Archiv štítku: folk metal

Mongol – Warrior Spirit

Mongol - Warrior Spirit

Země: Kanada
Žánr: folk metal
Datum vydání: 31.5.2017
Label: selfreleased

Hrací doba: 18:09

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Folk metal je žánr, s nímž by si měli zahrávat jen otrlí lidé se silným žaludkem. Nikdy totiž nevíte, na co právě narazíte. To samozřejmě nevíte nikdy, ale u folk metalu je daleko větší pravděpodobnost, že pokud potkáte špatnou kapelu, bude daleko horší než špatné kapely v jiných žánrech. Možná už tušíte, kam mířím. A pokud ne, tak vám napovím – Mongol se rozhodně neřadí k těm kapelám, jež byste našli v opačném spektru, než o kterém jsem psal.

Lecčemu napoví už to, že ke třem skladbám „Warrior Spirit“ je přiloženo asi desetinásobné množství ve Photoshopu až přespříliš upravených fotografií plných polonahých či v kožené zbroji oblečených chlapů s „hrozivými“ výrazy snažících se vypadat jako z hlubin temného středověku. A nejen v tomto ohledu, ale takřka ve všech by se Mongol dal označit za prototyp kapely vezoucí se na dnešní módní folkové vlně, která zdánlivě nemá konce. Jedinou předností jejich letošního épéčka tak zůstává fakt, že se na něm nacházejí jen tři kusy.

Nechápejte mě ale špatně. Mongol nejsou tak špatní, jak by z předchozích řádků mohlo vyznít. Když jsem si pouštěl část „River Child“, abych se rozhodl, zda jsem ochoten zajít tak daleko, že nahrávku zrecenzuji, neměl jsem žádné zlé tušení. Ani po prvním poslechu jsem ještě svého výběru příliš nelitoval, ačkoli jsem začal mít určité pochybnosti. Pak stačil už jen jeden dva další poslechy, abych si uvědomil, jak neuvěřitelně neinovativně, obyčejně, povrchně a líbivě to všechno zní. Když si k tomu přičtete místy až powermetalové riffy a sborové halekání, z něhož jsem se nejspíš měl posadit na zadek, umíte si asi představit, že cesta za hledáním zajímavých momentů se v tomto bodě stává úmornou. Přesto jsem z tohoto boje vyšel alespoň na jedné frontě ne zcela poražen. Na „Warrior Spirit“ jsou totiž skutečně okamžiky, které nepůsobí zas tak otravně a nudně. Bohužel jsou jen tři, v každé skladbě po jednom – v první a poslední několikavteřinové použití banja a ve druhé také pouze několikavteřinový moment, který je čistě folkový. Jejich zajímavost se však omezuje na kontext jinak naprosto nevýrazného alba, kdy už si vystačíte prakticky s čímkoli, co vám pomůže vydržet ještě několik dalších poslechů.

Ve výsledku se jedná o naprosto šedivý průměr, jenž možná není po hudební ani produkční stránce zas tak příšerný, ale je natolik nudný, že občasné výpadky pozornosti, kdy bezmyšlenkovitě civíte do zdi, jsou vítaným zpestřením.


Переплут – В стародавние года…

Переплут - В стародавние года…

Země: Rusko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 7.4.2017
Label: Stygian Crypt Productions

Tracklist:
01. Внимая дыханию старого леса
02. Русалья
03. Тропою волколака
04. Флейта троллей
05. Ведьмачья вечеря
06. Как на нашей пивоварне
07. Дары лесного дяди
08. 10 кубков
09. Змиевы валы
10. По мхам крадущийся незримо

Hrací doba: 41:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Stygian Crypt Productions

Není žádným tajemstvím, že východní Evropa a folk metal patří k sobě. Především Rusko a zčásti i Ukrajina produkují hromady žánrových kapel, nicméně jen zlomku z nich se podaří proniknout za hranice své země a vzbudit alespoň nějaký ohlas i v kontinentální Evropě jako třeba Грай, Алконост či СатанаКозёл. Skutečně prorazit pak dokázala snad jedině Аркона. Folkmetalová scéna je zde ovšem výrazně větší a mnohdy za pozornost stojí. Týká se to i jistých Переплут?

Když říkám, že mnohé ruské folkmetalové skupiny stojí za pozornost, možná to tvrdím trochu z nostalgie. Ruské pojetí folk metalu se mi totiž v posledních letech subjektivně vzdálilo a myslím, že i kapely, jaké jsem kdysi občas poslouchal, by se mi dnes už nelíbily (a v některých případech tomu tak skutečně je – jmenovaní СатанаКозёл nebo Алконост budiž důkazem), a kdybych na ně narazil až nyní, třeba bych hlásal cosi o sračkách. A naopak možná, že kdybych na Переплут narazil, když mi bylo patnáct, tak by se mi jejich muzika líbila.

Ale jak známo, na kdyby se nehraje a v tomto případě vlastně ani hrát nemůže. Переплут totiž v době, kdy mi bylo patnáct, ještě vůbec neexistovali – hrají poměrně krátce a své první minialbum „В заповедных лесах северной стороны“ vydali v červenci 2015. Nás ovšem zajímá až dlouhohrající debut „В стародавние года…“ pocházející z letošního dubna.

Jak už jsem naznačil o dva odstavce nazpátek, „В стародавние года…“ se mi do vkusu zrovna netrefilo – diplomaticky řečeno. Nepopírám, že se na desce nacházejí i nějaké vcelku příjemné pasáže. Zpravidla se jedná o folkové linky (uslyšíte například mandolínu, loutnu, niněru, housle, cello nebo plejádu různých píšťal a fléten), poněvadž metalová složka je poměrně tupá, ale jisté jakoby lidové melodie jsou poměrně pěkné.

Naneštěstí se takových na albu objevuje minimum. Prim hrají primitivní jalové riffy a kvapíkové tempo, které jasně ukazuje, že Переплут si za ambice nekladou oživovat mýty pohanských časů důstojným způsobem a nechtějí na folk nahlížet z hlediska jeho osudové zádumčivosti. Spíše se stylizují – možná záměrně, možná jen přirozeně – do role skupiny, jejíž tvorba nemá být ničím víc než jen doprovodem ke kvazi-lidovým taškařicím, během nichž teče pivo a medovina proudem. Těch několik solidních pasáží nebo epičtějších momentů na tom bohužel nezmění zhola nic.

Reálná podoba „В стародавние года…“ vypadá tak, že zde neslyším jedinou píseň, o níž bych mohl prohlásit, že se mi líbí v celé své délce. Ty slušnější chvilky jsou totiž vždy jen dílčí části té které skladby, jejíž zbytek zabírá již popisované rochnění v tupé podobě žánru. Na každou snesitelnější pasáž tak Переплут nabídnou minimálně tři blbé – v rámci toho samého songu. Nejstravitelněji tím pádem působí intro „Внимая дыханию старого леса“ a outro „По мхам крадущийся незримо“, které se nesou v čistě folkovém duchu. Pokud by celé album znělo podobně jako tyto dvě stopy, nebál bych se tu mluvit o povedené nahrávce. Jak ale vypadá skutečnost, to už jsme si snad vyjasnili.

