Archiv štítku: FRA

Francie

Au champ des morts – Dans la joie

Au champ des morts - Dans la joie

Země: Francie
Žánr: (post-)black metal
Datum vydání: 27.1.2017
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Nos décombres
02. Après le carnage
03. Le sang, la mort, la chute
04. Contempler l’abîme
05. Dans la joie
06. L’étoile du matin
07. La fin du monde

Hrací doba: 52:10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Au champ des morts formálně stojí na začátku své cesty, přesto jejich jméno budí jistou pozornost, a to hned ze dvou důvodů. Za své samozřejmě hovoří už skutečnost, že již od prvního nosiče se Francouzům dostává podpory elitního labelu Debemur Morti Productions, jenž platí za jedno z nejzajímavějších současných vydavatelství na poli metalu. Druhým stěžejním důvodem pak je sestava, v jejímž čele nestojí nikdy jiný než zpěvák / kytarista Stéphane Bayle, někdejší člen Anorexia Nervosa, které ani dekádu po jejich konci stále nikdo nedokázal sesadit z trůnu nejlepší symphonic blackmetalové skupiny.

Loni v červnu na sebe Au champ des morts upozornili poprvé prostřednictvím sedmipalce „Le jour se lève“, na němž se nacházela jedna exkluzivní píseň (titulní) a jedna další, „Le sang, la mort, la chute“, která se nyní objevuje znovu na (již tehdy chystaném) dlouhohrajícím debutu „Dans la joie“. V dobové minirecenzi jsem „Le jour se lève“ nakonec ocenil a nechal se slyšet, že řadovku si rád pustím, abych zjistil, zdali byl naznačený potenciál skutečně naplněn. Zamlčel jsem však tehdy jednu věc, jež není úplně nedůležitá. Přestože sedmipalec trval jen čtvrthodinku, docela jsem se s ním pral a trvalo mi to poměrně dlouho, než jsem se v něm zorientoval a než materiál prokoukl…

„Dans la joie“ je na tom úplně stejně a rovněž se nejedná o záležitost na první poslech, ani na ten druhý ne. A to mi do jisté míry připadá poměrně zvláštní, jelikož Au champ des morts ve své podstatě nehrají nijak zvlášť nestravitelnou formu černého umění. Přesto jsem měl – jak u „Le jour se lève“, tak v případě „Dans la joie“ – velký problém se na hudbu zpočátku soustředit. Jistě ten pocit znáte – když se cíleně soustředíte, tak slyšíte, že ta kapela hraje kvalitně a že to má nápady, ale sama o sobě si hudba vaši pozornost uzmout nedokáže.

V některých případech se tento stav i navzdory případným formálním kvalitám zlomit nedá, ale u „Dans la joie“ mi podobně jako u předcházejícího EP vyšší počet poslechů nakonec pomohl hradbou nepřístupnosti proniknout. A teprve tehdy se ukáže, že tušení, že kvalita v případě Au champ des morts není malá, bylo správné.

Hudbu Au champ des morts bych si asi nedovolil označit jako originální či nevídanou. Přesto je jejich přístup k black metalu zajímavý a nelze mu upřít vlastní tvář. Francouzi kombinují staré s novým, v jejich tvorbě se snoubí post-blackové melodie s úctou ke staré školy, což dohromady dává zvláštní kontrast zasluhující určité ocenění. Nutno ovšem jedním dechem dodat, že post-black metal se v podání Au champ des morts nerovná blackgazovým homo-zpívánkám. Jinak obecně kytarová práce je na „Dans la joie“ vysoce povedená a nahrávku táhne dopředu. Především právě z ní vyvěrá zvláštní potemnělá nálada patřící k největším přednostem skupiny. Au champ des morts ovšem nehrají černočernou temnotu, jejich hudební jazyk je spíše šedavý a sychravý. Jisté kouzlo mu však rozhodně nechybí.

Au champ des morts

Chcete-li slyšet, v jakých skladbách „Dans la joie“ projevuje největší sílu, pak bych určitě zmínil již známou „Le sang, la mort, la chute“, která funguje velmi dobře i na řadové desce, a k ní bych přidal další dvě dlouhé písně, druhou „Après le carnage“ a titulní „Dans la joie“ na páté pozici. Právě rozmáchlejší písně, kde Au champ des morts mají k dispozici delší plochu na hraní si s náladami, se daří budovat nejpřesvědčivějším způsobem. Povedené momenty se ale najdou i v „Nos décombres“ či „L’étoile du matin“ a skvělý je rovněž závěr „La fin du monde“, byť ten z vyznění nahrávky vybočuje a působí spíše jako delší outro. Slabší se mi zdá pouze „Contempler l’abîme“, kde se Francouzi asi nejvíce blíží k tomu, co si dnes většina lidí představí pod pojmem post-black metal, což mi dle očekávání nevyhovuje. Na druhou stranu, Au champ des morts zde balancují na hraně, ale do propasti ještě nespadli, takže se to dá vydržet bez větších problémů. Nicméně zamrzí, že výborná půlminutka v samém závěru písničky nebyla rozvedena do větší šíře.

Celkové dojmy z „Dans la joie“ jsou však jednoznačně kladné. Nebylo to zadarmo a musel jsem debut Au champ des morts nechat patřičně uzrát. Ale možná je to tak v pořádku, nejspíš právě tímhle je myšlena ona obligátní formulka, že něco potřebuje svůj čas. Asi není na místě skutečné nadšení a hluboká poklona, „Dans la joie“ je stále „jenom“ dobré a nadprůměrné album, ale doporučit jej rozhodně lze.


Netra – Ingrats

Netra - Ingrats

Země: Francie
Žánr: electronica / trip-hop / black metal / experimental
Datum vydání: 9.3.2016
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
01. Gimme a Break
02. Everything’s Fine
03. Underneath My Words the Ruins of Yours
04. Live with It
05. Infinite Boredom
06. Don’t Keep Me Waiting
07. A Genuinely Benevolent Man
08. Paris or Me
09. Could’ve, Should’ve, Would’ve
10. Jusqu’au-boutiste

Hrací doba: 39:24

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

První pohled (H.):

Jen stěží lze tuhle recenzi začít jinak než vzpomínkou na „Sørbyen“. Když se mi album dostalo do ruky, byla pro mě Netra ještě neznámým projektem, ale to se záhy změnilo. V nahrávce, od níž jsem nic zvláštního nečekal, jsem našel perlu, která bez váhání míchala špinavý black metal, trip-hop, darkwave a náznaky jazzu do unikátního celku s omamnou atmosférou a obrovským skladatelským levelem. Tehdy se zrodila láska, která ani po těch letech nevyprchala. A následné kolaborační EP „Dreading Consciousness“We’rewolves, na němž se odehrával působivý experimentální hip-hop, i zpětný náslech debutu „Mélancolie urbaine“ jen potvrdily, že Netra prostě není jen jedna další kapela z mnoha, nýbrž záležitost, na jakou se nenaráží každý den.

Novinka „Ingrats“ je ve zcela jiné pozici, než bylo svého času „Sørbyen“. Nyní byla očekávání extrémně vysoko – trochu jsem se bál, že tak vysoko, až je prostě nepůjde naplnit. A skutečně – na první poslechy „Ingrats“ znělo sice dobře, nicméně bylo zřejmé, že na nadpozemskou úroveň „Sørbyen“ se tentokrát dosáhnout nepodařilo. A na tom nic nezměnil ani stále se zvyšující počet poslechů.

