Archiv štítku: folk metal

Silent Stream of Godless Elegy – Smutnice

Silent Stream of Godless Elegy - Smutnice

Země: Česká republika
Žánr: folk / doom metal
Datum vydání: 11.5.2018
Label: Redblack Productions

Tracklist:
01. Ten, který ukoval Slunce
02. Kdo z nás je víc
03. Synečku
04. Ptakoprav
05. Malověrná
06. Za nevěstou
07. Tichý zpěv
08. Bezbřeží

Hrací doba: 48:33

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Silent Stream of Godless Elegy

Silent Stream of Godless Elegy nepochybně patří k výrazným jménům domácí metalové scény. Dokonce bych si hned zkraje dovolil nadhodit odvážnou myšlenku, že některá jejich starší alba patří k tomu nejlepšímu, co kdy v českém metalu vyšlo. Když ale tohle říkám, rozhodně při tom nemám na mysli minulou desku „Návaz“.

Jistě si všichni vzpomenete, jak se tenkrát mluvilo o tom, jaká to není senzace, že Silent Stream of Godless Elegy budou vydávat u labelu jako Season of Mist. A zprvu se zdálo, že pod křídly velkého francouzské vydavatelství pustili do světa výborné album. Tento dojem ale trval jen chvíli. „Návaz“ mě v době svého vydání tuze bavil, ale nadšení zanedlouho přešlo a s časovým odstupem již s jistotou můžeme říct, že jde pravděpodobně o nejméně záživnou nahrávku kapely. Nebyla hloupá nebo vysloveně průměrná, ale pět let po vydání už si člověk pouští jenom skutečně výrazná alba. A mezi taková „Návaz“, na rozdíl od třeba „Behind the Shadows“, „Themes“ nebo „Relic Dances“, nepatří.

Novinka „Smutnice“ přichází po dlouhých sedmi letech, během nichž opět došlo k výrazným obměnám sestavy. Od minulé desky zbylo jen (dnes již) ústřední manželské duo Radka a Hany Hajdových, druhý zpěvák Pavel Hrnčíř a cellista Michal Sýkora, po Radku Hajdovi nejstarší stálice v řadách Silent Stream of Godless Elegy. Pryč je i kapitola u zahraničního labelu, protože počin vyšel opět v Čechách, ale jistá zajímavá jména zvenku se přece jenom objevují – Yossi Sassi (ex-Orphaned Land) jako producent a Roland Grapow (Masterplan, ex-Helloween), s nímž Silent Stream of Godless Elegy nakonec nespolupracují prvně, na mixu.

Záměrně jsem psaní o „Smutnici“ mírně pozdržel a nechal album déle odležet, abych si pořádně rozmyslel, co o něm napíšu, a nedopadl jako posledně s „Návazem“, které jsem v dobové recenzi zbytečně přechválil a s po čase se k němu už prakticky nevracel. A s tímto menším odstupem mohu říct, že takto s dost velkou pravděpodobností dopadne i „Smutnice“, byť je asi o kousek silnější než její přímý předchůdce.

Pokud se mě zeptáte, jaké mám důvody k takovému tvrzení, co je na „Smutnici“ nepovedené, pak zpříma odpovědět nedokážu. Nepřijde mi, že by Silent Stream of Godless Elegy dělali něco vyloženě špatně. Mají svůj rukopis na pomezí folk a doom metalu kořeněný lokálním feelingem, nápady mají také a některé pasáže „Smutnice“ jsou moc fajn. Zejména ty jemnější a baladičtější, v nichž to kapele v její současné podobě sluší o moc víc než neohrabaný metal, který se nesměle objevuje především ve druhé písni „Kdo z nás je víc“. Což je asi nejméně sympatický song na albu, společně s úvodním kusem „Ten, který ukoval slunce“, jenž se už notně oposlouchal. I z těchto důvodů mě tak napadá, že nemetalové, čistě folklórní album, dejme tomu něco na styl Tomáše Kočka, s nímž ostatně kapela v minulosti intenzivně spolupracovala, by možná současným Silent Stream of Godless Elegy sedělo víc.

Silent Stream of Godless Elegy

Střed alba je vlastně dost fajn. „Synečku“, „Ptákoprav“ a „Malověrná“ jsou povedené a při zmiňování toho nejzajímavějšího bych k nim navíc dodal ještě poslední „Bezbřeží“. Slušné motivy se nicméně objevují i v dalších dosud nejmenovaných písničkách. Přesto jsem po nějaké době zjistil, že vlastně nemám chuť poslouchat „Smutnici“ dál. Dal jsem tomu nějakých x poslechů, nemůžu tvrdit, že by se mi to nelíbilo nebo že by mě snad poslech dokonce obtěžoval, nakonec se mi to vcelku líbilo. Ale jaksi nemám potřebu v tom poslouchání pokračovat, z dlouhodobějšího hlediska ke „Smutnici“ člověka nic moc netáhne. Chybí tomu jakýsi punc nadčasovosti, jímž se mohla pyšnit starší, výše jmenovaná alba Silent Stream of Godless Elegy.

Je to pro moravskou stálici ostudný výsledek? Myslím, že ne. Ostuda vypadá a zní trochu jinak. Na „Smutnici“ je znát, že jejímu vzniku někdo věnoval péči a záleželo mu na ní, což je samozřejmě chvályhodné, ale ještě to automaticky nezaručuje hluboké zážitky i pro lidi, kteří nakonec desku poslouchají. Zdá se mi, že Silent Stream of Godless Elegy se s aktuální a minulou nahrávkou dostali do toho stádia kariéry, kdy už řekli to hlavní a svá zásadní díla mají za sebou, a dnes si jen s přehledem udržují solidní kvalitativní standard, za nějž se nemusejí stydět. Ale to nakonec taky nemusí být úplně špatně.


Аркона – Храм

Arkona - Chram

Země: Rusko
Žánr: folk / pagan metal
Datum vydání: 19.1.2018
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Мантра
02. Шторм
03. Целуя жизнь
04. Ребёнок без имени
05. Храм
06. В погоне за белой тенью
07. В ладонях богов
08. Волчица [ВеданЪ колодЪ cover]
09. Мантра

Hrací doba: 74:05

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když před několika lety vrcholila popularita takzvaného folk metalu a pagan metalu, dostala se na výsluní i ruská Аркона, která podpisem smlouvy u západního vydavatelství a pravidelným koncertováním po celé Evropě ukázala východoevropské scéně, že i skupina z bývalého Sovětského bloku se může v metalovém rybníku prosadit. Tvrdit ovšem, že je formace okolo zpěvačky Mashy a jejího manžela a kytaristy Lazara produktem módní vlny, by bylo dost příkré. Vždyť Аркона začínala v době, kdy do velké folkmetalové vlny ještě nějaký ten pátek chyběl, a před jejím vyvrcholením měli Rusové na kontě již několik let fungování.

