Archiv štítku: FIN

Finsko

Nephilim’s Howl – Through the Marrow of Human Suffering

Nephilim's Howl - Through the Marrow of Human Suffering

Země: Finsko
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 6.5.2017
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Void Reflections I – Remembrance
02. Of Ordeals and Triumph
03. Hate Revelations
04. Against the Worlds That Bind Us
05. Through the Marrow of Human Suffering I, II & III

Hrací doba: 41:04

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Nephilim’s Howl bych se nebál zařadit k docela příjemným překvapením. Debutující skupina, žádná známá jména v sestavě, žádná předchozí neřadová tvorba, na jejímž základě by si člověk mohl vytvořit nějaká vyšší očekávání. Prostě nic, co by dopředu nasvědčovalo tomu, že nahrávka s názvem „Through the Marrow of Human Suffering“ bude opravdu dobrá. Letmý poslech ukázek ovšem dopadl slibně, tak jsem se pustil do díla…

A hned na první poslech se „Through the Marrow of Human Suffering“ ukázalo jako životaschopné album. Tedy, abychom si rozuměli, netvrdím, že se jedná o nějakou zásadně výjimečnou, geniální či nepřekonatelnou záležitost – to říkám, aby náhodou podobný dojem nevznikl. Takové tvrzení by samozřejmě bylo těžce mimo mísu a nijak by neodpovídalo skutečné úrovni nahrávky. Jinými slovy řečeno, jedná se „jenom“ o nadprůměrnou věcičku, ale nakonec – ani tohle není vůbec špatný výsledek! A to se ani nemusíme uchylovat k pochybným berličkám typu „na debutující kapelu“.

Finové dle mého sluchu (jejž ovšem můžete klidně považovat za pochybný, v tom vám nemůže nikdo zabránit) nehrají nic přehnaně originálního. Žádné velké překvapení – vždyť kdo dnes dokáže přijít s opravdu výlučným soundem? Z toho logicky vyplývá, že „Through the Marrow of Human Suffering“ musí bodovat jinými aspekty.

Nephilim’s Howl produkují black metal ve středním až pomalejším tempu a v rámci žánru jistě nepatří k žádným velkým extrémistům. Naopak si myslím, že jejich muzika je poměrně lehce stravitelná, ale na druhou stranu – to neznamená, že musí být automaticky povrchní nebo podbízivá. Každopádně, Finové se soustředí především na chytrou kompozici a atmosféru. A naštěstí obojí vychází.

Písně jsou s výjimkou úvodní „Void Reflections I – Remembrance“, která trvá čtyři a půl minuty, relativně dlouhé – od šesti a půl minuty až po necelých třináct – ale jsou dostatečně členité na to, aby nenudily. Jejich struktura je zajímavá a poměrně propracovaná, aniž by Nephilim’s Howl skákali od jednoho ke druhému bez hlavy a paty. Úplně v klidu zde spolu mohou koexistovat chytlavé pasáže s momenty, v nichž Finové dají prostor vyniknout kytarovým melodiím. A ty jsou leckdy výstavní.

Na druhou stranu, trochu mi na „Through the Marrow of Human Suffering“ chybí nějaké rychlé chvilky, vůbec by mi nevadilo, kdyby se Nephilim’s Howl občas odhodlali i trochu zasypat. To se za celou dobu trvání alba nestane snad ani jednou, nahrávka se po celou dobu drží v pohodlném středním tempu, díky čemuž může poslech ke konci působit mírně stereotypně, ačkoliv závěrečná „Through the Marrow of Human Suffering I, II & III“ není nijak horší než její předchůdkyně. Nicméně se naštěstí nejedná o tak zásadní problém, aby to dojmy z celého počinu pohřbívalo. Jedna věc se totiž musí nechat – tento nedostatek dokáže vynahradit již zmiňovaná vcelku povedená atmosféra.

Nephilim’s Howl

Aby to všechno nevypadlo až moc dokonale, je nutno zmínit ještě jednu věc. „Through the Marrow of Human Suffering“ má velkou sílu na první poslechy, kdy jsem se u desky skutečně bavil. Mnohem víc, než bych sám čekal. S postupem času ovšem zaujetí padá. Je pozitivní, že nikdy nespadne tak razantním způsobem, aby člověk musel přehodnotit názor o povedené nahrávce, ale i tak jde o nezanedbatelný propad.

Pořád si tedy stojím za tvrzením, že se Nephilim’s Howl bez nějakých větších obtíží dostali do nadprůměrných vod. Krok na vyšší stupínek už ale nezvládli – na to by jejich hudba musela umět rozvibrovat struny podvědomí, což se neděje. I přesto se člověk nemusí stydět zařadit si „Through the Marrow of Human Suffering“ do sbírky; další tvorbu Nephilim’s Howl si také rád poslechnu.


Circle – Terminal

Circle - Terminal

Země: Finsko
Žánr: psychedelic / progressive rock
Datum vydání: 23.6.2017
Label: Southern Lord Records

Tracklist:
01. Rakkautta al dente
02. Terminal
03. Saxo
04. Imperiumi
05. Kill City
06. Sick Child

Hrací doba: 43:19

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Inu, co lze napsat k albu jako „Terminal“? Na jednu stranu by toho člověk chtěl říct tolik, ale když konečně přijde na to, aby ze sebe něco vymáčknul a aby konečně vznikla dlouho odkládaná recenze, tak najednou neví odkud začít, aby šlo o alespoň vzdáleně důstojný text hodný kvalit oné desky. Chci tím říct, že je „Terminal“ až tak dobré? Hele, vlastně ano, chci!

Zkritizovat snad lze jedině to, že si Finové Circle pro svou kapelu vybrali dost nijaké jméno, takové neoriginální. Jistě však sami uznáte, že je to vcelku marginální problém, protože koho nakonec sere název skupiny? Hlavní je hudební produkce a za tu se „Terminal“ nemusí vůbec stydět, spíš naopak. Ani se nelekejte toho, že Circle na aktuální promo fotce vypadají jako banda glamrockových buzíčků, což chápu jako projev nějakého specifického humoru seveřanů.

