Archiv štítku: FRA

Francie

Netra – Sørbyen

Netra - Sørbyen
Země: Francie
Žánr: avantgarde / black metal / trip-hop / ambient / jazz
Datum vydání: 29.9.2012
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
Part I – Différends
01. A Dance with the Asphalt
02. Crawling
03. Sørbyen
04. A Kill for a Hug
05. Streetlamp Obsession
06. Emlazh

Part II – When the Time Is Right
07. Wish She Could Vanish
08. My Ill-Posed Life
09. It’s Kicking In
10. Concrete Ocean
11. Strange Bliss at Dusk
12. I Shall Slay the Monkeys

Hodnocení: 10/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Ohledně nahrávek, které nám chodí na recenzi a nejsou od interpretů, s nimiž už jsem se v minulosti seznámil, povětšinou nemívám nějaká přehnaná očekávání. Nicméně o to příjemnější je to občas překvapení, když se takhle člověk dostane k dobrému albu, o nějž by jinak nejspíš ani nezavadil. Čas od času se ovšem přihodí i to, že se mezi podobnými věcmi vyskytne deska, která není jen dobrá, nýbrž mnohem lepší než dobrá… mnohem lepší. A jsem opravdu rád, že dnes tu máme na stole právě takovou záležitost, protože v tomto případě se z na první pohled poměrně nenápadného počinu postupem času vyklubalo naprosto fenomenální a velmi svojské dílko, na které člověk nenarazí každý den. Vezměme to ale od úplného počátku…

Netra je jednočlenný francouzský projekt, za nímž stojí jistý hudebník Steven Le Moan, někdy též vystupující pod stejným jménem jako samotná skupina, čili Netra. Vznik Netra se podle všeho datuje už do roku 2003, následovala nějaká demíčka a posléze první deska “Mélancolie Urbaine” v roce 2010. Tu jsem doposud bohužel neslyšel, nicméně se to po zkušenosti se “Sørbyen”, které je druhým albem Netra, chystám co nevidět napravit, neboť mě tato nahrávka doslova pohltila. Avšak než se pustíme do samotné hudební stránky, možná by za ztrátu slova stálo objasnění názvu, jenž příliš francouzsky nezní – Sørbyen je předměstí norského města Gjøvik, kde Steven Le Moan nějakou dobu pobýval. A pokud jej místní klima inspirovalo k nahrání takto fantastické desky, pak je to z pohledu posluchače jedině dobře, že zde byl…

Hned na první pohled je hudba Netra zajímavá v tom, že v sobě snoubí žánry, které toho spolu na první pohled příliš společného nemají, nicméně ve výsledku se tak děje v naprosto přirozené a organické formě. “Sørbyen” se pohybuje někde na pomezí stylů jako depressive black metal, trip-hop, jazz nebo ambient, avšak dělá to takovým způsobem, že ve finále vlastně všechny přítomné žánry dalece přesahuje a je s nimi spojena víceméně pouze co do formální stránky věci. Pokud vezmeme například zmiňovaný depressive black metal, tak s ním má “Sørbyen” společný ve své podstatě jen takový ten mrazivý syrový zvuk kytary v riffových pasážích, co do atmosféry se však jedná o záležitosti diametrálně odlišné, jelikož hudba Netra vyloženě depresivní není (což bych já osobně netvrdil vlastně ani o většině depressive black metalu, ale to sem teď nepatří), spíš taková posmutnělá, neveselá a do jisté míry možná i melancholická, ale trošku jiným způsobem, než co si pod tímto slovem asi primárně představíte. Ovšem právě atmosféře, která je na “Sørbyen” bez přehánění ojedinělá a tvoří jeden z nejvýraznějších prvků muziky, se budeme ještě věnovat, proto zpátky k žánrům. O něco blíže má “Sørbyen” k onomu trip-hopu, avšak ani onen zmiňovaný jazz nezůstává zkrátka a z některých momentů jeho vlivy znějí vskutku nepřeslechnutelně; jindy zase do dění promluví až rocková kytara, tuhle se ozve elektronický podklad. Jistě se mnou ale budete souhlasit, že spíš než podobná pitva toho, co všechno za žánry je kde ke slyšení, pro nás bude mnohem důležitější fakt, že i tento na první pohled možná nesourodý koktejl funguje naprosto bravurně a organicky, jako by ty styly k sobě patřily odjakživa. Netra mezi nimi přechází bez mrknutí oka, přesto vždy plynule a nenásilně.

Již zmiňována byla atmosféra, a jak už jsem si dovolil naznačit, jedná se o atmosféru bez přehánění fenomenální. “Sørbyen” dýchá poměrně zvláštní náladou, jež jako by v sobě mísila atmosféru města zahaleného v mlze za brzkého rána, atmosféru melancholie, deprese, únavy a nudy z dnešního světa, klaustrofobie z ubíjejícího stereotypu každodenního života, ale i kousek dekadence nebo surrealismu. Že to opět vypadá jako nesourodá směska všeho a ničeho pořádně? Asi ano, ale jen dokud si tu nahrávku člověk nepustí a nepřesvědčí se o tom, že se v drážkách disku ukrývá atmosféra, která všechny tyto emoce obsahuje, přesto je stále naprosto kompaktní a zejména – a to je to, oč tu běží především – neuvěřitelně hluboká, silná a uhrančivá. Ani si nejsem tak úplně jistý, jestli vše, co jsem vyjmenoval, tam ve skutečnosti objektivně opravdu je, jelikož s každým poslechem zde cítím kousek něčeho trochu jiného, jednou je tam o něco víc dekadence, na druhý den zase té melancholie, kolikrát dle aktuálního rozpoložení mysli nebo i počasí za okny. Možná tam někdo z vás uslyší zase něco jiného a po tom, co jsem v tom vnímal já, tam nenajde ani památky, nicméně pokud toto domyslíte do konečného důsledku, pak zjistíte, že je to vlastně něco naprosto úžasného a že něco takového dokáže opravdu málokterá hudba. Jedno vám ovšem mohu říct naprosto přesně a naprosto jistě – ať už jsem ten či onen den vnímal “Sørbyen” tak či onak, vždy se jednalo o působivý zážitek, který byl – a vlastně pokaždé stále je – natolik silný, že mě i po přibližně měsíci v podstatě každodenního (!) poslechu stále nepřešla chuť se do té desky zahloubávat znova a znova.

Co se jednotlivých skladeb týče, zde asi budu muset vytáhnout něco, co se k natolik ojedinělé desce vůbec nehodí, a sice recenzentské klišé, že na albu není slabé písně, jenže si nemůžu pomoct a na celé ploše rovných 70 minut neslyším jakékoliv nedostatky. Výjimkou byla zpočátku krátká “My Ill-Posed Life”, v níž mi trochu neseděla sólová kytara, ale i tak šlo o nějaký bratru 10 vteřin, které v porovnání se zbylými 70 minutami takřka geniálního hudebního prožitku byly jako nic. Nicméně i na tuhle skladbu jsem si po čase bez problémů zvyknul, díky čemuž se v mých uších “Sørbyen” dostalo do pozice, v níž se nebojím mluvit o v podstatě dokonalém hudebním skvostu, jenž si jen těžko hledá sobě rovného. Byť jsem to totiž až doposud explicitně nezmínil, možná to už z předchozích řádků vyplynulo samovolně – ačkoliv je tohle vlastnost, na níž v dnešní době narazíte opravdu těžce, Netra produkuje muziku, která je dle mého skromného názoru vážně originální. To si dovolím tvrdit čistě na základě empirické zkušenosti, kdy jsem za svůj život dokázal poslechnout určitě čtyřciferný počet alb (přičemž první cifra rozhodně není jednička) mnoha rozličných stylů a žánrů, ale stále si nedokážu v paměti vybavit něco, co by se co do celkového pojetí blížilo hudbě, jaká je ke slyšení na “Sørbyen”.

