Archiv štítku: FIN

Finsko

Goatmoon – Stella Polaris

Goatmoon - Stella Polaris

Země: Finsko
Žánr: black / folk metal
Datum vydání: 24.2.2017
Label: Werewolf Records

Tracklist:
01. Intro
02. Stella Polaris
03. Kansojen hävittäjä
04. Wolf Night
05. Sonderkommando Nord
06. Warrior
07. Conqueror
08. Overlord
09. Palavien ali-ihmisten löyhkä

Hrací doba: 33:31

Odkazy:
facebook

Goatmoon je kapela, již jistě budou mnozí nenávidět už jen kvůli tomu, v jakém názorovém spektru se filozofie tohoto finského projektu pohybuje. Borec s roztomilou přezdívkou BlackGoat Gravedesecrator se totiž nehonosí jen zrzavým plnovousem, ale i světonázory, které jsou z pohledu ideologie většinové společnosti krajně nestandardní, a navíc se jimi nijak zvlášť netají.

Co se ovšem hudební stránky týká, Goatmoon je synonymem pro vysokou kvalitu. První dvě desky „Death Before Dishonour“ (2004) a „Finnish Steel Storm“ (2007) jsou dle mého skromného názoru zasraný kult a klidně bych se nebál je označit za majstrštyky syrového black metalu. S následující tvorbou však BlackGoat Gravedesecrator začal Goatmoon směřovat trochu jiným směrem a tato cesta je znát i na letošní novince (a celkově již pátém dlouhohrajícím albu) „Stella Polaris“.

„Stella Polaris“ totiž prohlubuje inklinaci Goatmoon k folk metalu. Což ale smysl dává, protože tenhle druh skupin měl vždycky blízko k národní hrdosti a ctění předkřesťanských kořenů… samozřejmě, že mluvím o tom, co jedni budou nazývat zdravým patriotismem, zatímco druzí budou hovořit o nacionalismu (a budou to nesprávně myslet jakožto jiný výraz pro neonacismus). Tak či onak, takové myšlenkové tendence si s folkovými motivy jistě rozumějí a na „Stella Polaris“ se to projevuje snad nejznatelněji ze všech dosavadních řadových počinů Goatmoon. Ve skladbách jako „Kansojen hävittäjä“, „Sonderkommando Nord“ nebo „Warrior“ (ale i v dalších) jsou mnohé pasáže, v nichž už muzika přechází do čistokrevného folk metalu, a to ve formě, jejímž prostřednictvím BlackGoat Gravedesecrator mocně vzývá ducha dávného norského projektu Storm a jeho jediné vydané desky „Nordavind“.

Bohužel jsou někdy tyto tendence na můj vkus až příliš silné. Jinými slovy, určité melodie jsou na můj vkus zbytečně měkké a pohádkové. Trochu paradoxně je to nejcitelnější v „Sonderkommando Nord“, jejíž název na pohled vypadá naopak nejkontroverzněji. Výraznější melodičtější stránku této písně lze ovšem chápat, protože nosná kytarová linka slouží jako náhražka zpěvu, jenž zde chybí. Na druhou stranu, žít se s tím dále dá a po chvíli jsem si v pohodě zvyknul, takže kruté přeskakování se ke slovu nedostalo. Co ale na milost vzít nemohu, to je finální písnička / outro „Palavien ali-ihmisten löyhkä“, kde už úroveň kýče dosahuje přespříliš vysokých hodnot.

Obdobně se nemohu sžít ani s přebalem „Stella Polaris“, který mi připadá až moc gay – obzvlášť na kapelu, na jejíchž koncertech létají vzduchem pravačky a namísto „hey, hey, hey“ se skanduje „heil, heil, heil“. Ačkoliv, když si člověk vzpomene na mnohé akce, kde se samozvaná plešatá elita vysvlečená do půl těla vzájemně láskyplně objímá v kotli, tak gay obal možná i sedí, haha. O dnes již pomalu legendárních Gravedesecratorových BM legínách s vyrýsovaným árijským penisem ani nemluvě.

Goatmoon

Nicméně abych nevzbudil nějaký falešný dojem, onen folk metal (s čestnou výjimkou podobě intra „Sonderkommando Nord“ nikoliv folk) je stále „pouhou“ nadstavbou nad blackmetalovým základem. Pravda, sice postupně nabývá čím dál důležitější roli, ale v základě Goatmoon stále zůstává černým kovem. Vedle folkmetalových momentů tedy nechybí ani typické blackmetalové atributy, tudíž se nemusíte bát, že byste přišli třeba o syrové riffy – byť už kytara samozřejmě neřeže ani zdaleka takovým způsobem jako za éry garážového „Death Before Dishonour“ se zvukem vytaženým z prdele bezdomovce.

Vzato kolem a kolem mi však „Stella Polaris“ přijde asi nejslabším albem Goatmoon, v čemž nemá prsty příklon k folk metalu, ale spíš skutečnost, že všechny čtyři předchozí řadové nahrávky mi přijdou lepší. Nicméně nejslabší na poměry Goatmoon, obecně vzato je to stále velice dobrá deska, s níž BlackGoat Gravedesecrator bezpečně dokazuje, že hudební talent mu narostl do podobně epických rozměrů jako plnovous. Pouze říkám, že ať „Stella Polaris“ srovnám s jakýmkoliv jiným albem kapely, vždy mi jako vítěz vyjde to starší. I přesto novinka jménu Goatmoon vůbec nedělá ostudu a navzdory několika zbytečně rozjuchaným motivům se stále jedná o výborné poslouchání.


Oranssi Pazuzu – Kevät / Värimyrsky

Oranssi Pazuzu - Kevät / Värimyrsky

Země: Finsko
Žánr: psychedelic black metal
Datum vydání: 12.4.2017
Label: Svart Records / 20 Buck Spin

Hrací doba: 15:59

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Oranssi Pazuzu až doposud ve své tvorbě upřednostňovali vyjadřování za pomoci dlouhohrajících desek – a šlo jim to skvěle. Jedinou výjimkou potvrzující pravidlo byl bezejmenný split s dnes již nefungujícími krajany Candy Cane. Oranssi Pazuzu na své straně ukazovali, že ani na kratším formátu nejsou ztracení, důkazem čehož může být přinejmenším skladba „Torni“, již řadím ke svým nejoblíbenějším písním z jejich portfolia.

