Archiv štítku: folk metal

Kromlek – Finis terræ

Kromlek - Finis terræ
Země: Německo
Žánr: pagan / folk metal
Datum vydání: 8.4.2011
Label: Trollzorn Records

Tracklist:
01. Iron Age Prelude
02. Nekropolis’ Fall
03. Angrlióð
04. The Cocoon
05. Mantikor
06. Manjushri aus mir
07. Moritvrvs immortalis
08. Ad Rvbiconem
09. Bastion
10. Creation’s Crowning Glory
11. Metropolian Roots
12. Egophaneia
13. Finis terræ

Hodnocení: 3,5/10

Odkazy:
web / facebook

Nevím jak vám, ale mně z hudebního spojení německý pagan metal přímo naskakují osypky. Nemám samozřejmě nic proti německému metalu obecně – kdyby ho nebylo, byla by scéna ochuzena o spoustu skvělé muziky – ale zrovna v pohanské odnoži tvoří Němci s prominutím sračky. Všechno souvisí se vším. Německo je největší trh, tudíž nejvíce masírovaný reklamou (kdo si myslí, že tohle se v “undergroundovém” metalu neděje, měl by si sundat klapky z očí), a když před několika lety praskl boom s jakoukoliv folk/pagan/viking hudbou, na níž Němci-jódlováci s chutí slyší a na níž s chutí sypou penízky ze šrajtoflí, není divu, že právě v Německu se objevilo tak obrovské množství skupin tohoto žánru. Jedna jako druhá, x-tá kopírka x-tého plagiátu; desítky, ne-li stovky kapel, mezi nimiž není rozdíl a které se nedají takřka poslouchat. Všechny znějí stejně jako Equilibrium nebo Varg – abychom jmenovali ty nejznámější – kteří rovněž stojí za velké prdlačky…

Tak, a teď jistě spousta z vás očekává, že vybalím to svoje pověstné “výjimka potvrzuje pravidlo a tou výjimkou jsou právě recenzovaní Kromlek“. Nemáte pravdu. Kromlek je úplně stejná blbost jako všechny ostatní smečky téhle rádoby scény, z níž je každému soudnému znalci pořádného pohanského metalu na blití. Možná vás napadne, proč se právě Kromlek mají ze všech těch vidláků dočkat exemplárního potrestání recenzí? Řeknu vám, že vlastně ani nevím… někdo to prostě odnést musí. Možná to bude tím, že díky jedné slušné “hymně” “Strandhagg Pt. I” (kterou skupina jakožto svůj jediný pořádný song velice prozřetelně umístila na obě předchozí alba a osobně se docela divím, že není i na tom třetím) jsem Kromlek až doteď neměl zaškatulkované jako až tak hroznou kapelu, takže snad to bude tohle, proč jsem si “Finis terræ” vůbec sháněl. Jak to tak ale poslouchám, měl jsem si to radši odpustit.

Ani vám tak nějak nedokážu prostě říct, co je na “Finis terræ” vlastně špatně. Ono se přímo nabízí říct “všechno”, jenže to by mi nejspíš neprošlo a navíc to ani psát nechci. Vystižněji to snad ale říct nejde. Prostě pustím a slyším, že to stojí za jeden velký exkrement. Nad zoufalým nedostatkem originality bych ještě jakž takž dokázal s menším sebezapřením přihmouřit oči, ale fakt, že album je hudebně naprosto prázdné, už odpustit nelze. Že se nejedná o nic originálního bych ještě přes srdce dokázal přenést, ale to by “Finis terræ” muselo alespoň něčím promlouvat, což se neděje. Stačí vzpomenout třeba včera recenzované Dodsferd, kteří taktéž nepředvádějí žádné hudební vizionářství, přesto bych jejich alba zdaleka neoznačil za hudebně prázdná. Pokus o jakýsi rádoby pohanský nádech možná bude stačit trendovým Němcům, ne však mně. Kolovrátkovité riffy, bicí, zpěvy, klávesy – všechno nasekáno přesně dle potřeb a žádostí trendových “folk” metalových fans. Výsledkem je stokrát překydaný hnůj.

Trochu jsem na “Finis terræ” nepochopil jednu věc – pokus o transformaci z lesních mužíků do čehosi jen těžko identifikovatelného. Shozeny byly zvířecí kožíšky a červené barvičky, na jejichž místo nastoupily industriálně působící budovy na obalu. Kromlek sami sebe začali označovat jako “městský pohanský metal”, což se mně osobně jeví jako totální blbost. Možná by se dalo říct, že se skupina snaží alespoň o jakýs takýs posun… kdyby nějaký byl. Pár klávesových rejstříků à la Dark Tranquillity působí v kombinaci s onou debilní německou paganovinou jako absolutní chujovina. Kdyby to rovnou hodili do industriálu, řekl bych dobře, alespoň se snaží se někam dostat, pořád hledají to nejlepší výrazivo, ale nic takového se neděje a výsledek zní strašně nedodělaně, nedotaženě, polovičatě. Onen “progres” zní spíš jakože kapela vlastně ani neví, co chce. Na druhou stranu se Kromlek povedl celkem husarský kousek – skloubili dohromady totální blitku, že by to vola nenapadlo, a pořád to zní neoriginálně.

Kromlek

Pokud se to někomu líbí, tak se omlouvám, ale mám-li mluvit sám za sebe, v životě si tohle už dobrovolně nepustím. Vždycky každému na potkání vykládám, ať nechlastá a ušetřené peníze radši vrazí do originálních alb, jelikož je to hodnotnější (člověk se opije, vybleje a vystřízliví, zatímco CDčko mu zůstane). Ale v případě “Finis terræ” se běžte radši ožrat – bude to užitečnější, nebude to taková ztráta času a bude vás to na rozdíl od poslechu novinky Kromlek bavit. Jestli chcete pořádný pagan/viking/black, sežeňte si radši nové desky Irů Primordial a Norů Helheim!


Leaves’ Eyes – Meredead

Leaves' Eyes - Meredead
Země: Německo
Žánr: symphonic / folk metal
Datum vydání: 22.4.2011
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Spirits’ Masquerade
02. Étaín
03. Velvet Heart
04. Kråkevisa
05. To France [Mike Oldfield cover]
06. Meredead
07. Sigrlinn
08. Mine tåror er ei grimme
09. Empty Horizon
10. Veritas
11. Nystev
12. Tell-Tale Eyes

Hodnocení:
H. – 7/10
Ježura – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jak nám velí známé přísloví, kujme železo, dokud je žhavé. Německé formaci Leaves’ Eyes v čele s norskou zpěvačkou Liv Kristine Espenæs Krull evidentně toto pořekadlo není cizí, neboť se jím evidentně řídí. Jejich jméno za poslední roky stále roste, tudíž není moc s podivem, že tentokrát nemuseli příznivci jejich tvorby čekat na nový dlouhohrající materiál čtyři roky, jak tomu bylo u poslední “Njord”, ale pouze poloviční dobu, než se na trhu objevila novinka “Meredead”. S podivem už by však mohl být fakt, že Leaves’ Eyes se za tuto poloviční dobu povedlo stvořit skladby o poznání silnější než ty, které se vyskytovaly na “Njord”. Jakto? Čtěte dále, přece vám to nevykecám hned v prvním odstavci (smích).

“Kýč.” Přesně tímhle slovem začínala kdysi dávno moje recenze na “Njord” (ne že bych si to pamatoval – jsem od přírody rozeným sklerotikem – ale dohledal jsem si to…). “Meredead” je dle mého skromného názoru určitě lepší v tom, že se oné kýčovitosti či cukrkandlového vyznění – říkejte si tomu, jak chcete – dokázali když ne zbavit, tak je alespoň usměrnit do snesitelných mezí. Nebo spíše patřičných mezí, to zní lépe, protože, věřte tomu nebo ne, na “Meredead” je to právě ta pohádkovost, která Leaves’ Eyes tentokrát opravdu hraje do karet a která je jednou z neinteresantnějších věcí nahrávky. Výsledkem sice stále jsou sladké melodie, ale ne přeslazené – a v tom je obrovský rozdíl.

“Meredead” však ohromně těží ještě z jedné věci, jež je podle mne v tomto případě doslova trefou do černého prostředku terče – je to neustále narůstající vliv keltského folku v muzice Leaves’ Eyes. Přeskočme teď obligátní povídání o vývoji skupiny, jelikož ten progres je tentokrát tak výrazný a nepřeslechnutelný, že snad o něm nemá ani cenu mluvit; nelze však nezmínit, že ona kombinace keltského folku a gotického metalu, od Leaves’ Eyes ne zrovna vyloženě očekávaná, opravdu funguje. Sám se vlastně divím jak moc. Na druhou stranu, a to je skupině nutné přičíst k dobru, je tento prvek podáván stylem, že méně je někdy více, což se, jak lze z výsledku pěkně slyšet, velice povedlo. Myslím, že nebudu vypouštět jakékoliv bludy, když řeknu, že právě tohle je na “Meredead” to nejzábavnější (čímž nemám na mysli, že je to vtipné, nýbrž že to baví). Jak jinak si lze vysvětlit, že právě skladby, v nichž je ona keltská složka nejvýraznější, jsou v podstatě ve všech případech vrcholy desky. Na mysli mám písně jako “Kråkevisa”, “Sigrlinn” nebo “Nystev” (zrovna ta je má oblíbená, pokud to chcete vědět). Jen mi přijde docela zajímavé, že první a třetí zmiňovaná skladba je v obou případech předělená norská lidovka, přičemž, nemůžu si pomoct, mi to moc norsky nezní. Ale důležitější než pitvání se v takovýchto detailech je fakt, že je to po čertech dobré.

Další věc, která mne osobně na “Meredead” velice zaujala, souvisí s mojí nechutí k pomalým písničkám v gothic metalu, neboť v naprosto drtivé většině případů jsou z mého pohledu přespříliš přeslazené. Leaves’ Eyes se však tentokrát povedlo stvořit takového kusy způsobem (a že těch pomalejších je většina), že ani takový oprsklý škarohlíd jako já nemůže moc co ceknout. Kromě již zmíněné “Sigrlinn”, v níž se zřejmě nejvíce ozývá growling Alexandera Krulla, který tentokrát nedostal moc prostoru, bych v tomto ohledu vyzdvihl možná překvapivě závěrečnou akustickou pohodovku “Tell-Tale Eyes”. Naprosto skvělá je rovněž mezihra “Veritas”, kterou bych si nechal líbit bez problému delší.

Nejvíce problematickou položkou nahrávky tak paradoxně zůstává její první singl – předělávka “To France” od Mikea Oldfielda. I když se oprostím od své nechuti k předělaným skladbám (možná jsem divný, ale já když si pustím kupříkladu album Leaves’ Eyes, chci poslouchat Leaves’ Eyes, ne covery; stejně tak na koncertech dávám přednost vlastním skladbám; překopávky jsou až na naprosto ojedinělé výjimky záležitostí, která mě spíše irituje), pořád musím “To France” jako jeden z nejméně záživných momentů “Meredead”. Ne, neříkám, že je to nějaký extrémní průser a že se to nedá vůbec poslouchat, ale to je dáno kvalitami samotné písně, ne tím, že by ji Leaves’ Eyes nějakým skvělým způsobem předělali. Že je originál o 100% lepší, snad ani nemusím dodávat. Ostatně si názor můžete udělat v přiloženém videu.

