Archiv štítku: FIN

Finsko

Cosmic Church – Täyttymys

Cosmic Church - Tayttymys

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.6.2018
Label: Kuunpalvelus

Tracklist:
01. Aloitus
02. Armolahja
03. Sinetti
04. Huuto
05. Vangittu
06. Alttari
07. Täyttymys

Hrací doba: 42:59

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Cosmic Church patří k formacím, u nichž se mi velmi zamlouvá vizuální stránka. Na mysli tím mám především éru předchozího alba „Ylistys“ z roku 2013, jeho obal i přidružené fotografie. Na nich je lídr a jediný člen Luxixul Sumering Auter v krvavě rudé kutně v zasněžené krajině. Jednoduché, a přitom působivé. Vkusné a nepřepálené, a přitom ctící estetiku a myšlenkové proudy žánru. Což je obzvláště u něčeho jako black metal velmi důležité, možná důležitější, než si mnozí myslí.

Jakkoliv mi stylizace „Ylistys“ přijde o kousek silnější, podobně pozitivně nakonec mohu hovořit i o vizuálu letošního počinu „Täyttymys“. Na něm se vrací rudá kutna (ostatně ne poprvé, viz třeba minialbum „Vigilia“ z roku 2015), tentokrát ovšem v lese či nějaké bažině. Opět to každopádně vypadá skvěle. Nicméně se zdá, že naposled, jelikož činnost Cosmic Church byla ukončena již v loňském roce a „Täyttymys“ tedy vyšlo až „posmrtně“. Jako labutí píseň funguje obstojně a Cosmic Church se jeho prostřednictvím loučí se ctí, přesto se nemohu ubránit pocitu, že „Ylistys“ se mi zamlouvalo o trochu víc.

Samozřejmě netvrdím, že je „Täyttymys“ nějaká kokotina, pořád jde o důstojnou práci. „Ylistys“ nicméně bylo o něco pravověrnější a zvukově špinavější, což mi při mém současném posluchačském rozpoložení vyhovuje více. A to platí i navzdory skutečnosti, že ani „Ylistys“ nebyla nějaká raw vichřice, melodií tam pořád bylo víc než dost. Tento aspekt tvorby Cosmic Church je nicméně na „Täyttymys“ ještě znatelnější a víc vytažený do popředí.

Dokonce si i myslím, že by v případě novinky nebylo tak přehnané již mluvit o melodickém black metalu. Ostatně jsou na „Täyttymys“ místy cítit znatelné vlivy severského melodického black metalu z poloviny devadesátých let minulého století. Třeba se nejedná o přímou inspiraci a podobnosti bylo docíleno nevědomky či náhodou, což ovšem nic nemění na tom, že třeba v devítiminutové „Vangittu“ jsou ty analogie evidentní.

Když už jsem pustil do srovnávání „Täyttymys“ a „Ylistys“, nemohu si směrem k letošní nahrávce odpustit ještě jednu výtku. Na jejím předchůdci mi přišel songwriting vytříbenější, atmosféra hlubší a vrcholné nápady desky působivější. Na novince jsem třeba nenašel skladbu síly „Luon perustani sinun kallioosi“, navzdory příklonu k větší melodičnosti jsem také nenašel motiv, jenž by mě bavil takovým způsobem jako třeba jeden v „Näkyjä indigolähteeltä“.

Cosmic Church

Kritiky už nicméně bylo dost, protože vyložený pojeb si „Täyttymys“ nezaslouží. Vůbec to totiž není špatné album a prakticky všechny neduhy neplynou z nekvalit aktuálního počinu, nýbrž z vyšších kvalit „Ylistys“. Zkusím-li se však podívat na letošní počin samostatně, vidím dobře odvedenou práci. Ostatně, už výše jsem prohlásil, že „Täyttymys“ považuji za důstojnou tečku za tvorbou Cosmic Church, což bych samozřejmě netvrdil, kdybych si to nemyslel.

Pořád tu je uspokojivé množství povedených pasáží a některé motivy v hlavě uvíznou docela bezproblémově, aniž by se musely uchylovat k pomocným berličkám jako třeba vlezlost. I to nakonec může být důkazem toho, že za Cosmic Church se nějaký talent skrýval. Z konkrétních stop bych možná trochu paradoxně vyzdvihl mezihry (nebo jen krátké písně?) „Huuto“ a „Alttari“, jejichž náladotvornost překonává mnohé momenty delších kusů. Celkově každopádně v pohodě album, ačkoliv k „Ylistys“ se budu vracet radši.


Dark Buddha Rising – II

Dark Buddha Rising - II

Země: Finsko
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 20.4.2018
Label: Neurot Recordings

Tracklist:
01. Mahathgata I
02. Mahathgata II

Hrací doba: 25:44

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Dneska si splatíme jeden z mnoha dluhů, které tu na stránce máme. Ještě nikdy u nás totiž nevyšla žádná recenze na finské Dark Buddha Rising. Což asi není úplně hrdelní zločin vůči vší metalové podstatě, přesto si myslím, že se jedná o skupinu, která si zde pozornost určitě zaslouží. A to nejen díky provázanosti s dalšími zajímavými projekty jako Hexvessel, Atomikylä, Mr. Peter Hayden, Candy Cane či společné kolaboraci Waste of Space Orchestra, na níž se členové Dark Buddha Rising podíleli s Oranssi Pazuzu, nýbrž v první řadě kvůli hudbě samotné. Ačkoliv věřím tomu, že pro spoustu z vás (předpokládám, že asi pro většinu) nebudu říkat nic nového, poněvadž jste s muzikou Dark Buddha Rising jistě obeznámeni…