Letošní rok ovšem do daného dlouhohrajícího vzorce přinesl změnu – hned dvě nová minialba. I když dvě… „Farmakologinen“ je pěkný ojeb, protože nejde o nové EP, nýbrž o reedici strany Oranssi Pazuzu z výše jmenovaného splitu, tentokráte vydanou samostatně a pod novým názvem (ale s téměř stejným obalem, z něhož pouze zmizela loga kapel, a změnilo se mu barevné tónování). Tím pádem se touhle plackou v samostatné recenzi ani nebudeme zabývat, alespoň ne nyní. Zato „Kevät / Värimyrsky“ nás zajímat bude, poněvadž zde se o nový materiál jedná.

O vydání minialba se už klasicky postaralo kombo Svart Records a 20 Buck Spin, kteří společným silami nechali „Kevät / Värimyrsky“ zalisovat do drážek desetipalcového vinylu dostupného ve třech barevných provedeních – černém, průzračném a modrém. Já osobně jsem si pořídil druhou zmiňovanou verzi.

Až doposud se Oranssi Pazuzu mohli bez obav chlubit tím, že si jejich počiny drží extrémně vysokou úroveň a že doposud nenabídli žádné špatné písně. Nebyl tudíž důvod nemít na „Kevät / Värimyrsky“ velké nároky. Aktuální EP však příjemný tenhle stav mění. Nemůžu si pomoct, ale „Kevät“ je prostě a jednoduše nudná píseň, která nemá koule ani výraznější atmosféru. Papírově přitom vypadá zajímavě – Oranssi Pazuzu se pustili do plíživého minimalismu. Bez výraznějších kytarových výpadů, které přijdou až v závěrečné třetině skladby, se pomalu sunou kupředu a snaží se posluchače utopit v močálu baskytarových tónů, jemného pískání a Jun-Hisova chrchlavého vokálu. Vědět to předem, těšil bych se, ale výsledek se míjí účinkem takovým způsobem, až bych se nebál hovořit o doposud nejslabším songu skupiny.

„Kevät“ tím pádem nemohu vnímat jinak než jako jednorázový pokus o úkrok stranou, experiment, který se nezdařil. Tahle věc se běžnému repertoáru Oranssi Pazuzu poměrně vymyká a jen potvrzuje, že švec by se měl držet svého kopyta a že tohle pořekadlo platí i v případě, že má švec zálibu v metalové psychedelii. Na druhou stranu svým způsobem dobře, že si Finové vyzkoušeli, že tudy cesta nevede, jen na ípíčku a že podobně nepřesvědčivé pokusy nenasrali na nějakou řadovou desku.

„Värimyrsky“ naštěstí zlepšuje náladu a zde se naopak jedná o parádní kus, jenž Oranssi Pazuzu nedělá ostudu. Začíná se opět pomalu, ale tentokrát nejde o hlavní motiv, nýbrž jen o jakési intro, za nímž následuje to, co máme od téhle kapely tak rádi. Strhující psychedelický black metal s předoucí baskytarou, monotónním rytmem, kosmickými pazvuky, atmosférou, schopností chytit pod krkem. Najednou to tam je – a stejně dobré jako vždy.


Turmion Kätilöt – Dance Panique

Turmion Kätilöt - Dance Panique

Země: Finsko
Žánr: industrial / electro metal
Datum vydání: 17.3.2017
Label: Osasto-A Records

Tracklist:
01. Dance Panique
02. Veren maku
03. Surutulitus
04. Kyynelten tanssi
05. Uhriveri
06. Vihko
07. Pienet pirut
08. Viha
09. Kuoleman marssi
10. To Be Continued, Kohtaus 3

Hrací doba: 38:26

Odkazy:
web / facebook

Za Turmion Kätilöt se nikdy nechodilo s vidinou hlubokého transcendentálního zážitku nebo s očekáváním působivé hudby s metafyzickým přesahem do vyšších sfér nevědomí. Tihle finští magoři jsou totiž synonymem pro nevázanou zábavu v tanečně metalovém rytmu. Samozřejmě, když na jejich tvorbu budeme uplatňovat měřítka uměleckých kvalit, jen těžko nám vyjde něco jiného než brak. Nicméně žehrat na absenci filozofických textů plných metafor a podobenství by v tomhle případě byla úplná píčovina. Však víte, jak se to říkává – budete-li rybu posuzovat podle její schopnosti šplhat na stromy, vždycky vám vyjde, že je neschopná.

Vidlo-metloši, kteří nevidí dál než k Pain, se tomuhle prohlášení nejspíš budou divit, ale Turmion Kätilöt je ve svém ranku prostě špica. Však mi ukažte kapelu, která zvládne hrát takhle laděný chytlavý industrial metal podobně zábavně jako právě tahle parta okolo MC Raaka Peeho! Turmion Kätilöt totiž ukazují, že kombinaci kytarových riffů a elektronických spodků lze udělat i vkusně, aniž by se to zvrhlo ve výlet umaštěných metalistů na vesnickou diskošku. A přitom se pořád nejedná o nějakou „dospělou“ záležitost. Poznávacími znameními Turmion Kätilöt je totiž šílená zábavná jízda, prudce taneční rytmus, kulervoucí refrény a nadstandardní dávka nadhledu.

„Dance Panique“ svým tvůrcům ostudu naštěstí nedělá. Novinka fanouškům nabízí přesně to, na co si poslední roky od Finů zvykli, takže lze v pohodě tvrdit, že se jedná o další standardní placku novějších Turmion Kätilöt. Ostatně na své dva předchůdce „Technodiktator“ (2013) a „Diskovibrator“ (2015) přímo odkazuje nejen hudebně, ale i zhovadilým obalem s tanečním motivem (tentokrát doslova) a v neposlední řadě i posledním songem „To Be Continued“, jenž má nyní v podtitulu trojku. Takové prohlášení ale nechápejte nějak špatně – přesně tohle je totiž tím, co chci od Turmion Kätilöt slyšet, takže mi to nejenže nevadí, ale dokonce jsem spíš rád, že Finové nevymýšlejí žádné kokotiny a soustředí se na to, co jim jde nejlépe – na naservírování další kopy nakažlivých hitovek.

