Archiv štítku: GBR

Velká Británie

Opium Seance – Levitation

Opium Seance - Levitation

Země: Velká Británie
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 28.10.2016
Label: Gravplass Propaganda

Hrací doba: 15:50

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Gravplass Propaganda

Je hudba, od níž byste se radši měli držet dál, pokud holdujete melodiím, chytlavým refrénům a jednoduché stravitelnosti. Přesně do takové sorty spadá i britská formace (projekt?) Opium Seance. Pokud vás ovšem láká skutečně dusivá zvrácená atmosféra, pak jste na správně adrese, poněvadž přesně tohle pilotní demosnímek „Levitation“ nabízí. A to v míře více než vrchovaté.

Kvalitního hudebního zvěrstva, které vám přiotráví ušní bubínky svou zlomyslností a odporným naturelem, není nikdy dost. A věřte tomu, že tenhle počin něco takového zvládne s přehledem. Jedná se totiž o zkurveně temnou a ohavnou čtvrthodinu zla, jež nabízí působivější a autentičtější náladu než většina metalových pochcánků s plnou držkou keců o vlastní krutopřísnosti. Zde žádná velkohubá prohlášení nenajdete, není třeba slov ani vychloubání, dokonce ani není třeba informací. Stačí samotné demo, jehož hlubiny dokážou pohltit a slabším jedincům pocuchat nervy.

Zaprvé je nutno pochválit naprosto excelentní sound… pod čímž si přestavte pojmenování pro arci-ohavnost. „Levitation“ totiž zní naprosto hnusně, špinavě a nebezpečně, žádné přeprodukované naleštěné mrdky. Už jen tímhle demosnímek polapí a chytne pod krkem, po spuštění se okamžitě zatáhnou mračna a obklopí vás temnota.

Pocit sevřeného hrdla ovšem nepramení pouze ze zvukové stránky, nýbrž i z vlastního materiálu, ačkoliv je pravda, že právě nepřátelský sound patří k největším zbraním „Levitation“. Nicméně i skladatelsky jsou Opium Seance vysoko. Nijak zběsile rychlá záležitost to není, ale skutečně bravurně se daří tvořit ohromný tlak. Při podrobnějším průzkumu však pod bahnitou zvuko-hlukovou dekou najdete krásně zvrhlé melodie (třeba pasáž v „Obsidian Trance Visions“) nebo působivé klávesové linky (finále „Spirits Glimpsed Through Sickly Haze“). Hudebně se „Levitation“ pohybuje někde na pomezí black a death metalu, přičemž z prvního jmenovaného si bere dekadenci a nihilismum, zatímco z druhého jmenovaného zvrácenost. Výsledek je na průsečíku těchto tří vlastností a je v téhle poloze sakra působivý.

Jen těžko lze u Opium Seance mluvit o něčem jiném než obrovském překvapení. Nebojím se volit silná slova – „Levitation“ patří k nejsilnějším demosnímkům loňského roku, které jsem slyšel. Představte si něco na způsob Void Meditation Cult s tlakem zlo-deathu typu Portal, Abyssal či Altarage. Neříkejte, že to nezní lákavě!


Excalibur (1981)

Excalibur

Země: Velká Británie
Žánr: fantasy / drama

Originální název: Excalibur

Rok vydání: 1981
Režie: John Boorman
Hrají: Nigel Terry, Helen Mirren, Nicholas Clay, Cherie Lunghi, Paul Geoffrey, Nicol Williamson

Hrací doba: 140 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Artušovská legenda nesporně patří mezi vděčná témata pro kinematografii – však už také byla zpracována mnohokrát a na mnoho rozličných způsobů. Tím spíš je docela udivující, jak málo z těchto adaptací lze považovat za skutečně dobré a seriózní snímky. Něco málo koukatelného se ovšem najde a my dnes nebudeme nijak troškařit, protože si připomeneme tu vůbec nejlepší (snad jedinou rozumnou konkurencí budiž „Monty Python a Svatý Grál“, haha) filmovou verzi známé legendy, o niž se postaral britský režisér John Boorman.

„Excalibur“ z roku 1981 jistě není bezchybný a svoje mouchy má. Je poměrně dlouhý a místy by mu slušelo svižnější tempo – což říkám i s vědomím toho, že nemám ponětí, jakou pasáž snímku by šlo vynechat nebo vylepšit. Pro současného mladého a/nebo povrchnějšího diváka navíc bude „Excalibur“ poněkud složitý a místy ne úplně lehce pochopitelný, obzvlášť pokud s legendou není seznámen podrobněji. Stejně tak by mnozí filmu docela úspěšně mohli zazlívat jisté historické nedostatky. Postava Artuše by totiž, jak známo, měla patřit do 5.-6. století našeho letopočtu, čemuž ne vše odpovídá. Ale ani zdaleka se nejedná o takové problémy, aby to výsledek shazoval.

I navzdory jistým nedostatkům se jedná o mimořádné silný a poutavý snímek, po jehož zhlédnutí jen těžko zůstane pachuť zklamání. Jisté výše zmiňované výtky je možno lehce vyvrátit. Nepřehledné to bude leda tak pro někoho, kdo u sledování vypne mozek. A co se týče posledního jmenovaného neduhu – „Excalibur“ není historická podívaná. Je to fantasy, vlastně pohádka­… takové pojmenování ovšem nechápejte nijak nepatřičně, protože v téhle „pohádce“ nechybí špína, uvěřitelná syrovost, krev, strom plný oběšenců, vyklované oko a další lahůdky.

Historická autentičnost zjevně ani nebyla záměrem, ale to nakonec vůbec nevadí – stejně jako nevadí ani žádná další ze zmíněných mušek. „Excalibur“ totiž vše přebíjí hromadou jiných vlastností, které si už nezaslouží nic jiného než superlativy. Fantastická je třeba hudební doprovod, jenž dojem z filmu posouvá o notný kus dál. Skvělé jsou herecké výkony, o něž se starají mnohdy divadelní a nepříliš známí herci, pro něž je „Excalibur“ nejslavnějším filmem jejich kariéry. Ale jak vidno, ne vždy je nutno obsazovat hvězdy, aby šlo o herecký koncert. Na druhou stranu se ve vedlejších rolích objevují i známější jména jako třeba dnes už zasloužilý veterán Patrick Stewart; nehledě na fakt, že právě „Excalibur“ stál na začátcích kariér kanónů jako Gabriel Byrne nebo Liam Neeson. Absolutorium pak zaslouží především Nicol Williamson, jehož ztvárnění kouzelníka Merlina je bezkonkurenční a nikdo jiný se jeho podání nikdy nepřiblížil ani na dohled. Abych ale jenom nechválil, tak je pravda, že představitel Lancelota mi úplně nesedl, byť uznávám, že je to čistě subjektivní.

