Archiv štítku: GBR

Velká Británie

Adrian T. Bell – Night and Day

Adrian T. Bell - Night and Day

Země: Velká Británie
Žánr: indie rock
Datum vydání: 20.2.2016
Label: Championship Music

Tracklist:
01. Blood on My Hands
02. Three Coffees
03. I Cannot Hide
04. Night And Day
05. On My Own
06. Roads
07. Don’t Tell a Soul
08. Nothing Left to Say
09. Wish You Were Here
10. Nobody Wants to Know
11. Big Italian Wedding

Hrací doba: 47:00

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

Je to už něco přes rok od chvíle, kdy mi kamarád s nadšením doporučil debutové sólové album Adriana T. Bella, „Different World“. O jeho závěrečné skladbě dokonce prohlásil, že jde o záležitost, za niž by se nemusel stydět ani David Gilmour ve své nejlepší formě, a to je jedno z těch tvrzení, které si člověk prostě musí ověřit. Svým způsobem jsem mu nakonec dal za pravdu, protože ona píseň, a nejen ona, byla tak dobrá, že mě bavila o dost více než třeba právě Gilmourovo poslední sólové album. Musím ovšem dodat, že Adrian T. Bell se legendu z Pink Floyd určitě nesnaží napodobovat a společné rysy jejich hudby lze označit za zdravou inspiraci, jež byla navíc doplněna množstvím zcela osobitých prvků.

Vraťme se však k osobě hlavního protagonisty. Adrian T. Bell získal pozornost jako frontman ve své době poměrně oblíbených The Prostitutes a už odtud můžete vyvodit, že přestože Bell není vyloženě české jméno (a jeho nositel není rodilý Čech), album můžeme nazvat „českou produkcí“. Nebojím se pak prohlásit, že na české scéně byl debut Bella svěžím závanem něčeho nesmírně sympatického, a po zásluze sklidil hned několik ocenění.

Po vydání takto úspěšného alba tak bylo Bellovou povinností sestavit kapelu a vydat se na turné. A jak už to tak bývá, tato kapela s Bellem zůstala i při nahrávání druhého počinu a díky tomu se na přebalu alba dočteme, že autorství skladeb patří formaci Adrian T. Bell with The Sleeper Agents, a nejen samotnému frontmanovi, jak tomu bylo minule. Tento rozdíl je znát hned od prvních momentů desky, z níž je cítit živost, jaké sólová alba málokdy dosahují. Hudebně se však zdá vše při starém, základ stojí na Adrianově zpěvu a akustické kytaře pohánějící instrumentálně barvité rockové písně. Přidaná energie je pak cítit třeba hned v úvodní „Blood on My Hands“ či zábavné „Three Coffees“. Vysoko nastavenou laťku úvodních tří skladeb pak drží ještě třeba „Roads“ či velice pozitivně naladěná (alespoň co se textu týče) „Wish You Were Here“. Za kratší konec pak tahá hlavně „Don‘t Tell a Soul“, která působí slabě a naivně i přes solidní refrén, či závěrečná „Big Italian Wedding“, již zabíjí nijakost a také přihlouplý text.

Už na debutu Bell ukázal, že chce skládat víc než jen příjemně odsýpající písničky, což se projevilo právě přidanými instrumenty – tu zahrál saxofon, jinde se do hudby vloudila flétna, klávesy či ženský zpěv v podkresu. Aniž by tak popřel onu „písničkovost“ své hudby, dodal jí cosi víc a možná i díky tomu obstála jeho tvorba desítky poslechů. Na „Night and Day“ zkouší v několika místech zajít ještě dál a právě zde mám dojem, že deska zadrhává nejvíce. Titulní věc provází podmanivá flétna a spolu se smyčci budí dojem, jako by vypadla spíše s progrockového alba, čemuž napomáhá i nezvykle hluboký a distingovaný Bellův hlas. Zde bych snad neměl výtek nebýt toho, že mi píseň na album jednoduše nezapadá.

Horší je to však v následné „On My Own“, která na mě působí až nečekaně neupřímným dojmem. Většina desky je Bellovou intimní záležitostí, i přes množství hudebníků máte dojem, že vše vzniklo pod taktovkou jednoho autora jako jeho osobní zpověď. Jenže „On My Own“ má dvě docela oddělené složky, zpěv a hudbu, a to druhé jako by vzniklo zcela separátně. Při poslechu se mi na mysl vkrádá „univerzální televizní zpěvák“, jenž stojí na pódiu a prodává svůj hlas, zatímco hudba hraje z playbacku a není vlastně vůbec důležitá. To je úplný protiklad toho, o čem je, alespoň se domnívám, zbytek nahrávky. Abych však jen nehanil nový přístup, roztančená „Nobody Wants to Know“ postavená na skvělém saxofonu zní jako počin bezvadně sehrané kapely, což sice není přístup, jaký mě na Bellově hudbě baví, ale vzhledem k jejím kvalitám to snadno odpustím.

Je tedy „Night and Day“ neúspěchem? V žádném případě. V první řadě je třeba říci, že laťka byla nastavena řádně vysoko. V druhé řadě je pak třeba připomenout tu většinu písní, která si zmínku nevysloužila nebo byla zmíněna jen v krátkosti, a přitom je opravdu dobrá – ať už jde o první trojici či skvělé „Roads“ a „Nothing Left to Say“. V jejich případě doslova mohu říci, že jsem dostal, po čem jsem toužil. Že není vše tak dobré, je sice škoda, ale i tak je album jako celek příjemné a netřeba se bát pustit si ho od začátku do konce.

Adrian T. Bell

Na závěr snad jen poznámku ke krátkým „vsuvkám“ mezi téměř všemi skladbami, které mají nejspíše navodit atmosféru nahrávacího studia a dodat desce dojem živosti. Neřekl bych, že cokoli hodnotného přinášejí, ale pokud trvají jen pár sekund, snadno je (někdy doslova) přehlédnu. Horší je to třeba v případě „Nothing Left to Say“, z jejíchž čtyř minut tvoří tyto kecy (pardon) celou půldruhou minutu a navíc nijak nesouvisí se skladbou samotnou. Už tak poměrně roztříštěná deska se tak tříští ještě víc. Příště prosím jen hudbu!


The Stargazer’s Assistant – Remoteness of Light

The Stargazer's Assistant - Remoteness of Light

Země: Velká Británie
Žánr: ambient / experimental
Datum vydání: 26.8.2016
Label: House of Mythology

Tracklist:
01. Agents of Altitude
02. World of Amphibia
03. Remoteness of Light

Hrací doba: 56:42

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Velké překvapení – co jiného mohu k The Stargazer’s Assistant říct? Nebudu si hrát na machra, až donedávna jsem o existenci téhle britské formace netušil. Poprvé jsem se s ní setkal právě až prostřednictvím letošní desky „Remoteness of Light“, která má v diskografii pořadové číslo dva (debut „The Other Side of the Island“ vyšel v roce 2007), a to pouze díky tomu, že tato vychází pod značkou House of Mythology. Tahle firma sice začala operovat teprve nedávno (založeno vloni), ale hned od začátku nabízí tuze zajímavé záležitosti a zlákala pod svá křídla i jména formátu Ulver či Hypnopazūzu. Jinými slovy řečeno, kroky tohoto labelu je záhodno sledovat. A The Stargazer’s Assistant to jen potvrzují.

