Archiv štítku: FRA

Francie

You Were Never Really Here (2017)

You Were Never Really Here (2017)

Země: Velká Británie / Francie / USA
Rok vydání: 2017
Žánr: thriller / drama

Originální název: You Were Never Really Here
Český název: Nikdys nebyl

Režie: Lynne Ramsay
Hrají: Joaquin Phoenix, Ekaterina Samsonov

Hrací doba: 89 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Na snímek „You Were Never Really Here“ jsem se dost těšil a do kina jsem šel s očekáváním zajímavého počinu. Chtěl jsem vidět kvalitní indie thriller, který by díky své pozici mohl být trochu odvážnější a nabídnout drsnější podívanou bez příkras a uhlazení pro mainstreamové publikum. Bohužel jsem se dost spletl.

Námět filmu – založený na stejnojmenné knižní předloze od amerického spisovatele Jonathana Amese – sice nepatří k těm úplně nejoriginálnějším, ale pro drsný špinavý thriller poskytoval dobrou výchozí pozici. Válečný veterán Joe se nyní živí jako nájemný drsňák, jenž dělá špinavou práci, na jakou si jej najmou. Je evidentní, že nejde o zaměstnání, které by bylo stoprocentně legální. Ale to je asi to poslední, co by našeho hrdinu trápilo, protože dále už má na práci jen soužití se starou senilní matkou a myšlenky na sebevraždu. Ze své dřívější kariéry vojáka, agenta FBI a také z krušného dětství si totiž (naprosto nečekaně) odnesl pěknou řádku traumat a psychických problémů.

Zdá se, že se na něj usmálo aspoň trochu štěstí, když se svou spojkou dostanou džob za velké prachy. Joe má zachránit dceru vlivného senátora, která pravděpodobně skončila v jednom z vykřičených domů s mladistvými dívenkami, kam si chlíváci chodí ukájet své pedofilní choutky. Joe sem přijde, ztříská všechno na jednu velkou hromadu (aniž by divák viděl cokoliv explicitního…), získá senátorskou dcerušku a jede na místo setkání. V zapadlém motelu na něj ovšem místo bohatého fotra čeká zjištění, že tento spáchal sebevraždu, načež do místnosti vtrhne komando, které si dceru vezme zpátky a pokusí se Joea zabít. Odsud se mu celý jeho už tak bídný svět drolí a postupně zjišťuje, že pedofilní gang sahá až na nejvyšší místa, která o nějakého osamělého hrdinu vůbec nestojí. Vysvětlujte to ale někomu, kdo má neodolatelnou chuť se pomstít, protože mu vyvraždily těch pár lidí, s nimiž se stýkal. A k tomu ještě ta malá dívka, kterou by taky nerad nechal v drápech pedofilního zmetka…

Typické revenge-téma ovšem tvůrci pojali značně artovou formou. Což působí docela zajímavě ze začátku, ale s postupujícími minutami začíná víc vadit než bavit. Vůbec by mi nevadila jistá zkratkovitost a útržkovitost vyprávění, pokud by rušivé flashbacky do minulosti Joea nepůsobily spíš samoúčelně, protože reálně nějaký větší smysl pro vývoj filmu nemají. Leda tak jako osvětlení toho, že hlavní postava je taky trochu psychouš, takže by nikoho nemělo představit, že si zničehonic sundá triko. Asi.

Zjistil jsem ale, že ještě víc mi vadila skutečnost, že součástí formy „You Were Never Really Here“ je prakticky nulové vyobrazení násilí, ačkoliv film sám o sobě násilný je (respektive měl by být). Oblíbená zbraň Joea je kladivo, ale kamera divákovi nikdy nedopřeje pohled na to, jak jím hlavní hrdina nemilosrdně rube nějakého hajzla. Při první akci to ještě vyznívá poměrně zajímavě, ale když se závěrečná bitka skládá pouze ze záběrů z toho, jak Joe odchází od další mrtvoly, zjistil jsem, že z principu syrový příběh odpírá skutečný pohled na násilí, jímž je protkán. Emočně mě to nezasáhlo tolik, abych byl schopen absenci krvavé práce odpustit. Ani skvělý Joaquin Phoenix v hlavní roli nedokáže zvrátit misky vah na stranu pozitivního hodnocení, protože je jen jedním z mála skutečných kladů.

You Were Never Really Here (2017)

Při celé té artové formě z toho mám tak trochu dojem, že „You Were Never Really Here“ cílí na intelektuálnější publikum, pro nějž by pořádná rubačka kladivem byla nejspíš příliš přízemní. Což je asi v pohodě, intelektuálům to vyhovovat skutečně může, ale takové nekulturní hovado jako já tenhle přístup bohužel neuspokojil. Zůstal ve mně pocit, jako kdyby zvláštně rozehranému filmu chyběla nějaká zásadní ingredience… a pro mě to byla právě tahle.

Mé dojmy z „You Were Never Really Here“ jsou rozporuplné. Ne proto, že jsem dostal trochu něco jiného, než jsem očekával, nýbrž proto, že to, co jsem dostal, mě nedokázalo divácky plně uspokojit. Určitou zajímavost tomu upřít nelze, kamera je místy nápaditá a soundtrack některým scénám dodává větší šmrnc než samotný obraz. Na druhou stranu, jiné momenty naopak působí trochu natahovaně, což u 90minutového snímku není úplně košer vizitka. Měl-li bych to shrnout, řekl bych, že „You Were Never Really Here“ je pokus o artové zpracování žánru, jemuž artový přístup nesedí. Nevadí mi, že jsem to viděl, ale podruhé to opakovat nemusím, a kdyby to bylo delší, už bych se asi fest nudil…

You Were Never Really Here (2017)


Amnutseba – Demo II

Amnutseba - Demo II

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.2.2018
Label: Caligari Records

Tracklist:
01. III
02. VI

Hrací doba: 15:35

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Caligari Records

Vloni v létě jsem tu do malých recenzí přidal článek o (jak jinak než) záhadném blackmetalovém tělesu Amnutseba z Francie. První demosnímek sice nepatřil k těm, které by člověku vyrazily dech, ale jisté kvality měl. Nahrávku jsem tehdy hodnotil asi tak, že je na ní cítit nemalý potenciál, ale slušela by tomu ještě hlubší atmosféra a schopnost svého posluchače uhranout. Dojmy po poslechu prvotiny nicméně zůstaly pozitivní, takže jsem se nijak nezdráhal pustit se do poslechu druhého demosnímku, jenž vyšel letos v únoru.

