Archiv štítku: FRA

Francie

Gojira – L’enfant sauvage

Gojira - L'enfant sauvage
Země: Francie
Žánr: progressive groove / death metal
Datum vydání: 26.6.2012
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Explosia
02. L’enfant sauvage
03. The Axe
04. Liquid Fire
05. The Wild Healer
06. Planned Obsolescence
07. Mouth of Kala
08. The Gift of Guilt
09. Pain Is a Master
10. Born in Winter
11. The Fall
12. This Emptiness [bonus]
13. My Last Creation [bonus]

Hodnocení:
Kaša – 8/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kdo by to byl řekl, že z nenápadné francouzské kapely, která v roce 2003 překvapila povedeným albem “The Link”, se po necelé dekádě stane asi největší naděje současné tvrdě metalové scény, jejíž alba jsou právem považována za jedny z nejočekávanějších v daném roce. Gojira je krásným důkazem toho, že to jde i bez masivní reklamní masáže vydavatelství, které kapelu sere na každou druhou stránku magazínů, a bez slepého následování trendů, které zrovna hýbou světem. Právě za skoro až skromný přístup a image, kterou si kolem Gojira buduje, je mi kapela velice sympatická. Za jejich úspěchem není nic jiného než tvrdá práce a především pak kvalita studiových zářezů. Jak už to tak bývá, je potřeba i troška toho štěstíčka, které si Gojira vybrala, když v roce 2008, tehdy ještě relativně neznámého zpěváka/kytaristu Josepha Duplantiera naverboval Max Cavalera do svého projektu Cavalera Conspiracy. Metalová obec se najednou začala zajímat, kdo že je ten týpek, který svými vokálními výpady posouval debut “Inflikted” zmíněného projektu o třídu výš. Ne, že by se po tomto angažmá kariéra Gojiry otočila o 180°, ale začalo se o ni zajímat víc lidí a to je dobře, protože tahle parta si to zaslouží.

“L’enfant sauvage” (v překladu “Divoké dítě”) vychází čtyři roky po poslední studiovce “The Way of All Flesh”. Na novém albu si Gojira udržují svoji vysoce nasazenou kvalitativní laťku, a přestože se jim nepodařilo ji tentokrát přeskočit, tak se nejedná o žádný debakl. “L’enfant sauvage” je dobré album, které v sobě skýtá tolik nápadů a zajímavých momentů, že jiní by si s tím vystačili na dvě až tři desky. Přestože se skladby trošku zpřehlednily, tak se podařilo ponechat je přikryté progresivně-agresivním hávem, jak to umí snad jen tihle žabožrouti z Bayonne. Přiznám se, že po několika prvních posleších jsem byl mírně zklamaný, protože v pořadí již páté studiové album nepůsobí tak překvapivě a rozmanitě jako “From Mars to Sirius”, ani intenzivně jako “The Way of All Flesh”, ale na druhou stranu se nedá říct, že by to byla deska nudná a nezajímavá. S přibývajícími poslechy “Divoké dítě” v mých očích jen rostlo.

Deska je napěchovaná ostře řezanými a neprostupnými riffy, brutálními bicími a agresivním zpěvem Joe Duplantiera, který disponuje velice charismatickým a rozpoznatelným vokálem, s nímž občas dokáže zabrousit i do atmosferičtějších poloh, a nespadá tak do škatulky klasického tuctového řvouna. Hned na první poslech je zřetelné, že “L’enfant sauvage” je o něco přístupnější než předchozí řadová alba, a jak jsem tento fakt ze začátku Gojiře spíše vytýkal, tak s postupem času si člověk uvědomí, že se borci prostě vyvíjí. Je nutné říct, že přes proklamovanou přístupnost jsem i po několika posleších zaznamenal momenty, které mi unikly, a dokázal jsem si najít nové překvapivé okamžiky, což je vždycky příjemné zjištění, “L’enfant sauvage” se jen tak neoposlouchá.

Hned úvodní energická “Explosia” je úderná jak hrom. Zabijácký riff a parádní práce bubeníka Maria Duplantiera, jehož hra mě i po mnoha posleších nepřestává vyvádět z úžasu, jsou hlavní devízou nejen této skladby. Takhle talentovaný bubeník se jen tak nevidí, jeho hra není nějak exhibicionistická, spíše bych ji označil jako údernou a agresivní, přesně padnoucí. Titulní song “L’enfant sauvage” byl uvolněn v předstihu jako klasická ochutnávka a docela chápu, že se sáhlo právě po této skladbě. Přece jen, zapamatovatelný kytarový motiv, který celou píseň provází, je chytlavý a přesto dostatečně brutální. Nejen díky němu skladba šlape jak hodinky a klidně bych ji označil jako jeden z vrcholů stejnojmenného alba. Totéž platí i pro “The Axe”, která se do paměti zaryje hned na první poslech a jistě se s ní stane koncertní tutovka. Ta je důkazem, že Duplantierovci jsou schopni složit i dost melodický song, který nepůsobí jako kompromis a pořád šikovně drtí všechny kosti v těle.

Nemá cenu rozebírat skladbu po skladbě, protože to je opravdu na dlouho, vezmeme-li v potaz, že se v nich toho děje víc než dost, ale jako celek má “L’enfant sauvage” jedno obrovské plus. Jednotlivé skladby jsou dost vyrovnané a vytváří dojem ucelené nahrávky, nikoli desky poskládané z jednotlivých položek. Druhá půlka alba obsahuje několik překvapivých momentů a nepřipustí, aby se na mysl vkrádal pocit nudy a jednotvárnosti. Příkladně “The Gift of Guilt” je díky své rozmanité kytarové lince asi tou nejzajímavější písní na albu. “Born in Winter” posouvá hranice tvorby Gojiry zase o kus dál. Téměř po celou dobu se nese v klidné atmosféře za přítomnosti melodického vybrnkávání, poklidných bicích a umírněného vokálu, ve druhé půlce skladby se sice zavelí k mohutnému finiši, ale ten nepůsobí příliš rušivě a dalo by se říct, že Gojira má s touto skladbou na svém kontě i nějakou tu “polobaladu”. Na úplně závěr si kapela připravila utahanou “The Fall”, ve které se jako noc a den střídají klidnější a agresivní pasáže, jako by se nechumelilo.

Není moc věcí, které by se “L’enfant sauvage” daly vytknout. Přestože jsem si našel dvě skladby, které v rámci diskografie Gojiry zapadnou a moc mě neberou, tak je to album velice vyrovnané a kvalitní. Tahle banda je tady pro všechny, kdo má zájem o agresivní, moderní a chytrou metalovou hudbu, která se za pár let může stát základním stavebním kamenem pro další generace kapel. I když mám “L’enfant sauvage” za album, které svým dvěma předchůdcům dýchá na záda, tak dýchá z dost krátké vzdálenosti, takže nadprůměrné hodnocení je jistě na místě.


Další názory:

Vezměte všechny groove metaly, různé něco-core záležitosti a podobné věci, smíchejte je dohromady a hulvátsky nazvěte třeba moderním metalem – získáte velice málo OPRAVDU dobrých skupin, jejichž muzika je vážně inteligentní a má nějakou hloubku. Francouzská bestie Gojira však mezi takové rozhodně patří a rozhodně nebudu přehánět, když prohlásím, že stojí na samém kvalitativním vrcholu této scény. Novinka “L’enfant sauvage” možná v tomto ohledu není zas až tak průkopnická jako předcházející desky “From Mars to Sirius” a “The Way of All Flesh”, nic to však nemění na tom, že i touhle nahrávkou Gojira pohřbívá drtivou většinu žánrové konkurence (stylové dílčí rozdíly ponechme nyní stranou) hluboko pod zem. Mě osobně album neskutečně baví, je plné výtečných, v některých momentech dokonce i naprosto famózních nápadů a má toho hodně co říct i po mnoha posleších. A navíc vzhledem k tomu, jak moc svou konkurenci převyšuje, neváhám se “L’enfant sauvage” alespoň částečně odměnit velmi vysokým hodnocením. Pokud bych měl zvolit nějaké konkrétní vrcholy, asi bych jmenoval výtečné “The Axe” a “The Gift of Guilt”, nicméně ani zbylé songy nezaostávají. Jen škoda poněkud nevýrazného přebalu…
H.


