Archiv štítku: FRA

Francie

Netra feat. We’rewolves – Dreading Consciousness

Netra feat. We'rewolves - Dreading Consciousness
Země: Francie / USA
Žánr: experimental hip-hop
Datum vydání: 18.11.2013
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
01. Definition of Love
02. Whore
03. Enter the Void

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

“Sørbyen” sice vyšlo už před více jak rokem, ale bylo to až letos na jaře, kdy mě ta deska posadila na prdel, až jsem ji musel poslouchat několikrát denně minimálně tak dva měsíce v kuse. Když to nadšení konečně trochu opadlo, začalo to samé nanovo, tentokrát ovšem zpětně s debutem “Mélancolie urbaine”. A když po několika desítkách poslechů i tady skončila potřeba to slyšet několikrát denně, nastala otázka, co bude dál a jestli Steven Le Moan, jediný člen Netra, naváže na genialitu předchozích dvou desek…

Když jsem dostával link na stažení “Dreading Consciousness”, byl jsem upozorněn, že je to něco úplně odlišného než dosavadní tvorba Netra a že to nejspíše spousta lidí bude nenávidět, ale bral jsem to trochu s rezervou, protože hudba Netra byla vždy “jiná”, takže mě ani příliš nerozhodila kolaborace s nějakými We’rewolves, což by – pokud se nemýlím – měl být jakýsi undergroundový hip-hop z Kalifornie, ale konkrétně tuhle informaci berte spíše s rezervou, jelikož vzhledem k tomu, kolik je to o nich dohledatelné, bych za pravdivost téhle věty přirození do ohně asi nedal. Ale nevadí, jdeme na věc…

S prvním poslechem jsem dost rychle pochopil, proč že by to spousta lidí mohla nenávidět, jelikož i pro mě to byl docela šok a něco takového jsem popravdě řečeno vůbec nečekal. Na debutu “Mélancolie urbaine” ještě pořád vévodila kytara a šlo mluvit o metalové desce, byť se značně otevřenou hlavou a ve velmi netradičním pojetí, na “Sørbyen” už se to trochu začalo lámat do ještě avantgardnější polohy, metal začal pomalu ustupovat experimentálnějším žánrům a u spousty momentů by si člověk ani nepomyslel, že má ta hudba cokoliv společného s jakýmkoliv druhem metalu, kdyby je slyšel samy o sobě. “Dreading Consciousness” je však až na jednu pasáž v samém závěru v podstatě čistě nemetalovou záležitostí. Jenže… vážně to vadí? Osobně si myslím, že vůbec ne. Hudba Netra byla už na předchozích deskách záležitostí pro otevřené lidi, kteří jsou schopni vstřebat něco netradičního a neočekávaného a dokážou ocenit kvalitní hudbu bez ohledu na její žánr. A pokud se mezi takové řadíte, tak jsem přesvědčen, že dokážete strávit i “Dreading Consciousness”, přestože jeho hlavní náplní je vlastně… rap.

Nesejde na tom, jak velký ten prvotní šok je, když posluchači dojde, že většina nahrávka je v podstatě čistě rapová záležitost, velmi brzy zjistíte, že je to vlastně skvělé. Na první poslech jsem v podstatě jen čuměl, co že to vlastně poslouchám, na druhý už jsem věděl, co čekat, takže jsem se začal víc soustředit na samotnou náplň, a od třetího poslechu si to už jen užívám, jelikož se ukázalo, že ono pověstné “něco navíc”, co dělá z “jen” dobré hudby hudbu výjimečnou a co “Mélancolie Urbane”“Sørbyen” nabízely měrou vrchovatou, je na “Dreading Consciousness” také.

Vokál se tedy větší část “Dreading Consciousness” nese ve znamení rapu, nicméně pod ním číhá opět naprosto fenomenální instrumentální stránka, která se blíží těm nejdivnějším trip-hopovým skladbám na “Sørbyen” – a právě to je to hlavní, co z “Dreading Consciousness” dělá opět tak nesmírně poutavou záležitost, byť je samotná muzika vytvořená tentokrát dost vkusně a z velké části jen jako doplněk vokálu. Když ji ale vokál někdy pustí ke slovu, hned se ho ujme s obrovskou bravurou a začne nabízet naprosto fantastické momenty, jakými jsou třeba krátká prostřední pasáž a závěr “Whore” nebo neskutečně dech beroucí finále “Enter the Void”.

Obrovsky se mi líbí hlavně to, že “Dreading Consciousness” nejsou prostě jen tři písničky, ale ten počin je přes celou svou délku vystavěný naprosto logicky, má svůj vývoj a je excelentně vygradovaný. “Definition of Love” je minimálně po instrumentální stránce vlastně poměrně nenápadná píseň a její hlavní hvězdou je právě rapový vokál. Ačkoliv věřím tomu, že jako první stojí především z kompozičních důvodů, její povaha, kdy právě zde je onen rap nejvýraznější, ji doslova předurčuje k tomu, aby posluchači připravila onen zmiňovaný prvotní šok.

“Whore” začíná opět plíživě a zčásti si v ní hlavní díl pozornosti opět bere rap, nicméně zhruba od poloviny se už do popředí začíná dostávat samotná muzika, když se ozve sice jen krátce trvající a poměrně jednoduchá, ale naprosto úžasná kytara. Ale vždyť i ty ingredience na “Sørbyen” byly ve své podstatě docela jednoduché, jen postavené nevídaným způsobem, rafinovaně a takřka dokonale. Fungovalo to tam a funguje to opět i na “Dreading Consciousness”. To se znova ukazuje i na konci “Whore”, kdy si po další rapové sloce bere slovo opět hudba a nabídne skvělé zakončení skladby.

Netra

Celé “Dreading Consciousness” ovšem spěje ke svému vrcholu v podobě závěrečné “Enter the Void”. I ona se vlastně nerozjíždí nijak akčně, ale začíná postupně mohutnět, narůstat a gradovat až do svého závěru, stejně jako k němu roste i celé EP. K rapu se postupně přidává kytara a ve své polovině se píseň doslova zlomí do kytarového sóla a následně do jediné vyloženě metalové pasáže na celém EP, která tak působí doslova osudově a člověka zarazí do křesla. Takhle to přesně vypadá, když o nějakém počinu řeknete, že má fantastické finále, jež za nahrávkou udělá skvostnou tečku a všemu, co zaznělo předtím, dá úplně nový rozměr. A právě tahle schopnost svého posluchače úplně dostat, je to, co z Netra dělá tak výjimečný projekt, čert vem, že v tomto případě to není “čistá” Netra, ale kolaborace se zmiňovanými We’rewolves.

Možná, že pro vás už “Dreading Consciousness” takový šok nebude, když jste si teď přečetli, o čem to EP je. Možná, že to vezmete víc v klidu, pokud jste třeba předchozí nahrávky Netra neslyšeli. Ať je to ale jakkoliv, za slyšení to rozhodně stojí. Třeba to po prvním poslechu zahodíte do koše s tím, že je to píčovina, netvrdím, že ta možnost neexistuje, ale jestli tomu přijdete na chuť, tak jako se to povedlo mně, buďte si jistí, že té čtvrt hodině dáte několik desítek poslechů a ještě pořád budete chtít přidat. Jasně, jsme stránka o metalu, takže jestli vám v přehrávači nehraje nic jiného než metal a jakýkoliv jiný žánr nemůžete ani cítit, určitě se s “Dreading Consciousness” ani neobtěžujte. Pokud se ovšem považujete za otevřeného posluchače, s chutí do toho!


