Archiv štítku: FRA

Francie

Yerûšelem – The Sublime

Yerûšelem - The Sublime

Země: Francie
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 8.2.2019
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. The Sublime
02. Autoimmunity
03. Eternal
04. Sound over Matter
05. Joyless
06. Triiiunity
07. Babel
08. Reverso
09. Textures of Silence

Hrací doba: 36:24

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Hádám, že většina z vás, ne-li dokonce všichni, už dávno víte, co je projekt Yerûšelem zač. Ostatně se toho o něm v posledních měsících namluvilo docela dost. Ne snad, že by si tu pozornost nezasloužil. Vše, co souvisí s francouzskou avantgardně blackmetalovou veličinou Blut aus Nord totiž bývá vysoce zajímavé a vlastně už jen tahle spojitost samotná je dostatečným důvodem, abychom se o Yerûšelem intenzivně zajímali.

Hudební svět Blut aus Nord je široký a rozmanitý, to je asi známá skutečnost. Už jen jejich vlastní diskografie se rozbíhá do mnohých směrů a různých tematických či náladových odboček, z nichž některých případně vznikají další projekty či přinejmenším plány, které však ani zdaleka ne vždy dojdou finální realizace v podobě publikace oficiální nahrávky. Spíš většinou zatím nedošly a zůstávají jen jako nápady, o jejichž progresu něco ví jedině sám hlavní mozek Vindsval.

Yerûšelem nicméně patří k těm vedlejším projektům, které se svého zhmotnění nakonec dočkaly. Kromě samotného Vindsvala se v sestavě objevuje ještě druhá stálice ze sestavy Blut aus Nord, W. D. Feld.

Yerûšelem potažmo debutová deska „The Sublime“ měla svým pojetím navázat na sound, jejž Blut aus Nord představili na splitu „Codex obscura nomina“Ævangelist, které vyšlo v roce 2016. S čímž lze nakonec docela souhlasit. Osobně bych k tomu dodal ale ještě další vliv z dřívější tvorby Blut aus Nord. „The Sublime“ nechá svou náladou vzpomenout i na trilogii „777“, především tedy na její prostřední část „The Desanctification“ z roku 2011. Což je směřování, které mně osobně plně vyhovuje, protože „777 – The Desanctification“ považuji za jedno z obecně nejzajímavějších děl Blut aus Nord.

Vedle toho nebude od věci mluvit ani o podobnosti s legendárními Godflesh – ostatně to ani zdaleka není poprvé, co se tohle srovnání s Vindsvalovou tvorbou objevuje – anebo třeba P.H.O.B.O.S., s nimiž nakonec Blut aus Nord v roce 2014 také vydali splitko „Triunity“. Asi nepůjde o náhodu, vždyť se na „The Sublime“ objevuje skladba „Triiiunity“, jejíž hrubá baskytara může připomenout obě zmiňované formace. A nejde o jediný song, dále viz třeba „Babel“. Jde nicméně jen o hrubé nástřely, aby šlo nějak přiblížit sound Yerûšelem. Vindsval totiž jako vždy inspiraci (?) taví a ohýbá podle potřeb a představ svého vlastního génia. Což je ve výsledku přesně to, kvůli čemu mají Blut aus Nord takové výsadní postavení.

„The Sublime“ ovšem není bezchybné. Samozřejmě bych byl radši, kdybych mohl říct, že jde o dokonalý prožitek, ale je tu jedna píseň, které bych se já osobně s klidným srdcem zbavil. Jde o úvodní a zároveň titulní track „The Sublime“. Její kytarové linky jsou podle mě až moc melodické; přestože zvukově navazují na charakteristickou „mimozemskou“ náladotvornost kytar Blut aus Nord, zde mi přijdou zbytečně neškodné a nezajímavé. Docela zvláštní, že svou nejslabší chvilku si deska vybere hned na svém počátku. Druhá „Autoimmunity“ už posune laťku o hodně výš a konečně se v ní dostává ke slovu hloubka, jakou člověk od projektu jako Yerûšelem chce a očekává. To nejlepší je ale teprve před námi.

Yerûšelem

Opravdu do tuhého totiž začne jít až se třetí „Eternal“. Vrchol „The Sublime“ se pak nachází mezi dvěma ambientními mezihrami „Sound over Matter“ a „Textures of Silence“, které se obě mohou pochlubit vesmírně-uklidňující náladou. Kvartet „Joyless“, „Triiiunity“, „Babel“ a „Reverso“ pak snese nejpřísnější měřítka.

„The Sublime“ jako celek je samozřejmě výborná deska s jediným slabším článkem v podobě titulní písničky. Jinak jsou jednotlivé tracky skvělé. Co ale z alba dělá velkou věc, jsou celkové dojmy. Ať už jde o mimořádný sound kombinující metalové hřmění, brutální baskytarový zvuk, silné beaty, atmo kytary a zastřené vokály nebo pohlcující atmosféru, již lze považovat za jednu z největších předností Yerûšelem. Tak či onak, „The Sublime“ je bezesporu záležitost, kterou byste měli slyšet.


Peste noire – Peste noire – Split – Peste noire

Peste noire - Peste noire - Split - Peste noire

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 14.12.2018
Label: Militant Zone / La mesnie herlequin

Tracklist:
I. Traditional Part
01. Aux armes!
02. Interlude
03. Songe viking
04. Raid éclair
05. 666 millions d’esclaves et de déchets

II. Degenerate Part
06. Noire peste
07. Des médecins malades et des saints séquestrés
08. Turbofascisme
09. Aristocrasse
10. Domine

Hrací doba: 48:45

Odkazy:
facebook

Mezi vydáním „La chaise-dyable“ a novinky „Peste noire – Split – Peste noire“ uběhly jen tři roky, což na první pohled nevypadá jako nějaká propastná časová prodleva, přesto se toho v táboře Peste noire událo relativně dost. Předně to vypadá, že se Famine snad definitivně odstěhoval na Ukrajinu. Už v době okolo „La chaise-dyable“ šlo vidět jisté návaznosti nebo přinejmenším podporu, když hrdě pózoval v triku nějaké ukrajinské milice ideologicky inklinující k (neo)nacismu.

