Archiv štítku: FRA

Francie

Herrschaft

Herrschaft - Les 12 vertiges
Země: Francie
Žánr: industrial / electro metal / EBM

Otázky: H., Atreides
Odpovědi: MaX, Zoé H.
Překlad: H.
Počet otázek: 13

ENGLISH VERSION HERE

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Francouzští electro/industrial metalisté Herrschaft nedávno vydali svou druhou dlouhohrající desku “Les 12 Vertiges”, ovšem nejen ona byla předmětem našeho rozhovoru. Na naše otázky o elektronické muzice, jazycích, drogách a samozřejmě i samotném albu odpovídali hned dva členové, Zoé H. a MaX…


Zdravím! Začněme s lehkou otázkou. Kapela pochází z Francie, ale název Herrschaft – pokud se nemýlím – pochází z německého jazyka. Proč je tomu tak? Má to nějaký zvláštní význam, nebo jste si německé jméno zvolili proto, že to zní dobře?

MaX: Samozřejmě, někdo by si mohl myslet, že německé jméno u electro metalové kapely jen “zní hustě”, ale je to trochu složitější. Vybrali jsme Herrschaft podle jeho německého významu, který má blízko k “panování” nebo “nadvládě”. Především tento význam dokonale pasuje k tématu našich dvou prvních alb, založených na panování a nadvládě lidstva ve futuristickém světě. Ukázalo se ale také, že tohle slovo má dokonce i pro Němce trochu nejasný význam, taková záhada v jeho definici… to se k nám hodí perfektně.

Když už se bavíme o jazycích… skoro všechny vaše skladby jsou napsané v angličtině. Pokud mi paměť slouží dobře, máte jen jeden song nazpívaný francouzsky, “De flammes et d’ombres” z vašeho prvního EP “Architects of the Humanicide”, je to tak? Přemýšleli jste někdy o tom, že byste udělali víc písní ve francouzštině?

MaX: Dobrá paměť, ale máme ještě jeden song ve francouzštině, je to skrytá písnička “Uber Alles” na “Tesla”. Použili jsme francouzštinu jen v příhodném případě, když byly písně natolik speciální, aby si to zasloužily. Obecně je ale psaní ve francouzštině náročný proces, přijde nám jednodušší psát většinu našich textů v angličtině a francouzštinu nechat jen pro “speciální” skladby.

Zoé H.: To je také důvod, proč je název nové desky ve francouzském jazyce. Líbí se mi, jak “Les 12 Vertiges” zní.

Vaše muzika je směs metalu a elektronické hudby… Dokonce bych si dovolil říct, že hudba Herrschaft není metal s industriálními vlivy, ale že metalová i elektronická složka jsou si rovny. Souhlasili byste s tím, nebo sami sebe považujete stále za metalovou kapelu? Také bych se rád zeptal, jak se vám líbí čistě elektronické styly? Hádám, že na ně asi budete mít pozitivní názor, když vezmu, jak vaše muzika zní, je to tak? Pokud ano, jaké elektronické žánry preferujete? Elektronická stránka “Les 12 Vertiges” mi připadá docela blízko k EBM…

MaX: Zcela určitě se vidíme někde na pomezí světů dark electro a metalu a snažíme se dát tomuto žánru novou identitu. Je spousta kapel, které o sobě tvrdí, že jsou “industrial”, ale elektronické složce nepřikládají velký význam, snad kromě nějakého strojového samplu na začátku jejich songu… Oukej, nepovažujeme se za součást téhle rodiny. Tudíž máš pravdu, když u Herrschaft slyšíš vlivy EBM. Všichni členové jsou nadšení z kapel jako Combichrist, Wumpscut nebo Front Line Assembly, je to náš druhý svět vedle metalových vlivů.

Zoé H.: Pro mě možná dokonce ten první ještě před metalem. Mnohem častěji začínám nový song nějakou elektronickou sračkou než zkresleným kytarovým riffem. To je možná ten největší problém všech těch samozvaných “industriálních” skupin, které jen udělají metalový základ a přidají mu nepatrný zvuk synťáku do pozadí. Sorry, chlapi: mám rád Fear Factory, ale není to industrial. Nine Inch Nails ano.

Jedna “bonusová” otázka ve spojitosti s tou předchozí. Daft Punk, nejspíš ta nejznámější elektronická formace z Francie, vydala v květnu novou desku po osmi letech. Slyšeli jste “Random Access Memories” a co si o tom myslíte?

MaX: Vlastně jsem to slyšel jen náhodou v rychlosti a docela mě to zklamalo. Je to hodně daleko od jejich elektro/klubového přístupu, který měli na svých předchozích deskách. Řekl bych, že je to na mě teď moc funky.

Zoé H.: I já postrádám ten klubový přístup. Dali tomu setsakra dobrý francouzský cit, díky němuž na to tancují lidé po celém světě. Ale, víš… když se skupina vyvíjí, nelíbí se nám to kvůli puritánství. Když skupina omílá pořád ten stejný shit, nelíbí se nám to, protože je to moc staromódní. Nechci soudit jakoukoliv kapelu, která zkouší něco nového nebo jiného. Jen zavřete oči a zapomeňte na jméno skupiny. Poslechněte “Random Access Memories” a zapomeňte, že to nahráli Daft Punk. Možná by to byla dobrá deska, kdyby se ta kapela jmenovala “Mám v píči”.

Vzhledem k tomu, že vaše muzika – jak už jsme výše řekli – mísí metal i elektroniku, rád bych věděl, v jakém pořadí písničky skládáte? Mám na mysli… napíšete metalové riffy a pak přidáváte elektroniku, nebo první tvoříte elektronické elementy?

MaX: První element písniček pochází z nápadů ode mě nebo Zoého… a pak vždycky začne boj mezi Zoém a mnou, protože jen sotva souhlasíme s nápady toho druhého. Song se zlomí, změní, další člen to odmítne, pak zase tam a zpět, dokud se z výsledku nezrodí celá skladba. Je to zábava pracovat tímhle způsobem, ale zároveň je to náročné a docela únavné.

Zoé H.: Začátek může být u čehokoliv. Syntetického zvuku, který se mi zalíbí, bicí struktury od MaXe, kytarového riffu, dokonce i atmosféry nebo electro padu. Víš, víc než noty nás vede zvuk každého elementu. Máme radši textury než melodie nebo techničnost.

Mezi prvním albem “Tesla” a “Les 12 Vertiges” je mezera pěti let. Proč trvalo tak dlouho nahrávku vydat? Kdy jste na “Les 12 Vertiges” začali pracovat a kolik času zabraly jednotlivé části celého procesu jako skládání nebo nahrávání?

MaX: Abyste to pochopili, měli byste vědět, že Herrschaft je absolutně samo-produkce v Zoého vlastním Studiu v Paříži. Máme všechny možnost a volnost nahrávat, budovat a zlepšovat náš zvuk pod jeho magickýma rukama, jak dlouho chceme. Ano, opravdu jsme na desce začali pracovat v roce 2008, hned po vydání “Tesla”. Takhle to prostě je… trvalo to, než jsme se dobrali konce, a stálo to hodně úsilí a pochyb, jestli to budeme moct vydat.

