Archiv štítku: FRA

Francie

Arkhon Infaustus – Passing the Nekromanteion

Arkhon Infaustus - Passing the Nekromanteion

Země: Francie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 6.10.2017
Label: Les acteurs de l’ombre Productions

Tracklist:
01. Amphessatamine Nexion
02. The Precipice Where Souls Slither
03. Yesh Le-El Yadi
04. Corrupted Épignosis

Hrací doba: 33:32

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Les acteurs de l’ombre Productions

Každý zná nějakou kapelu, kterou osobně považuje za nedoceněnou. Nakolik bývá takové označení oprávněné, to je na individuální diskuzi, ale francouzští Arkhon Infaustus jsou toho bezesporu dobrým příkladem. V podzemních kruzích si Francouzi vydobyli renomé již s úvodní surovou tvorbou, kterou mohu v rámci death/blackového běsnění jen těžko označit za více než dobrý průměr. Pozornost kapele nejspíš přinesly pověstné pornograficky laděné koncerty a konceptualizace, která v linii sexuální/BDSM vyhrocenosti a satanistických deklaracích šla do většího extrému, než jakým se prezentují třeba známější Belphegor.

Avšak s druhou deskou „Filth Catalyst“ došlo k zásadnímu posunu. Kapela vyspěla po všech myslitelných stránkách. Vedle nekompromisního, temného death/blackového námrdu začali Arkhon Infaustus experimentovat s ponurými atmo-pasážemi, skladby nabízely mnohá překvapení a texty bylo najednou radost číst a zkoumat. A mimo jiné se zde ustálila klasická sestava v podobě Dk. Deviant (kytary, vokál a hlavní persona Osculum Infame), Torturer (basa, vokál, dříve působící v Hell Militia), Toxik H. (neboli Harmst – kytarista a mozek nedávno recenzovaného magořince Diapsiquir), Azk.6 (bubeník, který v současnosti působí v Sektemtum a Doctor Livingstone).

Album z roku 2004 zvané „Perdition Insanabilis“ již Arkhon Infaustus představilo jako unikátní a mistrovské těleso, čehož si žel nebyl každý vědom. Někdo může říci, že dlouhodobá kooperace s Osmose Productions a různá evropská turné vyvrací mou myšlenku o nedoceněné kapele, ale já jsem přesvědčen, že minimálně tato deska je natolik kvalitní, že pozornosti měla strhnout daleko více. Deset let starý „Orthodoxyn“ na vyznění předchozí desky kvalitně navázal, ale která z těchto dvou je právě ta nejlepší, na to jsem nepřišel ani po dekádě pravidelných poslechů.

Po „Orthodoxyn“ kapela ještě vystoupila na několika festivalech, v rámci Militant Antichrist Tour s Revenge a AngelcorpseArkhon Infaustus odehráli i jedno divné, sotva pětadvacetiminutové vystoupení v Praze a po koncertech v Řecku šla kapela do úplného útlumu. Dlouho trvalo, než bylo jasné, že po odchodu bubeníka a kytaristy Harmsta jsou Arkhon Infaustus prakticky mrtvi, s čímž se evidentně odmítl smířit mozek kapely Deviant. Ten v mezičase oživil svou původní kapelu Osculum Infame a také spolupracoval s italským bubeníkem M.A. Fogem (ex-Glorior Belli, Black Flame) na projektu Concillium Antichristi (na MySpace se stále nacházejí dvě výborné demo ukázky, otázkou je, zda se vám je podaří spustit). No, a konečně letos, před pár měsíci, došlo i k reaktivaci Arkhon Infaustus Deviantem samotným, který si k sobě jako bubeníka přizval Skvm známého například z Helel, Temple of Baal nebo The Order of Apollyon.

Arkhon Infaustus

Čerstvé EP „Passing the Nekromanteion“ se pyšní novým logem a nabízí čtyři skladby o celkové délce 35 minut, což znamená, že se Deviant vytasil se svými nejdelšími kompozicemi v historii kapely. Arkhon Infaustus mají také poprvé řádně moderní produkci, o což se evidentně snažili již dříve, avšak bez 100% úspěchu. Na druhou stranu ale nelze zvuk EP popsat jako dynamický či zajímavý a proto bych byl raději i za zmrdaný plastik „Perdition Insanabilis“, už jen protože je příjemnější pro uši.

S tou délkou písní to Deviant také nevychytal, protože jisté pasáže jsou natahované a třeba takovou „The Precipice Where the Souls Slither“ bych zkrátil rovnou o polovinu, ale ani to by ji možná neučinilo zajímavější. Sice je takto nafrázovaná poznámka arogantní, ale i letmé seznámení s dřívější tvorbou napoví, kolik utrpěla skladatelská složka Arkhon Infaustus absencí starých členů. Nové skladby se drží nenápaditých konstrukcí, o překvapení nelze hovořit. Kompozice na předchozích dvou deskách byly mnohem dynamičtější a komplexnější, což je jeden z důvodů, proč jsem schopen se k nim stále s chutí vracet. To ale nemohu říct o těch nových, které se mi začínají zajídat už po dvou měsících. Asi málo fetu…

Začal jsem dost chmurně, ale rozhodně zde není všechno špatně! Pár let po „Orthodoxyn“ vzniklo na scéně zřetelné vakuum, některé současné kapely se k odkazu Arkhon Infaustus přihlásily, ale nahradit je nedokázal nikdo. Hnus, perverze, zmar sálají z nových riffů a melodií takřka jako dříve a instrumentální hypnózu „Corrupted Epignosis“ bych se nebál postavit i mezi nihil-hymny jako „Saturn Motion Theology“, „Nox Microcosmica“, „La particule de dieu“ nebo ultimátní „God Will Not Forgive“. Ostatní songy také nabízejí dílčí zajímavé party, jen s tou „The Precipice Where the Souls Slither“ mám větší problém. Deviant se také perfektně popral s duálním vokálním atakem, pro Arkhon Infaustus tak charakteristickým, a mnou obávaná změna na bubenickém stolci (Azk.6 byl/je unikátní kladivo) proběhla také hladce, i když mohu rytmický výkon pouze popsat jako adekvátní hudbě. Nic víc. Celkově lze říci, že esence Arkhon Infaustus byla zachována, jen její materializace stále pokulhává.

