“Revelation” je sice debutovým dlouhohrajícím počinem francouzské black metalové sebranky Malhkebre, předcházející neřadové nahrávky rovněž neznám, ale přesto jsem se z nějakého důvodu na poslech téhle desky dost těšil. Něco mi totiž napovídalo, že by se mohlo jednat o setsakra zajímavou záležitost. Očekával jsem skvělý misantropický a extrémní hnus s patřičně nemocnou atmosférou, což je přesně ten druh black metalu, který mám vážně rád (já mám tedy rád skoro všechny black metaly, ale to už je jiná věc)… jak to dopadlo?
Což o to, “Revelation” ve své podstatě to, co jsem očekával, do puntíku splňuje – samotná hudební náplň debutu Malhkebre by se zcela jistě dala popsat jako hnusný black metal s nepříjemnou a odpornou aurou. Technicky vzato. Realita je ovšem taková, že mě “Revelation” jednak vůbec nebaví, jednak si občas říkám, jestli to jako není spíš prdel, což je něco, co by si člověk u black metalové nahrávky tohoto druhu říkat rozhodně neměl. Obzvláště totálně pošukaný vokál mi místy přijde vyloženě úsměvný. Kraviny jako dvě minuty ženského hekání u mě dojem taky moc nevylepší. Nemůžu sice tvrdit, že by Malhkebre natočili vyložený odpad, protože pár svých momentů to má a nějakou úroveň taktéž, ale vzato kolem a kolem je pro mě “Revelation” nakonec spíše zklamáním.
Nevím, možná už vážně začínám stárnout. Kdybych tohle slyšel tak v 15, 16 letech, okamžitě by to pro mě byl kult jako svině. Už jenom fotka kapely, kde borci vystrkují nahaté zkrvavené prdele do objektivu a v nějakém chlévě hrozí plachtu na zdi, je k té kultovnosti vyloženě předurčuje. Hudebně se však u mě “Revelation” dost minulo účinkem, jakkoliv jsem fakt chtěl slyšet dobrou věc. Suma sumárum mi pár zajímavých pasáží na jedné straně a celková rozpačitost na druhé dávají dohromady s přivřenýma očima jen průměrných pět bodů…
Post-rock popravdě řečeno není zrovna záležitost, kterou bych nějak zvlášť intenzivně vyhledával. I proto je mi vlastně docela záhadou, proč jsem se rozhodl, že si pustím zrovna eponymní počin francouzské skupiny Utopium, ale stalo se. Zrovna jsem nevěděl, co bych si měl poslechnout, a náhodou jsem narazil na stream jejich alba… a i když jsem to příliš nečekal, nakonec se z toho pro mě vyklubalo příjemné překvapení.
Je pravda, že úplně čistokrevný post-rock Utopium nehrají, určitě by šlo místy hovořit o alternativním rocku nebo v některých vzácných momentech třeba o letmém náznaku psychedelic rocku, ale ono je to ve výsledku nakonec docela jedno, protože stěžejní je fakt, že jde o poměrně zábavný poslech. Utopium s lehkou rukou staví pěkné a poměrně provzdušněné rockové kompozice s příjemnou atmosférou. Až na jednu výjimku v podobě více jak sedmiminutové “Volumen” nejde o nijak zvlášť dlouhé kusy, ale i tak většina z nich hezky graduje… nijak zvlášť bombasticky, ale nějaký vývoj, díky němuž se člověk rozhodně nenudí, tam rozhodně je. Vokálu zde není moc, a i když se ozve, je spíš trochu zastřený, jakoby v dálce, zní víc jako další nástroj než jako nějaký vyloženě odzbrojující zpěv, který by měl rozskákat stadiony. Ale to samozřejmě není špatně, protože tohle by se do samotné muziky ani příliš nehodilo.
Utopium to o něco více sluší v těch pomalejších a zasněnějších polohách, v nichž se případně objevují stopové prvky psychedelie, protože například takové mírně rozvernější (v rámci mezí) “Stardust” mě zas tak moc neoslovila. Naštěstí se právě v té zasněnějších rovině nese většina alba a zejména dvojice “Autumn in Bangkok” a “Cloudy34” je hodně povedená. Tak jako tak na mě ovšem Utopium udělali dost pozitivní dojem a zcela upřímně si myslím, že tohle je deska, jíž si i v budoucnu milerád pustím znovu.
Když Eths přišli o svou dosavadní zpěvačku Candice Clot, byl to pro fanoušky docela šok, protože právě Candice měla na svědomí podstanou část přitažlivosti kapely. Na její nástupkyni, francouzskou obdobou talentových soutěží proslavenou Rachel Aspe, byla upřena celá řada očí, jejichž majitelé většinou neměli moc velkou potřebu odpouštět případné přešlapy, a první šance zjistit, jak vypadá budoucnost Eths bez Candice, se jim naskytla na EP “Ex Umbra in Solem”.
EP obsahuje sedm skladeb, které dají dohromady 30 minut, ale pouze titulní song je nový. Zbytek tvoří tři živáky a tři znovunahrané starší skladby – to vše pochopitelně s Rachel za mikrofonem. Jak si vede? Živáky s dovolením vypustím, protože takhle z desky stejně nevypovídají absolutně o ničem, ale zajímavější je to s trojicí “Voragine”, “Harmagueddon” a “Proserpina”, jež se původně objevily na výtečně předloňské desce “III”. Všechny tři mám v původním provedení vážně hodně rád, a zřejmě proto mi s Racheliným vokálem moc nesedí. Rachel je formálně dobrá a growl i čistý zpěv zvládá celkem s přehledem, ale funguje to jen když tlačí na pilu. Když sundá nohu z plynu, vyniknou drobné detaily, na nichž je jasně vidět, že Candice tu muziku prožívala mnohem více, a díky obnaženým emocím, které do zpěvu vkládala, to bylo mnohem, mnohem přitažlivější.
Vlastní nový song “Ex Umbra in Solem” je na tom ale celkem dobře. Sice mi moc nesedí jeho zvuk a na pecky, jichž bylo “III” plné, se úplně nechytá, ale poslouchá se to dobře, kvalita je v tom taky a především zde Rachel netrpí srovnáním se svou právem adorovanou předchůdkyní.
