Země: Velká Británie Žánr: hard rock / glam rock Datum vydání: 20.8.2012 Label: Canary Dwarf
Tracklist:
01. Every Inch of You
02. Nothin’s Gonna Stop Us
03. With a Woman
04. Keep Me Hangin’ On
05. Living Each Day Blind
06. Everybody Have a Good Time
07. She Just a Girl, Eddie
08. Forbidden Love
09. Concrete
10. Street Spirit (Fade Out) [Radiohead cover]
11. Love Is Not the Answer
Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. To však neplatí pro The Darkness, britské glam rockery, kteří by mohli být zářným příkladem toho, jak se dle poučky sex, drogy a rock ‘n’ roll vyvíjí kariéra učebnicové rockové kapely. Než se dostaneme k jádru věci, začněme tedy trošku zeširoka. Na počátku všeho byl hlad po rockové hudbě, která by do žil vrátila trošku pompéznosti, teatrálnosti a odkazu legendárních Queen. A to se The Darkness povedlo na jedničku. Debutové album “Permission to Land” přineslo monstrózní hit v podobě skladby “I Believe in a Thing Called Love” a parta kolem bratrů Hawkinsových měla najednou našlápnuto k zářivé kariéře. Debut se tedy povedl, a i když obsahoval několik slabších momentů, byla to skvělá jízda na cestě rockovou historií. Druhé, ještě lepší, “One Way Ticket to Hell… and Back” status The Darkness jen potvrdilo. Oproti debutu bylo mnohem víc vyrovnané, obsahovalo jednu chytlavou pecku za druhou a The Darkness se jej dali podporovat energickými živými vystoupeními (sám jsem byl svědkem koncertu v londýnské Alexandra Palace v roce 2006 a dodnes tento koncert považuji za jeden z nejlepších, jaký jsem kdy zažil). “One Way Ticket to Hell… and Back” se sice nedočkalo takového úspěchu, jak by se možná očekávalo, ale výstup kapely na rockový Olymp nezastavil.
Jak už to tak bývá, není všechno zlato, co se třpytí, a tak se začaly postupně prohlubovat nejrůznější spory a neshody ohledně fungování kapely, přičemž svůj podíl na tom jistě měla závislost frontmana Justina na heroinu, alkoholu a jiných omamných látkách. Vztahy mezi ním a zbytkem kapely (zejména bratrem Danem) se začaly podstatně zhoršovat, až vše (celkem logicky) vyústilo ve zpěvákův nástup do léčebny, následovaný odchodem z kapely koncem roku 2006. Justin se snažil prorazit sólově, posléze pak v kapele s nájemnými hráči pod hlavičkou Hot Leg, přičemž zbytek rozpadnuvší se party si založil vlastní kapelu Stone Gods. Protože si všichni začali po čase chybět, staré křivdy byly odpuštěny, vztahy urovnány a všichni zřejmě zjistili, že spolu vydělávali nejvíc, tak se s velkou pompou Justin v roce 2011 vrátil a výsledkem nově získané energie, tvůrčí kreativity a kdo ví čeho ještě, je nové album “Hot Cakes”.
Vykládám to sice jako pohádku, ale takhle to prostě je, nicméně, pojďme se posunout časovou osou k současným událostem. Na “Hot Cakes” se vrátil původní baskytarista Frankie Poullain, který nahrál debutové album a který mi byl vždy o něco blíže než jeho nástupce Richie Edwards, jenž se údajně v The Darkness snažil převzít vůdcovské otěže a pověstnému týmovému duchu tím rozhodně nepřispěl. Hned od prvního tónu je na “Hot Cakes” jasné, že The Darkness chtějí být velké rockové hvězdy a nebojí se to dát veřejnosti najevo. Jejich verze pompézního rocku, která není zas tak odlišná od toho, jak kdysi hráli zmínění Queen nebo Aerosmith, ke kterým jsou připodobňováni asi nejčastěji, je postavena na Justinově charismatu, chytlavých refrénech, úderných riffech ála AC/DC, a to vše bez žádných velkých složitostí. Sice si nemyslím, že ještě někdy v budoucnu získají zpět své postavení, které si dokázali před léty vydobýt (jako předskokani Lady Gaga na evropské části jejího aktuálního turné se snaží, seč jim síly stačí), ale nic to nemění na to faktu, že “Hot Cakes” je prostě dobrá rocková deska. Nedošlo k tomu, čeho jsem se obával, a sice, že to bude pouze slátaninou přebytečných nápadů z minulosti. O upřímnosti připravovaného alba jsem v době jeho ohlášení taky tak trochu pochyboval, ale The Darkness předvádí, že mají stále co sdělit a že na tom jejich návratu přeci jenom bude.
Kvalitativně se The Darkness derou s “Hot Cakes” někam ke svým předešlým zásekům v diskografii. O produkci se postarala ústřední bratrská dvojice Hawkinsů, kteří se spolupodíleli na tvorbě všech písní s občasným přispěním Frankieho Poullaina, s výjimkou překvapivé předělávky “Street Spirit (Fade Out)” od Radiohead, kterou bych od The Darkness opravdu nečekal a kupodivu nedopadla vůbec špatně. Hned v úvodní singlové “Every Inch of You” se projevují hlavní, výše uvedené, atributy tvorby The Darkness, které z jejich skladeb dělají něco víc než obyčejné rockové odrhovačky. Kapela zní uvolněně a uvěřitelně, přičemž i sám Justin se snaží dokazovat, že všechno v kapele šlape na jedničku – “I’m in a band with my brother and my two best mates” je slogan, který hovoří za vše. Na ploše čtyřiceti minut se dočkáme jak skvělých skladeb (zmíněná “Every Inch of You”, “Nothin’s Gonna Stop Us”, “Everybody Have a Good Time” a “She Just a Girl, Eddie”), víceméně povedených (“With a Woman”, “Forbidden Love”) až po nějaké ty přešlapy (baladická “Living Each Day Blind” či “Keep Me Hangin’ On”). Opravdová pecka však číhá na úplném konci, a to pouze v případě rozšířené edice, která kromě zbytečných demo, akustických verzí jiných skladeb, nabízí “Cannonball” s hostující flétnistou Ianem Andersonem z Jethro Tull získala díky jeho atypickému (na poměry The Darkness) sólu nový rozměr.
Chvály bylo vyřčeno dost, a proto je asi jasné, že se žádné překvapení konat nebude, když “Hot Cakes” doporučím každému, kdo má hard rock s glam vlivy v lásce a nevadí mu nenáročná, nic neřešící hudba, která sice neobsahuje žádnou dechberoucí myšlenku, ale když už nic, tak se u poslechu The Darkness alespoň dobře pobavíte a nemyslím si, že hlavním účelem “Hot Cakes” bylo něco jiného. Já se bavil náramně a opět jsem se utvrdil v myšlence, že bratři Hawkinsové a jejich kumpáni jsou jedním z největších překvapení minulé dekády na britské scéně, a současně se – i přes nepřízeň své vlastní slávy – dokázali prodrat zpět a v rámci možností na své úspěchy dokonce navázat.
Země: Velká Británie Žánr: progressive metal Datum vydání: 31.8.2012 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Ashes
02. Return of the Thought Police
03. Staring at the Sun
04. Liberty Complacency Dependency
05. Colophon
06. The Hours
07. That’s Why We Came
08. Don’t Look Down
09. Coda
10. Rubicon
S britskou skupinou Threshold, jež se řadí ke stylu progresivního power metalu, jsem se poprvé setkal prostřednictvím desky “Critical Mass” z roku 2002, která mě byla spolehlivě schopna zaujmout příjemným melodicky progresivním materiálem. Vzhledem k tehdejší náladové těkavosti a vůli objevovat i jiné věci, která mě tou dobou hodně motivovala k neustálému nacházení nových a nových umělců (tou dobou jsem mimochodem narazil i na stylově spřízněné Vanden Plas), ovšem u mě časem kapela nevědomky upadla v zapomnění a vynořila se až v době, kdy jsem při pročítání vycházejících desek nalezl dílo zvané “March of Progress”, jehož vydání bylo datováno na 8. srpen letošního roku. Až v tuto chvíli jsem začal o skupině zjišťovat další informace a shánět další desky, mezi nimiž se objevila i čerstvá novinka, kterou jsem se rozhodl slovně ohodnotit v recenzi, již nyní držíte v rukou.
Od posledního alba “Dead Reckoning” se novinka po zvukové stránce liší zejména zpěvem, který na místo bohužel již zesnulého Andrewa McDermotta (R.I.P. 2011) na desce obstarává jistý Damian Wilson, člověk, jenž již v kapele na postu vokalisty působil v letech 1992-1993 a 1996-1997. Mimoto je zapojen projektu holandského fenoménu Arjena Lucassena, Star One, takže se o žádného nováčka vskutku nejedná a zpěv na desce obstarává s precizností svého předchůdce (ač jeho styl je drobně odlišný). Na rozdíl od alb předchozích, na novince se občas objevují i i jemně popové (dobrá, zvolil jsem trochu subjektivně zabarvené označení) klávesové rejstříky, které, ač upřímně mému uchu moc nelahodí, v kontextu ostatní instrumentace jsou přežitelné i pro v tomto ohledu celkem netolerantní jedince. Příkladem těchto prvků budiž party hned v úvodní “Ashes”, jež se mimochodem může chlubit ohromně chytlavou melodií, která nahrávku celkem sympaticky otvírá.
Skladby jsou na albu obecně vybaveny výraznými melodickými refrény, což ovšem nic nemění na tom, že se jedná zároveň o kompozice propracované a progresivní. Dalo by se bez nadsázky říci, že se jedná o hitové album, které je ovšem i velice vyrovnané, skladby si drží vysoký standard po celou dobu hraní a metají jednu mocně chytlavou melodii za druhou. Zejména úvod desky se do mysli zahryzne pomocí refrénů vskutku spolehlivě fungujících (ovšem ani druhá polovina nikterak nezaostává – důkazem budiž například perfektní “The Hours”). Nemá ovšem větší smysl rozebírat jednotlivé kompozice, časem bych se pravděpodobně začal opakovat, protože podstatné specifické rysy skladeb jsou celkem jednotné. Pokud jde o vyhrávky, nedochází zde k žádnému samoúčelnému nástrojovému onanismu, jenž je často vytýkán progresivně metalovým spolkům (zejména Dream Theater).
Druhý pohled (Kaša):
Threshold stojí na novém začátku. Po odchodu bývalého zpěváka Andrewa “Maca” McDermotta, jenž loni zemřel, se na jeho místo vrátil původní pěvec Damian Wilson, který sice není špatný, ale charismatický projev Maca mi byl o něco bližší. “March of Progress” je i přesto skvělá progresivně metalová deska, která plynule navazuje na předchozí “Dead Reckoning”, již jsem si hodně oblíbil. Přístup Threshold je přímočařejší, než jakým si svět podmanili učitelé z Dream Theater. Britská šestice míchá hodně chytlavé refrény – pro někoho místy až vyloženě podbízivé – s tvrdším hudebním podkladem, což sice není postup nikterak novátorský, ale pokud se podaří tyto ingredience umně vybalancovat, nemám s tím žádný problém, což je případ tvorby Threshold.
