Archiv štítku: folk / black metal

Recenze

Jarun – Wziemiozstąpienie

Napsat komentář
Jarun - Wziemiozstąpienie
Země: Polsko
Žánr: black / folk metal
Datum vydání: 16.3.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Wziemiozstąpienie
02. Deszcz
03. Prawdy ulotne
04. Przebudzenie
05. Niech moje słowa będą ogniem
06. Powrót
07. Zamieć
08. I znowu zima…

Hodnocení:
Ježura – 8/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Jarun

Co se metalové hudby ve střední Evropě týče, polská scéna patří k těm nejproslulejším a čítá jak světově proslulé prvoligové kapely, tak řadu undergroundových skvostů, které dělají radost jen nemnoha zasvěceným. Každá další příležitost přijít do styku s doposud neznámou polskou kapelou tedy s sebou nese reálnou možnost, že se posluchači dostane přinejmenším obstojného zážitku. A už jen proto apeluji na čtenáře, aby se nechali touto recenzí nalákat alespoň k letmému poslechu desky, která je dnes na pořadu dne. Ona deska se jmenuje “Wziemiozstąpienie”, jde o debut polské kapely Jarun, která se pohybuje ve vodách folk metalu, a nyní je na řadě ujasnit si, s jakou se tam pohybuje grácií…

Nebyla by to však správná recenze folk metalové desky, kdybych si již tradičně nerýpnul do kvalitativního stavu žánrové scény. Tentokrát to však ke čtenářově potěše nebudu kdovíjak okecávat a spokojím se s konstatováním, že Jarun chvála bohu rozšiřují nepočetné řady toho folk metalového tábora, který neklade vykazování příjmů na první místo, a to většinou na úkor produkce kvalitní hudby. Co je nesmírně důležité – Jarun nejenže se vyvarovali tohoto rozšířenému neduhu, ale navíc produkují muziku tak neotřelou, že mě nenapadá ani jediná jiná kapela, k jejíž tvorbě bych ji mohl přirovnat. Jejich hudba totiž v praxi naplňuje představu většiny obeznámených jedinců o pojmu folk metal jen částečně. Z velmi obecného hlediska by se dalo říct, že se na “Wziemiozstąpienie” mísí ta black metalovější tvář folk metalu s akustickými příspěvky blíže nespecifikovaných strunných nástrojů, a to tak, že se nedá úplně jasně říct, že by jedna z těchto složek převažovala. Jednou dominuje ta, jindy ona, tu jsou obě v rovnováze a vkusně se doplňují. Vzhledem k péči, jaké se dotyčným nástrojům dostalo z rukou skladatelů, je však takový popis zcela vágní a nic neříkající. Ano, jsou zde přítomné úderné a svérázně melodické folk/blackové kytarové smršti, jejichž specifickou podobou si vybudovaly renomé třeba irské žánrové kapely, a stejně tak nechybí ani dominující, případně jen podkreslující akustické brnkačky, dodávající celku značnou dávku života. V trochu omezenější míře se dostalo i na svéráznou slovanskou atmosféru (byť ta pochmurně black metalová má zde mírně navrch), ale nic z toho přes svoje nezpochybnitelné kvality nedělá hudbu Jarun tím, čím je a čím mezi zástupy jiných vyniká. To tajuplné “něco” není nic jiného, než zřetelné progresivní prvky, které na “Wziemiozstąpienie” sice na posluchače nepadají po tunách z každé skladby, ale alespoň v omezené míře prostupují drtivou většinou desky, a když se ukážou ve své plné kráse, nezbývá než hodně uznale přikývnout.

Takže tedy ani ne tak folk metal jako spíše progressive rock/folk black metal? Škatule je to sice ohyzdná a slovní opis by byl mnohem malebnější, ale jádro téhle muziky definuje vcelku výstižně. Aby však nedošlo k nějaké mýlce, je záhodno zdůraznit, že nejde zase o žádné přehnané floydoviny ale vskutku poctivou fúzi všeho výše zmíněných s tím, že výraz desky osciluje mezi spíše folk/blackovou polohou a spíše prog rockovou polohou. A konečně – obě polohy nabízí opravdu solidní přísun přinejhorším velmi slušné muziky, jejíž kvality se dají jen sotva zpochybňovat. A proč taky, když blackovým jízdám nechybí hutná atmosféra ani tah na branku, progresivní hrátky zase dovedou člověka velmi spolehlivě zamotat do svých osidel, a to vše dohromady funguje naprosto přirozeně, nenuceně, uvěřitelně a upřímně? V takových podmínkách pak už není vůbec složité užívat si řadu vynikajících obratů a konkurenceschopných nápadů, kterými deska oplývá. Na “Wziemiozstąpienie” je zkrátka z každé noty znát, že je dílem lidí, kteří nejen že jsou zdatnými muzikanty, ale především jim nechybí jasná vize a skladatelské dovednosti, které určují výslednou podobu materiálu, jenž jim vzniká pod rukama.

Jarun - Wziemiozstąpienie

“Wziemiozstąpienie” je pestré a přesto velice vyrovnané album, takže vybírat nějaký zřetelný vrchol nebo přešlap není moc jednoduché a snad ani úplně žádoucí. Přesto si to neodpustím a poukážu na trojici skladeb “Niech moje słowa będą ogniem”, “Powrót” a “Zamieć”. První může platit za ukázku, s jakou finesou se Jarun umí opřít do rozmáchlého folk/black metalu, druhé dvě pak ukazují, jak zdařile může zdánlivě podivná kombinace progresivního rocku a folk metalu působit v praxi. Zbývajících pět skladeb však těm jmenovaným rozhodně nedělá ostudu, takže si dovedu živě představit, že jiní posluchači si jistě najdou svoje oblíbené kusy i mezi nimi. A nebyl by to vskutku žádný div, protože tihle Poláci se se svojí prvotinou opravdu vytáhli, a stvořili desku, která by mohla jméno Jarun minimálně na undergroundové scéně zapsat do povědomí nemalého počtu fanoušků. Troufám si tvrdit, že pokud je toto první krok na cestě, která Jarun – jak já osobně doufám – čeká, třeba rovnou s tím druhým bychom se mohli dočkat opravdu výborného zážitku. Když o tom tak přemýšlím, tak je to vlastně dost pravděpodobné, když už ten stávající totiž nabízí řádově větší hodnotu, než desítky a stovky bezpohlavních pokusů z dílny jiných, byť nesrovnatelně zavedenějších…

Další názory:

Téhle desce jsem zpočátku moc nevěřil, ale nakonec mě debut “Wziemiozstąpienie” od polských Jarun o svých kvalitách přesvědčit dokázal a vyklubala se z něj deska, která je rozhodně hodna pozornosti. Jarun nabízejí folk metal, nicméně je jedním dechem nutné dodat, že to rozhodně není obyčejný a tuctový folk metal, ba právě naopak. Jarun tento žánr okořenili trochou black metalu, což by ještě samo o sobě tak úctyhodné nebylo, a obrovskou porcí nápaditosti, progrese a neotřelosti – a to už úctyhodné je. “Wziemiozstąpienie” je doslova narvané výbornými nápady, atmosférou, je velmi zábavná a v mnohých ohledech dokáže opravdu překvapovat; přelévá se od black metalových výjezdů přes folkové mezihry až k prog rockovým pasážím, po cestě nabere vše okolo, oklikou se vrátí zpátky a s další písničkou jde zase jinou cestou. Čím více se nahrávka blíží ke svému konci, tím víc po trochu ostřejším začátku zajíždí do progresivnějších vod, nicméně i v první polovině je rozhodně co poslouchat. Za vrcholy bych asi označil “Deszcz”, “Powrót” a “Zamieć”, nicméně celé “Wziemiozstąpienie” je barvité a nabízí spoustu výtečných momentů. Hodně, hodně dobré album, které mohu jen doporučit všem, kteří upřednostňují inteligentní folk metal nad tím hopsavým.
H.

