Archiv štítku: FRA

Francie

Blut aus Nord – 777 – Cosmosophy

Blut aus Nord - 777 - Cosmosophy
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 21.9.2012
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Epitome XIV
02. Epitome XV
03. Epitome XVI
04. Epitome XVII
05. Epitome XVIII

Hodnocení:
H. – 9,5/10
Kaša – 9,5/10

Průměrné hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Blut aus Nord jsou opět zpátky s novým albem… ano, opět. Zas a znovu tento francouzský klenot avantgardního post-black metalu dokazuje, že v případě pravidla, podle něhož kvantita nechodí ruku v ruce s kvalitou, jsou právě oni tou pověstnou výjimkou, která musí každé pravidlo stvrdit. I “777 – Cosmosophy” je další deskou, při jejímž poslechu si člověk říká, že na co tahle francouzská trojice sáhne, to se změní v hudební zlato, u něhož by posluchač nejradši sypal z rukávu ty nejpřehnanější přívlastky, jaké ho jen napadnou.

Blut aus Nord v dřívějších letech vždy bývali synonymem pro nervydrásající chaotický black metal, jemuž nebyla žádná hudební pravidla svatá. Samozřejmě, i tehdy se v diskografii kapely objevovaly počiny mimo toto schéma, viz debut “Ultima Thulée” v duchu ambientního black metalu, nebo oba díly “Memoria Vetusta”, jež byly svým pojetím mnohem blíže konvenčnější podobě žánru. V posledních letech, zdá se, ovšem Blut aus Nord nabrali kurz poněkud jiným směrem – zdali se jedná pouze o experiment, nebo opravdu nový směr, to samozřejmě ukáže až čas. A nebyli by to Blut aus Nord, kdyby to bylo tak jednoduché, neboť ty směry jsou vlastně dva zároveň – dva rozsáhlejší cykly, každý reprezentující zcela odlišnou tvář těchto Francouzů, oba ukončené v tomto roce s pouhým dvouměsíčním rozestupem. Prvním byla série dvou EP “What Once Was”, na níž Blut aus Nord předvedli doslovný návrat ke kořenům syrového primitivního black metalu – ovšem nutno dodat, že zcela v rámci svého stylu, tudíž nechyběla naprosto nemocná atmosféra. Druhým cyklem byly tři dlouhohrající desky souhrnně známé jako “777”. A v jejich případě se skupina opravdu rozběhla do dříve netušených končin. Úvodní “777 – Sect(s)” ještě bylo srovnatelné se starší tvorbou, nicméně skladby “Epitome II” a “Epitome VI” už tehdy leccos naznačovaly. Právě v jejich duchu se neslo druhé “777 – The Desanctification”, které zcela odbouralo choré disharmonické riffování a namísto něj se soustředilo především na nadpozemské melodie, jimiž jsou Blut aus Nord proslulí. Ale co “777 – Cosmosophy”?

Jak se dalo čekat, “777 – Cosmosophy” je opět něčím úplně jiným, v rámci Blut aus Nord dříve neslyšeným. Především, jedná se zcela jednoznačně o doposud nejpomalejší desku kapely, vlastně na poměry Blut aus Nord by se dalo říct, že i nejklidnější, byť zní tento přívlastek ve světle stále nervózního pozadí poněkud prazvláštně. Zatímco všechna předchozí alba opravdu vyžadovala plnou účast posluchače, a to jak v rámci “777”, tak i celé diskografie, “777 – Cosmosophy” je v tomto přístupu jiné… do něj se stačí “jen” ponořit a nechat se unášet. Nechtěl bych tvrdit, že jde o nahrávku vysloveně relaxační, protože to by mělo k pravdě hodně daleko, ale spíše meditační. Přesto to jsou stále Blut aus Nord, přesto má “777 – Cosmosophy” stále onen charakteristický rukopis svých autorů, který si prostě nelze splést. Nechybí totiž ony typické schizofrenické melodie, které nikdo jiný tímto způsobem nedokáže zahrát a díky nimž (mimo jiné) jsou Blut aus Nord tak jedineční.

Přesto se musím přiznat, že jsem byl z “777 – Cosmosophy” zpočátku poněkud zklamaný. Víte, když si pouštím Blut aus Nord, očekávám něco opravdu hodně náročného, co nenechá mé uši ani na chvíli vydechnout, nedopřeje jim ani vteřinu odpočinku. A zde jsem dostal ono meditativní něco, co bezesporu je Blut aus Nord, ale už to pro mě nemělo to pověstně “cosi”. S odstupem času, vyplněného velkým množstvím poslechů, ovšem musím své neuvážené prvotní pocity vzít kajícně zpátky. Byť to už zní možná trochu přehnané nadržování jedné jediné kapele, nemohu prostě jinak, ale musím “777 – Cosmosophy” označit za další skvost od Blut aus Nord – i když už je to u téhle formace pomalu standardem… o to více je to však úctyhodné. Jenže “777 – Cosmosophy” tu sílu pořád má, Blut aus Nord zde neztratili nic z toho, co je udělalo tolik obdivovanou skupinou. Jak vidno, nebyla to tak úplně touha po něčem neskutečně extrémním, šíleném a náročném (resp. byla, ale jen zčásti), co člověka vždy nutilo Blut aus Nord poslouchat, byla to především absolutně “jiná” atmosféra. Samozřejmě, “777 – Cosmosophy” je náladově třeba takovému “MoRT” na hony vzdálené, ale ten vnitřní duch… ten v té hudbě stále přebývá a čeká jen na to, až si jej člověk pustí do uší.

“777 – Cosmosophy” opětovně stvrzuje to, co je již dávno známo a co již stvrdilo mnoho předchozích počinů – Blut aus Nord opravdu jsou zcela výjimečným tělesem, které si jen velice těžko hledá obdoby. Jmenujte mi jednu jedinou kapelu, jež má na kontě deset dlouhohrajících desek a každá do jedné je absolutní hudební extáze. Stejně jako v předcházejících recenzích, i tentokrát znovu opakuji, že to zdaleka není muzika pro každého a nemalému procentu posluchačů zůstane ono kouzlo Blut aus Nord nejspíš navždy skryto, ale jak tvorbě těchto Francouzů jednou propadnete, už není cesty zpět – a pak mi rádi dáte za pravdu.

Teď už jen čekat, co přijde příště… já osobně nemám sebemenší představu, co by to mohlo být, po “777” v podstatě úplně cokoliv, přesto bych si už teď byl ochoten vsadit, že to bude stát za to… a není mnoho skupin, u nichž bych si na to vsadil…


Další názory:

Francouzi Blut aus Nord“Cosmosophy” uzavírají svou “777” trilogii vskutku ve velkém stylu. Oproti “Sect(s)” a “The Desanctification”, které byly více běsnící a dalo by se říct, že na poměry Blut aus Nord klasičtější díla, je třetí kousek této pomyslné skládačky poněkud klidnější a obsahuje řadu ambientních, post-metalových momentů. “Cosmosophy” se s pěti skladbami ustálilo na třičtvrtě hodinové stopáži a skladby, v návaznosti na předchozí díly jednoduše pojmenované “Epitome XIV”“Epitome XVIII”, jsou dost melodické, a mnohé momenty ve mně vyvolávaly atmosféru skoro až vesmírného soundtracku. Jako by si parta kolem Vindsvala řekla, že je potřeba si trošku odpočinout a dopřát posluchači nějaký ten oddech na samotný závěr. Na “Cosmosophy” se dokonale hodí pořekadlo “do třetice všeho dobrého”, protože jej považuji za suverénně nejvydařenější díl celého konceptu. A to jak po stránce kompoziční, tak té zvukové. Jasným vrcholem je pro mě v obou ohledech “Epitome XVII”, která mě i po mnoha a mnoha posleších nepřestala fascinovat. V tomto případě nemá smysl dál se bavit o povedených či naopak nepovedených momentech, protože Blut aus Nord se podařilo spojit veškeré aspekty své současné vize post-black metalu v jeden dokonalý celek a poslech celé sedmičkové trilogie je zážitkem opravdu nevšedním. Jen jsem zvědavý, kam se Blut aus Nord v budoucnu posunou, každopádně si myslím, že můžeme očekávat velké věci.
Kaša