Netra

Tím jsme se ale zase trochu vzdálili od samotných konkrétních písní, jimž jsem se ve svém původním záměru věnovat opravdu chtěl, neboť je na desce poschovávaná spousta a spousta dech beroucích momentů, které si přímo říkají o to, aby na ně někdo ukázal a řekl, že přesně takhle to zní, když zrovna hraje geniální hudba. Ve výsledku jich je ovšem tak obrovské množství, že nevím, jaký bych měl říct dřív a jaký vůbec zmínit, protože všechny dost dobře vyjmenovat nejde a zároveň vypíchnutím jen některých bych vlastně automaticky snižoval význam těch ostatních, které z mého pohledu nejsou o nic horší. Už jsem měl čistě o samotných skladbách napsané další čtyři rozsáhlé odstavce textu, když jsem zjistil, že jsem teprve někde v půlce desky a že stejně jednoduše jmenuji každou kompozici do jedné a u žádné z nich nešetřím přívalem superlativů. To by myslím bylo asi nudné čtení, proto si to dovolím vynechat a namísto toho jen zopakuji, že na “Sørbyen” vlastně není jediná vteřina špatně. A to myslím zcela vážně…

Že to všechno zní až moc dokonale? Uznávám, že asi ano, když se ale podíváte dolů na výsledné hodnocení, jistě vám už definitivně dojde, že bych nic z toho nepsal, pokud bych o tom nebyl přesvědčen. Ačkoliv jsem tomu sám ze začátku nechtěl úplně věřit, “Sørbyen” opravdu je TAK dobré, a pokud bych neměl dát 10/10 téhle desce jako ilustraci toho, jak moc mě uhranula, pak nemám tušení, jaké jiné bych měl. Zcela upřímně říkám, že do tohoto alba jsem se neuvěřitelně zažral a jeho atmosféra mě pohltila takovým způsobem, že už jsem to dlouho u žádné jiné nahrávky nezažil. Z mého pohledu je tedy to nejvyšší hodnocení, jaké lze vůbec udělit, zcela adekvátní. Možná se mnou někteří souhlasit nebudou, protože nejde o záležitost, která by výrazně promluvila do dění na hudební scéně (ostatně jestli by k tomu mělo dojít, už by se tak stalo – “Sørbyen” totiž vyšlo již v září loňského roku), ale to je mi naprosto jedno, protože hudba Netra pro mě naplnila definici dokonalé muziky, což je pro mě mnohem přednější a také mi je to mnohem bližší. Ono stejně by se něco jaké široké uznání k takto introvertní záležitosti příliš nehodilo, neboť se jedná o muziku doslova pro fajnšmekry s otevřenou myslí. Kdo ji ovšem má, ten určitě pochopí, proč je v případě Netra hodnocení 10/10 na místě.

Netra


Aluk Todolo, Lussuria

Aluk Todolo, Lussuria
Datum: 18.5.2013
Místo: Praha, K4
Účinkující: Aluk Todolo, Lussuria

První pohled (H.):

Koncert francouzských black metalových psychedeliků Aluk Todolo jsem vyhlížel už dlouho dopředu a asi bych ani moc nepřeháněl, kdybych tvrdil, že jejich vystoupení z mého pohledu patřilo mezi ta nejvíce očekávaná v letošním roce. Už jen aktuální deska, fenomenální uhrančivá drogová jízda “Occult Rock” z loňského roku, dávala do hry naději, že by mohlo o zážitek doslova nezapomenutelný. Má očekávání k tomu, co se bude dít 18. května ve sklepních prostorách studentského klubu K4 v Praze, tedy byla více než velká. Dokázali je Francouzi naplnit?

Akce chytila docela slušnou sekeru, takže se klubem první tóny rozezněly až ve čtvrt na jedenáct, kdy se na scéně objevil zámořský projekt Lussuria, jehož set se co do formy nesl v poměrně triviálním duchu. Jeden člověk za pultem bombardoval posluchače samply a ruchy někde z hájemství dark ambientu, možná místy s lehounkým přesahem do industrialu. Některé pasáže byly opravdu až skvělé, zejména hned v první kompozici s agresivnější rytmikou. Vokál se ozýval jen minimálně a navíc v podobě dost brutálně prohnané efektem, díky čemuž zněl víc jako další ruch než jako lidský hlas. Společníkem a zároveň jediným nasvícením Lussuria byla relativně zajímavá projekce, která ovšem dost ztrácela na tom, že byla promítána na zeď z kamenů, díky čemuž byla poměrně nejasná; navíc se mi zdálo, že se i místy zasekává. To bych samozřejmě ještě přežil, nicméně mnohem více mě rozptylovalo dění mimo pódium, když hned na začátku setu Lussuria kdosi vedle pódia roztřískal půllitr s pivem – následné odklízení střepů a vytírání podlahy na atmosféře opravdu nepřidávalo, jen co je pravda, stejně tak jako když se někdo v půli vystoupení rozhodl začít s baterkou v ruce kontrolovat všechny bedny okolo pódia. Nehledě na kolegu Ježuru, jenž mě po pár minutách od začátku začal tahat zpátky na pivo. Možná si řeknete, že to jsou blbosti, což do jisté míry asi i jsou, ale v takhle komorním prostoru a při takovéhle hudbě to bohatě stačilo k tomu, abych se na samotnou muziku nedokázal soustředit tak, jak by si asi zasloužila. Díky tomu ve mně Lussuria zanechala spíše rozporuplnější pocity, i když zase na druhou stranu nemůžu tvrdit, že by ten set neměl něco do sebe.

V případě Aluk Todolo se už podobné nemístné rozptylování naštěstí nekonalo, vlastně spíš naopak. S výjimkou toho, když se při rituálním počátku koncertu kdesi v zadní části klubu ozvalo cinkání sklenic a pár jedinců se nesměle zasmálo, už totiž až do konce nikdo nevydal ani hlásku, protože Aluk Todolo dokázali své publikum natolik uhranout, že to snad ani nebylo možné. Dokonce i potlesk mezi skladbami se konal pouze jednou jedinkrát, protože jinak Aluk Todolo nedávali posluchačům vydechnout ani v mezerách mezi jednotlivými kompozicemi – ty totiž byly vyplněny neustálým týráním nástrojů. Dovolím si tvrdit, že všichni měli dost práce s tím, aby stačili vnímat pouhé hraní francouzského tria, neboť to, co Aluk Todolo předváděli, bylo daleko za hranicí pouhého hudebního vystoupení. Z pódia se doslova linula neuvěřitelně konsternující aura s takovou intenzitou, že to člověk zažije vskutku málokdy. Trojice osvětlená jen žárovkou visící ze stropu, která se svítila podle toho, s jakou intenzitou Shantidas Riedacker mučil svou kytaru, předvedla výkon na hranici transu – a v případě bubeníka Antoine Hadjioannou dost dobře i za ním, jelikož jeho přednes se dost dobře dal jen těžko nazvat pouhou hrou na bicí.

Aluk Todolo se jali přehrávat kompletní opus “Occult Rock” v celé jeho délce… nebo přinejmenším většinu z něj. Během koncertu jako by se zastavil čas, tlak, který Aluk Todolo vytvářeli, se postupně neustále navyšoval, díky čemuž jsem po “IV” přestal brát zřetel na konkrétní kompozice a měl dost práce s pouhým vnímáním neopakovatelné atmosféry, která v klubu vládla. Nicméně i tak mě tento přístup kapely neskutečně potěšil – každý, kdo měl tu čest slyšet “Occult Rock” v jeho studiové podobě, mi jistě potvrdí, že se jedná nedělitelný monolit, jehož síla s přibývajícími minutami roste takřka geometrickou řadou. Díky volbě formátu vystoupení tento monument neztratil nic ze své uhrančivosti a i v živém provedení se jednalo o ohlušující (doslova!) záležitost, které se vyrovná máloco.

S tím se pojí i další věc, a sice samotný zvuk, jakým Aluk Todolo disponují. Ten je totiž sám o sobě unikátní a ani naživo nikterak neztrácel, naopak byl možná ještě silnější. Jen tak se nevidí, aby někdo v pouhých třech lidech dokázal vytvořit takto masivní zvukovou stěnu, před níž by nebylo úniku. Aluk Todolo zaplnili každou skulinku v klubu, že po dobu vystoupení snad nic jiného než oni opravdu neexistovalo. Nezměrně přehulená baskytara Matthieu Canaguiera, která jako by u Aluk Todolo hrála spíše roli kytary, duněla naprosto mocně. Šílený Antoine Hadjioannou za bicími převáděl, jak to vypadá, když někoho posedne hudba. Jeho výkon byl neuvěřitelný, i mnohaminutové extrémně rychlé pasáže bez jediné změny dokázal přednést bez sebemenší chyby. Shantidas Riedacker s kytarou si neustále pohrával s efekty a pedály tvořil jen stěží popsatelnou masu zvuku. Všichni tři dohromady pak na pódiu působili jako zjevení z jiného světa, a to jim stačilo “jen” hrát. Rozhodně bych rád vyzdvihnul i naprosto dech beroucí sehranost, kdy všichni dokázali na vteřinu přesně zároveň změnit tempo i po několikaminutové monotónní pasáži beze změn. Díky tomu všemu bylo živé provedení skladeb z “Occult Rock” minimálně stejně dech beroucí jako poslech samotné desky, možná však ještě o trochu více, neboť koncert navrch přidával bezprostřednost a obrovskou intenzitu.

Každá skladba, kterou Aluk Todolo zahráli, by mohla být sama o sobě vrcholem večera a jeho fenomenální tečkou. Ta však přišla až za dlouho v podobě nesnesitelně (v tom dobrém slova smyslu) natahovaném závěru, kdy kapela stále přítomné napínala, když tato závěrečná agonie skončí. Jenže když všichni čekali konec, Aluk Todolo přidali další hrábnutí do strun, další úder do bicích… a další a další, několik minut…. Po definitivně posledním tónu se pak spustil naprosto hromový aplaus, který trval ještě dlouho po tom, co Francouzi zmizeli v útrobách klubu. Nejednalo se ovšem o laciné vyvolávání přídavku, jenž by byl v tomto případě snad nemístný, nýbrž jen adekvátní uznání kapele za to, že předvedla vystoupení, na které se jen tak nezapomíná.