“Ex Umbra in Solem” je jasným příkladem počinu, který se snaží představit kapelu v nové sestavě. Soudě podle toho, jak to dopadlo, to Rachel asi nebude mít moc lehké, protože přes velmi podobný projev byla Candice prostě lepší. Nová skladba ale zachovává naději, že tak skvělá kapela, jakou byli (jsou?) Eths, ještě není na odpis, tak se nechme překvapit. Hůl nad nimi zatím rozhodně nelámu!
Tuším, že jsem to tu v různých článcích a recenzích říkal už několikrát, ale jak to tak vypadá, vzhledem k aktuálnímu trendu to nejspíš ještě nejednou zopakuji. Upřímně doslova nesnáším, když nějaká skupina vezme svůj starší materiál, kompletně jej přetočí a vydá jej znovu. Docela mi to vadí i v těch případech, kdy jde třeba o jednu, dvě písničky, které v této nové podobě vyjdou jako bonus nějaké nové nahrávky, ale vzít a kompletně předělat celá alba je podle mě prasárna největšího kalibru.
Ptáte se, proč mi to tolik vadí? Těch důvodů je spousta… třeba proto, že když tu kapelu znám a mám tu desku vstřebanou a skladby pro mě mají nějaké kouzlo tak, jak jsou, vždycky mi tyhle předělávky sebe sama budou připadat jen jako chudí příbuzní originální podoby, v podstatě prostě není možné tu původní desku překonat, naopak to těm písním může jen uškodit. A i když to album z dřívějška neznám, tak přece nepotřebuji, aby to pro mě přetáčeli… když budu chtít, tak si to seženu a i po případném přetočení si stejně vždycky seženu tu původní nahrávku.
A další věc… možná to bude znít jako klišé, ale ve své podstatě opravdu platí, že každé album je do jisté míry odrazem doby svého vzniku. Ne nadarmo se říká, že například současné black metalové nahrávky již nemají onen pověstný feeling, jímž disponovaly žánrové klasiky ze začátku 90. let… ono to tak svým způsobem vážně je. A když to staré album vezmete a nahrajete jej znovu dnes, tak vcelku logicky právě tuhle unikátní dobovou atmosféru od základu zničíte a mnohdy tím i naprosto zkazíte kouzlo té hudby. O tom, že to nejsou jen tlachy a že si to nevymýšlím, svědčí bezpočet příkladů, kdy tohle nějaká skupina zkusila a originální muziku totálně pohřbila… z těch nejkřiklavějších příkladů lze jmenovat například Gorgoroth a jejich nesmírně dojebané “Under the Sign of Hell 2011” nebo šílené překopávky “Battle Hymns MMXI” a “Kings of Metal MMXIV” od Manowar.
Jistě vám došlo, že i dnes se bude bavit o nahrávce, jež vznikla před mnoha lety a nyní vychází znovu… akorát nově natočená, přearanžovaná, s novým obalem. V tomto případě jde o francouzské depresivní black metalisty Nocturnal Depression, kteří sice v letošním roce fungují teprve rovných deset let, ale v některých kruzích již pomalu platí za téměř kultovní záležitost. Já osobně je zas tak extrémně nežeru a nikdy jsem nebyl nějaký zarytý fanatik do jejich tvorby, spíš mi vždy přišli jako taková poměrně pohodová záležitost, zároveň mi ale na rozdíl od některých nijak neleželi v žaludku. Ustavičné přetáčení starých věcí by si ale odpustit mohli…
Dříve Nocturnal Depression novou hudbu dávali ven relativně rychle, ale v posledních letech s tím trochu polevili. Poslední pořádný materiál v podobě desky “The Cult of Negation” vyšel už před čtyřmi lety a od té doby kapela svou tvorbu rozmělňuje v pár splitech a jednom sice poslouchatelném, ale jinak nijak zvláštním minialbu “L’Isolement” z loňského roku. A do toho ještě nějakým způsobem přišli na to, že by byl nejspíš super nápad začít znovu přehrávat a vydávat svá stará dema… v roce 2011 se takhle objevilo “Suicidal Thoughts” a nyní se dostalo na druhý demosnímek “Near to the Stars”… ani bych se nedivil, kdyby v budoucnu do rodiny přibyly i další demonahrávky “Soundtrack for a Suicide” a “Fuck Off Parisian Black Metal Scene”…
Přistupme už ale konečně k “Near to the Stars”. Snad jediná opravdu zajímavá věc na tomhle počinu je to, že jde o jednu z posledních záležitostí, které s Nocturnal Depression ještě spáchal někdejší tahoun Herr Suizid, jenž před dvěma lety formaci opustil. Jinak… já vám nevím. Naštěstí se nejedná o tak mocný fail, jako tomu bylo ve dvou výše zmiňovaných příkladech u Gorgoroth a Manowar, ale stejně pořád nevidím důvod, proč bych to měl chtít poslouchat znovu, když už to kdysi jednou vyšlo, radši bych konečně viděl už delší dobu slibovanou novou řadovku.
Což o to, “Near to the Stars” se určitě poslouchat dát a sám o sobě to špatný materiál není. Navíc – to jen tak na okraj a pro zajímavost – je na něm docela dobře slyšet, že se za těch deset let Nocturnal Depression ve své tvorbě posunuli jen minimálně (v porovnání třeba s loňským “L’Isolement”). Kdo někdy tyhle francouzské sebevražedníky slyšel, tak mu jistě nemusím povídat, jak to zní… pomalé tempo, klasické kytarové melodie, které jsou pro depresivní black metal tolik charakteristické, přidušený black metalový řev, spíše melancholičtější a smutnější atmosféra (mně to prostě depresivní nepřijde… depresivní jsou tak Stalaggh nebo Gulaggh, ne tohle). Celkově tu máme dva solidní songy (“Near to the Stars” a “Crystal Tears”), dva jakž takž poslouchatelné, ale nijak zvláštní (“In the Arms of Fog”, “Nocte Aeterna”), a jeden vyloženě blbý (“Lost in the Nothingness”), v němž to opravdu těžce skřípe.
