Archiv štítku: funeral doom metal

Spectral Voice – Eroded Corridors of Unbeing

Spectral Voice - Eroded Corridors of Unbeing

Země: USA
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 13.10.2017
Label: Dark Descent Records

Tracklist:
01. Thresholds Beyond
02. Visions of Psychic Dismemberment
03. Lurking Gloom
04. Terminal Exhalation
05. Dissolution

Hrací doba: 44:41

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Nevšiml jsem si, že by u nás nějaký zine psal o coloradských Spectral Voice, ale předpokládám, že pár posluchačů o ně muselo zakopnout třeba díky příhodně pojmenovanému demu „Necrotic Doom“ nebo splitkům s dánskými Phrenelith a Blood Incantation, se kterými sdílejí skoro celou sestavu. Určitě není pravda, že by ta či ona kapela byla „jen“ bočním projektem té druhé, protože fungují paralelně. Obě se zaklínají termínem „death metal“, ale rozdíly mezi nimi jsou vcelku zásadní. Blood Incantation se prezentují, dovolím si říci, že takřka prvotřídním pojetím progresivního, technického death metalu, v němž se snoubí vlivy kupříkladu Morbid Angel, Timeghoul nebo Stargazer. Když tu pěji takové ódy, nabízí se otázka, proč tu není recenze debutu „Starspawn“, a mé vysvětlení je prosté. Ve skutečnosti jsem si desku tolik neoblíbil, i když jsem chtěl, ale k docenění evidentních kvalit nemusím být fanouškem, že ano?

Ale zpátky ku Spectral Voice. Přesnější by bylo označit jejich hudbu za DEATH/DOOM. Kapitálky jsou zde záměrně a imaginativnější čtenáři nechť si obě slova přečtou třeba hlasem misantropického moderátora MorbaFuturamy. To, že se Spectral Voice dle svých slov sami řadí spíše k deathu, znamená, že v jejich hudbě není prostor pro zasněnou melancholii či pocity, které si fanoušci žánru mohou více asociovat se starými Anathema nebo Katatonia. Nehrajme si teď se slovíčky, že tyto kapely hrály doom/death a ne death/doom.

S úvodními těžkotonážními riffy a první brutální sypačkou je jasné, že se Spectral Voice hlásí k odkazu australských Disembowelment, kteří se svou deskou „Transcendence into Peripheral“ z roku 1992 dovedli doom metal do extrému, jenž nebyl dosud překonán. Feeling Spectral Voice ovšem není až tak excentrický a má blíž ku staré finské, nejen deathmetalové škole – Demigod, Rippikoulu, Thergothon… Však víte, o co jde. O smrt a mráz! S některými valivějšími pasážemi jsem si vzdáleně vzpomněl i na legendární jednohubku Mythic a celkově lze Spectral Voice přirovnat k mnoha dalším starým kapelám, které se neštítily slimáčích temp a zdrcující ohavnosti. „Eroded Corridors of Unbeing“ výtečně funguje jako chytlavý metal, na nějž lze zatřepat palicí, ale také se jedná o introspektivní atmo-peklo jako stvořené pro noční seance se sluchátky. Pak začínají vylézat mnohé atmosférické prvky a zefektované vokální kreace, které mohou za běžné pozornosti uniknout.

Spectral Voice

Ať se snažím, jak se snažím, instrumentální a zvukové stránce alba nemám co vytknout. Produkce je prostě žrádlo a nádherně umocňuje veškeré emoční polohy hudby. Snad jen z kompozičního hlediska bych mohl najít dva škraloupy. Spectral Voice možná až příliš spoléhají na tzv. stopky a minimálně za šestou minutou „Visions of Psychic Dismemberment“ je stopka natolik násilná, až jsem si nějakou dobu myslel, že zde začíná nová skladba a ona to je jen další, atmosféricky odlišná pasáž. Ale co, ona taky patří k tomu nejlepšímu na albu. Funeral doom jak svině! No, a ten druhý škraloup už je ryze hnidopišský, protože třičtvrtěhodinová délka „Eroded Corridors of Unbeing“ mi nestačí. Alespoň za jednu skladbu navíc bych byl rád, i kdyby to byla nově nahraná stará jako třeba „Diffluence of Ruined Graves“„Necrotic Doom“. Ta by si to podle mě zasloužila, i když se proti podobným výmyslům obvykle stavím.

Asi je evidentní, že mi „Eroded Corridors of Unbeing“ sedlo. Říkal jsem si, zda nebude lepší počkat, dokud má obsese deskou neopadne, ale vzhledem k tomu, jak kvalitně a honosně Spectral Voice oslavují starou dobrou metalovou SMRT, si jejich debut trochu nadšení zaslouží. Pokud holdujete nějaké ze zmíněných kapel anebo máte death/doom rádi obecně, tak si debut Spectral Voice nenechte ujít.


Hyponic – 前行者

Hyponic - 前行者

Země: Čína
Žánr: funeral doom / death metal / dark ambient
Datum vydání: 10.8.2016
Label: Weird Truth Productions

Tracklist:
01. 前行者
02. 誅滅零八
03. 最後陳述
04. 寧劈不回
05. 飄流
06. Intro [Virus cover]

Hrací doba: 34:11

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Některé kapely to mají ve vzbuzování pozornosti poměrně jednoduché. Stačí jim jen základní kombinace žánr + místo původu, aby to člověka zaujalo. U mě k takovým případům patří i Hyponic. Ptáte se proč? Inu, odpovězte si sami, jestli jste nebo nejste zvědaví na funeral doom metal z Číny…

Tahle parta z Hong Kongu rozhodně nejsou žádní zelenáči. Ke vzniku kapely, jejíž sestavu aktuálně tvoří dvojice Roy a Wah, totiž došlo již v roce 1996, tedy před rovnými dvaceti lety. Za tu dobu to ovšem Hyponic s nějakou extrémní aktivitou příliš nepřeháněli, takže za dvě dekády nastřádali jen tři alba – „Black Sun“ (2001), „The Noise of Time“ (2005) a nakonec nejnovější „前行者“ (neboli v přepisu „Qian Xingzhe“), které vyšlo minulý měsíc.

