Archiv štítku: folk metal

Sanatana – Brahmavidya

Sanatana - Brahmavidya

Země: Ukrajina
Žánr: vedic folk / black metal, world music / ethno
Datum vydání: 26.1.2017
Label: Rising Moon Productions

Tracklist:
I. Brahma
01. Ugra
02. Mukti
03. Through Punishment
04. Black Mother Earth
05. Meditation
06. Consecration
07. Shiva
08. Thunder Cloud

II. Vidya
01. Pranama
02. Maya
03. Guru
04. Sadhana
05. Narayana
06. Jyoti
07. Yuga Dharma
08. Brahma Samhita

Hrací doba: 80:19 (47:01 / 33:18)

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Když jsem poprvé uviděl umělé digitální pestrobarevné obaly „Brahma“ a „Vidya“, okamžitě mě přešla chuť je poslouchat. Obálka společného vydání „Brahmavidya“ je nemlich stejná mrdka. To jsou srance, že by se za to nemuseli ani takoví Wintersun, kteří platí za vyhlášené mistry přepáleného vizuálního kýče (a vlastně nejen vizuálního).

Možná si říkáte, proč jsem tedy „Brahmavidya“ u všech ďasů poslouchal, když mi je z jejich grafické prezentace na blití. Popravdě mě to pěkně odrazovalo a do poslechu jsem se nijak nehnal, ale nakonec jsem se rozhodl dát projektu Sanatana šanci z jednoduchého důvodu. Hlavním hybatelem (nikoliv však jediným členem) kapely je totiž Yuriy Kapinus alias Jurgis, kytarista dvou známých ukrajinských kapel – Khors a Nokturnal Mortum.

Sanatana je jeho nový vedlejší projekt, na němž se mimo jiné podílí se svou manželkou, a jak už jste si asi domysleli, letos s ním vydal ambiciózní dvojalbum „Brahmavidya“, jehož obě poloviny jsou docela odlišné. Poslech jsem samozřejmě začal u prvního „Brahma“ a hned krátce po začátku úvodní skladby „Ugra“ jsem si říkal, že jsem fakticky kokot a že bych udělal mnohem lépe, kdybych nechal zvědavost zvědavostí a na poslech se vydlabal. Z reproduktorů se totiž na mě vyvalilo naleštěný kvazi-hluboký metálek, jenž vlastně věrně odpovídá stylu obálek. Ona ta zmínka o Wintersun v prvním odstavci zas tak mimo nebyla – a to rozhodně nemyslím jako pochvalu.

Jak jste si asi domysleli z názvu alba (respektive názvů alb), vizuální stránky i dalších věcí, tematické zaměření Sanatana se točí okolo tradic Přední Indie, prostě standardní vedic&shit záležitost. Zádrhel je v tom, že zde mi to přijde takové křečovité; jak se lidově říká – nevěřím tomu. Ale všechno jde ruku v ruce. Ono se totiž konceptu věří mnohem lépe, provází-li jej kvalitní hudební produkce, což u mě v případě Sanatana splněno není.

Jednoduše mám pocit, že se to celé snaží tvářit strašně chytře, mysticky a hluboce, a přitom „Brahma“ není ničím jiným než vcelku obyčejným mainstreamovým metalem, v němž se občas nenápadně ozve sitár. Nebo tomu klidně můžeme říkat měkko-rádoby-black metal trochu cáknutý ethnem. I navzdory zjevným nemalým ambicím však výsledek vyznívá… anglický jazyk má na to jedno krásné slovo, jaké nahrávku perfektně vystihuje: „cheesy“.

Abych nehanil víc, než je nezbytně nutné, tak je pravda, že se na „Brahma“ najde i pár vcelku pěkných motivů, které posluchače na pár vteřin dokážou vytrhnout z letargie. Abych byl jednou konkrétní, tak třeba začátek „Meditation“ je poměrně v pohodě. Jenže těch solidnějších momentů je zoufale málo a letargie, taková ta posluchačská otupělost, kdy jde muzika jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven, desce stejně vládne. Atmosféra je navzdory zaměření Sanatana velice slaboučká, prakticky žádná, což považuji za jednu z největších bolístek „Brahma“, a aby toho nebylo málo, zanedlouho začnou rozčilovat i vokály. Řečeno stručně a bez obalu – nefunguje to ani za mák a ta třičtvrtěhodinka prostě nudí, nudí a nudí.

Sanatana

Jak jsem již předeslal výše, druhá půle (nebo druhé album, chcete-li) „Vidya“ se hudebně vydává do jiných vod. Zatímco „Brahma“ je (dejme tomu) védský metal, „Vidya“ metalové vody opouští a snaží se koncept Sanatana uchopit pohledem world music, ethna, folku. Bohužel v tom není nějak zásadně úspěšnější než metalový bratříček. Kdybych si musel zvolit, pak ano, „Vidya“ skutečně je o kousíček poslouchatelnější než „Brahma“, ale vzato kolem a kolem je to pořád velká slabota.

Místy je „Vidya“ relativně ucházející chillout, ale kromě toho se zde opět nacházejí i dlouhé minuty nudy, kdy se jen obrazně řečeno mlátí prázdná sláma a nepřichází nic, co by člověka výrazněji zaujalo. Navíc Sanatana opětovně selhávají v tvorbě jakékoliv poutavější atmosféry, což je u takto laděné hudby naprosto zásadní problém, jejž prostě nelze přehlížet nebo nad ním přivírat oči.

Sanatana

„Brahmavidya“ jako celek na první pohled působí velice ambiciózně. Myslím, že je naprosto evidentní ona snaha stvořit propracované velkolepé dílo. Vysoké ambice ovšem automaticky nezaručují kvalitní výsledky a zrovna Sanatana patří k případu, kdy se pokus o ctižádostivý opus zvrhnul v povrchní břečku, kterou možná ocení lidé bez větších nároků, ale kterýkoliv posluchač prahnoucí po výlučné produkci by se měl „Brahmavidya“ vyhnout obloukem.


Myrkgrav – Takk og farvel; tida er blitt ei annen

Myrkgrav - Takk og farvel; tida er blitt ei annen

Země: Norsko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 26.10.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Skjøn jomfru (Norwegian version)
02. Vonde auer (album version)
03. Bakom gyrihaugen
04. Soterudsvarten
05. Om å danse bekhette (10th anniversary edition)
06. Spålsnatt
07. Tørrhard
08. Finnkjerringa (10th anniversary edition)
09. Østa glette
10. Sjuguttmyra (album version)
11. Uttjent (album version)
12. Tviom!
13. Skjøn jomfru (English version)
14. Takk og farvel

Hrací doba: 64:33

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Metal Message PR

„Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ je deska, na niž se čekalo opravdu dlouho a z pohledu mnohých asi až nepříjemně dlouho – celou dekádu. A to ještě můžeme být rádi, že jsme se vůbec dočkali, poněvadž s osudem nahrávky to v některých momentech vypadalo docela nahnutě, nebylo jisté, jestli počin skutečně někdy vyjde. Vezměme to ale popořádku…

Norský projekt Myrkgrav, jehož mozkem a jediným členem je Lars Einar Jensen, někdy (zejména v minulosti) též zvaný Leiðólfr, debutoval v roce 2006 prostřednictvím desky „Trollskau, skrømt og kølabrenning“. Ta v určitých kruzích vzbudila značný ohlas, který byl vlastně zasloužený. Nejednalo se o folk metal, jenž by byl poplatný trendům svého žánru, naopak šlo o jednu z těch záležitostí, jíž nebyl problém ono zaujetí minulostí a tradicemi věřit. Netvrdím, že bylo tohle album založené na lokálních pověstech dokonalé, nepochybně však mělo určité charisma a dost opravdu silných melodií (některé jsem si vážně pamatoval i měsíce a roky poté). Nebál bych se říct, že to byl svého času výrazný počin a že i ve zkoušce časem obstál se ctí. Zatímco na mnohá alba sedne prach a za nějakou dobu už ani nevíte, jak zněla, „Trollskau, skrømt og kølabrenning“ v mysli zůstalo a tu a tam není na škodu si jej připomenout. I navzdory jistým dílčím nedostatkům si ho stále pamatuji jako dobré album a vlastně jsem docela rád, že mám už dávno vyprodanou původní edici ve sbírce.

