Archiv štítku: GBR

Velká Británie

Tome of the Unreplenished – Cosmoprism: The Theurgy – Act I

Tome of the Unreplenished - Cosmoprism: The Theurgy - Act I

Země: Velká Británie / Kypr
Žánr: noise / power electronics / black metal / experimental
Datum vydání: 3.2.2016
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Exileosis
02. Dead Body of God
03. Sapient
04. Black Hole Resident
05. Hypostasis

Hrací doba: 30:50

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Vantablack je nejčernější známá látka. Barva tak černá, že když na ni dopadne světla, je pohlceno – vantablack je totiž schopno absorbovat až 99,965 % viditelného spektra. Kruh na obálce „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ vypadá takto temně. A hudba, již pod sebou ukrývá, je temná stejně tak.

Tome of the Unreplenished fungují několik jednotek let. Za tu dobu stihli vydat bezejmenné EP (2013), desku „Innerstanding“ (2015) a čerstvě další minialbum, jímž je právě „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“, které dle názvu slibuje, že bude první částí většího konceptu. Nedokážu novinku srovnat s jejími předchůdci, protože jsem je neslyšel. Mohu však ihned říct, že na základě „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ si je moc rád zpětně dostuduji, protože pokud půjde o jen poloviční peklo jako novinka, pořád to bude setsakra velký hnus.

Člověk versus kosmos, kosmos versus člověk. Tome of the Unreplenished na „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ pracují s konceptem, že při bádání o vesmíru a jeho vztahu k člověku se nevyhnutelně musí narazit entitu mnohem většího rozsahu než lidstvo samo. Ať už má jít o něco, co mnozí nazývají bohem, mimozemské civilizace nebo vlastní tíhu nekonečna. Právě okolo takových myšlenek se „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“, a jak lze asi odhadnout, pokus o akustické vyjádření nevyjádřitelného nebude probíhat skrze konvenční hudební zbraně, refrény nebo jednoznačné písňové struktury.

„Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ není ani tak nahrávkou s jasně danými konturami a rozlišitelnými skladbami, jako spíš sonický experiment snažící se zkoumat, kam až může sahat hloubka zvuko-hlukové jámy. Žánrově nevyhraněná směska noisu, power electronics a náznaků black metalu se s posluchačem nemaže a láduje do něj extrémně nehostinné audio plochy. Minialbum je sice rozdělené do pěti samostatných stop, ale ve finále jde o zcela marginální detail, poněvadž v jádru je „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ je především o zvukovém ataku, depresivní stísněnosti a neprostupné temnotě.

Cosi jako píseň je zde zcela nepodstatné, a to i navzdory skutečnosti, že třeba „Exileosis“ či „Hypostasis“ se ve svých začátcích dotýkají rituálního ambientu nebo třeba že „Black Hole Resident“ dokonce obsahuje jednu melodii (!). Nakonec se totiž stejně vše musí podřídit hlukovému marastu, před nímž není úniku.

Tome of the Unreplenished – Cosmoprism: The Theurgy – Act I

Pouze bych si s Tome of the Unreplenished dovolil nesouhlasit v tom, že se vydávají na dosud neprobádané území. Podobně odporně znějící zvukové performance už v minulosti šlo slyšet i jinde. Ale ani to nic nezmění na skutečnosti, že se „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ v rámci rozsahu člověkem slyšitelných frekvencí nachází na hodnotách, jejichž poslech je většině lidí nepříjemný.

Samozřejmě, jako vždy se nabízí obligátní otázka – je tohle ještě hudba? Přijde na úhel pohledu. Rozhodně však dle mého lze „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ považovat za umění, protože předkládaná černočerná půlhodina splňuje veškeré atributy a nároky, jaké by měly být při posuzování uměleckosti uplatňovány. Hluk v podání Tome of the Unreplenished je ve své zvrácenosti v lecčems působivý a nedá posluchači spát. Nutí jej setrvat tam, kde by logika velela odvrátit se. A takové uhranutí je mnohem víc, než co vám může nabídnout konvenční produkce.

Hudební dobrodruzi by si „Cosmoprism: The Theurgy – Act I“ rozhodně neměli nechat ujít.

Tome of the Unreplenished – Cosmoprism: The Theurgy – Act I


David Bowie – No Plan

David Bowie - No Plan

Země: Velká Británie
Žánr: art rock
Datum vydání: 8.1.2017
Label: Columbia/Sony

Tracklist:
01. Lazarus
02. No Plan
03. Killing a Little Time
04. When I Met You

Hrací doba: 17:59

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když jsem se v lednu zamýšlel nad seznamem svých nejoblíbenějších alb předešlých dvanácti měsíců, nebylo pro mě vůbec jednoduché vybrat pouhou pětici z jinak velice silného roku. Bylo to složité i proto, že číslo jedna bylo jasné již s dlouhým předstihem – Bowieho labutí píseň „Blackstar“ totiž názorně ukázala, že opravdový umělec je schopen originální a silné tvorby i v pokročilém věku, zatímco jeho tělo čelí rychle se šířící smrtelné chorobě. „Blackstar“ předvedlo Bowieho ve vrcholné formě (či minimálně v jedné z vrcholných forem) a dobrým dojmem působilo dost možná i díky své krátké stopáži, na níž byla zjevná snaha vybrat na desku jen ty kousky, jež na ni opravdu zapadnou. Obava, že se po Bowieho smrti okamžitě vynoří ohromné množství béčkového materiálu a dalších přebytků z nahrávání alba, tak byla na místě.

Ke cti vydavatelům slouží, že s „No Plan“ nepřišli hned po umělcově smrti, nýbrž si počkali přesně jeden rok od vydání „Blackstar“, byť skladby samotné vyšly již v loňském říjnu přilepené za Bowieho muzikál „Lazarus“ (což jsem trestuhodně přehlédl a budu se tedy tvářit, že EP „No Plan“ je jejich prvním zveřejněním). Co tedy na krátkém počinu nalezneme? Předně je to skladba „Lazarus“, která nechyběla před rokem v tracklistu „Blackstar“, a její umístění na „No Plan“ je tak pro mě trochu záhadou. Propojení se zbylou trojicí totiž nalézt nedokáži, a tak mám dojem, že zde slouží pouze jako vábnička na zákazníky, jimž by jedenáct minut hudby přišlo jako nedostatečný důvod k utrácení. Palec dolu za nedostatek odvahy!