Nightmare – The Burden of God

Nightmare - The Burden of God
Země: Francie
Žánr: heavy / power metal
Datum vydání: 18.5.2012
Label: AFM Records

Tracklist:
01. Gateways to the Void
02. Sunrise in Hell
03. The Burden of God
04. Crimson Empire
05. Children of the Nation
06. The Preacher
07. Shattered Hearts
08. The Doomsday Prediction
09. The Dominion Gate (Part III)
10. Final Outcome
11. Afterlife

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – 7/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dobře, začnu pěkně od podlahy, a to, tím, že francouzští Nightmare mi přes třicet let jejich tvorby říkají pramálo, a proto by asi nebylo správné začít s jakýmkoliv rozborem jejich historie. Vlastně jsem se při výběru téhle recenze řídila opět jen svou vlastní logikou. Já osobně věřím, že když už nevíte podle čeho vybírat, vždy vám pomůže přebal alba. Málokdy se mi stalo, že by nenaznačoval samotnou hudbu a kapela se tím vždy snaží něco říct. A zatímco předchozí obaly od Nightmare bych asi pro jejich nádech sci-fi zvažovala déle, “The Burden of God” mi samo o sobě přišlo jako detailně provedené fantasy, a tak moje zvědavost zase přebila skepsi ze heavy či power metalových kapel.

Asi jistě chápete, že bych to nepsala do úvodu, kdybych podle svého názoru opět neměla pravdu. Při poslechu intra na mě přišel trochu divný a zmatený pocit, i přestože samotný obal mi něco naznačoval. Popravdě se mi tak nějak začínalo zdát, že nikde nepadlo slovo “symfonický”. Za “Gateways to the Void” by se žádná symfonická kapela totiž nemohla stydět a už to dělá z těchto Francouzů něco, co má u mě šanci. Je to velice zajímavý prvek celého alba a ještě zajímavější je, s jakou jistotou a lehkostí přechází v “Sunrise in Hell”, i když tahle skladba je zase úplně jiného soudku. Z toho soudku, který byste prostě očekávali. To je přesně to “klišé”, které by každému přišlo na mysl. Zase něco, co svým provedením, svým nápadem a samotnými kytarovými sóly řekne na rovinu, o co tu jde. Dobře zavedená kapela, která podává svoje výkony v rámci žánru a většinou na tom není moc poznat jakékoliv změny v sestavě a často ani časové posuny. Všechno zní dobře a samozřejmě. A to se nebavím o klasických a chytlavých textech.

A chápejte, to může být plus i mínus zároveň, “The Burden of God” je jedna deska z mnoha. Mluvím z mnoha těch kvalitních a slušných desek, které v tomhle žánru jsou. Jo Amore má barvu hlasu přesně takovou, jakou má mít a jakou byste očekávali. Ať už jakkoliv pěknou a líbivou. A už skončím s tím slovem “očekávali”, už ho bylo dost. Zaměřme se na to, co čeří vodu, protože hlas zpěváka ani kytarová sóla, jak už jsem říkala, to nejsou. Nešťastně řečeno, pro mě je jediným oživením právě to, co z žánru vybočuje. Ať už se jedná o intro, které mě, jak už jsem řekla, ze začátku spíše mátlo. Ale je to něco, co dodává tomu albu alespoň malý punc nezapomenutelnosti. Druhou zajímavě znějící skladbou je “Children of the Nation”, protože opět nevypadá jako klasický heavy metal a dají se v ní najít nějaké ty pasáže, které si člověk zamiluje. Hned za ní následuje “The Preacher” a společně tvoří jakési silné srdce celého alba. “The Preacher” jasně ukazuje, že Nightmare záměrně tak trochu slévají téma sci-fi a fantasy, tak trochu záměrně si hrají s tím, že s historicky znějícím úvodem na albu žije v symbióze něco, co zní značně apokalypticky a to je podle mě to silné a hezké, protože to přináší do té staré a časem ohlodané pouště nový vítr. Škoda, že se ten vítr nerozšířil v po celém albu. Protože začátek, prostředek a konečně i konec zastoupený songem “Final Outcome” nakonec nezní vůbec k zahození.

Myslím si, že pro dnešek to nechám takhle a vynesu rozsudek. Tomuhle albu se technicky nedá nic vytknout, až na to, že z poloviny je to jakási “klasika”, která si sice nezadá s nikým a s ničím, ale ani neohromí. A díky Bohu za momenty, které vybočují z řady otřepaných myšlenek, které se znají být důvěrně známé. Nightmare, jako většina kapel žánru, nikoho neurazí. To je pro mě problém a dala bych 6,5, ale nutno říct, že ty zajímavé momenty byly opravdu silné, takže jsem s hodnocením popolezla ještě trochu výše.


Další názory:

Určitě se nedá tvrdit, že by “The Burden of God” bylo zlé, to rozhodně ne, ale na druhou stranu francouzští Nightmare ani v nejmenším nepřinášejí cokoliv nového nebo alespoň pamětihodného do přeplněného heavy/power žánru. Deska příjemně ubíhá, hezky se poslouchá a osobně s ní nemám sebemenší problém, naopak, kdybyste se mě zeptali, řekl bych vám, že je to velice solidní práce, ale zeptejte se za nějaký ten měsíc a s největší pravděpodobností si vůbec nevzpomenu, která bije. Poslechem “The Burden of God” rozhodně nic nezkazíte, ale na druhou stranu, když album neuslyšíte, rozhodně se nebude dát tvrdit, že byste vyloženě o něco přišli. Je možná docela škoda, že novinka Nightmare takhle ve výsledku působí, jelikož některé skladby se opravdu povedly, zejména střed alba je silný – viz “Children of the Nation” a “The Preacher”, které mají opravdu dobré refrény. Jinak ale platí to, co už bylo řečeno výše – slušná, ale nikterak výjimečná záležitost.
H.


Eths – III

Eths - III
Země: Francie
Žánr: metalcore
Datum vydání: 6.4.2012
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Voragine
02. Harmaguedon
03. Adonaï
04. Gravis Venter
05. Inanis Venter
06. Sidus
07. Proserpina
08. Hercolubus
09. Praedator
10. Anatemnein

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Metalcore je velmi populární žánr, a jak už to tak bývá, co je populární, toho je moc a podstatné procento tvoří pěkná lejna, což zvlášť zde platí na každý pád. A přesně tohle je důvod, proč jsem svoji averzi k metalcoru nikdy neskrýval. Jenže jak známo, výjimky potvrzují pravidlo a Francouzi Eths jsou právě tou pověstnou výjimkou.

Určitě to znáte, metalcorových kapel jsou čtyři pytle, povětšinou se v nich realizují ulízaní hošíci v úzkých džínečkách, kteří ze sebe dostávají rozličné hrdelní zvuky, a když zapějí čistě, jednomu by zaplála čepice, jak je to teplé. Krom toho to zní povětšinou naprosto stejně, a ať dumám sebevíc, nenabízí to nic, co by stálo za ohlédnutí, neřku-li za poslech. Eths na to jdou jinak. V nekonečné záplavě dokonale zaměnitelných kapel totiž krutě bodují vlastní tváří, která na tomhle poli působí jako živá voda. A jak toho dosáhli? Tak především s mikrofonem operuje slečna, která v hrdle skrývá nejen totální growlové inferno, ale také hlásek, který balancuje na pomezí přívlastků andělsky nevinný a lascivně přitažlivý. A že je na ni velmi příjemný pohled, to je jen takový milý bonus navrch. Jenže originalitu neudělá jenom pohledná holčina za mikrofonem, i kdyby jí to zpívalo sebelépe. Candice Clot se totiž o zásluhy na jedinečné tváři kapely dělí rovným dílem s celkovým soundem, který je velmi temný, uvěřitelný a dovedu si živě představit, že je pro některé strastmi života pronásledované jedince zhudebněním jejich trápení. Platilo to i o předchozích počinech a novinka s názvem “III” to nejenže potvrzuje, ale posouvá ještě o kousek dál…

Jak vypadá gró alba, to jde odhadnout bez větší námahy. Hluboko posazené metalcorové kytary se vším typickým žánrovým výrazivem, nad kterými probíhá vokální bouře zmiňované frontwoman, kterou místy doplní kytarista Stéphane, aby si mohla odpočinout, nebo oblažit posluchačovo ucho nějakým tím čistým partem. Vedle těchto nezbytností ale album oplývá spoustou atypických detailů, které jej posílají ke hvězdám. Tak řekněte, koho by napadlo ozvláštnit metalcorovou skladbu sice klávesovým, ale jinak veskrze klasicky působícím finále? Nu-metalový a takřka rapovaný řev na pozadí refrénu “Inanis Venter” je také velmi osvěžující, industriální finiš “Hercolubus” jakbysmet a mohl bych pokračovat. Jsou to drobnosti, ale když se poskládají dohromady se základem, je to skvělé, obzvlášť když i ten základ stojí za to. Oba kytaristé na desku při zachování metalcorového charakteru nasázeli nejen výborné riffy, které člověka nutí vstát a začít pařit, ale i monotónní kytarové pasáže, jež působí skvělým dojmem. Ani basák s bubeníkem nezaháleli a rytmy přichystali velmi pařbotvorné… Všechno to prostě šlape jako švýcarské hodinky a má to vážně náboj. Jak to ti lidé dělají, to opravdu netuším, každopádně jim to žeru i s navijákem.