Dojmy z Aluk Todolo jsou stále ještě až příliš čerstvé, takže bych se nerad uchyloval k nějakým ukvapeným závěrům, přestože aktuálně mám chuť říct, že to byl možná ten nejlepší koncert, jaký jsem viděl, a že si vlastně vzpomínám jen na jeden, který by se dal s Aluk Todolo srovnávat. I tak bych si ale už teď s jistotou dovolil tvrdit, že se jednalo o zážitek, který si s sebou člověk ponese ještě delší dobu, protože tam, kde jiné koncerty končí, Aluk Todolo teprve začínají…


Druhý pohled (Ježura):

Já jsem se k tomuto koncertu nachomýtnul vlastně úplně náhodou, ale když už jsme s H. do klubu dorazili, zkrátka jsem se nechal ukecat k zaplacení vstupu s příslibem, že jestli Aluk Todolo naživo dovedou zprostředkovat atmosféru alespoň vzdáleně podobnou té, jaká se line z jejich poslední desky, půjde o nezapomenutelnou událost, která by se už nemusela opakovat. “Occult Rock” jsem do té doby sice neslyšel, ale příležitost zjistit, jestli jsou jeho tvůrci opravdu tak geniální, jak je odevšad slyšet, se nakonec ukázala být dostatečně motivující k vysázení poctivě vydělaných třech stovek na stolek u vstupu.

Výkon prvního vystupujícího – Američana, skrývajícího se za jménem projektu Lussuria – kolega vystihl velmi přesně, takže já jen dodám, že i přes nesporné hudební kvality jsem v sále vydržel nějakých deset minut a pak dal raději přednost přesunu na bar. Zkrátka to nebylo nic pro mě a vůbec mě to nebavilo, i když musím uznat, že pro příznivce podobných hudebních kreací mohlo jít o velice působivý zážitek. Ovšem Aluk Todolo, to byla jinačí káva. Od prvních tónů až do samého konce totiž šlo o neuvěřitelně masivní stěnu zvuku, která i přes svůj v jádru velmi prostý charakter doslova drtila všechny přítomné neskutečně koncentrovanou atmosférou, jaká je na koncertech velmi vzácná. Samotné hudbě ale velmi pomáhala i vizuální stránka věci. Žádné blikající barvičky nebo stroboskopy, jen geniálně prostá žárovka s proměnlivou intenzitou svitu; žádné true pózy kapely, jen tři muzikanti zcela oddaní své hudbě a svému vystoupení. Svojí roli nepochybně sehrál i samotný prostor, protože raně novověké sklepy, které K4 obývá, mají velmi svérázný genius loci, který tomu všemu nemálo přidal. Dohromady se pak jednalo o tak vytříbenou kombinaci vizuálních a hudebních vjemů, že mohu bez váhání označit pražský koncert Aluk Todolo za hudební událost minimálně druhého čtvrtletí letošního roku, a i když jsou koncerty, které jsem si užil ještě víc, tento mi v paměti zůstane určitě velmi dlouho. Skvělý zážitek!


Pensées nocturnes – Nom d’une pipe!

Pensées nocturnes - Nom d'une pipe!
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 30.3.2013
Label: Les acteurs de l’ombre Productions

Hodnocení:
Licee – 5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook

Milovníkům depresivního black metalu jistě neunikla francouzská kapela Pensées nocturnes, která má tento rok již čtvrté album v pořadí. Správně bych však měla mluvit pouze o jednom člověku, a sice Vaerohnovi, protože veškeré nástroje a vokály spadají jen na jeho vlastní bedra. Ani zaškatulkování do hudebního žánru není v případě nového alba tak přesné. “Nom d’une pipe!” nám totiž nabídne směsku avantgardy, jazzu i starých lidových písní, to vše zasazeno do black metalového pozadí s operním zpěvem v doprovodu opravdu zoufalého growlu. A jak už samotná obálka napovídá, bude to velkolepé představení.

Jenomže toto představení pro mě samotnou nebylo tak zábavné, jak se na první pohled zdálo. Musím sice uznat, že na to, že to skládal jeden člověk, je to obdivuhodný výkon, ale na druhou stranu se snažil vytvořit až tak moc šílený a avantgardní komplex, jenž se odehrává v cirkusovém prostředí, že je z toho jen cirkus v pravém slova smyslu, a to bohužel z větší části díky vokálu. Kdyby totiž nebylo jeho monotónního growlu a občasných operních orgií, obé dosti dominantní prvky celého alba, tak by “Nom d’une pipe!” bylo o mnoho poslouchatelnější a stravitelnější. Pouze na málo místech se oba skutečně hodí a vyzdvihují tu správně šílenou atmosféru. Ženský doprovod, se kterým se setkáte v písních “Le berger”, “L’androgyne”, “La sirène”, působí naopak jako čokoláda v neochuceném jogurtu. Pro mě jeden z mála záchytných bodů. A pro zajímavost – v poslední zmíněné písni uslyšíte také starou lidovou píseň “Greenslaves” zahranou na zvonkohru. Určitě ji budete znát, jelikož o jeho české podání se zasloužili bratři Nedvědovi. Ale zpátky do Francie. Celkově má album velice autentickou atmosféru. Je veselé, hravé, velkolepé, ale také úmorné a přeplácané. Jednotlivé skladby si jedou v téměř náhodném proudu, pasáže se neustálé mění a snad se ani nikdy neopakují. Ale jakoby pluly v jedné řece pořád dokola, vlévaly se sami do sebe a nedopluly k žádnému gradujícímu cíli. Jedinou hlavu a patu zde má samotné album skrze úvodní a závěrečný song. Takže ve chvíli, kdy se objeví principál s hlubokou úklonou a uspokojivým výrazem, všude zní burácivý potlesk a výkřiky, já se zvedám a krčíc rameny odcházím. Jsem ráda, že jsem si nekoupila lístek.


Další názory:

Mně se to naopak líbí. Samozřejmě, je to hodně divné, ale já jsem měl divnou muziku vždycky rád, takže se mi novinka Pensées nocturnes rozhodně trefila do vkusu. Vaerohn na “Nom d’une pipe!” přes sebe evidentně plácá všechno, co ho napadne, místy až zdánlivě nelogicky, přesto to nějakým prapodivým způsobem drží při sobě, a ačkoliv se deska může zdát na první pohled jako pořádný oříšek, vcelku brzy se z téhle avantgardní (do depresivního black metalu má “Nom d’une pipe!” přece jen trochu daleko) mozaiky všeho možné vyklube po čertech zábavná záležitosti plná šílených nápadů, z nichž některé jsou nečekaně hravé. Na rozdíl od kolegyně si naopak cením toho, že člověk nemá představu, co na něj deska vyhodí v následujících vteřinách, těch překvapujících míst je tam vskutku požehnaně. Za mě super.
H.


Nahar – The Strange Inconvenience

Nahar - The Strange Inconvenience
Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.4.2013
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Grey Concrete… Comfort
02. Puryfing Negativity
03. D.M.T.
04. Pessimist
05. An Atavistic Manner
06. Eléctric Equinox

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Avantgarde Music

Ať se nám to líbí nebo ne, hudební scéna je v dnešní době především byznys a platí i to o extrémním metalu, byť to někomu na první pohled může připadat divné, avšak vzhledem k tomu, že peníze jsou až na prvním místě, jak se říká, se takřka všechna vydavatelství ohlížejí především na to, zdali má ta která skupina cosi jako potenciál se prodat, díky čemuž je hudební fanoušek mnohdy svědkem toho, že hudebně bezzubá kapela, jejímž cílem je se co nejvíce zalíbit, dostává přednost před uměleckou kvalitou. Přesto ovšem stále existují firmy, na jejichž vkus se příznivec inteligentní hudební formy může beze strachu spolehnout, jelikož si tyto labely dávají záležet na tom, aby pod jejich značkou vycházely opravdu zajímavé kousky. Dovolím si tvrdit, že obskurní italské vydavatelství Avantgarde Music, jímž vydávaná muzika vpravdě dělá čest jeho jménu, patří právě mezi takové. Samozřejmě nemohu tvrdit, že bych měl nastudované kompletně vše, co se kdy pod jejich značkou objevilo, nicméně takřka vše, co jsem slyšel, bylo vysoce kvalitní. Jejich počiny z poslední doby mám pak zmapované zodpovědně a ve všech případech se také jedná o nahrávky velice dobré, ba v některých případech přímo skvělé. “The Strange Inconvenience” od Nahar toho budiž dalším důkazem…

Nahar jsou na scéně již nějaký ten rok (ačkoliv přehnanou aktivitu ve svém raném období opravdu nevyvíjeli) a “The Strange Inconvenience” je jejich druhým dlouhohrajícím opusem, přesto jsem se k jejich jménu dostal právě až nyní, musím ovšem říct, že tohoto setkání rozhodně není třeba litovat, spíše naopak, neboť “The Strange Inconvenience” je deska přinejmenším výborná. Nahar se sice pohybují v takových hudebních mantinelech, že se nedá tvrdit, že by svou muzikou překračovali hranice black metalového žánru, přesto bych si ani náhodou nedovolil prohlásit, že se jedná o hudbu uzavřenou v rámci pevně dané ulity. Z “The Strange Inconvenience” totiž jednoznačně dýchá otevřená mysl, což se – zjevně – nijak nevylučuje s užitím čistě black metalového výraziva.