Novinková trojice se však bohužel ke kvalitě skladeb z „Blackstar“ jen přibližuje. Titulní „No Plan“ je meditativní, smutná, introspektivní. Snadno by zapadla mezi pomalejší kousky loňského alba, snad by ho mohla i na sentimentální vlně uzavírat. Bowie zde pracuje s minimem a snaží se o snovou atmosféru. Výsledek funguje, ale stačilo málo a asi bych musel skladbu nazvat unylou, což se mi u podobných písní z loňské nahrávky nestalo ani náhodou. „Killing a Little Time“ patří mezi Bowieho agresivnější kousky a vedle výrazného kytarového motivu potěší svižným tempem bicích a mírně chaotickým vrstvením nástrojů. Nemá sice takový dopad jako „Sue (Or in a Season of Crime)“, ani nespoutanou energii „’Tis a Pity She Was a Whore“, má však od obojího dostatek a je tak pro mě nejsilnějším kouskem na celém EP.

Jestliže bych si tedy tuto dvojici dovedl na „Blackstar“ představit, pak o závěrečné „When I Met You“ to bohužel prohlásit nemůžu. Kolovrátkové opakování refrénu bych jí ještě odpustil výměnou za povedený duet Bowieho se sebou samým, více mi však vadí vlezlá basová linka na pozadí jinak nepříliš harmonické písně. Zdá se, jako by se zde Bowie snažil spojit nespojitelné a to se mu již z principu bohužel nepovedlo.

Vydat přebytečný materiál z „Blackstar“ rozhodně mělo smysl, a i když bych si alespoň druhou a třetí skladbu dovedl na loňském počinu představit, jsem docela rád, že k jejich zveřejnění došlo až s odkladem. „Blackstar“ je album těsně semknuté a pečlivě vyvážené, šíří se ve vlnách, v nichž každý vrchol plynule navazuje na vrcholy okolní, docela jiné, a přitom všechny jako celek jednotné. Přestože jsou „nové“ skladby dobré, na loňské album by nezapadly a tříštily by ho. Samy o sobě však za slyšení stojí a já vás k tomu mohu jen vybídnout, tedy pokud jste již Bowieho poslední dlouhé album slyšeli. Pokud ne, bylo by zbytečné začínat právě u „No Plan“.


Wiley – Godfather

Wiley - Godfather

Země: Velká Británie
Žánr: grime
Datum vydání: 13.1.2017
Label: CTA Records

Tracklist:
01. Birds n Bars
02. Bring Them All / Holy Grime
03. Name Brand
04. Speaker Box
05. Back with a Banger
06. Joe Bloggs
07. Pattern Up Properly
08. Can’t Go Wrong
09. Bang
10. U Were Always, Pt. 2
11. On This
12. Bait Face
13. My Direction
14. Like it or Not
15. Lucid
16. Laptop

Hrací doba: 54:34

Odkazy:
facebook / twitter

V době, kdy komunikace na druhou stranu zeměkoule je tak jednoduchá jako zavolat z okna na okolo jdoucího souseda a kdy se mnozí seriózně zabývají otázkou zániku místních kultur, mě vždy překvapí, jak jsou některé žánry doslova uvězněné v geografické lokaci svého vzniku. Nemluvím tu o hudbě, která je tak nezvyklá, že je pro uši nezasvěcených posluchačů naprosto nestravitelná, mluvím o hudbě. která se shodou okolností či vlivem historie vyvine v nějakém místě, které pak tvrdošíjně odmítá opustit, přestože se od svých příbuzných populárních na jiných místech planety nijak drasticky neliší.

Velká Británie je ideální líhní právě takovýchto žánrů a subžánrů a krátká procházka po březích Wikipedie vás o tom rychle přesvědčí. Ostatně pro to má ideální podmínky, Britové vždy byli dost „sví“, vždy měli odvahu a nápady posouvat hudbu za její dosavadní hranice a od jisté doby je navíc Londýn metropole tak kulturně rozmanitá, že ho jen málokteré místo na světě předčí v předpokladech pro vznik nového kombinací starého ze všech koutů světa spojeného s lokální svébytností. V ulicích Londýna vznikl i žánr dnes recenzovaného alba, grime.

Dovolil jsem si rozmáchlější úvod, neboť tuším, že jsme zde na stránkách Sicmaggotu o grimu ještě nepsali. O co tedy vlastně jde? Možná trošku svérázně (opravdoví znalci možná zrudnou vztekem) bych grime označil za britskou odnož hardcore hip-hopu. Vedle elektronického základu a rapu s ním sdílí i jistou dávku nasranosti a sebevědomí až na půdu projevovanou texty o vlastní důležitosti, dokonalosti a nepřemožitelnosti interpretů. Liší se pak zejména tempem – v grimu totiž hraje rychlost, s jakou z úst rapera vycházejí slova, ohromnou důležitost.

Sám popis žánru je v případě dnešního alba tak trochu symbolický, neboť titul alba – „Godfather“ – skvěle popisuje vztah Wileyho ke grimu jako takovému, a celé album se zdá být souhrnem necelých dvou desetiletí jeho existence. V textech naleznete odkazy na množství z jeho nejprofláklejších představitelů a na jejich hudební počátky. To ovšem pouze poté, co se prokoušete doslova záplavou, jež vyvřela puklinou z Wileyho ohromného ega. Ostatně hned v úvodní skladbě Wiley do posluchačů hustí své „I based my career on provin’ myself to non-believers / My name’s gonna ring bells to newspaper readers / Wiley, Wiley, yeah, that’s one of the achievers“ a tím rozhodně nekončí. Intelektuální obohacení tedy nečekejte, ostatně je obdivuhodné, že se v té rychlosti Wileymu podařilo poskládat alespoň smysluplné věty, i když k jejich pochopení občas budete potřebovat slovník londýnského slangu (takže se nakonec přeci jen vzděláte).

