Archiv štítku: FIN

Finsko

Clandestine Blaze – City of Slaughter

Clandestine Blaze - City of Slaughter

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.2.2017
Label: Northern Heritage Records

Tracklist:
01. Remembrance of a Ruin
02. The Voice of Our Mythical Past
03. Circle of Vultures
04. Prelude of Slaughter
05. Return into the City of Slaughter
06. Archeopsychic Fear
07. Century of Fire

Hrací doba: 38:54

Odkazy:
bandcamp

Vyhlášený finský zvrhlík Mikko Aspa, majitel několika labelů (včetně asi nejznámějšího Northern Heritage Records, který je ostatně podepsán i pod dnes recenzovanou nahrávkou) a pornografických médií a s nejvyšší pravděpodobností také hlas slovutných avantgardních bohů Deathspell Omega, je po dvou letech zpět s novou deskou svého hlavního osobního projektu. Clandestine Blaze je mnohdy považováno za kontroverzní formaci, přičemž slovo kontroverzní je dnes na blackmetalové scéně chápáno jakožto eufemismus pro extrémně pravicové filozofie, ale o neonacistickou záležitost se nejedná. Pouze je na textech Clandestine Blaze poznat, že judaismus jaksi není favorizovaným náboženstvím Mikko Aspy.

Nicméně i v případě, že tato skutečnost uráží váš vytříbený jemnocit, jen těžko můžete o Clandestine Blaze tvrdit, že to je píčovina, přijde-li řeč na hudební stránku. Mikko Aspa totiž do světa dlouhodobě pouští vysoce kvalitní syrově blackmetalovou práci a na většině svých alb si drží velmi dobrou laťku. Ani letošní počin „City of Slaughter“ mu ostudu nedělá, to si můžeme říct rovnou. Na druhou stranu však novinka neaspiruje na zařazení k vrcholům diskografie Clandestine Blaze a třeba minulé dva počiny „New Golgotha Rising“ (2015) a „Harmony of Struggle“ (2013) mi přišly o něco silnější.

Tím ovšem nechci „City of Slaughter“ hned zkraje nějak dehonestovat. Pouze bychom si měli uvědomit, že nelze pořád hnát kvalitu výš a výše až donekonečna a jen těžko může každá nová fošna suverénně pokořit všechny své předchůdce, to platí u Clandestine Blaze i všude jinde, byť se nám mnohdy marketingové kydy snaží namluvit opak (což ale samozřejmě není dnešní případ). To je celé. A vůbec si takové tvrzení neodporuje s tím, že je „City of Slaughter“ stále dobrá věc.

Základní recept samozřejmě zůstává tak, jak jsme na něj již dávno zvyklí, tedy syrová blackmetalová záležitost (byť mi přijde, že třeba „New Golgotha Rising“ znělo o dost hnusněji a i co do samotného skladatelství agresivněji, když už jsme u toho). Přesto – pravověrnost stále může být zahrána zajímavě a svěže, čehož je Clandestine Blaze dlouhodobým důkazem. Pojďme si rovnou uvést několik konkrétních příkladů toho, že i do takto laděné nahrávky lze propašovat nestandardní momenty.

Třeba hned úvodní „Remembrance of a Ruin“ je dobrý vál ve středním tempu a s povedeným riffem, ale korunu mu nasadí až pomalejší závěr, do něhož se snese vpravdě fantastická melodie. Takhle tedy ano! Podobně se za pomoci nenápadných kláves povede vypíchnout třeba i prostřední střednětempou pasáž v jinak rychlejším válu „Circle of Vultures“. Zasraně působivá je i přes lehce rozpačitý začátek taktéž druhá půle bezmála devítiminutové skoro-titulky „Return into the City of Slaughter“. K tomu navrch nezapomeňte přidat i úctyhodný zástup kvalitních riffů a samozřejmě Aspovu charakteristickou vokální práci – ono zas ne, že by nahrávka stála jenom a pouze na těch vybočujících chvilkách.

Abychom ale nikomu nemazali med kolem držky, je dlužno zmínit, že ne vše je na „City of Slaughter“ úplně dokonalé. Při opakovaných posleších mě vcelku záhy začala rozčilovat ambientní mezihra „Prelude of Slaughter“. A rozhodně to není tím, že by mě tenhle druh muziky sral, obecně mi vůbec nevadí, ale zrovna zde to není žádné velké terno. Podobně mi moc nevoní začátek „Return into the City of Slaughter“, což už jsem ostatně naznačoval výše. Riff v první části skladby mi připadá zbytečně humpolácký a moc tomu nepřidá ani „groovy“ tempo (které ale v jiných písních nevadí). Škoda je to tím spíš, že po necelých čtyřech minutách tohle skončí a píseň se překlene k již zmiňované druhé polovině, která naopak patří k vrcholným částem celé čtyřicetiminutovky.

Celkově vzato je však „City of Slaughter“ dobrá žánrová deska, jež pod zdánlivě ortodoxním krunýřem ukrývá i pár lahůdkových momentů. Na první pohled strohá záležitost ukazuje, že lze ctít a chápat podstatu black metalu, a přitom k ní nepřistupovat slepě, bezmyšlenkovitě a bez vlastního vkladu. Možná právě tohle je tím, co nakonec odděluje zrno od plev. Do jaké sorty patří Clandestine Blaze, to je snad zřejmé.


Wömit Angel – Impaling Force of Satan

Wömit Angel - Impaling Force of Satan

Země: Finsko
Žánr: black / thrash metal / punk
Datum vydání: 18.3.2017
Label: Ketzer Records

Tracklist:
01. Planetary Destruction
02. Forgotten Name of Evil
03. Armageddon Wolfpack
04. Ceremonial Coffin-Ceremonial Death
05. Nun Raping Rock ‘n’ Roll
06. Impaling Force of Satan
07. Goat Hellfire
08. Possessed Misery
09. Mr. Barbie
10. Rat Mouth Saviour
11. Raping the Holy Part II
12. I Kill Everything I Fuck [G. G. Allin cover]

Hrací doba: 38:13

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Původně jsem chtěl napsat do úvodu, že tato recenze je pro všechny blackmetalisty, ale pak jsem si uvědomil, že by mi to možná hned po prvním poslechu omlátili o hlavu. Napsat, že je tato recenze pro všechny pankáče není o moc lepší. Zkrátka by měli svoje oči a poté především uši uvést do pozoru všichni, co mají rádi, když se to v hudbě řeže a úchylné zábavě se jde naproti. Řeč je o finské kapele Wömit Angel; už jen název dává jasně najevo, co se tu asi bude dít za zvěrstva. Jedná se o třetí řadový zářez do diskografie a věřte, že se zde překvapivě nezměnilo vůbec nic, haha.