Co se dalšího vývoje Myrkgrav týče, nedokážu zpětně z hlavy vysypat přesné letopočty, kdy se začaly šířit řeči o druhé desce. Vím ale jistě, že už je to nějaký ten pátek a že se o nástupci „Trollskau, skrømt og kølabrenning“ hovořilo dlouho. Ostatně třeba „Sjuguttmyra“, jedna ze skladeb, které se nyní na „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ (v tomto případě v pozměněné verzi) nacházejí, prvně vyšla již v roce 2011 na splitu se spřízněnými (Lars Jensen zde často hostoval) Voluspaa. Příprava druhého alba se ovšem strašně táhla. Lars již předem ohlásil, že po jeho vydání Myrkgrav skončí (stalo se), chvíli se pak tvářil, že počin vůbec nedotáhne a nahrávka nikdy nevyjde, pak to zase chvíli vypadalo, že vzhledem k průtahům bude deska radši rozdělena na dvě minialba, která půjdou ven postupně. Nakonec se ale „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ přece jenom dočkalo svého dokončení a k jeho vydání došlo s rozdílem jediného dne rovných deset roků po „Trollskau, skrømt og kølabrenning“.

Tím spíš je smutnější, že po všech těch peripetiích mi „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ nakonec nepřijde až tak dobré, jak jsem doufal, že bude. Není to špatné album, ale kdybych měl zvolit jen jeden počin, pak „Trollskau, skrømt og kølabrenning“ suverénně vede. A nikoliv jen z nostalgie, aktuální poslech takové tvrzení bezvýhradně podpořil. Bylo takové usedlejší, uvěřitelnější a dost mu slušely i blackmetalové hrany, které na „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ nejznatelněji vystrkují růžky ve dvou přetočených písních z debutu, „Om å danse bekhette“ a „Finnkjerringa“. A třebas druhá jmenovaná, která se svou hymničností blíží víc pagan black metalu než k folk metalu, také patří k nejlepším momentům novinky, přestože je už dávno známá.

Myrkgrav

Jen tak mimochodem, tohle na mě rovněž působí trochu zvláštně. Celou dekádu trvalo, než „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ vyšlo, a pak se zde nacházejí dva přetočené songy z „Trollskau, skrømt og kølabrenning“, dva přetočené songy z EP „Sjuguttmyra“ (2013; ten titulní navíc, jak už bylo zmíněno, vyšel ještě dříve na splitku), jeden předělaný singl z roku 2014 („Vonde auer“) a jedna z nových písniček „Skjøn jomfru“ tu je v norské i anglické verzi. Tím se počet skutečných novinek v tracklist značně redukuje. Ale možná jen v důsledku jistého zklamání hledám, co víc „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ vytknout…

…anebo taky ne. Nemohu si pomoct, ale album opravdu působí trochu poslepovaně. Tady předělaný starý song, támhle druhou verzi stejně písničky, tuhle zase výpůjčka z norských lidovek a tak nějak se to naplácalo dohromady. S nadsázkou řečeno to je trochu album, trochu kompilace. Velký rozdíl oproti „Trollskau, skrømt og kølabrenning“, které fungovalo jako soudržná deska bez sebemenšího zaváhání.

Myrkgrav

Další věc, jež mi úplně neleze pod fousy, jsou leckdy trochu kýčovité kytarové melodie. Nicméně je pravda, že takové se tu a tam ozvaly již na debutu, připadá mi ale, že tentokrát jich je více. Předpokládám však, že dost často to bude důsledek půjčování tradičních severských melodií a motivů, které dle mého v úpravě pro elektrickou kytaru obecně neznějí zrovna nejlépe.

Až doposud jsem se soustředil zejména na negativní stránky alba, podle čehož to už skoro může vypadat, že „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ je regulérní průser, jenž neměl nikdy vzniknout. Až takhle negativní dojem jsem ovšem vzbudit nechtěl. Navzdory všemu řečenému se totiž nahrávka stále dá poslouchat a nejen to – vedle několika zbytečně rozjuchaných kytarových vyhrávek zde lze nalézt i povedené motivy a velmi dobré pasáže. Lars Jensen není žádné dřevo a pořád dokáže napsat kvalitní skladby – a takové se nacházejí i mezi těmi novými, dříve neslyšenými. Pouze jsem chtěl říct, že „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ má svoje mouchy, které zabraňují tomu, aby si člověk mohl počin skutečně užít, a že roztahaný vývoj se na výsledku bohužel podepsal.

Myrkgrav

Nicméně i navzdory tomu, že „Takk og farvel; tida er blitt ei annen“ u mě vzbudilo jisté rozpaky, Myrkgrav jako celek zůstává zajímavým projektem, jenž po sobě zanechal hrubým odhadem nějaké dvě hodiny hudby, za niž se nemusí stydět. Na rozdíl od mnohých dalších dokázal Lars Jensen uchopit folkmetalový žánr a metalový pohled na tradice důstojným způsobem, a nemám problém mu věřit, že jeho snaha byla upřímná. A to nakonec také není málo, obzvlášť v tomhle stylu.


Saor – Guardians

Saor - Guardians

Země: Velká Británie
Žánr: atmospheric folk / black metal
Datum vydání: 11. 11. 2016
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. Guardians
02. The Declaration
03. Autumn Rain
04. Hearth
05. Tears of a Nation

Hrací doba: 55:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Když v roce 2013 debutoval Andy Marshall se svým projektem Àrsaidh a do světa vypustil dílko „Roots“, bylo těžké nezaznamenat onu vlnu superlativů, jež se všude kolem okamžitě vyrojila. Pagan-blackový žánr si nemohl stěžovat na nedostatek desek, spíš chyběla kvalita a ji konstantně zastiňovala popularita německy mluvících líbivin. Àrsaidh (za pár měsíců již Saor) na scénu vnesl nepatrnou naději, že by to mohl být právě on, který se v budoucnu stane žánrovým tahákem. A naději ještě více přiživila druhá deska, silný příběh „Aura“. Loňské „Guardians“ je pak třetím prckem do rodiny. Přicházelo po jednoroční odmlce s možností potvrdit kvalitu, s možností Saor ještě pevněji zařadit mezi žánrovou špicí. Místo toho se zjevily neočekávané rozpaky…

Hudba Saor fungovala zpravidla záhy, ne snad okamžitě, na první poslech, ale pronikání nebolívalo. První poslechy „Guardians“ rázem doprovázel zmatek. Postrádal jsem záchytné body, silné momenty a po vypnutí v polovině ve mně nezůstalo vůbec nic, pouze rozpaky. Touha vracet se scházela, jako bych tušil, že k rozklíčování toho Marshall příliš nepřipravil. Album jsem odložil. Od té doby uběhly týdny i řádka měsíců, zaznamenal jsem kritické hlasy, ale nové Saor si po čase opět pustil, že mě to třeba chytne. Nechytlo.

Přírodní atmoblackové kapely bývají svému žánru zpravidla věrné, a pakliže převlečou kabát, změní maximálně odstín jeho barvy, upraví nálady, přihodí tamtoho, uberou onoho. Podobně je na tom i Saor – žádné velké posuny, konstantní prezentace vizuální stejně jako hudební. Proč ne, pokud to funguje a nechybí nápady. „Guardians“ je ale postrádá. Není to relativní stagnace, co skotský projekt na nové desce sráží, ale absence nosných momentů. Ta tam je schopnost učarovat a zároveň nesklouznout k laciné podbízivosti.

Stejně jako v minulosti je i „Guardians“ místem dlouhým štrekám zaslíbeným – každá z pětice skladeb zodpovědně přesahuje desetiminutovou hranici. Takovýto parametr si nás samozřejmě pokušitelsky vyhlíží a začne šťouchat: hele, koukej, jak moc epické to bude. Bohužel, během oněch deseti minut často Saor nemá co říct, přešlapuje na místě, a když už si to začne sám uvědomovat, na bitevní pole pošle housle, které využijí svých parametrů a vsadí na líbivou notu.

