Archiv štítku: FRA

Francie

Decline of the I – Escape

Decline of the I - Escape

Země: Francie
Žánr: post-black metal
Datum vydání: 27.7.2018
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Disruption
02. Enslaved by Existence
03. Organless Body
04. Hurlements en faveur de FKM
05. Negentropy (Fertility Sovereign)
06. Je pense donc je fuis

Hrací doba: 53:07

Odkazy:
facebook

Francouzský projekt Decline of the I, za nímž stojí lidé s portfoliem kalibru Merrimack, The Order of Apollyon, Malhkebre nebo Vorkreist, se v minulosti prezentoval dvěma dlouhohrajícími deskami „Inhibition“ (2012) a „Rebellion“ (2015). Obě byly skvělé. Jednalo se o chytrou blackmetalovou modernu s vytříbeným smyslem pro tvorbu silných momentů a husté atmosféry. A přesně to samé, jak co do formy, tak co do kvality, jsem očekával i od letošní novinky „Escape“.

Pozitivní zprávou je, že „Escape“ předešlé tvorbě Decline of the I ostudu rozhodně nedělá. Francouzům se i napotřetí daří držet vysokou laťku a opět předkládají svůj lákavý náhled na soudobý black metal říznutý francouzskou dekadencí ve vytříbené formě.

Skladeb je na „Escape“ šest, přičemž každá z nich dokáže bez zaváhání nabídnout nějaký skvělý moment a hodně vydařenou pasáž, z nichž hned několik nemá daleko do bodu, kdy bychom mohli hovořit o skutečně působivé muzice. Při prvním poslechu asi nejvíc v hlavě utkví teatrální začátek „Enslaved by Existence“, nicméně to je jen špička ledovce a i v ostatních písních se podařilo nastřádat uspokojivě vysoké množství výborných nápadů.

A není to jen o těch momentech, které nějakým způsobem vybočují mimo plus mínus standardní blackmetalový rámec. Ty jsou samozřejmě nejnápadnější a patří k nejlákavějším chvilkám „Escape“. Tak tomu ostatně bylo i na „Inhibition“ a „Rebellion“. Decline of the I ovšem hned na několika místech razantně ukazují, že jim nedělá problém držet kvalitu i v agresivnějších pasážích. Jako příklad nám nakonec může opět posloužit „Enslaved by Existence“. Čím bylo také nepřímo řečeno, že jednolitvé kompozice Decline of the I jsou dost variabilní a zvládnou v průběhu opsat hned několik náladových oblouků.

Jako příklad právě řečeného mohu uvést třeba závěrečný dvanáctiminutový opus „Je pense donc je fuis“, jejž od zbytku „Escape“ výrazně odlišují četné „tribal“ pasáže. Vtipné na tom je, že ani taková lahůdka není nejvyšším vrcholem alba. Přinejmenším tedy pro mě ne. Já osobně jsem si totiž nejvíce oblíbil desetiminutovou „Negentropy (Fertility Sovereign)“ na předposlední pozici. K těmto dvěma dlouhým kusů ke konci desky bych pak do třetice jako nejzajímavější song doplnil úvodní „Disruption“. Berte to nicméně s rezervou, protože i zbylé tři kusy mezi tím jsou skvělé a mají hodně co nabídnout. I proto bych se vůbec nedivil, kdyby měl někdo ty vrcholy rozházené trochu jinak. Tak či onak, jako vždy platí, že nejlepší je beztak vstřebávat nahrávku jako jeden celek.

Decline of the I

Celkově vzato mohu upřímně říct, že jsem od „Escape“ dostal přesně to, co jsem očekával a chtěl. Což neznamená, že by se Decline of the I jen opakovali, ustrnuli na místě a recyklovali svá minulá alba. Od „Escape“ jsem totiž nechtěl něco, co bude znít prakticky stejně jako „Inhibition“ nebo „Rebellion“, nýbrž desku, která bude mít stejně jako obě předešlé svůj vlastní ksicht v rámci tvorby kapely, ale kvalitou se svými předchůdci dokáže držet krok. A to je z mého pohledu určitě splněno. Přijde mi, že se o Decline of the I nemluví ani zdaleka tolik, jak by si vzhledem ke své muzice zasloužili, tudíž recenzi zakončím doporučením, že pokud jste „Escape“ ještě neslyšeli, neměli byste váhat s nápravou (a to samé nakonec platí i pro starší nahrávky).


BVDK – Religare

BVDK - Religare

Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 10.5.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Le Chariot, pt. 1
02. Le Soleil, pt. 1
03. Le Soleil, pt. 2
04. L’arcane sans nom [Miles Davis cover]
05. La Maison-Diev, pt. 1
06. La Maison-Diev, pt. 2
07. Le Chariot, pt. 2
08. L’Amovrevx

Hrací doba: 43:44

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Na jaře loňského roku vyšlo jisté album s názvem „Architecture of Future Tribes“ od prakticky neznámé francouzské formace BVDK. Za nějakou dobu, v létě, jsem jej zde recenzoval. Možná si na to vzpomenete, obal byl hnědý a byla na něm nějaká soška s řetězy. O poznání pamětihodnější však byla hudba, která se na „Architecture of Future Tribes“ nacházela, protože Francouzi zde nabídli tuze lákavý koktejl, v němž se mísil avantgardní black metal, elektronika i ethno. Výsledkem byla ohromně zajímavá a neotřelá deska, která nekráčela po vyšlapaných cestičkách a mohla se pochlubit nějakou osobitostí. Pokud jste tehdejší recenzi nezachytili nebo jste na BVDK někde nenarazili sami, věřte, že tohle je počin, jemuž byste měli věnovat pozornost, pokud si v metalu potrpíte na netradiční řešení a libujete si v divných kombinacích.