S názvy si Francouzi příliš hlavu nelámou. První demo se jmenovalo jednoduše „Demo“ a druhé demo se jmenuje úplně stejně jednoduše „Demo II“. Anonymní číslování mě vždycky bavilo (bez ironie), takže proč ne. A že to s ním Amnutseba myslí vážně, dokazuje i srovnání seznamu stop prvního a druhého demosnímku.

Na prvním demu se objevily skladby „I“, „II“, „IV“ a „V“. Nebojte, nic jsem nevynechal a do pěti počítat také umím – trojka zde skutečně nebyla. Jestli se ptáte, kam se Francouzům zatoulala, nyní je odpověď jasná – na „Demo II“, kde „III“ doplňuje ještě píseň „VI“.

Popravdě by mě docela zajímalo, nakolik bylo tohle rozdělení respektive rozčlenění plánované dopředu, protože poslech nasvědčuje tomu, že bylo. Rozdíl mezi „Demo“ a „Demo II“ je totiž znatelný a skutečně se nejedná jen o to, že na prvotině všechny čtyři songy trvaly od čtyř do pěti a půl minuty, zatímco zde si pro sebe obě stopy zabraly bezmála osm minut. Posun je cítit i v samotné hudební stránce…

Předně se mi zdá, že na dvojce ubylo disharmonií. Ne snad, že by úplně vymizely, ale jsou prezentované s větším rozumem. Což výsledku hodně pomáhá, protože „Demo II“ je přehlednější a nepůsobí tak těžkopádně jako jeho předchůdce. A to je dobře i vzhledem k tomu, že se skladby o nějakou tu minutu prodloužily, protože nyní lze jejich vývoj vstřebat snáze. Takové prohlášení může znít všelijak, ale ne vždy platí, že trvanlivější muzika je ta, do níž se člověk musí déle dostávat. „Demo II“ se mi zalíbilo takřka ihned, a přesto mě baví déle než „Demo“. Nic z právě řečeného navíc neznamená, že by snad Amnutseba učinili krok směrem ke stravitelnosti, jelikož jde stále o hrubě podzemní záležitost. Týrání nástrojů jen dává větší smysl.

Co oproti prvnímu demosnímku naopak přibylo, to jsou chytré kytarové linky, melodie a především zapamatovatelné momenty. Vypíchnul bych zejména druhou polovinu „VI“, která se mi jeví jako to nejsilnější, co Amnutseba doposud pustili do světa, navrch mě potěšilo, že vše vyvrcholí v noisovém dovětku, jenž k náladě nahrávky sedí jak vyšitý.

Už u prvního dema jsem přemýšlel, jestli bych doma neměl mít kazetu, ale nakonec jsem si ji nekoupil, protože pošta ze zámoří (kapela je možná francouzská, ale obě nahrávky vyšly u amerických Caligari Records) je mastná jako svině. Než jsem se stačil rozmyslet, bylo vyprodáno. V případě „Demo II“ už ale podobnou chybu udělat nehodlám, poněvadž tohle za ty prachy stojí. Opravdu dobrá věc, kterou mohu k poslechu s klidným srdcem doporučit.


Aosoth – V: The Inside Scriptures

Aosoth - V: The Inside Scriptures

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 17.11.2017
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. A Heart to Judge
02. Her Feet upon the Earth, Blooming the Fruits of Blood
03. The Inside Scriptures
04. Premises of a Miracle
05. Contaminating All Tongues
06. Silver Dagger and the Breathless Smile

Hrací doba: 46:11

Odkazy:
web / facebook

Aosoth není kapela, jakou bych řadil ke svým nejoblíbenějším, k takzvaným srdcovkám. Není to formace, bez jejíž hudby bych měsíc nevydržel, ani to není formace, na jejíž nová alba bych čekal jak na smilování a kupoval vše dostupné v první den předobjednávek. Nebudu zastírat, že od toho mám jiná jména. Nepochybně jde však o kapelu, k níž mám respekt a jíž si cením. Stejně tak si myslím, že Francouzi mají na kontě několik výtečných desek. A když tohle říkám, trochu u toho myslím na „III – Violence & Variations“ a hodně u toho myslím na „IV: Arrow in Heart“.

Předpokládám, že s Aosoth jste seznámeni, takže víte, že jsem právě jmenoval poslední dvě řadové nahrávky. A jestli seznámeni nejste, právě jste se tuto skutečnost dozvěděli. Navíc i s ohledem na to, že na dalších následných neřadových počinech Aosoth také drželi vysoký standard, je zřejmé, že ani od „V: The Inside Scriptures“ nešlo nečekat velkou kvalitu…

Stejně tak předpokládám, že když jste s Aosoth všichni seznámeni, „V: The Inside Scriptures“ jste už dávno slyšeli, protože vyšlo loni v listopadu, tudíž víte, že si Francouzi neuřízli žádnou ostudu a že opět nabízejí černý kov na úrovni, jakou mnozí mohou závidět, byť je v tom schované jedno malé „ale“, které říká, že „IV: Arrow in Heart“ bylo ještě lepší. Koho to ovšem sere, když je „V: The Inside Scriptures“ pořád až takhle dobré?

„V: The Inside Scriptures“ uzavírá koncepční sérii nahrávek, která započala s „III – Violence & Variations“. Poslední část velkého celku se ovšem rodila s obtížemi a v jednom momentě dokonce bylo reálnou možností, že deska zůstane nedokončena a nevydána. Vím, že to bude znít jako klišé, ale můžeme být rádi, že tahle varianta nenastala, poněvadž materiál na „V: The Inside Scriptures“ si rozhodně zasloužil spatřit světlo světa.

Lze vcelku bezpečně říct, že „V: The Inside Scriptures“ pokračuje ve stylu svých předchůdců, což dá rozum, když je návaznost zamýšlená a hlubší. Opět se tedy jedná o black metal současné francouzské školy s patřičně dekadentní atmosférou a s kapkou disharmonie, s níž ovšem Aosoth šetří víc než někteří další krajané. Což není špatně. Přijde mi ovšem, že oproti „IV: Arrow in Heart“ ubylo obskurních kytarových melodií a těch skutečně dech beroucích či uhrančivých momentů, což je právě ten důvod, proč si minulého alba cením výše.

Aosoth

Nějakým způsobem to ale vůbec nevadí. Jak už jsem řekl, pořád jde o vytříbenou žánrovou práci. Až by se chtělo říct, že takhle nějak by se podle mého názoru měl hrát „moderní“ black metal. Skladby jako „The Inside Scriptures“, „Premises of a Miracle“ nebo „Silver Dagger and the Breathless Smile“ jsou prostě moc silné a jen těžko si lze v jejich případě stěžovat na nekvalitu. Ani jedné ze šesti přítomných stop ovšem nemám dojem vaty, spíš naopak. A to je samozřejmě dobré znamení.