Přesto by bylo vysoce nefér tvrdit, že je „Ingrats“ zklamáním nebo snad dokonce špatným albem – nepochybujte o tom, že k druhému jmenovanému má nejnovější kousek z dílny Stevena Le Moana extrémně daleko. Stále je to fantastické poslouchání a jsou tu i momenty, kdy je dokonce i laťka „Sørbyen“ na dosah ruky. Ani nemluvě o tom, že „Ingrats“ prostě nemůže zafungovat s takovou silou jako předchůdce, poněvadž novince chybí (a zákonitě chybět musí) onen moment překvapení.

„Ingrats“ směřuje ještě o něco dále od blackmetalových vod, špinavé kytary nyní v oné svojské kombinaci žánrů tentokrát ustoupily víc do pozadí. První vypuštěná skladba „Everything’s Fine“, jež nastoupí hned na začátku po noirovém intru „Gimme a Break“, je tedy trochu klamavou reklamou, jelikož se v konečném důsledku jedná o jediný agresivní song na celé kolekci. Nicméně její účinek není malý a v tomto ohledu funguje podobně dobře jako svého času „A Dance with the Asphalt“.

Ne, že by se ve zbytku už kytarové riffy neobjevily, svou roli hrají i třeba v „Don’t Keep Me Waiting“, ve vyvrcholení „Live with It“, v menší míře i v dalších písních. V žádném případě už se ovšem nejedná o čistě blackmetalovou záležitost. Jasně, můžete mě chytit za slovo, že ani „Everything’s Fine“ není čistokrevný black metal, i zde vystrkují růžky další žánry a experimenty, ale ani to nic nemění, že Steven Le Moan s jediným trackem v klidu nakopává do zádele většinu DSBM pozérů.

Netvrdím však, že je tento stav špatně. Naopak mi takové směřování nijak nevadí – už je z toho důvodu, že „Ingrats“ nabízí dostatečný počet silných kompozic, které elektroničtější feeling desky plně obhajují. Popravdě řečeno, nějakým způsobem povedené a zajímavé jsou vlastně všechny písničky, jaké se na „Ingrats“ nacházejí. Nebo obráceno z druhé strany – nenajdete tu žádnou nepovedenou. I třeba tehdy, kdy už člověk začíná přemýšlet o pozdvihnutí obočí, jako se tomu děje třeba na začátku „Live with It“, hned vzápětí následuje pasáž, s níž se vše vrátí do kýžených kolejí výborné muziky. V neposlední řadě mi pak připadá, že tentokrát si dal Steve Le Moan snad ještě o kousek víc záležet na tom, aby skladby vygradoval – výmluvnými příklady se počin jen hemží.

Pokud bych měl přece jenom jmenovat nějaké takzvané vrcholy, tak rozhodně nelze opomenout působivou „Could’ve, Should’ve, Would’ve“. Vysoce jsem si oblíbil „Underneath My Words the Ruins of Yours“, jež opětovně přináší kouzelnou atmosféru mlhou zalitých opuštěných ulic města brzy nad ránem. Bravurní je i potemnělá „Don’t Keep Me Waiting“, dobře vystavěná „A Genuinely Benevolent Man“, v níž se objeví jeden ze vzácných agresivních momentů, nebo vysoce kontrastní „Jusqu’au-boutiste“ v samotném závěru. A to nezapomeňte, že kvality „Everything’s Fine“ jsem už rovněž vyzdvihoval… Počkat, nepřijde vám, že už jsem vyjmenoval skoro celý tracklist? Ano, je to tak, ale já říkal, že slabou věc tu nenajdete!

Na „Ingrats“ jsem se těšil skutečně moc a také jsem od počinu mnohé očekával. Jak ale vysoká očekávání výsledný dojem mnohdy pohřbívají, zde se zklamán necítím. Možná i proto, že jsem někde v hloubi věděl, že „Sørbyen“ pokořeno nebude, tudíž jsem v něco takového ani nedoufal. I přesto je však „Ingrats“ excelentním albem, jemuž většina konkurence jen zdáli kouká na záda, a navzdory některým poznámkám si stále myslím, že jde o jeden z nejzajímavějších počinů, jaké letošní rok nabídne. O výjimečnosti Netry není třeba pochybovat, tím si buďte jistí.

Netra - Ingrats


Druhý pohled (Zajus):

Existuje jen málo umělců, jejichž oznámení nového počinu by mě dokázalo zvednou ze židle, ale po zjištění, že Netra plánuje nástupce „Sørbyen“ jsem radostí doslova vyskočil. Tenhle chlapík se objevil zničehonic a přinesl s sebou zcela unikátní styl na desce, která se místy (a nepřeháním) blížilo dokonalosti. Netra jednoduše dosud neudělal krok vedle a od „Ingrats“ jsem čekal jen čirou bezchybnost. Co jsem dostal, je rozhodně osobité album, které v sobě nese specifické prvky, jimiž oplývaly předchozí nahrávky, a zároveň nestojí na místě. Přesto jsem z nového materiálu u něco méně nadšený, než jsem doufal.

Netra nikdy nebyl pozitivní týpek, jeho hudba občas doslova čišela depresemi, přesto mě zarazilo, když vydavatel „Ingrats“ připodobnil k dnes již zapadlým Sun of the Sleepless, neboť ti se věnovali spíše typickému depressive black metalu a s hudbou Netry neměli (vyjma nálady) mnoho společného. Ovšem „Ingrats“ opravdu tímhle směrem trochu ukročilo. Zároveň výrazně přibylo i elektroniky. Zatímco dříve ji Netra dříve používal spíše k dokreslení atmosféry, tentokrát vládne pevnou rukou. Všechny tyto novoty sice nepodrývají Netrův styl, ale mám dojem, že vytlačily něco z toho, co činilo „Sørbyen“ tak dobrým albem. Mluvím zde samozřejmě o sólech. Rozhodně nejsem člověk, jenž hudbu bez kytarových sól považuje za špatnou, jenže Netrova jemná kytarová hra byla tak excelentní, že mi tentokrát opravdu chybí. A tím, obávám se, utrpěla i nálada, která je sice řádně hutná, ale už nemám ten dojem naprostého zmaru, přestože se Netra snaží.

Netra

Přesto jsou tu i ohromně silné pasáže. Nevybíravý úvod v podobě „Everything’s Fine“ mě vždycky uzemní, podobně silný je i závěr „Don’t Keep Me Waiting“, z „měkčích“ skladeb mě pak baví třeba elektronická „Live with It“ či chytlavá „Could’ve, Should’ve, Would’ve“. Ani ty nejlepší skladby se však tomu nejlepšímu ze „Sørbyen“ nedovedou vyrovnat, byť třeba taková „A Genuinely Benevolent Man“ je již hodně blízko. Jsem tedy zklamaný? Možná trošku. Je však „Ingrats“ dobrým albem? To bezpochyby je. Laťka byla stanovena vysoko a není žádná ostuda, že ji Netra důstojně podlezl. Lepší, když kdyby si vylámal zuby při pokusu ji přeskočit.


Třetí pohled (Skvrn):

Unikát jménem Netra vnímám hned z několika perspektiv. Je to projekt, který naší redakcí silně rezonuje a věnuje se mu nadstandardní prostor. Je to projekt, který si jde vlastní cestou a boří žánrové mantinely. A konečně je to i projekt, k němuž jsem si vzdor výše zmíněnému nedokázal vybudovat silnější vztah. Příčina může být vlastně jednoduchá. Průlomovému „Sørbyen“ jsem nevěnoval takovou pozornost a nakonec si jej zafixoval jako vysoce nadprůměrnou záležitost, jíž jsem se však – na rozdíl od jiných – bezmezně neoddal. Ohlášení nového alba ve mně přesto okamžitě zarezonovalo. Rázem tu byla další příležitost setkat se se svojským světem, možnost přehodnotit dosavadní vztah a třeba také nastartovat revizi minulých řadovek.

