Archiv štítku: folk

The Leaving – Faces

The Leaving - Faces

Země: Švýcarsko
Žánr: folk / acoustic
Datum vydání: 23.2.2016
Label: Czar of Crickets Productions

Hrací doba: 48:30

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Czar of Crickets Productions

O švýcarských chasnících Zatokrev jste už v našich končinách mohli párkrát slyšet. Doom/sludgová smečka funguje už nějaký ten pátek a na kontě se jí už pár řadovek povaluje. Ptáte se, jak to souvisí s dnešní recenzí? Nu, personálně. The Leaving je totiž projekt kytaristy Frederyka Rottera… nicméně na rozdíl od jeho domovské kapely to na své sólové dráze vzal docela jinou cestou. Agresivní, atmosférické bahno vyměnil za akustiku a elektrickou kytaru bere do ruky jen výjimečně. Pár let nazpět jste o něm mohli zaslechnout, když vydal album „Even If We Sleep“ pod jménem Freddy Rotter, nicméně svůj projekt později přejmenoval a letos vydal album „Faces“.

Necelých padesát minut nabízí desítku baladických písní, které mají s Frederykovou domovskou skupinou vlastně jednu věc společnou: důraz na atmosféru. Pod hlavičkou The Leaving se rozhodně neskrývá bujará halekačka k táboráku, nýbrž hloubavý, melancholický počin; zasněný minimalismus se ve skladbách setkává se zasmušilostí, jež se ve vzduchu povaluje nemlich stejně jako cigaretový kouř. Jemné vybrnkávání úvodních písní navozuje hloubavou, intimní náladu a postupně otevírá cestu dalším nástrojům, jako je klavír či syntezátor, jimiž Frederyk dotváří atmosféru jednotlivých písní. Vyzdvihnout musím perfektní práci s jednotlivými instrumenty – jejich rozvržení a použití ve skladbách lze těžko co vytknout. Jsou slyšet tam, kde mají být slyšet, nikde nepřebývají.

Stejně tak je třeba vyzdvihnout práci s celkovou atmosférou nahrávky a její gradací. Zatímco zpočátku písně vypráví o nepříliš pozitivních tématech, album působí spíše prosvětleně a vytváří na sítnicích vjemy slunečních paprsků prosvítajících podzimním lesem. S „Trails“ se atmosféra láme k temnějším odstínům. Představivost prodchne nejistotou a září vzdálených hvězd, šumem lesa a prázdnotou barů těsně před zavíračkou, v nichž lidské existence dojíždí zbytky alkoholu v lahvích. Frederyk umí skvěle čarovat mnoho z naprostého mála – většinu času si vystačí s vlastním tenorem, kytarou, cellem, tu a tam sáhne po klavíru či syntezátorech, jimiž dobarvuje jednotlivé kompozice. K výraznější rytmice a většího tlaku se uchýlí pouze v samém závěru, když v „Pulse“ užije bicích a hutné gradace post-metalové kytary. Minimalistickým přístupem však dává posluchači do rukou důležitou věc: prostor, na němž může jeho představivost malovat své vlastní obrazy.

„Faces“ tím však chtě nechtě predestinuje coby hudbu určenou spíše k nočnímu poslechu, kdy vše ztichne a nic vás nebude rušit. Je jedno, zda rozvalíte do oblíbeného křesla či někam pod strom, nejvíc si ale desku užijete ve chvílích klidu, ideálně doprovázených vyzrálým alkoholem. V jiných případech jen těžko vynikne osobní, hloubavá nátura alba; v opačném případě totiž přicházíte o většinu zážitku a v podstatě nemá smysl si desku pouštět, neb se u ní budete s největší pravděpodobností nudit. Za vhodných okolností je však „Faces“ velice příjemným společníkem.


Tomáš Kočko & Orchestr – Velesu

Tomáš Kočko & Orchestr - Velesu

Země: Česká republika
Žánr: world music / ethno / folk
Datum vydání: 29.4.2016
Label: Indies Scope

Tracklist:
01. Do Návu
02. Velesu
03. Jen se rozvzpomenout
04. Jarovít
05. Na mohylách
06. Dokola
07. Chors
08. Vnuk
09. Na konci dní (Do Návu II.)

Hrací doba: 39:19

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Indies Scope

Tomáš Kočko je člověk, jehož většina našich čtenářů nejspíš bude znát díky produkci počinů „Relic Dances“ (2004), „Osamělí“ (2006) a částečně i „Návaz“ (2011) od moravských folk/doommetalistů Silent Stream of Godless Elegy. Tenhle muzikant původem z Frýdku-Místku má ovšem na kontě i vlastní a rozhodně ne nezajímavou tvorbu, k níž aktuálně přidal novou desku „Velesu“. A právě o té si nyní na chvíli pohovoříme.

Nebudu vás tahat za fusekli – nejsem žádný vyslovený expert na to, co Tomáš Kočko se svým orchestrem nahrál v minulosti. Několik málo alb jsem však slyšel a ve všech případech se mi to v zásadě líbilo. Akorát se zde vždy vyskytovala nějaká písnička, která mě neoslovila, poněvadž byla na můj vkus až moc veselá. Taková výtka pravidelného čtenáře jistě překvapit nemůže, jelikož jsem se nikdy netajil tím, že veselou muzikou pohrdám víc než Ku-Klux-Klan pohrdá černochy. „Velesu“ v tomto ohledu ale přináší změnu…

Vůbec poprvé se zde totiž nenachází žádná skladba, jejíž přítomnost bych já osobně bez problémů oželel. A něco mi říká, že tato skutečnost bude mít jistě co do činění s tím, že na „Velesu“ si Tomáš Kočko & Orchestr prvně nepůjčovali z lidové tvorby a pustili do světa čistě autorskou desku. Je pravda, že jsem to nikdy podrobně nezkoumal, tudíž toto berte čistě jen jako domněnku, nicméně bych se vůbec nedivil tomu, pokud by ony songy, které mě na starších počinech nebavily, patřily k těm, u nichž se sahalo po folklórních motivech.

„Velesu“ ovšem nabízí kolekci velmi silných a vyrovnaných písní, mezi nimiž se nenachází jediná, již bych si s klidem odpustil. Už videoklipová a zároveň úvodní „Do Návu“ je natolik dobrá, že nezasvěcený člověk dostane zájem slyšet celou nahrávku. Popravdě řečeno, zrovna tahle skladba – jen tak mimochodem dost vhodně zvolená k propagaci desky – je natolik povedená, až jsem se trochu bál, zdali Tomáš Kočko & Orchestr dokážou udržet takhle vysokou laťku po celou dobu. Povedené folkové melodie se šlapající rockovou rytmikou, jakou jistě ocení všichni příznivci skupin jako Fejd, tenhle kousek jednoznačně předurčují k roli jakési vlajkové lodě „Velesu“ a ten danou úlohu plní na jedničku.

Naštěstí ale ani zbytek nepolevuje v kvalitě, byť se nejedná o tak jednoznačně „hitové“ věci – snad s výjimkou „Dokola“, pro někoho možná i s výjimkou „Jarovítu“. Vlastně bych i řekl, že ty nejvyšší vrcholy „Velesu“ se nacházejí až ke konci v podobě atmosférické „Chors“ a procítěného „Vnuka“. Skvěle však fungují i baladičtější a rozvážnější věci jako „Jen se rozvzpomenout“ a „Na konci dní (Do Návu II.)“. Druhá jmenovaná se ve své druhé půli jen tak mimochodem blýskne i zapojením elektrické kytary a kapela vlastně docela plynule přejde od world music / folku až někam na hranici folkem nasládlého doom metalu. Inu, při produkování Silent Stream of Godless Elegy inspirace zjevně proudila obousměrně. Každopádně jde o velmi příjemné zpestření, jež i díky svému postavení v samém finále nijak nenarušuje celkový ráz desky.