O svém hovoří už skutečnost, že mi dává smysl vracet se k „V: The Inside Scriptures“ s takovým odstupem, i když už jste desku nejspíš všichni slyšeli. Jakkoliv taková recenze může postrádat význam z hlediska objevitelského či odporučovacího, pořád dobře poslouží jako prostředek, jak zde nechat nějaký prostor skvělé desce od skvělé skupiny.

S „V: The Inside Scriptures“ se uzavřel dlouholetý koncept, jenž započal v roce 2011. Už před vydáním zpěvák MkM rozpustil sestavu a také seknul s koncerty – možná, že nadobro. Budoucnost Aosoth se tedy zdá nejasná, nakonec i s ohledem na to, jaké patálie MkM řeší v osobním životě. I kdyby to ale čistě teoreticky bylo poslední album Aosoth (ale ne, že bych snad tuhle možnost předpokládal nebo v ní snad dokonce doufal), pak se tahle skupina nemá zač stydět.


Caïnan Dawn – F.O.H.A.T.

Caïnan Dawn - F.O.H.A.T.

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.10.2017
Label: Osmose Productions

Tracklist:
01. Kaos Theos Kosmos
02. Ylem
03. Mara
04. Fohat
05. Thule
06. Fathomless
07. Om

Hrací doba: 48:39

Odkazy:
facebook / bandcamp

Loni na podzim vyšla poněkud nenápadně třetí deska Caïnan Dawn. Přestože je tahle francouzská formace upsána labelu Osmose Productions, nepřišlo mi, že by se o „F.O.H.A.T.“ nějak víc mluvilo nebo že by si tahle nahrávka získala nějakou větší pozornost. Ale tím spíš dává smysl, abychom se na ni podívali alespoň zde, poněvadž jde o výbornou záležitost, která si svůj prostor na našich skromných stránkách rozhodně zaslouží.

To by ale nemělo překvapovat nikoho, kdo zná předcházející věci Caïnan Dawn. Už debutový počin „Nibiru“ z roku 2011 byl velmi dobrý a jeho pokračování „thAVMIAL“ z roku 2014 bylo dokonce skvělé. „F.O.H.A.T.“ tedy udržuje dříve nastolenou laťku kvality, což je hodně fajn, když tato byla u Caïnan Dawn v minulosti položena dost vysoko. Samozřejmě, že by znělo ještě úderněji, kdybych zahlásil, že si Francouzi udržují vzestupnou tendenci a jsou album od alba lepší, ale snad nemáme zapotřebí se honit za senzacemi.

Prohlášení, že „thAVMIAL“„F.O.H.A.T.“ si nakonec cením na stejnou úroveň, možná na první pohled nezní tak „posh“. Ve skutečnosti ale v sobě skrývá určitý podtext, který je mnohem důležitější než povrchní onanie zapříčiněná krátkodobým nadšením nebo absencí sebekritičnosti. Znamená to, Caïnan Dawn jsou vyhraná skupina, která si našla svůj výraz a která dokáže držet konstantní kvalitu. Může to vypadat triviálně, ale zkuste se nad tím zamyslet, o kolika kapelách na metalové scéně bychom něco takového mohli s klidným svědomím říct… Osobně si myslím, že by jich bylo o poznání méně, než o kolika se to říkává. V případě Caïnan Dawn je to však na místě.

Podobně vlastně působí i samotná hudební stránka. V muzice Caïnan Dawn neslyším žádný významný prvek, jímž by se Francouzi jednoznačně odlišovali od okolní konkurence. Na první letmý poslech bude „F.O.H.A.T.“ jistě působit jako nijak zvláštní album. Caïnan Dawn nicméně všechny zdánlivě standardní prvky dokážou poskládat do celku, jemuž nechybí silná atmosféra, vlastní ksicht, určitá osobitost. Je to moc chytře zkomponované, skladby mají hlavu a patu, zajímavý vývoj, dokážou nejen zaujmout, ale leckdy dokonce i zapůsobit. Francouze zdobí skvělá práce na riffech i kytarových melodiích, baví mě i bicí a poněkud zastřené vokály, a přitom nic nevyčnívá, ani nic nechybí, ani nepřebývá. Všechny hudební elementy jsou přesně na svém místě a společně makají ve prospěch vyššího celku, jenž netkví v nějaké instrumentální ekvilibristice. O té přece black metal (a osobně bych i řekl: hudba obecně) vůbec není. Smyslem je předání nějakého hlubšího dojmu v abstraktnější rovině. Právě tohle odlišuje skvělé kapely od těch ostatních a právě tohle Caïnan Dawn ve své tvorbě mají.

Caïnan Dawn

Slušelo by se přejít od obecného tlachání ke konkrétním důkazům, ale „F.O.H.A.T.“ patří k deskám, u nichž mám obrovskou chuť říct, že nedává smysl vyzdvihovat nějaké konkrétní písně na úkor zbytku. Ve všech šesti regulérních kompozicích („Fohat“ je instrumentální mezihra) jsem si dokázal najít bravurní pasáže a u žádné z nich nemám pocit, že by byla delší, než by měla být. Vybrat konkrétní vrchol asi nedokážu, respektive bych nejspíš vybral zrovna ten song, který by mi zrovna hrál v přehrávači. A to rozhodně o něčem svědčí.

Jak vidno, osobně jsem s „F.O.H.A.T.“ nadmíru spokojen. Dle mého skromného názoru jde o výtečnou desku, která si vaši pozornost rozhodně zaslouží, dokonce bych se nebál doporučit i koupi.


Mortis Mutilati – The Stench of Death

Mortis Mutilati - The Stench of Death

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.1.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Nekro
02. Echoes from the Coffin
03. Crevant-Laveine
04. Regards d’outre tombe
05. Onguent mortuaire
06. Portrait ovale
07. Homicidal Conscience
08. Invocation à la momie
09. L’odeur du mort
10. Ecchymoses

Hrací doba: 50:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Mortis Mutilati / Solstice Promotion

Když jsem si před nějakými čtyřmi lety poprvé pouštěl desku „Nameless Here for Evermore“, francouzská formace Mortis Mutilati pro mě byla velkou neznámou. K albu jsem se dostal jednoduše z toho důvodu, že nám ji tehdy vydavatelství Naturmacht Productions poslalo k recenzi, a vzhledem k tomu, že jsme ještě tenkrát došlé věci příliš netřídili a prakticky zrecenzovali vše, co nám dorazilo, pustil jsem se i do poslechu a následně psaní o „Nameless Here for Evermore“, ačkoliv již tehdy šlo o rok starou záležitost.

