Archiv štítku: Gloomy Grim

Gloomy Grim – The Age of Aquarius

Gloomy Grim - The Age of Aquarius

Země: Finsko
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 6.6.2016
Label: Satanath Records / Murdher Records

Tracklist:
01. The Rise of the Great Beast
02. Germination
03. A Lady in White
04. Beyond the Hate
05. One Night I Heard a Scream
06. The Shameful Kiss
07. The Mist
08. Time
09. Light of Lucifer Shine on Me
10. Trapped in Eternal Darkness

Hrací doba: 44:18

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Satanath Records

Finové Gloomy Grim v poslední +/- dekádě fungují dosti pochybným způsobem a jsou roky, kdy u nich neaktivita jednoznačně převažuje nad aktivitou. Svého času jsem si dokonce myslel, že to Agathon, lídr skupiny, už zabalil, ale tu a tam se jméno Gloomy Grim zase vynoří a pustí do světa nové album.

Tato neaktivita (či snad neochota nebo dokonce lenost cokoliv dělat?) začala po čtvrtém albu „The Grand Hammering“. To tehdy přišlo tři roky po svém předchůdci „Written in Blood“ a od té doby už se přestávky mezi jednotlivými nahrávkami prodlužují na čím dál větší počet let. Příprava „Under the Spell of the Unlight“ zabrala čtyři roky, během nichž Gloomy Grim nepředvedli nic kromě dvou promo počinů, z nichž minimálně jeden byl dost podivný (kapela jej vydala skrz torrenty… no, oukej). Po vydání „Under the Spell of the Unlight“ se však Gloomy Grim uložili k ještě delšímu zimnímu spánku – ten tentokrát zabral celých osm roků, během nichž se Finové opět zmohli jen na dvě kraťoučké nahrávečky, jejichž význam je nevalný. V jednom případě šlo stejně jako před „Under the Spell of the Unlight“ jen o pracovní verze nových písní, které se nakonec objevují i na letošní šesté desce „The Age of Aquarius“

Což o to, klidně ať to trvá osm let, nic proti tomu – pokud výsledek bude stát za to. Nicméně se při poslechu „The Age of Aquarius“ nabízejí jisté pochybnosti, zdali je kvalita alba skutečně natolik odzbrojující, aby šlo smysluplně obhájit osm let příprav a čekání. Spíš nešlo…

Nic si nenalhávejme. Gloomy Grim nikdy nehráli žádné zázraky. Je to kapela, která má možná na křížku dvacet let fungování, ale ani za takovou dobu se jí nepodařilo se nějak zvlášť prosadit – vzhledem ke kvalitě tvorby právem, jelikož Gloomy Grim prostě vždy patřili k průměrným formacím. Nicméně starší věci nebyly úplné kokotiny, a ač se nejednalo o nic zvláštního, bylo to vcelku na pohodu a ze všech těch alb si lze vyzobat pár relativně dobrých skladeb. Ostatně i na minulém „Under the Spell of the Unlight“ Finové dokázali přijít alespoň s hitovkou „September – Invoking the Flames (Burn, Burn, Burn)“.

„The Age of Aquarius“ je ovšem takové nijaké, vlažné, obyčejné. Slitá masa nezáživného, lehce podprůměrného black metálku s klávesovou patinou. Ty Dimmu Borgir a podobné sterilní načančanosti lze aspoň úspěšně nenávidět, ale toto jednoduše není nic, jedním uchem to leze dovnitř, druhým se to okamžitě dere ven, aniž by to zanechalo jinou stopu. Nevím, možná se v průběhu let mé nároky změnily (inu, nikoliv možná, ale docela s jistotou), takže se na starší věci Gloomy Grim dívám nostalgickou optikou, přece jen mi bylo tak 15 nebo 16, když jsem je slyšel prvně; třeba by mě předchozí věci dnes už také nebavily (neměl jsem náladu to před recenzí zkoušet). Ale to je jedno, protože to nic nemění na mém názoru, že „The Age of Aquarius“ je těžká nuda.

