Archiv štítku: FRA

Francie

Fange – Punir

Fange - Punir

Země: Francie
Žánr: sludge metal
Datum vydání: 1.2.2019
Label: Throatruiner Ṙecords

Tracklist:
01. Ceinturon
02. Chien de sang
03. Les boyaux de la princesse
04. Opinel
05. Il reconnaîtra les siens
06. Maintien de l’ordre
07. Second soleil

Hrací doba: 37:33

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Throatruiner Ṙecords

S francouzskými Fange jsem se poprvé setkal na jejich první dlouhohrající fošně „Purge“ z roku 2016. Nejsem úplně obrovský fanda sludge metalu nebo agresivních míchanic black metalu s hardcorem a/nebo sludgem, což jsou v obou případech věci, které Fange nejsou úplně cizí, i když ta druhá o něco méně, přesto se mi „Purge“ vcelku líbilo.

Nevyhledávám tuhle odnož extrémního metalu nějak intenzivně a nemám úplně potřebu tomu věnovat enormní množství svého času, ale tu a tam se stane, že na něco takového dostanu náladu a pak si to pustím docela s chutí. Anebo ještě lépe řečeno, nestává se to zrovna často, abych měl chuť si tyhle věci cíleně pustit, ale občas k nějaké kapele přičuchnu, a protože tenhle styl poslouchám spíše sporadicky, přijde mi ten hutný agresivní koktejl docela k duhu. A přesně tohle se svého času stalo i s Fange. Nicméně neplatí, že bych vzhledem k nízkému dávkování spolykal každé hovno, tudíž nějakou úroveň ta produkce stále musí mít. A Fange tuhle podmínku na „Purge“ splnili.

Na druhou stranu mě to ale nepoložilo na lopatky takovým způsobem, abych měl potřebu si zpětně dohledávat starší minialba „Poisse“ (2014) a „Skapheusis“ (2015). Dokonce jsem se ani neobtěžoval s poslechem druhé řadové placky „Pourrissoir“, která vyšla pouhý půlrok po „Purge“, ačkoliv jsem její vysrání se do světa tehdy zachytil. Jednoduše jsem to na to královsky hodil bobek.

Jméno Fange jsem si ovšem pamatoval a nad skupinou jsem hůl rozhodně nelámal. Když letos vyšla třetí velká deska „Punir“, usoudil jsem, že tentokrát mám na to docela náladu a mohl bych si tenhle styl zase jednou chvíli nadávkovat. Fange naštěstí nezklamali a posloužili k tomuhle účelu dost uspokojivě.

Když budu chtít popsat základy, na nichž „Punir“ staví, asi nepůjde o nic moc objevného, protože se v určité míře jedná o popis sludge metalu obecně. Ta muzika má v sobě velikou hutnost a zatěžkanost; ačkoliv tempo nemusí být úplně rychlé, hudba působí agresivně, nasraně a nihilisticky. Navzdory striktnímu rytmu se nejedná o nic chytlavého. Dalším faktorem, na nějž nemůžeme zapomenout, je samozřejmě intenzita přednesu.

To všechno Fange splňují prakticky bezezbytku, ale z průměru je vyčleňuje několik dalších prvků navíc. Francouzi to třeba pocukrovali trochou hluku. Nejedná se o nic obrovského, takže noise byste od „Punir“ očekávat rozhodně neměli, ale ten jemný hlučivý / industriální feeling tam občas prostě vykukuje. Musím nicméně dodat, že se projevuje spíš „po okrajích“, než aby jej Fange používali přímo v samotných skladbách, ale i tak se jedná o vítané zpestření. Nejcitelněji se tyto vlivy projevují v mezihrách „Opinel“ a „Maintien de l’ordre“.

Fange

Kromě toho se Fange můžou pochlubit také poměrně dobrým kompozičním skillem a odvahou použít i melodii. Určitě si nepředstavujte, že by snad „Punir“ mělo být melodickým albem, protože to v žádném případě není. Je-li to ale vhodné, Fange umějí nějakou linku na příhodných místech vytáhnout a posunout tím píseň o krok kupředu. Jako příklad mohu uvést vygradovanou pasáž v „Les boyaux de la princesse“ anebo závěrečnou stopu „Second soleil“.

Dokonce ani proti životnosti alba nemůžu říct něco vyloženě negativního. Určité pasáže se sice postupem času ohrají, ale stalo se tak až po sympaticky vysokém počtu poslechů, plus ani poté mě nezačaly vyloženě srát. Naopak jiné momenty mě pořád baví a ani s delším časovým odstupem neztratily na přitažlivosti.

Všehovšudy si tedy Fange stojí hodně dobře. Vím, že „Punir“ nebudu nadále nijak intenzivně poslouchat, ale spíš než kvalitou desky je to dáno tím, že co do stylu mám jiné favority. Avšak i s takovým přístupem jsem si na docela dlouhou dobu dokázal „Punir“ užívat. Každopádně, jestli máte rádi třeba Celeste nebo hnusnější momenty Jucifer, tak byste mohli dát Fange šanci.


Sordide – Hier déjà mort

Sordide - Hier deja mort

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.2.2019
Label: Throatruiner Ṙecords

Tracklist:
01. Prelude
02. La peur du noir
03. Hier déjà mort
04. Le cadavre ou l’offrande
05. La chute
06. Carapace
07. La saveur de la fièvre
08. Postlude

Hrací doba: 39:21

Odkazy:
facebook. / bandcamp

K recenzi poskytl:
Throatruiner Ṙecords / Sordide

Určitě jste už někdy slyšeli takové to ohrané klišé, že třetí album s konečnou platností rozhoduje o životaschopnosti té či oné skupiny. Sám jsem to sice v průběhu let už několikrát v recenzi jako berličku použil, ale jinak si myslím, že je to docela píčovina. Obecně. Nicméně zrovna u francouzských Sordide jsem měl tak trochu pocit, že to bude právě třetí dlouhohrající počin, jenž konečně rozsekne, jakým způsobem bych měl na kapelu nahlížet.

To máte totiž tak… debutový počin „La France a peur“ z roku 2014 se mi líbil, dokonce bych i řekl, že poměrně dost. Když si tu nahrávku dneska pustím, nemám dojem, že by se jednalo jen o nadhodnocenou vzpomínku zastřenou nějakou nostalgií nebo tak něco. Pořád se jedná o poměrně zajímavé album, a byť nejde o skutečnou extratřídu, rozhodně jde o důstojný počin, jenž v přehrávači obstojí se ctí i s takovým časovým odstupem.