Netra

Ačkoli Netra atmosféricky navazuje na „Sørbyen“, stylové změny jsou již na první poslech patrné. Zmínit se sluší především úbytek pasáží v duchu depresivního black metalu. Jakkoli je na novince rozhojněn ve stále vysoké míře, do role nejklíčovějšího hráče se posunula variabilní elektronika. A není to samozřejmě vše. Nechybí klavírní pasáže, klasické trip-hopové houpáky, nepatrná špetka jazzu ani písně hodné kovaného písničkáře.

Bohužel, Netra tyto přísady nedokáže mnohdy zkrotit a vytvořit jejich pomocí ucelené dílo. Jako propojující element je tu předestřena atmosféra nočního syrového města – jdu sám, osamocen, mezi zašlým osvětlením a stínem kolemstojících budov. Z pohledu Netry logická volba, proti níž není co mít, ba naopak, koncept se ukázal být funkčním. Problém nacházím v samotné hudbě, kdy jednotlivé střípky ani pod záštitou atmosféry nedokážou najít společnou řeč. Vzhledem ke své krátkosti rovněž často rychle utečou a nestihnou se rozvinout.

Ale teď už z pozitivnějšího ranku. Navzdory tomu, že novinku nezařadím k těm nejlepším počinům roku, je stále o co stát, vždyť „Ingrats“ rozhodně patří k velmi slušnému nadprůměru. Netra zcela jednoznačně umí přijít s pozoruhodnými momenty, které se snoubí nepopiratelnou unikátností. Na ploše jedné skladby dokáže přirozeně přejít z doomového tempa ke smršti („Don’t Keep Me Waiting“), bez zádrhele skloubit elektroniku a black metal („A Genuinely Benevolent Man“) i zahrát s obrovským nasazením jednu z nejlepších depresivně blackových řvanic („Everything’s Fine“). Častá nesouvislost mezi kompozicemi (jen namátkou předěly první–druhá, čtvrtá–pátá–šestá) a hluchá místa však hatí možnost mluvit o geniální nahrávce.

Přesto chci končit pozitivně, je to potřeba. Netra si drží svou tvář, svůj syrový zvuk, ale co především, autenticitu a upřímnost. Díky ní „Ingrats“ – jakožto vypjatému emočnímu světu – maximálně věřím.


Antaeus – Condemnation

Antaeus - Condemnation

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.11.2016
Label: Norma Evangelium Diaboli

Tracklist:
01. Something Wicked This Way Comes
02. Shadow Fires
03. Flesh Ritual
04. Angels of Despair
05. Watchers
06. Condemnation
07. Symmetry of Strangers
08. End of Days
09. Abeyance

Hrací doba: 41:13

Odkazy:
facebook / bandcamp

Antaeus jsou nezaměnitelná kapela francouzské scény a rozbor jejich dřívějších děl s nahlédnutím do bouřlivé historie kapely by vydal za podstatně delší článek. V krátkosti by se slušelo napsat, že Antaeus mají vazby na mnohé „ortodoxní“ kapely z přelomu milénia vycházející u End All Life Prod. a Norma Evangelium Diaboli, které výrazně přispěly k oživení tehdy stagnujícího blackmetalového žánru. Hudebně měli Antaeus ale blíže k takovým Sadistik Exekution nebo Conqueror než třeba k Mayhem nebo Darkthrone, na které EAL/NED kapely navázaly. Přímočarý akt satanistického násilí prostoupený hutnou a zvláštní nihil atmosférou kulminoval třetím albem „Blood Libels“. Zde byly brány stínů vedoucí do děsivého světa věčné noci otevřeny opravdu dokořán. Celkově vzato, i když jsem neslyšel první dema, jediná výrazně slabší nahrávka, kterou Antaeus nechali zvěčnit, byla „Misery to the Defeated“ ze splitka s Katharsis. To už ale stejně byla jen taková posmrtná křeč…

Když jsem někdy před pěti lety dělal rozhovor s vokalistou MkM, Antaeus zase aktivně hráli živě, a tehdy jsem se ptal na případné další album. To bylo víceméně v plánu, texty byly hotové (i když nevím, zda jsou v té samé podobě užity zde) a hudebně se deska měla navrátit k soundu „Cut Your Flesh and Worship Satan“, ale že nikdo neví, zda kytarista Set vůbec někdy něco stvoří. <<Fast-forward>> Je 8. října 2016, na webu Bardo Methodology vychází rozhovor, který byste si určitě měli přečíst, společně s první skutečnou hudební ukázkou nové desky, která pak v listopadu opravdu vyšla.

„Condemnation“ je „Cut Your Flesh and Worship Satan“ prizmatem „Blood Libels“, řekl by člověk skoupý na slovo. Duch prvotiny zřetelně číhá v „industriálních“ mezihrách, jednoduchých konstrukcích skladeb, dokonce i MkM lehce obměnil vokál po vzoru debutu, ale pokud je něco neoddiskutovatelně lepší ve srovnání s první deskou, tak to je právě hrdelní projev. Z „Blood Libels“ si „Condemnation“ bere především atmosféru a řezavou produkci. Ale v těchto ohledech novinka majestátu dřívější desky nedosahuje ani náhodou.

Celkově vzato, Antaeus nedokázali nastřádat dostatek výrazných pasáží, které by přítomné násilí osvěžily. Šlo by namítnout, že po kapele chci něco, co by sem patřit nemělo. Primární cíl stvořit opravdu nekompromisní negativní námrd byl vlastní všem titulům Antaeus a Set v tomto ohledu uspěl i zde. Ale statisticky vzato; počet výrazných zapamatovatelných momentů je zde v rámci diskografie nejmenší. Když tu sedím nad recenzí, po desítkách poslechů, tak si z hlavy bezpečně vybavím jen závěr „Flesh Ritual“, kousek „Shadow Fires“ a logicky i nástup „Abeyance“. Dále snad pár rytmických či kytarových motivů, ale to už bych si musel desku znova pustit, abych přesně věděl, kde se nachází. A to rozhodně nemohu považovat za kladnou věc.

Antaeus

Určitě bych ocenil i průraznější zvuk, ale tohle negativum odpadá za vysoké hlasitosti, kdy bicí konečně začnou řádně vraždit. Hlavně díky nim zde nechybí žádaná zběsilost a Antaeus si nemohli pro tuhle desku vybrat nikoho lepšího než Menthora. Až mě opětovně napadá, jak by asi znělo takové „De principii evangelikum“ se schopnějším bubeníkem.

Z „Condemnation“ nejsem nadšený, ani vyloženě zklamaný. Nekompromisní razance skladeb mi je za určité nálady po chuti, ale nemyslím si, že by se deska vyrovnala předešlým. Mám pochopení pro oba tábory, tedy ty, co nahrávku odsuzují jako zklamání průměrných kvalit, a také nadšence, co Antaeus velebí za naplnění jejich představ o black metalu, který je stále nebezpečný. Ano, „Condemnation“ je celkem „průměrná“ záležitost, ale stále se jedná o ryzí Antaeus a já se tedy táži: Kolik znáte kapel, jako jsou oni?