V letošním roce si Finové připsali na konto minialbum „II“, které dle názvu navazuje na jejich debutovou deskou „I“ z roku 2007. Trochu vtipné je, že EP obsahuje stejný počet skladeb jako minulá řadovka „Inversum“ (2015), tedy dvě, ale tentokrát se stopáž zastavila na dvaceti pěti minutách, tudíž nejspíš právě kvůli tomu je novinka označena jen jako malé album. Formální klasifikace nám nicméně může být u análu, protože nejde o nic většího než prachobyčejnou nálepku, s níž se „II“ zapíše do metalových databází. V konečném důsledku vždycky rozhoduje muzika a v té má tahle nahrávka co nabídnout.

Žádné stylové kotrmelce se na „II“ neodehrávají, což je v tomhle případě asi dobře. Říct, že nové EP zní přibližně asi tak, jak byste od současných Dark Buddha Rising asi čekali, možná na první pohled nezní dvakrát povzbudivě, já to ovšem myslím v tom dobrém slova smyslu. Nesnaž se spravit, co není rozbité, obzvlášť když to ještě neomrzelo a když se nejedná o kopírku minulých prací. Jakmile Finové rozjedou „Mahathgata I“, tak to tam pořád je. Monotónní sludge/doom s atmosférickými doplňky, psychedelická mlha… stačí jen krapánek snahy a dostaví se opojení.

Z obou přítomných písní mě víc baví právě „Mahathgata I“ postavená hlavně na riffech a konstantnímu napětí pečlivě budovanému napříč celou skladbou. Zvlášť když i navzdory čtvrthodinové hrací době dost odsýpá (i přestože se místy „táhne“ jak doomový sopel) a nedává prakticky žádný prostor pro nudu. „Mahathgata II“ na to jde trochu jinak a volí spíš plíživější postupný růst za pomoci temno-ambientu, ke kytarovému klimaxu vystoupí až někdy ve třech čtvrtinách a udrží se v něm jen nějaké dvě minuty. Ani tenhle kus není špatný, atmosféra mu neschází a dobrý dojem z EP spíš stvrdí, než zkazí, ale jak jsem řekl, metal v podání „Mahathgata I“ mě v tomto případě oslovil o něco více.

Dark Buddha Rising

Tím ovšem nechci vzbudit dojem, že druhá polovina ípíčka tam je spíš na ozdobu. „II“ jako celek je sakra v cajku a myslím, že lze bezpečně prohlásit, že i se svým nejnovějším počinem si Dark Buddha Rising udrželi svůj status kvalitní kapely. Pokud jste se navíc s touhle bandou nikdy nesetkali, právě „II“ může díky své přímočarosti, kratší hrací době a relativní stravitelnosti dobře posloužit jakožto první seznámení. Za mě každopádně spokojenost, co víc k tomu dodat.


Obduktio – Holotna

Obduktio - Holotna

Země: Finsko
Žánr: crust punk
Datum vydání: 29.3.2018
Label: Caligari Records

Tracklist:
01. Koffia hanassa pt. I: The Thirsty Journey Through Frostbitten Landscapes
02. Ihmistarha
03. Räjähdys
04. Kääntöpuoli
05. Paskablues
06. Mustat siipenne
07. Väkivallan eskalaatio
08. Napalmia
09. Laukaus
10. Vääräuskoiset
11. Kuka?
12. Psykoottinen masennus
13. Koffia hanassa pt. II: … of Golden Taps and Devilish Bureaucrats

Hrací doba: 30:34

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Caligari Records

Dnešní lekce finštiny se bude týkat odborného ohledání mrtvoly a jejího nachlazení, tedy v originále řečeno Obduktio a jejich desky „Holotna“. Ne, že bych byl nějaký specialista na finštinu, ale výrazem obduktio jsem si vzhledem k podobnosti slova obdukce jistý, avšak holotna je už větší oříšek. Jedná se o nějaký zapomenutější výraz pro nachlazení, přičemž je zřejmě myšleno jako pořádné, až smrtelné, jelikož příkladem je ve slovníku uvedena věta, že v Saariselällä poznali holocaust i Rusové, což má asi odkazovat na Zimní válku. No pojďme se věnovat raději hudbě, jelikož ta je přeci jenom jasnější než překlady finštiny.

Obduktio je trojice finských punkerů, která má za sebou včetně „Holotna“ tři nahrávky. Ta první „MAKSA“ z roku 2014 je pouhým EPčkem, avšak eponymní debut, jenž vyšel o rok později, je již plnohodnotným počinem. Stejně jako „Holotna“ vyšel u Caligari Records, floridského podzemního labelu, a rovněž pouze na kazetě a digitálně.

Materiál na „Holotna“ je asi takový, jaký pod škatulkou crust punk čekáte. Tedy ano, je to špinavé, je to hrubé a má to v sobě metal. Nepouští se do d-beatových poloh, jako je u tohoto žánru vcelku běžné, ale spíše nabídne klasický hardcore křížený grindcorem. Muziku tvrdí deathmetalové vlivy znatelné především v pomalejších tempech a vokálech. Samozřejmě je vše nastrojené do vhodné produkce-neprodukce.

