Archiv štítku: Gorgonea Prima

Gorgonea Prima – Brownfields

Gorgonea Prima - Brownfields

Země: Česká republika
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 3.11.2017
Label: Metalgate

Tracklist:
01. Brownfields
02. The Snow Falling Up
03. Fight or Fall
04. The Worker’s Song
05. Black
06. The Will Cancer
07. Lebenfraktur
08. Steeldust Cocaine
09. Fuel My Fire [The Prodigy cover]

Hrací doba: 42:55

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Dovolím si tvrdit, že když kladenské duo Gorgonea Prima vydalo v roce 2010 svou dlouhohrající prvotinu „Black Coal Depression“, tak šlo o nahrávku, která na domácí metalové zarezonovala poměrně silně. Zčásti určitě už jen z toho titulu, že industriální black metal se v českých zemích příliš neprovozuje, ale zčásti nepochybně i díky svým kvalitám, které byly dost vysoko. Asi nemá smysl si nalhávat, že „Black Coal Depression“ patří ke stěžejním dílům domácího black metalu, ale jistý otisk myslím zanechalo a i s odstupem času je to dost povedená záležitost. Přinejmenším skladba „Corroded Landscape“ je dodnes působivá a v hlavě ji mám stále.

Mohlo se zdát, že na Gorgonea Prima čeká zajímavá hudební budoucnost, k níž vykročili takříkajíc pravou nohou. Následující roky však byly všelijaké. Kapelu opustil Tyrael, na jehož místo Hogath musel sehnat nového parťáka Ripleyho. Koncertování probíhalo spíše sporadicky, což mi přišlo docela škoda s ohledem na to, jak vizuálně nevšední živá vystoupení skupiny jsou.

A co bylo nejnepříjemnější – druhá deska byla dlouho slibována a stejně dlouho odkládána. Vzpomínám si, že už někdy v roce 2012 Gorgonea Prima prezentovali nové skladby živě a zveřejňovali nějaká dema. V roce 2015 hlásili osm dokončených písní a tuším, že dokonce i vydání počinu. Přesto uběhly další dva roky a celkově sedm let od debutu, než „Brownfields“ spatřilo světlo světa.

S každou další cifrou v kolonce letopočtu rostla i netrpělivost a očekávání, přímo úměrně tomu, jak „Black Coal Depression“ zrálo a dokazovalo svou zajímavost i v rámci testu časem, jenž patří k těm nejpřísnějším. A co bychom to dále prodlužovali – „Brownfields“ vysokým očekáváním nedostálo.

Na jednu stranu „Brownfields“ není jednoznačně hloupá deska a dají se tu nalézt i nějaké povedené pasáže. Mám ovšem pocit (možná mylný, kdoví…), že ty nejlepší skladby jsou ty nejstarší, které Gorgonea Prima prezentovali už někdy v roce 2012. Z „The Worker’s Song“ a především z vypalovačky „Steeldust Cocaine“ dýchá ta chladná odtažitá industriální atmosféra, jakou jsem si já osobně představoval. Právě v těchto momentech mám z „Brownfields“ podobné pocity jako z šedivého obalu nahrávky, který se jen tak mimochodem po mém soudu povedl (i když bez jakýchkoliv nápisů by mu to myslím slušelo ještě víc).

Každopádně přesně takováhle nálada mi v ostatních písních trochu chybí, což je přesně ten důvod, proč mám z celé desky dost rozporuplné dojmy. Kupříkladu úvodní titulní věc „Brownfields“ začíná dost slibně – mám tedy na mysli moment, kdy se rozjede samotný song, nikoliv trochu zbytečné intro, v němž zazní několikavteřinové úryvky několika slavných fláků jako namátkou „Welcome to the Jungle“ nebo „Enter Sandman“. Nedlouho po nadějném ostřejším úvodu se ale do písně vkradou na můj vkus příliš „hodné“ klávesové motivy, zpomalení příliš nefunguje a obecně mi přijde, že Gorgonea Prima svou muziku zbytečně změkčují (pardon – experimentují), než aby přitlačili na pilu a vytřískali pořádnou industriální beznaděj. Schopnosti na to by byly, jak ukazují ty některé pasáže, v nichž kýžená odtažitá nálada probleskuje.

Gorgonea Prima

Příliš mě neoslovuje ani třeba „Fight or Fall“, ale úplné dno přichází až s pátou „Black“. Tady nehodlám chodit kolem horké kaše, v tomhle prostě vidím velký přešlap, protože kýč a kvazi-romantika jsou ty úplně poslední věci, jaké bych chtěl v industriálním black metalu slyšet. Vůbec nefunguje ani hostující ženský vokál, což kurevsky zamrzí, když si vzpomenu, jak šikovně jej Gorgonea Prima dokázali využít v již jmenované „Corroded Landscape“ na debutu. Tenhle song mě hodně rychle začal příšerně srát a taky jsem jej hodně rychle začal při poslechu přeskakovat…

…a rovnou jsem k tomu přidal i následující „The Will Cancer“, kde mě taky irituje připosraný začátek a vokály. Nebrat. Aby toho nebylo málo, pánové si dle mého skromného názoru mohli odpustit i finální předělávku „Fuel My Fire“ od The Prodigy, jejíž rozjařeně taneční rytmus k industriálnímu black metalu prostě nepasuje, sorry…

Zpočátku mě poslech „Brownfields“ vytáčel opravdu exkluzivně a zklamání bylo obrovské. V momentě, kdy už jsem začínal otupovat a zvykat si, jsem se rozhodl si připomenout „Black Coal Depression“, což novince definitivně zlomilo vaz. Až přímé srovnání s debutem mi totiž definitivně otevřelo oči a ukázalo, jak moc si Gorgonea Prima oproti své prvotině pohoršili. Všehovšudy jsou tu jen dva dobré songy („Steeldust Cocaine“, „The Worker’s Song“), ale ten zbytek se pohybuje od věcí, které by byly tolerovatelné leda jako nejslabší položky tracklistu, až po vyloženě nepovedené kusy. A to hodně bolí, když vezmu v úvahu, že „Brownfields“ pro mě bylo jedno z nejvíc očekávaných alb domacího metalu posledních let. Hrubé zklamání.


Samael, Liveevil, Minority Sound

Samael
Datum: 11.10.2014
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: All Friends Dead, Gorgonea Prima, Liveevil, Minority Sound, Samael

Nedá se tvrdit, že by se snad Samael se svou studiovou tvorbou nějak vysloveně flákali, ta alba vydávají více či méně pravidelně, přesto jsou tomu už vlastně víc jak tři roky, co vyšla poslední deska s názvem “Lux Mundi”. Již koncem loňského roku Švýcaři ohlásili, že začínají pracovat na další nahrávce, jenž od té doby se žádné bližší novinky neobjevily. Nicméně ani v období příprav nového alba nešidí koncertní činnost, v jejímž rámci si v sobotu 11. října odskočili i do Prahy.

Pořadatel celý večer pojal v industriálně metalovém hávu (bez nějakého většího nároku na terminologickou přesnost… obecně vzato by šlo o industriálnosti některých takzvaně industrial metalových kapel dost úspěšně polemizovat), takže nejen samotní Samael, ale i jejich české předkapely svou tvorbou spadají do tohoto subžánru.

Ony české předkapely byly celkem čtyři, což není úplně nejméně a sám za sebe říkám, že by mi ani nevadilo, kdyby byly třeba jen dvě, protože (a teď mluvím obecně) jsem vždycky zastával názor, že se radši podívám třeba jen dvě nebo tři skupiny a budu se u toho bavit, než abych jich hrálo pět nebo šest a půlku večera se člověk nudil, než konečně nastoupí ti na konci, kvůli nimž přišel. Z těch, které vystupovaly zde na Metalgate Season Enclosure 2014 (jak se celá akce jmenovala), mě osobně nejvíce zajímalo kladenské sci-fi duo Gorgonea Prima, jehož tvorbu mám dost rád. Samozřejmě nesměli chybět ani koně z vydavatelské stáje pořadatele, což byli v tomto případě Liveevil a Minority Sound (to je taková klasika – jakmile něco pořádá Metalgate, můžete v klidu vsadit koule na to, že tam budou minimálně dvě jejich skupiny), a oním posledním (v pořadí večera vlastně prvním) předskokanem byli All Friends Dead, o jejichž existenci jsem až doposud neměl tušení.