Počin s ponurým šedivým hřbitovem na obálce mě ovšem příjemně překvapil. Macabre – jenž je mozkem kapely a v její studiové podobě vlastně i jediným členem, který k sobě další lidi přibírá pouze na živá vystoupení – sice nenabízel nijak originální pojetí černého kovu, ale byl to dobře odvedený a sympatický standard se smyslem pro atmosféru a dobře vystavěné skladby.

Vzhledem k tomu, že ani následující „Mélopée funèbre“ z května 2015 nepřineslo žádné velké zklamání, nemusel jsem se nijak zásadně přemlouvat ani k poslechu další řadovky „The Stench of Death“, která je někdy uváděna jako třetí, někdy jako čtvrté řadové album (předmětem sporu je v tomto případě „Sombre neurasthénie“ z roku 2012, jež je někde vedeno jako debut, jinde jako demosnímek… mám dojem, snad ne mylný, že sama kapela se nyní zpětně kloní spíš k tomu, že jde o demo).

I o „The Stench of Death“ lze velmi jednoduše prohlásit, že pokračuje v cestě, již vytyčily oba předchozí počiny. Což asi nepřekvapí, vždyť jen málokterá skupina je skutečně nevyzpytatelná a s každou další nahrávkou uhýbá odlišným směrem. Mortis Mutilati k takovým evidentně nepatří, tudíž se opětovně můžete těšit na lehce zašpiněný black metal ve středních tempech, který znatelně čerpá i ze stravitelnějšího pojetí depressive black metalu (ale nejen odsud).

Což mi připomíná, že by jistě stálo za zmínku, že Mortis Mutilati nehrají žádné velké hnusy nebo divočiny. Jejich black metal je naprosto bezproblémově poslouchatelný i pro lidi, kteří tomuto žánru běžně neholdují, ale zrovna v tomto případě to nemusíte automaticky chápat v pejorativním významu. Přinejmenším já jsem tím nic takového nemyslel. Jednoduše to tak je a já to pouze dávám na vědomí. Vy se k tomu samozřejmě můžete postavit, jak sami uznáte za vhodné.

Osobně si ovšem myslím, že nějaké opovržení si Mortis Mutilati nezaslouží. Je to nakonec dost příjemná muzika. „The Stench of Death“ (a platí to nejen o něm, ale i o jeho předchůdcích) sice nedokáže předat nějaký hluboký zážitek, nezanechá jizvy na duši, ani se nejedná o nahrávku, na niž byste za několik let vzpomínali. Přesto zvládne poskytnout pár poslechů, u nichž se člověk nenudí, a její autoři se za své autorství stydět rozhodně nemusí. V rámci své odnože se jedná o důstojnou práci, která své kvality bezesporu má, stejně jako kousek nějaké té atmošky.

Mortis Mutilati

S onou „stravitelností“ se pojí i melodická stránka. „The Stench of Death“ se melodií skutečně nebojí a hojně jich využívá. Naštěstí se nejedná o nic vlezlého nebo kýčovitého, vše je provedeno vkusně a nenásilně. Navíc v době, kdy žánru vládnou okultní rituály a chaotické znásilňování nástrojů, má takhle melodická blackmetalová nahrávka, která zároveň nesklouzává k symfonickým cajdákům, své kouzlo.

Nechci „The Stench of Death“ prezentovat jako nějaký zázrak, když jím evidentně není. I přesto se ale jedná o solidní počin, u něhož je na místě mírná spokojenost, a to i s vědomím, že nejde o záležitost na dlouhodobé poslechy.


Land of the Dead (2005)

Land of the Dead (2005)

Země: Kanada / Francie / USA
Rok vydání: 2005
Žánr: horor

Originální název: Land of the Dead
Český název: Země mrtvých

Režie: George A. Romero
Hrají: Simon Baker, John Leguizamo, Eugene Clark, Dennis Hopper, Asia Argento

Hrací doba: 93 min

Zdroj fotek: MovieStillsDB.com

„Země mrtvých“ zcela jistě není stěžejním článkem zombie ságy „…of the (Living) Dead“, přesto v ní má určité specifické postavení. Nedotknutelnou volnou trilogii dnes možná vnímáme (přinejmenším tedy já vnímám) jako „staré filmy“, které patří k sobě, ale ve skutečnosti byla každá jedna část natočena v úplně jiné dekádě – „Noc oživlých mrtvol“ na konci 60. let, „Úsvit mrtvých“ na konci 70. let a „Den mrtvých“ v polovině 80. let. Poté se ovšem George A. Romero, duchovní otec série a s dost velkou jistotou největší klasik celého subžánru zombie hororu, odmlčel na celá dvě desetiletí.

Je to právě až „Země mrtvých“, jejímž prostřednictvím se tehdy již 65letý Romero po dvou dekádách vrátil do světa mrtvých, kteří nejsou tak úplně mrtví, mají neustálou chuť na lidské maso a nemohou běhat, protože by si zlámali kotníky. Stigma návratu krále filmových živých-mrtvých do svého žánru je ovšem i největší nevýhodou „Země mrtvých“, s níž se snímek nedokázal poprat bez ztráty kytičky.

Samozřejmě asi nikdo nemohl očekávat, že Romero se „Zemí mrtvých“ překoná své dávné stylotvorné majstrštyky. Co si budeme nalhávat, „Noc oživlých mrtvol“ je základním stavebním kamenem svého subžánru a „Úsvit mrtvých“ platí za etalon toho, jak by měl výstavní zombie horor vypadat – a na něco takového se v roce 2005, kdy už byly natočeny stovky, ne-li rovnou tisíce zombie bijáků, dosahuje jen velmi těžko. „Země mrtvých“ na tyhle klasiky – samozřejmě – nemá. Ale nejspíš právě díky přemrštěným očekáváním je Romerův čtvrtý zombie počin někdy až zbytečně podceňován.

„Země mrtvých“ totiž není vůbec špatný film. Kdo od něj nebude očekávat další nemrtvý pomník, jenž svůj mírně hnijící subžánr posune kupředu, ten uvidí kvalitně udělaný zombie kousek, jemuž navíc Romerův rozpoznatelný rukopis nechybí. Režisér zde svou vizi nemrtvého hororu se ctí a důstojně přenesl do 21. století, a přitom si ponechal svůj přístup a osobitost.

