Archiv štítku: FRA

Francie

Dead End (2003)

Dead End (2003)

Země: Francie / USA
Rok vydání: 2003
Žánr: supernatural horror

Originální název: Dead End
Český název: Smrt přichází v bílém

Režie: Jean-Baptiste Andrea, Fabrice Canepa
Hrají: Ray Wise, Lin Shaye, Alexandra Holden, Mick Cain

Hrací doba: 85 min

(Budou velké spoilery.)

Kdysi jsem čítával časopis DVDMag, který, jak už jeho název napovídá, recenzoval filmy nově vycházející na DVD. Později se z něj celá redakce trhla a založila nový časák Filmag. To bylo všechno ještě předtím, než naběhla móda levných DVD v pošetkách, která dost změnila do té doby standardní prodej DVDček, zničila DVD půjčovny a vlastně zlomila vaz i podobným časopisům.

Svého času jsem tenhle časák dost žral a věřil jeho názorům. Když tam tedy kdysi vyšla nadšená recenze na horor „Dead End“, chtěl jsem ten biják hodně vidět. To se mi v dohledné době nepovedlo, ale nějak jsem si i po těch letech zachoval mindset, že to bude dobrá podívaná, a s tímhle očekáváním jsem se na „Dead End“ nyní šel dívat.

Slibně se ostatně tvářilo i vcelku solidní obsazení. V hlavní roli se představuje Ray Wise, jehož si můžete pamatovat díky kultovnímu seriálu „Twin Peaks“ nebo akční klasice „RoboCop“. Svoje má v hororech odehráno také Lin Shaye, již jste mohli vidět třeba v „Critters“, „2001 Maniacs“„Insidious“ a hromadě dalších.

Sám film se zpočátku skutečně tváří zajímavě. Vypraví o rodince – máma, táta, syn, dcera a přítel dcery – jedoucí na Štědrý den za babičkou na večeři. Po cestě se jim ale začnou dít dost divné věci. Nejdřív potkají holku celou v bílém a vezmou ji do auta i s jejím dítětem, protože vypadá, jako kdyby měla nějakou nehodu. Když se ale rodinka rozdělí a v autě zůstane jen nemluvná dívčina s oním přítelem, ukáže se, že děcko je ve skutečnosti mrtvé. Příště už rodina přítele uvidí uvězněného v podivném odjíždějícím autě a pak jej najde o kus dál na silnici rozsekaného na maděru.

Postupně za podobně zvláštních okolností odpadávají i další členové rodiny nebo jim střídavě začíná jebat, ani nemluvě o dalších nevysvětlitelných událostech jako zastavených hodinkách nebo nekončící cestě bez křižovatek, odboček či benzínových pump.

Zpočátku je „Dead End“ opravdu zábavné. Filmu se daří hezky skloubit mysteriózní tajemno a humor, dokonce i hlášky, aniž by se z toho stala vyložená komedie. Tenhle kontrast se mi líbil a přišlo mi dobré, že se jej podařilo odměřit s takovou lehkostí. Vůbec jsem nečekal, že bych se u toho takovým způsobem zasmál, a přitom tomu nechyběla atmosféra. Ani nemluvě o tom, že nějakou chvíli jsem byl opravdu zvědavý, co se z toho vyklube.

(A jestli nechcete vědět, co se z toho vyklube, přestaňte číst.)

Dead End (2003)

Problém nastává v tom, že jak minuty pomalu přibývají, pomalu vám začne docházet, že z toho nejspíš nic moc nevyleze. Když se pak stopáž začne nebezpečně krátit, z pocitu se stává prakticky jistota – buď z toho nevyleze nic, anebo přijde nějaká dementní pointa à la „někomu se to celé jenom zdálo“.

No a nakonec se ukáže, že přesně tohle je ten případ. Když „Dead End“ dolezlo ke svému rozuzlení, tak už mě to nepřekvapilo a nechápal jsem, jak jsem mohl být tak naivní a čekat od toho cokoliv kreativnějšího a invenčnějšího. Nápověd ostatně snímek poskytl hned několik. Když se nad tím zamyslím, tak svým způsobem to „Dead End“ jasně naznačí hned na svém začátku, člověk jen nesmí ignorovat jeden zdánlivě bezvýznamný detail.

Dead End (2003)

Samozřejmě hodně záleží na tom, jak se k podobným pointám stavíte. Pokud vám nevadí, nebude vám vadit ani „Dead End“, poněvadž v tomhle ranku filmů, které na konci udělají obrat „a všechno je úplně jinak, nic z toho se reálně nedělo“, vlastně není špatné, minimálně první polovina mi přišla docela fajn.

Já osobně ale tenhle druh pointy nemá vůbec rád. Přijde mi to jako hrozné klišé a hlavně mi to přijde jako strašně lenivý a pohodlný způsob, jímž se dá vysvětlit prakticky cokoliv. Navíc se to objevilo už v tolika filmech, že mě spíš namíchne, když to vidím v nějakém dalším. To se bohužel týká i „Dead End“. Pro mě rozuzlení shodilo celý biják, protože jej nejsem úplně schopen docenit. Škoda. Asi nemusím dodávat, že tím pádem jsem si z „Dead End“ ani zdaleka neodnesl tak dobrý pocit, jak jsem v předstihu doufal.

Dead End (2003)


Hel.IV – Palm on the Altar

Hel.IV - Palm on the Altar

Země: Francie
Žánr: industrial techno
Datum vydání: 9.9.2020
Label: Green Fetish Records

Hrací doba: 28:30

Odkazy:
facebook / bandcamp

Techno je v Čechách neodmyslitelně pojeno s feťáctvím, vygumovanými hlavami a košilatě vtipnou prupovídkou tuc-tuc. Není se vlastně čemu divit, stereotypní vyobrazení techna svádí žánr častovat negativy. Jenže takové to kvazitechýnko, které širší obec zná z filmů či starších TV hitparád, toho moc nemá s technem jako takovým společného.

Žánr přitom není třeba zevrubně studovat pro odhalení pravého jádra – třeba po nedlouhé době poslouchání nahodilých techno setů na YouTube začne být algoritmus milosrdný a odmění se servírováním návrhů, přes které se dá proklikat do podzemí nemilosrdné pulzující elektroniky. Zničehonic se stáváte svědky industrial techna.