Merrimack – The Acausal Mass

Merrimack - The Acausal Mass
Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.6.2012
Label: AFM Records

Tracklist:
01. Vestals of Descending Light
02. Arousing Wombs in Nine Angels Pleroma
03. Gospel of the Void
04. Beati estis cum maledixirint vobis
05. Hypophanie
06. Obstetrics of Devourment
07. Worms in the Divine Intestine
08. Abortion Light
09. Liminal Matter Corruption

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

Jsou to tuším tři dny zpátky, co jsem zde jednu jinou recenzi – nešálí-li mne má chatrná paměť, šlo o Blacklodge – uvozoval trochu obecnějším povídáním o francouzské black metalové scéně. Snad náhoda tomu chtěla, že dnes máme opět co dočinění s black metalem z této země, byť se jedná o jeho poněkud odlišnou formu. Předmětem našeho dnešního povídání jsou tentokrát Merrimack z Paříže.

Nebudeme si nic nalhávat, většina lidí si Merrimack asi do konce života bude pamatovat jako “tu kapelu, co natočila tamto nechutný video, kde zpěvák sedí na hajzlu a taky tam je nahatá ženská s kozlí hlavou a párkem mezi nohama”. Nicméně jak si na následujících řádcích povíme, poněkud svojské filmové zpracování dnes již tři roky staré skladby “In the Halls of White Death” není to jediné, proč by měl posluchač věnovat Merrimack pozornost. Jak totiž vidno po poslechu jejich desek, tato francouzská pětice má jistě co říct i po samotné hudební stránce, což platí i o aktuální “The Acausal Mass”, přestože od předchozí desky “Grey Rigorism” byly obměněny čtyři pětiny sestavy a ze starších v kapele zůstal pouze kytarista Perversifier.

Nebudeme si ovšem mazat med kolem huby, ani čtenáře vodit za nos nějakými pohádkami o tom, kdovíjaká to není famózní a originální tvorba. Pravda je taková, že Merrimack představují spíše tu tradičnější podobu black metalu. Myšleno v tom smyslu, že do jejich muziky nepronikají žádné další vlivy, nejsou zde žádné progresivní či experimentální tendence, jedná se jednoduše o čistokrevný black metal. Je však nutné zmínit fakt, že i přesto byste od Merrimack neměli očekávat zběsilé dvoukopákové vichřice a nějaké extrémně misantropické nálady… počkat, to druhé byste vlastně očekávat měli, neboť co do tohoto ohledu, onen odtažitý nihilismus – pro black metal tolik typický – z hudby Merrimack opravdu cítit je, v tomto směru kapela black metalovou škatulku splňuje dokonale, akorát tento pocit netvoří pomocí nenávistné zběsilosti.

Merrimack se pohybují spíše ve středním tempu, někdy až v pomalém tempu, charakteristická bicí palba se sice sem tam ozve, avšak je to spíše výjimečně a člověk to nějak přehnaně nevnímá, neboť to stále působí ne zrovna rychlým dojem, protože zde bubny mají spíše podpůrnou úlohu pouhého “udavače tempa” (což nemusí být vždy pravidlem, jsou i případy black metalových skupin, u nichž právě bicí mají největší podíl na atmosféře). Co se rytmiky týče, trochu více pozornosti bude poutat spíše baskytara, jež je v některých momentech velice příjemně výrazná, což mám já osobně rád. Asi nebude těžké si domyslet, že hlavní roli na “The Acausal Mass” tedy hraje jednak vokál, který se nese v klasickém black metalovém stylu, a hlavně kytary, jež tvoří tu nejzajímavější složku hudby Merrimack, a to ať už co do riffů, tak co do melodií – obého je na desce dostatek, povětšinou je to provedené dobře a nápady to bývají natolik silné, aby posluchače zaujaly.

Úvodní intro “Vestals of Descending Light” poněkud klame tělem a vzbuzuje dojem, že posluchače čeká malinko jiné album, než jaké nakonec dostane. Jedná se asi o nejextrémnější položku “The Acausal Mass” a celých jejích padesát vteřin působí díky značně efekty poháněné kytaře dosti chaoticky, nadcházející písně už se však všechny nesou v tom duchu, jaký byl popsán výše. Víceméně deska jede v relativně podobném mustru až do svého závěru, tudíž se nemá cenu zdržovat jednotlivými skladbami, neboť bych se jen opakoval, takže pouze zmíním, že jako nejpovedenější kusy se mi jeví zpočátku docela chytlavá “Gospel of the Void” s výtečným závěrem v pomalejším duchu, čtvrtá “Beati estis cum maledixirint vobis” se skvělým kytarovým sólem a nakonec výborně gradující “Liminal Matter Corruption” v samotném závěru “The Acausal Mass”.

Celkově je “The Acausal Mass” docela příjemná nahrávka – vzhledem k žánru myšleno v uvozovkách – příjemná, jak jen black metal může být. Pokud jste ovšem zvyklí na to, že francouzský black metal je synonymem pro kvalitní black metal, pak se jistě dá tvrdit, že novinka Merrimack toto jen potvrzují. Není to ten typ alba, bez jehož poslechu byste nemohli žít, když si ale tento počin pustíte, jistě vás zabaví a po jeho konci uznale pokýváte hlavou, že se jedná o dobrou věc.


Blacklodge – MachinatioN [4th Level Initiation = Chamber of Control]

Blacklodge - MachinatioN [4th Level Initiation = Chamber of Control]
Země: Francie
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 22.6.2012
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. TridenT
02. NeutroN ShivA [Sun, Walk with Me!]
03. Neo.Black.Magic
04. Industrial Temple MysticA
05. Antichrist Ex Machina
06. Order of the Baphomet
07. Empire’s Hymn
08. All Seeing Eye
09. Culto al Sol [SolarKult]
10. The Other Side

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Je obecně zažitým dogmatem, že pokud má nějaká země patent na black metal, pak je to zcela jistě Norsko. Do jisté míry je to samozřejmě pravda, už jen z onoho historického hlediska – byť jsou prvotní krůčky na black metalovém poli připisovány kapelám z jiných zemí, nic to nemění na tom, že to byli právě Norové, kdo na přelomu 80. a 90. let definoval to, co dnes považujeme za základní podobu žánru. Nicméně časy se mění. Pokud by se mě někdo zeptal, jaká země podle mého názoru v dnešní době určuje směr vývoje black metalu a posouvá jeho hranice, Norsko by má odpověď nebyla – nejspíše bych totiž jmenoval Francii, neboť právě zde se v současnosti nachází nejvíce skupin a projektů, v nichž spatřuji budoucnost black metalu. Asi nikomu z vás – zvláště jestli tuto stránku navštěvujete pravidelněji – nebude dělat problém si domyslet, koho mám na mysli, jenže i když odhlédneme od oněch opravdových vizionářů, je naprosto zjevné, že z objektivního hlediska se právě ve Francii nachází jedna z aktuálně nejsilnějších black metalových základen světa. A je naprosto jedno, zdali jde o onu zmiňovanou avantgardní podobu, která žánr opravdu viditelně přímo před očima/ušima posluchačů posouvá do nových končin, o podobu poněkud usedlejší a více tradičnější, či třeba o podobu industriální. A právě ta industriální je předmětem naší dnešní kritiky.