Saor

Zvuk něco takového umožňuje. Marshall folkové nástroje naprosto logicky vytáhl do popředí, obsadil rovněž několik hostů akustiku obsluhujících. Učinil tak na úkor charakteristické zastřenosti píšťal – na nich minulost Saor (byť se vší nenápadností) stála. Nezmizely, jen přestaly hrát ve folkové složce prim. Opozicí k čitelným akustickým nástrojů je protagonistův upozaděný zpěv. Sluší mu to. A nejen jemu, zvuk prošel změnami, přesto nepatří ke slabinám.

Vrátíme-li se k nástrojům, směr udávají již zmíněné housle. Proti tomu samotnému není třeba co mít, problém hledejme ve způsobu jejich zapojení. Souboj metalové složky – zejména elektrických kytar – a houslí je totiž víc než zaznamenáníhodný, právě zde hledejme hmatatelnou příčinu neúspěchu. Přestože se oba nástroje snaží o vzájemnou symbiózu, nevstupují do tohoto vztahu s čistým svědomím. Kytary před setkáním poztrácely nosné nápady, a přestože se vše snaží napravit táhlou výpravností, nedokáží udržet posluchačovu pozornost. Housle se prohřešky kytar snaží vší silou napravit. Dělají to ovšem za pomocí laciných prostředků, impotenci se snaží skrýt za paravánem z idyly a sentimentu, vděčných to materiálů.

Od Saor jsme si zvykli na velmi nadprůměrnou kvalitu, svěží náhled na folk/blackové vody. Fakt, že „Guardians“ jako celek prohrává se svými předchůdci, však ještě rozhodně neznamená nepřítomnost velmi dobrých záblesků. Každá z pěti skladeb má své momenty a nebojuje pouze za pomoci patosu. Dominující dudy v úvodu titulní skladby ukáží svou sílu, dokáží navnadit. Střed skladby sice bloudí, avšak dokáže najít správnou cestu ven a vygradovat. „The Declaration“ nabídne energický začátek, který ale následně znehodnocuje kámen úrazu celé desky – kytary, v tomto konkrétním případě až jalové. Poté se už průběžně dostavuje únava. Fidli, spánek, fidli, spánek, housličky. Občas se zjeví náhlá pompa, občas přešlapování kytar. Vykoukne i nadějnější „Hearth“, ale kdo by si po tak dlouhém boji neschrupnul, nemám pravdu?

Množství dobrých nápadů se na „Guardians“ utopilo v nánosech unavenosti, nevýraznosti a prázdnoty. Nezřízená touha po zprostředkování domoviny jakožto ráje zastínila důraz na vytváření povedených motivů, které v minulosti pravidelně podněcovaly k posluchačským návratům. „Guardians“ říkám bez emocí sbohem.

Saor


Thy Worshiper – Klechdy

Thy Worshiper - Klechdy

Země: Polsko / Irsko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 25.5.2016
Label: Arachnophobia Records

Tracklist:
Disc 1:
01. Gorzkie żale
02. Wila
03. Marzanna
04. Halny
05. Post coitum
06. Wschody

Disc 2:
01. Zioła
02. Słońce
03. Grzyby
04. Dziady
05. Żywot
06. Anielski orszak

Hrací doba: 79:46 (39:18 / 40:28)

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records

Návraty na scénu bývají ošemetné a těžké. Čistě koncertní – má to snad smysl? Studiový – velký risk, zdali příznivci dokážou přijmout navázání na ceněnou starou tvorbu. Nehledě na skutečnost, že se vždy nabízejí otázky, nakolik je reunion upřímný a nakolik se jedná jen o snahu se na stará kolena ještě na chvíli ohřát v dohasínajícím lesku zašlé slávy či si rovnou jen cynicky přilepšit na důchod. Ačkoliv je pravda, že to se týká spíše těch větších jmen, nikoliv menších formací, mezi něž patří i Thy Worshiper. Nicméně i u těch menších návraty do aktivní činnosti vzbuzují otázky a očekávaní – zvláště když z původní éry máte na kontě jedno album a tím albem je tak dobrá nahrávka jako „Popiół (Introibo ad altare dei)“.

Nicméně jsou jistě i reuniony, které se prostě povedou, kdy skupina ukáže, že její návrat měl smysl, a i ve své nové inkarnaci dokáže obhájit svou existenci. V případě Thy Worshiper už lze dnes vcelku s jistotou tvrdit, že jejich comeback v roce 2005 smysl měl. Obzvláště ve světle toho, že se Poláci (nyní však sídlící v Irsku) nesnaží oživovat staré dobré časy, kdy vyšlo „Popiół (Introibo ad altare dei)“, a prošli si vývojem, v jehož aktuálním stavu jsou dnes docela jinde, než kde byli na svém debutu. A ten stav je vážně super.

Aktuální skladatelskou potenci Thy Worshiper ostatně potvrzuje i fakt, že novinka „Klechdy“ – již třetí řadová od návratu – není jen albem, nýbrž rovnou dvojalbem, jehož stopáž se natahuje po 80 minutách. Dvojdesky jsou vůbec těžká disciplína, mnoho kapel to zkouší, ale ruku na srdce – jen nemnoho z nich má těch nápadů skutečně tolik, aby byly dva disky naplněny kvalitní hudbou a bez přítomnosti vaty. A dost často se stává, že posluchač svou pozornost věnuje první půli celého počinu, zatímco ta druhá je poněkud zanedbávána. Nemám problém se přiznat k tomu, že i já s tímhle povětšinou bojuju. To dvojalbum je jednoduše těžké na vstřebání a lenost je zkurvená kurva, která nezná slitování a často nenechává mnoho sil a vůle k prozkoumávání druhého disku.

To byl také důvod, proč se mi do poslechu „Klechdy“ prostě nechtělo. Mé dosavadní zkušenosti s Thy Worshiper byly velmi příjemné, jednoznačně kladné. Dlouho jsem tuto formaci zanedbával a tento stav zlomilo loňské EP „Ozimina“, jež mě i přes jisté nedokonalosti bavilo a docela na mě zapůsobilo. V mezičase jsem také pečlivě dostudoval debut a uznal, že jeho kultovní status je více než oprávněný. Jednoduše se mi nechtělo si dosavadní pozitivní dojmy z muziky Thy Worshiper zničit, protože vzhledem k tomu, že „Ozimina“ své mouchy měla, jsem tak úplně nevěřil tomu, že Poláci těch 80 minut vážně utáhnou. O to hezčí ovšem bylo překvapení, když jsem si „Klechdy“ konečně pustil – zcela s klidným srdcem mohu říct, že zde se jedná o jeden z těch případů, kdy mi dvojitá porce dává smysl a jsem za ni dokonce rád.

Jak jsem již řekl, „Ozimina“ obsahovala i pasáže, které mi úplně nelezly do ucha a cosi mi na nich nesedělo – shodou náhod se vždy jednalo o metalové momenty. Tento rušivý element však Thy Worshiper na své novince odbourali, tudíž tentokrát mohu bez obav vyhlásit spokojenost nejen co do folklórních momentů, platí to rovnou na celé „Klechdy“. Podobně jako na loňském EP platí, že Thy Worshiper se svým počátkům značně vzdálili a jen stěží je lze dnes považovat za blackmetalovou skupinu, snad jen v některých dílčích pasážích. Do popředí zájmu se jednoznačně dostal folk a ne vždy je to nutně folk metal…

Podstatnou – ne-li dokonce většinovou – část „Klechdy“ tvoří folklórní pasáže, v nichž hrají prim etnické nástroje (jejich výběr je poměrně široký), dost často také výtečný (!) zpěv Anny Malarz a také výrazná rytmika, díky jejímuž přispění se nejedná o vyloženě jemné či odpočinkové pasáže. Mnohdy až rituální bušení totiž nahrávce dodává výrazný nervní podtext, což je vlastně jednou z předností desky. Není výjimečné, že Thy Worshiper skladby postupně zahušťují a nechávají je vygradovat až k metalovým výjezdům, jindy se písně přelévají mezi oběma světy několikrát, v čemž dle očekávání nejvíc vynikají ty delší kompozice typu „Wschody“, „Dziady“ nebo „Anielski orszak“. Některé kusy jsou trochu kytarovější, jiné jsou naopak čistě folkové („Post coitum“, „Słońce“, „Żywot“). Jedna věc je ale jistá – stále je co poslouchat a nachází se zde množství bravurních skladatelských nápadů a skvělých písniček, ať jde o již jmenované nebo třeba o „Gorzkie żale“, „Marzanna“ nebo „Zioła“.

