 |
| Země: USA Žánr: hard rock / glam metal Datum vydání: 27.10.2014 Label: Lava Records / Universal Tracklist: Odkazy:
|
Jen málokterá – možná vlastně žádná – kapela vyletěla během posledních pěti let v rockovém mainstreamu takovým způsobem, jako se to povedlo právě Američanům Black Veil Brides. Jak však praví známé pořekadlo, popularita – a zvlášť ta, která přijde takovýmhle způsobem takřka přes noc – rozhodně není synonymem pro hudební kvalitu, což je právě tento případ. Black Veil Brides naše přehrávače aktuálně otravují již se čtvrtou dlouhohrající nahrávkou, přesto stále působí dojmem rychlokvašky, která je zrovna teď trendy, ale její trvanlivost nebude příliš velká.
Na druhou stranu, je nutno férově uznat, že Black Veil Brides za těch pět roků a čtyři alba stačili prodělat nějaký posun. Od na první pohled uřvaného, ve skutečnosti ovšem absolutně neškodného homo metalcoru s image, vedle níž i Mötley Crüe z 80. let vypadají docela normálně a civilně, se posunuli k radiovému a stadiónovému rocku pro masy, jejichž rozhled začíná a končí s tím, co jim naservíruje mediální masáž. Taktéž i ona image jistým způsobem zcivilněla – v překladu to znamená, že se gay-level Black Veil Brides snížil asi tak o 50 úrovní. Což ale nic nemění na tom, že i po tomhle zdánlivém odteplení pořád vypadají 50× homosexuálněji než kdokoliv jiný široko daleko.
Nechci ovšem vzbudit dojem, že mám potřebu si z Black Veil Brides dělat srandu a nadávat na ně jen kvůli tomu, jak vypadají. Upřímně, mně je to fakt u prdele (dobře, u prdele radši ne, když vypadají tak teple), že se při volbě šatníku nejspíš inspirovali u vysloužilých kurev… existuje spousta kapel, jejichž fotky jsou vážně příšerné, ale ničemu to nebrání v tom, aby mě ta hudba mohla oslovit. Jestli mám kvůli něčemu chuť si z téhle skupiny dělat srandu, je to především muzika, která mi připadá absolutně o hovně. Já jsem člověk, který je fakt v muzice pro každou špatnost, a líbí se mi spousta kapel, jež by se mi asi líbit neměly, protože objektivně jsou vyloženě debilní, ale zrovna Black Veil Brides je obsahově tak neskutečně tupá záležitost, že to nejde poslouchat ani po kompletním klystýru mozku.
Změnilo se v tomto ohledu něco s příchodem eponymní nahrávky “Black Veil Brides”? No, už byl zmíněn onen přerod od melodického metalcoru do vyloženě mainstreamově orientovaného rocku. Což o to, v zásadě vlastně nic proti tomu, ale když to uděláte způsobem, že třeba i takoví Avenged Sevenfold vedle vás vypadají jako fakt talentovaní skladatelé, tak je to jednoduše průser. Kromě toho se Black Veil Brides nezbavili (nedokázali? nechtěli? nemohli?) hned několika obecných a vysoce nelichotivých atributů své tvorby. Co mám tím na mysli? Například jednoduše to, že je to pořád tak neskutečně neškodné a hodné, až člověka huba bolí, že v souvislosti s tím vůbec mluví o rockové muzice. Jasně, nikdo od podobné vyloženě komerčně orientované hudby nečeká, že ty kytary budou řezat jak u nějaké thrash metalové brusky, ale tohle prostě… ty vole, vždyť vedle toho zní nabroušeněji pomalu i Lady Gaga.
Ta až nesympatická stravitelnost a okatá snaha se zalíbit co nejvíce lidem však pořád není to nejblbější, co v hudbě Black Veil Brides najdete, protože nade vším ční nehorázná primitivnost a obsahová prázdnota. Naprosto prvoplánová záležitost na první dobrou zahraná tak jednoduše, že by si snad i Forrest Gump řekl, že to je pod jeho úroveň a že radši půjde poslouchat něco sofistikovanějšího… třeba splachování hajzlu. Jeden redakční kolega při poslechu singlu “Heart of Fire” utrousil poznámku, že kdyby omylem převrhnul zapojenou kytaru, vylezl by z toho lepší riff, což sice bylo myšleno jako vtip, jenž ovšem přestává být vtipný v momentě, když si tu písničku pustíte taky a zjistíte, že by to tak fakt mohlo být. A to je pod tím songem podepsáno pět (!) skladatelů… co na tomhle kurva skládali?