Odpověď na otázku, zdali „В стародавние года…“ stojí za poslech, je tedy v mém případě jednoduchá a zřejmá – ne, ani náhodou. Переплут mě o svých kvalitách nepřesvědčili, a pokud je ještě někdy potkám, radši přejdu na druhou stranu ulice, aby mě náhodou nepozdravili. Své fanoušky si to asi najde – jestli se vás oslovují kupříkladu výše zmiňovaní СатанаКозёл a jim podobní, pak je tu vysoká pravděpodobnost, že se vám zalíbí i Переплут. Jestli však z veselejšího folk metalu dostáváte kopřivku, vyhněte se „В стародавние года…“ obloukem, protože jinak byste slyšeli to samé co já: špatné album.


Опричь – Поветерь

Oprich - All Sails to the Wind

Země: Rusko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 26.5.2017
Label: Casus Belli Musica

Tracklist:
01. Поветерь
02. Поход
03. Топор да кистень
04. Ветра пьяный мёд
05. В плеске вёсел
06. Медвежья хватка
07. Беспощадные (Меч Волги)
08. Над рекою курган
09. Волжская колыбельная
10. Дунавска успаванка

Hrací doba: 44:35

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Casus Belli Musica / Transcending Obscurity PR

Kdykoliv příliš blízko u sebe vidím slova folk metal a Rusko, naskočí mi husí kůže po celém těle, začnu odvracet zrak, do uší si zarazím hřebíky a vidám se hledat nejbližší útes. Ruský folk metal je pro mne totiž synonymem nevkusem přetékajícího přebujelého klávesového kýče, kterému není rovno. A přece – v okamžiku chvilkového pomatení nebo snad pod vedením jakési masochistické choutky jsem se rozhodl, že zrecenzuji Опричь, kapelu, kterou jsem jaktěživ neslyšel, a tak jsem riskoval, že narazím na právě výše zmíněnou torturu. Опричь mi však připravil jedno milé a nečekané překvapení.

Žádné. Klávesy. Sláva!

To ale neznamená, že bych tak s celým albem byl automaticky spokojený. Ve výsledku mám z „Поветерь“ spíše rozpačitý pocit, ačkoliv na druhou stranu nemůžu říct, že bych byl zklamán. Což bych nemohl být vlastně tak jako tak, protože – žádné klávesy! Stejný pocit jsem měl ještě před poslechem také z přebalu, který je mi na jednu stranu neuvěřitelně sympatický, na druhou stranu mi přijde tak zvláštně komiksový a snad až mírně nepatřičný v práci s barvami a stíny.

Místo kláves folkovou stránku zajišťuje v největší míře flétna, dále vargan (variace na brumle), zhaleika, což je ruský lidový dechový nástroj, a měl jsem pocit, že jsem tam jednou či dvakrát zaslechl také cimbál. Folkový dojem je tak daleko výraznější a místy jsem měl téměř pocit, jako bych poslouchal trochu tvrdší Отава Ё. Tomu ovšem napomáhají i ostatní nástroje, které nejednou byly schopny vyloudit velmi příjemnou a rozpoznatelnou melodii, někdy evidentně inspirovanou tradičními lidovkami, někdy originální. Nebál bych se dokonce části některých skladeb (hlavně „Ветра пьяный мёд“ nebo téměř celou „Над рекою курган“, jež si bere hodně z doomových vod a co se týče atmosféry, je rozhodně nejsilnějším kusem na albu) označit za famózní. Celkový dojem však táhnou dolů pasáže, které jsou spíše šlápnutími vedle a občas jsem se prostě musel ptát proč – proč si to tak kazí? V lepším případě se jedná jen o drobnou pasáž, která se za celou skladbu už nezopakuje, v horším o několikrát opakovaný riff. Naštěstí se nestalo, abych měl takový dojem z refrénu či riffu, na němž celá píseň stojí.

Dalším neduhem je dynamika. Ne snad dynamika celého alba či jednotlivých skladeb, ale v celkové práci s kytarami. Ty jsou totiž až příliš často nepříjemně sekané a tlumené, a když něco takového přijde skoro po každém rozjetějším riffu, je to trochu frustrující. Nepomáhá tomu ani jejich nakřáplý zvuk, který ten dojem ještě umocňuje.

Dynamika alba jakožto celku je však zvládnuta natolik, že po dobu jeho trvání do katatonického stavu pravděpodobně neupadnete. Melancholicky studené až hrozivé části se střídají s hospodskými hopsačkami, na jejichž místo vzápětí nastupují epické chorály, jež dají vyniknout ruštině, která k nim sedne jako prdel k letlampě. Žádný z chorálů však není epický nijak přehnaně ani prvoplánově. Ostatně ono celé album působí patřičně uzemněně a dalo by se říci až skromně. Опричь tak patří dík, že takové téma jako jsou Novgorodští Ushkuiniksové dokázali zpracovat vhodně a ne tak prznitelsky, jak je ve folk metalu ve zvyku zpracovávat motivy severské kultury 8.–11. století.

Celkově považuji „Поветерь“ za příjemné překvapení, na němž by se sice dalo najít pár neduhů, ale několik dobrých nápadů (a absence kláves) to táhne nahoru a zaručuje, že se ta necelá třičtvrtěhodina nedá považovat za úplnou ztrátu času. Možná, že si jen tak ze zvědavosti pustím i další album, které tahle kapela vyprodukuje.


Žrec – Klíč k pokladům

Žrec - Klíč k pokladům

Země: Česká republika
Žánr: folk rock / folk metal
Datum vydání: 19.5.2017
Label: selfreleased

Tracklist:
01. Uvedení
02. Klíč k pokladům
03. Řeka domova
04. Vozka

Hrací doba: 22:19

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Žrec

První pohled (Zajus):

Nechci se tvářit jako kdovíjaký znalec, ale nemohu se zbavit dojmu, že folk metal je žánr, který Češi vcelku umí. Je tu pár zajímavých kapel (zatímco v případě jiných žánrů žádné české solidní představitele neznám) a po poslechu „Pamětí“, donedávna posledního počinu Žrec, jsem s radostí tento seznam o jednu skupinu rozšířil. O Žrec jsem do vydání „Klíče k pokladům“ poněkud ztratil přehled, ovšem hned první poslech (dokonce první minuty EP) mě přivedly na myšlenku, že mezi „Pamětmi“ a „Klíčem k pokladům“ muselo dojít k výrazným personálním změnám – a měl jsem pravdu.

Začněme však na pozitivní notě. Intro „Uvedení“ kombinací akustické kytary, houslí a flétny udělá přesně to, co by mělo, totiž navodí atmosféru, kterou by folková deska měla oplývat. V podobném duchu jako „Uvedení“ se nese také třetí „Řeka domova“, jež je však plnohodnotnou skladbou a ukazuje, že to Žrec v této podobě nesmírně sluší. Těžko zde mluvit o jakýchkoli náznacích metalu, ostatně elektrická kytara se přidá až v druhé půli písně a za houslemi a flétnou, které se objevují a zase mizí, hraje až třetí roli. Naopak příjemně výrazná zvonivá baskytara příjemně vyplní prostor, jenž vznikl díky velice čitelnému zvuku.