Wömit Angel hrají black/punkovou skotačinu, kterou si asi každý čtenář dokáže lehce představit. Ano, přesně tak jednoduché to je. Prostě si tahle parta maníků z Tampere dělá radost kombinací těchto žánrů, jež byla nastokrát slyšená, a přesto spoustu lidí dál baví. Včetně mě. Pro fanoušky první vlny black metalu to může být skutečně návrat do oněch let formování černého kovu, kdy hudba tvrdě thrashuje a punkově dovádí. Zřejmě největší inspirací jsou jim krajané Impaled Nazarene, a kdybych si chtěl píchnout, tak mohu s klidem napsat, že je Wömit Angel docela jednoduše obšlehli. A to se vším všudy, hudba, texty, image, prostě všechno. Předmětem zájmu tedy je, jak dobře se jim to tentokrát povedlo a zdali vůbec.

„Impaling Force of Satan“ začíná krátkým intrem o radioaktivitě a následně vybouchne v pravou blackmetalovou bouři. Dvěma kopáky pohánění punkový štěkací refrén celé dílko obohacuje, přičemž ve své polovině ukážou konečně i svoji třetí a taky poslední tvář – tu thrashovou. Po obligatorním „Ugh!“, které nechybí tak v dobré polovině skladeb, nastává rytmická riffovačka a ta funguje snad vždycky. „Planetary Destruction” je dobrý otvírák. Jestli něco Wömit Angel umí, tak pracovat s tempy a sázet do nich vhodné riffy. A zhruba tento postup je v různých obměnách použit po celém albu. Třeba druhá „Forgotten Name of Evil“ je punk jako řemen hned od začátku. Sice s postupem času shodí číro a uvelebí se ve vcelku nudném metalu, ale později opět vyletí a sólovým pidlikáním na kytaru naběhne zpět na první etapu. Ona sóla na kytaru jsou tu spíše jen tak na oko, jako doplněk k tomu všemu bordelu nejspíš. Vězte, že jim ani nebudete věnovat pozornost.

Co bych dále vypíchnul, jsou skladby jako „Ceremonial Coffin-Ceremonial Death“, což je opět vyvedená riffovačka s chytlavým refrénem nebo následující rock’n’rollová záležitost s vtipným názvem „Nun Raping Rock ‘n’ Roll“. Na blasfemické rouhání dá vzpomenout titulka, která je mluveným intrem o tom, čím tahle trojice rouhačů vlastně je. Na tu je ihned navázáno vyvedenou blackmetalovou řeží „Goat Hellfire“ a tak to jde dále až ke konci. První polovina desky mi připadá silnější, možná je to tím, že tam Finové vyčerpali vše ze svého arsenálu a se závěrem alba se už jen opakují. Nutno zmínit poslední maličkost. Poetická „I Kill Everything I Fuck“ není ničím jiným než coverem legendárního hovada G. G. Allina. Do konceptu Wömit Angel parádně zapadá a navíc je to hitovka jako prase, takže proč ne.

Wömit Angel

Zbytek skladeb je průměrem, avšak i zde se najdou dobré momenty. Mé sympatie si Wömit Angel získali svou soudností. Neperou do nás tenhle vývar hodinu, ale jen 38 minut, což je na tuhle radost možná i tak trochu přespříliš. Nahrávka je také samozřejmě řádně syrová a špinavá, snad by je to ani nenapadlo dělat jinak. Každopádně jsem se u poslechu nenudil a ani jednou nemusel nic přeskakovat. Vlastně mě „Impaling Force of Satan“ baví. Je to taková příjemná oddychovka, dokážu si představit, že i pro všechny vyznavače toho nejčernějšího metalu může být tohle snesitelná položka k odreagování od tuhé zimní atmosféry trve kultů. Ničím jiným ovšem tohle album není. Zřejmě každý, kdo má tyto žánry dostatečně probádané, vytáhne z rukávu několik kapel, co tohle všechno dělají líp. Poté už je jen na vás, jestli chcete poslouchat Wömit Angel nebo staré známé.


Altar of Betelgeuze – Among the Ruins

Altar of Betelgeuze - Among the Ruins

Země: Finsko
Žánr: stoner / doom metal
Datum vydání: 15.4.2017
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. The Offering
02. Sledge of Stones
03. No Return
04. New Dawn
05. Absence of Light
06. Advocates of Deception
07. Among the Ruins

Hrací doba: 49:13

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Venku prší, slunce nesvítí, myslím, že je ideální čas na porci doom metalu. Altar of Betelgeuze je finské kvarteto fungující od roku 2010. Svůj debut si odbyli o čtyři roky později, kdy vydali desku s názvem „Darkness Sustains the Silence“. Nevím, jestli jste jí zaznamenali, já ne, tedy nemohu porovnávat, zdali kapela prodělala nějaká výraznější změny. Každopádně nyní před sebou máme novinku „Among the Ruins“ a ta by rozhodně neměla uniknout zvídavým uším a už vůbec ne vyznavačům metalu zkázy.

Sama kapela se prezentuje jako stoner death metal, což mě osobně zaujalo a bylo hlavním důvodem, proč jsem se odhodlal k poslechu alba od skupiny, kterou jsem dříve vůbec neznal. Při pohledu na obálku od Césara Valladarese se ve mně probouzejí spíše představy o black metalu, ostatně debut má ještě mrazivější obal. Hudebně je jejich definice celkem přesná. Nejedná se o ten slunečný, pískem zasypaný stoner metal, ale naopak o jeho nihilisticky temnou podobu. O tu se stará také tvrdý doommetalový základ založený na pevně daných postupech. Neočekávejte tedy žádné rychlopalby, ale pořádně těžkotonážní valivou sílu stojící na táhlých riffech. Jakkoliv klasicky to může znít, tito Finové znějí svěže, a jestli se jim něco do tohoto nepřístupného a bahnitého teritoria podařilo vecpat, tak světe div se chytlavost.