To samé ovšem nemohu říct o druhé desce „Fuir la lumière“ z roku 2016, kterou vnímám prakticky opačně – jako nepříliš zajímavou nahrávku. Nijak zásadně mě nebavila už v době svého vydání a s odstupem už vůbec nevidím jediný důvod, proč by jí člověk měl věnovat čas. Nepamatuji si z ní prakticky nic s nečestnou výjimkou v podobě dojmu, že to za moc nestálo.

Od třetí fošny „Hier déjà mort“ jsem si sliboval, že si ujasním celkový názor na Sordide, respektive že se ukáže, zdali bylo „La France a peur“ výsledkem náhodného povyražení s múzou, anebo jestli naopak bylo „Fuir la lumière“ náhodným klopýtnutím kapely, která jinak může být dobrá.

„Hier déjà mort“ tuto otázku do určité míry víc komplikuje než objasňuje, protože svůj zvuk stáčí jiným směrem než předešlá alba. Už mezi „La France a peur“ a „Fuir la lumière“ byl cítit určitý posun, když Sordide upozadili baskytaru, ale kontinuita v tom byla. „Hier déjà mort“ nicméně ze zvukového hlediska představuje docela skok… Francouzi značně zpřístupnili ladění kytar a opustili dřívější syrové vyznění. Novinka zní plněji, sytěji a asi i blíže metalovému standardu.

Na druhé straně ale musím říct, že jsem se své odpovědi přece jenom dočkal. Ze skladatelského hlediska totiž „Hier déjà mort“ navazuje spíš na nezajímavost „Fuir la lumière“. Ale svým způsobem je to docela diskutabilní. Bylo by totiž příliš příkré tvrdit, že Sordide nejsou schopni přijít s žádným rozumným nápadem. Jejich black metal je poměrně variabilní a různých momentů, které by teoreticky měly posluchačovy dojmy šoupnout trochu nahoru, se tu nechá najít vlastně vcelku dost…

Sordide

Přesto je to trochu k ničemu. Album se moc neumí prodat a i ty lepší nápady vesměs zapadnou do celku, aniž by se staly tím stěžejním, co desku potáhne kupředu. Není tu nic strhujícího, žádná gradace, nic, nad čím by se člověk pozastavil. Ve finále tedy „Hier déjà mort“ působí příliš nevýrazně, obyčejně a jednotvárně, což je s podivem s ohledem na to, že se tu prakticky pořád něco děje a Sordide rozhodně neždímají jeden riff x minut.

Kritika může vyznívat docela tvrdě, ale skutečným průserem „Hier déjà mort“ samozřejmě není. Vyloženě špatná alba přece jenom znějí a vypadají jinak. Sordide si nějakou rozumnou úroveň kvality pořád drží a jde o příliš zkušené borce (v sestavě se nacházejí členové formací jako Ataraxie, Void Paradigm nebo Monarch) na to, aby pustili ven nějaký klystýr. Desce ale schází větší charisma a schopnost zaujmout, neřkuli strhnout.


Triste Terre – Grand œuvre

Triste Terre - Grand oeuvre

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.3.2019
Label: Les acteurs de l’ombre Productions

Hrací doba: 65:14

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Les acteurs de l’ombre Productions

„Grand œuvre“ patří k nahrávkám, které jsou po formální stránce na vysoké úrovni a jen těžko na nich hledáte nějaké zásadní nedostatky. A přesto vás prakticky vůbec nebaví. Věřím, že tenhle pocit znáte, určitě jsme jej všichni nejednou zažili. Osobně tohle nemám rád, protože člověk prostě slyší, že neposlouchá vylízanou pičovinu, ale stejně je mu to tak trochu u zadku. Nahrávka jen plyne okolo bez většího zaujetí a po většinu času se dostavuje nechvalně proslulá letargie.

„Grand œuvre“ lze určitě nazvat ambiciózním dílem. Francouzi Triste Terre svůj styl postupně pilovali na třech minialbech, takže pro debut se nebáli si vyšlápnout na hrací dobu 65 minut při šesti skladbách. Hned čtyři stopy překračují hranici deseti minut, přičemž některé z nich dost výrazně. Je tedy evidentní, že se kapela nedržela při zemi a pokusila se stvořit velké dílo.

Možná, že se v tom někde ten kus mistrovského umu nachází, ale já osobně jsem jej nenašel a vlastně mě ani nebavilo jej hledat. Mohli bychom se přít o tom, zdali jsem „Grand œuvre“ neměl věnovat ještě větší šanci a víc prostoru k tomu, aby deska mohla říct svoje, ale nemyslím, jestli by další pokusy udělaly nějaký zásadní rozdíl. Kdybych si to totiž myslel, zkoušel bych hledat dál. Na druhou stranu mě to ale nijak nesere. Občas se mi stává, že když si k nějaké objektivně dobré nahrávce nedokážu najít cestu, tak mě to trochu štve, ale zrovna u „Grand œuvre“ je mi to tak docela jedno. Což ale taky o něčem vypovídá.

Dokážu si představit, že se mezi vámi najde někdo, komu se muzika Triste Terre líbit bude. Dokonce se možná i najdou tací, komu se bude líbit fakt hodně. Nic proti tomu. Formálně je tady všechno v pořádku. Skladby jsou propracované, nezdají se být bez nápadů, takže pro fandy atmosférického / okultního black metalu v řekněme poněkud stravitelnější formě se může jednat o zajímavou záležitost. Mě osobně to ale minulo a za pár dnů už si ani nevzpomenu, že jsem někdy něco takového poslouchal.


Woest – Le gouffre

Woest - Le gouffre

Země: Francie
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 15.10.2018
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Éveil
02. Le gouffre
03. Ô vide éternel
04. À la gloire de l’immonde
05. Spasme de haine
06. Tout restera carbone
07. Vagues du Styx

Hrací doba: 35:32

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Woest / Grand Sounds PR

„La fin de l’ère sauvage“, debut francouzské formace Woest, patří k těm albům, která vám v době jejich čerstvosti připadají docela slušná, dokonce si i zapamatujete, že jste je slyšeli, také název kapely budete nosit někde podvědomí, a když na ni náhodou za čas opět narazíte, bude vám to celé povědomé. Že byste ale měli potřebu se k takové desce zpětně vracet? To vůbec, protože zas tak dobrá určitě nebyla. Ta vzpomínka na poměrně pohodový počin je tak všechno, co člověku stačí a k čemu je hlavně svévolný, a jakýkoliv hlubší vztah nad rámec uložení v paměti není žádoucí.

„La fin de l’ère sauvage“ je přesně taková nahrávka. Vím, že nebyla špatná a že jsem s ní ve své době nějaký ten poslech strávil, ale nikdy poté jsem nedostal chuť to cédéčko vytáhnout z police, vrazit jej do přehrávače, zběsile si zahrozit a chytat imaginární Satanáše za koule. Nebyl důvod. Dojmy z prvotiny Woest přece jenom nebyly tak zásadní, abych se k ní musel vracet, když je toho všude okolo přehršel k poslechu.

