Archiv štítku: FIN

Finsko

Behexen – The Poisonous Path

Behexen – The Poisonous Path
Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.5.2016
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. The Poisonous Path
02. The Wand of Shadows
03. Cave of the Dark Dreams
04. A Sword of Promethean Fire
05. Umbra Luciferi
06. Tyrant of Luminous Darkness
07. Chalice of the Abyssal Water
08. Pentagram of the Black Earth
09. Gallows of Inversion
10. Rakkaudesta Saatanaan

Hrací doba: 55:59

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Když se mladý posluchač, jemuž poprvé učaroval black metal, pomalu prodírá hromadami starých i nových kapel, časem narazí na spolky, které svým fanatismem, ale rovněž i kvalitou překonávají všechen ten povrchní plebs kolem. Finští Behexen bez debat patří mezi nejzapálenější reprezentanty skutečné ďáblovy hudby a navíc se s Horna, Sargeist, Black Dawn, Satanic Warmaster, Baptism a dalšími (často méně známějšími kapelami jako Warloghe nebo Musta Surma) podíleli na jasnější definici toho, co dnes bývá obvykle považováno za typický finský black (s čímž fanoušci Archgoat, Barathrum, Impaled Nazarene či Beherit asi souhlasit nebudou, haha).

Behexen také patří ke kapelám, které své fanoušky rozdělují na vícero táborů. Někdo preferuje ostřejší sound prvních dvou desek, kdy Hoath Torog ječel vysokým hlasem, jiný v kapele našel zalíbení až s třetím albem „My Soul for His Glory“, které se znatelně přiklonilo ku švédské, ortodoxní scéně. Také se najdou ti, co preferují spíše „předělové“ období okolo „My Soul for His Glory“ a za nejsilnější považují kratší tituly, tedy splitka s Horna, Satanic Warmaster a sbírku tří sedmipalců „From the Devil’s Chalice“. Dnes již předposlední album „Nightside Emanations“ z roku 2012 navázalo na „My Soul for His Glory“ a jeho přijetí bylo podle mého tak někde na půl. Já mám kupříkladu desku celkem rád, ale souhlasím s obvykle přijímaným názorem, že Behexen umí lépe. Pro doplnění kontextu bych snad ještě mohl uvést, že vrcholem je pro mě „My Soul for His Glory“, avšak kultovní „By the Blessing of Satan“ jsem svého času poslouchal taky hodně a rád. Teď již ale k desce nové, a to „The Poisonous Path“.

Všichni víme, jak velký vliv na prožívání alba má první konfrontace a sám tak trochu nechápu, proč Debemur Morti (a nebo kapela sama) vybrali za ukázku sedmou skladbu „Chalice of the Abyssal Water“. Proč? No, vezměme to hezky popořadě. Behexen novinku oblékli do kurevsky brutálního a agresivního zvuku poznamenaného smrtícím kouzlem pedálů HM-2. Pokud se kapele něco opravdu podařilo, je to právě produkce, která si mě získala hned od začátku. Úvodní, titulní song (podobně jako vypuštěná „Chalice of the Abyssal Water“) si servítky opravdu nebere a po krátkém intru do posluchače buší, seč to jde. Vrchol skladby přichází po klidnějším středu, kdy posluchače s „polibkem královny“ obejme opravdu autentický pocit epického ZLA. Žel Behexen nastavenou laťku neudrží…

K razantnímu úpadku dojde vzápětí a čím častěji se k desce vracím, abych v ní nalezl pozitiva, tím víc jsou mé rozpaky umocněny. „The Poisonous Path“ nechybí kvalitní nápady, ale vaty tu je na můj vkus až příliš mnoho. V první půlce alba není situace ještě bídná, protože chytlavé pasáže převládají a své skladby utáhnou. Ale to se prostě časem jen a jen zhoršuje, a proto jsem se výše otíral o „Chalice of the Abyssal Water“, která onen úpadek ztělesňuje se svou fádní melodikou až příliš dobře. Nevím, zda by se mi novinku vůbec chtělo poslouchat, kdybych jako první slyšel právě ji.

Kredit „The Poisonous Path“ vylepšuje přítomnost zmíněné titulní skladby a pomalé, závěrečné „Rakkaudesta Saatanaan“, které se mohou směle zařadit mezi top skladby Behexen. Našlapané části se najdou i jinde: „A Sword of Promethean Fire“ kupříkladu schovává natolik vzteklé zkurvyriffy, až by to člověka na koncertě jistě vybudilo ke střetu s ožralými polskými skinheads, a refrén „Tyrant of Luminous Darkness“ se taky těžko vyhání z hlavy. Ale album jako celek bych přesto označil jen za průměrné. Znovuobjevená brutalita kapele celkem sluší a semtam ze skladeb vyčouhne duch spřízněných Sargeist (Shatraug se ale na skládání v Behexen nepodílí), což pro někoho může být velké plus, pro mě však nikoliv. Kdybych chtěl z důvodu prostého fanouškovství „obyčejnost“ „The Poisonous Path“ zahrát do autu a hodnocení desky trochu vylepšit, pár argumentů by se ještě nabídlo. Ale to neudělám, protože Behexen nejsou žádní nováčci. Navíc mám pocit, že by důkladné připomenutí dřívějších desek můj dojem z novinky nijak nepozvedl, spíše naopak.

Behexen – The Poisonous Path

Behexen si podrželi duchovno předchozích dvou desek a přihlédli ku agresi své rané tvorby, avšak nijak velkolepý monument ku dvěma dekádám své existence nevytvořili. Finové svůj odkaz nezostudili, ale také se nemohou zařadit mezi legendy, které i po uplynulé dvacítce dokáží plodit svěží a nápaditá alba. Zarytí fanoušci „The Poisonous Path“ asi ocení mnohem více, ale povězme si tak za půl roku, zda okouzlení nevyprchalo až příliš rychle.


Druhý pohled (H.):

Spousta lidí v diskografii Behexen nejvíce uctívá první dvě desky, ale pro mě osobně tahle finská stálice ortodoxního black metalu na svůj vrchol vystoupala s třetím dlouhohrajícím opusem „My Soul for His Glory“, na němž se vydala do atmosféričtějších vod. Nicméně ty, pro něž jsou největším kultem „Rituale Satanum“ a „By the Blessing of Satan“, novinka „The Poisonous Path“ jistě potěší, jelikož se na ní Behexen vracejí ke zběsilejšímu uctívání Pekla.

Když tak o tom přemýšlím, tak právě „My Soul for His Glory“ je vlastně tím jediným albem Behexen, k němuž jsem ochoten se vracet zpětně. Tuhle smečku považuji za vysoce kvalitní, vlastně ji mám docela rád a myslím si, že je zcela právem považována za jednu ze stěžejních formací finské blackmetalové školy. Avšak v reálu je pro mě „My Soul for His Glory“ suverénně nejpůsobivějším monumentem, na nějž v mých očích nemají ani první dva záseky, ani následné „Nightside Emanations“. A nakonec ani „The Poisonous Path“ ne.

Behexen natočili bezesporu zlou desku, jež nedá posluchači moc odpočinku a nabízí drtivý agresivní black metal. Vlastně zde není nic špatně a i navzdory celkovému ladění materiálu směrem ku zběsilosti jsou samotné skladby vystavěné poměrně chytře, „The Poisonous Path“ je protkané povedenými riffy, vokál je patřičně mrtvolný a vlastně tomu nemám příliš co vytýkat. Ani se tu nenachází píseň, o níž bych mohl říct, že za zbytkem výrazněji zaostává (na rozdíl od kolegy mě nijak nesere ani „Chalice of the Abyssal Water“, ani žádná jiná). Jako vrcholy bych si ale přece jen dovolil označit „A Sword of Promethean Fire“, předposlední „Gallows of Inversion“ a samozřejmě i finální majestátní atmosféru s názvem „Rakkaudesta Saatanaan“, jejímž minivrcholem je úžasné kytarové sólo.

Behexen

Přesto všechno mám ovšem pocit, že mi na „The Poisonous Path“ cosi schází, že mi to prostě nerve koule tak, jak bych od nahrávky kolektivu jako Behexen čekal. Abych byl úplně upřímný, tak se mi nejednou stalo i to, že jsem album někde v půlce vypínal, protože si mě prostě nedokázalo udržet. I ve světle tohoto se na jazyk chtě nechtě dere nepříjemné a nelichotivé slovíčko – zklamání. Sice nikterak závratné, protože v tom nesporně je kvalita, ale i tak zklamání. Pozice „My Soul for His Glory“ jakožto vrcholného díla Behexen stále zůstává neohrožena.


Horizon of the Mute – Horizon of the Mute

Horizon of the Mute - Horizon of the Mute

Země: Finsko
Žánr: doom metal / drone
Datum vydání: 16.3.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 31:09

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Horizon of the Mute

Na finské doomaře 0 X í S T jsem narazil při vydání jejich debutové desky „Nil“ z roku 2012, která byla hodně příjemná. Nejednalo se sice o žádný vyložený zázrak, natožpak něco originálního, ale i přesto tahle parta okolo zpěváka a kytaristy Janiho Koskely prokázala cit pro tvorbu mohutných riffů a povedené atmosféry. Nicméně, druhé album „One Eon“, které vyšlo začátkem roku 2015, mi toho už moc nedalo a příliš mě nebavilo. I vzhledem k tomu, že mi tato skupina byla docela sympatická, jsem doufal, že to bylo jen chvilkové zaváhání a se třetí dlouhohrající nahrávkou se 0 X í S T vrátí opět do formy.

