Finové Ghost Brigade se nechali slyšet, že si dávají přestávku na dobu neurčitou. Důvody kapela popisuje ve svém prohlášení na Facebooku. Posledním albem Finů je „IV – One with the Storm“ z loňského roku.
Archiv štítku: Ghost Brigade
Ghost Brigade – Until Fear No Longer Defines Us
 |
| Země: Finsko Žánr: melodic death / doom metal Datum vydání: 19.8.2011 Label: Season of Mist Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 7,25/10
|
Ghost Brigade jsou zvláštní případ. Historie skupiny nesahá dále než do roku 2005, první album jim vyšlo o dva roky později a hodnocená novinka “Until Fear No Longer Defines Us” je jejich teprve třetím zásekem. Přesto její vydání předcházela nadšená očekávání nemalého množství lidí. Já jsem se s Ghost Brigade setkal poprvé ani ne před rokem, a jak už jsem zmiňoval v reportu z onoho koncertu, tahle pětice z finského Jyväskylä na mě udělala dojem, což se první kapele večera povede jen velmi zřídka. Následující pokusy přijít na chuť vychvalovanému albu “Isolation Songs” se sice setkaly jen s dílčím úspěchem, ale to moje opatrné sympatie ke Ghost Brigade nikterak nezkalilo. A nyní se mi dostala do ruky příležitost vyřknout ortel na albem, které, jak už je u třetí desky v pořadí zvykem, může kapelu vystřelit do nebe nebo zanechat v bahně průměru. Ideální příležitost, aby si to Ghost Brigade a Ježura vyjasnili…
Hned na úvod bych chtěl uvést na pravou míru, co vlastně Ghost Brigade hrají k tanci a poslechu. Nelze tvrdit, že by došlo k jakkoli násilné stylové syntéze obou bývalých působišť většiny členů kapel, přesto je však skladatelský rukopis kytaristy Willeho Naukkarinena (ex-Sunride) a jeho dvou bývalých i současných spoluhráčů rozpoznatelný. Ať už si ale Ghost Brigade přinesly některé dílčí charakteristiky odjinud nebo ne, to, co předvádí v současné době rozhodně nejde s nikým zaměnit, nebo alespoň neznám kapelu, která by se výrazu Ghost Brigade přibližovala. Je to hudba melancholická, těžká, občas až dusivá a přesto si v sobě nese momenty, které tu proklamovanou melancholii povznesou na takovou úroveň, která poskytne posluchačově ztrápené duši úlevu. Paradox? Ale vůbec ne. Zkuste se sami přesvědčit a zjistíte, o čem mluvím…
Že Ghost Brigade nehrají muziku, kterou si řidič pustí proti únavě cestou na rodinnou dovolenou, to už jsme vyřešili, ale budu se v tom ještě chvíli pitvat. Naprosto stěžejní úlohu zde sehrávají dva faktory. Kytary i vokál totiž dovedou jak ukolébat posluchače ztrápeně sametovým projevem v klidných pasážích, tak mu přitlačit nůž na krk v momentech, kdy za to muzikanti vezmou. A z obou důvodů musím složit absolutorium zpěvákovi Mannemu Ikonenovi. V čistých pasážích by svým hlasem dovedl přimět kámen, aby si vzpomněl na své životní útrapy, zatímco v těch ostrých by ten samý kámen přinutil projít bodem tání nebo ho roztrhal zevnitř. Univerzálních zpěváků je celkem dost, ale Manne to zvládá naprosto přirozeně, a proto je to přesvědčivé – obzvlášť pro někoho, kdo má v živé paměti výraz jeho tváře a celkový projev na pódiu…
Práce kytar je kapitolou samotnou pro sebe. Jak už jsem psal o odstavec výš, dovedou jak uspat, tak pěkně podrtit. Co mi ale na téhle esenciální složce Ghost Brigade imponuje nejvíce, to jsou riffy, jaké dostávají prostor v drtivé většině refrénů a dalších neslokových pasážích. Právě tohle je stěžejní rys, který mě k tvorbě Ghost Brigade přitáhl a stále mě u ní drží. Právě tohle jsou ty momenty, o kterých jsem psal ze začátku. Momenty, kdy přestane melancholie, jež je Ghost Brigade vlastní, táhnout svojí chmurnou podstatou, ale uhrane posluchače vzletností, která se zasekne v hlavě a donutí si příslušnou melodii zpívat dokolečka. Kdyby tyhle refrény a podobně stavěné pasáže na albu chyběly, dost možná by to celé přestalo bavit velmi záhy. Takhle ale posluchač není zahlcen přemírou teskných zpěvů a je naopak neustále udržován v očekávání, kdy to přijde, nebo je naopak převálcován nástupem té které skladby. K tomu připočtěte skutečnost, že skladby zdaleka nejsou šity podle jednoho mustru, najednou zjistíte, že před sebou máte pestré album, jež je při dodržení určitých pravidel skutečně radost poslouchat a u každé skladby objevovat, jak k všudypřítomné esenci své hudby přistoupili muzikanti tentokrát.