No, když už začal mluvit o hitovkách, slušelo by se taky nějaké konkrétní zmínit. Na „Taneční panice“ u mě osobně vedou „Surutulitus“, „Pienet pirut“, „Kuoleman marssi“ a především „Kyynelten tanssi“, což je dle mého skromného názoru největší pecka novinkové kolekce. Jinak ale všechny jmenované kusy nemají problém předvést parádní refrény a kromě nich je povedená třeba i titulní „Dance Panique“ (tu provází i opětovně ujetý klip – tentokrát s taneční verzí Mortal Kombatu) nebo třetí díl „To Be Continued, Kohtaus 3“. „Uhriveri“ nabídne úchylné melodie a taková „Vihko“ zase ukáže, že to jde i pomaleji a že Turmion Kätilöt zvládnou pracovat i s dámským vokálem (není to ale jediný případ na albu), aniž by se jim to zvrhlo v kýčovitou mrdku. Abych to tedy shrnul, vesměs se mi líbí všechny songy, jaké si Finové na „Dance Panique“ připravili; snad pouze druhá „Veren maku“ s výraznější kytarou je trochu slabší a ani ten refrén není taková šleha, jak bych si představoval, ale pořád není problém to přežít.

Turmion Kätilöt

Jistě, Turmion Kätilöt je pořád jenom oddechová kapela – a tak je také nutno k ní přistupovat. Jestli se ale chcete pobavit, „Dance Panique“ umí důstojně posloužit. Důstojně? Rozhodně ano. Právě to je jedna z věcí, díky níž si Turmion Kätilöt cením – sice hrají formálně „tupý“ chytlavý metal, ale daří se jim to s takovou lehkostí a takovým způsobem, že u toho z posluchače nedělají debila. Což v překladu znamená, že je jejich produkce zábavná, i když máte trojciferné IQ. Myslím, že takhle nějak chtěli znít třeba čeští Liveevil na svém loňském albu, a šeredně selhali. Turmion Kätilöt ovšem v místech, kde si většina ostatních kapel nabíjí držku na primitivnosti a lacinosti, s přehledem dokážou roztancovat. Corpsepaint, hřeby, disco.


Celestial Grave – Pvtrefactio

Celestial Grave - Pvtrefactio

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.4.2017
Label: Iron Bonehead Productions

Hrací doba: 11:58

Odkazy:
facebook

Jedním z těch demosnímků, které mě v loňském roce opravdu zaujaly, byl i červencový počin s názvem „Burial Ground Trance“. Jednalo se o první hudební prezentaci finské smečky Celestial Grave a hned to mělo šťávu jako prase. Audiokazeta vydaná pod značkou slovutných Iron Bonehead Productions nabídla čtvrthodinu syrovějšího black metalu nepostrádajícího myšlenku. Agresivní zlo pasáže se míchaly s atmosférickými silně rytmickými chvilkami a občas se objevilo i božské kytarové sólo. Výsledek asi nebyl přímo uchvacující, ale rozhodně byl sakra dobrý a opravdu hodně mě bavil.

Není tedy divu, že jsem neváhal a vrhnul se i na druhou nahrávku Celestial Grave. Finové se tentokrát prezentují sedmipalcovým ípíčkem vycházejícím opět u Iron Bonehead. Malý asfalt nabízí ještě kratší materiál než „Burial Ground Trance“ – nacházející se tu jen dvě písně (obě nové), na každé straně vinylu jedna, které dohromady dávají dvanáct minut hracího času. Posledně ale čtvrthodinka stála za to, tak jsem doufal, že „Pvtrefactio“ nebude laťku snižovat.

Rozjezd titulního songu „Pvtrefactio“ sází na atmosféričtější polohu Celestial Grave. Black metal je zatím v nedohlednu, prim hrají rituální bicí údery, temné melodie a zastřené skřeky. Po minutě a půl se Finové rozjedou, ale trvá to další minutu, než konečně dorazí první zběsilá pasáž, kde to Celestial Grave na aktuálním EP sluší možná asi nejvíce. Po trochu vlažnějším počátku už kapela drhne povedené zlo až do konce songu a především v jeho finále je riffová práce zasraně dobrá.

„Deteriorating Angel“ se na rozdíl od své kolegyně nezdržuje tak dlouho, což se zde ukazuje jako ta lepší varianta. I zde Celestial Grave dokazují, že zvládnou zahrát black metal syrově a pravověrně, a zároveň mu přidat něco navrch. Není to primitivní náser a nachází se tu vícero vrstev, v nichž se perou různé kytarové vyhrávky. Přesto si Celestial Grave udržují punc animálnosti, čemuž opět notně napomáhá parádní sound s dobře vyváženým poměrem syrovosti a čitelnosti.

Z obou přítomných válů u mě o kousek vede „Deteriorating Angel“ a z obou vydaných počinů asi vyhrává „Burial Ground Trance“, které dle mého přinášelo víc strhující momenty a hustší atmosféru. Přesto je „Pvtrefactio“ vcelku povedenou undergroundovou jednohubkou, jíž nechybí určité charisma. Nepopírám sice, že jsem po skvělém demosnímku čekal asi o trochu víc, ale pořád se mi novinka líbí a sedmipalec si koupím.


Void Cruiser – Wayfarer

Void Cruiser - Wayfarer

Země: Finsko
Žánr: stoner metal
Datum vydání: 27.2.2017
Label: Argonauta Records

Tracklist:
01. A Day on Which No Man Was Born
02. I Didn’t Lie But I Know Now That I Should Have
03. As We Speak
04. Madonnas and Whores
05. Seven Years Late
06. All Over Nowhere
07. Maailman Kallein Kaupunki

Hrací doba: 45:55

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Z výrobního pásu skandinávských vod a fjordů je nám většinou doručováno kvantum blackmetalových smeček a různých ponuře folkových seskupení. Proto taková finská space/stoner kapela, jakou je Void Cruiser, může být příjemným zpestřením, obzvlášť pokud uvážíme blížící se léto, pro nějž je stonerový soundtrack více než příhodným.