Excalibur

S oslavným výčtem jsme ale stále neskončili. Kamera a obecně vizuální stránka je působivá. Krásné záběry jdou ruku v ruce s výpravnými kostýmy a kulisami, nechybí zajímavá hra barev (stačí si jen všimnout, jak ve zlatém věku Kamelotu všechna brnění oslnivě září, zatímco v pozdějších temnějších časech vše zešediví) a celková stylizace je doslova magická. A to i navzdory tomu, že se „Excalibur“ obejde bez přehlídky čar a kouzel. Zato metafora dračího dechu jakožto magie funguje bravurně. Možná snad i díky absenci trikových pasáží „Excalibur“ nijak zásadně nezestárl. Nechybí ani několik takřka dokonale natočených působivých scén – když bych měl jako příklad jmenovat jen jednu, tak určitě poslední výjezd Artušovy družiny s dramatickým hudebním doprovodem Carmina Burany od Carla Orffa. To je sakra velký kus filmového umění.

V neposlední řadě je pak určitě nutno vyzdvihnout, že snímek není nijak primitivní ani lineární a podařilo se do něj dostat i další roviny a podtext. Ale možná právě kvůli tomu a i kvůli rozsáhlosti příběhu to někomu může připadat zmatené (ale to je jeho problém, nikoliv problém snímku). To vše dohromady tvoří podmanivou atmosféru, která funguje a diváka k filmu přiková a nepustí jej i navzdory oněm několika slabším místům.

„Excalibur“ je skutečně snad jediným snímkem, který dokázal pojmout Artušovské mýty v celé jejich šíři, udělat to důstojně a seriózně a dopadnout tak dobře. Zrovna tenhle kousek je legendární zcela právem a rozhodně si zaslouží, abyste jej viděli (pokud se tak již nestalo).


Terra – Mors Secunda

Terra - Mors Secunda

Země: Velká Británie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 9.12.2016
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Apotheosis
02. Nadir

Hrací doba: 40:09

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records / Dewar PR

Anglická trojice Terra na sebe poprvé upozornila předloni, když vydala svůj bezejmenný dlouhohrající debut. Na něm se nacházely tři délemetrážní skladby, jejichž souhrnná délka činila 40 minut. O tom, že jejich atmosférický black metal vzbudil nějakou pozornost, jistě svědčí i skutečnost, že se nahrávka dostala až k italskému vydavatelství Code666 Records, které v Terra zjevně ucítilo jistý potenciál.

Slovo dalo slovo a ruka byla v rukávě. Druhé album „Mors Secunda“, jež vyšlo na samém sklonku loňského roku, už se objevilo pod hlavičkou jmenovaného labelu, a to rovnou v neskromné edici nejen na CD, ale i na béžovém vinylu. Ani nemluvě o tom, že masteringu „Mors Secunda“ se neujal nikdo menší než Colin Marston (Dysrhythmia, Krallice, Gorguts). Kolem Terra se evidentně začala točit zajímavá jména, tudíž vše vypadá, že po hudební stránce to bude stát za to. Je to tak?

No, kdybych měl odpovědět bez vytáček, asi bych řekl: ne. Nicméně vzhledem k tomu, jak byla otázka postavena, tato odpověď nutně neimplikuje, že „Mors Secunda“ stojí za starou belu. Pouze mi připadá, že deska není až takové žrádlo, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Kdybych to chtěl spláchnout hodně rychle a cynicky, tak bych jednoduše řekl, že produkce Terra není žádné velké terno a že navzdory evidentním ambicím Anglánům z nástrojů neleze nic jiného než vcelku dobře odvedený standard atmospheric black metalu. Kapela v zásadě nehraje nijak špatně, docela se mi líbí přirozeně znějící bicí, dobré momenty se rovněž najdou a v neposlední řadě lze pochválit, že na obtíž nejsou ani vysoké stopáže písní. „Mors Secunda“ totiž disponuje stejnou hrací dobou jako předchůdce, ale má o jednu položku tracklistu méně, což v překladu znamená, že obě kompozice na novince trvají +/- dvacet minut. Přesto není problém výsledek poslouchat.

Háček je ovšem v tom, že Terra nedokázali přijít s ničím, čím by mohli skutečně zaujmout, nic výjimečného se na „Mors Secunda“ prostě neděje. Hraje to v cajku, ale na vyšší ligu Angličané bohužel nemají. Postrádám uhrančivé a strhující momenty, celková atmosféra není nijak závratně odzbrojující, nevidím a neslyším tu nic, kvůli čemu by stálo za to projevit nadšení. Prostě se to jen solidně poslouchá, toť ale vše. Už jednou padlo slovo standard, které celé počínání Terra vystihuje asi nejlépe. Ostrovní trojice nedělá nic špatně, recepty a postupy svého žánru má nastudované zodpovědně, ale tím to končí – album je v pohodě, bohužel však navíc.

Terra

Na adresu Terra už jsem zaznamenal pěkných pár nadšených ohlasů, zahraniční recenze se předhánějí v kadenci superlativů, všude panuje nadšení. Já osobně jej nesdílím a ani nechápu. Přijde mi to jako klasický případ brutálního nadhodnocování něčeho, co si tak obrovskou chválu prostě nezaslouží… nevidím jediný důvod, proč by si ji zasloužit mělo. Jak jsem už řekl, „Mors Secunda“ není špatné, ale držme se s hodnocením při zemi. Zcela střízlivě – když desku neuslyšíte, o nic zásadního nepřijdete; když ji uslyšíte, s největší pravděpodobností nebudete mít potřebu se k ní vracet. Zvlášť když s přibývajícími poslechy poutavost předkládaného materiálu klesá docela strmě. Osobně jsem tedy čekal víc.


