Archiv štítku: folk metal

Negură Bunget – Poartă de dincolo

Negură Bunget - Poartă de dincolo
Země: Rumunsko
Žánr: atmospheric black / folk metal
Datum vydání: 25.4.2011
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Hotar
02. La marginea lumii
03. Frig în oase
04. Poartă de dincolo

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Rozkol v řadách rumunské skupiny Negură Bunget byl svého času dosti omílanou záležitostí. Přesto si myslím, že nebude od věci si okolnosti na začátek recenze připomenout; přinejmenším nám to poslouží jako zajímavý úvod. V roce 2009 se jádro této s největší pravděpodobností nejznámější rumunské metalové kapely, tedy kytaristé Hupogrammos a Sol Faur a bubeník Negru, dohodlo, že nadobro ukončí činnost. Vzhledem k tomu, že Hupogrammos a Sol Faur už v té době plánovali založit nový společný projekt Dordeduh, není moc těžké se domyslet, který třetí člen stál za oním rozkolem. Až doposud vypadá vše v pořádku, kdyby ale onen třetí člen, Negru, fungování skupiny za zády svých dvou bývalých spoluhráčů opět neobnovil v nové sestavě. Avšak Hupogrammos a Sol Faur nad tím mávli rukou a radši než na tahání po soudech se soustředili na tvorbu nové vlastní muziky (viz pilotní minialbum “Valea omului”, které je vskutku lahůdkové).

Právě díky všem těmto okolnostem jsem novou Neguru Bunget dlouho nebyl s to vůbec vystát. Možná si někdo z vás dokonce i vzpomene na mojí přibližně rok starou recenzi jejich “debutové” desky “Vîrstele pămîntului”, kde jsem je – především díky svému znechucení nad těmito nehudebními záležitostmi – docela dost strhal. Poslední dobou však zjišťuji, že s odstupem času mi současná Negură Bunget začíná ležet v žaludku čím dál tím méně, že jsem si na současnou situaci u rumunských mystiků zvykl a že už jsem pomalu schopen si vychutnat i jejich aktuální podobu. A dost velkou měrou se na tom podílí i nedávno vydané minialbum “Poartă de dincolo”, které mne takříkajíc nalomilo. I když si stále stojím za tvrzením, že nové věci zdaleka nedosahují kvalit poslední desky v původní sestavě, geniálního opusu “Om”, přesto bylo tenkrát hodnocení 5/10 pro “Vîrstele pămîntului” hodně podceněné. Ale opravování starších verdiktů není předmětem tohoto článku – pojďme se místo toho podívat na zoubek EP “Poartă de dincolo”

Negru v jednom z mnoha promo rozhovorů k “Vîrstele pămîntului” prohlásil, že je vlastně i relativně jedno, kdo v Negură Bunget hraje, jelikož skupina je sama o sobě tak silnou entitou, že si svou neopakovatelnou auru udrží sama (přesně takhle to nebylo, pouze v tomto smyslu, paměť už mi přece jenom neslouží tak jako kdysi, takže citovat si vážně nedovolím). A možná že má i pravdu… zřejmě víc, než by si sám přál. Když tak poslouchám “Poartă de dincolo” (nutno dodat, že dnes už jsem schopen to poslouchat s čistou hlavou a bez předsudků, což ještě loni touto dobou nebývalo), opravdu je v něm cítit stín toho nezaměnitelného ducha rumunských lesů, jímž hudební produkce Negură Bunget vždy dýchala. A co je hlavní, jedná se zároveň o velice dobré skladby. Skupina se samozřejmě nijak moc nesnaží měnit zaběhnutý recept – v němž se spolu vaří black metalová hrozivost a pochmurnost se zastřeností a (z našeho pohledu) netradičností rumunského folklóru, jehož kořením jsou rozmanité folkové instrumenty (na aktuálním EP jsou nejlépe slyšet asi v písni “La marginea lumii”) -, ale to v tomto případě nevadí.

Úvodní a zároveň i nejdelší kompozice “Hotar” začíná poklidným, rituálním a atmosférou prostoupeným intrem, jež postupně nabírá na síle, aby se zlomilo do mocného riffu. Jestli se něco na “Poartă de dincolo” povedlo, tak je to okamžité vtáhnutí posluchače do děje hned v úvodních vteřinách, což je dozajista příjemné zjištění. Tato píseň, i písně po ní následující, plyne v zaběhnutém Negurovském schématu, kde hraje prim především silný pocit neproniknutelných hvozdů rumunských hor a atmosféra panenské, člověkem nedotčené přírody, kde se můžete doslova zasnít. Asi takhle působí muzika Negură Bunget na mě. Celkově se jedná o velice přemýšlivou muziku (ne všechen black metal je extrémní prasopal), která plyne velice přirozeně, všechny přechody působí plynule, což kvituji, neboť nemám moc v oblibě hudbu, kde se střídá motiv za motivem co každou vteřinu.

Druhá “La marginea lumii”, jak již bylo zmíněno, se blýskne zejména povedenou folkovou linkou, hlavně v úvodu a závěru skladby. Následující “Frig în oase” je tichou mezihrou, která operuje někde na pomezí ambientu a ticha. Ale v některých případech je i ticho důležité, což tento kousek potvrzuje. Závěr minialba se nese v duchu titulní “Poartă de dincolo”, jež snad kromě malinko nabroušenějších riffů nepřináší už nic zásadního.

Negură Bunget

Shrnuto, podtrženo, “Poartă de dincolo” je určitě zajímavým počinem, byť se jedná jen o EP (ke cti mu však slouží, že na něm nejsou žádné chujoviny jako živé, akustické nebo zremixované verze songů, ale zcela nový materiál). Minimálně první dvě písně jsou silné věci a třetí “Frig în oase” jim slouží jako zajímavé outro. Závěrečná “Poartă de dincolo” už mi přijde trochu slabší a klidně bych se bez ní obešel, ale budiž, stále to není špatné. Každopádně se jedná o půlhodinku velice příjemného a kvalitního poslechu, který nenudí. Budu se sice opakovat, ale znovu musím říct, že kvalit starších opusů s původní sestavou to sice nedosahuje ani zdaleka, přesto uznávám, že “Poartă de dincolo” jasně ukazuje, že současná Negură Bunget přece jenom není zbytečnou kapelou, jež by neměla co říct.


Primordial – Redemption at the Puritan’s Hand

Primordial - Redemption at the Puritan's Hand
Země: Irsko
Žánr: celtic folk / black / pagan metal
Datum vydání: 23.4.2011
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. No Grave Deep Enough
02. Lain with the Wolf
03. Bloodied Yet Unbowed
04. God’s Old Snake
05. The Mouth of Judas
06. The Black Hundred
07. The Puritan’s Hand
08. Death of the Gods

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Ježura – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Před pár dny jsem tu lamentoval na současnou pagan metalovou scénu u příležitosti recenze “Finis terræ” od Němců Kromlek, kteří si za svůj tuctový a nezáživný počin odnesli velice nelichotivou známku. Dnes se však podíváme na druhou stranu spektra. I přes onu obrovskou záplavu nanicovatých skupin, které scénu za posledních několik let zaplavily, stále existují opravdu kvalitní (v tomto případě) folk metalové kapely, jejichž hudba ční nad trapnými pokusy trendařů s rohatými helmami jako monument. Že to jsou povětšinou formace staršího data vzniku, to je prostě a jednoduše nepopiratelný fakt, avšak jak se říká – čest výjimkám.

Mezi tyto skupiny patří naprosto bezesporu i Irové Primordial, kteří od roku 1987, kdy byl zaznamenán jejich vznik, urazili velice dlouhou a trnitou cestu. Ta cesta je však lemována dechberoucími hudebními eposy, jejichž poslech na člověka hluboce působí. Není tedy divu, že v současné době už je příchod každé novinky Primordial očekávanou událostí pro opravdové fajnšmekry – tím spíš, že o kapele platí ona pověstná formulka o zrání vína úměrně s délkou působnosti na scéně. Stačí vzpomenout jen dva poslední počiny “The Gathering Wilderness” z roku 2005 a zejména nádherný klenot “To the Nameless Dead” z roku 2007, aby bylo jasné, že ani na aktuální dílo “Redemption at the Puritan’s Hand” nelze klást malé nároky…

Příznivce předchozí tvorby Primordial, kteří novinku doposud neslyšeli (což je ovšem naivní představa – fanouškům už deska jistě dávno leží v uších), mohu ujistit, že ani “Redemption at the Puritan’s Hand” neslevuje z ničeho, na co jsme byli od Primordial zvyklí. Hned od prvních vteřin vás opět obepne ona unikátní a nezaměnitelná atmosféra jakési melancholie a smutku, ne však ubrečenosti; má v sobě i přes výrazný klid a pomalé tempo takovou vnitřní tíživost. Přirovnal bych to k velkým černým mračnům na obloze, z nichž neprší a nelétají blesky, přesto působí pochmurně. Je v tom kus neklidného irského ducha, kus přírody, kus úcty k tradicím a hlavně obrovský kus neskutečně krásné muziky, která má hloubku a smysl. Kolik současných pagan metalových kapel o sobě tohle může tvrdit?

