Archiv štítku: folk metal

СатанаКозёл – Солнце мёртвых

СатанаКозёл - Солнце мёртвых
Země: Rusko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 30.11.2010
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Луны крадущейся светом мертвенным…
02. Битва
03. Воля
04. Свадьба
05. Берсерк
06. Баня
07. Musta Mado [Myllärit cover]
08. Волчий след
09. Кружки поднимем дружно…
10. Шторм
11. Солнце мёртвых
12. Тени

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Kapela СатанаКозёл svého upoutala mou pozornost již svým debutem “Рогатыя” z roku 2008, na němž už tehdá předváděli docela slušný folk/viking metal. Příprava nového materiálu těmto ruským chasníkům trvala celkem dva roky, výsledkem jejich snažení je však novinková deska “Солнце мёртвых”, které se právě teď podíváme na zoubek.

Velkou roli ve stylu СатанаКозёл hraje právě místo jejich původu. Domovinou kapely je totiž Karélie, což je oblast na severu evropské části Ruska, přímo při hranici s Finskem (resp. jistá část Karélie leží už za finskými hranicemi, ale to teď není podstatné). Každopádně muzika СатанаКозёл zní s nadsázkou tak trochu jako střet finského “skákacího” folk metal à la Ensiferum s východoevropským folk(/black) metalem, který je, při vší úctě, přece jenom znám jako trochu vážnější a střízlivější podoba žánru. A hlavní hrdinové naší recenze jsou, jak již bylo řečeno, tak někde na půl cesty mezi tím.

Na СатанаКозёл mi až zas tolik nesedí na můj vkus chvílemi až přílišná veselost (i když to se týkalo především “Рогатыя”, ale k tomu se ještě dostaneme). Ke cti skupiny však slouží fakt, že míra skočných melodií nikdy nepřekročila únosnou mez, která by mohla odradit potencionální posluchače, nehodující folkovému skotačení, jaké dnes známe. Naopak výhodou СатанаКозёл je to, že do spodních vrstev dokážou nasoukat i nějaké opravdu zajímavé momenty, jež mohou uspokojit dokonce i člověka, jako jsem například já (a to mi věřte, že já jsem kurva náročný parchant). Jistě potěší i fakt, že СатанаКозёл se nebojí čas od času hrábnout do strun a pořádně si zahoblovat, taktéž se mi zamlouvá používání ruštiny – ne že by dnes kapela zpívající svým rodným jazykem byla nějaká velká vzácnost, ale stále je to příjemné slyšet něco jiného než jen klasickou angličtinu.

Jak si podle této definice stojí “Солнце мёртвых”? Především, lépe než “Рогатыя”. Je znát, že СатанаКозёл nabrali skladatelské zkušenosti a aktuální počin nezní tak lacině (to se týká zejména melodické stránky nahrávky). Výraznou změnou k lepšímu je fakt, že ona skočnost je mnohem lépe zapuštěna do celku a dalo by se říct, že tentokráte již má nějaké to opodstatnění. СатанаКозёл vybalancovali tu hranici, aby se hudba mohla líbit jak fanouškům hopsaček, tak lehce náročnějším posluchačům (upozorňuji: jen lehce náročnějším, ti opravdu nároční ve folk metalu samozřejmě sjíždějí poslední Nokturnal Mortum a nic jiného je nezajímá). Znalci dokonce mohou při soustředěném poslechu vypozorovat některé odkazy na viking metalová uskupení staré školy (v tomto případě slyšim v některých pasážích kupříkladu Windir), což člověka dokáže potěšit.

Celkově se dá prohlásit, že “Солнце мёртвых” zní oproti “Рогатыя” vyzráleji po všech frontách. СатанаКозёл zapracovali na aranžích, strukturách, zvuku a hlavně atmosféře, která zní patřičně “rusky”, jestli víte, jak to myslím. Začátek i konec desky lemují velice povedené instrumentální předěly “Луны крадущейся светом мертвенным…” na první pozici a “Тени” jako závěrečný kousek, z nichž ten první jmenovaný vás, logicky, nabudí na větší příští a ten druhý naopak učiní tečku za celou deskou. Intro/outro zmiňuji samostatně jednoduše z toho důvodu, že se jedná o kousky velice povedené, a rozhodně bych se nezlobil, kdyby se СатанаКозёл někdy v budoucnu pustili do alba čistě na tento způsob. Tak či tak, hned první regulérní skladba “Битва” jasně ukazuje, že i “výplň” mezi intry stojí za slyšení – jasný aspirant na hitovku. Jako další je nutné “přetrpět” juchačky “Воля” a “Свадьба” (i když střední pasáž té druhé zmiňované je povedená, to uznávám), pak už vás však čekají výživnější fláky. “Берсерк” zaujme netypickým začátkem, “Волчий след” zdařilou pomalou první polovinou, excelentní je opět polo-intro “Кружки поднимем дружно…”, avšak jako vrchol se jeví úplný závěr v podobě “Шторм” a titulní “Солнце мёртвых”.

Až doposud jsem v podstatě hodnotil jen v porovnání s předchozí tvorbou СатанаКозёл, nejsem ale tak naivní, abych si myslel, že jste s ní všichni obeznámeni, proto si ještě před koncem zodpovězme otázku, proč by měl po albu pátrat člověk, který se se СатанаКозёл dosud nesetkal. Odpověď je až prozaicky jednoduchá: protože to prostě není špatné. Není to sice album nějak převratné či něco podobného, je to “pouze” album solidní, dobře odsýpající, výborně se poslouchající. Zdali je tohle dostatečná motivace k sehnání, to ponechám na vás samotných. Každopádně není na škodu vědět, že ruský folk metal nekončí se skupinami jako Аркона, případněТемнозорь. Dle mého názoru ještě СатанаКозёл zdaleka neřekli své poslední slovo a věřím, že se stále ještě nadechují k mnohem lepším věcem. A až to za pár let přijde, a z kapely se stane žánrový klenot, tak budete moci běhat dokola a řvát “já je znám, já je znám” (smích). Ale teď vážně, jasnovidectví stranou, “Солнце Мёртвых” není vůbec špatná věc a jako neurážející výplň pro jednu padesátiminutovku – proč ne? Šup tam s tím!