Asi hlavním plusem Altar of Betelgeuze jsou vokály. V první skladbě „The Offering“ figuruje hrdelní zpěv, což je asi tak jediné, co tu připomíná onen kapelou zmiňovaný death metal, ale zřejmě to myslí hlavně kvůli tvrdost, kterou deska má. Ovšem pravdou je, že i hudebně ryje „Among the Ruins“ v death/doomovém koridoru. Písně spíš pozvolna přechází podle aktuální nálady mezi jednotlivými styly, důležité však je, že to jako celek sedí. Ale zpátky k tě vokálům. Překvapením byla druhá „Sledge of Stones“, kde se za mikrofon postavil Chris Cornell. Teda ne fakticky, avšak já ho tam slyšel. Altar of Betelgeuze disponují dvěma zpěváky, přičemž Matias Nastolin se mimo baskytary stará o growling a Olli Suurmunne kromě kytary taky čistě zpívá. Právě jeho zpěv je podobný Cornellovi, trochu hlubší, přesto velice podobný. Když to v druhé půlce písničky vyšle do ještě větších výšin, tak ho tam slyším zcela zřetelně. Myslím, že právě tohle mi přirostlo k srdci z celého alba nejvíce, protože ono spojení tohoto pronikavého silného hlasu spolu s hutnou hudbou zní prostě dobře. Občas to připomíná klasický heavy metal, à la Black Sabbath v druhé polovině 80. let, ale v osobitém podání Altar of Betelgeuze.

Ačkoliv je první polovina „Among the Ruins“ o něco napěchovanější, i v její druhé půlce jsou vydařené skladby. Jmenovat mohu předposlední „Advocates of Deception“. S postupem času jsem si oblíbil ty, kde dostává více prostoru Suurmunne, tedy ty s čistým zpěvem. V několika písních se hlasy vzájemně propojují a vždy se spíš těším na ten jeho. Growling v podání Nastolina není vyloženě špatný, ale působí tak nějak standardně, popravdě kdyby bylo celé album nazpíváno takto, asi by ve mně nevzbudilo takový zájem. Také s melodiemi takhle skupina rozhodně umí pracovat a snad každá píseň nabídne nějaké zajímavé momenty. Ne, že by zde, kromě kytarových sól, byly melodické vyhrávky, ale občas zpěv příjemně chytne za ucho. Zkrátka tohle spojení melodie a neústupné tvrdosti se Finům povedlo. Kytaristé dokázali vysolit solidní zásobu riffů, které se v dlouhých kompozicích sice nijak často nestřídají, zkázonosnou atmosféru ovšem spolu s dunícími bicí a basou vytvořit dokážou.

„Among the Ruins” lze jedině doporučit. Ručím, že to nebude ztráta drahocenného času. U mě fungovali Altar of Betelgeuze na první dobrou, až jsem se toho lekl. Možná, že na to musí být nálada, ale v tomhle deštivém počasí mi to zpříjemnilo čas hodněkrát. Ještě spokojenější bych byl, kdyby se nebáli přitvrdit v produkci, přeci jenom se zvukově neponořují do stejných propastí jako hudebně, ale to už je ve výsledném verdiktu pouhý detail.


Gloomy Grim – The Age of Aquarius

Gloomy Grim - The Age of Aquarius

Země: Finsko
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 6.6.2016
Label: Satanath Records / Murdher Records

Tracklist:
01. The Rise of the Great Beast
02. Germination
03. A Lady in White
04. Beyond the Hate
05. One Night I Heard a Scream
06. The Shameful Kiss
07. The Mist
08. Time
09. Light of Lucifer Shine on Me
10. Trapped in Eternal Darkness

Hrací doba: 44:18

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Satanath Records

Finové Gloomy Grim v poslední +/- dekádě fungují dosti pochybným způsobem a jsou roky, kdy u nich neaktivita jednoznačně převažuje nad aktivitou. Svého času jsem si dokonce myslel, že to Agathon, lídr skupiny, už zabalil, ale tu a tam se jméno Gloomy Grim zase vynoří a pustí do světa nové album.

Tato neaktivita (či snad neochota nebo dokonce lenost cokoliv dělat?) začala po čtvrtém albu „The Grand Hammering“. To tehdy přišlo tři roky po svém předchůdci „Written in Blood“ a od té doby už se přestávky mezi jednotlivými nahrávkami prodlužují na čím dál větší počet let. Příprava „Under the Spell of the Unlight“ zabrala čtyři roky, během nichž Gloomy Grim nepředvedli nic kromě dvou promo počinů, z nichž minimálně jeden byl dost podivný (kapela jej vydala skrz torrenty… no, oukej). Po vydání „Under the Spell of the Unlight“ se však Gloomy Grim uložili k ještě delšímu zimnímu spánku – ten tentokrát zabral celých osm roků, během nichž se Finové opět zmohli jen na dvě kraťoučké nahrávečky, jejichž význam je nevalný. V jednom případě šlo stejně jako před „Under the Spell of the Unlight“ jen o pracovní verze nových písní, které se nakonec objevují i na letošní šesté desce „The Age of Aquarius“

Což o to, klidně ať to trvá osm let, nic proti tomu – pokud výsledek bude stát za to. Nicméně se při poslechu „The Age of Aquarius“ nabízejí jisté pochybnosti, zdali je kvalita alba skutečně natolik odzbrojující, aby šlo smysluplně obhájit osm let příprav a čekání. Spíš nešlo…

Nic si nenalhávejme. Gloomy Grim nikdy nehráli žádné zázraky. Je to kapela, která má možná na křížku dvacet let fungování, ale ani za takovou dobu se jí nepodařilo se nějak zvlášť prosadit – vzhledem ke kvalitě tvorby právem, jelikož Gloomy Grim prostě vždy patřili k průměrným formacím. Nicméně starší věci nebyly úplné kokotiny, a ač se nejednalo o nic zvláštního, bylo to vcelku na pohodu a ze všech těch alb si lze vyzobat pár relativně dobrých skladeb. Ostatně i na minulém „Under the Spell of the Unlight“ Finové dokázali přijít alespoň s hitovkou „September – Invoking the Flames (Burn, Burn, Burn)“.

„The Age of Aquarius“ je ovšem takové nijaké, vlažné, obyčejné. Slitá masa nezáživného, lehce podprůměrného black metálku s klávesovou patinou. Ty Dimmu Borgir a podobné sterilní načančanosti lze aspoň úspěšně nenávidět, ale toto jednoduše není nic, jedním uchem to leze dovnitř, druhým se to okamžitě dere ven, aniž by to zanechalo jinou stopu. Nevím, možná se v průběhu let mé nároky změnily (inu, nikoliv možná, ale docela s jistotou), takže se na starší věci Gloomy Grim dívám nostalgickou optikou, přece jen mi bylo tak 15 nebo 16, když jsem je slyšel prvně; třeba by mě předchozí věci dnes už také nebavily (neměl jsem náladu to před recenzí zkoušet). Ale to je jedno, protože to nic nemění na mém názoru, že „The Age of Aquarius“ je těžká nuda.