V překladu to znamená, že i na „Zemi mrtvých“ se lze koukat jako na obyčejný horor, pokud v něm nic víc vidět nechcete, ale není zde těžké nalézt další z Romerových oblíbených metafor pro kritiku konzumní společnosti. Ta je citelná, leč podobně nenásilná jako v předcházejících částech ságy. Vedle ní nechybí několik lahůdkových gore záběrů, které ovšem snímek nedegradují do pozice pouhé přehlídky hektolitrů umělé krve, nechybí ani zombie klaun nebo malé cameo Toma Saviniho (dokonce jde o zombie-verzi jeho postavy z „Úsvitu mrtvých“).

I dějově mi „Země mrtvých“ přijde v pohodě a navíc potěší, že i zde Romero volně pokračuje v postupu zombie epidemie. Přeživší se již naučili s nemrtvými žít a začali si budovat novou společnost, která je pokud možno uzavřena před hordami prohnilých hladových hnusáků. Stejně jako před útokem zombies se ovšem tato společnost velmi rychle rozdělí do kast – spodinu, vládnoucí elitu i vychcánky, kteří se v tom naučí chodit. Nemrtví venku ovšem nespí, a jak již bylo naznačeno v předešlém „Dni mrtvých“ skrze nesmrtelnou postavu zombíka Buba, dokážou se učit. A brzy přijdou na to, že město plné živých (= jídla) nemusí být nedobytné.

Land of the Dead (2005)

Slabinou „Země mrtvých“ jsou trochu paradoxně její hlavní postavy. Největší hrdina v podání australského herce Simona Bakera (jestli jej odněkud budete znát, tak s největší pravděpodobností díky seriálu „Mentalista“, kde ztvárnil ústřední postavu) je tak kladný, pozitivní a morálně na výši, až mě to při sledování spíš rozčilovalo. Na Mirka Dušína ve světě, kde se za každým rohem může skrývat chodící mrtvola s chutí na váš mozek, totiž fakt nevěřím. Podobně i hlavní zombie Big Daddy, jenž vede armádu nemrtvých na město, mi přišel až přehnaně chytrý a moc učenlivý. Mnohem víc fungují postavy ve vedlejších rolích, ať už je to Dennis Hopper a jeho byznysmen jdoucí přes mrtvoly (vlastně doslova), John Leguizamo, jenž se snaží si něco trhnout a nebojí se rány pod pás (díky čemuž je mnohem uvěřitelnější než hlavní hrdina), anebo rajcovní Asia Argento v roli drsňačky (podobnost příjmení s legendárním režisérem Dario Argentem není náhodná – je to samozřejmě jeho dcera).

Land of the Dead (2005)

I přes některé mouchy je ovšem „Země mrtvých“ pořád povedený zombie horor, v němž se Romero nezapře. Když nic jiného, „Země mrtvých“ patří k (nej)výraznějším představitelům svého subžánru v aktuálním tisíciletí a legendární režisér jí dokázal vtisknout kus něčeho, díky čemu snímek utkví v hlavě – víc než třeba o rok starší remake „Úsvitu mrtvých“, jemuž se paradoxně dočkalo vřelejšího přijetí od diváků i kritiků. Jistěže na staré kulty to nemá, ale za mě stále v pohodě, mně se tenhle biják líbí.


Heir – Au peuple de l’abîme

Heir - Au peuple de l'abîme

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.10.2017
Label: Les acteurs de l’ombre Productions

Tracklist:
01. Au siècle des siècles
02. L’heure d’helios
03. Meltem
04. L’âme des foules
05. Cendres

Hrací doba: 40:00

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Les acteurs de l’ombre Productions

Heir jsou jednou z těch kapel, na jejichž poslech jsem se nechal nalákat z trochu „iracionálních“ důvodů. Nepřitáhly mě ukázky, ani znalost starších nahrávek, ani nějaké zajímavé jméno v sestavě. Na jejich debutové desce „Au peuple de l’abîme“ mě prostě zaujal obal a v kombinaci se skutečností, že počin do světa na CD i LP vypustili Les acteurs de l’ombre Productions, mi to prostě stačilo na to, abych počinu věnoval trochu svého sluchu.

Nejprve ovšem několik formálních slov k samotné skupině. Pětičlenná formace pochází z francouzského Toulouse a z minulosti má na kontě minialbum „Asservi“ (jehož obálka se mi jen tak mimochodem také velmi líbí) a splitko s krajany In Cauda Venenum a Spectrale. Což samozřejmě není mnoho, ale to ještě nemusí nic znamenat, protože v dnešní době už jsou hranice mezi kvalitou demo počinů a dlouhohrajících desek vydávaných na oficiální značce dávno smazány, takže i začínající kapely mohou vydávat zajímavá díla. Platí to i o Heir?

Žánrová škatule slibuje kombinaci black metalu a sludge. Nejen díky ní a díky stejnému původu, ale i kvůli jisté podobnosti ve vizuálním pojetí (z obálky aktuálního alba to zas tak nevypadá, ale stačí projet sekci fotek na Facebooku Heir, abyste pochopili) jsem si vzpomněl na Regarde les hommes tomber. To asi zní vcelku lákavě a vlastně mohu hned zkraje říct, že i po hudební stránce jsou Heir svým známějším souputníkům v lecčems podobní, ale na jejich kvality bohužel leccos ztrácejí.

„Au peuple de l’abîme“ ve skutečnosti patří k těm albům, na nichž formálně vzato není špatně vůbec nic. Heir pojímají metalový extrém se zapnutým mozkem, své (nutno dodat, že relativně delší) skladby budují rozvážně a dokážou v nich nabízet i zajímavé nápady. Což nemusíte brát jako povinnou floskuli, kterou je nutno prohlásit, aby se někomu nešláplo na kuří oko příliš silně. Některé pasáže na desce jsou skutečně dobré, a to nejen z formálního hlediska. Osobně se mi zdá, že tento pocit narůstá s tím, jak se blíží konec alba, protože nejpovedenější mi přijdou dvě závěrečné písně „L’âme des foules“ a „Cendres“.

Přesto nemohu říct, že bych byl z poslechu „Au peuple de l’abîme“ opravdu na větvi. Emoční dopad nahrávky není nijak zásadní, a jakkoliv mě její společnost neobtěžovala, neslyším žádný zásadní důvod, proč bych se k ní měl v budoucnu (myšleno v horizontu let) vracet. Je nadprůměrná? Přinejmenším lehce zcela jistě ano. Dokonce víc, než by se dle dosavadního vývoje recenze mohlo zdát, protože těch několik hluchých minut, především v rychlých momentech, které Heir moc od ruky nejdou, se dá přežít vcelku v pohodě a to povedenější nad nimi převažuje. Je však „Au peuple de l’abîme“ čímkoliv víc než „jen“ další dobrou deskou z mnoha? Zcela jistě ne.