Bohužel, odsud dále to půjde již jen z kopce, neboť problém nastává ve chvíli, kdy Žrec přitlačí a snaží se do svého folku vložit kapku metalu. Riffy jsou v porovnání s předchozí deskou bezzubé, skladby opakovaně ztrácí a nalézají atmosféru a v místech, kde zcela chybí housle či flétna, zní Žrec jako dosti běžná hospodská rocková kapela. Ovšem ani folkové nástroje situaci nezachraňují, neboť zejména flétna má zvyku hrát motivy nesmírně ohrané a vlezlé, zatímco housle jsou sympatické, dostávají však poměrně málo prostoru. Jenže to vše bych byl ochoten kapele odpustit, nebýt zpěvu. Zpěv byl asi nejsilnější stránkou „Pamětí“ a i na „Klíči k pokladům“ zpěv vybočuje, ale úplně jiným směrem. Ve stručnosti, a nerad bych někoho urazil, je prostě špatný. Solidní je jen při časté recitaci, všude jinde mě ovšem tahá za uši, a to rozhodně nejsem náročný. Vše umocňují poměrně prostoduché texty. Netuším, zda mě sympatie k minulému albu zaslepily, ale „Klíč k pokladům“ je plný klišoidních obrazů jako třeba „zavezou tě časem zpět, až ke hvězdám“ v poslední skladbě.

Je tedy v metalové poloze kapely vše špatně? V žádném případě. V první řadě musím ohromně pochválit bubeníka Sarapise, neboť bicí jsou ozdobou desky a dodávají jí výbornou dynamiku. I některé kytarové party mě baví (byť s jinými je to přesně naopak) a třeba sólo ve „Vozkovi“ je pěkné, i když není nikterak originální. Většinu času mě baví i housle a nejlepší jsou v druhé polovině závěrečné kompozice, kde, zdá se, na chviličku vystrčí růžky inspirace u A Forest of Stars. Tím však seznam kladů končí, a co zbývá, je EP, které si jednoduše nemám důvod opětovně pouštět. Nezbývá než doufat, že „Klíč k pokladům“ není předzvěstí toho, jak bude znít příští deska kapely. To samé v plnohodnotné stopáži by totiž bylo, a omluvte mi ten výraz, k nevydržení.

Žrec


Druhý pohled (H.):

Na rozdíl od kolegy nemám s „Klíčem k pokladům“ po hudební stránce žádný zásadní problém. Instrumentální kousky „Uvedení“ a „Řeka domova“ se mi líbí, baví mě nenápadný posun od folk metalu k folk rocku, místy až téměř primitivní riffy v titulní skladbě na mě zabírají, ani nemluvě o krásných klávesových detailech v pozadí. Bezmála devítiminutový „Vozka“ v závěru minialba má taktéž svou kvalitu a dokáže nabídnout silné nápady. Před vydáním „Klíče k pokladům“ tu samozřejmě byly otazníky, jak bude výsledek potažmo Žrec obecně znít po zásadních personálních obměnách, když kapelu opustil nejprve Ingvarr a nějaký čas po něm i Soulburner, ale nakonec jsem spokojen a myslím, že skupina se s danou situací poprala se ctí.

Dojem z jinak povedeného EP ovšem hatí jeden prvek, přes nějž se prostě nemohu přenést – je jím zpěv. Čisté vokály vždy bývaly ozdobou Žrec a dalo se očekávat, že v tomto ohledu dojde ke změně, když někdejší pěvci sestavu formace opustili. Volba, aby „Klíč k pokladům“ jako host nazpíval StyrbjørnTears of Styrbjørn, mi ovšem připadá velice nešťastná. Po technické stránce možná zpívá čistě a papírově v pořádku, ale v jeho projevu zoufale postrádám jakékoliv zaujetí či prožitek, jako kdyby to odezpíval bez jakýchkoliv emocí. A když má člověk ze zpěváka dojem, jako by mu to celé bylo úplně jedno, automaticky to sráží i sebelepší muziku.

Kolega vyjádřil přání, aby příští nahrávka Žrec nezněla takhle. Mně by naopak nijak nevadilo, kdyby po hudební stránce zněla podobně jako „Klíč k pokladům“. Apeluji však na to, aby na ní nezpíval Styrbjørn – kohokoliv jiného nebo radši klidně i instrumentálně! Jeho zpěv na tomto EP mě vysírá takovým způsobem, že jak nemám rád, když kapely přetáčejí své dřívější počiny, tady bych se snad i přimlouval za to, aby Žrec někdy v budoucnu vydali „Klíč k pokladům“ znovu a přezpívaný někým schopnějším a talentovanějším.


Nokturnal Mortum – Істина

Nokturnal Mortum - Істина

Země: Ukrajina
Žánr: folk / black metal
Datum vydání: 8.5.2017
Label: Oriana Music

Tracklist:
01. Зустріну тебе в імлі старій
02. Мольфа
03. З чортом за пазухою
04. Смерековий дід
05. Пісня хуги
06. Вовчі ягоди
07. У човні з дурнями
08. Дика вира
09. Ліра [Кому Вниз cover]
10. Чорний мед
11. Ніч богів
12. Куди пливуть вінки рікою?

Hrací doba: 74:26

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nokturnal Mortum

Nokturnal Mortum se v průběhu let vyšplhali do pozice hvězdy ukrajinské blackmetalové scény. Díky postupnému odklonu od syrové produkce ze svých počátků a naopak příklonu k folk metalu dokázali nalézt hudební formuli, v níž se stali stravitelní pro širší publikum, aniž by šli vkusu kohokoliv naproti nebo vzbuzovali podezření ze zaprodání se (o čemž ostatně svědčí, že nezačali srát nová alba pod tlakem, ale stále upřednostňují kvalitu před kvantitou a nebojí se dát si načas). Jednoduše chytrý vývoj správným směrem.

Řekl bych, že onen průlom přišel s minulou deskou „Голос сталі“, která se pro mnohé stala nejen vrcholem tvorby Nokturnal Mortum, ale i etalonem toho, jak by měl inteligentní folk / black metal znít. U mě osobně sice s odstupem času vítězí ještě starší „Мировоззрение“ / „Weltanschauung“, ale plně chápu, proč spousta posluchačů „Голос сталі“ bezmezně miluje, protože skutečně jde o nahrávku, jaká nevzniká každý rok. Po osmi letech od vydání lze naprosto s klidem tvrdit, že tento perfektně vyvážený mix folku, blacku a až překvapivě progresivního přístupu ve zkoušce časem obstál a i zpětně má co říct.

Velká alba jako „Голос сталі“ (a ostatně i „Мировоззрение“ / „Weltanschauung“) ovšem mají i jednu zásadní nevýhodu, a sice že kladou vysoké nároky na své nástupce. Knjaz Varggoth si se svou družinou po „Голос сталі“ vybral doposud nejdelší „přestávku“, během níž sice vyšlo několik poměrně zajímavých neřadovek jako živá deska „Коловорот“ či split „The Spirit Never Dies“ s polským projektem Graveland, ale co se dlouhohrajících počinů týče, na novinku se čekalo již zmiňovaných osm let. O „Істина“ se mluvilo dlouho, vzpomínám si, že už koncem roku 2012 se začaly objevovat první zprávy a dokonce i název nahrávky. Prodlevu však lze chápat – na desku, již by šlo považovat za životní, se asi nenavazuje lehce.

