Archiv štítku: FRA

Francie

Mils – We Fight / We Love

Mils - We Fight / We Love

Země: Francie
Žánr: pop rock / trip-hop
Datum vydání: 17.5.2017
Label: selfrelease

Hrací doba: 20:41

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dooweet

Čtete-li náš dementní plátek dlouhodoběji a máte-li paměť jako slon, možná byste v ní mohli vyštrachat i jméno Mils. Je to téměř tři a půl roku, co se zde objevila recenze na album „Man Is a Lonely Soldier“, jemuž se dostalo velice přívětivého hodnocení. Vzpomínám si, že jsem se tenkrát do nahrávky dost zbláznil a jednu dobu ji poslouchat skutečně intenzivně, a ve svém nadšení jsem to vnutil i několika redakčním kolegům, jejichž hudební jemnocit to rovněž neuráželo a vesměs jen potvrdili, že šlo o nadstandardně dobrou věc.

Mils tehdy přišli s ohromně podmanivou kombinací pop rocku a trip-hopu. Některé melodie možná byly trochu povědomé, ale Francouzi ten koktejl namíchali chytře, s neskutečnou lehkostí a uvěřitelností, až do neodolatelné formy. To jsou všechno silná slova, ale ta deska byla vážně skvělá a hlavně obstála i ve zkoušce časem. Vracel jsem se k ní i zpětně, baví mě dodnes. Přesuňme se však do přítomnosti. Nějak jsem si nevšiml, že by od té doby Mils něco vydávali – až doteď, když Francouzi natočili nové EP „We Fight / We Love“, které jsem si vzhledem k oblibě „Man Is a Lonely Soldier“ odpustit nemohl. Tak se pojďme podívat, jak pětipísňový kraťas dopadl a jestli se mu podařilo udržet laťku nastavenou krásným debutem.

„Come Home“ minialbum otevírá v příjemném duchu, nicméně na úvodní poslech se nejedná o nějak nápadnou věc,  jež by dokázala chytnout na první dobrou. Nicméně o pár pokusů později prokoukla a ukázala, že něco do sebe má. Cením si především druhé půle, kde se song povedlo vyhrotit do hezky napjaté pasáže. Jakmile se v čase dvě a půl minuty rozjede parádní kytarová linka, k níž se posléze přidá zpěvačka Melodie (její výkon mě jen tak mimochodem dost baví), tak to opravdu maká. Zato druhou „No Body“ považuji za veliký přešlap. Mils zde sklouznou k triviálnímu, snad až podbízivému pop rocku, což není nic, co bych chtěl od téhle kapely slyšet.

Náladu naštěstí vyspraví „Escape“, což je jednoznačně největší hitovka „We Fight / We Love“, která se může bez obav poměřovat s čímkoliv z debutu. Refrén je naprostá pecka, přesně nějak takhle jsem si to představoval, takže super. Následující dvě písničky „Strange Night“ a „Casus Belli“ už nic zvláštního nenabízejí, jsou v pohodě poslouchatelné a relativně příjemné, o něco lepší je ta druhá a obě jsou s přehledem lepší než „No Body“, ale v celé tvorbě Mils vcelku zapadnou, protože Francouzi mají na kontě množství povedenějších kousků.

Bilance „We Fight / We Love“ je tedy asi taková, že nabízí jednu špičkovou věc, jednu dobrou, dvě standardní a jednu nepříliš povedenou. To z EP dělá záležitost, po jejímž poslechu v budoucnu nebudu nějak zásadně toužit. Rozhodně si však dokážu představit, že si z počinu vyzobnu ty dvě povedené skladby a občas si je s chutí pustím. Počin jako celek však nevnímám jako něco zásadního a doufám, že příště to bude lepší.


Svart Crown – Abreaction

 Svart Crown - Abreaction

Země: Francie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 3.3.2017
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Golden Sacrament
02. Carcosa
03. The Pact: To the Devil His Due
04. Upon This Intimate Madness
05. Khimba Rites
06. Tentacion
07. Orgasmic Spiritual Ecstasy
08. Transsubstantiation
09. Emphatic Illusion
10. Lwas
11. Nganda

Hrací doba: 54:40

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Z lůna francouzského Nice vyhřezla roku 2004 bestie nápadná svou vervou a nepopiratelným potenciálem. Jistě, zprvu byla malá a její krůčky byly nesmělé, ale postupně rostla, sílila a trpělivě putovala vytyčeným směrem, aby po devíti letech stanula v plné velikosti na vrcholu pomyslného black/deathmetalového Olympu. Řeč je pochopitelně o kapele Svart Crown a oním vrcholem její emancipační cesty je čtyři roky stará deska „Profane“, již bych se neostýchal označovat slovy „vybroušený žánrový klenot“. Na stylovém základu polské školy v čele s Behemoth, se špetkou pravé deathmetalové říznosti, za niž by se nemuseli stydět ani Morbid Angel, opředeno mrazivou tajemnou atmosférou i nepředvídatelností svých blackmetalových krajanů z Deathspell Omega, vykrystalizovalo vskutku povedené dílo. Jako na zavolanou ve chvíli, kdy jsem začínal po dlouhé době zase „Profane“ mohutně oprašovat a libovat si nad organickým mixem svých oblíbených ingrediencí, přibyla do diskografie Francouzů další položka „Abreaction“, jež bude předmětem dnešní recenze.

Od posledního zářezu se skupině nevyhýbaly změny – ať už na bázi globální, jakou je přechod od labelu Listenable Records k molochovi Century Media Records, tak na bázi personální, kde nastala změna hned na dvou pozicích. Shodou náhod se tak z kapely s nula Keviny stala během pár let kapela hned s dvěma nositeli tohoto jména. Prvním z nich je bubeník Kevin Paradis, druhým pak kytarista Kevin Verley (přezdívaný také někdy Asscaroth). Což jinak řečeno znamená, že hned půlka sestavy se protočila, a bylo by bláhové si myslet, že se to na zvuku nijak nepodepíše. Jistě, podepsalo. A koneckonců i styl kapely se posouvá – přiklání se k rozmáchlosti, exotičnosti a rituálnosti. Mluvím moc obecně? Pusťte si „The Pact: To the Devil His Due“ a bude vám snad jasné, o čem mluvím.