Aby po tomto úvodu nevznikla nějaká mýlka, Blacklodge z městečka Villard-de-Lans na jihovýchodě Francie mezi ty hudební vizionáře nepatří a v jejich tvorbě lze bez problémů vypozorovat vlivy jiných industriálně-black metalových veličin jako třeba Aborym, Dødheimsgard či dokonce takových geniálních projektů jako Thorns či Mysticum (jen tak na okraj – obou dnes již pohříchu opomíjených a vyjma zasvěcených znalců téměř zapomenutých), avšak to pranic nemění na faktu, že i tak je hudba Blacklodge vysoce kvalitní a každý, kdo má v oblibě chladný odlidštěný black metal s elektronickými beaty a industriálními vlivy, by této skupině rozhodně měl věnovat pozornost. Dokonce i předcházející album “T/ME [3rd Level Initiation = Chamber of Downfall]”, které bylo malinko nevyrovnané a kvalitativně poněkud kolísavé, svou konkurenci převyšovalo rozdílem třídy. Je však potěšující, že zatímco “T/ME” mělo jistě své mouchy (byť ani tak nešlo o špatnou nahrávku), čtvrtá vyhlazovací kapitola “MachinatioN [4th Level Initiation = Chamber of Control]” je opět návratem k opravdu vysoké kvalitě, na níž lze také uplatňovat ty nejvyšší nároky v rámci měřítek industriálního black metalu.

“SataN… Eradicate
SataN… Annihilate”
(NeutroN ShivA [Sun, Walk with Me!])

Myslím, že ani příliš není třeba se nějak dopodrobna zaobírat tím, jak vlastně “MachinatioN” zní, jelikož to již do jisté míry zaznělo v předchozím odstavci, přinejmenším ze jmenovaných vlivů by si měl čtenář jakousi hrubou představu v mysli načrtnout, avšak kvůli dodržení nějaké té nepsané formy recenze to pro jistotu zopakujme – v případě “MachinatioN” očekávejte sekaný mechanický black metal s výraznou industriální příchutí. Elektronické dunění zde ovšem není jen na efekt schované někde v pozadí, má v podstatě stejnou úlohu jako klasická rytmika… zejména tedy bicí, jež z jistého úhlu pohledu znějí téměř jen jako podpora beatů, čímž výrazně přispívají k oné misantropické náladě, baskytary se to už tolik netýká, neboť ji na desce jen sotva uslyšíte, byť se tam má kdesi vážně nacházet. Z metalových propriet si tedy nejvíce užijete zejména kytar, které jsou – nutno zdůraznit – v rámci stylu dosti nápadité, a ukřičených vokálů. Obecně bych řekl, že pokud byste chtěli předem vědět, o čem atmosféra Blacklodge je, doporučil bych zhlédnout přebal druhé desky “SolarKult [2nd Level Initiation = Chamber of Illumination]”, který celý ten postapokalyptický pocit vystihuje dokonale.

Co se týče konkrétních skladeb na “MachinatioN”, vyzdvihnul bych především kousky “NeutroN ShivA [Sun, Walk with Me!]”, “Neo.Black.Magic” a “Culto al Sol [SolarKult]”, které co do rytmické stránky místy znějí jako EBM kultovka Combichrist, k níž někdo přišrouboval kytary a black metalové vokály. Zajímavé jsou jistě i “Antichrist Ex Machina”, v níž se střídají vyloženě chytlavé kusy s vpravdě apokalyptickými náklepy, šlapavá “Empire’s Hymn” nebo “toxická” “The Other Side” na závěr. Celkově by se však dalo říct (navzdory tomu, že to bude znít jako klasické recenzetské klišé), že vyloženě slabý song na “MachinatioN” není a že všech deset kusů jede ve více či méně stejně dobrým industriálním mustru, který je patřičně ubíjející (myšleno v tom dobrém slova smyslu), jak se na žánr sluší a patří. To se sice na jednu stranu může stát i tím, co desce v očích některých zlomí vaz, jelikož pro někoho může téměř padesát minut podobného dunění až příliš nestravitelné, to už je však o osobním vkusu. Mě osobně to baví.

“LucifeR
Humans… burn!”
(NeutroN ShivA [Sun, Walk with Me!])

Jak již jednou v recenzi padlo, “MachinatioN” je po mírně slabším “T/ME” pro Blacklodge opět návratem do vysoké formy, byť kvalit takového “SolarKult” – až doposud asi nejsilnější desky kapely – dle mého nedosahuje, pořád se jedná o velice povedenou nahrávku, kterou by si fanoušci industriálního black metalu neměli nechat proklouznout mezi prsty. Tenhle zdrogovaný SataN má totiž zase jednou pořádnou ránu!


Deathspell Omega – Drought

Deathspell Omega - Drought
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 22.6.2012
Label: Norma Evangelium Diaboli

Tracklist:
01. Salowe Vision
02. Fiery Serpents
03. Scorpions & Drought
04. Sand
05. Abrasive Swirling Murk
06. The Crackled Book of Life

Hodnocení: 10/10

Odkazy:

Já obvykle nemám moc v lásce plýtvání nějakými přehnanými superlativy – pochválit dobrou muziku, to samozřejmě ano, ale nerad kolem sebe rozhazuji nějaká silná slova, aniž bych měl k tomu opravdu pádný důvod, hodnocením na úrovni geniality či výjimečnosti se denně opravdu neoháním… není ovšem sporu o tom, že existují jisté kapely, které si nic jiného než takto vysoká hodnocení nezaslouží. Tajemní francouzští extrémně-avantgardní filozofové Deathspell Omega ovšem jistojistě patří mezi tu hrstku vyvolených, u nichž přívlastky jako unikátní či výjimečný v žádném případě nejsou nějakým výplodem aktuálního zaujetí jedné osoby, nýbrž zcela objektivním hodnocením hudby, která se jen tak nevidí a neslyší.

Současní Deathspell Omega jsou pro mě osobně vlastně vybroušeným prototypem toho, jak si představuji opravdu dokonalou hudební produkci se vším, co k tomu patří. Není tedy divu, že jakoukoliv další dávku jejich nové muziky vyhlížím velice netrpělivě. A vlastně je úplně bezpředmětné, jestli má jít o dlouhohrající desku, nebo třeba jen o minialbum (právě EP je případ aktuálně recenzovaného počinu “Drought”), neboť si vždy – přinejmenším tedy v posledních letech, asi tak od roku 2004, kdy vyšlo přelomové “Si Monumentum Requires, Circumspice”, předcházející nahrávky dle mého zas až tak unikátní nebyly – můžete jistí, že dostanete hudbu, která za sebou bez sebemenších problémů nechá drtivou většinu čehokoliv jiného, co jste kdy za svůj život slyšeli. A díky faktu, že to Deathspell Omega opětovně potvrzují každým novým počinem, je to ještě obdivuhodnější a neuvěřitelnější. A je vskutku potěšující, že ani “Drought” z této linie nevybočuje. To, co je ovšem u Deathspell Omega standardem, je v rámci širšího úhlu pohledu naprostý vrchol avantgardního black metalu – a nejen jeho.

Ona black metalová avantgarda v podání Deathspell Omega je na první pohled velice šílená záležitost, bezesporu těžká a náročná na poslech, a jako taková zcela jistě nebude chutnat každému, nicméně ve svém jádru se jedná o něco neskutečně inteligentního a promyšleného. Čím méně lidí však tento hudební extrém dokáže skousnout, když už ne ocenit, tím více jsou Deathspell Omega zbožňováni těmi, kteří to zvládnou a kteří zastávají názor, že muzika by měla být uměním, nikoliv zábavou. Deathspell Omega tento předpoklad naplňují naprosto maximálně.

Samotné “Drought” stylově vesměs pokračuje, tam kde jeho autoři skončili s předcházejícím dechberoucím opusem “Paracletus” z roku 2010. Výbuchy nekontrolovaného extrémního chaosu se naprosto organicky prolínají s klidnějšími pasážemi krystalicky čiré hudební dokonalosti, jako by šlo o něco zcela samozřejmého a přirozeného. Tyto přemýšlivější plochy na “Drought” reprezentují zejména první a poslední skladba “Salowe Vision” a “The Crackled Book of Life” (zejména druhá půle této je ničím neředěná hudební extáze) a intermezzo “Sand”.

