Archiv štítku: God Is an Astronaut

Brutal Assault 22 (pátek)

Brutal Assault 22

Datum: 11.8.2017
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Carcass, Clawfinger, Der Weg einer Freiheit, Electric Wizard, Eluveitie, God Is an Astronaut, Igorrr, Phurpa, Possessed, Sacred Reich, Swallow the Sun, The Crown, Treha Sektori, Trivium, Ulcerate, Wrekmeister Harmonies, Yhdarl

Cnuk: Páteční den začíná pro náš redakční trojlístek stejně. Nikdo si totiž nenechal ujít přítomnost Novozélanďanů Ulcerate. Do stanu přicházím s vidinou silného zážitku, ale jak koncert pomalu plyne, začíná mi docházet, že se zřejmě nedostaví. Řemeslně asi vše zvládnuto, „jenom“ ta atmosféra studiovek na mě nedoléhá. Jednoduše to nebyla taková pecka, jakou jsem čekal, tedy něco podobného jako včera v případě Hour of Penance na stejném pódiu a ve stejný čas.

Skvrn: Ulcerate předně díky za odstranění – zde zdánlivě samozřejmých – rovnítek mezi death metalem, hecováním a neprostupným lesem z paroháčů. Cesta do pekla vede tudy, ne kecáním, že tam půjdem spolu a že si u toho hezky zafakujeme. Jak píše Cnuk, desky se nekonaly. Zvuk taky nebyl stoprocentní, bicí si občas dělaly z kytar dobrý den. Ale pořád to byli Ulcerate. Skladatelsky výborní, atmosférou uvěřitelně démoničtí, přesto vystupováním střídmí a nenucení. V prvé řadě jsem slyšel občerstvující kontrast, neduhy až v těch následujících.

Onotius: Pokud si pamatujete mé výtky k atmosféře na žánrově příbuzných Gorguts, musí vám být jasné, že onu Skvrnem zmiňovanou absenci skotačení s paroháči přijímám s povděkem. Navíc na rozdíl od kolegů nemám ani problém se více ponořit do nálady vystoupení, navzdory zvuku ohoblovanému o část kytarového perfekcionismu. Rytmická složka Ulcerate totiž sama o sobě diktuje onu specifickou atmosféru desek, na jejímž hledání si zřejmě kolegové tak trochu lámou zuby. Ze své první kapely předposledního dne tedy odcházím spokojen. Koneckonců, co z kytar jsem přeslechl, to mi snad vynahradí jejich pražské dostaveníčko po boku polských Blaze of Perdition a Outre.

Cnuk: Po skončení setu mám naplánované Sacred Reich, a tak směle odcházím ze stanu ven, netuše, co se to venku chystá za peklo. Potom, co vystrčím hlavu ze stanu, mi je vše už jasné. Moji bláhovou představu, že to stihnu přejít, opouštím ještě na samotné zelené louce a jdu se schovat pod stan Red Bullu. Tady přečkávám největší průtrž a celej mokrej odcházím z areálu pro suché oblečení a boty. Když procházím kolem velkých pódii, nikde ani živáčka a na scéně ticho, klid. Následně se dozvídám, že je program posunutý o půl hodiny.

Onotius: Déšť mě zprvu drží pod střechou. Proto, ač to původně nemám v plánu, vyslechnu začátek setu The Crown, který mě ale nějak ne a ne chytnout. Přímočarý naheavíkovatělý death podle osnov působí po Ulcerate jen jako plané chřestění kostmi. Proto jakmile největší sprcha pomine, vydávám se k velkým pódiím, kde očekávám deathový set Incantation. Namísto toho se dozvídám o zmiňovaném zpoždění prostřednictvím velké části setu Sacred Reich. A je to moc příjemné, staromilský thrash v uvolněné atmosféře, kterou počáteční nepřízeň počasí nemohla zviklat. Pecky z jejich kultovní „The American Way“ z devadesátého celkem pěkně vynikají, jen škoda, že nedali otvírák „Love… Hate“.

Onotius: Jako kyvadlo se zase vracím pod střechu, kde zanedlouho spustí kultovní Possessed. Set tradiční až běda, s tím se ale od začátku počítá. Co jiného také čekat od kapely, která založila death metal – a od níž jediné dvě plnohodnotné desky pochází z osmdesátých let. Vokalista Jeff Becerra, ač na invalidním vozíku, budí neskutečný respekt. Jde o charismatické vystoupení, které mne ale nějak nedovede strhnout. Pokud obvykle fandím spíš menší scéně, pak zrovna Possessed by slušelo velké pódium.

Skvrn: Večerní vrchol dřímá už jen těsně za horizontem z cihel. Než přijde, Treha Sektori zastihuje ambientní publikum v tradičním klimbu. Na pódiu jednohlavá obsluha, na plátně detailní sonda do světa zakletých kostí a větviček, v reprech temný ambient s průraznou rituální rytmikou. Za pět minut víš vše, opakuješ ještě pro jistotu třikrát a za dvacet minut odcházíš. Přebývá ve mně pachuť až překvapivě prvoplánové záležitosti, která spoléhá na vybroušený vizuál, evokaci tajemna a okolní podmínky. Ty v roztěkaném KAL opět nepřály.

Treha Sektori

Skvrn: Z úkrytu ambientní stage zpátky do království hnědi. Stánkaři pečují o vytopená nocoviště, zápasníci se tulí v bahně a nějak se nechce věřit, že jsou na tom světě ještě krásnější věci než kýbl a suchý trenky. Fajn by vlastně mohl být ještě Igorrr, takže hurá na něj. Pod stanem natřískáno. Zmoklí čumilové, cíga na uklidnění všude kolem a vepředu vystupující čtveřice. Zběsilé rytmy, nečekané otočky, hektolitry energie, to všechno se povedlo z desek přenést, dokonce i zvuk fungoval. Zvlášť proto škoda mrtvého akordeónu a fandění jak na derby. Igorrr je citlivý vesnický hoch.

Onotius: Igorrr řádně nakopnul. Za jiných okolností by tahle show možná působila roztříštěně, ale tady a teď? Nefalšovaná avantgardní tancovačka. Precizně odvedené operní zpěvy, elektronické beaty řezající někdy skoro více jak kdejaký kytarový riff, rytmické blbinky matoucí notorické headbangery, šamanské skřeky. Zkrátka mistrný eklekticismus, co po konzervativním deathu zapůsobil jako živá voda. Na závěr přichází mohutná a zasloužená odezva.

Igorrr

Onotius: Swallow the Sun naopak předvádějí homogenní ucelenou show, která je zprvu podmanivá, ale posléze přináší letargii. Odnáším si podobné pocity jako z Wolves in the Throne Room – náladotvorné, ale po čase jednotvárné vystoupení. Někteří to dávají i okázale najevo, například slečna po mé levici, co přinejmenším půlku setu tráví zahleděna do displeje svého mobilního telefonu.

Skvrn: Na náměstí řádí Chrigel se svým sesbíraným zbytkem, který si ještě pořád říká Eluveitie. U „Thousandfoldu“ vzpomínám na první kroky se zlým metalem a pochválím se, že zas tak pitomý to v tomhle případě nakonec nebylo. Ale skutečně jen v mezích „zas tak“. Tudíž jedna písnička a rychle na orientální pódium za Wrekmeister Harmonies. Robinsonův ansámbl tu spouští v hlubinách položený kytarový základ, který pomalu gradované plochy vykresluje spolu s tklivými houslemi, zádumčivými vokály i s klávesami, snivou to nadějí. Před týdnem na Besedě u bigbítu byla pětice osobnější, ale i na poměry místní josefovské vyzněli Wrekmeister Harmonies tak, jak měli. Jako partneři do meditace pro trpělivé, snivé a následně i odměněné.

Wrekmeister Harmonies

Cnuk: Díky proběhlým manévrům jsem se musel rozloučit s koncertem Possessed, což mě obzvláště mrzelo, a vracím se až nyní. V teplu a suchu jsem zkoumal předpověď počasí a následující program. Při zjištění, že se vlastně v následujících hodinách nic zajímavého nekoná, jsem se rozhodl vrátit až na večerní headlinery. Carcass vidět musím, takže přijíždím o něco dříve a co čert nechtěl, pohodlně stíhám celý set Trivium. No, přečkal jsem je bez větších ztrát a rozhodně to bylo příjemnější než se třeba krčit pod pidi stanem Red Bullu, i tak je příště nejspíš bez výčitek vynechám.

Cnuk: S nástupem Carcass nastupuje také tma a výrazné ochlazení. Být tu v těch promoklých hadrech, tak asi zmrznu, z čehož usuzuji, že odjezd odpoledne byl nakonec správná varianta. Carcass pro mě byli další sázkou na jistotu a taky že předvedli jeden z nejlepších výstupů celého festivalu. Nestárnoucí dvojka Walker/Steer má stále dost energie a charismatu a tak valí jednu klasiku za druhou za přispění čtyř fláků z návratového „Surgical Steel“. Těžko uvěřit, že je tahle kapela vlastně jen náhradou za Morbid Angel.

Onotius: Svou premiéru si u mě už Carcass odbyli před necelými dvěma lety v pražské hale Folimanka, nicméně možnost si opět prolistovat onu dobře vázanou britskou učebnici extrémních žánrů, to se zkrátka neodmítá. To musí pochopit i elektroničtí Front Line Assembly, kteří k nim alternovali na malé scéně. Družina vedená ohromným sympaťákem Jeffem Walkerem sází jednu pecku za druhou, ať už jde o věci z grindového období, melodeathového „Heartwork“, death’n’rollového „Swan Song“ či comebackového „Surgical Steel“. To vše tentokrát za opravdu solidně čitelného ozvučeni. Publikum se nebojí investovat energii do řádného bordelu, navíc jsou Carcass jednou z kapel, u níž ani ta špetka hecování nevypadá trapně. Jsou zkrátka formací, jež dovede sebebrutálnější muziku odprezentovat s až aristokratickou důstojností a nevyčichajícím charismatem.

Cnuk: Ihned po Carcass následuje další akt, na který se vyloženě těším. Angličani Electric Wizard měli na festivalu vystoupit už v minulosti, ale nevyšlo to. Tak konečně nyní. Temné pomalé riffy, zkreslený vokál, hřmící bicí, nekončící monotónnost a provokující videoprojekce za tím vším. Zkrátka doom/stoner v režii Juse Osborna. Ke konci setu se dostává i na starší skladby „Return Trip“ a především zkázonosnou „Funeralpolis“, úplný pocit stonerového blaha. Chápu, že tohle mohlo někoho nudit a i já bych uvítal větší variabilitu a zařazení několika starších zářezů, ale přesto to jako celek působí dobře a převládá spokojenost.