V tvorbě Hyponic lze napříč trojicí desek pozorovat znatelné „doomovatění“ – Číňané jsou s každým dalším počinem pomalejší a drtivější. Zatímco debut byl ještě death / doom metal, v němž se vyskytovaly i rychlé pasáže, dvojka „The Noise of Time“ zpomalila a přinesla hutnější atmosféru. Letošní „前行者“ v tomto trendu pokračuje, jelikož rychlostní pedál byl povolen ještě víc. Na aktuálním počinu jsou Hyponic už nefalšovaným funeral doom metalem, který se táhne jak pomalu jak mlha na hřbitově.

Abychom si ale rozuměli – zpomalení tempa v žádném případě neimplikuje hudební zvolnění, čehož je „前行者“ jednoznačným důkazem. Naopak by se chtělo říct, že Hyponic jsou na letošním počinu snad nejhnusnější, co kdy byli. Nahrávka je stále tvrdá a její síla je skutečně veliká. Když hraje death metal, je to jako kdyby vás někdo mlátil kamenem – je to brutální, spousta krve, ale jakmile dostanete párkrát šutrem do palice, jste kaput a je po všem. Hyponic jsou ale pomalá smrt, jako kdyby vás někdo lisoval a tlak se zvyšoval postupně. Průběh není tak efektní, ale výsledná hromada krvavé kaše vzbuzuje mnohem větší respekt než obyčejná rozmlácena kedlubna. A navíc asi není třeba polemizovat o tom, co bude bolestivější.

Oukej, zpátky na zem, barvitých přirovnání již bylo dostatek. Snad si ale rozumíme, že „前行者“ je pekelně hutná deska. Samozřejmě, to by se do jisté míry dalo tvrdit o jakémkoliv funeral doom metalu, nicméně ten důvod, proč je produkce Hyponic tak dobrá, tkví v tom, že se nejedná o to úplně nejkonzervativnější stylové klišé. Nechápejte mě špatně, Hyponic nevytvářejí nic nového, jen je ten jejich přístup ke klasickému funerálnímu výrazivu vcelku svěží. Na svědomí to má především sólová kytara, která vcelku zodpovědně kvílí nad hlubokými táhlými riffy – někdy atmosféru ještě zahušťuje, jinde se stará o výborné melodické linky. A dohromady to funguje.

Hyponic

V druhé řadě pak lze Číňanům přičíst k dobru i skutečnost, že – opět v kontrastu s tím echt tuctovým podáním funeral doomu – jejich skladby nejsou omíláním šnečího riffování, které se táhne odnikud nikam a vývoj aby člověk pohledal. Hyponic jsou na žánrové poměry relativně pestří, nebojí se ani darkambientních pasáží, jichž není vůbec málo. Jako příklad se ihned nabízí pátá „飄流“, která se obejde bez hrubých riffů celá, nebo třetí „最後陳述“, ale ukázat lze i třeba na střední pasáž druhé „誅滅零八“, v níž se navíc v jednom momentě ozvou dokonce i hostující housle. Mým osobním favoritem se ale nakonec stala „寧劈不回“ s utlumeným rozjezdem, díky němuž má následné vygradování opravdu účinek.

To jsou však do jisté míry jen „detaily“, protože vše přítomné obepíná zdrcující atmosféra, jež je nakonec tou největší předností „前行者“. Právě díky ní to celé drží pohromadě a má to takové grády. Desce navíc prospívá nízká stopáž, s jejímž přispěním počin působí sevřeným a intenzivním dojmem. Celkově se jedná se o nahrávku, jejíž poslech se určitě nerovná ztrátě času a na niž by si příznivci extrémního doom metalu měli posvítit. Z mého pohledu dost povedená záležitost.


Quercus – Heart with Bread

Quercus - Heart with Bread

Země: Česká republika
Žánr: funeral doom metal
Datum vydání: 25.4.2016
Label: Solitude Productions / MFL Records

Tracklist:
01. A Canticle for the Pipe Organ
02. Illegible Tree Name
03. Bread and Locomotive
04. Silvery Morning
05. My Heart’s in the Highlands

Hrací doba: 61:28

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity / Quercus

Ze všech projektů a kapel, v nichž Morbivod působí, jsou Quercus asi tou nejméně nápadnou formací. – pomalostí hudby i svou (ne)činností. Vlastně jsem si svého času už skoro myslel, že je skupina mrtvá a k životu se neprobere, jelikož po vydání debutového opusu „Postvorta“ z roku 2007 nastalo mnohaleté ticho. Až po sedmi rocích jej prolomila druhá deska „Sfumato“. Na třetí velké album už se ovšem takovou dobu čekat nemuselo, neboť „Heart with Bread“ přišlo jen dva roky po svém předchůdci.

Avšak i navzdory nijak zvlášť dlouhé pauze mezi „Heart with Bread“ a „Sfumato“ novinka do tvorby Quercus vnáší vcelku zásadní posun. V mezičase totiž duo Morbivod a Strastinen, které spolu dále působí i v Umbrtce, rozšířil Markko, jenž do zvuku Quercus vnesl varhany. A jak se ukazuje, byl to velmi dobrý tah, jelikož tento nástroj funerálnímu doom metalu vážně sluší a vlastně se velkou měrou podílí na atmosféře desky a na důvodech, proč jí věnovat pozornost.

Základní stavební kořeny Quercus samozřejmě zůstávají na svém místě, jak si je posluchač pamatuje již z „Postvorta“ a „Sfumato“. Mám tím samozřejmě na mysli extrémně hutné a pomalé záhrobní tempo s táhlými šnečími riffy. To jsou samozřejmě charakteristické znaky funebrálního doom metalu obecně, ale ke cti Quercus slouží, že s nimi vždy nakládali s o něco větší invencí, než je v rámci daného subžánru běžné, tudíž se nejednalo o takový ten obyčejný pohřebácký průměr.

Samozřejmě je příjemné, že tento stav věcí pokračuje i na „Heart with Bread“, akorát navíc došlo k již probíranému obohacení zvuku o varhany. A právě ty se nakonec staly hlavní hvězdou alba. Markko svým příspěvkem dodal hudbě Quercus nový rozměr a především právě díky němu nahrávka dýchá krásně majestátní atmosférou. Nikoliv přehnaně, nikoliv epickou, patetickou či nabubřelou – majestátní v tom pozitivním slova smyslu. A nutno dodat, že Quercus to v téhle poloze dost sluší. Je pravda, že i zde se nacházejí relativně dlouhé pasáže, které jsou vyplněny vcelku standardním funeraldoomovým riffováním, ale naštěstí se nejedná o nic, s čím by se nedalo žít.

