Archiv štítku: Gorgoroth

Gorgoroth – Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan (2003)

Gorgoroth - Twilight of the Idols - In Conspiracy with Satan (2003)

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.8.2003
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Procreating Satan
02. Proclaiming Mercy – Damaging Instinct of Man
03. Exit – Through Carved Stones
04. Teeth Grinding
05. Forces of Satan Storms
06. Blod og minne
07. Of Ice and Movement…
08. Domine in virtute tua laetabitur rex

Hrací doba: 32:28

Odkazy:
web / facebook

Když se na to dívám takhle zpětně, řekl bych, že s „Incipit Satan“ skončila zlatá éra Gorgoroth. Vše nejzajímavější v jejich diskografii již bylo řečeno a žádné z budoucích alb už není tak výborné jako ta z devadesátých let a prvního roku nového tisíciletí. V neposlední řadě také kluci začali trochu zlobit a mnohdy mediální prostor okupovaly spíš jejich eskapády se zákonem než vlastní hudba.

Název šesté desky „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ opětovně odkazuje na dílo a myšlenky Friedricha Nietzscheho – už jako třetí v řadě. Z knihy „Twilight of the Idols, or How to Philosophize with a Hammer“ si Gorgoroth jméno pro nahrávku vypůjčili již na „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“, tentokrát jen použili její titul, nikoliv její podtitul. Na Nietzscheho odkazoval i orel s hadem na obálce „Incipit Satan“, ani nemluvě o tom, že se zde objevila skladba „Will to Power“, což je jeden z hlavních konceptů Nietzscheho filozofie.

Menší kontroverzi způsobil také přebal „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“, na němž se nacházejí trosky kostela Fantoft, jejž v roce 1992 zapálil Varg Vikernes. Nepříliš známým faktem jen tak mimochodem je, že na sérii vypalování křesťanských kostelů na začátku devadesátých let se podílel i jeden bývalý člen Gorgoroth, baskytarista Kjettar, který se objevil pouze na demosnímku „A Sorcery Written in Blood“ z roku 1993.

Většina „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ byla natočena již v roce 2002, ale k pozdržení jeho vydání došlo kvůli Gaahlovi, jenž si od února do prosince téhož roku pobyl ve vězení za napadení. Zpěvy tedy nahrál až v lednu 2003 a k vydání došlo až v létě, opět a naposledy pod hlavičkou Nuclear Blast.

„Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ přineslo ještě jednu zajímavou změnu. Infernus, jediný zakládající člen a dlouholetý lídr Gorgoroth, zde vůbec poprvé nedrží skladatelské otěže. Jeho jediným kompozičním vkladem je ani ne minutové klávesové outro „Domine in virtute tua laetabitur rex“. Jinak většinu desky zkomponoval baskytarista King ov Hell a dvěma písněmi – „Procreating Satan“ a „Of Ice and Movement…“ – přispěl bubeník Kvitrafn, což pro neznalé není nikdo jiný než Einar Selvik dnes známý z Wardruny.

Oproti otevřenějšímu a progresivnějšímu „Incipit Satan“ představuje „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ návrat k tradičnějšímu pojetí black metalu co do formy, ale zvukově pokračuje ve stavitelnějších tendencích svého předchůdce. Jinými slovy se nejedná o album, které by uspokojilo pouze ty posluchače, jimž vyhovuje, když kytara zní jak otvírání zrezivělé konzervy, vrzání nenamazaných dveří nebo bzučení včelího úlu.

Gorgoroth

To je ještě v pohodě, ale s úrovní vlastního materiálu už je to o trochu horší. Na nahrávce sice není žádný úplně špatný song, ale ani vyloženě skvělý. „Procreating Satan“ s vyhroceným závěrem je slušná vypalovačka. „Forces of Satan Storms“ je nejspíš největší hitovka desky s jednoduchým, leč poměrně funkčním riffem. Asi nejzajímavější jsou „Blod og mine“, která má jako jedna z mála výraznější nápady, a slušně nasypaná „Of Ice and Movement…“, již uzavře industriální druhá polovina. „Proclaiming Mercy – Damaging Instinct of Man“, „Exit – Through Carved Stones“ a „Teeth Grinding“ mají docela dobré ústřední motivy, ale třeba druhou jmenovanou zbytečně brzdí četná zpomalení, takže se jedná jen o odvar z „Litani til Satan“ z alba minulého nebo „Sign of an Open Eye“ z alba následujícího.

Vesměs má každý song nějaké poznávací znamení, díky němuž jej lze pohodlně odlišit od ostatních, i když to je v některých případech „jenom“ něco jako solidní riff. Ale nakonec – metalová hudba přece je o kytarových riffech, takže co na tom. „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ ovšem ztrácí především na celkových dojmech, které navzdory vcelku dobrým dílčím elementům nejsou nijak omračující. Jako kdyby šesté desce scházelo větší charisma.

Gorgoroth

Co ale Gorgoroth ztráceli na skladatelské potenci, to dohnali alespoň na jiných frontách. Tři čtvrtě roku po vydání „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“, 1. února 2004, odehráli v polském Krakově koncert nasnímaný pro vydání DVD, k čemuž se Norové pořádně vybavili. Po pódiu rozlili osmdesát litrů ovčí krve, ovčí hlavy také napíchali na kůly a přibrali i čtyři ukřižované naháče. Akorát nějak nevěděli, že urážka náboženství je v Polsku trestná. Okolnosti koncertu vyšetřovala i policie, která nakonec také zabavila natočený materiál. Gorgoroth navíc v důsledku této kontroverze skončili u Nuclear Blast (což je možná spíš výhra). Nicméně reklama dobrá. DVD s koncertem nakonec vyšlo až v červnu 2008 pod názvem „Black Mass Kraków 2004“.


Gorgoroth – Incipit Satan (2000)

Gorgoroth - Incipit Satan (2000)

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.2.2000
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Incipit Satan
02. A World to Win
03. Litani til Satan’
04. Unchain My Heart!!!
05. An Excerpt of X
06. Ein eim av blod og helvetesild
07. Will to Power
08. When Love Rages Wild in My Heart

Hrací doba: 36:46

Odkazy:
web / facebook

Po trochu nepřehledném období okolo „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“, kdy se sestava Gorgoroth točila dost často, se pro následující album konečně podařilo stabilizovat jádro kapely, které drželo pohromadě po následující tři desky, což se do té doby ještě nepovedlo.