Gloomy Grim

Budeme-li se aspoň na chvíli bavit o tom, co se na „The Age of Aquarius“ nějakým způsobem povedlo, pak lze zmínit, že třetí „A Lady in White“ obsahuje jednu docela slušnou pasáž. Asi nejzajímavější skladbou je „Time“, v níž se pár docela povedených motivů nachází – především zaujme postupně gradovaný rozjezd písně, stísněná klávesová linka a hororové zvuky v závěru. Jednoznačně nejlepší položka tracklistu, byť z obecného hlediska ani ona není ničím výlučným. Metalové začátečníky, kteří teprve včera objevili Cradle of Filth, by mohly bavit i kusy jako „One Night I Heard a Scream“ či „Light of Lucifer Shine on Me“. Nicméně si myslím, že ani takovým lidem ještě bez vypilovaného kritického vkusu (to nemyslím zle, snad všichni jsme kdysi v kariéře posluchače metalu museli nějak začít) toho „The Age of Aquarius“ příliš nepředá. Což samozřejmě pro Gloomy Grim není zrovna nejlepší vizitka.

„The Age of Aquarius“ je bezpochyby slabá deska, jež časem zapadne a za pár měsíců si na ni již málokdo vzpomene – právem. Úplně stejně jako časem zapadnou i samotní Gloomy Grim, protože dvacet let kariéry z vás legendu ani kultovku neudělá, takový titul přísluší jen těm, kdo za sebou mají nějakým způsobem výjimečné nahrávky. Gloomy Grim jsou pouze kapelou, která hraje dlouho, ale díru do blackmetalové scény neudělala a už nejspíš ani neudělá. „The Age of Aquarius“ takový status jedině potvrzuje, ale pokud dříve šlo mít vůči téhle finské hororové partě alespoň nějaké sympatie, po takto jalovém počinu se i tohle minimum rozplývá. Nahatá buchta na promo fotce dobrou hudbu prostě nedělá.


Antimateria – Valo aikojen takaa

Antimateria - Valo aikojen takaa

Země: Finsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 1.9.2016
Label: Purity Through Fire

Tracklist:
01. Intro
02. Sieltä mistä valokaan ei milloinkaan karkaa
03. Tieni kohti lopullista tuhoa
04. Roihuten läpi yötaivaan
05. Kun aukeaa mysteerit kuoleman
06. Kadoten merien hautaan
07. Valo aikojen takaa

Hrací doba: 43:53

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Je hezké, jak občas nějaké skupiny a projekty klamou tělem a jak v reálu nabízejí trochu něco jiného, než co člověk na první pohled očekává. Když se podívám na prezentaci finské jednočlenné formace Antimateria, tak bych tedy očekával o poznání větší zlo, než jaké debutová deska „Valo aikojen takaa“ skutečně nabízí. Při pohledu na obal alba, logo kapely i černobílou zlo fotku v zasněženém nočním lese jsem si myslel, že dostanu spíš nějakou syrovost typu – abychom zůstali ve Finsku – Goatmoon. To se ovšem nekoná.

Jistěže Antimateria stále nabízí black metal, který lze z obecného hlediska považovat za špinavý. Vážně se nejedná o žádnou sterilní produkci a ten punc finské školy ve zvuku kytar tam dejme tomu je. Rychlé vichřice, agresi či misantropii však bude nutno oželet. Produkce Antimateria se nese v pomalejším duchu bez snahy posluchače jakkoliv ničit či trápit. „Valo aikojen takaa“ je vlastně dost pohodové poslouchání, nikam se nespěchá, riffy jsou melodické, nechybí ambientní klávesy. Popravdě, spíš než k elitním finským zběsilostem má Antimateria blíž k atmo-blackové větvi. Jenže tam, kde i ty mnohými nenáviděné „kaskády“ dokážou nabídnout rychlé mrazivé pasáže, se „Valo aikojen takaa“ jen drží v pozvolna plynoucím tempu.

To prozatím nebylo žádné hodnocení, neříkám, jestli je to dobře nebo špatně – jen konstatuji očividná fakta, abychom si ujasnili, jak by „Valo aikojen takaa“ mohlo znít. Nemusíte se ovšem bát, nějakému hodnocení se vyhnout nehodlám – to bude následovat záhy. A nutno dodat, že nebude nijak nadšené, poněvadž Antimateria nepředvádí žádné zázraky. Samotný fakt, že nahrávka nenabízí žádné vzrušení, žádné uzemnění posluchače či jakýkoliv nátlak, bych ještě dokázal přežít – ostatně, já jsem měl pro pomalé monotónní black metaly vždy docela slabost a mnoho recenzí v našem archivu to dokazuje. Jenže v takovém případě vyžaduji hypnotickou atmosférou, již „Valo aikojen takaa“ bohužel nedokáže vytvořit ani náznakem.

Zcela záměrně jsem výše volil obraty jako pohodové poslouchání, protože něco takového debut Antimateria dost přesně vystihuje. Jen si to tak plyne v poměrně jednotvárném tempu, většinou to moc neruší, ale že by to dokázalo cokoliv předat? To vážně nehrozí. Ani z toho krákorajícího vokálu žádná velká mrazivost neplyne. Je pravda, že se tu a tam objeví vcelku ucházející melodie, asi ty nejvýraznější se nacházejí ve dvou závěrečných písních „Kadoten merien hautaan“ a titulní „Valo aikojen takaa“. Na druhou stranu, mnohé jiné melodie vyznívají spíš trochu kýčovitě a poněkud pohádkově, což fakt není něco, co bych od black metalu očekával a vyžadoval.

Antimateria

Nakonec je i vcelku jedno, zdali se budeme bavit o úvodních dojmech či naopak o názoru po větším množství poslechů. Hned na první pokus mi totiž „Valo aikojen takaa“ přišlo dost laciné. Napodruhé jsem si říkal, že jsem to možná napoprvé trochu přehnal s příkrým úsudkem, ale tento naivní záchvěv pozitivnějších očekávání se velmi rychle rozplynul, neboť další poslechy vcelku jednoznačně ukázaly, že ten první dojem byl prostě správný. Debut Antimateria je jednoduše nezáživný, obyčejný, bez atmosféry, namísto zaujetí v posluchači místy vyvolává spíš znechucení kýčovitými melodiemi. Prostě nuda, jež za pozornost nestojí.

Dobré album lze poznat docela lehce – když jej slyšíte, zatoužíte mít jej ve své osobní hudební sbírce. „Valo aikojen takaa“ vyšlo jako standardní jewelcase CD a jako limitovaný (99 kopií) A5 digipak. Ani jednu verzi jsem ovšem nezatoužil do své sbírky zařadit. „Valo aikojen takaa“ totiž nestojí ani za to, aby to člověku zabíralo megabyty na disku. I to by totiž pro takovýhle podprůměr byla příliš velká čest.