Není divu, že mi taková lahůdková záležitost utkvěla v paměti. Také nejspíš nepřekvapí, že jsem byl po poslechu „Architecture of Future Tribes“ zvědavý na případné další počiny. Proto mě potěšilo, když jsem zjistil, že BVDK hned letos vydávají svou druhou řadovou desku s názvem „Religare“.

„Architecture of Future Tribes“ mě svého času dostalo i díky tomu, že jsem od té nahrávky nečekal prakticky vůbec nic. BVDK tehdy pro mě byli jen nějakou random kapelou, kterou jsem si prostě zkusil pustit, aniž bych doufal v nějaké velké zázraky. Když ty zázraky ale přišly, je asi jasné, že to „Religare“ staví do zcela odlišné pozice, protože tentokrát už byla očekávání hodně vysoko. Vždyť kdo by nedoufal, že Francouzi zopakují nebo dokonce překonají kvality své výstavní prvotiny? Pohled na přebal „Religare“ věštil, že BVDK opětovně nehodlají být normální a že si znovu budou libovat ve svéráznosti. Což se sice v určité míře potvrdilo, přesto z druhého alba nejsem tak nadšený a svým způsobem jej chápu jako zklamání.

„Religare“ je celé inspirováno Asií. A jak napovídá povedená koláž na obálce, půjde zejména o vlivy východní Asie. Takový příslib mi při vzpomínce na debut zněl nanejvýš zajímavě, byť „Architecture of Future Tribes“ si etnické vlivy bralo spíše z jiných částí světa. Nicméně výsledná podoba „Religare“ na mě působí usedlejším a méně odvážným dojmem než prvotina. Novinka je víc black metal a méně to všechno okolo, díky čemu mě před rokem BVDK takovým způsobem upoutali.

Tu a tam se ozvou melodie, které na asijské vlivy jednoznačně odkazují, viz třeba „La Maison-Diev pt. 1“ nebo „Le Chariot pt. 2“. Menší náznaky jazzíku se najdou v „La Maison-Diev pt. 2“. Ale je tam toho o poznání méně, než jsem doufal. Jako kdyby se všechny ty nemetalové potrhlosti přesunuly z pozice rovnocenného elementu do podoby pouhého koření. Sem tam pasáž, kolikrát i nepříliš výrazná, ale tím to končí. Navíc mi přijde, že i v té metalové složce mají BVDK o něco méně nápadů než posledně, jelikož na „Architecture of Future Tribes“ se nechaly nalézt i výborné kytarové pasáže.

Ne snad, že by nyní BVDK zněli jako průměrná metalová banda. „Religare“ má v sobě pořád nějaký feeling, díky němuž Francouzi nezní jako standardní bezbarvá žánrová nuda. Přesto se jim podařilo potratit velkou část toho, co mi na jejich první desce tak imponovalo. A právě proto jsem „Religare“ výše označil za zklamání. Čekal jsem mnohem víc. Tohle je taková vcelku fajn placka, ale už nikdy si ji nepustím.


Sainte Marie des loups – Sainte Marie des loups

Sainte Marie des loups - Sainte Marie des loups

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.8.2018
Label: Fallen Empire Records

Tracklist:
01. La fin de l’hiver
02. Progéniture
03. Sermons sanglants
04. Sainte Marie des loups
05. Insolence
06. Absurdités et blasphémes

Hrací doba: 28:52

Odkazy:
bandcamp

Sainte Marie des loups je nový projekt francouzského původu. Stojí za ním člověk z kapely Chambre froide, jíž jste si mohli všimnout díky debutu „Rouges chapelles“, který vyšel v roce 2016 (což nejspíš většině z nás uniklo), aby jej o rok později znovu vydali Fallen Empire Records (tady už se většina z nás nejspíš začala chytat).

Fallen Empire mají ostatně prsty i v nahrávkách Sainte Marie des loups. Nejprve se letos v lednu objevilo splitko „Torment Is Flesh“ vycházející během stejnojmenného festivalu v Portlandu. I když splitko… spíš to byla klasická labelová kompilačka lákající na nadcházející počiny, akorát se na ní nacházelo jen šest skupin a šlo o audiokazetový formát. Všimnout jste si ale mohli, protože jednou z oněch šesti formací bylo i české Kostnatění.

Co nás ale dnes zajímá nejvíce, to je čerstvý bezejmenný debut Sainte Marie des loups. Pod jedovatě zeleným obalem s panenkou Marií se nachází půlhodina syrového black metalu rozděleného do celkem šesti stop. Výsledek není zázračný, přinejmenším solidní ovšem ano a samotná skupina je dost obskurní a málo známá (přestože o tom by se dalo diskutovat, když vydávají Fallen Empire, jejichž činnost je mezi fans black metalu myslím docela monitorována), aby si zde zasloužila představit.

Nic vyloženě výjimečného se nicméně na „Sainte Marie des loups“ neodehrává. Silně atmosférický (nikoliv však takovým tím způsobem, jemuž obvykle říkáváme atmospheric black metal) ušpiněný black metal v povětšinou (nikoliv však výhradně) středním tempu. Náladu tu a tam podtrhnou letmé tóny kláves. Z určitého hlediska si lze vzpomenout na kapely z quebecké scény, ale najdou se samozřejmě i další vlivy.

Nejzajímavější je deska v momentech, kdy se povede navodit hypnotickou náladu, v níž je atmosféra Sainte Marie des loups nejsilnější. Takové lze nalézt kupříkladu ve druhé polovině „Progéniture“, v závěru „Sermons sanglants“ anebo prakticky v celé „Insolence“. Pasáže takového druhu jsou navzdory své relativní jednoduchosti velmi povedené a vlastně stojí za to, abyste si díky nim „Sainte Marie des loups“ poslechli i s vědomím, že nebude jednat o životní zážitek ani album roku. O jediné momenty stojící za zmínku se ovšem nejedná, například finále úvodní „La fin de l’hiver“ je taktéž dobré, ačkoliv je trochu z jiného soudku.