Hlubší rozbor si rozhodně zaslouží i projev dámy za mikrofonem, sličné Candice. Jak už jsem říkal, tak pokud jde o growling, dovede z hlasivek vyloudit velice vydařené zvuky. To ale dovede kdekdo, takže trochu zajímavější je v tomto případě její čistý vokál. Candice totiž jeho prostřednictvím zvládá v mžiku oka pozvednout posluchače nad ten kytarový a growlovaný marast bez přeháněním krásným, chytlavým, ale přesto neokoukaným a nápaditým refrénem nebo atypickým závěrem (viz “Hercolubus”). Krom toho si také osvojila umění velmi sugestivním způsobem posílit atmosféru celé skladby respektive alba třeba emotivním mluveným slovem, dramaticky zrychleným dechem a dalšími drobnostmi, které sype z rukávu napříč celým albem, a to je jedině dobře, protože právě takovéhle vkusně a efektivně zakomponované drobnosti pomáhají přetvořit dobrý základ na umělecké dílo.

Jak to tedy funguje dohromady? Nač to protahovat, funguje to skvěle. A to dokonce tak skvěle, že mi z celkových deseti skladeb nejsou úplně po chuti pouhopouhé dvě, přičemž zbylých osm tenhle menší a dost možná zcela subjektivní nedostatek více než vyvažuje a v záplavě ostatních pozitiv už se jeví jako zcela marginální. Jedním takovým veskrze pozitivním prvkem, o kterém jsem zatím mlčel, je jazyk, ve kterém jsou psané texty. Bohudík padla volba na rodnou francouzštinu, a i když je možné album sehnat i v částečně poangličtělé verzi, rozhodně upřednostňuji tu komplet francouzskou. Francouzština totiž nejenže přidává Eths na originalitě, ale v jejich podání zní naprosto fantasticky, což ovšem není žádné překvapení pro nikoho, kdo s tímhle jazykem kdy přišel trochu blíže do styku. Už sama o sobě má totiž nezaměnitelný drive, který se k podobně rytmické hudbě perfektně hodí, a právě “III” je toho dalším důkazem. A co víc, francouzština dodává albu na celistvosti a pospolitosti, která je tak výrazná, že to skoro vypadá, jako by se skrze “III” proplétal nějaký koncept. Tady bohužel nemohu sloužit, protože francouzsky už jsem dávno zapomněl a internet mi moc nepomohl, každopádně celková stylizace, grafika alba, náplň klipu k songu “Adonaï” a další aspekty… všechno to k sobě tak nějak pasuje, takže bych byl docela překvapený, kdyby to byla jen shoda náhod.

Jak to tak vypadá, nejnovějším počinu Eths není prakticky co vytknout. Že se mi nezalíbily dvě skladby, to je vedlejší, protože v tom přívalu pozitiv tohle negativum bledne až do ztracena. “III” je mimořádně silné album, které jen potvrzuje, že vzniklo v dílně vynikajících muzikantů. Je plné nápadů, přetéká nezaměnitelnou atmosférou, je návykové a posluchače prostě baví – jak v krátkodobém, tak v dlouhodobém horizontu. Sice to neznamená, že Eths nemají co vylepšovat, ale myslím to smrtelně vážně, když říkám, že pokud na nějakém dalším počinu tenhle prostor pro zlepšení využijí, bude to nehorázná bomba a dost možná album, na které budou přísahat další generace. Proč taky ne, když už “III” strká do kapsy 90 % veškeré žánrové konkurence. Poučení na závěr? Jestli jste alespoň trochu metalcore-pozitvní, zvedněte se, upalujte do nejbližšího obchodu s muzikou a “III” si kupte. A pokud k metalcoru chováte obdobné antipatie jako donedávna já, třeba zjistíte, že i v hnoji se dají najít drahokamy…


Další názory:

Pokud čtete Sicmaggot pravidelněji a máte slušnou paměť, možná si vzpomenete, že jsem se tu už nejednou vyjadřoval poněkud nelichotivě o žánru metalcore, protože drtivá většina kapel v něm zní naprosto neosobně, takřka totožně, vlastní ksicht žádný… ale vždy jsem dodával větičku ve smyslu: čest výjimkám! Člověk už by si mohl začít myslet, že ty výjimky jsou spíš jakési neexistují mýty, ale chyba lávky! Tady máte jasný důkaz toho, že existuje metalcore, který se mi nejen “pouze” líbí, ale který považuji za naprosto excelentní – Eths. Tito Francouzi totiž mají přesně to, co naprosté většině žánrových skupin chybí – vlastní zvuk (ten je zčásti jistě daný i sympatickou zpěvačkou Candice, jejíž hlas obecně patří k tomu nejzajímavějšímu na “III”), ojedinělou náladu a nevšední atmosféru (kdo by to byl do tohohle stylu řekl!), výborné a variabilní nápady, díky nimž vás deska nepřestane bavit čtyřech, pěti písničkách. Vsadil bych svoje boty na to, že v tom má částečně prsty i jejich původ, protože mnoho francouzských kapel disponuje specifickým soundem, ale to už jen spekulace. Hlavní je fakt, že “III” je výtečná deska, jež nemá jedinou slabší píseň a která baví i po několika desítkách poslechů. A pak že to nejde!
H.


Les discrets – Ariettes oubliées…

Les discrets - Ariettes oubliées...
Země: Francie
Žánr: post-rock / shoegaze / blackgaze
Datum vydání: 10.2.2012
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
CD 1:
01. Linceul d’hiver
02. La traversée
03. Le mouvement perpétuel
04. Ariettes oubliées I: Je devine à travers un murmure…
05. La nuit muette
06. Au creux de l’hiver
07. Après l’ombre
08. Les regrets

CD 2:
01. Le souffle froid
02. Ariettes oubliées II: Il pleure dans mon cœur…
03. L’échappée

Hodnocení:
Zajus – 7,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Les discrets jsou často srovnávání s Alcest, a byť bych se tomuto zvyku rád vyhnul, je to v podstatě nemožné. Obě kapely mají totiž společnou minulost a v jistém ohledu i současnost. Kapela Amesoeurs, ve které se členové obou výše zmíněných kapel setkali, se v roce 2009 rozpadla a za sebou zanechala jen jedno dlouhohrající album. Kytarista a zpěvák Neige i basák Fursy se tak vrátili ke svým domovským kapelám. Jak jistě tušíte, v prvním případě šlo o Alcest a v druhém o Les discrets. Jedině bubeník Winterhalter dodnes působí v obou přeživších formacích. V roce 2009 ještě kapely vydaly společný split, dále se však jejich historie rozdělila. O rok později vyšla prvotina Les discrets, “Septembre et ses dernières pensées”, která vyvolala v užších kruzích poměrně nadšené reakce, ovšem do povědomí širší hudební veřejnosti se nedostala. Nyní Les discrets přicházejí s druhým albem “Ariettes oubliées…”, jen měsíc po rozpačitě přijatém “Les voyages de l’âme” kolegů Alcest..

Žánrově se zde pohybujeme ve vlnách post-rocku, ovšem s velkým vlivem black metalu, který zde ovšem explicitně vlastně nikdy nezazní. Často se pro tuto směs používá škatulka blackgaze, ovšem není nutné zavádět nové termíny, když si vystačíme se starými. Stejně jako na předchozím albu (a stejně jako na albech Alcest) zde hlavní roli hrají náladotvorné melodie a uhrančivá atmosféra. Ačkoliv se opravdu může zdát, že obě kapely tvoří velmi podobnou hudbu, ve skutečnosti jde jen o podobné výrazové prvky, zatímco obsah je zcela jiný. Hudba Alcest je jemná a uklidňující, zatímco Les discrets tvoří mnohem temnější skladby. To vám ostatně prozradí již úvodní intro “Linceul d’hiver”. Jedním ze základních prvků alba je vrstvení kytar přes sebe (z nichž jedna z nich má téměř vždy jakýsi akustický nádech), což vytváří krásné snové plochy, ve kterých se melodie ztrácí a zase objevují. Někdy se ovšem opakování jediného motivu stane takřka otravným, což je bohužel příklad jinak skvělé skadby “Le mounvement perpétuel”.

