Archiv štítku: FRA

Francie

Deathspell Omega – The Furnaces of Palingenesia

Deathspell Omega - The Furnaces of Palingenesia

Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 24.5.2019
Label: Norma Evangelium Diaboli

Tracklist:
01. Neither Meaning nor Justice
02. The Fires of Frustration
03. Ad Arma! Ad Arma!
04. Splinters from Your Mother’s Spine
05. Imitatio dei
06. 1523
07. Sacrificial Theopathy
08. Standing on the Work of Slaves
09. Renegade Ashes
10. Absolutist Regeneration
11. You Cannot Even Find the Ruins…

Hrací doba: 45:18

Odkazy:
bandcamp / bandcamp 2

Deathspell Omega patří mezi stěžejní formace metalového extrému. A jestli si myslíš něco jiného, tak si to myslíš špatně. Jejich kořeny sice nesahají tak hluboko jako u metalových titánů, kteří kdysi formovali žánry a subžánry, přesto je vliv téhle francouzské smečky na větev avantgardního black metalu a nejen jeho nepopiratelný a nepřehlédnutelný. Dovolím si tvrdit, že Deathspell Omega hráli zásadní roli ve formování všech disharmonických a chaotických odnoží. Možná, že kdyby neexistovali, byl by na jejich místě někdo jiný a třeba by se tyto metalové obory vyvinuly obdobně, ale na kdyby se nehraje. Unikum Deathspell Omega je neoddiskutovatelné.

Výlučnost s sebou nicméně nezřídka přináší i zástup napodobitelů, což Deathspell Omega neminulo. O trendu chaotického black metalu i death metalu už ostatně řeč byla. Předešlá deska „The Synarchy of Molten Bones“ na mě působila, jako kdyby se Francouzi právě proti tomuhle směřování chtěli vymezit. Pryč byl majestát „Paracletus“ a „Drought“ nebo rafinovanost „Fas – Ite, Maledicti, in Ignem Aeternum“. Deathspell Omega si sice stále zachovali svůj charakteristický sound, ale vsadili zejména na agresi a intenzitu. Na „The Synarchy of Molten Bones“ nasekali zběsilou půlhodinu jakožto manifest skutečnosti, že očekávání ostatních pro ně nehrají roli, a tím to haslo.

Chtělo by se říct, že letošní „The Furnaces of Palingenesia“ je skoro až opakem „The Synarchy of Molten Bones“. Deathspell Omega snad ještě nikdy nebyli takhle „přístupní“. To může znít všelijak, dokonce snad i anti-lákavě, ale v případě „The Furnaces of Palingenesia“ nejsou na místě negativní konotace, které se s tímhle pojmem pojí. Jde pouze o neobratné pojmenování toho, že Francouzi na své desce ještě nikdy neměli tolik melodií a kytarového sólování. Kdo tedy na Deathspell Omega miloval tu jejich obskurní melodiku, právě tady si ji užije nejvíce a snad i dosytosti. Nechybí výlety až regulérní epičnosti, jako se tomu kupříkladu děje v závěrech „Ad Arma! Ad Arma!“ nebo „Renegade Ashes“. Působivost zaručena. Jestli s tebou tohle nehne, tak fakt nevím, protože tohle je jednoduše impozantní.

Nic z toho nicméně neznamená, že by snad Deathspell Omega byli skutečně přístupní ve smyslu lehce stravitelní nebo že by snad rezignovali na to, co je jim vlastní. „The Furnaces of Palingenesia“ je stále vysoce členitá, precizní a promyšlená deska. Stejně tak daná tvrzení nenaznačují, že by se Francouzi zvysoka vysrali na spletité kytarové kejkle, jimiž jsou rovněž proslulí. Jinými slovy, „The Furnaces of Palingenesia“ je z jistého úhlu typická deska Deathspell Omega, obsahuje všechny jejich charakteristické atributy, ale v rámci diskografie má svou tvář a nechybí jí výlučnost, která jde navíc dál než jen za pohodlný scénář trochu jiného poměru, v němž jsou všechny ty elementy namíchány. Nakonec i tohle bývá znakem výjimečných kapel, mezi něž se Deathspell Omega nesporně řadí.

Deathspell Omega

Výše jsem vypíchnul dva songy, což je vůči těm zbylým devíti možná trochu nefér, poněvadž slabého místa aby jeden pohledal. „The Furnaces of Palingenesia“ je ryzí perfekcionismus, který nepotřebuje berličky v podobě planých pasáží a zbytečných minut. Tady se hraje nejvyšší liga. Album je nacpané chytrými kličkami, výstavními riffy a sugestivními momenty. Deathspell Omega jsou prostě jinde a i letos budou právem kralovat hromadě ročních žebříčků.

„The Furnaces of Palingenesia“ poslední dobou drtím prakticky denně a pořád to spíš roste než stagnuje. Nebudu ale kvůli aktuální nadšení tvrdit něco o nejlepší desce Deathspell Omega, takové výkřiky by moc smysl nedávaly. Tvorba téhle kapely je totiž nejpozději od „Si monvmentvm reqvires, circvmspice“ nehorázně vysoko a každé následující album – snad jedině s výjimkou „The Synarchy of Molten Bones“, k němuž nemám potřebu se zpětně vracet, ačkoliv i to v rámci vyššího celku smysl dává – je šleha jak hovado a jejich pomyslný žebříček se mění dle aktuálních nálad. Nebudu se ale bát prohlásit, že „The Furnaces of Palingenesia“ je dost dobré na to, aby se svým předchůdcům mohlo postavit naroveň. Co víc si přát?


Geisterfels – La névrose de la pierre (2017)

Geisterfels - La névrose de la pierre (2017)

Země: Francie
Žánr: medieval black metal
Datum vydání: 3.11.2017
Label: Six Raw Records

Tracklist:
01. Les ruines du castel
02. La sentinelle du Rhin
03. Im Nebel
04. Il neige sur l’Eltz
05. Geisterfels
06. Der Tod und die schwarze Gräfin
07. La chapelle recousue
08. Puis vint la chute

Hrací doba: 66:66

Odkazy:
facebook / bandcamp

Osobně si myslím, že black metal a středověká atmosféra jdou k sobě. Netvrdím, že jde o tu ultimátní formu black metalu, která by měla představovat tu nejideálnější podobu žánru, to zcela jistě ne. Jsem nicméně přesvědčen, že tu je prostor, aby taková odnož na scéně žila, a to smysluplně, nikoliv pouze přežívala. O to víc mě mrzí současná situace, která se v mých očích blíží spíš tomu druhému případu.