Jestli bylo smyslem vytvořit jen poslouchatelnou záležitost, pak dejme tomu, poslouchat se to dá, ačkoliv třeba já osobně to z již výše zmiňovaných důvodů poslouchat nechci. Jestli ovšem mělo být smyslem nového “Near to the Stars” vytvořit záležitost, jež má smysl, tak to u mě tedy nesplněno… už jen z čistého principu, když ve své podstatě nejde o nic jiného než recyklování toho, co Nocturnal Depression již jednou řekli před deseti lety. A to prostě dle mého skromného názoru není cesta, po níž by jakákoliv hudební skupina měla jít…
Země: Francie Žánr: progressive metal Datum vydání: 11.4.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Prelude to Chaos
02. Shadow the Light
03. Pharaoh’s Army
04. Hope
05. Aissem Tenemrâ
06. Eyes of the Sun
07. Ateravis the Commander
08. Exterminate the Earth
09. Far Beyond Death
10. The Final Struggle
Dám vám na úvod jednoduchou hádanku, jejíž rozluštění vám sice nezaručí žádnou výhru, ale mně to usnadní představení Amon-Sethis, respektive jejich hudební orientace. Takže… Víte, co mají společného kapely jako Melechesh, Orphaned Land a třeba právě Amon-Sethis? No, hudba jako taková to nebude, protože první jmenovaní se nebojí black metalu, Orphaned Land jsou (no, spíš byli) zase mnohem víc zakořenění v death metalu a Amon-Sethis bych viděl někde na pomezí progresivního metalu a heavy metalu. Texty to taky tak úplně nebudou. Melechesh se brodí v řekách staré Mezopotámie, Orphaned Land v prachu arabské pouště a Amon-Sethis se nebáli vydat se na pouť starověkým Egyptem. Už teď asi správě tušíte, že tím společným jmenovatelem je právě onen příklon k orientu, který se nutně musí projevit taky v hudbě, takže komu podobné postupy nejsou cizí, tak by si v žádném případě neměl nechat album “Part II: The Final Struggle” ujít, ale to už poměrně dost předbíhám, takže zpět na začátek a pojďme si Amon-Sethis představit trošku zblízka.
Založeni byli v roce 2007 ve francouzském Grenoble a od té doby tahle pětice stihla vydat jedno EP “The Legend of the Seventh Dynasty” v roce 2009 a dvě alba (počítaje i to aktuální), kdy to první neslo titul “Part I: The Prophecy”. To jsou asi ty nejdůležitější fakta z biografie této kapely, které se nevyhnuly nějaké ty personální změny, ale upřímně řečeno, je mi to celkem fuk ze dvou důvodů. Zaprvé nemám naposlouchaná předchozí alba a zadruhé ani jedno ze současných, ani z minulých jmen mi absolutně nic neříká, takže je zbytečné řešit, kdo hraje na basu a kdo na kytaru, když hlavní je fakt, že pánové nedrží nástroje v prackách poprvé a že po instrumentální stránce je “Part II: The Final Struggle” v naprostém pořádku. Plný a jasně čitelný zvuk je u kapel, kde se to jen hemží orientálními nástroji a různými aranžemi, naprostou povinností a ani v tomto ohledu Amon-Sethis nikterak nezaostávají.
Z názvů posledních dvou počinů je jasné, že Amon-Sethis se vydali cestou koncepčních alb, která dohromady vypráví jeden ucelený příběh, jenž se v jejich případě točí kolem 7. egyptské dynastie. V egyptské historii se příliš nepohybuji, takže se musím spokojit s tím, co mi předhodil internet, a pokud zdroje nelhaly, tak se jedná o dynastii, jejíž existence nebyla nikdy prokázána a která dle legend měla trvat snad jen 70 dní. Amon-Sethis se tomuto období nebáli věnovat už třetí počin (schválně se ještě jednou mrkněte na název toho zmíněného EP) a po “Part II: The Final Struggle” by mělo následovat ještě jedno album, které bude příběh uzavírat.
Už v úvodu jsem nakousl, že Amon-Sethis kombinují progresivní metal s heavy metalem, což sice nezní kdovíjak originálně a určitě si představíte tu hromadu genericky znějících progresivně heavy metalových kapel, ale vězte, že tady je výsledek trošku jiný už jen díky širokému zapojení folkově historických aranží, které mají tu výhodu, že dokážou zakrýt i celkem průhlednou hudební tvorbu, čímž nechci obviňovat Amon-Sethis z jejich samoúčelného používání, ale nemůžu si pomoct, že třeba o třetí “Pharaoh’s Army” bych mluvil úplně jinak, kdyby v ní nebyl cítit ten orient, protože sama o sobě to není zrovna skladatelská genialita, ale zase když si ji člověk zasadí v rámci celku, tak to prostě funguje. Spousta skladeb (hlavně pak ty z první poloviny) si bere z heavy metalu takové to klasické šlapavé tempo, díky kterému jsem si nejednou vzpomněl na Manowar a jejich přímočaré bum-čvacht rytmy, kterých se Amon-Sethis neštítí a podrhují tím už tak relativně epický nádech svých písní.
Řečí kolem však už bylo dost, takže přejdu k samotnému “Part II: The Final Struggle”, které otvírá nezbytné intro “Prelude to Chaos” s mluveným slovem (asi hebrejština, možná arabština, fakt netuším, ale angličtina to není), které zní jako soundtrack k pouštnímu pochodu velbloudí karavany a které pomalu přechází v úvodní “Shadow the Light” s výrazným folkovým motivem, jenž jí protkává. Skladba má velmi jednoduchou strukturu, čímž netvrdím, že je špatná nebo průhledná, ale je to jeden z těch případů, které nemají daleko k přímočaré šlapavosti Manowar, samozřejmě s rozdílem hudebního směřování. Jednou z největších devíz “Part II: The Final Struggle”, které si můžete všimnout hned v první skladbě, je vokální rozmanitost. Na albu se krom zpěváka Juliena podílela hned šestice hostujících vokalistů mužského i ženského pohlaví, takže v tomto ohledu se opravdu nudit nebudete. Mě takhle ohromila sedmá “Ateravis the Commander” s majestátními sbory a krásným ženským zpěvem a i díky mocné starověké náladě jsem si strašně oblíbil.
První polovina v podstatě nijak nevybočuje z toho, co jsem doposud řekl, takže se nebudu zabývat jednou skladbou za druhou, ale posuneme se v seznamu skladeb na šestou pozici jménem “Eyes of the Sun”, která jako správná balada pořádně zpomalí, nabídne akustickou kytaru a chytne za srdíčko, ale mně se z ní líbí poslední dvě minuty, kdy se konečně začne něco dít a k hostující zpěvačce se po chvíli přidá zbytek pánského osazenstva a ústřední melodie, jež vlastně není špatná, jen je v první půli její potenciál hrubě nevyužitý, píseň táhne jednoznačně nahoru.
