Archiv štítku: funeral doom metal

Ill Omen – Æ.Thy.Rift

Ill Omen – Æ.Thy.Rift
Země: Austrálie
Žánr: black / funeral doom metal
Datum vydání: 31.3.2016
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Æ.Thy.Rift
02. Æ.Thy.Rift
03. Æ.Thy.Rift
04. Æ.Thy.Rift

Hrací doba: 41:05

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Nuclear War Now! Productions

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Myslím, že to byli kdysi dávno Emperor, kdo jako první užili přídomku „necro“ v popisu své hudby. Později bylo toto slůvko v blackmetalovém kontextu užíváno všelijak. Někdo si jej zvolil jako exaktní popis surového a násilného hnusu, jako tomu bylo třeba v případě raných Anaal Nathrakh, jinde se jako necro označil kdejaký zahuhlaný škvár vykrádající „Transilvanian Hunger“. Nebudu se dál zaobírat, co by necro black metal mohl být a co ne (nehledě na to, že vymýšlení kdejakých kvazi-škatulek často smrdí průserem), ale dle mého skromného názoru jsou australští Ill Omen přesně ten typ kapely, kde takový popisek opravdu sedí. Dřívější tituly byly zárukou opravdu hutné a ponuré atmosféry podpořené slušnými riffy a velice vhodného a umně opracovaného zvuku. Navíc je to kapela, která má své řemeslo zvládnuté opravdu dobře, není těžké ji rozeznat od ostatních blekařin, ale celkově vzato to je „pouze“ takový ten „sedmičkový nadprůměr“, kterému lidi nikdy nijak masivně holdovat nebudou.

„Æ.Thy.Rift“ je už třetí dlouhohrající deskou Ill Omen a dle mého názoru i tou nejodlišnější od zbytku, už třeba jen proto, že novinka není jen čistě black metal smrti, ale že znatelně zapáchá starým severským funeral doomem. Je ale i deskou nejlepší? To se jistě může zpočátku zdát, protože atmosféra, která se na vás s první skladbou vyhrne, je opravdu monumentální. Primitivní, pomalé bušení do bicích, dvě basy, táhlé a hutné kytarové linky, záhrobní hlasy, a přesto je celý ten atmosférický mordor zaranžován přehledně a poutavě. To působí jako základ, na kterém se dá vystavět opravdu mohutně znějící album, díky čemuž jsem během prvních minut měl pocit, že by IV (mozek Ill Omen) mohl vytvořit něco opravdu zničujícího. Počátek opravdu magický a silný je. A pasáží, kdy se IV vytasí se silnými nápady, je na desce ještě pár. Ale kvalitativní laťku po celou hrací dobu „Æ.Thy.Rift“ prostě neudrží. Uchvácen počátkem jsem se desce opravdu snažil věnovat čas a pozornost, ale prostě si nemyslím, že by „Æ.Thy.Rift“ nakonec bylo něco extra (i když mohlo).

Občasnou slabší skladbu lze bez větší škody na prožitku z alba přeskočit. Co ale dělat, když polovinu takřka patnáctiminutové tryzny hyzdí slabé riffy? Riffy, co nejde nazvat ani výplní, která by umocnila prožitek ze styčných momentů, ale jsou prostě o ničem nebo nezapadají do celku? Dřívější alba Ill Omen se držela středně-dlouhého formátu písní, tedy v průměru okolo pěti-šesti minut, kdy bylo vyjádřeno vše podstatné v jakémsi kohezním rámci. Těch pár slabších kousků se prostě přeskočilo. Na prožitek z kompletní desky to přiliš negativní vliv nemělo, protože dobrých songů bylo prostě pořád víc. Problém je, že „Æ.Thy.Rift“ má fungovat jako jedna dlouhá kompozice rozdělená na čtyři části. První a třetí jsou každá dlouhá čtrnáct a půl minuty, a jak jsem předeslal výše, půlka nápadů v nich je skvělých, zbytek jde zcela mimo mě. Nebudu ale kvůli tomu snad přeskakovat kusy skladeb, ne? Druhý, osmiminutový kousek je dle mého názoru dobrý a s monotónním doomovým výrazivem pracuje slušně. Tříapůlminutový závěr působí jen jako outro, nic víc.

Ill Omen

A tak po mnoha pokusech, kdy jsem i několikrát úzkostlivě dodržoval nesvaté krédo „listen in darkness at maximum volume“ a zkoušel do desky proniknout různými způsoby, musím „Æ.Thy.Rift“ nazvat zklamáním. Ano, zvukově je deska opravdu skvělá a necro v tom nejlepším slova smyslu (nahrál si a zmixoval IV sám, s masteringem si pohrál BR z ohavných Grave Upheaval), pár nápadů je rovněž výborných, ale jako celek prostě album podle mého názoru nefunguje.


Druhý pohled (H.):

Já osobně bych to tak černě jako kolega neviděl, mě „Æ.Thy.Rift“ dost baví. Ze starší tvorby znám podrobněji jen „Enthroning the Bonds of Abhorrence“, a kdybych měl v rámci téhle dvojici zvolit vítěze, hlasoval bych spíš pro novinku (čímž ale neříkám, že předchozí deska byla špatná).

Je pravda, že „Æ.Thy.Rift“ má tu největší sílu zpočátku. První poslechy jsou skutečně působivé a dokážou člověka pohltit. Atmosféra je hustá, hutná a patřičně zvrácená, některé momenty jsou vážně mocné (kupříkladu rozjezd první písně, pasáž ve dvou třetinách druhé) a prolínání blackmetalové černoty s táhlou funerální tryznou funguje parádně. Na druhou stranu, po větším počtu poslechů začne na povrch vyplývat i skutečnost, že některé minuty přece jen trochu ztrácejí oproti těm vrcholným chvilkám.

Nicméně, naštěstí se nejedná o nějaký citelný či rovnou drastický propad, aby to „Æ.Thy.Rift“ podrazilo nohy. Nehledě na fakt, že to lepší má za mě o dost navrch. Na té celkové auře alba, která se opravdu povedla a je namíchaná skvěle, to IV bez větších problémů utáhne celých 40 minut hrací doby. Opar zla je místy hmatatelný, čehož si rozhodně cením, a mimo jiné právě díky tomu se mi „Æ.Thy.Rift“ líbí. Já tedy na rozdíl od kolegy zklamaný nejsem ani náhodou a naopak mohu vyhlásit spokojenost.


