Archiv štítku: Goatcraft

Redakční eintopf – speciál 2020: Dantez

Dantez

Dantez:

Top5 2020:
1. Black Curse – Endless Wound
2. clipping. – Visions of Bodies Being Burned
3. Akhlys – Melinoë
4. Offermose – Stilhedens tårn
5. Sevdaliza – Shabrang

CZ/SVK deska roku:
1. Goatcraft – Spheres Below
2. Infer – Aeon of Deathless Blight

Neřadový počin roku:
1. Balmog – Pillars of Salt
2. Lamp of Murmuur – The Burning Spears of Crimson Agony
3. V/A – 19 Beläten – En sommar av plåga

Artwork roku:
Akhlys – Melinoë

Objev roku:
Golden Light

Archeologický objev roku:
Demolition Hammer – Epidemic of Violence (1992)

Shit roku:
Behemoth – A Forest

Koncert roku:
1. Sevdaliza: Tiny Desk (Home) Concert @ NPR

Videoklip roku:
Flatbush Zombies – Afterlife

Film roku:
1. His House
2. The Devil All the Time
3. Hunter Hunter

Potěšení roku:
hudební nadprůměr

Zklamání roku:
Shame od Uniform a skon MF Dooma

Top5 2020:

1. Black Curse – Endless Wound

„Endless Wound“ se daří v žebříčcích recenzentů, kteří si běžně s hnusným metalem netykají. Black Curse tak na ně působí jako neokoukaná, zlá a zhovadilá kapela. Netroufám si říct, do jaké míry se mezi tyto hodnotitele řadím. Vím, odkud Black Curse čerpají a že nepřináší nic překotného. Nemůžu ale přehlížet fakt, že songwritingem přechcávají velké procento stejně laděných, často extrémnějších projektů, a dokonce i některé novější počiny stálic, které byly u zrodu sub-žánrů, jež Black Curse kultivují. Debutu se prostě nedají upřít kvality – natolik silné, že snadno pohřbí argumenty typu „nic nového pod sluncem“.

2. clipping. – Visions of Bodies Being Burned

Horrorcore odjakživa trpěl na absenci nápaditosti, čistokrevnou blbost a nedostatek rapového i produkčního talentu. „Vision of Bodies Being Burned“ tyto zádrhely obrací ve svůj prospěch. Beaty jdou ruku v ruce s rapem a jeho obsahem, každý zvuk i řádek má své místo a umocňuje atmosféru. Vše je provedeno v nejvyšší kvalitě, s úctou ke kořenům rapu i filmového hororu a v inovativním elektronickém zvuku, který by obstál i mimo hip-hop.

3. Akhlys – Melinoë

Nejlepší počin Akhlys a jedno z vrcholných děl vzniklých okolo Nightbringer. „Melinoë“ je precizně napsaná, koncepčně podchycená a dokonale vyprodukovaná. Zvuk umocňuje dojem z břitkých riffů, salv bicích i dusivého ambientu. Hudba koresponduje s pohledem paksichtu na coveru, tématikou nočních děsů i údělem řecké bohyně, podle které deska dostala jméno. Geniální hudební ekvivalent nejen k Fuseliho malbám.

4. Offermose – Stilhedens tårn

Atmosférická, nápaditá a ucelená hudební odysea bez zakopnutí. „Stilhedens tårn“ obchází sterilitu soudobého synthwavu i tradiční pokojíčkové vyznění dungeon synthu. Vysoké produkční kvality se snoubí s vyváženou produkcí, aurou soundtracků 70. a 80. let a elektronickým základem z berlínské školy. Vše v moderním kabátě, který ovšem na modernu nedojíždí. Největší ambientní blaho roku 2020.

5. Sevdaliza – Shabrang

Novinka Sevdaliza mě sundala až během klasického dohánění restů na konci roku. „Shabrang“ spojuje temné trip-hopové základy, moderní produkci, nepatetické smyčce, vlivy perské muziky a charakteristický projev zpěvačky, který sice neohromí rozsahem či technikou, ale harmonickým splynutím s instrumentací. Robustní „Wallflower“, křehká „All Rivers at Once“ nebo neurotická „Rhode“ učaruje na první poslech a přinutí si najet zbytek desky – klidně vícekrát po sobě. „Shabrang“ není dokonalá – škodí si délkou a občasnou unylostí. Trefuje se ale často a natolik přesně, že si místo v top pětce zaslouží.

CZ/SVK deska roku:

1. Goatcraft – Spheres Below

Přiznám se, že CZ/SK scéně nevěnuji výjimečnou pozornost. Nejen na hudbu se snažím čumět globálně, a proto nedávám přednost nosičům jenom kvůli tomu, že jsou české nebo slovenské. Po zběžném poslechu „Spheres Below“ (k většímu ponoru jsem se zatím nedostal – deska vyšla den před koncem roku) si však troufám říct, že Goatcraft stvořili desku světového měřítka, která by se ctí mohla stát po boku zetlelých releasů 13th Moon, The Haunting Presence nebo Ritual Necromancy.

Infer

2. Infer – Aeon of Deathless Blight

Infer jsou ve srovnání s Goatcraft trochu zaměnitelnější, „Aeon of Deathless Blight“ je i přesto albem nadstandardních kvalit. Novinka spojuje drive „Demigod“ od Behemoth s vyhroceností Infernal War. Díky tomu dokáže – s podporou úměrně špinavé a robustní produkce– rozjebávat vskutku světově.

Neřadový počin roku:

1. Balmog – Pillars of Salt

Bezmála dvacetiminutový opus, který Balmog vyčleňuje ze škatule tuctových occult blackmetalových kapel a dává pádný důvod kapelu nadále sledovat. „Pillars of Salt“ je silnou, překvapivou, až do konce poutavou jízdou, která nemá co do energie a feelingu daleko od nejlepších záseků Ascension nebo Aosoth.

2. Lamp of Murmuur – The Burning Spears of Crimson Agony

Vydařený warm-up k debutu, který vyšel zhruba o půlroku později a nejspíš by si našel místo do mojí roční top 10ky. Demo „The Burning Spears of Crimson Agony“ je ve srovnání s první řadovkou břitčí a méně melodické, proto ho někteří označují za lepší než následnou „Heir of Ecliptical Romanticism“. Osobně to mám zhruba nastejno, oba počiny totiž volené ladění black metalu představují trochu jinak, ale v obdobné kvalitě – kvalitě, která na americké scéně v poslední době celkem chybí.

Balmog

3. V/A – 19 Beläten – En sommar av plåga

„19 Beläten – En sommar av plåga“ kompiluje skladby nezajímavějších umělců na poli industrialu, ambientu a elektroniky, které spojuje cit pro tvorbu hudebních ploch s ritualistickým feelingem. Berlínský label Beläten pomocí „19 Beläten – En sommar av plåga“ posluchače provází charakteristickým, v současnosti nepříliš širokým hudebním spektrem a poskytuje kvalitní materiál pro znalé i zvědavé. Soupiska obsahující jména jako Trepaneringsritualen, Spit Mask, Pact Infernal či Nordvargr mluví sama za sebe.

Artwork roku:

Akhlys – Melinoë

Hezkých artworků se v roce 2020 urodilo dost – o post nejlepšího se ucházela epická esoterní skládačka od Precaria, minimalistický bezksicht na „May Our Chambers Be Full“ od Thou a Emmy Ruth Rundle nebo okultně-naturalistická odpornost zachycená na přebalu debutu Miasmatic Necrosis. Ve finále jsem se rozhodl jít do nejzjevnějšího. „Melinoë“ si první místo zaslouží nejen za provedení a od kapelních počátků budovanou návaznost, ale i za souznění s tématikou samotného materiálu.

Akhlys - Melinoë

Objev roku:

Golden Light – Sacred Colour of the Source of Light

„Sacred Colour of the Source of Light“ zaniklé dvojice Henderson/Woods skoro sáhla na pátou příčku mého výročního žebříčku. Golden Light v roce 2020 stvořili nejsilnější desku z ranku atmosférického lo-fi black metalu, která díky rozumné délce, úměrné experimentaci a unikátnímu charakteru snadno přebila i první řadovku Paysage d’hiver. Plusem je i perfektní volba coveru – střet destruktivního a tvůrčího principu z Blakeova cyklu červeného draka dokonale koresponduje s temně vznesenou aurou desky.