V průběhu popularity svého žánru sice Аркона tu a tam uletěla a vytvořila skladbu poplatnou trendu (viz třeba zhovadilost „Стенка на стенку“), ale obecně vzato si Rusové drželi vcelku důstojnou úroveň a nějaké vyloženě špatné album do světa ještě nepustili. Což platí i po vydání letošního počinu „Храм“. Dokonce bych neváhal dodat, že je lepší než minulé „Явь“, které sice také nebylo hloupé a nedělalo kapele ostudu, ale nic zásadního navíc nenabídlo a z hlediska delšího časového horizontu si z něj pamatuju… vůbec nic.

I „Храм“ ovšem také trápí nějaké ty bolístky, přičemž hned na ráně je ta, s níž se Аркона potýká dlouhodobě. Tahle skupina má totiž evidentně nutkavou potřebu točit strašně dlouhé desky. Novinka se vyšplhala na bezmála hodinu a čtvrt, což z ní dokonce činí druhou nejdelší řadovku v historii formace hned po „Гой, Роде, гой!“ z roku 2009. Což o to, délka sama o sobě samozřejmě problém nemusí být, je-li vyplněna smysluplně. Аркона sice ani zdaleka není skladatelsky levá a dokáže vymyslet kus dobré muziky, ale pořád ne tolik, aby mi to stačilo k bezvýhradné spokojenosti po celou takhle dlouhou stopáž. Přeloženo do lidské mluvy – i u „Храм“ mám dojem, že by mohlo být o něco kratší, a bez některých pasáží bych se docela s klidem obešel.

Skvělým příkladem může být třeba titulní „Храм“. Ta není vyloženě blbá (nic vyloženě blbého se na nové desce naštěstí nenachází) a nemůžu tvrdit, že by mě její poslech sral, ale nepřináší nic, kvůli čemu by bylo nutné album prodlužovat o celých deset minut, kolik song trvá. Žádná vyloženě povedená pasáž, jež by mi utkvěla v hlavě, kvůli níž bych si řekl, že těch deset minut stojí za to. U některých dalších dlouhých skladeb mám podobný pocit, že by se nějaká minutka ukrojit dala, aniž by tím byl ponížen dojem z nahrávky, ale v jejich případě se najdou i nějaké výborné momenty, díky nimž není přítomnost dané písničky na „Храм“ zbytečná.

Arkona

Nicméně dvě – soudě dle nejvyšší přidělené minutáže – nejambicióznější skladby „Целуя жизнь“ a „Ребёнок без имени“ se mi líbí. Především první jmenovaná nabízí několik opravdu dobrých chvilek (ještě aby ne, když má sedmnáct minut), byť i v jejím případě platí, že by se dalo něco málo vystříhat. Přesto právě „Целуя жизнь“ jsem zpočátku považoval za vrchol „Храм“. Postupem času jsem však musel svůj dojem trochu zmírnit, poněvadž jsem se konečně pořádně proposlouchal k „В ладонях богов“, díky níž není volba nejlepší položky tracklistu tak jednoznačná.

„В погоне за белой тенью“ je také povedená a patří k těm písním, v nichž se objeví progresivnější nádech. „Шторм“ vedle ostatních delších songů působí trochu usedle a jako snaha mít na albu aspoň jednu koncertní jistotu, ale naštěstí je v ní jeden výborný kytarový motiv i několik pěkných folkových linek, tudíž ostudu nedělá. V závěru se ještě nachází předělávka „Волчица“ od ruské kapely ВеданЪ колодЪ, ale kdybych o téhle skutečnosti nevěděl, asi bych to nepoznal a spíš bych si myslel, že si Аркона při skládání vzpomněla na své starší věci.

Celkově vzato se mi ale „Храм“ líbí. Folkmetalová scéna je mnohdy vysmívaná a mnohdy i právem, s čímž se Аркона tak trochu svezla (což opět potvrzuje známou pravdu, že to nejhorší, co se nějakému umělci/žánru může přihodit, je popularita). Na rozdíl od chlastacích pseudo-folkových chcánek má ale Аркона nějaký smysl a její postupné dlouhodobé směřování k rozmáchlejším plochám je také sympatické. Teď už jen konečně pochopit, že tenhle přístup nutně nepotřebuje víc jak hodinové desky a že vydat album s malým počtem delších kompozic není žádná ostuda.


Jarun – Sporysz

Jarun - Sporysz

Země: Polsko
Žánr: progressive folk metal
Datum vydání: 22.12.2017
Label: Arachnophobia Records

Tracklist:
01. Sporysz
02. Powidoki
03. Jesień wieczności
04. Wichry
05. Sny jak ziemia, sny jak rzeka
06. Malowany ogień

Hrací doba: 43:03

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records / Jarun / Grand Sounds PR

Polským Jarun se na našich stránkách věnujeme již od vydání jejich debutového alba „Wziemiozstąpienie“, které se objevilo na podzim roku 2012. Sice mělo své mouchy, ale našly se na něm i silné momenty a celkově vzato se jednalo o dost příjemné překvapení, které navíc věštilo potenciál do budoucna. Což je svým způsobem u debutového počinu kolikrát důležitější, než aby se kapele podařilo hned napoprvé stvořit nějaké dech beroucí veledílo.

Mnohdy se ovšem stává, že ke skutečnému naplnění načrtnutého potenciálu nedojde. Svou roli v tom může hrát i všeobecná tendence metalového obecenstva stavět se vůči jakékoliv kritice, byť mnohdy konstruktivní a dobře míněné, odmítavě, lepší je všechny plácat po zádech a tvářit se, jak je všechno úžasné a každé album zážitek až za roh a ještě dál. Nedokážu říct, jestli právě tohle byl i případ Jarun, ale vím určitě, že první deska byla přijata kladně (a řekl bych, že právem), načež ta druhá, „Pod niebem utkanym z popiołu“ z května 2015, šla s laťkou dolů. Pořád sice měla svou kvalitu, ale držely ji nad vodou především progresivnější pasáže, zatímco výlety do blackmetalových vod se Polákům tak úplně nedařily.

