Archiv štítku: Freedom Call

Luca Turilli’s Rhapsody, Freedom Call, Orden Ogan

2.12.2012 Ježura Komentáře: 2

Datum: 29.11.2012
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Luca Turilli’s Rhapsody, Freedom Call, Orden Ogan, Vexillium

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Žižkovský klub Matrix je pro metalového fanouška relativně zavedeným podnikem a já osobně už ani nevím, kolika koncertů jsem se v jeho útrobách zúčastnil. Přesto (nebo snad právě proto?) mě zjištění, že se pražská zastávka turné Luca Turilli’s Rhapsody a dalších kapel uskuteční právě tam, dost překvapilo, neboť jsem si byl dobře vědom nevelkých rozměrů sálu i specifického uspořádání nosných sloupů, které zde vystupujícím vícečlenným hudebním formacím dost ztrpčuje život. Byl jsem tedy náramně zvědavý, jestli se s reáliemi Matrixu čtveřice vystupujících kapel nějak obstojně vypořádá, nebo jestli moje obavy dojdou naplnění…

První kapelou večera byli Italové Vexillium, o kterých jsem předem neslyšel ani zbla. Bohužel, soudy si netroufám vynášet ani teď, neboť naprostou většinu jejich setu jsem strávil částečně na cestě a částečně v nekonečné frontě na šatnu. Soudě podle poslední skladby si ale takový normální heavy power metal v podání Vexillium našel své publikum a relativně početný hlouček příchozích kapele vytvořil vcelku solidní odezvu. První plnohodnotnou kapelou večera se tak pro mě stali v pořadí druzí Němci Orden Ogan, a myslím, že se nespletu, když prohlásím, že odvedli velmi slušný výkon. Když se srovnal zvuk a jejich epický power metal trochu ubral ze zběsilého tempa, poslouchat se to dalo naprosto bez problému a zpívající kytarista Sebastian Levermann nejenže pěl opravdu solidně, ale také se ukázal jako vynikající frontman a svými hláškami přítomné náramně bavil, mě nevyjímaje. Proti původním předpokladům jsem vzal na milost dokonce i kostýmy, ve kterých Orden Ogan vystupovali, neboť zjevná nadsázka se projevila evidentně i při jejich navrhování (ramenní pancíř z uříznutého kusu pneumatiky? stylové!), a celou třičtvrtěhodinu, kterou měli Orden Ogan vyhrazenou, jsem si opravdu užil. Jestli bych si to doma pustil, to nevím, ale v živém provedení má tahle kapela rozhodně co říct. Jasná volba na letní festivaly!

Vexillium ani Orden Ogan jsem předem neznal, zato kapela následující se mi v paměti usadila na můj vkus až moc. Nemám na mysli nikoho jiného než německé Freedom Call a jejich blond rytíře v zářivé zbroji, sedlající růžové jednorožce z cukrové vaty, to vše a ještě mnohem víc převedené do not a nazvané happy metalem. Že k tomuto obskurnímu hudebnímu uskupení chovám nepříliš vřelé emoce, je tedy celkem zřejmé, ale teď k samotnému koncertu. Na Freedom Call bylo toho večera poprvé opravdu narváno (dokonce bych přísahal, že vůbec nejvíc za celý večer) a lidé předváděli odezvu, kterou bych se nebál označit za naprosto skvostnou. Opravdu, takhle by to mělo vypadat na každém dobrém koncertě. Na kolik si to ale kapela zasloužila, to je trochu sporné. Na jednu stranu všichni zúčastnění předvedli opravdu velice dobrý výkon, kterému asi z objektivního hlediska nemám co vytknout. Na druhou stranu se i v živém provedení naplno projevilo to, co na Freedom Call z duše nenávidím. Celé to bylo neuvěřitelně infantilní, roztomile pitomoučké, naprosto neškodné, a to vše opravdu neskutečnou měrou. Už na místě mě napadl příměr k dětské oslavě pro horních deset tisíc, kde si rodičové pozvou nějakou tralala kapelu a harantům z toho svítí očička a trsají jak pominutí, i když je to opravdu šílená a prvoplánová hovadina typu Maxim Turbulenc. A přesně takhle to vypadalo i v Matrixu – formálně všechno skvělé, ale mně se hned několikrát obrátil žaludek z toho, jak to bylo všechno uměle rozjásané a kdovíco ještě. Chris Bay sice svými nekonečnými proslovy znatelně omezil počet skladeb, na které ve finále došlo, ale ne, že by to byla nějaká výhra, protože i ty jeho řeči jako by vypadly z nějaké dětské knížky. Lidi na to ale neuvěřitelně zabírali, takže to byl asi hodně dobrý koncert. Příště si ho ale odpustím, mohlo by se totiž snadno přihodit, že to se mnou šlehne…

