Datum: 9.8.2017 Místo: Josefov Účinkující (obsažení v reportu): ARRM, Batushka, Boris, Cough, Fleshgod Apocalypse, Gorguts, Madder Mortem, Master’s Hammer, Metal Church, Mörkhimmel, Overkill, Root, The Amitty Affliction, The Dillinger Escape Plan, Wintersun, Wolves in the Throne Room
Onotius: Na pódium pojmenované podle bylinného likéru přibíhá italská kapela, zatímco diváci si kryjí tváře před slunečními paprsky. Je středa, necelé čtyři hodiny v areálu Josefovské pevnosti a svůj set startují Fleshgod Apocalypse. Můj festivalový program tahle banda otvírá, a to navzdory faktu, že jsem v Jaroměři už od úterka. Znáte to – známí. Na obloze ani mráčku, nic nenasvědčuje tomu, že si z nás počasí během festivalu bude střílet.
Onotius: Střet orchestrace a dunivého technického death metalu naživo postrádá celistvost. Orchestrace je samplovaná a jediný živý symfonický prvek plní jedno v dané zvukové konstelaci naprosto nezaznamenatelné pianino a operní zpěvačka Veronica Bordacchini. Z reproduktorů se tak line nabasovaný deathmetalový slepenec opatřený precizní rytmikou, ale zastřešovaný jen přednahranou symfonickou stěnou. Nejvíce vyčnívají bicí a zpěv, zbytek splývá ve zvukovou kouli. Skladby z poslední „King“ tak unikají do ztracena. Notorické vypalovačky naštěstí dovedou vyloudit první špetku adrenalinu, k nějakému hlubšímu zážitku má ale vystoupení daleko
Cnuk: To pro mě středeční den začíná na malé scéně s domácími Mörkhimmel. Konečně se mi tak poštěstilo slyšet jejich crustem prohnilý metal naživo. K mé radosti se onen typický zvuk podařilo uchovat i pro koncertní pódia, což, jak jsem se v minulosti přesvědčil, nebývá u podobně znějících kapel zvykem (např. v minulých ročnících Coffins). Slávkův vokál byl správně nechutný, přesto pro znalce textů čitelný, stejně tak zbytek sestavy šlapal na výbornou. Výtečně odehranému setu tak lze vytknout pouze jeho délku nebo spíše krátkost. Mörkhimmel rozhodně navnadili na další případná setkání.
Skvrn: Tak, a už jsem tady i já. Zatímco kolegové v Josefově juchali pomalu den, já si všímal boje o lístky. A taky jsem ho začal hrát. První vyprodání zasáhlo i mě. Koupím, koupím, koupím, koupím, koupím, prodám, koupím, koupím. Hezký poměr. V úterý se ozývám doposud nezodpovězenému prodám, které mě nakonec ve středu odmítá. Nejedu. Ještě jednou nahodím efpět, no a hele, možná to půjde. Trhám lístky kopretiny a nakonec že to teda ještě zkusím. Lístek. Můj lístek. Za hodinu ve vlaku, za další hodinu na místě, za ještě další hodinu s lístkem, se zapíchlým stanem a před areálem. Dobrý.
Onotius: Při metalcorových The Amitty Affliction se nemohu zbavit dojmu, že měli původně namířeno na Prague Pride a selhala jim navigace. Důvod, proč mám tu smůlu je chvíli slyšet, je zřejmý – za chvíli mají spustit Gorguts. A také tak za moment odhodlaně činí. Mohli vsadit buď na monolit v podobě celého loňského jednoskladbového EP či na pestrost v podobě průřezového setlistu. Kapela zvolila variantu bé, a tak prvním kouskem, který pročísne háro fandů, je „From Wisdom to Hate“. Songy z klasické „Obscura“ i poslední dlouhohrající „Colored Sands“ jsou taky nutností. Pod pódiem se rozjíždí zuřivý kotel, který však působí rušivě. Gorguts nejsou klasická bezhlavá drtička určená k ventilaci energie, skýtají v sobě i relativně introvertní a ponurou atmosféru, s níž mi rozjařené ksichtíky některých jedinců zkrátka nekorespondují. To ve spojitosti s denním světlem bohužel zanechalo spíš rozpačitý dojem.
Cnuk: Ze zadní části areálu se rychlým krokem přesouvám k velkým pódiím dopředu, kde právě stíhám Gorguts. Co si budeme povídat, nepřekvapivě to opět vystřihli se vší precizností a díky dvěma závěrečným kusům z poslední řadovky „Colored Sands“ u mě překonali i své minulé vystoupení. Hned po tomto setu vystupuje na vedlejším pódiu domácí legenda Root, ke které přistupuji už pouze ze zvědavosti, jelikož mě jejich koncerty, ale ani studiová tvorba nijak neberou. BigBoss si neodpustil klasické průpovídky, přestože, jak říkal, mu bylo zakázáno příliš mluvit. No, a samozřejmě došlo i na všechny zásadní hity. Uteklo to, ale chvíli po skončení jsem spíše vzpomínal na kapely předchozí.
Onotius: Stejně jako kolega, i já pokračuji na kultovní český bigbít. BigBoss si vykračuje se zemanovskou hůlkou a jeho promluvy mezi skladbami zní jako frivolní metání přiopilých asociací, jakmile ale začne zpívat, můj respekt stále celkem má. I když harsh vokály už přenechává kolegům, texty pro jistotu – kdyby Alzheimer zaútočil – má na pultíku a od půlky vystoupení už jen sedí jako na trůně. Hudební složka zní naživo ještě přímočařeji a je opatřena vyrovnaným zvukem. Ale navzdory textům plným pekelných námětů i navzdory slunečnému počasí na mě vystoupení působí chladně. Profesionální, ale bez přidané hodnoty.
Onotius: Od Wintersun toho moc nečekám a ani nedostávám. Spousta kudrlinek, ale základ se motá v kruhu. Ani rozzářený sebevědomý výraz hlavního principála (nebo mluvky?) Jariho, který už evidentně i na hraní na kytaru rezignoval, na tom nic nemění. Prim hrají klávesy, které ale na scénu jaksi nedorazily. Ostatní – tedy ti na místě se skutečně nacházející – hudebníci jsou instrumentálně zruční, ale jsou svazováni hromadou přestřeleného patosu, jejž v sobě většina tvorby Wintersun skýtá. Navíc je scéna vyřešena tak infantilně, že hned při prvním pohledu na ni mi ulítne ironické: „Zlatej Disney!“ Navzdory mnoha zmiňovaným neduhům ovšem zůstávám, dokud není nezbytně nutné pelášit pod útulnou střechu Metalgate Stage.
Onotius: První regulérně silné vystoupení letošního ročníku pro mě přichází až s nástupem mohutných hlasivek norské divoženky Agnete M. Kirkevaag a jejích neméně šikovných kolegů instrumentalisů. Řeč je samozřejmě o Madder Mortem, charakteristickém progressive metalovém frontwoman uskupení, jež naživo hýřilo charismatem a poctivým nasazením. Bylo to uvolněné, hutné, sehrané a neuvěřitelně přesvědčivé. Je mi sice líto absence pár mých nejmilejších skladeb z „Disiderata“, na druhou stranu co se týče výběru z loňské desky, tam se mi do vkusu trefili pěkně. Sólová kytara by sice mohla být čitelnější, ale mohutné a neuvěřitelně přesvědčivé vokály na sebe strhávaly tolik zasloužené pozornosti, že když člověk přeslechl pár nuancí v instrumentaci, zas tolik se nestalo.
Skvrn: V tom spěchu zapomínám omylem na Gorguts a naschvál zas na pohádky Wintersun s chvástavým vypravěčem Jarim. Nemíjím už ale zastavení ARRM, (post-)rockové psychedelie ze země pevnosti zaslíbené, té polské. Mířím na klubovou ambientní stage, která hlásá, že bude – cituji – calm, a my si o tom ještě povíme. ARRM každopádně klid mají, publikum polehává, podmínky i zvuk přejí. Kapela si hýčká monotónní riffáž, občas se zamotá v kruhu, ale většinou ho gradací zdárně rozmotá a soustředěně zatlačí. Vyzkoušejte i studiově, třeba poslední splitko, i z něj se dnes hrálo.
Cnuk: Po kratším odpočinku se vrhám mezi hradby k tzv. oriental stage. Už podle houstnoucího davu jsem poznal, že Američany Cough nejspíš pouze uslyším a taky, že jo. Pravda, v průběhu koncertu lidi neustále odcházeli, takže jsem je chvílemi i viděl, avšak u tohodle vyhulenýho doomu stejně není moc na co koukat. I hudebně mi ta monotónnost nějak nesedla, ale přečkal jsem až do samotného konce. Mezitím se už vpředu chystali veteráni Metal Church, kteří do pevnosti přinesli příjemný závan osmdesátkového heavíku, tedy dobrých riffů a neúnavného ječáku. Pro mě jedno z festivalových překvapení.
Cnuk:The Dillinger Escape Plan pro mě jsou další kapelou, k níž mě táhla zvědavost. Před dvěma lety jsem ji z neznámých důvodů vynechal, nyní jsem to napravil. A udělal jsem dobře. Nevzpomínám si na moc koncertů s takovou přemírou energie, nechyběly skoky z aparátů ani bicích a nakonec došlo i na obligátní demolici všeho. Ve spletitosti riffů a všudypřítomného chaosu jsem se občas ztrácel, ale bavit se nepřestával.
Onotius: Po dvou letech na stejném pódiu, nyní již za tmy a s vidinou, že je to nejspíš naposledy. „Dillinžři“ jsou vyhlášení svými divokými živými jízdami – a v tomhle samozřejmě nezklamali. Oproti mému prvnímu živému kontaktu s kapelou sice chybělo Gregovo lezení po konstrukci pódia, ale jinak tropili očekávané šílenosti. V celkovém srovnání ale v mých očích vyhrává jejich dva roky stará show – co do energie, zvuku i setlistu se mi trefili tehdy do nálady mnohem více. Navíc zde jsem byl nucen oželet závěr při relativně úspěšné snaze ukořistit dobré místo na tuzemské blackmetalové legendy.
Skvrn: Na rozdíl od kolegů jsem už kolem desáté stavu chcíplého a za dnešek toho mám dost, však už jsem viděl jednu kapelu. The Dillinger Escape Plan do toho rvou kupu energie, ale tu mou dneska spíš vysávají, kytary navíc v tom hluku nemůžu přečíst. V následné kolizi Master’s Hammer s Boris – alias apríl v srpnu – sázím na dvojku, Štorm a spol. se zastaví ještě na podzim v Roxy. Jenže ani Boris dnes neléčí. Úvodní drony znějí nadějně, bude masáž, já ale odpadám. Hektičnost dne mě přemohla. Jak to prosím bylo dál, moji milí?
Cnuk: Zatímco se Skvrn rozhodl pro japonskou masáž, já bez sebemenšího váhání udělal pár kroků k vedlejšímu pódiu. Master’s Hammer živě. Tak jo, bylo to super, skladby z „Ritualu“ neměly chybu, „Okultista“ rovněž potěšil, pouze ty „Konve“ se mi nějak nezdály. Nejenže v prvním refrénu titulky Frantovi pustili nasamplovaný úchylný refrén o něco dříve, ale tak nějak celkově tomu chyběla ta údernost starých fláků. Závěrečná „Jáma pekel“ však výsledný dojem opět vystřelila nahoru k úplné spokojenosti. Akorát z těch dvou nahatic uklizených vzadu v „Ritualní póze“ mě braly křeče do rukou.
Onotius: Krytí s Boris bolí, ale Master’s Hammer jsou povinnost. Stačí zahlédnout scénu zdobenou kultovním logem a Štormovými obrazy po stranách, aby člověka mrazilo. Klasický materiál z dřevního „Rituálu“ a epického „Okultisty“ nemůže zklamat. Oproti kolegovi mi sednou i kusy z „Konví“ – především „Nordfrostkrampfland“ celý poctivě krákám se Štormem. Celkový dojem ale není extáze, spíš pocit důstojně odvedeného vystoupení klasiků. Nelze přeslechnout pár překlepů, které přeci jen foukly smítko rozpačitosti na jinak silné vystoupení. Tak či tak jsem rád, že jsem mohl být u toho. Vítejte zpět na scéně, plantážníci!
Cnuk: Následující Overkill byli už sázka na jistotu. Opět mě přesvědčili, že patří mezi absolutní extratřídu co se živých vystoupení týče. Za tu hodinku hraní ani na chvilku neslevili, nový bicman Jason Bittner se svého řemesla ujal víc než dobře, došlo na koncertní tutovky, jak ty staré, tak nové a nechyběly ani dvě novinky, úvodní „Mean, Green, Killing Machine“ a „Goddamn Trouble“. Přestože letos moc thrashe na Brutalu nebylo, Overkill to bez problému vynahradili a nakopali všem prdele.