S odstupem mohu říct, že mě „Pod niebem utkanym z popiołu“ trochu zklamalo. Zatímco „Wziemiozstąpienie“ jsem si sem tam pustil i zpětně, k druhému albu mě po nějaké časové prodlevě nic netáhlo. Možná jsem hodil flintu do žita příliš brzy, ale snad právě díky tomuhle jsem se nijak nehnal ani do poslechu třetí řadové desky „Sporysz“, která vyšla na samém sklonku loňského roku. A to byla chyba, poněvadž tentokrát se Jarun vracejí ve skvělé formě a nabízejí posluchačům svou doposud nejlepší nahrávku.

„Sporysz“ je všech tří dosavadních desek Jarun ve všech ohledech nejdospělejší a nejvyzrálejší, skladatelsky nejjistější, kvalitativně nejvýš. Hodně se mi líbí, že Poláci tentokrát prakticky rezignovali na black metal a věnují se na novince hlavně tomu, kvůli čemu byli zajímaví a co jim ostatně šlo nejlépe. To v překladu znamená, že řadit „Sporysz“ k black metalu už je docela ošemetné. Jistě se tu najdou momenty, které se černému kovu blíží z hlediska feelingu a atmosféry, ale typické žánrové postupy byste zde hledali docela marně – žádné sypačky, žádné tremolo, žádná agrese, ani nihilismus.

Jarun se nyní soustředí na to, aby dotáhli k dokonalosti spojení folk metalu a progresivního metalu, a přitom se vyhýbají klišé a standardům obou. Jejich muzika má na hony daleko pseudo-pohanským tancovačkám, jaké frčely před lety, dokonce si ani nemusejí vypomáhat tunou folkových instrumentů a udělátek, k vytvoření folklórního feelingu jim plně stačí kytary a vokály. Podobně ani ona progrese neznamená instrumentální preciznost a exlibristické hrátky (což samozřejmě není míněno tak, že by snad Jarun neuměli hrát), spíše se projevuje v podobě chytrých kompozic, které se nemusejí spoléhat na tisíckrát prověřené postupy. Popravdě řečeno, „Sporysz“ zní přesně tak, jak jsem kdysi při poslechu „Wziemiozstąpienie“ doufal, že by Jarun jednou mohli znít.

Jarun

Všechny klady se pak pojí do velmi lákavého celku, k němuž se člověk rád vrací. „Sporysz“ nemá sebemenší problém naplnit přidělený čas smysluplně a i v relativně delších písních si stále dokáže udržet pozornost. Prakticky každá píseň zvládne přijít s nějakým výtečným momentem nebo výborně vybudovanou pasáží, na niž se člověk může těšit, a naopak jsem se nezaznamenal nic, co by mě praštilo do uší, co by mi nevonělo nebo mi na desce připadalo mimo mísu.

Může to vypadat až podezřele lákavě, ale žádný zvrat ani háček nepřijde. „Sporysz“ je jednoduše bravurní nahrávka a klidně bych si dovolil říct, že prozatím patří k tomu (nej)lepšímu, co jsem měl možnost z letošní nabídky slyšet. Což nemusí implikovat něco zásadního, poněvadž ještě neskončil ani únor a valnou část času pořád věnuji dohánění restů z loňska. Jistě vím ale jednu věc – když album končí prostřednictvím krásné závěrečné melodie „Malowany ogień“, nemám pochybnosti o tom, že deska sama o sobě je skvělá. Snad i dost na to, abychom mohli prohlásit, že Jarun potenciál naznačený svým debutem opravdu naplnili.


Cellar Darling – This Is the Sound

Cellar Darling - This Is the Sound

Země: Švýcarsko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 30.6.2017
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Avalanche
02. Black Moon
03. Challenge
04. Hullaballoo
05. Six Days
06. The Hermit
07. Water
08. Fire, Wind & Earth
09. Rebels
10. Under the Oak Tree…
11. …High Above These Crowns
12. Starcrusher
13. Hedonia
14. Redemption

Hrací doba: 59:58

Odkazy:
web / facebook / twitter

Asi jen těžko lze načít recenzi na debutovou desku Cellar Darling něčím jiným než povídáním o Eluveitie. Hvězda téhle švýcarské formace vylétla svého času prudce nahoru a kapela si mohla užívat oblibu i popularitu u velkého množství fanoušků. Což nutně nemusí znamenat i kvalitu – vždyť kolikrát už jsme zažili, že čím větší hudební píčovina, tím víc populární je. Dle mého Eluveitie nikdy nehráli žádný zázrak, ale sem tam nějaký song poslouchatelný byl, aniž by urážel vaši inteligenci.

Jenže dlouhá turné a krátké přestávky mezi hodinovými alby se zanedlouho začaly projevovat úpadkem. Jednoduše řečeno, desky Eluveitie postupem času začaly být tak nudné, až u toho člověk málem zdechnul. Příliš tomu nepřidala ani často rotující sestava, v níž hned několikrát proběhl výrazný exodus. Jeden takový nastal i loni, kdy se pakovali hned tři dlouholetí členové – kytarista Ivo Henzi, bubeník Merlin Sutter a zpěvačka/niněristka Anna Murphy. Právě tito tři odpadlíci po svém odchodu z Eluveitie spustili novou skupinu Cellar Darling, jejíž název není náhodný – stejně se jmenoval již sólový debut Anny Murphy z roku 2013.

Asi nebude nic těžkého najít na debutové řadovce „This Is the Sound“ podobnosti s předcházejícím působištěm všech tří jmenovaných hudebníků. Cellar Darling se samozřejmě nezbavili folkových prvků, byť ty zde nejsou ani zdaleka tak výrazné, jako tomu bylo v Eluveitie. Ponechám na vašem uvážení a osobním vkusu, zdali se jedná o negativum či pozitivum. Na svém místě však zůstala orientace k hitovému metálku středního proudu. A i zde si myslím dokážete sami určit, jestli se vám takové směřování zamlouvá, či nikoliv. Každopádně je zřejmé, že se dal takový přístup očekávat a opak by byl překvapením.

V jedné věci ovšem mají Cellar Darling nad Eluveitie výrazně navrch. Anna Murphy je rozhodně skvělá zpěvačka – v předchozí skupině nedostávala zas tolik příležitostí to prokázat, takže se v tomto ohledu projevovala spíš v jiných projektech (např. Lethe) a částečně hostovačkách (třeba její příspěvek na „The Revolution Is Dead!“ od Blutmond byl dost fajn). „This Is the Sound“ je samozřejmě především o jejím hlasu, což je na jednu stranu dobře, ale na druhou stranu mi nepřijde, že by zde odváděla nejlepší pěvecký výkon své kariéry. Nicméně stále se poslouchá příjemně, o tom žádná.