Nyní je ovšem jisté, že se tak nestane, jelikož žádná třetí dlouhohrající nahrávka už (nejspíš) nevznikne. 0 X í S T totiž – pro mě docela nečekaně – ohlásili v únoru letošního roku ukončení činnosti. Docela škoda, protože tahle formace dle mého názoru i navzdory slabšímu druhému albu nějaký potenciál měla. Nicméně, věci umírají, aby se mohlo zrodit něco nového. Jani Koskela nijak nezahálel a v podstatě souběžně s rozpadem 0 X í S T ohlásil vznik nového projektu Horizon of the Mute. A to nezahálení je myšleno doslovně, jelikož jen měsíc po skonu své dosavadní skupiny Jani pustil do světa debutový počin svého nového dítka.

Základní zastřešení v podobě doomu je tu stále, ale i přesto se hudba Horizon of the Mute vydává poněkud jiným směrem. 0 X í S T byl čistokrevný doom metal (jakkoliv se sami sebe snažili propagovat podle mě nesmyslnou škatulkou dark metal), ale Horizon of the Mute míří spíše do dronového hájemství. Bezejmenná minialbová prvotina nabízí více jak půlhodinový materiál rozdělený do třech částí, což už není jen malý výkřik do tmy, ale slušná porce muziky, z níž lze poznat, jestli to za něco stojí.

A já osobně jsem z toho poznal to, že… to vlastně není až taková sláva. Nastíněný žánr, tedy drone / doom, muzika Horizon of the Mute samozřejmě splňuje, avšak ve výsledku se celá půlhodinka nese jen dle tohoto jednoduchého receptu: uhození do kytary, několik vteřin jejího doznívání, uhození do kytary, dalších několik vteřin doznívání a takhle furt dokola a dokola a ještě jednou a znovu. V každém tracku. Nad tím je trocha toho murmuru a to je vlastně kompletní náplň EP.

Jasně, jednoduchý recept nemusí být na škodu, však Sunn O))) také jen 50 minut ladí kytaru a je to pecka. Produkce Horizon of the Mute mě ovšem moc nezaujala. Takováhle muzika vás musí zhypnotizovat a vtáhnout, což se tady krutě nedaří a tím pádem se jen klouže po povrchu. Když to hraje, tak mi to nevadí, ale to je asi tak všechno, co o tom mohu říct. Nahrávka si nedokáže vynutit pozornost, tudíž to už za pár minut přestávám vnímat a probere mě až ticho po uplynutí celé stopáže. Ve finále se tak jedná o trochu utahané doomové cosi bez nějakého hlubšího smyslu.


Wolfhorde – Towards the Gates of North

Wolfhorde - Towards the Gates of North

Země: Finsko
Žánr: folk / black metal
Datum vydání: 22.1.2016
Label: Inverse Records

Hrací doba: 44:26

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Inverse Records

Do recenzování finské formace Wolfhorde jsem se pustil s nadějí, že by snad mohlo jít o solidní folk metal bez zbytečného a imbecilního hopsa-hejsa, jaké se v žánru bohužel rozmohlo během boomu před několika lety. Z debutového „Towards the Gates of North“ (kapela dle všeho funguje snad už tak 15 let, ale k první řadovce se skutečně dohrabala až nyní) jsem si pustil nějakou ukázku a znělo mi to vcelku hratelně, tak jsem do toho šel. Jak se však záhy ukázalo, podařilo se mi trefit do jednoho z mála snesitelných songů…

Začátek „Towards the Gates of North“ se nese v poměrně povedeném duchu. Hezké intro „Vegvísir“ dokáže navnadit, stejně tak první regulérní track „Fimbulvetr“ není vůbec zlý. Riff v jedné pasáži mi sice přijde až moc „basic“ a několik málo motivů lehce zavání agrem, ale naštěstí je to stále ve snesitelné normě a vzato kolem a kolem je ta písnička v klidu a některé relativně povedené motivy jí upřít asi nelze.

Jenže poté nastane opravdové peklo v podobě „Taivaankappaleiden kato“, což je úplně ultimátní sračka plná skočných veselých melodií, ze kterých mi je na blití jako svině. Za tohle by si chlapci pomalu zasloužili dostat doživotní zákaz přístupu k hudebním nástrojům, aby už žádné podobné hovno nikdy nevytvořili, protože to se fakt nedá. Hnus zelenej. Bohužel to není konec všeho vidlákovství na desce, naopak spíš začátek. Důkazem budiž třeba „The Retribution“, „Boundless Agony“ a především dočista imbecilní „Lycomania“, což je vedle „Taivaankappaleiden kato“ největší zvratek na „Towards the Gates of North“.

Kromě značné nevyrovnanosti, kdy se Wolfhorde dokážou pohybovat od vcelku solidní muziky až po nesnesitelnou sračku (a to kolikrát i v rámci jednoho songu), a občasných záchvatů nesoudnosti (jinak si to vysvětlit neumím) mají Finové ještě jeden zásadní problém – je jím nepůvodnost. Z „Towards the Gates of North“ totiž smrdí dost okatá inspiraci u známějších krajanů. V překladu to album zní trochu jako kopírka Finntroll v mnohem infantilnějším podání střídaná s pasážemi odkoukanými od Ensiferum.

Jak jsem řekl již na začátku, nic převratného jsem nečekal, doufal jsem však v solidní a příjemně poslouchatelné dílko. Dostal jsem nevýrazný podprůměr s několika pohodovými momenty, ale i několika vysloveně sračkovitými momenty. Krutě kolísává (ne)kvalita poslech v podstatě znemožňuje, těm nejhorším písničkám se dost úspěšně daří táhnout celé album dolů a shazovat dojem i z těch stravitelnějších pasáží. K tomu stačí přidat zjevnou nepůvodnost a také žánrové klišé, abychom došli ke vcelku jasnému verdiktu – právem skoro neviditelná záležitost, jež za pozornost nestojí.


Ancestors Blood – Hyperborea

Ancestors Blood - Hyperborea
Země: Finsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 9.1.2016
Label: Naturmacht Productions

Tracklist:
01. Descension
02. The Way of the Spirits
03. Autumn (Metsäpirtti Part II)
04. Elegies
05. Hyperborea
06. Rite of Passage
07. Funeral Rite
08. Ascension

Hrací doba: 51:59

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl: Naturmacht Productions

Existuje nespočet způsobů, kterými lze nacházet novou hudbu. A je také hromada způsobů, jimiž vás může nějaká kapela či sólový hudebník zaujmout ještě dříve, než od nich vůbec zaslechnete první notu. Často to může být například nějaká personální spojitost s vašimi oblíbenci, jindy hraje roli například důvěryhodný label, občas vás zase k poslechu může postrčit doporučení kamaráda s podobným vkusem. Při namátkovém brouzdání a probírání se nahrávkami však u mě často hraje roli i vizuální stránka alba – tedy obal. Jistě, artwork je u desek ošemetná věc, jež by se do hodnocení samotné muziky asi neměla moc montovat, na druhou stranu ale často reprezentuje první dojem, který může takový hudební počin na člověka udělat. Pokud vás nezaujme, často můžete přehlédnout jinak geniální album, naopak se občas stane, že vás osloví solidní obal, abyste pak zjistili, že samotná hudební složka stojí za… no, diplomaticky řečeno ne za moc. A to je i případ desky, o níž bude pojednávat dnešní recenze.

Pravda, v případě alba „Hyperborea“ od Ancestors Blood to nebyl jen pěkný obal, co si říkalo o to, abych ho vytáhl z hromádky nahrávek, jichž nám do redakce proudí kvanta. Ačkoliv byl jsem vůči žánrovému zařazení pagan black metal skeptický vzhledem k tomu, kolik trendových kapel hrajících navzájem podobnou muziku se svého času vyrojilo, zde jsem čekal něco trochu jiného. Mezi reakcemi na album jsem totiž narazil na hlasy připodobňující zvuk kapely například k raným Dimmu Borgir, ba dokonce k Emperor či Enslaved. Proto jsem si říkal, že by se mi něco takového mohlo líbit. Vzhledem k žánru jsem čekal něco trochu bližšího například ke Крода. Jaké pak nastalo překvapení, když mi při prvním stisknutí tlačítka „play“ spustil do sluchátek banální a předvídatelný chřestivý black metal s komickými klávesami.

Což o to, fakt, že kapela po instrumentální stránce nedosahuje nějaké přehnané preciznosti, ještě automaticky neznamená, že se jedná o nějaký škvár. Existuje spousta uskupení, jež z této slabiny ve výsledku udělají svou přednost – například když se jim podaří vybudovat naprosto fenomenální atmosféru a misky vah vyváží silnými nápady. To se ale v případě desky „Hyperborea“ nestalo. Snaha o vybudování majestátní atmosféry je zde sice patrná, provedení ovšem kulhá přinejmenším na jednu nohu. Mohou za to především ony vzpomínané klávesové rejstříky (navíc v průběhu celé desky slyšíte snad jediný, a to velmi umělé smyčce), jež zkrátka připomenou spíše plytké cvrlikání čím dál tím úděsnějších powermetalových krajanů Sonata Arctica, než že by byly schopny navodit autentickou majestátní atmosféru. Ve spojení s jednoduchými kytarami a relativně stereotypní rytmikou v průběhu celé desky je tohle zkrátka stále blíže lacinému krčmářskému folk metalu nežli tomu, oč mi přijde, že se Ancestors Blood chtějí snažit.