Velmi zajímavé jsou rovněž „Jarovít“ a „Na mohylách“, které obě začínají takovým trochu divným motivem, který se nejdříve netváří úplně poutavě, ale následně jej Tomáš Kočko & Orchestr výborně rozvedou. Zejména refrén druhé jmenované je úžasný a jedná se o jeden z těch momentů, na něž jsem se brzy začal během poslechu těšit. Naproti tomu v titulní „Velesu“ je přímo ukázkově slyšet jedna z největších zbraní nahrávky – zpěvy. Sám Tomáš Kočko má charisma na rozdávání a ani zbylí vokalisté, ať jde o sólové hlasy nebo sbory, za ním nijak nezaostávají (ostatně – proč myslíte, že je ten refrén „Na mohylách“ tak dobrý?), což v kombinaci s kvalitními texty (!) obzvlášť potěší.

„Velesu“ je přesně ten druh alba, při němž se člověk při poslechu jednoduše musí usmívat. Ani ne tak z toho důvodu, že by to bylo nějak veselé, protože to až na skočnější (není myšleno pejorativně) „Dokola“ nějak jednoznačně veselé není a hraje se spíše na serióznější notu, jako spíš kvůli tomu, že máte radost z toho, jak pěkná muzika to prostě je. A to je, řekl bych, dost velká pochvala.

Tomáš Kocko & Orchestr

Vlastně asi jediné, co mi i po mnoha posleších stále neleze do ucha, je jeden motiv v titulní písničce. Nicméně to je v konečném důsledku jen marginální záležitost oproti tomu, co Tomáš Kočko & Orchestr nabízejí všude okolo. Sázka čistě na vlastní materiál vyšla v případě „Velesu“ na jedničku a osobně bych se přimlouval za to, aby to tak bylo i do budoucna, protože skladatelská úroveň na to, aby šlo utáhnout celou dlouhohrající desku jen na autorských skladbách, tu bezesporu je. Jednoznačně stojí za slyšení.


Kalle, Květy

Kalle
Datum: 5.9.2015
Místo: Brandýs nad Orlicí, u pomníku J. A. Komenského
Účinkující: Kalle, Květy

Ani dva týdny neuběhly od doby, kdy jsem tu rozohněně popsal koncertní hnití východních Čech. Chce-li člověk zastihnout nějaké atraktivnější jméno, musí pryč. Praha, Brno, Ostrava, vše kolem 150 kilometrů. U zahraničních spolků logické, u těch domácích – mladých, dravých a jméno si budujících – spíše zarážející. Aspoň je tu ten Brutal. A pár kilometrů odtud i wroclavský Asymmetry, byť za humny. Poslední týdny však nabídly příjemnou změnu. Zatímco Please the Trees ještě chytli doznívající srpnové slunko, Kalle již dorazili v doprovodu frišnějšího září.

A stejně jako prvních jmenovaných se i Kalle ujala jedna z místních multižánrových akcí – „Komenského“ Brandýské mámení, což je událost nejen multižánrová, ale nebál bych se použít i ono – zkreslené a politikou zdeformované – slovo multikulturní. Ne uprchlíci, ne Konvičkovo gestapo, ne. Brandýs nad Orlicí v prvé řadě kulturně žil. Skácelovými verši, výstavami, hudbou. Nežil tak prvně, mámí se tu již od roku 2002. Každoročně tu ožívá celé město, části programu se odehrávají na náměstí, sokolovně či u pomníku J. A. Komenského, jemuž se stal Brandýs na několik perných let útočištěm. Středobodem letošního dvoudenního programu byl právě zmiňovaný pomník. A není divu, letos tu stojí již výročním 150. rokem, tudíž nebylo ani moc co řešit.

Přiznávám, že jsem zahálel a naprosté většiny dvoudenního programu se nezúčastnil. Cíleně jsem přijel až na samotný konec, kdy celou akci přijely uzavřít nejprve roztodivné Květy a poté již zmínění Kalle. Nemám to daleko, a proto vyrážím na kole. Devět už bylo, tudíž venku tma jak v pytli. Začátek skvělý, nefunguje světlo. Nedá se svítit, probíhá oprava a čas běží. Nakonec vyjíždím s polosvítící mrchou, která dvakrát přesvědčivě nepůsobí. Ve městě se ještě držím kraje, poslední domy však znamenají pohlcení absolutní tmou. Nakonec pomáhá ta mobilní věc, která prokazuje proklamovanou chytrost v nejlepší možnou chvíli. Žádná hitparáda z toho displeje nejde, ale což, mám to i s názornou ukázkou šerosleposti. Naštěstí v nepříliš pokročilém stádiu a na místo tak ve zdraví, i když se zpožděním, dorážím.

Prostor hlediště je řešen poměrně netradičně. Dá se jak stát, tak i sedět. Zhruba desetimetrový prostor ke stání pak střídají pečlivě vyrovnané lavičky, které však v tuto pokročilou hodinu zejí prázdnotou. Nejenže je zima, ale právě také vystupují energické Květy, jejichž koncert jsem měl v plánu navštívit v plné délce. Bohužel se vzhledem k výše zmíněným peripetiím nezadařilo a kapelu zastihuji až kolem poloviny setu. Navzdory krátkému 20minutovému poslechu překvapivě nezůstává jen u letmého seznámení a i já, jakožto pozdně příchozí, pronikám hloub. Objevuji těžce definovatelnou alternativně vzhlížející směsici na pomezí folku a rocku zarámovanou lehce bizarní poetikou. Květy i přes všudypřítomnou tmu, jak bývá zvykem, nezachází a sympatický počet příznivců svým neméně sympatickým počínáním naproti tomu rozjasňují. Poklidné pasáže střídají až překvapivě tvrdé kousky, které nenechávají chladnými i ty největší ignoranty. Rozpaky přišly až nakonec, ve chvíli, kdy kapela byla již na odchodu. Místní pořadatel totiž nevydržel a milé Květy nepříliš vybíravě zahnal zpět na pódium. No co měla kapela dělat, odehrála ještě nějakou dvojici songů a byl konec. Ano, možná jsem viděl lepší koncerty, ale Květy zkrátka nenudily. A to ani v momentech hudebního ticha a především závěrečné „děkuji za vaše… (pohlédnutí na místní podnapilou chásku) vyjadřování“ vážně potěšilo.

Na Kalle jsem se tak vydal s výbornou náladou. Ano, skutečně jsem musel kousek popojít, neb vystoupení Táborských hostil zhruba 70 metrů vzdálený sklípek. Malé pódium, ušlapaná hlína a skromné nasvícení. Zkrátka skvělá volba, vhodnější prostor lze pro Kalle najít jen stěží. Pár minut do začátku, doběhnout pro zapomenutou kytaru, pro kelímkové zlato a může se hrát. Hned na úvod tápám. Že by nový přírůstek? Nevím. Z obstojně naposlouchaného a – jen tak mimochodem – výborného „Live from the Room“ to každopádně nebylo. Moc rád tak vítám následující jistotu. „My Lost Child“ je stejně jako z desky skvělá i naživo – stačí úvodní tóny, perfektní zpěv a mráz po mně běhá ve velkém. Zní i další dílky z loňské studiovky, namátkou třeba „Fat Wizard“, „By All Accounts“ či „Fixed in the Morning“, jen má oblíbená „Ten Hours“ nikde. Nakonec však slavím, a to dvojnásob – na „deset hodin“ se přídavkuje. Co dodat? Ať se hrálo intimně či ještě intimněji, Kalle ukázali, že za nedostatky musím na jinou adresu. Vyzdvihnout zaslouží hlavně pěvecký výkon Veroniky, která jen stvrdila, že tehdy s Nod Nod na Štvanici to vážně nebyla náhoda. Menší slabinou byl ve finále snad jen zvuk. Chápu, že zvukař nechtěl přítomné v tak malém prostoru sluchově odbourat, ale přece jen, mohlo se hrát hlasitěji. Všemu je konec, vstřebávám. Následuje ještě rychlá sháňka po vinylu Nod Nod (hurá – byl) a uháním domů. Spokojen.