Adrian T. Bell – Night and Day

Adrian T. Bell - Night and Day

Země: Velká Británie
Žánr: indie rock
Datum vydání: 20.2.2016
Label: Championship Music

Tracklist:
01. Blood on My Hands
02. Three Coffees
03. I Cannot Hide
04. Night And Day
05. On My Own
06. Roads
07. Don’t Tell a Soul
08. Nothing Left to Say
09. Wish You Were Here
10. Nobody Wants to Know
11. Big Italian Wedding

Hrací doba: 47:00

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

Je to už něco přes rok od chvíle, kdy mi kamarád s nadšením doporučil debutové sólové album Adriana T. Bella, „Different World“. O jeho závěrečné skladbě dokonce prohlásil, že jde o záležitost, za niž by se nemusel stydět ani David Gilmour ve své nejlepší formě, a to je jedno z těch tvrzení, které si člověk prostě musí ověřit. Svým způsobem jsem mu nakonec dal za pravdu, protože ona píseň, a nejen ona, byla tak dobrá, že mě bavila o dost více než třeba právě Gilmourovo poslední sólové album. Musím ovšem dodat, že Adrian T. Bell se legendu z Pink Floyd určitě nesnaží napodobovat a společné rysy jejich hudby lze označit za zdravou inspiraci, jež byla navíc doplněna množstvím zcela osobitých prvků.

Vraťme se však k osobě hlavního protagonisty. Adrian T. Bell získal pozornost jako frontman ve své době poměrně oblíbených The Prostitutes a už odtud můžete vyvodit, že přestože Bell není vyloženě české jméno (a jeho nositel není rodilý Čech), album můžeme nazvat „českou produkcí“. Nebojím se pak prohlásit, že na české scéně byl debut Bella svěžím závanem něčeho nesmírně sympatického, a po zásluze sklidil hned několik ocenění.

Po vydání takto úspěšného alba tak bylo Bellovou povinností sestavit kapelu a vydat se na turné. A jak už to tak bývá, tato kapela s Bellem zůstala i při nahrávání druhého počinu a díky tomu se na přebalu alba dočteme, že autorství skladeb patří formaci Adrian T. Bell with The Sleeper Agents, a nejen samotnému frontmanovi, jak tomu bylo minule. Tento rozdíl je znát hned od prvních momentů desky, z níž je cítit živost, jaké sólová alba málokdy dosahují. Hudebně se však zdá vše při starém, základ stojí na Adrianově zpěvu a akustické kytaře pohánějící instrumentálně barvité rockové písně. Přidaná energie je pak cítit třeba hned v úvodní „Blood on My Hands“ či zábavné „Three Coffees“. Vysoko nastavenou laťku úvodních tří skladeb pak drží ještě třeba „Roads“ či velice pozitivně naladěná (alespoň co se textu týče) „Wish You Were Here“. Za kratší konec pak tahá hlavně „Don‘t Tell a Soul“, která působí slabě a naivně i přes solidní refrén, či závěrečná „Big Italian Wedding“, již zabíjí nijakost a také přihlouplý text.

Už na debutu Bell ukázal, že chce skládat víc než jen příjemně odsýpající písničky, což se projevilo právě přidanými instrumenty – tu zahrál saxofon, jinde se do hudby vloudila flétna, klávesy či ženský zpěv v podkresu. Aniž by tak popřel onu „písničkovost“ své hudby, dodal jí cosi víc a možná i díky tomu obstála jeho tvorba desítky poslechů. Na „Night and Day“ zkouší v několika místech zajít ještě dál a právě zde mám dojem, že deska zadrhává nejvíce. Titulní věc provází podmanivá flétna a spolu se smyčci budí dojem, jako by vypadla spíše s progrockového alba, čemuž napomáhá i nezvykle hluboký a distingovaný Bellův hlas. Zde bych snad neměl výtek nebýt toho, že mi píseň na album jednoduše nezapadá.

Horší je to však v následné „On My Own“, která na mě působí až nečekaně neupřímným dojmem. Většina desky je Bellovou intimní záležitostí, i přes množství hudebníků máte dojem, že vše vzniklo pod taktovkou jednoho autora jako jeho osobní zpověď. Jenže „On My Own“ má dvě docela oddělené složky, zpěv a hudbu, a to druhé jako by vzniklo zcela separátně. Při poslechu se mi na mysl vkrádá „univerzální televizní zpěvák“, jenž stojí na pódiu a prodává svůj hlas, zatímco hudba hraje z playbacku a není vlastně vůbec důležitá. To je úplný protiklad toho, o čem je, alespoň se domnívám, zbytek nahrávky. Abych však jen nehanil nový přístup, roztančená „Nobody Wants to Know“ postavená na skvělém saxofonu zní jako počin bezvadně sehrané kapely, což sice není přístup, jaký mě na Bellově hudbě baví, ale vzhledem k jejím kvalitám to snadno odpustím.

Je tedy „Night and Day“ neúspěchem? V žádném případě. V první řadě je třeba říci, že laťka byla nastavena řádně vysoko. V druhé řadě je pak třeba připomenout tu většinu písní, která si zmínku nevysloužila nebo byla zmíněna jen v krátkosti, a přitom je opravdu dobrá – ať už jde o první trojici či skvělé „Roads“ a „Nothing Left to Say“. V jejich případě doslova mohu říci, že jsem dostal, po čem jsem toužil. Že není vše tak dobré, je sice škoda, ale i tak je album jako celek příjemné a netřeba se bát pustit si ho od začátku do konce.

Adrian T. Bell

Na závěr snad jen poznámku ke krátkým „vsuvkám“ mezi téměř všemi skladbami, které mají nejspíše navodit atmosféru nahrávacího studia a dodat desce dojem živosti. Neřekl bych, že cokoli hodnotného přinášejí, ale pokud trvají jen pár sekund, snadno je (někdy doslova) přehlédnu. Horší je to třeba v případě „Nothing Left to Say“, z jejíchž čtyř minut tvoří tyto kecy (pardon) celou půldruhou minutu a navíc nijak nesouvisí se skladbou samotnou. Už tak poměrně roztříštěná deska se tak tříští ještě víc. Příště prosím jen hudbu!


The Stargazer’s Assistant – Remoteness of Light

The Stargazer's Assistant - Remoteness of Light

Země: Velká Británie
Žánr: ambient / experimental
Datum vydání: 26.8.2016
Label: House of Mythology

Tracklist:
01. Agents of Altitude
02. World of Amphibia
03. Remoteness of Light

Hrací doba: 56:42

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Velké překvapení – co jiného mohu k The Stargazer’s Assistant říct? Nebudu si hrát na machra, až donedávna jsem o existenci téhle britské formace netušil. Poprvé jsem se s ní setkal právě až prostřednictvím letošní desky „Remoteness of Light“, která má v diskografii pořadové číslo dva (debut „The Other Side of the Island“ vyšel v roce 2007), a to pouze díky tomu, že tato vychází pod značkou House of Mythology. Tahle firma sice začala operovat teprve nedávno (založeno vloni), ale hned od začátku nabízí tuze zajímavé záležitosti a zlákala pod svá křídla i jména formátu Ulver či Hypnopazūzu. Jinými slovy řečeno, kroky tohoto labelu je záhodno sledovat. A The Stargazer’s Assistant to jen potvrzují.