Duck Explosion – Zebra Pilot

Duck Explosion - Zebra Pilot
Země: Francie
Žánr: rock
Datum vydání: 23.9.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. No Way Out
02. In the Inside
03. Lie to Me
04. Top of the World

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dooweet

Po nešťastných Lunar Explosion tu máme další explozi – tentokrát okřídlenou, opeřenou, ukdákanou, zkrátka a dobře kachní. Duck Explosion je parta mladých sympaťáků odkudsi z francouzského Carpentras, města ležícího pár kilometrů od Avignonu, města toliko proslaveného otravnou lidovkou. Pětičlenná skvadra funguje zhruba od roku 2010 a dnes recenzované EPko “Zebra Pilot” je jejím vůbec prvním zářezem do pomyslné pažby.

Člověka, který je zvyklý na EP o rozsahu alespoň dvaceti minut (natož “EP” “Tulimyrsky” z dílny Moonsorrow, jehož stopáž je delší než kdejaká řadovka nebo týden před výplatou), délka téhle prvotiny nejspíš zarazí. Bezmála dvanáct minut mi přijde vážně málo. Ale nakonec, proč ne, někdy je méně nakonec více, i když zrovna u Duck Explosion to podle mého neplatí. Čtveřice skladeb je dost energická a doslova utíká jako voda. Možná ještě o něco rychleji. Několikrát se mi stalo, že jsem si “Zebra Pilot” pustil k práci, a než jsem se nadál, v přehrávači se už protáčela další deska v pořadí a z kratičkého počinu jsem tak nepochytil téměř nic. Když jsem se však na poslech zaměřil, dostal jsem příjemný, živý rock, který sice je dost přímočarý, na druhou stranu si na nic nehraje. Na rozdíl od hromady pokryteckých kapel, které o sobě hlásají první poslední a nakonec skutek utek, mi jsou Duck Explosion svým humorným přístupem, velmi sympatičtí.

Pánové nemají potřebu experimentovat se žánrem, “Zebra Pilot” je jasnou předváděčkou aktuálního materiálu a zvuku kapely – a ten je na začínající partu velmi obstojný. Přelom sedmdesátek a osmdesátek funguje a myslím, že by bez problému deska snesla i dvojnásobnou stopáž, aniž by přestala bavit. Žádný z muzikantů se nefláká, z kapely je cítit ryzí nadšení, které do nahrávání materiálu dala. Je to super, když v dnešním trendu začínajících kapel, které se snaží působit rádoby profesionálně ve snaze zaujmout velká vydavatelství, se příliš nevidí tací, kteří se za svůj ksicht nestydí – a i na promo fotkách nebo fotkách z koncertů působí uvolněně, nenuceně. Skladby jsou dlouhé tak akorát, dvojice kytar v podání Jeye Bridge a Wila Castela odvádí slušnou práci, stejně jako rytmická sekce basa-bicí. Absence chyb poukazuje na vyhranost kapely, rozhodně nejde o partu amatérů. Nakřáplý vokál Charlyho Poppinse sedí do hudby Duck Explosion jako prdel na hrnec a nemám mu co vytknout. O nějakém kdákání nemůže být řeč a je jedině dobře, že se Charly neštítí sem tam do mikrofonu pořádně zařvat. Přeslechnout nelze ani dobrý zvuk. Je někde na půl cesty mezi garážovou zahuleností a sterilní čistotou, ale právě mírná “špinavost” dává nahrávce punc dob dobře dvacet, třicet let minulých a podtrhuje živelnost alba, aniž by nástroje ztrácely na čitelnosti nebo vyváženosti.

Upřímně doufám, že o Duck Explosion v případě nějaké další a pokud možno i delší nahrávky ještě uslyším, neboť jednohubka v podobě “Zebra Pilot” je sice fajnový poslech, ale čtyři skladby o dvanácti minutách se při krátkosti materiálu přeci jen oposlouchají rychleji než řadovka pohybující se mezi půl až tři čtvrtě hodinou. Stejně tak by se pánové nemuseli bát trochu delších kompozic, když skladby pod čtyři minuty jim jdou od ruky dobře. I přesto jde o velmi dobrou ukázku toho, co v kapele je, a je třeba k tomu tak i přistupovat, nehledě na to, že hudba Duck Explosion je určena především pro koncerty, než pro klidný domácí poslech. Můžeme sice polemizovat, jestli je zpátečnické hrát hudbu, která zní, jako by z oka vypadla létům dávno minulým, dokud ji ale budou hrát Duck Explosion s takovou energií a nadšením, jako to ukázali na “Zebra Pilot”, myslím, že si svých sedm bodů zaslouží.


Herrschaft

Herrschaft - Les 12 vertiges
Země: France
Žánr: industrial / electro metal / EBM

Questions: H., Atreides
Answers: MaX, Zoé H.
Number of questions: 13

ČESKÁ VERZE ZDE

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Hello! Let’s start with a simple question. The band comes from France but the name Herrschaft – if I am not mistaken – comes from German language. Why is it so? Does it have any special meaning, or did you choose German name just because it sounds good?

MaX: Of course you could think that having a German name for an electro Metal band just “sounds cool”, but it’s a little bit more complex than that. We chose Herrschaft by its German meaning, close to “reign”, or “domination”. First of all this meaning fit perfectly the theme of our two first albums, based on the reign & domination of humanity in a futuristic world. But it also appeared that this word, even for German people, had quite a blurry meaning, some kind of mystery in its definition… Well that was perfectly fitting for us.

When we talk about languages… almost all of your songs are written in English. If memory serves me well, there is only one song sung in French, “De flammes et d’ombres” from your first EP “Architects of the Humanicide”, is that right? Have you ever thought about doing more songs in French language?

MaX: Good remembrance, but we also have another song in French which is the hidden track ‘Uber Alles’ on “Tesla”. We have used French lyrics in an opportunistic manner only, only when songs were special enough to justify it. But In general, writing in French is a challenging process, we find it easier to write most of our lyrics in English and keep French only for some ‘special’ songs.

Zoé H.: That’s also why the name of this new album is in french langage. I like the way “Les 12 Vertiges” sounds.

Your music is a blend between metal and electronic music… I would even dare to say that Herrschaft’s music is not metal with industrial influences but that both metal and electronic elements are equal. Would you agree with that or do you still see yourself as a metal band? I would also like to ask how do you like purely electronic music styles? I guess it’s a positive opinion considering how your own music sounds, is that right? If so, which electronic genres do you prefer? The electronic side of “Les 12 Vertiges” sounds to me not so far from EBM…

MaX: We definitely see ourselves at the very edge between Dark Electro and Metal worlds, and fight to give this musical genre a new identity. They are so many bands, claiming themselves “Industrial” that just don’t bring any value to the Electro part except, like, a machine sample at the beginning of their song… Ok we do not consider being part of the same family. Hence, you are right when you see some EBM influence in Herrschaft. All members are very keen of groups like Combichrist, Wumpscut or Front Line Assembly, this is our second world aside of Metal influences.

Zoé H.: Maybe even the first one before Metal for me. I start a new song way more often with an electro shit than with a distorted guitar riff. That’s probably the biggest problem of all those self-proclaimed “industrial” bands who juste do a metal-core stuff and add a tiny synth sound in the background. Sorry guys: I like Fear Factory, but it’s not industral. Nine Inch Nails is.

One “bonus” question connected to the previous one. Daft Punk, probably the best known electronic act from France, released a new album after eight years in May. Have you heard “Random Access Memories” and what do you think about it?

MaX: Actually I heard it quickly by chance and I’m quite disappointed. Way too far from their Electro/Clubbing approach they had in their previous albums. Guess it’s a bit too funky for me now.

Zoé H.: I miss the clubbing approach too. They have created that fucking good damn french touch that make people dance all over the world. But well, you know… When a band evolves, we hate it because of puritanism. When a band does always the same shit, we hate that too because they are too old-fashioned. I don’t want to judge any band who tries something new or different so far. Just close your eyes and forget the band’s name. Listen to “Random Access Memories” forgetting it is made by Daft Punk. Maybe it’s a good album if the band’s name was “I Don’t Give A Fuck”.