Aran Epochal & Tahle hudba – Doba bronzová

Aran Epochal & Tahle hudba - Doba bronzová
Země: Česká republika
Žánr: folk
Datum vydání: červen 2015
Label: Silver Rocket

Tracklist:
01. Jersice
02. Rovina
03. A. Letec [OTK cover]
04. SOS JTB
05. Klamorna
06. Detail
07. The Ox Cometh
08. Kovbojův nářek
09. Starý mapy
10. Ralsko
11. Kde máte moře
12. První sníh

Odkazy:
web / twitter

Nikdo učený z nebe nespadl, dokonce ani ten Google nebyl ze všech nejchytřejší odjakživa, a i když toho člověk bude znát spousty, pořád bude mnohem větší spousta věcí, o nichž ještě ponětí nemá – což naprosto do puntíku platí nejen v obecné rovině, ale i v hudební podmnožině vědomostí. Jedním z nejlepších způsobů, jak nevědomost přeměnit ve vědomost, je se někoho zasvěceného zcela prostě zeptat: co to je, kdo to je? Úplně stejně, jako se ten, kdo o něm doposud neslyšel, zeptá: kdo to vlastně je ten Aran Epochal?

Aran Epochal je alter ego Adama Nenadála, člena formace Gnu (ostatně, podobnost s názvem doposud poslední desky „Album Epochal“ by mohla leccos napovědět), jenž se také angažuje v chodu vydavatelství Silver Rocket. Jinou definici Arana Epochala by šlo třeba formulovat jako dialog hlubokých tónů akustické baskytary a hluboké hlasu. I když, v případě „Doby bronzové“ už zrovna tato definice stoprocentně přesná není…

„Řekni mi, kde jsi byl, a jaks tam doletěl, a co jsi všechno vzal, a cos tam uviděl?“
(A. Letec)

Na začátku své cesty se Aran Epochal rozhodl nevydat dlouhohrající desku – namísto toho se pustil do seriálu sedmipalcových splitů, jichž od roku 2008 stačila vyjít pěkná řádka. Mimo jiné Aran sdílel prostor na malém asfaltu se jmény jako Unkilled Worker, OTK či Auxes. Nicméně, postoje se mohou měnit – přišel červen léta Páně 2015 a počet palců narostl ze sedmi na celých dvanáct a první velké album Arana Epochala je na světě. Zároveň s tím však „Doba bronzová“ není tak úplně album Arana Epochala. Nedává to smysl…?

Ale dává. „Doba bronzová“ totiž vychází pod hlavičkou Aran Epochal & Tahle hudba. Toto označení vlastně říká to, že i zde pokračuje onen přístup spolupráce s jinými umělci, jejichž přítomnost na nahrávce reprezentuje právě ona „Tahle hudba“. V reálu to znamená, že vlastní Aranovy skladby byly obohaceny vklady dalších muzikantů; že na základ tvořený akustickou baskytarou, zpěvem hlavního protagonisty a folkovým nádechem jsou nabalovány další vlivy a motivy, jež Aranův zadumaný folk dále rozšiřují a posouvají do jiného světla. To platí o všech dvanácti přítomných písních, protože zde není jediná, která by se bez takového rozšíření obešla. A kdo že onu Tuhle hudbu tvoří? Jmenovitě se jedná o členy skupin jako Enablers, New Dog, Sweet Cobra, Insect Ark, Planety, OTK, Kontroll, Gurun Gurun nebo Leto.

„Nejsem sám – mám pole veliký jak celej život. A v nebi je cejtit čaj.“
(SOS JTB)

Celá tahle nahrávka, její pojetí, přístup k ní a také – a to ne v neposlední řadě, ale spíše rovnou v první řadě – její vyznění jsou z mého pohledu velmi sympatické. I proto bych byl moc rád, kdybych mohl prohlásit, že je „Doba bronzová“ po okraj naplněna skvělými písničkami, bohužel to však udělat nemohu, protože mi to tak nepřijde. Nechápejte mě špatně, na „Době bronzové“ jsou některé skladby skutečně úžasné… a ty zbylé jsou taktéž dobré (anebo přinejmenším zajímavé), jenom ne TAK dobré.

Začneme tím nejlepším, co lze na „Době bronzové“ najít – jsou to písně, které i přes svou zdánlivou jednoduchost neomrzí ani po obrovském množství poslechů a díky nimž rozhodně stojí za to desku vlastnit. Osobně mezi takové řadím třeba třetí „A. Letec“ – tahle věc naprosto exemplárně ukazuje, že jednoduchost a síla se nejenže nevylučují, ale mohou jít ruku v ruce. Poklidné baskytarové brnkání, Aranův uklidňující hluboký hlas, jemný beat na pozadí… vzorec na necelou minutu naruší jen změna baskytarové linky, aby se skladba posléze vrátila k původnímu motivu. Není to nic vlastně vůbec nic složitého, ale o to přece nejde – důležité je totiž to, jak ohromným způsobem to funguje.

„Z Ralska se díváš Bezdězu do očí: rodiny, rody, přeslice, meč.
Rozvaliny ve vlhkým stínu: nezabiješ – neumřeš.“
(Ralsko)

Trochu jiným způsobem, ale stejně skvělá je i následující „SOS JTB“ – baskytarová linka je nápadnější, Aran Epochal hlasově naléhavější a zároveň song nabídne nejsilnější vygradování na nahrávce v závěrečné pasáži, jež se blíží hájemství soft noisu. Ač je to hodně citelný skok, vůbec se to nebije, dává to smysl, a právem se tak jedná o jeden z vrcholů „Doby bronzové“. Neméně výtečné jsou však i „Starý mapy“, které mají díky lehkému kytarovému šumu v pozadí temnější nádech, nebo nádherné „Ralsko“, v němž se Aran a jeho ansámbl díky hojnému užití banja a foukací harmoniky vydávají na pole country muziky. A i když se jedná o jeden z nejlepších momentů alba, ani následující „Kde máte moře“, kam přispěli Leto, nijak nezaostává.

Měl-li bych ovšem zvolit jen jednu jedinou skladbu jako tu vrcholnou (fakt, že by to byla blbost, nyní ponechme stranou), ukázal bych nakonec na „Kovbojův nářek“. Přestože se jedná o nejdelší kus celého počinu (byť ne o moc), zpočátku se tváří možná trochu nenápadně – jakmile jsem jej ale takříkajíc objevil, tak mi doslova učaroval. Snad to možná bude i tím, že jde snad o jediný song, kde Aran Epochal & Tahle hudba nepůsobí jako kolaborace muzikantů, ale spíš jako kapela, když se k samotnému Aranovi přidává jak kytara (která je zde vskutku lahůdková – na starosti ji má OrelPlanet), tak i bicí a další zvukové detaily.

