Archiv štítku: FRA

Francie

Misanthrope – Ænigma Mystica

Misanthrope - Ænigma Mystica
Země: Francie
Žánr: progressive death metal
Datum vydání: 14.1.2013
Label: Holy Records

Tracklist:
01. L’art chorégraphique de la transe
02. Forces conspiratrices
03. La bonté du roi pour son peuple
04. Les ombres de Dantes
05. L’arborescence du lys
06. Desponsation
07. Gigantomachie
08. Nouvelle parole
09. Charmantes castratrices
10. Suis-je misandre ?
11. Lycaon (Omophagie communiante)
12. Ænigma Mystica

Hodnocení:
Ježura – 7,5/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

Nevím proč, ale přijde mi, že se francouzská metalová scéna vyznačuje něčím speciálním. Není to nic konkrétního, ale přesto si snad u každé francouzské kapely, jejíhož poslechu jsem si dopřál, všiml jakési svérázné nátury, jaká se jinde nevidí. No a ani Misanthrope nejsou výjimkou. Ač jejich jméno velkému procentu metalové obce asi moc neřekne, jde o kapelu letitou a v jistých kruzích až kultovní, takže když jednou za čas vydají novinku, určitě stojí za to jí nějakou pozornost věnovat. Tentokrát jim to sice trvalo dlouhých pět let, ale jejich čerstvé album nesoucí název “Ænigma Mystica” je již nějakou tu dobu tady, takže je pomalu na čase ujasnit si, co si pro nás Misanthrope po pětadvaceti letech aktivity připravili.

Přiznám se, že nejsem znalcem předchozí tvorby téhle skvadry, takže se ode mě sotva dočkáte erudovaného srovnání s minulými deskami. Namísto toho se pokusím posloužit zkušeností nezkreslenými dojmy, jaké na mě album “Ænigma Mystica” zanechalo. A jestli jsem v úvodu hovořil o zvláštním charakteru francouzského metalu, obecně se dá říct, že právě tak zvláštní jsou ty kýžené dojmy z “Ænigma Mystica”. Čistě faktograficky by se hudba, jakou Misanthrope vměstnali na hodinu a šest minut dlouhou desku, dala klasifikovat jako svérázný průnik death metalu, thrash metalu, avantgardy a špetky progrese s tím, že ani jedna z těchto složek nedominuje nad těmi ostatními. Ta hudba ze všeho zmíněného čerpá, ale zachovává si neutrální a dost obtížně zařaditelný charakter. Je to zkrátka metal, ale hodně, hodně unikátní. Taková netradiční muzika potom není úplně jednoduchá na zpracování a některé těžší skladby svoje hodnoty posluchači odhalí až po nějaké době. Popravdě, první, co mě ve spojitosti s “Ænigma Mystica” napadne, jsou místy poměrně netradiční a určitě ne prvoplánově líbivé melodie, na které je potřeba si nějakou dobu zvykat. Po nějaké době se sice uši nakonec podvolí, ale i tak je zde patrné, jak některé skladby vyžadují dostatek soustředěné pozornosti, aby mohli zafungovat v plné šíři. Takhle z fleku mě napadají především “L’art chorégraphique de la transe” a “La bonté du roi pour son peuple”, jejichž umístění na samotný začátek alba by mohlo ne až tak vytrvalého posluchače celkem snadno odradit. Zdaleka ne vždy jde ale o takový (berte prosím relativně) záhul na mozek a řada skladeb je i při zachování jednotného výrazu desky a čitelného skladatelského jazyka příjemně přímočará a čitelná a dokonce je tu k nalezení i velice umírněný a chce se mi říct na poměry desky až baladický kus. Výjimečně dokonce dojde i na veskrze melodickou kytarovou erupci, a třeba ta v “Gigantomachie” je bezesporu jedním z vrcholných momentů desky. I při své relativní posluchačské náročnosti je tak “Ænigma Mystica” vesměs pestrou nahrávkou, což je jedině ku prospěchu věci.

Velmi zajímavý je zvuk alba, a to hned z několika úhlů pohledu. Samotné nazvučení a zkreslení kytar je poměrně netradiční a nějak nevím, jak ho výstižně popsat. Trochu plastové? Možná. Zní to, jako by to pánové hráli živě? Také na tom asi něco bude. Každopádně když si na to člověk zvykne, zní to opravdu dobře a hlavně si to člověk nesplete, což je v současné době docela výjimka. Zaujme rovněž výrazná baskytara, jejíž linky častokrát všem těm neokoukaným melodiím a riffům značně přidávají na jejich neokoukanosti a lehkému “mindfuck” faktoru. Druhou zásadní záležitostí, díky které “Ænigma Mystica” zní tak, jak zní, je využití francouzštiny ve všech textech. Je to jedna z těch věcí, které řadu francouzských kapel posouvají zase o kousek mimo hlavní proud klasické metalové produkce a stejně jako v případě metalcorových Eths musím i zde za tento přístup vyseknout autorům poklonu. Francouzština totiž v kombinaci s takovým extrémním metalem zní opravdu luxusně, a když se k tomu připočítá výrazová variabilita Phillipa Courtoise, je bez pochyb, že vokální stránka “Ænigma Mystica” je opravdu nesmírně vydařená.

Jak vidno, “Ænigma Mystica” je po všech stránkách povedená deska. Je tu však přeci jen jedna věc, která jí v mých očích trochu škodí. Tou věcí je její délka, kterou při povaze materiálu shledávám opravdu trochu přestřelenou. Vzhledem k tomu, že “Ænigma Mystica” rozhodně není deskou, která by fungovala jako podklad k jiným činnostem, je potřeba celkem soustředěný poslech a po třičtvrtěhodině takového soustředěného poslechu začíná posluchačova pozornost poněkud upadat. Navíc, muzika je to sice vysoce kvalitní, ale nalijme si čistého vína – není to až takový ultra trhák, který by více než hodinovou stopáž bez zaváhání utáhl sám o sobě. Ve finále tedy nemůže aspirovat na mety nejvyšší, ale i tak se jedná o velmi vysoký a neokoukaný standard, který má rozhodně mnoho co nabídnout a já ho mohu bez váhání doporučit všem příznivcům ne úplně tradičního metalu.


Další názory:

I přes věhlas a uznání, jaké jméno Misanthrope má, se mi tahle francouzská skupina vždy vyhýbala… nebo spíše já jí. A asi by to pokračovalo i nadále, pokud by nepřišlo na recenzi, díky níž jsem se s vidinou, že muziku Misanthrope konečně pořádně ochutnám, pustil do poslechu “Ænigma Mystica”. Musím uznat, že v podstatě hned po prvním dohrání alba mi bylo jasné, proč jsou Misanthrope v jistých kruzích až kultovní kapelou, jelikož ta muzika je svým způsobem opravdu ojedinělá a takříkajíc dostatečně “pošukaná”, aby si ji člověk hned s tak něčím nespletl, čehož si rozhodně cením. Hudba je to velmi členitá, proměnlivá a v podstatě ve všech ohledech, jaké si jen vymyslíte, velice propracovaná – netriviální, do jisté míry nezaměnitelná, technicky vypiplaná, plná kvalitních nápadů a variability. Ze všech těchto ohledů Misanthrope bezezbytku splnili má očekávání. Druhou věcí je ovšem to, že si i přesto všechno si nejsem úplně jistý, jestli to budu mít chuť poslouchat i do budoucna… nechápejte mě špatně, “Ænigma Mystica” je zcela jistě vysoce kvalitní nahrávka, což samozřejmě uznávám, jen to není to pravé pro osobu, jako jsem já. Pokud jste ovšem trochu více orientovaní na death metal a chcete desku, která není úplně tradiční a která je opravdu hodně dobrá, pak vám s naprosto klidným svědomím novinku těchto Francouzů mohu doporučit. Nicméně i přes malinko schizofrenní hodnocení si Misanthrope (konečně!) získali můj respekt, který jim bezesporu náleží…
H.


Situs Magus – Le grand oeuvre

Situs Magus - Le grand oeuvre
Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 9.1.2013
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Intro
02. Oeuvre au noir
03. Oeuvre au blanc
04. Oeuvre au jaune
05. Oeuvre au rouge

Hodnocení:
Stick – 7,5/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Avantgarde Music

Dámy a pánové, tady máme co do činění s celkem zvláštním kouskem black metalu. Tahle avantgardní black metalová záležitost pochází z Francie, zemi, která je zašmodrchanému black metalu silně nakloněna. Vždyť jedni z největších představitelů tohoto směru pochází z Francie, hnedle mě napadají jména jako Blut aus Nord nebo Deathspell Omega.