Svým způsobem je „Remoteness of Light“ nelehko stravitelná nahrávka. Ale ne zas tak moc, více se tak tváří kvůli svému pojetí. Nacházejí se zde tři kompozice, z nichž každá má jen lehce pod dvacet minut – a to se bavíme pouze o základní verzi, tedy té pro download a CD. Edice na double vinylu ukrývá ještě čtvrtý kus „Birth of Decay“ v živém záznamu. Ale jeho kvality posoudit nedokážu, poněvadž jsem jej neslyšel. Zato však mohu s jistotou tvrdit, že ona základní trojice je sakra působivá lekce z ambientní hudby – s přesahem do mnoha dalších stylů.

A přitom je skoro zvláštní, že „Remoteness of Light“ dokáže posluchači učarovat až takovým způsobem. Když to totiž řeknu hodně buransky, tak se tam dlouhé minuty neděje takřka nic. Navíc všechny tři písně mají podobný vývoj, ale to nakonec vzhledem k tomu, o jaké kolosy se jedná, zas tak nevadí. Tak jako tak, vždy se začíná předlouhou monotónní pasáží, jež člověka pomalu ukolébá. Minutu za minutou se jen s malými obměnami opakuje relativně minimalismus, postupně se třeba vyvine v další jiný podobně konstantní zvuk, ale výsledek je stejný. Upadnete do snové letargie a jen se necháváte unášet. Nyní však tu letargii výjimečně myslím v dobrém slova smyslu, vlastně je to dost hezký stav, při němž lze rozjímat i jen tak bezcílně bloudit v myšlenkách. Každopádně je k tomu „Remoteness of Light“ velmi příjemným společníkem.

Po dlouhých minutách takového soužití mezi hudbou a posluchačem se ovšem skladby začínají vyvíjet trochu jiným směrem. S ohledem na své délky začnou relativně rychle narůstat a gradovat, až se dopracují do dech beroucích extatických pasáží, v nichž ona snová letargie okamžitě vyklidí pole, neboť zde si The Stargazer’s Assistant vehementně říkají o vaši plnou pozornost. A s tím, co v takových momentech předvádějí, jim lze jen těžko nevyhovět.

The Stargazer's Assistant

Vezměme si třeba hned úvodní skladbu „Agents of Altitude“. Ta postupně vyroste do nátlakové části, kde se pere industrial s dronem a místy až soft noisem. The Stargazer’s Assistant vás tu přitlačí do kouta, ale není to v rozporu s předchozím rozjímáním, vlastně ten vývoj dává smysl a dokonce je tuze lákavý. Absolutní strop ovšem přichází až ve druhé písni „World of Amphibia“, jejíž vyvrcholení možná není tak zničující co do zvukové stránky, ale jinak je snad ještě působivější. Nastoupí zde uhrančivá rytmika a motivy, které mají velmi blízko k folku a world music. Nebudu přehánět, když se přiznám, že při prvním poslechu „World of Amphibia“ jsem hledal čelist pod stolem. Finální a titulní „Remoteness of Light“ nemá svůj vrchol tak nápadný, snad je roztažen na delší plochu a snad i lze říct, že jich tu je víc. Finální dojem je ale stejný – skvělý.

Nevím, jak jinak bych to lépe popsal, než že je „Remoteness of Light“ dokonale podmanivé. I tehdy, kdy jsem tvrdil, že se tam zdánlivě „nic neděje“, to člověka nepustí a utnout to v půlce je skoro hereze. Když tak o tom přemýšlím, The Stargazer’s Assistant nabízejí téměř vše, co lze od kvalitní náročné hudby očekávat – jsou chytří, působiví, dokážou vytvořit atmosféru, ve správný čas udeřit a s posluchačem si pohrát, ale nechovají se k němu macešsky. Možná vás malinko poškádlí, přece jenom písně o bezmála dvaceti minutách nejsou žádné hity na jeden poslech, ale odměna za vynaložené úsilí je velmi sladká.


The Wounded Kings – Visions in Bone

The Wounded Kings – Visions in Bone

Země: Velká Británie
Žánr: occult doom metal
Datum vydání: 26.8.2016
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Beast
02. Vultures
03. Kingdom
04. Bleeding Sky
05. Vanishing Sea

Hrací doba: 47:17

Odkazy:
facebook / twitter

Čas od času se stane, že recenzované album je zároveň albem vůbec posledním, které to či ono uskupení vydá. Několik labutích písní jsme tu již měli – mezi jinými i výborné „The Last Spire“ od legendárních Cathedral, kteří jsou žánrovými kolegy dnes recenzované kapely. Jenže zatímco Britové z Coventry svůj odchod oznámili dlouho dopředu, v případě jejich krajanů The Wounded Kings přišlo parte jako blesk z čistého nebe, navíc pouze v podobě krátké zprávy na sociálních sítích, prosto hlubších detailů. Proč se tak událo, se můžeme pouze dohadovat, stejně jako o tom, jakou roli v rozpadu hrála změna na postu za mikrofonem, kdy pěnici Sharie Neyland nahradil původní zpěvák George Birch. Zda mělo jít pouze o záskok na uvolněné místo, než bude nový materiál dokončen a nahrán, nebo byly důvody někde jinde, těžko říct. Důležité je, že čtveřice po sobě zanechala odkaz v podobě „Visions in Bone“, a protože se tomu tak stalo již před nějakou dobou, je nejvyšší čas se na něj podívat.

Předchozí počin „Consolamentum“ mě v době vydání nadchnul, avšak s přibývajícími poslechy jako by jeho kouzlo vyprchalo – ne úplně, nicméně v porovnání se starší tvorbou ano, především pak s „In the Chapel of the Black Hand“ (dost proto, že mám slabost pro hypnotický vokál Sharie). S časem přišlo vystřízlivění a ne všechny momenty, které mi dříve přišly přinejmenším velmi dobré, vnímám spíše jako dotažené do konce či až tak silné, aby byly schopny obstát ve srovnání se starší tvorbou, díky čemuž mě album tolik nebaví (jakkoliv je stále nadprůměrné). A snad jako by si něco podobného uvědomovali i The Wounded Kings, kteří se na „Visions in Bone“ pokusili spolu s Georgem Birchem alespoň částečně navrátit duch starých desek a postavit jej do nového světla.