Samozřejmý je Infernus jakožto hlavní motor Gorgoroth, k němuž se přidal vokalista Gaahl (objevil se už v jednom songu na minulém počinu) a baskytarista King ov Hell, pro nějž to byla první známější štace. Tahle trojice posléze vydržela i na dalších dvou počinech „Twilight of the Idols – In Conspiracy with Satan“ a „Ad majorem Sathanas gloriam“, dokud nepřišel nechvalně známý a svého času mediálně dost propíraný rozkol. Pro „Incipit Satan“ se nicméně z „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ vrátil ještě kytarista Tormentor a za bicí usedl Erlend ErichsenMolested. A právě v této podobě Gorgoroth dali dohromady třetí ze svých nejlepších desek.

„Incipit Satan“ nabízí další výrazný posun, možná ještě citelnější než mezi „Under the Sign of Hell“ a „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“. Gorgoroth se na svém pátém dlouhohrajícím počinu představili v progresivnějším duchu. Již na předešlých dvou albech se nechalo nalézt pár výstřelků (viz druhá půle „The Rite of Infernal Invocation“), ale až na „Incipit Satan“ se tyto snahy projevily v míře jako nikdy předtím a vlastně i nikdy potom.

Úvodní song ještě nenaznačuje takový odklon. Sice má titulní skladba poměrně daleko k tomu, co Gorgoroth předváděli na „Pentagram“ nebo „Antichrist“, ale pořád ji asi nikdo nemůže obviňovat z toho, že by snad neměla patřit k blackmetalové kapele. Podobně už na tom ale na albu je pouze „Ein eim av blod og helvetesild“ a s přivřenýma očima „Unchain My Heart!!!“. Poslední jmenovaná je z nich skladatelsky nejvyspělejší, u ní vlastně ta větší přímočarost platí jen o začátku, protože zbylé dvě třetiny songu jsou o dost zajímavější. Každopádně se jedná o jeden z vrcholů alba. „Incipit Satan“ je určitě nejvíc in-your-face hit alba, čemuž ostatně napomáhá i její umístění na samém začátku. „Ein eim av blod og helvetesild“ je zato asi nejméně záživným songem na albu, vlastně jediným slabším, protože jinak je celá nahrávka dost parádní.

„A World to Win“ přichází s čitelnými riffy, melodickými pasážemi, v pozadí lze slyšet atmosférické klávesy. „Litani til Satan“ je podmanivá monotónní hymna ve středním tempu, kde standardní blackmetalový jekot střídá zlověstné zaříkávání. „An Excerpt of X“ je zpočátku pouze kytarová, ale později se přidají i další nástroje a čistý/mluvený zpěv. Výsledkem je silně náladotvorný pomalý kus. Zajímavostí je, že „An Excerpt of X“ kompletně nahrál sám Infernus, všechny nástroje i vokál.

Gorgoroth

„Will to Power“ je industrial/ambientní záležitost, která možná obecně na poměry těchto žánrů není zas takové terno, ale já osobně ji mám vcelku rád. „Incipit Satan“ mám naposlouchané fest intenzivně, takže jsem na ni zvyklý a myslím si, že má na nahrávce své právoplatné místo. Možným vrcholem alba je finální „When Love Rages Wild in My Heart“, která je sice instrumentálně vystavěná podobně jako „A World to Win“, ale navíc ji zdobí působivý čistý vokál, o nějž se postaral hostující Michael Krohn alias Micky Faust.

Diskografii Gorgoroth podle mě zdobí především tři alba. Dvě z nich už tu proběhla – jedná se o debut „Pentagram“ (1994) a třetí „Under the Sign of Hell“ (1997). Tím posledním je právě „Incipit Satan“. Gorgoroth jsou zde možná přístupnější a vzdálili se svým ortodoxním počátkům, rozhodně bych však netvrdil, že se zaprodali nebo zpronevěřili své myšlence. Pouze slovo Satanovo šíří v poněkud usedlejší formě, zároveň ale s větším rozhledem a rozmyslem. Skvělá záležitost, která je v tvorbě téhle norské sebranky dost unikátní.

Gorgoroth


Gorgoroth – Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer (1998)

Gorgoroth - Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.5.1998
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Destroyer
02. Open the Gates
03. The Devil, the Sinner and His Journey
04. Om kristen og jødisk tru
05. På slagmark langt mot nord
06. Blodoffer
07. The Virginborn
08. Slottet i det fjerne (Darkthrone cover)

Hrací doba: 37:04

Odkazy:
web / facebook

Na „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ jako by Gorgoroth dotáhli svou zálibu v neustálém rotování sestavy k dokonalosti. Tentokrát se totiž norské kultovce nepodařilo udržet stálý line-up ani v rámci jednoho konkrétního alba.

Jediný, kdo se podílel na všech skladbách, je samozřejmě Infernus, ačkoliv tentokrát nejde jen o kytaru nebo baskytaru. Ve dvou písních, jmenovitě „På slagmark langt mot nord“ a „Blodoffer“, dokonce nahrál i bicí a další dvě, „Blodoffer“ a cover „Slottet i det fjerne“ od Darkthrone, nazpíval. Ve všech písničkách vyjma „The Devil, the Sinner and His Journey“ se objevuje ještě Tormentor, převážně jako kytarista, ale třeba ve zmiňované předělávce Darkthrone nahrál všechny nástroje.

Dál už je to nicméně mix různých jmen, která nahrála sem tam song. Baskytarou přispěl Ares (Aeternus), jenž se objevil už na „Under the Sign of Hell“ a EP „The Last Tormentor“. Poprvé pro Gorgoroth nebubnoval ani Frost (Satyricon, 1349), ale víc bicích zde natřískal Vrolok (Sulphur, ex-Aeternus). Zpěváci se tu vystřídají hned tři (plus Infernus jako čtvrtý) – již starý známý Pest ve čtyřech písních a po jedné skladbě T. Reaper (Malignant Eternal) a Gaahl (Trelldom), který se posléze stal frontmanem Gorgoroth na spoustu příštích let. Perličkou je, že jako host se v jedné písničce na klávesách objevuje i Ivar BjørnsonEnslaved, pro nějž to nakonec také nebyla poslední spolupráce s Gorgoroth.

„Destroyer“, jehož podtitul „Or About How to Philosophize with the Hammer“ je vypůjčen z Nietzscheho knihy „Twilight of the Idols, or, How to Philosophize with a Hammer“ (přičemž i „Twilight of the Idols“ je název jednoho z budoucích alb Gorgoroth), je zpětně možná trochu přehlížená deska. Přinesla hodně změn – nejen těch v sestavě. Jde o první řadovku Gorgoroth vydanou pod Nuclear Blast, což už tehdy nebylo úplně v ouklandu pro ortodoxní fans.