Recenze

Celtachor – Nine Waves from the Shore

Napsat komentář
Celtachor - Nine Waves from the Shore
Země: Irsko
Žánr: celtic folk / black metal
Datum vydání: 25.11.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. The Landing of Amergin
02. The Battle of Tailtin
03. The Kingship od Bodb Dearg
04. Sorrow of the Dagda
05. Tar éis an Sidhe
06. Conn of the Hundred Battles
07. Anann: Ermne’s Daughter

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Celtachor

Jak známo, irská metalová scéna nepatří zrovna mezi ty, které by disponovaly nějakým nadbytkem kapel – alespoň tedy těch, jež jsou schopné přesáhnout hranice své země a vybudovat se nějaké jméno po celé Evropě. Co však Irové ztrácejí na kvantitě, to naprosto hravě dohánějí kvalitou, zejména v oblasti žánrů jako folk/celtic/pagan metal, někdy i s příměsí black metalu, patří místní skupiny mezi absolutní špičku a svou konkurenci z kontinentální Evropy suverénně drtí velmi specifickou a nenapodobitelnou unikátní atmosférou, jež podle všeho pramení z mentality místních lidí a z relativní odloučenosti tohoto ostrovního státu. Myslím, že snad ani nemá cenu tu nějaké představitele vypisovat, jelikož kdo se jen trochu na poli metalové hudby orientuje, musel už ta jména nejednou zaslechnout. Dnes tu ovšem nemáme co dočinění s nějakými irskými klasiky, ale naopak s novou akvizicí Celtachor, která funguje od roku 2007 a svým zvukem se zjevně snaží navázat na tradici toho nejlepšího z irského celtic/folk/black metalu. Recenzované “Nine Waves from the Shore” je po dvou demosnímcích prvním velkým počinem kapely – a právě na něj si dnes posvítíme.

První – a nutno říct, že velmi pozitivní – dojem, který jsem si z poslechu “Nine Waves from the Shore” odnesl, bylo, že ona zmiňovaná typická atmosféra, kterou já osobně u pohanského metalu z Irska očekávám, je na nahrávce opravdu přítomna. Možná to bude znít jako klišé, ale Irové mají evidentně onu osudovou irskou atmosféru vážně v krvi, jelikož bývá úplně jedno, zdali jde o zavedené jméno nebo novou skupinu jako Celtachor, ale všichni ji dokážou tvořit s naprostou lehkostí a úplně přirozeně a přesto neznít všichni stejně. Už jen díky použitým prostředkům a namíchaném poměru žánrových ingrediencí. Konkrétně Celtachor jdou oproti tomu, co jsem od nich před samotným poslechem očekával, až překvapivě blízko k black metalu, až bych v mnoha momentech řekl, že spíše než o nějaký celtic/folk metal se jedná o black metal s pohanským nádechem a kořeněný folklórními motivy a nástroji. Nejdůležitější je však samozřejmě především to, jestli ta muzika funguje, což se o “Nine Waves from the Shore” dá tvrdit naprosto bez problému.

Hned první dvě skladby ukazují, že i v dalších minutách jistě bude co poslouchat. Ta první, “The Landing of Amergin”, trochu klame tělem – člověk by od ní vzhledem k více jak desetiminutové délce čekal spíše nějaký rozmáchlejší epičtější kus, ve skutečnosti jde možná o nejpřímočařejší skladbu “Nine Waves from the Shore”. Přesto obsahuje nejednu velice kvalitní pasáž a zejména flétna místy do hudby promlouvá velmi značně. Nicméně ani klasické metalové instrumenty nijak nezůstávají pozadu, a ačkoliv nikdo z kapely nepředvádí vyloženou ekvilibristiku, všichni hrají pro potřeby celku, což je dle mého názoru o poznání důležitější. Jinak je hned od počátku zřejmé, že nahrávka je i přesto, že vznikala svépomocí a byla vydána na vlastní pěst, na v podstatě profesionální úrovni jak po stránce technické, tak i té hudební – z té druhé bych v případě “The Landing of Amergin” vypíchl zejména velmi dobře vygradované poslední dvě minuty.

Přestože všechny skladby na “Nine Waves from the Shore” bezesporu nabízejí silné pasáže, dovolil bych si v popisu přeskočit až do druhé poloviny desky, která je – aniž bych chtěl snižovat kvality prvních třech písniček – o něco málo lepší. Nicméně absolutní vrchol alba se nachází přesně v jeho středu v druhé desetiminutovce “Sorrow of the Dagda”, jíž bych se už za epickou označit nebál. Obzvláště její začátek je vskutku mocný – úvodní akustická pasáž ukázkově stupňuje napětí, které se následně zlomí do skvělé kytarové stěny, v níž Celtachor nabízejí jeden z nejlepších momentů “Nine Waves from the Shore”. Nicméně i zbytek skladby je rozhodně velice výživný a naprosto jasně ukazuje, že Celtachor rozhodně mají potenciál a už i na debutu nespornou kvalitu. Po výtečné instrumentální mezihře “Tár éis an Sidhe” deska opět trochu přitvrdí. “Conn of the Hundred Battles” táhne dopředu zejména riff, který se víceméně táhne v podstatě celou písní, ale rozhodně se nejedná o zápor, protože kapela s ním dokáže pracovat a postupně jej rozvíjet, tudíž se rozhodně nejedná nezábavný poslech. Závěrečná “Anann: Ermne’s Daughter” je pak asi tím nejrychlejším kusem alba, nicméně i ona nabízí melodie, díky nimž se člověk rozhodně nenudí.

Jak už jsem nakousl výše, docela mě překvapilo (v tom dobrém slova smyslu), jak moc “Nine Waves from the Shore” takříkajíc drhne. Celtachor se rozhodně nenechali strhnout neduhem mnoha současných folk metalových kapel, které kolikrát cpou nade všechno vokály a právě ony folklórní vsuvky, zatímco ta metalová složka hraje velké kulové. U těchto Irů ovšem po celou dobu nemáte sebemenších pochyb, že stále posloucháte metalovou kapelu, jež například píšťaly používá pouze jako velice účinné a zajímavé koření. To, že se však toto koření neobjevuje po celou hrací dobu a že je i přesto je “Nine Waves from the Shore” stále zábavné, jasně značí, že Celtachor si dokážou poradit (rozuměj, že zvládnou napsat dobrou hudbu) jen s kytarami a bicími. Ostatně jsou to právě kytary, které bych nakonec vybral jako tu největší zbraň Celtachor, protože jejich riffy jsou nápadité, dostatečně řekněme tvrdé a přitom stále relativně melodické.

Celtachor

Sice se určitě nedá tvrdit, že by Celtachor na svém debutu dosahovali úrovně těch největších žánrových jmen své domoviny, přesto “Nine Waves from the Shore” stále nabízí velmi poutavý poslech, jímž by fanoušci stylu rozhodně nemuseli pohrdnout. Kromě toho je zcela jistě znát, že Celtachor mají potenciál, a já osobně si myslím, že by mohli mít co říct i v budoucnu… a byl bych docela nerad, pokud bych se mýlil, protože “Nine Waves from the Shore” je velmi kvalitním počinem, jenž ve své podstatě zní spíš jako album vyzrálé skupiny, ne debutující, a podle všeho je znát, že Celtachor si předtím, než se pustili do první velké desky, opravdu ujasnili, co a jak chtějí hrát, což se na výsledku hned pozitivně podepíše. Pokud to porovnáme s tím, jaké hnoje vydávají mladé rádoby pohanské spolky z naší republiky (snad ani tady nemusím jmenovat konkrétně), je to vážně propastný rozdíl…

Recenze

Dordeduh – Dar de duh

Napsat komentář
Dordeduh - Dar de duh
Země: Rumunsko
Žánr: atmospheric black / folk metal
Datum vydání: 28.9.2012
Label: Lupus Lounge