Faminovy vazby na Ukrajinu byly v následujících letech čím dál tím těsnější a jeho náklonnost k jistým ideologiím, které se v dnešní slušné společnosti příliš nenosí, čím dál tím viditelnější. Ať už jde o zmiňovanou podporu Batalionu Azov nebo vystupování na festivalu Asgardsrei po boku kapel jako Absurd, Goatmoon, Der Stürmer, Sunwheel, Dark Fury či M8l8th. Už jen z tohohle výčtu je asi zřejmé, že kdo na takové akci vystoupí, rozhodně se tam neocitl náhodou či nějakým nedopatřením. Ani nemluvě o užší hudební spolupráci s posledními jmenovanými na EP „Удар милосердия / Coup de grâce“ a desce „Reconquista“ (obě z loňského roku). V tom všem se trochu ztratila zpráva, že Famine do Peste noire přibral nového člena – s klávesami jej doplnil Spellgoth (Horna, Trollheims Grott, ex-Turmion kätilöt).

Skutečnost, že „Peste noire – Split – Peste noire“ nevychází pouze v režii Faminových La mesnie herlequin jako několik posledních alb, nýbrž v kooperaci s Militant Zone, tedy značkou stojící za pořadatelstvím Asgardsrei, ale i třeba videoklipem Peste noire k songu „Le dernier putsch“, do toho celého přirozeně zapadá. Celá tahle viditelnější inklinace naznačeným směrem by ale neměla být překvapením, protože nacionalismus a podobné myšlenky se v tvorbě Peste noire objevovaly dlouhodobě. Navíc se může připomenout, že první demosnímek svého času nesl název „Aryan Supremacy“. Na druhou stranu, z počínání Peste noire jsem měl vždycky dojem lehkého trollingu (v tom dobrém slova smyslu), takže kdoví…

Lze čekat, že tohle explicitní vyjadřování něčeho, co bylo v Peste noire vždycky trochu schované, asi odradí určitou část stávajících fandů. Na druhou stranu přibudou noví, byť budou z trochu jiného posluchačského spektra než dříve – takového, kde ideologické pozadí vítězí nad hudebními kvalitami. Ale pro Famina to prodělečné jistě nebude; asi všichni víme, jak fanaticky jsou náglové schopni ty „své“ kapely podporovat. Osobně ale doufám, že se Peste noire nezvrhnou v tupou hajlovačku, protože to by u hudebně takhle unikátní formace dost zamrzelo. Ale to by byl ten nejčernější scénář, tak moc snad Faminovi ještě nejeblo, aby dokázal Peste noire hudebně dokurvit. Ačkoliv kdoví, jak bude další muzika Peste noire vypadat s vývojem, jejž zlehka naznačuje druhá půle „Peste noire – Split – Peste noire“

Jak už totiž název napovídá, novinka je prezentována jako splitko mezi Peste noire a… Peste noire. Respektive tedy mezi dosavadním zvukem, jejž reprezentuje polovina „Traditional Part“, a novějším experimentálnějším směřováním v rámci takzvané „Degenerate Part“. „Nenápadné“ znázornění obou na obalu v podobě upraveného bílého Famina vedle Famina nalakovaného načerno s řetězem kolem krku bude jistě dalším přiléváním oleje do ohně pro ty, kteří chtějí současné směřování Peste noire nenávidět. Nová promo fotka je ale mega vtipná, to snad musí ocenit každý!

Peste noire

Budeme-li se ale bavit čistě po hudební stránce, nepřijde mi, že by se „Degenerate Part“ až tolik vzdalovalo od toho, o čem produkce Peste noire dlouhodobě je. Respektive dle prezentace a rétoriky jsem čekal mnohem radikálnější posun. Pokud se nebudeme zdržovat s formálním výrazivem a rozjedeme pohádku o pocitech, atmosféře a náladě, pak i ta druhá, takzvaně experimentálnější část do světa Peste noire zapadá. Je samozřejmé nepopiratelné, že od „La chaise-dyable“ došlo k určitému posunu, ale stejně tak si myslím, že není nutné dělat z komára velblouda. Jinými slovy, mluvit třeba o hip-hopu je podle mě trochu retardované a můžou to dělat leda tak posluchači metalu, kteří opravdový hip-hop snad ani neslyšeli. A to platí i v případě songů jako „Aristocrasse“ nebo „Domine“, které mají s přivřenýma očima k nějakému rapu asi nejblíže a něco jako beaty se tu objevuje.

Obecně bych nicméně řekl, že „Peste noire – Split – Peste noire“ patří k tomu slabšímu z tvorby kapely. Nějaké ideologické bojůvky mám těžce na párku, takže se na to koukám +/- objektivně – a z tohoto pohledu mi, jakožto člověku, jenž má muziku Peste noire obecně rád, nepřijde novinka tak dobrá jako dřívější věci.

Za korunní dílo novější éry Peste noire považuji opus „L’ordure à l’état pur“ z roku 2011. Na něj se následující dvě desky „Peste noire“ a „La chaise-dyable“ nedotáhly. Přesto byly obě stále skvělé a nabídly i bez přehánění excelentní skladby. Na „Peste noire – Split – Peste noire“ prakticky neslyším song, který by byl schopen mě odpálit takovým způsobem. Asi nejblíže k tomu ideálu má úvodní „Aux armes!“, jež se mi sice zpočátku (byla vypuštěna dopředu jako singl) zdála trochu nevýrazná, ale našel jsem si k ní cestu a teď můžu s klidným srdcem říct, že mě opravdu baví. Další písničky nejsou debilní, v tradiční i degenerativní půli se najdou slušné momenty (třeba jedna pasáž v „666 millions d’esclaves et de déchets“ je bez keců výborná), nicméně už žádný track není jako celek taková síla, jak bych si u Peste noire představoval.

Z toho by mohlo vyplývat, že „Peste noire – Split – Peste noire“ lze považovat za zklamání. Formálně vzato vlastně ano, dalo by se to nazvat i tahle. Obzvlášť s přihlédnutím k tomu, že už nyní vím prakticky s jistotou, že z dlouhodobého hlediska se novinka zařadí na chvost oblíbenosti jednotlivých desek Peste noire. Na druhou stranu bych kecal, kdybych tvrdil, že mě to vůbec nebavilo poslouchat. Rozporuplnost by tedy možná bylo příhodnější pojmenování než zklamání.