Typicky black metalové momenty na albu v podstatě nenalezneme. Stejně jako na předchůdci uslyšíme jen čisté vokály, řev by se ovšem ani do těch nejrychlejších momentů stejně nehodil. Zde se opět nabízí paralela k Alcest, kteří řev využívají vcelku pravidelně a vkusně. O zpěv se u Les discrets stará Fursy a z čistě subjektivního hlediska mi jednoduše nesedí. Když se ovšem snažím najít důvod proč, jednoduše nemám šanci na úspěch, a tak zde bude nejlepší nechat posouzení přímo na vás. Mnohem méně prostoru než Fursy dostala Audrey Hadorn, což je velká škoda, protože její hlas se mi zdá naopak mnohem sympatičtější.

Byť recenze může dosud vyznívat spíše negativně, pravdou je, že si poslech alba velmi užívám. “Ariettes oubliées…” totiž nejlépe funguje jako celek. Ve snaze rozebrat ho do recenze tak nacházím samé vady, které však ve skutečnosti nehrají žádnou roli. Zasadit do slov náladu, jemné melodie kytar i zpěvu či způsob, jakým album plyne ze skladby do skladby, jednoduše není možné. Tentokrát tak musím bližší prozkoumání nechat na vás.

Kromě základních osmi skladeb obsahuje limitovaná edice i tři bonusové na druhém disku. Z nich nejzajímavější je poslední “L’échappée”, což je vskutku povedená akustická verze stejnojmenné skladby z debutu kapely. Důležitou roli v tvorbě Les discrets hraje i grafická stránka a na tu je radost se dívat. Ne nadarmo je Fursy výtvarník a autor několika povedených obalů. Rozhodně tak album doporučuji do sbírky, pokud vám snad digitální verze nestačí. Bohužel vše má své meze, a tak v porovnání s “Septembre et ses dernières pensées” novinka neobstojí. Je to sice krásné album, ovšem na skvělého předchůdce nemá. Odpověď na otázku “proč?” vám ovšem dát nedokážu.


Další názory:

Komu podobně jako mně přijdou Alcest jako spíše nudná a přespříliš přeceňovaná záležitost, ten by měl sáhnout po alternativě v podobě dalších Francouzů Les discrets. Ve své podstatě se jedná o podobnou post-záležitost se zasněnou náladou, ale tam, kde Alcest sázejí pouze na jednolitou atmosféru a nedokáží se vymanit z omílání toho samého dokola, přihazují Les discrets k nádherné atmosféře navíc ještě spoustu úžasných momentů a v rámci mezí i oživující rozmanitost. Výsledek? Na rozdíl od “Les voyages de l’âme” je “Ariettes oubliées…” nahrávkou, která nenudí ani na chviličku, ba právě naopak svému posluchači dává dostatek momentů pro to, aby si o ní myslel jen to nejlepší. Chcete jeden příklad za všechny, který je jen zrnkem písku v moři? Dobrá, žádný problém… jmenoval bych třeba skladbu “Le mouvement perpétuel” s kouzelnou ústřední melodii – absolutní skvost! Jedinou slabinku “Ariettes oubliées…” bych viděl možná trochu paradoxně v obálce, který je sice sama o sobě rovněž výtečná, ale na neskutečně famózní malbu z debutu “Septembre et ses dernières pensées” bohužel nemá. Jinak ovšem novince Les discrets nemám vlastně co vytknout. Líbí se mi – a to opravdu hodně…
H.


Blut aus Nord – 777 – The Desanctification

Blut aus Nord - 777 - The Desanctification
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 11.11.2011
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Epitome VII
02. Epitome VIII
03. Epitome IX
04. Epitome X
05. Epitome XI
06. Epitome XII
07. Epitome XIII

Hodnocení:
H. – 10/10
Ellrohir – bez hodnocení

Odkazy:
facebook / bandcamp

Ono to není zas tak dávno, co tu proběhla recenze na počin s prapodivným názvem “777 – Sect(s)” od francouzských mistrů avantgardního black metalu Blut aus Nord. Dokonce to bylo tak nedávno, že vůbec nepochybuji o tom, že byste nebyli schopni si článek vybavit – vždyť je to jenom pouhopouhý půlrok. Hned ze dvou důvodů – jednak protože spoléhám na vaši nesklerotickou paměť, druhak protože už byla ona recenze pojata v trochu obšírnějším duchu – si protentokrát odpustím sáhodlouhé traktáty o celkovém hudebním a uměleckém (ano, opravdu uměleckém – to možná především!) přínosu Blut aus Nord, neboť přece není nutné suplovat jinými slovy to, co jsem tu plodil někdy v půli dubna (zalovte v archivu, chcete-li). Avšak i přesto jsou Blut aus Nord záležitostí tak neotřelou, že rozhodně stojí za to psát o nich znovu v tak krátkém čase – tím spíš, že je k tomu důvod…

Pokud si vzpomínáte, “777 – Sect(s)” bylo první částí plánované trilogie s názvem “777”. Nyní, i když s trochu menším zpožděním přibližně dvou měsíců oproti původnímu plánu, přichází druhá část “777 – The Desanctification” – a právě ona je tím důvodem, proč téma gramaticky nesprávně napsané “Krve ze severu” opětovně otevřít. Možná vás na jazyku (a možná i někde jinde, to už ovšem s prominutím nehodlám zjišťovat) pálí jedna otázečka – proč psát o jedné skupině dvě dlouhé recenze v tak krátkém časovém údobí? Vždyť to musí býti nemlich to samé, ne? Je vidět, holomkové, že to ještě neznáte Blut aus Nord. Pojďme (jednou a výjimečně) parafrázovat to, co bylo již napsáno v dubnu v jednom dlouhém odstavci – jedna z mnoha výjimečností muziky Blut aus Nord tkví právě v tom, že nikdy (!) není stejná, ačkoliv si stále udržuje svůj rukopis – a to i přestože tito Francouzi své desky sází jak na běžícím pásu, což je o to více udivující. A co víc, nejedná se pouze o záležitost rozmanitou, ale v rámci jednotlivých desek i nadmíru kvalitní.

A teď mi řekněte jednu věc – překvapím někoho z vás tím, že po této úvodní anabázi prohlásím, že ani “777 – The Desanctification” nechybí nic z toho, proč je tato kapela v některých kruzích téměř doslova uctívána? Věřím, že nepřekvapím, když jsem si na toto prohlášení po dva odstavce intenzivně připravoval půdu. A když už je půda připravena, můžeme se jít podívat na “777 – The Desanctification” o něco málo podrobněji – ale zase ne moc, abych vám nekazil překvapení z případného poslechu.

Asi hned na první ochutnání je nepřeslechnutelná jedna věc. Ano, všechny nahrávky Blut aus Nord jsou značně rozdílné, tahle kapela rozhodně nemá potřebu opakovat sama sebe (vcelku paradoxní je, že já to v recenzi na ni udělal, ačkoliv jsem zprvu předeslal, že se tak nestane), ale přece je mezi jejich deskami slyšet znatelná kontinuita. “777 – Sect(s)” svou disharmoničností a také schopností tříštit veškeré hudební motivy v jednu obrovskou černou díru některá starší díla připomenout mohla (zejména alba po roce 2000 – jmenovat to nemá cenu, znalci vědí a nezasvěceným to stejně nic neřekne). Ale “777 – The Desanctification”? Ať poslouchám jak poslouchám, je to v hudebním vývoji krok do netušeného neznáma – nepodobný čemukoliv, co skupina v minulosti nahrála. Jestli ale očekáváte, že Blut aus Nord tu svou avantgardně black metalovou káru dotlačili do ještě většího extrému, mýlíte se (ono je otázka, jestli je to vůbec možné – těžko si lze představit, že by mohl být stvořen ještě nemocnější opus než chaoticky misantropická změť hnusu v podobě nepřekonatelného “MoRT”), ono je to totiž právě naopak – “777 – The Desanctification” je nejspíše tím nejmelodičtějším a nejpřístupnějším počinem v historii Blut aus Nord.

Je však bezpodmínečně nutné pochopit, v jakém rámci hudební škály se pohybujeme, tudíž když řeknu “nejpřístupnější”, myslím tím “nejpřístupnější na poměry Blut aus Nord“, což stále bude pro většinu lidí nejspíš představovat nestravitelný bordel, přesto se o nejpřístupnější počin skupiny opravdu jedná – dokonce melodičtější než oba díly “Memoria Vetusta”, což jsou asi jediné desky, na něž si člověk může díky některým kytarovým melodiím vzpomenout (“Epitome X”), ale to už je jen recenzentská berlička, aby nebyl čtenář úplně ztracen. Sem tam se objeví i náznaky typické arytmičnosti (“Epitome VIII”), to už je však spíše záležitost pocitová, kterou člověk jen tuší, nikoliv přímo slyšitelná. A přesto všechno album stále nese znaky charakteristického rukopisu Vindsvala & spol.