Jaldaboath – The Rise of the Heraldic Beasts

Jaldaboath - The Rise of the Heraldic Beasts
Země: Velká Británie
Žánr: folk / heavy metal
Datum vydání: 23.4.2010
Label: D.T.M. Productions

Tracklist:
01. Hark the Herald
02. Calling on All Heraldic Beasts
03. Bash the Bishop
04. Seek the Grail
05. Axe Wielding Nuns
06. Jaldaboath
07. Bring Me the Head of Metatron
08. Jacque de Molay
09. March to Calvary
10. Da Vinci’s Code

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

Když jsem poprvé slyšel o kapele Jaldaboath, byl jsem úplně vedle a nevěděl, co to může být zač, i když mi to jméno bylo svým způsobem povědomé. Stačila cca minuta hledání po internetu, aby mi to docvaklo – jasně, The Meads of Asphodel. Jaldaboath je jeden ze zakládajících členů těchto známých anglických šílenců, od nichž se v roce 2002 trhnul. Od té doby o něm moc slyšet, jen čas od času vypustil novinku svého jednočlenného projektu Ewigkeit, aby konečně před třemi lety založil kapelu novou, jíž dal do vínku název po sobě samém, čili Jaldaboath, a aby toho nebylo málo, pozval si ke spolupráci dalšího dávného kumpána, který kdysi prošel řadami The Meads of Asphodel (byť se u nich ohřál jen jeden rok) – bubeníka známého jako The Mad Mullah (za časů Meads) nebo také The Mad Monk (v současnosti). K sobě si přizvali ještě jistého Sira Bodricka (co je tenhle frajer zač, to vážně netuším) a v letošním roce vypustili debut “The Rise of the Heraldic Beasts”.

Přímo se nabízí přímé srovnání s novinkou “The Murder of Jesus the Jew” od The Meads of Asphodel, která vyšla dva měsíce po “The Rise of the Heraldic Beasts” (resp. abych to uvedl na pravou míru, “The Rise of the Heraldic Beasts” vyšlo už v dubnu u malého labelu Death to Music, ale takřka ihned po albu skočili rakouští Napalm Records a v září jej vydali znovu). Stručně řečeno, oba projekty jsou už úplně někde jinde. Jisté paralely by se daly nají pouze ve smyslu různých vtípků, které obě skupiny do své hudby komponují, a do jisté míry ne úplně vážného pojetí (přinejmenšim určitě ne ortodoxního), ale tím to asi tak končí. Zatímco The Meads of Asphodel se postupem času dopracovali k absolutně nezřízené avantgardní šílenosti, která nemá jakékoliv hranice, Jaldaboath vedle nich působí celkem jako hodní beránci (i když možná trochu zhulení hodní beránci (smích)). Ne že by byl ten jejich folk metal se středověkým nádechem špatný, ale víte jak – ujetý experiment má prostě větší koule (smích).

Ale teď už k samotnému “The Rise of the Heraldic Beasts”. Metal-archives se nám snaží vnutit, že Jaldaboath valí kombinaci folk metalu a black metalu, ale moc tomu nevěřte, jelikož toho black metalu, ať poslouchám jak poslouchám, se tam moc doposlouchat nemohu. To už blíže k pravdě mají škatulky samotného Grand Mastera Jaldaboatha, jenž hudbu kapely nazývá kupříkladu “crusader core” nebo “tumultuous teutonic templar thrash”. Alespoň z toho totiž jasně vyplývá, že “The Rise of the Heraldic Beasts” bude mít co dočinění se středověkem. A světe div se (pozor, teď to přijde!), opravdu tomu tak je. Právě tohle je jedna z velkých předností desky – konečně někdo totiž dělá folk metal, který se neopírá o národní (či ještě lépe severské) pohanské tradice (že drtivá většina těch kapel má k pohanství stejně blízko jako moje smradlavé fusekle teď ponechme stranou), ale využívá možností středověku. Nemálo sympatická je taktéž notná dávka nadsázky, jíž Jaldaboath ten svůj cirkus bez skrupulí opepřili (stačí se podívat jen na solidně úchylné video válející se někde tady okolo).

Jaldaboath

Tohle všechno je sice pěkné, ale, hnát na srdce, stačí to k dobrému albu? Rozhodně ne. Jaldaboath však mají tu výhodu, že to celé naroubovali na prostě a jednoduše dobrý materiál. Ne, není to nic výjimečného, žádná absolutní bomba, která by změnila vaše vnímání hudby, “jenom” dobrý metal. To ale také není tak úplně k zahození, což? Začátek desky člověka pěkně strhne, první čtyři položky jsou vyložené hitovky. Zajímavě zní trochu přibasovaný sound (nebo se mi to jen zdá?), takřka všudypřítomné jsou klávesy, různé trouby a podobné věcičky – prostě aby ten středověk zněl trochu jako středověk. Moc zábavné jsou rovněž texty, což samozřejmě souvisí s tím již zmiňovaným nadhledem, v tomto ohledu exceluje například taková “Bash the Bishop” s neodolatelnými hláškami typu “Přišlo mi na mysl, že biskup je pravděpodobně píča” (smích).

Je pravda že někdy v polovině “The Rise of the Heraldic Beasts” začne posluchačova pozornost mírně opadat, než se však stihnete začít nudit, vtáhne vás zpátky do děje závěr alba. Znalce zaujme už hříčka “Bring Me the Head of Metatron”, a to především díky návaznosti na předchozí působiště samotného Jaldaboatha (pro nezasvěcené – Metatron je zpěvák The Meads of Asphodel). Výborná pecka je “Jacque de Molay” s výraznou basovkou a hlavně těmi “nástroji navíc” (já prd poznám, co to je zač, určitě nějaké klávesy či co (smích)). “March to Calvary” už je pak jen instrumentálním outrem, po němž ještě následuje bonusová “Da Vinci’s Code”, která zaujme především lehce orientálním nádechem.