I přesto je “Meredead” jako celek mnohem lepším počinem, než bylo poslední “Njord” (vysvětlí mi někdo, co jsem to tenkrát hulil, že jsem tomu mohl dát 7/10? Tak 5,5 bodů, maximálně 6, když přivřu obě oči, uši, nosní dírky i řitní otvor). Dovolím si dokonce tvrdit, že “Meredead” je nejspíše ta nejlepší kolekce, kterou Leaves’ Eyes vydali od skvělého debutu “Lovelorn” z roku 2004. Není to vůbec špatné, právě naopak – na novinku Leaves’ Eyes jsem se díval spíše skepticky a očekával jsem spíše další dávku sladkobolných cajdáků. Proto jsem výsledek vcelku příjemně překvapen.


Další názory:

Zprávy o blížícím se albu Leaves’ Eyes mě celou dobu nechávaly naprosto chladným. I přes osvěžující vystoupení na loňském Metalfestu jsem totiž nečekal nic jiného než chytlavý, ale po delší době značně nudící “Njord” v2.0. H., budiž pochválen, mě však ukecal, abych “Meredead” věnoval nějaký ten čas, a když jsem se k tomu nakonec z nudy dokopal, zůstal jsem sedět s otevřenou pusou. Novinka si sice uchovává znaky pro kapelu typické, ale zároveň zní úplně jinak než její předchůdce, zmíněný “Njord”. Ústřední skladatelské a manželské duo totiž protentokrát značně upozadilo metalovou složku ve prospěch té folkové a s odstupem musím říct, že je to to nejlepší, čeho se mohli dopustit. Výsledkem je tak mimořádně klidná, přesto emotivní a nebojím se říct krásná deska, která donutí nejednoho pochybovače uznale pozdvihnout obočí…
Ježura


Rudra – Brahmavidya: Immortal I

Rudra - Brahmavidya: Immortal I
Země: Velká Británie
Žánr: death / black / folk metal
Datum vydání: 4.7.2011
Label: Agni Productions
Původní vydání: 3.3.2011, Sonic Blast Media

Tracklist:
01. Now, Therefore…
02. Illusory Enlightenment
03. Ravenous Theories of Deception
04. Vultures of Slavery
05. Incredulous Void
06. Sinister Devotion
07. Harrowing Carrions of Syllogism
08. Embryonic Theologies
09. Supposed Sages of Sensuality
10. Hymns of the Immortal Self
11. Advaita Samrajya

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Agni Productions

Abych se přiznal, scénu jihovýchodní Asie v podstatě nesleduji, jelikož v této oblasti vládne především death metal a grind, což není zrovna moje parketa. Když se nad tím zamyslím, konkrétně ze Singapuru, jediného mimoevropského městského státu na světě, z něhož pochází předmět dnešní recenze, znám v podstatě jen dvě jména: grindové chasníky Wormrot podle hudby (což je dáno především tím, že se objevují i v Evropě a že mají smlouvu se známým britským labelem Earache Records) a Rudra podle jména.

A jsou to právě druzí zmiňovaní veteráni singapurské scény, kteří jsou oním proklamovaným předmětem tohoto článku. Jak říkám, slyšel jsem o nich pouze podle názvu, ale o jejich muziku, tzv. vedic metal, což je vlastně jenom trochu víc cool označení pro death/black metal s exotickou náladou, jsem až doposud jaktěživ uchem nezavadil. Situace se mění až s aktuální deskou “Brahmavidya: Immortal I”, s níž Rudra uzavírají jednu trilogii (předchozí části “Brahmavidya: Primordial I” a “Brahmavidya: Transcendental I” vyšly v letech 2005 a 2009). Tak se, panstvo, hezky usaďte, trochu tu exotiku prubneme…

Rudra jsou pro našince zajímaví především a zejména jednou jedinou věcí, která člověka při poslechu zaujme víc než cokoliv jiného – svým původem. Dobrá zpráva je, že končiny z druhého konce světa jsou na “Brahmavidya: Immortal I” opravdu znatelně cítit, což Evropanovi, odkojenému miliónem místních death/black metalových kapel na milión způsobů, jistě přijde zajímavé. No, jen se zamyslete – kolikrát jste již měli tu čest s extrémním kytarovým nátěrem, okořeněným asijskými rytmy? Ano, jistě tu na mne každý z vás bez mrknutí oka na mne vybalí pár známých jmen jako třeba Chthonic, ale to se pohybujeme především v oblasti východní části kontinentu – Rudra přece jenom nabízí nálady trochu jiné části Asie.

Je nutné zdůraznit, že v případě Rudra se nejedná o exotiku pouze zdánlivou. Nejednou se mi podařilo narazit na případ, kdy se nějaká skupina tvářila jako kdo ví co neobvyklého, ale její hudba byla i přes zajímavý původ hoblovačka klasického evropského nebo amerického střihu, čili nic neslyšeného. Na “Brahmavidya: Immortal I” je to něco jiného – exotiku lze na desce opravdu cítit, je zde přímo hmatatelná, což je o to zajímavější, že Rudra si nevypomáhají žádnými lokálními fidlátky, ale vystačí si s nástrojovým obsazením dvě kytary-basa-bicí + samozřejmě vokál. Přesto na vás onen asijský odér okamžitě dýchne z charakteristických kytarových melodií a z na tradiční hudbu odkazujících zpěvů a různých leitmotivů. Stejně jako ožralcovi táhne z huby chlast, z téhle nahrávky táhne ona védská nálada, na níž skupina odkazuje vymyšlenou škatulkou. Ale stop infantilním přirovnáním. Každopádně je to věc, která je esem v rukávu Rudra, s nímž ale na druhou stranu “Brahmavidya: Immortal I” stojí a padá…

Zřejmě největší nevýhodu alba vidím v tom, že v podstatě všechny písničky jsou ukuchtěny dle jednoho receptu, který sice, pravda, chutná znamenitě, ale když se ho člověk přejí… Začátek vás povalí, kapela na nic nečeká a sází své trumfy od prvních vteřin, čímž vás sice okamžitě vtáhne do hry, avšak čím více se “Brahmavidya: Immortal I” blíží ke svému konci, tím více pozornosti opadává. A není to dáno tím, že by snad songy v druhé polovině byly horší, to ne, kvalitou jsou si rovny, ale právě v tom to možná je. To však nic nemění na faktu, že “Brahmavidya: Immortal I” je počin, který rozhodně má co říct a také to říká a jako takový určitě stojí za okoštování – už jen z toho důvodu, že je to na naše poměry zase jednou trochu něco jiného.

P.S. Pokud byste čistě náhodou chtěli slyšet jména některých songů, osobně bych doporučil vypalovačku “Ravenous Theories of Deception”, v níž vládne drtivý refrén, a výbornou předposlední “Hymns of the Immortal Self” ve středním tempu.


Moonsorrow – Varjoina kuljemme kuolleiden maassa

Moonsorrow - Varjoina kuljemme kuolleiden maassa
Země: Finsko
Žánr: folk / pagan / black metal
Datum vydání: 21.2.2011
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Tähtedön
02. Hävitetty
03. Muinaiset
04. Nälkä, väsymys ja epätoivo
05. Huuto
06. Kuolleille
07. Kuolleiden maa

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Čím jsem starší a mé hudební obzory širší, tím více se ztotožňuji s některými názory zkušenějších posluchačů. V tomto případě mám na mysli fakt (můžete s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co s tím naděláte), že současný pagan/folk metal trpí tragickou nadprodukcí průměrných až podprůměrných kapel, jež se vezou na vlně popularity tohoto hudebního odvětví a které rostou jak houby po dešti. V této plytké záplavě je pak stále těžší najít skutečnou kvalitu, originalitu a krásu. Bohůmdík, žánr nezemřel spolu s Quorthonem a jeho ikonickým počinem Bathory, a tak se i my pozdějšího data výroby můžeme těšit nestrojené velkoleposti starých mýtů a ság. Nevěříte? Pak odložte strach a vydejte se za horizont. Za ten samý horizont, který se vyjímá na obalu nejnovější desky Moonsorrow

Hned na začátek bych rád podotkl, že “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” je první album Moonsorrow, se kterým jsem se setkal zevrubněji než z doslechu. Nemohu jej tedy porovnávat s vychvalovanými předchůdci, což ale na druhou stranu otevírá prostor pro objektivní zhodnocení a můžete si být jisti, že všechny mé dojmy z něj jsou nezkreslené a upřímné. A že to nejsou dojmy ledajaké. Hned první tóny skladby “Tähdetön” napovídají, že posluchače čeká těžkopádná, drtivá ale přesto vznešená atmosféra, z níž odkapává roztátý sníh rovnou měrou namíchaný s krví prolitou na bojišti. Ano, přesně tak, tohle není žádná sranda, která se nejlépe poslouchá nad sklenkou něčeho ostřejšího. Tohle je hudba, která odhaluje ty temnější a krvavější stránky severské historie…

Čím déle album poslouchám, tím více se mě zmocňuje přesvědčení, že vytrhávat jakoukoli jeho složku z fungujícího a dokonale organického kontextu by přineslo víc škody než užitku. Přesto ale neodolám a musím zmínit fantasticky zkreslené kytary, nezaměnitelné melodie a naléhavý vokál Villeho Sorvaliho. Když k tomu přičtete ještě ve své pomalosti dokonale vznosné riffy, je nasnadě, že stačí zavřít oči, popustit uzdu fantazie a hudba ožije. A jak tak posloucháte, postupně vám dochází, kolik toho hudba Moonsorrow sdílí s písněmi bardů, kteří zmizeli v propadlišti dějin a zbyli po nich jen nápěvy. Ano, i přes drsný zevnějšek se ní totiž ukrývá ona nádherná melancholie, tak typická pro dávno zapomenuté příběhy a právě proto se jedná o mnohem víc než pusté řezání do kytar a opěvování vikinské statečnosti. To je ta přidaná hodnota, která činí Moonsorrow výjimečnými. Oni nezpívají písně, oni vypráví příběhy, ke kterým odkudsi hraje špičkový soundtrack…

Osobně obdivuji většinu umělců, kteří jsou schopni stvořit skladby delší než dlouhé tak, aby nenudily. V tomto směru patří Moonsorrow mezi pár neochvějných jistot, na které se lze v současnosti spolehnou a Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” to jenom potvrzuje. Celková stopáž jen lehce přes hodinu tomu při počtu stop moc nenasvědčuje, ale když se vezme v potaz, že regulérní skladby jsou na albu čtyři, nelze než smeknout. Tři krátká a vzájemně velmi podobná intermezza nelze hodnotit a slouží hlavně pro vytvoření dojmu cesty. Ta, tedy jestli jsem vše správně pochopil, vede skrze říši mrtvých a po pochopení všech stránek lehkého konceptu, který se vine celým albem musím říct, že je to cesta skutečně působivá.

