okamžitě praští přes rypák nepříliš povedený přebasovaný zvuk, v němž se nějaké riffy nehledají zrovna dvakrát pohodlně. A když se vám pod bicími podaří nějaký ten riff zachytit, stejně většinou stojí za velké prd, takže ne, že by to byla až taková škoda.

Tam, kde byl debut vcelku důstojným rychlo-black metalem bez větší invence, je „The New Era“ takové šedivé album bez jakéhokoliv ksichtu. Ani to hoblování a vzývání pekelných mocností už tam moc není. Občas Cavus nabídnou elementární melodiku jako třeba v „Calling the Flames“, jindy zkusí nějaké chytlavější pasáže, což je ale zpravidla na facku. V „Morphine“ nebo „Presence of Existence“ mi to zní fakt na hovno.

„The New Era“ jako celek je prostě šedivé a bezvýrazné. Když album dohraje, nezanechá po sobě žádný dojem, prakticky si ani nezapamatujete, jak to vlastně znělo. Prostě to jen hrálo, byl to metal… a to je asi tak vše. A zároveň je to asi to nejpozitivnější, co mohu na adresu druhé desky Cavus prohlásit. Jak jistě sami uznáte, není to mnoho. Ale co má našinec dělat, když samotná nahrávka toho příliš nenabízí.

Řekl bych to asi tak, že „The New Era“ je po všech směrech tak moc průměrným albem, až ani není průměrné, nýbrž regulérně podprůměrné. Jestli tohle Cavus dávali dohromady tolik roků, tak ten výsledek tomu vážně neodpovídá. Za mě zcela zbytečná záležitost, kterou si už nikdy v životě nepustím, a co víc, za týden na ni bezpečně zapomenu. Pro srovnání jsem si ještě při psaní těchto řádků pustil kousek „Fester and Putrefy“ a na první poslech mi to zní o dost lépe než „The New Era“. Palec dolů.


Cosmic Church – Täyttymys

Cosmic Church - Tayttymys

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.6.2018
Label: Kuunpalvelus

Tracklist:
01. Aloitus
02. Armolahja
03. Sinetti
04. Huuto
05. Vangittu
06. Alttari
07. Täyttymys

Hrací doba: 42:59

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Cosmic Church patří k formacím, u nichž se mi velmi zamlouvá vizuální stránka. Na mysli tím mám především éru předchozího alba „Ylistys“ z roku 2013, jeho obal i přidružené fotografie. Na nich je lídr a jediný člen Luxixul Sumering Auter v krvavě rudé kutně v zasněžené krajině. Jednoduché, a přitom působivé. Vkusné a nepřepálené, a přitom ctící estetiku a myšlenkové proudy žánru. Což je obzvláště u něčeho jako black metal velmi důležité, možná důležitější, než si mnozí myslí.

Jakkoliv mi stylizace „Ylistys“ přijde o kousek silnější, podobně pozitivně nakonec mohu hovořit i o vizuálu letošního počinu „Täyttymys“. Na něm se vrací rudá kutna (ostatně ne poprvé, viz třeba minialbum „Vigilia“ z roku 2015), tentokrát ovšem v lese či nějaké bažině. Opět to každopádně vypadá skvěle. Nicméně se zdá, že naposled, jelikož činnost Cosmic Church byla ukončena již v loňském roce a „Täyttymys“ tedy vyšlo až „posmrtně“. Jako labutí píseň funguje obstojně a Cosmic Church se jeho prostřednictvím loučí se ctí, přesto se nemohu ubránit pocitu, že „Ylistys“ se mi zamlouvalo o trochu víc.

Samozřejmě netvrdím, že je „Täyttymys“ nějaká kokotina, pořád jde o důstojnou práci. „Ylistys“ nicméně bylo o něco pravověrnější a zvukově špinavější, což mi při mém současném posluchačském rozpoložení vyhovuje více. A to platí i navzdory skutečnosti, že ani „Ylistys“ nebyla nějaká raw vichřice, melodií tam pořád bylo víc než dost. Tento aspekt tvorby Cosmic Church je nicméně na „Täyttymys“ ještě znatelnější a víc vytažený do popředí.

Dokonce si i myslím, že by v případě novinky nebylo tak přehnané již mluvit o melodickém black metalu. Ostatně jsou na „Täyttymys“ místy cítit znatelné vlivy severského melodického black metalu z poloviny devadesátých let minulého století. Třeba se nejedná o přímou inspiraci a podobnosti bylo docíleno nevědomky či náhodou, což ovšem nic nemění na tom, že třeba v devítiminutové „Vangittu“ jsou ty analogie evidentní.