Noise Emission Control – Désordre et mépris

Noise Emission Control - Désordre et mépris

Země: Francie
Žánr: hard rock / rock’n’roll
Datum vydání: září 2016
Label: Nordavind Records

Tracklist:
01. Hurlez
02. L’an pire
03. Désordre et mépris
04. Computer
05. Le style

Hrací doba: 13:51

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Phenix Promotion

Francouzská čtveřice Noise Emission Control loni oslavila své desáté výročí a svým příznivcům při příležitosti tohoto významného jubilea naservírovala své první EP „Désordre et mépris“. Nemyslete si, že se jedná o první výsledek studiové seance této energické party. Kdepak. Během své kariéry se borci představili veřejnosti prostřednictvím dvou demosnímků z let 2006 a 2009, na něž navázali v roce 2012 eponymním debutem. Úplní zelenáči to tedy nejsou a nutno říct, že z „Désordre et mépris“ je to znát hned na první dobrou.

Čtveřice ve složení Fredd Furious (vokál), Dany Gozet (kytara), Violent Dave (basa) a konečně bubeník Toff Belleverge přinesla na své krátké novince pouhých pět skladeb o celkové hrací době něco málo pod 14 minut. Když k tomu připočtete vcelku svižné tempo, tak „Désordre et mépris“ je již dopředu solidním příslibem, že se jedná o energií nacpanou nálož poctivého špinavého hard rocku. I když s tím hard rockem to neberte úplně tak doslova.

Těžko se dá hudební směřování Noise Emission Control zaštítit jen jedním stylem, protože jakkoli je jejich tvorba přímočará a skoro až ohlodaná na kost, je tam toho tolik, že své si najde skoro každý příznivec kytarové muziky. Špetka šlapavého hard rocku, špinavého rock’n’rollu, punkově zpěvné refrény a dopředu vytažené řízné kytary. Vzdáleně se nabízí asociace s Motörhead, nečekejte ovšem žádnou kopírku Lemmyho party. Noise Emission Control jsou melodičtější, na druhou stranu je z nich cítit taková ta klubová a pouliční atmosféra, díky níž zní „Désordre et mépris“ dost přesvědčivě.

Zpěvák Fredd disponuje silným a přírodně nakřáplým vokálem, který se do takové nálože rychlých fláků hodí výborně a v dvojce „L’an pire“ pohání celou tuhle káru kupředu ve skvělém refrénu, jemuž sice díky rodné francouzštině nerozumím ani slovo, ale pod kůži se mi zažral hluboko snad už při prvním poslechu.

„Désordre et mépris“ otevírá velmi solidní „Hurlez“, která je oproti zbylým skladbám ve slokách lehce chaotická a díky nervním kytarám představuje asi to nejtvrdší na celém EP. Fredd hned v první písni vytáhne ze svého rukávu jak melodický vokál v předehře k refrénu, ale i ostřejší řev právě v oněch kytarově nespoutaných momentech. O druhé „L’an pire“ už řeč byla a na tomto místě bych ji tak uvedl jenom jako nejpovedenější moment celého „Désordre et mépris“. Vážně skvělá drtivá hitovka.

Noise Emission Control

V třetí titulce „Désordre et mépris“ se zdánlivě stáhne ten nátlak první dvou válů, ale nabroušené kytary a šlapavá rytmika ji tlačí kupředu. Je pravda, že díky až příliš častému opakování refrénu se oposlouchá o něco dříve, než by si zasloužila, ale dojem spravuje jako žula tvrdá „Computer“. Je to další kratší flák, který se přehoupne přes dvě minuty trvání, a spolu s „L’an pire“ je to druhý držák rock’n’rollové podstaty EP. Závěrečná „Le style“ zaujme houpavým kytarovým motivem a zpěvným sborovým refrénem.

Je asi jasné, že tohle není záležitost na dlouhé zimní večery, pokud ovšem hledáte krátké povyražení a pročištění hlavy při uvěřitelné kombinaci energických kytar a vcelku přístupných melodií, tak je tady „Désordre et mépris“ pro vás. Pokud se někdy v budoucnu dostanu k nějaké další plnohodnotné řadovce Noise Emission Control, tak jenom na základě tohoto EP si ji určitě poslechnu, protože tohle mě baví.


Belenos – Kornôg

Belenos - Kornôg

Země: Francie
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 9.9.2016
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. Kornog
02. Sklosenn ur vag
03. E donder ar mor
04. Lidkerzh an anaon
05. Treizhadenn-noz
06. Armorika
07. D’an usved
08. Sord-mor
09. Lusenn an Ankou

Hrací doba: 58:23

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Belenos je formace, která existuje již dlouho a jisté jméno si vcelku po právu vybudovala. I navzdory tomu, že má tenhle francouzský projekt pod vedením Loïca Celliera již sedm dlouhohrajících nahrávek na kontě, až doposud jsem mu věnoval méně pozornosti, než by si asi zasloužil. Vlastně znám jeho tvorbu spíše povrchně (čti: kdysi jsem nějaká alba slyšel a mám představu, oč se jedná, rozhodně bych si však nedovolil tvrdit, že mám naposloucháno). S vydáním loňského, sedmého řadového počinu „Kornôg“, jenž na svět přišel celých šest let od předchozího „Yen sonn gardis“, jsem si ovšem řekl, že si na Belenos konečně vyhradím trochu více soustředěnějšího času, abych zjistil, jak to s tou kvalitou doopravdy je.

Zase se jednou musím veřejně pochválit (co se divíte – nikdo jiný to za mě neudělá!), protože pod výbornou obálkou (snad jen to logo by tam nemuselo tolik zavazet), na níž se pere rozbouřené moře se skalisky na pobřeží (jedná se o výřez obrazu od francouzské malíře Théodore Gudina), se ukrývá hudba, jakou jsem očekával. „Kornôg“ nabízí hymnický pohanský black metal, jenž dokáže nabídnout jak agresivnější momenty, tak i epické pasáže s chóry. Ta druhá jmenovaná složka je trochu výraznější a snad i častější, protože i navzdory mnohdy rychlejšímu tempu v nejedné písni bývá „Kornôg“ skutečně agresivní jen výjimečně. Tak výjimečně, až skoro vůbec, protože Belenos má přece jenom dost daleko do surové bestiální vzteklosti war metalu. A snad i proto si posluchač z „Kornôg“ odnese spíše dojem oné epičnosti. Což nechci prezentovat ani jako pozitivum, ani jako negativum, jen říkám, jak to vidím, respektive slyším.

Ke cti Belenos ovšem slouží, že tu pagan-blackmetalovou hymničnost dokážou (nebo lépe řečeno dokáže – na pódiu jsou sice čtyři lidi, ale na studiových nahrávkách si Loïc jede ortodoxní sólo a vše skládá i nahrává komplet na vlastní pěst) předat bez zbytečného patosu a kýče. Právě tohle bývá jeden z největších problémů obdobně laděné muziky a já osobně tohle nemůžu skousnout, patetickou hudbu vysloveně nenávidím, tudíž cením, že je podání Belenos důstojné a seriózní.

Tohle samo o sobě činí z „Kornôg“ přinejmenším poslouchatelné a vcelku příjemné album. Jenže aby šlo o opravdu výlučné dílo, je nutno jít ještě víc a přidat něco navíc. Nebudu z toho dělat drama – o výjimečné a zásadní album se skutečně nejedná. Což o to, v některých skladbách je skladatelský skill dost vysoko a je znát, že Loïc není žádný cucák, naopak že má dost zkušeností a svou hudební vizi. Což je zcela v pořádku a lze to kvitovat s povděkem. Abych se jen neplácal v obecnostech, tak konkrétně se mi líbí třeba hned úvodní titulní kousek „Kornôg“ nebo předposlední „Sord-mor“. Zajímavá je i bezmála třináctiminutová (na albu nejdelší) „D’an usved“, již bych sice za vrchol neoznačil, ale na třetí flek bych ji už asi dal, protože některé její momenty jsou bezesporu skvělé.