Ego Depths – Dýrtangle

Ego Depths - Dýrtangle

Země: Kanada / Ukrajina
Žánr: funeral doom metal
Datum vydání: 15.12.2015
Label: Dusktone

Tracklist:
01. The Angleshifter
02. Wheel of Transmigration
03. The Onward Tide
04. Awakening of Gshin-Rje, the Lord of Death
05. Vitrification, Ineludible Meditation

Hrací doba: 79:24

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dusktone

Není to zas až tak dlouho, co jsem si říkal, že jsem už nějakou dobu nenarazil na parádní extrémní doom metal, jaký bych do té doby neznal. Nyní ale mohu s klidem začít počítat zase od nuly, jelikož deska s prapodivným názvem „Dýrtangle“ je rozhodně povedená, a hned na začátek si dovolím prozradit, že za slyšení stojí.

Nejprve ale několik málo slov k samotnému projektu, jenž je pod touhle nahrávkou podepsaný. Ego Depths, někdy též roztomile stylizováno jako OᎮƎDepths, je jednočlenná formace pod palcem jistého Stigmatheista (pro pořádek ale zmiňme, že „Dýrtangle“ je prvním počinem, na němž se podíleli i nějací hosté, například bubeník). Ten, podle všeho, pochází z Ukrajiny, avšak aktuálně sídlí v Kanadě, což je pěkný kus cesty. A pěkný kus cesty je to také do Tibetu a Mongolska, kde Stigmatheist sice nebydlí, ani se tu nenarodil, ale právě do těchto oblastí, jak sám tvrdí, směřuje jeho zájem a také právě odsud prý čerpá inspiraci – což mimo jiné vysvětluje i onen asijsky vypadají přebal. Takové poněkud netradiční tematické zaměření může nechat vzpomenout kupříkladu na Ea.

Co se týče hudebních inspirací, tak těmi se Stigmatheist také nijak zvlášť netají a právě jmenovaná formace se mezi nimi nenachází. Těmi hlavními jsou prý Finové Unholy a Italové Urna a dále padají jména jako Dolorian, Thergothon a posléze i Esoteric či Evoken, což jsou samá esa na funerálně doommetalovém poli, není-liž pravda? Jistě, všechny tyhle vlivy jsou v muzice Ego Depths tu více, tu méně slyšet, ale to, hádám, málokoho překvapí – tohle je přece jen konzervativní styl, většina kapel zní relativně podobně a najít zde někoho, u něhož by nebyl slyšet dozvuk třeba Thergothon, kteří patří k těm, kdo všem ostatním doomovým pohřebákům vlastně vyšlapali cestičku, je docela oříšek.

Nicméně jestli předchozí odstavec vyzněl takovým způsobem, že Ego Depths je jednoduše další obehranou variací na šnečí riffy, chtěl bych říct, že to zas tak úplně pravda také není. Základní forma, jakési podhoubí je jasné, pevně dané, neměnné – funeral doom metal ve své čistokrevné podobě. I přesto však Stigmatheist dokázal najít skulinku v neprostupné funerální hradbě, kudy tam propašovat i elementy, jež „Dýrtangle“ staví o kousíček (byť jen o malinký) vedle v porovnání se žánrovým průměrem. Nicméně i to – samozřejmě ruku v ruce s nějakým talentem, feelingem, citem pro doom, skladatelskými kvalitami atp. – je v takto monolitickém stylu nakonec plně dostačující k tomu, aby šlo o podařenou záležitostem.

Muziku Ego Depths totiž táhnou skvělé melodie, v nichž se znatelně ozývá ona oblast inspirace Stigmatheista. Nejedná se ovšem o něco explicitního, nečekejte nějaké vysloveně orientální rytmy, hudební čakry, nirvány a tyhlety věci, projevuje se to spíše nenápadně, ale ten feeling v tom je a je velice příjemný. Vedle toho se na „Dýrtangle“ – a opět v rozumném provedení – uplatňuje i hrdelní zpěv a místy bych dokonce řekl, že jsou tam slyšet i brumle (pokud se tedy nejedná jen o samply, které tento nástroj napodobují). A ve finále to vše podtrhuje ještě povedená majestátní atmosféra, jež nahrávce rovněž hodně sluší.

Dovolím si tedy tvrdit, že příznivcům funeral doom metalu by „Dýrtangle“ mohlo stát za slyšení, protože je to výborné dílko znějící o něco málo svěžeji, než je v tomto zatuchlém žánru zvykem. Abychom si ale rozuměli, obecně vzato se pořád o hodně těžkou (a taky zatěžkanou) záležitost, tím spíš pro obyčejného smrtelníka, jenž extrémní formě doom metalu běžně neholduje. Přece jenom „Dýrtangle“ dosahuje téměř 80 minut, a to na ploše pouhých pěti skladeb, z nichž dvě čtyřminutovky „The Angleshifter“ a „The Onward Tide“ působí vedle okolních kolosů jako drobečci (ačkoliv je nutno zdůraznit, že i tito drobečci jsou hudebně stále výživní). Do největšího extrému byla vyhnána finální kompozice „Vitrification, Ineludible Meditation“ trvající bezmála půlhodiny. Taková „Awakening of Gshin-Rje, the Lord of Death“ si ovšem s dvacetiminutovou hranicí taktéž poradila velice hravě a s více jak tříminutovou rezervou.

Ego Depths

I navzdory těmto mamutím délkám je ale „Dýrtangle“ parádní záležitost a já osobně jsem se u ní s chutí bavil. U spoustu funeraldoomových alb, obzvlášť takto dlouhých, kolikrát mívám problém, že v poslední třetině už prostě pozornost díky nekonečnému omílání bahenních riffů a neměnnému umíráčku uvadá. Při poslechu „Dýrtangle“ jsem takovou potíž neměl a Stigmatheist si dokázal mou pozornost udržet až do samotného závěru, což nebývá úplná samozřejmost a rozhodně je nutno to vyzdvihnout. Nechci to zase přechvalovat, kecy o geniálním kousku na místě nejsou, ale i tak mě novinka Ego Depths (možná by mělo padnout, že je to celkem čtvrté album) baví a jsem z jejích kvalit příjemně překvapen. A doporučit to mohu.


Beneath the Storm – Devil’s Village

Beneath the Storm - Devil's Village
Země: Slovinsko
Žánr: funeral doom / sludge metal
Datum vydání: 1.9.2015
Label: Argonauta Records

Hrací doba: 51:27

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Se slovinským jednočlenným projektem Beneath the Storm jsme se tu již setkali, a to prostřednictvím recenze na loňskou (sakra, teď už vlastně předloňskou) druhou desku s názvem „Evil Reflection“. Igor Shimon, jenž za Beneath the Storm stojí, tehdy předvedl až nečekaně vysokou kvalitu a jeho přístup k extrémnímu doom metalu mě zaujal. Když jsem tedy svého času zjistil, že se objeví pokračování (už třetí řadové album během tří let), docela jsem se na to i těšil a doufal jsem, že novinka „Devil’s Village“ za svým povedeným předchůdcem nebude nijak zaostávat.