Pár kapel existuje, ale marně mezi nimi hledám takovou, která by dokázala spojit medieval náladu s black metalem do celku, jaký bych si představoval. Bez kýče, bez tupých halekaček, skladatelsky zajímavě, s podmanivou atmosférou… jednoduše tak, aby si z toho člověk mohl opravdu sednout na prdel a chtěl se k tomu vracet i zpětně a opakovaně. Žádnou takovou, která by v současnosti hrála, neznám, tudíž případné tipy v komentářích uvítám. Pro mě osobně ideál takového spojení stále představují určité nahrávky rakouských Abigor z devadesátých let, po nichž už jsem nenašel nikoho, kdo by se k nim kvalitou dokázal přiblížit.

Jak se nicméně říkává: naděje umírá poslední. Rád tedy nějaké ty medieval blackmetalové formace zkouším a doufám, že konečně narazím na něco, co by mě výrazněji zaujalo. Se stejnou motivací jsem se nakonec pustil i do poslechu „La névrose de la pierre“, debutového alba francouzské kapely Geisterfels.

Ze známějších ksichtů zde najdeme AldébaranaDarkenhöld (dříve též Ysengrin), jenž obstarává veškeré nástroje, a zpěváka AharonaGriffon (možná jste kapelu zaznamenali díky čerstvému splitku „Atra musica“ právě s Darkenhöld, které vyšlo u Les acteurs de l’ombre Productions). Mám však dojem – i když třeba nemusí být správný – že hlavní postavou Geisterfels bude Nebel. Té sice není připisován žádný nástroj ani zpěv, ale dle dostupných informací má na starosti komponování a texty, což mi u hudebního díla přijde jako ta stěžejní činnost.

„La névrose de la pierre“ se může pochlubit hezkou obálkou i celkovou grafikou, která je vesměs přesně taková, jakou bych od podobně laděného black metalu očekával a vlastně i chtěl. První dojmy se tedy tváří dost pozitivně a nic nebrání tomu, aby chtěl člověk zjistit, co přesně že to Geisterfels spíchli za muziku. Bohužel ale musím říct, že v tomto ohledu, který je v konečném důsledku ten nejdůležitější, mě „La névrose de la pierre“ zrovna dvakrát nepřesvědčilo. Spíš naopak.

Nebudeme chodit kolem horké kaše. „La névrose de la pierre“ je prostě průměr jak hovado. Tak průměrovatý a nezáživný průměr, až je to vlastně podprůměr. Co do hudební stránky ta deska nenabízí zhola nic zajímavého. Uspokojit vás dokáže leda tak v tom případě, že byste zrovna zatoužili po zcela neobjevném a nudném cvičení na téma devadesátkového black metalu. Nemám vůbec nic proti zpátečnickým albům, kór v black metalu, kde různé zatuchliny dokážou nadchnout, kór v metalu obecně, který mocně čerpá a vždycky čerpal i z nostalgického faktoru. I to retro se ale musí umět a potřebujete k němu talent, aby to za něco skutečně stálo. Když onen pověstný zápal schází, zbude jen dojem zastydlé záležitosti, s jejímž nahráváním se nikdo nemusel obtěžovat, což je naneštěstí přesně případ „La névrose de la pierre“.

Geisterfels

Netvrdím, že se ta placka nedá vůbec poslouchat. Vždyť s nadsázkou řečeno, poslouchat se dá teoreticky všechno. Nevidím nicméně jediný důvod, proč bych měl „La névrose de la pierre“ komukoliv z vás doporučit, poněvadž tam není prostě nic. Ani ta medieval atmosféra tam prakticky není, nejsou tu žádné výrazné riffy, dobře vystavěné melodie nebo jednoduše jenom poutavě vymyšlené skladby. Celé je to takové prázdné.

Jak vidno, Geisterfels mé pátrání po skutečně kvalitním medieval black metalu neukončili. Stále věřím a doufám, že tohle hledání nekonečné nebude… Geisterfels už z toho ovšem vynechám, což se s největší pravděpodobností bude týkat i jejich případných budoucích nahrávek.


Sühnopfer – Hic regnant borbonii manes

Sühnopfer - Hic regnant borbonii manes

Země: Francie
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 10.5.2019
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Invito funere (Introduction)
02. Pénitences et sorcelages
03. Hic regnant borbonii manes
04. La chasse gayère
05. Je vivroie liement
06. Dilaceratio corporis
07. L’hoirie de mes ancêstres

Hrací doba: 51:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Sühnopfer je skupina, jejíž zapojení do našich recenzí jsem plánoval už delší dobu, protože mi prostě přišla hodně zajímavá. Proto mi přišlo docela vhod, že čerstvě vyšla nová a celkově třetí řadová deska „Hic regnant borbonii manes“, jelikož se tím pádem jednalo o dost jednoznačnou volbu, co naposlouchat a dát tomu u nás prostor. O to víc ovšem zamrzí, že tentokrát se nebude úplně chválit…

Minulé album „Offertoire“ vyšlo ke konci roku 2014 a vlastně docela potichu, přestože se pod album podepsal label Those Opposed Records a navzdory tomu, kdo za projektem stojí. Jednalo se však o velmi dobrou nahrávku, která dokazovala, že i melodický black metal lze zahrát kurva dobře, a šmrnc navíc tomu dodávala ještě medieval atmosféra. Ani nemluvě o tom, že Sühnopfer si díl pozornosti zaslouží i kvůli tomu, že jde o sólovou záležitost Ardraose, jehož si většina z nás bude pamatovat jakožto bývalého bubeníka a akordeonistu Peste noire. Ať už si o Peste noire nebo Faminovi myslíte cokoliv, pořád jde o vysoce zajímavou kapelu, která v životopise Ardraose (a nejen jeho) patří na přední místo, ačkoliv svůj otisk zanechal „pouze“ na dvou dlouhohrajících počinech „Peste noire“ a „La chaise-dyable“.