Peste noire - Peste noire - Split - Peste noire


P.H.O.B.O.S. – Phlogiston Catharsis

P.H.O.B.O.S. - Phlogiston Catharsis

Země: Francie
Žánr: industrial / black / doom metal
Datum vydání: 10.9.2018
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. Biomorphorror
02. Igneous Tephrapotheosis
03. Zam Alien Canyons
04. Aurora Sulphura
05. Neurasthen Logorrh
06. Taqiyah Rhyzom
07. Aljannashid
08. Smothered in Scoria

Hrací doba: 46:40

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Frédéric Sacri a jeho P.H.O.B.O.S. fungují již od počátku milénia a za tu dobu vznikly celkem čtyři dlouhé desky včetně té současné „Phlogiston Catharsis“, která vyšla u sympatického indického labelu Transcending Obscurity Records. Zde dále vychází více či méně zajímavé kapely jako Drug Honkey, Jupiterian, Mrtvi nebo našinci Et moriemur a Slováci 0n0.

P.H.O.B.O.S. hrají autenticky industriální (!) metal; zda bychom je dále kategorizovali jako black nebo doom, je už podružné, alespoň pro mě. Kapela navazuje na Godlesh nebo Pitchshifter, ale zároveň z jejich tvorby cítím odlidštěnou atmosféru, kterou si spojuji s „moon musick“ Coil, NON, hnusnějšími skladbami Throbbing Gristle případně i Skinny Puppy. P.H.O.B.O.S. se dále hlásí k tvorbě starých Swans nebo Einstürzende Neubauten, tudíž je snad evidentní, že nejsou případem kapely, která by svůj tuctový metálek jen „ozvláštnila“ pár samply tucaček či kovového lomozu.

I když P.H.O.B.O.S. svůj sound budovali bezmála dvacet let, tak nejspíš nebudu sám, kdo k nim řádně přičuchnul až díky splitku s Blut aus Nord. Obě kapely spojuje svojský náhled na hudbu, kterou produkují a i když bych francouzské veličiny nerad srovnával, protože to není žádné ze stran ke cti, určitě mi následující odstavec umožní přilákat pár potenciálních posluchačů. Pravdou ostatně je, že pokud byste nezasvěcenému pustili jisté pasáže „Phlogiston Catharsis“ (za všechny bych zmínil aspoň pasáž okolo první minuty v „Aurora Sulphura“), nepochybuji, že by mu/jí připomněly právě Blut aus Nord z období první desky série „777“ či vůbec celou tzv. industriální větev kapely. Zvuk nástrojů, jisté skladatelské postupy, vokály a silná, prazvláštní atmosféra Blut aus Nord evokují, ale nelze zde mluvit o inspiraci, jako spíše o jakési duchovní spřízněnosti. Ostatně P.H.O.B.O.S. nejsou ani zdaleka tak pevně ukotveni v blackmetalovém výrazu, plus je „Phlogiston Catharsis“ detailnější a produkčně mnohem zajímavější deska než hromada posledních titulů Blut aus Nord včetně nadcházejícího debutu Yerûšelem. Tím ale v žádném případě nesoudím, kdo je „lepší“ umělec.

Když jsem s poslechem „Phlogiston Catharsis“ před zářijovým vydáním začínal, uchvátila mě hloubka a těžkotonážnost produkce s hromadou detailů, jež bylo v repetitivně vystavěných kompozicích možno nalézt. Dělalo mi radost desku studovat. Avšak na druhou stranu, když jsem ji na nějaký čas odložil a věnoval se nahrávkám/záležitostem jiným, album sešlo z mysli do takové míry, že když jsem se k němu po pár týdnech vrátil, nedokázal jsem si vybavit konkrétní hudební nápad; pouze tu atmosféru a vědomí, že v té či oné skladbě se děje něco zajímavějšího. Každopádně opětovný návrat byl podobně působivý jako rané průzkumy. To přispělo, že „Phlogiston Catharsis“ ani nevnímám jako běžnou metalovou desku. Ostatně odstavec výše pojednávající o industriálních kapelách, které P.H.O.B.O.S. zřejmě ovlivnily, má své opodstatnění. Zatímco u Godflesh a Blut aus Nord nalezneme pamětihodné riffy či melodie, zde hrají prim vibrace, rytmy a nelidská atmosféra. Nebo ještě jinak řečeno, nahrávce vládnou úžasně naprogramovaný bicí automat s destruktivní basovou kytarou.

Když v posledních týdnech vidím „Phlogiston Catharsis“, jak okupuje vyšší pozice některých výročních žebříčků, nijak se tomu nedivím, protože to je skutečně jedna z nejzajímavějších „metalových“ nahrávek minulého roku, byť na mě spíše působí jako starý dobrý kovový industrial (který poslouchám jen vzácně) v jiném šatě. V mém osobním žebříčku by tedy noví P.H.O.B.O.S. až tak vysoko nevystoupali, ale „Phlogiston Catharsis“ za důkladný poslech stoprocentně stojí.


Nécropole – Solarité

Necropole - Solarite

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.11.2018
Label: Northern Heritage Records

Tracklist:
01. Aurore
02. Ferments de corruption
03. Le culte du héros
04. La voie est la vertu
05. L’orbe du monde
06. Sous l’egide d’eros

Hrací doba: 45:35

Odkazy:

Francouzský projekt Nécropole se zdá být novou akvizicí na blackmetalovém poli. Ve skutečnosti však tato formace funguje již pět let a do nynějška sbírala krátkohrající zářezy. Všimnout si nicméně šlo. Já osobně jsem Nécropole zaznamenal s druhým demosnímkem „Ostara“ z roku 2015 a ještě o rok později jste mohli kapelu zachytit díky bezejmenné kompilačce, která vyšla u kultovního finského labelu Northern Heritage Records. Vedle toho jste mohli objevit i Caverne, což je druhý jendočlenný projekt Amertumea, jehož dlouhohrající debut „Aux frontières du monde“ vyšel shodou náhod rovněž v roce 2015.

Každopádně, první velká deska Nécropole nese název „Solarité“ a vyšla až letos, i tentokráte pod značkou Northern Heritage Records, a hned zkraje mohu pochválit její obal. Ne poprvé. Ostatně byla to právě obálka, díky níž jsem si svého času všimnul „Ostara“ a pustil se do poslechu. Demosnímek sice nebyl vysloveně zázračný, ale své kvality nesporně měl a vlastně mě docela bavil. I to byl důvod, proč jsem se poslechu „Solarité“ nebránil, a když jsem zaznamenal jeho vydání, záhy jsem se vrhnul na věc.