Heir

A právě v tom tkví její největší svízel. Že zde neslyším nijak zásadní vliv slibované sludge, to mi nevadí. Když ale muziku Heir srovnám s plus mínus podobnými skupinami, mezi něž lze kromě již zmiňovaných Regarde les hommes tomber zařadit i třeba věci jako The Great Old Ones, vím, že v tomhle ranku najdeme i lepší věci.

Zatracení si ovšem „Au peuple de l’abîme“ nezaslouží, pořád jde o poměrně fajnové album. Musím mu přiznat, že postupně se mu podařilo dojmy výrazně spravit, protože zatímco zpočátku mě to nijak nebralo (na čemž se nejspíš podepsala i skutečnost, že úvodní minuty první stopy „Au siècle des siècles“ patří k tomu nejnudnějšímu, co Heir na svém debutu nabídnou), s dalšími poslechy jsem v tom začal nacházet víc oněch pozitiv.

Shrnul bych to tedy tak, že „Au peuple de l’abîme“ stojí někde na půl cesty ke skvělé desce. Heir vykročili správným směrem a z mnohých momentů na jejich debutu je znát, že potenciál rozhodně mají, ale vyhráno ještě není. Případné další album si ovšem rád pustím, což je nakonec také pozitivní znamení.


Dawn of the Dead (2004)

Dawn of the Dead (2004)

Země: USA / Kanada / Japonsko / Francie
Rok vydání: 2004
Žánr: horor

Originální název: Dawn of the Dead
Český název: Úsvit mrtvých

Režie: Zack Snyder
Hrají: Sarah Polley, Ving Rhames, Jake Weber, Michael Kelly, Mekhi Phifer

Hrací doba: 101 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

Ze staré Romerovy zombie trilogie „Noc oživlých mrtvol“, „Úsvit mrtvých“ a „Den mrtvých“ se remaku dočkaly všechny tři snímky, první jmenovaná klasika dokonce hned několika. Předělávka „Noci oživlých mrtvol“ z roku 1990 pod režijní taktovkou Toma Saviniho dopadla velmi dobře. Vzhledem k tomu, že v psaní o celé volné sérii „…of the (Living) Dead“ postupuju v chronologickém pořadí, čeká nás dnes povídání o tom, jestli se podobně povedla i předělávka „Úsvitu mrtvých“.

K remakům jsem pozitivní vztah nikdy neměl a obecně vzato jim příliš nefandím už z principu. Tím spíš je paradoxní, že jsem tu ještě nepsal o remaku, jejž bych mohl skrz naskrz zmrdat, jaká to není sračka. Bohužel (?) ani „Úsvit mrtvých“ z roku 2004 nepatří k počinům, na jejichž adresu bych musel posílat nějaký těžký hejt (ale nebojte se, i na to v dohledné době dojde!). Ve skutečnosti se totiž jedná o dobrý horor, jemuž nechybí tah na bránu, slušná porce brutality, funkční odlehčení i několik velmi povedených momentů, ale…

…ale háček to samozřejmě má. Snímek toho se svou předlohou vlastně nemá zas tolik společného. Jediné, kvůli čemu lze hovořit o remaku, je skutečnost, že se parta lidí před nastartovanou zombie apokalypsou ukryje ve velkém obchodním centru. A to je myslím vše. „Úsvit mrtvých“ se to myslím jmenuje spíše z marketingových důvodů, aby tenkrát do kina nalákali lidi na známou značku opřenou o jedno z nejvíc zásadních děl v subžánru zombie hororu.

Vlastně je až škoda, že si s sebou film nese břímě pouhé předělávky, protože mu škodí víc, než mu toto spojení pomáhá. Přinejmenším tedy z filmového hlediska… kdoví, jak by vypadaly nyní velmi dobré výsledky – celosvětový výdělek v kinech přes 100 miliónů amerických dolarů při rozpočtu 26 miliónů – kdyby se to jmenovalo jinak. „Úsvit mrtvých“ je totiž udělaný velmi dobře, nemá výrazně slabých míst, povinné srdceryvné výlevy jsou okrouhány na minimum, krvavé efekty i masky jsou udělané výborně a výsledek se je nebojí ukázat, navíc zajímavý soundtrack… tehdy debutující režisér Zack Snyder to prostě celé vede správným směrem. Tím spíš je škoda, že se snímek na obchodní dům i takzvané předělávání nevypšouknul a nešel si kompletně svou cestu, když už tak do určité míry stejně činí. S výjimkou motivu obchodního centra totiž nový „Úsvit mrtvých“ od toho starého dost liší.

Jednou ze zásadních změn oproti originálu je, že zombies již nejsou ty pomalé neohrabané mrtvoly, jejichž síla tkví jenom a pouze v jejich ohromném počtu. Zde už to jsou nebezpeční dravci, i pokud jde o jednotlivce, hladoví jsou stejně, ale setsakra zrychlili, takže nyní neváhají pořádat o kus masového žvance sprinterské závody. Sám George A. Romero tuto inovaci v žánru (s níž remake „Úsvitu mrtvých“ rozhodně nepřišel jako první – jen aby to tak nevyznělo) nevzal s přílišným povděkem a prohlásil, že dle jeho názoru zombie běhat nemohou. Rychlost sice zvyšuje tempo a dynamiku, přesto bych v tomto případě souhlasil s klasikem – už jen kvůli tomu, že běžící zombie vypadají v pohybech moc lidsky a málo nemrtvě.

Dawn of the Dead (2004)

Co se děje týče, „Úsvit mrtvých“ zombie nákazu sleduje od začátku. Nesnaží se ovšem nic vysvětlovat, pouze své postavy (i diváky) vrhne do nově vzniklého chaosu, který se rozjede, aniž by kdokoliv chápal, co přesně se děje. Postavy, které se zde v obchodním centru sejdou, jsou úplně jiné než v roce 1978, je jich o poznání víc a tím pádem se odlišuje i průběh a důsledky toho, co, jak a proč konají. Některé z nich jsou ovšem krajně nesympatické a člověk jim pořádné zdechnutí spíš přeje, u některých mě navíc vysoce rozčilovalo i jejich chování, že bych nejradši sejmul sám.