Nicméně, pojďme už k samotné nahrávce. „Terminal“ si mě vlastně získalo hned na první poslech a během první písně. Album totiž otvírá třináctiminutový epos „Rakkautta al dente“, v jehož rámci Circle okamžitě ukážou svou obrovskou sílu. Hned po pár vteřinách začnou posluchače omotávat v psychedelickém rock’n’rollu s excelentním ústředním riffem. Uřvaný blackmetalový vokál tomu přidává punc zajímavosti a neotřelosti (až je skoro škoda, že se objevuje jen zde), bravurně fungují i zvolnění s (pojmenujme to třeba) šepotem. Jednoduše řečeno, první část skladby je téměř dokonalá a osobně si moc nedokážu představit, jak by ji šlo ještě vylepšit. Po nějakých pěti minutách se Circle vytasí s regulérně progovou, která sice není až tak kulervoucí, ale nakonec vyústí do nádherné pasáže, po níž se Finové v závěru opět vrátí k mocnému úvodnímu riffu celé písně. Uff. Už jen kvůli „Rakkautta al dente“ stojí za to „Terminal“ slyšet!

První písnička je asi vrcholem celé kolekce, ale to rozhodně neznamená, že by už dále nebylo co poslouchat. Titulní „Terminal“ také nabídne hromadu parádních riffů. Navzdory osmiminutové stopáži se z ní nakonec vyklube relativně přímočarý kousek, naštěstí však nenudí. Podobný přístup volí i rozverná „Imperiumi“. „Saxo“ nabídne jeden z nejlepších ústředních motivů celé desky s fantastickým (byť formálně jednoduchým) kytarovým motivem a podobně se blýskne i předposlední „Kill City“. Finální „Sick Child“ zase zaujme vyšší mírou psychedelie a v neposlední řadě i výtečnou vokální linkou. Byť je pravda, že zpěvy jsou dost vymazlené i v některých dalších písničkách, u nichž jsem to explicitně nezmiňoval.

Ze začátku se mi trochu zdálo, že za „Rakkautta al dente“ všechny další songy zaostávájí, ale nakonec takovou myšlenku musím odvolat. Řekl bych, že tenhle pocit byl dán především počátečním nadšením z úvodní fenomenální kompozice a následně z něho plynoucí ne stoprocentní pozorností při dalším průběhu. Nicméně netrvalo dlouho, abych zjistil, že každá píseň na „Terminal“ má něco do sebe a dokáže něčím zaujmout. A tím nemyslím pouhé formální uznání objektivních kvalit, nýbrž skutečné zaujetí. A to platí i o těch skladbách, které se mi nejdříve zdály trochu obyčejnější („Terminal“, „Imperiumi“).

Circle

Není snad tohle dobrý výsledek? Jistěže je! Ačkoliv Circle hrají už dlouho, jejich tvorba mi doposud unikala, ale o to razantnější a překvapivější bylo dlouho odkládané první setkání. Až se skoro nechce věřit, že takhle svěží desku nahrála kapela, jež má za sebou skoro třicet roků aktivní činnosti a jejíž dlouhohrající alba se již počítají na desítky. Na „Terminal“ se daří vybalancovat poměr mezi chytrostí a živočišností do sakra lákavého celku, který navíc vůbec nezní jako nějaká sázka na jistotu. A to je myslím obdivuhodné, když je člověk u rockových a metalových kapel se třemi křížky na krku zvyklý spíš na stařeckou unavenost a nostalgické omílání již řečeného. Z „Terminal“ takový pocit rozhodně nemám.

Potřebujete snad vědět ještě něco víc? Dobrá tedy, když to chcete slyšet opravdu na plnou hubu – na „Terminal“ mohu vystavit velké doporučení, protože se jedná o excelentní desku. Není radno minout!


Rienaus – Saatanalle

Rienaus - Saatanalle

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 26.5.2017
Label: Kvlt

Tracklist:
01. Hänen armostaan
02. Polku
03. Kuolleen jumalan silmien alla
04. Välisoitto
05. Saatanalle
06. Kehoonsa kahlittu
07. Pimeä hehku

Hrací doba: 37:10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Heavy Promotion

Všemocné Metalové Archivy – nepřeberná studnice znalostí a základní příručka každého samozvaného pisálka! – praví, že ve Finsku existují hned dvě formace s názvem Rienaus. Což jen tak mimochodem ve finštině znamená Rouhání. Nicméně ta první z nich dle všeho jen kdysi vydala jediný demosnímek, tudíž jde asi jen těžko o záležitost, jakou by kdokoliv z nás znal. Zato o těch druhých Rienaus, o nichž si nyní začínáme povídat, jste už klidně slyšet mohli. Kapela už několik let hraje a v roce 2014 vydala svůj řadový debut „Aamutähdelle“. Dnes jsme se zde ovšem sešli ku příležitosti letošního vydání druhého dlouhohrajícího alba, jehož titul je všeříkající, přestože je opět ve finštině – „Saatanalle“.

Tak dobrá. Kapela se jmenuje Rouhání a album se jmenuje „Satanovi“. Kdo by vzhledem k těmto skutečnostem čekal cokoliv jiného než blasfemický black metal, tak je pěkný naivka. Překvapení se samozřejmě nekoná. Finské trio, jehož jeden člen jen tak mimochodem působí i v poměrně známých Azazel (což je pro mnohé kultovní formace, ale mně to přijde jako pěkná píčovina), samozřejmě plive síru do všech světových stran a občas i těch nesvětových. Anebo se o to spíš snaží,

Formálně Rienaus hrají docela na úrovni, o tom se samozřejmě nikdo nepře. Zvuk je střelený příjemně tak na půli cesty mezi špínou a čitelností, tudíž to leze dobře do ucha, a přitom posluchač nemá pocit nějaké podbízivosti nebo přeleštěnosti. Docela se mi líbí i vokály, které jsou patřičně uječené, ale zase ne kastrátsky vysoko. K plusům bych možná přidal i obálku „Saatanalle“, jejíž samotný výjev mi přijde dobrý, ale za mě by tedy nemusel být kurven logem a názvem alba.