Jak už tomu tak bývá, zvuk „Solarité“ je oproti demo-tvorbě čistší a stravitelnější. Naštěstí ale ne natolik, aby se z muziky Nécropole vytratila veškerá špína a dojem, že člověk poslouchá undergroundovou kapelu. Což je důležitější, než se na první pohled může zdát. Ten posun je v tomto případě relativně citlivý a pořád to dává smysl. Většinou mi sice podobné „vylepšení“ soundu není příliš po chuti a spíš jej kritizuji, ale zrovna u Nécropole si myslím, že to atmosféře hudby spíš pomohlo.

Už na demech bylo cítit, že Nécropole nejsou cizí melodie, které tím pádem nyní vyniknou ještě o kus víc. Nečekejte ovšem žádné homodějské pidlikání, na „Solarité“ se pořád hraje black metal. Samozřejmě, že se ani zdaleka nepřibližuje nějakým skutečným extrémům, ale říct black metal a melodie v jedné větě přece není žádné kacířství a desky jako „Solarité“ toho ostatně mohou být důkazem, že tyhle dvě věci k sobě ladí.

První song „Aurore“ mi ještě zas tak zázračně nezní, i když pořád je to relativně fajn. Čím dále ovšem deska postupuje, tím víc mi přijde, že její kvalita roste. Od třetí skladby „Le culte du héros“, která jen tak mimochodem může posloužit jako názorný důkaz o výborných melodiích, o nichž jsem hovořil před chvílí, už se „Solarité“ začíná řadit k albům, která jsou sice na první pohled docela nenápadná, ale mají své vnitřní kouzlo a dokážou nabídnout víc, než se může zdát.

Necropole

Důkazem toho, že Amertume ví, co dělá, může nakonec být i předposlední instrumentálka „L’orbe du monde“. Mě osobně většinou tyhle kytarové pindy, kdy šestistrunka musí nabídnout tolik motivů, aby to vyvážilo i absenci vokálů, zas až tak neberou, ale konkrétně tahle píseň je vymyšlená dostatečně vkusně na to, abych ji i já mohl spíš ocenit. A v neposlední řadě je také fajn, že ačkoliv se obejde bez metalových kytarových riffů a prakticky stojí jen na jemnějších melodiích, svou náladou do celkové atmosféry „Solarité“ zapadá.

Samozřejmě netvrdím, že tu mluvíme o nějakém geniálním veledíle. Nic takového. Ne vždy je to ale přece třeba. „Solarité“ je poctivá nahrávka, která má své kvality, solidní atmosféru a po všech směrech působí jako vyzrálý počin s určitou přidanou hodnotu a určený jen těm, kdo chtějí vidět a slyšet i za hranice žánrového středního proudu. Za mě těžce v cajku a tuším, že si tohle občas poslechnu i v budoucnu.


Rats – Notte di terrore (1984)

Rats - Notte di terrore (1984)

Země: Itálie / Francie
Rok vydání: 1984
Žánr: horor / sci-fi

Originální název: Rats – Notte di terrore
Český název: Krysy: Noc hrůzy

Režie: Bruno Mattei, Claudio Fragasso
Hrají: Ottaviano Dell’Acqua, Geretta Geretta, Gianni Franco, Massimo Vanni

Hrací doba: 97 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Není béčko jako béčko. Pod tímhle označením se většinou rozumí filmy, které jsou v lecčems naivní, mají viditelné nedostatky a nemůžou se pochlubit dokonalou produkcí jako u velkorozpočtových snímků. Na každý pád je tenhle přídomek většinou vnímán spíš negativně, ale podle mě trochu neprávem. I některá béčka jsou totiž – jakoukoliv nadsázku stranou – perly a opravdu povedené filmy. Na druhé straně jsou tu i totální trashe, jejichž sledování se rovná hrdinskému výkony.

Tak či onak, béčkové filmy mívají společnou jednu věc. Ať už jsou dobré nebo příšerné, ve většině případů bývají neskonale zábavné, má-li na to člověk buňky. I když je to absolutní sračka, pořád to může být svým zvrhlým způsobem totální prdel a lze si to užít na plné koule.

Jistě už tušíte, kam tím mířím. I dnes se vydáme do hlubokého béčkového bahna a představíme si film, který je ve všech ohledech naprosto strašný. A přesto je ohromná zábava se na něj dívat! Rovnou mohu říct, že všem milovníkům špatné kinematografie lze „Rats – Notte di terrore“, u nás dokonce k sehnání i na DVD pod názvem „Krysy: Noc hrůzy“, jenom doporučit.

Znalcům stačí prozradit, že tenhle biják nenatočil nikdo jiný než Bruno Mattei, notorický italský béčkař (až céčkař). V jeho filmografii najdete prakticky vše, co si hrdlo fajnšmekrů žádá – špatné horory, tupé akční vypalováky, špatná porna. Prostě talentovaný tvůrce každým coulem. „Krysy: Noc hrůzy“ patří ještě k těm jeho filmovějším počinům.

Snímek půl na půl kombinuje eko horor a sci-fi. Děj se odehrává v roce 2230, 215 let po nukleární válce. Aby lidé přežili, zalezli do podzemí, ale některé z nich to po čase přestalo bavit a vydali se zpátky na povrch. Tím se lidé rozdělili do dvou odlišných frakcí. Na povrchu sledujeme bandu kožených nomádů na motorkách, kteří jako by se sem zatoulali z „Šíleného Maxe“. A navrch se mohou pochlubit kulervoucími jmény jako Lilith, Lucifer, Vévoda, Video anebo Čokoláda. Poslední jmenovaná je jen tak mimochodem černoška. Prostě osmdesátky, tohle by už dneska neprošlo jako rasismus. Stejně jako scéna, kdy na ní vysypou mouku a ona začne řvát, že je bílá.

Každopádně, naše partička přijede do nějakého rozbořeného města a vleze do náhodného baráku. Zdá se, že tu objevili jackpot – je tu jídlo, filtrace vody, ve sklepě dokonce skleník s rostlinami. Jenže brzo je sranda přejde, protože kromě toho je tu také asi tak miliarda agresivních krys, které zanedlouho začnou útočit.