Celá nahrávka zní jako z garáže, což je dobře. Vcítit se do této hudby a prožívat ji je jednoduché. Vlastně je Obduktio tou kapelou, kterou bychom všichni chtěli pro víkendové večery s partou kámošů. Nikoho neurazí a pobaví. Zvuk alba připomíná demáče, kde se občas vše promění v jednu změť hluku, jindy zase zasyčí činel tak, že nevíte, jestli náhodou bubeník nehraje šroubovákem, nebo jsou vzadu slyšet ozvěny, jako když něco padá z regálů u stěny nad ponkem. Prostě to má svoji ryzost.

Deska je ohraničena intrem a outrem, které uvádí a ukončuje píseň „Koffia hanassa“ rozdělená na dvě části. Oba party mi připadají téměř totožné a strašně mi připomínají dávný evergreen „Who Are You?“ od Void. Správnou energii si udržuje taky klasická hardcorová řež „Ihmistarha“, asi můj nejoblíbenější kus. Jestli se něco Obduktio daří, tak určitě ověnčit skladby dobrou zásobou riffů, na kterých vydrží stát celou svoji stopáž, ať už jde o rychlé, ani ne minutové sypačky nebo tříminutovky. Tyto dva typy písní se vhodně střídají, takže zatímco „Kääntöpuoli“ a „Paskablues“ jsou spíš ve středním tempu, přičemž v druhé jmenované jsou i náznaky melodie a s tím spojené chytlavosti, následující „Mustat siipenne“ je zase pěkně od podlahy a během mžiku odezní pryč.

Nelze nezmínit „Napalmia“, u níž jsem si vzpomněl na legendární Hellhammer. Pomalejší táhlé a řízné riffy, které vyústí do kvapíku, jakého se ani Švýcaři neštítili. A ani ikonické „ugh“ tu nechybí. Když už jsem u těch podobností, zpěv bych přirovnal k L-G PetrovoviEntombed. Ono i celkové vyznění Obduktio vychází zřejmě ze stejných kořenů, z nichž čerpali Entombed pro tvorbu svého death ‘n’ rollu. Lehkým překvapením je předposlední „Psykoottinen masennus“. Ta překonává šest minut a nabízí všechny možné polohy Obduktio. Klidně by seděla jako konec. Myslím, že by to fungovalo lépe než trochu zbytečná druhá část „Koffia hanassa“, avšak myslím, že nějaký důvod má.

Obduktio

Texty jsou ve finštině, ale jejich rozbor jsem vzdal hned po prvním pokusu, jelikož jsem se dostal rychle do úzkých, podobně jako u samotného názvu alba. Přeložil jsem si pouze názvy skladeb, které jsou víceméně žánrově klasické. Většinu z těchto slov asi v běžné konverzaci nepoužijete hehe, tedy s výjimkou jednoho – „Kuka?“ je kdo?.

„Holotna“ je albem, které dokáže bez problémů na dobrou půlhodinku zabavit. Připomíná punkový večírek, na němž nechcete chybět. Sáhnutím po této placce nic nezkazíte, ale když se jí vyhnete, o nic zásadního nepřijdete. Mně se podobné oddechovky líbí, takže jestli to máte stejně, Obduktio vás nezklamou.


Verge – The Process of Self-Becoming

Verge - The Process of Self-Becoming

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.9.2017
Label: I, Voidhanger Records

Hrací doba: 47:24

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Verge se zpočátku zdáli být ideálním kandidátem pro poslech – hrají skandinávský black metal, který dlouhodobě preferuji, a mezi jejich vybavením nechybí harmonium, jež v blacku považuji za ultimátní atmosférotvorný nástroj. Už to, jak jsem začal, však napovídá tomu, že zdání někdy klame. A tohle je právě ten případ.

Nejde o to, že by chalani z Verge neuměli hrát nebo se nebyli schopní sem tam vytasit s nějakým vcelku dobrým nápadem. Ne, provinili se zločinem mnohem horším – jejich hudba postrádá atmosféru. Což je o to trestuhodnější, když si vezmu, z jakého prostředí, z jaké krajiny mají možnost čerpat inspiraci. Všechny ty sypačky, riffy studenější než psí čumák a skřehot, z něhož bych si na místě hodil mašli, tak přicházejí vniveč, protože když je nezastřešuje něco, na základě čeho bych poznal, že těch několik skladeb bylo stvořeno právě těmi a těmi lidmi, nedá se svítit. Důvodem, proč jsem se do „The Process of Self-Becoming“ nedokázal za celou dobu pořádně vžít, je také zvuk, který sice je patřičně neotesaný, ale způsobem, jenž mi vůbec nevyhovuje.

Nuže, teď, když už jsem dostatečně strhal, co bylo třeba strhat, můžu přejít i k radostnějším záležitostem, tedy ke kladům desky. Jak jsem psal výše, Verge umějí hrát a ani nápady jim nechybějí, přestože ve větší hustotě by určitě neuškodily. Řekl bych, že nejvíce jim sedí rychlé pasáže, čehož dobrou ukázkou jsou například některé části „Moral I – The Decision Beyond Calculation“, která je však ke konci pokažená nevhodným hevíkovým sólem, nebo závěrečná minuta „Aesthetic III – The Ridiculous Difficulty of Acceptance“, již považuji za jednu z nejvydařenějších pasáží na celém albu. Že nejsou marní ani v pomalých tempech, je na druhou stranu vidět v prostředku „Religious I – The Bedrock Gives Way“, kde jsem se poprvé a naposled dočkal také onoho harmonia, díky kterému vystrčí růžky i jinak více méně absentující atmosféra. Tu nicméně v jiných skladbách hatí nudné střednětempé riffy a melodie a čistý zpěv, který hlavně v porovnání s jinými skandinávskými blackárnami považuji za neuvěřitelně fádní a místy až nehodící se ke zbytku hudebního projevu.