Nicméně, to všechno jsou dejme tomu spíš dílčí záležitosti (dobře, až na ten zvuk, ten je jistě důležitý). Pokud se ovšem zaměříme na ty stěžejní atributy, jen těžko ze „Saatanalle“ vytřískáme víc než průměrnou záležitost. Poslech alba mě nijak nesere, však už jsem řekl, že do ucha to leze dobře, ale jednoduše tu nenacházím takřka nic, co by na mě dokázalo zapůsobit a nutit mě, abych se k novince Rienaus vracel. Tu a tam se vynoří až nečekaně povedený riff, kytarové sólo na pozadí „Kehoonsa kahlittu“ je vysloveně dobré, jenže…

Jenže jako celek „Saatanalle“ nedokáže výrazněji zaujmout. Kohokoliv, kdo se v black metalu pohybuje déle než půlroku, už takováhle nahrávka prostě nemůže vytrhnout a ukojit jeho touhu po zlé hudbě. Na to jsou Rienaus bohužel až příliš obyčejní a předvídatelní. Což je na jednu stranu trochu škoda, poněvadž Finové nějaké schopnosti zcela jistě mají, jenže… někdo ten průměr hoblovat musí, ne všechno mohou být geniální desky. A ten někdo jsou mimo jiné právě Rienaus.

„Saatanalle“ není úplně hloupá záležitost, to netvrdím. Při aktuální přeplněnosti scény však nemá příliš šancí zaujmout – chybí totiž síla hlouběji zasáhnout. Ve finále se tedy jedná o počin, jenž pouze prošumí kolem a za chvíli se na něj zapomene. Deska se jmenuje „Satanovi“ – nevím, jak je s ní spokojen sám Rohatý osobně, když mu ji Rienaus věnovali, ale já z hlediska posluchače se tedy uspokojen necítím. Je to vcelku zbytečné poslouchat, protože není problém najít hromady kvalitnějších záležitostí.


Goatmoon – Stella Polaris

Goatmoon - Stella Polaris

Země: Finsko
Žánr: black / folk metal
Datum vydání: 24.2.2017
Label: Werewolf Records

Tracklist:
01. Intro
02. Stella Polaris
03. Kansojen hävittäjä
04. Wolf Night
05. Sonderkommando Nord
06. Warrior
07. Conqueror
08. Overlord
09. Palavien ali-ihmisten löyhkä

Hrací doba: 33:31

Odkazy:
facebook

Goatmoon je kapela, již jistě budou mnozí nenávidět už jen kvůli tomu, v jakém názorovém spektru se filozofie tohoto finského projektu pohybuje. Borec s roztomilou přezdívkou BlackGoat Gravedesecrator se totiž nehonosí jen zrzavým plnovousem, ale i světonázory, které jsou z pohledu ideologie většinové společnosti krajně nestandardní, a navíc se jimi nijak zvlášť netají.

Co se ovšem hudební stránky týká, Goatmoon je synonymem pro vysokou kvalitu. První dvě desky „Death Before Dishonour“ (2004) a „Finnish Steel Storm“ (2007) jsou dle mého skromného názoru zasraný kult a klidně bych se nebál je označit za majstrštyky syrového black metalu. S následující tvorbou však BlackGoat Gravedesecrator začal Goatmoon směřovat trochu jiným směrem a tato cesta je znát i na letošní novince (a celkově již pátém dlouhohrajícím albu) „Stella Polaris“.

„Stella Polaris“ totiž prohlubuje inklinaci Goatmoon k folk metalu. Což ale smysl dává, protože tenhle druh skupin měl vždycky blízko k národní hrdosti a ctění předkřesťanských kořenů… samozřejmě, že mluvím o tom, co jedni budou nazývat zdravým patriotismem, zatímco druzí budou hovořit o nacionalismu (a budou to nesprávně myslet jakožto jiný výraz pro neonacismus). Tak či onak, takové myšlenkové tendence si s folkovými motivy jistě rozumějí a na „Stella Polaris“ se to projevuje snad nejznatelněji ze všech dosavadních řadových počinů Goatmoon. Ve skladbách jako „Kansojen hävittäjä“, „Sonderkommando Nord“ nebo „Warrior“ (ale i v dalších) jsou mnohé pasáže, v nichž už muzika přechází do čistokrevného folk metalu, a to ve formě, jejímž prostřednictvím BlackGoat Gravedesecrator mocně vzývá ducha dávného norského projektu Storm a jeho jediné vydané desky „Nordavind“.

Bohužel jsou někdy tyto tendence na můj vkus až příliš silné. Jinými slovy, určité melodie jsou na můj vkus zbytečně měkké a pohádkové. Trochu paradoxně je to nejcitelnější v „Sonderkommando Nord“, jejíž název na pohled vypadá naopak nejkontroverzněji. Výraznější melodičtější stránku této písně lze ovšem chápat, protože nosná kytarová linka slouží jako náhražka zpěvu, jenž zde chybí. Na druhou stranu, žít se s tím dále dá a po chvíli jsem si v pohodě zvyknul, takže kruté přeskakování se ke slovu nedostalo. Co ale na milost vzít nemohu, to je finální písnička / outro „Palavien ali-ihmisten löyhkä“, kde už úroveň kýče dosahuje přespříliš vysokých hodnot.

Obdobně se nemohu sžít ani s přebalem „Stella Polaris“, který mi připadá až moc gay – obzvlášť na kapelu, na jejíchž koncertech létají vzduchem pravačky a namísto „hey, hey, hey“ se skanduje „heil, heil, heil“. Ačkoliv, když si člověk vzpomene na mnohé akce, kde se samozvaná plešatá elita vysvlečená do půl těla vzájemně láskyplně objímá v kotli, tak gay obal možná i sedí, haha. O dnes již pomalu legendárních Gravedesecratorových BM legínách s vyrýsovaným árijským penisem ani nemluvě.

Goatmoon

Nicméně abych nevzbudil nějaký falešný dojem, onen folk metal (s čestnou výjimkou podobě intra „Sonderkommando Nord“ nikoliv folk) je stále „pouhou“ nadstavbou nad blackmetalovým základem. Pravda, sice postupně nabývá čím dál důležitější roli, ale v základě Goatmoon stále zůstává černým kovem. Vedle folkmetalových momentů tedy nechybí ani typické blackmetalové atributy, tudíž se nemusíte bát, že byste přišli třeba o syrové riffy – byť už kytara samozřejmě neřeže ani zdaleka takovým způsobem jako za éry garážového „Death Before Dishonour“ se zvukem vytaženým z prdele bezdomovce.