Ze všech těch skvělých skladeb, které Primordial tentokrát složili, bych dozajista vypíchnul výtečnou “Lain with the Wolf”, jíž otevírá působivé intro. Píseň se nikam nežene, ale pomalu, zato však nepřetržitě nabírá na síle; neotevře se vám hned, bude vás však pomalu přesvědčovat, že to, co zrovna slyšíte, je něco moc dobrého. To se dá ostatně vztáhnout na celé “Redemption at the Puritan’s Hand”.

Velice silní jsou Primordial v opravdu pomalých a klidných, až přemýšlivých pasážích, což dokazuje kupříkladu první polovina epické “Bloodied Yet Unbowed”, která se ale nakonec zvrhne do jednoho z nejrychlejších kousků “Redemption at the Puritan’s Hand”. Avšak všudypřítomné charakteristické melodie vás ani na vteřinku nenechají na pochybách, koho že to posloucháte. Oproti tomu nádherná “The Mouth of Judas”, jež by se s nadsázkou (byť nadsázka není zrovna to, co by se k projevu Primordial hodilo) dala nazvat baladou, už nabízí pomalé tempo po celou svou délku, neznamená to však, že by se posluchač nudil – právě naopak, “The Mouth of Judas” je možná tou nejpůsobivější položkou alba.

Pokud na minutku odhlédneme od naprosto úžasné hudební stránky, mají Primordial ještě jedno obrovské eso v rukávu, kterým konkurenci drtivě přebíjejí – je jím zpěvák Alan Nemtheanga, jehož čistý hlas je prostě něco neskutečného, neoposlouchatelného. Je to právě on, kdo je v muzice Primordial onou pověstnou třešničkou na dortu, která tomu nasazuje korunu. K tomu si navíc připočtěte, že z jeho úst ještě vycházejí velice dobré texty. Primordial je prostě skupina, v níž jsou všechny dílky na svém místě a konečný obraz je tak jedním slovem excelentní.

Snad jedinou chybičkou “Redemption at the Puritan’s Hand” je to, že předchozí opus “To the Nameless Dead” zůstává nepokořen. Nijak to kvality novinky nesnižuje, to ne, ale člověku znalému předchozí tvorbě to může maličko vadit. Nic to ale nemění na tom, že i “Redemption at the Puritan’s Hand” je prostě a jednoduše dechberoucí dílo, které člověka nutí poslouchat to až do zblbnutí. A tak to přece máme rádi…

Primordial


Další názory:

Primordial jsou kapela, o které jsem donedávna slyšel jenom pár letmých zkazek. Jejich kvalita však kvantitu bohatě vyvážila, a tak jsem bral hodnocení “Redemption at the Puritan’s Hand” jako příležitost přičichnout k pagan blackové formaci, která si v jistých kruzích pomalu buduje kultovní status. Moje očekávání však nabobtnala do takové míry, že po poctivém náslechu albu musím chtě nechtě přiznat, že to zase taková bomba není. Přes naprostou absenci zkušeností s předchozí tvorbou mi “Redemption at the Puritan’s Hand” přijde jako lehce nadprůměrné album kapely, která má svůj pevný status, svoji nezaměnitelnou tvář a aktuálně buď nechce, nebo se jí prostě nepodařilo dosáhnout na úroveň, kterou stanovil předcházející a mnohými vychvalovaný opus “To the Nameless Dead”. Co je však na poměry Primordial průměrem, to v značně zahnívajícím bazénku současné velké pagan scény patří bez debat na samotný vrchol. Výsledné hodnocení pak můžete brát jako pomyslný průsečík těchto dvou stanovisek…
Ježura


Kromlek – Finis terræ

Kromlek - Finis terræ
Země: Německo
Žánr: pagan / folk metal
Datum vydání: 8.4.2011
Label: Trollzorn Records

Tracklist:
01. Iron Age Prelude
02. Nekropolis’ Fall
03. Angrlióð
04. The Cocoon
05. Mantikor
06. Manjushri aus mir
07. Moritvrvs immortalis
08. Ad Rvbiconem
09. Bastion
10. Creation’s Crowning Glory
11. Metropolian Roots
12. Egophaneia
13. Finis terræ

Hodnocení: 3,5/10

Odkazy:
web / facebook

Nevím jak vám, ale mně z hudebního spojení německý pagan metal přímo naskakují osypky. Nemám samozřejmě nic proti německému metalu obecně – kdyby ho nebylo, byla by scéna ochuzena o spoustu skvělé muziky – ale zrovna v pohanské odnoži tvoří Němci s prominutím sračky. Všechno souvisí se vším. Německo je největší trh, tudíž nejvíce masírovaný reklamou (kdo si myslí, že tohle se v “undergroundovém” metalu neděje, měl by si sundat klapky z očí), a když před několika lety praskl boom s jakoukoliv folk/pagan/viking hudbou, na níž Němci-jódlováci s chutí slyší a na níž s chutí sypou penízky ze šrajtoflí, není divu, že právě v Německu se objevilo tak obrovské množství skupin tohoto žánru. Jedna jako druhá, x-tá kopírka x-tého plagiátu; desítky, ne-li stovky kapel, mezi nimiž není rozdíl a které se nedají takřka poslouchat. Všechny znějí stejně jako Equilibrium nebo Varg – abychom jmenovali ty nejznámější – kteří rovněž stojí za velké prdlačky…

Tak, a teď jistě spousta z vás očekává, že vybalím to svoje pověstné “výjimka potvrzuje pravidlo a tou výjimkou jsou právě recenzovaní Kromlek“. Nemáte pravdu. Kromlek je úplně stejná blbost jako všechny ostatní smečky téhle rádoby scény, z níž je každému soudnému znalci pořádného pohanského metalu na blití. Možná vás napadne, proč se právě Kromlek mají ze všech těch vidláků dočkat exemplárního potrestání recenzí? Řeknu vám, že vlastně ani nevím… někdo to prostě odnést musí. Možná to bude tím, že díky jedné slušné “hymně” “Strandhagg Pt. I” (kterou skupina jakožto svůj jediný pořádný song velice prozřetelně umístila na obě předchozí alba a osobně se docela divím, že není i na tom třetím) jsem Kromlek až doteď neměl zaškatulkované jako až tak hroznou kapelu, takže snad to bude tohle, proč jsem si “Finis terræ” vůbec sháněl. Jak to tak ale poslouchám, měl jsem si to radši odpustit.

Ani vám tak nějak nedokážu prostě říct, co je na “Finis terræ” vlastně špatně. Ono se přímo nabízí říct “všechno”, jenže to by mi nejspíš neprošlo a navíc to ani psát nechci. Vystižněji to snad ale říct nejde. Prostě pustím a slyším, že to stojí za jeden velký exkrement. Nad zoufalým nedostatkem originality bych ještě jakž takž dokázal s menším sebezapřením přihmouřit oči, ale fakt, že album je hudebně naprosto prázdné, už odpustit nelze. Že se nejedná o nic originálního bych ještě přes srdce dokázal přenést, ale to by “Finis terræ” muselo alespoň něčím promlouvat, což se neděje. Stačí vzpomenout třeba včera recenzované Dodsferd, kteří taktéž nepředvádějí žádné hudební vizionářství, přesto bych jejich alba zdaleka neoznačil za hudebně prázdná. Pokus o jakýsi rádoby pohanský nádech možná bude stačit trendovým Němcům, ne však mně. Kolovrátkovité riffy, bicí, zpěvy, klávesy – všechno nasekáno přesně dle potřeb a žádostí trendových “folk” metalových fans. Výsledkem je stokrát překydaný hnůj.

Trochu jsem na “Finis terræ” nepochopil jednu věc – pokus o transformaci z lesních mužíků do čehosi jen těžko identifikovatelného. Shozeny byly zvířecí kožíšky a červené barvičky, na jejichž místo nastoupily industriálně působící budovy na obalu. Kromlek sami sebe začali označovat jako “městský pohanský metal”, což se mně osobně jeví jako totální blbost. Možná by se dalo říct, že se skupina snaží alespoň o jakýs takýs posun… kdyby nějaký byl. Pár klávesových rejstříků à la Dark Tranquillity působí v kombinaci s onou debilní německou paganovinou jako absolutní chujovina. Kdyby to rovnou hodili do industriálu, řekl bych dobře, alespoň se snaží se někam dostat, pořád hledají to nejlepší výrazivo, ale nic takového se neděje a výsledek zní strašně nedodělaně, nedotaženě, polovičatě. Onen “progres” zní spíš jakože kapela vlastně ani neví, co chce. Na druhou stranu se Kromlek povedl celkem husarský kousek – skloubili dohromady totální blitku, že by to vola nenapadlo, a pořád to zní neoriginálně.