Samotné nápady jsou pak přehlídkou klišé – a to jak relativně schůdného, ba příjemného, tak i toho, o nějž byste raději neopřeli ani koště. Jako celek však deska nezanechá v člověku žádný moc výrazný dojem. Stejnorodá, relativně unylá – balancující na hranici lehkého kýče a neobratného undergroundu. Kladem budiž alespoň patřičně krákavé vokály, které se snaží dát vzpomenout na časy, kdy člověk entuziasticky protáčel staré Enslaved. Jinak album disponuje relativně obyčejnými nápady – čas od času sice potěší nějakým detailem, ale výsledný dojem je stejně utopen v monotónnosti.

Za velký kompoziční problém jednoznačně považuji neustále opakování, jednotný rytmus a melodický základ všech kompozic. Pokud se i „Rite of Passage“ nese celých deset minut v naprosto stejném duchu, nedisponuje žádným zpestřujícím vývojem a celou dobu přesně víte, kam směřuje, nutí se pocit, že by se klidně dal napsat program, jenž by tu muziku za ty hudebníky psal. To, co tak v člověku uvízne, je zatraceně vlezlý motiv z „Autumn (Metsäpirtti Part II)“, což je v podstatě naprosto klasický, lehce modifikovaný melodický postup, který se zahryzne do mysli asi především kvůli tomu, kolikrát je ve skladbě opakován. Čas od času se Ancestors Blood snaží vygradovat kompozici prostřednictvím sóla, avšak většinou čerpají ze samotného zvuku kytary, nikoliv z nějakého příliš zajímavého nápadu. Ve chvíli, kdy je pak celý sound stále dotvářen lacinými klávesami, na žádné velké vyvrcholení skladby nelze pomyslet. Místy se zde objeví nějaká tu více tu méně zajímavá mezihra (například „Hyperborea“ či poloambientní intro a outro desky), obvykle opět devastována relativně povrchní snahou zaujmout atmosférou, jež kvůli těm příšerným klávesám navodí spíše ironický úsměv nežli jakoukoliv formu posluchačské satisfakce.

Ancestors Blood

Pod povedeným obalem se tedy skrývá velmi slabá deska. Nahrávka snažící se kloubit black metal a atmosféru s folklórním nádechem, avšak neschopná zaujmout ničím jiným než amatérismem. Několik momentů sice dává znát, že hudebníci mají tuhle muziku skutečně rádi, ale stereotypní nápady a celkové vyznění korunované infantilními klávesovými rejstříky můj dojem z desky sráží velmi nekompromisně pod průměr. Vyhrabat tuhle desku z dvacet let starých sbírek na kazetách, jsem schopen jí brát jako slušné svědectví doby. Dnes ovšem tenhle materiál v mých očích skutečně neobstojí.


Hexvessel – When We Are Death

Hexvessel - When We Are Death

Země: Finsko
Žánr: psychedelic rock
Datum vydání: 29.1.2016
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Transparent Eyeball
02. Earth Over Us
03. Cosmic Truth
04. When I’m Dead
05. Mirror Boy
06. Drugged Up on the Universe
07. Teeth of the Mountain
08. Green Gold
09. Mushroom Spirit Doors
10. Hunter’s Prayer

Hrací doba: 43:33

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Myslím, že asi zdaleka nebudu sám, kdo se k Hexvessel dostal skrze osobu jejich frontmana. Kvohst je člověk, jenž svého času zpívával v kapelách Code a Dødheimsgard – původně také Hexvessel vypadali jen jako jeho podivný vedlejší projekt, jemuž se možná bude sem tam věnovat. Ostatně, i dobové fotky k debutové desce „Dawnbearer“ (2011) dýchají trochu metalovou estetikou a klidně bych si je dokázal představit u nějakého okultního black metalu.

Nicméně to už je dávno pryč. Mathew McNerney nechal svou někdejší přezdívku za sebou, minulostí už je pro něj i pouštění hrdelních běsů s namalovanou hlavou na koncertech Dødheimsgard. Metal nechal metalem a Hexvessel, nyní už dávno regulérně fungující kapela, žádný projekt, se pro něj stali prioritou číslo jedna. Škoda to ovšem není v žádném případě! „Dawnbearer“ byla nádherná muzika a druhé album „No Holier Temple“ (2012) jakbysmet. A třetí dlouhohrající nahrávka „When We Are Death“? No, to je otázka, jejímuž zodpovězení se budeme věnovat na dalších řádcích…

Vždycky se o Hexvessel říkávalo, že je to psychedelický neofolk případně psychedelický folk. Bylo to pojmenování plavající trochu na vodě, protože těch vlivů tu bylo vždy vícero, ale v základě to dejme tomu sedělo a navíc to byla škatulka jitřící zvědavost – a přesně taková se k formaci formátu Hexvessel ohromně hodí. „When We Are Death“ ovšem přináší významný posun do poněkud odlišných vod – zapomeňte na (neo)folk, jelikož Hexvessel v roce 2016 skočili rovnýma nohama do psychedelického rocku.

Jistě, jistě, rocková psychedelie byla v tvorbě Hexvessel nějakým způsobem vždy přítomná. Bylo to především na „No Holier Temple“, kde rock vystrkoval své růžky nezanedbatelným způsobem a do některých skladeb promlouval skutečně výrazně. I přesto pro mě byl první poslech „When We Are Death“ docela překvapením, jelikož až takovou rockovou jízdu jsem od Hexvessel nečekal ani náhodou. A není důvod to zatajovat – onen první poslech pro mě byl nemalým zklamáním. Jednoduše jsem doufal v něco trochu jiného, co mi skupina jaksi nedala. A nešlo jen o první poslech, ono jich vlastně bylo víc a to jediné, co zpočátku v mých očích drželo „When We Are Death“ nad vodou, byly pomalejší baladičtější písně typu „Cosmic Truth“, „Mirror Boy“ či „Hunter’s Prayer“, což jsou momenty, v nichž se Hexvessel blíží nejvíce na dohled svému dřívějšímu já.

A co pozdější poslechy? Počáteční rozčarování se najednou rozplynulo – stačilo si jen převyknout! Hexvessel jsou totiž v jádru stále vysoce uhrančiví a působiví, jen k tomu tentokrát došli jiným způsobem a jinými prostředky. „When We Are Death“ je excelentní, zcela vážně. Je to tak dobrá muzika, že se na Hexvessel prostě nelze zlobit, že jsou odlišní. Bylo nutné si tohle uvědomit, a když se tak stalo, zbylo už jen jediné – požitkářské vychutnávání hudebního kouzla, které v tom bezpochyby stále je. Vychutnávání již objeveného a prozkoumávání nových a nových spodních proudů (není to klišé – třeba při psaní recenze jsem si zničehonic uvědomil úplně novou melodickou linku v „Earth Over Us“, již jsem do té doby nějak přehlížel). A přitom stále nemám pocit, že mi „When We Are Death“ řeklo vše, co mi říct může…

Nicméně, v jednom bodě je novinka se svými předchůdci přece jen spojena. Mám tím na mysli psychedelii, protože té se Hexvessel v žádném případě nezbavili. Vlastně spíš naopak! „When We Are Death“ je totiž místy nádherně houbičková vytripovaná záležitost a víc než kdykoliv v minulosti z toho táhne obrovská inspirace v 60. letech. Je však nutno zdůraznit, že Hexvessel jsou uvěřitelní a v žádném případě nepůsobí jako laciné kradení v archivech dob dávno minulých. A ten důvod je jasný – i přes množství retra a vintage zvuků (ty klávesy!) je v tom stále vlastní ksicht a rukopis. Jinými slovy, image lesních hipíků (stačí se podívat na aktuální fotky) Finům ohromně sluší.

Ruku v ruce s tím pak jde něco, co už šlo z předchozích řádků asi vytušit, ale přesto bych to rád zdůraznil explicitně – mám tím na mysli vysokou, skutečně vysokou koncentraci výtečných nápadů, s nimiž Hexvessel nijak nešetří a nabízejí je s takovou samozřejmostí, až se tomu nechce věřit. Navrch přihoďte charismatický zpěv (McNerney prostě umí) a dostanete… inu, „When We Are Death“ v celé jeho kráse. Čarovný psychedelický rock mající hlubokou úctu ke starým pořádkům, ale stále natolik svébytný, aby se v nich neutápěl. Myslím, že tohle tu neříkám zas tak často, takže mi to snad budete věřit, když prohlásím, že tuhle desku nesmíte za žádnou cenu minout. A je jedno, co běžně posloucháte… tohle roste a roste, dokud vás to nepřeroste. Stejně jako ty houbičky v lese.