Zoé H.: Mít vlastní studio (www.zoe-h.net) a být producentem desky byla velká výhoda, ale i nenucenost ukončit song, protože nemáš limit na čas ani peníze.

Když pracuji pro jiné kapely, tak funguju mnohem rychleji (smích)!

Herrschaft

Vím, že Zoé hraje u The CNK a také že se podílel na některých dalších kapelách. Nicméně, musím se přiznat, že nevím nic o dalších hudebních projektech ostatních členů Herrschaft? Také někde hrají mimo Herrschaft?

MaX: Ne úplně. Všichni máme v hlavě další hudební projekty, ještě mimo CNK, ale všechny byly odloženy až do doby po vydání “Les 12 Vertiges”. Uvidíme, jestli teď budeme mít víc času na nich pracovat!

Zoé H.: Herrschaft fungují skoro deset let. Představ si to, nebylo mi ani 20, když jsem s touhle sračkou začal, byli jsme moc mladí, abychom měli další projekty (smích)! A dnes, když každé album zabere pět let, nechci ani vědět, co by se dělo, kdybychom všichni měli několik projektů!

Ale MaX je trochu skromný. Hrával v dřívější podobě současných Otargos, black metalu z Bordeaux ve Francii.

Na “Les 12 Vertiges” je několik hostů – Jessy Christ ve třech písních, Krank Nox v “Rat in Cage” a C.N.X. v “Allmighty”. Musím se přiznat, že jsem ani o jednom z nich dříve neslyšel a Google mi také moc nepomohl… Mohli byste nám prosím říct, co jsou zač?

MaX: Jsou to ohromně talentovaní lidé… Všechny tři známe z hraní společných koncertů a sdílení zájmu ohledně kapely toho druhého. Věděli jsme, že dřív nebo později bychom měli být schopni spolupracovat a jsme rádi, že odpověděli na naši výzvu na toto album. Jessy Christ byla zpěvačka dřívější electro-rockové kapele s názvem Psycho-shop (https://myspace.com/psychoshopmusic). C.N.X. je zpěvák v Temple of NemeSYS (http://www.temple-of-nemesys.com/) a podílel se na skupinách jako Tamtrum. Krank Nox byl zpěvák u dřívější formace Dexy Corp_ (https://www.facebook.com/dexycorp). Teď ses zeptal, takže se na všechen ten matroš musíš podívat, jestli to ještě neznáš.

Zoé H.: Všechno to svého času byly dobře známé kapely na industriální francouzské scéně. Většina z nich už neexistuje. Ale víš ty co, já jsem velký fanoušek těch skupin. Je to asi ta nejhranější muzika v mém iPodu. Takže jsme opravdu chtěli je na té nahrávce všechny mít. Doslova jsme ty songy napsali pro každého z nich. Když mi MaX přinesl texty písničky “Allmighty”, řekli jsme: “Tam musí být C.N.X., žádný jiný hlas tam nepasuje.” To samé u Kranka.

Teď bych se rád zeptal na pár skladeb z “Les 12 Vertiges”. Bohužel ještě nemám texty, protože jsem od vaší firmy dostal jenom muziku, takže se musím ptát na základě názvů písniček… Je tu track “Kimi Ga Yo”. Pokud vím, tak “Kimigayo” je národní hymna Japonska. Je tu nějaká spojitost mezi ní a vaším songem?

MaX: Hymna Kimigayo znamená “naše panování”. Použili jsme analogii s významem Herrschaft a začlenili text hymny do naší vlastní skladby. Kromě “japonské” syntetické příchuti to dokonale pasovalo pro účel songu.

Zoé H.: Jessy v tom tracku zpívá první řádky japonské hymny, přesně tak. Je to hodně poetická hymna. Mnohem civilizovanější oproti té francouzské (smích).

Poslední píseň na “Les 12 Vertiges” se jmenuje “Mephedron Trip”. Mají někteří členové Herrschaft zkušenosti s drogami nebo konkrétně mefedronem? Jaký je význam této skladby?

MaX: Konkrétně je to správné slovo. Celá deska je postavená na tomto druhu konkrétních zkušeností, s drogami nebo s alkoholem, smíchané s životem, aby vznikla nezávislá závrať vedoucí k songu na albu.

Zoé H.: To je v základě účel celé desky… Zažili jsme zkušenosti, tripy, s pomocí chemie i bez ní. A z každého tripu se stal text, hudba a pak píseň. Dvanáct příběhů, dvanáct závratí. Doufám, že teď nikomu nebudeme připadat jako normální feťáci, spíš jsme psychologové-baviči provádějící sociální výzkum.

Herrschaft

Další track na albu se jmenuje “Thirty-Six”… co v tomhle případě znamená číslo 36?

MaX: 36 stupňů. Jsou momenty, kdy teplota tvého těla dosáhne této hladiny a obvykle to není moc dobrá zpráva. Tato píseň je rozhodně ta nejzoufalejší na desce, hudebně i textově.

Zoé H.: Je to poslední věc, co jsme napsali, je to vrchol životů MaXe, Jessy a mě během těch posledních pěti let. Týká se to posledního zážitku, který jsme všichni společně měli před dokončením této desky. I pro mě to je, ještě společně s “Whispering Clouds”, ta nejzoufalejší skladba alba…

Další věc, na kterou bych se rád zeptal, je obálka “Les 12 Vertiges”. Část těla a symbol na jeho hrudi mi připomíná něco jako anatomie, ale v pozadí je vidět také část Stromu života z kabaly. Je nějaká spojitost mezi tělem a Stromem života nebo některým z jeho sefír? A co název samotné desky? Má nějaký přesný význam nebo to má spojitost s něčím větším – tedy kromě faktu, že každá skladba (nejspíš) reprezentuje jednu závrať?

MaX: Symbol Stromu života je klíčový element artworku a konceptu alba. Najdeš jej uvnitř těla na obalu, modrá a červená jako strom z tepen a žil. Uvidíš jej, tentokrát ve volné podobě, i v bookletu. A samozřejmě také kabalistický strom na obálce. Ve skutečnosti jsou všechny tyto symboly myšlené jako reprezentace vnitřního života, ve spojení s mramorovým tělem a všemi těmi závratěmi.

Dobrá, na řadě je úplně poslední otázka, která nebude moc originální. Mohli byste nám říct, jaké jsou plány Herrschaft na nejbližší budoucnost? Díky moc za rozhovor a za váš čas!

Zoé H.: Teď když je album venku, je čas se zase soustředit na živé hraní. Postavili jsme novou sestavu a tvrdě makáme na přípravě našich dalších vystoupení na pódiu.

Současně děláme projekt, kde shromažďujeme a vydáme všechny remixy spojené s Herrschaft, které během poslední let udělali naši přátelé, v jedné soudržné nahrávce, jež by ocenila všechnu odvedenou práci. Mělo by se to stát realitou v následujících měsících, koneckonců máme oslavovat desáté narozeniny!