Proč tedy o „Godfather“ vlastně píšu? Jednoduše proto, že je ohromně zábavné. Přetlak, jenž začne hned v úvodu, trvá necelou hodinu a poleví jen opravdu výjimečně. Úvodní „Birds n Bars“ možná začíná na poměry interpreta trochu uvolněněji, ale hned druhá „Bring Them All / Holy Grime“ (která by se mimochodem měla jmenovat jen „Holy Grime“, neboť její první polovina je přišpendlena hned za úvodní „Birds n Bars“) už jede na plné obrátky. Wiley sype jedno slovo za druhým a na pozadí se odehrávající „epické“ beaty mu vytvářejí ideální podmínky. Pokud Wiley zrovna nesampluje smyčce, vystačí si i s čistou elektronikou a většinou mu to funguje velice dobře. Jsou však i výjimky, trojice „Speakerbox“, „Back with a Banger“ a „Joe Bloggs“ představuje asi nejsilnější momenty alba, zatímco jinde se s nápady trochu šetřilo. „Can’t Go Wrong“ se utápí v nekonečném množství refrénů, že v ní nezbylo místo pro pořádné sloky, „U Were Always, Pt. 2“ je tak typická sladká rapová balada s ženským zpěvem, až je mi z toho smutno, a „Laptop“ zarazí textem. Dnes najdete evangelistu kdejaké značky na každém rohu, ale slyšet rapovou ódu na MacBook Pro, to se mi ještě nestalo. Jako závěr alba je bohužel naprosto nevhodná.

Tak či onak, většina té téměř hodinky, kterou s „kmotrem“ strávíte, nebude vůbec ztracená, a jak jsem si několikrát vyzkoušel, funguje album jako spolehlivý zdroj energie ve chvílích, kdy i králíček Duracell doskáče. Musíte jen překousnout, že si občas budete připadat, jako když posloucháte nepřetržitý proud reklam – tu na interpreta, tu na žánr a jindy zase na jeho oblíbený kus výpočetní techniky. Pokud se přes to přenesete, Wiley udělá vše pro to, abyste se ani na moment nenudili.


Saor – Guardians

Saor - Guardians

Země: Velká Británie
Žánr: atmospheric folk / black metal
Datum vydání: 11. 11. 2016
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. Guardians
02. The Declaration
03. Autumn Rain
04. Hearth
05. Tears of a Nation

Hrací doba: 55:56

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Když v roce 2013 debutoval Andy Marshall se svým projektem Àrsaidh a do světa vypustil dílko „Roots“, bylo těžké nezaznamenat onu vlnu superlativů, jež se všude kolem okamžitě vyrojila. Pagan-blackový žánr si nemohl stěžovat na nedostatek desek, spíš chyběla kvalita a ji konstantně zastiňovala popularita německy mluvících líbivin. Àrsaidh (za pár měsíců již Saor) na scénu vnesl nepatrnou naději, že by to mohl být právě on, který se v budoucnu stane žánrovým tahákem. A naději ještě více přiživila druhá deska, silný příběh „Aura“. Loňské „Guardians“ je pak třetím prckem do rodiny. Přicházelo po jednoroční odmlce s možností potvrdit kvalitu, s možností Saor ještě pevněji zařadit mezi žánrovou špicí. Místo toho se zjevily neočekávané rozpaky…

Hudba Saor fungovala zpravidla záhy, ne snad okamžitě, na první poslech, ale pronikání nebolívalo. První poslechy „Guardians“ rázem doprovázel zmatek. Postrádal jsem záchytné body, silné momenty a po vypnutí v polovině ve mně nezůstalo vůbec nic, pouze rozpaky. Touha vracet se scházela, jako bych tušil, že k rozklíčování toho Marshall příliš nepřipravil. Album jsem odložil. Od té doby uběhly týdny i řádka měsíců, zaznamenal jsem kritické hlasy, ale nové Saor si po čase opět pustil, že mě to třeba chytne. Nechytlo.

Přírodní atmoblackové kapely bývají svému žánru zpravidla věrné, a pakliže převlečou kabát, změní maximálně odstín jeho barvy, upraví nálady, přihodí tamtoho, uberou onoho. Podobně je na tom i Saor – žádné velké posuny, konstantní prezentace vizuální stejně jako hudební. Proč ne, pokud to funguje a nechybí nápady. „Guardians“ je ale postrádá. Není to relativní stagnace, co skotský projekt na nové desce sráží, ale absence nosných momentů. Ta tam je schopnost učarovat a zároveň nesklouznout k laciné podbízivosti.

Stejně jako v minulosti je i „Guardians“ místem dlouhým štrekám zaslíbeným – každá z pětice skladeb zodpovědně přesahuje desetiminutovou hranici. Takovýto parametr si nás samozřejmě pokušitelsky vyhlíží a začne šťouchat: hele, koukej, jak moc epické to bude. Bohužel, během oněch deseti minut často Saor nemá co říct, přešlapuje na místě, a když už si to začne sám uvědomovat, na bitevní pole pošle housle, které využijí svých parametrů a vsadí na líbivou notu.

Saor

Zvuk něco takového umožňuje. Marshall folkové nástroje naprosto logicky vytáhl do popředí, obsadil rovněž několik hostů akustiku obsluhujících. Učinil tak na úkor charakteristické zastřenosti píšťal – na nich minulost Saor (byť se vší nenápadností) stála. Nezmizely, jen přestaly hrát ve folkové složce prim. Opozicí k čitelným akustickým nástrojů je protagonistův upozaděný zpěv. Sluší mu to. A nejen jemu, zvuk prošel změnami, přesto nepatří ke slabinám.

Vrátíme-li se k nástrojům, směr udávají již zmíněné housle. Proti tomu samotnému není třeba co mít, problém hledejme ve způsobu jejich zapojení. Souboj metalové složky – zejména elektrických kytar – a houslí je totiž víc než zaznamenáníhodný, právě zde hledejme hmatatelnou příčinu neúspěchu. Přestože se oba nástroje snaží o vzájemnou symbiózu, nevstupují do tohoto vztahu s čistým svědomím. Kytary před setkáním poztrácely nosné nápady, a přestože se vše snaží napravit táhlou výpravností, nedokáží udržet posluchačovu pozornost. Housle se prohřešky kytar snaží vší silou napravit. Dělají to ovšem za pomocí laciných prostředků, impotenci se snaží skrýt za paravánem z idyly a sentimentu, vděčných to materiálů.

Od Saor jsme si zvykli na velmi nadprůměrnou kvalitu, svěží náhled na folk/blackové vody. Fakt, že „Guardians“ jako celek prohrává se svými předchůdci, však ještě rozhodně neznamená nepřítomnost velmi dobrých záblesků. Každá z pěti skladeb má své momenty a nebojuje pouze za pomoci patosu. Dominující dudy v úvodu titulní skladby ukáží svou sílu, dokáží navnadit. Střed skladby sice bloudí, avšak dokáže najít správnou cestu ven a vygradovat. „The Declaration“ nabídne energický začátek, který ale následně znehodnocuje kámen úrazu celé desky – kytary, v tomto konkrétním případě až jalové. Poté se už průběžně dostavuje únava. Fidli, spánek, fidli, spánek, housličky. Občas se zjeví náhlá pompa, občas přešlapování kytar. Vykoukne i nadějnější „Hearth“, ale kdo by si po tak dlouhém boji neschrupnul, nemám pravdu?