Moonsorrow

Dlouholetý fanoušek Moonsorrow si na desku jistě udělal názor již dávno, tuhle recenzi s klidným srdcem pomine, a pokud si ji přeci jen přečte, je klidně možné, že s mým hodnocením nebude souhlasit. Těm ostatním ale říkám, že je “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” skvělé dílo. Sice ne úplně dokonalé, ale nepřehlédnutelně vyčnívá nad současnou pokleslou úroveň nebohého žánru. Pokud jste do dneška Moonsorrow neznali, věřte, že trpělivost při prvních posleších se několikanásobně vrátí a dost možná se stane, že se skrze novinku zamilujete i do zbytku tvorby téhle výjimečné skupiny stejně, jako se to stalo mně. A když nad tím tak přemýšlím, i tohle je potřeba zohlednit při finálním verdiktu…


Další názory:

Jestli něco Moonsorrow doopravdy umí, tak to jsou sáhodlouhé monumentální eposy. Obávám se, že předchozí geniální odysseu “Viides Luku: Hävitetty” už zřejmě nikdy nepřekonají, avšak i tak nejde o kvalitách jejich nového díla “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” pochybovat. Na desce se snoubí a vzájemně proplétá chladná epická atmoféra a melancholie s esencí krásné, ale drsné přírody mrazivého severu. Výsledkem je nahrávka, od níž se lze jen těžko odtrhnout. Takhle se má dělat pagan metal!
H.


Turisas – Stand Up and Fight

Turisas - Stand Up and Fight
Země: Finsko
Žánr: folk / symphonic metal
Datum vydání: 23.2.2011
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. The March of the Varangian Guard
02. Take the Day!
03. Hunting Pirates
04. Venetoi! – Prasinoi!
05. Stand Up and Fight
06. The Great Escape
07. Fear the Fear
08. End of an Empire
09. The Bosphorus Freezes Over

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

“Stand Up and Fight”, třetí dlouhohrající počin finské formace Turisas, byl před vydáním prezentován jako naprosto organické propojení orchestru s metalem, výpravné a epické, které si to může s klidem rozdat s filmovým soundtrackem. Což o to, takhle to zní velice hezky, neříkám, že ne, ale přece jenom… když jsem se rozpomněl na předchozí tvorbu Turisas a dal si dohromady jedna a jedna, vyšlo mi, že by výsledek mohl také dost dobře být jen přeplácanou a pateticky nabubřelou hovadinou. Nechápejte mne špatně, rozhodně jsem k poslechu nepřistupoval s očekáváním něčeho vyloženě strašného, ten červík pochybnosti však přece jenom nahlodával…

Finální podoba “Stand Up and Fight” nakonec není ve výsledku tak ukrutně špatná, ale k výše zmiňovaným promo kecům má rovněž sakra daleko… jak už to tak bývá, pravda je přibližně někde v polovině. Ano, uznávám, propojení orchestrálních nástrojů s těmi metalovými je sice opravdu přirozené a nenásilné, neznamená to však automaticky hned dechberoucí desku, to jistě uzná každý. Aby to mělo ten správný šmrnc, je samozřejmě nutné přihodit značnou dávku skladatelských schopností a především (a právě to je dle mého názoru u symfonického metalu hlavní) udržet své choutky na uzdě, aby nebyl konečný výsledek bombastický až moc, neboť, jak nám říká jedno provařené pořekadlo, méně je někdy více. Člověk se až diví, jak moc toto platí…

Teď už se však přenesme od obecného filozofování o hudbě přímo konkrétně k “Stand Up and Fight”. Jak jsem si již dovolil podotknout někde v předchozích řádcích, album zůstalo tak na půli své cesty. Anebo také, abych to vyjádřil trochu srozumitelněji, v některých momentech Turisas tu hranici mezi dobrou výpravnou hudbou a patetickou břečkou “přes čáru” opravdu našli a vybalancovali, v jiných však ony choutky po symfonice na uzdě neudrželi a spadli do vyumělkovaného kýče, který si hraje na umění.

Dobře tedy, řekněme, že milý čtenář prahne po tom vědět, které skladby se Turisas povedly a které naopak ne. Ano, vím, je to vcelku naivní představa – nedělám si iluze, že by většině čtenářstva nebyly moje traktáty o hudbě volné jak pětiletému děcku guma od taťkových gatí, ale dejme tomu… I když ono je to možná svým způsobem dobře, jelikož, když tak o tom přemýšlím, si nejsem jist, jestli onu otázku vůbec dokážu zodpovědět. Tentokráte není na vině vrozená idiocie autora článku, nýbrž fakt, že Turisas mezi oběma polohami, té vyvážené a té kýčovité, skákají bez sebemenších skrupulí i v rámci jednotlivých kompozic. Není tedy problém začít slušnou pasáží, ale v průběhu songu to zazdít (“Fear the Fear”), ale zároveň také udělat některé položky tracklistu odrhovačkami od A do Z (“Hunting Pirates”, “Venetoi! – Prasinoi!”). Jako evidentně nejpovedenější skladby, které by dokázaly obstát v celé své délce, bych považoval “Take the Day!” (ta je nejspíše nejlepší), titulní “Stand Up and Fight” a s přimhouřením oka vlastně i “The Great Escape”, což však není zrovna velké číslo. A ten zbytek? Kde nic, tu nic. Sem tam zajímavý nápad, ale většinou se nejedná o nic výraznějšího. A teď si vezměte, že deska měla působit jako výpravná hudební cesta, které posluchače vezme mimo všední realitu, zatímco se ale “nejedná o nic výraznějšího”. Nemůžu si pomoct, ale u mě tedy nesplněno.

Na druhou stranu se dá ocenit (a já to oceňuji), že Turisas alespoň nestojí na místě a na jejich novince je cítit pěkný skok kupředu. Otázkou do pranice ale zůstává, jestli je posun do pozice “Nightwish folk metalu” to pravé ořechové… zvláště když Nightwish dokážou být na rozdíl od Turisas alespoň opravdu zábavní. Nechci být nějak přehnaně zlý, ani si hrát na kazišuka uznávajícího jen underground a avantgardu, či si dokonce léčit nějaké komplexy, to v žádném případě, ale pokud mě nahrávka ani po velkém množství poslechů nedokáže nějak hlouběji zaujmout, nedá se svítit. Popravdě řečeno, pustil jsem si ji tolikrát jenom proto, že “to přece kurva musím naposlouchat na tu recenzi”. V dnešní době, kdy vám spousta lidí bez sebemenšího problému řekne, že nevidí důvod, proč za hudbu platit, můžeme použít jako kritérium kvality, jestli deska stojí za koupi. Mám-li to říct zcela upřímně, mně tedy ne. Ono zas až tak vyloženě hrozné “Stand Up and Fight” není, ale když si vzpomenu, jak v ruce obracím každý peníz a rozhoduji se, kolik desek si ještě mohu dovolit, hned mě chuť investovat do alb jako “Stand Up and Fight” přejde.

Nevím, jestli na podobně symfonickou hudbu prostě “nemám buňku”, vždy jsem byl přesvědčen, že můj hudební vkus nemá zábrany, ale novinka Turisas mě prostě nebaví. Ať poslouchám jak poslouchám. Toť můj osobní názor. Na druhou stranu to alespoň kapele na fotkách sekne…


Cruadalach

Cruadalach - Agni - Unveil What's Burning Inside
Země: Česká republika
Žánr: folk metal

Otázky: H.
Odpovědi: Cruadalach
Počet otázek: 9

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

Ať už vám konkrétně tato skupina nebo i celý folk metalový žánr obecně sedí nebo ne, není možné ignorovat, že jméno Cruadalach stoupá strmě vzhůru. A to je kapela teprve na počátku své cesty! Abych řekl svůj osobní názor: pokud má nějaká domácí formace potenciál a šanci někam prorazit, jsou to jistě právě Cruadalach. Už jen díky (avšak nejen) tomu jsme si zde na Sicmaggot nemohli nechat ujít příležitost tuto smečku trochu proklepnout v rozhovoru :-) Na všetečné otázky odpovídal hlas celé kapely…


Zdravím Cruadalach! Ze všeho nejprve bych vám rád pogratuloval k povedenému minialbu “Agni – Unveil What’s Burning Inside”! Jak se vy sami díváte na výsledek? Jste na 100% s podobou EP spokojeni, nebo v kapele panuje zdravá řekněme “sebekritičnost” v tom smyslu, že je stále co zlepšovat a kam se posouvat? Pokud mám mluvit sám za sebe, já osobně bych viděl nějaké mezírky ve zvuku nahrávky. Ne že bych chtěl jakkoliv znevažovat Fedorovu práci [skupina nahrávala v domácím studiu Fedora Furnadžieva z Et Moriemur – pozn. redakce], to v žádném případě, avšak k muzice Cruadalach by mi seděl ještě o trochu plnější a dravější sound. Co vy na to? Je to jen osobní pocit jednoho redaktora a kapela má přesně takhle znít, nebo to hodláte v budoucnu trochu “pošoupnout”?

Ahoj Jendo, zdravíme Tebe i všechny redaktory a čtenáře zinu Sicmaggot! Rovnou k otázce – líbí se nám, jak nám podsouváš, že sebekritičnost je zdravá, a máš samozřejmě pravdu. Spokojený umělec je podle nás na nejlepší cestě do pekel, čili se snažíme nahlížet na vlastní práci co nejkritičtěji. Svůj zvuk a svou tvář jsme ještě rozhodně s určitostí nedefinovali, právě naopak. Od nahrávání EP uběhlo sotva pár měsíců a již teď jsme po stránce komponování někde úplně jinde. Už to ti může napovědět, že vlastnímu počinu bychom vytkli více, než jen zvuk. Na jednotlivých skladbách šlo například lépe aranžérsky zapracovat, stejně tak šlo vyždímat více z jejich rytmiky. Přesto jsme v danou chvíli podali náš maximální výkon a někteří z nás sami sebe muzikantsky doslova překonali. Pokud jde o zvuk nahrávky, to máš těžké. Na rozdíl od kompozic a hudebního umu se tato veličina vyvažuje do určité míry penězi a s těmi to není nikdy úplně jednoduché. Sice bychom si samozřejmě svůj zvuk představovali někde jinde, ale na rozpočet a podmínky, jaké byly k dispozici, předvedl Fedor i celá kapela perfektní práci. Ale k nejdůležitější části tvé otázky – jak jsme již řekli, na EP jsme pyšní, ale je to jen další krok na naší cestě. Rozhodně doufáme, že nahrávku ještě desetinásobně přebijeme naším debutem, stejně jako jsme épíčkem “Agni – Unveil What’s Burning inside” bezesporu přebili náš loňský demáč “V rytmu staré krve”. Stagnace je cesta do věčných lovišť a my hodláme jako kapela žít ještě hodně dlouho.