Na “March of Progress” se nalézá několik velice silných písní, zejména pak v jejím úvodu. “Ashes”, “Return of the Thought Police” a “Liberty Complacency Dependency” jsou zřejmě ty nejsilnější. Zbytek alba sice zaostává, ale jen o trošku, takže bych ho nenazval souborem několika dobrých kompozic v obklopení průměrné vycpávky. Ve své podstatě působí velice vyrovnaným dojmem a i přes téměř 70 minutovou stopáž není žádný problém se jím prokousat, čímž nechci říct, že jde o desku na jeden poslech, která po čase přestane překvapovat. O prvotřídní zvuk se postarala osvědčená dvojice Karl Groom a Richard West, kteří už Threshold musí znát líp než své boty, takže ví, jaká poloha je pro ně ta nejpřirozenější. Když to tak nějak shrnu, tak jsem vlastně spokojený, očekávání byla vzhledem k návratu staronového zpěváka všelijaká, protože jsem se obával, že se kapela vrátí a zasekne v minulosti, což se nekoná, a protože Threshold svůj nový začátek zvládli, jsem zvědavý na věci příští. Kaša
Země: Velká Británie Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 20.7.2012 Label: Lupus Lounge
Tracklist:
01. Directionless Resurrecionist
02. Prey Tell of the Church Fate
03. A Prophet for a Pound of Flesh
04. The Blight of God’s Acre
05. Man’s Laughter
06. The Underside of Eden
07. Gatherer of the Pure
08. Left Behind as Static
09. Corvus Corona Part 1
10. Corvus Corona Part 2
Hodnocení:
H. – 9,5/10
Ježura – 10/10
Zajus – bez hodnocení
Kaša – 10/10
Tuším, že jsem to tu už nejednou prohlásil, snad v nějakém eintopfu či v reportu na letošní ročník Ragnarök Festivalu, kde kapela hrála, ale klidně to zopakuji znovu a ještě vícekrát – A Forest of Stars ve vší vážnosti a naprosto upřímně považuji za jednu z nejvýjimečnějších hudebních formací, s nimiž jsem kdy přišel do styku. Dávno jsem v nich přestal vidět jen oblíbenou kapelu, již je to několik let, co přerostli do uskupení, jehož hudební produkci bych se nebál označit za srdcovou záležitost, zařadili se po bok mých nejoblíbenějších skupin vůbec, do nepříliš početné společnosti kapel, od nichž jsem ochoten si koupit naprosto vše a za jakoukoliv cenu, které poslouchám takřka denně a které považuji za naprosto unikátní. A můžete si být opravdu jistí, že já jsem – co se muziky týče – velice náročný parchant a skupin, o nichž bych byl ochoten něco podobného prohlásit, je naprostý zlomek; prsty jedné ruky by mi na jejich spočítání bez sebemenších problémů stačily. Nicméně právě toto nevšední britské uskupení šesti gentlemanů a jedné dámy z konce 19. století bych do toho ranku bez jakéhokoliv zaváhání zařadil. Není tedy divu, že třetí deska A Forest of Stars, “A Shadowplay for Yesterdays”, pro mne byla nejspíše tím nejočekávanějším počinem tohoto roku.
“Once upon a time there was a lady of no repute. One Miss Crow, who, by force of a certain stranger, had engaged in violent night-time actions, against her very Will.” (Directionless Resurrectionist)
Nenechte se ovšem zmýlit, to co bude následovat, nebude pouhopouhá adorace jedné skupiny bez špetky střízlivosti. Ano, první dvě nahrávky A Forest of Stars – “The Corpse of Rebirth” a “Opportunistic Thieves of Spring” – považuji bez přehánění za naprosto geniální hudbu, která nemá obdoby, kdybych měl psát recenze, o hodnocení 10/10 bych ani u jedné z nich neváhal ani vteřinu, s tím vším se však na druhou stranu pojí jiná věc, a sice že od “A Shadowplay for Yesterdays” jsem neočekával nic menšího, než že pověsti svých dvou starších a takřka dokonalých sestřiček dokáže dostát do posledního tónu. Zdali se to povedlo, to je věru těžká otázka, jejíž odpovědi se pokusíme dobrat někdy v průběhu následujících řádků, než s tím ale začneme, podíváme se na celou věc trošku zeširoka; čímže to jsou A Forest of Stars vlastně tak výjimeční, neboť těm, kteří s tvorbou gentlemanského klubu doposud nepřišli do styku, toho výše předvedená ďábelská kadence sic opravdu odvážných, ale ve své podstatě velmi abstraktních superlativů příliš neřekne…
Hudební žánr, v němž by se A Forest of Stars měli pohybovat, je běžně označován jako psychedelický black metal, na čemž zcela jistě něco pravdy je, ale plnou šířku toho, co skupina hraje, to obsáhne jen stěží. Stejně tak byste jejich tvorbu mohli označit jako avantgardu, jako cosi experimentálního, klidně byste ji mohli označit i jen jako black metal – ve všech případech byste měli pravdu, ne však úplnou a dostačující. A právě tohle je jedna z těch nejúžasnějších věcí na A Forest of Stars – jejich nadpozemská produkce je natolik výjimečná, že ji popsat nedokážete, byť se budete snažit sebevíc. Já znám všechna jejich alba doslova tón od tónu, každé jsem slyšel opravdu mnohokrát, “A Shadowplay for Yesterdays” nevyjímaje, stejně to ale neumím vyjádřit úplně přesně. Základem je opravdu jen black metal, když si pustíte náhodných 30 vteřin na YouTube, uslyšíte prostě nějaký black metal, ale ve skutečnosti jsou A Forest of Stars velice daleko do toho, aby mohli být nazýváni takto triviálně. V pozadí jejich hudby totiž pulzuje naprosto neskutečná hloubka a nepopsatelná unikátní atmosféra. Je to přesně takové to něco, co se nedá dost dobře uchopit, ale co dělá hudbu uměním; jako když v knize čtete mezi řádky. A stejně jako moc lidí nikdy nepochopí to sdělení mezi řádky v knihách, které není explicitně vyjádřené, většina posluchačů asi ani nikdy nedocení skupiny jako A Forest of Stars. Osobně si drze dovolím tvrdit, že jsem již za svůj slyšel dostatečně velké množství muziky napříč všemi myslitelnými styly a žánry, abych vás mohl ujistit, že tohle už dnes v hudbě jen tak nenajdete, u A Forest of Stars však ano.
Nejen tím jsou ovšem britští gentlemani zvláštní. Celému jejich snažení nasazuje korunu fakt, že hudba není tím jediným, na co člověk nevěřícně zírá s otevřenými ústy. A Forest of Stars totiž na umění povýšili naprosto vše, co se skupiny týká – textovou stránku, grafické ztvárnění nosičů, podobu videoklipů, koncertní prezentaci a v neposlední řadě celkovou stylizaci, v níž se mísí uměleckost s aristokratickou elegancí, vážnost s inteligentním lišáckým humorem a mystický opar se zdravě štiplavým nadhledem. U všeho, co A Forest of Stars dělají, mne jen těžko napadá někdo, kdo by jim mohl konkurovat, kdo by vše skloubil do jednoho natolik dechberoucího celku, jehož atmosféra je absolutně výjimečná.
“Out into the biting morning air She goes, all astride. Staring pointedly down at all who should have the very nerve to pass her by. A man in oil-slick black she does a’spy, aiming his camera at these trepassers winding through her self-righteous glide: ‘A penny for your picture, dear, a penny for your smile?’ She peers at this break-faced soul, says: ‘You’d do well to leave me be, Corvus corax cameraman. My time is too valuable to be spent by the likes of you.'”
(A Crown for Our Queen of the Grave Mound: Being a short tale concerning the life of one Mister Carrion Crow)
“The Corpse of Rebirth” a “Opportunistic Thieves of Spring”, přestože to v jádru byly velice rozdílné desky, měly jednu společnou věc – šlo o veskrze minimalistické záležitosti, přesto se však jednalo o alba naprosto elektrizující a hypnotická. A Forest of Stars na nich dokázali udělat – jak se říká – hodně muziky za málo peněz, z minima dokázali vytřískat naprosté maximum, zvládli vytvořit díla doslova geniální, kde každá jedna vteřina byla malou hudební extází, to vše ale jen v podstatě pomocí několika málo tónů. “A Shadowplay for Yesterdays” se v tomto minimalistickém přístupu diametrálně liší – vůbec tam totiž není. To je jedna z věcí, kterých si na A Forest of Stars velice cením – debut byl naprosto fantastický, a kdyby dále točili jen jeho kopírky, všichni by jim tu historicko-filozofickou auru žrali, ale oni nahráli surovější a masivnější monument “Opportunistic Thieves of Spring”. Za čtyři roky existence si získali nemalé množství vpravdě fanatických příznivců, mezi něž se hrdě hlásím, kteří by jim až do skonání kupovali vše, i kdyby to byly jen obšlehy “The Corpse of Rebirth” a “Opportunistic Thieves of Spring”, přesto si Britové dovolili na “A Shadowplay for Yesterdays” zvolit zcela jiný přístup. Nutno dodat, že vše, díky čemu jsem si je natolik oblíbil, nadále cítím i zde, jen je to provedené jinak. A vsadím se, že až v roce 1894/2014 další počin, opět bude jiný… a skvělý…
“I don’t want to be left behind here” (Left Behind as Static)
A Forest of Stars tentokráte stvořili desku, která je v jejich diskografii jednoznačně tou nejrozmanitější a nejmelodičtější, snad i nejpřístupnější, až by se dalo říct, že kapela zvolila jaksi písničkovější formu, vezmeme-li v potaz, že délka všech tří počinů je vesměs stejná a že má “A Shadowplay for Yesterdays” stejně skladeb jako “The Corpse of Rebirth” a “Opportunistic Thieves of Spring” dohromady. Ten tam je minimalismus a umění udělat z “ničeho” hudební orgasmus, “A Shadowplay for Yesterdays” střídá tempa i nálady v průběhu jednotlivých skladeb, obsahuje prvky a vlivy, jež byly dříve v tvorbě A Forest of Stars nevídané, a to včetně takových, které bych od skupiny tohoto ražení nečekal, některé momenty mají dokonce i folkový nádech (asi ne náhodou je jednou z předělávek na limitované verzi alba také píseň původem od Clannad). Možná právě kvůli tomu všemu, kvůli tomuto jinému přístupu, se začaly ozývat hlasy, že už to není ono, že A Forest of Stars ztratili svou tvář, že vše, čím byli výjimeční, je pryč a zbyla jen sice stále dobrá, avšak už docela neškodná hudba…
Musím se přiznat, že já jsem tím byl zpočátku také poněkud zklamaný, ano, opravdu byl; viděl jsem jen několik málo záblesků toho, čím pro mne A Forest of Stars až doposud byli, šlo ale jen o několik málo střípků v roztříštěném celku. Věnoval jsem “A Shadowplay for Yesterdays” obrovské množství času a snažil se jej pochopit – a nakonec se mi to myslím – alespoň do jisté míry – podařilo. Nebylo to nic na ten způsob, že bych počin poslouchal do té doby, až se mi prostě začne líbit, vůbec ne, byl to onen pověstný proces, kdy se před vámi deska pomaličku otevírá až do doby, kdy nastane cosi, co kdysi jedna velmi inteligentní paní, jíž jsem znával, nazývala “moment aha”, kdy vám celkové souvislosti nejprve unikaly a klouzaly mezi prsty, najednou je však uchopíte a pochopíte celý ten smysl. Až když jsem se k tomuto “aha” dopracoval, došlo mi, že “A Shadowplay for Yesterdays” není o nic méně unikátní než jeho dva předchůdci. Sice jiným způsobem, ale stále unikátní a stále na mnohem vyšší úrovni než 99% zbylé hudební scény. Možná, že kdybyste na mne hodně tlačili, asi bych řekl, že “The Corpse of Rebirth” a “Opportunistic Thieves of Spring” se mi zamlouvaly o chloupek více, což je ostatně také důvod, proč nakonec “A Shadowplay for Yesterdays” nedostává plné hodnocení, o němž bych bez znalosti první dvou opusů nijak nepochyboval, přesto však v mých očích A Forest of Stars naprosto jasně dokázali obhájit své pozice jednoho z nejfantastičtějších hudebních těles, jaké znám.