S osmou “Exterminate the Earth” jako by se vše doposud řečené smazalo a místo progresivního metalu v duchu Fates Warning v heavy metalovém tempu přichází death metalový murmur a výrazné klávesové linky. Ne, že by mi snad vadilo přiostření kytarových ploch nebo nedejbože ten ostrý vokál, jen jsem to při prvním poslechu nečekal, protože dosavadní sedmička písní ani nenaznačuje, že by se na něco takového měl posluchač připravit. V obdobném duchu pokračuje i “Far Beyond Death”, která však zprvu zaúčtočí vtíravou hevíkovou pasáží a ve výškách se pohybujícím se Julienem, avšak v závěru se opět spustí death metalová smršť a dramaturgicky mi tak skladby přijdou prohozené, protože “Far Beyond Death” by dávala jako takový přechod mezi oběma náladami daleko větší smysl než “Exterminate the Earth”.
Blížíme se k samotnému finále, a sice skladbě titulní, “The Final Struggle”. Svou hrací dobou zabírá takřka polovinu stopáže, a protože narostla až na 25 minutovou hrací dobu, tak se sluší a patří podívat se na ní samostatně a říct si, jestli je to opravdu esence toho nejlepšího, s čím se Amon-Sethis na albu vytáhli, jak se ve většině případů nabízí. Je i není. Na jednu stranu uznávám, že jednotlivé momenty a nálady nejsou špatné. Klávesový úvod, progmetalový orient, který následuje, a určitě i ostrá death metalová řežba epičtějšího rázu kolem šesté minuty jsou úplně v pohodě. Hodně se mi líbí přiostřená pasáž v desáté minutě plná úderného frázování a rytmicky výrazný akustický moment s hostující zpěvačkou v minutě devatenácté, ale jako celek to prostě postrádá tu sílu, kterou by to mít mělo. Ne, že by se “The Final Struggle” nedala díky své stopáži vyslechnout na jeden zátah, jen jsem toho názoru, že ty zvraty a změny nálad jsou řešeny stylem lámání přes koleno a nevidím v ní jakýsi logický vývoj nebo pojící prvek, který by tohle všechno držel hezky pohromadě.
“Part II: The Final Struggle” je velmi zajímavá deska, která není na jeden poslech a je třeba jí věnovat nějaký ten čas. Hlavně díky vrstvení různých linek a aranží má dlouho čím překvapovat, nicméně díky jednoduché struktuře řady písní to není zas taková hrůza, jak by se mohlo zdát. Je třeba si narovinu říct, že komu nešmakují v metalové hudbě folkové, orientální (říkejme tomu jakkoli, ale víte, co myslím) vsuvky, tak od Amon-Sethis ruce pryč, protože tady se těmito prvky nešetří. Je škoda, že se nepodařilo udržet po celou dobu takovou magickou atmosféru, kterou dýchá zejména první polovina, protože jakmile se začne death metalově drtit, tak se to know-how, jímž se Amon-Sethis do té doby hrdě prsili, ztrácí někde v dáli zahnané kytarovou agresí. Kdyby se tak dělo postupně a zvolilo se vhodnější dávkování, tak by to nemuselo být na škodu. No, prostě abych to nějak logicky uzavřel… Vyložený majstrštyk to není, ale dost určitě se k “Part II: The Final Struggle” a Amon-Sethis ještě vrátím, protože ta uhrančivá atmosféra starověkého Egypta má hodně co do sebe.
Země: Francie Žánr: alternative rock Datum vydání: 28.4.2014 Label: Inspur Music
Tracklist:
01. Chapter 2: Trust
02. Restless Nights
03. Our Little Friend
04. Renovatio
05. Annie
06. Chapter 3: Glory
07. Free the Swan
08. My Odyssey
09. The End of Babel
10. Hare and Hounds
11. 86400
12. Ex-Voto
Od té doby, co mi pár měsíců nazpět přistála v klíně nahrávka “Man Is a Lonely Soldier” od francouzských Mils a já jejímu kouzlu velice rychle propadl, slovní spojení francouzský alternativní rock ve mně vzbuzuje vcelku vydatná očekávání. Když se mi tedy naskytla možnost vzít si do parády desku, na jejíž vizitce stálo přesně tohle, věru jsem moc neváhal. A i když se z řadového debutu mladičké formace Eyes of Verona vyklubalo něco odlišného, než jsem čekal, “Ex-Voto”, jak se deska jmenuje, si mě omotala okolo prstu.
Eyes of Verona skutečně žádní ostřílení harcovníci nejsou. Kapela je na scéně teprve druhým rokem a kromě “Ex-Voto” vydala zatím jen po jednom singlu a EP. Tím větší překvapení pro mě byl první a vlastně i každý další poslech, protože “Ex-Voto” je naprosto dotažené album hotové kapely. Ať se kouknu na jakýkoli aspekt desky, není tu ani stopy po jakémkoli amatérismu, nezkušenosti nebo čemkoli podobném. Všechno od vlastní muziky po grafiku přebalu je provedeno na skutečně vysoké úrovni a je vidět, že Inspur Music vložili do Eyes of Verona velkou důvěru. Za sebe říkám, že k tomu rozhodně měli dobrý důvod, ale vás asi zajímá, co za důvod to asi mohlo být, že?
Tak pěkně popořadě. Eyes of Verona se skutečně pohybují ve vodách alternativního roku. Na první poslech to ale do uší asi hned nepraští, a to proto, že hlavní náplň desky tvoří kytarami a vokálem hnaný živelný, energický a chytlavý rock s nepatrnou punk rockovou příchutí. V žádném případě ale nejde o prostou stadionovou hoblovačku. Už na stavbě kytar je znát, že Eyes of Verona jsou více než schopni přijít s nápaditou, pestrou a všeobecně zajímavou muzikou, která na poslech sice není nikterak náročná, ale přitom ani trochu triviální. Ještě zajímavější to ale dělají jemné samply, jimiž sice Eyes of Verona neplýtvají, ale jsou použity citlivě a vždy ku prospěchu věcí. Ať se jedná o syntetické smyčce, náznaky trip-hopového beatu nebo cokoli jiného, s rockovým základem to funguje zcela nenuceně, přirozeně a pro ucho velice libě.