Suma sumárum? “The Rise of the Heraldic Beasts” není nic, co byste si prostě museli sehnat, protože se to musí slyšet, což ale neznamená, že by to nebyla velice dobře poslouchající záležitost, jejímž sehnáním na druhou stranu nic nezkazíte. Nedostanete sice nějaké geniální veledílo, bude to jen solidní fošna, která vás alespoň na nějaký čas zabaví. A to také není špatný výsledek. Je sice otázkou, jak dlouhý ten “čas zábavnosti” bude, já sám za sebe však mohu říct, že i nějaké dva měsíce po (znovu)vydání mě to stále baví. Rozhodně to nesjíždím denně, to rozhodně ne (od toho mám stále ještě pořád-novinky Deathspell Omega, Aborym a Massemord, hehe), ale sem tam si to pustím a poslech si, dalo by se říct, i užiji. Řeknu vám to asi takhle – za zkoušku to rozhodně stojí a když vás to chytne, tím lépe pro vás…


Agalloch – Marrow of the Spirit

Agalloch - Marrow of the Spirit
Země: USA
Žánr: atmospheric folk / doom / black metal
Datum vydání: 23.11.2010
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. They Escaped the Weight of Darkness
02. Into the Painted Grey
03. The Watcher’s Monolith
04. Black Lake Niðstång
05. Ghosts of the Midwinter Fires
06. To Drown

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Není žádným velkým tajemstvím, že z tak obecně velice povrchně smýšlející země jako USA většinou pocházejí kapely hrající na obdobně povrchní úrovni. Ne vždy je to úplně špatně a minimálně pro nenáročný oddech se takové skupiny čas od času hodí, o nějakém hlubším posluchačském prožitku, natožpak o nějakém sdělení či myšlence v hudbě, se však mluvit nedá. Jak nám ale neodbytně připomíná jedno známé pořekadlo, takřka vždy existují výjimky potvrzující pravidlo, a tak i ze severoamerické velmoci pocházejí skupiny, k jejichž hudbě nelze přistupovat jinak než jako k čirému umění. Namátkou zde můžeme zmínit například skvosty jako Wolves in the Throne Room, Asunder, Nachtmystium, Krallice, Panopticon nebo Agalloch. A jsou to právě poslední zmiňovaní Agalloch, kteří jsou dnes předmětem našeho zájmu.

Co do stylové škatulky bychom Agalloch mohli nazvat atmosférickým folk/dark metalem, což žánrový rozsah jejich tvorby vystihuje zřejmě nejlépe, na druhou stranu se ale stejně tak jedná o označení v podstatě zavádějící. Ono totiž, jak už to tak bývá, není folk metal jako folk metal, a pokud se vám pod tímto označením vybaví plejáda trendem zplozených heja-heja tajtrlíků typu Korpiklaani, máte o daném žánru velice pokřivenou představu. Jsou to mimo jiné právě Agalloch, kteří beze zbytku dokazují, že i folk metal je hudbou na vysoce spirituální úrovni s přesahem do jiných sfér. Použijeme-li onoho omšelého porovnání právě s králi pivního folku, dostaneme dvě skupiny, jež, ačkoliv zaštítěné stejnou škatulkou, k sobě snad nemohou mít dále. Jen představu – Agalloch a Korpiklaani k sobě mají asi tak stejně blízko jako plastikové dětské autíčko a Rolls-Royce, čili, abychom zůstali u krásně motoristického výraziva, obě mají čtyři kola, tím však podobnost končí. Stejně tak snad jediné, co má folk metal v podání Agalloch společného s folkovými halekačkami à la Korpiklaani (a jim podobných), je jenom a pouze použití kytary, baskytary a bicích. Nic jiného.

Agalloch, to je ničím neředěná hudební lahůdka i pro toho nejnáročnějšího posluchače, nepřerušovaný proud unikátní přírodní atmosféry, která vyráží dech. Agalloch je zhudebněná procházka panenskou krajinou, na jejíž půdu dosud nevkročila lidská noha. Hluboké jehličnaté lesy, vysoké hory, pod jejichž majestátností je nutné sklopit zrak, křupající sníh pod nohami, krajina, v jejímž lůnu má člověk pocit, že je sám jediný na celém širém světě. Takové nálady vyvolává poslech Agalloch.

Je pravda, že tu zatím hovořím pouze v obecné rovině o skupině, nikoliv přímo o její novince „Marrow of the Spirit“, ale vše, co bylo napsáno v předchozích řádcích, sedí beze zbytku i na nejnovější počin z dílny oregonských náladotvůrců. Je to do jisté míry dáno i tím, že tvorba Agalloch působí především na velice abstraktní rovině, tudíž se o samotné hudbě a konkrétních projevech jednotlivých skladeb mluví jen těžko, mnohem lépe se popisují až ty konečné pocity z nich pramenící. Přesně v souladu s tím bych si dovolil prohlásit, že zatímco poslední počin „Ashes Against the Grain“ na mě působil „podzimně“, „Marrow of the Spirit“ dýchá spíše zimní atmosférou. Ale jak jsem již řekl, je to pouze můj osobní pocit, takže někdo jiný to zase může vnímat jinak, možná dokonce i naopak, ale to vše je spojené právě s onou abstraktností. A právě v tom tkví jedna z nejúžasnějších věcí na Agalloch, ale i na všech hudebních atmosférách – takovouto muziku (na rozdíl třeba od technicky pojatého metalu) nelze měřit šuplerou, nýbrž pouze svým vlastním vnímáním. Pokud toto pochopíte a domyslíte do důsledků, je jasné, že to otevírá takřka nekonečné množství možností, jak k „Marrow of the Spirit“ přistoupit a jak jej vstřebat.

Agalloch

Na ploše pouhých šesti délemetrážních opusů maluje skupina pestrou paletu bílých a šedavých nálad, v jednu chvíli hrozivých jako nejprudší vichřice, jindy zasněných jako pomalu se vznášející sněhové vločky, opodál zase tichých a osudových jako nekonečné pláně sněhu pokrývající vše, kam až oko dohlédne. Ačkoliv to bude možná vůči ostatním skladbám, které jsou všechny do jedné naprosto úžasné, nefér, nemohu nevypíchnout jednu jedinou nade všechny ostatní – přenádherný zádumčivý epos „Black Lake Niðstång“, z jehož nepopsatelné majestátnosti se tají dech. V jeho útrobách dřímá atmosféra přímo nezemská. V náznacích zde lze dokonce tu a tam zaslechnout epičnost asociující genialitu dávných průkopníků Bathory v období nepřekonatelného veledíla „Twilight of the Gods“. A ku cti Agalloch slouží fakt, že z tohoto nerovného souboje s legendou všech legend sice neodcházejí jako výherci, ale tváří v tvář Quorthonově nadčasovosti ani nemusejí sklánět hlavu. A považte, o kolika skupinách jsem já, věrný uctívač kultu Bathory, kdy něco takového prohlásil…

„Marrow of the Spirit“ se může stát vaším věrným společníkem do právě nastupujících sněžných dnů, jejichž atmosféru více než vystihuje, ba přímo přesahuje. Co vám budu povídat, na desky Agalloch se sice čeká vždy několik let, ale když to přijde, nemůžu se nikdy zbavit myšlenky, že mám před sebou dílo takřka dokonalé. A stejně tak jako všechna předchozí alba Agalloch, i „Marrow of the Spirit“ je vybroušený klenot.