Krypts – Remnants of Expansion

Krypts – Remnants of Expansion

Země: Finsko
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 28.10.2016
Label: Dark Descent Records

Tracklist:
01. Arrow of Entropy
02. The Withering Titan
03. Remnants of Expansion
04. Entrailed to the Breaking Wheel
05. Transfixed

Hrací doba: 33:58

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Demigod, Adramelech, Rippikoulu, Amorphis, Convulse… Jo, Finsko mělo zpočátku devadesátek hodně silnou scénu a Krypts patří ke kapelám, které na tradici zdrcujícího a velice mrazivého, atmosférického death / doomu navázaly. Jakožto Finové mají tohle vyznění zřejmě v krvi, ale v samotné hudbě se dá vysledovat i vliv kapel z jiných koutů světa a časových období. Plácněme pro představu například takové Funebrarum. První dva tituly, demo „Open the Crypts“ a stejnojmenné EP, ve mně svého času vzbudily opravdu živý zájem o budoucnost kapely. Debut „Unending Degradation“ byl dle mnohých naplněním vložených nadějí a skutečně se jednalo o dobrou muziku. Ale mně osobně na desce něco podstatného chybělo…

Druhé album „Remnants of Expansion“ již číhá za prahem, přebal opět materializovala chapadla mistra Ketoly, i když na první pohled není tak evokativní jako malba zdobící „Unending Degradation“ (Beksinski cult eternal!). Ale napoví mnohé. Na dřívějších titulech Krypts dle mého dojmu vládl chlad mrtvolný, vlastní kapelám zmíněných v prvním odstavci, zatímco zde je kosmický. Temnota a mráz tedy nechybí, ale působí, alespoň v porovnání s debutem, jinak. Z toho důvodu by mě mohlo mrzet, že deska má pouze půl hodiny. Na druhou stranu, mají Krypts na to, aby mohli utáhnout delší hrací dobu?

Úvodní jedenáctiminutová „Arrow of Entropy“ není pouze nejdelší skladba, ale i ta nejlepší. Není obtížné si všimnout, že Krypts od minulé nahrávky více upřednostňují těžkotonážní pomalá či střední tempa. Ale ve zbývajících dvaceti minutách laťka kvality i atmosféry zdánlivě poklesne. Nijak drasticky, ale je to znát. Album poté tak nějak uplývá, stává se (pestrosti skladeb navzdory) monotónnější a blíží se k fatálnímu konci. Vesmír je přitom tak fascinující místo, proč taková není i deska?

Heh, ona vesmírná vskutku je, ALE! Býváme fascinováni extrémními jevy – černými dírami, kvasary, až pro všechny exploze zapomínáme, že tyto jevy jsou v onom zdánlivě plochém, uniformním černém prázdnu nepatrné a bylo třeba opravdu vyspělých nástrojů k jejich zachycení. Nu, k docenění „Remnants of Entropy“ nebude nutné přistupovat tak pečlivě. Zvuk je výborný, dobré nápady a riffy tu jsou, i když bych se nezlobil, kdyby se kapela vytasila i s něčím doopravdy neotřelým. Krypts si však s konstrukcemi skladeb evidentně pohráli a vzhledem ke své délce deska nemá čas nudit. Ale prvek, který zde hraje prim, je atmosféra. Jak jsem řekl, „Arrow of Entropy“ vytyčí nejvyšší počáteční bod. Entropie narůstá, hvězdy vyhasínají, sem tam ještě dojde k nějaké násilné kolizi, černé díry se vypařují, až zůstane jen mráz a monotónní čerň. Věřím, že něco takového měla hudba zprostředkovat.

Krypts

Kromě úvodní skladby bych vyzdvihl i instrumentálku „Remnants of Entropy“ či závěrečnou „Transfixed“. Vzácné momenty, kdy se kapela rozhodně trochu zablástit, také potěší. Ale jako v případě „Unending Degradation“ mi tu zase něco chybí. Buď jsem rozmazlený nebo začínám trpět klasickou chorobou metalistů, kdy nová alba (bez ohledu na jejich kvalitu) prostě nezní tak dobře jako ta stará – slyšená v -nácti. Ale pusťte si třeba „As I Behold I Despise“ (Demigod) nebo „Bewitched Craft“ (Venenum) a snad poznáte, co od death metalu tohoto typu opravdu vyžaduji a v čem Krypts uspěli jen částečně. Asi takovým srovnáním kapele křivdím, ale nemůžu si pomoct…

Každopádně jsem přesvědčený, že Krypts vydali svůj nejlepší materiál, který je v obecném kontextu současné deathmetalové scény nadprůměrný. Také vím, že se budu k „Remnants of Entropy“ příležitostně vracet, zda mi v nějakém konkrétním rozpoložení nesedne víc, což bych v případě nějaké sračky určitě nedělal. A buď se ukáže, že je „Remnants of Entropy“ doopravdy tak nezemská deska, jak se tváří být, anebo ne.


Курск – Зеро

Курск - Зеро

Země: Finsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 16.9.2016
Label: Ranka Kustannus

Tracklist:
01. Я свободен
02. 2017
03. Мне отмщение
04. Прогулка по Неве
05. На небе вижу я лицо
06. Моя жизнь
07. Последний тур
08. Русофоб
09. Байкал
10. Белая смерть

Hrací doba: 60:55

Odkazy:
web / facebook

První pohled (H.):

Před lety působili Курск jako něco bizarního. Najednou se ve Finsku objevila kapela, která zpívala rusky a o Rusku, v shopu nabízela plynovou masku, všude lítaly rudé hvězdy, a aby toho nebylo málo, tak tam borec hrál na kytaru ve tvaru AK-47 (navíc vyrobenou ze součástek skutečné zbraně) a druhý zas drtil baskytaru o jedné struně. Finskem také křižuje zelená lada s rudou hvězdou a logem Курск, webová stránka je plná galerií z výletů do Ruska a na Ukrajinu nebo sovětských plakátů. Vzpomínám si, že tenkrát poprvé jsem na to čuměl jak péro z gauče. Nicméně hlavní slovo má muzika a v té Курск excelovali – monumentální doomový monolit „Черно“ miluju dodneška a nedám na něj dopustit. A právě díky němu se kapela zařadila mezi mé oblíbence.

Dnes už jsou Курск vcelku zaběhnutou součástí metalového koloritu. Kytaru z AK-47 i jednostrunnou baskytaru už všichni viděli a málokoho to dnes vzrušuje. Nicméně Finové se i roky poté stále snaží dokazovat, že nebyli jen sezónním hitem (byť by to tak nezasvěcenému mohlo připadat, protože se svého času dostali k Century Media, odkud je vcelku záhy vypoklonkovali, takže nyní už nejsou tak na očích… ale to nevadí, věrní zůstanou a mrdky, jimž musejí velké labely všechno strčit pod rypák, si to stejně nezaslouží!). A dle mého se jim to daří úspěšně. Letos Курск servírují již čtvrté album „Зеро“, s nímž stále drží svou vysokou laťku a rozpoznatelnou fazónu.