Quercus však dokážou nabídnout i vyloženě poutavé momenty, důkazem čehož může být třebas hned úvodní, více jak dvacetiminutový kolos „A Canticle for the Pipe Organ“, jejž lze považovat na vrchol celé kolekce. Zejména pasáže ve středu skladby, dejme tomu od dvanácté minuty do devatenácté minuty, jsou velice dobré. Následující dvojice „Illegible Tree Name“„Bread and Locomotive“ si taktéž dokáže udržet vysokou laťku, byť o něco lepší mi přijde ta první jmenovaná, zatímco v té druhé je naopak několik motivů, které mi úplně nesedí. Vždy se ale jedná jen o vcelku krátké úryvky, jaké se na neskromných délkách, s nimiž Quercus pracují, hravě ztratí. Jako jediná trochu zbytečná píseň mi připadá čtvrtá „Silvery Morning“, což je s necelými sedmi minutami suverénně nejkratší kus na desce. Zde se neděje nic moc zásadního, chybí mi nějaké signifikantní pasáže a některé linky sólové kytary se mi zdají trochu kýčovité. Pokud by tu tahle písnička nebyla, deska by tím nijak neutrpěla, možná spíš naopak, protože by se dlouhá hodinová stopáž zredukovala aspoň o těch sedm minut.

Quercus

Naopak vcelku zajímavá je už jen ze své podstaty finální „My Heart’s in the Highlands“, což je předělávka stejnojmenné kompozice od estonského skladatele moderní klasické hudby Arvo Pärta, v jehož případě jde o zhudebnění stejnojmenné básně od skotského básníka Roberta Burnse. Původní motiv u Quercus přebírá Markko s varhany, zatímco zbylé nástroje stále drhnou funerální tryznu, proti čemuž v zásadě nelze mnoho namítat. Přijde mi ale trošku škoda, že pokud by si to člověk nepřečetl, tak by vůbec nepoznal, že jde o cover (navíc takovýhle!), protože jinak „My Heart’s in the Highlands“„Heart with Bread“ nijak nevyčnívá. Ačkoliv je tedy skladba vlastně dobrá, na albu se vyjímá dobře a při poslechu nenudí, nabízí se otázka, zdali bezesporu talentovaná funeraldoomová kapela s varhaníkem v sestavě nemohla z předělávání něčeho takového vytřískat o trochu víc.

I přes některé dílčí výhrady a jednu vesměs zbytečnou píseň je ale „Heart with Bread“ stále povedenou nahrávkou. Její poslech je z hlediska celku zábavný a hlavně se jí nedá upřít skutečnost, že Quercus posouvá o kus dále, což je rozhodně pozitivní. Obecně vzato lze v případě „Heart with Bread“ bez problémů mluvit o spokojenosti.


The Howling Void – The Triumph of Ruin

The Howling Void - The Triumph of Ruin

Země: USA
Žánr: atmospheric funeral doom metal
Datum vydání: 29.1.2016
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Lords of Barren Fields
02. The Looming Darkness
03. The Nine Worlds Wept
04. Fenrir
05. Where Once a River Flowed
06. Silence After the Storm

Hrací doba: 38:12

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Říkává se, že když přijdete na pracovní pohovor, tak se personalista rozhodne během prvních 30 vteřin, jestli vám práci dá, nebo ne. Jinými slovy: první dojem je prostě důležitý. A platí to i v hudbě. Když má kapela obecně kvalitní tvorbu a mezi ní jednu nepovedenou nahrávku a vy se jako první dostanete právě k téhle jedné, může vás to znechutit a od dalšího průzkumu odradit. Naopak když je první setkání s hudbou té které skupiny pozitivní, je mnohem větší pravděpodobnost, že nejenže budete její tvorbu sledovat i dále, ale že si k ní vytvoříte i nějaké sympatie.

Se zámořským projektem The Howling Void jsem se prvně seznámil prostřednictím EP „Runa“. Anebo ještě přesněji řečeno prostřednictvím jeho o rok mladší reedice, jež oproti původnímu vydání přinesla jednu skladbu navíc. Šlo tehdy také o první počin skupiny, s nímž Ryan Wilson, jediný člen The Howling Void, opustil křídla ruského labelu Solitude Productions, tedy jednoho z přeborníků na doom metal, a přešel pod kultovní italskou firmu Avantgarde Music.

Jak si můžete přečíst v dobové recenzi, „Runa“ se mi dost líbila a v tomto případě byl onen pověstný první dojem jednoznačně kladný. Když tedy došlo k ohlášení nové desky „The Triumph of Ruin“, nijak jsem se poslechu nebránil. Vlastně naopak, docela jsem se těšil, až zjistím, zdali mě i novinka bude bavit. Navnazen krásnou obálkou (jedná se o obraz „Elbrus Behind the Clouds“ z roku 1894 od ukrajinského malíře Nykolaje Jarošenka) jsem se tedy pustil do díla… a hned mohu prozradit, že i tentokrát jsem s výsledkem spokojen.

The Howling Void je v základě funeral doom metal, ale je velmi příjemné, že se nejedná o takovou tu echt typickou žánrovou podobu. Já mám tenhle styl v zásadě rád, jenže funeral doom a vlastně i doom obecně je tak brutálně neinvenční, až se mi to v posledních měsících a jednotkách let pomalu začíná znechucovat, jak to zní všechno úplně a dočista stejně. A přitom stačí jen malinké vybočení a hned to zní v tomhle zatuchlém žánru relativně svěže, což je právě případ The Howling Void. Stačí jen trochu variabilnější struktura skladeb a umně zakomponované symfonické a melodické prvky, které jsou využívány střídmě, leč funkčně a vysoce zábavně, a je vymalováno – povedená nahrávka je na světě.

K dobru The Howling Void slouží i to, že se Ryan Wilson drží v rozumných stopážích, tudíž se nejedná o takové ty 70minutové tryzny, které znějí, jako kdyby celou dobu hrál jeden a ten samý jednoduchý šnečí riff furt dokola. „The Triumph of Ruin“ hraje příjemných 38 minut rozdělených do šesti čitelných a nesplývajících kompozic. Může to znít, že si odporuju sám sobě, když tu povětšinou v recenzích žehrám na stravitelnost a naopak si cením náročnosti, nicméně tady to (relativní) zjednodušení charakteristické stylové formy dává smysl a je jenom ku prospěchu věci.