Kromlek

Pokud se to někomu líbí, tak se omlouvám, ale mám-li mluvit sám za sebe, v životě si tohle už dobrovolně nepustím. Vždycky každému na potkání vykládám, ať nechlastá a ušetřené peníze radši vrazí do originálních alb, jelikož je to hodnotnější (člověk se opije, vybleje a vystřízliví, zatímco CDčko mu zůstane). Ale v případě “Finis terræ” se běžte radši ožrat – bude to užitečnější, nebude to taková ztráta času a bude vás to na rozdíl od poslechu novinky Kromlek bavit. Jestli chcete pořádný pagan/viking/black, sežeňte si radši nové desky Irů Primordial a Norů Helheim!


Leaves’ Eyes – Meredead

Leaves' Eyes - Meredead
Země: Německo
Žánr: symphonic / folk metal
Datum vydání: 22.4.2011
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Spirits’ Masquerade
02. Étaín
03. Velvet Heart
04. Kråkevisa
05. To France [Mike Oldfield cover]
06. Meredead
07. Sigrlinn
08. Mine tåror er ei grimme
09. Empty Horizon
10. Veritas
11. Nystev
12. Tell-Tale Eyes

Hodnocení:
H. – 7/10
Ježura – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jak nám velí známé přísloví, kujme železo, dokud je žhavé. Německé formaci Leaves’ Eyes v čele s norskou zpěvačkou Liv Kristine Espenæs Krull evidentně toto pořekadlo není cizí, neboť se jím evidentně řídí. Jejich jméno za poslední roky stále roste, tudíž není moc s podivem, že tentokrát nemuseli příznivci jejich tvorby čekat na nový dlouhohrající materiál čtyři roky, jak tomu bylo u poslední “Njord”, ale pouze poloviční dobu, než se na trhu objevila novinka “Meredead”. S podivem už by však mohl být fakt, že Leaves’ Eyes se za tuto poloviční dobu povedlo stvořit skladby o poznání silnější než ty, které se vyskytovaly na “Njord”. Jakto? Čtěte dále, přece vám to nevykecám hned v prvním odstavci (smích).

“Kýč.” Přesně tímhle slovem začínala kdysi dávno moje recenze na “Njord” (ne že bych si to pamatoval – jsem od přírody rozeným sklerotikem – ale dohledal jsem si to…). “Meredead” je dle mého skromného názoru určitě lepší v tom, že se oné kýčovitosti či cukrkandlového vyznění – říkejte si tomu, jak chcete – dokázali když ne zbavit, tak je alespoň usměrnit do snesitelných mezí. Nebo spíše patřičných mezí, to zní lépe, protože, věřte tomu nebo ne, na “Meredead” je to právě ta pohádkovost, která Leaves’ Eyes tentokrát opravdu hraje do karet a která je jednou z neinteresantnějších věcí nahrávky. Výsledkem sice stále jsou sladké melodie, ale ne přeslazené – a v tom je obrovský rozdíl.

“Meredead” však ohromně těží ještě z jedné věci, jež je podle mne v tomto případě doslova trefou do černého prostředku terče – je to neustále narůstající vliv keltského folku v muzice Leaves’ Eyes. Přeskočme teď obligátní povídání o vývoji skupiny, jelikož ten progres je tentokrát tak výrazný a nepřeslechnutelný, že snad o něm nemá ani cenu mluvit; nelze však nezmínit, že ona kombinace keltského folku a gotického metalu, od Leaves’ Eyes ne zrovna vyloženě očekávaná, opravdu funguje. Sám se vlastně divím jak moc. Na druhou stranu, a to je skupině nutné přičíst k dobru, je tento prvek podáván stylem, že méně je někdy více, což se, jak lze z výsledku pěkně slyšet, velice povedlo. Myslím, že nebudu vypouštět jakékoliv bludy, když řeknu, že právě tohle je na “Meredead” to nejzábavnější (čímž nemám na mysli, že je to vtipné, nýbrž že to baví). Jak jinak si lze vysvětlit, že právě skladby, v nichž je ona keltská složka nejvýraznější, jsou v podstatě ve všech případech vrcholy desky. Na mysli mám písně jako “Kråkevisa”, “Sigrlinn” nebo “Nystev” (zrovna ta je má oblíbená, pokud to chcete vědět). Jen mi přijde docela zajímavé, že první a třetí zmiňovaná skladba je v obou případech předělená norská lidovka, přičemž, nemůžu si pomoct, mi to moc norsky nezní. Ale důležitější než pitvání se v takovýchto detailech je fakt, že je to po čertech dobré.

Další věc, která mne osobně na “Meredead” velice zaujala, souvisí s mojí nechutí k pomalým písničkám v gothic metalu, neboť v naprosto drtivé většině případů jsou z mého pohledu přespříliš přeslazené. Leaves’ Eyes se však tentokrát povedlo stvořit takového kusy způsobem (a že těch pomalejších je většina), že ani takový oprsklý škarohlíd jako já nemůže moc co ceknout. Kromě již zmíněné “Sigrlinn”, v níž se zřejmě nejvíce ozývá growling Alexandera Krulla, který tentokrát nedostal moc prostoru, bych v tomto ohledu vyzdvihl možná překvapivě závěrečnou akustickou pohodovku “Tell-Tale Eyes”. Naprosto skvělá je rovněž mezihra “Veritas”, kterou bych si nechal líbit bez problému delší.

Nejvíce problematickou položkou nahrávky tak paradoxně zůstává její první singl – předělávka “To France” od Mikea Oldfielda. I když se oprostím od své nechuti k předělaným skladbám (možná jsem divný, ale já když si pustím kupříkladu album Leaves’ Eyes, chci poslouchat Leaves’ Eyes, ne covery; stejně tak na koncertech dávám přednost vlastním skladbám; překopávky jsou až na naprosto ojedinělé výjimky záležitostí, která mě spíše irituje), pořád musím “To France” jako jeden z nejméně záživných momentů “Meredead”. Ne, neříkám, že je to nějaký extrémní průser a že se to nedá vůbec poslouchat, ale to je dáno kvalitami samotné písně, ne tím, že by ji Leaves’ Eyes nějakým skvělým způsobem předělali. Že je originál o 100% lepší, snad ani nemusím dodávat. Ostatně si názor můžete udělat v přiloženém videu.

I přesto je “Meredead” jako celek mnohem lepším počinem, než bylo poslední “Njord” (vysvětlí mi někdo, co jsem to tenkrát hulil, že jsem tomu mohl dát 7/10? Tak 5,5 bodů, maximálně 6, když přivřu obě oči, uši, nosní dírky i řitní otvor). Dovolím si dokonce tvrdit, že “Meredead” je nejspíše ta nejlepší kolekce, kterou Leaves’ Eyes vydali od skvělého debutu “Lovelorn” z roku 2004. Není to vůbec špatné, právě naopak – na novinku Leaves’ Eyes jsem se díval spíše skepticky a očekával jsem spíše další dávku sladkobolných cajdáků. Proto jsem výsledek vcelku příjemně překvapen.


Další názory:

Zprávy o blížícím se albu Leaves’ Eyes mě celou dobu nechávaly naprosto chladným. I přes osvěžující vystoupení na loňském Metalfestu jsem totiž nečekal nic jiného než chytlavý, ale po delší době značně nudící “Njord” v2.0. H., budiž pochválen, mě však ukecal, abych “Meredead” věnoval nějaký ten čas, a když jsem se k tomu nakonec z nudy dokopal, zůstal jsem sedět s otevřenou pusou. Novinka si sice uchovává znaky pro kapelu typické, ale zároveň zní úplně jinak než její předchůdce, zmíněný “Njord”. Ústřední skladatelské a manželské duo totiž protentokrát značně upozadilo metalovou složku ve prospěch té folkové a s odstupem musím říct, že je to to nejlepší, čeho se mohli dopustit. Výsledkem je tak mimořádně klidná, přesto emotivní a nebojím se říct krásná deska, která donutí nejednoho pochybovače uznale pozdvihnout obočí…
Ježura


Rudra – Brahmavidya: Immortal I

Rudra - Brahmavidya: Immortal I
Země: Velká Británie
Žánr: death / black / folk metal
Datum vydání: 4.7.2011
Label: Agni Productions
Původní vydání: 3.3.2011, Sonic Blast Media

Tracklist:
01. Now, Therefore…
02. Illusory Enlightenment
03. Ravenous Theories of Deception
04. Vultures of Slavery
05. Incredulous Void
06. Sinister Devotion
07. Harrowing Carrions of Syllogism
08. Embryonic Theologies
09. Supposed Sages of Sensuality
10. Hymns of the Immortal Self
11. Advaita Samrajya

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Agni Productions

Abych se přiznal, scénu jihovýchodní Asie v podstatě nesleduji, jelikož v této oblasti vládne především death metal a grind, což není zrovna moje parketa. Když se nad tím zamyslím, konkrétně ze Singapuru, jediného mimoevropského městského státu na světě, z něhož pochází předmět dnešní recenze, znám v podstatě jen dvě jména: grindové chasníky Wormrot podle hudby (což je dáno především tím, že se objevují i v Evropě a že mají smlouvu se známým britským labelem Earache Records) a Rudra podle jména.