Rats - Notte di terrore (1984)

Celý tenhle biják je tak debilní, že vlastně ani nevím odkud začít. Příšerné herecké výkony jsou samozřejmostí, smrtelně vážně myšlené dialogy také nechtěně generují jednu epickou hlášku za druhou. Pro bijáky tohoto ražení klasika. Nechybí ani logické lapsy a imbecilní chování postav. Nikoho nenapadne jít se schovat do jiného baráku, pořád dokola se zkoušejí zabarikádovat v tom samém domě. A když už se v nějaké místnosti zabarikádují, tak zapomenou zajistit jedno okno (!), aby na ně mohly krysy znovu vletět. A v neposlední řadě – proč mají v roce 2230 na hlavě všichni účesy z osmdesátých let?

Opravdová prdel nicméně přichází až se samotnými krysami. Jejich útoky jsou totálně legendární. Na oběť vždycky spadne jedna krysa, pak druhá, pak třetí… a pak někdo zpoza kamery na herce vysype kýbl plný krys. Prostě pecka. Taky mě straně bavilo, jak u záběru na dvě malé neškodné krysy, které si ničeho nevšímaly a jen po sobě znuděně lezly, hrála kurevsky dramatická hudba a herečky ječely, jak když je na nože berou. Chrabří hoši v kožených gatích pak s krysami svádějí boj na život na smrt… a je to mega-vtipné.

Rats - Notte di terrore (1984)

Myslíte si, že to je všechno? To jste ještě neviděli exkluzivní scénu, v níž krysy vyrážejí dveře. Mrtvolou namísto beranidla! Prostě pecka až za roh, kdo se u tohohle nezlomí smíchy v pase, tak snad ani není člověk a nezaslouží si civět na béčka! Humorných momentů je nicméně o mnoho více a k dokonalosti samozřejmě nesmí chybět i nějaká ta krev, full-frontal obou pohlaví a šokující pointa, vedle níž se může jít i „Planeta opic“ zahrabat.

„Krysy: Noc hrůzy“ je naprosto výstavní trash. Ve všech ohledech naprostá sračka, ale právě to z toho filmu dělá tak lákavou podívanou. Pro průměrného diváka samozřejmě nestravitelné, avšak kdo miluje špatné filmy, neměl by si tenhle skvost nechat ujít.

Rats - Notte di terrore (1984)


Autokrator – Hammer of the Heretics

Autokrator - Hammer of the Heretics

Země: Francie
Žánr: death metal
Datum vydání: 10.4.2018
Label: Krucyator Productions

Tracklist:
01. Against Flesh and Blood
02. Le Sang Impur
03. Interlude
04. Hammer of the Heretics
05. Inquisitio-Denunciatio-Exceptio

Hrací doba: 34:05

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Personálně spřízněné projekty N.K.V.D. a Autokrator, za nimiž za oběma stojí Loïc.F, vlastně vnímám dost propojeně. Jejich tematická náplň se sice trochu liší, ale určité obecné aspekty jsou společné. A co je hlavní – poslech obou formací u mě vyvolává obdobné pocity. S nadsázkou by se dalo říct, že v obou se jedná o interpretaci „téhož“, pouze ze dvou různých žánrových náhledů. Je to hodně velká a hodně vulgární zkratka, ale zhruba by se dalo říct, že N.K.V.D. vnímám jako blackmetalovou verzi Autokrator a Autokrator trochu beru jako deathmetalovou verzi N.K.V.D.

Rozhodně tohle ale nemyslím nijak pejorativně, ani jsem tím nechtěl naznačit, že by se Loïc.F v rámci svých různých skupin opakoval. Svým způsobem je to naopak docela fajn, protože v obou případech jde o dusivou klaustrofobickou atmosféru, k jejímuž zprostředkování jsou nakonec oba žánry více než příhodné.

Vize je tedy evidentně daná, tudíž asi nepřekvapí, že letošní, celkově již třetí album Autokrator v ní také pokračuje a z nastolené cesty neuhýbá. „Hammer of the Heretics“ v mnohém navazuje předcházející „The Obedience to Authority“. Rozdíl mezi těmito dvě počiny není tak velký, jak tomu bylo mezi bezejmenným debutem a druhou řadovkou. Zasvěcení tedy jistě už dopředu vědí, co od „Hammer of the Heretics“ očekávat. Ta návaznost se ovšem netýká pouze hudební roviny. Motiv na obálce třetího počinu se totiž objevil už v grafice „The Obedience to Authority“, byť tehdy to bylo v trochu jiném barevném provedení. Nicméně jde o docela zajímavé zjištění.

Co přesně tedy od „Hammer of the Heretics“ očekávat? Jednoduše řečeno: ohavný death metal. Možná ne toho nejhrubšího, nepochybně však hodně hrubého zrna. Stěžejním prvkem ovšem není agrese, nasranost nebo rychlost. Tady jde více o hnusnou atmosféru, snahu navodit nepříjemné pocity – bezvýchodnost, bezmoc, strach.

To samozřejmě berte s určitou rezervou. Střežím se příliš vzletných a přehnaných pojmenování, takže když tohle říkám, nemám tím na mysli, že byste se měli při poslechu klepat strachy a bát se o svůj život, to je samozřejmě píčovina. Jen jsem se vás snažil za pomoci „malebných“ slov nasměrovat, s jakou atmosférou „Hammer of the Heretics“ potažmo Autokrator pracuje. Dost dobře to také vystihuje ještě jedno přídavné jméno, které už jsem jednou použil výše – dusivý. Právě takový death metal v podání Autokrator je, což cením. Existují i větší ohavnosti? Nesporně ano. „Hammer of the Heretics“ zcela jistě není jednoduchým albem pro průměrného posluchače, ani nejde o počin určený lidem, kteří k životu potřebují melodie, ale k těm nejvyšším extrémům určitě nepatří.

Což ovšem nic nemění na tom, že se pořád jedná o velmi dobrou desku, která s akustickým zlem pracuje na dobré úrovni. Osobně bych vyzdvihl hlavně úvodní „Against Flesh and Blood“ a čtvrtou titulní věc „Hammer of the Heretics“. Pro ilustraci nálad nahrávky nicméně může posloužit i instrumentální mezihra „Interlude“, která sice uhýbá od metalu, ale atmosféricky se zbytkem počinu drží basu. Svým způsobem však esenci „Hammer of the Heretics“ představuje v konkrétnější a srozumitelnější formě.