Dordeduh – Valea omului

Dordeduh - Valea omului
Země: Rumunsko
Žánr: atmospheric black / folk metal
Datum vydání: 3.9.2010
Label: Lupus Lounge

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nebývá zvykem, abychom tu recenzovali neřadové počiny. Občas ale nezaškodí udělat si výjimku, je-li k tomu nějaký důvod. Nepochybuji o tom, že drtivé většině z vás automaticky na mysli vyvstane otázka, jaké důvody mě vedou k recenzování minialba “Valea omului” od jistých Dordeduh. Hned vám to objasním…

Možná si vzpomenete, že tu před nějakým plus mínus půl rokem vyšla recenze na “Vîrstele pămîntului” od Negură Bunget. A právě tady je zakopáno jádro pudla, protože Dordeduh a Negură Bunget toho mají společného mnohem více než jen rumunský původ. Když totiž za dosti nepřehledných okolností kytaristé Hupogrammos a Sol Faur řady Negură Bunget opustili (nebo spíše “opustili”?), jejich další hudební kroky vedly právě k založení Dordeduh, přičemž kraťoučké EP “Valea omului” je jejich vůbec prvním materiálem pod tímto jménem. A oním na začátku zmiňovaným důvodem k jeho zrecenzování není nic menšího než přímá konfrontace s “Vîrstele pămîntului” nové Negury Bunget.

“Valea omului” dává jasně najevo, kdo byl v původní kapele hlavním hnacím motorem. Není pochyb, že to byli právě Hupogrammos a Sol Faur. Dordeduh v pomyslném souboji sice mají handicap v podobě pouze 13 minutové stopáže, přesto odcházejí jako vítězové. 13 minut v jejich podání totiž celou hodinu “Vîrstele pămîntului” strčí hravě do kapsy. Ačkoliv se mi ta deska s odstupem času líbí více než v době svého vydání, ve srovnání s “Valea omului” je očividné, že je to deska postavená pouze na folkových nástrojích, které znějí zajímavě už samy o sobě, ne na zajímavé muzice v plném významu tohoto slova. Dordeduh na místo toho nabízejí opravdu lahůdkovou hudební kvalitu po všech stránkách. Člověku se až nechce věřit, kolik bravurní atmosféry lze navodit v pouhopouhých 13 minutách. Zvláště pak druhá “Cumpăt” se svojí chvílemi až hypnotizující náladou zní opravdu skvostně. Stylově se pokračuje tam, kde Hupogrammos a Sol Faur skončili na “Om” – posledním albu Negură Bunget s jejich účasti. Kdo však “Om” někdy slyšel, jistě mi dá za pravdu, že už jenom tohle prohlásit znamená velikou pochvalu.

Účelem tohoto článku není ani tak podrobné rozebrání oné dvojice skladeb, ale spíš jenom upozornit, že vůbec něco takového vychází, aby měl každý příznivec mystikou a atmosférou protkané hudby možnost zaregistrovat, že ze země Karpat přichází další záležitost, která stojí za (hodně) pozornosti. Já osobně doufám, že se dlouhohrajícího materiálu dočkáme co nejdříve, protože předvoj v podobě “Valea omului” má v sobě rozhodně nevšední kouzlo. Přesně takové, jakým dýchala i původní Negură Bunget.


Negură Bunget – Vîrstele pămîntului

Negură Bunget - Vîrstele pămîntului
Země: Rumunsko
Žánr: atmospheric black / folk metal
Datum vydání: 31.3.2010
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Pãmînt
02. Dacia hiperboreanã
03. Umbra
04. Ochiul inimii
05. Chei de rouã
06. Cara de dincolo de negurã
07. Jar
08. Arborele lumii
09. Întoarcerea amurgului

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Na nové album Negură Bunget byl hodně zvědavý snad každý, kdo o tuto kapelu kdy zavadil. Došlo totiž k téměř kompletní obměně sestavy, kde z tvůrčího tria zbyl pouze bubeník Negru. Celá situace je dost nepřehledná, ale pokud někdo celý postup pozorně sledoval, mohl si utvořit asi takový obrázek, že se skupina domluvila na rozpadu či pauze, právě díky laxnímu přístupu bubeníka, ale Negru své dva bývalé parťáky Hupogrammose a Sol Faura takříkajíc posral a za jejich zády činnost obnovil s novou sestavou v zádech. Navíc se tváří, že je vše v pořádku a na dané téma se v rozhovorech odmítá bavit. Hupogrammos a Sol Faur to však přesně v duchu „moudřejší ustoupí“ nechali plavat a založili nový projekt Dordeduh (který podle všeho plánovali tak jako tak, jen byli moc čestní na to, aby Negrua vyhodili z Negură Bunget a pokračovali pod tímto jménem).

Zatímco debut Dordeduh je v přípravách, Negru se svojí novou Negurou Bunget přispěchal s deskou „Vîrstele pămîntului“, která je právě z výše nastíněných důvodů velmi očekávaná – může totiž ukázat, jestli je Negură Bunget bez kytarového a také tvůrčího dua HupogrammosSol Faur skutečně pohřbená, jak mnozí fandové předpokládají, nebo ne.

První reakce na “Vîrstele pămîntului” jsou skutečně rozporuplné. Největší metalové magazíny a servery nešetří chválou, tasí nejvyšší možná hodnocení, padají popisky jako „…zřejmě to nejlepší black/folkmetalové album všech dob“< (to je konkrétně z německého Rock Hard). Z nezávislých fanouškovských webů však zaznívají hlasy, že jde o naprostou a neposlouchatelnou sračku, která ducha skupiny naprosto zabíjí. A kde je pravda? Jak už to tak bývá… někde uprostřed.

