Archiv štítku: FIN

Finsko

Kêres – Ice, Vapor and Crooked Arrows

Keres - Ice, Vapor and Crooked Arrows

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.8.2019
Label: Terratur Possessions

Tracklist:
01. Dream of Clouds
02. The Sleeping Master
03. At the Arch of Victories
04. Grail Dance
05. Into the Underworld
06. Moon Guide
07. Instrumental
08. The Tall Ones
09. Sleepers Below

Hrací doba: 42:19

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

„Ice, Vapor and Crooked Arrows“ je jedno z těch alb, která mě na první poslech velmi zaujala a těšil jsem se na jejich další, hlubší a podrobnější průzkum. Ten nicméně ukázal starou známou pravdu, že výborný první dojem ještě nezaručuje skutečně výbornou nahrávku. S dalšími poslechy totiž síla „Ice, Vapor and Crooked Arrows“ povážlivě slábla, až zeslábla snad až nelichotivě…

Nejprve nicméně několik slov k samotnému interpretovi. Finská formace Kêres pro mě osobně do nynějška nebyla známým pojmem, ale podle všeho jde tentokrát o moji ignoraci. Kapela funguje už patnáct let a nahrávek má na svém kontě požehnaně. Dlouhohrajících desek sice moc není („Ice, Vapor and Crooked Arrows“ je teprve čtvrtá řadovka), ale těch neřadovek je tam hromada a speciálně se Kêres zaměřuje na demosnímky, jichž se během těch let nastřádala slušná hromádka.

O něco povědomější mi byl pohled na sestavu. Kêres je jednočlenným projektem, za nímž stojí Atvar známý z řady dalších skupin. Já osobně mám povědomí o Circle of Ouroborus, Rahu (tohle mně osobně přijde asi nejzajímavější, debut „The Quest for the Vajra of Shadows“ z roku 2012 za slyšení stojí) a Vordr, jejichž bezejmenné album ostatně vyšlo souběžně s „Ice, Vapor and Crooked Arrows“ také na značce Terratur Possessions. Zmínit dále můžeme také Atvarovo hostování u Cosmic Church nebo Alghazanth.

Na „Ice, Vapor and Crooked Arrows“ mě asi nejvíc baví chladný syrový sound, který byl nakonec právě tím, díky čemu mě album na první poslech tak zaujalo. Obzvláště se mi líbily ty nejprimitivnější pasáže s neúprosným dutým sypáním bicích, které nechalo vzpomenout na klasiku Judas Iscariot. Dovolím si tvrdit, že pokud by tohle platilo za hlavní tvář nahrávky, pak bych byl spokojen i navzdory neoriginalitě, kterou však od raw black metalu ani moc nevyžaduji. Jsou jednoduše žánry, kde si víc cením feelingu, atmosféry a autentičnosti, a raw black metal mezi takové nesporně patří. V těch ortodoxněji laděných momentech „Ice, Vapor and Crooked Arrows“ to pomyslné něco navíc občas pocítím.

Záhy se ale ukáže, že ve skutečnosti je „Ice, Vapor and Crooked Arrows“ o něčem trochu jiném. Jakkoliv zní nahrávka na první poslech mrazivě a jakkoliv se určitě může pochlubit syrovým zvukovým kabátkem, ve své podstatě je ten materiál poměrně melodický a klávesy v něm hrají prominentní roli. Někdy to nevadí a daří se tvořit i povedené chvíle, ale jindy mě jisté melodické obraty spíš otravují a některé se mi vyloženě nelíbí. Jako exemplární příklad můžu použít třetí skladbu „At the Arch of Victories“, která pravidelně střídají dobré momenty s těmi docela nepovedenými.

Keres

Asi nejlepší jsou pro mě rychlé pasáže v „Dream of Clouds“ nebo v „Into the Underworld“ (tady se ukazuje, že to jde v pohodě i s klávesami). Na opačné straně pak stojí „Grail Dance“ s „groovy“ tempem a docela kýčovitá „Moon Guide“, kteréžto společně s nudnou instrumentálkou originálně pojmenovanou „Instrumental“ patří k nejzbytečnějším položkám tracklistu. Nicméně i v dalších písních se najdou chvíle, bez nichž bych se úplně v pohodě obešel.

Jak mi „Ice, Vapor and Crooked Arrows“ na první letmý poslech přišlo zajímavé, postupem času jsem zjistil, že mě tady víc minut nebaví než baví. Za mě osobně tedy nakonec nuda, na níž je vidět, že ani label s takovým renomé jako Terratur Possessions není vždycky zárukou kvality a skvělého poslechu.


Arnaut Pavle – Arnaut Pavle

Arnaut Pavle - Arnaut Pavle

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 9.9.2015
Label: Mystískaos

Tracklist:
01. Unholy Black Balsam
02. True Power from Below
03. Carpet Bombing Nazareth
04. A Dying God Hears No Prayers
05. Poison Grail
06. Crematory Gates
07. Welcome the Night
08. This Palace Built of Your Bones
09. One Final Command
10. For the Darkness of Our Hearts

Hrací doba: 28:57

Odkazy:
bandcamp

Demáčům osobně moc času nevěnuji, ale na ten, jaký v roce 2013 vydali finští Arnaut Pavle, se jen tak nezapomíná. To mě ještě nenapadlo, že na následovníka, tedy konečně nějakou studiovou nahrávku, se bude muset čekat dalších pět let. Dali si načas, ale eponymní debut „Arnaut Pavle“ přeci jenom vyšel. Nevím, co za tou dlouhou dobou stálo, ale z hudebního hlediska jako by žádný čas neuplynul. Jestliže má demo sloužit jako ukázka věcí následujících, tak „Arnaut Pavle“ to splňuje do posledního dílku.