Nakonec ale hlavní roli stejně hraje skladatelská úroveň a schopnost vdechnout jednotlivým písním nějaký punc zajímavosti. Osobně mě v tomto ohledu docela navnadila videoklipovka „Avalanche“, díky níž jsem se vlastně pustil do poslechu celého „This Is the Sound“. Bohužel musím říct, že postupem času se trochu ohrála, ale vzato kolem a kolem se pořád jedná o docela pohodový „měkko-metalový“ song.

Bilance alba jakožto celku ovšem není tak pozitivní. Písniček na podobné či lepší úrovni jako „Avalanche“ zde příliš není. V pohodě je „Black Moon“, povedená je „Six Days“, jejíž refrén bych nejspíš označil jako vrcholný moment celé nahrávky, a v závěru zaujmou ještě „…High Above These Crowns“ a „Redemption“. Pak se tu nachází řádka skladeb, které jsou v pohodě a jejich poslech nečiní člověku problém, ale že bych si z nich sednul na zadek, to fakt ne.

Na opačné straně pak stojí několik songů, jež bych se nebál označit jako nepříliš povedenou vatu, která se na „This Is the Sound“ nachází nejspíš jen proto, aby se natáhla stopáž. Jak jinak si vysvětlit otravnou „The Hermit“, cajdákové intermezzo „Water“, jalové „Rebels“ a „Hedonia“ nebo nudnou „Under the Oak Tree…“? Samozřejmě, že od kapely jako Cellar Darling nečekám nějaké zásadní převraty v žánru, ale i mainstreamový metal se dá hrát na solidní úrovni – a tu Švýcaři bohužel nedokážou držet po celou dobu.

Cellar Darling

Zpočátku jsem si říkal, že je „This Is the Sound“ docela nudná nahrávka… několik slušných písniček, ale jinak nuda, která mi mezi sebou dost splývala. Postupně se dojmy trochu zlepšily, až jsem si chvíli říkal, že jsem Cellar Darling zpočátku trochu křivdil. Tento stav však vydržel jen zanedbatelně krátkou dobu. Posléze se totiž počin ohrál a dojmy se vrátily opět na začátek – několik slušných písniček s nudou okolo. Jen s tím rozdílem, že nyní už mi to nesplývá v jednu šedivou masu a každý ten horší song mě zvládne nudit sám za sebe.

Každopádně, v konečném součtu se nejedná o žádný zázrak. Těch několik pohodových skladeb lze v případě odpovídající nálady otočit na YouTube, ale album jakožto celek nemá valného smyslu poslouchat. Nicméně i přesto jsou Cellar Darling stále sympatičtější a poslouchatelnější než současní Eluveitie. Důvodem však není nějaká výrazná kvalita prvních jmenovaných, nýbrž dlouholetá bezzubost druhých jmenovaných.


Downcast Twilight – Under the Wings of the Aquila

Downcast Twilight - Under the Wings of the Aquila

Země: Velká Británie
Žánr: folk / melodic death metal
Datum vydání: listopad 2016
Label: Stygian Crypt Productions

Hrací doba: 40:27

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Stygian Crypt Productions

„Under the Wings of the Aquila“ patří k těm albům, která se vám na recenzentský pultík dostanou, aniž byste o to nějak výrazněji stáli. Ale někdo to dělat musí, a tak občas vezmete něco, čeho byste se bez recenzentských okovů (nedivte se tomu pojmenování – je to řehole jak sviňa!) s největší pravděpodobností vůbec nedotkli. Ale tak nejde recenzovat jenom samé geniality, občas je nutno to pro své vlastní dobro proložit i něčím, co se už od pohledu netváří dvakrát libě. Stačí to brát pozitivně – alespoň bude příležitost procvičit svůj slovník vulgarismů a rafinovaně ponižujících urážek!

Jenže když jsem debutovou desku britské skupiny Downcast Twilight pustil poprvé, byl jsem trochu překvapen. Ne snad, že by úvodní skladba „Rex Nemorensis“ byla nějak zásadně úžasná, ale při jejím poslechu jsem si na chvíli i bláhově pomyslel, že snad to tentokrát nebude až takový hell, jak jsem se v předstihu obával. Jednoduše šlo o takový slušný neurážející průměr, kde dokonce ani klávesy člověka neserou. Dokonce je sem tam nějaká melodie i poměrně v cajklandu.

Je ovšem předčasné a značně neuvážené chválit den před večerem. Hned druhý song „Soldier of Pompeii“ mi vzal veškeré naděje, že by se „Under the Wings of the Aquila“ nakonec dalo poslouchat bez výraznější újmy na zdraví. Vůbec nebudu přehánět, když prohlásím, že takovouhle tupou vyprcanost jsem neslyšel pěkně dlouho. Takový nechutně pozitivní kvazi-folk s pochcanými melodiemi a totálně jalovými riffy je čistou ukázkou nejvyššího nevkusu. Na rovinu říkám, že jestli se takováhle mrdka někomu líbí, měl by se jít radši zabít, aby nekurvil genofond.

Tohle jsou takové dvě základní polohy, v nichž se Downcast Twilight na „Under the Wings of the Aquila“ pohybují. Na jedné straně je to pohodový a stravitelný průměr, který je snad i relativně příjemné poslouchat, na straně druhé je zhudebněná podoba minusového IQ koeficientu. S nadsázkou mi to skoro připadá, jako kdyby na desce hrály dvě různé kapely, z nichž jedna ujde a druhá zní, jako kdyby si vaše uši (a prdel) vzalo do parády pár zfetovanejch negrů s kleštěma a letlampou.

Dál už snad stačí jen dodat, že ta lepší část „Under the Wings of the Aquila“ není ani zdaleka tak dobrá, aby dokázala vyvážit tu špatnou, protože je pořád cca průměrná, a ta špatná je zase naprosto příšerná. Z toho myslím vcelku jasně vychází, že tu máme co do činění s albem nepříliš povedeným. Že existují ještě větší vysranosti, není žádným rozumným argumentem, na jehož základě bychom k debutu Downcast Twilight měli zaujímat byť i jen trochu shovívavý postoj. Ruce (a všechny ostatní údy taktéž) pryč!