V překladu to znamená, že Nahar stvořili tři čtvrtě hodiny trvající koláž, v níž se organicky střídají poklidnější, s trochou nadsázky možná až progresivnější momenty s výbuchy agrese a vším mezi tím, aniž by jakákoliv z těchto poloh postrádala inteligenci nebo atmosféru. Tempo i nálady se na vahách přelévají z jedné strany na druhou i v rámci samotných kompozic, jež jsou až na dvě výjimky delšího rázu, díky čemuž mají Nahar pro postupné budování svého sdělení dostatek prostoru. Řekneme-li to jednodušeji… přestože by se to podle poměrně mdlého obalu nemuselo na první pohled zdát, samotná hudební náplň “The Strange Inconvenience” je velice pestrá, záživná a v mnohých momentech i zcela jistě sugestivní…

Přestože následující věty budou znít jako to nejobehranější klišé, jaké může recenzent napsat, a sám jsem si vědom, že ho možná používám až nezvykle často, avšak v případě “The Strange Inconvenience” lze jen těžko jmenovat nějaké jednoznačné vrcholy. Možná to bude tím, že jsem v tomto ohledu trochu ze staré školy a stále naivně lpím na tom, že hudebním dílem je celá deska a přesně tak je také nutné ji vnímat, ale s polichocením musím říct, že jsou to právě počiny jako “The Strange Inconvenience”, které mi potvrzují, že tato teze nemusí být zas až tak od věci, protože právě jako celek tato nahrávka dle mého skromného názoru funguje nejlépe. Přesto bych si možná dovolil tvrdit, že čím delší kompozice, tím uhrančivěji s nimi Nahar pracují, což by dle všeho jasně ukazovalo na dvojici “Pessimist” a “An Atavistic Manner”, jenže tím rozhodně nechci naznačovat, že by třeba takové outro “Eléctric Equinox” nemělo co do sebe, protože rozhodně má, a to hodně. Alespoň vidíte, jak je “The Strange Inconvenience” silná záležitost jako celek…

Jak jsem si již dovolil zmínit, jedná se o mé vůbec první setkání s tvorbou Nahar, přesto mě tato francouzská dvojice dokázala bez sebemenších problémů přesvědčit, že produkuje muziku, s níž se nějaký čas rozhodně vyplatí strávit. Mnohdy říkám v recenzích říkám, že to které album není špatné, ale že se k němu už asi nebudu vracet, avšak u “The Strange Inconvenience” je tomu přesně naopak, jelikož jsem zela vážně přesvědčen, že si tato deska do mého přehrávače v budoucnu cestu jistojistě najde. Máte-li v oblibě inteligentní black metal s velmi podmanivou atmosférou, rozhodně stejný postup doporučuji i vám!


Misanthrope – Ænigma Mystica

Misanthrope - Ænigma Mystica
Země: Francie
Žánr: progressive death metal
Datum vydání: 14.1.2013
Label: Holy Records

Tracklist:
01. L’art chorégraphique de la transe
02. Forces conspiratrices
03. La bonté du roi pour son peuple
04. Les ombres de Dantes
05. L’arborescence du lys
06. Desponsation
07. Gigantomachie
08. Nouvelle parole
09. Charmantes castratrices
10. Suis-je misandre ?
11. Lycaon (Omophagie communiante)
12. Ænigma Mystica

Hodnocení:
Ježura – 7,5/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

Nevím proč, ale přijde mi, že se francouzská metalová scéna vyznačuje něčím speciálním. Není to nic konkrétního, ale přesto si snad u každé francouzské kapely, jejíhož poslechu jsem si dopřál, všiml jakési svérázné nátury, jaká se jinde nevidí. No a ani Misanthrope nejsou výjimkou. Ač jejich jméno velkému procentu metalové obce asi moc neřekne, jde o kapelu letitou a v jistých kruzích až kultovní, takže když jednou za čas vydají novinku, určitě stojí za to jí nějakou pozornost věnovat. Tentokrát jim to sice trvalo dlouhých pět let, ale jejich čerstvé album nesoucí název “Ænigma Mystica” je již nějakou tu dobu tady, takže je pomalu na čase ujasnit si, co si pro nás Misanthrope po pětadvaceti letech aktivity připravili.

Přiznám se, že nejsem znalcem předchozí tvorby téhle skvadry, takže se ode mě sotva dočkáte erudovaného srovnání s minulými deskami. Namísto toho se pokusím posloužit zkušeností nezkreslenými dojmy, jaké na mě album “Ænigma Mystica” zanechalo. A jestli jsem v úvodu hovořil o zvláštním charakteru francouzského metalu, obecně se dá říct, že právě tak zvláštní jsou ty kýžené dojmy z “Ænigma Mystica”. Čistě faktograficky by se hudba, jakou Misanthrope vměstnali na hodinu a šest minut dlouhou desku, dala klasifikovat jako svérázný průnik death metalu, thrash metalu, avantgardy a špetky progrese s tím, že ani jedna z těchto složek nedominuje nad těmi ostatními. Ta hudba ze všeho zmíněného čerpá, ale zachovává si neutrální a dost obtížně zařaditelný charakter. Je to zkrátka metal, ale hodně, hodně unikátní. Taková netradiční muzika potom není úplně jednoduchá na zpracování a některé těžší skladby svoje hodnoty posluchači odhalí až po nějaké době. Popravdě, první, co mě ve spojitosti s “Ænigma Mystica” napadne, jsou místy poměrně netradiční a určitě ne prvoplánově líbivé melodie, na které je potřeba si nějakou dobu zvykat. Po nějaké době se sice uši nakonec podvolí, ale i tak je zde patrné, jak některé skladby vyžadují dostatek soustředěné pozornosti, aby mohli zafungovat v plné šíři. Takhle z fleku mě napadají především “L’art chorégraphique de la transe” a “La bonté du roi pour son peuple”, jejichž umístění na samotný začátek alba by mohlo ne až tak vytrvalého posluchače celkem snadno odradit. Zdaleka ne vždy jde ale o takový (berte prosím relativně) záhul na mozek a řada skladeb je i při zachování jednotného výrazu desky a čitelného skladatelského jazyka příjemně přímočará a čitelná a dokonce je tu k nalezení i velice umírněný a chce se mi říct na poměry desky až baladický kus. Výjimečně dokonce dojde i na veskrze melodickou kytarovou erupci, a třeba ta v “Gigantomachie” je bezesporu jedním z vrcholných momentů desky. I při své relativní posluchačské náročnosti je tak “Ænigma Mystica” vesměs pestrou nahrávkou, což je jedině ku prospěchu věci.

Velmi zajímavý je zvuk alba, a to hned z několika úhlů pohledu. Samotné nazvučení a zkreslení kytar je poměrně netradiční a nějak nevím, jak ho výstižně popsat. Trochu plastové? Možná. Zní to, jako by to pánové hráli živě? Také na tom asi něco bude. Každopádně když si na to člověk zvykne, zní to opravdu dobře a hlavně si to člověk nesplete, což je v současné době docela výjimka. Zaujme rovněž výrazná baskytara, jejíž linky častokrát všem těm neokoukaným melodiím a riffům značně přidávají na jejich neokoukanosti a lehkému “mindfuck” faktoru. Druhou zásadní záležitostí, díky které “Ænigma Mystica” zní tak, jak zní, je využití francouzštiny ve všech textech. Je to jedna z těch věcí, které řadu francouzských kapel posouvají zase o kousek mimo hlavní proud klasické metalové produkce a stejně jako v případě metalcorových Eths musím i zde za tento přístup vyseknout autorům poklonu. Francouzština totiž v kombinaci s takovým extrémním metalem zní opravdu luxusně, a když se k tomu připočítá výrazová variabilita Phillipa Courtoise, je bez pochyb, že vokální stránka “Ænigma Mystica” je opravdu nesmírně vydařená.