Podle promo letáku jsou Situs Magus další z bořitelů hranic žánru. Typický reklamní kec. Situs Magus si v širokých mantinelech hoví a využívají veškerý potenciál žánru, ale čekat nějaké novoty lze jen těžko. Rozhodně tu nejde o avantgardu ve smyslu nějakých stylových či instrumentálních veletočů nebo rytmických změn každou půl minutu. “Le grand oeuvre” sází spíše na hypnotičnost, psychedelickou stránku věci. Lidem, kteří nejsou úplně zvyklí takový styl poslouchat, to může připadat neskutečně monotónní, ale právě v tom “jednotvárném” nátlaku na posluchačovy smysly spatřují největší devízu této desky. Plnohodnotná hudební složka je tvořena čtyřmi skladbami, z nichž ani jedna nejde pod hranici devíti minut. K tomu máme jedno kraťoučké intro.

Mamutí práci albu dělá vcelku nemocné nazvučení, především u kytar, které jsou často prohnány i jiným efektem než zkreslením. Bicí by mohly znít trochu dynamičtěji, ale předpokládám, že jde o automat. U tohoto typu muziky zase netřeba očekávat přehnanou bubenickou ekvilibristiku a to, co je mi servírováno, je pro potřeby nahrávky plně dostačující. Většinu času se jede ve vcelku rozvláčném středním tempu prokládaném blast beaty. Už jen rozjezd úvodní “Ouevre au noir” je téměř až bolestně pomalá záležitost. Zabahněná a pomalá, postupně nabalující jednotlivé motivy a chorobný vokál. Napětí stoupá až k nesnesitelnosti. Když se rytmika rozjede, nejde o bezhlavý nářez, kytary pořád řežou rozvážné riffy a vybrnkávání. Plusem jsou určitě vokály, splňující nejpřísnější standardy krákoravých hrdel, bez přehnaného patosu. Karty jsou celkem jasně rozdány, pokud je pro nahrávku něco typické, tak vyhrávky, které rozhodně nezasahují do kýče, a jejich melodie jsou spíš odpudivé než lákavé. Riffy jsou většinou primitivní a v podstatě “jen” tvoří poklad pro další vrstvy kytarového vybrnkávání či melodií.

Nemá cenu vypichovat jednu skladbu ze čtyř, protože celé album tvoří jeden kompaktní celek. Nelze tu tedy hledat nějaké vybočující elementy. Ovšem nejsilněji podle mého působí “nejkratší” “Oeuvre au jaune”. Přes pomalý doomový rozjezd s vybrnkávanou melodií, která jede celou skladbu snad nepřetržitě, se dostaneme až k pasážím, kdy tlak na pozornost posluchačovu dosahuje opravdu vysoko. Příznivci black metalových vichrů počnou slintat se začátkem poslední bezmála čtvrt hodiny trvající litanie “Oeuvre au rouge”. V jejím úvodu zaznívá skřehot, který mi připomíná depresivní black metalové hejkaly. Tahle psychotická tečka za albem zbavuje posledních zbytků rozumu. Majestátní oslava šílenství, ubíjející (v pozitivním smyslu slova!) rytmus jen s pár krátkými zastávkami, s nervy drásajícím finále.

Debutové album kapely Situs Magus je celkem náročným výletem do špinavých vod black metalu. Pro příznivce podobně zvrácených (především francouzských) záležitostí povinnost. Vzhledem k výše zmiňovaným kapelám, ke kterým míří odkazy této kapely, by mohl být úspěch zaručen především u jejich fandů. Záležitost na mnoho poslechů, protože přes zdánlivou monotónnost se tu nachází spousta pasáží, které nedostanete z hlavy po prvním poslechu, stejně jako budete objevovat nové a nové detaily i po desátém poslechu. O této kapele bychom mohli do budoucna ještě dost slyšet.


Další názory:

Osobně v podstatě ve všem souhlasím se Stickovou recenzí, jen s tím rozdílem, že mně se “La grand oeuvre” líbí ještě o hodně víc, podle čehož také vypadá vyšší hodnocení. Situs Magus nabízejí přesně ten typ hudby, kterou mám opravdu rád – obskurní, nemocná, neuvěřitelně působivá, s odzbrojující atmosférou, na hony vzdálená běžné produkci. To jsou přesně ty atributy, kterých si na muzice obrovsky cením, přičemž Situs Magus je na svém debutu nabízejí měrou vrchovatou. Celé “La grand oeuvre” zní jako soundtrack k morové epidemii – lépe asi desku vystihnout nelze. Nejsem si úplně jistý, jestli je tvrzení labelu, že jde o jeden z nejpamětihodnějších žánrových debutů za poslední roky, úplně opodstatnělé, ale na druhou stranu mě z hlavy moc lepších prvotin za nějakých posledních pět let opravdu nenapadá… každopádně je ovšem jisté, že v tomto případě máme co do činění s opravdu zničující deskou, která se mi opravdu ukrutně líbí… jestli se tedy podobné šílenosti mohou líbit v tom doslovném významu slova…
H.


Hell Militia – Jacob’s Ladder

Hell Militia - Jacob's Ladder
Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.11.2012
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Jacob’s Ladder
02. Jonah
03. Sternenfall
04. Death Worship
05. The Black Projector
06. The Second Coming of the Pig
07. Deus Irae
08. Jericho

Hodnocení:
H. – 8/10
Stick – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook

Label Season of Mist je docela známý tím, že pod svá křídla rád stahuje opravdu kvalitní skupiny, přestože v mnohých případech ani nemohou mít nějakou velkou kupní sílu, a že se ve své pozici ne zrovna malé firmy nebojí ani opravdu hlubokého undergroundu. Jedním z takových přírůstků se v relativně nedávné době stali taktéž francouzští hnusáci Hell Militia, jejichž black metal vždy budil mimořádně odporné pocity a vskutku ohavnou destruktivní atmosféru. Obal nejnovější třetí desky “Jacob’s Ladder” však oproti oběma předcházejícím počinům budil dojem změn, neboť znepokojivé obrazy v temně šedé barvě vystřídal dost netradiční (netradiční nejen na poměry samotné kapely nebo žánru) světlý přebal, který se mně osobně ovšem velice líbí (obrovská škoda, že stejný přebal ve velkém nemá i LP edice). Jak je to ale s hudbou?

Ačkoliv to možná u kapely jako Hell Militia bude znít trochu paradoxně, na své čerstvé novince jsou Francouzi o něco přístupnější a relativně stravitelnější – samozřejmě v rámci mezí, protože – což je možná ještě paradoxnější – se jim ani tímto krokem naštěstí nepodařilo popřít to, co předváděli na “Canonisation of the Foul Spirit” a “Last Station on the Road to Death”. Stále tedy můžete očekávat extrémně odpornou muziku, při níž vám z reproduktorů přímo odkapávají mor, cholera a lepra najednou. V čem je tedy “Jacob’s Ladder” přístupnější, ptáte se? Jednoduše v tom, že na rozdíl od svých starších bratříčků dokáže ničit hned na první poslech. Kromě toho se nebojím tvrdit, že zároveň s tím (a ono to vlastně spolu nejspíš i souvisí) je “Jacob’s Ladder” tím nejpestřejším materiálem, jaký kdy Hell Militia vydali. Sice nahrávka neobsahuje žádná vyložená překvapení, jako byl třeba cover “Years Ago” od Alice Coopera na debutu “Canonisation of the Foul Spirit”, který zněl spíš, jako kdyby jej nahráli kultovní holandští nihilisté Urfaust, ale je nejpestřejší v rámci toho stylu, jímž se Hell Militia vždy prezentovali. Ze všech těchto důvodů bych “Jacob’s Ladder” v žádném případě nenazýval nějakým vyměknutím či dokonce zaprodáním se po podpisu s velkou firmou, ale naprosto přirozeným vývojem… A mám-li mluvit sám za sebe, je to podle mě vývoj tím správným směrem.