Svým způsobem je „Remoteness of Light“ nelehko stravitelná nahrávka. Ale ne zas tak moc, více se tak tváří kvůli svému pojetí. Nacházejí se zde tři kompozice, z nichž každá má jen lehce pod dvacet minut – a to se bavíme pouze o základní verzi, tedy té pro download a CD. Edice na double vinylu ukrývá ještě čtvrtý kus „Birth of Decay“ v živém záznamu. Ale jeho kvality posoudit nedokážu, poněvadž jsem jej neslyšel. Zato však mohu s jistotou tvrdit, že ona základní trojice je sakra působivá lekce z ambientní hudby – s přesahem do mnoha dalších stylů.

A přitom je skoro zvláštní, že „Remoteness of Light“ dokáže posluchači učarovat až takovým způsobem. Když to totiž řeknu hodně buransky, tak se tam dlouhé minuty neděje takřka nic. Navíc všechny tři písně mají podobný vývoj, ale to nakonec vzhledem k tomu, o jaké kolosy se jedná, zas tak nevadí. Tak jako tak, vždy se začíná předlouhou monotónní pasáží, jež člověka pomalu ukolébá. Minutu za minutou se jen s malými obměnami opakuje relativně minimalismus, postupně se třeba vyvine v další jiný podobně konstantní zvuk, ale výsledek je stejný. Upadnete do snové letargie a jen se necháváte unášet. Nyní však tu letargii výjimečně myslím v dobrém slova smyslu, vlastně je to dost hezký stav, při němž lze rozjímat i jen tak bezcílně bloudit v myšlenkách. Každopádně je k tomu „Remoteness of Light“ velmi příjemným společníkem.

Po dlouhých minutách takového soužití mezi hudbou a posluchačem se ovšem skladby začínají vyvíjet trochu jiným směrem. S ohledem na své délky začnou relativně rychle narůstat a gradovat, až se dopracují do dech beroucích extatických pasáží, v nichž ona snová letargie okamžitě vyklidí pole, neboť zde si The Stargazer’s Assistant vehementně říkají o vaši plnou pozornost. A s tím, co v takových momentech předvádějí, jim lze jen těžko nevyhovět.

The Stargazer's Assistant

Vezměme si třeba hned úvodní skladbu „Agents of Altitude“. Ta postupně vyroste do nátlakové části, kde se pere industrial s dronem a místy až soft noisem. The Stargazer’s Assistant vás tu přitlačí do kouta, ale není to v rozporu s předchozím rozjímáním, vlastně ten vývoj dává smysl a dokonce je tuze lákavý. Absolutní strop ovšem přichází až ve druhé písni „World of Amphibia“, jejíž vyvrcholení možná není tak zničující co do zvukové stránky, ale jinak je snad ještě působivější. Nastoupí zde uhrančivá rytmika a motivy, které mají velmi blízko k folku a world music. Nebudu přehánět, když se přiznám, že při prvním poslechu „World of Amphibia“ jsem hledal čelist pod stolem. Finální a titulní „Remoteness of Light“ nemá svůj vrchol tak nápadný, snad je roztažen na delší plochu a snad i lze říct, že jich tu je víc. Finální dojem je ale stejný – skvělý.

Nevím, jak jinak bych to lépe popsal, než že je „Remoteness of Light“ dokonale podmanivé. I tehdy, kdy jsem tvrdil, že se tam zdánlivě „nic neděje“, to člověka nepustí a utnout to v půlce je skoro hereze. Když tak o tom přemýšlím, The Stargazer’s Assistant nabízejí téměř vše, co lze od kvalitní náročné hudby očekávat – jsou chytří, působiví, dokážou vytvořit atmosféru, ve správný čas udeřit a s posluchačem si pohrát, ale nechovají se k němu macešsky. Možná vás malinko poškádlí, přece jenom písně o bezmála dvaceti minutách nejsou žádné hity na jeden poslech, ale odměna za vynaložené úsilí je velmi sladká.


The Wounded Kings – Visions in Bone

The Wounded Kings – Visions in Bone

Země: Velká Británie
Žánr: occult doom metal
Datum vydání: 26.8.2016
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Beast
02. Vultures
03. Kingdom
04. Bleeding Sky
05. Vanishing Sea

Hrací doba: 47:17

Odkazy:
facebook / twitter

Čas od času se stane, že recenzované album je zároveň albem vůbec posledním, které to či ono uskupení vydá. Několik labutích písní jsme tu již měli – mezi jinými i výborné „The Last Spire“ od legendárních Cathedral, kteří jsou žánrovými kolegy dnes recenzované kapely. Jenže zatímco Britové z Coventry svůj odchod oznámili dlouho dopředu, v případě jejich krajanů The Wounded Kings přišlo parte jako blesk z čistého nebe, navíc pouze v podobě krátké zprávy na sociálních sítích, prosto hlubších detailů. Proč se tak událo, se můžeme pouze dohadovat, stejně jako o tom, jakou roli v rozpadu hrála změna na postu za mikrofonem, kdy pěnici Sharie Neyland nahradil původní zpěvák George Birch. Zda mělo jít pouze o záskok na uvolněné místo, než bude nový materiál dokončen a nahrán, nebo byly důvody někde jinde, těžko říct. Důležité je, že čtveřice po sobě zanechala odkaz v podobě „Visions in Bone“, a protože se tomu tak stalo již před nějakou dobou, je nejvyšší čas se na něj podívat.

Předchozí počin „Consolamentum“ mě v době vydání nadchnul, avšak s přibývajícími poslechy jako by jeho kouzlo vyprchalo – ne úplně, nicméně v porovnání se starší tvorbou ano, především pak s „In the Chapel of the Black Hand“ (dost proto, že mám slabost pro hypnotický vokál Sharie). S časem přišlo vystřízlivění a ne všechny momenty, které mi dříve přišly přinejmenším velmi dobré, vnímám spíše jako dotažené do konce či až tak silné, aby byly schopny obstát ve srovnání se starší tvorbou, díky čemuž mě album tolik nebaví (jakkoliv je stále nadprůměrné). A snad jako by si něco podobného uvědomovali i The Wounded Kings, kteří se na „Visions in Bone“ pokusili spolu s Georgem Birchem alespoň částečně navrátit duch starých desek a postavit jej do nového světla.

