Archiv štítku: Foo Fighters

Foo Fighters – Concrete and Gold

Foo Fighters - Concrete and Gold

Země: USA
Žánr: rock
Datum vydání: 15.9.2017
Label: Roswell Records

Tracklist:
01. T-Shirt
02. Run
03. Make It Right
04. The Sky Is a Neighborhood
05. La Dee Da
06. Dirty Water
07. Arrows
08. Happy Ever After (Zero Hour)
09. Sunday Rain
10. The Line
11. Concrete and Gold

Hrací doba: 48:22

Odkazy:
web / facebook / twitter

Foo Fighters si nikdy nemohli stěžovat na nedostatek pozornosti. Není divu, když máte za mikrofonem bubeníka Nirvany, pozornosti neujdete, i kdybyste chtěli. Ke cti je však třeba Davu Grohlovi a jeho kumpánům přičíst, že i po více než dvou dekádách koncertování a vydávání desek stále nemají dost a jedou na plný plyn. Kultovní status Nirvany sice nikdy nezískají, ale její úspěch co do počtu posluchačů se jim už možná podařilo i předstihnout. Při tom všem zvládají téměř nemožné: získávat nové a nové fanoušky, neztrácet ty původní, kteří jsou o celou generaci starší, než jsou ti dnešní, zůstat pohodovými chlapíky bez hvězdných manýrů a ještě ke všemu si to celé užívat.

Toliko k několika méně důležitým důvodům, proč mám k americkým rockerům respekt. Tím nejdůležitějším je však hudba samotná. Foo Fighters opakovaně předvádějí, že když jde o stadiónový rock plný energických kytar a chytlavých refrénů, jen těžko hledají konkurenci. Jejich singly jsou bez výjimky naprosto špičkové, neboť každé album obsahuje několik skladeb na nesmírně vysoké úrovni. Problémem ovšem bývá vyrovnanost a troufnu si říci, že dodnes mají Foo Fighters na kontě jen dvě opravdu konzistentní desky dobré od začátku do konce: „In Your Honor“ a „Wasting Light“. Právě „Wasting Light“ zaslouženě nakoplo dosud poslední éru kapely, neboť Foo Fighters předvedlo ve vysoké skladatelské formě ve slušivém, nečekaně ostrém kabátku.

Ani následné, o něco dobrodružnější „Sonic Highways“ nebylo zklamáním, jenže na rozdíl od svého předchůdce neobstálo zkoušku časem, samozřejmě až na dva či tři špičkové singly. „Concrete and Gold“ zastihlo Foo Fighters v další vývojové etapě. Dave Grohl a spol. ubrali na komplexnosti skladeb a místy o něco přitvrdili. Nevrátili se však k „Wasting Light“, spíše ukročili stranou k modernějšímu pojetí rádiového rocku. Velký vliv na vyznění desky má i nová posila, klávesák Rami Jaffee, který se stal po více než desetileté spolupráci plnohodnotným členem kapely a v souladu s tím vzrostla i důležitost jeho nástroje.

Vydání „Concrete and Gold“ předcházely dva tradičně bezvadné singly. Energická „Run“ se řvoucím Grohlem se vyrovná tomu nejlepšímu z katalogu kapely (byť na názvem i hudbou pomalejší „Walk“ nemá) a navíc je obdařena zábavným klipem, v němž Grohl vypadá jako Tom Araya za pět let. „The Sky Is a Neighborhood“ představuje výpravnější konec repertoáru Foo Fighters a její sborový refrén je dokonale promyšlený „ušní červ“. I mimo singly skrývá „Concrete and Gold“ povedené kousky. Rozjařená „La Dee Da“ asi nejlépe předvede, jak velký vliv mají na albu klávesy a „elektronické“ zvuky celkově, byť ne všude je to tak zjevné. „Arrows“ pro změnu staví na emocích a skvělém zpěvu. „Dirty Water“ by pak se svým hlučným a těžkým závěrem mohla snadno být vrcholem alba, jen kdyby její první surfrocková polovina byla o něco kratší. Za solidní bych označil i relativně krátkou „The Line“, jenže ta až šablonovitě kopíruje to, co Foo Fighets nahráli již mnohokrát a často i líp.