Gloomy Grim

Budeme-li se aspoň na chvíli bavit o tom, co se na „The Age of Aquarius“ nějakým způsobem povedlo, pak lze zmínit, že třetí „A Lady in White“ obsahuje jednu docela slušnou pasáž. Asi nejzajímavější skladbou je „Time“, v níž se pár docela povedených motivů nachází – především zaujme postupně gradovaný rozjezd písně, stísněná klávesová linka a hororové zvuky v závěru. Jednoznačně nejlepší položka tracklistu, byť z obecného hlediska ani ona není ničím výlučným. Metalové začátečníky, kteří teprve včera objevili Cradle of Filth, by mohly bavit i kusy jako „One Night I Heard a Scream“ či „Light of Lucifer Shine on Me“. Nicméně si myslím, že ani takovým lidem ještě bez vypilovaného kritického vkusu (to nemyslím zle, snad všichni jsme kdysi v kariéře posluchače metalu museli nějak začít) toho „The Age of Aquarius“ příliš nepředá. Což samozřejmě pro Gloomy Grim není zrovna nejlepší vizitka.

„The Age of Aquarius“ je bezpochyby slabá deska, jež časem zapadne a za pár měsíců si na ni již málokdo vzpomene – právem. Úplně stejně jako časem zapadnou i samotní Gloomy Grim, protože dvacet let kariéry z vás legendu ani kultovku neudělá, takový titul přísluší jen těm, kdo za sebou mají nějakým způsobem výjimečné nahrávky. Gloomy Grim jsou pouze kapelou, která hraje dlouho, ale díru do blackmetalové scény neudělala a už nejspíš ani neudělá. „The Age of Aquarius“ takový status jedině potvrzuje, ale pokud dříve šlo mít vůči téhle finské hororové partě alespoň nějaké sympatie, po takto jalovém počinu se i tohle minimum rozplývá. Nahatá buchta na promo fotce dobrou hudbu prostě nedělá.


Gloomy Grim: novinka v červnu

O finských Gloomy Grim nebylo poslední dobou příliš slyšet, kapela se však nyní opět přihlásí o slovo s novou deskou. Ta nese název „The Age of Aquarius“ a vyjde 6. června na CD (500 kusů) v kooperaci ruských Satanath Records a italských Murdher Records. Song „The Rise of the Great Beast“ můžete poslouchat případně i zadarmo stahovat na Bandcampu, obal najdete tady, tracklist následuje:

01. The Rise of the Great Beast 02. Germination 03. A Lady in White 04. Beyond the Hate 05. One Night I Heard a Scream 06. The Shameful Kiss 07. The Mist 08. Time 09. Light of Lucifer Shine on Me 10. Trapped in Eternal Darkness


Gloomy Grim – Under the Spell of the Unlight

Gloomy Grim - Under the Spell of the Unlight
Země: Finsko
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 26.5.2008
Label: Anticulture Records

Tracklist:
01. April – Within the Woods
02. May – Why Are They Screaming at Night?
03. June – Åkerspöke
04. July – Cold Fingers
05. August – So I Slept & Slept
06. September – Invoking the Flames (Burn, Burn, Burn)
07. October – Cellar Dweller
08. November – And the Bird Came In
09. December – The Bells Toll My Name
10. January – Dying Breed
11. February – Astral Planes I Have Travelled Through
12. March – The Call

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook

O Gloomy Grim bylo poprvé pořádně slyšet přesně před deseti lety s vydáním jejich debutového alba „Blood, Monsters, Darkness“. Od té doby vydávali desky s menšími či trochu většími přestávkami až do roku 2004. Jenže s vydáním čtvrtého záseku „The Grand Hammering“ právě z tohoto roku se po těchto Finech slehla zem. Jedno napůl oficiální DVD a jedno na vlastní náklady vydané a stěží sehnatelné EP. Tomu se rozhodně nedá říkat přehnaná aktivita. Už jsem si začínal myslet, že jsou nadobro mrtví, o to více překvapující však byla zpráva, která proběhla internetem na začátku roku, že se chystá nové album. Přibývající potrvzené koncerty dodávaly zprávě na pravdivosti. A na konci jara pak „Under the Spell of the Unlight“ doopravdy vyšlo.