Thy Worshiper

A ve výčtu pozitiv můžeme pokračovat i dále. Vedle povedeného materiálu a rozmanitosti je to zcela jistě už zmiňovaná skutečnost, že „Klechdy“ nijak netratí na tom, že se jedná o dvojalbum. I druhý disk je natolik dobrý, že není chudým příbuzným toho prvního, a vůbec není problém sjet celou desku klidně i dvakrát za sebou, aniž by došlo k nudě. Popravdě řečeno jsem dost brzy přestal rozlišovat mezi první a druhou půlí a bral „Klechdy“ jako jeden 80minutový celek. Což je pro dvojalbum vlastně ideální stav svědčící o kvalitě, protože už samotný jeho formát zákonitě svádí k oddělenému vnímání obou disků. Za mě tedy pomyslný palec směřuje bez zaváhání směrem nahoru. Jak jsem již řekl, byl jsem vůči „Klechdy“ spíše skeptický, ale hodně rychle jsem musel uznat, že obavy byly liché, protože se jedná o velmi povedenou desku s výbornou atmosférou.


Romuvos – Infront of Destiny

Romuvos - Infront of Destiny

Země: Litva / Izrael
Žánr: folk / pagan metal
Datum vydání: 16.3.2016
Label: No Colours Records

Tracklist:
01. Infront of Destiny We Shall Face Our Death
02. We Travel South
03. Winds Blow Over Seas
04. Our Spirits Pass Through the Underworld
05. Around the Bonfire Our Souls Will Unite
06. While the Cliffs Stand Tall in the Horizon
07. The Return Back Home
08. For as Long as Enemies Lay in Defeat
09. Golden Coasts Filled with Amber Stones
10. Let Thy Gods Sing Your Glory Hymn
11. Outro

Hrací doba: 64:18

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Romuvos je stále poměrně nové a ještě nepříliš zavedené jméno na metalové scéně. Přesto s letošním albem „Infront of Destiny“ nedebutuje. Dlouhohrající odpanění tohoto projektu proběhlo již před dvěma lety za pomoci nahrávky „Romuvan Dainas“. Její vnějšek zdobil obal s rytířem a její vnitřek zase epický folk / pagan metal s příjemnou atmosférou a hlavně velice příjemnou poslouchatelností.

A to je vlastně vše podstatné, co se v historii Romuvos událo. Velnias, lídr tohoto jednočlenného projektu, jenž pochází z Litvy, ale již od dětství prý žije v Izraeli, sice dle svých slov v minulosti působil v nějakých blackmetalových kapelách, z nichž ale žádná to nedopracovala k jakékoliv nahrávce. Romuvos možná není black metal, ale je vidět, že tentokrát jde o seriózní záležitost. Jak fungování kapely (už došlo i na první koncert – minulý měsíc na litevském festivalu Kilkim Žaibu), tak vlastně i kvalitou samotné produkce.

Hlavní předností Romuvos je dozajista rozmáchlost, epičnost a majestát, aniž by se sklouzávalo k lacinému kýči. Tvořit takzvaně epickou hudbu pomocí kýče je jednoduché řešení, proto jej bohužel tolik skupin také volí, takže je příjemné, když to někdo hraje způsobem, že člověk po poslechu nemusí srát cukrkandlový trus, jak to bylo sladké. Velnias se v tomto ohledu pohybuje tak trochu na hraně a dokážu si představit, že pro někoho už to bude příliš velká slaďárna už takhle, ale za mě tu hranu přeleze jen málokdy. A právě tohle je jen tak mimochodem tím hlavním důvodem, proč se produkce Romuvos poslouchá tak strašně příjemně a leze do ucha úplně sama. Platilo to pro „Romuvan Dainas“ a platí to i pro „Infront of Destiny“.

Vedle melodických linek (třeba některé v „For as Long as Enemies Lay in Defeat“ či „Golden Coasts Filled with Amber Stones“ jsou skutečně výtečné) patří k nejvýraznějším prvkům i vokál. Velnias totiž vládne krásným čistým klenutým hlasem. A ten také dělá svoje, čehož si je autor zjevně, pročež se jej nebojí používat. Až by se chtělo říct, že přesně takovýhle zpěv je pro vyprávění rozmáchlých příběhů z pohanských dob jako stvořený. Na druhou stranu, Velnias svůj hlas ani vyloženě neždímá a necpe jej do každé vteřinky, pročež se jím člověk ani nepřesytí a nevadí mu, že se na celém albu nachází vlastně jen jedna poloha (nějaký řev nebo tak cosi nečekejte ani náznakem).

Nicméně stejně jako v případě „Romuvan Dainas“ tu je háček. A popravdě řečeno se jedná o přesně ten samý neduh jako na debutu (a také jsem si jej stejně jako tehdy schoval až do druhé půle recenze). Z „Infront of Destiny“ totiž doslova křičí obrovská inspirace v hudbě Falkenbach. Kdybych chtěl být hodně hnusný a kdyby mě ta muzika Romuvos nebavila, tak bych možná i prohlásil, že je to vyloženě kopírka. Však ono se to přímo vybízí, když hudebně i vokálně je ta podobnost nepřeslechnutelná. Je sice pravda, že jsem si na „Infront of Destiny“ díky samplům v několika málo momentech vzpomněl i na Graveland, kde rejstříky zvuků dokreslujících atmosféru rovněž nejsou zrovna vzdálené, ale Falkenbach je co do asociací suverénní jednička.

Romuvos

Pokud s touto skutečností dokážete žít a pokud si myslíte, že se Vratyas Vakyas s tvorbou nové hudby Falkenbach příliš fláká, pak si „Infront of Destiny“ potažmo Romuvos určitě poslechněte. Velnias totiž zjevně o hodinách dával dobrý pozor a od svého učitele se to naučil velmi dobře. Látku sice neuchopil invenčním způsobem, ale zpracovává ji přesvědčivě a zábavně. Říkám to trochu nerad, protože opisování v hudbě příliš nefandím, ale to podání Romuvos je jednoduše zábavné a povedené. Jak s tím naložíte, to už je vaše věc.

Na závěr je tu ještě jedna poslední záležitost. Nevím, jestli to dostatečně vyplynulo mezi řádky předchozího textu, ale „Infront of Destiny“ oproti „Romuvan Dainas“ žádné změny nepřináší. Teď je to ještě v pohodě a nekafrám. Avšak do příště už by asi nebylo špatné přijít také s nějakou inovací, protože omílat takovýhle hudební koncept – zvlášť když je ještě nepůvodní – pořád dokola brzy přestane bavit. A trochu se bojím, že by se tak mohlo stát už na třetí pokus.  A také by asi nebylo od věci zastavit se stejně jako na debutu někde okolo 45 minut, protože současných 64 na „Infront of Destiny“ je vážně dost, a dokonce se mi i stalo, že jsem si říkal, že už by to pomalu končit, a přitom jsem nebyl ještě ani v půlce desky.


Skuggsjá – Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror

Skuggsjá - Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror

Země: Norsko
Žánr: neofolk / folk metal
Datum vydání: 11.3.2016
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Intro: Ull kjem
02. Skuggsjá
03. Makta og vanæra, for all tid
04. Tore Hund
05. Rop frå røynda – mælt frå minne
06. Skuggeslåtten
07. Kvervandi
08. Vitkispá
09. Bøn om ending, bøn om byrjing
10. Outro: Ull gjekk
11. Skaldens song til Tore Hund [bonus]
12. Quantum Pasts (Rop frå røynda – Bardspec ed) [bonus]

Hrací doba: 69:38

Odkazy:
web / facebook

První pohled (H.):

Skuggsjá je projekt, o němž se v posledních měsících v jistých kruzích dost mluvilo a od nějž se toho hodně čekalo. Respektive tedy od jeho debutové desky „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ se hodně čekalo. Důvod je nasnadě a nepochybuji o tom, že to všichni víte, kdo za Skuggsjá stojí, ale z jistých formálních důvodů asi nejde napsat recenzi na takovouhle záležitost, aniž by padlo, kdo zde hraje. Důvod oněch vysokých očekávání pak z takového spojení vyplývají přímo automaticky.