Jméno Arnaut Pavle, pravda, nezní zrovna finsky. Jedná se o skutečnou historickou postavu, konkrétně srbského bojovníka, tzv. hajduka, kteří bojovali před tři sta lety s Osmany. Tím zajímavým ale je, že se po své smrti měl stát upírem. Skupina Arnaut Pavle ale není žádnou gotickou romanťárnou, nýbrž black metalem, zasraně špinavým black metalem. Jsou tu slyšet Celtic Frost, Craft, Darkthrone i britský hardcore/d-beat. Produkce je patřičně syrová, tak jako samotný projev kapely, a od té na demu se vlastně výrazně neliší. Kanálně mrtvolná produkce tu má své kouzlo a ona nenávist a agresivita díky ní správně štípe a zařezává se pod kůži.

Arnaut Pavle oplývají díky punkovým tempům d-beatu nebývalou porcí energie, čímž notně narušují tradiční blackmetalový lomoz. Úvod jasně cupuje na kusy – „Unholy Black Balsam“ nepolevuje, ale druhá „True Power from Below“ ukazuje, že pro valivější riff se tu také nepůjde daleko. Riffy ostatně byly už na demu tím nejlepším a na tom se nic nemění. Stejně tak nakřáplý vokál působí neméně zhoubně a mlácení do činelů nestíhá doznívat. Hlavním je to, že se stopáž „Arnaut Pavle“ podařilo naplnit momenty, k nimž se prostě chcete vracet. Nejedná se o nic nového, ani objevného, ale přesto kurva zábavného. Kdo si neomlátí palici během totálně posedlého nářezu „Carpet Bombing Nazareth“ (už ten název!), tak musí být snad mrtvý. Není to však jenom o zběsilých tempech, i když se na první poslech může zdát, že právě ty hrají prim.

Změnu ukáže ve větším měřítku o něco pomalejší „A Dying God Hears No Prayers“ a ještě dál zajde „Poison Grail“, která má až lehce epický nádech, což kupodivu funguje hodně dobře. Obdobně zdařile se to zopakuje i s „This Palace Built of Your Bones“. Ta má i melodický refrén, což se může pro Arnaut Pavle zdát jako sprosté slovo, ale sedí to sem naprosto přesně. Vlastně by se mi líbila jako závěr celé placky, protože tam se nachází nepříliš výrazné kusy, které už nemají to extra, co i z tak zdánlivě obyčejného bordelu činí frajeřinu se skvělými nápady. Ale ona i ta „For the Darkness of Our Hearts“ na konci láme kosti…

Přestože se zde najdou i slabší party, ty potěšující rozhodně převažují. Díky tomu, že má „Arnaut Pavle“ jen necelou půlhodinku, se velice rádo pouští opakovaně. S každým dalším poslechem mě to bavilo víc a víc a velice rychle se začne ukazovat, že to není jenom o tom bezprizorním nájebu, ale že Arnaut Pavle také dokáží předvést nějakou smysluplnou strukturu a poskládat skladby i album tak, aby všechno šlapalo. Jestli toužíte po chvilce zběsilého, ale o to upřímnějšího black metalu, tak jste tady správně.


Perverted Ceremony / Witchcraft – Nighermancie / Black Candle Invoker

Perverted Ceremony / Witchcraft - Nighermancie / Black Candle Invoker

Země: Belgie / Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.10.2019
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
I. Perverted Ceremony
01. Nighermancie
02. In Sin with the Goat
03. Light the Inverted Candles
04. The 7 Liberated Arts

II. Witchcraft
05. Diablerie
06. Bewitchment at the Avernus Gate
07. Seventh Sabbath Night

Hrací doba: 36:55

Odkazy:

Splitka jako tohle mám na papíře rád. Perverted CeremonyWitchcraft vycházejí z podobných kapel a esenci morbidního black metalu interpretují způsobem, který mi je velice sympatický. Na vydání „Nighermancie / Black Candle Invoker“ jsem se těšil i z důvodu, že nabízí přes půl hodiny víceméně exkluzivního materiálu, ale konečný výsledek má značné rezervy.

Belgické Perverted Ceremony a také úzce spřízněné Moenen of Xezbeth jsme tu na webu po zásluze vychválili a první jmenovaní až dosud nešlápli vedle: První dvě dema, full-length „Sabbat of Behezaël“ i dvouskladbový, stejnojmenný dodatek, se prostě povedly a nabídly unikátní náhled na sound starých Beherit, Barathrum a Archgoat. Perverted Ceremony hlavně na dřívějších nahrávkách dovedli spíchnout parádní riffy, a to je aspekt, kterým novinka „Nighermancie“ prostě neoplývá. Čtyři nové skladby (+ intermezzo) sice v ničem neustupují danému vyznění, plus je tu teda pár zajímavých motivů rozestřených všude možně a „In Sin with Goat“ se mi docela pozdává celá, avšak většina materiálu zní, jak splácaná narychlo ve zkušebně, ať mají NWN! co vydat a šmitec. Zaranžované a nazvučené to je dobře, ale to kytarovou bídu nevytrhne. K hudbě Perverted Ceremony se rád a pravidelně vracím, ale mám jasno, že jejich půlku splitu budu v budoucnu ignorovat.

Z OfDoom, Black Feast a nyní z Wichcraft jsem vždy cítil velký potenciál. První dvě kapelní inkarnace sice nebyly nic než parádní vykrádačka Beherit, ale z posledních kazetových nahrávek šlo tušit, že Witchcraft nasáli do svých beherituálních (de)kompozic více vlivů, až to skoro začalo znít svébytně. Ovšem jak naznačují obměny názvu a neustálé přehrávání toho samého na ploše různých demáčů a rehearsals, tak borci asi přešlapují na místě a ztratili na obrátkách. Budu samozřejmě doufat, že ten léta slibovaný, debutový full-length mě uvede v omyl.