Jak je vidno, můj pocit z EP je smíšený. Stále se jedná o ryzí sound Arkhon Infaustus, jemuž ale dle mého názoru něco chybí, a to něco lze snad vyčíst výše. Uvidíme, co přinese budoucnost. Koneckonců návratové tituly Osculum Infame mě také nijak neohromily a z alba „Axis of Blood“ se nakonec vyklubala výživná porce zajímavé hudby.

Arkhon Infaustus


Novae Militiae – Gash’khalah

Novae Militiae - Gash'khalah

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.7.2017
Label: Goathorned Productions

Tracklist:
01. The Chasm of the Cross
02. Daemon est deus inversus
03. Orders of the Most-High
04. Koakh Harsani
05. Annunciation
06. Black Temple Consecration
07. Fall of the Idols
08. Seven Cups of Divine Outrage

Hrací doba: 55:10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Novae Militiae na scénu vstoupili již v roce 2011, kdy jim vyšla jejich debutová deska „Affliction of the Divine“. Musím se ovšem přiznat, že jsem tento počin úplně minul a vůbec nezaregistroval, že se něco takového objevilo. Ani v době vydání, ani zpětně. O Novae Militiae jsem se totiž dozvěděl až letos, když došlo k vyvrhnutí druhého dlouhohrajícího alba s názvem „Gash’khalah“. Zaujal mě jeho titul i krvavě rudá obálka, díky čemuž jsem se rozhodl vyzkoušet i hudební obsah. Své dojmy se nyní pokusím shrnout ve slohovém patvaru, jejž by ti největší odvážlivci mohli v pomatení smyslů nazvat recenzí.

Jednu důležitou věc stran Novae Militiae jsem doposud nezmínil. Pro poslech „Gash’khalah“ se totiž přimluvila ještě jedna skutečnost, a sice kombinace žánru a země původu. Francouzský black metal má totiž právem svůj věhlas, a když se podívám na název kapely, její logo, název alba, jeho obal… když jsem si dal tohle všechno dohromady, začal jsem tušit něco, co by se mohlo pohybovat kdesi na ose stylů formací jako Aosoth, VI, Situs magus, Malhkebre, Merrimack či Antaeus.

Vlastní poslech „Gash’khalah“ nakonec ukáže, že taková očekávání nejsou vůbec od věci. Pokud bych měl hovořit konkrétně, asi nejblíže mají Novae Militiae k posledním jmenovaným. Samozřejmě, jako ve většině takových přirovnání (tedy všech s výjimkou těch, kdy jde o prachsprostou kopírku) je nutno brát srovnání s jistou mírou rezervovanosti, ale i tak si myslím, že právě příznivcům Antaeus by produkce Novae Militiae šmakovat mohla. Vždyť i barevná podobnost obálky s posledním „Condemnation“ praští do očí.

„Gash’khalah“ boduje především v jedné věci – dokáže vytvořit silně nenávistnou atmosféru, která v konečném důsledku patří k hlavním devízám alba. Novae Militiae reálně nehrají zas až tak rychle a prvoplánově nasraně (ačkoliv i nelítostné pasáže zde jistě najdete), přesto výsledek působí značně agresivně a choromyslně. A to se rozhodně cení. Vždyť black metal neposloucháme kvůli tomu, abychom slyšeli nějaké sluníčkové sračky, takže jenom dobře, když to zní zle a ošklivě.

Daní za to ovšem je, že „Gash’khalah“ neposkytuje téměř žádné záchytné body. Působí jako jednolitá masa, která se místy slévá do stereotypního celku. Ten sice stále dokáže působit po stránce atmosféry, ale že by vám v hlavě zůstaly nějaké zásadní pasáže, to ne. Popravdě řečeno, mně se to nepodařilo ani po větším počtu poslechů, což už trochu zvláštní je. Možná jsem jenom nepozorný posluchač, možná tkví problém v samotném albu. Rozhodně se nestyďte si „Gash’khalah“ pustit a posoudit, kde leží pravda (a případně se o výsledky svého bádání podělit i v diskuzi).

Novae Militiae

Samozřejmě si nestěžuju na nepřístupnost, ani nevolám po větší stravitelnosti či chytlavosti. To jsou věci, které osobně tak úplně nepotřebuju a vlastně ani nevyhledávám. Zcela jistě bych však ocenil větší schopnost zfanatizovat posluchače. Možná právě to je má největší výtka vůči „Gash’khalah“. Nicméně nedokážu ukázat prstem a jednoznačně říct, co by Novae Militiae mohli dělat lépe, protože zapálenost a oddanost černému kovu jim neschází. Myslím, že tohle všechno je do určité míry dáno i rozhodnutím natočit téměř hodinovou desku, což je doba, během níž pozornost nutně opadává, nedostává-li dostatek záživných podnětů. Ruku na srdce – kdyby bylo „Gash’khalah“ o třetinu kratší, nahrávka by tím z obsahového hlediska neutrpěla žádnou zásadní újmu.

Poslední dva odstavce mohou vyznívat způsobem, jenž pro Novae Militiae příliš lichotivý není. Žádný zásadní obrat nyní nepřijde, protože nemáme důvod zakrývat, že deska svoje mouchy jednoduše má. Jenže i přes všechno, co jsem řekl, mi je „Gash’khalah“ něčím sympatické a cosi mě na něm přitahuje. A to se rozhodně počítá. Přece jenom není úplně běžné, abych tolikrát poslouchal album, z něhož si vlastně nepamatuju lautr nic, takže selský rozum velí, že něco v tom prostě být musí.

Vzato kolem a kolem jsem tedy vlastně rád, že jsem „Gash’khalah“ slyšel. Nicméně nebudu lhát – nemohu předpokládat, že bych se k tomu vracel. Jestli, tak jedině svátečně. Jméno Novae Militiae mi ovšem v hlavě utkví a další album si ze zvědavosti pustím.