Popravdě je mi líto, že nemohu Verge víc pochválit, poněvadž je mi jejich snažení místy docela sympatické, ale když si po pár dnech od posledního poslechu nepamatujete ani ň, je nejspíš někde chyba. Když si „The Process of Self-Becoming“ poslechnete, třeba toho litovat nebudete, nevím. Rozhodně nejde o desku, která by člověka vyloženě nebavila nebo ho snad otravovala. Mně každopádně nesedla a nejspíš se k ní už v životě nevrátím ani si na ni nevzpomenu.


Alghazanth – Eight Coffin Nails

Alghazanth - Eight Coffin Nails

Země: Finsko
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 31.3.2018
Label: Woodcut Records

Tracklist:
01. Self-Exiled
02. Facing the North Show
03. Aureate Water
04. The Upright Road
05. At Their Table
06. The Foe of Many Masks
07. Twice Eleven
08. Pohjoinen
09. To Flames the Flesh

Hrací doba: 51:13

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Woodcut Records

Finští Alghazanth patří ke skupinám, jaké lze bez obav zařadit ke stálicím. Dle mého názoru do puntíku splňují vše, co si pod tímhle vágním pojmem představím – na scéně (další vágní pojem) se pohybují již dlouho, jsou poměrně aktivní, za dobu svého působení nastřádali slušnou řádku alb (letošní „Eight Coffin Nails“ je osmým dlouhohrajícím počinem), většina z nás na jejich jméno už někdy narazila, většina z nás také nějakou tu jejich placku nejspíš slyšela. Prostě taková jistota.

Nic víc ovšem v sobě pojem „stálice“ neobsahuje. Nijak neimplikuje legendárnost či kultovnost, byť si to mnozí mylně myslí. Vždyť existuje mnoho kapel považovaných za legendární, ačkoliv hudební kvalitou na takový status prostě nemají a jedinou jejich skutečnou „zásluhou“ je houževnatost a dlouhověkost (což v některých případech také mohou být chvályhodné vlastnosti, ale legendárnost z nich nevydolujete). Netvrdím, že se takové přisvojování zásluh týká zrovna Alghazanth, nicméně je evidentní, že právě oni mohou posloužit jako jeden z důkazů mého tvrzení, že stálice a legenda jsou dva naprosto odlišné pojmy.

Nebudeme si nic nalhávat a rovnou si nalijme čistého vína – Alghazanth vždy patřili spíš k béčkovým kapelám. Některé jejich věci jsou vcelku fajn, třeba minulé album „The Three-Faced Pilgrim“ z roku 2013 mě v době svého vydání dost bavilo (ačkoliv jsem jej v dobové recenzi zbytečně nadhodnotil), ale vzato kolem a kolem jejich tvorbě chybí ono pověstné něco navíc, co dělí dobré skupiny od výjimečných, standardní „lehký nadprůměr“ od první ligy. U Alghazanth to bohužel necítím a tím pádem je řadím pouze k onomu slušnému neurážejícímu standardu, jenž tu a tam dokáže potěšit, ale hlubší zážitky nepředá.

Nejhezčí je na tom skutečnost, jak dokonale vše doposud řečené platí i o „Eight Coffin Nails“. Anebo z opačné strany – jak dokonale letošní novinka všechny obecné myšlenky o úrovni kapely potvrzuje. „Eight Coffin Nails“ je v pohodě melodický black metal, jehož poslech člověk nijak neurazí. Nic víc. Ale ať jsou Alghazanth jacíkoliv, pořád je mnohem důstojnější poslouchat jejich muziku než třeba vyleštěné symfo-pidlikání Demon Burger, protože za ně se alespoň nemusíte stydět.

„Eight Coffin Nails“ plyne vcelku příjemně a není větší problém nahrávku vstřebat na jeden zátah, i když si pro ni musíte vyhradit více jak padesát minut svého času. Což je samozřejmě plus. Během hrací doby samozřejmě úspěšně kolísá mezi lepšími a horšími chvilkami, ale zejména na první poslechy se Alghazanth daří docela zaujmout. Ačkoliv asi musíme zmínit, že nějakou velkou trvanlivost „Eight Coffin Nails“ nemá a zanedlouho na povrch vyplyne, že jisté pasáže jsou příliš… říkejme tomu třeba melancholické.

Nelze nicméně popírat, že deska má i své dobré momenty – mám tím na mysli zejména závěr „Eight Coffin Nails“. Suverénně nejlepší skladbou je pro mě předposlední „Pohjoinen“ s hypnotickým rytmem a povedenou atmosférou. V podobném duchu posléze naváže i finální devítiminutovka „To Flames the Flesh“, které si sice necením tolik jako „Pohjoinen“, ale pořád jí nemohu upřít dobré chvilky.

Jako celek však „Eight Coffin Nails“ rozhodně není ničím, co byste měli nebo snad dokonce museli slyšet. Je to ok album, které na pár poslechů vydrží, ale je zřejmé, že z dlouhodobého hlediska se o nic zvláštního nejedná a za pár měsíců na tuhle fošnu usedne prach.