Bohužel, právě tohle se stalo, a kdybych musel zvolit vítěze v pomyslném duelu, nemusel moc dlouho přemýšlet nad upřednostněním „Evil Reflection“. Nechci tím tvrdit, že je „Devil’s Village“ nepovedenou nahrávkou, ale předcházející počin byl zejména díky své působivé druhé půli silnější. Nicméně, obecně vzato je „Devil’s Village“ stále slušnou nahrávkou, která se poslouchá úplně v pohodě a dokáže člověka zabavit. Samozřejmě tedy za předpokladu, že pohřební doom metal může být v pohodě a že se u něj člověk může bavit.

Základní ingredience Beneath the Storm samozřejmě zůstávají nezměněné, tudíž se opětovně jedná o extrémní hutný a pomalý funeral doom metal, do něhož ovšem pronikají i vlivy sludge, což je právě tím, co tomuhle slovinskému projektu velkou měrou přidává na přitažlivosti. Nesmí však chybět ani takové ty pro doom metal snad už typické sabbathovské riffy, jako se tomu děje třeba ve třetí „At the Hour of 13“. Temnou atmosféru bohatě podporují i samply ze snímku „The City of the Dead“ (1960), okolo jehož příběhu se ostatně točí i celý koncept „Devil’s Village“.

Všechno je tedy zdánlivě na svém místě… a vlastně nejen zdánlivě, jelikož „Devil’s Village“ funguje a napříč svou hrací dobou dokáže nabídnout hned několik zajímavých momentů nebo hezky těžkých riffů. Stejně tak tomu nijak neškodí ani délka přes 50 minut… i když, co si budeme povídat, tohle ještě na poměry žánru není nějaká extrémně přepálená stopáž. Nicméně, pořád se nejedná o nic lepšího než jen solidní lehký nadprůměr, který sice na pár poslechů vydrží, ale „Evil Reflection“ kouká jen záda.


Monolithe – Epsilon Aurigae

Monolithe - Epsilon Aurigae
Země: Francie
Žánr: funeral doom / death metal
Datum vydání: 11.12.2015
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Synoecist
02. TMA-0
03. Everlasting Sentry

Hrací doba: 45:00

Odkazy:
facebook

Francouzské těleso Monolithe lze bez větších pochyb řadit ke stálicím pohřebně doom metalové scény. Jistě, že o proslulosti funerálních Skepticism či Esoteric, případně doom / deathových My Dying Bride nemůže být řeč, nicméně o stabilní článek scény rozhodně jde, vždyť Monolithe hrají již od roku 2001. Rozjezd měli tehdy Francouzi takřka ideální. Brzy po založení vyšly první dvě řadovky s jednoduchými názvy „Monolithe I“ (2003) a „Monolithe II“ (2005), přičemž co bylo zajímavé – obě desky obsahovaly jednu jedinou skladbu. Ačkoliv se poté chod kapely mírně zadrhnul, rok 2012 znamenal smělý návrat k potentním začátkům. Od tohoto roku Monolithe vyrukovali hned se třemi dlouhohrajícími deskami a na této vlně se vezou dodnes. Zatímco minulé album („Monolithe IV“, 2013) ještě drželo vytyčené názvosloví a stejně jako všechny předchůdkyně obsahovalo jedinou kompozici, nejnovějším přírůstkem byl nastolený trend narušen. Namísto „Monolithe V“ tak račte přivítat třískladbové „Epsilon Aurigae“.

S kapelou jsem se blíže seznámil až ke konci loňského roku. Vyhlédnutou jsem ji měl už pár let, ovšem k prvnímu poslechu došlo až díky YouTube, které se pro jednou ukázalo býti dobrým rádcem a vyplivlo na mě „Monolithe II“. Na první poslech byla tahle věc fajn a vzhledem k tomu, že Francouzi právě vydávali nový materiál, vrhl jsem se i na něj. Jaký je? Inu, asi takový, jaký byste očekávali.

Dání sbohem číslování alb může vypadat jako vkročení do nové éry, nicméně po hudební stránce konstatuji setrvání v doomovém záhrobí. Znát předchozí alba, možná bych mluvil trochu jinak, menší hudební změny třeba proběhly, každopádně základ zůstal neměnný. Jestliže předcházející tvorba kapely bývá označována za mix funeral a doom / death metalu, s „Epsilon Aurigae“ se to má nejinak. Pozvolné (nikoli však uspávací) tempo, táhlá riffáž. A klávesy – všudypřítomné, avšak velmi citlivě zasazené. Neruší, nepůsobí lacině a pouze podtrhávají atmosféru oscilující kdesi na ose vesmír – zkáza – přiměřená majestátnost.

Na rozdíl od doom / deathové většiny se Monolithe pouštějí do dlouhých instrumentálních ploch. Kupříkladu druhá (a stejně jako dvě ostatní skladby přesně čtvrthodinová) „TMA-0“ se obejde bez jediného hlesnutí, a ani závěr desky v podobě „Everlasting Sentry“ vokalistu příliš nezatěžuje. A říkám si, proč ne? Zpěvák na desce prezentuje víceméně jedinou hlasovou polohu – monotónním hlubinným řevem – a je jen dobře, že do dění bývá zařazován tak, že se jím člověk nedokáže přejíst.

I když je „Epsilon Aurigae“ striktně (jen pro připomenutí – každá píseň má přesně 15 minut) rozčleněno, rozdíl mezi jednotlivými částmi není nikterak markantní. První „Synoecist“ je za tu nejukecanější, s temným murmurem v hlavní roli. Ve všem tom zatěžkaném kytarování nechybí tišší pasáž se zajímavým bubenickým zpestřením, ani dvě solidní gradace, přičemž především ta mezi třetí až šestou minutou stojí zato. Těžká riffáž, nadpozemno evokující klávesy a efekty poupravený zlovokál, toť ve zkratce jeden z nejlepších momentů desky. Bohužel, zbytek kompozice po větší poslechové dotaci nepůsobí už tak silně, a i když na několik zajímavějších motivů narážím, občas musím konstatovat i mírnou nudu. Zcela instrumentální „TMA-0“ ve mně zanechala obdobný dojem. Ačkoliv zprvu se zdála být nadějnou, na ploše 15 minut je těch nápadů docela málo a na rozdíl od první „Synoecist“ ještě neobsahuje žádnou vyloženě strhující pasáž.