Onotius:Overkill sice znějí velmi solidně, ale nějaké zodpovědnější dostaveníčko na jejich show odkládám na jindy. Únava je mrcha a mě ještě po jejich skončení čekají dvě kapely. Tou první je Batushka, jež následuje na druhém z hlavních pódií. Nevěřícně zírám na davy, které se na jejich vystoupení valí. Jejich debut jsem vnímal rozporuplně – a vystoupení byla pro mě šance jak rozlousknout, zda je skutečně tahle skupina jen nafouknutá bublina, či se jedná o něco výjimečného. Nu, nebudu dlouze napínat – je to kašírovaná nuda. Nechápu co na tom lidé žerou. Čím déle hrají, tím víc mě utvrzují v tom, že nebýt toho divadla a tajemné aury kolem, pes po tom neštěkne. Odcházím před koncem na druhou stranu areálu, kde časem spustí Wolves in the Throne Room.
Onotius: Na závěr dne na zastřešené pódium tahle kapela krásně dramaturgicky sedne. Únava, silná neprostupná světla a hodně atmosférická muzika většinou u nočních vystoupení zafunguje a Wolves in the Throne Room nejsou výjimkou. Jejich set ale po čase začíná působit trochu jednolitě – chybí mi nějaký zlom, nějaká gradace, která by mě vytáhla z oceánu toho jejich klasického atmosférického blacku s nadoomovatělými melodiemi. Po čase mi skladby začínají splývat. Set sice disponuje neprostupnou paralyzující atmosférou, ale je až příliš konstantní. Když dozní poslední tón, zkracuji si aplaus a vydávám se do osidel noci. Tak zase zítra.
Italští symfonici Fleshgod Apocalypse zveřejnili skrze YouTube nový videoklip. Obrazové podoby se dočkala skladba „Cold as Perfection“, jež pochází z chystané novinky „King“. Čtvrté řadové album kapely vychází 5. února prostřednictvím Nuclear Blast.
Italové Fleshgod Apocalypse streamují nový song ze své nadcházející novinky „King“, jež vyjde 5. února. Písničku „The Fool“, která vyjde 1. ledna i jako singl, si můžete pustit na YouTube.
Italové Fleshgod Apocalypse zveřejnili obálku svého nadcházejícího třetího alba, které se bude jmenovat „King“ a vyjde začátkem příštího roku u Nuclear Blast Records. Přebal prohlížejte tady.
Když se před dvěma lety objevily první zvěsti o hudebním festivalu Made of Metal, který se měl konat v Hodoníně na jižní Moravě, tak řadu fanoušků přepadly spíše skeptické myšlenky, zda se na tomto místě podobný festival vůbec může uskutečnit. Přeci jen, když už se zničehonic vynoří událost, která láká na řadu zahraničních hvězd a za zády jí nestojí silná pořadatelská agentura s pořádnými zkušenostmi, tak to budí řadu pochybností. Vzorovým příkladem může být několik let stará aféra s ostravským Unholy Festem, jenž lákal na soupisku, před níž se mohl poklonit i Brutal Assault, ovšem po pár měsících tahle nafouklá bublina splaskla a výsledkem byl jeden velký podvod a pořadatel, po němž se slehla zem.
Toto naštěstí nebyl případ Made of Metal, protože ten si loni odbyl svou úspěšnou premiéru, a nyní, o dvanáct měsíců později, se tak na stejném místě mohl uskutečnit druhý ročník. Nebudu chodit kolem horké kaše a na rovinu říkám, že svým zaměřením na všechny možné formy melodického metalu, mezi nimiž převažoval folk / viking / heavy a symphonic metal, mi soupiska Made of Metal 2015 byla relativně vzdálená, nicméně i tak jsem si zejména v pozdně odpoledním programu každého dne dokázal najít zajímavá jména, kvůli kterým jsem se na svou premiérovou účast na této akci vlastně i těšil. Svůj příchod do areálu jsem tak ladil vždy až k pozdějším hodinám, kdy se na pódiích dělo to, co mě skutečně zajímalo.
Protože se jedná o akci relativně mladou, tak si udělejme takovou malou virtuální prohlídku po areálu, kde se akce koná. Made of Metal se opět uskutečnil mezi Hodonínem a nedalekým Rohatcem v místě bývalého vojenského cvičiště. Areál i s přilehlou loukou, jež fungovala jako kemp, sice není nikterak velký, ovšem pro potřeby několikatisícové návštěvy, která se mým odhadem nepřehoupla přes čtyři tisíce lidí, to akorát tak stačilo. Hrálo se na dvou pódiích střídavě, takže v momentě, kdy na hlavním začaly přípravy pro další kapelu, spouštěly své produkce méně známé party na druhém, menším. To bylo umístěno poblíž uličky s občerstvením a merchem a na rozdíl od hlavní stage stálo čelem k relativně otevřenému prostoru, takže možná i proto zde byl první den zvuk lepší než na hlavním pódiu, kde je prostor ke stání ohraničen z obou stran hangáry, z nichž jeden sloužil zároveň jako kryté posezení a pivní výčep.
Pátek:
Pojďme ale pomaličku k samotné hudbě, takže začnu chronologicky s pátečním programem, kdy mi k nezbytnému vyřízení akreditace a seznámení se s areálem hráli finští Amberian Dawn s Päivi „Capri“ Virkkunen u mikrofonu. Zvuk byl v té chvíli ještě nic moc, což byl ostatně menší problém celého prvního dne, takže Capriin vokál se neposlouchal zrovna příjemně, protože byl strašně vytažený do popředí, a přestože nemůžu srovnávat s deskami, tak mi přišlo, že nebyla v 100% formě, protože v hodně vysokých polohách tahala za uši. Těch několik songů, kterým jsem přihlížel, ve mně nezanechalo žádné emoce, protože to bylo takové nemastné, neslané.
Následovali tuzemští Forrest Jump, kteří si pro sebe zabrali menší pódium a rozehráli půlhodinové představení, jež slušně ubíhalo. Navzdory faktu, že nejsou Forrest Jump hudbou mého srdce, tak jejich set se dal v pohodě přečkat a vály jako „Reálie“, „Černočerno“ z alba „Monolit“ a „Sign-All“ fungovaly dobře a bavily, takže k mému vlastnímu překvapení malý palec nahoru pro bučovickou pětici.
Někdy před sedmou začaly první velké hvězdy pátečního programu, Týr. Jejich show přilákala vcelku dost lidí, ovšem mně osobně to po pár písničkách přišlo jako strašná nuda, která se opakuje stále dokola. Jejich vystoupení nechyběla energie a neustále si vyžadovali zpětnou vazbu publika, nicméně mě ani pecky jako „Shadow of the Swastika“, „By the Sword In My Hand“, nebo „Lady of the Slain“ z poslední placky „Valkyrja“ nedokázaly zlomit, takže ve výsledku jsem si z jejich vystoupení odnášel spíše negativní dojmy.
Náladu mi záhy spravili rakouští alternativci Marrok z menšího pódia, kteří ve třech zahráli velice slušnou porci moderního metalu s hard rockovým přesahem a v záplavě toho hevíkového melodična to přišlo vhod. Zpěvák Brian se trochu pral s melodickými vokály, na výsledku to ovšem nijak neubralo. Musím říct, že naživo to znělo mnohem líp, než když jsem si zpětně jejich songy pouštěl ve studiové verzi, což platí i pro nově představený singl „Ocean of Lights“, který zní trochu přitepleně, avšak na pódiu s tvrdšími kytarami mě Marrok fakt bavili.
Následovalo největší zklamání prvního hrací dne, Tristania. Tuhle norskou partu jsem přestal aktivně sledovat s odchodem VibekeStene před lety, takže o jejich novější tvorbě toho vím asi tolik, že nahráli super hitovku „Year of the Rat“, která toho večera zazněla taktéž. Jejich vystoupení bohužel zařízl zvukař. Ten z jejich hudby udělal místy velmi nepříjemnou zvukovou kouli, z níž vyčnívala Mariangela Demurtas, jejíž vokál mě při vypjatějších polohách iritoval, takže situaci zachraňoval Kjetil Nordhus, jemuž to zpívalo parádně. Z povinnosti jsem vydržel přihlížet takřka celou dobu, takže jsem zaregistroval písně „Darkest White“ a „Himmelfall“ z posledního alba a „Exile“ z „Rubicon“. Vím, že Tristania za to nemůže, protože odehrála profesionální set, ale prostě a jednoduše to nebylo ono.
To italští power metalisté Wind Rose předvedli přesně to, co od podobné party čekat. Spousty kytarových vyhrávek, sól a melodického ječáku. Přečkal jsem asi dvě skladby a radši jsem se rychle vydal pryč odpočívat před závěrečným masakrem rakouských black / death metalistů Belphegor.
Jestli se na zvuk na hlavním pódiu do té doby nedala vyloženě pět chvála, tak při setu bezbožných Belphegor se vše změnilo. Trochu jsem se po Tristanii bál neposlouchatelného bordelu, ale po úvodním dvojbloku “Feast Upon the Dead“ a „In Blood – Devour This Sanctity“ nebylo pochyb o tom, že tohle vystoupení bude zabíjet. Všechny jednotlivé nástroje byly čitelné, a ačkoli nemám nastudovanou každou minutu jejich tvorby, protože blíže jsem k nim přičichl až s posledním albem, z nějž zazněla „Gasmask Terror“ a „Rex tremendae majestatis“, tak blasfemická atmosféra mě pohltila i navzdory tomu. Helmuth a Serpenth spolu se svými kumpány tahali z rukávu šikovně a zejména „Lucifer Incestus“ zabíjela. I s menším odstupem hodnotím Belphegor jako jeden z top momentů celého festivalu a určitě nejsilnější vystoupení prvního dne, který by pro mě bez jejich účasti byl zklamáním.
Sobota:
V sobotu jsem první polovinu dne věnoval osvěžení na místním koupališti, protože vedro bylo opravdu úmorné, takže první kapelou, již jsem se ten den rozhodl zhlédnout, byli až početní Italové Folkstone. Slyšel jsem pár ukázek z jejich tvorby, a přestože jejich folk metal nijak výrazně nevybočoval z dlouhého zástupu jim podobných, tak nástrojové obsazení s harfou, dudami, píšťalami a podobnými blbostmi, jejichž názvy ani neznám, vzbuzoval naději v zábavnou show. Již od počátku skvělý zvuk dal vyniknout jak metalovému základu, tak tradičnímu folkovému doprovodu, který hrál dost silnou roli. Hudebně i vokálně se jednalo o hodně živé vystoupení, jemuž ani nic nechybělo. Odsýpalo to dobře, refrény byly zpěvné, takže nic proti Folkstone. Největší pecka? Pro mě rozhodně hybná „Un’altra volta ancora“, v níž se mikrofonu chopila zástupkyně něžného pohlaví z jejich řad.
Chvilku po sedmé večerní zahajovali na druhém pódiu slovenští Doomas, kteří předvedli slušný mix death metalu s doom metalovými melodiemi. Líbilo se mi hodně těžkotonážní pojetí, ačkoli po chvíli jejich set začal lehce nudit, protože všechny songy zněly takřka stejně. Do paměti se mi tak zabodla jen „Fear“ s výrazným basovým úvodem zpěváka Doomase. Jinak ale borci zahráli dobře a hlavně kytarová souhra při zdvojených vyhrávkách byla v pohodě.
Ještě před koncem Doomas se pomalu přesouvám zpět mezi dvojici hangárů, kde se schyluje k nástupu Fleshgod Apocalypse. Ti při výběru songů čerpali ze svých posledních dvou alb ty nejlepší vály, takže došlo na „The Forsaking“, „Epilogue“ nebo třeba „Pathfinder“, již zpěvák a kytarista Tommaso začal přípitkem se sklenkou červeného vína. Kdyby se udávala cena za nejlepší image, tak Fleshgod Apocalypse s bílým make-upem a v černých fracích by si ji zasloužili. Jejich hodinku, kterou strávili na pódiu, si nešlo neužít, za což může především výběr písní a nasazení. Snad jediným stinným bodem jejich vystoupení byla přítomnost macaté vokalistky, jíž ten operní přednes občas ujel. Jinak jsem se bavil opravdu výtečně. Zabijácký zvuk, skvělý setlist… co víc chtít.