Pokud jsem si na předchozí nahrávce pochvaloval právě rozvážné a organické spojení všech dílčích elementů, pak novinka v téhle rovině poněkud pokulhává. Kompozice na předchůdci působily jako kompaktní celky, oproti tomu nová deska, ačkoliv překvapuje nepřeberným množstvím překvapivých elementů, jichž si vážím, působí roztříštěně a zkrátka mě tolik nebaví. Prvky etnické hudby a splašené bicí i melodie kytar mi místy evokují pokus přiblížit se americkým egyptologům z Nile, což ale v dané produkci nějak nepůsobí uvěřitelně a nepřináší kýžený výsledek.

Co na desce bez problému funguje, to jsou kratší stopy, například úvodní dvojice „Golden Sacrament“ a „Carcosa“. Obě barvité a různorodé, a přesto drží pěkně pohromadě a disponují smysluplným vývojem bez poškození kontinuity skladeb a bez rozpačitějších momentů, které se snaží o pomyslné „něco navíc“, i když vlastně neví jakým směrem se vydat. Takový problém slyším až ve zmiňovaném následujícím sedmiminutovém eposu „The Pact: To the Devil His Due“. Ten nabídne několik nadstandardních motivů, ale uprostřed je přerván atmosférickou částí, která chce využít dynamických nuancí, ale zapomíná na to, že k požadovanému efektu pouhé střídání hlasitostí nestačí. Z toho, co má znít rituálně a mysteriozně, by mělo mrazit – a mě zde bohužel nemrazí. Mám rád kapely, které se vyvíjí, ale na druhou stranu ne každý krok jinam je automaticky dobrý.

Svart Crown

Z delších kompozic je jako povedenou ještě nutné vypíchnout „Transsubication“ – tam je vše, jak má, ani zvolnění uprostřed nepůsobí samoúčelně, ale umně buduje atmosféru, jež posléze krásně vygraduje. Dále celkem obstojně fungují „Upon This Intimate Madness“ se skvělým začátkem a pečlivě vyrovnaná „Nganda“. Na druhou stranu zase „Khimba Rites“ mě vysloveně nudí, zatímco „Orgasmic Spiritual Ecstasy“ tak napůl (tu částečně zachraňuje povedený klip) a takhle bych mohl pokračovat. Ostatní skladby tak nějak balancují mezi střípky dobrého a vycpávkami mezi tím.

Obecně mi přijde škoda, že z vybroušeného semknutého zvuku předchůdce, v němž všechny elementy působily krásně celistvě, se mi novinka i po opakovaných posleších neustále trochu rozpadá pod rukama. A to prosím říkám po dvou měsících relativně pravidelných poslechů.

Přes všechny již dříve zmiňované výtky ale nová deska rozhodně není nějaký sestup Svart Crown mezi kapely druhé kategorie. Po technické stránce člověk nemůže říci ani popel, bubeníkovy paličky i kopáky létají jako čamrda a o kytaristech též nelze říct, že by se nečinili. Album disponuje nejedním skvělým motivem a některé struktury skladeb jsou výborně vymyšlené, jenže taky je tu spousta nemastných neslaných momentů, které desku srážejí k průměru. Svart Crown jsou stále prvotřídní kapelou, čistě technicky možná i dokonalejší než kdy dřív, jen se vydali na pole, na němž jim to podle mě tolik nesluší. Poprali se s tím sice se ctí, ale na nějaké medaile to není. Pokud těhotná žena z obalu „Profane“ byla personifikovanou skupinou a její zaoblené břicho ilustrovalo kreativní plodnost, obal novinky znamená jen takový výlet do dalekých krajin západní Afriky. Do těch, které budete zvědavě pozorovat, ale bydlet byste tam nechtěli.


Diapsiquir – 180°

Diapsiquir - 180°

Země: Francie
Žánr: avantgarde / hip-hop / pop / rock
Datum vydání: 21.11.2016
Label: Necrocosm

Tracklist:
01. Tabula Rasa
02. Banlieusard
03. Après
04. 180°
05. Credo
06. Vitriol & Lithium
07. Poussières et postillons
08. Minute de silence
09. Le septième thème
10. Autodafé
11. Comédie verticale
12. Libidau79
13. Dangeureuse onction

Hrací doba: 58:42

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Dneska serem na metal, dáme si něco… lepšího, horšího? No, divnějšího určitě, protože lepší označení pro hudbu Diapsiquir asi není. Ale o tom ještě později, protože teď jistě neuškodí malé představení. Ne, že bych na vás shlížel, ale předpokládám, že Diapsiquir znáte tak možná ze splitka s Peste noire. Ranou tvorbu Francouzů si už prakticky nepamatuji, ale tu lze snad shrnout pod nálepku „industrial black metal“. Paměť mi již slouží lépe ohledně druhé dlouhohrající desky „Virus STN“, kterou klidně označím za skrytý klenot tohoto kdysi populárního subžánru. Rovněž považuji za nutné zmínit, že Toxik Harmst (zdejší spiritus agens) se také výrazně podepsal pod nejlepší alba Arkhon Infaustus a hardcorových Kickback (jestli neznáte, tak „No Surrender“ je zasraný kult).

Ovšem další deska Diapsiquir, trefně pojmenovaná „A.N.T.I.“, z roku 2011 je už trochu jiné kafe. Dřívější spoluhráč VulgR/Aymer odešel, Harmsta doplnil parťák z Kickback a na nahrávce se mihlo i pár dalších lidí. Po black metalu nezbyla ani stopa, s první sekundou desky se na posluchače vyřítil jakýsi bizarní kabaretní zvěřinec, který utnul až sampl Jedi Mind Tricks. Diapsiquir si opovržlivě odplivli za pozérským metalem a své sebedestrukční vize špíny a hnusu malovali jakousi excentrickou formou rocku, prolnutou elektronikou a rapem. Misantropický nekrošanson o heráku v žile a natržené prdeli šeredným tranďákem.

„180°“ jde zase o něco dál a název opět napovídá, že to opravdu není jen pouhé pokračování dřívější nahrávky. Harmst prý našel Boha a vysral se na drogy, ale když se koukám do překladu textů (snad to Google Translator tolik nezmrvil), tak to vypadá, že je v nitru pořád ten samý grázl, co se rád rýpe v nepříjemném a bolavém. Holt obnažit své nitro spalující božské lásce a trpce si prožít svou ubohost není zas tak vzdáleno pocitu, když se rozklepanej vzbudíte po několikadenním zlotahu v kaluži vlastních a cizích tekutin. Pokud se do popsaného nedokážete vcítit, tak si třeba vzpomeňte na filmy Gaspara Noého. Diapsiquir měli a stále mají velice blízko k esenci jeho filmů. Tentokrát se ovšem neštítí toho, co utěšuje a je krásné.