Jakkoli jsem Rhapsody nikdy moc nevedl v patrnosti, po cukrovém klystýru v podání Freedom Call jsem na jejich sice trochu kýčovitou, ale pořád vcelku poslouchatelnou muziku čekal jak na smilování boží. A nakonec to věru nebylo špatné. V páně Turilliho verzi kapely to muzikantům evidentně funguje na výbornou a na pódiu to podle toho vypadalo. Samotný kapelník a kytarový mág Luca Turilli do svého výstupu dával opravdu spoustu energie a nebýt jeho příšerného účesu, byl by na něj docela fajn pohled. O něco rozvážněji, ale neméně zaujatě působil basák Patrice Guers a solidní výkon odvedl i zpěvák Alessandro Conti. Tedy solidní, kdybych měl hodnotit jen samotný zpěv, tak ten byl fenomenální a oproti dost otřesnému Fabiovi Lionemu, který mě na Masters of Rock 2011 svým výkonem vyhnal z areálu, to byla úplně jiná liga. Vše zmíněné pak vkusně dokreslovala dvojice dam – půvabná zpěvačka Sassy Bernert a mně neznámá tanečnice. První si s Alessandrem vystřihla několik pěkných duetů, druhá pak potěšila oko příchozích dvěma působivými pohybovými kreacemi, které celek velmi příjemně ozvláštnily. Co se zvuku týče, dovedl bych si představit o něco hlasitější kytaru (nebo spíš kytary, jenže pokud jsem si dobře všiml, Dominique Leurquin se na pódiu neukázal, takže asi zůstanu u singuláru), ale nebylo to nic, k čemu bych měl nějaké zásadní výhrady.

Skoro to tedy vypadá, že se Luca Turilli’s Rhapsody podařilo odehrát opravdu dobrý koncert, a co se výkonu kapely (a ostatně i publika) týče, opravdu to tak bylo. Došlo ovšem na to, čeho jsem se obával, a celé vystoupení dost zásadním způsobem utrpělo zcela nevhodně vybraným místem konání. Koncept koncertu byl nastaven tak, že střed pódia byl co nejvolnější, aby se na zeď za ním mohly promítat obrazové podklady k vystoupení. To však odsunulo bubeníka s klávesákem na samé kraje pódia, takže nebyli za zmíněnými sloupy a závěsnými reproduktory vůbec vidět, a je dost dobře možné, že se podobným způsobem ztratil i druhý kytarista, o kterém jsem již mluvil. Kvůli nízkému stropu byl projektor umístěn na stojanu a tedy jen kousek nad hladinou davu, takže svítil muzikantům přímo do očí, což muselo být všelijaké, ale určitě ne příjemné. Krom toho je v Matrixu dost nízko i samotné pódium, takže při velmi početné návštěvě nebylo přes hlavy davu na muzikanty moc vidět. Zkrátka a jednoduše, Matrix je skvělý klub pro menší akce, ale nechat v něm zahrát Rhapsody s vědomím toho, jak bude jejich vystoupení postavené, to je opravdu velký pořadatelský lapsus, a zde se to projevilo naplno. Není to fér ani k fanouškům (kteří za vstup utratili nikterak skromnou částku), ani ke kapele, která svoje vystoupení nemohla prodat ani zdaleka tak dobře, jak by to bylo možné v prakticky jakémkoli jiném klubu, co jich v Praze jen je, a já upřímně doufám, že příště to odpovědní domyslí mnohem lépe.

Celkové dojmy? Orden Ogan potěšili a až budu mít někdy opět příležitost, určitě jim nějakou tu třičtvrtěhodinku obětuji. Freedom Call byli formálně skvělí, po všech ostatních stránkách to ale šlo sledovat a poslouchat jen s velkým sebezapřením. Luca Turilli’s Rhapsody se pak ukázali v opravdu dobrém světle a být to někde jinde, dost určitě bych byl nadmíru spokojený. Takhle se mi to i přes dost šílenou dobu trvání (hodina a padesát minut) jen líbilo, a ačkoli jsem současnou sestavu Rhapsody of Fire v akci neviděl, tak nějak tuším, že právě Turilliho ansábl je tím lepším ze dvou pohrobků původních Rhapsody. Co dodat, snad jen přání, aby si pro příště kapela vydupala nějaký vhodnější prostor. Rád bych se totiž přesvědčil, že opravdu umí předvést výbornou show…

Reporty

Masters of Rock 2012 (pátek)

22.7.2012 H. Komentáře: 14

Datum: 13.7.2012
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Dying Passion, Edguy, Exodus, Freedom Call, Pain, Sirenia, Suicidal Angels, Unisonic, Visací zámek

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert / Masters of Rock

První skupinou na mém pátečním programu jsou řečtí thrash metalisté Suicidal Angels, kteří ovšem jaksi nestačili dorazit včas, díky čemuž bylo jejich vystoupení nakonec úplně zrušeno. Nastupuje tedy česká klasika Vitacit, u níž se s klidem přiznám, že jsem ji nikdy příliš nemusel, tudíž asi nebudu úplně nejvhodnější člověk na hodnocení jejího koncertu, nicméně ani tentokrát mě Křížkova legie absolutně nebavila. Vitacit si na pódium přizvali několik hostů, želbohu vám nemohu říct, o koho šlo, jelikož jsem po třech skladbách utekl očumovat poprsí zpěvačky Sirenie na autogramiádu (smích).