Mongol – Warrior Spirit

Mongol - Warrior Spirit

Země: Kanada
Žánr: folk metal
Datum vydání: 31.5.2017
Label: selfreleased

Hrací doba: 18:09

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Folk metal je žánr, s nímž by si měli zahrávat jen otrlí lidé se silným žaludkem. Nikdy totiž nevíte, na co právě narazíte. To samozřejmě nevíte nikdy, ale u folk metalu je daleko větší pravděpodobnost, že pokud potkáte špatnou kapelu, bude daleko horší než špatné kapely v jiných žánrech. Možná už tušíte, kam mířím. A pokud ne, tak vám napovím – Mongol se rozhodně neřadí k těm kapelám, jež byste našli v opačném spektru, než o kterém jsem psal.

Lecčemu napoví už to, že ke třem skladbám „Warrior Spirit“ je přiloženo asi desetinásobné množství ve Photoshopu až přespříliš upravených fotografií plných polonahých či v kožené zbroji oblečených chlapů s „hrozivými“ výrazy snažících se vypadat jako z hlubin temného středověku. A nejen v tomto ohledu, ale takřka ve všech by se Mongol dal označit za prototyp kapely vezoucí se na dnešní módní folkové vlně, která zdánlivě nemá konce. Jedinou předností jejich letošního épéčka tak zůstává fakt, že se na něm nacházejí jen tři kusy.

Nechápejte mě ale špatně. Mongol nejsou tak špatní, jak by z předchozích řádků mohlo vyznít. Když jsem si pouštěl část „River Child“, abych se rozhodl, zda jsem ochoten zajít tak daleko, že nahrávku zrecenzuji, neměl jsem žádné zlé tušení. Ani po prvním poslechu jsem ještě svého výběru příliš nelitoval, ačkoli jsem začal mít určité pochybnosti. Pak stačil už jen jeden dva další poslechy, abych si uvědomil, jak neuvěřitelně neinovativně, obyčejně, povrchně a líbivě to všechno zní. Když si k tomu přičtete místy až powermetalové riffy a sborové halekání, z něhož jsem se nejspíš měl posadit na zadek, umíte si asi představit, že cesta za hledáním zajímavých momentů se v tomto bodě stává úmornou. Přesto jsem z tohoto boje vyšel alespoň na jedné frontě ne zcela poražen. Na „Warrior Spirit“ jsou totiž skutečně okamžiky, které nepůsobí zas tak otravně a nudně. Bohužel jsou jen tři, v každé skladbě po jednom – v první a poslední několikavteřinové použití banja a ve druhé také pouze několikavteřinový moment, který je čistě folkový. Jejich zajímavost se však omezuje na kontext jinak naprosto nevýrazného alba, kdy už si vystačíte prakticky s čímkoli, co vám pomůže vydržet ještě několik dalších poslechů.

Ve výsledku se jedná o naprosto šedivý průměr, jenž možná není po hudební ani produkční stránce zas tak příšerný, ale je natolik nudný, že občasné výpadky pozornosti, kdy bezmyšlenkovitě civíte do zdi, jsou vítaným zpestřením.


Переплут – В стародавние года…

Переплут - В стародавние года…

Země: Rusko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 7.4.2017
Label: Stygian Crypt Productions

Tracklist:
01. Внимая дыханию старого леса
02. Русалья
03. Тропою волколака
04. Флейта троллей
05. Ведьмачья вечеря
06. Как на нашей пивоварне
07. Дары лесного дяди
08. 10 кубков
09. Змиевы валы
10. По мхам крадущийся незримо

Hrací doba: 41:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Stygian Crypt Productions

Není žádným tajemstvím, že východní Evropa a folk metal patří k sobě. Především Rusko a zčásti i Ukrajina produkují hromady žánrových kapel, nicméně jen zlomku z nich se podaří proniknout za hranice své země a vzbudit alespoň nějaký ohlas i v kontinentální Evropě jako třeba Грай, Алконост či СатанаКозёл. Skutečně prorazit pak dokázala snad jedině Аркона. Folkmetalová scéna je zde ovšem výrazně větší a mnohdy za pozornost stojí. Týká se to i jistých Переплут?

Když říkám, že mnohé ruské folkmetalové skupiny stojí za pozornost, možná to tvrdím trochu z nostalgie. Ruské pojetí folk metalu se mi totiž v posledních letech subjektivně vzdálilo a myslím, že i kapely, jaké jsem kdysi občas poslouchal, by se mi dnes už nelíbily (a v některých případech tomu tak skutečně je – jmenovaní СатанаКозёл nebo Алконост budiž důkazem), a kdybych na ně narazil až nyní, třeba bych hlásal cosi o sračkách. A naopak možná, že kdybych na Переплут narazil, když mi bylo patnáct, tak by se mi jejich muzika líbila.

Ale jak známo, na kdyby se nehraje a v tomto případě vlastně ani hrát nemůže. Переплут totiž v době, kdy mi bylo patnáct, ještě vůbec neexistovali – hrají poměrně krátce a své první minialbum „В заповедных лесах северной стороны“ vydali v červenci 2015. Nás ovšem zajímá až dlouhohrající debut „В стародавние года…“ pocházející z letošního dubna.

Jak už jsem naznačil o dva odstavce nazpátek, „В стародавние года…“ se mi do vkusu zrovna netrefilo – diplomaticky řečeno. Nepopírám, že se na desce nacházejí i nějaké vcelku příjemné pasáže. Zpravidla se jedná o folkové linky (uslyšíte například mandolínu, loutnu, niněru, housle, cello nebo plejádu různých píšťal a fléten), poněvadž metalová složka je poměrně tupá, ale jisté jakoby lidové melodie jsou poměrně pěkné.

Naneštěstí se takových na albu objevuje minimum. Prim hrají primitivní jalové riffy a kvapíkové tempo, které jasně ukazuje, že Переплут si za ambice nekladou oživovat mýty pohanských časů důstojným způsobem a nechtějí na folk nahlížet z hlediska jeho osudové zádumčivosti. Spíše se stylizují – možná záměrně, možná jen přirozeně – do role skupiny, jejíž tvorba nemá být ničím víc než jen doprovodem ke kvazi-lidovým taškařicím, během nichž teče pivo a medovina proudem. Těch několik solidních pasáží nebo epičtějších momentů na tom bohužel nezmění zhola nic.