Hel.IV je po boku I Hate Models a SNTS jedním z tvůrců, který tento subžánr prezentuje v nejryzejší podobě – na kost osekaná, trestající a natlakovaná sonická kladiva za minimální asistence melodie, přechodů a příjemných organických prvků. Hel.IV si více tyká s ambientními šumy, hluky, řezavými synťáky a zkreslenými samply. Některé tracky obsahují nepatrnou dávku melodických motivů, jiné pod strojovým pochodem nelítostných kopáků budují syntetickou gradaci. Zbytek portfolia se soustředí na surový rytmický trest zvukem.

„Palm on the Altar“ nabízí pouhé tři skladby, každá z nich však reprezentuje tři výše zmíněné sféry umělcovy tvorby. „More Than Meets the Eye“ dá okusit nejvíce schůdnou variantu: strohá syntetická melodie proplouvá napříč skladbou a za asistence ambientních podkresů pozvolna graduje. „Let Them Fall“ nabízí agresivní kontrast – na páteři z narvaného kopáku a deklamujícího samplu se bez větších návazností přepínají nemelodické plochy skoro až do finiše. Stejnojmenná „Palm on the Altar“ z nadhozeného tlaku neubírá – kopavý rytmus se zde snoubí se schizofrenním syntezátorem a níže posazenou, téměř orchestrálně působící linkou. EP končí zaměnitelným remixem první skladby, který jsem si při dalších posleších odpouštěl.

„Palm on the Altar“ je dalším kvalitním přírůstkem do katalogu krátkých nahrávek Hel.IV. Pádně agresivní, úměrně atmosférické a rychle plynoucí EP zaškrtává všechna povinná políčka industriálního techna, snáší opakované poslechy a prostě bez lítosti rozjebává.


Haute tension (2003)

Haute tension (2003)

Země: Francie
Rok vydání: 2003
Žánr: slasher / new french extremity

Originální název: Haute tension
Český název: Noc s nabroušenou břitvou

Režie: Alexandre Aja
Hrají: Cécile de France, Maïwenn, Philippe Nahon

Hrací doba: 91 min

(Budou velké spoilery.)

Řekl bych, že francouzský režisér Alexandre Aja prorazil do mezinárodního povědomí především díky remaku kultovního hixploitation hororu „The Hills Have Eyes“, jejž já osobně dodnes považuji za jednu z nejlepších a nejsmysluplnějších hororových předělávek. Stejně tak i pro samotného Aju se dodnes jedná o kvalitativní špičku jeho tvorby, na niž se asi jen těžko někdy dotáhne, protože v případě „The Hills Have Eyes“ jednoduše zamakaly všechny složky na maximum a spojily se do nadupadného celku, jenž se pro mě stal moderní hororovou klasikou.

To nicméně neznamená, že by Alexandre Aja už nikdy potom anebo nikdy předtím neudělal slušný biják. Ostatně, dohled nad předělávkou „The Hills Have Eyes“ nedostal od legendárního Wese Cravena jen tak pro nic za nic. K téhle práci mu totiž výrazně pomohl jeho předešlý počin „Haute tension“. Není se čemu divit, protože Aja už zde ukázal, že má páru o tom, jak natočit brutální adrenalinový horor, který se nebojí na diváka vylít kýble krve, aniž by byl jen samoúčelnou sviňačinkou, kde se pro snahu o pořádné gore zapomnělo na všechno ostatní.

„Haute tension“ ostatně stoprocentně spadá do vlny new french extremity, která se rozmohla zejména krátce po začátku nového tisíciletí. Pro ni je charakteristické výrazné explicitní násilí, které ovšem nepohřbívá myšlenku. Násilí není zobrazováno v béčkově přepáleném duchu či nadsázce, ale slouží jako katalyzátor ke zprostředkování transgresivní zkušenosti. V „Haute tension“ se takový zážitek ve nezanedbatelné míře daří navodit, přestože ta myšlenková složka je zrovna v tomhle případě dost diskutabilní…

Základní příběhovou osu si „Haute tension“ vypůjčuje z románu „Intensity“ od amerického spisovatele Deana Raye Koontze. Jeho věci jsem svého času louskal dost rád, ale zrovna tahle mě minula. Přece jenom toho napsal jako sraček. Co jsem si ale přečetl, o čem kniha je, tak ani nejde o pouhou inspiraci, nýbrž špinavý obšleh. Bez zajímavosti nicméně není, že sám Koontz nad tím mávl ruku a nehnal filmaře k soudu za plagiátorství, protože film je prý podle něj natolik dětinský, nechutný a intelektuálně pokleslý, že s ním nechce spojovat své jméno.

Jak už tomu tak v hororových filmech často bývá, „Hate tension“ začíná pohodově. Dvě kamarádky Marie a Alexia se potřebují kvalitně nabiflovat kvůli škole, takže se rozhodnou odjet na víkend do domu rodičů druhé jmenované na venkově, aby zde měly klid na učení. Jak ale jistě tušíte, místo klidu zde najdou pravý opak. Hned v první noc jejich příjezdu na dveře baráku zaklepe deviantní pupkaté hovado v monterkách a pustí se do exkluzivního rodinného masakru.

Haute tension (2003)

Nástup vraha patří k největším kladům „Hate tension“. Při jeho vpádu do domku poteče hodně krve, jeho jednání je nekompromisní a celá scéna se může pochlubit vysokou intenzitou. Podobný efekt se Ajovy podařilo v ještě o kousek hutnější míře zopakovat i v „The Hills Have Eyes“ ve scéně přepadení karavanu.

Možná jde až o předčasný vrchol, ale ani dál „Haute tension“ nedochází dech. Po vyvraždění rodiny si vrah vezme jako rukojmí Alexii, naloží ji do své dodávky a odváží si ji do svého brlohu. Asi si všichni dokážeme domyslet, co tu s ní hodlá provádět, když nám jej film představí scénkou, kde si frajer udělá dobře uříznutou hlavou. Prostě labužník. Marie se každopádně vydává svou kamarádku zachránit, takže je jasné, že nepůjde o poslední setkání s tímhle sympaťákem, který u sebe nosí břitvu a nebojí se ji použít.

Haute tension (2003)

(V dalších odstavcích férově vykecám pointu, takže zvažte, jestli chcete číst dál.)