Hexvessel


Oranssi Pazuzu, Desire for Sorrow, Mallephyr

Oranssi Pazuzu poster

Datum: 12.3.2016
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Desire for Sorrow, Mallephyr, Oranssi Pazuzu

První pohled (H.):

Nikdy bych nečekal, že report z koncertu skupiny, jejíž tvorbu mám takhle rád, budu muset začít ultimátním hejtem, ale výběr předkapel mi nedává jinou možnost. Abychom si ovšem rozuměli – můj hejt nesměřuje na samotné předskokany, z jejich pohledu plně chápu a rozumím tomu, že nabídku na hraní přijali; hejt směřuje na pořadatele. Je vážně pěkné dotáhnout sem Oranssi Pazuzu do klubu (bez ironie), ale když už to udělám, tak takhle výlučná skupina (v ranní recenzi jsem napsal, že jde o jednu z nejzajímavějších věcí, jaké se v black metalu za poslední roky vylouply – a fakt si to myslím) si prostě žádá důstojný support.

Přítomnost samotných Mallephyr by ještě šla strávit. Ačkoliv se náladově k Oranssi Pazuzu nehodí ani za mák, alespoň jim to šlape a nedá se jim upřít jistá kvalita. Naprostým přešlapem však z mého pohledu byla účast Desire for Sorrow – bez pardonu, takováhle kapela podle mě prostě nemá co dělat před Oranssi Pazuzu. To už tam klidně příště můžete dát Walda Gang, smysl by to dávalo stejný. Argumenty, že psychedelický black metal v Čechách nikdo nehraje, neberu – lze vzít i něco mimo metalové vody a mělo by to logiku. Ostatně stačí vzpomenout na Tábor radosti, který Oranssi Pazuzu předskakoval při jejich předchozím klubovém koncertu v Praze, to byl zcela adekvátní support… s výběrem Desire for Sorrow nesrovnatelné…

Nepochopitelný a nepovedený výběr předkapel mě popravdě řečeno rozladil takovým způsobem, že jsem je původně chtěl kompletně ignorovat a dorazit až na samotné Oranssi Pazuzu. Okolnosti tomu nakonec chtěly jinak, takže když v osm začínali hrát Mallephyr, byl jsem u toho. Vezmu-li jejich výkon sám o sobě, tak tomu moc vytýkat nelze – kapela svůj nařachaný black / death metal trochu ve stylu Svart Crown, v rozumné míře kombinující hrubozrnnost s techničností, sypala s naprostým přehledem, bez zbytečných vylomenin a spíše v soustředění. První skladba věštila zvukový malér, ale naštěstí to zvukař zanedlouho usměrnil do poslouchatelných kolejí, ačkoliv nějaký křišťál z reprobeden taky nešel. Sice se mi zdá, že absolutně nekritické ohlasy a rozjíždějící se hype mohou Mallephyr spíš uškodit (ostatně, komu kdy tohle z hudebního hlediska prospělo), ale na druhou stranu je pravda, že je z jejich muziky cítit nějaká vize a z koncertů zase takový ten zdravý hlad, což lze samozřejmě považovat za klad. Když tedy pominu fakt, že dramaturgicky se k hlavnímu chodu jejich muzika nehodí (což ovšem není chyba kapely, nýbrž organizátora), jde v případě Mallephyr mluvit o pohodové spokojenosti.

Zato o Desire for Sorrow to neplatí. Tahle kapela je prostě blbá, nemůžu si pomoct. Nic osobního proti nim nemám, třeba to jsou v pohodě týpci, ale hudebně je to takováááááááááhle nuda… takový vesnický pseudo-black pro děcka (a.k.a. epický symfonický black metal?). Když je na nějaké kapele tím nejzajímavějším výzdoba pódia, tak je prostě něco špatně. Je vidět, že se Desire for Sorrow snaží se prezentovat, ale v tom úplném základu, na němž by to mělo stát, tedy v hudbě, to prostě diplomaticky řečeno kulhá na obě nohy. Nebudu vám kecat – dal jsem jeden track tohohle lokálního odvárku z Krejdlové Filcky a utekl jsem pryč ze sálu až k východu z klubu. A jen tak mimochodem, nebyl jsem sám, rozhodně jsem si tam měl s kým povídat…

Až něco po desáté hodině konečně začalo to, o čem celý večer měl být, tedy o pořádných hudebních drogách. Prvně jsem Oranssi Pazuzu viděl při jejich předchozím (a také úplně prvním) klubovém vystoupení v Praze, které se odehrálo v komorním prostřední dnes již nefunkčního studentského klubu K4 na Starém Městě. Tehdy to bylo sice dobré, líbilo se mi to, ale přece jen jsem od formace s tak silnou muzikou čekal v živém podání působivější zážitek. Na aktuální koncert, který se tentokrát odehrál na Nové Chmelnici na Žižkově, jsem popravdě řečeno šel s tím, že ani tentokrát se nedočkám geniálního vystoupení, protože když to finská pětice nedokázala v mnohem intimnějším prostoru, jenž navíc svým zařízením a vzhledem atmosféře nahrával, těžko se jí to povede v poloprázdném větším klubu s trochu neosobním vzhledem.

Jenže se stal pravý opak, a jakmile Oranssi Pazuzu nastoupili, všechny obavy vzaly za své hned od prvních vteřin, protože tentokrát, vážení, to byla bez jakéhokoliv přehánění nebo nadsazování absolutní šleha. Hned začátek v podání „Saturaatio“ z nové desky „Värähtelijä“ (vzápětí následovala i klipová „Lahja“ a později třeba „Vasemman käden hierarkia“) byl naprosto zničující. Málo osvětlené pódium ponořené v temně modré barvě, epilepticky blikající světla, díky nimž kapela vypadala skoro jako zasekávající se film – okamžitě mě měli ve svojí hrsti. Dál už si člověk mohl jen vychutnávat, jelikož tohle byla skutečně lahůdková podívaná a poslouchaná.

Oranssi Pazuzu hráli s obrovským nasazením a hlavně výkony baskytaristy Ontta a kytaristy Moita byly uhrančivé až do pekla. Třeba druhý jmenovaný, jen tak mimochodem „obutý“ pouze v tlustých růžových pletených ponožkách (black metal!), stejně jako posledně s železnou pravidelností chytal epileptické záchvaty a svůj nástroj (a s ním i sluch publika) týral bez sebemenší milosti. Strašně se mi líbilo, že tentokrát Oranssi Pazuzu hnali metalové výbuchy do takového extrému, až se to místy stávalo spíš noisem s psychedelicky rockovou rytmikou, ale i přes pořádný hlukot to pořád bylo krásně čitelné.

Oranssi Pazuzu

V tomhle ohledu si zaslouží extrémní pochvalu i výkon zvukaře (Finové přivezli vlastního, nezvučil je ten erární z klubu), jenž zajistil, že hned od prvních tónů měli Oranssi Pazuzu takřka dokonalý zvuk. Možná bych ze své pozice jen o malinko vytáhnul synťáky a klávesy EviLa, ale to do toho už hodně rýpu, protože to prostě znělo skvěle, a kdyby takhle vypadal každý koncert, hned by to bylo o něčem jiném. Nevím, jestli to tak parádně znělo i kapele z odposlechů, protože zpěvák a kytarista Jun-His hlavně v první třetině vystoupení nejednou ukazoval, že to není úplně ono, ale na výkonu to nebylo nijak znát a do publika šel vážně výborný sound.

Je fakt, že setlist bych klidně poskládal jinak, ale v žádném případě si nestěžuju, protože kapely jako Oranssi Pazuzu to nikdy neposkládají tak, abych byl plně spokojen, protože to by musely přehrát komplet diskografii. Nicméně i tak trochu zamrzelo, že ani tentokrát nezazněl zkouřený trip „Komeetta“, ale chápu to – Finové sázeli spíš na dlouhé rozmáchlejší kusy (viz již jmenované „Saturaatio“ a „Vasemman käden hierarkia“ z novinky nebo „Uraanisula“ z minulé desky „Valonielu“), což také mělo svůj smysl a fungovalo to bombasticky.

No, co vám budu dále povídat. Těch 70 minut, nebo jak dlouho to Oranssi Pazuzu hráli, uběhlo jak nic, a aniž bych to nadsazoval, člověk je prožil jak v nějakém transu. Stejně jako jsem v recenzi na „Värähtelijä“ napsal, že je to jeden z horkých favoritů na album roku, i v případě pražského vystoupení musím analogicky konstatovat, že jde o žhavého adepta na titul nejlepšího koncertu letošní sezóny. Ale explicitně upozorňuji, že se to týká jen a pouze Oranssi Pazuzu a jejich 70minutovky, nikoliv večera jako celku.

Čistě organizačně (dodržování harmonogramu atp.) celá akce šlapala bezproblémově, zvuk na headlinera (o toho mi šlo přece jenom především) skvělý, takže čistě jen co do vystoupení samotných Oranssi Pazuzu u mě panuje regulérní nadšení. Kaňkami na celém večeru tak zůstávají trochu nelidová cena některých položek merchandisu (jako 700-750 Kč za vinyl mi přijde fakt hodně… ale stejně jsem to těm kurvám dal) a už výše hejtovaný výběr předskokanů, především toho druhého, jehož účast byl nefalšovaný dramaturgický fail.