Skuggsjá je norské duo, jehož jednu polovinu tvoří Einar Selvik alias Kvitrafn, což je člověk, jenž má za sebou poměrně pestrou (black)metalovou minulost. V jeho portfoliu najdeme formace jako Gorgoroth, Jotunspor, Dead to This World či Sahg. V jednu chvíli se ovšem od black metalu poněkud odstřihl a s trochu jinou vizáží začal tvořit folk/ambientní magii pod značkou Wardruna. K němu se pak připojil Ivar Bjørnson, který se rovněž mihl či hostoval v nejedné skupině, nicméně jeho jméno je pevně spjato především s (dnes) progresivními Enslaved, kde je jedním ze zakládajících členů a hlavním skladatelem.

Na „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ se sice podíleli i další hosté (mj. další dva členové Enslaved a dva členové Wardruna), ale v reálu je skupina především o výše jmenované dvojici. Základy projektu vznikly už v roce 2014, kdy Bjørnsona a Kvitrafna svedl dohromady požadavek, aby spolu složili hudbu ku příležitosti oslav 200. výročí norské ústavy. Tak se také stalo, ale nezůstalo jen u toho. Oběma protagonistům vzájemná spolupráce asi zachutnala, takže v ní pokračovali, následoval koncert na slovutném festivalu Roadburn a také příprava debutové desky, na jejíž zoubek se nyní pokusíme podívat.

„Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ zní ve své úplně základní podstatě vlastně nepřekvapivě. Člověk nemusí být zrovna génius a příliš si namáhat mozkové závity, aby ho napadlo, že to bude cosi jako srážka mezi Wardrunou a Enslaved. Světe div se, skutečně tomu tak je, abychom však byli korektní, je nutno zmínit, že půl na půl to rozhodně není. Navrch má totiž Wardruna a album je pocitově víc neofolk než (jakýkoliv) metal, byť kytary zde jistě jsou a není jich až zas tak málo. Zjednodušeně by se dalo říct, že Skuggsjá zní jako přitvrzená Wardruna s metalovými elementy.

Věřím tomu, že tohle někoho, kdo očekával organičtější propojení zvuku obou formací, může zklamat, mně osobně to však pranic nevadí. Enslaved se mi totiž svým vývojem v poslední dekádě značně vzdálili, a i když má jejich tvorba nepopiratelné a vysoké kvality, nemám moc potřebu to poslouchat. Naopak Wardruna mě baví hodně a severské hudební nálady mám tuze rád, takže mi nastolený výraz Skuggsjá plně vyhovuje. Tím pádem už k vítězství stačí jen povedené skladby. Jsou tam?

Odpověď nemůže být lehčí – zcela jistě ano. „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ je skvělé se silnou atmosférou a spoustou excelentních momentů. Snažil jsem se k tomu přistupovat střízlivě a s nadhledem, nenechat se strhnout vysokými očekáváními a nenadhodnocovat. Přesto nemůžu jinak – je to prostě skvělé. Místy je ta muzika vysloveně nádherná v tom pravém slova smyslu a některé skladby jsou vlastně úžasné.

Za všechny bych mohl jmenovat třebas „Tore Hund“, „Rop fra røynda – mælt fra minne“, „Kvervandi“ nebo „Vitkispá“ (můžete si povšimnout, že jsem vyzdvihl spíše folkověji laděné kusy), ale skvělé je to, že ta koncentrace nápadů je dostatečně hustá, aby deska fungovala a bavila i přes neskromnou hodinovou délku (v limitované edici dokonce 70 minut). Slabších míst je pomálu a úplně v pohodě funguje i spíše metalová desetiminutovka „Makta og vanæra, for all tid“ nebo (vlastně taktéž desetiminutová) „Bøn om ending, bøn om byrjing“, z níž jsou zase hodně cítit Enslaved.

Skuggsjá

Přesto se zde najde i něco, co bych si s naprostým klidem odpustil. Mám tím na mysli hlavně šestou instrumentálku „Skuggeslåtten“ a především její začátek, který mi naopak přijde strašný a nefalšovaně mě irituje. Ta úvodní kytárečka je pro mě skoro neposlouchatelná – nehledě na fakt, že mi ta melodie přijde trošku nepůvodní. Vyslovený odborník na nordické lidovky sice nejsem, ale řekl bych, že přesně tenhle motiv jsem ve „Skuggeslåtten“ neslyšel prvně. Škoda je to tím spíš, že druhá půle songu už je zase povedená a drží se na nastoleném standardu desky.

Naštěstí je však „Skuggeslåtten“ jen takovou malou kaňkou na celém počinu, protože jinak můžu hovořit o naprosté spokojenosti, v těch nejsilnějších chvílích až o nadšení. Albem roku se pro mě „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ nestane, to vím jistě už nyní, ale rozhodně si stojím za tím, že je to výrazná záležitost s nejedním krásným momentem, a dovolím si už nyní tvrdit, že zrovna k téhle desce se rád vrátím i v budoucnu. A pokud nezůstane jen u téhle jedné nahrávky a KvitrafnBjørnsonem spolu dají ještě něco dohromady, rozhodně se zlobit nebudu.


Druhý pohled (Kaša):

Abych pravdu řekl, tak jsem nikdy nebyl fanouškem severských (neo)folkových kapel. Důvod je prostý; ačkoli jsem se o to nejednou snažil, tak tahle hudba prostě vždycky stála naprosto stranou mého hudebního apetitu a nechávala mě chladným. Mám sice letmé povědomí o největších jménech scény, vyslechl jsem před lety se zájmem debut Wardruny, ale tím veškeré mé znalosti s tímto hudebním směřováním končí. A pokud se tedy ptáte, proč píši o debutu projektu Skuggsjá, v němž se sešly mozky z řad Wardruny a Enslaved, tak je to zvědavost. Zvědavost a touha nahlédnout za oponu spojení Ivara Bjørnsona a Einara Selvika, na jehož výsledek jsem se vcelku zdravě těšil.

Nebudu z toho dělat drama, ale aniž bych se chtěl plácat po ramenou, tak výsledek zní skoro totožně jako představa, již jsem o hudební náplni debutu Skuggsjá před jeho vydáním nabyl. Atmosférické momenty se s těmi metalovými střídají s jistotou, docela pravidelně a muzikantská šikovnost umožňuje ústřední dvojici Skuggsjá vystavět z minima ingrediencí docela velké věci, ovšem ponechat tomu stravitelnost pro posluchače neznalého. Právě díky té přímočaré hudební náplni je „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ albem, které se mi poslouchalo velmi dobře, a přestože jsem si užíval spíš kytarové momenty („Makta og vanæra, for all tid“), tak jsem neměl problém si jej poslechnout i dvakrát za sebou.

Skuggsjá

Myslím si, že právě tohle je album, jež by posluchačům, kteří této hudbě nedokázali přijít na chuť, mohlo pootevřít oči a rozšířit obzory. Ono právě díky tomu metalovému vkladu není „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ podle mě úplně klasickým neofolkovým dílem popisujícím norskou mytologii a to je to, co se mi na něm vlastně líbí. Má hezkou, místy velmi líbivou atmosféru, která si ponechává potřebnou dávku temnoty, která celou nahrávku protkává skrz naskrz.

Vrchol nahrávky? Kdybych musel, tak vyberu dva. Tím prvním je rozhodně již zmíněná „Makta og vanæra, for all tid“ díky vydatnému přísunu energie, který jsem při prvních posleších potřeboval k vstřebání vší té mystické atmosféry. Ta je mimochodem velmi silná, zní uvěřitelně a nemám z ní pocit nějakého prvoplánového kalkulu. No, a druhým pomyslným vrcholem budiž rozmáchlá „Bøn om ending, bøn om byrjing“, která mě i navzdory dlouhé stopáži baví od začátku do konce. Skoro až orientální motiv, který kompozici provází takřka po celou dobu jejího trvání, je magicky přitažlivý a po chvíli jsem této skladbě podlehl.

„Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ nějaké zápory? Z mého pohledu vlastně ani ne. Co jsem chtěl, to jsem dostal. Celé to dohromady funguje jako jeden celek a bez větších zaváhání. Přestože ve mně Skuggsjá nerozdmýchali oheň s touhou začít studovat význam run a všeho, co je s norskou mytologií a historií spojeno, tak uznávám, že co do množství hudebních nápadů je debutové album tohoto projektu uspokojujícím produktem.