Nebudeme to zbytečně prodlužovat – „Істина“ se svým dvěma předchůdcům vyrovnat nedokázala. Jistě v tom má roli i skutečnost, že novinka tentokrát působí poněkud nepřekvapivě. Mezi jednotlivými alby Nokturnal Mortum byly vždy znatelné rozdíly a s každým byl cítit velký posun kupředu. Očekával jsem, že „Істина“ bude i vzhledem k ohlasům znít podobně jako „Голос сталі“ a nemýlil jsem se. A co víc, až na pár výjimek téměř vymizely i vyloženě překvapivé momenty nebo progové pasáže, a nadto mi přišlo dost riffů i melodií hned při prvním poslechu nápadně povědomých, díky čemuž nový počin působí trochu jako chudší pokračování „Голос сталі“. Takhle řečeno to může znít dost hanlivě, ale nalijme si čistého vína – svým způsobem to tak je. V jistém slova smyslu se nejspíš dá vytáhnout výraz – zklamání.

I když, to je asi přehnaně pejorativní, spíš jen zklamáníčko, malinké. Vše totiž platí v rámci (novodobé) tvorby Nokturnal Mortum, v jejímž rámci „Істина“ asi působí jako nejslabší dlouhohrající nahrávka kapely po roce 2000. Nicméně je to dáno spíš vysokou kvalitou obou dalších desek než nekvalitou toho nového. Tvrdit, že jde obecně o špatnou záležitost, by bylo hodně mimo mísu a daleko od pravdy.

Nokturnal Mortum - Істина

Nahrávce totiž ze všeho nejvíc škodí až přehnaně vysoká očekávání, která šlo naplnit jen velice těžko. Ve skutečnosti je „Істина“ vysoko nad průměrem a navzdory všemu, co bylo řečeno, se jedná o velmi kvalitní hudbu. Z dosavadního vývoje recenze by se mohlo zdát, že mi to připadá jako průser, ale tak to opravdu není… pouze není nutné zbytečně přechvalovat, když jsou zde určité mušky, možná jsem si i trochu potřeboval postěžovat, snad i být trochu v opozici, protože je mi jasné, že zcela nekritických ohlasů bude dost a dost. Realita je ovšem taková, že se mi to upřímně líbí a přes všechny napsané připomínky jsem si poslech začal bez přehánění užívat.

Přiznávám, že zpočátku mě „Істина“ příliš nebavila a na první poslech jsem ji ani nedojel do konce, což je podstatný rozdíl oproti vstřebávání minulých dvou počinů, které oba dokázaly okouzlit ihned. Postupně ale i novinka ukáže své přednosti a především v její druhé polovině Nokturnal Mortum neváhají naservírovat nádherné momenty. „Вовчі ягоди“, „Дика вира“ a zejména dvojice „Чорний мед“ (božské klávesy!) a „Ніч богів“ jsou nepochybně strhující skladby, jejichž prostřednictvím ukrajinská veličina dokazuje, že ani „Істина“ není radno podceňovat. Klidně jmenovanou čtveřici můžete brát jako mé osobní vrcholy, chcete-li.

Je pravda, že určité riffy z první poloviny alba se mi za ty dva měsíce od vydání poněkud oposlouchaly, ale naštěstí se v ani jednom případě nejedná o nic natolik zásadního, aby bylo nutno začít jednotlivé stopy přeskakovat, na čemž má lví podíl i skutečnost, že každá píseň dokáže přijít minimálně s jednou skutečně bravurní pasáží. I díky tomu si deska obhájí svou vysokou délku bezmála 75 minut. Již finální a ustálené dojmy po několikatýdenním průběžném náslechu jasně říkají, že zde není skladba, jejíž přítomnost v tracklistu by byla zbytečná. Což je samozřejmě pochvala jak hrom, protože vytvořit počin o 75 minutách bez vaty, to hned tak někdo nedokáže, ačkoliv se o to mnozí snaží.

Co si z toho celého tedy odnést? Především sdělení, že „Істина“ je stále skvělá deska stojící za slyšení. Možná, že oproti oběma předcházejícím majstrštykům mírně laťku snížili, ale není důvod k rozhořčení či zklamání, protože se podobný výsledek dal očekávat a Nokturnal Mortum i této podobě pořád s přehledem stojí v čele folk/blackového pelotonu. A to vůbec není málo, naopak. Jestli „Істина“ stojí za slyšení? Samozřejmě ano.

Nokturnal Mortum - Істина


Sanatana – Brahmavidya

Sanatana - Brahmavidya

Země: Ukrajina
Žánr: vedic folk / black metal, world music / ethno
Datum vydání: 26.1.2017
Label: Rising Moon Productions

Tracklist:
I. Brahma
01. Ugra
02. Mukti
03. Through Punishment
04. Black Mother Earth
05. Meditation
06. Consecration
07. Shiva
08. Thunder Cloud

II. Vidya
01. Pranama
02. Maya
03. Guru
04. Sadhana
05. Narayana
06. Jyoti
07. Yuga Dharma
08. Brahma Samhita

Hrací doba: 80:19 (47:01 / 33:18)

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Když jsem poprvé uviděl umělé digitální pestrobarevné obaly „Brahma“ a „Vidya“, okamžitě mě přešla chuť je poslouchat. Obálka společného vydání „Brahmavidya“ je nemlich stejná mrdka. To jsou srance, že by se za to nemuseli ani takoví Wintersun, kteří platí za vyhlášené mistry přepáleného vizuálního kýče (a vlastně nejen vizuálního).

Možná si říkáte, proč jsem tedy „Brahmavidya“ u všech ďasů poslouchal, když mi je z jejich grafické prezentace na blití. Popravdě mě to pěkně odrazovalo a do poslechu jsem se nijak nehnal, ale nakonec jsem se rozhodl dát projektu Sanatana šanci z jednoduchého důvodu. Hlavním hybatelem (nikoliv však jediným členem) kapely je totiž Yuriy Kapinus alias Jurgis, kytarista dvou známých ukrajinských kapel – Khors a Nokturnal Mortum.

Sanatana je jeho nový vedlejší projekt, na němž se mimo jiné podílí se svou manželkou, a jak už jste si asi domysleli, letos s ním vydal ambiciózní dvojalbum „Brahmavidya“, jehož obě poloviny jsou docela odlišné. Poslech jsem samozřejmě začal u prvního „Brahma“ a hned krátce po začátku úvodní skladby „Ugra“ jsem si říkal, že jsem fakticky kokot a že bych udělal mnohem lépe, kdybych nechal zvědavost zvědavostí a na poslech se vydlabal. Z reproduktorů se totiž na mě vyvalilo naleštěný kvazi-hluboký metálek, jenž vlastně věrně odpovídá stylu obálek. Ona ta zmínka o Wintersun v prvním odstavci zas tak mimo nebyla – a to rozhodně nemyslím jako pochvalu.

Jak jste si asi domysleli z názvu alba (respektive názvů alb), vizuální stránky i dalších věcí, tematické zaměření Sanatana se točí okolo tradic Přední Indie, prostě standardní vedic&shit záležitost. Zádrhel je v tom, že zde mi to přijde takové křečovité; jak se lidově říká – nevěřím tomu. Ale všechno jde ruku v ruce. Ono se totiž konceptu věří mnohem lépe, provází-li jej kvalitní hudební produkce, což u mě v případě Sanatana splněno není.