Bohužel to byla ta lepší část „Concrete and Gold“. Mezi slabší kousky patří třeba úvodní „T-Shirt“, která při prvním poslechu zaskočí queenovskou vokální explozí po úvodním tichu, jenže při opakovaném přehrávání zcela ztrácí hodnotu. „Make It Right“ v sobě skrývá možná nejlepší riffy alba, jenže vše kazí hloupý refrén (potěší však jistě všechny hippies). Jednou z nejodvážnějších položek tracklistu je pak jistě „Sunday Rain“, v níž za bicí stoličkou sedí Sir Paul McCartney a ze své sesle vytlačený Taylor Hawkins se ujal mikrofonu. Po půl hodině hudby s Hawkinsovou poměrně komplexní hrou je primitivní rytmus, který McCartney nastolí, příjemným osvěžením. Když však překonáte překvapení, že McCartney umí hrát na bicí a Hawkins zpívat, zbude vám poměrně nezáživná skladba, jejíž přinejmenším první polovina se vyloženě topí v obdivu k The Beatles. Ještě hůř je na tom „Happy Ever After (Zero Hour)“ se stejným křečovitým odkazem k britské legendě, ovšem tentokrát již bez jakýchkoli zajímavých nápadů. Nejhůř dopadá titulní a zároveň poslední písnička desky. Netuším sice, co Foo Fighters přimělo uzavřít album tak mdlou a nevýraznou písní, doufal jsem však, že čas a opakované poslechy pomohou. Bohužel se zdá, že mdlost a nevýraznost jsou její integrální vlastnosti, které nedovede setřást.

Foo Fighters

Skladatelsky jde tedy spíše o slabší záležitost a bohužel nepomáhá ani zvuk. Foo Fighters před vydáním alba „Wasting Light“ doplnil bývalý člen Pat Smear, stal se tak třetím kytaristou kapely a ta toho na „Wasting Light“ dokázala využít. Na „Concrete and Gold“ se však jemné nuance kytar přesunuly k elektronice a šestistrunkám tak zbylo jen málo prostoru, a ani ten nedokázaly využít naplno neboť kromě zmíněné „Make It Right“ mě opravdu nenapadá žádný zajímavý kytarový part na celém albu, o udušené base ani nemluvě. Celé album se vyloženě topí v záplavě elektroniky a každý ráznější úder do kytary je podpořen odpovídajícím úderem do kláves. Dokonce i Grohlův hlas je naprostou většinu času podivně zkreslený. Výsledná zvuková stěna funguje dobře snad jen v energických závěrech skladeb, v nichž Foo Fighters znějí mnohem tvrději a rázněji, než jací doopravdy jsou. Naopak v téměř všech ostatních chvílích je zvuk alba zahuhlaný a postrádá jakoukoli dynamiku. V tomto ohledu mě „Concrete and Gold“ zklamalo snad ještě více než svou skladatelskou nevyrovnaností.

Foo Fighters tak natočili další počin, z něhož si můžete vyzobat pár singlů, a zbytek vám asi chybět nebude. Oceňuji snahu o jakýsi posun směrem od syrovosti k modernějšímu zvuku i snahu o některé trochu odvážnější nápady, bohužel ale v podstatě ve všech případech vynakládali Foo Fighters úsilí marně. Snad tedy příště.


Redakční eintopf #72.6 – speciál 2014 (Zajus)

Zajus

Zajus:

Top5 2014:
1. Ne Obliviscaris – Citadel
2. Swans – To Be Kind
3. Lux Occulta – Kołysanki
4. ’68 – In Humor and Sadness
5. Nachtmystium – The World We Left Behind

CZ/SVK deska roku:
1. Morgue Son – Večernice ~ Proplouváš
2. Mindthorn – Black Shine of the Gloom