Na následující Salamandru jsem šel kouknout jen tak z povinnosti, protože jsem je naživo snad nikdy neviděl a byl jsem prostě a jednoduše zvědavý, ačkoli vím, co pánové produkují za hudbu. Je vidět, že mají početnou fanouškovskou základnu, protože lidí na ně přišlo opravdu hodně a zjevně se i bavili, nicméně pro mě to nebylo, takže jsem přečkal pár songů, mimo jiné „Metal Fever“ či „Orion“, a vydal se zase hezky zpět k hlavnímu pódiu, kde se schylovalo k události, na niž jsem se těšil ze všeho nejvíc…
…Amorphis. Jejich tvorbu sleduji někdy od vydání „Eclipse“, kdy se ke kapele přidal současný pěvec Tomi Joutsen, který jen tak mimochodem shodil dlouhatánské dredy, takže už nemohl roztáčet ten svůj větrný mlýn. Pro fanoušky novější tvorby však Amorphis ten den nehráli. Na Made of Metal si přichystali výroční koncert spojený s vydáním své druhé desky „Tales from the Thousand Lakes“, jež zazněla v celé délce doplněna o několik skladeb z „Elegy“ a jednoho zástupce ze singlu „Black Winter Day“. A jací Amorphis byli? Jednoduše skvělí. V prvních několika skladbách byl vokál Tomiho lehce upozaděn, ale to se v následujících minutách zpravilo. „Tales from the Thounsand Lakes“ nepatří k mým nejoblíbenějším kouskům z kuchyně Finů, nicméně věci jako „Into Hiding“ či „Black Winter Day“ mají i po letech něco do sebe. Nejvíc mě klasicky potěšila „Vulgar Necrolatry“, která lámala kosti. V závěru přišel čas na „Better Unborn“ a „Against Widows“ a samozřejmě nezbytnou „My Kantele“ na úplný knec. Osobně jsem si víc užil minulé koncertní setkání, kdy Amorphis předvedli klasický průřezový best-of set, ale i tak jsem dostal to, pro co jsem ten den přijel.
Původně jsem měl v plánu se jít podívat na domácí Ador Dorath, které jsem v době vydání debutu poslouchal vcelku často, ovšem zranění bubeníka nedovolilo kapele ten den vystoupat na pódium, a Ador Dorath tak za mě spolu se začínajícím deštěm vyřešili dilema, zda čekat na Finntroll, kteří ten den měli program uzavírat. Tuhle partu jsem nikdy nemusel, takže dát jim vale nebylo ten večer zas tak obtížné.
Účinkující (obsažení v reportu): Blindead, Carnival in Coal, Combichrist, Devin Townsend, Fleshgod Apocalypse, Heiden, Krakow, Manes, Mgła, Mors Principium Est, Nightfall, Obscure Sphinx, První hoře, Shining, The Ocean
Atreides: Páteční den pro mě byl při pohledu do programu jednoznačně nejvytíženějším dnem festivalu – kapel, které jsem chtěl stůj co stůj vidět a slyšet, rozhodně nebylo málo a nakonec jsem toho viděl ještě mnohem víc. Do areálu jsem se dohrabal na mé poměry docela časně, na chlup přesně v půl druhé odpoledne, abych tak akorát stihnul začátek polských Obscure Sphinx, kteří zaskakovali za Gorguts. V rámci přípravy jsem od téhle post metalové/sludgové magořiny slyšel jen pár písní z posledního alba, a pokud jsem nějaká očekávání měl, Obscure Sphinx je s přehledem překonali o několik délek a naprosto mě uzemnili. Scéně vévodila bíle oděná zpěvačka Wielebna, s krásným paintem noční můry na obličeji a potrhanými obvazy všude možně po těle. Vyjetější a zdrogovanější zjev předvedli během festivalu už jen První hoře a Combichrist. A hudba? Výborný post-metal/sludge s excelentním vokálem, který válcoval vše, co mu stálo v cestě, a navrch pohltil silnou atmosférou. Mohutný aplaus, který následoval jejich set, si rozhodně zasloužili. Pro mě velmi příjemné překvapení a zatím to vypadá, že Obscure Sphinx mi zadělali na další závislost.
Ježura: Poněkud protažený snídaňooběd měl za následek to, že jsem z vystoupení Obscure Sphinx prošvihnul asi první song nebo dva, a když už jsem se konečně dohrabal do areálu, bylo mi to dost líto. Tedy, bylo by mi to dost líto, kdyby tu lítost Obscure Sphinx nerozmetali na cucky ve všech ohledech naprosto famózním vystoupením. Hudebně to bylo výtečné, vizuálně rovněž (zpěvaččiny pohybové kreace byly působivé, přiměřeně sexy a ani náznakem laciné) a Obscure Sphinx museli uhranout všechny, kdo se na ně přišel podívat. Alespoň mě teda uhranuli pořádně a teprve teď mě fest mrzí, že jsem jim nedal šanci už dřív a nechal si ujít jejich tři měsíce staré klubové vystoupení v Praze…
Skvrn: I já jsem chtěl Poláky Obscure Sphinx původně omrknout, jenže nějak z toho nakonec sešlo. Ježurou zmíněné snídaňoobědy se mi tu protáhly nejednou a tentokrát si černého Petra vytáhli právě Obscure Sphinx. Kapela si však slzy kvůli mé nepřítomnosti utírat nemusela, jelikož divácká kulisa byla navzdory brzké hrací době opravdu obstojná. Zato na Heiden lidí ubylo a mně nedělalo problém se na tyhle sympaťáky zaměřit zblízka. Hrálo se především z novinky “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě”, která sice mezi těmi všemi thrash metaly a death metaly působila jako z jiného světa, ale přesto ji publikum dokázalo ocenit. Neodpustím si však poznámku, že zrovna tohle je typ kapely, kvůli kterému má smysl tu třetí stage otevřít už o hodinu dřív, neboť chemie Heiden + klubová stage by fungovala určitě lépe. A jak tak koukám pod sebe, nejsem jediný, jenž na tohle téma něco utrousil.
Atreides: Pokud mě Obscure Sphinx namlsali, domácí Heiden mé nadšení z dobrého začátku vzápětí ochladili. Přišlo mi to takové nijaké a zvukově nic moc. Buď nebyl slyšet Kverd, nebo některá z kytar. Co naplat, že s sebou dotáhli i Werlingu, která nahrávala klávesové party pro obě poslední alba. Koukalo se na ní sice velmi dobře, letmo jsem ji ale zaslechl sotva dvakrát a většinu kláves jsem si musel domýšlet. Že hráli ve dvě odpoledne na velkém pódiu, na které se jejich hudba podle mého názoru fakt nehodí, je další věc. Myslím, že mírně intimnější prostředí zastřešené Metalgate Stage by jim sedlo podstatně lépe, i tak jsem ale očekával mnohem jistější a atmosféričtější vystoupení.
Ježura: Nevím, jestli se na tom nepodepsala moje neskrývaná náklonnost k hudbě Heiden, ale mně se jejich vystoupení na Brutal Assaultu rozhodně líbilo, a to snad v každém ohledu. Snad až na utopené klávesy jsem si nevšiml žádných problémů se zvukem, a jinak to alespoň pro mě bylo výborné vystoupení, na jaká jsem si u Heiden v poslední době docela zvykl. Loňský triumf v plzeňské Papírně sice zůstal nepřekonán, ale Heiden se ani na velkém pódiu neztratili a zanechali za sebou dobrý dojem, o kterém svědčil i nečekaně slušný potlesk.
Skvrn: Ani pořádně nevím, proč jsem zašel omrknout finské Mors Principium Est. Tak nějak jsem si sliboval svěží melodický death metal, který mi naživo dá co proto, ale setsakra jsem se mýlil. Kapela totiž nepředvedla nic víc, než naprosto obyčejné, ničím nevyčnívající vystoupení, o kterém člověk nazítří už ani pořádně nevěděl. Slabý výkon podtrhnul frontman Ville Viljanen, který působil nesmírně znuděným dojmem, a nepříliš sympatická komunikace mu bonusové body rozhodně nepřinesla. Přesto jsem vydržel do konce. Je fakt, že to pódium v těch největších hicech krásně stíní, tak asi proto.
Atreides: Hektický začátek, kdy jeden bod programu tak tak navazoval na druhý, pokračoval. Sotva dohráli Heiden, uháněl jsem do Horror kina, kde se už chystali Manes a listening session jejich nového alba, “Be All End All”. Upřímně jsem neočekával nic jiného než další excelentní desku, a to jsem od norských mágů také dostal, takže nezbývá, než natěšeně čekat do října, kdy má album vyjít. Mimo jiné byl poslech alba parádní chill před náročným zbytkem dne.
Ježura: I když to teď už možná vypadá, že jsme se s Prdovousem po areálu vodili za ručičku, nebylo tomu tak a na listening session nové desky Manes jsme šli oba zcela nezávisle. Dojmy z novinky mám také velmi pozitivní, jen bych to s těmi chvalozpěvy asi ještě moc nepřeháněl, protože ačkoli to rozhodně bylo dobré, vzhledem ke spánkovému deficitu z předcházející noci jsem to občas trochu zalomil, takže to mám maličko rozmazané. Příznivci Manes se však mají stoprocentně na co těšit!
Setlist Fleshgod Apocalypse:
01. The Hypocrisy
02. Minotaur (The Wrath of Poseidon)
03. The Violation
04. Pathfinder
05. The Egoism
06. Elegy
07. The Forsaking
Ježura:Fleshgod Apocalypse u mě sice po vydání rozporuplné desky “Labyrinth” poměrně klesli, ale přesto jsem se vypravil podívat, jak se předvedou, protože mám pořád v paměti výtečný koncert, jaký odehráli před dvěma lety na Metalfestu. A i když to zpočátku vypadalo na technické problémy, Italové tomu stejně nakonec nakopali sedínku. Kombinace jejich image (byť tentokrát nebyli zmalovaní černě ale bíle) a dokonale sehraného vystupování dodala koncertu přívětivý odér absolutního perfekcionismu a i hudebně to bylo velmi dobré. Je sice pravda, že jsem z toho nebyl odvařený tak jako dříve, ale pořád to byla slušná mrda a dokonce i nové skladby v živém podání vynikly mnohem lépe než z desky. Oproti našim předchozím dostaveníčkům si tentokrát Fleshgod Apocalypse přivezli i hostující pěvkyni, která svým školeným vokálem sekundovala Paolo Rossimu a také orchestrálním partům, a i tohle šlapalo dobře, takže ve výsledku můžu mluvit o velice příjemném koncertě, jehož zhlédnutí určitě nelituji.
Skvrn: Věděl jsem, že shánět slušné místo bude na Fleshgod Apocalypse docela oříšek, jelikož jsem čekal dost lidí, ale že až tolik? Holt jsou dnes tihle Italové v kurzu. I proto jsem se nikam dopředu neprobíjel a zůstal raději v povzdálí, přičemž mnou vybraný flíček se tvářil jako záruka nejvyšší možné zvukové kvality. Tahle domněnka byla však rázem vyvrácena, neboť zvuk byl nejen na místě mém, ale úplně všude naprosto katastrofální a vážně jsem uvažoval o útěku za nějakým dlábošem. Zhruba po třetině hrací doby se naštěstí vše diametrálně změnilo, operní pěvkyně, z jejíhož hrdla jsem doposud nepochytil jediný tón, byla rázem slušně slyšitelná, už to nebylo tak přebasované, jen to pianino pořád nebylo dostatečně vytažené. Nevím. Mně by osobně štvalo se tahat na pódium s takovým krámem, z něhož by ve finále byla jen vizuální ozdoba. Třeba jsem si tu noc jen přeležel uši a nebyl pak schopen nic dostatečně docenit, ale tuším, že chyba nebude tentokrát na mém přijímači.
Ježura: Ačkoli jsem o Carnival in Coal maximálně tak někdy slyšel, po zjištění, že jde o avantgardu, jsem z nedostatku jiné činnosti zakotvil před pódiem a sledoval, co se z toho vyvrbí. Vyvrbilo se z toho vystoupení, které bylo nehorázně střelené, pošukané a v každém ohledu avantgardní, ale díky celkovému pojetí hudby i přístupu kapely to bylo hlavně nesmírně hravé zábavné. Všemu vévodil neskutečně sympatický zpěvák a duo pitvořících se kytaristů, a i když to zpočátku nevypadalo na žádný velký úspěch, Carnival in Coal si postupně získali publikum i mě. Super odlehčení pátečního odpoledne!
Atreides: Po Manes se dostavil hlad a s ním další degustace jídel u stánků před areálem. Jediný stánek s klobásami v záplavě čínských nudlí mimochodem nezklamal. Bez obalu se přiznám, že Mors Principum Est ani Skeletonwitch jsem vidět nepotřeboval a jediné, co mě trochu mrzí, jsou projezení a prozevlení Fleshgod Apocalypse, ale v tu chvíli jsem neměl na cestu do areálu ani pomyšlení, a tak jsme se vydali až na První hoře. Nicméně ještě než dojde na ně, povedlo se mi cestou potkat Carnival in Coal. Už už jsem začal litovat, že jsem prosral první půlku setu téhle parádní magořiny, naštěstí jsem však byl na konci setu uklidněn, že “see you tommorrow”, a mně došlo, že to byl záskok za nějakou z vypadlých kapel. Tak nebo onak, to, co jsem z “Uhelného karnevalu” viděl, byla excelentní jízda a diskotéka, která mě před První hoře skvěle rozehřála.