Reálná podoba „В стародавние года…“ vypadá tak, že zde neslyším jedinou píseň, o níž bych mohl prohlásit, že se mi líbí v celé své délce. Ty slušnější chvilky jsou totiž vždy jen dílčí části té které skladby, jejíž zbytek zabírá již popisované rochnění v tupé podobě žánru. Na každou snesitelnější pasáž tak Переплут nabídnou minimálně tři blbé – v rámci toho samého songu. Nejstravitelněji tím pádem působí intro „Внимая дыханию старого леса“ a outro „По мхам крадущийся незримо“, které se nesou v čistě folkovém duchu. Pokud by celé album znělo podobně jako tyto dvě stopy, nebál bych se tu mluvit o povedené nahrávce. Jak ale vypadá skutečnost, to už jsme si snad vyjasnili.

Odpověď na otázku, zdali „В стародавние года…“ stojí za poslech, je tedy v mém případě jednoduchá a zřejmá – ne, ani náhodou. Переплут mě o svých kvalitách nepřesvědčili, a pokud je ještě někdy potkám, radši přejdu na druhou stranu ulice, aby mě náhodou nepozdravili. Své fanoušky si to asi najde – jestli se vás oslovují kupříkladu výše zmiňovaní СатанаКозёл a jim podobní, pak je tu vysoká pravděpodobnost, že se vám zalíbí i Переплут. Jestli však z veselejšího folk metalu dostáváte kopřivku, vyhněte se „В стародавние года…“ obloukem, protože jinak byste slyšeli to samé co já: špatné album.


Опричь – Поветерь

Oprich - All Sails to the Wind

Země: Rusko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 26.5.2017
Label: Casus Belli Musica

Tracklist:
01. Поветерь
02. Поход
03. Топор да кистень
04. Ветра пьяный мёд
05. В плеске вёсел
06. Медвежья хватка
07. Беспощадные (Меч Волги)
08. Над рекою курган
09. Волжская колыбельная
10. Дунавска успаванка

Hrací doba: 44:35

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Casus Belli Musica / Transcending Obscurity PR

Kdykoliv příliš blízko u sebe vidím slova folk metal a Rusko, naskočí mi husí kůže po celém těle, začnu odvracet zrak, do uší si zarazím hřebíky a vidám se hledat nejbližší útes. Ruský folk metal je pro mne totiž synonymem nevkusem přetékajícího přebujelého klávesového kýče, kterému není rovno. A přece – v okamžiku chvilkového pomatení nebo snad pod vedením jakési masochistické choutky jsem se rozhodl, že zrecenzuji Опричь, kapelu, kterou jsem jaktěživ neslyšel, a tak jsem riskoval, že narazím na právě výše zmíněnou torturu. Опричь mi však připravil jedno milé a nečekané překvapení.

Žádné. Klávesy. Sláva!

To ale neznamená, že bych tak s celým albem byl automaticky spokojený. Ve výsledku mám z „Поветерь“ spíše rozpačitý pocit, ačkoliv na druhou stranu nemůžu říct, že bych byl zklamán. Což bych nemohl být vlastně tak jako tak, protože – žádné klávesy! Stejný pocit jsem měl ještě před poslechem také z přebalu, který je mi na jednu stranu neuvěřitelně sympatický, na druhou stranu mi přijde tak zvláštně komiksový a snad až mírně nepatřičný v práci s barvami a stíny.

Místo kláves folkovou stránku zajišťuje v největší míře flétna, dále vargan (variace na brumle), zhaleika, což je ruský lidový dechový nástroj, a měl jsem pocit, že jsem tam jednou či dvakrát zaslechl také cimbál. Folkový dojem je tak daleko výraznější a místy jsem měl téměř pocit, jako bych poslouchal trochu tvrdší Отава Ё. Tomu ovšem napomáhají i ostatní nástroje, které nejednou byly schopny vyloudit velmi příjemnou a rozpoznatelnou melodii, někdy evidentně inspirovanou tradičními lidovkami, někdy originální. Nebál bych se dokonce části některých skladeb (hlavně „Ветра пьяный мёд“ nebo téměř celou „Над рекою курган“, jež si bere hodně z doomových vod a co se týče atmosféry, je rozhodně nejsilnějším kusem na albu) označit za famózní. Celkový dojem však táhnou dolů pasáže, které jsou spíše šlápnutími vedle a občas jsem se prostě musel ptát proč – proč si to tak kazí? V lepším případě se jedná jen o drobnou pasáž, která se za celou skladbu už nezopakuje, v horším o několikrát opakovaný riff. Naštěstí se nestalo, abych měl takový dojem z refrénu či riffu, na němž celá píseň stojí.

Dalším neduhem je dynamika. Ne snad dynamika celého alba či jednotlivých skladeb, ale v celkové práci s kytarami. Ty jsou totiž až příliš často nepříjemně sekané a tlumené, a když něco takového přijde skoro po každém rozjetějším riffu, je to trochu frustrující. Nepomáhá tomu ani jejich nakřáplý zvuk, který ten dojem ještě umocňuje.

Dynamika alba jakožto celku je však zvládnuta natolik, že po dobu jeho trvání do katatonického stavu pravděpodobně neupadnete. Melancholicky studené až hrozivé části se střídají s hospodskými hopsačkami, na jejichž místo vzápětí nastupují epické chorály, jež dají vyniknout ruštině, která k nim sedne jako prdel k letlampě. Žádný z chorálů však není epický nijak přehnaně ani prvoplánově. Ostatně ono celé album působí patřičně uzemněně a dalo by se říci až skromně. Опричь tak patří dík, že takové téma jako jsou Novgorodští Ushkuiniksové dokázali zpracovat vhodně a ne tak prznitelsky, jak je ve folk metalu ve zvyku zpracovávat motivy severské kultury 8.–11. století.

Celkově považuji „Поветерь“ za příjemné překvapení, na němž by se sice dalo najít pár neduhů, ale několik dobrých nápadů (a absence kláves) to táhne nahoru a zaručuje, že se ta necelá třičtvrtěhodina nedá považovat za úplnou ztrátu času. Možná, že si jen tak ze zvědavosti pustím i další album, které tahle kapela vyprodukuje.


Žrec – Klíč k pokladům

Žrec - Klíč k pokladům

Země: Česká republika
Žánr: folk rock / folk metal
Datum vydání: 19.5.2017
Label: selfreleased

Tracklist:
01. Uvedení
02. Klíč k pokladům
03. Řeka domova
04. Vozka

Hrací doba: 22:19

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Žrec

První pohled (Zajus):

Nechci se tvářit jako kdovíjaký znalec, ale nemohu se zbavit dojmu, že folk metal je žánr, který Češi vcelku umí. Je tu pár zajímavých kapel (zatímco v případě jiných žánrů žádné české solidní představitele neznám) a po poslechu „Pamětí“, donedávna posledního počinu Žrec, jsem s radostí tento seznam o jednu skupinu rozšířil. O Žrec jsem do vydání „Klíče k pokladům“ poněkud ztratil přehled, ovšem hned první poslech (dokonce první minuty EP) mě přivedly na myšlenku, že mezi „Pamětmi“ a „Klíčem k pokladům“ muselo dojít k výrazným personálním změnám – a měl jsem pravdu.

