Archiv štítku: FIN

Finsko

Krypts – Remnants of Expansion

Krypts – Remnants of Expansion

Země: Finsko
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 28.10.2016
Label: Dark Descent Records

Tracklist:
01. Arrow of Entropy
02. The Withering Titan
03. Remnants of Expansion
04. Entrailed to the Breaking Wheel
05. Transfixed

Hrací doba: 33:58

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Demigod, Adramelech, Rippikoulu, Amorphis, Convulse… Jo, Finsko mělo zpočátku devadesátek hodně silnou scénu a Krypts patří ke kapelám, které na tradici zdrcujícího a velice mrazivého, atmosférického death / doomu navázaly. Jakožto Finové mají tohle vyznění zřejmě v krvi, ale v samotné hudbě se dá vysledovat i vliv kapel z jiných koutů světa a časových období. Plácněme pro představu například takové Funebrarum. První dva tituly, demo „Open the Crypts“ a stejnojmenné EP, ve mně svého času vzbudily opravdu živý zájem o budoucnost kapely. Debut „Unending Degradation“ byl dle mnohých naplněním vložených nadějí a skutečně se jednalo o dobrou muziku. Ale mně osobně na desce něco podstatného chybělo…

Druhé album „Remnants of Expansion“ již číhá za prahem, přebal opět materializovala chapadla mistra Ketoly, i když na první pohled není tak evokativní jako malba zdobící „Unending Degradation“ (Beksinski cult eternal!). Ale napoví mnohé. Na dřívějších titulech Krypts dle mého dojmu vládl chlad mrtvolný, vlastní kapelám zmíněných v prvním odstavci, zatímco zde je kosmický. Temnota a mráz tedy nechybí, ale působí, alespoň v porovnání s debutem, jinak. Z toho důvodu by mě mohlo mrzet, že deska má pouze půl hodiny. Na druhou stranu, mají Krypts na to, aby mohli utáhnout delší hrací dobu?

Úvodní jedenáctiminutová „Arrow of Entropy“ není pouze nejdelší skladba, ale i ta nejlepší. Není obtížné si všimnout, že Krypts od minulé nahrávky více upřednostňují těžkotonážní pomalá či střední tempa. Ale ve zbývajících dvaceti minutách laťka kvality i atmosféry zdánlivě poklesne. Nijak drasticky, ale je to znát. Album poté tak nějak uplývá, stává se (pestrosti skladeb navzdory) monotónnější a blíží se k fatálnímu konci. Vesmír je přitom tak fascinující místo, proč taková není i deska?

Heh, ona vesmírná vskutku je, ALE! Býváme fascinováni extrémními jevy – černými dírami, kvasary, až pro všechny exploze zapomínáme, že tyto jevy jsou v onom zdánlivě plochém, uniformním černém prázdnu nepatrné a bylo třeba opravdu vyspělých nástrojů k jejich zachycení. Nu, k docenění „Remnants of Entropy“ nebude nutné přistupovat tak pečlivě. Zvuk je výborný, dobré nápady a riffy tu jsou, i když bych se nezlobil, kdyby se kapela vytasila i s něčím doopravdy neotřelým. Krypts si však s konstrukcemi skladeb evidentně pohráli a vzhledem ke své délce deska nemá čas nudit. Ale prvek, který zde hraje prim, je atmosféra. Jak jsem řekl, „Arrow of Entropy“ vytyčí nejvyšší počáteční bod. Entropie narůstá, hvězdy vyhasínají, sem tam ještě dojde k nějaké násilné kolizi, černé díry se vypařují, až zůstane jen mráz a monotónní čerň. Věřím, že něco takového měla hudba zprostředkovat.

Krypts

Kromě úvodní skladby bych vyzdvihl i instrumentálku „Remnants of Entropy“ či závěrečnou „Transfixed“. Vzácné momenty, kdy se kapela rozhodně trochu zablástit, také potěší. Ale jako v případě „Unending Degradation“ mi tu zase něco chybí. Buď jsem rozmazlený nebo začínám trpět klasickou chorobou metalistů, kdy nová alba (bez ohledu na jejich kvalitu) prostě nezní tak dobře jako ta stará – slyšená v -nácti. Ale pusťte si třeba „As I Behold I Despise“ (Demigod) nebo „Bewitched Craft“ (Venenum) a snad poznáte, co od death metalu tohoto typu opravdu vyžaduji a v čem Krypts uspěli jen částečně. Asi takovým srovnáním kapele křivdím, ale nemůžu si pomoct…

Každopádně jsem přesvědčený, že Krypts vydali svůj nejlepší materiál, který je v obecném kontextu současné deathmetalové scény nadprůměrný. Také vím, že se budu k „Remnants of Entropy“ příležitostně vracet, zda mi v nějakém konkrétním rozpoložení nesedne víc, což bych v případě nějaké sračky určitě nedělal. A buď se ukáže, že je „Remnants of Entropy“ doopravdy tak nezemská deska, jak se tváří být, anebo ne.


Курск – Зеро

Курск - Зеро

Země: Finsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 16.9.2016
Label: Ranka Kustannus

Tracklist:
01. Я свободен
02. 2017
03. Мне отмщение
04. Прогулка по Неве
05. На небе вижу я лицо
06. Моя жизнь
07. Последний тур
08. Русофоб
09. Байкал
10. Белая смерть

Hrací doba: 60:55

Odkazy:
web / facebook

První pohled (H.):

Před lety působili Курск jako něco bizarního. Najednou se ve Finsku objevila kapela, která zpívala rusky a o Rusku, v shopu nabízela plynovou masku, všude lítaly rudé hvězdy, a aby toho nebylo málo, tak tam borec hrál na kytaru ve tvaru AK-47 (navíc vyrobenou ze součástek skutečné zbraně) a druhý zas drtil baskytaru o jedné struně. Finskem také křižuje zelená lada s rudou hvězdou a logem Курск, webová stránka je plná galerií z výletů do Ruska a na Ukrajinu nebo sovětských plakátů. Vzpomínám si, že tenkrát poprvé jsem na to čuměl jak péro z gauče. Nicméně hlavní slovo má muzika a v té Курск excelovali – monumentální doomový monolit „Черно“ miluju dodneška a nedám na něj dopustit. A právě díky němu se kapela zařadila mezi mé oblíbence.

Dnes už jsou Курск vcelku zaběhnutou součástí metalového koloritu. Kytaru z AK-47 i jednostrunnou baskytaru již všichni viděli a málokoho to dnes vzrušuje. Nicméně Finové se i roky poté stále snaží dokazovat, že nebyli jen sezónním hitem (byť by to tak nezasvěcenému mohlo připadat, protože se svého času dostali k Century Media, odkud je vcelku záhy vypoklonkovali, takže nyní už nejsou tak na očích… ale to nevadí, věrní zůstanou a mrdky, jimž musejí velké labely všechno strčit pod rypák, si to stejně nezaslouží!). A dle mého se jim to daří úspěšně. Letos Курск servírují již čtvrté album „Зеро“, s nímž stále drží svou vysokou laťku a rozpoznatelnou fazónu.