Skvrn: Jedna z věcí, která mě na letošní Brutalu nesmírně zklamala, byl naprostý nedostatek informací o změnách v časovém harmonogramu. A jelikož jsem se po těchto zprávách zapomněl dostatečně pídit, představení Carnival in Coal na hlavním pódiu mi bezezbytku uniklo. Útěcha v podobě vystoupení První hoře na sebe naštěstí nenechala dlouho čekat. Kapela, o které jsem v životě neslyšel, mě nakonec přivedla do naprostého transu a jako první mě v tento hudební svátek přinutila vyseknout i několik tanečních kreací. Recesistická směsice všeho možného od punku přes metal až po samotného šaška s harmonikou měla naživo ohromné koule, což jsem evidentně necítil sám. A i když se čas naplnil, spousta lidí nechtěla věřit tomu, že je opravdu dobojováno. Velmi početné, a co hlavně, nesmírně nadšené publikum budiž důkazem pro pořadatele, že lidé o tyhle nemetalové ujetiny opravdu stojí. Jak nad tím přemýšlím, vlastně jsem neviděl jsem nikoho, kdo by nejevil známky vyčerpání nebo překvapeného potěšení korunovaného úsměvem na tváři, tedy na metalové akci nepříliš častým jevem.
Atreides:První hoře jsem, stejně jako zbylí dva kolegové podemnou, takřka neznal. Na vystoupení mě natáhla hlavně jejich titulní fotka z webu festivalu. V průběhu setu se spustil jeden z nejlepších kotlů (ne-li nejlepší vůbec), které jsem na letošním Brutal Assaultu zažil. Přátelské disko tanečky střídalo nezřízené pogo a na hitovky jako “Absurdistán” nebo “Diskokoule” se prostě nedalo nepařit. Pařilo se tak moc, že když jsem se po konci setu vybelhal úplně zřízený a skrz na skrz propocený z Metalgate Stage, jejíž útroby stačily během setu nabrat úctyhodných teplot a vlhkosti, polomrtvý jsem padnul k nejbližší zdi. Jediná škoda je, že po krátké ochutnávce domácího poslechu mi zní První hoře oproti vynikajícímu koncertu poněkud mdle, a to i přesto, že už z desky je to hudba nadmíru energická. Další důkaz toho, jaké mělo jejich vystoupení (disko)koule.
Ježura:První hoře je kapela, která se mi dlouho vyhýbala, a tak jsem konečně chytil příležitost za pačesy a vypravil se podívat, jestli i v našich luzích a hájích umíme hrát avantgadu. Umíme, a to sakra dobře. První hoře předvedli takový cirkusový kabaret po česku (byl i klaun s tahací harmonikou!) a jejich vystoupení bylo napůl divadlo, jenže to bylo výborné divadlo a hrála k němu navíc opravdu parádní hudba. Vokálně, instrumentálně i vizuálně (správně cvoklé kostýmy i pohybové kreace všech krom basáka) to bylo naprosto skvělé a snad právě proto se do šapitó s třetí stagí přišlo na První hoře podívat nečekaně početné publikum, které se jim odvděčilo opravdu parádní odezvou.
Atreides: U třetí stage jsem se nakonec ještě zdržel: Na programu byli norští Krakow, které jsem rovněž neznal, v programu mě ovšem zaujali stoner metalovou škatulí. První song mi sice přišel na stoner/sludge poněkud vlažný, atmosféra mu ale nechyběla. Energie a uhrančivá síla však na sebe nenechala dlouho čekat a dorazila s další písní. Krakow předvedli další výbornou show a s blížícím se závěrem atmosféra houstla, udusávala vše živé pod sebou, až dosáhla naprostého maxima – a pak kapela dohrála. Černá díra utopených emocí, které ještě nějakou dobu doznívaly. Je sice pravda, že končit se má v nejlepším, za přídavek bych se ale v případě Krakow ani v nejmenším nezlobil. Další velmi příjemný objev a další výtečná show.
Ježura: Bolavé nohy, hlad a také potřeba konečně sepsat hromadu poznámek pro tenhle report vyústily v poměrně dlouhou pauzu, jíž padla za oběť vystoupení H2O a Six Feet Under, a zpět do koncertního dění jsem se vrhl až okolo půl sedmé, kdy na Metalgate Stagi měli zahrát The Ocean, na které mě utáhnul kamarád, jenž o nich básnil už druhý den v kuse. S vidinou opakování zážitku, jaký mi předešlého dne zprostředkovali God Is an Astronaut, jsem tedy vyčkal, než koncert se čtvrthodinovou sekerou konečně začal, a sledoval, co se bude dít. Co se dělo, bylo formálně naprosto výtečné. Hodně ostrý post-metal měl fakt grády (možná až moc, protože zvuk byl napálený opravdu dost), projekce na plátno byla dost působivá, všichni muzikanti řádili, jak jen se u moderních žánrů sluší a patří, a zpěvák si v závěru dokonce lajsnul skočit z vrchu pódiové konstrukce mezi lidi. Nejinak na tom bylo i publikum, které celou dobu předvádělo parádní odezvu, a na tom všem dohromady šlo jen těžko hledat nějaké chyby. Přesto jsem ale nijak zvlášť nadšený nebyl a nemám tušení proč. Holt mi to asi napoprvé úplně nesedlo, tak uvidíme příště – pokud tedy nějaké příště bude.
Skvrn: Po výborných První hoře byly následující spolky v nezáviděníhodné situaci a jelikož jsem tušil, že H2O ani Six Feet Under na tuhle laťku nedosáhnou, z areálu jsem se vypařil. Ne však nadlouho, protože na třetí stagi se opět schylovalo k velkým věcem – na řadu měli přijít post-metaloví The Ocean. O těhle Němcích jsem toho slyšel už poměrně dost, jen k samotnému poslechu jsem se nebyl schopen dokopat. Ve stanu bylo již tradičně dusno, zvuk přehulený, ale přesto to mělo hodně do sebe. Ale postupně. Jednak si The Ocean spolu s nástroji přivezli i videoprojekci, na které po celou dobu běhala videa z podmořského dna (a teď opravdu nemluvím o dokumentech mistra Attenborougha), druhak přišli s úplně jinou atmosféru, než jsem očekával. Čistě po čuchu jsem čekal melancholičtější a klidnější set, nicméně naprostý opak byl pravdou, byla to fakt divočina. Nesmyslně hlasitý zvuk byl tentokrát kladem a podstatnou částí se postaral o kulervoucí atmosféru. Samotným vrcholem bylo, když frontman Loïc Rossetti vystoupal na pódiovou aparaturu a se zatajeným dechem všech přítomných skočil mezi nadšené publikum, na jehož rukou dospíval i celý song. Parádní zážitek, parádní set!
Atreides: Po Krakow byli v Metalgate stanu na řadě post metalisté The Ocean, které jsem si nechal ujít jen s těžkým srdcem, přesto jsem nelitoval. Na Jägermeister Stage se totiž chystala kapela, která pro mě byla jedním z taháků letošního Brutal Assaultu – polští sludge/doomoví Blindead. Jejich poslední genialita “Absence” je jednou z nejlepších sludgovek loňského roku a jejich vystoupení na festivalu jasnou povinností. Trochu jsem se obával, jak na velké scéně jejich hudba vyzní, polská smečka si s ní však hravě poradila a publikum odnesla kamsi do dáli silnou a podmanivou atmosférou. Potěšilo mě, že na výbornou fungoval novější materiál i starší skladby, takže jsem si užil jak “b6”, “s1” nebo závěrečnou “a7bsence”, tak i “My New Playground Become” z minulého “Affliction XXIX II MXMVI”. Celým vystoupením se jako stříbrná nit vinula surrealistická videoprojekce s bizarním vývojem scén a velmi sličnými dívkami a dávala skladbám zajímavý vizuální podkres. Blindead se postarali o jedinečný zážitek a z mého pohledu šlo o jedno z nejatmosféričtějších vystoupení nejen festivalu, ale vůbec všech koncertů, co jsem kdy viděl. Čirá magie a jasný důkaz toho, že polský post-metal/sludge se za posledních pár let vyšvihl na úroveň světové špičky.
Atreides: Jak dohráli Blindead, stačilo se vlastně jen posunout o pár metrů vedle. Na kanadského kytarového mága Devina Townsenda jsem se do davu nehrnul a raději jsem stranou střízlivěl a vstřebával všechnu tu atmosféru a energii, kterou do mě Blindead stihli za svůj set nalít. Možná i proto mi přišel rozjezd dost vlažný a dobrých patnáct minut jsem raději sledoval zdrogovanou videoprojekci. Jenže během pár písní stihlo vystoupení nepozorovaně vygradovat do neskutečných otáček, a když Devin ke konci vybalil “Juular”, měl jsem co dělat, abych se nesnažil probít do kotle. Někdy v polovině začal s grácií sobě vlastní začal do publika sypat mezi písněmi jednu hlášku za druhou, a když začal vyzývat, aby zvedl ruku každý, kdo má malý penis nebo enormní klitoris (což je kdoví proč to jediné, co mi z té smršti zůstalo v paměti), nezbylo než prskat smíchy. Musím uznat, že tenhle člověk má charisma na rozdávání a ohlášené headlinery festivalu nechal daleko ze svými zády. Všechny do jednoho.
Skvrn:The Ocean za námi a hurá na Devina. Na něj jsem se v rámci jeho Devin Townsend Project těšil jako na málokoho, protože dle dosavadních ohlasů jde o muže na svém místě. A to se bezezbytku potvrdilo. Tenhle chlápek má neuvěřitelné charisma, a i když si to spolu se svými kolegy přikvačil ve společenském, publikum bavil neuvěřitelně pošukanými vtípky (pošukanými doslova – koneckonců Prdovous nade mnou vystřihl i podrobnou expertízu) i samotnou hudbou. Oceňuji rovněž výběr skladeb, neboť prostor dostaly především ty přímočařejší kousky a místo kytarových onanií si Devin raději pouštíval jazyk na špacír. A že to za to stálo! Towsendovi se totiž povedlo odlehčit jinak dosti konzervativní publikum, což se mnohdy jeví jako nadlidský úkol. Skvělá show!
Ježura:Devina Townsenda a jeho tvorbu sice velice respektuji, ale nikdy jsem k ní nechoval osobní vztah, takže na tenhle koncert jsem se vypravil více méně z povinnosti a v naději, že tentokrát všichni neprochčijou na kost, jen co mistr hrábne do strun, jako na Brutal Assaultu 2010. A protože se počasí chovalo slušně, měl jsem možnost sledovat, jak se z Devinova vystoupení zcela nenuceně a nenápadně stává jeden z vrcholů festivalu. Výborný zvuk, skvělá muzika a Devinova magnetická osobnost si získaly i mě a já mohu jen smeknout, protože tohle byl skutečně bezchybný, famózně gradující a ve výsledku naprosto strhující výkon headlinera, před kterým se celí slavní Slayer mohou jít leda tak zahrabat.
Atreides: Cesta na první set Manes byla výzvou v podobě pokoření davu, který se shromáždil na vystoupení Avon Alarm… erhm, Amon Amarth. Pódium vyšperkované polystyrenovými drakary působilo spíš jako pouťová atrakce, rozhodně nic pro mě. Nicméně k Manes: Pojem akustický set byl v jejich případě strčen do velkých uvozovek sestavou kytara – basa – bicí – perkuse – samply. Vystoupení otevřeli novou skladbou “The Deathpact Most Imminent”, kterou jsem slyšel o pár hodin dříve a již od začátku bylo jasné, že tohle opět bude atmosférická nádhera. Křišťálový zvuk, nejlépe nazvučená kytara, kterou jsem letos na festivalu slyšel, a naprosto dokonalý Asgeir Hatlen, jenž překonal sám sebe a zpíval mnohem emotivněji než z alba. Za zmínku stojí i “The Cure-All”, “Deeprooted” nebo “Nobody Wants the Truth”. Mám dojem, že poslední jmenovanou zahráli ve zkrácené podobě z poslední kompilačky “Teeth, Toes and Other Trinkets”, ale nerad bych kecal. Vystoupení chtěli uzavřít nádhernou “Ende”, díky bouřlivému ohlasu jim však nezbylo, než na závěr přihodit ještě “White Devil Black Shroud”. Po celý koncert panovala skvělá, přátelská atmosféra a na Manes bylo vidět, že si svoje první vystoupení mimo Norsko náležitě užívají. Aby ne, když obecenstvo jim tuhle unikátní chvíli žralo i s navijákem a odpustilo i nějaké to zpoždění.
Setlist Manes:
01. A Deathpact Most Imminent
02. Diving with Your Hands Bound (Nearly Flying)
03 The Cure-All
04. Deeprooted
05. The Nature and Function of Sacrifice
06. Nobody Wants the Truth
07. Ende
08. White Devil Black Shroud
Ježura: Přiznám se, že už jsem v životě čelil náročnějším volbám, než jestli jít na Amon Amarth nebo Manes – a norští avantgardisté předvedli vystoupení, o kterém si plastoví vikingové můžou nechat leda zdát. Protože nemám Manes nijak zvlášť naposlouchané, chvíli trvalo, než jsem se naladil na jejich vlnu, ale pak už nebylo absolutně o ničem diskutovat. Manes odehráli krásný, uhrančivý a místy vysloveně strhující koncert, ze kterého jsem odcházel doslova omámený a na kterém mě trápila jediná věc – dvacetiminutová sekera mě připravila o začátek Shining, kteří hráli vzápětí na velké stagi. I tak ale Manes rozhodně předvedli jedno z nejlepších vystoupení festivalu.