Nerad bych ale aby ve čtenářích téhle recenze zakořenil mylný dojem, že veškerá alternativa “Ex-Voto” spočívá v zajímavým instrumentálem a samply kořeněném rocku. Je sice pravda, že ten je opravdu nejvýraznější složkou desky, ale pak je tu i několik kusů, jež svým odlišným naturelem zásadně přispívají k její dynamice a posluchačské přitažlivosti. Intro “Chapter 2: Trust”, jakési středové zvolnění “Chapter 3: Glory”, “My Odyssey” nebo titulní outro “Ex-Voto”, to jsou všechno skladby, v nichž po jakémkoli rocku není ani památky, které útočí na posluchačovu přízeň výhradně atmosférou a ve kterých jsou experimenty nejpatrnější. “Chapter 2: Trust” uvádí desku trip-hopovou zasněností, “Chapter 3 : Glory” obdobným způsobem brzdí dosavadní svižné tempo, nezkreslená kytara a vokál v “My Odyssey” mi zase pokaždé připomene Anathemu posledních let a “Ex-Voto” se vyzněním vrací zpět k trip-hopu. Sice bez beatu ale zato jakýmsi naléhavým vytrácením se, jež desku opravdu luxusně uzavírá. Jak už jsem naznačil, tyto skladby jsou na desce rozmístěny velice chytře, jejich kontrast s rockovou polohou Eyes of Verona je velmi osvěžující a nehrozí tedy, že by “Ex-Voto” mohla sklouznout ke stereotypu nebo nudě.
Samým popisem hudebního výraziva Eyes of Verona bych ale zapomněl zmínit možná vůbec nejdůležitější faktor, který celý debut táhne vpřed a dává mu konečnou podobu. Za tímhle tajuplným prohlášením se skrývá vokální projev slečny zpěvačky a je to věru zajímavá věc. Nemůžu tvrdit, že by byla Sophie nějak extrémně nadaná, měla zvláště strhující barvu hlasu nebo něco podobného. Její zpěv je formálně vlastně docela obyčejný, ale co z něj dělá něco neobyčejného, to je mladistvá energie a nadšení, které se v něm skrývají. Ta holka zkrátka působí neuvěřitelně živelně a ono to ve výsledku dělá strašně moc. A když je ten její hlas navíc ještě hezký a příjemně se poslouchá, vzhledem ke všemu výše řečenému asi už není třeba moc co dodávat.
Přesto to ale udělám. Eyes of Verona (sakra, i jméno si vybrali pěkně!) dali dohromady svěží a chytrou nahrávku, která v perfektním poměru míchá rozjívenost a seriózní přístup a která mě nehorázně baví od prvního poslechu – a že už těch poslechů proběhla pěkná řádka! Neříkám, že jde o nějakou supernovu a objev století, ale když se mi už tenhle debut zažral pod kůži jako v poslední době máloco, jsem nesmírně zvědavý, co se pod hlavičkou Eyes of Verona urodí v budoucnu, neboť ten potenciál tady vyloženě bije do očí. Do té doby ale budu s chutí poslouchat “Ex-Voto” a vám všem doporučuji to samé všemi deseti.
Další názory:
Upřímně jsem se na poslech “Ex-Voto” poměrně těšil… popravdě mě docela navnadila kolegova recenze, podle níž jsem si myslel, že mě muzika Eyes of Verona bude vážně bavit, ale tak nějak se to nestalo. Netvrdím, že je to nějaké vyloženě špatné, naopak v tom je cítit dost slušná kvalita a také sympatický odstup a střízlivý přístup, díky němuž ten výsledek zní vlastně dost vyspěle, ale i přesto mě tihle Francouzi jednoduše příliš nechytli a za celou dobu, co to album poslouchám, jsem se úplně nedokázal naladit na stejnou notu. “Ex-Voto” kolem mě vždycky tak nějak prolítne bez většího povšimnutí (až na pár výjimek jako třeba docela svěží “Renovatio”), což mi přijde jako trochu škoda, protože je to ve svém jádru fakt dost slibné, ale nemůžu si pomoct, pro mě to prostě nemá takovou sílu, aby si mě to dokázalo získat. Když Ježura na začátku své recenze zmiňoval Mils, tak ti jsou co do působivosti své hudby minimálně tak o dvě třídy výše… “Ex-Voto” je pro mě příjemný a solidní nadprůměr, ale nic zvláštního… H.
Osobně jsem docela fanda tvrdé hudby, která pojímá za vlastní vlivy různých kultur, nevyjímaje ani ty, jež takto zachází s orientálními vlivy. Zejména turecké řezníky Seth.ECT chovám v oblibě, a pokud dostanu chuť na exotický industrial black s prvky blízkého východu, vím, kam sáhnout. Francouzští Human Fate jsou kapelou podobného ražení – jen namísto industrialu přidávají ještě více arabské hudby, a to do takové míry, že jde o směs jedna ku jedné a není se moc co divit, že sami sebe na “Part I” škatulkují coby “world metal”.
Směska je to řádně energická. Jádrem je řízný melodeath na který se nabalují další a další prvky, písně tak docela utěšeně rostou a gradují – zejména dva ústřední songy “Yehusalem” a “Seed of Creation” v tomto ohledu vynikají. Skládání skladeb zvládli Human Fate na výbornou, tedy alespoň co se týče celkové stavby skladby. Umístění nosných riffů, silných reférnů, klidných pasáží, přechody mezi nimi, tomu všemu nemám co vytknout. Díky bohatým orientálním aranžím, několika druhům zpěvu (growl, ženský vokál, chorály) jsou zejména refrény a gradující pasáže velmi povedené. O to víc pak zamrzí, že pod tím vším řve dost obyčejný a nenápaditý melodeath, který (naštěstí) funguje v kombinaci s arabskou složkou, sám o sobě je ale dost o ničem.
Jalový jsem ale z celého pojetí desky, která se prezentuje jako řadovka, rozsahem šestadvaceti minut však jde spíš o EPko. Tím spíš, že se tu bavíme o znovuvydání pět let starého alba, jehož tracklist se oproti původní verzi výrazně odlišuje. Schválně zkuste porovnat se záznamem na Metal-Archives. K tomu mám dojem, že písním chybí nějaké výraznější propojení, které je jen tu a tam dost prapodivně naznačeno a třeba nepřirozeně utnutý závěr songu “In Fate” jsem nepochopil už vůbec. Takže ačkoliv skladby samy o sobě nejsou vůbec špatné a jednotlivě fungují dost dobře, “Part I” jako celek pro změnu nefunguje ani omylem a víc než řadové album připomíná jakýsi nedodělek. Což je, když přihlédnu ke kvalitě hudby, docela škoda.