Až někam do téhle chvíle se jedná o delikátní žánrovku, která má podle mě všechno, čeho si divák může žádat od moderního hororu. Tento stav nicméně trvá jen do konfrontace Marie a bezejmenného vraha (jako „vrah“ je postava uvedena i v titulcích) a následné záchrany kamarádky. V tomhle momentě totiž přijde naprosto zbytečný šílený zvrat, jenž veškeré dosavadní dění převrací vzhůru nohama a hlavně ani moc nedává smysl.

Ukáže se totiž, že oním vrahem je ve skutečnosti celou dobu sama Marie trpící psychickou poruchou, což mi vždycky přišlo jako rozuzlení vycucané z prstu, jako snaha jebnout tam něco rádoby šokujícího a nečekaného za každou cenu, aniž by to mělo nějaké větší opodstatnění. Namísto zásadního zlomu, který měl diváka posadit na prdel, se dostaví leda tak ultimátní wtf efekt a nechápavý výraz, protože to na první pohled fakt vůbec nedává smysl a seká to do filmu hromadu logických lapsů. A stejný pocit jsem měl, i když jsem na „Haute tension“ nekoukal poprvé, takže jsem tu pointu znal a věděl jsem, na co mám dávat pozor.

Haute tension (2003)

Po konci snímku jsme s přítelkyní strávili nějakou dobu jen tím, že jsme snažili přijít, jak by se ono vyústění dalo obhájit, a vychází to snad jedině v případě, když přistoupíte na hru, že velká část filmu se vlastně nikdy nestala a jde jen o výplod choré mysli nespolehlivého vypravěče. To samo o sobě nemusí být špatně, ale jaksi mám pocit, že takové obraty jsem ochoten strávit, pokud někdo točí lynchovskou magořinu, ale u jinak vcelku přímočarého slasheru se mi to jednoduše zdá příliš umělé a v tom špatném slova smyslu příliš extravagantní. A hlavně se nemůžu zbavit dojmu, že to prasí jinak nadprůměrně udělanou žánrovku.

Proti experimentům a divným řešením obecně vzato samozřejmě nic nemám, ale zrovna u „Haute tension“ jsem měl vždycky dojem, že bych si film užil víc, kdyby se na konci nesnažil si hrát na něco, čím úplně není, a po celou dobu se nestyděl za to, že je to jenom šťavnatá brutalitka. Mně osobně by to stačilo. Ani konzervatismus občas není od věci.

Haute tension (2003)

Přesto všechno si myslím, že přinejmenším první dvě třetiny „Haute tension“ jsou kvalitní jízdou, která za vidění stojí, a i ta část po diskutovaném zvratu nabídne minimálně jednou roztomilou scénku, v níž hraje hlavní roli auto, kotoučová pila a pár litrů umělé krve. Zhlédnutí se tedy doporučuje. Akorát to mohlo být ještě lepší, kdyby jedinou pilou, na niž se tlačilo, byla ta kotoučová…


Bethexuhl Anxalthan – In Darkness We Blaze

Bethexuhl Anxalthan - In Darkness We Blaze

Země: international
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 7.7.2020
Label: selfrelease

Hrací doba: 36:26

Odkazy:
bandcamp

Název Bethexuhl Anxalthan a symboly zdobící původní obal dema „In Darkness We Blaze“ okamžitě prozradí náklonnost tvůrců k satanskému lo-fi bordelu produkovanému kapelami Les légions noires. V posledních letech určitě nejsou jediní, kteří se k odkazu kapel jako Vlad Tepes, Mütiilation nebo Belkètre svědomitě hlásí, o portugalských či srbských sebrankách jsme si už něco uvedli, ale tentokrát máme co do činění s kapelou, jejíž členové údajně pochází z Francie, Švýcarska a Německa a podle děkovačky v „bookletu“ to vypadá, že má sestava blízko ke kapelám spřízněnými s Ancient Moon.

Nahrát black metal ve stylu výše uvedených kultů teoreticky zvládne i debil s elementárními hráčskými schopnostmi, ale věřím, že každý ostřílený posluchač dovede roztřídit zrno od plev a v případě Bethexuhl Anxalthan si myslím, že jejich demo za pozornost stojí.

Šest skladeb s podivnými šiframi namísto regulérních názvů jsou od sebe dostatečně odlišných a každá nabídne alespoň jednu nebo dvě pasáže schopné zaujmout. V té první mě třeba baví riff ve stylu Antaeus, ve třetí zase kurevsky uctívám jednu odpornou primitivní melodii a něco podobně uhrančivě nemocného se objevuje i v songu číslo 5. Závěrečná „UNEVMQ2TLA“ nabízí něco trochu jiného: pomalou vybrnkávačku, která asi nejvíc evokuje atmosféru staré zříceniny, kde banda sjetých a dořezaných maniaků uctívá esenci černého kovu.

Bethexuhl Anxalthan sice pracují s raw klišé a jednoduchými riffy na pomezí totální průměrnosti, ale celkově svému uctívání dávají dostatečně poutavou formu. Určitě lze poznat, že se nad kompozicemi trochu přemýšlelo, případně že autoři nejsou úplní začátečníci. Atmosféra je stabilně hnusná, vokály perfektní a syrová nekroprodukce adekvátní. Není tu nutné si domýšlet, co kytary hrají, a také vás nečeká pálení v uších.

„In Darkness We Blaze“ doporučuji samozřejmě pouze nenasytným fanouškům Les légions noires. Netvrdím, že by se jednalo o kdovíjakou perlu, ale demo mi skvěle padlo do chuti. Ideální věc pro kazetový formát a věřím, že tuhle pásku vždycky jednou za čas opráším, když přijde chuť na rouhavou černotu.

Jen pro úplnost: Demo kapela v červnu zavěsila na Bandcamp a připravila limitovanou, již vyprodanou edici CD-R. Nově jsou ale u vydavatelství Obscurant Visions k dispozici i kazety a regulérní cédéčka, tentokrát s parádním přebalem od chlapíka, jenž si říká Ainul Iblis, jinak člena několika kapel srbského Black Plague Circle.