Vzato kolem a kolem mi však „Stella Polaris“ přijde asi nejslabším albem Goatmoon, v čemž nemá prsty příklon k folk metalu, ale spíš skutečnost, že všechny čtyři předchozí řadové nahrávky mi přijdou lepší. Nicméně nejslabší na poměry Goatmoon, obecně vzato je to stále velice dobrá deska, s níž BlackGoat Gravedesecrator bezpečně dokazuje, že hudební talent mu narostl do podobně epických rozměrů jako plnovous. Pouze říkám, že ať „Stella Polaris“ srovnám s jakýmkoliv jiným albem kapely, vždy mi jako vítěz vyjde to starší. I přesto novinka jménu Goatmoon vůbec nedělá ostudu a navzdory několika zbytečně rozjuchaným motivům se stále jedná o výborné poslouchání.


Oranssi Pazuzu – Kevät / Värimyrsky

Oranssi Pazuzu - Kevät / Värimyrsky

Země: Finsko
Žánr: psychedelic black metal
Datum vydání: 12.4.2017
Label: Svart Records / 20 Buck Spin

Hrací doba: 15:59

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Oranssi Pazuzu až doposud ve své tvorbě upřednostňovali vyjadřování za pomoci dlouhohrajících desek – a šlo jim to skvěle. Jedinou výjimkou potvrzující pravidlo byl bezejmenný split s dnes již nefungujícími krajany Candy Cane. Oranssi Pazuzu na své straně ukazovali, že ani na kratším formátu nejsou ztracení, důkazem čehož může být přinejmenším skladba „Torni“, již řadím ke svým nejoblíbenějším písním z jejich portfolia.

Letošní rok ovšem do daného dlouhohrajícího vzorce přinesl změnu – hned dvě nová minialba. I když dvě… „Farmakologinen“ je pěkný ojeb, protože nejde o nové EP, nýbrž o reedici strany Oranssi Pazuzu z výše jmenovaného splitu, tentokráte vydanou samostatně a pod novým názvem (ale s téměř stejným obalem, z něhož pouze zmizela loga kapel, a změnilo se mu barevné tónování). Tím pádem se touhle plackou v samostatné recenzi ani nebudeme zabývat, alespoň ne nyní. Zato „Kevät / Värimyrsky“ nás zajímat bude, poněvadž zde se o nový materiál jedná.

O vydání minialba se už klasicky postaralo kombo Svart Records a 20 Buck Spin, kteří společným silami nechali „Kevät / Värimyrsky“ zalisovat do drážek desetipalcového vinylu dostupného ve třech barevných provedeních – černém, průzračném a modrém. Já osobně jsem si pořídil druhou zmiňovanou verzi.

Až doposud se Oranssi Pazuzu mohli bez obav chlubit tím, že si jejich počiny drží extrémně vysokou úroveň a že doposud nenabídli žádné špatné písně. Nebyl tudíž důvod nemít na „Kevät / Värimyrsky“ velké nároky. Aktuální EP však příjemný tenhle stav mění. Nemůžu si pomoct, ale „Kevät“ je prostě a jednoduše nudná píseň, která nemá koule ani výraznější atmosféru. Papírově přitom vypadá zajímavě – Oranssi Pazuzu se pustili do plíživého minimalismu. Bez výraznějších kytarových výpadů, které přijdou až v závěrečné třetině skladby, se pomalu sunou kupředu a snaží se posluchače utopit v močálu baskytarových tónů, jemného pískání a Jun-Hisova chrchlavého vokálu. Vědět to předem, těšil bych se, ale výsledek se míjí účinkem takovým způsobem, až bych se nebál hovořit o doposud nejslabším songu skupiny.

„Kevät“ tím pádem nemohu vnímat jinak než jako jednorázový pokus o úkrok stranou, experiment, který se nezdařil. Tahle věc se běžnému repertoáru Oranssi Pazuzu poměrně vymyká a jen potvrzuje, že švec by se měl držet svého kopyta a že tohle pořekadlo platí i v případě, že má švec zálibu v metalové psychedelii. Na druhou stranu svým způsobem dobře, že si Finové vyzkoušeli, že tudy cesta nevede, jen na ípíčku a že podobně nepřesvědčivé pokusy nenasrali na nějakou řadovou desku.

„Värimyrsky“ naštěstí zlepšuje náladu a zde se naopak jedná o parádní kus, jenž Oranssi Pazuzu nedělá ostudu. Začíná se opět pomalu, ale tentokrát nejde o hlavní motiv, nýbrž jen o jakési intro, za nímž následuje to, co máme od téhle kapely tak rádi. Strhující psychedelický black metal s předoucí baskytarou, monotónním rytmem, kosmickými pazvuky, atmosférou, schopností chytit pod krkem. Najednou to tam je – a stejně dobré jako vždy.


Turmion Kätilöt – Dance Panique

Turmion Kätilöt - Dance Panique

Země: Finsko
Žánr: industrial / electro metal
Datum vydání: 17.3.2017
Label: Osasto-A Records

Tracklist:
01. Dance Panique
02. Veren maku
03. Surutulitus
04. Kyynelten tanssi
05. Uhriveri
06. Vihko
07. Pienet pirut
08. Viha
09. Kuoleman marssi
10. To Be Continued, Kohtaus 3

Hrací doba: 38:26

Odkazy:
web / facebook

Za Turmion Kätilöt se nikdy nechodilo s vidinou hlubokého transcendentálního zážitku nebo s očekáváním působivé hudby s metafyzickým přesahem do vyšších sfér nevědomí. Tihle finští magoři jsou totiž synonymem pro nevázanou zábavu v tanečně metalovém rytmu. Samozřejmě, když na jejich tvorbu budeme uplatňovat měřítka uměleckých kvalit, jen těžko nám vyjde něco jiného než brak. Nicméně žehrat na absenci filozofických textů plných metafor a podobenství by v tomhle případě byla úplná píčovina. Však víte, jak se to říkává – budete-li rybu posuzovat podle její schopnosti šplhat na stromy, vždycky vám vyjde, že je neschopná.