Právě All Friends Dead se ujali zahájení večera, nicméně vzhledem k tomu, že jsem dorazil o trochu později, jsem z jejich setu zachytil pouze úplný závěr v podobě nějakých tří písniček. Tím pádem nemám moc nárok se pouštět do nějakých větších rozborů toho, co se na pódiu dělo. Soudě čistě na základě onoho kousku, který jsem viděl, mi to nepřišlo jako žádný průser, ale ani jako žádný zázrak. Čistě metalové momenty byly v pohodě, ale nijak zvlášť mě to nesebralo, trochu větší zajímavost ovšem muzika All Friends Dead nabírala v momentech, kdy nastoupila elektronika, protože tehdy se mi to upřímně líbilo. V oněch posledních třech písničkách to však bylo docela výjimečně, takže jsem si z toho kousku přece jen odnesl spíš pocit, že poslední song byla strašná odrhovačka.

Nemá cenu tvrdit opak, protože by beztak všichni věděli, že kecám, takže klidně řeknu rovnou, že Gorgonea Prima pro mě byla společně se Samael hlavní tahákem večera. Živě tuhle kapelu můžu kdykoliv a kdekoliv a vzhledem k tomu, že ji neviděl už možná tak dva roky, docela jsem se těšil. Zklamání naštěstí nenastalo a byla to fakt paráda. Gorgonea Prima se rozhodně může pochlubit tím, že její živá prezentace je opravdu unikátní a jen těžko si hledá konkurenci, a i když už jsem je viděl několikrát, dva bílí roboti ve tmě jsou pořád obrovské vizuální lákadlo a má to výbornou atmosféru. Akorát už by to konečně chtělo vydat onu slibovanou druhou desku, z níž ostatně na koncertě také padla nějaká ta ukázka, a to hned na začátku setu. Ve druhé polovině už se víceméně pokračovalo jen v duchu první a doposud bohužel jediné řadovky “Black Coal Depression”, z níž mimo jiné zazněla i naprostá tutovka “Corroded Landscape”, což je pro mě osobně ta nejlepší skladba, jakou Gorgonea Prima doposud vytvořila. Tak jako tak, koncertem zrovna této skupiny nepohrdnu nikdy a i tentokrát se ukázalo, že to rozhodně není náhodou.

Žezlo převzali Minority Sound, jejichž hudba by se mi papírově měla líbit, ale i přesto jsem si k ní z desek nikdy pořádně nedokázal najít cestu… nejspíš proto, že je podle mě na poměry industriálního metalu taková trochu hodná. V živém podání se ovšem tento handicap spravuje (však to znáte, živě je to vždycky tvrdší), takže je to hned o něčem jiném a Minority Sound jsou díky tomu kapelou, která mě baví hlavně (spíš jenom) živě. Tak nějak podobně to bylo i tenhle večer na Chmelnici… hudebně to mně osobně tolik nedává, ale musí se nechat, že kapela se na pódiu nešetřila a všichni s výjimkou bubeníka (u něhož je to samozřejmě omluvitelné) pařili dost vydatně, takže ve výsledku nemůžu tvrdit, že bych se nějak nudil. Navíc bylo znát, že měli v publiku docela početnou základnu fanoušků, kteří Minority Sound hnali kupředu a připravili jim asi největší odezvu hned po Samael.

Trochu opačně na tom byli s odezvou následující Liveevil, kteří hráli pro dvě řady turistů (teda, fotografů), pak pro dva metry prázdného prostoru a teprve pak stáli první lidi. Každopádně, tuhle skupinu vnímám vlastně přesně naopak než Minority Sound, protože mě její alba baví, ale živě mi Liveevil vždycky přijdou takoví trochu nevýrazní vzhledem k tomu, že hrají docela energickou muziku. Tentokrát jim na dojmu příliš nepřidal ani fakt, že nasamplovaná elektronika nebyla pořádně slyšet. Ony ty parádní refrény, které Liveevil mají, docela fungovaly tak jako tak, ale i přesto to mělo k dokonalosti daleko. Netvrdím, že Liveevil předvedli nějaký provar, protože to určitě není pravda, pořád to bylo docela v klidu vystoupení, akorát bych si to rozhodně dokázal představit lepší. Každopádně, kapela hrála především ze své poslední řadovky “3 Altering”, jejíž obsah obstaral většinu setlistu, až v samotném závěru se objevily i starší kousky v čele s finální hitovkou “Sky and Nails”. Z chystaného alba, na němž Liveevil aktuálně pracují, bohužel žádná ukázka nezazněla.

Po čtyřdílném seriálu na téma domácí industrial metal konečně přišlo očekávané švýcarské finále v podání Samael. Ani oni ze svého chystaného alba nehráli nic, zato však předvedli docela reprezentativní průřez celou svojí diskografií. Navrch mělo poslední album “Lux Mundi”, přelomové “Passage” a klasika “Ceremony of Opposites”, z nichž ze všech zaznělo po čtyřech kusech, nicméně se samozřejmě dostalo i na další desky. Samotný setlist byl tedy poskládán docela slušně, i když pár svých oblíbených kusů, které nezazněly, bych určitě našel. Tak je to ale prostě vždycky, takže důvod ke stížnostem nějak není, protože všechny zásadní vály zazněly.

O trochu hůře na tom však byl zvuk. Netvrdím, že byl vyloženě neposlouchatelný, ani netuším, jak tomu bylo v jiných částech sálu, ale z mého místa hodně vepředu bohužel nebyly příliš slyšet klávesy, takže si je mnohdy musel člověk spíš domýšlet. Klávesák Xy za nimi sice skákal jak čertík z krabičky a bylo na něm vidět, že si vystoupení užívá, ale slyšet moc nebyl, což některým peckám jako třeba “Slavocracy” trochu škodilo. Úplně opačná situace však nastala, když vzal Xy paličky a začal mlátit do perkusí, protože pak zase nebylo slyšet nic jiného, jak byly přeřvané.

Setlist Samael:
01. Intro
02. My Saviour
03. Shining Kingdom
04. Flagellation
05. Soul Invictus
06. Luxferre
07. Solar Soul
08. Into the Pentagram
09. Jupiterian Vibe
10. Slavocracy
11. Reign of Light
12. Infra Galaxia
13. Antigod
14. Baphomet’s Throne
15. Rain
16. Ceremony of Opposites
17. Black Trip
18. The Truth Is Marching On

To jsou ovšem asi tak jediné výtky, které šlo k vystoupení mít, protože ze strany samotné kapely to jinak byla hodně velká paráda. Na Samael bylo znát, že už to jsou zkušení pardálové, takže své vystoupení hráli s obrovskou jistotou a nadhledem, přesto však člověk neměl pocit, že by snad mělo jít o obyčejnou rutinu. Jednoduše řečeno, Švýcarům to ohromně šlapalo, na čemž nic nezměnil ani fakt, že do Prahy přijeli bez svého baskytaristy Mase, na jehož místo naskočil jakýsi náhradník, jehož identitu však bohužel neznám. Ačkoliv se na pódiu rozhodně snažili všichni přítomní, hlavní pozornost přece jenom strhával zpěvák a kytarista Vorph, což je jednoduše řečeno skvělý frontman, jenž funguje přesně tak, jak by takový frontman fungovat měl – táhne show kupředu a nedělá mu problém si získat publikum na svou stranu.

Budeme-li se bavit o hudbě, pak se večer docela povedl. SamaelGorgonea Prima byli výteční, zbytek vystupujících taktéž v pohodě. Sice je pravda, že menší počet skupin by mně osobně byl asi milejší, ale že bych se u některé z těch pěti přítomných vysloveně nudil, to zase tvrdit nemůžu. Zvuk byl víceméně taktéž na slušné úrovni a vždy byl přinejmenším poslouchatelný, a i když třeba trochu utopené klávesy u Samael zamrzely, nebylo to nic, co by člověku vyloženě zkazilo koncert.