Belenos

Bezchybné však „Kornôg“ není. Předně si myslím, že by nahrávce slušelo lehce ubrat na stopáži. Z jistého úhlu pohledu se dá pochopit, že Loïc chtěl po šestileté přijít s dostatkem materiálu, ať už pro potěchu svých posluchačů nebo z důvodu tvůrčího přetlaku. Každopádně nahrál své doposud nejdelší album. Zatímco všechny předcházející desky se se slušnou rezervou vešly pod 50 minut, „Kornôg“ sahá po rovné hodině – magická hranice 60×60 vteřin unikla jen o minutu a půl.

Když ale novinku poslouchám, mám pocit, že by to chtělo o nějakých 10-15 minut méně. Některé písně mezi sebou poněkud splývají, zejména ve středu nahrávky, kde vybočuje jen mezihra „Treizhadenn-noz“. Nejsou to sice špatné kusy, ale v rámci placky nejsou nijak zvlášť zásadní. „E donder ar mor“ či „Lidkerzh an anaon“ alespoň nabízejí nějaké solidní pasáže, takže kdybych měl vyhazovat, klidně bych si odpustil druhou sedmiminutovku „Sklosenn ur vag“, která vesměs nic neřeší a snad s výjimkou poslední minuty a půl nepředvede nic, bez čeho by se posluchač v pohodě neobešel.

Nechci však Belenos kritizovat víc, než je nezbytně nutné, abych nevyvolal dojem, že je „Kornôg“ špatné. Je to povedená nahrávka, poslouchá se parádně a dokáže nabídnout kus výpravné atmosféry, aniž by musela sahat po laciných pohodlných prostředcích, což se cení. Rozhodně se bavíme o nadprůměru, nehledě na skutečnost, že je mi to album něčím sympatické. A když „Kornôg“ srovnáme třeba s pagan-blackovým hnojem německé provenience, je naprosto zřejmé, že Belenos je kvalitativně na úplně jiné (vyšší) úrovni. Pouze říkám, že to má své mušky, byť ani ony naštěstí nedokážou zabít dobré dojmy.


Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones

Deathspell Omega - The Synarchy of Molten Bones

Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 8.11.2016
Label: Norma Evangelium Diaboli

Tracklist:
01. The Synarchy of Molten Bones
02. Famished for Breath
03. Onward Where Most with Ravin I May Meet
04. Internecine Iatrogenesis

Hrací doba: 29:12

Odkazy:
bandcamp / bandcamp

První pohled (H.):

Vliv, jaký ta která kapela má či měla na scénu, se dá posuzovat i podle toho, kolik následovníků kráčí v jejích šlépějích a kolik ostatních se snaží její styl napodobit. V aktuálním tisíciletí není moc skupin, které by v tomto ohledu mohly na blackmetalovém kolbišti konkurovat francouzským Deathspell Omega. Tvorba této formace se v průběhu let stala etalonem toho, jak by měl znít moderní avantgardní black metal – aby také ne, když to jsou právě Deathspell Omega, kdo měl lví podíl na spuštění současné vlny chaotické odnože žánru.

Dříve Deathspell Omega pouštěli do světa nové počiny docela pravidelně, ale v posledních jednotkách let se trochu odmlčeli – doposud poslední nahrávkou bylo minialbum „Drought“ z roku 2012. V mezičase sice vyšlo hned několik vinylových reedic staršího materiálu, ale co do nové muziky bylo čtyři roky sucho. Už nějakou dobu se ovšem dalo tušit, že se něco blíží a že je cosi na spadnutí – ono něco se jmenuje „The Synarchy of Molten Bones“ a nakonec vyšlo ve třetině listopadu. Mohlo by se zdát, že novinka nabízí poměrně chudou stopáž vzhledem k tomu, kolik let uplynulo od „Drought“, ale podle mě nevadí, že „The Synarchy of Molten Bones“ trvá pouhopouhých 29 minut. Za mě to problém není – vždy jsem tvrdil, že je lepší strhující krátký počin než násilně natahovaná hodina s hluchými místy.

No, hluchá místa zrovna na „The Synarchy of Molten Bones“ nehrozí – prostě na ně není čas ani prostor. Předkládaná půlhodinka je ohromně intenzivní a natlakovaná až do extrému. Ve své podstatě je to stále charakteristické pojetí black metalu, jak jej Deathspell Omega zavedli již před lety, ale tentokrát je vše nahuštěné na malý prostor, skoro až co nejmenší možný prostor. Deska polevuje jen minimálně po hudební stránce (ačkoliv po většinu hrací doby se pořád pálí z ostrých), atmosférou však vůbec.

Z tohoto ohledu by klidně šlo tvrdit, že je „The Synarchy of Molten Bones“ nejintenzivnější nahrávka Deathspell Omega. Přijde mi ovšem zbytečně nadhodnocující pasovat album do pozice vrcholu celé tvorby skupiny, jak už jsem na několika místech četl. Nechápejte mě zle, „The Synarchy of Molten Bones“ je skvělá nahrávka, jejíž kvalitativní laťka je setsakra vysoká a s níž Deathspell Omega ponižují drtivou většinu svých následovníků a napodobitelů. I mě to svádí vytáhnout okřídlené prohlášení, že se ukázalo, kdo je ve svém ranku králem. Ale hej… „Fas – Ite, Maledicti, in Ignem Aeternum“„Paracletus“ jsou dle mého skromného mínění ještě o kus působivější záležitosti.

Deathspell Omega

Tímhle prohlášením ale samozřejmě nechci rozporovat kvality „The Synarchy of Molten Bones“, poněvadž se stále jedná o desku hodnou mnoha poslechů a hodnou prostoru na polici vedle dalších nahrávek Deathspell Omega. Stejně tak jde o album, k němuž se člověk bude sem tam vracet, a rovněž nepopírám, že tu jsou i elementy hodné obdivu.

Jedním z nich je právě ona už jmenovaná intenzita a nahuštěnost. Plocha se citelně zmenšila, přesto „The Synarchy of Molten Bones“ nechybí nic, co je pro Deathspell Omega typické. Zběsilé pasáže promyšleného avantgardního chaosu se snoubí s fantastickými melodiemi. Skladatelský level kapely je jako vždy ohromně vysoko, což je ostatně poznat i na skutečnosti, že navzdory extrémnosti materiálu a jeho jednolitosti jsou všechny čtyři skladby jasně rozpoznatelné a vlastně i dobře zapamatovatelné. Deathspell Omega jednoduše umí napsat tak silné pasáže, že se vám vryjí do paměti, přestože je to ve své podstatě docela peklíčko. Jakkoliv se ale „The Synarchy of Molten Bones“ na první poslech tváří ohromně agresivně a nepřístupně, hodně rychle člověk přijde na to, že sladká odměna v podobě božských melodií, silné atmosféry a nezaměnitelné aury nechybí.

„The Synarchy of Molten Bones“ je rozhodně silná a výrazná nahrávka, která je působivá ve své zběsilosti a nátlaku. Je to album potvrzující výlučnost Deathspell Omega a je hodno jména svých autorů. Což je prohlášení, jež samo o sobě říká, že „The Synarchy of Molten Bones“ patří do ranku skvělých věcí. Přesto všechno zůstaňme nohama na zemi a zbytečně nenadhodnocujme – žánrové vrcholy roku jsou tentokrát někde jinde. Spokojenost však na místě je, o tom žádná.