A jsou to právě druzí zmiňovaní veteráni singapurské scény, kteří jsou oním proklamovaným předmětem tohoto článku. Jak říkám, slyšel jsem o nich pouze podle názvu, ale o jejich muziku, tzv. vedic metal, což je vlastně jenom trochu víc cool označení pro death/black metal s exotickou náladou, jsem až doposud jaktěživ uchem nezavadil. Situace se mění až s aktuální deskou “Brahmavidya: Immortal I”, s níž Rudra uzavírají jednu trilogii (předchozí části “Brahmavidya: Primordial I” a “Brahmavidya: Transcendental I” vyšly v letech 2005 a 2009). Tak se, panstvo, hezky usaďte, trochu tu exotiku prubneme…

Rudra jsou pro našince zajímaví především a zejména jednou jedinou věcí, která člověka při poslechu zaujme víc než cokoliv jiného – svým původem. Dobrá zpráva je, že končiny z druhého konce světa jsou na “Brahmavidya: Immortal I” opravdu znatelně cítit, což Evropanovi, odkojenému miliónem místních death/black metalových kapel na milión způsobů, jistě přijde zajímavé. No, jen se zamyslete – kolikrát jste již měli tu čest s extrémním kytarovým nátěrem, okořeněným asijskými rytmy? Ano, jistě tu na mne každý z vás bez mrknutí oka na mne vybalí pár známých jmen jako třeba Chthonic, ale to se pohybujeme především v oblasti východní části kontinentu – Rudra přece jenom nabízí nálady trochu jiné části Asie.

Je nutné zdůraznit, že v případě Rudra se nejedná o exotiku pouze zdánlivou. Nejednou se mi podařilo narazit na případ, kdy se nějaká skupina tvářila jako kdo ví co neobvyklého, ale její hudba byla i přes zajímavý původ hoblovačka klasického evropského nebo amerického střihu, čili nic neslyšeného. Na “Brahmavidya: Immortal I” je to něco jiného – exotiku lze na desce opravdu cítit, je zde přímo hmatatelná, což je o to zajímavější, že Rudra si nevypomáhají žádnými lokálními fidlátky, ale vystačí si s nástrojovým obsazením dvě kytary-basa-bicí + samozřejmě vokál. Přesto na vás onen asijský odér okamžitě dýchne z charakteristických kytarových melodií a z na tradiční hudbu odkazujících zpěvů a různých leitmotivů. Stejně jako ožralcovi táhne z huby chlast, z téhle nahrávky táhne ona védská nálada, na níž skupina odkazuje vymyšlenou škatulkou. Ale stop infantilním přirovnáním. Každopádně je to věc, která je esem v rukávu Rudra, s nímž ale na druhou stranu “Brahmavidya: Immortal I” stojí a padá…

Zřejmě největší nevýhodu alba vidím v tom, že v podstatě všechny písničky jsou ukuchtěny dle jednoho receptu, který sice, pravda, chutná znamenitě, ale když se ho člověk přejí… Začátek vás povalí, kapela na nic nečeká a sází své trumfy od prvních vteřin, čímž vás sice okamžitě vtáhne do hry, avšak čím více se “Brahmavidya: Immortal I” blíží ke svému konci, tím více pozornosti opadává. A není to dáno tím, že by snad songy v druhé polovině byly horší, to ne, kvalitou jsou si rovny, ale právě v tom to možná je. To však nic nemění na faktu, že “Brahmavidya: Immortal I” je počin, který rozhodně má co říct a také to říká a jako takový určitě stojí za okoštování – už jen z toho důvodu, že je to na naše poměry zase jednou trochu něco jiného.

P.S. Pokud byste čistě náhodou chtěli slyšet jména některých songů, osobně bych doporučil vypalovačku “Ravenous Theories of Deception”, v níž vládne drtivý refrén, a výbornou předposlední “Hymns of the Immortal Self” ve středním tempu.


Moonsorrow – Varjoina kuljemme kuolleiden maassa

Moonsorrow - Varjoina kuljemme kuolleiden maassa
Země: Finsko
Žánr: folk / pagan / black metal
Datum vydání: 21.2.2011
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Tähtedön
02. Hävitetty
03. Muinaiset
04. Nälkä, väsymys ja epätoivo
05. Huuto
06. Kuolleille
07. Kuolleiden maa

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Čím jsem starší a mé hudební obzory širší, tím více se ztotožňuji s některými názory zkušenějších posluchačů. V tomto případě mám na mysli fakt (můžete s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co s tím naděláte), že současný pagan/folk metal trpí tragickou nadprodukcí průměrných až podprůměrných kapel, jež se vezou na vlně popularity tohoto hudebního odvětví a které rostou jak houby po dešti. V této plytké záplavě je pak stále těžší najít skutečnou kvalitu, originalitu a krásu. Bohůmdík, žánr nezemřel spolu s Quorthonem a jeho ikonickým počinem Bathory, a tak se i my pozdějšího data výroby můžeme těšit nestrojené velkoleposti starých mýtů a ság. Nevěříte? Pak odložte strach a vydejte se za horizont. Za ten samý horizont, který se vyjímá na obalu nejnovější desky Moonsorrow

Hned na začátek bych rád podotkl, že “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” je první album Moonsorrow, se kterým jsem se setkal zevrubněji než z doslechu. Nemohu jej tedy porovnávat s vychvalovanými předchůdci, což ale na druhou stranu otevírá prostor pro objektivní zhodnocení a můžete si být jisti, že všechny mé dojmy z něj jsou nezkreslené a upřímné. A že to nejsou dojmy ledajaké. Hned první tóny skladby “Tähdetön” napovídají, že posluchače čeká těžkopádná, drtivá ale přesto vznešená atmosféra, z níž odkapává roztátý sníh rovnou měrou namíchaný s krví prolitou na bojišti. Ano, přesně tak, tohle není žádná sranda, která se nejlépe poslouchá nad sklenkou něčeho ostřejšího. Tohle je hudba, která odhaluje ty temnější a krvavější stránky severské historie…

Čím déle album poslouchám, tím více se mě zmocňuje přesvědčení, že vytrhávat jakoukoli jeho složku z fungujícího a dokonale organického kontextu by přineslo víc škody než užitku. Přesto ale neodolám a musím zmínit fantasticky zkreslené kytary, nezaměnitelné melodie a naléhavý vokál Villeho Sorvaliho. Když k tomu přičtete ještě ve své pomalosti dokonale vznosné riffy, je nasnadě, že stačí zavřít oči, popustit uzdu fantazie a hudba ožije. A jak tak posloucháte, postupně vám dochází, kolik toho hudba Moonsorrow sdílí s písněmi bardů, kteří zmizeli v propadlišti dějin a zbyli po nich jen nápěvy. Ano, i přes drsný zevnějšek se ní totiž ukrývá ona nádherná melancholie, tak typická pro dávno zapomenuté příběhy a právě proto se jedná o mnohem víc než pusté řezání do kytar a opěvování vikinské statečnosti. To je ta přidaná hodnota, která činí Moonsorrow výjimečnými. Oni nezpívají písně, oni vypráví příběhy, ke kterým odkudsi hraje špičkový soundtrack…

Osobně obdivuji většinu umělců, kteří jsou schopni stvořit skladby delší než dlouhé tak, aby nenudily. V tomto směru patří Moonsorrow mezi pár neochvějných jistot, na které se lze v současnosti spolehnou a Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” to jenom potvrzuje. Celková stopáž jen lehce přes hodinu tomu při počtu stop moc nenasvědčuje, ale když se vezme v potaz, že regulérní skladby jsou na albu čtyři, nelze než smeknout. Tři krátká a vzájemně velmi podobná intermezza nelze hodnotit a slouží hlavně pro vytvoření dojmu cesty. Ta, tedy jestli jsem vše správně pochopil, vede skrze říši mrtvých a po pochopení všech stránek lehkého konceptu, který se vine celým albem musím říct, že je to cesta skutečně působivá.