Nebudeme si nic nalhávat. „Черно“ byla životní deska – taková se natáčí jen jednou za kariéru. Možná je pro Курск svým způsobem trochu škoda, že ji stvořili hned na počátku své cesty, díky čemuž budou všechny další počiny stát v jejím stínu. Ale to neznamená, že by snad tyto další počiny byly špatné. Ani „Зеро“ vrcholné dílo ruského doom metalu z Finska nepřekonává, nicméně je důstojným následovníkem. Snad jedině „Ниже“ bylo o něco slabší, byť i zde bylo několik výtečných kusů (sranda stranou, vážení, „Товарищам“ je jedna z nejlepších skladeb, jaké kdy Курск napsali!); na následujícím „Имена на стене“ Finové vsadili spíše na vyrovnanost materiálu, což se ukázalo být dobrou cestou, tudíž nepřekvapí, že ve stejném duchu pokračuje i „Зеро“. Víceméně.

Novinka opět budí dojem kompaktního díla, které zdobí dobře složený materiál, jenž si po celou dobu udržuje vysoký standard. Nepopírám, že několik písní jsem si oblíbil o něco víc, ale obecně vzato mě „Зеро“ baví jako celek a poslouchám jej celé. Nicméně bych rád vyzdvihnul hned úvodní „Я свободен“ s kvalitní atmosférou, již dokresluje i docela povedený videoklip – některé kamerové nájezdy na zamrzlé ponorky jsou fantastické; až mi přijde škoda, že velkou část hrací doby se videoklip schovává ve sklepě a zabírá spoutaného Erkkiho Seppänena, byť vzhledem k textu chápu, co tím chtěl básník říct.

To jsem ale trochu odbočil, tak zpátky ke konkrétním skladbám. Hodně mě bere ještě „Мне отмщение“ s parádní kytarovou stránkou, „Моя жизнь“ má taktéž několik velmi povedených motivů a „Русофоб“ je zase největší hymna nahrávky. Zajímavá je i „Байкал“ pojmenovaná dle nejhlubšího jezera na světě – snad proto je její nálada krásně tíživá, což stylu, jaký Курск hrají, samozřejmě sedí. Obecně by pak šlo chválit vesměs to samé, čeho jsem si na téhle kapele cenil vždy – riffy Курск mají nádherně těžký nádech, jednostrunná baskytara Ylä-Rautia jako vždy mocně drtí a samozřejmě nelze vynechat ani Erkkiho Seppänena. Ten možná nevládne velkým rozsahem, ale přednosti jeho vokálu tkví jinde – Erkki má prostě charisma a je mistr v předávání emocí pomocí intonace.

Nicméně úplně vše na „Зеро“ dokonalé není. Především jsem asi čekal o něco víc od jedenáctiminutové „На небе вижу я лицо“. Některé její momenty jsou sice velmi dobré, ale jiné jsou na můj vkus zbytečně melancholické a navíc mi úplně nesedlo ani použití hostujícího ženského vokálu, o nějž se postarala Anna Jousne. Což o to, v tomhle vidím cestu a myslím, že v muzice Курск může dáma s mikrofonem fungovat skvěle, ale pokud ji nechají zpívat v duetu v nejubrečenější pasáži, tak mi to přijde jako promrhaný potenciál. Курск jsou přece mistři těžkých sovětských riffů, nikoliv severské plačtivosti!

Курск

I přes právě řečené si však myslím, že si neprotiřečím s výše zmiňovanou vyrovnaností „Зеро“. Ty kvalitativní výkyvy totiž nejsou nijak zásadní a vlastně i v těch nejméně poutavých momentech si Курск udržují svůj ksicht i nemalou úroveň. Když bych to tedy měl shrnout, nenapadá mi nic lepšího, než že mě tato kapela baví i v roce 2016, a přestože se nejedná o její nejlepší počin, cítím se být uspokojen. A to mi ke štěstí stačí.


Druhý pohled (Kaša):

Od momentu, kdy jsem se poprvé setkal s finskými Курск, uběhly zhruba dva roky a od té doby, tedy od vydání „Имена на стене“, se postupně vypracovali mezi doommetalovou smetánku, k jejímž albům se vracím pravidelně, a právě proto jsem k vydání novinky „Зеро“ přistupoval s nemalými očekáváními. Dosavadní trojice alb, které od party kolem kytaristy Samiho S. Loppaky vzešly, jsou unikátní nejen svojí atmosférou, ale taky samotnou hudbou. Ta sice vzešla ze standardů doomových klasik, s dotekem severské melodičnosti si ovšem Курск okamžitě vytvořili vlastní ksicht.

A ten nijak neopouštějí ani na „Зеро“. To se ale dalo čekat, stejně jako fakt, že novinka směle zapadá mezi své předchůdce. A to jak dusivou atmosférou, již občas rozčísne líbivá melodie, tak co do kvalit jednotlivých skladeb. Utahané věci jako „Белая смерть“, „Моя жизнь“ či „Русофоб“ jsou uhrančivé doomové tryzny, při jejichž poslechu mi naskakuje husí kůže. Jako takový protipól jim pak stojí přívětivější kompozice typu „Я свободен“ a „Мне отмщение“ se silným melodickým základem. I ony si ponechávají hodně z rusky těžké atmosféry Курск, nicméně svižnější tempo a melodie z hrdla Erkkiho Seppänena je staví do trochu jiného světla.

Jako snad každý jsem i já byl před prvním poslechem zvědavý na rozmáchlou „На небе вижу я лицо“, jež se natáhla až na celých 11 minut hrací doby. Výsledek veskrze naplnil má očekávání a z „На небе вижу я лицо“ se stal jakýsi středobod alba, kolem nějž se ta hutná atmosféra nabaluje dál a dál. Líbí se mi její struktura, jíž by slušelo trošku lepší gradace v závěru, ale jinak jí lze jen těžko něco vytýkat. Hlavní je skutečnost, že „Зеро“ hraje kompaktně jako celek a baví.

Курск

Zcela určitě to není nejlepší album v kariéře Курск, protože tento titul bude už asi navždy patřit famóznímu debutu „Черно“, nicméně ty rozdíly mezi dalšími třemi zářezy na pažbě jsou natolik minimální, že můžeme být vlastně rádi z toho, že Курск nijak nenarušili svůj standard a nadále servírují takto kvalitní nahrávky.


Celestial Grave – Burial Ground Trance

Celestial Grave - Burial Ground Trance

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.2.2014
Label: Iron Bonehead Productions

Hrací doba: 14:21

Odkazy:

Demo nahrávky bývají mnohými ignorovány a jsou média, která se jich nejspíš štítí, protože zde člověk o recenzi na nějaké podzemní zlo ani nezakopne. A přitom spousta demosnímků dokáže nabídnout i vysoké hudební kvality podpořené autentickou syrovostí. Existují i takové, které svou atmosférou dokážou předčit leckteré zavedené smečky. A v neposlední řadě – co jiného by mělo odhalovat případný potenciál a talent nových skupin než právě demosnímky? Pro někoho příjemným bonusem pak může být, že díky poslouchání demáčů později bude mít možnost poskakovat kolem dokola a řvát, že on to znal jako první, až se dané kapele podaří utvořit si nějaké jméno. Tak či onak, snad se shodneme, že dema není radno ignorovat. A počiny jako „Burial Ground Trance“ pravdivost takové teze jen podporují.