Jak vidno, “Ænigma Mystica” je po všech stránkách povedená deska. Je tu však přeci jen jedna věc, která jí v mých očích trochu škodí. Tou věcí je její délka, kterou při povaze materiálu shledávám opravdu trochu přestřelenou. Vzhledem k tomu, že “Ænigma Mystica” rozhodně není deskou, která by fungovala jako podklad k jiným činnostem, je potřeba celkem soustředěný poslech a po třičtvrtěhodině takového soustředěného poslechu začíná posluchačova pozornost poněkud upadat. Navíc, muzika je to sice vysoce kvalitní, ale nalijme si čistého vína – není to až takový ultra trhák, který by více než hodinovou stopáž bez zaváhání utáhl sám o sobě. Ve finále tedy nemůže aspirovat na mety nejvyšší, ale i tak se jedná o velmi vysoký a neokoukaný standard, který má rozhodně mnoho co nabídnout a já ho mohu bez váhání doporučit všem příznivcům ne úplně tradičního metalu.


Další názory:

I přes věhlas a uznání, jaké jméno Misanthrope má, se mi tahle francouzská skupina vždy vyhýbala… nebo spíše já jí. A asi by to pokračovalo i nadále, pokud by nepřišlo na recenzi, díky níž jsem se s vidinou, že muziku Misanthrope konečně pořádně ochutnám, pustil do poslechu “Ænigma Mystica”. Musím uznat, že v podstatě hned po prvním dohrání alba mi bylo jasné, proč jsou Misanthrope v jistých kruzích až kultovní kapelou, jelikož ta muzika je svým způsobem opravdu ojedinělá a takříkajíc dostatečně “pošukaná”, aby si ji člověk hned s tak něčím nespletl, čehož si rozhodně cením. Hudba je to velmi členitá, proměnlivá a v podstatě ve všech ohledech, jaké si jen vymyslíte, velice propracovaná – netriviální, do jisté míry nezaměnitelná, technicky vypiplaná, plná kvalitních nápadů a variability. Ze všech těchto ohledů Misanthrope bezezbytku splnili má očekávání. Druhou věcí je ovšem to, že si i přesto všechno si nejsem úplně jistý, jestli to budu mít chuť poslouchat i do budoucna… nechápejte mě špatně, “Ænigma Mystica” je zcela jistě vysoce kvalitní nahrávka, což samozřejmě uznávám, jen to není to pravé pro osobu, jako jsem já. Pokud jste ovšem trochu více orientovaní na death metal a chcete desku, která není úplně tradiční a která je opravdu hodně dobrá, pak vám s naprosto klidným svědomím novinku těchto Francouzů mohu doporučit. Nicméně i přes malinko schizofrenní hodnocení si Misanthrope (konečně!) získali můj respekt, který jim bezesporu náleží…
H.


Situs Magus – Le grand oeuvre

Situs Magus - Le grand oeuvre
Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 9.1.2013
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Intro
02. Oeuvre au noir
03. Oeuvre au blanc
04. Oeuvre au jaune
05. Oeuvre au rouge

Hodnocení:
Stick – 7,5/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Avantgarde Music

Dámy a pánové, tady máme co do činění s celkem zvláštním kouskem black metalu. Tahle avantgardní black metalová záležitost pochází z Francie, zemi, která je zašmodrchanému black metalu silně nakloněna. Vždyť jedni z největších představitelů tohoto směru pochází z Francie, hnedle mě napadají jména jako Blut aus Nord nebo Deathspell Omega.

Podle promo letáku jsou Situs Magus další z bořitelů hranic žánru. Typický reklamní kec. Situs Magus si v širokých mantinelech hoví a využívají veškerý potenciál žánru, ale čekat nějaké novoty lze jen těžko. Rozhodně tu nejde o avantgardu ve smyslu nějakých stylových či instrumentálních veletočů nebo rytmických změn každou půl minutu. “Le grand oeuvre” sází spíše na hypnotičnost, psychedelickou stránku věci. Lidem, kteří nejsou úplně zvyklí takový styl poslouchat, to může připadat neskutečně monotónní, ale právě v tom “jednotvárném” nátlaku na posluchačovy smysly spatřují největší devízu této desky. Plnohodnotná hudební složka je tvořena čtyřmi skladbami, z nichž ani jedna nejde pod hranici devíti minut. K tomu máme jedno kraťoučké intro.

Mamutí práci albu dělá vcelku nemocné nazvučení, především u kytar, které jsou často prohnány i jiným efektem než zkreslením. Bicí by mohly znít trochu dynamičtěji, ale předpokládám, že jde o automat. U tohoto typu muziky zase netřeba očekávat přehnanou bubenickou ekvilibristiku a to, co je mi servírováno, je pro potřeby nahrávky plně dostačující. Většinu času se jede ve vcelku rozvláčném středním tempu prokládaném blast beaty. Už jen rozjezd úvodní “Ouevre au noir” je téměř až bolestně pomalá záležitost. Zabahněná a pomalá, postupně nabalující jednotlivé motivy a chorobný vokál. Napětí stoupá až k nesnesitelnosti. Když se rytmika rozjede, nejde o bezhlavý nářez, kytary pořád řežou rozvážné riffy a vybrnkávání. Plusem jsou určitě vokály, splňující nejpřísnější standardy krákoravých hrdel, bez přehnaného patosu. Karty jsou celkem jasně rozdány, pokud je pro nahrávku něco typické, tak vyhrávky, které rozhodně nezasahují do kýče, a jejich melodie jsou spíš odpudivé než lákavé. Riffy jsou většinou primitivní a v podstatě “jen” tvoří poklad pro další vrstvy kytarového vybrnkávání či melodií.

Nemá cenu vypichovat jednu skladbu ze čtyř, protože celé album tvoří jeden kompaktní celek. Nelze tu tedy hledat nějaké vybočující elementy. Ovšem nejsilněji podle mého působí “nejkratší” “Oeuvre au jaune”. Přes pomalý doomový rozjezd s vybrnkávanou melodií, která jede celou skladbu snad nepřetržitě, se dostaneme až k pasážím, kdy tlak na pozornost posluchačovu dosahuje opravdu vysoko. Příznivci black metalových vichrů počnou slintat se začátkem poslední bezmála čtvrt hodiny trvající litanie “Oeuvre au rouge”. V jejím úvodu zaznívá skřehot, který mi připomíná depresivní black metalové hejkaly. Tahle psychotická tečka za albem zbavuje posledních zbytků rozumu. Majestátní oslava šílenství, ubíjející (v pozitivním smyslu slova!) rytmus jen s pár krátkými zastávkami, s nervy drásajícím finále.

Debutové album kapely Situs Magus je celkem náročným výletem do špinavých vod black metalu. Pro příznivce podobně zvrácených (především francouzských) záležitostí povinnost. Vzhledem k výše zmiňovaným kapelám, ke kterým míří odkazy této kapely, by mohl být úspěch zaručen především u jejich fandů. Záležitost na mnoho poslechů, protože přes zdánlivou monotónnost se tu nachází spousta pasáží, které nedostanete z hlavy po prvním poslechu, stejně jako budete objevovat nové a nové detaily i po desátém poslechu. O této kapele bychom mohli do budoucna ještě dost slyšet.


Další názory:

Osobně v podstatě ve všem souhlasím se Stickovou recenzí, jen s tím rozdílem, že mně se “La grand oeuvre” líbí ještě o hodně víc, podle čehož také vypadá vyšší hodnocení. Situs Magus nabízejí přesně ten typ hudby, kterou mám opravdu rád – obskurní, nemocná, neuvěřitelně působivá, s odzbrojující atmosférou, na hony vzdálená běžné produkci. To jsou přesně ty atributy, kterých si na muzice obrovsky cením, přičemž Situs Magus je na svém debutu nabízejí měrou vrchovatou. Celé “La grand oeuvre” zní jako soundtrack k morové epidemii – lépe asi desku vystihnout nelze. Nejsem si úplně jistý, jestli je tvrzení labelu, že jde o jeden z nejpamětihodnějších žánrových debutů za poslední roky, úplně opodstatnělé, ale na druhou stranu mě z hlavy moc lepších prvotin za nějakých posledních pět let opravdu nenapadá… každopádně je ovšem jisté, že v tomto případě máme co do činění s opravdu zničující deskou, která se mi opravdu ukrutně líbí… jestli se tedy podobné šílenosti mohou líbit v tom doslovném významu slova…
H.


Hell Militia – Jacob’s Ladder

Hell Militia - Jacob's Ladder
Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.11.2012
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Jacob’s Ladder
02. Jonah
03. Sternenfall
04. Death Worship
05. The Black Projector
06. The Second Coming of the Pig
07. Deus Irae
08. Jericho

Hodnocení:
H. – 8/10
Stick – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook

Label Season of Mist je docela známý tím, že pod svá křídla rád stahuje opravdu kvalitní skupiny, přestože v mnohých případech ani nemohou mít nějakou velkou kupní sílu, a že se ve své pozici ne zrovna malé firmy nebojí ani opravdu hlubokého undergroundu. Jedním z takových přírůstků se v relativně nedávné době stali taktéž francouzští hnusáci Hell Militia, jejichž black metal vždy budil mimořádně odporné pocity a vskutku ohavnou destruktivní atmosféru. Obal nejnovější třetí desky “Jacob’s Ladder” však oproti oběma předcházejícím počinům budil dojem změn, neboť znepokojivé obrazy v temně šedé barvě vystřídal dost netradiční (netradiční nejen na poměry samotné kapely nebo žánru) světlý přebal, který se mně osobně ovšem velice líbí (obrovská škoda, že stejný přebal ve velkém nemá i LP edice). Jak je to ale s hudbou?