Kromě již zmíněné destinace, která je mou oblíbenou co se týče hudební produkce, mne ještě před vyslechnutím druhého studiového alba této bandy zaujaly další dvě věci. Za prvé uchvacující přebal, který prostě evokuje psychedelický trip do mezigalaktického prostoru, a zároveň by se za něj nemusela stydět ani kdejaká progresivní kapela, za druhé sympatická scifoidní prezentace na Bandcampu. Na druhou stranu jsem si tak vytvořil určitá očekávání, která mohla zapříčinit zklamání, pokud by ve výsledku předávané zvukové vlny nebyly pro mé zvukovody tak lahodné jako vizuální projev pro mé oči. Řeknu to však hned zkraje, má očekávání k téhle formaci, která byla naposledy spatřena v galaxii Andromeda, byla až na drobné výjimky zcela naplněna. Přesto se nejednalo o jednoduchou cestu. Abych řekl pravdu, po prvním poslechu jsem byl spíše zklamán, ale když jsem se do projevu Void Cruiser dostal více, nezbylo místo pro nic jiného než spokojenost. A to i z důvodu, jenž vycházel z prezentace. Void Cruiser o sobě totiž mluvili jako o kapele, která si není jistá svým směřováním, a tak se nevyhýbá experimentování, čímž ještě vzrostla má naděje, že po dlouhé době uslyším stonerovou kapelu, u níž v půlce alba nemáte pocit, že jste si ho omylem pustili znovu a k jeho konci už si nejste jistí, zdali všechno, co jste dosud slyšeli, nebyly jen nepovedené cover verze Electric Wizard.

Všechno začíná u první a jediné instrumentální skladby „A Day on Which No Man Was Born“, kterou zároveň považuji za jednu z nejzdařilejších na celé desce. Po úvodním sci-fi samplu a následném mile se tvářícím, až téměř veselém intru se na vás vyvalí zvuková masa, po níž, kdyby na mě narazila při živáku, bych pravděpodobně neodešel po svých a už bych jen tak odevzdaně povlával, a jež před očima, adekvátně k přebalu, vyvolává představu vesmírného křižníku probíjejícího se prázdnotou kosmu. Zároveň se ovšem nedočkáte zcela přímočarých riffů, což považuji za plus, o to větší, že se jedná o jev vyskytující se více méně ve všech zářezech. Na „I Didn’t Lie But I Know Now That I Should Have“ se již odhalí i zpěvák, jehož by určitě neodmítla ani kdejaká post-rocková kapela (ostatně je post-rock žánr, s nímž si Void Cruiser v průběhu alba rovněž citelně pohrávají). Umí však i zařvat, čímž přispívá k celkově umně zvládnuté gradaci jednotlivých písní. Nepopře se ani původ kapely, jelikož se zde výrazněji projeví cit pro atmosféru, která je v různých podobách rovněž přítomna v podstatě po celou dobu trvání „Wayfarer“.

Void Cruiser

To, v kombinaci s tentokráte poměrně typickými stonerovými melodiemi a riffy, zaručuje příjemný a odpočinkový divácký zážitek, který v něčem připomene již zmíněné Electric Wizard, avšak nikoliv v negativním smyslu přílišné nápodoby, jelikož Finové si udržují svou osobitost. Ta je bezpochyby způsobena nejistotou ohledně směřování ústící v procházení různými žánry, ať už se jedná o doom, space rock, stoner nebo post-rock. V souvislosti s vlivem posledně zmíněného žánru jsem však byl v druhé polovině alba nemile překvapen. „Seven Years Late“, jež za tímto nežádaným zážitkem stojí, je totiž v kontextu celého alba jako pěst na oko. Jedná se o neuvěřitelně průměrný post-rock, který jednoduše nemá co nabídnout, a její přítomnost je politováníhodným kiksem. Zamrzí to o to víc, že zbytek alba si drží poměrně slušnou úroveň. Při zpětném pohledu soudím, že právě ona může za nedobrý pocit z celé desky, jaký jsem měl při prvním poslechu. Možná pokud tento žánr vyhledáváte více než já, tak to pro vás tak zlý zážitek nebude, ale v případě, že jste si přišli spíše pro stonerové úlety, raději se jí vyhněte. Já jen doufám, že se nebude jednat o směr, jímž by se v budoucnu kapela vydala.

Pro změnu ovšem zas pozitivum. Co musím jednoznačně ocenit, je dobré rozvrstvení a střídání delších atmosféričtějších kusů s těmi přímočařejšími a kratšími. „As We Speak“ nebo „All Over Nowhere“(nemůžu si pomoci, ale ty kroky na začátku a konci mi hrozně připomínají běhání po zasněžených končinách Skyrimu) tak přicházejí právě včas, aby vytrhly posluchače z letargie, jež by jinak mohla přijít. Taková „Madonnas and Whores“ zase přinese ten typický pocit vznikající při poslechu stonerových alb, kdy přestanete vnímat jakékoliv struktury a jen se necháte unášet hutným zvukem kytar, který v druhé části přejde v jamové sólo beroucí vaši mysl na výlet ještě dále mimo tělo.

Rozloučení se nám dostane v podobě nejdelšího desetiminutového kusu „Maailman kallein kaupanki“, jehož text je, jak již název napovídá, ve finštině, což mu přičítám jen k dobru. Jedná se zároveň o skladbu, která svou atmosféru buduje snad nejplynuleji a nejpomaleji, a tak je solidním uzavřením a zamáváním z křižníku mizejícího v hlubinách hvězdné oblohy.

Ve výsledku je tak „Wayfarer“ poctivým řemeslem, doplněným o nenápadnou a soudržnou jinakost a jedná se o album, které může sloužit jako vhodné zpříjemnění slunečného a pohodového odpoledne. Jediným neduhem zůstává „Seven Years Late“, a pokud post-rocku příliš neholdujete, tak ji raději přeskočte. O nic nepřijdete. Spíš z celého alba získáte daleko lepší pocit. Na budoucnost Void Cruiser mod.1.0 (Interstellar heavy metal exploration vessel) jsem jednoznačně zvědavý.


Clandestine Blaze – City of Slaughter

Clandestine Blaze - City of Slaughter

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.2.2017
Label: Northern Heritage Records

Tracklist:
01. Remembrance of a Ruin
02. The Voice of Our Mythical Past
03. Circle of Vultures
04. Prelude of Slaughter
05. Return into the City of Slaughter
06. Archeopsychic Fear
07. Century of Fire

Hrací doba: 38:54

Odkazy:
bandcamp

Vyhlášený finský zvrhlík Mikko Aspa, majitel několika labelů (včetně asi nejznámějšího Northern Heritage Records, který je ostatně podepsán i pod dnes recenzovanou nahrávkou) a pornografických médií a s nejvyšší pravděpodobností také hlas slovutných avantgardních bohů Deathspell Omega, je po dvou letech zpět s novou deskou svého hlavního osobního projektu. Clandestine Blaze je mnohdy považováno za kontroverzní formaci, přičemž slovo kontroverzní je dnes na blackmetalové scéně chápáno jakožto eufemismus pro extrémně pravicové filozofie, ale o neonacistickou záležitost se nejedná. Pouze je na textech Clandestine Blaze poznat, že judaismus jaksi není favorizovaným náboženstvím Mikko Aspy.