Neřadový počin roku:
Deconstructing Sequence – Access Code

Artwork roku:
Foo Fighters – Sonic Highways

Shit roku:
Jason Rubenstein – New Metal from Old Boxes

Koncert roku:
Swans, Pharmakon: Praha – Lucerna Music Bar, 20.10.2014

Videoklip roku:
’68 – Track 2 E

Potěšení roku:
vše pokračuje v předvídatelných kolejích

Zklamání roku:
Agalloch – The Serpent & the Sphere

Top5 2014:

1. Ne Obliviscaris – Citadel
I když jsem tomu zpočátku nevěřil, Ne Obliviscaris dokázali překonat vlastní perfektní debut a jejich “Citadel” se tak pro mě stalo nejlepším albem roku. Koncentrace úžasných momentů je na něm totiž nepřekonatelná. Ne Obliviscaris precizně kombinují tvrdé metalové momenty s jemnější prací, v níž dominují nádherné housle, to vše s bezchybnou rytmickou sekcí v zádech. V extatických momentech největší vřavy kladou jednu melodii přes druhou a ty do sebe zapadají tak lehce, jako by to bylo to nejjednodušší na světě. Počínaje letoškem není Ne Obliviscaris radno přehlížet. Zařazuji si je vedle In Vain a Between the Buried and Me mezi nejlepší mladé představitele progresivního extrémního metalu.

2. Swans – To Be Kind
Jestliže jsou Ne Obliviscaris v mnoha ohledech nováčky na hudební scéně, Swans mají to své již odslouženo. Přesto však po svém znovuobnovení ve třetím tisíciletí vydávají samá skvělá a objevná alba. To poslední, “To Be Kind”, dokázalo těsně překonat i svého skvělého předchůdce “The Seer”, a kdyby se na poslední chvíli s novinkou nepřihlásili Ne Obliviscaris, místo nejlepšího alba roku by mělo jisté. Smečka okolo Michaela Giry své rockové experimentování tentokrát více nasměrovala do vod krautrocku, byť Swans vždy zůstanou sví a unikátní. Nezastavitelnou gradací dostanou posluchače do transu, aby vše v nejlepším utnuli a v další skladbě vše budovali znova. “To Be Kind” chce trošku času, ale když ho pořádně poznáte, jeho dvouhodinová hrací doba uteče jako voda a vy budete chtít nášup.

3. Lux Occulta – Kołysanki
Lux Occulta
působí jako zjevení. Tihle Poláci dokázali přijít s naprosto unikátním zvukem, který je mimozemský a sympatický zároveň. Trip-hop se zde mísí s dalšími žánry, z nichž nejvíce cítit je asi black metal, byť opravdu jen v tajemných náznacích, a výsledkem je tak naprosto skvělé avantgardní album. “Kołysanki” má tu zajímavou vlastnost, že má co nabídnout jak nenáročnému posluchači, protože jde prostě o příjemný poslech, tak i posluchači náročnému, který ocení originalitu nápadů i ohromnou hloubku skladeb. Jako by míchání elektroniky s kytarou v tak podivném celku nestačilo, vše doplňuje výtečný polský zpěv a množství mluveného slova uvnitř samotných skladeb. Jelikož jsem starší tvorbou Lux Occulta nezasažen, jsou pro mě “Kołysanki” jasným překvapením roku.

4. ’68 – In Humor and Sadness
’68 se setkal bývalý frontman rozpadlých The Chariot, Josh Scogin, s bubeníkem Michaelem McClellanem s cílem zjistit, jak velký hluk dokáže dvoučlenná kapela udělat. Debut “In Humor and Sadness” odpovídá jednoznačně: pořádný. Že není jen primitivní řvoun, ale i obstojný kytarista a skladatel, dokázal Josh Scogin již před několika lety svým folk rockovým sólovým debutem pod jménem “A Rose, By Any Other Name”. S “In Humor and Sadness” uhodil hřebík na hlavičku po druhé. Kdesi na pomezí chaotického hardcoru a klasického rock’n’rollu se nachází dosud neprobádaná oblast, do níž ’68 umožnili posluchači nahlédnout. Výsledkem je nespoutané album, které je možná v porovnání s výše zmíněnými počiny o něco jednodušší, ne však méně hodnotné.