K finále jménem „Everlasting Sentry“ naopak nemám výhrad. Skladba, evidentně skládaná s účelem celé album završit, působí monumentálně a nejdramatičtěji. Není chudá na výborné pasáže, slavnostnost nevyznívá přehnaně pateticky, zkrátka radost poslouchat. Rozhodně nejnápaditější a nejlepší píseň na desce. V rámci celku to ale není úplně nejzdravější, neboť gradace do poslední stopy není plynulá a „Everlasting Sentry“ si pak vysvětluji jako takový nepatřičný náraz.

Monolithe

Musím říct, že miluji alba s gradací, alba, která je nutno poslouchat až do finálních momentů přivádějících do absolutního blaha. „Epsilon Aurigae“ se o něco takového pokouší, avšak provedení pokulhává. První půlhodinu nejsou Monolithe špatní, ale místy jsou až zbytečně ploší a nevýrazní. Zato závěrečná čtvrthodina vše převrací naruby – mluví majestátní a mnohem nápaditější řečí. Snahu o gradaci však bohužel vnímám spíše jako kontrast a doklad nevyrovnanosti, což z kompozičního hlediska celé desce škodí. Po prvních posleších se mi zdálo, že „Epsilon Aurigae“ bude jen kvést, jenže čas tentokrát nepomohl, ba naopak odhalil slabiny. Výsledný pocit tak mluví o nedotaženosti, troše zklamání a pouze mírném nadprůměru, jenž se zprvu zdál být mnohem přesvědčivějším.


Helllight – Journey Through Endless Storms

Helllight - Journey Through Endless Storms
Země: Brazílie
Žánr: funeral doom / death metal
Datum vydání: 7.9.2015
Label: Solitude Productions

Tracklist:
01. Journey Through Endless Storm
02. Dive in the Dark
03. Distant Light That Fades
04. Time
05. Cemetherapy
06. Beyond Stars
07. Shapeless Forms of Emptiness
08. End of Pain

Hrací doba: 79:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Nabízí se otázka, proč by měl člověk z té bezejmenné hordy (funeral) doom / death metalových kapel věnovat pozornost právě Helllight. Abych ale pravdu řekl, já vám na to neodpovím. Já sám jsem totiž ten důvod na jejich aktuálním albu „Journey Through Endless Storms“ prostě nenašel…

Jak asi správně tušíte, vlastně jsem tím hned na začátku trochu eufemisticky prozradil, že produkce Helllight bude poměrně tuctové cvičení na doom / death metalové téma – přesně takhle to totiž ve skutečnosti je. Je pravda, že muzika téhle party se táhle tak pomalu a pohřebně, až bych se nestyděl k tomu přidat i přídomek funeral, ale to je ve finále spíš jen takový kosmetický a formální fakt, protože v reálu to dojem z „Journey Through Endless Storms“ stejně nikam neposouvá.

A přitom Helllight nejsou žádní zelenáči. Ve skutečnosti v letošním roce budou slavit už dvacetileté výročí a loňské „Journey Through Endless Storms“ je jejich pátým dlouhohrajícím počinem. Navzdory tomu všemu však z jejich muziky táhne taková neobjevnost a nevýraznost, že nevidím jediného důvodu, proč bych si měl na tohle album v budoucnu byť i jen vzpomenout, natožpak si ho třeba pouštět. Abych totiž řekl pravdu, suverénně nejzajímavější skutečností na Helllight je jejich původ, jelikož domovinou skupiny je Brazílie, což je na tenhle druh pomalého metalu poněkud netradiční destinace.

Samozřejmě, nepřistupoval jsem k „Journey Through Endless Storms“ s očekáváním, že Brazilci dají zapomenout na zásadní doomové majstrštyky z 90. let. Doufal jsem v solidní nahrávku, namísto níž jsem ovšem dostal kopec nudy. Helllight mají všechna žánrová pravidla nastudovaná skutečně zodpovědně, tudíž albu vládnou šnečí riffy, tklivá kytarová melodika, hluboký chropot (který čas od času doplní i vcelku slušně provedený čistý zpěv, viz třeba „Distant Light That Fades“) a podmaz v podobě hřbitovních kláves. Samozřejmě, obecně vzato lze s tímhle v takhle konzervativním žánru pracovat, ale nemůžu pomoct, to podání Helllight na mě prostě nefunguje.

I tehdy, když jsem se cíleně snažil desce věnovat pozornost, jsem chtě nechtě už během první titulní písně vždy upadl do takové té posluchačské letargie, kdy prostě něco hraje a vy to vůbec nevnímáte. Původně jsem chtěl napsat, že čtyři více jak desetiminutové kusy hned na začátku „Journey Through Endless Storms“ jsou brutální zabijáci pozornosti, ale ve skutečnosti u mě tu pozornost vždy spolehlivě zabije rovnou hned ten první, přičemž ty následující nemají na to, aby ji získaly nazpět. A to ani nemluvím o tom, že celková hrací doba desky činí astronomických 80 minut, což je vzhledem k nezáživnosti toho materiálu značně naddimenzovaná cifra. Pomalu si ani nejsem jistý, zdali jsem to vůbec někdy dokázal doposlouchat až do úplného konce, jak mocná ta letargie byla.

„Journey Through Endless Storms“ je jedním z těch alb, která jsou v naprostém pořádku po formální stránce, jelikož Helllight dokážou veškeré technické standardy s přehledem naplnit. Dokážou používat takové to charakteristické žánrové výrazivo, a pokud si člověk pustí nějakou náhodně vybranou pasáž z kterékoliv části desky, tak tomu asi nepůjde objektivně moc co vytknout, neboť to vše zdánlivě zní na solidní úrovni. Ale jako celek mě to jednoduše k uzoufání nudí.

Nevím, doom metal mě vždycky bavil a zároveň je to jeden z mála žánrů, u nichž dokážu odpouštět i absolutně nulovou invenci. Nekritický však nejsem a úplně všechno sežeru a zrovna „Journey Through Endless Storms“ mě prostě minulo. Nechci Helllight vyloženě křivdit, protože vyslovená sračka to není a nejedná se o nějaký průser, že by ten počin šlo použít jako etalon špatnosti. Mluvit o šedivém a nezáživném, skoro až tuctovém průměru je však z mého pohledu na místě…


Darvulia / Sektarism – split

Darvulia / Sektarism - split
Země: Francie
Žánr: black metal / funeral doom metal
Datum vydání: 21.1.2015
Label: Nuclear War Now! Productions

Odkazy Darvulia:
facebook

Odkazy Sektarism:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Existují různé druhy splitů. Například split jazyka je taková ta sranda, kdy si necháte rozpůlit jazyk, abyste vypadali jak ještěrka a mohli lízat dvě zmrzliny najednou, což je asi tak jediná výhoda tohohle, co mě napadá. Existují dokonce labužníci, co jsou schopni si tuhle šílenost nechat udělat i na svoje nádobíčko, což mi teda hlava nebere už vůbec. Budeme-li se však bavit pouze v hudebním kontextu, pak splitem samozřejmě myslíme nosič, na němž se podílejí většinou dvě, ale někdy i více skupin. A jak jistě zcela správně tušíte, právě na jeden takový split se dnes podíváme… samozřejmě ten hudební, protože chce-li někdo vidět rozpůlené klacky, bohužel jej musím zklamat, na to se musíte jít podívat jinam.