Začněme však na pozitivní notě. Intro „Uvedení“ kombinací akustické kytary, houslí a flétny udělá přesně to, co by mělo, totiž navodí atmosféru, kterou by folková deska měla oplývat. V podobném duchu jako „Uvedení“ se nese také třetí „Řeka domova“, jež je však plnohodnotnou skladbou a ukazuje, že to Žrec v této podobě nesmírně sluší. Těžko zde mluvit o jakýchkoli náznacích metalu, ostatně elektrická kytara se přidá až v druhé půli písně a za houslemi a flétnou, které se objevují a zase mizí, hraje až třetí roli. Naopak příjemně výrazná zvonivá baskytara příjemně vyplní prostor, jenž vznikl díky velice čitelnému zvuku.

Bohužel, odsud dále to půjde již jen z kopce, neboť problém nastává ve chvíli, kdy Žrec přitlačí a snaží se do svého folku vložit kapku metalu. Riffy jsou v porovnání s předchozí deskou bezzubé, skladby opakovaně ztrácí a nalézají atmosféru a v místech, kde zcela chybí housle či flétna, zní Žrec jako dosti běžná hospodská rocková kapela. Ovšem ani folkové nástroje situaci nezachraňují, neboť zejména flétna má zvyku hrát motivy nesmírně ohrané a vlezlé, zatímco housle jsou sympatické, dostávají však poměrně málo prostoru. Jenže to vše bych byl ochoten kapele odpustit, nebýt zpěvu. Zpěv byl asi nejsilnější stránkou „Pamětí“ a i na „Klíči k pokladům“ zpěv vybočuje, ale úplně jiným směrem. Ve stručnosti, a nerad bych někoho urazil, je prostě špatný. Solidní je jen při časté recitaci, všude jinde mě ovšem tahá za uši, a to rozhodně nejsem náročný. Vše umocňují poměrně prostoduché texty. Netuším, zda mě sympatie k minulému albu zaslepily, ale „Klíč k pokladům“ je plný klišoidních obrazů jako třeba „zavezou tě časem zpět, až ke hvězdám“ v poslední skladbě.

Je tedy v metalové poloze kapely vše špatně? V žádném případě. V první řadě musím ohromně pochválit bubeníka Sarapise, neboť bicí jsou ozdobou desky a dodávají jí výbornou dynamiku. I některé kytarové party mě baví (byť s jinými je to přesně naopak) a třeba sólo ve „Vozkovi“ je pěkné, i když není nikterak originální. Většinu času mě baví i housle a nejlepší jsou v druhé polovině závěrečné kompozice, kde, zdá se, na chviličku vystrčí růžky inspirace u A Forest of Stars. Tím však seznam kladů končí, a co zbývá, je EP, které si jednoduše nemám důvod opětovně pouštět. Nezbývá než doufat, že „Klíč k pokladům“ není předzvěstí toho, jak bude znít příští deska kapely. To samé v plnohodnotné stopáži by totiž bylo, a omluvte mi ten výraz, k nevydržení.

Žrec


Druhý pohled (H.):

Na rozdíl od kolegy nemám s „Klíčem k pokladům“ po hudební stránce žádný zásadní problém. Instrumentální kousky „Uvedení“ a „Řeka domova“ se mi líbí, baví mě nenápadný posun od folk metalu k folk rocku, místy až téměř primitivní riffy v titulní skladbě na mě zabírají, ani nemluvě o krásných klávesových detailech v pozadí. Bezmála devítiminutový „Vozka“ v závěru minialba má taktéž svou kvalitu a dokáže nabídnout silné nápady. Před vydáním „Klíče k pokladům“ tu samozřejmě byly otazníky, jak bude výsledek potažmo Žrec obecně znít po zásadních personálních obměnách, když kapelu opustil nejprve Ingvarr a nějaký čas po něm i Soulburner, ale nakonec jsem spokojen a myslím, že skupina se s danou situací poprala se ctí.

Dojem z jinak povedeného EP ovšem hatí jeden prvek, přes nějž se prostě nemohu přenést – je jím zpěv. Čisté vokály vždy bývaly ozdobou Žrec a dalo se očekávat, že v tomto ohledu dojde ke změně, když někdejší pěvci sestavu formace opustili. Volba, aby „Klíč k pokladům“ jako host nazpíval StyrbjørnTears of Styrbjørn, mi ovšem připadá velice nešťastná. Po technické stránce možná zpívá čistě a papírově v pořádku, ale v jeho projevu zoufale postrádám jakékoliv zaujetí či prožitek, jako kdyby to odezpíval bez jakýchkoliv emocí. A když má člověk ze zpěváka dojem, jako by mu to celé bylo úplně jedno, automaticky to sráží i sebelepší muziku.

Kolega vyjádřil přání, aby příští nahrávka Žrec nezněla takhle. Mně by naopak nijak nevadilo, kdyby po hudební stránce zněla podobně jako „Klíč k pokladům“. Apeluji však na to, aby na ní nezpíval Styrbjørn – kohokoliv jiného nebo radši klidně i instrumentálně! Jeho zpěv na tomto EP mě vysírá takovým způsobem, že jak nemám rád, když kapely přetáčejí své dřívější počiny, tady bych se snad i přimlouval za to, aby Žrec někdy v budoucnu vydali „Klíč k pokladům“ znovu a přezpívaný někým schopnějším a talentovanějším.


Nokturnal Mortum – Істина

Nokturnal Mortum - Істина

Země: Ukrajina
Žánr: folk / black metal
Datum vydání: 8.5.2017
Label: Oriana Music

Tracklist:
01. Зустріну тебе в імлі старій
02. Мольфа
03. З чортом за пазухою
04. Смерековий дід
05. Пісня хуги
06. Вовчі ягоди
07. У човні з дурнями
08. Дика вира
09. Ліра [Кому Вниз cover]
10. Чорний мед
11. Ніч богів
12. Куди пливуть вінки рікою?