Nachtmystium - The World We Left Behind

5. Nachtmystium – The World We Left Behind
Moderní black metal do každé rodiny, chce se mi říct. Drogami posilněný Blake Judd dokázal skloubit předchozí těžké “Silencing Machine” se starší a chytlavější dvojící alb “Black Meddle” a vytvořil tak prototyp dobrého a přístupného black metalu. Jeho hrozivý jekot může sice odrazovat, hudebně je ale “The World We Left Behind” ohromně barvitou a dobře zapamatovatelnou záležitostí, která se nebojí odkazů k rockovým základům i k elektronice budoucnosti. Vše však stojí na skvělé kytarové práci, která chrlí jeden výborný riff za druhým a přihodí i několik povedených sól. Budu opakovat, co jsem napsal v hodnocení alba: “The World We Left Behind” sice nakonec není posledním albem kapely, ale kdyby bylo, bylo by to rozloučení par excellence. Místo v pětce nejlepších alb roku je i v tomto případě jasně zasloužené.

CZ/SVK deska roku:

1. Morgue Son – Večernice ~ Proplouváš
Ani žánrový veletoč nezabránil Morgue Son ve vydání dalšího povedeného alba. Seznamování s “Večernice ~ Proplouváš” bylo možná trošku náročnější než v případě jejího předchůdce, rozhodně to však nebyl čas ztracený. Psychedelicky rocková nálada minulého století, která “Večernici” vládne, je totiž ohromně silná a navíc návyková. Slav okleštil svůj vokální projev o veškerý řev a na čistém zpěvu zásadně zapracoval. Instrumentálně je “Večernice ~ Proplouváš” příjemně barvitá a ráda posluchače unáší do svých končin, kde se jednoduché melodie spojují v působivý celek. Jestliže pro mě bylo předchozí album kapely příjemným překvapením, “Večernice ~ Proplouváš” jen potvrdilo solidní formu, na kterou snad Morgue Son v budoucnu navážou.

Mindthorn - Black Shine of the Gloom

2. Mindthorn – Black Shine of the Gloom
Mindthorn
se vynořili z neznáma a svým debutem v relativně slabém roce snadno dosáhli na post jednoho z mých nejoblíbenějších domácích alb roku. “Black Shine of the Gloom” spojuje pěkně dlouhou řádku rockových a metalových podžánrů a nejobdivuhodnější je, jak sevřeně zní. Je jako metalová opera, kde se sice každou chvíli něco změní, ale každá změna plynule navazuje na předchozí a výsledek tak působí jednotným dojmem. Od akustického začátku se rychle zdvihne přes tvrdý střed, který je místy tradičně death metalový, jindy zase sahá k nu-metalové moderně, aby před koncem opět zvolnil do pomalého tempa. Všemu pak korunu nasazuje výtečný zpěv. Mindthorn to s trochou píle jednou někam dotáhnou.

Neřadový počin roku:

Deconstructing Sequence – Access Code
Mám rád divnou hudbu a jednou z nejdivnějších záležitostí letošního roku bylo EP britské trojice Deconstructing Sequence. “Access Code” není divné v tom tradičním smyslu míchání nesourodých žánrů do prazvláštních celků. Jeho neobvyklost tkví v novátorském používání kytar v kombinaci s množstvím mluveného slova k dosažení chladné odlidštěné atmosféry. Ačkoli je “Access Code” jen dvou skladbová záležitost, její obsah je tak hutný, že vystačí na mnoho poslechů. Deconstructing Sequence tak dokazují, že jde dělat zajímavou muziku, aniž byste museli vystoupit z metalového hájemství.

Artwork roku:

Foo Fighters – Sonic Highways
Ať se koukám sebelíp, mezi letošními alby nemůžu najít ani jeden obal, který by mě opravdu dostal. Málem už jsem zvolil hezky primitivní obal splitu ██████ a Old Soul či podobně jednoduché zírající oko z alba Fire! Orchestra, nakonec však vyhrála o něco profesionálnější práce od jedné z největších rockových kapel současnosti. Na obalu “Sonic Highways” je zajímavé hlavně ono propojení osmi měst, v nichž kapela natáčela, do jednoho hezkého obrazu. Symbolika osmiček, která signalizuje i skutečnost, že jde o osmé album Foo Fighters a která jistě záměrně připomíná i nedosažitelné nekonečno, je jen hezkým bonusem.

