Archiv štítku: Glorior Belli

Redakční eintopf – duben 2018

Altar of Perversion - Intra naos
Nejočekávanější deska měsíce:
Altar of Perversion – Intra naos


H.:
1. Altar of Perversion – Intra naos
2. Borgne – [∞]
3. Ivar Bjørnson & Einar Selvik – Hugsjá

Zajus:
1. Wiegedood – De doden hebben het goed III
2. Panopticon – The Scars of Man on the Once Nameless Wilderness
3. Totalselfhatred – Solitude

Onotius:
1. Glorior Belli – The Apostates
2. Wiegedood – De doden hebben het goed III
3. God Is an Astronaut – Epitaph

Metacyclosynchrotron:
1. Altar of Perversion – Intra naos
2. Saltas – Parasites
3. Oksennus – Kolme toista

Cnuk:
1. Nikander – Sekyra prohnaná kolenem

Mythago:
1. Ivar Bjørnson & Einar Selvik – Hugsjá
2. Grift – Vilsna andars boning
3. Saltas – Parasites

H.

H.:

V dubnu je to jasná věc, vážení. Po dlouhých sedmnácti letech konečně druhá řadovka italského kultu Altar of Perversion. Na první pohled se může zdát, že „Intra naos“ je se svými 114 minutami na ploše pouhých šesti písní přespříliš ambiciózní, ale já se toho nebojím. První ukázka v podobě „She Weaves Abyssal Riddles and Eorthean Gates“ dosahuje takových kvalit, že jsem začal věřit, že si Altar of Perversion s takhle obrovskou plochou poradí jak nic.

Druhé místo – a taktéž bez většího zaváhání – putuje za Borgne. Bornyhake / Ormenos je fest aktivní tejpek, ale právě Borgne je dle mého jeho nejzajímavější projekt. Tahle věc mě baví dlouhodobě, tudíž asi nepřekvapí, že ani „[∞]“ nehodlám minout – zvlášť když i v tomhle případě znějí ukázky nanejvýš slibně!

Zato nad třetí pozicí už jsem přemýšlet musel a nakonec jsem vymyslel, že tu zmíním společný projekt Ivara Bjørnsona (Enslaved) a Einara Selvika (Wardruna). Ti si dva roky po prvním povedeném projektu Skuggsjá nachystali jeho pokračování s názvem „Hugsjá“ a i zde mě ukázka v podobě titulní skladby na poslech celého alba příjemně navnadila.

Zajus

Zajus:

Loňský počin Wiegedood, „De doden hebben het goed II“ byl sice pouhým pokračovatelem téměř stejně znějící jedničky, jenže komu by záleželo na originalitě, když je mu servírován tak povedený black metal oplývající skvělými riffy i solidní atmosférou. Třetí díl „De doden hebben het goed III“ nás svou přítomností poctí již v druhé polovině dubna a podle obalu i tracklistu půjde závěr trilogie ve šlépějích svých předchůdců. O nejočekávanějším albu měsíce nemám žádných pochyb.

I zbylé dvě příčky však poputují blackmetalovým směrem. Panopticon by papírově měli dělat hudbu přímo mně na míru, jenže ani po několikátém pokusu jsem se pro jejich předchozí počiny nedokázal nadchnout. „The Scars of Man on the Once Nameless Wilderness“ bude podle všeho rozsáhlým dvojalbem a já si říkám, že pokud mě Panopticon nezaujmou teď, tak už nikdy. To s Totalselfhatred mám poněkud přátelštější vztah, hlavně s jejich dnes již desetiletým debutem, který je i přes svůj žánrový štítek překvapivě příjemný na poslech. V obou případech nejsem vyloženě nadšený, ovšem zvědavý jsem rozhodně.

Onotius

Onotius:

Co do nových desek bude duben poměrně slaboučkým předskokanem nadupaného května. Jistě, několik zajímavých nahrávek vyjde, nicméně není toho příliš a ani u jedné se nedostavuje nějaká neutuchající nedočkavost. Tak či tak si určitě poslechnu novou desku black metalových Glorior Belli. První ukázka z chystaného alba pojmenovaná „Deserters of Eden“ docela fajnově odsýpala a v druhé půlce předvedla i pár pro kapelu neobvyklých, až stonerových pasáží. Tak uvidíme, jak bude znít kompletní placka, jejíž vydání je naplánováno na pátek šestého. Dále ze stejné žánrové škatulky je třeba zmínit novinku Wiegedood, jejíž loňský předchůdce byl nahrávkou víc jak obstojnou. Doufám tedy, že ve stejné formě bude navazovat i „De doden hebben het goed III“. Žebříček pak nechám uzavřít osvědčenými God Is an Astronaut, jejichž „Epitaph“ by mohl být o poznání ponuřejší variací na jejich klasický elektronikou nasáklý post-rock. Nahrávka vyjde koncem měsíce, tentokrát pod labelem Napalm Records.

Altar of Perversion

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Těší mě, že zde mohu konečně uvést tak zásadní a dlouhá léta očekávanou desku, jakou je „Intra naos“ italských Altar of Perversion. Nic vám to jméno neříká? No, to je vaše chyba, že kapelu a jejich veskrze zlovolný debut „From Dead Temples (Towards the Ast‘ral Path)“ ještě neuctíváte! Dvouhodinovou novinku navíc v Evropě vydávají Norma evangelium diaboli. Větší záruky kvality není.

Ještě mi z paměti ani nevyprchala slovní spojení užitá v popisu prvotiny švédských Saltas a brzy budu moci absorbovat demo druhé pojmenované „Parasites“. Další porci materiálu ve stylu „Currents“ se pochopitelně bránit nebudu, ale líbilo by se mi, kdyby mi pánové znásilnili mysl zase trochu jinak.

A když ne oni, tak to zřejmě dokáží Oksennus, finská deathmetalová kapela, kterou jsem ještě před pár týdny vůbec neznal. V listopadu je ale uvidím naživo a před pár dny zveřejnili první song ze svého třetího alba „Kolme toista“, nebyl tedy důvod se neseznámit. No a hned první letmý poslech byl natolik zvláštní, aby mě přesvědčil, že tuhle narušenou podivnost bude nutné řádně prozkoumat.

Cnuk

Cnuk:

V dubnu jsem nenašel nic moc zajímavého, ale jeden kousek tu přeci jenom mám. Už delší dobu pokukuji po Brňácích Nikander. Ti v dubnu konečně vydají první dlouhohrající výtvor pod zajímavým názvem „Sekyra prohnaná kolenem“. Zemitý sludge metal vedený blackovým rykem zpěvačky zní z jedné ukázky na Bandcampu hodně dobře, tak snad se v podobném duchu ponese i zbytek. Baví mě hudba, ale i věci okolo jako názvy skladeb a hlavně výborně zpracovaná obálka. Očekávání jsou veliká.

Ivar Bjornson and Einar Selvik

Mythago

Mythago:

V dubnu to nevypadá nijak bledě.

Tím hlavním, na co se lze těšit, je určitě druhé album dvojice Bjørnson/Selvik pojmenované „Hugsjá“, které vychází pouhé dva roky po svém předchůdci, což je oproti Wardruně příjemná změna. Skuggsjá sice její hloubky nedosahovalo, na druhou stranu ukázalo, jak kvalitně a na úrovni propojit metal a folk, čehož si maximálně cením. A jsem si jist, že „Hugsjá“ na tom nebude jinak.

Další počin, na nějž se docela těším, se skrývá pod křídly labelu, jenž se může pochlubit mnohými zajímavými seskupeními, tedy Nordvis. Právě u nich vyjde nové, bohužel jen dvouskladbové, EP Grift, „Vilsna andars boning“. I když krátké, bude se dozajista jednat o příjemné zpestření při čekání na další regulérní počin tohoto jednočlenného projektu.

Nakonec za zmínku určitě stojí také další demo od Saltas vycházející pouze tři měsíce po předcházejícím. Death metal sice normálně zrovna dvakrát neposlouchám, ale „Currents“ mne svou archaickou primitivností a syrovostí poměrně zaujalo, a následovníka „Parasites“ si tak určitě nenechám ujít.