Oranssi Pazuzu


Druhý pohled (Skvrn):

Když Oranssi Pazuzu ohlásili českou zastávku, neskrýval jsem nadšení. Lidové vstupné, Praha, navíc ta sobotní, mně, jakožto dojíždějícímu, vyhovující ponejvíc. Bezbřehý úsměv ale zmizel, a to docela záhy. Asi správně tušíte – předkapely. Kolem téhle patálie padla již spousta slov a já nechci přidávat zbytečný počet dalších, tudíž snad jen jeden postřeh: Dost možná by pomohlo vykašlat se na honosné názvy a rituály, protože právě tohle slůvko zní v souvislosti s Desire for Sorrow až úsměvně. Ani od místa akce jsem nečekal zázraky. Ačkoliv Chmelnice zůstávala mou návštěvou doposud nedotčena, dnes se nic neututlá. Přede mnou tak byla vidina obyčejného klubu, který ke kapele formátu Oranssi Pazuzu tak nějak nesedí. A světe div se, ono tomu nebylo jinak. Jistě, sezení fajn, snesitelná teplota v sále rovněž, každopádně zrovna Oranssi Pazuzu by zasluhovali trochu osobitější klub, nikoli ratejnu s labužnickým výhledem na reklamní plochy přes ulici. Ani povolení cigaretových smogů nepotěšilo, a vše tak mohlo odstartovat na na vysloveně optimistických vlnách.

Nicméně pryč s cynismem. Za přesné zahájení akce rozhodně pochvala, za solidní dodržování harmonogramu během celého večera samozřejmě taktéž. A pochvala patří i otevírajícím Mallephyr. Kapela servírovala přesně to, co jsem očekával, tedy poctivou a především i velmi nápaditou práci postavenou na blackmetalovém chaosu, jenž se jen hemžil obměnami temp a četným zařazením technických fines. Tomu všemu jsem navíc neměl žádný problém uvěřit (ten zápal byl nepřehlédnutelný) a na úvod jsem se velmi dobře bavil. Ke větší spokojenosti bych uvítal snad jen čitelnější zvuk, který by dal šanci jednotlivým nástrojům ještě lépe vyniknout. Jinak ale bezesporu povedený začátek.

Zatímco zařazení Mallephyr se dá ještě bez větších problémů pochopit, nad volbou v podobě Desire for Sorrow zůstává rozum stát. Nejenže se takováhle muzika k produkci Oranssi Pazuzu žalostně nehodí, ale ono i samotné vystoupení Desire for Sorrow nebyl žádný med. Už jen rádoby epická pódiová prezentace těžce zaváněla kýčem a vyumělkovaností – hloupé painty na obličejích hudebníků, symetricky (!) proděravěné vlajky a touha zapůsobit za každou cenu. To samé jde říct vlastně i o hudbě, která byla samozřejmě poctivě zahrána, avšak stejně jako vizuální stránka působila těžce neobjevně a naivně. Zkrátka Cradle of Filth, vlajky Alestorm a půl království k tomu.

Oranssi Pazuzu se tak příliš vydatného předskokanského dopingu nedočkali a atmosféru museli začít tvořit hezky od píky. Nicméně jakmile do toho finského těleso hráblo, přestal jsem být na pochybách a zanedlouho odhodil sebemenší náznaky skepse. Sálem počala hrát „Saturaatio“ a já věděl, že bude dobře. Kapela neztratila nic ze své charakterističnosti, jen naživo vyzněla mnohem (a to až nečekaně) agresivněji a metalověji, což v kombinaci s fajnovým zvukem nebylo vůbec na škodu. Atmosféra se dala krájet. Ta intenzita, ta hutnost, to bylo přesně ono, po čem uši tak prahly. Oceňuji i poklidná světla oděná převážně do modré. Žádné zbytečné blikání, spíše valící se psychedelicky z(a)kouřený monolit. A nakonec i Chmelnice ukázala svou sílu. Jednak měl každý dostatek životního prostoru (a to i těsně pod pódiem), druhak teplota v sále nesílila spolu s atmosférou, tudíž se zde vegetovalo rozhodně nad poměry.

Oranssi Pazuzu

Výsledné pocity jsou i přes všechny nepřízně počasí pozitivní. Mallephyr nezklamali, zatímco Desire for Sorrow mě jen utvrdili v tom, že míň bývá mnohdy víc; týká se to jak vyvěšených hadrů na pódiu, tak i vystupujících kapel. Mně přijde číslo dva v tomto ohledu docela hezké. Zatímco výše uvedené slovíčko pozitivní sedí na pocity z celého večera patrně nejpřesněji, Oranssi Pazuzu žádají víc. Uchvacující, intenzivní, hypnotičtí. Ano, skutečně takoví Finové byli.


Oranssi Pazuzu – Värähtelijä

Oranssi Pazuzu - Värähtelijä

Země: Finsko
Žánr: psychedelic black metal
Datum vydání: 26.2.2016
Label: Svart Records / 20 Buck Spin

Tracklist:
01. Saturaatio
02. Lahja
03. Värähtelijä
04. Hypnotisoitu viharukous
05. Vasemman käden hierarkia
06. Havuluu
07. Valveavaruus

Hrací doba: 69:13

Odkazy:
web / facebook

První pohled (H.):

Oranssi Pazuzu jsou vysoce zajímavou kapelou již od svých úplných počátků. Vzpomínám si, jak jsem v roce 2009, kdy o nich vědělo ještě minimum lidí, prvně slyšel jejich tehdy čerstvý debut „Muukalainen puhuu“ a hned mě to regulérně složilo. Jenže i navzdory tomu, že jsem se do té desky vcelku rychle zamiloval, ani zdaleka jsem neměl a samozřejmě ani nemohl mít tušení, co ještě bude následovat.

Jak to tak u podobně povedených debutů bývá, člověka prostě za chvíli napadne… nebyla to jen náhoda? Dokážou tohle vůbec někdy byť i jen vyrovnat? Jak se v průběhu dalších let ukázalo, Oranssi Pazuzu rozhodně nepatří k těm případů, kdy by výborná první deska byla jen náhoda, a se svou následnou tvorbou ukázali, že se v Zemi tisíců jezer objevila opravdu nevšední kapela, jaká se nerodí každý den.

Říkává se, že třetí velké album rozhoduje. Tuhle fázi již mají Oranssi Pazuzu za sebou – „Valonielu“ vyšlo před třemi lety a (opět) to byla psychedelická síla, jak když kopne bejk. Jenže se taky říkává, že každá kapela má jednou právo na slabší chvilku. A Oranssi Pazuzu v tomto ohledu ještě vedle ani jednou nešlápli – počínaje již jmenovaným „Muukalainen puhuu“, pokračuje geniálním opusem „Kosmonument“, konče předcházejícím „Valonielu“, nevyjímaje ani bezejmenné splitko s avantgardními krajany Candy Cane (jež dodnes zůstává jediným neřadovým počinem diskografii Oranssi Pazuzu – ne však druhořadým). Nicméně s tím, jak výstavní kádrový profil má dosavadní tvorba Finů, to každá nahrávka bude mít těžší a těžší, aby dokázala důstojně navázat.

Jen tak mezi námi, v předchozím odstavci se nachází jedna chyba, kterou jsem tam záměrně zanechal. Jedná se o větu „konče předcházejícím ‚Valonielu‘“. Ve správné podobě by totiž závěr výčtu nahrávek, s nimiž Oranssi Pazuzu ještě nešlápli vedle, měl znít: „končně aktuálním ‚Värähtelijä‘“. A to jinými slovy znamená co? To jinými slovy znamená to, že třeba někdy Oranssi Pazuzu také vydají nějaký přešlap, ale rozhodně tak neudělali v roce 2016, protože „Värähtelijä“ doposud bezchybnou sérii prodlužuje o další položku.

A vlastně nejen to, „Värähtelijä“ dělá možná i o kousek víc – a rozhodně tím nemám na mysli, že právě k novince Finové natočili svůj první oficiální videoklip vůbec („Lahja“). Ono co si budeme povídat… jakkoliv je diskografie Oranssi Pazuzu excelentní do poslední položky a ačkoliv jsou jednotlivá alba velmi vyrovnaná, jeden počin přece jen mírně vystupuje. Aniž bych chtěl jakkoliv snižovat kvality „Muukalainen puhuu“, „Valonielu“ či splitka s Candy Cane, přece jen mám ty desky fakt strašně rád, ten úplně nejvyšší strop je prostě „Kosmonument“. Většina skupin – nevyjímaje ani ty, jež jsou na tom se svojí tvorbou podobně dobře jako Oranssi Pazuzu – má prostě jeden svůj opus magnum, desku numero uno. A tím je u těchto psychedeliků právě „Kosmonument“. Nechci tvrdit, že jej snad „Värähtelijä“ překonává, protože do takhle silného tvrzení se mi ani ne měsíc po vydání u takovéhle skupiny a takovéhle muziky přece jen moc nechce, ale jednu věc si dovolím říct už nyní docela s jistotou. Když nic jiného, „Värähtelijä“ je deskou, která se „Kosmonument“ (těsně?) přibližuje a ukazuje, že u Oranssi Pazuzu není vrcholná pozice druhého alba neotřesitelná a až do konce věků neměnná. A i to je vzhledem k astronomickým kvalitám „Kosmonument“ velice silné tvrzení.