Oproti tomu kompozice “Fiery Serpents” a “Scorpions & Drought” reprezentují onu extrémně chaotickou podobu hudby Deathspell Omega. Nejedná se však o bezmyšlenkovitou rubačku, jejímž jediným cílem je být extrém pro extrém, to je právě naopak v naprostém rozporu s tím, o čem hudba Deathspell Omega ve skutečnosti je. V jádru se totiž jedná o písně do posledního tónu propracované, kde vše má svůj smysl, a ačkoliv se možná na první pohled zdají být jen změtí zvuků, doopravdy mají svůj pevný řád. Poslední kompozice, která ještě nebyla zmíněna, “Abrasive Swirling Murk”, je vlastně kombinací obojího. První polovina se nese v nervydrásajícím duchu, z něhož občas vykouknou ony atmosférické části, druhá půlka pak nabízí další hudební orgasmus, nadále plynule pokračující již zmiňovanou “The Crackled Book of Life”.

Deathspell Omega

Dohromady “Drought” tvoří jeden neoddělitelný celek, o němž se nedá prohlásit, že by se dotýkal samotné geniality, jelikož by to nebylo postačující, dovolím si totiž tvrdit, že “Drought” geniálním počinem doopravdy je. Deathspell Omega dokážou za pouhopouhých 21 minut, které “Drought” přesně trvá, zprostředkovat mnohem hlubší a působivější zážitek, než jaký drtivá většina jiných interpretů zvládne poskytnout za celou svou kariéru.

O výši svého hodnocení tohoto klenotu nemám sebemenších pochyb. Pokud si “Drought” nezaslouží tu nejvyšší možnou známku, jakou lze vůbec udělit, pak už nic.


Gojira – L’enfant sauvage

Gojira - L'enfant sauvage
Země: Francie
Žánr: progressive groove / death metal
Datum vydání: 26.6.2012
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Explosia
02. L’enfant sauvage
03. The Axe
04. Liquid Fire
05. The Wild Healer
06. Planned Obsolescence
07. Mouth of Kala
08. The Gift of Guilt
09. Pain Is a Master
10. Born in Winter
11. The Fall
12. This Emptiness [bonus]
13. My Last Creation [bonus]

Hodnocení:
Kaša – 8/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kdo by to byl řekl, že z nenápadné francouzské kapely, která v roce 2003 překvapila povedeným albem “The Link”, se po necelé dekádě stane asi největší naděje současné tvrdě metalové scény, jejíž alba jsou právem považována za jedny z nejočekávanějších v daném roce. Gojira je krásným důkazem toho, že to jde i bez masivní reklamní masáže vydavatelství, které kapelu sere na každou druhou stránku magazínů, a bez slepého následování trendů, které zrovna hýbou světem. Právě za skoro až skromný přístup a image, kterou si kolem Gojira buduje, je mi kapela velice sympatická. Za jejich úspěchem není nic jiného než tvrdá práce a především pak kvalita studiových zářezů. Jak už to tak bývá, je potřeba i troška toho štěstíčka, které si Gojira vybrala, když v roce 2008, tehdy ještě relativně neznámého zpěváka/kytaristu Josepha Duplantiera naverboval Max Cavalera do svého projektu Cavalera Conspiracy. Metalová obec se najednou začala zajímat, kdo že je ten týpek, který svými vokálními výpady posouval debut “Inflikted” zmíněného projektu o třídu výš. Ne, že by se po tomto angažmá kariéra Gojiry otočila o 180°, ale začalo se o ni zajímat víc lidí a to je dobře, protože tahle parta si to zaslouží.

“L’enfant sauvage” (v překladu “Divoké dítě”) vychází čtyři roky po poslední studiovce “The Way of All Flesh”. Na novém albu si Gojira udržují svoji vysoce nasazenou kvalitativní laťku, a přestože se jim nepodařilo ji tentokrát přeskočit, tak se nejedná o žádný debakl. “L’enfant sauvage” je dobré album, které v sobě skýtá tolik nápadů a zajímavých momentů, že jiní by si s tím vystačili na dvě až tři desky. Přestože se skladby trošku zpřehlednily, tak se podařilo ponechat je přikryté progresivně-agresivním hávem, jak to umí snad jen tihle žabožrouti z Bayonne. Přiznám se, že po několika prvních posleších jsem byl mírně zklamaný, protože v pořadí již páté studiové album nepůsobí tak překvapivě a rozmanitě jako “From Mars to Sirius”, ani intenzivně jako “The Way of All Flesh”, ale na druhou stranu se nedá říct, že by to byla deska nudná a nezajímavá. S přibývajícími poslechy “Divoké dítě” v mých očích jen rostlo.

Deska je napěchovaná ostře řezanými a neprostupnými riffy, brutálními bicími a agresivním zpěvem Joe Duplantiera, který disponuje velice charismatickým a rozpoznatelným vokálem, s nímž občas dokáže zabrousit i do atmosferičtějších poloh, a nespadá tak do škatulky klasického tuctového řvouna. Hned na první poslech je zřetelné, že “L’enfant sauvage” je o něco přístupnější než předchozí řadová alba, a jak jsem tento fakt ze začátku Gojiře spíše vytýkal, tak s postupem času si člověk uvědomí, že se borci prostě vyvíjí. Je nutné říct, že přes proklamovanou přístupnost jsem i po několika posleších zaznamenal momenty, které mi unikly, a dokázal jsem si najít nové překvapivé okamžiky, což je vždycky příjemné zjištění, “L’enfant sauvage” se jen tak neoposlouchá.

Hned úvodní energická “Explosia” je úderná jak hrom. Zabijácký riff a parádní práce bubeníka Maria Duplantiera, jehož hra mě i po mnoha posleších nepřestává vyvádět z úžasu, jsou hlavní devízou nejen této skladby. Takhle talentovaný bubeník se jen tak nevidí, jeho hra není nějak exhibicionistická, spíše bych ji označil jako údernou a agresivní, přesně padnoucí. Titulní song “L’enfant sauvage” byl uvolněn v předstihu jako klasická ochutnávka a docela chápu, že se sáhlo právě po této skladbě. Přece jen, zapamatovatelný kytarový motiv, který celou píseň provází, je chytlavý a přesto dostatečně brutální. Nejen díky němu skladba šlape jak hodinky a klidně bych ji označil jako jeden z vrcholů stejnojmenného alba. Totéž platí i pro “The Axe”, která se do paměti zaryje hned na první poslech a jistě se s ní stane koncertní tutovka. Ta je důkazem, že Duplantierovci jsou schopni složit i dost melodický song, který nepůsobí jako kompromis a pořád šikovně drtí všechny kosti v těle.

Nemá cenu rozebírat skladbu po skladbě, protože to je opravdu na dlouho, vezmeme-li v potaz, že se v nich toho děje víc než dost, ale jako celek má “L’enfant sauvage” jedno obrovské plus. Jednotlivé skladby jsou dost vyrovnané a vytváří dojem ucelené nahrávky, nikoli desky poskládané z jednotlivých položek. Druhá půlka alba obsahuje několik překvapivých momentů a nepřipustí, aby se na mysl vkrádal pocit nudy a jednotvárnosti. Příkladně “The Gift of Guilt” je díky své rozmanité kytarové lince asi tou nejzajímavější písní na albu. “Born in Winter” posouvá hranice tvorby Gojiry zase o kus dál. Téměř po celou dobu se nese v klidné atmosféře za přítomnosti melodického vybrnkávání, poklidných bicích a umírněného vokálu, ve druhé půlce skladby se sice zavelí k mohutnému finiši, ale ten nepůsobí příliš rušivě a dalo by se říct, že Gojira má s touto skladbou na svém kontě i nějakou tu “polobaladu”. Na úplně závěr si kapela připravila utahanou “The Fall”, ve které se jako noc a den střídají klidnější a agresivní pasáže, jako by se nechumelilo.