Cruadalach

Když už jsme u toho představování EP – co vlastně znamená výraz “agni”? Pokud člověk použije všemocného strýčka Googla, vypadnou mu odkazy směřující do Indie a významy týkající se ohně, ať v přímém významu nebo v přeneseném slova smyslu v podobě hindského boha ohně. Blíží se tyto interpretace tomu, co jste názvem chtěli vy sami sdělit, či se jedná o střelu takříkajíc mimo terč? Klidně všechny přítomné zvědavce poučte :-)

Nám šlo především o to, aby hlavní část názvu EP netvořilo české ani anglické slovo, ale aby byla jaksi univerzálnější. A když už se v textech často odkazujeme na esoterickou moudrost lidstva, proč nevzít slovo z jazyka, který je naším skutečným kořenem, tedy z prastarého sanskrtu? Už samotnou volbou jazyka dáváme najevo, že všichni pocházíme ze stejného rodu, a že je něco, co nás někde hluboko všechny spojuje. Co se týče samotného významu, “Agni” znamená primárně prostě oheň. Oheň je v mnoha tradicích nejvyšším elementem, který představuje nejsubtilnější rovinu existence v místě, kde se duše setkává s věčností. Proto je oheň středobodem nejrůznějších mýtů, například toho o Prométheovi, na jehož objevení mystéria elementu odkazuje i obal EP. V neposlední řadě jsme chtěli mít zabarvení obalu i název EP v takovém duchu, aby odkazoval na živelnost a ohnivost našich koncertů, na čemž si velmi zakládáme.

“Agni – Unveil What’s Burning Inside” obsahuje mimo jiné tři skladby, jež se objevily už na promu “V rytmu staré krve”. Hýbali jste nějak v mezičase s těmi songy? Mnohem lepší zvukový háv je myslím očividný, přijde mi však, že v některých pasážích jsou bohatší aranže a více vrstev nástrojů. Nejsem si však jistý, nejedná-li se pouze o vyniknutí těch “zastrčenějších” vrstev díky lepšímu zvuku. Probíhaly před natáčením minialba nějaké úpravy? To samé by mne zajímalo i v případě ostatních písní, které přece jenom už nějaký čas hrajete na koncertech – jedná se o původní verze, nebo došlo k nějakému průběžnému obohacování?

Každá skladba je odrazem své doby, a tak i ten náš trojlístek s ročním časovým odstupem zkrátka interpretujeme trošku odlišně. Samotné aranže jsme moc neměnili, spíše prostě jinak vnímáme dynamiku těch písní.

Co se týče ostatních skladeb, málokterá zůstává od svého složení zcela nepozměněná a i některé skladby z EP už dnes dokonce hrajeme živě lehce pozměněné. Například nedávno přišla naše Hanka s novou houslovou linkou do skladby “Vrásčitá”. Hrajeme prostě tak, aby nás to co nejvíce bavilo, a proto je nutné, aby naše skladby rostly s námi. Primárně se však zaměřujeme na dokončování skládání materiálu na debutovou desku.

Když člověk poslouchá vaši muziku, nelze přeslechnout velké množství vrstev a obrovský počet různých linek folkových nástrojů. Trochu jsem o tom přemýšlel a přijde mi, že bude asi velice málo pravděpodobné, aby jeden člověk přišel na zkušebnu už s kompletně hotovou skladbou, ale ani například taková improvizace mi při vašem nástrojovém obsazení moc nesedí. Jakým způsobem tedy vzniká vaše hudba? Jeden člen donese metalový základ písničky a všechny ty folkové instrumenty na něj pak roubujete? Nebo naopak vzniká nejdřív folková složka a kytary a bicí se přidávají? Nebo vypadá tvůrčí proces Cruadalach úplně jinak? Seznamte nás :-)

Tvůrčí proces se snažíme zcela záměrně měnit pokud možno s každou skladbou, aby byly posluchačsky i hudebně co nejrozmanitější. Nicméně tě možná překvapí, že náš kytarista Tomáš skutečně občas přijde s harmonicky i melodicky zcela perfektní, dodělanou skladbou, kterou se následně všichni učíme. Navíc tyto věci nevznikají experimentálně metodou “pokus-omyl”, ale Tom skutečně v hlavě slyší muziku, kterou pak jednoduše ťuká ve svém doupěti do noťasu. Neptej se nás, jak to dělá, asi v tom bude fakt nějaké nevšední nadání. Na tvorbě kapely se však podílí více či méně všichni členové. Základ “Confession” například udělala dechařka Petra, kostru podobně netypické skladby “Vrásčitá” pro změnu zpěvák Radalf, slušnou řádku písní napsal zase kompletně druhý kytarista Aleš, ale i ostatní občas přijdou s vůdčí linkou nebo minimálně propracovávají aranže skladeb v rámci své nástrojové sekce. Tvůrčí proces je skutečně ohromně bohatý a rozhodně si nemysli, že vše vzniká stejným továrním způsobem jako někde u pásu. Třeba jednu z aktuálně zkoušených skladeb na debut, “Living with Pride”, napsal RadalfTomášem při společném jamu, Aleš dopsal linky pro dudy a vymyslel pár skvělých vychytávek, další přišli s vlastními melodiemi a společně jsme pak propracovávali rytmiku. Skutečně pracujeme jako tým! Mimochodem – nikdy neskládáme primárně folkovou ani metalovou složku, vše je od začátku propojené a vždy dopředu počítáme s využitím každého nástroje. Kdyby to bylo jinak, byla by naše hudba podstatně chudší.

V návaznosti na předchozí otázku mě napadá ještě jedna – obecně se říká, že v kapele musí být tvůrčí osobnost, která skládá většinu materiálu a má tím pádem hlavní slovo, vy však navenek vystupuje jako skupina hudebníků, kde má každý naprosto rovnocenné postavení… na nějaké hlavní slovo tedy nehrajete? Co kdyby vás byl sudý počet a nemohli jste se na něčem demokraticky shodnout? Ve volné souvislosti s tím bych se ještě rád zeptal ještě na jednu věc. Nějak mi nesedí počty – proč vás je na fotkách dvakrát tolik (smích)?

Cruadalach, to je především devět lidí, kteří milují muziku. Navzdory mnoha rozdílům jsme na stejné vlně, co se týče toho, co chceme s klanem dokázat, a tak i přes občas ohnivější diskuze vždy nalezneme společnou řeč. Vlastně daleko jednodušeji, než si asi mnoho lidí představuje – o spoustě věcech nediskutujeme a nehlasujeme, protože zkrátka není o čem. Všichni máme společný sen, tak na co vůbec diskuze? Jinak je rozhodovací proces zcela přirozený a vyplývá z našich nátur. Někdo je kapku větší flegmatik než jiný, taky každý z nás tíhne k trochu jiné části naší “agendy”, a tak máme každý přirozeně vytvořený svůj prostor. Je vlastně takový malý zázrak, že navzdory všem rozdílům mezi námi a tomu, z jaké dálky někteří dojíždí, dokážeme zkoušet, bavit se, chodit spolu na koncerty a ještě jsme v takřka každodenním kontaktu alespoň přes net a telefony.

Cruadalach

A co se týká druhé části otázky – promo fotkami z října 2010 jsme chtěli naznačit, že klan Cruadalach netvoří jen několik muzikantů, ale především spousta lidí, bez kterých by náš hlas nic neznamenal. Dali jsme proto našim fanouškům a přátelům možnost, aby se na fotkách objevili s námi. Je to forma našeho poděkování za jejich podporu. Mezi lidmi na fotkách tak najdeš třeba Petřina manžela Vítka, který nám udělal web a nahrál niněru na bonusovou skladbu “Cernunnos, zlatooký král” pro vinylovou verzi našeho EP. Pak tam je Jirka, co si ještě po vydání pohrával se zvukovými stopami našeho starého dema, nebo Honza Knotek, který nám nemalou měrou pomohl při nahrávání EP. Samozřejmě spousta pro nás důležitých lidí chybí, ale to bychom se na ty skály už asi fakt nevešli…

Materiál, jímž se na “Agni – Unveil What’s Burning Inside” prezentujete, je velice rozmanitý. Od energických pecek (“Heavenly Forge”), přes vyloženě folkově laděné (“Pramen Epony”, “Golden Times”) a středověkem načichlé (“Rhythm of Our Blood”) věci, až k pomalým a melancholickým kouskům (“Vrásčitá”, “Confession”); v takové “Occident Sun” cítím dokonce i lehký orientální nádech. Je toto právě ta cesta, kterou se chcete ubírat – dát každé skladbě osobitý ráz? Abych vám taky trošku polechtal ego, musím říct, že je to pro posluchače určitě dobré, zvláště když to porovnáme se spoustou jiných folk metalových kapel, tvořících písničky jak přes kopírák jednu jako druhou (netřeba dodávat, na kterou finskou formaci od písmene K narážím :-)). Ale abych se dostal k jádru pudla – je nějaká hranice, za níž byste už nezašli, například že byste nepoužili nějaké party, protože by byly moc agresivní či naopak moc “popové”, nebo podobnou autocenzuru vůbec neřešíte a postupujete stylem “posluchač se s tím popere”?

Každá skladba musí mít vlastní tvář! Jaký by byl jinak důvod točit dvě různé? Důležité je, že všechny reprezentují svébytný styl, který se snažíme s Cruadalach pilovat a zdokonalovat. Co se týče hranice, za kterou bychom nešli, tak jednu opravdu máme. Neradi bychom zněli konvenčně nebo kopírovali něco, co už tu ve stejné formě bylo. Všechny další cesty jsou otevřeny, a kdybys slyšel materiál, který v těchto dnech pilujeme pro debutovou desku, byl bys možná překvapen, jak moc. Čekat můžete rozhodně energii, dravost i melodiku, rozhodně však ne stopadesátou variaci na folkmetalové legendy. Jako muzikanti jsme všichni velmi otevření novým vlivům, posloucháme a vstřebáváme ohromné množství hudby a rozhodně nehodláme balancovat na jednom místě a doufat, že z něj nespadneme. Přemýšlet, zda něco není “moc popové” nebo jiným způsobem “přes čáru”, znamená rdousit tvůrčí proces. A to by byla hrozná škoda.

Cruadalach

Čerstvě máte v kapse podpis s německou firmou Black Bards Entertainment. Otázka je vcelku jasná – jak jste se k nim dostali? Měli jste i jiné nabídky, nebo jste takříkajíc skočili po té první? Vyhmátli si vás sami, nebo jste “otravovali” s promem? Co si od spolupráce s Black Bards vlastně slibujete?