Moonsorrow

Dlouholetý fanoušek Moonsorrow si na desku jistě udělal názor již dávno, tuhle recenzi s klidným srdcem pomine, a pokud si ji přeci jen přečte, je klidně možné, že s mým hodnocením nebude souhlasit. Těm ostatním ale říkám, že je “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” skvělé dílo. Sice ne úplně dokonalé, ale nepřehlédnutelně vyčnívá nad současnou pokleslou úroveň nebohého žánru. Pokud jste do dneška Moonsorrow neznali, věřte, že trpělivost při prvních posleších se několikanásobně vrátí a dost možná se stane, že se skrze novinku zamilujete i do zbytku tvorby téhle výjimečné skupiny stejně, jako se to stalo mně. A když nad tím tak přemýšlím, i tohle je potřeba zohlednit při finálním verdiktu…


Další názory:

Jestli něco Moonsorrow doopravdy umí, tak to jsou sáhodlouhé monumentální eposy. Obávám se, že předchozí geniální odysseu “Viides Luku: Hävitetty” už zřejmě nikdy nepřekonají, avšak i tak nejde o kvalitách jejich nového díla “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” pochybovat. Na desce se snoubí a vzájemně proplétá chladná epická atmoféra a melancholie s esencí krásné, ale drsné přírody mrazivého severu. Výsledkem je nahrávka, od níž se lze jen těžko odtrhnout. Takhle se má dělat pagan metal!
H.


Turisas – Stand Up and Fight

Turisas - Stand Up and Fight
Země: Finsko
Žánr: folk / symphonic metal
Datum vydání: 23.2.2011
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. The March of the Varangian Guard
02. Take the Day!
03. Hunting Pirates
04. Venetoi! – Prasinoi!
05. Stand Up and Fight
06. The Great Escape
07. Fear the Fear
08. End of an Empire
09. The Bosphorus Freezes Over

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

“Stand Up and Fight”, třetí dlouhohrající počin finské formace Turisas, byl před vydáním prezentován jako naprosto organické propojení orchestru s metalem, výpravné a epické, které si to může s klidem rozdat s filmovým soundtrackem. Což o to, takhle to zní velice hezky, neříkám, že ne, ale přece jenom… když jsem se rozpomněl na předchozí tvorbu Turisas a dal si dohromady jedna a jedna, vyšlo mi, že by výsledek mohl také dost dobře být jen přeplácanou a pateticky nabubřelou hovadinou. Nechápejte mne špatně, rozhodně jsem k poslechu nepřistupoval s očekáváním něčeho vyloženě strašného, ten červík pochybnosti však přece jenom nahlodával…

Finální podoba “Stand Up and Fight” nakonec není ve výsledku tak ukrutně špatná, ale k výše zmiňovaným promo kecům má rovněž sakra daleko… jak už to tak bývá, pravda je přibližně někde v polovině. Ano, uznávám, propojení orchestrálních nástrojů s těmi metalovými je sice opravdu přirozené a nenásilné, neznamená to však automaticky hned dechberoucí desku, to jistě uzná každý. Aby to mělo ten správný šmrnc, je samozřejmě nutné přihodit značnou dávku skladatelských schopností a především (a právě to je dle mého názoru u symfonického metalu hlavní) udržet své choutky na uzdě, aby nebyl konečný výsledek bombastický až moc, neboť, jak nám říká jedno provařené pořekadlo, méně je někdy více. Člověk se až diví, jak moc toto platí…

Teď už se však přenesme od obecného filozofování o hudbě přímo konkrétně k “Stand Up and Fight”. Jak jsem si již dovolil podotknout někde v předchozích řádcích, album zůstalo tak na půli své cesty. Anebo také, abych to vyjádřil trochu srozumitelněji, v některých momentech Turisas tu hranici mezi dobrou výpravnou hudbou a patetickou břečkou “přes čáru” opravdu našli a vybalancovali, v jiných však ony choutky po symfonice na uzdě neudrželi a spadli do vyumělkovaného kýče, který si hraje na umění.

Dobře tedy, řekněme, že milý čtenář prahne po tom vědět, které skladby se Turisas povedly a které naopak ne. Ano, vím, je to vcelku naivní představa – nedělám si iluze, že by většině čtenářstva nebyly moje traktáty o hudbě volné jak pětiletému děcku guma od taťkových gatí, ale dejme tomu… I když ono je to možná svým způsobem dobře, jelikož, když tak o tom přemýšlím, si nejsem jist, jestli onu otázku vůbec dokážu zodpovědět. Tentokráte není na vině vrozená idiocie autora článku, nýbrž fakt, že Turisas mezi oběma polohami, té vyvážené a té kýčovité, skákají bez sebemenších skrupulí i v rámci jednotlivých kompozic. Není tedy problém začít slušnou pasáží, ale v průběhu songu to zazdít (“Fear the Fear”), ale zároveň také udělat některé položky tracklistu odrhovačkami od A do Z (“Hunting Pirates”, “Venetoi! – Prasinoi!”). Jako evidentně nejpovedenější skladby, které by dokázaly obstát v celé své délce, bych považoval “Take the Day!” (ta je nejspíše nejlepší), titulní “Stand Up and Fight” a s přimhouřením oka vlastně i “The Great Escape”, což však není zrovna velké číslo. A ten zbytek? Kde nic, tu nic. Sem tam zajímavý nápad, ale většinou se nejedná o nic výraznějšího. A teď si vezměte, že deska měla působit jako výpravná hudební cesta, které posluchače vezme mimo všední realitu, zatímco se ale “nejedná o nic výraznějšího”. Nemůžu si pomoct, ale u mě tedy nesplněno.

Na druhou stranu se dá ocenit (a já to oceňuji), že Turisas alespoň nestojí na místě a na jejich novince je cítit pěkný skok kupředu. Otázkou do pranice ale zůstává, jestli je posun do pozice “Nightwish folk metalu” to pravé ořechové… zvláště když Nightwish dokážou být na rozdíl od Turisas alespoň opravdu zábavní. Nechci být nějak přehnaně zlý, ani si hrát na kazišuka uznávajícího jen underground a avantgardu, či si dokonce léčit nějaké komplexy, to v žádném případě, ale pokud mě nahrávka ani po velkém množství poslechů nedokáže nějak hlouběji zaujmout, nedá se svítit. Popravdě řečeno, pustil jsem si ji tolikrát jenom proto, že “to přece kurva musím naposlouchat na tu recenzi”. V dnešní době, kdy vám spousta lidí bez sebemenšího problému řekne, že nevidí důvod, proč za hudbu platit, můžeme použít jako kritérium kvality, jestli deska stojí za koupi. Mám-li to říct zcela upřímně, mně tedy ne. Ono zas až tak vyloženě hrozné “Stand Up and Fight” není, ale když si vzpomenu, jak v ruce obracím každý peníz a rozhoduji se, kolik desek si ještě mohu dovolit, hned mě chuť investovat do alb jako “Stand Up and Fight” přejde.

Nevím, jestli na podobně symfonickou hudbu prostě “nemám buňku”, vždy jsem byl přesvědčen, že můj hudební vkus nemá zábrany, ale novinka Turisas mě prostě nebaví. Ať poslouchám jak poslouchám. Toť můj osobní názor. Na druhou stranu to alespoň kapele na fotkách sekne…


Cruadalach

Cruadalach - Agni - Unveil What's Burning Inside
Země: Česká republika
Žánr: folk metal

Otázky: H.
Odpovědi: Cruadalach
Počet otázek: 9

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

Ať už vám konkrétně tato skupina nebo i celý folk metalový žánr obecně sedí nebo ne, není možné ignorovat, že jméno Cruadalach stoupá strmě vzhůru. A to je kapela teprve na počátku své cesty! Abych řekl svůj osobní názor: pokud má nějaká domácí formace potenciál a šanci někam prorazit, jsou to jistě právě Cruadalach. Už jen díky (avšak nejen) tomu jsme si zde na Sicmaggot nemohli nechat ujít příležitost tuto smečku trochu proklepnout v rozhovoru :-) Na všetečné otázky odpovídal hlas celé kapely…


Zdravím Cruadalach! Ze všeho nejprve bych vám rád pogratuloval k povedenému minialbu “Agni – Unveil What’s Burning Inside”! Jak se vy sami díváte na výsledek? Jste na 100% s podobou EP spokojeni, nebo v kapele panuje zdravá řekněme “sebekritičnost” v tom smyslu, že je stále co zlepšovat a kam se posouvat? Pokud mám mluvit sám za sebe, já osobně bych viděl nějaké mezírky ve zvuku nahrávky. Ne že bych chtěl jakkoliv znevažovat Fedorovu práci [skupina nahrávala v domácím studiu Fedora Furnadžieva z Et Moriemur – pozn. redakce], to v žádném případě, avšak k muzice Cruadalach by mi seděl ještě o trochu plnější a dravější sound. Co vy na to? Je to jen osobní pocit jednoho redaktora a kapela má přesně takhle znít, nebo to hodláte v budoucnu trochu “pošoupnout”?