Tracklist:
01. Jind de tronuri
02. Flăcărarii
03. E-an-na
04. Calea roţilor de foc
05. Pândarul
06. Zuh
07. Cumpăt
08. Dojană

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Ježura – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ačkoliv je to už poněkud trapné, začínat poslední dva, tři roky každý článek, jenž se byť jen okrajově dotýká Negură Bunget, personálními rošádami, které v kapele proběhly – jen těžko se tomu ovšem dá vyhnout. Nicméně bych to nyní přece jen už nerad rozpitvával; i když srovnání se současnými Negură Bunget a s těmi původními Negură Bunget se vyvarovat prostě nepůjde, pro úvod – aby bylo učiněno zadost formalitám – řekneme, že jádro Dordeduh tvoří někdejší dvě hlavní skladatelé tohoto v minulosti největšího metalového klenotu z Rumunska, oba však své bývalé působiště opustili za ne zrovna standardních okolností, aby ve společné tvorbě muziky pokračovali právě pod hlavičkou Dordeduh…

Negură Bunget po odchodu Hupogrammose a Sol Faura co do té spirituální formy, která tuto kapela v dřívějších dobách vždy obepínala, značně pohasli, jak co do studiové tvorby, tak i v případě živých vystoupení; stali se slabým odvarem sama sebe, úplně jinou kapelou, jež má se svou dřívější podobou společné pouze jméno a přibližné žánrové mantinely, avšak ta atmosféra a pocit, které byly u Negură Bunget vždy stěžejní záležitostí, jsou jednoduše (a vypadá to, že i nenávratně) pryč. Člověk ani nemusí být génius, aby přišel na to, co za tím stojí – ano, byl to právě odchod oněch dvou lidí, kteří byli duší skupiny. Z tohoto pohledu mnozí vkládali do Dordeduh obrovské naděje, a sice že právě tento projekt by mohl oživit již mrtvého ducha Negură Bunget. Už pilotní EP “Valea omului” z roku 2010 slibovalo, že by se tak opravdu mohlo stát, jenže třináctiminutové minialbum je třináctiminutové minialbum a dlouhohrající deska je dlouhohrající deska, ten rozdíl je podstatný, tudíž to byl právě až velký debut “Dar de duh”, který vychází až nyní, na nějž staří příznivci Negură Bunget tak vyčkávali…

Hned zpočátku můžeme rozetnout gordický uzel, jak si “Dar de duh” stojí v porovnání se starší tvorbou Negură Bunget a se současnou tvorbou Negură Bunget pod odchodu Hupogrammose a Sol Faura. Stejně jako v případě legendy o nerozvazatelném gordickém uzlu, který byl Alexandrem Velikým rozpleten značně jednoduchým způsobem, i naše otázka má velice jednoduchou odpověď, která je víceméně logická a vlastně by se dalo říct, že ji i většina lidí očekávala. V porovnání s “Vîrstele pămîntului” a “Poartă de dincolo”, tedy oběma počiny, které Negură Bunget vydala po rozdělení cest, je na “Dar de duh” zcela jasně slyšitelné, kdože to měl na svědomí tu někdejší výjimečnost kapely – ano, samozřejmě to byli Hupogrammos a Sol Faur. Zatímco nová hudba Negură Bunget je naprosto bezzubá a povětšinou prázdná, přestože se snaží tvářit ještě více spirituálně než kdy v minulosti, na “Dar de duh” ona nevšední atmosféra opět žije a dýchá.

Tím jsme vlastně zodpověděli i druhou část výše vyřčené otázky, a sice jak si “Dar de duh” stojí v porovnání se staršími nahrávkami Negură Bunget, čili až po desku “Om” z roku 2006. Ve své podstatě na ně více či méně plynule navazuje a myslím, že se rozhodně nic nezkazí, pokud bychom řekli, že přibližně tak, jak zní “Dar de duh”, by zněl následovník “Om”, pokud by v Negură Bunget žádné personální rošády neproběhly. Změny jsou tedy spíše kosmetického rázu – nejmarkantnější z nich je asi ta, že se Dordeduh vydali ještě více směrem k folklóru, a i když black metal ze své tvorby ani zdaleka nevypustili, přesto mám ten pocit, že je “Dar de duh” o něco méně black metalovější nahrávkou (ačkoliv je nutno říct, že tento trend postupně narůstajícího folkového výraziva lze s odstupem pozorovat i u samotných alb Negură Bunget). Zdali se jedná o klad nebo naopak, to už záleží na každém posluchačovi zvlášť, z mého pohledu je ovšem tato záležitosti víceméně nepodstatná.

Za mnohem více stěžejní považuji, že je na “Dar de duh” opět cítit to, co třeba na “Vîrstele pămîntului” zoufale chybělo – ona fenomenálním způsobem zhmotněná atmosféra divokých, přesto však nádherných Karpat. Musím se sice přiznat, že osobně mi o malinko více seděla ta dřívější forma, kdy byl dominantní složkou black metal – ne snad proto, že právě black metal ve všech svých podobách je již po mnoho let mým osobním favoritem mezi všemi žánry, ale proto, že tím pádem lépe vynikla právě ona divokost Transylvánie; Dordeduh – přestože i jejich deska obsahuje několik opravdu vyostřených momentů – jsou v celkovém součtu trochu klidnější. Neříkám, že je to špatně, v mém případě se zcela jistě jedná jen o subjektivní pocit, jenž bude ve značné míře dán i tím, že desky jako “Măiastru sfetnic”, “‘n crugu bradului” a “Om” poslouchám již po mnoho let a strávil jsem s nimi neuvěřitelné množství času. Tím pádem to tedy bude možná právě až čas, kdo ukáže, jak si “Dar de duh” stojí vedle zmiňované trojice, jsem si však jistý už nyní, že i přes právě řečené je nové album také počinem, s nímž člověk milerád stráví mnoho a mnoho hodin.

Úvodní více jak šestnáctiminutová “Jind de tronuri” je jasným důkazem toho, co jsem již řekl výše – Dordeduh sice na svém novém albu celkově působí mnohem více folkově než hudba těch samých hudebníků pod původní hlavičkou Negură Bunget, ale black metal jim v žádném případě stále není cizí. Po poklidném počátku se skladba zvrhne do opravdu zběsilé pasáže, která je s výjimkou jedné pasáže ve “Flăcărarii” nejspíše tím nejagresivnějším a nejextrémnějším, co na “Dar de duh” uslyšíte, stále v ní ovšem zůstává stěžejní to samé co u starých Negură Bunget – i přes black metalovou bouři to má stále neuvěřitelnou hloubku a atmosféru. Hupogrammos opět dokazuje, jak skvělým vokalistou je – ne snad díky nějaké výjimečné barvě hlasu, ale tím, jak úžasně dokáže svým vokálem umocnit pocit ze samotné hudby; jeho hrubý řev v “Jind de tronuri” je toho důkazem, stejně tak jako mnohé čisté zpěvy dál po celé desce. Již nyní ale do “Jind de tronuri” promlouvá také onen folklór s typickými vyhrávkami či perkusemi; ačkoliv jsem skladbu nazval zběsilou, je to označení značně zavádějící, neboť se v průběhu její velké délky objeví i spousta klidnějších momentů, navíc i ty agresivnější pasáže obsahují tak výborné nápady a atmosféru, že by bylo hodně mimo nazývat “Jind de tronuri” obyčejným black metalem. Ostatně už jen fakt, že šest minut ze šestnácti tvoří klidné nemetalové outro, hovoří sám za sebe. Nebojím se říct, že “Jind de tronuri” by se se svou strukturou a kvalitou neztratilo ani na takovém skvostu jako “Om”.