“He, a builder of worlds in dreams. He, a destroyer of worlds in dreams.” (Gatherer of the Pure)
Vůbec poprvé se A Forest of Stars pustili do kratších meziher, mezi něž logicky patří i intro “Directionless Resurrectionist”, jež desku startuje v nepříliš pompézním duchu, postupně ovšem začíná gradovat, čemuž napomáhá i deklamující zpěvák Curse, jehož vokál jsme doposud znali spíše v podobě démonického ryčení na pokraji agónie. Této podoby se ovšem samozřejmě nevzdal, což dokazuje hned následující “Prey Tell of the Church Fate”. Pokud jsem výše tvrdil, že “A Shadowplay for Yesterdays” je oproti předcházejícím počinům melodičtější, možná to mohlo vyznít, že se z hudby A Forest of Stars ztratila jakási bestiálnost, která zde dozajista byla a která byla znát zejména na “Opportunistic Thieves of Spring”, tím spíše ale “Prey Tell of the Church Fate” překvapí, když se rozjíždí v potemnělé pomalé náladě, aby se následně zvrhla v pasáž velice zběsilou. Agresivní bicí Mr. Johna Bishopa mi v ní evokují pravěký black metal z počátku 90. let, kdy právě neustávající mrazivá bicí palba dávala té hudbě neskutečně obskurní rozměr. To vše je navíc umocněno chorým štěkotem pana Curse, avšak pozadí již nyní slyšíte proklamované melodie, když v tom najednou – zlom a poklidné vybrnkávání, střídání nálad, dlouhá instrumentální pasáž vrcholící kytarovým sólem, na jehož pozadí se opět rozjíždí agresivnější tvář A Forest of Stars, postupně se obě polohy postupně prolínají, tu a tam promlouvají nápadité příspěvky klávesisty a multiinstrumentalisty The Gentlemana a housle Katheryne.
Co mne však již zde překvapilo nejvíce, byl prostor, jaký dostal Mr. Titus Lungbutter, jehož baskytara nikdy nebyla natolik výrazná a zvonivá. Nejen v “Prey Tell of the Church Fate”, ale i v následujících písních jeho nástroj opravdu duní. Další opravdu speciální pochvalu si zaslouží opět Curse, jehož vokály jsou snad ještě animálnější a výraznější než kdy dříve, navíc se pouští i do nových poloh, jež jsou zcela dechberoucí. Například z pasáže v “Gatherer of the Pure”, jež začíná slovy “Cosmic keys broken in twisting locks of lost infinities”, doslova mrazí v zádech, kolik emocí do ní Curse dokázal vložit. Právě takovéto momenty jsou jedněmi z těch, u nichž si říkám, proč právě hudba je tím, co považuji za nejvyšší formu umění. A zrovna A Forest of Stars mají takovýchto momentů na rozdávání, je až s podivem, s jakou lehkostí a samozřejmostí je dokážou tvořit.
“It is all fires, but no cleansing here.” (The Underside of Eden)
Mezi takové patří bezesporu i části “A Prophet for a Pound of Flesh”, nejdelší a nejspíše i nejrozmanitější kompozice celého “A Shadowplay for Yesterdays”, která si může směle aspirovat o titul jedné z nejpůsobivějších písní široko daleko. Právě v ní se mimo jiné poprvé projevují zmiňované nádechy folku, avšak jejím vrcholem jsou tentokráte příspěvky Katheryne, Queen of the Ghosts. Nejprve si v čase krátce po třech a půl minutách střihne nádhernou pasáž s flétnou, aby následně předvedla variaci na tu samou melodii, akorát v rychlejším podání a na housle. Pokud bych měl opět citovat kohosi jiného… kdysi jsem se s jedním známým bavil o jedné jiné desce a on prohlásil, že při prvním poslechu doslova brečel, jak dokonalé to bylo, vztáhnout se však dá i sem, protože přesně to platí. Člověk neví, co má při tomto geniálním houslovém sólu dělat, má náladu dělat naprosto všechno a zároveň nic, aby si tu čirou dokonalost vychutnal. Nemám ponětí, kam A Forest of Stars na takové nápady chodí, vlastně mě to ani moc nezajímá, k naprosté spokojenosti mi stačí, že je nahrají a že je pak mohu poslouchat. “A Prophet for a Pound of Flesh” však přináší i zajímavé koření v podobě čistého mužského zpěvu, který nikdy předtím u A Forest of Stars ke slyšení nebyl, nepostaral se o něj ale Curse, nýbrž (v první řadě především) kytarista Henry Hyde Bronsdon.
Novým a svěžím dojmem působí i další intermezzo “Man’s Laughter” s až industriální atmosférou, jež následně přechází do dalšího skvostu “The Underside of Eden” s neskutečně působivým hypnotizujícím závěrem. Těžko popisovat jednotlivé skladby do podrobností a těžko zmiňovat všechny, když má každá do jedné mnoho momentů na přirovnatelné úrovni těm, které jsem popsal právě. Stejně tak těžko by však šlo nezmínit takovou “Gatherer of the Pure” s fantastickým videoklipem a stejně tak fantastickou muzikou, aneb kdo by si myslel, že nelze zkombinovat kvíkání prasátek, se hřmotnými zlověstnými riffy, dunící baskytarou, krásnými melodiemi, hrozivou black metalovou bouří a psychedelickou náladou tak, aby to fungovalo, ten se mýlí. Těžko opomenout i elektrizující “Left Behind as Static”, jež je až na svůj začátek z větší části značně proměnlivou instrumentálkou. Vynechání si nezaslouží ani jeden ze dvou dílů “Corvus Corona”… a vlastně ani jedna ze všech písní, jež jsem bohužel musel vynechat, abych neprozradil úplně vše.
Nyní bych měl nejspíše celý text shrnout pomocí několika málo slov, ačkoliv už si myslím, že k “A Shadowplay for Yesterdays” nemám víc co říct, což je o to větší paradox, že jsem zdaleka neřekl vše, co bych si přál a co by si tato deska zasloužila, aby o ní bylo řečeno. Mohu prohlásit už jen jediné – “A Shadowplay for Yesterdays” je další klenot od jedné výjimečné skupiny a já jsem už teď zcela přesvědčen, že to bude jedno z nejpamětihodnějších alb roku, stejně jako bylo “The Corpse of Rebirth” v roce 2008 a “Opportunistic Thieves of Spring” v roce 2010 (nebo snad v letech 1888 a 1890?). V žádném případě si tuto desku nestahujte, ani ji neposlouchejte online, musíte si ji koupit, protože jedině pak, v celé její kráse s texty a nádherným grafickým zpracováním, ji dokážete pochopit, ocenit a docenit. A v tomto případě to není laciná frázička, kterou sběratelé originálů tak rádi pronášejí, ale holý fakt. Neříkám, že je cesta za tímto podivuhodným dílem krátká a jednoduchá, vlastně si ani nemyslím, že by tu cestu zvládli absolvovat všichni, pranic to však nemění na faktu, že “A Shadowplay for Yesterdays” je jedním slovem – skvost.
“I opened my eyes and I stared right through my photographs of you. I opened my eyes and I choked out through my memory of faith.” (Corvus Corona Part 2)
Druhý pohled (Ježura):
A Forest of Stars jsou unikát, ať už se na ně dívám z jakéhokoli úhlu. Jejich image je přitažlivá, jejich koncerty nezapomenutelné a jejich hudba zcela jedinečná… Je dokonce tak jedinečná, že jsem byl po několika málo posleších desek “The Corpse of Rebirth” a “Opportunistic Thieves of Spring” ochoten obě alba nakoupit, aniž bych tu hudbu plně pochopil, a aktuální novinku “A Shadowplay for Yesterdays” předobjednat, i když jsem z ní slyšel sotva dvě minuty ukázek. Takhle to se mnou A Forest of Stars hrají! A až vydají nějakou další řadovku, situace se asi bude opakovat, protože “A Shadowplay for Yesterdays” je opět naprosto fenomenálním dílem, které je zcela nezaměnitelné jak mezi počiny ostatních interpretů, tak v rámci tvorby A Forest of Stars.
Obě předchozí desky sice nemám naposlouchané ani zdaleka tak jako jeho blahorodí H., ale i tak slyším, že se od nich novinka dost podstatně liší. Ubylo black metalu, přibylo nádherných melodií, desku zpestřují nejrůznější zvuky původu částečně syntetického, částečně instrumentálního… A co víc, “A Shadowplay for Yesterdays” obsahuje tak neuvěřitelné množství různých vlivů, postupů a inspirací, které dohromady tvoří něco zcela ojedinělého, že zraky přecházejí a mozek nestíhá. Popravdě jsem letos neslyšel desku, která by se mohla s “A Shadowplay for Yesterdays” měřit, protože ač se to zdá nemožné, A Forest of Stars začínají tam, kde 99,9 % ostatních interpretů končí. Přesto bylo rozhodování o výsledné známce dost náročnou záležitostí, přičemž za tím nestojí ani tak kvality desky samotné, které jsou bez debat hodny absolutního hodnocení, ale spíš trestuhodně povrchní znalost desek předchozích.