Since your music – as we already said above – blends both metal and electronics, I would also like to know which order do you compose the songs in? I mean… do you write metal riffs and then add the electronics, or the electronic elements come first?

MaX: The first element in songs will come from an idea of me or Zoé… And then, always, will start a fight between Zoé and me because we barely agree with each other’s ideas. The song is broken, changed, denied by the other member, then back and forth, till the result gives birth to a full song. It’s fun working that way but very demanding and quite tiring.

Zoé H.: It can be started from anything. A synthetic sound I like, a drum pattern from MaX, a guitar riff, even an ambiance or an electro pad. We are more led by the sound of each element than by the notes, you know. We like textures more than melodies or technicity.

There is a gap of five years between the first album “Tesla” and “Les 12 Vertiges”. Why did it take so long to release the record? When did you start working on “Les 12 Vertiges” and how much time did all the parts of creating process like composing or recording took?

MaX: To understand you must know that Herrschaft is totally self-produced in Zoé’s own Studio in Paris. We have all the chance, and this latitude to record, build and master our sound under his magic fingers as much as we want. Yes, we really started working on this album in 2008, right after the release of “Tesla”. It’s just that… It took time to see the end and it took many efforts and doubts to be sure that we will be able to release it.

Zoé H.: Having my own studio (www.zoe-h.net) and being the producer of this album was a strong advantage, but it’s also the freedom to never end a song because you don’t have time or money limit.

I run way faster when i’m working for other bands! (laugh)

Herrschaft

I know that Zoé plays with The CNK and that he also used to be involved in some other bands. However, I have to confess that I don’t know anything about other musical projects of the rest of Herrschaft members. Do they play anywhere else except of Herrschaft?

MaX: Not really, we all have other musical projects in mind but, aside the CNK experience, all these were postponed after the release of “Les 12 Vertiges”. We’ll see if we will have more time to work on them now!

Zoé H.: Herrschaft is almost 10 years old. Imagine, I was under 20 when I started that shit, we were too young to have other projects! (laugh). And today, if each album takes 5 years of work, I don’t want to know what could happen if we all had several projects!

But MaX is a bit shy. He used to play in the previous shape of the actual Otargos, black metal from Bordeaux, France.

There are few guests on “Les 12 Vertiges” – Jessy Christ in three songs, Krank Nox in “Rat in Cage” and C.N.X. in “Allmighty”. I have to confess that I’ve never heard about any of them before and even Google hasn’t told me anything… Could you please tell us who they are?

MaX: They are a lot of talented people… We have known all three by playing gigs together and sharing interests for each other’s band. We knew we would be able to collaborate one day or another and we are proud that they responded our call for this album. Jessy Christ was the singer of a former Electro-Rock band called Psycho-shop (https://myspace.com/psychoshopmusic). C.N.X. is the singer of the Temple of NemeSYS (http://www.temple-of-nemesys.com/) and participated in bands like Tamtrum. Krank Nox was the singer of former band Dexy Corp_ (https://www.facebook.com/dexycorp). Now you asked, you must check all this material if you don’t know yet.

Zoé H.: They are all well-known bands in that industrial french scene at that time. Most of them don’t exist anymore. But you know what, I’m a big fan of all of those bands. They are probably the most played music in my iPod. So we really wanted to have them all on that record. We litteraly wrote the songs for each of them. When MaX brought me the lyrics of the song “Allmighty”, we said “it has to be C.N.X, no other kind of voice will fit”. Same thing for Krank.

Now I would like to ask about a few songs from “Les 12 Vertiges”. I unfortunately don’t have lyrics by now because I received only music from your label so I have to ask according to the song titles only… There is a track called “Kimi Ga Yo”. As far as I know, “Kimigayo” is the national anthem of Japan. Is there any connection between it and your song?

MaX: The Kimigayo anthem means “our reign”. We took the analogy with Herrschaft’s meaning to integrate the anthem lyrics into our own song. Appart of the ‘japanese’ synthetic touch, it fitted perfectly the song’s purpose.

Zoé H.: Jessy sings the first sentences of the japanese anthem in that track, exactly. It’s a very poetic anthem. Much more civilized than the french one (laugh).

The last song on “Les 12 Vertiges” is called “Mephedron Trip”. Do any members of Herrschaft have experiences with drugs or mephedrone concretely? What is the meaning of this song?

MaX: Concretely is the word. The whole album has been built on these kind of concrete experiences, with drugs, or alcohol, mixed altogether with life, to create an independent vertigo and lead to a song of the album.

Zoé H.: That’s basically the point of the whole album… We had experiences, mind trips, with the help of chemistry or not. And each trip became a text, a music and then a song. Twelve stories, twelve vertigoes. I hope we will not be seen as simple junkies, but more as psychologist entertainers in a social research.

Herrschaft

Another track from the album is entitled “Thirty-Six”… what is the meaning of the number 36 in that case?

MaX: 36 degrees. There are some times your body temperature will reach this level and this is usually no good news. This song is definitely the most desperate of the album in its music and its lyrics.

Zoé H.: It’s the last one we wrote, and it is the climax of the lifes of MaX, Jessy and me during those 5 last years. It relates the last experience we had all together before finishing that album. It is the most desperate song, with “Whispering Clouds”, for me too…

The next thing I’d like to ask about is the cover of “Les 12 Vertiges”. The body part and the symbol on its chest reminds me something like anatomy but I can see also the part of the Tree of Life from Kabbalah in the background. Is there any connection between the body and the Tree of Life or any of its sephirot? And what about the title of the album itself? Does it have any precise meaning or is it linked to something bigger – apart from the fact, that each track (probably) represents one single vertigo?

MaX: The tree of life symbol is a key element of the artwork and the album concept. You will find it in the body interior of the cover, blue and red as a tree made of arteries and veins. You will find it again, free this time, in the booklet. And of course in the Kabbalah tree on the cover… Indeed all these symbols are meant to represent the inner life, in conjunction with the marble body and all these vertigoes.

Alright, here comes the very last question, this one won’t be too much original. Could you tell us what are the plans of Herrschaft for the nearest future? Thank you very much for the interview and for your answers!

Zoé H.: Now that the album is out it’s time to focus now on live experience again. We have built a brand new line-up and are working hard to prepare our next stage appearances.

In parallel we have a project of gathering and releasing all Herrschaft-related remixes that were done by friends in the past years into a consistent release that would give credit to all the work done. It should be a reality in the next months, we have a 10 year-old birthday to celebrate after all!


Herrschaft

Herrschaft - Les 12 vertiges
Země: Francie
Žánr: industrial / electro metal / EBM

Otázky: H., Atreides
Odpovědi: MaX, Zoé H.
Překlad: H.
Počet otázek: 13

ENGLISH VERSION HERE

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Francouzští electro/industrial metalisté Herrschaft nedávno vydali svou druhou dlouhohrající desku “Les 12 Vertiges”, ovšem nejen ona byla předmětem našeho rozhovoru. Na naše otázky o elektronické muzice, jazycích, drogách a samozřejmě i samotném albu odpovídali hned dva členové, Zoé H. a MaX…


Zdravím! Začněme s lehkou otázkou. Kapela pochází z Francie, ale název Herrschaft – pokud se nemýlím – pochází z německého jazyka. Proč je tomu tak? Má to nějaký zvláštní význam, nebo jste si německé jméno zvolili proto, že to zní dobře?

MaX: Samozřejmě, někdo by si mohl myslet, že německé jméno u electro metalové kapely jen “zní hustě”, ale je to trochu složitější. Vybrali jsme Herrschaft podle jeho německého významu, který má blízko k “panování” nebo “nadvládě”. Především tento význam dokonale pasuje k tématu našich dvou prvních alb, založených na panování a nadvládě lidstva ve futuristickém světě. Ukázalo se ale také, že tohle slovo má dokonce i pro Němce trochu nejasný význam, taková záhada v jeho definici… to se k nám hodí perfektně.