Nicméně jen těžko se lze u „Värähtelijä“ ubránit nadšení, protože to album je skutečně neskutečně dobré (tomu říkám kvalitní slovní obrat!). Má to 70 minut, a přitom tam není ani stopové množství vaty. Oranssi Pauzu s naprostou lehkostí sypou nehorázně silné nápady, hypnotizují psychedelickou atmosférou, kterou opětovně šperkují nádherně sjeté pazvuky („Hypnotisoitu viharukous“!). Kompozice jsou pečlivě budované a působivé – a tím rozhodně nemám na mysli jen ty nejdelší kolosy „Vasemman käden hierarkia“, „Saturaatio“ a „Valveavaruus“ (ten nástup elektroniky v půlce písně – ty vole!), protože ani kratší písně nijak nezaostávají. Což ale nic nemění na tom, že právě na těch dlouhých plochách to Oranssi Pazuzu ohromně sluší. I když je pravda, že zrovna tahle skupina má schopnosti na to, aby jí to slušelo v jakékoliv poloze, jakou nabídne.

Nechci, aby ta chvála vypadala jako momentální zaujetí jedním albem nebo snad přechvalování kapely, jež prostě patří k oblíbencům (zrovna tohle však nijak nepopírám – beztak by to bylo zbytečné a nikdo by mi to nevěřil), tak to není. Oranssi Pazuzu jsou opravdu tak dobří a „Värähtelijä“ je opravdu tak dobrá deska. Kvality téhle formace teprve začínají tam, kam většina skupin ani zdálky nedohlédne za celou svou kariéru. A novinka toho budiž důkazem – ne prvním.

Oranssi Pazuzu

Nebudeme dále chodit kolem horké kaše a radši si to řekněme na rovinu – Oranssi Pazuzu„Värähtelijä“ definitivně stvrdili, že patří k tomu absolutně nejzajímavějšímu, co se za poslední dekádu na poli alternativního black metalu urodilo. První z nejžhavějších kandidátů na jedno z alb roku je tu.


Druhý pohled (Skvrn):

„Värähtelijä“ – ve finštině vibrátor, v hudebních sférách nová deska Oranssi Pazuzu. Ačkoliv by finský vibrátor leckomu posloužil vhod (to víte, severská kvalita), začátek letošního roku patří především zmíněné kapele, jež má ve zvyku vyzařovat nebezpečné dávky blackové psychedelie. Od té doby, co Blake Judd nejspíš natrvalo pověsil kytaru na hřebík a ruce raději zaměstnal servírováním cloumavého fetu, se Oranssi Pazuzu de facto stali lídry psychedelicky blackového rybníku. Finové jsou tak ve svém konání stále nezaměnitelní, a i když možná setrvávají ve vytyčených žánrových mantinelech, postupnou evoluci v tvorbě nelze opomenout.

Oproti „Kosmonument“„Valonielu“ je „Värähtelijä“ neopracovanější, odpornější a kanalizačnější, na což odkazuje už jen povedená obálka. Minulý Costin na přebalu nebyl zlý, ale tady jde o vyloženou trefu do černého. Zlo, znepokojení, otázky co a proč, toť pro takovouto muziku výtečná posila. A když už jsme u té hudby, tak tedy i něco k ní. Jak již padlo, výrazný žánrový přerod se nekoná, avšak ani pro stagnaci není prostor. V obecné rovině dbá novinka víc než předešlé desky na celek, jemně se také ukrojilo z blackové složky a vsadilo se víc na psychedelii. Skladby jsou neskutečně plastické, vše se neustále přelévá a směřuje k ničivým gradacím. A jak ladné to je! Zachtělo-li by se vám po příkladu, vystačím si se třemi slovy: „Vasemman käden hierarkia“. Než se budete chtít odebrat ve věčný klid, alespoň jednou vyposlechněte, těch 17 minut vážně stojí za to.

Snad jediná výtka směřuje ke zvuku, s jehož prasáckostí to Oranssi Pazuzu možná přehnali. Ačkoliv jde třeba i o záměr, až přespříliš zabředávám v přehulenosti a nečitelosti. Ze všeho ostatního jsem ale nadšen. Finové svou psychedelicky blackovou vizi pojali zase trochu jinak, ale opět neméně dobře. Hodně hutný sound, hypnotické riffy, prostě Oranssi Pazuzu a jejich další atmosférický trip podpořený (jako vždy) parádním skládáním. Nezbývá mi tak nic jiného než „Värähtelijä“ vřele doporučit k poslechu. Tyhle vibrace po finsku jsou zkrátka příliš silné na to, abyste je ignorovali.

Oranssi Pazuzu - Värähtelijä


Třetí pohled (Onotius):

Je to neuvěřitelné, ale finští psychedelic black metaloví Oranssi Pazuzu zrají jako dobré víno. Člověk by skoro pro jednou očekával i jen příjemný standard, avšak kapela nám na jakékoliv pochyby vždy odpoví naprostou peckou. Nyní se s námi ještě o stupeň hutnější, hypnotičtější formou dělí Finové o svou neuvěřitelně obří imaginaci. Zkrátka a dobře „Värähtelijä“ je pro mě žhavý kandidát na desku roku (což pravda říkat v březnu může znít přinejmenším odvážně, avšak vzhledem k tomu, jak parádní novinka je, se tomu zkrátka neubráním).

„Värähtelijä“ disponuje oproti svým předchůdcům jednoznačně vícevrstevnatým zvukem, jenž dokáže vskutku pohltit hned na první poslech a ukolébat nás v hromadě sugestivních hypnotických nápadů. Mnohem lépe zde vynikne dynamika – postupné gradování, kontrasty mezi jemnými kolébavými momenty a naprostou monumentální extází (při níž mohutná, výtečně nazvučená basa pulzuje, jako by měla explodovat). Postupné vrstvení jednotlivých hudebních ploch pak dokáže i z jinak relativně jednoduchých (avšak účinných) nápadů jako například v závěru „Havuluu“ vytvořit naprosto kolosální zážitek.

Oranssi Pazuzu

A deska je i velmi různorodá – a to jak v průběhu celé hrací doby, tak i v rámci jednotlivých kompozic, jež se pohybují od pěti do necelých osmnácti minut. „Saturaatio“ začíná pěkně postupně krautrockově, aby se pak postupně vrstvila do pravého psychedelicky blackového celku, i když v porovnání s tím, co přijde v druhé polovině desky, se stále ještě drží relativně při zemi. Album pokračuje zvonky zpestřenou meditací „Lahja“ a „Värähtelijä“ založené na postupném vrstvení ploch – při němž se na minimalistickém baskytarovém základu odehraje nejeden fantastický moment. „Hypnotisoitu viharukous“ je pak asi nejreprezentativnější ukázkou toho v čem Oranssi Pazuzu excelují – v úvodním riffu je slyšet charakteristický rukopis, kompozičně je skladba výborně poskládaná a hrátky s různými doprovodnými samply je výtečná. Největší prostor pro kreativitu dostává však sedmnáctiminutová „Vasemman käden hierarkia“, jež je vizionářskou jízdou lidským podvědomím. Postupný vývoj skladby je brilantně promyšlený tak, aby skladba koherentně držela pohromadě a zároveň se pozvolna proměňovala a dala prostor různým náladám a nápadům. Závěrečná desetiminutová „Valveavaruus“ zase evokuje svou kompoziční formou nějakou elektroniku a působí jako rituální závěr.

Oranssi Pazuzu

Nu, pointu jsem vyzradil již na začátku, tudíž mohu snad jen dodat, že album „Värähtelijä“ je příjemným překvapením i na poměry Oranssi Pazuzu. Polemizovat nad tím, zda novinka pokořila masterpiece „Kosmonument“ je možná trochu předčasné vzhledem k tomu, že aktuální deska má přeci jen tu výhodu, že je nová a neoposlouchaná, ale osobně se do novinky jsem schopen ponořit asi více, než tomu bylo svého času právě u druhé studiovky. Je třeba něco dodávat? Nemyslím si.


Gian – All Life Erased

Gian - All Life Erased
Země: Finsko
Žánr: melodic death / thrash metal
Datum vydání: 20.2.2015
Label: Inverse Records

Hrací doba: 38:57

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Inverse Records

Finská pětice Gian na své debutové album čekala dost dlouhých deset let, což pro někoho není zas taková doba, ale když si člověk vezme, že v dnešní uspěchané době je skupina schopna nahrát album v takřka domácích podmínkách a děje se tomu tak i několik měsíců po jejím vzniku, tak je to zatraceně dlouhé období. Těžko říct, co se s kapelou dělo v průběhu její první desetiletky, ovšem pětice demosnímků, z nichž ten první vyšel hned v roce 2006, tedy rok po zrození Gian, značí, že tvůrčím nedostatkem netrpěli. No, to je fuk, hlavní je, že debut „All Life Erased“ je venku, a ještě důležitější je, že není vůbec špatný.

Víte, když se nějaká neznámá kapela začne ohánět kombinací melodického thrashe a death metalu, tak si okamžitě vybavím kopírku Children of Bodom a Norther. Tedy ne úplně ve všech případech, ale když k výše uvedenému vezmu v potaz, že daná skupina pochází z Finska, tak už je tato asociace vcelku pochopitelná, protože ony ty severské kapely mají svůj vlastní zvuk, a nevím, do jaké míry se to v nich projevuje automaticky, a na kolik se jen snaží následovat cestičku těch nejúspěšnějších. Abych to ale nějak rozumně rozsekl, tak na obranu pětice z Suolahti uvádím, že taková laciná kopírka se na „All Life Erased“ nekoná. S těmi melodiemi to není tak žhavé a všudypřítomné klávesové výplně se nekonají, díky čemuž je „All Life Erased“ zdravě agresivním počinem, jemuž ani ta death metalová brutalita a zběsilost není úplně cizí.