Jednoduše mám pocit, že se to celé snaží tvářit strašně chytře, mysticky a hluboce, a přitom „Brahma“ není ničím jiným než vcelku obyčejným mainstreamovým metalem, v němž se občas nenápadně ozve sitár. Nebo tomu klidně můžeme říkat měkko-rádoby-black metal trochu cáknutý ethnem. I navzdory zjevným nemalým ambicím však výsledek vyznívá… anglický jazyk má na to jedno krásné slovo, jaké nahrávku perfektně vystihuje: „cheesy“.

Abych nehanil víc, než je nezbytně nutné, tak je pravda, že se na „Brahma“ najde i pár vcelku pěkných motivů, které posluchače na pár vteřin dokážou vytrhnout z letargie. Abych byl jednou konkrétní, tak třeba začátek „Meditation“ je poměrně v pohodě. Jenže těch solidnějších momentů je zoufale málo a letargie, taková ta posluchačská otupělost, kdy jde muzika jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven, desce stejně vládne. Atmosféra je navzdory zaměření Sanatana velice slaboučká, prakticky žádná, což považuji za jednu z největších bolístek „Brahma“, a aby toho nebylo málo, zanedlouho začnou rozčilovat i vokály. Řečeno stručně a bez obalu – nefunguje to ani za mák a ta třičtvrtěhodinka prostě nudí, nudí a nudí.

Sanatana

Jak jsem již předeslal výše, druhá půle (nebo druhé album, chcete-li) „Vidya“ se hudebně vydává do jiných vod. Zatímco „Brahma“ je (dejme tomu) védský metal, „Vidya“ metalové vody opouští a snaží se koncept Sanatana uchopit pohledem world music, ethna, folku. Bohužel v tom není nějak zásadně úspěšnější než metalový bratříček. Kdybych si musel zvolit, pak ano, „Vidya“ skutečně je o kousíček poslouchatelnější než „Brahma“, ale vzato kolem a kolem je to pořád velká slabota.

Místy je „Vidya“ relativně ucházející chillout, ale kromě toho se zde opět nacházejí i dlouhé minuty nudy, kdy se jen obrazně řečeno mlátí prázdná sláma a nepřichází nic, co by člověka výrazněji zaujalo. Navíc Sanatana opětovně selhávají v tvorbě jakékoliv poutavější atmosféry, což je u takto laděné hudby naprosto zásadní problém, jejž prostě nelze přehlížet nebo nad ním přivírat oči.

Sanatana

„Brahmavidya“ jako celek na první pohled působí velice ambiciózně. Myslím, že je naprosto evidentní ona snaha stvořit propracované velkolepé dílo. Vysoké ambice ovšem automaticky nezaručují kvalitní výsledky a zrovna Sanatana patří k případu, kdy se pokus o ctižádostivý opus zvrhnul v povrchní břečku, kterou možná ocení lidé bez větších nároků, ale kterýkoliv posluchač prahnoucí po výlučné produkci by se měl „Brahmavidya“ vyhnout obloukem.


Myrkgrav – Takk og farvel; tida er blitt ei annen

Myrkgrav - Takk og farvel; tida er blitt ei annen

Země: Norsko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 26.10.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Skjøn jomfru (Norwegian version)
02. Vonde auer (album version)
03. Bakom gyrihaugen
04. Soterudsvarten
05. Om å danse bekhette (10th anniversary edition)
06. Spålsnatt
07. Tørrhard
08. Finnkjerringa (10th anniversary edition)
09. Østa glette
10. Sjuguttmyra (album version)
11. Uttjent (album version)
12. Tviom!
13. Skjøn jomfru (English version)
14. Takk og farvel

Hrací doba: 64:33

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Metal Message PR

„Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ je deska, na niž se čekalo opravdu dlouho a z pohledu mnohých asi až nepříjemně dlouho – celou dekádu. A to ještě můžeme být rádi, že jsme se vůbec dočkali, poněvadž s osudem nahrávky to v některých momentech vypadalo docela nahnutě, nebylo jisté, jestli počin skutečně někdy vyjde. Vezměme to ale popořádku…

Norský projekt Myrkgrav, jehož mozkem a jediným členem je Lars Einar Jensen, někdy (zejména v minulosti) též zvaný Leiðólfr, debutoval v roce 2006 prostřednictvím desky „Trollskau, skrømt og kølabrenning“. Ta v určitých kruzích vzbudila značný ohlas, který byl vlastně zasloužený. Nejednalo se o folk metal, jenž by byl poplatný trendům svého žánru, naopak šlo o jednu z těch záležitostí, jíž nebyl problém ono zaujetí minulostí a tradicemi věřit. Netvrdím, že bylo tohle album založené na lokálních pověstech dokonalé, nepochybně však mělo určité charisma a dost opravdu silných melodií (některé jsem si vážně pamatoval i měsíce a roky poté). Nebál bych se říct, že to byl svého času výrazný počin a že i ve zkoušce časem obstál se ctí. Zatímco na mnohá alba sedne prach a za nějakou dobu už ani nevíte, jak zněla, „Trollskau, skrømt og kølabrenning“ v mysli zůstalo a tu a tam není na škodu si jej připomenout. I navzdory jistým dílčím nedostatkům si ho stále pamatuji jako dobré album a vlastně jsem docela rád, že mám už dávno vyprodanou původní edici ve sbírce.

Co se dalšího vývoje Myrkgrav týče, nedokážu zpětně z hlavy vysypat přesné letopočty, kdy se začaly šířit řeči o druhé desce. Vím ale jistě, že už je to nějaký ten pátek a že se o nástupci „Trollskau, skrømt og kølabrenning“ hovořilo dlouho. Ostatně třeba „Sjuguttmyra“, jedna ze skladeb, které se nyní na „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ (v tomto případě v pozměněné verzi) nacházejí, prvně vyšla již v roce 2011 na splitu se spřízněnými (Lars Jensen zde často hostoval) Voluspaa. Příprava druhého alba se ovšem strašně táhla. Lars již předem ohlásil, že po jeho vydání Myrkgrav skončí (stalo se), chvíli se pak tvářil, že počin vůbec nedotáhne a nahrávka nikdy nevyjde, pak to zase chvíli vypadalo, že vzhledem k průtahům bude deska radši rozdělena na dvě minialba, která půjdou ven postupně. Nakonec se ale „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ přece jenom dočkalo svého dokončení a k jeho vydání došlo s rozdílem jediného dne rovných deset roků po „Trollskau, skrømt og kølabrenning“.

Tím spíš je smutnější, že po všech těch peripetiích mi „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ nakonec nepřijde až tak dobré, jak jsem doufal, že bude. Není to špatné album, ale kdybych měl zvolit jen jeden počin, pak „Trollskau, skrømt og kølabrenning“ suverénně vede. A nikoliv jen z nostalgie, aktuální poslech takové tvrzení bezvýhradně podpořil. Bylo takové usedlejší, uvěřitelnější a dost mu slušely i blackmetalové hrany, které na „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ nejznatelněji vystrkují růžky ve dvou přetočených písních z debutu, „Om å danse bekhette“ a „Finnkjerringa“. A třebas druhá jmenovaná, která se svou hymničností blíží víc pagan black metalu než k folk metalu, také patří k nejlepším momentům novinky, přestože je už dávno známá.