Nutno ovšem říct, že ne všichni jsou touto změnou zrovna nadšeni. Zaznamenal jsem už totiž na adresu “Jacob’s Ladder” i nejeden ne zrovna pozitivní ohlas, právě kvůli tomu, že obě předcházející desky byly o poznání méně stravitelnější a svým způsobem vlastně i extrémnější. To už je ovšem jenom a pouze o úhlu konkrétního pohledu. Přestože i mně se první dvě alba opravdu líbila, něco mi na nich jednoduše scházelo, jenže na “Jacob’s Ladder” právě tohle konečně slyším. Nejsem si sám přesně jistý, co přesně to je, možná v tom má prsty právě i ona o trochu větší rozmanitost, nicméně čistě po pocitové stránce je pro mne “Jacob’s Ladder” doposud tou nejlepší deskou, jakou Hell Militia vydali. A fakt, že se tak stalo bez popření své předchozí tvorby, je na tom to nejlepší.

Přestože tu již od začátku neustále hovoříme o nějakých změnách v rámci tvorby Hell Militia, možná by stálo za to explicitně zdůraznit to, co již bylo řečeno mezi řádky – je to změna pouze na pocitové úrovni. Co do hudebního výrazu totiž Hell Militia víceméně pokračují v těch svých kolejích. Opět tedy jde o ponurý black metal s doslova nepříjemnou atmosférou (doporučuje se poslech na sluchátkách) a vokály tak odpornými, že snad člověk ani nechce vědět, odkud je pan Meyhnach tahá.

Mezi vrcholy “Jacob’s Ladder” bych zařadil určitě “Sternenfall” s pomalou mrazivou první polovinou, která následně vygraduje do pekelného nářezu. Výborná je bezesporu i “Death Worship” s až black’n’rollovým drajvem, ale naprosto odporný vokál, který odříkává název skladby, dává jasně najevo, o co tady jde. “The Black Projector” se blýskne velmi tíživou depresivní mezihrou, z níž běhá mráz po zádech. Zapomenout ovšem nesmím ani na “The Second Coming of the Pig” s doslova fantastickým závěrem a v neposlední řadě rovněž na závěrečnou “Jericho”, která přesahuje hranici devíti minut a na poměry Hell Militia je až nezvykle rozmáchlá.

Hell Militia

“Jacob’s Ladder” je v mých očích zkrátka a dobře výborná deska, s níž Hell Militia vystoupali na svůj dosavadní vrchol. Ačkoliv se v žádném případě nejedná o záležitost, která by měla šanci se umístit na nejvyšších příčkách v bilancování tohoto roku, stále se jedná o výtečný žánrový počin, který je sice určen pouze příznivcům black metal, ale na druhou stranu, právě ti by z “Jacob’s Ladder” mohli nadšení… pokud tedy nepatří mezi ty, kteří Hell Militia sledují delší dobu a novinku považují za zklamání…


Další názory:

Francouzští zlouni Hell Militia přinesli s novou deskou nový námět i celkem zajímavý obrat ve své tvorbě. Stará dekadentní špína ustoupila větší čitelnosti hudební složky, a to i při zachování “sick” faktoru. Nemocné riffy skladeb jako “Sternenfall” nebo “The Second Coming of the Pig” se zažerou do hlavy jako rakovina. Korunu všemu nasazuje zvláštní chorobný hlas pěvce Meyhnacha. Přestože to není nejoriginálnější black metalová deska roku, má své nevyhnutelné faktory, a i přes snadnější průnik do jejích útrob pořád zabere trochu času, než se do ní člověk dostane. Pak ale člověka vcelku slušně obejme a nepouští ze svých mačkajících spárů. Jako člověk, který se ke kapele dostal až s touto deskou, nemám problém dát velmi solidní hodnocení.
Stick


Therion – Les fleurs du mal

Therion - Les fleurs du mal
Země: Švédsko
Žánr: symphonic metal
Datum vydání: 28.9.2012
Label: End of the Light

Tracklist:
01. Poupée de cire, poupée de son [France Gall cover]
02. Une fleur dans le cœur [Victoire Scott cover]
03. Initials B.B. [Serge Gainsbourg cover]
04. Mon amour, mon ami [Marie Laforêt cover]
05. Polichinelle [France Gall cover]
06. La Maritza [Sylvie Vartan cover]
07. Sœur Angélique [Annie Philippe cover]
08. Dis-moi poupée [Isabelle cover]
09. Lilith [Léonie Lousseau cover]
10. En Alabama [Léonie Lousseau cover]
11. Wahala Manitou [Léonie Lousseau cover]
12. Je n’ai besoin que de tendresse [Claire Dixon cover]
13. La licorne d’or [Victoire Scott cover]
14. J’ai le mal de toi [Betty Mars cover]
15. Poupée de cire, poupée de son [France Gall cover]

Hodnocení:
Ježura – 6,5/10
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 5,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Christofer Johnsson hraje s fanoušky Therion zvláštní hru a album “Les fleurs du mal” je toho příkladem. Píše se rok 2012, Therion slaví 25 let od založení, po konci aktuálního turné si vyberou několikaletou tvůrčí pauzu na jejímž konci by měli světu představit ambiciózní projekt metalové opery… Člověk by čekal různé varianty rozlučky, ale asi jen málokdo se domýšlel, že se kapela rozloučí sbírkou předělaných francouzských šansonů a popových skladeb z padesátých a šedesátých let minulého století, které dokonce odmítli zafinancovat dosavadní Johnssonovi chlebodárci v Nuclear Blast. Není tedy divu, že se diskuzní fóra otřásala v základech, protože fakta o “Les fleurs du mal” rozvířila nejednu vášnivou diskuzi. Ať si ale všechny diskutující strany říkají, co chtějí, jedno je jisté – “Les fleurs du mal” je velmi odvážný experiment, který mohl, ale také nemusel vyjít.

Co Chrise vedlo k výběru zrovna francouzských skladeb, to opravdu nevím, nicméně musím uznat, že jejich melodika funguje v kombinaci s klasickým výrazovým materiálem Therion vcelku obstojně, místy dokonce výborně. Stinnou stránkou věci je však skutečnost, že si posluchač ani ty vyloženě vydařené skladby s čistě autorskou tvorbou Therion opravdu nesplete, což možná trochu zamrzí při pomyšlení na to, jak se zadařilo v případě coveru skladby “Summernight City”, která původně patří do repertoáru skupiny ABBA. Každopádně když se člověk oprostí od zkušeností s dosavadní tvorbou Therion a nechá desku mluvit samu za sebe, nakonec se asi nevyhne konstatování, že to zní slušně.

Jak se dalo očekávat, největším rozdílem, který odlišuje originály od pojetí Therion, je zapracování kytar a bicí soupravy. Právě v tom ale shledávám největší kámen úrazu, se kterým “Les fleurs du mal” válčí. Zdaleka ne vždy se totiž podařilo naroubovat na původní melodický základ kytarové vyhrávky a další přidané hodnoty, které by cover ospravedlňovaly v plné šíři. Někde se to pak sice podařilo, ovšem charakter samotné skladby nebo přílišná tvůrčí umírněnost stahují výsledek k určité repetitivnosti, nedostatku silných a zapamatovatelných momentů nebo prosté nudě. Dlužno však dodat, že na ploše patnácti (ve speciální edici šestnácti) skladeb se nachází jak kousky, které se moc nepovedly, tak ty, které se povedly opravdu velmi, plus něco mezi tím, co určitě neurazí, ale že bych z toho byl nějak extra nadšený, to také ne. Přinejmenším skladby “Initials B.B.”, “Dis-moi poupée”, “En Alabama” nebo “J’ai le mal de toi” jsou však vyloženě výborné a dokazují, že když se chce, opravdu to jde. Nakolik je to ale kvalitami originálů a nakolik k tomu přispěl Johnnsonův zásah, to si opravdu netroufám odhadovat.

