Archiv štítku: Gojira

Francouzská metalová hvězda Gojira přiváží aktuální desku Magma

Dvě nominace na Grammy za rok 2016 v kategoriích Nejlepší metalový výkon i Nejlepší rockové album. Evropská metalová špička Gojira se vrací do Čech s novinkou Magma.

Na aktuálním desetipísňovém albu rozšířila francouzská Gojira, tvořená bratry Joem (vokály, kytara) a Mariem Duplantierovými (bicí), kytaristou Christianem Andreuem a basistou Jean-Michelem Labadiem, svou zvukovou paletu. Magma (2016, Roadrunner Records) představují jako nejvášnivější, nejsilnější i nejčistší počin své kariéry. A nepochybně i nejsmutnější. Natáčení šesté řadovky ovlivnil skon matky Duplantierů. Gojira působivě osciluje mezi extrémy, snaží se nalézat krásu v těžkostech, uvědomuje si křehkost života. To vše za doprovodu úderných kytarových riffů. Album Magma vznikalo bez producenta, kapela se vrátila do dřevních začátků, kdy si vše zpracovávala sama. Jen v lepších podmínkách vlastního, nově vybudovaného studia Silver Cord v New Yorku. Oproti dřívější deathmetalové neúprosnosti přichází s lyričtějšími, melodičtějšími linkami. Není tak překvapením, že Magma je posluchačsky nejpřístupnější nahrávkou, aniž by čtveřice snižovala laťku.

Kapela datuje své počátky do roku 1996. To ještě začínala pod názvem Godzilla, aby o pět let později název pozměnila na japonské Gojira. Výjimečnost uskupení tkví v sympatickém akcentování ochrany přírody, environmentální témata jsou častým námětem jejich textů, stejně jako politika nebo spiritualita. Vedle příznivých kritik Pitchforku, Q Magazinu nebo Guardianu hovoří o kvalitách Gojiry také pozvání k předskakování velikánům jako Metallica, Slayer nebo Mastodon. V neposlední řadě i to, že mezi nadšené fanoušky Gojiry se řadí Deftones, Slash i Lamb of God.

Gojira

Vstupenky na pražský koncert budou v prodeji od 3. března v síti Ticketpro: www.ticketpro.cz a GoOut: www.goout.cz

Koncert pořádá agentura Charm Music.

Oficiální Facebook událost koncertu:  www.facebook.com
Oficiální web kapely: www.gojira-music.com

Další odkazy:
The Cell www.youtube.com/watch?v=J13GI4Xik1o
The Shooting Star www.youtube.com/wath?v=hnRv4azfris
Silvera www.youtube.com/watch?v=iVvXB-Vwnco

[tisková zpráva]


Redakční eintopf – speciál 2016 (Onotius)

Onotius

Onotius:

Top5 2016:
1. Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
2. Vektor – Terminal Redux
3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
4. Neurosis – Fires Within Fires
5. Aluk Todolo – Voix

CZ/SVK deska roku:
1. Silva Nigra – Světlonoš
2. Umbrtka – Hlavní stroj

Neřadový počin roku:
Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina

Artwork roku:
Cult of Fire – Life, Sex & Death

Objev roku:
Setentia – Darkness Transcend

Shit roku:
Dream Theater – The Astonishing

Koncert roku:
Ufomammut: Brutal Assault, 13.8.2016

Videoklip roku:
Gojira – Stranded

Potěšení roku:
hojnost kvalitních blackmetalových debutů

Zklamání roku:
konec Agalloch

Top5 2016:

1. Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
Uplynulý rok byl v mých očích jednoznačně rokem finských blackmetalistů na psychedelických vlnách, kteří vydali desku nazvanou jako erotická pomůcka. Oranssi Pazuzu nahráli fenomenální dílo – na první pohled upoutá skvělým obalem, hned poté i samotnou hudební náplní. Ta je fascinující jak skladatelským umem, tak schopností působit autenticky a vytvořit neuvěřitelně pohlcující atmosféru. Finové jsou věrni svému stylu, ale posouvají ho zase o kapku blíže mystičnosti a obrazotvornosti samotných hlubin vědomí. Šmakující a velmi propracovaná hudební drogárna. A jak jsme si mohli v pražské Nové Chmelnici ověřit, i naživo funguje tenhle recept opravdu neskutečně.

2. Vektor – Terminal Redux
V dobovém hodnocení v recenzi jsem ještě držel trochu při zemi, neboť v záplavě vjemů jsem si stále nebyl jist, jestli novinka nakonec zamíří na úplnou špici žebříčku. Ale průběžné poslechy ve mně postupně začaly budit čím dál tím větší nadšení, a tak se deska postupně vyšplhala na úctyhodnou druhou příčku. Takováhle nahrávka se opravdu nerodí každý den. Jakkoliv asociace občas vyplivnou jména jako Voivod, Death, v melodičtějších pasážích pak Cynic, ani jedno není přesné. Vektor jsou sví, na hrdém thrashmetalovém základu budují těžko zařaditelnou progresivní hudební pyramidu, která neustále skvěle odsýpá a s každým poslechem přináší něco nového. Stejně jako vesmírný artwork, i tahle americká kapela míří ke hvězdám. Dobrá práce.

3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
O francouzské modle avantgardního black metalu jsem tu pro změnu pojednával celkem nedávno, takže zde bych se koneckonců mohl plně odvolávat na to, co již padlo. Koncentrovaná jednohubka plná zhutněné podstaty Deatspell Omega zvaná „The Synarchy of Molten Bones“ disponuje silnými nápady, instrumentální brilancí a pohltivou atmosférou. K tomu v podstatě netřeba nic dodávat, to je třeba slyšet.

4. Neurosis – Fires Within Fires
Oproti epičtějšímu předchůdci, který se setkal s rozporuplnými reakcemi (navzdory tomu, že já ho doteď mám velmi rád), je aktuální deska kombinací syrovějšího, dřevnějšího a zemitějšího přístupu k post/sludge metalu prezentovaného prostřednictvím umírněnějšího zvuku. A jakkoliv na první poslechy možná nezní tak monumentálně, „Fires Within Fires“ je opravdu skvělým kouskem, prostřednictvím něhož tihle matadoři ukazují, že i v trochu modernějším hávu dovedou svému žánru ukázkově vládnout. Skvělá práce.

5. Aluk Todolo – Voix
Vybírání poslední příčky na top5 žebříčku je vždy nejtěžší, neboť se člověku v mysli promítá celá řada desek, které by též neměly být zapomenuty. Volba nakonec padla na desku, jež mě na první poslech sice nesmetla, o to více mě však postupně nahlodávala, až jsem se na ní jednu dobu stal závislým. Mám na mysli novinku francouzských krautrockově-blackmetalových Aluk Todolo. Tajemná atmosféra a napětí pramenící z mistrného vrstvení jednotlivých ploch – kytary zkreslované, pulzující, hypnotizující, každý úder bicích prostupující až do morku kostí. Báječný zážitek, který byl podobně jako u první příčky stvrzen výjimečným koncertem. Naprosto bezvadný kousek.

Aluk Todolo

CZ/SVK deska roku:

1. Silva Nigra – Světlonoš
Předně musím tak trochu s pokorou zopakovat podobnou frázi jako loni – tuzemská scéna se mi stále nedostává do přehrávače tak často, jak by nejspíš měla, neboť zahraniční produkce ukrajuje z mé pozornosti mnoho. Přesto je tu pár nahrávek, které mě v roce 2016 bavily tak, že frází typu „pouze na české poměry“ nebude třeba. Pokud letošní Cult of Fire byli zvláštním úkrokem do neoriginálního a relativně nudného blackgazu, pak Silva Nigra předvedla poctivý a především kvalitní kus černého kovu konzervativnějšího rázu. Agresivita, temnota, atmosféra, slušné nápady a zápal. To vše z desky jasně a suverénně zaznívá.  A mě to jednoduše baví tak, že se nebojím jít s ní až sem.