Druhý pohled (Onotius):

Pokud na minulé desce francouzských blackmetalových vizionářů Deathspell Omega byla slyšet poněkud menší živelnost na úkor zádumčivé atmosféry, pak novinka je kouskem pro všechny pochybovače, kteří by si snad naivně mysleli, že ve prospěch avantgardy jejich blackové já postupně vymizí. „Žádné takové,“ vysmívají se Frantíci a perou do nás v mohutné razanci na koncentrované jednohubce „The Synarchy of Molten Bones“ muziku stejně tak experimentálně nesvázanou jako drtící a vážící si fundamentů černěkovového žánru. A je to hukot od prvního do posledního tónu.

Deathspell Omega - The Synarchy of Molten Bones

Jakkoliv první poslechy ještě probíhají trochu s nedůvěrou, jakmile se člověk do hudby patřičně ponoří, je lapen a ani z jejích spárů nechce být propuštěn. Větší apel na syrový neprostupný zvuk je slyšet, hned jak spustí první skladba, v níž silné orchestrální dechy zadují vrstvící se disonantní harmonii a jsou záhy vystřídány mocnými údery bicích a kytar. Ona disonantní orchestrace nahrávku zároveň monumentálně uzavírá, tudíž působí celistvě – což koneckonců potvrzuje i jednotný styl hutné a propracované muziky. Oproti v mých očích vrcholnému dílku „Paracletus“ je zde o špetku méně různorodosti. Novinka disponuje méně melodickými pasážemi a atmosféra je zde jednotvárnější. O to víc je však při správné náladě pohlcující. Ona nespoutanost, špinavost a nekompromisnost je totiž celkem slušně podmanivá. Ať už ničivá dvojka „Famished for Breath“ či rozmáchlá desetiminutovka „Onward Where Most with Ravin I May Meet“ disponující brilantní instrumentací i napínavou strukturou, album jako celek představuje jedinečnou salvu plnou zdánlivě chaotických, ale v důsledku neskutečně poutavých nápadů.

Deathspell Omega

Očekávání, jež jsem do novinky vkládal, tedy rozhodně nevyšla vniveč. Deathspell Omega se sice po skladatelské stránce nehnuli ani o píď – což při kvalitě jen stěží nazývat nějakou významnou slabinou. Co se týče celkového vyznění, nahráli něco, co dovádí mnohé aspekty předchozích desek do extrému. Sice by možná neuškodilo trochu vyrovnanější dávkování nápadů, jak tomu bylo na na „Paracletus“ nebo skladatelsky přehlednějším „Si monvmentvm reqvires, circvmspice“, ale nahrávka má svou tvář – pevnou, suverénní a něčím velmi přitažlivou. Zkrátka to funguje tak, že tu máme dalšího aspiranta na desku roku.


Sordide – Fuir la lumière

Sordide - Fuir la lumière

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.10.2016
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. L’incendiaire
02. Révolte
03. L’ombre
04. Trop tard
05. Salis par la haine
06. Fuir la lumière
07. Sans regrets

Hrací doba: 49:04

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sordide / Lost Pilgrims Records

Sordide se před dvěma lety blýskli povedeným debutem „La France a peur“. Nejednalo se o nějakou fenomenální či snad dech beroucí záležitost, ani nešlo o nějaký skrytý klenot, taková tvrzení by byla jistě přehnaná, přesto šlo o počin, jenž za koupi stál. Prostě to byla sympaticky nenápadná, leč kvalitní nahrávka s povedenou atmosférou. Sordide nevymýšleli druhé kolo, stavěli na poměrně osvědčených blackmetalových postupech s četnými změnami tempa, výbornými riffy a krásně nahulenou baskytarou. Recept to byl vcelku jednoduchý, ale nešla mu upírat funkčnost. Mě osobně „La France a peur“ v době vydání opravdu bavilo a vlastně i s odstupem jsem si jej tu a tam pustil, takže i dnes jsem ochoten si stát za dobou recenzí, která se nesla v dosti pozitivním duchu.

Když se objevily zprávy o tom, že Sordide letos nabídnou druhou dlouhohrající placku „Fuir la lumière“, tak mě to ze židle úplně nenadzvedlo, rozhodně nemohu tvrdit, že bych nedočkavostí nemohl dospat. Věděl jsem však, že si novinku určitě pustím a že budu doufat v další povedený kousek. Bohužel ale musím říct, že „Fuir la lumière“ za svým předchůdcem zaostává. I když se ani v tomto případě nebavíme o nějaké podprůměrné sračce, nemohu se zbavit pocitu lehkého zklamání, že jsem prostě od tohohle francouzského tria čekal o něco víc.

Nepochybujte o tom, že Sordide určitě umí skládat. Ostatně to už dokázali na „La France a peur“, navíc ani nemluvě o skutečnosti, že jeden člen dále působí v Ataraxie a Void Paradigm. I na „Fuir la lumière“ najdete kvalitně vystavěné skladby. Popravdě řečeno, když se na poslech soustředím a začnu přemýšlet, co konkrétního mi vadí stran úrovně vlastního materiálu, příliš negativ nenacházím. Naopak dojdu k závěru, že je na „Fuir la lumière“ spousta pasáží, které lze objektivně označit za dobře složené a povedené.

Jenže i navzdory tomu novinka nedokáže jako celek strhnout a dost často člověka uvrhne do nechvalně proslulé posluchačské letargie, při níž deska bezproblémově plyne, neruší, ale levým uchem vytéká z hlavy ven stejnou rychlostí, jakou do hlavy pravým uchem natéká. Asi největší slabinou jsou rychlejší a agresivnější songy. Třeba „Révolte“ je vesměs jen průhledné cvičení na téma provařených blackmetalových riffů, bezmála tříminutová vypalovačka „Trop tard“ je zcela zbytečná, a dokonce bych si dovolil říct, že je bez pořádného nápadu. „Salis par la haine“ alespoň přijde s jednou dobrou melodií, ale jinak to také není žádné terno a přechody do pomalejšího tempa jsou takové obyčejné a očekávatelné,

Jestli „Fuir la lumière“ něco drží nad vodou, tak to jsou především delší skladby. Ještě úvodní „L’incendiaire“ žádný velký zázrak není, ale nelze jí upírat povedené momenty v poslední čtvrtině. Tím pádem je to až „L’ombre“, jež ukazuje, že to stále jde, když se chce. Právě zde se Sordide asi nejvíce přiblíží debutu, a jak vidno, jejich síla netkví v komplikovanosti. Stačí vesměs jednoduchá struktura jen s několika málo zvraty, jedovatá kytarová práce a drnčící baskytara – a jeden ze dvou vrcholů „Fuir la lumière“ je na světě. Tím druhým pak je titulní kompozice, a to především díky skvělé druhé půli s dobře vygradovaným finále. Závěrečná „Sans regres“ disponuje povětšinou středním tempem a také patří do středu pomyslné tabulky alba – není nejlepší, ale rozhodně funguje o poznání uvěřitelněji než rychlejší kolegyně.