Byl tu ovšem jeden další element, který naopak koncert kazil – a v některých momentech opravdu hodně. Byli jím fotografové – a v tomhle případě výjimečně nemám na mysli lidi, kteří asi na akci přišli jen natáčet záznamy na mobil, ale profesionální fotografy. Jasně, fotky z koncertů jsou super, člověk se na to rád podívá, ale někde by měla být hranice a zrovna tady těch fotografů bylo vážně jak nasráno, což bych ještě jako přežil, ale mnohem horší už bylo, že se někteří z nich chovali jako totální prasata. Fandové si vystojí první řadu na Samael, během prvního songu se však fotografové mezi ně začnou surově rvát, máchat foťákem kolem dokola, pomalu lézt kapele na pódium, jen aby měli lepší úhel. Lidi to sere, ale ze slušnosti třeba uhnou, tak si tam pan fotograf několik minut střílí blesky muzikantům do ksichtů, a když ho to přestane bavit, tak dalších deset minut stojí v první řadě, jen čumí do displeje a prohlíží si svoje výtvory. Ty vole, je to tohle normální? Já si teda myslím, že v žádném případě ne… obzvláště jedno plešaté hovado mě tak neskutečně vytáčelo, že to ani není možné. Ať si fotografové fotí, ty fotoreporty jsou kolikrát vážně zábavné, ale používejte u toho sakra mozek, protože takhle kurvíte koncerty lidem, kteří si na rozdíl od vás zaplatili (!), aby viděli svojí oblíbenou kapelu, a když se tam pak chováte takhle jak idioti (jako třeba tenhle konkrétní plešoun na Samael), tak všichni okolo včetně hudebníků vám přejí, aby vám péro shnilo.


Phantoms of Pilsen 6 (pátek)

Phantoms of Pilsen 6
Datum: 5.10.2012
Místo: Plzeň, Pod Kopcem
Účinkující: Bethlehem, Dordeduh, Et moriemur, FDK, Gorgonea Prima, Kozeljnik, Secrets of the Moon

Akreditaci poskytl:
Phantoms of Pilsen

H.: Phantoms of Pilsen byl pro mne až doposud trochu prokletý festival. Chystal jsem se na něj už od jeho druhého ročníku v roce 2008, ale pokaždé z toho z nějakého důvodu bohužel sešlo, což mě dost mrzelo, protože jestli něčím tahle plzeňská akce vždy vynikala, tak to byla velice zajímavá sestava, obzvláště čtvrtý ročník, kde představily kapely jako Taake, Helheim, Vulture Industries nebo Sulphur, jsem vynechával velice nerad, nicméně hlavní je fakt, že tentokrát už jsem se do božkovské hospody ráčil dostavit.

Ježura: To já jsem si svou božkovskou premiéru odbyl už loni, a po přehršli vynikajících zážitků, které si pro mě pátý ročník Phantoms of Pilsen přichystal, jsem ani na chvíli nezapochyboval, že se zúčastním i letos. Svého předsevzetí jsem nakonec dostál také proto, že loňským zkušenostem zdatně sekundovala opět vydařená sestava plná vynikajících a v českých luzích a hájích poměrně neobvyklých kapel. Předpoklady se tedy sešly vynikající a již počátkem týdne, který zahájení festivalu předcházel, jsem nemohl dospat pátku.

H.: Phantoms of Pilsen 6 přinesl oproti předcházejícím ročníkům jednu velmi zásadní změnu – vůbec poprvé se z jednodenní akce stal festival o dvou regulérních dnech, tudíž se návštěvníci mohli těšit na dvojnásobnou porci převážně black metalové muziky s menšími přesahy do dalších žánrů, celkem tedy patnáct skupin, z nichž se nám v redakci podařilo nevynechat ani jedinou. Pojďme se nyní podívat, jak se jednotliví účinkující předvedli…

H.: Role úvodní kapely Phantoms of Pilsen 6 připadla na industriální black metalisty Gorgonea Prima, nicméně je nepotkal častý osud prvních festivalových kapel a nehráli pro úplně prázdný sál, protože se relativně ucházející počet lidí sešel již nyní. Příjemné bylo, že se syndrom první skupiny nepodepsal ani na samotném výkonu této sci-fi dvojice a atmosféra byla již od počátku patřičně odlidštěná a industriální, což paradoxně nerozbíjel, ale spíše umocňoval i toho dne poněkud tanečnější Hogath (ostatně se není co divit, když se již notnou chvíli před koncertem pohyboval po lokále s rozličnými alkoholy v ruce). Už se začínalo zdát, že to bude suverénně nejlepší vystoupení Gorgonea Prima, jaké jsem prozatím viděl, protože tentokrát H a R dostali i výborný zvuk, jenže v druhé půli setu začaly zlobit technické problémy. Kromě padající svítilny, kterou Hogath uprostřed songu chytal a chvíli tak nehrál, zamrzely hlavně hned dva výpadky elektroniky. Nicméně ze strany výkonu samotné skupiny plný počet jako vždy.

Ježura: Jakkoli jsem studiové tvorbě téhle středočeské chásky doposud nedokázal přijít na chuť, naživo jsem se už několikrát přesvědčil, že jejich černo-bílo-ultrafialová show stojí za to. V Plzni to bylo potřetí, kdy jsem se k vystoupení Gorgonea Prima nachomýtl, a bylo to vystoupení jednoznačně nejlepší. Navzdory časné hodině se dostavila hutná atmosféra, oba muzikanti (Hogath pak obzvlášť) nešetřili nasazením, zvuk vyšel také na výbornou a nebýt těch technických lapálií, vynikající show by nekazilo vůbec nic. Za mě všechny čtyři palce nahoru!

H.: Druzí FDK se do sestavy dostali na poslední chvíli pouhých pár dní před začátkem akce jako náhrada za vypadnuvší Němce Ahnengrab. Ani jejich čtyřicetiminutovku bych neměl problém počastovat termínem “kvalitní”, byť předcházející kolegové se mi i přes zmiňovanou zlobivou techniku líbili více, což už je ovšem spíše otázka osobního vkusu než samotného výkonu. Nutno ovšem pochválit, že takovou tu hutnou atmosféru, která je u podobných post-metalových žánrů tím stěžejním atributem, dokázali FDK podat znamenitě a procítěně, přesto stále příjemně civilně. Festival se tedy rozběhl ve velice příjemném duchu, když oba páteční zástupci české scény nastavili laťku ne zrovna nízko, avšak následující zahraničí se nenechalo nikterak zahanbit…

Ježura: Na mém zážitku z koncertu FDK se asi trochu podepsala skepse některých mých kolegů, kteří mě od tohoto vystoupení zrazovali [tím nemá na mysli mě – H.]. Nedbaje řečí jsem se však pod pódium vypravil a neodcházel jsem nespokojen. Kapela působila velmi přirozeným dojmem, nikdo z jejích členů nepůsobil jako by ho hraní nudilo a čistě z hlediska vystoupení šlo o velmi dobrý výkon. Bohužel mi to maličko kazil vlezlý pocit, který jsem měl z hudby samotné. K post metalovým nahrávkám chovám velkou úctu, ale musí mě opravdu dostat do kolen, k čemuž zde tak úplně nedošlo. Ne že by to byla špatná muzika, to určitě ne, ale zkrátka asi není až tak dobrá, abych si ji mohl plně a bez pochybností užít. Vystoupení však velmi slušné, o tom žádná.

H.: Srbové Kozeljnik, kteří jsou vlastně projektem KozeljnikaThe Stone, jehož na pódiu doplnili další kolegové z jeho hlavní kapely, se sice zpočátku tvářili malinko rozpačitě, přestože má jejich vysoce nápaditý black metal ve studiové podobě obrovskou sílu, nicméně postupem času mne set začínal bavit víc a víc a po jeho konci jsem odcházel s pocitem, že jsem viděl další skvělou věc. Za tu mírnou rozpačitost paradoxně svým způsobem mohl především samotný v šedém plášti oblečený Kozeljnik, jehož vokál zněl živě oproti desce ještě mnohem více mečivě a kvákavě. Ale jak jsem již řekl, když jsem si po chvíli zvykl, začal mě set velice bavit a rozhodně tak nemohu tvrdit, že by mě Kozeljnik zklamali. Jako vrchol bych vypíchnul mocný titulní vál druhého alba “Deeper the Fall”.

Ježura: Srbský projekt Kozeljnik jsem znal akorát podle jména a jelikož jsem letos opět zvolil osvědčenou metodu “nebudu nic naposlouchávat a nechám se překvapit”, přistoupil jsem k třetímu pátečnímu vystoupení jako nepopsaná deska. Jenže kapela mě postupně ubezpečila o tom, že se o ní v superlativech nemluví jen tak pro nic za nic. Sice mi chvíli trvalo, než jsem si na svérázný black metal zvykl, ale nakonec jsem byl velmi spokojen. Zajímavá muzika v kombinaci s ještě zajímavějším Kozeljnikovým vokálem se mi strefila do noty a já mám opět o kapelu víc k naposlouchávání.