Heaven’s Colt – Labour du vice

Heaven's Colt - Labour du vice
Země: Francie
Žánr: hard rock
Datum vydání: 2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Labour du vice
02. Charogn’ hard
03. Alcoolo
04. Trop marginal
05. L’amour noir
06. Brulons la route

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Dooweet

Nevím jak vy, ale já si pod spojením Francie a metalové hudby okamžitě vybavím specifickou atmosférou ovlivněný black metal, který považuji za hlavní vývozní artikl této země v oblasti těžkého kovu. Samozřejmě hodně zobecňuji, protože se najde spousta jiných, žánrově odlišných seskupení, ale můj dojem je, že větší díru do světa neudělaly, což platí i pro recenzovanou novinku “Labour du vice” kvintetu Heaven’s Colt. Asi je jasné, že bych nezačínal takhle zeširoka, kdyby tato parta patřila mezi “typicky francouzské” black metalové spolky, ale v případě Heaven’s Colt si na své přijdou vyznavači melodického hard rocku. A ne jen tak ledajakého, protože již při prvních tónech úvodní titulky se členům této grupy na čele rozsvítí nápis “milujeme AC/DC“.

Na první dobu to nezní nikterak lákavě, protože jednu slušnou kopírku australských legend tady již máme a pod jménem Airbourne se jí hodně daří, tak proč poslouchat další varici na již stokrát omleté téma? Jakkoli to může znít podivně, tak Heaven’s Colt jsou tak neoriginální, až se to dobře poslouchá a minimálně jako kulisa k jiné práci to prostě nemá chybu. Jejich riffy jsou slepeny dohromady z toho nejlepšího od Anguse YoungaAC/DC a Ace FrehleyhoKiss, vokály a hlavně melodie v refrénech jako by vypadly z “Highway to Hell” či “Back in Black”, a přesto jsem se při poslechu půlhodinového “Labour du vice” slušně bavil. Nástupce čtyři roky starého debutu “Rien à foutre” nepřináší nic než šlapavý rock’n’roll v nejryzejší podobě, takže krom bicích, baskytary, dvou kytar a vokálu na nic jiného nezbylo místo. Kapela se na svých stránkách chvástá, že má za sebou již 291 koncertů, a věřte, že je to znát. Na novince zní soudržně, sehraně a nevím, jestli to byl záměr před nástupem do studia, ale album vyznívá, jako by bylo nahráváno živě. Kdyby do výsledného mixu někdo přimíchal jako podklad dav nadšených fanoušků, tak řeknu, že je to parádně odehraný živák.

“Labour du vice” hraje do karet krátká hrací doba, kdy se během necelé půl hodinky vlastně ani nenajde chvíle na to, aby se posluchač začal nudit. Alespoň prvních pár poslechů, ale o tom ještě později. Šestice skladeb, jež se stopáží pohybují kolem hranice pěti minut jsou vystavěné tak funkčním způsobem, že se předem připravte na absenci momentů překvapení nebo nedej bože nevídaných postupů. Sloky střídají refrény v pravidelném poměru, a protože by se daly označit jako chytlavé a dost melodické, tak v každé skladbě dřímá silný potenciál hitového kousku. Občas tento potenciál vypukne naplno jako v “L’amour noir”, která v rychlejším tempu představuje pravou esenci rock’n’rollu. Riff z dílny kytarové dvojice John Le Pirate a Flo, jak sami sebe označují, je možná jeden z těch jednodušších, ale v kombinaci s řízným vokálem zpěváka Symona, jenž tvoří dobrou polovinu celkové síly Heaven’s Colt, nepůsobí paradoxně nudně. Zmíněný vliv AC/DC pak nejvíc promluví skrz druhou píseň “Charogn’ hard”, jejíž riff ctí tradici legendy jak svou stavbou, tak zvukem, který byl při nahrávání použit. Odmyslete si vokál a máte pocit, že posloucháte některou z klasik Australanů. Zřejmě nejzajímavějším zástupcem nahrávky je úvodní “Labour du vice”, která první polovinu funguje na základech zaběhlého schématu, od nějž se oprostí po skončení prvního kytarového sóla, kdy se nástroje zklidní a za dunivého zvuku baskytary se začne blues rockově improvizovat. Sólový kytarista John Le Pirate se v tomto válu vyřádil ze všech nejvíc, protože celá druhá půlka je vlastně pod jeho taktovkou. Přestože jsem říkal, že album je to zábavné a díky své krátké stopáži i úderné, tak jako protiklad k zřetelné inspiraci u hard rockových legend a nepopiratelné chytlavosti stojí ne příliš dlouhá životnost alba jako celku. Ne, že by se jednalo o záležitost na jeden poslech, který není chuť opakovat, ale mně se po týdnu opakovaného poslechu začalo pomalu zajídat a začalo ztrácet ten náboj, který mě první poslechy upoutal.

Zdá se to jako ideální záležitost pro zasloužilé rockery, kteří mají rádi klasické postupy a klasický zvuk, jenž z nahrávky činí trošku retro počin. Úplně bez problémů se dá z “Labour du vice” udělal album, u kterého si posluchač může pěkně zarelaxovat a nemusí se na něj úplně soustředit, protože v tomto případě to opravdu není nutné. Říká se, že v jednoduchosti je síla, čehož je novinka Heaven’s Colt jasným důkazem, ale nesmí se to s ním přehánět, jinak se karta obrátí a začne působit přesně opačně, tedy jednoduše a nepříliš záživně. Vzhledem k tomu, že se kapela evidentně zaměřuje především na živé hraní, tak jí novinka ostudu neudělá, protože věřím, že naživo to bude bavit náramně a do menších klubů to padne jako ulité, takže proč tomu nedat šanci.


Kwoon, Flash the Readies

Kwoon, Flash the Readies
Datum: 21.10.2013
Místo: Praha, Chapeau Rouge
Účinkující: Kwoon, Flash the Readies

Letošní rok byl na zahraniční post-rocková jména dosti chudý. Dohromady dám všeho všudy dvě: Crippled Black Phoenix (kde navrch nejde mluvit čistě o post-rocku, neb výčet žánrů, které tahle kapela do své hudby implementovala, je vskutku impozantní) a 65daysofstatic v doprovodu sleepmakeswaves, kteří u nás byli poměrně nedávno hned dvakrát, přičemž v pražskou zastávku jsem trestuhodně minul. Dobrá, Sigur Rós na letních Colours of Ostrava nepočítám, nicméně to na věci příliš nemění. Vystoupení francouzských Kwoon jsem se tedy rozhodl nevynechat stůj co stůj, neb pro fanouška zmíněného žánru je tahle parta jasnou povinností.

S mírným zpožděním dorážím do staroměstského klubu Chapeau Rouge. Před malou chvílí začali hrát čeští předskokani Flash the Readies a já se usazuji v zadní části, na půl cesty mezi pódiem a barem, za zhruba čtyřicetihlavým publikem. Zpočátku se mi tři pánové na pódiu zdají poněkud utahaní, po pár minutách však jejich směsce post-rocku, ambientu a snad i trochy dream popu přicházím na kloub. Rozhodně to není marné, velmi příjemně se jejich hudba poslouchá (a většinu obecenstva přinejmenším neurazí), pořád ale nevytáhli z rukávu všechny trumfy. Zhruba od třetiny začínají pomaličku přitvrzovat. Každá další píseň je hutnější, rockovější, odvážnější, atmosféra houstne a kapela se chtě nechtě blíží k poslední písni. Rozloučení, zasloužený aplaus. Flash the Readies dali do vystoupení vše. Procítěná, komorní, neskutečně skromná a neskutečně přitažlivá show si získala snad každého, kdo v tu dobu ve sklepení Chapeau Rouge byl. Hudba neztratila na své působivosti ani tehdy, když baskytarista občas střídal dlouhokrkou dámu s klávesami a basová linka zněla pouze ze samplu. Skvělý zážitek od kapely, kterou mi bylo ctí poznat – před koncertem jsem tvorbu českého trojlístku neznal a velmi mile mě svým vystoupením potěšil. Doufám v další setkání.