Tenhle konkrétní split se nese ve znamení hodně podzemního metalu z Francie. Stranu A okupuje black metalové svinstvo v podání formace Darvulia. Nejsem na tvorbu téhle formace žádný na slovo vzatý expert, nicméně jakousi hrubou představu o tom, že tahle smečka své posluchače týrá hnus-black metalem, mám, a jestli se náhodou nemýlím, poslední desku „Mysticisme macabre“ z roku 2010 mám v paměti uloženou jako poměrně kvalitní záležitost.

Darvulia však v rámci své skladby „Mort foetale“ opětovně potvrzují, že splity prostě nejsou příliš vhodné k tomu, aby člověk s jejich pomocí k muzice té které skupiny přičuchl poprvé, protože na podobných počinech většinou nekončí ty úplně nejreprezentativnější ukázky. Kdo totiž nemá žádnou představu o starších deskách Darvulia, klidně by si mohl začít myslet, že hudba téhle kapely je obecně dementní, poněvadž na „Mort foetale“ tenhle přívlastkem sedne. Rozjezd s výraznou basou a rituálními bicími je ještě zajímavý, ale po něm následuje víc jak 15 minut totální nudy… jakýsi šum, jednou za půl minuty se ozve úder bicích nebo hrábnutí do strun, jinak to je vesměs jen ticho. Asi to měl být experiment, ale výsledek zavání spíše blábolem.

Druhá strana v podání Sektarism a jejich také dlouhé skladby „Punition Divine“ (s 21 minutami své spolu-splitaře dokonce o tři a půl minuty ještě překonali) už je o něco málo poslouchatelnější, bohužel se však ani v tomhle případě nejedná o žádný velký zázrak. Sektarism produkují funeral doom metal, který se sice nenese v tom úplně nejobehranějším žánrovém schématu, což má na svědomí především místy zajímavá rytmika a vokály, a několik docela povedených momentů se mu upřít nedá, ale když na to přijde, tak ani z toho si člověk na zadní kapsy kalhot nekecne. Když ale nic jiného, alespoň se dá „Punition Divine“ na rozdíl od „Mort foetale“ poslouchat.

Sektarism svým příspěvkem případného posluchače, jenž kapelu doposud neznal, od průzkumu další tvorby neodrazují, což se black metalovým kolegům podařilo dokonale. Jestli to byl v jejich případě záměr, pak vyšel, ale snažit se odrazovat lidi od poslechu mi moc nedává smysl ani u podobných misantropů jako Darvulia… to je pak lepší to vůbec nevydávat, ne? Každopádně, vítěz pomyslného splitového souboje je jasný.


Mesmur – Mesmur

Mesmur - Mesmur
Země: international
Žánr: funeral doom metal
Datum vydání: 8.12.2014
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Deprivation
02. Lapse
03. Abnegate
04. Descend
05. Osmosis

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666

Netuším, jestli to čistě náhodou není jen můj osobní pocit, ale přijde mi, jako kdyby se v (relativně) poslední době vyrojil poměrně velký počet mezinárodních (funeral) doom metalových projektů, jejichž členové pocházejí z různých koutů světa. Možná jsem jen paranoidní, možná mám jen to štěstí, že mi podobné kapely prostě chodí do cesty, kdo ví, ale nic to nemění na faktu, že po formacích jako Aphonic Threnody nebo Culted tu máme další obdobnou záležitost. Jmenuje se Mesmur a na sklonku loňského roku do světa vypustila svůj dlouhohrající bezejmenný (anebo stejnojmenný, chcete-li) debut. Žádné demosnímky nebo jiné neřadové nosiče albu nepředcházely, kapela do světa vypustila rovnou dlouhohrající počin, na nějž se nyní zlehka podíváme.

Mesmur jsou sice mezinárodní skupina, dalo by se však říct, že jejich hlavní tábor leží ve Spojených státech amerických. Jádro kapely totiž tvoří dvojice amerických muzikantů slyšících na jméno Yixja (to je také hlavní skladatel) a Alkurion, kteří hrají na kytaru respektive bicí. Oba se vzájemně znají již z dřívějšího hraní, protože je spojuje společné působiště v black metalové formaci Dalla nebia, jež před dvěma lety vydala poměrně zajímavý debut “The Cusp of the Void”. Jenže kolega baskytarista pochází z Norska a zpěvák je pro jistotou rovnou z Austrálie. Inu, vsadím se, že hoši spolu chodí na pivo každý týden…

Pojďme ovšem k samotné desce. Tu kromě mezinárodní sestavy zdobí rovněž pěkná obálka – nevím proč, ale nějakým způsobem se mi tenhle motiv jakéhosi města v jeskyni prostě líbí. A byl bych rád, kdybych mohl to samé prohlásit i o vlastní hudební náplni, již pod sebou onen přebal skrývá, avšak v tomto případě už je tu menší háček…

Byť to ještě explicitně nepadlo, Mesmur produkují funeral doom metal, což jste si asi dle prvního odstavce domysleli (a vpravo je to ostatně napsané, když na to přijde). A ona potíž tkví v tom, že právě tímto prohlášením – tedy, že Mesmur hrají funeral doom metal – může recenze s nadsázkou řečeno skončit. Čtveřice totiž tento styl nabízí v tom neklasičtějším možném žánrovém pojetí. Pět dlouhých skladeb, pomalé a hutné, šnečí tempo, táhlé kytarové melodie a samozřejmě ultra hluboký chropot. Tohle je kombinace, jakou bylo možno slyšet již na stovkách jiných alb, od nichž se Mesmur nijak zvlášť neliší. Sice je to poměrně kvalitní muzika, o tom se nepřu, ani nijak nepopírám, že se “Mesmur” poslouchá docela příjemně (samozřejmě natolik příjemně, jak jen to u funeral doom metalu jde), ale pokud by člověk doufal, že dostane nějakou přidanou hodnotu, moc se nedočká.