Již několikrát jsem zmínil či naznačil, že „Sainte Marie des loups“ nepatří k elitním žánrovým dílům. Věřím, že to některé z vás nemusí zrovna naladit k poslechu, chápu to. Nicméně takové je reálné zhodnocení situace bez zbytečného nadhodnocování, není to myšleno ve zlém. Spíše je to myšleno tím způsobem, že jde o nepříliš nápadnou, leč prakticky ve všech směrech poctivou blackmetalovou desku. Plytkost či mělkost se jí rovněž vyčítat nedá.

Sainte Marie des loups

V konečném součtu nemůžu tvrdit, že by na mě „Sainte Marie des loups“ zapůsobilo v tom skutečném slova smyslu, ale nějakým způsobem je mi to album dost sympatické a vlastně jsem jej poslouchal s chutí. Což se v honbě za zdánlivou dokonalostí nemusí zdát jako mnoho, ale když se nad tím zamyslím, není to vůbec málo.


You Were Never Really Here (2017)

You Were Never Really Here (2017)

Země: Velká Británie / Francie / USA
Rok vydání: 2017
Žánr: thriller / drama

Originální název: You Were Never Really Here
Český název: Nikdys nebyl

Režie: Lynne Ramsay
Hrají: Joaquin Phoenix, Ekaterina Samsonov

Hrací doba: 89 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Na snímek „You Were Never Really Here“ jsem se dost těšil a do kina jsem šel s očekáváním zajímavého počinu. Chtěl jsem vidět kvalitní indie thriller, který by díky své pozici mohl být trochu odvážnější a nabídnout drsnější podívanou bez příkras a uhlazení pro mainstreamové publikum. Bohužel jsem se dost spletl.

Námět filmu – založený na stejnojmenné knižní předloze od amerického spisovatele Jonathana Amese – sice nepatří k těm úplně nejoriginálnějším, ale pro drsný špinavý thriller poskytoval dobrou výchozí pozici. Válečný veterán Joe se nyní živí jako nájemný drsňák, jenž dělá špinavou práci, na jakou si jej najmou. Je evidentní, že nejde o zaměstnání, které by bylo stoprocentně legální. Ale to je asi to poslední, co by našeho hrdinu trápilo, protože dále už má na práci jen soužití se starou senilní matkou a myšlenky na sebevraždu. Ze své dřívější kariéry vojáka, agenta FBI a také z krušného dětství si totiž (naprosto nečekaně) odnesl pěknou řádku traumat a psychických problémů.

Zdá se, že se na něj usmálo aspoň trochu štěstí, když se svou spojkou dostanou džob za velké prachy. Joe má zachránit dceru vlivného senátora, která pravděpodobně skončila v jednom z vykřičených domů s mladistvými dívenkami, kam si chlíváci chodí ukájet své pedofilní choutky. Joe sem přijde, ztříská všechno na jednu velkou hromadu (aniž by divák viděl cokoliv explicitního…), získá senátorskou dcerušku a jede na místo setkání. V zapadlém motelu na něj ovšem místo bohatého fotra čeká zjištění, že tento spáchal sebevraždu, načež do místnosti vtrhne komando, které si dceru vezme zpátky a pokusí se Joea zabít. Odsud se mu celý jeho už tak bídný svět drolí a postupně zjišťuje, že pedofilní gang sahá až na nejvyšší místa, která o nějakého osamělého hrdinu vůbec nestojí. Vysvětlujte to ale někomu, kdo má neodolatelnou chuť se pomstít, protože mu vyvraždily těch pár lidí, s nimiž se stýkal. A k tomu ještě ta malá dívka, kterou by taky nerad nechal v drápech pedofilního zmetka…

Typické revenge-téma ovšem tvůrci pojali značně artovou formou. Což působí docela zajímavě ze začátku, ale s postupujícími minutami začíná víc vadit než bavit. Vůbec by mi nevadila jistá zkratkovitost a útržkovitost vyprávění, pokud by rušivé flashbacky do minulosti Joea nepůsobily spíš samoúčelně, protože reálně nějaký větší smysl pro vývoj filmu nemají. Leda tak jako osvětlení toho, že hlavní postava je taky trochu psychouš, takže by nikoho nemělo představit, že si zničehonic sundá triko. Asi.

Zjistil jsem ale, že ještě víc mi vadila skutečnost, že součástí formy „You Were Never Really Here“ je prakticky nulové vyobrazení násilí, ačkoliv film sám o sobě násilný je (respektive měl by být). Oblíbená zbraň Joea je kladivo, ale kamera divákovi nikdy nedopřeje pohled na to, jak jím hlavní hrdina nemilosrdně rube nějakého hajzla. Při první akci to ještě vyznívá poměrně zajímavě, ale když se závěrečná bitka skládá pouze ze záběrů z toho, jak Joe odchází od další mrtvoly, zjistil jsem, že z principu syrový příběh odpírá skutečný pohled na násilí, jímž je protkán. Emočně mě to nezasáhlo tolik, abych byl schopen absenci krvavé práce odpustit. Ani skvělý Joaquin Phoenix v hlavní roli nedokáže zvrátit misky vah na stranu pozitivního hodnocení, protože je jen jedním z mála skutečných kladů.

You Were Never Really Here (2017)

Při celé té artové formě z toho mám tak trochu dojem, že „You Were Never Really Here“ cílí na intelektuálnější publikum, pro nějž by pořádná rubačka kladivem byla nejspíš příliš přízemní. Což je asi v pohodě, intelektuálům to vyhovovat skutečně může, ale takové nekulturní hovado jako já tenhle přístup bohužel neuspokojil. Zůstal ve mně pocit, jako kdyby zvláštně rozehranému filmu chyběla nějaká zásadní ingredience… a pro mě to byla právě tahle.