Glorior Belli – Sundown (The Flock That Welcomes)

Glorior Belli - Sundown (The Flock That Welcomes)

Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.5.2016
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Lies-Strangled Skies
02. World So Spurious
03. Rebels in Disguise
04. Thrall of Illusions
05. Sundown (The Flock That Welcomes)
06. Satanists Out of Cosmic Jail
07. Upheaval in Chaos Waters
08. We Whose Glory Was Despised

Hrací doba: 48:11

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Agonia Records

Glorior Belli rozhodně nelze upírat vývoj. I když nebudeme počítat experimentálnější mezihru v rámci vedlejšího projektu 11 as in Adversaries (jehož jediná deska původně měla být normální řadovkou Glorior Belli), tak i v rámci samotné hlavní skupiny proběhl citelný progres. Po syrových počátcích se do hudby pomalu začaly vkrádat vlivy southern metalu a Billy Bayou a.k.a. Infestvvs si to se svou družinou namířil k docela ojedinělému zvuku.

Avšak letošní deska „Sundown (The Flock That Welcomes)“ jako by tento vývoj popírala. V jejím případě je totiž na místě ponechat v příslušné žánrové škatulce pouze – black metal. Jižanské riffy a feeling, které se prvně objevily na „Meet Us at the Southern Sign“ a jejichž význam postupně narostl na „The Great Southern Darkness“ a „Gators Rumble, Chaos Unfurls“, tentokrát ustoupily do pozadí. „Sundown (The Flock That Welcomes)“ je jednoznačně blackmetalovější a tyhle chuťovky se zde objevují maximálně pocitově. Snad jedinou skladbou, jež tuto tvář Glorior Belli na novince stále prezentuje, je třetí „Rebels in Disguise“.

Jakkoliv se však zbytek stopáže nese v čistokrevně blackmetalovém duchu, nejedná se o návrat ke kořenům. Když totiž člověk srovná „Sundown (The Flock That Welcomes)“ s prvními dvěma deskami „Ô laudate dominvs“ a „Manifesting the Raging Beast“, je to znatelný rozdíl. Novinka totiž stále reflektuje, že se hudba Glorior Belli v poslední dekádě nějakým způsobem vyvíjela, tudíž se nejedná o oživování již dávno řečeného. Navíc je v tom i navzdory ústupu jižanského feeling stále cítit rukopis Glorior Belli, což je samozřejmě pozitivní.

Bezchybné však „Sundown (The Flock That Welcomes)“ zdaleka není, jelikož v jedné věci na „Gators Rumble, Chaos Unfurls“ přímo navazuje – a v tomto případě bohužel. Předchozí album trochu bojovalo s tím, že navzdory formálním kvalitám se ani zdaleka nejednalo o tak poutavou záležitost, jak byl člověk od Glorior Belli zvyklý. „Sundown (The Flock That Welcomes)“ je na tom naštěstí o něco lépe, obsahuje dobré nápady i kvalitní skladby, ale i přesto mám z desky jako celku pocit, že to není úplně ono a že Billy Bayou má na víc.

Bavme se ovšem ještě chvíli o tom, co se povedlo. Líbí se mi otvírák „Lies-Strangled Skies“, jehož některé motivy jsou povedené a hlavně výborně vypointovaný závěr má šťávu. Podobně dobře vygradovaná je i nejdelší „Thrall of Illusions“, jejíž druhá půle není vůbec špatná, a i v té první se pár slušných nápadů najde. V neposlední řadě je tu pak ještě „Rebels in Disguise“, která z celku vystupuje již diskutovanými southern dozvuky.

Glorior Belli

Písně „World So Spurious“, „Sundown (The Flock That Welcomes)“, „Satanists Out of Cosmic Jail“, „Upheaval in Chaos Waters“ a „We Whose Glory Was Despised“ taktéž nejsou špatné a vlastně v každé se dá najít nějaká pasáž, jež by snad za zmínku stála. V titulním tracku je to třebas hned úvodní motiv, ve „We Whose Glory Was Despised“ se jedná o skvělou pomalejší pasáž, „Satanists Out of Cosmic Jail“ má zase slušný odpich. Ono co si budeme povídat – zkušenosti a talent jsou u Glorior Belli na takové výši, že i v těch slabších místech diskografie si to stále drží úroveň, jakou by mnozí záviděli. Jenže i navzdory tomu, že objektivně lze jen těžko něco vytýkat, necítím u „Sundown (The Flock That Welcomes)“ ani zdaleka takovou uhrančivost, jako když jsem svého času poprvé slyšel „Manifesting the Raging Beast“, ani takové zaujetí, jako když jsem poprvé slyšel „In Every Grief-Stricken Blues“„Meet Us at the Southern Sign“.

Asi je znát, že mám ze „Sundown (The Flock That Welcomes)“ poměrně rozporuplné dojmy. Počínání Glorior Belli je mi stále poměrně sympatické a svým způsobem mám tuhle kapelu rád, ačkoliv mezi mé nejvyšší favority nepatří. Novinka mě vlastně relativně baví, popravdě jsem jí věnoval dost slušný počet poslechů a nemohu tvrdit, že by mě to sralo (ačkoliv se zvyšujícím se počtem otočení už některé riffy začaly působit ohraně, ale nic zásadního). Pokud však budu upřímný sám před sebou, tak vím, že se k „Sundown (The Flock That Welcomes)“ už nevrátím.

Jaké je tedy resumé? Hádám, že fandům Glorior Belli to není nutno doporučovat, jelikož ti už mají „Sundown (The Flock That Welcomes)“ dávno naposlouchané. Pro nováčky v tvorbě téhle francouzské skupiny může být novinka dobrým odrazovým můstkem, protože si dokážu představit, že kdo nezná starší věci, může být i nadšen. Kdyby však po mně někdo takový chtěl, abych mu doporučil rovnou vrcholné dílo Glorior Belli, vím jistě, že bych ukázal jinam (a nejspíš na „Manifesting the Raging Beast“). Nicméně o ostudu nebo pošramocení pověsti se nejedná ani v nejmenším, takže z tohoto pohledu lze vlastně mluvit o střízlivé spokojenosti.

Glorior Belli


GLORIOR BELLI detail new album “Sundown” and reveal title track

Glorior Belli - SundownFrance’s avant-garde black metallers GLORIOR BELLI will release a new album entitled “Sundown (The Flock That Welcomes)” on May 6th via Agonia Records. Acknowledged for their brand of black metal influenced with a mix of heavy grooves, doom-laden lyricism, and thickly distorting sludge, the band announced a return to their roots on upcoming record. A first taste of the album is available below, in the form of a lyric video to the title song:

https://youtu.be/tj5Nm8sKYcc

“The production is by far one of the best that Glorior Belli ever had” – comments the band. “Drums & Bass are absolutely devilish and placed under the spotlight. Everything was recorded, mixed and mastered in our own studios, having an absolute control as usual over the sound. The guitar work overall will bring you back to the origins of Glorior Belli”.

“Conceptually wise, Sundown (The Flock That Welcomes) will smother you with darkness and light, both stuffed down your throat with the same rage that could be heard on Glorior Belli’s ealier records. When the Night is coming down on you, will you find a way through the dark? A record for the very few of us who truly embrace the desire to break from the cosmic prison”.

Tracklist:
1. Lies-Strangled Skies
2. World So Spurious
3. Rebels In Disguise
4. Thrall Of Illusions
5. Sundown (The Flock That Welcomes)
6. Satanists Out of Cosmic Jail
7. Upheaval In Chaos Waters
8. We Whose Glory Was Despised

Formats:
– Jewelcase CD.
– Regular black gatefold LP (limited to 200 handnumbered copies).
– Gold gatefold LP (limited to 100 handnumbered copies).
 T-shirt in two different designs.
– Digital.

Steadily climbing the ladder of artistic development, the French band GLORIOR BELLIhas developed a very unique sound and image in the often stiff frames found within the black metal genre. Descriptions such as “Avant-garde black metal bluesmen”(Pitchfork) or “bluesy doom-sludge” (Metal Sucks) are only two sides of the same coin, but the beast can wear many faces. While the band’s last album “Gators Rumble, Chaos Unfurls” (2013) was a combination of southern stylistics and crushing heaviness, its upcoming successor “Sundown (The Flock That Welcomes)” will reveal a new chapther in this unusual relationship of genres, only this time, the emphasis is on the black metal side.