2. Umbrtka – Hlavní stroj
Nová Umbrtka je tentokrát méně experimentální, zato více hutná, semknutá, blackmetalová. A především velmi povedená. Zde tedy snad netřeba dodávat víc než ultimátní heslo loajality: „Přísahám věrnost Umbrtkovi a skartokratickému státnímu zřízení.“ Howgh.

Silva Nigra

Neřadový počin roku:

Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina
Neuvěřitelně hutná atmosférická deska spojující dvě významná jména hudebních temnot mě dokonce donutila odsunout původně zamýšlené ípko Gorguts až na druhou příčku, neboť tohle je zkrátka lahůdka. V dobových recenzích jsem často zaznamenával více chvály na účet Francouzů, zatímco Ævangelist byli odbyti pomyslným lehkým poplácáním po rameni se slovy „v pořádku“. Ale mně tahle deska přijde skvělá jako celek a právě závěrečná dvacetiminutovka ten pocit výjimečnosti možná ještě podtrhuje. Ta specifická surovost, různorodost a mystičnost, jež z ní sálá, je jednoduše fenomenální.

Artwork roku:

Cult of Fire – Life, Sex & Death
Pokud se u mě novinka Cult of Fire setkala s přinejmenším rozporuplnými reakcemi, pak její vizuální složce asi nemám moc co vytknout. Podobně jako se netajím svou slabostí k obalu předchůdce, každý pohled na tenhle obraz je pro mě radost. A když vezmu kolem a kolem, nenapadá mě moc dalších letošních desek, u nichž by to vizuální potěšení bylo větší. Nepopírám, že jsem na něco mohl zapomenout, ale první výstřel bylo toto. Takže tak…

Cult of Fire – Life, Sex & Death

Objev roku:

Setentia – Darkness Transcend
V ranku debutů letos skutečně bylo z čeho vybírat. Šlo tedy jen o to vytáhnout definitivního favorita – a tím se nakonec stala chaoticky black/deathmetalová banda Setentia z Nového Zélandu. Ta pod labelem Blood Music vydala desku překypující jak technickou, tak kompoziční vyzrálostí. A celkově byla tahle mladá kapela schopná obstát i v konkurenci zkušených stylových kolegů Deathspell Omega a Gorguts. Přesto však není Setentia nějakým plagiátem, má vlastní zvuk a plno velmi solidních nápadů. A jsem moc zvědav, co od ní v ještě budoucnu uslyšíme…

Shit roku:

Dream Theater – The Astonishing
Regulérně špatným nahrávkám jsem se snažil v loňském roce vyhýbat celkem úspěšně, proto nečekejte, že bych se tentokrát vrhal do nějakých nevkusných agrometalů typu Dymytry či Sabaton, protože masochistické sklony nějak poslední dobou zkrátka moc nemám. Proto tento titul berte v mém podání spíš za projev velkého zklamání. Bude řeč – jak již nadpis samozřejmě napovídá – o poslední nahrávce Dream Theater. Ti vyrukovali s deskou na první pohled ambiciózní, na první, druhý, třetí,… poslech úmorně dlouhou a v poměru k této délce neskutečně skladatelsky prázdnou. Spoustu klišé postupů, sentimentálních klávesových melodií, instrumentálních kejklí, které však až na výjimky vyznívají naprosto naprázdno, a skutečně silných momentů je zde skutečně poskrovnu. Ze zamýšlené písničkovosti tu zbyla jen kolovrátkovistost. Kde jsou ti hudebníci stojící za progresivními milníky typu „Images and Words“, „Awake“ či „Scenes drom a Memory“?! Snad se vzpamatují. Doufám, stále v ně věřím. Ale tuhle sbírku koled ať si strčí někam…

Brutal Assault

Koncert roku:

Ufomammut: Brutal Assault, 13.8.2016
Jeden jediný slot, a přitom takové množství skvělých koncertních zážitků. Nakonec však na špici kupodivu neskončí ani Oranssi Pazuzu, ani ShiningIntronaut, ale kapela, jejíž vystoupení mě zasáhlo naprosto nepřipraveného – a o to víc mě smetlo. Je poslední den Brutal Assaultu, právě dohrála Mgła, která mi na velkém pódiu a s trochu podivným zvukem tentokrát nějak nesedla, a já čekal na skupinu, jejíž tvorbu jsem neměl bůhvíjak naposlouchanou, ale podvědomě jsem cítil, že půjde o něco speciálního. A to se splnilo až nad očekávání. Hudba spustila a atmosféra mě naprosto strhla. Hypnotické riffy jejich poslední desky „Ecate“ mě každým úderem bicích soukaly do parádní hudební pavučiny, jíž jsem byl zanedlouho naprosto pohlcen…

Videoklip roku:

Gojira – Stranded
Vzhledem k tomu, že samostatné videoklipy úplně cíleně nevyhledávám, tak nemůžu tvrdit, že tohle je s jistotou ten nejlepší, jaký se v loňském roce urodil. Přesto je tenhle jedním z těch, které se mi vybavily jako první, když se řeklo „videoklip roku“. Netradiční sépiový odstín, tajemná symbolika a minimalistický příběh – to jsou domény tohohle dílka, jež svou specifickou vizualitou rozhodně nezapadne. Samotnou desku „Magma“ jsem sice přijal trochu rozpačitě, ale „Stranded“ je super klipovka. Tak proč ne klip roku…

Potěšení roku:

hojnost kvalitních blackmetalových debutů
Nevím, jestli je to tím, že jsem na jejich objevování měl letos větší štěstí, nebo se debutujícím kapelám lépe dařilo, ale na scéně jsem zaznamenal nejedno album, které na mě působilo kvalitativně výrazně nad poměry běžných začínajících kapel. Ať už mluvím o avantgardních následnících chaoticky blackmetalové vlny Setentia, jejich atmosférických žánrových souputnících Départe, „namgłovatělé“ pohodovce Uada či skvělých islandských Zhrine, kanadských Cantique lépreux, řeckém projektu Nox formulae či zde nedávno recenzovaných Recitations. Doufejme, že takhle plodné podnebí nad scénou vydrží i letos.

Zklamání roku:

konec Agalloch
Kdo by to byl řekl, že když jsem předloni koukal na jejich Brutalové vystoupení, že to bude dost možná to poslední, co od nich uvidím. Po dvaceti letech existence se americká ikona atmosférického black metalu Agalloch loučí se scénou. Ačkoliv nevylučuje návrat, oficiálně je kapela rozpadlá. Škoda – zvlášť vzhledem k tomu, že tím pádem za sebou nechává jako rozloučení desku „The Serpent & the Sphere“, která přeci jen působí trochu rozpačitě.

Vektor

Zhodnocení roku:

Rok 2016 byl bohatý jak na zajímavá alba, tak na povedené koncertní akce. Spousta kapel se vyvíjí dobrým směrem, případně stagnuje se ctí a navzdory těm pár zklamáním jsem v rámci své vyprofilované hudební bubliny velmi spokojen. Je stále co poslouchat – ať už od zkušených pardálů, pečlivě střežených klenotů, tak od úplně nových nadějných jmen. A těch slušných až parádních desek letos vyšlo opět tolik, že ten výše jmenovaný žebříček je pouze naprostá špička mohutného ledovce.

Organizátorům Brutal Assaultu se vloni konečně podařilo ukecat hned dvě legendy k exkluzivnímu vystoupení na letošním 22. ročníku. Takže nastane, něco, co jsem dlouho považoval za utopii – EmperorMaster’s Hammer se vysápou na pódium a oblaží nás svým devadesátkovým repertoárem. Na to, jak to nakonec dopadne, nezbývá než netrpělivě čekat, ale už nyní je jasné, že chystaný ročník bude speciální.