Vše tedy nasvědčuje tomu, že se je na co těšit, a proto jsem si „Hic regnant borbonii manes“ pouštěl s docela vysokým očekáváním. Toho, že mě album na první poslech zrovna dvakrát nezaujalo, jsem se úplně neleknul. Větší problémy jsem si začal uvědomovat v momentě, kdy už jsem do sebe pumpoval x-tý poslech a furt to se mnou nedělalo lautr nic.

Nemůžu si pomoct, ale „Hic regnant borbonii manes“ mi přijde jako strašně prázdná a hlavně vyprázdněná deska. Zahrané je to samozřejmě dobře, o tom se asi nemá smysl bavit, ale pod tou slupkou v tom není pranic zajímavého. Žádné pasáže, které by člověka chytly za prdel, žádné silné melodie, které by se vryly do paměti, žádná silnější atmosféra. Album působí strašně jednotvárně a tím pádem i docela bezobsažně, schází tomu jiskra. Svou roli v tom zcela jistě sehrává i nudný plochý sound, v němž se ztratí i ty náznaky, jež by jinak třeba měly nějaký potenciál.

Svůj pocit z „Hic regnant borbonii manes“ bych klidně přirovnal k jeho obalu. Na první pohled zdálky to vypadá dobře, působí to atmosféricky, ale jakmile člověk trochu zaostří, začne z toho strašně řvát počítačová chemie a ve finále to působí spíš uměle. Analogicky se to má i se samotnou hudební náplní. Formálně je vše v pořádku a vše nasvědčuje tomu, že by se mělo jednat o zajímavý počin, ale při bližším průzkumu člověk zjistí, že je to vlastně nemastné, neslané.

Všehovšudy tedy „Hic regnant borbonii manes“ nabízí padesát minut bezvýrazného a nevýrazného rychlého melodic black metalu, v němž posluchače z letargie vytrhne pouze občasné zvolnění, které nechá vzpomenout na středověký nádech „Offertoire“. Avšak co do blackmetalové složky, jež je primární náplní alba, u mě „Hic regnant borbonii manes“ úplně neobstálo. Nerad to říkám, ale za mě se jedná o docela výrazné zklamání, čekal jsem o hodně víc.


Faction Senestre – Civilisation

Faction Senestre - Civilisation

Země: Francie
Žánr: industrial / dark ambient / power electronics
Datum vydání: 14.7.2018
Label: Zanjeer Zani Productions

Hrací doba: 24:25

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Solstice Promotion

Neutuchající snaha nalézat novou hudbu a nekonečná honba za hudebními prožitky mě tentokrát zavály na adresu francouzské formace Faction Senestre. Jedná se o nepříliš známé jméno, které má na kontě své první EP „Civilisation“. To vyšlo u labelu Zanjeer Zani Productions na audiokazetě limitované sto kusy. Jak tedy vidno, jedná se o okrajovou záležitost jen pro pár posluchačů.

Přesto se za Faction Senestre ukrývají relativně známé firmy. V sestavě totiž naleznete členy kapel jako Malhkebre nebo Sektarism, tedy poměrně etablovaných skupin na extrémně metalové scéně, a z jiného ranku také členy Rosa Crux nebo Stille Volk. Což je dost zajímavá kombinace. Nietzscheovské citáty už sice dneska na prdel nikoho neposadí, ale vizuálně Faction Senestre docela podněcují zvědavost, ani nemluvě o příslibu experimentální muziky, industriálního skřípění a hlukových ploch…

Jak se ale záhy ukáže, s tím hlukem to zas až tak žhavé není. Vlivu noisu na „Civilisation“ nenajdete zas až tolik, spíš v náznacích a pocitech, něco málo ve spodnějších vrstvách. To už z toho víc smrdí power electronics, i když ani to není úplně ono. Spíš bych Faction Senestre žánrově poslal do industrialu, ale nepřeslechnutelné jsou i doteky dark ambientu. Nad tím vším se pak převaluje recitační vokál, což je prvek relativně atypický prakticky pro všechny zmiňované žánry (přestože to není poprvé, co něco takového slyším).

Papírově to vypadá všechno super, ale realita zas až taková pecka není. Zdá se mi, že vnímání všech nahrávek podobných stylů je těžce subjektivní; přestože to může znít skoro „stejně“, nějaký ten lomoz, skřípání a tak dále, někdy to člověk sejme, jindy nechá chladným. U „Civilisation“ je to ta druhá možnost. Dílčí elementy mi připadají na správném místě, ale poslech 25minutového materiálu nepřináší ani uspokojení, ani katarzi. K dobru mohu přičíst, že mě nesere vokál, což se mi u mluveného slova / recitálu stává setsakra často, ale očekával bych víc, abych mohl skutečně chválit.

Poslouchat se to samozřejmě dá. Při prvním poslechu mi to přišlo trochu jako píčovina, ale další pokusy ukázaly, že vyloženě hloupé „Civilisation“ úplně není. Vyloženě dobré ale také ne. Vzato kolem a kolem mě tedy Faction Senestre nezaujali, jakkoliv jim prakticky všechny okolnosti hrály do karet. Do případné další tvorby se po hlavě rozhodně nepoženu.


Haiku Funeral – Decadent Luminosity

Haiku Funeral - Decadent Luminosity

Země: Francie
Žánr: experimental / industrial / dark ambient / ritual
Datum vydání: 31.10.2018
Label: Aesthetic Death Records

Tracklist:
Disc I:
01. Scientia intra Satana
02. нимA
03. Луната свети като смърт
04. The Crown of His Glory
05. The Dreams of Celestial Beings
06. Dreaming Kali in the Temple of Fire

Disc II:
01. Lacerate the Light
02. Vision Pit
03. Oktobersnö
04. Poem of Infernal Flesh
05. Terror Opens Its Mouth
06. Endlessly

Hrací doba: 86:36 (43:28 / 43:08)

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Když se mi svého času dostala do rukou deska „Hallucinations“, nic jsem do té doby o Haiku Funeral nevěděl. Byla to jen další náhodná kapela, jejíž poslech jsem prostě a jednoduše zkusil. Výsledek příjemně překvapil. Tohle francouzské duo (původ berte s rezervou, poněvadž první člen vlastně pochází z Bulharska a druhý ze Spojených států amerických) se totiž prezentovalo příjemně divnou a ne úplně jednoduše zařaditelnou experimentální muzikou.