Jako první mě do uší kopnul opravdu našláplý zvuk. V tomto ohledu si Gloomy Grim výrazně polepšili (je ale pravda, že ani jejich starší výtvory nejsou žádné zvukové prasárny). Není to ale trochu na škodu? Speciálně v black metalu není ten špatný zvuk nežádoucí. Naopak je v některých kruzích u některých kapel brán jeho opak s velkou nelibostí. To ale není případ Gloomy Grim. Naopak jim to takhle sluší. Dobře pak vyniknou všechny klávesové linky. Klávesy? Tak, a je to venku – ano, klávesy. Gloomy Grim se věnují té symfonické odnoži black metalu.

Právě klávesy činí z Gloomy Grim zajímavou skupinu. Vcelku obyčejný black metal povznášejí klávesy na vyšší level. Na špičku svého žánru sice nemají (a přiznejme si to, zřejmě ani nikdy mít nebudou), to jim ale nikterak nebrání v produkování hudby, která je přinejmenším zajímavá.

Přesto všechno jsem byl po prvním poslechu zklamán z toho, že Gloomy Grim udělali na první pohled pouze obyčejný klávesový black metal s dobrým zvukem. Časem se mi povedlo „Under the Spell of the Unlight“ prokouknout a oblíbit si jej, ale chvíli to trvalo. Rozhodně se nevyplatí zahazovat tuto nahrávku příliš brzy. Doporučuji se při poslechu věnovat hodně refrénům, které většinu písní hodně nakopávají. Nad zbytkem alba nejvíce ční písně „May – Why Are They Screaming at Night?“, „July – Cold Fingers“ (obě vlastní onen zmiňovaný skvělý refrén) a úvodní „April – Within the Woods“. Jednoznačně nejlepším kusem na celé desce je pak v pořadí šestá „September – Invoking the Flames (Burn, Burn, Burn)“, kde se snoubí všechny klady alba v jeden maximálně nabušený song. Nutno ale dodat, že skladby následující po „September – Invoking the Flames (Burn, Burn, Burn)“ už jdou oproti první polovině s kvalitou mírně dolů.

Textová stránka má být údajně koncepčním hororovým příběhem o strašidelném domě. Osobně jsem se k textům ještě nedostal, protože originál alba v současné době nevlastním (samozřejmě se to ale chystám již brzy napravit) a na internetu jsem je nevypátral (je ale pravda, že jsem se zrovna dvakrát nesnažil). Z těch několika málo úryvků, které se mi podařilo odposlouchat, by strašidelný dům opravdu seděl. Proč ale název každé písně začíná jedním měsícem v roce (a také proč deska začíná dubnem a končí v březnu), vážně netuším.

Gloomy Grim tak nahráli desku, která jim ostudu určitě neudělá. Na druhou stranu s ní zřejmě ani neprobourají díru do světa. V rámci celé jejich tvorby se určitě nejedná o nejzdařilejší dílo a určitě ani o takové, které by jejich projev posunulo výrazně dopředu. Za těch několik poslechů však stojí a čas strávený jeho poslechem já osobně nepokládám za ztracený.


Brutal Assault 13 (čtvrtek)

Brutal Assault 13
Datum: 14.8.2008
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Exodus, Finntroll, General Surgery, Gloomy Grim, Hollenthon, Inveracity, Mayhem, Mindwork, Rasta, Sadist, Septicflesh, Suffocate Bastard

Třináctka na logu letošního Brutal Assaultu znamená, že již 13 let mají všichni metaloví maniaci možnost jezdit na tento podle mého názoru nejlepší festival v ČR. To už je na festival velice slušný věk. Za tu dobu si BA vybudoval silné jméno jak u nás, tak po celé Evropě. Během tří dnů strávených ve vojenské pevnost mohl člověk potkat nejednoho člověka z Polska, Rakouska či Německa. Já osobně jsem dokonce potkal i pár týpků z Finska.