Když už se bavíme o jazycích… skoro všechny vaše skladby jsou napsané v angličtině. Pokud mi paměť slouží dobře, máte jen jeden song nazpívaný francouzsky, “De flammes et d’ombres” z vašeho prvního EP “Architects of the Humanicide”, je to tak? Přemýšleli jste někdy o tom, že byste udělali víc písní ve francouzštině?

MaX: Dobrá paměť, ale máme ještě jeden song ve francouzštině, je to skrytá písnička “Uber Alles” na “Tesla”. Použili jsme francouzštinu jen v příhodném případě, když byly písně natolik speciální, aby si to zasloužily. Obecně je ale psaní ve francouzštině náročný proces, přijde nám jednodušší psát většinu našich textů v angličtině a francouzštinu nechat jen pro “speciální” skladby.

Zoé H.: To je také důvod, proč je název nové desky ve francouzském jazyce. Líbí se mi, jak “Les 12 Vertiges” zní.

Vaše muzika je směs metalu a elektronické hudby… Dokonce bych si dovolil říct, že hudba Herrschaft není metal s industriálními vlivy, ale že metalová i elektronická složka jsou si rovny. Souhlasili byste s tím, nebo sami sebe považujete stále za metalovou kapelu? Také bych se rád zeptal, jak se vám líbí čistě elektronické styly? Hádám, že na ně asi budete mít pozitivní názor, když vezmu, jak vaše muzika zní, je to tak? Pokud ano, jaké elektronické žánry preferujete? Elektronická stránka “Les 12 Vertiges” mi připadá docela blízko k EBM…

MaX: Zcela určitě se vidíme někde na pomezí světů dark electro a metalu a snažíme se dát tomuto žánru novou identitu. Je spousta kapel, které o sobě tvrdí, že jsou “industrial”, ale elektronické složce nepřikládají velký význam, snad kromě nějakého strojového samplu na začátku jejich songu… Oukej, nepovažujeme se za součást téhle rodiny. Tudíž máš pravdu, když u Herrschaft slyšíš vlivy EBM. Všichni členové jsou nadšení z kapel jako Combichrist, Wumpscut nebo Front Line Assembly, je to náš druhý svět vedle metalových vlivů.

Zoé H.: Pro mě možná dokonce ten první ještě před metalem. Mnohem častěji začínám nový song nějakou elektronickou sračkou než zkresleným kytarovým riffem. To je možná ten největší problém všech těch samozvaných “industriálních” skupin, které jen udělají metalový základ a přidají mu nepatrný zvuk synťáku do pozadí. Sorry, chlapi: mám rád Fear Factory, ale není to industrial. Nine Inch Nails ano.

Jedna “bonusová” otázka ve spojitosti s tou předchozí. Daft Punk, nejspíš ta nejznámější elektronická formace z Francie, vydala v květnu novou desku po osmi letech. Slyšeli jste “Random Access Memories” a co si o tom myslíte?

MaX: Vlastně jsem to slyšel jen náhodou v rychlosti a docela mě to zklamalo. Je to hodně daleko od jejich elektro/klubového přístupu, který měli na svých předchozích deskách. Řekl bych, že je to na mě teď moc funky.

Zoé H.: I já postrádám ten klubový přístup. Dali tomu setsakra dobrý francouzský cit, díky němuž na to tancují lidé po celém světě. Ale, víš… když se skupina vyvíjí, nelíbí se nám to kvůli puritánství. Když skupina omílá pořád ten stejný shit, nelíbí se nám to, protože je to moc staromódní. Nechci soudit jakoukoliv kapelu, která zkouší něco nového nebo jiného. Jen zavřete oči a zapomeňte na jméno skupiny. Poslechněte “Random Access Memories” a zapomeňte, že to nahráli Daft Punk. Možná by to byla dobrá deska, kdyby se ta kapela jmenovala “Mám v píči”.

Vzhledem k tomu, že vaše muzika – jak už jsme výše řekli – mísí metal i elektroniku, rád bych věděl, v jakém pořadí písničky skládáte? Mám na mysli… napíšete metalové riffy a pak přidáváte elektroniku, nebo první tvoříte elektronické elementy?

MaX: První element písniček pochází z nápadů ode mě nebo Zoého… a pak vždycky začne boj mezi Zoém a mnou, protože jen sotva souhlasíme s nápady toho druhého. Song se zlomí, změní, další člen to odmítne, pak zase tam a zpět, dokud se z výsledku nezrodí celá skladba. Je to zábava pracovat tímhle způsobem, ale zároveň je to náročné a docela únavné.

Zoé H.: Začátek může být u čehokoliv. Syntetického zvuku, který se mi zalíbí, bicí struktury od MaXe, kytarového riffu, dokonce i atmosféry nebo electro padu. Víš, víc než noty nás vede zvuk každého elementu. Máme radši textury než melodie nebo techničnost.

Mezi prvním albem “Tesla” a “Les 12 Vertiges” je mezera pěti let. Proč trvalo tak dlouho nahrávku vydat? Kdy jste na “Les 12 Vertiges” začali pracovat a kolik času zabraly jednotlivé části celého procesu jako skládání nebo nahrávání?

MaX: Abyste to pochopili, měli byste vědět, že Herrschaft je absolutně samo-produkce v Zoého vlastním Studiu v Paříži. Máme všechny možnost a volnost nahrávat, budovat a zlepšovat náš zvuk pod jeho magickýma rukama, jak dlouho chceme. Ano, opravdu jsme na desce začali pracovat v roce 2008, hned po vydání “Tesla”. Takhle to prostě je… trvalo to, než jsme se dobrali konce, a stálo to hodně úsilí a pochyb, jestli to budeme moct vydat.

Zoé H.: Mít vlastní studio (www.zoe-h.net) a být producentem desky byla velká výhoda, ale i nenucenost ukončit song, protože nemáš limit na čas ani peníze.

Když pracuji pro jiné kapely, tak funguju mnohem rychleji (smích)!

Herrschaft

Vím, že Zoé hraje u The CNK a také že se podílel na některých dalších kapelách. Nicméně, musím se přiznat, že nevím nic o dalších hudebních projektech ostatních členů Herrschaft? Také někde hrají mimo Herrschaft?

MaX: Ne úplně. Všichni máme v hlavě další hudební projekty, ještě mimo CNK, ale všechny byly odloženy až do doby po vydání “Les 12 Vertiges”. Uvidíme, jestli teď budeme mít víc času na nich pracovat!

Zoé H.: Herrschaft fungují skoro deset let. Představ si to, nebylo mi ani 20, když jsem s touhle sračkou začal, byli jsme moc mladí, abychom měli další projekty (smích)! A dnes, když každé album zabere pět let, nechci ani vědět, co by se dělo, kdybychom všichni měli několik projektů!

Ale MaX je trochu skromný. Hrával v dřívější podobě současných Otargos, black metalu z Bordeaux ve Francii.

Na “Les 12 Vertiges” je několik hostů – Jessy Christ ve třech písních, Krank Nox v “Rat in Cage” a C.N.X. v “Allmighty”. Musím se přiznat, že jsem ani o jednom z nich dříve neslyšel a Google mi také moc nepomohl… Mohli byste nám prosím říct, co jsou zač?

MaX: Jsou to ohromně talentovaní lidé… Všechny tři známe z hraní společných koncertů a sdílení zájmu ohledně kapely toho druhého. Věděli jsme, že dřív nebo později bychom měli být schopni spolupracovat a jsme rádi, že odpověděli na naši výzvu na toto album. Jessy Christ byla zpěvačka dřívější electro-rockové kapele s názvem Psycho-shop (https://myspace.com/psychoshopmusic). C.N.X. je zpěvák v Temple of NemeSYS (http://www.temple-of-nemesys.com/) a podílel se na skupinách jako Tamtrum. Krank Nox byl zpěvák u dřívější formace Dexy Corp_ (https://www.facebook.com/dexycorp). Teď ses zeptal, takže se na všechen ten matroš musíš podívat, jestli to ještě neznáš.