Hlavně ale přišel docela citelný obrat ve zvuku. Přestože „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ nepochybně naplňuje parametry blackmetalového alba, zní znatelně jinak než předešlé tři počiny, které se plus/mínus držely standardní žánrové formule. Čtvrtý počin působí docela neuspořádaně a místy až chaoticky, což je zčásti dáno materiálem, ale možná o trochu víc i mixem. Až mě při nynějším poslechu skoro napadla kacířská myšlenka, jestli „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ mimoděk nepředeslalo pozdější vlnu chaotického black metalu.

Tak či onak, hned úvodní track „Destroyer“ se s tím moc nemaže a ve smyslu určité rozhádanosti a zvukové „rozjetosti“ patří k čelním představitelům alba. O jediný případ se však nejedná, viz třeba určité momenty v „The Devil, the Sinner and His Journey“, „På slagmark langt mot nord“, „Blodoffer“… prakticky ve většině rychlých chvílích.

Gorgoroth

Deska nicméně dokáže nabídnout i více atmosférické skladby, které jsou pro mě osobně vrcholem „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“. Na mysli mám zejména druhou „Open the Gates“ a předposlední „The Virginborn“. Skvělé pasáže se ale nechají najít i v „Om kristen og jødisk tru“ a vlastně i dalších, které jsem jmenoval již v předešlém odstavci. Vesměs každý song má co nabídnout. Úvodní „Destroyer“ se už sice trochu ohrála, ale jedinou skutečně zbytečnou položkou je pro mě až finální „Slottet i det fjerne“. Když album poslouchám, vždycky končím s „The Virginborn“. Pokud budu chtít „Slottet i det fjerne“, tak si radši rovnou pustím „Transilvanian Hunger“, že jo.

Vzato kolem a kolem je ovšem „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ slabším počinem než všichni jeho předchůdci. Skutečně silná atmosféra se nachází jen ve dvou skladbách, skutečně silných pasáží je méně, než bylo na „Under the Sign of Hell“ nebo „Pentagram“, a riffy se mnohdy ztrácejí v chaotickém zvuku.

Gorgoroth

I z těchto důvodů chápu, proč se jedná o poněkud přehlíženou či dokonce neoblíbenou desku. Což je ale na druhou stranu škoda, protože své přednosti „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ stále má a jsou zde i povedené nápady. Určitě tenhle počin nehraju tak často jako další fláky Gorgoroth, ale po mém soudu se pořád jedná o důstojné album, jehož rozhádanost (ať už tím myslíme sestavu nebo sound) není přímo negativem, spíš poznávacím znamením.


Gorgoroth – Under the Sign of Hell (1997)

Gorgoroth - Under the Sign of Hell (1997)

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.10.1997
Label: Malicious Records

Tracklist:
01. Revelation of Doom
02. Krig
03. Funeral Procession
04. Profetens åpenbaring
05. Postludium
06. Ødeleggelse og undergang
07. Blood Stains the Circle
08. The Rite of Infernal Invocation
09. The Devil Is Calling

Hrací doba: 32:53

Odkazy:
web / facebook

Události, které následovaly bezprostředně po vydání druhé dlouhohrající desky „Antichrist“, jsem naznačil již v minulém díle naší malé cesty časem po diskografii norské blackmetalové stálice Gorgoroth. Trochu se protočila sestava a kapela na jaře 1996 v Bergenu natočila koncertní záznam dvou skladeb, jenž vyšel o půlroku později pod názvem „The Last Tormentor“. Objevila se na něm i první ukázka ze třetí desky „Under the Sign of Hell“, „Revelation of Doom“, kterou na živém EP doplnil flák „Ritual“ z debutu „Pentagram“.

Vokálu se po odchodu Hata definitivně ujal Pest, jenž nařval už jeden song na „Antichrist“. Tehdejším baskytaristou byl Ares jinak známý z Aeternus, nicméně pro „Under the Sign of Hell“ nahrál basu pouze pro jedinou píseň, shodou náhodou již jmenovanou „Revelation of Doom“. Jinak se všech strunných nástrojů ujal lídr Infernus. Zajímavá postava nahrála bicí – desku nabouchal Erik „Grim“ Brødreskift, jenž už v té době působil u Borknagar a v jejich začátcích hrával u Immortal. Žánrovým fans jej asi není nutné představovat, protože jde o jednu z kultovních osob norského black metalu, na jehož památku se konával známý festival Hole in the Sky. Produkce „Under the Sign of Hell“ se samozřejmě ujal Pytten, s nímž Gorgoroth nahrávali všechny svoje desky v devadesátých letech. A nejen oni. Trochu mi přijde, že občas je význam tohohle frajera pro black metal poněkud nedoceněný, protože když se podíváte, pod co všechno se podepsal, asi by bez jeho přispění královský metalový žánr nezněl, jak jej dnes známe.

Nicméně zpátky k „Under the Sign of Hell“. Zajeté klišé hlásá, že se třetí deskou se lámou ledy a ukazuje se, nakolik je ta která kapela skutečně životaschopná. Budeme-li předpokládat, že to platí, pak je evidentní, že Gorgoroth svou životaschopnost potvrdili bez sebemenšího zaváhání. Prostřednictvím „Under the Sign of Hell“ totiž nahráli své korunní dílo, jež můžeme zařadit do zlatého fondu black metalu devadesátých let.

Samozřejmě, že i „Pentagram“ a „Antichrist“ byly výborné věci, ale až s „Under the Sign of Hell“ Gorgoroth vystoupali na vrchol. A jak tak v posledních týdnech poslouchám celou tvorbu skupiny tam a zase zpátky, utvrdil jsem se v dojmu, že právě tohle je jejich nejlepší album. Syrový ortodoxní sound, kurevsky dobré riffy, silná atmosféra, přesvědčivý ryk (přestože Pest neječí tak vysoko jako Hat, pořád podává výborný výkon). Navrch excelentní skladatelská forma, kde se potkává zatvrzelý blackmetalový tradicionalismus s několika odbočkami jako třeba působivý čistý vokál v „Profetens åpenbaring“.

Sílu „Under the Sign of Hell“ si nakonec nejspíš uvědomuje i sám Infernus. Právě ze třetí velké nahrávky Gorgoroth dodnes nejvíc hrávají na koncertech. Skladby jako „Revelation of Doom“, „Krig“, „Profetens åpenbaring“, „Ødeleggelse og undergang“, „Blood Stains the Circle“ nebo „The Rite of Infernal Invocation“ jsou stále pevnou součástí setlistů a nejspíš to tak zůstane, dokud budou Gorgoroth hrát.