Nebudeme si nic nalhávat. „Черно“ byla životní deska – taková se natáčí jen jednou za kariéru. Možná je pro Курск svým způsobem trochu škoda, že ji stvořili hned na počátku své cesty, díky čemuž budou všechny další počiny stát v jejím stínu. Ale to neznamená, že by snad tyto další počiny byly špatné. Ani „Зеро“ vrcholné dílo ruského doom metalu z Finska nepřekonává, nicméně je důstojným následovníkem. Snad jedině „Ниже“ bylo o něco slabší, byť i zde bylo několik výtečných kusů (sranda stranou, vážení, „Товарищам“ je jedna z nejlepších skladeb, jaké kdy Курск napsali!); na následujícím „Имена на стене“ Finové vsadili spíše na vyrovnanost materiálu, což se ukázalo být dobrou cestou, tudíž nepřekvapí, že ve stejném duchu pokračuje i „Зеро“. Víceméně.

Novinka opět budí dojem kompaktního díla, které zdobí dobře složený materiál, jenž si po celou dobu udržuje vysoký standard. Nepopírám, že několik písní jsem si oblíbil o něco víc, ale obecně vzato mě „Зеро“ baví jako celek a poslouchám jej celé. Nicméně bych rád vyzdvihnul hned úvodní „Я свободен“ s kvalitní atmosférou, již dokresluje i docela povedený videoklip – některé kamerové nájezdy na zamrzlé ponorky jsou fantastické; až mi přijde škoda, že velkou část hrací doby se videoklip schovává ve sklepě a zabírá spoutaného Erkkiho Seppänena, byť vzhledem k textu chápu, co tím chtěl básník říct.

To jsem ale trochu odbočil, tak zpátky ke konkrétním skladbám. Hodně mě bere ještě „Мне отмщение“ s parádní kytarovou stránkou, „Моя жизнь“ má taktéž několik velmi povedených motivů a „Русофоб“ je zase největší hymna nahrávky. Zajímavá je i „Байкал“ pojmenovaná dle nejhlubšího jezera na světě – snad proto je její nálada krásně tíživá, což stylu, jaký Курск hrají, samozřejmě sedí. Obecně by pak šlo chválit vesměs to samé, čeho jsem si na téhle kapele cenil vždy – riffy Курск mají nádherně těžký nádech, jednostrunná baskytara Ylä-Rautia jako vždy mocně drtí a samozřejmě nelze vynechat ani Erkkiho Seppänena. Ten možná nevládne velkým rozsahem, ale přednosti jeho vokálu tkví jinde – Erkki má prostě charisma a je mistr v předávání emocí pomocí intonace.

Nicméně úplně vše na „Зеро“ dokonalé není. Především jsem asi čekal o něco víc od jedenáctiminutové „На небе вижу я лицо“. Některé její momenty jsou sice velmi dobré, ale jiné jsou na můj vkus zbytečně melancholické a navíc mi úplně nesedlo ani použití hostujícího ženského vokálu, o nějž se postarala Anna Jousne. Což o to, v tomhle vidím cestu a myslím, že v muzice Курск může dáma s mikrofonem fungovat skvěle, ale pokud ji nechají zpívat v duetu v nejubrečenější pasáži, tak mi to přijde jako promrhaný potenciál. Курск jsou přece mistři těžkých sovětských riffů, nikoliv severské plačtivosti!

Курск

I přes právě řečené si však myslím, že si neprotiřečím s výše zmiňovanou vyrovnaností „Зеро“. Ty kvalitativní výkyvy totiž nejsou nijak zásadní a vlastně i v těch nejméně poutavých momentech si Курск udržují svůj ksicht i nemalou úroveň. Když bych to tedy měl shrnout, nenapadá mi nic lepšího, než že mě tato kapela baví i v roce 2016, a přestože se nejedná o její nejlepší počin, cítím se být uspokojen. A to mi ke štěstí stačí.


Druhý pohled (Kaša):

Od momentu, kdy jsem se poprvé setkal s finskými Курск, uběhly zhruba dva roky a od té doby, tedy od vydání „Имена на стене“, se postupně vypracovali mezi doommetalovou smetánku, k jejímž albům se vracím pravidelně, a právě proto jsem k vydání novinky „Зеро“ přistupoval s nemalými očekáváními. Dosavadní trojice alb, které od party kolem kytaristy Samiho S. Loppaky vzešly, jsou unikátní nejen svojí atmosférou, ale taky samotnou hudbou. Ta sice vzešla ze standardů doomových klasik, s dotekem severské melodičnosti si ovšem Курск okamžitě vytvořili vlastní ksicht.

A ten nijak neopouštějí ani na „Зеро“. To se ale dalo čekat, stejně jako fakt, že novinka směle zapadá mezi své předchůdce. A to jak dusivou atmosférou, již občas rozčísne líbivá melodie, tak co do kvalit jednotlivých skladeb. Utahané věci jako „Белая смерть“, „Моя жизнь“ či „Русофоб“ jsou uhrančivé doomové tryzny, při jejichž poslechu mi naskakuje husí kůže. Jako takový protipól jim pak stojí přívětivější kompozice typu „Я свободен“ a „Мне отмщение“ se silným melodickým základem. I ony si ponechávají hodně z rusky těžké atmosféry Курск, nicméně svižnější tempo a melodie z hrdla Erkkiho Seppänena je staví do trochu jiného světla.

Jako snad každý jsem i já byl před prvním poslechem zvědavý na rozmáchlou „На небе вижу я лицо“, jež se natáhla až na celých 11 minut hrací doby. Výsledek veskrze naplnil má očekávání a z „На небе вижу я лицо“ se stal jakýsi středobod alba, kolem nějž se ta hutná atmosféra nabaluje dál a dál. Líbí se mi její struktura, jíž by slušelo trošku lepší gradace v závěru, ale jinak jí lze jen těžko něco vytýkat. Hlavní je skutečnost, že „Зеро“ hraje kompaktně jako celek a baví.

Курск

Zcela určitě to není nejlepší album v kariéře Курск, protože tento titul bude už asi navždy patřit famóznímu debutu „Черно“, nicméně ty rozdíly mezi dalšími třemi zářezy na pažbě jsou natolik minimální, že můžeme být vlastně rádi z toho, že Курск nijak nenarušili svůj standard a nadále servírují takto kvalitní nahrávky.