Novinka prý vznikla prostřednictvím improvizovaných jamů, které byly dodatečně zaranžovány. Hudba tedy stojí na jednoduchém základu kytary, basy, kláves a hlasu. Bicí jsou zřejmě naprogramovány a musím říct, že teda parádně. Pánové nápady moc nevrství, sem tam navrch přihodí nějaký sampl, ať už to je něčí proslov nebo třeba opičí řev. Je super, že „180°“ ukazuje mnohem širší paletu emocí a nápadů; kromě hnusu a dekadence, tu je hodně hravosti a své místo tu příležitostně má i jednoduchá a ryze pozitivní krása (třeba v „Autodafé“). Ale musím říct, že mi zdejší songy poněkud splývají, což se mi u „A.N.T.I.“ nestávalo, neboť tam byla každá skladba výrazně jiná a kompozice soudržnější.

Diapsiquir - 180°

Nerad plýtvám slovy jako „génius, geniální“, jak je obecně v oblibě, ale myslím, že zrovna Diapsiquir a Toxik Harmst zvlášť si takové označení zaslouží, protože ze sebe sype spoustu silných motivů a ty na sebe krásně navazují, někdy logicky, jindy totálně podivně, což je tak jako tak ku prospěchu věci. Dřívější „A.N.T.I.“ dle mého názoru nejvíce evokuje taková „Vitriol & Lithium“, kde Harmst jasně prohlašuje: „Jsem nepřítelem dobrého vkusu!“, a nedá se říct, že by posluchače tahal za šos, protože věřím, že již pouhá auto-tune árie v úvodní „Tabula Rasa“ by mohla odradit mnohé zvědavce, haha. Ale celkově se „180°“ snaží metalové minulosti vzdálit ještě více než „A.N.T.I.“. Hip-hop tu smrdí skoro všude, elektronika osciluje mezi rafinovaným vkusným podkladem a dětským plácáním do klapek a na každou povedenou emotivní vokální linku připadají pasáže, kdy Harmst teple vyje a celé to dosti tahá za uši. Kdyby „180°“ celkově nebylo tak slizké nihil-album, určitě by se dalo hovořit o chytrém popu.

Ale to bylo stejně jen takové povrchní představení, protože Diapsiquir se mnou ještě ani zdaleka neskončili a já všechny taje „180°“ jistojistě neobjevil. Ptej se tedy sebe sama: Co ti může dát svět bez Diapsiquir? Být bez Diapsiquir je kruté peklo; být s Diapsiquir je sladký ráj. Kdo najde Diapsiquir, najde poklad dobrý. Kykyryký, mňauky-mňau, Sieg des Kristus heil, heil, heil!

P. S. Diapsiquir > Peste Noire


Bratrstvo vlků – Hon na bestii (2001)

Bratrstvo vlků - Hon na bestii

Země: Francie / Kanada
Žánr: dobrodužný / akční

Originální název: Le pacte des loups

Rok vydání: 2001
Režie: Christophe Gans
Hrají: Samuel Le Bihan, Mark Dacascos, Vincent Cassel, Émilie Dequenne, Jérémie Renier

Hrací doba: 137 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: Rotten Tomatoes

Francouzi občas natáčejí takové pseudo-historické akční výplachy. „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“ (podtitul byl docela zbytečně přidán jen v lokální distribuci) přesně do téhle sorty spadá. Bylo by naivní od toho čekat nějakou intelektuální zábavu, protože ta zjevně ani nebyla cílem. Přesto se jedná o docela pohodovou výpravnou kravinku, v podstatě takové akční dobrodrůžo odehrávající se v minulosti. Naoko se sice snaží tvářit seriózně a nějaké komediální vsuvky nebo kruťácké hlášky tu nejsou, ale vidět v „Bratrstvu vlků“ něco hlubšího by bylo nerozumné a vlastně i nežádoucí. V takovém případě by vám to totiž připadalo jako nebetyčná hovadina.

Pomalu nejzajímavější je historické pozadí, na němž „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“ staví. Předmětem zájmu je totiž Gévaudanská bestie, což bylo zvíře (anebo zvířata?), které v 60. letech 18. století v jedné provincii jižní Francie zabilo několik desítek lidí a další desítky zranilo. Přesný počet obětí není znám, ale některé odhady hovoří i přes sto hlav. Stejně tak není známo, co za tvora má celé krveprolití na svědomí, teorie se různí a mluví o všem od smečky vlků až po z Afriky dovezeného lva. Jednu z těchto teorií si samozřejmě přisvojilo i „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“, ale k téhle základní lince přimíchá hromadu dalších věcí, aby to bylo pořádné vzrůšo

V kraji řádí Bestie, počet mrtvých narůstá a nedaří zatím se ji ulovit. Na místo přijíždí frajer Grégoire de Fronsac z Paříže i se svým indiánským kámošem Manim, což jsou samozřejmě největší arci-borci, jimž máte fandit. Grégoire ovšem není lovec, spíše vědec, takže to celé jen pozoruje z dálky a ještě u toho stíhá balit místní roštěnku. Indián předvádí kung-fu mlátičky, jakmile k tomu dostane sebemenší záminku. Navrch nechybí ani nějaké politické čachry, které nakonec tvoří gró celého rozuzlení příběhu, takže o tom nebudu příliš mluvit, pokud se chci držet pravidla, abych při psaní o filmech nevyzrazoval pointu, kdyby se na to chtěl někdo náhodou podívat. A to platí i pro záležitosti, jako je tato…

Na rovinu, „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“ je ve skutečnosti jen efektní výplach na jedno podívání. Je to docela jednoduchý film postavený na atraktivním tématu a pěkném vizuálním kabátku, ale v rámci nenáročné zábavy je to vcelku pohodovka. Na rozdíl od mnohé jiné mainstreamové produkce neurážející – pokud tedy přežijete skutečnost, že indián při soubojích skáče pomalu jak Jackie Chan, a přivřete oči nad několika hloupějšími momenty. To když už něco, tak mě spíš iritovaly nepříliš dobré digitální triky, mnohem lepší by bylo, kdyby se ve filmu nesnažili Bestii ukázat celou v nějakém tom souboji.