Jestli mám ale z celé desky tak nějak smíšené pocity, minimálně jedna její složka nesnese sebemenší výtky. Nebyli by to Therion, kdyby se na čemkoli, pod čím jsou podepsaní, nevytasili s naprosto fenomenální vokální stránkou věci. Stálí pěvci, tedy Lori Lewis a Thomas Vikström, zpívají naprosto perfektně a často je to právě jejich vokál, který ne moc zdařilým skladbám přidává na atraktivitě. Perličkou je pak příspěvek teď již bývalého člena kapely, Snowyho Shawa, který si pro sebe ukradl jeden z vrcholů alba, skladbu “Dis-moi poupée”, přičemž ta na ten vrchol patří také jeho zásluhou. Osobně mám za to, že jestli lze soudit i podle jinak trochu rozporuplného “Les fleurs du mal” (o čemž nepochybuji), na výkony zpěváků se půjde spolehnout, i kdyby se Christofer Johnsson totálně zbláznil a rozhodl se nahrát noisové album…

Je to opravdu zvláštní případ tahle deska. Kdybych na ni měl nahlížet jako na řadovku se vším všudy, asi bych musel kritizovat o něco více, ale já se rozhodl uvěřit Chrisovu tvrzení o tom, že si usmyslel oslavit pětadvacáté výročí kapely namísto trapné kompilace takovýmhle úletem. K “Les fleurs du mal” je tedy asi potřeba přistupovat jako k úletu a nehledat v něm něco, co v něm snad ani být nemůže. Jedině tehdy si totiž člověk může poslech užít. Krom toho je mi na tom všem sympatická ještě jedna věc – ohromně si totiž cením přístupu, díky kterému se maestro Johnsson nenechal zmanipulovat labelem a album nahrál sice za vlastní útratu, ale hlavně čistě podle svých představ, což je v době, kdy jsou peníze až na prvním místě, dost velká odvaha.

Pokud mám v závěru zodpovědět otázku z úvodu, tak tvrdím, že tenhle experiment vyšel, ale bylo to o prsa. A je to docela škoda, protože jsem si docela jistý, že by při použití toho nejlepších z desky a zahození zbytku mohlo vyjít třeba jen čtvrthodinové, ale zato naprosto úchvatné EP, jehož formát je pro podobné experimenty vyloženě předurčen. Tak třeba někdy příště…


další názory:

Myslím, že bylo už předem jasné, že tento počin bude plodit značně rozporuplné reakce – není divu. Osobně se ovšem musím postavit na stranu těch, jimž “Les fleurs du mal” příliš neučarovalo, spíše naopak. Čert to vem, že jsou to jen předělávky a že se okolo nahrávky hlavní mistr kapelník celou dobu před vydáním tvářil tajemněji než hrad v Karpatech, aby to někdo náhodou nezjistil, to bych ještě přežil, větší problém vidím v tom, že je to prostě nuda. Přesně jak již podotkl kolega, kdyby tahle věc měla třeba pět těch nejlepších songů, mohlo by to být suprové a relativně zajímavé ípko, ale na čtyřicetipětiminutovém formátu je to prostě moc. Nevím, zdali je to pouze provedením Therion, nebo samotnými originály, které povětšinou neznám (i když u některých songů se člověk až lekne, jak je mu to povědomé), ale prostě nemohu tvrdit, že by mne poslech bavil. Některé skladby se sice docela povedly, jmenoval bych “Mon amour, mon ami” a hlavně “Lilith”, ale jinak je většina songů spíš na draka. Nemám nic proti experimentům, pořád však trvám na tom, aby byly zábavné. Sorry, ale za mě ne…
H.


Blut aus Nord – 777 – Cosmosophy

Blut aus Nord - 777 - Cosmosophy
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 21.9.2012
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Epitome XIV
02. Epitome XV
03. Epitome XVI
04. Epitome XVII
05. Epitome XVIII

Hodnocení:
H. – 9,5/10
Kaša – 9,5/10

Průměrné hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Blut aus Nord jsou opět zpátky s novým albem… ano, opět. Zas a znovu tento francouzský klenot avantgardního post-black metalu dokazuje, že v případě pravidla, podle něhož kvantita nechodí ruku v ruce s kvalitou, jsou právě oni tou pověstnou výjimkou, která musí každé pravidlo stvrdit. I “777 – Cosmosophy” je další deskou, při jejímž poslechu si člověk říká, že na co tahle francouzská trojice sáhne, to se změní v hudební zlato, u něhož by posluchač nejradši sypal z rukávu ty nejpřehnanější přívlastky, jaké ho jen napadnou.

Blut aus Nord v dřívějších letech vždy bývali synonymem pro nervydrásající chaotický black metal, jemuž nebyla žádná hudební pravidla svatá. Samozřejmě, i tehdy se v diskografii kapely objevovaly počiny mimo toto schéma, viz debut “Ultima Thulée” v duchu ambientního black metalu, nebo oba díly “Memoria Vetusta”, jež byly svým pojetím mnohem blíže konvenčnější podobě žánru. V posledních letech, zdá se, ovšem Blut aus Nord nabrali kurz poněkud jiným směrem – zdali se jedná pouze o experiment, nebo opravdu nový směr, to samozřejmě ukáže až čas. A nebyli by to Blut aus Nord, kdyby to bylo tak jednoduché, neboť ty směry jsou vlastně dva zároveň – dva rozsáhlejší cykly, každý reprezentující zcela odlišnou tvář těchto Francouzů, oba ukončené v tomto roce s pouhým dvouměsíčním rozestupem. Prvním byla série dvou EP “What Once Was”, na níž Blut aus Nord předvedli doslovný návrat ke kořenům syrového primitivního black metalu – ovšem nutno dodat, že zcela v rámci svého stylu, tudíž nechyběla naprosto nemocná atmosféra. Druhým cyklem byly tři dlouhohrající desky souhrnně známé jako “777”. A v jejich případě se skupina opravdu rozběhla do dříve netušených končin. Úvodní “777 – Sect(s)” ještě bylo srovnatelné se starší tvorbou, nicméně skladby “Epitome II” a “Epitome VI” už tehdy leccos naznačovaly. Právě v jejich duchu se neslo druhé “777 – The Desanctification”, které zcela odbouralo choré disharmonické riffování a namísto něj se soustředilo především na nadpozemské melodie, jimiž jsou Blut aus Nord proslulí. Ale co “777 – Cosmosophy”?

Jak se dalo čekat, “777 – Cosmosophy” je opět něčím úplně jiným, v rámci Blut aus Nord dříve neslyšeným. Především, jedná se zcela jednoznačně o doposud nejpomalejší desku kapely, vlastně na poměry Blut aus Nord by se dalo říct, že i nejklidnější, byť zní tento přívlastek ve světle stále nervózního pozadí poněkud prazvláštně. Zatímco všechna předchozí alba opravdu vyžadovala plnou účast posluchače, a to jak v rámci “777”, tak i celé diskografie, “777 – Cosmosophy” je v tomto přístupu jiné… do něj se stačí “jen” ponořit a nechat se unášet. Nechtěl bych tvrdit, že jde o nahrávku vysloveně relaxační, protože to by mělo k pravdě hodně daleko, ale spíše meditační. Přesto to jsou stále Blut aus Nord, přesto má “777 – Cosmosophy” stále onen charakteristický rukopis svých autorů, který si prostě nelze splést. Nechybí totiž ony typické schizofrenické melodie, které nikdo jiný tímto způsobem nedokáže zahrát a díky nimž (mimo jiné) jsou Blut aus Nord tak jedineční.

Přesto se musím přiznat, že jsem byl z “777 – Cosmosophy” zpočátku poněkud zklamaný. Víte, když si pouštím Blut aus Nord, očekávám něco opravdu hodně náročného, co nenechá mé uši ani na chvíli vydechnout, nedopřeje jim ani vteřinu odpočinku. A zde jsem dostal ono meditativní něco, co bezesporu je Blut aus Nord, ale už to pro mě nemělo to pověstně “cosi”. S odstupem času, vyplněného velkým množstvím poslechů, ovšem musím své neuvážené prvotní pocity vzít kajícně zpátky. Byť to už zní možná trochu přehnané nadržování jedné jediné kapele, nemohu prostě jinak, ale musím “777 – Cosmosophy” označit za další skvost od Blut aus Nord – i když už je to u téhle formace pomalu standardem… o to více je to však úctyhodné. Jenže “777 – Cosmosophy” tu sílu pořád má, Blut aus Nord zde neztratili nic z toho, co je udělalo tolik obdivovanou skupinou. Jak vidno, nebyla to tak úplně touha po něčem neskutečně extrémním, šíleném a náročném (resp. byla, ale jen zčásti), co člověka vždy nutilo Blut aus Nord poslouchat, byla to především absolutně “jiná” atmosféra. Samozřejmě, “777 – Cosmosophy” je náladově třeba takovému “MoRT” na hony vzdálené, ale ten vnitřní duch… ten v té hudbě stále přebývá a čeká jen na to, až si jej člověk pustí do uší.