Igorrr – Savage Sinusoid

Igorrr - Savage Sinusoid

Země: Francie
Žánr: experimental metal / breakcore
Datum vydání: 16.6.2017
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Viande
02. ieuD
03. Houmous
04. Opus Brain
05. Problème d’émotion
06. Spaghetti Forever
07. Cheval
08. Apopathodiaphulatophobie
09. Va te foutre
10. Robert
11. Au revoir

Hrací doba: 39:26

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Francouzský mistr spájení všeho se vším, i zdánlivě nespojitelného nebo protichůdného, je konečně zpět s novou deskou. A nutno říct, že tentokrát si dal Igorrr pěkně na čas, jelikož mezera pěti let mezi jeho deskami ještě nikdy nebyla. Gautier Serre, jak zní Igorrrovo skutečné jméno, se však v mezičase také neflákal a mimo jiné udělal třeba kolaborační album „Maigre“Ruby My Dear (2014) nebo debut nového projektu Corpo-Mente (2015), o jeho zvukařské činnosti ani nemluvě. Nicméně klasická deska je prostě klasická deska a právě k té se upírá největší pozornost. Tak si pojďme povědět, s čím Igorrr na „Savage Sinusoid“ přišel.

Řekl bych, že „Savage Sinusoid“ přináší hned několik formálních změn, které jsou ovšem docela zásadní. Zaprvé, od předchozího počinu „Hallelujah“ z roku 2012 se trochu změnila podoba entity Igorrr. Co tím mám na mysli? Zatímco u minulého alba šlo stále o jednočlenný projekt s hosty, nyní už bych se nebál Igorrr považovat za skupinu, v jejímž čele sice stále stojí sám Igorrr (nyní myšleno člověk, tedy Gautier Serre), ale už není jediným členem. Zdá se, že již nastálo se totiž připojili zpěváci Laurent Lunoir (Öxxö Xööx) a Laure Le Prunenec (Öxxö Xööx, Rïcïnn, Corpo-Mente, Ele Ypsis). Ti už jsou nyní nedílnou součástí koncertních performancí a v neposlední řadě se také starají o veškeré vokály na „Savage Sinusoid“. Kromě nich se pak na nahrávce objevuje i množství hostů (mezi nimi se jen tak mimochodem objevuje i česká hudebnice Kateřina Chroboková), ale to už nic nového není.

Jako druhá velká změna mi přijde výměna nahrávací společnosti. Zatímco dřívější počiny vycházely u experimentálního labelu Ad Noiseam, což je firma, jež k Igorrrově muzice krásně pasuje, novinku si pod svá křídla vzali Metal Blade Records. Což se mi zdá poněkud zvláštní, protože mi nepřijde, že by se takový projekt hodil do portfolia labelu, v jehož stáji se nacházejí jména jako Amon Amarth nebo Ensiferum. Leč stalo se a nakonec je mi to vlastně šumák, jen mě to docela překvapilo.

A kdybych se vyžíval ve splétání konspiračních teorií, mohl bych vyslovit domněnku, že právě podpis s metalovým labelem patří k důvodům, proč „Savage Sinusoid“ zní tak, jak zní. Reálně bych ale spíš věřil, že se Igorrrovi zastesklo po časech s Whourkr. Nemohu si totiž pomoct, ale deska je dle mého skromného názoru na Igorrrovy poměry přespříliš metalová. Jeho muziku jsem si mimo jiné oblíbil právě kvůli tomu, že patřila do sorty těch nevyzpytatelných. Žánry se střídaly jak na běžícím páse, klidně i pomalu co vteřinu, a posluchač mohl jen těžko tušit, co na něj vykoukne za následujícím rohem. Naproti tomu „Savage Sinusoid“ místy víc než jako experimentální hudba působí jako experimentální metal. Samozřejmě, že i v této poloze je (jsou?) Igorrr na hony vzdálený průměrné metalové produkci, ale v některých skladbách se nemohu ubránit dojmu, že jde o krok směrem k větší normálnosti. A to nevidím zrovna s radostí.

Igorrr

Na druhou stranu je nejspíš pravda, že tento pohled pramení ze znalosti a obliby majstrštyků jako „Nostril“ či „Moisissure“, které nastavily laťku příliš vysoko a příliš daleko od středních hudebních proudů. Samo o sobě je totiž „Savage Sinusoid“ pořád dobré. Zmiňovaný metal si pořád dává férovku s brutální breakcorovou elektronikou, objeví se i „barokní“ hudba a nechybí ani experimenty, užití rozličných nástrojů – včetně kvokání slepice. Třeba „Houmous“ je lahůdková záležitost, která je dostatečně šílená na to, aby se mohla poměřovat se staršími věcmi. Nicméně mezi kytarovkami zůstává osamocena. Také nijak nepopírám skutečnost, že prakticky každá píseň dokáže nabídnout skvělé nápady a že v rámci kytarovějšího alba fungují jako příjemné osvěžení i pomalejší kompozice typu „Problème d’émotion“.

„Savage Sinusoid“ je v zásadě skvělá deska, velmi chytrá, rozmanitá a dostatečně inovativní na to, aby většina okolních skupin jen zdálky záviděla. Na Igorrra je to i přesto málo. Možná jsem přísný, možná je to podpásovka, ale kurva, když si pustím „Nostril“, tak jde o fantastickou magořinu, která je o kilometr napřed před novinkou. A pak se divte, že se nemohu jistému zklamání ubránit, ačkoliv vím, že jinak je „Savage Sinusoid“ výbornou nahrávkou.


Område – Nåde

Område - Nåde

Země: Francie
Žánr: avantgarde electronica
Datum vydání: 26.5.2017
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Malum
02. XII
03. Enter
04. Hänelle
05. Styrking leið
06. The Same for the Worst
07. Baldar Jainko
08. Falaich

Hrací doba: 49:38

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Francouzští Område vzbudili pozornost již před dvěma lety, kdy za pomoci italského vydavatelství My Kingdom Music pustili do světa své debutové album „Edari“. To muselo zaujmout snad každého milovníka stylově neohraničených a nesvázaných žánrových míchanic, experimentů a avantgardních tendencí. Kapela si v mezičase přestala hrát na tajemné utajování, z jaké země pochází, v tomto případě to bylo spíš na škodu a navíc zbytečné, když nebyl problém si původ dle indicií domyslet, a po kladně přijaté prvotině se vrhla na přípravu druhé desky.

Situace je klasická, již tolikrát viděná a zažitá. Debutové „Edari“ se objevilo zničehonic a zapůsobilo – mělo v rukávu eso v podobě překvapení a neočekávanosti. Skrývá-li v sobě nějaké album takovou kvalitu a zajímavost jako právě „Edari“, jen těžko může danou konstelaci nepřetavit ve výborný zážitek a vysoce pozitivní dojem. Zato pokračování „Nåde“ je v mnohonásobně těžší roli – zde jsou očekávání naopak vysoká, je nutno stvrdit pozici a ukázat, že to napoprvé nebyla náhoda.