Z konkrétních písní mě osobně asi nejvíc zaujala čtvrtá “Descend”, která obsahuje jednu melodii, jež mi docela připomíná německé Ahab. Na druhou stranu, povedené momenty se jistě najdou i třeba v takové “Abnegate” nebo finální “Osmosis”, jejíchž závěrečných pět minut je možná to nejsilnější, s čím Mesmur na svém debutu přijdou. Vzato kolem a kolem však ani úvodní dvojice “Deprivation” a “Lapse” není špatná. Čistě v kvalitě materiálu problém není… ale o tom už vlastně byla řeč. Jinými slovy, i přes nepopiratelnou úroveň materiálu se Mesmur bohužel zasekli v bodě, kdy jsou prostě a jednoduše zaměnitelní s davem podobně laděných skupin. Týden potom, co album odložíte, vám v hlavně zůstane maximálně tak onen obal, samotná hudba spíš asi ne.

Svým způsobem si říkám, kdo vlastně může muziku jako Mesmur ocenit. Sice není špatná, ale jaksi… asi jen těžko se zalíbí někomu, kdo tyto žánry nemiluje, jenže posluchače, kteří v tomto oboru nejsou úplnými začátečníky, nemohou Mesmur vůbec ničím překvapit. Základ je solidní, protože do jalovosti má tahle čtveřice daleko, ale k tomu, aby na to album člověk takřka ihned nezapomněl, by bylo potřeba více osobitosti…


The Howling Void – Runa

The Howling Void - Runa
Země: USA
Žánr: symphonic funeral doom metal
Datum vydání: 24.10.2014
Label: Avantgarde Music
Původní vydání: 9.3.2013, selfrelease

Tracklist:
01. Irminsûl
02. Nine Nights
03. The Wolf and the Eclipse [bonus]

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

“Runa” je nahrávka, která si svým charakterem přímo říká o to, aby se s ní člověk neobtěžoval na “dlouhohrající” recenzi a na férovku ji napálil mezi minirecenze, kam rádi dáváme právě neřadové počiny. Jenže aby toho náhodou nebylo málo, nebudeme se zde bavit jen o pouhém minialbu, ale rovnou jen o jeho reedici. Přesto mě muzika na této nahrávce zaujala takovým způsobem, že si myslím, že si vlastní článek rozhodně zaslouží.

The Howling Void je jednočlenný projekt pocházející ze zámoří, konkrétněji řečeno z amerického státu Texas, nicméně jeho hudební náplň je diametrálně odlišná od toho, co člověk od muziky z Texasu běžně čeká. Ryan Wilson, což je právě ten jediný člověk, jenž za The Howling Void stojí, totiž produkuje bravurní funeral doom se znatelným symfonickým nádechem, a kdybych neměl bližší informace, ani by mě nenapadlo, že to není hudba odněkud z Evropy (což není myšleno ve zlém).

Když jsem ovšem hovořil o symfonickém nádechu, rozhodně si nepředstavujte nějaký bombastický orchestr – způsobem, jakým ta symfonika u The Howling Void ve skutečnosti zní, mi docela připomíná přístup, jaký praktikuje kupříkladu i Filip Mrowiński v rámci svých projektů Neoheresy a dříve Hellveto, byť to oba muzikanti uplatňují v jiných metalových subžánrech. Tak jako tak, rozhodně to není nic lacině bombastického či uměle epického, spíše se jedná o jakousi umírněnou a s rozumem dávkovanou formu, která ovšem i přesto (nebo snad právě proto?) dělá doslova divy a muziku dopuje ohromnou porcí atmosféry. A právě atmosféra je jednou z těch věcí, díky nimž “Runa” za pozornost bezesporu stojí.

Pod hlavičkou The Howling Void vyšla doposud čtyři dlouhohrající alba, z nichž to první se jmenuje “Megaliths of the Abyss” a objevilo se v roce 2009, zatímco to poslední nese název “Nightfall” a pochází z prosince 2013. Mezi třetí a čtvrtou deskou pak vyšlo právě to naše slavné EP “Runa” – konkrétně se tak stalo v březnu 2013 a objevily se na něm dvě písně “Irminsûl” a “Nine Nights” o souhrnné délce necelých 18 minut. Vysoce povedeného materiálu si ovšem všimla italská firma Avantgarde Music, jež v říjnu 2014 vypustila reedici na fyzickém nosiči, který byl vybaven odlišnou obálkou a navrch přihodil ještě třetí a novou kompozici “The Wolf and the Eclipse”, jež celkovou stopáž posunula na 25 minut.

Naštěstí lze ovšem říct, že přidáním třetí písně soudržnost počinu nijak neutrpěla, jelikož “The Wolf and the Eclipse” ke zbylým dvěma kolegyním pasuje naprosto přirozeně po hudební i zvukové stránce, díky čemuž “Runa” stále budí dojem uceleného počinu. Vrchol celého EP se však dle mého soudu přece jen nachází v jedné z oněch starších skladeb, jmenovitě hned v té první. V nejdelší “Irminsûl”, jež celé album otevírá, je totiž ona atmosféra asi nejkoncentrovanější a nápady nejpůsobivější. To způsobuje, že si “Runa” vaši pozornost vynutí hned od úvodních vteřin, a kdybyste na tom byli jako já, tedy že jste o The Howling Void nikdy předtím neslyšeli a k nahrávce přistupovali bez jakýchkoliv konkrétních očekávání, klidně se může stát, že při úvodním poslechu vám hned spadne čelist, jak výtečné to je. Na druhou stranu, ačkoliv jsem označil “Irminsûl” za vrchol, i “Nine Nights” a “The Wolf and the Eclipse” drží laťku setsakra vysoko, díky čemuž je výsledek opravdu skvělý.

Nemohu říct, jak si “Runa” stojí v porovnání s ostatními deskami The Howling Void, ale toto EP mě zaujalo takovým způsobem, že to rozhodně hodlám časem zjistit. Pokud si Ryan Wilson drží takovouhle kvalitu i na dlouhohrajících albech, pak rozhodně bude co poslouchat, o tom nepochybuji. Do té doby však můžu doporučit k poslechu alespoň toto minialbum, protože “Runa” za vyzkoušení rozhodně stojí!