“777 – Cosmosophy” opětovně stvrzuje to, co je již dávno známo a co již stvrdilo mnoho předchozích počinů – Blut aus Nord opravdu jsou zcela výjimečným tělesem, které si jen velice těžko hledá obdoby. Jmenujte mi jednu jedinou kapelu, jež má na kontě deset dlouhohrajících desek a každá do jedné je absolutní hudební extáze. Stejně jako v předcházejících recenzích, i tentokrát znovu opakuji, že to zdaleka není muzika pro každého a nemalému procentu posluchačů zůstane ono kouzlo Blut aus Nord nejspíš navždy skryto, ale jak tvorbě těchto Francouzů jednou propadnete, už není cesty zpět – a pak mi rádi dáte za pravdu.

Teď už jen čekat, co přijde příště… já osobně nemám sebemenší představu, co by to mohlo být, po “777” v podstatě úplně cokoliv, přesto bych si už teď byl ochoten vsadit, že to bude stát za to… a není mnoho skupin, u nichž bych si na to vsadil…


Další názory:

Francouzi Blut aus Nord“Cosmosophy” uzavírají svou “777” trilogii vskutku ve velkém stylu. Oproti “Sect(s)” a “The Desanctification”, které byly více běsnící a dalo by se říct, že na poměry Blut aus Nord klasičtější díla, je třetí kousek této pomyslné skládačky poněkud klidnější a obsahuje řadu ambientních, post-metalových momentů. “Cosmosophy” se s pěti skladbami ustálilo na třičtvrtě hodinové stopáži a skladby, v návaznosti na předchozí díly jednoduše pojmenované “Epitome XIV”“Epitome XVIII”, jsou dost melodické, a mnohé momenty ve mně vyvolávaly atmosféru skoro až vesmírného soundtracku. Jako by si parta kolem Vindsvala řekla, že je potřeba si trošku odpočinout a dopřát posluchači nějaký ten oddech na samotný závěr. Na “Cosmosophy” se dokonale hodí pořekadlo “do třetice všeho dobrého”, protože jej považuji za suverénně nejvydařenější díl celého konceptu. A to jak po stránce kompoziční, tak té zvukové. Jasným vrcholem je pro mě v obou ohledech “Epitome XVII”, která mě i po mnoha a mnoha posleších nepřestala fascinovat. V tomto případě nemá smysl dál se bavit o povedených či naopak nepovedených momentech, protože Blut aus Nord se podařilo spojit veškeré aspekty své současné vize post-black metalu v jeden dokonalý celek a poslech celé sedmičkové trilogie je zážitkem opravdu nevšedním. Jen jsem zvědavý, kam se Blut aus Nord v budoucnu posunou, každopádně si myslím, že můžeme očekávat velké věci.
Kaša


Merrimack – The Acausal Mass

Merrimack - The Acausal Mass
Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.6.2012
Label: AFM Records

Tracklist:
01. Vestals of Descending Light
02. Arousing Wombs in Nine Angels Pleroma
03. Gospel of the Void
04. Beati estis cum maledixirint vobis
05. Hypophanie
06. Obstetrics of Devourment
07. Worms in the Divine Intestine
08. Abortion Light
09. Liminal Matter Corruption

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

Jsou to tuším tři dny zpátky, co jsem zde jednu jinou recenzi – nešálí-li mne má chatrná paměť, šlo o Blacklodge – uvozoval trochu obecnějším povídáním o francouzské black metalové scéně. Snad náhoda tomu chtěla, že dnes máme opět co dočinění s black metalem z této země, byť se jedná o jeho poněkud odlišnou formu. Předmětem našeho dnešního povídání jsou tentokrát Merrimack z Paříže.

Nebudeme si nic nalhávat, většina lidí si Merrimack asi do konce života bude pamatovat jako “tu kapelu, co natočila tamto nechutný video, kde zpěvák sedí na hajzlu a taky tam je nahatá ženská s kozlí hlavou a párkem mezi nohama”. Nicméně jak si na následujících řádcích povíme, poněkud svojské filmové zpracování dnes již tři roky staré skladby “In the Halls of White Death” není to jediné, proč by měl posluchač věnovat Merrimack pozornost. Jak totiž vidno po poslechu jejich desek, tato francouzská pětice má jistě co říct i po samotné hudební stránce, což platí i o aktuální “The Acausal Mass”, přestože od předchozí desky “Grey Rigorism” byly obměněny čtyři pětiny sestavy a ze starších v kapele zůstal pouze kytarista Perversifier.

Nebudeme si ovšem mazat med kolem huby, ani čtenáře vodit za nos nějakými pohádkami o tom, kdovíjaká to není famózní a originální tvorba. Pravda je taková, že Merrimack představují spíše tu tradičnější podobu black metalu. Myšleno v tom smyslu, že do jejich muziky nepronikají žádné další vlivy, nejsou zde žádné progresivní či experimentální tendence, jedná se jednoduše o čistokrevný black metal. Je však nutné zmínit fakt, že i přesto byste od Merrimack neměli očekávat zběsilé dvoukopákové vichřice a nějaké extrémně misantropické nálady… počkat, to druhé byste vlastně očekávat měli, neboť co do tohoto ohledu, onen odtažitý nihilismus – pro black metal tolik typický – z hudby Merrimack opravdu cítit je, v tomto směru kapela black metalovou škatulku splňuje dokonale, akorát tento pocit netvoří pomocí nenávistné zběsilosti.

Merrimack se pohybují spíše ve středním tempu, někdy až v pomalém tempu, charakteristická bicí palba se sice sem tam ozve, avšak je to spíše výjimečně a člověk to nějak přehnaně nevnímá, neboť to stále působí ne zrovna rychlým dojem, protože zde bubny mají spíše podpůrnou úlohu pouhého “udavače tempa” (což nemusí být vždy pravidlem, jsou i případy black metalových skupin, u nichž právě bicí mají největší podíl na atmosféře). Co se rytmiky týče, trochu více pozornosti bude poutat spíše baskytara, jež je v některých momentech velice příjemně výrazná, což mám já osobně rád. Asi nebude těžké si domyslet, že hlavní roli na “The Acausal Mass” tedy hraje jednak vokál, který se nese v klasickém black metalovém stylu, a hlavně kytary, jež tvoří tu nejzajímavější složku hudby Merrimack, a to ať už co do riffů, tak co do melodií – obého je na desce dostatek, povětšinou je to provedené dobře a nápady to bývají natolik silné, aby posluchače zaujaly.

Úvodní intro “Vestals of Descending Light” poněkud klame tělem a vzbuzuje dojem, že posluchače čeká malinko jiné album, než jaké nakonec dostane. Jedná se asi o nejextrémnější položku “The Acausal Mass” a celých jejích padesát vteřin působí díky značně efekty poháněné kytaře dosti chaoticky, nadcházející písně už se však všechny nesou v tom duchu, jaký byl popsán výše. Víceméně deska jede v relativně podobném mustru až do svého závěru, tudíž se nemá cenu zdržovat jednotlivými skladbami, neboť bych se jen opakoval, takže pouze zmíním, že jako nejpovedenější kusy se mi jeví zpočátku docela chytlavá “Gospel of the Void” s výtečným závěrem v pomalejším duchu, čtvrtá “Beati estis cum maledixirint vobis” se skvělým kytarovým sólem a nakonec výborně gradující “Liminal Matter Corruption” v samotném závěru “The Acausal Mass”.

Celkově je “The Acausal Mass” docela příjemná nahrávka – vzhledem k žánru myšleno v uvozovkách – příjemná, jak jen black metal může být. Pokud jste ovšem zvyklí na to, že francouzský black metal je synonymem pro kvalitní black metal, pak se jistě dá tvrdit, že novinka Merrimack toto jen potvrzují. Není to ten typ alba, bez jehož poslechu byste nemohli žít, když si ale tento počin pustíte, jistě vás zabaví a po jeho konci uznale pokýváte hlavou, že se jedná o dobrou věc.