Během krátké přestávky nazvučila hlavní hvězda večera, francouzká pětice Kwoon. Jejich název pochází z čínského výrazu pro místnost užívanou k výuce bojového umění, pondělní večer v jejich podání však měl k bojovému umění stejně blízko jako daleko. Od prvních tónů bylo jasné, že pokud byl set Flash the Readies krásným výletem mimo realitu, Kwoon zanesou všechny přítomné někam ještě mnohem dál. Zhruba hodinový koncert utíkal jako voda a než jsem se nadál, byl v polovině spolu s klipovkou “I Lived on the Moon”. S ní přichází na pódium i sličná slečna obsluhující cello, jež původní verzi písně doplní o další linku, kopírujíc nosnou melodii v druhé části. Příliš, příliš krátké na to, aby to člověku bylo dost. A ve stejném duchu ubíhají směrem k minulosti všechny skladby. Nakonec došlo i na bojové umění – jen přenesené do našich hlav, které se musely nějak porvat a vyrovnat s tím, že tohle nebude věčné, že jednou bude muset přijít konec. Každá skladba byla kouskem skládačky, který dokonale zapadal do celého večera, každá trochu jiná, unášející mysl do jiného zákoutí mysli a jiného světa. Každá hudebně skvělá, zdobená jemnou angličtinou okořeněnou o nevtíravý francouzský přízvuk (nepokrytě angličtině závidím přídavné jméno “gently”, které bezezbytku vystihuje celý charakter zpěvákovy výslovnosti a barvy hlasu). Připočtěte navrch skvělé výkony hudebníků, kdy každý vkládal do hudby i publika kus sebe (a nejvíc snad bubeník, který se snažil vyčuhovat zpoza šestice muzikantů, seč mohl), a nedostanete nic než pečlivě budovaný vztah mezi publikem a kapelou, postavený na intimitě a bezprostřednosti, jenž byl nakonec do základu vypálen v poslední noisové tečce a následném aplausu. Z popela zbyl už pouze poslední přídavek v podobě “Frozen Bird” znějící odkudsi z dáli a koupě alba “When the Flowers Were Singing” za lidové tři stovky – navrch s věnováním pěti členů kapely.

Celý předchozí den jsem přemítal, zda pánové zvolí spíše akustické podání svých písní, nebo naopak oproti albu o něco přitvrdí. Nakonec se ukázala druhá možnost coby správná. Trojice kytar dodala hutný zvuk, cello naopak zvuk kapely doplňovalo jemnou řečí, samply se pak staraly o celý zasněný podkres. Neměl bych opomenout ani čistý zvuk, který dal vyniknout všem nástrojům. Jen mne mrzí, že jsem neměl tvorbu kapely více prozkoumanou – obě alba a předloňské EP jsem slyšel pouze několikrát, s výjimkou již zmíněné “I Lived on the Moon”, kterou jsem odzpíval spolu s kapelou se slzou v oku. Slíbil jsem si sám sobě, že další koncert Kwoon v naší české kotlině rovněž neminu, avšak s tou změnou, že s písněmi jako “Schizophrenic”, “Emily Was a Queen”, “Ayron Noyra” nebo “Blue Melody” budu lépe obeznámen, protože věřím, že pak může být jejich vystoupení ještě silnější, než tomu bylo jedenadvacátého října v Praze.


Agony of the Bleeding Flesh – Everlasting Piracy

Agony of the Bleeding Flesh - Everlasting Piracy
Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.3.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Those Buried Treasures
02. The Call of the Sea
03. Return from Death
04. Invading Souls
05. Blood of the Lords
06. To Penetrate
07. Pas de pitié, Pas de remords

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Agony of the Bleeding Flesh

Co se vám vybaví, když se řekne pirátský metal? Running Wild, co? Mladší ročníky asi budou křičet něco o Alestorm. Jestli je to tak, klidně na ty dvě kapely hned zapomeňte. Francouzští bukanýři Agony of the Bleeding Flesh z Bretaně totiž ukazují, že nemusíte být power metalová vykopávka (nic ve zlém) ani lehce přiblblá rozjuchaná skákačka (tady už to možná ve zlém skoro bude), abyste téma korzárů, kteří se plaví po moři a plení vše, co jim přijde pod ruku (hák), mohli uchopit i v trochu vážnějším duchu.

Agony of the Bleeding Flesh fungují již nějakých pár let, ale deska s názvem “Everlasting Piracy” je jejich prvním počinem. Nicméně můžeme hned na začátek předeslat, že očekávání nějaké amatérismu není příliš na místě, neboť francouzský kvintet si dal na své prvotině záležet jak po stránce formy (elegantní bílý digipack), tak i po stránce obsahu.

Již jsme si v prvním odstavci v rychlosti nastínili, co je lyrickou náplní tvorby Agony of the Bleeding Flesh a co není její náplní hudební. Doposud jsme si ovšem neodpověděli na otázku, co hudební náplní tedy je. Základ tvoří black metal… nebo vlastně ani ne tak základ jako spíš většinu náplně alba. Pokud bychom tedy “Everlasting Piracy” označili jako black metalovou nahrávku, rozhodně by to nebylo od věci, jedním dechem je však nutno dodat, že to není celá pravda, protože tu a tam v produkci Agony of the Bleeding Flesh vystupují vlivy i dalších extrémních metalových žánrů, zejména thrash metalu, jímž je poměrně nasáklá kytarová práce.

Když jsme jedním dechem dodali, že je black metal od Agony of the Bleeding Flesh “infikován” i dalšími vlivy, tím druhým zase můžeme dodat, o čem že ten jejich black metal je, protože jak známo, tento žánr nabývá mnoha různých podob. “Everlasting Piracy” nabízí spíše tu rychlejší a snad můžeme říct i agresivnější formu. Nejde o žádnou typickou garáž, ani o nelidský prasopal, ale pořád se jedná o poměrně rychlou muziku a hlavně kvůli zmiňovaným “nathrashovaným” kytarám vyznívá poměrně řezavě. Z toho také možná nepřímo vyplývá, že Agony of the Bleeding Flesh to hrají spíš na drive než na atmosféru, a nutno říct, že se to i relativně daří, protože tah na bránu “Everlasting Piracy” rozhodně má a některé riffy jsou vážně chytlavé.