Jason Rubenstein - New Metal from Old Boxes

Shit roku:

Jason Rubenstein – New Metal from Old Boxes
Jako každý rok musím připomenout, že vyhýbat se shitům je moje životní strategie, a proto nemám příliš z čeho vybírat. Z toho, co jsem slyšel, je však jasně nejhorším kouskem počin Jasona Rubensteina, “New Metal from Old Boxes”. Nejde ani tak o samotné album, které působí amatérsky, nudně, nezajímavě a navíc otravně, ale i o jeho přijetí zahraničními kolegy, kteří z něj jsou víceméně nekriticky nadšeni. “New Metal from Old Boxes” zní jako demonahrávka vytvořená na počítači, která by po pořádné redukci mohla být nahrána živými nástroji a vydána jako relativně průměrné album. Tak, jak ji Rubenstein stvořil, je jen mišmašem nápadů bez špetky soudržnosti či gradace. Typický případ alba, které putovalo po napsání recenze rovnou do koše.

Koncert roku:

Swans, Pharmakon: Praha – Lucerna Music Bar, 20.10.2014
Swans
jsem chtěl vidět již dlouho, letos se mi to však podařilo poprvé. V pražské Lucerně mi američtí veteráni dali přesně to, co jsem očekával. Valící se stěny hluku, nekonečné opakování riffů a výtečná atmosféra. Snad jen úvodní patnáctiminutové bušení do gongu bylo zbytečně dlouhé, od chvíle, kdy na pódium nastoupil principál Micheal Gira a rozjel nový kousek “Frankie M”, jehož refrén mi dodnes trčí v paměti, jsem však upadl do dlouhého transu, z něhož mě probral až závěr koncertu o necelé tři hodiny později. Polovina sestavy Swans je ve věku, kdy by doma v houpacím křesle mohla hlídat vnoučata, místo toho však brázdí světová pódia a předvádí lidem o dvě generace mladším, jak se dělá hudba. Ohromný zážitek.

Videoklip roku:

’68 – Track 2 E
Sám obsah videoklipu k druhé skladbě debutového alba ’68 není ničím zajímavý, jako videoklip roku ho však volím z jiného důvodu. K “Track 2 E” existují totiž videoklipy dva: jeden pro bicí a druhý pro všechno ostatní. Chcete slyšet celou skladbu? Pusťte si oba naráz a ručně si je sesynchronizujte tak, aby jejich zvuk splýval v jeden. Zajímavé je pak zjištění, že i když hrají jednotlivé stopy s odstupem několika desetin sekundy, vaše tolerantní (či nedokonalé, jak se to vezme) ucho je bude stejně vnímat jako jednu správně znějící píseň. Můžeme být rádi, že ’68 je jen duo, neboť synchronizovat například devět videoklipů amerických Slipknot by se mi vážně nechtělo.

Potěšení roku:

vše pokračuje v předvídatelných kolejích
Vybrat potěšení roku není vůbec jednoduchým úkolem a to neříkám jen proto, že jsem na tuto kategorii zapomněl a nyní ji píšu s šéfredaktorským nožem na krku. Hlavním důvodem je, že nenalézám byť jedinou originální záležitost, která by mě v loňském roce potěšila. Těší mě těch několik výborných alb, která trůní o pár řádků výše, těší mě i skutečnost, že ta horší alba jsem povětšinou neslyšel či již zapomněl. Těší mě i řádka starších desek, které jsem loni objevil a nyní na ně nedám dopustit. A co z toho plyne za závěr? Že ta mrška pravděpodobnost zase vyhrála a loňský rok byl tak skoro stejný, jako rok před ním i jako rok po něm. A to je také dobrá zpráva. Vše pokračuje v předvídatelných kolejích.