Electric Wizard

Onotius: Electric Wizard bude zřejmě jedno z nejkontroverzněji hodnocených vystoupení letošního ročníku. Jedni říkají, že to byla tupá natahovaná riffovanice, jiní že šlo o úžasný hypnotický zážitek brilantně využívající naprostých žánrových základů k vytlačení maximální atmosféry. Nu, já se jednoznačně řadím do sorty nadšenců. Ač ne s takovým přehledem, jejich set plnil podobnou úlohu jako loňští Ufomammut. Z obrazovky za zády hudebníku na nás hleděly artové kombinace psychedelie, erotiky, exotiky se střípky různorodých příběhů, jež počechraly fantazii. Nu, a samotná hudba se vznešeně nesla a odvanula nás daleko od reality. Ano, tahle dřevní přehlídka prskavých riffů není pro každého, ale já jsem unešen. Tma, projekce a pecky typu „Witchcult Today“, to bylo to pravé!

Skvrn: Phurpa je možná krásná věc, ale do Josefova mohla zavítat snad jen kvůli rituální sebevraždě nebo prachům. Vím, jak se dodržuje ticho na calm stagi, natožpak venku, tudíž mandle zůstávají v poloze nezvednuto a radši se jdu i já pohoupat do rytmu Electric Wizard. Je to jistota. Prastará doomová houpačka se zaprášeným véháeskovým manuálem, jak za pomoci moci zaříkávadel i rukou důkladně svázat a naplácat. Oldschool až běda, ale velmi slušný, třebaže u mě bez hypnóz.

Cnuk: Po rozehřátí předchozími dvěma skupinami se mi ještě nechce pryč, ale ani dozadu na God Is an Astronaut, a tak zůstávám na Švédy Clawfinger. Nečekám od nich žádný zázrak, ale spíš dobrou porci rap-metalové zábavy. Té se mi v prvních skladbách dostává, avšak s postupem času to přestává velice rychle bavit a já zhruba v polovině setu odcházím. Třeba mi někdy jindy sednou víc, každopádně jsem si po Carcass a Electric Wizard nechtěl kazit chuť.

Skvrn: A co trocha peklení? Na KAL stagi se objevují Yhdarl – dle programu drone, na což kapela tůdle a muhaha. Set startuje pomalá trýznivá hnusota, která ještě profukuje tak nějak kolem mě. Jenže když přijde postupná přeměna v ostrou blackmetalovou jízdu plnou syrovosti a nekompromisní agrese, není co řešit. Výborný zvuk. Dostaveníčko s křížem nohama vzhůru. A taky hrdinská hajlovačka páru před pódiem, bohužel. Hlas z řad Yhdarl však zazněl jasně, skrze hudbu i slova: „We hate everyone equally.“

Skvrn: Následující let s God Is an Astronaut dopadl velmi dobře. Plný dům prozněly barvité post-rockové nálady se svým nápaditě složeným základem a přidala se bezva světla i zvuk. Doma neposlouchám, ale po dnešním vystoupení vím, že bych to měl zas aspoň zkusit. A Der Weg einer Freiheit vzápětí? Nikdy jsem jim na chuť dvakrát nepřišel a dnes po astronautech to nebylo lepší – atmosférický black, který se na cestě k pozoruhodnosti zadrhne pár metrů za polovinou.

Onotius: Irští God Is an Astronaut sice znějí lákavě – je to takové vzdušné provětrání místnosti zakouřené voňavými Electric Wizard, nicméně já potřebuji na chvíli osvobodit nateklé kotníky, a tak si jdu na hodinku kecnout. Vracím se ještě na Der Weg einer Freiheit, kteří opět, jak to u posledních kapel bývá celkem zvykem, disponují relativně pohltivou atmosférou. Zvuk je však zahuhlaný a okolnosti mi nedopřávají příliš soustředění, jaké  by si kapela zasloužila. Vzdávám to a kolébám se pryč. Zítra one last time, ale je ještě na co se těšit.


God Is an Astronaut

God Is an Astronaut
Datum: 22.10.2015
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: God Is an Astronaut

Akreditaci poskytl:
Obscure Promotion

Pár dnů nazpět jsem se podíval na zub aktuální placce z dílny irských post-rockérů God Is an Astronaut, „Helios | Erebus“. Ve čtvrtek 22. října pak přišel čas zjistit, jak zbrusu nové písně obstojí naživo. Vystoupení v rámci loňského Brutal Assaultu řadím mezi top zážitky festivalu a jeden z nejlepších post-rockových koncertů, které jsem zažil, takže jsem popravdě ani nedoufal, že by Irové mohli překonat sami sebe.

Původně jsem očekával, že „Astronautům“ bude předskakovat některá z místních žánrovek (a že by se jich našlo víc než dost), ostatně i název události na FB a informace zveřejněné klubem tomu napovídaly. Jenže do poslední chvíle nebylo o dalších vystupujících nic známo a pořadatelé v podstatě až za pět dvanáct oznámili, že kapela vystoupí sama a začátek bude o hodinu později, což mohlo některé platící, podle mého názoru docela oprávněně, nakrknout – ostatně, já se taky těšil na trochu delší akci. Čtveřice tak přesně v devět nastoupila před nerozehřáté publikum, nicméně to, jak se záhy ukázalo, pro ni nebyl kdovíjaký problém.

Průzkum vesmírných dálek začal spíše střídmě, proud tónů se nikam zvlášť nehnal a melodie zlehka pročesávaly zaplněný klub. God Is an Astronaut si postupně připravovali publikum mírnějšími skladbami jako „Echoes“ nebo „Vetus Memoria“, což se jim povedlo na výbornou. Odhadem tři stovky lidí se chytaly od samého začátku a civilní, přátelská atmosféra začínala nabírat na obrátkách. Po čtyřech skladbách si dali kratší pauzu s drobnou klávesovou vložkou od Jamieho, jenže pak nastala změna v podobě „Worlds in Collision“ a nebe explodovalo. Polovina diskokoule umístěná uprostřed stage pod světly projektovala na její stěny mezihvězdný prostor, jehož časový rozměr během písní přestal existovat. Pokud první skladby plnily roli červených trpaslíků, s titulkou novinky „Helios Erebus“ došla řada na i na rudé obry a další vesmírné giganty, kteří do publika přelili svoje nezměrné dávky energie.

God Is an Astronaut provedli Futurum většinou své diskografie; i když osmá, poslední řadovka se dostala ke slovu celkem pochopitelně nejvíc, ani starší desky nijak nestrádaly. Do dvanácti písní se tak vešly ještě kusy jako „The Last March“, „Centralia“, „Forever Lost“ nebo závěrečná „Agneya“. Když už to vypadalo, že se kapela sebere a zmizí do hlubin backstage, JamieTorstenem se pustili do dialogu s publikem, který by se dal přeložit zhruba touto otázkou: „Máme teď zalézt do backstage a nechat se čtvrthodiny vytleskávat jako kokoti z Nickelback, nebo se na to prostě vysereme a uděláme to jako post-rockeři?“ Odpověď byla docela jednoznačná, takže se oba dva jen naoko otočili zády, teatrálně skočili zpět, aby na závěr přidali „Suicide by Star“ a „Route 666“. Ostatně, tahle vypečená dvojice provázela příjemně civilním vystupováním a decentními vtípky celý večer, takže kontakt s publikem stejně jako při mém posledním setkání nijak netrpěl a bylo vidět, že si ho obě strany užívají.

Je možná trochu škoda, že reakce publika nebyla tak bouřlivá jako třeba právě na Brutal Assaultu. Nevím, jestli to bylo místem nebo absencí předkapely, ale zkrátka to nebyl zdaleka takový nářez. Praha byla klidnější, komornější, v jistém ohledu individuální, až téměř intimní. Žádné skákání členů kapely do publika, ani žádné brutální paření, nanejvýš decentní házení řepou. Na druhou stranu, God Is an Astronaut se revanšovali víc než jeden a půl hodinovým setem a skvělou atmosférou, takže díky za ryby a příště se (pravděpodobně) uvidíme zas, protože jak se ukázalo, Irové si svoji koncertní úroveň drží.


God Is an Astronaut – Helios | Erebus

God Is an Astronaut - Helios | Erebus
Země: Irsko
Žánr: post-rock
Datum vydání: 21.6.2015
Label: Revive Records

Tracklist:
01. Agneya
02. Pig Powder
03. Vetus memoria
04. Finem solis
05. Helios Erebus
06. Obscura somnia
07. Centralia
08. Sea of Trees

Hrací doba: 45:19

Odkazy:
web / facebook / twitter

Irská post-rocková formace God Is an Astronaut si udělala jméno nejen díky chytlavému, poměrně přístupnému post-rocku nasáklém lehkou elektronikou, ale taky díky neúnavné práci, kterou její členové své hudební kariéře věnují. Neutuchající studiová činnost přináší album víceméně co dva roky a nejinak je tomu i tentokrát – poslední „Origins“ vyšlo takřka přesně dva roky nazpět. Mnohem zajímavější je ovšem otázka, jestli i novinka nazvaná „Helios | Erebus“ dostojí kvalitám svých předchůdců.

Na úvod netřeba nijak zastírat, že kdo dlouhodobě sleduje počínání „Astronautů“, překvapen nebude a ostatně ani nemůže být. Zvuk ani výrazivo se z krátkodobého ani dlouhodobého hlediska nijak razantně nemění a irská čtveřice zůstává věrná svému rukopisu. Ostatně, osobně mám už nějakou dobu dojem, že kapela vydává nové desky spíš, aby mohla vyrazit na další šňůru a ukázala se svým fanouškům tam, kde působí nejsilněji – na koncertních pódiích. Byť na rozdíl od kapel, kde mi podobné počínání nanejvýš smrdí kalkulem, God Is an Astronaut jsou schopni vydávat desky, které mají nápad a dlouhodobě zabaví.

Mohlo by se zdát, že to bezezbytku platí i pro „Helios | Erebus“, ale není tomu tak docela. Deska je kompozičně přece jen trochu někde jinde – „Origins“ stavělo především na více kratších celcích, novinka ale nabízí méně delších počinů pospojovaných atmosférickými předěly a ambientními vložkami včleněných přímo do skladeb. Některé z nich („Finem solis“ a „Obscura somnia“ rámující titulní skladbu alba) jsou doslova jen a pouze ambientními mezihrami o délce kolem pěti minut. V podobném rozmezí se pohybuje i zbylých šest kousků, což délku alba srazilo na příjemnou tři čtvrtě hodinu, avšak jejich délka tentokrát neklesá pod čtyyři minuty a horní hranice má nakročeno k desetiminutovému opusu. Větší prostor znamená především důraz na minimalistickou strukturu a její postupný rozvoj, což ústí v rozmáchlejší kompozice. Gradace motivů funguje skvěle, subjektivně na mě působí daleko víc než živější předchůdce. God Is an Astronaut stále umí být tvrdí, ale používají tvrdosti tam, kde je jí zapotřebí, postupně se rozvíjející melodické vyhrávky dostávají více prostoru. Nejvíc na mě v tomhle ohledu působí právě nejdelší skladby alba, „Helios Erebus“ a předposlední „Centralia“.