The band is led by Infestvvs (aka Billy Bayou), since its inception in Paris in 2002, who currently takes care of all instruments. He is endorsed by Randall Amplifiers and will be accompanied on stage by fellow Luciferian silhouettes known as “The Innominati”.

Glorior Belli

“Sundown (The Flock That Welcomes)” is available for pre-orders here:
https://www.agoniarecords.com/index.php?pos=shop&lang=en

GLORIOR BELLI on-line:

Facebook: https://www.facebook.com/gloriorbelli
Website: http://www.gloriorbelli.com
Youtube: https://www.youtube.com/gloriorbelliofficial
SoundCloud: https://soundcloud.com/gloriorbelli

Agonia Records:
Website: http://agoniarecords.com
Webshop: http://tinyurl.com/agoniashop
Facebook: https://facebook.com/agoniarecords
Twitter: https://twitter.com/agoniarecords
SoundCloud: https://soundcloud.com/agoniarecords
Bandcamp: https://agoniarecords.bandcamp.com
Instagram: https://instagram.com/agoniarecordsofficial
YouTube: http://youtube.com/AgoniaRec

[tisková zpráva]


Glorior Belli – Gators Rumble, Chaos Unfurls

Glorior Belli - Gators Rumble, Chaos Unfurls
Země: Francie
Žánr: black / southern metal
Datum vydání: 29.10.2013
Label: Agonia Records

Hodnocení:
H. – 7/10
Ježura – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

První pohled (H.):

Francouzští Glorior Belli byli vždycky skupinou s hodně specifickým a jasně rozpoznatelným soundem – vlastně do takové míry, že bych se osobně vůbec nebál je označit za nezaměnitelnou kapelu. Od syrového black metalu se postupně vyvinuli do zajímavé hudby formy, jež na samotný black metalový základ nabaluje další (pro tento žánr) neotřelé vlivy jako doteky stoner metalu, jižanského rocku a také lehkým bluesovým feelingem poháněnou kytaru. Ačkoliv vrcholem jejich tvorby pro mě stále zůstává nemocný opus “Manifesting the Raging Beast”, jenž se ještě nesl v duchu čistokrevného black metalu, i následující dvě desky “Meet Us at the Southern Sign”, s níž tento přerod propukl naplno, a “The Great Southern Darkness” jsou bezesporu skvělé. Nejnovější album “Gators Rumble, Chaos Unfurls” je rovněž skvělé… ale nemůžu si pomoct, už ne tak moc…

Glorior Belli jdou na novince neustále směrem kupředu a “Gators Rumble, Chaos Unfurls” zní jako nejméně black metalový počin v jejich kariéře, jsou na něm nejznatelnější vlivy dalších žánrů, jde o krok dál a v žádném případě se nejedná o opakování toho, co už padlo na předcházejících deskách – přesto všechno mi však “Gators Rumble, Chaos Unfurls” nějakým záhadným způsobem přijde trochu nepřekvapivé a jako sázka na jistotu, což jsem necítil ani u “The Great Southern Darkness”, u něhož byl posun oproti přímému předchůdci menší než v případě novinky. Snad i tohle se nakonec podepsalo na tom, že mi “Gators Rumble, Chaos Unfurls” přijde snad jako nejméně dobrá placka Glorior Belli, protože i přes stále obrovské kvality, které na té nahrávce skutečně jsou, mě všechna starší alba dokázala oslovit s větší razancí.

I přesto je ale “Gators Rumble, Chaos Unfurls” stále výborný počin a i přes vše řečené mu méně jak 7/10 dát nemohu, protože si to ani omylem nezaslouží. Z obecného hlediska je totiž pořád super a ten typický feeling tam je. Nemohu se ovšem zbavit dojmu, že jsem čekal, že mi Glorior Belli připraví ještě o něco silnější zážitek…


Druhý pohled (Ježura):

Glorior Belli jsem až do loňského Brutal Assaultu registroval tak nějak letmo jako zástupce kvalitní a navýsost svérázné francouzské black metalové školy. Vystoupení na zmíněném festivalu mě však utrvrdilo v tom, že jde o muziku, která by se mi měla strefit do noty, a když tedy milí Frantíci vydali novinku “Gators Rumble, Chaos Unfurls”, vzal jsem to jako ideální příležitost dostat se jim trochu pod kůži. Místo očekávané smršti notně zlého, leč sofistikovaného black metalu na mě však Glorior Belli vybalili něco, co jsem tak úplně nečekal…

Jelikož jsem z dosavadní tvorby Glorior Belli prohnal sluchovody akorát desku “Manifesting the Raging Beast”, není divu, že pro mě byla silně bluesová nátura nového materiálu docela překvapením. Lhal bych ale, kdybych tvrdil, že je to překvapení nepříjemné. Glorior Belli totiž echtovní jižanské blues míchají s špinavým a chorobným black metalovým výrazivem naprosto nenuceně, až se zdá, jako by tyto dva žánry pro vzájemnou fúzi vznikly, a výsledek je prostě parádní. Zvuk, jaký dávají dohromady bluesové melodie a zkreslené kytary, je naprosto luxusní, částečně naléhavý a částečně nezúčastněný řev Billyho Bayou taktéž a nejinak je na tom i skvěle slyšitelná basa, která se na skvělém výsledku značně podílí. Všechno přirozené ale maximálně efektivní i efektní. Samotná kompoziční stránka je také dost zdařilá. Neříkám, že je to geniální od začátku do konce, ale vysoké procento stopáže tvoří vážně vynikající matroš, některé momenty jsou vyloženě skvostné a ani ten zbytek není vůbec k zahození.

“Gators Rumble, Chaos Unfurls” je neotřelá deska, která kombinuje black metalovou temnotu a zvrácenost s lehkostí, šlapavostí a nadhledem typicky jižanských žánrů, a jakkoli to zní protichůdně, tak se to skvěle poslouchá, baví to od začátku do konce a je to neuvěřitelně stylové. Neříkám, že neznám lepší alba, ale zrovna tohle je vážně pecka. Doporučuju všemi deseti!


Brutal Assault 18 (pátek)

Brutal Assault 18
Datum: 9.8.2013
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Amorphis, Atari Teenage Riot, Carcass, Cult of Luna, Fields of the Nephilim, Glorior Belli, Hate, Hypnos, In Flames, Meshuggah, Misanthrope, Orphaned Land, Overkill

H.: Páteční ráno jsem pojal v poměrně dost volném duchu, takže než jsem se nadál, už to nebylo ráno, nýbrž odpoledne, a vlastně jsem měl co dělat, abych ve dvě hodiny stihnul Glorior Belli, kteří patřili k mým osobním největším tahákům. A nutno dodat, že se rychlejší krok ze snídaně (snídaně v jednu odpoledne, hehe) vyplatil, jelikož francouzská čtveřice v počas mírného deštíku dělala kvalitní atmosféru i v takovouto hodinu. Přestože samotná hudební produkce Glorior Belli je poměrně dost seriózní, na koncertě kapela působila na poměry black metalu pro někoho možná až překvapivě civilně a i přátelsky, takže se v rámci vystoupení uživil nejen výlet k lidem, ale i několik roztodivných prupovídek zpěváka a kytaristy J. – jako když například chtěl pozdravit Českou republiku, ale (kdo ví, jestli to bylo omylem, nebo to udělal záměrně jako narážku na nedávnou kauzu Česko vs. Čečensko) název země docela krutě zkomolil, načež do silného pískotu prohlásil: “Jak se to tady vlastně kurva jmenuje?” Nicméně po hudební stránce nemám vůbec co vytknout, protože muzika Glorior Belli v tomto provedení zněla perfektně, ba právě naopak jsem byl až překvapen, zejména se staršími skladbami jako “In Paradisum…” z debutu “Ô Laudate Dominvs” nebo “Manifesting the Raging Beast” ze stejnojmenné druhé desky, protože ty živě vyzněly hodně odlišně od studiové předlohy a obě hodně zajímavě.