Tato poslední cesta je zavedla až k formě, která si stále drží charakteristický rukopis kapely a všechny její poznávací prvky, avšak v jádru okultní doom metal více nasákl psychedelickými žánry, až místy transmutoval ve stoner – stále však opředený rituálním tajemnem a vším, co k trademarku The Wounded Kings patří (respektive patřilo), čemuž odpovídá i zvuk. Basový základ je stále patřičně mazlavý a bahnitý, ale kytary pokračují tam, kde na předchozím albu skončily, jsou ještě o něco více éterické a vzdušné. Zároveň se sólové kytaře opět dostalo více prostoru pro její psychedelické vyhrávky, jež teď nesou na budované atmosféře přinejmenším stejný podíl jako rozvláčné riffy. V porovnání s „Consolamentum“ pak deska působí melodičtěji a díky sólům se jí dostává oněch potřebných omamných ozdob, makoviček na marihuanových koláčcích, které mi minule přece jen trochu chyběly. A přičtu-li podbarvení v podobě osudově znějících varhan, jako je tomu třeba v druhé části úvodního opusu „Beast“, dostanu podmanivé momenty stahující představivost kamsi do hlubiny plné lovecraftových ďasů – což je přesně to, co od téhle hudby očekávám.

The Wounded Kings

Recept, podle něhož je „Visions in Bone“ vytvořeno, se ovšem nijak razantně nemění a totéž platí i pro ingredience. The Wounded Kings si drží svůj typický rukopis, jediná výraznější změna byla zmíněna výše, vše ostatní je v podstatě při starém. Kapela stále šíří ono plíživé zlo, jež se zarývá do morku kostí podobně jako lezavé listopadové počasí, umí ale i zjemnit až takřka k bluesovým motivům (jako třeba ve střední části závěrečné „Vanishing Sea“, čímž mi trochu připomínají německé Samsara Blues Experiment) – v neposlední řadě stále dokážou i pořádně zabrat a naservírovat pořádně energický riff, jak ukazuje dvojka „Vultures“. Nad tím vším se přízračně vznáší Birchův čistý vokál, ačkoliv mám dojem, že kdyby nebyl zkreslen a vyzněl podobně étericky jako na prvních albech, asi by mi sedl víc. Musí se nechat, že jistá nepřirozenost rovněž přispívá k atmosféře „Visions in Bone“ svojí odtažitostí a netečností a z některých pasáží docela mrazí, zároveň se ve slabších chílích jeví jako mdlý, nevýrazný, příliš upozaděný.

The Wounded Kings

Žel nejde o jedinou výtku, kterou bych vůči „Visions in Bone“ měl, protože mě na ní štvou některé věci, jaké mi vadily už minule. Bohužel ani tentokrát není album bez vaty, byť není tak do očí bijící. Potenciálně hluchá místa, kde na prvních albech tvořily varhany a klávesové aranže mlžný opar, nyní zachraňují libová sóla, jež minule byla pořádně jen v kratičkých mezihrách. Kvituji, že se těmto štěkům dalo vale a The Wounded Kings se soustředili na plnohodnotné kompozice, i tak se ovšem najde pár věcí, které mi připadají zbytečné, případně mě až iritují. Jde především o čtvrtou „Bleeding Sky“ – ta ničím nevyniká a vedle monumentů se stopáží osm a více minut působí jako nic neříkající přílepek. Jediným důvodem její existence je pravděpodobně potřeba oddělit dva monolity „Kingdom“ a „Vanishing Sea“. Ty jsou si totiž strukturou podobné jako vejce vejci: úvodní tlak, následovaný dlouhou monotónní pasáží s pomalu rozvíjeným riffem, na jejímž konci začíná klidnější chvilka před masivním závěrem. Jakkoliv obě skladby fungují samy o sobě přinejmenším velmi dobře, když je postavím vedle sebe, nejsou tak odlišné, a to ani hudebně, abych dokázal po paměti určit, která píseň je vlastně která.

The Wounded Kings

Trochu to vypadá, jako by se The Wounded Kings v určitých momentech motali v kruhu a nevěděli z něj kudy kam. Ač „Visions in Bone“ není špatná deska, ve výsledku na mě působí víc coby slepenec jednotlivin než jako kompaktní celek, jak tomu bývalo kdysi. Stále nabízí řadu věcí, které mě baví a pro které se k téhle labutí písni svých oblíbených okultistů budoucnu možná vrátím – a tyhle věci, zejména omamnou atmosféru a dechberoucí momenty, novinka dělá na výbornou, rozhodně lépe než „Consolamentum“. Od začátku až do konce ovšem nefunguje tak, jak bych si přál, a není tak pohlcující jako „The Shadow Over Atlantis“ nebo „In the Chapel of the Black Hand“, pročež si spíš vyzobu jednotlivé skladby, než abych poslouchal celé album. Mimo jiné částečně zodpovídá i na úvodní lehkou polemiku o tom, proč The Wounded Kings tak náhle skončili. Jakkoliv minimum informací nechává mnoho otázek nezodpovězených, osobně mám za to, že než další nahrávku, která by pokračovala v nastaveném kurzu bloudění ve vlastních stopách, jsem rád, že to pánové zabalili ještě se ctí, byť už ne v nejlepším. Nechť jsou ke „Zraněným králům“ staří bohové milosrdni.


Calligram – Demimonde

Calligram - Demimonde

Země: Velká Británie
Žánr: black metal / hardcore / punk
Datum vydání: 4.11.2016
Label: Cimmerian Shade Recordings

Hrací doba: 21:28

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Pokud bych měl právě recenzovanou nahrávku resp. kapelu shrnout nějak stručně, jednoduše a bez okolků, byl by to poměrně lehký úkol. Stačilo by jen říct: Calligram nejsou žádné vyměklé moče a nakopávají prdele jak splašený bejk. Anebo se snad o to jen snaží?

Calligram je pětičlenná parta pocházející z Londýna, ale samotní členové nejsou čistokrevní Britové. Ve skutečnosti je sestava kapely mezinárodní a najdeme zde lidi nejen z Velké Británie, ale i z Francie, Itálie a Brazílie. Poprvé se společně prezentovali v roce 2014 bezejmenným ípkem, na nějž nyní čerstvě navázali dalším ípkem s názvem „Demimonde“ (hádám, že podobnost jména s jednou českou formací je čistě náhodná).