Skvrn: Studiovou tvorbu Manes neznám. Popoháněn avantgardní škatulkou a hřejivým faktem, že davy lidí se tlačí na Amon Amarth, jsem se však hodně těšil. A co říct k samotnému setu? Perfektní zvuk, perfektní hudba, perfektní publikum, které si nakonec ještě dožadovalo přídavek a vzhledem k tomu, že prostoje na třetí stagi byly velké, prosbu nakonec kapela (jako jedna z mála) vyslyšela. Den nato se kapela ještě představila na hlavním pódiu, kde to však už zdaleka nebylo tak dobré jako na Metalgate Stage. A kdo na tohle pódium ustavičně nadává, pro srovnání měl zajít právě na oba sety Manes.
Atreides: Díky mírnému zpoždění Manes jsem nestihl prvních deset minut ze Shining. Hektickým přesunem jsem se dostal pod pódium zhruba v polovině “Fisheye”, takže jsem toho z jejich setu stihl ještě docela dost – a naštěstí stihl i většinu drog. Nikým neřízená a neusměrněná divokost téhle zběsilé avantgardy dává v živém podání víc než kdy jindy tušit, že něco takového se prostě nedá složit (a nejspíš ani zahrát) za střízlivého stavu a člověk prostě musí mít chtě nechtě něco v žíle. Upřímně jsem nečekal, že zrovna na Shining bude takový nával, na druhou stranu se musí nechat, že pařili snad všichni (alespoň kolem mě) a já na tom nebyl jinak. Když se do toho opřel Jørgen Munkeby na saxofon, mělo to vážně grády a zejména závěrečné kombo “The Madness and Damage Done” a skvělý cover King Crimson, “21st Century Schizoid Man”, bylo silně kulervoucí. Trochu mě mrzí, že mezi Manes a Shining nebyl větší časový prostor, aby se ve mně mohla ona velmi osobitá “Manesovská” atmosféra chvíli rozležet, protože Shining se s ničím nesrali a zabíjeli takovým způsobem, že je překonali až Aosoth a Dodecahedron o den později.
Setlist Shining:
01. I Won’t Forget
02. The One Inside
03. Fisheye
04. My Dying Drive
05. Blackjazz Rebels
06. The Madness and the Damage Done
07. 21st Century Schizoid Man [King Crimson cover]
Ježura: Maniakální jazzmani Shining patřili k největším tahákům, jaké si pro mě letošní vydání Brutal Assaultu připravilo, ale přesto jsem se trochu bál, jestli mi ten jejich chaotický masakr naživo sedne. Sednul. Shining totiž celý Josefov postavili do latě způsobem, před kterým by mohli smeknout i onačejší mistři. V chaotičtějších pasážích Shining sice působili malinko random dojmem, ale vůbec to nevadilo, protože to i tak byla totální jeba, a když člověk zrovna nepařil, tak jen zíral, co se děje na pódiu. Všichni muzikanti (a frontman Jørgen Munkeby zejména) totiž celou dobu řádili, jako by do nich někdo pustil proud, a krom toho to celé mělo ohromný styl, neboť veliká plachta s logem kapely a lehce formální odění kapely dohromady zafungovaly jako opravdová vizuální třešinka na dortu. Nemám co dodat – pro mě jedno ze tří vůbec nejlepších vystoupení festivalu. Takhle to holt dopadá, když jazzmani vezmou do rukou kytary…
Skvrn: 19. Brutal Assault, to nebyla jen poctivá porce muziky, to byly taky čas od času dramatické závody. Pro ty, kteří do sebe od nevidím do nevidím rvali nudle od Vietnamců to nebyly závody věru příjemné. Naopak pro ty, kteří utíkali za hudbou, tedy i já, byla připravena (na rozdíl od okupantů mobilních záchodků) i sladká odměněna. Vzhledem ke zpoždění, kterého se dopustili Manes, jsem prověřil už tak zmožené tělo a běžel skrze chaotický dav až k hlavním stagím, konkrétně k té, na které již v plné polní stáli přichystaní Shining. Tentokrát jsem si opravdu nebral servítky a drze se nacpal až dopředu, protože o živých kvalitách těchhle Norů jsem věděl. Sotva se spustily první tóny na pódiu, stejnou mincí oplatilo i hlediště. A i já, ten, který se nepovažuje za nějakého velkého pařana, se tentokrát naprosto odvázal a celý set proskákal, “proairguitaroval” a bůhvíco ještě. Hrálo se jak z poslední “One One One”, tak i z geniálního “Blackjazz”, ze kterého zazněla třeba omračující “Fisheye”. Nerad se pouštím do nějakých unáhlených závěrů, ale tohle vystoupení rozhodně patří na “Brutální stupně vítězů”. A to, že kapela den na to označila na svém Facebooku josefovský set za “the coolest we have ever played”, jen vše stvrdilo.
Atreides:“We will start elimination process in ten seconds. Please, don’t forget: We love you. Now die!” A pak jsme umřeli. Asi takhle by se ve stručnosti dala shrnout aggrotechová diskotéka Combichrist. Tohle prostě byla šleha a naprostý nátěr, který mi do znaveného těla vlil novou dávku energie a donutil mě pařit až do samého konce. Pětičlenná kapela se dostavila na podium řádně rozjařená. Jestli si něčeho šlehli, nebo se jen ožrali, to nešlo říct, rozhodně však nedošlo k žádnému failu. Právě naopak. Combichrist se mi postarali o výživné zakončení pátku a skoro by se chtělo říct, že tohle byl kurva punk, protože to, co se dělo na pódiu, byla neskutečná hlína. Do publika lítaly prázdné flašky, plechovky od piva, trsátka i bubenické paličky v ohromujících kvantech. Basák se pracně snažil sežrat svůj ručník a bubeník Joe Letz předváděl za soupravou skvělou exhibici a krom toho si jen tak pohazoval s jedním z kotlů, což maníka od kapely očividně pěkně sralo. Publikum si taky užilo svoje, a když se zrovna hromadně neukazovaly prostředníčky a nevyřvávaly přisprostlé hlášky, trsalo se do zemdlení. Combichrist, to byla prostě velmi svérázná pařba, na které jsem doslova vypustil duši. A když jsem se zpětně dozvěděl, že Mgła trpěla na výpadky techniky a neskutečně mizerný zvuk, byl jsem vážně rád, že jsem si nezkazil vzpomínky na excelentní koncert ze začátku roku a raději šel na tuhle vyjetinu.
Ježura: Po loňském fatálním úspěchu Atari Teenage Riot Obscure opět sáhli po zcela nemetalovém interpretovi, a to rovnou po jménu, které na aggrotechové scéně patří k největším. A Combichrist nezůstali své pověsti nic dlužni, protože jejich diskotéka podrtila publikum mnohem víc než většina zbývajících jmen na soupisce festivalu. I když je kapela spojována především s frontmanem Andym LaPlegua, každý člen se projevoval po svém a dost výrazně. Úchylně vypadající basák (který si to na Brutal Assaultu před několika lety střihnul už s Genitorturers) se pokoušel sníst ručník, bubeník v jednom kuse kopal a házel okolo kotel (žádná náhoda to nebyla a být tím poskokem, co mu to pořád rovnal, asi by mě to pěkně žralo), kytarista zase parádně komunikoval s lidmi… Dohromady to zafungovalo přímo ukázkově, byl to prostě nátěr jako kráva a lidé se chytili naprosto ukázkově. Upřímně doufám, že pořadatelé tenhle trend zvaní nemetalových kapel budou držet i v budoucnosti, protože zrovna Combichrist to u mě dopracovali až mezi festivalovou Top 5.
Setlist Mgła:
01. Further Down the Nest I
02. With Hearts Toward None IV
03. Mdłości I
04. Mdłości II
05. With Hearts Toward None I
06. With Hearts Toward None III
07. With Hearts Toward None VII
Skvrn: S půlnocí se nad festivalovou půdou začalo snášet i největší dilema: Mgła, nebo Combichrist? Hypnotický black metal, nebo další energický náser? Upřímně, po Shining jsem toho měl plné kecky, a tak jsem si zašel “odpočnout” k polskému black metalu. Když už jsem se rozhodl oželet Combichrist, zapřísáhl jsem se, že si musím Mgłu do posledního tónu užít. Konal jsem tedy co nejrychleji a zapasoval se někam do druhé řady. Mezitím se však k přednímu plůtku tlačit trio Poláků, kteří měli ten den zřejmě již dost vypito. Nebo mi prosím nějak racionálně vysvětlete neustálé plivání si do tváří… Když se už spustila samotná hudba, několik takových nevycválanců mělo potřebu si na Mgłe vyskočit z kopýtka, což mě dostatečně znechutilo a celé vystoupení raději sledoval opodál. Samotný výkon Mgły mi přišel solidní, nicméně třeba všude pomlouvaní Inquisition nebo Francouzi Aosoth na mě udělali mnohem větší dojem. A to tu ještě neremcám ohledně zvuku, který stál při zachování korektnosti za velkou bačkoru. Ne, že bych si úplně rval vlasy, že jsem nezašel trsnout na Combichrist, ale na rovinu vám říkám, zamrzelo to. Ten den to byla moje poslední zastávka, jelikož na Worship ani Nightfall jsem neměl po nesmírně vysilujícím dnu dostatek energie.
Ježura: Po výborných Combichrist jsem trochu váhal, jestli mám zůstávat na řecké Nightfall, ale nakonec jsem zůstal – a dostalo se mi prvního a vlastně jediného opravdového zklamání. Hudba působila s jednou kytarou děsně chudě a divně a jedině zpěvák dělal dojem, že není na veřejné zkoušce. Chudák se opravdu snažil dostat z lidí nějakou odezvu, ale ten nepočetný hlouček pod pódiem mu to moc nežral, a nad celým setem se tak vznášel nepříjemný odér zpackaného vystoupení. Dost dlouho jsem uvažoval, že to zaříznu, ale ze soucitu s kapelou jsem to neudělal, a nakonec toho nelituji. Jakkoli to totiž byla celou dobu docela bída, závěr v podobě pecky “Ambassador of Mass” proti tomu působil jak z jiné planety, byl vážně super a dokonce i lidé odměnili Nightfall konečně zaslouženým randálem. Odchod na kutě byl tedy nakonec celkem příjemný, a pokud na Nightfall ještě někdy natrefím, určitě jim dám šanci na reparát.
Žižkovský Storm Club postihla v neděli 2. února 2014 mohutná personifikovaná živelná katastrofa, jejímž prologem byla apokalyptická symfonie i likvidační četa tajné základny ze dna měsíčního Moře krizí. A fanoušci byli nadšeni z povedeného death metalového koncertu.Kataklysm, kteří v říjnu vydali novou koncepční desku “Waiting for the End to Come”, kromě několika málo festivalů nejeli turné po Evropě přes tři roky, což nyní nahnalo množství věrných přívrženců do žižkovského “klubu ve sklepě”, jak jsem na základě prvotního dojmu prostor překřtil, ovšem i čím dál tím populárnější symfonici Fleshgod Apocalypse a deathoví Krisiun přitáhli pozornost mnoha jedinců…
Vzhledem k tomu, že tato akce byla zároveň mou první návštěvou Storm Clubu (známého spíše pod svým dřívějším názvem Matrix), chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval a pochopil, že podezřelý vchod, jenž je k adrese připojen na Google mapách, slouží skutečně pouze k bowlingové herně a ke vstupu do sklepa je třeba blok budov obejít. Poměrně drobná chodba byla víceméně ucpána frontou na šatnu, jež se sice pohybovala ztuha, přesto neubrala entusiasmu natěšených fanoušků, kteří se poté již prodírali kontrolou lístků a šli ukořistit kelímek nějakého ne nutně (ale asi dost často) alkoholického nápoje. Vzadu relativně velkého sálu se tyčilo neúměrně drobné pódium, které bylo rozdělené dvěma nosnými sloupy, takže během koncertu se občas hudebníci schovávali (zejména klavírista Fleshgod Apocalypse šel snadno přehlédnout, což je vzhledem k jeho svižným prstům trochu škoda).