Zároveň je zřetelný vývoj v rámci samotného alba, kdy ty nejrychlejší a nejhutnější skladby jsou zařazeny na začátku a s postupem času zvolňují směrem k poklidné, unášející hlubině vesmíru. Jsem proto zvědavý, jak budou nové, i na poměry God Is an Astronaut klidné kusy, fungovat živě – hlavně proto, že tahle kapela vždycky umí na pódiu překvapit a rvát páteře z těl tam, kde by to člověk nikdy nečekal. Jediná výraznější výtka se vlastně táhne celou diskografií — po několika důkladných posleších mám pocit, že začínám jen klouzat po hladině, vše je mi důvěrně známé a každý další poslech je vlastně jen ujištěním, že je vše na svém místě a nic se nezměnilo. Ne, že by to bylo vyloženě špatně nebo mi to vadilo tak, že bych se přes to nedokázal přenést, jen moje nenasytná zvědavost lačnící po stále dalším objevování si vždy posteskne, že toho nebylo trochu víc. Není však třeba se touhle vlastností nějak zásadně trápit, silné stránky God Is an Astronaut leží jinde, a dokud mě dokáží zabavit, nijak zvlášť to řešit nehodlám.


Koncertní eintopf #6 – říjen 2015

God Is an Astronaut poster 2015
H.:
1. Epic Rap Battle of History – Praha, 18.10.
2. Vanessa, Schwarzprior – Praha, 1.10.

Ježura:
1. Phantoms of Pilsen – Plzeň, 22.-24.10.

Atreides:
1. God Is an Astronaut – Praha, 22.10.
2. Cruachan, Ereb Altor, Hakka Muggies – Praha, 13.10.

Onotius:
1. Leprous, Sphere, Rendezvous Point – Praha, 22.10.

Po zářijovém zahřívacím kole je již v říjnu klubová sezóna v plném proudu a evidentně je rozhodně z čeho vybírat. Tomu ostatně odpovídá i náš redakční vzorek, jelikož každý ze čtyř redaktorů, kteří se tohoto vydání koncertního eintopfu účastní, volí v rámci svých osobních preferencí dočista jiné akce (což je také důvod, proč tentokrát není koncert měsíce – jednoduše vyrovnané skóre). Tak či onak, následující měsíc bude v naší reportové sekci evidentně pestrý, protože pestrá je i žánrová směska koncertů, na něž se chystáme – rap, EBM, post-rock, folk metal, progressive metal, převážně black metalový festival… a výčet samozřejmě není konečný, jelikož ne úplně vše, na co půjdeme, je níže napsáno…

H.

H.:

Zatímco léto bylo z mojí strany co do návštěv koncertů poměrně suché, na podzim si to opětovně plně vynahradím. Nikdy jsem nebyl fanouškem takových těch YouTuberů a podobných věcí, ale jedna výjimka musí potvrdit pravidlo – a tou výjimkou je série Epic Rap Battles of History. Zrovna tenhle seriál mě fakt strašně baví a všechny čtyři sezóny znám bez přehánění nazpaměť, takže živé vystoupení v České republice je naprostá povinnost. Mimoto se však těším i na koncert Vanessy… může se to zdát divné, klidně si ťukejte na čelo, ale já jsem tuhle domácí EBM legendu ještě živě nikdy neviděl. Příležitostí bylo dost, ale zatím nikdy se nepoštěstilo… jednou to nevyšlo skrz prachy, podruhé zase kvůli nedostatku času, potřetí jsem zas neměl chuť koukat na takovou kapelu v hale, ale ve finále jsem se prostě s těmito drogovými barony až do nynějška míjel. První den v měsíci se to snad konečně zlomí a navíc za účasti ostravské elektronické dekadence Schwarzprior, díky jejichž přítomnosti už vůbec není co řešit a účast se stává takřka povinnou.

Ježura

Ježura:

S výčtem říjnových akcí, na které se těším, to je trochu zvláštní – je mezi nimi totiž jen jedna jediná, na kterou se opravdu chystám. Tou mám na mysli letošní vydání UG festivalu Phantoms of Pilsen. Na soupisce sice není žádná kapela, která by mě tam vyloženě nutila jet, celá řada zajímavých jmen tam ale je, takže nemám pochyb, že si to užiju i letos, byť laťka, kterou nastavily předchozí ročníky, je vysoko. Pak jsou tu další zajímavé koncerty, jenže problém je v tom, že se mi buď tlučou s něčím jiným, nebo jsou to takové, kam bych šel asi jen v případě, že bych neměl na práci nic lepšího, což není moc pravděpodobné. Protentokrát si tedy vystačím akorát s Phantoms of Pilsen, koneckonců se tam vážně těším.

Atreides

Atreides:

Ačkoliv jsem očekával, že začátek koncertní sezóny bude našlapanější, nakonec to jsou jen dvě jména, která mě k sobě táhnou svojí železnou jistotou. Říjen patří bezesporu Irsku. První místo zaujímají God Is an Astronaut – jakkoliv o téhle bandě někdo může tvrdit, že na studiovkách stagnuje a opakuje z jejich strany stokrát slyšené (což si osobně tak docela nemyslím), na loňském Brutal Assaultu mi ukázala, že její hlavní síla tkví v živém přednesu, jímž mě naprosto smetla. A to je přesně ten důvod, který potřebuji k tomu, abych je chtěl vidět znovu a v komornějším prostředí. Druzí jsou pak Cruachan – tahle dublinská legenda folk metalu se po velmi dlouhé době ukáže v klubovém prostředí, přičemž u takové události rozhodně nemůžu chybět. Jedni z mých žánrových favoritů se představí po boku pražských Hakka Muggies a jediné, co ve mně vzbuzuje mírnou nejistotu, je místo, v němž se má celá akce odehrát.

Onotius

Onotius:

Letošní podzim není na zajímavé akce rozhodně skoupý. Peníze však nerostou na stromech, a tak je třeba si dobře vybírat. Pokud jde o říjen, rozhodně si nenechám ujít pražskou zastávku norských progresivně metalových Leprous, kteří přijedou v rámci turné k nové desce „The Congregation“. Naživo jsem zatím neměl tu čest je vidět, tak jsem zvědav, jak jejich precizní i atmosférická muzika na pódiu zafunguje. Především jsem zvědav na vokální projev Einara Solberga, jenž na deskách vyzpívává i solidní výšky, tak uvidíme, jak přesvědčivě se předvede. Doufejme, že si všechno sedne a bude postaráno o progový večer par excellence.


Postrockový kvartet God Is An Astronaut se vrací do Česka a na Slovensko

God Is an Astronaut poster21. 10. 2015
Klub Randal, Bratislava

22. 10. 2015
Futurum, Praha

Irská senzace God Is An Astronaut (GIAA) se po delší době vrací na místo činu. Jedno z nejvýraznějších jmen světové post-rock/shoegaze scény se v rámci svého podzimního turné zastaví v bratislavském Randalu a pražském klubu Futurum. Instrumentální kvartet s sebou přiveze písně z čerstvé desky Helios Erebus.

Svůj nezaměnitelný styl dopovaný rafinovanou elektronikou a melancholickými klávesovými plochami pilují bratři Torstenovi a spol. již od ledna 2002. Ještě ten samý rok stihli vydat debut The End of the Beginning, který způsobil zázrak: v brutální žánrové konkurenci si mladá irská krev dokázala vydobýt silné postavení a získat bezpočet oddaných fanoušků.

Možná právě proto s další deskou GIAA nikam nespěchali, druhá řadovka All Is Violent, All Is Bright vyšla až po třech letech. Převážně elektronickou atmosféru prvotiny vystřídaly kytarové stěny a komplexnější bicí. Se syrovějším zvukem pracovala kapela i na dalších deskách, které následně vycházely prakticky každý rok. Teprve předposlední řadovka Origins vyšla v roce 2013 po tříleté pauze, kterou kapela využila k přeskupení sil, načerpání nových nápadů a především rozšíření sestavy o kytaristu a klávesistu Jamieho Deana. Doposud poslední album Helios Erebus z letošního června  chytře balancuje mezi živelnými kytarami a klidnými ambientními plochami.

God Is An Astronaut jsou vyhlášení především jako koncertní kapela. Během živých vystoupení hraje podstatnou roli také vizuální složka. Kapela proslula světelnou show a originálními videoprojekcemi ke každé písni ze setlistu.

Vstupenky na koncert God Is An Astronaut jsou k dispozici ve všech běžných předprodejních sítích, více informací je k nalezení na webu pořadatelské agentury www.obscure.cz.

Související linky:
http://godisanastronaut.com
http://www.randalclub.eu/sk
http://futurum.musicbar.cz
http://www.obscure.cz

[tisková zpráva]


Redakční eintopf #77 – červen 2015

Paradise Lost – The Plague Within
Nejočekávanější alba měsíce:
God Is an Astronaut – Helios | Erebus
Paradise Lost – The Plague Within


H.:
1. Author & Punisher – Melk En Honing
2. Tempel – The Moon Lit Our Path
3. Abyssal – Antikatastaseis

Ježura:
1. Blaze of Perdition – Near Death Revelations
2. Jedi Mind Tricks – The Thief and the Fallen

Kaša:
1. The Darkness – Last of Our Kind
2. Paradise Lost – The Plague Within
3. High on Fire – Luminiferous

nK_!:
1. Paradise Lost – The Plague Within
2. iwrestledabearonce – Hail Mary

Atreides:
1. Florence and the Machine – How Big, How Blue, How Beautiful
2. Of Monsters and Men – Beneath the Skin
3. Jedi Mind Tricks – The Thief and the Fallen

Zajus:
1. Refused – Freedom
2. Muse – Drones

Skvrn:
1. God Is an Astronaut – Helios | Erebus
2. Vallendusk – Homeward Path
3. Vattnet Viskar – Settler

Onotius:
1. Shape of Despair – Monotony Fields
2. God Is an Astronaut – Helios | Erebus

Některé měsíce se stane, že v našem redakčním eintopfu nějaké album zvítězí zcela jednoznačně a s naprosto suverénním náskokem si pro sebe uzme titul nejočekávanější desky měsíce našeho bezvýznamného plátku. Pak jsou ale měsíce, kdy je tomu přesně naopak a je pomalu problém najít nahrávku, kterou v naší eintopfové rubrice zmínil víc než jeden člověk. Červen 2015 naprosto ukázkově spadá do té druhé kategorie. Každý pes, jiná ves a každý redaktor, jiná alba a mnohdy dokonce i úplně odlišné žánry. V červnovém eintopfu tím pádem najdete tipy na vše od extrémních metalových stylů, přes industriální humus, odbočky k hip-hopu či punku až po indie pop. Tak jako tak to vypadá, že asi bude co poslouchat (což je ale ostatně každý měsíc vzhledem k tomu, kolik toho v dnešní době vychází, to si zase nalijme čistého vína).

A objevily se tedy nějaké věci, na něž by se těšil víc než jeden jediný redaktor? Nakonec se našly tři – jsou jimi „The Plague Within“ od britských veteránů Paradise Lost, „Helios | Erebus“ od post-rockerů God Is an Astronaut z Irska a „The Thief and the Fallen“ od hip-hopového dua Jedi Mind Tricks. A právě první dvě jmenované desky se bodově shodly na stejné hodnotě, jež byla v redakčním žebříčku nejvyšší, tudíž právě jim titul nejočekávanějšího počinu v naší redakci svorně připadá.

H.