Horna – Kuolleiden kuu

Horna - Kuolleiden kuu

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.1.2018
Label: World Terror Committee

Hrací doba: 16:35

Odkazy:
web / facebook

Abych řekl pravdu, minulé album Horna s názvem „Hengen tulet“ kolem mě proplulo, aniž bych si ho nějak zásadně všimnul. Ne snad, že by bylo nutně špatné, akorát v době jeho vydání jaksi nebyla vůle ani motivace jej poslouchat, což je ostatně také důvodem, proč zde počin nebyl svého času zrecenzován. Nicméně si nemyslím, že by vynecháním jedné placky vznikly nějaké zásadní nedostatky v povědomí o tom, co Horna hraje za muziku a jak black metal v jejich podání zní. Finská smečka okolo Shatrauga totiž je a vždycky byla poměrně konzervativní. Nové EP „Kuolleiden kuu“ má slova potvrzuje. A to nejen z toho důvodu, že zdejší materiál byl natočen a smíchán společně s „Hengen tulet“.

„Kuolleiden kuu“ ovšem není jediným počinem, jejž finská stálice stihla v letošním roce vydat. Souběžně s ípíčkem se totiž objevilo i bezejmenné splitko, které si Horna rozdělila se švýcarským projektem Pure (možná si vzpomenete na naši loňskou recenzi na album „J’aurais dû“) a které nabízí výživnější porci muziky v podobě celých 40 minut. To „Kuolleiden kuu“ je se svou čtvrthodinkou spíš taková jednohubka, která však příznivce skupiny potěšit může.

Na to, že se na „Kuolleiden kuu“ technicky vzato nacházejí přebytky z nahrávací seance pro „Hengen tulet“, jde o vcelku dobrou záležitost. „Uskonpauhu“ do začátku nabídne povedenou pasáž ve středním tempu, poté se zvrhne do vyšší rychlosti, v níž nepoleví až do závěru, kdy se do hry vrátí úvodní motiv. Titulní „Kuolleiden kuu“ se naopak rozjede pořádnou sypačkou, která se v průběhu skladby několikrát vrátí, ale střídá se s výbornými kytarovými melodiemi, takže i zde lze hovořit o kvalitním songu. Čtvrtá „Viattomien silmin“ se nese velkou část hrací doby ve střední rychlosti, ale i ona dokazuje, že Horna se nebojí změn temp a že schopnost vymyslet dobrý riff kapele není cizí. Na třetí pozici se pak nachází cover „Tähdet tähdet“ od finského rockového zpěváka Rauliho „Baddinga“ Somerjokiho. S originálem porovnat nemohu, ale mohu s klidem prohlásit, že se na EP hodí dost v pohodě.

Vzato kolem a kolem je „Kuolleiden kuu“ příjemná placka. Horna si drží svůj standard, což takhle řečeno nemusí obecně vzato znít dvakrát lákavě, ale zrovna v tomhle případě to stačí. Spokojenost.


Jess and the Ancient Ones – The Horse and Other Weird Tales

Jess and the Ancient Ones - The Horse and Other Weird Tales

Země: Finsko
Žánr: psychedelic rock
Datum vydání: 1.12.2017
Label: Svart Records

Tracklist:
01. Death Is the Doors
02. Shining
03. Your Exploding Heads
04. You and Eyes
05. Radio Aquarius
06. Return to Hallucinate
07. (Here Comes) The Rainbow Mouth
08. Minotaure
09. Anyway the Minds Flow

Hrací doba: 34:26

Odkazy:
facebook / bandcamp

Již mnohokrát jsem se v místních recenzích vyznával ke své oblibě retro psychedelic occult rock kapel s holkou za mikrofonem. Formace jako Blood Ceremony, Jex Thoth, Ides of Gemini, Psychedelic Witchcraft a jim podobné mám prostě rád, strašně mě baví ten zvuk a strašně mě baví i ty holky, protože se v tomhle žánru soustředí přesně ten druh zpěvaček, jaký na mě zabírá. Dosud jsem zde však v recenzích nepředstavil jednu z nejzajímavějších takových skupin – finské Jess and the Ancient Ones. I vzhledem k tomu, že přednedávnem vyšla třetí dlouhohrající deska „The Horse and Other Weird Tales“, je nanejvýš vhodný čas to změnit.

Kdyby se mezi vámi čistě náhodou našel někdo, komu tenhle druh muziky také sedí, ale s Jess and the the Ancient Ones se doposud nesetkal, mohu vás ujistit, že tuhle kapelu si také oblíbíte. Finové formálně vzato nevybočují z vlny takto laděných formací a také naplňují veškeré subžánrové předpoklady, jaké byste od toho asi očekávali, ale stejně jako u ostatních podobných skupin – nijak to nevadí. Výsledný retro-koktejl je totiž setsakra lákavý – dost na to, aby si člověk nestěžoval.

Jinými slovy, i na „The Horse and Other Weird Tales“ se můžete těšit na výrazný feeling dávno minulých dekád. Jess and the Ancient Ones frčí na sedmdesátkách víc než domácí socialistická omladina na sbírání céček. Vintage nádech se prolíná celou deskou, ať už jde o typicky zemité rockové kytary anebo podmanivé klávesové linky. Nemůžu si pomoct, ale na mě prostě tenhle zašlý klávesový sound, který kdysi strašně frčel, pak se vytratil, a v posledních letech jej kapely jako právě Jess and the Ancient Ones opět vrátily v plné síle do hry, strašně funguje a prostě se jej nemůžu nabažit. Pokud mi jej tedy někdo servíruje takovým způsobem, jako se tomu děje kupříkladu v písních „You and Eyes“ nebo „Return to Hallucinate“, tak mě prostě má téměř automaticky v hrsti, to přiznávám.