Zklamání roku:

Agalloch – The Serpent & the Sphere
Není co řešit, jestli mě nějaké album letos opravdu mrzí, je to “The Serpent & the Sphere” amerických Agalloch. Nemastný neslaný počin špatně kopírující starší tvorbu kapely přišel jako rána z čistého nebe po sérii alb, z nichž každé bylo lepší než předchozí. Výborné “Ashes Against the Grain” bylo o čtyři roky později překonáno ještě lepším “Marrow of the Spirit”. Krátké EP “Faustian Echoes”, předcházející letošnímu albu o dva roky, bylo snad ještě o něco poveděnější a o případném sešupu tak nesvědčily žádné náznaky. Jenže přišel, a i když jsem si “The Serpent & the Sphere” po napsání recenze ještě párkrát pro zvědavost pustil, vždy jsem si z něj odnášel stejný pocit – pocit promarněné šance. Paradoxně lepší album než Agalloch samotní letos vydali neznámí Krigsgrav, které bych s trochou drzosti mohl nazvat kopírkami slavné americké bandy. A když je kopie lepší než originál, je něco asi hodně špatně.

Ne Obliviscaris

Zhodnocení roku:

Když procházím seznamem toho, co jsem v roce 2014 slyšel, všímám si, že zatímco rok 2013 pro mě byl rokem objevování starých klenotů a pronikání do cizích žánrů, v roce 2014 jsem se držel svého metalového kopyta a ani minulost jsem nijak zvlášť nezkoumal. Přitom ze zpětného pohledu nebyl rok 2014 ničím výjimečný. Z alb, která jsem během něj stihl poznat, bych napočítal jen pár těch opravdu perfektních a tak to má být. Těch výborných, ne však dokonalých ale letos bylo poměrně málo, a většina tak spadla do šedého průměru, na který jsem si již měsíc po vydání ani nevzpomněl. Ještě hůř než na světové scéně to však vypadalo na domácím písečku, kde jsem až na dva objevy a pár stálic nezaregistroval žádné zajímavé dění. Už seznam těch, kteří na rok 2015 chystají nová alba, naznačuje, že to tentokrát bude snad lepší.


Foo Fighters – Sonic Highways

Foo Fighters - Sonic Highways
Země: USA
Žánr: rock
Datum vydání: 10.11.2014
Label: RCA Records

Tracklist:
01. Something from Nothing
02. The Feast and the Famine
03. Congregation
04. What Did I Do? / God as My Witness
05. Outside
06. In the Clear
07. Subterranean
08. I Am a River

Hodnocení:
Kaša – 7,5/10
Zajus – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Se “Sonic Highways” to snad ani nešlo jinak a muselo se k němu přistupovat s velkými očekáváními. Samozřejmě si za to můžou Dave Grohl a jeho Foo Fighters sami z několika důvodů. Poslední studiovka “Wasting Light” byla prostě skvělá a třeba já ji řadím k tomu úplně nejlepšímu, s čím Foo Fighters ve své kariéře přišli. Navázat na takto úspěšné album není nikdy jednoduché, a přestože jsem se v tomto ohledu “Sonic Highways” zprvu obával, tak tahle parta už léta dokazuje, že mainstreamový rock se dá dělat i zatraceně kvalitně, takže nakonec nebyl důvod čekat, že by se na tomto letitém pravidlu mělo něco měnit.

No, a pak je tady ještě koncept, kterým si Dave Grohl tvorbu alba ozvláštnil. Osm skladeb, osm různých měst a osm nahrávacích studií, z nichž každé mělo svým jedinečným způsobem ovlivnit konečně vyznění dané písně a dohromady tak utvořit jakýsi zamilovaný dopis hudebním dějinám Ameriky, jak neskromně tvrdil sám hlavní principál. Při té příležitosti tak vznikl osmidílný dokument v produkci HBO, v němž se Dave Grohl coby režisér a tazatel vydává po toulkách hudebních dějin těchto měst: Chicago, Washington D.C., Nashville, Austin, Los Angeles, New Orleans, Seattle a New York. Projekt vskutku jedinečný a spojit jej s nahráváním nového alba je jistě originální způsob, jak objevit neprobádané území, protože Foo Fighters už jsou dlouhou dobu v pozici, kdy dosáhli takřka všeho, čeho jen lze, a mohli by si s klidným srdcem točit další alba jen tak ze setrvačnosti, ale nebyl by to Dave Grohl, kdyby místo avizované tvůrčí pauzy Foo Fighters přišel s ještě něčím větším, než co doposud udělal příkladně v rámci svého dokumentu věnovanému studiu Sound City.