Množství dobrých nápadů se na „Guardians“ utopilo v nánosech unavenosti, nevýraznosti a prázdnoty. Nezřízená touha po zprostředkování domoviny jakožto ráje zastínila důraz na vytváření povedených motivů, které v minulosti pravidelně podněcovaly k posluchačským návratům. „Guardians“ říkám bez emocí sbohem.

Saor


Opium Seance – Levitation

Opium Seance - Levitation

Země: Velká Británie
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 28.10.2016
Label: Gravplass Propaganda

Hrací doba: 15:50

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Gravplass Propaganda

Je hudba, od níž byste se radši měli držet dál, pokud holdujete melodiím, chytlavým refrénům a jednoduché stravitelnosti. Přesně do takové sorty spadá i britská formace (projekt?) Opium Seance. Pokud vás ovšem láká skutečně dusivá zvrácená atmosféra, pak jste na správně adrese, poněvadž přesně tohle pilotní demosnímek „Levitation“ nabízí. A to v míře více než vrchovaté.

Kvalitního hudebního zvěrstva, které vám přiotráví ušní bubínky svou zlomyslností a odporným naturelem, není nikdy dost. A věřte tomu, že tenhle počin něco takového zvládne s přehledem. Jedná se totiž o zkurveně temnou a ohavnou čtvrthodinu zla, jež nabízí působivější a autentičtější náladu než většina metalových pochcánků s plnou držkou keců o vlastní krutopřísnosti. Zde žádná velkohubá prohlášení nenajdete, není třeba slov ani vychloubání, dokonce ani není třeba informací. Stačí samotné demo, jehož hlubiny dokážou pohltit a slabším jedincům pocuchat nervy.

Zaprvé je nutno pochválit naprosto excelentní sound… pod čímž si přestavte pojmenování pro arci-ohavnost. „Levitation“ totiž zní naprosto hnusně, špinavě a nebezpečně, žádné přeprodukované naleštěné mrdky. Už jen tímhle demosnímek polapí a chytne pod krkem, po spuštění se okamžitě zatáhnou mračna a obklopí vás temnota.

Pocit sevřeného hrdla ovšem nepramení pouze ze zvukové stránky, nýbrž i z vlastního materiálu, ačkoliv je pravda, že právě nepřátelský sound patří k největším zbraním „Levitation“. Nicméně i skladatelsky jsou Opium Seance vysoko. Nijak zběsile rychlá záležitost to není, ale skutečně bravurně se daří tvořit ohromný tlak. Při podrobnějším průzkumu však pod bahnitou zvuko-hlukovou dekou najdete krásně zvrhlé melodie (třeba pasáž v „Obsidian Trance Visions“) nebo působivé klávesové linky (finále „Spirits Glimpsed Through Sickly Haze“). Hudebně se „Levitation“ pohybuje někde na pomezí black a death metalu, přičemž z prvního jmenovaného si bere dekadenci a nihilismum, zatímco z druhého jmenovaného zvrácenost. Výsledek je na průsečíku těchto tří vlastností a je v téhle poloze sakra působivý.

Jen těžko lze u Opium Seance mluvit o něčem jiném než obrovském překvapení. Nebojím se volit silná slova – „Levitation“ patří k nejsilnějším demosnímkům loňského roku, které jsem slyšel. Představte si něco na způsob Void Meditation Cult s tlakem zlo-deathu typu Portal, Abyssal či Altarage. Neříkejte, že to nezní lákavě!


Excalibur (1981)

Excalibur

Země: Velká Británie
Žánr: fantasy / drama

Originální název: Excalibur

Rok vydání: 1981
Režie: John Boorman
Hrají: Nigel Terry, Helen Mirren, Nicholas Clay, Cherie Lunghi, Paul Geoffrey, Nicol Williamson

Hrací doba: 140 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Artušovská legenda nesporně patří mezi vděčná témata pro kinematografii – však už také byla zpracována mnohokrát a na mnoho rozličných způsobů. Tím spíš je docela udivující, jak málo z těchto adaptací lze považovat za skutečně dobré a seriózní snímky. Něco málo koukatelného se ovšem najde a my dnes nebudeme nijak troškařit, protože si připomeneme tu vůbec nejlepší (snad jedinou rozumnou konkurencí budiž „Monty Python a Svatý Grál“, haha) filmovou verzi známé legendy, o niž se postaral britský režisér John Boorman.

„Excalibur“ z roku 1981 jistě není bezchybný a svoje mouchy má. Je poměrně dlouhý a místy by mu slušelo svižnější tempo – což říkám i s vědomím toho, že nemám ponětí, jakou pasáž snímku by šlo vynechat nebo vylepšit. Pro současného mladého a/nebo povrchnějšího diváka navíc bude „Excalibur“ poněkud složitý a místy ne úplně lehce pochopitelný, obzvlášť pokud s legendou není seznámen podrobněji. Stejně tak by mnozí filmu docela úspěšně mohli zazlívat jisté historické nedostatky. Postava Artuše by totiž, jak známo, měla patřit do 5.-6. století našeho letopočtu, čemuž ne vše odpovídá. Ale ani zdaleka se nejedná o takové problémy, aby to výsledek shazoval.

I navzdory jistým nedostatkům se jedná o mimořádné silný a poutavý snímek, po jehož zhlédnutí jen těžko zůstane pachuť zklamání. Jisté výše zmiňované výtky je možno lehce vyvrátit. Nepřehledné to bude leda tak pro někoho, kdo u sledování vypne mozek. A co se týče posledního jmenovaného neduhu – „Excalibur“ není historická podívaná. Je to fantasy, vlastně pohádka­… takové pojmenování ovšem nechápejte nijak nepatřičně, protože v téhle „pohádce“ nechybí špína, uvěřitelná syrovost, krev, strom plný oběšenců, vyklované oko a další lahůdky.