Oranssi Pazuzu

Pravda, neděly se jen pěkné věci – například v 28 letech zemřel na rakovinu Tom Searle z progresivně metalcorových Architects, AgallochEths se rozpadli a The Dillinger Escape Plan taktéž oznámili blížící se konec. Dva vyhraněné tuzemské fesťáky Hell Fast Attack a Phantoms of Pilsen bohužel končí. Na druhou stranu, nic holt není bez chybičky a v porovnání s letošními přínosy snad těch pár ztrát nebude tak bolet.

Do roku 2017 přeju kapelám, hudebníkům, organizátorům, pisálkům i vám čtenářům a hudebním nadšencům spoustu zdaru, inspirace a především plnou nálož skvělých hudebních zážitků.


Brutal Assault 21 (čtvrtek)

Brutal Assault 21

Datum: 11.8.2016
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): 1349, Animals as Leaders, Embrional, Exodus, Gojira, Heaving Earth, Ihsahn, Leprous, Mono, Obscura, Perturbator, Plini, Tesseract

Onotius: Čtvrtek byl pro mě druhým nejnáročnějším dnem – a to i navzdory tomu, že jsem pár jmen, která jsem původně ze zvědavosti chtěl vidět, nakonec vypustil. I tak jsem viděl za den jedenáct kapel a to už se dá považovat skoro za sportovní výkon. A hned první z nich byli v brzkém odpoledni čeští Heaving Earth. Tahle kapela je na tuzemské poměry celkem jedinečná, neboť technický death brutálnějšího střihu se u nás na takové úrovni přeci jen moc nehraje. Nu, kapela vskutku nakládala, že se i protřelým žánrovým kolegům mohla s hrdostí podívat do očí. Především bicí party byly skutečně parádní. Velmi solidní vystoupení.

Skvrn: Dvanáct kapel denně, to je sebevražda. Letošní program jsem proto volil volněji a vynechal kapely, na něž bych třeba před dvěma roky s jistotou zašel. Těch jmen je spousta, z fleku mě napadají páteční Satyricon či sobotní Behemoth. Jenže když jsem se v brzkých čtvrtečních hodinách ocitl neplánovaně na Heaving Earth, protesty šly stranou. Ke slyšení byla parádní deathmetalová rychta s ucházejícím zvukem (ne náhodou na levé Jägermeister Stage) a zřetelně slyšitelnými kvalitami. Fanouškem podobných záležitostí nejsem, ale tohle bylo velmi dobré, jen škoda brzkého hracího času a s tím spojené slabší návštěvy.

Onotius: Chvíli po skončení Heaving Earth se na vedlejší stage rozjela hudba diametrálně odlišné nálady – jazz fusion/progressive rockeři Plini. Jejich precizní, instrumentálně naprosto bravurní hudba opravdu z běžné Brutalové dramaturgie celkem vyčnívala, především však velmi bavila a posluchače si rychle získala. Možná i proto, že kapela prozradila, že na festivalech tohoto typu běžně nehraje, publikum jako by si řeklo, že hudebníkům názorně předvede entusiasmus pravého metalového fandy, a rozjelo vtipný étericky kolébavý jazzový moshpit. Komunikaci s publikem vůbec měli tihle virtuózové celkem zmáklou. Došlo na kratičké historky a vůbec z jejich projevu čišela na sto honů naprostá pohoda.

Onotius: Na německou technicky deathmetalovou Obscuru jsem se zatraceně těšil. A vystoupení to nebylo vůbec špatné, jen mi k dokonalosti značný kousek scházel. Kytary naštěstí byly rozeznatelné, i když možná co se týče hlasitost vůči sobě ne úplně dokonale doladěné. Horší však byl fakt, že basa pouze drtila, ale vyhrávky, které jsou pro charakteristický rukopis kapely podstatné, skoro nevyznívaly – byly utopeny. Nicméně pecky z novinky, „Ten Sepiroth“ či „Sermon of the Seven Suns“, a především pak kousky z klasické „Cosmogenesis“ (notoricky známá „Anticosmic Overload“ nebo „Centric Flow“) přesto byly schopny strhnout pozornost a ve výsledku jsem se bavil. Uvidíme, co předvedou na podzim v klubu, ale věřím, že když dostanou víc prostoru, bude to mazec.

Obscura

Skvrn: Progresivně djentovou matematiku nemusím. Výjimky však existují a Animals as Leaders jsou tou vůbec nejvýraznější z nich. Žádný připitomělý vokál ani trapné djentové poprdlávačky s předvídatelným rytmem. Jakmile Američané spustili, nedokázal jsem se nabažit. Nápaditá sóla, uchvacující rytmy. Animals as Leaders zahráli parádně. Tak rád vidím potěchu z hraní, tak rád si dám čas od času motanici s rukopisem. Animals as Leaders vládli a společně s opravdu parádním zvukem (opět Jägermeister Stage) mě absolutně dostali. A pochválím i dramaturgii, neboť čas kolem patnácté hodiny je pro takovou muziku ideální. Kdo chce zajít, zajde, i v hluboké opici je třetí hodina přijatelná, navíc není potřeba krást black metalům či doomům velmi žádanou tmu. Já tuhle trojici prostě rád viděl, jen tak, bez asistence černé. O dosavadním vystoupení ročníku nebylo pochyb.

Onotius: Ačkoliv bych to čekal spíš naopak, Animals as Leaders v mých očích zůstali ve stínu Plini. Snad za to může i uvolněná atmosféra při Plini nebo to, že jsem od nich zas tolik nečekal, i fakt, že díky klidnějšímu charakteru muziky u nich zkrátka více vynikly kytarové kličky. To ovšem neznamená, že by parta kolem Tosina Abasiho měla na svědomí nějaký propadák. To rozhodně ne. Jen byl zvuk trochu méně čitelný, než jaký jsem ho chtěl mít (je zvláštní, že jsem několikrát na adresu zvukaře slyšel chválu, protože mně ozvučení skutečně nepřišlo tak dokonalé, jak ho někteří líčí). Nicméně hudba Animals As Leaders má v tomhle jednu výhodu – samotná rytmická složka je dostatečně zajímavá i sama o sobě, tudíž mi hlava pulzovala v rytmu všemožných synkop a vystoupení jsem si užil. Z kapely sálala dobrá nálada a vystoupení uběhlo jako voda.

Skvrn: O tom, že tma nutně nemusí být alfou omegou, přesvědčil i Ihsahn se svými nově vybranými dětmi. Přál jsem si průřez diskografií, respektive taky něco jiného než jen songy z posledního „Arktis.“. Nakonec mi bylo vyhověno, i když letošní řadovka samozřejmě dostala prostoru ponejvíc. Ani nevím jak dál. Že byla má očekávání splněna? Že je tahle osůbka klasa, již nelze s nikým srovnávat? Ano, to chci říct, pomohl jsem si řečnickými. Možná Ihsahna obviníte z profesorského přístupu, ale vážně nevím, co víc chcete vymáčknout z extrémního progu za 45 minut před stovkami lidí. Mně čas ubíhal věru rychle. Byl tu poslední song, „Celestial Violence“, k němuž neodmyslitelně patří hlavní postava Leprous, Einar Solberg. Přišel a zazpíval. Bezvadně zazpíval. Poté už následovalo loučení. „See you next year,“ uzavírá Ihsahn. „S radostí, Císaři,“ odpovídám.

Onotius: Původně plánované Aborted a The Black Dahlia Murder jsem raději vynechal, abych měl jistotu, že vydržím až do večera, a tak má další zastávka u pódia byla až na mého oblíbence Ihsahna. Z jeho vystoupení mám nakonec smíšené pocity. Asi za to mohla netradiční volba setlistu, jež potěšila i méně metalovými kousky jako „Pulse“, na druhou stranu ovšem nebyla schopna tolik vyburcovat atmosféru (taky hrát za tmy, bylo by to asi jinačí kafe). Navíc bych jako závěrečnou skladbu zvolil jinou než „Celestial Violence“ s hostujícím Einarem SolbergemLeprous. Stěžejní problém byl však opět přebasovaný zvuk, tudíž ani například taková jednoznačná hitovka jako „Mass Darkness“ nevynikla úplně dokonale – a to je prostě chyba. Kdo ví, možná rozpačitosti napomohl i fakt, že kapela prý hrála na nástroje půjčené od Leprous, neboť ty jejich se zasekly někde na letišti. Úplná katastrofa Ihsahn ale nebyl. I kdyby jen kvůli „Frozen Lakes on Mars“, tak jsem si vystoupení užil a nedostatky snažil ignorovat.