„Jaká je vůně tvejch prázdnin, more? Kouř táboráků a hvězdnej prach?“
(Kde máte moře)

Aran Epochal

Jak vidno, ono těch skutečně skvělých písní na „Době bronzové“ není nijak málo. Navíc většina z těch zbylých také není vůbec špatná a i ty mě při poslechu desky jako celku baví, ať už jde třeba o zadumanější „Rovinu“, „Detail“, jemuž elektronika přidává značně nervní nádech, nebo konejšivou dvojici „Klamorna“ a „První sníh“. Jedinými dvěma kousky, k nimž jsem si cestu nenašel, jsou „Jersice“ a „The Ox Cometh“. První jmenovaná je instrumentálka, která „Dobu bronzovou“ otvírá, ale přijde mi, že se v ní, abych tak řekl, v podstatě nic neděje. Samozřejmě, jak již padlo, tohle obecně není hudba, kde by šlo o virtuozitu nebo tah na bránu, ale přesto mají všechny písničky nějaké nosné motivy, silné nápady anebo přinejmenším uhrančivého Arana – tady ale není nic z toho. Oproti tomu „The Ox Cometh“ mě ruší především tím, že je nazpívána Petem Simonellim (Enablers) a v anglickém jazyce, což je pocitově větší skok než třeba hlučení v „SOS JTB“.

Výše jsem „Dobu bronzovou“ nepřímo označil jako folkové album, což je a vlastně i není pravda zároveň. Je to základ, ale ve skutečnosti dlouhohrající prvotina Arana Epochala tuto do jisté míry limitující škatulku přesahuje a i díky rozmanitým hostujícím příspěvkům a rozmanitým náladám je něčím víc. Rozmanitost však celkový dojem nijak netříští a nahrávku nekouskuje jen do kompilace náhodných písniček, takže i přes drobné výhrady „Doba bronzová“ funguje znamenitě. Avšak jeden z hlavních důvodů, proč jde v konečném důsledku o tak kvalitní věc, ještě nezazněl a rozhodně by zaznít měl – „Dobou bronzovou“ totiž prostupuje jakýsi vnitřní klid a velké charisma. A právě tohle charisma a osobitost je tím, proč stojí za to si počin pustit.

„Zlatá střední cesta? Slyšel jsem o ní, ale už musím končit – ostruhy zvoní.“
(Kovbojův nářek)


Timber Rattle – Phantoms of Place

Timber Rattle - Phantoms of Place
Země: USA
Žánr: minimal / folk / atmospheric / chant
Datum vydání: 11.12.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Beast of Passage
02. Skeleton Head
03. He’eile moloa’a
04. Solar Ghost

Odkazy:
bandcamp

Máte rádi ticho? Nemám na mysli v tom smyslu, že nic nehraje, ale ve smyslu, že hraje ticho…

Samozřejmě, všechna tato hudební „ticha“ v reálu skutečným a naprostým tichem nejsou a i v tom největším minimalismu je alespoň šum. Přesto však existuje velké množství hudby a celých hudebních žánrů, v nichž se zdánlivě nic neděje. Velmi důležité slovo předchozí věty je ono „zdánlivě“, neboť právě v tom tkví ono gró takových stylů. Avšak ne každý dokáže ve skoro-tichu slyšet to, co tam je pod povrchem ukryto.

Přesně tohle je tím důvodem, proč je drtivá většina hudebního minimalismu na samém okraji zájmu a dění a proč se jedná o tak těžce stravitelné záležitosti. Většina obyčejné muziky totiž funguje tak, že to, co v ní máte slyšet, vám sama rovnou ukáže… je to zahráno na nástroje, zazpíváno, ale na každý pád naservírováno na podnose. V minimalismu tomu tak není, protože to, o čem taková hudba je, musíte najít sami – nikoliv na CD, nýbrž ve svojí hlavě. A tím pádem ono „to“ samozřejmě může pro každého být docela jiné.

Lze tedy vůbec říct, který hudební minimalismu je dobrý a který špatný? Ano, určitě lze… je to rozlišení vysoce subjektivní, čistě pocitové a hodnocení toho či onoho alba se může značně lišit dle konkrétního jedince, nicméně to jde, protože to prostě poznáte. Bez ohledu na jakékoliv žánry, škatulky nebo hudební formy – jedna z nejdůležitějších věcí, které muzika musí mít, je „feeling“. U každého stylu to znamená trochu něco jiného, ale aby byla hudba dobrá, musí to tam být, ať se jedná o nasraný hip-hop, angažovaný punk, prasečí grindcore, neofolkovou atmosféru, jemný indie pop, agresivní metal nebo cokoliv dalšího. A platí to i pro minimalismus – a zatímco jeden šum je nudný, druhý, zdánlivě (!) stejný vás položí.

Nedokážu přesně vysvětlit proč, ale „Phantoms of Place“ je deska, která jednoznačně patří do té druhé kategorie – takřka „nic“ se na ní neděje, ale je neskutečně silná, hypnotická, skoro až magická.

Těžko říct, co jsou Timber Rattle vlastně zač… když se člověk pokusí pátrat na internetu, narazí pouze na Bandcamp (kde jsou všechna alba k dispozici zdarma) a možná tak pár koncertních fotek a záznamů, které někde kdosi pořídil. Skutečných informací se však nedopátráte s výjimkou těch naprosto nejzákladnějších – Timber Rattle pocházejí ze Spojených států amerických a doposud vydali tři desky, jmenovitě „Nature in Darkness“ (2010), „The Embers Burn in Code“ (2012) a nakonec „Phantoms of Place“ (2013), kvůli níž tento článek vznikl.

„Phantoms of Place“ tvoří čtyři skladby o celkové hrací délce 40 minut, ale když na to přijde, ono rozdělení na jednotlivé stopy je vlastně podřadné, jelikož všechny čtyři vlastně mají společného jmenovatele a takřka totožný recept. Celou desku vesměs tvoří jen poklidné kytarové brnkání a tichý zastřený vícehlas, výjimečně šamanský úder perkusí, který ovšem do meditativní atmosféry nevnáší sebemenší závan… inu, čehokoliv. I kdyby byly všechny čtyři písně v jedné dlouhé stopě, ničemu by to nevadilo, protože stejně fungují dohromady jako nedělitelný celek, jenž působí folkovým nádechem a hlubokou atmosférou.

Formální popis toho, co se na „Phantoms of Place“ děje, skutečně je až takto triviální, nicméně tohle je přesně ten druh alba, které je jednoduché pouze co do formy, rozhodně však ne co do obsahu, protože po této stránce toho Timber Rattle naopak nabízejí mnohem více než většina jiných kapel (jediné, čím si nejsem jistý, je pouze to, zdali je v tomto případě na místě používat výraz „kapela“). Síla „Phantoms of Place“ je ukryta v nepojmenovatelné abstrakci, takže i to hlavní, co byste si měli z popisu výše odnést, nejsou nástroje nebo zmínka o folku, ale ty abstraktní pojmy, s jejichž pomocí jde nahrávku vystihnout nejlépe – meditace, klid, hypnóza, magie, hluboká atmosféra. Pouze bych k nim doplnil jedno další: rituál.

„Phantoms of Place“ je minimalistická a velmi tichá deska. I když hlasitost posunete hodně doprava, stále je tichá. I přesto – nebo snad právě proto? – je kouzelná a dokáže člověka pohltit. Zcela jistě není pro každého, ale to už není její chyba. A jak už tomu u podobných záležitostí bývá, jak to kouzlo objevíte, tak se od něj neodtrhnete.