Další domácí tutovka Visací zámek je přesný opak – jejich koncerty baví snad úplně pokaždé, i když už je člověk viděl stokrát. Hlášky z pódia opět padaly s větší kadencí než kapky deště, který zrovna v průběhu Visacího zámku začal svlažovat Jelínkův areál, samozřejmě nechybělo ani obligátní brutální Dčko a žádný ze zásadních válů, které Visací zámek v průběhu svého třicetiletého punkování nasbíral. Myslím, že zrovna tohle je skupina, jíž musel minimálně jednou vidět živě úplně každý čtenář, takže si jistě dovedete představit, jak to tam asi vypadalo.

Proklamované poprsí Ailyn ze Sirenie se již vměstnalo do korzetu a přesunulo se z autogramiády na pódium. Nemá cenu zastírat, kvůli čemu se většina přítomného lidu přišla na koncert podívat, protože hudebně je to slaboučký čajíček. A podle toho to také vypadalo – na které se straně pódia se Ailyn objevila, tam se zvedly všechny ruce… a možná nejen ruce (smích). Co se týče dalších členů, ti podali vcelku obstojný výkon, byť Morten Veland mi připadal malinko znuděný a druhý kytarista Jan Erik Soltvedt působil vedle dvou hlavních postav Sirenie spíše jako křoví. Ale i tak musím říct, že na rozdíl od ostatních kolegů z naší kumpanie, kteří později výkon Sirenie dosti stírali, se mi to vcelku líbilo.

To už se ale nedá říct o následujících Freedom Call, neboť ti pro mě byli asi tou nejhorší věcí, jíž jsem během těch čtyř dnů ve Vizovicích zhlédl – srovnat jejich mínusové skóre dokázali už jenom Sabaton v samotném závěru Masters of Rock, ale o tom až později… Co se týče samotných Freedom Call, nejen jejich hudba, ale i jejich koncertní přednes jsou natolik pozitivní, až z toho člověka bolí zuby – a to rozhodně není nic, čeho bych si já osobně cenil, to mi tedy věřte. Nemohu si pomoct, nenapadá mě příliš skupin, které by mi hudebně přišly nechutnější. Asi ani nemá cenu zmiňovat fakt, že s takovým názorem na produkci Freedom Call se mi nelíbil ani jejich koncert. Nepochybuji o tom, že by se jistě našli tací, kteří se mnou nebudou souhlasit a kterým se vystoupení německých happy metalistů líbilo, ale tak je to prostě vždycky. Za mě osobně – hrůza. A mega-lejno “Hero on Video” je jasným favoritem na nejhorší song festivalu.

Náladu dovedli pořádně vylepšit Exodus se svou thrashovou sekačkou, která v konkurenci okolních kapel řezala o to více a příjemněji. Ne nadarmo zpěvák Rob Dukes v průběhu setu prohlásil, že Exodus jsou ten den jediní, kdo nehrají gay metal, nýbrž opravdový metal – docela smutné, že měl naprostou pravdu. Samotnému výkonu skupiny nešlo vytknout vůbec nic, jelikož Exodus zcela viditelně jeli na 100 %, přesto měl jejich koncert naprosto zásadní chybu, kterou fanoušek asi jen těžko přenese přes srdce – přijeli bez Garyho Holta, hlavní postavy Exodus, která však – pro mě naprosto nepochopitelně – dala přednost roli záskoku v sestavě Slayer na jejich severoamerickém turné před svojí vlastní kapelou. Zastupující Rick Hunolt, který v historii Exodus sehrál také významnou roli, se sice snažil, seč mu síly stačily, ale bez hlavního skladatele to prostě není ono. Přesto pro mě byli Exodus o několik koňských délek lepší než většina ostatních vystupujících ten den.

V následném souboji Unisonic versus Dying Passion vyhrála suverénně česká atmosféra na druhém pódiu, jež se přítomnému lidu, který dal přednost domácí scéně před zahraniční hvězdou, odměnila lahůdkovým vystoupením s úžasnou atmosférou plnou emocí. Dying Passion již dávno patří mezi české stálice a dokazují to každým svým vystoupením, v čemž nebyl Masters of Rock výjimkou. Soustředěné výkony všech muzikantů podtrhuje výtečná zpěvačka Zuzka Lípová a výsledkem je působivý koktejl, který snad živě nikdy neomrzí.