Archeologický objev roku:

Demolition Hammer – Epidemic of Violence (1992)

V thrash metalu se nevyznám. Nějak jsem nabyl dojmu, že po Slayer a Sodom už člověk nic jiného nepotřebuje – Metallica zní měkce, Dave Mustaine je čurák a pizza thrash si poslechnu maximálně na festivalu, když jdu náhodou kolem. Mé absurdní a ignorantské dogma v roce 2020 zpochybnila „Epidemic of Violence“ od Demolition Hammer. Navýsost vyhrocená palba s ostrými riffy a takřka perfektním zvukem bicích mě ohrožuje pravidelně a dává podnět i nadále v thrashi bádat.

Golden Light

Shit roku:

Behemoth – A Forest

Nergalovy profesně-internetové brikule by se daly označit shitem posledních pár let, konkrétně od dob přemožení leukémie. Fakt, že se soudce polského Hlasu z nemoci vylízal, je samozřejmě fajn, škoda jen, že Nergalův druhý dech doprovází sebenalezení se v teenagerovském satanismu, zakládání barber-shopů a pravidelné instagramové příspěvky z jógy. Podobná ztráta sebereflexe v poslední době doprovází i Behemoth. Pomiňme online přenos koncertu za absurdní cenu a přejděme rovnou ke coveru „A Forest“ od The Cure, který svými povzdechy navíc poctil vrcholový edgelord Kvarforth. Tento zmrdí megazord stvořil ohavnou ukázku nezkroceného ega a ujetého vlaku, u které kroutí hlavou i nalíčený natékající Marilyn Manson po padesátce. Předělávka hudebně stojí za hovno – post-punkovou strohost totiž nahrazuje bakelitová grandiozita, která zabíjí původní sílu i záměr. Nelítostný útok na čest běžného posluchače a 15leté metálistky, které o The Cure nemají ponětí.

Koncert roku:

1. Sevdaliza: Tiny Desk (Home) Concert @ NPR

V roce 2020 jsem se zúčastnil jen hrstky koncertů a žádný z nich nemůžu označit za zásadní. Nebaví mě ani moc čumět na záznamy – maximálně jsem se nachytal při sledování živáků Judas Priest nebo zásadního „Devotional“ od Depeche Mode z roku 1993. Proto pozici neobejdu ani plnohodnotným nahraným koncertním setem a zmíním čtyřskladbové vystoupení Sevdalizy na platformě Tiny Desk Concert od NPR.

Videoklip roku:

Flatbush Zombies – Afterlife

Na kost transparentní pohled do zhýralého životního stylu v hoodu. „Afterlife“ těží z pseudo-rentgenové kamery, chytré režie i abstraktní výpravy. Kombinace černého backdropu s nemorálním děním nutí diváka pouštět klip dokola a zkoumat neobjevené nuance. Všechny aspekty navíc posilují dojem ze striktního rapu a temné produkce.

Film roku:

1. His House

Naprosto chápu skeptické pohledy na film, který se motá okolo uprchlické krize. „His House“ ale nevyužívá situaci hrdinů k agitaci (což by si mohla přiznat hlavně uživatelská obec ČSFD: sekce komentářů by pak nemusela být výstavou bezbřehého čuráctví). Raději chytře aktualizuje tzv. haunted house trop, skrze nějž se soustředí na psychologii ústředního dua a postupně odhaluje jejich démony i pocity odcizení. V závěru jde o minimalistické, leč vrstevnaté a sympaticky zahrané hororové drama, které v určitých aspektech překonává i sociální thrillery Jordana Peela.

2. The Devil All the Time

Nebylo snadné najít snímek, který by zaujal a uspokojil filmového fanouška čistě z perspektivy řemesla. „The Devil All the Time“ sice má mouchy, je ale skvěle zahraný, dialogově poutavý a kvalitně natočený. Kromě lehce přestřelené délky kazí dojem přitažený scénář. I tak jde o jeden z mála kusů poctivé filmařiny ze staré školy, které šlo v roce 2020 dosvědčit.

Hunter Hunter

3. Hunter Hunter

Chytrá a napínavá podívaná za pár peněz, která diváka nechává hádat, aniž by musela přepadávat do intelektuálna nebo se schylovat k absurditě. „Hunter Hunter“ klame každým aktem a ve finále volí tu nejuspokojivější a svým způsobem nejodvážnější cestu.

Potěšení roku:

hudební nadprůměr

Minulý rok jsem si povzdechl nad všeobecnou průměrností vydaných nahrávek. v roce 2020 jsem naopak rozdýchával nálož opravdu kvalitních desek – tolik, že bych vlastně neměl problém splácat rovnou top patnáctku. Fakt, že se do finálního výčtu nevešly poslední záseky Oranssi Pazuzu, Revenge, Panzerfaust nebo Ka, asi hovoří za vše.

clipping.

Zklamání roku:

Shame od Uniform a skon MF Dooma

Kapel, jež drží naživu hutný, mechanický, ve vší sterilitě nasraný industrial, ubývá. V roce 2020 tento oheň udržovala Godflesh uctívající drtička Realize. Obdobná oddanost se ještě donedávna prisuzovala Uniform, kteří se pyšní funkčním spojením zvukové mašinérie a punkové neurvalosti. Poslední „Shame“ bohužel tvrdě dojela na zpackanou produkci. Novinka sice nabízí kvalitní skladby, rozbředlý zvuk ale od většího počtu rotací odrazuje. „Shame“ navíc tvrdě selhává při porovnání se špinavě a tvrdě znějícím předchůdcem. Potenciál utopený bídným mixem je proto jasným zklamáním roku.

Za neblahou zmínku stojí i smrt MF Dooma. V mých očích je Doom jednou z nejzásadnějších rapových entit vůbec a každý, kdo samozvaného villaina nemá v osobní rapové TOP 10, potřebuje poslouchat více a pozorněji. U mála rapperů člověk nabývá dojmu, že záleží na každém rýmu, ne-li slabice, nemluvě pak o tom, že Doom vše umně balil do zajímavé produkce a chytrých konceptů, které doprovázely i dílčí alter-ega. Je na hovno, že se nikdy nedočkáme slibovaného pokračování kultovního „Madvillainy“. Přesto je smrt Dooma podivně poetická. Rapper samotný totiž často kladl důraz na to, že maska a její charakter je důležitější než osoba za ní (tuto filosofii několikrát stvrdil posíláním dublérů na živé koncerty). Smrt tak masku určitým způsobem zvěčnila. Teď pouze záleží na ostatních, kdo přebere nadhozenou roli a nadále bude chytře upozorňovat na smradlavý, třebaže populární rap.

Black Curse

Zhodnocení roku:

Hudebně dobré, filmově bída, koncertně takřka depresivní. Zda špatné časy opravdu plodí dobré umění, uvidíme spíše letos.


Redakční eintopf – speciál 2020: Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Top5 2020:
1. Malicious – Deranged Hexes
3. Malevolum – Veritas et violentiam
3. Onirik – The Fire Cult Beyond Eternity
4. Revenge – Strike.Smother.Dehumanize
5. Void Prayer – The Grandiose Return to the Void

CZ/SVK deska roku:
1. Infer – Aeon of Deathless Blight
2. Goatcraft – Spheres Below
3. Elbe – Eschatology

Neřadový počin roku:
1. Ŭkcheănsălâwit – Tekipŭk
2. Lychgate – Also sprach Futura
3. Vaeok – Vaeok

Artwork roku:
Onirik – The Fire Cult Beyond Eternity

Objev roku:
Bogdan Boner: Egzorcysta

Archeologický objev roku:
Berserk (1990 –)

Shit roku:
Uada – Djinn

Koncert roku:
1. Oranssi Pazuzu performs Mestarin kynsi – Live stream concert, 15.5.2020
2. Misþyrming – COVID-19 quarantine-stream, Tallin, Estonsko, 15.3.2020
3. Scooter live – I Want You to Stream, 27.3.2020

Videoklip roku:
Azarath – Beyond the Gates of Burning Ghats

Film roku:
1. Kingdeom
2. Hilda
3. Druk

Potěšení roku:
změny a hudba trochu jinak

Zklamání roku:
smrt Krzysztofa Pendereckého a Tima Ketoly

Top5 2020:

1. Malicious – Deranged Hexes

Desky na prvních příčkách výročních eintopfů si obvykle vysloužily obsažné recenze, které mi stále připomínají, čím jsou dané nahrávky výjimečné. Ta o „Deranged Hexes“ jde rovnou k věci a je taková obyčejná, možná proto, že dojem z alba vykrystalizoval až později. Kvalita byla zřejmá od počátku, ale vzhledem k striktně omezenému receptu jsem mu dlouhou trvanlivost nevěštil. Jenže uběhlo čtvrt roku a „Deranged Hexes“ mě furt dokáže zfanatizovat způsobem, že bych při poslechu nejraději skákal po lidech, strhával jim roušky a do ksichtů řval KURVAAAAAAAAAAAA.