Blacklodge – MachinatioN [4th Level Initiation = Chamber of Control]

Blacklodge - MachinatioN [4th Level Initiation = Chamber of Control]
Země: Francie
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 22.6.2012
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. TridenT
02. NeutroN ShivA [Sun, Walk with Me!]
03. Neo.Black.Magic
04. Industrial Temple MysticA
05. Antichrist Ex Machina
06. Order of the Baphomet
07. Empire’s Hymn
08. All Seeing Eye
09. Culto al Sol [SolarKult]
10. The Other Side

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Je obecně zažitým dogmatem, že pokud má nějaká země patent na black metal, pak je to zcela jistě Norsko. Do jisté míry je to samozřejmě pravda, už jen z onoho historického hlediska – byť jsou prvotní krůčky na black metalovém poli připisovány kapelám z jiných zemí, nic to nemění na tom, že to byli právě Norové, kdo na přelomu 80. a 90. let definoval to, co dnes považujeme za základní podobu žánru. Nicméně časy se mění. Pokud by se mě někdo zeptal, jaká země podle mého názoru v dnešní době určuje směr vývoje black metalu a posouvá jeho hranice, Norsko by má odpověď nebyla – nejspíše bych totiž jmenoval Francii, neboť právě zde se v současnosti nachází nejvíce skupin a projektů, v nichž spatřuji budoucnost black metalu. Asi nikomu z vás – zvláště jestli tuto stránku navštěvujete pravidelněji – nebude dělat problém si domyslet, koho mám na mysli, jenže i když odhlédneme od oněch opravdových vizionářů, je naprosto zjevné, že z objektivního hlediska se právě ve Francii nachází jedna z aktuálně nejsilnějších black metalových základen světa. A je naprosto jedno, zdali jde o onu zmiňovanou avantgardní podobu, která žánr opravdu viditelně přímo před očima/ušima posluchačů posouvá do nových končin, o podobu poněkud usedlejší a více tradičnější, či třeba o podobu industriální. A právě ta industriální je předmětem naší dnešní kritiky.

Aby po tomto úvodu nevznikla nějaká mýlka, Blacklodge z městečka Villard-de-Lans na jihovýchodě Francie mezi ty hudební vizionáře nepatří a v jejich tvorbě lze bez problémů vypozorovat vlivy jiných industriálně-black metalových veličin jako třeba Aborym, Dødheimsgard či dokonce takových geniálních projektů jako Thorns či Mysticum (jen tak na okraj – obou dnes již pohříchu opomíjených a vyjma zasvěcených znalců téměř zapomenutých), avšak to pranic nemění na faktu, že i tak je hudba Blacklodge vysoce kvalitní a každý, kdo má v oblibě chladný odlidštěný black metal s elektronickými beaty a industriálními vlivy, by této skupině rozhodně měl věnovat pozornost. Dokonce i předcházející album “T/ME [3rd Level Initiation = Chamber of Downfall]”, které bylo malinko nevyrovnané a kvalitativně poněkud kolísavé, svou konkurenci převyšovalo rozdílem třídy. Je však potěšující, že zatímco “T/ME” mělo jistě své mouchy (byť ani tak nešlo o špatnou nahrávku), čtvrtá vyhlazovací kapitola “MachinatioN [4th Level Initiation = Chamber of Control]” je opět návratem k opravdu vysoké kvalitě, na níž lze také uplatňovat ty nejvyšší nároky v rámci měřítek industriálního black metalu.

“SataN… Eradicate
SataN… Annihilate”
(NeutroN ShivA [Sun, Walk with Me!])

Myslím, že ani příliš není třeba se nějak dopodrobna zaobírat tím, jak vlastně “MachinatioN” zní, jelikož to již do jisté míry zaznělo v předchozím odstavci, přinejmenším ze jmenovaných vlivů by si měl čtenář jakousi hrubou představu v mysli načrtnout, avšak kvůli dodržení nějaké té nepsané formy recenze to pro jistotu zopakujme – v případě “MachinatioN” očekávejte sekaný mechanický black metal s výraznou industriální příchutí. Elektronické dunění zde ovšem není jen na efekt schované někde v pozadí, má v podstatě stejnou úlohu jako klasická rytmika… zejména tedy bicí, jež z jistého úhlu pohledu znějí téměř jen jako podpora beatů, čímž výrazně přispívají k oné misantropické náladě, baskytary se to už tolik netýká, neboť ji na desce jen sotva uslyšíte, byť se tam má kdesi vážně nacházet. Z metalových propriet si tedy nejvíce užijete zejména kytar, které jsou – nutno zdůraznit – v rámci stylu dosti nápadité, a ukřičených vokálů. Obecně bych řekl, že pokud byste chtěli předem vědět, o čem atmosféra Blacklodge je, doporučil bych zhlédnout přebal druhé desky “SolarKult [2nd Level Initiation = Chamber of Illumination]”, který celý ten postapokalyptický pocit vystihuje dokonale.

Co se týče konkrétních skladeb na “MachinatioN”, vyzdvihnul bych především kousky “NeutroN ShivA [Sun, Walk with Me!]”, “Neo.Black.Magic” a “Culto al Sol [SolarKult]”, které co do rytmické stránky místy znějí jako EBM kultovka Combichrist, k níž někdo přišrouboval kytary a black metalové vokály. Zajímavé jsou jistě i “Antichrist Ex Machina”, v níž se střídají vyloženě chytlavé kusy s vpravdě apokalyptickými náklepy, šlapavá “Empire’s Hymn” nebo “toxická” “The Other Side” na závěr. Celkově by se však dalo říct (navzdory tomu, že to bude znít jako klasické recenzetské klišé), že vyloženě slabý song na “MachinatioN” není a že všech deset kusů jede ve více či méně stejně dobrým industriálním mustru, který je patřičně ubíjející (myšleno v tom dobrém slova smyslu), jak se na žánr sluší a patří. To se sice na jednu stranu může stát i tím, co desce v očích některých zlomí vaz, jelikož pro někoho může téměř padesát minut podobného dunění až příliš nestravitelné, to už je však o osobním vkusu. Mě osobně to baví.

“LucifeR
Humans… burn!”
(NeutroN ShivA [Sun, Walk with Me!])

Jak již jednou v recenzi padlo, “MachinatioN” je po mírně slabším “T/ME” pro Blacklodge opět návratem do vysoké formy, byť kvalit takového “SolarKult” – až doposud asi nejsilnější desky kapely – dle mého nedosahuje, pořád se jedná o velice povedenou nahrávku, kterou by si fanoušci industriálního black metalu neměli nechat proklouznout mezi prsty. Tenhle zdrogovaný SataN má totiž zase jednou pořádnou ránu!


Deathspell Omega – Drought

Deathspell Omega - Drought
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 22.6.2012
Label: Norma Evangelium Diaboli

Tracklist:
01. Salowe Vision
02. Fiery Serpents
03. Scorpions & Drought
04. Sand
05. Abrasive Swirling Murk
06. The Crackled Book of Life

Hodnocení: 10/10

Odkazy:

Já obvykle nemám moc v lásce plýtvání nějakými přehnanými superlativy – pochválit dobrou muziku, to samozřejmě ano, ale nerad kolem sebe rozhazuji nějaká silná slova, aniž bych měl k tomu opravdu pádný důvod, hodnocením na úrovni geniality či výjimečnosti se denně opravdu neoháním… není ovšem sporu o tom, že existují jisté kapely, které si nic jiného než takto vysoká hodnocení nezaslouží. Tajemní francouzští extrémně-avantgardní filozofové Deathspell Omega ovšem jistojistě patří mezi tu hrstku vyvolených, u nichž přívlastky jako unikátní či výjimečný v žádném případě nejsou nějakým výplodem aktuálního zaujetí jedné osoby, nýbrž zcela objektivním hodnocením hudby, která se jen tak nevidí a neslyší.

Současní Deathspell Omega jsou pro mě osobně vlastně vybroušeným prototypem toho, jak si představuji opravdu dokonalou hudební produkci se vším, co k tomu patří. Není tedy divu, že jakoukoliv další dávku jejich nové muziky vyhlížím velice netrpělivě. A vlastně je úplně bezpředmětné, jestli má jít o dlouhohrající desku, nebo třeba jen o minialbum (právě EP je případ aktuálně recenzovaného počinu “Drought”), neboť si vždy – přinejmenším tedy v posledních letech, asi tak od roku 2004, kdy vyšlo přelomové “Si Monumentum Requires, Circumspice”, předcházející nahrávky dle mého zas až tak unikátní nebyly – můžete jistí, že dostanete hudbu, která za sebou bez sebemenších problémů nechá drtivou většinu čehokoliv jiného, co jste kdy za svůj život slyšeli. A díky faktu, že to Deathspell Omega opětovně potvrzují každým novým počinem, je to ještě obdivuhodnější a neuvěřitelnější. A je vskutku potěšující, že ani “Drought” z této linie nevybočuje. To, co je ovšem u Deathspell Omega standardem, je v rámci širšího úhlu pohledu naprostý vrchol avantgardního black metalu – a nejen jeho.