A co ona třetí “podmínka” výjimečnosti Blut aus Nord, co kvalita? Ano, i zde “777 – The Desanctification” boduje na celé čáře. I když trochu jiným způsobem než v minulosti, i když trochu jinými prostředky, pořád se jedná o hudební výlet mimo tuto dimenzi, o sugestivní, uhrančivou a dechberoucí cestu napříč šíleným světem Blut aus Nord. Sahat po jménech konkrétních kompozic netřeba (však se stačí jen podívat na tracklist a bude vám jasné, že tady se na jednotlivé songy nehraje). Upřímně nechápu, co se na tom kolegovi pode mnou nelíbí, protože z mého pohledu je to přímo prototyp dokonalé muziky – nápadité, neotřelé, originální, nejednoduché, splňující ty nejvyšší nároky po všech stránkách. Pranic nepřeháním, když řeknu, že je to jedna z nejlepších věcí, která letos vyšla (osobně bych ji zařadil bez nároku na přesnost na třetí místo – dokonce o chlup výše než “777 – Sect(s)”), a nemám zábrany sáhnout už po čtvrté desítce za tento rok (nesnažte se počítat – ta čtvrtá teprve přijde (smích)).

Na příští rok očekávejme poslední část trilogie, “777 – Cosmosophy”. Budeme-li se spoléhati na analogie, pak stejně jako “Epitome II” a “Epitome VI” ze “777 – Sect(s)” svou melodičností předznamenávaly směr “777 – The Desansctification”, lze ze závěru “Epitome XIII” vyvozovat těžce industriální odlidštěnost finále celého cyklu.

Blut aus Nord


Další názory:

Blut aus Nord coby představitelé neortodoxní francouzské blackové scény se mi doteď vždy líbili. Ovšem svým posledním počinem se tedy do mého vkusu netrefili ani omylem. Napoprvé jsem “777 – The Desanctification” dokonce ani nedoposlouchal do konce. Album mi splývá v podstatě jednolitý amorfní celek, který bych snad počastoval přídomkem “industriální” bez ambice na terminologickou přesnost. To by samo o sobě nemusel být problém, ovšem z nějakého důvodu právě tohle provedení shledávám veskrze nezajímavým. Ano, jde o plnohodnotné pokračování jarního “prvního dílu” s podtitulem “Sect(s)”. Ale už to se mi nelíbí, kdybyste se mě na to zeptali. Ta tam je atmosféričnost z desek starších, tohle je něco zcela jiného a mně to nesedí. Sem tam jsem se sice přistihl, že si i chvílemi pobrukuji do rytmu, ale nějaká trvanlivost nulová. Číselné hodnocení nedávám, protože by muselo být s ohledem na předchozí udělené známky dost nízké a to mi vůči dílu nepřijde zcela spravedlivé. Mně se tohle zkrátka a jednoduše subjektivně nelíbí. Věřím ovšem, že poměrně nadšené obecenstvo si to našlo a najde.
Ellrohir


Glorior Belli – The Great Southern Darkness

Glorior Belli - The Great Southern Darkness
Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.9.2011
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Dark Gnosis
02. Secret Ride to Rebellion
03. They Call Me Black Devil
04. Negative Incarnate
05. Bring Down the Cosmic Scheme
06. The Great Southern Darkness
07. The Foolhardy Venturer
08. Per Nox Regna
09. The Science of Shifting
10. Chaos Manifested
11. Horns in My Pathway

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Tak už i Glorior Belli jsou pod velkou firmou. Ne, že by předchozí Candlelight byli nějací amatéři, ale Metal Blade, to už je přece jenom trochu jiná liga. Kdyby se dělal žebříček největších metalových labelů, tahle firma by určitě skončila v první pětce. Kdo by to byl do Glorior Belli řekl? Vždyť ještě takových pět, šest roků zpátky v období debutu “Ô Laudate Dominvs” to byl těžký underground, nenávistný syrový black metal pro pár zasvěcených, na svůj obor sice rozhodně dobrá muzika, ale že by někdy mohli skončit pod velkým vydavatelstvím, to asi netipovali ani ti největší fantasmagoristi. Jenže Glorior Belli vyrostli. Vyrostli do velice svébytné formace s nezaměnitelným zvukem, jejíž hudba, ačkoliv stále spadá do black metalové škatulky, má rozhodně co říct publiku napříč žánry (a dokonce i nemetalovými, což platí jak v případě samotných Glorior Belli, tak u vedlejšího a sestavou totožného experimentálního projektu 11 as in Adversaries). Proměna už částečně započala hned s druhou deskou “Manifesting the Raging Beast”, kdy kapela znatelně “odkanálnila” svůj sound a značně přidala na chorobné atmosféře. Třetí “Meet Us at the Southern Sign” už představuje Glorior Belli jako vyzrálé uskupení s vlastním ksichtem, který si nespletete, nehledě na nepřehlédnutelnou snahu zkusit to malinko jinak, o překvapivém bluesovém nádechu ani nemluvě. Že se toho v průběhu let dost změnilo… stačí se podívat jen na promo fotografie. Dříve vládnul mrtvolný corpsepaint, kápě, černobílé obrázky apod., dnes jsou fotky Glorior Belli jednoduše civilní, po nějakém malování ani památky…

Že by právě tohle všechno byla věc, která Metal Blade donutila Glorior Belli stáhnout pod svá křídla – jejich originalita a nezaměnitelný sound? Ani bych se tomu nedivil, protože tomu tak opravdu je. Když jsem si do přehrávače nasázel novinková alba na poslech a jedno náhodně pustil (aniž bych věděl které), hned po první vteřině, s prvním tónem kytary (!) jsem věděl, že poslouchám právě Glorior Belli. Až takhle nezaměnitelní jsou. A to je dozajista velice dobrá vizitka.

Na všech předchozích albech byl vždy cítit opravdu znatelný vývoj kapely ve zvuku a do jisté míry i v samotném stylu (v rámci mezí, samozřejmě). Na “The Great Southern Darkness” je však znát, že Glorior Belli se s minulým “Meet Us at the Southern Sign” evidentně definitivně našli. A ne, nejedná se pouze “jižní” orientaci názvu. Zatímco “Manifesting the Raging Beast”“Meet Us at the Southern Sign” přinesly oproti svému předchůdcům na první poslech slyšitelný posun, “The Great Southern Darkness” naopak dýchá takřka totožnou atmosférou jako jeho o dva roky starší kolega, změny jsou tentokrát spíše kosmetického rázu. Na druhou stranu, tohle je vyrovnáno výše zmiňovanou originalitou. Jistá kontinuita je samozřejmě v hudbě cítit opravdu nejpozději od “Manifesting the Raging Beast” (i když osobně tu podobnost se současnou podobou slyším už i na “Ô Laudate Dominvs”, možná je to ale jen pocit), až na “Meet Us at the Southern Sign” byla ona kouzelná formulka vypilována do té nejlepší podoby, tudíž se ani není co divit, že “The Great Southern Darkness” ji pouze rozvíjí.

Nehodlám vás však pro dnešek nechat tápat pouze v abstraktních pojmenováních, která jsou navíc tím abstraktnější, čím méně je čtenář s hudbou Glorior Belli obeznámen, takže bych se ještě na skok vrátil k již lehounce nakousnutým kosmetickým změnám. Kosmetickými změnami já osobně chápu to, že kapela si zachová svou stejnou tvář, atmosféru i náladu muziky, jen toho třeba dosahuje mírně jinými prostředky. Buďme však konkrétnější. Oproti “Meet Us at the Southern Sign” byl na novince kupříkladu navýšen podíl rychlejších skladeb, což ovšem nikterak Glorior Belli neubralo na onom “opilém” jižanském feelingu, který jsem si já osobně na předchozí řadovce oblíbil. Co však Francouzi ubrali na středním tempu, to naopak přidali na bluesovém nádechu a bluesové estetice. Zatímco posledně blues pouze sem tam prosvítalo (viz třeba “In Every Grief-Stricken Blues”), na “The Great Southern Darkness” už jsou některé songy (nebo přinejmenším jejich části) vyložené bluesovky. Snad bych ani nemusel jmenovat, neboť zrovna tohle každý z vás musí slyšet zcela jasně hned napoprvé, ale abychom dostáli nějaké té formě, týká se to třeba titulní věci “The Great Southern Darkness” nebo závěrečné “Horns in My Pathway”. To jsou ovšem ty nejkřiklavější příklady, na albu je toho poschováváno mnohem více – z těch dalších jmenujme třeba sólo v “Negative Incarnate”.