Autokrator

Celkově u mě panuje spokojenost. Od „Hammer of the Heretics“ jsem dostal přesně to, co jsem očekával a chtěl slyšet, navíc v kvalitě, jakou jsem si představoval. Pokud tedy máte hnuso-death metal v oblibě, pak vám tenhle kousek můžu s klidem doporučit.


Decline of the I – Escape

Decline of the I - Escape

Země: Francie
Žánr: post-black metal
Datum vydání: 27.7.2018
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Disruption
02. Enslaved by Existence
03. Organless Body
04. Hurlements en faveur de FKM
05. Negentropy (Fertility Sovereign)
06. Je pense donc je fuis

Hrací doba: 53:07

Odkazy:
facebook

Francouzský projekt Decline of the I, za nímž stojí lidé s portfoliem kalibru Merrimack, The Order of Apollyon, Malhkebre nebo Vorkreist, se v minulosti prezentoval dvěma dlouhohrajícími deskami „Inhibition“ (2012) a „Rebellion“ (2015). Obě byly skvělé. Jednalo se o chytrou blackmetalovou modernu s vytříbeným smyslem pro tvorbu silných momentů a husté atmosféry. A přesně to samé, jak co do formy, tak co do kvality, jsem očekával i od letošní novinky „Escape“.

Pozitivní zprávou je, že „Escape“ předešlé tvorbě Decline of the I ostudu rozhodně nedělá. Francouzům se i napotřetí daří držet vysokou laťku a opět předkládají svůj lákavý náhled na soudobý black metal říznutý francouzskou dekadencí ve vytříbené formě.

Skladeb je na „Escape“ šest, přičemž každá z nich dokáže bez zaváhání nabídnout nějaký skvělý moment a hodně vydařenou pasáž, z nichž hned několik nemá daleko do bodu, kdy bychom mohli hovořit o skutečně působivé muzice. Při prvním poslechu asi nejvíc v hlavě utkví teatrální začátek „Enslaved by Existence“, nicméně to je jen špička ledovce a i v ostatních písních se podařilo nastřádat uspokojivě vysoké množství výborných nápadů.

A není to jen o těch momentech, které nějakým způsobem vybočují mimo plus mínus standardní blackmetalový rámec. Ty jsou samozřejmě nejnápadnější a patří k nejlákavějším chvilkám „Escape“. Tak tomu ostatně bylo i na „Inhibition“ a „Rebellion“. Decline of the I ovšem hned na několika místech razantně ukazují, že jim nedělá problém držet kvalitu i v agresivnějších pasážích. Jako příklad nám nakonec může opět posloužit „Enslaved by Existence“. Čím bylo také nepřímo řečeno, že jednolitvé kompozice Decline of the I jsou dost variabilní a zvládnou v průběhu opsat hned několik náladových oblouků.

Jako příklad právě řečeného mohu uvést třeba závěrečný dvanáctiminutový opus „Je pense donc je fuis“, jejž od zbytku „Escape“ výrazně odlišují četné „tribal“ pasáže. Vtipné na tom je, že ani taková lahůdka není nejvyšším vrcholem alba. Přinejmenším tedy pro mě ne. Já osobně jsem si totiž nejvíce oblíbil desetiminutovou „Negentropy (Fertility Sovereign)“ na předposlední pozici. K těmto dvěma dlouhým kusů ke konci desky bych pak do třetice jako nejzajímavější song doplnil úvodní „Disruption“. Berte to nicméně s rezervou, protože i zbylé tři kusy mezi tím jsou skvělé a mají hodně co nabídnout. I proto bych se vůbec nedivil, kdyby měl někdo ty vrcholy rozházené trochu jinak. Tak či onak, jako vždy platí, že nejlepší je beztak vstřebávat nahrávku jako jeden celek.

Decline of the I

Celkově vzato mohu upřímně říct, že jsem od „Escape“ dostal přesně to, co jsem očekával a chtěl. Což neznamená, že by se Decline of the I jen opakovali, ustrnuli na místě a recyklovali svá minulá alba. Od „Escape“ jsem totiž nechtěl něco, co bude znít prakticky stejně jako „Inhibition“ nebo „Rebellion“, nýbrž desku, která bude mít stejně jako obě předešlé svůj vlastní ksicht v rámci tvorby kapely, ale kvalitou se svými předchůdci dokáže držet krok. A to je z mého pohledu určitě splněno. Přijde mi, že se o Decline of the I nemluví ani zdaleka tolik, jak by si vzhledem ke své muzice zasloužili, tudíž recenzi zakončím doporučením, že pokud jste „Escape“ ještě neslyšeli, neměli byste váhat s nápravou (a to samé nakonec platí i pro starší nahrávky).


BVDK – Religare

BVDK - Religare

Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 10.5.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Le Chariot, pt. 1
02. Le Soleil, pt. 1
03. Le Soleil, pt. 2
04. L’arcane sans nom [Miles Davis cover]
05. La Maison-Diev, pt. 1
06. La Maison-Diev, pt. 2
07. Le Chariot, pt. 2
08. L’Amovrevx

Hrací doba: 43:44

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Na jaře loňského roku vyšlo jisté album s názvem „Architecture of Future Tribes“ od prakticky neznámé francouzské formace BVDK. Za nějakou dobu, v létě, jsem jej zde recenzoval. Možná si na to vzpomenete, obal byl hnědý a byla na něm nějaká soška s řetězy. O poznání pamětihodnější však byla hudba, která se na „Architecture of Future Tribes“ nacházela, protože Francouzi zde nabídli tuze lákavý koktejl, v němž se mísil avantgardní black metal, elektronika i ethno. Výsledkem byla ohromně zajímavá a neotřelá deska, která nekráčela po vyšlapaných cestičkách a mohla se pochlubit nějakou osobitostí. Pokud jste tehdejší recenzi nezachytili nebo jste na BVDK někde nenarazili sami, věřte, že tohle je počin, jemuž byste měli věnovat pozornost, pokud si v metalu potrpíte na netradiční řešení a libujete si v divných kombinacích.