Popsaný stav věcí nicméně neznamená, že by si člověk už nikdy v životě nechtěl pustit samotnou kapelu. Jak bylo řečeno, pořád zůstává vzpomínka, která není úplně negativní, takže když daná formace za nějakou dobu vypustí do světa nový počin, většinou v takových případech bývá motivace si jej pustit. Vždyť se někdy povede i to, že dojde k výraznému zlepšení a skupina povýší na záležitost, k níž stojí za to se vracet.

Woest se tohle nepovedlo, přesto si myslím, že na svém druhém albu „Le gouffre“ posunuli laťku výš. I druhou řadovku sice trápí určité neduhy a k dokonalosti má daleko, ale když jsem si v rámci přípravy před recenzí připomínal „La fin de l’ère sauvage“, zjistil jsem, že mi nyní prvotina přijde o poznání méně zajímavější, než jsem si pamatoval. „Le gouffre“ jako celek každopádně hloupé není a zvládne nabídnout i několik velmi silných momentů.

Posun od „La fin de l’ère sauvage“ je každopádně zásadní ve všech ohledech. Výrazně se proměnil už zvuk, který mi sice stále přijde divný (což nutně nemusí znamenat negativum), ale nakonec funguje lépe než přidušený a přebasovaný debut. Zvlášť když i nyní si Woest zachovali určitý chlad a odtažitost, díky němuž jejich black metal dostává příchuť industrial black metalu, jakkoliv reálně zásadně industriální není. V jistých pasážích jsem si ale na staré dobré Mysticum vzpomněl, to zase musím přiznat!

Předně je ale „Le gouffre“ skladatelsky komplexnější a vytříbenější než „La fin de l’ère sauvage“, plus také obecně rychlejší, což mi k danému stylu sedí víc. Bohužel se mi ale zdá, že některým opravdu silným nápadům dávají Francouzi zbytečně malý prostor. Jako příklad použiju titulní track, který po minutě a čtvrt spustí výtečnou půlminutu, na níž by se dle mého názoru dal vystavět celý song. Na druhou stranu, nestává se tak vždy, kupříkladu zásadní motivy devítiminutové „Tout restera carbone“ jsou rozvinuty uspokojivě.

Woest

O tom, že jsou nyní Woest skladatelsky vyzrálejší, nakonec svědčí i to, že do nahrávky dokázali smysluplně zapustit výrazně a jemnější klávesové linky („Ô vide éternel“) nebo čistší zpěvy, což jsou většinou prvky, které v industrial black metalu neslyším úplně rád. Vzpomeňte si třeba, jak si na tomhle vylámala zuby Gorgonea Prima na „Brownfields“. Ani tady to není stoprocentní (třeba jedna pasáž v „À la gloire de l’immonde“ mě právě díky zpěvu vyloženě nebaví), ale povětšinou se to dá přinejmenším tolerovat, v některých případech bych ty zpěvnější linky dokonce označil za povedené. Hlavně ale Woest ani přes takové elementy neztrácejí jakousi industriální odtažitost, která je pro mě v daném subžánru nepostradatelná.

Ani „Le gouffre“ sice není vyložený zázrak a jsem přesvědčen, že ani sem se nebudu zpětně vracet, ale mám pocit, že Woest šli oproti svému debutu nahoru a na druhé řadovce nabízejí zajímavější poslech. Jisté pasáže mi sice nelezou pod vousy, další se mi stačily nepříjemně zajíst, ale všechny slabší chvilky vyvažuje stejný počet těch povedených. Pár poslechů se tedy s „Le gouffre“ strávit určitě dá, ale musím dodat, že na víc než to zase téhle desce nevěřím. Jsem nicméně ochoten pustit si i případnou třetí řadovku Woest.


Blut aus Nord – Hallucinogen

Blut aus Nord - Hallucinogen

Země: Francie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 20.9.2019
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Nomos Nebuleam
02. Nebeleste
03. Sybelius
04. Anthosmos
05. Mahagma
06. Haallucinählia
07. Cosma Procyiris

Hrací doba: 48:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

První pohled (H.):

Blut aus Nord jsou bezpochyby zásadní kapelou extrémní metalové avantgardy. V minulosti již mnohokrát prokázali, že jim nechybí invence, vizionářství, ani chuť zkoumat nové obzory. Netvrdím, že všechno, co kdy vypustili do světa, je nefalšované zlato, nicméně počet těch zajímavých nebo snad rovnou výjimečných nahrávek jednoznačně převyšuje počet těch nezajímavých.

Přesto bylo za poslední roky trochu cítit, že ta chaotická škatulka Blut aus Nord se trochu vyčerpala, když Francouzi vydali i několik méně dobrých počinů jako třeba EP „Debemur MoRTi“ nebo s odstupem času i poslední řadovku „Deus salutis meæ“. Proto mě vlastně potěšilo prohlášení, že s dalším počinem se Blut aus Nord hodlají posunout zas někam jinam, dát své tvorbě čerstvý impulz a začít novou éru skupiny.

Zpočátku jsem se posunu, jenž byl s „Hallucinogen“ avizován, nijak nebál. Blut aus Nord v minulosti již několikrát dokázali přijít s něčím novým a jejich diskografie zdaleka nemá jen jednu tvář. Jednoduše jsem věřil, že Vindsval to opět zajebe jak pán a vydá přinejmenším zajímavé, radši však výborné album. Vždyť třeba i letošní první album vedlejšího projektu Yerûšelem se mi dost líbilo, tudíž jsem neměl důvod věřit, že by snad Francouzi měli vyjít z formy.

O to víc mě ale „Hallucinogen“ nakonec zklamalo, a to hned z několika důvodů. Předně mi nepřijde, že by nové album bylo nějakým zásadním posunem nebo dosud neslyšenou formou Blut aus Nord, poněvadž kapela zde vesměs míchá prvky už dříve použité v melodičtější části tvorby. Při poslechu se tedy ozvou vzpomínky na trilogii „Memoria Vetusta“, konkrétně tedy na „Dialogue with the Stars“ a „Saturnian Poetry“ (jednička „Fathers of the Icy Age“ je díky devadesátkovému zvuku přece jenom docela jinde), na „777 – Cosmosophy“, částečně i na éteričnost „The Sublime“ od Yerûšelem oproštěnou od industriálních vlivů. Myslím, že „Hallucinogen“ tedy nenabízí nic, co by mělo posluchače znalého starších alb zásadně překvapit.