Aphonic Threnody – When Death Comes

Aphonic Threnody - When Death Comes
Země: international
Žánr: funeral doom metal
Datum vydání: 31.10.2014
Label: Doomentia Records

Tracklist:
01. The Ghost’s Song
02. Death Obsession
03. Dementia
04. The Children’s Sleep
05. Our Way to the Ground

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

All-star kapela – osobně tohle spojení nemám příliš v lásce, protože je to takový poměrně zprofanovaný výraz, který je zbytečně a ve většině případů naprosto bezúčelně nadužíván. Osobně bych totiž řekl, že by měl být na místě jen v případech, kdy vznikne nový projekt, který – přinejmenším z té větší části – tvoří skutečné “hvězdy”. V uvozovkách proto, že třeba v rámci undergroundové scény není hvězda v pravém slova smyslu takřka nikdo, ale tvoří-li nově vzniknuvší projekt hudební z kapel, které jsou kultovní či legendární, stále může být takové pojmenování na místě. Na druhou stranu, pokud bychom přistoupili na hru, že je pojem all-star projekt definován jako projekt, v němž se prostě sešli hudebníci z různých alespoň trochu zavedených kapel, pak tento výraz obhajitelný asi je (byť to nejsou žádné “stars”) a pak by se tímto způsobem dala pojmenovat i formace známá pod jménem Aphonic Threnody.

Co jsou Aphonic Threnody vlastně zač? Je to mezinárodní funeral doom metalový projekt, v němž se potkává několik muzikantů, jejichž vlastní domovské kapely bez zajímavosti určitě nejsou. Namátkou zde v současné době najdeme třeba hned dva členy výtečných italských funeral doomařů Arcana Coelestia nebo instrumentalistu britských post-black metalistů Tomorrowillbeworse. Dříve zde působil taktéž klávesák Kostas Panagiotou známý z funeral doom metalové stálice Pantheist nebo z projektů jako Wijlen Wij, Landskap či Clouds, nicméně ten již Aphonic Threnody opustil, aby se mohl věnovat právě svým vlastním skupinám, především tedy Pantheist a Landskap. Na jeho místo však nově nastoupil jiný velmi zajímavý hudebník, a sice Juan Escobar z dnes již nefungujících chilských doomařů Mar de grises, jejichž jméno svého času hodně stoupalo, dokud nebyl onen vzestup utnut ohlášením konce činnosti. Abychom to tedy shrnuli, v současné době tvoří sestavu Aphonic Threnody muzikanti z Velké Británie, Itálie, Maďarska a Chile. Jak a jestli vůbec kapela zkouší, to skutečně netuším.

Tak či onak, Aphonic Threnody na sebe poprvé výrazněji upozornili debutovým EP “First Funeral”, které bylo dle mého skromného názoru výtečné. Sice ve své podstatě nenabízelo nic moc originálního a vlastně se formálně jednalo o funeral doom metal standardního provedení, přesto ten počin nabídl velmi silnou atmosféru, která mě v době vydání dokázala pohltit. Dokonce již nyní mohu bez obav říct, že “First Funeral” patří k těm nahrávkám, k nimž se docela rád vracím i po napsání recenze a i s odstupem času mě dost baví. Nicméně to je nyní asi vedlejší – ostatně, podrobnosti si můžete přečíst sami v dobové recenzi.

Co jsem chtěl ale říct – je asi zřejmé, že po takto vyvedené prvotině jsem byl dost zvědavý na další tvorbu Aphonic Threnody, a to tím spíš, když si kapela po sérii splitů konečně nachystala dlouhohrající desku. Ta se jmenuje “When Death Comes” a vyšla v poslední říjnový den loňského roku. A musím říct, že mě zaujala hned na první pohled – ne, vážně, to není překlep, protože skutečně myslím pohled, nikoliv poslech. “When Death Comes” se totiž může pochlubit doslova skvostným přebalem – sice to je jen mršina jakési kozy, ale víc doomovou obálku už snad ani vymyslet nejde. Za mě osobně je tedy tohle naprostá paráda.

Strašně rád bych nyní řekl, že stejně skvělý je i ten obsah, jaký pod sebou ostatky oné nebohé kozy ukrývají, bohužel to však udělat nemohu. “First Funeral” byl v podstatě obyčejný funeral, který zdánlivě nenabízel nic výjimečného, přesto byl však skvělý, ačkoliv jsem nemohl nějak exaktně říct proč. U “When Death Comes” je to skoro naopak – novinka formálně pokračuje v totožném duchu jako její neřadový předchůdce, tudíž by asi bylo na místě očekávat, že to bude podobně dobré, jenže tentokrát není a opětovně nedokážu nějak přesně říct, v čem je zakopaný pes.

Ve své podstatě je totiž na “When Death Comes” vše v tom nejlepším pořádku – pomineme-li tedy fakt, že Aphonic Threnody ani náznakem nenabízejí nic, co by snad mělo vybočovat ze zajetých žánrových kolejí, nicméně to člověk u funeral doom metalu (a vlastně i obecně doom metalu) tak nějak předpokládá, že tomu tak bude. Aphonic Threnody tu pohřební káru táhnou se znatelnou jistotou a s pevnou rukou – trpělivě budují roztahané šnečí tempo, vrství pomalé a hutné riffy na neveselé melodie a zalévají to extrémním vokálem podle té nejlepší funerální kuchařky. Ostatně, to není žádné překvapení, jelikož od takhle zkušené sestavy (viz výše) snad ani nic jiného než řemeslně výtečně odvedenou práci čekat nelze.

A přesto všechno prostě a jednoduše “When Death Comes” nemá tu sílu, aby člověka položilo na lopatky. Netvrdím, že se zde nenajdou solidní nápady – jako jeden příklad za všechny mohou posloužit více než dobré melodie v druhé půli prostřední skladby “Dementia” – nicméně celkově vzato to Aphonic Threnody tentokrát nedotáhli dále než do bodu, v němž lze říct, že se deska příjemně poslouchá (tak příjemně, jak jen to u žánru jako funeral doom metal jde), ale nic navíc už bohužel nenabízí. A to prostě zamrzí, protože na “First Funeral” se toto povedlo. Kdyby tohle nebylo jedním ze základních stavebních kamenů celého žánru, tak bych klidně řekl, že se “When Death Comes” místy prostě přespříliš vleče.

Ačkoliv by bylo přehnané tvrdit, že je “When Death Comes” špatným albem, neboť skutečně špatné album vypadá přece jenom trochu jinak, myslím si, že mluvit o zklamání na místě je, protože očekávání byla po tak vydařeném pilotním EP o mnoho výše – novinka je totiž jenom poslouchatelná pohoda, nic víc. Možná by stálo za úvahu, jestli by nebylo lepší přestat tříštit nápady na množství splitů (k dnešnímu dni již Aphonic Threnody vydali tři a vzhledem k tomu, v jakých stopážích se skupina v rámci svých skladeb pohybuje, to dělá více jak 50 minut muziky) a spíše se soustředit na vypilování těch skutečně důležitých nahrávek (mezi něž dlouhohrající deska jistojistě patří – o tom doufám není třeba diskutovat) k dokonalosti. Snad bude příště v těchto mezinárodních vodách trochu lepší forma.