Podobně se výrazně mění i závěr, protože v obchoďáku nezůstaneme až do konce jako v originále. Úplně chybí útok motorkářského gangu, na místo něhož se společenství přeživších pokusí přesunout někam jinam v obrněných autech. Naštěstí se ale happy end zrovna nekoná a závěr „Úsvitu mrtvých“ je patřičně pesimistický, za což jednoznačně palec nahoru.

Dawn of the Dead (2004)

Z technického hlediska má možná remake „Úsvitu mrtvých“ nad starou trilogií navrch. Což je ovšem pochopitelné a byla by ostuda, kdyby to tak nebylo. Jeho emoční dopad však není takový jako u klasik, chybí mu i Romerův charakteristický podtón, díky němuž jsou jeho zombie filmy víc než jen obyčejnou krvavou řezničinou. Na druhou stranu, remake svou nemrtvou hru pořád rozehrává důstojné v kvalitě a se zombie látkou pracovat umí. Sice se nejedná o přírůstek, který by svůj žánr dokázal vyloženě posunout, a mezi novějšími zombie horory přece jenom stojí ve stínu „28 dní poté“, ale i přesto jde o jeden z výraznějších novodobých kousků, v němž se prohánějí nemrtví s chutí na lidské maso. Povedená záležitost.


Milkilo – Atlas

Milkilo - Atlas

Země: Francie
Žánr: alternative / progressive / sludge
Datum vydání: 25.11.2017
Label: Vox Project / Wooaaargh / Dullest Records / Nooirax Producciones / Atypeek Music

Tracklist:
01. Atleast
02. Caravelles
03. Voda
04. Athome
05. Kamet
06. Styx
07. Atoms
08. Coma Cluster
09. Memoires
10. Atlast

Hrací doba: 35:13

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Vox Project

Popravdě řečeno už si ani nevzpomínám, čím a proč mě Milkilo zaujali. Nějaký důvod se však asi našel, protože jsem dospěl k názoru, že bych si měl poslechnout nějakou ukázku. Když jsem si ji poslechl, usoudil jsem, že bych mohl chtít slyšet i celé album. A tak se nakonec také stalo. A mohu říct, že to byl dobrý nápad, poněvadž jde o povedenou záležitost. Ani nemluvě o tom, že představovat v recenzích zajímavou muziku je vždycky přece jenom příjemnější než dissovat sračky stvořené (byť neplánovaně, ale o to je to lepší!) pouze k výsměchu.

Milkilo je francouzské duo pocházející z města Saint-Étienne. Dvojice Anto a Gab funguje už nějaký ten pátek, ale až doposud vydávala jen neřadové nosiče a brázdila koncertní pódia. Na první dlouhohrající pomník přišlo až na podzim loňského roku, po sedmi letech od vzniku skupiny. To se může zdát jako poměrně dlouhá doba, ale výsledná podoba „Atlas“ jasně ukazuje, že cesta, kdy se kapela nejdřív pořádně vyhraje a na své debutové desce se představí už jako vyzrálá formace, je správná a může přinášet zajímavé posluchačské zážitky.

Předně je nutno zmínit, že Milkilo vyznávají především rytmiku. Co to znamená? Je to vcelku jednoduché – Anto hraje na baskytaru, Gab na bicí. Toť vše. Jen baskytara bicí. Dokonce i zpěvu je na „Atlas“ naprosté minimum a album je ve své podstatě instrumentální až na předposlední a poslední píseň „Memoires“ a „Atlast“, v nichž dojde i na nějaký ten vřískot. Samozřejmě, že kapely bez kytar nejsou ničím, co by hudební svět v životě neviděl, a nejspíš každý z nás dokáže z hlavy vypálit hned několik takových, jejichž doménou byla dejme tomu „rocková“ muzika, ale kytara nikde. Nicméně i přesto se nejedná o vyloženě standardní věc a takový případů je rozhodně menšina, tudíž dává smysl to zde explicitně zdůraznit.

A stejně tak dává smysl upozornit na to, že zdánlivá nástrojová jednoduchost a absence vokálu nemusejí implikovat jednoduchost zvukovou – což je přesně tenhle případ. Muzika Milkilo je členitá pulzující masa, v jejíchž útrobách triviální řešení nenajdete. Dokonce bych řekl, pro někoho možná paradoxně, že skladby, v nichž Milkilo přistoupí ke zpěvu, jsou asi tím nejméně zajímavým, co „Atlas“ nabízí. Především tím mám obyčejnější „Atlast“ se sludgovým nádechem, jelikož u „Memoires“, která je s necelými sedmi minutami nejdelší stopou na počinu, se vokál ozve až na samotném konci.

Trochu horší je to s určením toho, co že to vlastně Milkilo hrají za žánr. Nebál bych se použít slovo progresivní… ale progresivní co? Sami Francouzi na svých stránkách uvádějí škatuli noise / sludge kraut, ale jejich produkce dle mého sluchu nezní vyloženě blízce ani jednomu ze zmíněných stylů a jejich eventuální kombinaci bych si taky vyfantazíroval v trochu jiném hávu. Možná nejblíže z těch tří mají Milkilo k tomu krautu díky výrazné rytmické stránce, nicméně bych si nikdy nedovolil tvrdit, že je „Atlas“ psychedelicky rockové album. Nezanedbatelné paralely lze nakonec najít i s tím sludgem, jak už ostatně nepřímo naznačil předchozí odstavec, ale mluvit o noisu je v tomhle případě úplně vedle.

Milkilo

Nakonec se tedy asi budeme muset spokojit s tím, že je to prostě parádní muzika. Když na to přijde, mohu vás alibisticky odkázat na přiložený přehrávač, abyste alespoň kousek „Atlasu“ sami ochutnali. Já mohu jen dodat, že skladby jako „Voda“, „Atoms“ nebo „Come Cluster“ jsou jednoduše skvělé a mají v sobě dost invence na to, abychom mohli s klidným srdcem hovořit o netuctové záležitosti. A to třeba „Atoms“ trvá pouhých 66 vteřin. Výborné nápady lze ovšem slyšet i třeba v „Caravelles“, „Kamet“ či „Styx“.

Z makro-hlediska pak lze pochválit, že kvalitních nápadů a dobrých momentů je po celé nahrávce dost na to, aby se dalo chválit. Mušky jsou jen marginální a člověk je milerád přehlédne ve světle těch nejsilnějších pasáží. V důsledku se tedy jedná o desku, již rozhodně mohu doporučit k poslechu. Pokud by se do budoucna podařilo vychytat i ty méně záživné momenty, které tu a tam objeví, pak už to bude hodně vysoko.