2. Malevolum – Veritas et violentiam

Loni samozřejmě vyšlo dost „kvalitnějších“ blackových nahrávek, avšak Malevolum, jak už jsem psal, u mě vítězí v jedné zásadní věci: nálada hudby je od začátku do konce tíživá a negativní, až mě z toho pravidelně mrazí v zádech. Žádné světlo na konci tunelu, jen chlad smrti a nesnesitelný odpor vůči lidskému tvoru. Katarze jak zmrd.

3. Onirik – The Fire Cult Beyond Eternity

Naopak objektivně nejlepším black metalem roku 2020 jest dle mého neskromného názoru „The Fire Cult Beyond Eternity“. Ideální fúze tradice a progrese s relativně svébytným ksichtem, dotažená do detailu přesně tak, jak by to mělo být. Asi bych z alba nedělal moderní blackmetalovou klasiku, to by tu muselo být víc nezemských songů jako například „Assigned to Inexorable Flames“, ale desky, jako je tahle, potřebuje korunní metalový žánr nejvíc.

4. Revenge – Strike.Smother.Dehumanize

S přehledem nasázený silový rachot stvrzující, že Revenge jsou králi na území kdysi vydobytém Sarcófago a Blasphemy.

5. Void Prayer – The Grandiose Return to the Void

Dlouho, předlouho jsem přemítal, zda si dodatečnou zmínku zaslouží novinka Nawaharjan nebo Void Prayer, a nakonec to vyhráli Bosňáci, protože „The Grandiose Return to the Void“ je vyrovnanější a žádný jiný song jsem si loni neužil jako „L’appel du vide“. Void Prayer mi servírují ponuré „emíčko“, co uvnitř čaruje jak divé a rovněž představuje další důkaz, že z Bosny nemusí vycházet jen syrový bordel, ale po všech stránkách prvotřídní Black.

CZ/SVK deska roku:

1. Infer – Aeon of Deathless Blight

Sice jsem borcům píchnul s texty, ale ty nikdo nečte a na hudbu samotnou velký vliv nemají, takže mám v piči, že si přihřívám vlastní polívčičku. K životu totiž potřebuju i přímočarý, jednodušší nářez a „Aeon of Deathless Blight“ mi v tomhle směru sedělo loni nejvíc. Vybrané skladby mi totiž spolehlivě zvedají testosteron i po stovce poslechů.

2. Goatcraft – Spheres Below

Jebnout sem desku, co se na Bandcampu objevila dva dny před koncem roku, je asi trochu o hubu, jenže debut Goatcraft momentálně hustím jako vzteklý. „Spheres Below“ má své mouchy, a to nejen z důvodu, že je materiál prohnilý až běda. Nedostatky ovšem přebíjí pasáže z nichž hnusná obrazotvornost a sirnatý fanatismus doslova stříkají.

Infer

3. Elbe – Eschatology

Nevím, čím je tohle album výrazné čistě hudebně. Mi ale stačí, že tu zpívá Insomnic, jehož hlas prostě žeru a hlavně: atmosféra je hustá jako slezský smog. Proto bych „Eschatology“ hodnotil výše než jiné loňské tuzemské desky, které byly možná kvalitnější, ale má vnitřní odezva byla při poslechu mizivá.

Neřadový počin roku:

1. Ŭkcheănsălâwit – Tekipŭk

To jsem se tak nedávno v noci postavil se sluchátky ven, zatímco bylo lehce pod nulou, a na tváři mě štípal jemný ledový poprašek. Pustil jsem si k tomu „Tekipŭk“ a bylo to SILNÉ. Předtím jsem si říkal, zda se mi demo neohrává a jestli si doopravdy zaslouží první příčku, ale pak už jsem měl jasno.

2. Lychgate – Also sprach Futura

Hudba Lychgate mi teoreticky měla šmakovat odjakživa, ale zlomilo se to až s posledním EP. „Also sprach Futura“ je koherentní a silná nahrávka; zpočátku příjemně „overwhelming“, posléze dlouhodobě naplňující.

Ŭkcheănsălâwit

3. Vaeok – Vaeok

Vše podstatné bylo řečeno v recenzi a k EP jsem se v průběhu 12 měsíců pravidelně, s radostí vracel. Doufám tedy, že dlouhá deska na sebe už nenechá dlouho čekat, Vaeok totiž patří k tomu minimu blackmetalových kapel, kde přídomek aristokratický má své opodstatnění.

Artwork roku:

Onirik – The Fire Cult Beyond Eternity

Opět platí, že se artwork výtečně doplňuje s hudbou. Malíře Julese Taverniera a Dioga Pereiru jsem dříve neznal, ale způsob, jakým namíchali lávové odstíny, efektivně stimuluje můj zakrnělý smysl pro estetično a podobným zabarvením v mých představách oplývají i samotné hudební tóny. Gonius Rex album rovněž doplnil vynikající blackovou fotkou, což je opomenutelný, avšak příjemný detail. Je to taková tuctová klasika s paintem a svícnem, ale vypadá jak posedlý, tudíž jednoznačný kult.

Onirik – The Fire Cult Beyond Eternity

Objev roku:

Bogdan Boner: Egzorcysta

Výše by se našlo pár kapel hodných titulu objev roku, ale zmínit tu můžu i polský animák „Egzorcysta“. Tři Čtyři nadupané netflixovské série sledují alko-osudy fachmana, malíře, zahradníka a zejména vymítače-samouka Bogdana Bonera a dalších neméně bizarních postaviček kněžského i démonického plemena. Pro sledování je nutné mít kladný vztah k polštině, respektive ji aspoň trochu rozumět, protože české titulky stojí za hovno a ty anglické postrádají kouzlo slovanského kurvování. Originál totiž předkládá tolik kulervoucích hlášek, až se u nás doma začalo příležitostně mluvit (respektive nadávat) polsky, haha.

Divák se při sledování například dozví, jak si stojí Behemoth v očích samotného vládce pekel Belzedupa, nebo co se stane, když se to ve Slezsku přežene s topením kadejakým syflem (spoiler: zjeví se démoni smogu!). „Egzorcysta“ také nabízí satirický věrný náhled do nitra polské, potažmo slovanské duše, kde vodečka s pivínkem mají moc dokonce i nad smrtí, a svůj prostor samozřejmě dostává i peklo samo, kde se žel nesmí veřejně pít ani kouřit, což je hlavní důvod pravidelných vpádů ďáblů do našeho světa, které pak Boner s kumpány musí krvavě řešit.

Při psaní těchto řádků jsem navíc zjistil, že seriál změnil název na „Bogdan Boner: Egzorcysta“ a venku je 13 nových dílů.