Ježura: Trochu přetažené posezeníčko nad kofolou a karbanem mě bohužel kompletně připravilo o vystoupení Němců Obscura, takže první kapelou pátečního programu se pro mě stali francouzští black metalisté Glorior Belli, od kterých jsem si přes tristní neznalost studiové tvorby sliboval poměrně zajímavý zážitek. A Glorior Belli mě opravdu potěšili. Samotná hudba byla vynikající a navíc podaná dost upřímným a emotivním způsobem, což jí ještě přidalo na atraktivitě. V tomto exceloval vzrůstem nevelký, ale nasazením působivý frontman J., který navíc skladby doprovázel různými humornými průpovídkami a obecně byl tak akorát non-kvlt a ukecaný, aby to pořád bavilo ale přitom nesklouzlo k otravnosti nebo vypadnutí z role. Svoje vrcholné číslo si odbyl v samém závěru, kdy se i s kytarou vypravil do photopitu a snad jedinkrát tak kapele vysloužil poměrně bouřlivou odezvu, která byla jinak pohříchu slabá. Parádní start do parádně podmračného pátku!

Atreides: Ač jsem chtěl tuze vidět Minority Sound, jež byli z předchozího večera přesunuti z Obscure Stage na hlavní pódium, únava z předchozího dlouhého večera i žaludek mluvily jinak, pročež jsem jejich set, začínající krátce před první hodinou odpolední, vynechal. Páteční den tak pro mě začal až vystoupením francouzských blackařů Glorior Belli. Ač se jednalo o další z kapel, o níž jsem měl jen jakés takés povědomí, což se v případě Glorior Belli ukázalo být trestuhodnou neznalostí, set jsem si navýsost užil i přes časnou odpolední hodinu. Nezaměnitelný ksicht načichlý typicky francouzským odérem, jenž mísil punkáčskou přímočarost, hravost a nefalšovanou temnotu rituálních obětišť a nejhlubších kobek v kontrastu s neskutečně příjemným civilním vystupováním, si mě během krátké chvíle získal a veškeré mé sympatie si kapela vydobyla v samém závěru, kdy frontman J. seskočil z podia, aby se mohl osobně rozloučit s fanoušky, podat jim ruce a nechat je zahrát na svou kytaru. Velmi příjemný začátek pátečního odpoledne.

H.: Hypnos byli dobří. Opravdu ano, tahle kapela vážně umí. Ale i tak si nemůžu pomoct… po obnově činnosti jsem je viděl potřetí a přišlo mi to nejméně dobré, na čemž nic nezměnily ani ohnivé efekty. Každopádně i tak jsem neměl sebemenší problém zůstat na celý koncert a bavit se opravdu slušně, protože tak jako tak to čtveřici okolo zpěváka a baskytaristy Bruna, jehož kromě samozřejmého parťáka Pegase na kytarách doplňovali ještě IgorrRoot a Vlasa ze Six Degrees of Separation, hoblovalo opravdu dobře a i tak Hypnos opět potvrdili, že jsou opravdu absolutní českou death metalovou špičkou, což rozhodně není kec, protože si doopravdy z hlavy nevzpomínám na žádnou domácí čistě death metalovou formaci, která by to na pódiu (a vlastně i studiově) uměla takhle rozbalit, což Hypnos umí, aniž by k tomu potřebovali ty ohnivé blbiny. Přestože jsem řekl, že tentokrát to bylo z těch tří koncertů nejslabší, pořád to bylo hodně parádní.

Ježura: Prvotřídní francouzský black vystřídal prvotřídní český death a po Glorior Belli se ujali kormidla domácí klasici Hypnos. A i naše čtvrté vzájemné shledání skončilo spokojeností, neboť Hypnos odvedli standardně kvalitní set, kterému šlo vytknout jen máloco. Jako ano, rachejtle v půl třetí odpoledne moc nevynikly a Brunova anglická výslovnost působila maličko směšně [na druhou stranu překvapil skvělou polštinou – pozn. H.], ale to je jedno – důležité je, že Hypnos neshodili svoji laťku ani hudebně, ani co do intenzity a hlavně důstojnosti vystupování, protože jsme se opět nedočkali žádných prvoplánových sprosťáren nebo laciného povzbuzování, ale veskrze inteligentního projevu, kterým se Bruno řadí k dost omezené množině metalových frontmanů. Hypnos mě sice letos na Brutal Assaultu neodrovnali tak jako blahé paměti ve Slavonicích, ale i tak jsem odcházel spokojen. Dobré to bylo.

Atreides: Hned po skvělých Glorior Belli přišlo na řadu české death metalové komando Hypnos. I přes odpolední hodinu byl pod pódiem slušný nátřesk a ze zvědavosti jsem se šel podívat, co to vlastně bude zač, přestože death metal není tak docela škatule, které bych vyloženě holdoval – ačkoliv výjimky se najdou všude. Nebylo to věru špatné a show okořeněná pyrotechnikou byla po zásluze odměněna mohutným aplausem. Parta dala do svého vystoupení maximum, přesto mě její death metal i přes nesporné kvality příliš nezaujal. Živě fungoval dobře, o tom žádná, doma bych si jej nejspíš nepustil – ač kdo ví, třeba dám Hypnos ještě šanci. Pokud ale budu mít možnost je uzřít v rámci nějakého dalšího festivalu, určitě je neminu.

H.: Misanthrope byli… no, přinejmenším zajímaví. A určitě zvláštní. Nemůžu říct, že bych byl z jejich počínání nějak zvlášť na větvi, ale zároveň ani nelze říct, že by zahráli špatně. Trochu mi vadilo, že kanonáda samplů byla slyšet pomalu víc než samotné živé nástroje, ale tak nějak jsem stejně neměl potřebu odcházet. Živě mě svou docela rozvernou prezentací překvapil vokalista Phillipe Courtois, jenž na sebe poutal hlavní díl pozornosti, protože jeho kolegové se nijak zvlášť neprojevovali. Vše korunoval v závěru koncertu šampaňským, které z půlky vylil na lidi a z půlky sám sobě na hlavu. Nemůžu si pomoct, nějak se mi podobné kratochvíle k muzice Misanthrope moc nehodí, ale v té dané chvíli to nijak zvlášť nevadilo. Nemůžu tvrdit, že bych toho od Francouzů očekával nějak zvlášť hodně, ale i tak jsem si z jejich čtyřicetiminutovky odnesl spíše smíšené pocity. Ale zase se musí nechat, že měl zpěvák fakt bombastické triko Celtic Frost!

Ježura: Program neúprosně pokračoval ve svém běhu a Hypnos tak záhy vystřídali další Francouzi, avantgardně death metaloví veteráni Misanthrope. A že už toho odehráli dost, bylo znát na první pohled – předvedli totiž naprosto mazácký set, který jakoukoli nejistotu nebo nudu neviděl ani dalekohledem. Jelikož mám z repertoáru Misanthrope naposlouchanou akorát aktuální desku “Ænigma Mystica”, ve výběru skladeb jsem poněkud tápal, protože většina setlistu pocházela ze starších počinů, nicméně ty dvě nové skladby, které zazněly, mi v živém podání nepřišly tak komplikované jako z desky. A přitom to nemůžu klást za vinu zvuku, který byl dobrý (musím pochválit příjemně výraznou basu). Zajímavé… Jako poněkud zvláštní se ukázal i výstup frontmana Phillipa Courtoise, nicméně na sympatičnosti mu to nic neubralo, a když v závěru pokropil přední řady (a nakonec i sebe) lahví sektu s tím, že je to dar ze země šampaňského přítomným fanouškům, všechny pochyby se klidily a jejich místo zabrala blažená spokojenost. Super vystoupení!

H.: Na pátek byl slibován vydatný déšť a už nejpozději během Hate bylo jasné, že opravdu přijde, protože polská death metalová stálice nastoupila pod hodně zamračenou oblohu. Přestože by se mohlo zdát, že přesně tohle je parádní předpoklad pro výborný koncert s atmosférou, tak moc žhavé to nakonec nebylo. Hate přišli, zahráli, bylo to v pohodě, člověk se nenudil, ale na rozdíl od kolegy pode mnou jsem v tom neviděl žádný zázrak. Formálně sice Hate hráli hodně dobře a bylo docela pěkné vidět, že i přes nedávný zásah smrtky do sestavy stále mají chuť pokračovat dál, ale něco mi tam prostě chybělo a ve výsledku se tak set Hate pro mě stal spíše jen lehkým nadprůměrem. Možná se na tom podepsal i fakt, že z místa, kde jsem stál, což bylo trochu na straně, absolutně nebyla slyšet kytara frontmana Adama, jako by do toho reproduktoru vůbec nehrála, a to dokonce i v době, kdy žádné jiné nástroje než ten jeho nehrály. Čekal jsem o trošku víc.