Na jednu stranu je to ale škoda, protože když se Francouzi pustí i do nějakého nehoblovacího momentu a zkusí tam nasekat i trochu té atmosféry, funguje to skvěle. Takový je třeba úvod “Those Buried Treasures” nebo prostřední pasáž “Blood of the Lords”. V největší míře to ovšem vystupuje ve čtvrté “Invading Souls”, která se snad i díky tomu pro mě stala vrcholem desky. Ve všech případech se jedná o výborné zvolnění, které přináší takový ten moment překvapení a variabilitu, snad bychom to klidně mohli nazvat kořením. Hlavně v polovině zmiňované “Invading Souls” se tohle povedlo vážně výtečně. Někdy příště bych si toho klidně nechal líbit i o něco víc.

Ze způsobu, jakým je recenze psána, vám už nejspíš došlo, že “Everlasting Piracy” považuji za dobré album a že se mi to líbí, což je dozajista pravda. Agony of the Bleeding Flesh určitě nahráli dost slušný počin, jehož provedení mi je velmi sympatické. Nicméně aby bylo objektivitě učiněno zadost, asi by se slušelo zmínit, že zároveň s tím se také nejedná o nějaký extrémní majstrštyk, bez jehož poslechu byste nemohli žít už ani minutu. Je to solidní a povedená deska, která má co říct; téměř přesně půlhodinová stopáž je pro ni hodně střízlivá a odpovídající, muzika tím pádem rozhodně nenudí a dá se tak protočit s náramnou chutí. Pokud byste se mě zeptali, jestli si to máte pustit, řeknu vám, že není důvod, proč byste tak neměli učinit a že vám desku můžu bez problémů doporučit, ale že nějaký zázračný materiál z ní dost dobře nevytáhnete.


Otargos – Apex Terror

Otargos - Apex Terror
Země: Francie
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 16.9.2013
Label: Listenable Records

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Francouzští Otargos rozhodně nejsou žádní zelenáči a za dobu svého více jak desetiletého působení si svým působivým misantropickým black metalem na podzemní černě kovové scéně vydobyli ne úplně zanedbatelnou pozici. Já osobně chovám ve velké oblibě především poslední dva opusy “Fuck God-Disease Process” z roku 2009 a o rok mladší “No God, No Satan”, v jejichž rámci Otargos dokázali vytvořit vskutku naléhavou auru hnusu a neuvěřitelně silnou chorobnou atmosféru.

S příchodem celkově páté dlouhohrající desky “Apex Terror” však Otargos slibovali velké změny a doslova novou éru v historii kapely. Nedávno jsem za podobná velkohubá a hlavně nesplněná prohlášení peskoval mnohem známější Satyricon, ale Otargos na rozdíl od nich svá slova naplnili – nejen zahozením paintů a přechodem k civilnější podobě, ale hlavně muzikou…

Rozdíl je patrný hned s prvním poslechem – “Apex Terror” je na rozdíl předcházejících alb silně načichnuté death metalem a v některých momentech má k němu skoro i blíž než k black metalu. Zpočátku mi trochu dalo zabrat, než jsem si na lehce odlišný sound Otargos zvykl, ale když se tak stalo, ukázalo se, že se jednak jedná o další skvělou nahrávku a že i přes mírnou stylovou inovaci je zde typický duch Otargos stále přítomen.

Na první poslechy bylo “Apex Terror” poměrně chaotické a mimo “Remnant from a Long-Dead Star” ve středním tempu bez větších záchytných bodů. Postupem času se ovšem deska začne otvírat a odhalí nejen kvalitní atmosféru, ale i silné nápady jako třeba úžasné, ačkoliv trochu nenápadné kytarové melodie a vyhrávky skoro ve všech písních, z nichž se mi nejvíce zamlouvají třeba v “Drone” nebo “For Terra”.

Každopádně si dovolím tvrdit, že i když měli Otargos předchozí tvorbou nastavenou laťku hodně vysoko, “Apex Terror” i tak obstálo se ctí. Jasně, čistě pocitově mi o chlup víc sedí čistě black metalová tvář z minulého “No God, No Satan”, ale to nic nemění na tom, že i “Apex Terror” je vysloveně skvělou fošnou, jež stojí za vydatný poslech.


Herrschaft – Les 12 vertiges

Herrschaft - Les 12 vertiges
Země: Francie
Žánr: industrial / electro metal / EBM
Datum vydání: 7.10.2013
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Gates to Dreams
02. Kimi Ga Yo
03. Disorder Mind Mechanics
04. Seducing Dementia
05. Rat in Cage
06. Endlessly Revolving
07. Whispering Clouds
08. Bloodpulse
09. Virtual Medication
10. Allmighty
11. Thirty-Six
12. Mephedrontrip

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

Byly doby, kdy metal byl prostě metalem, čistokrevný a neředěný, a jeho kombinování s jakýmkoliv jiným žánrem bylo považováno za něco jako kacířství. Jasně, pořád se najdou lidi, kteří vám budou tvrdit, že do metalu nepatří žádné klávesy, ženské za mikrofonem nebo nedejbože míchání s jinými žánry, třeba s jazzem nebo dokonce nějakou nechutnou elektronikou, kterou přece poslouchají jenom smažky a feťáci. Podle mě je ovšem dobře, že se nejpozději po roce 2000 (přece jenom v 90. letech šlo spíše o konkrétní výstřelky a obecně nešlo mluvit o nějakém proudu) stalo experimentování a křížení žánrů standardem a že se už dnes asi málokdo pozastaví nad kombinací extrémního metalu a tvrdé elektroniky jako nad něčím výjimečným. Ono se to k sobě ostatně i docela hodí, protože podle mého skromného názoru mají obě tyto hudební scény – tedy metalový i elektronický underground – svým pojetím a filozofií společného víc, než jsou si fanoušci obou stran možná ochotni připustit… ale asi ne všichni, když podobných kříženců existují mraky a své příznivce si to najde. A Herrschaft z Francie právě takovouhle kombinaci nabízejí – a snad hned dopředu je možné prozradit, že komu míchanice ostrých kytar, ostrých beatů a ostrého vokálu chutnají, na “Les 12 vertiges” by si rozhodně mohl přijít na své.

Jak již bylo zmíněno, Herrschaft pocházejí z Francie, jejich aktuální album “Les 12 vertiges” je celkově jejich třetím počinem a druhým dlouhohrajícím. Pokud v sestavě čekáte nějaká jména ze známějších projektů, moc nepochodíte, pouze kytarista, baskytarista a “elektrikář” Zoé H. hraje v dalších kapelách, například jej najdete v aktuální sestavě žánrově ne zas tak vzdálených The CNK, dříve v živé sestavě Alcest, jako zvukař se také podílel na loňské desce “1994” black metalového projektu Glaciation, která svým absolutním zpátečnictvím docela zahýbala black metalovým podzemím. Herrschaft ovšem vždy byli hlavním projektem nejen jeho, ale i ostatních zúčastněných, jimiž jsou BzD (vokály) a MaX (elektronika, bicí).