Celestial Grave – Burial Ground Trance

Celestial Grave - Burial Ground Trance

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.2.2014
Label: Iron Bonehead Productions

Hrací doba: 14:21

Odkazy:

Demo nahrávky bývají mnohými ignorovány a jsou média, která se jich nejspíš štítí, protože zde člověk o recenzi na nějaké podzemní zlo ani nezakopne. A přitom spousta demosnímků dokáže nabídnout i vysoké hudební kvality podpořené autentickou syrovostí. Existují i takové, které svou atmosférou dokážou předčit leckteré zavedené smečky. A v neposlední řadě – co jiného by mělo odhalovat případný potenciál a talent nových skupin než právě demosnímky? Pro někoho příjemným bonusem pak může být, že díky poslouchání demáčů později bude mít možnost poskakovat kolem dokola a řvát, že on to znal jako první, až se dané kapele podaří utvořit si nějaké jméno. Tak či onak, snad se shodneme, že dema není radno ignorovat. A počiny jako „Burial Ground Trance“ pravdivost takové teze jen podporují.

Celestial Grave pocházejí z Finska a „Burial Ground Trance“ je jejich vůbec první hudební prezentací. Nicméně sama skutečnost, že demosnímek vychází rovnou pod hlavičkou Iron Bonehead Productions, svědčí o tom, že by v tomto případě mohlo jít o záležitost hodnou pozornosti. A následný poslech potvrzuje, že kultovní německý label má čich na prvotřídní black metal jako málokterá jiná firma. „Burial Ground Trance“ je totiž skvělá blackmetalová jednohubka, jež možná nehýří vybroušenou originalitou, ale rozhodně jí nechybí silné charisma a feeling.

Celestial Grave na ploše 15 minut předvádějí syrovou jízdu, ale i navzdory tomu, že tempo je spíše rychlejší, cáká z toho hutná atmosféra. Rozhodně se nejedná o bezhlavou hoblovačku, naopak je vidět, že i nad animálním black metalem lze přemýšlet a hrát jej zajímavě. „The Bearer of Death“ a „Burial Ground Trance“ mají až hypnotickou náladu, v jejímž světle dává název dema smysl, poněvadž se tu nacházejí momenty, u nichž je na místě slovo „trans“ použít. Především rituální pasáže v „The Bearer of Death“ znějí mocně. Úvodní „The Heartbeats Drum“ ovšem nijak nezaostává, jen jsem si ji ponechal stranou, abych na ní mohl vyzdvihnout jinou věc – samozřejmě mám na mysli boží kytarové sólo. Už jen to samotné dokazuje, že talent a potenciál Celestial Grave dalece přesahuje běžnou demáčovou produkci.

Možná v tom vidím něco víc, než tam je, ale nemohu si pomoct – „Burial Ground Trance“ se mi přesně trefilo do noty a momentálně na tom demíčku mocně ujíždím, a ačkoliv jde jen o čtvrthodinku muziky, slyšel jsem to už mockrát, aniž bych se přestal bavit. Na budoucí počínání Celestial Grave si rozhodně počíhám, o tom žádná. Za mě tedy jednoznačně velké doporučení.

Při poslechu „Burial Ground Trance“ našince zamrzí jen jedna věc – když slyší, jak kvalitní demosnímky jsou seveřané schopní pouštět do světa, zatímco u nás se v začínajícím blackmetalovém podhoubí pohybují věci Degoryen, Buer, Behewrath a jim podobní. Na druhou stranu, nutnost takového postesknutí také svým způsobem ukazuje, jak dobří Celestial Grave na svém prvním demu jsou.


Khanus – Rites of Fire

Khanus - Rites of Fire

Země: Finsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 6.4.2016
Label: I, Voidhanger Records
Původní vydání: 11.2.2016, selfrelease

Hrací doba: 13:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Některým skupinám to chvíli trvá, než se vyhrají do skutečně zajímavé podoby. Jiným se to nepovede nikdy. A pak je tu ještě ta sorta kapel, jež nabízejí hodně kvalitní muziku již od svého debutu. Do poslední jmenované množiny patří i finští Khanus – byť je pravda, že zde v pozadí nestojí teenageři, co právě vzali do ruky svoje první kytary, ale třicátníci, kteří už mají zkušenosti a něco nahráno.

To ale nic nemění na tom, že debutové EP „Rites of Fire“ za pozornost stojí. Abychom si rozuměli – nejedná se o perfektní a bezchybnou záležitost, to skutečně ne. Rozhodně však není sporu o tom, že se pod krásně zpracovanou obálkou (!) skrývá vysoce zajímavý materiál věštící veliký potenciál do budoucna. A to lze tvrdit i při vědomí toho, že Khanus na své prvotině předkládají jen necelých 14 minut hudby rozdělených do čtyř písní.

Úvodní „Womb of the Larger Self“ patří k tomu slabšímu, co se na minialbu nachází. Na první poslech zní její lámaná melodie vcelku zajímavě, nicméně zanedlouho jsem zjistil, že mě ten motiv začal malinko iritovat a že mám vlastně chuť úvodní dvouminutovku přeskakovat. Hned následující „Orgone“ je ovšem o poznání výživnější a předvádí inteligentně pojatý death metal, který se svou náladou blíží spíš k okultním black metalům než ke Cannibal Corpse a jim podobným. Skladba je poskládaná chytře, a ačkoliv se ve své podstatě točí okolo několika základních riffů, Khanus pořád dokážou držet posluchačovu pozornost a nabízet povedené nápady v melodiích či zvratech.

To samé se dá vlastně říct i o následující „The Daughters of Fire“ – akorát s tím rozdílem, že tato dokáže nabídnout i v rámci mezí chytlavé a zapamatovatelné motivy. Právě tenhle kus je dle mého tím nejlepším, co Khanus na „Rites of Fire“ předvádějí. Finální „The Rites of Sacred Ecstasy“ má blíže k „Womb of the Larger Self“ v tom smyslu, že shodně působí jako předehra resp. dovětek. „The Rites of Sacred Ecstasy“ je ale výrazně lepší, snaží se především o atmosféru a rituálnější vyznění, což se jí vlastně i docela daří.