Historická autentičnost zjevně ani nebyla záměrem, ale to nakonec vůbec nevadí – stejně jako nevadí ani žádná další ze zmíněných mušek. „Excalibur“ totiž vše přebíjí hromadou jiných vlastností, které si už nezaslouží nic jiného než superlativy. Fantastická je třeba hudební doprovod, jenž dojem z filmu posouvá o notný kus dál. Skvělé jsou herecké výkony, o něž se starají mnohdy divadelní a nepříliš známí herci, pro něž je „Excalibur“ nejslavnějším filmem jejich kariéry. Ale jak vidno, ne vždy je nutno obsazovat hvězdy, aby šlo o herecký koncert. Na druhou stranu se ve vedlejších rolích objevují i známější jména jako třeba dnes už zasloužilý veterán Patrick Stewart; nehledě na fakt, že právě „Excalibur“ stál na začátcích kariér kanónů jako Gabriel Byrne nebo Liam Neeson. Absolutorium pak zaslouží především Nicol Williamson, jehož ztvárnění kouzelníka Merlina je bezkonkurenční a nikdo jiný se jeho podání nikdy nepřiblížil ani na dohled. Abych ale jenom nechválil, tak je pravda, že představitel Lancelota mi úplně nesedl, byť uznávám, že je to čistě subjektivní.

Excalibur

S oslavným výčtem jsme ale stále neskončili. Kamera a obecně vizuální stránka je působivá. Krásné záběry jdou ruku v ruce s výpravnými kostýmy a kulisami, nechybí zajímavá hra barev (stačí si jen všimnout, jak ve zlatém věku Kamelotu všechna brnění oslnivě září, zatímco v pozdějších temnějších časech vše zešediví) a celková stylizace je doslova magická. A to i navzdory tomu, že se „Excalibur“ obejde bez přehlídky čar a kouzel. Zato metafora dračího dechu jakožto magie funguje bravurně. Možná snad i díky absenci trikových pasáží „Excalibur“ nijak zásadně nezestárl. Nechybí ani několik takřka dokonale natočených působivých scén – když bych měl jako příklad jmenovat jen jednu, tak určitě poslední výjezd Artušovy družiny s dramatickým hudebním doprovodem Carmina Burany od Carla Orffa. To je sakra velký kus filmového umění.

V neposlední řadě je pak určitě nutno vyzdvihnout, že snímek není nijak primitivní ani lineární a podařilo se do něj dostat i další roviny a podtext. Ale možná právě kvůli tomu a i kvůli rozsáhlosti příběhu to někomu může připadat zmatené (ale to je jeho problém, nikoliv problém snímku). To vše dohromady tvoří podmanivou atmosféru, která funguje a diváka k filmu přiková a nepustí jej i navzdory oněm několika slabším místům.

„Excalibur“ je skutečně snad jediným snímkem, který dokázal pojmout Artušovské mýty v celé jejich šíři, udělat to důstojně a seriózně a dopadnout tak dobře. Zrovna tenhle kousek je legendární zcela právem a rozhodně si zaslouží, abyste jej viděli (pokud se tak již nestalo).


Terra – Mors Secunda

Terra - Mors Secunda

Země: Velká Británie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 9.12.2016
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Apotheosis
02. Nadir

Hrací doba: 40:09

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records / Dewar PR

Anglická trojice Terra na sebe poprvé upozornila předloni, když vydala svůj bezejmenný dlouhohrající debut. Na něm se nacházely tři délemetrážní skladby, jejichž souhrnná délka činila 40 minut. O tom, že jejich atmosférický black metal vzbudil nějakou pozornost, jistě svědčí i skutečnost, že se nahrávka dostala až k italskému vydavatelství Code666 Records, které v Terra zjevně ucítilo jistý potenciál.

Slovo dalo slovo a ruka byla v rukávě. Druhé album „Mors Secunda“, jež vyšlo na samém sklonku loňského roku, už se objevilo pod hlavičkou jmenovaného labelu, a to rovnou v neskromné edici nejen na CD, ale i na béžovém vinylu. Ani nemluvě o tom, že masteringu „Mors Secunda“ se neujal nikdo menší než Colin Marston (Dysrhythmia, Krallice, Gorguts). Kolem Terra se evidentně začala točit zajímavá jména, tudíž vše vypadá, že po hudební stránce to bude stát za to. Je to tak?

No, kdybych měl odpovědět bez vytáček, asi bych řekl: ne. Nicméně vzhledem k tomu, jak byla otázka postavena, tato odpověď nutně neimplikuje, že „Mors Secunda“ stojí za starou belu. Pouze mi připadá, že deska není až takové žrádlo, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Kdybych to chtěl spláchnout hodně rychle a cynicky, tak bych jednoduše řekl, že produkce Terra není žádné velké terno a že navzdory evidentním ambicím Anglánům z nástrojů neleze nic jiného než vcelku dobře odvedený standard atmospheric black metalu. Kapela v zásadě nehraje nijak špatně, docela se mi líbí přirozeně znějící bicí, dobré momenty se rovněž najdou a v neposlední řadě lze pochválit, že na obtíž nejsou ani vysoké stopáže písní. „Mors Secunda“ totiž disponuje stejnou hrací dobou jako předchůdce, ale má o jednu položku tracklistu méně, což v překladu znamená, že obě kompozice na novince trvají +/- dvacet minut. Přesto není problém výsledek poslouchat.

Háček je ovšem v tom, že Terra nedokázali přijít s ničím, čím by mohli skutečně zaujmout, nic výjimečného se na „Mors Secunda“ prostě neděje. Hraje to v cajku, ale na vyšší ligu Angličané bohužel nemají. Postrádám uhrančivé a strhující momenty, celková atmosféra není nijak závratně odzbrojující, nevidím a neslyším tu nic, kvůli čemu by stálo za to projevit nadšení. Prostě se to jen solidně poslouchá, toť ale vše. Už jednou padlo slovo standard, které celé počínání Terra vystihuje asi nejlépe. Ostrovní trojice nedělá nic špatně, recepty a postupy svého žánru má nastudované zodpovědně, ale tím to končí – album je v pohodě, bohužel však navíc.

Terra

Na adresu Terra už jsem zaznamenal pěkných pár nadšených ohlasů, zahraniční recenze se předhánějí v kadenci superlativů, všude panuje nadšení. Já osobně jej nesdílím a ani nechápu. Přijde mi to jako klasický případ brutálního nadhodnocování něčeho, co si tak obrovskou chválu prostě nezaslouží… nevidím jediný důvod, proč by si ji zasloužit mělo. Jak jsem už řekl, „Mors Secunda“ není špatné, ale držme se s hodnocením při zemi. Zcela střízlivě – když desku neuslyšíte, o nic zásadního nepřijdete; když ji uslyšíte, s největší pravděpodobností nebudete mít potřebu se k ní vracet. Zvlášť když s přibývajícími poslechy poutavost předkládaného materiálu klesá docela strmě. Osobně jsem tedy čekal víc.