Ahoj Jendo, zdravíme Tebe i všechny redaktory a čtenáře zinu Sicmaggot! Rovnou k otázce – líbí se nám, jak nám podsouváš, že sebekritičnost je zdravá, a máš samozřejmě pravdu. Spokojený umělec je podle nás na nejlepší cestě do pekel, čili se snažíme nahlížet na vlastní práci co nejkritičtěji. Svůj zvuk a svou tvář jsme ještě rozhodně s určitostí nedefinovali, právě naopak. Od nahrávání EP uběhlo sotva pár měsíců a již teď jsme po stránce komponování někde úplně jinde. Už to ti může napovědět, že vlastnímu počinu bychom vytkli více, než jen zvuk. Na jednotlivých skladbách šlo například lépe aranžérsky zapracovat, stejně tak šlo vyždímat více z jejich rytmiky. Přesto jsme v danou chvíli podali náš maximální výkon a někteří z nás sami sebe muzikantsky doslova překonali. Pokud jde o zvuk nahrávky, to máš těžké. Na rozdíl od kompozic a hudebního umu se tato veličina vyvažuje do určité míry penězi a s těmi to není nikdy úplně jednoduché. Sice bychom si samozřejmě svůj zvuk představovali někde jinde, ale na rozpočet a podmínky, jaké byly k dispozici, předvedl Fedor i celá kapela perfektní práci. Ale k nejdůležitější části tvé otázky – jak jsme již řekli, na EP jsme pyšní, ale je to jen další krok na naší cestě. Rozhodně doufáme, že nahrávku ještě desetinásobně přebijeme naším debutem, stejně jako jsme épíčkem “Agni – Unveil What’s Burning inside” bezesporu přebili náš loňský demáč “V rytmu staré krve”. Stagnace je cesta do věčných lovišť a my hodláme jako kapela žít ještě hodně dlouho.

Cruadalach

Když už jsme u toho představování EP – co vlastně znamená výraz “agni”? Pokud člověk použije všemocného strýčka Googla, vypadnou mu odkazy směřující do Indie a významy týkající se ohně, ať v přímém významu nebo v přeneseném slova smyslu v podobě hindského boha ohně. Blíží se tyto interpretace tomu, co jste názvem chtěli vy sami sdělit, či se jedná o střelu takříkajíc mimo terč? Klidně všechny přítomné zvědavce poučte :-)

Nám šlo především o to, aby hlavní část názvu EP netvořilo české ani anglické slovo, ale aby byla jaksi univerzálnější. A když už se v textech často odkazujeme na esoterickou moudrost lidstva, proč nevzít slovo z jazyka, který je naším skutečným kořenem, tedy z prastarého sanskrtu? Už samotnou volbou jazyka dáváme najevo, že všichni pocházíme ze stejného rodu, a že je něco, co nás někde hluboko všechny spojuje. Co se týče samotného významu, “Agni” znamená primárně prostě oheň. Oheň je v mnoha tradicích nejvyšším elementem, který představuje nejsubtilnější rovinu existence v místě, kde se duše setkává s věčností. Proto je oheň středobodem nejrůznějších mýtů, například toho o Prométheovi, na jehož objevení mystéria elementu odkazuje i obal EP. V neposlední řadě jsme chtěli mít zabarvení obalu i název EP v takovém duchu, aby odkazoval na živelnost a ohnivost našich koncertů, na čemž si velmi zakládáme.

“Agni – Unveil What’s Burning Inside” obsahuje mimo jiné tři skladby, jež se objevily už na promu “V rytmu staré krve”. Hýbali jste nějak v mezičase s těmi songy? Mnohem lepší zvukový háv je myslím očividný, přijde mi však, že v některých pasážích jsou bohatší aranže a více vrstev nástrojů. Nejsem si však jistý, nejedná-li se pouze o vyniknutí těch “zastrčenějších” vrstev díky lepšímu zvuku. Probíhaly před natáčením minialba nějaké úpravy? To samé by mne zajímalo i v případě ostatních písní, které přece jenom už nějaký čas hrajete na koncertech – jedná se o původní verze, nebo došlo k nějakému průběžnému obohacování?

Každá skladba je odrazem své doby, a tak i ten náš trojlístek s ročním časovým odstupem zkrátka interpretujeme trošku odlišně. Samotné aranže jsme moc neměnili, spíše prostě jinak vnímáme dynamiku těch písní.

Co se týče ostatních skladeb, málokterá zůstává od svého složení zcela nepozměněná a i některé skladby z EP už dnes dokonce hrajeme živě lehce pozměněné. Například nedávno přišla naše Hanka s novou houslovou linkou do skladby “Vrásčitá”. Hrajeme prostě tak, aby nás to co nejvíce bavilo, a proto je nutné, aby naše skladby rostly s námi. Primárně se však zaměřujeme na dokončování skládání materiálu na debutovou desku.

Když člověk poslouchá vaši muziku, nelze přeslechnout velké množství vrstev a obrovský počet různých linek folkových nástrojů. Trochu jsem o tom přemýšlel a přijde mi, že bude asi velice málo pravděpodobné, aby jeden člověk přišel na zkušebnu už s kompletně hotovou skladbou, ale ani například taková improvizace mi při vašem nástrojovém obsazení moc nesedí. Jakým způsobem tedy vzniká vaše hudba? Jeden člen donese metalový základ písničky a všechny ty folkové instrumenty na něj pak roubujete? Nebo naopak vzniká nejdřív folková složka a kytary a bicí se přidávají? Nebo vypadá tvůrčí proces Cruadalach úplně jinak? Seznamte nás :-)

Tvůrčí proces se snažíme zcela záměrně měnit pokud možno s každou skladbou, aby byly posluchačsky i hudebně co nejrozmanitější. Nicméně tě možná překvapí, že náš kytarista Tomáš skutečně občas přijde s harmonicky i melodicky zcela perfektní, dodělanou skladbou, kterou se následně všichni učíme. Navíc tyto věci nevznikají experimentálně metodou “pokus-omyl”, ale Tom skutečně v hlavě slyší muziku, kterou pak jednoduše ťuká ve svém doupěti do noťasu. Neptej se nás, jak to dělá, asi v tom bude fakt nějaké nevšední nadání. Na tvorbě kapely se však podílí více či méně všichni členové. Základ “Confession” například udělala dechařka Petra, kostru podobně netypické skladby “Vrásčitá” pro změnu zpěvák Radalf, slušnou řádku písní napsal zase kompletně druhý kytarista Aleš, ale i ostatní občas přijdou s vůdčí linkou nebo minimálně propracovávají aranže skladeb v rámci své nástrojové sekce. Tvůrčí proces je skutečně ohromně bohatý a rozhodně si nemysli, že vše vzniká stejným továrním způsobem jako někde u pásu. Třeba jednu z aktuálně zkoušených skladeb na debut, “Living with Pride”, napsal RadalfTomášem při společném jamu, Aleš dopsal linky pro dudy a vymyslel pár skvělých vychytávek, další přišli s vlastními melodiemi a společně jsme pak propracovávali rytmiku. Skutečně pracujeme jako tým! Mimochodem – nikdy neskládáme primárně folkovou ani metalovou složku, vše je od začátku propojené a vždy dopředu počítáme s využitím každého nástroje. Kdyby to bylo jinak, byla by naše hudba podstatně chudší.

V návaznosti na předchozí otázku mě napadá ještě jedna – obecně se říká, že v kapele musí být tvůrčí osobnost, která skládá většinu materiálu a má tím pádem hlavní slovo, vy však navenek vystupuje jako skupina hudebníků, kde má každý naprosto rovnocenné postavení… na nějaké hlavní slovo tedy nehrajete? Co kdyby vás byl sudý počet a nemohli jste se na něčem demokraticky shodnout? Ve volné souvislosti s tím bych se ještě rád zeptal ještě na jednu věc. Nějak mi nesedí počty – proč vás je na fotkách dvakrát tolik (smích)?

Cruadalach, to je především devět lidí, kteří milují muziku. Navzdory mnoha rozdílům jsme na stejné vlně, co se týče toho, co chceme s klanem dokázat, a tak i přes občas ohnivější diskuze vždy nalezneme společnou řeč. Vlastně daleko jednodušeji, než si asi mnoho lidí představuje – o spoustě věcech nediskutujeme a nehlasujeme, protože zkrátka není o čem. Všichni máme společný sen, tak na co vůbec diskuze? Jinak je rozhodovací proces zcela přirozený a vyplývá z našich nátur. Někdo je kapku větší flegmatik než jiný, taky každý z nás tíhne k trochu jiné části naší “agendy”, a tak máme každý přirozeně vytvořený svůj prostor. Je vlastně takový malý zázrak, že navzdory všem rozdílům mezi námi a tomu, z jaké dálky někteří dojíždí, dokážeme zkoušet, bavit se, chodit spolu na koncerty a ještě jsme v takřka každodenním kontaktu alespoň přes net a telefony.