Igorrr – Spirituality and Distortion

Igorrr - Spirituality and Distortion

Země: Francie
Žánr: avantgarde / breakcore / industrial metal / neoclassical
Datum vydání: 27.3.2020
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Downgrade Desert
02. Nervous Waltz
03. Very Noise
04. Hollow Tree
05. Camel Dancefloor
06. Parpaing
07. Musette Maximum
08. Himalaya Massive Ritual
09. Lost in Introspection
10. Overweight Poesy
11. Paranoid Bulldozer Italiano
12. Barocco Satani
13. Polyphonic Rust
14. Kung-Fu Chèvre

Hrací doba: 55:36

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

K francouzskému magorovi Igorrrovi jsem měl vždycky velký respekt. Jeho hudební záběr je úctyhodný a jeho schopnost nakombinovat zvrhle obrovské množství zcela odlišných žánrů do velkého smysluplného a koherentního celku stejně tak. Kupříkladu deska „Nostril“ z roku 2010 je proudem nespoutané kreativity, jež musí potěšit snad každého fanouška hudební avantgardy a experimentů. Nejde však o jediné album, kde Igorrr otevřel svou mysl všem možným vlivům a nenechal se svazovat zažitými konvencemi toho, „jak se to má hrát“. Interpretů, kteří by něco podobného dělali ve takové míře jako Igorrr a zároveň ta jejich krasojízda měla hlavu a patu, není mnoho. O to víc si jich pak ale člověk cení.

Nikdo nicméně není nedotknutelný a ani velký respekt k interpretovi nezaručuje, že mu musím sežrat všechno, co vykaká na hudební nosič a vyšle do světa. Pro Igorrra to platí stejně tak, což mi potvrdilo minulé album „Savage Sinusoid“. To bylo na můj vkus příliš metalové a „normální“ a ani po skladatelské stránce mě tolik nesebralo. Samozřejmě to musíte chápat relativně, protože do standardní metalové produkce měla deska pořád sakra daleko. Do té doby prakticky bezchybný Igorrr v mých očích (uších) bohužel klopýtl.

Nemyslím si, že by se „Savage Sinusoid“ dalo považovat za skutečně nepovedené album, přesto mě zklamalo. A zklamání z alba, které je dobré, ale ne dostatečně dobré, mnohdy bývá výrazně bolestivější než poslech desek, které jsou formálně horší, ale člověk od nich nic nečekal. U mě se tohle zklamání mimo jiné projevilo i v chuti, respektive nechuti, poslouchat letošní novinku „Spirituality and Distortion“. Zatímco dříve jsem se na Igorrrovy nové desky těšil, tentokrát mě vydání čerstvé řadovky nechávalo docela chladným.

Musím nicméně uznat, že to byla z mojí strany docela chyba, protože „Spirituality and Distortion“ si takové apriorní podcenění rozhodně nezaslouží. Novinka sice nedosahuje kvalit těch nejlepších Igorrrových počinů z minulosti, ale oproti „Savage Sinusoid“ se z mého pohledu jedná o návrat na správnou kolej a zároveň i mnohem nápaditější nahrávku. Igorrr byl vždycky o hledání divných kombinací a určité šílenosti, což právě „Savage Sinusoid“ scházelo, protože deska zněla na Igorrrovy poměry poněkud konvenčně. „Spirituality and Distortion“ opět jeden na vlnách divnosti a s neuvěřitelnou lehkostí míchá tvrdou elektroniku, tvrdý metal, elementy neoklasické hudby a avantgardu.

I „Spirituality and Distortion“ má bohužel slabé momenty – to nemohu zastírat. Dnem alba se pro mě stala šestá „Parpaing“, v níž hostuje CorpsegrinderCannibal Corpse. Kombinace Igorrra a Corpsegrindera na papíře vypadá hodně vtipně a slibně, ale s výjimkou prostřední breakcorové pasáže s několika nintendocore pazvuky to je vlastně docela nuda, která se svou kytarovou orientací příliš podřizuje hostujícímu zpěvákovi. Škoda. Ale upřímně, mně osobně by klidně stačilo, kdyby u Igorrra zpívala primárně Laure Le Prunenec, takže možná nejsem ten správný posluchač, abych to docenil.

Naštěstí se ale jedná o jedinou takhle nezáživnou písničku na albu. Těch zábavnějších najdeme víc. Výborná mi přijde skoro až taneční „Camel Dancefloor“ nebo výpravněji vystavěná „Himalaya Massive Ritual“ se skvělými atmo-plochami. Neoklasičtější stránku představují stopy jako „Nervous Waltz“, „Hollow Tree“ a „Barocco Satani“, ale samozřejmě i v nich uslyšíte mnohem víc. Igorrrovi nakonec není nic svaté, jak ostatně dokazuje finální „Kung-Fu Chèvre“, kde se ozve i nějaká balkánská (?) odrhovačka. U Igorrra nicméně podobné zhovadilosti dávají perfektní smysl. Když tedy ve zmiňovaném songu zamečí koza, sedne to tam jak ánus na hrnec.

Celkově mi „Spirituality and Distortion“ přijde jako povedené album, které mimo jiné chápu i jako důkaz toho, že si Igorrr pořád nevystřílel veškerou invenci. A to považuji za hodně příjemné zjištění!


Mur – Brutalism

Mur - Brutalism

Země: Francie
Žánr: post-hardcore
Datum vydání: 25.10.2019
Label: Les acteurs de l’ombre Productions

Tracklist:
01. Sound of a Dead Skin
02. I Am the Forest
03. Nenuphar
04. Die Kinder tanzen um das Feuer Desjenigen, der das Licht bringt
05. Third
06. My Ionic Self
07. Red Blessings Sea
08. I See Through Stones
09. Livity
10. You Make I Real
11. BWV721

Hrací doba: 48:26

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Les acteurs de l’ombre Productions

Francouzští Mur na sebe poprvé upozornili v roce 2014, kdy jim vyšlo dvacetiminutové bezejmenné EP. To se mi ve své době dost líbilo a v dobové recenzi jsem jej také dostatečně vychválil. Nejednalo se ovšem o nahrávku, k níž by bylo nutné se vracet i zpětně, takže po napsání článku minialbum, pozitivní kritice navzdory, dopadlo stejně jako mnohé jiné počiny, které jsou vlastně dobré, ale ne výjimečné – už nikdy poté jsem si jej nepustil.

Jméno kapely mi nicméně v hlavě utkvělo, takže když se loni po celých pěti letech objevila první řadovka, vlastně mi to udělalo radost. Na prvotinu mi zůstala pozitivní vzpomínka, tudíž mi přišlo naprosto přirozené zkontrolovat, jak si Francouzi vedou po takové době a v dlouhohrajícím formátu.