Země: Francie Žánr: black metal Datum vydání: 30.7.2013 Label: Naturmacht Productions
Tracklist:
01. Intro
02. Nameless Here for Evermore
03. Neige de sang
04. Way to End Your Useless Life I
05. Way to End Your Useless Life II
06. Obsèques
07. Quoth the Raven, Nevermore
08. La lanterne des morts
Když se tu u nás bavíme o black metalu z Francie, většinou jde o onu unikátní avantgardní větev nebo alespoň o kapely, jež do své tvorby vkládají jakýsi nezaměnitelný francouzský feeling, který je odlišuje od žánrových uskupení z okolních zemí. Vedle toho ovšem ve francouzském podzemí existuje i poměrně početná black metalová scéna, jež se drží čistokrevného black metalového kopyta a páchá nefalšované hudební zlo (myšleno co do obsahu, ne nutně co do kvality, ačkoliv i takové případy samozřejmě jsou a bohužel jich není zas tak málo). A přesně do téhle sorty spadá rovněž projekt s názvem Mortis Mutilati…
Mortis Mutilati je jednočlennou formací, kterou má na svědomí jistý Macabre. Nejedná se o žádného veterána, naopak – jestli dostupné informace nelžou, mělo by mu být 21 let. Asi tedy nikoho nepřekvapí, že ani Mortis Mutilati není jméno, jež by zas sebou mělo dvacet roků fungování. Založení se datuje do března 2011, ale od té doby se Macabre rozhodně neflákal, jelikož už během tohoto roku stihly vyjít hned tři neřadové počiny, jmenovitě dva demosnímky a rovněž jeden split s brazilskou smečkou Satanic Forest, která už jenom podle názvu jistě hraje sluníčkový melodický metal. V následujícím roce se objevil první řadový počin “Sombre Neurasthénie”, který byl vydán stylově jenom na kazetě a v neskromné limitaci celých 50 kousků…
Když k tomu ovšem připočteme, že se Macabre dále podílí i na několika dalších black metalových skupinách (nemá cenu je jmenovat, beztak by to nikomu neřeklo vůbec nic – všechno jména maximálně lokálního významu), vychází nám z toho, že během těch několika málo let, co je tenhle člověk na scéně aktivní, již stojí za poměrně solidní řádkou různých počinů. Možná je to předsudek, ale když já osobně vidím takovou nadprodukci (ačkoliv nutno uznat, že zde to ještě není tak extrémně šílené, existují zase i mnohem větší borci – kdybychom chtěli zůstat ve Francii, stačí vzpomenout kolegu ze Zarach ‘Baal’ Tharagh, který byl v některých letech schopen vysypat i víc jak dvě desítky nahrávek), okamžitě začínám větřit cosi nekalého a začínám předpokládat, že se to promítne do kvality. Ostatně, jako krásný příklad může opět posloužit zmiňovaný Luc Mertz a jeho Zarach ‘Baal’ Tharagh, jenž stihl od roku 2000 do loňska vystřílet naprosto neskutečných 164 počinů, přičemž snad všechno z toho je totální žumpa.
Samozřejmě netvrdím, že jsem k Mortis Mutilati přistupoval automaticky s tím, že to bude žumpa, přesto nemohu tvrdit, že jsem se poslechu “Nameless Here for Evermore”, jak se jmenuje druhé velké album formace, nemohl dočkat. Nakonec se ovšem ukázalo, že i přes absenci nějaké velké originality se z tohoto počinu z července loňského roku naštěstí vyklubala mnohem příjemnější záležitost, než jsem vůbec doufal.
Jak jsem již naznačil, od Mortis Mutilati určitě neočekávejte nějakou unikátnost, vlastní ksicht nebo snad dokonce snahu o posouvání hranic svého žánru – kdo by šel do poslechu s tímhle očekáváním, docela tvrdě by narazil. Na “Nameless Here for Evermore” se totiž ve své podstatě neurodilo vůbec nic, co byste již v minulosti neměli možnost slyšet jinde – je to takový “prostě black metal”. Ale – a to se autorovi rozhodně musí nechat – i přesto je to vlastně docela zábavná nahrávka, jakkoliv nepřichází s čímkoliv novým, nestrhne vás neprostupnou hypnotickou atmosférou ani na ní technicky vzato nenajdete cokoliv dalšího, co by tento počin a s ním i jméno Mortis Mutilati mělo vytáhnout z davu totálně zaměnitelných undergroundových black metalových projektů. Nicméně i přesto všechno je to dost sympatická a povedená žánrovka.
Základní ingredience je naprosto zřejmá – black metal podzemního ražení. Nejedná se sice o vyložený kanál na hranici poslouchatelnosti, ale i tak bych se nebál hovořit o špinavosti a syrovém soundu. Hned vzápětí je ovšem nutno dodat, že ve skutečnosti je “Nameless Here for Evermore” o poznání melodičtější nahrávka, než byste při takovém popisu čekali. Na první pohled to vyznívá jako klasická black metalová špína, ale když se do toho člověk zaposlouchá podruhé, uvědomí si, že se zde nachází na žánrové poměry dost velké množství melodií a vyhrávek, které jsou – a to je na tom to hlavní – v podstatě ve všech případech povedené. Nechápejte mě ovšem špatně – Mortis Mutilati stále nemá vůbec nic společného s nějakým melodic black metalem. Další věc, jež potěší, je i to, že se nejedná o rubanici bez hlavy a paty a skladby mají ve své podstatě relativně proměnlivou strukturu (nicméně i zde – v rámci svého stylu, do nějakých Unexpect to má hodně daleko).
Přejděme už ovšem k samotným jednotlivým písním. Sice se nedá tvrdit, že by z těch osmi kousků (vlastně šesti regulérních, protože “Intro” je už podle jména jenom intro a poklidná “La lanterne des morts” zase souží jakou outro) byl nějaký vyloženě slabý nebo navíc, přesto bych si dovolil heslovitě vypíchnout jen tři z nich, abychom tu nebyli do zítřka. Klidně tomu můžeme říkat i moje osobní vrcholy, proti tomu nemám nic, ale ať tak či onak, bez váhání bych sem zařadil čtvrtou devítiminutovku “Way to End Your Useless Life I”, jež nevybočuje pouze nejdelší stopáží, ale především naprosto skvělým kytarovým sólem, které zní, jako kdyby se sem zatoulalo z úplně jiného žánru, ale funguje jako výborné ozvláštnění a do kontextu v pohodě pasuje.