Stejně jako minule je v kolonce producenta na “Sonic Highways” zapsán Butch Vig, jehož nejznámější prací je jistě produkce “Nevermind” od Nirvany, případně aktivní hudební kariéra v řadách Garbage. Spolu s Foo Fighters je jeho práce jakousi oslavou klasicky znějící rockové desky, čemuž svědčí návrat kapely k analogovému nahrávání, k němuž přistoupili před minulou deskou, a Butch Vig má na kapelu až vitální účinek, protože Foo Fighters ještě nikdy nezněli tak dobře. A to přesto, že album vznikalo během cest, kdy se i díky oněm osmi studiím dal očekávat kdovíjaký výsledek nesoudržného materiálu, ale “Sonic Highways” je k mému vlastnímu překvapení vyrovnanou kolekcí, která v sobě spojuje nové vlivy s těmi klasickými kytarovými Foo Fighters, takže se na to pojďme podívat.

Co překvapí na první pohled, je rozhodně seznam skladeb, kdy Foo Fighters na album protlačili pouhých osm kousků, ovšem hned dva překračují hrací dobu o hranici šesti minut, přičemž třetí píseň se jí blíží na vzdálenost dvaceti vteřin, což samo o sobě značí, že tentokrát to nebude ani tak o rychlých kusech a rádiových hitovkách, kterými “Wasting Light” přetékalo, ale že Foo Fighters jako by se nad svou tvorbou zamysleli a posunuli ji pod tíhou nově načerpaných vlivů jinam. To by se mohlo zdát na druhou stranu jako jeden z nedostatků desky. “Sonic Highways” totiž postrádá klasickou hitovku, které charakterizují alba předešlá, takže zapomeňte na “The Pretender”, “Rope” nebo “Learn to Fly” a “Times Like These”. Vzdáleně by tuto funkci mohla plnit třetí “Congregation”, která oplývá zpěvnou vokální linkou a líbivými kytarovými plochami, nicméně do hitovosti výše uvedených má dost daleko. Přestože je “Congregation” původem z Nashvillu, kde by posluchač očekával silný vliv country, tak nebýt kytarového sóla, v němž si zahostoval Zac Brown, tak o tom nemám vůbec páru.

A tak je to s většinou písní. Možná je to tím, že jako neAmeričan nemám zdání o tom, jak se od sebe liší rocková hudební produkce z Los Angeles od té z Texasu či Chicaga, ale snad jediné skladby, které mi v tomto ohledu dávají smysl a sedí k tomu, co tím básník chtěl říct, jsou druhá “The Feast and the Famine” a “Subterranean”. “The Feast and the Famine” reprezentuje Washington D.C. a HC/punkovou scénu, z níž Grohl vzešel a přesně taková je. Energická, rychlá a s mohutnými sborovými vokály, s nimiž pomohli bývalí spoluhráči ze Scream, k nimž Grohl coby mladík naskočil za bicí soupravu. Pokud někdo očekává pokračování “White Limo” z minulé desky a tato pecka ho neuspokojí, tak nemá nárok, protože kytarově nabroušenější a energetičtější věci se už nedočkáte. Grohl v ní spojuje svůj cit pro kombinaci mezi melodiemi a uřvanými momenty, takže i když je to song hodně přímočarý, tak taková ta zdravá chytlavost je z něj přesto patrná. “Subterranean” je zase seattleovsky zadumaná a pomalá, což v tomto případě nejde ruku v ruce s nudností a nezáživností. Takhle dobrou pomalou píseň Foo Fighters už léta nenapsali a i navzdory delší stopáži nenudí ani na vteřinu. Zejména krásná melodie, která startuje na počátku druhé minuty, je skvělá.