Adrian T. Bell – Night and Day

Adrian T. Bell - Night and Day

Země: Velká Británie
Žánr: indie rock
Datum vydání: 20.2.2016
Label: Championship Music

Tracklist:
01. Blood on My Hands
02. Three Coffees
03. I Cannot Hide
04. Night And Day
05. On My Own
06. Roads
07. Don’t Tell a Soul
08. Nothing Left to Say
09. Wish You Were Here
10. Nobody Wants to Know
11. Big Italian Wedding

Hrací doba: 47:00

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

Je to už něco přes rok od chvíle, kdy mi kamarád s nadšením doporučil debutové sólové album Adriana T. Bella, „Different World“. O jeho závěrečné skladbě dokonce prohlásil, že jde o záležitost, za niž by se nemusel stydět ani David Gilmour ve své nejlepší formě, a to je jedno z těch tvrzení, které si člověk prostě musí ověřit. Svým způsobem jsem mu nakonec dal za pravdu, protože ona píseň, a nejen ona, byla tak dobrá, že mě bavila o dost více než třeba právě Gilmourovo poslední sólové album. Musím ovšem dodat, že Adrian T. Bell se legendu z Pink Floyd určitě nesnaží napodobovat a společné rysy jejich hudby lze označit za zdravou inspiraci, jež byla navíc doplněna množstvím zcela osobitých prvků.

Vraťme se však k osobě hlavního protagonisty. Adrian T. Bell získal pozornost jako frontman ve své době poměrně oblíbených The Prostitutes a už odtud můžete vyvodit, že přestože Bell není vyloženě české jméno (a jeho nositel není rodilý Čech), album můžeme nazvat „českou produkcí“. Nebojím se pak prohlásit, že na české scéně byl debut Bella svěžím závanem něčeho nesmírně sympatického, a po zásluze sklidil hned několik ocenění.

Po vydání takto úspěšného alba tak bylo Bellovou povinností sestavit kapelu a vydat se na turné. A jak už to tak bývá, tato kapela s Bellem zůstala i při nahrávání druhého počinu a díky tomu se na přebalu alba dočteme, že autorství skladeb patří formaci Adrian T. Bell with The Sleeper Agents, a nejen samotnému frontmanovi, jak tomu bylo minule. Tento rozdíl je znát hned od prvních momentů desky, z níž je cítit živost, jaké sólová alba málokdy dosahují. Hudebně se však zdá vše při starém, základ stojí na Adrianově zpěvu a akustické kytaře pohánějící instrumentálně barvité rockové písně. Přidaná energie je pak cítit třeba hned v úvodní „Blood on My Hands“ či zábavné „Three Coffees“. Vysoko nastavenou laťku úvodních tří skladeb pak drží ještě třeba „Roads“ či velice pozitivně naladěná (alespoň co se textu týče) „Wish You Were Here“. Za kratší konec pak tahá hlavně „Don‘t Tell a Soul“, která působí slabě a naivně i přes solidní refrén, či závěrečná „Big Italian Wedding“, již zabíjí nijakost a také přihlouplý text.

Už na debutu Bell ukázal, že chce skládat víc než jen příjemně odsýpající písničky, což se projevilo právě přidanými instrumenty – tu zahrál saxofon, jinde se do hudby vloudila flétna, klávesy či ženský zpěv v podkresu. Aniž by tak popřel onu „písničkovost“ své hudby, dodal jí cosi víc a možná i díky tomu obstála jeho tvorba desítky poslechů. Na „Night and Day“ zkouší v několika místech zajít ještě dál a právě zde mám dojem, že deska zadrhává nejvíce. Titulní věc provází podmanivá flétna a spolu se smyčci budí dojem, jako by vypadla spíše s progrockového alba, čemuž napomáhá i nezvykle hluboký a distingovaný Bellův hlas. Zde bych snad neměl výtek nebýt toho, že mi píseň na album jednoduše nezapadá.

Horší je to však v následné „On My Own“, která na mě působí až nečekaně neupřímným dojmem. Většina desky je Bellovou intimní záležitostí, i přes množství hudebníků máte dojem, že vše vzniklo pod taktovkou jednoho autora jako jeho osobní zpověď. Jenže „On My Own“ má dvě docela oddělené složky, zpěv a hudbu, a to druhé jako by vzniklo zcela separátně. Při poslechu se mi na mysl vkrádá „univerzální televizní zpěvák“, jenž stojí na pódiu a prodává svůj hlas, zatímco hudba hraje z playbacku a není vlastně vůbec důležitá. To je úplný protiklad toho, o čem je, alespoň se domnívám, zbytek nahrávky. Abych však jen nehanil nový přístup, roztančená „Nobody Wants to Know“ postavená na skvělém saxofonu zní jako počin bezvadně sehrané kapely, což sice není přístup, jaký mě na Bellově hudbě baví, ale vzhledem k jejím kvalitám to snadno odpustím.

Je tedy „Night and Day“ neúspěchem? V žádném případě. V první řadě je třeba říci, že laťka byla nastavena řádně vysoko. V druhé řadě je pak třeba připomenout tu většinu písní, která si zmínku nevysloužila nebo byla zmíněna jen v krátkosti, a přitom je opravdu dobrá – ať už jde o první trojici či skvělé „Roads“ a „Nothing Left to Say“. V jejich případě doslova mohu říci, že jsem dostal, po čem jsem toužil. Že není vše tak dobré, je sice škoda, ale i tak je album jako celek příjemné a netřeba se bát pustit si ho od začátku do konce.

Adrian T. Bell

Na závěr snad jen poznámku ke krátkým „vsuvkám“ mezi téměř všemi skladbami, které mají nejspíše navodit atmosféru nahrávacího studia a dodat desce dojem živosti. Neřekl bych, že cokoli hodnotného přinášejí, ale pokud trvají jen pár sekund, snadno je (někdy doslova) přehlédnu. Horší je to třeba v případě „Nothing Left to Say“, z jejíchž čtyř minut tvoří tyto kecy (pardon) celou půldruhou minutu a navíc nijak nesouvisí se skladbou samotnou. Už tak poměrně roztříštěná deska se tak tříští ještě víc. Příště prosím jen hudbu!