O tom, že jsou takřka všechny písničky složené jako přes kopírák, takže kromě pseudo-riffů nesmí chybět ani otravné a vlezlé refrény nebo sborové “oh oh” na každém druhém rohu (to už je skoro trademark, naserou to fakt všude), se snad ani nemá cenu bavit. Jiná struktura než sloka-refrén-sloka-refrén? Neznáme, nevedeme. Zato máme něco jako kytarová sóla, vždyť jsme přece ta rocková kapela! Teda, sóla… taková trochu parodie. Pokud si ovšem říkáte, že ke kompletnímu obrazu rockové skupiny ještě něco chybí, máte samozřejmě pravdu – a je to ta nejhorší možnost. Správný rocker má totiž pod tvrdou koženou slupkou citlivou duši a občas to mezi všemi těmi drsňáckými riffy (ehm) musí dát najevo za pomoci nějaké té oplodňovací balady. Je to přesně tak, jak tušíte – “Goodbye Agony” a “Walk Away” jsou vážně čistokrevné shity a spíš než někoho oplodnit mám chuť se při jejich poslechu poblít…
Asi jediný důvod, proč “Black Veil Brides” není úplná žumpa, je jen ten, že minulé “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones” – navzdory své domnělé ambicióznosti (jejíž ambice byly ve skutečnosti přesně takové, jako jsou riffy téhle kapely tvrdé) – bylo ještě o notný kus větší sračka. Tohle mají na svědomí především dvě písničky, jež skrz naskrz vypatlané nejsou a s jistou dávkou tolerance se poslouchat (no, radši spíš: poslechnout) dají. Jmenovitě jde o “Last Rites” a “Stolen Omen”, nicméně třeba druhá zmiňovaná je úplně stejná blbost jako všechno okolo, akorát ji zachraňuje trochu ucházející refrén. Kdybych šel na lobotomii, následně si něčeho šlehnul a přivřel oči, uši i prdel, možná bych (byť stále s velkým sebezapřením) mohl říct, že takové “Faithless” nebo “Drag Me to the Grave” vzdáleně připomínají cosi jako chytlavost. Ale na lobotomii se nechystám a i tak by to bylo furt jen vzdáleně. A zbytek, vážení, zbytek je prostě nefalšovaná píčovina. Nikdo nepolemizuje o tom, jestli ti lidi umí nebo neumí hrát, to jistě umí, ale je to úplně jedno, protože i když bude mít člověk techniku jak Satriani, pořád to bude sračka, když na tu kytaru bude hrát taková hovna, jaká předvádějí Black Veil Brides.
“Black Veil Brides” je rocková muzika tak pro třináctileté holčičky, na které je Nightwish už moc zlý a komplikovaný, ale pořád si připadají jako vyvrhelové společnosti a myslí si, že je svět nechápe, když je máma poslala si uklidit pokoj. Určitě by někdo mohl namítnout, že právě takhle je nutné k tomu taky přistupovat, ale to je blbost, protože podobně by šla obhájit jakkoliv špatná věc. To, že někdo neskrývaně cílí na nesoudné publikum, totiž vůbec není omluva, právě naopak. A právě kvůli tomu je Black Veil Brides skupina, která si od každého jen trochu uvažujícího člověka zaslouží opovržení.
Další názory:
Sám sobě se divím, že jsem se do poslechu eponymního alba Black Veil Brides hrnul, když jsem minulý výtvor “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones” stěží doposlouchal, přičemž to bylo jen proto, abych konečně zjistil, co na této partě spousta lidí považuje za zajímavého. To jsem však nezjistil, protože její hudba je tak nechutným způsobem jednoduchá a tupá, že se nehodí pro nikoho jiného než pro rádoby rockery uctívající MTV a stejný názor zastávám i po poslechu “Black Veil Brides”. Dvanáctka skladeb netahá v několika málo případech za uši tak strašným způsobem jako věci z minulé placky (děs jménem “In the End”), ale zase to nechápejte tak, že by se borci pochlapili a přišli s něčím obdivuhodným. Nebudu zastírat, že ze mě mluví i notná dávka odporu, který k této kapele chovám už jen díky tomu, jakým způsobem se prezentuje, ale na druhou stranu uznávám, že některé songy (tedy lépe řečeno jednotlivé pasáže) mi nevadí. Mluvím třeba o slokách v druhé “Faithless”, kterou kazí jen hodně stupidní refrén. Bohužel je i ten záblesk slušných momentů negován hovadinami jako “Walk Away”, “Last Rites” či závěrečnou “Sons of Night” s hlubokomyslným halekáním. Jasně největším problémem “Back Veil Brides” je jeho kolovrátkovost a předvídatelnost materiálu, takže už po půl minutě víte, jak celá skladba o čtyřech minutách bude probíhat. Neříkám, že i já si občas neodpustím hloupé komerční hovadiny a ještě se u nich bavím, ale Black Veil Brides to zcela určitě nebudou, protože to bych se musel jóóó nudit, abych na takovou povrchní sračku bez nápadu dostal chuť.
Kaša