Když už jsem pustil do srovnávání „Täyttymys“ a „Ylistys“, nemohu si směrem k letošní nahrávce odpustit ještě jednu výtku. Na jejím předchůdci mi přišel songwriting vytříbenější, atmosféra hlubší a vrcholné nápady desky působivější. Na novince jsem třeba nenašel skladbu síly „Luon perustani sinun kallioosi“, navzdory příklonu k větší melodičnosti jsem také nenašel motiv, jenž by mě bavil takovým způsobem jako třeba jeden v „Näkyjä indigolähteeltä“.

Cosmic Church

Kritiky už nicméně bylo dost, protože vyložený pojeb si „Täyttymys“ nezaslouží. Vůbec to totiž není špatné album a prakticky všechny neduhy neplynou z nekvalit aktuálního počinu, nýbrž z vyšších kvalit „Ylistys“. Zkusím-li se však podívat na letošní počin samostatně, vidím dobře odvedenou práci. Ostatně, už výše jsem prohlásil, že „Täyttymys“ považuji za důstojnou tečku za tvorbou Cosmic Church, což bych samozřejmě netvrdil, kdybych si to nemyslel.

Pořád tu je uspokojivé množství povedených pasáží a některé motivy v hlavě uvíznou docela bezproblémově, aniž by se musely uchylovat k pomocným berličkám jako třeba vlezlost. I to nakonec může být důkazem toho, že za Cosmic Church se nějaký talent skrýval. Z konkrétních stop bych možná trochu paradoxně vyzdvihl mezihry (nebo jen krátké písně?) „Huuto“ a „Alttari“, jejichž náladotvornost překonává mnohé momenty delších kusů. Celkově každopádně v pohodě album, ačkoliv k „Ylistys“ se budu vracet radši.


Dark Buddha Rising – II

Dark Buddha Rising - II

Země: Finsko
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 20.4.2018
Label: Neurot Recordings

Tracklist:
01. Mahathgata I
02. Mahathgata II

Hrací doba: 25:44

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Dneska si splatíme jeden z mnoha dluhů, které tu na stránce máme. Ještě nikdy u nás totiž nevyšla žádná recenze na finské Dark Buddha Rising. Což asi není úplně hrdelní zločin vůči vší metalové podstatě, přesto si myslím, že se jedná o skupinu, která si zde pozornost určitě zaslouží. A to nejen díky provázanosti s dalšími zajímavými projekty jako Hexvessel, Atomikylä, Mr. Peter Hayden, Candy Cane či společné kolaboraci Waste of Space Orchestra, na níž se členové Dark Buddha Rising podíleli s Oranssi Pazuzu, nýbrž v první řadě kvůli hudbě samotné. Ačkoliv věřím tomu, že pro spoustu z vás (předpokládám, že asi pro většinu) nebudu říkat nic nového, poněvadž jste s muzikou Dark Buddha Rising jistě obeznámeni…

V letošním roce si Finové připsali na konto minialbum „II“, které dle názvu navazuje na jejich debutovou deskou „I“ z roku 2007. Trochu vtipné je, že EP obsahuje stejný počet skladeb jako minulá řadovka „Inversum“ (2015), tedy dvě, ale tentokrát se stopáž zastavila na dvaceti pěti minutách, tudíž nejspíš právě kvůli tomu je novinka označena jen jako malé album. Formální klasifikace nám nicméně může být u análu, protože nejde o nic většího než prachobyčejnou nálepku, s níž se „II“ zapíše do metalových databází. V konečném důsledku vždycky rozhoduje muzika a v té má tahle nahrávka co nabídnout.

Žádné stylové kotrmelce se na „II“ neodehrávají, což je v tomhle případě asi dobře. Říct, že nové EP zní přibližně asi tak, jak byste od současných Dark Buddha Rising asi čekali, možná na první pohled nezní dvakrát povzbudivě, já to ovšem myslím v tom dobrém slova smyslu. Nesnaž se spravit, co není rozbité, obzvlášť když to ještě neomrzelo a když se nejedná o kopírku minulých prací. Jakmile Finové rozjedou „Mahathgata I“, tak to tam pořád je. Monotónní sludge/doom s atmosférickými doplňky, psychedelická mlha… stačí jen krapánek snahy a dostaví se opojení.

Z obou přítomných písní mě víc baví právě „Mahathgata I“ postavená hlavně na riffech a konstantnímu napětí pečlivě budovanému napříč celou skladbou. Zvlášť když i navzdory čtvrthodinové hrací době dost odsýpá (i přestože se místy „táhne“ jak doomový sopel) a nedává prakticky žádný prostor pro nudu. „Mahathgata II“ na to jde trochu jinak a volí spíš plíživější postupný růst za pomoci temno-ambientu, ke kytarovému klimaxu vystoupí až někdy ve třech čtvrtinách a udrží se v něm jen nějaké dvě minuty. Ani tenhle kus není špatný, atmosféra mu neschází a dobrý dojem z EP spíš stvrdí, než zkazí, ale jak jsem řekl, metal v podání „Mahathgata I“ mě v tomto případě oslovil o něco více.