Sordide

„Fuir la lumière“ vlastně v mnohém navazuje na „La France a peur“ a je tam cítit jasná kontinuita. Novinka je na tom podobně jak zvukově, tak i stavbou písní. A přesto byl debut o poznání působivější a obsahoval strhující skladby, které mi na „Fuir la lumière“ trochu scházejí. Z toho se snad dá soudit, že na předchozím albu byla prostě lepší skladatelská forma a příznivější konstelace hvězd, díky nimž to tam bylo. Pokud by novinka nemusela být srovnávána se svým předchůdcem, asi by bylo hodnocení smířlivější, neboť sama o sobě špatná není. Když si ovšem vzpomenu na kusy jako „Gloire“ či „L’innocence“, tak mě smířlivost začne trochu opouštět. To mě staví do poněkud nerozhodné situace – „Fuir la lumière“ nechci zmrdat, protože vím, že je to pořád natolik v cajku, aby si nahrávka tak příkré hodnocení nezasloužila; kdybych ale chválil, lhal bych sám sobě do kapsy. Vyberte si z toho, co chcete, a poslouchejte, jak sami uznáte za vhodné. Pokud jste ovšem „La France a peur“ neslyšeli, je dost dobře možné, že se vám novinka bude hodně líbit.


Ceremonia – La existencia humana debe ser un error

Ceremonia - La existencia humana debe ser un error

Země: Francie
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 31.10.2015
Label: LCRecords

Hrací doba: 44:37

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Ceremonia

Ceremonia není žádným skrytým klenotem metalové scény, ani vycházející hvězdou, ani skupinou, která by znenadání začala sbírat nadšené ohlasy z řad nezávislých pozorovatelů undergroundu. Je to prostě mladá začínající kapela, jež toho za sebou mnoho nemá – vlastně pouze debut „La existencia humana debe ser un error“, o němž si nyní zlehka popovídáme.

Formálně již mají Ceremonia na kontě pět let fungování, ale během této doby se Francouzi potýkali s klasickými problémy začínajících formací – rotující sestava a podobné věci, však to jistě znáte. Důležité je, že Ceremonia tuhle éru překlenuli a v loňském roce se dopracovali k již jmenovanému dlouhohrajícímu debutu.

„La existencia humana debe ser un error“ se tváří relativně ambiciózně. Hrací doba 45 minut sice není nijak zvlášť závratná či dokonce astronomická, ale je zajímavé, že jí Ceremonia dosahují jen v rámci čtyř písní. První tři kusy se pohybují v rozmezí 12-13 minut a jen poslední „Existencia humana“ trvá necelých sedm minut. To je docela slušná nálož, nicméně lze říct, že vzhledem ke zvolenému žánru takové stopáže nejsou zas až tak neobvyklé. Francouzi se totiž vrhli na doom metal s hlubokým chroptěním. Ten doplnili aurou posledních dnů – však se stačí podívat jen na přebal desky nebo název skupiny mnohdy stylizovaný jako † Ceremonia † – a pustili jej mezi lidi.

Co do technických kvalit na tom Frantíci nejsou nijak špatně, své nástroje zvládají naprosto v pohodě, samotné album hraje rovněž bezproblémově, v tomto ohledu není na místě vytahovat omšelou hlášku o dětských nemocích. Skladatelská stránka už je ovšem poněkud diskutabilní. Ceremonia dokážou přijít s hutnými riffy a leckdy muziku příjemně zahustit a tím vytvořit zdání nějakého nátlaku. Dále cením, že nesklouzli ke kýčovité uplakanosti, k níž se v tomto žánru sklouzává velice snadno. Odhadoval bych, že bylo cílem vytvořit tíživou tryznu, nikoliv rádoby melancholické zpívánky v pomalém tempu, což mi naprosto vyhovuje.

Přesto všechno nemůžu „La existencia humana debe ser un error“ jako celek vychválit. Ceremonia sice umí tu a tam přijít se slušným momentem, ale těch je minimum, jinak je ta jejich produkce docela prázdná. Je to jednotvárné, únavné, nezáživné, nedokáže to zapůsobit a vtáhnout posluchače do atmosféry, což je u doom metalu docela zásadní potíž. Problém mám i s délkou písní. Což o to, já mám dlouhé kompozice rád, ale jejich stopáž musí dávat smysl… a to mi tady nedává. Všechny ty tři dlouhé kusy mi přijdou zbytečně natahované a nezdá se mi, že by se toho v nich dělo tolik, aby bylo oněch 12+ minut obhajitelných. A co 12+, ono to vlastně platí i o té sedmiminutovce…

„La existencia humana debe ser un error“ jsem na chuť skutečně nepřišel. Zkoušel jsem to, ale prostě jsem na albu nenašel nic zvláštního ani pozoruhodného, ani zábavného. Jestli jsou v něčem Ceremonia dobří, tak pouze ve schopnosti člověka uvrhnout do posluchačské letargie. Ale to není zrovna pozitivní vlastnost…


Celeste, Dirge, Esazlesa

Celeste, Dirge, Esazlesa

Datum: 11.11.2016
Místo: Praha, Divadlo Ponec
Účinkující: Celeste, Dirge, Esazlesa

Čas od času neuškodí ponořit hlavu do obstojné dávky černého bahna. Mám tím samozřejmě na mysli sludge / black metal a narážím tím na pražské vystoupení Francouzů Celeste, o jejichž koncertu po boku Dirge a Esazlesa v rámci festivalu Alternativa už na našich stránkách padla nejedna zmínka. Tahle událost, jež se odehrála v Divadle Ponec, si vysloužila první příčku v našem redakčním eintopfu; konkrétně v mých očích byla dost očekávaná a mohla svou intenzitou pokořit nejednu letošní akci. Bezprostředně před dnem D, kdy jsem ještě měl čas si znova poslechnout fenomenálně pohltivou poslední dvoudesku „Animale(s)“, jsem měl pocit, že tohle bude bezkonkurenční nářez. Výsledný dojem byl nakonec fajn, čekal jsem však ještě o špetku lepší zážitek.

Ale pěkně po pořádku. V Divadle Ponec se moc koncerty tohohle formátu nedějí a i co se týče nehudebních kulturních akcí, tento prostor se mi do nynějška vyhýbal. Místo sympatické – se šatnou, nekuřácké, samotný sál je pak relativně rozlehlý prostor, jenž má vzadu tribunovité schodiště. Prostředí tedy pěkné, nicméně nejsem si jist, jestli úplně pasující k temnotě a špinavosti hlavní hvězdy večera. Vzhledem k tomu, že večer spadá pod zmiňovaný festival, se mimo fandů daných kapel zřejmě počítalo i s nějakým tím procentem zvědavců s permanentkou, tudíž byl zvolen sál opravdu mohutný. Proto kontakt s hudebníky nepůsobil tak osobně.

Do divadla přicházím s asi čtvrthodinovým předstihem, tudíž stíhám obhlédnout merch, navštívit stánek s Bernardem i posedět v sále u zvukaře a nasát atmosféru za zvuků tajemného ponurého jazzu, který při čekání na první kapelu tvoří velmi příjemnou kulisu. V zadní části pódia je promítáno logo festivalu a na něm se připravují poslední náležitosti před koncertem. A nějakých deset minut po plánovaném začátku zaburácí první tóny Dirge. Čtveřice civilně působících chlápků navodí velmi slušnou atmosféru. Hutné a postupně nahlodávající rytmy, táhlé impozantní hudební plochy a velký cit pro napětí, tvrdost i atmosféru. I jen samotné údery bicích nutí člověka rituálně pokyvovat hlavou a užívat si každou vibraci. Zvuk byl dobře čitelný, což u této muziky asi až zas tak nepřekvapí. Nejmonumentálněji na mě působí monolit „Hyperion Under Glass“ z poslední desky. Jednalo se o velmi příjemný set, který sice neměl sílu takových Neurosis ani Cult of Luna, ale svou upřímností byl schopen velmi solidně zabavit.