Co vlastně člověk od kombinace metalu a elektroniky může čekat? Víceméně jsou vlastně dva způsoby, jakým to lze pojmout… tím prvním je nasazení chladně odlidštěné industriální atmosféry a hrát to na depku, tím druhým je pak zvolit spíše tanečnější beaty a postavit muziku na koňské dávce energie. Herrschaft se vydali tou druhou cestou. Jenže kdy už zkoušíte něco takového, ta muzika musí mít prostě koule, na nic se vás nemůže ptát, ale ať chcete nebo ne, sama vás chytne za prdel a roztancuje končetiny do všech stran. Což o to, živě to až zas takový problém není, protože tam i mnohem méně ostřejší (sice obrat jak stehno, ale říkat “tupější” se mi fakt nechtělo) kapely znějí tvrději, na koncertech ty beaty v podstatě vždycky duní. Ale namíchat ten koktejl tak, aby hudba zabíjela i studiově, to už je jinačí kumšt. Tohle byl třeba důvod, proč mi například v nedávné minirecenzi nesedli domácí Minority Sound, protože to na vkus člověka, který naprosto běžně poslouchá i techno nalejvárny, bylo moc hodné. Herrschaft ovšem v tomto ohledu na rozdíl od svých českých kolegů dopadli mnohem lépe.

Klidně to můžu říct na rovinu, u podobného industriálního metalu je pro mě osobně jedním z hlavních měřítek to, jak moc je to lidově řečeno rachot. A právě v tomto ohledu je “Les 12 vertiges” rozhodně super deska, jelikož právě tohle Herrschaft splnili a po téměř celou hrací dobu jedou ve vysokém tempu parádního tanečního metalu. Vlastně je ta “tucavá” složka v případě Herrschaft natolik výrazná, že bych se rozhodně nebál tvrdit, že “Les 12 vertiges” už není metal s elektronickými vlivy, nýbrž že jsou na té nahrávce obě složky – tedy ta metalová i ta elektronická – rovnocennými partnery.

Oukej, takže Herrschaft na “Les 12 vertiges” pálí chytlavé elektro-metalové hitovky plné energie, ale… nebude to za chvíli nuda? Vždyť ta fošna trvá přes 50 minut… Určitě to záleží na osobním vkusu a je jasné, že pokud se čehokoliv elektronického štítíte jak jeptiška pánského přirození, “Les 12 vertiges” vás nebude bavit už po pěti minutách. Jinak to ovšem zvládnout jde bez problémů, tedy alespoň v mém případě, ale nebudu zastírat fakt, že já jsem běžně zvyklý poslouchat hodinová alba čistého aggrotechu nebo EBM, takže mám školu. Na druhou stranu, “Les 12 vertiges” zároveň rozhodně není tuc-tuc v jednom rytmu po celou svou hrací dobu, Herrschaft totiž občas podpoří i rozmanitost desky nějakou pomalejší pasáží. Ne vždy to sice vyjde na jedničku, třeba jako v nic moc refrénu “Thirty-Six” nebo nepříliš záživných a s nadsázkou popových zpívaných kousků v “Allmighty”, ale jindy to zase funguje moc dobře, například v “Endlessly Revolving”, kde klidnější momenty efektivně vybuchují do chytlavého kytarového kusu. I taková “Whispering Clouds”, jež je v porovnání se zbytkem “Les 12 vertiges” celá umírněnější, je hodně dobrá. Co se týče rozvernějších kousků, výtečný je hned rozjezd placky – první pět songů mě osobně okamžitě chytlo hned na první poslech, což si myslím, že přesně takhle by to mělo vypadat. Z druhé poloviny “Les 12 vertiges” pak drtí hlavně našlapaná “Virtual Medication”. Mimoto, nejen vyloženě klidnějšími momenty si Herrschaft pomáhají k variabilitě, ono ani v těch rychlejších válech vlastně není nouze o nějaké změny tempa, různé motivy a nápady. Tím tedy byla záporně zodpovězena otázka, jestli to nebude nuda z důvodu malé proměnlivosti.

Uznávám, že by mi úplně nevadilo, kdyby to Herrschaft zabalili hned po “Virtual Medication” a “Les 12 vertiges” nechali jako čtyřicetiminutový nášleh, protože finální trojice “Allmighty”, “Thirty-Six” a “Mephedrontrip” už závěr desky malinko rozmělňuje. Sice i zde jsou dobré nápady, ale ve všech třech písničkách se nachází něco, co mi ne tak úplně sedí, což se v žádném z předcházejících songů neděje – ve dvou jsem to již zmiňoval, v té třetí se jedná o kytarové sólo, jež mi do projevu Herrschaft moc neštymuje. Jenže tohle už je spíš trochu hnidopišství, protože se ani v jednom případě nejedná o nic, co by velmi dobrý dojem z “Les 12 vertiges” nějak pokazilo nebo pohřbilo, vždy jde víceméně o pár vteřin, takže nemůžu tvrdit, že by mě to vyloženě otravovalo. A samozřejmě, rozhodně je možné, že někomu dalšímu to zase vadit vůbec nebude.

Jestli nám ještě před zakončením recenze něco zbývá, pak je to zcela jistě finální verdikt, který dnes bude docela jednoduchý – ačkoliv úplný závěr bych si dokázal představit ještě o chlup lepší (kdyby tomu bylo, neváhal bych zvednout hodnocení ještě o půl bodu), stále se jedná o výbornou věc, která mě dost baví. A pokud elektronický metal baví i vás, určitě se po vydání (album vychází 7. října) nebojte si “Les 12 vertiges” sehnat.

Herrschaft


Peste noire – Peste noire

Peste noire - Peste noire
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 20.6.2013
Label: La mesnie herlequin

Tracklist:
01. La retour de la peste
02. Démonarque
03. La bêche et l’épée contre l’usurier
04. Niquez vos villes
05. Le clebs noir de Pontgibaud
06. Ode
07. La blonde
08. Moins trente degrés Celsius

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
bandcamp

Je to už sice trochu klišé, vlastně je to klišé jak prase to pořád dokola opakovat, ale co se hudební produkce týče, Francie je do jisté míry opravdu výlučná země a její kapely prostě mají specifický a ojedinělý zvuk. A do čím hlubšího undergroundu se člověk svým sluchem noří, tím je to markantnější, až se dostane někam do avantgardních vod, kde Francouzi už vážně tvoří muziku, u níž se prostě nejde splést, odkud že to pochází. A přesně do tohoto ranku spadají rovněž šílenci Peste noire, jejichž do jisté míry unikátní produkce se už doopravdy vymyká všemu okolo. Ne nadarmo se tato kapela v jistých kruzích stala doslova kultovní a záležitostí uctívanou jako cosi naprosto neotřelého, protože v tomto případě je to zcela právem.