Že by “The Great Southern Darkness” bylo úplně bez chyb, to se zase říct nedá. Já u hudební desky nevnímám pouze hudební složku, ale beru alba jako komplexní umělecká díla, kde kromě muziky (která samozřejmě je velice důležitá) hraje velkou roli rovněž grafika, vizuální prezentace apod. Do toho spadají bezesporu i videoklipy, a právě to je v případě nejnovější fošny Glorior Belli docela problém. První video v historii skupiny – “They Call Me Black Devil” – na mě totiž působí jako jakási mírná parodie na extrémně trve black metalové klipy. Firma odmítne dodat požadované finance, takže se skupina pokusí v amatérských podmínkách natočit rádoby zlé video. Jenže… ani v songu “They Call Me Black Devil”, ani v hudbě Glorior Belli obecně cokoliv parodického absolutně necítím, tudíž mi zpracování videoklipu přijde jako velice nešťastné. Ale tak co, stačí se na to nedívat a užívat si pouze “audio”…

Vzato kolem a kolem je “The Great Southern Darkness” počin nesporně kvalitní. Řekněme to asi takhle – Glorior Belli v současné době hrají black metal, který se nesnaží hrát si na “peklo”. Vezměte black metal, okořeňte ho jižanským nádechem, bluesovým parfémem a navrch posypte nezaměnitelným francouzským pohledem na hudbu. Asi takovéhle to je. Z mého pohledu velice lákavá kombinace. I když už mi to začíná být trapné, dávat tu v poslední době samé osmičky, co má člověk dělat, když je ta muzika prostě dobrá…


Blut aus Nord – 777 – Sect(s)

Blut aus Nord - 777 - Sect(s)
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 18.4.2011
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Epitome I
02. Epitome II
03. Epitome III
04. Epitome IV
05. Epitome V
06. Epitome VI

Hodnocení:
H. – 10/10
Seda – 8/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Francouzští Blut aus Nord jsou prostě a jednoduše geniální skupina. V plném rozsahu významu toho slova. Vše, na co sáhnou, se pod jejich rukama mění doslova v hudební klenoty; vždy, když člověk doposlouchá jakoukoliv jejich desku, zůstane zírat s pocitem, že slyšel něco kdekoliv jinde neviděného, neslyšeného. Ačkoliv je tomu mnohdy těžké věřit, jsou prostě skupiny, které tohle dokážou – není jich moc, ale jsou. A Blut aus Nord mezi tuto hrstku bezesporu patří. Tentokrát tomu není tak, že by jeden recenzent nadneseně glorifikoval svou oblíbenou muziku, v tomto případě vůbec ne; Blut aus Nord jsou živoucím důkazem, popírajícím zavedená pravidla o tom, že každý někdy vydá slabší nahrávku. Jak vidno, každý ne. Netvrdím, že každý člověk musí hudbu těchto svojských Francouzů chápat či ji mít rád, ale o její genialitě pochybovat nelze.

Na celé té auře okolo Blut aus Nord jsou velice fascinující hned tři věci. Zaprvé: jak dlouho takto působí. Vždyť už jejich debut “Ultima Thulée” z roku 1995 nabídl materiál tak úžasný, až se tají dech; který ani po více jak patnácti letech od svého vydání neztratil pranic ze svého kouzla a stále dokáže přivádět ušní ústrojí posluchačů do extáze. Zadruhé: v jaké kadenci své nahrávky dokáží tvořit. Prakticky rok co rok vzejde z jejich tábora nový počin a prakticky každý z nich nechává jakoukoliv konkurenci daleko za sebou. Zatřetí: rozsah toho, co všechno dokážou Blut aus Nord ve své tvorbě obsáhnout. Ano, vše, co kdy vydali, by šlo s větším či menším přihmouřením oka zasunout do šuplete se štítkem black metal, ale v žádném případě se nedá říct, že by kdy vydali dvě stejné věci. Pohybují se od primitivního (formou, nikoliv obsahem!), dřevního a animálního black metalu (kupříkladu “What Once Was… Liber I” z loňského roku) přes ambientem cáknutý black metal (“Ultima Thuleé”) nebo epické monumenty s progresivními momenty (“Memoria Vetusta I: Fathers of the Icy Age”, “Memoria Vetusta II: Dialogue with the Stars”) až po nihilistické industriální šílenství (“MoRT”). Plus spousta dalších alb mezi tím… nebo zase úplně jinde. Ale to je jedna z nejvíce vzrušujících věcí na muzice Blut aus Nord – člověk od nich nikdy nedostane “to svoje”, nějaký standard, právě naopak – nikdy neví, co očekávat, jak bude další deska znít. Jediná jistota je, že to bude stát za to…

Rok 2011 je pro Blut aus Nord ve znamení tří sedmiček, vzájemně propojené trilogie, jež měla podle slov svých tvůrců nabídnout něco neskutečného. Nyní, dva roky po první zmínce o projektu, je tu první ze tří dílků skládanky: “777 – Sect(s)”. Než se pustím do velice hrubého nástinu toho, co deska obsahuje (takto abstraktní muziku lze přece jenom jen těžko zachytit slovy), můžu říct jen jednu věc, která by ve své podstatě už sama o sobě mohla stačit – můj první dojem z alba. Když jsem “777 – Sect(s)” doposlouchal, zůstal jsem sedět bez hnutí doslova v němém úžasu a s pocitem, že jsem právě slyšel něco naprosto výjimečného. A ani po více jak třiceti posleších mě tento pocit stále neopustil. Je až směšné, jak si člověk vždycky říká, že tentokrát už jej Blut aus Nord nedostanou, ale vždycky to pak musí vzít zpátky…

Jak jsem již naznačil výše, “777 – Sect(s)” je dílo neuvěřitelně abstraktní, těžko popsatelné… vlastně úplně nepopsatelné. Nejde říct, že tady a tady je dobrý riff, támhle pěkně duní basovka, zde je výborné sólo a tenhle je song je kompletní hitovka. “777 – Sect(s)” je nutné vnímat jako desku, jako jednolitý hudební monolit, v němž má každý jednotlivý tón své výsadní postavení a svůj význam, ale jeden bez druhého nefunguje. Někdo by mohl namítnout, že to není klad, nýbrž zápor, že je to neschopnost napsat píseň, která by fungovala sama o sobě. Není tomu tak. Právě naopak, tohle je dar… dar neschopnosti psát tak triviální věci, které by celý svůj obsah dokázaly sdělit během tří, čtyř minut. Budu sice zmiňovat některé jednotlivé skladby, ale i tak je bezpodmínečně nutné vnímat “777 – Sect(s)” jako ucelenou desku.

Ale zpátky k oné abstraktnosti, již jsme v předchozím odstavci tak rychle opustili. “777 – Sect(s)” obsahuje obrovské množství neuvěřitelně působivých pasáží a podmanivých momentů a každá z nich má na posluchače drtivý dopad, ale že by se někomu, kdo to jaktěživ neslyšel, dalo popsat, jak ony hypnotické hudební plochy a melodie z jiného vesmíru působí? Popsat onu nevyslovitelnou hloubku, která doslova prýští z každého tónu? To není při vší úctě možné. Nejspíše se budu muset uchýlit k tomu nejobehranějšímu recenzentskému klišé, ale tohle je prostě záležitost, jíž musíte slyšet a zažít na vlastní kůži, jinak v životě nemáte šanci pochopit, o čem se tu mluví.

Jsou kapely, které hrají jen pro zábavu, svojí i poslouchačů. Pak jsou kapely, které vás sem tam nějakou písničkou popostrčí k nějakému zamyšlení. A pak jsou kapely, u nichž není žádný kompromis; k poslechu jejich hudby musíte napnout všechny své mozkové buňky a vnímat, co k vám promlouvá. A přesně takoví jsou Blut aus Nord. Investice do této desky je obrovská – ne jen finanční u případné koupě, ale zejména časová. Nejde ani tak o množství poslechů, spíše jako o to, že se musíte zamknout, vypnout telefon, zatemnit, zavřít oči a doopravdy vnímat. Pokud na tuto hru přistoupíte, otevřou před vámi Blut aus Nord celé nové světy. Možná ne vždy světy vyloženě příjemné… to vlastně ve své podstatě nikdy… za to ale vždy naprosto fascinující a poutavé. A právě svět “777 – Sect(s)” patří mezi to nejpůsobivější, co kdy Blut aus Nord stvořili. Neříkám nejlepší – to je věcí názoru a osobních preferencí, zvláště v případě tak rozmanité skupiny jako Blut aus Nord – ale zcela jistě jeden z nejúchvatnějších.