The Stargazer’s Assistant – Remoteness of Light

The Stargazer's Assistant - Remoteness of Light

Země: Velká Británie
Žánr: ambient / experimental
Datum vydání: 26.8.2016
Label: House of Mythology

Tracklist:
01. Agents of Altitude
02. World of Amphibia
03. Remoteness of Light

Hrací doba: 56:42

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Velké překvapení – co jiného mohu k The Stargazer’s Assistant říct? Nebudu si hrát na machra, až donedávna jsem o existenci téhle britské formace netušil. Poprvé jsem se s ní setkal právě až prostřednictvím letošní desky „Remoteness of Light“, která má v diskografii pořadové číslo dva (debut „The Other Side of the Island“ vyšel v roce 2007), a to pouze díky tomu, že tato vychází pod značkou House of Mythology. Tahle firma sice začala operovat teprve nedávno (založeno vloni), ale hned od začátku nabízí tuze zajímavé záležitosti a zlákala pod svá křídla i jména formátu Ulver či Hypnopazūzu. Jinými slovy řečeno, kroky tohoto labelu je záhodno sledovat. A The Stargazer’s Assistant to jen potvrzují.

Svým způsobem je „Remoteness of Light“ nelehko stravitelná nahrávka. Ale ne zas tak moc, více se tak tváří kvůli svému pojetí. Nacházejí se zde tři kompozice, z nichž každá má jen lehce pod dvacet minut – a to se bavíme pouze o základní verzi, tedy té pro download a CD. Edice na double vinylu ukrývá ještě čtvrtý kus „Birth of Decay“ v živém záznamu. Ale jeho kvality posoudit nedokážu, poněvadž jsem jej neslyšel. Zato však mohu s jistotou tvrdit, že ona základní trojice je sakra působivá lekce z ambientní hudby – s přesahem do mnoha dalších stylů.

A přitom je skoro zvláštní, že „Remoteness of Light“ dokáže posluchači učarovat až takovým způsobem. Když to totiž řeknu hodně buransky, tak se tam dlouhé minuty neděje takřka nic. Navíc všechny tři písně mají podobný vývoj, ale to nakonec vzhledem k tomu, o jaké kolosy se jedná, zas tak nevadí. Tak jako tak, vždy se začíná předlouhou monotónní pasáží, jež člověka pomalu ukolébá. Minutu za minutou se jen s malými obměnami opakuje relativně minimalismus, postupně se třeba vyvine v další jiný podobně konstantní zvuk, ale výsledek je stejný. Upadnete do snové letargie a jen se necháváte unášet. Nyní však tu letargii výjimečně myslím v dobrém slova smyslu, vlastně je to dost hezký stav, při němž lze rozjímat i jen tak bezcílně bloudit v myšlenkách. Každopádně je k tomu „Remoteness of Light“ velmi příjemným společníkem.

Po dlouhých minutách takového soužití mezi hudbou a posluchačem se ovšem skladby začínají vyvíjet trochu jiným směrem. S ohledem na své délky začnou relativně rychle narůstat a gradovat, až se dopracují do dech beroucích extatických pasáží, v nichž ona snová letargie okamžitě vyklidí pole, neboť zde si The Stargazer’s Assistant vehementně říkají o vaši plnou pozornost. A s tím, co v takových momentech předvádějí, jim lze jen těžko nevyhovět.

The Stargazer's Assistant

Vezměme si třeba hned úvodní skladbu „Agents of Altitude“. Ta postupně vyroste do nátlakové části, kde se pere industrial s dronem a místy až soft noisem. The Stargazer’s Assistant vás tu přitlačí do kouta, ale není to v rozporu s předchozím rozjímáním, vlastně ten vývoj dává smysl a dokonce je tuze lákavý. Absolutní strop ovšem přichází až ve druhé písni „World of Amphibia“, jejíž vyvrcholení možná není tak zničující co do zvukové stránky, ale jinak je snad ještě působivější. Nastoupí zde uhrančivá rytmika a motivy, které mají velmi blízko k folku a world music. Nebudu přehánět, když se přiznám, že při prvním poslechu „World of Amphibia“ jsem hledal čelist pod stolem. Finální a titulní „Remoteness of Light“ nemá svůj vrchol tak nápadný, snad je roztažen na delší plochu a snad i lze říct, že jich tu je víc. Finální dojem je ale stejný – skvělý.

Nevím, jak jinak bych to lépe popsal, než že je „Remoteness of Light“ dokonale podmanivé. I tehdy, kdy jsem tvrdil, že se tam zdánlivě „nic neděje“, to člověka nepustí a utnout to v půlce je skoro hereze. Když tak o tom přemýšlím, The Stargazer’s Assistant nabízejí téměř vše, co lze od kvalitní náročné hudby očekávat – jsou chytří, působiví, dokážou vytvořit atmosféru, ve správný čas udeřit a s posluchačem si pohrát, ale nechovají se k němu macešsky. Možná vás malinko poškádlí, přece jenom písně o bezmála dvaceti minutách nejsou žádné hity na jeden poslech, ale odměna za vynaložené úsilí je velmi sladká.


The Wounded Kings – Visions in Bone

The Wounded Kings – Visions in Bone

Země: Velká Británie
Žánr: occult doom metal
Datum vydání: 26.8.2016
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Beast
02. Vultures
03. Kingdom
04. Bleeding Sky
05. Vanishing Sea

Hrací doba: 47:17

Odkazy:
facebook / twitter

Čas od času se stane, že recenzované album je zároveň albem vůbec posledním, které to či ono uskupení vydá. Několik labutích písní jsme tu již měli – mezi jinými i výborné „The Last Spire“ od legendárních Cathedral, kteří jsou žánrovými kolegy dnes recenzované kapely. Jenže zatímco Britové z Coventry svůj odchod oznámili dlouho dopředu, v případě jejich krajanů The Wounded Kings přišlo parte jako blesk z čistého nebe, navíc pouze v podobě krátké zprávy na sociálních sítích, prosto hlubších detailů. Proč se tak událo, se můžeme pouze dohadovat, stejně jako o tom, jakou roli v rozpadu hrála změna na postu za mikrofonem, kdy pěnici Sharie Neyland nahradil původní zpěvák George Birch. Zda mělo jít pouze o záskok na uvolněné místo, než bude nový materiál dokončen a nahrán, nebo byly důvody někde jinde, těžko říct. Důležité je, že čtveřice po sobě zanechala odkaz v podobě „Visions in Bone“, a protože se tomu tak stalo již před nějakou dobou, je nejvyšší čas se na něj podívat.