Melodičtější tvář Blut aus Nord mi obecně není tak blízká jako ta extrémnější poloha. Například poslední dva díly „Memoria Vetusta“ mě nebaví prakticky vůbec. Čili už jen díky tomu to u mě mělo „Hallucinogen“ těžší. Nemyslím si ale, že bych nahrávku nedokázal docenit, pokud by za to stála. Těch překážek, proč si novinku nedokážu vychutnat, jak bych rád, je tu víc. Za jednu z největších slabin považuji nezáživný zvuk, který je na můj vkus příliš hodný, obyčejný a sterilní. Spousta pasáží se kvůli němu slévá, což stěžuje hledání těch nápadů, které za to skutečně stojí.

Blut aus Nord

Abych totiž nebyl chápán špatně, musím říct, že se na „Hallucinogen“ nacházejí i fantastické chvilky. Občas mi přijde, že těm nejsilnějším motivů není dán dostatečný prostor (například v „Nomos Nebuleam“), ale celkově rozhodně nejde tvrdit, že by Blut aus Nord nechali veškerou svou skladatelskou potenci spát. Bohužel, na druhé straně tu jsou i pasáže, které mi vůbec nevoní a nelíbí se mi. Zpravidla se jedná o melodická kytarová sóla à la stará psychedelie, což je trochu smutné, poněvadž se jedná o prakticky jediný skutečně nový element. Další chvíle pak vykazují nebezpečně krátkou životnost – kupříkladu rozjezd „Mahagma“ už skoro ani nemůžu cítit.

Nebudu se tvářit, že to tak není, když jisté zklamání cítím. Nechci tvrdit, že „Hallucinogen“ je sračka – takové odsouzení by bylo bezesporu příliš hysterické a ignorovalo by, že se pořád jedná o desku, jíž bylo věnováno dost péče i píle. Stejně tak ale nemůžu tvrdit, že by mě poslech „Hallucinogen“ zásadně bavil, když už nyní vím, že půjde o jednu z těch desek Blut aus Nord, k nimž se už nikdy vracet nebudu. Obecně slušná záležitost, ale na zásadní kapelu extrémní metalové avantgardy mi to jednoduše přijde málo. Popravdě řečeno, kdyby se nejednalo o Blut aus Nord, věnoval bych takové nahrávce o poznání méně času a trpělivosti, než kolik jsem na „Hallucinogen“ nechal.

Blut aus Nord


Druhý pohled (Cnuk):

Od „Hallucinogen“ jsem popravdě nečekal téměř nic. Blut aus Nord mě s posledními fošnami míjeli a „Deus salutis meæ“ považuji i s odstupem času za tak nudný počin, až je s podivem, že je z dílny těchto francouzských inovátorů. Potěšilo mě tedy, když hlavním předmětem zvěstí o novém albu bylo, že Blut aus Nord se vydají novou cestou a otevřou další kapitolu.

„Hallucinogen“ skutečně je výrazným odklonem od poslední řadovky, ale v celkovém kontextu Blut aus Nord ne zas takovým. Jedná se spíše o návrat, a to k melodickým dílům, zejména trilogii „Memoria Vetusta“. Nejsem velikým příznivcem této tváře Blut aus Nord a raději mám jejich strojovou či avantgardní podobu, přesto mě „Hallucinogen“ zaujalo natolik, že s ním nyní trávím mnohem více času, než jsem původně čekal.

Melodická stránka věci se výrazně opírá o pronikavé kytary, které jsou ostatně tím nejlepším na celém „Hallucinogen“. Přestože jsou s ohledem na předešlou tvorbu vyloženě měkké, jsou podány s gustem a citem pro kompozici, kdy se jejich síla s každým poslechem zarývá stále hlouběji. Skladbám sice chybí častější agresivní tempo, ale i ve střídmějších polohách znějí Blut aus Nord sebejistě a slyšení-hodných motivů je tu dost, čemuž napomáhají i četné progresivní vlivy, které jsou velice vítaným oživením. Na atmosféře rovněž přidávají zasněné vokály, vznášející se někde nad tím vším. To by mohlo odkazovat ke kýžené psychedelii – ostatně název desky či její samotný obal jsou dostatečně výmluvné, ale onen psychedelický aspekt tu moc necítím, což je škoda. Možná občas prosákne v dílčích momentech, ale rozhodně bych o „Hallucinogen“ nemluvil jako o tripové záležitosti.

„Nomos Nebuleam“, jakožto úvodní singlová věc, dobře nastínila směřování Blut aus Nord a stejně efektivně funguje i jako otvírák „Hallucinogen“. Vrchol je ukryt v předposlední „Haallucinählia“, jejíž kytarové linky a úvodní zasekávané tempo patří k tomu nejlepšímu, co jsem měl letos možnost slyšet. V trochu delší stopáži se dá najít i nějaká ta vata a třeba „Anthosmos“ nebo „Cosma Procyiris“ jsem nepřišel na chuť tak jako ostatním, ale poslechy utíkají rychle a hlavně nepřestávají bavit.

Blut aus Nord

Kdybych měl „Hallucinogen“ v diskografii Blut aus Nord někam zařadit, bude to vysoko. Není tím nejlepším, co doposud stvořili, v ranku ryze blackmetalových děl mám stále raději „Ultima Thulée“„Memoria Vetusta I: Fathers of the Icy Ages“, ale pak někde už se nachází „Hallucinogen“ a časem je dost možná dožene. Pro mě je tato nahrávka především velikým překvapením a myslím, že Blut aus Nord udělali dobrý krok. V industrialu se toho už nablbli dost a jen těžko by to překonávali.


Třetí pohled (Metacyclosynchrotron):

Noví Blut aus Nord nám vyšli o měsíc dřív, protože ho nějaká neuctivá kunda leakla, a my tu nemůžeme s předstihem frajeřit s fundovanými dojmy, fňuk. Hádám, že nemálo fanoušků stačilo „Hallucinogen“ naposlouchat důkladněji než já, protože to je album, na kterém se určitě dá intenzivně zafičet. Ostatně jak je u Blut aus Nord zvykem, posluchači se dostane slušná porce epických pasáží, z nichž některé lze opěvovat jako dechberoucí, strhující apod. Ovšem klasikou diskografie Blut aus Nord minimálně poslední dekády je také nekonzistentnost. „Hallucinogen“ je v tomhle ohledu na tom určitě lépe než třeba „Deus salutis meæ“, protože nemůžu říct, že by zde byly „postradatelné“ celé skladby, pouze jejich pasáže, což by šlo snad napravit, kdyby Vindsval méně lpěl na repetici a „normálnějších“ (i když kreativních) konstrukcích skladeb.