Když už jsem se s „Nåde“ nějakou chvíli seznamoval a začaly vznikat první usedlejší dojmy z poslechu, říkal jsem si, že jde o velmi povedené pokračování, ale že „Edari“ asi bylo o něco lepší. A určitou dobu jsem v takovém přesvědčení žil. Až zpětný poslech debutu mě vyvedl z omylu a připomněl, že „Edari“ navzdory svým kvalitám obsahovalo i písně, které se relativně rychle ohrály. Což o to, „Nåde“ s podobným neduhem do jisté míry zápolí taktéž (třeba určité momenty v „XII“… jiné jsou zde ovšem naopak parádní), ale není to nijak zásadní a dá se s tím pohodlně žít, aniž by tím výsledný dojem nějak extrémně trpěl.

Je tu však jedna výjimka a v tomto ohledu musím uznat, že „Edari“ vede – nevzpomínám si totiž, že by se na prvotině nacházela nějaká písnička, která by mě, nač chodit kolem horké kaše, srala. Mám na mysli pátou „Styrking leið“, jež sice v druhé polovině nabídne několik vcelku hezkých melodií a vygradované finále je dobré, ale… Chápu, že Område z velké části stavějí na míchání mnoha žánru, jenže pasáže, s nimiž by se neztratili ani ve slaďoučkém infantilním komerčním popíku, by si odpustit fakt mohli.

První polovinu „Styrking leið“ však považuji za jediný zásadní přešlap, jehož se Område na „Nåde“ dopustili. Jinak jim ta rozmanitá mozaika funguje bez větších zádrhelů. Opět se vychází z jemnějších elektronických žánrů, na něž se nabalují soundtrackové plochy, rock, noirový saxofon, smyčce, ambientní motivy. Område dokážou pohladit, nabídnout kousek melancholie, poté zvážnět, přijít s naléhavosti, pak zase trochu potemnět a zazlobit, ale především – zvládnou tenhle pestrý nadžánrový koktejl bez větších zádrhelů kočírovat a neztratit nit. Jinak řečeno, stále mi to zní jako logická deska s jasnou vizí, nikoliv jako splácaný dort pejska a kočičky, což mnohdy bývá jeden ze základních kamenů úrazu podobně laděných spolků.

Vzato kolem a kolem tedy mohu jen stěží vyhlásit něco jiného než spokojenost. Ne nadšení nebo nekritický obdiv, jen spokojenost – zato poctivou. Povedená a chutná záležitost, která za slyšení stojí – obzvlášť jestli máte rádi skupiny jako ManesUlverThee Maldoror Kollective či Lethe (u některých se samozřejmě myslí jen určité části jejich diskografie).


Les chants du hasard – Les chants du hasard

Les chants du hasard - Les chants du hasard

Země: Francie
Žánr: orchestral / neoclassical
Datum vydání: 23.6.2017
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Chant premier – Le théâtre
02. Chant second – Le soleil
03. Chant troisième – L’homme
04. Chant quatrième – L’enfant
05. Chant cinquième – Dieu
06. Chant sixième – La vieillesse

Hrací doba: 41:24

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Na recenzování mě mimo jiné baví to, že jde o skvělou záminku / omluvu / důvod pro zkoušení nových a nových věcí. A přesně to byla i motivace, proč jsem se pustil do bezejmenného debutu francouzského projektu Les chants du hasard, kterýžto pro mě představoval vstup do velmi nejistých vod. Samozřejmě jsem nebyl až takový diletant, abych si předem nezjistil, že půjde o orchestrální záležitost, to jsem věděl, tudíž mě použitá žánrová mozaika nijak nepřekvapila.

Nicméně u podobných záležitostí jsem vždy trochu na vážkách – některá taková alba mě dokážou naprosto pohltit a pak je poslouchám strašně dlouho a intenzivně, zatímco jiná mi navzdory své nepochybné zajímavosti nedokážou předat nic hlubšího. Zdá se, jako kdyby neexistovalo nic mezi těmito dvěma extrémními případy, ale existuje – ještě je tu kategorie stojící přesně napůl cesty, jako kdyby dojem osciloval mezi oběma limitními situacemi a já se nemohl rozhodnout, kam danou desku zařadit. Jako kdybych si sám nebyl jistý, jestli se mi líbí, anebo nelíbí. A přesně sem spadá i debut Les chants du hasard.

Zajímavost Les chants du hasard rozhodně nechybí. Na první pohled zaujme už jen výborná obálka, o niž se postaral Jeff GrimalThe Great Old Ones. Stejně tak pojetí hudby nebo koncept alba zaujmou, nakonec i poslech ukázek anebo první regulérní poslech desky dopadají slibně – tedy značí, že nebude radno nahrávku zahazovat do koše hned po prvním přehrání. Jenže čím dále jsem se spletitého orchestrálního labyrintu desky nořil, tím častěji jsem odcházel bez silnějšího uspokojení…

Atmosféra „Les chants du hasard“ je zcela určitě výborná. Daří se tvořit majestátní temnotu a až lovecraftovskou hrůzu, navrch album přihazuje dekadentní a groteskní podtext. Je to snad něco, co lze neocenit? Stejně tak nemohu nepřiznat, že na nahrávce slyším mnohé velice silné momenty, z nichž některé jsou natolik obskurní, až z nich téměř zamrazí. A opět se ptám – dokáže snad něco takového špatné album? Myslím, že odpověď je nasnadě.

A přesto všechno nemám pocit, že by „Les chants du hasard“ dokázalo vtáhnout, tak jak by mělo. Zpočátku mi byla trochu na obtíž košatost, těžkost, možná až těžkopádnost a jakási opulentnost materiálu (počin má velký soundtrackový nádech, na to se rozhodně připravte). A když jsem si na ně po mnoha posleších konečně zvykl, jako by se již album vyčerpalo a ztratilo na přitažlivosti. Skoro to vypadá, jako kdybych z nějakého důvodu prováhal ten vrcholný moment, kdy by do sebe všechny dílky skládanky zapadly a já se konečně mohl ponořit do hloubky. Anebo snad deska nakonec není natolik hluboká, aby takový zážitek dokázala zprostředkovat?