Ona black metalová avantgarda v podání Deathspell Omega je na první pohled velice šílená záležitost, bezesporu těžká a náročná na poslech, a jako taková zcela jistě nebude chutnat každému, nicméně ve svém jádru se jedná o něco neskutečně inteligentního a promyšleného. Čím méně lidí však tento hudební extrém dokáže skousnout, když už ne ocenit, tím více jsou Deathspell Omega zbožňováni těmi, kteří to zvládnou a kteří zastávají názor, že muzika by měla být uměním, nikoliv zábavou. Deathspell Omega tento předpoklad naplňují naprosto maximálně.

Samotné “Drought” stylově vesměs pokračuje, tam kde jeho autoři skončili s předcházejícím dechberoucím opusem “Paracletus” z roku 2010. Výbuchy nekontrolovaného extrémního chaosu se naprosto organicky prolínají s klidnějšími pasážemi krystalicky čiré hudební dokonalosti, jako by šlo o něco zcela samozřejmého a přirozeného. Tyto přemýšlivější plochy na “Drought” reprezentují zejména první a poslední skladba “Salowe Vision” a “The Crackled Book of Life” (zejména druhá půle této je ničím neředěná hudební extáze) a intermezzo “Sand”.

Oproti tomu kompozice “Fiery Serpents” a “Scorpions & Drought” reprezentují onu extrémně chaotickou podobu hudby Deathspell Omega. Nejedná se však o bezmyšlenkovitou rubačku, jejímž jediným cílem je být extrém pro extrém, to je právě naopak v naprostém rozporu s tím, o čem hudba Deathspell Omega ve skutečnosti je. V jádru se totiž jedná o písně do posledního tónu propracované, kde vše má svůj smysl, a ačkoliv se možná na první pohled zdají být jen změtí zvuků, doopravdy mají svůj pevný řád. Poslední kompozice, která ještě nebyla zmíněna, “Abrasive Swirling Murk”, je vlastně kombinací obojího. První polovina se nese v nervydrásajícím duchu, z něhož občas vykouknou ony atmosférické části, druhá půlka pak nabízí další hudební orgasmus, nadále plynule pokračující již zmiňovanou “The Crackled Book of Life”.

Deathspell Omega

Dohromady “Drought” tvoří jeden neoddělitelný celek, o němž se nedá prohlásit, že by se dotýkal samotné geniality, jelikož by to nebylo postačující, dovolím si totiž tvrdit, že “Drought” geniálním počinem doopravdy je. Deathspell Omega dokážou za pouhopouhých 21 minut, které “Drought” přesně trvá, zprostředkovat mnohem hlubší a působivější zážitek, než jaký drtivá většina jiných interpretů zvládne poskytnout za celou svou kariéru.

O výši svého hodnocení tohoto klenotu nemám sebemenších pochyb. Pokud si “Drought” nezaslouží tu nejvyšší možnou známku, jakou lze vůbec udělit, pak už nic.


Gojira – L’enfant sauvage

Gojira - L'enfant sauvage
Země: Francie
Žánr: progressive groove / death metal
Datum vydání: 26.6.2012
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Explosia
02. L’enfant sauvage
03. The Axe
04. Liquid Fire
05. The Wild Healer
06. Planned Obsolescence
07. Mouth of Kala
08. The Gift of Guilt
09. Pain Is a Master
10. Born in Winter
11. The Fall
12. This Emptiness [bonus]
13. My Last Creation [bonus]

Hodnocení:
Kaša – 8/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kdo by to byl řekl, že z nenápadné francouzské kapely, která v roce 2003 překvapila povedeným albem “The Link”, se po necelé dekádě stane asi největší naděje současné tvrdě metalové scény, jejíž alba jsou právem považována za jedny z nejočekávanějších v daném roce. Gojira je krásným důkazem toho, že to jde i bez masivní reklamní masáže vydavatelství, které kapelu sere na každou druhou stránku magazínů, a bez slepého následování trendů, které zrovna hýbou světem. Právě za skoro až skromný přístup a image, kterou si kolem Gojira buduje, je mi kapela velice sympatická. Za jejich úspěchem není nic jiného než tvrdá práce a především pak kvalita studiových zářezů. Jak už to tak bývá, je potřeba i troška toho štěstíčka, které si Gojira vybrala, když v roce 2008, tehdy ještě relativně neznámého zpěváka/kytaristu Josepha Duplantiera naverboval Max Cavalera do svého projektu Cavalera Conspiracy. Metalová obec se najednou začala zajímat, kdo že je ten týpek, který svými vokálními výpady posouval debut “Inflikted” zmíněného projektu o třídu výš. Ne, že by se po tomto angažmá kariéra Gojiry otočila o 180°, ale začalo se o ni zajímat víc lidí a to je dobře, protože tahle parta si to zaslouží.

“L’enfant sauvage” (v překladu “Divoké dítě”) vychází čtyři roky po poslední studiovce “The Way of All Flesh”. Na novém albu si Gojira udržují svoji vysoce nasazenou kvalitativní laťku, a přestože se jim nepodařilo ji tentokrát přeskočit, tak se nejedná o žádný debakl. “L’enfant sauvage” je dobré album, které v sobě skýtá tolik nápadů a zajímavých momentů, že jiní by si s tím vystačili na dvě až tři desky. Přestože se skladby trošku zpřehlednily, tak se podařilo ponechat je přikryté progresivně-agresivním hávem, jak to umí snad jen tihle žabožrouti z Bayonne. Přiznám se, že po několika prvních posleších jsem byl mírně zklamaný, protože v pořadí již páté studiové album nepůsobí tak překvapivě a rozmanitě jako “From Mars to Sirius”, ani intenzivně jako “The Way of All Flesh”, ale na druhou stranu se nedá říct, že by to byla deska nudná a nezajímavá. S přibývajícími poslechy “Divoké dítě” v mých očích jen rostlo.

Deska je napěchovaná ostře řezanými a neprostupnými riffy, brutálními bicími a agresivním zpěvem Joe Duplantiera, který disponuje velice charismatickým a rozpoznatelným vokálem, s nímž občas dokáže zabrousit i do atmosferičtějších poloh, a nespadá tak do škatulky klasického tuctového řvouna. Hned na první poslech je zřetelné, že “L’enfant sauvage” je o něco přístupnější než předchozí řadová alba, a jak jsem tento fakt ze začátku Gojiře spíše vytýkal, tak s postupem času si člověk uvědomí, že se borci prostě vyvíjí. Je nutné říct, že přes proklamovanou přístupnost jsem i po několika posleších zaznamenal momenty, které mi unikly, a dokázal jsem si najít nové překvapivé okamžiky, což je vždycky příjemné zjištění, “L’enfant sauvage” se jen tak neoposlouchá.

Hned úvodní energická “Explosia” je úderná jak hrom. Zabijácký riff a parádní práce bubeníka Maria Duplantiera, jehož hra mě i po mnoha posleších nepřestává vyvádět z úžasu, jsou hlavní devízou nejen této skladby. Takhle talentovaný bubeník se jen tak nevidí, jeho hra není nějak exhibicionistická, spíše bych ji označil jako údernou a agresivní, přesně padnoucí. Titulní song “L’enfant sauvage” byl uvolněn v předstihu jako klasická ochutnávka a docela chápu, že se sáhlo právě po této skladbě. Přece jen, zapamatovatelný kytarový motiv, který celou píseň provází, je chytlavý a přesto dostatečně brutální. Nejen díky němu skladba šlape jak hodinky a klidně bych ji označil jako jeden z vrcholů stejnojmenného alba. Totéž platí i pro “The Axe”, která se do paměti zaryje hned na první poslech a jistě se s ní stane koncertní tutovka. Ta je důkazem, že Duplantierovci jsou schopni složit i dost melodický song, který nepůsobí jako kompromis a pořád šikovně drtí všechny kosti v těle.

Nemá cenu rozebírat skladbu po skladbě, protože to je opravdu na dlouho, vezmeme-li v potaz, že se v nich toho děje víc než dost, ale jako celek má “L’enfant sauvage” jedno obrovské plus. Jednotlivé skladby jsou dost vyrovnané a vytváří dojem ucelené nahrávky, nikoli desky poskládané z jednotlivých položek. Druhá půlka alba obsahuje několik překvapivých momentů a nepřipustí, aby se na mysl vkrádal pocit nudy a jednotvárnosti. Příkladně “The Gift of Guilt” je díky své rozmanité kytarové lince asi tou nejzajímavější písní na albu. “Born in Winter” posouvá hranice tvorby Gojiry zase o kus dál. Téměř po celou dobu se nese v klidné atmosféře za přítomnosti melodického vybrnkávání, poklidných bicích a umírněného vokálu, ve druhé půlce skladby se sice zavelí k mohutnému finiši, ale ten nepůsobí příliš rušivě a dalo by se říct, že Gojira má s touto skladbou na svém kontě i nějakou tu “polobaladu”. Na úplně závěr si kapela připravila utahanou “The Fall”, ve které se jako noc a den střídají klidnější a agresivní pasáže, jako by se nechumelilo.