Ihsahn

Skvrn: Další hodiny jsem jaksi paběrkoval. Sem tam jsem do něčeho vrtnul a jen tak se vezl na festivalové vlně. Původní plány ale vypadaly jinak. Zavítat jsem chtěl do vnitřních prostor, na ambientní pódium. Hrát zde měl Artur Ruminski, tedy kytarista včera hrajících Thaw. Realita se ale od mých plánů i časových harmonogramů rozhodla vzdálit. Pódium se sice oddávalo akci, ale o Ruminského nešlo ani náhodou, snad jen že by se za noc z Artura proměnil v Arturu, přítomnou diskžokejku. Čekal jsem zhruba 30 minut, a když ani tahle doba mnou zvanou Arturu nevyhnala z pódia, raději jsem se odebral v dál.

Onotius: Největším čtvrtečním překvapením pro mě asi byli britští progresivní/djentoví Tesseract. Tohle uskupení doma pustím spíš rekreačně, než že bych entuziasticky hltal každé dílo, které vydají. Naživo to však fungovalo prvotřídně. Na poslední desce se mi moc nepozdával příklon do popovějších vod, jenomže jak to tak bývá, naživo je vše tvrdší, tudíž obavy z jemného nenásilného pidlikání byly liché.  Zůstaly jen křišťálově čisté vokály a instrumentace jela propracované a především celkem dobře ozvučené riffy a vyhrávky. A mě to jednoduše chytlo.

Skvrn: Během čekání na Mono jsem si krátil čas na velkých pódiích, ačkoliv jen jako vzdálený přihlížející. Na levém pódiu válčili Exodus a já si dal zase po roce oldschoolový thrash. Ale jak říkám, decibely jsem přijímal spíš jen pasivně. Pozornost jsem věnoval hlavní hvězdě jednoho z přilehlých travnatých plácků (ta tam byla loňská Sahara). Jeden z thrashových srdcařů zde nahradil chybějící vlasy punčocháči a do songů Exodusu spustil zuřivé pohybové kreace. I hudební nástroj se našel, kus dřívka dokonale padnul do ruky a stal se předmětem hodinu dlouhé riffové onanie. Nohavice lítaly, dřívko schytávalo parádní obrus, přítomný fanclub se často proměnil v dárce moku na kytaristovu posilněnou. Pro mě jeden z nejsympatičtějších zážitků festivalu, oddanost oldschoolu zas jednou nebyla jen o džísce.

Skvrn: Gojira bojovala se zvukem, kousek od zvukaře to bylo strašidelně špatné, slyšel jsem jen brutálně přehulené kopáky. Na Metalgate Stage bohužel ne naposled. Změna místa sice pomohla, párkrát jsem si pošlápl do rytmu, ale duchem jsem byl už na Mono. Ti jsou prý vůbec prvními, kteří zahráli na Brutalu i ostravských Colours. Japoncům gratulace, jinak však do éteru vysílám spíš údiv a postesk. Až teď, v roce 2016? Nedá se svítit, holt jiným žánrům se otevírající Josefov a multižánrová Ostrava. O tom ale jindy, teď Mono a jejich vystoupení na Oriental Stage, která se konečně dočkala opravdu orientální kapely…

Mono

Skvrn: Asi se sluší říct, že Japonci byli naživo mnohem víc heavy než ze studia, ovšem na rozdíl od Chelsea Wolfe jsem nebyl ani trochu proti. Charakter a nálada zůstaly věrně zachovány. Nevyprchala idyličnost, jakási křehká pompa. Výrazně monolitický set ozdobil i výborný zvuk a vřelé přijetí, ačkoliv několik kecalů se opět našlo i v předních řadách. Celkově ale spokojenost, velká spokojenost. Něco mi říká, že se s Mono nevidíme naposled.

Onotius: Gojira? To byl naprostý nářez. Jedinou slabinou byl opět zvuk – za důkaz čeho může posloužit například tvrzení, že oblíbenou „Ouroboros“ jsem poznal až v druhém riffu. Kytary byly vůči sobě v nerovnováze – tudíž hutný riff „Flying Whales“ po meditativním začátku příliš nevyzněl. Zato jednoznačné drtičky typu „Backbone“ celkem vynikly. Ale atmosféra byla prostě mohutná. Strkanice a kotle byly nejen doménou předních řad a v průběhu vystoupení nad hlavou létala nafukovací zvířata. Nasazení hudebníků bylo obdivuhodné a být někde v prvních řadách, asi vám budu tvrdit, že to byla největší pecka letošního ročníku. Pocit z vystoupení Gojiry mám tedy trochu podobný jako z loňských Triptykon – je to srdcovka, byli přebasovaní, bavili, ale nebyli nejlepší.

Onotius: Po konci Gojiry se snažím co nejrychleji se prodrat davy lidí, neboť na Metalgate Stage už jsou nachystaní matadoři švédské melodicdeathmetalové scény Dark Tranquillity. Dobíhám přesně ve chvíli, kdy spouští singlovka „Science of Noise“ ze zatím posledního alba „Construct“. V kontrastu s Gojirou zvuk pochopitelně krotší, přesto ne příliš dobrý, spíš zahuhlaný. To je asi největší slabina setu. Nasazení hudebníků je sice solidní, avšak trochu z něj zavání fakt, že už je pro tyhle muzikanty koncertování tak trochu rutinou. Ve výsledku si tedy říkám, že se z jednoznačného potenciálu, jaký ta jejich muzika má, dalo vydojit víc. Možná opět vina okolností, ale Dark Tranquillity mě za srdce nevzali a působili spíš tak nějak průměrně.

Onotius: Z japonských Mono jsem zvládl jenom tak třetinu setu a musím říct, že to, co jsem slyšel, mě trochu zklamalo. Na jednu stranu to zpočátku působilo atraktivně, jako příjemné zpestření, avšak problém pro mě byla ona kolegou již zmiňovaná monolytičnost. Zkrátka a dobře, u post-rocku mám rád, když se skladby stupňují a nějakým způsobem pracují s rozdílnou dynamikou. Jenomže v tomhle ohledu na mě Mono naživo působili příliš konstantně a tím pádem jsem spíš chrápal ve stoje, než si užíval hudbu. Nevím, když tak čtu všude ty nadšené ohlasy, možná je problém ve mně a mému spíš univerzálnímu vztahu k jejich studiové tvorbě, ale tohle mě příliš nebavilo…

Perturbator

Skvrn: Přišlo první vážné krytí – nevraživě na sebe koukali Leprous a Perturbator. Dopředu jsem upřednostňoval variantu druhou, tedy tu skočnou, elektronickou, jenomže Solberg zahostoval během Ihsahnova úřadování bezvadně a bylo opět nad čím váhat. Nakonec jsem však zůstal u prvotního rozhodnutí, vždyť na metalové festivaly se přece jezdí kvůli ambientu, darkwavu a elektronickým nasíračkám. Po půlnoci a odpoledním vydání Perturbatorova hudba vládla, navíc po loňském úspěchu hned na velkém pódiu. Spustily ostré elektronické rytmy, ustaly circle pity, vzedmuly se vlny plné tanečního trsu. Klestil jsem si cestu vpřed, načež jsem zase rychle vycouval couval. V ostrých tlačenicích pod pódiem to vypadalo jako na pro muže vyhrazeném Prague Pride a toho jsem vážně nemusel být účasten. Po zpátečce jsem se ale opět dostal do transu. Bylo to drtivé, úderné, intenzivní. A rozhodně taky zopakování zasluhující.