H.:

Zatímco květen mě z hlediska nových alb nijak zvlášť nerajcoval, červen je na tom o mnoho lépe, a to i navzdory faktu, že byla bohužel opětovně posunuta dlouho očekávaná novinka finských funeral doom metalových bohů Skepticism. Nicméně i bez nich bude červen hodně zajímavý a to pro mě asi úplně nejzajímavější se jmenuje „Melk En Honing“. Industrial/dronový nátlak v podání projektu Author & Punisher byl vždycky nelítostný buchar a nová deska nevypadá, že by na tom měla cokoliv měnit, takže se těším na další dávku industriálního hnusu. Úplně stejně jsem ovšem zvědavý i na „The Moon Lit Our Path“ od Američanů Tempel, protože jejich čistě instrumentální post-metal mě na tři roky starém debutu „On the Steps of the Temple“ hodně překvapil a především tuze bavil. A aby byl triumvirát extrémní muziky kompletní, na poslední místo musím nominovat obskurní Brity Abyssal, jejichž dvě dosavadní desky „Denouement“ a „Novit enim dominus qui sunt eius“ byly výtečné, tudíž doufám, že i třetí „Antikatastaseis“ přinese další působivou dávku chaotického zla.

Ježura

Ježura:

Jak to tak vidím, červen se, co se týče vycházejících desek, u mě ponese v duchu doplňování vzdělání respektive objevování již objeveného, byť třeba v trochu jiném provedení, než jak tomu bylo dříve. Co tím mám na mysli? Tak předně „Next Death Revelations“ od polských black metalistů Blaze of Perdition. O téhle kapele jsem několik let slýchal a chtěl se jí podívat na zoubek, ale pravděpodobně se tak stane až s novinkou, která vychází rok a půl od tragické dopravní nehody, již Blaze of Perdition prodělali a která se podle jejich vyjádření do skládání nového alba výrazně promítla. Jsem opravdu zvědavý jak, protože tohle by mohlo být velké. Nemálo zvědavý jsem rovněž na americké hip-hopové trio Jedi Mind Tricks. Jméno téhle formace okolo mě krouží od té doby, co jsem začal hip-hop registrovat, a když už po čtyřech letech vychází novinková deska „The Thief and the Fallen“, bylo by hloupé takovou příležitost jen tak přejít – tím spíše, že singl „Deathless Light“ je docela dost solidní věc.

Kaša

Kaša:

Vybrat tři nejočekávanější desky měsíce června nakonec nebylo tak jednoduché, jak jsem si myslel, ačkoli o prvním místě jsem přemýšlet dlouho nemusel. Začnu klasicky od pomyslné bronzové medaile. Rozhodně si nenechám ujít „Luminiferous“ svých oblíbenců High on Fire, kteří s každým albem pravidelně rostou, a papírově by tak měli být schopní navázat na povedené záležitosti let předešlých. To s Paradise Lost to mám složitější, protože poslední roky mě jejich tvorba baví méně, než bych u takové legendy čekal, ovšem první ukázky chystaného „The Plague Within“ znějí skvěle a doufám, že borci, jejichž dvě ústřední postavy se v uplynulém roce předvedly ve velmi dobrém světle v řadách bočních projektů Vallenfyre a Bloodbath, se nenechají zahanbit a spolu s proklamovaným přitvrzením a návratem k oldschoolovému soundu se kvalitativní laťka zvedne o několik tříd. No, a nakonec jsem si nechal anglické glam rockery The Darkness a jejich čtvrtou řadovku „Last of Our Kind“, která přistane na pultech obchodů hned první červnový den a na kterou se namlsán hitovým singlem „Open Fire“ těším jako malé děcko.

nK_!

nK_!:

Na nové Paradise Lost jsem docela zvědav. Ačkoliv nejde o kapelu, kterou bych měl kdovíjak naposlouchanou, vždy mi přišlo, že jejich nahrávky jsou konzistentní a minimálně zajímavé. Nikdy mě žádná náhodně vybraná deska přímo neodradila, a tak se tedy na „The Plague Within“ těším. S iwrestledabearonce je to horší, tam jsem zatím viděl jen pár klipů. Loni na Brutal Assaultu mě ale tahle pošahaná smečka docela zaujala, takže v červnu bude konečně důvod proniknout do hlubin magorovy duše. Snad se z toho nakonec nezblázním.

Atreides

Atreides:

Pokud sekce reportů nastartovala činnost našeho webu směrem mimo veškeré žánrové hranice, červnová nadílka alb ji v tomto ohledu vydatně podporuje. A nijak nezáleží na tom, že vyjdou ještě na jaře, protože já mám naprosto suverénně Vánoce v létě. Novou desku popové královny Florence and the Machine očekávám již od doby, kdy jsem se prvně přežral její druhotiny „Ceremonials“, takže dobře již třetím rokem. Má očekávání byla letošního roku vyslyšena – a ukázky z „How Big, How Blue, How Beautiful“ zní naprosto kulervoucně. Elektrická kytara, žestě, silné refrény a stále famózní hlas Florence Welch. Víc asi netřeba dodávat, neočekávám jiný výsledek než další úžasné album. Z hranic popu nevybočuje ani další očekávaná deska, byť islandští Of Monsters and Men spíše než na bohaté, vrstevnaté kompozice spoléhají na jednoduché folkové melodie a uhrančivou atmosféru své domoviny, kterou dokážou předat stejně přesvědčivě jako tamní metalové smečky. Na „Beneath the Skin“, soudě dle singlů, odhodili závoj fantastična a věnují se spíše civilním symbolům, avšak pracují s nimi se stejnou citlivostí, s jakou se jim dařilo čarovat atmosféru na „My Head Is an Animal“. Posledním pánem na holení jsou pánové hned dva. Dvojice Vinnie PazStoupe the Enemy of Mankind aka Jedi Mind Tricks pouští do světa osmou řadovku „The Thief and the Fallen“ a vzhledem k tomu, že z jejich tvorby znám především starší placky, jsem náramně zvědavý, kam až se za ty roky od „Visions of Ghandi“ nebo „Legacy of Blood“ stihli dostat.

Zajus

Zajus:

17 let od přelomového „The Shape of Punk to Come“ se na konci června na novém albu představí obnovení Refused, a moje volba nejočekávanějšího alba měsíce tak nemohla být jednodušší. Výše zmíněné album je působivé i po dlouhé době od vydání a soudě dle živelné energie, s jakou se Refused v posledních letech vrátili na pódia, mají stále co říci. Vedle Refused, jedné z nejvýraznější protisystémových skupin konce 20. století, vydá novinku i jedna z nejvýraznějších protisystémových (v tomto případě spíše slovem než činem) skupin začátku století 21. Muse z novinky zatím představili tři skladby, které mě o kvalitě nového materiálu rozhodně nepřesvědčily. I tak si ale „Drones“ poslechnu už jen proto, že na předchozích albech se nakonec vždy pár zajímavých kousků našlo. Jestliže u Refused očekávám kvalitu, v případě Muse doufám jen v krátkodobé pobavení.

Skvrn

Skvrn:

Začátek letošního roku byl až do posledního květnového týdne, kdy vyšla novinka norských Leprous, extrémně plodný. Dødheimsgard, A Forest of Stars, Solefald, Enslaved, Arcturus… jo, bylo to fajn období. Nyní však začínají průměrnější časy. Při letmém pohledu do seznamu červnových nahrávek mě zaujalo snad jen ostřílené jméno God Is an Astronaut. Tihle post-rockoví snílci mi nikdy vyloženě neučarovali, avšak vzhledem k slabší červnové konkurenci novince „Helios | Erebus“ první místo rezervuji. Aby to nevypadalo, že v červnu budu na čerstvou muziku úplně rezignovat, přidávám ještě dva spolky, které jsem si vždy dával tak nějak k sobě – Vallendusk a Vattnet Viskar. Není divu, jména obou atmo blackových kapel začínají na V (Vattnet Viskar v tomto ohledu bodují hned dvojnásobně) a shodně před dvěma roky téhle dvojici vyšly debutové záseky. Pamatuji si, že nešlo o nějaká veledíla, nicméně především v hudbě Vallendusk jsem cítil možný kvalitativní vzestup.

Onotius

Onotius:

V podobném trendu, jaký nastolil květen, pokračuje i červen, ovšem tentokrát je zde pro mě skutečně lákavých jmen ještě o něco méně. I přesto však alespoň dvě alba jmenovat dovedu. Ačkoliv tvorbu irských God Is an Astronaut znám zatím jen zběžně, jsem zvědav, kam se jejich instrumentální pojetí post-rocku za využití elektronických samplů pohne na novém albu nesoucím název „Helios | Erebus“. Ještě o něco větší zvědavost ve mně však vyvolává nová deska doom metalových Shape of Despair, kteří po dlouhých 11 letech vydají novinku „Monotony Fields“. I přesto, že jsem jejich tvorbu svého času sjížděl pravidelně, na dlouhou dobu u mě upadli v zapomnění. A co je lepší motivace k opáčku starých časů než vydání novinky?


Brutal Assault 19 (čtvrtek)

Brutal Assault 19
Datum: 7.8.2014
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Architects, Children of Bodom, Crowbar, Gehenna, God Is an Astronaut, Inquisition, Katatonia, Khold, Månegarm, Misery Index, Panychida, Pentagram Chile, Red Fang, Slayer, Suffocation

Skvrn: Druhý den byl především z marketingového hlediska tím nejsilnějším a já jsem ho s potěšením vyhlížel. Z těch nejzvučnějších jmen se měl ukázat headliner Slayer, dále také Children of Bodom, Bring Me the Horizon či Architects, přičemž na první dva jmenované jsem nakonec i zašel. To však rozhodně nebylo vše a především vystoupení Inquisition, Katatonie nebo Khold přitahovala mou pozornost ještě víc.

Ježura: Protože jsem nepřebýval jako Prdovous někde pod střechou, ale spolu s ostatní lůzou v kempu, dostavit se na Panychidu mi nedělalo sebemenší problém – a rozhodně jsem nelitoval. Předně to bylo asi poprvé, co jsem Plzeňáky viděl naživo, aniž by při tom urvali aspoň jednu strunu nebo něco podobného, zadruhé až na pár detailů vyšel zvuk a konečně zatřetí – byl to zkrátka velmi povedený koncert. Muzika zafungovala podle očekávání dobře a v dobrém světle se předvedla i kapela, přičemž musím jmenovitě vypíchnout frontmana Vlčáka, který se s tím tentokrát popral opravdu na jedničku a nejenže celý koncert skvěle odzpíval, ale také z něj sebejistota a charisma táhly na sto honů, což bylo samozřejmě jedině ku prospěchu věci. A výsledek tomu naštěstí odpovídal, neboť lidí se na to, kolik bylo hodin, dostavil opravdu sympaticky velký počet, a Panychida se tak dočkala opravdu pěkné odezvy, s níž v zádech se muselo do šatny odcházet dost příjemně.