A co že to tedy Calligram hrají, když jsem se výše nechal slyšet, že je to docela ostrá záležitost? Jedná se o nitroglycerinový mix black metalu, hardcoru a punku. Jestli má nahrávka nějakou emoci, tak je to zcela jistě nasranost. Calligram jsou agresivní a rychlostní pedál je po většinu hrací doby sešlápnut až k podlaze. Ale co si budeme povídat, tohle vám asi bylo jasné už jen ze zmiňované žánrové kombinace, protože co jiného může člověk čekat, když se má smíchat chorobnost black metalu, hardcorová údernost a punková primitivnost a agrese.

Výsledkem skutečně je zběsilé peklo, které se s ničím nesere a bez okolků uhání kupředu. Tu a tam se objeví i nějaké zvolnění, v jehož rámci se ke slovu dostává blackmetalová atmosféra, jako třeba v půli „Red Rope“ a „Drowned“ nebo v úvodech „Bed of Nails“, „Black Velvet“ a „Bataclan“. Posléze však vždy Calligram spadnou do syrového marastu, který se snaží na posluchače vyzvracet všechnu špínu světa, což je nakonec také to stěžejní, co formace na EP nabízí.

Dosud jsme se však bavili jen o formě, takže je nutno přistoupit k tomu, jak se to má s vlastní kvalitou. Tady musím říct, že mám poněkud smíšené pocity. Calligram nehrají vůbec špatně a i navzdory zvolenému schématu to není jen tupá řežba. Rovněž si cením toho, že se „Demimonde“ dokázalo někam vyvinout – zatímco na první letmý poslech působilo jen jako punk/blackový binec, jehož jediným smyslem existence je rubat do kytar o sto péro, při dalších posleších začaly na povrch vyplouvat už zmiňovaná ozvláštnění nebo další vcelku zajímavé nápady (například typicky blackmetalové tremolo nad hc/punkovým kvapíkem).

Na druhou stranu mi „Demimonde“ prostě nerve koule tak moc, jak by asi papírově mělo. Lze ocenit nekompromisnost, která Calligram určitě neschází, stejně jako fakt, že k ní kapela nepřistupuje bezmyšlenkovitě. Přesto mě to ípko nepřitahuje natolik, abych byl ochoten se k němu vracet. Stále mě ale nijak nesere, že jsem „Demimonde“ poslouchal, a pokud na Calligram narazím i někdy v budoucnu, nebudu se mermomocí snažit, abych to neslyšel; na koncert bych vlastně taky klidně šel. Jestli vám daná stylová kombinace není cizí, pak do toho bez obav jděte a EP si pusťte, třeba se vám to na rozdíl ode mě opravdu zalíbí.


Kalloused – Damn You Believer

Kalloused - Damn You Believer

Země: Velká Británie
Žánr: blackened sludge / doom metal
Datum vydání: 16.10.2016
Label: Third I Rex / Black Reaper Records
Původní vydání: 22.5.2016, selfrelease

Hrací doba: 26:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Third I Rex

Kalloused je nová britská smečka, která se hlásí o pozornost všech příznivců hutné a těžké kytarové hudby. Zní-li vám lákavě zvířecí sludge / doom lehce říznutý blackmetalovým odérem, pak přesně pro vás je určeno debutové EP „Damn You Believer“. To Kalloused opatřili krásnou atmosférickou obálkou a letos v květnu jej vypustili do digitálního světa. Potenciál v počinu pak nedávno zavětřil rovněž britský label Third I Rex, jenž v kooperaci s Black Reaper Records nahrávce poskytl vydání i na fyzickém nosiči – v podobě digipak CD limitovaného na rovnou stovku kopií. A v dohledné době by se mělo objevit i LP u firmy Feast of Tentacles. Kontextový rámec bychom tedy snad měli, přibližný žánrový nástřel toho, co se na „Damn You Believer“ bude dít, snad také. Vrhněme se tedy rovnou na to, zdali jsou Kalloused skutečně tak dobří, jak se na první pohled zdálky tváří.

EP nabízí šestici nepojmenovaných songů, z nichž hned ten první je beze srandy skvělý. Nejprve se rozjíždí pomalu, plíživě, postupně však graduje, atmosféra houstne, tlak narůstá a při nástupu kytarového zápřahu v poslední čtvrtině skladby už mají Kalloused posluchače ve své hrsti. Lepší úvod snad „Damn You Believer“ mohlo jen těžko mít. Tím spíš zamrzí, že „Pt. 1“ se nakonec ukáže být spíše jen intrem, které navnazuje na věci příští.

Ne, že by od „Pt. 2“ dál stálo „Damn You Believer“ za prašivý kokot. Hned úvodní vyhrávka druhé písně je super a následná natlakovaná sludgová riffáž má koule. Problém ovšem nastává v momentě, kdy zjistíte, že až do konce nahrávky to zní všechno stejně. Kalloused sice nejsou žádný rychlíci, ale i přesto zjevně umí vytvořit poctivý tlak, což je dobře. Kromě onoho tlaku už ale nic moc nenabízejí a jednotlivé skladby mezi sebou strašně splývají – výjimkou je právě „Pt. 1“. Ačkoliv se najdou jisté marginální momenty, v nichž Britové formálně předvádějí něco navíc, celkově „Damn You Believer“ působí dojmem jednotvárného monolitu. Sice nemám problém ocenit nečekané noisové poškádlení v půli „Pt. 5“ či propracovanější strukturu sedmiminutové „Pt. 6“ s vyklidněným finále, ale z hlediska celku to zní tak, jak jsem již zmínil.

Nicméně, jalově to rozhodně nezní. Ve finále muzika Kalloused stále působí sympatickým dojmem (jakkoliv nálada je samozřejmě negativistická). „Damn You Believer“ má své mouchy a zdaleka není dokonalé, ale špatné také ne a potenciál z toho cítit je. Vím, že to zní jako strašně klišé, ale dokážu si představit, že budoucnost by v případě Kalloused mohla být slibná, byť na základě pilotního EP zcela jistě není na místě se tomu klanět…


Darkher – Realms

Darkher - Realms

Země: Velká Británie
Žánr: dark folk / atmospheric metal
Datum vydání: 19.8.2016
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Spirit Waker
02. Hollow Veil
03. Moths
04. Wars
05. The Dawn Brings a Saviour
06. Buried Pt. I
07. Buried Pt. II
08. Foregone
09. Lament

Hrací doba: 44:54

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Jsou debutová alba, od nichž člověk nejenže nečeká nic zvláštního, od nichž dokonce nečeká vůbec nic. Na jiné prvotiny jsou naopak kladeny vysoké nároky – debutovému statusu navzdory. Vše má ale svůj důvod, což platí i o nahrávce „Realms“, která jednoznačně spadá do té druhé jmenované sorty. Důvod? Jayn Hanna Wissenberg se totiž doslova blýskla už před dvěma lety s pilotním minialbem svého osobního projektu Darkher. Zatímco v rámci své předchozí skupiny The Steals se prezentovala folkovým přístupem k shoegaze, v rámci onoho EP „The Kingdom Field“ se vydala trochu jiným směrem, byť jisté hodnoty – především folkový nádech a důraz na atmosféru – vyznávala i pod novým jménem. Shoegaze se ovšem vytratil a celková nálada materiálu byla mnohem temnější, což mně osobně rozhodně sedělo.