Hrací doba: 74:26

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nokturnal Mortum

Nokturnal Mortum se v průběhu let vyšplhali do pozice hvězdy ukrajinské blackmetalové scény. Díky postupnému odklonu od syrové produkce ze svých počátků a naopak příklonu k folk metalu dokázali nalézt hudební formuli, v níž se stali stravitelní pro širší publikum, aniž by šli vkusu kohokoliv naproti nebo vzbuzovali podezření ze zaprodání se (o čemž ostatně svědčí, že nezačali srát nová alba pod tlakem, ale stále upřednostňují kvalitu před kvantitou a nebojí se dát si načas). Jednoduše chytrý vývoj správným směrem.

Řekl bych, že onen průlom přišel s minulou deskou „Голос сталі“, která se pro mnohé stala nejen vrcholem tvorby Nokturnal Mortum, ale i etalonem toho, jak by měl inteligentní folk / black metal znít. U mě osobně sice s odstupem času vítězí ještě starší „Мировоззрение“ / „Weltanschauung“, ale plně chápu, proč spousta posluchačů „Голос сталі“ bezmezně miluje, protože skutečně jde o nahrávku, jaká nevzniká každý rok. Po osmi letech od vydání lze naprosto s klidem tvrdit, že tento perfektně vyvážený mix folku, blacku a až překvapivě progresivního přístupu ve zkoušce časem obstál a i zpětně má co říct.

Velká alba jako „Голос сталі“ (a ostatně i „Мировоззрение“ / „Weltanschauung“) ovšem mají i jednu zásadní nevýhodu, a sice že kladou vysoké nároky na své nástupce. Knjaz Varggoth si se svou družinou po „Голос сталі“ vybral doposud nejdelší „přestávku“, během níž sice vyšlo několik poměrně zajímavých neřadovek jako živá deska „Коловорот“ či split „The Spirit Never Dies“ s polským projektem Graveland, ale co se dlouhohrajících počinů týče, na novinku se čekalo již zmiňovaných osm let. O „Істина“ se mluvilo dlouho, vzpomínám si, že už koncem roku 2012 se začaly objevovat první zprávy a dokonce i název nahrávky. Prodlevu však lze chápat – na desku, již by šlo považovat za životní, se asi nenavazuje lehce.

Nebudeme to zbytečně prodlužovat – „Істина“ se svým dvěma předchůdcům vyrovnat nedokázala. Jistě v tom má roli i skutečnost, že novinka tentokrát působí poněkud nepřekvapivě. Mezi jednotlivými alby Nokturnal Mortum byly vždy znatelné rozdíly a s každým byl cítit velký posun kupředu. Očekával jsem, že „Істина“ bude i vzhledem k ohlasům znít podobně jako „Голос сталі“ a nemýlil jsem se. A co víc, až na pár výjimek téměř vymizely i vyloženě překvapivé momenty nebo progové pasáže, a nadto mi přišlo dost riffů i melodií hned při prvním poslechu nápadně povědomých, díky čemuž nový počin působí trochu jako chudší pokračování „Голос сталі“. Takhle řečeno to může znít dost hanlivě, ale nalijme si čistého vína – svým způsobem to tak je. V jistém slova smyslu se nejspíš dá vytáhnout výraz – zklamání.

I když, to je asi přehnaně pejorativní, spíš jen zklamáníčko, malinké. Vše totiž platí v rámci (novodobé) tvorby Nokturnal Mortum, v jejímž rámci „Істина“ asi působí jako nejslabší dlouhohrající nahrávka kapely po roce 2000. Nicméně je to dáno spíš vysokou kvalitou obou dalších desek než nekvalitou toho nového. Tvrdit, že jde obecně o špatnou záležitost, by bylo hodně mimo mísu a daleko od pravdy.

Nokturnal Mortum - Істина

Nahrávce totiž ze všeho nejvíc škodí až přehnaně vysoká očekávání, která šlo naplnit jen velice těžko. Ve skutečnosti je „Істина“ vysoko nad průměrem a navzdory všemu, co bylo řečeno, se jedná o velmi kvalitní hudbu. Z dosavadního vývoje recenze by se mohlo zdát, že mi to připadá jako průser, ale tak to opravdu není… pouze není nutné zbytečně přechvalovat, když jsou zde určité mušky, možná jsem si i trochu potřeboval postěžovat, snad i být trochu v opozici, protože je mi jasné, že zcela nekritických ohlasů bude dost a dost. Realita je ovšem taková, že se mi to upřímně líbí a přes všechny napsané připomínky jsem si poslech začal bez přehánění užívat.

Přiznávám, že zpočátku mě „Істина“ příliš nebavila a na první poslech jsem ji ani nedojel do konce, což je podstatný rozdíl oproti vstřebávání minulých dvou počinů, které oba dokázaly okouzlit ihned. Postupně ale i novinka ukáže své přednosti a především v její druhé polovině Nokturnal Mortum neváhají naservírovat nádherné momenty. „Вовчі ягоди“, „Дика вира“ a zejména dvojice „Чорний мед“ (božské klávesy!) a „Ніч богів“ jsou nepochybně strhující skladby, jejichž prostřednictvím ukrajinská veličina dokazuje, že ani „Істина“ není radno podceňovat. Klidně jmenovanou čtveřici můžete brát jako mé osobní vrcholy, chcete-li.

Je pravda, že určité riffy z první poloviny alba se mi za ty dva měsíce od vydání poněkud oposlouchaly, ale naštěstí se v ani jednom případě nejedná o nic natolik zásadního, aby bylo nutno začít jednotlivé stopy přeskakovat, na čemž má lví podíl i skutečnost, že každá píseň dokáže přijít minimálně s jednou skutečně bravurní pasáží. I díky tomu si deska obhájí svou vysokou délku bezmála 75 minut. Již finální a ustálené dojmy po několikatýdenním průběžném náslechu jasně říkají, že zde není skladba, jejíž přítomnost v tracklistu by byla zbytečná. Což je samozřejmě pochvala jak hrom, protože vytvořit počin o 75 minutách bez vaty, to hned tak někdo nedokáže, ačkoliv se o to mnozí snaží.

Co si z toho celého tedy odnést? Především sdělení, že „Істина“ je stále skvělá deska stojící za slyšení. Možná, že oproti oběma předcházejícím majstrštykům mírně laťku snížili, ale není důvod k rozhořčení či zklamání, protože se podobný výsledek dal očekávat a Nokturnal Mortum i této podobě pořád s přehledem stojí v čele folk/blackového pelotonu. A to vůbec není málo, naopak. Jestli „Істина“ stojí za slyšení? Samozřejmě ano.

Nokturnal Mortum - Істина