Zoé H.: Všechno to svého času byly dobře známé kapely na industriální francouzské scéně. Většina z nich už neexistuje. Ale víš ty co, já jsem velký fanoušek těch skupin. Je to asi ta nejhranější muzika v mém iPodu. Takže jsme opravdu chtěli je na té nahrávce všechny mít. Doslova jsme ty songy napsali pro každého z nich. Když mi MaX přinesl texty písničky “Allmighty”, řekli jsme: “Tam musí být C.N.X., žádný jiný hlas tam nepasuje.” To samé u Kranka.

Teď bych se rád zeptal na pár skladeb z “Les 12 Vertiges”. Bohužel ještě nemám texty, protože jsem od vaší firmy dostal jenom muziku, takže se musím ptát na základě názvů písniček… Je tu track “Kimi Ga Yo”. Pokud vím, tak “Kimigayo” je národní hymna Japonska. Je tu nějaká spojitost mezi ní a vaším songem?

MaX: Hymna Kimigayo znamená “naše panování”. Použili jsme analogii s významem Herrschaft a začlenili text hymny do naší vlastní skladby. Kromě “japonské” syntetické příchuti to dokonale pasovalo pro účel songu.

Zoé H.: Jessy v tom tracku zpívá první řádky japonské hymny, přesně tak. Je to hodně poetická hymna. Mnohem civilizovanější oproti té francouzské (smích).

Poslední píseň na “Les 12 Vertiges” se jmenuje “Mephedron Trip”. Mají někteří členové Herrschaft zkušenosti s drogami nebo konkrétně mefedronem? Jaký je význam této skladby?

MaX: Konkrétně je to správné slovo. Celá deska je postavená na tomto druhu konkrétních zkušeností, s drogami nebo s alkoholem, smíchané s životem, aby vznikla nezávislá závrať vedoucí k songu na albu.

Zoé H.: To je v základě účel celé desky… Zažili jsme zkušenosti, tripy, s pomocí chemie i bez ní. A z každého tripu se stal text, hudba a pak píseň. Dvanáct příběhů, dvanáct závratí. Doufám, že teď nikomu nebudeme připadat jako normální feťáci, spíš jsme psychologové-baviči provádějící sociální výzkum.

Herrschaft

Další track na albu se jmenuje “Thirty-Six”… co v tomhle případě znamená číslo 36?

MaX: 36 stupňů. Jsou momenty, kdy teplota tvého těla dosáhne této hladiny a obvykle to není moc dobrá zpráva. Tato píseň je rozhodně ta nejzoufalejší na desce, hudebně i textově.

Zoé H.: Je to poslední věc, co jsme napsali, je to vrchol životů MaXe, Jessy a mě během těch posledních pěti let. Týká se to posledního zážitku, který jsme všichni společně měli před dokončením této desky. I pro mě to je, ještě společně s “Whispering Clouds”, ta nejzoufalejší skladba alba…

Další věc, na kterou bych se rád zeptal, je obálka “Les 12 Vertiges”. Část těla a symbol na jeho hrudi mi připomíná něco jako anatomie, ale v pozadí je vidět také část Stromu života z kabaly. Je nějaká spojitost mezi tělem a Stromem života nebo některým z jeho sefír? A co název samotné desky? Má nějaký přesný význam nebo to má spojitost s něčím větším – tedy kromě faktu, že každá skladba (nejspíš) reprezentuje jednu závrať?

MaX: Symbol Stromu života je klíčový element artworku a konceptu alba. Najdeš jej uvnitř těla na obalu, modrá a červená jako strom z tepen a žil. Uvidíš jej, tentokrát ve volné podobě, i v bookletu. A samozřejmě také kabalistický strom na obálce. Ve skutečnosti jsou všechny tyto symboly myšlené jako reprezentace vnitřního života, ve spojení s mramorovým tělem a všemi těmi závratěmi.

Dobrá, na řadě je úplně poslední otázka, která nebude moc originální. Mohli byste nám říct, jaké jsou plány Herrschaft na nejbližší budoucnost? Díky moc za rozhovor a za váš čas!

Zoé H.: Teď když je album venku, je čas se zase soustředit na živé hraní. Postavili jsme novou sestavu a tvrdě makáme na přípravě našich dalších vystoupení na pódiu.

Současně děláme projekt, kde shromažďujeme a vydáme všechny remixy spojené s Herrschaft, které během poslední let udělali naši přátelé, v jedné soudržné nahrávce, jež by ocenila všechnu odvedenou práci. Mělo by se to stát realitou v následujících měsících, koneckonců máme oslavovat desáté narozeniny!


Heaven’s Colt – Labour du vice

Heaven's Colt - Labour du vice
Země: Francie
Žánr: hard rock
Datum vydání: 2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Labour du vice
02. Charogn’ hard
03. Alcoolo
04. Trop marginal
05. L’amour noir
06. Brulons la route

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Dooweet

Nevím jak vy, ale já si pod spojením Francie a metalové hudby okamžitě vybavím specifickou atmosférou ovlivněný black metal, který považuji za hlavní vývozní artikl této země v oblasti těžkého kovu. Samozřejmě hodně zobecňuji, protože se najde spousta jiných, žánrově odlišných seskupení, ale můj dojem je, že větší díru do světa neudělaly, což platí i pro recenzovanou novinku “Labour du vice” kvintetu Heaven’s Colt. Asi je jasné, že bych nezačínal takhle zeširoka, kdyby tato parta patřila mezi “typicky francouzské” black metalové spolky, ale v případě Heaven’s Colt si na své přijdou vyznavači melodického hard rocku. A ne jen tak ledajakého, protože již při prvních tónech úvodní titulky se členům této grupy na čele rozsvítí nápis “milujeme AC/DC“.

Na první dobu to nezní nikterak lákavě, protože jednu slušnou kopírku australských legend tady již máme a pod jménem Airbourne se jí hodně daří, tak proč poslouchat další varici na již stokrát omleté téma? Jakkoli to může znít podivně, tak Heaven’s Colt jsou tak neoriginální, až se to dobře poslouchá a minimálně jako kulisa k jiné práci to prostě nemá chybu. Jejich riffy jsou slepeny dohromady z toho nejlepšího od Anguse YoungaAC/DC a Ace FrehleyhoKiss, vokály a hlavně melodie v refrénech jako by vypadly z “Highway to Hell” či “Back in Black”, a přesto jsem se při poslechu půlhodinového “Labour du vice” slušně bavil. Nástupce čtyři roky starého debutu “Rien à foutre” nepřináší nic než šlapavý rock’n’roll v nejryzejší podobě, takže krom bicích, baskytary, dvou kytar a vokálu na nic jiného nezbylo místo. Kapela se na svých stránkách chvástá, že má za sebou již 291 koncertů, a věřte, že je to znát. Na novince zní soudržně, sehraně a nevím, jestli to byl záměr před nástupem do studia, ale album vyznívá, jako by bylo nahráváno živě. Kdyby do výsledného mixu někdo přimíchal jako podklad dav nadšených fanoušků, tak řeknu, že je to parádně odehraný živák.