Není divu, že mi taková lahůdková záležitost utkvěla v paměti. Také nejspíš nepřekvapí, že jsem byl po poslechu „Architecture of Future Tribes“ zvědavý na případné další počiny. Proto mě potěšilo, když jsem zjistil, že BVDK hned letos vydávají svou druhou řadovou desku s názvem „Religare“.

„Architecture of Future Tribes“ mě svého času dostalo i díky tomu, že jsem od té nahrávky nečekal prakticky vůbec nic. BVDK tehdy pro mě byli jen nějakou random kapelou, kterou jsem si prostě zkusil pustit, aniž bych doufal v nějaké velké zázraky. Když ty zázraky ale přišly, je asi jasné, že to „Religare“ staví do zcela odlišné pozice, protože tentokrát už byla očekávání hodně vysoko. Vždyť kdo by nedoufal, že Francouzi zopakují nebo dokonce překonají kvality své výstavní prvotiny? Pohled na přebal „Religare“ věštil, že BVDK opětovně nehodlají být normální a že si znovu budou libovat ve svéráznosti. Což se sice v určité míře potvrdilo, přesto z druhého alba nejsem tak nadšený a svým způsobem jej chápu jako zklamání.

„Religare“ je celé inspirováno Asií. A jak napovídá povedená koláž na obálce, půjde zejména o vlivy východní Asie. Takový příslib mi při vzpomínce na debut zněl nanejvýš zajímavě, byť „Architecture of Future Tribes“ si etnické vlivy bralo spíše z jiných částí světa. Nicméně výsledná podoba „Religare“ na mě působí usedlejším a méně odvážným dojmem než prvotina. Novinka je víc black metal a méně to všechno okolo, díky čemu mě před rokem BVDK takovým způsobem upoutali.

Tu a tam se ozvou melodie, které na asijské vlivy jednoznačně odkazují, viz třeba „La Maison-Diev pt. 1“ nebo „Le Chariot pt. 2“. Menší náznaky jazzíku se najdou v „La Maison-Diev pt. 2“. Ale je tam toho o poznání méně, než jsem doufal. Jako kdyby se všechny ty nemetalové potrhlosti přesunuly z pozice rovnocenného elementu do podoby pouhého koření. Sem tam pasáž, kolikrát i nepříliš výrazná, ale tím to končí. Navíc mi přijde, že i v té metalové složce mají BVDK o něco méně nápadů než posledně, jelikož na „Architecture of Future Tribes“ se nechaly nalézt i výborné kytarové pasáže.

Ne snad, že by nyní BVDK zněli jako průměrná metalová banda. „Religare“ má v sobě pořád nějaký feeling, díky němuž Francouzi nezní jako standardní bezbarvá žánrová nuda. Přesto se jim podařilo potratit velkou část toho, co mi na jejich první desce tak imponovalo. A právě proto jsem „Religare“ výše označil za zklamání. Čekal jsem mnohem víc. Tohle je taková vcelku fajn placka, ale už nikdy si ji nepustím.


Sainte Marie des loups – Sainte Marie des loups

Sainte Marie des loups - Sainte Marie des loups

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.8.2018
Label: Fallen Empire Records

Tracklist:
01. La fin de l’hiver
02. Progéniture
03. Sermons sanglants
04. Sainte Marie des loups
05. Insolence
06. Absurdités et blasphémes

Hrací doba: 28:52

Odkazy:
bandcamp

Sainte Marie des loups je nový projekt francouzského původu. Stojí za ním člověk z kapely Chambre froide, jíž jste si mohli všimnout díky debutu „Rouges chapelles“, který vyšel v roce 2016 (což nejspíš většině z nás uniklo), aby jej o rok později znovu vydali Fallen Empire Records (tady už se většina z nás nejspíš začala chytat).

Fallen Empire mají ostatně prsty i v nahrávkách Sainte Marie des loups. Nejprve se letos v lednu objevilo splitko „Torment Is Flesh“ vycházející během stejnojmenného festivalu v Portlandu. I když splitko… spíš to byla klasická labelová kompilačka lákající na nadcházející počiny, akorát se na ní nacházelo jen šest skupin a šlo o audiokazetový formát. Všimnout jste si ale mohli, protože jednou z oněch šesti formací bylo i české Kostnatění.

Co nás ale dnes zajímá nejvíce, to je čerstvý bezejmenný debut Sainte Marie des loups. Pod jedovatě zeleným obalem s panenkou Marií se nachází půlhodina syrového black metalu rozděleného do celkem šesti stop. Výsledek není zázračný, přinejmenším solidní ovšem ano a samotná skupina je dost obskurní a málo známá (přestože o tom by se dalo diskutovat, když vydávají Fallen Empire, jejichž činnost je mezi fans black metalu myslím docela monitorována), aby si zde zasloužila představit.

Nic vyloženě výjimečného se nicméně na „Sainte Marie des loups“ neodehrává. Silně atmosférický (nikoliv však takovým tím způsobem, jemuž obvykle říkáváme atmospheric black metal) ušpiněný black metal v povětšinou (nikoliv však výhradně) středním tempu. Náladu tu a tam podtrhnou letmé tóny kláves. Z určitého hlediska si lze vzpomenout na kapely z quebecké scény, ale najdou se samozřejmě i další vlivy.

Nejzajímavější je deska v momentech, kdy se povede navodit hypnotickou náladu, v níž je atmosféra Sainte Marie des loups nejsilnější. Takové lze nalézt kupříkladu ve druhé polovině „Progéniture“, v závěru „Sermons sanglants“ anebo prakticky v celé „Insolence“. Pasáže takového druhu jsou navzdory své relativní jednoduchosti velmi povedené a vlastně stojí za to, abyste si díky nim „Sainte Marie des loups“ poslechli i s vědomím, že nebude jednat o životní zážitek ani album roku. O jediné momenty stojící za zmínku se ovšem nejedná, například finále úvodní „La fin de l’hiver“ je taktéž dobré, ačkoliv je trochu z jiného soudku.

Již několikrát jsem zmínil či naznačil, že „Sainte Marie des loups“ nepatří k elitním žánrovým dílům. Věřím, že to některé z vás nemusí zrovna naladit k poslechu, chápu to. Nicméně takové je reálné zhodnocení situace bez zbytečného nadhodnocování, není to myšleno ve zlém. Spíše je to myšleno tím způsobem, že jde o nepříliš nápadnou, leč prakticky ve všech směrech poctivou blackmetalovou desku. Plytkost či mělkost se jí rovněž vyčítat nedá.