Celestial Grave pocházejí z Finska a „Burial Ground Trance“ je jejich vůbec první hudební prezentací. Nicméně sama skutečnost, že demosnímek vychází rovnou pod hlavičkou Iron Bonehead Productions, svědčí o tom, že by v tomto případě mohlo jít o záležitost hodnou pozornosti. A následný poslech potvrzuje, že kultovní německý label má čich na prvotřídní black metal jako málokterá jiná firma. „Burial Ground Trance“ je totiž skvělá blackmetalová jednohubka, jež možná nehýří vybroušenou originalitou, ale rozhodně jí nechybí silné charisma a feeling.

Celestial Grave na ploše 15 minut předvádějí syrovou jízdu, ale i navzdory tomu, že tempo je spíše rychlejší, cáká z toho hutná atmosféra. Rozhodně se nejedná o bezhlavou hoblovačku, naopak je vidět, že i nad animálním black metalem lze přemýšlet a hrát jej zajímavě. „The Bearer of Death“ a „Burial Ground Trance“ mají až hypnotickou náladu, v jejímž světle dává název dema smysl, poněvadž se tu nacházejí momenty, u nichž je na místě slovo „trans“ použít. Především rituální pasáže v „The Bearer of Death“ znějí mocně. Úvodní „The Heartbeats Drum“ ovšem nijak nezaostává, jen jsem si ji ponechal stranou, abych na ní mohl vyzdvihnout jinou věc – samozřejmě mám na mysli boží kytarové sólo. Už jen to samotné dokazuje, že talent a potenciál Celestial Grave dalece přesahuje běžnou demáčovou produkci.

Možná v tom vidím něco víc, než tam je, ale nemohu si pomoct – „Burial Ground Trance“ se mi přesně trefilo do noty a momentálně na tom demíčku mocně ujíždím, a ačkoliv jde jen o čtvrthodinku muziky, slyšel jsem to už mockrát, aniž bych se přestal bavit. Na budoucí počínání Celestial Grave si rozhodně počíhám, o tom žádná. Za mě tedy jednoznačně velké doporučení.

Při poslechu „Burial Ground Trance“ našince zamrzí jen jedna věc – když slyší, jak kvalitní demosnímky jsou seveřané schopní pouštět do světa, zatímco u nás se v začínajícím blackmetalovém podhoubí pohybují věci Degoryen, Buer, Behewrath a jim podobní. Na druhou stranu, nutnost takového postesknutí také svým způsobem ukazuje, jak dobří Celestial Grave na svém prvním demu jsou.


Khanus – Rites of Fire

Khanus - Rites of Fire

Země: Finsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 6.4.2016
Label: I, Voidhanger Records
Původní vydání: 11.2.2016, selfrelease

Hrací doba: 13:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Některým skupinám to chvíli trvá, než se vyhrají do skutečně zajímavé podoby. Jiným se to nepovede nikdy. A pak je tu ještě ta sorta kapel, jež nabízejí hodně kvalitní muziku již od svého debutu. Do poslední jmenované množiny patří i finští Khanus – byť je pravda, že zde v pozadí nestojí teenageři, co právě vzali do ruky svoje první kytary, ale třicátníci, kteří už mají zkušenosti a něco nahráno.

To ale nic nemění na tom, že debutové EP „Rites of Fire“ za pozornost stojí. Abychom si rozuměli – nejedná se o perfektní a bezchybnou záležitost, to skutečně ne. Rozhodně však není sporu o tom, že se pod krásně zpracovanou obálkou (!) skrývá vysoce zajímavý materiál věštící veliký potenciál do budoucna. A to lze tvrdit i při vědomí toho, že Khanus na své prvotině předkládají jen necelých 14 minut hudby rozdělených do čtyř písní.

Úvodní „Womb of the Larger Self“ patří k tomu slabšímu, co se na minialbu nachází. Na první poslech zní její lámaná melodie vcelku zajímavě, nicméně zanedlouho jsem zjistil, že mě ten motiv začal malinko iritovat a že mám vlastně chuť úvodní dvouminutovku přeskakovat. Hned následující „Orgone“ je ovšem o poznání výživnější a předvádí inteligentně pojatý death metal, který se svou náladou blíží spíš k okultním black metalům než ke Cannibal Corpse a jim podobným. Skladba je poskládaná chytře, a ačkoliv se ve své podstatě točí okolo několika základních riffů, Khanus pořád dokážou držet posluchačovu pozornost a nabízet povedené nápady v melodiích či zvratech.

To samé se dá vlastně říct i o následující „The Daughters of Fire“ – akorát s tím rozdílem, že tato dokáže nabídnout i v rámci mezí chytlavé a zapamatovatelné motivy. Právě tenhle kus je dle mého tím nejlepším, co Khanus na „Rites of Fire“ předvádějí. Finální „The Rites of Sacred Ecstasy“ má blíže k „Womb of the Larger Self“ v tom smyslu, že shodně působí jako předehra resp. dovětek. „The Rites of Sacred Ecstasy“ je ale výrazně lepší, snaží se především o atmosféru a rituálnější vyznění, což se jí vlastně i docela daří.

Jak již padlo, „Rites of Fire“ není tak silné, aby bylo nutno se okamžitě poklonit a začít jej uctívat. Jednoznačně však jde o zajímavý a nadprůměrný počin, který má co říct a který hlavně představuje Khanus jako formaci s vysokým potenciálem do budoucna. Vůbec bych se nedivil, kdyby Finové za nějakou dobu vydávali desku, jež v undergroundovém metalu udělá docela vítr. Nicméně už „Rites of Fire“ je popravdě na takové úrovni, že to stojí i za koupi. Pokud byste tak chtěli učinit, doporučuji si pospíšit, jelikož EP vyšlo jen na 50 kazetách (ty už jsou všechny fuč) a jako digipak o 300 kusech. CD je aktuálně ještě k mání, ale nikdy prý nedojde k repressu, takže až bude pryč i tato emise, bude pryč napořád…


Korgonthurus – Vuohen siunaus

 Korgonthurus - Vuohen siunaus

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.5.2016
Label: Woodcut Records

Tracklist:
01. Kaaos
02. Puhdistuksen tulet
03. I.K.P.N
04. Vuohen siunaus
05. Inho
06. Ihmisyyden raunioilla
07. L.U.X.

Hrací doba: 48:28

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Woodcut Records

Na první pohled může znít jméno Korgonthurus neznámě – pravda, jedná se o uskupení, jež sice funguje již od začátku nového tisíciletí, ale na kontě má pouze dvě dlouhohrající desky. Stačí si však dohledat, co jsou členové téhle finské black metalové kapely zač, aby bylo jasné, že rozhodně nejde o nějaké bezvýznamné amatéry. Hned tři jména jsou totiž spjata s celkem uznávanými depressive blackovými Totalselfhatred, jejichž především debutová deska svého času v daných okruzích rezonovala. Jenomže zatímco ti o sobě od roku 2011 nedali vědět žádným albem – Saturnus, Corvus a Necron se neflákali a po boku svých starých spoluhráčů (Totalselfhared jsou koneckonců novější skupina, ti byli založeni až o pět let později, než Korgonthurus) spáchali desku „Vuohen siunaus“, jež vyšla letos v květnu.