Dalším výrazným a vlastně již také zmíněným prvkem podobných formací a tím pádem i Jess and the Ancient Ones je pak zpěvačka. Jess rozhodně umí a její hlas do takovéhle muziky sedne jak ulitý. To vše pak doplňuje citelný psychedelický opar, jehož prostřednictvím si kapela posluchače omotává kolem prstu. Přesně takhle to máme rádi, no ne?

Na druhou stranu, nechci vzbudit dojem, že Jess and the Ancient Ones patří ke skupinám stavějícím na dlouhých monotónních linkách, protože právě takhle „The Horse and Other Weird Tales“ nezní. Zdejší písně jsou dost rozmanité, vyvíjejí se a obsahují poměrně velké množství motivů. Základní linky jsou mnohdy dané, ale okolo nich se nabaluje hromada dalších zvuků a ne vždy to nutně musí být jen klávesy. Na druhou stranu, pořád se daří přicházet se zapamatovatelnými, až chytlavými pasážemi – vždyť refrény skladeb jako „Your Exploding Heads“ nebo „(Here Comes) The Rainbow Mouth“ v hlavě utkví jak nic. A že byste se jich v dohledné době dokázali zbavit? Na to ani nemyslete… Skoro bych si dovolil tvrdit, že Jess and the Ancient Ones na „The Horse and Other Weird Tales“ s naprostým přehledem servírují vysokou kvalitu tam, kde třeba Sabbath Assembly na svém posledním albu „Rites of Passage“ nabídli rozpačitost.

Ze všeho nejvíc je ovšem nutné zdůraznit jednu věc. Mnohokrát tu padly výrazy jako retro, ohlížení se za minulými dekádami, standardní postupy… to všechno je samozřejmě v určité míře pravda, zároveň však Jess and the Ancient Ones neznějí zaměnitelně s dalšími zástupci téhle vlny. Například Psychedelic Witchcraft jsou čistá nostalgie, ale Finové jsou nějakým způsobem sví. Navíc je zdobí ohromná skladatelská vytříbenost. Právě to jsou důvody, proč jsem je hned zkraje článku označil za jedny z těch nejzajímavějších. A „The Horse and Other Weird Tales“ tuto pozici stvrzuje.


Nephilim’s Howl – Through the Marrow of Human Suffering

Nephilim's Howl - Through the Marrow of Human Suffering

Země: Finsko
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 6.5.2017
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Void Reflections I – Remembrance
02. Of Ordeals and Triumph
03. Hate Revelations
04. Against the Worlds That Bind Us
05. Through the Marrow of Human Suffering I, II & III

Hrací doba: 41:04

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Nephilim’s Howl bych se nebál zařadit k docela příjemným překvapením. Debutující skupina, žádná známá jména v sestavě, žádná předchozí neřadová tvorba, na jejímž základě by si člověk mohl vytvořit nějaká vyšší očekávání. Prostě nic, co by dopředu nasvědčovalo tomu, že nahrávka s názvem „Through the Marrow of Human Suffering“ bude opravdu dobrá. Letmý poslech ukázek ovšem dopadl slibně, tak jsem se pustil do díla…

A hned na první poslech se „Through the Marrow of Human Suffering“ ukázalo jako životaschopné album. Tedy, abychom si rozuměli, netvrdím, že se jedná o nějakou zásadně výjimečnou, geniální či nepřekonatelnou záležitost – to říkám, aby náhodou podobný dojem nevznikl. Takové tvrzení by samozřejmě bylo těžce mimo mísu a nijak by neodpovídalo skutečné úrovni nahrávky. Jinými slovy řečeno, jedná se „jenom“ o nadprůměrnou věcičku, ale nakonec – ani tohle není vůbec špatný výsledek! A to se ani nemusíme uchylovat k pochybným berličkám typu „na debutující kapelu“.

Finové dle mého sluchu (jejž ovšem můžete klidně považovat za pochybný, v tom vám nemůže nikdo zabránit) nehrají nic přehnaně originálního. Žádné velké překvapení – vždyť kdo dnes dokáže přijít s opravdu výlučným soundem? Z toho logicky vyplývá, že „Through the Marrow of Human Suffering“ musí bodovat jinými aspekty.

Nephilim’s Howl produkují black metal ve středním až pomalejším tempu a v rámci žánru jistě nepatří k žádným velkým extrémistům. Naopak si myslím, že jejich muzika je poměrně lehce stravitelná, ale na druhou stranu – to neznamená, že musí být automaticky povrchní nebo podbízivá. Každopádně, Finové se soustředí především na chytrou kompozici a atmosféru. A naštěstí obojí vychází.

Písně jsou s výjimkou úvodní „Void Reflections I – Remembrance“, která trvá čtyři a půl minuty, relativně dlouhé – od šesti a půl minuty až po necelých třináct – ale jsou dostatečně členité na to, aby nenudily. Jejich struktura je zajímavá a poměrně propracovaná, aniž by Nephilim’s Howl skákali od jednoho ke druhému bez hlavy a paty. Úplně v klidu zde spolu mohou koexistovat chytlavé pasáže s momenty, v nichž Finové dají prostor vyniknout kytarovým melodiím. A ty jsou leckdy výstavní.