„Hallucinations“ mě svého času bavilo, ale nemůžu tvrdit, že bych následné roky nechal Haiku Funeral navštěvovat svůj přehrávač pravidelně. Vlastně spíš naopak, poslouchal jsem to jen velice svátečně. Počet přehrání od napsání recenze bych určitě spočítal na prstech jedné ruky. Čímž nechci tvrdit, že se zpětně jedná o blbou hudbu, rozhodně ne. Nejde ale poslouchat všechno pravidelně, čas vždycky vyfiltruje jen ty nejvybroušenější kusy, které jsou nejvíc kompatibilní se subjektivním vkusem, přičemž Haiku Funeral tímhle nekompromisním sítem neprošli a nedokázali se zařadit do elitního klubu velkých oblíbenců. Nicméně nedávné zpětné připomenutí „Hallucinations“ bez zaváhání potvrdilo to, jak jsem si formaci v paměti uložil – jako zajímavou formaci se zajímavou tvorbou.

I přes nepotřebu poslouchat jsem si vůči Haiku Funeral uchoval respekt, jenž zapříčinil, že mě zajímalo nejnověji vydané album. „Decadent Luminosity“ není žádným drobečkem – duo tentokrát dalo dohromady rovnou dvojalbum, jehož obě poloviny jsou docela rozdílné. „Hallucinations“ vynikalo variabilitou a střídáním různých přístupů napříč různými skladbami. „Decadent Luminosity“ nabízí dva disky, z nichž každý žije svůj vlastní svět, každý je sevřený a funguje prakticky samostatně. S nadsázkou by se tedy dalo říct, že spíš než dvojalbem je novinka z hudebního hlediska dvěma alby vydanými pod jedním obalem.

První disk potěší spíš ty, komu se Haiku Funeral zamlouvali víc ve své hybnější a „metalovější“ poloze. Uvozovky jsou samozřejmě důležité, protože metal to reálně úplně není. Hutný nabasovaný sound i hutná rytmika (tvořená elektronikou, nikoliv bicími) nicméně může metalistům chutnat. Každopádně, pokud si z minulého alba vzpomínáte na skladby jako „Hallucinations“ či „Servants of Fire“, měli byste mít trochu představu, jak první půle „Decadent Luminosity“ může znít. Byť žádná z nových písní nemá takový drajv jako titulní věc minulé nahrávky.

Rozhodně se ale dočkáte temné rituální atmosféry, hororové deklamace i silných skladatelských nápadů. Zmínit mohu například vygradování „Scientia intra Satana“ anebo působivou „Луната свети като смърт”, která patří k ozdobám celého „Decadent Luminosity“. Opět dojde i na orientální vlivy, které se tentokrát nejznatelněji projevují v „Dreaming Kali in the Temple of Fire“. Jediným hluchým místem prvního disku je pro mě „The Dreams of Celestial Beings“, kde zaujme snad jen mírně kakofonický saxofon a sem tam nějaký vedlejší motiv, ale na sedm minut je toho trochu málo.

Haiku Funeral

Druhý disk zase víc ocení ti z vás, kdo mají Haiku Funeral radši v minimalistickém podání, řekněme něco jako dark ambient vyprzněný o další experimentální vlivy. Přestože jsem výše prohlásil, že jsou obě poloviny svým pojetím natolik rozdílné, že mohou v klidu fungovat samostatně, určité společné jmenovatele najít lze. Ať už jde o deklamativní přednes nebo jisté náladové paralely. Budeme-li se ovšem bavit o dopadu, vyhrává u mě docela jednoznačně první část „Decadent Luminosity“. Přestože i v té druhé se najde pár dobrých pasáží a celkově nejde o nepříjemný poslech, to zásadní podle mého nabídne již první polovina.

Na druhou stranu, netvrdil bych, že „Decadent Luminosity“ trpí tradičním neduhem dvojalb, kdy je nezanedbatelná část materiálu pouhou vatou usvědčující interpreta z toho, že měl prostě velké oči. Tady je znát, že Haiku Funeral dali dohromady dost smysluplného materiálu. A nakonec i z toho důvodu, i když nejen z toho důvodu mohu dát palec nahoru.


Yerûšelem – The Sublime

Yerûšelem - The Sublime

Země: Francie
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 8.2.2019
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. The Sublime
02. Autoimmunity
03. Eternal
04. Sound over Matter
05. Joyless
06. Triiiunity
07. Babel
08. Reverso
09. Textures of Silence

Hrací doba: 36:24

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions / Dewar PR

Hádám, že většina z vás, ne-li dokonce všichni, už dávno víte, co je projekt Yerûšelem zač. Ostatně se toho o něm v posledních měsících namluvilo docela dost. Ne snad, že by si tu pozornost nezasloužil. Vše, co souvisí s francouzskou avantgardně blackmetalovou veličinou Blut aus Nord totiž bývá vysoce zajímavé a vlastně už jen tahle spojitost samotná je dostatečným důvodem, abychom se o Yerûšelem intenzivně zajímali.

Hudební svět Blut aus Nord je široký a rozmanitý, to je asi známá skutečnost. Už jen jejich vlastní diskografie se rozbíhá do mnohých směrů a různých tematických či náladových odboček, z nichž některých případně vznikají další projekty či přinejmenším plány, které však ani zdaleka ne vždy dojdou finální realizace v podobě publikace oficiální nahrávky. Spíš většinou zatím nedošly a zůstávají jen jako nápady, o jejichž progresu něco ví jedině sám hlavní mozek Vindsval.

Yerûšelem nicméně patří k těm vedlejším projektům, které se svého zhmotnění nakonec dočkaly. Kromě samotného Vindsvala se v sestavě objevuje ještě druhá stálice ze sestavy Blut aus Nord, W. D. Feld.

Yerûšelem potažmo debutová deska „The Sublime“ měla svým pojetím navázat na sound, jejž Blut aus Nord představili na splitu „Codex obscura nomina“Ævangelist, které vyšlo v roce 2016. S čímž lze nakonec docela souhlasit. Osobně bych k tomu dodal ale ještě další vliv z dřívější tvorby Blut aus Nord. „The Sublime“ nechá svou náladou vzpomenout i na trilogii „777“, především tedy na její prostřední část „The Desanctification“ z roku 2011. Což je směřování, které mně osobně plně vyhovuje, protože „777 – The Desanctification“ považuji za jedno z obecně nejzajímavějších děl Blut aus Nord.