The Howling Void - The Triumph of Ruin

Můžete si říct, že mírná odchylka od stejně znějícího zástupu a rozumná stopáž nahrávky přece samy o sobě nestačí k nadšení – jistě máte pravdu. Je tu ovšem ještě jedna záležitost, jež už z „The Triumph of Ruin“ dobré album dělá. Mám na mysli úroveň samotných skladeb a skladatelskou jistotu, s níž byla nahrávka zjevně napsána. Písně jsou budovány chytře a funkčně, tklivé, nikoliv však kýčovité či ubrečené melodie jsou dávkovány s rozumem a některé z nich jsou navíc opravdu hezké, až má z toho člověk vyloženou radost. Nadto se zde vedle doomovějších kusů nachází i subtilnější „The Nine Worlds Wept“, která počin osvěžuje a také dokáže překvapit rockovou sólovou kytarou ve své druhé půli.

Za mě osobně tedy palec jednoznačně směrem nahoru. Hudba The Howling Void mě dokázala oslovit a „The Triumph of Ruin“ tento stav vlastně jenom potvrzuje… ačkoliv ono to svým způsobem také nemusí být úplně málo. Sice už jsem tentokrát věděl, co lze očekávat, ale šestice přítomných písniček je natolik kvalitní, že i přes nevelký posun oproti minulosti si mě dokázala získat. Ze svého pohledu tedy mohu „The Triumph of Ruin“ rozhodně doporučit. Možná to není extrémní funeral doom, který vás zdeptá a jehož poslech je mnohdy spíš dobrovolná sebetrýzeň, ale to přece nemusí vadit. Hledáte-li atmosféru, The Howling Void může být správnou volbou.


Ill Omen – Æ.Thy.Rift

Ill Omen – Æ.Thy.Rift
Země: Austrálie
Žánr: black / funeral doom metal
Datum vydání: 31.3.2016
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Æ.Thy.Rift
02. Æ.Thy.Rift
03. Æ.Thy.Rift
04. Æ.Thy.Rift

Hrací doba: 41:05

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Nuclear War Now! Productions

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Myslím, že to byli kdysi dávno Emperor, kdo jako první užili přídomku „necro“ v popisu své hudby. Později bylo toto slůvko v blackmetalovém kontextu užíváno všelijak. Někdo si jej zvolil jako exaktní popis surového a násilného hnusu, jako tomu bylo třeba v případě raných Anaal Nathrakh, jinde se jako necro označil kdejaký zahuhlaný škvár vykrádající „Transilvanian Hunger“. Nebudu se dál zaobírat, co by necro black metal mohl být a co ne (nehledě na to, že vymýšlení kdejakých kvazi-škatulek často smrdí průserem), ale dle mého skromného názoru jsou australští Ill Omen přesně ten typ kapely, kde takový popisek opravdu sedí. Dřívější tituly byly zárukou opravdu hutné a ponuré atmosféry podpořené slušnými riffy a velice vhodného a umně opracovaného zvuku. Navíc je to kapela, která má své řemeslo zvládnuté opravdu dobře, není těžké ji rozeznat od ostatních blekařin, ale celkově vzato to je „pouze“ takový ten „sedmičkový nadprůměr“, kterému lidi nikdy nijak masivně holdovat nebudou.

„Æ.Thy.Rift“ je už třetí dlouhohrající deskou Ill Omen a dle mého názoru i tou nejodlišnější od zbytku, už třeba jen proto, že novinka není jen čistě black metal smrti, ale že znatelně zapáchá starým severským funeral doomem. Je ale i deskou nejlepší? To se jistě může zpočátku zdát, protože atmosféra, která se na vás s první skladbou vyhrne, je opravdu monumentální. Primitivní, pomalé bušení do bicích, dvě basy, táhlé a hutné kytarové linky, záhrobní hlasy, a přesto je celý ten atmosférický mordor zaranžován přehledně a poutavě. To působí jako základ, na kterém se dá vystavět opravdu mohutně znějící album, díky čemuž jsem během prvních minut měl pocit, že by IV (mozek Ill Omen) mohl vytvořit něco opravdu zničujícího. Počátek opravdu magický a silný je. A pasáží, kdy se IV vytasí se silnými nápady, je na desce ještě pár. Ale kvalitativní laťku po celou hrací dobu „Æ.Thy.Rift“ prostě neudrží. Uchvácen počátkem jsem se desce opravdu snažil věnovat čas a pozornost, ale prostě si nemyslím, že by „Æ.Thy.Rift“ nakonec bylo něco extra (i když mohlo).

Občasnou slabší skladbu lze bez větší škody na prožitku z alba přeskočit. Co ale dělat, když polovinu takřka patnáctiminutové tryzny hyzdí slabé riffy? Riffy, co nejde nazvat ani výplní, která by umocnila prožitek ze styčných momentů, ale jsou prostě o ničem nebo nezapadají do celku? Dřívější alba Ill Omen se držela středně-dlouhého formátu písní, tedy v průměru okolo pěti-šesti minut, kdy bylo vyjádřeno vše podstatné v jakémsi kohezním rámci. Těch pár slabších kousků se prostě přeskočilo. Na prožitek z kompletní desky to přiliš negativní vliv nemělo, protože dobrých songů bylo prostě pořád víc. Problém je, že „Æ.Thy.Rift“ má fungovat jako jedna dlouhá kompozice rozdělená na čtyři části. První a třetí jsou každá dlouhá čtrnáct a půl minuty, a jak jsem předeslal výše, půlka nápadů v nich je skvělých, zbytek jde zcela mimo mě. Nebudu ale kvůli tomu snad přeskakovat kusy skladeb, ne? Druhý, osmiminutový kousek je dle mého názoru dobrý a s monotónním doomovým výrazivem pracuje slušně. Tříapůlminutový závěr působí jen jako outro, nic víc.

Ill Omen

A tak po mnoha pokusech, kdy jsem i několikrát úzkostlivě dodržoval nesvaté krédo „listen in darkness at maximum volume“ a zkoušel do desky proniknout různými způsoby, musím „Æ.Thy.Rift“ nazvat zklamáním. Ano, zvukově je deska opravdu skvělá a necro v tom nejlepším slova smyslu (nahrál si a zmixoval IV sám, s masteringem si pohrál BR z ohavných Grave Upheaval), pár nápadů je rovněž výborných, ale jako celek prostě album podle mého názoru nefunguje.