Není moc věcí, které by se “L’enfant sauvage” daly vytknout. Přestože jsem si našel dvě skladby, které v rámci diskografie Gojiry zapadnou a moc mě neberou, tak je to album velice vyrovnané a kvalitní. Tahle banda je tady pro všechny, kdo má zájem o agresivní, moderní a chytrou metalovou hudbu, která se za pár let může stát základním stavebním kamenem pro další generace kapel. I když mám “L’enfant sauvage” za album, které svým dvěma předchůdcům dýchá na záda, tak dýchá z dost krátké vzdálenosti, takže nadprůměrné hodnocení je jistě na místě.


Další názory:

Vezměte všechny groove metaly, různé něco-core záležitosti a podobné věci, smíchejte je dohromady a hulvátsky nazvěte třeba moderním metalem – získáte velice málo OPRAVDU dobrých skupin, jejichž muzika je vážně inteligentní a má nějakou hloubku. Francouzská bestie Gojira však mezi takové rozhodně patří a rozhodně nebudu přehánět, když prohlásím, že stojí na samém kvalitativním vrcholu této scény. Novinka “L’enfant sauvage” možná v tomto ohledu není zas až tak průkopnická jako předcházející desky “From Mars to Sirius” a “The Way of All Flesh”, nic to však nemění na tom, že i touhle nahrávkou Gojira pohřbívá drtivou většinu žánrové konkurence (stylové dílčí rozdíly ponechme nyní stranou) hluboko pod zem. Mě osobně album neskutečně baví, je plné výtečných, v některých momentech dokonce i naprosto famózních nápadů a má toho hodně co říct i po mnoha posleších. A navíc vzhledem k tomu, jak moc svou konkurenci převyšuje, neváhám se “L’enfant sauvage” alespoň částečně odměnit velmi vysokým hodnocením. Pokud bych měl zvolit nějaké konkrétní vrcholy, asi bych jmenoval výtečné “The Axe” a “The Gift of Guilt”, nicméně ani zbylé songy nezaostávají. Jen škoda poněkud nevýrazného přebalu…
H.


Nightmare – The Burden of God

Nightmare - The Burden of God
Země: Francie
Žánr: heavy / power metal
Datum vydání: 18.5.2012
Label: AFM Records

Tracklist:
01. Gateways to the Void
02. Sunrise in Hell
03. The Burden of God
04. Crimson Empire
05. Children of the Nation
06. The Preacher
07. Shattered Hearts
08. The Doomsday Prediction
09. The Dominion Gate (Part III)
10. Final Outcome
11. Afterlife

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – 7/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dobře, začnu pěkně od podlahy, a to, tím, že francouzští Nightmare mi přes třicet let jejich tvorby říkají pramálo, a proto by asi nebylo správné začít s jakýmkoliv rozborem jejich historie. Vlastně jsem se při výběru téhle recenze řídila opět jen svou vlastní logikou. Já osobně věřím, že když už nevíte podle čeho vybírat, vždy vám pomůže přebal alba. Málokdy se mi stalo, že by nenaznačoval samotnou hudbu a kapela se tím vždy snaží něco říct. A zatímco předchozí obaly od Nightmare bych asi pro jejich nádech sci-fi zvažovala déle, “The Burden of God” mi samo o sobě přišlo jako detailně provedené fantasy, a tak moje zvědavost zase přebila skepsi ze heavy či power metalových kapel.

Asi jistě chápete, že bych to nepsala do úvodu, kdybych podle svého názoru opět neměla pravdu. Při poslechu intra na mě přišel trochu divný a zmatený pocit, i přestože samotný obal mi něco naznačoval. Popravdě se mi tak nějak začínalo zdát, že nikde nepadlo slovo “symfonický”. Za “Gateways to the Void” by se žádná symfonická kapela totiž nemohla stydět a už to dělá z těchto Francouzů něco, co má u mě šanci. Je to velice zajímavý prvek celého alba a ještě zajímavější je, s jakou jistotou a lehkostí přechází v “Sunrise in Hell”, i když tahle skladba je zase úplně jiného soudku. Z toho soudku, který byste prostě očekávali. To je přesně to “klišé”, které by každému přišlo na mysl. Zase něco, co svým provedením, svým nápadem a samotnými kytarovými sóly řekne na rovinu, o co tu jde. Dobře zavedená kapela, která podává svoje výkony v rámci žánru a většinou na tom není moc poznat jakékoliv změny v sestavě a často ani časové posuny. Všechno zní dobře a samozřejmě. A to se nebavím o klasických a chytlavých textech.

A chápejte, to může být plus i mínus zároveň, “The Burden of God” je jedna deska z mnoha. Mluvím z mnoha těch kvalitních a slušných desek, které v tomhle žánru jsou. Jo Amore má barvu hlasu přesně takovou, jakou má mít a jakou byste očekávali. Ať už jakkoliv pěknou a líbivou. A už skončím s tím slovem “očekávali”, už ho bylo dost. Zaměřme se na to, co čeří vodu, protože hlas zpěváka ani kytarová sóla, jak už jsem říkala, to nejsou. Nešťastně řečeno, pro mě je jediným oživením právě to, co z žánru vybočuje. Ať už se jedná o intro, které mě, jak už jsem řekla, ze začátku spíše mátlo. Ale je to něco, co dodává tomu albu alespoň malý punc nezapomenutelnosti. Druhou zajímavě znějící skladbou je “Children of the Nation”, protože opět nevypadá jako klasický heavy metal a dají se v ní najít nějaké ty pasáže, které si člověk zamiluje. Hned za ní následuje “The Preacher” a společně tvoří jakési silné srdce celého alba. “The Preacher” jasně ukazuje, že Nightmare záměrně tak trochu slévají téma sci-fi a fantasy, tak trochu záměrně si hrají s tím, že s historicky znějícím úvodem na albu žije v symbióze něco, co zní značně apokalypticky a to je podle mě to silné a hezké, protože to přináší do té staré a časem ohlodané pouště nový vítr. Škoda, že se ten vítr nerozšířil v po celém albu. Protože začátek, prostředek a konečně i konec zastoupený songem “Final Outcome” nakonec nezní vůbec k zahození.

Myslím si, že pro dnešek to nechám takhle a vynesu rozsudek. Tomuhle albu se technicky nedá nic vytknout, až na to, že z poloviny je to jakási “klasika”, která si sice nezadá s nikým a s ničím, ale ani neohromí. A díky Bohu za momenty, které vybočují z řady otřepaných myšlenek, které se znají být důvěrně známé. Nightmare, jako většina kapel žánru, nikoho neurazí. To je pro mě problém a dala bych 6,5, ale nutno říct, že ty zajímavé momenty byly opravdu silné, takže jsem s hodnocením popolezla ještě trochu výše.


Další názory:

Určitě se nedá tvrdit, že by “The Burden of God” bylo zlé, to rozhodně ne, ale na druhou stranu francouzští Nightmare ani v nejmenším nepřinášejí cokoliv nového nebo alespoň pamětihodného do přeplněného heavy/power žánru. Deska příjemně ubíhá, hezky se poslouchá a osobně s ní nemám sebemenší problém, naopak, kdybyste se mě zeptali, řekl bych vám, že je to velice solidní práce, ale zeptejte se za nějaký ten měsíc a s největší pravděpodobností si vůbec nevzpomenu, která bije. Poslechem “The Burden of God” rozhodně nic nezkazíte, ale na druhou stranu, když album neuslyšíte, rozhodně se nebude dát tvrdit, že byste vyloženě o něco přišli. Je možná docela škoda, že novinka Nightmare takhle ve výsledku působí, jelikož některé skladby se opravdu povedly, zejména střed alba je silný – viz “Children of the Nation” a “The Preacher”, které mají opravdu dobré refrény. Jinak ale platí to, co už bylo řečeno výše – slušná, ale nikterak výjimečná záležitost.
H.