Tato poslední cesta je zavedla až k formě, která si stále drží charakteristický rukopis kapely a všechny její poznávací prvky, avšak v jádru okultní doom metal více nasákl psychedelickými žánry, až místy transmutoval ve stoner – stále však opředený rituálním tajemnem a vším, co k trademarku The Wounded Kings patří (respektive patřilo), čemuž odpovídá i zvuk. Basový základ je stále patřičně mazlavý a bahnitý, ale kytary pokračují tam, kde na předchozím albu skončily, jsou ještě o něco více éterické a vzdušné. Zároveň se sólové kytaře opět dostalo více prostoru pro její psychedelické vyhrávky, jež teď nesou na budované atmosféře přinejmenším stejný podíl jako rozvláčné riffy. V porovnání s „Consolamentum“ pak deska působí melodičtěji a díky sólům se jí dostává oněch potřebných omamných ozdob, makoviček na marihuanových koláčcích, které mi minule přece jen trochu chyběly. A přičtu-li podbarvení v podobě osudově znějících varhan, jako je tomu třeba v druhé části úvodního opusu „Beast“, dostanu podmanivé momenty stahující představivost kamsi do hlubiny plné lovecraftových ďasů – což je přesně to, co od téhle hudby očekávám.

The Wounded Kings

Recept, podle něhož je „Visions in Bone“ vytvořeno, se ovšem nijak razantně nemění a totéž platí i pro ingredience. The Wounded Kings si drží svůj typický rukopis, jediná výraznější změna byla zmíněna výše, vše ostatní je v podstatě při starém. Kapela stále šíří ono plíživé zlo, jež se zarývá do morku kostí podobně jako lezavé listopadové počasí, umí ale i zjemnit až takřka k bluesovým motivům (jako třeba ve střední části závěrečné „Vanishing Sea“, čímž mi trochu připomínají německé Samsara Blues Experiment) – v neposlední řadě stále dokážou i pořádně zabrat a naservírovat pořádně energický riff, jak ukazuje dvojka „Vultures“. Nad tím vším se přízračně vznáší Birchův čistý vokál, ačkoliv mám dojem, že kdyby nebyl zkreslen a vyzněl podobně étericky jako na prvních albech, asi by mi sedl víc. Musí se nechat, že jistá nepřirozenost rovněž přispívá k atmosféře „Visions in Bone“ svojí odtažitostí a netečností a z některých pasáží docela mrazí, zároveň se ve slabších chílích jeví jako mdlý, nevýrazný, příliš upozaděný.

The Wounded Kings

Žel nejde o jedinou výtku, kterou bych vůči „Visions in Bone“ měl, protože mě na ní štvou některé věci, jaké mi vadily už minule. Bohužel ani tentokrát není album bez vaty, byť není tak do očí bijící. Potenciálně hluchá místa, kde na prvních albech tvořily varhany a klávesové aranže mlžný opar, nyní zachraňují libová sóla, jež minule byla pořádně jen v kratičkých mezihrách. Kvituji, že se těmto štěkům dalo vale a The Wounded Kings se soustředili na plnohodnotné kompozice, i tak se ovšem najde pár věcí, které mi připadají zbytečné, případně mě až iritují. Jde především o čtvrtou „Bleeding Sky“ – ta ničím nevyniká a vedle monumentů se stopáží osm a více minut působí jako nic neříkající přílepek. Jediným důvodem její existence je pravděpodobně potřeba oddělit dva monolity „Kingdom“ a „Vanishing Sea“. Ty jsou si totiž strukturou podobné jako vejce vejci: úvodní tlak, následovaný dlouhou monotónní pasáží s pomalu rozvíjeným riffem, na jejímž konci začíná klidnější chvilka před masivním závěrem. Jakkoliv obě skladby fungují samy o sobě přinejmenším velmi dobře, když je postavím vedle sebe, nejsou tak odlišné, a to ani hudebně, abych dokázal po paměti určit, která píseň je vlastně která.

The Wounded Kings

Trochu to vypadá, jako by se The Wounded Kings v určitých momentech motali v kruhu a nevěděli z něj kudy kam. Ač „Visions in Bone“ není špatná deska, ve výsledku na mě působí víc coby slepenec jednotlivin než jako kompaktní celek, jak tomu bývalo kdysi. Stále nabízí řadu věcí, které mě baví a pro které se k téhle labutí písni svých oblíbených okultistů budoucnu možná vrátím – a tyhle věci, zejména omamnou atmosféru a dechberoucí momenty, novinka dělá na výbornou, rozhodně lépe než „Consolamentum“. Od začátku až do konce ovšem nefunguje tak, jak bych si přál, a není tak pohlcující jako „The Shadow Over Atlantis“ nebo „In the Chapel of the Black Hand“, pročež si spíš vyzobu jednotlivé skladby, než abych poslouchal celé album. Mimo jiné částečně zodpovídá i na úvodní lehkou polemiku o tom, proč The Wounded Kings tak náhle skončili. Jakkoliv minimum informací nechává mnoho otázek nezodpovězených, osobně mám za to, že než další nahrávku, která by pokračovala v nastaveném kurzu bloudění ve vlastních stopách, jsem rád, že to pánové zabalili ještě se ctí, byť už ne v nejlepším. Nechť jsou ke „Zraněným králům“ staří bohové milosrdni.


Calligram – Demimonde

Calligram - Demimonde

Země: Velká Británie
Žánr: black metal / hardcore / punk
Datum vydání: 4.11.2016
Label: Cimmerian Shade Recordings

Hrací doba: 21:28

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Pokud bych měl právě recenzovanou nahrávku resp. kapelu shrnout nějak stručně, jednoduše a bez okolků, byl by to poměrně lehký úkol. Stačilo by jen říct: Calligram nejsou žádné vyměklé moče a nakopávají prdele jak splašený bejk. Anebo se snad o to jen snaží?

Calligram je pětičlenná parta pocházející z Londýna, ale samotní členové nejsou čistokrevní Britové. Ve skutečnosti je sestava kapely mezinárodní a najdeme zde lidi nejen z Velké Británie, ale i z Francie, Itálie a Brazílie. Poprvé se společně prezentovali v roce 2014 bezejmenným ípkem, na nějž nyní čerstvě navázali dalším ípkem s názvem „Demimonde“ (hádám, že podobnost jména s jednou českou formací je čistě náhodná).

A co že to tedy Calligram hrají, když jsem se výše nechal slyšet, že je to docela ostrá záležitost? Jedná se o nitroglycerinový mix black metalu, hardcoru a punku. Jestli má nahrávka nějakou emoci, tak je to zcela jistě nasranost. Calligram jsou agresivní a rychlostní pedál je po většinu hrací doby sešlápnut až k podlaze. Ale co si budeme povídat, tohle vám asi bylo jasné už jen ze zmiňované žánrové kombinace, protože co jiného může člověk čekat, když se má smíchat chorobnost black metalu, hardcorová údernost a punková primitivnost a agrese.

Výsledkem skutečně je zběsilé peklo, které se s ničím nesere a bez okolků uhání kupředu. Tu a tam se objeví i nějaké zvolnění, v jehož rámci se ke slovu dostává blackmetalová atmosféra, jako třeba v půli „Red Rope“ a „Drowned“ nebo v úvodech „Bed of Nails“, „Black Velvet“ a „Bataclan“. Posléze však vždy Calligram spadnou do syrového marastu, který se snaží na posluchače vyzvracet všechnu špínu světa, což je nakonec také to stěžejní, co formace na EP nabízí.