Blut aus Nord

Každému novému světu předchází chaos, absolutní a nekontrolovatelná změť zvuků, obrazů, barev a chutí. Takový je začátek “Epitome I” – nervy drásající disharmonická hudební agonie. Pokud si někdo pustí “777 – Sect(s)” s úšklebkem na rtech, tohle mu jej zmrazí, slabší povahy ihned odpadnou. V době, když už nátlak začíná být takřka nesnesitelný, přijde zničehonic zklidnění a skladba spadne do bahenního tempa s “opilými” melodiemi. Blut aus Nord kolébají a hypnotizují a v nestřeženém okamžiku opět spustí kakofónní šílenství, které člověku sedře kůži z těla, aby nakonec spadla do husí kůži nahánějícího ambientního závěru. Už v této chvíli se vám bude honit hlavou spousta myšlenek, z nichž speciálně jedna se bude drát na povrch více než ostatní – příštích čtyřicet minut nebude nijak lehkých, budou však velice intenzivní…

Osobně jsem už “777 – Sect(s)” slyšet tolikrát, že se na něj dokážu dívat s určitým odstupem a chladnou hlavou, prvotní šok mám již dávno za sebou. Garantuji vám ale jednu věc – stále je to dílo až děsivě působivé. Stále mrazí v zádech při disharmonických tancích Blut aus Nord se samotným chaosem, éterické momenty stále působí jako ta nejsilnější droga. A co je na tom všem nejlepší, ten pocit snad nikdy nevyprchá. Když si po dlouhých letech pustím “Memoria Vetusta I: Fathers of the Icy Age”, ta sóla jsou pořád neuvěřitelná extáze; když si pustím “MoRT”, pořád to pocuchá nervy, jako když jsem u té bezcitné misantropie probděl dlouhé noci. To však nejsou jen tato dvě, tak se to má s každým albem Blut aus Nord a nemám sebemenších pochyb, že tomu tak bude i s “777 – Sect(s)”. Poslouchám to neustále, bez přestání, každý den, ale pokaždé, když slyším skladby jako “Epitome II” nebo “Epitome VI”, je mi jasné, že se z reproduktorů doslova valí proudy čiré a ničím neředěné hudební geniality. Neručím vám za to, že to celé zvládnete pochopit, ani za to, že se vám to bude líbit, ale s jistotou vám mohu říct, že budete u vytržení… Nejlepší nahrávka roku? Prozatím jednoznačně ano, protože jsem ještě letos neslyšel nic, co by mohlo “777 – Sect(s)” byť jen z dálky konkurovat!

Blut aus Nord - 777 - Sect(s)

Už od začátku mi bylo jasné, že hodnocení v případě “777 – Sect(s)” půjde velice vysoko. Netrvalo dlouho a můj dojem se ustálil na hodnotě 9,5. Když jsem však o mnoho dní později dopisoval recenzi ve tři ráno (nejlepší čas pro psaní!) a poslouchal přitom tento opus, došlo mi, že v podstatě není nic, za co by se dal onen symbolický půl bod strhnout; že je to čistá a nefalšovaná desítka se vším všudy.


Další názory:

Opět se dostáváme k hodnocení nějaké té lepší desky. Blut aus Nord se svým “777 – Sect(s)” vytvořili skvělý poslech, který musí zaujmout. Z šestisongového tracklistu u mě vedou “Epitome II” a “Epitome VI”, songy, kde se sice vůbec nezpívá a tempo není tak rychlé jako u ostatních, je to ale neskutečná bomba. Kdyby takhle bylo všech šest songů, hodnocení bude jasná desítka. Zbytek je ale takovým tím blackem, do kterého jsem ještě nevyrostl a zatím jej nemohu plně ohodnotit jako kolega. Tak “pouze” tedy na osmičku, jsem si ale jist, že hodnocení půjde s časem úměrně nahoru.
Seda


Coldsight – Until Your Last Breath

Coldsight - Until Your Last Breath
Země: Francie
Žánr: metalcore
Datum vydání: 2009
Label: Season of Mist / Customcore Records

Tracklist:
01. Vanity
02. Together Alone
03. Killing All Faces
04. Crying Sky
05. Magma
06. Confidences
07. Vision
08. Purple Ink
09. Inertia
10. Dark Day
11. Vulnerable

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / twitter

V zemi Galského kohouta umí dobře tři věci – kvalitní sýry a nenávidět všechny okolní státy. Nově se k této dvojici přidala i vlna metalcorových kapel, která do světa v poslední době proudí všemi silami. Samozřejmě nejen z Francie, ale Evropou by měl být člověk živen. Všichni víme, jak to je… nicméně amatérský tok, který bývá často teplejší jak Golfský proud, místy zčeří formace, která vám nějakým způsobem utone v paměti jako o pomoc volající bezdomovci při nedávných povodních. Je možné se s debutem zařadit mezi elitu žánru a potahat vůdčí smečky za ocas? Jak se říká, kde dochází talent, přicházejí peníze, ale i tak to pravděpodobně není možné. Jednou z těch talentovaných skupin jsou i hoši z kapely Coldsight, kteří se nejspíše inspirují rázným chováním Sarkozyho a hrají zvučný metalcore. Ale ne, to bychom si nedovolili… zvuk je daleko silnější jak pan prezident. Seznamte se!

Hoši se dali dohromady již dávno, přičemž zhruba před rokem zaplnili kompletně své řady. Zkoušelo se, zkoušelo, nakonec se pětice vydala na první veřejný koncert do jednoho z mnoha nekuřáckých francouzských klubů, kde sklidila velký úspěch. Co dělá ze začínající kapely o tolik výraznější kus, který vystrkuje hmatníky a paličky výše jak ostatní? V první řadě je to atmosféra vložená do celé desky, která je sice rychlá a jednoduchá, ale pekelně zábavná. Coldsight se inspirují kapelami typu Killswitch Engage nebo například Soilwork, takže si lze s mírně větší odchylkou říci, jakým směrem se bude album asi odebírat. Dalším pozitivním faktorem je výtečný zvuk, za který zčásti může známé francouzské uskupení Lyzanxia, které si na desce také vystřihne jeden song. Hoši totiž nahrávali ve studiu kapely, která už má za sebou spousty odehraných hodin a propocených nástrojů. Potom přišel jeden hodný pán, říkejme mu kódově například Franta, který má jisté zkušenosti s promotérstvím. Franta, původem z Nuclear Blast, se hochů chopil a v domovské zemi jim dopřál velice působivé promo kampaně, díky kterým kapela vypadá jako stálice, ale teprve před třemi měsíci vydala své první album. Album se jmenuje “Until Your Last Breath” a v mnoha ohledech skutečně nakopává anální sondy zpět do míst, kam patří.

Tak, a králík je na pekáči! Otevíráme krám písní “Vanity”, jejíž nástup byste si dokázali představit spíše ve spojení s Terminátorem. Už první song vám nastíní, jak celá deska zní. Co by si opravdu zasloužilo doladit, je výraznost a čitelnost vokálů, které sice hodně přináší díky chrapláku frontmana Juliena, ale zároveň budete mít celou dobu pocit, že vám nějak nesedí. Jako když vidlák přijede ve Ferrari… prostě nevíte, kam jej zařadit. Abychom celou situaci vyvážili, nejsilnější ze všech jsou bicí, které určitě nezapomenete. Paralelní salva kopáků, činel a úderů do blan bicích je odzbrojující a klidně byste si jí dokázali představit na separátním disku. Proto jsou bubny pravděpodobně nejvýraznější a je to tak správně, bubeník Niko ví moc dobře, co dělá. Za každou cenu jde o tempo, které je rychlejší jak jeden a půl Němce z pravděpodobně nejslavnějšího seriálu našich sousedů.

Druhou v pořadí je “Together Alone”, která je jednou ze tří prvně prezentovaných písní a kterou lze jednoduše charakterizovat postupně gradujícím tempem a dějem. Zde si uvědomíte, že “Until Your Last Breath” není jen pouhopouhá řezanice, ale má v sobě něco víc. Smysl, který by normálně mít nemusela a neměla, ale nějakým záhadným způsobem se do finální podoby vetřel. “Killing All Faces” je první opravdu svižnou zastávkou, od které se nebudete chtít odtrhnout. Také se jedná o onu zmiňovanou píseň, v níž si zahostují i hoši z Lyzanxia. Jako posluchači se pomalu probijete přes silnější počátek, abyste se dočkali návykového tempa refrénu. Tak se nám to líbí a podobnou teorií by se mohlo řídit víc písní, nejen od Coldsight.