H.: Že by se měla nastavená laťka snižovat, to jsem opravdu nečekal, protože na programu byli rumunští Dordeduh, alias současné působiště dvou někdejších tahounů Negură Bunget, která se představila následující den. Nicméně jsou to právě Dordeduh, kdo z mého pohledu udržuje při životě onoho ducha starých nahrávek této rumunské legendy. Želbohu při každém mém živém setkání s Dordeduh se najde nějaký neduh (vidíte ten rým?), jednou je to denní světlo, podruhé má přílišná únava, tentokrát to byl zvuk, jenž byl sice ve své podstatě dobrý, čitelný a ostrý, ale přespříliš nahlas, až z toho zvonilo v uších. Přesto však byla atmosféra drsných transylvánských hor přítomna měrou vrchovatou a byla patřičně silná – tím pádem ani není Dordeduh co vytknout, jelikož právě atmosféra je to, oč v této hudbě běží především; navíc i přes onu malou lapálii se zvukem stále považuji plzeňský koncert za ten nejlepší, jaký jsem od Dordeduh viděl. Jen je na jednu stranu trochu škoda, že kapela hraje pouze nové písně z letošního dlouhohrajícího debutu “Dar de duh”, což sice na jednu stranu plně chápu, ale na druhou jsem zase přesvědčen, že by původní tvorba předchozí kapely byla v živém provedení mnohem lepší, než jak ji předvádí současná podoba Negură Bunget, ale k tomu se ještě dostaneme… do té doby jen řeknu, že v plzeňském mini-souboji Dordeduh vs. Negură Bunget vyhráli na plné čáře první jmenovaní. Koncert jako víno!

Ježura: Zkušenost z dubnového Ragnarök Festivalu a jeden poslech novinky “Dar de duh” pasovaly Rumuny Dordeduh na jeden z mých hlavních taháků, se kterými se pořadatelé Phantoms of Pilsen vytasili. A pohrobci Negură Bunget očekávání do nich vkládaná rozhodně naplnili. Sice mi zpočátku stejně jako kolegovi H. vadila poněkud přepálená hlasitost, ale jak již bylo řečeno, všechny nástroje i vokály byly pořád skvěle čitelné, takže jsem stížností záhy zanechal a jen si užíval. Proti zadumané náladě alba mi to sice přišlo jako poněkud větší metal, ale to vynikajícímu výsledku nijak neuškodilo a snad jediným záporem, který mě opravdu zarmoutil, tak zůstává skutečnost, že klávesačka Gallalin viditelně zkrátila svou blonďatou hřívu, kterou mě uchvátila před půl rokem v Německu.

H.: Přiznám se, že Secrets of the Moon, jimž na plakátu patřila nejvyšší pozice, jsem živě doposud neviděl, a vzhledem k tomu, že na koncertní záznamy na YouTube opravdu nemám chuť ani čas koukat, neměl jsem v podstatě sebemenší představu, co od těchto Němců na pódiu čekat. O to více jsem byl ovšem překvapen, jak moc intenzivní a působivé jejich představení bylo. Živě zněl jejich inteligentní black metal stále tak uhrančivě, zároveň však mnohem hutněji, až extrémněji, neuvěřitelně mrazivě. Ona nepříjemná nervózní nálada, která z pódia proudila, byla navíc mnohonásobně umocněna promítáním nechvalně proslulého černobílého snímku “Begotten” v pozadí, který stále považuji za ten nejdepresivnější a nejvíce deprimující film všech dob (a to mi věřte, že už jsem viděl spousty šíleností). Co se týče skladeb, prim hrála podle očekávání aktuální novinka “Seven Bells”, z níž zazněly úvodní titulka “Seven Bells”, závěrečná “The Three Beggars” (v obou případech úvodní, resp. závěrečná na albu i na koncertě), videoklipová “Nyx” a (z mého pohledu především) fantastická “Serpent Messiah”, v jejíž živé provedení jsem opravdu doufal a musím říct, že dalece předčila má očekávání. Ze starších se objevil například hypnotický opus “Lucifer Speaks”, při němž se na pódiu jako host objevil démonický Rogier DroogBethlehem. Pro mě osobně byli Secrets of the Moon jednoznačným vrcholem už tak silného prvního dne a s odstupem času i nejvyšším vrcholem celého Phantoms of Pilsen 6.

Ježura: Secrets of the Moon byli další kapelou ze soupisky festivalu, kterou jsem do té doby znal jen podle jména a mohl se jen domýšlet, nakolik zapůsobí její ze všech stran vychvalovaná muzika na mě. Zkrátím to – již první tóny mě zvedly ze židle a do samého konce vystoupení jsem zíral s otevřenou pusou, co to do publika Secrets of the Moon pustili za neuvěřitelnou sílu. A když jsem nezíral, tak jsem všelijak mlátil hlavou, hrozil a tak všelijak podobně – takové to mělo grády! Ani při pohledu na pódium celé vystoupení neztrácelo nic ze své výjimečnosti, protože všichni zúčastnění hráli opravdu od srdce se vším, co k tomu patří. Při pohledu na křehkou baskytaristku mi na mysli vytanula vzpomínka na fenomenální Vanju SlajhTriptykon, zlověstně uvědomělý výraz kytaristy a zpěváka sG dokonale korespondoval s celkovou okultní atmosférou a celé dohromady to působilo po všech směrech promyšleně a dotaženě. Snad nejsilnějším zážitkem byl pak příspěvek hostujícího Rogiera Drooga, který svým geniálně zvráceným vzezřením dodal skladbě “Lucifer Speaks” další úroveň. Secrets of the Moon si mě zkrátka obtočili okolo prstu a předvedli jasně nejlepší vystoupení dne a zároveň jedno ze dvou nejlepších vystoupení celého festivalu.

H.: Jeden by si snad i pomyslel, že po takovém skvostu jako Secrets of the Moon bude následující kapela zabitá, jenže to by tou následující kapelou nesměli být Bethlehem, jejichž nihilistický rock/black metal fungoval živě snad ještě lépe než na albech. Ačkoliv baskytarista a jediný zbývající zakládající člen Jürgen Bartsch působil, jako by se mu na tom pódiu pomalu ani nechtělo být, a nenápadný kytarista Olaf Eckhardt stejně tak, k tomu, co Bethlehem hrají, tenhle nezúčastněný přístup naopak docela seděl. Největší pozornost na sebe strhával největší benjamínek v sestavě, zpěvák Rogier Droog, který své hlasivky trápil vskutku vydatně; nutno uznale pokývat hlavou, že si se všemi party poradil na jedničku a právě jeho procítěný vokál tak celému setu nasadil korunu, obzvláště z extrémně vysokého nepříjemného jekotu, který mně osobně připomínal šíleného Nattramna z již dávno nefungujícího depressive black metalového projektu Silencer, doslova naskakovala husí kůže. Příliš šancí vidět Bethlehem živě už moc není, tudíž jsem opravdu rád, že se na Phantoms of Pilsen objevili a že jsem je měl možnost vidět – tím spíš, jak to bylo výborné. Akorát si neodpustím poznámku… pogování zrovna na takovouhle muziku? Upřímně, neotravovalo mě to, a když to někoho baví, jeho věc, ale přijde mi to malinko vedle.

Ježura: Bethlehem jsou bezesporu velké jméno, ale mně se jejich muziku pojmout zatím nepodařilo. I tak jsem ale rád, že jsem mohl být svědkem jejich živého vystoupení, které se od nejprve poněkud rozpačitého dojmu postupně vypracovalo na velmi solidní zážitek, který nakonec po zásluze odměnili i zpočátku velmi pasivní fanoušci. Sice jsem se celou dobu trochu pral s ne úplně dobrým dojmem z kapely samotné, která, jak už správně podotkl kolega, nedávala najevo skoro žádný entusiasmus, ale muzika samotná nakonec zafungovala i sama o sobě velmi dobře, a to bylo rozhodující. Jakkoli jsem tedy čekal, že na vynikající Secrets of the Moon se Bethlehem nemohou chytnout ani omylem, nakonec jsem odcházel spokojený a s dalším velmi dobrým zhlédnutým vystoupením na kontě.