Skvrn: Úplně první spolek, který otevřel čtvrteční den a zároveň i Metalshop Stage (celou středu se hrálo pouze na vedlejší Jägermeister Stage), byla tuzemská Panychida. Sice jsem si chvíli lámal hlavu nad tím, jak se kapela vypořádá s plným slunečním svitem a tak brzkou hodinou, kdy většina návštěvníků ještě vyspává, nakonec se však všechny obavy ukázaly jako plané. Půlhodinový set se totiž podařil nejen díky energickému výkonu kapely, ale také příjemnému faktu, že si do areálu přeci jen několik fandů našlo a nakonec bych se nebál označit diváckou kulisu za obstojnou. Mezitím se již na vedlejším pódiu začali na svou show chystat thrasheři Havok, na které si udělalo čas už podstatně víc lidí, a přestože jsem dle prvních tónu usoudil, že to rozhodně nebude marné, odebral jsem se vstříc dalšímu prolézání zatuchlých festivalových uliček.

Ježura: Protože mě následující hodiny ničím moc nelákaly, zasvětil jsem je zevlingu po areálu a při té příležitosti jsem spíš omylem pochytil i střípky několika vystoupení. Thrasheři Havok mi nepřišli ani dobří, ani špatní, grind v podání Ringworm byl celkem příjemný a nejinak na tom byl i s velkým nasazením odehraný, ale jinak vcelku normální melodický deathcore z dílny Texas in July. U každé z těch kapel jsem ale vydržel sotva dvě písničky a další koncert, který jsem zhlédnul jakž takž poctivě, byl až ten v režii Pentagram Chile z – nečekaně – Chile. Tihle staří pardálové svůj něco jako thrash/death podali upřímně a s prožitkem, takže i když hudebně nešlo o nic zázračného, vydržet u toho určitě šlo – tím spíše, že se Pentagram Chile místy vytasili s dost dobrým momentem a tehdy to byla fakt docela pecka. Jejich desky si tedy asi nepoběžím sehnat, ale svoje místo v programu si Pentagram Chile určitě obhájili.

Ježura: Mé další jedno- až dvouskladbové paběrkování u Iwrestledabearonce a Onslaught nestojí ani za zmínku, takže rovnou přeskočím k další kapele – americkým death/grinderům Misery Index. Od té doby, co mě příjemně překvapili na Metalfestu, už uplynulo hodně vody a nová deska “Killing Gods” se jim také povedla, takže jsem se docela těšil, a Misery Index se mi odvděčili opravdu solidním nářezem, kterému šlo vytknout máloco. Prostě přišli, rozsekali početné publikum, zase odešli a já jsem se na Månegarm přesouval naprosto spokojený a s vědomím, že Misery Index mohu řadit mezi mazáky a kapely, na něž je zkrátka spoleh.

Atreides: Čtvrteční den nabízel několik zajímavých jmen – pro mě to byli hlavně God Is an Astronaut, Gehenna, Khold a Crowbar, podívat jsem se ale chtěl i na velikány Slayer. První zajímavý bod na programu sice byla plzeňská Panychida, ale na půl jedenáctou jsem se z postele vážně nevykopal, takže promiňte, kluci, snad příště. První kapelou, která mě tak vytáhla z postele, byli až švédští Månegarm, které jsem ale chtěl vidět spíš ze zajímavosti. Po odchodu houslisty a poslední nemastné, neslané řadovce “Legions of the North” jsem toho příliš mnoho neočekával. Intro a první skladba byla právě z ní, takže první dojem nic moc. Naštěstí si reputaci vyspravili staršími věcmi. “Mina fäders hall” z předchozího alba “Nattväsen” nebo závěrečná “Hemfärd” z dnes již stařičkého “Vredens tid” byly bezpochyby lepší volbou než aktuální skladby, jež byly v poměru se starým materiálem namíchány zhruba jedna ku jedné. Podle očekávání hodně bolela absence houslí. Kromě toho nový materiál působil v přímém srovnání se staršími kusy docela nedomrdle, a to i přesto, že ani starší věci nejsou instrumentálně kdovíjak převratné. Průměrnému vystoupení nepomohl ani vzhled kapely, ze které na celé kolo křičel ohoz Vreid (jasně, na košile s erbovními nášivkami s logem kapely není patent, ale trocha originality nikdy neškodí). Obecně ve mně zanechali Månegarm velmi rozpačitý dojem a stojím si za tím, že z téhle smečky už toho příliš zajímavého nezbylo.

Ježura: To o mazáctví a spolehlivosti jsem si myslel i o Månegarm – tedy do té doby, než vydali nepovedené “Legions of the North”. Naživo mě to ale nakonec bavilo, koncert jsem si vcelku užil, a jestli mohu věřit vlastním poznámkám, užil jsem si to vůbec nejvíc z toho, co čtvrteční program přinesl. A zbytek publika na tom byl evidentně dost podobně, protože odezva, jaké se Månegarm dočkali, nejde nazvat jinak než excelentní. Jakéhosi pána to dokonce bavilo tak moc, že když se schylovalo k jinak velmi pěkné wall of death, vytáhl nádobíčko a začal s ním zkušenými pohyby točit podél vodorovné osy. Být na místě muzikantů, asi mi samým dojetím ukápne slzička…

Skvrn: Hodina se sešla s hodinou, slunko pražilo o sto šest a v kombinaci se spánkovým deficitem se to projevilo i na mé hlavě, která si usmyslela, že začne bolet. To se podepsalo především na vystoupeních Iwrestledabearonce a Månegarm, které jsem poslouchal jen tak na půl ucha. Nicméně musím uznat, že prvním jmenovaným to šlapalo, a i když to na těch promo fotkách zpěvačce Courtney LaPlante sluší o poznání víc, pěveckým výkonem ani hráčským umem kapely jsem zklamán nebyl, což by na hudebním vystoupení mělo být pořád to hlavní. Z Månegarm jsem slyšel opravdu jen poslední tóny, které mě sice nebavily, ale na druhou stranu tu opravdu nechci nikoho sestřelovat za pár odehraných minut, co jsem zaslechl.

Atreides: Set následujících Ignite jsem vynechal, namísto toho šel prozkoumat nový Octagon a zbytek areálu a pod hlavní stage jsem se vrátil až na Crowbar. Od sludgových veteránů jsem očekával pořádné bahno, jenže to si očividně vzalo dovolenou a někde se zapomnělo, případně vyschlo vedrem. Tohle byla suchá nuda, korunovaná zpraseným zvukem. Přehulené bicí (jeden z nejčastějších nešvarů letošního Brutal Assaultu) se daly jakž takž poslouchat až od zvukařova (svato)stánku, a ačkoliv pánové nevybrali nejhorší setlist, byla to jen natahovaná pruda. Nemůžu říct, že bych to po posledním albu tak trochu nečekal, ale i tak je to rozhodně zklamání.

Setlist Red Fang:
01. DOEN
02. Throw Up
03. Malverde
04. Crows in Swine
05. Blood Like Cream
06. Into the Eye
07. Wires
08. No Hope
09. Prehistoric Dog

Atreides: S vidinou, že bych si mohl po nijakém začátku čtvrtečního dne trochu spravit chuť, jsem po skončení Crowbar čekal pod pódiem na set Red Fang. Od kamarádů jsem zaslechl zvěsti o kvalitní náloži, na kterou se vyplatí počkat, takže jsem během zevlení v prvních řadách vyslechl celé Obituary. A jak tyhle děd metaly moc nemusím, Obituary nebyli výjimkou, takže jsem si sem tam podupal do rytmu a jinak se vcelku nudil. Nicméně to už tu jsou Red Fang a jejich set, který jako první stál ve čtvrtek vážně za to. Smečka z amerického Portlandu mě zkrátka suverénně převálcovala. Až takovou prdu jsem vážně nečekal, to byl prostě kurva rokenrol. Na Red Fang se krásně ukázalo, co všechno se dá uklidit do škatule stoner – a jejich hutný, přesto agresivní rock/metal mi rozhodně sedl. Co mi ovšem nesedlo, bylo publikum. Že se bude stagedivovat, s tím jsem počítal. Že první z nich bude mít ten debilní nápad a jezdit po lidech s plným pivem zřejmě jen proto, aby mi ho mohla dotyčná vylít na hlavu, s tím jsem vážně nepočítal. Stejně tak s tím, že mi surfujících fanoušků spadne na hlavu za jeden set zhruba dvacet, ať už se hnu kamkoliv. Zkrátka všeho moc škodí a tady to platilo dvojnásob. Škoda, protože po stránce čistě hudební to bylo výborné vystoupení.

Ježura: Kvůli čemu jsem zaříznul sety Ignite, Crowbar, Obituary a Red Fang, už nevím. Rozhodně ale vím, že jsem se chystal říznout i Suffocation, ale naštěstí se mi to úplně nepovedlo a kousek jsem stihnul. Jakkoli mě totiž tahle brutal death metalová mlátička dva roky nazpět na Metalgate Czech Death Festu nijak nezaujala, tentokrát se jim dojem povedlo výrazně napravit. Předně to byl fakt pekelný nářez, který díky dobrému zvuku skvěle vynikl. No, a potom je tu výkon muzikantů – všichni byli do hraní naprosto zapálení a zejména Frank Mullen mezi vším tím peklem působil jako klučina, který dostal novou a úplně boží hračku. Na to, jaký to byl nátěr, to bylo dokonale sympatické, a není tedy žádný div, že lidé Suffocation odměnili ukázkovou účastí i hromovým randálem.

Skvrn: Až do samotného večera to z mé strany byla jedna velká lajdačina. Mistr bolehlav mě zastihl v tu nejhorší možnou chvíli a já se strachoval, jestli se nakonec vůbec zajdu podívat na veterány Slayer. S vypětí všech sil jsem se rozhodl podívat již na konec koncertu Suffocation, z čehož vyplývá, že třeba americké Obituary jsem drze vynechal. Nicméně nářezem, jímž se Suffocation předvedli, nemohl pohrdnout ani nepříliš velký fanoušek death metalu, jako jsem já. Důvod, proč zavítat na konec Suffocation, byl však jiný, a sice začít se přemisťovat na lekci rouhání k Metalgate Stage, kde se již rozehřívali black metaloví Inquisition, kteří pro mě obstarávali status jednoho z hlavních taháků dne a koneckonců i celého Brutal Assaultu.

Skvrn: Tak, a teď kde začít? Jestliže bylo vystoupení Inquisition pro redakční kolegy rozpačité a jeden z nich mluví i o zklamání, můj pocit je diametrálně odlišný. Částečně sice musím souhlasit s hodně přehuleným zvukem, nicméně po několika pro ucho méně příjemných momentech jsem si zvykl a vystoupení si bezmezně vychutnával. Rovněž se nedá popřít, že ve stanu bylo hodně narváno, což v kombinaci s koncem parného dnu znamenalo i hodně vydýchané klima, nicméně hraje-li při tom skvělá muzika, pak je to jiná. O tu se postarala (pro mě velice překvapivě) pouze kultovní dvojice Dagon a Incubus, již známe i ze studiových počinů. Hrálo se především z loňské řadovky “Obscure Verses for the Multiverse”, kterou mám slušné naposlouchanou, tudíž i s horším zvukem se to poslouchalo velmi dobře. A jak tak přemítám, nakonec z toho bylo vystoupení dne, byť ne nijak přesvědčivé.