Brutal Assault je rovněž zajímavý rozestavením svých podií. Obscure Stage i Nosferatu Stage totiž stojí těsně vedle sebe (mezi nimi je jen velkoplošná obrazovka) a zatímco se na jednom pódiu hraje, následující kapela si na tom vedlejším může v klidu nazvučit. To znamená, že i dopolední skupiny mají minimálně půlhodiny na nazvučení, i přesto však zvuk nebyl vždy úplně optimální. Zvláště na Nosferatu Stage to občas skřípalo.

Brutal Assault rozjeli Suffocate Bastard z Německa. Na začátek to byl celek solidní náklep. Zpěvák předváděl úctyhodné hrdelní kreace. Prostě klasický brutal death metal.

Druhá kapela již byla domácí, rovněž však death metalová. Mindwork ale pro změnu hrají progresivní death a jejich výkon, i když mírně nejistý, se mi zamlouval o něco více. Nejistota se určitě časem spraví, přece jen mají na kontě zatím jen jedno demo.

Třetí Inveracity sleduji jen na obrazovce, protože čekám v první řadě na Nosferatu Stage na následující skupinu. Další brutal death metal, Suffocate Bastard mě ale zaujali víc. Snad to bylo tím, že zpěvák Inveracity nepředváděl se svým hláskem tak pěkné growly.

Pak už ale nastoupila jedna z mých oblíbených kapel. První black metal (a každé black skupiny si bylo nutno na letošním ročníku vážit, vzhledem k jejich počtu) – Gloomy Grim z Finska. Byl jsem rád, že mohu konečně poprvé zhlédnout na živo jeden ze svých nejoblíbenějších klávesových black metalů. Až do teď jsem žil v přesvědčení, že Gloomy Grim hrají na koncertech všichni s corpse paintem, na BA tomu tak však nebylo. Byl jsem hodně překvapen hraním “v civilu”. To se naštěstí alespoň trochu spravilo, když zezadu vyběhl zpěvák Agathon ve špinavém plášti s kápí a s lebkou v rukou. Horší už to bylo se zvukem. Ten byl na můj vkus hodně špatný, dokonce jsem kvůli tomu nepoznal první písničku, což se mi u skupin, jejichž tvorbu znám takřka zpaměti, nestává. Zbytek písní sem už však bez problému identifikoval. Všechny pocházely z letošní novinky “Under the Spell of the Unlight”.

Další návštěva pocházela z Běloruska. Byla to Rasta se svým melodic death metalem. Celkem pohodová kapela a jejich vystoupení se mi také docela líbilo.

V pořadí třetí brutal death metal čtvrtka – Beheaded z Malty – vynechávám a do kotle se vracím až na italský progressive death Sadist. Jejich tvorbu jsem si nikdy nijak extra neoblíbil, živě jsem si je ale ujít nenechal – přece jenom u nás nehrají každý den. Na koncertě mě ale docela bavili. Především kytarista, který zvládal zároveň kytaru i klávesy, vážně uměl. I basák předváděl na svém nástroji zajímavé věci. Ani jeden z nich však neměl na zpěváka. Ten vážně zaválel.

Přímo ze švédské pitevny nám pak na Nosferatu Stage přišli zahrát patologové General Surgery. Celý zborcení krví ukázali zač je toho death / grind. Prali to na maximum a lidi v kotli se mohli pozabíjet. I když tohle není má nejoblíbenější hudba, klidně bych takovýhle kapel bral na příští rok více.