Mé dojmy z „You Were Never Really Here“ jsou rozporuplné. Ne proto, že jsem dostal trochu něco jiného, než jsem očekával, nýbrž proto, že to, co jsem dostal, mě nedokázalo divácky plně uspokojit. Určitou zajímavost tomu upřít nelze, kamera je místy nápaditá a soundtrack některým scénám dodává větší šmrnc než samotný obraz. Na druhou stranu, jiné momenty naopak působí trochu natahovaně, což u 90minutového snímku není úplně košer vizitka. Měl-li bych to shrnout, řekl bych, že „You Were Never Really Here“ je pokus o artové zpracování žánru, jemuž artový přístup nesedí. Nevadí mi, že jsem to viděl, ale podruhé to opakovat nemusím, a kdyby to bylo delší, už bych se asi fest nudil…

You Were Never Really Here (2017)


Amnutseba – Demo II

Amnutseba - Demo II

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.2.2018
Label: Caligari Records

Tracklist:
01. III
02. VI

Hrací doba: 15:35

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Caligari Records

Vloni v létě jsem tu do malých recenzí přidal článek o (jak jinak než) záhadném blackmetalovém tělesu Amnutseba z Francie. První demosnímek sice nepatřil k těm, které by člověku vyrazily dech, ale jisté kvality měl. Nahrávku jsem tehdy hodnotil asi tak, že je na ní cítit nemalý potenciál, ale slušela by tomu ještě hlubší atmosféra a schopnost svého posluchače uhranout. Dojmy po poslechu prvotiny nicméně zůstaly pozitivní, takže jsem se nijak nezdráhal pustit se do poslechu druhého demosnímku, jenž vyšel letos v únoru.

S názvy si Francouzi příliš hlavu nelámou. První demo se jmenovalo jednoduše „Demo“ a druhé demo se jmenuje úplně stejně jednoduše „Demo II“. Anonymní číslování mě vždycky bavilo (bez ironie), takže proč ne. A že to s ním Amnutseba myslí vážně, dokazuje i srovnání seznamu stop prvního a druhého demosnímku.

Na prvním demu se objevily skladby „I“, „II“, „IV“ a „V“. Nebojte, nic jsem nevynechal a do pěti počítat také umím – trojka zde skutečně nebyla. Jestli se ptáte, kam se Francouzům zatoulala, nyní je odpověď jasná – na „Demo II“, kde „III“ doplňuje ještě píseň „VI“.

Popravdě by mě docela zajímalo, nakolik bylo tohle rozdělení respektive rozčlenění plánované dopředu, protože poslech nasvědčuje tomu, že bylo. Rozdíl mezi „Demo“ a „Demo II“ je totiž znatelný a skutečně se nejedná jen o to, že na prvotině všechny čtyři songy trvaly od čtyř do pěti a půl minuty, zatímco zde si pro sebe obě stopy zabraly bezmála osm minut. Posun je cítit i v samotné hudební stránce…

Předně se mi zdá, že na dvojce ubylo disharmonií. Ne snad, že by úplně vymizely, ale jsou prezentované s větším rozumem. Což výsledku hodně pomáhá, protože „Demo II“ je přehlednější a nepůsobí tak těžkopádně jako jeho předchůdce. A to je dobře i vzhledem k tomu, že se skladby o nějakou tu minutu prodloužily, protože nyní lze jejich vývoj vstřebat snáze. Takové prohlášení může znít všelijak, ale ne vždy platí, že trvanlivější muzika je ta, do níž se člověk musí déle dostávat. „Demo II“ se mi zalíbilo takřka ihned, a přesto mě baví déle než „Demo“. Nic z právě řečeného navíc neznamená, že by snad Amnutseba učinili krok směrem ke stravitelnosti, jelikož jde stále o hrubě podzemní záležitost. Týrání nástrojů jen dává větší smysl.

Co oproti prvnímu demosnímku naopak přibylo, to jsou chytré kytarové linky, melodie a především zapamatovatelné momenty. Vypíchnul bych zejména druhou polovinu „VI“, která se mi jeví jako to nejsilnější, co Amnutseba doposud pustili do světa, navrch mě potěšilo, že vše vyvrcholí v noisovém dovětku, jenž k náladě nahrávky sedí jak vyšitý.

Už u prvního dema jsem přemýšlel, jestli bych doma neměl mít kazetu, ale nakonec jsem si ji nekoupil, protože pošta ze zámoří (kapela je možná francouzská, ale obě nahrávky vyšly u amerických Caligari Records) je mastná jako svině. Než jsem se stačil rozmyslet, bylo vyprodáno. V případě „Demo II“ už ale podobnou chybu udělat nehodlám, poněvadž tohle za ty prachy stojí. Opravdu dobrá věc, kterou mohu k poslechu s klidným srdcem doporučit.


Aosoth – V: The Inside Scriptures

Aosoth - V: The Inside Scriptures

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 17.11.2017
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. A Heart to Judge
02. Her Feet upon the Earth, Blooming the Fruits of Blood
03. The Inside Scriptures
04. Premises of a Miracle
05. Contaminating All Tongues
06. Silver Dagger and the Breathless Smile

Hrací doba: 46:11

Odkazy:
web / facebook

Aosoth není kapela, jakou bych řadil ke svým nejoblíbenějším, k takzvaným srdcovkám. Není to formace, bez jejíž hudby bych měsíc nevydržel, ani to není formace, na jejíž nová alba bych čekal jak na smilování a kupoval vše dostupné v první den předobjednávek. Nebudu zastírat, že od toho mám jiná jména. Nepochybně jde však o kapelu, k níž mám respekt a jíž si cením. Stejně tak si myslím, že Francouzi mají na kontě několik výtečných desek. A když tohle říkám, trochu u toho myslím na „III – Violence & Variations“ a hodně u toho myslím na „IV: Arrow in Heart“.