Za tu dobu, co přispívám na Sicmaggot jsem se totiž naučil jednu věc – když H. říká, že je něco geniální, tak mu dříve nebo později musím dát za pravdu. Problém spočívá v tom, že H. tentokrát tvrdí, že “The Corpse of Rebirth” a “Opportunistic Thieves of Spring” jsou ještě o nepatrný kousíček lepší než “A Shadowplay for Yesterdays” a já to nemohu posoudit vlastní optikou, když jsem oběma předchozím deskám nevěnoval ani zdaleka tolik pozornosti, kolik by zasloužily. Proto se trochu bojím vyrukovat s desítkou, neboť bych si tak uzavřel možnost ocenit oba předchůdce aktuální novinky byť jen o pouhý půlbod vyšší známkou. Jenže pro spekulace tu není místo a až na to přijde, raději nepatrně přehodnotím názor na “A Shadowplay for Yesterdays”, než abych nyní hodnocení srážel i přesto, že jsem deskou naprosto unešen a nemám důvod pochybovat, které album při závěrečném ročním bilancování obsadí první příčku…
Třetí pohled (Kaša):
“A Shadowplay for Yesterdays” od dnešního dne pasuji titulem album roku a upřímně řečeno, nevěřím, že se ještě někomu podaří jeho pozici ohrozit, i když bych si to přál, protože takhle kvalitních alb jen víc! Po geniálním opusu “Opportunistic Thieves of Spring” jsem od A Forest of Stars čekal opravdu velké věci, ale něco takhle velkého ne. Hned od prvního seznámení se s famózním videoklipem ke “Gatherer of the Pure” si mě i se svým třetím albem tito podivíni naprosto získali, a protože vizuální stránka je v jejich případě velice důležitá, honosný obal má očekávání jen zvýšil. Jestli jsem někdy o nějakém albu napsal, že jeho obsah nelze popsat, ale musíte to slyšet, tak to beru zpět, protože v porovnání s “A Shadowplay for Yesterdays” to jsou jen prázdné fráze.
Když se to vezme kolem a kolem, tak A Forest of Stars nepřišli s ničím převratným, black metal s dávkou psychedelie už tady byl, ale atmosféra, kterou jsou britští gentlemani schopni svým albům vtisknout, je doslova dechberoucí. Od začátku do konce jsem se nesmírně bavil a ani po desítkách poslechů jsem nepřestával vypadávat z úžasu. Na novém albu jsou A Forest of Stars o trošku přístupnější, což jistě způsobil zvuk, který se mi hodně líbí a jenž je oproti předchozím počinům civilizovanější, díky kterému jsou všechny detaily, jako například nádherná flétna v “A Prophet for a Pound of Flesh”, krásně čitelné. Se svým třetím albem se britský klub gentlemanů přiblížili mým oblíbeným Pink Floyd. Pro rýpaly musím samozřejmě upřesnit, že ne hudebním obsahem, ale množstvím nápadů, komplexností a atmosférou, kterou ve mně “A Shadowplay for Yesterdays” zanechává. Jedním slovem neuvěřitelné.
Čtvrtý pohled (Zajus):
A Forest of Stars je vskutku zajímavá kapela. Vcelku jsem si oblíbil již předchozí “Opportunistic Thieves of Spring”, ale je to až deska “A Shadowplay for Yesterdays”, jež mě ujišťuje o velikém talentu skupiny. Netřeba opakovat to, co kolegové již probrali do detailu, a proto se zaměřím spíš na těch pár subjektivnějších dojmů, které ve mně album vyvolalo. Prvotně na mě působí poněkud nevyváženě. Zatímco každá skladba obsahuje velké množství skvělých momentů a sem tam i nějaké ty naprosto brilantní, zbytek jako by neměl sílu udržet tyto záblesky geniality pohromadě.
Nerad bych tímto album shazoval, mezi současnou hudební konkurencí jde pořád o výrazný nadprůměr, bohužel však mám pocit, že často narážím na takováto “hluchá” místa, jejichž poslech mě nijak zvlášť nebaví. Jedním z nejčastěji jmenovaných pozitiv “A Shadowplay for Yesterdays” je jeho atmosféra, jenže k čemu je mi sebelepší atmosféra, když se do ní nedokážu ponořit. Zatímco například skladby “A Prophet for a Pound of Flesh” či “Gatherer of the Pure” nemají jedinou chybičku, album jako celek mě vlastně moc nebaví. Uznávám, že čím více ho poznávám, tím více mě baví, jenže mi tu chybí nějaký motivační element. Bez něj nemám chuť pouštět si ho znovu, a tudíž ho lépe poznat a nechat ho na sebe působit. A Forest of Stars pro mě tedy zůstávají nepochopenými génii a jako takové si je nemohu dovolit jakkoliv hodnotit.
Země: Velká Británie Žánr: heavy / power metal Datum vydání: 26.5.2012 Label: selfrelease
Tracklist:
01. This Is My Life
02. Silent Genocide
03. Stay a While
04. Cross the Line
05. In the Air Tonight
06. King in Ruins
07. Kiss of Judas
08. Dust 2 Dust
09. Wasted Wonders
10. Pave the Way
Nevím, jak to máte vy ostatní, ale nebýt přidělení této recenze, tak se o existenci kapely s podivným jménem I Am I asi ani nedozvím. Očividně nejsem tak velký fanoušek ZP Thearta, abych jeho další osudy po odchodu z mnou vcelku oblíbených Dragonforce nějak bedlivě sledoval. Každopádně tohle je tedy jeho nový hudební projekt, pokud jste to nevěděli.
Na samotném debutovém albu “Event Horizon” bude zřejmě vůbec nejzajímavější fakt, že vyšlo na USB flash disku, namísto některého z klasických formátů. Minimálně na poli metalové hudby by to měl být vpravdě historický průlom. Prý se už nějaké takové pokusy vyskytly, ale tipoval bych to na nepříliš známé lokální kapely a kdoví jakých žánrů. Takže tu máme dějiný milník metalové historie. Ovšem zatímco třeba takového Cameronův“Avatar” si coby průlomový 3D film opravdu zapamatujete (jakkoliv vám může připadat hloupý), o téhle desce bych to opravdu netvrdil.
Žánrově nejde pro ZPho o žádnou velkou změnu, pořád líbivý power metal, jen ten hudební doprovod je tentokrát pomalejší než pod zběsilou taktovkou Hermana Li. Tím ale zároveň ztrácí jakoukoli konkurenční výhodu oproti desítkám podobných kapel, které také hrají melodickou a vcelku líbivou hudbu, avšak bez špetky invence, bez jiskry a bez nápadu. Poslechnout si to? Proč ne. Ale být z toho unešen a stát se nadšeným fanouškem kapely? To asi těžko…
Popravdě, kdyby mi neřekli, že zpěvákem je ZP Theart, asi bych to sám z poslechu neodhalil. Zdá se mi, že v Dragonforce zněl poněkud jinak, ale to může být jen můj dojem. Co se však zdá nad slunce jasné, že relativně známému pěveckému jménu přísluší na desce “Event Horizon” vcelku tuctový hlas, který si může nechat jen zdát o nějakém výrazném charismatu, jakým disponuje například Jørn Lande. A tak tam, kde Jørn boduje s muzikálně průměrnou skladbou alespoň díky geniálnímu vokálu, tam ZP a jeho I Am I zabředávají do těžkého průměru. S postupem času začne být jeho zpěv možná až vlezlý a otravný, alespoň mně to tak vždycky v druhé polovině desky připadalo. Jak power metal jako celek můžu, tak tahle partička se mi do noty opravdu příliš netrefila.
Že hudební doprovod nenabízí žádné skladatelsky geniální momenty, to by ještě nemuselo nutně vadit. Jenže kde není ani žádná chytlavá melodie, třebas naivní, a ani žádný silný refrén, třebas patetický, tam zkrátka ani Ellrohir nebere. Schéma songů se plus mínus drží osvěčených praktik z časů Dragonforce – sloka, refrén, sloka, refrén, poměrně dlouhé sólo či propojená sóla, závěrečný refrén. Sem tam je slyšet klávesy, v refrénech se přidávají doprovodné hlasy, kytary se snaží vykouzlit všelijaké kudrlinky…
Jenže jsou tam snad někde taková sóla, jaká se střídají v “Heart of the Dragon”? Zazní někdy takový textem jednoduchý, ale melodií zabijácký refrén jako v “Operation Ground and Pound”? Schovává se někde na albu sice kýčem přetékající, ale přesto svým způsobem kouzelná balada “Dawn Over the New World”? Zaujme hudba alespoň netradiční rychlostí nebo třeba naopak pomalostí? Ani náhodou, vážení přátelé. Album tvoří desítka naprosto neosobních songů, které člověk zapomene zhruba ve stejnou chvíli, kdy dohrají. Netroufnu si ani označit nějaké “nejlepší”, protože tam prostě žádné nejsou. Jistě, nebylo asi účelem napodobit a okopírovat starou štaci. Záměr zřejmě byl přidat trochu tvůrčí invence a přijít s něčím novým. Jenže se obávám, že to se příliš nepovedlo. Výsledkem je totiž vpravdě nezajímavé nic.
Nedovedu si představit jediný rozumný důvod, proč se o album “Event Horizon” zajímat nebo si ho dokonce pořizovat. V záplavě kapel, které dnes nahrávají a publikují, ať už na CD, na klasickém vinylu, online anebo jakkoliv jinak “moderně”, by bylo podle mého plýtvání časem a případně penězi zajímat se o I Am I, minimálně do doby, než přijdou s něčím zajímavějším a lepším, než nabídli tady. Leda snad, že byste si chtěli pořídit onen flash disk jako kuriozitu do sbírky. Jinak ale tato deska díru do světa těžko udělá.
Další názory:
Na jednu stranu je docela příjemné, že se ZP Theart po svém odchodu z Dragonforce nesnaží ve své nové formaci I Am I kopírovat muziku, jakou ho všichni bylí zvyklí slyšet zpívat v jeho bývalém působišti, problém je ovšem v tom, že to je asi jediné vyložené pozitivum, které jsem na “Event Horizon” našel. Vynechám-li ten rádoby humbuk okolo faktu, že jde o první metalové album vydané pouze na flash disku, nejedná se o nic zajímavého. Deska plyne v naprosto nezáživném a předvídatelném duchu průměrného heavy/power metalu, který jistě každý z vás slyšel již tisíckrát a v mnohem lepší provedení. Není to vyložený průser, poslouchat se to dá, problém tkví v tom, že je “Event Horizon” nahrávka bezvýrazná, zaměnitelná a ničím vybočující, v dnešní záplavě tisíců dalších alb se jedná pouze o jeden další kousek z mnoha, jenž svým posluchačům za celou svou hrací dobu nedá sebemenší důvod k tomu, aby se k němu někdy v budoucnu vrátili. Nebýt pod tímhle podepsaný bývalý zpěvák Dragonforce, neštěknul by po tom ani pes… H.