Varathron

Těžko říct. Určitě mi nepřijde, že muzika Les chants du hasard zněla povrchně nebo hloupě. Takto hloupá alba prostě neznějí. Ve finále mám tedy před sebou nahrávku, jejíž objektivní kvality slyším, cítím a uznávám, ale někde v abstraktním vnímání hudby jsme se vzájemně minuli, díky čemuž nemohu předstírat nadšení. „Les chants du hasard“ si tedy budu pamatovat jako dobrý počin, jehož obsah není určen pro mě.

Chápu, že jsem vám toho v dnešní recenzi mnoho užitečného asi nepověděl, když jsem se sebestředně soustředil na vlastní citečky na úkor popisu samotné hudby. Nyní už asi nemá smysl snažit se to rychle dohnat, ani se nebudu pokoušet se alibisticky vykrucovat, že o tom stejně nejde dost dobře mluvit a ochutnání nějaké ukázky bude názornější, ale zkusím vám povědět něco jiného. Od poslechu vás odrazovat nechci – že jsem si v tom já nic nenašel, ještě neznamená, že musíte dopadnout stejně. Zní-li pro vás lákavě temná orchestrální hudba, pak Les chants du hasard minimálně za jednu zkoušku stojí.


Amnutseba – Demo

Amnutseba - Demo

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.4.2017
Label: Caligari Records

Hrací doba: 19:50

Odkazy:

Amnutseba patří ke skupinám, které nejsou určeny těm z vás, kdo máte rádi přehled a vyžadujete pokud možno co nejvíce informací, abyste věděli, koho přesně posloucháte. Tento francouzský projekt je totiž na informace o sobě samém skoupý – žádné fotky, žádné internetové stránky nebo profily na sociálních sítích, žádná sestava. Pouze zející prázdnota a nevyjasněná tma, z níž se vynořil jediný důkaz existence – nepojmenovaný demosnímek o čtyřech skladbách, které si bohatě vystačí s římskými číslicemi namísto názvů. Nechť tedy promluví hudba.

Na úplně první demosnímek úplně neznámé formace nemají Amnutseba nijak prasácký zvuk. Nahrávka zní na demo poměry docela slušně a nevystraší ani ty posluchače, kteří neholdují podzemním kanálům. Toto sdělení však samozřejmě berte s jistou dávkou rezervovanosti, „Nuclear Balast metal“ se samozřejmě a naštěstí nekoná.

Solidní sound ale vzhledem k hudebnímu směřování Amnutseba smysl dává. Francouzi se totiž neostýchají lehce píchnout do disharmonií nebo chaotičnosti. Nicméně – ačkoliv by k tomu země původu mohla svádět – se naštěstí nejedná o dalšího ze zástupu napodobitelů Deathspell Omega či Blut aus Nord. Samozřejmě, můžete tvrdit, že vlivy právě jmenovaných budou v určité míře cítit asi u každé kapely, která se dotkne chaotického pojetí black metalu, ale pokud na situaci nebudete nahlížet až takto přísnou optikou, pak platí, že Amnutseba znějí trochu jinak. Netvrdím, že nutně originálně a po svém. Spíš jde o to, že jejich vize black metalu není čistokrevně chaotická, v důsledku čehož jejich demo stojí rozkročeno někde napůl cesty mezi disharmonickou a standardní formou stylu. Dobře, přesně napůl cesty ne, nahrávka má přece jenom blíže k první jmenované větvi, ale zkusme to říct jinak – Amnutseba toto specifické pojetí black metalu předvádí v poněkud usedlejší podobě.

Samotné demo se poslouchá velice dobře a několik kvalitních obratů na něm určitě slyším. Nějak zásadně mě sice nahrávka neuhranula a nezničila, ale není všem dnům konec. Je znát, že potenciál zde přítomen je, stejně jako třeba cit pro dobře vybudované skladby a tvorbu slušně vygradovaných momentů. Jestli mi však něco schází, tak je to hlubší atmosféra, jejímž prostřednictvím by demosnímek dokázal strhnout – v tomto ohledu rezervy cítím. Ze subjektivního hlediska by mi v tomto případě pomohl krapet ošklivější zvuk, jenž by myslím udělal svoje.

Vzato kolem a kolem jsou však moje dojmy z dema pozitivní, na první počin se jedná o solidní práci. Na budoucí tvorbu se sice nebudu třást jak ratlík, ale když si něčeho dalšího z produkce Amnutseba všimnu, rád si to pustím, abych zjistil, zdali se naznačený potenciál podařilo zužitkovat.


BVDK – Architecture of Future Tribes

BVDK - Architecture of Future Tribes

Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal / electronica / ethno
Datum vydání: 9.4.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Snatcher
02. Surreptitious Cluster
03. Nana Buluku
04. La langue sanglante
05. Bahir Dar
06. Jericho’s Pride
07. Dar es Salaam
08. Psalm 32

Hrací doba: 44:40

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
BVDK / Against PR

Dnes si v recenzi představíme skupinu, jejíž hudba by měla zajímat ty z vás, kdo si potrpíte na zvláštní a neotřelé věci. Přesně takoví BVDK jsou, respektive přesně takový je jejich debutový dlouhohrající počin „Architecture of Future Tribes“. Podobné věci jsou mi strašně sympatické – na první pohled nenápadná záležitost, ale když to člověk zkusí a trochu se do toho ponoří, objeví album, které se nebojí experimentu a není svázané tradičními metalovými vzorci.

Zní to zajímavě? Možná vás trochu zchladí, až vám prozradím, co znamená ona zkratka BVDK. Jsou to totiž iniciály jména Bree van de Kamp. Také jsem neměl ánung, co nebo kdo to je, tak jsem požádal o pomoc všemocného pana Googla, jenž mi sdělil, že jde o jednu z hlavních postav seriálu „Zoufalé manželky“. Klepete si na čelo? Hele, já jsem na to taky čuměl jak péro z gauče, když mě Google dovedl sem, ale z jistého úhlu pohledu to jen potvrzuje, jací jsou BVDK mimoňové. Nebo vy byste snad čekali něco normálního od skupiny, jež o sobě hrdě tvrdí, že je pojítkem mezi hodinami strávenými u videoher, mojito drinky za soumraku a starověkými kosmickými entitami?