Blut aus Nord

„Hallucinogen“ vůbec zní až příliš normálně. Žel, můj vkus je už nadobro zmrzačen „MoRT“, avšak větší problém spočívá v tom, že jsem se nechal nachytat reklamními kecy a čekal jakési tvůrčí „novum“ nebo aspoň řádnou (skutečně) halucinogenní vrstevnatost, čehož se prostě nedostává. Na druhou stranu si ale užívám ty hromady aluzí na dřívější melodickou tvorbu. Třeba druhý riff „Sybelius“ by klidně pasoval na demo Vlad, „Anthosmos“ mi zase krásně připomnělo první „Memoria Vetusta“ (zvukem samozřejmě ne) a několik pasáží například evokuje i zapomenutý bočák Children of Mäani; připomínky dvojky a trojky „Memoria Vetusta“ netřeba zdůrazňovat. A vůbec si s „Hallucinogen“ znovu uvědomuji, že Blut aus Nord je v prvé řadě metalová kapela, a nikoliv nezařaditelná hudba sfér.

Blut aus Nord jako žánroví vizionáři snesou velice přísný metr a novinka určitě není kdovíjak úžasná, aby si zasloužila hodnocení jako 9/10, jak se děje všude možně, i když jsem samozřejmě rád, že i povrchní recenzenti konečně velebí kapelu, která si to doopravdy zaslouží. Koneckonců „Hallucinogen“ se mi líbí a fanouškům kapely a atmosférického black metalu vůbec jej doporučuji. Na závěr musím ještě rozporovat Háčkův pičuňg na zvuk, protože mi třeba nepřijde, že by se instrumentální stopy slévaly, a velice bych si třeba přál, aby „Dialogue with the Stars“ mělo bicí, jaké jsou tady.

Blut aus Nord


Ancient Moon – Benedictus diabolica, gloria patri

Ancient Moon - Benedictus diabolica, gloria patri

Země: Belgie / Francie / Švýcarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.9.2019
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Benedictus diabolica, gloria patri Pt 1
02. Benedictus diabolica, gloria patri Pt 2

Hrací doba: 37:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Iron Bonehead pravidelně vydávají výborné věci, ale je evidentní, že spoustu titulů mají jen na zaplácnutí edičního plánu, protože v reálu se sotva jedná o solidní průměr, ne-li hůř. Je mi až líto jejich PR chlápka, který pak musí na nesmysly typu Goatkraft (NOR) nebo Pa Vesh En psát nadsazené reklamní odstavce, haha.

Na Ancient Moon jsem poprvé narazil díky splitku s Prosternatur a musím říct, že první dojem byl výtečný, jelikož „Hekas Hekas Este Bebeloi!“ otevíral impozantní riff. Sice příliš povědomý, ale natolik dobře podaný, až jsem byl na chvíli hudbou „elektrizován“. Dojem brzy vymizel, ke splitku jsem se pak nevracel a jejich debut „Vvltvre“ také zpětně neposlechnul, ale motivace k poslechu nové desky byla. Jméno totiž utkvělo v paměti a podobná, výše uvedená situace se opakovala s první ukázkou z desky letošní zvané „Benedictus diabolica, gloria patri“.

Úvod nahrávky totiž oplývá abstraktními vlastnostmi, které v black metalu duchovního ražení vyhledávám. Pocit jistého tajemna a mystiky, kdy hudebníci skrze médium své tvorby sahají po něčem nepopsatelném, větším než okolní svět. Jenže tady nakonec k žádné hierofanii nedochází. Zmíněná skvělá pasáž se pak s velkou slávou navrací v úplném závěru alba a to mezi je prostě výrazně slabší.

„Benedictus diabolica, gloria patri“ nesestává jen z totální vaty, ale fádnost většiny hrací doby je přílišná, stejně jako úsekovost obou kompozic. Sice je běžné, že hudebníci skladby lepí z různých, na sobě nezávisle vymyšlených nápadů, ale musí to prostě dávat smysl a tady kontinuálnost i koherence hudby leckdy trpí. Ambientní, klávesové mezihry taky za moc nestojí; prostě z nouze učiněná ctnost. Celkově vzato je ale muzika Ancient Moon kompetentní a pravděpodobně by před deseti (a více) lety mezi dalšími „religious/orthodox/devil-worship“ kopírkami, které už si dneska nikdo nepamatuje, vyčnívali. Atmosféra je také slušná o tom žádná. Dnes je ale tahle nahrávka do počtu, neboť kapela v žádném ohledu nenabízí nic extra. V obou částech lze najít jednu, dvě hodně slušné pasáže, což mě z letargie neprobudí, a ten jeden skvělý motiv (na konci a začátku samozřejmě) album také nezachrání. Ancient Moon by mohli cool-occult instaplebs teoreticky zaujmout alespoň povrchně s bombastickou produkcí nebo výjimečnými vokály, ale i v těchto ohledech je „Benedictus diabolica, gloria patri“ pouze OK. Zvlášť pokusy o chóry, čisté zpěvy či attilovský krákor jsou nazpívány tak strašně obyčejně, až to je skoro vtipné. Ještě že jde hlasy snadno utopit v efektech, haha.

Dokáže mě nasrat, když kapely/labely promují svoje desky s evidentně nejsilnějšími kousky, zatímco zbytek za moc nestojí. Je to prostě ojeb. Mírně podveden se cítím i Ancient Moon / Iron Bonehead, protože mě první vypuštěnou ukázkou „přinutili“ stáhnout promo, kterému jsem „musel“ věnovat víc času, než by si reálně zasloužilo. Pozorný, ničím nerušený poslech se sluchátky ukázal, že se tady nic zvláštního doopravdy neděje, nemluvě o tom, že jsem těch 40 minut takhle skoro nezvládl. Novinka není určitě tragická a za poslech to nenasytným bude stát, ale jinak je opomenutelná, bez trvalých kvalit.


Esoctrilihum – The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods

Esoctrilihum - The Telluric Ashes of the O Vrth Immemorial Gods

Země: Francie
Žánr: avantgarde death metal
Datum vydání: 24.5.2019
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Kahlbas Mha
02. Kros Ö Vrth
03. Invisible Manifestation of Delirium God
04. Stone of Static Void
05. Thar-Voknargh
06. Listaël
07. Aborted Sun
08. Black Hole Entrance
09. Black Hole Exit
10. Inexorable Plague of Time
11. Torment of Death

Hrací doba: 75:09

Odkazy:
facebook

O francouzský projekt Esoctrilihum, za nímž stojí další metalový solitér Asthâghul, jsem se doposud nijak zásadně nezajímal. Jeho existence mi sice nebyla ukryta, ale nějak jsem až donedávna neměl důvod si jeho tvorbu pouštět. V případě debutu „Mystic Echo from a Funeral Dimension“ mě ohromně odrazuje už obálka, která se mi vůbec nelíbí, a myslím, že minimálně už jenom kvůli ní si tohle album nikdy v životě ani neposlechnu.