Dosud jsme se však bavili jen o formě, takže je nutno přistoupit k tomu, jak se to má s vlastní kvalitou. Tady musím říct, že mám poněkud smíšené pocity. Calligram nehrají vůbec špatně a i navzdory zvolenému schématu to není jen tupá řežba. Rovněž si cením toho, že se „Demimonde“ dokázalo někam vyvinout – zatímco na první letmý poslech působilo jen jako punk/blackový binec, jehož jediným smyslem existence je rubat do kytar o sto péro, při dalších posleších začaly na povrch vyplouvat už zmiňovaná ozvláštnění nebo další vcelku zajímavé nápady (například typicky blackmetalové tremolo nad hc/punkovým kvapíkem).

Na druhou stranu mi „Demimonde“ prostě nerve koule tak moc, jak by asi papírově mělo. Lze ocenit nekompromisnost, která Calligram určitě neschází, stejně jako fakt, že k ní kapela nepřistupuje bezmyšlenkovitě. Přesto mě to ípko nepřitahuje natolik, abych byl ochoten se k němu vracet. Stále mě ale nijak nesere, že jsem „Demimonde“ poslouchal, a pokud na Calligram narazím i někdy v budoucnu, nebudu se mermomocí snažit, abych to neslyšel; na koncert bych vlastně taky klidně šel. Jestli vám daná stylová kombinace není cizí, pak do toho bez obav jděte a EP si pusťte, třeba se vám to na rozdíl ode mě opravdu zalíbí.


Kalloused – Damn You Believer

Kalloused - Damn You Believer

Země: Velká Británie
Žánr: blackened sludge / doom metal
Datum vydání: 16.10.2016
Label: Third I Rex / Black Reaper Records
Původní vydání: 22.5.2016, selfrelease

Hrací doba: 26:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Third I Rex

Kalloused je nová britská smečka, která se hlásí o pozornost všech příznivců hutné a těžké kytarové hudby. Zní-li vám lákavě zvířecí sludge / doom lehce říznutý blackmetalovým odérem, pak přesně pro vás je určeno debutové EP „Damn You Believer“. To Kalloused opatřili krásnou atmosférickou obálkou a letos v květnu jej vypustili do digitálního světa. Potenciál v počinu pak nedávno zavětřil rovněž britský label Third I Rex, jenž v kooperaci s Black Reaper Records nahrávce poskytl vydání i na fyzickém nosiči – v podobě digipak CD limitovaného na rovnou stovku kopií. A v dohledné době by se mělo objevit i LP u firmy Feast of Tentacles. Kontextový rámec bychom tedy snad měli, přibližný žánrový nástřel toho, co se na „Damn You Believer“ bude dít, snad také. Vrhněme se tedy rovnou na to, zdali jsou Kalloused skutečně tak dobří, jak se na první pohled zdálky tváří.

EP nabízí šestici nepojmenovaných songů, z nichž hned ten první je beze srandy skvělý. Nejprve se rozjíždí pomalu, plíživě, postupně však graduje, atmosféra houstne, tlak narůstá a při nástupu kytarového zápřahu v poslední čtvrtině skladby už mají Kalloused posluchače ve své hrsti. Lepší úvod snad „Damn You Believer“ mohlo jen těžko mít. Tím spíš zamrzí, že „Pt. 1“ se nakonec ukáže být spíše jen intrem, které navnazuje na věci příští.

Ne, že by od „Pt. 2“ dál stálo „Damn You Believer“ za prašivý kokot. Hned úvodní vyhrávka druhé písně je super a následná natlakovaná sludgová riffáž má koule. Problém ovšem nastává v momentě, kdy zjistíte, že až do konce nahrávky to zní všechno stejně. Kalloused sice nejsou žádný rychlíci, ale i přesto zjevně umí vytvořit poctivý tlak, což je dobře. Kromě onoho tlaku už ale nic moc nenabízejí a jednotlivé skladby mezi sebou strašně splývají – výjimkou je právě „Pt. 1“. Ačkoliv se najdou jisté marginální momenty, v nichž Britové formálně předvádějí něco navíc, celkově „Damn You Believer“ působí dojmem jednotvárného monolitu. Sice nemám problém ocenit nečekané noisové poškádlení v půli „Pt. 5“ či propracovanější strukturu sedmiminutové „Pt. 6“ s vyklidněným finále, ale z hlediska celku to zní tak, jak jsem již zmínil.

Nicméně, jalově to rozhodně nezní. Ve finále muzika Kalloused stále působí sympatickým dojmem (jakkoliv nálada je samozřejmě negativistická). „Damn You Believer“ má své mouchy a zdaleka není dokonalé, ale špatné také ne a potenciál z toho cítit je. Vím, že to zní jako strašně klišé, ale dokážu si představit, že budoucnost by v případě Kalloused mohla být slibná, byť na základě pilotního EP zcela jistě není na místě se tomu klanět…


Darkher – Realms

Darkher - Realms

Země: Velká Británie
Žánr: dark folk / atmospheric metal
Datum vydání: 19.8.2016
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Spirit Waker
02. Hollow Veil
03. Moths
04. Wars
05. The Dawn Brings a Saviour
06. Buried Pt. I
07. Buried Pt. II
08. Foregone
09. Lament

Hrací doba: 44:54

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Jsou debutová alba, od nichž člověk nejenže nečeká nic zvláštního, od nichž dokonce nečeká vůbec nic. Na jiné prvotiny jsou naopak kladeny vysoké nároky – debutovému statusu navzdory. Vše má ale svůj důvod, což platí i o nahrávce „Realms“, která jednoznačně spadá do té druhé jmenované sorty. Důvod? Jayn Hanna Wissenberg se totiž doslova blýskla už před dvěma lety s pilotním minialbem svého osobního projektu Darkher. Zatímco v rámci své předchozí skupiny The Steals se prezentovala folkovým přístupem k shoegaze, v rámci onoho EP „The Kingdom Field“ se vydala trochu jiným směrem, byť jisté hodnoty – především folkový nádech a důraz na atmosféru – vyznávala i pod novým jménem. Shoegaze se ovšem vytratil a celková nálada materiálu byla mnohem temnější, což mně osobně rozhodně sedělo.

„The Kingdom Field“ bylo jednoduše skvělé – ať už se jednalo o původní bezejmennou verzi se třemi písněmi, již si Darkher vydala sama, anebo následnou čtyřpoložkovou a nově smíchanou reedici (přibyla píseň, podle níž byla nová edice EP pojmenována) pod značkou Prophecy Productions (právě s tímto vydáním jsem si Darkher všiml i já). Očekávání vůči „Realms“ tedy byla vysoko, jelikož na své prvotině Darkher jednoznačně ukázala, že hrátky s neutěšenou atmosférou jí nejsou vůbec cizí a že má schopnosti dát dohromady působivou hudbu. A je více než potěšující, že dáma z Velké Británie nezklamala ani na dlouhohrajícím formátu, kde neřadově načrtnutý potenciál zúročila do nádherné desky.