Moje seznámení s možností recenze na “Malediction” od Sarah Jezebel Devy bylo více než zajímavé. Byla jsem všelijak upozorňována, že si mám k počítači přinést kýbl a že jestli to bude stejná kvalita a nápady jako předchozí “The Corruption of Mercy”, o “A Sign of Sublime” ani nemluvě, nemám se bát ho použít. Navíc už mě po předchozích zkušenostech děsila ta věčně zmiňovaná skutečnost s Cradle of Filth. Tak se přiznám, že jsem si prostě poslechla pár dostupných písní na YouTube a nechala to osudu, ostatně nějak zrecenzovat se dá všechno. Ta malá ukázka mě nijak nenadchla, a tak jsem se upřímně modlila, ať se stane malý zázrak a on se podle mě víceméně stal.
Když si poslechnete napoprvé ty tři skladby, které se na EP nalézají, možná, že vás stejně jako mě napadne, že spolu mají pramálo společného. Přijde mi to spíš jen jako takový výčet možností. Na gothic metal mi sedí jen dvě z nich, a i když to beru neustále kolem a kolem, daří se mi horko těžko najít něco, co by měly společného, tedy kromě některých hudebníků, kteří je stvořili. Takže by opravdu bylo záhodno si je teď rozebrat trochu popořadě.
Úvodní “Lies Define Us” je právě tou nejméně gotickou a na druhou stranu nejvíce chytlavou a líbivou písní. Vlastně spíš zní jako jedna z oddechovek na albu některé z metalových skupin, zařazených spíše do symfonickového poweru. Sama Sarah na ní zní díky tomu víceméně tuctově a sama se přiznám, že bych měla chutě si ji plést s nějakým pro mě více známým jménem. To, co tvoří celou píseň více zajímavou, je spojení s Björnem Stridem ze Soilwork, který celému songu přidává zajímavou dramatičnost, a nutno říct, že oba dva dohromady znějí ještě zajímavěji. Takže ano, není to nic, co byste museli poslouchat se velkým zájmem, je to spíše změť tónů, u které vám připadá, že už jste ji možná někde slyšeli, i když to nemůže být pravda, text je víceméně klasika a od bicích až po zpěv vás na tom jednoduše nemůže nic překvapit. Je to něco, co neurazí, ale těžko zaručit, že to budete mít za měsíc v živé paměti.
Další je “This Is My Curse“, na které pro změnu hostuje Dani Filth. Je značně temnější a hned od začátku i zajímavější. Nakonec musím konstatovat, že celkově má svoje silné a slabé momenty. Ty silné se ukazují opět ve spojení vokálů. Sarah tohle samozřejmě sedí mnohem lépe. Zní to víc proměnlivě a nápaditě a asi by vás to udrželo bdělé po delší dobu. Ale popravdě, když říkám, že je to silnější song, myslím tím jen to, že vás to prostě neunudí, že to má svojí světlou i temnou stránku a že se mi líbí nejspíš taky ty symfonické pasáže a vokály. Takže zase žádná revoluce.
A když už se Sarah pokusí ve třetím songu o nějakou tu “revoluci”, tak to stojí za nic. U “When ‘It’ Catches Up with You” vás zaskočí hlavně samotný zvuk. Doteď vážně přemýšlím, jestli je to naschvál, ale asi ano. Jinak si to nelze vysvětlit. A zrovna tenhle song se mi zdál po hudební stránce nejvíc zajímavý. Vlastně jsem čekala, že se to pak jaksi “vyčistí” a přestane to znít jako špatná nahrávka. Byl by to zajímavý prvek a zvedlo by to moje hodnocení. Takhle vůbec nevím, co si o tom myslet. Snad jen to, že i tak to dokazuje, že Sarah nepotřebuje žádného hosta, aby jí pomáhal. Vokály v tomhle songu by se daly zbožňovat. Stejně tak jako spojení všech nástrojů, které nakonec vytváří samy o sobě zajímavý spád a dramatičnost. Je to kupodivu nejsilnější song, jen kdyby to – nejspíš schválně – nebylo nahráno tak špatně. Ráda bych to slyšela “čistě” znovu.
Opět to shrnu do pár vět. Nezvracela jsem a ani se k tomu zatím nechystám. Nedá se říct, že by to bylo něco revolučního, ale to bychom asi jednoduše žádali moc. A ten poslední song mě opravdu štve, ale stejně sám o sobě zvyšuje hodnocení. Po prvních dvou bych dala maximálně za 5, takhle si to zaslouží pěknou 6. A musím ještě dodat, že kdyby další album Sarah bylo stejně dobré a nápadité jako ten poslední song, tak bych se i začala těšit.
Další názory:
Po psychickém traumatu, jaký mi způsobilo debutové album “A Sign of Sublime“, jsem se do poslechu “The Corruption of Mercy”, druhého alba Sarah Jezebel Deva, po mnoho let známé jako doporovodná vokalistka Cradle of Filth, příliš nehrnul, vlastně jsem se na něj naprosto na férovku vybodnul, přočež je pro mne aktuální EP “Malediction” teprve druhým setkání s tvorbou této nepřehlédnutelné (doslova) hudebnice. Musím říct, že je “Malediction” určitě minimálně o třídu výše než “A Sign of Sublime”, tudíž se už člověku při poslechu nedělá špatně od žaludku, nicméně v rámci širšího úhlu pohledu se stále jedná o slaboučký čajíček, který kolem vašich uší prohučí bez jakéhokoliv náznaku nějakého slušného zážitku, takže si na něj druhý den už ani nevzpomenete. Ze tří přítomných písniček se jako hudebně nejzajímavější jeví ta poslední, “When ‘It’ Catches Up with You”, sráží ji však poněkud divně zahuhlaný zvuk, který je značně rozdílný oproti předchozím songům, jako by se jednalo jen o demo nahrávku. “Lies Define Us” a “This Is My Curse” zaujmou pouze svými hosty, jinak je to docela nezáživný odvar s nepříliš velkými ambicemi. Suma sumárum je “Malediction” počin, který se dá bez problémů poslechnout, jestli potřebujete nějakým způsobem zabít dvanáct a půl minuty, ale pokud máte něco lepšího na práci, což asi máte, rozhodně o nic nepřijdete, když tohle ípko neuslyšíte… H.
Země: Velká Británie Žánr: pop Datum vydání: 11.6.2012 Label: Melodramatic / Mercury Records / Vertigo Records
Tracklist:
01. 4th of July
02. Pride
03. Slow It Down
04. The Furthest Star
05. The Game
06. Across the Nile
07. The Days of Being Young and Free
08. Left That Body Long Ago
09. Life in a Beautiful Light
10. Human Spirit
11. The Green and the Blue
12. In the End / Two Worlds
Občas na Sicmaggotu recenzujeme album, o němž máme pochybnosti, zda se na rockový web vůbec hodí. To nám však v ničem nezabrání a album pak raději alibisticky založíme do sekce “články” [zpětně přesunuto do klasických recenzí – pozn. 2014]. “Life in a Beautiful Light” skotské písničkářky Amy Macdonald je přesně tím případem. Už jen podle množství názorů pod recenzí totiž můžete poznat, že Amy v naší převážně metalové redakci zaujala mnoho uší.
Amy Macdonald uspěla hned se svým prvním albem “This Is the Life” a ve svých dvaceti letech se tak stala jednou z nejvýraznějších postav britské popové hudby. Na rozdíl od dalších podobně úspěšných hvězdiček si však Amy stojí za svým úspěchem sama, jelikož je autorkou všech skladeb i textů na albu. Tři roky po úspěšném debutu přišla řada na nástupce, který dostal název “A Curious Thing”. Na něm se zpěvačka začala oddalovat od původního folk popového zvuku směrem ke komplexnějším melodiím, citelně byl znát posun od skladeb složených pro jednu akustickou kytaru ke skladbám pro celou kapelu. To však nezabránilo skutečnosti, že “A Curious Thing” bylo o něco popovější a pro mainstreamové posluchače snesitelnější. Třetí album bývá často považováno za rozhodující a u Amy Macdonald, dnes již poměrně zkušené hudebnice, to platí dvojnásob.
Předně musím pochválit povedený cover, který je vyvedený velmi jednoduše, ovšem působivě. Je to sice jen malý dílek skládanky, jež tvoří výsledný dojem z alba, ovšem rozhoduje o prvních pocitech a proto je velmi významný. Svým emotivním nádechem pak přesně odpovídá náladě hudby na disku v něm vloženém. Album odstartuje skladba “4th of July”, ve které Amy pokračuje přesně z toho místa, kde na předchozím albu skončila. Píseň pěkně odsýpá a je v ní stále co poslouchat, můžeme v ní nalézt mnohé příjemné drobnosti jako povedené smyčce či ještě lepší trumpety, i bez nich by však zůstal silný rytmický základ. Za jednu z největších zkoušek kvality hudby považuji snahu představit si ji bez všech pozlátek, jakými smyčce či trumpety jistě jsou, a soustředit se pouze na samotné motivy skladby, a zde Amy vyhrává na celé čáře. “4th of July” je píseň, kterou si (ostatně jako většinu alba) snadno umím představit v unplugged verzi, přestože těch dekorativních prvků, které by bylo nutné odebrat, je zde docela dost.
O něco přímočařejší je singl “Slow It Down”, stavící na zapamatovatelném refrénu, podobně jako titulní “Life in a Beautiful Light”. Tyto písně jdou Amy asi nejlépe a znějí velmi přirozeně. Není čemu se divit, myšlenkově skladby totiž pokračují ve filosofii jejího debutu. K folkovějším začátku se však zpěvačka vrátí i doslovně, a to nejvíce ve skladbě “The Green and Blue”. Z některých skladeb si bohužel odnáším poněkud horší dojmy. Například píseň “Across the Nile” ještě zachraňuje silný refrén a povedený závěr, ovšem takovou “Human Spirit” bych z alba vyřadil bez váhání. Zejména za těžko pochopitelný zvuk navazující na slovo “Christmas”, který je ke slyšení v každém americkém rodinném filmu odehrávajícím se o Vánocích, by se Amy měla stydět. Na jedničku naštěstí fungují ty nejjemnější písně. “Left That Body Long Ago” je pomalá, ponurá a svým způsobem velmi emotivní, “The Furthest Star” je přeci jen o něco veselejší, ale přesto také velmi dobrá.