Druhý pohled (H.):

Já osobně bych to tak černě jako kolega neviděl, mě „Æ.Thy.Rift“ dost baví. Ze starší tvorby znám podrobněji jen „Enthroning the Bonds of Abhorrence“, a kdybych měl v rámci téhle dvojici zvolit vítěze, hlasoval bych spíš pro novinku (čímž ale neříkám, že předchozí deska byla špatná).

Je pravda, že „Æ.Thy.Rift“ má tu největší sílu zpočátku. První poslechy jsou skutečně působivé a dokážou člověka pohltit. Atmosféra je hustá, hutná a patřičně zvrácená, některé momenty jsou vážně mocné (kupříkladu rozjezd první písně, pasáž ve dvou třetinách druhé) a prolínání blackmetalové černoty s táhlou funerální tryznou funguje parádně. Na druhou stranu, po větším počtu poslechů začne na povrch vyplývat i skutečnost, že některé minuty přece jen trochu ztrácejí oproti těm vrcholným chvilkám.

Nicméně, naštěstí se nejedná o nějaký citelný či rovnou drastický propad, aby to „Æ.Thy.Rift“ podrazilo nohy. Nehledě na fakt, že to lepší má za mě o dost navrch. Na té celkové auře alba, která se opravdu povedla a je namíchaná skvěle, to IV bez větších problémů utáhne celých 40 minut hrací doby. Opar zla je místy hmatatelný, čehož si rozhodně cením, a mimo jiné právě díky tomu se mi „Æ.Thy.Rift“ líbí. Já tedy na rozdíl od kolegy zklamaný nejsem ani náhodou a naopak mohu vyhlásit spokojenost.


Ego Depths – Dýrtangle

Ego Depths - Dýrtangle

Země: Kanada / Ukrajina
Žánr: funeral doom metal
Datum vydání: 15.12.2015
Label: Dusktone

Tracklist:
01. The Angleshifter
02. Wheel of Transmigration
03. The Onward Tide
04. Awakening of Gshin-Rje, the Lord of Death
05. Vitrification, Ineludible Meditation

Hrací doba: 79:24

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dusktone

Není to zas až tak dlouho, co jsem si říkal, že jsem už nějakou dobu nenarazil na parádní extrémní doom metal, jaký bych do té doby neznal. Nyní ale mohu s klidem začít počítat zase od nuly, jelikož deska s prapodivným názvem „Dýrtangle“ je rozhodně povedená, a hned na začátek si dovolím prozradit, že za slyšení stojí.

Nejprve ale několik málo slov k samotnému projektu, jenž je pod touhle nahrávkou podepsaný. Ego Depths, někdy též roztomile stylizováno jako OᎮƎDepths, je jednočlenná formace pod palcem jistého Stigmatheista (pro pořádek ale zmiňme, že „Dýrtangle“ je prvním počinem, na němž se podíleli i nějací hosté, například bubeník). Ten, podle všeho, pochází z Ukrajiny, avšak aktuálně sídlí v Kanadě, což je pěkný kus cesty. A pěkný kus cesty je to také do Tibetu a Mongolska, kde Stigmatheist sice nebydlí, ani se tu nenarodil, ale právě do těchto oblastí, jak sám tvrdí, směřuje jeho zájem a také právě odsud prý čerpá inspiraci – což mimo jiné vysvětluje i onen asijsky vypadají přebal. Takové poněkud netradiční tematické zaměření může nechat vzpomenout kupříkladu na Ea.

Co se týče hudebních inspirací, tak těmi se Stigmatheist také nijak zvlášť netají a právě jmenovaná formace se mezi nimi nenachází. Těmi hlavními jsou prý Finové Unholy a Italové Urna a dále padají jména jako Dolorian, Thergothon a posléze i Esoteric či Evoken, což jsou samá esa na funerálně doommetalovém poli, není-liž pravda? Jistě, všechny tyhle vlivy jsou v muzice Ego Depths tu více, tu méně slyšet, ale to, hádám, málokoho překvapí – tohle je přece jen konzervativní styl, většina kapel zní relativně podobně a najít zde někoho, u něhož by nebyl slyšet dozvuk třeba Thergothon, kteří patří k těm, kdo všem ostatním doomovým pohřebákům vlastně vyšlapali cestičku, je docela oříšek.

Nicméně jestli předchozí odstavec vyzněl takovým způsobem, že Ego Depths je jednoduše další obehranou variací na šnečí riffy, chtěl bych říct, že to zas tak úplně pravda také není. Základní forma, jakési podhoubí je jasné, pevně dané, neměnné – funeral doom metal ve své čistokrevné podobě. I přesto však Stigmatheist dokázal najít skulinku v neprostupné funerální hradbě, kudy tam propašovat i elementy, jež „Dýrtangle“ staví o kousíček (byť jen o malinký) vedle v porovnání se žánrovým průměrem. Nicméně i to – samozřejmě ruku v ruce s nějakým talentem, feelingem, citem pro doom, skladatelskými kvalitami atp. – je v takto monolitickém stylu nakonec plně dostačující k tomu, aby šlo o podařenou záležitostem.

Muziku Ego Depths totiž táhnou skvělé melodie, v nichž se znatelně ozývá ona oblast inspirace Stigmatheista. Nejedná se ovšem o něco explicitního, nečekejte nějaké vysloveně orientální rytmy, hudební čakry, nirvány a tyhlety věci, projevuje se to spíše nenápadně, ale ten feeling v tom je a je velice příjemný. Vedle toho se na „Dýrtangle“ – a opět v rozumném provedení – uplatňuje i hrdelní zpěv a místy bych dokonce řekl, že jsou tam slyšet i brumle (pokud se tedy nejedná jen o samply, které tento nástroj napodobují). A ve finále to vše podtrhuje ještě povedená majestátní atmosféra, jež nahrávce rovněž hodně sluší.