Dark Buddha Rising

Tím ovšem nechci vzbudit dojem, že druhá polovina ípíčka tam je spíš na ozdobu. „II“ jako celek je sakra v cajku a myslím, že lze bezpečně prohlásit, že i se svým nejnovějším počinem si Dark Buddha Rising udrželi svůj status kvalitní kapely. Pokud jste se navíc s touhle bandou nikdy nesetkali, právě „II“ může díky své přímočarosti, kratší hrací době a relativní stravitelnosti dobře posloužit jakožto první seznámení. Za mě každopádně spokojenost, co víc k tomu dodat.


Obduktio – Holotna

Obduktio - Holotna

Země: Finsko
Žánr: crust punk
Datum vydání: 29.3.2018
Label: Caligari Records

Tracklist:
01. Koffia hanassa pt. I: The Thirsty Journey Through Frostbitten Landscapes
02. Ihmistarha
03. Räjähdys
04. Kääntöpuoli
05. Paskablues
06. Mustat siipenne
07. Väkivallan eskalaatio
08. Napalmia
09. Laukaus
10. Vääräuskoiset
11. Kuka?
12. Psykoottinen masennus
13. Koffia hanassa pt. II: … of Golden Taps and Devilish Bureaucrats

Hrací doba: 30:34

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Caligari Records

Dnešní lekce finštiny se bude týkat odborného ohledání mrtvoly a jejího nachlazení, tedy v originále řečeno Obduktio a jejich desky „Holotna“. Ne, že bych byl nějaký specialista na finštinu, ale výrazem obduktio jsem si vzhledem k podobnosti slova obdukce jistý, avšak holotna je už větší oříšek. Jedná se o nějaký zapomenutější výraz pro nachlazení, přičemž je zřejmě myšleno jako pořádné, až smrtelné, jelikož příkladem je ve slovníku uvedena věta, že v Saariselällä poznali holocaust i Rusové, což má asi odkazovat na Zimní válku. No pojďme se věnovat raději hudbě, jelikož ta je přeci jenom jasnější než překlady finštiny.

Obduktio je trojice finských punkerů, která má za sebou včetně „Holotna“ tři nahrávky. Ta první „MAKSA“ z roku 2014 je pouhým EPčkem, avšak eponymní debut, jenž vyšel o rok později, je již plnohodnotným počinem. Stejně jako „Holotna“ vyšel u Caligari Records, floridského podzemního labelu, a rovněž pouze na kazetě a digitálně.

Materiál na „Holotna“ je asi takový, jaký pod škatulkou crust punk čekáte. Tedy ano, je to špinavé, je to hrubé a má to v sobě metal. Nepouští se do d-beatových poloh, jako je u tohoto žánru vcelku běžné, ale spíše nabídne klasický hardcore křížený grindcorem. Muziku tvrdí deathmetalové vlivy znatelné především v pomalejších tempech a vokálech. Samozřejmě je vše nastrojené do vhodné produkce-neprodukce.

Celá nahrávka zní jako z garáže, což je dobře. Vcítit se do této hudby a prožívat ji je jednoduché. Vlastně je Obduktio tou kapelou, kterou bychom všichni chtěli pro víkendové večery s partou kámošů. Nikoho neurazí a pobaví. Zvuk alba připomíná demáče, kde se občas vše promění v jednu změť hluku, jindy zase zasyčí činel tak, že nevíte, jestli náhodou bubeník nehraje šroubovákem, nebo jsou vzadu slyšet ozvěny, jako když něco padá z regálů u stěny nad ponkem. Prostě to má svoji ryzost.

Deska je ohraničena intrem a outrem, které uvádí a ukončuje píseň „Koffia hanassa“ rozdělená na dvě části. Oba party mi připadají téměř totožné a strašně mi připomínají dávný evergreen „Who Are You?“ od Void. Správnou energii si udržuje taky klasická hardcorová řež „Ihmistarha“, asi můj nejoblíbenější kus. Jestli se něco Obduktio daří, tak určitě ověnčit skladby dobrou zásobou riffů, na kterých vydrží stát celou svoji stopáž, ať už jde o rychlé, ani ne minutové sypačky nebo tříminutovky. Tyto dva typy písní se vhodně střídají, takže zatímco „Kääntöpuoli“ a „Paskablues“ jsou spíš ve středním tempu, přičemž v druhé jmenované jsou i náznaky melodie a s tím spojené chytlavosti, následující „Mustat siipenne“ je zase pěkně od podlahy a během mžiku odezní pryč.