Archeologický objev roku:

Berserk (1990 –)

„Dragon Ball“ a Pokémony jsem jako děcko zbožňoval, leč v pubertě se mi anime spíše znechutilo, a tak jsem neočekával, že někdy otevřu nějakou mangu. V posledních letech jsem ovšem pravidelně narážel na neskutečně detailní kresby Kentara Miury, což mě přinutilo dát šanci jeho životnímu dílu. Manga „Berserk“ už přes 30 let vypráví brutální příběh prokletého šermíře Gutse, který noc co noc bojuje o život a příčetnost s démony a neméně zvrácenými představiteli lidského rodu. Pro bližší představu doporučuji přečíst shrnutí třeba zde. Příběh je dostatečně poutavý, aby mě donutil přečíst všechny kapitoly a nedočkavě vyhlížet ty nové (loni vyšly asi tři a konec je v nedohlednu), ale prim samozřejmě hraje Miurova představivost a skill. Když kreslí středověké město nebo bitvu jízdních vojsk, působí to na mě lépe než leckterý CGI spektákl. Ale „Berserk“ exceluje zejména v hororových scénách. Představte si symbiózu toho nejzvrhlejšího z H. P. Lovecrafta a Clivea Barkera, proložte to horečnatým deliriem a možná pochopíte, proč mi kresby uhranuly ještě víc, než když jsem poprvé otevřel booklet „Seven Chalices“.

Bogdan Boner: Egzorcysta

Shit roku:

Uada – Djinn

Původně jsem nevěděl, co tu psát, dokud jsem ze studijních důvodů nezhlédnul klip ke skladbě „In the Absence of Matter“. „Djinn“ je údajně kvalitní album, čemuž se mi nechtělo věřit, a tak jsem si ho pustil celé, ale ty pičo… Podobně neškodný, spotřební pseudo-black by mohl zabavit aspoň na jeden poslech, ale tohle bylo jako sledování vánočních filmů na TV Doma / Prima Love, tedy útrpný děs. Chcete-li srozumitelný melodický black metal, dejte si kurva raději Havukruunu nebo Faustian Pact, a ne tenhle pop-punk s hadrem přes pysk a pár blásty.

Koncert roku:

1. Oranssi Pazuzu performs Mestarin kynsi – Live stream concert, 15.5.2020

V průběhu roku jsem si koncertní streamy pouštěl rád, i když zájem málokdy přetrval víc jak tři skladby, ale záznam Oranssi Pazuzu byl jednoznačně nejlepší. Dokonce později, když jsem dostal chuť si „Mestarin kynsi“ poslechnout, dal jsem přednost pohlcujícímu živáku. Již léta si sypu popel na hlavu, že jsem Finy neviděl naživo a tenhle skvostný audiovizuální materiál je pomyslnou solí v ráně.

Oranssi Pazuzu

2. Misþyrming – COVID-19 quarantine-stream, Tallin, Estonsko, 15.3.2020

Mezi těch pár kapel, které loni stihly vyjet na turné, patří i Misþyrming, ale jim například padl koncert v Tallinu, což vyřešili narychlo zorganizovaným live streamem, kde větší polovina setlistu patřila skladbám z „Algleymi“. Se mnou to album skoro nic nedělá, ale předmětné skladby naživo festovně šlapaly a mrazení při dvojbloku „Söngur heiftar“ a „Ég byggði dyr í eyðimörkinni“ bylo skvělým bonusem. Kvalitně strávená hodinka.

3. Scooter live – I Want You to Stream, 27.3.2020

Protože to bylo strašná prdel.

Videoklip roku:

Azarath – Beyond the Gates of Burning Ghats

„Saint Desecration“ je dle očekávání další kvalitní zářez v diskografii polských Azarath a klip na mě udělal podobně pozitivní dojem, třeba z důvodu že se vizuál vhodně doplňuje s textem, a dokonce i přebalem desky. Prostřihy na starého Aghoriho, přesvědčivě zahraného Markem Dmochem, nepůsobí nepatřičně a rozhodně jsou lepší než detaily Skullripperovy tlamy, haha. Avšak kapelní záběry celkově působily stylově a to není běžné, protože to klidně zopakuju po sto padesáté deváté: metalové kapely by videa točit neměly.

Film roku:

1. Kingdeom

Covid-19 Dalicyclosynchrobora Netflixu naučil a většinou jsem měl tamější filmy a seriály jako pozadí ke čtení či jiným bohulibým činnostem, ale někdy musely jít knihy bokem. Jihokorejské „Království mrtvých“ bývá popisováno jako „Game of Thrones“ se zombíky, což je trochu nefér popis, ale pro základní představu stačí. Příběh odsýpá, postavy jsou docela fajn, zombíci super a historické / krajinné pozadí ještě víc. Přivítal bych asi jen větší důraz na efektní porcování nemrtvých katanami. Loňská, v pořadí druhá řada uzavřela hlavní dějovou linku, prostor je připraven pro třetí a jsem docela zvědavý, co bude dál.

2. Hilda

Disney série „Gravity Falls“ mě přesvědčila, že i dospělý si může užít kreslenou pohádku pro děti a necítit se u toho trapně jak u současných „Hvězdných válek“. „Hilda“ podobně jako „Gravity Falls“ nebo „Adventure Times“ představuje kouzelný svět plný nadpřirozených bytostí, do kterého je radost se zakoukat, ale na rozdíl od konkurence čerpá ze severské mytologie. Postavy a příšerky jsou sympatické a celková nálada jednotlivých dílů je pozitivní způsobem, ze kterého mi není blivno, což je rovněž velký úspěch.

Kingdeom

3. Druk

Zničující negativa chlastání jsou ukázaná vkusně bez šokantního moralizování a film jako celek je příjemně zábavný. Ocení 9/10 funkčních alkáčů. Skål!

Potěšení roku:

změny a hudba trochu jinak

Společenskému odstupu jsem se věnoval dřív, než to začalo být cool, tudíž mě izolace a další koronasračky tolik netrápily, ale na rok 2020 jsem si nalajnoval pár podstatných životních změn, načež jéééb, přišel Covid-19 a začal všechno komplikovat. Nějak jsem se s tím popral, což mi samozřejmě dělá velkou radost, ale skvělé rovněž bylo, kolik se mi nakupilo práce kolem spřátelených kapel. Upravit text nebo koncept, přeložit to či ono, komunikovat s labely, x-krát za sebou poslechnout rozdělanou nahrávku, protože za a) je dobrá jako svině, nebo za b) proběhly změny v kompozici, mixu/masteru, a tak bylo nutné posoudit, co to udělá s celkem, atd. atd. No, stovky hodin volného času v řiti, ale bavilo mě to jako nic jiného. Ještěže mám tak skvělou přítelkyni, která mi to toleruje, a díky ní vše zvládl, haha.

Revenge

Zklamání roku:

smrt Krzysztofa Pendereckého a Tima Ketoly

Když loni umřeli Krzystof Penderecki a Timo Ketola, tak to zabolelo. V posledních letech jsem si nechal utéct všechny šance vidět starého mistra dirigovat svá díla a v případě brzkého skonu Ketoly mě zase štve to množství potenciálních artworků, které mohly zdobit vybraná díla zítřka. Hlavně jsem ale doufal, že někdy třeba prohodíme pár e-mailů a dáme něco dohromady.

Zhodnocení roku:

Korona-nekorona, já měl dobrý rok, pár nahrávek mě rozbilo žádaným způsobem a koncerty mi chybí jen málo. Motörhead a Mare už jsem stejně viděl a horší tinnitus rozhodně nepotřebuju, haha. Osobně ale doufám, že nucená izolace byla pro mnohé hudebníky tvůrčím obdobím.

Malicious

Nejvíc letos očekávám od Qrixkuor, Mitochondrion, Inferna, Elend, Thy Darkened Shade či Negative Plane a pokud vyjde něco nového od Dark Sonority, S.V.E.S.T., Adaestuo, Void Meditation Cult, Infernal War, Mortuus, Somnus Aeternus nebo Death Like Mass, budu nadšený. Velikou radost mi samozřejmě udělá každá neznámá kapela, co se vytasí s prvotřídním rozjebem, ale s novými a snad výtečnými nahrávkami velice pravděpodobně přijdou i prověřené špičky jako Antediluvian, Dead Congregation, Nifelheim, Nuclearhammer, Spectral Voice, Funebrarum, DHG, The Ruins of Beverast, Mallephyr, Funebrarum, Volahn, Arizmenda, Absu, Lvme, Drowned, Grave Miasma, Black Grail, Vemod, Nekromantheon nebo avant-progoví Present.