Atreides: Po Red Fang jsem potřeboval jednak vydechnout a jednak vyschnout. Následující Suffocation mě nijak zvlášť nezajímali, takže další zastávkou v programu byli až Inquisition. První koncert, na kterém jsem byl v zastřešené Metalgate Stage, však ani zdaleka nedopadl podle očekávání. Black metalové duo do toho šlo pěkně zostra, zmršený zvuk však z jejich snažení nadělal špatně čitelnou kouli, která tu a tam řezala hlavy výškami a tu a tam drtila kosti přehulenou bicí soupravou. Do toho se několik těžkotonážních ožralů rozhodlo změnit první část publika v sumo zápasy a výstavní přehlídku cemrů (čti: pneumatik kolem pasu), což vystoupení taky nijak zvlášť nepřidalo, takže když jsem ani v zadní části nenašel lepší zvuk, znechuceně jsem odešel. První skutečné zklamání letošního Brutal Assaultu, s nímž jsem příliš nepočítal.

Ježura: Poněvadž mi Inquisition už několikrát utekli před nosem, tentokrát jsem se na ně šel s předsevzetím, že je konečně dokoukám do konce. Zpočátku to však vypadalo, že to stejně jako dva roky nazpět zabalím předčasně, protože v předních částech klubové stage bylo děsně narváno, obtížně dýchatelno a ještě navíc se tam pěkně mlátil zvuk. Pokus změnit stanoviště se ale vyplatil, a když jsem zakotvil za zvukařem, koncert Inquisition mě konečně chytil tak, jak jsem doufal, že mě chytne už od začátku. Nakonec jsem tedy odcházel spokojený a s další splněnou povinností. Přesto si ale určitě ještě někdy dám repete, protože ačkoli mi tenhle koncert ve výsledku hodně sedl, k dokonalosti měl pořád daleko.

Setlist Slayer:
01. Hell Awaits
02. The Antichrist
03. Necrophiliac
04. Mandatory Suicide
05. Hate Worldwide
06. War Ensemble
07. Postmortem
08. Captor of Sin
09. Disciple
10. Seasons in the Abyss
11. Dead Skin Mask
12. Raining Blood
13. Black Magic
14. South of Heaven
15. Angel of Death

Ježura: Slayer neposlouchám, ale když už si Obscure splnili sen a dotáhli je do Josefova, šel jsem se ze slušnosti podívat. A určitě nemůžu říct, že by to bylo špatné – Slayer jsou i v obměněné sestavě profíci a to vystoupení mělo rozhodně něco do sebe. Problém je ale v tom, že od legendy formátu Slayer bych čekal, že mě rozseká na kaši nehledě na okolnosti a to se nestalo ani náznakem. Jednak je na vině nečekaně tichý a podivně neostrý zvuk, druhak Arayův vokál, který mi obzvlášť ze začátku přišel nepatřičně tenký, unavený a všechno možné, jen ne silný. A i když se minimálně vokální stránka věci postupem času zlepšila, někdy v půlce setu jsem se sebral a šel dát odpočinout nohám do pivního stanu, protože tohle mě zkrátka nebavilo ani zdaleka tak, jak by bylo třeba, abych milé Slayer dokoukal do konce. Mluvit zde o zklamání není úplně mimo mísu…

Skvrn: Nakopnut kázáním Inkvizice jsem se co nejrychleji snažil dostat k hlavním pódiím, kde se již vše schylovalo k samotnému vrcholu festivalu. Nečekalo se totiž na nikoho jiného než na headlinera Slayer. Už samotný průchod jídelní uličkou mezi klubovou stagí a hlavními pódii byl dost ucpaný a dával tušit, že prostor hlediště u hlavních jevišť bude beznadějně přeplněn. To se nakonec i potvrdilo, a jelikož opravdu nebylo času nazmar, musel jsem konat rychle, nekompromisně a někam se vecpat. Nakonec jsem ulovil pouze neslané nemastné místo kousek od “toitoiek”. Jakmile se na pódiu začaly množit osoby opatřené potřebným nádobíčkem, všichni jen se zatajeným dechem čekali, v jakém světle se Slayer vytasí. Nepochybuji o tom, že samotný kotel byl v bezbřehé extázi a vystoupení si přenáramně užíval, mně se však špatné místo vymstilo. Nejenže jsem stěží viděl na pódium, ale rovněž reakce okolních lidí neodpovídala velikosti kapely, která jim právě zasazovala rány do uší. To byla první moucha. Ta druhá však byla ještě mnohonásobně větší – výkon kapely. Kdyby Slayer zahráli alespoň na půl plynu, rozhodně bych neváhal a natlačil se dopředu i za cenu toho, že na mě všichni budou čučet jak na vykastrovaného býka. Na(ne)štěstí jsem tyhle peripetie podstupovat nemusel, protože Slayer zahráli jednoduše velkou bídu. Celý set působil unaveným dojmem, Kerry stál povětšinu hrací doby neustále na místě a provozoval své tradiční, nicméně strojově působící pohybové kreace. Araya působil dojmem unaveného stařečka, čemuž nepřidala ani jeho zarostlá loupežnická image. A zbytek? Nestojí za zmínku, není to Slayer. Z úcty ke jménu jsem celý set jakž takž doklepal a až pecky jako “Raining Blood” nebo “Angel of Death” mě probudily z nijakého stavu alespoň k souhlasnému poklepání brvou. Možná, že to zní až přehnaně krutě a zčásti si za to vlastně můžu i sám, nicméně pocitu zklamání jsem se zbavit nedokázal.

Setlist God Is an Astronaut:
01. Echoes
02. The End of the Beginning
03. Calistoga
04. Forever Lost
05. Worlds in Collision
06. From Dust to the Beyond
07. Dark Passenger
08. Red Moon Lagoon
09. Suicide by Star
10. Route 666

Atreides: Krátce po roztrpčeném opuštění koncertu Inquisition jsem dostal hlad, a protože dobré jídlo většinou zabírá i na sebemizernější náladu, šli jsme skupinově zhodnotit žrádelní stánky před areálem. Čínské nudle obstály na výbornou, nicméně za cenu vynechání setu Slayer. Z jejich produkce jsem nakonec slyšel jen “Raining Blood”, když jsem se po hradbách vracel k zadní bráně, abych se vyhnul davu u hlavní stage. Cesta zpět na Metalgate Stage tak byla vcelku příjemná a vyspravenou náladu ještě zvedl set irské čtveřice God Is an Astronaut. To byla skutečná post-rocková magie. Silná atmosféra, výborný zvuk, fantastické publikum. V živém podání navíc neskutečná síla, na kterou si nešlo nezaházet hlavou. Zahráli průřez diskografií, jak starší věci jako “Forever Lost”, “Suicide by Star” nebo “Worlds in Collision”, tak i něco málo z poslední desky. Takhle namátkou mě napadá hlavně “Calistoga” a “Red Moon Lagoon”. Kapela vypadala, že si své vystoupení sakra užívá, ostatně klávesák/kytarista Jamie Dean si zhruba v půlce odskočil s kytarou přes plot mezi fanoušky a závěrečné pogo s ním už bylo jen třešničkou na dortu. První vystoupení festivalu, kterému nechybělo vážně vůbec nic, a jednoznačně nejlepší čtvrteční koncert.

Ježura: Rozpačité Slayer však vzápětí naprosto přejela další kapela, kterou neposlouchám, ale po téhle zkušenosti dost určitě poslouchat začnu. Řeč je samozřejmě o post-rockových hvězdách God Is an Astronaut, kteří vystoupili na klubové stagi a kteří mě totálně odpálili. Nemá smysl opisovat od Prdovouse, tak snad jen dodám, že to na mě působilo jako Anathema na steroidech, takže to bylo nesmírně živelné, podmanivé a ve všech ohledech naprosto famózní. Tohle byl jeden z mála koncertů celého festivalu, který jsem strávil zcela ponořen do toho, co se děje na pódiu a co jde z reproduktorů, a když jsem v sobotu večer do ankety vyplňoval trojici nejlepších vystoupení letošního ročníku Brutal Assaultu, God Is an Astronaut jsem jmenoval bez zaváhání jako první.

Setlist Children of Bodom:
01. Silent Night, Bodom Night
02. Hate Me!
03. Bodom Beach Terror
04. Halo of Blood
05. Living Dead Beat
06. In Your Face
07. Angels Don’t Kill
08. Are You Dead Yet?
09. Lake Bodom
10. Hate Crew Deathroll
11. Downfall

Skvrn: Po nevydařeném vystoupení Slayer na diváky čekalo další velké jméno, finská pětice dětí od jezera Bodom. Jasně, hudebně jsem teď už trochu jinde a vážně jsem uvažoval, že raději pobudu ve společnosti God Is an Astronaut, na jejichž vystoupení vyrazili oba kolegové, ale neodolal jsem a přednost dal právě Children of Bodom. K těm totiž chovám poměrně silný osobní vztah, jelikož právě oni byli jedním z dílků skládačky, která mě postupně přiváděla k extrémnější a extrémnější muzice. Lidí po vystoupení Slayer logicky ubylo, ale i přesto bylo festivalové “náměstí” z velké části zaplněné. Zvuk byl od prvních tónů velice dobrý, klávesy nebyly jako v případě jiných kapel upozaděny a postaraly se o hladké rozpoznání skladeb. Hrálo se jak z nového alba (třeba titulní “Halo of Blood”), tak i ze starších válů (především z těch nejranějších – “Bloddrunk” ani “Relentless Reckless Forever” zaslouženě nedostaly příliš prostoru). Především kusy z “Are You Dead Yet?” v podobě titulní skladby a “In Your Face” byly naživo výtečné a vlastně nechápu, co lidi proti téhle desce mají. Zazněly i tradiční pecky “Hate Me!” nebo “Downfall”, ale přesto k dokonalosti něco chybělo. Možná mi připadá hudba Children of Bodom trochu naivní, možná je v ní jen zbytečně moc kudrlinek. Kapele se však nedá upřít profesionální přístup a ani Alexi, jenž je často ověnčován za spiťara, na mě nepůsobil podnapilým dojmem. Nutno však říct, že kadence Alexiho všeho možného fuckování (plus množství odvozených tvarů) nestrádala, ale to už evidentně není věc alkoholu. Abych to shrnul, Children of Bodom odehráli veskrze solidní set a má očekávání v rámci možností naplněna, ačkoliv věřím, že God Is an Astronaut na klubové stagi zahráli lépe.