Předchozí počin „Consolamentum“ mě v době vydání nadchnul, avšak s přibývajícími poslechy jako by jeho kouzlo vyprchalo – ne úplně, nicméně v porovnání se starší tvorbou ano, především pak s „In the Chapel of the Black Hand“ (dost proto, že mám slabost pro hypnotický vokál Sharie). S časem přišlo vystřízlivění a ne všechny momenty, které mi dříve přišly přinejmenším velmi dobré, vnímám spíše jako dotažené do konce či až tak silné, aby byly schopny obstát ve srovnání se starší tvorbou, díky čemuž mě album tolik nebaví (jakkoliv je stále nadprůměrné). A snad jako by si něco podobného uvědomovali i The Wounded Kings, kteří se na „Visions in Bone“ pokusili spolu s Georgem Birchem alespoň částečně navrátit duch starých desek a postavit jej do nového světla.

Tato poslední cesta je zavedla až k formě, která si stále drží charakteristický rukopis kapely a všechny její poznávací prvky, avšak v jádru okultní doom metal více nasákl psychedelickými žánry, až místy transmutoval ve stoner – stále však opředený rituálním tajemnem a vším, co k trademarku The Wounded Kings patří (respektive patřilo), čemuž odpovídá i zvuk. Basový základ je stále patřičně mazlavý a bahnitý, ale kytary pokračují tam, kde na předchozím albu skončily, jsou ještě o něco více éterické a vzdušné. Zároveň se sólové kytaře opět dostalo více prostoru pro její psychedelické vyhrávky, jež teď nesou na budované atmosféře přinejmenším stejný podíl jako rozvláčné riffy. V porovnání s „Consolamentum“ pak deska působí melodičtěji a díky sólům se jí dostává oněch potřebných omamných ozdob, makoviček na marihuanových koláčcích, které mi minule přece jen trochu chyběly. A přičtu-li podbarvení v podobě osudově znějících varhan, jako je tomu třeba v druhé části úvodního opusu „Beast“, dostanu podmanivé momenty stahující představivost kamsi do hlubiny plné lovecraftových ďasů – což je přesně to, co od téhle hudby očekávám.

The Wounded Kings

Recept, podle něhož je „Visions in Bone“ vytvořeno, se ovšem nijak razantně nemění a totéž platí i pro ingredience. The Wounded Kings si drží svůj typický rukopis, jediná výraznější změna byla zmíněna výše, vše ostatní je v podstatě při starém. Kapela stále šíří ono plíživé zlo, jež se zarývá do morku kostí podobně jako lezavé listopadové počasí, umí ale i zjemnit až takřka k bluesovým motivům (jako třeba ve střední části závěrečné „Vanishing Sea“, čímž mi trochu připomínají německé Samsara Blues Experiment) – v neposlední řadě stále dokážou i pořádně zabrat a naservírovat pořádně energický riff, jak ukazuje dvojka „Vultures“. Nad tím vším se přízračně vznáší Birchův čistý vokál, ačkoliv mám dojem, že kdyby nebyl zkreslen a vyzněl podobně étericky jako na prvních albech, asi by mi sedl víc. Musí se nechat, že jistá nepřirozenost rovněž přispívá k atmosféře „Visions in Bone“ svojí odtažitostí a netečností a z některých pasáží docela mrazí, zároveň se ve slabších chílích jeví jako mdlý, nevýrazný, příliš upozaděný.

The Wounded Kings

Žel nejde o jedinou výtku, kterou bych vůči „Visions in Bone“ měl, protože mě na ní štvou některé věci, jaké mi vadily už minule. Bohužel ani tentokrát není album bez vaty, byť není tak do očí bijící. Potenciálně hluchá místa, kde na prvních albech tvořily varhany a klávesové aranže mlžný opar, nyní zachraňují libová sóla, jež minule byla pořádně jen v kratičkých mezihrách. Kvituji, že se těmto štěkům dalo vale a The Wounded Kings se soustředili na plnohodnotné kompozice, i tak se ovšem najde pár věcí, které mi připadají zbytečné, případně mě až iritují. Jde především o čtvrtou „Bleeding Sky“ – ta ničím nevyniká a vedle monumentů se stopáží osm a více minut působí jako nic neříkající přílepek. Jediným důvodem její existence je pravděpodobně potřeba oddělit dva monolity „Kingdom“ a „Vanishing Sea“. Ty jsou si totiž strukturou podobné jako vejce vejci: úvodní tlak, následovaný dlouhou monotónní pasáží s pomalu rozvíjeným riffem, na jejímž konci začíná klidnější chvilka před masivním závěrem. Jakkoliv obě skladby fungují samy o sobě přinejmenším velmi dobře, když je postavím vedle sebe, nejsou tak odlišné, a to ani hudebně, abych dokázal po paměti určit, která píseň je vlastně která.

The Wounded Kings

Trochu to vypadá, jako by se The Wounded Kings v určitých momentech motali v kruhu a nevěděli z něj kudy kam. Ač „Visions in Bone“ není špatná deska, ve výsledku na mě působí víc coby slepenec jednotlivin než jako kompaktní celek, jak tomu bývalo kdysi. Stále nabízí řadu věcí, které mě baví a pro které se k téhle labutí písni svých oblíbených okultistů budoucnu možná vrátím – a tyhle věci, zejména omamnou atmosféru a dechberoucí momenty, novinka dělá na výbornou, rozhodně lépe než „Consolamentum“. Od začátku až do konce ovšem nefunguje tak, jak bych si přál, a není tak pohlcující jako „The Shadow Over Atlantis“ nebo „In the Chapel of the Black Hand“, pročež si spíš vyzobu jednotlivé skladby, než abych poslouchal celé album. Mimo jiné částečně zodpovídá i na úvodní lehkou polemiku o tom, proč The Wounded Kings tak náhle skončili. Jakkoliv minimum informací nechává mnoho otázek nezodpovězených, osobně mám za to, že než další nahrávku, která by pokračovala v nastaveném kurzu bloudění ve vlastních stopách, jsem rád, že to pánové zabalili ještě se ctí, byť už ne v nejlepším. Nechť jsou ke „Zraněným králům“ staří bohové milosrdni.