Podobný mišmaš nabízí i hudební stránka, v níž vedle sebe stojí avantgardní black metal, elektronika a etnická africká hudba. Zní to jako pořádně vymaštěná kombinace? Však také je! Jenže BVDK tuhle zvláštní žánrovou směsici dokázali kočírovat a prostřednictvím „Architecture of Future Tribes“ servírují desku až nečekaně chytrou. V jednu chvíli znějí jako orientální black metal a díky ostrým, místy až téměř thrashovým riffům nechají vzpomenout třeba na Melechesh, aby to zanedlouho rozcupoval taneční beat nebo voodoo zaříkávání.

Na „Architecture of Future Tribes“ si hodně cením jedné věci. Tedy abych byl přesný, cením si vícera věcí, ostatně už jen samotná odvaha experimentovat a pustit se podobně zvláštní, možná až originální stylové kombinace si zaslouží velké uznání, ale chtěl jsem zmínit jednu další přednost. Zažili jsme to už mockrát – když nějaké kapely na metal roubují netradiční prvky, dost často (nebo snad dokonce většinou?) se spoléhají, že právě na tomto ozvláštnění to celé utáhnou a posluchači si z toho sednou na prdel, ačkoliv je základní metalová složka tuctová jak svině. A bohužel jim to vychází a hromady posluchačů neschopných kritického pohledu na věc tleskají, div jim ruce neupadnou.

BVDK však naštěstí do téhle sorty sráčů snažících se opít posluchače rohlíkem nepatří. Netvrdím, že je „Architecture of Future Tribes“ dokonalé v každé vteřině, občas mi třeba připadá, že by zvuk kytary nemusel být až tak agresivní, protože jde o přílišný náladový kontrast oproti zamyšlenějším momentům (pozor, nežehrám na kontrast žánrový, ten je v případě BVDK naopak výstavní!). Nicméně jde jen o detail, který navíc není tak markantní, aby zkazil zážitek z alba nebo aby zakryl skutečnost, že se Francouzi nespoléhají pouze na osvěžení v podobě etnických prvků, ale dokážou přijít i s kvalitními kytarovými nápady. Jako příklad mohu uvést třeba závěrečnou skladbu „Psalm 32“, v níž se nachází jedna naprosto skvělá vypjatá pasáž (naštěstí se objeví vícekrát).

BVDK

Těžko mohu hovořit o čemkoliv jiném než velikém překvapení. Samozřejmě jsem od „Architecture of Future Tribes“ nečekal mnoho, ačkoliv přísným filtrem poslechu ukázek, kterýžto se snažím používat na prosení nahrávek vhodných k soustředěnějšímu poslechu, počin prošel. Ale o to víc a příjemněji pak výsledek zapůsobí, protože jde dalece za hranici toho, co člověk od neznámých debutujících formací očekává a požaduje. BVDK jsou zvláštní, chytří a sví, jako ryba ve vodě se cítí v té části hudebního spektra, kde se nenosí tuctovost nebo běžná řešení. A to se mi moc líbí. Lahůdková záležitost.


Woest – La fin de l’ère sauvage

Woest - La fin de l'ère sauvage

Země: Francie
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 21.1.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Le froid éfface
02. Tout s’écroule
03. La fin de l’ère sauvage
04. Noir
05. Moelleuse et tiède
06. Toundra

Hrací doba: 39:43

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Woest

„Barbarism is the natural state of mankind. Civilization is unnatural. It is a whim of circumstance. And barbarism must always ultimately triumph.“
(Robert Ervin Howard)

Uvedeným citátem od Roberta Ervina Howarda, jejž tento americký spisovatel známý především jako stvořitel postavy Barbara Conana napsal ve své povídce „Beyond the Black River“ (v českém vydání „Za černou řekou“), uvozuje svou debutovou desku „La fin de l’ère sauvage“ francouzská smečka Woest. Jeho obsah napovídá, že Francouzi nehodlají hrát nějaký kinder pseudo-metal pro pozéry, ale spíš budou chtít navázat na tradici kapel, jejichž tvorba se stala synonymem pro násilný a agresivní audio teror.

V základě by se dalo říct, že tomu tak do jisté míry skutečně je, poněvadž Woest vážně nehrají muzikou vhodnou do odpoledního programu lokálního agro-rockového fesťáčku. Na druhou stranu by bylo příliš hysterické tu rozhlašovat, jakýpak to není extrém. Na rovinu si řekněme, že existují mnohem ostřejší kapely než Woest, ať už si pod tím představíte cokoliv – bestialitu, negativismus, depresi, disharmonii nebo něco jiného dle vaší libovůle. Ve všech těchto ohledech najdete skupiny, jež daný aspekt dotahují do větších extrémů.

V některých jmenovaných pocitech jsou navíc Woest na velmi nízkém levelu. Nechci však, aby takové tvrzení znělo jakkoliv pejorativně, pouze se snažím nějakým opisem dostat k tomu, nač se na „La fin de l’ère sauvage“ můžete těšit. Když tedy říkám, že ve tvorbě určitých temných pocitů Woest neexcelují, je to spíš kvůli tomu, že se ve svém přístupu vydávají odlišnou cestou. Ukázkovým příkladem budiž bestialita, již Francouzi postrádají. Jejich produkce je spíše pomalejšího rázu a soustředí se na chladnou negativní atmosféru, čemuž ostatně přispívá i patřičně ztrápený vokál. Kdybychom tedy řekli, že jde o odtažitý black metal v doomovém tempu, myslím, že to bude vcelku odpovídat tomu, co se na „La fin de l’ère sauvage“ reálně odehrává. Naproti tomu třeba negativismus k výrazným atributům nahrávky patří.

Jedním z dalších důležitých atributů alba je i zvuk, který je v tomto případě poněkud zvláštní. Můžeme se dohadovat, do jaké míry je to záměr a nakolik to vyplynulo z okolností či (ne)schopností, ale výsledek této debaty stejně bude bezpředmětný, protože zůstává faktem, že desce výrazně přebasovaný zastřený sound prospívá. Právě ten má totiž na svědomí, že „La fin de l’ère sauvage“ dýchá jakousi chladnokrevnou industriální odtažitostí, ačkoliv se v samotné hudbě žádné opravdové industriální prvky neobjevují. Každopádně je nutno dodat, že přinejmenším zpočátku to celé zní dost zvláštně a člověk si musí na tenhle zvuk chvíli zvykat, ale jakmile se tak v mém případě stalo, zalíbilo se mi to. Alespoň nějaký náznak osobitosti a odlišnosti od bezejmenného davu se vždy cení.