Co se týče hrubého zařazení, stále se pohybujeme v black metalu, nicméně hudba Korgonthurus rozhodně není specifická tím teskným, depresivním, avšak melodickým zvukem, na jaký jsme byli zvyklí u Totalselfhatred, spíš jde mnohem více ke klasické tváři žánru (ono by koneckonců nedávalo moc smysl vydávat pod jiným jménem hudbu stejného ražení). Stačí letmý pohled na perfektně provedený obal, aby bylo jasné, že z tohohle bude čišet nefalšovaný ortodoxní black. A artwork koneckonců i celkem dobře charakterizuje mé první dojmy z desky – ačkoliv je námětem kombinace největších žánrových klišé, je vyveden velmi poctivě a celkový dojem působí moc dobře. Vydržel však tento relativně pozitivní dojem i po vícero poslechů?

První, co člověka při prvním prohnání nahrávky ušima zaujme, je syrovější a nepříliš vypiplaný zvuk. To sice u black metalu lze s klidem přejít jako záměr, ale když to ubírá materiálu na jeho průraznosti a celkovém vyznění, přeci jen si člověk říká, že trocha preciznějšího zvukového inženýrství by na škodu nebyla. Je to zvláštní, protože zatímco u takových islandských Misþyrming mi nekvalitní zvuk nevadí, protože tam ještě posiluje atmosféru, tady mám pocit, že to zní podivně suše a syrově a že se dalo ze samotného materiálu barvitějším zvukem dostat víc. Především bych ocenil více basů a obecně větší plnost a rozeznatelnost nástrojů. Co se týče charakteru samotné hudby, jedná se o tradiční black metal s deathovými prvky a využívající trochu chaosu i epičtějšího vyznění – což však berte s rezervou a představujte si spíš třeba již zmiňované Misþyrming či Naðra než Emperor.

Do alba nás uvede skladba „Kaaos“, která mi hned trochu evokuje zmiňovanou islandskou dvojici. Trochu nekonkrétní zvuk, avšak pečlivě tažený precizní mohutnou rytmikou (bohužel též nikterak šikovně nazvučenou) rámuje píseň, jež disponuje relativně čitelnou strukturou a využívá především dvojice nosných nápadů – úvodního tremolovaného postupů a následné epičtější blasfemické melodie, které jsou propojeny o špetku deathmetalovějším hoblováním. Oproti zmiňovaným formacím je zde ovšem znatelně méně podmanivé atmosféry a samotné nápady na několikátý poslech trochu omrzí. Což neplatí jen pro tuto skladbu, ale tak trochu pro celé album. Následující song limituje dost fakt, že jeden z jeho melodických postupů velmi připomíná ten z první skladby, tudíž má člověk neblahý pocit, jako kdyby kapela hned u druhého kusu začala vykrádat sebe samu. Naštěstí se zde však mihne i několik dalších solidních motivů, tudíž nakonec jako celek celkem obstojí. V tuto chvíli je už ale zřejmý způsob kompozic, který využívá podobného algoritmu a jehož hlavní slabinou není neschopnost motivy za sebe zajímavě srovnat, ale motivy adekvátně gradovat a vylepšovat. Takto pak deska občas ustrne v solidním momentu, jenže celkový dojem je tak nějak na půl cesty ke skutečné katarzi.

Korgonthurus

Nevýhodou materiálu je pro mě jednozančně fakt, že je zde celkem slyšitelný rozdíl mezi těmi skutečně povedenými pasážemi a vycpávkami mezi těmito momenty. Tomu pomáhá i jistá kompoziční nevyrovnanost, která některé motivy dávkuje ve velkém, zatímco jiné nechává na pár taktů. Kapele jdou mnohem více atmosferičtější a melodičtější pasáže než ten klasický náklep – ten sice formálně žánrové parametry splňuje, ale nenabízí žádnou přidanou hodnotu.

Nejsilnější skladbou je asi „Ihmisyyden raunioilla“, která asi tento stereotyp nejvíce nabourává. Využívá i akustických kytar doprovázejících klasický blackový hřmotný zvuk. Navíc šikovně pracuje s dynamikou i se zajímavě vyvíjí. Za zmínku stojí též poslední čtvrthodinová „L.U.X.“. Té by sice prospělo zkrátit stopáž o zbytečnou, nedostatečně vypointovanou repetitivnost, nicméně jisté nápady jsou zkrátka povedené. Co je třeba pochválit, jsou rozhodně maniakální vokály Corvuse (také mimochodem bývalý člen Horna), jenž je se svými black metalovými skřeky až překvapivě variabilní.

Novinka Korgonthurus není ani žádný zázrak, ale zase není ani vyložený průser. Na první poslechy mě dokonce celkem slušně bavila, ale s přibývajícími se začaly čím dál tím množit mouchy, které velmi rychle naznačily, že spokojenosti budu dalek. Navzdory některým skvělým nápadům totiž kompoziční předvídatelnost a především nepřesvědčivý zvuk stahuje dojem z desky dolů. Na jednu stranu zde slyším slušný potenciál, na druhou stranu ovšem trestuhodně nevyužitý.


True Black Dawn – Come the Colorless Dawn

True Black Dawn - Come the Colorless Dawn

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 17.5.2016
Label: World Terror Committee

Tracklist:
01. Intro
02. Come the Colorless Dawn
03. The Light Goes Out
04. Cinereous
05. The Ring-Pass-Not
06. Downwards the Serpent Spiral
07. Strange Shaded Sky
08. The Sectile Shadow
09. Eyes of the Cadaver
10. Into the Tomb of Her Mirror
11. Outro

Hrací doba: 48:31

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
World Terror Committee

Vydávat novou desku po dlouhé době je vždy spojeno s velikými očekáváními. Už po pětileté pauze se mnozí ptají, co se děje, natožpak když mezera mezi dvěma alby trvá dekádu nebo více. A právě v takovéto pozici jsou nyní finští True Black Dawn, jejichž předchozí dlouhohrající nahrávka „Blood for Satan“ vyšla v roce 2001 a předchozím počinem jakéhokoliv typu je split „O.B.C“ z roku 2005, kde se objevili po boku personálně spřízněných formací Enochian Crescent a O. Jistě se shodneme na tom, že více jak deset let bez jediné nové skladby je prostě hodně.

Očekávání je pak v případě True Black Dawn o to větší, že se kapela navzdory své sporadické aktivitě v některých kruzích těší kultovnímu statusu. „Blood for Satan“ možná nebyla vysloveně geniální deska, ani se nejedná o počin, jenž by výrazněji promluvil do vývoje žánru, ale i přesto má tento kousek své právoplatné místo v mnoha sbírkách. Obzvláště pak původní a dnes již velmi raritní vydání ještě pod originálním názvem Black Dawn (k přidání „True“ došlo v roce 2002 kvůli sporům s americkou heavymetalovou skupinou téhož jména).

Nemáte-li toho ještě dost, pak lze zmínit, že pro člověka neznalého „Blood for Satan“ by očekávání mohla vzbuzovat i samotná sestava. Zde totiž najdeme muzikanty nejen z již jmenovaných Enochian Crescent (i když ti už jsou nyní také nefunkční) a O, ale třeba i současné či bývalé členy formací jako Archgoat, Baptism, Jess and the Ancient Ones (byť ti jsou žánrově jinde) či Alghazanth. Ani nemluvě o tom, že i v bývalých sestavách True Black Dawn bychom našli zajímavé lidi.