Vidlo-metloši, kteří nevidí dál než k Pain, se tomuhle prohlášení nejspíš budou divit, ale Turmion Kätilöt je ve svém ranku prostě špica. Však mi ukažte kapelu, která zvládne hrát takhle laděný chytlavý industrial metal podobně zábavně jako právě tahle parta okolo MC Raaka Peeho! Turmion Kätilöt totiž ukazují, že kombinaci kytarových riffů a elektronických spodků lze udělat i vkusně, aniž by se to zvrhlo ve výlet umaštěných metalistů na vesnickou diskošku. A přitom se pořád nejedná o nějakou „dospělou“ záležitost. Poznávacími znameními Turmion Kätilöt je totiž šílená zábavná jízda, prudce taneční rytmus, kulervoucí refrény a nadstandardní dávka nadhledu.

„Dance Panique“ svým tvůrcům ostudu naštěstí nedělá. Novinka fanouškům nabízí přesně to, na co si poslední roky od Finů zvykli, takže lze v pohodě tvrdit, že se jedná o další standardní placku novějších Turmion Kätilöt. Ostatně na své dva předchůdce „Technodiktator“ (2013) a „Diskovibrator“ (2015) přímo odkazuje nejen hudebně, ale i zhovadilým obalem s tanečním motivem (tentokrát doslova) a v neposlední řadě i posledním songem „To Be Continued“, jenž má nyní v podtitulu trojku. Takové prohlášení ale nechápejte nějak špatně – přesně tohle je totiž tím, co chci od Turmion Kätilöt slyšet, takže mi to nejenže nevadí, ale dokonce jsem spíš rád, že Finové nevymýšlejí žádné kokotiny a soustředí se na to, co jim jde nejlépe – na naservírování další kopy nakažlivých hitovek.

No, když už začal mluvit o hitovkách, slušelo by se taky nějaké konkrétní zmínit. Na „Taneční panice“ u mě osobně vedou „Surutulitus“, „Pienet pirut“, „Kuoleman marssi“ a především „Kyynelten tanssi“, což je dle mého skromného názoru největší pecka novinkové kolekce. Jinak ale všechny jmenované kusy nemají problém předvést parádní refrény a kromě nich je povedená třeba i titulní „Dance Panique“ (tu provází i opětovně ujetý klip – tentokrát s taneční verzí Mortal Kombatu) nebo třetí díl „To Be Continued, Kohtaus 3“. „Uhriveri“ nabídne úchylné melodie a taková „Vihko“ zase ukáže, že to jde i pomaleji a že Turmion Kätilöt zvládnou pracovat i s dámským vokálem (není to ale jediný případ na albu), aniž by se jim to zvrhlo v kýčovitou mrdku. Abych to tedy shrnul, vesměs se mi líbí všechny songy, jaké si Finové na „Dance Panique“ připravili; snad pouze druhá „Veren maku“ s výraznější kytarou je trochu slabší a ani ten refrén není taková šleha, jak bych si představoval, ale pořád není problém to přežít.

Turmion Kätilöt

Jistě, Turmion Kätilöt je pořád jenom oddechová kapela – a tak je také nutno k ní přistupovat. Jestli se ale chcete pobavit, „Dance Panique“ umí důstojně posloužit. Důstojně? Rozhodně ano. Právě to je jedna z věcí, díky níž si Turmion Kätilöt cením – sice hrají formálně „tupý“ chytlavý metal, ale daří se jim to s takovou lehkostí a takovým způsobem, že u toho z posluchače nedělají debila. Což v překladu znamená, že je jejich produkce zábavná, i když máte trojciferné IQ. Myslím, že takhle nějak chtěli znít třeba čeští Liveevil na svém loňském albu, a šeredně selhali. Turmion Kätilöt ovšem v místech, kde si většina ostatních kapel nabíjí držku na primitivnosti a lacinosti, s přehledem dokážou roztancovat. Corpsepaint, hřeby, disco.


Celestial Grave – Pvtrefactio

Celestial Grave - Pvtrefactio

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.4.2017
Label: Iron Bonehead Productions

Hrací doba: 11:58

Odkazy:
facebook

Jedním z těch demosnímků, které mě v loňském roce opravdu zaujaly, byl i červencový počin s názvem „Burial Ground Trance“. Jednalo se o první hudební prezentaci finské smečky Celestial Grave a hned to mělo šťávu jako prase. Audiokazeta vydaná pod značkou slovutných Iron Bonehead Productions nabídla čtvrthodinu syrovějšího black metalu nepostrádajícího myšlenku. Agresivní zlo pasáže se míchaly s atmosférickými silně rytmickými chvilkami a občas se objevilo i božské kytarové sólo. Výsledek asi nebyl přímo uchvacující, ale rozhodně byl sakra dobrý a opravdu hodně mě bavil.

Není tedy divu, že jsem neváhal a vrhnul se i na druhou nahrávku Celestial Grave. Finové se tentokrát prezentují sedmipalcovým ípíčkem vycházejícím opět u Iron Bonehead. Malý asfalt nabízí ještě kratší materiál než „Burial Ground Trance“ – nacházející se tu jen dvě písně (obě nové), na každé straně vinylu jedna, které dohromady dávají dvanáct minut hracího času. Posledně ale čtvrthodinka stála za to, tak jsem doufal, že „Pvtrefactio“ nebude laťku snižovat.

Rozjezd titulního songu „Pvtrefactio“ sází na atmosféričtější polohu Celestial Grave. Black metal je zatím v nedohlednu, prim hrají rituální bicí údery, temné melodie a zastřené skřeky. Po minutě a půl se Finové rozjedou, ale trvá to další minutu, než konečně dorazí první zběsilá pasáž, kde to Celestial Grave na aktuálním EP sluší možná asi nejvíce. Po trochu vlažnějším počátku už kapela drhne povedené zlo až do konce songu a především v jeho finále je riffová práce zasraně dobrá.