Předpokládám, že s Aosoth jste seznámeni, takže víte, že jsem právě jmenoval poslední dvě řadové nahrávky. A jestli seznámeni nejste, právě jste se tuto skutečnost dozvěděli. Navíc i s ohledem na to, že na dalších následných neřadových počinech Aosoth také drželi vysoký standard, je zřejmé, že ani od „V: The Inside Scriptures“ nešlo nečekat velkou kvalitu…

Stejně tak předpokládám, že když jste s Aosoth všichni seznámeni, „V: The Inside Scriptures“ jste už dávno slyšeli, protože vyšlo loni v listopadu, tudíž víte, že si Francouzi neuřízli žádnou ostudu a že opět nabízejí černý kov na úrovni, jakou mnozí mohou závidět, byť je v tom schované jedno malé „ale“, které říká, že „IV: Arrow in Heart“ bylo ještě lepší. Koho to ovšem sere, když je „V: The Inside Scriptures“ pořád až takhle dobré?

„V: The Inside Scriptures“ uzavírá koncepční sérii nahrávek, která započala s „III – Violence & Variations“. Poslední část velkého celku se ovšem rodila s obtížemi a v jednom momentě dokonce bylo reálnou možností, že deska zůstane nedokončena a nevydána. Vím, že to bude znít jako klišé, ale můžeme být rádi, že tahle varianta nenastala, poněvadž materiál na „V: The Inside Scriptures“ si rozhodně zasloužil spatřit světlo světa.

Lze vcelku bezpečně říct, že „V: The Inside Scriptures“ pokračuje ve stylu svých předchůdců, což dá rozum, když je návaznost zamýšlená a hlubší. Opět se tedy jedná o black metal současné francouzské školy s patřičně dekadentní atmosférou a s kapkou disharmonie, s níž ovšem Aosoth šetří víc než někteří další krajané. Což není špatně. Přijde mi ovšem, že oproti „IV: Arrow in Heart“ ubylo obskurních kytarových melodií a těch skutečně dech beroucích či uhrančivých momentů, což je právě ten důvod, proč si minulého alba cením výše.

Aosoth

Nějakým způsobem to ale vůbec nevadí. Jak už jsem řekl, pořád jde o vytříbenou žánrovou práci. Až by se chtělo říct, že takhle nějak by se podle mého názoru měl hrát „moderní“ black metal. Skladby jako „The Inside Scriptures“, „Premises of a Miracle“ nebo „Silver Dagger and the Breathless Smile“ jsou prostě moc silné a jen těžko si lze v jejich případě stěžovat na nekvalitu. Ani jedné ze šesti přítomných stop ovšem nemám dojem vaty, spíš naopak. A to je samozřejmě dobré znamení.

O svém hovoří už skutečnost, že mi dává smysl vracet se k „V: The Inside Scriptures“ s takovým odstupem, i když už jste desku nejspíš všichni slyšeli. Jakkoliv taková recenze může postrádat význam z hlediska objevitelského či odporučovacího, pořád dobře poslouží jako prostředek, jak zde nechat nějaký prostor skvělé desce od skvělé skupiny.

S „V: The Inside Scriptures“ se uzavřel dlouholetý koncept, jenž započal v roce 2011. Už před vydáním zpěvák MkM rozpustil sestavu a také seknul s koncerty – možná, že nadobro. Budoucnost Aosoth se tedy zdá nejasná, nakonec i s ohledem na to, jaké patálie MkM řeší v osobním životě. I kdyby to ale čistě teoreticky bylo poslední album Aosoth (ale ne, že bych snad tuhle možnost předpokládal nebo v ní snad dokonce doufal), pak se tahle skupina nemá zač stydět.


Caïnan Dawn – F.O.H.A.T.

Caïnan Dawn - F.O.H.A.T.

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.10.2017
Label: Osmose Productions

Tracklist:
01. Kaos Theos Kosmos
02. Ylem
03. Mara
04. Fohat
05. Thule
06. Fathomless
07. Om

Hrací doba: 48:39

Odkazy:
facebook / bandcamp

Loni na podzim vyšla poněkud nenápadně třetí deska Caïnan Dawn. Přestože je tahle francouzská formace upsána labelu Osmose Productions, nepřišlo mi, že by se o „F.O.H.A.T.“ nějak víc mluvilo nebo že by si tahle nahrávka získala nějakou větší pozornost. Ale tím spíš dává smysl, abychom se na ni podívali alespoň zde, poněvadž jde o výbornou záležitost, která si svůj prostor na našich skromných stránkách rozhodně zaslouží.

To by ale nemělo překvapovat nikoho, kdo zná předcházející věci Caïnan Dawn. Už debutový počin „Nibiru“ z roku 2011 byl velmi dobrý a jeho pokračování „thAVMIAL“ z roku 2014 bylo dokonce skvělé. „F.O.H.A.T.“ tedy udržuje dříve nastolenou laťku kvality, což je hodně fajn, když tato byla u Caïnan Dawn v minulosti položena dost vysoko. Samozřejmě, že by znělo ještě úderněji, kdybych zahlásil, že si Francouzi udržují vzestupnou tendenci a jsou album od alba lepší, ale snad nemáme zapotřebí se honit za senzacemi.

Prohlášení, že „thAVMIAL“„F.O.H.A.T.“ si nakonec cením na stejnou úroveň, možná na první pohled nezní tak „posh“. Ve skutečnosti ale v sobě skrývá určitý podtext, který je mnohem důležitější než povrchní onanie zapříčiněná krátkodobým nadšením nebo absencí sebekritičnosti. Znamená to, Caïnan Dawn jsou vyhraná skupina, která si našla svůj výraz a která dokáže držet konstantní kvalitu. Může to vypadat triviálně, ale zkuste se nad tím zamyslet, o kolika kapelách na metalové scéně bychom něco takového mohli s klidným svědomím říct… Osobně si myslím, že by jich bylo o poznání méně, než o kolika se to říkává. V případě Caïnan Dawn je to však na místě.