Od Unisonic stíhám už pouze poslední dvě písně, na jejichž základě si nedovolím provádět hlubší soudy, nicméně bylo z již rozjetého koncertu poznat, že to kapele po vstupu Kaie Hansena začalo opravdu šlapat, díky čemuž o ní bude dle mého názoru ještě hodně slyšet. Z vizovického koncertu mne ovšem nejvíce stačily zaujmout vcelku šílené kalhoty Michaela Kiskeho, víc nemohu sloužit (smích).

Edguy jsou další ze skupin, k nimž chovám spíše antipatie než sympatie, a prozatím každé naše koncertní setkání pro mne znamenalo bezbřehou nudu. Tentokrát ovšem musím uznat, že to byla asi nejlepší show, jakou jsem kdy od Sammet-bandu viděl (resp. show, která mě nejvíce bavila, abych byl přesný) – rozhodně lepší, než jakou jsem očekával, ale na druhou stranu pořád ne tak dobrou, abych na ní vydržel od začátku do úplného konce. Pořád sice platí, že infantilní kecy Tobiase Sammeta mezi písničkami jsou zábavnější než písničky samotné, což zrovna u hudební kapely není tak úplně košer, ale na druhou stranu byl docela zajímavý setlist, v němž vedle povinných hitovek zbylo místo i na pár písniček, jež nejsou zrovna běžné. Taková “9-2-9” byla prý hrána živě vůbec poprvé. Celkově musím i ze svého pohledu člověka, jenž považuje Edguy za hudebně zcela průměrnou věc, uznat, že to tentokrát nebylo vůbec zlé.

Nicméně ani tak se Edguy nemohli v mých očích rovnat s dalšími Pain, kteří nejenže uzavírali páteční program, ale ještě ve Vizovicích pořizovali záznam pro své chystané DVD. Bylo sice trochu paradoxní, že pro DVD dostali jedno z mála opravdu zprasených nazvučení, obzvláště hned zkraje koncertu to bylo dost špatné, ale postupem času se zvuk malinko zlepšil, tudíž si člověk mohl bez problémů vychutnat výborné vystoupení, během něhož Peter Tägtgren poskakoval ve svěrací kazajce. Mně osobně po náloži heavy/power metalů tahle dusající diskotéka na dobrou noc opravdu neuvěřitelně sedla, což se ovšem při takových peckách jako “The Great Pretender”, “Same Old Song” nebo “Shut Your Mouth” dalo očekávat. Kromě toho se v závěrečné “Shut Your Mouth” jako host objevil Rob Dukes z Exodus.

Recenze

Freedom Call – Land of the Crimson Dawn

14.3.2012 Ellrohir Napsat komentář

Země: Německo
Žánr: power metal
Datum vydání: 24.2.2012
Label: Steamhammer

Tracklist:
01. Age of the Phoenix
02. Rockstars
03. Crimson Dawn
04. 66 Warriors
05. Back into the Land of Light
06. Sun in the Dark
07. Hero on Video
08. Valley of Kingdom
09. Killer Gear
10. Rockin’ Radio
11. Terra Liberty
12. Eternity
13. Space Legends
14. Power & Glory

Hodnocení:
Ellrohir – 8/10
H. – 4/10
Ježura – 4/10
Kaša – 7/10

Průměrné hodnocení: 5,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Against PR

Dnes si na své přijdou příznivci tzv. “happy metalu”, jak se také někdy tvorba Freedom Call označuje (alespoň jsem to z několika míst slyšel). Jejich power metal vychází z tradic moderního evropského stylu, kteří někteří milují a jiní nesnáší, je ovšem navíc doveden do naprostých extrémů optimismu a veselosti. Tak je tomu už od roku 1999, kdy kapela vtrhla na scénu albem “Stairway to Fairyland”. Z původní sestavy už sice zůstal jen zakladatel, kytarista a zpěvák Chris Bay, když line-up po vydání minulé desky opustil bubeník Gamma Ray, Dan Zimmermann, ale na značku Freedom Call je stále spoleh.

Sice nastal drobný ústup ze slávy koncem prvního desetiletí nového milénia, když se zejména “Dimensions” poněkud velmi nepovedlo, ale kapele se podařilo s daším počinem přeci jen trochu zvednout a obrození plně dokonala právě novou deskou “Land of the Crimson Dawn”. Chris sliboval, že nové album bude “more Freedom Call than ever” a oproti jiným velikášským prohlášením, předcházejícím novinky nejrůznějších kapel, tentokrát nezůstalo jenom u slov. Sice si osobně myslím, že absolutně nejlepším albem v diskografii zůstává “Eternity” a že “most Freedom Call ever” bylo “The Circle of Life” (ačkoliv ho zavrhlo i mnoho fanoušků, ale “Kings & Queens” či “Starchild”, to jsou pro mě svým způsobem opravdu ztělesnění hudby, kterou tato banda produkuje). Nicméně nový materiál se vydařil a svou kvalitou a pojetím se vrcholům tvorby přinejmenším blíží.