H.: O závěr úvodního dne se postarala opět domácí skupina, pražští doom metalisté Et moriemur. A právě oni si odnesou titul nejrozporuplnější kapely dne, ačkoliv ne tak úplně svou vinou. Kapela se vskutku snažila předvádět svou typickou doomovou truchlivost a depresi, nicméně celé její snažení vyznívalo diametrálně odlišně od toho, co si asi pánové sami představovali, protože veškerou pozornost zbylého publika poutal jeden nejmenovaný a opravdu ukrutně opilý fotograf, který kapele vytvořil brutální jednočlenný kotel. Co si budeme povídat, půlhodina vyhrazená Et moriemur se stala čistě jeho one-man show, v jejímž světle byli hudebníci pouhopouhým křovím k alkoholovým excesům. Oukej, bylo to vážně vtipné a měl jsem co dělat, abych se neválel smíchy po zemi, ale předpokládám, že to asi účel koncertů Et moriemur nebude; na jednu stranu mi je skupiny docela líto, ale na druhou stranu byla kombinace tohohle divadélka a pomalého doom metalu natolik tragikomickou záležitosti, že se to hned tak nevidí. Svým zvráceným způsobem to byl tedy další skvělý koncert (smích).

Ježura: Je to tak, pan fotograf si ukradl celý set Et moriemur pro sebe a mohu odpovědně prohlásit, že tak dokonale rozbořenou doom metalovou show jsem opravdu ještě neviděl, pochybuji, že se tomu někdy nějaká další třeba jen přiblíží a kapele jsem tento úděl rozhodně nezáviděl. Na druhou stranu jsem se ale opravdu celou dobu popadal za břicho a myslím, že i muzikanti měli co dělat, aby se udrželi v roli a nezhroutili se v záchvatu smíchu, takže dojmy, které jsem si ze závěrečné půlhodinky prvního dne festivalu odnesl, jsou jednoznačně nezapomenutelné. A že jsem si mezi snahou nechechtat se nahlas občas stihl všimnout, že Et moriemur hrají velmi solidně, to je takový bonus a příslib do budoucna, protože jsem si jistý, že to není ani zdaleka naposledy, kdy se shledáváme.


Metalgate Czech Death Fest IV (pátek)

Metalgate Czech Death Fest IV
Datum: 15.6.2012
Místo: Červený Kostelec, autocamp Brodský
Účinkující (obsažení v reportu): Abstract Essence, Dark Tranquillity, Demencia Mortalis, Descent of the Scarlet Skies, Exorcizphobia, Feeble Minded, Gorgonea Prima, Isacaarum, Liveevil, Suffocate with Your Fame

Akreditaci poskytl:
Metalgate

Letošní ročník Metalgate Czech Death Festu měl pořadové číslo 4. Ačkoliv nutno dodat, že to počítání zas až tak jednoduché není, protože – jestli mne má nebohá paměť nešálí – šlo celkem již o pátý open air, v jehož názvu bylo slovíčko Metalgate, samostatný Czech Death Fest byl opravdu počtvrté; počítáme-li pouze spojení obou těchto dříve samostatných festivalů, jde o druhý ročník. To ovšem jen tak pro zajímavost, hlavní náplní našeho povídání je samozřejmě to, jak letošní Metalgate Czech Death Fest proběhl, ať už probíhal, pokolikáté chtěl.

Tuto akci mám osobně rád už jen z toho důvodu, že je neuvěřitelně pohodová a poklidná. Zatímco většina ostatních festivalů, na nichž se každoročně vyskytuji, je poněkud hektická, člověk neustále běhá od pódia k pódiu, na autogramiády, do stanu/auta/úschovny a všude jinde možně, areály jsou navíc velké, vše je daleko, kemp až za horami, na Metalgate Czech Death Festu je to přesně naopak. Vše je hezky bezproblémové, nevyhrocené, cokoliv je hned po ruce přímo. I díky prostředí, v němž se festival koná, je odevšud cítit naprostá pohoda, přestože to třeba na pódiu zrovna drtí ten nejextrémnější grindový prasec (smích). Tohle má za následek, že se zde člověku vždy líbí, i když se třeba stane, že mu například soupiska příliš nesedne nebo něco podobného. Naštěstí se však ani to neděje, jelikož se Metalgate Czech Death Festu pravidelně představuje to nejlepší z domácí scény s několika zahraničními štychy…


Pátek:

O rozjezd festivalu se stará mladá trutnovská thrashovka Exorcizphobia, která dle mého názoru rozhodně nezahrála špatně, nicméně její set bohužel trpěl klasickou bolístkou prvních skupin festivalů. Chvíli to trvá, než se návštěvníci dostanou do varu, mnozí z nich ještě třeba ani nejsou na místě, kapela se na pódiu může klidně přetrhnout, ale bez výraznější účasti publika to ještě nemá tu správnou šťávu. I přesto se mi však půlhodinka hodně oldschoolového thrash metalu v podání Exorcizphobia líbila. Pánové totiž dokázali i přes svůj handicap prvního vystupujícího předvést vše, co má správný staroškolský thrash mít… jen ten kotlík chyběl…

Štafetu přebírají Feeble Minded, jejichž hájemstvím je death metal. Jejich set mě však naneštěstí příliš nezaujal. Ne, že by šlo o něco vyloženě špatného, rokycanská parta své nástroje drtila se správným zanícením a rozhodně se snažila, přesto na jejich vystoupení příliš vzpomínek nezbylo. Autocamp Brodský za tento víkend zažil rozhodně i pamětihodnější koncerty.

Více než slušnou show začali dělat třetí Descent of the Scarlet Skies. Musím se přiznat, že takováto muzika, tedy metalcore, není zrovna přílišnou potěchou pro mé uši, avšak uznávám, že když podobné kapely vylezou hrát, hezky se to na pódiu hýbe, tudíž rozhodně je na co se dívat. A to byl samozřejmě i případ Descent of the Scarlet Skies, jinak bych o tom – vcelku logicky – nemluvil. A to i přesto, že zapojení publika bylo stále ještě vcelku malé, což zrovna u core muziky také příliš košer není.

Podobně jako Descent of the Scarlet Skies na tom byli i následující Suffocate with Your Fame, jen s tím rozdílem, že v jejich případě byla hudba sice stále obdobně hybná, ale poněkud ostřejší (deathcore), a pódiový pohyb byl ještě akčnější; nechyběly v žánru tolik typické secvičené “seky” nahorů-dolů a celá kapela najednou, ani další obvyklé stylové záležitosti. Kromě toho určitě zaujal i nepříliš obvyklý počet tří kytaristů. Celkově Suffocate with Your Fame působili velice suverénním a sehraným dojmem, za což si odnášejí titul nejlepší odpolední kapely.

Na diskotékové Liveevil jsem se dost těšil, protože mám jejich muziku vcelku rád, ale výstup skupiny nakonec v mých očích zůstal docela pod očekáváním. Hudba přímo vybízí k nějakému tomu tanci, jenže samotný koncert s tím poněkud nekorespondoval, jelikož mi kapela přišla malinko bez života. Vše bylo samozřejmě odehráno na úrovni a bez jakéhokoliv zaváhání, ale něco tomu prostě chybělo. A když dojem v závěru nevylepší ani taková hitovka jako “Sky & Nails”, tak už v tom něco musí být…

Na Mincing Fury and Guttural Clamour of Queer Decay jsem si dovolil vybrat oficiálně povolenou přestávku a pod pódium se vracím až s dalšími Abstract Essence. Ne, že bych proti nim něco měl, to vůbec ne, ale už přijde trochu blbé, že z pěti letních festivalů pod záštitou Metalgate během pěti let vystoupili na všech pěti. Samozřejmě chápu, že je pořadatel a zároveň vydavatel protlačuje, ale znáte to – opakovaný vtip není vtipem. Nicméně ke cti Abstract Essence slouží fakt, že i přesto jsou výbornou koncertní kapelou, která zahraje vždycky dobře, a přestože jsem ji viděl již mnohokráte, zatím mě ani jednou nenudila – a to se potvrdilo i tentokrát. Sice se jednalo o vcelku standardní vystoupení Abstract Essence, ale nutno dodat, že v jejich případě to znamená standardně dobré. Kromě nápadité muziky klasicky nejvíce pozornosti poutal zpěvák Ondra Zbránek, který mezi písničkami pálí jednu hlášku za druhou.