Dávno před navázáním kontaktu s Black Bards jsme o vydání našeho CD jednali s několika českými vydavatelstvími, z nichž nás nejvíce zaujala nabídka Herdrona vydat debut prostřednictvím časopisu Pařát, také proto, že z jeho strany byl zájem jednoznačný a jeho nároky pro nás splnitelné i za našich tehdejších podmínek, zároveň nás nesvazoval a dával nám prostor hledat dál. V létě 2010 jsme kontaktovali několik zahraničních vydavatelství včetně Black Bards, na něž jsme narazili při hledání zahraničních kapel pro výměnné koncertování, když jsme na Myspace našli jejich čerstvý objev, německou paganmetalovou kapelu Nothgard. Odpověď Black Bards byla negativní s odůvodněním, že nové kapely již nepřijímají. Od hledání v zahraničí jsme si tehdy slibovali i finanční pomoc při studiovém natáčení – v té době jsme ještě pomýšleli na to, že bychom se na podzim rádi zavřeli do profesionálního studia, ale nakonec jsme ani tímto, ani jiným způsobem nesehnali potřebné zázemí a finanční prostředky, proto EP vznikalo v domácím studiu FedoraEt Moriemur. Po realizování velmi úspěšného podzimního výměnného minitour Samhainfest, jehož účastnila i výše zmíněná kapela Nothgard (k tomu si potřebovali vyžádat svolení Black Bards a agentura jim posléze pomohla sehnat další kapelu pro support jimi pořádaného koncertu Samhainfestu), se na nás sám obrátil majitel Black Bards s pevným rozhodnutím, že o Cruadalach stojí. Důvodem evidentně nebyly jen naše umělecké kvality, ale i naše zjevné odhodlání jít si za svým cílem a udělat maximum pro jeho úspěšné dosažení, čemuž ostatně celou dobu mohli přihlížet. Jejich zájem o nás byl tak eminentní, že plně akceptovali to, že jsme již začali pracovat na CD pro Pařát, pouze požadovali jeho zkrácení, aby náš debut mohl vyjít až pod nimi. Herdron pak přistoupil na zkrácení na formu EP se sedmi písněmi. Během komunikace s nimi se nám podařilo vyjednat pro kapelu velmi příjemné podmínky, zároveň jsme sledovali aktivity agentury a ptali se na ni jiných jejích kapel, přičemž jsme získávali výhradně kladné reference. Ačkoliv byli tedy prvním zahraničním labelem, který o nás projevil zájem, rozhodně jsme po něm neskočili bez patřičné rozvahy.

A co od spolupráce s Black Bards očekáváme? Samozřejmě to, že náš debut vydá v západní Evropě, mimochodem plánuje i jeho distribuci v USA. Vydání debutu bude také podpořeno západoevropským tour – tedy nejspíš s většinou zastávek v Německu. To vše již bereme spíše jako samozřejmost, protože Black Bards toto pro své kapely opravdu dělá! Co je ale nejdůležitější, je to, jakou motivaci a výzvu pro nás jejich nabídka představuje. Je to výzva k sebezdokonalování každého z nás a k neustálé práci na všech aspektech fungování kapely. Především chceme, aby náš debut byl již na světové úrovni a abychom z našeho spojenectví získali co nejvíce jak pro nás, tak pro Black Bards. Také chceme skrz Black Bards ukázat Evropě, že česká metalová scéna rozhodně stojí za velkou pozornost a že se vyplatí investovat důvěru do našich kapel!

Cruadalach

Už na podzim by měl vyjít váš první dlouhohrající počin. Kdy a do jakého studia se jej chystáte vydat nahrát? Máte už nějakou bližší představu o desce – název, přesnější datum vydání, obal apod.? Velice by mne také zajímalo, jaképak songy se zde objeví… mám na mysli, jestli se budou opakovat písničky z “Agni…” nebo půjde o kompletně nový matroš?

Co se týče debutu, máme zatím poměrně přesnou představu o hudební náplni, máme ostatně většinu alba již napsanou a následující měsíce budeme zejména dolaďovat aranže a nechávat skladby zrát do podoby, kterou v dané chvíli zachytíme na desce. O názvu v tuto chvíli diskutujeme, máme ve hře pár alternativ, ale prozrazovat zatím raději nebudeme nic. Nicméně můžeme zcela stoprocentně prohlásit, že na debutu budou jen zcela nové a čerstvé skladby! Žádné znovunahrávání starších věcí již neplánujeme.

Na nahrávání jsme se domluvili se Slezanem Tomášem Špirkou, s nímž má velmi pozitivní zkušenosti dechařka Petra z nahrávání CD pro folklórní kapelu Szmyrum a chechuum, jejíž je členkou. Nahrávat se pravděpodobně bude v severomoravském studiu Devítky. Tomášův záběr jde skrze mnohé žánry, folklórem a popem počínaje (spolupracuje s několika polskými popovými veličinami) a metalem konče, takže pro kapelu kombinující metal s klasickými a folklórními nástroji jde o ideální volbu. Svůj velký smysl má i skutečnost, že kapela bude moci nahrávat na půdě severní Moravy, rodné hlíně hned tří členů Cruadalach.

Na závěr bych si dovolil podnítit trochu toho vašeho jasnovidectví :-) Máte německou firmu, hrajete styl, který dnes v rámci metalu frčí, ale dokážete jej uchopit osobitým způsobem – myslíte, že máte v takovéto konstelaci šanci prosadit se i za hranicemi České republiky? Bavme se čistě hypoteticky, kdyby na to přišlo, byli by Cruadalach ochotni naskočit na kolotoč deska-turné-deska-turné? Díky moc za rozhovor a ať vám to šlape! :-)

Kdyby na to přišlo, byli bychom ochotni jet až na konec světa.

Klan Cruadalach


Cruadalach – Agni – Unveil What’s Burning Inside

Cruadalach - Agni - Unveil What's Burning Inside
Země: Česká republika
Žánr: folk metal
Datum vydání: 21.2.2011
Label: Pařát Magazine

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Cruadalach

Cruadalach na scénu vtrhli jako blesk a během krátké chvíle si svými energickými koncerty udělali velice solidní jméno. Už teď mají za sebou několik málo zahraničních štací na místech, kam spousta jiných o mnoho déle hrajících českých kapel ani nečuchne, nemluvě o potvrzených festivalech v létě v Rakousku a Německu (a že například na takovém Northern Lights nehrají žádná ořezávátka). Docela s podivem, že Cruadalach svůj první pořádný počin (promo “V rytmu staré krve” jako pořádný počin neuznám, jelikož nevyšlo ve fyzické podobě :)) vydávají až teď. Kapela spojila své síly s časopisem Pařát, pod jehož záštitou právě minialbum “Agni – Unveil What’s Burning Inside” vychází…

Trojice skladeb, která se objevila už na “V rytmu staré krve” – jmenovitě jde o “Pramen Epony”, “Golden Times” a “Confession” – je přítomna i na aktuálním EP, tudíž se přímo nabízí možnost přímého srovnání. Pokud na premiérovém kraťasu zněly některé momenty lehce rozpačitě, což bylo dáno především ne zrovna povedeným a trochu “plechovým” zvukem (a jakože já nemám nic proti plechovému soundu, to bych neposlouchal garážový black metal, ale u folk metalu to přece jenom není to pravé ořechové…), “Agni – Unveil What’s Burning Inside” zachycuje možnosti Cruadalach s mnohem větší přesností. O zvukové stránce se ani nemá cenu bavit, v tomto ohledu šly songy o 100% nahoru (byť si myslím, že v tomto ohledu by toho šlo z hudby Cruadalach vyždímat ještě víc – chtělo by to opravdu profesionální studio), přijde mi však, že skupina rovněž trošku obohatila aranže, lehce poštelovala folkovou složku, prostě udělala vše, aby skladby mohly volněji dýchat.

Konkrétně ve folkové složce spatřuji tu největší devízu muziky Cruadalach. Pokud se podíváte na žánrově spřízněné formace, u většiny z nich znamená “folk” možná tak použití nějakých housliček, sem tam akordeonu a trochy samplů, avšak Cruadalach v tomto směru konkurenci převyšují obrovskou plejádou různých nástrojů, které jsou – a právě to je mi opravdu sympatické – živě přítomny i na koncertech. A že tam těch nástrojů je – housle, cello, dudy, flétny, píšťaly, šalmaje a kdovíco všechno ještě. “Agni – Unveil What’s Burning Inside” zní díky tomu vskutku živelně a, jak jen to říct, velice “folkově” (ne, nesmějte se, u spousty folk metalových skupin tenhle pocit nemám).

Co se týče konkrétních skladeb, u mě vede s přehledem procítěná “Vrásčitá” a energický otevírák “Occident Sun”. Celý materiál se ale poslouchá velice příjemně a uběhne rychleji, než se člověk vůbec má šanci začít nudit (však to má také jen půl hodinky). Tak či onak, jedná se o velice solidní placku, která, vzhledem k tomu, že se dá sehnat za lidové kilčo, stojí určitě za pořízení.

Cruadalach


Dalriada – Ígéret

Dalriada - Ígéret
Země: Maďarsko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 12.2.2011
Label: AFM Records

Tracklist:
01. Intro
02. Hajdútánc
03. Hozd el, Isten
04. Mennyei harang
05. Ígéret
06. Igazi tûz
07. Kinizsi mulatsága
08. A hadak útja
09. Leszek a csillag
10. Leszek a hold
11. Outro

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dalriadu jsem vždy bral jako velice solidní folk metalovou skupinu, jež sice v rámci svého žánru netvoří kdovíjaké umění, ale dokáže tento v (dnešní době klišé prolezlý) styl uchopit vcelku osobitě. Jednak se v rámci oné folk složky na rozdíl od většiny svých stylových souputníků neobracejí na sever Evropy (a že je to v některých případech obzvláště vtipné – viz Vikingové z Brazílie a podobné chuťovky), ale točí svými melodiemi, přesně dle země svého původu, v rytmu ďábelsky rychlého čardáše, což zní zmlsaným uším posluchačů dozajista zajímavě. A ona vlastně i ta samotná jejich maďarština zní sama o sobě našinci vcelku exoticky, byť Paprikáši nesídlí zrovna daleko. Jedná se tudíž suma sumárum o skupinu, která za nějaké to menší okoštování stojí – a jestli začít právě s aktuálním “Ígéret”, toť otázka, na niž se v našem dnešním povídání pokusíme nalézt odpověď.

Nic extrémně objevného sice Dalriada nikdy nepředváděla, ale stejně nebyl důvod se vzhledem k úrovni předcházejících nahrávek na “Ígéret” netěšit. Tím spíš, že se skupina opět vrací ke svému “měsíčnímu” cyklu, kdy každou desku pojmenovává podle jednoho měsíce v roce (aktuálně jsou v květnu). Minulý počin, “Arany – Album”, byl totiž prozatím jediným úkrokem z konceptu, na němž Dalriada zhudebnili některé poémy maďarského básníka Jánose Aranyho. Ale to jsme už trochu odbočili, takže honem zpátky k “Ígéret”… Intro, vskutku originálně nazvané “Intro”, je vcelku zajímavým úvodem do děje, který člověka správně navnadí na věci příští. A tak to má být, to je přesně to, co by intro mělo splňovat. Posluchač je tedy pěkně navnazen, muzika může začít hrát…

Desku, pokud vynecháme ono intro “Intro”, otevírá kousek s názvem “Hajdútánc”, jímž jsme se mohli kochat už nějaký ten pátek před vydáním díky videoklipu (pokud jste neviděli a máte náladu na trochu otřesné animace, najdete o kousek níže). Což o to, pecka je to celkem energická, se zajímavou strukturou, folková složka tomu dodává správný náboj, avšak jak se později ukáže, jedná se o jednu z nejlepších položek “Ígéret”. Když tak o tom ale přemýšlím, “nejlepší” nejspíš není to správné slovo, ale “nejvýraznější” – to je ono. Následující skladby nejsou o mnoho horší, ale “Hajdútánc” velice napomáhá fakt, že jednak stojí hned na začátku a jednak že má ještě videoklip. Následující trio písniček už není natolik chytlavé, aby člověka zaujalo nějak výrazněji, ale neexcelují nijak moc ani v atmosféře nebo jakési řekněme “přemýšlivosti”, která nutí člověka vracet se i k věcem, jež nejsou nějak chytlavé.