Cruadalach

A co se týká druhé části otázky – promo fotkami z října 2010 jsme chtěli naznačit, že klan Cruadalach netvoří jen několik muzikantů, ale především spousta lidí, bez kterých by náš hlas nic neznamenal. Dali jsme proto našim fanouškům a přátelům možnost, aby se na fotkách objevili s námi. Je to forma našeho poděkování za jejich podporu. Mezi lidmi na fotkách tak najdeš třeba Petřina manžela Vítka, který nám udělal web a nahrál niněru na bonusovou skladbu “Cernunnos, zlatooký král” pro vinylovou verzi našeho EP. Pak tam je Jirka, co si ještě po vydání pohrával se zvukovými stopami našeho starého dema, nebo Honza Knotek, který nám nemalou měrou pomohl při nahrávání EP. Samozřejmě spousta pro nás důležitých lidí chybí, ale to bychom se na ty skály už asi fakt nevešli…

Materiál, jímž se na “Agni – Unveil What’s Burning Inside” prezentujete, je velice rozmanitý. Od energických pecek (“Heavenly Forge”), přes vyloženě folkově laděné (“Pramen Epony”, “Golden Times”) a středověkem načichlé (“Rhythm of Our Blood”) věci, až k pomalým a melancholickým kouskům (“Vrásčitá”, “Confession”); v takové “Occident Sun” cítím dokonce i lehký orientální nádech. Je toto právě ta cesta, kterou se chcete ubírat – dát každé skladbě osobitý ráz? Abych vám taky trošku polechtal ego, musím říct, že je to pro posluchače určitě dobré, zvláště když to porovnáme se spoustou jiných folk metalových kapel, tvořících písničky jak přes kopírák jednu jako druhou (netřeba dodávat, na kterou finskou formaci od písmene K narážím :-)). Ale abych se dostal k jádru pudla – je nějaká hranice, za níž byste už nezašli, například že byste nepoužili nějaké party, protože by byly moc agresivní či naopak moc “popové”, nebo podobnou autocenzuru vůbec neřešíte a postupujete stylem “posluchač se s tím popere”?

Každá skladba musí mít vlastní tvář! Jaký by byl jinak důvod točit dvě různé? Důležité je, že všechny reprezentují svébytný styl, který se snažíme s Cruadalach pilovat a zdokonalovat. Co se týče hranice, za kterou bychom nešli, tak jednu opravdu máme. Neradi bychom zněli konvenčně nebo kopírovali něco, co už tu ve stejné formě bylo. Všechny další cesty jsou otevřeny, a kdybys slyšel materiál, který v těchto dnech pilujeme pro debutovou desku, byl bys možná překvapen, jak moc. Čekat můžete rozhodně energii, dravost i melodiku, rozhodně však ne stopadesátou variaci na folkmetalové legendy. Jako muzikanti jsme všichni velmi otevření novým vlivům, posloucháme a vstřebáváme ohromné množství hudby a rozhodně nehodláme balancovat na jednom místě a doufat, že z něj nespadneme. Přemýšlet, zda něco není “moc popové” nebo jiným způsobem “přes čáru”, znamená rdousit tvůrčí proces. A to by byla hrozná škoda.

Cruadalach

Čerstvě máte v kapse podpis s německou firmou Black Bards Entertainment. Otázka je vcelku jasná – jak jste se k nim dostali? Měli jste i jiné nabídky, nebo jste takříkajíc skočili po té první? Vyhmátli si vás sami, nebo jste “otravovali” s promem? Co si od spolupráce s Black Bards vlastně slibujete?

Dávno před navázáním kontaktu s Black Bards jsme o vydání našeho CD jednali s několika českými vydavatelstvími, z nichž nás nejvíce zaujala nabídka Herdrona vydat debut prostřednictvím časopisu Pařát, také proto, že z jeho strany byl zájem jednoznačný a jeho nároky pro nás splnitelné i za našich tehdejších podmínek, zároveň nás nesvazoval a dával nám prostor hledat dál. V létě 2010 jsme kontaktovali několik zahraničních vydavatelství včetně Black Bards, na něž jsme narazili při hledání zahraničních kapel pro výměnné koncertování, když jsme na Myspace našli jejich čerstvý objev, německou paganmetalovou kapelu Nothgard. Odpověď Black Bards byla negativní s odůvodněním, že nové kapely již nepřijímají. Od hledání v zahraničí jsme si tehdy slibovali i finanční pomoc při studiovém natáčení – v té době jsme ještě pomýšleli na to, že bychom se na podzim rádi zavřeli do profesionálního studia, ale nakonec jsme ani tímto, ani jiným způsobem nesehnali potřebné zázemí a finanční prostředky, proto EP vznikalo v domácím studiu FedoraEt Moriemur. Po realizování velmi úspěšného podzimního výměnného minitour Samhainfest, jehož účastnila i výše zmíněná kapela Nothgard (k tomu si potřebovali vyžádat svolení Black Bards a agentura jim posléze pomohla sehnat další kapelu pro support jimi pořádaného koncertu Samhainfestu), se na nás sám obrátil majitel Black Bards s pevným rozhodnutím, že o Cruadalach stojí. Důvodem evidentně nebyly jen naše umělecké kvality, ale i naše zjevné odhodlání jít si za svým cílem a udělat maximum pro jeho úspěšné dosažení, čemuž ostatně celou dobu mohli přihlížet. Jejich zájem o nás byl tak eminentní, že plně akceptovali to, že jsme již začali pracovat na CD pro Pařát, pouze požadovali jeho zkrácení, aby náš debut mohl vyjít až pod nimi. Herdron pak přistoupil na zkrácení na formu EP se sedmi písněmi. Během komunikace s nimi se nám podařilo vyjednat pro kapelu velmi příjemné podmínky, zároveň jsme sledovali aktivity agentury a ptali se na ni jiných jejích kapel, přičemž jsme získávali výhradně kladné reference. Ačkoliv byli tedy prvním zahraničním labelem, který o nás projevil zájem, rozhodně jsme po něm neskočili bez patřičné rozvahy.

A co od spolupráce s Black Bards očekáváme? Samozřejmě to, že náš debut vydá v západní Evropě, mimochodem plánuje i jeho distribuci v USA. Vydání debutu bude také podpořeno západoevropským tour – tedy nejspíš s většinou zastávek v Německu. To vše již bereme spíše jako samozřejmost, protože Black Bards toto pro své kapely opravdu dělá! Co je ale nejdůležitější, je to, jakou motivaci a výzvu pro nás jejich nabídka představuje. Je to výzva k sebezdokonalování každého z nás a k neustálé práci na všech aspektech fungování kapely. Především chceme, aby náš debut byl již na světové úrovni a abychom z našeho spojenectví získali co nejvíce jak pro nás, tak pro Black Bards. Také chceme skrz Black Bards ukázat Evropě, že česká metalová scéna rozhodně stojí za velkou pozornost a že se vyplatí investovat důvěru do našich kapel!

Cruadalach

Už na podzim by měl vyjít váš první dlouhohrající počin. Kdy a do jakého studia se jej chystáte vydat nahrát? Máte už nějakou bližší představu o desce – název, přesnější datum vydání, obal apod.? Velice by mne také zajímalo, jaképak songy se zde objeví… mám na mysli, jestli se budou opakovat písničky z “Agni…” nebo půjde o kompletně nový matroš?

Co se týče debutu, máme zatím poměrně přesnou představu o hudební náplni, máme ostatně většinu alba již napsanou a následující měsíce budeme zejména dolaďovat aranže a nechávat skladby zrát do podoby, kterou v dané chvíli zachytíme na desce. O názvu v tuto chvíli diskutujeme, máme ve hře pár alternativ, ale prozrazovat zatím raději nebudeme nic. Nicméně můžeme zcela stoprocentně prohlásit, že na debutu budou jen zcela nové a čerstvé skladby! Žádné znovunahrávání starších věcí již neplánujeme.

Na nahrávání jsme se domluvili se Slezanem Tomášem Špirkou, s nímž má velmi pozitivní zkušenosti dechařka Petra z nahrávání CD pro folklórní kapelu Szmyrum a chechuum, jejíž je členkou. Nahrávat se pravděpodobně bude v severomoravském studiu Devítky. Tomášův záběr jde skrze mnohé žánry, folklórem a popem počínaje (spolupracuje s několika polskými popovými veličinami) a metalem konče, takže pro kapelu kombinující metal s klasickými a folklórními nástroji jde o ideální volbu. Svůj velký smysl má i skutečnost, že kapela bude moci nahrávat na půdě severní Moravy, rodné hlíně hned tří členů Cruadalach.

Na závěr bych si dovolil podnítit trochu toho vašeho jasnovidectví :-) Máte německou firmu, hrajete styl, který dnes v rámci metalu frčí, ale dokážete jej uchopit osobitým způsobem – myslíte, že máte v takovéto konstelaci šanci prosadit se i za hranicemi České republiky? Bavme se čistě hypoteticky, kdyby na to přišlo, byli by Cruadalach ochotni naskočit na kolotoč deska-turné-deska-turné? Díky moc za rozhovor a ať vám to šlape! :-)

Kdyby na to přišlo, byli bychom ochotni jet až na konec světa.