Program pokračuje s prvním z headlinerů, švédskými melodic-death veterány Dark Tranquillity. Pokud by mělo platit, že největší kapela by měla odehrát také nejlepší koncert, tak v případě Dark Tranquillity to platilo do puntíku. Když skupina vběhla na pódium, ihned bylo cítit, že jsou to zkušení profíci, kteří mají vše v malíku, ale do nějakého jen s přehledem a řemeslně odehraného vystoupení to mělo hodně daleko. Pánové si vystoupení viditelně vysloveně užívali, jejich show měla výborný odpich, spád a tah na bránu, velmi sympatické bylo i uvolněné přátelské vystupování. Bezesporu excelentní koncert a zároveň jeden z vrcholů celého festivalu.

Jako další se představují jihočeští perverzáci Isacaarum. O tom, že by tahle grindová klasa nezahrála kvalitně, může pochybovat snad jen ten, kdo ji ještě živě nikdy neviděl. Isacaarum opět odvedli svůj vysoký standard, což znamená kopec setsakra hybného grindu, krev, sperma a úchylné převleky, a při tom všem jim sekundoval opticky největší kotel pátečního dne. Nechyběl samozřejmě ani obligátní sexy vložka v podobě orálního sexu na pódiu. Isacaarum jsou prostě a jednoduše kapela, kterou můžete vidět, kolikrát chcete, přesto to bude pokaždé náhul.

Stylovou výhybku znatelně přehazují industrial black metalové příšery (jak je nazvala jedna slečna (smích)) Gorgonea Prima. Jejich koncert ovšem zpočátku provázely nemilé problémy, jelikož zvukař se asi omylem opřel o nějakou páčku, tudíž samply rvaly uši, a osvětlovač zase pustil naplno všechny světla. Při druhém songu si však naštěstí ten první uvědomil, že zvuk by měl jít poslouchat, a ten druhý, že takováhle kapela na pódiu potřebuje úplnou tmu prozářenou pouze vlastními zářivkami. Když se tak stalo, mohl si člověk konečně naplno vychutnat neotřelou show, která rozhodně patří k tomu nejoriginálnějšímu a nejunikátnějšímu, co lze v současnosti od českých kapel vidět. Gorgonea Prima také hrála některé věci, které jsem osobně neznal, tudíž předpokládám, že šlo o nový materiál – a zněl opravdu výtečně.

Ani následující Demencia Mortalis rozhodně nebyla špatná, spíše naopak. Skupina sice byla co do vizáže značně nesjednocená – každý pes (člen), jiná ves – , ale zato všichni pařili stejně zaníceně a celkově se starali o to, aby se i v jednu ráno stále bylo na co dívat, což se jim i dařilo. Osobně mi muzika ve studiové podobě moc nesedí, ale v živém provedení zní jejich metal s houslemi moc dobře. Na dobré spaní určitě kvalitní set, který nenudil. První den ještě uzavírali Keep on Rotting, avšak přílišná únava a následky příliš intenzivních alkoholových radovánek mne bohužel zahnaly do stanu…


Redakční eintopf #14.1 – speciál 2010 (H.)

H.

H.:

Top5 2010:
1. Triptykon – Eparistera Daimones
2. Deathspell Omega – Paracletus
3. Aborym – Psychogrotesque
4. Massemord – The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope
5. Morowe – Piekło.Labirynty.Diabły

CZ/SVK deska roku:
Gorgonea Prima – Black Coal Depression

Neřadový počin roku:
Enochian Crescent – NEF.VI.LIM

Koncert roku:
Watain, Deströyer 666: Praha – Matrix, 23.10.2010

Zklamání roku:
Kataklysm – Heaven’s Venom

Top5 2010:

1. Triptykon – Eparistera Daimones
Jaká deska bude figurovat v mém speciálním eintopfu na prvním místě, to mi bylo jasné už od konce března, kdy Thomas Gabriel Fischer vyvrhl na svět nový opus pod hlavičkou svého aktuálního projektu Triptykon. Pokud někdo měl tu odvahu o jeho kvalitách pochybovat, pochyboval zbytečně. “Eparistera Daimones” je totiž monument hodný srovnání s legendárním počinem “To Mega Therion” i comebackovým eposem “Monotheist”. Je to album neskutečně uhrančivé a slova beroucí, deska, která svého posluchače nenechá vydechnout. Přesně takhle zní hudba, která je nadčasová a geniální. K tomu si ještě připočtěte úchvatnou grafickou podobu luxusního digibooku a nebudete mít žádných pochyb, že nic lepšího již snad pěkných pár let nevyšlo.

2. Deathspell Omega – Paracletus
Deathspell Omega
je hudební personifikace chaosu, ztělesnění pekla na zemi. Neutuchající touha tvořit silné skladby s působivou atmosférou za pomoci disharmonicky extrémního výraziva stejně tak jako mrazivých melodií dalo vzniknout desce tak úchvatné, až se tají dech. S každým novým poslechem má člověk možnost objevovat nová zákoutí, neslyšené zákruty každého jednotlivého tónu a zároveň si užívat ty již dříve slyšené. Album promyšlené do poslední noty, avšak zároveň neskutečně organické a živé. Úchvatné a uchvacující. Tohle snad nikdy nemůže omrzet.

3. Aborym – Psychogrotesque
Na tomto místě měla původně figurovat deska “Belus” od Burzum, vše jsem měl již dokonce připraveno, oslavný odstavec pějící ódy na její kouzelnou atmosféru byl napsán, ale nakonec jsem, i přes své nezměrné sympatie k Vargově muzice musel dát přednost italské industrial-techno-black šílenosti Aborym. “Psychogrotesque” je deska nesmírně barvitá, plná překvapení, experimentů, skrytých uliček a mnohých dalších věcí. Ostatně, nemá cenu už se opakovat, dohledejte si případně recenzi, tam jsem se nad tímto skvostem ukájel už dostatečně. Kecy o genialitě tudíž tentokráte přeskočím a jen řeknu, že tato nahrávka má u mě na polici setsakramentsky čestné místo!

Massemord - The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope

4. Massemord – The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope
Příchod novinky Poláků Massemord jsem zaregistroval čirou náhodou až týden po jejím vydání, s jejím sehnáním jsem ale nikterak neotálel, neboť jsem se těšil na novou dávku brutálního black metalového prasopalu té nejvyšší kvality přesně tak, jak to kapela předváděla na prvních dvou deskách “Let the World Burn” a “The Whore of Hate”. První poslech se však rovnal ráně pěstí, když jsem místo infernálního nářezu dostal jednu pomalou, hypnotickou, monotónní skladbu, navíc tak úžasnou, že dává na své dva předchůdce úplně zapomenout. Že hrát jeden riff 35 minut v kuse zvládne každý? To možná ano, ale hrát jeden riff 35 minut v kuse tak, aby to za něco stálo, to už je umění. I takto může vypadat jeden z nejlepších počinů letošního roku.

5. Morowe – Piekło.Labirynty.Diabły
Nihilovi
se povedl opravdu husarský kousek, když se do mého eintopfu (a vlastně nejen mého, že ano, Sedo?) pro letošek narval hned dvakrát. Tento muzikant z Massemord (a ještě Furia) je totiž podepsaný rovněž pod post-black metalovým projektem Morowe, jehož debut “Piekło.Labirynty.Diabły” nabídl nevídaný posluchačský zážitek plný chorobné atmosféry, v níž však není nouze o experiment či progresi. Překvapení roku? Bezesporu! Tleskám, a to opět nejen za hudbu, ale i za nádherný digibook a znepokojivý booklet.

CZ/SVK deska roku:

Gorgonea Prima – Black Coal Depression
Stejně jako je problém vybrat pouhopouhých pět zahraničních desek, přijde mi šibeniční i limit jednoho alba na scénu českou, zvláště pakliže se toho letos vylíhlo nemálo zajímavého. Vypíchnout si zaslouží přerod Sator Marte na druhé řadovce “Za zdmi”, MASAKRující návrat legendárních Maniac Butcher, industriálně chladný debut Gorgonea Prima nebo extrémně čilý Morbivod hned se čtyřmi počiny (2× Umbrtka, Trollech, War for War). Copak lze z něčeho takového vybrat jen jednu věc? Dost těžko. Z nutnosti ale nakonec po zralé úvaze zvedám přece jen hnát pro black metalový sci-fi nářez v podání Gorgonea Prima. Jejich “Black Coal Depression” představuje v rámci tuzemské scény notnou dávku čerstvého větru ve velice svůdné podobě, v níž nechybí silná atmosféra post-apokalyptické budoucnosti tvořenou ubíjejícím (v tom dobrém slova smyslu) tuc-tuc podkladem v kombinaci s black metalovými atributy. Výsledek? Na debutující kapelu více než úctyhodný.