Nicméně i v případě, že tato skutečnost uráží váš vytříbený jemnocit, jen těžko můžete o Clandestine Blaze tvrdit, že to je píčovina, přijde-li řeč na hudební stránku. Mikko Aspa totiž do světa dlouhodobě pouští vysoce kvalitní syrově blackmetalovou práci a na většině svých alb si drží velmi dobrou laťku. Ani letošní počin „City of Slaughter“ mu ostudu nedělá, to si můžeme říct rovnou. Na druhou stranu však novinka neaspiruje na zařazení k vrcholům diskografie Clandestine Blaze a třeba minulé dva počiny „New Golgotha Rising“ (2015) a „Harmony of Struggle“ (2013) mi přišly o něco silnější.

Tím ovšem nechci „City of Slaughter“ hned zkraje nějak dehonestovat. Pouze bychom si měli uvědomit, že nelze pořád hnát kvalitu výš a výše až donekonečna a jen těžko může každá nová fošna suverénně pokořit všechny své předchůdce, to platí u Clandestine Blaze i všude jinde, byť se nám mnohdy marketingové kydy snaží namluvit opak (což ale samozřejmě není dnešní případ). To je celé. A vůbec si takové tvrzení neodporuje s tím, že je „City of Slaughter“ stále dobrá věc.

Základní recept samozřejmě zůstává tak, jak jsme na něj již dávno zvyklí, tedy syrová blackmetalová záležitost (byť mi přijde, že třeba „New Golgotha Rising“ znělo o dost hnusněji a i co do samotného skladatelství agresivněji, když už jsme u toho). Přesto – pravověrnost stále může být zahrána zajímavě a svěže, čehož je Clandestine Blaze dlouhodobým důkazem. Pojďme si rovnou uvést několik konkrétních příkladů toho, že i do takto laděné nahrávky lze propašovat nestandardní momenty.

Třeba hned úvodní „Remembrance of a Ruin“ je dobrý vál ve středním tempu a s povedeným riffem, ale korunu mu nasadí až pomalejší závěr, do něhož se snese vpravdě fantastická melodie. Takhle tedy ano! Podobně se za pomoci nenápadných kláves povede vypíchnout třeba i prostřední střednětempou pasáž v jinak rychlejším válu „Circle of Vultures“. Zasraně působivá je i přes lehce rozpačitý začátek taktéž druhá půle bezmála devítiminutové skoro-titulky „Return into the City of Slaughter“. K tomu navrch nezapomeňte přidat i úctyhodný zástup kvalitních riffů a samozřejmě Aspovu charakteristickou vokální práci – ono zas ne, že by nahrávka stála jenom a pouze na těch vybočujících chvilkách.

Abychom ale nikomu nemazali med kolem držky, je dlužno zmínit, že ne vše je na „City of Slaughter“ úplně dokonalé. Při opakovaných posleších mě vcelku záhy začala rozčilovat ambientní mezihra „Prelude of Slaughter“. A rozhodně to není tím, že by mě tenhle druh muziky sral, obecně mi vůbec nevadí, ale zrovna zde to není žádné velké terno. Podobně mi moc nevoní začátek „Return into the City of Slaughter“, což už jsem ostatně naznačoval výše. Riff v první části skladby mi připadá zbytečně humpolácký a moc tomu nepřidá ani „groovy“ tempo (které ale v jiných písních nevadí). Škoda je to tím spíš, že po necelých čtyřech minutách tohle skončí a píseň se překlene k již zmiňované druhé polovině, která naopak patří k vrcholným částem celé čtyřicetiminutovky.

Celkově vzato je však „City of Slaughter“ dobrá žánrová deska, jež pod zdánlivě ortodoxním krunýřem ukrývá i pár lahůdkových momentů. Na první pohled strohá záležitost ukazuje, že lze ctít a chápat podstatu black metalu, a přitom k ní nepřistupovat slepě, bezmyšlenkovitě a bez vlastního vkladu. Možná právě tohle je tím, co nakonec odděluje zrno od plev. Do jaké sorty patří Clandestine Blaze, to je snad zřejmé.


Wömit Angel – Impaling Force of Satan

Wömit Angel - Impaling Force of Satan

Země: Finsko
Žánr: black / thrash metal / punk
Datum vydání: 18.3.2017
Label: Ketzer Records

Tracklist:
01. Planetary Destruction
02. Forgotten Name of Evil
03. Armageddon Wolfpack
04. Ceremonial Coffin-Ceremonial Death
05. Nun Raping Rock ‘n’ Roll
06. Impaling Force of Satan
07. Goat Hellfire
08. Possessed Misery
09. Mr. Barbie
10. Rat Mouth Saviour
11. Raping the Holy Part II
12. I Kill Everything I Fuck [G. G. Allin cover]

Hrací doba: 38:13

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Původně jsem chtěl napsat do úvodu, že tato recenze je pro všechny blackmetalisty, ale pak jsem si uvědomil, že by mi to možná hned po prvním poslechu omlátili o hlavu. Napsat, že je tato recenze pro všechny pankáče není o moc lepší. Zkrátka by měli svoje oči a poté především uši uvést do pozoru všichni, co mají rádi, když se to v hudbě řeže a úchylné zábavě se jde naproti. Řeč je o finské kapele Wömit Angel; už jen název dává jasně najevo, co se tu asi bude dít za zvěrstva. Jedná se o třetí řadový zářez do diskografie a věřte, že se zde překvapivě nezměnilo vůbec nic, haha.

Wömit Angel hrají black/punkovou skotačinu, kterou si asi každý čtenář dokáže lehce představit. Ano, přesně tak jednoduché to je. Prostě si tahle parta maníků z Tampere dělá radost kombinací těchto žánrů, jež byla nastokrát slyšená, a přesto spoustu lidí dál baví. Včetně mě. Pro fanoušky první vlny black metalu to může být skutečně návrat do oněch let formování černého kovu, kdy hudba tvrdě thrashuje a punkově dovádí. Zřejmě největší inspirací jsou jim krajané Impaled Nazarene, a kdybych si chtěl píchnout, tak mohu s klidem napsat, že je Wömit Angel docela jednoduše obšlehli. A to se vším všudy, hudba, texty, image, prostě všechno. Předmětem zájmu tedy je, jak dobře se jim to tentokrát povedlo a zdali vůbec.