Gorgoroth

Ostatně, když postupně začal klesat respekt vůči jménu Gorgoroth po vleklých soudních tahanicích o jméno, které skončily v roce 2009, jedním z pokusů o návrat k zašlé slávě bylo také přetočení „Under the Sign of Hell“. To vyšlo v roce 2011 pod názvem „Under the Sign of Hell 2011“, a jak už tomu u podobných počinů bývá, jednalo se o zcela zbytečnou práci, o níž se nikdo neprosil a nikdo ji nechtěl. Přetočené verze ani zdaleka neznějí tak atmosféricky a syrově jako originální nahrávka, čímž se vlastně opět potvrdilo, že oživit specifické magické fluidum norského black metalu devadesátých let se nedaří ani těm, kdo tehdy byli na místě činu.

Samotná původní deska nicméně zůstává nadčasovým blackmetalovým monolitem a tím nejlepším, co kdy Gorgoroth stvořili. Což ale neznamená, že všechna následující alba stojí za hovno a nemá smysl je poslouchat. Budoucnost ještě ukrývá několik zajímavých počinů, ale na ně zavzpomínáme až někdy příště.

Gorgoroth


Gorgoroth – Antichrist (1996)

Gorgoroth - Antichrist (1996)

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.6.1996
Label: Malicious Records

Tracklist:
01. En stram lukt av kristent blod
02. Bergtrollets hevn
03. Gorgoroth
04. Possessed (by Satan)
05. Heavens Fall
06. Sorg

Hrací doba: 24:59

Odkazy:
web / facebook

Po vydání „Pentagram“ ze sestavy Gorgoroth odešel bubeník Goat a nedlouho po něm i zpěvák Hat. Druhý jmenovaný však ještě souhlasil s tím, že se bude podílet na druhé desce. Její původní pracovní název zněl „Død“, ale nakonec počin vyšel pod jménem „Antichrist“.

Přesto Hat nakonec nenazpíval celou nahrávku. Jeho hlas je ke slyšení přesně v polovině skladeb, „Bergtrollets hevn“, „Gorgoroth“ a „Sorg“. Další dvě, „En stram lukt av kristent blod“ a „Heavens Fall“, jsou prakticky instrumentální. V poslední „Possessed (by Satan)“ už se představil nový vokalista kapely – Pest, jehož jméno je s historií Gorgoroth dost spjato. Kytarista Infernus jej našel ve skupině Obtained Enslavement, která patří spíš k polozapomenutým smečkám. Pro zájemce ovšem můžeme zmínit, že formace po sobě zanechala čtyři dlouhohrající alba, přičemž minimálně debut „Centuries of Sorrow“ a druhé „Witchcraft“ za poslech stojí.

Nicméně zpátky ke Gorgoroth. Místo na bubenické sesli u nich na krátkou dobu zaujal Frost ze Satyricon a Zyklon-B (později i 1349) a v téhle sestavě – tedy Infernus, Frost a Hat / Pest – vznikla druhá řadová deska „Antichrist“.

Podobně jako „Pentagram“, i „Antichrist“ sází na údernost nahuštěnou na krátké ploše, dokonce ještě kratší než posledně. Šest skladeb zabírá pouze 25 minut, ale co do kvality je druhá deska opět skvělá. Úvodní „En stram lukt av kristent blod“ nemá moc smysl řešit, protože se jedná jen o dvacetivteřinové intro, ale hned s následující „Bergtrollets hevn“ přichází jeden z notoricky známých songů rané éry Gorgoroth, který se stále zuby nehty drží i v dnešních koncertních setlistech, z „Antichrist“ jako jediný. Není úplně těžké pochopit proč, protože se v něm krásně zrcadlí duch zlaté éry black metalu, navíc nejznatelněji navazuje na sound předešlého počinu. Což ale rozhodně neznamená, že by „Pentagram“ dále neměl co nabídnout.

Skladba pojmenovaná stejně jako sama kapela by teoreticky měla mít jakési výsadní postavení v tvorbě, ale zrovna „Gorgoroth“ mi přijde jako trochu opomíjený kus. Úvodní bezmála dvě minuty s charakteristickým tremolo riffem a baskytarovou melodií se mi sice za ty roky už trochu ohrály, ale zbytek písničky je pořád bez výhrad a může se pochlubit velmi silnou atmosférou. Vysokou náladotvorností se dále vyznačuje ještě finální věc „Sorg“, která z desky vybočuje i svým pomalým tempem a syrovým ústředním riffem.

Gorgoroth

Trochu zvláštní je jediný Pestův song, tedy „Possessed (by Satan)“. Na poměry Gorgoroth z devadesátých let se jedná o nečekaně chytlavou záležitost se skoro až humpoláckou rytmikou, která vládne větší „polovině“ písně. Až ve dvou třetinách se zvrhne do typického blackmetalového kvapíku, aby se na samém konci opět vrátila ke svému výrazu v první části. „Heavens Fall“ je opět rychlejší věc, která absenci vokálu (s výjimkou jednoho zavýsknutí, jehož autorem by měl být Pest) vyvažuje množstvím dobrých riffů.

Rozdíl mezi „Antichrist“ a „Pentagram“ je zásadní v jedné věci. Zatímco debut byla homogenní černota, na druhé desce má každá skladba svůj vlastní ksicht, díky čemuž album působí víc „písničkově“. Výborné je ale rovněž, i když trochu jiným způsobem. Dlouhodobé hledisko ukázalo, že „Pentagram“ mám asi o trochu raději, ale to nic nemění na skutečnosti, že i na „Antichrist“ se nacházejí výborné songy a že Gorgoroth v devadesátých letech nahrávali fakt dobré věci.

Gorgoroth

Tomu ostatně odpovídá i skutečnost, že jméno Gorgoroth v éře „Antichrist“ s německým labelem Malicious Records v zádech začalo nabírat na síle. Skupina jezdila turné po Evropě, okolo vydání druhé řadovky například odjela šňůru se Satyricon a Dissection.

V květnu 1996 Gorgoroth odehráli koncert v Bergenu v Norsku po boku Hades Almighty a Gehenna, kde byl pořízen záznam skladeb „Revelation of Doom“ (z tehdy nadcházejícího třetího alba „Under the Sign of Hell“) a „Ritual“ (z „Pentagram“). Ty byly vydány v říjnu 1996 jako EP „The Last Tormentor“. Což byl zároveň první počin, na němž se představila nová sestava, která natočila i „Under the Sign of Hell“. Ale o tom až příště…

Gorgoroth

Na závěr můžeme dodat, že Infernus svou práci na „Antichrist“ věnoval památce EuronymaMayhem, jenž zemřel 10. srpna 1993 rukou Varga Vikernese.