Není moc věcí, které by se “L’enfant sauvage” daly vytknout. Přestože jsem si našel dvě skladby, které v rámci diskografie Gojiry zapadnou a moc mě neberou, tak je to album velice vyrovnané a kvalitní. Tahle banda je tady pro všechny, kdo má zájem o agresivní, moderní a chytrou metalovou hudbu, která se za pár let může stát základním stavebním kamenem pro další generace kapel. I když mám “L’enfant sauvage” za album, které svým dvěma předchůdcům dýchá na záda, tak dýchá z dost krátké vzdálenosti, takže nadprůměrné hodnocení je jistě na místě.


Další názory:

Vezměte všechny groove metaly, různé něco-core záležitosti a podobné věci, smíchejte je dohromady a hulvátsky nazvěte třeba moderním metalem – získáte velice málo OPRAVDU dobrých skupin, jejichž muzika je vážně inteligentní a má nějakou hloubku. Francouzská bestie Gojira však mezi takové rozhodně patří a rozhodně nebudu přehánět, když prohlásím, že stojí na samém kvalitativním vrcholu této scény. Novinka “L’enfant sauvage” možná v tomto ohledu není zas až tak průkopnická jako předcházející desky “From Mars to Sirius” a “The Way of All Flesh”, nic to však nemění na tom, že i touhle nahrávkou Gojira pohřbívá drtivou většinu žánrové konkurence (stylové dílčí rozdíly ponechme nyní stranou) hluboko pod zem. Mě osobně album neskutečně baví, je plné výtečných, v některých momentech dokonce i naprosto famózních nápadů a má toho hodně co říct i po mnoha posleších. A navíc vzhledem k tomu, jak moc svou konkurenci převyšuje, neváhám se “L’enfant sauvage” alespoň částečně odměnit velmi vysokým hodnocením. Pokud bych měl zvolit nějaké konkrétní vrcholy, asi bych jmenoval výtečné “The Axe” a “The Gift of Guilt”, nicméně ani zbylé songy nezaostávají. Jen škoda poněkud nevýrazného přebalu…
H.


Nightmare – The Burden of God

Nightmare - The Burden of God
Země: Francie
Žánr: heavy / power metal
Datum vydání: 18.5.2012
Label: AFM Records

Tracklist:
01. Gateways to the Void
02. Sunrise in Hell
03. The Burden of God
04. Crimson Empire
05. Children of the Nation
06. The Preacher
07. Shattered Hearts
08. The Doomsday Prediction
09. The Dominion Gate (Part III)
10. Final Outcome
11. Afterlife

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – 7/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dobře, začnu pěkně od podlahy, a to, tím, že francouzští Nightmare mi přes třicet let jejich tvorby říkají pramálo, a proto by asi nebylo správné začít s jakýmkoliv rozborem jejich historie. Vlastně jsem se při výběru téhle recenze řídila opět jen svou vlastní logikou. Já osobně věřím, že když už nevíte podle čeho vybírat, vždy vám pomůže přebal alba. Málokdy se mi stalo, že by nenaznačoval samotnou hudbu a kapela se tím vždy snaží něco říct. A zatímco předchozí obaly od Nightmare bych asi pro jejich nádech sci-fi zvažovala déle, “The Burden of God” mi samo o sobě přišlo jako detailně provedené fantasy, a tak moje zvědavost zase přebila skepsi ze heavy či power metalových kapel.

Asi jistě chápete, že bych to nepsala do úvodu, kdybych podle svého názoru opět neměla pravdu. Při poslechu intra na mě přišel trochu divný a zmatený pocit, i přestože samotný obal mi něco naznačoval. Popravdě se mi tak nějak začínalo zdát, že nikde nepadlo slovo “symfonický”. Za “Gateways to the Void” by se žádná symfonická kapela totiž nemohla stydět a už to dělá z těchto Francouzů něco, co má u mě šanci. Je to velice zajímavý prvek celého alba a ještě zajímavější je, s jakou jistotou a lehkostí přechází v “Sunrise in Hell”, i když tahle skladba je zase úplně jiného soudku. Z toho soudku, který byste prostě očekávali. To je přesně to “klišé”, které by každému přišlo na mysl. Zase něco, co svým provedením, svým nápadem a samotnými kytarovými sóly řekne na rovinu, o co tu jde. Dobře zavedená kapela, která podává svoje výkony v rámci žánru a většinou na tom není moc poznat jakékoliv změny v sestavě a často ani časové posuny. Všechno zní dobře a samozřejmě. A to se nebavím o klasických a chytlavých textech.

A chápejte, to může být plus i mínus zároveň, “The Burden of God” je jedna deska z mnoha. Mluvím z mnoha těch kvalitních a slušných desek, které v tomhle žánru jsou. Jo Amore má barvu hlasu přesně takovou, jakou má mít a jakou byste očekávali. Ať už jakkoliv pěknou a líbivou. A už skončím s tím slovem “očekávali”, už ho bylo dost. Zaměřme se na to, co čeří vodu, protože hlas zpěváka ani kytarová sóla, jak už jsem říkala, to nejsou. Nešťastně řečeno, pro mě je jediným oživením právě to, co z žánru vybočuje. Ať už se jedná o intro, které mě, jak už jsem řekla, ze začátku spíše mátlo. Ale je to něco, co dodává tomu albu alespoň malý punc nezapomenutelnosti. Druhou zajímavě znějící skladbou je “Children of the Nation”, protože opět nevypadá jako klasický heavy metal a dají se v ní najít nějaké ty pasáže, které si člověk zamiluje. Hned za ní následuje “The Preacher” a společně tvoří jakési silné srdce celého alba. “The Preacher” jasně ukazuje, že Nightmare záměrně tak trochu slévají téma sci-fi a fantasy, tak trochu záměrně si hrají s tím, že s historicky znějícím úvodem na albu žije v symbióze něco, co zní značně apokalypticky a to je podle mě to silné a hezké, protože to přináší do té staré a časem ohlodané pouště nový vítr. Škoda, že se ten vítr nerozšířil v po celém albu. Protože začátek, prostředek a konečně i konec zastoupený songem “Final Outcome” nakonec nezní vůbec k zahození.

Myslím si, že pro dnešek to nechám takhle a vynesu rozsudek. Tomuhle albu se technicky nedá nic vytknout, až na to, že z poloviny je to jakási “klasika”, která si sice nezadá s nikým a s ničím, ale ani neohromí. A díky Bohu za momenty, které vybočují z řady otřepaných myšlenek, které se znají být důvěrně známé. Nightmare, jako většina kapel žánru, nikoho neurazí. To je pro mě problém a dala bych 6,5, ale nutno říct, že ty zajímavé momenty byly opravdu silné, takže jsem s hodnocením popolezla ještě trochu výše.


Další názory:

Určitě se nedá tvrdit, že by “The Burden of God” bylo zlé, to rozhodně ne, ale na druhou stranu francouzští Nightmare ani v nejmenším nepřinášejí cokoliv nového nebo alespoň pamětihodného do přeplněného heavy/power žánru. Deska příjemně ubíhá, hezky se poslouchá a osobně s ní nemám sebemenší problém, naopak, kdybyste se mě zeptali, řekl bych vám, že je to velice solidní práce, ale zeptejte se za nějaký ten měsíc a s největší pravděpodobností si vůbec nevzpomenu, která bije. Poslechem “The Burden of God” rozhodně nic nezkazíte, ale na druhou stranu, když album neuslyšíte, rozhodně se nebude dát tvrdit, že byste vyloženě o něco přišli. Je možná docela škoda, že novinka Nightmare takhle ve výsledku působí, jelikož některé skladby se opravdu povedly, zejména střed alba je silný – viz “Children of the Nation” a “The Preacher”, které mají opravdu dobré refrény. Jinak ale platí to, co už bylo řečeno výše – slušná, ale nikterak výjimečná záležitost.
H.