Enochian Crescent - NEF.VI.LIM

Neřadový počin roku:

Enochian Crescent – NEF.VI.LIM
Ačkoliv i v této kategorii bylo kandidátů na titul vícero, nakonec to zas až takové terno nebylo. V elegantním digipacku zabalené minialbum “NEF.VI.LIM” finských progresivně black metalových šílenců Enochian Crescent si totiž mé srdce získalo i přes mou nechuť k neřadovým nahrávkám. Aristokratický, inteligentní black metal v podání Enochian Crescent je přímo radost poslouchat. Jak pravil kdosi v jedné recenzi, byť se konkrétně týkala poslední dlouhohrající desky “Black Church”, takhle zní black metalová elita!

Koncert roku:

Watain, Deströyer 666: Praha – Matrix, 23.10.2010
Stejně jako loni mě do této kategorie automaticky napadlo zařadit festival Brutal Assault, rozhodl jsem se nakonec tentokráte opravdu dodržet koncertní, nikoliv festivalový formát, přesně jak velí nadpis. Po takto razantní selekci již nebylo o čem spekulovat, vítězství si totiž pro sebe spoustou krve, ohně a parádního black metalu uzmuli Watain na svém říjnovém koncertu v Praze. A když jim kryl záda výtečný support, tím lépe (i když ti zrušení Otargos mě doteď štvou).

Zklamání roku:

Kataklysm – Heaven’s Venom
Zklamání roku… docela problémová záležitost. Netvrdím, že jsou Kataklysm a jejich “Heaven’s Venom” tím nejhorším, co jsem v průběhu letošního roku slyšel, právě naopak, mnohem větších sraček se objevilo požehnaně, ale vzhledem k tomu, že jsem se na ně netěšil, nemohly mne zklamat. Oproti tomu od kanadské čtveřice jsem čekal po výborném “In the Arms of Devastation” a stále ještě velice solidním “Prevail” něco o dost lepšího. Kataklysm se totiž s “Heaven’s Venom” začali točit v jakémsi bludném kruhu svého groove death metalu a radši dali přednost osvědčeným postupům, které průměrného fanouška vždy uspokojí, než aby se snažili o nějaký výraznější posun. Cenou za to však je výrazný pokles kvality, dobrých nápadů a zábavnosti pro posluchače trochu náročnějšího. Příště už by to chtělo se někam pohnout. Vzývám metalové bohy, aby pokračování vedlejšáku Ex Deo dopadlo o mnoho lépe!


Gorgoroth, Cavus, Noctem

Gorgoroth
Datum: 20.11.2010
Místo: Praha, MeetFactory
Účinkující: Cavus, Gorgonea Prima, Gorgoroth, Noctem, Tortharry, Trollech

Původně jsem se svou účastí na téhle akci ani nepočítal, náhoda a přebytečné chechtáky ve šrajtofli však byly jiného názoru. Tím pověstným jazýčkem na miskách vah se stal paradoxně český support, který přesvědčil nejen mne, ale zejména mého taxikáře, že by pražský koncert Gorgoroth možná stál za hřích…

Naštěstí jsem na místo konání dorazil akorát včas, abych stihnul svlažit hrdlo nejmenovanou nazlátlou tekutinou, a už se na pódium drali první účinkující večera – Gorgonea Prima. Dva androidi a jeden notebook vystřihli naživo svůj industriálně black metalový bordel s přehledem, důstojným zvukem a promakanou pódiovkou. Tuc-tuc podklad drtil ušní bubínky všech přítomných, hojné nánosy samplů i maniakální vokál se v hradbě kytar rozhodně neztratily, tudíž z tohoto pohledu spokojenost. K tomu stačí přihodit neonové tyče, “svítící” muzikanty a hutnou atmosféru a nebudeme to mít daleko k tvrzení, že Gorgonea Prima je bezesporu jednou z nejzajímavějších atrakcí, které lze na současné domácí scéně na koncertních pódiích spatřit (a když tak o tom přemýšlím, tak i slyšet, soudě dle jejich výtečného debutu “Black Coal Depression”). Jestli to celé nějakým ortodoxním uctívačům Gorgoroth přivodilo žaludeční potíže, jsem nezaznamenal, neboť jsem měl dost práce se sledováním té sci-fi šílenosti.

Oproti tomu Plzeňáci Trollech jsou na tuzemských akcích už prověřenou kvalitou, což dokazoval i počet přihlížejících, který v porovnání s Gorgonea Prima rapidně vzrostl. Kapele dalo docela fušku nazvučit, problém byl ale evidentně pouze v odposleších na pódiu, protože do publika se opět linul solidní sound… i když asi ne tak dobrý, abych postřehl nějaké chyby, kterých prý bylo, jak se mi po vystoupení snažil Morbivod namluvit, opravdu požehnaně. Zato Throllmasova kolize s mikrofonem údajně byla součástí nacvičené umělecké performance :-) Tak či onak, na pražském koncertně se AsurovskoMorbivodní smečka věnovala hlavně starším fošnám, které – a musím uznat, že pro mě osobně trochu překvapivě – tvořily páteř jejich setu. Z aktuální “Jasmuz”, splitka “Trollech vs. Heiden” i předchozí “Skryti v mlze” zaznělo pouze po jednom válu z každé. Jinak klasika – Morbivod sázel zlo ksichty (myšleno v tom dobrém slova smyslu) při každé příležitost, Throllmas poskakoval jak čertík z krabičky (a nezapomněl se blýsknout skvělým čistým vokálem v “Mýtiny hoří”), celkový výsledek více než uspokojivý.

Setlist Gorgonea Prima:
01. Daylight Pollution
02. Blast Furnace
03. Corroded Landscape
04. Congregation of Anti-Life
05. Digital Desire

Setlist Trollech:
01. Moudrost kováře
02. Řeka smete, co jí patří
03. Vzácné setkání
04. Národ ohně, železa a pokladů
05. Stromy jsou v nás
06. Opět cítím pravdu
07. Mýtiny hoří
08. V rachotu hromů
09. Ve stínu starých dubů

Setlist Tortharry:
01. Deep Down (and in My Embrace)
02. Case 01
03. Return into the Void
04. Inner Frost
05. Entrenched
06. In the Shadow
07. The Chosen
08. Case 07
09. Beneath
10. To the Death
11. Case 03
12. Clouds

Do obecně black metalově koncipovaného večera moc nepasovala death metalová řezničina v podání posledního českého supportu – Tortharry. Na druhou stranu se ale postarali o oživení a vzhledem k faktu, že svůj zasloužený potlesk dostali i od black metalově založeného publika (alespoň předpokládám), nedá se říct, že by byla jejich účast bezpředmětná. Přítomnost Tortharry na této akci ale zas až tak překvapivá nebyla, neboť jejich aktuální počin “Beneath” (který byl jen tak mimochodem na koncertě k dostání, ačkoliv v té době ještě oficiálně nevyšel) má na triku právě pořadatel koncertu. Ale zpět k samotnému vystoupení. Tortharry hoblovali s nasazením sobě vlastním a opět potvrdili mou domněnku, že v rámci domácího death metalu patří k tomu lepšímu. Vydatný headbanging, dřevorubecké riffy, sem tam nějaká techničtější pasáž – asi takhle nějak to vypadalo na jejich vystoupení.

První zahraniční návštěva, Noctem, přijela ze Španělska, neprezentovali se však prosluněným flamencem, nýbrž death/black metalovým náklepem. Jejich debutová deska “Divinity” mě moc nesebrala, na koncertě ale bavili celkem dost. Rozhodně jim je nutné přičíst k dobru, že se ve zkušebně evidentně pěkně namakali, protože ani na úvodním koncertu turné nepůsobili ani v nejmenším nesehraně (na rozdíl od samotných Gorgoroth, ale o tom až později…), koncertní prezentace také secvičená na jedničku. Na druhou stranu ale jejich image vyznívala lehce klišovitě, stejně tak i samotná hudba co do kvality není zrovna nějaké terno. Pár zajímavých pasáží se tam najde, to ano, ale zároveň tam slyším spoustu omáčky. Také se mi trochu zdálo, že kapela si tak nějak úplně není jistá, jakým směrem své vystoupení směřovat – jestli zvolit řekněme misantropický přístup, nebo vsadit na klasické hecovačky a bavení se společně s publikem. Působilo to tak něco mezi a zároveň ani jedno pořádně. Každopádně, aby to nevyznívalo nějak extrémně špatně, již jsem řekl, že celkem bavili, jejich set táhl dopředu zejména pološílený zpěvák Beleth (i když plivání kečupu z kelímku a francouzák s na pohled umělou ovčí hlavou nevypadaly zrovna přesvědčivě). Jako symbolický vrchol vyzněla závěrečná “Religious Plagues”.