Onotius: Protože norské Leprous už jsem naživo v rámci jejich loňské zastávky v Praze jednou viděl, vyhlídce na jejich zdejší vystoupení jsem nepřikládal tak velký význam. Říkal jsem si, že festivalový set tenhle koncert těžko trumfne. To se však ukázalo jako neskutečné rouhání. Leprous mě totiž odpálili ještě intenzivněji. Jejich vystoupení bylo neuvěřitelně povedené a v danou chvíli na mě působilo jako živá voda. Náhle nohy přestaly bolet a já se začal dosyta opájet něčím, co jsem v duchu nazýval koncentrovanou verzí jejich pražského vystoupení. Hudebníci v čele se zpěvákem a klávesistou Einarem Solbergem dávali do vystoupení mnohé a odměnou jim byl solidní ohlas publika. Skutečně. Při „The Valley“ jsem společně s prvními řadami zpíval emocionální refrén a říkal si, že snad na ně půdu příště zas, i když už to bude potřetí. V mém soukromém žebříčku „koncert ročníku“ se tak společně s Neurosis dělí o třetí příčku.

Leprous

Skvrn: Kolem jedné existovaly hned tři možnosti – dohrávající Leprous, černokněžníci 1349, nebo pelech. Nakonec jsem se rozhodl vydat cestou pravověrných čísel. Když však bylo nějakých deset minut za mnou, přicházel jsem na to, že na kázání o pravosti nemám zrovna náladu. Zvuk navíc nebyl pravý ořechový a trochu jsem hledal i nasazení, se kterým tu loni na stejném místě válčili Marduk. Nemělo cenu dál setrvávat, odebral jsem se směrem kempovým. Čtvrtek bodoval. Paradoxy se dějí a papírově nejslabší den porazil ten nejsilnější, předcházející středu.

Onotius: Poslední kapelou večera byli hutní deathmetaloví Embrional, při nichž byla atmosféra vskutku blasfemická. Začali se skoro půlhodinovým zpožděním a bylo pár technických problémů, ale to nic neměnilo na tom, že se jednalo o pohlcující show. Kotel, který v danou chvíli vypadal věru maniakálně, jsem sledoval zpovzdálí a raději jsem za soustředěného pokyvování hlavou chytal syrové zlé riffy. Hrálo se hodně z loňské „Devil Inside“, což mi vyhovovalo, neboť to je jediná deska, co od nich znám. Zkrátka vybroušené temné metalové zemětřesení, co víc dodat. Skvělé zakončení náročného dne.


Co neminout na Brutal Assaultu 2016 (středa, čtvrtek)

Brutal Assault, který se tentokrát odehraje ve dnech 10.-13. srpna již tradičně v pevnosti Josefov, už nějaký ten rok patří k nejvýraznějším událostem letní festivalové sezóny. A to nejen v rámci České republiky; jen v naší zemi na poli ne-agro metalu v podstatě nemá konkurenci. Na Sicmaggot se reportáže z Brutal Assaultu každoročně objevují od 13. ročníku, který se odehrál v roce 2008, a ani letošek samozřejmě nebude výjimkou.

V současné sestavě Brutal Assaultu se nachází už nachází více jak stovka kapel rozprostřených na tři pódia a skrze čtyři dny. Těžko znát všechno, dá trochu práce se v tom zorientovat a rozhodně nelze vidět úplně každou kapelu. Ale jak to udělat, aby člověku neuteklo to nejzajímavější? Naše redakční výprava, která se na festivalu objeví, se rozhodla poskytnout pár koncertních tipů, co je na soupisce festivalu dle našeho názoru nejzajímavější. Role se ujali Skvrn a Onotius, z nichž každý dle svého nejlepšího vědomí a svědomí doporučí dvě skupiny na každý den. Dnes si posvítíme na úvodní dva dny, tedy středu a čtvrtek.

Brutal Assault


Středa:

Skvrn: Hned první den napoví, zda se pokračování orientálního pódia ponese ve znamení vychytávání loňských much, či naopak potvrzování nehezkých peripetií s davy. Písničkář King Dude přijíždí v roli věru nevděčné – jako pokusný králík, který se na tomto pódiu ukáže letos jako úplně první. Čert teď vem, že k orientálnosti má jeho hudba sakra daleko, jestli všechno klapne, názvy dokážu přežít. Pokud však zůstanu zklamán, slíznou to pořadatelé nejen za fail davový, ale taky názvový. Zlost si je totiž třeba kde vylít…

Skvrn: Dál bych mohl bych volit jiné, doposud neviděné, ale nějak se mi nechce. Na Chelsea Wolfe se totiž vážně těším. Pro metalové publikum bude křehké darkwavové vystoupení určitě výzva a tázavých očí, proč právě zde, bude s jistotou kupa. Já je však neuvidím, nepředpokládám totiž, že by se cpaly do předních řad.

King Dude

Onotius: Středeční program nabídne více slovutných jmen, avšak pro mě jsou jasným headlinerem kalifornští Neurosis. Tato post-metalová kapela od svých punkových začátků ušla dlouhou cestu a z kapely se stala stálice alternativní scény a uznávaná veličina. Jak by také ne – s tak silným charakteristickým zvukem, zároveň ale neustálou snahou posouvat své možnosti, zkrátka nic než obdiv nezaslouží. Jejich živá vystoupení jsou vskutku intenzivní (o čemž jsem již měl tu čest se přesvědčit před třemi lety v pražském Lucerna Music Baru) a jsem skálopevně přesvědčen, že taková bude jejich show i na letošním ročníku Brutalu.

Onotius: Minout švédské Shining by byla taktéž chyba, a to dokonce i když na hlavní stagi budou zatím řádit Mastodon. Tahle kapela koketující s ponurými náladami formou depresivního black metalu (s rockovými, progresivními, ba s trochou rezervy i jazzovými prvky) disponuje skvělou atmosférou a tahem na branku. Navíc v živém provedení bude show korunována maniakálním chováním misantropického frontmana Niklase Kvarfortha, tudíž se můžeme těšit i na patřičně dekadentní divadlo.

Neurosis


Čtvrtek:

Skvrn: Čtvrtek je slabota a velkou záchranářskou ruku podává snad jen Ihsahn. Před třemi lety jsem v Josefově chyběl a brekot nad nevydařeným vystoupením ke mně došel pouze zprostředkovaně. Hrací čas po šesté večerní ze mě sice nedělá ryzího optimistu, ale přesto doufám ve výborný (byť festivalový) set. Ještě jedno přání by tu bylo – nepřehrávat jen songy z novinky, ale zaměřit se spíš na průřez. Rozhodně však nejsem z těch, kteří by žadonili o přehrání Emperorů, ti prostě nepřijeli a je třeba se s tím smířit.

Skvrn: Druhou volbu ovlivnil zásah ruky boží, pořadatelů, kteří nenechali progové zastánce trpět a odtrhli kryjící se výstupy Leprous a Gojiry. Zní to sice fajn, mnoho bolesti bylo zažehnáno, avšak já jsem nucen posteskávat si dál. Leprous kolize přitahují a tentokrát si vyčíhli elektronického maniaka Petrurbatora. Nicméně já ho jen tak nedám. V poslední době mi jeho vystoupení dvakrát uteklo a co si budeme, trojka není hezké číslo. Leprous se tu navíc staví v únoru před Devinem, takže nač ještě váhat…

Ihsahn

Onotius: Ačkoliv je konkurence velká, z čtvrtečních kapel na mě dost výrazně svítí technicky deathmetalová Obscura. Na kontě mají obstojnou novinku, především se však těším na kousky z klasické „Cosmogenesis“, což je deska, která je naprosto vybroušenou kombinací techniky, tvrdosti, progrese i melodiky. Upřímně řečeno jsem celkem zvědav, jak budou znít naživo. Zda budou precizní a skvěle nazvučení podobně jako třeba loni neméně techničtí blackeři Ne Obliviscaris, či zvuk splyne v nepřehledný chaotický rámus. Každopádně se těším.