Řečeno stručněji, „Come the Colorless Dawn“ rozhodně nemá lehkou výchozí pozici. A výsledkem není deska, jež by dokázala zničit vše, co jí stojí v cestě, a před jejímž majestátem by se každý příznivec black metalu musel pokorně poklonit. Přesto dle mého názoru True Black Dawn obstáli se ctí a nahráli album, za nějž se vůbec nemusejí stydět. „Come the Colorless Dawn“ není výjimečné, ale rozhodně je dobré a nadprůměrné.

Na „Blood for Satan“ kapela nabízela nekompromisní anihilaci a animální agresi bez náznaku slitování. Není tedy žádným překvapením, že i na novince se True Black Dawn drží ortodoxního podání černého kovu. Je ovšem nutno zdůraznit, že „Come the Colorless Dawn“ není až taková ultimátní zběsilost. Finové tentokrát k ortodoxnímu black metalu přistupují poněkud inteligentněji, aniž by sami sebe vykastrovali o auru zla. Jistě, skladby jsou agresivní, nekompromisní a „pravé“, o tom není sporu, nejsou ale složeny bezmyšlenkovitě a mají nějaký vývoj. Zejména kytarová stránka je vysoce propracovaná a celé to táhne kupředu. Svůj vysoký standard si ovšem odvádí i ďábelský Wrath, jenž svými hlasivkami umí vzývat samotné peklo, ale i přesto si musím postesknout, že v avantgardnějších Enochian Crescent, kde nebyl svázán pravověrným soundem a mohl se více vyřádit, jsem jej měl ještě radši.

True Black Dawn

Co do skladatelské stránky vlastních písní tedy nelze True Black Dawn vytýkat mnoho, neboť síla – a ne zrovna zanedbatelná – v tom jistě je. Menší výhrady by však asi šlo mít k dramaturgii celého „Come the Colorless Dawn“. Jednotlivé songy lze mezi sebou rozeznávat poměrně těžko, protože se všechny nesou v +/- obdobném duchu a žádný neobsahuje natolik vybočující nápady, aby ho to odlišilo od ostatních. Snad jen některé motivy z „Eyes of the Cadaver“ a „Strange Shaded Sky“ mi v hlavně utkvěly. Toto by nemuselo vadit, pokud by se stopáž zastavila dříve než na bezmála 50 minutách, což se nestalo. Na druhou stranu ale musím přiznat, že žádného adepta na vyřazení nevidím a že se nejedná o tak výrazný neduh, aby to dojmy z „Come the Colorless Dawn“ pohřbívalo.

Musím ovšem ocenit, že True Black Dawn během dlouhého období nevydávání nezamrzli v čase, tudíž novinka není jen nostalgickým vzpomínáním na to, jak black metal vypadal na přelomu tisíciletí. „Come the Colorless Dawn“ je nahrávka, která není ani retro, ani zpátečnická; neztratí se ani v soudobé konkurenci a dává smysl i v roce 2016. Právě toto byla jedna z věcí, jichž jsem se já osobně před poslechem bál nejvíce, takže mě těší, že se mé obavy nevyplnily.

Vzato kolem a kolem jsem s „Come the Colorless Dawn“ spokojen. Ne nadšen, ale rozhodně spokojen, ve finále mě ta deska vlastně dost baví. V jejích útrobách je stále zloba a zlo, ale ne v tak primitivním pojetí jako na „Blood for Satan“, což lze dle mého považovat za dobrý krok. Rozhodně se jedná o důstojný manifest formace, jejíž jméno v severském podzemí něco znamená. Na pokorné uctívání to není, ale stojí za to vynaložit nějaký čas na poslechové seance a stojí to i za koupi.

Závěrem bych připojil už jen dvě malé poznámky. Zaprvé bych si dovolil bych tvrdit, že „Blood for Satan“, jakkoliv mám tu zvířecí půlhodinu rád, bylo pokořeno. A zadruhé si myslím, že True Black Dawn jsou i přes několik jmenovaných výtek jsou stále přesvědčivější než třeba krajané Behexen na svém letošním albu „The Poisonous Path“.

True Black Dawn


Moonsorrow – Jumalten aika

Moonsorrow - Jumalten aika

Země: Finsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 1.4.2016
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Jumalten aika
02. Ruttolehto incl. Päivättömän päivän kansa
03. Suden tunti
04. Mimisbrunn
05. Ihmisen aika (Kummarus pimeyteen)

Hrací doba: 67:07

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Atreides):

Nebudu na úvod nijak zastírat, že Moonsorrow jsou pro mě srdcovka jako prase a láska na první poslech. Ostatně, když vám taková hudba svými epickými příběhy a masivními kompozicemi uhrane v blahých šestnácti a vy jste podobnou hudbou doposud nepolíbeni, zkrátka to ve vás něco zanechá. Ani objektivně však finským veteránům pohanského metalu lze těžko něco vyčítat; jejich svojský přístup k žánru a neustálá chuť se rozvíjet dala vzniknout dílům, o jaké běžně nezakopnete, a atmosféra jejich dlouhých kompozic je svého druhu unikát. Proto nepřekvapí, že po pěti letech mlčení byla letošní deska „Jumalten aika“ nanejvýš očekávaná. I přes prvotní nadšení jsem se ale snažil přistupovat střízlivě, protože jak praví staré přísloví, nahajpovaný průser je dvakrát takový průser.

Ne, že by kolem alba vznikl nějaký kolosální opar přehnaných očekávání, Moonsorrow propagaci naladili na černou notu, která provokovala důrazem na black metal. Doslova dřevní rytina Yggdrasilu pomrkává na blackmetalové začátky kapely (a zároveň přiznanou podobností s artworkem „Farsotstider“ vyznává lásku Thyrfing) a týmž směrem poukazují i promo fotky, na nichž je vikinský kvintet zmalovaný corpsepaintem jak zákon káže. Naproti tomu singl „Suden tunti“, vzácně doprovázený videoklipem, ponejvíc připomíná řízným pochodovým rytmem heroické eposy z dob „Suden uni“ či „Voimasta ja kunniasta“. Nicméně jak už u Moonsorrow bývá dobrým zvykem, jen máloco je takové, jak se na první poslech jeví.

„Jumalten aika“ na první poslech nijak zásadně nevybočuje (a zároveň neslevuje) ze standardu, který Finům udělal jméno. Pětice skladeb hřeší jednocifernou stopáží jen jedenkrát, zbylé nepadají pod dvanáct minut. Písně stále fungují na nijak zvlášť složitých, avšak košatých a pečlivě rozvíjených motivech a Henriho inspirace v postupech vážné hudby je slyšet i tentokrát. Vyhýbá se zbytečným refrénům a opakovaným pasážím napříč songy, namísto toho je zřejmá snaha proplétat jednotlivé motivy do mozaiky tvořící spolu s poetickými texty nádherné příběhy. Výjimku tvoří pouze zmiňovaný pochoďák „Suden tunti“, jenž půlí nahrávku na dvě přibližně stejné části, přičemž vlčí šílenství během sedmiminutového Ragnaroku rve a drásá vše, co se mu postaví do cesty. Jeho podobnost s prvními řadovkami je však, vyjma šlapavé přímočaré rytmiky, již Moonsorrow na pozdějších albech téměř vypustili, spíše pocitová. Ale pokud mi nahrávka přece jen něco připomíná z předchozí tvorby, jsou to přepracované skladby z demáčů, které se objevily na ípku „Tulimyrsky“. Když jsme u toho, čtveřice kompozic na stejnojmenný půlhodinový epos vzdáleně odkazuje i svými postupy a výpravností, nicméně opět platí, že nejde o žádné vykrádání či motání se v kruzích.