Ježura: Pro-Pain a Loudblast, kteří v programu okupovali dvě místa za Misanthrope, jsem si nechal bez výčitek ujít a před stage se vrátil, až když svou dávku zla do lidí pouštěli Poláci Hate. A jakkoli jsou Hate tak trochu za otloukánky velké polské death metalové trojky a navíc před pár měsíci tragicky přišli o dlouholetého baskytaristu, na Brutal Assaultu předvedli naprosto perfektní koncert, který do kapsy hravě strčil ten z loňského Metalfestu – a ten přitom nebyl vůbec špatný! Všechno šlapalo, jak mělo, zvuk se vydařil na výbornou a čtvero pomalovaných bubáků hoblovalo jako o život. Nenapadá mě nic, co bych mohl vypíchnout nebo naopak zkritizovat, protože celý koncert byl mimořádně vyvážený a to v kvalitě, která se jen tak nevidí. Hate zkrátka tím nejlepším možným způsobem přesvědčili, že je ani bolestná ztráta nezlomila a že je s nimi třeba zatraceně počítat, protože tomu, co předvedli, skutečně nejde cokoli vytknout.

Atreides: Po Hypnos se na pódiu ukázali avantgardní deathaři z Francie – Misanthrope. Dvě kapely za sebou však žádaly občerstvení, a protože mě Misanthrope nepřesvědčili, abych zůstal, vyrazilo se mimo areál. Občerstvení se poněkud protáhlo, i kvůli tomu, že i následující Pro-Pain a Loudblast mě zajímaly méně než plný žaludek, takže jsem se vrátil až na vystoupení Hate. Jméno z legendární polské deathové trojky jsem si prostě nemohl nechat ujít a byl jsem po zásluze odměněn. I přes všechny zlé jazyky tvrdící, že jsou prachsprostou kopírkou Behemoth, si myslím, že jejich koncert jasně ukázal (áno, další kapela, jejíž tvorbu mám naposlouchanou spíše poskrovnu), že za ta léta existence dokázali ze stínu slavnějších krajanů vystoupit. Nasraný death metal mě v jejich podání reprezentován průřezem posledních třech alb v čele s aktuální deskou “Solarflesh: A Gospel of Radiant Divinity” a bavil mě mnohem víc než v případě Hypnos. Podobně jako oni dokázali přilákat slušný dav posluchačů, vystoupení navíc obohatili o plivání ohně a i nazvučení patřilo k těm lepším. Za mě tedy naprostá spokojenost!

H.: Očekávaný slejvák se dostavil na následující Orphaned Land a nutno uznat, že to byl liják opravdu zodpovědný, takže když někdo čistě náhodou po ruce neměl pláštěnku, byl v podstatě za minutku mokrý od hlavy až k patě, což byl samozřejmě i můj případ. Ale co se samotných Orphaned Land týká… jakkoliv tuhle kapelu z desek opravdu nemám rád, strašně mě to nudí a zdá se mi to neskutečně přeceňované, na koncertech jsou naopak vždycky skvělí a ta jejich muzika má rázem úplně odlišný náboj a vyznění – jednoduše to, co mi ve studiových podobách tak vadí, v živém podání naopak velice dobře funguje, což se potvrdilo i tentokrát. I přes vydatný déšť to totiž bylo velmi příjemné vystoupení, které člověka pozitivně naladilo, ačkoliv mu na hlavu padaly proudy vody. Počasí, stávkující technika, zběsilý úprk většiny lidí s prvními kapkami ani krátká hrací doba Orphaned Land nikterak neuškodily, všichni muzikanti byli usměvaví a bylo z nich jasně cítit, že si svou hudbu doslova užívají a hrají ji s obrovským nadšením, což se na výsledku hned projeví. Asi už na tuhle skupinu budu koukat jen živě.

Ježura: Alespoň pro mě velmi očekávaný koncert přinesly následující okamžiky. Vystoupit totiž měli izraelští Orphaned Land, kteří měli před českým publikem poprvé představit nové album i nového kytaristu. A na to všechno došlo, jen se k tomu přidala trochu neočekávaná kulisa. Sotva totiž Orphaned Land spustili, spustil se i liják, který se velmi blížil tomu, co se dělo nějaký ten týden nazpět na Iron Maiden. Na všech, kteří se prozíravě nevybavili plátěnkou, takže i na mě, nezůstala nitka suchá a ačkoli se poněkud prořídlý dav bavil dobře, já se místo toho spíš všemožně křenil a proklínal počasí do padesátého kolene, takže mi na nějaké zážitky moc času nezbývalo. Je to škoda, protože až na trochu nešťastný výběr úvodní skladby předvedli Orphaned Land sice krátký, ale zato velmi příjemný koncert, který bych si za rozumnějšího počasí určitě užil. Ačkoli déšť na chvíli umlčel všechny reproduktory, sami muzikanti jako vždy rozdávali úsměvy do všech stran a spolu s deště nedbajícími fanoušky stvořili docela jedinečnou atmosféru, která vynikla zejména během osvědčeného a k situaci dokonale se hodícího fláku “Ocean Land”. Dost sympatickým zjevením pak byla i banda tak deseti Izraelců, kteří se asi v polovině setu začali hlásit o pozornost a k celému tomu kouzlu okamžiku jedině přispěli… Orphaned Land překonali i vskutku biblické povětrnostní podmínky a opět potvrdili, že jejich koncerty stojí za návštěvu, takže jenom doufám, že až dojedou v říjnu do Prahy, klub nic nevytopí, protože to už by vážně nebylo fér…

Atreides: Krátce po začátku vystoupení Orphaned Land začalo krápat, ještě o maličko později spadla na Josefovskou pevnost bez varování potopa rozměrů přinejmenším biblických. Během minuty jsem byl promáčen až na kost, což sice vzhledem k mé tělesné stavbě není kdovíjak těžký úkol, nicméně stav věcí je to značně nelibý, obzvlášť pokud vás produkce kapely neuchvátila tak, jak jste čekali. Naše výprava tedy na nic nečekala, kvapíkem došla k autu a jala se odfrčet do tepla pod střechu nad hlavou, kde byla možnost se vysušit a sehnat suché oblečení.

H.: Po Orphaned Land proběhlo intenzivní sušení, díky čemuž jsem zameškal Malevolent Creation, které jsem původně vidět chtěl, a za vlast padli i Alcest, což už mě ovšem tak moc nemrzí, jelikož tahle skupina mě na rozdíl od Orphaned Land nudí nejen studiově, ale i živě. Další v pořadí jsou tedy až gotičtí bardi Fields of the Nephilim – a na nich už se určitě vyplatilo být, jelikož předvedli naprosto skvělý koncert. V potemnělém šeru nastupujícího soumraku totiž předvedli fantastické vystoupení, v jehož rámci doslova kouzlili uhrančivou atmosféru. Sice se na první pohled mohlo zdát, jako by pánové byli trochu odtažití, nicméně k tomu, co Fields of the Nephilim hrají, ta jakási pochmurnost dokonale sedla. Navíc kapelu podpořila vskutku vytříbená světelná show, jež celému setu nasadila korunu. Tomuhle jednoduše nebylo vůbec co vytknout, naprosto parádní zážitek. O to více je však potěšující, že to stále ještě nebyl vrchol pátečního dne, protože ještě dvou dalším skupinám se Fields of the Nephilim podařilo trumfnout…