Myrkgrav

Jen tak mimochodem, tohle na mě rovněž působí trochu zvláštně. Celou dekádu trvalo, než „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ vyšlo, a pak se zde nacházejí dva přetočené songy z „Trollskau, skrømt og kølabrenning“, dva přetočené songy z EP „Sjuguttmyra“ (2013; ten titulní navíc, jak už bylo zmíněno, vyšel ještě dříve na splitku), jeden předělaný singl z roku 2014 („Vonde auer“) a jedna z nových písniček „Skjøn jomfru“ tu je v norské i anglické verzi. Tím se počet skutečných novinek v tracklist značně redukuje. Ale možná jen v důsledku jistého zklamání hledám, co víc „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ vytknout…

…anebo taky ne. Nemohu si pomoct, ale album opravdu působí trochu poslepovaně. Tady předělaný starý song, támhle druhou verzi stejně písničky, tuhle zase výpůjčka z norských lidovek a tak nějak se to naplácalo dohromady. S nadsázkou řečeno to je trochu album, trochu kompilace. Velký rozdíl oproti „Trollskau, skrømt og kølabrenning“, které fungovalo jako soudržná deska bez sebemenšího zaváhání.

Myrkgrav

Další věc, jež mi úplně neleze pod fousy, jsou leckdy trochu kýčovité kytarové melodie. Nicméně je pravda, že takové se tu a tam ozvaly již na debutu, připadá mi ale, že tentokrát jich je více. Předpokládám však, že dost často to bude důsledek půjčování tradičních severských melodií a motivů, které dle mého v úpravě pro elektrickou kytaru obecně neznějí zrovna nejlépe.

Až doposud jsem se soustředil zejména na negativní stránky alba, podle čehož to už skoro může vypadat, že „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ je regulérní průser, jenž neměl nikdy vzniknout. Až takhle negativní dojem jsem ovšem vzbudit nechtěl. Navzdory všemu řečenému se totiž nahrávka stále dá poslouchat a nejen to – vedle několika zbytečně rozjuchaných kytarových vyhrávek zde lze nalézt i povedené motivy a velmi dobré pasáže. Lars Jensen není žádné dřevo a pořád dokáže napsat kvalitní skladby – a takové se nacházejí i mezi těmi novými, dříve neslyšenými. Pouze jsem chtěl říct, že „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ má svoje mouchy, které zabraňují tomu, aby si člověk mohl počin skutečně užít, a že roztahaný vývoj se na výsledku bohužel podepsal.

Myrkgrav

Nicméně i navzdory tomu, že „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ u mě vzbudilo jisté rozpaky, Myrkgrav jako celek zůstává zajímavým projektem, jenž po sobě zanechal hrubým odhadem nějaké dvě hodiny hudby, za niž se nemusí stydět. Na rozdíl od mnohých dalších dokázal Lars Jensen uchopit folkmetalový žánr a metalový pohled na tradice důstojným způsobem, a nemám problém mu věřit, že jeho snaha byla upřímná. A to nakonec také není málo, obzvlášť v tomhle stylu.


Saor – Guardians

Saor - Guardians

Země: Velká Británie
Žánr: atmospheric folk / black metal
Datum vydání: 11. 11. 2016
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. Guardians
02. The Declaration
03. Autumn Rain
04. Hearth
05. Tears of a Nation

Hrací doba: 55:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Když v roce 2013 debutoval Andy Marshall se svým projektem Àrsaidh a do světa vypustil dílko „Roots“, bylo těžké nezaznamenat onu vlnu superlativů, jež se všude kolem okamžitě vyrojila. Pagan-blackový žánr si nemohl stěžovat na nedostatek desek, spíš chyběla kvalita a ji konstantně zastiňovala popularita německy mluvících líbivin. Àrsaidh (za pár měsíců již Saor) na scénu vnesl nepatrnou naději, že by to mohl být právě on, který se v budoucnu stane žánrovým tahákem. A naději ještě více přiživila druhá deska, silný příběh „Aura“. Loňské „Guardians“ je pak třetím prckem do rodiny. Přicházelo po jednoroční odmlce s možností potvrdit kvalitu, s možností Saor ještě pevněji zařadit mezi žánrovou špicí. Místo toho se zjevily neočekávané rozpaky…

Hudba Saor fungovala zpravidla záhy, ne snad okamžitě, na první poslech, ale pronikání nebolívalo. První poslechy „Guardians“ rázem doprovázel zmatek. Postrádal jsem záchytné body, silné momenty a po vypnutí v polovině ve mně nezůstalo vůbec nic, pouze rozpaky. Touha vracet se scházela, jako bych tušil, že k rozklíčování toho Marshall příliš nepřipravil. Album jsem odložil. Od té doby uběhly týdny i řádka měsíců, zaznamenal jsem kritické hlasy, ale nové Saor si po čase opět pustil, že mě to třeba chytne. Nechytlo.

Přírodní atmoblackové kapely bývají svému žánru zpravidla věrné, a pakliže převlečou kabát, změní maximálně odstín jeho barvy, upraví nálady, přihodí tamtoho, uberou onoho. Podobně je na tom i Saor – žádné velké posuny, konstantní prezentace vizuální stejně jako hudební. Proč ne, pokud to funguje a nechybí nápady. „Guardians“ je ale postrádá. Není to relativní stagnace, co skotský projekt na nové desce sráží, ale absence nosných momentů. Ta tam je schopnost učarovat a zároveň nesklouznout k laciné podbízivosti.

Stejně jako v minulosti je i „Guardians“ místem dlouhým štrekám zaslíbeným – každá z pětice skladeb zodpovědně přesahuje desetiminutovou hranici. Takovýto parametr si nás samozřejmě pokušitelsky vyhlíží a začne šťouchat: hele, koukej, jak moc epické to bude. Bohužel, během oněch deseti minut často Saor nemá co říct, přešlapuje na místě, a když už si to začne sám uvědomovat, na bitevní pole pošle housle, které využijí svých parametrů a vsadí na líbivou notu.

Saor

Zvuk něco takového umožňuje. Marshall folkové nástroje naprosto logicky vytáhl do popředí, obsadil rovněž několik hostů akustiku obsluhujících. Učinil tak na úkor charakteristické zastřenosti píšťal – na nich minulost Saor (byť se vší nenápadností) stála. Nezmizely, jen přestaly hrát ve folkové složce prim. Opozicí k čitelným akustickým nástrojů je protagonistův upozaděný zpěv. Sluší mu to. A nejen jemu, zvuk prošel změnami, přesto nepatří ke slabinám.

Vrátíme-li se k nástrojům, směr udávají již zmíněné housle. Proti tomu samotnému není třeba co mít, problém hledejme ve způsobu jejich zapojení. Souboj metalové složky – zejména elektrických kytar – a houslí je totiž víc než zaznamenáníhodný, právě zde hledejme hmatatelnou příčinu neúspěchu. Přestože se oba nástroje snaží o vzájemnou symbiózu, nevstupují do tohoto vztahu s čistým svědomím. Kytary před setkáním poztrácely nosné nápady, a přestože se vše snaží napravit táhlou výpravností, nedokáží udržet posluchačovu pozornost. Housle se prohřešky kytar snaží vší silou napravit. Dělají to ovšem za pomocí laciných prostředků, impotenci se snaží skrýt za paravánem z idyly a sentimentu, vděčných to materiálů.