Obě loňské desky „Pandaemorthium (Forbidden Formulas to Awaken the Blind Sovereigns of Nothingness)“ (únor) a „Inhüma“ (říjen) už potenciál měly a byla na nich poznat snaha o vytvoření ambiciózního death metalu, který jde na rámec běžného pojetí svého žánru. Ve finále mě nicméně ani jedna z nich nezaujala natolik, abych se jí věnoval podrobněji než na hrstku letmých poslechů.

Pořádně zajímat mě Esoctrilihum začal teprve v letošním roce s vydáním čtvrté řadovky „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“. Určitě vás napadne dost logická otázka, v čem nastala ta změna, že mám nyní chuť poslouchat kapelu, kterou jsem měl ještě před pár měsíci dočista na salámu. Inu, může za to samotné album. Předně se „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ může pochlubit zasraně epickou obálkou, kterou jsem si okamžitě zařadil ke žhavým kandidátům na artwork roku. To dá prostě rozum, že nahrávku s takovým přebalem si člověk bude chtít poslechnout. Pro pořádek můžeme dodat, že se jedná o obraz „Humbaba the Terrible“ od Alana Browna (jeho instagram tady).

Není to ale jenom o obalu. I první ukázky z „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ mě hodně zaujaly. Dost na to, abych věděl, že tentokrát chci být u toho a výsledek slyšet. A musím říct, že prvotní dojmy byly z celé desky přesně tak silné, jak naznačovaly už dva dopředu vypuštěné songy. Bylo to naprosto impozantní. Pocitově Esoctrilihum tu svou snahu o avantgardní death (/ black) metal dotáhl úplně nejdál a naservíroval působivé dílo.

Základy „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ sice stále dlí v death metalu, ale na albu se ukrývá množství epických a strhujících momentů, které Esoctrilihum staví vysoko nad úroveň žánrového průměru (kvalitativního i stylového). Zpočátku se toho člověk jednoduše nemůže dost nasytit, protože ty nejlepší chvíle jsou fakt ohromně dobré. To prostě kurva chceš.

V záchvatu tohoto úvodního nadšení jsem si okamžitě objednal elpíčko, protože jsem byl přesvědčen, že tohle za to jednoduše stojí. Kdybych napsal recenzi v téhle době, jednalo by se o zuřivě nekritickou ódu. Což tak prozatím může vypadat i nyní, ale věřte tomu, že „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ bohužel má i svoje neduhy, které začaly vyplouvat na povrch s přibývajícím počtem poslechů. Tehdy se totiž ukázalo, že jakkoliv mohou být ambice grandiózní stejně jako gargantuovská obálka, skutečně velkolepou desku to neudělá.

Esoctrilihum

Netvrdím, že klady „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ rychle vyprchaly a zbylo zklamání. Deska jako celek je stále nadprůměrná a za slyšení stojí, na tom se nic nemění. Právě ty obrovské ambice jí nicméně trochu škodí. Nachází se tu celkem 75 minut hudby, což je příliš na to, aby je Esoctrilihum dokázal naplnit bezchybně a bez výhrad. Jinými slovy, nachází se tu i vata a bohužel jí není úplně málo. Ty skvělé momenty stále zůstávají skvělé (a to je možná ještě slabé slovo), ale mezi nimi se často jede v docela průměrném duchu, který sice neurazí, ale vesměs jen oddaluje příchod další velkolepé pasáže. Na ty má Asthâghul talent, to se zase musí nechat, ale celkově ještě je na čem pracovat.

Jako příklad mohu uvést skladbu „Aborted Sun“, která je vlastně tuctovým death metalem, dokud se v polovině neobjeví skvělé melodie. Naneštěstí se od nich zase rychle opustí a pokračuje se v obyčejném duchu. Ve spodnějších vrstvách se sice něco děje a pořád to má nádech nějakého atmosférična, z čehož lze nejspíš usuzovat, že si Asthâghul dobře uvědomuje, že i těmhle momentům se musí věnovat nějaká péče. Čistě deathmetalová stránka „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ přesto zaostává oproti těm sugestivním vrcholům.

Pokud byste se zeptali, jestli se jedná o zajímavou nahrávku, odpověď by byla dost jednoznačná – nepochybně ano. Nelze přeslechnout, že se v Esoctrilihum skrývá obrovský talent, přičemž právě „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ to dává najevo doposud nejpřesvědčivěji. Kdyby Asthâghul trochu zkrotil svou touhu po tak výpravném albu, udělal klidně poloviční stopáž a nahustil do ní ty nejpůsobivější nápady, jednalo by se o mimořádné dílo. Za současného stavu je ona skutečná kvalita trochu naředěná, což mi přijde jako škoda. Navzdory výtkám by však tahle deska za vaši pozornost měla stát.


Pensées nocturnes – Grand Guignol Orchestra

Pensées nocturnes - Grand Guignol Orchestra

Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 1.2.2019
Label: Les acteurs de l’ombre Productions

Tracklist:
01. Un trop plein d’rouge
02. Deux bals dans la tête
03. Poil de lune
04. L’Alpha mal
05. L’Etrangorium
06. Les valseuses
07. Gauloises ou Gitanes ?
08. Comptine à boire
09. Anis maudit
10. Triste sade

Hrací doba: 47:41

Odkazy:
facebook /bandcamp

K recenzi poskytl:
Les acteurs de l’ombre Productions

Namíchat dohromady extrémní metal a cirkusácké kejkle se na první pohled jeví jako naprostá blbost, která se zdá být v rozporu. Zatímco black metal bývá asociován s negativismem a temnotou, cirkus má být naopak místem, kde bují radost, zábava, poťouchlost a šprýmy. Anebo také tvrdý dril a odříkání nutné pro nácvik akrobatických čísel a nekompromisní zvířat. Což ale můžete zase chápat jako rozpor proti přístupu mnohých blackmetalových interpretů, kteří se právě na dril a cvičení schopností moc neohlížejí a namísto toho dávají přednost primordiální autenticitě.

Přesto když se nad tím člověk zamyslí, oba tyto světy mají i jistá zákoutí, v nichž lze najít společné jmenovatele. Takže při troše snahy by se to zkombinovat jistě dalo. A osobně si nedokážu představit, jaké jiné skupině by se to mělo podařit než zrovna francouzským Pensées nocturnes. V jejich případě je naopak tohle spojení naprosto přirozené a dává takový smysl, až se člověk skoro diví, že k němu nedošlo už dříve.