„Impaling Force of Satan“ začíná krátkým intrem o radioaktivitě a následně vybouchne v pravou blackmetalovou bouři. Dvěma kopáky pohánění punkový štěkací refrén celé dílko obohacuje, přičemž ve své polovině ukážou konečně i svoji třetí a taky poslední tvář – tu thrashovou. Po obligatorním „Ugh!“, které nechybí tak v dobré polovině skladeb, nastává rytmická riffovačka a ta funguje snad vždycky. „Planetary Destruction” je dobrý otvírák. Jestli něco Wömit Angel umí, tak pracovat s tempy a sázet do nich vhodné riffy. A zhruba tento postup je v různých obměnách použit po celém albu. Třeba druhá „Forgotten Name of Evil“ je punk jako řemen hned od začátku. Sice s postupem času shodí číro a uvelebí se ve vcelku nudném metalu, ale později opět vyletí a sólovým pidlikáním na kytaru naběhne zpět na první etapu. Ona sóla na kytaru jsou tu spíše jen tak na oko, jako doplněk k tomu všemu bordelu nejspíš. Vězte, že jim ani nebudete věnovat pozornost.

Co bych dále vypíchnul, jsou skladby jako „Ceremonial Coffin-Ceremonial Death“, což je opět vyvedená riffovačka s chytlavým refrénem nebo následující rock’n’rollová záležitost s vtipným názvem „Nun Raping Rock ‘n’ Roll“. Na blasfemické rouhání dá vzpomenout titulka, která je mluveným intrem o tom, čím tahle trojice rouhačů vlastně je. Na tu je ihned navázáno vyvedenou blackmetalovou řeží „Goat Hellfire“ a tak to jde dále až ke konci. První polovina desky mi připadá silnější, možná je to tím, že tam Finové vyčerpali vše ze svého arsenálu a se závěrem alba se už jen opakují. Nutno zmínit poslední maličkost. Poetická „I Kill Everything I Fuck“ není ničím jiným než coverem legendárního hovada G. G. Allina. Do konceptu Wömit Angel parádně zapadá a navíc je to hitovka jako prase, takže proč ne.

Wömit Angel

Zbytek skladeb je průměrem, avšak i zde se najdou dobré momenty. Mé sympatie si Wömit Angel získali svou soudností. Neperou do nás tenhle vývar hodinu, ale jen 38 minut, což je na tuhle radost možná i tak trochu přespříliš. Nahrávka je také samozřejmě řádně syrová a špinavá, snad by je to ani nenapadlo dělat jinak. Každopádně jsem se u poslechu nenudil a ani jednou nemusel nic přeskakovat. Vlastně mě „Impaling Force of Satan“ baví. Je to taková příjemná oddychovka, dokážu si představit, že i pro všechny vyznavače toho nejčernějšího metalu může být tohle snesitelná položka k odreagování od tuhé zimní atmosféry trve kultů. Ničím jiným ovšem tohle album není. Zřejmě každý, kdo má tyto žánry dostatečně probádané, vytáhne z rukávu několik kapel, co tohle všechno dělají líp. Poté už je jen na vás, jestli chcete poslouchat Wömit Angel nebo staré známé.


Altar of Betelgeuze – Among the Ruins

Altar of Betelgeuze - Among the Ruins

Země: Finsko
Žánr: stoner / doom metal
Datum vydání: 15.4.2017
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. The Offering
02. Sledge of Stones
03. No Return
04. New Dawn
05. Absence of Light
06. Advocates of Deception
07. Among the Ruins

Hrací doba: 49:13

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Venku prší, slunce nesvítí, myslím, že je ideální čas na porci doom metalu. Altar of Betelgeuze je finské kvarteto fungující od roku 2010. Svůj debut si odbyli o čtyři roky později, kdy vydali desku s názvem „Darkness Sustains the Silence“. Nevím, jestli jste jí zaznamenali, já ne, tedy nemohu porovnávat, zdali kapela prodělala nějaká výraznější změny. Každopádně nyní před sebou máme novinku „Among the Ruins“ a ta by rozhodně neměla uniknout zvídavým uším a už vůbec ne vyznavačům metalu zkázy.

Sama kapela se prezentuje jako stoner death metal, což mě osobně zaujalo a bylo hlavním důvodem, proč jsem se odhodlal k poslechu alba od skupiny, kterou jsem dříve vůbec neznal. Při pohledu na obálku od Césara Valladarese se ve mně probouzejí spíše představy o black metalu, ostatně debut má ještě mrazivější obal. Hudebně je jejich definice celkem přesná. Nejedná se o ten slunečný, pískem zasypaný stoner metal, ale naopak o jeho nihilisticky temnou podobu. O tu se stará také tvrdý doommetalový základ založený na pevně daných postupech. Neočekávejte tedy žádné rychlopalby, ale pořádně těžkotonážní valivou sílu stojící na táhlých riffech. Jakkoliv klasicky to může znít, tito Finové znějí svěže, a jestli se jim něco do tohoto nepřístupného a bahnitého teritoria podařilo vecpat, tak světe div se chytlavost.

Asi hlavním plusem Altar of Betelgeuze jsou vokály. V první skladbě „The Offering“ figuruje hrdelní zpěv, což je asi tak jediné, co tu připomíná onen kapelou zmiňovaný death metal, ale zřejmě to myslí hlavně kvůli tvrdost, kterou deska má. Ovšem pravdou je, že i hudebně ryje „Among the Ruins“ v death/doomovém koridoru. Písně spíš pozvolna přechází podle aktuální nálady mezi jednotlivými styly, důležité však je, že to jako celek sedí. Ale zpátky k tě vokálům. Překvapením byla druhá „Sledge of Stones“, kde se za mikrofon postavil Chris Cornell. Teda ne fakticky, avšak já ho tam slyšel. Altar of Betelgeuze disponují dvěma zpěváky, přičemž Matias Nastolin se mimo baskytary stará o growling a Olli Suurmunne kromě kytary taky čistě zpívá. Právě jeho zpěv je podobný Cornellovi, trochu hlubší, přesto velice podobný. Když to v druhé půlce písničky vyšle do ještě větších výšin, tak ho tam slyším zcela zřetelně. Myslím, že právě tohle mi přirostlo k srdci z celého alba nejvíce, protože ono spojení tohoto pronikavého silného hlasu spolu s hutnou hudbou zní prostě dobře. Občas to připomíná klasický heavy metal, à la Black Sabbath v druhé polovině 80. let, ale v osobitém podání Altar of Betelgeuze.