Na druhou stranu, trochu mi na „Through the Marrow of Human Suffering“ chybí nějaké rychlé chvilky, vůbec by mi nevadilo, kdyby se Nephilim’s Howl občas odhodlali i trochu zasypat. To se za celou dobu trvání alba nestane snad ani jednou, nahrávka se po celou dobu drží v pohodlném středním tempu, díky čemuž může poslech ke konci působit mírně stereotypně, ačkoliv závěrečná „Through the Marrow of Human Suffering I, II & III“ není nijak horší než její předchůdkyně. Nicméně se naštěstí nejedná o tak zásadní problém, aby to dojmy z celého počinu pohřbívalo. Jedna věc se totiž musí nechat – tento nedostatek dokáže vynahradit již zmiňovaná vcelku povedená atmosféra.

Nephilim’s Howl

Aby to všechno nevypadlo až moc dokonale, je nutno zmínit ještě jednu věc. „Through the Marrow of Human Suffering“ má velkou sílu na první poslechy, kdy jsem se u desky skutečně bavil. Mnohem víc, než bych sám čekal. S postupem času ovšem zaujetí padá. Je pozitivní, že nikdy nespadne tak razantním způsobem, aby člověk musel přehodnotit názor o povedené nahrávce, ale i tak jde o nezanedbatelný propad.

Pořád si tedy stojím za tvrzením, že se Nephilim’s Howl bez nějakých větších obtíží dostali do nadprůměrných vod. Krok na vyšší stupínek už ale nezvládli – na to by jejich hudba musela umět rozvibrovat struny podvědomí, což se neděje. I přesto se člověk nemusí stydět zařadit si „Through the Marrow of Human Suffering“ do sbírky; další tvorbu Nephilim’s Howl si také rád poslechnu.


Circle – Terminal

Circle - Terminal

Země: Finsko
Žánr: psychedelic / progressive rock
Datum vydání: 23.6.2017
Label: Southern Lord Records

Tracklist:
01. Rakkautta al dente
02. Terminal
03. Saxo
04. Imperiumi
05. Kill City
06. Sick Child

Hrací doba: 43:19

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Inu, co lze napsat k albu jako „Terminal“? Na jednu stranu by toho člověk chtěl říct tolik, ale když konečně přijde na to, aby ze sebe něco vymáčknul a aby konečně vznikla dlouho odkládaná recenze, tak najednou neví odkud začít, aby šlo o alespoň vzdáleně důstojný text hodný kvalit oné desky. Chci tím říct, že je „Terminal“ až tak dobré? Hele, vlastně ano, chci!

Zkritizovat snad lze jedině to, že si Finové Circle pro svou kapelu vybrali dost nijaké jméno, takové neoriginální. Jistě však sami uznáte, že je to vcelku marginální problém, protože koho nakonec sere název skupiny? Hlavní je hudební produkce a za tu se „Terminal“ nemusí vůbec stydět, spíš naopak. Ani se nelekejte toho, že Circle na aktuální promo fotce vypadají jako banda glamrockových buzíčků, což chápu jako projev nějakého specifického humoru seveřanů.

Nicméně, pojďme už k samotné nahrávce. „Terminal“ si mě vlastně získalo hned na první poslech a během první písně. Album totiž otvírá třináctiminutový epos „Rakkautta al dente“, v jehož rámci Circle okamžitě ukážou svou obrovskou sílu. Hned po pár vteřinách začnou posluchače omotávat v psychedelickém rock’n’rollu s excelentním ústředním riffem. Uřvaný blackmetalový vokál tomu přidává punc zajímavosti a neotřelosti (až je skoro škoda, že se objevuje jen zde), bravurně fungují i zvolnění s (pojmenujme to třeba) šepotem. Jednoduše řečeno, první část skladby je téměř dokonalá a osobně si moc nedokážu představit, jak by ji šlo ještě vylepšit. Po nějakých pěti minutách se Circle vytasí s regulérně progovou, která sice není až tak kulervoucí, ale nakonec vyústí do nádherné pasáže, po níž se Finové v závěru opět vrátí k mocnému úvodnímu riffu celé písně. Uff. Už jen kvůli „Rakkautta al dente“ stojí za to „Terminal“ slyšet!

První písnička je asi vrcholem celé kolekce, ale to rozhodně neznamená, že by už dále nebylo co poslouchat. Titulní „Terminal“ také nabídne hromadu parádních riffů. Navzdory osmiminutové stopáži se z ní nakonec vyklube relativně přímočarý kousek, naštěstí však nenudí. Podobný přístup volí i rozverná „Imperiumi“. „Saxo“ nabídne jeden z nejlepších ústředních motivů celé desky s fantastickým (byť formálně jednoduchým) kytarovým motivem a podobně se blýskne i předposlední „Kill City“. Finální „Sick Child“ zase zaujme vyšší mírou psychedelie a v neposlední řadě i výtečnou vokální linkou. Byť je pravda, že zpěvy jsou dost vymazlené i v některých dalších písničkách, u nichž jsem to explicitně nezmiňoval.

Ze začátku se mi trochu zdálo, že za „Rakkautta al dente“ všechny další songy zaostávájí, ale nakonec takovou myšlenku musím odvolat. Řekl bych, že tenhle pocit byl dán především počátečním nadšením z úvodní fenomenální kompozice a následně z něho plynoucí ne stoprocentní pozorností při dalším průběhu. Nicméně netrvalo dlouho, abych zjistil, že každá píseň na „Terminal“ má něco do sebe a dokáže něčím zaujmout. A tím nemyslím pouhé formální uznání objektivních kvalit, nýbrž skutečné zaujetí. A to platí i o těch skladbách, které se mi nejdříve zdály trochu obyčejnější („Terminal“, „Imperiumi“).