“Labour du vice” hraje do karet krátká hrací doba, kdy se během necelé půl hodinky vlastně ani nenajde chvíle na to, aby se posluchač začal nudit. Alespoň prvních pár poslechů, ale o tom ještě později. Šestice skladeb, jež se stopáží pohybují kolem hranice pěti minut jsou vystavěné tak funkčním způsobem, že se předem připravte na absenci momentů překvapení nebo nedej bože nevídaných postupů. Sloky střídají refrény v pravidelném poměru, a protože by se daly označit jako chytlavé a dost melodické, tak v každé skladbě dřímá silný potenciál hitového kousku. Občas tento potenciál vypukne naplno jako v “L’amour noir”, která v rychlejším tempu představuje pravou esenci rock’n’rollu. Riff z dílny kytarové dvojice John Le Pirate a Flo, jak sami sebe označují, je možná jeden z těch jednodušších, ale v kombinaci s řízným vokálem zpěváka Symona, jenž tvoří dobrou polovinu celkové síly Heaven’s Colt, nepůsobí paradoxně nudně. Zmíněný vliv AC/DC pak nejvíc promluví skrz druhou píseň “Charogn’ hard”, jejíž riff ctí tradici legendy jak svou stavbou, tak zvukem, který byl při nahrávání použit. Odmyslete si vokál a máte pocit, že posloucháte některou z klasik Australanů. Zřejmě nejzajímavějším zástupcem nahrávky je úvodní “Labour du vice”, která první polovinu funguje na základech zaběhlého schématu, od nějž se oprostí po skončení prvního kytarového sóla, kdy se nástroje zklidní a za dunivého zvuku baskytary se začne blues rockově improvizovat. Sólový kytarista John Le Pirate se v tomto válu vyřádil ze všech nejvíc, protože celá druhá půlka je vlastně pod jeho taktovkou. Přestože jsem říkal, že album je to zábavné a díky své krátké stopáži i úderné, tak jako protiklad k zřetelné inspiraci u hard rockových legend a nepopiratelné chytlavosti stojí ne příliš dlouhá životnost alba jako celku. Ne, že by se jednalo o záležitost na jeden poslech, který není chuť opakovat, ale mně se po týdnu opakovaného poslechu začalo pomalu zajídat a začalo ztrácet ten náboj, který mě první poslechy upoutal.

Zdá se to jako ideální záležitost pro zasloužilé rockery, kteří mají rádi klasické postupy a klasický zvuk, jenž z nahrávky činí trošku retro počin. Úplně bez problémů se dá z “Labour du vice” udělal album, u kterého si posluchač může pěkně zarelaxovat a nemusí se na něj úplně soustředit, protože v tomto případě to opravdu není nutné. Říká se, že v jednoduchosti je síla, čehož je novinka Heaven’s Colt jasným důkazem, ale nesmí se to s ním přehánět, jinak se karta obrátí a začne působit přesně opačně, tedy jednoduše a nepříliš záživně. Vzhledem k tomu, že se kapela evidentně zaměřuje především na živé hraní, tak jí novinka ostudu neudělá, protože věřím, že naživo to bude bavit náramně a do menších klubů to padne jako ulité, takže proč tomu nedat šanci.


Kwoon, Flash the Readies

Kwoon, Flash the Readies
Datum: 21.10.2013
Místo: Praha, Chapeau Rouge
Účinkující: Kwoon, Flash the Readies

Letošní rok byl na zahraniční post-rocková jména dosti chudý. Dohromady dám všeho všudy dvě: Crippled Black Phoenix (kde navrch nejde mluvit čistě o post-rocku, neb výčet žánrů, které tahle kapela do své hudby implementovala, je vskutku impozantní) a 65daysofstatic v doprovodu sleepmakeswaves, kteří u nás byli poměrně nedávno hned dvakrát, přičemž v pražskou zastávku jsem trestuhodně minul. Dobrá, Sigur Rós na letních Colours of Ostrava nepočítám, nicméně to na věci příliš nemění. Vystoupení francouzských Kwoon jsem se tedy rozhodl nevynechat stůj co stůj, neb pro fanouška zmíněného žánru je tahle parta jasnou povinností.

S mírným zpožděním dorážím do staroměstského klubu Chapeau Rouge. Před malou chvílí začali hrát čeští předskokani Flash the Readies a já se usazuji v zadní části, na půl cesty mezi pódiem a barem, za zhruba čtyřicetihlavým publikem. Zpočátku se mi tři pánové na pódiu zdají poněkud utahaní, po pár minutách však jejich směsce post-rocku, ambientu a snad i trochy dream popu přicházím na kloub. Rozhodně to není marné, velmi příjemně se jejich hudba poslouchá (a většinu obecenstva přinejmenším neurazí), pořád ale nevytáhli z rukávu všechny trumfy. Zhruba od třetiny začínají pomaličku přitvrzovat. Každá další píseň je hutnější, rockovější, odvážnější, atmosféra houstne a kapela se chtě nechtě blíží k poslední písni. Rozloučení, zasloužený aplaus. Flash the Readies dali do vystoupení vše. Procítěná, komorní, neskutečně skromná a neskutečně přitažlivá show si získala snad každého, kdo v tu dobu ve sklepení Chapeau Rouge byl. Hudba neztratila na své působivosti ani tehdy, když baskytarista občas střídal dlouhokrkou dámu s klávesami a basová linka zněla pouze ze samplu. Skvělý zážitek od kapely, kterou mi bylo ctí poznat – před koncertem jsem tvorbu českého trojlístku neznal a velmi mile mě svým vystoupením potěšil. Doufám v další setkání.

Během krátké přestávky nazvučila hlavní hvězda večera, francouzká pětice Kwoon. Jejich název pochází z čínského výrazu pro místnost užívanou k výuce bojového umění, pondělní večer v jejich podání však měl k bojovému umění stejně blízko jako daleko. Od prvních tónů bylo jasné, že pokud byl set Flash the Readies krásným výletem mimo realitu, Kwoon zanesou všechny přítomné někam ještě mnohem dál. Zhruba hodinový koncert utíkal jako voda a než jsem se nadál, byl v polovině spolu s klipovkou “I Lived on the Moon”. S ní přichází na pódium i sličná slečna obsluhující cello, jež původní verzi písně doplní o další linku, kopírujíc nosnou melodii v druhé části. Příliš, příliš krátké na to, aby to člověku bylo dost. A ve stejném duchu ubíhají směrem k minulosti všechny skladby. Nakonec došlo i na bojové umění – jen přenesené do našich hlav, které se musely nějak porvat a vyrovnat s tím, že tohle nebude věčné, že jednou bude muset přijít konec. Každá skladba byla kouskem skládačky, který dokonale zapadal do celého večera, každá trochu jiná, unášející mysl do jiného zákoutí mysli a jiného světa. Každá hudebně skvělá, zdobená jemnou angličtinou okořeněnou o nevtíravý francouzský přízvuk (nepokrytě angličtině závidím přídavné jméno “gently”, které bezezbytku vystihuje celý charakter zpěvákovy výslovnosti a barvy hlasu). Připočtěte navrch skvělé výkony hudebníků, kdy každý vkládal do hudby i publika kus sebe (a nejvíc snad bubeník, který se snažil vyčuhovat zpoza šestice muzikantů, seč mohl), a nedostanete nic než pečlivě budovaný vztah mezi publikem a kapelou, postavený na intimitě a bezprostřednosti, jenž byl nakonec do základu vypálen v poslední noisové tečce a následném aplausu. Z popela zbyl už pouze poslední přídavek v podobě “Frozen Bird” znějící odkudsi z dáli a koupě alba “When the Flowers Were Singing” za lidové tři stovky – navrch s věnováním pěti členů kapely.

Celý předchozí den jsem přemítal, zda pánové zvolí spíše akustické podání svých písní, nebo naopak oproti albu o něco přitvrdí. Nakonec se ukázala druhá možnost coby správná. Trojice kytar dodala hutný zvuk, cello naopak zvuk kapely doplňovalo jemnou řečí, samply se pak staraly o celý zasněný podkres. Neměl bych opomenout ani čistý zvuk, který dal vyniknout všem nástrojům. Jen mne mrzí, že jsem neměl tvorbu kapely více prozkoumanou – obě alba a předloňské EP jsem slyšel pouze několikrát, s výjimkou již zmíněné “I Lived on the Moon”, kterou jsem odzpíval spolu s kapelou se slzou v oku. Slíbil jsem si sám sobě, že další koncert Kwoon v naší české kotlině rovněž neminu, avšak s tou změnou, že s písněmi jako “Schizophrenic”, “Emily Was a Queen”, “Ayron Noyra” nebo “Blue Melody” budu lépe obeznámen, protože věřím, že pak může být jejich vystoupení ještě silnější, než tomu bylo jedenadvacátého října v Praze.