Doposud jsem opomíjel úvodní “Something from Nothing” (původ: Chicago), která je šikovně vygradovanou písní, v níž dostal kupodivu hodně prostoru Nate Mendel se svou baskytarou, jež je v mixu vytažena příjemně do popředí a evokuje letmý dotek funku. Když už se po třech minutách rozezní hřmivé kytary trojice Grohl/Shiflett/Smear, tak není tento otvírák k zastavení a spěje ke kytarovému sólu, které ve studiu nahrál Rick NielsenCheap Trick. “What Did I Do? / God as My Witness” působí jako jediná na poměry zbytku alba nevýrazně. Navíc nějak nechápu její rozdělení na dvě oddělené části, kdy ta druhá v komornějším pojetí doznívá poměrně dlouho a ještě víc kazí nijaký pocit z obyčejné první poloviny.

Dojem napravuje poctivá kytarovka “Outside”, což je klasická položka, v níž se poklidnější sloky střídají s kytarovým refrénem. Poměrně překvapivou záležitostí je melodická “In the Clear”, kterou ozvláštňuje hostování The Preservation Hall Jazz Band, jehož dechové nástroje posouvají Foo Fighters k plnému zvuku, jakého dosahuje Bruce Springsteen se svou The E Street Band. Album zakončuje další pomalejší píseň “I Am a River”, na níž se v závěru nabalí smyčce a nechává tak “Sonic Highways” finišovat ve velkém stylu. V přímé konkurenci se “Subterranean” sice prohrává, nicméně neznamená to, že by byla špatná.

Vraťme se nyní na začátek recenze a oné myšlence, že k “Sonic Highways” se přistupovalo s velkými očekáváními. Dokázali Foo Fighters tato očekávání naplnit? Pokud to vezmu z toho hlediska, zda se kapele podařilo utvořit jakýsi obraz hudební historie Ameriky, tak ne, k tomu tady bude spíš onen doprovodný dokument “Foo Fighters: Sonic Highways”, ale pokud se podívám čistě na kvalitu alba, tak Foo Fighters nijak neslevili z vysokých standardů, které od nich automaticky očekávám. S “Wasting Light” se sice rovnat nemůže, ale jak řekl kolega v hodnocení pod recenzí, tak Foo Fighters opět dokazují, že kvalitní rocková hudba může bořit hitparády a stát na výsluní všeobecného povědomí. A to mi stačí.


Další názory:

Foo Fighters mě pravidelně ujišťují, že vše není ztraceno a i opravdu dobrá hudba se může dostávat na vrchol hitparád. Když po nevyrovnaném “Echoes, Silence, Patience & Grace” přišla parta okolo Davea Grohla před třemi lety s fantastickým “Wasting Light”, docela mi spadla čelist. Na “Sonic Highways” Američané potvrzují ohromnou formu, byť oproti albu minulému již zůstala čelist na svém místě. Když album odpálíte podobnou hitovkou jako “Something from Nothing”, musíte mít na skladě hodně silný arzenál písniček. Snad až na jedinou výtku, která směřuje k trošku naivní dvojskladbě “What Did I Do? / God as My Witness” musím potvrdit, že arzenál mají Foo Fighters opravdu perfektně nabitý. Po prvních dvou rozjetých skladbách album sice trošku zvolní, ovšem na energii neztrácí nic, naopak nabere něco z instrumentální ladnosti, kdy zejména závěry “Congregation” a “Outside” nemají chybu. Nezklamala ani trojice rozmáchlejších a místy pomalejších závěrečných skladeb. Potěší i hromada hostů, z nichž většina zapadla do hry kapely tak úspěšně, že si jich téměř nevšimnete. Vyniknou pak zejména trumpety a saxofony v závěru “In the Clear” a smyčce v “I Am a River”, která album nádherně zavírá. Já nevím, mohl by vlastně někdo chtít po Foo Fighters víc? Já rozhodně ne.
Zajus – 7,5/10