Ačkoliv to možná u kapely jako Hell Militia bude znít trochu paradoxně, na své čerstvé novince jsou Francouzi o něco přístupnější a relativně stravitelnější – samozřejmě v rámci mezí, protože – což je možná ještě paradoxnější – se jim ani tímto krokem naštěstí nepodařilo popřít to, co předváděli na “Canonisation of the Foul Spirit” a “Last Station on the Road to Death”. Stále tedy můžete očekávat extrémně odpornou muziku, při níž vám z reproduktorů přímo odkapávají mor, cholera a lepra najednou. V čem je tedy “Jacob’s Ladder” přístupnější, ptáte se? Jednoduše v tom, že na rozdíl od svých starších bratříčků dokáže ničit hned na první poslech. Kromě toho se nebojím tvrdit, že zároveň s tím (a ono to vlastně spolu nejspíš i souvisí) je “Jacob’s Ladder” tím nejpestřejším materiálem, jaký kdy Hell Militia vydali. Sice nahrávka neobsahuje žádná vyložená překvapení, jako byl třeba cover “Years Ago” od Alice Coopera na debutu “Canonisation of the Foul Spirit”, který zněl spíš, jako kdyby jej nahráli kultovní holandští nihilisté Urfaust, ale je nejpestřejší v rámci toho stylu, jímž se Hell Militia vždy prezentovali. Ze všech těchto důvodů bych “Jacob’s Ladder” v žádném případě nenazýval nějakým vyměknutím či dokonce zaprodáním se po podpisu s velkou firmou, ale naprosto přirozeným vývojem… A mám-li mluvit sám za sebe, je to podle mě vývoj tím správným směrem.

Nutno ovšem říct, že ne všichni jsou touto změnou zrovna nadšeni. Zaznamenal jsem už totiž na adresu “Jacob’s Ladder” i nejeden ne zrovna pozitivní ohlas, právě kvůli tomu, že obě předcházející desky byly o poznání méně stravitelnější a svým způsobem vlastně i extrémnější. To už je ovšem jenom a pouze o úhlu konkrétního pohledu. Přestože i mně se první dvě alba opravdu líbila, něco mi na nich jednoduše scházelo, jenže na “Jacob’s Ladder” právě tohle konečně slyším. Nejsem si sám přesně jistý, co přesně to je, možná v tom má prsty právě i ona o trochu větší rozmanitost, nicméně čistě po pocitové stránce je pro mne “Jacob’s Ladder” doposud tou nejlepší deskou, jakou Hell Militia vydali. A fakt, že se tak stalo bez popření své předchozí tvorby, je na tom to nejlepší.

Přestože tu již od začátku neustále hovoříme o nějakých změnách v rámci tvorby Hell Militia, možná by stálo za to explicitně zdůraznit to, co již bylo řečeno mezi řádky – je to změna pouze na pocitové úrovni. Co do hudebního výrazu totiž Hell Militia víceméně pokračují v těch svých kolejích. Opět tedy jde o ponurý black metal s doslova nepříjemnou atmosférou (doporučuje se poslech na sluchátkách) a vokály tak odpornými, že snad člověk ani nechce vědět, odkud je pan Meyhnach tahá.

Mezi vrcholy “Jacob’s Ladder” bych zařadil určitě “Sternenfall” s pomalou mrazivou první polovinou, která následně vygraduje do pekelného nářezu. Výborná je bezesporu i “Death Worship” s až black’n’rollovým drajvem, ale naprosto odporný vokál, který odříkává název skladby, dává jasně najevo, o co tady jde. “The Black Projector” se blýskne velmi tíživou depresivní mezihrou, z níž běhá mráz po zádech. Zapomenout ovšem nesmím ani na “The Second Coming of the Pig” s doslova fantastickým závěrem a v neposlední řadě rovněž na závěrečnou “Jericho”, která přesahuje hranici devíti minut a na poměry Hell Militia je až nezvykle rozmáchlá.

Hell Militia

“Jacob’s Ladder” je v mých očích zkrátka a dobře výborná deska, s níž Hell Militia vystoupali na svůj dosavadní vrchol. Ačkoliv se v žádném případě nejedná o záležitost, která by měla šanci se umístit na nejvyšších příčkách v bilancování tohoto roku, stále se jedná o výtečný žánrový počin, který je sice určen pouze příznivcům black metal, ale na druhou stranu, právě ti by z “Jacob’s Ladder” mohli nadšení… pokud tedy nepatří mezi ty, kteří Hell Militia sledují delší dobu a novinku považují za zklamání…


Další názory:

Francouzští zlouni Hell Militia přinesli s novou deskou nový námět i celkem zajímavý obrat ve své tvorbě. Stará dekadentní špína ustoupila větší čitelnosti hudební složky, a to i při zachování “sick” faktoru. Nemocné riffy skladeb jako “Sternenfall” nebo “The Second Coming of the Pig” se zažerou do hlavy jako rakovina. Korunu všemu nasazuje zvláštní chorobný hlas pěvce Meyhnacha. Přestože to není nejoriginálnější black metalová deska roku, má své nevyhnutelné faktory, a i přes snadnější průnik do jejích útrob pořád zabere trochu času, než se do ní člověk dostane. Pak ale člověka vcelku slušně obejme a nepouští ze svých mačkajících spárů. Jako člověk, který se ke kapele dostal až s touto deskou, nemám problém dát velmi solidní hodnocení.
Stick


Therion – Les fleurs du mal

Therion - Les fleurs du mal
Země: Švédsko
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 28.9.2012
Label: End of the Light

Tracklist:
01. Poupée de cire, poupée de son [France Gall cover]
02. Une fleur dans le cœur [Victoire Scott cover]
03. Initials B.B. [Serge Gainsbourg cover]
04. Mon amour, mon ami [Marie Laforêt cover]
05. Polichinelle [France Gall cover]
06. La Maritza [Sylvie Vartan cover]
07. Sœur Angélique [Annie Philippe cover]
08. Dis-moi poupée [Isabelle cover]
09. Lilith [Léonie Lousseau cover]
10. En Alabama [Léonie Lousseau cover]
11. Wahala Manitou [Léonie Lousseau cover]
12. Je n’ai besoin que de tendresse [Claire Dixon cover]
13. La licorne d’or [Victoire Scott cover]
14. J’ai le mal de toi [Betty Mars cover]
15. Poupée de cire, poupée de son [France Gall cover]

Hodnocení:
Ježura – 6,5/10
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 5,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Christofer Johnsson hraje s fanoušky Therion zvláštní hru a album “Les fleurs du mal” je toho příkladem. Píše se rok 2012, Therion slaví 25 let od založení, po konci aktuálního turné si vyberou několikaletou tvůrčí pauzu na jejímž konci by měli světu představit ambiciózní projekt metalové opery… Člověk by čekal různé varianty rozlučky, ale asi jen málokdo se domýšlel, že se kapela rozloučí sbírkou předělaných francouzských šansonů a popových skladeb z padesátých a šedesátých let minulého století, které dokonce odmítli zafinancovat dosavadní Johnssonovi chlebodárci v Nuclear Blast. Není tedy divu, že se diskuzní fóra otřásala v základech, protože fakta o “Les fleurs du mal” rozvířila nejednu vášnivou diskuzi. Ať si ale všechny diskutující strany říkají, co chtějí, jedno je jisté – “Les fleurs du mal” je velmi odvážný experiment, který mohl, ale také nemusel vyjít.

Co Chrise vedlo k výběru zrovna francouzských skladeb, to opravdu nevím, nicméně musím uznat, že jejich melodika funguje v kombinaci s klasickým výrazovým materiálem Therion vcelku obstojně, místy dokonce výborně. Stinnou stránkou věci je však skutečnost, že si posluchač ani ty vyloženě vydařené skladby s čistě autorskou tvorbou Therion opravdu nesplete, což možná trochu zamrzí při pomyšlení na to, jak se zadařilo v případě coveru skladby “Summernight City”, která původně patří do repertoáru skupiny ABBA. Každopádně když se člověk oprostí od zkušeností s dosavadní tvorbou Therion a nechá desku mluvit samu za sebe, nakonec se asi nevyhne konstatování, že to zní slušně.