Freedom Call umístili na svou novou desku celkem 14 skladeb, přičemž stopáží se dostali lehce přes hodinu. Jestliže jsem v nedávné recenzi na Van Halen psal, že se američtí pánové příliš nevytáhli s délkou jednotlivých songů, tak ani v tomto případě nelze hovořit o nějakých extrémně dlouhých vyhrávkách, byť délkový průměr zde bude o něco větší. Ovšem Freedom Call úspěšně bodují něčím jiným než délkou a promakanými sóly. Jistě, není to úplně pro každého a není to hudba, u které by se člověk rozplýval nad hudební genialitou tvůrců. Ale je to hudba, která – pokud jste naladěni na správnou vlnu – vlévá do žil optimismus a rozjasňuje pošmourný den. A přesně toho si já cením. Někdy mám náladu zalézt do ulity a poslouchat depresivní black metal, jindy mám náladu radovat se ze života. A to je chvíle na něco, jako jsou Freedom Call.

Když sáhnu po novém albu, dostane se mi vrchovatou měrou přesně toho, co od kapely čekám. Od první vteřiny úvodní “Age of the Phoenix” se skáče rovnýma nohama na věc a slibná úroveň se pak víceméně drží po celou dobu trvání. Poměrně specifický hlas Chrise Baye, vzletné “generické” melodie a nezaměnitelné sborové refrény, to jsou tradiční devízy Freedom Call, o které nás rozhodně neošidili. Pro někoho vlezlý a nepříjemný “přeslazený” optimismus, pro jiné záruka kvality a užití si poslechu.

S novým albem se objevuje ještě jeden prvek – taková “neúcta” k sobě sama a jakési “sebeparodování”. Trochu bych to přirovnal k Edguy od časů “Rocket Ride”, ovšem s tím, že to ještě nedošlo do stádia viditelné degenerace a úpadku jako u Tobiasovy party. Je to zatím bláznivé právě tak akorát. Vidět je to zejména na klipovce “Hero on Video” nebo na rozhlasovém úvodu desátého songu “Rockin’ Radio”. Někteří vyčítají odklon od power metalu a zabřednutí do vod “obyčejného” hard rocku v některých pasážích (asi nejmarkantněji je to vidět na “Rockin’ Radio”), ale na to můžu říct jen: “No a co, když je to dobré?” Poslouchám hudbu kvůli hudbě, ne kvůli žánru. Navíc na hard rocku nevidím vůbec nic špatného…

Za vrchol alba bych označil osmou “Valley of Kingdom”, především díky refrénu, který je skutečným ztělesněním všeho dobrého, co jsem o Freedom Call napsal. Jednoduchý, ale majestátní a prostě skvělý. Možná bych ho trošku zpomalil, pak by to třeba vyniklo ještě víc, ale člověk zkrátka nemůže mít všechno. Povedená je i poněkud pomalejší “Eternity” a závěrečná “Power & Glory”. Jinak lze sáhnout prakticky po kterékoliv skladbě, skoro každá snese srovnání se standardem Freedom Call. Snad jen “Sun in the Dark” a hlavně “Killer Gear” trochu vybočují – neřekl bych, že jsou “špatné”, ale spíš “jiné”, takové více do stylu Gamma Ray laděné, což pochopitelně není chyba, ale prostě je to trošku někde jinde. Asi není náhoda, že “Killer Gear” svorně zmiňují a chválí oba mí redakční kolegové, kteří jinak album strhali.

S hodnocením 8 z 10 by se snad mohlo zdát, že se vzdor předchozím slovům samé chvály držím stále poněkud při zemi, nicméně jednak není 8 vůbec tak málo a druhak se zase přes všechno výše řečené nedá říct, že by šlo o úplného “bořiče hitparád” nebo album, které by mělo změnit vaše chápání metalové hudby. Celkově jsem ale s dílem více než spokojen.

Odhaduju, že zhruba polovina čtenářů v této chvíli nevěřícně kroutí hlavou a pochybuje o mé příčetnosti. Ale psal jsem to už v samotném úvodu – tuhle kapelu můžete buďto milovat, anebo nesnášet. Rozdílné pohledy na věc se celkem ilustrativně odráží i v hodnocení ostatních redaktorů, přičemž já osobně se samozřejmě hrdě hlásím do prvního tábora. Před případným poslechem by si měl každý sám za sebe upřímně odpovědět na otázku, do které skupiny by se zařadil on (ona, ono…) Pokud spadáte do první, nevidím důvod, proč byste během poslechu neměli propadat touze křepčit nadšením. Pokud se považujete za příslušníka druhého názorového proudu, tak asi nemá cenu “Land of the Crimson Dawn” zkoušet ani náznakem, protože se tam pro vás těžko něco najde. Pokud něco, tak bych vám doporučil spíše staré placky “Stairway to Fairyland” či “Eternity”, z nichž byste si snad přeci jen nějaký zážitek odnést mohli.