Ježura: Komplet promočené oblečení, které jsem si odnesl z koncertu Orphaned Land, znamenalo jediné – kurz stan, převlečení do posledních suchých svršků a vratkou naději, že suchými zůstanou i nadále. A protože se to trochu protáhlo, zpět do areálu jsem se dobelhal až těsně před začátkem setu kapely, jež byla jedním z největších taháků (ne-li tím vůbec největším), které mi letošní soupiska nabídla. Kultovní gothic rocková kapela Fields of the Nephilim spustila na minutu přesně a už od samého začátku bylo jasné, že tohle bude výjimečné vystoupení. Několikaminutové intro v režii instrumentalistů navodilo i v pozdním odpoledni jedinečnou atmosféru, která však naplno propukla až s příchodem lídra a jediného dlouhodobého člena kapely – zpěváka Carla McCoye. A pan McCoy necelou hodinu určenou Fields of the Nephilim naprosto suverénně opanoval. Jeho jedinečný vokál zněl absolutně fantasticky a už jen jeho prostřednictvím si mě naprosto podmanil. Korunu všemu ale nasadila geniální image kapely a neuvěřitelný styl, který z ní pramenil. Tmavé brýle, nánosy prachu zašpiněné černé kabátce a košile, nezaujaté pohledy někam za publikum nebo k vlastním nohám… To všechno poskytovali ostatní muzikanti a bylo to skvělé, ale to všechno bylo v podání mistra McCoye ještě tisíckrát intenzivnější. Jeho postoje, mrtvolně elegantní pohyby a démonické pohledy – to bylo jak z jiného světa. A jak čas ubíhal, den přecházel v noc a člověk nasával tu jedinečnou atmosféru, jakou Fields of the Nephilim v areálu stvořili, celé vystoupení fantasticky gradovalo, a když zazněly první tóny “Moonchild”, bylo to už zatraceně blízko čisté euforii. Fields of the Nephilim přišli, beze slov odehráli jeden z nejlepších koncertů festivalu, na odchodu jemně pokynuli a zůstala po nich čistá magie. Nezapomenutelný zážitek a zároveň splněný sen, který ani v nejmenším nezaostal za očekáváním.

Atreides: Do areálu jsem se vrátil až na vystoupení Fields of Nephilim. Bohužel jsem ke vší smůle a vlastní značné rozmrzelosti promeškal Alcest. Na Neigeho vystoupení jsem se vážně těšil, neboť jeho hudbu chovám velmi v oblibě. Nakonec jsem z ní stihl pouze poslední píseň coby malou útěchu za promeškané vystoupení. Pokud moje nálada byla v ten moment pod bodem mrazu, po vystoupení legend gothic rocku se pohybovala v přesně opačných hodnotách. Čtvero havranů kolem Carla McCoye poctilo osmnáctý Brutal Assault jedním z nejlepších vystoupení celého festivalu. Padly pecky jako “Downrazor” nebo “Moonchild”, z níž opravdu běhal mráz po zádech, a tuším, že padla i “Shroud”, ač takhle zpětně bych za to ruku do ohně taky nedal. Zpočátku jsem měl osobně trochu problém poznat, co vlastně zrovna hraje – myslím, že to nebude jen dojem, nýbrž fakt, že Fields of the Nephilim vystoupení pro Brutal Assault hodně přitvrdili a posunuli mnohem blíže ke gothic metalu než ke gothic rocku – ač i toho jsem se v jeho nejčistší formě nabažil dosytosti, protože ne všechny skladby dostaly tvrdší háv. Atmosféra se dala krájet a celé to uběhlo moc rychle na to, abych ještě zbytek večera neremcal, jak to bylo strašně krátké. Pokud se Fields of the Nephilim zase ukáží v našich končinách, rozhodně jejich koncert neminu.

H.: Jeden z oněch dvou koncertů, jimž se podařilo Fields of the Nephilim překonat, přišel hned vzápětí – postarala se o něj švédská mašina Meshuggah. Hodně technická muzika povětšinou není můj šálek čaje, ale Meshuggah, to je jiná. Jejich hudba je jako obrovský nekompromisní buldozer, který se neptá a bez milosti vás převálcuje a semele, aniž by si bral jakékoliv servítky. Přesně takhle Meshuggah živě působí – masivní neprostupná hradba chaotické rytmiky, precizních krkolomných riffů, brutálního řevu Jense Kidmana a pohlcující nelidské atmosféry. Přes tohle všechno se však stále jedná o záležitost nadmíru inteligentní a promyšlenou. V Josefově si úplně vše sedlo na své místo, všechny dílky skládačky zapadly na své místo a výsledkem byl jednoduše koncert, na který se nezapomíná. Kapela byla svým hraním doslova neuvěřitelná, její produkce pak drtivá, zničující a intenzivní, což bylo navíc vydatně podporováno i skvěle padnoucími plachtami a hlavně uhrančivým osvětlením. Obzvláště musím vyzdvihnout bubeníka Tomase Haakeho, jehož perfekcionistický soustředěný výkon si zaslouží jedině absolutorium. Pro mě osobně jeden z nejlepších koncertů letošního Brutal Assaultu… asi ne v první trojce, ale v první pětce na 100 %.

H.: Můj osobní největší vrchol celého festivalu však přišel ihned po Meshuggah – a ne, opravdu to nebyli In Flames, kteří předchozí experimentální techniky vystřídali na hlavním pódiu, protože na tuhle kapelu jsem se s klidným srdcem prostě vybodnul. Já vím, že je to možná není úplně košer psát report a nechodit na největší headlinery, ale sorry, prostě nejde jít na In Flames, když na malém pódiu začíná řádit elektronická kultovka Atari Teenage Riot. A rozhodně se to z mého pohledu vyplatilo, protože při vší úctě k In Flames, takovýhle nářez předvést nemohli, ani kdyby se na tom pódiu rozkrájeli. Jestli jsem prohlásil, že koncert Meshuggah byl intenzivní, dá se to zcela jistě vztáhnout i na Atari Teenage Riot, akorát to platí trochu jinak a ještě mnohem, mnohem víc. Německá trojice spustila totální industriální peklo plné agresivních a nasraných beatů, ubíjejících smyček a doslova epileptických světel, jež po celou dobu zuřivě blikaly lidem přímo do ksichtu. Všichni tři členové podali neskutečný výkon a i na tak malém pódiu toho naběhali a naskákali tolik, že by se ani profesionální sportovci nemuseli stydět – vlastně jim to pódium bylo místy i docela malé, takže hned při úvodní “Activate!” si Rowdy Superstar udělal výlet na ruce publika. Z pódia na plochu se valily nekonečné proudy energie a kotel ji zase vracel zpátky. Ze všech tří členů si pro sebe nejvíce prostoru uzmul hlavní mozek Alec Empire a většina setu stála na něm – a nutno dodat, že jeho řev byl ještě extrémnější než z alb. Naopak se mi zdálo, že docela málo prostoru dostala Nic Endo, jež se naplno projevila pouze při “klidnější” (na poměry Atari Teenage Riot) “Blood in My Eyes”, která je postavena hlavně na ní. Hodně zajímavý byl kontrast mezi agresivním náporem zvuků i světel v průběhu hraní a až civilním a pokorným vystupováním mezi skladbami. Pauzy mezi písničkami totiž vyplňoval Alec Empire hodně chytrým a někdy i docela poučným povídáním o filozofii Atari Teenage Riot nebo důvodech, proč kapela jako oni může vystupovat na metalovém festivalu jako Brutal Assault, také přihodil pár historek jako problémy s policií díky účasti na demonstracích nebo setkání se Slayer. Páteř setu tvořila poslední řadovka “Is This Hyperreal?”, jejíž songy byly živě mnohem drtivější než z alba a například taková “Codebreaker” doslova zabíjela.

Ježura: Snaha uchovat si doznívající prožitky z vystoupení Fields of the Nephilim co nejdéle mě připravila o set Meshuggah, kteří byli údajně skvělí, a přecpaná klubová stage zase o Atari Teenage Riot, kteří byli údajně geniální, takže jsem nakonec zakotvil poblíž pódia, kde předváděli své umění švédští In Flames. Soudě podle posledních několika studiových nahrávek má tahle kapela to nejlepší už delší dobu za sebou, nicméně jak jsem se přesvědčil, naživo to pořád funguje obstojně. Ačkoli setlist obsahoval převážně nové skladby, které bych si z desky asi dobrovolně nepustil, v živém provedení to mělo celkem slušný odpich a energie setu nechyběla, k čemuž značně dopomáhalo i nasazení muzikantů, kteří se celkem snažili. Kapitolou samou pro sebe byl projev frontmana Anderse Fridéna. Ten proti předpokladům (a také za doprovodu samplů) odzpíval všechny své melodické party správně, za což zaslouží palec nahoru, ovšem zbytkem mě nijak zvlášť neoslnil. Že si od náhodného fotografa půjčil fotoaparát a fotil z pódia, případně že si jeden song natočil na vlastní mobil, to mi přišlo jako nezbytná póza, kterou fans čekají a vyžadují, takže jsem z toho nijak zvlášť nadšený nebyl. Čím mě naopak vyloženě štval, to byly nekonečné řeči, které vedl mezi skladbami a kterými ještě natahoval už tak minimálně dvacetiminutové zpoždění, se kterým In Flames vůbec začali hrát. Podtrženo, sečteno nebylo to špatné, celkem se mi to líbilo a fanda In Flames asi neměl jediný důvod k nespokojenosti, ale nebýt tam, o nic bych nepřišel. Tak či tak In Flames alespoň formálně dostáli postu headlinera celého festivalu, protože nával a odezva byly vážně masivní.