„Deteriorating Angel“ se na rozdíl od své kolegyně nezdržuje tak dlouho, což se zde ukazuje jako ta lepší varianta. I zde Celestial Grave dokazují, že zvládnou zahrát black metal syrově a pravověrně, a zároveň mu přidat něco navrch. Není to primitivní náser a nachází se tu vícero vrstev, v nichž se perou různé kytarové vyhrávky. Přesto si Celestial Grave udržují punc animálnosti, čemuž opět notně napomáhá parádní sound s dobře vyváženým poměrem syrovosti a čitelnosti.

Z obou přítomných válů u mě o kousek vede „Deteriorating Angel“ a z obou vydaných počinů asi vyhrává „Burial Ground Trance“, které dle mého přinášelo víc strhující momenty a hustší atmosféru. Přesto je „Pvtrefactio“ vcelku povedenou undergroundovou jednohubkou, jíž nechybí určité charisma. Nepopírám sice, že jsem po skvělém demosnímku čekal asi o trochu víc, ale pořád se mi novinka líbí a sedmipalec si koupím.


Void Cruiser – Wayfarer

Void Cruiser - Wayfarer

Země: Finsko
Žánr: stoner metal
Datum vydání: 27.2.2017
Label: Argonauta Records

Tracklist:
01. A Day on Which No Man Was Born
02. I Didn’t Lie But I Know Now That I Should Have
03. As We Speak
04. Madonnas and Whores
05. Seven Years Late
06. All Over Nowhere
07. Maailman Kallein Kaupunki

Hrací doba: 45:55

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Z výrobního pásu skandinávských vod a fjordů je nám většinou doručováno kvantum blackmetalových smeček a různých ponuře folkových seskupení. Proto taková finská space/stoner kapela, jakou je Void Cruiser, může být příjemným zpestřením, obzvlášť pokud uvážíme blížící se léto, pro nějž je stonerový soundtrack více než příhodným.

Kromě již zmíněné destinace, která je mou oblíbenou co se týče hudební produkce, mne ještě před vyslechnutím druhého studiového alba této bandy zaujaly další dvě věci. Za prvé uchvacující přebal, který prostě evokuje psychedelický trip do mezigalaktického prostoru, a zároveň by se za něj nemusela stydět ani kdejaká progresivní kapela, za druhé sympatická scifoidní prezentace na Bandcampu. Na druhou stranu jsem si tak vytvořil určitá očekávání, která mohla zapříčinit zklamání, pokud by ve výsledku předávané zvukové vlny nebyly pro mé zvukovody tak lahodné jako vizuální projev pro mé oči. Řeknu to však hned zkraje, má očekávání k téhle formaci, která byla naposledy spatřena v galaxii Andromeda, byla až na drobné výjimky zcela naplněna. Přesto se nejednalo o jednoduchou cestu. Abych řekl pravdu, po prvním poslechu jsem byl spíše zklamán, ale když jsem se do projevu Void Cruiser dostal více, nezbylo místo pro nic jiného než spokojenost. A to i z důvodu, jenž vycházel z prezentace. Void Cruiser o sobě totiž mluvili jako o kapele, která si není jistá svým směřováním, a tak se nevyhýbá experimentování, čímž ještě vzrostla má naděje, že po dlouhé době uslyším stonerovou kapelu, u níž v půlce alba nemáte pocit, že jste si ho omylem pustili znovu a k jeho konci už si nejste jistí, zdali všechno, co jste dosud slyšeli, nebyly jen nepovedené cover verze Electric Wizard.

Všechno začíná u první a jediné instrumentální skladby „A Day on Which No Man Was Born“, kterou zároveň považuji za jednu z nejzdařilejších na celé desce. Po úvodním sci-fi samplu a následném mile se tvářícím, až téměř veselém intru se na vás vyvalí zvuková masa, po níž, kdyby na mě narazila při živáku, bych pravděpodobně neodešel po svých a už bych jen tak odevzdaně povlával, a jež před očima, adekvátně k přebalu, vyvolává představu vesmírného křižníku probíjejícího se prázdnotou kosmu. Zároveň se ovšem nedočkáte zcela přímočarých riffů, což považuji za plus, o to větší, že se jedná o jev vyskytující se více méně ve všech zářezech. Na „I Didn’t Lie But I Know Now That I Should Have“ se již odhalí i zpěvák, jehož by určitě neodmítla ani kdejaká post-rocková kapela (ostatně je post-rock žánr, s nímž si Void Cruiser v průběhu alba rovněž citelně pohrávají). Umí však i zařvat, čímž přispívá k celkově umně zvládnuté gradaci jednotlivých písní. Nepopře se ani původ kapely, jelikož se zde výrazněji projeví cit pro atmosféru, která je v různých podobách rovněž přítomna v podstatě po celou dobu trvání „Wayfarer“.

Void Cruiser

To, v kombinaci s tentokráte poměrně typickými stonerovými melodiemi a riffy, zaručuje příjemný a odpočinkový divácký zážitek, který v něčem připomene již zmíněné Electric Wizard, avšak nikoliv v negativním smyslu přílišné nápodoby, jelikož Finové si udržují svou osobitost. Ta je bezpochyby způsobena nejistotou ohledně směřování ústící v procházení různými žánry, ať už se jedná o doom, space rock, stoner nebo post-rock. V souvislosti s vlivem posledně zmíněného žánru jsem však byl v druhé polovině alba nemile překvapen. „Seven Years Late“, jež za tímto nežádaným zážitkem stojí, je totiž v kontextu celého alba jako pěst na oko. Jedná se o neuvěřitelně průměrný post-rock, který jednoduše nemá co nabídnout, a její přítomnost je politováníhodným kiksem. Zamrzí to o to víc, že zbytek alba si drží poměrně slušnou úroveň. Při zpětném pohledu soudím, že právě ona může za nedobrý pocit z celé desky, jaký jsem měl při prvním poslechu. Možná pokud tento žánr vyhledáváte více než já, tak to pro vás tak zlý zážitek nebude, ale v případě, že jste si přišli spíše pro stonerové úlety, raději se jí vyhněte. Já jen doufám, že se nebude jednat o směr, jímž by se v budoucnu kapela vydala.

