 |
|
Země: Nizozemsko Tracklist: Hrací doba: 33:39 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Jako první na třetí řadovce nizozemských Fluisteraars rozhodně zaujme její přebal. Jako obal nějakého indie popu nebo něčeho podobného bych si řekl, že jde o docela klišé, ale jako obal pro blackmetalovou desku to na mě působí docela svěže a určitě osobitěji než obálky prvních dvou dlouhohrajících nahrávek Fluisteraars, „Dromers“ (2014) a „Luwte“ (2015).
Druhým dechem pak můžeme dodat, že artwork, jehož ústředním motivem jsou květiny, nepochybně úzce souvisí s konceptem „Bloem“. Fluisteraars se totiž na desce zaobírají lidovými příběhy a legendami, v nichž se objevuje květina jakožto symbol zrození i jakožto symbol rozkladu. I to mi přijde jako docela zajímavá tématika a zde už ne nutně pouze v rámci blackmetalového světa. Každopádně, podobné informace dokážou na vlastní poslech příjemně naladit.
O to větším zklamáním pro mě bylo, když se spustila první skladba „Tere muur“. Nemůžu si prostě pomoct, její začátek mi přijde strašně slabý a některé konkrétní kytarové motivy snad až otravné. Na prvních pár pokusů mi tahle zkušenost nedovolila se „Bloem“ prokousat někam dál, protože jsem to zabalil hned u toho úvodního songu, a na nějakou dobu jsem díky tomu docela ztratil zájem se nahrávkou jakkoliv zaobírat.
Až pozdější pokusy, kdy už jsem se hecnul dát „Bloem“ celé, ukázaly, že by možná byla chyba se na desku kompletně vydlabat. Úvod „Tere muur“ se mi pořád nezdá úplně povedený, ale naštěstí se jedná o zdaleka nejslabší a vlastně také jedinou skutečně slabou pasáž „Bloem“. Dál už je to výrazně lepší. Přes počáteční znechucení jsem si zprvu ani nevšimnul, že už závěr samotné „Tere muur“ je vlastně poměrně dobrý. To nejlepší má ale ještě přijít, poněvadž úroveň „Bloem“ roste postupně.
Už u první stopy si lze ale povšimnout jedné zajímavé věci, která se v nějaké podobě opakuje i v každé z následujících čtyř písní. Vždycky je to druhá polovina / závěr skladby, kdy ze sebe Fluisteraars dostanou to nejlepší a dají písničce vyšší smysl. Podobně to funguje také z makroskopického hlediska, kdy druhá polovina / závěr „Bloem“ představuje to nejzajímavější na celém albu.
Že deska nakonec nebude nijak špatná, ukážou už „Nasleep“ a „Eeuwige ram“, které jsou pro mě obě lepší než „Tere muur“ – nakonec už jen kvůli tomu, že se v nich neopakuje takový slabý rozjezd. Jak už jsem ale naznačil, s tím stěžejním se Fluisteraars vytasí až v posledních dvou skladbách „Vlek“ a „Maanruïne“ (přičemž asi nepřekvapí, že ta poslední je ještě o kousek lepší než ta předposlední). Jejich první poloviny jsou kvalitní atmospheric black metal, ale až ty vygradované druhé půle s hromadou krásných melodií definitivně přesvědčí, že „Bloem“ je deskou, která si i navzdory vlažnějšímu začátku bude zasloužit občasné připomenutí také v budoucnu.
Příznivcům atmospheric black metalu by tedy „Bloem“ za slyšení stát mělo, to je asi docela evidentní. I pokud nepatříte k fandům subžánru, klidně to zvažte, máte-li zrovna náladu na přístupnější black metal v rozvážnějším tempu a s melodiemi. I v takovém případě totiž třetí studiový počin Fluisteraars dokáže posloužit víc než důstojně. Jak padlo, svoje mouchy to má, ale kladné dojmy nakonec docela jasně převažují.