Těmi dvěma dalšími kusy, jež bych tu zmínil, jsou “Obsèques” a “Quoth the Raven, Nevermore”, které sice neobsahují takový prvek, který by je odlišoval, tak jako ono sólo odlišuje “Way to End Your Useless Life I”, ale prostě mě tam ty melodie, jimiž je jinak prošpikované celé album, baví o chlup více než třeba v “Neige de sang” či “Way to End Your Useless Life II”.
Ve finále se samozřejmě nejedná o žádný zázrak, to ani v nejmenším netvrdím, přesto je to hodně moc pohodová deska, kterou příznivcům žánru nemám sebemenší problém doporučit. Sám jsem od “Nameless Here for Evermore” nečekal zhola nic, ale výsledek mě překvapil natolik, že nemám problém vytáhnout tak solidní hodnocení, jakým sedm bodů bezesporu je…
Země: Francie Žánr: post-hardcore Datum vydání: 14.4.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Prelude (Solemn Requiem)
02. Aurora
03. Maelstrom Involution
04. Melancholia
05. Touched with Pensiveness
06. Wounded Knee
07. From Mud to Heaven
08. La Nausee
09. Draft of the Second
10. Going Out with the Whore’s Saliva
11. Erase My Eyes
12. The Swan’s March
Když se řekne francouzský moderní progresivní metal, tak mi v mžiku vyskočí na mysl pouhé dvě jména – Gojira a Hacride. Toť vše. Nyní můžu říct, že se má znalost této scény rozšířila o partu, která si říká Memories of a Dead Man a která letos vyrukovala s albem “Ashes of Joy”. Jen aby bylo jasno, tato jména nejsou hudebně naprosto identické a třeba tam, kde Gojira vykládá ten svůj těžkotonážní nářez groove metalem, tam sahají Memories of a Dead Man k melancholicky ambientním melodiím, jimž nechybí napětí, ale je to takové to tlumené napětí držené pod pokličkou. A jaké že “Ashes of Joy” je? Dobré. Dokonce velmi dobré. Vlastně tak dobré, že je možné, že si za pár let budeme o této čtveřici povídat jako o nové Gojiře, ale to už trošku předbíhám, takže si nejprve pojďme odbýt nezbytné úvodní kecy a představit si, o co vlastně jde.
Memories of a Dead Man vznikli v roce 2006 a doposud se stihli prezenovat dvojicí regulérních alb, která zahrnuje debut “Beyond the Legend” z roku 2009 a o tři roky mladší “V.I.T.R.I.O.L.”. Krom nich vydali pánové ještě dvě EP a sice “Memories of a Dead Man” vypuštěné do světa rok před debutovým albem a “Maze” z roku 2011. Nyní, dva roky po posledním počinu, se jejich diskografie rozrůstá o “Ashes of Joy”, a tak platí spíše za pracovitější sebranku, protože toho stihli už dost a jedním dechem nutno dodat, že to je na novince znát jak z kompozičního, tak instrumentálního hlediska. Samozřejmostí, nad níž už by se člověk ani neměl pozastavovat, je do detailu vybroušený zvuk, v němž vyniknou všechny dílčí motivy stejně jako nátlak jejich tvorby jakožto celku. Mě osobně mrzí nevýrazný a nepovedený obal, ale hlavní je vždycky hudba a tou dávají Memories of a Dead Man jasně najevo, že je nutno s nimi počítat.
Hudební kořeny “Ashes of Joy” jsou zasety v hloubi progresivně laděného post-hardcoru, kterému je dodávána s pravidelností až death metalová hrubost, jež je zase promyšleně negována uklidňujícími pasážemi. Ty tvoří z několika skladeb velmi rozmanité kompozice, které nejsou na jeden poslech a je potřeba se jimi prokousat postupně, což je případ všech tří kusů s hrací dobou nad sedm minut. Ty zbylé nejsou žádné prvoplánové vypalovačky, jež by ničily svou jednoduchostí, ale i když se Memories of a Dead Man rozhodnou vydat se přímočařejším směrem jako v “Going Out with the Whore’s Saliva”, tak je výsledek neméně zajímavý, a to navzdory jednoduchému riffu, který rozhodně není učebnicová práce na téma progresivní metal. Přesto však skladbě nechybí napětí a díky vkusnému refrénu, jenž je zrovna v tomto případě jeden z těch nejpřístupnějších, je z písně povedená hitovka, která odlehčuje nadupaný závěr alba.
Co při bližším pohledu na “Ashes of Joy” určitě zaujme, je dlouhá stopáž. 67 minut je v mnoha případech vražedných a i v případě tak povedeného alba si myslím, že zkrácení o pár minut v podobě vypuštění dvou slabších skladeb by přišlo vhod, ale zase si nemyslete, že by se to nedalo doposlouchat do konce. Album je to natolik rozmanité a různými zvraty napěchované, že na vyloženou nudu prostě není čas, takže od úvodního zatěžkaného intra se záhrobním vokálem “Prelude (Solemn Requiem)” až po závěrečnou náladotvornou “The Swan’s Man” mi do oka nepadly jen dvě písně, a sice nevýrazné “Erase My Eyes” a “Wounded Knee”. A ten zbytek? Ten je takřka dokonalou ukázkou toho, že i moderní metal se dělat velmi chytře.
Upustím tentokrát od klasického rozebírání jedné skladby za druhou, protože i kdybych se chtěl zaměřit jen na ty, co mi přijdou skvělé a tvoří kostru nahrávky, tak bych stejně odříkal téměř celý tracklist, což nemá význam, takže po pečlivém vybírání doporučím jen několik skladeb, které sice nijak nevyčnívají nad povedený zbytek, ale mně osobně přirostly k srdci nejvíc a před každým poslechem jsem se těšil hlavně na ně. Určitě nesmím opomenout nátlakovou jízdu “Maelstrom Involution”, která stojí hlavně na masivním kytarovém riffu a agresivním řevu zpěváka Pierra Duneaua, jenž si s radostí vystřihne hlubší death metalové polohy stejně jako hardcorový řev. Ten mu jde ze všeho nejlíp, takže se po většinu hrací doby usadil právě v této rovině. Na opačné straně barikády pak stojí “Dreaft of the Second”, jež je oproti zbytku desky až moc uklidněná, přestože i v ní je cítit všudypřítomné napětí a sloky připomínají progresivní mistry Tool, aby pak v refrénu explodovala kombinace ostrých a melodických doprovodných vokálů s dunivými kytarami.