Eths – III

Eths - III
Země: Francie
Žánr: metalcore
Datum vydání: 6.4.2012
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Voragine
02. Harmaguedon
03. Adonaï
04. Gravis Venter
05. Inanis Venter
06. Sidus
07. Proserpina
08. Hercolubus
09. Praedator
10. Anatemnein

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Metalcore je velmi populární žánr, a jak už to tak bývá, co je populární, toho je moc a podstatné procento tvoří pěkná lejna, což zvlášť zde platí na každý pád. A přesně tohle je důvod, proč jsem svoji averzi k metalcoru nikdy neskrýval. Jenže jak známo, výjimky potvrzují pravidlo a Francouzi Eths jsou právě tou pověstnou výjimkou.

Určitě to znáte, metalcorových kapel jsou čtyři pytle, povětšinou se v nich realizují ulízaní hošíci v úzkých džínečkách, kteří ze sebe dostávají rozličné hrdelní zvuky, a když zapějí čistě, jednomu by zaplála čepice, jak je to teplé. Krom toho to zní povětšinou naprosto stejně, a ať dumám sebevíc, nenabízí to nic, co by stálo za ohlédnutí, neřku-li za poslech. Eths na to jdou jinak. V nekonečné záplavě dokonale zaměnitelných kapel totiž krutě bodují vlastní tváří, která na tomhle poli působí jako živá voda. A jak toho dosáhli? Tak především s mikrofonem operuje slečna, která v hrdle skrývá nejen totální growlové inferno, ale také hlásek, který balancuje na pomezí přívlastků andělsky nevinný a lascivně přitažlivý. A že je na ni velmi příjemný pohled, to je jen takový milý bonus navrch. Jenže originalitu neudělá jenom pohledná holčina za mikrofonem, i kdyby jí to zpívalo sebelépe. Candice Clot se totiž o zásluhy na jedinečné tváři kapely dělí rovným dílem s celkovým soundem, který je velmi temný, uvěřitelný a dovedu si živě představit, že je pro některé strastmi života pronásledované jedince zhudebněním jejich trápení. Platilo to i o předchozích počinech a novinka s názvem “III” to nejenže potvrzuje, ale posouvá ještě o kousek dál…

Jak vypadá gró alba, to jde odhadnout bez větší námahy. Hluboko posazené metalcorové kytary se vším typickým žánrovým výrazivem, nad kterými probíhá vokální bouře zmiňované frontwoman, kterou místy doplní kytarista Stéphane, aby si mohla odpočinout, nebo oblažit posluchačovo ucho nějakým tím čistým partem. Vedle těchto nezbytností ale album oplývá spoustou atypických detailů, které jej posílají ke hvězdám. Tak řekněte, koho by napadlo ozvláštnit metalcorovou skladbu sice klávesovým, ale jinak veskrze klasicky působícím finále? Nu-metalový a takřka rapovaný řev na pozadí refrénu “Inanis Venter” je také velmi osvěžující, industriální finiš “Hercolubus” jakbysmet a mohl bych pokračovat. Jsou to drobnosti, ale když se poskládají dohromady se základem, je to skvělé, obzvlášť když i ten základ stojí za to. Oba kytaristé na desku při zachování metalcorového charakteru nasázeli nejen výborné riffy, které člověka nutí vstát a začít pařit, ale i monotónní kytarové pasáže, jež působí skvělým dojmem. Ani basák s bubeníkem nezaháleli a rytmy přichystali velmi pařbotvorné… Všechno to prostě šlape jako švýcarské hodinky a má to vážně náboj. Jak to ti lidé dělají, to opravdu netuším, každopádně jim to žeru i s navijákem.

Hlubší rozbor si rozhodně zaslouží i projev dámy za mikrofonem, sličné Candice. Jak už jsem říkal, tak pokud jde o growling, dovede z hlasivek vyloudit velice vydařené zvuky. To ale dovede kdekdo, takže trochu zajímavější je v tomto případě její čistý vokál. Candice totiž jeho prostřednictvím zvládá v mžiku oka pozvednout posluchače nad ten kytarový a growlovaný marast bez přeháněním krásným, chytlavým, ale přesto neokoukaným a nápaditým refrénem nebo atypickým závěrem (viz “Hercolubus”). Krom toho si také osvojila umění velmi sugestivním způsobem posílit atmosféru celé skladby respektive alba třeba emotivním mluveným slovem, dramaticky zrychleným dechem a dalšími drobnostmi, které sype z rukávu napříč celým albem, a to je jedině dobře, protože právě takovéhle vkusně a efektivně zakomponované drobnosti pomáhají přetvořit dobrý základ na umělecké dílo.

Jak to tedy funguje dohromady? Nač to protahovat, funguje to skvěle. A to dokonce tak skvěle, že mi z celkových deseti skladeb nejsou úplně po chuti pouhopouhé dvě, přičemž zbylých osm tenhle menší a dost možná zcela subjektivní nedostatek více než vyvažuje a v záplavě ostatních pozitiv už se jeví jako zcela marginální. Jedním takovým veskrze pozitivním prvkem, o kterém jsem zatím mlčel, je jazyk, ve kterém jsou psané texty. Bohudík padla volba na rodnou francouzštinu, a i když je možné album sehnat i v částečně poangličtělé verzi, rozhodně upřednostňuji tu komplet francouzskou. Francouzština totiž nejenže přidává Eths na originalitě, ale v jejich podání zní naprosto fantasticky, což ovšem není žádné překvapení pro nikoho, kdo s tímhle jazykem kdy přišel trochu blíže do styku. Už sama o sobě má totiž nezaměnitelný drive, který se k podobně rytmické hudbě perfektně hodí, a právě “III” je toho dalším důkazem. A co víc, francouzština dodává albu na celistvosti a pospolitosti, která je tak výrazná, že to skoro vypadá, jako by se skrze “III” proplétal nějaký koncept. Tady bohužel nemohu sloužit, protože francouzsky už jsem dávno zapomněl a internet mi moc nepomohl, každopádně celková stylizace, grafika alba, náplň klipu k songu “Adonaï” a další aspekty… všechno to k sobě tak nějak pasuje, takže bych byl docela překvapený, kdyby to byla jen shoda náhod.

Jak to tak vypadá, nejnovějším počinu Eths není prakticky co vytknout. Že se mi nezalíbily dvě skladby, to je vedlejší, protože v tom přívalu pozitiv tohle negativum bledne až do ztracena. “III” je mimořádně silné album, které jen potvrzuje, že vzniklo v dílně vynikajících muzikantů. Je plné nápadů, přetéká nezaměnitelnou atmosférou, je návykové a posluchače prostě baví – jak v krátkodobém, tak v dlouhodobém horizontu. Sice to neznamená, že Eths nemají co vylepšovat, ale myslím to smrtelně vážně, když říkám, že pokud na nějakém dalším počinu tenhle prostor pro zlepšení využijí, bude to nehorázná bomba a dost možná album, na které budou přísahat další generace. Proč taky ne, když už “III” strká do kapsy 90 % veškeré žánrové konkurence. Poučení na závěr? Jestli jste alespoň trochu metalcore-pozitvní, zvedněte se, upalujte do nejbližšího obchodu s muzikou a “III” si kupte. A pokud k metalcoru chováte obdobné antipatie jako donedávna já, třeba zjistíte, že i v hnoji se dají najít drahokamy…


Další názory:

Pokud čtete Sicmaggot pravidelněji a máte slušnou paměť, možná si vzpomenete, že jsem se tu už nejednou vyjadřoval poněkud nelichotivě o žánru metalcore, protože drtivá většina kapel v něm zní naprosto neosobně, takřka totožně, vlastní ksicht žádný… ale vždy jsem dodával větičku ve smyslu: čest výjimkám! Člověk už by si mohl začít myslet, že ty výjimky jsou spíš jakési neexistují mýty, ale chyba lávky! Tady máte jasný důkaz toho, že existuje metalcore, který se mi nejen “pouze” líbí, ale který považuji za naprosto excelentní – Eths. Tito Francouzi totiž mají přesně to, co naprosté většině žánrových skupin chybí – vlastní zvuk (ten je zčásti jistě daný i sympatickou zpěvačkou Candice, jejíž hlas obecně patří k tomu nejzajímavějšímu na “III”), ojedinělou náladu a nevšední atmosféru (kdo by to byl do tohohle stylu řekl!), výborné a variabilní nápady, díky nimž vás deska nepřestane bavit čtyřech, pěti písničkách. Vsadil bych svoje boty na to, že v tom má částečně prsty i jejich původ, protože mnoho francouzských kapel disponuje specifickým soundem, ale to už jen spekulace. Hlavní je fakt, že “III” je výtečná deska, jež nemá jedinou slabší píseň a která baví i po několika desítkách poslechů. A pak že to nejde!
H.