Bylo by však zbytečné takto dopodrobna rozebírat všechny skladby, plně si vystačíme s lacinou recenzentskou frázičkou, že zde není jediného slabšího kusu, a to ani v případě těch dlouhých a proměnlivých písní jako právě “Jind de tronuri” nebo třeba “Calea roţilor de foc”, ani u čistě folkových věcí jako “E-an-na” nebo “Dojană”. Zajímavá je dozajista i dvojice “Zuh” a “Cumpăt”, která se objevila již na EP “Valea omului”, oběma písním se však dostalo výrazného přepracování, značného navýšení hracího času (v případě “Zuh” na více jako dvojnásobnou délku téměř čtrnácti minut!), prohloubení stěžejních nápadů, přidání nových… celkově bych řekl, že v obou případech jsou tyto nové verze o moc lepší než ty původní, což je vlastně docela obdivuhodné, protože většinou se člověku líbí víc ty původní podoby, které již zná a má je uložené ve své hlavě. Už asi jen z toho plyne, že nová podoba obou písní tedy musí být opravdu skvělá…

Pokud bych měl “Dar de duh” na závěr zhodnotit, což bych asi opravdu měl, když na něj píšu recenzi, pak musím říct, že jsem s deskou v její konečné podobě velmi spokojený, přestože “jen” splnila to, co jsem od ní očekával. Když ovšem vezmeme v potaz, že jsem očekával, že nahrávka naváže na staré počiny Negură Bunget a zároveň ukáže, jak moc Negură Bunget po výměně v podstatě kompletní sestavy zparchantěla a jak se z výjimečné kapely stala tuctovka, která se jen tváří jako cosi hlubšího, pak to není zrovna málo. Tím pádem se dá i tvrdit, že “Dar de duh” je deska, jež zcela jistě potěší všechny staré příznivce, jako jsem třeba já, ale má i dost velkou sílu na to, aby uhranula novicům, viz kolega pode mnou. O samotných Dordeduh se pak dá prohlásit, že díky nim mystickému folkově laděnému black metalu z podhůří Karpat ještě zdaleka neodzvonilo…

Další názory:

Nevím, jestli je to výhoda nebo ne, ale i kdybych sebevíc chtěl, řadovou prvotinu Dordeduh s tvorbou Negură Bunget zkrátka porovnávat nemohu, protože jsem se k druhé jmenované kapele zatím pohříchu nedopracoval. Nezatížen srovnáváním však v desce “Dar de duh” shledávám mimořádně vydařené dílo, za které se jeho autoři nemusí ani v nejmenším stydět. Deska v sobě snoubí skvělý atmosférický black metal, čistě folkové pasáže, v rámci žánru poněkud netypické nástroje, perfektní vokály… Všechno to spolu dokonale funguje a navíc je to zabaleno do úžasné a jedinečné atmosféry, která si posluchače získá, pokud jí dotyčný dá alespoň trochu šanci. Jsem zkrátka nesmírně spokojený a troufám si tvrdit, že pokud mají v Rumunsku všech pět pohromadě, “Dar de duh” by se mohla objevit na některém příštím Expu jako jedna z ukázek vrcholné rumunské kultury…
Ježura

Recenze

Negură Bunget – Poartă de dincolo

Napsat komentář
Negură Bunget - Poartă de dincolo
Země: Rumunsko
Žánr: atmospheric black / folk metal
Datum vydání: 25.4.2011
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Hotar
02. La marginea lumii
03. Frig în oase
04. Poartă de dincolo

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rozkol v řadách rumunské skupiny Negură Bunget byl svého času dosti omílanou záležitostí. Přesto si myslím, že nebude od věci si okolnosti na začátek recenze připomenout; přinejmenším nám to poslouží jako zajímavý úvod. V roce 2009 se jádro této s největší pravděpodobností nejznámější rumunské metalové kapely, tedy kytaristé Hupogrammos a Sol Faur a bubeník Negru, dohodlo, že nadobro ukončí činnost. Vzhledem k tomu, že Hupogrammos a Sol Faur už v té době plánovali založit nový společný projekt Dordeduh, není moc těžké se domyslet, který třetí člen stál za oním rozkolem. Až doposud vypadá vše v pořádku, kdyby ale onen třetí člen, Negru, fungování skupiny za zády svých dvou bývalých spoluhráčů opět neobnovil v nové sestavě. Avšak Hupogrammos a Sol Faur nad tím mávli rukou a radši než na tahání po soudech se soustředili na tvorbu nové vlastní muziky (viz pilotní minialbum “Valea omului”, které je vskutku lahůdkové).

Právě díky všem těmto okolnostem jsem novou Neguru Bunget dlouho nebyl s to vůbec vystát. Možná si někdo z vás dokonce i vzpomene na mojí přibližně rok starou recenzi jejich “debutové” desky “Vîrstele pămîntului”, kde jsem je – především díky svému znechucení nad těmito nehudebními záležitostmi – docela dost strhal. Poslední dobou však zjišťuji, že s odstupem času mi současná Negură Bunget začíná ležet v žaludku čím dál tím méně, že jsem si na současnou situaci u rumunských mystiků zvykl a že už jsem pomalu schopen si vychutnat i jejich aktuální podobu. A dost velkou měrou se na tom podílí i nedávno vydané minialbum “Poartă de dincolo”, které mne takříkajíc nalomilo. I když si stále stojím za tvrzením, že nové věci zdaleka nedosahují kvalit poslední desky v původní sestavě, geniálního opusu “Om”, přesto bylo tenkrát hodnocení 5/10 pro “Vîrstele pămîntului” hodně podceněné. Ale opravování starších verdiktů není předmětem tohoto článku – pojďme se místo toho podívat na zoubek EP “Poartă de dincolo”…

Negru v jednom z mnoha promo rozhovorů k “Vîrstele pămîntului” prohlásil, že je vlastně i relativně jedno, kdo v Negură Bunget hraje, jelikož skupina je sama o sobě tak silnou entitou, že si svou neopakovatelnou auru udrží sama (přesně takhle to nebylo, pouze v tomto smyslu, paměť už mi přece jenom neslouží tak jako kdysi, takže citovat si vážně nedovolím). A možná že má i pravdu… zřejmě víc, než by si sám přál. Když tak poslouchám “Poartă de dincolo” (nutno dodat, že dnes už jsem schopen to poslouchat s čistou hlavou a bez předsudků, což ještě loni touto dobou nebývalo), opravdu je v něm cítit stín toho nezaměnitelného ducha rumunských lesů, jímž hudební produkce Negură Bunget vždy dýchala. A co je hlavní, jedná se zároveň o velice dobré skladby. Skupina se samozřejmě nijak moc nesnaží měnit zaběhnutý recept – v němž se spolu vaří black metalová hrozivost a pochmurnost se zastřeností a (z našeho pohledu) netradičností rumunského folklóru, jehož kořením jsou rozmanité folkové instrumenty (na aktuálním EP jsou nejlépe slyšet asi v písni “La marginea lumii”) -, ale to v tomto případě nevadí.

Úvodní a zároveň i nejdelší kompozice “Hotar” začíná poklidným, rituálním a atmosférou prostoupeným intrem, jež postupně nabírá na síle, aby se zlomilo do mocného riffu. Jestli se něco na “Poartă de dincolo” povedlo, tak je to okamžité vtáhnutí posluchače do děje hned v úvodních vteřinách, což je dozajista příjemné zjištění. Tato píseň, i písně po ní následující, plyne v zaběhnutém Negurovském schématu, kde hraje prim především silný pocit neproniknutelných hvozdů rumunských hor a atmosféra panenské, člověkem nedotčené přírody, kde se můžete doslova zasnít. Asi takhle působí muzika Negură Bunget na mě. Celkově se jedná o velice přemýšlivou muziku (ne všechen black metal je extrémní prasopal), která plyne velice přirozeně, všechny přechody působí plynule, což kvituji, neboť nemám moc v oblibě hudbu, kde se střídá motiv za motivem co každou vteřinu.