Woest

Ocenit lze na „La fin de l’ère sauvage“ i atmosféru, k níž onen sound nakonec výrazně přispívá. Ta je vcelku povedená. Na druhou stranu, nemá smysl tvrdit, že by to album bylo nějak převratné nebo dokonalé. Celková atmosféra nahrávky je sice dobrá, ale že bych mezi sebou jednotlivé skladby nějak rozeznával, to ani ne. I když tohle mi ještě nevadí nijak zvlášť zásadně. Kromě toho se tu nacházejí i některé momenty, jejichž prostřednictvím Woest svou laťku podlézají – například výrazné kytarové sólo v závěru „Moelleuse et tiède“ mi do celkové stylizace alba příliš nesedí.

A v neposlední řadě… řekněme si na rovinu, že Woest jsou prostě „jenom“ dobrá, nikoliv výborná. „La fin de l’ère sauvage“ je poměrně sympatická práce, jíž neschází určité přednosti, ale nic zásadního to zase není. Nicméně se pořád jedná o debut a z tohoto hlediska bych se nebál tvrdit, že Francouzi vykročili pravou nohou. Povězme si upřímně – kolik nových kapel si dokáže hned svým prvním počinem sáhnout byť i na jen lehce nadprůměrnou hranici? Rezervy tu jistě jsou a je jich dost, ale obecně vzato mi přístup Woest smysl dává a rád si poslechnu i další desku.


Valerian and the City of a Thousand Planets (2017)

Valerian and the City of a Thousand Planets (2017)

Země: Francie
Žánr: sci-fi

Originální název: Valerian and the City of a Thousand Planets
Český název: Valerian a město tisíce planet

Rok vydání: 2017
Režie: Luc Besson
Hrají: Dane DeHaan, Cara Delevingne, Clive Owen

Hrací doba: 137 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: ValerianMovie.com

Klidně se přiznám, že jsem se na „Valeriana a město tisíce planet“ docela těšil, možná až zbytečně moc. Nicméně už dopředu bylo jasné, že přinejmenším co do vizuálu bude film hodně vysoko – jenom upoutávky lákaly takovým způsobem, že jsem příliš nepochyboval o tom, že výsledná podoba snímku bude stát za to, aby ji člověk viděl na velkém plátně v kinosále.

Jenže všichni víme, že pěkný vizuální kabátek dobrý film ještě nedělá, a když se pod hezkými obrázky skrývá slátanina, tak dojem prostě dobrý nebude. Osobně jsem očekával, že „Valerian a město tisíce planet“ nabídne klasickou báchorku o záchraně světa / galaxie / vesmíru, a během sledování to dost dlouho vypadá, že tomu tak bude. Snímek sice nějakou dobu před koncem uhne trochu jiným směrem, ale přesto příběh patří k jeho největším slabinám, nevyvaroval se klišé a hromadě patetických keců o lásce, moralitě a podobné sladkobolné sračinky, které na mě ve filmu vždycky působí strašně trapně.

Z tohoto pohledu je nakonec možná i dobře, že se „Valerian a město tisíce planet“ o příběhovou linku zas až tak nestará a radši se soustředí na množství epizodek, které s hlavním dějem nemají nic moc společného, a kdyby tam nebyly, vlastně by ten samotný příběh nijak zvlášť neutrpěl. Ve skutečnosti to vypadá tak, že se „Valerian a město tisíce planet“ pokouší dějové manko dohnat spoustou vysvětlování ve finální půlhodině, rádoby šokujícím způsobem odhalí, kdože vlastně je ten hlavní záporák (ačkoliv snad každý divák, jenž při sledování neměl vypnutý mozek, si to domyslel už desítky minut předtím), a dokulhá do předvídatelného rozuzlení.

Z makro-hlediska tedy snímek nepřesvědčí a do určité míry vlastně i selhává. Bez jednotící linky a bez výrazného antagonisty se z „Valeriana a města tisíce planet“ stává pouze sled scének. Z mikro-hlediska je na tom snímek o mnoho lépe, protože když se zaměříme na konkrétní jednotlivosti, tak nelze nevidět, že mnohé scény jsou samy o sobě skvělé, hravé, plné fantastických (myšleno od slova fantazie) nápadů. Třeba pasáže na vesmírném tržišti, začátek ukazující postupný růst vesmírné megalopole a seznamování různých kosmických ras nebo vzájemné zachraňování ústřední dvojice jsou parádní.

Podobně je nutno pochválit i vizuální stránku, poněvadž zde se režisér Luc Besson utrhnul ze řetězu a dal volný průchod fantazii. Sice mě mírně zklamalo, že mnohé ty krásné záběry z trailerů jsou ve finálním snímku stejně dlouhé jako v těch upoutávkách, ale i tak vše vypadá skvěle a je radost na to koukat. Pokud se těšíte na tuny mimozemských příšerek, zde si rozhodně přijdete na své, protože jich uvidíte přehršel, ačkoliv drtivá většina z nich ve filmu žádnou zásadní roli nehraje.

Valerian and the City of a Thousand Planets (2017)

„Valerian a město tisíce planet“ totiž stojí především na ústřední dvojici, která sice na scénu nenastoupí hned, ale jakmile se tak stane, už z plátna téměř nesleze. Toho jsem se před zhlédnutím trochu bál, jelikož dle fotek mi připadalo, že se Dane DeHaan, představitel Valeriana, do role elitního intergalaktického agenta a lamače dívčích srdcí, vedle něhož by pomalu i Eso Rimmer zblednul závistí, příliš nehodí. Naštěstí mě ale nakonec nijak zásadně neštval, takže dejme tomu.

Žít se s ním dá tím spíš, že po boku má kolegyni Laureline v podání modelky Cary Delevigne, jež – ač by to mnozí z nás možná nečekali – patří k ozdobám snímku a jeho největším přednostem a svého parťáka jasně strká do kapsy. Nicméně nepopírám, že do tohohle názoru se v určité míře jistě promítla i skutečnost, že se na ni moc hezky kouká, jestli si rozumíme. Ale s tím, jak moc se „Valerian a město tisíce planet“ soustředí na vizuální aspekt, to nakonec není zas tak nerozumný důvod si tuhle postavu oblíbit. Rozhodně ústřední dvojice dopadla lépe než již zmiňovaný nijaký záporák, který je navíc do role špatné postavy stylizován poněkud násilně, aby tam nějaký hajzl prostě byl.