Ačkoliv je první polovina „Among the Ruins“ o něco napěchovanější, i v její druhé půlce jsou vydařené skladby. Jmenovat mohu předposlední „Advocates of Deception“. S postupem času jsem si oblíbil ty, kde dostává více prostoru Suurmunne, tedy ty s čistým zpěvem. V několika písních se hlasy vzájemně propojují a vždy se spíš těším na ten jeho. Growling v podání Nastolina není vyloženě špatný, ale působí tak nějak standardně, popravdě kdyby bylo celé album nazpíváno takto, asi by ve mně nevzbudilo takový zájem. Také s melodiemi takhle skupina rozhodně umí pracovat a snad každá píseň nabídne nějaké zajímavé momenty. Ne, že by zde, kromě kytarových sól, byly melodické vyhrávky, ale občas zpěv příjemně chytne za ucho. Zkrátka tohle spojení melodie a neústupné tvrdosti se Finům povedlo. Kytaristé dokázali vysolit solidní zásobu riffů, které se v dlouhých kompozicích sice nijak často nestřídají, zkázonosnou atmosféru ovšem spolu s dunícími bicí a basou vytvořit dokážou.

„Among the Ruins” lze jedině doporučit. Ručím, že to nebude ztráta drahocenného času. U mě fungovali Altar of Betelgeuze na první dobrou, až jsem se toho lekl. Možná, že na to musí být nálada, ale v tomhle deštivém počasí mi to zpříjemnilo čas hodněkrát. Ještě spokojenější bych byl, kdyby se nebáli přitvrdit v produkci, přeci jenom se zvukově neponořují do stejných propastí jako hudebně, ale to už je ve výsledném verdiktu pouhý detail.


Gloomy Grim – The Age of Aquarius

Gloomy Grim - The Age of Aquarius

Země: Finsko
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 6.6.2016
Label: Satanath Records / Murdher Records

Tracklist:
01. The Rise of the Great Beast
02. Germination
03. A Lady in White
04. Beyond the Hate
05. One Night I Heard a Scream
06. The Shameful Kiss
07. The Mist
08. Time
09. Light of Lucifer Shine on Me
10. Trapped in Eternal Darkness

Hrací doba: 44:18

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Satanath Records

Finové Gloomy Grim v poslední +/- dekádě fungují dosti pochybným způsobem a jsou roky, kdy u nich neaktivita jednoznačně převažuje nad aktivitou. Svého času jsem si dokonce myslel, že to Agathon, lídr skupiny, už zabalil, ale tu a tam se jméno Gloomy Grim zase vynoří a pustí do světa nové album.

Tato neaktivita (či snad neochota nebo dokonce lenost cokoliv dělat?) začala po čtvrtém albu „The Grand Hammering“. To tehdy přišlo tři roky po svém předchůdci „Written in Blood“ a od té doby už se přestávky mezi jednotlivými nahrávkami prodlužují na čím dál větší počet let. Příprava „Under the Spell of the Unlight“ zabrala čtyři roky, během nichž Gloomy Grim nepředvedli nic kromě dvou promo počinů, z nichž minimálně jeden byl dost podivný (kapela jej vydala skrz torrenty… no, oukej). Po vydání „Under the Spell of the Unlight“ se však Gloomy Grim uložili k ještě delšímu zimnímu spánku – ten tentokrát zabral celých osm roků, během nichž se Finové opět zmohli jen na dvě kraťoučké nahrávečky, jejichž význam je nevalný. V jednom případě šlo stejně jako před „Under the Spell of the Unlight“ jen o pracovní verze nových písní, které se nakonec objevují i na letošní šesté desce „The Age of Aquarius“

Což o to, klidně ať to trvá osm let, nic proti tomu – pokud výsledek bude stát za to. Nicméně se při poslechu „The Age of Aquarius“ nabízejí jisté pochybnosti, zdali je kvalita alba skutečně natolik odzbrojující, aby šlo smysluplně obhájit osm let příprav a čekání. Spíš nešlo…

Nic si nenalhávejme. Gloomy Grim nikdy nehráli žádné zázraky. Je to kapela, která má možná na křížku dvacet let fungování, ale ani za takovou dobu se jí nepodařilo se nějak zvlášť prosadit – vzhledem ke kvalitě tvorby právem, jelikož Gloomy Grim prostě vždy patřili k průměrným formacím. Nicméně starší věci nebyly úplné kokotiny, a ač se nejednalo o nic zvláštního, bylo to vcelku na pohodu a ze všech těch alb si lze vyzobat pár relativně dobrých skladeb. Ostatně i na minulém „Under the Spell of the Unlight“ Finové dokázali přijít alespoň s hitovkou „September – Invoking the Flames (Burn, Burn, Burn)“.

„The Age of Aquarius“ je ovšem takové nijaké, vlažné, obyčejné. Slitá masa nezáživného, lehce podprůměrného black metálku s klávesovou patinou. Ty Dimmu Borgir a podobné sterilní načančanosti lze aspoň úspěšně nenávidět, ale toto jednoduše není nic, jedním uchem to leze dovnitř, druhým se to okamžitě dere ven, aniž by to zanechalo jinou stopu. Nevím, možná se v průběhu let mé nároky změnily (inu, nikoliv možná, ale docela s jistotou), takže se na starší věci Gloomy Grim dívám nostalgickou optikou, přece jen mi bylo tak 15 nebo 16, když jsem je slyšel prvně; třeba by mě předchozí věci dnes už také nebavily (neměl jsem náladu to před recenzí zkoušet). Ale to je jedno, protože to nic nemění na mém názoru, že „The Age of Aquarius“ je těžká nuda.