Setlist Architects:
01. Gravedigger
02. C.A.N.C.E.R.
03. Naysayer
04. Early Grave
05. The Devil Is Near
06. Youth Is Wasted on the Young
07. Broken Cross
08. Dead Man Talking
09. These Colours Don’t Run

Ježura: Dilema, jestli jít na Gehennu nebo na Architects, nakonec vyznělo lépe pro Brity a ještě trochu v rauši z předchozího zážitku jsem se tedy vypravil zpět před hlavní stage, kde už se ke kýženému vystoupení schylovalo. A musím říct, že jakkoli jsem čekal, že po God Is an Astronaut bude cokoli působit jako čajíček, Architects mě přesvědčili o tom, že zrovna oni rozhodně dovedou strhnout i v takové konkurenci. Hodně se hrálo z výborné novinky “Lost Forever // Lost Together”, což jsem kvitoval s povděkem, a na setlitu mi chyběly snad jedině skladby “Colony Collapse” a “Even If You Win You’re Still a Rat”, ale i bez nich to mělo ohromný švih. Zásluhu na tom měla samozřejmě výborná muzika, ale to pravé koření tomu dodal zpěvák Sam Carter, který po pódiu řádil jak urvaný ze řetězu a upřímně nechápu, jak při tom všem tělocviku stíhal ještě zpívat. Publikum ale kapele nezůstalo nic dlužno a předvedlo takový výkon, jaký si jen může muzikant přát. Že tam byla hromada lidí, ani nemá smysl zdůrazňovat, ale za zmínku rozhodně stojí, že prakticky neustále běžel obří circle pit, a kdykoli to zpěvák poručil, otevřela se naprosto monstrózní wall of death. Krom toho také lidé dost neuvěřitelně chytali úmyslné mezery v textech a sborově zpívali tak nahlas, že to bylo slyšet i dozadu. Ať se na to dívám z jakékoli strany, ten koncert byl prostě solidní mrda a Architects plně ospravedlnili všechny naděje, které jsem do nich předem vkládal.

Setlist Katatonia:
01. Buildings
02. Forsaker
03. Dead Letters
04. Ghost of the Sun
05. Soil’s Song
06. My Twin
07. Lethean

Skvrn: Já jsem na rozdíl od Ježury rozhodováním mezi Architects a Gehennou netrpěl, neboť jsem již sbíral síly na švédskou Katatonii, na niž jsem byl nesmírně zvědav. Po Slayer, Children of Bodom a Architects se to pod pódii poměrně vylidnilo, a tudíž nebylo složité vybojovat si místo hned v nějaké třetí řadě. Co muselo i nepozorného diváka praštit do očí, byla vizuální prezentace ve stylu dva roky staré řadovky “Dead End Kings”, jež na mě opravdu silně zapůsobila. První problémy na sebe bohužel nenechaly dlouho čekat a já si začal říkat, že už dvacet minut jsem mohl vychutnávat norskou Gehennu na Metalgate Stage (následné negativní ohlasy mě trochu uklidnily). Koncertní premiéru v řadách Katatonie navíc zažil kytarista Tomas Åkvik, pro kterého musely být ony chvíle napětí ještě několikanásobně delší než pro dav pod pódiem. Problémy, způsobené zřejmě nazvučením bicích, však byly po nějaké čtvrthodince úspěšně zažehnány a mohlo se hrát. Kapela podle očekávání předvedla zadumaný melancholický projev, jenž byl vždy střídán s častými tvrdě metalovými kontrasty, které vedle intimního zpěvu působily jako pěst na oko – teď v tom nejlepším slova smyslu. Jedno rýpnutí si však odpustit nemůžu: ačkoliv můžeme bez pochyby mluvit o Katatonii jako o poměrně velkém hráči, nemohu si pomoct, klubová stage by jejich set povznesla minimálně o třídu výš. Takhle to bylo “jen” dobré s tím, že mohlo být mnohem lépe (byť i třeba nedýchatelně).

Setlist Gehenna:
01. The Shivering Voice of the Ghost
02. Death Enters
03. Flames of the Pit
04. Death to Them All
05. Pallbearer
06. Devils Work
07. The Decision

Atreides: Po vynikajících God Is an Astronaut jsem se rozhodl zůstat na set Gehenny, která měla přijít na řadu hned vzápětí. Ta se nakonec ukázala jako další čtvrteční zklamání. Utopené klávesy, přehulená rytmická sekce a obecně nic moc atmosféra se nesrovnala ani do třetího songu, takže následoval opět odchod. Tentokrát ovšem pod Metalshop Stage, kde už se připravovali Khold – pro mě poslední kapela čtvrtečního večera. Během vysedávání jsem vyslechl kus setu Katatonie, nicméně nepřišel mi natolik zajímavý, abych se vzdal reservé v první brázdě. Khold zahráli skvěle. Zazněly starší věci, do publika ale nasypali i dvě novinky z připravovaného alba “Til endes”, a pokud se mi z jejich setu nějaké písně líbily nejvíc, byl to právně nový materiál. Skladbám nechyběla ani atmosféra, ani pohlcující síla, a ačkoliv bych si tyhle norské bubáky dokázal představit spíš ve stanové stagi, dokázali velmi kvalitně procvičit krční obratle i z velkého pódia. Trve atmosféře přispěl promakaný paint i Rinnova hořící kytara, s jejíž pomocí dotyčný plival oheň. Prostě hořící poleno ist krieg! Nicméně jak se stalo ve čtvrtek dobrým zvykem, i na Khold se kolem mě vyskytlo o jednoho ožralého Poláka víc, než by bylo k absolutní spokojenosti potřeba, pročež jsem byl durch propocen obnaženým pupkem a důkladně omlácen lokty, dokud to dotyčného kreténa nepřestalo v půli setu bavit a neodvalil se. Po Khold již následovala jen cesta domů a vydatný spánek, který byl po vyčerpávajícím a mírně vydeptaném dni potřeba jako sůl.

Ježura: Protože jsem toho na čtvrtek moc nenaspal, vystoupení Katatonie jsem raději obětoval odpočinku a ke stagi se vrátil až na poslední kapelu večera, norské Khold, které jsem chtěl vidět od té doby, co jsem je na Brutal Assaultu 2010 trestuhodně prospal. A tahle black’n’rollová skvadra mi dala za pravdu v tom, že jsem byl tehdy fakt idiot, protože její koncert byl vážně dobrý. Devízou číslo jedna byl rozhodně styl, a to jak vizuální, tak muzikální. Gardův jedinečný paint je prostě luxusní a šlapavý black metal v podání Khold má taky pěkně chlupaté koule, takže bylo rozhodně o co stát. I přes pozdní hodinu se nakonec před pódium přišoural relativně obstojný počet lidí, kteří zařídili relativně obstojnou odezvu, a celý koncert tak první regulérní festivalový den zakončil zcela důstojně.

Skvrn: Třešinkou na dortu (sic sem tam trochu nepovedeném) bylo vystoupení norských Khold, které jsem chtěl vzhledem ke svému nepříliš utěšenému stavu původně odpískat, nicméně nakonec mě první tóny přinutily posečkat až do dvou ranních. Jestli jsem byl zastáncem toho, že všechen black metal by měl být odehrán na Metalgate Stage, Khold byli (spolu se Satyricon) výjimkou, jelikož velké pódium jim opravdu seklo. Přímočará show utíkala velice rychle a ani mosh pity, které jinak v black metalu vážně nemusím, mě nějak výrazně neobtěžovaly. Prostě výborný nářez se vším všudy, tedy pekelnou image (nejlepší paint měl dle mého bubeník Sarke) a neméně pekelnou hudbou. A posílen příslovím “konec dobrý, všechno dobré” jsem se odebral vstříc kempové temnotě a dalším dnům.


God Is an Astronaut – Origins

God Is an Astronaut - Origins
Země: Irsko
Žánr: post-rock
Datum vydání: 16.9.2013
Label: Rocket Girl

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

God Is an Astronaut jsem objevil relativně nedávno. Tak nedávno, že by se to vzhledem ke kvalitám této kapely, o které jsem se do té doby připravoval, dalo nazvat hříchem (ano, až s vydáním “Origins”, získáváte bludišťáka). O to víc jsem se však snažil proniknout zpětně do jejich diskografie co nejhlouběji. Nutno podotknout, že jsem se pořádně ještě neodlepil od “Origins”. Odpověď na otázku, proč tomu tak je, je vlastně docela jednoduchá.

V prvé řadě je tu to něco, co platí snad pro všechna alba, která jsem od God Is an Astronaut slyšel – propracovanost skladeb, chytlavé melodie, svižnost a místy až příjemně zasněná atmosféra. A to všechno je tentokráte zabalené snad do ještě vymazlenější a šťavnatější zvukové produkce než posledně. Kromě toho, že mě “Origins” vyloženě baví, je vážně radost jej poslouchat a užívat si všech vrstev zvuku, kolik jich jen dokážete najít. Oproti “Age of the Fifth Sun” sice není tolik zamyšlené, v mnohém je naopak mnohem hravější, odpočinkovější a otevřenější. Prostě 100% shoda na první poslech, deska však u posluchače nestagnuje a nezačne jej nudit, nýbrž roste postupně s tím, jak uši prozkoumávají její terén.

Hudebně jde o klasické výrazivo “astronautů”, přímá fúze post-rocku a elektronické hudby/ambientu, jenž dodává charakteristický nádech vesmíru. V tuctu skladeb naleznete kusy svižné a rozverné, jež jsou zastoupeny třeba “Signal Rays” nebo “Transmissions”, stejně jako atmosférické shoegazovky “Weightless” a “Strange Steps”, dojde i na jednu vyloženě snivou píseň “Autumn Song”. Dohromady třiapadesát minut hudby, jež tentokrát hýří všemi barvami mlhoviny, a než se nadějete, protečou vám ušima rychleji než voda mezi prsty. Osobně nevím, kterou skladbu bych jako označil jako nejlepší, nejvíc mě totiž baví album samo o sobě jako celek. Takže pokud hledáte inteligentní a zábavnou desku, u které můžete vypnout a prostě si ji užívat, myslím, že s “Origins” těžko šlápnete vedle.


Redakční eintopf #54 – září 2013

Satyricon - Satyricon
Nejočekávanější album měsíce:
Satyricon – Satyricon


H.:
Otargos – Apex Terror
Index očekávání: 8/10

Ježura:
Satyricon – Satyricon
Index očekávání: 8/10

Kaša:
Alter Bridge – Fortress
Index očekávání: 8/10

nK_!:
Carcass – Surgical Steel
Index očekávání: 7/10

Stick:
God Is an Astronaut – Origins
Index očekávání: 8/10

Atreides:
Mael Mórdha – Damned When Dead
Index očekávání: 9/10

Zajus:
Haken – The Mountain
Index očekávání: 10/10

Skvrn:
Satyricon – Satyricon
Index očekávání: 7/10

Po delší době je to poprvé, kdy snad nikdo nebrečí, jaký je to slabý měsíc. Většina redakce ovšem pořád dokola omílá jen několik málo jmen – s nejčastější kadenci padají Satyricon, Vulture Industries, Twilight of the Gods nebo Carcass, s o něco menší pak třeba The Vision Bleak, Otargos, Sarke, God Is an Astronaut, Haken nebo Dream Theater. Jak už to tak ale bývá, vítěz může být jen jeden a je jím hned první jmenovaná kapela – Satyricon. Nedá se sice tvrdit, že by norská black metalová legenda všechno okolo převálcovala na plné čáře, nicméně v poměrně pestré nabídce byla jediná, koho hned dva redaktoři zvolili jako svého nejočekávanějšího koně září. Jestli šlo o volbu oprávněnou, to se nejen naše redakce, ale i posluchačská obec dozví 9. dne v měsíci, kdy eponymní nahrávka oficiálně vyjde…

H.