Světlejší moment nastává až se šestou “Igazi tûz”, v níž mne osobně zaujala především velice povedená houslová linka a rovněž jedno z nejlepších kytarových sól na desce. Ona “Igazi tûz” celkově předznamenává tu lepší, druhou polovinu “Ígéret”, která se poslouchá o mnoho lépe. Kupříkladu taková “A hadak útja”, vyprávějící maďarskou legendu o stvoření Mléčné dráhy, je opravdu výtečná. Následující “Leszek a csillag” člověka oproti tomu dostane hlavně velice vkusnými melodiemi (byť mi jsou setsakramentsky povědomé, jen si nemohu vybavit, kde jsem to slyšel, takže nemůžu kritizovat :)). Každopádně se v každém songu z druhé půli dá najít nějaký zajímavější moment, což bych o některých položkách z první poloviny moc neprohlašoval.

Ve své podstatě “Ígéret” není špatným albem, ale když to vezmu kolem a kolem, předchozí počiny se mi líbily o mnoho více. Takové “Arany – Album” bylo minimálně o jednu třídu víš. Přijde mi, jako kdyby se Dalriada jaksi snažili přiblížit se k současnému folk metalovému mainstreamu (a že ona ta hostovačka Jonne JärvelyKorpiklaani nebude zas taková náhoda), díky čemuž ztratili část své osobitosti. Jako kdyby brali ty samé ingredience, ale dosazovali je do obecnějšího vzorce a ta starší (dle mého názoru lepší) tvář Dalriada vystrkovala růžky jen sem tam. Nechápejte mě špatně, i “Ígéret” je vcelku solidní placka, jež si své fanoušky jistě najde, a jediný její problém tkví v tom, že ty předchozí holt byly lepší. Čímž si na závěr hezky odpovíme na v prvním odstavci položenou otázku – do okoštování téhle maďarské papričky se stojí za to pustit, ale pokud bych mohl doporučit – do toho staršího materiálu.


Korpiklaani – Ukon Wacka

Korpiklaani - Ukon Wacka
Země: Finsko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 4.2.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Louhen yhdeksäs poika
02. Päät pois tai hirteen [Peer Günt cover]
03. Tuoppi oltta
04. Lonkkaluut
05. Tequila
06. Ukon Wacka
07. Korvesta liha
08. Koivu ja tähti
09. Vaarinpolkka
10. Surma

Hodnocení:
Ježura – 6/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Každá nová deska Korpiklaani vzbuzuje emoce. V nemalém (a stále se rozšířujícím) táboře příznivců se otevírají lahve s nejrůznějším alkoholem a slaví se tak mocně, že to vypadá jako vizualizace některého z lihem čpících textů oslavované kapely. Na druhou stranu spousta recenzentů propadá depresím, protože musí znovu řešit problém, jak to okecat tentokrát. Ano, hodnotit Korpiklaani je úděl značně nevděčný, protože jejich tvorba vykazuje obdobné množství vývoje, jako hlavní zpravodajství Novy hodnotných informací. Tentokrát padl černý Petr na mě, takže vám přeji příjemnou zábavu. Repríza s pořadovým číslem 1001 právě začíná…

Status, který si Korpiklaani drží, pramení ze dvou zdrojů. Jejich hudba je zaprvé nenáročná, návyková a vysoce pařbotvorná a zadruhé se přísně drží jednoho mustru a jakékoli změny stylu a přístupu k věci nejsou žádoucí. Dá se jen stěží spekulovat, jestli by nějaké stylové osvěžení kapelu nakoplo, nebo naopak pohřbilo, takže pro hodnocení je třeba se omezit na hloubkovou analýzu prvního ze zmiňovaných faktorů. Hned první skladba dává dost vehementně najevo, že se rozhodně nedočkáme nějakých utahaných, pseudovýpravných cajdáků. Pěkně řízný rytmus, líbivé melodie, otvírák jak víno. Ve svižném tempu se pokračuje až do titulní skladby. “Ukon Wacka” ve slokách sází na melodii, která vyloženě evokuje náladu, panující okolo dlouhého stolu, který se prohýbá pod nezměrným množstvím jídla a pití, jehož konzumenti se, sedíc bok po boku a držíc se za ramena, svorně kývou do rytmu ze strany na stranu a nahlas prozpěvují. Svižnější refrén ale zase trochu přitlačí na pilu, takže o vyloženou uspávačku nejde. Vlastně celé album je dost svižné a energické, což je jedině k užitku. Dokonce i závěrečná “Surma” se z počáteční apatické houslové linky zvedne k až thrashovým pasážím.

Z předchozího odstavce je zřejmé, že co do skočnosti se novinka svým předchůdcům minimálně vyrovnává, jenže trochu horší je to s originalitou jednotlivých songů. Napočítal jsem celkem pět skladeb, které si rozhodně nespletu, z čehož u jedné (“Ukon Wacka”) to platí výhradně v rámci alba. To je na album, které čítá celkem deset skladeb, trochu málo. Částečně se tak naplňuje stinná stránka receptu na úspěch © Korpiklaani – fakt, že čím déle se tvoří to samé, tím zaměnitelnějšími se songy stávají. Na druhou stranu ti čtyři mušketýři nabízejí skutečně zapamatovatelné a chytlavé pasáže, které jim dost možná zajistí dlouhověkost. Až na singlovou “Tequila”, která si moje sympatie nezískala, jsou to totiž více či méně obstojné songy, i když se to přes jejich jednoduchost zdá být dost nepravděpodobné. Nade všechny musím vypíchnout vypalovačku “Lonkkaluut”, která mě proti všem předpokladům skutečně zvedla ze židle a naživo bych na ni byl ochoten velice významně zapařit.

Sečteno podtrženo, máme tu tři kvalitní skladby. Zbytek je pouze ucházející, ale neurazí, když člověk nehledá umění. Ale co si budeme povídat, Korpiklaani dělají hudbu, u které se dobře pije a na koncertech se na ni dobře paří. Nic víc, nic míň. Když pominu nulovou invenci, zbývá mi tu, chvála bohu, finsky zpívané, a na Korpiklaanské poměry silně nadprůměrné album, které jsem ochoten poslouchat i bez většího nátlaku, a to je v tomto případě úspěch. I přes slabší pasáže mě “Ukon Wacka” baví, a mám dojem, že to tak ještě dlouho vydrží. Věřte, že mě Korpiklaani vždy nechávali chladným, takže je to ode mě vlastně upřímná poklona. Hodnotit však musím (a vlastně taky chci) v absolutních měřítkách, takže to při tvorbě vlastního názoru prosím nechte na paměti…


Další názory:

Pokud jste někdy v minulosti slyšeli jakékoliv jiné album od Korpiklaani, nemá ani cenu vám popisovat, jak “Ukon Wacka” zní – zní totiž úplně stejně jako vždycky. Pokud se vám předchozí nahrávky Korpiklaani líbily, bude se vám líbit i novinka; pokud nelíbily, “Ukon Wacka” váš názor na kapelu nikterak nezmění. To je ve své podstatě vše, co potřebujete vědět. Na nějaký soustředěný poslech to není ani náhodou, ale jako kulisa k nějaké práci, při níž hudbu ani pořádně nevnímáte, to není zas tak hrozné. Některé skladby jsou o něco povedenější (např. “Koivu ja tähti“, videoklipózní odpichovka “Tequila” nebo “Päät pois tai hirteen” – ta je asi nejlepší, což je celkem paradox vzhledem k tomu, že se jedná o cover), jiné spíše plní roli vycpávek, ale celkově by se dalo prohlásit, že Korpiklaani si drží svůj standard. Komu ke štěstí stačí pár skočných odrhovaček, bude spokojen…
H.


Silent Stream of Godless Elegy

Silent Stream of Godless Elegy - Návaz
Země: Česká republika
Žánr: folk / doom metal

Otázky: H.
Odpovědi: Hanka Hajdová, Pavel “Hrnec” Hrnčíř
Počet otázek: 20

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandzone

“Návaz” od Silent Stream of Godless Elegy je dozajista nahrávka, o níž se bude ještě nějaký čas hodně mluvit, a to z mnoha důvodů. Kromě toho, že je kapela jedním z nejvýraznějších představitelů českého metalu a že se na její nejnovější počin muselo čekat opravdu dlouho, poutá deska pozornost také tím, že vychází u velkého zahraničního labelu Season of Mist, což je něco, co se málokterému uskupení z tuzemských luhů a hájů povede. Vlastně téměř nikomu. Je tudíž logické, že se naše povídání točilo jenom okolo “Návazu”. Na otázky odpovídalo zpěvácké duo Hanka Hajdová a Pavel “Hrnec” Hrnčíř.


I když je mi jasné, že otázky na tuto záležitost jsou SSOGE předkládány asi v každém rozhovoru z poslední doby, nedá se nezačít jinak, než podpisem smlouvy s francouzskými Season of Mist. Vezměme to rovnou od podlahy – jak jste se vlastně k této firmě dostali? Probíhalo klasického rozesílání proma (pokud mě paměť nešálí, něco jste natáčeli nějaké dva roky zpátky?), nebo si vás SoM vytáhli nějakou čirou náhodou sami? Osobně bych si vsadil na možnost #1 – pokud je tomu tak, kolika labelům jste zhruba promo poslali a kolik se jich ozvalo zpátky? Rozesílali jste jen do zahraničí nebo jste měli v záloze i nějaké tuzemské alternativy?

Hrnec: Ahoj, takže já tedy začnu pěkně od podlahy. Před vydáním alba “Návaz” jsme si v kapele řekli, co od desky očekáváme a kam bychom se chtěli posunout. A jedním z bodů bylo i to, že bychom rádi vydali desku v zahraničí. Z tohoto důvodu jsme v červenci roku 2008 natočili ve studiu Šopa promomateriál, který jsme formou webového linku rozeslali snad na 30 firem. Čekali jsme, čekali, ale bohužel kromě automatické odpovědi ve stylu: “Děkujeme za zaslání vašeho promo materiálu. Momentálně se nehodíte do našeho vydavatelského plánu bla bla bla.”, se vůbec nic nestalo. Hlavy jsme ovšem nesvěsili a řekli jsme si, že si desku natočíme sami a zkusíme štěstí znovu. Našli jsme si skvělé studio (GrapowStudios), při nahrávání desky ze sebe vymáčknuli to nejlepší, znovu rozeslali promo a ejhle… Povedlo se. Ozvali se Season of Mist. Na tuzemská vydavatelství jsme nic neposílali, protože v Čechách pro nás vydání desky nemá smysl. Malý label (a teď nechci, aby to vyznělo nějak namyšleně) by nám nepomohl a žádný z velkých zase takový styl hudby nevydá.

Většina z nás (myšleno čtenářů) nejspíš ani nemá sebemenší představu, jak probíhají jednání s takovým velkým zahraničním labelem (byť Season of Mist není nějakou mamutí firmou, ale renomovaná společnost se zvučným jménem to přece jenom je). Kolik času třeba uběhlo od prvního kontaktu ke konečnému podpisu smlouvy? Je jasné, že jakékoliv detaily kontraktu asi vyzrazovat nikdo nebude, ale přece jenom – neměli Francouzi třeba nějaké speciální požadavky, jestli se musíte nějak sami podílet na propagaci (s výjimkou samozřejmého živého hraní a rozhovorů) apod.? A co takhle čeština – ta jim nevadila?