Jak se dalo očekávat, největším rozdílem, který odlišuje originály od pojetí Therion, je zapracování kytar a bicí soupravy. Právě v tom ale shledávám největší kámen úrazu, se kterým “Les fleurs du mal” válčí. Zdaleka ne vždy se totiž podařilo naroubovat na původní melodický základ kytarové vyhrávky a další přidané hodnoty, které by cover ospravedlňovaly v plné šíři. Někde se to pak sice podařilo, ovšem charakter samotné skladby nebo přílišná tvůrčí umírněnost stahují výsledek k určité repetitivnosti, nedostatku silných a zapamatovatelných momentů nebo prosté nudě. Dlužno však dodat, že na ploše patnácti (ve speciální edici šestnácti) skladeb se nachází jak kousky, které se moc nepovedly, tak ty, které se povedly opravdu velmi, plus něco mezi tím, co určitě neurazí, ale že bych z toho byl nějak extra nadšený, to také ne. Přinejmenším skladby “Initials B.B.”, “Dis-moi poupée”, “En Alabama” nebo “J’ai le mal de toi” jsou však vyloženě výborné a dokazují, že když se chce, opravdu to jde. Nakolik je to ale kvalitami originálů a nakolik k tomu přispěl Johnnsonův zásah, to si opravdu netroufám odhadovat.

Jestli mám ale z celé desky tak nějak smíšené pocity, minimálně jedna její složka nesnese sebemenší výtky. Nebyli by to Therion, kdyby se na čemkoli, pod čím jsou podepsaní, nevytasili s naprosto fenomenální vokální stránkou věci. Stálí pěvci, tedy Lori Lewis a Thomas Vikström, zpívají naprosto perfektně a často je to právě jejich vokál, který ne moc zdařilým skladbám přidává na atraktivitě. Perličkou je pak příspěvek teď již bývalého člena kapely, Snowyho Shawa, který si pro sebe ukradl jeden z vrcholů alba, skladbu “Dis-moi poupée”, přičemž ta na ten vrchol patří také jeho zásluhou. Osobně mám za to, že jestli lze soudit i podle jinak trochu rozporuplného “Les fleurs du mal” (o čemž nepochybuji), na výkony zpěváků se půjde spolehnout, i kdyby se Christofer Johnsson totálně zbláznil a rozhodl se nahrát noisové album…

Je to opravdu zvláštní případ tahle deska. Kdybych na ni měl nahlížet jako na řadovku se vším všudy, asi bych musel kritizovat o něco více, ale já se rozhodl uvěřit Chrisovu tvrzení o tom, že si usmyslel oslavit pětadvacáté výročí kapely namísto trapné kompilace takovýmhle úletem. K “Les fleurs du mal” je tedy asi potřeba přistupovat jako k úletu a nehledat v něm něco, co v něm snad ani být nemůže. Jedině tehdy si totiž člověk může poslech užít. Krom toho je mi na tom všem sympatická ještě jedna věc – ohromně si totiž cením přístupu, díky kterému se maestro Johnsson nenechal zmanipulovat labelem a album nahrál sice za vlastní útratu, ale hlavně čistě podle svých představ, což je v době, kdy jsou peníze až na prvním místě, dost velká odvaha.

Pokud mám v závěru zodpovědět otázku z úvodu, tak tvrdím, že tenhle experiment vyšel, ale bylo to o prsa. A je to docela škoda, protože jsem si docela jistý, že by při použití toho nejlepších z desky a zahození zbytku mohlo vyjít třeba jen čtvrthodinové, ale zato naprosto úchvatné EP, jehož formát je pro podobné experimenty vyloženě předurčen. Tak třeba někdy příště…


další názory:

Myslím, že bylo už předem jasné, že tento počin bude plodit značně rozporuplné reakce – není divu. Osobně se ovšem musím postavit na stranu těch, jimž “Les fleurs du mal” příliš neučarovalo, spíše naopak. Čert to vem, že jsou to jen předělávky a že se okolo nahrávky hlavní mistr kapelník celou dobu před vydáním tvářil tajemněji než hrad v Karpatech, aby to někdo náhodou nezjistil, to bych ještě přežil, větší problém vidím v tom, že je to prostě nuda. Přesně jak již podotkl kolega, kdyby tahle věc měla třeba pět těch nejlepších songů, mohlo by to být suprové a relativně zajímavé ípko, ale na čtyřicetipětiminutovém formátu je to prostě moc. Nevím, zdali je to pouze provedením Therion, nebo samotnými originály, které povětšinou neznám (i když u některých songů se člověk až lekne, jak je mu to povědomé), ale prostě nemohu tvrdit, že by mne poslech bavil. Některé skladby se sice docela povedly, jmenoval bych “Mon amour, mon ami” a hlavně “Lilith”, ale jinak je většina songů spíš na draka. Nemám nic proti experimentům, pořád však trvám na tom, aby byly zábavné. Sorry, ale za mě ne…
H.


Blut aus Nord – 777 – Cosmosophy

Blut aus Nord - 777 - Cosmosophy
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 21.9.2012
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Epitome XIV
02. Epitome XV
03. Epitome XVI
04. Epitome XVII
05. Epitome XVIII

Hodnocení:
H. – 9,5/10
Kaša – 9,5/10

Průměrné hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Blut aus Nord jsou opět zpátky s novým albem… ano, opět. Zas a znovu tento francouzský klenot avantgardního post-black metalu dokazuje, že v případě pravidla, podle něhož kvantita nechodí ruku v ruce s kvalitou, jsou právě oni tou pověstnou výjimkou, která musí každé pravidlo stvrdit. I “777 – Cosmosophy” je další deskou, při jejímž poslechu si člověk říká, že na co tahle francouzská trojice sáhne, to se změní v hudební zlato, u něhož by posluchač nejradši sypal z rukávu ty nejpřehnanější přívlastky, jaké ho jen napadnou.

Blut aus Nord v dřívějších letech vždy bývali synonymem pro nervydrásající chaotický black metal, jemuž nebyla žádná hudební pravidla svatá. Samozřejmě, i tehdy se v diskografii kapely objevovaly počiny mimo toto schéma, viz debut “Ultima Thulée” v duchu ambientního black metalu, nebo oba díly “Memoria Vetusta”, jež byly svým pojetím mnohem blíže konvenčnější podobě žánru. V posledních letech, zdá se, ovšem Blut aus Nord nabrali kurz poněkud jiným směrem – zdali se jedná pouze o experiment, nebo opravdu nový směr, to samozřejmě ukáže až čas. A nebyli by to Blut aus Nord, kdyby to bylo tak jednoduché, neboť ty směry jsou vlastně dva zároveň – dva rozsáhlejší cykly, každý reprezentující zcela odlišnou tvář těchto Francouzů, oba ukončené v tomto roce s pouhým dvouměsíčním rozestupem. Prvním byla série dvou EP “What Once Was”, na níž Blut aus Nord předvedli doslovný návrat ke kořenům syrového primitivního black metalu – ovšem nutno dodat, že zcela v rámci svého stylu, tudíž nechyběla naprosto nemocná atmosféra. Druhým cyklem byly tři dlouhohrající desky souhrnně známé jako “777”. A v jejich případě se skupina opravdu rozběhla do dříve netušených končin. Úvodní “777 – Sect(s)” ještě bylo srovnatelné se starší tvorbou, nicméně skladby “Epitome II” a “Epitome VI” už tehdy leccos naznačovaly. Právě v jejich duchu se neslo druhé “777 – The Desanctification”, které zcela odbouralo choré disharmonické riffování a namísto něj se soustředilo především na nadpozemské melodie, jimiž jsou Blut aus Nord proslulí. Ale co “777 – Cosmosophy”?

Jak se dalo čekat, “777 – Cosmosophy” je opět něčím úplně jiným, v rámci Blut aus Nord dříve neslyšeným. Především, jedná se zcela jednoznačně o doposud nejpomalejší desku kapely, vlastně na poměry Blut aus Nord by se dalo říct, že i nejklidnější, byť zní tento přívlastek ve světle stále nervózního pozadí poněkud prazvláštně. Zatímco všechna předchozí alba opravdu vyžadovala plnou účast posluchače, a to jak v rámci “777”, tak i celé diskografie, “777 – Cosmosophy” je v tomto přístupu jiné… do něj se stačí “jen” ponořit a nechat se unášet. Nechtěl bych tvrdit, že jde o nahrávku vysloveně relaxační, protože to by mělo k pravdě hodně daleko, ale spíše meditační. Přesto to jsou stále Blut aus Nord, přesto má “777 – Cosmosophy” stále onen charakteristický rukopis svých autorů, který si prostě nelze splést. Nechybí totiž ony typické schizofrenické melodie, které nikdo jiný tímto způsobem nedokáže zahrát a díky nimž (mimo jiné) jsou Blut aus Nord tak jedineční.