Prvotní úspěch Amy Macdonald však byl o skladatelské zručnosti jen částečně. Její nejvýraznější silnou stránkou je skvělý hlas a výrazný britský přízvuk. Díky němu je mi její tvorba velmi sympatická, a to i v místech, která jsou skladatelsky přinejmenším rozporuplná. Amy se navíc nebojí občasně opustit svou “komfortní zónu” a předvádí tak, že jako zpěvačka se stále vyvíjí. Je škoda, že podobnou odvahu neměla i při skládání, protože jako celek album nepůsobí tak dobře jako jeho předchůdci. Rozdíl mezi debutem a druhým “A Curious Thing” byl zjevný ve všech ohledech, jenže na novince se Amy nikam neposouvá. To nemění nic na skutečnosti, že většina skladeb je přesto velmi dobrá, ovšem je to pro mě trošku zklamání. Nerad bych však na Amy házel špínu. Chápu, že uspět jako písničkář v branži, kde o úspěchu většinou nerozhoduje hudba samotná, ale tým stylistů, marketingových specialistů a hudebních producentů, není jednoduché, a že když už někdo nalezne vítězný recept, nechce se mu ho za žádnou cenu měnit. Doufám ovšem, že pro příště už Amy tu odvahu sebere. Talent evidentně má, skládat umí a zpívá přímo skvěle, byla by tudíž škoda všechno zahodit a přicházet co tři roky s tím samým stále dokola. “Life in a Beautiful Light” je však stále velmi dobré album, a pokud tvorbu AmyMacdonald neznáte či si jednoduše chcete poslechnout něco jednoduššího na zlepšení nálady, není důvod nezačít právě s ním.
Další názory:
Já tedy zdaleka nejsem na diskografii Amy Macdonald takový odborník jako mí dva kolegové, nic to ovšem nemění na tom, že i pro mne tato skotská zpěvačka představuje to nejlepší z toho, co je v současné době ke slyšení v komerčních rádiích. Je to z toho důvodu, že její hudba je opravdu příjemná, nenucená a uvěřitelná. Sice není nikterak složitá, ale ona provařená formulka o tom, že v jednoduchosti bývá síla, platí v případě “Life in a Beautiful Light” dokonale. Jedná se totiž o desku vyloženě příjemnou a odpočinkovou, aniž by měl člověk pocit, že u ní nepotřebuje mozek, čehož si cením. Hlas Amy, na němž jsou všechny skladby z té největší části postaveny, je dost podmanivý na to, aby “Life in a Beautiful Light” vydrželo v přehrávači delší dobu a neustále bavilo. Pokud máte náladu si odfrknout od zlého metalu a jeho riffové masáže, muzika téhle dámy se k tomu přímo nabízí. H.
Amy MacDonald je pro mě na mainstreamové popové scéně něčím víc než jen jednou z mnoha. Stejně jako mám slabost pro Norah Jones, pro někoho nepochopitelně i pro Taylor Swift, tak jako třetí mušketýrku popových zpěvaček, které se mi opravdu líbí, bych zvolil právě Amy. Její podmanivý hlas si člověk nemá šanci splést. “Life in a Beautiful Light” pokračuje v řadě povedených alb, a přestože působí méně překvapivým dojmem než minulé “A Curious Thing”, nemění to nic na tom, že obsahuje dost povedených a chytlavých písní s vynikající atmosférou. Amy se hudebně stále drží na pomezí folku a popu, což je logické, protože jí tato poloha sluší pořád stejně. Nejsilnější skladba? Asi úvodní pecka “4th of July”, ta mě dostala. Kaša
Země: Velká Británie Žánr: metalcore Datum vydání: 28.5.2012 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. The Bitter End
02. Alpha Omega
03. These Colours Don’t Run
04. Daybreak
05. Truth, Be Told
06. Even If You Win, You’re Still a Rat
07. Outside Heart
08. Behind the Throne
09. Devil’s Land
10. Feather of Lead
11. Unbeliever
Hádám, že nejste zvědaví na ty nekonečné řeči, jak nemám rád metalcore, tak si je protentokrát odpustím a vezmu to z jiného konce. Případ Francouzů Eths mě přesvědčil, že opravdu není radno generalizovat, a když jsem tedy dostal příležitost dát do těla novince britských Architects, na které přísahají i lidé, od kterých bych to nečekal, rozhodování mi netrvalo dlouho. Koneckonců, Architects hrají všechno, jenom ne klasický metalcore, a co si budeme povídat – ty všechny možné post vlivy mají občas něco do sebe…
Architects jsou živým důkazem obou výše uvedených tvrzení. Jejich muzika, nebo alespoň ta, kterou přinášejí na novince “Daybreaker”, zní už na první poslech řádově hodnotněji než drtivá většina coru příbuzných děl. Čím to je? Tohle album má totiž atmosféru, která mi poněkud uzemnila čelist – nejen svojí přítomností, se kterou jsem vážně nepočítal, ale hlavně tím, jak je nenápadná a všudypřítomná zároveň. Je zcela jasným dílem autorů s vlastním rukopisem, tvoří naprosto zásadní prvek alba a jako taková funguje naprosto bezchybně. Bylo by však mimořádně trapné, kdyby se kapele nepodařilo takovému stěžejnímu prvku celé desky dodat alespoň nějakou kvalitu. Zde naštěstí Architects nezaváhali a atmosféra opravdu boduje – dovedu si představit, že ve správném duševním rozpoložením ještě mnohem více. Je přiměřeně melancholická, nenápadná a přitom rozmáchlá a mezi tím probleskují výbuchy vzteku a odporu. Zajímavý, leč dokonale funkční a pořádně silný mix…
Není bez zajímavosti, že tam, kde atmosféra opravdu dominuje, posluchač ani moc neregistruje, co hrají jednotlivé nástroje. Ty se tak nějak samy od sebe přihlásí o pozornost snad jen v přímočařejších skladbách – teď mě napadá třeba předposlední “Feather of Lead”. Je to docela škoda, protože instrumentální stránku “Daybreaker” Architects také neodflákli. Zde podle očekávání dominují kytary, ale domněnka, že si tam kytaristé prostě něco hoblují a z toho jen tak mimochodem vyleze skvělá atmosféra, je zkrátka mylná. Ano, ostré riffovačky a metalcorové vyhrávky jsou samozřejmě přítomny, a to v nikterak zanedbané míře, ovšem ani zdaleka nejsou tím jediným, co figuruje na partituře alba. Instrumentální celek tak doplňuje spousta dalších drobností – nejrůznější samply, tu a tam příspěvek nějakého v rámci žánru netradičního nástroje… Vrcholem téhle rozmanitosti jsou okamžiky, kdy se kytary odmlčí prakticky úplně a dá prostor vyniknout osamocené basové lince nebo vokálu. To všechno je vyváženo skutečně na jedničku a na jedničku to také funguje. A mimochodem – jsem jediný, komu občas zvonivě znějící kytara připomněla smyčcový orchestr až do té míry, že jsem nějakou dobu smrtelně vážně přemýšlel, jestli Architects nesáhli po službě nějakých těch symfoniků…?
Bylo by značně nefér zde vyzvedávat jen práci kytar a samplů a stranou nechat konečně taky jednou slyšitelnou basu a bicí. Obzvlášť bubeníkovo snažení kvituji s povděkem a hlubokým respektem, protože jeho party jsou všechno jen ne nudné a snadno zastupitelné. Abych pravdu řekl, takhle nějak si představuji skvostné bicí, které by mi snad nedělalo problém poslouchat i jako samostatnou stopu. No, a abych nezůstal nic dlužen žádnému z muzikantů, musím chtě nechtě dodat, že ani páně Carterův vokál nesnese větších výtek. V ostrých pasážích zní mimořádně kompaktně, možná i trochu zkresleně, a když na to přijde, melodický scream zvládne bez zaváhání. Co se čistých zpěvů týče, občas sice nepatrně sklouzává k výrazu, který balancuje na pomezí originální a přiteplený, ale většinou to zní velmi dobře…
Všechny indicie tedy napovídají, že se jedná o skutečně výborný materiál, a když se podívám na jednotlivé skladby, musím přitakat. Skvělá instrumentální práce zabalená do neméně skvělé atmosféry dávají vzniknout jedenácti skladbám, které si všechny do jedné drží vysoký standard, přičemž některé přímo excelují. Album “Daybreaker” tedy mohu s čistým svědomím nazvat velmi zdařilým počinem, který mi opět potvrdil, že snad každý žánr může nabídnou opravdu dobrou muziku. To, co Architects hrají – ať už je to, co je to – sice pořád není vypovídajícím vzorkem mého vkusu, ale po absolvování několika týdnů ve společnosti “Daybreaker” si troufám prohlásil, že jsem si tuhle desku ušima neprohnal naposledy a je dost pravděpodobné, že díky dobrému dojmu, který na mně zanechala, podrobím průzkumu i starší počiny Architects. Jestli jsou alespoň stejně dobré jako “Daybreaker”, tak snad ani nemohu být zklamán…
Další názory:
Přiznám se, že na předchozí tvorbu Architects nejsem žádný odborník, novinka “Daybreaker” je vlastně prvním albem kapely, které jsem se uráčil si pustit, nicméně mám stále v živé paměti, jak svého času bývalý kolega Seda, jenž podobnou muziku tehdy žral, krutě odstřelil předchozí album “The Here and Now” – hlavně i díky tomu jsem k “Daybreaker” přistupoval poněkud skepticky a s nepříliš přehnanými očekáváními, avšak samotný poslech nakonec ukázal, že jde o vcelku příjemnou svěží desku, jež ve svém žánru rozhodně patří mezi to lepší. Některé momenty, případně celé skladby jsou opravdu skvělé, jsou zde ovšem dvě záležitosti, které mi poněkud sráží dojem – tou první je fakt, že závěr “Daybreaker” už mi přijde trochu nezáživný (malinko zkrátit by neškodilo); tou druhou jsou jakési oplodňováky, či co to má být, reprezentované položkami “Behind the Throne” a poslední “Unbeliever”. To jsou snad jediné výtky, které bych k “Daybreaker” měl, jinak jako celek je album bezesporu povedenou záležitostí. H.
Debut Storm Corrosion byl pro fanoušky progresivního rocku jistě jednou z nejnapjatěji očekávaných letošních desek. Jeho tvůrci, tedy Steven Wilson i Mikael Åkerfeldt, si za poslední dvě desetiletí vydobyli pověst talentovaných hudebníků, jejich vzájemné přátelství a hudební souznění bylo známo již dlouho a otázka, jaký tedy bude jejich první opravdu společný projekt, čekala na zodpovězení poměrně dlouhou dobu. Podle samotných autorů má Storm Corrosion být třetím dílem trilogie, jež započala v září loňského roku nahrávkami “Heritage” Åkerfeldtových domovských Opeth a “Grace for Drowning”, druhou sólovou deskou Wilsona. Z těch samých prohlášení ovšem vyplývalo, že spojitost mezi těmito třemi deskami se odehrává spíše pouze v hlavě jejich tvůrců, jelikož hudebně o nějaké výrazné podobnosti mluvit nelze (a to zejména mezi dvěma výše zmíněnými deskami a dnes recenzovanou “Storm Corrosion”).