Druhá “La marginea lumii”, jak již bylo zmíněno, se blýskne zejména povedenou folkovou linkou, hlavně v úvodu a závěru skladby. Následující “Frig în oase” je tichou mezihrou, která operuje někde na pomezí ambientu a ticha. Ale v některých případech je i ticho důležité, což tento kousek potvrzuje. Závěr minialba se nese v duchu titulní “Poartă de dincolo”, jež snad kromě malinko nabroušenějších riffů nepřináší už nic zásadního.

Negură Bunget

Shrnuto, podtrženo, “Poartă de dincolo” je určitě zajímavým počinem, byť se jedná jen o EP (ke cti mu však slouží, že na něm nejsou žádné chujoviny jako živé, akustické nebo zremixované verze songů, ale zcela nový materiál). Minimálně první dvě písně jsou silné věci a třetí “Frig în oase” jim slouží jako zajímavé outro. Závěrečná “Poartă de dincolo” už mi přijde trochu slabší a klidně bych se bez ní obešel, ale budiž, stále to není špatné. Každopádně se jedná o půlhodinku velice příjemného a kvalitního poslechu, který nenudí. Budu se sice opakovat, ale znovu musím říct, že kvalit starších opusů s původní sestavou to sice nedosahuje ani zdaleka, přesto uznávám, že “Poartă de dincolo” jasně ukazuje, že současná Negură Bunget přece jenom není zbytečnou kapelou, jež by neměla co říct.

Recenze

Primordial – Redemption at the Puritan’s Hand

Napsat komentář
Primordial - Redemption at the Puritan's Hand
Země: Irsko
Žánr: celtic folk / black / pagan metal
Datum vydání: 23.4.2011
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. No Grave Deep Enough
02. Lain with the Wolf
03. Bloodied Yet Unbowed
04. God’s Old Snake
05. The Mouth of Judas
06. The Black Hundred
07. The Puritan’s Hand
08. Death of the Gods

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Ježura – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Před pár dny jsem tu lamentoval na současnou pagan metalovou scénu u příležitosti recenze “Finis terræ” od Němců Kromlek, kteří si za svůj tuctový a nezáživný počin odnesli velice nelichotivou známku. Dnes se však podíváme na druhou stranu spektra. I přes onu obrovskou záplavu nanicovatých skupin, které scénu za posledních několik let zaplavily, stále existují opravdu kvalitní (v tomto případě) folk metalové kapely, jejichž hudba ční nad trapnými pokusy trendařů s rohatými helmami jako monument. Že to jsou povětšinou formace staršího data vzniku, to je prostě a jednoduše nepopiratelný fakt, avšak jak se říká – čest výjimkám.

Mezi tyto skupiny patří naprosto bezesporu i Irové Primordial, kteří od roku 1987, kdy byl zaznamenán jejich vznik, urazili velice dlouhou a trnitou cestu. Ta cesta je však lemována dechberoucími hudebními eposy, jejichž poslech na člověka hluboce působí. Není tedy divu, že v současné době už je příchod každé novinky Primordial očekávanou událostí pro opravdové fajnšmekry – tím spíš, že o kapele platí ona pověstná formulka o zrání vína úměrně s délkou působnosti na scéně. Stačí vzpomenout jen dva poslední počiny “The Gathering Wilderness” z roku 2005 a zejména nádherný klenot “To the Nameless Dead” z roku 2007, aby bylo jasné, že ani na aktuální dílo “Redemption at the Puritan’s Hand” nelze klást malé nároky…

Příznivce předchozí tvorby Primordial, kteří novinku doposud neslyšeli (což je ovšem naivní představa – fanouškům už deska jistě dávno leží v uších), mohu ujistit, že ani “Redemption at the Puritan’s Hand” neslevuje z ničeho, na co jsme byli od Primordial zvyklí. Hned od prvních vteřin vás opět obepne ona unikátní a nezaměnitelná atmosféra jakési melancholie a smutku, ne však ubrečenosti; má v sobě i přes výrazný klid a pomalé tempo takovou vnitřní tíživost. Přirovnal bych to k velkým černým mračnům na obloze, z nichž neprší a nelétají blesky, přesto působí pochmurně. Je v tom kus neklidného irského ducha, kus přírody, kus úcty k tradicím a hlavně obrovský kus neskutečně krásné muziky, která má hloubku a smysl. Kolik současných pagan metalových kapel o sobě tohle může tvrdit?

Ze všech těch skvělých skladeb, které Primordial tentokrát složili, bych dozajista vypíchnul výtečnou “Lain with the Wolf”, jíž otevírá působivé intro. Píseň se nikam nežene, ale pomalu, zato však nepřetržitě nabírá na síle; neotevře se vám hned, bude vás však pomalu přesvědčovat, že to, co zrovna slyšíte, je něco moc dobrého. To se dá ostatně vztáhnout na celé “Redemption at the Puritan’s Hand”.

Velice silní jsou Primordial v opravdu pomalých a klidných, až přemýšlivých pasážích, což dokazuje kupříkladu první polovina epické “Bloodied Yet Unbowed”, která se ale nakonec zvrhne do jednoho z nejrychlejších kousků “Redemption at the Puritan’s Hand”. Avšak všudypřítomné charakteristické melodie vás ani na vteřinku nenechají na pochybách, koho že to posloucháte. Oproti tomu nádherná “The Mouth of Judas”, jež by se s nadsázkou (byť nadsázka není zrovna to, co by se k projevu Primordial hodilo) dala nazvat baladou, už nabízí pomalé tempo po celou svou délku, neznamená to však, že by se posluchač nudil – právě naopak, “The Mouth of Judas” je možná tou nejpůsobivější položkou alba.

Pokud na minutku odhlédneme od naprosto úžasné hudební stránky, mají Primordial ještě jedno obrovské eso v rukávu, kterým konkurenci drtivě přebíjejí – je jím zpěvák Alan Nemtheanga, jehož čistý hlas je prostě něco neskutečného, neoposlouchatelného. Je to právě on, kdo je v muzice Primordial onou pověstnou třešničkou na dortu, která tomu nasazuje korunu. K tomu si navíc připočtěte, že z jeho úst ještě vycházejí velice dobré texty. Primordial je prostě skupina, v níž jsou všechny dílky na svém místě a konečný obraz je tak jedním slovem excelentní.

Snad jedinou chybičkou “Redemption at the Puritan’s Hand” je to, že předchozí opus “To the Nameless Dead” zůstává nepokořen. Nijak to kvality novinky nesnižuje, to ne, ale člověku znalému předchozí tvorbě to může maličko vadit. Nic to ale nemění na tom, že i “Redemption at the Puritan’s Hand” je prostě a jednoduše dechberoucí dílo, které člověka nutí poslouchat to až do zblbnutí. A tak to přece máme rádi…

Primordial

Další názory:

Primordial jsou kapela, o které jsem donedávna slyšel jenom pár letmých zkazek. Jejich kvalita však kvantitu bohatě vyvážila, a tak jsem bral hodnocení “Redemption at the Puritan’s Hand” jako příležitost přičichnout k pagan blackové formaci, která si v jistých kruzích pomalu buduje kultovní status. Moje očekávání však nabobtnala do takové míry, že po poctivém náslechu albu musím chtě nechtě přiznat, že to zase taková bomba není. Přes naprostou absenci zkušeností s předchozí tvorbou mi “Redemption at the Puritan’s Hand” přijde jako lehce nadprůměrné album kapely, která má svůj pevný status, svoji nezaměnitelnou tvář a aktuálně buď nechce, nebo se jí prostě nepodařilo dosáhnout na úroveň, kterou stanovil předcházející a mnohými vychvalovaný opus “To the Nameless Dead”. Co je však na poměry Primordial průměrem, to v značně zahnívajícím bazénku současné velké pagan scény patří bez debat na samotný vrchol. Výsledné hodnocení pak můžete brát jako pomyslný průsečík těchto dvou stanovisek…
Ježura