Bratrstvo vlků – Hon na bestii

Tím chci říct, že „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“ rozhodně není bezchybné. Nicméně při sledování o tom není moc čas uvažovat, protože Frantíci sypou jednu stylovou akci za druhou, tempo je vysoké, bitek je po celém filmu dost, navrch se na to dobře kouká – výprava je suprová, postavy sympatické a holky pěkné. A to vlastně bohatě stačí k tomu, aby se člověk nenudil, lépe řečeno dokonce nestíhal nudit, když má náladu na nenáročnou podívanou.


Pryapisme – Diabolicus felinae pandemonium

Pryapisme - Diabolicus felinae pandemonium

Země: Francie
Žánr: avantgarde metal / electronica / chiptune / breakcore
Datum vydání: 3.2.2017
Label: Apathia Records

Tracklist:
01. Un max de croco
02. La Boetie stochastic process
03. 100 % babines, pur molossoïde !
04. A la Zheuleuleu
05. Tau Ceti Central
06. Tête de museau dans le boudoir ( Intermezzo )
07. Myxomatosis against architektür vol IV
08. Carambolage fillette contre individu dragon non-décortiqué
09. C++
10. Totipotence d’un erg

Hrací doba: 56:42

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Světy svojských hudebních těles jsou jen velmi těžko definovatelné. Přesahují doposud zažité, mnohdy útočí polytematičností, žánrovými kotrmelci, akrobacií. Takových formací sice není – zákonitě – příliš, ale když už se zjeví, dokáží posluchačům i psavcům motat po měsíce hlavy. Do sorty kapel, jež na věc nahlížejí jinak než žánrová masa, spadají i Pryapisme, francouzský excentrický export.

O čemže tahle kapela sakra celá vůbec je, můžeme debatovat dlouhé večery. Má ráda kočičky (moc kočiček), má ráda ďáblíka. Kouká vpřed, vizionářsky, přesto zůstává věrna digitálnímu kostičkování a arkádnictví Maria s obráceným křížem na čepici. Vychází z metalu, ale jeho klasické hodnoty popírá a dělá si z nich dobrý den stejně jako ze všeho kolem. A krom toho ví, co je zač. Tvrdil jsem, že je problém něco takového definovat? Ale jděte. „We are Pryapisme and we play rococo-core. 666 miaou!“ Oblíznout, zavrnět a hurá za hudbou.

Sebeprezentace Francouzů patří k silným, nápaditým, nezaměnitelným, avšak není důmyslnou zástěrkou, protože je v hudbě prázdno. Kdepak, kočičky se dokázaly bez poskvrnky rozdvojit – nejenže jsou parádně koukatelné, ale rovněž se dají s potěšením poslouchat. Na třetí dlouhohrající desce „Diabolicus felinae pandemonium“ těží Pryapisme z obdobných receptů jako v minulosti, šáhlost a znásilňování metalových stereotypů zde jsou už od sedm let starého debutu. Tvrdý kytarový podklad na sebe váže nepřeberné množství dalších vlivů, převážně elektronických, vzájemně se tu ale potkává takřka vše, jediným pravidlem je šílenství a nemožnost spočinout.

Bizarní spolek tedy stejně jako v minulosti staví na tvrdě kytarovém základu, jenž jakkoliv je všudypřítomný, není tím prvkem nejklíčovějším a nejpozoruhodnější motivy tvořícím. Od toho tu máme elektroniku promlouvající v těch nejextremnějších podobách, v duchu absolutního zvrhlictví. K charakteristickým můžeme započítat breakcorové kouskovačky, které podporují vtip a zároveň přináší dostatečný počet zaznamenání hodných momentů. Igorrrr je občas zatraceně blízko. Se vzpomínaným Mariem přichází chiptune, tedy výlevy počítačového oldschoolu, v podání Pryapisme samozřejmě sežvýkané, strávené a vyvrhnuté zpátky na povrch v komplexní elektronické kašičce. Chutná výtečně.

Písně se nedrží jednoho tématu, servírováno je naopak epileptické množství střihů a nesourodého sousedství. Chcete mlátit v paneláku na bicí, zároveň hrát devadesátkové hry, vedle řve dítě a do toho vám buší na strop ohledně půlnoci a spaní. Všechno jde, až na to spaní, takové slovo ve světě Pryapisme není, jen neřízená střela. Přestože se na povedený motiv občas čeká až přespříliš dlouho a mezitím se jen naprázdno variuje, spád je neustálý, což snům nepřeje. Ale zpátky k oněm prázdným místům, nač jen chválit. Zmíněné „střihy naprázdno“ registruji zvláště v druhé polovině, kdy má člověk neustálými změnami v mozku už řádně vymeteno. Takřka hodina hudby je v tomto případě moc. Nadprůměrné kousky nechybí, ale posluchačova koncentrace a touha po semletí kolážemi klesá.

Pryapisme

Vyznění „Diabolicus felinae pandemonium“ je humoristické a záměrně střípkovité, Pryapisme nedokáží posedět na místě a rozvíjet, svou těkavost však dokáží zužitkovat. Možná že v poslední třetině Francouzům dochází síla a posluchač si proti šoku dokáže vytvořit protilátky, přesto jde o slušné album, které neboduje pouhou okázalostí formy. K ní přidává širokou paletu povedených momentů, jež vyzývají k posluchačským návratům. Milé myšky, nechtějte být chyceny.


Au champ des morts – Dans la joie

Au champ des morts - Dans la joie

Země: Francie
Žánr: (post-)black metal
Datum vydání: 27.1.2017
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Nos décombres
02. Après le carnage
03. Le sang, la mort, la chute
04. Contempler l’abîme
05. Dans la joie
06. L’étoile du matin
07. La fin du monde

Hrací doba: 52:10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Au champ des morts formálně stojí na začátku své cesty, přesto jejich jméno budí jistou pozornost, a to hned ze dvou důvodů. Za své samozřejmě hovoří už skutečnost, že již od prvního nosiče se Francouzům dostává podpory elitního labelu Debemur Morti Productions, jenž platí za jedno z nejzajímavějších současných vydavatelství na poli metalu. Druhým stěžejním důvodem pak je sestava, v jejímž čele nestojí nikdy jiný než zpěvák / kytarista Stéphane Bayle, někdejší člen Anorexia Nervosa, které ani dekádu po jejich konci stále nikdo nedokázal sesadit z trůnu nejlepší symphonic blackmetalové skupiny.