Timber Rattle


Olam Ein Sof – Reino de cramfer

Olam Ein Sof - Reino de Cramfer
Země: Brazílie
Žánr: medieval folk
Datum vydání: 14.4.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Mar cósmico
02. Vimana
03. A caminho da montanha de nuvens
04. Murmúrio das águas
05. Reino de cramfer
06. Jornada etérea
07. Invocando a lua azul
08. Glaskar
09. Dança da floresta

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Ačkoliv v poslední době točím v přehrávači folkové hudby relativně dost (jeden tip za všechny – Solanaceae), s objevováním nových interpretů to už není tak slavné. Nicméně jedno jméno se ke mně přece jen dostalo: Olam Ein Sof z Brazílie. A jakkoliv bych mohl předpokládat, že kapela mohla něco pochytit od tamních amazonek, není tomu tak, neboť tahle převážně instrumentální dvojice se nechává unášet na vlnách teritoriálních vod středověkého Portugalska či Španělska.

Nakolik se Olam Ein Sof drží dobových písní nebo tradicionálů vzhledem k neznalosti nejsem schopen posoudit, kořeny vycházející z kombinace evropské výpravnosti a arabské smyslnosti jsou však zřetelné. Výsledkem je čtvrté album „Reino de cramfer“ o devíti skladbách a délce něco málo přes 50 minut, což je plocha, kterou zvládli Marcelo Miranda a Fernanda Ferretti pokrýt takřka levou zadní. Svojí povahou tak trochu připomíná unavený den za zdmi paláce. Vzduch stojí, místnost se koupe v měkkých paprscích zapadajícího slunce a její osazenstvo nepokrytě lenoší a svlažuje hrdlo vínem. Ze zahrady doléhá krásný ženský zpěv, který jako by neměl nikdy skončit, a bard sedící na zemi před trůnem jej volně doprovází baladickými melodiemi na rozličné strunné nástroje, jako je kytara, mandolína, citera a řada dalších. O něco tak nepodstatného, jako je plynutí času, nikdo nejeví sebemenší zájem.

Proč taky, když se „Reino de cramfer“ poslouchá… téměř samo. Olam Ein Sof nehrají složitou hudbu, její kouzlo tkví v poklidné atmosféře a náladách, které se s přibývajícími skladbami po troškách posouvají od prosluněného odpoledne k večerní melancholii. Na tom mají zásluhu především tóniny charakteristické pro daný region, občasná (nicméně vkusná a účelná) disharmonie, ale i vývoj samotných skladeb. Je zajímavé, že některé písně na mě působí zasmušilostí, kterou mnohdy nacházím spíše u neofolkových či black metalových kapel, přičemž v úvodu předposlední „Glaskar“ je použitá jedinkrát elektrická kytara a zcela jasně je cítit po černém kovu. Za smutečním závojem se však skrývá odér mystična, který jde do hloubky a přidává hudbě další rozměr, odhalit jej lze však jen postupně. I když to úplně není správné slovo, protože s přibývajícími poslechy se začne rýsovat v pozadí, dokud nevypluje na povrch sám. Není to žádná zřetelná meditační extáze, co by vás na první dobou praštila přes nos, spíše prvek vinoucí se napříč skladbami, tu víc, tu míň. A je to tak dobře, protože i když to z webové prezentace kapely křičí magií, rituály a new age na všechny strany, na desce zní vše přirozeně a nenásilně.

Stejně tak se Olam Ein Sof popasovali i s delšími kompozicemi, které se při stopáži blížící se jedné hodině a pouhých devíti skladbách zkrátka musely objevit. Autorské duo dokázalo složit a zahrát vše naprosto bravurně, což platí zejména o titulní devítiminutové skladbě s postupným vývojem od vybrnkávaného začátku přes střední část s nádherným zpěvem až po pomalý závěr. Něco do sebe však mají všechny skladby, od kratších až po delší kusy, a ač folk zrovna není hudba, která by řešila nějaké vykrádání, písně na „Reino de cramfer“ jsou jasně odlišitelné. Paleta motivů a nástrojů (krom výše jmenovaných i brumle a nejrůznější flétny), ze kterých Olam Ein Sof splétají jednotlivé části jejich alba, je přinejmenším bohatá a nudit se u ní nebudete.

Osobně nevím, co bych vlastně albu vytknul. Snad jen, že některé nápady nedopadly nejlépe, nebo alespoň mně nesedly – kupříkladu druhá část „Jornada etérea“ je přinejmenším zajímavá, ale myslím, že zpěv a vybrnkávaná melodie šly dohromady sladit lépe, protože jakkoliv je cítit snaha o zhudebnění jakéhosi magična, v tomhle případu to znatelně skřípe. Jenže to je vážně asi jediné, co mě po víc než dvou desítkách hodin v přítomnosti „Reino de cramfer“ napadá, takže pokud zrovna hledáte oddechovou a možná i mírně netradiční hudbu, určitě nemeškejte a tuhle desku si sežeňte. Rozhodně za to stojí.


Academia Film Olomouc 2015

Academia Film Olomouc 2015
Datum: 16.4.2015
Místo: Olomouc, kaple Božího těla, areál Konviktu
Účinkující (obsažení v reportu): Einar Selvik (Wardruna)

Fotka byla vypůjčena z:
oficiálního Facebooku festivalu

Již pátým rokem si říkám, že pokud do Čech zavítá Wardruna, nesmím u toho chybět stůj co stůj. Kvitrafn si mě získal již blackovým projektem Jotunspor a definitivně obtočil kolem prstu s mystikou a magií presentovanou na debutu Wardruny, “Runaljod – Gap var Ginnunga”. Není se tedy co divit, že když jsem uzřel jeho (byť sólovou) účast na festivalu Academia Film v Olomouci, mé plány se rázem otočily vzhůru nohama. S těžkým, opravdu velmi těžkým srdcem jsem začal řešit prodej vstupenky zakoupené na vskutku unikátní line-up v podobě Botanist, Kayo Dot, ?Alos a Nod Nod ve stejně unikátním prostoru Štvanické vily a namísto toho začal plánovat výlet do jednoho z nejkrásnějších měst Moravy.

Program AFO (dále budu o festivalu mluvit jen touto zkratkou) prozradil, že mě rozhodně nebude zajímat pouze Einarovo hudební vystoupení, nýbrž i další body programu s vikinskou tématikou. Vzhledem k tomu, že jsem neměl v plánu setrvat v Olomouci celý víkend, vybral jsem si promítání filmu “Vikingové: Hledání nových světů” a Einarovu přednášku na téma mystiky a magie v severské hudbě, jež byla naplánována na následující den. Do Olomouce jsem dorazil brzy odpoledne s mírným předstihem, abych stihl pohodlně vyřídit akreditaci a nemusel se zbytečně hnát. Vzhledem k tomu, že v Olomouci jsem byl všeho všudy dvakrát a mně ještě zbývalo trochu času, rozhodl jsem se před promítáním filmu projít zapadlými uličkami historického centra. Nádherná zákoutí jsou jedna z věcí, které mám na zachovalých městech snad nejraději, a jak jsem zjistil, Olomouc jich v okolí univerzity nabízí hned několik.