Od Saor jsme si zvykli na velmi nadprůměrnou kvalitu, svěží náhled na folk/blackové vody. Fakt, že „Guardians“ jako celek prohrává se svými předchůdci, však ještě rozhodně neznamená nepřítomnost velmi dobrých záblesků. Každá z pěti skladeb má své momenty a nebojuje pouze za pomoci patosu. Dominující dudy v úvodu titulní skladby ukáží svou sílu, dokáží navnadit. Střed skladby sice bloudí, avšak dokáže najít správnou cestu ven a vygradovat. „The Declaration“ nabídne energický začátek, který ale následně znehodnocuje kámen úrazu celé desky – kytary, v tomto konkrétním případě až jalové. Poté se už průběžně dostavuje únava. Fidli, spánek, fidli, spánek, housličky. Občas se zjeví náhlá pompa, občas přešlapování kytar. Vykoukne i nadějnější „Hearth“, ale kdo by si po tak dlouhém boji neschrupnul, nemám pravdu?

Množství dobrých nápadů se na „Guardians“ utopilo v nánosech unavenosti, nevýraznosti a prázdnoty. Nezřízená touha po zprostředkování domoviny jakožto ráje zastínila důraz na vytváření povedených motivů, které v minulosti pravidelně podněcovaly k posluchačským návratům. „Guardians“ říkám bez emocí sbohem.

Saor


Thy Worshiper – Klechdy

Thy Worshiper - Klechdy

Země: Polsko / Irsko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 25.5.2016
Label: Arachnophobia Records

Tracklist:
Disc 1:
01. Gorzkie żale
02. Wila
03. Marzanna
04. Halny
05. Post coitum
06. Wschody

Disc 2:
01. Zioła
02. Słońce
03. Grzyby
04. Dziady
05. Żywot
06. Anielski orszak

Hrací doba: 79:46 (39:18 / 40:28)

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records

Návraty na scénu bývají ošemetné a těžké. Čistě koncertní – má to snad smysl? Studiový – velký risk, zdali příznivci dokážou přijmout navázání na ceněnou starou tvorbu. Nehledě na skutečnost, že se vždy nabízejí otázky, nakolik je reunion upřímný a nakolik se jedná jen o snahu se na stará kolena ještě na chvíli ohřát v dohasínajícím lesku zašlé slávy či si rovnou jen cynicky přilepšit na důchod. Ačkoliv je pravda, že to se týká spíše těch větších jmen, nikoliv menších formací, mezi něž patří i Thy Worshiper. Nicméně i u těch menších návraty do aktivní činnosti vzbuzují otázky a očekávaní – zvláště když z původní éry máte na kontě jedno album a tím albem je tak dobrá nahrávka jako „Popiół (Introibo ad altare dei)“.

Nicméně jsou jistě i reuniony, které se prostě povedou, kdy skupina ukáže, že její návrat měl smysl, a i ve své nové inkarnaci dokáže obhájit svou existenci. V případě Thy Worshiper už lze dnes vcelku s jistotou tvrdit, že jejich comeback v roce 2005 smysl měl. Obzvláště ve světle toho, že se Poláci (nyní však sídlící v Irsku) nesnaží oživovat staré dobré časy, kdy vyšlo „Popiół (Introibo ad altare dei)“, a prošli si vývojem, v jehož aktuálním stavu jsou dnes docela jinde, než kde byli na svém debutu. A ten stav je vážně super.

Aktuální skladatelskou potenci Thy Worshiper ostatně potvrzuje i fakt, že novinka „Klechdy“ – již třetí řadová od návratu – není jen albem, nýbrž rovnou dvojalbem, jehož stopáž se natahuje po 80 minutách. Dvojdesky jsou vůbec těžká disciplína, mnoho kapel to zkouší, ale ruku na srdce – jen nemnoho z nich má těch nápadů skutečně tolik, aby byly dva disky naplněny kvalitní hudbou a bez přítomnosti vaty. A dost často se stává, že posluchač svou pozornost věnuje první půli celého počinu, zatímco ta druhá je poněkud zanedbávána. Nemám problém se přiznat k tomu, že i já s tímhle povětšinou bojuju. To dvojalbum je jednoduše těžké na vstřebání a lenost je zkurvená kurva, která nezná slitování a často nenechává mnoho sil a vůle k prozkoumávání druhého disku.

To byl také důvod, proč se mi do poslechu „Klechdy“ prostě nechtělo. Mé dosavadní zkušenosti s Thy Worshiper byly velmi příjemné, jednoznačně kladné. Dlouho jsem tuto formaci zanedbával a tento stav zlomilo loňské EP „Ozimina“, jež mě i přes jisté nedokonalosti bavilo a docela na mě zapůsobilo. V mezičase jsem také pečlivě dostudoval debut a uznal, že jeho kultovní status je více než oprávněný. Jednoduše se mi nechtělo si dosavadní pozitivní dojmy z muziky Thy Worshiper zničit, protože vzhledem k tomu, že „Ozimina“ své mouchy měla, jsem tak úplně nevěřil tomu, že Poláci těch 80 minut vážně utáhnou. O to hezčí ovšem bylo překvapení, když jsem si „Klechdy“ konečně pustil – zcela s klidným srdcem mohu říct, že zde se jedná o jeden z těch případů, kdy mi dvojitá porce dává smysl a jsem za ni dokonce rád.

Jak jsem již řekl, „Ozimina“ obsahovala i pasáže, které mi úplně nelezly do ucha a cosi mi na nich nesedělo – shodou náhod se vždy jednalo o metalové momenty. Tento rušivý element však Thy Worshiper na své novince odbourali, tudíž tentokrát mohu bez obav vyhlásit spokojenost nejen co do folklórních momentů, platí to rovnou na celé „Klechdy“. Podobně jako na loňském EP platí, že Thy Worshiper se svým počátkům značně vzdálili a jen stěží je lze dnes považovat za blackmetalovou skupinu, snad jen v některých dílčích pasážích. Do popředí zájmu se jednoznačně dostal folk a ne vždy je to nutně folk metal…

Podstatnou – ne-li dokonce většinovou – část „Klechdy“ tvoří folklórní pasáže, v nichž hrají prim etnické nástroje (jejich výběr je poměrně široký), dost často také výtečný (!) zpěv Anny Malarz a také výrazná rytmika, díky jejímuž přispění se nejedná o vyloženě jemné či odpočinkové pasáže. Mnohdy až rituální bušení totiž nahrávce dodává výrazný nervní podtext, což je vlastně jednou z předností desky. Není výjimečné, že Thy Worshiper skladby postupně zahušťují a nechávají je vygradovat až k metalovým výjezdům, jindy se písně přelévají mezi oběma světy několikrát, v čemž dle očekávání nejvíc vynikají ty delší kompozice typu „Wschody“, „Dziady“ nebo „Anielski orszak“. Některé kusy jsou trochu kytarovější, jiné jsou naopak čistě folkové („Post coitum“, „Słońce“, „Żywot“). Jedna věc je ale jistá – stále je co poslouchat a nachází se zde množství bravurních skladatelských nápadů a skvělých písniček, ať jde o již jmenované nebo třeba o „Gorzkie żale“, „Marzanna“ nebo „Zioła“.