Na rozdíl od půlky „Nighermancie“ si ale myslím, že „Black Candle Invoker“ za poslech stojí, už jenom proto, jak zvráceně hnusně a zkurveně Witchcraft zní. Pokud se nemůžete nabažit soundu nejstarších Beherit, Mystifier nebo Abhorer, tak kapelu musíte slyšet, protože tohle, jak už jsem říkal, vážně není jen pouhopouhá adorace „The Oath of Black Blood“. Starší, zde nově nahraná skladba „Diablerie“ je jedním z důkazů, že by Finové skutečně mohli nahrát něco silného a sestávat ono pomyslné dlouhé album z kusů jako je tenhle, možná se nám dostane odpornosti, kterou by šlo postavit naroveň zmíněným kultům zla. Exkluzivní skladby „Bewitchment at the Avernus Gate“ (mezihra jak ze soundtracku k půlstoletí starému hororu) a pomalá „Seventh Sabbath Night“ už nepředstavují nic zvláštního, ale aspoň mě neserou jak příspěvky Perverted Ceremony.

Pokud uctíváte satanistický hnusometal, který hudebně vyobrazuje scény roztahaných dětských střev po kopytem načmáraném pentagramu, tak je tohle splitko samozřejmě povinnost. Ale Perverted Ceremony už nahráli lepší věci a Witchcraft ještě stále nezpečetili svůj potenciál.


Krypts – Cadaver Circulation

Krypts - Cadaver Circulation

Země: Finsko
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 31.5.2019
Label: Dark Descent Records

Tracklist:
01. Sinking Transient Waters
02. The Reek of Loss
03. Echoes Emanate Forms
04. Mycelium
05. Vanishing
06. Circling the Between

Hrací doba: 37:09

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Clawhammer PR / Sure Shot Worx

Co se týče atmosferického death metalu, patří Finsko mezi vládnoucí krajiny. Mrtvolně mrazivé rozpoložení a ponurá tempa jsou vlastní také helsinské čtveřici Krypts, která tak rozhodně má na co navazovat. Šíření odkazu svých předků se věnují už od roku 2008 a důkazem budiž tři studiová alba, z nichž to poslední, „Cadaver Circulation“, vyšlo letos na konci května. Za tu dobu si po právu vydobyli slušné jméno, ale ta triumfální deska potvrzující, že se na Krypts bude jednou vzpomínat jako na Convulse či Demigod, jim stále chyběla. Je jí právě „Cadaver Circulation“?

Hlavní otázkou je, co bylo na prvotině „Unending Degradation“ a následující „Remnants of Expansion“ vlastně špatně. Předně je třeba říci, že to jsou i přes všechny nedostatky dobré desky, které rozhodně stojí za slyšení, tím spíš jestli holdujete zdrcujícímu death metalu. Obě se mohly pevně opřít o bezchybnou, znepokojující a utiskující atmosféru, která zhruba působí, jako když ve zpomalených záběrech přihlížíte gigantickému monstru vynořujícímu se z hlubin vesmíru. To je ostatně hlavní výsadou Krypts. V kombinaci s kvalitní tvorbou dokáže být až omamná. Bohužel, a tím se dostávám k jádru věci, takto působivě dokázali Krypts útočit pouze v dílčích momentech.

Zpravidla se vždy jednalo zejména o silné začátky, během nichž nemohl být nikdo na pochybách, že tohle bude death / doom metal té nejvyšší jakosti. Otvíráky předchozích dvou alb vraždily a těžkotonážní tempa mučila bez slitování. Obě placky však dojely na nepříliš oslnivé dění za druhou polovinou, kdy zkrátka nedokázaly ono fungující momentum udržet po celou hrací dobu. Žánrová monotónnost tomu taky dvakrát nenapomáhala. Krypts jsem se rychle nasytil, přičemž na talíři tlela ještě půlka porce.

„Cadaver Circulation“ potřebovalo proměnit ten nezpochybnitelný potenciál Krypts naplno. Nepovedlo se. Narazilo stejně jako předchozí pokusy. Situace se tak opakuje. Úvodní „Sinking Transient Waters“ nelze takřka nic vyčíst; melancholické riffy, nemocné melodie, výborné dávkování tempa a samozřejmě propracovaný zvuk, to všechno tu je. Stejně tak trýznivá „The Reek of Loss“ není o nic horší a i další „Echoes Emanate Forms” má co nabídnout, hlavně její nástup a následný přerod v nelítostný kosmický murmur se povedl. S čtvrtou skladbou „Mycelium“ se však začíná vytrácet kýžená intenzita díla, přestože zde potěší přítomnost pořádné sypačky, které jsou u Krypts spíše ojedinělé. Do úzkých se Finové dostávají zejména s poslední dvojicí skladeb. Vatovitá instrumentálka „Vanishing“ zní jako provedení již dříve slyšeného, ale hůře, a závěrečná „Circling the Between“, i přes povedené kytary, působí příliš vlekle a na první skladby už nedosáhne.

Začátek alba je znovu parádní. Nelichotivý závěr „Cadaver Circulation“ mrzí o to víc. Krypts se tak děje již po třetí. Věřil jsem, že s přibývajícími poslechy se dojem z celé desky bude zlepšovat, ale pozornost mi vždy směřovala hlavně na první polovinu, zatímco u druhé pravidelně opadala. Nedá se to svádět na přehnanou stopáž, jelikož sedmatřicet minut lze brát jako standard, který se kvalitním kapelám daří v pohodě naplnit. „Cadaver Circulation“ je na tom nakonec stejně jako „Unending Degradation“ a „Remnants of Expansion“. Těžko se mi mezi nimi vybírá favorit. Momentálně je to asi novinka, takže kdo ví, jak dobré byly minulé tituly, chápe, že i „Cadaver Circulation“ má přes všechny výtky co nabídnout. Mezi současnými představiteli death / doom žánru patří Krypts přese všechno stále mezi to nejlepší.