Klan Cruadalach


Cruadalach – Agni – Unveil What’s Burning Inside

Cruadalach - Agni - Unveil What's Burning Inside
Země: Česká republika
Žánr: folk metal
Datum vydání: 21.2.2011
Label: Pařát Magazine

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Cruadalach

Cruadalach na scénu vtrhli jako blesk a během krátké chvíle si svými energickými koncerty udělali velice solidní jméno. Už teď mají za sebou několik málo zahraničních štací na místech, kam spousta jiných o mnoho déle hrajících českých kapel ani nečuchne, nemluvě o potvrzených festivalech v létě v Rakousku a Německu (a že například na takovém Northern Lights nehrají žádná ořezávátka). Docela s podivem, že Cruadalach svůj první pořádný počin (promo “V rytmu staré krve” jako pořádný počin neuznám, jelikož nevyšlo ve fyzické podobě :)) vydávají až teď. Kapela spojila své síly s časopisem Pařát, pod jehož záštitou právě minialbum “Agni – Unveil What’s Burning Inside” vychází…

Trojice skladeb, která se objevila už na “V rytmu staré krve” – jmenovitě jde o “Pramen Epony”, “Golden Times” a “Confession” – je přítomna i na aktuálním EP, tudíž se přímo nabízí možnost přímého srovnání. Pokud na premiérovém kraťasu zněly některé momenty lehce rozpačitě, což bylo dáno především ne zrovna povedeným a trochu “plechovým” zvukem (a jakože já nemám nic proti plechovému soundu, to bych neposlouchal garážový black metal, ale u folk metalu to přece jenom není to pravé ořechové…), “Agni – Unveil What’s Burning Inside” zachycuje možnosti Cruadalach s mnohem větší přesností. O zvukové stránce se ani nemá cenu bavit, v tomto ohledu šly songy o 100% nahoru (byť si myslím, že v tomto ohledu by toho šlo z hudby Cruadalach vyždímat ještě víc – chtělo by to opravdu profesionální studio), přijde mi však, že skupina rovněž trošku obohatila aranže, lehce poštelovala folkovou složku, prostě udělala vše, aby skladby mohly volněji dýchat.

Konkrétně ve folkové složce spatřuji tu největší devízu muziky Cruadalach. Pokud se podíváte na žánrově spřízněné formace, u většiny z nich znamená “folk” možná tak použití nějakých housliček, sem tam akordeonu a trochy samplů, avšak Cruadalach v tomto směru konkurenci převyšují obrovskou plejádou různých nástrojů, které jsou – a právě to je mi opravdu sympatické – živě přítomny i na koncertech. A že tam těch nástrojů je – housle, cello, dudy, flétny, píšťaly, šalmaje a kdovíco všechno ještě. “Agni – Unveil What’s Burning Inside” zní díky tomu vskutku živelně a, jak jen to říct, velice “folkově” (ne, nesmějte se, u spousty folk metalových skupin tenhle pocit nemám).

Co se týče konkrétních skladeb, u mě vede s přehledem procítěná “Vrásčitá” a energický otevírák “Occident Sun”. Celý materiál se ale poslouchá velice příjemně a uběhne rychleji, než se člověk vůbec má šanci začít nudit (však to má také jen půl hodinky). Tak či onak, jedná se o velice solidní placku, která, vzhledem k tomu, že se dá sehnat za lidové kilčo, stojí určitě za pořízení.

Cruadalach


Dalriada – Ígéret

Dalriada - Ígéret
Země: Maďarsko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 12.2.2011
Label: AFM Records

Tracklist:
01. Intro
02. Hajdútánc
03. Hozd el, Isten
04. Mennyei harang
05. Ígéret
06. Igazi tûz
07. Kinizsi mulatsága
08. A hadak útja
09. Leszek a csillag
10. Leszek a hold
11. Outro

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dalriadu jsem vždy bral jako velice solidní folk metalovou skupinu, jež sice v rámci svého žánru netvoří kdovíjaké umění, ale dokáže tento v (dnešní době klišé prolezlý) styl uchopit vcelku osobitě. Jednak se v rámci oné folk složky na rozdíl od většiny svých stylových souputníků neobracejí na sever Evropy (a že je to v některých případech obzvláště vtipné – viz Vikingové z Brazílie a podobné chuťovky), ale točí svými melodiemi, přesně dle země svého původu, v rytmu ďábelsky rychlého čardáše, což zní zmlsaným uším posluchačů dozajista zajímavě. A ona vlastně i ta samotná jejich maďarština zní sama o sobě našinci vcelku exoticky, byť Paprikáši nesídlí zrovna daleko. Jedná se tudíž suma sumárum o skupinu, která za nějaké to menší okoštování stojí – a jestli začít právě s aktuálním “Ígéret”, toť otázka, na niž se v našem dnešním povídání pokusíme nalézt odpověď.

Nic extrémně objevného sice Dalriada nikdy nepředváděla, ale stejně nebyl důvod se vzhledem k úrovni předcházejících nahrávek na “Ígéret” netěšit. Tím spíš, že se skupina opět vrací ke svému “měsíčnímu” cyklu, kdy každou desku pojmenovává podle jednoho měsíce v roce (aktuálně jsou v květnu). Minulý počin, “Arany – Album”, byl totiž prozatím jediným úkrokem z konceptu, na němž Dalriada zhudebnili některé poémy maďarského básníka Jánose Aranyho. Ale to jsme už trochu odbočili, takže honem zpátky k “Ígéret”… Intro, vskutku originálně nazvané “Intro”, je vcelku zajímavým úvodem do děje, který člověka správně navnadí na věci příští. A tak to má být, to je přesně to, co by intro mělo splňovat. Posluchač je tedy pěkně navnazen, muzika může začít hrát…

Desku, pokud vynecháme ono intro “Intro”, otevírá kousek s názvem “Hajdútánc”, jímž jsme se mohli kochat už nějaký ten pátek před vydáním díky videoklipu (pokud jste neviděli a máte náladu na trochu otřesné animace, najdete o kousek níže). Což o to, pecka je to celkem energická, se zajímavou strukturou, folková složka tomu dodává správný náboj, avšak jak se později ukáže, jedná se o jednu z nejlepších položek “Ígéret”. Když tak o tom ale přemýšlím, “nejlepší” nejspíš není to správné slovo, ale “nejvýraznější” – to je ono. Následující skladby nejsou o mnoho horší, ale “Hajdútánc” velice napomáhá fakt, že jednak stojí hned na začátku a jednak že má ještě videoklip. Následující trio písniček už není natolik chytlavé, aby člověka zaujalo nějak výrazněji, ale neexcelují nijak moc ani v atmosféře nebo jakési řekněme “přemýšlivosti”, která nutí člověka vracet se i k věcem, jež nejsou nějak chytlavé.

Světlejší moment nastává až se šestou “Igazi tûz”, v níž mne osobně zaujala především velice povedená houslová linka a rovněž jedno z nejlepších kytarových sól na desce. Ona “Igazi tûz” celkově předznamenává tu lepší, druhou polovinu “Ígéret”, která se poslouchá o mnoho lépe. Kupříkladu taková “A hadak útja”, vyprávějící maďarskou legendu o stvoření Mléčné dráhy, je opravdu výtečná. Následující “Leszek a csillag” člověka oproti tomu dostane hlavně velice vkusnými melodiemi (byť mi jsou setsakramentsky povědomé, jen si nemohu vybavit, kde jsem to slyšel, takže nemůžu kritizovat :)). Každopádně se v každém songu z druhé půli dá najít nějaký zajímavější moment, což bych o některých položkách z první poloviny moc neprohlašoval.

Ve své podstatě “Ígéret” není špatným albem, ale když to vezmu kolem a kolem, předchozí počiny se mi líbily o mnoho více. Takové “Arany – Album” bylo minimálně o jednu třídu víš. Přijde mi, jako kdyby se Dalriada jaksi snažili přiblížit se k současnému folk metalovému mainstreamu (a že ona ta hostovačka Jonne JärvelyKorpiklaani nebude zas taková náhoda), díky čemuž ztratili část své osobitosti. Jako kdyby brali ty samé ingredience, ale dosazovali je do obecnějšího vzorce a ta starší (dle mého názoru lepší) tvář Dalriada vystrkovala růžky jen sem tam. Nechápejte mě špatně, i “Ígéret” je vcelku solidní placka, jež si své fanoušky jistě najde, a jediný její problém tkví v tom, že ty předchozí holt byly lepší. Čímž si na závěr hezky odpovíme na v prvním odstavci položenou otázku – do okoštování téhle maďarské papričky se stojí za to pustit, ale pokud bych mohl doporučit – do toho staršího materiálu.