Gorgoroth – Pentagram (1994)

Gorgoroth - Pentagram (1994)

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.10.1994
Label: Embassy Productions

Tracklist:
01. Begravelsesnatt
02. Crushing the Scepter (Regaining a Lost Dominion)
03. Ritual
04. Drømmer om død
05. Katharinas bortgang
06. Huldrelokk
07. (Under) The Pagan Megalith
08. Måneskyggens slave

Hrací doba: 29:17

Odkazy:
web / facebook

Za dávných časů, kdy Sicmaggot začínal, vypadalo jeho obsahové zaměření diametrálně odlišně oproti současné době. Sice to byl stále metal, ale takový, jejž by mnozí ortodoxní za metal ani nepovažovali. Občas sice výjimečně vykouklo i nějaké blackmetalové jméno, ale v drtivé většině případů šlo o záležitosti, které jsou nejvíc na očích. Matně si vzpomínám, že v tehdejších diskuzích byli norští Gorgoroth mnohokrát uváděni jako příklad primitivní hudby s diskografií o dvou akordech. Což je samozřejmě píčovina jak mraky, i kdybychom takové prohlášení brali s nadsázkou. Nechť je právě začínající cesta po diskografii této norské stálice svědectvím o tom, že považovat hudbu Gorgoroth za triviální je zbytečným podceňováním, které si kapela nezaslouží. Byť i ona si samozřejmě vybrala své slabší momenty. Což ovšem neplatí o první desce s všeříkajícím názvem „Pentagram“

Vznik Gorgoroth se datuje do roku 1992, kdy formaci založil kytarista Infernus, vlastním jménem Roger Tiegs, jenž ji dodnes vede. Přestože to jeden čas vypadalo, že tomu tak nemusí být, ale známá kauza krádeže jména a soudů se udála až o mnoho let později. Inspiraci pro své jméno formace, podobně jako mnohé další blackmetalové kapely této doby, našla ve fantasy knize „The Lord of the Rings“ od J. R. R. Tolkiena. Ta se v dané době zdaleka netěšila takové popularitě v široké veřejnosti, jakou odstartovalo známé filmové zpracování. Dalo by se tedy říct, že toho času kvality i věhlas díla korespondovaly s blackmetalovou anti-komerční filozofií. V knize je Gorgoroth plošina v zemi Mordor, kde sídlí Sauron, hlavní záporná postava.

Gorgoroth si svůj první zápis do diskografie zapsali v roce 1993, kdy vyšel demosnímek „A Sorcery Written in Blood“. Na demu se kromě intra objevila raná verze skladby „(Under) The Pagan Megalith“, již lze nalézt i na „Pentagram“, a také píseň „Sexual bloodgargling“, která se zdánlivě později nikde neopakovala. Ve skutečnosti jde ovšem o ranou verzi songu „Ritual“ z debutu. Již v téhle prvotní éře formace předznamenala svou pozdější kontroverzní pověst, když tato nahrávka vzbudila i ohlas v místních novinách v souvislosti se satanistickými tendencemi v hudbě. Kromě pozornosti médií nicméně „A Sorcery Written in Blood“ posloužilo také jako podnět pro francouzské Embassy Productions, aby s Gorgoroth podepsali smlouvu na první dlouhohrající desku – „Pentagram“.

Debut navřískal první vokalista Hat, jehož krkavčí ryk patří k velkým přednostem alba. Bicí namlátil Goat nebo také Goatpervertor, pro nějž to byla jediná výrazná práce nejen pro Gorgoroth, ale i na poli black metalu obecně (jinak se ještě mihl u Trelldom – a nejedná se o jediného muzika, jejž obě formace sdílely). Zajímavá postava se pak ujala baskytary – na raných nahrávkách včetně „Pentagram“ se totiž objevuje SamothEmperor. Debut byl nahrán kde jinde než u Pyttena, jenž měl ostatně na svědomí produkci velké části zásadních norských blackmetalových nahrávek téhle doby.

Gorgoroth

„Pentagram“ je po hudební stránce krystalicky čistým produktem své doby, svého žánru, své země. Když se řekne true norwegian black metal, vybaví se mi přesně takový sound, jaký předkládá tato deska. Norský black metal byl v tomto čase ve vrcholné formě a dnes už legendární nahrávky vycházely jedna za druhou. Přijde mi, že „Pentagram“ je mnohdy vedle počinů dalších počinů z roku 1994 jako „De mysteriis dom Sathanas“, „In the Nightside Eclipse“, „Dark Medieval Times“ či „Hvis lyset tar oss“ trochu opomíjen, ale osobně si nemyslím, že by se první řadovka Gorgoroth měla krčit ve stínu ostatních jmenovaných. Jen je její přístup jiný. Zatímco tyto čtyři desky jsou vůči svému žánru něčím výlučné, přestože na něj měly nepopiratelný vliv, „Pentagram“ je ortodoxnější a na první poslech možná i obyčejnější.

Na druhou stranu, v tom nakonec tkví i jeho přednost. Jedná se o půlhodinu syrového black metalu nejvyšší jakosti s krákorajícím vokálem, mrazivou atmosférou a především skvělými (!) riffy. Písně nejsou tak výrazně odlišitelné a „hitové“ jako u druhého alba „Antichrist“, ale s odstupem času se mi víc líbí ta semknutost debutu.

Gorgoroth - Pentagram (1994)

Z konkrétních skladeb mám asi nejradši „Drømmer om død“, „Katharinas bortgang“ a skladatelsky pravděpodobně nejpropracovanější „Måneskyggens slave“. V některých momentech se ozvou i nálady, které byly bližší přírodněji / pohanštěji laděným směčkám. Obzvláště jedna pasáž v posledním zmiňovaném songu je ohromně silná, a přitom tak jednoduchá. Nicméně také další kusy jsou mocně v pořádku, za zmínku rozhodně stojí i „(Under) The Pagan Megalith“, zběsilý otvírák „Begravelsesnatt“ anebo bezmála dvouminutová a neprávem přehlížená „Huldrelokk“.

„Pentagram“ svým způsobem ukazuje, o čem black metal ve své původní formě vlastně je. Je syrový a primordiální, má v sobě jakousi živočišnou sílu a pudovost, ale zároveň i určité elitářství a specifické fluidum, které v první polovině devadesátých let z norských nahrávek vyvěralo v obrovských dávkách.