Přestože je „Cadaver Circulation“ zcela jistě nadprůmerným albem, do jisté míry je rovněž zklamáním. Očekávání jsou kolikrát sviňa a tady byla vysoká. Od minulé tvorby se nikam neposunuli, ani se jim nepodařilo současný styl vypilovat k dokonalosti (čti: udržet si vysokou laťku po celou dobu), v což jsem doufal a dost tomu věřil. Možná, že až se od tohoto zklamání oprostím, tak „Cadaver Circulation“ docením. Teď novinku beru jako velmi dobrou, ale mohla a měla být ještě lepší.


Celestial Grave – Secular Flesh

Celestial Grave - Secular Flesh

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.7.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Lamentation
02. Secular Flesh
03. Gasping from Lips of Night
04. Calamitous Love

Hrací doba: 31:20

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Musím se přiznat, že na „Secular Flesh“ jsem se fest těšil, ačkoliv se pro Celestial Grave jedná teprve o debut. Důvod je celku prostý – dřívější neřadové nahrávky téhle finské formace mě dost bavily. Respektive abych byl úplně přesný, svého času mě dost bavil demosnímek „Burial Ground Trance“, který se mohl pochlubit výbornou atmosférou. Pokud sháníte rychlejší black metal se zastřeným soundem, který se nebojí melodií, pak lze tuto nahrávku doporučit i dnes, s odstupem tří let.

O rok mladší minialbum „Pvtrefactio“ o dvou skladbách sice bylo stále poměrně dobré a sedmipalec jsem si koupil, ale oproti „Burial Ground Trance“ už něco ztrácelo a postrádalo tak vysoké charisma. Od doby jeho vydání už jsem si to EP vlastně nepustil, což o demosnímku říct nemusím, protože ten jsem průběžně párkrát protočil. To myslím mluví samo za sebe.

Rozhodně jsem ale neházel flintu do žita, protože v té době měli Celestial Grave na kontě celkem jen pět songů. Všechny je poté dali dohromady na CD kompilačku „Chthonic Katharsis“, kterou jsem odignoroval jak pán, protože jsem oba dosavadní počiny znal. Letos vydaná první řadovka „Secular Flesh“ přináší čtveřici zbrusu nových písní, přičemž za zmínku možná stojí, že dva z nich, „Gasping from Lips of Night“ a „Calamitous Love“, jsou výrazně delší, než všechny ostatní skladby, které Finové doposud vydali. Což je směr, jenž mi obecně vzato vyhovuje, protože dlouhé songy mám prostě radši.

Na „Secular Flesh“ lze cítit trochu vyšší ambice. Deska sice zvukově i hudebně vesměs navazuje na „Pvtrefactio“, ale ještě o trochu prohlubuje atmosférickou tvář Celestial Grave. Což nakonec plně koresponduje s navyšováním hrací doby jednotlivých stop. Takové směřování samozřejmě není nutně špatně, ale v případě Celestial Grave mě mírně zklamalo, poněvadž jsem v době dema doufal / očekával, že Finové půjdou spíš cestou většího rouhačství. „Secular Flesh“ je vlastně poměrně pohodové album, jež neurazí ani ty posluchače, kteří nejsou zvyklí na raw black metal, ale na straně druhé úplně neuspokojí ty z vás, kdo dávají přednost syrovému marastu. Prahnete-li zrovna po něčem takovém, neměli byste dělat podobnou chybu jako já a chtít něco takového po Celestial Grave.

Až když jsem si uvědomil, že jsem na „Secular Flesh“ nahlížel špatnou optikou, tak se dojmy po prvotním zklamání výrazně vylepšily. Dokonce bych i řekl, že ve finále se mi řadovka líbí víc než „Pvtrefactio“, byť mohu jedním dechem dodat, že prvenství „Burial Ground Trance“ zůstalo neohroženo.

Celestial Grave

Nicméně pokud vás už serou všechny chao-avant věci i unholy-wampyric kanály a rádi byste v black metalu slyšeli i dobrou melodii, aniž byste za to museli platit daň v podobě kýče nebo rezignace na žánrové fundamenty, „Secular Flesh“ by se vám mohlo zalíbit docela dost. O stylové příslušnosti Celestial Grave stále nemůže být pochyb, a přesto se najde místo pro „výpravné“ kytarové linky. Především obě dlouhé skladby „Gasping from Lips of Night“ a „Calamitous Love“ jsou vystavěné hodně dobře a snesou přísnější parametry. Naopak jako nejslabší se mi jeví úvodní „Lamentation“, jejíž kytarové ladění v některých momentech připomene různé atmo/post-black věci, ale předpokládám, že jde o náhodou asociaci.

Prvotní rozčarování ze „Secular Flesh“ přisuzuji svému špatnému přístupu, po jehož přehodnocení se ukázalo, že jde o slušnou nahrávku. Což ale nic nemění na tom, že Celestial Grave nakonec nedokázali poskytnout tak silný zážitek, v jaký jsem doufal. Vracet se nejspíš nebudu.


Concrete Winds – Primitive Force

Concrete Winds - Primitive Force

Země: Finsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 16.8.2019
Label: Sepulchral Voice Records

Tracklist:
01. Infant Gallow
02. Sulphuric Upheaval
03. White Cut Manifest
04. Primitive Force
05. Tyrant Pulse
06. Dissident Mutilator
07. Volcanic Turmoil
08. Angelic Laceration
09. Death Transmission

Hrací doba: 25:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

První pohled (Dantez):

Naředit kvalitní hudební extrém není prdel. Spojení chaosu a řádu vyžaduje alespoň trochu talentu, a taky se hodí, když jeho tvůrci mají naposloucháno. Člověk prostě musí vědět, co dělá, aby projekt nevyzněl jako nesoustředěná kvaziokrajová mrdka. Ostatně většina z nás ví, jak zní úsilí od lidí jako je Antichrist Kramer.

O podobně laděnou muziku se snaží Concrete Winds sestávající ze zbytků chcíplé finské smečky Vorum, Ta se soustředila na tvorbu death metalu s nádechem špinavého punku a grindu. Zejména na finálním EP „Current Mouth“ dali Vorum jasně najevo, že vědí, co dělají. Hnusná produkce poháněla stejně ohavný songwriting až do zetlelého hrobu, ze kterého nyní vstává ještě hnusnější reinkarnace.