Přesto se musím přiznat, že jsem byl z “777 – Cosmosophy” zpočátku poněkud zklamaný. Víte, když si pouštím Blut aus Nord, očekávám něco opravdu hodně náročného, co nenechá mé uši ani na chvíli vydechnout, nedopřeje jim ani vteřinu odpočinku. A zde jsem dostal ono meditativní něco, co bezesporu je Blut aus Nord, ale už to pro mě nemělo to pověstně “cosi”. S odstupem času, vyplněného velkým množstvím poslechů, ovšem musím své neuvážené prvotní pocity vzít kajícně zpátky. Byť to už zní možná trochu přehnané nadržování jedné jediné kapele, nemohu prostě jinak, ale musím “777 – Cosmosophy” označit za další skvost od Blut aus Nord – i když už je to u téhle formace pomalu standardem… o to více je to však úctyhodné. Jenže “777 – Cosmosophy” tu sílu pořád má, Blut aus Nord zde neztratili nic z toho, co je udělalo tolik obdivovanou skupinou. Jak vidno, nebyla to tak úplně touha po něčem neskutečně extrémním, šíleném a náročném (resp. byla, ale jen zčásti), co člověka vždy nutilo Blut aus Nord poslouchat, byla to především absolutně “jiná” atmosféra. Samozřejmě, “777 – Cosmosophy” je náladově třeba takovému “MoRT” na hony vzdálené, ale ten vnitřní duch… ten v té hudbě stále přebývá a čeká jen na to, až si jej člověk pustí do uší.

“777 – Cosmosophy” opětovně stvrzuje to, co je již dávno známo a co již stvrdilo mnoho předchozích počinů – Blut aus Nord opravdu jsou zcela výjimečným tělesem, které si jen velice těžko hledá obdoby. Jmenujte mi jednu jedinou kapelu, jež má na kontě deset dlouhohrajících desek a každá do jedné je absolutní hudební extáze. Stejně jako v předcházejících recenzích, i tentokrát znovu opakuji, že to zdaleka není muzika pro každého a nemalému procentu posluchačů zůstane ono kouzlo Blut aus Nord nejspíš navždy skryto, ale jak tvorbě těchto Francouzů jednou propadnete, už není cesty zpět – a pak mi rádi dáte za pravdu.

Teď už jen čekat, co přijde příště… já osobně nemám sebemenší představu, co by to mohlo být, po “777” v podstatě úplně cokoliv, přesto bych si už teď byl ochoten vsadit, že to bude stát za to… a není mnoho skupin, u nichž bych si na to vsadil…


Další názory:

Francouzi Blut aus Nord“Cosmosophy” uzavírají svou “777” trilogii vskutku ve velkém stylu. Oproti “Sect(s)” a “The Desanctification”, které byly více běsnící a dalo by se říct, že na poměry Blut aus Nord klasičtější díla, je třetí kousek této pomyslné skládačky poněkud klidnější a obsahuje řadu ambientních, post-metalových momentů. “Cosmosophy” se s pěti skladbami ustálilo na třičtvrtě hodinové stopáži a skladby, v návaznosti na předchozí díly jednoduše pojmenované “Epitome XIV”“Epitome XVIII”, jsou dost melodické, a mnohé momenty ve mně vyvolávaly atmosféru skoro až vesmírného soundtracku. Jako by si parta kolem Vindsvala řekla, že je potřeba si trošku odpočinout a dopřát posluchači nějaký ten oddech na samotný závěr. Na “Cosmosophy” se dokonale hodí pořekadlo “do třetice všeho dobrého”, protože jej považuji za suverénně nejvydařenější díl celého konceptu. A to jak po stránce kompoziční, tak té zvukové. Jasným vrcholem je pro mě v obou ohledech “Epitome XVII”, která mě i po mnoha a mnoha posleších nepřestala fascinovat. V tomto případě nemá smysl dál se bavit o povedených či naopak nepovedených momentech, protože Blut aus Nord se podařilo spojit veškeré aspekty své současné vize post-black metalu v jeden dokonalý celek a poslech celé sedmičkové trilogie je zážitkem opravdu nevšedním. Jen jsem zvědavý, kam se Blut aus Nord v budoucnu posunou, každopádně si myslím, že můžeme očekávat velké věci.
Kaša


Merrimack – The Acausal Mass

Merrimack - The Acausal Mass
Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.6.2012
Label: AFM Records

Tracklist:
01. Vestals of Descending Light
02. Arousing Wombs in Nine Angels Pleroma
03. Gospel of the Void
04. Beati estis cum maledixirint vobis
05. Hypophanie
06. Obstetrics of Devourment
07. Worms in the Divine Intestine
08. Abortion Light
09. Liminal Matter Corruption

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

Jsou to tuším tři dny zpátky, co jsem zde jednu jinou recenzi – nešálí-li mne má chatrná paměť, šlo o Blacklodge – uvozoval trochu obecnějším povídáním o francouzské black metalové scéně. Snad náhoda tomu chtěla, že dnes máme opět co dočinění s black metalem z této země, byť se jedná o jeho poněkud odlišnou formu. Předmětem našeho dnešního povídání jsou tentokrát Merrimack z Paříže.

Nebudeme si nic nalhávat, většina lidí si Merrimack asi do konce života bude pamatovat jako “tu kapelu, co natočila tamto nechutný video, kde zpěvák sedí na hajzlu a taky tam je nahatá ženská s kozlí hlavou a párkem mezi nohama”. Nicméně jak si na následujících řádcích povíme, poněkud svojské filmové zpracování dnes již tři roky staré skladby “In the Halls of White Death” není to jediné, proč by měl posluchač věnovat Merrimack pozornost. Jak totiž vidno po poslechu jejich desek, tato francouzská pětice má jistě co říct i po samotné hudební stránce, což platí i o aktuální “The Acausal Mass”, přestože od předchozí desky “Grey Rigorism” byly obměněny čtyři pětiny sestavy a ze starších v kapele zůstal pouze kytarista Perversifier.

Nebudeme si ovšem mazat med kolem huby, ani čtenáře vodit za nos nějakými pohádkami o tom, kdovíjaká to není famózní a originální tvorba. Pravda je taková, že Merrimack představují spíše tu tradičnější podobu black metalu. Myšleno v tom smyslu, že do jejich muziky nepronikají žádné další vlivy, nejsou zde žádné progresivní či experimentální tendence, jedná se jednoduše o čistokrevný black metal. Je však nutné zmínit fakt, že i přesto byste od Merrimack neměli očekávat zběsilé dvoukopákové vichřice a nějaké extrémně misantropické nálady… počkat, to druhé byste vlastně očekávat měli, neboť co do tohoto ohledu, onen odtažitý nihilismus – pro black metal tolik typický – z hudby Merrimack opravdu cítit je, v tomto směru kapela black metalovou škatulku splňuje dokonale, akorát tento pocit netvoří pomocí nenávistné zběsilosti.

Merrimack se pohybují spíše ve středním tempu, někdy až v pomalém tempu, charakteristická bicí palba se sice sem tam ozve, avšak je to spíše výjimečně a člověk to nějak přehnaně nevnímá, neboť to stále působí ne zrovna rychlým dojem, protože zde bubny mají spíše podpůrnou úlohu pouhého “udavače tempa” (což nemusí být vždy pravidlem, jsou i případy black metalových skupin, u nichž právě bicí mají největší podíl na atmosféře). Co se rytmiky týče, trochu více pozornosti bude poutat spíše baskytara, jež je v některých momentech velice příjemně výrazná, což mám já osobně rád. Asi nebude těžké si domyslet, že hlavní roli na “The Acausal Mass” tedy hraje jednak vokál, který se nese v klasickém black metalovém stylu, a hlavně kytary, jež tvoří tu nejzajímavější složku hudby Merrimack, a to ať už co do riffů, tak co do melodií – obého je na desce dostatek, povětšinou je to provedené dobře a nápady to bývají natolik silné, aby posluchače zaujaly.

Úvodní intro “Vestals of Descending Light” poněkud klame tělem a vzbuzuje dojem, že posluchače čeká malinko jiné album, než jaké nakonec dostane. Jedná se asi o nejextrémnější položku “The Acausal Mass” a celých jejích padesát vteřin působí díky značně efekty poháněné kytaře dosti chaoticky, nadcházející písně už se však všechny nesou v tom duchu, jaký byl popsán výše. Víceméně deska jede v relativně podobném mustru až do svého závěru, tudíž se nemá cenu zdržovat jednotlivými skladbami, neboť bych se jen opakoval, takže pouze zmíním, že jako nejpovedenější kusy se mi jeví zpočátku docela chytlavá “Gospel of the Void” s výtečným závěrem v pomalejším duchu, čtvrtá “Beati estis cum maledixirint vobis” se skvělým kytarovým sólem a nakonec výborně gradující “Liminal Matter Corruption” v samotném závěru “The Acausal Mass”.

Celkově je “The Acausal Mass” docela příjemná nahrávka – vzhledem k žánru myšleno v uvozovkách – příjemná, jak jen black metal může být. Pokud jste ovšem zvyklí na to, že francouzský black metal je synonymem pro kvalitní black metal, pak se jistě dá tvrdit, že novinka Merrimack toto jen potvrzují. Není to ten typ alba, bez jehož poslechu byste nemohli žít, když si ale tento počin pustíte, jistě vás zabaví a po jeho konci uznale pokýváte hlavou, že se jedná o dobrou věc.