Archiv štítku: giallo

Deliria (1987)

Deliria (1987)

Země: Itálie
Rok vydání: 1987
Žánr: slasher / giallo

Originální název: Deliria
Český název: Hrůza na jevišti

Režie: Michele Soavi
Hrají: Barbara Cupisti, David Brandon

Hrací doba: 90 min

(Budou spoilery.)

Pro dnešní filmové rozjímání jsem si připravil jednu italskou klasiku. Jistě, „Deliria“ určitě není tím nejznámějším filmem, jejž klasická škola italského hororu zanechala světové kinematografii, ale svoje místo v historii žánru nesporně má. Tak pojďme na věc!

Prakticky celý snímek se odehrává v divadle, kde skupina herců driluje na blížící se premiéru. Zápletka jejich hry se týká sériového vraha – asi tušíte, že se to brzy ukáže být dost stylovou volbou. Jedna z hereček si zraní kotník a společně s kostymérkou se bez povolení (režisér je despota) vykrade ven, aby se jí na nohu podíval nějaký doktor.

V dosahu se nicméně nachází jenom psychiatrická léčebna, v níž leží také Irvin Wallace – bývalý herec, jemuž jednoho kvalitně mrdlo a rozštípal šestnáct lidí. Holky se sice dočkají ošetřeného kotníku, ale netuší, že mezitím Irvin zdrhnul a schoval se u nich v autě. Jedna z nich to po příjezdu odnese krumpáčem v ksichtě.

Ansámbl se pod dozorem policejní hlídky před divadlem přesto rozhodne pokračovat, a režisér dokonce upraví scénář, aby vrah ve hře nebyl jen anonymní chcípák, nýbrž sám Irvin Wallace osobně. Ze hry o vrahovi, jejíž předloha ve skutečném světě zabila jednu z hereček (sice to nebyla herečka, ale nevadí, rejža to novinářům stejně nakecal), se přece musí vyklubat zaručený trhák. Nikdo z nich ovšem netuší to, co vy už dost určitě tušíte: Irvin se nechá zamknout uvnitř s nimi a v divadle odříznutém od světa se okamžitě se ujme hlavní role.

Dost zabijáků ve slasherech má svojí oblíbenou zbraň. Irvin Wallace v tomto ohledu nepatří k vybíravým vrahounům. Kromě už zmiňovaného krumpáče nepohrdne ani nožem, sekerou, vrtačkou nebo motorovou pilou. Vraha v „Deliria“ nedefinuje jeho zbraň nebo charakteristický modus operandi, nýbrž jeho ikonická soví maska. I díky ní patří k zapamatovatelným a pamětihodným hororovým bijcům, přestože řádil jen v jediném snímku.

Když už jsem lehce nakousl případná pokračování, tak zmínku možná stojí, že další italský klasik Joe D’Amato, jenž „Deliria“ produkoval, chystal na konci devadesátých let remake, jenž se měl odehrávat v televizním studiu. Na to ale nakonec nedošlo, protože D’Amato v roce 1999 zemřel.

Deliria (1987)

Každopádně dává velký smysl, že si vraha z „Deliria“ zapamatujete zejména díky jeho vzhledu, jelikož to koresponduje s laděním celého snímku. Režisér Michele Soavi ve svém celovečerním debutu obecně klade důraz na vizuální stránku, což ostatně ladí i s divadelním prostředí, v němž se to celé odehrává. Není to ale nijak překvapivé, protože Soavi se už v té době pohyboval v italském hororu pohyboval nějakou dobu, ať už jako herec či asistent režie. Svůj estetický cit brousil pod dohledem samotného Daria Argenta, jehož kousky ostatně „Deliria“ v některých momentech připomene. Vedle toho ale Soavi spolupracoval i s dalšími kanóny jako Lucio Fulci, Lamberto Bava nebo již jmenovaným D’Amatem.

Průpravu měl tedy Soavi hutnou a na „Deliria“ to je vidět, neboť se nejedná o snímek, jenž by trpěl na nedotaženost nebo dětské neduhy. Vyzrálost a vizuální cítění se nejznatelněji projevuje v ikonické závěrečné scéně, kdy si Wallace užívá divadelní scénu sám pro sebe. Kombinace naaranžované hromady mrtvol, létajícího peří a klasické hudby patří k nejvýraznějším momentům „Deliria“.

Deliria (1987)

Film má ale i další výhody. Například gore je dost slušné i v cenzurované verzi a kamera se nebojí ukázat třeba vrtání do břicha, řezání motorovkou, useknutou hlavu nebo mrtvoly. Paráda.