Vorum is dead! Concrete Winds is deadly,“ tvrdí insert desky „Primitive Force“. A s frází můžeme souhlasit. Novinka je totiž vydařeným sonickým ekvivalentem zneužité mrtvoly, kterou je právě Vorum. Celá deska vlastně zní, jako by kapela sesbírala zbytky umu od minula, začala ad nauseam rotovat poslední desku Caveman Cult a rozhodla se, že zplodí něco ve stejném duchu.

Na „Primitive Force“ se tak proplétají všechny ověřené ingredience, které jsou k tvorbě agresivního bordelu potřeba. Máme tady warmetalový řev, disonantní sóla jak od Revenge, skřípějící leady a téměř neustupující salvy blast beatů. Člověk si vlastně vydechne jen během občasného vyřvávání názvů tracků, kterými kapela úsměvně zaplácává místa na rozjezd.

I přes dávku hudební anarchie ale můžeme místy rozpoznat, že jsme v kontaktu se členy Vorum. Rukopis je pravděpodobně nejviditelnější na páté „Tyrant Pulse“, v níž bestialitu rozbíjí neortodoxní, skoro speedmetalově znějící pasáže. Těm, kteří ohrávali „Current Mouth“, se musí hned vybavit titulní skladba s podobným újebem. Podobně neokoukanou frajeřinkou je uvřískaný kytarový lead na „White Cut Manifest“, který ohrožuje posluchače téměř po celou dobu skladby.

Je trochu škoda, že si Concrete Winds nepůjčovali z hráčských aspektů vlastní předchozí kapely trochu více. Zrovna ty totiž materiálu na „Primitive Force“ přidávají nejvíc charakteristických rysů, a tak je funkčně oddělují od dalších formací pokoušejících se o bezhlavý extrém. Toho tu je totiž fakt dost. A jak už to na podobně laděných nosičích bývá, bordel začíná ke konci trochu splývat. Občasnou fádnost materiálu v posledních minutách osvěží třeba solidní deathmetalové aranže ve „Volcanic Turmoil“ a ujetá zvuková spirála ve finální „Death Transmission“, která připomene kakofónní piruety od Portal.

Concrete Winds

Concrete Winds v určitých momentech mohli místo tlačení na pilu raději sáhnout po hráčských figurách, které brousili za dob Vorum. Desce by to určitě přidalo trochu více originality. Pořád ale jde o solidně odtřískaný bordel, který se jen tak rychle v hromadě bestiálních pičovin neztratí. Minimálně na občasné rozbití si držky to určitě poslouží dobře.


Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):

Je to už pár let, co se rozmohl nešvar, kdy vysoce talentované deathmetalové spolky vyměkly, daly smrti vale a začaly flirtovat s prazáklady rockové či metalové muziky. Proti gustu, bla bla bla, ale s každou akcí přichází reakce a na severu se našla omladina, pro kterou, a teď vykrádám sám sebe, znamená progrese víc agrese a zla, nikoliv koketérii s rockovým buzněním. Tak jak se mi to kurva páčí.

Concrete Winds navazují na Vorum, jejichž existence pro mě nabrala význam až s EP „Current Mouth“. Předchozí staroškolské snažení, jež vyvrcholilo dlouhou deskou „Poisoned Void“, nebylo marné, ale se zmíněným ípkem vše razantně vygradovalo, poslech zvedal doslova ze židle a některé pasáže byly až nebezpečné, protože hrozilo, že si díky nim buď nepříjemně pochroumáte krk nebo vám z nich v nedobrém rozpoložení doslova mrdne. Tušil jsem, že by šlo přitlačit na pilu víc, něco jsem si v hlavě i maloval, ale na „Primitive Force“ jsem připraven být opravdu nemohl.

Devět songů na ploše 25 minut sice poněkud splývá, ale to je způsobeno frenetickou intenzitou materiálu než nudnou jednolitostí. Každý song je něčím odlišný, ale toho si všimnete až později, protože Concrete Winds se vás snaží neustále dojebat. Podobně jako spříznění Degial čerpají převážně z Necrovore, raných Morbid Angel či dalších staroškolských kultů smrti a sadistického thrashe, ale také se tento recept snaží úspěšně vyšponovat do extrému, hezky po vzoru Sadistik Exekution nebo Teitanblood.

Concrete Winds

„Primitive Force“ není žádná lopaťárna, ani neposlouchatelný bordel, za vším násilím stojí precizní hráčství a vyspělá vize. Už jenom samo soustředění na čistě hudební stránku je intenzivní a zajímavé, ale pokud se necháte tímhle masakrem strhnout, tak zaručuji, že vás v klidu nenechá. Concrete Winds totiž dělají čest svému názvu. Jejich hudba je jako smršť betonových trosek vyvržených do okolí s (primitivní) zničující silou po jakémsi šíleném výbuchu. Kdo uctívá výše uvedené kapely a vůbec vysokooktanový, opravdový METAL, měl by tohle prostě slyšet. Absolutní, nesvatá povinnost, pičo.


Waste of Space Orchestra – Syntheosis

Waste of Space Orchestra - Syntheosis

Země: Finsko
Žánr: psychedelic black metal
Datum vydání: 5.4.2019
Label: Svart Records

Tracklist:
01. Void Monolith
02. The Shamanic Vision
03. Seeker’s Reflection
04. Journey to the Center of Mass
05. Wake Up the Possessor
06. Infinite Gate Opening
07. Vacuum Head
08. The Universal Eye
09. Syntheosis

Hrací doba: 64:10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Stačí zběžný poslech Dark Budda Rising a Oranssi Pazuzu k tomu, aby si posluchač uvědomil, že kolaborace mezi kapelami dává smysl. I přesto, že skupiny operují na základech odlišných žánrů, obě do nich vnášejí charakteristický a poměrně neokoukaný rukopis. Zatímco u Dark Buddha Rising jde o sludge s prvky východní religiozity, Oranssi Pazuzu ozvláštňují black metal kosmickým ambientem. Obě skupiny pak pojí aspekt psychedelie, který se z obou diskografií line téměř permanentně. To se ostatně potvrdilo na loňském ročníku festivalu Roadburn, kde se Finové po jednorázovém koncertě dohodli na zplození společné desky.