Hudbu Esazlesa znám stále relativně vágně, ale pár věcí mě od nich celkem baví a především naživo jsem čekal, že by to mohla být slušná divočina. Což se celkem potvrdilo. Nečekejte zase nějaké apokalyptické řádění, ale jejich set byl zahrán se solidním nasazením. Své české texty do toho svého atmosférického hardcoru křičí s fanatickou razancí, zatímco především rytmika slušně zabíjí. Líbí se mi celistvý koherentní projev, i když jak jsou skladby dynamické, tak v porovnání s dlouhými táhlými kompozicemi Dirge působí víc jako sbírka jednohubek. Tento pocit nabourává až gradující závěrečná skladba. Největší nářez jsou asi „životy“, drtička „paměť“ a notoricky známá klipovka „průměrný děti historie“. Navzdory pár detailům, jako je padání činelu bubeníkovi, byl jejich výkon velmi povedený.

„Drásavá neprostupná temnota protkaná chlípností, rozkladem a smrtí,“ hlásá anotace organizátorů – a lépe snad uvést Celeste ani nejde. Pionýři vzmáhající se sludge/blackmetalové vlny po boku krajanů Regarde les hommes tomber či Švýcarů Rorcal. Kapela ztělesňující syrovost a upřímnost. Čekání je, jak to tak bývá zvykem, delší než na předkapely, a tak člověk stihne zaběhnout mimo areál pro něco k pití (neboť značnou část koncertu probíhala „suchá hodinka“, kdy zásobovatelé prý zapomněli přivést pivo). Nakonec se na scéně konečně setmí, rozsvítí se rudé čelovky a spouští první vál. Kupodivu zvuk nevraždí tolik, jak jsem čekal, ale i tak se velmi rychle dostávám na vlnu ponuré hutné muziky. Skladba střídá skladbu a publikum je čím dál tím fascinovanější a vychutnává si to. Přesto mi chybí větší živočišnost. Vizuál je, jak již bylo nepřímo zmiňováno, patřičně minimalistický, siluety se rýsují v mlze, jež je občas proříznuta blikáním světel stroboskopů.

Celeste

Kytaristé Guillaume a Sébastien, vokalista a basák Johan i bubeník Royer působí sehraně a s patřičnou vehemencí prostřednictvím svých nástrojů mísí energii s ponurostí, napětí s temnotou a tvrdost s atmosférou. Drtí, meditují a při občasných záblescích světla působí sebejistě a soustředěně. Jenomže člověk pocitově cítí, že bychom mohli být tak v půlce času, a najednou bum – kapela odchází z pódia. Po chvíli se vrací s jedním přídavkem, ale beztak si stále připadám hladový po hutných riffech. Nevím, je to mou nenasytností, tím, že jsem se tak dobře bavil, až mi to zoufale rychle uteklo, nebo snahou Celeste koncentrovat svůj projev do kratšího času?

Celkově se jednalo o super akci, jenomže v porovnání s očekáváním, jaká jsem v tenhle večer vkládal, mohla být ještě o špetku víc pohlcující. I když pominu pár technických detailů (skluz, zaseknutý dovoz zásob piva), což jsou z mého pohledu marginality, pořád jsem čekal větší živelnost. Zřejmě na tom měl zásluhu i velký prostor, jenž vybudoval bariéru mezi fandy a muzikanty – v nějakém menším klubu by to možná působilo lépe. K akcím introvertnějšího charakteru by mi zkrátka seděl komornější prostor. Dále pak na mě působilo, že hlavně hvězda večera mohla dostat delší hrací čas. Nu, občas si možná člověk vytváří až moc velká očekávání. Jinak ale se jednalo o povedenou akci a jsem rád, že jsem se do Ponce vydal.

Kai Reznik – Scary Sleep Paralysis

Kai Reznik - Scary Sleep Paralysis

Země: Francie
Žánr: electronica
Datum vydání: 30.6.2015
Label: Atypeek Music

Hrací doba: 24:05
(38:51 se skrytým bonusem)

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Jméno by k tomu mohlo svádět, ale Kai Reznik není žádný velký hudební řezník a už vůbec nemá nic společného s Řezníkem. Alespoň tedy ve své aktuální podobě, již prezentuje na loňském EP „Scary Sleep Paralysis“, nehraje žádná zvěrstva. Což ale neznamená, že by šlo o špatnou záležitost, protože opak je pravdou a jistou zajímavost v minialbu rozhodně slyším – a vlastně je natolik očividná, že nebyl žádný problém ji odhalit.

Kai Reznik není na hudební scéně žádným nováčkem. Ve skutečnosti je aktivní již od konce 80. let a od té doby prošel hned několika kapelami. Na konci 90. let se ovšem osamostatnil a začal tvořit pod vlastním jménem. Nemám tušení, kolik dal dohromady oficiálních nahrávek, protože se mi to nepodařilo dohledat (na Bandcampu jich tedy moc není), ale prý vytvořil třeba hudbu k nějakým krátkým snímkům a podobné věci.

Na „Scary Sleep Paralysis“ se dal Kai Reznik dohromady se zpěvačkou Sashou Andrès z pařížské noiserockové kapely Heliogabale. Tato se ale nepodílí na všech skladbách, jež se na „Scary Sleep Paralysis“ nacházejí, ve skutečnosti je ke slyšení jen v „Post“ a „Nails & Crosses“. Zbylé tři – „Zero Kill (Oll Korrect)“, „The Recognizer“ a „Monster5“ – jsou tedy čistě ve znamení Reznikovy elektronické produkce s výraznými syntezátory. Místy se zachází až někam k ambientu nebo třeba k synthpopu, zatímco „Monster5“ se s trochou fantazie blíží i někam k hájemství synthwave. Hlavní je však to, že atmosféra je velice příjemná, nahrávka se poslouchá tuze lehce a vlastně je dost zábavná. Sice by se dalo polemizovat, zdali její nálada skutečně odpovídá spánkové paralýze, na niž název EP odkazuje, ale i s tím se dá nakonec žít. Nakonec si v tom posluchač může najít, co sám uzná za vhodné (zvláště když je to povětšinou instrumentální), že ano. Třeba já osobně jsem si v tom něco najít dokázal a baví mě to, a to nejen v oněch instrumentálních kusech, ale i v oněch písních s éterickým vokálem Sashy Andrès.

Středobodem nahrávky se na první pohled zdá být „Nails & Crosses“, ale pozor, tady asi člověk narazí. Ve skutečnosti ten song nemá přes dvacet minut, jak ukazuje přehrávač, nýbrž necelých pět jako všechny ostatní. Poté následuje předlouhé ticho, na jehož konci se nachází skrytý bonus „Monsters“, což je ve skutečnosti alternativní verze „Monster5“. To je za mě asi jediný přešlap „Scary Sleep Paralysis“, protože poslouchat deset minut úplné ticho mi prostě nepřipadá moc rajcovní, zvlášť když je odměnou jen lehce pozměněná písnička, již jsem poslouchal před chvílí. Zbytečnost, poslech se vyplatí utnout s normálním koncem „Nails & Crosses“.

Čistě hudebně mě ovšem „Scary Sleep Paralysis“ baví a třeba při ranní cestě do práce se nahrávka stala velmi příjemným společníkem. V brzce ranní melancholii, kdy člověk oknem autobusu sleduje do mlhavé tmy ponořenou ubíhající krajinu, to má něco do sebe. Ale nejen tehdy, osvědčil se i domácí poslech. Líbí se mi a rád si od Kaie Reznika pustím i něco v budoucnu.