Vzhledem k precizním studiovým výtvorům italských death metalových symfoniků Fleshgod Apocalypse, kteří nabízí chytlavou a propracovanou kombinaci tvrdosti s epičností, jsem byl asi nejvíce z celého večera zvědav na živou prezentaci právě této skupiny (ba možná právě oni byli prvním impulzem, proč tento koncert navštívit, vzhledem k tomu, že jsem si je nechal trestuhodně uniknout, když zde byli loni společně se Septicflesh a CarachAngren). Bohužel právě Italové byli postiženi z večera asi nejhorším zvukem, což znamenalo, že symfonické party i kytary nakonec podléhaly dunivým basům, přičemž ani famózní bubenický zázrak Francesco Paoli nakonec nevynikl tak, jak jsem čekal. Na pódium vtrhli jak jinak než v otrhaných společenských oděvech, jimiž ilustrují své směřování jak k vážné, tak brutální hudbě, přičemž nebýt zvuku, jejich projev byl energický a sympatický. Bohužel však ozvučení trochu zahlazovalo nuance, kterými se mohou studiové desky pyšnit, hostující operní zpěvačka pak byla utápěna dost zoufalým způsobem. Přesto se při notoricky nejznámější “The Violation” vytvořil celkem přijemný kotlík u pódia.
Brazilce Krisiun jsem do té doby znal pouze prostřednictvím desky “The Great Execution”, jež nabízí nikterak objevný, přesto výjimečně bavící death metal nejklasičtější školy. Musím uznat, že na pódiu jejich hudba fungovala perfektně, na rozdíl od Fleshgod Apocalypse kytary dostaly říznější charakter, což utvořilo zvuk čitelnějším a energie z vystoupení přímo čišela. Mezi vrcholy setu patřila pravděpodobně sympaticky rytmická “Descending Abomination” a “Blood of Lions”, obojí z již zmiňovaného alba, ovšem Krisiun vzdali hold i legendárním Venom coverem “Black Metal”. Kotel se rozrůstal a z pódia byl podporován a já osobně dostal impulz k podrobnějšímu prozkoumání tvorby těchto energických udržovatelů žánru.
Sál se ještě trochu zahustil a v pauze před hlavní hvězdou večera spustil z reproduktorů začátek alba “Brave New World” od Iron Maiden, takto si nedočkaví fanoušci alespoň mohli zahalekat refrény prvních několika písní z tohoto výborného comebackového alba britských heavy metalových legend. Po nějaké době konečně dorazili kanadští titáni v čele s charismatickým Mauriziem a po intru, které obstarával Zimmerův soundtrack k “Temnému rytíři”, se rozjela hitová palba “Let Them Burn” z alba “In the Arms of Devastation”. Pestře stavěný setlist nás oblažoval ráznými i valivými riffy, přičemž atmosféra rostla. Několik fanoušků pravidelně vyskakovalo na pódium, aby zapařili s kapelou, což hudebníky nevyvedlo z míry a byli vstřícní (Maurizio nechal jednoho z nich zagrowlovat), securiťáci se sice netvářili moc mile a odváděli některé, přesto nejčastějším odchodem z pódia byl crowdsurfing. Nejednou byl celý sál v pohybu a šlapavé rytmy hýbaly masou lidí a uváděly mysl do apokalyptického transu. Nadšení sálu z kataklysmické destruktivity nepolevovalo, ba spíše gradovalo v průběhu koncertu, až mě překvapovalo, kde ti lidé berou tolik energie (obzvláště když jsem pomyslel na to, že jdu druhý den do školy, kde mě čeká speciální trojhodinovka matematiky). Všudypřítomné létající hřívy i mohutná gesta, vepředu standardní kotel s nadšenými (ač jistě už pomlácenými) surfery, jejichž nohy byly občas jediné, co z nich chudáků bylo vidět. Nový bubeník Oli Beaudoin předvedl hbitost svých rukou v bubenickém solu, Maurizio byl obejmut fanynkou, která vyšplhala na pódium, Dagenais i Barbe své nástroje ovládali s přehledem a hudebnickou profesionalitou. Přesně to, co na studiovkách občas už trochu zavání sterilní hoblařinou (ruku na srdce, od “Serenity in Fire” až na výjimky Kataklysm zůstávají věrní heslu “kout železo, dokud je žhavé, a fanoušky moc neurazit nějakými nedejbože experimenty”, dalšího zářezu na bázi legendárního “Temple of Knowledge” se bohužel asi už nedočkáme), naživo šlape perfektně a baví.
Trojice kapel ukázala svůj um s odvážným nasazením a zanechala veskrze pozitivní dojmy. Trochu škoda zvuku Fleshgod Apocalypse a těch pár bezohledných jedinců, kteří si i v klubu s tak nedostačující vzduchotechnikou museli zapálit, případně to zbytečně časté lezení na pódium bych příště ze strany českých fanoušků také spíše vypustil (ale za zlé jim to nemám, tak nějak to k té atmosféře patřilo). A pokud Krisiun opět zavítají do našich končin, třeba tentokrát na vlastní pěst, dost možná je opět navštívím.
Země: Itálie Žánr: symphonic death metal Datum vydání: 16.8.2013 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Kingborn
02. Minotaur (Wrath of Poseidon)
03. Elegy
04. Towards the Sun
05. Warpledge
06. Pathfinder
07. The Fall of Asterion
08. Prologue
09. Epilogue
10. Under Black Sails
11. Labyrinth
Když Fleshgod Apocalypse před dvěma lety vydali desku “Agony”, podstatné části metalového publika popadaly čelisti zatraceně hluboko. Nebyli zdaleka prvními, koho napadlo sloučit death metal s pompézními orchestracemi, ale způsob, jakým tomuto schématu vdechli život, byl opravdu nezaměnitelný s ničím, co do té doby vzniklo (nebo alespoň já o ničem podobném opravdu nevím). Když pak opadlo prvotní ohromení, přes všechny výhrady, které se na adresu “Agony” snad snesly, bylo jasné, že Fleshgod Apocalypse mají hodně našlápnuto a že určitě jen tak v tichosti nevyklidí pole. A že si je svého pole position vědoma i sama kapela, začalo vycházet najevo s prvními zvěstmi o novém albu. Fleshgod Apocalypse na adresu svého nově vznikajícího dítka ani náznakem nešetřili silnými výrazy a kdo se těmi chvalozpěvy nechal přesvědčit, mohl čekat hudební opus, který otřese samými základy reality. Potupně se přiznám, že ačkoli jsem si určitou střízlivost zachoval, stejně jsem si od desky “Labyrinth” sliboval hodně a kapele jsem zkrátka věřil, že nedá vzniknout ničemu slabšímu než vynikajícímu albu. Bohužel jsem se spletl.
Po té velké natěšenosti pro mě bylo prvních pár poslechů “Labyrith” jako hodně studená sprcha. Místo slibovaného veledíla jsem neslyšel nic víc než zvukově neskutečně doprasenou hromadu něčeho neurčitého, co se snažilo tvářit agresivně a majestátně, ale nejen že to takové nebylo – ono se tam nebylo absolutně čeho chytit! Patetická parodie na sebe sama přesně v duchu hesla “Kdo chce moc, nedostane nic” – takové byly moje dojmy, jež jsem si odnesl z prvních několika hodin, které jsem “Labyrinth” věnoval, a věřte mi, že po takové facce člověk naprosto ztratí motivaci dát albu šanci na očištění sebe sama. Přesto jsem nakonec docela rád, že jsem se k tomu přemluvil, protože nakonec to přeci jen není až takový propadák, na jaký to dlouho vypadalo. Začněme ale tím horším…
A když píšu horší, myslím tím to absolutně nejhorší, co “Labyrinth” potkalo, kotvu, jež táhne celé album dolů způsobem, který je prostě k vzteku. Už jsem to nakousl výše a teď to prohlásím na plnou hubu – zvuk desky je naprostá sračka a nechápu, proč za takový výsledek dostal producent zaplaceno třeba jen jediný halíř. “Labyrinth” totiž zní jako naprosto nečitelná koule prachmizerného randálu; jako by někdo tu muziku vzal, rozmixoval na kaši a ještě zasypal sklápěčkou písku. Zachtělo se vám čitelných technických kytar, do nebes se klenoucích orchestrací nebo snad bicích, které si i zpod příkrovu ostatních instrumentálních linek prorazí cestu na povrch, aby tam oslnily? Vy bláhoví, to jste na špatné adrese, takže nezbývá než změnit lokál, nebo se ukecat k řadě útrpných poslechů, u nichž se budete muset pokaždé soustředit jen na jeden z mnoha dějů, které se tam někde hluboko odehrávají, protože bez toho se jde jen sotva dobrat zjištění, jak ta muzika ve skutečnosti zní. Když už jen samotný technický death metal, na jehož základech Fleshgod Apocalypse staví, je z principu věci dost náchylný na pečlivě vyvážený zvuk, potom tuplem nechápu, jak někdo může tohle prohlásit za finální produkt, když je tu ten technický death metal ještě navíc zahuštěný o orchestrální klávesy a obecně vzato jde o velmi vrstevnatou hudbu.
Je vážně ohromná škoda, že je “Labyrinth” tak zazděné zvukem, protože ač to tak bez bližšího průzkumu ani náznakem nevypadá, hudebně jde o přinejmenším solidní počin, a to nemluvím jen o vlastních instrumentálních výkonech jednotlivých hráčů, které jsou bez debat na vysoké úrovni. Jde mi spíš o to, jakým směrem se od dob “Agony” skladatelský jazyk Fleshgod Apocalypse posunul. Přijde mi, že devět regulérních skladeb “Agony” bylo složeno plus mínus podle jedné šablony, a i když jednotlivé skladby rozhodně stejné nebyly, v zásadě šlo o devět smrtících sypaček podbarvených všudypřítomnými klávesami a na různých místech proložených melodickými refrény nebo sóly.
Proti tomu se materiál “Labyrinth” docela zásadně liší. Přijde mi, jako by Fleshgod Apocalypse tentokrát nechtěli posluchače zatlouct do židle kulometnou palbou z úplně všech hlavní a nedat mu jinou možnost, než aby před tou lavinou ochotně kapituloval, ale zkoušejí trochu jinačí přístup. Na “Labyrinth” se znatelně zpomalilo (což je znát především na bicích) a přistoupilo se k důmyslněji stavěným strukturám a zejména mnohem pestřejšímu spektru výrazů, se kterými se tentokrát pracuje, a výsledek je o poznání výpravnější a přijde mi i o dost dospělejší. Tam kde se “Agony” chovala jako tryskový parní válec drtící všechno, co mu přijde do cesty, tam “Labyrinth” neváhá zpomalit nebo rovnou přehodit výhybku úplně jinam. V tomto světle je pak docela pochopitelné, že když si odmyslíme klávesy, už to zdaleka není čistokrevný technický death metal, který hrál více či méně prim na předchozích dvou počinech, ale něco, co z něj sice hodně čerpá, ale celkovým charakterem je už trochu jinde. Tím ale nechci říct, že by to bylo špatně. Je to jen trochu něco jiného a k nátuře alba mi to pasuje. Koneckonců i to je jedním z důvodů, proč si troufám tvrdit, že je novinka mnohem dynamičtějším a posluchačsky zajímavějším dílem než její předchůdce.
Na druhou stranu však na “Agony” ztrácí na poli kvalitativní vyrovnanosti, protože jakkoli je “Agony” svým způsobem jednotvárná deska, ve výsledku to nevadí, protože ať vezmete jakoukoli skladbu, máte jistotu, že to bude intenzivní nářez od začátku do konce. Nabízelo by se vysvětlení, že za to může zmiňované zpomalení a příklon k jiné struktuře alba i skladeb, ale bojím se, že “Labyrinth” v tomto ohledu prohrává zkrátka proto, že některé jeho pasáže nebo celé skladby nejsou dostatečně dobré, a tak sklouzávají do sfér, kde to smrdí vatou a průměrem na sto honů. Na druhou stranu to ale není ani zdaleka případ celé desky a k nalezení jsou tu opravdu výborné pasáže, které se nejednou dají dohromady takovým způsobem, že je z toho vážně působivá skladba. Kdo má dostatek trpělivosti, aby těchto skrytých kvalit dopídil, toho určitě potěší nejeden skvostný melodický obrat, velmi zdařilé frázování nebo třeba sugestivní nálada té které skladby. Pravdou ale zůstává, že ačkoli “Labyrinth” nabízí hodně opravdu dobrých a některé vyloženě skvostné momenty, v celkovém měřítku je to na skvělé, ne-li dokonce s genialitou koketující album, na něž se zde jednoznačně mířilo, prostě dost málo, a to i když si člověk odmyslí tu zvukovou tragédii.