Recenze

Moonsorrow – Varjoina kuljemme kuolleiden maassa

Napsat komentář
Moonsorrow - Varjoina kuljemme kuolleiden maassa
Země: Finsko
Žánr: folk / pagan / black metal
Datum vydání: 21.2.2011
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Tähtedön
02. Hävitetty
03. Muinaiset
04. Nälkä, väsymys ja epätoivo
05. Huuto
06. Kuolleille
07. Kuolleiden maa

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Čím jsem starší a mé hudební obzory širší, tím více se ztotožňuji s některými názory zkušenějších posluchačů. V tomto případě mám na mysli fakt (můžete s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co s tím naděláte), že současný pagan/folk metal trpí tragickou nadprodukcí průměrných až podprůměrných kapel, jež se vezou na vlně popularity tohoto hudebního odvětví a které rostou jak houby po dešti. V této plytké záplavě je pak stále těžší najít skutečnou kvalitu, originalitu a krásu. Bohůmdík, žánr nezemřel spolu s Quorthonem a jeho ikonickým počinem Bathory, a tak se i my pozdějšího data výroby můžeme těšit nestrojené velkoleposti starých mýtů a ság. Nevěříte? Pak odložte strach a vydejte se za horizont. Za ten samý horizont, který se vyjímá na obalu nejnovější desky Moonsorrow…

Hned na začátek bych rád podotkl, že “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” je první album Moonsorrow, se kterým jsem se setkal zevrubněji než z doslechu. Nemohu jej tedy porovnávat s vychvalovanými předchůdci, což ale na druhou stranu otevírá prostor pro objektivní zhodnocení a můžete si být jisti, že všechny mé dojmy z něj jsou nezkreslené a upřímné. A že to nejsou dojmy ledajaké. Hned první tóny skladby “Tähdetön” napovídají, že posluchače čeká těžkopádná, drtivá ale přesto vznešená atmosféra, z níž odkapává roztátý sníh rovnou měrou namíchaný s krví prolitou na bojišti. Ano, přesně tak, tohle není žádná sranda, která se nejlépe poslouchá nad sklenkou něčeho ostřejšího. Tohle je hudba, která odhaluje ty temnější a krvavější stránky severské historie…

Čím déle album poslouchám, tím více se mě zmocňuje přesvědčení, že vytrhávat jakoukoli jeho složku z fungujícího a dokonale organického kontextu by přineslo víc škody než užitku. Přesto ale neodolám a musím zmínit fantasticky zkreslené kytary, nezaměnitelné melodie a naléhavý vokál Villeho Sorvaliho. Když k tomu přičtete ještě ve své pomalosti dokonale vznosné riffy, je nasnadě, že stačí zavřít oči, popustit uzdu fantazie a hudba ožije. A jak tak posloucháte, postupně vám dochází, kolik toho hudba Moonsorrow sdílí s písněmi bardů, kteří zmizeli v propadlišti dějin a zbyli po nich jen nápěvy. Ano, i přes drsný zevnějšek se ní totiž ukrývá ona nádherná melancholie, tak typická pro dávno zapomenuté příběhy a právě proto se jedná o mnohem víc než pusté řezání do kytar a opěvování vikinské statečnosti. To je ta přidaná hodnota, která činí Moonsorrow výjimečnými. Oni nezpívají písně, oni vypráví příběhy, ke kterým odkudsi hraje špičkový soundtrack…

Osobně obdivuji většinu umělců, kteří jsou schopni stvořit skladby delší než dlouhé tak, aby nenudily. V tomto směru patří Moonsorrow mezi pár neochvějných jistot, na které se lze v současnosti spolehnou a “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” to jenom potvrzuje. Celková stopáž jen lehce přes hodinu tomu při počtu stop moc nenasvědčuje, ale když se vezme v potaz, že regulérní skladby jsou na albu čtyři, nelze než smeknout. Tři krátká a vzájemně velmi podobná intermezza nelze hodnotit a slouží hlavně pro vytvoření dojmu cesty. Ta, tedy jestli jsem vše správně pochopil, vede skrze říši mrtvých a po pochopení všech stránek lehkého konceptu, který se vine celým albem musím říct, že je to cesta skutečně působivá.

Moonsorrow

Dlouholetý fanoušek Moonsorrow si na desku jistě udělal názor již dávno, tuhle recenzi s klidným srdcem pomine, a pokud si ji přeci jen přečte, je klidně možné, že s mým hodnocením nebude souhlasit. Těm ostatním ale říkám, že je “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” skvělé dílo. Sice ne úplně dokonalé, ale nepřehlédnutelně vyčnívá nad současnou pokleslou úroveň nebohého žánru. Pokud jste do dneška Moonsorrow neznali, věřte, že trpělivost při prvních posleších se několikanásobně vrátí a dost možná se stane, že se skrze novinku zamilujete i do zbytku tvorby téhle výjimečné skupiny stejně, jako se to stalo mně. A když nad tím tak přemýšlím, i tohle je potřeba zohlednit při finálním verdiktu…

Další názory:

Jestli něco Moonsorrow doopravdy umí, tak to jsou sáhodlouhé monumentální eposy. Obávám se, že předchozí geniální odysseu “Viides Luku: Hävitetty” už zřejmě nikdy nepřekonají, avšak i tak nejde o kvalitách jejich nového díla “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” pochybovat. Na desce se snoubí a vzájemně proplétá chladná epická atmoféra a melancholie s esencí krásné, ale drsné přírody mrazivého severu. Výsledkem je nahrávka, od níž se lze jen těžko odtrhnout. Takhle se má dělat pagan metal!
H.

Recenze

Negură Bunget – Vîrstele pămîntului

Napsat komentář
Negură Bunget - Vîrstele pămîntului
Země: Rumunsko
Žánr: atmospheric black / folk metal
Datum vydání: 31.3.2010
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Pãmînt
02. Dacia hiperboreanã
03. Umbra
04. Ochiul inimii
05. Chei de rouã
06. Cara de dincolo de negurã
07. Jar
08. Arborele lumii
09. Întoarcerea amurgului

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Na nové album Negură Bunget byl hodně zvědavý snad každý, kdo o tuto kapelu kdy zavadil. Došlo totiž k téměř kompletní obměně sestavy, kde z tvůrčího tria zbyl pouze bubeník Negru. Celá situace je dost nepřehledná, ale pokud někdo celý postup pozorně sledoval, mohl si utvořit asi takový obrázek, že se skupina domluvila na rozpadu či pauze, právě díky laxnímu přístupu bubeníka, ale Negru své dva bývalé parťáky Hupogrammose a Sol Faura takříkajíc posral a za jejich zády činnost obnovil s novou sestavou v zádech. Navíc se tváří, že je vše v pořádku a na dané téma se v rozhovorech odmítá bavit. Hupogrammos a Sol Faur to však přesně v duchu „moudřejší ustoupí“ nechali plavat a založili nový projekt Dordeduh (který podle všeho plánovali tak jako tak, jen byli moc čestní na to, aby Negrua vyhodili z Negură Bunget a pokračovali pod tímto jménem).

Zatímco debut Dordeduh je v přípravách, Negru se svojí novou Negurou Bunget přispěchal s deskou „Vîrstele pămîntului“, která je právě z výše nastíněných důvodů velmi očekávaná – může totiž ukázat, jestli je Negură Bunget bez kytarového a také tvůrčího dua Hupogrammos – Sol Faur skutečně pohřbená, jak mnozí fandové předpokládají, nebo ne.

První reakce na “Vîrstele pămîntului” jsou skutečně rozporuplné. Největší metalové magazíny a servery nešetří chválou, tasí nejvyšší možná hodnocení, padají popisky jako „…zřejmě to nejlepší black/folkmetalové album všech dob“< (to je konkrétně z německého Rock Hard). Z nezávislých fanouškovských webů však zaznívají hlasy, že jde o naprostou a neposlouchatelnou sračku, která ducha skupiny naprosto zabíjí. A kde je pravda? Jak už to tak bývá… někde uprostřed.