Les discrets – Ariettes oubliées…

Les discrets - Ariettes oubliées...
Země: Francie
Žánr: post-rock / shoegaze / blackgaze
Datum vydání: 10.2.2012
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
CD 1:
01. Linceul d’hiver
02. La traversée
03. Le mouvement perpétuel
04. Ariettes oubliées I: Je devine à travers un murmure…
05. La nuit muette
06. Au creux de l’hiver
07. Après l’ombre
08. Les regrets

CD 2:
01. Le souffle froid
02. Ariettes oubliées II: Il pleure dans mon cœur…
03. L’échappée

Hodnocení:
Zajus – 7,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Les discrets jsou často srovnávání s Alcest, a byť bych se tomuto zvyku rád vyhnul, je to v podstatě nemožné. Obě kapely mají totiž společnou minulost a v jistém ohledu i současnost. Kapela Amesoeurs, ve které se členové obou výše zmíněných kapel setkali, se v roce 2009 rozpadla a za sebou zanechala jen jedno dlouhohrající album. Kytarista a zpěvák Neige i basák Fursy se tak vrátili ke svým domovským kapelám. Jak jistě tušíte, v prvním případě šlo o Alcest a v druhém o Les discrets. Jedině bubeník Winterhalter dodnes působí v obou přeživších formacích. V roce 2009 ještě kapely vydaly společný split, dále se však jejich historie rozdělila. O rok později vyšla prvotina Les discrets, “Septembre et ses dernières pensées”, která vyvolala v užších kruzích poměrně nadšené reakce, ovšem do povědomí širší hudební veřejnosti se nedostala. Nyní Les discrets přicházejí s druhým albem “Ariettes oubliées…”, jen měsíc po rozpačitě přijatém “Les voyages de l’âme” kolegů Alcest..

Žánrově se zde pohybujeme ve vlnách post-rocku, ovšem s velkým vlivem black metalu, který zde ovšem explicitně vlastně nikdy nezazní. Často se pro tuto směs používá škatulka blackgaze, ovšem není nutné zavádět nové termíny, když si vystačíme se starými. Stejně jako na předchozím albu (a stejně jako na albech Alcest) zde hlavní roli hrají náladotvorné melodie a uhrančivá atmosféra. Ačkoliv se opravdu může zdát, že obě kapely tvoří velmi podobnou hudbu, ve skutečnosti jde jen o podobné výrazové prvky, zatímco obsah je zcela jiný. Hudba Alcest je jemná a uklidňující, zatímco Les discrets tvoří mnohem temnější skladby. To vám ostatně prozradí již úvodní intro “Linceul d’hiver”. Jedním ze základních prvků alba je vrstvení kytar přes sebe (z nichž jedna z nich má téměř vždy jakýsi akustický nádech), což vytváří krásné snové plochy, ve kterých se melodie ztrácí a zase objevují. Někdy se ovšem opakování jediného motivu stane takřka otravným, což je bohužel příklad jinak skvělé skadby “Le mounvement perpétuel”.

Typicky black metalové momenty na albu v podstatě nenalezneme. Stejně jako na předchůdci uslyšíme jen čisté vokály, řev by se ovšem ani do těch nejrychlejších momentů stejně nehodil. Zde se opět nabízí paralela k Alcest, kteří řev využívají vcelku pravidelně a vkusně. O zpěv se u Les discrets stará Fursy a z čistě subjektivního hlediska mi jednoduše nesedí. Když se ovšem snažím najít důvod proč, jednoduše nemám šanci na úspěch, a tak zde bude nejlepší nechat posouzení přímo na vás. Mnohem méně prostoru než Fursy dostala Audrey Hadorn, což je velká škoda, protože její hlas se mi zdá naopak mnohem sympatičtější.

Byť recenze může dosud vyznívat spíše negativně, pravdou je, že si poslech alba velmi užívám. “Ariettes oubliées…” totiž nejlépe funguje jako celek. Ve snaze rozebrat ho do recenze tak nacházím samé vady, které však ve skutečnosti nehrají žádnou roli. Zasadit do slov náladu, jemné melodie kytar i zpěvu či způsob, jakým album plyne ze skladby do skladby, jednoduše není možné. Tentokrát tak musím bližší prozkoumání nechat na vás.

Kromě základních osmi skladeb obsahuje limitovaná edice i tři bonusové na druhém disku. Z nich nejzajímavější je poslední “L’échappée”, což je vskutku povedená akustická verze stejnojmenné skladby z debutu kapely. Důležitou roli v tvorbě Les discrets hraje i grafická stránka a na tu je radost se dívat. Ne nadarmo je Fursy výtvarník a autor několika povedených obalů. Rozhodně tak album doporučuji do sbírky, pokud vám snad digitální verze nestačí. Bohužel vše má své meze, a tak v porovnání s “Septembre et ses dernières pensées” novinka neobstojí. Je to sice krásné album, ovšem na skvělého předchůdce nemá. Odpověď na otázku “proč?” vám ovšem dát nedokážu.


Další názory:

Komu podobně jako mně přijdou Alcest jako spíše nudná a přespříliš přeceňovaná záležitost, ten by měl sáhnout po alternativě v podobě dalších Francouzů Les discrets. Ve své podstatě se jedná o podobnou post-záležitost se zasněnou náladou, ale tam, kde Alcest sázejí pouze na jednolitou atmosféru a nedokáží se vymanit z omílání toho samého dokola, přihazují Les discrets k nádherné atmosféře navíc ještě spoustu úžasných momentů a v rámci mezí i oživující rozmanitost. Výsledek? Na rozdíl od “Les voyages de l’âme” je “Ariettes oubliées…” nahrávkou, která nenudí ani na chviličku, ba právě naopak svému posluchači dává dostatek momentů pro to, aby si o ní myslel jen to nejlepší. Chcete jeden příklad za všechny, který je jen zrnkem písku v moři? Dobrá, žádný problém… jmenoval bych třeba skladbu “Le mouvement perpétuel” s kouzelnou ústřední melodii – absolutní skvost! Jedinou slabinku “Ariettes oubliées…” bych viděl možná trochu paradoxně v obálce, který je sice sama o sobě rovněž výtečná, ale na neskutečně famózní malbu z debutu “Septembre et ses dernières pensées” bohužel nemá. Jinak ovšem novince Les discrets nemám vlastně co vytknout. Líbí se mi – a to opravdu hodně…
H.