Necelých 70 minut není ani tentokrát pro Moonsorrow výzva, již by nedokázali úspěšně pokořit. Pětici skladeb rámuje motiv vztahu člověka a bohů, což se odráží i v celkové atmosféře. Zatímco úvodní titulka se skví do výše zapojením éterických chorálů, jež dokonale vystihují „Čas bohů“ a posvátnou úctu z nich, bojovnější a zasmušilejší „Ihmisen aika (Kumarrus pimeyteen)“ vypráví o síle oceli a zlata, které dokázalo bohy vyštvat ze světa lidí. „Ruttolehto incl. Päivättöman päivän kansa“ zase pojednává o spojení člověka a jeho božstvem obětinou, „Mimisbrunn“ se zase váže k Mímirově studni (doslova Mímirsbrunnr) coby prameni moudrosti a vědění ležícího v kořenech bájného Yggdrasilu a nepřímo naznačuje pojetí bohů a jejich příběhů v tradicích lidí.

Řada pasáží proto působí, jako by vypadla zprostřed rituálu – kupříkladu fanatické odříkávání v půli „Suden tunti“, čisté zpěvy v polovině „Ruttolehto“ či samý závěr druhé skladby v podobě kratičkého přílepku „Päivättöman päivän kansa“, který je doslova modlitbou k bohům. Nábožné atmosféře výrazně přispívá i samotná produkce alba: hluboký, a přitom vzdálený zvuk bicích (ty přechody!) připomíná hřmění z hlubin země a ozvěny nejhlubších bubnů zní doslova osudově. Čisté zpěvy i Villeho naléhavý křik zní naprosto perfektně (a co teprve nelidský skřek v „Suden tunti“). Obecně na zpěvu si dali Moonsorrow setsakra záležet a díky hostům naleznete na albu pestrou paletu vokálů. Sound je obecně hutný a plný, což dodává kytarám potřebnou průraznost a valivost, na své si ovšem přijdou i milovníci baskytary, protože ta si na „Jumalten aika“ ukousla notný kus prostoru a nejenže je krásně výrazná, ale Ville na ní předvádí divy, což platí zejména o posledních dvou písních. Nosnou melodii v druhé půli „Mimisbrunn“ má na triku zejména basa, a výrazně se činí i v závěrečné „Ihmisen aika (Kumarrus pimeyteen)“.

Moonsorrow

Asi není překvapením, že na základě předchozího popisu mě album baví. Upřímně řečeno nemám sílu tu jmenovat všechny momenty, z nichž se mi ježí chlupy až na prdeli. „Jumalten aika“ mě ale nebaví kvůli nějaké nostalgické hodnotě, protože na svoji předchozí tvorbu Moonsorrow maximálně tak poukazují. Dobře, v „Suden tunti“ do ní s šibalským mrknutím oka pošťouchnou, ale nic víc. Baví mě kvůli příběhům, kvůli hloubce, kterou jim umí vtisknout, a kvůli těžko opakovatelné atmosféře, která z nich vyvěrá po hektolitrech. Nelze si nevšimnout, že z nastaveného progresivního kurzu posledních tří alb bratři Sorvalliovi uhnuli elegantním úkrokem stranou, je ale skutečně krátkozraké tvrdit, že by jen recyklovali již dávno slyšené, protože při pozorném poslechu to zkrátka není pravda. S přibývajícími poslechy si však nelze nevšimnout ani dalších zásadních skutečností: Moonsorrow opět o něco dospěli: Ve stavbě kompozic, vytváření nálad i malování obrazů, pomocí nichž udržují dávné mýty a předávají je dále. Monolit „V: Hävittety“ sice zůstává díky naprosté jedinečnosti ingrediencí nepřekonán, kvalit „Verisäkeet“ a „Varjoina kuljemme kuolleiden maassa“ však „Jumalten aika“ dosahuje s přehledem.


Druhý pohled (Skvrn):

I když jsem si hudbu Moonsorrow poslední dobou příliš nedopřával a věnoval se raději objevování jiných hudebních sfér, Finové dlouhodobě patří mezi nevelký hlouček kapel, které s radostí označuji přívlastkem nejoblíbenější. Jisté obavy jsem však před vydáním „Jumalten aika“ měl. Jednak jsem si nebyl stoprocentně jistý tím, zda se mi Moonsorrow během oné pauzy přece jen nevzdálili, druhak se objevila mírná nejistota ohledně formy kapely. Obal jedním slovem strašný, koncertní prezentace – jděte na Moonsorrow, když se předtím hopsá na Korpiklaani – špatná neméně. A pokud se vám toho pořád nezdá dost, připočítejte ještě příšerné propagační fotky…

Nakonec jsem ale mile překvapen. Kapela neuhnula z nastolené vypravěčské cesty ani náznakem, což po skvělých deskách z minulých let není vůbec špatně. Finové se svým způsobem opakují, nicméně skládat charakterem podobné patnáctiminutové eposy je něco jiného než skládání šablonovitých čtyřminutových bliknutí, jak nám předvádí živořící (i když dnes už spíš ani neživořící) Eluveitie. Skladby Moonsorrow mají pořád co říct, jsou dostatečně variabilní a odhalují další a další kapelní trumfy, v rámci scény nadále jedinečné.

„Jumalten aika“ disponuje, jak je u Moonsorrow zvykem, skvělou atmosférou, která posluchače odesílá do idealizovaných dob minulých. Nechybí celkový spád, dynamičnost ani vypravěčský patos, jemuž v případě Finů říkáváme tak rádi ano. V mantinelech těchto vlastností pak kapela sází jeden povedený moment za druhým. Ukázkou vysoké třídy je fakt, že Finové ony vrcholy dobývají různorodými způsoby – jednou skladba graduje blackmetalovou metelicí, podruhé houslovým partem, potřetí zase klávesovou grandiozitou.

Moonsorrow

Dále není třeba cokoli rozpitvávat. Moonsorrow patří i po více než dvacetiletém pobytu na folkmetalové scéně stále k tomu úplně nejlepšímu. Žánrových změn do budoucna není třeba, stačí držet současnou formu a skládat dál. To jde totiž Finům nadále bezvadně a „Jumalten aika“, výsledek pětiletého ticha, může posloužit jako výtečný důkaz.


Behexen – The Poisonous Path

Behexen – The Poisonous Path
Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.5.2016
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. The Poisonous Path
02. The Wand of Shadows
03. Cave of the Dark Dreams
04. A Sword of Promethean Fire
05. Umbra Luciferi
06. Tyrant of Luminous Darkness
07. Chalice of the Abyssal Water
08. Pentagram of the Black Earth
09. Gallows of Inversion
10. Rakkaudesta Saatanaan

Hrací doba: 55:59

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Když se mladý posluchač, jemuž poprvé učaroval black metal, pomalu prodírá hromadami starých i nových kapel, časem narazí na spolky, které svým fanatismem, ale rovněž i kvalitou překonávají všechen ten povrchní plebs kolem. Finští Behexen bez debat patří mezi nejzapálenější reprezentanty skutečné ďáblovy hudby a navíc se s Horna, Sargeist, Black Dawn, Satanic Warmaster, Baptism a dalšími (často méně známějšími kapelami jako Warloghe nebo Musta Surma) podíleli na jasnější definici toho, co dnes bývá obvykle považováno za typický finský black (s čímž fanoušci Archgoat, Barathrum, Impaled Nazarene či Beherit asi souhlasit nebudou, haha).