Vedle toho nebude od věci mluvit ani o podobnosti s legendárními Godflesh – ostatně to ani zdaleka není poprvé, co se tohle srovnání s Vindsvalovou tvorbou objevuje – anebo třeba P.H.O.B.O.S., s nimiž nakonec Blut aus Nord v roce 2014 také vydali splitko „Triunity“. Asi nepůjde o náhodu, vždyť se na „The Sublime“ objevuje skladba „Triiiunity“, jejíž hrubá baskytara může připomenout obě zmiňované formace. A nejde o jediný song, dále viz třeba „Babel“. Jde nicméně jen o hrubé nástřely, aby šlo nějak přiblížit sound Yerûšelem. Vindsval totiž jako vždy inspiraci (?) taví a ohýbá podle potřeb a představ svého vlastního génia. Což je ve výsledku přesně to, kvůli čemu mají Blut aus Nord takové výsadní postavení.

„The Sublime“ ovšem není bezchybné. Samozřejmě bych byl radši, kdybych mohl říct, že jde o dokonalý prožitek, ale je tu jedna píseň, které bych se já osobně s klidným srdcem zbavil. Jde o úvodní a zároveň titulní track „The Sublime“. Její kytarové linky jsou podle mě až moc melodické; přestože zvukově navazují na charakteristickou „mimozemskou“ náladotvornost kytar Blut aus Nord, zde mi přijdou zbytečně neškodné a nezajímavé. Docela zvláštní, že svou nejslabší chvilku si deska vybere hned na svém počátku. Druhá „Autoimmunity“ už posune laťku o hodně výš a konečně se v ní dostává ke slovu hloubka, jakou člověk od projektu jako Yerûšelem chce a očekává. To nejlepší je ale teprve před námi.

Yerûšelem

Opravdu do tuhého totiž začne jít až se třetí „Eternal“. Vrchol „The Sublime“ se pak nachází mezi dvěma ambientními mezihrami „Sound over Matter“ a „Textures of Silence“, které se obě mohou pochlubit vesmírně-uklidňující náladou. Kvartet „Joyless“, „Triiiunity“, „Babel“ a „Reverso“ pak snese nejpřísnější měřítka.

„The Sublime“ jako celek je samozřejmě výborná deska s jediným slabším článkem v podobě titulní písničky. Jinak jsou jednotlivé tracky skvělé. Co ale z alba dělá velkou věc, jsou celkové dojmy. Ať už jde o mimořádný sound kombinující metalové hřmění, brutální baskytarový zvuk, silné beaty, atmo kytary a zastřené vokály nebo pohlcující atmosféru, již lze považovat za jednu z největších předností Yerûšelem. Tak či onak, „The Sublime“ je bezesporu záležitost, kterou byste měli slyšet.


Peste noire – Peste noire – Split – Peste noire

Peste noire - Peste noire - Split - Peste noire

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 14.12.2018
Label: Militant Zone / La mesnie herlequin

Tracklist:
I. Traditional Part
01. Aux armes!
02. Interlude
03. Songe viking
04. Raid éclair
05. 666 millions d’esclaves et de déchets

II. Degenerate Part
06. Noire peste
07. Des médecins malades et des saints séquestrés
08. Turbofascisme
09. Aristocrasse
10. Domine

Hrací doba: 48:45

Odkazy:
facebook

Mezi vydáním „La chaise-dyable“ a novinky „Peste noire – Split – Peste noire“ uběhly jen tři roky, což na první pohled nevypadá jako nějaká propastná časová prodleva, přesto se toho v táboře Peste noire událo relativně dost. Předně to vypadá, že se Famine snad definitivně odstěhoval na Ukrajinu. Už v době okolo „La chaise-dyable“ šlo vidět jisté návaznosti nebo přinejmenším podporu, když hrdě pózoval v triku nějaké ukrajinské milice ideologicky inklinující k (neo)nacismu.

Faminovy vazby na Ukrajinu byly v následujících letech čím dál tím těsnější a jeho náklonnost k jistým ideologiím, které se v dnešní slušné společnosti příliš nenosí, čím dál tím viditelnější. Ať už jde o zmiňovanou podporu Batalionu Azov nebo vystupování na festivalu Asgardsrei po boku kapel jako Absurd, Goatmoon, Der Stürmer, Sunwheel, Dark Fury či M8l8th. Už jen z tohohle výčtu je asi zřejmé, že kdo na takové akci vystoupí, rozhodně se tam neocitl náhodou či nějakým nedopatřením. Ani nemluvě o užší hudební spolupráci s posledními jmenovanými na EP „Удар милосердия / Coup de grâce“ a desce „Reconquista“ (obě z loňského roku). V tom všem se trochu ztratila zpráva, že Famine do Peste noire přibral nového člena – s klávesami jej doplnil Spellgoth (Horna, Trollheims Grott, ex-Turmion kätilöt).

Skutečnost, že „Peste noire – Split – Peste noire“ nevychází pouze v režii Faminových La mesnie herlequin jako několik posledních alb, nýbrž v kooperaci s Militant Zone, tedy značkou stojící za pořadatelstvím Asgardsrei, ale i třeba videoklipem Peste noire k songu „Le dernier putsch“, do toho celého přirozeně zapadá. Celá tahle viditelnější inklinace naznačeným směrem by ale neměla být překvapením, protože nacionalismus a podobné myšlenky se v tvorbě Peste noire objevovaly dlouhodobě. Navíc se může připomenout, že první demosnímek svého času nesl název „Aryan Supremacy“. Na druhou stranu, z počínání Peste noire jsem měl vždycky dojem lehkého trollingu (v tom dobrém slova smyslu), takže kdoví…

Lze čekat, že tohle explicitní vyjadřování něčeho, co bylo v Peste noire vždycky trochu schované, asi odradí určitou část stávajících fandů. Na druhou stranu přibudou noví, byť budou z trochu jiného posluchačského spektra než dříve – takového, kde ideologické pozadí vítězí nad hudebními kvalitami. Ale pro Famina to prodělečné jistě nebude; asi všichni víme, jak fanaticky jsou náglové schopni ty „své“ kapely podporovat. Osobně ale doufám, že se Peste noire nezvrhnou v tupou hajlovačku, protože to by u hudebně takhle unikátní formace dost zamrzelo. Ale to by byl ten nejčernější scénář, tak moc snad Faminovi ještě nejeblo, aby dokázal Peste noire hudebně dokurvit. Ačkoliv kdoví, jak bude další muzika Peste noire vypadat s vývojem, jejž zlehka naznačuje druhá půle „Peste noire – Split – Peste noire“

Jak už totiž název napovídá, novinka je prezentována jako splitko mezi Peste noire a… Peste noire. Respektive tedy mezi dosavadním zvukem, jejž reprezentuje polovina „Traditional Part“, a novějším experimentálnějším směřováním v rámci takzvané „Degenerate Part“. „Nenápadné“ znázornění obou na obalu v podobě upraveného bílého Famina vedle Famina nalakovaného načerno s řetězem kolem krku bude jistě dalším přiléváním oleje do ohně pro ty, kteří chtějí současné směřování Peste noire nenávidět. Nová promo fotka je ale mega vtipná, to snad musí ocenit každý!