Loni v červnu na sebe Au champ des morts upozornili poprvé prostřednictvím sedmipalce „Le jour se lève“, na němž se nacházela jedna exkluzivní píseň (titulní) a jedna další, „Le sang, la mort, la chute“, která se nyní objevuje znovu na (již tehdy chystaném) dlouhohrajícím debutu „Dans la joie“. V dobové minirecenzi jsem „Le jour se lève“ nakonec ocenil a nechal se slyšet, že řadovku si rád pustím, abych zjistil, zdali byl naznačený potenciál skutečně naplněn. Zamlčel jsem však tehdy jednu věc, jež není úplně nedůležitá. Přestože sedmipalec trval jen čtvrthodinku, docela jsem se s ním pral a trvalo mi to poměrně dlouho, než jsem se v něm zorientoval a než materiál prokoukl…

„Dans la joie“ je na tom úplně stejně a rovněž se nejedná o záležitost na první poslech, ani na ten druhý ne. A to mi do jisté míry připadá poměrně zvláštní, jelikož Au champ des morts ve své podstatě nehrají nijak zvlášť nestravitelnou formu černého umění. Přesto jsem měl – jak u „Le jour se lève“, tak v případě „Dans la joie“ – velký problém se na hudbu zpočátku soustředit. Jistě ten pocit znáte – když se cíleně soustředíte, tak slyšíte, že ta kapela hraje kvalitně a že to má nápady, ale sama o sobě si hudba vaši pozornost uzmout nedokáže.

V některých případech se tento stav i navzdory případným formálním kvalitám zlomit nedá, ale u „Dans la joie“ mi podobně jako u předcházejícího EP vyšší počet poslechů nakonec pomohl hradbou nepřístupnosti proniknout. A teprve tehdy se ukáže, že tušení, že kvalita v případě Au champ des morts není malá, bylo správné.

Hudbu Au champ des morts bych si asi nedovolil označit jako originální či nevídanou. Přesto je jejich přístup k black metalu zajímavý a nelze mu upřít vlastní tvář. Francouzi kombinují staré s novým, v jejich tvorbě se snoubí post-blackové melodie s úctou ke staré školy, což dohromady dává zvláštní kontrast zasluhující určité ocenění. Nutno ovšem jedním dechem dodat, že post-black metal se v podání Au champ des morts nerovná blackgazovým homo-zpívánkám. Jinak obecně kytarová práce je na „Dans la joie“ vysoce povedená a nahrávku táhne dopředu. Především právě z ní vyvěrá zvláštní potemnělá nálada patřící k největším přednostem skupiny. Au champ des morts ovšem nehrají černočernou temnotu, jejich hudební jazyk je spíše šedavý a sychravý. Jisté kouzlo mu však rozhodně nechybí.

Au champ des morts

Chcete-li slyšet, v jakých skladbách „Dans la joie“ projevuje největší sílu, pak bych určitě zmínil již známou „Le sang, la mort, la chute“, která funguje velmi dobře i na řadové desce, a k ní bych přidal další dvě dlouhé písně, druhou „Après le carnage“ a titulní „Dans la joie“ na páté pozici. Právě rozmáchlejší písně, kde Au champ des morts mají k dispozici delší plochu na hraní si s náladami, se daří budovat nejpřesvědčivějším způsobem. Povedené momenty se ale najdou i v „Nos décombres“ či „L’étoile du matin“ a skvělý je rovněž závěr „La fin du monde“, byť ten z vyznění nahrávky vybočuje a působí spíše jako delší outro. Slabší se mi zdá pouze „Contempler l’abîme“, kde se Francouzi asi nejvíce blíží k tomu, co si dnes většina lidí představí pod pojmem post-black metal, což mi dle očekávání nevyhovuje. Na druhou stranu, Au champ des morts zde balancují na hraně, ale do propasti ještě nespadli, takže se to dá vydržet bez větších problémů. Nicméně zamrzí, že výborná půlminutka v samém závěru písničky nebyla rozvedena do větší šíře.

Celkové dojmy z „Dans la joie“ jsou však jednoznačně kladné. Nebylo to zadarmo a musel jsem debut Au champ des morts nechat patřičně uzrát. Ale možná je to tak v pořádku, nejspíš právě tímhle je myšlena ona obligátní formulka, že něco potřebuje svůj čas. Asi není na místě skutečné nadšení a hluboká poklona, „Dans la joie“ je stále „jenom“ dobré a nadprůměrné album, ale doporučit jej rozhodně lze.


Netra – Ingrats

Netra - Ingrats

Země: Francie
Žánr: electronica / trip-hop / black metal / experimental
Datum vydání: 9.3.2016
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
01. Gimme a Break
02. Everything’s Fine
03. Underneath My Words the Ruins of Yours
04. Live with It
05. Infinite Boredom
06. Don’t Keep Me Waiting
07. A Genuinely Benevolent Man
08. Paris or Me
09. Could’ve, Should’ve, Would’ve
10. Jusqu’au-boutiste

Hrací doba: 39:24

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

První pohled (H.):

Jen stěží lze tuhle recenzi začít jinak než vzpomínkou na „Sørbyen“. Když se mi album dostalo do ruky, byla pro mě Netra ještě neznámým projektem, ale to se záhy změnilo. V nahrávce, od níž jsem nic zvláštního nečekal, jsem našel perlu, která bez váhání míchala špinavý black metal, trip-hop, darkwave a náznaky jazzu do unikátního celku s omamnou atmosférou a obrovským skladatelským levelem. Tehdy se zrodila láska, která ani po těch letech nevyprchala. A následné kolaborační EP „Dreading Consciousness“We’rewolves, na němž se odehrával působivý experimentální hip-hop, i zpětný náslech debutu „Mélancolie urbaine“ jen potvrdily, že Netra prostě není jen jedna další kapela z mnoha, nýbrž záležitost, na jakou se nenaráží každý den.

Novinka „Ingrats“ je ve zcela jiné pozici, než bylo svého času „Sørbyen“. Nyní byla očekávání extrémně vysoko – trochu jsem se bál, že tak vysoko, až je prostě nepůjde naplnit. A skutečně – na první poslechy „Ingrats“ znělo sice dobře, nicméně bylo zřejmé, že na nadpozemskou úroveň „Sørbyen“ se tentokrát dosáhnout nepodařilo. A na tom nic nezměnil ani stále se zvyšující počet poslechů.