Hanka: Od prvního emailu (14.6.) ke konečnému podpisu smlouvy (9.9.) uběhlo mnoho dní. Jestli si dobře pamatuji, žádné speciální požadavky Season of Mist neměli. My makáme na sto procent ku spokojenosti obou stran, ale necháme si samozřejmě s čímkoli poradit. A nejlepší na tom všem, samozřejmě kromě toho, že vydáváme desku u Season of Mist, je, že češtinu na rozdíl od jiných firem vůbec neřešili. O jazyce, ve kterém jsme nazpívali desku, nepadlo doposud ani slovo.

Pocítili jste nějak na vlastní kůži rozdíl mezi způsobem fungování firmy jako Season of Mist a vašeho předchozího útočiště Redblack? Ať už v jednání s kapelou, v propagaci, vydávaných formátech…

Hanka: Nechci být nějak zlá, ale tohle je nesrovnatelné. Od první chvíle veškerý humbuk kolem desky probíhal naprosto odlišně než u předchozích desek. Francouzi nám v prvé řadě mohli nabídnout vydání desky nejdříve 17. ledna 2011. Jenom příprava na vydání desky, promotion a vše kolem zabere spoustu času, je tedy potřeba alespoň půl roku na aktivity spojené s vydáním nového nosiče. Podepisování smluv (už jsem v nějakém rozhovoru psala, že když jsme smlouvy vyrovnali do komínku, jejich výška byla cca deset cm), focení kapely, booklet, edice, promotion, dennodenní maily se Season of Mist, kde pracuje tým lidí a každý se stará něco jiného. Jistota, že se deska dostane do všech časopisů tvrdšího zaměření, že bude k dostání v obchodech v Evropě a Americe. Před tím nemyslitelné. Ale vydáním desky nic nekončí. Naopak vše začíná. Videoklip, rozhovory, recenze, koncerty, jednání s booking agenturami ohledně turné v zahraničí. A pro nás nový start.

Tak mě ještě napadá – jaké jste zaznamenali ohlasy na podpis s francouzskou firmou z “vlastních řad” české scény? Říká se, že Češi bývají závistiví… závidí vám někdo, nebo se na vás ostatní skupiny dívají s úctou jako na “vyslance českého metalu v zahraničí”? (smích)

Hanka: A to je zajímavá otázka:-). Pokud srovnám recenze z ČR se zahraničními, mám pocit, že doma nás většinou chválí, ale vždy si recenzenti najdou něco, aby si mohli i “rýpnout”. Prostě zní mi to asi tak: “Hele, jste dobří, ale ….” Asi to nějak máme (my, Češi) v povaze nebo co. Já samozřejmě netvrdím, že jsme nejlepší na světě, to vůbec ne, a taky si nemyslím, že se z nás každý musí po… Ale urážky nebo srdceryvné výlevy na netu od anonymních “pisálků štvavého pera” nás nezajímají. A pokud nás někdo považuje za “vyslance českého metalu v zahraničí?” Je to jeho názor a my se budeme snažit, abychom si takovou podporu zasloužili a největší fanoušky nikdy nezklamali.

Silent Stream of Godless Elegy

Koukal jsem, že už vám začaly chodit recenze z celé Evropy, a jak se zdá, deska se venku líbí. Co jsem si tak pročítal, narazil jsem prozatím jen na jednu negativní kritiku, která byla paradoxně česká. Vnímáte také ohlasy na “Návaz” jako veskrze pozitivní, jste se zpětnou vazbou od médií a fanoušků spokojeni?

Hrnec: Nevím, jestli je to paradox, česká povaha nebo je to způsobeno tím, že jsme u nás přece jen známější než v zahraničí, ale negativní kritika zatím přichází opravdu z 99 % hlavně z České republiky. Pokud jde o kritiku konstruktivní, bereme ji. Pokud je to ale jen “bezejmenné tlachání” nepodepsaného autora anebo člověka, jenž skončil u alba “BTS” či “Themes” a další desky SSOGE jsou pro něj pouze “sračka” a ještě má potřebu své negativní pocity roztrubovat do světa, tak to nebereme. Zvedneme koutky a jdeme dál. Naštěstí však podle většiny českých recenzí lidé především hodnotí muziku, a nerozepisují se o svých osobních sympatiích k té či oné osobě. Jinak v zahraničí jsou všichni mile překvapeni a na novou desku pějí chválu. My doufáme, že to recenzentům vydrží a pochvalný report napíšou i na náš případný koncert. :-)

Na tuto otázku je nejspíš ještě brzo, ale máte už v kapele přehled o prodejnosti “Návaz”? Pokud ano a pokud to zároveň není tajemství, klidně se pochlubte :-) Tipoval bych, že největší odbyt bude asi u nás v ČR, kde už přece jenom máte za ty roky vybudované jméno, ale co takhle Evropa se Severní Amerikou (kde, jestli se nemýlím, je novinka také oficiálně na trhu) – je zde o nahrávku zájem?

Hanka: Hele, my vůbec netušíme, kolik desek se vylisovalo. To vše se dozvíme, až nám firma pošle vyúčtování z mechanických práv desky atd. Ale troufám si odhadnout, že největší odbyt bude opravdu v ČR a na Slovensku. Co udělá evropský a americký trh, to se uvidí. Sami jsme zvědaví, velké iluze si neděláme, ale třeba budeme příjemně překvapeni. Přece jen na celém světě je fanoušků SSOGE více než v naší zemi:-).

Nezvedl se s celosvětovou propagací “Návaz” zájem i o předchozí věci od Silent Stream of Godless Elegy? Starší desky už jsou pěkně dlouho nesehnatelné, tudíž by nějaká ten dolis či reedice jistě nebyly tak úplně od věci. Například já mám doma skoro všechno, co jste kdy vydali, a to včetně jednoho demáče, s jedinou výjimkou “Behind the Shadows”, takže by se mi reedice rozhodně líbila (smích).

Hrnec: Zatím je asi ještě brzy říkat, jestli se zájem o starší desky zvedl nebo nezvedl. Ovšem jedna věc je jistá. Reedice alb jako “Iron”, “Themes” a “Behind the Shadows” se v brzké době nechystá. Samozřejmě si pár lidí ze zahraničí k “Návazu” přiobjednalo i “Relic Dances”, ale to je tak vše. V současné chvíli můžu říct jen tolik, že pokud má někdo zájem o tři výše zmiňovaná alba, bude muset hledat na netu (možná že kromě “BTS” nějaký kousek ještě ke koupi sežene) a stáhnout si ho. Nebo přesvědčit bývalého vydavatele, aby se do znovuvydání pustil. My ale nyní žijeme “Návazem”!!!

Proč vlastně vyšel “Návaz” až s takovým odstupem od posledního počinu “Osamělí”? Jak si tak nějak matně vzpomínám, natáčení provázely neustálé průtahy, rozšiřování rodinky, hledání labelu… bylo toho docela dost na jednu desku. Když je teď konečně album venku, není to pro vás jakési zadostiučinění, úleva? Myslíš, že se vyplatilo tak dlouho čekat?

Hanka: Vlastně sis sám odpověděl na všechny otázky. Po “Osamělých” jsme ještě celkem hustě jezdili koncerty a podporovali EP a desku “Relic Dances”. Do toho kapelu provázely různé osobní a pracovní změny, rozvody, svatby, rození dětí, odchody některých členů a příchody nových. Snažím se tím jen říci, že sladit osobní životy s povinností chodit do práce a ještě skládat muziku, je těžké. A to nemluvím o tom, že je nás osm. Opravdu tvrdě jsme makali na nové desce poslední dva roky. Před tím vznikly čtyři písničky, ale k jejich konečnému aranžmá došlo až v poslední době. Taky jsme skládali muziku k filmu “Labyrint”, snad už se konečně bude v tomto roce vysílat v českých kinech. A pocit zadostiučinění? Jo, to je přesné. Vyplatilo se nám tak tvrdě pracovat a taky čekat. Dostali jsme šanci. A ta nepřichází dvakrát.

Silent Stream of Godless Elegy

Díky oněm odkladům však člověka, celkem logicky, napadne, že některé nápady již musejí být relativně staré. Vždyť například takovou “Slava” hrajete živě už minimálně tři, čtyři roky, ne-li dokonce pět let. A to je pěkně dlouhá doba. Neměli jste třeba v kapele problém se s nějakými staršími motivy ztotožnit? Proběhly u některých skladeb nějaké změny (ať už kosmetické či výraznější), nebo bylo všechno z tohoto pohledu v pohodě a songy byly ponechány v původní podobě?

Hrnec: Abych pravdu řekl, “Slava” není nejstarší skladbou z “Návazu”, i když se tak může zdát, protože už ji opravdu nějaký ten rok hrajeme. Některé nápady a písničky jsme měli v šuplíku už při nahrávání “Relic Dances”, jen prostě potřebovaly pořádně uzrát. Každá písnička prošla svým vývojem. Některá byla hotová za týden, jiná za měsíc a další třeba za rok. A samozřejmě, že se písničky postupem času vyvíjely a upravovaly. A přestože jsme do studia přišli s hotovým materiálem, docházelo k drobným kosmetickým úpravám i tam.

Hanka: Ráda dodám takovou (možná) zajímavou informaci. Nejstarší skladbou desky je “Skryj hlavu do dlaní”. Nejmladší je “Samodiva”.

SSOGE v současné době tvoří osm lidí, to je osm individuálních osobností – šest nástrojů a dva zpěvy. Nemáte sem tam problém se v takovém počtu domluvit při skládání materiálu? Mohla bys poskytnou menší pohled pod pokličku Silent Stream of Godless Elegy a říct nám, jak ve vašem případě probíhá tvůrčí proces? Někdo donese nápad a ostatních sedm členů si sedne do kroužku a začne kritizovat (smích)?

Hanka: Většinou přinášíme na zkušebnu hlavní kostru písniček společně s Radkem. Skládáme spolu doma, někdy uděláme celou písničku, jindy zasahují více či méně ostatní členové. Třeba “Mokoš”, “Sudici” a “Slavu” jsme vařili doma. Skládání těchto věcí probíhalo zrovna v době, kdy ostatní členové řešili své osobní problémy, v kapele se měnila sestava a my s Radkem potili krev. Ale tahle doba je naštěstí dávno za námi. S příchodem nových členů zavál opět čerstvý vítr a pomoc ostatních se stala velmi zřetelnou. Např. Mirek Petřek se autorsky zapojil do dvou nových písniček, ale je třeba říci, že každý nechal na desce kus sebe, každý nápad byl vítán, i u hostů. Konečné slovo měl vždy Radek a Tom Kočko (náš producent). Ti mají právo veta. Skutečná demokracie totiž nemůže v kapele fungovat. Musí zde být diktátor, kterého ostatní respektují a věří mu.