Mohlo by se zdát, že jakýkoliv počin od podobné skupiny bude mít u příznivců black metalové alternativy už předem na růžích ustláno, nicméně není tomu tak. Aktuální eponymní deska “Peste noire” totiž přece jenom měla neuvěřitelně těžkou pozici – z velmi jednoduchého důvodu. Tím bylo předcházející album “L’ordure à l’état pur”, s nímž již Peste noire vystoupali takřka k naprosté dokonalosti. Ten počin byl prostě fenomenální, míchal black metal se vším od punkového nádechu přes dech beroucí atmosféru až po elektronický podmaz; šlo o naprostý vodopád neskutečně oslnivých nápadů, které většina skupin nemá za celou svou kariéru, ale Peste noire je dokázali vměstnat do jedné jediné hodiny a ještě z toho nesourodého koktejlu vytvořit naprosto přirozenou a uhrančivou avantgardní mozaiku, jež si jen stěží hledá nějaké obdoby. A je asi vcelku jasné, že na veledílo s takovýmto portfoliem se asi bude navazovat setsakra těžce…

Přesto snad můžeme hned zkraje prohlásit, že je “Peste noire” pokračováním přinejmenším důstojným, byť hudební orgie “L’ordure à l’état pur” nebyla překonána ani náhodou. Kapela zcela znatelně kráčí po obdobné cestě jako minule, přesto vlastně jinak. Co je tím myšleno? Na jednu stranu je “Peste noire” opět pološílenou směsicí všeho možného a v porovnání s většinou okolní produkce je nová deska taková avantgarda, že ostatní můžou jen závidět. Na druhou stranu je však “Peste noire” ve světle “L’ordure à l’état pur” přece jenom tím konvenčnějším albem, jakkoliv to někomu, pro nějž bude aktuální počin prvním setkáním s kapelou, může znít spíš jako vtip, když se u téhle muziky zmiňují nějaké konvence. Zároveň s tím také Peste noire jednotlivé songy znatelně zkrátili do té míry, že “La bêche et l’épée contre l’usurier”, která je nejdelším kusem novinky, je pořád kratší než nejkratší song “Cochon carotte et les sœurs crotte” z předchozí nahrávky. Žádné více jak dvacetiminutové vypalováky jako “J’avais rêvé du nord” se již tentokrát nekonají. S tím se trochu pojí i to, že byla rovněž zkrácena délka samotné desky.

Co si však “Peste noire” od své starší sestřičky půjčuje zodpovědně, to je obrovská hravost té hudby. Že se vám to zdá jako divná vlastnost zrovna u black metalu? Ale právě o tom současná tvorba Peste noire je! U téhle kapely je naprosto normální, když se black metal začne proplétat s rozverným akordeonem, vlastně to člověku ani nepřijde divné, spíš naopak. Jednou z největších devíz Peste noire je ovšem to, že za veškerých okolností znějí neskutečně francouzsky a jakási francouzská nacionální atmosféra doslova stříká z téměř každého tónu, který kapela na “Peste noire” zahraje. V jistých momentech to Peste noire ženou do takové míry, že místy pracují až s kýčem a lacinými popěvky. Ale samozřejmě je v tom háček, protože Peste noire jsou skupinou, u níž nic nemusí být takové, jak se na první pohled zdá. Kýč je opravdu věc, kterou já osobně v hudbě doslova nenávidím, že tihle Francouzi jsou snad jediným případem, kdy si to zaslouží obrovský potlesk, protože Peste noire s ním pracují citlivě a pro potřeby celku, slouží jim k tomu, aby celou tu atmosféru podtrhl a nasadil jí korunu. Navíc jej kapela podává takovým způsobem, že v podstatě vyznívá ironicky.

Peste noire

Nicméně nejen na black metalu a střídmě využívaném kýči “Peste noire” stojí. Francouzi toho mají v rukávech mnohem více a postupně ukazují, že je to jedno eso vedle druhého. V podstatě v každé skladbě čeká nějaké opravdu nečekané překvapení a vlastně se nestává, že by v nějakém songu to překvapení bylo jenom jedno. Řečeno jinými slovy, “Peste noire” patří k těm albům, u nichž si minimálně na první poslech opravdu nemůžete být jisti, co bude hrát za pár vteřin, jelikož téhle skupině není svaté vlastně nic. A i když to na první pohled může z dálky ještě před poslechem vypadat jako něco ortodoxního, při samotné muzice člověk ne zrovna malou část desky přemýšlí, jestli to označení black metal není náhodou vtip…

Konkrétní skladby vezmeme spíše heslovitě, protože popisovat, co všechno se tam děje, vážně nemá cenu a vlastně si ani nejsem jistý, jestli bych to dokázal. Původně jsem tedy chtěl pouze zmínit názvy tří songů, které mě osobně zaujaly nejvíce, jenže když jsem začal s výběrem, zjistil jsem, že nezvládnu ani to. Celý střed nahrávky – tedy “La bêche et l’épée contre l’usurier”, “Niquez vos villes”, “Le clebs noir de Pontgibaud”, “Ode” a “La blonde” – je totiž naprosto výborný a každý song je absolutně skvělý, nabízí extrémně silné momenty, netradiční nápady a nechybí mu nemalý moment překvapení. Ovšem zbývající “La retour de la peste” (která plní spíše funkci vygradovaného intra), “Démonarque” a “Moins trente degrés Celsius” jsou také výtečné, jen o kousek méně dobré než zbytek a minimálně “Moins trente degrés Celsius” rovněž nabízí pár úžasných motivů.

Peste noire

Co dodat víc? “L’ordure à l’état pur” sice překonáno nebylo, ale i tak je “Peste noire” deskou, jakou může Frantíkům drtivá většina jakýchkoliv jiných kapel jen tiše závidět, protože se jedná o ojedinělé dílko, které fantastickým způsobem balancuje kdesi na hranici ironie a vážnosti. Ve výsledku se tak jedná o parádní avantgardní kus, který musí položit na lopatky kohokoliv, kdo k hudbě přistupuje s otevřenou myslí. Přesně tak totiž podle všeho smýšlejí i samotní Peste noire nad svou tvorbou a i díky tomu ukazují, že i dnes lze stále tvořit muziku, jaká se hned tak neslyší…


Alizée – 5

Alizée - 5
Země: Francie
Žánr: french pop
Datum vydání: 25.3.2013
Label: Sony Music

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zná ji asi každý, kdo se okolo přelomu tisíciletí nachomýtl k nějakému hudebnímu TV pořadu. Půvabná Korsičanka Alizée tehdy kradla spánek statisícům pubertálních mladíků a mnozí z nich by i po letech uznali, že pro ni mají slabost. Tohle šílenství je sice už třináct let stará historie, jenže Alizée na rozdíl od různých jiných bývalých teen hvězdiček stále zpívá a letos v březnu navíc přišla s pátou řadovou deskou, takže se nabízí otázka – žije jen ze zašlé slávy, nebo má stále co říct i hudebně?

Popravdě, krom kultovní klipovky “Moi, Lolita” jsem celé ty roky milou Alizée okázale ignoroval a dokonce netušil, že vůbec ještě zpívá. Proto nevím, jestli je to vývoj a nebo snad sledování trendu, který se v posledních letech docela rozmohl, každopádně deska “5” místy dost výrazně připomíná klasický french pop i další žánry, které frčely v padesátých a šedesátých letech. Je tam toho dost. Místy vyloženě surf rocková kytara, jindy skoro až šansonová vokální linka, decentní a nekomplikované bicí nebo umírněné smyčce na pozadí… “5” je zkrátka jedno velké retro a ještě že tak, protože tahle poloha Alizée evidentně sluší.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že “5” je album co song, to hit, ale na druhou stranu je fakt, že deska neobsahuje ani jednu skladbu, která by se mi vyloženě nelíbila. Samozřejmě, někde se zadařilo méně a jinde zase více, ale i tak je “5” vyrovnaným počinem, ze kterého tu a tam vyčnívají skvělé kousky jako “10 ans”, “Le dernier souffle” nebo “Si tu es un homme”. Deska navíc těží z perfektně srozumitelné francouzštiny a pochopitelně také příjemného vokálu samotné Alizée. Jistě, už jí není patnáct a její hlas zní jinak, dospěleji, ale zpívat rozhodně nezapomněla.