Je neoddiskutovatelným a jasně slyšitelným faktem, že „Vîrstele pămîntului“ se násilně a za každou cenu snaží udržet vše, čím Negură Bunget bývala, až je to křečovité a výsledek se míjí účinkem. Zcela očividné je rovněž okaté kopírování kytarových postupů, na nichž Hupogrammos a Sol Faur předchozí nahrávky stavěli, avšak bez toho, aby ty současné dosahovaly kýžené podoby. „Vîrstele pămîntului“ se snaží být tak moc neguro-bungetovské, až prostě není (a jak by někdo mohl dodat – a vsadím se, že i dodá – po odchodu tvůrčích osobností ani být nemůže). A právě v kytarové práci je ten rozdíl možná nemarkantnější. Když si totiž z „Vîrstele pămîntului“ odmyslíte onu folkovou složku, nezbude vám v podstatě nic, což se o starých Negură Bunget rozhodně říct nedalo ani v nejmenším.

Na druhou stranu bychom autorům „Vîrstele pămîntului“ jednoznačně křivdili, pokud bychom řekli, že se jedná o nahrávku absolutně neposlouchatelnou. Tak to zase není. Několik opravdu pěkných momentů se dá albu najít dá, zvláště v druhé polovině, jenže a) jich je oproti dřívějšku opravdu málo; b) je docela problém se k oné o malinko silnější druhé polovině prokousat. Ani pár vcelku obstojných nápadů však nemění nic na tom, že většina hrací doby „Vîrstele pămîntului“ je obyčejná vata a odvar věcí minulých. Jako samostatná deska bez jakéhokoliv pozadí by zřejmě s přivřením obou očí jakž takž obstála, ale jako nástupce takových skvostů jako „Om“ nebo „’n crugu bradului“ neobstojí v žádném případě. Samo o sobě „Vîrstele pămîntului“ poslouchatelné je, jenže když si pustíte novinku a hned po ní jejího předchůdce „Om“, je nemožné ten propastný rozdíl neslyšet. To jsou nebe a dudy, vážení, nebe a dudy. „…zřejmě to nejlepší black/folk metalové album všech dob“? Ani náhodou. Z fleku vám tu vysypu desítky lepších black/folkových alb. A to ani nemusíme chodit daleko – stačí vzít do ruky jakoukoliv předchozí nahrávku té samé kapely.


Finntroll – Nifelvind

Finntroll - Nifelvind
Země: Finsko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 19.2.2010
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Blodmarsch
02. Solsagan
03. Den frusna munnen
04. Ett norrskensdåd
05. I trädens sång
06. Tiden utan tid
07. Galgasång
08. Mot skuggornas värld
09. Under bergets rot
10. Fornfamnad
11. Dråp
12. Under dvärgens fot [bonus]

Hodnocení:
H. – 7/10
Seda – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

V podstatě každý pisálek, který si kdy od vydání alba „Ur jordens djup“ otřel svůj brk (ehm, klávesnici…) o Finntroll, vzal si do huby (klávesnice) i jejich čím dál tím znatelnější příklon k black metalu. Jenže ono to prostě nejde dost dobře vynechat. Když chce totiž ubohý recenzent říct něco o hudebním vývoji kapely, což v recenzi opravdu nebývá na škodu, tak je to prostě nutné zmínit.

Samozřejmě není black metal jako black metal. Finntroll přece jenom ještě mají hodně daleko do garážového oldschoolu typu Darkthrone, starých Mayhem nebo raných Bathory a ještě dále mají do misantropického bahna (to je kompliment), jaké předvádějí kupříkladu Švýcaři Darkspace (pokud bychom chtěli zajít opravdu do extrému). To nic nemění na faktu, že elementy té „přívětivější“ části blackmetalového spektra jsou už v tvorbě Finntroll, zdá se, nadobro zapuštěny. Důkazem budiž hned první skladba (nepočítaje intro „Blodmarsch“) „Solsagan“ (koukněte na klip), která začíná vpravdě pěkným dvojkopákovým náklepem alias sypačkou, vystřiženou právě jako z hájemství černého kovu.

Aby nám tu ale nevznikla mýlka, Finntroll zůstávají Finntroll, primárně tedy stále hrají folk metal a veškerý ten „black metal“ je pouze v podobě lehkých náznaků. Abych já osobně řekl pravdu, klidně bych těch tvrdších partů snesl o něco více. Ono totiž… rozhodně bych, jako samotná skupina, netvrdil, že je „Nifelvind“ „zlejším“ dvojčetem „Ur jordens djup“, ale spíše dvojčetem stejně zlým.

Tak či tak, „Nifelvind“ rozhodně není špatnou deskou, což je myslím to hlavní. Některé skladby sice nejsou zrovna košer, ale ty dobré jednoznačně převažují. Do té druhé kategorie patří bezesporu již zmiňovaný otvírák „Solsagan“, ale nejen ten. Mým ouškům se například opravdu hodně zamlouvá taková „I trädens sång“ nebo „Tiden utan tid“, obě shodou okolností patří, stejně jako „Solsagan“, k těm tvrdším kouskům. Do koše jistě nepatří ani „Fornfamnad“, která se pohybuje po jakési sinusoidě – z klidné pasáže nabírá čím dál tím víc na síle a brutalitě dokud nedosáhne vrcholu… a pak zase dolů do odpočinkového kousku a zase nahoru do výborného finále. A co teprve závěrečná (nepočítáme-li bonus „Under dvärgens fot“ na limitované edici), zatěžkaná „Dråp“… to je panečku song.

Skóre nám však trochu kazí otravná halekačka „Under bergets rot“ (a její druhá verze, bonusová „Under dvärgens fot“ na limitovce, je ještě horší). Finntroll jsou samozřejmě léty protřelá kapela, takže si dokáží pohlídat, aby jim na fošně nestrašila žádná srajda, a tak ani „Under bergets rot“ není nic, z čeho by si měl člověk ubliknout, oproti zbytku placky se však stále jedná zřejmě o ten nejméně zábavný song… možná to bude tím, že je asi nejveselejší a to mě zrovna moc nebere. Nemůžu však říct, že by mě tahle písnička štvala natolik, že bych se při poslechu hrabal po tlačítku „skip“…

Celkový dojem z „Nifelvind“ zůstává rozhodně dobrý. A fakt, že „Ur jordens djup“ mi chutná o kousek více, na tom se nic moc nezmění. Všechny desky Finntroll by se vlastně daly rozdělit do dvou kategorií. „Nifelvind“ společně s „Midnattens widunder“ a „Nattfödd“ patří do ranku těch skvělých-ale-ne-tak-úplně-moc alb, zatímco „Jaktens tid“ (opus numero uno) a „Ur jordens djup“ patří do těch naprosto-skvělých-co-kapelu-posouvají-dále-v-jejím-vývoji alb. Pokud Finntroll dodrží tradici ve střídání těchto dvou kategorií, tak příště se opět můžeme těšit na tu „naprosto skvělou“ nahrávku.