Je neoddiskutovatelným a jasně slyšitelným faktem, že „Vîrstele pămîntului“ se násilně a za každou cenu snaží udržet vše, čím Negură Bunget bývala, až je to křečovité a výsledek se míjí účinkem. Zcela očividné je rovněž okaté kopírování kytarových postupů, na nichž Hupogrammos a Sol Faur předchozí nahrávky stavěli, avšak bez toho, aby ty současné dosahovaly kýžené podoby. „Vîrstele pămîntului“ se snaží být tak moc neguro-bungetovské, až prostě není (a jak by někdo mohl dodat – a vsadím se, že i dodá – po odchodu tvůrčích osobností ani být nemůže). A právě v kytarové práci je ten rozdíl možná nemarkantnější. Když si totiž z „Vîrstele pămîntului“ odmyslíte onu folkovou složku, nezbude vám v podstatě nic, což se o starých Negură Bunget rozhodně říct nedalo ani v nejmenším.

Na druhou stranu bychom autorům „Vîrstele pămîntului“ jednoznačně křivdili, pokud bychom řekli, že se jedná o nahrávku absolutně neposlouchatelnou. Tak to zase není. Několik opravdu pěkných momentů se dá albu najít dá, zvláště v druhé polovině, jenže a) jich je oproti dřívějšku opravdu málo; b) je docela problém se k oné o malinko silnější druhé polovině prokousat. Ani pár vcelku obstojných nápadů však nemění nic na tom, že většina hrací doby „Vîrstele pămîntului“ je obyčejná vata a odvar věcí minulých. Jako samostatná deska bez jakéhokoliv pozadí by zřejmě s přivřením obou očí jakž takž obstála, ale jako nástupce takových skvostů jako „Om“ nebo „’n crugu bradului“ neobstojí v žádném případě. Samo o sobě „Vîrstele pămîntului“ poslouchatelné je, jenže když si pustíte novinku a hned po ní jejího předchůdce „Om“, je nemožné ten propastný rozdíl neslyšet. To jsou nebe a dudy, vážení, nebe a dudy. „…zřejmě to nejlepší black/folk metalové album všech dob“? Ani náhodou. Z fleku vám tu vysypu desítky lepších black/folkových alb. A to ani nemusíme chodit daleko – stačí vzít do ruky jakoukoliv předchozí nahrávku té samé kapely.

Recenze

Темнозорь – Урочища снов

Komentáře: 6
Темнозорь - Урочища снов
Země: Rusko
Žánr: folk / black metal
Datum vydání: 3.1.2010
Label: Stellar Winter Records

Tracklist:
01. Вежды мора
02. Бусовы враны
03. Солнцеврат-Коляда
04. Урочища снов
05. Братина утра
06. Сердце журавлиных просторов
07. Замрите, ветра полевые

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 6/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web

Je to celkem náhoda, že dvě zřejmě neznámější kapely východoevropské folk/blackmetalové scény vydaly svá nová alba v rozmezí osmi dní. Jenže i takové náhody se dějí, a tak je čas se po nádherném „Голос сталі“ od Nokturnal Mortum podívat také na to, jak si vedou jejich ruští spříznění kolegové Темнозорь se svojí novinkou.

Jen abychom si v tom udělali pořádek, všude možně můžete nahrávku najít pod názvem „Haunted Dreamscapes“, ale deska se anglicky ve skutečnosti nejmenuje. Popravdě řečeno, nenajdete na ní ani slovo jinak než rusky. Skutečný název tedy zní „Урочища снов“ anebo v přepisu do latinky „Uročišča snov“. Anglický název je kapelou používán, aby internetové vyhledávače neměly problém s azbukou. Je to podobné, jako v případě předešlého počinu, který je také obecně znám jako „Folkstorm of the Azure Nights“, ale jmenuje se „Вольницей в просинь ночей“. Taky v tom máte guláš? Aby byl ještě větší, v recenzi budu používat původní názvy v azbuce.

Nijak extra záživné intro „Вежды мора“ vám zrovna koule neutrhne, ale za to následující songy už ano. A „Бусовы враны“, která víc než folk/black zní jako čistý black s flétnou, je stále jen výbornou předzvěstí věcí příštích. Každopádně píseň oplývá atmosférou pro Темнозорь příznačnou a díky všem přítomným „trademarkovým“ znamením kapely nebudete ani vteřinu na pochybách, kdo že se vám to zrovna prohání v reproduktorech.

Nejpozději třetí „Солнцеврат-Коляда“ vás však už prostě určitě musí dostat a žádného fandu žánru prostě nemůže nechat chladného. Tato příjemně chytlavá, ale zdaleka ne bezduše kolovrátkovitá skladba si přímo říká o zařazení po bok již zkultovnělých hitovek jako „Дид-дуб-сноп“ nebo „Вервольф“. Poslední o trochu „svižnější“ písničkou na desce je „Братина утра“, která je zároveň tou nejdelší. Střední tempo, v němž si pozorný posluchač všimne výtečné bublající basy v pozadí, je doplňováno již zmiňovanou typickou flétnou, jež kouzlí uchu lahodící melodie, aby píseň krásně vygradovala ve svém závěru.

Темнозорь však nezapomínají ukázat i svou jemnější, melancholičtější tvář. Taková je třeba titulní, zasněná „Урочища снов“. I přesto, že stojí na jediném, donekonečna se opakujícím motivu akustické kytary, nudit prostě nemůže a stejně jako i „Сердце журавлиных просторов“ si přímo říká o to, abyste se za tmy, se zavřenýma očima a sluchátky na uších ponořili do nádherné atmosféry a nechali se unášet na jejích vlnách.

Kapitolou sama pro sebe je závěrečná „Замрите, ветра полевые“, v níž exceluje zpěvák Rodoslav a kterou můžete také ochutnat v živém podání ze souběžně vycházejícího DVD „Сумерки на похоронах зимы“ v přiloženém videu. Nejenže je tato skladba skvostnou tečkou za celým albem, ona je i jeho vrcholem.

Když se oklikou vrátím na začátek recenze k Nokturnal Mortum, jsou to právě oni, kdo s progresí a vizionářstvím své novinky „Голос сталі“ (která si u mě v mezičase ještě stoupla) mílovými kroky předběhli zbytek scény. Vždy jsem měl radši právě Темнозорь, ale na nové desky tentokrát vyhráli Nokturnal Mortum. Nicméně to ale nic nemění na tom, že ani Темнозорь se za svojí aktuální nahrávku stydět nemusí, ba naopak, mohou na ní být právem pyšní, a jsou to podle mého názoru právě oni, kdo jako jediní dokážou současným Nokturnal Mortum a jejich skvostnému „Голос сталі“ konkurovat. Každopádně jsou obě desky jasným důkazem, že v bývalém východním bloku vznikají opravdové klenoty, jen k nám na rozdíl od nezřídka zdaleka ne tak nápaditých a reklamou provařených záležitostí ze zbytku Evropy přicházejí bez jakéhokoliv proma. Záleží ale jen vás, jestli se dokážete přenést přes mírně kontroverzní a ne vždy úplně politicky korektní názory hudebníků, a vychutnat si čistě hudební stránku, která je bezpochyby kvalitní. A právě desky jako „Урочища снов“ za to podle mě stojí.