Třetí pohled (Atreides):

Neprostupnou tmu prozařuje pár pochodní. Rozhazující mihotavé stíny dvou objektů, jež se v jejich blízkosti nacházejí. Jeden z nich jsem já; ten druhý pak černý monolit něčeho, co je zváno zrcadlem… které ale světlo z okolí bere, namísto aby je odráželo zpět. Ačkoliv v okolí nebylo ničeho dalšího, slyšel jsem hlasy. Tichý šepot, jenž mě ponoukal k činu. „Pohleď do zrcadla, v němž neuzříš svůj odraz. Pohleď na místa tak vzdálená, že není nikoho, kdo by jich dosáhl. Pohleď na události, jež si žádný smrtelník nemůže pamatovat. Pohleď!“ I zvedl jsem se strachem zrak od paty oné černočerné plochy, a utopil v ní své vědomí. A zažil věci, jaké ještě žádný člověk přede mnou.

Skuggsjá

Plachtil jsem s havrany kroužící bezbřehým nebem. Běžel s vlky, co lačně se ženou za lunou. Se strachem pozoroval vyhasínající slunce. Spolu s ostatními stavěl věže z mrtvých těl, abych byl blíž zraku bohů. Bojoval jsem bratrovražedné bitvy a vyprovázel padlé na jejich věčnou pouť. Pozoroval černající slunce i hvězdy dopadající na holou zem. Hleděl na celé ostrovy, jak planou věčným ohněm a propadají se do hlubin moře, jen aby z něj pak vstaly zpět netknuté, plné života. Prožil jsem každý vdech do plic, každý úder srdce, každý den i každou noc. Život povstávající z každé jedné smrti, i smrt vedoucí ke konci každého života.

Díky dílu, které Einar Selvik a Ivar Bjørnson společně vytvořili, jsem v představách během jeho poslechu a pročítání textů prožil mnohé. Upřímně jsem byl na pochybách, jestli tyhle vdavky éterické Wardruny s tvrdě kovovými Enslaved dopadnou, a během prvních poslechů jsem si říkal, že tomu snad vážně něco chybí. Pochybnosti se ale vloudily spíš proto, že dříve zveřejněné skladby „Kvervandi“ a „Vitkispá“ o albu jako celku nevypovídají takřka vůbec nic, nemluvě o tom, že v kontextu zbylých skladeb působí docela jiným dojmem než jako samostatně vypuštěné písně.

Vůbec nijak nereprezentují skutečnost, že v rámci Skuggsjá vznikl materiál takřka nesrovnatelný s ničím, co jsem doposud poznal. Nelze tvrdit, že to jsou Enslaved, ani Wardruna, ačkoliv rukopis obou autorů je jasně patrný. Rituální folk jde s avantgardními blackmetalovými postupy doslova ruku v ruce. Nelze vytrhnout jedno, aniž by druhé přestalo fungovat, čímž se jejich přístup tolik liší téměř všech folkmetalových kapel. Právě z onoho spojení tvoří úchvatné momenty a pasáže – od těch minimalistických, klidných a meditativních, až po ty výpravné a dechberoucí, z nichž v posvátné hrůze běhá mráz po zádech. Skuggsjá svojí komplexností a propracovaností překonala veškerá očekávání o několik délek, a doslova mě usadila na prdel, často v němém úžasu – nehledě na to, že hned několikrát. Jakýkoliv další kandidát na album roku to bude mít letos zatraceně těžké.


Wolfhorde – Towards the Gates of North

Wolfhorde - Towards the Gates of North

Země: Finsko
Žánr: folk / black metal
Datum vydání: 22.1.2016
Label: Inverse Records

Hrací doba: 44:26

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Inverse Records

Do recenzování finské formace Wolfhorde jsem se pustil s nadějí, že by snad mohlo jít o solidní folk metal bez zbytečného a imbecilního hopsa-hejsa, jaké se v žánru bohužel rozmohlo během boomu před několika lety. Z debutového „Towards the Gates of North“ (kapela dle všeho funguje snad už tak 15 let, ale k první řadovce se skutečně dohrabala až nyní) jsem si pustil nějakou ukázku a znělo mi to vcelku hratelně, tak jsem do toho šel. Jak se však záhy ukázalo, podařilo se mi trefit do jednoho z mála snesitelných songů…

Začátek „Towards the Gates of North“ se nese v poměrně povedeném duchu. Hezké intro „Vegvísir“ dokáže navnadit, stejně tak první regulérní track „Fimbulvetr“ není vůbec zlý. Riff v jedné pasáži mi sice přijde až moc „basic“ a několik málo motivů lehce zavání agrem, ale naštěstí je to stále ve snesitelné normě a vzato kolem a kolem je ta písnička v klidu a některé relativně povedené motivy jí upřít asi nelze.

Jenže poté nastane opravdové peklo v podobě „Taivaankappaleiden kato“, což je úplně ultimátní sračka plná skočných veselých melodií, ze kterých mi je na blití jako svině. Za tohle by si chlapci pomalu zasloužili dostat doživotní zákaz přístupu k hudebním nástrojům, aby už žádné podobné hovno nikdy nevytvořili, protože to se fakt nedá. Hnus zelenej. Bohužel to není konec všeho vidlákovství na desce, naopak spíš začátek. Důkazem budiž třeba „The Retribution“, „Boundless Agony“ a především dočista imbecilní „Lycomania“, což je vedle „Taivaankappaleiden kato“ největší zvratek na „Towards the Gates of North“.

Kromě značné nevyrovnanosti, kdy se Wolfhorde dokážou pohybovat od vcelku solidní muziky až po nesnesitelnou sračku (a to kolikrát i v rámci jednoho songu), a občasných záchvatů nesoudnosti (jinak si to vysvětlit neumím) mají Finové ještě jeden zásadní problém – je jím nepůvodnost. Z „Towards the Gates of North“ totiž smrdí dost okatá inspiraci u známějších krajanů. V překladu to album zní trochu jako kopírka Finntroll v mnohem infantilnějším podání střídaná s pasážemi odkoukanými od Ensiferum.

Jak jsem řekl již na začátku, nic převratného jsem nečekal, doufal jsem však v solidní a příjemně poslouchatelné dílko. Dostal jsem nevýrazný podprůměr s několika pohodovými momenty, ale i několika vysloveně sračkovitými momenty. Krutě kolísává (ne)kvalita poslech v podstatě znemožňuje, těm nejhorším písničkám se dost úspěšně daří táhnout celé album dolů a shazovat dojem i z těch stravitelnějších pasáží. K tomu stačí přidat zjevnou nepůvodnost a také žánrové klišé, abychom došli ke vcelku jasnému verdiktu – právem skoro neviditelná záležitost, jež za pozornost nestojí.


Thy Worshiper – Ozimina

Thy Worshiper - Ozimina
Země: Polsko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 15.9.2015
Label: Arachnophobia Records

Hrací doba: 36:12

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records / Against PR

Poláci Thy Worshiper patří k té poměrně početné enklávě skupiny, jejichž tvorba mi až doposud unikala, přestože se už roky chystám na to, že to konečně změním. Tenhle stav se nepodařilo zlomit ani loňské řadovce „Czarna dzika czerwień“, která byla teprve třetí v historii Thy Worshiper, přestože kořeny téhle skupiny sahají až hluboko do první půle 90. let. Ve své rané éře ovšem Poláci stvořili jen jednu desku „Popiół (Introibo ad altare dei)“ (1996), po jejímž vydání se nad nimi zavřela voda na téměř deset let. Na scénu se vrátili až v roce 2005, kdy také vyšlo jejich comebackové a celkově druhé album „Signum“. Na to pak loni navázalo již jmenované „Czarna dzika czerwień“, nicméně to bylo až letošní EP s názvem „Ozimina“, s nímž jsem muziku Thy Worshiper poprvé okusil podrobněji.