Tím ovšem nechci říct, že by „Nifelvind“ nestálo za pozornost. Jen já jsem rozený rýpal, a tak rýpu do každého detailu, ale nemůžu tvrdit, že by se mi novinka Finntroll nelíbila. Myslím si, že všechny folku-chtivé fandy „Nifelvind“ uspokojí a ti ostatní, co folk poslouchají pouze rekreačně, by, pokud chtějí něco z tohoto žánru, podle mě měli jít právě do Finntroll, neboť tahle banda je přece jenom asi to nejlepší v daném oboru (ne nadarmo to byli právě oni, kdo ten obrovský folkmetalový boom spustili, že ano) a ani „Nifelvind“ jim reputaci nijak neposkvrní.


Eluveitie – Everything Remains as It Never Was

Eluveitie - Everything Remains as It Never Was
Země: Švýcarsko
Žánr: folk metal
Datum vydání: 19.2.2010
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Otherworld
02. Everything Remains as It Never Was
03. Thousandfold
04. Nil
05. The Essence of Ashes
06. Isara
07. Kingdom Come Undone
08. Quoth the Raven
09. (Do)minion
10. Setlon
11. Sempiternal Embers
12. Lugd’non
13. The Liminal Passage

Hodnocení:
H. – 7/10
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Na dnešní přeplněné scéně, kdy je pomalu více kapel a desek než posluchačů, je velice těžké oddělit zrno od plev, zvláště v případě žánru, který se dostane do popředí zájmu jako nový trend. To se přesně týká folkového, pohanského nebo chcete-li vikinského metalu, jehož před pár lety nastal obrovský boom, jenž pořád trvá. Rojí se stále nové a nové skupiny, přičemž některé z nich jsou přinejmenším opravdu úsměvné (už jsem například narazil i na Vikingy z Brazílie apod.).

Samozřejmě ale existují i kvalitní folková uskupení, jenže objevit je v takové obrovské záplavě trendařů je občas opravdový problém. Eluveitie sice registruji už delší dobu, vždy jsem je ale považoval právě za podobný trendový produkt. Ani úspěch, kterého se jim v současnosti dostává, mi na důvěře moc nepřidal, spíše naopak, protože u mě osobně většinou platí, že čím více známější formace, tím méně se mi líbí její hudba (čest výjimkám!). Nakonec u mě však přece jenom převládla zvědavost a jejich čerstvou novinku „Everything Remains as It Never Was“ jsem si obstaral.

Po nějakém týdnu aktivního poslechu jsem musel svůj názor na Eluveitie změnit. Nevím, jak je tomu na minulých deskách, protože „Everything Remains as It Never Was“ je první počin skupiny, jemuž věnuji pozornost jako celku (z předchozí tvorby znám vlastně jen song „Inis Mona“), ale novinku jako špatnou muziku označit doopravdy nemohu, naopak, musím uznat, že jsem se v Eluveitie zmýlil, protože jsou prostě a jednoduše dobří.

„Everything Remains as It Never Was“ na mě působí velmi sympatickým dojmem, lehce a upřímně. A už jen to se musí ve srovnání s houfem křečovitého rádoby folku ocenit. Nemohu tvrdit, že by to byla kdovíjak originální či převratná muzika, v jistých momentech je folkovému trendu přece jenom lehce poplatná, Eluveitie ji však tvoří s obdivuhodnou gracií, nenásilně a nenuceně.

Kapela v rukách drží hned dva velké trumfy. Prvním z nich je fakt, že je z jejich hudby přímo cítit, že Eluveitie svou tvorbu berou vážně a že se doopravdy snaží něco sdělit, že to v žádném případě není zamýšleno jen jako bezduchý podklad k ožrání si držky a následné pařbě v kotli. To jim však nikterak nebrání (čímž se dostáváme ke druhému trumfu) psát opravdu chytlavé a na poslech příjemné skladby… ne, vážně, věřte mi, navzájem se to doopravdy nevylučuje. V podstatě každá písnička z „Everything Remains as It Never Was“ má šanci stát se potencionálním hitem a koncertní tutovkou.

Po klidném intru „Otherworld“, které posluchače zdárně naladí na věci příští, přichází titulní „Everything Remains as It Never Was“. A právě ta nám může posloužit jako vzorový příklad, na čem Eluveitie staví a v čem jsou dobří (co si budeme povídat, jednotlivé písničky skupiny jsou ve většině případů vystavěny podle jednoho klíče, k jejich cti však slouží fakt, že přesto nenudí). Velice kvalitně jsou odvedeny folkové party ve slokách. Právě zvuk tradičních nástrojů, jež nejsou metalovými skupinami hojně využívány, hraje Eluveitie do karet. Nesmírná síla kapely však tkví především v naprosto skvělých, chytlavých refrénech, jejichž opakováním dostávají songy jakousi velmi neotřelou gradaci a dodávají celé nahrávce na patřičné atmosféře.

Pokud bych měl vyjmenovat moje osobní nejfavorizovanější kousky, nemohu vynechat videoklipovou „Thousandfold“, která desku prezentuje už od prosince, dále pak lehce ostřejší „(Do)minion“ s krásně procítěným refrénem (přesně ten typ, o němž jsem hovořil v předchozím odstavci), „Sempiternal Embers“ (opět bezkonkurenční refrén), ale hlavně nádhernou „Quoth the Raven“, jež je podle mého skromného názoru tím nejlepším, co lze na „Everything Remains as It Never Was“ najít. Tím ale neupírám kvality ani zbytku písniček, protože i ty mají posluchači co nabídnout. Snad jediná, která mi nesedla, je „Lugd’non“. Ta je na můj vkus opravdu až moc sladká, klidně bych si ji i odpustil, jinak ale nemám vlastně moc co vytýkat, v rámci žánru „trendového“ (všimněte si uvozovek) folku se totiž jedná o nadprůměr, neřku-li zřejmě o jednu z těch nejlepších věcí.