Dovolím si tedy tvrdit, že příznivcům funeral doom metalu by „Dýrtangle“ mohlo stát za slyšení, protože je to výborné dílko znějící o něco málo svěžeji, než je v tomto zatuchlém žánru zvykem. Abychom si ale rozuměli, obecně vzato se pořád o hodně těžkou (a taky zatěžkanou) záležitost, tím spíš pro obyčejného smrtelníka, jenž extrémní formě doom metalu běžně neholduje. Přece jenom „Dýrtangle“ dosahuje téměř 80 minut, a to na ploše pouhých pěti skladeb, z nichž dvě čtyřminutovky „The Angleshifter“ a „The Onward Tide“ působí vedle okolních kolosů jako drobečci (ačkoliv je nutno zdůraznit, že i tito drobečci jsou hudebně stále výživní). Do největšího extrému byla vyhnána finální kompozice „Vitrification, Ineludible Meditation“ trvající bezmála půlhodiny. Taková „Awakening of Gshin-Rje, the Lord of Death“ si ovšem s dvacetiminutovou hranicí taktéž poradila velice hravě a s více jak tříminutovou rezervou.

Ego Depths

I navzdory těmto mamutím délkám je ale „Dýrtangle“ parádní záležitost a já osobně jsem se u ní s chutí bavil. U spoustu funeraldoomových alb, obzvlášť takto dlouhých, kolikrát mívám problém, že v poslední třetině už prostě pozornost díky nekonečnému omílání bahenních riffů a neměnnému umíráčku uvadá. Při poslechu „Dýrtangle“ jsem takovou potíž neměl a Stigmatheist si dokázal mou pozornost udržet až do samotného závěru, což nebývá úplná samozřejmost a rozhodně je nutno to vyzdvihnout. Nechci to zase přechvalovat, kecy o geniálním kousku na místě nejsou, ale i tak mě novinka Ego Depths (možná by mělo padnout, že je to celkem čtvrté album) baví a jsem z jejích kvalit příjemně překvapen. A doporučit to mohu.


Beneath the Storm – Devil’s Village

Beneath the Storm - Devil's Village
Země: Slovinsko
Žánr: funeral doom / sludge metal
Datum vydání: 1.9.2015
Label: Argonauta Records

Hrací doba: 51:27

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Se slovinským jednočlenným projektem Beneath the Storm jsme se tu již setkali, a to prostřednictvím recenze na loňskou (sakra, teď už vlastně předloňskou) druhou desku s názvem „Evil Reflection“. Igor Shimon, jenž za Beneath the Storm stojí, tehdy předvedl až nečekaně vysokou kvalitu a jeho přístup k extrémnímu doom metalu mě zaujal. Když jsem tedy svého času zjistil, že se objeví pokračování (už třetí řadové album během tří let), docela jsem se na to i těšil a doufal jsem, že novinka „Devil’s Village“ za svým povedeným předchůdcem nebude nijak zaostávat.

Bohužel, právě tohle se stalo, a kdybych musel zvolit vítěze v pomyslném duelu, nemusel moc dlouho přemýšlet nad upřednostněním „Evil Reflection“. Nechci tím tvrdit, že je „Devil’s Village“ nepovedenou nahrávkou, ale předcházející počin byl zejména díky své působivé druhé půli silnější. Nicméně, obecně vzato je „Devil’s Village“ stále slušnou nahrávkou, která se poslouchá úplně v pohodě a dokáže člověka zabavit. Samozřejmě tedy za předpokladu, že pohřební doom metal může být v pohodě a že se u něj člověk může bavit.

Základní ingredience Beneath the Storm samozřejmě zůstávají nezměněné, tudíž se opětovně jedná o extrémní hutný a pomalý funeral doom metal, do něhož ovšem pronikají i vlivy sludge, což je právě tím, co tomuhle slovinskému projektu velkou měrou přidává na přitažlivosti. Nesmí však chybět ani takové ty pro doom metal snad už typické sabbathovské riffy, jako se tomu děje třeba ve třetí „At the Hour of 13“. Temnou atmosféru bohatě podporují i samply ze snímku „The City of the Dead“ (1960), okolo jehož příběhu se ostatně točí i celý koncept „Devil’s Village“.

Všechno je tedy zdánlivě na svém místě… a vlastně nejen zdánlivě, jelikož „Devil’s Village“ funguje a napříč svou hrací dobou dokáže nabídnout hned několik zajímavých momentů nebo hezky těžkých riffů. Stejně tak tomu nijak neškodí ani délka přes 50 minut… i když, co si budeme povídat, tohle ještě na poměry žánru není nějaká extrémně přepálená stopáž. Nicméně, pořád se nejedná o nic lepšího než jen solidní lehký nadprůměr, který sice na pár poslechů vydrží, ale „Evil Reflection“ kouká jen záda.


Monolithe – Epsilon Aurigae

Monolithe - Epsilon Aurigae
Země: Francie
Žánr: funeral doom / death metal
Datum vydání: 11.12.2015
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Synoecist
02. TMA-0
03. Everlasting Sentry

Hrací doba: 45:00

Odkazy:
facebook

Francouzské těleso Monolithe lze bez větších pochyb řadit ke stálicím pohřebně doom metalové scény. Jistě, že o proslulosti funerálních Skepticism či Esoteric, případně doom / deathových My Dying Bride nemůže být řeč, nicméně o stabilní článek scény rozhodně jde, vždyť Monolithe hrají již od roku 2001. Rozjezd měli tehdy Francouzi takřka ideální. Brzy po založení vyšly první dvě řadovky s jednoduchými názvy „Monolithe I“ (2003) a „Monolithe II“ (2005), přičemž co bylo zajímavé – obě desky obsahovaly jednu jedinou skladbu. Ačkoliv se poté chod kapely mírně zadrhnul, rok 2012 znamenal smělý návrat k potentním začátkům. Od tohoto roku Monolithe vyrukovali hned se třemi dlouhohrajícími deskami a na této vlně se vezou dodnes. Zatímco minulé album („Monolithe IV“, 2013) ještě drželo vytyčené názvosloví a stejně jako všechny předchůdkyně obsahovalo jedinou kompozici, nejnovějším přírůstkem byl nastolený trend narušen. Namísto „Monolithe V“ tak račte přivítat třískladbové „Epsilon Aurigae“.

S kapelou jsem se blíže seznámil až ke konci loňského roku. Vyhlédnutou jsem ji měl už pár let, ovšem k prvnímu poslechu došlo až díky YouTube, které se pro jednou ukázalo býti dobrým rádcem a vyplivlo na mě „Monolithe II“. Na první poslech byla tahle věc fajn a vzhledem k tomu, že Francouzi právě vydávali nový materiál, vrhl jsem se i na něj. Jaký je? Inu, asi takový, jaký byste očekávali.