V jistých ohledech však „Realms“ překvapení přináší. Dalo by se snad polemizovat o tom, zdali je směr, jakým se Jayn H. Wissenberg na novince ubírá, dobrý nebo špatný, ale… No, nebudu zastírat, že jsem dostal trochu něco jiného, než jsem očekával, nicméně dokud má výsledek tak hutnou atmosféru, jakou „Realms“ bezesporu má, tak si stěžovat nemohu. O čem že to mluvím? Vysvětlení je dosti jednoduché. „The Kingdom Field“ bylo především temným folkem. „Realms“ folkový nádech s bezútěšnými spodními proudy neopouští, jenže navrch přidává hutné kytary, díky nimž řadový debut stojí jednou nohou v metalových vodách. Představoval jsem si poněkud intimnější nahrávku, jakkoliv „Realms“ stále není žádným extrovertním cirkusem (což je samozřejmě plus). Ve finále mi to ale vůbec nevadí, poněvadž si mě album dost rychle získalo. A že se najednou muzika Darkher začala povážlivě blížit k hájemství bledé královny Chelsea Wolfe, k níž má Britka velmi blízko i barvou hlasu? Vlastně ani to vůbec nevadí, dokonce si myslím, že to mnozí mohou považovat spíš za plus.

Vzhledem k tomu, kolikrát již v recenzi padlo ono magické slůvko „atmosféra“, je asi zřejmě, že právě ona je tím hlavním důvodem, proč „Realms“ věnovat pozornost – je skutečně hutná, dokáže zapůsobit a má nějakou hloubku. To jsou všechno docela silná slova, ale věřte tomu, že v tomto případě opodstatněná, jelikož je to opravdu výborné. Je vidět, že holka má v tomto ohledu nepopiratelný talent, kterého také umí plně využít – pak je nasnadě, že výsledkem je skvělá záležitost.

Darkher

Nicméně to neznamená, že by „Realms“ stálo jenom na atmosféře. Jsou taková alba, jež drží pohromadě právě díky své vnitřní náladě, ale pro „Realms“ něco takového platí pouze zčásti. Jsou zde totiž i výtečně napsané skladby, které dokážou přijít se silnými motivy – dostatečně silnými na to, aby se člověku vryly do hlavy. Do jisté míry může být zklamáním, že asi tím nejvyšším vrcholem je „Foregone“opět. Jedná se totiž o jedinou píseň, již Darkher zrecyklovali z EP. Na „Darkher“ / „The Kingdom Field“ platila za středobod nahrávky, což se na „Realms“ opakuje. Vzhledem ke kontextu desky je zde „Foregone“ v lehce pozměněné verzi, aby korespondovala s kytarovějším vyzněním nahrávky, ale ze své působivosti naštěstí neztratila vůbec nic. Znovu se tedy můžete těšit na elektrizující napětí, nervní rytmickou linku, uhrančivý vokál i všechno další jen s tím rozdílem, že nyní je kytara ještě o chlup výraznější.

Nechci ovšem vzbudit dojem, že vše ostatní kouká „Foregone“ jen zdálky na záda, jelikož tu jsou i další kompozice, které se za tímhle kouskem drží ve velmi těsném závěsu. Předně bych vypíchnul „Wars“, jež byla uvolněna jakožto první ukázka už před vydáním, což byla výborná volba. Z jistého úhlu pohledu se jedná o podobně stavěnou píseň jako v případě „Foregone“, ale „Wars“ táhne kupředu především rituální rytmika. Hodně se mi líbí i klidnější skladby, v nichž nedostává metalem zabarvená kytara tolik prostoru – snad i díky tomu, že právě ony se nejvíc blíží tomu, co jsem od „Realms“ očekával původně. V tomto ohledu bych zmínil jednak „Moths“, jejíž první polovina je klidnější a směřuje k hutnější poloze ve druhé části, a především finální „Lament“, která je regulérně nádherná. Nicméně se nenechte zmýlit – neznamená to, že je veselejší nebo snad prosvětlenější, protože nálada je stále temná.

Darkher

To bylo jen několik konkrétních případů, abychom si rozuměli, že „Realms“ obstojí z vícera úhlů pohledu. Ve finále je pak příjemné, že i navzdory této skutečnosti, že několik konkrétních kompozic z celku svou kvalitou vystupuje a lze je označovat jako vrcholné momenty, deska funguje a nenudí ani jako celek. Za mě jednoznačná spokojenost. Je to velmi silné a to já mám rád – jste-li na tom stejně, pak neváhejte a „Realms“ si rozhodně obstarejte!


Thy Catafalque – Meta

Thy Catafalque - Meta

Země: Velká Británie / Maďarsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 16.9.2016
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Uránia
02. Sirály
03. 10^-20 Ångström
04. Ixión Düün
05. Ősszel otthon
06. Malmok járnak
07. Vonatút az éjszakában
08. Mezolit
09. Fehérvasárnap

Hrací doba: 66:46

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / bandcamp

Tamás Kátai, jeden z dobře ukrytých geniálních skladatelů dnešní doby, prožívá v posledních měsících mimořádně plodné období. Tenhle sympatický Maďar, jehož domovinou je nyní už několik let skotský Edinburgh, nikdy neoplýval zběsilou kadencí. Zatímco jiní hudební solitéři mají tendence zahazovat sebereflexi a zdravou míru autocenzury a pod tlakem hrnou ven všechny nápady, které se jim v hlavě vylíhnou, Tamás Kátai vždy pracoval trochu jiným způsobem (logicky už jen proto, že ne vždy byl Thy Catafalque jednočlenný projekt). Své nahrávky piloval a jednou za čas do světa pustil vybroušené dílo. Metal obecně nepatří k nejvytříbenějším a nejumělečtějším hudebním žánrům, byť si jeho mnozí posluchači s oblibou myslí opak (a to říkám z pozice někoho, kdo se metalové hudbě věnuje většinu svého života!), Kátaiova hudba patří k výjimkám potvrzujícím pravidlo. A právě proto má jeho produkce v mém osobním žebříčku oblíbených interpretů vyhrazené speciální místo.

Tím spíš ovšem překvapuje, jaké tempo Tamás Kátai v posledním roce nasadil. Šňůra začala loni v říjnu, kdy vydal počin „Sgùrr“ se svou hlavní formací Thy Catafalque. Možná stojí za zmínku, že nedlouho poté se ještě objevila kompilace „The Early Works“, jež nabídla první oficiální vydání raných nahrávek Thy Catafalque, nicméně to jen pro úplnost, neboť nový materiál se zde nenacházel. V kontextu našeho povídání nás víc bude zajímat květen 2016, kdy světlo světa spatřilo druhé sólové album „Slower Structures“, v jehož rámci Kátai ukájí své choutky po komorní ambientní až neoklasické hudbě. Jen o dva měsíce později pak vyšel eponymní debut zbrusu nového projektu Neolunar, v němž Tamás pustil na pole elektronické hudby (ani to znalce diskografie Thy Catafalque jistě nepřekvapilo). A tím už se dostáváme do současnosti, neboť v půli září Tamás Kátai plodnou sérii završil (?) další deskou Thy Catafalque – již čtvrtou dlouhohrající za pouhých 13 měsíců.

