 |
|
H.: Metacyclosynchrotron:
|
H.:
Poté, co si tady v jedné diskuze kolegové z redakce i čtenáři hromadně pohonili nad genialitou Jorise-Karla Huysmanse, rozhodnul jsem se dát si taky nějakou dávku umění a zkusit něco, protože do té doby jsem od něj nečetl nic. Zkusil jsem „Naruby“. A nemůžu tvrdit, že by se mi to nějak zvlášť líbilo. Celou knížku tam mamlas sedí v křesle a v duchu dissuje všechno a všechny. Chápu, že šlo o záměr, ale moc mě to teda nevzalo. Umění to teda bylo, což lze nakonec říct o překladu Arnošta Procházky, ale že by mě to bavilo? To ne. Asi jsem buran.
Pořád hraju „Age of Empires II: Definitive Edition“. Random mapy proti AI, online rank nebo po LANce s rodinou případně kámoši. A pořád je to skvělá zábava. Nekonečný žůžo labůžo.
Staré díly série „Oddworld“ jsem měl hodně rád, hlavně „Abe’s Exoddus“ jsem se kdysi napařil jak kretén. Tentokrát jsem zkusil novější přírůstek „Oddworld: New ‘n’ Tasty“, což je remake jedničky „Abe’s Oddysee“ (1997). Původní verze už se dneska hraje těžce a užijí si ji jedině oldschool harcovníci, co to mají rádi nostalgicky, dokonce i mně už to dělalo trochu problém, a to hraju primárně starší hry a patřím k ohroženému druhu lidí, co si myslí, že „Diablo II“ žádný remaster nepotřebuje, protože původní hra vypadá furt dobře. „New ‘n’ Tasty“ každopádně modernizuje s citem, vypadá suprově a na nejvyšší obtížnost pořád poskytuje slušnou výzvu. Paráda.
Taky jsem v květnu zhlédl trilogii „Ginger Snaps“, kterou jsem nikdy předtím neviděl. Vlastně mě svým způsobem překvapilo, že to není taková pičovina, jak jsem čekal, zároveň ale každému z těch filmů něco chybí, aby byly víc než jenom ok. No, a pak samozřejmě ti vlkodlaci – vypadají dost směšně a paradoxně platí za největší slabinu, což u vlkodlačích bijáků pobaví. Více snad někdy v recenzích.
Dantez:
Narativní síla herního „Zaklínače“ se výrazněji projevuje až při DLC „Hearts of Stone“. Kratší příběhová linka, ve které Geralt konfrontuje podvratného hádankáře Gauntera O’ Dimma, se hraje jako film. Má spád, atmosféru, hýří humorem, psychedelií i hororem. Vrchol nastává v okamžiku, kdy se Geralt musí spojit se zemřelou družkou Olgierda Von Evereca. Aby ji zkontaktoval, je nutné se k ní dostat skrze vzpomínky, do nichž se vstupuje prostřednictvím jejich maleb.
K „The Triplex Bestial“ se vracím pravidelně a dojem z poslechu ani po letech neslábne. Zoät-Aon na desce nabízí jednu z nejunikátnějších nejevokativnějších zvukových palet vůbec. „The Triplex Bestial“ hýří těžko popsatelnou atmosférou, jako by posluchače vhazovala do chladného podsvětí z černého ledu a čediče, kde jsou jedinými společníky vrány a vichry. Nejde asi úplně o nejpříjemnější představu. I tak se ale nedá poslechu odolat.
V květnu jsem se rovněž nachytával při rotacích druhé, třetí a hlavně čtvrté desky Danziga. S odstupem času mě tři následovníci baví snad více než debut samotný. Přijdou mi vyzrálejší, osobitější a hudebně rozmáchlejší. Čtyřka je ve srovnání s předchůdci trochu nedoceněná. Nabízí přitom podobně silné, ne-li lepší záseky jako třeba otvírák „Brand New God“, „I Don’t Mind the Pain“ nebo „Dominion“.