Onotius: Francouzská Gojira se nyní s čerstvým a na poměry kapely relativně netradičním albem „Magma“ vrací na pódium Brutal Assaultu, aby nás nekompromisně zatloukla do země svým vizionářským pojetím muziky. Pulzující rytmika a osudové riffy a melodie – zvuk vstřebatelný jak pro fajnšmekry, tak pro širší posluchačské spektrum – to je Gojira. A já jsem přesvědčen, že tenhle groove/progressive-deathmetalový zážitek bude stát za to.

Obscura

Pokračování článku vyjde ve čtvrtek 4. srpna!


Gojira – Magma

Gojira - Magma

Země: Francie
Žánr: progressive groove metal
Datum vydání: 17.6.2016
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. The Shooting Star
02. Silvera
03. The Cell
04. Stranded
05. Yellow Stone
06. Magma
07. Pray
08. Only Pain
09. Low Lands
10. Liberation

Hrací doba: 43:56

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Jestli se v případě francouzské Gojiry dá před vydáním nového alba něco říct s takřka železnou jistotou, tak je to fakt, že tato parta se snaží nestát na místě. Pánové již minule na „L’enfant sauvage“ ukázali, že se nebojí evoluce a do své tvorby, která v případě prvních počinů stála spíš na přísunu tlaku a agresivních kytarových linek s nezaměnitelnou aurou, přimíchali špetku melodií a přichystali tak své nejpřístupnější album. A nejinak je tomu nyní. O čtyři roky později „Magma“ prezentuje, že melodičtější příklon na předchůdci nebyl nikterak náhodný a Gojira během té doby ušla pěkně dlouhou cestu, protože skladatelská forma, již aktuálně přináší, ukazuje, že Duplantierovic hoši jsou někde jinde.

„L’enfant sauvage“ mělo všechny aspekty, jak zaujmout i širší posluchačstvo, aniž by se při skladatelském procesu muselo sklouznout do sfér lacině podbízivých refrénů a trendových postupů. Přesto však překvapilo zdánlivých zjednodušením jednotlivých kompozic a tedy i celkového výrazu. „Magma“ jde v tomto ohledu ještě dál a dalo by se tak říct, že Gojira stojí s novým albem na samém začátku nové epizody svého fungování. Hlavní změnou je, že na aktuální placce se nikam nespěchá a ubylo drtivých kytarových výjezdů, jež jsou nyní nahrazeny matematicky přesnými, místy velmi hypnotickými riffy. Další výraznou změnou, již je nutno v souvislosti s „Magma“ vyzdvihnout, je změna výrazu Joea Duplantiera, který do svého rejstříku čím dál častěji zařazuje melodický vokál.

Pokud si vy, kteří jste ještě s albem neměli tu čest, říkáte, že Gojira vyměkla a směřuje si to vstříc metalovému střednímu proudu, tak bych vás v tomto místě rád uklidnil. Přestože budou přívlastky jako melodický, atmosferický a jim podobné padat v textu recenze častěji, než by si posluchač odkojený na „The Link“ nebo „From Mars to Sirius“ na první dobrou připustil, tak vězte, že ona melodičtější forma Gojiry má řadu poznávacích atributů, na které jsme byli zvyklí v minulosti. Joe Duplantier umí pořád hezky hrubiánsky zařvat a tvrdých kytar se borci taktéž nezřekli, jen nehrají prim, jako tomu bývalo kdysi. Naproti tomu se při evidentní snaze změnit skladatelský přístup zaměřila čtveřice na celkovou atmosféru a celistvost alba, protože v tomto ohledu „Magma“ nijak nezklamala a byl jsem po několika posleších dost mile překvapen tím, jak navzdory své jednoduchosti (myšleno v porovnání s předchozí tvorbou) roste.

Asi nejlíp všechny ty změny vyjadřuje hned první skladba „The Shooting Star“. Právě tahle záležitost by se na pozici prvního singlu hodila ze všech nejlépe. Nic proti „Silvera“ a „Stranded“, které se dočkaly vizuálního ztvárnění, ovšem snad žádná jiná píseň (no, možná ještě titulní vál) by posluchače nepřipravila na všechny ty změny lépe. Pozvolný nájezd hypnoticky se opakujícího kytarového motivu, pomalá tempa, přesná a nikterak zdrcující rytmika a konečně ponuře, avšak melodicky pějící Joe Duplantier. „The Shooting Star“ je na úvod jako pěst na oko a možná i proto jsem si ji z celé kolekce oblíbil ze všech nejvíc. Její dopad je v atmosféře, kterou na posluchače přenáší, a jakkoli mám agresivní Gojiru rád, tak tahle nová tvář kapely má hodně co do sebe. Následuje zmíněný singl a tentokrát již trochu tradičnější záležitost „Silvera“. V této písni se poklidnější plochy podbarvené zajímavou kytarovou melodií střídají s explozivními výjezdy, v nichž si příznivci Duplantierovic agrese přijdou alespoň částečně na své.

Pokud je na „Magma“ přítomna skladba, o níž se dá říct, že by bez menších problémů zapadla na starší počiny, jejichž postupy evokuje, tak je to „The Cell“. Rychlá, technicky přesná jízda na pozadí nápadité rytmiky a hlavně skvělé bicí linky mladšího z bratří Duplantierů, Maria. Ony by se celkově daly písně rozdělit na dvě základní skupiny dle jejich celkového vyznění. „Only Pain“ a „Stranded“, jež by doplnily zmíněné „The Cell“ a „Silvera“, jsou kusy, kde agresivní elementy přeci jen trochu převládají a na poměry zbylých písní je lze označit jako více tradiční kompozice. Zejména „Stranded“ se dle mého názoru povedla a sekaný kvílivý riff, jenž prostupuje takřka celou písní, je jeden z momentů, který se mi do paměti zanořil hned na první poslech. Jedná se o skladbu, jež by se na poměry Gojiry dala označit za velmi přímočarou, až jednoduchou, ale neznamená to, že by byla špatná. Melodický nápěv Joea v závěrečné čtvrtině hrací doby je znamenitý, a pokud takhle bude vypadat budoucnost jeho dítka, tak bych se s těmi melodiemi nebál ještě víc přitlačit na pilu.

No, a protože jsem v předchozím odstavci mluvil o první skupině písní, té agresivnější, tak je vcelku logické, že „Magma“, „Pray“ a „Low Lands“ jsou spolu s „The Shooting Star“ představitelé pokroku, který Gojira během posledních čtyř let prodělala. Právě v těchto skladbách spatřuji umělecký vrchol desky a je jedno, jestli budu mluvit o úvodní krasojízdě nebo o některém ze zbylých třech kousků. Gojira mi v této podobě zní zatraceně uvěřitelná. Úplně nejsilnější chvíle přichází s titulní „Magma“, což je velmi podmanivá kompozice, jež po celou dobu plyne naprosto nenásilně, skoro až nezajímavě, ale ani na vteřinu jsem se při jejím poslechu nenudil. Takovou její umírněnější sestrou je předposlední „Low Lands“, která velmi pomalu, až post-rockově spěje v dynamicky závěr upletený z heavy kytar a explozivního Joeova vokálu. „Liberation“, jež album uzavírá už je „jen“ tříminutová ethno akustická záležitost, bez níž by se „Magma“ obešlo. „Liberation“ si ale cestu na desku našla a tak pomalu doznívá a alespoň nechá posluchači čas na to, aby právě skončivší nahrávku vstřebal a ucelil si názor.

