 |
| Země: Řecko Žánr: technical death metal Datum vydání: 18.5.2015 Label: Season of Mist Tracklist: Odkazy:
|
Hned v úvodu recenze přiznám, že na sólovou prvotinu řeckého bicmena George Kolliase z řad egyptologů Nile jsem se docela dost těšil. První ukázky jeho vlastní tvorby, které zveřejňoval v uplynulých letech prostřednictvím YouTube videí zachycující jeho bubenické umění, nezněly vůbec špatně, a když tedy na konci letošní zimy ohlásil, že první album se bude jmenovat „Invictus“ a vyjde v květnu, věděl jsem, že to je událost, kterou si nesmím nechat ujít. Uplynulo pár měsíců a album jednoho z nejobdivovanějších bubeníků extrémní metalové scény je venku. A jaké je? Jedním slovem: skvělé.
Ten, kdo zná Nile a průběžně sleduje jejich tvorbu, ví, čeho všeho je George Kollias se svými čtyřmi končetinami schopný a jakým směrem se jeho hra ubírá. V tomto ohledu Řek nepřekvapí. Co ovšem „Invictus“ mírně odlišuje, je fakt, že se nejedná o běžné sólové album bubeníka, na němž by svému kamarádovi pomohli kumpáni z řady spřízněných kapel, ale Kollias se předvedl jako nadaný multi-instrumentalista, který si na svém debutu obstaral snad úplně vše, na co si vzpomenete. Pokud pominu hostovačky několika kytaristů, kteří si střihli pár sól, a vokalisty Efthimise Karadimase v alternativní verzi skladby „Voices“, tak si Kollias „Invictus“ udělal vyloženě po svém a je to znát. Perfekcionalistický přístup k death metalovému řemeslu, jak jej známe od Nile, posouvá jeho hudbu k až profesorsky přesnému technickému death metalu, ale bez absence řádné dávky energie, bez níž tuhle hudbu dělat nelze.
George Kollias se tak logicky ukázal jako vynikající bubeník, což nikoho nepřekvapí, a exceluje v množství předvedených zběsilých pasážích, klasických sypaček a všemožných výplní, z nichž jde člověku hlava kolem. Na starost si vzal rovněž kytary, které nejsou špatné, ačkoli příklon k větší barvitosti by nahrávce určitě neuškodil. Přestože preferuji trochu jiný sound s krystaličtější povrchovou úpravou, tak vlastně splňují to, co od nich člověk očekává a vedle masivních kytarových riffů se sóluje vcelku často. Když už jsem načal ty kytary, tak si nemůžu pomoct, ale z kytarových melodií cítím letmý východní orientální nádech, ačkoli nic ve stylu Orphaned Land či Melechesh se nekoná. Na své si ale určitě přijdou fanoušci jmen jako Rotting Christ či Behemoth, k jejichž metalové vizi má ta Kolliasova hodně blízko.
Přestože jsem říkal, že si hlavní mozek nahrával vše sám, tak mám takový dojem, že při nahrávání basy zapomněl zapnout to správné tlačítko zaznamenávající zvuk, protože basa je klasicky neslyšitelná a buď chybí úplně, nebo je umně schovaná za hradbou kytarových riffů a hrubého Kolliasova vokálu, který není nijak odzbrojující svou originalitou, ale do až epicky vzhlížejícímu death metalové nářezu padne úplně přesně a tento nedostatek nahrazuje nasazením. Jakmile skončí krátký úvod „Echoes of Divinity“ a rozjede se titulní „Invictus“, což je nejlepší skladba na desce, a Kollias začne po počátečním nabalování jednotlivých nástrojů kázat své texty, tak už vás ze svých spárů nepustí. „Invictus“ se skládá vlastně ze dvou hromovitých kytarový riffů, jež jsou doplňovány melodickými vyhrávkami a bicími smrštěmi, které táhnou skladbu neúnavně vpřed. A to navzdory delší hrací době. Následující „The Passage“ je jako direkt do obličeje. Rychlá, technicky vytříbená jízda na death metalovém povozu taženém tím nejdivočejším stádem koní. Přesně takhle si představuji sólovou desku bubeníka Nile.
Již po prvních dvou skladbách je jasné, jakým směrem se Kollias bude na své prvotině ubírat, takže když spustí dynamická „Aeons of Burning Galaxies“, v níž hlavní persóna protáhne své ruční svalstvo, tak nemůže být nikdo překvapen. A dalo by se říct, že tímto stylem se pokračuje až k závěru, protože jakkoli jsou „Shall Rise/Shall Be Dead“, „Epitaph“ a třeba „Buried Under the Flames“ dobře vystavěné skladby, tak těch 50 minut zběsilých temp a brutálních kytarových riffů, jejichž hlavním cílem je nemilosrdný atak, je tak akorát, aby se člověk nezačal dívat na hodinky častěji, než je zdrávo. Tomu napomáhá i nejdelší položka “Voices”, která v půli stopáže vyčnívá díky hostujícímu Karlu Sandersovi a Kolliasovu vokálu, jenž právě v této písni zní asi nejlíp. Přestože se Kollias představil jako velmi zručný kytarista, tak kytarové sólo kolegy z Nile je přeci jen o třídu výš. S blížícím se závěrem zpomalí nesmlouvavou desku instrumentální „Apocalypse“, která by se jako jediná hodila Sandersovi na jeho sólová alba a nemá v sobě ani špetku metalové agrese, jíž je všude kolem až dost, takže proč neodlehčit sluchovému aparátu.
Pro milovníky rozšířených verzí je k dispozici čtveřice bonusů, což jsou alternativní verze skladeb z předchozích minut, kdy za vypíchnutí stojí hlavně již zmíněná „Voices“ s Efthimisem Karadimasem z Nightfall u mikrofonu, jež je ještě démoničtější než v „originále“, a „Aeons of Burning Galaxies“ s několika kytarovými vsuvkami z rukou Rustyho Cooleyho navíc. Zbylé dva kusy už nestojí za zmínku a spíše jen natahují stopáž pro opravdového masochistu, který si podobné kytarově-bubenické žně vychutnává v pořádně chlapské porci.
„Invictus“ je sólovým albem, jak má být. Cítím z něj tu volnost, kterou George Kollias ve skládání měl, a že si utvořil dohromady desítku písní dle svého vlastního rukopisu, který není zrovna variabilní a upřímně si nedokážu představit, že by měl vydávat alba každý rok, ale napoprvé mu to vyšlo na jedničku. Z výsledného mixu, kde jsou bicí stopy vytaženy poměrně dost do popředí, je cítit, že album není produktem běžné kapely, protože ta dominance je do uší bijící. Ovšem pokud si myslíte, že „Invictus“ si neužijete za předpokladu, že nejste bubeník, který studuje, jestli je daná skladba zahraná v takovém či makovém tempu, tak to v žádném případě nehrozí. George Kollias cílí na posluchače technického death metalu, ale celé je to podané takovým zvláštně chytlavým způsobem, že jsem neměl problémy se do alba pořádně ponořit hned na druhý poslech. Doporučuji!