Tímto se Eluveitie oficiálně omlouvám za to, že jsem dříve o jejich kvalitách pochyboval a jako důkaz usmíření přihazuji více než solidní sedmičku. Tak, a teď si jdu dosehnat předchozí placky.


Orphaned Land – The Neverending Way of ORwarriOR

Orphaned Land - The Neverending Way of ORwarriOR
Země: Izrael
Žánr: folk metal
Datum vydání: 25.1.2010
Label: Century Media Records

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jak jsem se již sám mohl přesvědčit, hudba Orphaned Land je z pódia naprosto úžasná. To samé však nemohu tvrdit o její studiové podobě. Nemůžu pomoct, zkoušel jsem to mnohokrát, ale z desky mě to prostě nebaví. Nebavila mě stará tvorba, nebavil mě ani tolik oceňovaný “Mabool”. A novinka “The Neverending Way of OrwarriOR”? Ano, ta mě nebaví také.

Co mi možná vadí, je fakt, že produkce Orphaned Land je až “nechutně pozitivní”. To je zřejmě ten kámen úrazu, neboť já jsem od přírody člověk, který si libuje v hudbě depresivní. To není ani tak chyba, kapela prostě takhle hraje a mně to prostě nesedí, já si ale doopravdy nemůžu pomoct. Je to takové lehké, provzdušněné, ale strašně vlezlé. Je to až “moc příjemné”, takové pohádkové, cukrkandlové. A to já nemám rád.

Uznávám, že některé jednotlivé momenty jsou hodně povedené, ale jako celek mě to prostě nesebralo. Jediné pasáže, kdy se opravdu chytám, jsou, když se zpěvák Kobi Farhi odváže a trochu do toho mikrofonu “zableje” a celá kapela trochu zrychlí a “zmetalovatí”, jenže takové momenty jsou na albu relativně vzácné. Že to ale jde, dokazuje třeba “Barakah”, asi nejlepší song desky podle mě, a částečně i “Codeword: Uprising”. Celkově je ta druhá půlka o něco záživnější než ta první, ale pořád nic moc. Vezměte si třeba takovou “From Broken Vessels”, kterou otevírá na mě sice až moc sladká, ale pořád poslouchatelná minuta, aby do toho Kobi trochu zahrčel a přidaly se hutné kytárky, jenže po chvilce to zase spadne do té nezáživné pohádky. A takhle se to střídá skoro celou desku, přičemž ty mně méně sympatické nasládlé pasáže jednoznačně převládají.

Nebudu vám lhát, ani jednou jsem to nezvládnul doposlouchat celé v jednom kuse. Pomiňme teď hudební stránku věci, velký podíl na tom má i obludná délka jedné hodiny a dvaceti minut. To je opravdu silná nálož. Až moc.

Už ani pomalu nevím, co psát dál, ale alespoň vidíte, jak mě album nebaví, když za nějakou hodinu (právě hraje písnička “M i ?”) sotva vypotím slabé čtyři odstavce a mám dost. A přitom by jen stačilo to trochu (trochu dost) zkrátit (klidně na polovinu) a přitvrdit (klidně dvakrát tolik) a hned bych hodnotil jinak (já vím, tohle se nepovedlo). Sorry, jestli jsem naštval nějaké fandy Orphaned Land, ale mě to vážně nebere. Ale abych furt nedělal tlaky, aspoň ta přední obálka je vcelku pěkná… Oukej, nebudu už prudit, jdu si radši pustit nějaký depress black metal, třeba Make a Change… Kill Yourself, to vždycky zvedne náladu…

P. S. Tomuhle se říká zuřivě kvalitní a brutálně objektivní recenze, hehe…


Cruadalach – V rytmu staré krve

Cruadalach - V rytmu staré krve
Země: Česká republika
Žánr: folk metal
Datum vydání: 31.1.2010
Label: selfrelease

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

Pokud jste o téhle kapele ještě neslyšeli, tak nezoufejte nad svojí nevědomostí. Cruadalach mají za sebou zatím jen přibližně rok brázdění českými koncertními pódii, se začátkem roku letošního však vypouštějí premiérové třískladbové promo “V rytmu staré krve”, jemuž se dnes budeme věnovat. Nemyslete si ale, že jde o nějaké amatéry! Při bližším ohledání zjistíte, že například za bicí soupravou sedí Michal Rak, který prošel skupinami jako Silent Stream of Godless Elegy nebo Dissolving of Prodigy a v současné době tluče mimo jiné třeba i u výborné doomovky Et Moriemur. Kytaru v ruce zase třímá AxReturn to Innocence, a to ani nemluvím o zbytku sestavy, která má také bohaté zkušenosti. Co je však pro naší recenzi nejdůležitější, teď všichni tito lidé spojili své síly a pod hlavičkou Cruadalach se pustili na pole pagan, nebo chcete-li folk metalu.

Pouhé tři písničky o celkové délce přibližně 15 minut odmítám hodnotit jakkoliv číselně, tak se tomuhle počinu mrkneme do tlamičky pouze slovně. Vezměme to od podlahy a začněme bookletem, který na mě působí tak trochu “počítačově”, ale vzhledem k tomu, že jde o volně šířitelné promo (stahovat můžete na oficiálním webu kapely), nemá smysl remcat, protože u takovýhle kraťasů určených k propagaci se většinou ani nikdo s nějakým bookletem neotravuje, tudíž je to dostačující.

Omáčku máme za sebou, takže hurá na konečně něco pořádného – hudbu. Na mlsná ouška posluchačova jako první číhá “Golden Times”. Hned na první poslech na mě působila… hm, řekl bych příjemně. Pěkně chytlavá, hezky poslouchatelná, zvláště když se přidají skočné folkoviny (nějaké dudy, housličky a kdo ví co ještě, já se v tom nevyznám, ale hlavně, že to zní dobře (smích)). To však ještě není nic proti následující “Pramen Epony”, jediné česky zpívané písničce na “V rytmu staré krve”. Tohle je jasná hitovka. Vezměte si to samé, co jsem říkal o chytlavosti u “Golden Times”, a vynásobte to tak třemi. Vše je pěkně v rovnováze, tah na branku jak sviňa, co víc si přát? Titul nejsilnější kousku přiklepávám právě téhle skladbě.