Žel, krásy Olomouce byly krutě vykoupeny hrubým neodhadem situace. Vstup do promítacího sálu byl již zdoben úhledným zástupem čekajících a jeho obsazenost rezervacemi se ukázala býti taková, že dovnitř bylo vpuštěno cirka deset dalších šťastlivců bez rezervací. Zbylí nešťastlivci, mezi nimi i já, zůstali se svěšenými rameny stát přede dveřmi… a alespoň v mém případě se jali poznávat kouzla města, byť tentokrát v poněkud odlišném, (hospodském) duchu. To ovšem není pro potřeby článku nijak zásadní, přejdu proto k samému Einarovu vystoupení. Vzhledem k této nemilé zkušenosti s kapacitou jsem nemínil být znovu vytrestán a došel zhruba hodinu předem, abych vychytal nejlepší místo (rozuměj, ideálně v první řadě – což se nakonec podařilo). Shodou okolností jsem poznal čekající Pilgrim, které se mi zřejmě povedlo dost šokovat už jen tím, že je poznal někdo cizí. To už však nedočkavý štrůdl lidí začali organizátoři pouštět do prostor kaple Božího těla, v níž se paradoxně měl odehrát čistě pohanský koncert.

Einar Selvik Olomouc 2015

Byť kaple samozřejmě nebyla vysvěcená, ostrý kontrast Einarovy vikinské persony a barokní výzdoby byl doslova hmatatelný. Přitom ale nebyl vyloženě rušivý, naprostá odlišnost jednotlivých kultur ve výsledku ničemu nevadila – právě naopak, výška a akustika kaple vystoupení ještě přidala na atmosféře. Po celou dobu si vystačil pouze se svým hlasem a dvěma tradičními nástroji – lyrou a třístrunným předchůdcem houslí – a i tak dokázal famózně reprodukovat hudbu jinak mnohovrstevnatou v neméně pohlcující formě. Víc než pohanského kněze, jak jej můžete zahlédnout při běžných živých vystoupeních s kompletní Wardrunou, tentokrát připomínal Einar vypravěče, čemuž odpovídal i výběr písní. Vyjma sólových adaptací Wardruny, do kterých zařadil písně jako “Jara” nebo “Bjarkan”, zahrál i další severské písně, některé z nich skutečně čistě tradiční – třeba “Völuspá” vyprávějící o Ragnaröku.

Byl jsem velmi zvědavý, jak se Einar s původními písněmi Wardruny popasuje, když víc než kapelu bude prezentovat hlavně sám sebe, a udělal to nejlepší, co udělat mohl. Čistým, na kost osekaným projevem jim vdechl odlišné, klidnější vyznění, zejména masivnějším skladbám z “Runaljod – Yggdrasil”, “Fehu” a “Rotlaust tre fell” (kterou mimochodem hrál sólo vůbec poprvé), aniž by je výrazněji měnil. Některé písně o něco zkrátil, nicméně veškeré změny byly minimální a uzpůsobeny vystoupení. Dokázal vybudovat hlubokou, duchovní atmosféru bez Gaahlova hrdelního zpěvu, bez zpěvu Lindy Fay Helly, i bez charakteristických vícehlasů a široké škály bubnů a perkusí. Silnému zážitku napomohlo i početné publikum, které po celou dobu poslušně sedělo a až na občasné prozpěvování a několik nadšených výkřiků při představení vytoužených písní ani nedutalo. Na závěr se Einar rozloučil úžasnou “Helvegen” a odměnou za hodinové vystoupení mu byla nacpaná a bouřlivě aplaudující kaple. Bylo vidět, že sám je počtem lidí i silou potlesku zaskočen a ještě jsem neviděl, aby se někdo tak dlouho omlouval, že už nemá co zahrát, když jej publikum nechtělo pustit z pódia.

Pokud jsem si cestou do Olomouce říkal, že jsem přece jen možná měl zůstat v Praze na Kayo Dot a spol., po skončení Einarova vystoupení jsem ani na okamžik nelitoval. Tohle mi za tu cestu stálo a po takovém úspěchu dávám Wardruně rok, maximálně dva, než se v kompletní sestavě objeví i v naší republice. Jedinou zradou tak bylo vystoupení o půl hodiny kratší, než bylo avizováno, nicméně to je asi tou nejmenší vadou na kráse.

Ačkoliv program s vikinskou tematikou byl v rámci AFO mnohem bohatší, mě před odjezdem z Olomouce zajímala již jen Einarova přednáška o magii a severské hudbě. Ta se odehrála rovněž v kapli Božího těla, nicméně tentokráte zde již byly připraveny řady sedaček. Einar nejprve mluvil o jeho přístupu k magii a pohanství obecně, jenž stojí mezi vědeckým zájmem a duchovnem. Uvedl posluchače do problematiky run a jejich zkoumání, rozhovořil se ale i na téma chápání run a jejich vizuální a zvukové symbolice. Na jejich zvukovou stránku následně navázal svým přístupem k tvoření hudby, jež vychází jednak ze samé podstaty a rytmiky severských básní, jednak z přítomnosti významů v samotných písních. Při nahrávání “Kauna” nahrával zvuk pochodní, aby zachytil oheň, při “Bjarkan” bubnoval na březové kmeny, při “Fehu” vyrazil v zimě do hor bez jídla a jen spoře ošacený, aby zažil na vlastní kůži podstatu potřeby životně důležitých věcí.

V posledních zhruba dvaceti minutách nakonec zahrál dvě písně z předchozího večera – “Völuspá” a “Helvegen“, které doplnil o “Sowelu”, jež předtím nezazněla (nebo mám alespoň ten dojem). Na závěr zodpověděl několik dotazů a to byl definitivní konec. Einar se sice měl ještě objevit ve dvou diskusích v rámci promítání několika dílů seriálu Vikingové, což rozhodně mohlo být zajímavé, nicméně vzhledem k tomu, že mé plány se tou dobou již ubíraly jiným směrem, já jen došel na nádraží a opustil Olomouc.


Timber Rattle, Dimitar

Timber Rattle poster
Datum: 19.3.2015
Místo: Praha, Klubovna
Účinkující: Dimitar, Timber Rattle

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

“Čau, Dimitar.” Těmito dvěma slovy začal večer v dejvické Klubovně ve čtvrtek 19. března léta Páně 2015. Jakkoliv to může být šokující, skutečně je pronesl člověk, který si říká Dimitar, což je však ve skutečnosti akustické alter ego kytaristy z Or. Dimitar se usadil na kraj pódia a s akustickou kytarou a s neučesaným vokálem začal v komorním prostředí sálu (poněkud honosné označení pro tak malý prostůrek) zavádět komorní atmosféru. Zahrál snad tuším sedm písniček, které sice byly poměrně jednoduché (asi žádné překvapení vzhledem k nástrojovému obsazení), rozhodně však ne hloupé – a to platí jak o hudbě, tak i o textech. Nepříliš početné publikum intimní náladu podporovalo jak svým počtem, tak i svým chováním, jelikož během vystoupení mezi lidmi panovalo takřka hrobové ticho a pouze mezi písničkami se vždy ozval potlesk.

Samozřejmě, nikdo netvrdí, že hudba Dimitar bude fungovat vždy a všude, třeba na mamutím open airu by to asi nebylo ono, ale zrovna tady (v malém prostoru Klubovny) a teď (v onen čtvrtek) to bylo velmi příjemné vystoupení, a i když fakt nešlo o nic jiného než jednoho týpka, který hrál na akustiku, bylo to zábavné – samozřejmě v tom smyslu, že se člověk nenudil, nikoliv že by to snad bylo vtipné. Snad jediné, co trochu narušovalo přinejmenším první polovinu vystoupení, byla dunící disco hudba od baru, která do sálu doléhala, a také stále sem a tam se trousící lidi (kteří skrz otvírané dveře pouštěli dovnitř srandu od baru ještě víc). Naštěstí to však nebylo až tak strašné, aby to vystoupení pohřbilo.