Hned na začátek se ale musím přiznat, že s tvorbou Dark Buddha Rising zase tak dobře obeznámen nejsem. Po zběžném poslechu ale můžu říct, že se jejich kreativní podíl na desce odráží zejména v tempu a (zejména těch čistých) vokálních variacích.

Možná právě i kvůli zmíněnému nedostatku erudice na mě „Syntheosis“ působí spíše jako logický pokračovatel „Värähtelijä“ od Oranssi Pazuzu. To však není vůbec na škodu. Kapela totiž využívá kolaborační projekt k tomu, aby se odpoutala od téměř všech blackmetalových tropů a bez jakéhokoliv smyslu omezení propustila uzdu experimentaci.

Té je na „Syntheosis“ opravdu do sytosti. Waste of Space Orchestra však naštěstí vše drží pevně v rukou a nespadá k bezprizorní samohaně. To je chvályhodné zejména poté, kdy zvážíme kolik efektů, synťáků a cinkátek bylo na desku vystříleno. Instrumentace, ale i celá hudební exekuce připomíná zeuhlové záseky Magma a Shub Niggurath. Atmosféra zavání krautrockovými Popol Vuh a nádech psychedelie místy evokuje King Crimson. Náboj „Syntheosis“ mi místy dokonce připomíná i některé mikrotonální pokusy King Gizzard and the Lizard Wizard. A to i přesto, že jde obecně o méně přímočarou, divnější a obtížněji přístupnou hudbu.

Už z vyjmenování vlivů je jasné, že „Syntheosis“ je album monumentálních rozměrů se stejně velkým potenciálem. Lze však říct, že deska až na pár škobrtnutí nepostrádá kohezi i navzdory abruptním změnám temp, přechodům mezi atmosférickými a energickými pasážemi nebo žánrovému kontrastu. „Syntheosis“ drží pohromadě zejména díky instrumentální integritě a také opakovaným, občas lehce poupraveným motivům. Druhý zmíněný aspekt jde pravděpodobně nejlépe slyšet na „Seeker’s Reflection“, ve které ženský vokál zpívá hlavní linku. Ta se vrací v závěrečném kolosu „Syntheosis“, kde se stejná melodie konvertuje do masivního riffu.

Waste of Space Orchestra

„Syntheosis“ je neúnavnou psychedelickou odyseou napříč žánry a zvukovými plochami. Orientální „Void Monolith“ vše nakopává a připravuje na dynamiku dvou následujících skladeb. To se mění na čtvrté „Journey to the Center of Mass“. Druhá nejdelší skladba si bere až moc času na build up, a tak trochu posírá momentum desky. Opačný případ můžeme slyšet na následující „Wake Up the Possessor“, kde dochází k sonické katarzi už po druhé minutě. Po kontemplativní „Infinite Gate Opening“ (skladba, ze které lze dle mého názoru nejvíce slyšet vliv Dark Buddha Rising) se deska vrací do bryskního tempa alba nastoleného na jeho začátku. Vše poté trochu padá na prdel s ambientní „The Universal Eye“, která jen brzdí album před nadupaným závěrečným kolosem, který je geniální kumulací všeho předtím slyšeného.

Po několika rotacích „Syntheosis“ se přistihuji, jak si z alba spíše vybírám, než abych ho ohrával od začátku do konce. Nemyslím si však, že momenty, které desku brzdí, jsou zase až tak tristní. Spíše jde o to, že si z bohatého žánrového koktejlu „Syntheosis“ raději vytáhnu, na co mám v daný moment náladu. Z řemeslného hlediska není až tak moc co řešit. Waste of Space Orchestra předvedli zdařilý kus ambiciózní práce, kterou bych se nebál doporučit i těm, kteří hoví hudební psychedelii, avšak od jejich extrémnějších podob se obvykle distancují.


Black Crucifixion – Lightless Violent Chaos

Black Crucifixion - Lightless Violent Chaos

Země: Finsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 1.6.2018
Label: Spikefarm Records

Tracklist:
01. Five-Pointed Eye
02. Black Hole Metal
03. Free of Light
04. Deathless Be Me
05. Of the Godless and Brave
06. Discipline
07. Intuition

Hrací doba: 38:48

Odkazy:
facebook

Neřekl bych, že Black Crucifixion je nějaká legendární nebo snad dokonce hvězdná kapela. Určitě bych se ji ale nebál považovat za kultovní. Tihle Finové vždycky stáli tak trochu stranou a nebyli příliš na očích, přesto věřím, že v určitých kruzích má jméno téhle kapely zvuk a že demosnímek „The Fallen One of Flames“ a minialbum „Promethean Gift“ mnohým fans vůbec nejsou lhostejné.

Black Crucifixion nicméně po vydání těchto počinů zmizeli a dlouho o nich nebylo slyšet. Snad i to je důvodem, proč se nikdy nedostali do širšího povědomí a zůstali skryti pouze pro posluchače, kteří nečekají, co jim kdo naservíruje, a radši sami vyhledávají. K vydání debutové desky „Faustian Dream“, připravované již v první polovině devadesátých let, nakonec došlo až v roce 2006. A další chvíli to trvalo, než Black Crucifixion dále navázali novou tvorbou. Ani nemluvě o tom, že „Hope of Retaliation“ z roku 2011 lze vnímat víc jako EP než album, poněvadž zde byly jen čtyři nové songy, které doplnily koncertní záznamy starších věcí.