Thy Worshiper

A ve výčtu pozitiv můžeme pokračovat i dále. Vedle povedeného materiálu a rozmanitosti je to zcela jistě už zmiňovaná skutečnost, že „Klechdy“ nijak netratí na tom, že se jedná o dvojalbum. I druhý disk je natolik dobrý, že není chudým příbuzným toho prvního, a vůbec není problém sjet celou desku klidně i dvakrát za sebou, aniž by došlo k nudě. Popravdě řečeno jsem dost brzy přestal rozlišovat mezi první a druhou půlí a bral „Klechdy“ jako jeden 80minutový celek. Což je pro dvojalbum vlastně ideální stav svědčící o kvalitě, protože už samotný jeho formát zákonitě svádí k oddělenému vnímání obou disků. Za mě tedy pomyslný palec směřuje bez zaváhání směrem nahoru. Jak jsem již řekl, byl jsem vůči „Klechdy“ spíše skeptický, ale hodně rychle jsem musel uznat, že obavy byly liché, protože se jedná o velmi povedenou desku s výbornou atmosférou.


Romuvos – Infront of Destiny

Romuvos - Infront of Destiny

Země: Litva / Izrael
Žánr: folk / pagan metal
Datum vydání: 16.3.2016
Label: No Colours Records

Tracklist:
01. Infront of Destiny We Shall Face Our Death
02. We Travel South
03. Winds Blow Over Seas
04. Our Spirits Pass Through the Underworld
05. Around the Bonfire Our Souls Will Unite
06. While the Cliffs Stand Tall in the Horizon
07. The Return Back Home
08. For as Long as Enemies Lay in Defeat
09. Golden Coasts Filled with Amber Stones
10. Let Thy Gods Sing Your Glory Hymn
11. Outro

Hrací doba: 64:18

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Romuvos je stále poměrně nové a ještě nepříliš zavedené jméno na metalové scéně. Přesto s letošním albem „Infront of Destiny“ nedebutuje. Dlouhohrající odpanění tohoto projektu proběhlo již před dvěma lety za pomoci nahrávky „Romuvan Dainas“. Její vnějšek zdobil obal s rytířem a její vnitřek zase epický folk / pagan metal s příjemnou atmosférou a hlavně velice příjemnou poslouchatelností.

A to je vlastně vše podstatné, co se v historii Romuvos událo. Velnias, lídr tohoto jednočlenného projektu, jenž pochází z Litvy, ale již od dětství prý žije v Izraeli, sice dle svých slov v minulosti působil v nějakých blackmetalových kapelách, z nichž ale žádná to nedopracovala k jakékoliv nahrávce. Romuvos možná není black metal, ale je vidět, že tentokrát jde o seriózní záležitost. Jak fungování kapely (už došlo i na první koncert – minulý měsíc na litevském festivalu Kilkim Žaibu), tak vlastně i kvalitou samotné produkce.

Hlavní předností Romuvos je dozajista rozmáchlost, epičnost a majestát, aniž by se sklouzávalo k lacinému kýči. Tvořit takzvaně epickou hudbu pomocí kýče je jednoduché řešení, proto jej bohužel tolik skupin také volí, takže je příjemné, když to někdo hraje způsobem, že člověk po poslechu nemusí srát cukrkandlový trus, jak to bylo sladké. Velnias se v tomto ohledu pohybuje tak trochu na hraně a dokážu si představit, že pro někoho už to bude příliš velká slaďárna už takhle, ale za mě tu hranu přeleze jen málokdy. A právě tohle je jen tak mimochodem tím hlavním důvodem, proč se produkce Romuvos poslouchá tak strašně příjemně a leze do ucha úplně sama. Platilo to pro „Romuvan Dainas“ a platí to i pro „Infront of Destiny“.

Vedle melodických linek (třeba některé v „For as Long as Enemies Lay in Defeat“ či „Golden Coasts Filled with Amber Stones“ jsou skutečně výtečné) patří k nejvýraznějším prvkům i vokál. Velnias totiž vládne krásným čistým klenutým hlasem. A ten také dělá svoje, čehož si je autor zjevně, pročež se jej nebojí používat. Až by se chtělo říct, že přesně takovýhle zpěv je pro vyprávění rozmáchlých příběhů z pohanských dob jako stvořený. Na druhou stranu, Velnias svůj hlas ani vyloženě neždímá a necpe jej do každé vteřinky, pročež se jím člověk ani nepřesytí a nevadí mu, že se na celém albu nachází vlastně jen jedna poloha (nějaký řev nebo tak cosi nečekejte ani náznakem).

Nicméně stejně jako v případě „Romuvan Dainas“ tu je háček. A popravdě řečeno se jedná o přesně ten samý neduh jako na debutu (a také jsem si jej stejně jako tehdy schoval až do druhé půle recenze). Z „Infront of Destiny“ totiž doslova křičí obrovská inspirace v hudbě Falkenbach. Kdybych chtěl být hodně hnusný a kdyby mě ta muzika Romuvos nebavila, tak bych možná i prohlásil, že je to vyloženě kopírka. Však ono se to přímo vybízí, když hudebně i vokálně je ta podobnost nepřeslechnutelná. Je sice pravda, že jsem si na „Infront of Destiny“ díky samplům v několika málo momentech vzpomněl i na Graveland, kde rejstříky zvuků dokreslujících atmosféru rovněž nejsou zrovna vzdálené, ale Falkenbach je co do asociací suverénní jednička.

Romuvos

Pokud s touto skutečností dokážete žít a pokud si myslíte, že se Vratyas Vakyas s tvorbou nové hudby Falkenbach příliš fláká, pak si „Infront of Destiny“ potažmo Romuvos určitě poslechněte. Velnias totiž zjevně o hodinách dával dobrý pozor a od svého učitele se to naučil velmi dobře. Látku sice neuchopil invenčním způsobem, ale zpracovává ji přesvědčivě a zábavně. Říkám to trochu nerad, protože opisování v hudbě příliš nefandím, ale to podání Romuvos je jednoduše zábavné a povedené. Jak s tím naložíte, to už je vaše věc.

Na závěr je tu ještě jedna poslední záležitost. Nevím, jestli to dostatečně vyplynulo mezi řádky předchozího textu, ale „Infront of Destiny“ oproti „Romuvan Dainas“ žádné změny nepřináší. Teď je to ještě v pohodě a nekafrám. Avšak do příště už by asi nebylo špatné přijít také s nějakou inovací, protože omílat takovýhle hudební koncept – zvlášť když je ještě nepůvodní – pořád dokola brzy přestane bavit. A trochu se bojím, že by se tak mohlo stát už na třetí pokus.  A také by asi nebylo od věci zastavit se stejně jako na debutu někde okolo 45 minut, protože současných 64 na „Infront of Destiny“ je vážně dost, a dokonce se mi i stalo, že jsem si říkal, že už by to pomalu končit, a přitom jsem nebyl ještě ani v půlce desky.