Podobně vlastně působí i samotná hudební stránka. V muzice Caïnan Dawn neslyším žádný významný prvek, jímž by se Francouzi jednoznačně odlišovali od okolní konkurence. Na první letmý poslech bude „F.O.H.A.T.“ jistě působit jako nijak zvláštní album. Caïnan Dawn nicméně všechny zdánlivě standardní prvky dokážou poskládat do celku, jemuž nechybí silná atmosféra, vlastní ksicht, určitá osobitost. Je to moc chytře zkomponované, skladby mají hlavu a patu, zajímavý vývoj, dokážou nejen zaujmout, ale leckdy dokonce i zapůsobit. Francouze zdobí skvělá práce na riffech i kytarových melodiích, baví mě i bicí a poněkud zastřené vokály, a přitom nic nevyčnívá, ani nic nechybí, ani nepřebývá. Všechny hudební elementy jsou přesně na svém místě a společně makají ve prospěch vyššího celku, jenž netkví v nějaké instrumentální ekvilibristice. O té přece black metal (a osobně bych i řekl: hudba obecně) vůbec není. Smyslem je předání nějakého hlubšího dojmu v abstraktnější rovině. Právě tohle odlišuje skvělé kapely od těch ostatních a právě tohle Caïnan Dawn ve své tvorbě mají.

Caïnan Dawn

Slušelo by se přejít od obecného tlachání ke konkrétním důkazům, ale „F.O.H.A.T.“ patří k deskám, u nichž mám obrovskou chuť říct, že nedává smysl vyzdvihovat nějaké konkrétní písně na úkor zbytku. Ve všech šesti regulérních kompozicích („Fohat“ je instrumentální mezihra) jsem si dokázal najít bravurní pasáže a u žádné z nich nemám pocit, že by byla delší, než by měla být. Vybrat konkrétní vrchol asi nedokážu, respektive bych nejspíš vybral zrovna ten song, který by mi zrovna hrál v přehrávači. A to rozhodně o něčem svědčí.

Jak vidno, osobně jsem s „F.O.H.A.T.“ nadmíru spokojen. Dle mého skromného názoru jde o výtečnou desku, která si vaši pozornost rozhodně zaslouží, dokonce bych se nebál doporučit i koupi.


Mortis Mutilati – The Stench of Death

Mortis Mutilati - The Stench of Death

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.1.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Nekro
02. Echoes from the Coffin
03. Crevant-Laveine
04. Regards d’outre tombe
05. Onguent mortuaire
06. Portrait ovale
07. Homicidal Conscience
08. Invocation à la momie
09. L’odeur du mort
10. Ecchymoses

Hrací doba: 50:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Mortis Mutilati / Solstice Promotion

Když jsem si před nějakými čtyřmi lety poprvé pouštěl desku „Nameless Here for Evermore“, francouzská formace Mortis Mutilati pro mě byla velkou neznámou. K albu jsem se dostal jednoduše z toho důvodu, že nám ji tehdy vydavatelství Naturmacht Productions poslalo k recenzi, a vzhledem k tomu, že jsme ještě tenkrát došlé věci příliš netřídili a prakticky zrecenzovali vše, co nám dorazilo, pustil jsem se i do poslechu a následně psaní o „Nameless Here for Evermore“, ačkoliv již tehdy šlo o rok starou záležitost.

Počin s ponurým šedivým hřbitovem na obálce mě ovšem příjemně překvapil. Macabre – jenž je mozkem kapely a v její studiové podobě vlastně i jediným členem, který k sobě další lidi přibírá pouze na živá vystoupení – sice nenabízel nijak originální pojetí černého kovu, ale byl to dobře odvedený a sympatický standard se smyslem pro atmosféru a dobře vystavěné skladby.

Vzhledem k tomu, že ani následující „Mélopée funèbre“ z května 2015 nepřineslo žádné velké zklamání, nemusel jsem se nijak zásadně přemlouvat ani k poslechu další řadovky „The Stench of Death“, která je někdy uváděna jako třetí, někdy jako čtvrté řadové album (předmětem sporu je v tomto případě „Sombre neurasthénie“ z roku 2012, jež je někde vedeno jako debut, jinde jako demosnímek… mám dojem, snad ne mylný, že sama kapela se nyní zpětně kloní spíš k tomu, že jde o demo).

I o „The Stench of Death“ lze velmi jednoduše prohlásit, že pokračuje v cestě, již vytyčily oba předchozí počiny. Což asi nepřekvapí, vždyť jen málokterá skupina je skutečně nevyzpytatelná a s každou další nahrávkou uhýbá odlišným směrem. Mortis Mutilati k takovým evidentně nepatří, tudíž se opětovně můžete těšit na lehce zašpiněný black metal ve středních tempech, který znatelně čerpá i ze stravitelnějšího pojetí depressive black metalu (ale nejen odsud).

Což mi připomíná, že by jistě stálo za zmínku, že Mortis Mutilati nehrají žádné velké hnusy nebo divočiny. Jejich black metal je naprosto bezproblémově poslouchatelný i pro lidi, kteří tomuto žánru běžně neholdují, ale zrovna v tomto případě to nemusíte automaticky chápat v pejorativním významu. Přinejmenším já jsem tím nic takového nemyslel. Jednoduše to tak je a já to pouze dávám na vědomí. Vy se k tomu samozřejmě můžete postavit, jak sami uznáte za vhodné.

Osobně si ovšem myslím, že nějaké opovržení si Mortis Mutilati nezaslouží. Je to nakonec dost příjemná muzika. „The Stench of Death“ (a platí to nejen o něm, ale i o jeho předchůdcích) sice nedokáže předat nějaký hluboký zážitek, nezanechá jizvy na duši, ani se nejedná o nahrávku, na niž byste za několik let vzpomínali. Přesto zvládne poskytnout pár poslechů, u nichž se člověk nenudí, a její autoři se za své autorství stydět rozhodně nemusí. V rámci své odnože se jedná o důstojnou práci, která své kvality bezesporu má, stejně jako kousek nějaké té atmošky.