Gojira

„Magma“ je jiná. O tom není sporu. Gojira se rozhodla, že se svou tvorbu posune odlišným směrem a musím říct, že jim to vyšlo na jedničku. Nebudu zastírat, že alba „From Mars to Sirius“ nebo „The Way of All Flesh“ mám přeci jen radši, protože ta technicky groove/deathmetalová podoba je něco, na co jsem už jsem po těch letech a stovkách poslechů navyklý, ale jen díky tomu nelze „Magma“ zatracovat. Naopak. Velice si cením odvahy, s jakou do toho Gojira šla, a že nehraje na jistotu. Jsem zvědavý, čeho se ještě můžeme dočkat v budoucnu. Za mě rozhodně palec nahoru, protože jestli má takhle vypadat budoucnost moderně střiženého metalu s melodickými ambicemi, tak není důvod se věcí příštích obávat.


Druhý pohled (Onotius):

Francouzské progressive/groovemetalové Gojiře se v posledních letech podařilo něco, co není tak úplně snadné. Svůj projev se jim totiž podařilo dopracovat do formy, jež má potenciál zaujmout jak náročné posluchače-fajnšmekry, tak široké masy. Jenomže se slávou přichází i zodpovědnost. Proto když se začalo mluvit o novince „Magma“ byla v desku vkládána velká očekávání. Začaly se však množit i obavy, aby album nezabřehlo v jistotách a nenabízelo jen slabší variaci na dříve vyřčené. Když pak vyšel první singl „Strangled“, ukázalo se, že Gojira přestává tolik tlačit na pilu a začíná být uvolněnější – rockovější, ale i melancholičtější. Naštěstí však na desce nesměřuje ani tak do přijatelné rockovosti, jako do vod atmosféry a specifického napětí. Obecně je novinka klidnější a experimentálnější.

Na jednu stranu je škoda, že Gojira už tolik nedrtí, neboť jí to vždy šlo naprosto fantasticky, nicméně novinka má kouzlo jinde. Je tím zmiňovaná atmosféra evokující vodní hladinu, která je čechrána dynamickými nárazy, což nejlépe ilustruje samotná skladba „Magma“ (mimochodem jedna z nejpovedenějších na albu). Kytary zde nedrží tolik spodky, a tak vyniknou i zajímavé aranže. Klasicky precizní rytmika pojme větší prostor pro dynamiku. Také je deska různorodější. Zatímco monumentální až hymnická „Silvera“ je vlastně takovou epičtější klasikou od Gojiry, podobně tak „The Shooting Star“ je meditativnější, ale nápady tradiční, taková „Pray“ začíná atmosférou, flétnami a transformuje se v relativně neoposlouchaný kousek, jenž mi evokuje až post-metal. Občas víc mluví samotná rytmika a basa. U takové „Only Pain“ má člověk pocit, jako by se jednotlivé atributy hudby Gojiry rozpojovaly a pak zase v refrénu spojovaly. „Low Lands“ je šikovná precizní a zároveň co se týče dílčího nápadu velmi minimalistická záležitost. V závěru potěší meditativní akustická kytara, která pak pokračuje v outru „Liberation“ s tajemnými bubny jako doprovodem.

Gojira - Magma

Novinka je s výjimkou singlů paradoxně méně přístupná, zase ale na ní lépe fungují rozdíly v průběhu alba – což dělá celek přehlednější a kompaktnější. Problém ovšem tkví v nápadech. Občas má člověk pocit, jako by se kapela snažila těžit silnou atmosféru z naprostého minima („Low Lands“). Na první poslechy to funguje, na ty další však člověk přijde na to, že by asi ocenil trochu promyšlenější nápady. Na druhou stranu zase taková epická „Silvera“ je zatraceně silný kousek.

Nu, co se týče nápadů, byly na tom poslední tři nahrávky jednoznačně lépe, avšak co se týče konceptu a atmosféry, předvedla novinka celkem zajímavý progres. A proto i když chápu, že ji někdo může odsuzovat, mě stále relativně baví. Pořád je tu několik velmi solidních kousků („The Shooting Star“, „Silvera“, „Stranded“, „Magma“), pár klasických („The Cell“) i těch slabších („Only Pain“, „Low Lands“). Celkově „Magma“ beru jako lehký nadprůměr, s tím že první půlka alba je silnější na nápady, ta druhá pak invenčnější co se týče formy.


Redakční eintopf #90 – červen 2016

Terra Tenebrosa - The Reverses
Nejočekávanější album měsíce:
Terra Tenebrosa – The Reverses


H.:
1. Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina
2. Terra Tenebrosa – The Reverses
3. Combichrist – This Is Where Death Begins

Kaša:
1. Gojira – Magma
2. Volbeat – Seal the Deal & Let’s Boogie

nK_!:
1. Volbeat – Seal the Deal & Let’s Boogie
2. The Browning – Isolation
3. Combichrist – This Is Where Death Begins

Atreides:
1. Terra Tenebrosa – The Reverses
2. Gojira – Magma

Skvrn:
1. Terra Tenebrosa – The Reverses
2. Kayo Dot – Plastic House on Base of Sky

Onotius:
1. Gojira – Magma
2. Kayo Dot – Plastic House on Base of Sky
3. Virus – Memento Collider

Metacyclosynchrotron:
1. Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina
2. Terra Tenebrosa – The Reverses
3. Gevurah – Hallelujah!

Rubriku redakčního eintopfu táhneme už nějaký ten pátek, takže s jejím aktuálním vydáním jsme to dotlačili už na devět desítek dílů. A jak se zdá, kulatiny budeme slavit poslechem „The Reverses“ od švédských Terra Tenebrosa

Některé měsíce se stává, že každý redaktor střílí úplně jinam a je skoro problém najít album, které by bylo zmíněno alespoň dvakrát. Jiné měsíce se zase naopak pořád dokola opakuje několik jmen. Červen 2016 je tím druhým případem. Hned několika zmínek se dočkali třeba Gojira, splitko Blut aus Nord a Ævangelist, Volbeat nebo Kayo Dot. Maskovaní avantgardní seveřané však všem utekli a titul nejočekávanější desky si ukradli pro sebe. Jestli právem, to se dozvíme 17. června (anebo dřív – v případě několika protekčních spratků).


H.

H.:

Můj červnový eintopf je tak trochu vychcanost, jelikož na prvních dvou místech mám nahrávky, které už jsem dávno slyšel. Ale aspoň tím pádem vím, že jsou kurevsky dobré a že jsou hodny toho, aby se na ně člověk těšil. Nehledě na skutečnost, že bych je s dost velkou pravděpodobností volil, i kdybych neměl novinářskou protekci.

Jednou z těchto dvou nahrávek je splitko „Codex obscura nomina“, na němž se potkávají Blut aus Nord a Ævangelist. Nějaké podrobnosti si schovám do recenze a v předstihu prozradím jen to, že francouzští bozi blackmetalové avantgardy opět potvrzují svou výjimečnost a že zámořští kolegové jsou natolik dobří, že jsou „Krvi ze severu“ důstojným partnerem. Nahrávkou číslo dva pak nemůže být nic jiného než „The Reverses“ od Švédů Terra Tenebrosa. I zde se nebudu příliš rozepisovat a jen řeknu, že si The Cuckoo a spol. bez obav udržují svou vysoko nasazenou laťku.

No, a abyste neřekli, do třetice sem přidám i něco, co jsem ještě neslyšel. Minulé album Combichrist mi sice koule neurvalo, ale i tak mám tuhle bandu pořád rád, takže novinku „This Is Where Death Begins“ samozřejmě vyhlížím. Neočekávám sice, že by Andy LaPlegua a jeho parta dokázali pokořit svoje nejlepší majstrštyky, ale doufám, že si snad tentokrát aspoň odpustí mrdky jako „Love Is a Razorblade“


Kaša

Kaša:

Možná se to díky velkému množství alb na první pohled nezdá, ale ono se toho v červnu neudá na poli metalové hudbu zas až tolik. Sice nemám problém najít potřebné množství zajímavých událostí, aby se na jejich základě dal stvořit náš pravidelný redakční eintopf, ale že bych si ze seznamu plánovaných alb sedl na prdel, to zase ne. Pokud budu mluvit za sebe, tak mezi červnovými plackami jsem si našel pouze dvě zajímavé, na které se opravdu těším.