Ačkoliv Američané Timber Rattle byli tři, oproti svému předskokanovi měli třikrát tolik nástrojů a také měli trojnásobnou vokální převahu, byli to právě oni, kdo ten večer předvedl minimalističtější hudbu. Rituální “skoro ticho” s rozvážným vícehlasem je z desky vysoce zajímavou záležitostí – “Phantoms of Place” z roku 2013 mě opravdu upřímně baví, byť ani náznakem netvrdím, že se něco takového bude líbit každému (kdo vyžaduje v hudbě hitové refrény, ten se samozřejmě ani nemusí obtěžovat) – ale vážně jsem si nedokázal představit, jak tohle může vypadat v živém podání.

Zleva doprava to vypadalo asi následovně – klávesy+zpěv, bicí+zpěv, kytara+zpěv. Bicí v jednotném čísle – jeden buben, jeden činel, navíc oboje využívané velice, velice poskrovnu. Naopak kytarové vybrnkávání bylo možná o malinko výraznější než z alba, ale ne o tolik, aby to jakkoliv narušilo onu zvláštní atmosféru hudby, v níž se takřka vůbec nic neděje, ale přesto se od toho člověk nemůže za žádnou cenu odtrhnout. Stejně tak vlastně vypadalo a působilo i samotné vystoupení – trojice usazená na židlích se nijak neprojevovala a se zavřenýma očima postupně kouzlila svůj minimalismus, jehož asi nejvýraznějším prvkem byl stejně jako na desce tichý vícehlas.

A stejně jako na albech, i živě šlo především o poslechovou záležitost. Vůbec – ani tím nejmenším náznakem – to nebylo o nějaké show nebo o čemkoliv jiném, co si představíte pod pojmem “koncert” (záměrně jsem tohle slovo doposud nepoužil a nazýval jsem Timber RattleDimitar vystoupením, protože to je mnohem přesnější pojmenování), bylo to především o tom, že člověk zavřel oči, poslouchal a zahloubal se do té zvláštní atmosféry, kterou v sobě Timber Rattle bezesporu mají a kterou bezesporu měli i v živém podání.

Asi nemůžu říct, že to byl koncert roku a že to bylo naprosto geniální, ale… sílu to rozhodně mělo, trans byl na dosah ruky a to, co se během vystoupení Timber Rattle (ne?)dělo si zcela jistě budu pamatovat hodně dlouho. A to určitě není málo, spíš naopak.


In tormentata quiete – Cromagia

In tormentata quiete - Cromagia
Země: Itálie
Žánr: avantgarde metal / rock / folk
Datum vydání: 17.11.2014
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Blu
02. il profumo del Blu
03. Rosso
04. il sapore del Rosso
05. Verde
06. il sussurro del Verde
07. Giallo
08. la carezza del Giallo
09. Nero
10. la visione del Nero
11. InVento

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Když někdo mluví o metalu v Itálii, je docela přirozené a vlastně i poměrně logické, když člověku jako první na mysli vytane symfonický power metal, přesto je to k Italům trochu nespravedlivé, jelikož se na poloostrově ve tvaru vysoké boty ukrývá i velké množství nesračkovité muziky. Tedy ne, že bych měl a priori něco proti symfonickému power metalu… ale vlastně proti němu něco mám, protože mně ty klávesové zpívánky znějí všechny stejně (a bohužel stejně blbě). V případě skupiny In tormentata quiete však máme tu čest s diametrálně odlišnou hudbou – jak co do stylu, tak co do kvality.

Tato relativně početná kapela (sedm členů, pokud jsem napočítal správně) hraje něco, co není žánrově úplně vyhraněné a tím pádem ani úplně jednoznačně zařaditelné. Budeme-li ovšem pro utvoření jakési hrubé představy mluvit o koktejlu, jenž v sobě míchá avantgardní black metal, folk rock a progresi, aniž by nějaká ze tří jmenovaných složek výrazně převyšovala ty zbylé, snad to nebude tak daleko od toho, jak produkce In tormentata quiete v reálu zní. Asi je ale nutné dodat, že toho uslyšíte ještě víc než jen tyhle tři věci, protože Italové se místy nebojí sáhnout namátkou třeba po lehké elektronice, (pro metal) neobvyklých nástrojích a spoustě dalších věcí. Jak už tomu tak ale bývá, otázka nějakého stylového zařazení je ve skutečnosti čistě formální záležitostí, jež slouží víceméně jen k tomu, aby měl i nezasvěcený člověk možnost si utvořit jakýs takýs odhad toho, oč vlastně půjde. Jinak je však mnohem důležitější otázka “jaké to je?” ne ve smyslu žánru, ale ve smyslu kvality…

Hudba In tormentata quiete není obecně lehká na vstřebání a není triviální… tedy, přesněji řečeno, není to nějaké neuchopitelné chaotické zlo, to ani zdaleka ne, přesto vám to svým způsobem musí sednout – a já netvrdím, že to musí nutně sednout každému. Navzdory tomu si však dovolím na výše vyřčenou otázku odpovědět triviálně a jednoznačně: ano, to, co In tormentata quiete hrají, kvalitní skutečně je. Nebo abych se vyjádřil ještě přesněji – mně osobně (nutno říct, že z mého zcela subjektivního a nikterak profesionálního pohledu) hudba In tormentata quiete připadá kvalitní… vlastně dokonce vysoce kvalitní.

In tormentata quiete své kvality předvedli již na předcházející desce “Teatroelementale” z roku 2009, která byla vážně skvělá. A což o to, oni ji (myšleno kvalitu, ne desku) možná předváděli i na svém eponymním debutu, to však nejsem schopen potvrdit ani vyvrátit, neboť jsem líné hovado a ještě jsem se nedokopal k tomu, abych si jej sehnal. To je ale vedlejší, protože pro potřeby naší skromné recenze plně postačí konstatování, že In tormentata quiete (vysokou) laťku nastavenou “Teatroelementale” na svém nejnovějším a celkově třetím počinu “Cromagia” zase o kousek navýšili. Sice jim příprava novinky zabrala poměrně dlouhých pět let, ale v tomto případě je jistě na místě vytáhnout okřídlené rčení o tom, že to čekání za to stálo. A důvodem je to, že “Cromagia” je opětovně excelentní nahrávka, kterou lze poslouchat měsíce (empiricky ověřeno – album vyšlo v listopadu a stále mne baví) a kterou bude mít člověk chuť si pustit i s delším časovým odstupem (toto už není empiricky ověřeno – jde však o můj vysoce odborný odhad).

Tracklist “Cromagia” čítá celkem 11 položek, nicméně skutečně “regulérních” skladeb je pouze pět a nacházejí se vždy na sudých pozicích. Okolo nich naskládány mezihry, které jistě mají nějakou souvislost s konceptem (ten se táhne přes všechna dosavadní alba In tormentata quiete… cosi o člověku a jeho emocích, ale upřímně jsem to moc do hloubky nepobral vzhledem k tomu, že italštině ani zbla nerozumím) a jejichž hrací doba ale taktéž není zanedbatelná, protože velká část z nich přesahuje i tři minuty. Důležité jsou ovšem dvě věci – jednak je to jistě to, že nahrávka díky nim není nijak roztříštěná, i tyto kusy působí v rámci desky přirozeně a dávají na “Cromagia” smysl. Druhak je to pak fakt, že mnohé z nich jsou hudebně také velmi zajímavé, ať už je to třeba sitárová onanie “Rosso”, folkové kousky jako “Verde” a “Giallo” nebo (dark) ambientní “Nero”.