Mortis Mutilati

S onou „stravitelností“ se pojí i melodická stránka. „The Stench of Death“ se melodií skutečně nebojí a hojně jich využívá. Naštěstí se nejedná o nic vlezlého nebo kýčovitého, vše je provedeno vkusně a nenásilně. Navíc v době, kdy žánru vládnou okultní rituály a chaotické znásilňování nástrojů, má takhle melodická blackmetalová nahrávka, která zároveň nesklouzává k symfonickým cajdákům, své kouzlo.

Nechci „The Stench of Death“ prezentovat jako nějaký zázrak, když jím evidentně není. I přesto se ale jedná o solidní počin, u něhož je na místě mírná spokojenost, a to i s vědomím, že nejde o záležitost na dlouhodobé poslechy.


Land of the Dead (2005)

Land of the Dead (2005)

Země: Kanada / Francie / USA
Rok vydání: 2005
Žánr: horor

Originální název: Land of the Dead
Český název: Země mrtvých

Režie: George A. Romero
Hrají: Simon Baker, John Leguizamo, Eugene Clark, Dennis Hopper, Asia Argento

Hrací doba: 93 min

Zdroj fotek: MovieStillsDB.com

„Země mrtvých“ zcela jistě není stěžejním článkem zombie ságy „…of the (Living) Dead“, přesto v ní má určité specifické postavení. Nedotknutelnou volnou trilogii dnes možná vnímáme (přinejmenším tedy já vnímám) jako „staré filmy“, které patří k sobě, ale ve skutečnosti byla každá jedna část natočena v úplně jiné dekádě – „Noc oživlých mrtvol“ na konci 60. let, „Úsvit mrtvých“ na konci 70. let a „Den mrtvých“ v polovině 80. let. Poté se ovšem George A. Romero, duchovní otec série a s dost velkou jistotou největší klasik celého subžánru zombie hororu, odmlčel na celá dvě desetiletí.

Je to právě až „Země mrtvých“, jejímž prostřednictvím se tehdy již 65letý Romero po dvou dekádách vrátil do světa mrtvých, kteří nejsou tak úplně mrtví, mají neustálou chuť na lidské maso a nemohou běhat, protože by si zlámali kotníky. Stigma návratu krále filmových živých-mrtvých do svého žánru je ovšem i největší nevýhodou „Země mrtvých“, s níž se snímek nedokázal poprat bez ztráty kytičky.

Samozřejmě asi nikdo nemohl očekávat, že Romero se „Zemí mrtvých“ překoná své dávné stylotvorné majstrštyky. Co si budeme nalhávat, „Noc oživlých mrtvol“ je základním stavebním kamenem svého subžánru a „Úsvit mrtvých“ platí za etalon toho, jak by měl výstavní zombie horor vypadat – a na něco takového se v roce 2005, kdy už byly natočeny stovky, ne-li rovnou tisíce zombie bijáků, dosahuje jen velmi těžko. „Země mrtvých“ na tyhle klasiky – samozřejmě – nemá. Ale nejspíš právě díky přemrštěným očekáváním je Romerův čtvrtý zombie počin někdy až zbytečně podceňován.

„Země mrtvých“ totiž není vůbec špatný film. Kdo od něj nebude očekávat další nemrtvý pomník, jenž svůj mírně hnijící subžánr posune kupředu, ten uvidí kvalitně udělaný zombie kousek, jemuž navíc Romerův rozpoznatelný rukopis nechybí. Režisér zde svou vizi nemrtvého hororu se ctí a důstojně přenesl do 21. století, a přitom si ponechal svůj přístup a osobitost.

V překladu to znamená, že i na „Zemi mrtvých“ se lze koukat jako na obyčejný horor, pokud v něm nic víc vidět nechcete, ale není zde těžké nalézt další z Romerových oblíbených metafor pro kritiku konzumní společnosti. Ta je citelná, leč podobně nenásilná jako v předcházejících částech ságy. Vedle ní nechybí několik lahůdkových gore záběrů, které ovšem snímek nedegradují do pozice pouhé přehlídky hektolitrů umělé krve, nechybí ani zombie klaun nebo malé cameo Toma Saviniho (dokonce jde o zombie-verzi jeho postavy z „Úsvitu mrtvých“).

I dějově mi „Země mrtvých“ přijde v pohodě a navíc potěší, že i zde Romero volně pokračuje v postupu zombie epidemie. Přeživší se již naučili s nemrtvými žít a začali si budovat novou společnost, která je pokud možno uzavřena před hordami prohnilých hladových hnusáků. Stejně jako před útokem zombies se ovšem tato společnost velmi rychle rozdělí do kast – spodinu, vládnoucí elitu i vychcánky, kteří se v tom naučí chodit. Nemrtví venku ovšem nespí, a jak již bylo naznačeno v předešlém „Dni mrtvých“ skrze nesmrtelnou postavu zombíka Buba, dokážou se učit. A brzy přijdou na to, že město plné živých (= jídla) nemusí být nedobytné.

Land of the Dead (2005)

Slabinou „Země mrtvých“ jsou trochu paradoxně její hlavní postavy. Největší hrdina v podání australského herce Simona Bakera (jestli jej odněkud budete znát, tak s největší pravděpodobností díky seriálu „Mentalista“, kde ztvárnil ústřední postavu) je tak kladný, pozitivní a morálně na výši, až mě to při sledování spíš rozčilovalo. Na Mirka Dušína ve světě, kde se za každým rohem může skrývat chodící mrtvola s chutí na váš mozek, totiž fakt nevěřím. Podobně i hlavní zombie Big Daddy, jenž vede armádu nemrtvých na město, mi přišel až přehnaně chytrý a moc učenlivý. Mnohem víc fungují postavy ve vedlejších rolích, ať už je to Dennis Hopper a jeho byznysmen jdoucí přes mrtvoly (vlastně doslova), John Leguizamo, jenž se snaží si něco trhnout a nebojí se rány pod pás (díky čemuž je mnohem uvěřitelnější než hlavní hrdina), anebo rajcovní Asia Argento v roli drsňačky (podobnost příjmení s legendárním režisérem Dario Argentem není náhodná – je to samozřejmě jeho dcera).