„The Kingdom Field“ bylo jednoduše skvělé – ať už se jednalo o původní bezejmennou verzi se třemi písněmi, již si Darkher vydala sama, anebo následnou čtyřpoložkovou a nově smíchanou reedici (přibyla píseň, podle níž byla nová edice EP pojmenována) pod značkou Prophecy Productions (právě s tímto vydáním jsem si Darkher všiml i já). Očekávání vůči „Realms“ tedy byla vysoko, jelikož na své prvotině Darkher jednoznačně ukázala, že hrátky s neutěšenou atmosférou jí nejsou vůbec cizí a že má schopnosti dát dohromady působivou hudbu. A je více než potěšující, že dáma z Velké Británie nezklamala ani na dlouhohrajícím formátu, kde neřadově načrtnutý potenciál zúročila do nádherné desky.

V jistých ohledech však „Realms“ překvapení přináší. Dalo by se snad polemizovat o tom, zdali je směr, jakým se Jayn H. Wissenberg na novince ubírá, dobrý nebo špatný, ale… No, nebudu zastírat, že jsem dostal trochu něco jiného, než jsem očekával, nicméně dokud má výsledek tak hutnou atmosféru, jakou „Realms“ bezesporu má, tak si stěžovat nemohu. O čem že to mluvím? Vysvětlení je dosti jednoduché. „The Kingdom Field“ bylo především temným folkem. „Realms“ folkový nádech s bezútěšnými spodními proudy neopouští, jenže navrch přidává hutné kytary, díky nimž řadový debut stojí jednou nohou v metalových vodách. Představoval jsem si poněkud intimnější nahrávku, jakkoliv „Realms“ stále není žádným extrovertním cirkusem (což je samozřejmě plus). Ve finále mi to ale vůbec nevadí, poněvadž si mě album dost rychle získalo. A že se najednou muzika Darkher začala povážlivě blížit k hájemství bledé královny Chelsea Wolfe, k níž má Britka velmi blízko i barvou hlasu? Vlastně ani to vůbec nevadí, dokonce si myslím, že to mnozí mohou považovat spíš za plus.

Vzhledem k tomu, kolikrát již v recenzi padlo ono magické slůvko „atmosféra“, je asi zřejmě, že právě ona je tím hlavním důvodem, proč „Realms“ věnovat pozornost – je skutečně hutná, dokáže zapůsobit a má nějakou hloubku. To jsou všechno docela silná slova, ale věřte tomu, že v tomto případě opodstatněná, jelikož je to opravdu výborné. Je vidět, že holka má v tomto ohledu nepopiratelný talent, kterého také umí plně využít – pak je nasnadě, že výsledkem je skvělá záležitost.

Darkher

Nicméně to neznamená, že by „Realms“ stálo jenom na atmosféře. Jsou taková alba, jež drží pohromadě právě díky své vnitřní náladě, ale pro „Realms“ něco takového platí pouze zčásti. Jsou zde totiž i výtečně napsané skladby, které dokážou přijít se silnými motivy – dostatečně silnými na to, aby se člověku vryly do hlavy. Do jisté míry může být zklamáním, že asi tím nejvyšším vrcholem je „Foregone“opět. Jedná se totiž o jedinou píseň, již Darkher zrecyklovali z EP. Na „Darkher“ / „The Kingdom Field“ platila za středobod nahrávky, což se na „Realms“ opakuje. Vzhledem ke kontextu desky je zde „Foregone“ v lehce pozměněné verzi, aby korespondovala s kytarovějším vyzněním nahrávky, ale ze své působivosti naštěstí neztratila vůbec nic. Znovu se tedy můžete těšit na elektrizující napětí, nervní rytmickou linku, uhrančivý vokál i všechno další jen s tím rozdílem, že nyní je kytara ještě o chlup výraznější.

Nechci ovšem vzbudit dojem, že vše ostatní kouká „Foregone“ jen zdálky na záda, jelikož tu jsou i další kompozice, které se za tímhle kouskem drží ve velmi těsném závěsu. Předně bych vypíchnul „Wars“, jež byla uvolněna jakožto první ukázka už před vydáním, což byla výborná volba. Z jistého úhlu pohledu se jedná o podobně stavěnou píseň jako v případě „Foregone“, ale „Wars“ táhne kupředu především rituální rytmika. Hodně se mi líbí i klidnější skladby, v nichž nedostává metalem zabarvená kytara tolik prostoru – snad i díky tomu, že právě ony se nejvíc blíží tomu, co jsem od „Realms“ očekával původně. V tomto ohledu bych zmínil jednak „Moths“, jejíž první polovina je klidnější a směřuje k hutnější poloze ve druhé části, a především finální „Lament“, která je regulérně nádherná. Nicméně se nenechte zmýlit – neznamená to, že je veselejší nebo snad prosvětlenější, protože nálada je stále temná.

Darkher

To bylo jen několik konkrétních případů, abychom si rozuměli, že „Realms“ obstojí z vícera úhlů pohledu. Ve finále je pak příjemné, že i navzdory této skutečnosti, že několik konkrétních kompozic z celku svou kvalitou vystupuje a lze je označovat jako vrcholné momenty, deska funguje a nenudí ani jako celek. Za mě jednoznačná spokojenost. Je to velmi silné a to já mám rád – jste-li na tom stejně, pak neváhejte a „Realms“ si rozhodně obstarejte!