Na druhou stranu, když už Black Crucifixion něco vydávají, stojí to za to. Všechny nahrávky kapely si totiž drží vysokou kvalitu a nabízejí výborný progresivní black metal. To bezezbytku platilo i o předešlé desce „Coronation of King Darkness“ a s radostí mohu říct, že ani letošní počin „Lightless Violent Chaos“ bilanci Black Crucifixion nekazí. Novinka vyšla bez většího humbuku, ale ne snad, že by šlo o něco šokujícího. V roli kapely pro fajnšmekry to nicméně Black Crucifixion beztak sluší nejvíce, takže za mě cajk. Kdo chce vědět, ví, a kdo nechce, ten si to ani nezaslouží.

Na jedné straně bych klidně řekl, že „Lightless Violent Chaos“ pokračuje v podobných intencích jako „Coronation of King Darkness“, tedy že oproti staršímu materiálu mají progresivní prvky převahu vůči blackmetalovým pasážím. Kdo má ale najeté „Faustian Dream“, mohl by takové tvrzení označit za diskutabilní. Přinejmenším v porovnání s novými songy na „Hope of Retaliation“ to ale myslím platí. Už docela s jistotou bych se ale nebál tvrdit, že komu se „Coronation of King Darkness“ zamlouvalo, ten bude spokojen i s „Lightless Violent Chaos“.

Obě nahrávky mi totiž v lecčems přijdou dost příbuzné a jejich přístup v mnohých ohledech obdobný. To může znít všelijak – například že letošní počin je trochu kopírkou toho minulého – ale nijak ve zlém jsem to nemyslel. Black Crucifixion přece jenom nevydávají nový materiál tak často, aby taková návaznost desek vadila, a hlavně – samotná muzika skupiny je sama o sobě dostatečně pestrá na to, aby jen tak nezačala nudit a nebudila dojem opakování již vyřčeného.

Black Crucifixion

Za třetí bych pak řekl, že i na „Lightless Violent Chaos“ se Finům podařilo dát dohromady velice silný materiál se spoustou výborných nápadů a jen minimem vaty, a za takové konstelace by si jen blázen stěžoval. Když Black Crucifixion rozehrají skladby jako „Free of Light“, „Deathless Be Me“ nebo „Of the Godless and Brave“, jen těžko lze neslyšet, že tady se hraje fakt vysoká kvalita. Postupem času se mi ohrály snad jedině „Five-Pointed Eye“ a „Discipline“, ale první jmenovanou je možno brát jako intro a druhou zmíněnou jako mezihru, takže je otázkou, nakolik to kvality „Lightless Violent Chaos“ reálně ponižuje. Ke „standardním“ písním prakticky nemám výhrad ani po vysokém množství poslechů napříč delším časovým horizontem.

Když to tedy sečtu, panuje u mě rozhodně spokojenost. Deskou roku „Lightless Violent Chaos“ určitě není, ale pořád se jedná o hodně nadprůměrné album, o němž se hovořilo méně, než by si zasloužilo. Za slyšení to rozhodně stojí, takže pokud jste tenhle počin ještě nezachytili, najděte si čas na nápravu.


Archgoat – The Luciferian Crown

Archgoat - The Luciferian Crown

Země: Finsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 14.9.2018
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Intrantation
02. Jesus Christ Father of Lies
03. Jezebel’s Black Mass Orgy
04. Messiah of Pigs
05. Darkness Has Returned
06. Sorcery and Doom
07. Star of Darkness and Abyss
08. The Obsidian Flame (From My Depths)
09. The Luciferian Crown (Venom of God)
10. I Am Lucifer’s Temple

Hrací doba: 35:14

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Black metal se změnil, Archgoat nikoliv, tvrdí vydavatel, a pokud nebudeme příliš rýpat, dá se s tímhle tvrzením souhlasit. Přeci jen platí, že pokud si poslechnete jeden, dva songy kapely, dostanete velice dobrou představu, jak bude znít zbytek bez ohledu na dobu vzniku. Tím ovšem nechci říct, že by kapela plodila vysloveně identická alba. K výraznějšímu posunu došlo například na poli zvukovém, když se Archgoat při tvorbě „Heavenly Vulva“ spřáhli s Werewolfem a Teemu Welinem a místo sklepního humusu začali společně produkovat přístupný, avšak stále hutný a brutální zvuk. Důležitým detailem bude možná i fakt, že od tohoto ípka je za veškeré skladatelské úkony zodpovědný kytarista Ritual Butchererer. Otázkou však je, kdo vůbec věděl, že se na dřívějších nahrávkách skladatelsky podílel i vokalista/basák Angelslayer, a hlavně kdo by dokázal identifikovat jeho riffy nebo songy.

V posledních letech také výrazně vzrostla obliba kapely samotné. Snad nebude přehnané, když vyslovím domněnku, že v současnosti jsou Archgoat nejpopulárnější fúzi grindu a black metalu odkazující na Blasphemy, Beherit a Sarcófago. Mám až pocit, že se v současnosti k Archgoat hlásí i posluchači, kterým byste poslech duchovně spřízněných bordelů nebo výše uvedené trojice vnutili akorát tak násilím. Když si k tomu přičtete, jak jsou Archgoat koncertně žádaní nebo jak se jim daří prodejně, dojde vám, že i když se kapela prezentuje okrajovou podobu žánru, už dávno ji nehraje pro pár maniaků.

Vydání čtvrté dlouhohrající desky Archgoat je zajímavé i z toho důvodu, že po třetím zlomovém albu dost kapel klopýtne, a já čekal, zda se to samé nestane i zde. Sedmipalec „Eternal Damnation of Christ“, který novince předcházel, mi přišel dost nudný a vyčpělý. Každopádně to není případ novinky „The Luciferian Crown“.