Sainte Marie des loups

V konečném součtu nemůžu tvrdit, že by na mě „Sainte Marie des loups“ zapůsobilo v tom skutečném slova smyslu, ale nějakým způsobem je mi to album dost sympatické a vlastně jsem jej poslouchal s chutí. Což se v honbě za zdánlivou dokonalostí nemusí zdát jako mnoho, ale když se nad tím zamyslím, není to vůbec málo.


You Were Never Really Here (2017)

You Were Never Really Here (2017)

Země: Velká Británie / Francie / USA
Rok vydání: 2017
Žánr: thriller / drama

Originální název: You Were Never Really Here
Český název: Nikdys nebyl

Režie: Lynne Ramsay
Hrají: Joaquin Phoenix, Ekaterina Samsonov

Hrací doba: 89 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Na snímek „You Were Never Really Here“ jsem se dost těšil a do kina jsem šel s očekáváním zajímavého počinu. Chtěl jsem vidět kvalitní indie thriller, který by díky své pozici mohl být trochu odvážnější a nabídnout drsnější podívanou bez příkras a uhlazení pro mainstreamové publikum. Bohužel jsem se dost spletl.

Námět filmu – založený na stejnojmenné knižní předloze od amerického spisovatele Jonathana Amese – sice nepatří k těm úplně nejoriginálnějším, ale pro drsný špinavý thriller poskytoval dobrou výchozí pozici. Válečný veterán Joe se nyní živí jako nájemný drsňák, jenž dělá špinavou práci, na jakou si jej najmou. Je evidentní, že nejde o zaměstnání, které by bylo stoprocentně legální. Ale to je asi to poslední, co by našeho hrdinu trápilo, protože dále už má na práci jen soužití se starou senilní matkou a myšlenky na sebevraždu. Ze své dřívější kariéry vojáka, agenta FBI a také z krušného dětství si totiž (naprosto nečekaně) odnesl pěknou řádku traumat a psychických problémů.

Zdá se, že se na něj usmálo aspoň trochu štěstí, když se svou spojkou dostanou džob za velké prachy. Joe má zachránit dceru vlivného senátora, která pravděpodobně skončila v jednom z vykřičených domů s mladistvými dívenkami, kam si chlíváci chodí ukájet své pedofilní choutky. Joe sem přijde, ztříská všechno na jednu velkou hromadu (aniž by divák viděl cokoliv explicitního…), získá senátorskou dcerušku a jede na místo setkání. V zapadlém motelu na něj ovšem místo bohatého fotra čeká zjištění, že tento spáchal sebevraždu, načež do místnosti vtrhne komando, které si dceru vezme zpátky a pokusí se Joea zabít. Odsud se mu celý jeho už tak bídný svět drolí a postupně zjišťuje, že pedofilní gang sahá až na nejvyšší místa, která o nějakého osamělého hrdinu vůbec nestojí. Vysvětlujte to ale někomu, kdo má neodolatelnou chuť se pomstít, protože mu vyvraždily těch pár lidí, s nimiž se stýkal. A k tomu ještě ta malá dívka, kterou by taky nerad nechal v drápech pedofilního zmetka…

Typické revenge-téma ovšem tvůrci pojali značně artovou formou. Což působí docela zajímavě ze začátku, ale s postupujícími minutami začíná víc vadit než bavit. Vůbec by mi nevadila jistá zkratkovitost a útržkovitost vyprávění, pokud by rušivé flashbacky do minulosti Joea nepůsobily spíš samoúčelně, protože reálně nějaký větší smysl pro vývoj filmu nemají. Leda tak jako osvětlení toho, že hlavní postava je taky trochu psychouš, takže by nikoho nemělo představit, že si zničehonic sundá triko. Asi.

Zjistil jsem ale, že ještě víc mi vadila skutečnost, že součástí formy „You Were Never Really Here“ je prakticky nulové vyobrazení násilí, ačkoliv film sám o sobě násilný je (respektive měl by být). Oblíbená zbraň Joea je kladivo, ale kamera divákovi nikdy nedopřeje pohled na to, jak jím hlavní hrdina nemilosrdně rube nějakého hajzla. Při první akci to ještě vyznívá poměrně zajímavě, ale když se závěrečná bitka skládá pouze ze záběrů z toho, jak Joe odchází od další mrtvoly, zjistil jsem, že z principu syrový příběh odpírá skutečný pohled na násilí, jímž je protkán. Emočně mě to nezasáhlo tolik, abych byl schopen absenci krvavé práce odpustit. Ani skvělý Joaquin Phoenix v hlavní roli nedokáže zvrátit misky vah na stranu pozitivního hodnocení, protože je jen jedním z mála skutečných kladů.

You Were Never Really Here (2017)

Při celé té artové formě z toho mám tak trochu dojem, že „You Were Never Really Here“ cílí na intelektuálnější publikum, pro nějž by pořádná rubačka kladivem byla nejspíš příliš přízemní. Což je asi v pohodě, intelektuálům to vyhovovat skutečně může, ale takové nekulturní hovado jako já tenhle přístup bohužel neuspokojil. Zůstal ve mně pocit, jako kdyby zvláštně rozehranému filmu chyběla nějaká zásadní ingredience… a pro mě to byla právě tahle.

Mé dojmy z „You Were Never Really Here“ jsou rozporuplné. Ne proto, že jsem dostal trochu něco jiného, než jsem očekával, nýbrž proto, že to, co jsem dostal, mě nedokázalo divácky plně uspokojit. Určitou zajímavost tomu upřít nelze, kamera je místy nápaditá a soundtrack některým scénám dodává větší šmrnc než samotný obraz. Na druhou stranu, jiné momenty naopak působí trochu natahovaně, což u 90minutového snímku není úplně košer vizitka. Měl-li bych to shrnout, řekl bych, že „You Were Never Really Here“ je pokus o artové zpracování žánru, jemuž artový přístup nesedí. Nevadí mi, že jsem to viděl, ale podruhé to opakovat nemusím, a kdyby to bylo delší, už bych se asi fest nudil…

You Were Never Really Here (2017)