Agony of the Bleeding Flesh – Everlasting Piracy

Agony of the Bleeding Flesh - Everlasting Piracy
Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.3.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Those Buried Treasures
02. The Call of the Sea
03. Return from Death
04. Invading Souls
05. Blood of the Lords
06. To Penetrate
07. Pas de pitié, Pas de remords

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Agony of the Bleeding Flesh

Co se vám vybaví, když se řekne pirátský metal? Running Wild, co? Mladší ročníky asi budou křičet něco o Alestorm. Jestli je to tak, klidně na ty dvě kapely hned zapomeňte. Francouzští bukanýři Agony of the Bleeding Flesh z Bretaně totiž ukazují, že nemusíte být power metalová vykopávka (nic ve zlém) ani lehce přiblblá rozjuchaná skákačka (tady už to možná ve zlém skoro bude), abyste téma korzárů, kteří se plaví po moři a plení vše, co jim přijde pod ruku (hák), mohli uchopit i v trochu vážnějším duchu.

Agony of the Bleeding Flesh fungují již nějakých pár let, ale deska s názvem “Everlasting Piracy” je jejich prvním počinem. Nicméně můžeme hned na začátek předeslat, že očekávání nějaké amatérismu není příliš na místě, neboť francouzský kvintet si dal na své prvotině záležet jak po stránce formy (elegantní bílý digipack), tak i po stránce obsahu.

Již jsme si v prvním odstavci v rychlosti nastínili, co je lyrickou náplní tvorby Agony of the Bleeding Flesh a co není její náplní hudební. Doposud jsme si ovšem neodpověděli na otázku, co hudební náplní tedy je. Základ tvoří black metal… nebo vlastně ani ne tak základ jako spíš většinu náplně alba. Pokud bychom tedy “Everlasting Piracy” označili jako black metalovou nahrávku, rozhodně by to nebylo od věci, jedním dechem je však nutno dodat, že to není celá pravda, protože tu a tam v produkci Agony of the Bleeding Flesh vystupují vlivy i dalších extrémních metalových žánrů, zejména thrash metalu, jímž je poměrně nasáklá kytarová práce.

Když jsme jedním dechem dodali, že je black metal od Agony of the Bleeding Flesh “infikován” i dalšími vlivy, tím druhým zase můžeme dodat, o čem že ten jejich black metal je, protože jak známo, tento žánr nabývá mnoha různých podob. “Everlasting Piracy” nabízí spíše tu rychlejší a snad můžeme říct i agresivnější formu. Nejde o žádnou typickou garáž, ani o nelidský prasopal, ale pořád se jedná o poměrně rychlou muziku a hlavně kvůli zmiňovaným “nathrashovaným” kytarám vyznívá poměrně řezavě. Z toho také možná nepřímo vyplývá, že Agony of the Bleeding Flesh to hrají spíš na drive než na atmosféru, a nutno říct, že se to i relativně daří, protože tah na bránu “Everlasting Piracy” rozhodně má a některé riffy jsou vážně chytlavé.

Na jednu stranu je to ale škoda, protože když se Francouzi pustí i do nějakého nehoblovacího momentu a zkusí tam nasekat i trochu té atmosféry, funguje to skvěle. Takový je třeba úvod “Those Buried Treasures” nebo prostřední pasáž “Blood of the Lords”. V největší míře to ovšem vystupuje ve čtvrté “Invading Souls”, která se snad i díky tomu pro mě stala vrcholem desky. Ve všech případech se jedná o výborné zvolnění, které přináší takový ten moment překvapení a variabilitu, snad bychom to klidně mohli nazvat kořením. Hlavně v polovině zmiňované “Invading Souls” se tohle povedlo vážně výtečně. Někdy příště bych si toho klidně nechal líbit i o něco víc.

Ze způsobu, jakým je recenze psána, vám už nejspíš došlo, že “Everlasting Piracy” považuji za dobré album a že se mi to líbí, což je dozajista pravda. Agony of the Bleeding Flesh určitě nahráli dost slušný počin, jehož provedení mi je velmi sympatické. Nicméně aby bylo objektivitě učiněno zadost, asi by se slušelo zmínit, že zároveň s tím se také nejedná o nějaký extrémní majstrštyk, bez jehož poslechu byste nemohli žít už ani minutu. Je to solidní a povedená deska, která má co říct; téměř přesně půlhodinová stopáž je pro ni hodně střízlivá a odpovídající, muzika tím pádem rozhodně nenudí a dá se tak protočit s náramnou chutí. Pokud byste se mě zeptali, jestli si to máte pustit, řeknu vám, že není důvod, proč byste tak neměli učinit a že vám desku můžu bez problémů doporučit, ale že nějaký zázračný materiál z ní dost dobře nevytáhnete.


Otargos – Apex Terror

Otargos - Apex Terror
Země: Francie
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 16.9.2013
Label: Listenable Records

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Francouzští Otargos rozhodně nejsou žádní zelenáči a za dobu svého více jak desetiletého působení si svým působivým misantropickým black metalem na podzemní černě kovové scéně vydobyli ne úplně zanedbatelnou pozici. Já osobně chovám ve velké oblibě především poslední dva opusy “Fuck God-Disease Process” z roku 2009 a o rok mladší “No God, No Satan”, v jejichž rámci Otargos dokázali vytvořit vskutku naléhavou auru hnusu a neuvěřitelně silnou chorobnou atmosféru.

S příchodem celkově páté dlouhohrající desky “Apex Terror” však Otargos slibovali velké změny a doslova novou éru v historii kapely. Nedávno jsem za podobná velkohubá a hlavně nesplněná prohlášení peskoval mnohem známější Satyricon, ale Otargos na rozdíl od nich svá slova naplnili – nejen zahozením paintů a přechodem k civilnější podobě, ale hlavně muzikou…

Rozdíl je patrný hned s prvním poslechem – “Apex Terror” je na rozdíl předcházejících alb silně načichnuté death metalem a v některých momentech má k němu skoro i blíž než k black metalu. Zpočátku mi trochu dalo zabrat, než jsem si na lehce odlišný sound Otargos zvykl, ale když se tak stalo, ukázalo se, že se jednak jedná o další skvělou nahrávku a že i přes mírnou stylovou inovaci je zde typický duch Otargos stále přítomen.

Na první poslechy bylo “Apex Terror” poměrně chaotické a mimo “Remnant from a Long-Dead Star” ve středním tempu bez větších záchytných bodů. Postupem času se ovšem deska začne otvírat a odhalí nejen kvalitní atmosféru, ale i silné nápady jako třeba úžasné, ačkoliv trochu nenápadné kytarové melodie a vyhrávky skoro ve všech písních, z nichž se mi nejvíce zamlouvají třeba v “Drone” nebo “For Terra”.

Každopádně si dovolím tvrdit, že i když měli Otargos předchozí tvorbou nastavenou laťku hodně vysoko, “Apex Terror” i tak obstálo se ctí. Jasně, čistě pocitově mi o chlup víc sedí čistě black metalová tvář z minulého “No God, No Satan”, ale to nic nemění na tom, že i “Apex Terror” je vysloveně skvělou fošnou, jež stojí za vydatný poslech.