Goatcraft: vyšlo první album

Očekávaný dlouhý debut slovenských Goatcraft „Spheres Below“ je k dispozici na Bandcampu kapely. Kapela začne s prodejem fyzických kopií na konci ledna, k dispozici je ještě loňská kazetová verze desky s alternativním mixem, kterou Goatcraft prodávali na jihoamerickém turné. Detaily si vyhledejte na relevantních stránkách.


Koncertní eintopf – prosinec 2019

Spectral Voice, Sněť

H.:
1. Occvlta, Malokarpatan, Goatcraft, Sněť, The Tower – Písek, 7.12. (event)
2. Spectral Voice, Sněť – Praha, 20.12. (event)
3. Ygg, Ulvegr, Ym, Dark Seal – Karviná, 13.12. / Brno, 14.12. (event Karviná / event Brno)

Metacyclosynchrotron:
1. Spectral Voice, Sněť – Praha, 20.12. (event)
2. Ygg, Ulvegr, Ym, Dark Seal – Karviná, 13.12. / Brno, 14.12. (event Karviná / event Brno)

Cnuk:
1. Gwar, Voivoid, Childrain – Praha, 9.12. (event)
2. Spectral Voice, Sněť – Praha, 20.12. (event)

Dantez:
1. Ghost, All Them Witchers, Tribulation – Praha, 1.12. (event)
2. Ygg, Ulvegr, Ym, Dark Seal, Bloody Obsession – Karviná, 13.12. (event)
3. Belgrado, Mala Herba – Praha, 10.12. (event)

H.

H.:

Osobně už se v prosinci nikam nechystám, ale to neznamená, že na pár akcí nemůžu upozornit. Hodně sympaticky na mě působí sestava Occvlta, Malokarpatan, Goatcraft, Sněť a The Tower, která se sejde 7. prosince v Písku. Dohromady se to tváří dost lákavě, takže návštěvu určitě můžu doporučit. Pochvalu pak v předstihu posílám pořadatelům za super plakát!

Hniloba Spectral Voice za hřích rozhodně stojí, i když se u nás kapela nepředstavuje poprvé. Koncert, shodou náhod opět se Snětí, bude patřit k těm nejzajímavějším prosincovým metalům v českých klubech.

Příznivce ukrajinského black metalu by pak měl zajímat Apocalypsa Festival, kde se představí Ygg a Ulvegr za doprovodu Dark Seal a Ym, a to hned ve dvou městech: Karviná (plus Bloody Obsession) a Brno (plus Parom).

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Cajzli ať valí na Spectral Voice, Moraváci a obyvatelé zadýmené díry jménem Slezsko by zas měli vzít za vděk festivalem Apocalypsa. Headlineři Ygg a Ulvegr patří k těm lepším ukrajinským blackům a zvlášť album prvních jmenovaných se mi v době vydání docela líbilo; rozhodně povinnost pro fanoušky Walknut a Hate Forest. Na obou štacích se také představí Dark Seal a nová kapela Ym s pár členy zaniklých Žrec a Tears of Styrbjørn hrající údajně psychedelický folk metal. V Brně pro pobavení zahrají Parom (takový nevkusný rip-off Homovlad hraný pomýlenými primitivy), karvinským supportem jsou Bloody Obsession.

Cnuk

Cnuk:

Lístek na koncert Gwar mám již vzorně zakoupený, jelikož tohle si nechci nechat ujít. Ne snad, že bych jejich hudbu tak žral, to v žádném případě, ale jejich kultovní show je něčím, co chci alespoň jednou v životě zažít na vlastní kůži. Budou se řezat hlavy, budou lítat střeva, MeetFactory se bude topit v potocích umělé krve. To vše za zvuků funky/thrash/hard rocku. Z hudebního hlediska celý večer jistí Voivod, trochu překvapivě umístěni až jako support. Tady asi není třeba nic dodávat. Doufám, že mimo klasik dojde i na pecky z „The Wake“. Třetím do počtu jsou španělští deathmetalisté Childrain.

Dále se chystám na vystoupení Spectral Voice, které do Underdogs’ doprovodí Sněť. „Eroded Corridors of Unbeing“ je skvělá fošna vyučující vysokou školu prohnilého, vlhkými sklepeními taženého death metalu. Sice mě překvapila vyšší cena, ale neodradila. Navíc Sněť zní taky moc dobře a tu čest s nimi jsem rovněž dosud neměl.

Dantez

Dantez:

Nevím sice, kolik procent návštěvníků se veze na vlně hejtu Ghost, ale jejich pražskou zastávku zde stejně vypíchnu. Podle záznamů vypadá show solidně a kapela nešetří ani na setlistu, který se pohybuje okolo dvou hodin. Tribulation jako doprovod také nejsou zrovna logistickým přešlapem, takže proč ne.

A něco více do undergroundu. Slezští by mohli zvážit účast na karvinském Apocalypsa Festu. Line-up není zrovna kdovíco, ale minimálně Ulvegr by za to stát mohli. Pár dní předtím Praha pohostí španělské Belgrado, kteří hrají chladný taneční post-punk ctící žánrové fundamenty.


Malokarpatan, Vircolac, Sacrilegia, Goatcraft

Malokarpatan poster 2019

Datum: 23.11.2019
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Goatcraft, Malokarpatan, Sacrilegia, Vircolac

Slovensko-irské setkání kapel Malokarpatan, Vircolac, Sacrilegia a Goatcraft v díře Underdogs’ se mi už od samého začátku pozdávalo dosti lákavé, a přestože blíže znám pouze první dvě jména, kdy se navíc na Malokarpatan chystám také na jaře spolu s Cult of Fire, nahodilé poslechy Sacrilegia a Goatcraft mě přesvědčily, že tito méně známí by také mohli stát za viděnou. Po vstupu do klubu jsem bohužel zjistil, že podobně to příliš lidí zřejmě necítilo, protože účast byla slabá.

Jelo se téměř podle jízdního řádu, takže první Goatcraft nastoupili krátce po sedmé. Pódium zdobila výstavka v podobě svíček, lidských i zvířecích lebek a dalších propriet, a prostorem se táhla aromatická vůně. Occult black hadr. Upřímně jsem si myslel, že toto aranžmá si nachystaly všechny kapely dohromady, ale poté, co tito Slováci opustili stanoviště a začali výzdobu balit, bylo jasné, že se jedná o jejich soukromou sbírku. Každopádně to byl poutavé. Svíčky takřka nahradily zadní osvětlení, které bylo použito jen velice slabě, takže co se atmosféry týče, bylo všechno dobře našponované a projevu Goatcraft to výrazně pomáhalo.

Jejich neohrabané zlo znělo živě velice intenzivně. Bylo tu několik skvělých okamžiků, kdy se to správně zvrhlo do násilného mrdu, stejně jako rozvážnějších temp, ze kterých občas vylézala ne úplně jistá souhra. Ale docela to nahrávalo celkovému pojetí jejich metalu, i když ta falešně skřípající kytara v intru závěrečné „Horrendous Light“ trhala uši ne zrovna způsobem, jakým bylo žádáno. Podobné nedostatky však vyvažovali svým zápalem a až fanatickým nasazením, které jim i pod rouškou tmy zářilo z černě podmalovaných očí. Jejich vystoupení hodnotím velice kladně a určitě si je pečlivěji doposlouchám.

Druzí na řadě byli Sacrilegia z Dublinu. Ti už mají na kontě na rozdíl od Goatcraft i řadovku, tedy placku „The Triclavian Advent“. Tu jsem sice celou neslyšel, ale těch prvních pár pecek znělo fajn, avšak na neustálé domácí rotace to pro mě asi není. Vystoupení to bylo skromnější, klasičtější, stejně jako jejich hudba. Zvuk Sacrilegia putuje někde od kanálních začátků Sodom po první vlnu black metalu. Skladby byly hodně na první dobrou, výrazně se od sebe nelišily, ale obsahovaly i několik kulervoucích riffů, na něž byla povinnost minimálně zahrozit. Trojice si svoje sousto odsypala bez problémů a až překvapivě rychle. To jsem ještě netušil, že celá sestava Sacrilegia je i součástí následujících Vircolac, haha. Nedostatkem jejich koncertu byl notně přehulený zvuk, v němž bylo kolikrát sakra těžké rozeznat, co že se to vůbec hraje. Kytary často přehlušovaly vše ostatní, takže z toho byl slušný maglajz a konečnému dojmu z vystoupení to uškodilo.