Recenze

Nokturnal Mortum – Голос сталі

Komentáře: 6
Nokturnal Mortum - Голос сталі
Země: Ukrajina
Žánr: progressive folk / black metal
Datum vydání: 26.9.2009
Label: Oriana Music

Tracklist:
01. Пролог
02. Голос сталі
03. Валькирия
04. Україна
05. Моєї мрії острови
06. Шляхом Сонця
07. Небо сумних ночей
08. Біла вежа

Hodnocení: 9/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nokturnal Mortum jsou jednou z nejznámějších kapel a největších legend východoevropské blackmetalové scény, kam dále patří například jejich ukrajinští krajané Крода nebo Rusové Темнозорь. Všechny tyto tři skupiny (samozřejmě ale nejsou zdaleka jediné, na Ukrajině a v Rusku je podobných spolků mnohem více) jsou vcelku známé svými politickými postoji a myšlenkami, které, co si budeme povídat, inklinují „lehce doprava“. Těžko říct, jestli jsou tyto kapely opravdu přímo nacistické, nebo jsou „jen“ hodně zapálenými patrioty, jak samy tvrdí. Jak je to ale jak chce, nic podobného v této recenzi řešit nechci a ani nebudu. Rozebírat budu jen samotnou hudbu, nic víc, tak si to prosím uvědomte, než mne začnete peskovat za „propagaci nacismu“. Propagovat se bude jen výborná muzika, kterou Nokturnal Mortum, ať sou jejich názory jakkoliv kontroverzní, bezpochyby produkují. A pokud si náhodou myslíte, že to s těmito „alibi“ přeháním, tak nepřeháním. Už jsem viděl případy, kdy se antifáci sesypali na hudební zine, který si dovolil uveřejnit recenzi na album kapely podobného ražení. Toliko na úvod.

Novinka „Голос сталі“ přichází k posluchačům až v samém závěru roku, a to velmi nenápadně a v podstatě bez jakékoliv reklamy, navzdory tomu, že byla alespoň v jistých kruzích dost očekávaná. Každopádně už je placka venku a vaší pozornosti by určitě uniknout neměla, protože, minimálně co se hudební stránky týče, je o co stát (textovou stránkou se v případě Nokturnal Mortum já osobně radši moc nezaobírám, jednak jsou texty ukrajinsky a tomu já prd rozumím, ale hlavně jde o onu lehce pochybnou ideologii, která se mi tak trochu příčí).

Počátky Nokturnal Mortum se nesou spíše v blackmetalovějším ražení, ale mě jejich první dva počiny „Goat Horns“ a „To the Gates of Blasphemous Fire“ nikdy moc nebraly, takže jsem jim nikdy extra velkou pozornost nevěnoval, a protože to je už nějaký ten pátek, co jsem je slyšel, ani si pořádně nepamatuji, jak přesně zní. Co ale vím jistě, je to, že třetí album „Нехристь“ z roku 1999 je už omračující nahrávkou, která umně kombinuje surové blackmetalové železo s neodolatelně chytlavými folkovými vsuvkami. Jenže šest let je dlouhá doba, a tak se během této doby Nokturnal Mortum posunuli směrem dál od černého kovu a jejich čtyřka „Мировоззрение“ (známá také jako „Weltanschauung“) je takřka čistý folk metal s jen lehkou blackovou patinou. Ale co „Голос сталі“, které vychází po dalších čtyřech letech? Nutno říct, že s novinkou kapela opět pokračuje ve svém vývoji dopředu, jenže směrem, jaký bych si jen těžko kdy tipnul.

Úvodní instrumentální folkové intro „Пролог“ však víc klame, než navnazuje na věcí příští, protože po takovémto počátku jsem opravdu nečekal, že následující hodinka hudby bude vypadat tak, jak ve skutečnosti vypadá. „Пролог“ totiž mně osobně docela naznačoval, že „Голос сталі“ je prostě jen mladší dvojče „Мировоззрение“. Opak je však pravdou, přestože mi to tak na první poslech nepřišlo tak zřetelné. Nečekejte zase, že by Nokturnal Mortum hodili celou minulou desku za hlavu a začali skákat z žánru do žánru, vždyť jistá kontinuita byla v jejich diskografii vždy cítit, ale jde o to, že skupina své hudební myšlenky z „Мировоззрение“ obohatila o pro sebe dosud nevídané prvky a v důsledku tak sama sebe posunula směrem dál. Právě v tom spočívá onen vývoj na „Голос сталі“.

Nokturnal Mortum

Ani druhá „Голос сталі“ však ani v nejmenším nenaznačuje, co za „úlety“ bychom měli očekávat. Ve své podstatě se jedná o velmi dobrou písničku, která by se, snad až na občasné mocné závany z tábora nesmrtelné legendy Bathory, mohla klidně vyskytovat i na „Мировоззрение“. Takže svým způsobem jde o velice vkusný otvírák. Zato v hned následující „Валькирия“ cítím jistou podobnost s albem „Jilemnický okultista“ od Čechů Master’s Hammer (nedivte se, Master’s Hammer je podzemní legenda, zasvěcenými uznávaná po celé Evropě), aby se po přibližně čtyřech minutách zvrhla v předlouhé prog-rockové kytarové sólo, za nějž by se nemuseli stydět ani takoví Pink Floyd!

Čtvrtá skladba s hrdým názvem „Україна” je zase o kousek folkovější, avšak zdobí ji velice zajímavý zpěvný refrén. Překvapením je ale opět sólo, které je tentokrát čistě heavymetalové. Takový šok jako v předchozím případě to ale není. Každopádně, jedna z nejexperimentálnějších písniček přichází vzápětí. Po úvodním nástupu se „Моєї мрії острови“ zvrhne do další pasáže, jež jako by vypadla z dílny Pink Floyd, a když už myslíte, že vás nic nepřekvapí, objeví se klávesy à la Dark Tranquillity. Že je to všechno neuvěřitelné? Kdybych to neslyšel na vlastní uši, tak bych se také myslel, že ano.

Nokturnal Mortum

Jen pro pořádek, aby to nevypadalo, že Nokturnal Mortum pouze vykrádají velké množství žánrově rozdílných kapel a kousky z toho slepují dohromady, všechna použitá přirovnání jsou jen z mé hlavy, abych vám přiblížil, jak „Голос сталі“ zní. Ve skutečnosti bych to spíše než kopírováním nazval stejnými výrazovými prostředky zasazenými do zvuku a nálad Nokturnal Mortum. To nic ale nemění na faktu, že album je na poměry žánru dosti experimentální a velmi, velmi pestré, což je jenom dobře, protože se díky tomu řadí takové ty „hledačské“ desky, v nichž je neustále co objevovat, a které nezačnou nudit ani po velkém množství poslechů. Dokonce ani velká délka skladeb by vás neměla odradit, neboť skupina nemá problém s udržením posluchačovi pozornosti i za hranicí 10 minut.

Tak kde je tedy ten háček? Že by v přílišné roztříštěnosti nahrávky způsobené nepřeberným množstvím různorodých motivů? Omyl, dámy a pánové. I s tímhle si Nokturnal Mortum dokázali bez větších problémů poradit. Byť to možná zní jako protimluv, přesto všechno drží „Голос сталі“ pohromadě jako pevná skála. Žádný háček nehledejte, žádný tam není. Nokturnal Mortum prostě a jednoduše stvořili velkou nahrávku. Nic víc, nic míň. Přesto dávám „jenom“ devět bodů. Přece jenom tu fošnu poslouchám zatím jen pár dní (to ale nic nemění na tom, že jsem ji za jeden den zvládl otočit i sedmkrát a pořád mě to bavilo). Zeptejte se mě na „Голос сталі“ za nějaký ten rok a já vám povím, jak si doopravdy stojí.

Nokturnal Mortum

Co říct závěrem? Já myslím, že říkat již nemusím nic. Vše již totiž bylo řečeno v předešlém textu. A tak vám netradičně na konec doporučím ještě jednu skladbu, kterou jsem v předešlých řádcích nezmínil – nádhernou, závěrečnou „Біла вежа“. Tentokrát ale podle nevyzvoním, co za perly se v ní ukrývá, ať z toho taky něco máte. Snad jen prozradím, že je tato kompozice opravdu lahůdková a zároveň celé „Голос сталі“ završuje vskutku s noblesou.