Následující Hollenthon už tak zábavní nebyli. Těšil jsem se na tuhle rakouskou partu hodně, ale nakonec mě zklamala. Ze začátku mě to ještě bavilo, ale čím déle hráli, tím více jsem se nudil. Nemohl jsem si pomoct, ale při posledních písních jsem skoro usínal (ještě že jsem se opíral o plot v první řadě). Kdyby hráli tak 20 minut, bylo by to pro mě lepší.

Další na řadě byla metalová diskotéka Samael. Sice je to ta nejlepší diskotéka, co znám, pořád však diskotéka. Nelze jim ale upřít, že je ten jejich elektro metal zatraceně chytlavá záležitost.

Naprosto maximálně mě pak odrovnala další kapela v pořadí – Septicflesh. Velmi dlouho jsem otálel, než jsem jejich hudbu zkusil, protože “Řecko” a “atmospheric death metal” mi dohromady moc nejdou a ani sem nevěřil, že by to mohlo být kvalitní. Nakonec jsem si stáhl jejich comebackové album “Communion” a po jeho poslechu jsem jen zůstal zírat z otevřenou hubou do prázdna. Ještě ten samý den jsem si okamžitě musel pořídit originál. A na koncertě to bylo snad ještě lepší. A ještě k tomu z první řady. Prostě a jednoduše jsem se z nich posral! A setlist postavený na dvou posledních deskách mi vážně udělal radost.

Hned další Exodus jsem si kvůli Septicflesh ani pořádně neužil, protože jsem pořád musel myslet na jejich úžasné vystoupení. Sice to chvíli trvalo, ale nakonec mě přece jen strhli a užil jsem si své nejoblíbenější písničky Exodus v tom největším kotli. A byla i wall of death, sice malá, ale byla.

Na Obscure Stage pak v programu pokračovali Finntroll. Nevím jak, ale i na ně se mi povedlo narvat se do první řady. Tuhle bandu a jejich folk metal mám hodně rád a v podstatě není píseň, která by se mi od nich nelíbila. Takže mi bylo předem jasné, že minimálně se setlistem budu spokojen. Nakonec jsem byl spokojen nejen s ním, ale s celým vystoupením Finntroll. Možná jen tu ohranou “Trollhammeren” bych si pro příště odpustil.

Poté přišla jedna z mých nejočekávanějších skupin celého Brutal Assaultu. Na Mayhem jsem se těšil jak feťák na svoji dávku. Protože Mayhem jsou true! Mayhem jsou oldschool! Mayhem jsou black metal! Asi tak 90% lidí na jejich vystoupení ještě doteď nadává, ale mně se líbili. Jasně, zvuk měli totálně zprasený, ale to bylo dobře. K oldschoolu to patří. Tady nejde o křišťálový zvuk, kde člověk uslyší hrášek spadnout na zem. Tady jde o vytvoření atmosféry zmaru a chaosu, a to se Mayhem povedlo dokonale. Možná ještě lépe. Zpěvák Attila v ujeté a zároveň krásné masce, s oprátkou v ruce a obráceným křížem zavěšeným na krku rozehrál svou symfonii smrti. To, co ten chlápek dokáže se svým hlasem, si většina lidí nedokáže ani představit. A do toho ještě ta hudba. Co song, to pecka – “Freezing Moon”, “Deathcrush”, “Pure Fucking Armageddon”, “View from Nihil”, “My Death” nebo “Anti” a “Wall of Water” z aktuální desky “Ordo ad Chao”. Mayhem projeli celou svou historii (a že ta jejich historie za něco stojí, žádná nuda – vraždy, sebevraždy, vypalování kostelů a hlavně black metal). Možná, že se většině lidí nelíbili, ale to je jedině dobře. Skupinám jako Mayhem nejde o předávání pohody a dobré nálady na svých koncertech. Jde jim spíše o pravý opak. A tak to má být. Mayhem mě tak odrovnali, že jsem se z toho musel jít vyspat a na poslední dvě skupiny jsem nešel.