Hned na začátek ovšem musím říct, že jsem od „Ozimina“ dostal něco trochu jiného, než jsem očekával. Netvrdím ale, že to je špatně, protože zrovna v tomhle případě to za negativum rozhodně nepovažuji. Tak nějak jsem totiž myslel, že Thy Worshiper budou mnohem víc black metal, jenže výsledná hudba – alespoň tedy co se aktuálního minialba týká – je trochu jinde a black metal zde (z mého pohledu docela překvapivě) nehraje zas až zásadní a hlavní roli. „Ozimina“ se totiž prezentuje jako více folkový počin. Anebo přesněji řečeno folk rockový až místy folk metalový s občasnými závany tvrdších žánrů.

S tímhle však nemám vůbec žádný problém, vlastně takřka naopak – jsem za to skoro i rád, jelikož jak se záhy ukáže, právě ty tvrdší metalové pasáže jsou těmi nejslabšími momenty „Ozimina“. Nemůžu si totiž pomoct, ale ve své metalové podobě mi Thy Worshiper strašně nelezou do ucha a přijde mi to jakoby trochu rozhozené. To se týká především úvodní „Brzask“. Další výraznější metalové chvilky se objeví ještě v páté „Wśród cieni i mgieł“, kde už mě to tolik za uši netahá, ale pořád to není tak úplně ono.

Nicméně, onen metal tvoří spíše menší část stopáže „Ozimina“, protože po většinou času dávají Thy Worshiper prostor folklórní atmosféře. A právě zde mě to naopak velice baví a už je mi jedno, jestli jde o jemnější atmosféričtější kousky, jež však dost často pohání stále výrazná rytmika, anebo se Thy Worshiper blíží k folk metalu. Především mě strašně baví ženský zpěv, jejž má na starosti Anna Malarz, protože ten, ač je vlastně beztextový, má výborný účinek podobně jako třeba hostující housle, které by myslím skupině slušely i v základní sestavě.

Obecně vzato mě „Ozimina“ i přes několik ne úplně dokonalých momentů baví. EP ukazuje, že schopnosti v Thy Worshiper zcela jistě jsou, takže ten status Poláků nebude jen tak pro srandu králíkům. Po téhle první sympatické ochutnávce jsem navíc ještě o kousek zvědavější na starší počiny, byť tak nějak tuším, že to asi bude znít trochu jinak než novinka. Rozhodně se ale někdy pokusím tomu dát čas, neboť náhodné ukázky z debutu, které jsem si pustil k psaní tohohle závěru, znějí naprosto skvěle.


Selvans – Lupercalia

Selvans - Lupercalia
Země: Itálie
Žánr: atmospheric / symphonic black / folk metal
Datum vydání: 19.10.2015
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Matavitatau
02. Versipellis
03. O Clitumne!
04. Hirpi Sorani
05. Scurtchìn
06. N.A.F.H.

Hrací doba: 61:37

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Musím říct, že Italové Selvans mě vlastně zaujali hned na prvním rande. Úvodní setkání proběhlo prostřednictvím skladby „O Clitumne!“, která se mi strašně zalíbila, a okamžitě jsem se na v té době ještě nadcházející debutovou desku „Lupercalia“ začal těšit. Na základě oné ukázky jsem totiž doufal, že by mohlo jít o působivý atmospheric black metalový opus, a takové věci mám hodně rád. Nicméně, aniž by výsledná podoba „Lupercalia“ byla špatná, mám z toho takový pocit, že jsem přece jenom očekával víc. Vezměme to ovšem popořadě…

Selvans jako takoví vlastně nefungují nijak dlouho. Oficiální vznik formace se datuje teprve do loňského roku, kdy ji dali dohromady dva stěžejní protagonisté, Selvans Haruspex (zpěv, klávesy, folkové nástroje) a Sethlans Fulguriator (vedlejší zpěv, kytara, baskytara), oba také bývalí členové dnes již nefungující skupiny Draugr, která se rozpadla na sklonku roku 2013. Selvans takřka okamžitě zakotvili u kultovních Avantgarde Music, pod jejichž křídly letos v únoru vydali pilotní EP „Clangores plenilunio“. Od tohoto momentu nestačil uběhnout ani rok a Italové již servírují dlouhohrající debut, jímž je právě „Lupercalia“.

Na první pohled zdálky a bez znalosti kontextu toho, že jednotliví členové už dříve někde hráli, se Selvans mohou tvářit jako další začínající formace. Nicméně vizuální a vlastně obecně celková prezentace skupiny vykazuje velkou sebejistotu a suverenitu a je z toho cítit, že Italové mají vcelku jasnou představu o tom, jak by to mělo vypadat. A to samé lze vlastně říct i o hudební stránce, protože ani z té není cítit žádná nejistota, tápání či hledání sebe sama.

To, co Selvans produkují, by šlo dost jednoduše shrábnout pod škatulku atmospheric black metal, ale líbí se mi, že ve skutečnosti je tam těch vrstev trochu víc a ta výsledná mozaika není stavěná úplně triviálně. Základem je samozřejmě právě black metal, přičemž se zde tříští takové dva žánrové proudy. Prvním je řekněme stylově čistší podoba, které nechybí takový ten black metalový feeling, rychlost a jistá dávka agrese, byť v reálu ta hudba nijak zvlášť agresivně nepůsobí, což je u těch atmosféricky laděných formací docela běžný jev. Zároveň to ale Selvans pohánějí poměrně bohatou vrstvou kláves, díky níž to dostává patinu symfonického black metalu z 90. let, který tehdy měl svoje nesporné kouzlo.

A nad tím vším se vznáší ještě třetí, folklórní vrstva, jež je zde přítomna vlastně hned dvojím způsobem. Jednak pocitově, protože celé „Lupercalia“ obklopuje jakási přírodní aura, a to i v těch black metalových pasážích. Druhak ale také za pomoci folkových nástrojů, které se uplatňují především v atmosférických intrech jednotlivých skladeb.

Takhle řečeno mi to všechno zní velice zajímavě, ale navzdory tomu, že Selvans vařili s jistou rukou a z kvalitních surovin, „Lupercalia“ není zas až tak extrémně působivé. Nemůžu si pomoct, ale nějakým způsobem si to prostě všechno k sobě nesedlo a nemaká to na sto procent, ačkoliv nelze říct, že by Italové dělali tohle nebo tamto špatně. Přesto je ale na začátku zmiňovaná „O Clitumne!“ jednoznačným vrcholem – snad proto, že ze zbytku nahrávky vystupuje svou epičností, proměnlivější strukturou a bohatším zapojením oněch folklórních prvků.

Zbylá čtveřice skladeb, nepočítáme-li tříminutové intro „Matavitatau“, je vlastně vystavěná dle totožného receptu. Atmosférický rozjezd, v němž hraje hlavní roli folk (metal), aby se kompozice posléze zvrhla v atmosféricky black metalovou jízdu v rychlém tempu, během níž sice Selvans stále nezapomínají dávkovat tuhle rozmáchlé kytarové melodie, támhle onu porci zmiňovaných epických kláves, ale ani to nezabraňuje jistému pocitu jednotvárnosti, jenž se nejpozději v posledních dvou písních „Scurtchìn“ a „N.A.F.H.“ začne dostavovat. A ono co si budeme povídat, tomuhle moc nenapomáhá ani fakt, že Selvans pracují na dlouhých stopážích (s výjimkou intra se pod deset minut vešla pouze „O Clitumne!“) a že celková hrací doba „Lupercalia“ přesáhla ambiciózní hodinu.

Selvans

„Lupercalia“ tedy rozhodně má své mouchy, ale obecně vzato jde stále o poměrně zajímavou nahrávku a především – je cítit, že Selvans mají hodně velký potenciál. Navíc i navzdory tomu, co jsem řekl v předcházejícím odstavci, bych nechtěl vzbudit dojem, že je ten materiál jalový, protože jistou sílu to pořád má, ačkoliv je pravda, že tato plně vynikla až živě, zatímco z desky zas až tak jednoznačně nepůsobí.

Každopádně, na další počiny Selvans si určitě počkám a zároveň budu doufat, že Italové zvýší využití folku, protože právě v těchto momentech jsou nejpůsobivější, a to jak v čistě folk metalových pasážích, tak i tehdy, kdy tyto prvky spojují s black metalem. Jak ukazuje již tolikrát jmenovaná „O Clitumne!“, tak právě tudy to funguje a výsledek stojí za to. Nicméně mám-li debut přece jen zhodnotit upřímně, pak ano, čekal jsem od „Lupercalia“ mnohem víc sugestivní zážitek, než jaký je album nakonec schopno nabídnout. Škoda.