Přesto by bylo vysoce nefér tvrdit, že je „Ingrats“ zklamáním nebo snad dokonce špatným albem – nepochybujte o tom, že k druhému jmenovanému má nejnovější kousek z dílny Stevena Le Moana extrémně daleko. Stále je to fantastické poslouchání a jsou tu i momenty, kdy je dokonce i laťka „Sørbyen“ na dosah ruky. Ani nemluvě o tom, že „Ingrats“ prostě nemůže zafungovat s takovou silou jako předchůdce, poněvadž novince chybí (a zákonitě chybět musí) onen moment překvapení.

„Ingrats“ směřuje ještě o něco dále od blackmetalových vod, špinavé kytary nyní v oné svojské kombinaci žánrů tentokrát ustoupily víc do pozadí. První vypuštěná skladba „Everything’s Fine“, jež nastoupí hned na začátku po noirovém intru „Gimme a Break“, je tedy trochu klamavou reklamou, jelikož se v konečném důsledku jedná o jediný agresivní song na celé kolekci. Nicméně její účinek není malý a v tomto ohledu funguje podobně dobře jako svého času „A Dance with the Asphalt“.

Ne, že by se ve zbytku už kytarové riffy neobjevily, svou roli hrají i třeba v „Don’t Keep Me Waiting“, ve vyvrcholení „Live with It“, v menší míře i v dalších písních. V žádném případě už se ovšem nejedná o čistě blackmetalovou záležitost. Jasně, můžete mě chytit za slovo, že ani „Everything’s Fine“ není čistokrevný black metal, i zde vystrkují růžky další žánry a experimenty, ale ani to nic nemění, že Steven Le Moan s jediným trackem v klidu nakopává do zádele většinu DSBM pozérů.

Netvrdím však, že je tento stav špatně. Naopak mi takové směřování nijak nevadí – už je z toho důvodu, že „Ingrats“ nabízí dostatečný počet silných kompozic, které elektroničtější feeling desky plně obhajují. Popravdě řečeno, nějakým způsobem povedené a zajímavé jsou vlastně všechny písničky, jaké se na „Ingrats“ nacházejí. Nebo obráceno z druhé strany – nenajdete tu žádnou nepovedenou. I třeba tehdy, kdy už člověk začíná přemýšlet o pozdvihnutí obočí, jako se tomu děje třeba na začátku „Live with It“, hned vzápětí následuje pasáž, s níž se vše vrátí do kýžených kolejí výborné muziky. V neposlední řadě mi pak připadá, že tentokrát si dal Steve Le Moan snad ještě o kousek víc záležet na tom, aby skladby vygradoval – výmluvnými příklady se počin jen hemží.

Pokud bych měl přece jenom jmenovat nějaké takzvané vrcholy, tak rozhodně nelze opomenout působivou „Could’ve, Should’ve, Would’ve“. Vysoce jsem si oblíbil „Underneath My Words the Ruins of Yours“, jež opětovně přináší kouzelnou atmosféru mlhou zalitých opuštěných ulic města brzy nad ránem. Bravurní je i potemnělá „Don’t Keep Me Waiting“, dobře vystavěná „A Genuinely Benevolent Man“, v níž se objeví jeden ze vzácných agresivních momentů, nebo vysoce kontrastní „Jusqu’au-boutiste“ v samotném závěru. A to nezapomeňte, že kvality „Everything’s Fine“ jsem už rovněž vyzdvihoval… Počkat, nepřijde vám, že už jsem vyjmenoval skoro celý tracklist? Ano, je to tak, ale já říkal, že slabou věc tu nenajdete!

Na „Ingrats“ jsem se těšil skutečně moc a také jsem od počinu mnohé očekával. Jak ale vysoká očekávání výsledný dojem mnohdy pohřbívají, zde se zklamán necítím. Možná i proto, že jsem někde v hloubi věděl, že „Sørbyen“ pokořeno nebude, tudíž jsem v něco takového ani nedoufal. I přesto je však „Ingrats“ excelentním albem, jemuž většina konkurence jen zdáli kouká na záda, a navzdory některým poznámkám si stále myslím, že jde o jeden z nejzajímavějších počinů, jaké letošní rok nabídne. O výjimečnosti Netry není třeba pochybovat, tím si buďte jistí.

Netra - Ingrats


Druhý pohled (Zajus):

Existuje jen málo umělců, jejichž oznámení nového počinu by mě dokázalo zvednou ze židle, ale po zjištění, že Netra plánuje nástupce „Sørbyen“ jsem radostí doslova vyskočil. Tenhle chlapík se objevil zničehonic a přinesl s sebou zcela unikátní styl na desce, která se místy (a nepřeháním) blížilo dokonalosti. Netra jednoduše dosud neudělal krok vedle a od „Ingrats“ jsem čekal jen čirou bezchybnost. Co jsem dostal, je rozhodně osobité album, které v sobě nese specifické prvky, jimiž oplývaly předchozí nahrávky, a zároveň nestojí na místě. Přesto jsem z nového materiálu u něco méně nadšený, než jsem doufal.

Netra nikdy nebyl pozitivní týpek, jeho hudba občas doslova čišela depresemi, přesto mě zarazilo, když vydavatel „Ingrats“ připodobnil k dnes již zapadlým Sun of the Sleepless, neboť ti se věnovali spíše typickému depressive black metalu a s hudbou Netry neměli (vyjma nálady) mnoho společného. Ovšem „Ingrats“ opravdu tímhle směrem trochu ukročilo. Zároveň výrazně přibylo i elektroniky. Zatímco dříve ji Netra dříve používal spíše k dokreslení atmosféry, tentokrát vládne pevnou rukou. Všechny tyto novoty sice nepodrývají Netrův styl, ale mám dojem, že vytlačily něco z toho, co činilo „Sørbyen“ tak dobrým albem. Mluvím zde samozřejmě o sólech. Rozhodně nejsem člověk, jenž hudbu bez kytarových sól považuje za špatnou, jenže Netrova jemná kytarová hra byla tak excelentní, že mi tentokrát opravdu chybí. A tím, obávám se, utrpěla i nálada, která je sice řádně hutná, ale už nemám ten dojem naprostého zmaru, přestože se Netra snaží.