Celková atmosféra se taky povedla. Film sám už dnes sice není vyloženě napínavý, ale zábavný rozhodně ano a bezesporu se jedná o klasiku, která za vidění stojí, a to v případě, že nepatříte mezi fanatiky denně hltající všechny slashery s příchutí gialla. Snad jen škoda vrahovy nesmrtelnosti, která prý sice byla zamýšlená jako narážka na slasherového klišé nezničitelného zabijáka, ale v tomhle případě zbytečně ubírá na realističnosti. I přesto se pořád jedná o hodně povedený kousek a fandové oldschool hororu by ho měli znát.

Deliria (1987)


Murderock – uccide a passo di danza (1984)

Murderock - uccide a passo di danza (1984)

Země: Itálie
Rok vydání: 1984
Žánr: giallo

Originální název: Murderock – uccide a passo di danza
Český název: Smrtící spona

Režie: Lucio Fulci
Hrají: Olga Karlatos, Ray Lovelock, Claudio Cassinelli

Hrací doba: 90 min

Zdroj fotek: WiPfilms.net

Italská hororová škola je podle mého skromného názoru kult jak noha. O jednom krátkém časovém období na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let by se možná skoro dalo tvrdit, že v téhle chvíli se pomalu nikde netočily lepší horory než v Itálii. Nicméně ne všechno hororové, co vzešlo z Apeninského poloostrova, musí automaticky znamenat vysokou kvalitu. A to ani v takovém případě, kdy na režijní stoličce sedí takový kanón jako Lucio Fulci

„Smrtící spona“ – což je jen tak mimochodem jeden z těch distribučních patvarů, které prakticky vůbec neodpovídají originálnímu názvu – z roku 1984 zdánlivě navazuje na nejlepší tradici italského gialla. To je moc zajímavý subžánr, který se ve správných rukách může přetavit ve výtečný film. „Smrtící spona“ naoko obsahuje všechny potřebné atributy k tomu, aby se jednalo o kvalitní giallo, ale při sledování si člověk uvědomí, že pár důležitých detailů schází, například krvavých scén je poskrovnu – což je u Lucia Fulciho obzvlášť na pováženou. Co je ale bolestivější – „Smrtící spona“ nemá potřebný tah na bránu a vyznívá těžce průměrně.

V tomhle giallu je hororu pomálu, jedná se víc o thriller. Což ještě nevadí, ostatně giallo prakticky nikdy není čistokrevným hororem. Základem je každopádně klasicky krimi zápletka. Zde se nacházíme v taneční škole, kde v námi sledované skupině panuje vysoká rivalita, poněvadž některým z tanečníků má být co nevidět nabídnut exkluzivní kontrakt – kravaťáci sedí za sklem a vybírají svého favorita. Vtom ale někdo začne taneční omladinu vraždit, zejména tedy tanečnice, jednu po druhé. Modus operandi je pokaždé tentýž: omámit chloroformem a poté probodnout srdce ozdobnou sponou.

Cudnost vražd už jsem nastínil. V celém filmu ukápne pouze pár kapek krve, což není zrovna to, co byste od gialla potažmo tohoto konkrétního režiséra čekali. Fulciho trochu omlouvá, že mu prý do výsledku dost kecali producenti, ale to může být divákovi ve finále jedno. Alespoň trochu toho erotického nádechu nechybí, ukáže se pár koziček a plus se tam natřásají holky v těsných hadřících.

Trochu rozporuplná je také detektivní rovina „Smrtící spony“. Ta sama o sobě není nijak zázračná. Filmu lze nicméně přičíst k dobru, že vcelku dlouho drží pod pokličkou tajemství totožnosti vraha a nechá diváka hrát zábavnou tipovačku o to, kdo to vlastně zabíjí. Během sledování jsem to několikrát přehodnocoval, ale když člověk vyloučí všechny až příliš jednoduché či zřejmé možnosti, odhadnout se to dá, obzvlášť když scénář průběžně poskytne hned několik nápověd, z nichž jedna je opravdu velká a vraha určuje dost jednoznačně i s motivem. Nejpozději v téhle chvíli by měli tušit už všichni, takže finální explicitní odhalení toho, kdo to tam celou dobu mordoval, asi nikoho nepřekvapí.

Murderock - uccide a passo di danza (1984)

Za úplně největší prohřešek „Smrtící spony“ ovšem považuji absenci atmosféry, tolik typického prvku pro giallo i italský horor obecně. Jak už jsem řekl, vůbec by mi nevadilo, že konkrétně tenhle kousek prakticky postrádá hororové prvky a má blíže spíš k čistokrevnému thrilleru, ale i v takovém případě bych očekával něco, co mě opravdu zaujme. Což se zde děje jen ve velmi omezené míře.

V překladu to znamená, že mě vlastně vcelku zajímalo, kdo je vrah. Dokoukal jsem to bez větších problémů. Ale nějaká pecka to rozhodně nebyla. „Smrtící spona“ po sobě zanechala dojem průměrného gialla, které určitě stojí za to vidět, patříte-li ke kompletářům, avšak svátečním divákům bych doporučil spíš jiné kousky.

Murderock - uccide a passo di danza (1984)