Peste noire

Budeme-li se ale bavit čistě po hudební stránce, nepřijde mi, že by se „Degenerate Part“ až tolik vzdalovalo od toho, o čem produkce Peste noire dlouhodobě je. Respektive dle prezentace a rétoriky jsem čekal mnohem radikálnější posun. Pokud se nebudeme zdržovat s formálním výrazivem a rozjedeme pohádku o pocitech, atmosféře a náladě, pak i ta druhá, takzvaně experimentálnější část do světa Peste noire zapadá. Je samozřejmé nepopiratelné, že od „La chaise-dyable“ došlo k určitému posunu, ale stejně tak si myslím, že není nutné dělat z komára velblouda. Jinými slovy, mluvit třeba o hip-hopu je podle mě trochu retardované a můžou to dělat leda tak posluchači metalu, kteří opravdový hip-hop snad ani neslyšeli. A to platí i v případě songů jako „Aristocrasse“ nebo „Domine“, které mají s přivřenýma očima k nějakému rapu asi nejblíže a něco jako beaty se tu objevuje.

Obecně bych nicméně řekl, že „Peste noire – Split – Peste noire“ patří k tomu slabšímu z tvorby kapely. Nějaké ideologické bojůvky mám těžce na párku, takže se na to koukám +/- objektivně – a z tohoto pohledu mi, jakožto člověku, jenž má muziku Peste noire obecně rád, nepřijde novinka tak dobrá jako dřívější věci.

Za korunní dílo novější éry Peste noire považuji opus „L’ordure à l’état pur“ z roku 2011. Na něj se následující dvě desky „Peste noire“ a „La chaise-dyable“ nedotáhly. Přesto byly obě stále skvělé a nabídly i bez přehánění excelentní skladby. Na „Peste noire – Split – Peste noire“ prakticky neslyším song, který by byl schopen mě odpálit takovým způsobem. Asi nejblíže k tomu ideálu má úvodní „Aux armes!“, jež se mi sice zpočátku (byla vypuštěna dopředu jako singl) zdála trochu nevýrazná, ale našel jsem si k ní cestu a teď můžu s klidným srdcem říct, že mě opravdu baví. Další písničky nejsou debilní, v tradiční i degenerativní půli se najdou slušné momenty (třeba jedna pasáž v „666 millions d’esclaves et de déchets“ je bez keců výborná), nicméně už žádný track není jako celek taková síla, jak bych si u Peste noire představoval.

Z toho by mohlo vyplývat, že „Peste noire – Split – Peste noire“ lze považovat za zklamání. Formálně vzato vlastně ano, dalo by se to nazvat i tahle. Obzvlášť s přihlédnutím k tomu, že už nyní vím prakticky s jistotou, že z dlouhodobého hlediska se novinka zařadí na chvost oblíbenosti jednotlivých desek Peste noire. Na druhou stranu bych kecal, kdybych tvrdil, že mě to vůbec nebavilo poslouchat. Rozporuplnost by tedy možná bylo příhodnější pojmenování než zklamání.

Peste noire - Peste noire - Split - Peste noire


P.H.O.B.O.S. – Phlogiston Catharsis

P.H.O.B.O.S. - Phlogiston Catharsis

Země: Francie
Žánr: industrial / black / doom metal
Datum vydání: 10.9.2018
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. Biomorphorror
02. Igneous Tephrapotheosis
03. Zam Alien Canyons
04. Aurora Sulphura
05. Neurasthen Logorrh
06. Taqiyah Rhyzom
07. Aljannashid
08. Smothered in Scoria

Hrací doba: 46:40

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity Records

Frédéric Sacri a jeho P.H.O.B.O.S. fungují již od počátku milénia a za tu dobu vznikly celkem čtyři dlouhé desky včetně té současné „Phlogiston Catharsis“, která vyšla u sympatického indického labelu Transcending Obscurity Records. Zde dále vychází více či méně zajímavé kapely jako Drug Honkey, Jupiterian, Mrtvi nebo našinci Et moriemur a Slováci 0n0.

P.H.O.B.O.S. hrají autenticky industriální (!) metal; zda bychom je dále kategorizovali jako black nebo doom, je už podružné, alespoň pro mě. Kapela navazuje na Godlesh nebo Pitchshifter, ale zároveň z jejich tvorby cítím odlidštěnou atmosféru, kterou si spojuji s „moon musick“ Coil, NON, hnusnějšími skladbami Throbbing Gristle případně i Skinny Puppy. P.H.O.B.O.S. se dále hlásí k tvorbě starých Swans nebo Einstürzende Neubauten, tudíž je snad evidentní, že nejsou případem kapely, která by svůj tuctový metálek jen „ozvláštnila“ pár samply tucaček či kovového lomozu.

I když P.H.O.B.O.S. svůj sound budovali bezmála dvacet let, tak nejspíš nebudu sám, kdo k nim řádně přičuchnul až díky splitku s Blut aus Nord. Obě kapely spojuje svojský náhled na hudbu, kterou produkují a i když bych francouzské veličiny nerad srovnával, protože to není žádné ze stran ke cti, určitě mi následující odstavec umožní přilákat pár potenciálních posluchačů. Pravdou ostatně je, že pokud byste nezasvěcenému pustili jisté pasáže „Phlogiston Catharsis“ (za všechny bych zmínil aspoň pasáž okolo první minuty v „Aurora Sulphura“), nepochybuji, že by mu/jí připomněly právě Blut aus Nord z období první desky série „777“ či vůbec celou tzv. industriální větev kapely. Zvuk nástrojů, jisté skladatelské postupy, vokály a silná, prazvláštní atmosféra Blut aus Nord evokují, ale nelze zde mluvit o inspiraci, jako spíše o jakési duchovní spřízněnosti. Ostatně P.H.O.B.O.S. nejsou ani zdaleka tak pevně ukotveni v blackmetalovém výrazu, plus je „Phlogiston Catharsis“ detailnější a produkčně mnohem zajímavější deska než hromada posledních titulů Blut aus Nord včetně nadcházejícího debutu Yerûšelem. Tím ale v žádném případě nesoudím, kdo je „lepší“ umělec.