Můj osobní top moment celé desky přichází s dvojicí “Melancholia” a hned následující “Touched with Pensiveness”. “Melancholia” je takovým středobodem nahrávky jak díky své desetiminutové hrací době, tak díky struktuře, která ji přímo předurčuje, aby ostatní skladby byly stavěny ke srovnání právě s ní, protože právě v ní je skrytá esence všeho nejlepšího, s čím se na “Ashes of Joy” můžete setkat. Od úvodního post-rock/ambientu se bez problému přechází k pomalému kytarovému riffu, který je pořádně heavy a jenž před sebe nepustí ani průraznou rytmiku. Někde v půli stopáže pak přichází její vrchol, v němž velí Jef Ertle zpoza bicí sestavy a post-rocková kvílivá kytara Bena Bedruna, po níž už skladba vlastně jen pomaličku doznívá v duchu svého úvodu. Ani vteřina není v této věci navíc. Vše dává smysl a vše je spojeno v jeden dokonalý celek s podmanivou atmosférou, v níž mi schází jen ta francouzská nezaměnitelná propojenost chaosu a melodie, ale od toho tady jsou jiné party. “Touched with Pensivenss” se dlouhou dobu zdá jako obyčejná kytarovka, která střídá klidné a metalové pasáže, mezi nimiž Pierre střídá zmučený vokál s tím civilním, jenž je spíše mluvené slovo, ale schovává se v ní jedno malé překvapení. Vrchol a ono překvapení v jednom přichází ke konci třetí minuty, kdy na scénu vchází hostující zpěvačka s operním vokálem, který je prostý jakýchkoli slov, a rozehrává dechberoucí atmosféru.
Abych to nějak rozumně shrnul… “Ashes of Joy” je velmi chytrá a vyspělá deska, jíž k naprosté dokonalosti ještě něco chybí, ale je dost dobře možné, že ještě doroste a ke konci roku to nebude jen aspirant na titul překvapení roku, protože i když už jsem mu hezkých pár poslechů věnoval, tak mám stále pocit, že odhaluji nová zákoutí, která mi při předchozím poslechu zůstala skryta. Memories of a Dead Man si za “Ashes of Joy” zaslouží pochvalu a zároveň si tímto u mě tak trochu upletli bič, protože až budu příště přistupovat k novému albu, tak to bude s obrovskými očekáváními, poněvadž po takovém opusu to ani jinak nejde. Skvělá deska.
Další názory:
Ačkoliv Memories of a Dead Man papírově nehrají žánr, jemuž bych zrovna holdoval dnem i nocí, stačilo mi slyšet jenom pár vteřin hudby v upoutávce na “Ashes of Joy”, abych ihned věděl, že tohle album rozhodně chci slyšet. A nutno říct – musím se pochválit – že tentokrát jsem měl dobrý čuch, protože se určitě jedná o hodně parádní záležitost. Na desku jsem se tak těšil, až jsem si myslel, že mě sundá hned na první poslech, což se bohužel nestalo, takže jsem byl zpočátku lehce rozčarovaný, ale zanedlouho jsem zjistil, že si tu nahrávku vlastně pouštím každý den několikrát a strašně mě to baví. I když to nejspíš bude znít jako klišé, “Ashes of Joy” své kvality opravdu odhalí až s postupem času a se zvýšeným počtem poslechů, ale o to lepší to pak je. Souhlasím s kolegou v tom, že vrcholem alba je nejspíš dvojice songů v podobě mohutné “Melancholia” a “Touched with Pensivenss”, kde se blýskne zmiňovaná zpěvačka s naprosto úžasným vstupem. Osobně bych pak jako třetí vrchol vypíchnul ještě vypjatou “La Nausee”, ale jinak deska funguje i jako celek a je fakt hodně moc skvělá. H.
Živáky sice nejsou počiny, které bych vyloženě vyhledával (s výjimkou klasických počinů jako “No Sleep ’til Hammersmith” od Motörhead, nebo “Live After Death” od Iron Maiden jim ani nijak neholduji), ale s Gojirou jsem tentokrát udělal výjimku, protože zaprvé jsem tyhle francouzské drtiče živě ještě neviděl a chtěl jsem slyšet/vidět, o co přicházím, a za druhé, tyhle francouzské drtiče žeru a všechny jejich dosavadní studiovky jsou velmi povedené, přičemž vše po “From Mars to Sirius” je naprostá bomba.
Po minulém “L’enfant sauvage” se vyrazilo na turné, z něhož pochází tento záznam, který vznikl v londýnské Brixton Academy loni v březnu. Při sestavě setlistu se celkem rovnoměrně vybíralo z posledních tří řadovek tak, aby žádná nebylo ochuzená, ačkoli, jak už to tak bývá, dokázal bych vyjmenovat hned několik písní, které mi ve výběru chybí – ze všech musím zmínit jen ničivou “The Art of Dying”, ale budiž. Že se skladby v živé podobě od své studiové předlohy téměř neliší, mě nepřekvapuje, protože Gojira platí za technicky skvěle vybavenou kapelu a snad jediné, co mi na albu nešmakuje, je poněkud statické publikum. Po zhlédnutí obrazové stopy jsem si tento názor malinko poopravil, ale ze zvukového záznamu mi kolikrát přišlo, jako by kapela hrála v prázdné hale. Záznam slušně odsýpá, což lze určitě přičíst faktu, že se tahalo spíš z takových těch hitovek, takže nechybí “Explosia”, “Backbone”, “Oroborus” nebo titulka z minulé řadovky.
Nejsem padlý na hlavu, abych si myslel, že mi “živák” vynahradí osobní setkání, ale můžu říct, že nyní Gojiru toužím vidět ještě víc, protože už po několikáté se mi potvrdila domněnka, že naživo to musí být dobré maso. Joey Duplantier je zvíře, a kdybych měl vybrat nejcharismatičtějšího z mladých vokalistů extrémní metalové scény, tak bych s největší pravděpodobností sáhl po něm.
P. S. Závěrečná dvojice “The Axe” a “The Gift of Guilt” zabíjí a já si říkám, že chci víc, takže šupem pro nějakou řadovku a pozlobit sousedy.