Ale abych jenom nechválil, u Ghost Brigade, potažmo “Until Fear No Longer Defines Us”, platí ve všech ohledech skutečnost, že pro získání a uchování patřičných zážitků z téhle hudby je bezpodmínečně nutné, aby se posluchač věnoval poslechu jen tehdy, kdy se nachází ve správném duševním rozpoložení. I přes nezpochybnitelné kvality je totiž dost snadné nechat se od poslechu některými pasážemi odradit, pokud s nimi mysl zrovna není na stejné vlně. Při takových příležitostech pak vznikají mylné dojmy nebo dokonce holé nesmysly, jako třeba že je album nudné a podobně, což si zaprvé ani v nejmenším nezaslouží, a zadruhé to prostě není pravda.
A jak tak píšu, začíná mi docházet, že na vás mohou uplynulé řádky působit dojmem, že se věnuji spíše charakteristice kapely na úkor samotného alba. Jenže ať se snažím sebevíc, nedokážu najít slova, která by tento dojem nebudila. Zákonitě tak mohou vyvstat dojmy, že je “Until Fear No Longer Defines Us” jen další deskou kapely, která rezignovala na jakýkoli vývoj a sází jedno stejné album za druhým. I když nejsem schopen to podložit konkrétními příklady, není tomu tak. Pochopitelně, že si Ghost Brigade i na novince uchovávají svou typickou tvář, na druhou stranu je proti předcházející desce “Isolation Songs” jasně znát posun. Neřeknu vám kde, neřeknu vám, čím je tohoto dojmu dosaženo, ale věřte mi, když říkám, že to tak je a že je to ku prospěchu věci. Jste z toho moudří? Popravdě, já taky moc ne…
Kvality “Until Fear No Longer Defines Us” se nepopisují vůbec jednoduše. Na žádné složce, snad až na nezaměnitelný zpěvákův hlas, není nic extra výjimečného, nic převratného, co by se nepodobalo něčemu, co už tu bylo. V dokonalém kontrastu s tímhle prohlášením se ale skutečně jedná o jedinečnou hudbu, na to dám krk. Ostatně zkuste si novinku poslechnout sami. Přítomnost deseti skladeb, z nichž žádná nenarušuje vysoký standard desky, je snad dostatečnou záminkou. A jestli jsem na začátku spekuloval, kam třetí album skupinu posune, nyní mohu odpovědně prohlásit, že se sice nejedná o supernovu, která by byla po následující desetiletí uctívána jako stěžejní album žánru, ale rozhodně jde o skvělý počin, který mě utvrzuje v domnění, že o Ghost Brigade ještě uslyšíme. Za touhle jmenovkou se totiž skrývá poklad. Sice není pro všechny, o to cennější je však pro nás, kteří jsme k němu našli klíč…
Další názory:
Z poslechu “Until Fear No Longer Defines Us” mám tak trochu rozporuplné pocity. Vždy jsem se Ghost Brigade i přes výborné kritiky s nadsázkou řečeno vyhýbal, protože jsem někde v podvědomí tušil, že to nejspíše nebude muzika pro mě. Ignorace však nemůže trvat věčně, proto jsem novinku zkusil, ale… já vám nevím. Některé pasáže jsou výborné (možná je to náhoda, ale téměř ve všech případech jde o ty riffové a growlovací momenty), ale jak Ghost Brigade spustí takovou tu typickou finskou melancholii a ty melodie… tohle mi prostě nikdy moc nelezlo do uší, je to na můj vkus takové moc uplakané, jestli mi rozumíte. Vlastně na tom neshledávám nic veskrze špatného, ale musím se přiznat, že mi to prostě a jednoduše moc nesedí. Bráno čistě objektivně by si “Until Fear No Longer Defines Us” zasloužilo asi lepší hodnocení, ale když si uvědomím, že už si to s největší pravděpodobností nikdy nebudu mít chuť pustit, nemohu prostě jít výše…
H.