H.:

Po suchém létě to konečně začne být trochu zajímavé! Hned z fleku by se na září nabízela eponymní novinka Satyricon, kterou si skutečně nenechám ujít ani náhodou, nicméně první singl “Our World, It Rumbles Tonight” mě příliš nenadchl, a i kdyby nadchl, stejně tam mám ještě žhavější želízka v ohni. Přibližně stejně jako Satyricon vyhlížím i novinky avantgardních Norů Vulture Industries, debut superskupiny Twilight of the Gods nebo album francouzských funeral doomařů Ataraxie. Nejočekávanější trojka je ovšem ještě jiná. Zcela jistě sem patří “Aruagint”, třetí fošna norského black metalu od Sarke, jejichž sestava je poskládána z výkvětu severské scény. Minulé album “Oldarhian” sice bylo mírné zklamání, ale debut “Vorunah” je pořád skvost a já věřím, že s “Aruagint” se Sarke opět vytáhnou. Další deska, na kterou nesmím ani náhodou zapomenout, je “Technodiktator” od finských šílenců Turmion Kätilöt. Tahle kapela svým pošukaným disco black metalem prostě zabíjí. Minulé “Perstechnique” bylo po trochu slabším “U.S.C.H!” zase nářez, tak snad forma vydrží. Na konec jsem si pak samozřejmě nechal album, které můj aktuální redakční eintopf nakonec i vyhrálo – “Apex Terror” od Otargos. Francouzský black metal mám rád opravdu hodně a Otargos stejně tak, protože oni patří k těm kapelám, jež jsou zosobněním toho, proč je black metal z téhle země tak výjimečný. Tak neuvěřitelně chorobná a nemocná atmosféra, jakou se povedlo vytvořit na předcházejícím opusu “No God, No Satan”, se hned tak nevidí. “Apex Terror” má prý ovšem znamenat novou kapitolu Otargos, čemuž odpovídá i razantní proměna image a prezentace, tudíž jsem hodně zvědavý, co z toho vyleze… ale tak nějak tuším, že se mi to bude líbit. Pokud ne, bylo by to obrovské zklamání…

Ježura

Ježura:

Řeknu vám, je to pech zjistit, že v září vydá album jedna z vašich srdcovek, pak kapela, od které už nějakou dobu žerete totálně všechno, a nakonec kultovka, ke které chováte ohromný respekt. A teď babo raď… Jenže protože žádnou rady rozhazující babu, která by měla jakýs takýs přehled o metalu, nemám zrovna po ruce [kecá, radil jsem mu Otargos (smích) – pozn. H.], zbude to zase na mně. Takže pěkně postupně – na The Vision Bleak a jejich čarodějnické dílo “Witching Hour” se po tříletém albovém půstu těším opravdu hodně, ale ačkoli mám tuhle kapelu vážně moc rád, nečekám od ní žádný über geniální opus a tohle vědomí se podepisuje i na indexu očekávání. Bohužel, The Vision Bleak musí z kola ven. Další na řadě jsou norští avantgardisté Vulture Industries s albem “The Tower” a tady už začíná jít do tuhého, protože od nich už opravdu výbornou muziku čekám a nemám nejmenších pochyb, že ji opravdu dostanu. No, a nakonec tu máme legendární Satyricon s jejich eponymním počinem. Sakra, i když mě první uvolněná skladba moc nepřesvědčila, stejně mi nikdo nevymluví, že to bude pecka! A tahle neochvějná důvěra v Satyra a Frosta nakonec rozhodne, protože je to až moc silná emoce na to, aby se nechala zdupat poklidným očekáváním dalšího skvělého alba od Vulture Industries. Ať jsou to tedy Satyricon a běda, jestli mě zklamou…

Kaša

Kaša:

Po dvou slabších měsících je tady konečně září, které přináší řadu zajímavých alb, co si rozhodně nemůžu nechat ujít a mezi nimiž mám stále problém vybrat si to, na nějž se těším nejvíc. Normálně bych neměl problém, jenže “Aftershock” legendárních Motörhead nemá stále určený konkrétní termín vydání, takže jsem se musel poohlédnout jinde. Carcass a jejich “Surgical Steel” už jsem slyšel a je to pecka, takže musím zase o dům dál. Velké věci očekávám od Haken a jejich “The Mountain”, protože pokud se pánům povede navázat na “Visions”, máme se na co těšit. Ani Satyricon se svou eponymní novinkou určitě nezůstanou pozadu (i když první ukázka mě moc nezaujala) a hodně se těším na debut hvězdných Twilight of the Gods. Dalším zajímavým jménem jsou pro mě thrashoví veteráni Onslaught. Ti jsou sázkou na jistotu, takže od nich nečekám nic jiného než pořádný nářez hodný jejich jména. Určitě si poslechnu taky Dream Theater, kteří už sice nejlepší léta mají dávno za sebou, ale stejnojmenná novinka by podle prvního singlu nemusela být úplně mimo. Na konec jsem si záměrně nechal Alter Bridge a jejich “Fortress”, který vychází v poslední zářijový den. Mám pro tuhle partu vážně slabost, a protože všechna dosavadní alba byla skvělá, tak doufám, že ani tentokrát mě dvojice Kennedy/Tremonti nezklame, a proto volím právě tyto hard rockové hvězdy.

nK_!

nK_!:

Oproti plodnému srpnu je pro mě září maličko zklamáním. Jelikož nemá momentálně druhá půlka novinky Five Finger Death Punch stanoveno jakékoliv datum vydání, můžeme pouze spekulovat a věřit, že se kapele podaří dostat své dítko ven ještě během devátého měsíce. Kdyby to nevyšlo, mám v záloze pouze Carcass, které jsem proto zvolil coby aspiranty na nejočekávanější událost měsíce. Přeci jen nějakých sedmnáct let od poslední desky je hodně dlouhá doba a vše nasvědčuje tomu, že půjde o něco velkého. Nechme se překvapit, co nám tito angličtí řezníci naservírují tentokrát.

Stick

Stick:

Ať si kdo chce jak chce prská, že post-rock je vyčpělý styl, ve kterém se většina kapel vozí na stupidním trendu, God Is an Astronaut patří k jedněm z nejzásadnějších spolků žánru. Když jsem zahlédl, že jejich nové album spatří světlo světa zrovna v září, měl jsem pro eintopf jasno. Neignoruji zásadní kousky, jakými bude novinka Satyricon, jejichž hudební směřování budí v posledních letech obrovské diskuze, či nadočekávanou comebackovou fošnu zabijáků Carcass, která bude rozhodně taky stát za to. Stejně tak se budu těšit na Nocturnovo Sarke, kteří dokážou oživit ducha zašlých časů, či druhou akvizici Mikea ManginihoDream Theater, protože na předchozím albu to vypadalo, že dokázal zatuchlé vody progresivních onanistů dost slušně oživit. Nelze opomenout ani “nenápadné” novinky typu thrashových Onslaught či projektu Twilight of the Gods. Avšak nad tím vším se pro mě tyčí netypická tvorba irských mágů God Is an Astronaut. Jejich předchozí eponymní album mě sice příliš nepřesvědčilo, ale na mém očekávání další atmosférické bomby to nic nemění. Doufám, že mě přesvědčí o tom, že je s nimi třeba stále počítat.

Atreides

Atreides:

Když nad tím tak přemýšlím a rekapituluji, na poli pagan metalu ještě letošní rok nezaznamenal nějakou výraznější fošnu, která by mě dokonale posadila na prdel, tedy když nepočítám překvapení roku v podobě skotského projektu Saor, které zatím vyčnívá jako jediný strom uprostřed prázdného pole. I proto doufám, že Mael Mórdha ze sousedního Irska si nebudou brát servítky ani tentokrát a stejně jako v případě předchozích dvou alb mě prostřednictvím “Damned When Dead” spláchnou kamsi do hlubin Irského moře. Ač takhle může působit moje volba na září dosti jednoznačně, rozhodně tomu tak není. Když zůstanu v Irsku, dlouhou dobu jsem přemýšlel, zda zvolit Mael Mórdha, nebo post-rockové God Is an Astronaut a jejich novou desku “Origins”, na kterou se také velice těším, nakonec však padla volba na kapelu, která je mému srdci o kousek blíže. Neměl bych ani opomenout debutovou desku od Twilight of the Gods (ač z ní mám strach, že i přes hvězdnou účast to bude nic moc) a novinky od Satyricon, Otargos, The Vision Bleak, případně ještě Vulture Industries, jejichž alba rozhodně nechci minout a jsou očekávána, důvěra však nakonec padla právě na Mael Mórdha – a první vypuštěná píseň naznačuje, že ji s největší pravděpodobností nezklamou.

Zajus

Zajus:

Co si budeme povídat, září je po létě vždy návrat k většímu výběru hudby a letos, kdy vlastně ani letní měsíce nebyly úplně špatné, to platí také. Pro mě je však nejočekávanější album jasné a vyjde hned druhý zářijový den. Haken mě předloni absolutně sestřelili se svou druhou deskou “Visions”, na níž představili možná nejlepší progresivní metal, jaký jsem kdy slyšel. Zpětně naposlouchaný debut sice “Visions” v této pozici neohrožuje, obě dohromady ovšem ukazují neskutečný potenciál Haken. Od novinky tedy očekávám takřka dokonalost a ruku v ruce s tím jde i desítka v indexu očekávání. Doufejme, že i výsledné hodnocení v recenzi bude takto vysoké. Září však není jen měsíc Haken. Žánrově spříznění velikáni Dream Theater chystají vydat druhou desku po odchodu Mikea Portnoye a já jsem zvědav, zda si u mě napraví pošramocenou pověst. Do třetice velkých očekávání se připojují ještě avantgardní Vulture Indsturies s nástupcem skvělého počinu “The Malefactor’s Bloody Register”. Na závěr ještě jeden neřadový počin. Tím je koncertní DVD Anathemy, “Untouchable”, na kterém se podílel Lasse Hoile, jenž se loni vyznamenal režírováním skvělého záznamu “Get All You Deserve” Stevena Wilsona. Ve výsledku září tedy přinese čtyři velmi očekávané počiny a množství dalších zajímavých alb, která bych tu kvůli jejich počtu ani nemohl vyjmenovat.

Skvrn

Skvrn:

V minulém eintopfu jsem vítězoslavně ohlašoval, že srpen je posledním slabším měsícem v tomto roce. A ačkoli se vše ku dobrému obrací, označit září za silný měsíc je v mém případě trochu sporné. I když bylo vydání očekávané novinky Solefald předběžně stanoveno na podzim, o “Kosmopolis” se v poslední době moc nemluví a album zřejmě nevyjde ani tento rok. Přesto je září plné velkých jmen. V první řadě jsou to Satyricon, jejichž eponymní nahrávku si ujít za žádnou cenu nenechám. Z jejich novější black’n’rollové éry jsem si oblíbil především “Now, Diabolical”, a ačkoli “The Age of Nero” znamenalo jistou stagnaci, novému počinu věřím. Především pak v tom, že současnou tvorbu kapely poposune zase někam jinam. Dále tu jsou jména jako Katatonia, Carcass, Ministry, Vulture Industries nebo Týr, která se pokusím neminout. Zkrátka září slabé rozhodně nebude, ale na vrcholy roku si ještě budu muset počkat.