P. S. Přiložené video se sice jmenuje “Meditation on Earth”, ve skutečnosti mu však jako podklad slouží skladba “Death Obsession”.


Arcana Coelestia – Nomas

Arcana Coelestia - Nomas
Země: Itálie
Žánr: funeral doom metal
Datum vydání: 11.10.2014
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Nomas I
02. Nomas II
03. Nomas III
04. Nomas IV
05. Nomas V

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Jsem si vědom toho, že už jsem to tu při různých příležitostech nejednou říkal, ale když člověk napsal skoro už 600 recenzí tak sem tam něco chtě nechtě zopakuje. Zrovna nyní se však docela hodí opětovně říct, že doom metal – a upozorňuji, že jej mám jinak rád – patří mezi žánry, v nichž se na originalitu příliš nehledí a sound většiny kapel je takřka totožný. Většinou to říkám v případě, že píšu o další skupině, pro niž tato ne úplně lichotivá věc platí, ne však dnes. U Arcana Coelestia to říkám proto, aby bylo vidět, že přece jenom existují formace, jež k tomu doom metalu přistupují stále doomově a přesto po svém…

Předně od Arcana Coelestia neočekávejte klasický obstarožní doom metal, který by kopíroval rané fošny Black Sabbath. Tihle Italové se totiž pohybují v extrémnější formě žánru, jíž se v odborných kruzích říká funeral doom metal. Na první pohled to může vypadat, že z řady svých stylových souputníků Arcana Coelestia nijak zvlášť nevystupují, protože z obecného hlediska jejich muzika vykazuje stejné formální znaky, jako je tomu u kterékoliv jiné formace z oblasti funerálního doom metalu. Čekáte-li tedy, že nyní prohlásím něco o šnečím tempu, mohutné riffové stěně, hlubokém murmuru a značně neveselé atmosféře, pak rozhodně dočkáte, protože to právě prohlašuji. Stejně tak asi nikoho zvlášť nevytrhne poznámka o přítomnosti melodií. Jenže, jak nám praví jedno známé pořekadlo, když dva dělají totéž, výsledek nemusí být ani zdaleka totožný a právě zde to sedí jak pověstná prdel na neméně pověstném hrnci. Arcana Coelestia zdánlivě používají konvenční žánrové prostředky, maximálně je místy koření stopovým množstvím black metalového nádechu, ale to, co jim leze z nástrojů, má prostě svůj ksicht a nezní to stejně jako všichni okolo.

Zároveň je vysoce sympatické, že se Arcana Coelestia dokážou vyvíjet i v rámci své vlastní tvorby, takže žádná z jejich tří dosavadních desek nezní jako kopírka té předchozí. Dokonce by se i dalo říct, že rozdíl mezi aktuálním “Nomas”, které vyšlo v říjnu loňského roku, a předchozím “Le mirage de l’idéal” je ještě větší, než byl rozdíl mezi “Le mirage de l’idéal” a debutem “Ubi secreta colunt”. S tím se ovšem pojí snad to jediné, co lze “Nomas” trochu vytýkat – ze všech počinů kapely zní totiž novinka nejkonvenčněji a je nejblíže takovému tomu “normálnímu” pojetí funeral doom metalu. Sice stále není natolik konvenční, aby bylo na místě tvrdit, že je to jen jedno další obyčejné doomové album z mnoha, je však určitě na místě říct, že její dva předchůdci byli ještě víc netradiční.

S výjimkou tohoto jediného škraloupku je však “Nomas” pořád funeral doom jako víno. Arcana Coelestia hned od úvodních tónů první “Nomas I” servírují monumentální riffy, excelentní melodie a hluboce zadumanou atmosféru. Zároveň je šlechtí, že v rámci jsou v rámci svých kompozic na poměry doom metalu poměrně variabilní, takže neočekávejte, že se tu bude drhnout jeden riff deset minut dokola. Nechybí totiž ani občasné uklidnění, kdy Italové povolí kytarovou hradbu a rozehrají nemetalovou mezihru, jindy zase dokážou vygradovat k čistému vokálu, jako se tomu v obou případech děje kupříkladu v “Nomas II”. Třeba finále téhle skladby, v němž se proplétá mohutný growling s čistým zpěvem za neustálého kytarového hřmění, z něhož vystupují extatické melodie, aby pak vše takřka naráz utichlo a píseň už jen za oné utichající melodie pomalu odezněla, je skoro jak z jiné planety. Není vůbec od věci celou nahrávku spíš než jako pět dlouhých songů vnímat jako jednu ucelenou a předlouhou kompozici, jelikož hned poté Arcana Coelestia rozehrají následující “Nomas III” krátkým akustickým intrem, které připraví nástup dalšího doomového dunění. Arcana Coelestia začnou budovat nanovo, aby posléze po dalším klidném intermezzu opětovně dospěli do skvělé a čistě zpívané pasáže.

První tři písně “Nomas” se nesou spíše v melancholičtějším duchu (ačkoliv nečekejte nějakou plačtivou limonádu, to ani náhodou), ale v další “Nomas IV” se jejich projev zlomí. Není to žádný násilný přechod a při poslechu celé nahrávky působí zcela přirozeně, přesto je sakra znát, když na začátku čtvrté písně Italové spustí čistokrevnou sypanici a přiblíží se tak v rámci své novinky vůbec nejblíže black metalu. Je pravda, že to netrvá dlouho a vcelku brzy se Arcana Coelestia opět vrátí na pole doom metalu, avšak nádech black metalové černoty už se nevytratí až do konce, naopak ještě graduje do posledního opusu “Nomas V”, přestože už se žádné vyložené vichřice nekonají. Na každý pád je však tento vývoj nálady alba hodně silný…

…a silné je vlastně i album jako celek a bezesporu patří k tomu výraznějšímu, co v loňském roce na poli doom metalu (a nejen toho extrémního) vyšlo. A jako takové “Nomas” zcela jistě za slyšení stojí, byť to samozřejmě není žádná hitová nahrávka, jež vás chytne na první dobrou. Naopak je to deska, která trochu toho času na uzrání potřebuje, aby se v ní člověk skutečně začal orientovat, ale tak je to správně, protože právě podobné záležitosti jsou přece nejtrvanlivější. A o tom, že mé zalíbení v “Nomas” bude trvat i nadále a že si tento počin s chutí pustím i za delší dobu, já osobně nepochybuji…