Prostřednictvím “Labyrinth” se Fleshgod Apocalypse ocitli v opravdu nezaviděníhodné situaci. Naslibovali hory doly a pak přišli s albem, které se s trochou nadsázky nedá poslouchat. Jistě, mít to aspoň trochu inteligentní zvuk, bavili bychom se tu hned o něčem jiném, protože i když se nejedná o kdovíjaký zázrak, čistě hudebními kvalitami se tu pohybujeme někde mezi 7,5 a 8 body, což znamená, že Fleshgod Apocalypse při skládání odvedli přinejmenším slušnou práci. Bohužel onen nešťastný zvuk má za následek, že i to, co je bezpochyby dobré nebo rovnou výborné, fatálně ztrácí na přitažlivosti a přichází tak zcela vniveč. Známka, kterou jsem se tedy rozhodl “Labyrinth” udělit, snad plus mínus odpovídá realitě. Víc dát rozhodně nemůžu, protože při vší shovívavosti je tohle skutečně maximum, na kolik album ve své současné podobě může dosáhnout, a nižší známka by zase neodrážela objektivní kvality, které tam jsou a ne, že ne. Každopádně je pro mě “Labyrinth” dost velké zklamání a pro kapelu dokonale promarněná příležitost. Velká škoda…
Druhý pohled (H.):
“‘Labyrinth’ podle mě bude buď opravdu pecka, nebo zklamání jak prase,” napsal jsem do svého srpnového eintopfu ohledně nové desky Fleshgod Apocalypse a připojil přání, aby šlo o tu první, pozitivnější možnost. Předpověď byla splněna do puntíku, ono přání už ovšem vyslyšeno nebylo, z čehož vyplývá vcelku jasně – ano, “Labyrinth” je zklamání jako prase. “Agony” bylo fakt docela zábavné a svěží album, byť s odstupem času už ne tak moc, ale každopádně šlo o záležitost, na níž šlo stavět a která slibovala, že by se brutální symfonici mohli v budoucnu ještě vyprofilovat do sakra zajímavé podoby. “Labyrinth” však tohle všechno pohřbívá a tam, kde “Agony” přinášelo hodně dobrou kombinaci brutálního technického death metalu a orchestrací a věštila obrovský potenciál, novinka po všech směrech selhává. Fleshgod Apocalypse našli díru na trhu… nebyli sice úplně první, kdo něco podobného zkoušel, ale oni to dotáhli na doraz, postavili si na tom celou prezentaci i muziku, ale díky tomu, jak se ukazuje, vlastně sami sebe také uzamkli do jistých tvůrčích mantinelů, protože firma i fanoušci od nich čekali ještě víc brutálního death metalu a ještě víc symfoniky. Inu, dočkali se, akorát už to prostě není ono a na rozdíl od “Agony” je to křečovité a nudné.
Všechny songy na “Labyrinth” neskutečně splývají, neobjevují se žádné zajímavé nápady, díky nimž by cokoliv vyčnívalo, všechno zní neustále stejně. Jasně, “Agony” byla taky do jisté míry po celou svou délku symfonicky-brutální řežba, ale byly tam nějaké nosné motivy, díky nimž šlo jednotlivé skladby rozlišit, a zároveň to album slouží jako důkaz, že to, co se na “Labyrinth” nepovedlo, udělat jde. Novinka se snaží jít ve všem ještě dál, ale vyznívá to trochu nepatřičně, po kompoziční stránce je to prostě… průměr, víc nic. A to naprosté minimum ne úplně marných nápadů, které “Labyrinth” obsahuje, absolutně zabíjí totálně vyjebaný zvuk. Jasně, v áčkové lize, do níž už Fleshgod Apocalypse patří, je naleštěná digitální produkce a loudness war (bohužel) standardem, ale tady je to fakt přes čáru a to album díky tomu skoro nejde poslouchat. Jak se podle tohle mohl někdo podepsat? Jak to mohl producent pustit dál? Jak mohla samotná kapela studiu říct, že je s tím soundem spokojená? Jaktože aspoň firma je s tím neposlala do hajzlu? Tohle je prostě úplně špatně. Celé “Labyrinth” je obrovské zklamání, sorry, ale je to tak. A to jsem od toho alba vážně něco čekal…
Atreides:
Watain – The Wild Hunt
Index očekávání: 5/10
Zajus:
!T.O.O.H.! – Democratic Solution
Index očekávání: 8/10
Skvrn:
Fleshgod Apocalypse – Labyrinth
Index očekávání: 6/10
Mechanick:
Newsted – Heavy Metal Music
Index očekávání: 6/10
Srpen vypadá na poměrně rozporuplný měsíc. Zatímco někteří členové redakce říkají, že to bude jen o málo menší sucho na dobrá alba, než byl červenec, jiní zase skákají radostí dva metry do vzduchu, že tak silný měsíc dlouho neviděli. Přesto všichni dokola opakují jen několik málo jmen – Watain, Fleshgod Apocalypse, Annihilator. Více zmínek se v jednotlivých textech ale dočkaly počiny třeba i od DevilDriver, We Butter the Bread with Butter, Norma Jean, Blackfield, Newsted nebo Turisas, které ovšem všichni zmiňují jako album, od něhož očekávají spíše průser. Tak či onak, k poslechu se zjevně něco vždycky najde. A která nahrávka že to vyhrála náš vysoce prestižní titul nejočekávanější desky měsíce srpna na Sicmaggot? Moc drtivým rozdílem to sice nebylo, přesto si mohou blahopřát kanadští thrash metaloví veteráni Annihilator, jejichž novinka “Feast” těch očekávacích bodíků nasbírala nejvíce…
H.:
Srpen sice pořád není žádná sláva, ale naštěstí už to ani není taková mizérie jako červenec. Pořád tu nejsou žádné desky, kvůli jejichž vydání bych nemohl dospat, ale aspoň jsou tu dvě, o nichž můžu s klidem říct, že si je poslechnu s chutí. Tou první jsou Fleshgod Apocalypse, jejichž novinka “Labyrinth” podle mě bude buď opravdu pecka, nebo zklamání jak prase… snad se zadaří a symfoničtí mafioso se strefí do první možnosti. Tím druhým albem, na nějž se těším o kousek více, je “The Wild Hunt” od švédských satanášů Watain. Sice je už zdaleka nežeru tolik jako čtyři, pět let zpátky, ale když není na skladě nic lepšího, tak nakonec proč ne. Průser to určitě nebude, i když na druhou stranu nepředpokládám, že by Watain nějak zvlášť hodlali uhnout z cesty, kterou sami sobě nastolili (evidentně přelomovým) opusem “Sworn to the Dark”. Ten – dovolím si tvrdit – s největší pravděpodobností překonán nebude, protože to by Švédové museli z rukávu vysypat opravdu pekelně (a to doslova pekelně) silné skladby, aby to trumflo majstrštyky jako “Stellarvoe”, “Underneath the Cenotaph” nebo “The Serpent’s Chalice”. Když se ovšem Watain vytáhnou v +/- stejné formě jako na minulém “Lawless Darkness” (i když spíš radši to +), tak budu spokojený.
Ježura:
Tohle léto je prostě slabé jako čajíček a zajímavou novinku aby člověk pohledal. Přeci jen je na tom ale srpen lépe než červenec takže tentokrát není až takový problém vybrat. Jelikož mě Watain nijak zvlášť netankují a u Turisas by index značil, jak velký průser odjejich novinky čekám, nezbývá jiná volba než italští Fleshgod Apocalypse s jejich albem “Labyrinth”. Jeho předchůdce “Agony” se vydařil náramně a sami hudebníci v posledních měsících na adresu svého nového dítka pěli až neuvěřitelně sebevědomé ódy, takže se zdá, že pokud se tyhle věštby alespoň trochu naplní, mohlo by jít o skutečně šťavnatou desku. Akorát mnou hlodá vlezlý dojem, že to nakonec až taková hitparáda nebude, protože ačkoli první vypuštěná skladba “Elegy” opravdu drtí, dost mě mrzí utopené kytary. Tak uvidíme, třeba to kvalita celého alba přerazí a skutečně půjde o skvělou desku…
Kaša:
Vypadá to, že v srpnu se (krom ukrutného vedra) ničeho zajímavého nedočkám. Pravda, není to taková slabota jako v červenci, ale pořád žádná sláva. Z toho mála jsem si ale nakonec pár jmen vybral. DevilDriver se marně snaží navázat na svá první alba a nevěřím, že tomu bude s “Winter Kills” jinak, přesto jim ještě jednu šanci dám. Norma Jean už dávno ztratili punc originality a skladatelskou jistotu, která je doprovázela na opusu “O God, The Aftermath”, takže “Wrongdoers” sjedu jen tak z nutnosti, aby se neřeklo. Jason Newsted se svým EP “Metal” nepřesvědčil a pořád si nejsem jistý, zda “Heavy Metal Music” přinese takovou palbu, jakou bych od něj očekával. Normálně bych za sázku na jistotu pokládal “Blackfield IV” od Blackfield, jenže bez Stevena Wilsona, který se na novince podílel ještě míň než minule, to už prostě není ono. Nakonec jsem si tedy nechal “Feast” od Annihilator, což by (alespoň podle prvního singlu) mohla být slušná thrashová jízda, na kterou se v srpnu budu těšit nejvíc, tak snad mě Jeff Waters nezklame.
nK_!:
Nestačím se divit. V srpnu by měla vyjít hnedka čtyři mnou očekávaná alba. Jedná se o novinky kapel Asking Alexandria, DevilDriver, Annihilator a Avenged Sevenfold. Nevídané, obvykle mám problém vybrat jedno. Největší zálusk mám samozřejmě na “Winter Kills” od mých milovaných DevilDriver, kteréžto budu také posléze recenzovat. Poslední fošna těchto Amerikánů se sice co do kvality nedokázala vyrovnat prvním dvěma deskám, ale jako taková nebyla špatná a uvidíme, co si na nás DevilDriver nového vymyslí. Zajímavý cover art slibuje mnohé, takže se nejspíš necháme překvapit.
Stick:
Mám pro Jeffa Waterse a jeho smečku slabost, takže i přes různé výkyvy, které se v jejich diskografii vyskytují, se na každou novinku Annihilator těším. Na minulém eponymním albu Jeff i spoluhráči prokázali, že jsou opět ve formě a připraveni trhat na kusy. Nyní se nás o tom pokouší přesvědčit i na obálce a já doufám, že obsah se nenechá zahanbit. Jasně, doby přelomových “Alice in Hell” či “Never Neverland” jsou nenávratně pryč, ale přesto si jsou Annihilator i vrchní principál schopni udržet kvalitu a své věrné nezklamat, a když už, tak ne moc často. Uvidíme tedy, co “Hostina” přinese, snad ne břichabol…
Atreides:
Pokud pro kolegu H. byl červenec ve znamení mizérie, pro moji maličkost je tomu přesně naopak. Srpen je z mého pohledu na nové nahrávky naprostý průser. Moji volbu shrnu stručně: z toho kýble exkrementů, který se chystá v srpnu uzřít světlo světa, je “The Wild Hunt” to nejlepší, na co mohl můj zrak padnout, především díky koncertu, jenž se před pár lety odehrál v pražském Matrixu, na kterém Watain předvedli solidní vystoupení, z něhož jsem si odnesl převážně velmi dobré pocity. Asi to nebude taková sláva vzhledem k tomu, že v poslední době dávám přednost poněkud odlišným formám black metalu, ale vzhledem k tomu, že Fleshgod Apoalypse mi i přes veškeré očividné klady jejich tvorby příliš nevoní, stále je pro mě “The Wild Hunt” mnohem lepší volbou než nadcházející počiny Turisas, Equilibrium, Tarji, ReVamp a Saltiato Mortis dohromady. A vězte, že mít trochu podrobněji nastudovanou tvorbu Ulver, než jen z pár poslechů na youtube, zcela jistě by do srpnového eintopfu letěla jejich novinka “Messe I.X-VI.X”, na kterou si zaručeně posvítím.
Zajus:
Tentokrát je to obzvláště složité. Srpen přinese řadu alb a mezi nimi i jedno, na které jsem čekal mnoho let. Čeští !T.O.O.H.! vydají “Demokratické řešení”, svou labutí píseň, a uzavřou tak existenci jedné z nejlepších kapel domácí scény. Volba pro srpen by tak měla být jasná, ovšem nemohu popřít nejistotu, kterou jsem nabyl po poslechu první zveřejněné skladby “Právo”. Nahrazení kytar elektronikou by nevadilo, ovšem u kapely, kterou jsem si zamiloval částečně kvůli úžasným riffům a nádherným sólům, jde o krok hodně odvážný. I tak se na “Democratic Solution” těším a napjatě čekám, jak bude celé znít. V srpnu ovšem vyjdou také další desky, které slibují přinejmenším kvalitní poslech. Fleshgod Apocalypse vydají nástupce výtečné symfonické a brutální death metalové smrště “Agony”, která mě před dvěma roky řádně smetla. Němečtí We Butter the Bread with Butter zase plánují nástupce neuvěřitelně zábavné desky “Der Tag an dem die Welt unterging”. Z méně lákavých (a přesto zajímavých) alb nesmím opomenout nejhůře pojmenovaný počin století “Turisas2013” (asi tušíte od koho), šestou studiovku Norma Jean a “Late for Nothing” šílenců iwrestledabearonce, což bude první počin po výměně zpěvaček. Mohl bych pokračovat, ale asi by to k ničemu nebylo, a tak zmíním už jen poprockové Blackfield, jejichž novinka “Blackfield IV” bude prvním albem po oficiálním odchodu Stevena Wilsona, ačkoliv poslední “Welcome to My DNA” již jeho stopu neslo jen minimálně. Srpen tak bude překvapivě nabitý měsíc.