Amorphis, Orphaned Land, Ghost Brigade
 |
| Datum: 19.11.2010 Místo: Plzeň, KD Šeříkovka Účinkující: Amorphis, Ghost Brigade, Orphaned Land
|
Amorphis, zasloužilí veteráni finské melodické scény, se v rámci druhého kolečka Forging Europe Tour rozhodli opět poctít svou návštěvou české luhy a háje, přičemž po loňském Zlíně a Praze padla volba na západočeskou metropoli. Aby se na cestách nenudili, přizvali si dvě pro milovníka nekonformní hudby skutečně přitažlivé formace – mladé krajany Ghost Brigade a především izraelské posly míru Orphaned Land. Přiznám se rovnou, nebýt Orphaned Land, tak bych účast asi dost dlouho zvažoval. Při tomto rozložení sil by ale byla nesmírná škoda nechat si ujít příležitost vidět a slyšet kapelu, která se ve střední Evropě objevuje jen velmi vzácně…
O samotném místě konání, kulturním domě Šeříkovka, jsem slyšel mnohé, povětšinou však pozitivní informace, a tak jsem byl zákonitě zvědav, jak na mě prostor zapůsobí. Mám-li být upřímný, pohled zvenku ve mně moc důvěry nevzbudil, neboť architektura normalizačních kulturáků morálně zastarala již dávno. Po vstupu a prvotním rozkoukání jsem ale musel uznat, že tohle místo je důstojné a hlavně schopné pojmout akci takového ražení. Dokonce i bar vykazoval dostatečnou kapacitu, takže žízniví příchozí nemuseli čekat dlouho na svůj příděl tekutého chleba. Přímo naproti baru si zabrali zhruba jednu polovinu jakési lóže prodejci merchandisu. Obligátní nabídku zboží oživovaly dva faktory – možnost zakoupit trsátka strunotepců z Orphaned Land, ale především možnost platit kartou! Před tímhle nápadem smekám, skutečně užitečné.
Přiblížil se start večera, a tak jsem se přesunul do sálu. Hned na první pohled mě překvapilo, že se lidé staví daleko víc dozadu než dopředu – ne že bych si ale stěžoval. Nakonec z toho kápla příjmená třetí řada a mne pomalu ovládla zvědavost, co předvedou Ghost Brigade, o kterých jsem slyšel mnohé, ale neměl s nimi žádnou osobní zkušenost. S úderem osmé večerní se v sále setmělo a pódium se v mžiku zaplnilo. Nevím, nakolik to bylo hudbou, kterou si na nás pánové přichystali, ale už v průběhu první písně šla gumička z culíku a já začal k vlastnímu překvapení docela razantně pařit, což mi vydrželo skoro celou dobu. Hudba samotná jde těžko klasifikovat, ale osobně mi přišla jako takoví mnohem stravitelnější Opeth. Zasmušilý zpěvák rovnoměrně využíval growlingu i čistých vokálů, zbytek kapely byl navzdory celkové melancholické náladě aktivní jak se patří a dohromady to všechno stvořilo skutečně působivý zážitek. Většina publika po dost chladném úvodu rovněž ožila a ke konci už lidé předváděli velice obstojnou odezvu, na kterou kapela mohla být a podle všeho také byla náležitě hrdá. Rozjezd se tedy vydařil na výbornou a já byl po uspokojivém zážitku stále zvědavější, co předvedou Orphaned Land, na které jsem sázel hodně…
|
Setlist Ghost Brigade: Setlist Orphaned Land: |
Přestávku jsem využil pro doplnění tekutin a stihl se vrátit s dostatečným předstihem. V tu chvíli mi ale přišlo už skutečně zvláštní, že je sál zaplněn stejně benevolentně, jako ze začátku. Veškeré spekulace na toto téma však zanedlouho zmizely, protože se toho večera již podruhé setmělo a na pódium začali přicházet muzikanti. Jejich procesí zakončil samotný Kobi Farhi a mocným “Šalom” odstartoval jednu z nejlepších hodin letošního podzimu. Ze začátku mi sice přišel poněkud nevyvážený zvuk, ale ten se zanedlouho stabilizoval, a to už celá show nevykazovala jedinou vadu na kráse. Tedy jednu přeci – nejslabším prvkem byli ze začátku opět diváci, kterým asi činilo problém akceptovat orientální vlnu, se kterou Orphaned Land