V průběhu poslouchání desky „Brutalism“ jsem se rozhodl osvěžit si i staré ípko a podívat se, co s ním provedlo působení času. A bohužel musím říct, že těch pět let se k „Mur“ nezachovalo dvakrát přívětivě. Dnes už mi ta nahrávka zdaleka nepřijde tak zajímavá, jak jsem v dobové recenzi prezentoval. Jistě by se dalo hovořit o nějakém potenciálu k rozvinutí, ale ten sám o sobě nezaručuje kvalitní poslech. Celkově nešlo o nic zvláštního. Zpětně se tedy musím čtenářům omluvit, protože „Mur“ může posloužit jako ukázkový příklad přechválené recenze z časů, kdy jsem ještě nedokázal mnohé věci vnímat s takovou pečlivostí jako později a kdy jsem ještě neměl odvahu psát s takovou upřímností jako dnes. Na chybách se ale člověk učí a právě uvědomění, že sám plodím takové nezaslouženě nadšené recenze, mě kdysi donutilo se nad svým přístupem zamyslet a přimělo přemýšlet kritičtěji a přísněji.

Dlouhohrající debut „Brutalism“ je ale naštěstí jiný případ. Mur se během prodlevy mezi pilotním ípkem a současným počinem hodně posunuli a očividně vyzrály do formy, která zní výrazně zajímavěji a svébytněji než šest let stará prvotina. Dovolím si tvrdit, že „Brutalism“ již přísnější měřítka snese a že se jedná o album, za jehož pochválení se za dalších pár let již nebudu muset ospravedlňovat.

„Brutalism“ působí ve všech ohledech dotaženěji a sebejistěji. Pocitově podle mě ubylo black metalu a deska tíhne víc k post-hardcoru a sludgi, což mi paradoxně i navzdory mému vkusu v tomhle konkrétním případě nijak nevadí. „Brutalism“ je totiž skladatelsky vytříbenější, snad i variabilnější, a rozhodně dokáže nabídnout víc opravdu dobrých momentů.

Do skutečně zajímavých a pozoronosti hodných (nikoliv však nutně pozoruhodných, na to zase pozor) vod však desku táhne zejména koketování s industriálními plochami a jemné avantgardní tendence, jež na „Brutalism“ promlouvají především skrze klávesové pazvuky.

Za příklady těchto tendencí mohou posloužit třeba výborná intra songů „Sound of a Dead Skin“ nebo „Nenuphar“, případně celá „Die Kinder tanzen um das Feuer Desjenigen, der das Licht bringt“. Kombinace kytarové a klávesové složky pak dokáže udělat i hodně intenzivní pasáže jako třeba v „My Ionic Self“ či závěru „You Make I Real“.

Mur

Naneštěstí ale ne všechno na „Brutalism“ je úplně růžové. Sem tam zajímavý motiv se nechá najít i v jiných nejmenovaných skladbách, ale stejně tak se na albu nacházejí i sušší pasáže, v nichž Mur tepou nástroje ve vesměs standardním kvalitativním spektru. Třeba tracky jako „I Am the Forest“, „Red Blessings Sea“ nebo „I See Through Stones“ nejsou nijak zvláštní a nepřinášejí nic, co byste si mohli a měli zapamatovat.

Díky téhle vatě a nevyrovnanosti nakonec „Brutalism“ není žádnou velkou deskou, jíž byste museli věnovat pozornost. Ve finále se tedy jedná spíš jen o sympatickou žánrovku s několika svěžími částmi. Přesto lze říct, že první deska znamená vykročení správným směrem. Další počin Mur si rád pustím a budu doufat, že Francouzi budou mít ještě větší chuť experimentovat.


Esoctrilihum – Eternity of Shaog

Esoctrilihum - Eternity of Shaog

Země: Francie
Žánr: avantgarde black / death metal
Datum vydání: 22.5.2020
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Orthal
02. Exh-Enî Söph (1st Passage: Exiled from Sanity)
03. Thritônh (2nd Passage: The Colour of Death)
04. Aylowenn Aela (3rd Passage: The Undying Citadel)
05. Shtg (4th Passage: Frozen Soul)
06. Amenthlys (5th Passage: Through the Yth-Whtu Seal)
07. Shayr-Thàs (6th Passage: Walk the Oracular Way)
08. Namhera (7th Passage: Blasphemy of Ephereàs)
09. Eternity of Shaog (∞th Passage: Grave of Agony)
10. Monotony of a Putrid Life in the Eternal Nothingness

Hrací doba: 61:44

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

O svém přístupu ke starší tvorbě francouzského projektu Esoctrilihum jsem hovořil již posledně v recenzi na „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“. Nepovažuji tudíž za nutné se k tomu nějak obšírně vracet, ale abych si to nezjednodušoval až moc, řeknu jenom, že právě až s touhle loňskou deskou jsem se začal o hudbu Esoctrilihum zajímat hlouběji, protože do té doby mě to nebavilo / nezajímalo.

Doufám, že to není dáno jen tím, že právě po „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ jsem si Esoctrilihum sám začal všímat víc, ale zdá se mi, že právě s touhle deskou se kapele začalo dostávat širší pozornosti. Přišlo mi, že minimálně již „Pandaemorthium (Forbidden Formulas to Awaken the Blind Sovereigns of Nothingness)“ z roku 2018 mělo určitý ohlas, ale právě až „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ se dočkalo širšího (samozřejmě relativně) uznání. Osobně bych řekl, že se tak stalo právem, poněvadž loňská nahrávka, ačkoliv nebyla dokonalá a měla svoje neduhy, oproti dřívějším počinům přinesla velké zlepšení a výrazně zajímavější náhled na black / death metal. Navzdory tomu, že už předešlá alba vykazovala avantgardní tendence.

Úvodní ukázky z „Eternity of Shaog“ mě zdaleka nezaujaly tolik jako kdysi ty z „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“. Stejně tak obálka pro mě znamená zklamání, protože zatímco minulý výjev mi přišel zkurveně epický, artwork „Eternity of Shaog“ působí trochu dětinsky. Což je jeden z posledních dojmů, jaké bych chtěl vidět v prezentaci seriózně laděného metalu, natožpak toho avantgardního.