“V rytmu staré krve” na mě působí, jako že Cruadalach chtějí ukázat, čeho jsou schopni (ono je to vlastně promo, takže je to logické). Zatím tu byl mírně ostřejší (pozor, hodně relativní pojem) otvírák a hitová pecka. Co nám tedy zbývá? Jasně, trochu lehčí a pomalejší věc, která je v tomto případě reprezentovaná v podobě “Confession”, jež svoji úlohu plní rovněž na výbornou, stejně jako předchozí songy.

Cruadalach

Takže si to shrňme, ať víme, na čem jsme. “V rytmu staré krve” jednoznačně ukazuje, že potenciál do budoucna tenhle projekt má, a to je, myslím, to hlavní. Až se objeví klasický debut, já si jej určitě uniknout nenechám (a tentokrát to bude i s číselným hodnocením, hehe). Co jsem zaznamenal názory na koncertní prezentaci, tak prý také dobré a i zbytek materiálu stojí za poslech (sám ale zatím říct nemůžu, doposud jsem živě neviděl). A co z toho všeho vyplývá? Asi že tu holt zřejmě máme další českou kapelu, kterou se zjevně vyplatí věnovat pozornost.


Темнозорь – Урочища снов

Темнозорь - Урочища снов
Země: Rusko
Žánr: folk / black metal
Datum vydání: 3.1.2010
Label: Stellar Winter Records

Tracklist:
01. Вежды мора
02. Бусовы враны
03. Солнцеврат-Коляда
04. Урочища снов
05. Братина утра
06. Сердце журавлиных просторов
07. Замрите, ветра полевые

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 6/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web

Je to celkem náhoda, že dvě zřejmě neznámější kapely východoevropské folk/blackmetalové scény vydaly svá nová alba v rozmezí osmi dní. Jenže i takové náhody se dějí, a tak je čas se po nádherném „Голос сталі“ od Nokturnal Mortum podívat také na to, jak si vedou jejich ruští spříznění kolegové Темнозорь se svojí novinkou.

Jen abychom si v tom udělali pořádek, všude možně můžete nahrávku najít pod názvem „Haunted Dreamscapes“, ale deska se anglicky ve skutečnosti nejmenuje. Popravdě řečeno, nenajdete na ní ani slovo jinak než rusky. Skutečný název tedy zní „Урочища снов“ anebo v přepisu do latinky „Uročišča snov“. Anglický název je kapelou používán, aby internetové vyhledávače neměly problém s azbukou. Je to podobné, jako v případě předešlého počinu, který je také obecně znám jako „Folkstorm of the Azure Nights“, ale jmenuje se „Вольницей в просинь ночей“. Taky v tom máte guláš? Aby byl ještě větší, v recenzi budu používat původní názvy v azbuce.

Nijak extra záživné intro „Вежды мора“ vám zrovna koule neutrhne, ale za to následující songy už ano. A „Бусовы враны“, která víc než folk/black zní jako čistý black s flétnou, je stále jen výbornou předzvěstí věcí příštích. Každopádně píseň oplývá atmosférou pro Темнозорь příznačnou a díky všem přítomným „trademarkovým“ znamením kapely nebudete ani vteřinu na pochybách, kdo že se vám to zrovna prohání v reproduktorech.

Nejpozději třetí „Солнцеврат-Коляда“ vás však už prostě určitě musí dostat a žádného fandu žánru prostě nemůže nechat chladného. Tato příjemně chytlavá, ale zdaleka ne bezduše kolovrátkovitá skladba si přímo říká o zařazení po bok již zkultovnělých hitovek jako „Дид-дуб-сноп“ nebo „Вервольф“. Poslední o trochu „svižnější“ písničkou na desce je „Братина утра“, která je zároveň tou nejdelší. Střední tempo, v němž si pozorný posluchač všimne výtečné bublající basy v pozadí, je doplňováno již zmiňovanou typickou flétnou, jež kouzlí uchu lahodící melodie, aby píseň krásně vygradovala ve svém závěru.

Темнозорь však nezapomínají ukázat i svou jemnější, melancholičtější tvář. Taková je třeba titulní, zasněná „Урочища снов“. I přesto, že stojí na jediném, donekonečna se opakujícím motivu akustické kytary, nudit prostě nemůže a stejně jako i „Сердце журавлиных просторов“ si přímo říká o to, abyste se za tmy, se zavřenýma očima a sluchátky na uších ponořili do nádherné atmosféry a nechali se unášet na jejích vlnách.

Kapitolou sama pro sebe je závěrečná „Замрите, ветра полевые“, v níž exceluje zpěvák Rodoslav a kterou můžete také ochutnat v živém podání ze souběžně vycházejícího DVD „Сумерки на похоронах зимы“ v přiloženém videu. Nejenže je tato skladba skvostnou tečkou za celým albem, ona je i jeho vrcholem.

Když se oklikou vrátím na začátek recenze k Nokturnal Mortum, jsou to právě oni, kdo s progresí a vizionářstvím své novinky „Голос сталі“ (která si u mě v mezičase ještě stoupla) mílovými kroky předběhli zbytek scény. Vždy jsem měl radši právě Темнозорь, ale na nové desky tentokrát vyhráli Nokturnal Mortum. Nicméně to ale nic nemění na tom, že ani Темнозорь se za svojí aktuální nahrávku stydět nemusí, ba naopak, mohou na ní být právem pyšní, a jsou to podle mého názoru právě oni, kdo jako jediní dokážou současným Nokturnal Mortum a jejich skvostnému „Голос сталі“ konkurovat. Každopádně jsou obě desky jasným důkazem, že v bývalém východním bloku vznikají opravdové klenoty, jen k nám na rozdíl od nezřídka zdaleka ne tak nápaditých a reklamou provařených záležitostí ze zbytku Evropy přicházejí bez jakéhokoliv proma. Záleží ale jen vás, jestli se dokážete přenést přes mírně kontroverzní a ne vždy úplně politicky korektní názory hudebníků, a vychutnat si čistě hudební stránku, která je bezpochyby kvalitní. A právě desky jako „Урочища снов“ za to podle mě stojí.