Jak již padlo, „Rites of Fire“ není tak silné, aby bylo nutno se okamžitě poklonit a začít jej uctívat. Jednoznačně však jde o zajímavý a nadprůměrný počin, který má co říct a který hlavně představuje Khanus jako formaci s vysokým potenciálem do budoucna. Vůbec bych se nedivil, kdyby Finové za nějakou dobu vydávali desku, jež v undergroundovém metalu udělá docela vítr. Nicméně už „Rites of Fire“ je popravdě na takové úrovni, že to stojí i za koupi. Pokud byste tak chtěli učinit, doporučuji si pospíšit, jelikož EP vyšlo jen na 50 kazetách (ty už jsou všechny fuč) a jako digipak o 300 kusech. CD je aktuálně ještě k mání, ale nikdy prý nedojde k repressu, takže až bude pryč i tato emise, bude pryč napořád…


Korgonthurus – Vuohen siunaus

 Korgonthurus - Vuohen siunaus

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.5.2016
Label: Woodcut Records

Tracklist:
01. Kaaos
02. Puhdistuksen tulet
03. I.K.P.N
04. Vuohen siunaus
05. Inho
06. Ihmisyyden raunioilla
07. L.U.X.

Hrací doba: 48:28

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Woodcut Records

Na první pohled může znít jméno Korgonthurus neznámě – pravda, jedná se o uskupení, jež sice funguje již od začátku nového tisíciletí, ale na kontě má pouze dvě dlouhohrající desky. Stačí si však dohledat, co jsou členové téhle finské black metalové kapely zač, aby bylo jasné, že rozhodně nejde o nějaké bezvýznamné amatéry. Hned tři jména jsou totiž spjata s celkem uznávanými depressive blackovými Totalselfhatred, jejichž především debutová deska svého času v daných okruzích rezonovala. Jenomže zatímco ti o sobě od roku 2011 nedali vědět žádným albem – Saturnus, Corvus a Necron se neflákali a po boku svých starých spoluhráčů (Totalselfhared jsou koneckonců novější skupina, ti byli založeni až o pět let později, než Korgonthurus) spáchali desku „Vuohen siunaus“, jež vyšla letos v květnu.

Co se týče hrubého zařazení, stále se pohybujeme v black metalu, nicméně hudba Korgonthurus rozhodně není specifická tím teskným, depresivním, avšak melodickým zvukem, na jaký jsme byli zvyklí u Totalselfhatred, spíš jde mnohem více ke klasické tváři žánru (ono by koneckonců nedávalo moc smysl vydávat pod jiným jménem hudbu stejného ražení). Stačí letmý pohled na perfektně provedený obal, aby bylo jasné, že z tohohle bude čišet nefalšovaný ortodoxní black. A artwork koneckonců i celkem dobře charakterizuje mé první dojmy z desky – ačkoliv je námětem kombinace největších žánrových klišé, je vyveden velmi poctivě a celkový dojem působí moc dobře. Vydržel však tento relativně pozitivní dojem i po vícero poslechů?

První, co člověka při prvním prohnání nahrávky ušima zaujme, je syrovější a nepříliš vypiplaný zvuk. To sice u black metalu lze s klidem přejít jako záměr, ale když to ubírá materiálu na jeho průraznosti a celkovém vyznění, přeci jen si člověk říká, že trocha preciznějšího zvukového inženýrství by na škodu nebyla. Je to zvláštní, protože zatímco u takových islandských Misþyrming mi nekvalitní zvuk nevadí, protože tam ještě posiluje atmosféru, tady mám pocit, že to zní podivně suše a syrově a že se dalo ze samotného materiálu barvitějším zvukem dostat víc. Především bych ocenil více basů a obecně větší plnost a rozeznatelnost nástrojů. Co se týče charakteru samotné hudby, jedná se o tradiční black metal s deathovými prvky a využívající trochu chaosu i epičtějšího vyznění – což však berte s rezervou a představujte si spíš třeba již zmiňované Misþyrming či Naðra než Emperor.

Do alba nás uvede skladba „Kaaos“, která mi hned trochu evokuje zmiňovanou islandskou dvojici. Trochu nekonkrétní zvuk, avšak pečlivě tažený precizní mohutnou rytmikou (bohužel též nikterak šikovně nazvučenou) rámuje píseň, jež disponuje relativně čitelnou strukturou a využívá především dvojice nosných nápadů – úvodního tremolovaného postupů a následné epičtější blasfemické melodie, které jsou propojeny o špetku deathmetalovějším hoblováním. Oproti zmiňovaným formacím je zde ovšem znatelně méně podmanivé atmosféry a samotné nápady na několikátý poslech trochu omrzí. Což neplatí jen pro tuto skladbu, ale tak trochu pro celé album. Následující song limituje dost fakt, že jeden z jeho melodických postupů velmi připomíná ten z první skladby, tudíž má člověk neblahý pocit, jako kdyby kapela hned u druhého kusu začala vykrádat sebe samu. Naštěstí se zde však mihne i několik dalších solidních motivů, tudíž nakonec jako celek celkem obstojí. V tuto chvíli je už ale zřejmý způsob kompozic, který využívá podobného algoritmu a jehož hlavní slabinou není neschopnost motivy za sebe zajímavě srovnat, ale motivy adekvátně gradovat a vylepšovat. Takto pak deska občas ustrne v solidním momentu, jenže celkový dojem je tak nějak na půl cesty ke skutečné katarzi.

Korgonthurus

Nevýhodou materiálu je pro mě jednozančně fakt, že je zde celkem slyšitelný rozdíl mezi těmi skutečně povedenými pasážemi a vycpávkami mezi těmito momenty. Tomu pomáhá i jistá kompoziční nevyrovnanost, která některé motivy dávkuje ve velkém, zatímco jiné nechává na pár taktů. Kapele jdou mnohem více atmosferičtější a melodičtější pasáže než ten klasický náklep – ten sice formálně žánrové parametry splňuje, ale nenabízí žádnou přidanou hodnotu.

Nejsilnější skladbou je asi „Ihmisyyden raunioilla“, která asi tento stereotyp nejvíce nabourává. Využívá i akustických kytar doprovázejících klasický blackový hřmotný zvuk. Navíc šikovně pracuje s dynamikou i se zajímavě vyvíjí. Za zmínku stojí též poslední čtvrthodinová „L.U.X.“. Té by sice prospělo zkrátit stopáž o zbytečnou, nedostatečně vypointovanou repetitivnost, nicméně jisté nápady jsou zkrátka povedené. Co je třeba pochválit, jsou rozhodně maniakální vokály Corvuse (také mimochodem bývalý člen Horna), jenž je se svými black metalovými skřeky až překvapivě variabilní.

Novinka Korgonthurus není ani žádný zázrak, ale zase není ani vyložený průser. Na první poslechy mě dokonce celkem slušně bavila, ale s přibývajícími se začaly čím dál tím množit mouchy, které velmi rychle naznačily, že spokojenosti budu dalek. Navzdory některým skvělým nápadům totiž kompoziční předvídatelnost a především nepřesvědčivý zvuk stahuje dojem z desky dolů. Na jednu stranu zde slyším slušný potenciál, na druhou stranu ovšem trestuhodně nevyužitý.