Je tak vcelku jasné, že když kapela kombinuje thrash a death metal, tak prim hrají dvě věci. Nabušená rytmika a ostré kytarové riffy. Ty určitě nebudou aspirovat na ocenění za nejoriginálnější přístup k thrashové tvorbě, ale v rámci stylu, který se Gian poměrně hloupě snaží místy osvěžit využitím melodického vokálu zpěváka Jampeho, se toho zas tak moc vymyslet nedá. Hlavní je, aby oba tyto prvky dohromady hrály a držely neoddělitelně u sebe. No, a protože se s tímto Gian vypořádali na poměry debutového alba relativně úspěšně a navrch přidali energické písně, které dobře šlapou, tak můžu říct, že společný čas s „All Life Erased“ jsem si docela hezky užíval.

Po celých 40 minut Gian nezpomalují a předkládají k poslechu jeden rychlejší vál za druhým. Přestože to zní na ploše regulérní řadovky poměrně jednotvárně, tak díky hitovkám jako „Traumm“, „Burn“ či „Pain and Pleasure“ je „All Life Erased“ záležitost, která nudí mnohem méně, než by se na první pohled mohlo zdát. Písně se pohybují někde kolem tří minut, což je tak akorát, aby se předvedlo to hlavní a nezačalo se to do nekonečna opakovat a je tomu tak dobře. Vždyť právě ty nejúdernější songy se do palice zatínaly přirozeněji než příkladně „Self-Immolation Party“ s méně předvídatelnou strukturou stavěnou na pomalejším tempu.

Neříkám, že Gian jsou kapela, na kterou dnešním dnem nedám dopustit, ale jako takové cvičení na severský pohled na thrash metalovou scénu s příměsí death metalových partů funguje „All Life Erased“ bez větších obtíží.


Amorphis – Under the Red Cloud

 Amorphis - Under the Red Cloud
Země: Finsko
Žánr: melodic metal
Datum vydání: 10.7.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Under the Red Cloud
02. The Four Wise Ones
03. Bad Blood
04. The Skull
05. Death of a King
06. Sacrifice
07. Dark Path
08. Enemy at the Gates
09. Tree of Ages
10. White Night

Hrací doba: 49:56

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Onotius):

Bavíme-li se o tvorbě finských melodiků Amorphis v horizontu posledních let, asi těžko se vyhneme v lepším případě sousloví „charakteristický rukopis“, v tom horším pak „konvenční rutina“. Není žádným tajemstvím, a to vám musí odsouhlasit i skalní fanoušek, že minimálně od šest let starého zářezu „Skyforger“ (spíše však už od prvního alba s Tomim Joutsenem, „Eclipse“) je tvorba kapely značně determinovaná vybudovaným stylem, který byl poslední dobou proměňován jen naprosto kosmeticky. Jejich zvuk by se dal popsat jako severský melodický metal využívající střídání hymnických čistých vokálů a growlingů v celkem přehledně strukturovaných kompozicích. Nápady jsou většinou založeny na kytarovo-klávesové melodice a zvuk dokreslují občasné folklórní odbočky evokující jednou chladný sever, jindy orient.

Nechápejte mě špatně, proti tomu, že má kapela svůj jasně rozpoznatelný zvuk a rukopis, nic nemám, jenomže tenhle styl pomalu, ale jistě tvořil nová alba čím dál tím předvídatelnější, až se začaly množit lehké pochyby, aby se z Amorphis časem nevyklubali druzí Sabaton (strašidelná představa, uznávám).

Naštěstí si zatím i přes standardizovaný projev kapela (až na lehké škobrtnutí v podobě „The Beginning of Times“) zachovávala vždy relativně vysokou laťku, již může reprezentovat i skvělý předloňský počin „Circle“. Ten jako by se snažil ilustrovat, že kapela si je vědoma toho, že se tak trochu kreativně motá v kruhu (trochu nomen omen), avšak soustředila se na to, aby v rámci svého stylu vytvořila špičkový materiál, jenž nebude chudý na onen základní fundament – silné nápady. A podařilo se. Zvuk byl trochu přitvrzen, formát kompozic zůstal naprosto zachován, přibylo trochu více folkové stylizace, ale především bylo vše perfektně a účinně poskládáno do fungujícího celku. A tak nakonec i přes lehce hořkou pachuť změny-nezměny deska velmi bavila.

Proto jsem nad kapelou rozhodně hůl nelámal, nicméně lehké pochybnosti, aby pomyslný pohár tentokrát nepřetekl, byly znatelné. Byl to pocit srovnatelný se situací, kdy pořád jíte jenom špagety s kečupem. Seberaději tenhle pokrm máte, jednou (a je v zásadě jedno, jestli ve čtvrtek nebo za rok) si zkrátka řeknete „je čas na změnu“. Jenomže je otázka, zda stejnou soudnost bude mít i váš kuchař. Zda se náhodou nestane, že vám následující den bude zase se stejným úsměvem servírovat naprosto ten samý pokrm, který už pomalu cítíte na patře kamkoliv jdete.

Avšak nová deska „Under the Red Cloud“ kupodivu (a asi naštěstí) změnu přináší. Nikterak razantní, přesto velmi svěží a příjemnou. Jako by stylovou svázanost předchůdce vystřídala volnost a najednou hudebníci došli prozření, že není vždy výhrou udělat co nejmonumentálnější a nejlíbivější refrén, ale občas kouzlo tkví v detailech – harmoniích, aranžích, zkrátka interesantních pasážích nástrojů. Tradičně silný a variabilní zpěv se s instrumentací lépe doplňuje a nedbá se tolik na jasné roztřídění, a to i přestože písničková forma víceméně nebyla porušena.

To, čeho si asi člověk všimne již při prvním poslechu, je výraznější zapojení folkových prvků a poněkud uvolněnější a hravější zvuk. Je zde kladen větší důraz na akustické kytary, klavíry a na precizní flétny, jež kupříkladu v perfektní singlovce „Death of a King“ obstarává hostující flétnista Chrigel GlanzmannEluveitie. To ovšem neznamená, že by kapela nějak vyměkla, naopak v několika skladbách hojně využívá growlingů i nad rámec klasického schématu, stejně tak instrumentace v některých momentech nabývá slušně plného zvuku. Především se kapela nebojí i do klasických struktur zakomponovat komplexnější harmonie, vyhrávky a různé osvěžující detaily. Větší různorodost a nevázanost melodií pouze na striktně hitové aspekty pomáhá desce lépe v průběhu udržovat posluchačovu pozornost. Díky celkovému rozvážnějšímu vyznění nahrávka leckdy připomene i něco z časů před příchodem Joutsena (cítím zde drobné záblesky skvělé placky „Tuonela“ a „Far from the Sun“), což kvituji s povděkem. Slušné nápady jsou většinou gradovány zajímavým vrstvením jednotlivých instrumentálních linek, zkrátka přesně to, co minulá alba eliminovala prostřednictvím vynucených struktur, je zde rozvíjeno. A přitom se celá deska drží v příjemně vstřebatelném formátu.

První tóny novinky, tedy klavírní úvod „Under the Red Cloud“, sice dávají najevo, že kapela stále věrná své klasické melodičnosti, nicméně je s ní později velice šikovně pracováno. Oproti minulosti refrén o špetku méně útočí na první signální, o to déle ovšem vydrží, a jinak je zde krásně slyšet vyrovnaná práce nástrojů. Povedeným momentem je například zajímavé prolínaní kytar a kláves v mezihře. Hojnějším growlingem je opatřena především dvojka „The Four Wise Ones“. Ta disponuje zajímavě melancholickou náladou a až neobvykle progresivní výstavbou se zajímavými vyhrávkami. Velmi povedený kousek skvěle využívající tvrdší tváře kapely. Prolínání flétnových a klávesových rejstříků v post-refrénové pasáži je skutečně perfektní. Na kontrastu mezi tvrdým a hymnickým umně balancuje „Bad Blood“, jež sice nezapře tradičnost, nicméně člověk nemá pocit, že by slyšel obměnu něčeho už tisíckrát ohraného. Ještě více však tenhle koncept rozvíjí „The Skull“, která obsahuje brilantní klávesové party a zahrnuje vše od tvrdých pasáží, přes silný, avšak nevtíravý hymnický refrén s naprosto bravurním instrumentálním podkladem, až po jemnou akustickou mezihru, při níž vyniknou precizní klavírní postupy.