Pro změnu ovšem zas pozitivum. Co musím jednoznačně ocenit, je dobré rozvrstvení a střídání delších atmosféričtějších kusů s těmi přímočařejšími a kratšími. „As We Speak“ nebo „All Over Nowhere“(nemůžu si pomoci, ale ty kroky na začátku a konci mi hrozně připomínají běhání po zasněžených končinách Skyrimu) tak přicházejí právě včas, aby vytrhly posluchače z letargie, jež by jinak mohla přijít. Taková „Madonnas and Whores“ zase přinese ten typický pocit vznikající při poslechu stonerových alb, kdy přestanete vnímat jakékoliv struktury a jen se necháte unášet hutným zvukem kytar, který v druhé části přejde v jamové sólo beroucí vaši mysl na výlet ještě dále mimo tělo.

Rozloučení se nám dostane v podobě nejdelšího desetiminutového kusu „Maailman kallein kaupanki“, jehož text je, jak již název napovídá, ve finštině, což mu přičítám jen k dobru. Jedná se zároveň o skladbu, která svou atmosféru buduje snad nejplynuleji a nejpomaleji, a tak je solidním uzavřením a zamáváním z křižníku mizejícího v hlubinách hvězdné oblohy.

Ve výsledku je tak „Wayfarer“ poctivým řemeslem, doplněným o nenápadnou a soudržnou jinakost a jedná se o album, které může sloužit jako vhodné zpříjemnění slunečného a pohodového odpoledne. Jediným neduhem zůstává „Seven Years Late“, a pokud post-rocku příliš neholdujete, tak ji raději přeskočte. O nic nepřijdete. Spíš z celého alba získáte daleko lepší pocit. Na budoucnost Void Cruiser mod.1.0 (Interstellar heavy metal exploration vessel) jsem jednoznačně zvědavý.


Clandestine Blaze – City of Slaughter

Clandestine Blaze - City of Slaughter

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.2.2017
Label: Northern Heritage Records

Tracklist:
01. Remembrance of a Ruin
02. The Voice of Our Mythical Past
03. Circle of Vultures
04. Prelude of Slaughter
05. Return into the City of Slaughter
06. Archeopsychic Fear
07. Century of Fire

Hrací doba: 38:54

Odkazy:
bandcamp

Vyhlášený finský zvrhlík Mikko Aspa, majitel několika labelů (včetně asi nejznámějšího Northern Heritage Records, který je ostatně podepsán i pod dnes recenzovanou nahrávkou) a pornografických médií a s nejvyšší pravděpodobností také hlas slovutných avantgardních bohů Deathspell Omega, je po dvou letech zpět s novou deskou svého hlavního osobního projektu. Clandestine Blaze je mnohdy považováno za kontroverzní formaci, přičemž slovo kontroverzní je dnes na blackmetalové scéně chápáno jakožto eufemismus pro extrémně pravicové filozofie, ale o neonacistickou záležitost se nejedná. Pouze je na textech Clandestine Blaze poznat, že judaismus jaksi není favorizovaným náboženstvím Mikko Aspy.

Nicméně i v případě, že tato skutečnost uráží váš vytříbený jemnocit, jen těžko můžete o Clandestine Blaze tvrdit, že to je píčovina, přijde-li řeč na hudební stránku. Mikko Aspa totiž do světa dlouhodobě pouští vysoce kvalitní syrově blackmetalovou práci a na většině svých alb si drží velmi dobrou laťku. Ani letošní počin „City of Slaughter“ mu ostudu nedělá, to si můžeme říct rovnou. Na druhou stranu však novinka neaspiruje na zařazení k vrcholům diskografie Clandestine Blaze a třeba minulé dva počiny „New Golgotha Rising“ (2015) a „Harmony of Struggle“ (2013) mi přišly o něco silnější.

Tím ovšem nechci „City of Slaughter“ hned zkraje nějak dehonestovat. Pouze bychom si měli uvědomit, že nelze pořád hnát kvalitu výš a výše až donekonečna a jen těžko může každá nová fošna suverénně pokořit všechny své předchůdce, to platí u Clandestine Blaze i všude jinde, byť se nám mnohdy marketingové kydy snaží namluvit opak (což ale samozřejmě není dnešní případ). To je celé. A vůbec si takové tvrzení neodporuje s tím, že je „City of Slaughter“ stále dobrá věc.

Základní recept samozřejmě zůstává tak, jak jsme na něj již dávno zvyklí, tedy syrová blackmetalová záležitost (byť mi přijde, že třeba „New Golgotha Rising“ znělo o dost hnusněji a i co do samotného skladatelství agresivněji, když už jsme u toho). Přesto – pravověrnost stále může být zahrána zajímavě a svěže, čehož je Clandestine Blaze dlouhodobým důkazem. Pojďme si rovnou uvést několik konkrétních příkladů toho, že i do takto laděné nahrávky lze propašovat nestandardní momenty.

Třeba hned úvodní „Remembrance of a Ruin“ je dobrý vál ve středním tempu a s povedeným riffem, ale korunu mu nasadí až pomalejší závěr, do něhož se snese vpravdě fantastická melodie. Takhle tedy ano! Podobně se za pomoci nenápadných kláves povede vypíchnout třeba i prostřední střednětempou pasáž v jinak rychlejším válu „Circle of Vultures“. Zasraně působivá je i přes lehce rozpačitý začátek taktéž druhá půle bezmála devítiminutové skoro-titulky „Return into the City of Slaughter“. K tomu navrch nezapomeňte přidat i úctyhodný zástup kvalitních riffů a samozřejmě Aspovu charakteristickou vokální práci – ono zas ne, že by nahrávka stála jenom a pouze na těch vybočujících chvilkách.

Abychom ale nikomu nemazali med kolem držky, je dlužno zmínit, že ne vše je na „City of Slaughter“ úplně dokonalé. Při opakovaných posleších mě vcelku záhy začala rozčilovat ambientní mezihra „Prelude of Slaughter“. A rozhodně to není tím, že by mě tenhle druh muziky sral, obecně mi vůbec nevadí, ale zrovna zde to není žádné velké terno. Podobně mi moc nevoní začátek „Return into the City of Slaughter“, což už jsem ostatně naznačoval výše. Riff v první části skladby mi připadá zbytečně humpolácký a moc tomu nepřidá ani „groovy“ tempo (které ale v jiných písních nevadí). Škoda je to tím spíš, že po necelých čtyřech minutách tohle skončí a píseň se překlene k již zmiňované druhé polovině, která naopak patří k vrcholným částem celé čtyřicetiminutovky.