Jak jsem předeslal na začátku prvního odstavce, tvorbu Archgoat nemá smysl nějak detailně rozebírat. Novinka nabízí pár typicky arcikozlích brutalit, stejně jako jednu zcela pomalou skladbu. Určitě potěší větší péče věnovaná kompozicím, protože Archgoat tu nespoléhají jen na střídačky rychlých a střednětempých pasáží. Zajímavější jsou ovšem nové prvky jako překvapivě melodické sólo v „Jesus Christ, Father of Lies“ nebo atmosférické zvolnění v „I Am the Lucifer’s Temple“. Nejvíce tu asi vyčnívá skočná „Darkness Has Returned“, kterou někteří označují za punkovou, jiní zas za poctu Bathory, mně třeba nepřipomíná ani jedno. A i když klávesy nejsou v diskografii kapely ničím neobvyklým, určitě nebudu sám, koho příjemně překvapila epická klávesová pasáž v „Star of Darkness and Abyss“. Je zkrátka evidentní, že i s tak přísně vymezeným konceptem se dá vymyslet něco nového, svěžího. Ruku na srdce, tohle jsem od Archgoat nečekal a co je hlavní, veškeré přidané ingredience zde perfektně pasují.

Jak tomu bylo u předchozích desek, i zde se nachází slabší kusy, které posluchač s přibývajícími poslechy začne přeskakovat, a jistě by se daly najít i další prohřešky, které by kredit „The Luciferian Crown“ mohly snížit. Ale mrdat, od vydání uběhly dva měsíce, od zaslání proma ještě víc, a za tu dobu se význam „The Luciferian Crown“ v mých očích pozvolna zvyšoval. Řadím se sice mezi ty fanoušky, kteří by si už do konce života vystačili s „Whore of Bethlehem“, ale novinka si podle mého názoru vydobyla výsostné místo v diskografii Archgoat a s pistolí u hlavy bych ji postavil nad minulé „The Apocalyptic Triumphator“. Jsem zvědavý, které nové skladby kapela zařadí do koncertního setlistu.


Cavus – The New Era

Cavus - The New Era

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.4.2018
Label: Satanath Records

Tracklist:
01. The New Era
02. Killtech
03. Divine Power
04. I Watch You Die
05. Morphine
06. Calling the Flames
07. The Strength of Hatred
08. Presence of Existence
09. Come to Me Shadows
10. There Will Be Blood

Hrací doba: 40:19

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Satanath Records

Finská pětice Cavus funguje již déle jak dekádu, ale neřekl bych, že na blackmetalové scéně zanechala nějaký výraznější otisk. Asi nejvýrazněji na sebe seveřané upozornili v roce 2010, kdy na své o rok starší bezejmenné pilotní EP navázali první dlouhohrající deskou „Fester and Putrefy“ a na její počest posléze odehráli evropské turné po boku norských Gorgoroth a španělských Noctem. Možná si vzpomenete, že se tato sestava – ještě za doprovodu domácích Trollech a Gorgonea Prima – zastavila i v pražském klubu MeetFactory.

Poté se toho nicméně zas tolik nedělo. Kapela sice nejspíš pořád hrála, ale třeba mně nadobro zmizela z očí, také nic nevydávala. Asi nejvýraznější událostí v mezičase tak je odchod zpěváka W, jehož u mikrofonu nahradil do té doby kytarista B.P. Kytary se pak ujal nově příchozí člen H. Jak vidno, Cavus si zřejmě potrpí na úsporná jména. Tak či onak, v téhle sestavě už dali dohromady svou druhou řadovou desku „The New Era“. Zdali její název souvisí s pomyslnou novou érou jiného zpěváka, to netuším.

„Fester and Putrefy“ jsem, popravdě řečeno, neslyšel od jeho vydání. Co si tak matně vybavuji, nebylo to úplně blbé album. Jasně, žádné velké zázraky, ale pokud mi paměť slouží, dalo se to poslouchat bez problémů a mělo to vcelku důstojnou úroveň. Něco takového jsem tím pádem očekával i od „The New Era“. Přestože třeba obal novinky mi přijde trochu dětinský, a to obsahem i provedením, s despektem jsem k nahrávce nepřistupoval.

Hodně rychle jsem ovšem zjistil, že „The New Era“ na tom bude o dost hůře. Člověka okamžitě praští přes rypák nepříliš povedený přebasovaný zvuk, v němž se nějaké riffy nehledají zrovna dvakrát pohodlně. A když se vám pod bicími podaří nějaký ten riff zachytit, stejně většinou stojí za velké prd, takže ne, že by to byla až taková škoda.

Tam, kde byl debut vcelku důstojným rychlo-black metalem bez větší invence, je „The New Era“ takové šedivé album bez jakéhokoliv ksichtu. Ani to hoblování a vzývání pekelných mocností už tam moc není. Občas Cavus nabídnou elementární melodiku jako třeba v „Calling the Flames“, jindy zkusí nějaké chytlavější pasáže, což je ale zpravidla na facku. V „Morphine“ nebo „Presence of Existence“ mi to zní fakt na hovno.

„The New Era“ jako celek je prostě šedivé a bezvýrazné. Když album dohraje, nezanechá po sobě žádný dojem, prakticky si ani nezapamatujete, jak to vlastně znělo. Prostě to jen hrálo, byl to metal… a to je asi tak vše. A zároveň je to asi to nejpozitivnější, co mohu na adresu druhé desky Cavus prohlásit. Jak jistě sami uznáte, není to mnoho. Ale co má našinec dělat, když samotná nahrávka toho příliš nenabízí.

Řekl bych to asi tak, že „The New Era“ je po všech směrech tak moc průměrným albem, až ani není průměrné, nýbrž regulérně podprůměrné. Jestli tohle Cavus dávali dohromady tolik roků, tak ten výsledek tomu vážně neodpovídá. Za mě zcela zbytečná záležitost, kterou si už nikdy v životě nepustím, a co víc, za týden na ni bezpečně zapomenu. Pro srovnání jsem si ještě při psaní těchto řádků pustil kousek „Fester and Putrefy“ a na první poslech mi to zní o dost lépe než „The New Era“. Palec dolů.