Gloomy Grim

Budeme-li se aspoň na chvíli bavit o tom, co se na „The Age of Aquarius“ nějakým způsobem povedlo, pak lze zmínit, že třetí „A Lady in White“ obsahuje jednu docela slušnou pasáž. Asi nejzajímavější skladbou je „Time“, v níž se pár docela povedených motivů nachází – především zaujme postupně gradovaný rozjezd písně, stísněná klávesová linka a hororové zvuky v závěru. Jednoznačně nejlepší položka tracklistu, byť z obecného hlediska ani ona není ničím výlučným. Metalové začátečníky, kteří teprve včera objevili Cradle of Filth, by mohly bavit i kusy jako „One Night I Heard a Scream“ či „Light of Lucifer Shine on Me“. Nicméně si myslím, že ani takovým lidem ještě bez vypilovaného kritického vkusu (to nemyslím zle, snad všichni jsme kdysi v kariéře posluchače metalu museli nějak začít) toho „The Age of Aquarius“ příliš nepředá. Což samozřejmě pro Gloomy Grim není zrovna nejlepší vizitka.

„The Age of Aquarius“ je bezpochyby slabá deska, jež časem zapadne a za pár měsíců si na ni již málokdo vzpomene – právem. Úplně stejně jako časem zapadnou i samotní Gloomy Grim, protože dvacet let kariéry z vás legendu ani kultovku neudělá, takový titul přísluší jen těm, kdo za sebou mají nějakým způsobem výjimečné nahrávky. Gloomy Grim jsou pouze kapelou, která hraje dlouho, ale díru do blackmetalové scény neudělala a už nejspíš ani neudělá. „The Age of Aquarius“ takový status jedině potvrzuje, ale pokud dříve šlo mít vůči téhle finské hororové partě alespoň nějaké sympatie, po takto jalovém počinu se i tohle minimum rozplývá. Nahatá buchta na promo fotce dobrou hudbu prostě nedělá.


Antimateria – Valo aikojen takaa

Antimateria - Valo aikojen takaa

Země: Finsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 1.9.2016
Label: Purity Through Fire

Tracklist:
01. Intro
02. Sieltä mistä valokaan ei milloinkaan karkaa
03. Tieni kohti lopullista tuhoa
04. Roihuten läpi yötaivaan
05. Kun aukeaa mysteerit kuoleman
06. Kadoten merien hautaan
07. Valo aikojen takaa

Hrací doba: 43:53

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Je hezké, jak občas nějaké skupiny a projekty klamou tělem a jak v reálu nabízejí trochu něco jiného, než co člověk na první pohled očekává. Když se podívám na prezentaci finské jednočlenné formace Antimateria, tak bych tedy očekával o poznání větší zlo, než jaké debutová deska „Valo aikojen takaa“ skutečně nabízí. Při pohledu na obal alba, logo kapely i černobílou zlo fotku v zasněženém nočním lese jsem si myslel, že dostanu spíš nějakou syrovost typu – abychom zůstali ve Finsku – Goatmoon. To se ovšem nekoná.

Jistěže Antimateria stále nabízí black metal, který lze z obecného hlediska považovat za špinavý. Vážně se nejedná o žádnou sterilní produkci a ten punc finské školy ve zvuku kytar tam dejme tomu je. Rychlé vichřice, agresi či misantropii však bude nutno oželet. Produkce Antimateria se nese v pomalejším duchu bez snahy posluchače jakkoliv ničit či trápit. „Valo aikojen takaa“ je vlastně dost pohodové poslouchání, nikam se nespěchá, riffy jsou melodické, nechybí ambientní klávesy. Popravdě, spíš než k elitním finským zběsilostem má Antimateria blíž k atmo-blackové větvi. Jenže tam, kde i ty mnohými nenáviděné „kaskády“ dokážou nabídnout rychlé mrazivé pasáže, se „Valo aikojen takaa“ jen drží v pozvolna plynoucím tempu.

To prozatím nebylo žádné hodnocení, neříkám, jestli je to dobře nebo špatně – jen konstatuji očividná fakta, abychom si ujasnili, jak by „Valo aikojen takaa“ mohlo znít. Nemusíte se ovšem bát, nějakému hodnocení se vyhnout nehodlám – to bude následovat záhy. A nutno dodat, že nebude nijak nadšené, poněvadž Antimateria nepředvádí žádné zázraky. Samotný fakt, že nahrávka nenabízí žádné vzrušení, žádné uzemnění posluchače či jakýkoliv nátlak, bych ještě dokázal přežít – ostatně, já jsem měl pro pomalé monotónní black metaly vždy docela slabost a mnoho recenzí v našem archivu to dokazuje. Jenže v takovém případě vyžaduji hypnotickou atmosférou, již „Valo aikojen takaa“ bohužel nedokáže vytvořit ani náznakem.

Zcela záměrně jsem výše volil obraty jako pohodové poslouchání, protože něco takového debut Antimateria dost přesně vystihuje. Jen si to tak plyne v poměrně jednotvárném tempu, většinou to moc neruší, ale že by to dokázalo cokoliv předat? To vážně nehrozí. Ani z toho krákorajícího vokálu žádná velká mrazivost neplyne. Je pravda, že se tu a tam objeví vcelku ucházející melodie, asi ty nejvýraznější se nacházejí ve dvou závěrečných písních „Kadoten merien hautaan“ a titulní „Valo aikojen takaa“. Na druhou stranu, mnohé jiné melodie vyznívají spíš trochu kýčovitě a poněkud pohádkově, což fakt není něco, co bych od black metalu očekával a vyžadoval.

Antimateria

Nakonec je i vcelku jedno, zdali se budeme bavit o úvodních dojmech či naopak o názoru po větším množství poslechů. Hned na první pokus mi totiž „Valo aikojen takaa“ přišlo dost laciné. Napodruhé jsem si říkal, že jsem to možná napoprvé trochu přehnal s příkrým úsudkem, ale tento naivní záchvěv pozitivnějších očekávání se velmi rychle rozplynul, neboť další poslechy vcelku jednoznačně ukázaly, že ten první dojem byl prostě správný. Debut Antimateria je jednoduše nezáživný, obyčejný, bez atmosféry, namísto zaujetí v posluchači místy vyvolává spíš znechucení kýčovitými melodiemi. Prostě nuda, jež za pozornost nestojí.

Dobré album lze poznat docela lehce – když jej slyšíte, zatoužíte mít jej ve své osobní hudební sbírce. „Valo aikojen takaa“ vyšlo jako standardní jewelcase CD a jako limitovaný (99 kopií) A5 digipak. Ani jednu verzi jsem ovšem nezatoužil do své sbírky zařadit. „Valo aikojen takaa“ totiž nestojí ani za to, aby to člověku zabíralo megabyty na disku. I to by totiž pro takovýhle podprůměr byla příliš velká čest.