Celkově vzato je však „City of Slaughter“ dobrá žánrová deska, jež pod zdánlivě ortodoxním krunýřem ukrývá i pár lahůdkových momentů. Na první pohled strohá záležitost ukazuje, že lze ctít a chápat podstatu black metalu, a přitom k ní nepřistupovat slepě, bezmyšlenkovitě a bez vlastního vkladu. Možná právě tohle je tím, co nakonec odděluje zrno od plev. Do jaké sorty patří Clandestine Blaze, to je snad zřejmé.


Wömit Angel – Impaling Force of Satan

Wömit Angel - Impaling Force of Satan

Země: Finsko
Žánr: black / thrash metal / punk
Datum vydání: 18.3.2017
Label: Ketzer Records

Tracklist:
01. Planetary Destruction
02. Forgotten Name of Evil
03. Armageddon Wolfpack
04. Ceremonial Coffin-Ceremonial Death
05. Nun Raping Rock ‘n’ Roll
06. Impaling Force of Satan
07. Goat Hellfire
08. Possessed Misery
09. Mr. Barbie
10. Rat Mouth Saviour
11. Raping the Holy Part II
12. I Kill Everything I Fuck [G. G. Allin cover]

Hrací doba: 38:13

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Původně jsem chtěl napsat do úvodu, že tato recenze je pro všechny blackmetalisty, ale pak jsem si uvědomil, že by mi to možná hned po prvním poslechu omlátili o hlavu. Napsat, že je tato recenze pro všechny pankáče není o moc lepší. Zkrátka by měli svoje oči a poté především uši uvést do pozoru všichni, co mají rádi, když se to v hudbě řeže a úchylné zábavě se jde naproti. Řeč je o finské kapele Wömit Angel; už jen název dává jasně najevo, co se tu asi bude dít za zvěrstva. Jedná se o třetí řadový zářez do diskografie a věřte, že se zde překvapivě nezměnilo vůbec nic, haha.

Wömit Angel hrají black/punkovou skotačinu, kterou si asi každý čtenář dokáže lehce představit. Ano, přesně tak jednoduché to je. Prostě si tahle parta maníků z Tampere dělá radost kombinací těchto žánrů, jež byla nastokrát slyšená, a přesto spoustu lidí dál baví. Včetně mě. Pro fanoušky první vlny black metalu to může být skutečně návrat do oněch let formování černého kovu, kdy hudba tvrdě thrashuje a punkově dovádí. Zřejmě největší inspirací jsou jim krajané Impaled Nazarene, a kdybych si chtěl píchnout, tak mohu s klidem napsat, že je Wömit Angel docela jednoduše obšlehli. A to se vším všudy, hudba, texty, image, prostě všechno. Předmětem zájmu tedy je, jak dobře se jim to tentokrát povedlo a zdali vůbec.

„Impaling Force of Satan“ začíná krátkým intrem o radioaktivitě a následně vybouchne v pravou blackmetalovou bouři. Dvěma kopáky pohánění punkový štěkací refrén celé dílko obohacuje, přičemž ve své polovině ukážou konečně i svoji třetí a taky poslední tvář – tu thrashovou. Po obligatorním „Ugh!“, které nechybí tak v dobré polovině skladeb, nastává rytmická riffovačka a ta funguje snad vždycky. „Planetary Destruction” je dobrý otvírák. Jestli něco Wömit Angel umí, tak pracovat s tempy a sázet do nich vhodné riffy. A zhruba tento postup je v různých obměnách použit po celém albu. Třeba druhá „Forgotten Name of Evil“ je punk jako řemen hned od začátku. Sice s postupem času shodí číro a uvelebí se ve vcelku nudném metalu, ale později opět vyletí a sólovým pidlikáním na kytaru naběhne zpět na první etapu. Ona sóla na kytaru jsou tu spíše jen tak na oko, jako doplněk k tomu všemu bordelu nejspíš. Vězte, že jim ani nebudete věnovat pozornost.

Co bych dále vypíchnul, jsou skladby jako „Ceremonial Coffin-Ceremonial Death“, což je opět vyvedená riffovačka s chytlavým refrénem nebo následující rock’n’rollová záležitost s vtipným názvem „Nun Raping Rock ‘n’ Roll“. Na blasfemické rouhání dá vzpomenout titulka, která je mluveným intrem o tom, čím tahle trojice rouhačů vlastně je. Na tu je ihned navázáno vyvedenou blackmetalovou řeží „Goat Hellfire“ a tak to jde dále až ke konci. První polovina desky mi připadá silnější, možná je to tím, že tam Finové vyčerpali vše ze svého arsenálu a se závěrem alba se už jen opakují. Nutno zmínit poslední maličkost. Poetická „I Kill Everything I Fuck“ není ničím jiným než coverem legendárního hovada G. G. Allina. Do konceptu Wömit Angel parádně zapadá a navíc je to hitovka jako prase, takže proč ne.

Wömit Angel

Zbytek skladeb je průměrem, avšak i zde se najdou dobré momenty. Mé sympatie si Wömit Angel získali svou soudností. Neperou do nás tenhle vývar hodinu, ale jen 38 minut, což je na tuhle radost možná i tak trochu přespříliš. Nahrávka je také samozřejmě řádně syrová a špinavá, snad by je to ani nenapadlo dělat jinak. Každopádně jsem se u poslechu nenudil a ani jednou nemusel nic přeskakovat. Vlastně mě „Impaling Force of Satan“ baví. Je to taková příjemná oddychovka, dokážu si představit, že i pro všechny vyznavače toho nejčernějšího metalu může být tohle snesitelná položka k odreagování od tuhé zimní atmosféry trve kultů. Ničím jiným ovšem tohle album není. Zřejmě každý, kdo má tyto žánry dostatečně probádané, vytáhne z rukávu několik kapel, co tohle všechno dělají líp. Poté už je jen na vás, jestli chcete poslouchat Wömit Angel nebo staré známé.