Jistě, i v těchto mezihrách jsou In tormentata quiete bezesporu dobří a především zajímaví, přesto se to stěžejní odehrává v oněch pěti delších regulérních kompozicích, z nichž je každá do jedné bez přehánění fantastická. Ať ukážete na jakoukoliv složku hudby, vždy najdete skvěle propracovanou a promyšlenou záležitost, která v žádném případě nestojí na jednom místě… až by se s nadsázkou dalo říct, že Italové s výbornými nápady skoro plýtvají. To ale myslím v dobrém slova smyslu, protože když si někdo může dovolit tohle (a In tormentata quiete si to dovolit zjevně mohou), pak jsou to žně pro posluchače. Jenže ono to tak skutečně je, protože nazvat “Cromagia” pastvou pro uši je trefné jako máloco jiného.

Kdybych však měl přece jen vyzdvihnout jednu jedinou složku muziky… inu, asi bych byl blb, pokud bych v recenzi speciálně nevypíchnul vokály, neboť ty jsou na “Cromagia” naprosto skvostné. In tormentata quiete disponují hned trojicí regulérních pěvců… nebo spíše dvěma pěvci a jednou pěvkyní. Dočkáte se tedy čistého mužského vokálu, extrémního zpěvu a ženského zpěvu, přičemž všechny tři hlasy jsou úžasné, vzájemně se proplétají, doplňují, mluví spolu a hlavně všechny nasazují už tak nádherné nahrávce korunu.

In tormentata quiete

Možná by bylo na místě prohlásit, že u “Cromagia” v mém případě převládá spokojenost, ale vlastně se mi do toho moc nechce, protože říct, že jsem s touhle deskou “jen” spokojen, by bylo docela málo. Spíše bych se nebál mluvit o nadšení, možná i trochu závislosti, protože In tormentata quiete se svou novinkou okupují můj přehrávač skutečně již dlouhé týdny a stále není chuť na tom cokoliv měnit. Hledáte-li nějaký inteligentní metal s hodně otevřenou hlavou, který nepostrádá zajímavost, poutavost, atmosféru, neotřelost, rozmanitost a vlastně skoro cokoliv dalšího, co od mimořádně kvalitní hudby očekáváte, pak není vůbec co řešit – “Cromagia” byste v žádném případě minout neměli.


Aneta Langerová – Na Radosti

Aneta Langerová - Na Radosti
Země: Česká republika
Žánr: pop / folk
Datum vydání: 28.11.2014
Label: Art Shock s.r.o.

Tracklist:
01. Dívka
02. Svatá Kordula
03. Panna
04. Tragédie u nás na vsi
05. Intermezzo Tráva
06. Tráva
07. Maják
08. Bříza
09. Lehkost
10. Slova z hor
11. Divoká hejna
12. Nevěsta
13. Na Radosti

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Abych pravdu řekl, k téhle desce jsem se dostal jako slepý k houslím. Autorskou tvorbu ani jiné aktivity Anety Langerové jsem nikdy nesledoval, nechávala mě chladnou i v dobách, kdy z ní byla dobře půlka národa na větvi díky jejímu vítězství ve vůbec prvním ročníku místní mutace Superstar, a i když jsem později přistoupil na to, že zrovna ona asi nebude další z řady plytkých rychlokvašek českého zdegenerovaného showbysnysu, pořád jsem neviděl jediný důvod, proč bych měl její muzice věnovat větší než žádnou pozornost, a to málo, co se ke mně doneslo z rádia, prostě prohučelo kolem. Když by se mě tedy někdo zeptal, proč jsem před časem kliknul na článek, v němž se povídalo o desce “Na Radosti”, jejíž vydání tehdy bylo na spadnutí, odpovědět bych nedokázal. Náhoda však chtěla, že mě to povídání proti všem předpokladům nalákalo, a když se v éteru objevil singl “Svatá Kordula”, už jsem na něj čekal. Když čtyřminutové lyric video dohrálo, byl jsem přesvědčený, že pokud je zbytek desky stejně dobrý, tak mám o domácím albu roku jasno.

Vzhledem k tomu, co jsem psal výše, asi nemusím zdůrazňovat, že jsem od novinky nečekal nic konkrétního, ale to, co jsem dostal, mě stejně příjemně šokovalo. “Na Radosti” je totiž úžasně pestrá, silná a upřímná nahrávka, která si mě kombinací svých předností doslova omotala okolo prstu. Pro mě asi největším překvapením je folkový charakter celé desky a způsob, jakým je zde folk namíchán s dalšími vlivy. Je v tom pop, je v tom šanson, je v tom špetka hip-hopu, jsou v tom orchestrální aranže… Jednou se víc projeví to a jindy zase ono, ale vždy je to s červenou folkovou nití, jež se táhne napříč celým albem, namícháno s lehkostí a nenuceností, která je místy vyloženě okouzlující.

Ústředním motivem alba jsou příběhy a každá skladba je jedním takovým příběhem. Jedná se o příběhy přesně v duchu folklórních kořenů desky vesměs melancholické až smutné, ale vyloženou temnotu nečekejte, protože stejně jako posmutnělost je v nich i hodně naděje, smíření a špetka návykové hravosti. Dobrou zprávou je, že záměr nahrát album, které bude vyprávět příběhy, Anetě vyšel naplno, protože jsou podané tak, že člověku v nejednom případě ožívají před očima a z jejich emocí pramení silná a především působivá atmosféra, která je přítomna i navzdory oné lehkosti a nenucenosti a která se vine napříč celým albem a představuje jeho jednotící linku, jíž “Na Radosti” vděčí za svou soudržnost.

“Na Radosti” je velice vyrovnaná deska, která funguje jako celek, a vytrhávat z celkového kontextu jednotlivé skladby nemá ve výsledku příliš význam. Přesto si ale neodpustím jmenovat následující – “Svatá Kordula”, “Tragédie u nás na vsi”, “Tráva”, “Nevěsta” a “Divoká hejna”. Tahle pětice totiž představuje asi nejvýraznější jednotliviny a ve všech případech jde o nesmírně silné písničky, které se zaseknou do paměti jak nic. S výjimkou “Slov z hor”, kterým jsem doposud nepřišel úplně na chuť (nebo na kloub – toť otázka), ale zbytek desky nikterak nezaostává a posluchači nabízí nepřeberné množství skvělých melodií, nápaditých aranží (Jakub Zítko odvedl skvělou práci a na kvalitách alba má značnou zásluhu), obecné přitažlivosti, jakou se “Na Radosti” může chlubit, a v neposlední řadě skvostný zpěv samotné Anety, v němž se skrývá tolik charismatu, že se mi až nechce věřit, že to zpívá stejná slečna, jejíž vokální projev mě vždycky něčím trochu iritoval…

Co dodat. “Na Radosti” je prostě ve všech směrech vynikající nahrávka, na kterou nedám dopustit a Aneta Langerová se jejím prostřednictvím v mých očích vyšvihla mezi opravdové hudebníky, kteří mají co říct, a když to řeknou, stojí to za to. Celé je to tím kouzelnější, že Aneta při své popularitě u mainstreamového publika vydala album, jež je lecčím, jen ne prázdným mainstreamovým produktem. To u nás ani ve světě není vůbec samozřejmostí a zaslouží si to tedy náležitě ocenit. Upřímná osmička a titul příjemného překvapení roku je snad adekvátním oceněním.