Ježura: Finské Amorphis mám upřímně rád jak z desky, tak živě. Je ale fakt, že pokaždé, kdy jsem je viděl naživo, předvedli dobrý koncert, který mě ale ve výsledku ze židle nijak zvlášť nezvedl. To se ale v Jaroměři změnilo, protože co se srovnal zvuk, Amorphis to šlapalo jako nikdy. Zodpovědný je za to především frontman Tomi Joutsen, na němž byl ten rozdíl vidět ze všech nejvíc. Bylo to snad poprvé, co byl vyloženě aktivní a komunikativní a jak se ukázalo, tahle poloha mu sluší mnohem víc než pochmurná zamlklost, kterou předváděl při našich minulých setkáních. Krom toho naprosto excelentně odzpíval každý jeden tón a čistě co do pěveckého výkonu to byl asi jeden z nejlepších koncertů, co jsem kdy viděl. Amorphis navíc dost znatelně překopali set a místo sice skvělých, ale provařených songů zazněla jak řada zástupců z aktuální novinky “Circle”, tak dvě nepříliš často hrané vykopávky “Into Hiding” a “On Rich and Poor”. I bez nich by to ale byla pecka vedle pecky a ani trochu nepřeháním, když tvrdím, že Amorphis odehráli suverénně nejlepší koncert, jaký jsem od nich kdy viděl, a jeden z nejlepších koncertů dne. Nečekaně velká a navíc dokonale spontánní odezva publika byla tedy naprosto zasloužená.

H.: Já jsem byl po nášlehu od Atari Teenage Riot trochu znavený (takhle pěkně jsem si dlouho nezahrozil, hehe), takže jsem zaříznul i další Amorphis a vydal se až na legendární grindcorovou řezničinu Carcass, která má aktuálně těsně před vydáním očekávané comebackové desky “Surgical Steel”. Bohužel jsem si ovšem odnesl poněkud rozporuplné pocity. Nechápejte mě špatně, samotná skupina byla absolutně skvělá a s naprostým přehledem vyučovala, jak se má dělat pořádná extrémní muzika, na čemž nic nezměnila ani nepřítomnost Michaela Amotta. Změny v sestavě Carcass nijak neuškodily a britští veteráni s každým songem dokazovali, že na to prostě pořád mají. Na druhou stranu jsem tam tak nějak skoro usínal ve stoje (ale fakt ne nudou), takže jsem si jejich vystoupení neužil tak moc, jak by si Carcass asi zasloužili. Nicméně samotný koncert super, a kdo měl aktuálně víc sil než já, určitě to pro něj musela být pecka.

Ježura: Protože byl pro mě pátek dlouhý a poměrně náročný, s koncem Amorphis jsem se uchýlil na tribunu a jal se odtamtud sledovat, co předvedou mnohými uctívaní Carcass, kteří patří přesně k tomu druhu kapel, jejichž tvorba mě zatím míjela a já se za to stydím. A pokud mě smysly nešálily, Carcass předvedli koncert hodný svého jména. Nasazení všech členů bylo skutečně úctyhodné a pohled na pódium stál za to. Hodně pozornosti poutal samotný Jeff Walker, který krom toho, že perfektně hrál i zpíval, měl nějaké tlaky na zkrácení setu dokonale na háku a bavil publikum různými průpovídkami, ze kterých jasně čišelo povědomí o tom, v jakých superlativech se o Carcass smýšlí, ale přitom jim nechyběl zdravý nadhled. Čekáte, kdy přijde punch line o špičkovém koncertu? Čekáte marně. Bohužel se moje neznalost tvorby Carcass namíchala s dost šílenou únavou v takovém poměru, který mi sice dovolil uznat, že to Carcass šlape vážně na jedničku, ale uchvácení už mi bylo zapovězeno. Přesto ale musím kapele složit upřímnou poklonu, protože ačkoli jsem dobře polovinu koncertu proklimbal, pořád jsem si z něj odnesl hodně solidní zážitek.

H.: Nastupují další veteráni, tentokrát ale thrash metaloví – Overkill. Tihle Američané patří k mým thrashovým favoritům, v posledních pár letech se mi zdá, že chytili druhý dech a studiově i živě jsou ve výborné formě. Přestože jsem na jejich výkon na Brutal Assaultu slyšel dost stížností, mně osobně se to líbilo, a i když to mělo pár much, pánové to tam sypali jedna báseň, Bobby Ellsworth klasicky skvělý – asi nejlepší thrash metalový frontman široko daleko. Nechyběly singlové hitovky z poslední doby jako “Bring Me the Night” a “Electric Rattlesnake”, nepřekonatelná “Ironbound”, ale i starší kusy jako závěrečná dvojice “In Union We Stand” a “Fuck You” – všechno bylo. Já osobně jsem byl spokojen. Už ke konci jsem se však díky odebral spát kvůli stále ještě trvající únavě a zimě, protože jsem byl pořád ještě mokrý z Orphaned Land. Díky tomu jsem přišel o vystoupení Cult of Luna, což mě zpětně obrovsky sere a považuji to za svůj největší prohřešek letošního Brutal Assaultu.

Ježura: Na Overkill jsem se docela těšil od té doby, co byla jejich účast na festivalu oficiálně oznámena, ale když jsem se v polospánku sesypal z tribuny, měl jsem co dělat, abych se na ně v poslední chvíli nevykašlal. Nakonec jsem se rozhodl vydržet song nebo dva a pak že se uvidí. Jenže ono se vidělo prakticky v ten okamžik, kdy Overkill vtrhli na pódium. Nevím, jak to udělali, ale únava byla v ten moment pryč a já si začal užívat naprosto parádní koncert, ze kterého vycházelo tolik energie, že by to stačilo na dlouhodobé zásobování menší obce. Muzikanti hoblovali s opravdovým nasazením, ale principál Bobby “Blitz” Ellsworth tomu všemu s přehledem velel. Nechápu, kde se to v tom chlapovi vzalo, ale po pódiu řádil, jako by mu dle jeho slov zase bylo 49. Navíc k tomu zvládnul perfektně zpívat, takže se bylo nejen na co dívat. Čert vem že někdy v druhé polovině setu vypadla jedna z kytar, tohle byl prostě nářez, jak se patří, a Overkill mě do stanu vyslali v mimořádně dobré náladě, protože jejich koncert se s přehledem zařadil po bok Fields of the Nephilim a Amorphis jako další z nejlepších vystoupení dne.

Atreides: Meshuggah, kteří hráli po Fields of the Nephilim, mě nijak neoslovili – matematická mlátička mě prostě nechávala chladným, načež jsem nabral směr kemp. Tady ale přichází největší provar pátečního večera, který se nazývá Obscure Stage, na kterou jsem dočista zapomněl. Akustický set Novembers Doom a Atari Teenage Riot byly položky, které jsem v osobním must see seznamu měl vypsané kapitálkami a navrch tučným písmem, jsem naprosto prokaučoval u lahve whisky. Kromě Meshuggah mě ani jména jako Amorphis, In Flames, Carcass nebo Overkill nijak nelákala, takže jsem je jednoduše zazdil a šel stejně jako ve čtvrtek až na úplně poslední vystoupení večera – tentokráte v podání sludgových Cult of Luna. Bobby Ellsworth, frontman dohrávajících Overkill, protáhl k mojí nelibosti půlhodinové zpoždění programu o několik dalších minut fuckováním a dalšími debilními kecy. Nakonec jsme se přece jen dočkali – a sedmička hudebníků se objevila na pódiu za doprovodu bílých světel. Civilní, zároveň ledově chladní, držící si mírný odstup. Alespoň do té doby, než první dojem servali otevírákem aktuální desky “Vertikal”, “I: The Weapon”. Křišťálově čistý zvuk dal vyniknout brutalitě, kterou jejich hudba naživo skýtá. Tady se trhaly ušní bubínky, nervy napínaly k prasknutí a ždímala krev, pot a slzy. Neskutečné stíhlo ještě neskutečnější, nepopsatelnější, úchvatnější. Kdo nezažil, nepochopí. Ač druhá “Ghost Trail” atmosféru značně uvolnila a obrátila do zasněného zkoumání sebe sama, dohrávalo se za naprostého šílenství, vrcholu frenetické psychedelie. V samém závěru “In Awe Of” Johannes Persson odložil kytaru a velké finále prořval na jednom z obřích reproduktorů, načež říznul mikrofonem kamsi pod sebe a jal se odporoučet z pódia, stejně jako zbytek kapely. Šlus. Cult of Luna převálcovali naprosto všechno a nadělili publiku nejlepší vystoupení letošního Brutal Assaultu, o kterém se dá hovořit pouze v superlativech.