Amorphis - Under the Red Cloud

Již zmiňovaná singlovka „Death of a King“ je obohacena o orient evokující hostující flétnu Glanzmanna, ale i perkuse Martina Lopeze (Soen, ex-Opeth). Melodický postup v sólu působí sice malinko šablonovitě, nicméně celek zejména kvůli zmiňovaným flétnám, rytmice i silnému refrénu funguje zatraceně dobře. Oproti tomu kratší „Sacrifice“ svým refrénem připomíná trochu srážku hitovek „Shades of Grey“„Silver Bride“ z minulých desek, což jí celkem ubíra na atraktivitě. Přitom mezihru má celkem zajímavou. Kontrast mezi klasickou složkou a mezihrami ukazuje skvěle vygradovaná „Dark Path“. Ta krásně ilustruje postupně vrstvení jednotlivých složek – klavírně-kytarový motiv, jenž na začátku zazní instrumentálně, se stane podkladem pro refrén. Za pozornost stojí však především rozličné hutnější party, jež zazní v průběhu a mezihrách, aby se pak na závěr mohla kompozice zase triumfálně vrátit k refrénu. Následuje „Enemy at the Gates“, jež jedním z trochu slabších článků řetězu, nicméně své kouzlo taky má. Osobně se mi příliš netrefil do noty ani základní motiv folkové odrhovačky „Tree of Ages“, ale motivy ve sloce a mezihře mají celkem sílu.

Závěrečná „White Night“ s hostující zpěvačkou Aleah Stanbridge uzavírá desku v relativně atmosférickém stylu. Především sloka docílila až meditativního zvuku, zatímco growlované party předvedou klasické instrumentální smyčky. Čistý refrén pak odhalí opět skvělý melodický motiv, jenž je velmi příjemnou alternativou k zaběhlému modelu.

„Under the Red Cloud“ je konečně deska, na níž se kapele alespoň z části podařilo porušit klasický recept posledních let. Vrátíme-li se do oné analogie s jídlem – jsou to sice stále špagety, ale s pikantní omáčkou plnou spousty různorodých ingrediencí, jež dohromady na jazyku vytváří specifickou harmonii chutí, jakou jsme už u Amorphis dlouho neokusili. Novinka zkrátka reprezentuje o špetku komplexnější přístup k standardnímu stylovému základu kapely posledních let a přináší to ovoce. Deska je svěží, avšak s přibývajícími poslechy stále nemáte pocit, že byste vše znali nazpaměť. A to rozhodně není tak úplně samozřejmost. Nyní nezbývá než čekat, jak album obstojí ve zkoušce časem.


Druhý pohled (Kaša):

Ačkoli se Amorphis na svých posledních albech dostali do takového stádia, že jsou jejich alba čím dál méně překvapivá, a s příchodem Tomiho Joutsena si velmi rychle našli takový ten svůj sound a osvědčenou skladatelskou formulku, tak musím říct, že s posledním „Circle“ se vcelku rychle jistě dostali do společnosti kapel, které můžu označit za své opravdu oblíbené. Kombinací severské melodiky a vkusně dávkované hrubosti, jež má k chrastivosti skandinávského death metalu daleko, se mi Amorphis zkrátka a jednoduše trefili v posledních letech do noty, a příchod „Under the Red Cloud“ jsem tak vyhlížel již značně netrpělivě.

Opětovná změna producenta se oproti „Circle“ neprojevila u „Under the Red Cloud“ tak silně jako angažmá Petera Tägtgrena před dvěma lety, protože svým způsobem novinka pokračuje v cestě započaté na „Circle“ a upravuje tak kontury, které byly minule načrtnuty, ale i tak je vhodné práci Jense Borgena vychválit, protože první spolupráce s Amorphis dopadla na jedničku.

Amorphis

Stále větší příklon k vlastním death metalovým kořenům Amorphis sluší a důkazem budiž druhá „The Four Wise Ones“, která rezignovala na melodické vokály Joutsena a jež v sobě skrývá množství explozivní dávky energie, již ředí pouze krátká vsuvka hostující vokalistky a folkové melodie. Ty nakonec podbarvují nejednu píseň z finálního tracklistu dvanácté studiovky Finů. O svém by mohla vykládat „Death of a King“ s opět silným staromilským nádechem, jenž je rozbourán do ucha se vkrádající píšťalou a vzletným melodickým refrénem.

Právě onen příklon k folkově načichlým melodiím je to, co mě na „Under the Red Cloud“ potěšilo nejvíc. Nástrojová barvitost a variabilita je ještě více podtržena hostujícím Chrigelem GlanzmannemEluveitie, jenž se s dechovými nástroji mihne v několika válech. Nečekejte však lacinou variaci na Eluveitie, protože i velmi opatrně dávkované porce kláves, klávíru a různých dechů, jako se tomu děje v „The Skull“ se skoro až orientálními aranžemi na pozadí a ve skvělé „Tree of Ages“, dokáží jednotlivé kompozice obarvit a ozvlášnit. A děje se tomu tak, že bych se nebál mluvit o nejrozmanitějším albu Amorphis vůbec.

Amorphis - Under the Red Cloud

Mezi naprosté vrcholy řadím hlavně závěrečný emoční duet „White Night“ s hostující vokalistkou Aleah Stanbridge, která Joutsena doplní hned v několika skladbách (mimo jiné již zmíněná „The Four Wise Ones“), ale nejvíce prostoru získala právě zde a střídání nepřekvapivých, avšak v konečném vyznění velmi efektních ploch, kdy Aleah zastupuje melodickou krásu a Tomi hrubost a agresi, se ve spojení se silným instrumentálním základem vážně vyvedlo. Pokud se o závěrečném duetu dá říct, že svým způsobem překvapil, tak mě potěšily i povedené a klasicky vystavěné melodické skladby typu „Sacrifice“ či úvodní „Under the Red Cloud“. Dalšími vrcholy budiž již lehce ostřejší „Bad Blood“ a „Dark Path“, v nichž si Tomi Joutsen pěkně zařve a doprovázen melodickými kytarami a klávesami zní velmi sebejistě.

Slabého momentu se mi při poslechu této desky hledá jen opravdu špatně, protože se šestici i tentokrát podařilo vydat se na cestu s velmi vydařeným, pro mě osobně překapivě atmosférickým materiálem, jemuž nemám ani po opravdu velkém množstí poslechů co vytknout. Možná to bude znít přehnaně, ale je dost možné, že o „Under the Red Cloud“ ode mě ještě jednou začátkem přístího roku uslyšíte. Vážně, na poslech je to velmi příjemná deska, kterou mě Amorphis odzbrojili, a ukazují, že stárnout se dá i s grácií, protože ačkoli omílají stále totéž, tak hovořit o vyčpělosti a nudě by bylo v jejich případě hrubě mimo mísu.


Třetí pohled (Skvrn):

Přístup Amorphis nemusí na první pohled působit příliš sympaticky. „Under the Red Cloud“ tu je dva roky od „Circle“, čtyři od „The Beginning of Times“, šest od „Skyforger“. Deska venku, hurá do tourbusu, stovky koncertů čekají, letos i s Nightwish a Arch Enemy v ceně. Prefabrikace, lidské stroje, tak to všechno naoko prostě vypadá. A nebýt faktu, že jsem na muzice kolem Tomiho Joutsena (ano – mluvím o té novější éře, dávno po „Tales from the Thousand Lakes“, dávno po „Elegy“) vyrůstal, jako správný předsudkář bych o Amorphis nejspíš nejevil zájem. Je pravda, že ani teď, posluchačsky odepluv zas trochu jinam, nevyhlížím nové desky Amorphis s bezbřehým nadšením, ale těch pár poslechů, proč ne. Zvlášť když jsou Finové i po 25 letech ve velmi dobré formě.

Posun však chybí. Už to bude nějaký ten pátek, co desky Amorphis zněly jinak. Jinak než energická směska silně melodických metalových písní zalitých progresivitou a folkovou tradicí. Ani nedokážu říct, zda je to dobře či ne, je fakt, že změna by byla značně riskantní. Amorphis navíc v tom svém jasně rozpoznatelném světě umí a právě tady hledejme důvod, proč ono postávání na místě respektuji.

Amorphis - Under the Red Cloud

Popisovat „Under the Red Cloud“ dopodrobna asi nemá valný smysl, stalo se tak již nade mnou a já jen budu zběžně konstatovat. I když mi dvakrát neimponuje zvuk — je to takový ten nuclearblastovský standard — novinka je až překvapivě nadupaná a minimálně dvě předchozí alba hravě strčí do kapsy. Ať už vykoukne náznak orchestrace („Dark Path“), retra („The Skull“) či orientu („Death of a King“), Amorphis jsou v chrlení hitových melodií nezastavitelní a snad všechny skladby by mohly aspirovat na singlové povýšení. Jestli „Under the Red Cloud“ něčím překvapilo, tak právě zmíněnou snahou o evokaci orientálna. Mimo „Death of a King“ je upřeného pohledu východním směrem třeba i během poslechu „Enemy at the Gates“ a (nepočítám-li bonusy) závěrečné „White Night“. Nejde však o nic velkého a vybočujícího. Pár melodií si prostě zdrhlo ze studeného severu za exotikou, víc bych za tím nehledal. Důležitější je, že forma zůstává i zde neměnná. Je to přístupné, hitové a hlavně dobré, byť v tom necítím nějakou vyšší přidanou hodnotu. Nicméně od toho tu jsou jiní.

S „Under the Red Cloud“ jsem spokojený, vlastně jsem dostal víc, než bylo v plánu. Se samotným skladatelským konceptem se očekávaně nehnulo, ale chtít po komerčně úspěšné kapele, aby drasticky měnila háv, asi nejde. Ten současný jí navíc stále sluší a jistota, to je přece milá věc. Tak zase za dva roky, ne?