Zajímavé nicméně je, že hudební obsah „Eternity of Shaog“ u mě opsal dost odlišný vývoj než předešlý počin. „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ znělo na první poslechy mocně a ty skutečně kreativní pasáže celkový dojem strašně tahaly nahoru. Až časem se ukázalo, že desku trápí i množství vaty a v jistých aspektech by jí slušela střídmost. „Eternity of Shaog“ se naopak zpočátku tvářilo docela jako zklamání; až další pokusy výrazně vyspravily dojem a ukázaly, že letošní novinka toho svému předchůdci nezůstává moc dlužna. Což se naneštěstí netýká jen kladných stránek, ale i těch záporných.

Začněme tím pozitivním. Je nesporné, že Asthâghul má talent a dokáže vidět i za základní deathmetalové vzorce. Přidávat tedy k jeho metalu přídomek avantgardní rozhodně sedí. Ty nejlepší pasáže jsou nepochybně vysoce nadstandardní a podobě jako u minulého alba se tu nechají najít opravdu velké, až impozantní momenty. Navíc se jich tu nachází i docela dost.

Buďme konkrétnější: finální třetina „Thritônh (2nd Passage: The Colour of Death)“ a navazující „Aylowenn Aela (3rd Passage: The Undying Citadel)“. Krásné zvonivé melodie v „Amenthlys (5th Passage: Through the Yth-Whtu Seal)“ a „Namhera (7th Passage: Blasphemy of Ephereàs)“. Majestátní klapky v „Shayr-Thàs (6th Passage: Walk the Oracular Way)“. V menší míře i některé konkrétní části „Exh-Enî Söph (1st Passage: Exiled from Sanity)“.

Jak vidno, nejde o jeden či dva songy. Dost písní nabízí něco skutečně zajímavého a i v těch dalších nejmenovaných lze zachytit nějaké zajímavé detaily. Všimněte si nicméně, jak dlouho jednotlivé stopy trvají. Kupříkladu „Thritônh (2nd Passage: The Colour of Death)“ má devět minut a než dojde k melodickému zvolnění v polovině, na nějž později naváže zmiňovaný skvostný motiv, musíte přežít první polovinu, která nijak zvlášť zajímavá není. Takhle se to má se spoustou dalších písní.

Esoctrilihum

Jinými slovy řečeno, Asthâghul dokáže vymyslet excelentní pasáže, ale nedaří se mu tu laťku držet po celou dobu, takže čekání na to stěžejní vyplňuje obyčejným blackdeathmetalovým lepidlem. Ten black / death metal sám o sobě možná není vyloženě nepovedený, ale vedle těch strhujících chvilek působí dvakrát tak obyčejně. „Eternity of Shaog“ se jednoduše nedokázalo vyvarovat množství vaty, která výsledek výrazně ponižuje.

„Eternity of Shaog“ by po mém soudu potřebovalo nemilosrdně prostříhat. Asthâghul sám by zjevně potřeboval někoho k sobě, kdo by mu při skládání poskytoval kritickou zpětnou vazbu, že tady nebo támhle se nic zvláštního neděje, a taky mu politicky vysvětlil, že by neměl za každou cenu točit desky delší jedné hodiny.

Kdyby se z „Eternity of Shaog“ vyházelo to obyčejné, výsledná deska by byla fantastická. Asthâghul však bohužel nedokáže zkrotit své ambice, což nahrávkám Esoctrilihum trochu škodí. Zamrzí to tím spíš, že z absence invence tu jinak nelze nikoho vinit; spíš by šlo o hlavu omlátit nevyrovnanost. „Eternity of Shaog“ mohlo a mělo být lepší, ale takhle jde o další promarněnou šanci na excelentní věc, jež po dokonalosti sahá jen v dílčích momentech.


Regarde les hommes tomber – Ascension

Regarde les hommes tomber - Ascension

Země: Francie
Žánr: black / sludge metal
Datum vydání: 28.2.2020
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. L’ascension
02. A New Order
03. The Renegade Son
04. The Crowning
05. Stellar Cross
06. La tentation
07. Au bord du gouffre

Hrací doba: 46:48

Odkazy:
facebook / bandcamp

S francouzskými Regarde les hommes tomber jsem se poprvé setkal na jejich bezejmenném debutu a od té doby poslušně poslouchám každé jejich album. Ne snad, že by to byl až takový problém, když letos přicházejí teprve se svou třetí deskou, protože mezi aktuálním „Ascension“ a předešlým „Exile“ si dali docela luxusní pauzu pěti let. Přesto nemůžu tvrdit, že by mi tahle formace nějak zásadně přirostla k srdci…

Pokusím se to trochu vysvětlit. První placku bych zařadil k docela fajn nahrávkám. Měla svou atmosféru, skvělý biblický přebal a pár výborných momentů. Regarde les hommes tomber uměli přiložit pod kotel a udělat dost intenzivní pasáž. Třeba nástup v podobě úvodní instrumentálky „Prelude“ má sílu, o tom prostě žádná. Navzdory nepochybným kvalitám mě to ale jako celek úplně nestrhlo, a přestože mám tu desku doma na vinylu, vracet se k ní nepotřebuju a taky to nedělám. „Exile“ pořád jelo na vlně nastavené debutem, dokázalo si zachovat podobnou náladu a opět se mohlo chlubit výbornou vizuální stránkou. Hudebně už ale druhé album bylo o trochu níž, tudíž asi nepřekvapí, že z dlouhodobého hlediska dopadlo stejně jako prvotina.

Regarde les hommes tomber si poté dali už zmiňovanou pětiletou přestávku, během níž se přestěhovali od Les acteurs de l’ombre Productions k větším Season of Mist. Hodně mě zamrzel především posun v grafice alba, protože jak se mi minulé obálky líbily, tak „Ascension“ se mi naopak fest nelíbí. Ani ne tak samotným motivem jako spíš stylem, jenž se mi zdá takový příliš „komiksový“ a vůbec mi nesedl.

Výše jsem mluvil o tom, že i navzdory svému chladnějšímu vztahu ke kapele její nahrávky poslouchám poslušně, ale popravě to zas až tak poslušně není. K poslechu „Ascension“ jsem němel přílišnou motivaci a původně jsem plánoval desku vynechat. Pustil jsem si ji spíš náhodou, když jsem zrovna přemýšlel, co bych si měl narvat do přehrávače, a tohle na mě vyzvracel YouTube. K většímu počtu poslechů mě přinutila jen touha napsat recenzi, protože o Regarde les hommes tomber tu ještě nemáme článek, který by se dal číst.