“5” je nesmírně sympatické dílko a komu není pop úplně proti srsti, jeho poslechem určitě nic nezkazí. V záplavě místy dost křečovitého modernismu jde o příjemné pozastavení a Alizée mě jeho prostřednictvím jasně přesvědčila, že i třináct let od debutu stále umí nabídnout hodnotný materiál.


Fir Bolg – Towards Ancestral Lands

Fir Bolg - Towards Ancestral Lands
Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.6.2013
Label: Schwarzdorn Production

Tracklist:
01. Intro
02. Behind the Great Oppidum
03. Blood Heritage
04. Banshees
05. King of Wallachia
06. Strong Old Megalith
07. Final Battle on the Frozen Lake
08. Mag Tuired
09. Dun Aengus

Hodnocení:
Ježura – 6,5/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Fir Bolg je kapela nebo spíš projekt z jižní Francie a jeho jediný stabilní člen Dagoth skrze něj ventiluje svoji posedlost keltskou kulturou a historií ve formě black metalu. Nalijme si čistého vína – obzvláště v poslední dekádě to není nikterak ojedinělý fenomén, ale na druhou stranu je fakt, že podobné jednočlenné projekty nezřídka kdy produkují hudbu, která patří k tomu nejlepšímu, na co se dá v daném žánru narazit. Co se prvního dojmu týče, Dagothovi navíc hraje do karet jeho francouzský původ, protože jak známo, black metal francouzské provenience si v obeznámených kruzích dovedl svou jedinečností vybudovat takřka neotřesitelnou pozici. Dovede z toho však deska “Towards Ancestral Lands” vytěžit dostatek kvalit? Na to se pokusím odpovědět v následujících řádcích.

Tak předně, ačkoli je “Towards Ancestral Lands” přese všechny pohanské vlivy vlastně dost čistý black metal, není to rozhodně žádná garáž. Produkce je perfektně čitelná, ale přesto přirozená a dostatečně špinavá, a to je pro pagan blackovou desku prakticky ideální stav. Při takové konstelaci pak kvalita “Towards Ancestral Lands” závisí prakticky výhradně na tom, jestli pro ni Dagoth dovedl složit dostatečně dobrý materiál, jenže právě tohle je kamenem úrazu, se kterým se deska potýká… Tedy, abych byl fér, on to není kdoví jaký balvan, spíš takový kámen, který ještě udržíte v jedné ruce, ale už to není moc pohodlné. “Towards Ancestral Lands” na mě zkrátka dělá dojem, jako by ho složil někdo, kdo sice umí přijít s dobrým nápadem, ale na to, aby se z toho vyklubal skutečně působivý výsledek, mu chybí zejména více takových nápadů a dost možná také dostatek zkušeností s komponování.

Jak to funguje v praxi? Asi tak, že to člověk poslouchá a říká si, že to není špatné, ale doufá, že několik dalších poslechů odhalí něco, co by ospravedlnilo prohlášení, že jde o skutečně dobrou muziku se vším všudy. Jenže poslechy míjí a kýžené něco se stále nedostavuje, takže místo očekávání nakonec nastupuje otrava. Větší část kytarových partů, které celou desku určují, se potácí někde na pomezí poslouchatelné vaty a opravdu dobré muziky s občasnými přesahy na obě strany spektra. Vnitřní kontinuita skladeb a návaznost jednotlivých motivů sice fungují na úrovni, ale právě některé motivy jsou vyloženě primitivní, obehrané až hrůza a celkový dojem dost degradují. Vcelku v pohodě působí různé akustické vložky, které spolu melodickými vyhrávkami a celkovou melodikou pomáhají zdůrazňovat pohanský charakter alba, ale ani tady nehledejte žádný extra trhák, protože ačkoli tato složka patří k tomu lepšímu, co “Towards Ancestral Lands” nabízí, pořád nejde hovořit o něčem, co by její úroveň nějak drasticky zvedalo nebo snad obstálo samo o sobě.

Skutečně hodnotné aspekty desky je tedy zapotřebí hledat v jejích konkrétních momentech a tady už se přeci jen dá něčeho dobrat. V paměti si mi sice usadil akorát refrén k “Behind the Great Oppidum”, ale napříč albem je toho rozhodně víc. Nejvyšší koncentrace takových momentů se mi zdá být přítomna v circa první polovině desky a pak v samém závěru, kde skladby “Mag Tuired” a “Dun Aegnus” přeci jen přináší víc radostí než strastí. A z těchto fragmentů je jasně znát, že to jde, když se chce, takže mi přijde jako velká škoda, že je album jako celek tak rozmělněno značně nevýrazným materiálem, který na sebe poutá většinu pozornosti.

Ačkoli se celá recenze nese v kritickém tónu, “Towards Ancestral Lands” vážně není špatné album, jen se potýká se skutečností, že celkově vzato není ani vyloženě dobré, a proto je dost dobře možné, že mu trochu křivdím, jelikož jsem čekal víc. Přesto ale patří k žánrovému nadprůměru a takovou známku také dostane. Pokud do budoucna nemá zůstat u jediné řadovky, která jméno Fir Bolg ponese, příště rád zjistím, jestli Dagoth úroveň své tvorby pozvedl, protože přese všechny výhrady, které k “Towards Ancestral Lands” mám, je to dílko svým způsobem sympatické, a i když si ho už asi dobrovolně nepustím, obsahuje prvky, které by stály za rozmnožení a zintenzivnění. Nezbývá tedy než doufat, že tak pan kapelník skutečně učiní. Pokud se tak stane, mohlo by to být velmi zajímavé.


Další názory:

Já osobně jsem čistě podle obálky upřímně očekával, že samotná muzika bude spíše o hodně folkovější, ale “Towards Ancestral Lands” je v konečném důsledku vlastně čistokrevný black metal s trochou pohanského nádechu. Ani náhodou se nejedná o něco nějak zvlášť unikátního, spíš je to takový standard, jak po stránce skladatelské, tak i co do atmosféry, místy je hodně cítit, že Dagoth, jediný člen Fir Bolg, možná až trochu okatě cituje žánrové velikány (dost pravděpodobně své vzory), například z takové třetí “Blood Heritage” páchnou Immortal na sto honů a jen těžko se dá neslyšet, odkud Dagoth minimálně v případě tohoto kousku čerpal. Ve výsledku ale nic z toho vůbec nevadí, protože “Towards Ancestral Lands” je hodně fajnová deska i tak, velice příjemně se poslouchá, a ačkoliv nenábízí nějaký extrémně hluboký intelektuální prožitek, pořád má na to, aby pár těch poslechů docela solidně zabavila. Nic výjimečného, ale poctivá a slušná práce, která svojí úroveň zcela jistě má.
H.