Každopádně jste “Návaz” nahrávali u Rolanda Grapowa, což je nemalá kapacita. Proč jste se rozhodli jít právě k němu a co jste si od spolupráce s ním slibovali (kromě skvělého zvuku samozřejmě:-))? A co kytarová sekce, neměli pánové trému? (smích)

Hrnec: Pro Rolanda jsme se rozhodli, když nám Radek pustil hudební ukázku z jeho studia. Byla to maximální šupa. Hradby kytar, křišťálově čistý zvuk, prostě krása, jakou u kapel z českých studií neuslyšíš. Řekli jsme si teď, nebo nikdy. Navíc jeho studio sídlí na Slovensku, takže to byl další plusový bod. Nemuseli jsme nikam daleko.

Jak jsi napsal výše, Roland je opravdu kapacita a pan muzikant, tudíž obavy (hlavně kytaristů) byly nemalé. Ale hned po první návštěvě, kdy jsme jeli vše dohodnout, se ukázalo, že to bude spolupráce nadmíru příjemná. Roland je profesionál každým coulem. Při nahrávání se stoprocentně soustředí a vše si hlídá, aby výsledek byl dokonalý. RadekMirkem hráli na sto procent, ale i přesto se naučili spoustu nového. Od nazvučení aparátu přes odlišné hraní ve studiu až po držení trsátka.:-) Dva týdny, které jsme u Rolanda strávili, byly naprosto úžasné a všichni jsme si dokonale sedli. A jak Roland prohlásil, byli jsme jediní, kteří si do studia přivezli dvě bečky Plzně i s chlazením a dítě i s babičkou na hlídání.:-)

Na hudbě Silent Stream of Godless Elegy jsem měl já osobně vždycky rád propracované vokální linky, přičemž “Návaz” mi speciálně v tomto ohledu přijde ještě propracovanější než jakékoliv jiné album z minulosti. A to neříkám jen proto, že je rozhovor s tebou (smích). Podle čeho si s Hrncem rozdělujete zpěvy? Záleží na textu, konkrétní melodii, na hudebním doprovodu… nebo ještě na něčem jiném? Ptám se i z toho důvodu, že se mi zdá, že na novince Hrnec nedostal zas tolik prostoru. Necítil se, chudák, ukřivděn? :-)

Hanka: Hrnec se během let uběhnuvších od natočení EP “Osamělí “ proměňuje od murmurového křiklouna (čímž nechci tento styl zpěvu nějak hanět, jde o pěveckou techniku jako každou jinou, ráda bych ji také ovládnula, ale mé fyzické hlasové dispozice na to prostě nemají) ve velice dobrého zpěváka se širokým rejstříkem, právě od brutálních deathových poloh po vykřičený rockový zpěv a čistý hlas. Hodně jsme spolu makali na dvojhlasech, na barevnosti desky. Rozložení vokálů je dáno vždy příběhem písničky. Těžko by mohl zpívat v “Sudici”, když nad kolébkou stojí dvě sudičky. V “Samodivě” má naopak více prostoru, je hlavní postavou příběhu. Vždy si totiž naše písně představuji jako divadelní hry. Každý tón, hlas či sólo musí mít nějaký důvod, musí vyplývat z příběhu. Tohle nás naučil Tom Kočko a hodláme v podobném duchu pokračovat dále. Zamýšlím na další desku Hrncovi ušít nějakou písničku pěkně na tělo, aby mu seděla polohou, textem atd. Uvidíme. A myslím si, že zase není takový egáč, aby se cítil ukřivděn. Je si vědom svých možností a hranic a že pravidlem SSOGE je podřídit se celku. A naživo hrajeme i starší věci, kde zase tolik nezpívám já, takže se může předvést v plné kráse:-).

Silent Stream of Godless Elegy - Návaz

Podle čeho probíhal výběr hostů? Byly určující hudební kvality nebo kamarádství? Nebo kombinace obojího?

Hanka: Hi hi hi. Samozřejmě že kombinace obojího. K tomu není co dodat.

Máš ty osobně na “Návaz” nějakou svou oblíbenou píseň? Jasně že oblíbené budou všechny, ale co třeba takhle nějakou, k níž máš řekněme až osobní vztah? Je nějaká taková?

Hanka: Myslím, že nejraději mám “Mokoš”, “Pramen, co ví” a “Dva stíny mám”. Osobní vztah mám také k “Sudici”. Je pro mě hodně intimní, i když taková “Samodiva”, jak si teď uvědomuji, jde taky hodně na tělo:-). Říkám jí erotická důmka (doomka) a zpívám ji moc ráda.

Původně jsem se chtěl chopit příležitosti, že rozhovor probíhá s tebou, a probrat, případně dovysvětlit nějaké texty, ale čím více je pročítám, tím více mi přijde, že vlastně ani dovysvětlit nepotřebují, i když u některých dalo pochopení významu docela fušku (což je samozřejmě klad:-)). Dejme však tomu, že bych byl lenoch a texty si nepřečetl a nepřemýšlel nad nimi – jak bys takovému člověku ve zkratce vysvětlila, o čem tvé texty pojednávají? Cítíš například ty sama mezi nimi nějaký jednotící prvek (ať už v rámci samotného “Návaz” či v rámci vícera alb), nebo podle tebe stojí každý sám o sobě?

Hanka: Tak jako se navazuje talisman (Návaz) z listí, peří, kamínků, bylinek aj., tak se navazovala naše deska z jednotlivých písniček (jako když navlékáš na šňůrku korálky). Jednotícím prvkem všech příběhů je úcta k ženě, přírodě, jakési prapůvodní harmonii a rovnováze života, hledání našich kořenů, touha podívat se na místa, která jsme nemohli navštívit, podívat se do časů, kdy jsme nemohli žít. Mnohé texty jsou epickými příběhy (např. “Sudice” – dvě sudičky stojí nad kolébkou narozeného dítěte a věští mu budoucnost), jiné jsou více lyrické a můžeš si u nich představit svou verzi příběhu (např. “Skryj hlavu do dlaní” – o nemožnosti změnit svůj osud atd.). A vše je zabaleno do pohanského hávu.

“Návaz” vyšel mimo jiné i v luxusní limitované krabici. Byl to nápad ze strany samotných Season of Mist (není moc těžké si všimnout, že podobné boxy dělají nejedné své skupině), nebo jste je k tomu takříkajíc dokopali? Podle čeho jste vybírali, co bude krabice obsahovat? A mimochodem – na kolik že kusů je vlastně limitovaná?

Hrnec: Nápad na vytvoření limitované edice vzešel z našich hlav. Respektive myslím, že na to přišel náš grafický maniak – bubeník David. Chtěli jsme prostě dát fanouškům ještě něco navíc a SOM nám v tomhle dali volnou ruku. A protože David je grafik vskutku geniální, vytvořil i super “ultralimitobal”. Jeho obsah byl víceméně jasný, deska, amulet a tričko, navíc pár samolepek, kalendáříků a podepsaná fotka. Vše, co by měl správný fanoušek mít.:-) Podotýkám, že všechny fotky jsme osobně podepsali. Přesný počet neprozradím, ale můžu říct, že jsme touto podpisovou akcí strávili na zkušebně přes hodinu a půl. Dvě třetiny limitovaných boxů jsou již fuč. Tak neváhejte:-).

Hodláte na podporu “Návaz” točit videoklip? Pokud ano a pokud už o jeho podobě máte nějakou představu, klidně se s námi můžeš exkluzivně podělit (smích). Jakou skladbu jste vybrali? Kdy by konečný výsledek mohl spatřit světlo světa?

Hrnec: Na klipu se již intenzivně pracuje. Námět na scénář nám napsal výborný spisovatel nejen pohansko-slovanské fantasy literatury Juraj Červenák a realizovat ho bude Mejla Production. Za 14 dní máme poslední schůzku před natáčením a pokud se podaří sehnat potřebné rekvizity, můžeme začít. Finální termín ještě není dán, ale doufáme, že to bude co nejdříve.:-) Skladbu zatím úzkostlivě tajíme, a tak jediné, co vám můžu prozradit, je to, že začíná na písmeno “S”. Ne, opravdu to nebude Sparta.:-)

Hanka: A já dodám. Pokud někdo z vás má nějaký zajímavý kostým, nebo zná někoho z divadla apod., dejte vědět.

Silent Stream of Godless Elegy

Kapela pod velice solidní velkou firmou – to by jeden čekal, že byste také mohli vyrazit na podporu “Návaz” na turné po Evropě? Není žádným tajemstvím, že domácí formace na zahraniční šňůry takřka nejezdí, ale co ve vašem případě? Rýsuje se nějaké turné nebo účast na nějakém větším festivalu?

Hanka: O turné v zahraničí či o individuálních vystoupeních v cizině se v tuto chvíli teprve začíná jednat. Jsme na světové metalové scéně nováčky, takže se muselo počkat na recenze a odezvy různých časopisů atd., teprve nyní máme co nabídnout bookingovým agenturám, hodnocení našich desek v zahraničí je totiž velice kladné, takže věříme, že vše klapne, jak má, a my brzy někam vyrazíme.

Nedávno jsem si opět po čase pouštěl EP “Osamělí” a při songu “Pohanská” mě napadlo, že by vlastně vůbec nebylo špatné, kdyby se Silent Stream of Godless Elegy někdy pustili do čistě akustické desky. Abych řekl pravdu, většinou obdobné počiny moc v lásce nemám, avšak zrovna v případě SSOGE mi něco napovídá, že by to opravdu mohlo stát za to. Nenapadlo vás to už? Kdyby se ta příležitost natočit něco podobného naskytla, šli byste do toho?

Hanka: To víš, že nás něco podobného napadlo. Nedokážu tak dopředu říci, zda další deska bude čistě akustická, ale určitě pár akustických koncertů k nové desce (se speciálními aranžemi) odjedeme, již teď mohu doporučit první vlaštovku – 5. května se můžete těšit na dvojkoncert kapel SSOGE a Tomáš Kočko & Orchestr v Českém rozhlase Ostrava.

Silent Stream of Godless Elegy

Na závěr našeho povídání bych si ještě dovolil jednu zákeřnější otázku :-) Když už se v hudbě i v textech věnujete folklóru, dodržujete také nějaké ty folklórní tradice a lidové obyčeje?

Hrnec: Tohle je opravdu zákeřná otázka. Ale my se vlka nebojíme.:-) Nejvíce folklórních tradic zřejmě udržuje náš houslista Palo, který ještě hraje (a možná i tančí) v lidovém souboru Kořenec a čas od času si zahraje v nějaké cimbálce. Ostatní z nás, ač jsme skoro všichni z města, dodržují jednu velkou, co velkou, největší tradici, a tou je pití slivovice.:-) Myslím, že tato tradice má nesmírný historický význam, a proto bych chtěl všem říct, dodržujte ji.:-)

Moc díky za váš čas, snad vás otázky moc neobtěžovaly a ať vám to hraje ještě dlouho!

Hanka: Taky děkujeme za rozhovor, podporu a zdravíme čtenáře SICMAGGOT. Dive into the stream, listen to the elegy.

Hrnec: Díky moc za zajímavé otázky a snad se s některými z vás setkáme osobně na nějakém z našich koncertů při jarním NÁVAZ TOUR.