Setlist Cavus:
01. Fist of a Titan
02. With Blood and Steel
03. Discovering Through Suffering
04. Horns of Gold
05. Reek
06. Scorched Flesh Ravaged Tongues
07. Death Rattle
08. Black Filth Burning
09. Worship and Rot

Setlist Gorgoroth:
01. Bergtrollets hevn
02. Aneuthanasia
03. Katharinas bortgang
04. Revelation of Doom
05. Forces of Satan Storms
06. The Rite of Infernal Invocation
07. Ødeleggelse og undergang
08. Blood Stains the Circle
09. Destroyer
10. Incipit Satan
11. Unchain My Heart!!!

Následující Finové Cavus, ačkoliv se prezentovali klasičtější a usedlejší image i hudbou, působili mnohem méně klišovitě. Možná to bylo tím, že na rozdíl od Noctem nevypadali, jako kdyby právě vylezli ze stránek nějakého komiksu. Cavus na sebe prostě a jednoduše naplácali starý dobrý paint a rozjeli hodně do oldschoolu laděný black metal, který si na nic nehrál. Špinavým riffům, drtícím škopkům a syrovému vokálu se nedalo odolat a tuto kombinaci ocenil i vcelku důstojný kotel, do něhož zpěvák W a kytarista B.P. (hlavně ten) neúnavně přilévali další oheň. Tohle se mi zcela upřímně líbilo.

Závěr patřil samozřejmě hlavnímu taháku večera – norským satanášům Gorgoroth. Ti nám klub na začátek trochu zamlžili (a to takovým způsobem, že si při cestě na pódium museli svítit baterkou) a spustili první vál “Bergtrollets hevn”. Prvním a nutno říct, že příjemným zjištěním bylo, že snad vůbec poprvé na svém koncertu v České republice měli dobrý zvuk. Naprosto paradoxně to však byl asi největší kámen úrazu jejich vystoupení, protože díky němu vyniklo neuvěřitelné množství chyb, které Gorgoroth dělali. Kdo měl naposlouchány studiové předlohy, což byl samozřejmě i můj případ, nemohl nezaregistrovat nějaký ten kiks snad v každém druhém songu. Jenže… ještě paradoxněji to vlastně vůbec nevadilo, protože i přes ty chyby měl koncert Gorgoroth prostě a jednoduše koule. Koho by štvalo pár přehmatů, když na oplátku dostane takový spád a neurvalý tah na bránu. Celá kapela drtila své instrumenty a jela na 100% (snad možná s výjimkou Infernuse, který se klasicky postavil na jedno místo a do konce setu se už z něj nehnul), největší hybnou silou byl ale ďábel Pest, který měl ten večer extra surovou barvu hlasu. Vymezená hodina utekla jako voda a po dohrání posledního tónu “Unchain My Heart!!!” Gorgoroth vypadli rychle jak z hospody bez zaplacení.

Na závěr samozřejmě nemám to srdce si odpustit několik obecných postřehů o akci. Koncert se konal v klubu MeetFactory, kde metalové koncerty nejsou na běžném pořádku. Od pořadatelů to byla trefa do černého, neboť na rozdíl od spousty jiných pražských klubových svatostánků (ehm), v nichž se metalové koncerty konají běžně, to v MeetFactory nevypadalo jako v trochu větším sklepě, ale opravdu jako v klubu s důstojným prostorem pro účinkující i návštěvníky. Rozhodně víc akci tady.

Gorgoroth

Když jsem tak pročítal několik internetových diskuzí o české zastávce tohoto turné, většina lidí si stěžovala na nepřítomnost občerstvení a na zákaz focení. Nedá mi to nereagovat – já osobně se tedy na koncerty nechodím nažrat ani si zafotit, ale za hudbou, je to však každého věc, co od koncertů očekává :-)

S výkonem jednotlivých kapel jsem byl já osobně vesměs spokojen, avšak nemá už cenu dublovat to, co je popsáno výše, takže pro dnešek konec…


Gorgonea Prima – Black Coal Depression

Gorgonea Prima - Black Coal Depression
Země: Česká republika
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 30.8.2010
Label: Naga Productions

Tracklist:
01. Daylight Pollution
02. Blast Furnace
03. Corroded Landscape
04. Eclipsed by the Sun
05. Biomechanic Soul
06. Predestination of Spectacular Being
07. 100 Years of Industrial Burial
08. Digital Desire

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Pražsko-kladenské duo Gorgonea Prima slušně rozvířilo vody českého podzemí už před dvěma lety s pilotním minialbem „Behind the Border of Abnormality“. A už tehdy se ozývalo pár hlasů, že od téhle kapely můžeme ještě dost očekávat. Nedlouho nato po novém talentu skočila firma Naga Productions, která s oblibou loví všechny dostupné zajímavé projekty. Tak či tak, v současné chvíli je pro nás nejdůležitější fakt, že ze vzájemné spolupráce vzešla první dlouhohrající deska „Black Coal Depression“.

Jako první člověka zaujme velice povedená grafika, o niž se postaral sám Hogath, jeden z oněch dvou členů Gorgonea Prima. Že si dal na své kapele obzvlášť záležet, je věc celkem logická, co je však (alespoň pro posluchače) hlavní, na výsledku to je opravdu zná. Album totiž vychází v luxusně vyvedeném dvoupanelovém digipacku, na nějž je radost pohledět. Jediné, co mě trochu mrzí, je nepřítomnost jakéhokoliv bookletu a tudíž i textů, ale jestli jsem vše správně pochopil, byl to jakýsi umělecký záměr udělat balení jednodušší.

Pomalu se dostáváme k samotné hudební náplni „Black Coal Depression“, která je velice výživná, i když je nutné dodat, že rozhodně ne dělaná pro každého. Gorgonea Prima totiž nabízí velice neortodoxní black metal, v němž se tříští palby programovaných bicích a hradby kytar s velkým množstvím industriálních pazvuků, přičemž se kapela nebojí sáhnout ani do vyloženě tuc-tuc podkladů hraničících až s EBM. Sem tam se vytasí s minimalistickým ambientním klávesovým vyťukáváním, jinde vás zase udupe stádo elektronických beatů. Výtečným ozvláštněním je rovněž ženský vokál v ubíjející depce “Corroded Landscape”. Hlavně to ale celé tvoří vskutku působivou chladnou atmosféru, možná ne přímo depresivní, ale určitě zneklidňující a „nepříjemnou“ v tom dobrém slova smyslu. Něco jako apokalyptický soundtrack post-industriálního věku.

Těžko se hledá nějaký jednoznačný vrchol „Black Coal Depression“, neboť jako celek působí velice konzistentním dojmem, což v překladu znamená, že každá skladba sama o sobě je vlastně vrcholem celé kolekce. Není songu, který by neobsahoval silné momenty a který by se dal označit jako slabý článek. Ba naopak, kadence skvělých nápadů je tak vysoká, že jen těžko dokážete postřehnout všechny nuance na první poslech. I to patří k velkým kladům „Black Coal Depression“ – takřka pořád je v zde co objevovat. V hudbě se toho děje opravdu dost na to, aby byly fajnšmekrovi choutky dostatečně ukojeny, aniž by se však deska zvrhávala do přeplácané patlaniny. Gorgonea Prima dokázala do své vlastní muziky vetknout obrovské množství rozličných prvků a na milimetr přesně vybalancovat tu hranu, která dělí nápadité počiny od těch, kde vítězí forma nad obsahem.

Kdo před dvěma lety šeptem předpovídal velké věci, teď může radostně řvát „já to říkal“. Potenciál je v téhle kapele vskutku veliký, zvláště pakliže vezmeme v potaz fakt, že „Black Coal Depression“ je jejich první velkou deskou. Gorgonea Prima zcela jistě ještě neřekli své poslední slovo a dle mého skromného názoru o nich ještě dost uslyšíme. Prozatím však máme co do činění s deskou tak kvalitní a propracovanou (hudbou počínaje, grafikou a koncertní prezentací konče), že si zaslouží přinejmenším hluboké uznání. Zábava na dlouhé hodiny a bezesporu jeden z vrcholů domácí tvorby v letošním roce.