Další názory:

Své hodnocení bych začal otázkou – za co si “Land of the Crimson Dawn” zaslouží 4/10? A samozřejmě vám ihned dám i odpověď – za to, za co Freedom Call jejich příznivci obdivují – za ten jejich nekonečný optimismus. Nechápejte mě zle, já zvládnu poslouchat úplně cokoliv napříč žánry, ne, že bych musel mít jen nějaké depresivní zlo, jinak nejsem spokojený, potřebuji ovšem kvalitu – to je mé nejpřísnější kritérium. A to u Freedom Call neslyším ani náznakem. Ten bezbřehý optimismus je totiž v jejich podání nejen otravný, ale přímo odpudivý až nechutný, nemohu si pomoct. Těžko se to popisuje, ale opravdu je to podle mě tak veselé, až se člověku chce jít se vyblít někam za roh. A když se občas objeví nějakých pár poslouchatelných vteřin, zní mi to jako bohapustá vykrádačka Gamma Ray. Jediný světlejší bod vidím v deváté “Killer Gear”, u níž snad jako u jediné nemá člověk chuť spáchat harakiri, aby to už nemusel poslouchat, ale jinak je to naprostá bída, jejíž korunou singlovka “Hero on Video”, což je absolutní hnůj nejvyššího kalibru (ne však jediný, už prvních pár vteřin úvodní “Age of the Phoenix” jsou lidově řečeno “na grc” – a to bych mohl v dalších příkladech bez problémů pokračovat). Nemá cenu na to dál kydat hnůj (jak jsem již řekl – je ho tam dost samo o sobě), protože ti, kteří Freedom Call mají rádi, si nade mnou odplivnou (podobně jako já nad muzikou kapely), a těm, kteří je neposlouchají, to stejně bude úplně jedno. Proto jen dodám, že mnohem lépe než tisíc dalších slov popisuje můj názor na “Land of the Crimson Dawn” následující video: http://www.youtube.com/watch?v=PvP2ehmq2wo
H.

Předchozí počiny Freedom Call neznám, ale “Land of the Crimson Dawn” je něco skutečně extrémního. Jak to nejlépe přiblížit… Asi nejtrefnější bude představit si album jako obrovský dort, který je ze sedmdesáti procent tvořen absolutně nechutně přeslazeným marcipánem, celou čtvrtinu hmoty zabírá plesnivá marmeláda a těch zbylých pět procent připadá na chutné kuličky, plné alkoholu, které zdobí horní patro. A teď si představte, že ten dort máte celý sníst. Je vám z toho blivno? Bingo, už asi víte, jak se posluchač starší šesti let musí cítit při poslechu! Analogii s dortem jsem ale nepoužil náhodou – stejně jako v případě pochutiny totiž i nezanedbatelná část dílčích surovin alba není až tak úplně zavrženíhodná. Smrtící je však poměr, ve kterém jsou ingredience namíchány. Suma sumárum, jedna opravdu dobrá skladba (“Killer Gear” – a pak že to nejde…), jedna, kterou jsem nakonec vzal na milost (“Eternity” – tady se to všechno podařilo vybalancovat ku prospěchu věci) a pak zničující záplava nekonečně naivních melodií, tisíckrát slyšených a k zblití sluníčkových pasáží a vůbec patosu toho nejhrubšího zrna. Z textů jsem několikrát zaslechl slovo “party”, ale na tuhle party plnou barevných balonků a lahví rychlých špuntů mě nikdy nikdo nedostane, pokud budu jen trochu při smyslech. Pokud nejste předškolní dítě, senilní stařec nebo masochista – ruce pryč…
Ježura