Chaos Echœs – Mouvement

Chaos Echoes - Mouvement

Země: Francie
Žánr: death metal
Datum vydání: 24.1.2017
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Embodied by Perfidious Curls in the Innervated Flux
02. As an Embraceable Magma Leading the Subliminal
03. Surrounded and Amazed by These Unplumbed Abysses of the Inverted Sea
04. Through Kaleidoscopic Haze of Unexpected Extents
05. Shine On, Obsidian! Ego! Ego! Echo Back to the Yearning of the Self!
06. Alas! Here Is the Feebles’ Assent, Exalted by Your Mouth Full of Flies

Hrací doba: 32:50

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nuclear War Now! Productions

V lednovém eintopfu jsem psal, že nové album francouzských Chaos Echœs musíte slyšet. Proč takové tvrzení? Protože kapelu velice respektuji a přijde mi děsně nedoceněná. Alespoň si myslím, že ji v záplavě kopírek Gorguts, Ulcerate a Portal nejde příliš vidět, čímž ovšem nechci říci, že by Frantíci patřili mezi nějaké napodobitele. Spíše bych si je dovolil postavit oněm zmíněným kapelám naroveň, alespoň z toho důvodu, že k žánru přistupují originálním až vizionářským způsobem a podílejí se tak na jeho dalším smysluplném růstu.

První EP „Tone of Things to Come“ mě zaujalo svou temnou, psychedelickou atmosférou a regulérní full-length „Transient“ už kapelu definoval jako deathmetalové unikum. Psychedelie zdánlivě ubylo, ale skladby stále otevíraly okna do prapodivných krajin a zvlášť „Advent of My Genesis“ a „Kyôrakushugi“ byla fakt neskutečná ZLA. Kromě těchto regulérních nahrávek Chaos Echœs následovali i cestu ryzí improvizace, která dala za vznik bočním titulům „The Unfathomable“ a „Duo Experience / Spectral Affinities“. Ty jednoduše řečeno nabízí materiál ve stylu „Interzones“, tedy ambientních drone ploch, které sloužily jako předěly mezi „normálními“ skladbami na „Tone of Things to Come“ a „Transient“.

Než se začnu pořádně věnovat desce nejnovější, snad by se pro doplnění kontextu hodilo pár slov ke kapele samotné. S předchozí inkarnací v podobě Bloody Sign nejsem příliš obeznámen. „Chaos Echoes“ bylo jméno jejich poslední desky, poté však Ilmar a Kalevi Uibovi zatoužili posunout výrazivo mnohem dál. Info, jak bráchové hrají v různých nemetalových projektech s rozsahem od středověké hudby, po progrock a psychedelický jazz rock, případně že prošli hudebním vzděláním, může působit jako triviálnost, ale jsou to střípky, kterou uměleckou mozaiku Chaos Echœs nezanedbatelně doplňují. Stejně jako fakt, že basista Stephan Thanneur je zároveň výtvarníkem, jehož díla zdobí desky Svart Crown, Stargazer nebo Dirge. Vizuální stránku své domovské kapely má samozřejmě pod palcem on a musím říct, že zvuky se s obrazy doplňují až nevídaně dobře. Sám Thanneur se například vyjádřil, že při skládání „Transient“ vytvořil pár obrazů, aby členové mohli nasát jejich atmosféru a po dokončení kompozic byly tyto obrazy přepracovány pro booklet. Když čumím na cover „Mouvement“, tak mě napadá, že něco podobného se dělo i tady. Sestavu na této nahrávce uzavírá dnes již bývalý člen, kytarista Fabien W. Furter (Wheelfall, ex-Phazm).

„Mouvement“ sice přímo navazuje na „Tone of Things to Come“ a „Transient“, ale zároveň se od nich v několika ohledech liší. Za prvé zde chybí „Interzones“ a za druhé je novinka o šest a půl minuty kratší než prvotní ípko a skoro o polovinu než dlouhohrající debut. Nedostatek nápadů? Nikoliv, Chaos Echœs svou esenci do těch necelých třiatřiceti minut nekompromisně natlakovali, ovšem bez toho aby se uchylovali k frenetickému honění notiček. První skladba je sice slušný námrd, ale ty ostatní nabízejí každá něco jiného. Pryč jsou rozmáchlé a postupné výstavby motivů a uhrančivé repetice. Riffy se nacházejí v trvalém stavu proměny, kytary v levém a pravém kanálu se neustále plazí a větví jako magma deroucí se na povrch zemskými puklinami. Avšak basa i bicí zde hrají roli zcela zásadní a to nikoliv výhradně ve formě, kterou nabízí například druhá skladba, kdy rytmická sekce vystoupí do popředí, zatímco kytary vytváří abstraktnější atmosférické plochy. Původně jsem si pohrával s myšlenkou představit všechny skladby zvlášť, protože každá představuje základní koncept dostatečně jinak, ale to by nemělo valného smyslu, když se jedná se o natolik kompaktní dílo, které je nutno brát jako celek.

Chaos Echoes

O Chaos Echœs mohu s klidným svědomím napsat, že se jedná o spolek opravdu nezaměnitelný, ale s novinkou mě v rámci progresivního extrémního metalu jedna spřízněná kapela přeci jen napadá, a to Aluk Todolo. „Mouvement“ by teoreticky mohlo představovat mezistupeň mezi hypnózou „Occult Rock“ a chaosem „Voix“, i když je zdejší hudební výrazivo převážně (death)metalové. Obě veličiny dynamicky rozvíjejí své skladby, na čemž mají výrazný vliv bubeníci, jelikož i se svými nástroji hrají komplexní riffy. A navíc, „Mouvement“ je téměř instrumentální záležitost. S výjimkou úvodních výkřiků a pár šepotů album k posluchači promlouvá až do poslední skladby primárně skrze kytary a bicí; příležitostně zvukovou koláž doplňují i další nástroje, jejichž úplný výčet naleznete na Bandcampu kapely. Je jich hodně a některé ani neznám. Konec patří „zmetalizované zeuhlovské invokaci“, která je v úplném závěru již ryze vokální, avšak nevím, zda hrdla členů interpretují slova v existujícím lidském jazyce. Nejen v této pasáži vysvítá vliv legendárního francouzského avant-progu Magma.

Je samozřejmě příliš brzo plácat o desce roku, i když ji poslouchám skoro dva měsíce a jsem kurva nadšen. Není to hudba pro každého, ale docenění přítomné originality a hlavně kvality jistě nebude příliš náročné. „Mouvement“ je radost poslouchat, analyzovat i prožívat a určitě se vyplatí ho aspoň párkrát prohnat sluchátky za plného soustředění.