Behexen také patří ke kapelám, které své fanoušky rozdělují na vícero táborů. Někdo preferuje ostřejší sound prvních dvou desek, kdy Hoath Torog ječel vysokým hlasem, jiný v kapele našel zalíbení až s třetím albem „My Soul for His Glory“, které se znatelně přiklonilo ku švédské, ortodoxní scéně. Také se najdou ti, co preferují spíše „předělové“ období okolo „My Soul for His Glory“ a za nejsilnější považují kratší tituly, tedy splitka s Horna, Satanic Warmaster a sbírku tří sedmipalců „From the Devil’s Chalice“. Dnes již předposlední album „Nightside Emanations“ z roku 2012 navázalo na „My Soul for His Glory“ a jeho přijetí bylo podle mého tak někde na půl. Já mám kupříkladu desku celkem rád, ale souhlasím s obvykle přijímaným názorem, že Behexen umí lépe. Pro doplnění kontextu bych snad ještě mohl uvést, že vrcholem je pro mě „My Soul for His Glory“, avšak kultovní „By the Blessing of Satan“ jsem svého času poslouchal taky hodně a rád. Teď již ale k desce nové, a to „The Poisonous Path“.

Všichni víme, jak velký vliv na prožívání alba má první konfrontace a sám tak trochu nechápu, proč Debemur Morti (a nebo kapela sama) vybrali za ukázku sedmou skladbu „Chalice of the Abyssal Water“. Proč? No, vezměme to hezky popořadě. Behexen novinku oblékli do kurevsky brutálního a agresivního zvuku poznamenaného smrtícím kouzlem pedálů HM-2. Pokud se kapele něco opravdu podařilo, je to právě produkce, která si mě získala hned od začátku. Úvodní, titulní song (podobně jako vypuštěná „Chalice of the Abyssal Water“) si servítky opravdu nebere a po krátkém intru do posluchače buší, seč to jde. Vrchol skladby přichází po klidnějším středu, kdy posluchače s „polibkem královny“ obejme opravdu autentický pocit epického ZLA. Žel Behexen nastavenou laťku neudrží…

K razantnímu úpadku dojde vzápětí a čím častěji se k desce vracím, abych v ní nalezl pozitiva, tím víc jsou mé rozpaky umocněny. „The Poisonous Path“ nechybí kvalitní nápady, ale vaty tu je na můj vkus až příliš mnoho. V první půlce alba není situace ještě bídná, protože chytlavé pasáže převládají a své skladby utáhnou. Ale to se prostě časem jen a jen zhoršuje, a proto jsem se výše otíral o „Chalice of the Abyssal Water“, která onen úpadek ztělesňuje se svou fádní melodikou až příliš dobře. Nevím, zda by se mi novinku vůbec chtělo poslouchat, kdybych jako první slyšel právě ji.

Kredit „The Poisonous Path“ vylepšuje přítomnost zmíněné titulní skladby a pomalé, závěrečné „Rakkaudesta Saatanaan“, které se mohou směle zařadit mezi top skladby Behexen. Našlapané části se najdou i jinde: „A Sword of Promethean Fire“ kupříkladu schovává natolik vzteklé zkurvyriffy, až by to člověka na koncertě jistě vybudilo ke střetu s ožralými polskými skinheads, a refrén „Tyrant of Luminous Darkness“ se taky těžko vyhání z hlavy. Ale album jako celek bych přesto označil jen za průměrné. Znovuobjevená brutalita kapele celkem sluší a semtam ze skladeb vyčouhne duch spřízněných Sargeist (Shatraug se ale na skládání v Behexen nepodílí), což pro někoho může být velké plus, pro mě však nikoliv. Kdybych chtěl z důvodu prostého fanouškovství „obyčejnost“ „The Poisonous Path“ zahrát do autu a hodnocení desky trochu vylepšit, pár argumentů by se ještě nabídlo. Ale to neudělám, protože Behexen nejsou žádní nováčci. Navíc mám pocit, že by důkladné připomenutí dřívějších desek můj dojem z novinky nijak nepozvedl, spíše naopak.

Behexen – The Poisonous Path

Behexen si podrželi duchovno předchozích dvou desek a přihlédli ku agresi své rané tvorby, avšak nijak velkolepý monument ku dvěma dekádám své existence nevytvořili. Finové svůj odkaz nezostudili, ale také se nemohou zařadit mezi legendy, které i po uplynulé dvacítce dokáží plodit svěží a nápaditá alba. Zarytí fanoušci „The Poisonous Path“ asi ocení mnohem více, ale povězme si tak za půl roku, zda okouzlení nevyprchalo až příliš rychle.


Druhý pohled (H.):

Spousta lidí v diskografii Behexen nejvíce uctívá první dvě desky, ale pro mě osobně tahle finská stálice ortodoxního black metalu na svůj vrchol vystoupala s třetím dlouhohrajícím opusem „My Soul for His Glory“, na němž se vydala do atmosféričtějších vod. Nicméně ty, pro něž jsou největším kultem „Rituale Satanum“ a „By the Blessing of Satan“, novinka „The Poisonous Path“ jistě potěší, jelikož se na ní Behexen vracejí ke zběsilejšímu uctívání Pekla.

Když tak o tom přemýšlím, tak právě „My Soul for His Glory“ je vlastně tím jediným albem Behexen, k němuž jsem ochoten se vracet zpětně. Tuhle smečku považuji za vysoce kvalitní, vlastně ji mám docela rád a myslím si, že je zcela právem považována za jednu ze stěžejních formací finské blackmetalové školy. Avšak v reálu je pro mě „My Soul for His Glory“ suverénně nejpůsobivějším monumentem, na nějž v mých očích nemají ani první dva záseky, ani následné „Nightside Emanations“. A nakonec ani „The Poisonous Path“ ne.

Behexen natočili bezesporu zlou desku, jež nedá posluchači moc odpočinku a nabízí drtivý agresivní black metal. Vlastně zde není nic špatně a i navzdory celkovému ladění materiálu směrem ku zběsilosti jsou samotné skladby vystavěné poměrně chytře, „The Poisonous Path“ je protkané povedenými riffy, vokál je patřičně mrtvolný a vlastně tomu nemám příliš co vytýkat. Ani se tu nenachází píseň, o níž bych mohl říct, že za zbytkem výrazněji zaostává (na rozdíl od kolegy mě nijak nesere ani „Chalice of the Abyssal Water“, ani žádná jiná). Jako vrcholy bych si ale přece jen dovolil označit „A Sword of Promethean Fire“, předposlední „Gallows of Inversion“ a samozřejmě i finální majestátní atmosféru s názvem „Rakkaudesta Saatanaan“, jejímž minivrcholem je úžasné kytarové sólo.