Tyhle německé power/speed metalisty jsem kdysi pradávno poslouchal denně a zcela určitě bych je tehdy zařadil mezi své nejoblíbenější kapely. Jenomže člověk se vyvíjí, kdežto Freedom Call zůstali stát na místě a předhazují svým fandům již sedmou řadovou desku s veselejší variací na “Keepery” od Hellowen. Tím nechci říct, že je to špatně nebo že bych snad od nové řadovky “Land of the Crimson Dawn” čekal něco nového, jen už jsem se tohohle trošku přejedl a k podobným albům sáhnu spíše z nostalgie či zvědavosti než nějakého fanouškovského očekávání. Myslím si, že zcela objektivně můžu označit nové album za jedno z těch povedenějších v diskografii skupiny. Po minulém, ne moc povedeném “Legend of the Shadowking”, které jsem ani nevydržel do konce, jsou Freedom Call zpět s povedenou deskou s řadou melodických, pro mě opět chytlavých písní s povedenými refrény. Ze všech bych rád vyzvednul především skvělou “Back into the Land of Light” (tu z hlavy jen tak nedostanu), dále pak “Terra Liberty” či “Eternity”. Prostřední část alba, zhruba od šesté “Sun in the Dark” po osmou “Valley of Kingdom” je sice slabší, ovšem zachraňuje to povedený konec desky. “Land of the Crimson Dawn” hezky odsýpá a pěkně se poslouchá, takže určitě doporučuji k poslechu nejen fandům žánru, ale i všem ostatním, kteří hledají pohodové, veselou náladou nasáklé metalové album.
Kaša

Redakční eintopf

Redakční eintopf #34 – únor 2012

1.2.2012 Sicmaggot Komentáře: 4

Master's Hammer - Vracejte konve na místo

Nejočekávanější album měsíce:
Master’s Hammer – TBA

H.:
Master’s Hammer – TBA
Index očekávání: 10/10

Ježura:
Asphyx – Deathammer
Index očekávání: 8/10

nK_!:
Eluveitie – Helvetios
Index očekávání: 9/10

Zajus:
Stam1na – Nocebo
Index očekávání: 8/10

Beztak:
Master’s Hammer – TBA
Index očekávání: 9/10

Ellrohir:
Freedom Call – Land of the Crimson Dawn
Index očekávání: 9/10

Madeleine Ailyn:
Xandria – Neverworld’s End
Index očekávání: 8/10

Výsledky redakčního eintopfu hovoří jasně – únor jedině ve znamení Master’s Hammer! Právě tato legenda českého black metalu (i když toť také otázka, jestli ještě pořád black metalu, vzpomene-li si člověk na “Mantras” (smích)) totiž získala největší indexové ohodnocení. Paradoxní na tom je, kapela ještě prozatím (v podstatě týden před vydáním) neoznámila název, neukázala obal, prostě nic, což nám působí mírné technické problémy (smích). Ale jinak jistě i pro ty, kteří Mistrovu kladivu neholdují, bude co poslouchat. Redakce dále doporučuje třeba Asphyx, Eluveitie, Freedom Call, Xandria nebo Stam1na z těch kapel, které to u svých redaktorů vyhrály, ale dále také i Drudkh, Lunatic Gods, Napalm Death, Caliban, Psycroptic, Les Discrets nebo Swallow the Sun z těch, na které zbyla pouhá zmínka…

H.:

S tím únorovým eintopfem byly z mé strany vpravdě nevídané operace. Vlastně je tohle již jeho třetí varianta, která s předchozími dvěma nemá společnou ani čárku. Probíhalo to asi tak následovně… někdy začátkem ledna těsně po zveřejnění lednového eintopfu hodím očkem po seznamu chystaných alb na únor a kde nic, tu nic, pár slušných věcí, ale že bych se na něco vyloženě těšil, to asi ne – s výjimkou Drudkh. Dám tedy je s indexem 7/10 a mám vystaráno. Jenže co to, ona se v průběhu měsíce objevuje zpráva o únorovém datu vydání “Vlnobytie” slovenských šílených bohů Lunatic Gods, což samozřejmě mění situace, druhá verze eintopfu přichází na svět, index se zvyšuje na celých 9 bodů. A když už si podruhé myslím, že mám vystaráno, objeví se 27. ledna na webu Master’s Hammer krátká noticka, že chystaná nová deska se objeví s největší pravděpodobností první únorový týden. Sice není znám název (proto je nahoře ona tajemná zkratka znamenající “to be announced”) a téměř ani žádné další podrobnosti, ale čert to vem, Mistrova kladiva se prostě nemohu dočkat, ať už se to bude jmenovat jakkoliv. Důvod je až krásně jednoduchý – Master’s Hammer jsou totiž pro mne absolutní srdcová záležitost a jedna z nejlepších kapel, které kdy chodily po zemském povrchu. A to je už dostatečný důvod nasadit nejvyšší index, no ne? Alespoň už mám jistotu, že počtvrté se ten eintopf měnit nebude…

Ježura:

Únor je fajn měsíc. Končí zkouškové, většinou už bývá všude sníh, ale ještě to lidi neštve, a když do toho přijde koncert nebo vydání nějakého toho alba oblíbené kapely, spokojenost atakuje nejvyšší příčky. A ten letošní únor bude minimálně ohledně hudebních událostí dost příjemný. Tak považte, pokud vše klapne, dočkáme se novinek mimo jiné od Eluveitie, Napalm Death nebo Asphyx. A právě nizozemská oldschool death metalová mlátička to domlátila až do mého eintopfu a já jsem vážně zvědavý, co se z toho nakonec vyvrbí. Ono to ale nejde jinak, když si nepřipouštím, že by parta okolo Martina van Drunena po takovém masakru, jaký předvedla na poslední řadovce, stvořila něco slabšího…

nK_!:

Naposledy se tahle parta ze Švýcarska předvedla před dvěma lety se zářežem zvaným “Everything Remains as It Never Was” a nutno podotkout, že se jednalo vpravdě o vynikající počin, který jsem tehdy i zařadil do osobního top 10. “Helvetios” má všechny předpoklady k tomu, aby se stalo důstojným nástupcem minulého materiálu, a po poslechu prvního singlu se těším ještě více. Leč znáte to – nechval dne před večerem, a tak si počkáme až na výsledný verdikt.

Zajus:

Únor bude opravdu silný měsíc. Novou desku plánují Swallow the Sun, Psycroptic, Eluveitie, Les Discrets a ještě mnoho kapel, které sice nevyhlížím s velkým očekáváním, ale jistě si je rád poslechnu. Nejvíc se však těším na – v našich končinách poměrně neznámé – Finy Stam1na. Poznal jsem je teprve s minulou nahrávkou “Viimeinen Atlantis” a bez váhání si je zamiloval. Na první pohled jednoduchá hopsačka skrývá pod kapotou více než jen veselé rytmy a chytlavé refrény. Hudba Stam1na je totiž chvílemi až překvapivě technická a kapela se rozhodně nebojí přitlačit na strunu, pokud cítí, že je to v dané skladbě na místě. S tím souvisí skvělá kytarová práce, která vrcholí v melodických sólech, jež se snadno řadí mezi ta nejlepší, která dnes můžete slyšet. A v neposlední řadě je tu zpěv. Antti Hyyrynen chrlí slova stejně rychle, jako střídá čistý zpěv s křikem, a ani na chvíli vás nenechá pochybovat o svých pěveckých kvalitách. Navíc se nahrávku od nahrávky citelně zlepšuje, a tak i tentokrát očekávám další skok správným směrem. “Nocebo” je deska, kterou si rozhodně nenechám ujít.

Beztak:

Pokud je něco, co dokáže fanouška českého black metalu opravdu hodně potěšit, tak je to zpráva o vydání nové desky Master’s Hammer. Ti jsou totiž v našich končinách neskutečným kultem, který v klidu dokáže přesáhnout i hranice státu. Desky Master’s Hammer bývají zárukou kvalitní black metalové nahrávky a nejinak by tomu mělo být nyní. Osobně jsem rád, že nechali vydání desky na únor, protože v únoru toho pro moje uši moc vyjít nemá. Takže bych do eintopfu s těžkým srdcem a očekáváním 3/10 musel napsat chystané album Caliban. Takhle se mohu těšit na pořadný black metal, který snad bude krásným soundtrackem k tomu mrazivému počasí tam venku.

Ellrohir:

Přímý souboj (dokonce včetně data vydání) s Drudkh u mě o kousek vyhrává tato německá power metalová sešlost. Po lehkém úpadku v podobě “Dimensions” se s posledním albem “Legend of the Shadowking” opět vytáhli a tudíž snad právem očekávám hodně i od novinky. Kapela se nechala slyšet, že deska bude “more Freedom Call than ever”, což je přesně to, co chci slyšet a co doufám i uslyším. Freedom Call měli vždy jedinečnou schopnost naplnit místnost bezbřehým optimismem a veselostí. V pošmourném a studeném únoru se taková vlastnost nepochybně bude hodit coby zpříjemnění týdnů zbývajících do začátku jara.

Madeleine Ailyn:

Chtěla jsem napsat Eluveitie, protože jejich předchozí album se mi zapsalo do paměti jako kvalitní počin. Jenže mi v tom zabránily dva fakty. Prvním bylo velké zklamání po zhlédnutí klipu k “A Rose for Epona>“. Něco mi možná uniká, ale nezní mi to jako folk metal. Popravdě jediné, co mi ten folk metal připomínalo, byly samotné záběry. Takže jsem si řekla, že ne. Druhým faktem je to, že už od října upírám svoje zraky ke Xandrii, tedy už od té doby, co jsem je s novou zpěvačkou slyšela naživo. Cítím, že by Manuela mohla něco změnit. Přece jen její začátky v metalu byly podle všeho “tvrdší”, než by člověk možná očekával. A už song “Valentine” z připravované desky mě přesvědčuje o tom, že by to celé nemuselo být až tak k zahození. Jednoduše, dokud nevyjde album a já nezjistím, že stojí za nic jako většina symfonických projektů z nedávné doby a že mě štve na to dělat recenzi, můžu stále doufat, že to tak nebude.

Od hudebních fandů pro hudební fandy