Když jsem s poslechem „Phlogiston Catharsis“ před zářijovým vydáním začínal, uchvátila mě hloubka a těžkotonážnost produkce s hromadou detailů, jež bylo v repetitivně vystavěných kompozicích možno nalézt. Dělalo mi radost desku studovat. Avšak na druhou stranu, když jsem ji na nějaký čas odložil a věnoval se nahrávkám/záležitostem jiným, album sešlo z mysli do takové míry, že když jsem se k němu po pár týdnech vrátil, nedokázal jsem si vybavit konkrétní hudební nápad; pouze tu atmosféru a vědomí, že v té či oné skladbě se děje něco zajímavějšího. Každopádně opětovný návrat byl podobně působivý jako rané průzkumy. To přispělo, že „Phlogiston Catharsis“ ani nevnímám jako běžnou metalovou desku. Ostatně odstavec výše pojednávající o industriálních kapelách, které P.H.O.B.O.S. zřejmě ovlivnily, má své opodstatnění. Zatímco u Godflesh a Blut aus Nord nalezneme pamětihodné riffy či melodie, zde hrají prim vibrace, rytmy a nelidská atmosféra. Nebo ještě jinak řečeno, nahrávce vládnou úžasně naprogramovaný bicí automat s destruktivní basovou kytarou.

Když v posledních týdnech vidím „Phlogiston Catharsis“, jak okupuje vyšší pozice některých výročních žebříčků, nijak se tomu nedivím, protože to je skutečně jedna z nejzajímavějších „metalových“ nahrávek minulého roku, byť na mě spíše působí jako starý dobrý kovový industrial (který poslouchám jen vzácně) v jiném šatě. V mém osobním žebříčku by tedy noví P.H.O.B.O.S. až tak vysoko nevystoupali, ale „Phlogiston Catharsis“ za důkladný poslech stoprocentně stojí.


Nécropole – Solarité

Necropole - Solarite

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.11.2018
Label: Northern Heritage Records

Tracklist:
01. Aurore
02. Ferments de corruption
03. Le culte du héros
04. La voie est la vertu
05. L’orbe du monde
06. Sous l’egide d’eros

Hrací doba: 45:35

Odkazy:

Francouzský projekt Nécropole se zdá být novou akvizicí na blackmetalovém poli. Ve skutečnosti však tato formace funguje již pět let a do nynějška sbírala krátkohrající zářezy. Všimnout si nicméně šlo. Já osobně jsem Nécropole zaznamenal s druhým demosnímkem „Ostara“ z roku 2015 a ještě o rok později jste mohli kapelu zachytit díky bezejmenné kompilačce, která vyšla u kultovního finského labelu Northern Heritage Records. Vedle toho jste mohli objevit i Caverne, což je druhý jendočlenný projekt Amertumea, jehož dlouhohrající debut „Aux frontières du monde“ vyšel shodou náhod rovněž v roce 2015.

Každopádně, první velká deska Nécropole nese název „Solarité“ a vyšla až letos, i tentokráte pod značkou Northern Heritage Records, a hned zkraje mohu pochválit její obal. Ne poprvé. Ostatně byla to právě obálka, díky níž jsem si svého času všimnul „Ostara“ a pustil se do poslechu. Demosnímek sice nebyl vysloveně zázračný, ale své kvality nesporně měl a vlastně mě docela bavil. I to byl důvod, proč jsem se poslechu „Solarité“ nebránil, a když jsem zaznamenal jeho vydání, záhy jsem se vrhnul na věc.

Jak už tomu tak bývá, zvuk „Solarité“ je oproti demo-tvorbě čistší a stravitelnější. Naštěstí ale ne natolik, aby se z muziky Nécropole vytratila veškerá špína a dojem, že člověk poslouchá undergroundovou kapelu. Což je důležitější, než se na první pohled může zdát. Ten posun je v tomto případě relativně citlivý a pořád to dává smysl. Většinou mi sice podobné „vylepšení“ soundu není příliš po chuti a spíš jej kritizuji, ale zrovna u Nécropole si myslím, že to atmosféře hudby spíš pomohlo.

Už na demech bylo cítit, že Nécropole nejsou cizí melodie, které tím pádem nyní vyniknou ještě o kus víc. Nečekejte ovšem žádné homodějské pidlikání, na „Solarité“ se pořád hraje black metal. Samozřejmě, že se ani zdaleka nepřibližuje nějakým skutečným extrémům, ale říct black metal a melodie v jedné větě přece není žádné kacířství a desky jako „Solarité“ toho ostatně mohou být důkazem, že tyhle dvě věci k sobě ladí.

První song „Aurore“ mi ještě zas tak zázračně nezní, i když pořád je to relativně fajn. Čím dále ovšem deska postupuje, tím víc mi přijde, že její kvalita roste. Od třetí skladby „Le culte du héros“, která jen tak mimochodem může posloužit jako názorný důkaz o výborných melodiích, o nichž jsem hovořil před chvílí, už se „Solarité“ začíná řadit k albům, která jsou sice na první pohled docela nenápadná, ale mají své vnitřní kouzlo a dokážou nabídnout víc, než se může zdát.

Necropole

Důkazem toho, že Amertume ví, co dělá, může nakonec být i předposlední instrumentálka „L’orbe du monde“. Mě osobně většinou tyhle kytarové pindy, kdy šestistrunka musí nabídnout tolik motivů, aby to vyvážilo i absenci vokálů, zas až tak neberou, ale konkrétně tahle píseň je vymyšlená dostatečně vkusně na to, abych ji i já mohl spíš ocenit. A v neposlední řadě je také fajn, že ačkoliv se obejde bez metalových kytarových riffů a prakticky stojí jen na jemnějších melodiích, svou náladou do celkové atmosféry „Solarité“ zapadá.