Coldsight

Polovinu desky vyplňuje klidná instrumentálka zvaná “Confidences”, přičemž ji dle dosavadního průběhu můžete brát hned několika způsoby – buďto jako nutnou přestávku na vyčištění krvácejících uší, nebo absolutní ukolébavku, která vás už jen uspí. Zvuk desky je sice silný, ale skladba a náplň samotných písní po čase značně stereotypní. Jak se ale říká, jiná ves, jiný pes, takže tam, kde má maličkost ožívá, se může vaše veličkost chovat protikladně. “Inertia” je taktéž jedna z písní, jejíž náběh je tak divoký, že na otáčecí židli začnete samovolně rotovat. Přesto se najde klidnější moment, který vás nechá chvilku vydechnout, otázkou je, jestli je to správně, když právě tyto momenty jsou slabší stranou celého alba? Toto tvrzení vyvrací následující “Dark Day”, z níž kape šťáva jak z podnapilé maturantky. V polovině songu se zastaví čas a obloha se otevře. Jde o jednu z těch částí, kterou si dovedete představit na tisíc způsobů i v těch nejdivočejších myšlenkách.

A vše uzavírá píseň “Vulnerable”. Přesně ta píseň, která mě přivedla na stopu Coldsight již před dlouhou dobou. Stoprocentně sebejistou údernost střídá melancholický refrén, který se prostě neoposlouchá. Julienův hlas se z vytočeného vlka mění na uplakanou Barbie, která se ovšem poslouchá zatraceně dobře. Ano, přechod zase tak extrémní není, ale v kontrastu s okolím se jedná o něco ve stylu teorie velkého třesku. A síla jeho hlasu? Enormní.

Kdyby mi někdo položil “Until Your Last Breath” k uchu, tak bych bez váhání potvrdil, že se jedná o několikátou řadovku. Z desky je cítit píle, spousta zkušeností, radost a odhodlanost propojená se silou zvuku. Otázkou je, kolik jedinců z řad posluchačských bude schopno si desku vůbec zapamatovat a pustí si ji vícekrát. Písně jsou sice nabité energií, ale jejich lehce stereotypní zvuk nemusí sednout každému. Nicméně jde o debut, který se sakra dobře poslouchá a pokud hoši neutnou svou tvorbu, čeká je sladká budoucnost.


Deathspell Omega – Paracletus

Deathspell Omega - Paracletus
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 8.11.2010
Label: Norma Evangelium Diaboli

Tracklist:
01. Epiklesis I
02. Wings of Predation
03. Abscission
04. Dearth
05. Phosphene
06. Epiklesis II
07. Malconfort
08. Have You Beheld the Fevers?
09. Devouring Famine
10. Apokatastasis Pantôn

Hodnocení:
H. – 10/10
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:

Žádné oficiální stránky, žádné fotografie, žádná jména členů, samozřejmě ani žádné koncerty a informace o kapele jen minimální. Jediné, čím se francouzský projekt Deathspell Omega prezentuje, je pouze a jenom hudba. Ale zrovna v případě těchto ďáblů je i tohle více než dost. Pekelná jáma svůj chřtán neotvírá často, ale když se tak stane, je to událost. A jsou to právě desky Deathspell Omega, které jsou zhudebněním výplodů té sirné propasti. Nebudu přehánět ani v nejmenším, když řeknu, že to, co Deathspell Omega předvádějí, nikde jinde neuslyšíte, neboť jejich muzika dýchá něčím neskutečně neobyčejným.

NEZMĚRNÝ…

Víte, stává se mi opravdu málokdy, abych si s recenzí nevěděl vůbec rady, v případě “Paracletus” jsem však v koncích. Již delší dobu si lámu hlavu, jak podstatu tohoto veledíla uchopit a vyjádřit slovy, čím déle o tom ale přemýšlím, tím blíže se dostávám do bodu, kdy pochybuji, zdali je to vůbec možné. Častokrát jsem tu kritizoval různé nahrávky s tím, že v pozadí jejich hudby necítím něco hlubšího, takový ten těžko popsatelný pocit, který se vyskytuje jen u těch nejlepších. Jenže z “Paracletus” tento pocit něčeho výjimečného, něčeho navíc doslova tryská na všechny strany, z každé noty a z každého z tónů. A paradoxně, čím více ho tam je, tím více je deska neuchopitelnější a neurčitější a hůře popsatelná.

…NEUCHOPITELNÝ…

Nemá cenu tvrdit opak, rovnou vám povím, že Deathspell Omega je opravdu těžká hudba (i když je zase fakt, že “Paracletus” je o něco lépe vstřebatelnější než minulé disharmonické inferno “Fas – ite, maledicti, in ignem aeternum”, ale o tom až později…), takže pokud nemáte na podobný chaos cvičené ucho, jen stěží se vám to asi může líbit, což je jen tak mimochodem i případ níže hodnotícího kolegy, který s obdobně extrémními formami umění zas tolik zkušeností nemá. Ale i to je jedna z věcí, jež mě osobně na Deathspell Omega přitahují – nejedná se u hudbu, kterou by byl schopen poslouchat jen tak někdo, ale o hudbu, která si žádá svého posluchače. “Paracletus” (a ostatně celá novější tvorba Deathspell Omega) není záležitost, již byste si mohli pustit k práci, k vaření nebo při jízdě autem. “Paracletus” vyžaduje od svého posluchače, aby se na něj plně soustředil a přemýšlel o jeho významu. Deathspell Omega netvoří díla vhodná k relaxaci a už vůbec ne k tomu, aby se při nich posluchač bavil. Je to něco jako hudební očistec, jehož plné vstřebání není určeno slabším povahám.

…NEUVĚŘITELNÝ…

Abych čistě náhodou nebyl špatně pochopen, “Paracletus” není žádný extrém pro extrém, ani pouhá snaha posouvat hranice poslouchatelnosti. Něco takového vypadá naprosto jinak a jedná se o skupiny, jejichž muzika většinou hlubší myšlenky uvnitř neskrývá. A to se o Deathspell Omega tvrdit nedá ani v nejmenším. Ano, využívají sice extrémního výraziva, ale ne samoúčelně ani bezúčelně, nýbrž jako prostředek uměleckého vyjádření, řekneme-li to takto. Avšak zároveň v chorobném hudebním labyrintu zbývá dost zákrut a uliček, v nichž číhají doteky avantgardy, progrese či experimentu. Ačkoliv se vás kolega ve svých pár řádcích bude snažit přesvědčit o opaku, o nějaký obyčejný black metal se nejedná ani v nejmenším, spíš by se slušelo říci, že nic by nemohlo být vzdálenější pravdě. Právě naopak, přednes Deathspell Omega je vysoce netradiční, originální a neopakovatelný. O kolika současných skupinách lze toto tvrdit?

Deathspell Omega

…NEPOPSATELNÝ…

Další věc, která z Deathspell Omega činí posluchačsky velice atraktivní záležitost, je neustálý vývoj. Je až s podivem, jak obrovské skoky kapela s každou novou deskou činí a jak velkou cestu ušla od svého (tehdy ještě čistě black metalového) debutu “Infernal Battles”, ale i od přelomového díla “Si monumentum requires, circumspice”, a to vše aniž by popřela své kořeny nebo každý svůj jednotlivý předcházející opus. Jak jsem již nepřímo naznačil výše, rovněž i “Paracletus” znamená ve zvuku Deathspell Omega doslova evoluci. Oproti poslednímu ztělesnění chaosu “Fas – ite, maledicti, in ignem aeternum” vyznívá “Paracletus” mnohem barvitěji co do obsažené škály pocitů a nálad, ale jak již bylo řečeno, bez popření alba minulého, tudíž i novinka obsahuje úryvky disharmonického pekla, které však tentokráte není středobodem nahrávky, nýbrž “pouze” jenom částí velkého celku.

…ZNIČUJÍCÍ…

Není pochyb o tom, že Deathspell Omega stvořili další monument, jenž si jen těžko hledá konkurenci. Majestátní a epický, agresivní a bolestivý, chaotický a nepochopitelný, temný a atmosférický, ale za všech okolností neuvěřitelně úžasný a ve všech svých polohách absolutně dokonalý. Každá jedna skladba skrývá nepřeberné množství nálad, skrytých momentů a zákoutí, která má člověk neustále chuť prozkoumávat a objevovat při tom nová a nová, což z “Paracletus” činí naprosto uhrančivou záležitost. Není radno tuto hudbu podceňovat, neboť ani ona svého posluchače nepodceňuje, ale žádá si od něj specifický přístup. K “Paracletus” je nutno přistupovat jako k umění v plném významu toho slova, což v dnešní době už málokdo dokáže… ale odměna za to je vysoká. Jedním slovem – skvost!

…CHAOS!


Další názory:

Všemi desítkou hodnocený “Paracletus” mi zas tak úžasný nepřijde. Ano, jedná se o kvalitní hudbu, která patří v dnešní době k nadprůměru, přesto mi tam na vyšší hodnocení něco víc chybí. Přijde mi to jako obyčejný black metal, kterému zas tolik jako kolega neholduji. Přesto pokud hledáte kvalitní poslech, rozhodně do “Paracletus” jděte.
Seda