Netra

Přesto jsou tu i ohromně silné pasáže. Nevybíravý úvod v podobě „Everything’s Fine“ mě vždycky uzemní, podobně silný je i závěr „Don’t Keep Me Waiting“, z „měkčích“ skladeb mě pak baví třeba elektronická „Live with It“ či chytlavá „Could’ve, Should’ve, Would’ve“. Ani ty nejlepší skladby se však tomu nejlepšímu ze „Sørbyen“ nedovedou vyrovnat, byť třeba taková „A Genuinely Benevolent Man“ je již hodně blízko. Jsem tedy zklamaný? Možná trošku. Je však „Ingrats“ dobrým albem? To bezpochyby je. Laťka byla stanovena vysoko a není žádná ostuda, že ji Netra důstojně podlezl. Lepší, když kdyby si vylámal zuby při pokusu ji přeskočit.


Třetí pohled (Skvrn):

Unikát jménem Netra vnímám hned z několika perspektiv. Je to projekt, který naší redakcí silně rezonuje a věnuje se mu nadstandardní prostor. Je to projekt, který si jde vlastní cestou a boří žánrové mantinely. A konečně je to i projekt, k němuž jsem si vzdor výše zmíněnému nedokázal vybudovat silnější vztah. Příčina může být vlastně jednoduchá. Průlomovému „Sørbyen“ jsem nevěnoval takovou pozornost a nakonec si jej zafixoval jako vysoce nadprůměrnou záležitost, jíž jsem se však – na rozdíl od jiných – bezmezně neoddal. Ohlášení nového alba ve mně přesto okamžitě zarezonovalo. Rázem tu byla další příležitost setkat se se svojským světem, možnost přehodnotit dosavadní vztah a třeba také nastartovat revizi minulých řadovek.

Netra

Ačkoli Netra atmosféricky navazuje na „Sørbyen“, stylové změny jsou již na první poslech patrné. Zmínit se sluší především úbytek pasáží v duchu depresivního black metalu. Jakkoli je na novince rozhojněn ve stále vysoké míře, do role nejklíčovějšího hráče se posunula variabilní elektronika. A není to samozřejmě vše. Nechybí klavírní pasáže, klasické trip-hopové houpáky, nepatrná špetka jazzu ani písně hodné kovaného písničkáře.

Bohužel, Netra tyto přísady nedokáže mnohdy zkrotit a vytvořit jejich pomocí ucelené dílo. Jako propojující element je tu předestřena atmosféra nočního syrového města – jdu sám, osamocen, mezi zašlým osvětlením a stínem kolemstojících budov. Z pohledu Netry logická volba, proti níž není co mít, ba naopak, koncept se ukázal být funkčním. Problém nacházím v samotné hudbě, kdy jednotlivé střípky ani pod záštitou atmosféry nedokážou najít společnou řeč. Vzhledem ke své krátkosti rovněž často rychle utečou a nestihnou se rozvinout.

Ale teď už z pozitivnějšího ranku. Navzdory tomu, že novinku nezařadím k těm nejlepším počinům roku, je stále o co stát, vždyť „Ingrats“ rozhodně patří k velmi slušnému nadprůměru. Netra zcela jednoznačně umí přijít s pozoruhodnými momenty, které se snoubí nepopiratelnou unikátností. Na ploše jedné skladby dokáže přirozeně přejít z doomového tempa ke smršti („Don’t Keep Me Waiting“), bez zádrhele skloubit elektroniku a black metal („A Genuinely Benevolent Man“) i zahrát s obrovským nasazením jednu z nejlepších depresivně blackových řvanic („Everything’s Fine“). Častá nesouvislost mezi kompozicemi (jen namátkou předěly první–druhá, čtvrtá–pátá–šestá) a hluchá místa však hatí možnost mluvit o geniální nahrávce.

Přesto chci končit pozitivně, je to potřeba. Netra si drží svou tvář, svůj syrový zvuk, ale co především, autenticitu a upřímnost. Díky ní „Ingrats“ – jakožto vypjatému emočnímu světu – maximálně věřím.


Antaeus – Condemnation

Antaeus - Condemnation

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.11.2016
Label: Norma Evangelium Diaboli

Tracklist:
01. Something Wicked This Way Comes
02. Shadow Fires
03. Flesh Ritual
04. Angels of Despair
05. Watchers
06. Condemnation
07. Symmetry of Strangers
08. End of Days
09. Abeyance

Hrací doba: 41:13

Odkazy:
facebook / bandcamp

Antaeus jsou nezaměnitelná kapela francouzské scény a rozbor jejich dřívějších děl s nahlédnutím do bouřlivé historie kapely by vydal za podstatně delší článek. V krátkosti by se slušelo napsat, že Antaeus mají vazby na mnohé „ortodoxní“ kapely z přelomu milénia vycházející u End All Life Prod. a Norma Evangelium Diaboli, které výrazně přispěly k oživení tehdy stagnujícího blackmetalového žánru. Hudebně měli Antaeus ale blíže k takovým Sadistik Exekution nebo Conqueror než třeba k Mayhem nebo Darkthrone, na které EAL/NED kapely navázaly. Přímočarý akt satanistického násilí prostoupený hutnou a zvláštní nihil atmosférou kulminoval třetím albem „Blood Libels“. Zde byly brány stínů vedoucí do děsivého světa věčné noci otevřeny opravdu dokořán. Celkově vzato, i když jsem neslyšel první dema, jediná výrazně slabší nahrávka, kterou Antaeus nechali zvěčnit, byla „Misery to the Defeated“ ze splitka s Katharsis. To už ale stejně byla jen taková posmrtná křeč…

Když jsem někdy před pěti lety dělal rozhovor s vokalistou MkM, Antaeus zase aktivně hráli živě, a tehdy jsem se ptal na případné další album. To bylo víceméně v plánu, texty byly hotové (i když nevím, zda jsou v té samé podobě užity zde) a hudebně se deska měla navrátit k soundu „Cut Your Flesh and Worship Satan“, ale že nikdo neví, zda kytarista Set vůbec někdy něco stvoří. <<Fast-forward>> Je 8. října 2016, na webu Bardo Methodology vychází rozhovor, který byste si určitě měli přečíst, společně s první skutečnou hudební ukázkou nové desky, která pak v listopadu opravdu vyšla.

„Condemnation“ je „Cut Your Flesh and Worship Satan“ prizmatem „Blood Libels“, řekl by člověk skoupý na slovo. Duch prvotiny zřetelně číhá v „industriálních“ mezihrách, jednoduchých konstrukcích skladeb, dokonce i MkM lehce obměnil vokál po vzoru debutu, ale pokud je něco neoddiskutovatelně lepší ve srovnání s první deskou, tak to je právě hrdelní projev. Z „Blood Libels“ si „Condemnation“ bere především atmosféru a řezavou produkci. Ale v těchto ohledech novinka majestátu dřívější desky nedosahuje ani náhodou.