Postupem času se black metal změnil. Rozeběhl do směrů, u nichž lze polemizovat, zdali by ještě měly být nazývány black metalem, v jiných odvětvích dotáhl zvukovou, atmosférickou i formovou nenávist do extrémnějších hodnot. I jeho vnímání se posunulo. Když jsem kdysi +/- začínal a slyšel „Pentagram“ prvně, přišlo mi to jako strašné zvěrstvo. S dnešní zkušeností už takhle silná slova volit nelze, protože Gorgoroth jsou i na svém debutu a dokonce i na svém demu relativně stravitelní v porovnání s tím, kam dokázali vystoupat někteří jejich nepřímí nástupci v žánru. Což ale nic nemění na tom, že „Pentagram“ je stále skvělá deska, která k docenění nepotřebuje růžové brýle nostalgie nebo historického významu, protože si svou existenci i nyní bezpečně obhájí prostřednictvím hudebních kvalit.


Koncertní eintopf – listopad 2017

Ulcerate, Blaze of Perdition, Outre
Nejočekávanější koncert měsíce:
Ulcerate, Blaze of Perdition, Outre – Praha / Ostrava, 10.11. / 13.11.


Onotius:
1. Ulcerate, Blaze of Perdition, Outre – Praha, 10.11. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Ulcerate, Blaze of Perdition, Outre – Ostrava, 13.11. (event)
2. Gorgoroth, Gehenna, Amken – Ostrava, 1.11. (event)

Onotius

Onotius:

Podzimní salva zajímavých koncertů pokračuje. Pravda, říjen byl ještě o poznání extrémnější, přesto je pořád těch akcí tolik, že člověk musí pečlivě vážit, kam se vydat a co oželet. Hlavním středobodem měsíce je pro mě koncert Ulcerate, Blaze of Perdition a Outre. Ačkoliv první jmenované, novozélandské mistry technického deathu, jsem už jednou letos viděl, tak vzhledem k tomu, že festivalový set měl poměrně špatný zvuk, milerád si dám čitelnější opáčko s rozsáhlejším setlistem.

Na co se ale těším asi ještě víc, to jsou polští Blaze of Perdition, jejichž poslední „Near Death Revelations“ je výtečná záležitost a v době koncertu bude už venku i jejich novinka „Conscious Darkness“, v níž vkládám nemalá očekávání. Účast jejich krajanů Outre též potěší. Proslýchá se, že v nové sestavě si drží skvělou koncertní formu. Tak uvidíme, nakolik si nás získají v Modré Vopici.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Jak už to tak na podzim bývá, koncertů je pokokot, takže je třeba selektovat, což hodlám opravdu důsledně, ale jednu nesvatou povinnost listopad přeci jen nabízí: Outre. Blaze of Perdition. Ulcerate. Outre už jsem jednou viděl a byli super, na Blaze of Perdition jsem zvědav (viz druhý eintopf) a s Ulcerate už jsem měl také jednou čest, když projížděli Evropu se Svart Crown. Nebyl zrovna dobrý zvuk a koncert mohl být lepší, ale když hrála „Everything Is Fire“, tak se mi doslova a bez přehánění podlamovaly kolena. Potřebuju snad další důvod pro opáčko? Ne.

A jestli odkráčím z Black Witchery a Nyogthaeblisz relativně nezraněn, tak se možná o dva dny později mrknu i na GorgorothGehenna, i když je možné, že v rámci pokoncertního dojezdu budu natolik pohrdat nepatřičnými prvky v black metalu (rozuměj: melodiemi made in norgay, klávesami apod.), že zůstanu raději doma.


Gorgoroth, Kampfar, Gehenna

Gorgoroth, Kampfar, Gehenna
Datum: 18.12.2015
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Cvinger, Gehenna, Gorgoroth, Kampfar, Selvans

Akreditaci poskytl:
Obscure Promotion

Přesně týden poté, co Novou Chmelnici ovládlo black metalové komando Mgła, One Tail, One Head, Misþyrming a Kringa, se na stejném místě konaly další černěkokové radovánky. Tentokrát byla v hlavní roli trojice norských veteránů, k nimž přibyly i dva supporty, z nichž přinejmenším jeden byl vysoce zajímavý. Nicméně, obeznámen jsem byl i s tvorbou toho druhého, takže tentokrát jsem na koncert nešel s tím, že mě někdo může překvapit, protože jsem u všech pěti účinkujících měl nějaká očekávání a představu, co to bude zač.

Jako první se slova ujímají slovinští Cvinger, což byla jediná formace, bez jejíž účasti bych se už předem obešel. Jejich loňský debut „The Enthronement ov Diabolical Souls“ je totiž šedivý a naprosto nudný průměr. A jak se občas stává, že je slabší studiová tvorba v živém podání zábavnější, tak tady to bylo pomalu naopak, protože i ten minimální náznak potenciálu, jaký byl na albu ke slyšení, Cvinger z pódia naprosto suverénně spláchli do hajzlu.

Především vizuální stránka byla naprosto směšná, na to se fakt nedalo koukat. Když už si ty painty patláte, tak ať to k něčemu vypadá, tohle bylo příšerné. Obzvláště baskytarista byl enormně vtipný, a když navíc přidával vedlejší vokál, tak se tvářil, jako kdyby zrovna tlačit ultimátně obrovské hovno a musel si u toho zařvat, jaký je to macek. Jenže i když pominu trapný vzhled (který samozřejmě ještě násobily tvrdě metalová gesta), tak mi přišlo, že Cvinger působili malinko nesehraně a zejména onen baskytarista se místy zjevně nechytal a koukal po ostatních, co se zrovna hraje. A aby toho nebylo málo, tak jim moc nepřidával ani trochu nečitelný zvuk. Ačkoliv zrovna v tomhle případě mám takový pocit, že ani křišťálový sound by to nevytáhl, protože kde nic není, tam ani čert nebere. Řekněme si to na rovinu – tohle byla fakt regulérní sračka.

Úplně jiná káva po všech směrem ovšem byli druzí Selvans z Itálie, na jejichž čerstvý debut „Lupercalia“ jsem byl hodně zvědavý, dokonce tak moc, že jsem si jej předobjednal po poslechu jediné skladby. Když jsem si jej ale těsně před pražským vystoupením konečně pustil, tak mě to ani zdaleka nesložilo tak moc, jak jsem očekával. Nicméně živě to bylo úplně o něčem jiném a všechno to makalo bez jediné chybičky. Skvělý zvuk, hudba fungovala bravurně, vysoce zajímavá vizuální stránka a především mocná atmosféra, jíž hodně pomohla i mlha.