Behexen

Přesto všechno mám ovšem pocit, že mi na „The Poisonous Path“ cosi schází, že mi to prostě nerve koule tak, jak bych od nahrávky kolektivu jako Behexen čekal. Abych byl úplně upřímný, tak se mi nejednou stalo i to, že jsem album někde v půlce vypínal, protože si mě prostě nedokázalo udržet. I ve světle tohoto se na jazyk chtě nechtě dere nepříjemné a nelichotivé slovíčko – zklamání. Sice nikterak závratné, protože v tom nesporně je kvalita, ale i tak zklamání. Pozice „My Soul for His Glory“ jakožto vrcholného díla Behexen stále zůstává neohrožena.


Horizon of the Mute – Horizon of the Mute

Horizon of the Mute - Horizon of the Mute

Země: Finsko
Žánr: doom metal / drone
Datum vydání: 16.3.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 31:09

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Horizon of the Mute

Na finské doomaře 0 X í S T jsem narazil při vydání jejich debutové desky „Nil“ z roku 2012, která byla hodně příjemná. Nejednalo se sice o žádný vyložený zázrak, natožpak něco originálního, ale i přesto tahle parta okolo zpěváka a kytaristy Janiho Koskely prokázala cit pro tvorbu mohutných riffů a povedené atmosféry. Nicméně, druhé album „One Eon“, které vyšlo začátkem roku 2015, mi toho už moc nedalo a příliš mě nebavilo. I vzhledem k tomu, že mi tato skupina byla docela sympatická, jsem doufal, že to bylo jen chvilkové zaváhání a se třetí dlouhohrající nahrávkou se 0 X í S T vrátí opět do formy.

Nyní je ovšem jisté, že se tak nestane, jelikož žádná třetí dlouhohrající nahrávka už (nejspíš) nevznikne. 0 X í S T totiž – pro mě docela nečekaně – ohlásili v únoru letošního roku ukončení činnosti. Docela škoda, protože tahle formace dle mého názoru i navzdory slabšímu druhému albu nějaký potenciál měla. Nicméně, věci umírají, aby se mohlo zrodit něco nového. Jani Koskela nijak nezahálel a v podstatě souběžně s rozpadem 0 X í S T ohlásil vznik nového projektu Horizon of the Mute. A to nezahálení je myšleno doslovně, jelikož jen měsíc po skonu své dosavadní skupiny Jani pustil do světa debutový počin svého nového dítka.

Základní zastřešení v podobě doomu je tu stále, ale i přesto se hudba Horizon of the Mute vydává poněkud jiným směrem. 0 X í S T byl čistokrevný doom metal (jakkoliv se sami sebe snažili propagovat podle mě nesmyslnou škatulkou dark metal), ale Horizon of the Mute míří spíše do dronového hájemství. Bezejmenná minialbová prvotina nabízí více jak půlhodinový materiál rozdělený do třech částí, což už není jen malý výkřik do tmy, ale slušná porce muziky, z níž lze poznat, jestli to za něco stojí.

A já osobně jsem z toho poznal to, že… to vlastně není až taková sláva. Nastíněný žánr, tedy drone / doom, muzika Horizon of the Mute samozřejmě splňuje, avšak ve výsledku se celá půlhodinka nese jen dle tohoto jednoduchého receptu: uhození do kytary, několik vteřin jejího doznívání, uhození do kytary, dalších několik vteřin doznívání a takhle furt dokola a dokola a ještě jednou a znovu. V každém tracku. Nad tím je trocha toho murmuru a to je vlastně kompletní náplň EP.

Jasně, jednoduchý recept nemusí být na škodu, však Sunn O))) také jen 50 minut ladí kytaru a je to pecka. Produkce Horizon of the Mute mě ovšem moc nezaujala. Takováhle muzika vás musí zhypnotizovat a vtáhnout, což se tady krutě nedaří a tím pádem se jen klouže po povrchu. Když to hraje, tak mi to nevadí, ale to je asi tak všechno, co o tom mohu říct. Nahrávka si nedokáže vynutit pozornost, tudíž to už za pár minut přestávám vnímat a probere mě až ticho po uplynutí celé stopáže. Ve finále se tak jedná o trochu utahané doomové cosi bez nějakého hlubšího smyslu.


Wolfhorde – Towards the Gates of North

Wolfhorde - Towards the Gates of North

Země: Finsko
Žánr: folk / black metal
Datum vydání: 22.1.2016
Label: Inverse Records

Hrací doba: 44:26

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Inverse Records

Do recenzování finské formace Wolfhorde jsem se pustil s nadějí, že by snad mohlo jít o solidní folk metal bez zbytečného a imbecilního hopsa-hejsa, jaké se v žánru bohužel rozmohlo během boomu před několika lety. Z debutového „Towards the Gates of North“ (kapela dle všeho funguje snad už tak 15 let, ale k první řadovce se skutečně dohrabala až nyní) jsem si pustil nějakou ukázku a znělo mi to vcelku hratelně, tak jsem do toho šel. Jak se však záhy ukázalo, podařilo se mi trefit do jednoho z mála snesitelných songů…

Začátek „Towards the Gates of North“ se nese v poměrně povedeném duchu. Hezké intro „Vegvísir“ dokáže navnadit, stejně tak první regulérní track „Fimbulvetr“ není vůbec zlý. Riff v jedné pasáži mi sice přijde až moc „basic“ a několik málo motivů lehce zavání agrem, ale naštěstí je to stále ve snesitelné normě a vzato kolem a kolem je ta písnička v klidu a některé relativně povedené motivy jí upřít asi nelze.

Jenže poté nastane opravdové peklo v podobě „Taivaankappaleiden kato“, což je úplně ultimátní sračka plná skočných veselých melodií, ze kterých mi je na blití jako svině. Za tohle by si chlapci pomalu zasloužili dostat doživotní zákaz přístupu k hudebním nástrojům, aby už žádné podobné hovno nikdy nevytvořili, protože to se fakt nedá. Hnus zelenej. Bohužel to není konec všeho vidlákovství na desce, naopak spíš začátek. Důkazem budiž třeba „The Retribution“, „Boundless Agony“ a především dočista imbecilní „Lycomania“, což je vedle „Taivaankappaleiden kato“ největší zvratek na „Towards the Gates of North“.

Kromě značné nevyrovnanosti, kdy se Wolfhorde dokážou pohybovat od vcelku solidní muziky až po nesnesitelnou sračku (a to kolikrát i v rámci jednoho songu), a občasných záchvatů nesoudnosti (jinak si to vysvětlit neumím) mají Finové ještě jeden zásadní problém – je jím nepůvodnost. Z „Towards the Gates of North“ totiž smrdí dost okatá inspiraci u známějších krajanů. V překladu to album zní trochu jako kopírka Finntroll v mnohem infantilnějším podání střídaná s pasážemi odkoukanými od Ensiferum.

Jak jsem řekl již na začátku, nic převratného jsem nečekal, doufal jsem však v solidní a příjemně poslouchatelné dílko. Dostal jsem nevýrazný podprůměr s několika pohodovými momenty, ale i několika vysloveně sračkovitými momenty. Krutě kolísává (ne)kvalita poslech v podstatě znemožňuje, těm nejhorším písničkám se dost úspěšně daří táhnout celé album dolů a shazovat dojem i z těch stravitelnějších pasáží. K tomu stačí přidat zjevnou nepůvodnost a také žánrové klišé, abychom došli ke vcelku jasnému verdiktu – právem skoro neviditelná záležitost, jež za pozornost nestojí.