Thy Catafalque – Meta

Thy Catafalque - Meta

Země: Velká Británie / Maďarsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 16.9.2016
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Uránia
02. Sirály
03. 10^-20 Ångström
04. Ixión Düün
05. Ősszel otthon
06. Malmok járnak
07. Vonatút az éjszakában
08. Mezolit
09. Fehérvasárnap

Hrací doba: 66:46

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / bandcamp

Tamás Kátai, jeden z dobře ukrytých geniálních skladatelů dnešní doby, prožívá v posledních měsících mimořádně plodné období. Tenhle sympatický Maďar, jehož domovinou je nyní už několik let skotský Edinburgh, nikdy neoplýval zběsilou kadencí. Zatímco jiní hudební solitéři mají tendence zahazovat sebereflexi a zdravou míru autocenzury a pod tlakem hrnou ven všechny nápady, které se jim v hlavě vylíhnou, Tamás Kátai vždy pracoval trochu jiným způsobem (logicky už jen proto, že ne vždy byl Thy Catafalque jednočlenný projekt). Své nahrávky piloval a jednou za čas do světa pustil vybroušené dílo. Metal obecně nepatří k nejvytříbenějším a nejumělečtějším hudebním žánrům, byť si jeho mnozí posluchači s oblibou myslí opak (a to říkám z pozice někoho, kdo se metalové hudbě věnuje většinu svého života!), Kátaiova hudba patří k výjimkám potvrzujícím pravidlo. A právě proto má jeho produkce v mém osobním žebříčku oblíbených interpretů vyhrazené speciální místo.

Tím spíš ovšem překvapuje, jaké tempo Tamás Kátai v posledním roce nasadil. Šňůra začala loni v říjnu, kdy vydal počin „Sgùrr“ se svou hlavní formací Thy Catafalque. Možná stojí za zmínku, že nedlouho poté se ještě objevila kompilace „The Early Works“, jež nabídla první oficiální vydání raných nahrávek Thy Catafalque, nicméně to jen pro úplnost, neboť nový materiál se zde nenacházel. V kontextu našeho povídání nás víc bude zajímat květen 2016, kdy světlo světa spatřilo druhé sólové album „Slower Structures“, v jehož rámci Kátai ukájí své choutky po komorní ambientní až neoklasické hudbě. Jen o dva měsíce později pak vyšel eponymní debut zbrusu nového projektu Neolunar, v němž Tamás pustil na pole elektronické hudby (ani to znalce diskografie Thy Catafalque jistě nepřekvapilo). A tím už se dostáváme do současnosti, neboť v půli září Tamás Kátai plodnou sérii završil (?) další deskou Thy Catafalque – již čtvrtou dlouhohrající za pouhých 13 měsíců.

Vzhledem k výše popsanému nelze nepoložit otázku, zdali se na novince „Meta“ povedlo i tentokrát udržet kvalitativní laťku, která je v tomto případě nastavena extrémně vysoko. Odpovědět by šlo stylem kultovního britského seriálu „Jistě, pana ministře“ – ano i ne. Přijde prostě na úhel pohledu. V kontextu tvorby Thy Catafalque potažmo tvorby Tamáse Kátaie nemohu i přes velké sympatie, jaké k jeho muzice chovám, zastírat skutečnost, že „Meta“ rozhodně není vrcholem celého jeho snažení. V kontextu obecném však stále platí, že se jedná o záležitost, jež vší okolní konkurenci převyšuje rozdílem několika tříd. A stále to s přehledem stačí k tomu, aby šlo hovořit o jednom z nejvýraznějších metalových počinů v letošním roce.

Nechtěl bych vzbudit nějaký špatný dojem, tak tu explicitně prohlašuji, že „Meta“ je bez debat excelentním albem. Jako vždy platí, že některé skladby jsou ohromně silné, některé momenty se dotýkají hudební dokonalosti a prostě je to celé opětovně boží. Jen lze v diskografii Thy Catafalque najít ještě působivější věci, toť vše. Na druhou stranu, tohle v žádném případě není překážkou k tomu, aby si člověk „Meta“ mohl užít. Naopak, je to nádherná deska, jejíž poslech si náramně užívám. Řeknu to asi takto – již tradičně jsem skoupil veškeré formáty, na nichž „Meta“ vyšlo (Thy Catafalque je jedním z hrstky vyvolených jmen, u nichž toto praktikuji), a ani v nejmenším toho nelituji.

Opětovně nechybí veškeré atributy, jaké si člověk u Thy Catafalque mohl v minulosti oblíbit. Ojedinělá atmosféra, fenomenální melodie (klávesové i kytarové), dech beroucí skladatelské nápady, rozpoznatelný sound, hraní si s detaily, charakteristická práce s bicím automatem, jejž už lze bez obav považovat za jeden z trademarků projektu… popravdě už jsem dávno přestal toužit po tom, aby alba Thy Catafalque nahrával živý bubeník. Posun oproti „Sgùrr“ není zas až tak velký, ale svou vlastní identitu „Meta“ v rámci celé tvorby bezesporu má, což je jedině dobře. Oproti předchůdci citelně přibylo vokálů i folkovějších motivů, o což se stará plejáda hostujících muzikantů, mezi nimiž nechybí kupříkladu Zoltán Kónya, s nímž se Tamás Kátai v minulosti potkal v kapelách Gire a Gort, nebo houslistka Ágnes TóthThe Moon and the Nightspirit, pro niž to ostatně také není první účast na nahrávce Thy Catafalque.

Thy Catafalque

Jako vždy je trochu oříšek vybrat a vyzdvihnout konkrétní písně, aniž by člověk skončil u vypisování kompletního tracklistu, poněvadž na každé lze najít něco, co by se dalo ocenit. Jen namátkou jsem se zamiloval třeba do klidnější „Sirály“ s čarovnou atmosférou, „Ixión Düün“ – jen tak mimochodem nazpívané ve smyšleném jazyce – ve své druhé půli ukrývá několik bravurních kytarových motivů, suprová je i „Mezolit“ nebo „10^-20 Ångström“, které obě po kytarové první části dokážou nádherně vygradovat – v prvním zmiňovaném případě do melodičtějšího vyvrcholení s fantastickým čistým vokálem, v tom druhém do elektroničtější pasáže. Vynechat pak samozřejmě nejde ani více jak dvacetiminutový kolos „Malmok járnak“, s jehož pomocí „Meta“ dodržuje tradici, že každá deska Thy Catafalque obsahuje jednu takovou mamutí kompozici. Bez dalších detailů lze prohlásit, že i tentokrát je určitě co poslouchat a mnohé nápady jsou zde prostě senzační.

I navzdory tomu, co jsem řekl kdesi výše (že existují ještě lepší alba Thy Catafalque), necítím se být ani v nejmenším zklamán. Naopak jsem nanejvýš spokojen, protože Tamás Kátai zas a znovu ukazuje, že k mým oblíbeným skladatelům nepatří pro nic za nic. „Meta“ je bez váhání důstojným nástupcem předcházejících počinů, což vzhledem k faktu, že se mezi těmi předcházejícími počiny nacházejí majstrštyky jako „Tűnő idő tárlat“ či „Róka hasa rádió“, myslím hovoří samo za sebe.