Vircolac

Vircolac už na tom byl zvukově dobře. Jejich letošní fošna „Masque“ se povedla, takže tady už jsem měl jistá očekávání. A ta se povedlo naplnit. Poprvé za večer dostalo prostor také nějaké to technické hraní, kytarová sóla a promyšlenější kompozice. Tempa nebyla tak zběsilá, projev tak temný, ale přesto to nakládalo, jak má. Vircolac se může pyšnit docela originálním zvukem. Znějí svojsky, ten mix death/black metalu mají podepřený i o trochu experimentování, což se díky vyváženému zvuku povedlo přenést i na koncertní pódium. Vlkodlak mě tak bavil z úvodního trojlístku nejvíce, ale hlavní pozornost se upírala k poslednímu chodu – Malokarpatan.

Slovenský folklórní soubor Malokarpatan je v současnosti jedním z hlavních vývozních artiklů našich končin. Brzy dojde na vydání nového alba „Krupinské ohne“, které to po skvělém „Nordkarpatenland“ nebude mít vůbec lehké. Živě jsem s nimi měl tu čest už na jednom z nedávných Brutal Assaultů, kde zakončovali jeden z festivalových dnů, a moc dobře si pamatuji, že ten rok patřili k tomu nejlepšímu a i přes nepříznivou hodinu zvládli přilákat do stanu slušnou porci fanoušků. Stejně tak v Underdogs’ se před pódiem najednou zjevilo o něco více lidí, i když to bylo stále na úrovni větší rodinné sešlosti.

Malokarpatan

Co si budeme povídat, Malokarpatan je do jisté míry určitý fenomén. Jednak je to hudebně dobře propracovaný a vymyšlený heavy metal, na nějž slyší i příznivci extrémních žánrů, a zároveň také neuvěřitelná prdel s notnou dávkou nadhledu. Na málokoho sedí ono pověstné „hobluj pičo!“ tak, jako na tyto Jánošíky. Tato hláška a také spousta jiných („umaštěnec!“) probíhala mezi pódiem a publikem takřka bez ustání, a jak by taky ne. Málokdo se za zvuků chytlavých kytar ve stylu NWOBHM nezačal svíjet se svým air-guitarem či hrozit ke stropu. Zazněly všechny nejoblíbenější kusy, těžko si z jejich strany na něco stěžovat, jedině snad zvuk Asovi valašky mohl být výraznější, ale vystoupení to bylo jednoduše super.

Občasné zvukové problémy byly vlastně tak jediným výraznějším problémem tohoto večera v Underdogs’. Ta variabilita přístupů k extrémnímu žánru byla zajímavá – od primitivních, pudových forem, přes přemýšlivější a propracovanější pohled až po naprosto zpátečnické pojetí a oslavu samotné metalové podstaty. Povedené složení, povedená akce.


Koncertní eintopf – listopad 2019

Mayhem, Gaahl's Wyrd, Gost

H.:
1. Mayhem, Gaahl’s Wyrd, Gost – Praha, 15.11. (event)
2. Profanatica, Demonomancy, Bahratal – Praha, 21.11. (event)
3. Deströyer 666, Hour of Penance, Nocturnal Graves, Inconcessus lux lucis – Praha, 6.11. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Vulcano, Nifelheim, Asgard, Decision to Hate – Praha, 23.11. (event)
2. Black Winter Festival – Gliwice (Polsko), 21.-22.11. (event)
3. Harakiri for the Sky, Dødheimsgard, Bölzer, Blaze of Perdition, Matterhorn – Bratislava, 29.11. (event)

Cnuk:
1. Tropical Fuck Storm, RVG – Praha, 14.11. (event)
2. Malokarpatan, Vircolac, Goatcraft, Sacrilegia – Praha, 22.11. (event)

Dantez:
1. Mayhem, Gaahl’s Wyrd, Gost – Praha, 15.11. (event)
2. She Past Away – Brno, 6.11. (event)
3. Böhren & der Club of Gore – Praha, 8.11. (event)

H.

H.:

Tak dlouho jsem pindal, že u nás Mayhem strašně dlouho nehráli v klubu a jezdí jenom na Brutal Assault, až se to konečně zlomilo. Legendární norské neznabohy jsem v klubu ještě neviděl, takže určitě půjdu – ostatně se prozatím jedná o jediný listopadový koncert, na nějž už mám lupení, takže mě to asi nemine.

Za pozornost budou určitě stát i zámořští zvrhlíci Profanatica. Kapela zde v poslední době hrála hned několikrát, takže kdo chtěl vidět, ten už asi viděl, přesto se nejedná o něco, co bychom zde měli ignorovat. Čili kdo chce zlo, ať valí v příslušný den na Sedmičku.

Zmíním Deströyer 666 a spol., protože to je super kapela a vždycky, když jsem ji viděl živě, tak to byla kurevsky dobrá hoblovačka. Nicméně odpadnutí Dead Congregation fakt krutě zabolelo. Kór když byli nahrazeni Hour of Penance, což je pro mě úplně nudná kapela, která mě pranic nezajímá. Kombo Deströyer 666 + Dead Congregation by za hřích fakt stálo, ale takhle asi vynechám protože samotnou partu okolo K.K. Warsluta jsem viděl už několikrát.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Brazilští nestoři Vulcano objíždí Evropu v listopadu a kulťáci z Nifelheim zase v prosinci (společně s At the Gates). Důležité ale je, že se obě kapely exkluzivně sejdou 23. 11. v pražském klubu Chmelnice za doprovodu Asgard a Decision to Hate. Co dodat, bude (ultra) metal.

Ten bez debat koluje i v žilách Malokarpatan, Vircolac, Goatcraft a Sacrilegia, kteří rovněž objíždí Evropu a tuzemský fanoušek si může dokonce vybrat, zda se vypraví do Prahy (22. 11.), Bratislavy (24. 11.) anebo třeba i do slezských Gliwic na festival Black Winter (21. – 22.), kde se navíc zastaví Profanatica, Demonomancy (rovněž na turné a 21. v Praze) plus Azarath a zmiňovaní Vulcano. Všechno prověřené kapely, co stojí za vidění. Jen si vybrat.

Fanoušci špinavého, sirnatého zlometalu v listopadu zkrátka nepřijdou, ale akcí je teď pokokot a do třetice vybírám Dødheimsgard v Bratislavě. Na jejich koncert v Praze s Hetroertzen a Troll před šesti roky vzpomínám jako na povedenější. DHG předvedli parádní průřez tvorbou a VicotnikAldrahnem byli kouzelní. Tentokrát to sice bude bez druhého jmenovaného vokalisty, ale poté, co jsem slyšel Vicotnikův parádní výkon na debutu Dold Vorde Ens Navn, si myslím, že to utáhne s přehledem i sám. Dále zahrají Bölzer, Blaze of Perdition a Matterhorn, což by mohlo být taky fajn, na vrcholu soupisky jsou ovšem uvedení Harakiri for the Sky, o čemž si myslím své…

Cnuk

Cnuk:

Z listopadových akcí mám zakoupený lupen na Tropical Fuck Storm. Tito Australané patří do stáje Flightless Erica MooraKing Gizzard and the Lizard Wizard a jsou podobně divní. Možná ještě více. Jejich obě řadovky jsou povedené, a přestože nemohu tvrdit, že bych je vyloženě žral, jsou natolik působivé a lákavé, že mám chuť to zažít i naživo, protože právě to by mohl být ten finální krůček k jejich absolutnímu docenění. Stát se ale může, že to bude přesně naopak. Podpořit je přijedou RVG. Neznám, stejně jako prostory Café V lese, kde se to celé bude dít. Tenhle večer zkrátka bude ve znamení překvapení.