Dání sbohem číslování alb může vypadat jako vkročení do nové éry, nicméně po hudební stránce konstatuji setrvání v doomovém záhrobí. Znát předchozí alba, možná bych mluvil trochu jinak, menší hudební změny třeba proběhly, každopádně základ zůstal neměnný. Jestliže předcházející tvorba kapely bývá označována za mix funeral a doom / death metalu, s „Epsilon Aurigae“ se to má nejinak. Pozvolné (nikoli však uspávací) tempo, táhlá riffáž. A klávesy – všudypřítomné, avšak velmi citlivě zasazené. Neruší, nepůsobí lacině a pouze podtrhávají atmosféru oscilující kdesi na ose vesmír – zkáza – přiměřená majestátnost.

Na rozdíl od doom / deathové většiny se Monolithe pouštějí do dlouhých instrumentálních ploch. Kupříkladu druhá (a stejně jako dvě ostatní skladby přesně čtvrthodinová) „TMA-0“ se obejde bez jediného hlesnutí, a ani závěr desky v podobě „Everlasting Sentry“ vokalistu příliš nezatěžuje. A říkám si, proč ne? Zpěvák na desce prezentuje víceméně jedinou hlasovou polohu – monotónním hlubinným řevem – a je jen dobře, že do dění bývá zařazován tak, že se jím člověk nedokáže přejíst.

I když je „Epsilon Aurigae“ striktně (jen pro připomenutí – každá píseň má přesně 15 minut) rozčleněno, rozdíl mezi jednotlivými částmi není nikterak markantní. První „Synoecist“ je za tu nejukecanější, s temným murmurem v hlavní roli. Ve všem tom zatěžkaném kytarování nechybí tišší pasáž se zajímavým bubenickým zpestřením, ani dvě solidní gradace, přičemž především ta mezi třetí až šestou minutou stojí zato. Těžká riffáž, nadpozemno evokující klávesy a efekty poupravený zlovokál, toť ve zkratce jeden z nejlepších momentů desky. Bohužel, zbytek kompozice po větší poslechové dotaci nepůsobí už tak silně, a i když na několik zajímavějších motivů narážím, občas musím konstatovat i mírnou nudu. Zcela instrumentální „TMA-0“ ve mně zanechala obdobný dojem. Ačkoliv zprvu se zdála být nadějnou, na ploše 15 minut je těch nápadů docela málo a na rozdíl od první „Synoecist“ ještě neobsahuje žádnou vyloženě strhující pasáž.

K finále jménem „Everlasting Sentry“ naopak nemám výhrad. Skladba, evidentně skládaná s účelem celé album završit, působí monumentálně a nejdramatičtěji. Není chudá na výborné pasáže, slavnostnost nevyznívá přehnaně pateticky, zkrátka radost poslouchat. Rozhodně nejnápaditější a nejlepší píseň na desce. V rámci celku to ale není úplně nejzdravější, neboť gradace do poslední stopy není plynulá a „Everlasting Sentry“ si pak vysvětluji jako takový nepatřičný náraz.

Monolithe

Musím říct, že miluji alba s gradací, alba, která je nutno poslouchat až do finálních momentů přivádějících do absolutního blaha. „Epsilon Aurigae“ se o něco takového pokouší, avšak provedení pokulhává. První půlhodinu nejsou Monolithe špatní, ale místy jsou až zbytečně ploší a nevýrazní. Zato závěrečná čtvrthodina vše převrací naruby – mluví majestátní a mnohem nápaditější řečí. Snahu o gradaci však bohužel vnímám spíše jako kontrast a doklad nevyrovnanosti, což z kompozičního hlediska celé desce škodí. Po prvních posleších se mi zdálo, že „Epsilon Aurigae“ bude jen kvést, jenže čas tentokrát nepomohl, ba naopak odhalil slabiny. Výsledný pocit tak mluví o nedotaženosti, troše zklamání a pouze mírném nadprůměru, jenž se zprvu zdál být mnohem přesvědčivějším.


Helllight – Journey Through Endless Storms

Helllight - Journey Through Endless Storms
Země: Brazílie
Žánr: funeral doom / death metal
Datum vydání: 7.9.2015
Label: Solitude Productions

Tracklist:
01. Journey Through Endless Storm
02. Dive in the Dark
03. Distant Light That Fades
04. Time
05. Cemetherapy
06. Beyond Stars
07. Shapeless Forms of Emptiness
08. End of Pain

Hrací doba: 79:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Nabízí se otázka, proč by měl člověk z té bezejmenné hordy (funeral) doom / death metalových kapel věnovat pozornost právě Helllight. Abych ale pravdu řekl, já vám na to neodpovím. Já sám jsem totiž ten důvod na jejich aktuálním albu „Journey Through Endless Storms“ prostě nenašel…

Jak asi správně tušíte, vlastně jsem tím hned na začátku trochu eufemisticky prozradil, že produkce Helllight bude poměrně tuctové cvičení na doom / death metalové téma – přesně takhle to totiž ve skutečnosti je. Je pravda, že muzika téhle party se táhle tak pomalu a pohřebně, až bych se nestyděl k tomu přidat i přídomek funeral, ale to je ve finále spíš jen takový kosmetický a formální fakt, protože v reálu to dojem z „Journey Through Endless Storms“ stejně nikam neposouvá.

A přitom Helllight nejsou žádní zelenáči. Ve skutečnosti v letošním roce budou slavit už dvacetileté výročí a loňské „Journey Through Endless Storms“ je jejich pátým dlouhohrajícím počinem. Navzdory tomu všemu však z jejich muziky táhne taková neobjevnost a nevýraznost, že nevidím jediného důvodu, proč bych si měl na tohle album v budoucnu byť i jen vzpomenout, natožpak si ho třeba pouštět. Abych totiž řekl pravdu, suverénně nejzajímavější skutečností na Helllight je jejich původ, jelikož domovinou skupiny je Brazílie, což je na tenhle druh pomalého metalu poněkud netradiční destinace.

