 |
|
Země: Finsko Tracklist: Hrací doba: 52:37 K recenzi poskytl:
|
U Ævangelist se toho v řekněme posledních dvou letech dělo docela dost. Koncem roku 2018 vybublaly spory, začalo se prát špinavého prádlo ve Facebookových příspěvcích a vzduchem létala obvinění ze znásilnění. Milovníci levného drama mezi členy kapel si to v případě zájmu mohou jednoduše dohledat a počíst si, pokud máte volné odpoledne. Z hudebního hlediska je důležitý výsledek – cesty dosavadních členů Ævangelist se rozdělily.
Samotné jméno Ævangelist ovšem pokračuje dál. Instrumentalista Matron Thorn (dále třeba Benighted in Sodom, Death Fetishist, Obscuring Veil, Andacht, Præternatura a milion dalších skupin) rezolutně prohlásil, že Ævangelist patří jemu a že zpěvačka Ascaris (což dříve býval zpěvák Ascaris… dneska už nemáte jisté ani to pohlaví) do kapely nadále nepatří. Tak začala nová epocha Ævangelist, v níž se role zpěváka ujal Stéphane Gerbaud známý z rané éry francouzských Anorexia Nervosa. Což byla dost zajímavá volba, která jistě mnohé překvapila a také nejspíš vzbudila jistou zvědavost. Na výsledném zvuku se nicméně účast Gerbauda podepisuje jen marginálně.
Matron Thorn byl vždycky muzikant, jemuž nebyla cizí schopnost produkovat nahrávky vysokou rychlostí, která se na kvalitě i osobitosti jednotlivých počinů krutě podepisuje. Což platí také pro novinku Ævangelist. Ani výše zmiňované rozepře jej nijak nezastavily. Jen v loňském roce stihnul poslat mezi lidi jedenáct počinů od různých projektů (včetně minialba „Revelation of the Devouring Void / Ceremony of the Avenging Curse“ od Ævangelist, kde se poprvé představil Stéphane Gerbaud).
Okolo nové řadovky „Nightmarecatcher“ byl trochu rozruch, protože ji vydávají Hells Headbangers Records, ale dle Thornových zvyklostí by jediná deska byla příliš málo, takže krátce před ní ještě s Ævangelist stihl „potichu“ a jen digitálně vydat jinou desku „Dream an Evil Dream II“ (evidentně navazující na EP „Dream an Evil Dream“ z roku 2015). Člověk nemá šanci ani chuť to všechno poslouchat, protože by pak nedělal nic jiného než poslouchal výmrdky jednoho vocasa, a vlastně k tomu ani nemá důvod. Jak už padlo, kvalita a zajímavost jednotlivých nahrávek silně trpí tím, že Matron Thorn má evidentně potřebu vypustit do světa úplně každý hudební nápad, který jej napadne.
„Nightmarecatcher“ by šlo lehce odsoudit jako standardní Thornovu práci. I pokud si dá posluchač práci a pokusí se v albu najít něco víc, dojde ke stejnému závěru. Desku provází typický Thornův sound postavený na vrstvených kytarách, jejichž skládání přes sebe tvoří jakýsi „chaotický“, nesnadno uchopitelný zvuk. Rukopis je hezká věc, ale jen dokud každá nahrávka nezní a nepůsobí prakticky stejně, což je bohužel právě případ Matrona Thorna. Nikdy jsem nepochopil, proč musí mít tolik různých projektů a kapel, když ve finále stejně všechny znějí zaměnitelně.
Ani „Nightmarecatcher“ žádné svěží elementy do kotle nepřihazuje a předkládá Thornův standard. Vlastně se nemusíte obtěžovat to poslouchat, protože jestli jste slyšeli něco staršího, měli byste vědět, jak zní také „Nightmarecatcher“. Také na nápady je novinka skoupá; i v tomhle zvuku už vznikly lepší věci, viz určité starší práce od samotných Ævangelist.
Planost a prázdnotu „Nightmarecatcher“, které jsou maskované umělou „náročností“ materiálu, krásně ilustruje hned začátek desky. Prvních sedm a půl minuty „I: The Origin and End of All: Pain of the Fallen“ zní, jako kdyby si Matron Thorn jen tak přehrával nějaké náhodné etudy na procvičení anebo ještě hůř jen ladil kytaru před samotným nahráváním. Výpovědní hodnota nebo poutavost se pohybují někde u nuly. A i když se „Nightmarecatcher“ takzvaně „rozjede“, o moc zábavnější to není. V hlavně mi utkvěl pouze jediný moment v „III: In the Vomb of the Chaos, Source of Life Energy“, u něhož se vždycky leknu, že mi začal zvonit mobil. Takže asi tak.
Nemyslím si, že Matron Thorn je muzikant bez talentu. Dokonce bych řekl, že nějaké starší věci od Benighted in Sodom nebo samotných Ævangelist jsou vcelku povedené. Ale ta šílená nadprodukce a absence sebekritiky jeho snahu sráží, protože výsledkem není nic jiného než prázdná a zbytečná nahrávka jako „Nightmarecatcher“. Novinku ani nemusíte ignorovat kvůli morálním dilematům, protože měl ožralý Thorn údajně v minulosti ojet nějakou fanynku proti její vůli. „Nightmarecatcher“ nestojí za poslech především a primárně kvůli tomu, že je to prostě nuda.