Což o to, Pensées nocturnes vždycky koketovali s dekadencí, ani jim nebyla cizí teatrálnost a opulentnost. Také kabaretní nádech byl v jejich muzice silně cítit, minimálně na „Nom d’une pipe!“. Smysl pro avantgardu se v tom nachází prakticky už od debutu „Vacuum“, a to i navzdory tomu, že tento ještě nebyl tak avantgardní jako pozdější počiny. Jednoduše řečeno, Pensées nocturnes k desce jako „Grand Guignol Orchestra“ směřovali dlouhodobě, prakticky již od svých začátků.

Právě proto by nemělo být překvapením, jak letošní nahrávka zní. Ledaže byste se s Pensées nocturnes setkávali poprvé a pod pojmem avantgardní black metali čekali další lámaný chaotický labyrint à la Deathspell Omega. To by nicméně nebyl problém „Grand Guignol Orchestra“, nýbrž váš vlastní.

Pokud chcete srovnání, tak se samozřejmě jako první nabízejí Peste noire, které s Pensées nocturnes pojí podobná záliba ve francouzské dekadenci. S podobným argumentem by se dali jmenovat také The CNK. V menší míře lze pak v náladách hledat paralely i s Diapsiquir anebo některými skladbami Wormfood. Žádný z těchto příměrů ovšem není úplně přesní, jelikož minimálně na „Grand Guignol Orchestra“ se Pensées nocturnes od relativně podobně smýšlejících formací vzdalují těmi cirkusovými kejklemi.

Což o to, Pensées nocturnes nikdy nepatřili k pohodlně stravitelným skupinám, byť některá jejich alba byla v rámci (jejich) mezí přístupnější, jako třeba minulé „À boire et à manger“. Vzpomínám si, že třeba „Nom d’une pipe!“ se naopak s všeobecným příjetím nepotkalo a spoustě lidem nesedlo. Já osobně jsem však vždycky patřil k těm, kteří stáli za Pensées nocturnes, protože jejich smysl pro avantgardu je mi lecčems blízký, přestože se nejedný o kapelu, již bych potřeboval poslouchat nějak často. „Grand Guignol Orchestra“ mi však zpočátku přišlo, že tady už Vaerohn trochu ustřelil a celé to cirkusáctví mi moc nevonělo.

Pensees nocturnes

Vzhledem k tomu, že je tohle tvrzení v přímém rozporu s tím, co jsem psal výše, asi vám došlo, že jsem postupem času změnil názor. Na první poslech mě „Grand Guignol Orchestra“ skutečně nijak zvlášť nebavilo a nevypínal jsem to vesměs jen z povinnosti, až jsem si zničehonic uvědomil, že je to ve skutečnosti super album. Jeho kabaretní přístup je sice pro metal neobvyklý, ale jak už jsem říkal, zrovna Pensées nocturnes tenhle paradox kočírují tak, aby to celé makalo. Žesťové kejkle si nakonec s avantgardně blackmetalovou kytarou rozumí, sedí tomu i expresivní vokál a silné momenty se také daří tvořit relativně často. Neříkám, že se nenajdou pasáž, které mi přes čumák nelezou na sto procent, ale celkové dojmy jsou nakonec jednoznačně pozitivní.

„Grand Guignol Orchestra“ určitě platí za zvláštní album, jichž na blackmetalovém kolbišti moc nevychází, a to ani na tom avantgardně blackmetalovém. Na druhou stranu, Pensées nocturnes zde znějí neobvykle, což lze brát za plus, a pokud si někdo myslel, že stojí ve stínu známějších Peste noire, nejpozději nyní se z téhle škatulky s definitivní platností vymaňují. Chce to trochu otevřenější náladu, ale za slyšení stojí.


Drastus – La croix de sang

Drastus - La croix de sang

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.3.2019
Label: Norma Evangelium Diaboli

Tracklist:
01. Nihil sine polum
02. Ashura
03. Crawling Fire
04. The Crown of Death
05. Hermetic Silence
06. Occisor
07. Constrictor Torrents

Hrací doba: 46:48

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Norma Evangelium Diaboli

Než Deathspell Omega„Fas – ite, maledicti, in ignem aeternum“ a „Paracletus“ přetvořili žánr, ve Skandinávii a ve Francii především fungovalo mnoho radikálních blackmetalových kapel, jež zapáleně uctívaly ničivé manifestace Ďábla. Mezi ně lze zařadit například Drastus. Jejich první tituly s frenetickým bicím automatem a chladně nelidskou atmosférou, tedy splitko „From the Womb of Ferocious“ (2005), debut „Roars from the Old Serpent’s Paradise“ (2005) a EP „Taphos“ (2006), sice nezestárly zrovna se ctí, ale EP „Serpent’s Chalice – Materia Prima“ (2009) je fakt špica. I bez přehnaně avantgardních tendencí se zde Drastus podařilo stvořit silný a stále aktuální materiál, který nepřekvapivě zahájil spolupráci kapely s End All Life Productions a Norma Evangelium Diaboli – nejzásadnějšími blackmetalovým labely nového milénia.

Věřím, že kdyby „La croix de sang“ vyšlo krátce po tomto EP, tak se do povědomí posluchačstva zapíše výraznějším písmem. Problémem je, že se black metal hodně změnil, k lepšímu a horšímu, kvalitních záležitostí vychází hromady, a tak dnes Drastus tak nevyčnívají. Nebudu zde soudit, zda zaslouženě, či ne, ale není to překvapující.

Novinka je nabita intenzivní negativní energií. Zdejší satanský majestát je ale ve své hudební a atmosférické podstatě vyjádřen velice úzce. Materiál nepovažuji za zpátečnický nebo ignorantský, Drastus se v průběhu existence dostatečně vyvíjeli a je snad evidentní, kolik myšlenek, sebekritiky a práce celkově bylo do nových kompozic investováno. Velká část současných blackmetalových lídrů ale posluchače provází rozmanitými vizemi, náladami, i když se mezi nimi line tzv. červená nit. Zde je metaforicky přítomen pouze a jen oheň. Chladný, ale zároveň mocný a ničivý; proměnlivý jen ve své intenzitě.

„La croix de sang“ je o něco organičtější, živější a ne tak odlidštěné jako dřívější tvorba. Hodně tu dělá produkce a živé bicí. Zmíněné „Serpent’s Chalice – Materia Prima“ sice bylo namláceno člověkem, ale teprve zdejší hostování Kévina Paradise (Benighted, ex-Svart Crown a další) je strhující a obohacují. Bubnování se tu s kytarami nevídaně dobře, dynamicky doplňuje, nejmarkantnější to je třeba v impozantním závěru „The Crown of Death“. Ostatně jak platí na ploše celého alba, kytarové linky se vyvíjí jen v drobnostech, ale díky změnám v rytmice by člověk neřekl, že poslouchá tři minuty stejný riff.