Herrschaft – Les 12 vertiges

Herrschaft - Les 12 vertiges
Země: Francie
Žánr: industrial / electro metal / EBM
Datum vydání: 7.10.2013
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Gates to Dreams
02. Kimi Ga Yo
03. Disorder Mind Mechanics
04. Seducing Dementia
05. Rat in Cage
06. Endlessly Revolving
07. Whispering Clouds
08. Bloodpulse
09. Virtual Medication
10. Allmighty
11. Thirty-Six
12. Mephedrontrip

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

Byly doby, kdy metal byl prostě metalem, čistokrevný a neředěný, a jeho kombinování s jakýmkoliv jiným žánrem bylo považováno za něco jako kacířství. Jasně, pořád se najdou lidi, kteří vám budou tvrdit, že do metalu nepatří žádné klávesy, ženské za mikrofonem nebo nedejbože míchání s jinými žánry, třeba s jazzem nebo dokonce nějakou nechutnou elektronikou, kterou přece poslouchají jenom smažky a feťáci. Podle mě je ovšem dobře, že se nejpozději po roce 2000 (přece jenom v 90. letech šlo spíše o konkrétní výstřelky a obecně nešlo mluvit o nějakém proudu) stalo experimentování a křížení žánrů standardem a že se už dnes asi málokdo pozastaví nad kombinací extrémního metalu a tvrdé elektroniky jako nad něčím výjimečným. Ono se to k sobě ostatně i docela hodí, protože podle mého skromného názoru mají obě tyto hudební scény – tedy metalový i elektronický underground – svým pojetím a filozofií společného víc, než jsou si fanoušci obou stran možná ochotni připustit… ale asi ne všichni, když podobných kříženců existují mraky a své příznivce si to najde. A Herrschaft z Francie právě takovouhle kombinaci nabízejí – a snad hned dopředu je možné prozradit, že komu míchanice ostrých kytar, ostrých beatů a ostrého vokálu chutnají, na “Les 12 vertiges” by si rozhodně mohl přijít na své.

Jak již bylo zmíněno, Herrschaft pocházejí z Francie, jejich aktuální album “Les 12 vertiges” je celkově jejich třetím počinem a druhým dlouhohrajícím. Pokud v sestavě čekáte nějaká jména ze známějších projektů, moc nepochodíte, pouze kytarista, baskytarista a “elektrikář” Zoé H. hraje v dalších kapelách, například jej najdete v aktuální sestavě žánrově ne zas tak vzdálených The CNK, dříve v živé sestavě Alcest, jako zvukař se také podílel na loňské desce “1994” black metalového projektu Glaciation, která svým absolutním zpátečnictvím docela zahýbala black metalovým podzemím. Herrschaft ovšem vždy byli hlavním projektem nejen jeho, ale i ostatních zúčastněných, jimiž jsou BzD (vokály) a MaX (elektronika, bicí).

Co vlastně člověk od kombinace metalu a elektroniky může čekat? Víceméně jsou vlastně dva způsoby, jakým to lze pojmout… tím prvním je nasazení chladně odlidštěné industriální atmosféry a hrát to na depku, tím druhým je pak zvolit spíše tanečnější beaty a postavit muziku na koňské dávce energie. Herrschaft se vydali tou druhou cestou. Jenže kdy už zkoušíte něco takového, ta muzika musí mít prostě koule, na nic se vás nemůže ptát, ale ať chcete nebo ne, sama vás chytne za prdel a roztancuje končetiny do všech stran. Což o to, živě to až zas takový problém není, protože tam i mnohem méně ostřejší (sice obrat jak stehno, ale říkat “tupější” se mi fakt nechtělo) kapely znějí tvrději, na koncertech ty beaty v podstatě vždycky duní. Ale namíchat ten koktejl tak, aby hudba zabíjela i studiově, to už je jinačí kumšt. Tohle byl třeba důvod, proč mi například v nedávné minirecenzi nesedli domácí Minority Sound, protože to na vkus člověka, který naprosto běžně poslouchá i techno nalejvárny, bylo moc hodné. Herrschaft ovšem v tomto ohledu na rozdíl od svých českých kolegů dopadli mnohem lépe.

Klidně to můžu říct na rovinu, u podobného industriálního metalu je pro mě osobně jedním z hlavních měřítek to, jak moc je to lidově řečeno rachot. A právě v tomto ohledu je “Les 12 vertiges” rozhodně super deska, jelikož právě tohle Herrschaft splnili a po téměř celou hrací dobu jedou ve vysokém tempu parádního tanečního metalu. Vlastně je ta “tucavá” složka v případě Herrschaft natolik výrazná, že bych se rozhodně nebál tvrdit, že “Les 12 vertiges” už není metal s elektronickými vlivy, nýbrž že jsou na té nahrávce obě složky – tedy ta metalová i ta elektronická – rovnocennými partnery.

Oukej, takže Herrschaft na “Les 12 vertiges” pálí chytlavé elektro-metalové hitovky plné energie, ale… nebude to za chvíli nuda? Vždyť ta fošna trvá přes 50 minut… Určitě to záleží na osobním vkusu a je jasné, že pokud se čehokoliv elektronického štítíte jak jeptiška pánského přirození, “Les 12 vertiges” vás nebude bavit už po pěti minutách. Jinak to ovšem zvládnout jde bez problémů, tedy alespoň v mém případě, ale nebudu zastírat fakt, že já jsem běžně zvyklý poslouchat hodinová alba čistého aggrotechu nebo EBM, takže mám školu. Na druhou stranu, “Les 12 vertiges” zároveň rozhodně není tuc-tuc v jednom rytmu po celou svou hrací dobu, Herrschaft totiž občas podpoří i rozmanitost desky nějakou pomalejší pasáží. Ne vždy to sice vyjde na jedničku, třeba jako v nic moc refrénu “Thirty-Six” nebo nepříliš záživných a s nadsázkou popových zpívaných kousků v “Allmighty”, ale jindy to zase funguje moc dobře, například v “Endlessly Revolving”, kde klidnější momenty efektivně vybuchují do chytlavého kytarového kusu. I taková “Whispering Clouds”, jež je v porovnání se zbytkem “Les 12 vertiges” celá umírněnější, je hodně dobrá. Co se týče rozvernějších kousků, výtečný je hned rozjezd placky – první pět songů mě osobně okamžitě chytlo hned na první poslech, což si myslím, že přesně takhle by to mělo vypadat. Z druhé poloviny “Les 12 vertiges” pak drtí hlavně našlapaná “Virtual Medication”. Mimoto, nejen vyloženě klidnějšími momenty si Herrschaft pomáhají k variabilitě, ono ani v těch rychlejších válech vlastně není nouze o nějaké změny tempa, různé motivy a nápady. Tím tedy byla záporně zodpovězena otázka, jestli to nebude nuda z důvodu malé proměnlivosti.

Uznávám, že by mi úplně nevadilo, kdyby to Herrschaft zabalili hned po “Virtual Medication” a “Les 12 vertiges” nechali jako čtyřicetiminutový nášleh, protože finální trojice “Allmighty”, “Thirty-Six” a “Mephedrontrip” už závěr desky malinko rozmělňuje. Sice i zde jsou dobré nápady, ale ve všech třech písničkách se nachází něco, co mi ne tak úplně sedí, což se v žádném z předcházejících songů neděje – ve dvou jsem to již zmiňoval, v té třetí se jedná o kytarové sólo, jež mi do projevu Herrschaft moc neštymuje. Jenže tohle už je spíš trochu hnidopišství, protože se ani v jednom případě nejedná o nic, co by velmi dobrý dojem z “Les 12 vertiges” nějak pokazilo nebo pohřbilo, vždy jde víceméně o pár vteřin, takže nemůžu tvrdit, že by mě to vyloženě otravovalo. A samozřejmě, rozhodně je možné, že někomu dalšímu to zase vadit vůbec nebude.

Jestli nám ještě před zakončením recenze něco zbývá, pak je to zcela jistě finální verdikt, který dnes bude docela jednoduchý – ačkoliv úplný závěr bych si dokázal představit ještě o chlup lepší (kdyby tomu bylo, neváhal bych zvednout hodnocení ještě o půl bodu), stále se jedná o výbornou věc, která mě dost baví. A pokud elektronický metal baví i vás, určitě se po vydání (album vychází 7. října) nebojte si “Les 12 vertiges” sehnat.

Herrschaft