Dle řečeného je asi jasné, že „Ascension“ vnímám docela vlažně. Přijde mi, že Regarde les hommes tomber se během prodlevy nikam neposunuli a i na své třetí řadovce servírují variaci toho, co předváděli už na té první. Můžu se samozřejmě mýlit, protože najeté zpaměti to nemám, už je to nějaký ten pátek, co jsem „Regarde les hommes tomber“ a „Exile“ slyšel, a jsem líný si to teď pouštět. Možná, že nějaké nuance a pičovinky, ale nemůžu sloužit, pocitově mi to prostě přijde prakticky to samé.

Regarde les hommes tomber

Není pochyb o tom, že „Ascension“ je nahrané po všech stránkách profesionálně. Ale to není ekvivalentem vysoké kvality. Ze skladatelského hlediska mě fošna moc nezaujala. Regarde les hommes tomber jako kdyby zapomněli, jak stvořit nějakou skutečně natlakovanou pasáž, které zdobily jejich debut. Muzika samozřejmě formálně pořád hrne, ale to spíš vyplývá z podstaty žánrové kombinace sludge a black metalu, nikoliv z vlastního materiálu. Strhnout to pořádně neumí.

Světlými momenty budiž třetí „The Renegade Son“ a pátá „Stellar Cross“, které se mi zdají trochu melodičtější a/nebo prostě mají výraznější motivy, takže se od zbytku nějak odlišují. Což mi vlastně připomíná další problém „Ascension“. Zvukové ošetření alba se mi moc nezdá, celé to zní tak nějak stejně, necharismaticky a slévá se to do akustické koule, v níž zanikají eventuální záchytné body. Nicméně vzhledem k tomu, jak je tato koule zvukově čistá a relativně nekonfliktní, nejsem to schopen ani ochoten tolerovat.

Jak vidno, pro „Ascension“ jsem měl schovanou především kritiku. Nehodlám to v posledním odstavci žehlit, abych někoho nenaštval, protože bych tím popřel, že mě počin skutečně nezaujal. Jen chci vyjasnit, že se nejedná o neposlouchatelnou zoufalost. Jde „pouze“ o desku, která trpí na přílišnou všednost, ačkoliv se může snažit vzbuzovat opak. Vnímám to jako řemeslně dobře udělané nic. V tomhle ohledu si „Ascension“ může klidně podat ruku třeba s poslední řadovkou The Great Old Ones, s níž ostatně sdílí i vydavatelskou stáj.


Satan – Toutes ces horreurs

Satan - Toutes ces horreurs

Země: Francie
Žánr: grindcore
Datum vydání: 13.3.2020
Label: Throatruiner Ṙecords

Tracklist:
01. Confiture pour cochons
02. La guerre lente
03. Le sang du poète
04. Caveau familial
05. Faux-amis
06. Triste sœur
07. Zone d’inconfort
08. L’ennemi déclaré
09. Peinture au plomb
10. Le sang des bêtes
11. Toutes ces horreurs
12. Lève-toi et rampe

Hrací doba: 33:36

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Throatruiner Ṙecords

Můj přístup ke koncertům se v posledních letech dost proměnil. Zatímco kdysi jsem na ně chodil rád a obzvlášť poté, co jsem se svého času přestěhoval do Prahy, jsem si jich užíval dosytosti. Postupně ale můj zájem opadl a ne nutně kvůli tomu, že jsem se z Prahy zase odstěhoval. Úplně vždycky, nyní i v minulosti, když jsem koncertům holdoval víc, mě na akcích nepokrytě srala jedna věc – lidi.

Samozřejmě chápu, že kapely i pořadatelé nezbytně potřebují, aby jim na to živé hraní někdo chodil, ale pro mě jako pro návštěvníka jednoznačně platí, že čím méně lidí okolo mě, tím lépe. Ne náhodou jsem si vždycky nejvíc užíval takové ty pořadatelské výbuchy, kdy přijde jen hrstka platících diváků, což sice asi organizátorům nadělalo nějaké vrásky, ale mě osobně to tam mimořádně bavilo. Nejspíš právě proto mi takové obskurní koncerty, kde prakticky nikdo není, uvízly v paměti nejvíc a s odstupem na ně vzpomínám nejraději.

Jednu takovou malou akci jsem kdysi zažil i s francouzskými Satan (anebo také Sataŋ, chcete-li) a od té doby mám s touhle kapelou spojenou právě tuto vzpomínku. Vše se odehrálo v roce 2015 v dnes již nefunkčním klubu Exit-Us. Na místo jsem dorazil především kvůli druhé francouzské formaci toho večera, 202project, a kromě mě už přišlo jen dalších dvacet lidí. Jak už to tak ale bývá, atmosféra byla parádní a na ten večer vzpomínám rád.

Samotní Satan a jejich hudba mě ale jinak nikdy úplně nezajímali. Ze vzpomínaného koncertu jsem si odnesl dojem, že se jedná o zběsilý powerviolence / grind / crust námrd, což je věc, která mi sice nevadí, ale nepotřebuji ji doma poslouchat. Novou desku „Toutes ces horreurs“ jsem se rozhodl recenzovat primárně kvůli oné vzpomínce a kvůli zajímavému švankmajerovskému obalu. A jak jsem zjistil, muzika Satan je ve skutečnosti – přinejmenším tedy na „Toutes ces horreurs“ – zajímavější, než jsem očekával.

Základem je samozřejmě grindcore jak noha, ale Satan naštěstí nepatří k žádným tupa-tupa srandičkám, ani k bezhlavým rychtám, kde touha řezat nesmyslně do nástrojů výrazně převyšuje touhu hrát alespoň trochu zajímavou muziku. „Toutes ces horreurs“ určitě nechybí náboj ani agrese, ale je na té desce poznát, že tady se někdo obtěžoval se skutečným skládáním a že skladby s největší pravděpodobností nevznikaly pouhým znásilňováním instrumentů ve zkušebně v S/M oblečcích.

Vedle základního grindového výraziva postaveného na punkové nazlobenosti a místy i powerviolence agresi se na „Toutes ces horreurs“ projevují rovněž vlivy black metalu (viz třeba „Triste dœur“). Nebudu lhát, s nimi se to hned poslouchá příjemněji. Tu a tam vykouknou i letmé avantgardnější tendence. Ty jsou samozřejmě nejznatelnější ve výborném (!) intru „Confiture pour cochons“. Docela by se mi líbilo, kdyby někdy Satan udělali album celé v tomhle stylu (pokud už něco takového mají, tak o tom nevím a doufám, že znalí mě v komentářích na příslušné nahrávky odkážou). Potěší ale i noisový dojezd „Zone d’inconfort“, jenž vyústí v samotnou minutovou hlukovou stopu „L’ennemi déclaré“. Ambientní outro „Lève-toi et rampe“ zní popravdě řečeno lépe než povinné ambientní šolíchání u spousty okultních BM pozérů.