Glorior Belli – The Great Southern Darkness

Glorior Belli - The Great Southern Darkness
Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.9.2011
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Dark Gnosis
02. Secret Ride to Rebellion
03. They Call Me Black Devil
04. Negative Incarnate
05. Bring Down the Cosmic Scheme
06. The Great Southern Darkness
07. The Foolhardy Venturer
08. Per Nox Regna
09. The Science of Shifting
10. Chaos Manifested
11. Horns in My Pathway

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Tak už i Glorior Belli jsou pod velkou firmou. Ne, že by předchozí Candlelight byli nějací amatéři, ale Metal Blade, to už je přece jenom trochu jiná liga. Kdyby se dělal žebříček největších metalových labelů, tahle firma by určitě skončila v první pětce. Kdo by to byl do Glorior Belli řekl? Vždyť ještě takových pět, šest roků zpátky v období debutu “Ô Laudate Dominvs” to byl těžký underground, nenávistný syrový black metal pro pár zasvěcených, na svůj obor sice rozhodně dobrá muzika, ale že by někdy mohli skončit pod velkým vydavatelstvím, to asi netipovali ani ti největší fantasmagoristi. Jenže Glorior Belli vyrostli. Vyrostli do velice svébytné formace s nezaměnitelným zvukem, jejíž hudba, ačkoliv stále spadá do black metalové škatulky, má rozhodně co říct publiku napříč žánry (a dokonce i nemetalovými, což platí jak v případě samotných Glorior Belli, tak u vedlejšího a sestavou totožného experimentálního projektu 11 as in Adversaries). Proměna už částečně započala hned s druhou deskou “Manifesting the Raging Beast”, kdy kapela znatelně “odkanálnila” svůj sound a značně přidala na chorobné atmosféře. Třetí “Meet Us at the Southern Sign” už představuje Glorior Belli jako vyzrálé uskupení s vlastním ksichtem, který si nespletete, nehledě na nepřehlédnutelnou snahu zkusit to malinko jinak, o překvapivém bluesovém nádechu ani nemluvě. Že se toho v průběhu let dost změnilo… stačí se podívat jen na promo fotografie. Dříve vládnul mrtvolný corpsepaint, kápě, černobílé obrázky apod., dnes jsou fotky Glorior Belli jednoduše civilní, po nějakém malování ani památky…

Že by právě tohle všechno byla věc, která Metal Blade donutila Glorior Belli stáhnout pod svá křídla – jejich originalita a nezaměnitelný sound? Ani bych se tomu nedivil, protože tomu tak opravdu je. Když jsem si do přehrávače nasázel novinková alba na poslech a jedno náhodně pustil (aniž bych věděl které), hned po první vteřině, s prvním tónem kytary (!) jsem věděl, že poslouchám právě Glorior Belli. Až takhle nezaměnitelní jsou. A to je dozajista velice dobrá vizitka.

Na všech předchozích albech byl vždy cítit opravdu znatelný vývoj kapely ve zvuku a do jisté míry i v samotném stylu (v rámci mezí, samozřejmě). Na “The Great Southern Darkness” je však znát, že Glorior Belli se s minulým “Meet Us at the Southern Sign” evidentně definitivně našli. A ne, nejedná se pouze “jižní” orientaci názvu. Zatímco “Manifesting the Raging Beast”“Meet Us at the Southern Sign” přinesly oproti svému předchůdcům na první poslech slyšitelný posun, “The Great Southern Darkness” naopak dýchá takřka totožnou atmosférou jako jeho o dva roky starší kolega, změny jsou tentokrát spíše kosmetického rázu. Na druhou stranu, tohle je vyrovnáno výše zmiňovanou originalitou. Jistá kontinuita je samozřejmě v hudbě cítit opravdu nejpozději od “Manifesting the Raging Beast” (i když osobně tu podobnost se současnou podobou slyším už i na “Ô Laudate Dominvs”, možná je to ale jen pocit), až na “Meet Us at the Southern Sign” byla ona kouzelná formulka vypilována do té nejlepší podoby, tudíž se ani není co divit, že “The Great Southern Darkness” ji pouze rozvíjí.

Nehodlám vás však pro dnešek nechat tápat pouze v abstraktních pojmenováních, která jsou navíc tím abstraktnější, čím méně je čtenář s hudbou Glorior Belli obeznámen, takže bych se ještě na skok vrátil k již lehounce nakousnutým kosmetickým změnám. Kosmetickými změnami já osobně chápu to, že kapela si zachová svou stejnou tvář, atmosféru i náladu muziky, jen toho třeba dosahuje mírně jinými prostředky. Buďme však konkrétnější. Oproti “Meet Us at the Southern Sign” byl na novince kupříkladu navýšen podíl rychlejších skladeb, což ovšem nikterak Glorior Belli neubralo na onom “opilém” jižanském feelingu, který jsem si já osobně na předchozí řadovce oblíbil. Co však Francouzi ubrali na středním tempu, to naopak přidali na bluesovém nádechu a bluesové estetice. Zatímco posledně blues pouze sem tam prosvítalo (viz třeba “In Every Grief-Stricken Blues”), na “The Great Southern Darkness” už jsou některé songy (nebo přinejmenším jejich části) vyložené bluesovky. Snad bych ani nemusel jmenovat, neboť zrovna tohle každý z vás musí slyšet zcela jasně hned napoprvé, ale abychom dostáli nějaké té formě, týká se to třeba titulní věci “The Great Southern Darkness” nebo závěrečné “Horns in My Pathway”. To jsou ovšem ty nejkřiklavější příklady, na albu je toho poschováváno mnohem více – z těch dalších jmenujme třeba sólo v “Negative Incarnate”.

Že by “The Great Southern Darkness” bylo úplně bez chyb, to se zase říct nedá. Já u hudební desky nevnímám pouze hudební složku, ale beru alba jako komplexní umělecká díla, kde kromě muziky (která samozřejmě je velice důležitá) hraje velkou roli rovněž grafika, vizuální prezentace apod. Do toho spadají bezesporu i videoklipy, a právě to je v případě nejnovější fošny Glorior Belli docela problém. První video v historii skupiny – “They Call Me Black Devil” – na mě totiž působí jako jakási mírná parodie na extrémně trve black metalové klipy. Firma odmítne dodat požadované finance, takže se skupina pokusí v amatérských podmínkách natočit rádoby zlé video. Jenže… ani v songu “They Call Me Black Devil”, ani v hudbě Glorior Belli obecně cokoliv parodického absolutně necítím, tudíž mi zpracování videoklipu přijde jako velice nešťastné. Ale tak co, stačí se na to nedívat a užívat si pouze “audio”…

Vzato kolem a kolem je “The Great Southern Darkness” počin nesporně kvalitní. Řekněme to asi takhle – Glorior Belli v současné době hrají black metal, který se nesnaží hrát si na “peklo”. Vezměte black metal, okořeňte ho jižanským nádechem, bluesovým parfémem a navrch posypte nezaměnitelným francouzským pohledem na hudbu. Asi takovéhle to je. Z mého pohledu velice lákavá kombinace. I když už mi to začíná být trapné, dávat tu v poslední době samé osmičky, co má člověk dělat, když je ta muzika prostě dobrá…