Vzhledem k výše popsanému nelze nepoložit otázku, zdali se na novince „Meta“ povedlo i tentokrát udržet kvalitativní laťku, která je v tomto případě nastavena extrémně vysoko. Odpovědět by šlo stylem kultovního britského seriálu „Jistě, pana ministře“ – ano i ne. Přijde prostě na úhel pohledu. V kontextu tvorby Thy Catafalque potažmo tvorby Tamáse Kátaie nemohu i přes velké sympatie, jaké k jeho muzice chovám, zastírat skutečnost, že „Meta“ rozhodně není vrcholem celého jeho snažení. V kontextu obecném však stále platí, že se jedná o záležitost, jež vší okolní konkurenci převyšuje rozdílem několika tříd. A stále to s přehledem stačí k tomu, aby šlo hovořit o jednom z nejvýraznějších metalových počinů v letošním roce.

Nechtěl bych vzbudit nějaký špatný dojem, tak tu explicitně prohlašuji, že „Meta“ je bez debat excelentním albem. Jako vždy platí, že některé skladby jsou ohromně silné, některé momenty se dotýkají hudební dokonalosti a prostě je to celé opětovně boží. Jen lze v diskografii Thy Catafalque najít ještě působivější věci, toť vše. Na druhou stranu, tohle v žádném případě není překážkou k tomu, aby si člověk „Meta“ mohl užít. Naopak, je to nádherná deska, jejíž poslech si náramně užívám. Řeknu to asi takto – již tradičně jsem skoupil veškeré formáty, na nichž „Meta“ vyšlo (Thy Catafalque je jedním z hrstky vyvolených jmen, u nichž toto praktikuji), a ani v nejmenším toho nelituji.

Opětovně nechybí veškeré atributy, jaké si člověk u Thy Catafalque mohl v minulosti oblíbit. Ojedinělá atmosféra, fenomenální melodie (klávesové i kytarové), dech beroucí skladatelské nápady, rozpoznatelný sound, hraní si s detaily, charakteristická práce s bicím automatem, jejž už lze bez obav považovat za jeden z trademarků projektu… popravdě už jsem dávno přestal toužit po tom, aby alba Thy Catafalque nahrával živý bubeník. Posun oproti „Sgùrr“ není zas až tak velký, ale svou vlastní identitu „Meta“ v rámci celé tvorby bezesporu má, což je jedině dobře. Oproti předchůdci citelně přibylo vokálů i folkovějších motivů, o což se stará plejáda hostujících muzikantů, mezi nimiž nechybí kupříkladu Zoltán Kónya, s nímž se Tamás Kátai v minulosti potkal v kapelách Gire a Gort, nebo houslistka Ágnes TóthThe Moon and the Nightspirit, pro niž to ostatně také není první účast na nahrávce Thy Catafalque.

Thy Catafalque

Jako vždy je trochu oříšek vybrat a vyzdvihnout konkrétní písně, aniž by člověk skončil u vypisování kompletního tracklistu, poněvadž na každé lze najít něco, co by se dalo ocenit. Jen namátkou jsem se zamiloval třeba do klidnější „Sirály“ s čarovnou atmosférou, „Ixión Düün“ – jen tak mimochodem nazpívané ve smyšleném jazyce – ve své druhé půli ukrývá několik bravurních kytarových motivů, suprová je i „Mezolit“ nebo „10^-20 Ångström“, které obě po kytarové první části dokážou nádherně vygradovat – v prvním zmiňovaném případě do melodičtějšího vyvrcholení s fantastickým čistým vokálem, v tom druhém do elektroničtější pasáže. Vynechat pak samozřejmě nejde ani více jak dvacetiminutový kolos „Malmok járnak“, s jehož pomocí „Meta“ dodržuje tradici, že každá deska Thy Catafalque obsahuje jednu takovou mamutí kompozici. Bez dalších detailů lze prohlásit, že i tentokrát je určitě co poslouchat a mnohé nápady jsou zde prostě senzační.

I navzdory tomu, co jsem řekl kdesi výše (že existují ještě lepší alba Thy Catafalque), necítím se být ani v nejmenším zklamán. Naopak jsem nanejvýš spokojen, protože Tamás Kátai zas a znovu ukazuje, že k mým oblíbeným skladatelům nepatří pro nic za nic. „Meta“ je bez váhání důstojným nástupcem předcházejících počinů, což vzhledem k faktu, že se mezi těmi předcházejícími počiny nacházejí majstrštyky jako „Tűnő idő tárlat“ či „Róka hasa rádió“, myslím hovoří samo za sebe.


qip – On Ephemeral Substrates

qip - On Ephemeral Substrates

Země: Velká Británie
Žánr: death / industrial metal
Datum vydání: 15.9.2016
Label: Arachnophobia Records
Původní vydání: 11.10.2015, selfrelease

Tracklist:
01. Industrial Espionage
02. A Moral Nuance of Coding Stealth
03. Millennium Way
04. Discarded Specimens
05. Payback Ritual
06. Humanity+
07. Ergoregion
08. Teller-Ulam Configuration
09. This Place Is a Tomb

Hrací doba: 59:09

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Arachnophobia Records

Popravdě řečeno, nemám moc rád situaci, jaká se mi přihodila s qip. Něco se na první pohled tváří strašně zajímavě, což člověka donutí k poslechu. Jakmile ale dojde k pokusu o podrobnější vstřebání nahrávky, přijde nepříjemné prozření, že to vlastně nic zvláštního není. V posluchači zbude jen hořká pachuť zklamání, že něco, co přece mělo být dobré a co slibovalo skvělý zážitek, je ve skutečnosti nepříliš záživné.

Jednočlenný projekt qip ze Severního Irska zdálky skutečně vypadá, že by mohl nabízet tuze zajímavé poslouchání. Onen jediný člen Maciej Pasiński (pokud by vám jméno moc nesedělo, pak ano, původem to je Polák) se pustil na pole industriálního death metalu. Nikoliv na styl rádoby „industriální“ à la Fear Factory, nýbrž do kombinace death metalu a elektronických žánrů. Ukázka zněla vysoce slibně, tudíž jsem neváhal a vrhnul se na věc. Jak se ovšem záhy ukázalo, s onou ukázkou jsem se zrovna trefil do jedné z těch dobrých pasáží. Takové na desce „On Ephemeral Substrates“ bezesporu jsou, nicméně se ani zdaleka neobjevují po celou hrací dobu – a co hůř, dojde i na regulérní vatu.

Než se dostaneme k nějakým těm podrobnostem, je nutno věnovat ještě krátkou formální poznámku k okolnostem. „On Ephemeral Substrates“ je debutovým albem qip, jež původně vyšlo před rokem, v říjnu 2015. Digitálně a ve vlastní režii. Letos se však materiálu ujala polská firma Arachnophobia Records a poskytla nahrávce regulérní vydání na fyzickém nosiči (konkrétně digipak CD).