Samozřejmě, nepřistupoval jsem k „Journey Through Endless Storms“ s očekáváním, že Brazilci dají zapomenout na zásadní doomové majstrštyky z 90. let. Doufal jsem v solidní nahrávku, namísto níž jsem ovšem dostal kopec nudy. Helllight mají všechna žánrová pravidla nastudovaná skutečně zodpovědně, tudíž albu vládnou šnečí riffy, tklivá kytarová melodika, hluboký chropot (který čas od času doplní i vcelku slušně provedený čistý zpěv, viz třeba „Distant Light That Fades“) a podmaz v podobě hřbitovních kláves. Samozřejmě, obecně vzato lze s tímhle v takhle konzervativním žánru pracovat, ale nemůžu pomoct, to podání Helllight na mě prostě nefunguje.

I tehdy, když jsem se cíleně snažil desce věnovat pozornost, jsem chtě nechtě už během první titulní písně vždy upadl do takové té posluchačské letargie, kdy prostě něco hraje a vy to vůbec nevnímáte. Původně jsem chtěl napsat, že čtyři více jak desetiminutové kusy hned na začátku „Journey Through Endless Storms“ jsou brutální zabijáci pozornosti, ale ve skutečnosti u mě tu pozornost vždy spolehlivě zabije rovnou hned ten první, přičemž ty následující nemají na to, aby ji získaly nazpět. A to ani nemluvím o tom, že celková hrací doba desky činí astronomických 80 minut, což je vzhledem k nezáživnosti toho materiálu značně naddimenzovaná cifra. Pomalu si ani nejsem jistý, zdali jsem to vůbec někdy dokázal doposlouchat až do úplného konce, jak mocná ta letargie byla.

„Journey Through Endless Storms“ je jedním z těch alb, která jsou v naprostém pořádku po formální stránce, jelikož Helllight dokážou veškeré technické standardy s přehledem naplnit. Dokážou používat takové to charakteristické žánrové výrazivo, a pokud si člověk pustí nějakou náhodně vybranou pasáž z kterékoliv části desky, tak tomu asi nepůjde objektivně moc co vytknout, neboť to vše zdánlivě zní na solidní úrovni. Ale jako celek mě to jednoduše k uzoufání nudí.

Nevím, doom metal mě vždycky bavil a zároveň je to jeden z mála žánrů, u nichž dokážu odpouštět i absolutně nulovou invenci. Nekritický však nejsem a úplně všechno sežeru a zrovna „Journey Through Endless Storms“ mě prostě minulo. Nechci Helllight vyloženě křivdit, protože vyslovená sračka to není a nejedná se o nějaký průser, že by ten počin šlo použít jako etalon špatnosti. Mluvit o šedivém a nezáživném, skoro až tuctovém průměru je však z mého pohledu na místě…


Darvulia / Sektarism – split

Darvulia / Sektarism - split
Země: Francie
Žánr: black metal / funeral doom metal
Datum vydání: 21.1.2015
Label: Nuclear War Now! Productions

Odkazy Darvulia:
facebook

Odkazy Sektarism:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Existují různé druhy splitů. Například split jazyka je taková ta sranda, kdy si necháte rozpůlit jazyk, abyste vypadali jak ještěrka a mohli lízat dvě zmrzliny najednou, což je asi tak jediná výhoda tohohle, co mě napadá. Existují dokonce labužníci, co jsou schopni si tuhle šílenost nechat udělat i na svoje nádobíčko, což mi teda hlava nebere už vůbec. Budeme-li se však bavit pouze v hudebním kontextu, pak splitem samozřejmě myslíme nosič, na němž se podílejí většinou dvě, ale někdy i více skupin. A jak jistě zcela správně tušíte, právě na jeden takový split se dnes podíváme… samozřejmě ten hudební, protože chce-li někdo vidět rozpůlené klacky, bohužel jej musím zklamat, na to se musíte jít podívat jinam.

Tenhle konkrétní split se nese ve znamení hodně podzemního metalu z Francie. Stranu A okupuje black metalové svinstvo v podání formace Darvulia. Nejsem na tvorbu téhle formace žádný na slovo vzatý expert, nicméně jakousi hrubou představu o tom, že tahle smečka své posluchače týrá hnus-black metalem, mám, a jestli se náhodou nemýlím, poslední desku „Mysticisme macabre“ z roku 2010 mám v paměti uloženou jako poměrně kvalitní záležitost.

Darvulia však v rámci své skladby „Mort foetale“ opětovně potvrzují, že splity prostě nejsou příliš vhodné k tomu, aby člověk s jejich pomocí k muzice té které skupiny přičuchl poprvé, protože na podobných počinech většinou nekončí ty úplně nejreprezentativnější ukázky. Kdo totiž nemá žádnou představu o starších deskách Darvulia, klidně by si mohl začít myslet, že hudba téhle kapely je obecně dementní, poněvadž na „Mort foetale“ tenhle přívlastkem sedne. Rozjezd s výraznou basou a rituálními bicími je ještě zajímavý, ale po něm následuje víc jak 15 minut totální nudy… jakýsi šum, jednou za půl minuty se ozve úder bicích nebo hrábnutí do strun, jinak to je vesměs jen ticho. Asi to měl být experiment, ale výsledek zavání spíše blábolem.

Druhá strana v podání Sektarism a jejich také dlouhé skladby „Punition Divine“ (s 21 minutami své spolu-splitaře dokonce o tři a půl minuty ještě překonali) už je o něco málo poslouchatelnější, bohužel se však ani v tomhle případě nejedná o žádný velký zázrak. Sektarism produkují funeral doom metal, který se sice nenese v tom úplně nejobehranějším žánrovém schématu, což má na svědomí především místy zajímavá rytmika a vokály, a několik docela povedených momentů se mu upřít nedá, ale když na to přijde, tak ani z toho si člověk na zadní kapsy kalhot nekecne. Když ale nic jiného, alespoň se dá „Punition Divine“ na rozdíl od „Mort foetale“ poslouchat.

Sektarism svým příspěvkem případného posluchače, jenž kapelu doposud neznal, od průzkumu další tvorby neodrazují, což se black metalovým kolegům podařilo dokonale. Jestli to byl v jejich případě záměr, pak vyšel, ale snažit se odrazovat lidi od poslechu mi moc nedává smysl ani u podobných misantropů jako Darvulia… to je pak lepší to vůbec nevydávat, ne? Každopádně, vítěz pomyslného splitového souboje je jasný.