Dále mě láká koncert Malokarapatan a Vircolac. Prvně jmenování živě umí, o tom jsem se již sám přesvědčil, avšak Vircolac jsem ještě neviděl. Neznám je příliš dlouho, ale jejich letošní placka „Masque“ mi vryla ten jejich death/black metal do hlavy dost hluboko. Navíc nejde pouze o tyto dvě kapely, přidají se také Goatcraft a Sacrilegia, což už je docela dost solidní muziky na jeden večer v Underdogs’.

Malokarapatan

Dantez

Dantez:

„Daemon“ od Mayhem překvapil a jeho převedení do živé show by mohlo být více než zajímavé. To rozhodně přidalo pražskému vystoupení na atraktivitě i navzdory tomu, že support zrovna za moc nestojí. Minimálně pražským a okolním bych listopadovou zastávku evropského turné určitě doporučil.

Ti, kteří rádi křepčí do svižných rytmů darkwave, by si neměli ujít koncert tureckých She Past Way, kteří se dva dny před brněnskou zastávkou objeví i v pražské kasárně Karlín. Těm, kteří preferují temno v pomalejší a subtilnější podobě, nejlépe v konturách Lynche a Badalamentiho pak avizuji vystoupení jazz-noirových Böhren & der Club of Gore.


Info o Fire’s Burning I

Predstavujeme prvý ročník black metalového klubového festivalu pod názvom Fire´s Burning. ktorý sa bude konať v bratislavskom Randale. 4. mája potemnie celé mesto a brány podniku pohltia niekoľko black metalových spolkov z rôznych krajín. Priaznivci kvalitného undergroundu budú isto potešení.

Prvýkrát sa na Slovensku objaví poľský DOOMBRINGER, projekt ľudí z Cultes des Ghoules a Bestial Raids. Tento rok vydali pod vydavateľstvom Nuclear War Now! Productions poriadne prehnitú vec pod názvom „Walpurgis Fires“. Ak si vášnivý zberateľ kostí, chalani sa isto potešia ak prídeš!

Kapela, ktorá má na väčší ohlas v zahraničí ako na Slovensku a podľa „odborníkov“ na slovo vzatých je rozbitá a nezohratá. Kapela si starostlivo vyberá dátumy, aby doma odohrala nejaký ten koncert. MALOKARPATAN sa uviedli vo vynikajúcom svetle už s albumom „Stridžie dni“ a pokračovali aj druhotinou „Nordkarpatenland“. Jak si hustíš doma tieto nahrávky, isto prídeš!

KROLOK je vedľajší projekt tuto chlapcov z Malokarpatan, ale v tomto znení ich nemáte možnosť vidieť naživo. Netopíre a iné zvery budú vyletúvať z jaskýň až zaznejú prvé tóny „Flying Above Ancient Ruins“. Netopiere isto prídu, ty tiež?

Fire's Burning

Rakušania KRINGA mali už na Slovensku niekoľko uskutočnených koncertov a táto mladá black metalová zostava sa znovu vracia do hlavného mesta. Z Grécka sa predstaví akustický ambient THE DEAD CREED a ak máte radi blues z katakómb, toto je niečo pre vás. Toto tak ľahko už na Slovensku neuvidíte. Iron Bonehead Productions vydáva silné veci a výnimkou nie je ani rakúska HAGZISSA, primitívny, špinavý a surový black metal ako sa patrí. Ďalšou rakúskou zostavou bude heavy metalový EISENHAND, skúste hádať prečo sa tu objavia! Zostavu bude uzatvárať slovenská black/death metalová úderka GOATCRAFT.

Ešte raz si zopakujeme info:
Kedy sa koná festival? 4. 5. 2019
Kde sa koná festival? Bratislava, Randal club
Koľko stojí lístok a kde ho objednám? 15€ a píšte na tento email: tickets.ilwsprod@gmail.com

[tisková zpráva]


Koncertní eintopf – květen 2019

Mgła, Revenge, Mallephyr

H.:
1. Mgła, Revenge, Mallephyr – Praha, 1.5. (event)
2. Big|Brave, Brutus, My Disco, Five Seconds to Leave, Tosiro – Praha, 19.5. (event)
3. Svartidauði, Saturnalia Temple, Almyrkvi – Praha, 26.5. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Fire‘s Burning Festival I – Bratislava, 4.5. (event)
2. Mgła, Revenge, Mallephyr – Praha, 1.5. (event)
3. Krypts, Jupiterian, Sněť – Praha, 8.5. (event)

Cnuk:
1. Svartidauði, Saturnalia Temple, Almyrkvi – Praha, 26.5. (event)

Dantez:
1. Mgła, Revenge, Mallephyr – Praha, 1.5. (event)
2. Análes – U Ostravice pod D1, 17.5. (event)

H.

H.:

Na poslední chvíli potvrzený koncert Mgła a Revenge nakonec s přehledem válcuje všechny ostatní květnové akce. Hon na kvazi-NS čarodějnice v Německu byl nakonec dobrý k tomu, že se akce přesunula do Prahy, ale ani tady nemá na růžích ustláno, poněvadž původně potvrzený klub Underdogs’ po „vzájemné dohodě“ padnul, tudíž se vystoupení přesunulo do Nové Chmelnice, a aby toho nebylo málo, pořadatel po „zralé úvaze“ vyškrtnul polské Deus mortem, jejichž místo zaujmou domácí Mallephyr. Ale i bez Deus mortem to za návštěvu stát bude.

Osobně se chystám i 19. května na loď Altenburg 1964, kde vystoupí Big|Brave (nová deska je skvělá) a Brutus („Opijem se“!). Zbylé tři formace My Disco, Five Seconds to Leave a Tosiro mě nijak zásadně nezajímají a radši bych viděl menší počet vystupujících, ale hodlám na ně mrknout taky a třeba budu překvapen.

Za úvahu asi budou stát i Svartidauði, jejichž poslednímu albu „Revelations of the Red Sword“ jsem nakonec přišel dost na chuť. Support nicméně tentokrát není tak zajímavý. Saturnalia Temple mi jsou volní a Almyrkvi za žádnou pecku nepovažuji, navíc posledně v Praze byl jejich set docela slabý. V součtu tedy tenhle večer povinnost nebude, ale za zmínku určitě stojí.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

4.5. se v bratislavském Randalu uskuteční oslava undergroundového metalu zasvěceného ďáblu. Doombringer a Krolok jsou naživo vzácnost, kvůli které se údajně do Bratislavy sjedou lidi z různých koutů Evropy, a myslím, že ani zbytek soupisky nezklame. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že Malokarpatan, Goatcraft a Kringa jsou naživo strhující a zvlášť pozitivní zkazky jsem zaznamenal třeba ohledně koncertů Hagzissa. Takto silná soupiska je na Slovensku velkou vzácností a pokud místní stojí o případný další „ročník“, měli by rozhodně zvážit účast.

Kdo chtěl z Čechů vidět tour Mgła, Revenge a Deus mortem, musel vzít zavděk nějakým koncertem v sousedních státech; nejblíž to vypadá na Vídeň (3. května). Avšak vzhledem k hysterickému honu za fiktivními nacisty došlo k úpravě trasy a zmíněná trojice by se měla objevit hned prvního v Praze (pokud to na poslední chvíli taky nepadne, haha). Mgła po pauze jistě neztratili nic ze svých koncertních kvalit a je možné, že v setu zazní českým publikem dříve neslyšené skladby (třeba dokonce ty nové). Revenge pak patří k těm nejagresivnějším námrdům, co jsem měl to štěstí zažít.

Krypts tu sice s Jupiterian byli loni, ale první jmenovaní budou mít brzy venku nové album „Cadaver Circulation“. Promo jsem už párkrát sjel a prozatím bych novinku hodnotil jako silnější než předchozí „Remnants of Expansion“, což k doporučení stačí.

Cnuk

Cnuk:

Asi nebudu nikterak originální, když zde uvedu koncert Svartidauði, ale jiný podobně lákavý jsem na tento měsíc nezaregistroval. Svartidauði mají po nové, vydařené desce „Revelations of the Red Sword“ a do Modré Vopice je doprovodí stoneři Saturnalia Temple a žánrově příbuznější Almyrkvi. Koncert je za poměrně příjemný peníz, ale svoji účast budu ještě zvažovat.