Jak bude vlastně “Storm Corrosion” znít, byla jedna z nejdůležitějších otázek. Wilson i Åkerfeldt se snažili fanoušky předem připravili na skutečnost, že jejich společné dílo nebude znít jako nic z toho, co oba tvořili v minulosti. Mluvili o tom, jak budou všichni překvapení, čímž bohužel celé překvapení zkazili a alespoň já jsem nebyl překvapený ani trošku. “Storm Corrosion” znělo přesně tak, jak jsem čekal. Při prvních posleších jsem z něj byl navíc vyloženě zklamaný. Dnes ho mám přehráno dost, možná více než padesátkrát, a přesto se nemohu zbavit dojmu, že jsem do něj ještě dokonale nepronikl. Tím chci říci, že jde o album posluchačsky náročné a každý, kdo si ho bude chtít opravdu užít, mu bude muset věnovat velké množství času ještě předtím, než se mu Storm Corrosion odmění jakýmkoliv posluchačským požitkem. Jak však tuto bariéru překonáte, začnou se před vámi dít nádherné a nezvyklé věci, které za počáteční úsilí jednoduše stojí.
Úvodní “Drag Ropes” zněla ve všech upoutávkách z doby před vydáním alba a také se stala jeho prvním (a tuším, že i posledním) singlem. V temných smyčcích a pomalém tempu se začíná odehrávat příběh předurčený k tragickému závěru (čímž referuji směrem k textu skladby a ne její kvalitě), nádherně převedený do vizuální podoby v povedeném videoklipu. Zásadní pozornost je upřena na harmonickou souhru vokálů obou umělců. Ti se různě střídají a navzájem se výborně doplňují. Smyčce rychle zmizí a vedoucí roli přebere jemná kytara, piano a směs mnohých melodických i nemelodických zvuků. Jedním z na “Storm Corrosion” pravidelně užívaných prvků je výrazný zvrat přibližně v polovině skladby. “Drag Ropes” v tomto není jiná. Ve chvíli, kdy se Åkerfeldtův hluboký zpěv začne prolínat s mnohem výše posazeným hlasem Wilsona a zlověstné smyčce vystřídá jemná kytarová melodie, se nálada změní. Temnota jako by vylezla na povrch. Wilson a Åkerfeldt se proti ní snaží bojovat dojemným kytarovým sólem, jenže depresivní závěr dává najevo, že to byl boj neúspěšný, že tomu dokonce ani nemohlo být jinak. Možná si v tomto místě říkáte, že si už poněkud moc vymýšlím, či že bych byl rovnou zralý na uklidňující prášky a svěrací kazajku, jenže toto přesně je efekt plného prožívání “Storm Corrosion”. V jeho nenápadných změnách nálad, harmoniích a disharmoniích se nachází celé spektrum emocí, které potřebují čas, aby vylezly na povrch.
Následující titulní skladba je hudebně odlišná, přitom na svou předchůdkyni navazuje velmi plynule. Vyvstane jakoby odnikud, Wilson s kytarou zpívá text, který sám o sobě vlastně nenese žádný význam, a přesto posluchači cosi nehmotného předává. Skladba se pomalu probouzí a ve chvíli, kdy se rozezní orientálně znějící perkuse, začne postupně ztrácet svou melodii. Vedení přebere rozladěná kytara a smyčce evokující náladu dobrého hororu. Vše graduje až do momentu, kdy si musíte položit otázku: Kam dál ještě chtějí zajít? Do konce zbývají tři minuty a píseň jako by už neměla kam pokračovat. Vše ovšem vyřeší akustická kytara, která se objeví a přebere posluchačovu pozornost tak násilným způsobem, že vám to bude připadat šokující i po mnoha posleších. Druhá skladba pak končí mnohem pozitivněji než její předchůdkyně, a přitom se ještě před chvíli zdálo, že cestu z pekla, které se v ní odehrává jednoduše nelze nalézt.
Přeskočme nyní dvě stopy (něco si také musíte objevit sami, že?) a podívejme se na pátou “Lock Howl”. Tato píseň má z celého alba asi nejblíže k chytlavosti v konvenčním slova smyslu, a to i přesto, že je jako jediná čistě instrumentální. Její nálada se mění již během první poloviny a není k tomu zapotřebí žádného ostrého zvratu, fanoušek Wilsona jistě pozná jeho charakteristický rukopis. Skladba má jasný rytmus, který se nemění až do přechodu v její polovině. Druhou část započne silná basová melodie a nesmírně návykové tleskání, jenže ani to nemá dlouhého trvání a v poslední třetině se tak píseň zdánlivě restartuje. Začne znovu, velmi podobně jako na začátku, ovšem přeci jen o trochu jinak.
Pokoušet se o popsání hudby Storm Corrosion je zcela marné. Mohu vám pouze předat své dojmy z pozorného poslechu, jenže přitom se ani zdaleka nedotýkám podstaty, proč album tyto dojmy vyvolává. S tím souvisí jeho hodnocení. Jak bych mohl hodnotit něco, čemu stále plně nerozumím? Mohu si vymyslet číslo, které považuji za adekvátní (v tomto případě dejme tomu 9/10), ale mělo by to nějaký význam? Stejně jako mnohá velká umělecká díla byla doceněna nejdříve po letech a někdy až po staletích, tak také debutová deska dua Wilson/Åkerfeldt potřebuje čas. Sám jsem mu ho věnoval mnoho (mnohem více než kterémukoliv jinému albu v poslední době) a přesto mám dojem, že ho stále nebylo dost. A tak vám radím, pokud chcete StormCorrosion poslouchat, počítejte s tím, že to nebude zadarmo. Všechna ta práce (totiž první poněkud nudné poslechy) se však vrátí. A stojí to za to.
Druhý pohled (Kaša):
“Storm Corrosion” jsem v uplynulých měsících několikrát označil za jedno z nejočekávanějších alb roku. Spojení hlavních mozků mých oblíbenců Opeth a Porcupine Tree přece nemůže dopadnout špatně, říkal jsem si. A měl jsem pravdu, ovšem jen částečně. Ne, že by to byl totální průser, to určitě ne, jen jsem čekal víc. Přestože Steven Wilson a Mikael Åkerfeldt tvrdili, že jejich společný projekt bude někde na půli cesty mezi posledními studiovkou Opeth, “Heritage”, a Wilsonovou sólovkou “Grace for Drowning”, je výsledek poměrně překvapivý. Album je velice minimalistické, a i když je dostatečně temné, působí velice křehce.
Prim na desce hrají především vokál StevenaWilsona, zasněná akustická kytara Åkerfeldta, piáno a občas dokonce orchestrální aranže. Musím přiznat, že jsem docela zklamaný, že více prostoru nedostal Mikael. Vokálně se předvedl opravdu minimálně, v podstatě pouze v úvodní “Drag Ropes”, která byla uvolněna jako první singl. V ostatních skladbách se zpěvu chopil Wilson, sice mám jeho projev rád, ale těšil jsem se spíš na spojení charakteristických vokálů obou aktérů. Totéž platí po kompoziční stránce, je zjevné, že hlavní otěže dřímal v rukou Wilson, protože “Storm Corrosion” má o velký kus blíže k jeho tvorbě (snad jen s výjimkou “Drag Ropes”, která mi víc pasuje k Opeth). Na ploše celého alba se pak naplno ukázala fascinace obou zúčastněných v sedmdesátkovém prog rocku a psychedelii.
V květnovém eintopfu jsem hádal 10/10, což se bohužel nekoná, natolik mě pánové nepřesvědčili, ale album za zvýšenou pozornost jistě stojí. Možná jsem měl jen přehnané očekávání, kdoví, ale upřímně doufám, že se v budoucnu dočkáme povedenějšího pokračování.
Země: Velká Británie Žánr: gothic / doom / death metal Datum vydání: 20.4.2012 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Solitary One
02. Crucify
03. Fear of Impending Hell
04. Honesty in Death
05. Theories from Another World
06. In This We Dwell
07. To the Darkness
08. Tragic Idol
09. Worth Fighting For
10. The Glorious End
Ostrované Paradise Lost se mi vždycky nějak vyhýbali. Informace o stylových kotrmelcích, které však tihle nestoři evropského doom metalu v uplynulých letech páchali, se ovšem donesly i k mým uším, takže když nic jiného, i bez znalosti předchozí tvorby byl jsem náramně zvědavý, s čím se vytasí na své novince a jestli i mě přesvědčí, že na ně zástupy fanoušků nedají dopustit jen tak pro nic za nic.
A hned na začátek se musím přiznat, že po několika posleších jsem byl ochoten přísahat, že jsem dlouho neposlouchal nahrávku, která by byla i při zachování solidní řemeslné úrovně tak nudná. Až na dvě, maximálně tři skladby mi totiž materiál na “Tragic Idol” přišel zoufale nevýrazný, bez nějakého vrcholu, bez záchytného bodu. Od té doby ovšem uplynula nějaká doba a nyní na desku nahlížím z podstatně optimističtější pozice. Ale takové soudy přísluší závěru recenze, takže se nejdříve pokusím osvětlit, co že se to na “Tragic Idol” vlastně děje.
Když jsem před nějakou dobou projížděl YouTube a pustil si několik skladeb od Paradise Lost, úplně jsem nechápal, co má tahle kapela společného s doom metalem. Proti těmhle počinům je “Tragic Idol” vyloženě dřevní nahrávkou, která trudnomyslností úplně přetéká. Sice tu nemůžeme mluvit o podobných funerálních bažinách, které mají na svědomí třeba další pionýři žánru, My Dying Bride, ale ten pocit zmaru je přítomný po celé délce alba. Kupodivu si nepřekáží ani s poměrně živými kytarami a znát je i v tak rychlé skladbě jako “Theories from Another World”. Tuhle všudypřítomnou atmosféru má na svědomí hned několik věcí – vyloženě dusivý zvuk kytar, způsob, jakým jsou stavěny jejich party, a především deklamace, kterou předvádí frontman Nick Holmes. Jeho ostrý vokál je totiž bez nejmenších pochybností naprosto skvostný, a když zazpívá čistě, taky to není k zahození. Toho člověka poslouchat je vyloženě radost a myslím, že ani moc nepřeháním, když si troufnu tvrdit, že právě Nickův vokál je asi nejhodnotnější složkou celého alba. Oba kytaristé se také celkem snaží a výsledky jejich práce jsou většinou slušné, místy dokonce skvělé. Po formální stránce je tedy všechno v pořádku. Nebo ne až tak docela?