Někdy bych si ale přál, aby podobně jako bicí byly vymakané i kytary. Smysl pro detail tu nechybí, ale ten nevykompenzuje jednolitost materiálu. „La croix de sang“ je velice konzistentní a dobře poskládaná věc, nemyslím si ani, že by tu byla vata, ale nepamatuji si už, kdy jsem desku naposledy zvládl sjet od začátku do konce. Milerád a pravidelně si pouštím jednotlivé skladby, nejenom oblíbený střed, ale celou už ji prostě nedám a to je určitě problém, protože 45 minut není moc. Vokály přidanou hodnotu také nenabízí, čisté zpěvy možná budou někoho srát. Ale i tak patří téhle desce moje doporučení.

Fanoušci posledních Funeral Mist, Antaeus a vůbec ryzího black metalu, nejen v podobě jak byl hráván ve Francii, by měli „La croix de sang“ slyšet. Osobně tuhle desku vnímám lépe, protože na rozdíl od výše uvedených, Drastus vystoupali na svůj tvůrčí vrchol. Materiál určitě zaujme i fanoušky debutu Thorns, „Rebel Extravaganza“ a kapel z nich vycházejících, i když Francouzi nepůsobí natolik chirurgicky a sterilně. Jo, a kdyby vás Drastus bavili fakt hodně, tak zkuste i spřízněnou kapelu C.Y.T.


Deathspell Omega – The Furnaces of Palingenesia

Deathspell Omega - The Furnaces of Palingenesia

Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 24.5.2019
Label: Norma Evangelium Diaboli

Tracklist:
01. Neither Meaning nor Justice
02. The Fires of Frustration
03. Ad Arma! Ad Arma!
04. Splinters from Your Mother’s Spine
05. Imitatio dei
06. 1523
07. Sacrificial Theopathy
08. Standing on the Work of Slaves
09. Renegade Ashes
10. Absolutist Regeneration
11. You Cannot Even Find the Ruins…

Hrací doba: 45:18

Odkazy:
bandcamp / bandcamp 2

Deathspell Omega patří mezi stěžejní formace metalového extrému. A jestli si myslíš něco jiného, tak si to myslíš špatně. Jejich kořeny sice nesahají tak hluboko jako u metalových titánů, kteří kdysi formovali žánry a subžánry, přesto je vliv téhle francouzské smečky na větev avantgardního black metalu a nejen jeho nepopiratelný a nepřehlédnutelný. Dovolím si tvrdit, že Deathspell Omega hráli zásadní roli ve formování všech disharmonických a chaotických odnoží. Možná, že kdyby neexistovali, byl by na jejich místě někdo jiný a třeba by se tyto metalové obory vyvinuly obdobně, ale na kdyby se nehraje. Unikum Deathspell Omega je neoddiskutovatelné.

Výlučnost s sebou nicméně nezřídka přináší i zástup napodobitelů, což Deathspell Omega neminulo. O trendu chaotického black metalu i death metalu už ostatně řeč byla. Předešlá deska „The Synarchy of Molten Bones“ na mě působila, jako kdyby se Francouzi právě proti tomuhle směřování chtěli vymezit. Pryč byl majestát „Paracletus“ a „Drought“ nebo rafinovanost „Fas – Ite, Maledicti, in Ignem Aeternum“. Deathspell Omega si sice stále zachovali svůj charakteristický sound, ale vsadili zejména na agresi a intenzitu. Na „The Synarchy of Molten Bones“ nasekali zběsilou půlhodinu jakožto manifest skutečnosti, že očekávání ostatních pro ně nehrají roli, a tím to haslo.

Chtělo by se říct, že letošní „The Furnaces of Palingenesia“ je skoro až opakem „The Synarchy of Molten Bones“. Deathspell Omega snad ještě nikdy nebyli takhle „přístupní“. To může znít všelijak, dokonce snad i anti-lákavě, ale v případě „The Furnaces of Palingenesia“ nejsou na místě negativní konotace, které se s tímhle pojmem pojí. Jde pouze o neobratné pojmenování toho, že Francouzi na své desce ještě nikdy neměli tolik melodií a kytarového sólování. Kdo tedy na Deathspell Omega miloval tu jejich obskurní melodiku, právě tady si ji užije nejvíce a snad i dosytosti. Nechybí výlety až regulérní epičnosti, jako se tomu kupříkladu děje v závěrech „Ad Arma! Ad Arma!“ nebo „Renegade Ashes“. Působivost zaručena. Jestli s tebou tohle nehne, tak fakt nevím, protože tohle je jednoduše impozantní.

Nic z toho nicméně neznamená, že by snad Deathspell Omega byli skutečně přístupní ve smyslu lehce stravitelní nebo že by snad rezignovali na to, co je jim vlastní. „The Furnaces of Palingenesia“ je stále vysoce členitá, precizní a promyšlená deska. Stejně tak daná tvrzení nenaznačují, že by se Francouzi zvysoka vysrali na spletité kytarové kejkle, jimiž jsou rovněž proslulí. Jinými slovy, „The Furnaces of Palingenesia“ je z jistého úhlu typická deska Deathspell Omega, obsahuje všechny jejich charakteristické atributy, ale v rámci diskografie má svou tvář a nechybí jí výlučnost, která jde navíc dál než jen za pohodlný scénář trochu jiného poměru, v němž jsou všechny ty elementy namíchány. Nakonec i tohle bývá znakem výjimečných kapel, mezi něž se Deathspell Omega nesporně řadí.

Deathspell Omega

Výše jsem vypíchnul dva songy, což je vůči těm zbylým devíti možná trochu nefér, poněvadž slabého místa aby jeden pohledal. „The Furnaces of Palingenesia“ je ryzí perfekcionismus, který nepotřebuje berličky v podobě planých pasáží a zbytečných minut. Tady se hraje nejvyšší liga. Album je nacpané chytrými kličkami, výstavními riffy a sugestivními momenty. Deathspell Omega jsou prostě jinde a i letos budou právem kralovat hromadě ročních žebříčků.

„The Furnaces of Palingenesia“ poslední dobou drtím prakticky denně a pořád to spíš roste než stagnuje. Nebudu ale kvůli aktuální nadšení tvrdit něco o nejlepší desce Deathspell Omega, takové výkřiky by moc smysl nedávaly. Tvorba téhle kapely je totiž nejpozději od „Si monvmentvm reqvires, circvmspice“ nehorázně vysoko a každé následující album – snad jedině s výjimkou „The Synarchy of Molten Bones“, k němuž nemám potřebu se zpětně vracet, ačkoliv i to v rámci vyššího celku smysl dává – je šleha jak hovado a jejich pomyslný žebříček se mění dle aktuálních nálad. Nebudu se ale bát prohlásit, že „The Furnaces of Palingenesia“ je dost dobré na to, aby se svým předchůdcům mohlo postavit naroveň. Co víc si přát?