Svartidaudi

Dantez

Dantez:

Vypadalo to, že v květnu se toho v Česku zase až tak moc neděje. Proto jsem chtěl hned zkraje doporučit varšavskou zastávku turné Mgła, Revenge a Doombringer. To jsem ale nakonec musel pozměnit, protože podobné uskupení (Doombringer vystřídají Deus mortem Mallephyr) poctí svou návštěvou z úplného kraje měsíce pražský klub Underdogs’. Roster nabízí tři odlišné pohledy na jeden žánr a všechny kapely ve svých diskografiích zatím vlastně signifikantně neklopýtly. Ideální místo na rozbití si držky nebo na pouhé zahrození. Pokud tato jména jako dostatečný tahák nestačí, můžeme přidat domněnku, že Mgła možná předvedou i něco z ohlašované nové desky.

Vtipnou a ujetou odpovědí na ostravský Majáles je příznačně pojmenovaná akce Análes, na jejíž organizaci se podílí třeba KinoBBYB. Jde o undergroundový (až santusácký) večírek, který se udá pod jedním z ostravských mostů dálnice D1. Hudbu obstará pár českých kapel a hrstka techno DJs. Světlo a teplo dodají archetypální bezdomovecké barely s plápolajícím ohněm. Koho teda serou vyprázdněné line-upy sterilních studentských slavností, ať neváhá, zabalí si svůj kus lepenky, pár lahváčů a dorazí se bavit s grácií k Ostravici.


Wrathprayer, Nahtrunar, Goatcraft

Wrathprayer, Nahtrunar, Goatcraft

Datum: 31.8.2018
Místo: Bratislava, Randal (Slovensko)
Účinkující: Devil’s Poison, Goatcraft, Nahtrunar, Wrathprayer

Festivaly jsou sice fajn, ale asi se shodneme, že je lepší vyrazit večer někam do klubu a užít si jen pár kapel, které nejsou šibeničně omezeny časem na zvukovku ani hraní, a když se zadaří, atmosféře nacpaného vroucího klubu se vyrovná jen máloco. Na těch otevřených prostranstvích se to často nějak ztrácí (teda pokud nejste zrovna na Funkenfluagu například, ale to je fakt jiná liga).

Bratislavský klub Randal se nachází pár minut chůze od hlavního nádraží a samotný sál je součástí příjemného podniku s venkovním posezením. To se později ukázalo jako zrádné, protože, když se zavřela vrata sálu, nějak jsem si nevšiml, že Devil‘s Poison už nezvučí, ale sází jeden song za druhým, a než jsem se uráčil zvednout, stihl jsem dva. I ten krátký dojem byl podstatně lepší než z domácího poslechu „Under the Demon Whip“, takže jsem buď slyšel nové songy ze splitka s chilskými Devil‘s Poison, anebo ten kapelní „first-wave“ recept lépe šlape naživo, čemuž bych se vůbec nedivil. Kytarista pak stejně ujebal strunu a bylo vymalováno.

Samotný sál Randalu byl docela prostorný s vysokým pódiem, není tedy divu, že se tu třeba pořádali takoví Satyricon. Ale už během první kapely se začal prostor hezky plnit, došlo určitě dost přes sto lidí a co tak vím, poplatilo se všechno. Návštěvnost byla rozhodně důstojná, ale lidé byli chladní.

O dalších Nahtrunar se u nás nikdy nepsalo, takže by se zde hodilo uvést, že se jedná o rakouský one-man band hrající dřevní, i když rozhodně nikoliv primitivní black metal starší, především skandinávské tradice. Pokud máte rádi melodický devadesátkový atmo-black, určitě jejich hudbu nepřehlížejte. Možná si tu někdy něco podrobnějšího napíšeme k letošní velmi solidní desce „Mysterium tremendum“. Ale k věci.

Devil's Poison

Nahtrunar vystupovali ve čtyřech, mozek kapely si vzal na starost kytaru s vokály, „nájemné pušky“ odvedly svou práci s přehledem. Vizuálně mi přišli Rakušané nejzajímavější. Decentně hustá mlha a modro-fialové nasvícení způsobily, že z dálky byly na pódiu tušit jen siluety, ale ani pohled zpod pódia neubral muzikantům nic na anonymitě. Žel Nahtrunar měli hlavně zpočátku naprosto otřesný zvuk. Což možná vysvětlovalo velice chladnou odezvu publika, které jenom stálo a koukalo. Ale samozřejmě, tohle není grind, a když hovno slyšíte, tak asi moc nezakalíte, pokud teda nejste totálně nachcaný magor, že ano (ostatně jeden takový vepředu retardovaně komíhal pacičkama a nakonec byl tak otravný, že si z pódia vysloužil kopanec).

Zvuk se ovšem postupně zlepšoval, vepředu i zezadu, takže jsem posléze konečně rozuměl i riffům ze skladeb, které dosud neznám. Kapela čerpala ze všech vydaných alb, dokonce zazněla i jedna dosud nevydaná píseň. Pro mě byl vrcholem dvojblok „Grimnir“ z druhé desky a „Wilder Flug“ z té nové. Nahtrunar pak zahráli i mírně zmršený cover „Ea, Lord of the Depths“ a další svou skladbu. Za mě velice dobré vystoupení, ze kterého šla tušit velká síla, ale to by musely být podmínky trochu lepší. Snad budu mít další šanci.

Nahtrunar

Wrathprayer prý měli taky zvuk na piču a lidi za mnou evidentně pořád jenom stáli, ale mně to bylo úplně jedno, protože mám důkladně naposloucháno, koncert jsem si chtěl užit na maximum a povedlo se. Jak jsem psal v reportu z Brutal Assaultu, Chilany jsem nestihl, odchytil jsem ovšem kámoše, kteří z jejich setu zrovna odcházeli, a jejich výrazy a fakt, že v tom krátkém rozhovoru byla nejčastější slova zlo a metal, bylo jasné, že tohle bude asi vraždit.

Taky že vraždilo a fest. Wrathprayer pochopitelně nejvíce hráli z šest roků starého debutu „The Sun of Moloch“, ze kterého na přeskáčku zazněly myslím všechny skladby vyjma „In visceribus bestiæ“ a „Devourers of Light“. Za vrchol bych ovšem označil dvojici skladeb z loňského brutálního splitka s Force of Darkness; „De profundis“ byla ohavná! Pak už Chilané set uzavřeli se „Sun of Moloch“ a já si poté mohl užít onen vzácný, ale úžasný pocit, kdy jistou dobu musíte vystoupení jen mlčky absorbovat. Zfanatizovali mě to slušně a cesta do Bratislavy se tímto vyplatila.

Wrathprayer

Snad by se slušelo zmínit, že i když Wrathprayer bývají zařazování do bestiálního ranku, kde se dobré hráčství obvykle moc nenosí, tak tohle bylo fakt dobře zahrané. Škoda jen slabšího zvuku a absence šílení pod pódiem.

Goatcraft po dvou týdnech na mě udělali slabší dojem. V těch mrňavých dírách v Pešti a Prahé to bylo bezprostřednější, ale na druhou stranu měla kapela od diváků živější podporu, než když jsem ji viděl předtím, a pravděpodobně i větší než všechny předchozí kapely dohromady. Rozhodně měli ze všech nejlepší zvuk, takže úvodní song, který jsem si osobně přetituloval na „kozí blití“ (kdo uhádne důvod, má u mě pivo), kopal jak zmrd a menší pogo pak na sebe nenechalo dlouho čekat. Jinak set Goatcraft nebyl od toho v Maďarsku (link na report níže) až tak jiný, i když byl asi o dvě skladby delší. Tou jednou byl cover Manilla Road s borcem z The Karnsteins na vokálu. Atmosféra surového zlometalového nakurwu se výrazně uvolnila, až to působilo lidsky a kamarádsky (aspekty s hudbou Goatcraft zcela neslučitelné), ale pořád to byl metal, takže v pořádku.

Goatcraft

Wrathprayer byli perfektní zlo, Nahtrunar mohli být skvělí, ale byli jen dobří. Goatcraft víceméně splnili, co jsem od nich vyžadoval. Zvuk měl být lepší a mohlo se to víc rubat. Randal se mi líbil, socializace hodnotná. 88/100, jel bych zas.