Nelze nezmínit „Napalmia“, u níž jsem si vzpomněl na legendární Hellhammer. Pomalejší táhlé a řízné riffy, které vyústí do kvapíku, jakého se ani Švýcaři neštítili. A ani ikonické „ugh“ tu nechybí. Když už jsem u těch podobností, zpěv bych přirovnal k L-G PetrovoviEntombed. Ono i celkové vyznění Obduktio vychází zřejmě ze stejných kořenů, z nichž čerpali Entombed pro tvorbu svého death ‘n’ rollu. Lehkým překvapením je předposlední „Psykoottinen masennus“. Ta překonává šest minut a nabízí všechny možné polohy Obduktio. Klidně by seděla jako konec. Myslím, že by to fungovalo lépe než trochu zbytečná druhá část „Koffia hanassa“, avšak myslím, že nějaký důvod má.

Obduktio

Texty jsou ve finštině, ale jejich rozbor jsem vzdal hned po prvním pokusu, jelikož jsem se dostal rychle do úzkých, podobně jako u samotného názvu alba. Přeložil jsem si pouze názvy skladeb, které jsou víceméně žánrově klasické. Většinu z těchto slov asi v běžné konverzaci nepoužijete hehe, tedy s výjimkou jednoho – „Kuka?“ je kdo?.

„Holotna“ je albem, které dokáže bez problémů na dobrou půlhodinku zabavit. Připomíná punkový večírek, na němž nechcete chybět. Sáhnutím po této placce nic nezkazíte, ale když se jí vyhnete, o nic zásadního nepřijdete. Mně se podobné oddechovky líbí, takže jestli to máte stejně, Obduktio vás nezklamou.


Verge – The Process of Self-Becoming

Verge - The Process of Self-Becoming

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.9.2017
Label: I, Voidhanger Records

Hrací doba: 47:24

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Verge se zpočátku zdáli být ideálním kandidátem pro poslech – hrají skandinávský black metal, který dlouhodobě preferuji, a mezi jejich vybavením nechybí harmonium, jež v blacku považuji za ultimátní atmosférotvorný nástroj. Už to, jak jsem začal, však napovídá tomu, že zdání někdy klame. A tohle je právě ten případ.

Nejde o to, že by chalani z Verge neuměli hrát nebo se nebyli schopní sem tam vytasit s nějakým vcelku dobrým nápadem. Ne, provinili se zločinem mnohem horším – jejich hudba postrádá atmosféru. Což je o to trestuhodnější, když si vezmu, z jakého prostředí, z jaké krajiny mají možnost čerpat inspiraci. Všechny ty sypačky, riffy studenější než psí čumák a skřehot, z něhož bych si na místě hodil mašli, tak přicházejí vniveč, protože když je nezastřešuje něco, na základě čeho bych poznal, že těch několik skladeb bylo stvořeno právě těmi a těmi lidmi, nedá se svítit. Důvodem, proč jsem se do „The Process of Self-Becoming“ nedokázal za celou dobu pořádně vžít, je také zvuk, který sice je patřičně neotesaný, ale způsobem, jenž mi vůbec nevyhovuje.

Nuže, teď, když už jsem dostatečně strhal, co bylo třeba strhat, můžu přejít i k radostnějším záležitostem, tedy ke kladům desky. Jak jsem psal výše, Verge umějí hrát a ani nápady jim nechybějí, přestože ve větší hustotě by určitě neuškodily. Řekl bych, že nejvíce jim sedí rychlé pasáže, čehož dobrou ukázkou jsou například některé části „Moral I – The Decision Beyond Calculation“, která je však ke konci pokažená nevhodným hevíkovým sólem, nebo závěrečná minuta „Aesthetic III – The Ridiculous Difficulty of Acceptance“, již považuji za jednu z nejvydařenějších pasáží na celém albu. Že nejsou marní ani v pomalých tempech, je na druhou stranu vidět v prostředku „Religious I – The Bedrock Gives Way“, kde jsem se poprvé a naposled dočkal také onoho harmonia, díky kterému vystrčí růžky i jinak více méně absentující atmosféra. Tu nicméně v jiných skladbách hatí nudné střednětempé riffy a melodie a čistý zpěv, který hlavně v porovnání s jinými skandinávskými blackárnami považuji za neuvěřitelně fádní a místy až nehodící se ke zbytku hudebního projevu.

Popravdě je mi líto, že nemohu Verge víc pochválit, poněvadž je mi jejich snažení místy docela sympatické, ale když si po pár dnech od posledního poslechu nepamatujete ani ň, je nejspíš někde chyba. Když si „The Process of Self-Becoming“ poslechnete, třeba toho litovat nebudete, nevím. Rozhodně nejde o desku, která by člověka vyloženě nebavila nebo ho snad otravovala. Mně každopádně nesedla a nejspíš se k ní už v životě nevrátím ani si na ni nevzpomenu.