Jestli je v něčem „On Ephemeral Substrates“ dobré, pak jsou to zcela jistě ony elektronické momenty. V nich se docela obstojně daří tvořit kosmickou atmosféru a držet posluchače v pozoru. Třeba hned první vteřiny desky, přesněji tedy úvodní pasáž skladby „Industrial Espionage“, mohou být dostatečným důkazem toho, že cit pro tvorbu podobně laděné muziky zde podřimuje. Po jedné space-ambientní minutce nastoupí vcelku příjemný beat, který je posléze vygradován přidáním kytary (zatím ještě nemetalové) a vokálu. Začíná to velmi dobře.

Bohužel, „On Ephemeral Substrates“ je ve finále albem, na němž má stále navrch death metal nad industrialem. Někdy se obě tváře prolínají, jindy se střídají, ale ve všech případech platí jedna nepříjemná věc – zatímco v elektronických pasážích je muzika qip poměrně přesvědčivá a nebojím se říct, že mě baví, death metal je převelice nudný. Sice i v něm je pořád kladen důraz na jakousi mechaničnost a industriální nádech, aby to odpovídalo ladění celého projektu, ale ani tato sci-fi patina nedokáže zakrýt, že v jádru je ten metal prázdný. S trochou nadsázky bych mohl říct, že to vlastně zní, jako by na celém albu hrál jeden tupý riff v jednom ubíjejícím tempu a do toho furt blil jeden jednotvárný průměrný growling. Zatímco u těch riffů je to přeci jen jakási nadsázka (ačkoliv ne úplně velká), v případě vokálu to lze brát doslovně.

Pokud tedy někde Maciej Pasiński projevuje nějakou invenci, jsou to právě industriální ruchy. Nicméně ani s nimi nedokáže zakrýt jalovost deathmetalového základu, byť se o to snaží, seč mu síly stačí. Při kombinaci obou tváří je pak metal natolik nezáživný, že zabíjí i jakýkoliv potenciál industriálna. Výsledek tedy alespoň v mém případě vypadal tak, že jsem po většinu hracího času horko těžko vnímal, poněvadž jsem se pod náporem nudy vždy rychle dostal do posluchačské letargie. Z té mě dokázala probrat jen sem tam nějaká elektronická pasáž, kdy se vypne death metal a začne vykukovat vesmírná nálada. Nicméně ty skutečně přesvědčivé industriální momenty jsou na „On Ephemeral Substrates“ jednoznačně v menšině.

qip

Aby toho náhodou nebylo málo, tak albu škodí i neskromná hodinová stopáž a písně, jejichž hrací doby běžně překračují šest minut (a ve dvou případech trvají dokonce +/- osm minut). Jak již padlo, ty nejlepší momenty na „On Ephemeral Substrates“ jsou dobré a je na nich znát potenciál, nicméně jich zdaleka není tolik, abych byl ochoten desku vstřebávat celou. Byl jsem zvědavý, avšak nakonec se z mého pohledu jedná o nudný počin, jemuž svůj čas nadále věnovat nehodlám. A to nejspíš neplatí jen na „On Ephemeral Substrates“, ale i na qip obecně.


Qrixkuor – Three Devils Dance

Qrixkuor - Three Devils Dance

Země: Velká Británie
Žánr: death metal
Datum vydání: 30.4.2016
Label: Invictus Productions

Tracklist:
01. Serpent’s Mirror
02. Crypt of Illusions Bane
03. The Divine Architect

Hrací doba: 38:22

Odkazy:
facebook

Důvodem, proč jsem začal s psát o deskách (nechci to ani nazývat recenzováním), není jakási pofidérní úlitba egu. Vždy jsem byl vděčný za doporučení zajímavých kapel nebo poukázání směrem, kde jsem se já nestačil pořádně podívat. A teď, když mám pocit, že se všechny lokální webziny na tuhle službu čtenářstvu téměř vysraly, jsem se rozhodl, že splatím dluh. Další splátkou budiž třískladbové EP „Three Devils Dance“ britských Qrixkuor.

Demo „Consecration of the Temple“ bylo zahuhlané maličko přes míru, ale nebyl jsem sám, kdo z materiálu cítil, že Qrixkuor mohou být víc než jen další „jeskynní“ deathová kapela. Už s následujícím záznamem ze zkušebny, kde se objevila skladba z prvního dema, výborný cover Demoncy a raná verze skladby „The Divine Architect“ z tohoto EP, se kapela znatelně posunula. Nejenom v rámci zvuku, který byl na „rehearsal tape“ opravdu zničující, ale v prvé řadě i hudebně. A „Three Devils Dance“ ve vzestupné tendenci pokračuje.

Nové EP jsem zachytil krátce po vydání (konec dubna), zrovna kdy mě zradila technika, takže jsem byl odsouzen k poslechu hudby pouze skrze mp3 přehrávač a sluchátka. První letmá ochutnání působila slibně, ale jednou v noci mi bez varování do uší vstoupila úvodní skladba „Serpent’s Mirror“. Atmosférické intro mírně evokující zvrácené eskapády moderní klasické hudby ve mně vyvolalo opravdu nepříjemný pocit a s nastoupivším deathmetalovým chaosem mě pomalu oblila autentická hrůza. Pocit překvapení doprovázený reakcí „co-to-kurva-je?!?!“ po chvíli odezněl, nikoliv však ona niterní tíže…

Qrixkuor v sobě pojí dva nejvýraznější proudy death metalu. Ten hnusný, zlý a temný s „progresivními či avantgardními“ tendencemi (Demilich, Portal, Irkallian Oracle, Mitochondrion) a ten hnusný, zlý a temný (jaký by snad jinak měl death metal být?), ale stále kurevsky přímočarý, podzemní a oddaný starým modlám (Sadistic Intent, Teitanblood, Eskhaton, Witchrist). Co se týče „extrémnosti“, tak Qrixkuor poněkud zaostávají, nejsou tak ďábelsky intenzivní jako někteří, ani tak geniálně zvrácení jako jiní, spíše kráčí jakousi střední stezkou. Mají ale něco svého a doufám, že to „něco“ se časem rozvine v unikum. Už teď je evidentní snaha myslet za roh, povšechně a táhnout jednotlivé elementy vstříc komplikovanějším/komplexnějším závěrům.

Qrixkuor

Tři přítomné kompozice (14, 9, 14 minut), působí jako jedna, klidu není dán prostor, a přesto Qrixkuor téměř mistrovsky zacházejí s gradací a přiměřeným dávkováním výraznějších momentů. Soustředěný poslech není ani zdaleka ztrátou času; spíše se stává nutností, chcete-li do EP opravdu řádně proniknout. Atmosféra zde možná hraje prim, ale „Three Devils Dance“ je stále dostatečně poutavý metal.