Circle

Není snad tohle dobrý výsledek? Jistěže je! Ačkoliv Circle hrají už dlouho, jejich tvorba mi doposud unikala, ale o to razantnější a překvapivější bylo dlouho odkládané první setkání. Až se skoro nechce věřit, že takhle svěží desku nahrála kapela, jež má za sebou skoro třicet roků aktivní činnosti a jejíž dlouhohrající alba se již počítají na desítky. Na „Terminal“ se daří vybalancovat poměr mezi chytrostí a živočišností do sakra lákavého celku, který navíc vůbec nezní jako nějaká sázka na jistotu. A to je myslím obdivuhodné, když je člověk u rockových a metalových kapel se třemi křížky na krku zvyklý spíš na stařeckou unavenost a nostalgické omílání již řečeného. Z „Terminal“ takový pocit rozhodně nemám.

Potřebujete snad vědět ještě něco víc? Dobrá tedy, když to chcete slyšet opravdu na plnou hubu – na „Terminal“ mohu vystavit velké doporučení, protože se jedná o excelentní desku. Není radno minout!


Rienaus – Saatanalle

Rienaus - Saatanalle

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 26.5.2017
Label: Kvlt

Tracklist:
01. Hänen armostaan
02. Polku
03. Kuolleen jumalan silmien alla
04. Välisoitto
05. Saatanalle
06. Kehoonsa kahlittu
07. Pimeä hehku

Hrací doba: 37:10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Heavy Promotion

Všemocné Metalové Archivy – nepřeberná studnice znalostí a základní příručka každého samozvaného pisálka! – praví, že ve Finsku existují hned dvě formace s názvem Rienaus. Což jen tak mimochodem ve finštině znamená Rouhání. Nicméně ta první z nich dle všeho jen kdysi vydala jediný demosnímek, tudíž jde asi jen těžko o záležitost, jakou by kdokoliv z nás znal. Zato o těch druhých Rienaus, o nichž si nyní začínáme povídat, jste už klidně slyšet mohli. Kapela už několik let hraje a v roce 2014 vydala svůj řadový debut „Aamutähdelle“. Dnes jsme se zde ovšem sešli ku příležitosti letošního vydání druhého dlouhohrajícího alba, jehož titul je všeříkající, přestože je opět ve finštině – „Saatanalle“.

Tak dobrá. Kapela se jmenuje Rouhání a album se jmenuje „Satanovi“. Kdo by vzhledem k těmto skutečnostem čekal cokoliv jiného než blasfemický black metal, tak je pěkný naivka. Překvapení se samozřejmě nekoná. Finské trio, jehož jeden člen jen tak mimochodem působí i v poměrně známých Azazel (což je pro mnohé kultovní formace, ale mně to přijde jako pěkná píčovina), samozřejmě plive síru do všech světových stran a občas i těch nesvětových. Anebo se o to spíš snaží,

Formálně Rienaus hrají docela na úrovni, o tom se samozřejmě nikdo nepře. Zvuk je střelený příjemně tak na půli cesty mezi špínou a čitelností, tudíž to leze dobře do ucha, a přitom posluchač nemá pocit nějaké podbízivosti nebo přeleštěnosti. Docela se mi líbí i vokály, které jsou patřičně uječené, ale zase ne kastrátsky vysoko. K plusům bych možná přidal i obálku „Saatanalle“, jejíž samotný výjev mi přijde dobrý, ale za mě by tedy nemusel být kurven logem a názvem alba.

Nicméně, to všechno jsou dejme tomu spíš dílčí záležitosti (dobře, až na ten zvuk, ten je jistě důležitý). Pokud se ovšem zaměříme na ty stěžejní atributy, jen těžko ze „Saatanalle“ vytřískáme víc než průměrnou záležitost. Poslech alba mě nijak nesere, však už jsem řekl, že do ucha to leze dobře, ale jednoduše tu nenacházím takřka nic, co by na mě dokázalo zapůsobit a nutit mě, abych se k novince Rienaus vracel. Tu a tam se vynoří až nečekaně povedený riff, kytarové sólo na pozadí „Kehoonsa kahlittu“ je vysloveně dobré, jenže…

Jenže jako celek „Saatanalle“ nedokáže výrazněji zaujmout. Kohokoliv, kdo se v black metalu pohybuje déle než půlroku, už takováhle nahrávka prostě nemůže vytrhnout a ukojit jeho touhu po zlé hudbě. Na to jsou Rienaus bohužel až příliš obyčejní a předvídatelní. Což je na jednu stranu trochu škoda, poněvadž Finové nějaké schopnosti zcela jistě mají, jenže… někdo ten průměr hoblovat musí, ne všechno mohou být geniální desky. A ten někdo jsou mimo jiné právě Rienaus.

„Saatanalle“ není úplně hloupá záležitost, to netvrdím. Při aktuální přeplněnosti scény však nemá příliš šancí zaujmout – chybí totiž síla hlouběji zasáhnout. Ve finále se tedy jedná o počin, jenž pouze prošumí kolem a za chvíli se na něj zapomene. Deska se jmenuje „Satanovi“ – nevím, jak je s ní spokojen sám Rohatý osobně, když mu ji Rienaus věnovali, ale já z hlediska posluchače se tedy uspokojen necítím. Je to vcelku zbytečné poslouchat, protože není problém najít hromady kvalitnějších záležitostí.