Blut aus Nord – 777 – The Desanctification

Blut aus Nord - 777 - The Desanctification
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 11.11.2011
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Epitome VII
02. Epitome VIII
03. Epitome IX
04. Epitome X
05. Epitome XI
06. Epitome XII
07. Epitome XIII

Hodnocení:
H. – 10/10
Ellrohir – bez hodnocení

Odkazy:
facebook / bandcamp

Ono to není zas tak dávno, co tu proběhla recenze na počin s prapodivným názvem “777 – Sect(s)” od francouzských mistrů avantgardního black metalu Blut aus Nord. Dokonce to bylo tak nedávno, že vůbec nepochybuji o tom, že byste nebyli schopni si článek vybavit – vždyť je to jenom pouhopouhý půlrok. Hned ze dvou důvodů – jednak protože spoléhám na vaši nesklerotickou paměť, druhak protože už byla ona recenze pojata v trochu obšírnějším duchu – si protentokrát odpustím sáhodlouhé traktáty o celkovém hudebním a uměleckém (ano, opravdu uměleckém – to možná především!) přínosu Blut aus Nord, neboť přece není nutné suplovat jinými slovy to, co jsem tu plodil někdy v půli dubna (zalovte v archivu, chcete-li). Avšak i přesto jsou Blut aus Nord záležitostí tak neotřelou, že rozhodně stojí za to psát o nich znovu v tak krátkém čase – tím spíš, že je k tomu důvod…

Pokud si vzpomínáte, “777 – Sect(s)” bylo první částí plánované trilogie s názvem “777”. Nyní, i když s trochu menším zpožděním přibližně dvou měsíců oproti původnímu plánu, přichází druhá část “777 – The Desanctification” – a právě ona je tím důvodem, proč téma gramaticky nesprávně napsané “Krve ze severu” opětovně otevřít. Možná vás na jazyku (a možná i někde jinde, to už ovšem s prominutím nehodlám zjišťovat) pálí jedna otázečka – proč psát o jedné skupině dvě dlouhé recenze v tak krátkém časovém údobí? Vždyť to musí býti nemlich to samé, ne? Je vidět, holomkové, že to ještě neznáte Blut aus Nord. Pojďme (jednou a výjimečně) parafrázovat to, co bylo již napsáno v dubnu v jednom dlouhém odstavci – jedna z mnoha výjimečností muziky Blut aus Nord tkví právě v tom, že nikdy (!) není stejná, ačkoliv si stále udržuje svůj rukopis – a to i přestože tito Francouzi své desky sází jak na běžícím pásu, což je o to více udivující. A co víc, nejedná se pouze o záležitost rozmanitou, ale v rámci jednotlivých desek i nadmíru kvalitní.

A teď mi řekněte jednu věc – překvapím někoho z vás tím, že po této úvodní anabázi prohlásím, že ani “777 – The Desanctification” nechybí nic z toho, proč je tato kapela v některých kruzích téměř doslova uctívána? Věřím, že nepřekvapím, když jsem si na toto prohlášení po dva odstavce intenzivně připravoval půdu. A když už je půda připravena, můžeme se jít podívat na “777 – The Desanctification” o něco málo podrobněji – ale zase ne moc, abych vám nekazil překvapení z případného poslechu.

Asi hned na první ochutnání je nepřeslechnutelná jedna věc. Ano, všechny nahrávky Blut aus Nord jsou značně rozdílné, tahle kapela rozhodně nemá potřebu opakovat sama sebe (vcelku paradoxní je, že já to v recenzi na ni udělal, ačkoliv jsem zprvu předeslal, že se tak nestane), ale přece je mezi jejich deskami slyšet znatelná kontinuita. “777 – Sect(s)” svou disharmoničností a také schopností tříštit veškeré hudební motivy v jednu obrovskou černou díru některá starší díla připomenout mohla (zejména alba po roce 2000 – jmenovat to nemá cenu, znalci vědí a nezasvěceným to stejně nic neřekne). Ale “777 – The Desanctification”? Ať poslouchám jak poslouchám, je to v hudebním vývoji krok do netušeného neznáma – nepodobný čemukoliv, co skupina v minulosti nahrála. Jestli ale očekáváte, že Blut aus Nord tu svou avantgardně black metalovou káru dotlačili do ještě většího extrému, mýlíte se (ono je otázka, jestli je to vůbec možné – těžko si lze představit, že by mohl být stvořen ještě nemocnější opus než chaoticky misantropická změť hnusu v podobě nepřekonatelného “MoRT”), ono je to totiž právě naopak – “777 – The Desanctification” je nejspíše tím nejmelodičtějším a nejpřístupnějším počinem v historii Blut aus Nord.

Je však bezpodmínečně nutné pochopit, v jakém rámci hudební škály se pohybujeme, tudíž když řeknu “nejpřístupnější”, myslím tím “nejpřístupnější na poměry Blut aus Nord“, což stále bude pro většinu lidí nejspíš představovat nestravitelný bordel, přesto se o nejpřístupnější počin skupiny opravdu jedná – dokonce melodičtější než oba díly “Memoria Vetusta”, což jsou asi jediné desky, na něž si člověk může díky některým kytarovým melodiím vzpomenout (“Epitome X”), ale to už je jen recenzentská berlička, aby nebyl čtenář úplně ztracen. Sem tam se objeví i náznaky typické arytmičnosti (“Epitome VIII”), to už je však spíše záležitost pocitová, kterou člověk jen tuší, nikoliv přímo slyšitelná. A přesto všechno album stále nese znaky charakteristického rukopisu Vindsvala & spol.

A co ona třetí “podmínka” výjimečnosti Blut aus Nord, co kvalita? Ano, i zde “777 – The Desanctification” boduje na celé čáře. I když trochu jiným způsobem než v minulosti, i když trochu jinými prostředky, pořád se jedná o hudební výlet mimo tuto dimenzi, o sugestivní, uhrančivou a dechberoucí cestu napříč šíleným světem Blut aus Nord. Sahat po jménech konkrétních kompozic netřeba (však se stačí jen podívat na tracklist a bude vám jasné, že tady se na jednotlivé songy nehraje). Upřímně nechápu, co se na tom kolegovi pode mnou nelíbí, protože z mého pohledu je to přímo prototyp dokonalé muziky – nápadité, neotřelé, originální, nejednoduché, splňující ty nejvyšší nároky po všech stránkách. Pranic nepřeháním, když řeknu, že je to jedna z nejlepších věcí, která letos vyšla (osobně bych ji zařadil bez nároku na přesnost na třetí místo – dokonce o chlup výše než “777 – Sect(s)”), a nemám zábrany sáhnout už po čtvrté desítce za tento rok (nesnažte se počítat – ta čtvrtá teprve přijde (smích)).

Na příští rok očekávejme poslední část trilogie, “777 – Cosmosophy”. Budeme-li se spoléhati na analogie, pak stejně jako “Epitome II” a “Epitome VI” ze “777 – Sect(s)” svou melodičností předznamenávaly směr “777 – The Desansctification”, lze ze závěru “Epitome XIII” vyvozovat těžce industriální odlidštěnost finále celého cyklu.

Blut aus Nord


Další názory:

Blut aus Nord coby představitelé neortodoxní francouzské blackové scény se mi doteď vždy líbili. Ovšem svým posledním počinem se tedy do mého vkusu netrefili ani omylem. Napoprvé jsem “777 – The Desanctification” dokonce ani nedoposlouchal do konce. Album mi splývá v podstatě jednolitý amorfní celek, který bych snad počastoval přídomkem “industriální” bez ambice na terminologickou přesnost. To by samo o sobě nemusel být problém, ovšem z nějakého důvodu právě tohle provedení shledávám veskrze nezajímavým. Ano, jde o plnohodnotné pokračování jarního “prvního dílu” s podtitulem “Sect(s)”. Ale už to se mi nelíbí, kdybyste se mě na to zeptali. Ta tam je atmosféričnost z desek starších, tohle je něco zcela jiného a mně to nesedí. Sem tam jsem se sice přistihl, že si i chvílemi pobrukuji do rytmu, ale nějaká trvanlivost nulová. Číselné hodnocení nedávám, protože by muselo být s ohledem na předchozí udělené známky dost nízké a to mi vůči dílu nepřijde zcela spravedlivé. Mně se tohle zkrátka a jednoduše subjektivně nelíbí. Věřím ovšem, že poměrně nadšené obecenstvo si to našlo a najde.
Ellrohir