Satan

Písně v primárním stylu Satan taky nejsou blbé. Zábavné pasáže a riffy se najdou v už zmiňované „Zone d’inconfort“ a dále třeba „Caveau familial“, „Faux-amis“, „Peinture au plomb“ nebo titulní „Toutes ces horreurs“. Některé další tracky jsou třeba standardnější agrese, ale i ta v nastavené míře nepostrádá význam a na albu má své místo.

Nebudu vás samozřejmě vodit za nos. Nikde netvrdím a ani nehodlám tvrdit, že mě „Toutes ces horreurs“ naprosto smetlo a že nic jiného už poslouchat nechci, ani nejde o album, k němuž se budu muset pravidelně vracet. Teď se mi ale líbilo, nějakou chvíli mě bavilo a vlastně jsem ho poslouchal i docela rád. Jednak šlo o příjemnou změnu a jednak mi přijde v rámci svého žánru nejen kvalitní, ale také trochu kreativní. A to je za mě dost v cajku.


Cénotaphe – Monte verità

Cénotaphe - Monte verità

Země: Francie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 10.3.2020
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Myosis
02. Aux cieux antérieurs
03. L’oeuf de mammon
04. De mon promontoire astral
05. Intolérante thébaide
06. Ne m’oubliez
07. Emersion
08. Monte verità

Hrací doba: 46:07

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Nuclear War Now! Productions

Na jméno Cénotaphe pravidelně narážím už nějakou dobu, přestože francouzské duo aktuálně vydalo teprve svou první dlouhohrající desku, jež nese název „Monte verità“. Obaly jejich starších neřadových nahrávek „Horizons“, „Empyrée“ a splitu se Circle of Ouroborus totiž na člověka čumí prakticky v každém větším německém blackmetalovém distru. Tedy alespoň v těch, odkud pravidelně objednávám jako Amor Fati nebo Iron Bonehead.

Musím říct, že první ukázka z „Monte verità“ (tuším, že šlo o skladbu „Aux cieux antérieurs“, ale nejsem si jistý) mě nijak zvlášť nezaujala. Přesto jsem se rozhodl dát Cénotaphe šanci, abych zjistil, jestli to teda za něco stojí, když na skupinu narážím tak často…

Cénotaphe tvoří zkušení borci, jejichž dřívější aktivity jste určitě mohli zachytit a věřím, že v některých případech i stoprocentně zachytili. Zpěvák Khaosgott se třeba podílel na Frozen Graves, jejichž bezejmenný debut z roku 2017 byl výborný. Instrumentalista Fog toho má na triku ještě víc. Z projektů, s nimiž jsem se já osobně potkal (myšleno, že jsem skutečně zkoušel poslouchat jejich muziku, ne že jsem se k nim někdy proklikal na Metal Archives), můžu zmínit Aum nebo Rêx mündi.

Především se ale oba muzikanti dříve setkali v řadách Nécropole, kde působili v rané éře demosnímků „Atavisme…“ a „Ostara“ (obě nahrávky nejspíš budete znát hlavně díky kompilaci „Nécropole“ vyšlé na značce Northern Heritage Records). Asi ne náhodou tvorba Cénotaphe dost připomíná právě Nécropole, a to nejen hudebně, ale i graficky. Docela paradoxně má ale „Monte verità“ nejblíže k „Solarité“, tedy prvnímu full-length Nécropole, na němž se ani Khaosgott, ani Fog už nepodíleli. Bohužel pro CénotapheNécropole mi z tohoto srovnání vychází výrazně lépe.

Těch podobností a asociací by se ovšem dalo nalézt mnohem více. Cénotaphe v lecčems připomenou i některé kanadské kapely à la Cantique lépreux. Chcete-li zůstat ve Francii, můžu zmínit například Véhémence, Aorlhac anebo Belenos, vzpomněl jsem si i na italské Flamen. Kdyby na mě někdo vytáhnul Departure Chandelier, taky mi to bude dávat smysl. Posluchači jakékoliv z právě jmenovaných formací mohou dát „Monte verità“ poslech, třeba vás deska zaujme více než mě.

Cénotaphe se každopádně na „Monte verità“ prezentují syrovějším melodickým black metalem; někdo by to také mohl nazývat atmospheric black metalem a osobně bych proti tomu nic neměl. Nějak mě ale jejich podání víc nudí než baví. Výrazných momentů nacházím málo, jedná se spíš o výjimky, mezi něž mohu zařadit třeba hymnický začátek „De mon promontoire astral“ nebo závěrečnou čtvrtinu téže skladby. Po většinu času ale „Monte verità“ kolem mě jen neškodně pluje kolem, aniž by mě výrazněji zaujalo. Absenci nápadů a pasáží, které by mi připadaly zajímavé, pak nedokáže vyvážit ani celková aura nahrávky, protože ani tady u mě Cénotaphe nezabodovali.

Cenotaphe

Naopak se najdou melodie, které se mi vlastně nelíbí a občas mi dokonce přijdou až moc „pohádkové“. Naštěstí jsem si jich všímal, jen když jsem se na poslech cíleně soustředil, protože většinou „Monte verità“ prohučí bez takového zájmu, že příliš nevnímám ani to horší. Ve finále se mi tedy na albu nejvíc líbí obálka, jež v našinci probudí záchvěv národní pýchy. Cénotaphe totiž použili obraz „Meditace“ z roku 1899 od českého malíře Františka Kupky (kapelu trochu „omlouvá“, že Kupka většinu života strávil právě ve Francii).

Hádám, že mnozí se mnou nebudete souhlasit, protože jsem si všiml, že hned několik z vás už v komentářích psalo, že „Monte verità“ považujete za jeden z prozatímních vrcholů black metalu letošního roku. Mě osobně ale tahle nahrávka minula velikým obloukem, a jakmile dopíšu tuhle větu a vypnu ji, už nikdy se k ní nehodlám vrátit, natožpak vracet.