Skvrn:
Když se zadívám na seznam alb, která mají ještě letos vyjít, srpen bude zřejmě posledním slabším měsícem. I tak se naskytne pár desek, které pro mě mají význam sledovat a poslechnout si. Asi nejočekávanější z nich je pro mě novinka Italů Fleshgod Apocalypse. Ačkoli má za sebou tahle parta jen dva plnohodnotné počiny, získala si přízeň nejednoho metalového fanouška svým ojedinělým mixem technického, brutálního death metalu se symfonickými prvky. Čekám tedy intenzivní nálož extrémního metalu, která patřičně prověří mé sluchové orgány. Nic víc snad nemá cenu očekávat. Protipólem k desce Fleshgod Apocalypse bude zřejmě geniálně nazvaná deska Turisas, “Turisas2013”, která pojmenováním prozrazuje, o jakou věc asi půjde. Ale co, i zázraky se dějí… A i kdyby se zázrak nekonal, nezoufejme, všechno zlé však může být k něčemu dobré, adeptů na shit roku je relativně málo.
Mechanick:
Mám takový dojem, že nám srpen pořádně zatopí. Za dveřmi čeká cela řada žhavých a taky přinejmenším zajímavých hudebních náloží. Vyjdou noví Annihilator a první deska kapely Newsted. Na obě uvedené se těším a zároveň ve mně klíčí obava, zdali budou má očekávání naplněna. Především v případě Newsted. Na předešlém EP se Jason Newsted vytáhl se skladbou “Soldierhead”, která byla mozky vystřelující, ale zbytek matroše znatelně za touto peckou kulhal. Uvidíme, uslyšíme, jak to celé dopadne. V srpnu vyjdou i zaručené věci jako třeba EP švédských veteránů Grave a kvalitu očekávám i u Watain, kteří vydají novinku s divokým názvem “The Wild Hunt”. Neméně s nervozitou očekávaní jsou dozajisté Ulver s deskou nazvanou “Messe l.X-Vl.X”, We Butter the Bread with Butter, Fleshgod Apocalypse a Gorguts.
Co se více méně mainstreamového metalu týče, koncert, jehož průběh se na následujících řádcích pokusím nastínit, byl svou sestavou asi nejpřitažlivější událostí podobného ražení, jaké se Praha ve druhém čtvrtletí letošního roku dočkala. Dvojice symphonic death metalových es Septicflesh a Fleshgod Apocalypse doprovázená bubáky Carach Angren a jakýmisi Descending, to už byl zatraceně dobrý důvod dotáhnout své velectěné pozadí na Chmelnici a dopřát si trochu kultury…
Bohužel, záhy po příchodu začalo být zjevné, že zdaleka ne každý aspekt večera potěší stejně jako vybraný lineup. Platit 650 korun (respektive 590,- v předprodeji) za koncert, který by se i s ohledem na sestavu cenou neměl přehoupnout přes pětistovku, to bych ještě nějak skousnul, ale jen tehdy, pokud by se začátek akce dost hrubě nelišil od údajů jak na vstupence, tak na oficiálních stránkách pořadatele. Tím avizovaným začátkem byla osmá večerní. Já do klubu dorazil ne později než ve 20:15 s vědomím, že pokud prošvihnu kus Descending, tak mi to vadit nebude, jenže když jsem se probil do sálu, na pódiu už vesele řádili v pořadí druzí Carach Angren, na které jsem se upřímně těšil, takže než jsem se stihl začít věnovat kapele, atmosféru v klubu jsem ve spravedlivém rozhořčení obohatil o pár pěkně peprných výrazů na adresu pořadatele. Pardon, ale začít přinejlepším o půl hodiny dříve, to je prostě podraz na fanoušky, kteří se odhodlali ne zrovna malou sumu poctivě zaplatit.
Samotným Carach Angren ovšem čachry v harmonogramu zřejmě moc vrásek nepřidělaly (proč taky) a na vcelku prostorném chmelnickém pódiu ze sebe vydávali velmi působivý výkon. Ačkoli vystupují pouze ve třech lidech, zejména pánové Seregor (kytara/vokál) a Ardek (klávesy) zvládli předvést takové pódiové divadlo, jaké bych do nich opravdu neřekl. Jištěni páně Namtarovou bicí palbou oba působili dojmem, jako by oni sami byli protagonisty svých duchařských historek, nebo je dotyčné přízraky přinejmenším posedly. Podívaná to byla náramná a čistě po stránce nasazení mě Carach Angren skutečně uzemnili, protože taková show se opravdu jen tak nevidí. Proto mě dost zamrzely dvě věci. Zaprvé to byl ne zcela dokonalý zvuk, ve kterém dost úspěšně zanikala většina riffů Seregorovy sedmistrunky a dostatečně čitelná byla jen sóla a podobné pasáže hrané jen přes jednu strunu. Kdo zná hudbu Carach Angren z desky, ten mi jistě potvrdí, že když je tahle kapela mizerně nazvučená, dost snadno se z toho stane obtížně čitelný zmatek, který je pro neznalého člověka jen pramálo přitažlivý. Zřejmě důsledkem toho byla také druhá věc, která vystoupení poněkud srážela – nevalná odezva publika. Občas lidé sice zaburáceli celkem obstojně, ale Carach Angren si za svůj velice dobrý výkon zasloužili určitě větší rámus…
Jelikož tento koncert přivábil velmi solidní množství lidí, už v průběhu setu Carach Angren se v sále udělalo poměrně tropické podnebí, takže hned zkraje přestávky to nohy táhlo k pípě tak nějak automaticky. Místo svlažení hrdla však následovalo další nepříjemné překvapení – netuším proč, ale pípa byla k dispozici pouze jediná a pohled na zdánlivě nekonečnou a hlavně zcela nehybnou frontu dost nesmlouvavě přehodnotil moje (a rozhodně nejen moje) úmysly pro nejbližší minuty, takže mi z nedostatku lepších způsobů zabíjení času nezbylo než se užírat myšlenkami na bordel v harmonogramu, vedro, z nepochopitelných důvodů zavřenou šatnu a to vše za sebevědomě nadsazenou cenu. Bohudík, italští Fleshgod Apocalypse tyto chmury částečně rozptýlili. Co se koncertní image týče, jde o jednu z nejstylovějších kapel, které mě napadají, a už na loňském Metalfestu jsem se přesvědčil, že jim to na pódiu šlape skutečně výborně. A oboje se potvrdilo i v klubovém prostředí Nové Chmelnice.
Fleshgod Apocalypse to do diváků napálili s ohromnou razancí a agresivitou a lidé na to evidentně slyšeli, protože čím déle koncert trval, tím lepší odezvy se kapele dostávalo a v samém závěru byla už vyloženě skvostná. Dlužno ale dodat, že to byla odezva naprosto zasloužená, protože Italové odehráli nesmírně intenzivní vystoupení a nad jejich sehraností a pohybovou synchronizovaností jsem musel vskutku uznale pokývat hlavou. Snad jediné, čím jsem si nebyl úplně jistý, to byl pro kapelu typický čistý vokál basáka Paola Rossiho. Občas mi přišlo, že mu to trochu neladí a některé čisté party šly z playbacku, což se Paolo ani nesnažil maskovat. Možná mu ale křivdím, protože od Fleshgod Apocalypse jakž takž znám akorát jejich poslední desku, takže to, co se mi zdálo drobátko falešné, bylo možná docela přesné, a ten playback třeba hrál proto, že to ani nebyly Paolovy party, takže čert ví. Ani Fleshgod Apocalypse neměli úplně vypiplaný zvuk, ale poslouchat to šlo bez větších problémů, takže po i po téhle stránce nakonec spokojenost. Realitou tak či onak zůstává, že Fleshgod Apocalypse potvrdili to, co jde poslední dobou vypozorovat z většiny dění okolo nich – mají ohromně našlápnuto, jsou si toho velmi dobře vědomi, snaží se z toho vytřískat co nejvíc a tlačí to vší silou a vášní, co jich jen mají. A to se pak nelze divit, že předvádí jeden skvělý koncert za druhým…
Jen co Fleshgod Apocalypse za hromového jásotu definitivně opustili scénu a vyloučili tak možnost přídavku, pódium začalo nabírat podobu, která dávala vědět, že tentokrát už je na řadě headliner. Řečtí Septicflesh se v posledních dvou letech vyhřívají na vrcholu zájmu a jejich stále aktuální klenot “The Great Mass” táhne, takže jsem poslední přestávku večera přemítal především o tom, jestli trochu pozmění setlist a dají prostor i starším albům a ne jen povinné dvojici “Anubis” a “Persepolis” z desky “Communion”. S čerstvým pivem z konečně zprovozněné pípy to ale bylo poměrně pohodové rozjímání a v okamžiku, kdy světla potemněla a sálem se začal ozývat nadšený lomoz doprovázející intro skladby “The Vampire from Nazareth”, nezbylo po něm nic než upřímné těšení na klubový výkon Septicflesh, kteří předcházejí úctyhodné zvěsti. Netrvalo dlouho a musel jsem oněm zvěstem dát za pravdu, protože co se během nějakých dvou tří skladeb srovnal zvuk (od té doby naprosto brilantní), Septicflesh si mě velmi rychle obtočili okolo prstu.
Setlist Septicflesh:
01. The Vampire from Nazareth
02. Communion
03. A Great Mass of Death
04. Virtues of the Beast
05. Unbeliever
06. Pyramid God
07. Lovecraft’s Death
08. Oceans of Grey
09. We, the Gods
10. Persepolis
– – – – –
11. Anubis
12. Five-Pointed Star
Naživo sice až tak nevynikaly všechny jemné nuance studiových desek, ale o to brutálnější to byl zážitek a samotné hudbě to na působivosti nic neubralo. Navíc došlo hned na dvě skladby ze “Sumerian Daemons” a zástupců “Communion” se také urodilo mnohem více než v posledních dvou festivalových setech, které Septicflesh v České republice odehráli, což velmi zásadně přispělo ke svěžesti a variabilitě celého vystoupení a tedy i spokojenosti z něj. Co se týče způsobu vystupování kapely, na tomto poli se suverénně nejvíc prosadili dva mužové. Bubeník Fotis Bernado si získal publikum během svého krátkého sóla a jakkoli podobné samoúčelné instrumentální onanie opravdu nemám rád, v tomto případě jsem musel i já smeknout a z plna hrdla si zařvat, protože sympaťák za bicími předvedl takovou palbu, ze které přecházely zraky. Po dobu celého vystoupení ale zcela oprávněně strhával pozornost frontman Seth, jehož způsob hry na basu je naprosto jedinečný a sám Seth poutá zraky přihlížejících už jen svým působivým zjevem. Jakkoli jsem si z předchozích vystoupení odnesl dojem, že je frontman vůči publiku trochu odtažitý, tentokrát mě přesvědčil, že to byl opravdu jen dojem, protože v pauzách mezi skladbami působil vyloženě sympaticky, uvolněně a s publikem komunikoval nesmírně civilně, což se nevidí úplně často. No a s přihlédnutím k vokálnímu infernu a šílenému nasazení, jaké předváděl mimo pauzy musím před tímhle všestranným umělcem opravdu smeknout.
Čím déle vystoupení Septicflesh trvalo, tím lepší mi přišlo a během závěrečného přídavku už šlo rozhodně o vynikající koncert, ve který jsem potají doufal. A když Řekové dohráli, měl jsem jasno – ze třech jejich vystoupení, které jsem zatím viděl, bylo tohle suverénně nejlepší a k absolutní dokonalosti mu chyběly snad jen dvě věci – umělý kouř, který by už tak dost vydatnou atmosféru bezpochyby jedině umocnil, a potom méně experimentální nasvícení. Vůči světlům namířeným na pódium nemám nic, ale dvojstup barevných reflektorů namířených na hlavy publika bych si rozhodně odpustit dovedl, a to z velmi prostého důvodu – nemám sebemenší potřebu koukat na osvětlený dav, který mi i normálně překáží ve výhledu, a v tomhle případě navíc odvádí pozornost od dění na pódiu, což se do výsledného zážitku rozhodně promítá. Pokud mě paměť nešálí, s ničím podobným jsem se jinde nesetkal a upřímně doufám, že už nesetkám. Naštěstí Septicflesh odvedli tak dobrou práci, že jí ani taková záležitost nepodrazila nohy, a když odezněly poslední tóny, přese všechnu mizérii, kterou tento koncert z nehudebního hlediska trpěl (a na kterou jsem si zde náležitě postěžoval), jsem odcházel spokojený, protože všechny tři kapely, které jsem toho večera měl tu čest vidět, ze sebe vydaly opravdu hodně a výsledek podle toho také vypadal.