Celkově vzato, Antaeus nedokázali nastřádat dostatek výrazných pasáží, které by přítomné násilí osvěžily. Šlo by namítnout, že po kapele chci něco, co by sem patřit nemělo. Primární cíl stvořit opravdu nekompromisní negativní námrd byl vlastní všem titulům Antaeus a Set v tomto ohledu uspěl i zde. Ale statisticky vzato; počet výrazných zapamatovatelných momentů je zde v rámci diskografie nejmenší. Když tu sedím nad recenzí, po desítkách poslechů, tak si z hlavy bezpečně vybavím jen závěr „Flesh Ritual“, kousek „Shadow Fires“ a logicky i nástup „Abeyance“. Dále snad pár rytmických či kytarových motivů, ale to už bych si musel desku znova pustit, abych přesně věděl, kde se nachází. A to rozhodně nemohu považovat za kladnou věc.

Antaeus

Určitě bych ocenil i průraznější zvuk, ale tohle negativum odpadá za vysoké hlasitosti, kdy bicí konečně začnou řádně vraždit. Hlavně díky nim zde nechybí žádaná zběsilost a Antaeus si nemohli pro tuhle desku vybrat nikoho lepšího než Menthora. Až mě opětovně napadá, jak by asi znělo takové „De principii evangelikum“ se schopnějším bubeníkem.

Z „Condemnation“ nejsem nadšený, ani vyloženě zklamaný. Nekompromisní razance skladeb mi je za určité nálady po chuti, ale nemyslím si, že by se deska vyrovnala předešlým. Mám pochopení pro oba tábory, tedy ty, co nahrávku odsuzují jako zklamání průměrných kvalit, a také nadšence, co Antaeus velebí za naplnění jejich představ o black metalu, který je stále nebezpečný. Ano, „Condemnation“ je celkem „průměrná“ záležitost, ale stále se jedná o ryzí Antaeus a já se tedy táži: Kolik znáte kapel, jako jsou oni?


Noise Emission Control – Désordre et mépris

Noise Emission Control - Désordre et mépris

Země: Francie
Žánr: hard rock / rock’n’roll
Datum vydání: září 2016
Label: Nordavind Records

Tracklist:
01. Hurlez
02. L’an pire
03. Désordre et mépris
04. Computer
05. Le style

Hrací doba: 13:51

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Phenix Promotion

Francouzská čtveřice Noise Emission Control loni oslavila své desáté výročí a svým příznivcům při příležitosti tohoto významného jubilea naservírovala své první EP „Désordre et mépris“. Nemyslete si, že se jedná o první výsledek studiové seance této energické party. Kdepak. Během své kariéry se borci představili veřejnosti prostřednictvím dvou demosnímků z let 2006 a 2009, na něž navázali v roce 2012 eponymním debutem. Úplní zelenáči to tedy nejsou a nutno říct, že z „Désordre et mépris“ je to znát hned na první dobrou.

Čtveřice ve složení Fredd Furious (vokál), Dany Gozet (kytara), Violent Dave (basa) a konečně bubeník Toff Belleverge přinesla na své krátké novince pouhých pět skladeb o celkové hrací době něco málo pod 14 minut. Když k tomu připočtete vcelku svižné tempo, tak „Désordre et mépris“ je již dopředu solidním příslibem, že se jedná o energií nacpanou nálož poctivého špinavého hard rocku. I když s tím hard rockem to neberte úplně tak doslova.

Těžko se dá hudební směřování Noise Emission Control zaštítit jen jedním stylem, protože jakkoli je jejich tvorba přímočará a skoro až ohlodaná na kost, je tam toho tolik, že své si najde skoro každý příznivec kytarové muziky. Špetka šlapavého hard rocku, špinavého rock’n’rollu, punkově zpěvné refrény a dopředu vytažené řízné kytary. Vzdáleně se nabízí asociace s Motörhead, nečekejte ovšem žádnou kopírku Lemmyho party. Noise Emission Control jsou melodičtější, na druhou stranu je z nich cítit taková ta klubová a pouliční atmosféra, díky níž zní „Désordre et mépris“ dost přesvědčivě.

Zpěvák Fredd disponuje silným a přírodně nakřáplým vokálem, který se do takové nálože rychlých fláků hodí výborně a v dvojce „L’an pire“ pohání celou tuhle káru kupředu ve skvělém refrénu, jemuž sice díky rodné francouzštině nerozumím ani slovo, ale pod kůži se mi zažral hluboko snad už při prvním poslechu.

„Désordre et mépris“ otevírá velmi solidní „Hurlez“, která je oproti zbylým skladbám ve slokách lehce chaotická a díky nervním kytarám představuje asi to nejtvrdší na celém EP. Fredd hned v první písni vytáhne ze svého rukávu jak melodický vokál v předehře k refrénu, ale i ostřejší řev právě v oněch kytarově nespoutaných momentech. O druhé „L’an pire“ už řeč byla a na tomto místě bych ji tak uvedl jenom jako nejpovedenější moment celého „Désordre et mépris“. Vážně skvělá drtivá hitovka.

Noise Emission Control

V třetí titulce „Désordre et mépris“ se zdánlivě stáhne ten nátlak první dvou válů, ale nabroušené kytary a šlapavá rytmika ji tlačí kupředu. Je pravda, že díky až příliš častému opakování refrénu se oposlouchá o něco dříve, než by si zasloužila, ale dojem spravuje jako žula tvrdá „Computer“. Je to další kratší flák, který se přehoupne přes dvě minuty trvání, a spolu s „L’an pire“ je to druhý držák rock’n’rollové podstaty EP. Závěrečná „Le style“ zaujme houpavým kytarovým motivem a zpěvným sborovým refrénem.

Je asi jasné, že tohle není záležitost na dlouhé zimní večery, pokud ovšem hledáte krátké povyražení a pročištění hlavy při uvěřitelné kombinaci energických kytar a vcelku přístupných melodií, tak je tady „Désordre et mépris“ pro vás. Pokud se někdy v budoucnu dostanu k nějaké další plnohodnotné řadovce Noise Emission Control, tak jenom na základě tohoto EP si ji určitě poslechnu, protože tohle mě baví.