Cruadalach – Rebel Against Me

Cruadalach - Rebel Against Me
Země: Česká republika
Žánr: folk metal / hardcore / world music
Datum vydání: 17.1.2015
Label: Metalgate Records

Tracklist:
01. Revolt Without a Name
02. Shiva World Dance Party
03. Stuff that Matters
04. Earth Café
05. Rebel Agaist Me
06. Wolves at the Gate
07. Life Worshipping Bastards
08. Satyros
09. Karma to Burn
10. The Astralnaut
11. Ziemie niczyje

Hrací doba: 40:26

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Co si budeme povídat, nějaké zásadní numero folk metalových kapel se na domácí scéně nepohybuje a ty, které stojí za řeč, bych spočítal asi tak na prstech jedné ruky, které chybí pár prstů. Z těch aktivních mě vlastně napadají jen dvě jména — Silent Stream of Godless Elegy a, tušíte správně, pražská úderka Cruadalach. Osmičlenné komando vydalo před čtyřmi roky plnohodnotný debut „Lead – Not Follow“ a v poslední době je o něm opět slyšet. Jestli je to spíš díky názorové přestřelce s nejmenovaným zinem nebo v poslední době nijak neskrývanému aktivismu členů kapely mi je upřímně volné, protože pro mě je stěžejní především jejich druhá dlouhohrající deska nazvaná „Rebel Against Me“, která vznikla díky crowdfundingové kampani na portálu Startovač. Nakolik je takový přístup košer / fér / nefér / úplně na piču, tu hodnotit nebudu, hlavně díky tomu, že sám nemám v argumentech pro a proti tak docela jasno. Nicméně deska je na světě už nějakou tu dobu a je nejvyšší čas se podívat, jak se jí prořezaly první zuby.

Když jsem nakousl folk metal, pár věcí by bylo asi vhodné hned zpočátku uvést na pravou míru, protože když to vezmu kolem a kolem, metalu jako takového v hudbě Cruadalach moc nezůstalo. Více či méně podle očekávání se kapela přiklonila k energičtější kytarové hudbě a spíš než kov opředený tradičními melodiemi nyní drhne hardcore kořeněný širokou paletou folkových nástrojů. Vlivy nejrůznějších kultur, které se v písních prolínají, dají spíše než na folk vzpomenout na barvitou world music, což je vzhledem k pojetí, kterým Cruadalach uchopili svoji současnou tvorbu, nejspíše mnohem trefnější přívlastek. Kapela rozhodně nestojí na místě a progrese je patrná snad ve všech směrech. Na první poslech je nejvíce znát Radalfův výrazný posun k lepšímu, většina poloh mu prostě sedne a snad se mi nestalo, že by mě nějaký jeho part vyloženě tahal za uši. Spíš mám dojem, že je v čistých vokálech občas zbytečně nevýrazný, což ale vynahrazuje osobitou barvou hlasu. Radalf na to ovšem tentokrát není sám – sem tam si zařve i druhý kytarista Pigboss a v několika případech se připojí i trojice holek z Percival Shuttenbach, z jejichž projevu mě mrazí – a nejinak je tomu i tentokrát.

Z dlouhodobého hlediska je ovšem nejvýraznější změna v kompozici skladeb. Když jsem zhruba rok, dva zpátky někde četl cosi o tom, že na rozdíl od předchozí desky v současnosti kapela skládá docela jinak, měl jsem za to, že to jsou jen charakteristické silácké kecy, nicméně opak je pravdou. „Rebel Against Me“ je oproti svému předchůdci počin mnohem vyzrálejší, barvitější a vyváženější. Rytmická dvojice LazarDatel žene kupředu dvojici kytar i slušný arzenál folkových nástrojů, přičemž ani jedna složka není nazbyt. Většina riffů má něco do sebe, nejsou vyloženě jednotvárné ani repetetivní, čemuž pomáhá zapojení dvou kytar. U mě ovšem vede Lazarova basa, která má pár skvělých pasáží (hlavně v titulní písni), případně si příjemně brumlá v pozadí a její nazvučení posouvá desku zase o něco výše. O melodie se většinou stará dvojice houslí a arzenál dechových nástrojů v obsazení HoneyEliškaPetra, kytary se je ovšem snaží maximálně reflektovat a sem tam přispějí melodičtější troškou do mlýna. Jako celek působí písně kompaktně, pestré přechody mezi tvrdými riffovačkami a melodičtějšími pasážemi zní skvěle.

Potud všechno v pořádku. Jediná věc, která podle mě desku zásadně shazuje, je produkce. Nástroje sice jsou slyšet všechny, hlavně ty melodické jsou po většinu času krásně čitelné – nicméně i tak by to mohlo být mnohem lepší. Když jsou v jeden okamžik slyšet všechny instrumenty, zvuk se ve výškách začíná slévat (a pochybuji o tom, že by chyba byla na straně mého reprodukčního zařízení) a zejména kytary nejsou kdovíjak srozumitelné, především díky jejich nepříliš výraznému zvuku. Takhle že zní nařvaný folk / hardcore? Tohle že je ten rebel stojící proti mně? Vážně? Kruci prdel, vždyť pasáže, které by jinak trhaly hlavy i s páteří díky nevýrazné produkci sotva šimrají na varlatech. Jediné, co skutečně stojí za řeč, je již zmiňovaná baskytara. Jakkoliv se kapela snaží, seč může, nejlépe paradoxně vycházejí pasáže, kde se toho tolik neděje, slovo mají čistě melodické party a jednotlivé nástroje tak na pár chvil dostanou hloubku, jakou si zaslouží. Samozřejmě, mohlo to dopadnout i mnohem hůř, nicméně také mnohem lépe a současný polovičatý stav ve výsledku předkládá nejvypjatější pasáže tak podivně prázdné a bez šťávy, že by se chtělo říct, že kapela skutečně hraje tužku, i když to zdaleka není pravda. To pro mě z „Rebela“ chtě nechtě opět činí spíš seznam položek pro koncertní setlist než desku, již bych si s chutí pustil doma, protože právě živě vynikne skutečná síla, kterou skladby skrývají.

 

Co na tom, že Cruadalach umí zahrát nařachané pecky v čele s „Shiva World Dance Party“ nebo titulní „Rebel Against Me“ stejně jako klidnější „Earth Café“ či takřka epickou „The Astralnaut“, když hudebně zkrátka nevyniknou tak, jak by mohly. Naštěstí většina písní je dobrá sama o sobě a vyložené vaty se na 40 minutách najde menšina – jmenovitě hlavně nevýrazná „Satyros“ nebo „Karma to Burn“. Nijak zvlášť mě nechytla ani závěrečná instrumentálka „Ziemie niczyje“, která je sice fešná, ale svým akustickým hávem mi do zbytku alba příliš nezapadá a spíš mě ruší. Nutno ale přiznat, že svojí procítěností a lehkým patosem naopak dobře doplňuje poselství desky, které se motá kolem lidských hodnot, odporu k válce a konzumu, zaobírá se ekologickými tématy a láskou k životu takovému, jaký je. Možná trochu škoda, že vzhledem k názvům písní jako „Shiva World Dance Party“, „Karma to Burn“ nebo „Earth Café“ Cruadalach nehrají nějaký zhulený stoner rock, neb tematicky by to sedlo jak prdel na hrnec, hehe.

Shrnuto podtrženo, „Rebel Against Me“ rozhodně není marný počin. Působí na mě mnohem lepším dojmem než předchozí „Lead – Not Follow“, nepůsobí tak přeplácaně a nebýt slévajícího se zvuku, v němž se vytrácí to nejpodstatnější z alba, baví mě ještě mnohem víc. Mám ale dojem, že Cruadalach jsou přesně tou kapelou, jejíž písně si vždycky nejvíc užijete živě, přičemž v tomto ohledu funguje „Rebel“ možná i lépe než nejstarší a nejosvědčenější odrhovačky z počátků kapely, což nějaké roztrpčené dojmy z alba do jisté míry kompenzuje.