Z trojice skladeb přesto nejvíce vyčnívá ta úvodní, která jasně vytyčí kýžený koncept. Zbylé dvě jej rozvíjejí opravdu jen mírně, i když nelze říct, že by se v nich neobjevovaly zajímavé riffy, sóla či atmosférické plochy. Trochu kritiky si zaslouží až příliš obyčejné vokály, kterým by neuškodilo přidat na pestrosti. Bicí by v produkci mohly být taky o něco výraznější. Přijde mi, že ty nejagresivnější pasáže trpí nedostatkem důrazu, takže bych se v tomhle opravdu nezlobil za větší „extrém“, ať už co se týče síly a rychlosti úderů nebo prostě zvuku šroťáku. Ale Qrixkuor mají přeci jen rafinovanější způsoby jak posluchače pomučit…

Dílo Kennetha Granta, ačkoliv zajímavě napsáno, má své mouchy. Nezpochybnitelným faktem ale zůstává, že myšlenky a vize, představené v jeho knihách, dovedou s představivostí člověka pěkně otřást. Qrixkuor si název vybrali příhodně (jméno pochází z Grantovy knihy „Against the Light“). Jejich hudba je silná a zlá, byť k úplnému surrealistickému mistrovství a definitivnímu vystoupení mimo kruhy času ještě kus chybí. Ale když tak „Three Devils Dance“ pravidelně a delší dobu poslouchám, nemohu setřást pocit, jestli tohle EP nepatří k tomu nejzajímavějšímu, co jsem letos vlastně slyšel.


Viranesir – Dad’s Choking on My Vomit of His Semen

Viranesir - Dad's Choking on My Vomit of His Semen

Země: Turecko / Velká Británie
Žánr: gay synthpunk
Datum vydání: 1.8.2016
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Soul
02. Pedophilic Torturer
03. Escapeless
04. The Father in Me
05. Sadness
06. Naphthalene
07. Bourgeois Beleaguered II

Hrací doba: 37:51

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Viranesir je co do vydávaných počinů sakra aktivní projekt. Jen v loňském roce vyšly hned čtyři řadové desky a navrch ještě jedno splitko, ani nemluvě o skutečnosti, že Emir Toğrul, hlavní mozek skupiny, působí i v dalších kapelách, z nichž zejména Blliigghhtted je další projekt vydávající v brutální kadenci. Nebo lépe řečeno byl, jelikož Ruhanathanas, jež byla vůdčí osobností Blliigghhtted, loni spáchala sebevraždu a letošní album „Into the Cunt of the Witch“ bylo labutí písní formace.

Když v letošním roce po mimořádně plodném loňsku polevily aktivity Viranesir, BlliigghhttedToğrulova labelu Merdümgiriz, myslel jsem si, že to je důsledek právě smrti Ruhanathanas. Jak se ovšem ukazuje, rozhodně to nebyl jediný důvod. Toğrul byl totiž v mezičase zavřený v psychiatrické léčebně, kam se dostal po nepovedeném pokusu o sebevraždu. Při svém pobytu v léčebně pak skládal i novou hudbu. A výsledkem těchto skladatelských seancí ze sanatoria je deska „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“.

Už jen ze samotného názvu nahrávky je zřejmé, že ani pokus o sebevraždu, ani sebevražda jeho spoluhráčky, ani pobyt v psychiatrické léčebně nijak nezahýbaly s Toğrulovým smyslem pro černočerný humor a vytříbeným vkusem pro perverzi. Obého se na „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ nachází koňská dávka, ačkoliv je pravda, že tentokrát o něco víc vede nihilismus a zvrácený pohled na svět, což ovšem není nic, co by do tvorby Viranesir nepatřilo či dokonce nesedělo. Tak či onak, texty – jak už je ostatně tradicí – za čtení rozhodně stojí už jen z toho důvodu, že to není nic, co by se blížilo generické textařině v metalu.

Počkat… řekl jsem v metalu? Viranesir je samozřejmě blackmetalovou skupinou, ale asi by bylo unáhlené říct, že především blackmetalovou. Z devíti řadových nahrávek jsou totiž čtyři ohavný ambient, přičemž tou čtvrtou – navazující na počiny „Kill Your Repulsive Child“, „Shoot on Mom’s Corpse“ a „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ – je právě „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“.

Popravdě mi připadá, že pobyt v sanatoriu nijak nezahýbal ani s Toğrulovým hudebním vyjadřováním, jelikož „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ co do nálad pokračuje v již dávno nastolených intencích tvorby Viranesir. Opětovně se jedná o setsakra ošklivou záležitost, jejíž poslech je těžký a nestravitelnost vysoká. Nicméně člověka znalého starších ambientních nahrávek už novinka překvapit nemůže. Základní ingredience desky jsou totiž očekávané – líně se převalující úchylné syntezátory, ujeté mečivé vokály, a pokud by tohle náhodou nestačilo, tak předobraz ambientu jakožto klidné relaxační hudby již definitivně tříští atypická bicí práce, která je vlastně totožná s tím, co Merdümgiriz (ano, tenhle týpek se jmenuje stejně jako ten label) předvádí i na blackmetalových albech Viranesir. Sám Toğrul to jen tak mimochodem nazývá „gay synthpunk“.

Viranesir

Přesto se mi zdá, že tentokrát to není úplně ono. A nemám tím na mysli, že poslech „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ je vlastně nepříjemný, neboť tohle už platí za poznávací znamení Toğrulovy tvorby a očekávat něco jiného by bylo vcelku bláhové. Proniknout do jeho nahrávek je vždycky oříšek, a to i tehdy, když už člověk ví, co očekávat; třeba se mi to prostě nyní nepodařilo, nevím. Ale navzdory tomu, že mě dřívější práce Viranesir dokázaly oslovit a že „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ pokračuje nastoleném duchu, mě to tentokrát nevraždí takovým způsobem, jakým bych očekával.

Bezesporu se zde nacházejí i zajímavé momenty. Kupříkladu ve skladbách jako „Escapeless“, „Sadness“, „Naphthalene“ či dlouhé „Bourgeois Beleaguered II“ lze hovořit o hutné atmosféře a o schopnosti předat posluchači koncentrovanou dávku negativismu. Na druhou stranu, písně „Soul“, „Pedophilic Torturer“ a „The Father in Me“ mě vesměs nebaví, jakkoliv jim v žádném případě nelze upírat, že z nich hnus odkapává vskutku zodpovědně.

Viranesir - Dad's Choking on My Vomit of His Semen

Když se na počin podívám jako celek, tak pocitově mě poslech „neuspokojuje“ tak, jak se to dařilo starším deskám. Sice by se hodilo prohlásit, že nahrávka složená v psychiatrické léčebně je ultimátním vyvrcholením Toğrulova snažení převodu perveze do zvukové stopy, ale čistě hudebně už jsou v diskografii Viranesir i silnější věci – třeba předchozí ambient „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“. Nicméně i přesto vám garantuji, že pokud jste s muzikou Viranesir doposud nesetkali, bude pro vás poslech „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ zážitek. Netvrdím, že příjemný, ale určitě zážitek.

P. S. Na základě poslední třetiny „Bourgeois Beleaguered II“ si říkám, že by možná nebylo špatné, kdyby někdy Toğrulův ambient zůstal čistým ambientem bez bicích. Třeba by to bylo ještě zajímavější než teď.