Tou první je další album dánských Volbeat, „Seal the Deal & Let’s Boogie“. Tahle čtveřice s živelným Michaelem Poulsenem u mikrofonu sice začíná trochu dojíždět na fakt, že ačkoli je v jejich tvorbě pořád cítit spousta energie a pohody, tak novinka bude v podstatě již šestá  variace na stejné téma. Díky tomu se prvního poslechu „Seal the Deal & Let’s Boogie“ tak trochu bojím, protože zklamání je v tomto případě blíž, než jsem ochotný si připustit. První singl mě zrovna nezaujal, takže i když se na jednu stranu těším, tak se snažím nebudovat si moc velké očekávání, abych jednoduše nebyl moc zklamaný.

V případě francouzských ochránců přírody jménem Gojira je tomu zcela jinak. Tuhle progresivní drtičku žeru od doby, kdy vydala přelomovou desku „From Mars to Sirius“. Postupně se borci vypracovali nejen mezi mé nejoblíbenější mladé kapely, ale zároveň mezi největší talenty tvrdě kytarové hudby aktuálního tisíciletí. Gojira nestagnuje, neustále se vyvíjí, a i když jsou základní stavební kameny pevně dané, tak soudě dle první klipovky slibuje „Magma“ ještě větší orientaci směrem k zřetelnému vyjadřování, jež zřejmě zaujme ještě širší publikum, než jak to zvládlo minulé album. Nečekám sice „Magma“ takovou pecku, aby se „The Way of All Flesh“ muselo obávat o svou neotřesitelnou pozici nejlepšího alba Gojiry (v mých očích samozřejmě), ale svoji základní a už tak dost vysokou laťku kvality snad bratři Duplantierové nepodlezou ani tentokrát, a pokud se tak stane, tak se máme určitě na co těšit!


nK_!

nK_!:

Je to skoro až s podivem, ale Volbeat s každým dalším albem kvalitativně rostou. Poslední řadovka „Outlaw Gentlemen & Shady Ladies“ se mi hodně líbila a živě jsou její skladby snad ještě lepší. Od „Seal the Deal & Let’s Boogie“ čekám hodně a první zveřejněné ukázky mě pomalu utvrzují v tom, že tohle bude bomba. Po třech letech vyjde také nová deska The Browning a protože k jejím starším sestřičkám nemám sebemenších výtek, těším se i na třetí deathcorový masakr střižený elektronickou taneční muzikou. V neposlední řadě vyhlížím i nové Combichrist, ale po „We Love You“ už beru tuhle skupinu trochu s rezervou.


Atreides

Atreides:

Červnový eintopf se kolem a kolem vměstná do jednoho dne – obě vybrané desky si vyrazí mezi lidi v půlce června, přičemž obě zatím vypadají nanejvýš lákavě; minimálně v tom smyslu, že vypuštěné ukázky přitahují moji zvědavost, jaký že vlastně bude konečný výsledek. Švédská Terra Tenebrosa se zatím představila vlaštovkou, kterou se přiblížila víc k špinavému black’n’rollu načichlého industriální nejistotou, pročež mě opravdu zajímá, jak bude chystaná deska „The Reverses” vypadat jako celek. Jakkoliv mě skladba „The End Is Mine to Ride” na zadel neusadila, v kontextu ostatních skladeb může, jak už v případě Terra Tenebrosa bývá zvykem, působit docela jinak, nehledě na to, že zbylé skladby taky mohou vypadat docela jinak. Tak uvidíme, co z kukaččího hnízda nakonec vlastně vypadne.

Výsledek bych si netroufl odhadovat ani v případě Gojiry, jakkoliv novinku „Magma” zatím podpořila dvěma písněmi obohacených o výborný vizuál. Francouzská „Godzilla“ si mě získala pár let zpátky na Brutal Assaultu, kde mě přesvědčila o tom, že za pozornost opravdu stojí (a to říkám jako člověk, který tomuto žánru jinak příliš neholduje), a na pokračování v podobě „Magma” jsem upřímně zvědavý. Předchozí dvě desky si mě získaly jednak precizností, jednak těžko zaměnitelnou atmosférou a rukopisem a očekávaná deska má plusové body už jen za esteticky povedený přebal, který neprzní mnohdy rušivé logo kapely. Takže doufám, že nezůstane jen u fešného pozlátka na obalu a obsah bude výživný přinejmenším stejně.


Skvrn

Skvrn:

Červnové vyhlídky nepůsobí vůbec marně. Co na tom, že vycházejících počinů je opět jako máku; mnohem víc si považuji, že v onom množství číhá i nejedna zajímavá věc. Nejhladovějšíma očima pak vyhlížím dvojici nahrávek kapel, jejichž společným jmenovatelem je řádná hudební komplikovanost. Což značí i vysokou poslechovou dotaci, která se ale při zpětném pohledu do diskografií obou těles pravidelně vyplácela. O koho že jde konkrétně? Začnu ve Švédsku – je tu nová, v pořadí již třetí řadová Terra Tenebrosa, průzkumnice sludge/post-blackových ploch s industrialem a ambienty k tomu. Těším se, očekávám urputný, příjemně nepříjemný boj s geniálním vizuálem v zádech. Druhými zástupci červnového diskomfortu jsou Američané Kayo Dot. Zatímco u švédských kolegů přece jen tuším, jak může novinka znít, u Kayo Dot si odhadovat netroufnu. První skladba je už sice venku, nicméně progovým šibalům se nedá jen tak věřit, počkejme tedy raději na novinkovou desku v celé své délce, máme ji tu ke konci měsíce.


Onotius

Onotius:

Pokud jde o nově vycházející desky, červen je hned na první pohled měsícem celkem pestrým. Pro mě je specifický především tím, že v něm vychází hned několik avantgardnějších záležitostí. Z nich bych vypíchnul především novinku Kayo Dot a norských Virus. Pravda, co se týče diskogrifií těhle kapel, stále mám co naposlouchávat, avšak kdo by pohrdnul čerstvou porcí, že? Nejvíce se však má očekávání upírají k novince francouzské Gojiry, jež nás už stihla navnadit dvěma singly s videoklipy. Každý z nich hrál na trochu jinou notu, tak jsem zvědav, jaká bude deska jako celek. Snad nezklamou.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Debemur Morti jsou pro mě jeden z top labelů, takže je asi jasné, co bude v nynějším eintopfu zabírat vrchní příčky. No, a Blut aus Nord jsou zase moje top kapela. Až na klopýtnutí s posledním „What Once Was… Liber III“ a ípkem „Debemur MoRTi“ si myslím, že Blut aus Nord kratší formáty nahrávek umí a splitko s Ævangelist toho jistě bude skvělým příkladem (spoiler: je). Co se týče druhých jmenovaných, můj vztah k nim je poněkud ambivalentní, ale o tom pak více v recenzi. Podobně to mám i s Terra Tenebrosa, kteří mi imponují takřka všemi aspekty své tvorby, až je škoda, že je tak málo poslouchám. Novinka působí (vlastně už z pouhých ukázek) o něco přístupnějším dojmem, což by mohlo dost věcí změnit. A nakonec zde uvedu debutové album kanadských Gevurah„Hallelujah!“, i přestože demo nahrávka a první EP mě zas tolik nebavily. Deska ale slibuje něco, čeho jsem se letos vlastně ještě nedočkal; tedy autenticky duchovního black metalu nejvyšší jakosti. Snad se nakonec nedočkám jen další plytké sračky pro děcka à la Batushka.


Gojira: info o albu, videoklip

„Magma“, čekávaná novinka Francouzů Gojira, je již za dveřmi (vyjde 17. června), takže je čas na konkrétní informace a první ukázku. Videoklip „Stranded“ sledujte na YouTube, obal prohlížejte tady, tracklist následuje:

01. The Shooting Star 02. Silvera 03. The Cell 04. Stranded 05. Yellow Stone 06. Magma 07. Pray 08. Only Pain 09. Low Lands 10. Liberation