Land of the Dead (2005)

I přes některé mouchy je ovšem „Země mrtvých“ pořád povedený zombie horor, v němž se Romero nezapře. Když nic jiného, „Země mrtvých“ patří k (nej)výraznějším představitelům svého subžánru v aktuálním tisíciletí a legendární režisér jí dokázal vtisknout kus něčeho, díky čemu snímek utkví v hlavě – víc než třeba o rok starší remake „Úsvitu mrtvých“, jemuž se paradoxně dočkalo vřelejšího přijetí od diváků i kritiků. Jistěže na staré kulty to nemá, ale za mě stále v pohodě, mně se tenhle biják líbí.


Heir – Au peuple de l’abîme

Heir - Au peuple de l'abîme

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.10.2017
Label: Les acteurs de l’ombre Productions

Tracklist:
01. Au siècle des siècles
02. L’heure d’helios
03. Meltem
04. L’âme des foules
05. Cendres

Hrací doba: 40:00

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Les acteurs de l’ombre Productions

Heir jsou jednou z těch kapel, na jejichž poslech jsem se nechal nalákat z trochu „iracionálních“ důvodů. Nepřitáhly mě ukázky, ani znalost starších nahrávek, ani nějaké zajímavé jméno v sestavě. Na jejich debutové desce „Au peuple de l’abîme“ mě prostě zaujal obal a v kombinaci se skutečností, že počin do světa na CD i LP vypustili Les acteurs de l’ombre Productions, mi to prostě stačilo na to, abych počinu věnoval trochu svého sluchu.

Nejprve ovšem několik formálních slov k samotné skupině. Pětičlenná formace pochází z francouzského Toulouse a z minulosti má na kontě minialbum „Asservi“ (jehož obálka se mi jen tak mimochodem také velmi líbí) a splitko s krajany In Cauda Venenum a Spectrale. Což samozřejmě není mnoho, ale to ještě nemusí nic znamenat, protože v dnešní době už jsou hranice mezi kvalitou demo počinů a dlouhohrajících desek vydávaných na oficiální značce dávno smazány, takže i začínající kapely mohou vydávat zajímavá díla. Platí to i o Heir?

Žánrová škatule slibuje kombinaci black metalu a sludge. Nejen díky ní a díky stejnému původu, ale i kvůli jisté podobnosti ve vizuálním pojetí (z obálky aktuálního alba to zas tak nevypadá, ale stačí projet sekci fotek na Facebooku Heir, abyste pochopili) jsem si vzpomněl na Regarde les hommes tomber. To asi zní vcelku lákavě a vlastně mohu hned zkraje říct, že i po hudební stránce jsou Heir svým známějším souputníkům v lecčems podobní, ale na jejich kvality bohužel leccos ztrácejí.

„Au peuple de l’abîme“ ve skutečnosti patří k těm albům, na nichž formálně vzato není špatně vůbec nic. Heir pojímají metalový extrém se zapnutým mozkem, své (nutno dodat, že relativně delší) skladby budují rozvážně a dokážou v nich nabízet i zajímavé nápady. Což nemusíte brát jako povinnou floskuli, kterou je nutno prohlásit, aby se někomu nešláplo na kuří oko příliš silně. Některé pasáže na desce jsou skutečně dobré, a to nejen z formálního hlediska. Osobně se mi zdá, že tento pocit narůstá s tím, jak se blíží konec alba, protože nejpovedenější mi přijdou dvě závěrečné písně „L’âme des foules“ a „Cendres“.

Přesto nemohu říct, že bych byl z poslechu „Au peuple de l’abîme“ opravdu na větvi. Emoční dopad nahrávky není nijak zásadní, a jakkoliv mě její společnost neobtěžovala, neslyším žádný zásadní důvod, proč bych se k ní měl v budoucnu (myšleno v horizontu let) vracet. Je nadprůměrná? Přinejmenším lehce zcela jistě ano. Dokonce víc, než by se dle dosavadního vývoje recenze mohlo zdát, protože těch několik hluchých minut, především v rychlých momentech, které Heir moc od ruky nejdou, se dá přežít vcelku v pohodě a to povedenější nad nimi převažuje. Je však „Au peuple de l’abîme“ čímkoliv víc než „jen“ další dobrou deskou z mnoha? Zcela jistě ne.

Heir

A právě v tom tkví její největší svízel. Že zde neslyším nijak zásadní vliv slibované sludge, to mi nevadí. Když ale muziku Heir srovnám s plus mínus podobnými skupinami, mezi něž lze kromě již zmiňovaných Regarde les hommes tomber zařadit i třeba věci jako The Great Old Ones, vím, že v tomhle ranku najdeme i lepší věci.

Zatracení si ovšem „Au peuple de l’abîme“ nezaslouží, pořád jde o poměrně fajnové album. Musím mu přiznat, že postupně se mu podařilo dojmy výrazně spravit, protože zatímco zpočátku mě to nijak nebralo (na čemž se nejspíš podepsala i skutečnost, že úvodní minuty první stopy „Au siècle des siècles“ patří k tomu nejnudnějšímu, co Heir na svém debutu nabídnou), s dalšími poslechy jsem v tom začal nacházet víc oněch pozitiv.

Shrnul bych to tedy tak, že „Au peuple de l’abîme“ stojí někde na půl cesty ke skvělé desce. Heir vykročili správným směrem a z mnohých momentů na jejich debutu je znát, že potenciál rozhodně mají, ale vyhráno ještě není. Případné další album si ovšem rád pustím, což je nakonec také pozitivní znamení.