Už nástup, kdy zpěvák Selvans Haruspex během intra napůl přišel, napůl se připlazil v masce, byl výtečný. Ostatně, právě Haruspex táhl vystoupení neskutečně kupředu a jeho vystupování a gestikulace byly hodně neotřelé, sršelo z něj charisma a naprostá suverenita, že bohatě vyvážil i statičtější přednes kytarové sekce. Jistě, do určité míry to bylo divadlo, ale naštěstí ne tak moc, aby to bylo kontraproduktivní. Jednoduše, Selvans to měli vybalancované a promyšlené po všech stránkách a předvedli předčasný, zato ovšem jednoznačný vrchol večera. Italská naděje vyškolila norské stálice. Jen škoda, že z desky to nemá takovou sílu, jako to mělo tenhle večer na koncertě.

Předskokani mají odehráno svoje a přichází čas na očekávaný norský trojboj. První nastupuje Sanrabb a jeho smečka Gehenna, která je živě taková… prapodivná. Já mám tuhle kapelu z desek strašně rád a jejich staré věci jsou pro mě kulty, ale když jsem Nory viděl na jaře v Modré Vopici, tak to bylo fakt moc špatné. V Nové Chmelnici se Gehenna naštěstí předvedla v o poznání lepší formě, takže tentokrát už jsem u toho neměl takový ten nepříjemný pocit, jaký člověk mívá, když se kouká na to, jak hraje jeho oblíbená kapela a vůbec jí to nejde. K působivosti studiových nahrávek to však stále mělo poměrně daleko.

Přesto jsem ale tentokrát neměl problém kouknout na celý set a místy to mělo relativně kule i trochu atmosféru. Paradoxně tomu možná pomohlo, že tentokrát jsem stál trochu opodál a neviděl kapelu se všemi detaily, protože třeba baskytarista Byting je kulaťoučký medvídek a v paintu vypadá dost směšně, takže by mi zas celou dobu cukaly koutky, kdybych to viděl zblízka. Takhle nebyl problém si úplně v pohodě poslechnout vypalovačky jako „Death to Them All“ nebo „Ad arma ad arma“, přičemž třeba u druhé jmenované se sluší zmínit, že ty starší věci Gehenna aktuálně živě prezentuje v syrovější formě bez kláves (nebo alespoň já jsem žádné samply prostě nezaznamenal – ani teď, ani na jaře). Jenom mi přišlo, že po dohrání „Abattoir“ Norové z pódia vypadli jak z hospody bez placení, člověk ani nemrknul a už byli v čudu.

Následují Kampfar, na něž jsem se z celého večera těšil snad nejvíc. A nutno říct, že smečka okolo Dolka hrála fakt skvěle, bylo znát, že téhle skupině to živě nehorázně šlape a čišela z toho naprostá suverenita. Bylo v tom obrovské nasazení, všichni jeli na plné obrátky, Dolk má charisma jak kráva a s naprostou přesvědčivostí jej lil do publika, Ask Ty za bicími to řezal bezvadně a ani strunné sekci nejde nic vytýkat. Setlist bych si sice čistě subjektivně představoval trochu jiný, ale chápu, že stará éra s Thomasem už je pryč a že Kampfar kladou důraz především na aktuální tvorbu v podobě „Profan“ a „Djevelmakt“, vedle níž nechybělo jen pár vybraných starších věcí jako „Troll, død og trolldom“, povinná hymna „Ravenheart“ a – a to mě fakt překvapilo, protože to jsem nečekal – také předělávka „Call Thy Eternal Winter“ od Mock, tedy nepřímého pravěkého předchůdce Kampfar. Ale jak říkám, chápu tu snahu nežít z vlastní minulosti, takže si nějak extrémně nestěžuju.

Přesto všechno jsem si ale vystoupení Kampfar skoro vůbec neužil. Stopku skvělému koncertu totiž vystavil naprosto příšerný zvuk. Fakt sorry, ale tohle prostě zvučilo absolutní prase (jen pro pořádek – jestli se nepletu, zvučil člověk od kapel), protože abych měl problém poznávat písničky od kapely, jejíž tvorbu mám proposlouchanou skrz naskrz, to je prostě na pěst. Například „Ravenheart“ byla úplně dojebaná a ten její majestát tam chyběl, přestože sama kapela se snažila, seč mohla. Všechno přehlučovaly bicí, zvlášť v sypacích momentech, pod tím byl slyšet Dolk a kytara s baskytarou byly prostě jen bordel, což je u skupiny, jež má naprosto lahůdkové kytarové melodie, naprostý průser. Támhle si zase člověk musel domýšlet samply, jindy nebyl vůbec slyšet Askův vedlejší vokál, jednoduše provar, a to jak z předních řad, tak i ze zadní části sálu. Do poslouchatelné podoby se to dostalo až někdy v druhé půli, spíš ale až těsně před koncem, což už bylo samozřejmě pozdě. Samotní Kampfar výborní, ale fakt brutálně je ztopil zvuk.

Od posledních Gorgoroth jsem toho tentokrát příliš nečekal, protože jejich prapodivně rotující sestava se mi moc nelíbí a letošní nudné album „Instinctus bestialis“ mě taky moc neoslovilo. Na druhou stranu, zvědavost trochu jitřil fakt, že tohle turné s Gorgoroth nejede nikdo menší než démonický HoestTaake. Nakonec ale musím uznat, že mě docela překvapilo, že to Norům poměrně šlapalo – dokonce tak moc, že si jejich syrová hoblovačka uzmula druhé místo v pomyslné tabulce večera. Byť nutno dodat, že žádný zázrak to pořád nebyl a že kdyby měli Kampfar poslouchatelný zvuk, asi by to dopadlo jinak.

Gorgoroth

Infernus (který, zdá se mi, poslední dobou dost ztloustnul), jediná stálice v sestavě, byl samozřejmě klasicky naprosto nehybný, na začátku se postavil na jedno místo, odkud se hnul až v momentě, kdy byl čas odejít do zákulisí, ale kytarista s baskytaristou (popravdě řečeno ani nevím, co to je za párky) hráli docela s nasazením. Hlavní postavou však byl – jakkoliv je to zvláštní, když je to v Gorgoroth vlastně jen host – Hoest, jenž na tom pódiu řádit fakt umí. Nicméně mi přišlo, že ne vždy jel vokálně na plný plyn. Třeba takovou „Katharinas bortgang“ vystřihnul úplně luxusně a surově, ale jindy si ty linky docela zjednodušoval (třeba „Incipit Satan“, kde se mi zdálo, že ve slokách vynechával slova a na refrén už radši půjčoval mikrofon publiku) a třeba s čistým vokálem v „Profetens åpenbaring“ se při vší úctě moc nesral. Paradoxně to ale pořád bylo dost na to, aby koncert utáhnul.