Samozřejmě netvrdím, že tu mluvíme o nějakém geniálním veledíle. Nic takového. Ne vždy je to ale přece třeba. „Solarité“ je poctivá nahrávka, která má své kvality, solidní atmosféru a po všech směrech působí jako vyzrálý počin s určitou přidanou hodnotu a určený jen těm, kdo chtějí vidět a slyšet i za hranice žánrového středního proudu. Za mě těžce v cajku a tuším, že si tohle občas poslechnu i v budoucnu.


Rats – Notte di terrore (1984)

Rats - Notte di terrore (1984)

Země: Itálie / Francie
Rok vydání: 1984
Žánr: horor / sci-fi

Originální název: Rats – Notte di terrore
Český název: Krysy: Noc hrůzy

Režie: Bruno Mattei, Claudio Fragasso
Hrají: Ottaviano Dell’Acqua, Geretta Geretta, Gianni Franco, Massimo Vanni

Hrací doba: 97 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Není béčko jako béčko. Pod tímhle označením se většinou rozumí filmy, které jsou v lecčems naivní, mají viditelné nedostatky a nemůžou se pochlubit dokonalou produkcí jako u velkorozpočtových snímků. Na každý pád je tenhle přídomek většinou vnímán spíš negativně, ale podle mě trochu neprávem. I některá béčka jsou totiž – jakoukoliv nadsázku stranou – perly a opravdu povedené filmy. Na druhé straně jsou tu i totální trashe, jejichž sledování se rovná hrdinskému výkony.

Tak či onak, béčkové filmy mívají společnou jednu věc. Ať už jsou dobré nebo příšerné, ve většině případů bývají neskonale zábavné, má-li na to člověk buňky. I když je to absolutní sračka, pořád to může být svým zvrhlým způsobem totální prdel a lze si to užít na plné koule.

Jistě už tušíte, kam tím mířím. I dnes se vydáme do hlubokého béčkového bahna a představíme si film, který je ve všech ohledech naprosto strašný. A přesto je ohromná zábava se na něj dívat! Rovnou mohu říct, že všem milovníkům špatné kinematografie lze „Rats – Notte di terrore“, u nás dokonce k sehnání i na DVD pod názvem „Krysy: Noc hrůzy“, jenom doporučit.

Znalcům stačí prozradit, že tenhle biják nenatočil nikdo jiný než Bruno Mattei, notorický italský béčkař (až céčkař). V jeho filmografii najdete prakticky vše, co si hrdlo fajnšmekrů žádá – špatné horory, tupé akční vypalováky, špatná porna. Prostě talentovaný tvůrce každým coulem. „Krysy: Noc hrůzy“ patří ještě k těm jeho filmovějším počinům.

Snímek půl na půl kombinuje eko horor a sci-fi. Děj se odehrává v roce 2230, 215 let po nukleární válce. Aby lidé přežili, zalezli do podzemí, ale některé z nich to po čase přestalo bavit a vydali se zpátky na povrch. Tím se lidé rozdělili do dvou odlišných frakcí. Na povrchu sledujeme bandu kožených nomádů na motorkách, kteří jako by se sem zatoulali z „Šíleného Maxe“. A navrch se mohou pochlubit kulervoucími jmény jako Lilith, Lucifer, Vévoda, Video anebo Čokoláda. Poslední jmenovaná je jen tak mimochodem černoška. Prostě osmdesátky, tohle by už dneska neprošlo jako rasismus. Stejně jako scéna, kdy na ní vysypou mouku a ona začne řvát, že je bílá.

Každopádně, naše partička přijede do nějakého rozbořeného města a vleze do náhodného baráku. Zdá se, že tu objevili jackpot – je tu jídlo, filtrace vody, ve sklepě dokonce skleník s rostlinami. Jenže brzo je sranda přejde, protože kromě toho je tu také asi tak miliarda agresivních krys, které zanedlouho začnou útočit.

Rats - Notte di terrore (1984)

Celý tenhle biják je tak debilní, že vlastně ani nevím odkud začít. Příšerné herecké výkony jsou samozřejmostí, smrtelně vážně myšlené dialogy také nechtěně generují jednu epickou hlášku za druhou. Pro bijáky tohoto ražení klasika. Nechybí ani logické lapsy a imbecilní chování postav. Nikoho nenapadne jít se schovat do jiného baráku, pořád dokola se zkoušejí zabarikádovat v tom samém domě. A když už se v nějaké místnosti zabarikádují, tak zapomenou zajistit jedno okno (!), aby na ně mohly krysy znovu vletět. A v neposlední řadě – proč mají v roce 2230 na hlavě všichni účesy z osmdesátých let?

Opravdová prdel nicméně přichází až se samotnými krysami. Jejich útoky jsou totálně legendární. Na oběť vždycky spadne jedna krysa, pak druhá, pak třetí… a pak někdo zpoza kamery na herce vysype kýbl plný krys. Prostě pecka. Taky mě straně bavilo, jak u záběru na dvě malé neškodné krysy, které si ničeho nevšímaly a jen po sobě znuděně lezly, hrála kurevsky dramatická hudba a herečky ječely, jak když je na nože berou. Chrabří hoši v kožených gatích pak s krysami svádějí boj na život na smrt… a je to mega-vtipné.

Rats - Notte di terrore (1984)

Myslíte si, že to je všechno? To jste ještě neviděli exkluzivní scénu, v níž krysy vyrážejí dveře. Mrtvolou namísto beranidla! Prostě pecka až za roh, kdo se u tohohle nezlomí smíchy v pase, tak snad ani není člověk a nezaslouží si civět na béčka! Humorných momentů je nicméně o mnoho více a k dokonalosti samozřejmě nesmí chybět i nějaká ta krev, full-frontal obou pohlaví a šokující pointa, vedle níž se může jít i „Planeta opic“ zahrabat.

„Krysy: Noc hrůzy“ je naprosto výstavní trash. Ve všech ohledech naprostá sračka, ale právě to z toho filmu dělá tak lákavou podívanou. Pro průměrného diváka samozřejmě nestravitelné, avšak kdo miluje špatné filmy, neměl by si tenhle skvost nechat ujít.

Rats - Notte di terrore (1984)