Země: Finsko Žánr: crust punk Datum vydání: 29.3.2018 Label: Caligari Records Tracklist: 01. Koffia hanassa pt. I: The Thirsty Journey Through Frostbitten Landscapes 02. Ihmistarha 03. Räjähdys 04. Kääntöpuoli 05. Paskablues 06. Mustat siipenne 07. Väkivallan eskalaatio 08. Napalmia 09. Laukaus 10. Vääräuskoiset 11. Kuka? 12. Psykoottinen masennus 13. Koffia hanassa pt. II: … of Golden Taps and Devilish Bureaucrats Hrací doba: 30:34 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Caligari Records

Dnešní lekce finštiny se bude týkat odborného ohledání mrtvoly a jejího nachlazení, tedy v originále řečeno Obduktio a jejich desky „Holotna“. Ne, že bych byl nějaký specialista na finštinu, ale výrazem obduktio jsem si vzhledem k podobnosti slova obdukce jistý, avšak holotna je už větší oříšek. Jedná se o nějaký zapomenutější výraz pro nachlazení, přičemž je zřejmě myšleno jako pořádné, až smrtelné, jelikož příkladem je ve slovníku uvedena věta, že v Saariselällä poznali holocaust i Rusové, což má asi odkazovat na Zimní válku. No pojďme se věnovat raději hudbě, jelikož ta je přeci jenom jasnější než překlady finštiny.

Obduktio je trojice finských punkerů, která má za sebou včetně „Holotna“ tři nahrávky. Ta první „MAKSA“ z roku 2014 je pouhým EPčkem, avšak eponymní debut, jenž vyšel o rok později, je již plnohodnotným počinem. Stejně jako „Holotna“ vyšel u Caligari Records, floridského podzemního labelu, a rovněž pouze na kazetě a digitálně.

Materiál na „Holotna“ je asi takový, jaký pod škatulkou crust punk čekáte. Tedy ano, je to špinavé, je to hrubé a má to v sobě metal. Nepouští se do d-beatových poloh, jako je u tohoto žánru vcelku běžné, ale spíše nabídne klasický hardcore křížený grindcorem. Muziku tvrdí deathmetalové vlivy znatelné především v pomalejších tempech a vokálech. Samozřejmě je vše nastrojené do vhodné produkce-neprodukce.

Celá nahrávka zní jako z garáže, což je dobře. Vcítit se do této hudby a prožívat ji je jednoduché. Vlastně je Obduktio tou kapelou, kterou bychom všichni chtěli pro víkendové večery s partou kámošů. Nikoho neurazí a pobaví. Zvuk alba připomíná demáče, kde se občas vše promění v jednu změť hluku, jindy zase zasyčí činel tak, že nevíte, jestli náhodou bubeník nehraje šroubovákem, nebo jsou vzadu slyšet ozvěny, jako když něco padá z regálů u stěny nad ponkem. Prostě to má svoji ryzost.

Deska je ohraničena intrem a outrem, které uvádí a ukončuje píseň „Koffia hanassa“ rozdělená na dvě části. Oba party mi připadají téměř totožné a strašně mi připomínají dávný evergreen „Who Are You?“ od Void. Správnou energii si udržuje taky klasická hardcorová řež „Ihmistarha“, asi můj nejoblíbenější kus. Jestli se něco Obduktio daří, tak určitě ověnčit skladby dobrou zásobou riffů, na kterých vydrží stát celou svoji stopáž, ať už jde o rychlé, ani ne minutové sypačky nebo tříminutovky. Tyto dva typy písní se vhodně střídají, takže zatímco „Kääntöpuoli“ a „Paskablues“ jsou spíš ve středním tempu, přičemž v druhé jmenované jsou i náznaky melodie a s tím spojené chytlavosti, následující „Mustat siipenne“ je zase pěkně od podlahy a během mžiku odezní pryč.

Nelze nezmínit „Napalmia“, u níž jsem si vzpomněl na legendární Hellhammer. Pomalejší táhlé a řízné riffy, které vyústí do kvapíku, jakého se ani Švýcaři neštítili. A ani ikonické „ugh“ tu nechybí. Když už jsem u těch podobností, zpěv bych přirovnal k L-G Petrovovi z Entombed. Ono i celkové vyznění Obduktio vychází zřejmě ze stejných kořenů, z nichž čerpali Entombed pro tvorbu svého death ‘n’ rollu. Lehkým překvapením je předposlední „Psykoottinen masennus“. Ta překonává šest minut a nabízí všechny možné polohy Obduktio. Klidně by seděla jako konec. Myslím, že by to fungovalo lépe než trochu zbytečná druhá část „Koffia hanassa“, avšak myslím, že nějaký důvod má.

Texty jsou ve finštině, ale jejich rozbor jsem vzdal hned po prvním pokusu, jelikož jsem se dostal rychle do úzkých, podobně jako u samotného názvu alba. Přeložil jsem si pouze názvy skladeb, které jsou víceméně žánrově klasické. Většinu z těchto slov asi v běžné konverzaci nepoužijete hehe, tedy s výjimkou jednoho – „Kuka?“ je kdo?.

„Holotna“ je albem, které dokáže bez problémů na dobrou půlhodinku zabavit. Připomíná punkový večírek, na němž nechcete chybět. Sáhnutím po této placce nic nezkazíte, ale když se jí vyhnete, o nic zásadního nepřijdete. Mně se podobné oddechovky líbí, takže jestli to máte stejně, Obduktio vás nezklamou.