Valerian and the City of a Thousand Planets (2017)

Ne snad, že by tedy „Valerian a město tisíce planet“ neměl žádné kladné stránky – určitě má. Jednou z nich je například i to, že film na mě i přes své ladění nepůsobil jako bezduchá přehlídka CGI, čehož jsem se trochu bál. Navíc nemůžu zastírat, že navzdory všem nedostatkům jsem se během sledování prostě nenudil. Nicméně i tak jsem doufal, že výsledek bude o mnoho lepší. Pokud budeme předpokládat, že by měl každý film svou kvalitou odpovídat rozpočtu, pak si „Valerian a město tisíce planet“ své mamutí náklady (bezmála 200 miliónů Euro, což z něj činí nejdražší nezávislý film všech dob!) neobhájil. Na to mu totiž chybí silnější příběhová linka a větší odvaha uhnout ze zajetých kolejí space oper.

Obrazově se jedná o skvělou záležitost, o tom žádná, a z tohoto ohledu „Valerian a město tisíce planet“ za vidění jistě stojí, avšak jen jednou, víckrát asi není nutno. Sice se při sledování nudit (nejspíš) nebudete, ale nic zvláštního vám snímek nedá a nic zásadního ve vás nezanechá. Přes veškerou péči a navzdory skutečnosti, že se jedná o Bessonův vysněný projekt a adaptaci kultovního francouzského komiksu, je to totiž v jádru jen popcornovka – snad byl přístup stravitelnosti pro široké publikum zvolen, aby existovala alespoň nějaká šance extrémní rozpočet zaplatit, ale čistě z pohledu skutečného fanouška science fiction je to spíš škoda a promarněná šance na krásné sci-fi, jež se mohlo dočkat podobně kultovního statusu jako Bessonův „Pátý element“.

Valerian and the City of a Thousand Planets (2017)


Mudbath – Brine Pool

Mudbath - Brine Pool

Země: Francie
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Third I Rex

Tracklist:
01. Burn Brighter
02. End Up Cold
03. Seventh Circle
04. Zone Theory
05. Rejuvenate
06. Fire

Hrací doba: 36:22

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Third I Rex

Mudbath jsou jedním z těch případů, které si člověk zkusí poslechnout úplně naslepo. Kapela je relativně mladá a funguje teprve pár let, ale letošní „Brine Pool“ debutem není – vstup do dlouhohrajícího světa si tihle Francouzi odškrtli již před dvěma lety prostřednictvím počinu „Corrado Zeller“ a ještě z dřívějška mají v portfoliu i jedno minialbum „Red Desert Orgy“. Já osobně jsem však o této pětici z Avignonu doposud neslyšel a „Brine Pool“ je tím pádem mým prvním setkáním s tvorbou Mudbath. V sestavě také žádné známé ksichty nevidím, vydavatelství je sice oukej, ale rovněž žádný vyslovený trhák, na jehož vkus bych mohl pravidelně sázet, obálka mě taky nijak zásadně nerozrajcovala (byť ta ještě patří k nejvýraznějším atributům nahrávky). Jednoduše po všech směrech – náhodná hudební známost. Ale když nic jiného, název kapely alespoň slibuje, že vás ta muzika vykoupe v bahně…

Ale nakonec proč ne. I z takových setkání mnohdy vylezou zajímavé objevy, vždyť už nejednou se mi stalo, že jsem něco pustil úplně náhodně a spíš jenom z nudy, abych posléze zjistil, že se jedná o parádní záležitost a danou skupinu začala sledovat i nadále. A zrovna v případě Mudbath se něco takového… nestalo.

Především teda musím říct, že jsem zklamán, že mi „Brine Pool“ nedalo to, co název formace slibuje. Mudbath sice hrají nějaký jakože sludge, ale pokud byste podobně jako já chtěli, aby vám Francouzi vymáchali držku v ohavných bahenních sračkách, budete zklamáni taktéž. Mudbath hrají spíš mírnější a usedlejší formu žánru, což… na jednu stranu nic proti tomu, ale na tu druhou si říkám, jaký to má vlastně smysl, když sludge metal většinou člověk poslouchá právě kvůli tomu, aby dostal zabrat pořádně hutným temným riffováním. Zde je to takové obyčejné, kapela neumí svého posluchače dostatečně uzemnit a ukázat mu, kdo je tady pánem.

Nějakou silnější atmosféru rovněž postrádám, byť mnohé pasáže napovídají, že se o ni Mudbath nejspíš snažili. Ještě třeba vybrnkávání v první půlce úvodní osmiminutovky „Burn Brighter“ je docela v pohodě, ale prostě nic zvláštního nebo pamětihodného. Ačkoliv uznávám, že různé kytarové vyhrávky jsou ještě tím lepším, protože zejména v riffech mi Mudbath přijdou strašně slabí – úplně standardní práce, často se to zvrhává do čisté nudy, obzvlášť když se Francouzi pokusí zpomalit do šnečího tempa, a když to ani po zvukové stránce nenakope do břicha, tak se prostě ptám, proč bych měl takový rádoby sludge poslouchat…

Jistě, kdybych tvrdil, že je „Brine Pool“ skrz naskrz píčovina jak mraky a nedá se to poslouchat, tak bych byl vůči Mudbath přespříliš příkrý. Takhle špatné to určitě není, ve skutečnosti asi dosavadní průběh recenze vyznívá mnohem hůře, než na jaké úrovni skupina skutečně je. Vzato kolem a kolem je „Brine Pool“ relativně neurážející muzika a není problém ji strávit. Předešlé věty ovšem neberte tak, že chci dosavadní ostrou kritiku nějak zjemnit. Jako celek to sice lze poslouchat, ale nelze přehlížet, že tu jsou celé hluché minuty, a například kvazi-atmosféra první třetiny „Seventh Circle“ nebo celá brnkací „Rejuvenate“ jsou prostě čistokrevná nuda.

Jinými slovy, máme tu co do činění s typicky průměrným počinem, jehož náplň za větší pozornost nestojí. Mudbath mě na svém druhém albu nedokázali zaujmout vůbec ničím a za chvíli už ani nebudu vědět, jak to vlastně znělo. Oukej, vyzkoušel jsem to, ale tím to pro mě hasne a druhou šanci už Mudbath ani v budoucnu dávat nebudu, protože jaksi necítím, že by tu byl potenciál na víc, než co se na „Brine Pool“ nachází…