Ono vůbec setlist Gorgoroth byl takový zvláštní, protože jestli mě paměť nešálí (což neříkám, že není možné), tak z aktuálního alba padl jediný song „Kala Brahman“. Hlavně ale – za poslední roky jsem Gorgoroth viděl už několikrát a vždycky se jim tam točí tak dvě, tři písničky, jinak drhnou pořád ty samé věci dokola. Kromě již jmenovaných „Katharinas bortgang“, „Incipit Satan“ a „Profetens åpenbaring“ tak samozřejmě nechyběly ještě „Bergtrollets hevn“, „Possessed (by Satan)“, „Revelation of Doom“, „Krig“, „Ødeleggelse og undergang“, „Blood Stains the Circle“, „Destroyer“, „Forces of Satan Storms“, plus navrch něco málo z „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“… jednoduše to, co Norové hrajou pořád. Tak nějak si říkám, že už ten jejich setlist fakt začíná zapáchat a nebylo by na škodu jej trochu provětrat.

Jinak ale Gorgoroth hráli docela pohodově, a i když to tentokrát ve druhé půli setu vyznívalo trochu monotónně, poměrně jsem se bavil. Infernus a jeho kumpáni to nakonec drhnuli přibližně hodinku, a ač se je publikum po závěrečné skladbě „Unchain My Heart!!!“ snažilo přivolat zpátky, bylo to zbytečné, jelikož Gorgoroth jaksi nepřidávají.

Bilance celého večera je tedy asi následující: Jedno vystoupení bylo regulérně skvělé (Selvans), dvě byla oukej, ale nic zvláštního (Gehenna, Gorgoroth), jedno zničil zvuk (Kampfar) a jedno bylo regulérně špatné (Cvinger). Návštěvnost nakonec nebyla zlá, a i když jsem se po svém příchodu těsně před půl sedmou, kdy se začínalo hrát, trochu zděsil v podstatě prázdného klubu, nakonec se ty lidi sešli, Chmelnice byla příjemně zaplněná a pocitově byl největší nával během Kampfar. Organizačně všechno klapalo, hrálo se načas a nakonec se dokonce skončilo i o trochu dřív, protože Gorgoroth hráli minimálně o 15 minut kratší dobu oproti rozpisu. Celkově vzato byla akce v pohodě, ale musím říct, že jsem po hudební stránce čekal trochu víc než jen jeden skutečně parádní set, protože papírově ta sestava slabá rozhodně nebyla.


Koncertní eintopf #8 – prosinec 2015

Mgła, One Tail, One Head, Misþyrming, Kringa
Nejočekávanější koncert:
Mgła, One Tail, One Head, Misþyrming – Praha, 11.12.


H.:
1. Mgła, One Tail, One Head, Misþyrming – Praha, 11.12.
2. Gorgoroth, Kampfar, Gehenna – Praha. 18.12.

Onotius:
1. Mgła, One Tail, One Head, Misþyrming – Praha, 11.12.

Ne, že by se v prosinci nekonaly žádné zajímavé koncerty – naopak, jsou mezi námi i tací, pro něž se jich koná spíš až moc. Nicméně i přesto se nám udála taková nemilá věc, že jsme se v tomto vydání koncertního eintopfu sešli jen dva, protože ostatní vyřadily termínové nebo zdravotní záležitosti (když tedy rovnou nepočítám naši anti-koncertní redakční kliku, jež živé akce férově bojkotuje). Po redakčním brainstormingu, zdali to má v tomhle počtu vůbec cenu vydávat, se neobjevil pádný argument, proč by to smysl mít nemělo, tak je to tady. A ona dvojice redaktorů, která se skládá z H. a Onotiuse, se nejvíc těší na 11. prosince, kdy se v pražském klubu Nová Chmelnice sejde silná black metalová sestava ve složení Mgła, One Tail, One HeadMisþyrming a Kringa.

H.

H.:

Podobně jako je letošní prosinec nebývale silný co do vycházejících alb (ale o tom podrobněji až zítra v klasickém redakčním eintopfu), je silný i co do koncertního vyžití, jelikož mě tenhle měsíc čeká pěkná řádka akcí a některé koncerty bohužel zase budu muset vynechat jen z toho důvodu, že jich na jeden den vychází víc. Mám-li ale mluvit jen o tom, na co se těším skutečně nejvíc, pak mohu s klidným srdcem prohlásit, že prosinec se ponese ve znamení black metalu. 11. dne měsíce se v Praze objeví pekelně silná sestava v čele s Mgła, které doprovodí norští šílenci One Tail, One Head, vycházející islandská hvězda Misþyrming a taktéž velice zajímaví Rakušané Kringa. Přesně o týden později pak budou útočit zase staré páky, protože 18. prosinec nabídne norské blackové kombo Gorgoroth, Kampfar a Gehenna. Je sice pravda, že Gehenna mě při našem živém setkání spíše zklamala (byť z desek tuhle skupinu miluju) a že poslední deska Gorgoroth mi taky zrovna koule nerve, ale hlavním tahákem jsou pro mě Kampfar, u nichž se mi snad konečně podaří prolomit smůlu a vidět je poprvé živě. Tak či tak, u obou koncertů mohu bez obav říct, že se těším, byť o kousek víc tentokrát vede Mgła a spol. kvůli vyrovnanější sestavě.

Onotius

Onotius:

Koncertní závěr letošního roku bude u mě patřit black metalu v podání polských Mgła, jejich norských kolegů One Tail, One Head, islandských Misþyrming a rakouské kapely Kringa. I kdybych si před dvěma lety nenechal trestuhodně uniknout nadupaný Prague Death Mass II (za což si zpětně mohu pouze trhat vlasy), stejně bych se 11. prosince opět vydal do víru intenzivní temnoty. Letos totiž trojici kapel, jež bylo již možné před už dvěma roky vidět, doplní i nadějní Misþyrming. Ti se svým debutem „Söngvar elds og óreiðu“ zařadili do příznivého trendu, jenž nyní na islandské scéně od vydání první desky Svartidauði panuje, a já jsem velmi zvědav, jak jim to bude šlapat naživo.