pracují. Jak ale čas ubíhal, v přestávkách mezi zuřivým headbangem, skandováním a dalšími kratochvílemi jsem si uvědomil, že lidé de facto šílí! Fatální zásluhu na tom měli především tři lidé – fantasticky zpívající Kobi, kytarista Yossi, který po celou dobu koncertu nevydržel stát na místě, celý zářil a při tom všem hraní a usmívání poskakoval po pódiu jako hopík. Třetím byl možná trochu překvapivě bubeník Matan, který se rovněž hýbal, jak mu jen jeho bicí souprava dovolila a s až neuvěřitelnou vervou hecoval publikum. Při takovém stavu věci už peckám “Sapari”, “Ocean Land (The Revelation)” nebo “Norra el Norra (Entering the Ark)” nechybělo vůbec nic. Navíc jsem si po skutečně dlouhé době na koncertě pořádně zaskákal a nebyl jsem ani zdaleka jediný. Při té vší euforii ale čas nějak zrychlil, Orphaned Land se s námi v nejlepším rozloučili a nenechali se přesvědčit ani mohutným skandováním, které vydrželo ještě dlouho po rozsvícení…
|
Setlist Amorphis: |
Návrat z další výpravy k baru mě utvrdil v jednom – teď už skutečně šlo mluvit o solidní tlačenici. I přesto se ale šlo s jistou dávkou drzosti dostat zpět na svoje místo. Oficiální vrchol večera zahájila titulní skladba z posledního alba “Skyforger“. Nevím, jestli to bylo mým doznívajícím nadšením z předchozího vystoupení, nebo nedokonalým nazvučením, ale i přesto, že studiovou verzi velebím jako máloco, naživo mi přišlo, že jí něco chybí. Postupem času ale tyhle heretické pocity vzaly za své a já už jen zíral, jakého výkonu je zpěvák Tomi Joutsen schopen. Show pěkně odsýpala a kapela na nás metala jednu pecku za druhou. Se svou jakous takous znalostí posledních čtyř alb mě nejdříve překvapil a následně nesmírně potěšil symbolický výlet do historie skupiny. Několik písní staršího data se totiž ukázalo jako skutečně mocný materiál a navnadilo mě k hlubšímu průzkumu archaičtějších alb. V mých očích se však stal pomyslným vrcholem vystoupení song, který mě k Amorphis přivedl a který se mi snad nikdy neoposlouchá – “The Smoke” mi tak poskytl prostor a soundtrack k naprosté likvidaci toho, co ještě zbývalo z mojí zmučené tělesné schránky. Krom již zmíněných písní zazněla spousta hitů jak z posledního, tak z předchozích alb, a efekt byl odpovídající – lidé předváděli, že umí být velice hlasití, když se jim zachce. Celé vystoupení tradičně zakončila skladba “My Kantele” a lidé se začali pomaličku rozcházet. V tu chvíli jsem si ale konečně uvědomil to, co mi leželo v hlavě celou dobu, co Amorphis hráli – navzdory očekávání totiž v mých očích zůstali ten večer až druzí za Orphaned Land. Tím ale v žádném případě nechci naznačit, že by snad hráli špatně! Jen mi jejich projev přišel trochu sterilní – muzikanti se skoro nepohnuli a Tomi toho moc nenamluvil. Na druhou stranu, kdo by po tom malém – velkém muži mohl chtít nějaké proslovy? Zpíval fantasticky a já před ním musím smeknout.
Celkově musím koncert zhodnotit na výbornou. Nestává se totiž často, aby se v jeden večer na jednom pódiu objevily tři kapely, z nichž žádná nezastává pozici pouhé výplně. K mému pozitivnímu dojmu navíc proti všem očekáváním přispěl také samotný sál, který má skutečně vynikající akustiku a člověk tak není nucen strávit v agónii a doprovodu vražedných myšlenek na zvukařovu adresu.
Na úplný závěr zbývá dodat, že moji vítězové, Orphaned Land, korunovali mé nadšení svojí skromností a naprosto nehvězdným projevem. Po koncertě totiž všichni postávali u pultu s merchandisem a ochotně se zdravili, bavili a fotili s odcházejícími fanoušky. Takový důkaz náklonnosti ke svým příznivcům jsem od kapely, která hraje dvacet let a mezi mnohými platí za legendu, skutečně nečekal…