Je to tak, protože ač se to snažím rozebrat ze všech úhlů, dobírám se pořád stejného výsledku. “Tragic Idol” sice obsahuje povedené skladby (za všechny můžu uvést klipovku “Honesty in Death” nebo drtivý pochoďák “In This We Dwell”), spoustu dobrých melodií i riffů, ale přesto mi přijde, že tomu všemu něco chybí. Je to takové… prosté. Až na pár vzácných momentů se marně snažím dopátrat něčeho, z čeho mi upadne čelist. Album dohraje, člověk přemítá, co to vlastně slyšel, a neví. Ano, docela to baví, především poslední dvě třetiny jsou mi po chuti. Melodie, na kterých celé album stojí, se poslouchají dobře, atmosféra zmaru je na místě a vokály jsou fenomenální. Když o tom tak přemýšlím, tak vlastně nemám “Tragic Idol” co vytknout. Celkový dojem z toho všeho ovšem zůstává poměrně rozpačitý a skoro nevím, co si o tom mám myslet. Je ten problém ve mně? Nepodařilo se mi dobrat jádra muziky, kterou nyní Paradise Lost tvoří? Nebo je to opravdu takové, jak popisuji výše? Nevím…
Kdyby takovou desku nahrála začínající kapela, tak smeknu pokrývku hlavy a prohlásím, že se od téhle skupiny dočkáme ještě velkých věcí. Problém je v tom, že Paradise Lost hrají bezmála pětadvacet let, své nejlepší kusy už asi stvořili, a “Tragic Idol” tuhle teorii jedině podporuje. A přitom to není vůbec špatné album, jen ve výsledku trochu moc nevýrazné, než abych mohl říct, že je opravdu dobré. Moje první setkání s Paradise Lost se tedy zadrhlo někde na půli cesty a nevím, jestli se kdy odhodlám na nějaké další. Škoda…
Další názory:
Já myslím, že kolega Ježura to v samotné recenzi vystihl více než trefně – “Tragic Idol” je nahrávka, jíž de facto nemáte co vytknout, vše se zdá na svém místě a jednotlivé elementy muziky jsou samy o sobě skvělé; pokud se zaměříte na detaily, vždy vám vyjde, že je to prostě dobré, a je jedno, jestli ty detaily budete pozorovat v úvodu, v půlce nebo v závěru “Tragic Idol”. Přesto všechno ale deska nijak nevyčnívá a i přes onu kvalitu v maličkostech, jako celek jednoduše nezaujme, člověk si ji poslechne, řekne si “hm, nebylo to zlý” a nemá potřebu si ji pustit znovu. Problémem “Tragic Idol” tak technicky vzato není samotná kvalita, ale fakt, že celkový dojem, který po poslechu zbyde, je naprosto dojem naprosté nevýraznosti. Upřímně vám řeknu, že se mi už dlouho nestalo, abych nějaké album slyšel tolikrát a stále pořádně nevěděl, co si o něm myslet. A co je horší, podobný pocit mám hned u několika posledních počinů Paradise Lost… není to špatné, rozhodně je to nadprůměrem, ale přesto mi ta muzika nic nedává, i když by papírově měla… H.
Paradise Lost toho zažili hodně, spolu s Anathemou či My Dying Bride stáli u zrodu evropského doom metalu, později přešli ke skoro až goth/rockové tvorbě, aby se po letech začali vracet zpět ke kořenům. Přesněji někam k opusu “Draconian Times”, který mi novinka “Tragic Idol” připomíná asi nejvíc. Bohužel se sílou nového materiálu je to horší. Na první poslech jsem byl ještě spokojený, ale album nedokázalo udržet mou pozornost po delší dobu, a přestože se najde několik světlých míst jako “Solitary One”, “Fear of Impending Hell” a “To the Darkness”, obsahuje album dostatečné množství vaty a řekl bych skoro až kopií osvědčených postupů z minulosti. Dalo by se říct, že každý si najde to své, což mi nepřijde jako zrovna nejlepší nápad. Zvuk je samozřejmě v naprostém pořádku a odpovídá aktuálním nárokům a docela pozitivně překvapený jsem byl z výkonu zpěváka Nicka Holmese, který ukázal, že stále umí, jeho výkon se však ztrácí v nezáživném materiálu. Netvrdím, že jde o nejhorší album v bohaté historii kapely, ale spíše zapadá kvalitativně k předchozím dvěma až třem ne zrovna povedeným zásekům. Pomalu ale jistě začínám nad Paradise Lost lámat hůl. Čekal jsem víc. Kaša
Země: Velká Británie Žánr: orchestral Datum vydání: 21.4.2012 Label: Peaceville Records
Tracklist:
CD 1:
01. A Gothic Romance (Red Roses for the Devil’s Whore)
02. The Forest Whispers My Name
03. The Twisted Nails of Faith
04. The Rape and Ruin of Angels (Hosannas in Extremis)
05. Funeral in Carpathia
06. Summer Dying Fast
07. Thirteen Autumn and a Widow
08. Dusk and Her Embrace
09. Cruelty Brought Thee Orchids
10. Goetia (Invoking the Unclean)
CD2:
01. The Rape and Ruin of Angels (Hosannas in Extremis)
02. Dusk and Her Embrace
03. Summer Dying Fast
04. The Twisted Nails of Faith
05. Funeral in Carpathia
06. The Forest Whispers My Name
07. Cruelty Brought Thee Orchids
08. A Gothic Romance (Red Roses for the Devil’s Whore)
09. Thirteen Autumns and a Widow
Nikdy jsem o Cradle of Filth neměla pozitivní smýšlení, a to ani v době, když mi bylo o tři roky méně, než je teď, a četla jsem “upíří” hlouposti. Nějak osobně nesnáším skoro všechny “gotické” vlivy v metalu, protože nabourávají mojí osobní představu o tomhle žánru jako samotném. Ta averze se stále prohlubuje a pomalu se stává nesnesitelnou. Prostě, já se pekla moc nebojím, ale jestli tam mají pro mě připravené nějaké speciální oddělení, kde dokolečka pouští “Midnight in the Labyrinth”, tak bych se měla začít obracet k Bohu a modlit, protože v tuhle chvíli jsem to mohla alespoň vypnout a utřídit si myšlenky, abych se aspoň trochu uklidnila a myslela trochu racionálně.
Tyhle dvě CD se totiž staly mojí noční můrou po poslechu už jednoho z nich, a to jsem pak ještě zjistila, že na tom druhém je vlastně jen v další jiné verzi to, co bylo na tom prvním. Takže si to můžete porovnat vlastně dvakrát. Nejdřív pak se staršími songy jako takovými a pak ty dvě CD mezi sebou. Na to druhé jsem se snad ani nechtěla už dostat.
Zvrhlá snaha Cradle of Filth upravit svoje songy do orchestrální podoby totiž podle mé osobní averze a pak možná i názoru neměla vůbec přijít na světlo světa. Tak moc se snažili, aby to znělo ještě i trochu jinak, až z živé a “poslouchatelné” ryby udělaly filety, vykostěné, bez života. Dalo se očekávat, že black metalový nádech se vytratí někde v dálce (což byla jedna z věcí, za kterou u mě vůbec dostávali osobní body) a místo tvrdé písně zůstane “gotické” torzo děsu. Ale proč to musí znít jako psychopatický soundtrack k filmu o čarodějnicích a kočkách se třema očima, to mi uniká doteď. Je nemožné tvrdit, že by se tohle album mohlo podobat dobrému hororovému soundtracku, tohle CD by se snad hodilo spíše k parodii.
Celé album vyniká svým šíleným napínáním posluchače, problém je, že na mě to fakt nezabralo a všechny ty dramatické části jsem tak akorát prosmála v posteli. Škoda pro ně, že to nebyl ten úchylný smích, který tam mají oni. Pazvuky šly taky mimo mě, děsivé běsnění mě rozesmálo nejvíc. Stejně tak mám za to, že mezi Daniho monology se snad najde světlá stránka jen v “Cruelty Brought Thee Orchids”, kde to pro změnu zkazí zase ženský vokál Sarah Jezebel Deva, který mi navozuje atmosféru učitelky s rákoskou. Tak snad lépe poslechnout verzi z druhého CD. A tak je to asi v každé písni, pokaždé když mám pocit, že by se mi něco mohlo líbit, tak se na ní najde něco, co mi ten pocit naprosto zkazí.
Takže myslím, že to nebudu prodlužovat, skalním fanouškům se to bude líbit tak jako tak, některým jiným lidem možná taky, ale já si radši půjdu pustit něco na spravení nálady. Třikrát a dost. Trávit něco, u čeho se směji a nutím zároveň, na to nemám nervy. A i když není problém v samotné hudební kvalitě, problém je v samotném provedení nápadu. Prostě se nějak tak samozřejmě z těch jejich slušných písní musely stát kostry a žádný nový nápad nebo impuls, který do tohoto alba přinesly, mě nedokázal přesvědčit o zajímavosti. Chtěla jsem být původně ještě krutější, následně na to jsem si uvědomila, že už to asi ani nejde, dnes za dva.
Druhý pohled (H.):
Upřímně hned na začátek řeknu, že obdobné počiny, kdy nějaká kapela předělává své vlastní písně do orchestrální podoby, nemám příliš v oblibě, což také jistě hraje svou roli v mém hodnocení “Midnight in the Labyrinth”, avšak ani Cradle of Filth na tom nejenže nic nemění, naopak to ještě více než potvrzují. Po loňském propadu jiné britské veličiny, My Dying Bride s jejich “Evinta” (pro mě osobně vůbec první zklamání za dlouhou historii těchto doomových matadorů), se do podobného projektu pustili i Cradle of Filth a bohužel ani jim se to příliš nepovedlo.
Hlavním problémem “Midnight in the Labyrinth” je to, že celé album je prostě a jednoduše jedna velká nuda. Skupina se jala předělávat zejména své starší skladby, čili v podstatě to nejlepší ze svého repertoáru, díky čemuž je ten rozdíl mezi kvalitou originálních verzí a těch orchestrálních ještě markantnější. Z muziky se totiž vytratilo to nejdůležitější, kvůli čemu mnozí na první tři desky Cradle of Filth dodnes přísahají – ona typická nálada.
Ať už si vezmete jakýkoliv song z “Midnight in the Labyrinth” a porovnáte jej s původní podobou, je to opravdu propastný rozdíl. Nejde ani tak o to, že je to po stránce aranží jiné, vždyť to byl přece (alespoň předpokládám) záměr, ale fakt, že Cradle of Filth na “Midnight in the Labyrinth” sami sebe vykastrovali o to, co z nich dělalo Cradle of Filth (tj. ona atmosféra), je opravdu záležitost, kterou při poslechu “Midnight in the Labyrinth” překousnout opravdu nezvládnu. Sem tam se sice možná nějaký malinko zajímavější moment objeví, ale to je jen kapka v moři nudy. Navíc mi hlava nebere, proč je “Midnight in the Labyrinth” dvojdisk, kde jsou oba disky na chlup totožné, jen se v jednom občas objeví zpěv a druhý je čistě instrumentální… přičemž i v tom zpívaném je těch vokálů v podstatě minimum, což je dost velký paradox.
Na celém počinu vidím pouze jediný opravdový klad – díky němu jsem si (pro porovnání) opět po čase pustil staré Cradle of Filth a opět jsem se přesvědčil, že jim to v 90. letech opravdu hodně šlapalo. “Midnight in the Labyrinth” však nejenže nešlape (což by ostatně vzhledem k orchestrální podobě zas takový problém nebyl), ale hlavně nudí, zatímco alba, z nichž kapela pro tuto kompilaci brala, rozhodně nenudí ani po těch letech, přestože je člověk zná skrz naskrz. A předělávat dobré skladby do mnohem horší podoby, to je dle mého názoru velmi nešťastné…
